Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-12-07 17:11:08

Dokáže přilákat čtenářky novinka Julie Caplinové k návštěvě Prahy?

12. prosince do Prahy do Luxoru dorazí populární autorka romantických knih Julie Caplinová, která nově vydala knížku, jejíž příběh se odehrává v českém prostředí. Julie Caplinová, Hospůdka v Praze, Cosmopolis, 2024. Hospůdka v Praze, anotace: Anna získala vytoužené místo stážistky v pražském pivovaru a nemůže se dočkat, až se začne učit od skutečných mistrů v oboru. Několik měsíců v samém srdci Evropy, ochutnávky vyhlášené kuchyně a nejlepšího piva na světě, to zní jako sen. Ovšem jen do chvíle, než zjistí, kdo je druhý stážista a její nový spolubydlící – Leonardo, kterého roky neviděla a doufala, že to tak i zůstane. Bude mít kouzlo Prahy takovou moc, že je znovu svede dohromady? *** Jedná se již o dvanáctou romantickou knihu, jejíž děj je situovaný do konkrétního prostředí. První příběh se odehrál v Kodani, následoval Brooklyn, Paříž, Chorvatsko, Island, Tokio, Švýcarsko, Irsko, Skotsko, následně se příběh znovu vrátil do Francie, jedenáctý se odehrál v Itálii a nyní Julie Caplinová umístila svůj nejnovější díl do Prahy. Jedná se o známou sérii takzvaných romantických útěků, z nichž jeden si autorka před mnoha lety sama zažila. Po dlouholeté známosti se svým přítelem, kdy měla již pocit, že vztah se neubírá tím směrem, jakým by si přála, se naštvala, sbalila kufry, a tím začala její dlouhá cesta po různým místech světa (Neapol. Hongkong, Malajsie, Thajsko), až dorazila na Nový Zéland za svou matkou s tím, že tam s ní již zůstane. Nicméně nastal zvrat, ozval se její přítel, následně za ní přiletěl a požádal ji o ruku. Byl to příběh se šťastným koncem jako z jejich knih. Dodnes jsou spolu manželé. Která obálka se vám víc líbí? Porovnejte originální obálku knížky dvanáctého příběhu s českou verzí. Původní knížka se jmenuje A Little Place in Prague. Nicméně věřím, že návrh české obálky a úprava titulku je pro české čtenářky jistě přitažlivější a více stylizovaná a povedená do našeho prostředí. Zaměřila jsem se také na to, co o Praze podle příběhu Julie Caplinové říkají zahraniční čtenářky. Třeba ty, které ještě ani v Praze nebyly. Zaujalo je toto místo? Dokázal by je romantický příběh okouzlit a inspirovat k jeho návštěvě? Podívejte se, co o Praze píšou ve svých příspěvcích „Pokud byste někdy uvažovali o návštěvě Prahy, upřímně bych se neobtěžovala Googlem, ani žádnými průvodci – tato nádherná kniha vás tam přenese a dodá úžasnou chuť (a to slovo používám záměrně – to jídlo, ze kterého se vám budou sbíhat sliny, a to jste ještě neochutnali české pivo…), jaké by to bylo tam žít a pracovat a sem tam se kochat u mnoha nepřehlédnutelných památek. Zřídka jsem narazila na knihu, která mě tak ponořila do svého krásného prostředí…“ (uvádí bloggerka zde) Čtenářky z Amazonu: „Když jsem Prahu navštívila, hned jsem se do ní zamilovala. A tato kniha mě přiměla, abych si zarezervovala další výlet.“ „Popis Prahy, jak ho autorka podala, je úžasný, od architektonických děl po umění, počasí a báječná jídla. Při setkání s místními jsem měla skoro pocit, jako bych slyšela jejich přízvuk a viděla jejich úsměvy.“ „Příběh je nasycený radostí a náklonností k českému hlavnímu městu (…) Je to už mnoho let, co jsem byla v Praze, ale když jsem tam tenkrát byla, opravdu jsem si to místo zamilovala, a dlouho jsem zase přemýšlela o tom, že bych se tam vrátila. Tato kniha mě možná jen nakopla, abych to udělala. Už cítím pod nohama dlažební kostky, když přecházím Karlův most, a zastavuji se, abych si vychutnala vítr vanoucí od Vltavy, když si budu prohlížet sochy, které ho lemují. Po přečtení Juliiných lahodných popisů chci ochutnat nějaké tamější vařené pivo a místní pečivo. Dostaňte mě do toho letadla hned!“ „Ráda jsem si přečetla zajímavosti o místech v Praze a také o jídlech, ze kterých se mi sbíhaly sliny. Prahu jsem ještě nenavštívila, ale při čtení této knihy jsem si přála, abych tam byla, a těším se na její návštěvu.“ A takových je spousta! Některé čtenářky zaujal děj dalšího romantického útěku více, jiné méně, je to samozřejmě ovlivněno očekáváním a srovnáváním s předchozími díly, nicméně fascinující je, že jsem všude nalezla primárně nadšení a chuť podívat se do Prahy. A pokud i vy budete mít tedy cestu do Prahy právě onoho 12. prosince, můžete se s Julií Caplinovou osobně setkat v Luxoru. MB

Čas načtení: 2025-09-12 07:08:38

Následuj mě tiše nabídne silný příběh o přátelství a důvěře

Čtenářky a čtenáři současné české literatury se mohou těšit na novinku od mladé autorky Adély Rosípalové. Její kniha Následuj mě tiše vyjde 25. září 2025 v nakladatelství Fragment a přinese emotivní příběh o přátelství, důvěře a hledání světla ve chvílích, kdy se zdá, že žádné nezbývá. Článek Následuj mě tiše nabídne silný příběh o přátelství a důvěře se nejdříve objevil na Gaming Professors | Herní magazín, recenze her, hry na pc.

Čas načtení: 2021-10-15 09:35:23

Inspirující kniha nejen pro cestovatele: Můj africký příběh – Cesta za snem

Autorka úspěšných románů z prostředí Afriky Hana Hindráková letos přichází na trh s novinkou vydanou tentokráte vlastním nákladem Můj africký příběh – Cesta za snem. „Bylo to příliš osobní, chtěla jsem si knihu připravit podle svého,“ objasňuje spisovatelka. Můj africký příběh je jakousi zpovědí nejen pro autorčiny čtenářky a čtenáře, které zajímá, jak se dostala do Afriky a k psaní knih z afrického prostředí. Inspirovat a motivovat může i milovníky Afriky, cestovatele, snílky, dobrovolníky či začínající spisovatele. Dozvíte se také, proč se autorka z nadšeného dobrovolníka, který chtěl spasit celou Afriku, stala téměř odpůrcem rozvojové pomoci nebo jak se jí podařilo během několika let vydat devět románů u tří renomovaných nakladatelství, zaplnit diář besedami a stát se první českou spisovatelkou publikovanou v Keni. Nechybějí ani vtipné příhody z afrického putování, situace, kdy šlo Haně o život, nebo informace ze zákulisí jednotlivých románů.  „Tuto knihu doporučuji všem, kteří se zajímají o Afriku, a zvláště o Keňu, a chtějí ji poznat jinak, než jako safari v exkluzivních turistických resortech... Hana poznala, že ani práce v neziskové organizaci africký problém neřeší. Pomáhá tedy po svém,“ uvádí v upoutávce zpěvák Dalibor Janda.  A humanitární působení Hana Hindrákové, která založila společnost Dárky s myšlenkou, připomíná také šéfredaktorka Klubu knihomolů Alena Badinová: „U autorky oceňuji, že se nenechala odradit svými negativními zkušenostmi a stále znovu zkouší dělat věci po svém tak, aby z toho měl prospěch i někdo další – ať již konkrétní člověk v Africe nebo čtenář její knihy.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-03-06 18:21:51

Helena Hardenová: Detektivka je vlastně taková pohádka pro dospělé

Zuzana Wilder a Polyxena Berková z Ronova jsou dvě literární hrdinky, jimž život na stránkách svých knih vdechla spisovatelka Helena Hardenová, která psát začala již na gymnáziu, a to básničky do různých literárních soutěží a později rozpracovala několik románů, ale nedopsala je. Až nakonec v roce 2004 konečně vyšel její první detektivní román Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar a od té doby jich napsala jedenáct. V současné době přemýšlí o napsání fantasy detektivky.   Pocházíte z Brna, kde jste také vystudovala gymnázium. Jak jste prožívala své dětství? Co vás bavilo a čím jste chtěla být? Bavilo mne především číst si. Až jsem se to ovšem naučila, což trvalo překvapivě dlouho, téměř do konce první třídy. Na vině byla moje silná dyslexie, se kterou si v době mého dětství nevěděl moc nikdo rady. Nebyla jsme zkrátka schopna pochopit a číst jednotlivá písmena, protože mi nedávala smysl. A pak jsme jednou jeli večer tramvají, dodnes si pamatuju to místo blízko naší školy na Mendlově náměstí v Brně, a já najednou četla svítící neónové nápisy nad obchody: MASO UZENINY, OVOCE ZELENINA… Kouzlo. Prostě kouzlo. A od té doby čtu a čtu. A občas i píšu.   Na gymnáziu jste psala básničky do literárních soutěží. Později jste rozepsala několik románů, ale nedokončila jste ani jeden. Až jednou na dovolené na Kanárských ostrovech jste začala psát detektivku, kterou jste nakonec po třech letech dopsala a v roce 2004 vyšla pod názvem Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar. Proč jste si vybrala detektivní žánr? Detektivky píšu proto, že je sama ráda čtu. Dále proto, že mám ráda pohádky, trochu toho tajemna a šťastné konce a detektivka je vlastně taková pohádka pro dospělé. A v neposlední řadě i proto, že má detektivní žánr svoje nepsaná pravidla. Na konci musí být vrah odhalen a nejlépe i dopaden, a zlo potrestáno. Ta pravidla mne nějakým způsobem uklidňují a současně občas pobízejí je porušit. Ráda si hraju, a to i při psaní.   V knížce se poprvé objevila Zuzana Wilder, Češka žijící na Tenerife, kde má realitní kancelář, i když netouží po zločinech, v její blízkosti se dějí. A Zuzaně jste věnovala celou sérii osmi detektivních příběhů. Proč jste si vybrala pro její příběhy právě Kanárské ostrovy? Kanárské ostrovy jsou moje velká láska. Podnebí, příroda, lidi, moře, vlastně skoro všechno. Vždycky jsem chtěla psát příběhy, které bych sama ráda četla. Třeba na dovolené nebo naopak tehdy, když realita okolo nás nestojí za nic a člověk se potřebuje na chvíli přenést někam daleko. Právě k tomu je prostředí ostrovů jako stvořené. A v neposlední řadě jsem se léta doma vymlouvala na to, že já prostě na ty Kanáry jet zase musím. Už kvůli inspiraci…   V roce 2016 vyšel první detektivní příběh ze třídílné detektivní série s Polyxenou Eusebii Kristinou Berkovou z Ronova, která pochází ze starého šlechtického rodu, Příliš mnoho vítězů. Co vás přivedlo k vytvoření současné mladé šlechtičny, toužící po obyčejném životě, které se do cesty přimotají kriminální případy? Mám ráda historii i historické stavby a taky upřímně, kdo by nechtěl, alespoň na chvíli žít na zámku? Polyxenu Berkovou z Ronova jsem si vymyslela, protože se mi zdálo, že by mohla mít dost času i peněz na nějaké to „domácí pátrání“. A bavilo mne vytvořit historickému, již vymřelému rodu Ronovců, novou fiktivní větev Berků z Ronova.   Jste duchovní matkou dvou literárních hrdinek Zuzany Wilder a Polyxeny Berkové. Máte s nimi něco společného, jsou vám něčím blízké?    Nevím, jestli úplně já mám s mými hrdinkami něco společného, ale Zuzanin manžel jako by z oka vypadl mému, bohužel již zemřelému, muži. S Polyxenou mám zase společného tatínka a částečně i historii rodiny. Ne tedy, že by ta moje byla šlechtická, ale některá jména a osudy na moji rodinu upomínají. Zejména při psaní prvního dílu zámeckých detektivek jsem věnovala postavě tatínka mnoho prostoru, vlastně až tolik, že na vraždu došlo až hodně, hodně pozdě. Pár čtenářů už mi to vyčetlo, ale mne to psaní prostě bavilo. Můj vlastní tatínek zemřel už dávno a prostřednictví mých knížek se zase trochu vrátil.   Na svém kontě máte jedenáct knížek a co další? Pracujete na nějakém novém příběhu? Aktuálně přemýšlím o fantasy detektivce, která nemá nic společného ani s Kanárskými ostrovy ani s Polyxenou a zámkem Ronov. Jen si nejsem jistá, jestli si text, který si představuji, dokáže najít čtenáře, v mém případě spíše čtenářky… Uvidíme.   Jaká jste čtenářka? Máte oblíbeného autora nebo knížky, ke kterým se ráda vracíte? Odjakživa čtu oblíbené autory i několikrát. Jednak dost zapomínám, ale hlavně se ráda vracím. Kromě Agathy Christie, u které mám paradoxně nejraději její vlastní životopis, a ne některou z jejích skvělých detektivek, mám z britských autorů velmi ráda Bena Aaronovitche, autora urban fantasy série odehrávající se převážně v Londýně. Z českých autorů detektivek je pro mne dodnes nejlepší Václav Erben. Ze žijících Vlastimil Vondruška, jehož historické detektivky mne baví hodně, ale jeho Přemyslovská epopej mne donutila po létech oprášit znalosti historie, a dokonce i zajet na místa s Přemyslovci spojená. Českých autorů detektivek, které ráda čtu je víc, a nerada bych na někoho zapomněla, takže jmenovat raději nebudu. Ale ráda čtu i českou fantasy, zejména Františka Kotletu. Dokonce jsem na jeho knížky naučila i některé své kamarády, kterým doposud jejich dobrý vkus bránil v tom pořádně se, jako čtenář, pobavit! Také se mi moc líbí knihy rozhovorů Aleše Palána. A protože ráda a hojně čtu i životopisné knihy, zaujal mne v poslední době také Novákův Kundera.   Vystřídala jste několik profesí. Byla jste plánovačkou, knihovnicí i uklízečkou, několik let jste pracovala jako personalistka, podnikala a prodávala stroje pro pekárny. S manželem jste vedla rodinnou firmu. A co dnes? Čemu se věnujete? Upřímně, plánovačkou jsem byla rok, knihovnicí taky tak, a uklízečkou maximálně dva měsíce. Ale kdysi mi zřejmě přišlo vtipné mít ve spisovatelském medailonku více povolání, aby to vypadalo, že mám hodně zkušeností. A staré informace z internetu jen tak nezmizí, to víme všichni. Popravdě, už od začátku 90. let podnikám. Dřív s manželem, aktuálně už víc jak patnáct let sama, pokud ovšem nepočítám svoje skvělé kolegy v práci. Pohybujeme se už mnoho let oblasti inženýrských činností a dodávek pro čištění technologických a odpadních vod. A taky mám firmu, která se zabývá realitami a správou nemovitostí.   Patříte mezi lidi, kteří mají velkou zálibu v cestování. A co další koníčky, máte na ně čas? Ostatní koníčky s cestováním souvisí, mám totiž kromě opery a divadla ráda taky architekturu a výtvarné umění. A dobré jídlo a pití. Takže nejraději na cestách zevluju pro prohlídce nějaké galerie třeba v Benátkách nebo ve Vídni v kavárně, piju kafé a prosecco a koukám okolo sebe.  Aktuálně ovšem, vzhledem ke covidové situaci, jsem ráda, že si můžu doma alespoň číst a občas i něco psát.   Helena Hardenová se narodila a žije v Brně a na hájence na Vysočině. Protože její vlastní život má s tím literárním málo společného, píše a vydává pod pseudonymem. Napsala sérii knih se Zuzanou Wilder (Příliš mnoho náhod na Tenerife Mar, Smrt starého záletníka, Smrt má hlad, Záhada vily Herbst, Nezvěstný z El Hiero, Smrt ve vavřínovém lese, Příliš mnoho strašidel, Smrt nenachází slova) a Polyxenou Berkovou (Příliš mnoho vítězů, Příliš mnoho nevěst, Příliš mnoho pokladů). {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-14 09:25:50

Spisovatelka Hana Hindráková: Afrika je v mé mysli domovem

Je to už patnáct let, kdy se spisovatelka Hana Hindráková poprvé vydala do africké Keni. Tehdy ještě jako dobrovolnice. Země jí natolik přirostla k srdci, že z jejího prostředí napsala už šest knih. Za řadu z nich získala významná ocenění. Ta zatím poslední, Svítání nad savanou, v sobě propojuje kouzlo černého kontinentu a společenského tance.   Kdy jste v sobě objevila touhu psát?  Stát se spisovatelkou je můj splněný dětský sen. Ve čtvrté třídě na základní škole jsem začínala s psaním poezie, v osmé třídě jsem napsala první román. Přestože mi ho nakladatelství nevydalo, pokračovala jsem dál a psala. Když se mi totéž stalo o pár let později, ve čtvrtém ročníku střední školy, hodně mě to zklamalo a demotivovalo. Říkala jsem si, že druhé odmítnutí už zřejmě vypovídá o tom, že nemám talent. Smířila jsem se s tím, že se budu živit něčím obvyklejším, šla jsem studovat VŠE, obor cestovní ruch a rozvojové země a psát jsem přestala. K psaní jsem se vrátila až díky Africe. Z cest jsem měla spoustu vlastních zážitků a potkala jsem i mnoho lidí, jejichž příběhy byly tak silné, že by vydaly na knihu.   Jak byste se coby spisovatelka definovala? Primárně jsou mé knihy určeny pro dospělé, ale během besed na školách jsem zjistila, že už mě čtou i žáci osmých a devátých ročníků. Mile mě to překvapilo. Většinou jsou mými čtenářkami ženy.    Čím vás vlastně zlákala Afrika? Přišlo to hned?  První slovo, které mě napadá, je DOMOV. V Keni už jsem byla sedmkrát, mám tam spoustu přátel, částečně se domluvím i jejich jazykem svahilštinou, mám ráda tu místní syrovost, ten kontakt se životem. Keňa si mě ale získala postupně. Když jsem se vrátila z první cesty, řekla jsem, že už nikdy víc.    Proč? Začátek byl vcelku drsný. Přece jen to bylo mé první setkání se subsaharskou Afrikou, s chudinskými čtvrtěmi a naprosto odlišnou mentalitou. První návštěvu chudinské čtvrti si stále pamatuji v jasných barvách, přestože od té doby uplynulo patnáct let. Byl to šok, nechtěla jsem se na to dívat. Chodila jsem tam se sklopenou hlavou a snažila se ten den nějak přežít. Jakmile jsme se s kamarádkou vrátily na ubytování, rozbrečely jsme se. A přestože ani jedna alkohol nevyhledáváme, vypily jsme celou lahev vodky. Také mi hodně vadilo, že místní ve mně viděli jen chodící bankomat… stále mě někdo cizí oslovoval, ať mu dám triko, brašničku, peníze atd. A já jsem přitom byla dobrovolník, který dal za cestu veškeré úspory a jel spasit Afriku. Přišlo mi to od nich hrozně nefér. Až později jsem pochopila, že oni za to vlastně nemohou. Uvědomila jsem si, že kdybych byla na jejich místě, v zemi, kam proudí spousta neuvážené humanitární a rozvojové pomoci, v zemi, kde běloši stále něco rozdávají, tak bych se jich také zeptala, jestli mi něco nedají.   Který zážitek v Africe vás nejvíc dostal? Jedním z nejsilnějších zážitků pro mě bylo seznámení se s Josephem, hlavním hrdinou knihy Nezlomný a s chlapci z jeho centra pro děti ulice. Musím říct, že mě stále fascinuje Josephova láska k životu po tom, co všechno prožil a čím vším si prošel. Příběh vypráví o tom, jak se z nejvyhlášenějšího kriminálního živlu stal pilíř keňské společnosti. Joseph založil a vede centrum pro děti ulice, kde se stará o více než stovku kluků, kteří by jinak živořili na ulici. Děti ulice jsou v Keni hodně diskriminované. Lidé je nepovažují ani za lidské bytosti, spíš za něco odporného, co ani nemělo vzniknout, co patří někam do stoky, nebo na skládku. Neuvědomují si, že to bylo třeba sedmileté dítě, které chodilo do školy, najednou mu zemřeli rodiče a ono se o sebe muselo postarat samo. Dělala jsem s dětmi mnoho rozhovorů a ony mi říkaly, že nejdřív zkusily žebrat. Jenomže nikdo jim nic nedal. Vyprávěly, jak měly obrovské morální dilema, když musely začít okrádat slušné lidi. Ale neměly na výběr. Kniha ukazuje, že děti ulice nejsou hyeny, ale hyeny z nich udělá právě až ta ulice. A to si spousta lidí bohužel neuvědomuje a dává to za vinu dětem samotným. Tato kniha loni na podzim dokonce vyšla v Keni v nakladatelství Moran Publishers a já jsem tam letěla na její křest.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Také všechny vaše další knihy jsou věnovány velmi vážným tématům. Jak jste se k nim dostala? Ke zmíněnému tématu dětí ulice jsem se dostala přes našeho fotografa, který s nimi strávil měsíc na ulici a potom s jejich svolením pořídil fotografie, které sloužily k informování veřejnosti o této problematice. Rovněž tak kniha Děti nikoho. K tématu falešných léků jsem se dostala jenom náhodou. Původně jsem chtěla psát o falšování HIV testů, a když jsem to zadala do vyhledávače, jeden z odkazů směřoval k falešným lékům. Začala jsem si o tom zjišťovat víc informací. Nejdříve jsem nemohla vůbec uvěřit, že některé z léků distribuované především z Číny, dále z Indie a také jednotlivých afrických zemí mohou obsahovat jed na krysy, leštidlo na parkety, rtuť, nemrznoucí kapalinu a další jedy a chemikálie. Ale ono to bohužel tak skutečně je, přestože bych si přála, aby to byla fikce. Zjistila jsem, že se o tom příliš moc neví, a tak jsem se rozhodla zakomponovat toto téma do napínavého příběhu, který vyšel pod názvem Smrtící byznys. Beta čtenář mé knihy mi řekl, že už jsem to s tou fikcí skutečně přehnala. Také tomu nemohl uvěřit.    Kromě tak závažných témat, díky nimž jste získala i řadu ocenění (1. místo v soutěži Mám talent pořádané nakladatelstvím Euromedia, nominace na knihu roku na Databázi knih), jste se věnovala i tématům na první pohled možná méně závažným. Třeba čarodějnictví... O čarodějnictví, které je hlavním tématem knihy Očarovaná, jsem se zajímala odjakživa, ale při prvních cestách se mi stále nedařilo něco o tom zjistit. Místní lidé mi pořád dokola opakovali, že to jsou pohádky, a že v Keni nic takového nefunguje. Když jsem tam byla popáté, tak už byli mí přátelé otevřenější a já zjistila, že čarodějnictví se v Keni praktikuje, ale protože je postavené mimo zákon, tak se o tom nemluví. Nebo jen za zavřenými dveřmi a už vůbec ne s cizinci. Přes známé se mi potom podařilo domluvit si rozhovor s čarodějem. Udělal si na mě dvě hodiny čas a vyprávěl mi, jak za ním lidi chodí, když chtějí získat lásku, uzdravit se, přivolat zpátky někoho, kdo je opustil. A u toho mi ukazoval různé druhy bylinek a popela, které při rituálech používá.    A uvěřila jste v jeho moc? Nevím, jestli v to přímo věřím, ale rozhodně mám k tomu obrovský respekt. Myslím si, že není dobré si s tím zahrávat. Když jsem byla v roce 2014 v Keni, málem jsem to i vyzkoušela. Den před návštěvou čaroděje jsem se totiž dozvěděla, že mi umřel táta, kterého jsem měla moc ráda. A tak mě napadlo, že požádám čaroděje, aby mi dal něco na smutek, protože mi bylo opravdu zle. Řekl mi, že na to používá speciální bylinku, kterou sbírá v západní Keni a nemá ji s sebou. Takže jsem to nakonec nevyzkoušela.    Váš zatím poslední již osmý román Svítání nad savanou je oproti předchozím velmi odlehčený. Tanec a Afrika – jak to jde k sobě? Potřebovala jsem si napsat nějakou romantiku, abych si po dvou těžkých tématech – falešných léků a života na ulici – trochu odpočinula. Knihu s propojením těchto dvou témat jsem chtěla napsat už před několika lety, ale stále se mi nedařilo vymyslet vhodné propojení těchto dvou naprosto odlišných světů. Afrika je můj druhý domov a tanec odjakživa miluji. Věnuji se závodně standardním tancům v seniorské kategorii.   Jednou z postav, které v knize vyvolávají emoce čtenářů, je i česká taneční legenda Zdeněk Landsfeld. Jak vaši knihu hodnotí? Myslíte si, že jeho proslulé leč velmi drsné „hlášky“ unese i člověk neseznámený s tanečním světem? S panem Landsfeldem se mi spolupracovalo skvěle a jeho historky z tanečního prostředí mě opravdu pobavily. A musím říct, že mě velmi potěšilo, jak pozitivně knihu hodnotil. Od něj je to opravdu poklona. Co se týče jeho hlášek, tak hůře na ně reagují lidé z tanečního prostředí než lidé, kteří to prostředí neznají. Což je překvapivé. Čekala jsem, že to bude právě naopak.   Dokáže podle vás Evropan pochopit Afriku?  Na to se neodvažuji odpovědět. V Keni jsem sice strávila hodně času, ale pořád je spousta otázek, na které nedokážu odpovědět. Lidé v Keni jsou velmi přátelští, pohostinní a příliš neplánují do budoucna. Což je dané tím, že musí řešit, za co koupí večeři ten den, tudíž je úplně jedno, co bude za měsíc.   Jste maminkou pětiletého chlapce. Neuvažovala jste někdy o adopci dítěte z Afriky? O reálné adopci dítěte z Afriky jsem kdysi uvažovala. Nakonec se ale ukázalo, že by to bylo nesmírně administrativně a finančně náročné.    Cítila jste při svých cestách na černý kontinent někdy strach? Kdy jste se nejvíc bála?  Úplně největší strach zažívám v letadle, protože mám panickou hrůzu z létání. Pokaždé, když přistanu v Keni, se mi hodně uleví. Tím nechci říct, že se v Keni vůbec nebojím, ale tam je to spíš takový racionální strach nebo obezřetnost. Ale hodně jsem se bála, když jsem v západní Keni dostala malárii. Tehdy jsem si myslela, že to nepřežiji. Měla jsem horečky, byla jsem v bezvědomí, nemohla jsem mluvit a lékař mi během půl hodiny stanovil tři diagnózy – malárii, zápal plic a břišní tyfus. A pak poslal mé keňské přátele na trh pro léky, protože je neměl v nemocnici k dispozici. A já jsem po chvíli dostala obrovskou tachykardii – to se stává, když je lék falešný a obsahuje něco, co by obsahovat neměl, jak jsem již o tom mluvila a popisovala v knize... Na většinu nemocí jsem očkovaná a na malárii beru antimalarika. Snažím se tak snížit na minimum riziko, že se něco stane. Ale někdy má člověk prostě smůlu.   A váš manžel se o vás nebojí? Nebo cestuje s vámi? S manželem jsem se seznámila v době, když už jsem do Afriky létala, takže věděl, do čeho jde. Myslím, že se o mě nebojí. V Keni byl dvakrát a říkal, že mu to stačí. Ne že by se mu tam nelíbilo, ale není to pro něj srdeční záležitost. Takže společně cestujeme na jiná místa než do Keni.   Co vám vaše cesty do Afriky daly a vzaly?  Rozhodně mě posunuly. Zejména změnily můj názor na rozvojovou pomoc. Ze začátku jsem byla nadšeným dobrovolníkem, který chtěl spasit celou Keňu, když ne celou Afriku a nyní jsem spíš jejím odpůrcem. Díky cestám do Afriky jsem si rozšířila obzory, našla si nové přátele a podívala se i na zajímavá místa. A zažila spoustu věcí, přestože ne vždy byly pozitivní. Ale jak se říká, zážitek nemusí být dobrý, hlavně, když je silný.   Svým projektem Dárky s myšlenkou pomáháte chudým lidem v Keni. Jak tento projekt vznikl, vyvíjel se a žije?  Projekt Dárky s myšlenkou vznikl po tom, co jsem se rozhodla skončit s rozvojovou pomocí, u níž jsem měla pocit, že víc škodí, než pomáhá a způsobuje závislost rozvojových zemí na vyspělém světě. A protože mám v Keni hodně přátel, začala jsem přemýšlet, jak bych mohla pomáhat. Napadlo mě, že bych s nimi mohla zkusit obchodovat. Měla jsem dvě podmínky. Za prvé, aby to byl opravdu obchod, a ne charita a za druhé – chtěla jsem nakupovat přímo od výrobců, ne přes zprostředkovatele. Z předchozího působení jsem měla v chudinských čtvrtích kontakty na tzv. self-help groups, svépomocné skupiny HIV pozitivních žen, nezaměstnaných matek atd., o nichž jsem věděla, že vyrábí krásné a originální náušnice, přívěsky, náhrdelníky, klíčenky i náramky. Před dvěma lety jsem od nich poprvé zkusmo nakoupila a šperky vzala s sebou na besedy. Prodaly se hned, a tak jsem s nimi začala obchodovat pravidelně. Nakonec jsem si založila ještě internetový obchod www.darkysmyslenkou.cz a nyní obchoduji s pěti skupinami. Věnuji se tomu dva roky a mám pocit, že to má větší smysl než jakákoliv pomoc.   Lze se v Česku psaním uživit? Já jsem od loňského roku na volné noze a vcelku to jde, když tedy nepočítám současnou situaci, kdy jsem zůstala úplně bez příjmu. Živím se kombinací psaní knih, článků pro časopisy, filmy a besedami. Kdybych se vrátila zpátky do obchodní firmy, kde jsem předtím pracovala, určitě bych měla vyšší plat, ale takhle mohu dělat to, co mě baví. Když píšu nebo jedu na besedu, nemám pocit, že bych pracovala. A jsem za to moc ráda.   Už víte, o čem bude nová kniha? V současné době mám tři nové náměty a jako první vyjde zřejmě druhý díl Svítání nad savanou. Tentokrát se bude úplně celý děj odehrávat v Africe, ale ani tanec nebude chybět. Napsaly si o něj samy čtenářky, a protože teď mám spoustu času na psaní, tak jsem se do něj pustila. {/mprestriction}  Hana Hindráková (38) založila v roce 2008 neziskovou organizaci Fair a v rámci projektů rozvojové spolupráce se dostala sedmkrát do africké Keni. Prostřednictvím beletrie upozorňuje jako autorka na problémy černého kontinentu. V roce 2012 debutovala románem Děti nikoho, který se zařadil mezi nejprodávanější knihy nakladatelství Alpress v únoru 2013 a byl nominovan do užšího výběru dvaceti knih na knihu roku 2012 na Databázi knih. Byl také přeložen do angličtiny. S rukopisem knihy Karibu Keňa vyhrála soutěž Mám talent pořádanou nakladatelstvím Euromedia (2012). V lednu 2014 jí vydalo nakladatel-ství Alpress román Dobrovolnice, o rok později, v únoru 2015 román Očarovaná. V roce 2016 jí vydalo nakladatelství Grada román Lovci lebek. V září 2017 vyšel v nakladatelství Alpress román Smrtící byznys, v listopadu 2018 román Nezlomný a v únoru 2020 román Svítání nad savanou. Román Nezlomný byl přeložen do angličtiny a v září 2019 vyšel v keňském nakladatelství Moran Publishers.

Čas načtení: 2024-06-21 00:00:00

Příběh čtenářky: Tři byty, dvě hypotéky

Příběh čtenářky: Tři byty, dvě hypotéky redakce 21. 06. 2024 - 00:00

Čas načtení: 2024-09-03 06:00:00

Bohdana (68): Manžel mě opustil kvůli mladší, já pak našla životní lásku na dovolené v Řecku

Ne nadarmo se říká, že věk je jenom číslo. Příběh naš čtenářky Bohdany vás o tom přesvědčí. I když máte pocit, že je vše již ztraceno, nepanikařte. To nejlepší vás teprve možná čeká...

Čas načtení: 2024-09-09 05:00:00

Irena (35): Po prvním rande se choval strašně. Dala jsem mu šanci a nestačila se divit!

Jaké to je, když se rozhodnete potkat toho pravého na seznamce? Je to vůbec reálné? Přečtěte si příběh čtenářky Ireny. Možná změníte názor...

Čas načtení: 2024-12-05 06:00:00

Soňa (24): Chci jít tajně na potrat, přítel o tom nic neví. Nemám důvěru v to, že by se o nás postaral

Příběh čtenářky Soni se může týkat mnoha žen, které nečekaně otěhotní a pak neví, jak s touto situací naložit. Na miminko se sice těší, ale na druhou stranu je trápí strach z reakce partnera a obava, že by je mohl opustit, nebo že by se o ně dostatečně nepostaral. Paradoxně mnoho žen si k sobě přitahuje nespolehlivé partnery, kteří vlastně když dojde na věc a je potřeba prokázat zodpovědnost, takzvaně „berou kramle”. Soňa se tak moc bojí toho, že ji partner v tomto ohledu zklame, že uvažuje o tajném potratu tak, aby se její přítel nikdy nic ani nedozvěděl.

Čas načtení: 2025-05-01 06:05:00

Jak Češka se třemi dětmi utíkala před ohnivým peklem na Filipínách

O tom, že na cestách nečekají jen skvělé zážitky a v případě krize se vyplácí zachovat chladnou hlavu, svědčí příběh české čtenářky. Během prosincové dovolené se třemi dětmi na Filipínách ji uprostřed noci probudilo bušení na dveře a křik: „Musíte rychle ven, hoří!“ Popadli proto jen to nejnutnější a v nočních úborech vzali nohy na ramena.

Čas načtení: 2024-12-07 17:11:08

Dokáže přilákat čtenářky novinka Julie Caplinové k návštěvě Prahy?

12. prosince do Prahy do Luxoru dorazí populární autorka romantických knih Julie Caplinová, která nově vydala knížku, jejíž příběh se odehrává v českém prostředí. Julie Caplinová, Hospůdka v Praze, Cosmopolis, 2024. Hospůdka v Praze, anotace: Anna získala vytoužené místo stážistky v pražském pivovaru a nemůže se dočkat, až se začne učit od skutečných mistrů v oboru. Několik měsíců v samém srdci Evropy, ochutnávky vyhlášené kuchyně a nejlepšího piva na světě, to zní jako sen. Ovšem jen do chvíle, než zjistí, kdo je druhý stážista a její nový spolubydlící – Leonardo, kterého roky neviděla a doufala, že to tak i zůstane. Bude mít kouzlo Prahy takovou moc, že je znovu svede dohromady? *** Jedná se již o dvanáctou romantickou knihu, jejíž děj je situovaný do konkrétního prostředí. První příběh se odehrál v Kodani, následoval Brooklyn, Paříž, Chorvatsko, Island, Tokio, Švýcarsko, Irsko, Skotsko, následně se příběh znovu vrátil do Francie, jedenáctý se odehrál v Itálii a nyní Julie Caplinová umístila svůj nejnovější díl do Prahy. Jedná se o známou sérii takzvaných romantických útěků, z nichž jeden si autorka před mnoha lety sama zažila. Po dlouholeté známosti se svým přítelem, kdy měla již pocit, že vztah se neubírá tím směrem, jakým by si přála, se naštvala, sbalila kufry, a tím začala její dlouhá cesta po různým místech světa (Neapol. Hongkong, Malajsie, Thajsko), až dorazila na Nový Zéland za svou matkou s tím, že tam s ní již zůstane. Nicméně nastal zvrat, ozval se její přítel, následně za ní přiletěl a požádal ji o ruku. Byl to příběh se šťastným koncem jako z jejich knih. Dodnes jsou spolu manželé. Která obálka se vám víc líbí? Porovnejte originální obálku knížky dvanáctého příběhu s českou verzí. Původní knížka se jmenuje A Little Place in Prague. Nicméně věřím, že návrh české obálky a úprava titulku je pro české čtenářky jistě přitažlivější a více stylizovaná a povedená do našeho prostředí. Zaměřila jsem se také na to, co o Praze podle příběhu Julie Caplinové říkají zahraniční čtenářky. Třeba ty, které ještě ani v Praze nebyly. Zaujalo je toto místo? Dokázal by je romantický příběh okouzlit a inspirovat k jeho návštěvě? Podívejte se, co o Praze píšou ve svých příspěvcích „Pokud byste někdy uvažovali o návštěvě Prahy, upřímně bych se neobtěžovala Googlem, ani žádnými průvodci – tato nádherná kniha vás tam přenese a dodá úžasnou chuť (a to slovo používám záměrně – to jídlo, ze kterého se vám budou sbíhat sliny, a to jste ještě neochutnali české pivo…), jaké by to bylo tam žít a pracovat a sem tam se kochat u mnoha nepřehlédnutelných památek. Zřídka jsem narazila na knihu, která mě tak ponořila do svého krásného prostředí…“ (uvádí bloggerka zde) Čtenářky z Amazonu: „Když jsem Prahu navštívila, hned jsem se do ní zamilovala. A tato kniha mě přiměla, abych si zarezervovala další výlet.“ „Popis Prahy, jak ho autorka podala, je úžasný, od architektonických děl po umění, počasí a báječná jídla. Při setkání s místními jsem měla skoro pocit, jako bych slyšela jejich přízvuk a viděla jejich úsměvy.“ „Příběh je nasycený radostí a náklonností k českému hlavnímu městu (…) Je to už mnoho let, co jsem byla v Praze, ale když jsem tam tenkrát byla, opravdu jsem si to místo zamilovala, a dlouho jsem zase přemýšlela o tom, že bych se tam vrátila. Tato kniha mě možná jen nakopla, abych to udělala. Už cítím pod nohama dlažební kostky, když přecházím Karlův most, a zastavuji se, abych si vychutnala vítr vanoucí od Vltavy, když si budu prohlížet sochy, které ho lemují. Po přečtení Juliiných lahodných popisů chci ochutnat nějaké tamější vařené pivo a místní pečivo. Dostaňte mě do toho letadla hned!“ „Ráda jsem si přečetla zajímavosti o místech v Praze a také o jídlech, ze kterých se mi sbíhaly sliny. Prahu jsem ještě nenavštívila, ale při čtení této knihy jsem si přála, abych tam byla, a těším se na její návštěvu.“ A takových je spousta! Některé čtenářky zaujal děj dalšího romantického útěku více, jiné méně, je to samozřejmě ovlivněno očekáváním a srovnáváním s předchozími díly, nicméně fascinující je, že jsem všude nalezla primárně nadšení a chuť podívat se do Prahy. A pokud i vy budete mít tedy cestu do Prahy právě onoho 12. prosince, můžete se s Julií Caplinovou osobně setkat v Luxoru. MB

Čas načtení: 2025-10-29 16:00:00

Laskavý a vtipný pohled na obyčejné životní situace

Čtenářky, které mají v oblibě romány o vztazích, okořeněné humorem a ironickým nadhledem, jistě uvítají knihu anglické autorky Phoebe Mac Leodové. Naleznou v ní pohodové čtení o běžných věcech, které život přináší. Pro čtenářky, které mají rády vztahové romány ze života. Chytré, vtipné, s přirozeným dialogem a postavami, které si člověk snadno oblíbí. Láska na

Čas načtení: 2023-11-02 11:56:45

Ivan Trojan v nové redakci: Štěstí přeje odvážným

Jak to vypadá v novém sídle Respektu a jak čtenářky a čtenáři mohou týdeník podpořit na jeho nové, samostatné cestě

Čas načtení: 2021-01-29 15:30:00

Provoz portálu Česká škola k 31. lednu 2021 končí

 Vážené čtenářky, vážení čtenáři, touto cestou bychom vám chtěli poděkovat za zájem, který jste dopřáli portálu Česká škola. Intenzivně jsme se mu věnovali deset let, nicméně jsme po zralém uvážení dospěli k rozhodnutí provoz tohoto portálu ke dni 31. ledna 2021 ukončit. Od 1. února 2021 již nebudeme vkládat nové příspěvky, prozatím však zůstane zachována možnost procházet a pročítat archiv článků.  Portál Česká škola vznikl s cílem přinášet komplexní informace o aktuální situaci v českém školském a vzdělávacím systému a být místem pro diskuze o jeho problémech a perspektivách. V posledních 10 letech ho po akvizici nakladatelství Computer Press provozoval nakladatelský dům Albatros Media. Ten ho vždy vnímal jako důležitou a přínosnou součást veřejné diskuze a proto se pro zachování jeho provozu rozhodl i přesto, že se tento web nikdy nestal součástí hlavní činnosti společnosti, která je primárně zaměřená na vydávání knih. „Ač nakladatelský dům Albatros Media nadále považuje otázky školství a vzdělávání za jedny z nejdůležitějších pro naši společnost, v souladu s nutností řídit své činnosti maximálně efektivně jsme se rozhodli pro ukončení provozu portálu Česká škola. Rád bych touto cestou poděkoval za přízeň všem čtenářkám a čtenářům. Také bych rád ocenil práci dvou lidí s Českou školou spjatých: bývalého šéfredaktora Janka Wágnera a Michala Komárka, který na pozici šéfredaktora působil v posledních letech. I díky jeho kvalitnímu vedení nebylo rozhodování o ukončení činnosti webu vůbec jednoduché,“ říká Václav Kadlec, generální ředitel nakladatelského domu Albatros Media.

Čas načtení: 2021-10-15 09:35:23

Inspirující kniha nejen pro cestovatele: Můj africký příběh – Cesta za snem

Autorka úspěšných románů z prostředí Afriky Hana Hindráková letos přichází na trh s novinkou vydanou tentokráte vlastním nákladem Můj africký příběh – Cesta za snem. „Bylo to příliš osobní, chtěla jsem si knihu připravit podle svého,“ objasňuje spisovatelka. Můj africký příběh je jakousi zpovědí nejen pro autorčiny čtenářky a čtenáře, které zajímá, jak se dostala do Afriky a k psaní knih z afrického prostředí. Inspirovat a motivovat může i milovníky Afriky, cestovatele, snílky, dobrovolníky či začínající spisovatele. Dozvíte se také, proč se autorka z nadšeného dobrovolníka, který chtěl spasit celou Afriku, stala téměř odpůrcem rozvojové pomoci nebo jak se jí podařilo během několika let vydat devět románů u tří renomovaných nakladatelství, zaplnit diář besedami a stát se první českou spisovatelkou publikovanou v Keni. Nechybějí ani vtipné příhody z afrického putování, situace, kdy šlo Haně o život, nebo informace ze zákulisí jednotlivých románů.  „Tuto knihu doporučuji všem, kteří se zajímají o Afriku, a zvláště o Keňu, a chtějí ji poznat jinak, než jako safari v exkluzivních turistických resortech... Hana poznala, že ani práce v neziskové organizaci africký problém neřeší. Pomáhá tedy po svém,“ uvádí v upoutávce zpěvák Dalibor Janda.  A humanitární působení Hana Hindrákové, která založila společnost Dárky s myšlenkou, připomíná také šéfredaktorka Klubu knihomolů Alena Badinová: „U autorky oceňuji, že se nenechala odradit svými negativními zkušenostmi a stále znovu zkouší dělat věci po svém tak, aby z toho měl prospěch i někdo další – ať již konkrétní člověk v Africe nebo čtenář její knihy.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-09-08 11:49:25

Svět knihy Praha 2021 podrobněji přiblíží literaturu Francie, Polska a Běloruska, hvězdnými hosty jsou Mitchell, Adichie a Binet

Na Výstavišti v Holešovicích se od 23. do 26. září opět dostane ke slovu literatura. Celkem 288 vystavovatelů a 607 účinkujících z 27 zemí a regionů propojil mezinárodní knižní veletrh a literární festival Svět knihy Praha 2021. Jeho 26. ročník vyjadřuje mottem „Můj domov je v jazyce“ záměr prozkoumat otázky vztahu děl a jejich autorů k jazyku, geografické i mentální příslušnosti k dané zemi. Návštěvníci se opět mohou těšit na rozmanitost současné literární tvorby. Čestným hostem je Francie, mluvit se bude mimo jiné o „společném“ autorovi Milanu Kunderovi. Čtenáři s očekáváním vyhlížejí spisovatelské hvězdy Davida Mitchella, Laurenta Bineta a Chimamandu Ngozi Adichie. Představí se ale i laureáti Ceny Evropské unie za literaturu. Dvě země si vysloužily samostatný prostor: Polsko mimo jiné připomene svou pověstnou reportážní školu, Bělorusku je věnována sekce Literatura jako hlas svobody.  Jako čestného hosta pozvali letos organizátoři Světa knihy Praha literárně atraktivní Francii. Tamní tvorbu přiblíží v celé její šíři: od beletrie přes literaturu pro děti či komiks až po divadlo. „U příležitosti tohoto čestného pozvání jsme chtěli poskytnout vhled do tvorby a literatury vytvářené ve francouzském jazyce v celé její rozmanitosti, jakožto i poukázat na evropské stvrzení naší podpory překladu. Jsou to překladatelé a editoři, kteří iniciují překlady a přispívají k tomu, že se texty a myšlenky dostanou do oběhu. Skrze svůj výběr určují, co budou číst čtenáři a čtenářky zítřků,“ říká velvyslanec Francie v České republice Alexis Dutertre. Dialog prostřednictvím literatury vnímá jako silné pouto spřátelených zemí. Z Francie pochází také jedna z letošních spisovatelských hvězd, které své dílo osobně představí českým čtenářům. Laurent Binet si porotu prestižní Goncourtovy ceny získal osobitým pohledem na pozadí atentátu na Reinharda Heydricha v románu HHhH. Na Svět knihy Praha 2021 doprovází překlad své novinky Civilizace postavené na alternativních dějinách. O historické fikci bude také debatovat s českou autorkou Alenou Mornštajnovou, která „co by kdyby“ řeší v bestselleru Listopád. Pestrý svět francouzské literatury prezentují ovšem i další autoři, mnozí českým čtenářům známí z překladů: Muriel Barbery představí novinku Růže sama, Victoria Mas svou prvotinu Bál šílených žen, Pénélope Bagieu doveze komiksové portréty odvážných žen Nebojsy, Pendy Diouf poodhalí divadelní „šamanství“ a s francouzskou literaturou pro děti seznámí Magali Le Huche i zástupci nakladatelství Talents Hauts. Další velká literární osobnost, která navíc má uznání jak v Česku, tak ve Francii, nepřijede sice osobně, ale i tak se o ní bude mluvit. Řeč je o Milanu Kunderovi. O brněnském rodákovi, jehož druhým domovem se v exilu stala Francie, pohovoří mimo jiné autor jeho biografie Jean-Dominique Brierrer. Francie jako čestný host je v popředí zájmu letošního ročníku, literární program se ale dotýká celkem 27 zemí a regionů. Velkou pozornost už při ohlášení jejich jmen jako hostů Světa knihy Praha 2021 vzbudili David Mitchell a Chimamanda Ngozi Adichie. Anglický prozaik, scenárista i operní libretista David Mitchell kritiky i čtenáře nadchl především románovým opusem Atlas mraků. Mimo jiné je ale také spoluscenáristou čtvrtého pokračování kultovní filmové série Matrix. Na Světě knihy Praha 2021 bude diskutovat o své práci, smyslu literatury i roli příběhů a mýtů v každodenních životech.  Chimamanda Ngozi Adichie si pozornost literární obce získala autobiografickým románem Amerikána. Původem nigerijská spisovatelka, která žije střídavěve Spojených státech, je výrazným hlasem současných afrických autorek. V beletrii i esejích se vyjadřuje k problematice rasy či genderu. Na Světě knihy Praha 2021 se mimo jiné setká s českou prozaičkou Viktorií Hanišovou při debatě o otázkách identity v literatuře.  Speciální pozornost si zaslouží Polsko, které mělo být čestným hostem minulého ročníku, do jeho festivalové prezentace ale zasáhla pandemie. Náhradou je letošní bohatý program zaměřený na polskou literaturu. Slovo dostane například proslulá polská reportážní škola. Zastupuje ji zkušený Witold Szabłowski, který bude na veletrhu podepisovat knihu Jak nakrmit diktátora, i nadějná prozaička Martyna Bunda a její novinka Modrá kočka ze svébytného regionu Kašubska. K ní se v debatě o „bezcitných dějinách“ připojí Karin Lednická, která v románu Šikmý kostel zprostředkovala tvrdou historii Slezska z pohledu žen.  K polskému programu se přidá rovněž britský reportér Jack Fairweather. Držitel Costa Book Award totiž sepsal biografii „polského superhrdiny“ z Auschwitzu Witolda Pileckého. Ke slovu se v polském programu dostanou navíc ilustrace pro děti či sté výročí narození sci-fi ikony Stanisława Lema. Podpora svobody, demokracie a lidských práv jsou témata, která byla Světu knihy Praha vždy blízká. Počínaje 26. ročníkem se jimi inspiruje ve speciální sekci Literatura jako hlas svobody. Tentokrát se zaměří na Bělorusko. Na Výstavišti otevře dočasnou Ambasádu nezávislé běloruské kultury, ta zastřešuje autorská čtení, setkání s autory, debaty či noc poezie a hudby. Náhled na Bělorusko poskytnou mimo jiné dva přední básníci: Andrej Chadanovič a Dmitrij Strocev. Setkají se například v debatě moderované Jáchymem Topolem. Cílem Světa knihy Praha je přinést do časem i rozlohou omezeného prostoru co nejvíce současné literatury z různých zemí a regionů. Speciální sekci vymezil veletrh proto letos také titulům pyšnícím se Cenou Evropské unie za literaturu. V Praze se potkají při debatě o evropských hodnotách laureáti Gunstein Bakke (Norsko), Edina Szvoren (Maďarsko), Irene Solà (Katalánsko) a Lucie Faulerová (Česko). Vrací se už tradiční literární řada Das Buch, připravovaná ve spolupráci s Německem, Rakouskem a Švýcarskem. Pozvání rozšířit povědomí českých čtenářů o současném literární dění v německojazyčných zemích přijali jak spisovatelé, tak překladatelé či nakladatelé.  Téměř pět set bodů programu Světa knihy Praha 2021 zahrnuje i výstavy, akce pro děti, osvětové programy pro školy či představení vítězných titulů literárních cen, ale především plejádu zvučných jmen českých autorů. Aktuální ročník se nemůže nedotknout pandemie COVID-19, která ovlivnila v uplynulém roce téměř všechno, včetně knižního trhu. Profesní fórum se proto zaměří na (post)pandemické proměny v této oblasti nejen v Česku, ale I v dalších zemích.

Čas načtení: 2021-03-06 18:21:51

Helena Hardenová: Detektivka je vlastně taková pohádka pro dospělé

Zuzana Wilder a Polyxena Berková z Ronova jsou dvě literární hrdinky, jimž život na stránkách svých knih vdechla spisovatelka Helena Hardenová, která psát začala již na gymnáziu, a to básničky do různých literárních soutěží a později rozpracovala několik románů, ale nedopsala je. Až nakonec v roce 2004 konečně vyšel její první detektivní román Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar a od té doby jich napsala jedenáct. V současné době přemýšlí o napsání fantasy detektivky.   Pocházíte z Brna, kde jste také vystudovala gymnázium. Jak jste prožívala své dětství? Co vás bavilo a čím jste chtěla být? Bavilo mne především číst si. Až jsem se to ovšem naučila, což trvalo překvapivě dlouho, téměř do konce první třídy. Na vině byla moje silná dyslexie, se kterou si v době mého dětství nevěděl moc nikdo rady. Nebyla jsme zkrátka schopna pochopit a číst jednotlivá písmena, protože mi nedávala smysl. A pak jsme jednou jeli večer tramvají, dodnes si pamatuju to místo blízko naší školy na Mendlově náměstí v Brně, a já najednou četla svítící neónové nápisy nad obchody: MASO UZENINY, OVOCE ZELENINA… Kouzlo. Prostě kouzlo. A od té doby čtu a čtu. A občas i píšu.   Na gymnáziu jste psala básničky do literárních soutěží. Později jste rozepsala několik románů, ale nedokončila jste ani jeden. Až jednou na dovolené na Kanárských ostrovech jste začala psát detektivku, kterou jste nakonec po třech letech dopsala a v roce 2004 vyšla pod názvem Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar. Proč jste si vybrala detektivní žánr? Detektivky píšu proto, že je sama ráda čtu. Dále proto, že mám ráda pohádky, trochu toho tajemna a šťastné konce a detektivka je vlastně taková pohádka pro dospělé. A v neposlední řadě i proto, že má detektivní žánr svoje nepsaná pravidla. Na konci musí být vrah odhalen a nejlépe i dopaden, a zlo potrestáno. Ta pravidla mne nějakým způsobem uklidňují a současně občas pobízejí je porušit. Ráda si hraju, a to i při psaní.   V knížce se poprvé objevila Zuzana Wilder, Češka žijící na Tenerife, kde má realitní kancelář, i když netouží po zločinech, v její blízkosti se dějí. A Zuzaně jste věnovala celou sérii osmi detektivních příběhů. Proč jste si vybrala pro její příběhy právě Kanárské ostrovy? Kanárské ostrovy jsou moje velká láska. Podnebí, příroda, lidi, moře, vlastně skoro všechno. Vždycky jsem chtěla psát příběhy, které bych sama ráda četla. Třeba na dovolené nebo naopak tehdy, když realita okolo nás nestojí za nic a člověk se potřebuje na chvíli přenést někam daleko. Právě k tomu je prostředí ostrovů jako stvořené. A v neposlední řadě jsem se léta doma vymlouvala na to, že já prostě na ty Kanáry jet zase musím. Už kvůli inspiraci…   V roce 2016 vyšel první detektivní příběh ze třídílné detektivní série s Polyxenou Eusebii Kristinou Berkovou z Ronova, která pochází ze starého šlechtického rodu, Příliš mnoho vítězů. Co vás přivedlo k vytvoření současné mladé šlechtičny, toužící po obyčejném životě, které se do cesty přimotají kriminální případy? Mám ráda historii i historické stavby a taky upřímně, kdo by nechtěl, alespoň na chvíli žít na zámku? Polyxenu Berkovou z Ronova jsem si vymyslela, protože se mi zdálo, že by mohla mít dost času i peněz na nějaké to „domácí pátrání“. A bavilo mne vytvořit historickému, již vymřelému rodu Ronovců, novou fiktivní větev Berků z Ronova.   Jste duchovní matkou dvou literárních hrdinek Zuzany Wilder a Polyxeny Berkové. Máte s nimi něco společného, jsou vám něčím blízké?    Nevím, jestli úplně já mám s mými hrdinkami něco společného, ale Zuzanin manžel jako by z oka vypadl mému, bohužel již zemřelému, muži. S Polyxenou mám zase společného tatínka a částečně i historii rodiny. Ne tedy, že by ta moje byla šlechtická, ale některá jména a osudy na moji rodinu upomínají. Zejména při psaní prvního dílu zámeckých detektivek jsem věnovala postavě tatínka mnoho prostoru, vlastně až tolik, že na vraždu došlo až hodně, hodně pozdě. Pár čtenářů už mi to vyčetlo, ale mne to psaní prostě bavilo. Můj vlastní tatínek zemřel už dávno a prostřednictví mých knížek se zase trochu vrátil.   Na svém kontě máte jedenáct knížek a co další? Pracujete na nějakém novém příběhu? Aktuálně přemýšlím o fantasy detektivce, která nemá nic společného ani s Kanárskými ostrovy ani s Polyxenou a zámkem Ronov. Jen si nejsem jistá, jestli si text, který si představuji, dokáže najít čtenáře, v mém případě spíše čtenářky… Uvidíme.   Jaká jste čtenářka? Máte oblíbeného autora nebo knížky, ke kterým se ráda vracíte? Odjakživa čtu oblíbené autory i několikrát. Jednak dost zapomínám, ale hlavně se ráda vracím. Kromě Agathy Christie, u které mám paradoxně nejraději její vlastní životopis, a ne některou z jejích skvělých detektivek, mám z britských autorů velmi ráda Bena Aaronovitche, autora urban fantasy série odehrávající se převážně v Londýně. Z českých autorů detektivek je pro mne dodnes nejlepší Václav Erben. Ze žijících Vlastimil Vondruška, jehož historické detektivky mne baví hodně, ale jeho Přemyslovská epopej mne donutila po létech oprášit znalosti historie, a dokonce i zajet na místa s Přemyslovci spojená. Českých autorů detektivek, které ráda čtu je víc, a nerada bych na někoho zapomněla, takže jmenovat raději nebudu. Ale ráda čtu i českou fantasy, zejména Františka Kotletu. Dokonce jsem na jeho knížky naučila i některé své kamarády, kterým doposud jejich dobrý vkus bránil v tom pořádně se, jako čtenář, pobavit! Také se mi moc líbí knihy rozhovorů Aleše Palána. A protože ráda a hojně čtu i životopisné knihy, zaujal mne v poslední době také Novákův Kundera.   Vystřídala jste několik profesí. Byla jste plánovačkou, knihovnicí i uklízečkou, několik let jste pracovala jako personalistka, podnikala a prodávala stroje pro pekárny. S manželem jste vedla rodinnou firmu. A co dnes? Čemu se věnujete? Upřímně, plánovačkou jsem byla rok, knihovnicí taky tak, a uklízečkou maximálně dva měsíce. Ale kdysi mi zřejmě přišlo vtipné mít ve spisovatelském medailonku více povolání, aby to vypadalo, že mám hodně zkušeností. A staré informace z internetu jen tak nezmizí, to víme všichni. Popravdě, už od začátku 90. let podnikám. Dřív s manželem, aktuálně už víc jak patnáct let sama, pokud ovšem nepočítám svoje skvělé kolegy v práci. Pohybujeme se už mnoho let oblasti inženýrských činností a dodávek pro čištění technologických a odpadních vod. A taky mám firmu, která se zabývá realitami a správou nemovitostí.   Patříte mezi lidi, kteří mají velkou zálibu v cestování. A co další koníčky, máte na ně čas? Ostatní koníčky s cestováním souvisí, mám totiž kromě opery a divadla ráda taky architekturu a výtvarné umění. A dobré jídlo a pití. Takže nejraději na cestách zevluju pro prohlídce nějaké galerie třeba v Benátkách nebo ve Vídni v kavárně, piju kafé a prosecco a koukám okolo sebe.  Aktuálně ovšem, vzhledem ke covidové situaci, jsem ráda, že si můžu doma alespoň číst a občas i něco psát.   Helena Hardenová se narodila a žije v Brně a na hájence na Vysočině. Protože její vlastní život má s tím literárním málo společného, píše a vydává pod pseudonymem. Napsala sérii knih se Zuzanou Wilder (Příliš mnoho náhod na Tenerife Mar, Smrt starého záletníka, Smrt má hlad, Záhada vily Herbst, Nezvěstný z El Hiero, Smrt ve vavřínovém lese, Příliš mnoho strašidel, Smrt nenachází slova) a Polyxenou Berkovou (Příliš mnoho vítězů, Příliš mnoho nevěst, Příliš mnoho pokladů). {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-08-16 16:38:50

Co nedořekl Pavel Zeman

Splynutím obrovské hospodářské moci oligarchy s politickou sílou vrcholného představitele výkonné moci do jedněch rukou vzniká postava, připomínající orientálního vezíra. Vezír může spustit circulus vitiosus beztrestného zneužívání moci: využitím politické a správní moci opatřuje svému impériu neoprávněné výhody, takto zmnoženými finančními prostředky ovlivňuje média a jejich prostřednictvím voliče. Získá-li dostatečnou podporu voličů, prakticky vyřadí ze hry kontrolní moc parlamentu. Vezír tak potenciálně ohrožuje fungování demokratických mechanismů výkonu správy státu. To vše sice může dělat a dosáhnout, ale nemusí. I zde platí biblická zásada: „Podle skutků jejich poznáte je.“ V našich poměrech se s obrazem Vezíra samozřejmě kryje pouze postava trojjediného Andreje Babiše, jenž politickou dovedností dospěl až k ovládnutí Poslanecké sněmovny. Jeho moc prakticky přesahuje rámec obvyklé pravomoci předsedy vlády, takže neformální označení Vezírem by jej nemělo urážet ani zesměšňovat. Opozice zatím ze sebe nevydala osobnost, jež by mu ve vlivu na voličskou masu dokázala konkurovat, ani nepředstavila program, který by byl protiváhou k jeho bezbřehému populismu. Proto jen donedávna ječela, že držení úřadu předsedy vlády trestně stíhaným politikem je nesnesitelná nepřístojnost, která je ostudou České republiky i na mezinárodní úrovni. Když to jeho pozicí neotřáslo, nastolila domněle slibnější klišé o jeho střetu zájmů, rozšířené o neověřené tvrzení o neoprávněném přijímání dotací Agrofertem. A chodí na něj žalovat i do Bruselu v naději, že bruselští úředníci svedou to, co jim se nedaří: mimoparlamentní cestou svrhnout Vezíra. Pochybnosti o důrazu, který kladou Vezírovi odpůrci na jeho údajný střet zájmů, jsem v minulosti vyjádřil opakovaně, například v článku O Babišově střetu zájmů jinak. I dnes pojem „Babišův střet zájmů“ považuji za prázdné klišé. Jeho trvalé používání považuji za útok proti autoritě legitimně ustaveného předsedy vlády, nepřímo na stát jako takový. Pohoršuje mě, že vedle bůhvíkým řízených novinářů a nevládních organizací přisátých na státní rozpočet, se do nich zapojil i nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman. Učinil tak prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství Zdeňka Snášela, přes kterého vzkázal senátorovi Lukáši Wagenknechtovi a organizaci Transparency International, že sice Andrej Babiš je ve střetu zájmů, ale přesto nevyhoví jejich podnětům k podání správní žaloby ve veřejném zájmu proti rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje, podle něhož jednání ve střetu zájmů nebylo Andreji Babišovi skutkově prokázáno. Dopis měl ohromný ohlas. Nebylo snad média, jež by 4. srpna nepřineslo článek oznamujícím v titulku, že podle nejvyššího státního zástupce Andrej Babiš nadále ovládá Agrofert a je ve střetu zájmů. Rozpoutala se debata o správnosti postoje Pavla Zemana, který na jedné straně potvrdil Vezírův hřích, ale současně odmítl podat správní žalobu ve veřejném zájmu, jejíž úspěch by znamenal jeho nezpochybnitelné uznání Nejvyšším správním soudem a přiměl by jej zaplatit pokutu 200 tisíc korun. Příznačný pro reakce laiků je dotaz čtenářky, kde že je tedy spravedlnost, když na jedné straně se konstatuje nezákonnost, ale na druhé straně zákrok proti ní se neuskuteční. Debata se pak přenesla i do odborného prostředí. Například v článku na České justici z 13. srpna se k problematice použití správní žaloby ve veřejném zájmu vyjádřili představitelé správního soudnictví. Jako laik ovšem připouštím, že Pavel Zeman z vrozené skromnosti nepřiznal, že si není jist úspěchem správní žaloby, protože odůvodnění stanoviska Krajského úřadu Středočeského kraje absencí důkazních zjištění v prvostupňovém rozhodnutí vyhovuje zdravému selskému rozumu. Nicméně s výtkami Pavlu Zemanovi kvůli nepodání správní žaloby bychom zřejmě neuspěli. Jedná se o mimořádný opravný prostředek, určený k nápravě právních vad správních rozhodnutí mimořádného významu. Je výlučným právem nejvyššího státního zástupce rozhodnout, zda je skutečně ve veřejném zájmu žalobu podat. Ani soudy nesmí jeho názor zkoumat, je prostě daný. Pokud se rozhodne, že neoprávněná ochrana Vezíra proti nařčení ze střetu zájmů a zaplacení pokuty 200 tisíc korun je banalita, pak o veřejný zájem nejde a přes názor Pavla Zemana „vlak nejede“. Nesouhlas s takovým přístupem k právu by mohla pouze projevit vláda, dotlačená rozhořčenou veřejností k jeho odvolání, ale takové nebezpečí v daných poměrech vskutku nehrozí. Nic to nemění na tom, že Pavel Zeman se zachoval jako chytrá horákyně, když se rozhodl nevyhovět podnětům, ačkoli nesouhlasil s právním hodnocením případu, které provedl Krajský úřad Středočeského kraje – s navrhovateli se tedy v podstatě ztotožnil. Názor, že rozhodnutí úřadu bylo nesprávné, vychází z ustanovení zákona o střetu zájmu, podle něhož veřejný funkcionář se dopouští přestupku, je-li současně s výkonem své funkce ovládající osobou právnické osoby, která je provozovatelem rozhlasového nebo televizního vysílání nebo vydavatelem periodického tisku. Podle Pavla Zemana Andrej Babiš takovou osobou je, neboť může v Agrofertu vykonávat přímo či nepřímo rozhodující vliv, například prostřednictvím správce svěřenského fondu nebo ovlivňováním rozhodnutí Rady protektorů. Avšak v tomto bodě Pavel Zeman neříká všechno, má-li ovšem co říci. Vykonávání vlivu se neděje samo. Uskutečňuje se prostřednictvím různých řídících úkonů. Je možné, že nejvyšší státní zástupce má poznatky o tom, že navzdory zákonu o střetu zájmů koná Vezír porady se správcem svěřenského fondu, nebo mu posílá písemné pokyny či oslovuje členy Rady protektorů nad rámec doporučení a pokynů, které posílá prostřednictvím manželky. Má-li Pavel Zeman takové konkrétní poznatky, měl by je zveřejnit. Možná by tím pouze přivedl k vystřízlivění část Vezírových věrných voličů a postavil by jej na začátek skluzavky postupného pádu, ale i to by bylo užitečné. Pokud by věděl o řídících úkonech velké intenzity a dosahu, měl by uvážit oslovení orgánů činných v trestním řízení. Pokud ví, a přesto mlčí, musíme se ptát po příčině. Avšak neví-li o čemkoli konkrétním, měl by si posypat hlavu popelem a rezignovat. V této souvislosti by bylo významné i zjištění, že není prázdné klišé o zneužívání moci přihráváním dotací Agrofertu, na které by firma neměla nárok, kdyby nebyla majetkem Vezíra. Finančních operací, jimiž do Agrofertu přitékají dotace, určitě není nekonečný počet a každou z nich by mohla zkontrolovat finanční správa nebo Finančně analytický útvar nebo Nejvyšší kontrolní úřad nebo policie. Zatím se pouze veřejnosti předkládá k věření, že Agrofert by snad bez dotací zkrachoval, ale žádnou nezákonnou transakci dosud nikdo neodhalil. Provedení příslušné prověrky je ale ve veřejném zájmu, jde jen o to, kdo najde odvahu ji provést. Využívám příležitosti k vyjádření mínění, že také ve vztahu k trestnímu stíhání Andreje Babiše mi chování Pavla Zemana připadá úhořovité. K naplnění skutkové podstaty trestných činů dotačního podvodu a poškozování ekonomických zájmů Evropské unie by v případě Čapího hnízda mohlo dojít pouze uvedením nepravdivých údajů v žádosti o dotaci. Andrej Babiš nebyl akcionářem, statutárním orgánem ani manažerem žádající obchodní společnosti, neměl tedy ve vztahu k ní žádnou pravomoc. Není mi jasné, jak za těchto okolností mohl naplnit skutkovou podstatu. Přesto jeho trestní stíhání pokračuje, zatímco odpovědní statutární zástupci obchodní společnosti včetně paní Moniky Babišové jsou za vodou. Díky Pavlu Zemanovi získali výhodu proti nevinným obětem orgánů činných v trestním řízení, jako jsou například Alena Vitásková a Michaela Schneidrová, jež musely přežít sedmileté pronásledování. Předpokládám, že v blízké budoucnosti pan nejvyšší státní zástupce navíc připraví Vezíra o možnost očistit se před soudem před očima celého národa z obvinění, jež na něj někdo vytáhl, aby zvrátil výsledek parlamentních voleb. Na okraj této kauzy podotýkám, že státní zástupci a policisté, kteří se vyšetřováním kauzy Čapí hnízdo dlouhá léta zabývají, protahujíce ji do nekonečna, zasluhují zvláštní vyznamenání za dlouholeté zneklidňování vnitropolitické scény v ČR. Ze všeho výše uvedeného vyplývá nejistota o tom, komu vlastně Pavel Zeman slouží: zda právu a spravedlnosti, Vezírovi, nebo jeho odpůrcům. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-18 13:00:32

Figurka na šachovnici? Variace na téma Robert Šlachta

Kdysi jsem při odchodu z jakéhosi jednání potkal Roberta Šlachtu, jenž šel tam, odkud jsem odcházel. Do té doby jsme se nikdy nepotkali. Postřehl jsem záblesk očí a pobavený úsměv. Zřejmě mě zrovna na tomto místě nečekal a měl ze mne legraci. Scéna se mi vybavila, když jsem ve výloze knihkupectví spatřil knihu Šlachta – 30 let pod přísahou. Stojí nekřesťanské peníze, ale povzbuzen vzpomínkou jsem ji koupil. Těch peněz nelituji, je to dobrá četba. Je to zpověď Roberta Šlachty, kdysi významného policisty a později celníka, jehož zpovídá zkušený novinář, spisovatel a režisér Josef Klíma. „Hříšník“ měl při výběru „zpovědníka“ šťastnou ruku: kladl chytře otázky a převyprávěl jeho „zpověď“ svěžím, vybraným jazykem, takže vzniklo skutečně čtivé dílko. Veden mistrnou rukou „zpovědníka“ čtenář sleduje s napětím křivku životní dráhy zpovídaného od jeho útlého mládí přes vrcholek v době jeho působení v čele Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ) přes faktický sestup do pozice náměstka generálního ředitele Celní správy ČR až do pádu do dočasného rozcestníku ve vzduchoprázdnu. Mnoho vyšetřovaných, málo odsouzených Pestré je vyprávění o době, kdy byl Robert Šlachta v přímém výkonu služby řadového policisty nebo později velitele na nižším stupni. Není zde nouze o popis dramatických zážitků. Ale ani při čtení o kriminálních aférách, jimiž se Robert Šlachta zabýval na ÚOOZ, se čtenář nudit nebude. Subjektivní pohled na sebe sama je vždy do určité míry odchylný od skutečnosti. Dá se proto předpokládat, že tato kniha na rozpornosti pohledu na zpovídaného nic nezmění. Její význam ale spatřuji v tom, že otvírá otázky, které politici slyší velmi neradi, ač v zájmu státu by se jimi měli zabývat. Pozoruhodný je předložený obraz poměrů v kriminální policii jako celku. Podle něj trpí služba různými nešvary, jež snižují její důvěryhodnost. Jde zejména o vnitřní nesváry, vynášení informací do médií, úplatnost a ochotu pokleslých jedinců spolupracovat se zločinci, byrokracie, neznalost „řemesla“ či neochota pracovat přes čas. Škodlivé jsou časté odchody slušných a zkušených policistů do civilu. Ti, co zůstávají, mnohdy za mnoho nestojí. Zvlášť nevábný je předestřený pohled na Útvar pro odhalování korupce a finanční kriminality (ÚOKFK), který Robert Šlachta vnímá téměř jako „špinavou konkurenci“. Z moře chaosu, neumětelství a špíny ale vysoko vyčnívá jeho ÚOOZ, z jehož příslušníků by měl radost i Felix Dzeržinský, neboť žijí a pracují ve shodě se zásadou „chladnou hlavu, planoucí srdce a rozhodně čisté ruce.“ Šlachtovi lidé byli ochotni pracovat do úpadu bez ohledu na své soukromí, také o dovolené, ovládali dokonale „řemeslo“, informace utajovali i před nadřízenými a mezi sebou, rozhodně je nevynášeli novinářům, a hlavně byli vnitřně soudržná parta. Za nejvýznamnější část knihy považuji vypravování o vyšetřování dobových pseudoelit. Prochází jím řada veřejnosti známých jmen, mezi nimi lobbistů a zprostředkovatelů, byznysmenů, státních zástupců i politiků na různých stupních hierarchie. Vedle nejdůležitějších postav Petra Nečase a Jany Nagyové-Nečasové jmenuji namátkově: Libor Grygárek, Vlastimil Rampula, Ivo Rittig, Roman Janoušek, Tomáš Pitr, Vladimír Kotrouš, Michal Moroz, Jana Herzegová, Marek Dalík, Ivan Langer, Roman Boček, Daniel Beneš, Daniel Nevtípil, Dagmar Máchová, Marek Šnajdr, Ivan Fuksa, Petr Tluchoř a další. Popis jejich jednání či dokonce bona fide provinění je „výživný“, ale většinou nemá protějšek v rozsudcích. Nabízí se otázka po klíči, podle něhož se rozhodovalo, kým se bude ÚOOZ zabývat a koho si nebude všímat. Podle vyprávění Roberta Šlachty sledování těchto „es“, pronikání do jejich prostředí, nasazování operativních prostředků, vytěžování informátorů, probíhalo dlouhodobě a ve velkém rozsahu. Někdy jen příprava na umístění prostorových odposlechů trvala celé měsíce. Zpovídaný nás nepřímo takto upozorňuje, že žijeme ve světě, v němž „Velký Bratr stále naslouchá“ i ve chvílích, kdy to vůbec netušíme a nejsme na to připraveni. To je první otázka, ke které mě Šlachtovo vyprávění vede: zda rozsah a způsoby pronikání do soukromí občanů nepřekračují meze únosnosti. Chybí bilance, v které by na jedné misce vah byly úplné náklady na popisované akce a na druhé pravomocné rozsudky nad sledovanými osobami. Mám obavy, že by výsledek porovnání byl pro ÚOOZ krajně nepříznivý. ÚOOZ se skutečně hodně snažil usvědčit z trestného jednání například Ivo Rittiga nebo Libora Grygárka, ale „do tepláků“ je nedostal, a nakonec i výstupy z kauzy Nagygate jsou nepatrné. Je správný názor, že pořádek musí být, ať to stojí, co to stojí? Protivládní puč Přes sledování zmíněných pseudoelit se Robert Šlachta dostal ke slavné kauze „Nagygate“, tedy k zatčení Jany Nagyové-Nečasové a souvisejícímu neméně slavnému zásahu 13.června 2013 na Úřadě vlády ČR. Celé akce se zúčastnilo čtyři sta policistů, dozorovaných státními zástupci z Vrchního státního zastupitelství v Olomouci. Jako laik považuji tuto akci za puč. Pozoruhodné je, že policejní prezident Martin Červíček se o zatčení Jany Nagyové dověděl až bezprostředně po něm a Petr Nečas ještě později. K zájmu o ředitelku kabinetu předsedy vlády Petra Nečase se ÚOOZ dopracoval až na základě sledování jiných podezřelých. A Robert Šlachta o ní toho ví skutečně hodně, např. i to, že si nechávala platit 50 tisíc korun za vyhovění žádosti zájemce o rozhovor s Petrem Nečasem (neslyšel jsem, že by ji ÚOOZ obvinil z neoprávněného obohacování). Zejména řídila Petra Nečase a přes něj prý celý stát. Uznávám, že tehdejší poměry v sekretariátu předsedy vlády byly neúnosné a bylo namístě, aby „vládnutí“ Jany Nečasové-Nagyové konečně někdo zastavil. Obraz její moci je ovšem lehce nadsazený: ústavní orgány státní moci nepřestaly pracovat a její možnosti je ovlivňovat byly nepatrné. Robert Šlachta především nepřináší žádný důkaz o tom, že její vypuzení z pracoviště Petra Nečase nebylo možné jinými způsoby, a pokud skutečně to jinak nešlo, pak že nebylo možné použít šetrnějšího zásahu, jenž by nemusel vést až k pádu vlády. Dokonce ani neprokázal, že bylo nutné ve vazbě ji vodit v „medvědech“ a opakovaně ji takto předvádět národu v televizi. K zodpovězení těchto otázek se ale dosud nikdo neodhodlal. Pro současné držitele moci jsou nezajímavé: jsou u vesla a jak se k němu dostali, není podstatné. Znají-li pravého iniciátora puče, mohou se cítit být mu zavázáni. Zvláštní je popis vývoje souvisejících událostí. Výchozím bodem mělo být zjištění policistů, že skupina sledovaných osob, propojených s Janou Nagyovou-Nečasovou, cituji: „Usiluje o to, aby podryla ústavní zřízení a do všech důležitých pozic umístila svoje lidi… Tuto činnost vykonávali se záměrem způsobit v orgánech státní moci poruchu a důsledkem této poruchy by bylo nefungování základních principů demokratického státu. V podstatě sabotáž.“ Připomíná mi to zprávu o důvodech zatčení Rudolfa Slánského. S těmito poznatky se Robert Šlachta obrátil na Ivo Ištvana, vrchního státního zástupce v Olomouci, protože v případě součinnosti s pražským vrchním státním zastupitelstvím by hrozilo nebezpečí úniku informací k ohroženým. Státní zástupci tak údajně podlehli svodům Roberta Šlachty. Úplně stranou zůstává skutečnost, že nasazení olomouckých státních zástupců mimo obvod jejich působnosti nebylo možné bez pokynu nebo souhlasu nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, o jehož účasti Robert Šlachta mlčí. V této věci přiznává, že věděl, že zásah patrně povede k pádu vlády a dokazuje, že jeho útvar řešil politické zadání, přičemž si přivlastňuje postavení prvotního hybatele. Příslušní státní zástupci jeho iniciativu „posvětili“ a všichni společně pak spustili akci, o které věděli, že s největší pravděpodobností vyvolá pád vlády. Stalo se v situaci, kdy stát nebyl v krizi, k jejímuž řešení by bylo nezbytné okamžitě vyměnit vládu mimoparlamentní cestou. Při hodnocení účinnosti zásahu z hlediska efektivity trestního řízení jsme oprávněni po sedmi letech od puče si myslet, že hora porodila myš. Je ovšem sporné, zda Robert Šlachta vidí správně svou úlohu v dané nepřístojnosti, zda nebyl ve skutečnosti figurkou na šachovnici ve hře, kterou řídil někdo nad ním. Puč totiž dospěl k cíli až útěkem rozbíječky strany Věci veřejné, mladé ctižádostivé poslankyně Karoliny Peak, ze sálu poslanecké sněmovny před kritickým hlasováním. Útěkem zabránila jmenování Miroslavy Němcové předsedkyní vlády. Teprve tím puč dostal smysl. Zde Robert Šlachta nastolil další důležitou otázku. Je zřejmé, že zásah z 13. června 2013 ovlivnil politický vývoj státu možná silněji, než by to dokázaly nejbližší parlamentní volby. Přibližně v téže době se rozjížděl pokus o zneužití nástrojů trestního řízení k vytlačení Aleny Vitáskové z postavení předsedkyně Energetického regulačního úřadu. Skončil neslavně: Alena Vitásková tlak ustála a dnes je pravomocně zproštěna obžaloby a ani nevůle Pavla Zemana ji neohrozila A ještě o málo později došlo na pokus o zmaření výsledku voleb zahájením trestního řízení proti Andreji Babišovi (nikoli Robertem Šlachtou a jeho melodyboys). Zde se nabízí vůbec nejdůležitější otázka: jak silné či slabé jsou právní základy českého demokratického státu, když do jeho vývoje smí kdykoli účelově a se zásadními důsledky zasahovat policie se stáním zastupitelstvím, popřípadě kdy a zda vůbec se původci těchto „kratochvílí“ konečně dostanou před trestní soud. Kdo vlastně řídí tento stát: orgány, odvozující svou moc od vůle voličů, nebo orgány činné v trestním řízení? Felix Dzeržinský, nebo Quijote de la Mancha? Hlubokým zážitkem pro Roberta Šlachtu, s nímž se dosud vnitřně nevyrovnal, byla reorganizace kriminální policie, při které vznikla Národní centrála proti organizovanému zločinu (NCOZ) a ÚOOZ a ÚOKFK jako samostatné jednotky zanikly. Je přesvědčen, že jediným cílem „pachatelů“ reorganizace bylo jeho vypuzení z funkce ředitele ÚOOZ a nejlépe i vyhnání z policejního sboru. Jako laika mě tehdy tato záležitost příliš nevzrušovala, protože od pradávna si jsem vědom existence německého Spolkového kriminálního úřadu (Bundeskriminalamt), jenž by mohl posloužit jako vzor pro NCOZ. Do hlav původců reorganizace ovšem nevidím. Nicméně Robert Šlachta v knize vypráví o tolika pravděpodobných porušeních služební kázně, že si myslím, že metodicky postupující policejní prezident by mohl po něm tak dlouho „šlapat“, až by odešel i bez reorganizace, a to i navzdory překážkám, vytvářených služebním zákonem. Pokud si ale generálové Zdeněk Laube a Tomáš Tuhý skutečně mysleli, že je nutné se Roberta Šlachty zbavit a nedokázali to zvládnout jinak než vyvoláním účelové reorganizace, jde o jejich ostudné manažerské selhání. Mimochodem, jejich další osudy svědčí o tom, že na určité úrovni státní hierarchie se selhavším manažerům nemůže nic stát, protože o jejich blahobyt bude postaráno, i kdyby museli ze svých funkcí odejít. Průběhu svého působení u Celní správy ČR Robert Šlachta věnuje poměrně malou pozornost a důvody svého odchodu vysvětluje rozpačitě. Vedle výše zmíněných velkých událostí se Robert Šlachta zmiňuje také o jiných, méně významných medializovaných případech, jako o kauze Vidkun, Bereta či Metyl. ÚOOZ ovšem řešil daleko více případů, které se silné medializace nedočkaly, a některé jeho akce skončily debaklem. O těch se zmiňuje zcela výjimečně, téměř vůbec. Zvláště čtenářky by jistě potěšilo, kdyby se vyjádřil k divokým pověstem o jeho milostném životě. Ale Robert Šachta je kavalír a o této části svého života mlčí. Spolek Šalamoun se kdysi zabýval menší kauzou, jejíž obraz aspoň trochu doplňuje výše zmíněná bílá místa ve Šlachtově vyprávění. V ní jeho intimní přítelkyně v roli dozorové státní zástupkyně odebrala případ místní kriminálce a pověřila jím ÚOOZ. Drželi pak 16 měsíců ve vazbě tři obviněné, které ale soud nakonec zprostil obžaloby. Státní zástupkyně se odvolala v jejich neprospěch a sklidila výsměch odvolacího soudu takového rázu, že jsem se s něčím takovým v jiném případě nesetkal. Kniha obsahuje také vyjádření různých osob, jež se setkávaly s Robertem Šlachtou během jeho kariéry. Zajímavější je ale přehled těch, kteří vyjádření odmítli. Ukazuje, jak velkou roli v mezilidských vztazích činitelů policie a státního zastupitelství hraje „politická korektnost“: i nejbližší spolupracovníci dávají od přítele v nesnázích ruce pryč, odpůrci nesáhnou po příležitosti ke kritickému vystoupení. Výsledný obraz Roberta Šlachty je skutečně rozporný. Je nepochybné, že se své práci oddal s plným nasazením, jako by se upsal ďáblu, a většinou se držel výše zmíněné zásady Felixe Dzeržinského. Je ale možné, že pud „lovce lebek“ způsobil, že občas zapomněl na zásadu „chladná hlava“. V tom případě se mi ale spíše než Dzeržinský vybavuje don Quijote de la Mancha. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-14 09:25:50

Spisovatelka Hana Hindráková: Afrika je v mé mysli domovem

Je to už patnáct let, kdy se spisovatelka Hana Hindráková poprvé vydala do africké Keni. Tehdy ještě jako dobrovolnice. Země jí natolik přirostla k srdci, že z jejího prostředí napsala už šest knih. Za řadu z nich získala významná ocenění. Ta zatím poslední, Svítání nad savanou, v sobě propojuje kouzlo černého kontinentu a společenského tance.   Kdy jste v sobě objevila touhu psát?  Stát se spisovatelkou je můj splněný dětský sen. Ve čtvrté třídě na základní škole jsem začínala s psaním poezie, v osmé třídě jsem napsala první román. Přestože mi ho nakladatelství nevydalo, pokračovala jsem dál a psala. Když se mi totéž stalo o pár let později, ve čtvrtém ročníku střední školy, hodně mě to zklamalo a demotivovalo. Říkala jsem si, že druhé odmítnutí už zřejmě vypovídá o tom, že nemám talent. Smířila jsem se s tím, že se budu živit něčím obvyklejším, šla jsem studovat VŠE, obor cestovní ruch a rozvojové země a psát jsem přestala. K psaní jsem se vrátila až díky Africe. Z cest jsem měla spoustu vlastních zážitků a potkala jsem i mnoho lidí, jejichž příběhy byly tak silné, že by vydaly na knihu.   Jak byste se coby spisovatelka definovala? Primárně jsou mé knihy určeny pro dospělé, ale během besed na školách jsem zjistila, že už mě čtou i žáci osmých a devátých ročníků. Mile mě to překvapilo. Většinou jsou mými čtenářkami ženy.    Čím vás vlastně zlákala Afrika? Přišlo to hned?  První slovo, které mě napadá, je DOMOV. V Keni už jsem byla sedmkrát, mám tam spoustu přátel, částečně se domluvím i jejich jazykem svahilštinou, mám ráda tu místní syrovost, ten kontakt se životem. Keňa si mě ale získala postupně. Když jsem se vrátila z první cesty, řekla jsem, že už nikdy víc.    Proč? Začátek byl vcelku drsný. Přece jen to bylo mé první setkání se subsaharskou Afrikou, s chudinskými čtvrtěmi a naprosto odlišnou mentalitou. První návštěvu chudinské čtvrti si stále pamatuji v jasných barvách, přestože od té doby uplynulo patnáct let. Byl to šok, nechtěla jsem se na to dívat. Chodila jsem tam se sklopenou hlavou a snažila se ten den nějak přežít. Jakmile jsme se s kamarádkou vrátily na ubytování, rozbrečely jsme se. A přestože ani jedna alkohol nevyhledáváme, vypily jsme celou lahev vodky. Také mi hodně vadilo, že místní ve mně viděli jen chodící bankomat… stále mě někdo cizí oslovoval, ať mu dám triko, brašničku, peníze atd. A já jsem přitom byla dobrovolník, který dal za cestu veškeré úspory a jel spasit Afriku. Přišlo mi to od nich hrozně nefér. Až později jsem pochopila, že oni za to vlastně nemohou. Uvědomila jsem si, že kdybych byla na jejich místě, v zemi, kam proudí spousta neuvážené humanitární a rozvojové pomoci, v zemi, kde běloši stále něco rozdávají, tak bych se jich také zeptala, jestli mi něco nedají.   Který zážitek v Africe vás nejvíc dostal? Jedním z nejsilnějších zážitků pro mě bylo seznámení se s Josephem, hlavním hrdinou knihy Nezlomný a s chlapci z jeho centra pro děti ulice. Musím říct, že mě stále fascinuje Josephova láska k životu po tom, co všechno prožil a čím vším si prošel. Příběh vypráví o tom, jak se z nejvyhlášenějšího kriminálního živlu stal pilíř keňské společnosti. Joseph založil a vede centrum pro děti ulice, kde se stará o více než stovku kluků, kteří by jinak živořili na ulici. Děti ulice jsou v Keni hodně diskriminované. Lidé je nepovažují ani za lidské bytosti, spíš za něco odporného, co ani nemělo vzniknout, co patří někam do stoky, nebo na skládku. Neuvědomují si, že to bylo třeba sedmileté dítě, které chodilo do školy, najednou mu zemřeli rodiče a ono se o sebe muselo postarat samo. Dělala jsem s dětmi mnoho rozhovorů a ony mi říkaly, že nejdřív zkusily žebrat. Jenomže nikdo jim nic nedal. Vyprávěly, jak měly obrovské morální dilema, když musely začít okrádat slušné lidi. Ale neměly na výběr. Kniha ukazuje, že děti ulice nejsou hyeny, ale hyeny z nich udělá právě až ta ulice. A to si spousta lidí bohužel neuvědomuje a dává to za vinu dětem samotným. Tato kniha loni na podzim dokonce vyšla v Keni v nakladatelství Moran Publishers a já jsem tam letěla na její křest.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Také všechny vaše další knihy jsou věnovány velmi vážným tématům. Jak jste se k nim dostala? Ke zmíněnému tématu dětí ulice jsem se dostala přes našeho fotografa, který s nimi strávil měsíc na ulici a potom s jejich svolením pořídil fotografie, které sloužily k informování veřejnosti o této problematice. Rovněž tak kniha Děti nikoho. K tématu falešných léků jsem se dostala jenom náhodou. Původně jsem chtěla psát o falšování HIV testů, a když jsem to zadala do vyhledávače, jeden z odkazů směřoval k falešným lékům. Začala jsem si o tom zjišťovat víc informací. Nejdříve jsem nemohla vůbec uvěřit, že některé z léků distribuované především z Číny, dále z Indie a také jednotlivých afrických zemí mohou obsahovat jed na krysy, leštidlo na parkety, rtuť, nemrznoucí kapalinu a další jedy a chemikálie. Ale ono to bohužel tak skutečně je, přestože bych si přála, aby to byla fikce. Zjistila jsem, že se o tom příliš moc neví, a tak jsem se rozhodla zakomponovat toto téma do napínavého příběhu, který vyšel pod názvem Smrtící byznys. Beta čtenář mé knihy mi řekl, že už jsem to s tou fikcí skutečně přehnala. Také tomu nemohl uvěřit.    Kromě tak závažných témat, díky nimž jste získala i řadu ocenění (1. místo v soutěži Mám talent pořádané nakladatelstvím Euromedia, nominace na knihu roku na Databázi knih), jste se věnovala i tématům na první pohled možná méně závažným. Třeba čarodějnictví... O čarodějnictví, které je hlavním tématem knihy Očarovaná, jsem se zajímala odjakživa, ale při prvních cestách se mi stále nedařilo něco o tom zjistit. Místní lidé mi pořád dokola opakovali, že to jsou pohádky, a že v Keni nic takového nefunguje. Když jsem tam byla popáté, tak už byli mí přátelé otevřenější a já zjistila, že čarodějnictví se v Keni praktikuje, ale protože je postavené mimo zákon, tak se o tom nemluví. Nebo jen za zavřenými dveřmi a už vůbec ne s cizinci. Přes známé se mi potom podařilo domluvit si rozhovor s čarodějem. Udělal si na mě dvě hodiny čas a vyprávěl mi, jak za ním lidi chodí, když chtějí získat lásku, uzdravit se, přivolat zpátky někoho, kdo je opustil. A u toho mi ukazoval různé druhy bylinek a popela, které při rituálech používá.    A uvěřila jste v jeho moc? Nevím, jestli v to přímo věřím, ale rozhodně mám k tomu obrovský respekt. Myslím si, že není dobré si s tím zahrávat. Když jsem byla v roce 2014 v Keni, málem jsem to i vyzkoušela. Den před návštěvou čaroděje jsem se totiž dozvěděla, že mi umřel táta, kterého jsem měla moc ráda. A tak mě napadlo, že požádám čaroděje, aby mi dal něco na smutek, protože mi bylo opravdu zle. Řekl mi, že na to používá speciální bylinku, kterou sbírá v západní Keni a nemá ji s sebou. Takže jsem to nakonec nevyzkoušela.    Váš zatím poslední již osmý román Svítání nad savanou je oproti předchozím velmi odlehčený. Tanec a Afrika – jak to jde k sobě? Potřebovala jsem si napsat nějakou romantiku, abych si po dvou těžkých tématech – falešných léků a života na ulici – trochu odpočinula. Knihu s propojením těchto dvou témat jsem chtěla napsat už před několika lety, ale stále se mi nedařilo vymyslet vhodné propojení těchto dvou naprosto odlišných světů. Afrika je můj druhý domov a tanec odjakživa miluji. Věnuji se závodně standardním tancům v seniorské kategorii.   Jednou z postav, které v knize vyvolávají emoce čtenářů, je i česká taneční legenda Zdeněk Landsfeld. Jak vaši knihu hodnotí? Myslíte si, že jeho proslulé leč velmi drsné „hlášky“ unese i člověk neseznámený s tanečním světem? S panem Landsfeldem se mi spolupracovalo skvěle a jeho historky z tanečního prostředí mě opravdu pobavily. A musím říct, že mě velmi potěšilo, jak pozitivně knihu hodnotil. Od něj je to opravdu poklona. Co se týče jeho hlášek, tak hůře na ně reagují lidé z tanečního prostředí než lidé, kteří to prostředí neznají. Což je překvapivé. Čekala jsem, že to bude právě naopak.   Dokáže podle vás Evropan pochopit Afriku?  Na to se neodvažuji odpovědět. V Keni jsem sice strávila hodně času, ale pořád je spousta otázek, na které nedokážu odpovědět. Lidé v Keni jsou velmi přátelští, pohostinní a příliš neplánují do budoucna. Což je dané tím, že musí řešit, za co koupí večeři ten den, tudíž je úplně jedno, co bude za měsíc.   Jste maminkou pětiletého chlapce. Neuvažovala jste někdy o adopci dítěte z Afriky? O reálné adopci dítěte z Afriky jsem kdysi uvažovala. Nakonec se ale ukázalo, že by to bylo nesmírně administrativně a finančně náročné.    Cítila jste při svých cestách na černý kontinent někdy strach? Kdy jste se nejvíc bála?  Úplně největší strach zažívám v letadle, protože mám panickou hrůzu z létání. Pokaždé, když přistanu v Keni, se mi hodně uleví. Tím nechci říct, že se v Keni vůbec nebojím, ale tam je to spíš takový racionální strach nebo obezřetnost. Ale hodně jsem se bála, když jsem v západní Keni dostala malárii. Tehdy jsem si myslela, že to nepřežiji. Měla jsem horečky, byla jsem v bezvědomí, nemohla jsem mluvit a lékař mi během půl hodiny stanovil tři diagnózy – malárii, zápal plic a břišní tyfus. A pak poslal mé keňské přátele na trh pro léky, protože je neměl v nemocnici k dispozici. A já jsem po chvíli dostala obrovskou tachykardii – to se stává, když je lék falešný a obsahuje něco, co by obsahovat neměl, jak jsem již o tom mluvila a popisovala v knize... Na většinu nemocí jsem očkovaná a na malárii beru antimalarika. Snažím se tak snížit na minimum riziko, že se něco stane. Ale někdy má člověk prostě smůlu.   A váš manžel se o vás nebojí? Nebo cestuje s vámi? S manželem jsem se seznámila v době, když už jsem do Afriky létala, takže věděl, do čeho jde. Myslím, že se o mě nebojí. V Keni byl dvakrát a říkal, že mu to stačí. Ne že by se mu tam nelíbilo, ale není to pro něj srdeční záležitost. Takže společně cestujeme na jiná místa než do Keni.   Co vám vaše cesty do Afriky daly a vzaly?  Rozhodně mě posunuly. Zejména změnily můj názor na rozvojovou pomoc. Ze začátku jsem byla nadšeným dobrovolníkem, který chtěl spasit celou Keňu, když ne celou Afriku a nyní jsem spíš jejím odpůrcem. Díky cestám do Afriky jsem si rozšířila obzory, našla si nové přátele a podívala se i na zajímavá místa. A zažila spoustu věcí, přestože ne vždy byly pozitivní. Ale jak se říká, zážitek nemusí být dobrý, hlavně, když je silný.   Svým projektem Dárky s myšlenkou pomáháte chudým lidem v Keni. Jak tento projekt vznikl, vyvíjel se a žije?  Projekt Dárky s myšlenkou vznikl po tom, co jsem se rozhodla skončit s rozvojovou pomocí, u níž jsem měla pocit, že víc škodí, než pomáhá a způsobuje závislost rozvojových zemí na vyspělém světě. A protože mám v Keni hodně přátel, začala jsem přemýšlet, jak bych mohla pomáhat. Napadlo mě, že bych s nimi mohla zkusit obchodovat. Měla jsem dvě podmínky. Za prvé, aby to byl opravdu obchod, a ne charita a za druhé – chtěla jsem nakupovat přímo od výrobců, ne přes zprostředkovatele. Z předchozího působení jsem měla v chudinských čtvrtích kontakty na tzv. self-help groups, svépomocné skupiny HIV pozitivních žen, nezaměstnaných matek atd., o nichž jsem věděla, že vyrábí krásné a originální náušnice, přívěsky, náhrdelníky, klíčenky i náramky. Před dvěma lety jsem od nich poprvé zkusmo nakoupila a šperky vzala s sebou na besedy. Prodaly se hned, a tak jsem s nimi začala obchodovat pravidelně. Nakonec jsem si založila ještě internetový obchod www.darkysmyslenkou.cz a nyní obchoduji s pěti skupinami. Věnuji se tomu dva roky a mám pocit, že to má větší smysl než jakákoliv pomoc.   Lze se v Česku psaním uživit? Já jsem od loňského roku na volné noze a vcelku to jde, když tedy nepočítám současnou situaci, kdy jsem zůstala úplně bez příjmu. Živím se kombinací psaní knih, článků pro časopisy, filmy a besedami. Kdybych se vrátila zpátky do obchodní firmy, kde jsem předtím pracovala, určitě bych měla vyšší plat, ale takhle mohu dělat to, co mě baví. Když píšu nebo jedu na besedu, nemám pocit, že bych pracovala. A jsem za to moc ráda.   Už víte, o čem bude nová kniha? V současné době mám tři nové náměty a jako první vyjde zřejmě druhý díl Svítání nad savanou. Tentokrát se bude úplně celý děj odehrávat v Africe, ale ani tanec nebude chybět. Napsaly si o něj samy čtenářky, a protože teď mám spoustu času na psaní, tak jsem se do něj pustila. {/mprestriction}  Hana Hindráková (38) založila v roce 2008 neziskovou organizaci Fair a v rámci projektů rozvojové spolupráce se dostala sedmkrát do africké Keni. Prostřednictvím beletrie upozorňuje jako autorka na problémy černého kontinentu. V roce 2012 debutovala románem Děti nikoho, který se zařadil mezi nejprodávanější knihy nakladatelství Alpress v únoru 2013 a byl nominovan do užšího výběru dvaceti knih na knihu roku 2012 na Databázi knih. Byl také přeložen do angličtiny. S rukopisem knihy Karibu Keňa vyhrála soutěž Mám talent pořádanou nakladatelstvím Euromedia (2012). V lednu 2014 jí vydalo nakladatel-ství Alpress román Dobrovolnice, o rok později, v únoru 2015 román Očarovaná. V roce 2016 jí vydalo nakladatelství Grada román Lovci lebek. V září 2017 vyšel v nakladatelství Alpress román Smrtící byznys, v listopadu 2018 román Nezlomný a v únoru 2020 román Svítání nad savanou. Román Nezlomný byl přeložen do angličtiny a v září 2019 vyšel v keňském nakladatelství Moran Publishers.

Čas načtení: 2024-02-22 12:00:35

Zajímavosti ze zvířecího světa

Dnes potěšíme zejména milovníky zvířat, ovšem věříme, že tipy zaujmou i ostatní čtenáře a čtenářky. První kniha se zabývá fascinujícím světem hlavonožců a druhá kniha vás zavede do světa psů – společně s roztomilými ilustracemi vám přiblíží jejich myšlení i životní filozofii. Jaká je inteligence chobotnic? Jak se vyvíjela v průběhu času? A jak inteligentní jsou další hlavonožci?

Čas načtení: 2024-03-19 19:00:00

Uspěly čisticí připravky Frosch ve čtenářském testování? Přečtěte si hodnocení

Blíží se jaro a velikonoční úklid a tak jsme oslovili naše čtenářky s možností účastnit...

Čas načtení: 2024-03-22 00:00:00

Voláme po rovných příležitostech, zbytek zvládneme samy

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, již devatenáctý rok v řadě se zájmem a hrdostí sleduji, kolik inspirativních žen v podnikatelském, manažerském i neziskovém sektoru naše země má. A je mi ctí být patronkou jedinečného projektu Hospodářských novin TOP...

Čas načtení: 2024-04-02 00:00:00

Před dvěma měsíci jsem skončila v práci, stále nemám potřebné dokumenty

Po ukončení pracovního poměru se řada lidí registruje na úřadu práce. Jenže co dělat v případě, že nemáte v ruce potvrzení o zaměstnání ani o výši příjmu? Jaké dokumenty a kdy vám musí zaměstnavatel předat, přibližuje advokátka Nikola Faltová. A odpovíme i na dotaz čtenářky.

Čas načtení: 2024-04-14 11:09:00

GLOSA: Knihy v každodenním provozu vyklízejí pozice

Kdysi se v dopravních prostředcích čtoucí cestující buď „schovávali“ za rozevřené noviny či časopisy, anebo v ruce drželi knihu. Jedněch i druhých nebylo málo. V každém autobuse, v každé tramvaji, tím spíš ve vlaku se na čtenáře a čtenářky tiskovin dalo narazit. Cesta pražským ranním metrem, to bylo šustění novin.

Čas načtení: 2024-04-25 12:00:21

Čtení pro romantické duše

Pokud patříte mezi čtenářky, které čas od času sáhnou po knize s kapkou romantiky, máme něco přesně pro vás. Do tipů na čtvrtek jsme vybrali hned tři romány, které jsou pravým oddechovým a romantickým čtením pro ženské duše. Hlavní hrdinka Mel nachází díky dědictví opravdový domov. Ke spokojenosti chybí snad už jenom láska. Tam je

Čas načtení: 2024-05-11 08:30:00

"Něco neskutečného." Podívejte se na snímky polární záře od čtenářů napříč Českem

Podívejte se do průběžně doplňované galerie, kde všude po republice čtenáři a čtenářky polární záři zachytili.

Čas načtení: 2024-06-12 09:00:00

Dámská jízda: Příběh bývalé rozhlasové redaktorky Blanky Malé, která našla lásku ve špičce italské boty

Blanka Malá jako čerstvě potřetí rozvedená matka tří dětí odjela do italské Kalábrie, aby načerpala energii pro dny příští. A potkala tam Agostina, muže o 17 let mladšího. Zasáhl osud a ona díky tomu napsala svou první knihu Láska ve špičce italské boty. A protože především čtenářky chtěly znát pokračování, přišla na svět další kniha s názvem Srdce nemá vrásky.

Čas načtení: 2024-06-17 12:00:16

Ženy a muži – inspirativní osudy

Do pravidelných knižních tipů jsme pro vás dnes vybrali zajímavé osudy skutečných lidí, a to jak světově známých jmen, tak těch úplně neznámých. Každý z nich má však co nabídnout a potěšeny budou nejenom čtenářky, ale i čtenáři. V dnešním výběru jsme totiž nezapomněli ani na muže. Jak se říká, dámy mají přednost, a tak

Čas načtení: 2024-06-27 00:00:00

Pošta doma i v práci. Za porušení listovního tajemství hrozí až dva roky

Listovní tajemství je jedno ze základních lidských práv přiznaných Listinou základních práv a svobod. Můžu kontrolovat poštu svých dětí? Je mé soukromé e-maily oprávněn číst můj zaměstnavatel? A co dělat, když mi poštou dorazily citlivé údaje cizí osoby? Nejen na dotaz čtenářky odpovídá advokátka Gabriela Donati.