Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2012-04-24 00:00:00

Ronnie Fieg x Asics GT II Super Red 2.0 / Sexy doprovod

Známý návrhář Ronnie Fieg opět řádí, většina z nás ho zná z kolaborací s firmou Asics a pravděpodobně více než tenisky nám v paměti utkvěli supermodelky, které jeho tenisky doprovází. Ani tentokrát tomu nebude jinak, jelikož se Ronnie pustil do model GT II. Křiklavě červený model dostal jméno Supe ...

Čas načtení: 2012-01-14 13:00:00

Nike Air Max 90 Premium Black/Black / Aby černá černou byla

Černá legenda se opět vrací do shopů a ani Česká republika nezůstane bez kvalitní náplně botníků. Představujeme vám stylové tenisky Nike Air Max 90 Premium s označením Black/Black. Jak už název napovídá, na teniskách nenajdete křiklavé barvy a žádný rušivý element, nýbrž pouze černou barvu s kombi ...

Čas načtení: 2011-12-09 00:00:00

G-Shock x New Era / Kultovní digitálky DW-6900B

Další světový gigant se spojil s firmou Casio kvůli výrobě stylových hodinek G-Shock, avšak i přes to, že se značka New Era specializuje na kšiltovky, digitálky se více než povedli. Nečekejte ovšem žádné křiklavé barvy, designéři New Era vsadili na černobílou kombinaci, přičemž hlavní pozornost vě ...

Čas načtení: 2013-04-05 00:00:00

Jarní kolekce TALLY WEiJL: Hravost a svoboda

A je to tady! Nová jarní kolekce TALLY WEiJL dorazil na pulty obchodů! A zda nezklamala svou originalitou? Na to vezměte jed, že ne! Na co se tedy můžete v jarní kolekci těšit? Divoké, křiklavé, svobodné Tak by se daly nazvat kousky z kolekce TALLY WEiJL. Nebojte se ale, že oblečení není nositelné ...

Čas načtení: 2012-12-03 00:00:00

Marks & Spencer 2012: dokonalost a vkus Anglie

Patříte mezi dámy, které nemají rády okázalou módu, ale potrpí si na jednoduchý styl a eleganci? Nemáte rády potisky, nápisy ani příliš křiklavé barvy? Zavítejte do módního obchodu Marks & Spencer, kde tuto módu nenajdete. Marks & Spencer je, jak už může název napovědět, značkový obchod s anglickou ...

Čas načtení: 2023-10-15 15:00:52

Rána

Debut Oksany Vasjakinové není klasickým románem s lineární dějovou linkou, na jaký jsme běžně zvyklí. Na díle se velmi podepisuje autorčino básnické umění. Často jsem při četbě měla pocit, že spíš se nechávám unášet básní v próze, vyváženou hrou se slovy, které vyvolávají emoce, zapadají nebo jindy křiklavě vystupují k ostrému pochopení absurdní situace. Při čtení už vám ani tak nejde o to, jak se bude příběh primárně dějově odvíjet, ale jak ho autorka bude prožívat, co bude chtít sdělit, a svým vlastním specifickým výběrem slov a okamžiků zprostředkovávat svému čtenáři.

Čas načtení: 2020-12-13 14:49:20

Upleťte si doma vlastní ponožky

Zima je typickým ročním obdobím, kdy ponožky zažívají svůj boom. Poslední dobou jsme se dokonce oprostili od nudných jednobarevných párů, u kterých jsme si slibovali hlavně strohost, čistotu a v podstatě co nejméně upozorňovat na své nohy v botách. Nicméně, nějaký čas už jsou hitem ponožky barevné, někdy až křiklavě výrazné, originální co do vzorů nebo dokonce takové, kdy každá z páru vypadá zcela odlišně. A to nejen u dětí, ale i dospělých. Dokonce se jim daří prodírat se i do formálních setkání. Někdy stačí tak málo a člověk omládne i správným výběrem ponožek. Vidět totiž nohy v pěkných pestrobarevných ponožkách dodá obratem pocit, že dotyčný je ještě plný života a rozhodně žádný suchar. Jistě, koupit se dají všude, ale také si je můžeme sami uplést. Knížka, kterou vám tímto chci představit nabízí na padesát různých návodů lotyšských ponožek! „Lotyšsko je malý stát ležící v severní Evropě, u Baltského moře, je menší než Skotsko a počet obyvatel je o více než polovinu nižší. Jelikož tam panuje vlhké a větrné přímořské podnebí lidé vždy potřebovali teplé oblečení, a Lotyšsko má tedy bohatou pletařskou tradici. (…) V každém lotyšském kraji se pletou ponožky jiným způsobem. Zimní ponožky se vyráběly z ovčí vlny a letní ponožky z lněné nebo bavlněné příze. Ponožky se nenosily pouze proto, aby zahřály, ale sloužily také jako módní doplněk a forma vyjádření,“ říká autorka Iova Ozolina. V knížce naleznete návody s fotografiemi, ale také různé zajímavosti ke vzorům. Některé vzory na ponožkách mají totiž svůj specifický význam. Jako např. symbol Auseklis (ranní hvězda), která ohlašuje nový den, symbol Zalktis (had), který je strážcem bohatství a blahobytu a symbolizuje také moudrost, symbol Laima, která je bohyní osudu a přináší štěstí a další. Ieva Ozolina, majitelka společnosti HOBBYWOOL, opustila pozici finanční ředitelky ve velké společnosti, aby si mohla plnit svůj sen otevřít si obchod s vlnou a pletením. HOBBYWOOL je rodinná společnost, které vypomáhají také manžel s dětmi. Společně vytvořili řadu pletacích projektů, například lotyšský šampionát v pletení, pletení graffiti a další. Můžete tedy také nahlédnout na webové stránky firmy HOBBYWOOL (https://www.hobbywool.com/), kde představují ručně s láskou vyráběné ponožky a palčáky 🙂 . Co se z knížky naučíte?• jak plést jako profesionál – od návrhu po dokončený projekt• jak a kde použít nové i osvědčené techniky pletení• jak vytvořit nové variace tradičních motivů a barevných vzorů• jak dát svým ponožkám moderní podobu pomocí stínování• jak zkombinovat různé postupy do vlastních, originálních výtvorů… a mnohem, mnohem víc! Ieva Ozolina, Pletené ponožky, 50 návodů, jak na ponožky, podkolenky a návleky. Nakladatelství Metafora , Grada Publishing, a. s. 2020.

Čas načtení: 2014-07-28 07:00:00

Interiér, kde vládne žltá

Žltá nie je v interiéri práve najtypickejšou farbou. V slovenských domácnostiach sa objavuje zriedkavo a to z dôvodu zdržanlivosti a konzervatívnosti, ktorá je Slovákom vlastná. Ak sa vydáte ale kúsok na západ, razom v bytoch a domoch objavíte farby výrazné, krikľavé a extravagantné, ktoré možno kri ...

Čas načtení: 2007-11-07 21:30:00

Subaru Impreza STI

Subaru Impreza STI V celé své kráse Design Na Impreze 2006 se liší uhlazenou karoserií, pozměněnou přední maskou. Další co přibilo bylo na zadním skle střešní spoiler, difuzor a klasický spoiler. Dalším novým prvkem jsou xenonové světlomety. Klasickou modrou barvu lze zaměnit za méně křiklavé stř ...

Čas načtení: 2021-03-18 02:08:03

Galerie Rudolfinum představuje na videích výstavu Compassion Fatigue Is Over

Ve čtvrtek 18. března v 18.00 uvede Galerie Rudolfinum na Facebooku a YouTube premiéru videa, ve kterém promluví dvojice umělkyň Aleksandra Vajd a Anetta Mona Chisa, jejichž architektonické intervence rámují koncept instalace výstavy Compassion Fatigue Is Over, společně se sérií barevných fotogramů, jejichž autorkou je první jmenovaná. Řada závěsů, organicky i geometricky tvarovaných podstavců a samotné fotogramy Aleksandry Vajd procházejí celým prostorem galerie a mohou být vnímány jako monumentální mnohočetná umělecká instalace, nebo také architektura výstavy. Právě jejich oscilování na pomezí mezi designem a volným uměním nabízí průnik do dalších tvůrčích disciplín, ať je to film, nebo třeba divadlo. Videa budou k vídění zde či zde. Compassion Fatigue Is Over představuje další krok v dlouhodobé dramaturgii galerie, nazvané Rudolfinum_Time-Based. Série narativních videí a filmů, po boku architektonických intervencí, směřuje svoji pozornost k množině klíčových témat naší současnosti. Věnuje se otázkám rasové nesnášenlivosti, pracovního vykořisťování, přehodnocení historických narativů, sexuality, genderu, padlých i znovu nalezených utopií nebo abstraktního myšlení coby nutné podmínky pro jakoukoli racionální soudnost. V protikladu ke křiklavé vtíravosti každodenní mediální reality nabízí výstava prostor pro klidné strávení interpretací daných témat skupinou renomovaných mezinárodních umělců. Umožňuje tak divákům úplně jiný typ pozornosti a pomalejšího vnímání, než je možné v běžném denním spěchu mimo bezpečný prostor galerie. V nadcházejících týdnech Galerie Rudolfinum zveřejní další videa, ve kterých postupně projde celou výstavou. Ta již odvysílaná můžete zhlédnout zde. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-01 05:58:54

Per Petterson: Muži v mé situaci (ukázka z knihy)

Když se člověku rozpadá život pod rukama, vždycky se ještě lze uchýlit do lékárny přestavěné na bar. Zejména na Štědrý den. Aspoň tak si počíná spisovatel Arvid, alter ego autora knihy, který po odchodu manželky propadl depresi ze samoty. Snaží se jí zbavit v náručí náhodných známostí, chce být pořád dobrým otcem svým třem dcerám, ale alkohol a zoufalství ho odvádějí stále dál od běžných mezilidských vztahů. Drsná, ale překvapivě i křehká, jindy nelítostná a mnohdy humorná sebeinventura muže kolem čtyřicítky se odehrává převážně na pozadí ulic, přístavních mol a hospod norské metropole – a za volantem auta, neboť v nouzi nejvyšší v něm Arvid několikrát i přespí.   Ukázka z knihy Kapitola 1 Byla zářijová neděle 1992, chvíli před sedmou ráno. Večer předtím jsem byl ve městě, poslední hodinu před návratem domů jsem strávil v lékárně přestavěné na bar v ulici Tollbugata, ale domů jsem si nikoho nepřivedl. V té době a toho roku to byla skoro výjimka, protože jsem často zajel do centra a proti své přirozenosti chodil po barech a kavárnách a vcházel do zakouřených hlučných lokálů, kde jsem si nečekaně, taktéž proti své přirozenosti, připadal jako doma, rozhlížel jsem se kolem a přemýšlel, kde budu dnes spát. Když jsem o pár hodin později opouštěl hospodu nebo bar, málokdy jsem byl sám. Během těch měsíců jsem se ocitl v mnoha ložnicích, v mnoha domech a ve více čtvrtích, než bych kdy věřil, že se muž jako já může ocitnout. Skončilo to ale pokaždé neslavně, chtěl jsem plát jako oheň, ale v mém ohni bylo víc popela než plamenů.        Když to ráno zazvonil telefon, ležel jsem v posteli. Neměl jsem sebemenší chuť ho vzít, cítil jsem se strašně unavený. Pil jsem, to ano, ale nijak moc, a určitě ne po jedenácté, dojel jsem autobusem z centra do Tåsenu, vystoupil na křižovatce, kde je dnes kruhový objezd, a v mrholení pokračoval pěšky kolem kostela Sagene k Bjølsenu. Když jsem vešel do bytu, bylo mi dobře a naprosto jistě jsem neměl žádná promile.        Byl jsem unavený ze snů. Není jednoduché hned tady, na druhé stránce, vyložit, co na těch snech bylo, že jsem z nich byl tak unavený, k tomu se budu muset ještě vrátit.        Měl jsem původně v úmyslu ještě hodinu zůstat ležet, než vstanu a postavím vodu na kafe, sednu si ke stolu a pokud možno aspoň dvě hodiny budu psát, i když je neděle. Telefon se ale nevzdával, a tak jsem vylezl z postele, vyšel jsem rychle do pokoje, abych ho vzal, a připadalo mi, že na poslední chvíli, že jsem ho nechal vyzvánět moc dlouho. Vždycky jsem měl a pořád mám představu, že je mou povinností telefon brát, a pokud ho nechám zvonit, mohl by mě za to stihnout trest.        Ozval se Turidin hlas. Před rokem se odstěhovala do řadového domku na Skjettenu a vzala s sebou naše tři dcery. Teď brečela, a jestli jsem to dobře odhadl, měla ruku na ústech, aby tlumila vzlyky, tak jsem se jí zeptal, co se děje, ale neodpověděla. Jsi doma, zeptal jsem se, ale doma nebyla. Tak kde teda jsi, Turid, ale ona to nevěděla. Ty nevíš, kde jsi, ptal jsem se dál a ona plakala a řekla ne. Nevěděla, kde je.      Do háje, pomyslel jsem si. Jestli takhle brečí a není doma, kde jsou pak holky? Přece jen jsou tři. U mě nejsou a její matka je v Singapuru. Moje matka je mrtvá, otec taky a moji bratři jsou také většinou po smrti. Chceš, abych tě někde vyzvedl, zeptal jsem se, protože jsem vycházel z toho, že tam, kde teď je, nemá auto, plakala dál a špitla, ano, proto právě volám, nemám nikoho jiného, a já si v duchu řekl, jestli nikoho jiného nemáš, tak toho věru nemáš moc. Ale to jsem nevyslovil, řekl jsem jen, v tom případě musím vědět, kde jsi. Jak to tam vypadá? Je tady nádraží, vzlykla, je žluté, ale není tu žádný vlak, no jistě, řekl jsem, je asi trochu brzy, vždyť je neděle, a pak řekla, ne, tak jsem to nemyslela, nejsou tu vůbec koleje, aby po nich vlak mohl přijet.      Zamyslel jsem se, kde by to asi tak mohlo být, takových míst v nevelké vzdálenosti nebylo mnoho, bude to určitě Bjørkelangen, nic jiného mě nenapadlo, no nazdar, tam je to padesát kilometrů nebo víc, možná šedesát, jak se tam ocitla, bez auta, bez někoho, v tuhle denní dobu. Na to jsem se jí ale zeptat nemohl, nic mi do toho není, musím si hledět svého, což jsem většinou také dělal. Všechno ostatní bylo za mnou a pryč. Ani to už nepostrádám, napadlo mě, teď po celém dlouhém roce už ne, ale když jsem to domyslel do konce, nedokázal jsem s jistotou říct, jestli je to pravda.        Vím, kde jsi, řekl jsem. Vyjedu za pět minut. Děkuju, odpověděla a já na to, že to bude chvíli trvat, než se tam dostanu. To je mi jasný, řekla, a mě hned napadlo, jak jí to může být jasné, když přece neví, kde je.        Červená telefonní budka, žlutě natřená nádražní budova, nezrušená, kterou asi viděla z budky. Jestli jsem si to vybavil správně, nebude to problém. Samozřejmě to ale může být úplně jiné zrušené nádraží desítky kilometrů odsud a jiným směrem, ale mě napadlo jen tohle.      V rychlosti jsem se osprchoval, natáhl si bundu ve stylu Jamese Deana a s kouskem žemle v ruce jsem seběhl po schodech na parkoviště hned u autobusového nádraží před žlutou zdí, kde jsem bydlel, na náměstí advokáta Dehliho v Bjølsenu, a nasedl jsem do třináct let staré dodávky, Mazdy 929 šampaňské barvy.      Na místě jsem byl za tři čtvrtě hodiny. To bylo rychle. Kdybych jel jen o trochu rychleji, hrozilo by mi  vězení.        Na křižovatce u benzinky u vjezdu do Bjørkelangenu jsem zabočil doleva a pokračoval kolem samoobsluhy Felleskjøpet, kde namalovali na válcová obilná sila tyčící se do nebe žluté logo, kukuřičný klas a po každé straně písmena F a K, vyvedená zeleně. Na další křižovatce jsem zabočil vpravo, stál tam malý hotel s kavárnou, ale teď byla všechna okna tmavá, nikde ani světýlko, jistě ho později zrušili, to mi připadalo logické, protože jak by se mohl takový hotel na tomhle místě udržet?        O kousek dál stála, jak jsem si pamatoval, červená telefonní budka a za ní stará nádražní budova. Přijel jsem až k ní a zaparkoval, vystoupil, byla tam i autobusová zastávka, zřejmě konečná, ale Turid jsem nikde neviděl.      Nestál tam ani žádný autobus, bylo úplné ticho a moje auto bylo jedním ze tří, která tam byla zaparkovaná. Další dvě byla volva, sedan a dodávka, obě modrá, ani jedno nové. Tady jistě všichni vědí, které auto patří komu, a tak je mírně orezlá mazda barvy šampaňského se značkou, jakou tu nikdo ještě neviděl, nápadná, a až ji někdo z místních uvidí oknem některého z okolních domů, jistě se zeptá souseda, čí auto to herdek může být. Ta představa mě znervóznila. Budu muset rychle vejít do budovy a zase vyjít ven a ona jistě nebude sedět před nádražím všem na očích, tak jsem ho radši obešel po straně, která je ve skutečnosti přední stranou, anebo byla tehdy, kdy kolem ní vedly kolejnice oježděné doleskla a pokračovaly na druhé straně, někdy i s vlakem a výpravčím na stupátku, ten se vyklonil, mávl zelenou vlaječkou a zapískal na píšťalku odjezd! Odjezd! pískl ještě jednou, byl na svou píšťalku a na její zvuk pyšný, to by jistě byl každý.        Železnice byla úzkokolejná a prohrála boj o budoucnost už před celou generací, přitom ještě před dvaceti či třiceti lety sem jezdil nic netušící vlak a pokračoval dál na jih do Skullerudu, k jezeru a k parníku, který vás provezl mnoha zdymadly z vnitrozemí až do Oslofjordu a dál kamkoli do světa, do Španělska, do Ameriky, pokud jste tam chtěli, a do Sørumsandu ani do Skullerudu nebylo nijak daleko, dialekt téměř stejný, ale koleje byly už dávno vytržené a odvezené do starého železa a nové nikdo nepoložil.        Seděla s čelem opřeným o kolena na travnatém svahu nad říčkou, kterou jsem znal, jmenuje se Lierelva. Věděl jsem o těch místech rozhozených na velké ploše kraje Østlandet všechno. Projížděl jsem jimi nesčetněkrát, sám ve dne i v noci, někdy s dcerami na zadním sedadle, se všemi třemi nebo s jednou z nich, zpravidla s Vigdis, tou nejstarší. Jel jsem a jel, až jsem toho měl dost, a to jsem měl i teď. Silnic. Aut, mazd a fordů, opelů, všech značek vůbec, aut s manuálním i automatickým řazením, benzinových a velkých dieselových, nehlučných i těch, co se z nich nad asfaltem valí uhlově černý kouř jako politováníhodný chvost za výfukem. Nepočítal jsem, kolik CO2 jsem na těch svých výjezdech vypustil do ovzduší, nejspíš trestuhodně moc a upřímně řečeno mě to štve, myslel jsem na to často, v noci jsem ležel s otevřenýma očima a počítal litry pohonných hmot, ve snu jsem počítal kubické metry vyprodukovaných spalin, ale co jsem měl dělat, měl jsem si radši vzít prášek na spaní? Přitom jak nám znečišťuje prostředí farmaceutický průmysl. Jistě velmi, přestože jsem neměl tušení, jakou látkou a jakým způsobem, jestli vypouštějí jedovaté odpady do země, jiné hnusy do vzduchu, anebo jen škodí podporou závislosti na drogách. Tehdy jsem si měl vést deník. Jistě by to byl sešit o mnoha stech stranách, mohl být zajímavý, říkal jsem si, přinejmenším geograficky, topograficky, biograficky, neměl jsem stání, trvalo to dlouho a nedokázal jsem se odpoutat od auta. Poslední rok jsem ho využíval jako doping. Co bych jinak po večerech dělal?      Buď jsem šel do města, nebo sedl do mazdy a kolikrát jsem skončil v baru, tolikrát jsem sedl i za volant.        Podle toho, jak se jí otřásala ramena, jsem poznal, že ještě pláče, a říkal jsem si, jak to může vydržet tak dlouho. Nedokázal jsem to pochopit. Ovšem netušil jsem, co se jí stalo, a nehodlal jsem se jí ani zeptat, byl to její život, ne náš.      Po beznadějně nešikovném pokusu se mi povedlo ji odnést k autu a záchranářským grifem nacpat na sedadlo spolujezdce. Nebylo to jen tak, nohy měla jako z gumy, bez náznaku kloubů, a já si nejdřív myslel, že je opilá, ale opilá nebyla a řekla mi, promiň, Arvide, několikrát za sebou, a já jí odpověděl, nic se neděje, klid, Turid, to bude dobré, i když by bylo příjemnější, kdyby měla trochu jasnější hlavu. Ještě nikdy jsem ji neviděl v takovém stavu, nikdy za náš dlouhý společný život, a teď jsem nemohl jinak a musel jsem ji vzít do náručí, ale její tělo jsem nevnímal tak jako dřív, byl jsem z toho zmatený, čekal jsem alespoň drobný náznak důvěrně známého dotyku v dlaních anebo něčeho, co by mi připomínalo cosi povědomého, ale to tělo teď bylo čistě její soukromá věc a zároveň bylo zřetelnější, ano, právě proto, jako tělo, které se neztrácí, ale je úplně nové, s ostrými obrysy, na cestě sem, přitom mi to mohlo být jedno, protože nebylo na cestě ke mně, a pak jsem musel položit ruce tam, kam jsem je pokládal dřív, sotva před rokem, ale nedokázal jsem si uvědomit, jestli jsem ji v poslední době pořád ještě objímal, to určitě ne, k tomu bych neměl odvahu, byl jsem zazděný v sobě, a kdybych ji býval objal, mohlo by se stát cokoli.        Zaparkoval jsem u vedlejšího řadového domku, kudy to bylo k jejímu vchodu na konci řady zkratkou přes trávník blíž, a tak jsme se mohli vyhnout pohledům jistě zvědavých sousedů. Vycházel jsem z toho, že to může být problém. Chceš, abych s tebou šel dovnitř, zeptal jsem se a hned jsem si uvědomil, že jsem to neměl říkat, protože já jsem nechtěl. Ty chceš? zeptala se. Klidně můžu, řekl jsem a ona na to, jé, to by bylo fajn, skoro opravdu vděčně, a mě se to dotklo, připadalo mi to ponižující, dostal jsem vztek, do telefonu řekla, že nikoho jiného než mě nemá, jenže já nechtěl být její rytíř a zachránce, a nestál jsem o to dočkat se za to leda vděčnosti. K čemu je mi vděčnost? A když jsme před rokem naposledy stáli tváří v tvář ve společném bytě na náměstí advokáta Dehliho, usmála se a řekla jakoby posmutněle, já si kdysi byla jistá, že spolu zestárneme, a její přátelé, co nebyli mí přátelé, ale byli jako ona o mnoho let mladší, stáli venku na chodníku a čekali u naloženého auta, byl to Volkswagen Caravelle, to si pamatuju přesně, byl žlutý a řvavý, venku u těch přátel zářil jako slunce a mě napadlo, že Turid má zvlášť pestré šaty, skoro hipícké, nikdy bych na sebe podobné nevzal, a řekl jsem, v tom případě bys mi musela věnovat čas, co přijde předtím, čili ještě teď před stářím, teď mezitím, ale to mi dát nechce, řekla mi, to nemůže.        To ne, jasně že ne, hergot.        Je ale pravda, že poslední rok, co jsme spolu žili, plynuly dny a noci tak pomalu, až se skoro zastavily a všechno jako by čekalo, a já jsem stále častěji nebyl večer schopen si lehnout do postele, kde ona už hodinu nebo ještě déle ležela. Připomínali jsme magnety s identickými póly obrácenými proti sobě, kladný proti kladnému, záporný proti zápornému; kdybych se na ni vrhl, byla by schopná mě vmžiku vyhodit z ložnice, dala by mi do hrudníku takovou herdu, až bych přeletěl práh a skončil na zádech v obýváku, svezl bych se po podlaze a narazil do zdi na protější straně, a to se stávalo stále znovu a nakonec jsem raději zůstal sedět na pohovce a přehrával si desky, které určitě slyšela přes zeď. Byla na nich hudba, kterou jsme spolu hodně poslouchali v době, kdy ještě nevěděla, kdo je, kdo se skrývá v jejím těle a kdo v mém, kdo jsem já, a jediné, čeho jsme si byli vědomi, bylo, že to chceme zjistit, protože já byl tehdy na útěku, odřízl jsem se od všeho, co jsem byl do té doby, zamiloval jsem se, proto jsem pouštěl desky, které jsem pouštěl. Po čase jsem ale odložil i gramofonové desky a po půlnoci jsem sešel po skoro sto let starých schodech, mnohé jsou popraskané, ale hvězdicové arabesky na červených a modrých dlaždicích na každém odpočivadle se mi líbí, a prošel jsem průchodem dozadu, kde bývala stáj, ale teď to je garáž pro obyvatele, kteří tu žijí nejdéle, jeden nájemník v nesmyslně nažehlené kombinéze tam každou neděli stojí na stoličce na dlážděném dvoře a pulíruje prastaré Volvo Duett, s nímž, pokud vím, neujel nikdy ani metr. Šel jsem tmou k mazdě zaparkované na označeném pruhu u domu, jen pár metrů od zastávky autobusu. Sedl jsem si na sedadlo spolujezdce, posunul ho dozadu a sklopil, jak to nejvíc šlo, napůl jsem ležel a napůl seděl, zabalený do teplého kabátu, a snažil jsem se pokud možno aspoň na chvíli usnout po Bohem mi darovaném dnu, ano, takhle, až do chvíle, kdy odshora, kde stála ve tmě autobusová garáž, stadion a továrna na margarín, začaly přijíždět první autobusy. Blížily se téměř nehlučně k zastávce, zastavily a otevřely dveře se zvukem, který si od té doby pamatuji, ten diskrétně tichý a intimní zvuk mi utkvěl v mysli, měkké a promazané vzdychnutí dveří, protože autobusy byly nejspíš nové, a posléze ospalé kroky těch, kdo musí někam jet, dva kroky dovnitř a jeden k šoférovi, mluvili přidušenými hlasy, každé slovo potichu, jako šeptají dohasínající uhlíky v kamnech, a všechno to byly zvuky, které sotva slyšel někdo jiný než lidi jako já. Viděl jsem před sebou auta zaparkovaná podél silnic a ulic, na autobusových zastávkách, v garážích a u příjezdových cest a v nich muže v mé situaci, pololežící, polosedící na sedadlech, zachumlané do kabátů a snažící se na pár hodin usnout, až je nakonec měkké ruce a tiché navijáky černé noci uchopí, srovnají je do dlouhých řad jednoho za druhým, nárazník za nárazníkem, lak vedle laku, knoflík vedle knoflíku, do společenství rozvrstveného podle věku mužů a značky auta, skoro jako by čekali na poslední pomazání, na vyhlazení, ve spánku jsou skrčení jako embrya s neholenými tvářemi spočívajícími na tvrdých ledových hřbetech rukou a v té studené tmě sotva dýchají.        Ani jedinkrát mě nenapadlo, že by mohla sejít po schodech, projít v noční košili a v botách tmou k autu, otevřít dvířka a poprosit mě, abych se vrátil nahoru do teplé postele se slovy Arvide, tady nemůžeš sedět, tady je zima, pojď nahoru do tepla. To by změnilo všechno. Jenže teprve když jsem pochopil, že mě ani náznakem nenapadlo, že by mohla sejít dolů, a ani si nevzpomínám, že bych si to třeba jen jedinkrát přál, došlo mi, že je všechno ztraceno.        Šel jsem za ní zkratkou po trávníku k domu a boty se mi bořily do trávy, jí také, protože země byla po nočním dešti ještě mokrá, a zezadu jsem viděl, že má roztrženou pravou punčochu, puštěné oko běželo zpod sukně přes stehno k podkolení, kde měla kůži úplně odhalenou, široký pás matné bílé, lemovaný po obou stranách lesklou punčochou, a já si říkal, kdy vlastně začala takové punčochy nosit. Rozhodně je nenosila, když byla se mnou, a přede mnou nebylo nic; před tebou nebylo nic, řekla mi jednou ráno toho prvního jara, kdy jsme byli spolu, a já si pamatuji, jak mi zahořely tváře dětinskou pýchou. Teď jsem se ale nedokázal na její holou kůži vzadu na stehnech přestat dívat, a najednou mi něco vybuchlo v břiše a vyhřezlo jako rudý sloup až k mé nakrátko ostříhané hlavě, ale to ona nemohla vidět, neviděla mě ani můj pohled, šla přes trávu k domu celá zdrcená a neviděla mě ani můj pohled, nevěděla o něm a byl to pocit, který bylo těžké identifikovat a vybavit si, jestli jsem ho už zažil, před rokem nebo ještě dřív, anebo jestli tam byl od začátku. Bouchlo to. Věděl jsem, že jsem to nikdy nezažil, tohle bylo něco jiného a já se asi měl za ten pocit, jak ji teď vnímám, když ji vidím přímo před sebou, stydět, ta její ohnutá záda, ty prázdné dlaně.        Vešli jsme do předsíně, zabouchl jsem za námi dveře, opřela se o zeď a zavřela oči a mě tam zasáhlo něco podivného, přestože jsem s ní byl ženatý tolik let a bydlel s ní i se třemi dcerami, atmosféra, vzduch, vůně, všechno, co jsem cítil, čeho se dotýkal a co jsem viděl, bylo úplně cizí, i když tam bydlely mé tři děti. Vůbec nic jsem nepoznával, což nebylo tak divné, jelikož jsem od té doby nebyl uvnitř, demonstrativně jsem odmítal překročit práh a pokaždé jsem zůstal stát venku na terase na slunci nebo v dešti a čekal na holky, nebo jsem počkal v autě na parkovišti, dokud jsem je neuviděl, jak se vynořují za rohem s ruksáčky, kde měly věci na převlečení a do školy, ale stejně jsem tu čekal na něco, co ještě nebylo úplně pryč, na poslední zbytek toho, co jsem byl já, co si všechny čtyři, každá svým způsobem tady ze mě ponechaly, když už nic jiného, tak nějaký stále viditelný nedostatek, třeba načatou láhev, ale nebylo tu nic. Úplně mě vygumovaly.        Musel jsem jí pomoct sundat boty, sama to nedokázala, naklonila se dopředu a upadla, a tak jsem přisunul nízkou komodu pod zrcadlem k ní, pomohl jí vstát a řekl jí, sedni si sem, Turid, a ona se posadila a já si klekl, rozvázal jsem jí tkaničky, přímo ikonická scéna, řekl bych, přesto ale v pozici, ve které jsem ještě nikdy nebyl spatřen, před ní na kolenou, ačkoli jsme byli spolu patnáct let.      Naklonila se ke mně a jednu ruku mi položila na rameno, pak ji nechala sklouznout po zádech, hlava jí trochu klesla a její vlasy mě přitom pošimraly na uchu. Nakonec mi přitiskla čelo z jedné strany k rameni, pravá ruka jí volně visela přes to druhé v jakémsi objetí, jestli chcete, těžko to nazvat něčím jiným. Byla to podivná situace. Neříkala nic, ani se nepohnula, tváří se přitiskla na mou a její teplý dech mi pronikal pod kabát na zádech a dál mezi lopatky. Cítil jsem ho jasně. Už neplakala, každý nádech následoval pravidelně po předešlém a bylo to trapné, nemohl jsem pohnout ničím, jen prsty na tkaničkách, a napadlo mě, jestli mi na rameni neusnula, byla náhle tak potichu, neusnulas, Turid, zeptal jsem se. Ne, já nespím, řekla mi skoro přímo do ucha, můžu takhle ještě chvíli sedět, nevadilo by ti to, a já jí řekl, proč ne, můžeš tak sedět. Sice mi to vadilo, ale co jsem asi tak měl říct.        Jak jsem ji podpíral cestou přes práh do obýváku, napadlo mě, co když jí budu muset pomáhat až do postele, kde je doma, přitom bych nebyl schopen se na její postel ani podívat, nebo bych ji možná rád viděl, to cizí na ní, to nové, co mě trapně přitahuje, věděl jsem, že mě čeká píchnutí v břiše, ale nemohl jsem, i když všechno ve mně chtělo, a budu muset jít ven, pryč.        Vešli jsme do pokoje, já se opatrně vymanil z jejího objetí a složil ji pomalu na pohovku, takže se tam mohla posadit, ale sklouzla až na zem a zůstala klečet s ohnutými zády a s dlaněmi přilepenými na koberec před sebou a znovu se rozplakala, pak se vzpamatovala, odplazila se několik metrů ke stěně a opřela se o ni zády, mezi kuchyňskými dveřmi a komodou, která kdysi stála u nás v předsíni, ale ona ji teď přemalovala křiklavě modrou barvou, nejspíš proto, aby odstranila vzpomínky, takže jsem ji málem nepoznal.      Mohl jsem si sednout na pohovku, bylo by to jednoduché a normální, ale já si nesedl, zůstal jsem stát a zeptal jsem se, Turid, kde jsou holky? Co, zeptala se. Kde jsou holky, opakoval jsem. Aha, holky, jsou u jedné kamarádky. Řekla její jméno. To se mi vůbec nelíbilo. Proč by měly být u ní? Proč tam jsou, řekl jsem, a Turid řekla, ona jediná měla čas. Chtěly tam? zeptal jsem se. Moc se jim nechtělo, řekla Turid. Čelo nechala klesnout na kolena. Turid, mám pro ně dojet? Připadalo mi, že se musím zeptat, zmocnil se mě neklid. Mohl bys? Ano, můžu. Moc děkuju, to by bylo fajn, řekla. Možná bys mohl počkat do odpoledne. Dobrá, řekl jsem, tak počkám.        Čekat se mi nechtělo, ale bylo teprve brzké dopoledne. Turid, řekl jsem, můžu pro tebe ještě něco udělat, než odejdu? Ukázala mi tvář mokrou od pláče a zeptala se, musíš jít, a já řekl, že musím. Chtěla bych, abys tu zůstal, a já řekl, to docela chápu, ale nebylo by dobré, abych tu zůstával. Chtěla bych, abys zůstal, řekla, chtěla bych s tebou o něčem mluvit, nikoho jiného nemám, řekla už podruhé toho dne a já pocítil náhlou touhu po ní, ne po té, jíž byla, když jsme byli spolu, ale po té, jíž je teď, a dobře jsem věděl, že je to proto, že já jsem ten silný a ona slabá, jen bezmocné tělo, oslabená vůle, a řekl jsem, ale prosím tě, Turid, už mě nezatahuj do svého života. A tak jsem to také myslel, nechtěl jsem s jejím životem už nic mít.      Na okamžik jsem zachytil její nevěřícný pohled, pak jsem se otočil, vyšel z pokoje a prošel předsíní, kde stála komoda, ještě pořád v cestě, a tak jsem ji prudce odstrčil ke straně, mohl jsem ji klidně vrátit až na místo, ke stěně pod zrcadlo, kam patřila, ale přisunul jsem ji jen tak napůl a zabouchl jsem za sebou dveře. Přešel jsem trávník a sedl si do auta, srdce mi bušilo a několik dlouhých minut jsem nehybně seděl a zhluboka dýchal, než se mi v hrudi znovu rozhostil klid a já byl schopen odjet.   Per Petterson (1952) je původním vzděláním knihovník, v minulosti se živil jako knihkupec, překladatel či literární kritik, pracoval však také jako dělník. Debutoval roku 1987 povídkovou sbírkou Popel v puse, písek v botách (Aske i munnen, sand i skoa), o dva roky později vydal první román, Echoland (Ekkoland). Ve svém díle se tematicky soustřeďuje na osobní prožitky a události spjaté s jeho rodinou – a jeho přemýšlivý, poklidný styl vyprávění a precizní, vytříbený jazyk slaví úspěch u kritiků i čtenářů. Řada jeho děl, mimo jiné novela Na Sibiř (Til Sibir, 1996, česky 2013), byla nominována na Literární cenu Severské rady; za román Proklínám řeku času (Jeg forbanner tidens elv, 2008, česky 2015) Petterson toto prestižní ocenění získal. Celosvětovou přízeň mu vydobyla próza Jít krást koně (Ut og stjale hester, 2003, česky 2007), již The New York Times zařadily mezi deset nejlepších titulů roku a která jako první román přeložený z norštiny získala nakladatelsky respektovanou IMPAC Dublin Literary Award. Podle jejího námětu byl v roce 2019 rovněž natočen stejnojmenný celovečerní snímek. Knihy Pera Pettersona vycházejí v padesáti jazycích.   Per Petterson: Muži v mé situaci, přeložila Jarka Vrbová, vydalo nakladatelství Odeon, vázaná, 264 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-31 19:09:10

Kniha Smyčka Medúzy přináší další povídky, na kterých spolupracoval Howard Phillips Lovecraft

Po svazku Hemživý chaos vyšla letos i Smyčka Medúzy, tedy druhá část antologie příběhů, na kterých pouze autor hororů Howard Phillips Lovecraft pouze s někým spolupracoval. S oblibou revidoval díla jiných a snad na světě neexistuje spisovatel, který by se podobné práci věnoval natolik oddaně a skromně. Mnohdy se nakonec nejednalo pouze o revizi a přečasto měl na výsledku přímo lví podíl; ale většinou to po gentlemansku tutlal. Pravda nicméně po desítkách let vyplula na hladinu, a to především díky piplavého úsilí známého badatele Sunanda Tryambaka Joshiho (*1958), který po čtrnácti povídkách svazku předchozího komentuje i dalších osmnáct příběhů. Zealia Bishopová Autorkou nástinu dost nevalného titulního hororu Smyčka Medúzy byla Zealia Bishopová (1807–1968), kterou již známe z Hemživého chaosu jako spolupachatelku povídek Yigova kletba a Pahorek. Také tentokrát přenechala většinu práce Lovecraftovi, jenž dotvořil třetí z jejich společných prací mezi květnem a srpnem 1930. Tehdejší literární agent dotyčné dámy Frank Belknap Long (1901–1994) pak pořídil strojopis, aniž předlohu psanou Lovecraftovou rukou všude rozluštil, postrádáme tak z ní dnes nejen slova, nýbrž celé věty. Možná i proto povídku odmítl časopis Weird Tales a stejně jako Pahorek ji později přepracoval August Derleth; takže původní verze byla zveřejněna teprve roku 1989. Podobně jako už řada raných Lovecraftových textů obsahuje Smyčka Medúzy bohužel jistý prvek rasismu a opravdovou přemíru nadpřirozena. Vedle mytické Lemurie jsou však sem vetknuty i narážky na klasické hrdiny románů Jorise-Karla Huysmanse (1848–1907) Naruby (1884) a Tam Dole (1891). A rovněž odkazy na četné výtvarníky. Nejen Goyu, ale třeba i Aubrey Beardsleyho (1872–1898) či Henry Fuseliho (1741–1825), proslaveného obrazem Noční můra (1781). Děj se až zlověstně ovíjí okolo hrobu žijících hadích vlasů a portrétu titulní entity, který nesmí být porušen, aniž nastane kataklyzma. Samostatně v našem svazku zveřejněné Lovecraftovy poznámky pak odhalí až překvapivou racionalitu, s níž konstruoval příběhy na podstatě dvou synopsí. Jedna vykládala události chronologicky, druhá v narativním sledu. Henry Whitehead O dost rovnocenněji nežli se Zealií Bishopovou (chtivou především honorářů) probíhala Lovecraftova spolupráce se známým „pulpovým řemeslníkem“ Henrym S. Whiteheadem (1882–1932), kterého dokonce navštívil na Floridě. V květnu a červnu 1931 zde napsali prózu Past a v dopise, který objevil teprve Joshi, Lovecraft tvrdí, že vytvořil ústřední část textu a revidoval i „zcela přepracoval“ celek. Ten byl zveřejněn pouze pod Whiteheadovým jménem a Lovecraftových praktik znalý S. T. Joshi si myslí, že objekt jeho bádání napsal celé „poslední tři čtvrtiny“ textu, aby poté nad vlastní prací blahosklonně mávl rukou a co vzorově diskrétní gentleman odmítl být uveden jako spoluautor. Ale je faktum, že svébytné styly obou tvůrců k sobě křiklavě nepasují. Žoviálně konverzační expozice moc zhurta přechází do – předlouhých – Lovecraftových odstavců typických pro autora úplnou absencí dialogů, které samotáři z Providence nechyběly a neseděly. Ačkoli redaktor časopisu Strange Tales Harry Bates vždycky Lovecrafta povýšeně odmítal, v tomhle případě ho nevědomky akceptoval, protože jej dostal právě pod Whiteheadovým jménem. Jde o jediný (a ještě maskovaný) Lovecraftův příspěvek jeho krátkodechému magazínu, než zkrachoval. Existuje ještě jiná Whiteheadova povídka, u níž rovněž existuje podezření na Lovecraftovu spoluúčast, ale prokázána stoprocentně není – a v tom směru je Joshi jako vždy totálně akurátní. Příběh Lovecraft nazval Pohmoždění, dnes je známý pod titulem Bothon (vyšel roku 1946) a snad byl skutečně upraven, ale spíše Augustem Derlethem, což byl muž natolik svébytný, že kupříkladu vlastní – a ne špatnou – práci Tis na hřbitově roky úspěšně vydával za dílo Josepha Sheridana Le Fanu. William Lumley Spíše kuriozitou je Lovecraftova spolupráce s literárně nemohoucím okultistou Williamem Lumleym (1880–1960), který svého času napsal nevalný text Deník Alonza Typera nalezený po jeho záhadném zmizení. Náš svazek dílko přetiskuje – a také výslednou Lovecraftovu korekci. Lovecraft chtěl udělat Lumleymu jednoduše radost, ale jistěže mu tak dopomohl i ke slušnému honoráři. Ba slušnějšímu, než sám předpokládal, neboť Lumley dokázal text udat – za sedmdesát dolarů – poměrně prestižnímu časopisu Weird Tales. Joshi se pozastavuje nad tím, že z původního blábolu vůbec bylo možné něco vykřesat. A to Lovecraft navíc Lumleymu řekl, ať si celý honorář klidně ponechá. Kenneth Sterling Výjimečná byla taktéž Lovecraftova spolupráce na podivuhodném příběhu o bizarním, neviditelném bludišti kdesi na Venuši Ve zdech Eryxu (Weird Tales, říjen 1939). Tuto překvapivě ryzí sci-fi sepsali někdy v lednu 1936 spolu s Kennethem Sterlingem (1920–1995), který se zjara 1935 přistěhoval do Lovecraftova bydliště Providence a jenž už v únoru 1936 zveřejnil ve Wonder Stories povídku The Bipeds of Bjulhu. Téma (jak přelstít neviditelný labyrint) již ovšem předtím zpracoval klasik Edmond Hamilton ve slavné povídce The Monster-God of Mamurth (Weird Tales, srpen 1926), kde líčí nitro neviditelného objektu postaveného na Sahaře. Sterlingův nástin ale přece jen generuje poněkud odlišný příběh a Lovecraft jej navíc úplně přepsal a snad o polovinu prodloužil. Vznikl tím excelentní horor, jehož jediným výrazným nedostatkem je zapuštění děje do písčin už tenkrát dost „otřepané“ Venuše. A to autoři netušili, že je na té planetě takřka pět set stupňů Celsia a tlak na povrchu devadesátkrát vyšší než na Zemi. Duane Rimel S dalším spoluautorem Duane W. Rimelem (1915–1996) napsal Lovecraft dvě vysoce působivé povídky Strom na kopci (1934, zveřejněno 1940) a Vyzdvižení z hrobu (1935, zveřejněno 1937), zatímco Rimelova hříčka Aphlarova magie (zveřejněná zjara 1937) je Joshim odsunuta až mezi dodatky. Lovecraftův přínos v ní byl podle všeho minimální. Strom na kopci zachycuje – Lovecraftovými slovy – samu „esenci podivnosti“, ke které sám pouze přidal „pár užitečných emendací“ a „zesílil finále“. Tak se o tom aspoň vyjadřuje v jednom dopise. Sám Joshi míní, že ze tří částí povídky patří Lovecraftovi ta poslední, a dodejme jen, že Rimel sám za dalších šedesát let života už nikdy nic podobně působivého nestvořil, což je přinejmenším podezřelé. Hazel Healdová Hned pět povídek svazku vzniklo ze spolupráce s Hazel Healdovou (1896–1961), která ale v podstatě tvořila jen zárodky zápletek. Sama nikdy nic nepublikovala. Povídky se jmenují Muž z kamene, Okřídlená smrt, Hrůza v muzeu, Z hloubi eonů a Hrůza na pohřebišti a jistě můžeme souhlasit s Joshim, že je psal Lovecraft, a to pouze na podkladě synopsí. Jsou prodchnuty stylem, duchem i atmosférou jeho autorského díla. Muž z kamene byl díky editorovi Hugu Gernsbackovi zveřejněn roku 1932 v říjnovém čísle Wonder Stories a v jádru banální sen dětí o tom, že „lze zkamenět“, tu získává div že ne vědecké ospravedlnění. Povídka Okřídlená smrt se vynořila ve Weird Tales v březnu 1934 a Lovecraft později hrdě tvrdil, že ji napsal „z 95 procent“. Jde o bizarní příběh o mouše, která se namáčí do inkoustu, aby psala tělem a v angličtině vzkazy. Do hmyzu se totiž dostala mysl jednoho nebohého člověka. V případě povídky Hrůza na pohřebišti zasazuje S. T. Joshi vznik textu do let 1933–1934 a konstatuje, že je část příběhu vyprávěna buranským nářečím, které má nejspíš parodovat podobný slang Lovecraftovy Hrůzy v Dunwichi. Také v extravagantní Hrůze v muzeu (rovněž zveřejněné ve Weird Tales) dokázal Lovecraft brilantně parodovat sám sebe, přičemž si hraje s voskem a figurínami. Stvořil zábavný pastiš na vlastní horory Volání Cthulhu a Pickmanův model, přičemž psal podle synopse „tak chabé“, že ji „takřka celou zahodil“. Ještě spolutvůrce Supermana Jerry Siegel nemohl o jeho autorství nic tušit, a tak svého času paradoxně napsal: „Ani sám Lovecraft by neuměl překonat groteskní scénu, kdy na hrdinu vyskočí tvor z jiné dimenze.“ Nejlepší z patera povídek psaných spíš pro Healdovou než spolu s ní je próza Z hloubi eonů. Vznikala od začátku srpna 1933, a ač rovněž hraničí s parodií, ohromí. Spoluautorka přispěla jen představou mumie s živoucím mozkem, což je ovšem klíčové. Jak je vcelku patrno, Hazel Healdová se ve svých synopsích utkvěle vracela k motivu brilantně fungujícího mozku uvězněného ve zkamenělém či jinak zmrtvělém těle. Robert Barlow Healdová psát neuměla, což naopak nemůžeme říct o mladém muži, se kterým Lovecraft vytvořil ještě víc příběhů. Jmenoval se Robert Hayward Barlow (1918–1951) a seznámili se už roku 1931, kdy mu bylo teprve třináct. Spolupracovali hned na šesti povídkách: Skolení Monstra, Poklad zvěromága, Zápas, jenž ukončil století (Rukopis nalezený ve stroji času), „Spíš moře vyschnou“, na zlomkovitém skeči Kolabující kosmy (1935), který je skvělou satirou na „space operu“ (a dnešní Star Wars), a konečně na Nočním oceáně. O Skolení Monstra napsal Lovecraft chlapci v únoru 1933 mimo jiné: „Dovolil jsem si změnit mnoho slov tak, aby plně dosahovala dunsanyovského efektu kombinujícího prózu s poezií, o který se zjevně snažíš.“ Jedná se ovšem o nezralou práci, kterou je i následující Poklad zvěromága sepsaný Barlowem v září 1933. Zápas, jenž ukončil století vytvořili poté za první z Lovecraftových návštěv u Barlowa na Floridě, a totiž v květnu až červnu 1934, a jde spíš o vtip, ve kterém se – většinou pod jinými jmény – zmiňují o víc než třicítce osobností tehdejší makabrózní prózy. Tak například rohovník Dvouhlavý Bob alias „Postrach plání“ je Robert Ervin Howard a vynořují se taky Frank Belknap Long, Wilfred Blanch Talman, August Derleth, Seabury Quinnn, Edgar Hoffmann Price, Forrest Ackerman, Hugo Gernsback, C. A. Smith či Abraham Merritt (1884–1943). Rovněž Barlowovu povídku Spíš než moře vyschnou (psána 1935–1936) Lovecraft radikálně předělal a sepsal podstatnou část finále. Název pochází ze slavné Burnsovy básně Má milá jest jako růžička (1794). Fakt, že Robert Barlow začal psát lépe než jeho mistr, dokazuje teprve fenomenální povídka Noční oceán, který uzavírá celý svazek a nesporně se vymyká všemu, co kdy stvořil Howard Phillips Lovecraft i většina jeho napodobitelů. „A je vůbec možné,“ ptáme se dokonce, „že tu má Lovecraft i jen desetiprocentní podíl?“ Jistě si toho všiml i Paul Le Farge, když název příběhu převzal v roce 2017 převzal jako titul svého románu o vztazích mezi Lovecraftem a Barlowem.  Sám Robert Barlow, který se později stal vykonavatelem Lovecraftovy literární pozůstalosti, byl ovšem mužem vícera talentů (i výtvarného a hudebního) a předčasně zemřel jako antropolog zaměřující se na rané období Mexika. Slavná „štafetová“ povídka o magické krychli Ve svazku Smyčka Medúzy je také českému čtenáři poprvé představena „štafetová“ povídka Výzva z jiného světa, která se v září 1935 stala ve Fantasy Magazine duchovním děckem Julia Schwartze (1915–2004). Zahájila ji spisovatelka Catherine Lucille Mooreová (1911–1987) tím, že hrdina kdesi v kanadské divočině narazí na záhadnou kostku. Premisu rozvinul Frank Belknap Long, ale udělal to vágně, takže tehdy vysoce uctívaný Abraham Merritt na něj odmítl navázat s tím, že se Long odchýlil od tématu „výzvy z jiného světa“ naznačeného již titulem, a donutil Schwartze, aby druhé pokračování anuloval. Stalo se. Ale editor si nepomohl. Překvapeně totiž brzy četl ne úplně smysluplné pokračování Merrittovo, které děj nikam neposunuje, s výjimkou pointy, podle které je hrdina „vcucnut“ do nitra objektu. Anebo je tam snad vtažena pouze jeho mysl? Když nad tím stanul H. P. Lovecraft, chvíli dumal, a pak si kus zápletky jednoduše půjčil z jen pár měsíců předtím dokončeného vlastního příběhu Stín z času, tenkrát ještě nezveřejněného. Provedl ovšem úpravy a jeho část je vlastně jinou adaptací ústředního tématu Stínu z času, kterým je výměna myslí. Tu podle nové verze umožňují půvabné krychle, které dostávají obsah myslí do jakýchsi strojů na planetě obývané mimozemskými stonožkami. Mysl takové „stonožky“ naopak vždy vklouzává do lidského těla, které dosud patřilo mysli „ulovené“. Lovecraft pak i stanovil, že bude hrdina z jistých zlomků starého rukopisu už vědět o dotyčné pokročilé rase a o jejím zkoumání vesmíru prostřednictvím oněch krychlí. Lovecraftem vymyšlená část příběhu je až čtyřikrát delší než sekvence ostatních účastníků „štafety“ a nakonec představuje takřka polovinu povídky. Přípravné poznámky se zachovaly a jsou otištěny v závěru našeho svazku. H. P. Lovecraft si představoval jakési disky se záznamy umístěné uvnitř krychlí. Krychle vypadaly zvláštně proto, aby fascinovaly a přitahovaly k sobě nositele intelektu, a vyslány byly z jiné galaxie s tím, že jen několik se jich někam „trefí“. Na stěnách jisté budovy oné vzdálené planety viděl pak Lovecraft v duchu nespočet strojů, z nichž každý byl jinak laděn a fialově zasvítil v momentě, kdy vzdálená inteligence vstoupila do krychle. Na stroje dohlížel úřední vyšetřovatel schopný telepatie a vnímal vše, co bylo vstřebáváno z myslí, přičemž těla „zpovídaných“ se octla v komatu. A během „vysávání“ lapené mysli vyšetřovatel vždy vyslal do prázdného místa část mysli své vlastní rasy. „V řadě případů byly tou metodou planety zcela obsazeny a podmaněny, přičemž plenění vždy bylo ukončeno zabitím vzdáleného těla (kvazi-sebevražda) v okamžiku jeho návratu,“ poznamenal si Lovecraft. Těla zbavená mysl přitom vždy mířila do „stroje“ a sama o sobě byla likvidována, neboť ona moudrá rasa ze zkušenosti zjistila, že jiné bytosti bývají zhoubné a destruktivní, a ničila je, byť teprve v momentech, kdy bylo „pro historické záznamy“ přečerpáno všechno jejich vědění. A likvidováni tak jsou všichni, kdo vykazují jakékoli známky schopnosti cestovat vesmírem a tím jej snad ovládat. Lovecraft si navrch vysnil i to, že už „zpracovaná“ bytost může nosit krychli u sebe a lovit její pomocí další mysli a vykonstruoval u události dávnějších dob, kdy „moudří Velcí“ na Zemi uměli krychle ještě hlídat a pohotově zabíjely těla s uchvatitelskými myšlenkami. Ale v domovském světě uchvatitelů se díky obsahu mysli zajatých vše o Velkých rozkřiklo – a uchvatitelé zatoužili po pomstě. Jak je vidět, i úplně zdarma pracující Lovecraft věnoval své části povídky až neúměrné úsilí a vložil sem klíč ke všemu. K sepsání předposlední pasáže přemluvili Roberta Ervina Howarda (autora Barbara Conana) a on prostě vylíčil pocity mysli unesené do těla obří stonožky a během krvavé bitvy se slizkými nepřáteli. Na Lovecraftovu přímluvu pak celou povídku dopsal Long a hlavní postava se stala na vzdálené planetě bohem, zatímco „stonožníkova“ mysl uvedla lidské tělo do „tupé bestiality“. Revize a spolupráce se kvalitou nevyrovnají původní Lovecraftově tvorbě Badatel Joshi již jen letmo zmiňuje Lovecraftovy styky s Henry Kuttnerem (1915-1958) a Robertem Blochem (1917–1994), a jak se zdá, není dodnes známa žádná povídka, na níž by s těmito – později slavnými – autory prokazatelně spolupracoval. V podezření jsou leda Blochovi Satanovi služebníci (knižně 1949) a pouhé rady pak dostával mladý Kuttner v případě Hrůzy v Salemu (1936). Dodejme už jen, že dvoudílná antologie sice neshrnuje veškeré, ale jistě všechny pozornosti hodné Lovecraftovy „spolupráce“, anonymní i přiznané. „Celkově se nedá popírat,“ míní pak Joshi, „že se ty revize a spolupráce kvalitou nevyrovnají jeho původní tvorbě.“ To sice ne, ale co naplat! „Lovecraft takřka nebyl s to pustit z ruky kterýkoli rukopis, aniž by se v něm povrtal, a to i když o to nebyl vysloveně žádán.“   Smyčka Medúzy a jiné příběhy, revize a spolupráce H. P. Lovecrafta, svazek druhý. Uspořádal, úvodem a poznámkami opatřil Sunand Tryambak Joshi. Přeložili Richard Podaný a Linda Bartošková. Ilustroval Milukáš Podprocký. Odpovědná redakce Patrik Linhart a Petr Stejskal. Jako 114. svazek edice Fantastika řízené Martinem Šustem vydalo Argo. Praha 2020. 472 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-10 07:49:43

Miroslav Olšovský: Anarchie a evidence. Esej o psaní a vidění (ukázka z knihy)

Moderní literatura spočívá na decentralizovaném psaní a nehierarchickém prezentování v původní nerozlišitelnosti událostí. Moderní literatura nezakládá dílo, ale proces psaní, který dílo rozkládá. Psaní je anarchie a pokračuje jako evidence toho, co chce být řečí sděleno, jako jisté setrvání sdělení v čase. Moderní umělecký jazyk se snaží událostem přiblížit až na hranici jejich reprezentace a ukázat je v jejich stávání se událostmi. Takový jazyk se stává jazykem pohybu, jazykem kinematografickým a evidentním. Psaní je „permanentní evidencí“, je clonou (Gombrowicz) i průhledem (Nabokov). Kniha pojednává o projevech psaní a vidění nejen v tvorbě Gombrowicze a Nabokova, ale také Babela, Becketta, Bělého, Čechova, Kafky, Pilňaka anebo Prousta.   Ukázka z knihy: 2. KAPITOLA: DENÍK ZMIZELÉHO Podívejme se proto blíže na Deník (Dziennik, 1953–1969) Witolda Gombrowicze, v němž akt psaní zachycuje aktuální a stávající dění. Čím je tato kniha v kontextu moderní literatury a umění? Je pouze deníkem, a zastupuje tak svébytný umělecký žánr, který začal být aktuální po druhé světové válce, anebo je něčím více, něčím, co stále překračuje horizont našeho chápání a propojuje nejrůznější tendence v oblastech umění a literatury?             Deník Witolda Gomborowicze má performativní povahu, respektive jeho jazyk je performativní. Autor nepředkládá událost samotnou, ani neukazuje její záznam, ale předvádí ji v jejím procesu jako aktuální dění tak, že ji psaním realizuje. Zároveň sám v této události vystupuje, nechápe ji mimo sebe, ale jako svou součást. Nedemonstruje své umění, ale Gombrowicze jako umělce, tvůrce i aktéra události. Nejde jen o všudypřítomnou ironii, procházející napříč jeho dílem, s níž pohlíží na konstrukty zvané literatura a umění. Jeho smích nad uměním souvisí s výsměchem všemu, co je umělé, a s příklonem k tělesnosti. Jako by se Deník sám stával tělem, které ukazuje svá zranění, své nemoci a řezné rány (zasazené jazykem), ale také svou sexualitu a psychiku. Jako by svět útočil na tělo a vrýval do něj své stopy.             I z toho důvodu začíná Deník zvoláním Já. Já je první a jedinou jistotou o sobě i údivem neustálé nejistoty. Ale také zdůrazněním toho, co dále následuje. Všechno další je taky Já, jsou to částečky prachu mého těla. Můj jazyk jsem já sám a popisované události jsem také já sám, protože jsem je prožil a zakusil na sobě. Byl jsem událostem fyzicky přítomen. A pokud nebyl, dotýkám se jich právě teď, tím, že o nich píši. Svět útočí na mě a já útočím na svět. Spojením těla a řeči vytvářím svoji identitu. Tady jsem já a tam jste vy.             Gombrowicz v Deníku předvádí naprostou změnu v chápání toho, co může být uměním literatury. Už dávno to není jenom to krásné a vznešené, co stojí mimo mne, ale naopak to, co se mě fyzicky dotýká, čeho se chápu a co ve svých rukou držím. Umění je moje zkušenost toho, co je umění a co jako umění vnímám. Uměním jsem já sám, moje nejbližší okolí a moje soukromá činnost. Podobně je tomu u obrazů americké výtvarnice Evy Hesse, visících ze stropů a stěn jako živé tkáně. Zadržují v sobě potřebu fyzického doteku. Deník obecně není jen výrazem společné lidské zkušenosti, jehož vlastní subjekt by mohl být podružný a snadno zaměnitelný jako například u postavy a vypravěče v románu či u takzvaného lyrického subjektu. Vždy je vyjádřením osobní zkušenosti daného konkrétního člověka.             Gombrowiczův Deník není jen retrospektivním záznamem událostí, které proběhly, ale uměleckou hrou s celým literárním žánrem a s událostmi v něm obsaženými. Jazyk je v deníku vždy událostí. Deník umělce se stává stopou uměleckého života, jeho svědectvím. Zároveň umělecký život formuje, dává mu tvar a činí jej uměleckým. Právě žánr deníku volá po jiném přístupu k umění v životě, neboť všechno, co udělám a na co pomyslím, deník sejme na své stránky, aby se oděl mým obnažením. Proto je důležité, co dělám, promýšlím a vytvářím jako umění, byť jen ve své mysli a na svém těle. Deník ze mne sejme mou zkušenost (nezdokumentuje, ale sejme) a vytvoří z mých sepsaných pozorování svědectví o mé cestě. Otiskne můj pohyb na své stránky.             Deník je možný vždy jen jako cestovní, putovní: tak je tomu u Máchy, ale také u Kafky. Byť neakcentují cestu přímo, vždy s autorem putují, jsou mu po ruce. Je to „příruční“ žánr,383 předpokládá rozvrhování času. Určují a tvarují jej zápisy v čase. Sám deník je časem, který se usazuje a vrství do stopy jako událost. Člověk si ho neustále bere s sebou. Ukazuje mu změnu místa. Tak si ho bere s sebou i Gombrowicz. Nejsou to ovšem desky s nápisem „Deník“, ale cosi, co se pořád aktuálně píše tak, jak se události samy řadí a rozvrhují v čase. Přičemž za událost můžeme považovat všechno, co lze vydělit, u čeho lze najít hranici. Cokoli – vzpomínku, záblesk či letmé zahlédnutí. To, co se píše jako deník, píše se jako zkušenost: vrypy a tahy mé ruky. Každé psaní je zkušeností tahu, který se vrství do stopy.             Jestliže píšeme, vždy píšeme soukromý deník. Psaní se tak stává výrazem naprostého soukromí, nezaměnitelnosti a jedinečnosti. Gombrowicz tuto touhu po nezaměnitelnosti neustále zdůrazňuje: „Kdežto já chtěl být – být sebou – sebou, nikoli umělcem, ani ideou, ani nějakým svým dílem – nýbrž sebou. Být nad uměním, nad dílem, nad stylem, nad ideou.“384 S vědomím, že všechno ostatní v umění, co je pouze výrazem stylu a formy, je vždy zaměnitelné: „Vyrábějí a fungují. Kultura a civilizace. Jsou tak uvězněni v oděvu, že se sotva mohou hýbat, podobají se mravencům namazaným něčím lepkavým. Když jsem si začal svlékat kalhoty, vypukl zmatek, utíkali dveřmi i okny. Zůstal jsem sám.“385 Stejně jsou zaměnitelní samotní básníci a romanopisci,386 protože umění stylu předpokládá umění vytříbené formy, určité poetiky, která je vždycky dobová a diskursivní. Podléhá změnám epoch, módě a kráse. Podléhá epistémé, a je tedy nejen poplatná měnícím se normám a průměru, ale tyto normy se čím dál více nivelizují: „V západní epistémé je to, co je hloupé, hloupé přímo giganticky – proto to není postižitelné.“387 Ironie rozumu spočívá v rostoucí hlouposti: „Bezbrannost epistémé vůči takové křiklavé hlouposti je charakteristickým rysem naší doby.“388 Skutečné umění nejde redukovat na kategorie krásy a vznešenosti nebo na estetické a poetologické kategorie. Právě umění deníku se každé kráse, eleganci a vytříbenosti vymyká, stejně jako každé formě a stylu, protože deník je zcela takový, jaký jsem já sám ve své autenticitě a nezaměnitelnosti. Podobá se zrcadlu, které na svém povrchu uchovává veškeré změny, jež se se mnou udály. Psaním deníku se neustále tiskne čas, stopa v pohybu, rukopis psaný mou chůzí i vrypem ruky.             Deník je přesně ten žánr, kterého se nejde zmocnit, ačkoli zdánlivě nabízí to nejjednodušší možné vodítko pro uchopení. Stačí zapisovat si den po dni. To však není deník. Skutečný deník, o který jde Gombrowiczovi, je jako portrét tváře ve chvíli, kdy byla zkřivena grimasou. Vlastně nejde o otisk podoby, ale spíše grimasy. Kalkulu se sebou samým. Jsem to stále já a zároveň to nikdy nejsem já. Deník se neustále mění podle toho, kdo si ho kdy píše, jak se mění autor. Ustavičně jej napodobuje, ale také proměňuje. Zrcadlo, které se mění podle toho, kdo se na ně dívá a kdo si v něm čte. Deník se stává rozhovorem mezi autorem a záznamem, spočívá právě na této korespondenci, je to relační žánr. Autor udělá krok a deník jeho krok napodobí. Autor nahlédne do deníku a ten nahlédne do něj. Cokoli uděláš, udělá i deník, deník je světem, který tě všude doprovází a napodobuje. Vysmíváš se světu? Ne, to svět se deníkem vysmívá tobě, vyplázneš na svět jazyk, a přitom svět vyplazuje jazyk na tebe. Tak se Gombrowicz směje světu, aby se vysmál sám sobě. Dochází ke zdvojení, text se přenáší na autora – distance mezi autorem a textem je tak nepatrná, že vlastně mizí. Text se stává jakýmsi obydlím pro autora, který ho píše. Enviromentem.389 Ale zároveň je vždy pozadu za svým autorem. Autor je stále před ním a deník se stává jeho stínem. Jsem to já, a nejsem to já. Vrhám stín, jako vrhám deník, jako vrhám sebe. Či snad deník vrhá mě a já jsem jen jeho doprovázejícím stínem? Jakmile ukážu na sebe a řeknu, to jsem já, už to já nejsem. Vytvořil jsem mezi sebou a sebou distanci (diferenci); zcizil jsem se sobě. Jsem prstem, který na sebe ukazuje. Deníkem, reflexí, stínem, anebo bědným dvojníkem. Jsem někým jiným: deníkem, kterým se píši. „Já je někdo jiný,“ poznamenává Rimbaud.390             Deník je často chápán jako nízký žánr, podobně tomu bylo kdysi s románem. Obvykle se nepřijímá jakožto svébytné umění, ale pořád ještě jako literární pozůstalost, zpráva nebo dokument. Gombrowiczův Deník je spíše otiskem v čase (snímáním) než dokumentem. Čas se v něm neuzavírá, ale otevírá. Jako žánr okraje stojí deník před propastí. Záznamy jsou každodenní a vždy sahají jen potud, pokud žiji. Deník mě neustále dosahuje, doprovází jako Sancho Panza a Vergilius (Gombrowicz své zápisky končí parodií Dantovy Božské komedie, jejímž určujícím motivem je právě pouť, cesta, podobně jako v Deníku). To, co stojí před námi, deník nevidí. Vidí jen to, kde se právě nacházíme. Před námi se rozevírá prostor dosud nespatřeného a nepopsaného. Deník se neuzavírá v dílo, ale vždycky se otevírá k životu, který bude.             Oproti jiným žánrům deník není možné dokončit ani nedokončit, neboť končí v každém okamžiku psaní. Neústí v konec, nespěje do závěru, nemá finále, ale končí vždy a všude. Deník se vlastně nikdy nemůže stát nehybným, mrtvým artefaktem, Gombrowiczovou Formou. Má smysl jen v kontextu konkrétního života. Neuzavírá se, ale umlká. A jestliže Gombrowicz Deník uzavírá, vyvrací tím princip deníku, jeho „deníkovost“. Pokud je Deník uzavřený, není deníkem, ale románem, který si na deník pouze hraje. „Deníkovost“ pak není zkušenost psaní, ale styl. Pokud je však Deník deníkem, pak je vždycky fragmentem, zlomkem a sérií, v níž jednotlivé události tvoří synonymickou řadu. Jednotlivé zápisy Deníku sice jen obměňují prvotní událost uvědomění si „Já“ z počátku knihy a každý zápis je soběstačným zlomkem v řadě, zároveň se však před námi rozprostírá životní pouť hrdiny v navzájem propojených kapitolách Bildungsromanu, které nejde přeskupovat, jako je tomu ve Spadaných listech Vasilije Rozanova.             Deník se skládá z událostí, které „se přiházejí“: „Je třeba být stržen oním ,přihází se‘, a nikoli tím, ,co se přihází‘,“ říká Jean-François Lyotard.391 Samotná událost jako produkt toho, co se přihodilo, není důležitá. Důležitý je atak příhody, onoho přiházení. Toho, co útočí na mé tělo jako na deník, který píšu, a na nějž útočím tak, že jej píšu. Deník se stává pozadím toho, co mé tělo píše; pozadím mého pohybu, mé chůze, celé mé činnosti. Je aktivizací této činnosti, jsem v něm přítomen, jen když jej píšu „právě teď“.             Každé skutečné psaní je deníkové. Toto „píšu“ je atakem, kterým se mě svět dotýká. Svět na mě útočí skrze „píšu“ a atakuje celé moje tělo, které tímto „píšu“ tisknu a pečetím v deník. Svět také atakuje mým „píšu“ deník. Ten, myslitelný jen v pohybu, je prodloužením těla, mým orgánem, rezonující membránou, jež se zároveň stává branou do mého nitra a soukromí. Psát deník znamená psát soukromí, a tím je zvnějšnit. To, jak píšu deník, je nepřetržitou sérií událostí, které nemohu postřehnout jinak než četbou deníku. Touto událostí psaní se obracím a směřuji k nicotě „nedopsaného“, rozkládající se za „ještě nenapsaným“. Zároveň psaní postupně mizí a bledne, jako mizí prožitý čas, a mění se v „již napsané“. Ztrácí se v nedohlednu začátku, který je vždycky teď. Pokaždé je zakoušen, ale nikdy není spatřen. „Píšu“ nejde nikdy skončit ani završit. To, co píšu, je vždycky utnuto a padá přes okraj onoho „už ne-píšu“: „[…] vyprávění začíná vždycky uprostřed a ‚konec‘ má jenom tehdy, když se rozhodneme přerušit sled událostí, jenž je o sobě nekonečný“, podotýká Lyotard.392 Co „dopadlo“, nazýváme textem.             Když otevírám deník, rozevírám události v něm popsané a řadím je do prostoru. Tak nejsou mezi sebou události dnů, měsíců a let spjaty lineárně ani kauzálně, ale jsou seřazeny v prostoru deníku, který se stal scénou. Přestože je deník zveřejněn, nikdy tomu není tak zcela a stále zůstává soukromým. Je synonymem soukromí. Vždy v něm zůstává cosi nepochopeného a hlubinného, co se neustále samo dává jako vnějšek, a přesto z něj uniká, protože svět či situace, které představoval, nenávratně zmizely. Vždy je v něm zahrnut aktuální čas. Na jeho stránkách se nachází zmizelé tělo. Deník, který čteme, je svědkem zmizelého. Toho, kdo ještě není, a zároveň toho, kdo již není. Na každém místě začíná a zároveň končí. Podobné napětí existence je vlastní také objektům české výtvarnice Evy Kmentové. Většina jejích objektů tvoří svérázný „deník“, komentující vlastní zmizelou existenci.             Gombrowiczův Deník má být především pobídkou, pohnutím, provokací, vším, co vybízí k umělecké činnosti, která může být jakákoli. Umění je soukromou činností, akcí v tom smyslu, jako je tomu v básních Jiřího Koláře Návod k upotřebení. Podobně Deník má skrytě apelativní charakter – udělej to po mně, staň se umělcem, umělcem sebe sama. V tom spočívá pobídka k následování jako specifickému modu mimésis: nápodoba jako následování:   Naproti tomu kritika literatury, to je slovo o slovu, literatura o literatuře. Co z toho plyne? Že literární kritik musí být umělcem slova a spolutvůrcem, je vyloučeno „popisování“ literatury tak, jako se – bohužel – popisují obrazy, je třeba se toho zúčastnit, nemůže to být kritika zvenčí, kritika věcí.393               Proto není v Gombrowiczově Deníku ani tak důležitý deník, jako autor sám. V tomto smyslu jsou jeho předchozí romány ještě v zajetí literatury a apelu bourajícího Formu.             Teprve Deníkem se Gombrowiczovo psaní literatuře vymyká a vzdaluje se jí, ale zároveň se dostává do zajetí sebe sama, svého sepsaného jména. Jeho nechuť k produktu (Formě) způsobuje, že se jeho umělecká činnost završuje až rozhovory v Testamentu, kde sepsaný, oficiální Gombrowicz plně nahrazuje toho živého, soukromého, jenž unaveně vykukuje zpoza mrtvé skořápky svého jména. Zpoza Formy.   Dokážu se na stará kolena vzbouřit ještě jednou, tentokrát proti němu, Gombrowiczovi? Tím si vůbec nejsem jist. Přemýšlím o všelijakých úskocích, jak se vymanit z této tyranie, ale nemoc a věk mi berou sílu. Zbavit se Gombrowicze, zkompromitovat ho, zničit, ano, to by bylo oživující… Jenže nejtěžší je zápasit s vlastní skořápkou.394               Živý Gombrowicz, který je přítomen, je zároveň absencí: tím, kdo zmizel ve chvíli, kdy dopsal. Rozhovory s ním je třeba klást jako vyvrcholení změny poetiky, započaté v Deníku, kdy mizí umění jako dílo a naopak se klade umění jako činnost, která je vzpourou umělce proti umění jako produktu. Tedy neustálá přítomnost jako mizení, ztrácení se a zároveň jako ironie, protože rozhovory v Testamentu jsou Gombrowiczem předem připravené. Ten, kdo je plně přítomen, se neustále ztrácí. Je přítomen tak, že se ztrácí. Právě jeho vytrácení je způsobem, jakým neustále je.             Umění jako zkušenost, demonstrace těla jako uměleckého objektu, obraz jako stopa zmizelé činnosti a akce – všechny tyto motivy jsou příbuzné uměleckým trendům šedesátých let, akci a performanci. Řečeno jinak: Gombrowicz spolu s ostatními (Borges, Kafka, Charms) předjal konceptuální postupy šedesátých a sedmdesátých let minulého století. Při pročítání stránek jeho zápisků člověku tanou na mysli umělecké akce Josepha Beuyse a experimenty Antonina Artauda – ani oni nejsou nikdy zcela přítomni ve svých dílech, ale naopak díla poukazují k nim. Jsou přítomna pouze ve svých autorech. Díla jsou jejich tělem. Nejsou důležitá sama o sobě, ale jen ve vztahu ke svým tvůrcům, kteří měli tu a tu zkušenost.             Soukromé umění deníku předpokládá nemožnost převést osobní rovinu, psaní autora, na nějaký stylový či žánrový invariant. Psaní je vždy soukromé a svým způsobem nezveřejnitelné. Dnes se příliš věnuje pozornost umění jako veřejnému faktu a zapomíná se, že vzniká a děje se vždy v soukromí. Deník vrhá ostatní žánry jakožto veřejné do nejistoty a ukazuje je v pravém světle Formy. Ve skutečnosti žádný román ani povídka nejsou zcela tím, čím se prezentují, tedy svými texty, ale především světy, které jsou soukromé a které v momentě, kdy my je čteme, jsou již minulostí.   383 „Příruční jsoucno každodenního zacházení má charakter blízkosti. Přesně viděno je tato blízkost prostředku naznačena již v termínu vyjadřujícím jeho bytí, v ‚příručnosti‘. Jsoucno, které je ‚po ruce‘, je vždy v nějaké blízkosti, která se nestanovuje vyměřením vzdálenosti.“ HEIDEGGER, Martin: Bytí a čas. Přeložil I. CHVATÍK, P. KOUBA, M. PETŘÍČEK, J. NĚMEC. Praha: OIKOYMENH, 2002, s. 129. 384 GOMBROWICZ, Witold: Deník, op. cit., s. 493. 385 Ibidem, s. 574. 386 „Zatímco kdysi se spisovatel snažil napodobovat knížete, dnes napodobuje kníže spisovatele.“ Ibidem, s. 567. 387 Ibidem, s. 657. 388 Ibidem. 389 Tak se chce hrdina Kafkovy povídky Doupě před světem ochránit tvorbou, zbudováním doupěte, avšak světu se vyhnout nelze, svět nakonec každý výtvor ničí. 390 RIMBAUD, Jean-Arthur: Dopisy vidoucího (Paulu Demenyovi, 15. května 1871). Překlad A. Kroupy upravil R. Kraus. In: Idem: Srdce pod klerikou. Próza. Praha: Boj – Aurora, 1993, s. 102. 391 LYOTARD, Jean-François: Putování a jiné eseje, op. cit., s. 29. 392 Ibidem, s. 8. 393 GOMBROWICZ, Witold: Deník, op. cit., s. 578. 394 GOMBROWICZ, Witold: Testament. Hovory s Dominiquem de Roux. Přeložila H. STACHOVÁ. Praha: Revolver revue, 2004, s. 159.   Básník, prozaik, rusista a komparatista Miroslav Olšovský (*1970) je autorem prózy Líčení (2012) a básnických sbírek Záznamy prázdnot (2006; autorský výbor z básní 1990–2003), Průvodce krajinou (2011), Knihy záznamů a prázdnot (2017; přepracované a rozšířené vydání autorovy prvotiny) a Tahiti v hlavě (2019). Podílel se na vydání a překladu antologie literární a filozofické tvorby činarů Ten, který vyšel z domu... (2003). Edičně připravil výbor z básníka Igora Cholina Nikdo z vás nezná Cholina (2012). Básně a eseje o literatuře publikoval v A2, Pěší zóně, Souvislostech či Světu literatury. Letos mu v nakladatelství Academia v edici Literární řada vyšla kniha Anarchie a evidence. Pracuje ve Slovanském ústavu AV ČR. Nakladatelství Academia, Praha, 2020, 1. vydání, brož., 268 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-03-02 11:21:00

Zemřela proslulá módní ikona Iris Apfel. Modelkou se stala v neuvěřitelném věku

Ve věku 102 let zemřela americká módní ikona Iris Apfel. Byla významnou podnikatelkou, dekoratérkou interiérů a také modelkou, kterou se stala v neuvěřitelných 97 letech. Byla známá svým extravagantním stylem, typické pro ni byly křiklavé outfity a velké kulaté brýle.

Čas načtení: 2024-03-29 09:52:00

Godzilla a Kong v Novém impériu. Místo japonské citlivosti přišly z řetězu utržené akce (recenze)

V prvních pár minutách filmu Godzilla x Kong: Nové impérium vidíme japonského megaještěra probudit se v Koloseu, kde spokojeně podřimoval od konce minulého dílu. Okamžitě se brutálně porube s kajdžu, zlikviduje půlku města a druhou půlku pokryje vrstvou křiklavé zelené krve, díky jejíž fantaskní ...

Čas načtení: 2024-04-15 11:53:43

MARIELI uvádí nové kolekce povlečení

MARIELI, český výrobce prémiového povlečení, představuje dvě nové kolekce. První v šalvějově zeleném odstínu nese název Napa Valley a je inspirovaná kalifornskými vinicemi. Druhou je Nantucket, jejíž modrá barva s šedými podtóny evokuje stejnojmenný ostrov obklopený mořem a mlhou. Obě jsou vyrobené z jemného bavlněného saténu. V MARIELI zastávají názor, že křiklavé barvy a divoké

Čas načtení: 2024-05-05 12:05:00

Copak je to za strašidlo?! Madonna překvapila na pódiu

Zpěvačka Madonna (65) si poslední dobou libuje v extravagantních, často téměř až mimozemských módních kreacích. Přesto však dokáže překvapit. Na koncertním tour byla viděna, jak zkouší v křiklavé masce, která skrývala její obličej...

Čas načtení: 2024-06-17 12:11:00

Zprávy ze Severu: Most nabízí peníze podnikatelům, kteří si upraví reklamy na provozovnách podle městského manuálu

V ulicích Mostu by mohlo být méně křiklavé reklamy a různorodých nápisů. Město chce omezit reklamní smog manuálem. Radí v něm, jak udělat nerušivou a přitom účinnou reklamu. Podnikatele chce ke změně nápisů na provozovnách motivovat i penězi. Každý může dostat až 25 000 korun.

Čas načtení: 2024-07-04 11:50:00

Dámské pisoáry na festivalu Beats for Love budí pozornost. Zajímají muže i ženy

Nezbytnou součástí každého hudebního festivalu jsou i mobilní toalety. Mezi těmi klasickými se však na letošním ročníku ostravského Beats for Love jedny vyjímají. Křiklavě růžové dámské toalety si tak chodí obhlédnout nejeden návštěvník. Výjimečné však nejsou pouze nezvyklou barvou: dámám poskytují rychlejší „odbavení“, navíc si za menší zástěnou mohou pouze podřepnout. 

Čas načtení: 2024-07-22 09:21:00

Pláže před 120 lety a dnes. Je libo šaty s krajkou a paraple, nebo bikini a ručník?

Jak vypadala evropská přímořská letoviska v roce 1900 a jak vypadají dnes? Přibyly výškové budovy, reklamy, křiklavé barvy i polonazí dovolenkáři.