Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-09-08 18:00:00

Alza vyprodává nářadí za směšné peníze. Opraváři berou útokem tuhle precizní sadu

Potřebujete opravit rozbitý iPhone, rozebrat notebook nebo spravit dětskou hračku? AlzaTools Precision Bit Set 33PCS je nyní na Alza.cz dostupný za pouhých 224 Kč s použitím kódu ALZADNY25. S benefit slevou se můžete dostat až na 137 Kč (můj případ), což z této sady dělá nejlevnější kvalitní precizní nářadí na českém trhu. Za tuto cenu […] Celý článek si můžete přečíst na Alza vyprodává nářadí za směšné peníze. Opraváři berou útokem tuhle precizní sadu

Čas načtení: 2026-02-26 09:56:47

Filmové premiéry: Drobná nehoda, Čaroděj z Kremlu či Presleyho koncerty

Do tuzemských kin míří oceněné filmy i jeden koncertní snímek. Drobná nehoda je temná groteska o pomstě politického vězně a vítězný snímek z festivalu v Cannes od íránského režiséra Džafara Panahího. Kritika na stejné přehlídce popsala jako tísnivý procedurální thriller další kinonovinku – francouzský Případ 137. Drama Čaroděj z Kremlu má být pohledem do zákulisí ruské politiky, v hlavních rolích s Paulem Danem a Judem Lawem. A hudební dokument EPiC: Elvis Presley in Concert se vrací k sedmiletému koncertování krále rokenrolu v Las Vegas.

Čas načtení: 2026-03-02 09:36:00

RECENZE: Případ 137 na pozadí protestů žlutých vest prověřuje nevyprovokovaný zásah policie

Protesty hnutí „žlutých vest“ zaplavily koncem roku 2018 ulice Paříže a dalších velkých měst ve Francii v reakci na zvýšení daně z pohonných hmot a na rostoucí náklady na bydlení. Hněv, vyvolaný těmito opatřeními administrativy prezidenta Macrona, se přenesl do ulic, kde docházelo k nepokojům a požárům. Také ale k případům policejní brutality při potlačení těchto demonstrací. Procedurální drama Případ 137 se vrací k vyšetřování jednoho z těchto incidentů.

Čas načtení: 2020-10-10 10:12:46

Stanislav Češka: Při psaní každé knížky myslím především na čtenáře, který investuje svůj čas do mého příběhu

Zločiny na Velké Moravě, Brněnská mordparta vyšetřuje a Stanislav Berka, jsou tři série detektivní tvorby spisovatele Stanislava Češky, který je také autorem pohádek O Mlsálkovi a knížky O plyšáčcích, která čeká na vydání. Třináctý příběh ze série Zločiny na Velké Moravě, nazvaný Případ mrtvého krále a věnovaný úmrtí krále Svatopluka, vychází před Vánoci.    Vyrůstal jste ve Šlapanicích u Brna a své první literární pokusy jste zaznamenal na škole, když jste psal poezii, texty písniček a krátké povídky. Už tehdy vás psaní bavilo? Čím jste chtěl být a jak vzpomínáte na své dětství? Na dětská léta ve Šlapanicích, městě východně od Brna s necelými 8000 obyvatel, vzpomínám moc rád. Odstěhovali jsme se odsud v roce 1969, když rodiče dostali družstevní byt v nově budovaném krásném brněnském sídlišti Lesná. Tehdy jsem chodil do osmé třídy ve šlapanické základce a mohl přestoupit do nové, supermoderní školy v Brně-Lesné. Ovšem k údivu všech kolem mě jsem to odmítl, byl za exota a půldruhého roku brzy vstával a pozdě odpoledne se vracel domů, protože jsem denně strávil dvě hodiny v autobusech a trolejbusech brněnské MHD cestami mezi Lesnou a Šlapanicemi. V té tehdy obstarožní šlapanické škole jsem se prostě mezi spolužáky a vynikajícími učiteli, kteří nám toho dali strašně moc, cítil náramně dobře. A do dneška na Šlapanice a jejich základní školu vzpomínám moc rád a rád se tam vracím. I když dnes už to je většinou pouze na hrob rodičů. Pokud jde o to psaní, tak v dobách základky to bylo spíš čtení všeho možného. Číst jsem uměl už při nástupu do první třídy a třeba v takových deseti letech se zájmem louskal příběhy Raymonda Chandlera. Ovšem četl jsem všechno možné. Ke psaní jsem se dostal až v dobách studií na brněnském gymnáziu na Křenové ulici. Byly to ovšem spíš takové neumělé pokusy – básničky, texty písniček na školní ples, také mi jednou četli povídku v brněnském rozhlase. Pak s maturitou tyhle pokusy ustaly. No, a čím jsem chtěl být? Už od dětských let mě moc bavilo vše kolem trolejbusů, autobusů, tramvají a vlaků. A potom také vše kolem cestování a poznávání cizích zemí. Ovšem nebyl jsem nějak vyhraněný humanitně nebo technicky. Když se blížil konec mých středoškolských studií a já se rozhodoval, co dál, měl jsem takové tři favority – studium geografie, žurnalistiky a matematiky, či fyziky. Všechno ovšem dopadlo trochu jinak.   Po gymnáziu v Brně jste vystudoval technickou kybernetiku na VUT v Brně a řadu let jste působil jako softwarový specialista a nějakou dobu jste pobýval také ve Vídni. Co Vvs přivedlo právě ke studiu tohoto oboru?   Do mých úvah o dalším studiu zasáhl strýc, který byl profesorem na strojní fakultě brněnské techniky. Upozornil mě na tehdy nový obor na elektrofakultě VUT Brno, technickou kybernetiku. S tím, že se jedná sice o jeden z tehdy nejtěžších vysokoškolských oborů, který nebude jednoduché vystudovat, mimochodem víc matematiky se tehdy učilo snad pouze na odborné matematice na univerzitě, ovšem pokud to zvládnu, budu mít o zajímavou budoucnost postaráno, jak mi strýc řekl. Byl to moudrý muž a já posléze pochopil, jak dobře jsem udělal, když jsem se řídil jeho radou. Toto studium opravdu lehké nebylo a jeho „specialitou“ bylo také to, že když jste „přežili prosívací síto“ v prvním ročníku, čekalo vás něco podobného ještě jednou v ročníku třetím, kde se začala učit tzv. „teorie řízení“, tedy řízení technologických procesů. To bylo něco, co se nedalo naučit, to jste museli pochopit a zkouška byla přímo „lahůdkou“. Několik hodin jste počítali návrh nějakého řídícího průmyslového systému, načež vás čekala ústní část, kde vás vyučující důkladně „rozebral“ a neomylně poznal, jestli „na to máte“. Nicméně studium to bylo náramně zajímavé, které nám skutečně dalo dobré základy pro náš další odborný život. Měl jsem navíc i to štěstí, že prvních deset let, co jsem pracoval doma, jsem uplatnil přesně to, co jsem se na technice naučil. Byl jsem například jedním z otců prvního plně automatického stroje, barvicího aparátu, v československém vlnařském průmyslu, který jsme vyvinuli na dnes už neexistujícím Výzkumném ústavu vlnařském, kde jsem tehdy pracoval. No, a když jsem posléze strávil osmnáct let u jednoho velkého mezinárodního koncernu ve Vídni, pracoval jsem už v trochu jiném oboru, ovšem díky základům z domova jsem s tím neměl nejmenší problém. Důkazem kvality studia v 70. letech na brněnské elektrofakultě bylo i to, že jsem si na přání zaměstnavatele také bez problémů nostrifikoval svůj inženýrský diplom na vídeňské Technické univerzitě.   K psaní jste se vrátil a napsal 26 pohádek o zajíčkovi a jeho kamarádech v knize O Mlsálkovi a na vydání čeká knížka O plyšáčcích s deseti příběhy sourozenců Haničky a Staníčka a jejich plyšových přátel. Jak se vám píše pro děti?  K tomu návratu došlo někdy v 80. letech minulého století, po seznámení s mojí manželkou, kdy vznikly pohádky o zajíčkovi Mlsálkovi. Nejprve jich bylo osm. Když je manželka četla dětem ve školce, kde učila, a pohádky se dětem líbily, psal jsem další, až jich nakonec bylo dvacet šest. Při tom psaní jsem ovšem zjistil, že psaní pro děti, pokud k němu tedy přistupujete zodpovědně, je ta nejtěžší spisovatelská disciplína. Musíte si dávat pozor na každé slovo. Příběh by měl být alespoň trochu výchovný, ovšem ne moc, aby děti nenudil. Měl by je především pobavit. A musíte si také dávat pozor na slovník, který používáte. Dobrá pohádka by měla přispět i k tomu, aby si děti rozšířily a osvěžily slovní zásobu. Když jsem ty pohádky napsal, narazil jsem ovšem na drobnou potíž. Věděl jsem, že jsou dobré, protože mi to jednak potvrdila jako expertka v oboru má paní jako učitelka, ovšem především měly úspěch u dětí. Opačné to však bylo u nakladatelů. Vzhledem k tomu, že jsem nevládl ani penězi, ani styky, nikdo o pohádky neměl zájem. Nakonec se však na mě usmálo štěstí, když začátkem tisíciletí začínalo vysílat Rádio Proglas. Tam pohádky moc krásně načetli a od té doby už několikrát reprízovali se slušným ohlasem u svých malých posluchačů. Část těch pohádek posléze zpracovali i v TV Noe.   Jako spisovatel jste se představil v roce 2010 knihou Starožitná smrt a tehdy se poprvé také objevil soukromý detektiv Stanislav Berka, který svůj zatím poslední 13. případ řeší v knize Smrt místostarosty (2020). Co vás přivedlo k psaní detektivek a jak se zrodil Stanislav Berka? Máte spolu něco společného kromě křestního jména Stanislav? Nápad na psaní detektivek a prvních 40 stran Starožitné smrti vznikl už ve Vídni. Když jsem napsal 26 pohádek, tedy povídek, řekl jsem si, že se zkusím pustit do románu. A když jsem přemýšlel, o čem budu psát, bylo rozhodnutí jednoduché – detektivka. Protože ten žánr miluji. A protože mám rád americkou drsnou školu, tak jsem si řekl, že zkusím napsat knihu tak, jak ji mám rád, ovšem „po brněnsku“. Protože prostě nemám rád takové to hraní si na světovost, když u nás vznikne detektivka „severská“ nebo třeba „z New Yorku“. Jsme prostě, jací jsme a měli bychom psát po našem a o sobě, protože v Americe nebo ve Skandinávii je dost místních autorů. Navíc jsem se rozhodl, že se mé knihy musí co nejvíc blížit realitě a musím se vystříhat nepřesností a někdy i pitomostí, kterými se detektivky mnohdy jen hemží. Takže jsem si něco nastudoval o policejní práci a při psaní mám vždy po ruce vysokoškolské učebnice kriminalistiky, soudního lékařství a případně i literaturu z jiných oborů, kterých se mé případy týkají. Když třeba „vraždím“ jedem, vždy si nastuduji maximum o dané problematice. A tak se zrodil Standa Berka. Bývalý šéf brněnské mordparty, který v turbulentních 90. letech podobně jako mnoho jiných schopných policistů znechucený věčnými „reformami“ od sboru odešel a stal se soukromým detektivem. Nechtěl jsem ovšem upadnout do obvyklých klišé žánru, takže Berka není chudý, rozvedený alkoholik, který je na kordy s policií, jak tomu zhusta u románových „soukromých oček“ bývá. Naopak, díky svému soukromničení můj Berka přišel k velkému majetku, takže může pracovat pro radost a dělat, co jej baví. Žije ve spokojeném vztahu se svojí partnerkou a se svými bývalými kolegy udržuje ty nejlepší vztahy a v posledních románech se dokonce k policii vrací. Tenhle odklon od klišé žánru mi mimochodem vytkl před lety jakýsi literární vědátor ve své bakalářské práci a dost mě tím pobavil. Původně jsem zamýšlel takovou hru se čtenářem v tom, že se Berka nebude jmenovat Berka, nýbrž Češka. Ovšem pak jsem zůstal pouze u stejného křestního jména. A společného toho máme dost, oba léta žijeme spokojeně se svojí partnerkou, Berka s přítelkyní, já s manželkou, oba máme rádi ony autobusy, trolejbusy, tramvaje, vlaky a jejich modely, oba máme rádi dobré jídlo a pití a oba také máme podobný náhled na svět kolem nás. Pouze má kariéra u policie trvala na rozdíl od Berky pouhou asi jednu minutu, což by bylo na jiné vyprávění.   Další detektivní sérii jste, díky svému velkému zájmu o historii, nazval Zločiny na Velké Moravě, kdy se v historické detektivce Případ úzké dýky v roce 2012 poprvé představili kníže Slavomír a jeho přítel viking Erik a svůj nejnovější případ řeší v knize Případ mrtvého krále, která vychází letos. Proč jste si vybral právě období Velké Moravy? Odpověď je jednoduchá. Když vyšly první dva příběhy Standy Berky Starožitná smrt a Hořká smrt a setkaly se vcelku se slušným ohlasem, řekl jsem si, že zkusím zabrousit také do žánru historické detektivky, která zažívá docela rozkvět. A protože jsem Moravan, Brňan, zajímám se nejen o politiku, kriminalistiku, ale i historii, vždy mě štvalo to, že Velká Morava je v dějepise takovou polozapomenutou kapitolkou mezi Sámem a svatým Václavem. A že pro většinu lidí začínají dějiny našeho státu někdy v desátém století na pražském Hradě. Jenže už o pěkných pár let dřív tu byla mocná říše s centry na Moravě a Slovensku, která se za dob krále Svatopluka stala dost významným hráčem i v celoevropském měřítku. A historie Velkomoravské říše pro nás může být poučná i dnes po téměř 1200 letech. Je totiž příkladem vlastenectví svých obyvatel, kteří dokázali obětovat své životy ve věčných bojích s Franky a posléze i Maďary za svobodu a suverenitu své země. Je ale také ukázkou toho, jak politikaření a bezohledný kariérismus některých jedinců dokáže škodit a ubližovat. A také je hodno našeho obdivu to, jaká umělecká díla tehdy dokázali naši předci vytvořit. Jak píše docent Galuška, úrovně řemeslné výroby, jaká byla na Velké Moravě, se v Čechách dosáhlo snad až o tři sta let později. K tomu všemu je historie té doby, byť o ní nevíme mnoho, nebo možná právě proto, prošpikována řadou tajemství. Jako je třeba to, které zmiňuji v 10. dílu svých velkomoravských příběhů Případu českého knížete. Že totiž možná Přemyslovci jsou vlastně potomci Mojmírovců, vládců Velké Moravy. Tedy, aby bylo jasno, zdůrazňuji to „možná“ a netvrdím, že tomu tak opravdu bylo. Bližší vysvětlení čtenář najde v historickém doslovu na závěr knihy. A tak jsem se rozhodl, že nebudu psát klasické historické detektivky, na jaké jsou čtenáři zvyklí. Že vytvořím sérii příběhů, které vás provedou nejvýznamnějšími padesáti lety historie Velkomoravské říše. Vždy si zde vezmu nějakou významnou historickou událost, kolem které vystavím kriminální příběh, který vám tu dobu zábavným způsobem přiblíží. Průvodci vám bude dvojice přátel – mojmírovský kníže Slavomír, skutečně zmiňovaný ve Fuldských letopisech, a viking Erik, věrný Slavomírův druh. Každou knihu vždy navíc uzavírá historický doslov, ve kterém čtenáři prozradím, co vzniklo v mé fantazii a jaká byla historická skutečnost.   Letos před Vánoci by měl vyjít třináctý díl této série Případ mrtvého krále věnovaný úmrtí krále Svatopluka.   Třetí série Brněnská mordparta vyšetřuje je inspirovaná současnými případy, které řeší brněnská krajská kriminálka v čele s šéfem Jaroslavem Motlem, která má zatím šest příběhů od Nezralé vraždy z roku 2016 po Oprávněnou vraždu (2020). Co vás přivedlo k psaní této série, v níž se inspirujete případy, které se odehrály v současné době? Už jsem řekl, že se ve svých knihách, současných i historických, snažím maximálně držet reality. V pátém Berkově příběhu, románu Krutá smrt zavedlo Berku vyšetřování do Bad Tölzu v Bavorsku. Potřeboval jsem si ujasnit práci bavorské kriminálky, abych o ní prostě nepsal nesmysly. Poslal jsem tedy zdvořilý dotaz prostřednictvím webového formuláře bavorské policie. Do dvou dnů mi přišla odpověď od šéfa „Polizeiinspektion“, tedy obvodního policejního oddělení z Bad Tölzu. Evidentně pobavený vrchní komisař mi ochotně zodpověděl mé dotazy a já mu pak napsal věnování do knížky, které jsem mu po vydání knihy ofotil a poslal, načež následovalo nadšené poděkování pana vrchního komisaře. O dva příběhy dál to potom byla Smrt z minulosti, která se odehrává v současnosti, ale také na konci 80. let minulého století, kdy byl mladý Berka už náčelníkem brněnské krajské mordparty v tehdy Veřejné bezpečnosti. Mám čtyřdílné Dějiny četnictva a policie, ze kterých jsem vyčetl tehdejší organizaci kriminálky u Veřejné bezpečnosti. Román se týká také Státní bezpečnosti, o které jsem literaturu také našel, takže se čtenář třeba podívá do skutečné kanceláře náčelníka II. správy StB. Jenže jsem zjistil, že vlastně nevím, jaká je struktura kriminálky dnes. Policie ČR sice má rozsáhlé webové stránky, ovšem tohle tam není. Tak jsem si řekl, že když mi odpověděla bavorská policie, jistě se na mě nevykašle policie jihomoravská. A nezklamal jsem se. Odpověď s požadovanými informacemi přišla od paní tiskové mluvčí do půl hodiny! A za dva dny následoval telefonát od šéfa brněnské mordparty, tedy brněnského „1. oddělení“, který mě pozval na návštěvu. Vzal jsem na ukázku pět svých románů s detektivem Berkou. Za dva týdny jsem přišel znovu a kolem mě se posadil pan plukovník a čtyři jeho kolegové, kteří mě zahrnuli chválou, až jsem se červenal. A od té doby si už tykáme a já chodím na brněnskou mordpartu na návštěvy více méně pravidelně. Skutečné případy brněnských kriminalistů se staly také inspirací pro některé z románů o detektivu Berkovi   Knížky vám vynesly také několik ocenění jak v literární soutěži nakladatelství MOBA O poklad byzantského kupce (3. cena za knihu Starožitná smrt v 6. ročníku, opět 3 cena v 8. ročníku za knihu Mnohomluvná smrt a kniha Hořká smrt vyhrála 7. ročník soutěže). Případ úzké dýky získal 3. místo v 2. ročníku literární soutěže nakladatelství MOBA Brněnský dukát. Co pro vás tato ocenění znamenají? Píše se vám lépe současná nebo historická detektivka? Ocenění jistě potěší. Co si budeme nalhávat, pochvala je milá. Ovšem, a teď nechci, aby to znělo namyšleně, ale co vám je platné hejno cen, když si vaše knihy nenajdou čtenáře. Knihy prostě nemůžete psát pro ceny nebo pro kritiky. Knihy se píší pro lidi, kteří si je půjčí v knihovně, dokonce do nich investují vlastní peníze a koupí si je v obchodě, a hlavně věnují čas jejich četbě. A já při psaní každé knížky myslím především právě na toho čtenáře, či čtenářku investující svůj čas a peníze do mého příběhu, cítím před nimi velkou zodpovědnost a snažím se je nezklamat. Ovšem pro mě to první ocenění románu Starožitná smrt mělo význam přímo osudový, protože odměnou byla smlouva na vydání románu. A já tak měl to štěstí, že jsem mohl nastartovat svoji spisovatelskou kariéru. Pokud jde o to, jaká detektivka se píše lépe. Samozřejmě ta současná a vymyšlená. Pokud jde o příběhy historické, vzhledem k tomu, že jsem elektroinženýr a pouze historik-amatér, znamená pro mě historická detektivka někdy i přímo detektivní práci navíc s nastudováním příslušných reálií.   Knížky věnujete své manželce Hance, která, jak jste někde řekl, je vašim prvním čtenářem a rádcem, ale i přísným a zároveň laskavým kritikem…  Přesně tak. Jak říkám, každý umělec potřebuje svoji múzu. Tou mojí múzou je má paní, se kterou se známe 37 let a letos před Vánoci oslavíme 36 let našeho manželství. Moje Hanka mi nejen poskytuje cenné rady a připomínky k mému psaní a je také vždy prvním čtenářem mých románů. Ona také vlastně může za to, že jsem spisovatel. Když jsme totiž byli v roce 1983 na svém třetím rande, vraceli jsme se vlakem z Nedvědice z výletu na hrad Pernštejn. Já se tehdy kasal, že dokážu promluvit na jakékoliv téma, aniž bych o něm něco věděl. Což je pravda, ukecaný jsem od mala. Hanka, už tehdy učitelka mateřské školy, mi řekla, ať jí na místě, v kupé vlaku, vymyslím pohádku. A tak vznikl Mlsálek. Původně to ovšem byl dospělý zajíc, postava vcelku odpudivá, opilec, přímo ožrala, odpovědný vedoucí hospody Pod drnem. Jeli jsme totiž zrovna kolem jakéhosi pole. A později se potom ten opilec zmenšil a stal se z něj roztomilý zajíček, jedno oušku nahoru, druhé dolů, student zaječí mateřské školy.   Umíte odpočívat? Jak rád trávíte chvíle volna? No jéje. Teď jsem už v penzi, takže bych odpočíval pořád. Do práce mě ovšem spolehlivě dokope blížící se termín u nakladatele. Rád chodím po procházkách, kolem Brna je moc pěkně. Také se rád podívám na zajímavý film, či seriál, hlavně detektivku. A manželka ze mě má legraci, když jí vždycky vysvětluji, že to či ono je pitomost a dělá se to jinak. Také se rád věnuji svému už zmiňovanému koníčku, hromadné dopravě a jejím dějinám. Což znamená, že se s chutí probírám také odbornými časopisy a knihami z oblasti dopravy. Čas si najdu také na zajímavou detektivku nebo jiný román. A samozřejmě je svátkem pro mě i moji paní výlet někam za Velkou Moravou.       Stanislav Češka se narodil v Brně 30. dubna 1955. Vystudoval technickou kybernetiku na Elektrofakultě VUT v Brně. Pracoval jako softwarový specialista a od roku 2010 je spisovatel detektivek. Série – Zločiny na Velké Moravě, Brněnská mordparta vyšetřuje a Stanislav Berka. Napsal 26 pohádek o zajíčkovi (O Mlsálkovi) a na vydání čekají pohádky O plyšáčcích. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-03-10 19:48:26

Michal Sýkora: Nejsem ten typ spisovatele, který by tvrdil, že mu na čtenářích nezáleží

Napsal řadu odborných článků a několik literárněvědných publikací. Jako autor beletristické tvorby debutoval Michal Sýkora v roce 2012 detektivkou Případ pro exorcistu, která je první ze série Detektivové od Nejsvětější Trojice s komisařkou Marii Výrovou a zatím poslední vyšla v roce 2020 pod názvem Nejhorší obavy. Působí jako vysokoškolský pedagog na Palackého univerzitě v Olomouci a přiznává, že psaní jeho koníčkem.   V jednom rozhovoru jste přiznal, že díky četbě knih Geralda Durrella a popularizačních spisů slavných biologů, jste chtěl být zoologem. Nakonec z toho sešlo, ale láska k četbě zůstala. Jak jste prožíval svá dětská léta na předměstí Olomouce? Ve skutečnosti to nebylo na předměstí, ale v samém centru města. Jsem ročník 1971, takže mé dětství a teenagerská léta spadají do normalizačních let. Myslím, že jsem měl dětství, jaké v té době zažívala většina městských dětí. Měli jsme v našem domě skvělou partu dětí, vedli jsme tvrdé bitvy s obdobnou partou ze sousedství, šmejdili, kde se dalo, ale taky jsme na naší domovní zahradě hrávali všemožné hry, ze kterých nejoblíbenější byla vybíjená. Do toho škola, dychtivé čekání na další číslo ABC (a pak zklamání, že v něm není vystřihovánka tanku, ale nějaký pitomý sovětský lunochod), lepení plastových letadýlek z Kovozávodů Prostějov… V televizi jsme sledovali Čtyři z tanku a pes a byli jsme radostí bez sebe, když se nám podařilo přemluvit rodiče, abychom se mohli kouknout na nějakou epizodu Profesionálů, protože ty tenkrát vysílali s velkou hvězdičkou. Mohli bych takhle pokračovat dál a dál, protože vzpomínky se mi asociativně řetězí. Třeba když jsem zmínil lepení modelů letadýlek, tak mi hned naskočilo, že jsme používali lepidlo Lepi M, které však jednu dobu bylo k nesehnání, ale můj táta měl kamaráda chemika a u něho mi sehnal nějaké tekutiny, ze kterých jsem si mohl doma lepidlo vyrábět sám. A tak by šlo pokračovat dál…   Po studiu na Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, zde působíte jako odborný asistent na Katedře divadelních, filmových a mediálních studií a přednáší dějiny literatury. Pro jste si vybral právě dějiny literatury? Byla to vlastně náhoda. Maturoval jsem v roce 1990. Původně jsem se hlásil na něco úplně jiného, ale pak jsem zjistil, že ten plánovaný obor nebudou otvírat. Byla to přelomová doba, vše se stále měnilo. Tak jsem si na poslední chvíli, skutečně doslova za pět minut dvanáct musel vybrat něco jiného, a tak jsem si zvolil zbrusu nový uměnovědný obor, společné studium literatury, divadla a filmu.   Během studentských let vás zaujala tvorba rusko-amerického spisovatele Vladimíra Nabokova, kterému jste věnoval nejen svoji diplomovou, ale disertační práci.  Čím vás tento spisovatel tak fascinoval, že jste o jeho tvorbě napsal také dvě knihy: Vladimír Nabokov – Od Mášeňky k Daru a Vladimír Nabokov – Americké období?      To už je hodně dávno. Iniciační roli hrála četba Lolity. Ten román se zcela vymykal čemukoliv, co jsem předtím četl. Nejprve jsem o Nabokovovi napsal diplomku. Postupně jsem načítal všechny jeho knihy, jeho fascinující eseje a rozhovory… Navíc v devadesátých letech celosvětově probíhal jakýsi nabokovovský boom, vycházely jeho dřív nepublikované texty a také desítky knih o něm. Nabokov byl zkrátka autor, o kterém se intenzivně bádalo a mluvilo. Ale nechci tím říct, že by můj zájem o něj byl ryze konjukturální. Mě Nabokov uchvátil jakožto čtenáře a fascinovala mě jeho tvorba i jeho osudy a prostě jsem cítil intenzivní potřebu o něm přemýšlet a psát. Z dnešního hlediska vůbec nechápu, kde se ve mně vzalo tolik odvahy a drzosti – pustit se bez jakýchkoliv zkušeností do tak náročného úkolu. Mám pocit, že jsem dost dobře netušil, jak náročná a velká práce to bude.   Napsal jste řadu odborných článků a několik publikací. Jako autor beletristické tvorby jste debutoval v roce 2012 detektivkou Případ pro exorcistu se svéráznou komisařkou Marii Výrovou, zvanou „velká sova“. Co vás přivedlo k napsání právě detektivky? Měl jste předobraz na vytvoření Marie Výrové, kterou tak skvěle ztvárnila herečka Klára Melíšková v televizní adaptaci?  Chtěl jsem si to vyzkoušet. Případ pro exorcistu jsem začal psát ještě před boomem detektivek, který pak nastal. Když jsem se tehdy rozhlížel po tuzemské produkci, tak mi vadilo, že u nás neexistuje moderní detektivka britského střihu. Vůbec jsem tehdy neměl ambice ji publikovat. Ale dal jsem text přečíst pár lidem, líbil se jim a já ho tedy nabídl Nakladatelství Paseka. Takže na začátku všeho byla neambiciózní volnočasová aktivita. Marie pak neměla předobraz v žádné konkrétní osobě, literárně velmi volně v inspektoru Morseovi od Colina Dextera. Primárně jsem chtěl, aby ta hrdinka nebyla z hlediska žánru zas tak konvenční. V žádné z mých knih nenajdete drsné policajty, ani takové ty módně vyprahlé, existenciálně rozvrácené alkoholiky.   Přišly další tituly s Detektivy od Nejsvětější Trojice vedené Marii Výrovou: Modré stíny, Ještě není konec, Pět mrtvých psů a zatím poslední Nejhorší obavy, který vyšel v roce 2020. Pracujete na další knížce? Kde nacházíte inspiraci pro své příběhy? Často mě inspiruje prostředí. Modré stíny jsem umístil na univerzitu, v Pěti mrtvých psech jsem chtěl využít prostředí zoologické zahrady. Někdy vycházím z osobnějších zážitků a vzpomínek. To je případ mého třetího románu Ještě není konec. Jindy vycházím ze skutečných případů. V Pěti mrtvých psech mě inspirovala reportáž o existenci medvědích farem. Kombinuji různé zdroje, ale vždy nějak vycházím z reality kolem sebe.   Vaše knihy byly také zdramatizovány, slyšet je také v rozhlasu jako četbu na pokračování. Norbert Lichý načetl knihu Ještě není konec jako audioknihu. V roce 2019 obsadila kniha Pět mrtvých psů třetí místo v Ceně Jiřího Marka. Co to pro vás znamená? Znamená to pro mě, že se mé knihy někomu líbí, že někoho zajímají, a to mě velmi těší. Audioverze přinášejí mé knihy zase dalším čtenářům – posluchačům. Nejsem ten typ spisovatele, který by tvrdil, že mu na čtenářích nezáleží. Takže jsem samozřejmě rád, že mé příběhy a postavy čtenářům stojí za to, aby s nimi trávili čas.   Patříte k nejúspěšnějším současným českým autorům detektivní tvorby. Jakou literaturu preferujete? Máte oblíbené autory? Vím, že tím čtenáře často překvapuji, ale detektivky moc nečtu. Mám několik svých oblíbených žánrových autorů, ke kterým se rád vracím (Raymond Chandler, Colin Dexter), ze současných spisovatelů se mi líbí Cara Hunterová a sleduji, co píšou někteří mí čeští kolegové, ale to hodně výběrově. Americké thrillery nečtu, skandinávská krimi mě moc nebaví. Vlastně nejvíc mě oslovují ty žánrové knihy, v nichž detektivka „zfúzovala“ s tzv. vážnou literaturou, jak to píše třeba Kate Atkinsonová. Oblíbených autorů mám spoustu a byl by to dlouhý seznam: z českých spisovatelů by na něm nechyběli třeba Josef Škvorecký, ze současných Petra Dvořáková, z těch světových Philip Roth, John Fowles nebo Raymond Carver.   Spolu s Petrem Jarchovských jste napsal scénář ke krimi seriálu Pozadí událostí. Jak se vám na scénáři pracovalo a na co se máme těšit? Předně bych chtěl říct, že Pozadí událostí není pouze krimi seriál. Z mé strany je to tak trochu reakce na fakt, že je v našich televizích v současnosti silně předetektivkováno, a myslím, že jak Petr Jarchovský, tak režisér Honza Hřebejk to vnímají stejně. Jakkoliv se v příběhu detektivní zápletka vyskytuje, není dominantní a spíš slouží jako katalyzátor k průzkumu lidských povah a témat, která přináší současné doba. A k první části vaší otázky: Petr je nesmírně tvůrčí člověk a současně také velmi vstřícný a otevřený všemu novému. Už během naší první spolupráce, kdy adaptoval Případ pro exorcistu, jsem poznal, že jako scénárista chová vůči mé předloze respekt, ale současně ji dokáže velmi tvůrčím způsobem převést do scénáře, obohatit a doplnit o svůj osobní pohled na látku. Petr je člověk, od kterého se můžete opravdu hodně přiučit a který je vždy ochotný vám pomoci. Musím říct, že spolupráci s ním, Honzou Hřebejkem a Viktorem Taušem považuji za své osobní velké štěstí.   A co odpočinek a koníčky? Máte na ně čas? Koníček je psaní. Ale také už roky sbírám gramofonové desky a předloni jsem si splnil sen a zase si po letech pořídil psa. Takže to vše tak nějak kombinuji. Mám tu velkou výhodu, že můžu dělat to, co mě baví, takže práce a koníček nejsou v protikladu. Horší už je to s tím odpočinkem, napsat román není zrovna relaxační činnost.   Michal Sýkora se narodil se v Olomouci 28. září 1971. Působí jako vysokoškolský pedagog, literární teoretik a spisovatel. Je absolventem Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, kde působí od roku 1998 jako odborný asistent na Katedře divadelních a filmových studií. Napsal monografie o Vladimíru Nabokovovi (2002, 2004) a Philipu Rothovi (2019) a několik dalších literárněvědných publikací. Je autorem série detektivních románů Detektivové od Nejsvětější Trojice s komisařkou Marii Výrovou: Případ pro exorcistu (2012), Modré stíny (2013), Ještě není konec (2016), Pět mrtvých psů (2018) a Nejhorší obavy (2020). Spoluautor scénáře (s Petrem Jarchovským) k seriálům Živé terče (2019) a Pozadí událostí (2021). S rodinou žije v Olomouci.

Čas načtení: 2022-01-17 18:00:23

Nejvíce nominací na Českého lva získaly shodně filmy Okupace a Zátopek

Český lev zná nominace za rok 2021, výsledky hlasování zveřejnila Česká filmová a televizní akademie (ČFTA). Při 29. ročníku Českého lva Nejvíce jich získaly filmy Okupace a Zátopek, dobře si vedly také filmy Muž se zaječíma ušima, Atlas ptáků a Chyby. Již podruhé byly otevřeny další kategorie i pro televizní projekty a stejně tak podruhé soutěží samostatně animované a krátké filmy. Hned několik nominací tak získal animovaný film Moje slunce Mad a s velkým počtem nominací skončila také televizní minisérie Božena. V klání o sošku Českého lva v 19 statutárních kategoriích se v závěrečném hlasování utká celkem 25 titulů. Shodně třináct nominací získaly životopisné drama Zátopek režiséra, spoluproducenta a spoluautora scénáře Davida Ondříčka a debut režiséra Michala Nohejla Okupace, tragikomické drama z období normalizace. Jedenáct nominací získala fantaskní komedie Martina Šulíka Muž se zaječíma ušima, film o spisovateli, jemuž náhlý sled událostí otočí život vzhůru nohama. Devíti nominacemi se může pochlubit Atlas ptáků, sonda do komplikovaných rodinných vztahů a světa komunikačních technologií, jehož režisérem je Olmo Omerzu. Osm nominací si vysloužily Chyby, romantické drama režiséra Jana Prušinovského o vyrovnávání se s vlastní minulostí. S pěti nominacemi nastupuje do závěrečného klání televizní cyklus režisérky Lenky Wimmerové Božena o první velké české spisovatelce Boženě Němcové a čtyři nominace získal mezinárodně ceněný animovaný film Michaely Pavlátové Moje slunce Mad, poeticky vyprávějící příběh Češky provdané do Kábulu. V kategorii nejlepší celovečerní hraný film za rok 2021 jsou nominovány filmy: Atlas ptáků (producent Jiří Konečný), Chyby (producenti Ondřej Zima, Jan Prušinovský, Zuzana Mistríková, Ľubica Orechovská), Muž se zaječíma ušima (producenti Rudolf Biermann, Martin Šulík), Okupace (producenti Jan Hlavsa, Julie Žáčková) a Zátopek (producenti Kryštof Mucha, David Ondříček). Sošku Českého lva za nejlepší dokumentární film si mohou odnést autoři snímků Jednotka intenzivního života (režie Adéla Komrzý, producentka Pavla Janoušková Kubečková), Láska pod kapotou (režie Miro Remo, producenti Vít Janeček, Miro Remo), Nebe (režie Tomáš Etzler a Adéla Špaljová, producent Jan Macola), Nová šichta (režie Jindřich Andrš, producenti Augustina Micková, Miloš Lochman, Karel Chvojka) nebo Sny o toulavých kočkách (režie David Sís, producenti Vít Bělohradský, Kateřina Bělohradská). Během nominační tiskové konference cen ČFTA byli 17. ledna vyhlášeni i vítězové nestatutárních cen Českého lva. Cena za nejlepší filmový plakát putovala do rukou Aleše Najbrta, Jakuba Spurného a Julie Vrabelové, autorů plakátu pro film Zátopek. David Ondříček si za stejný film odnesl i Cenu filmových fanoušků, kterou uděluje ČFTA ve spolupráci s filmovým portálem ČSFD.cz. Sošku Českého lva pro nejlepší herečku v hlavní roli si letos může odnést Alena Mihulová za film Atlas ptáků, Anna Kameníková za titulní roli v sérii Božena, Pavla Gajdošíková za film Chyby, Eliška Křenková za výkon ve filmu Marťanské lodě nebo Martha Issová za film Zátopek. V kategorii nejlepší herečka ve vedlejší roli se na Českého lva mohou těšit: Eliška Křenková, tentokrát za roli ve filmu Atlas ptáků, Eva Hacurová za film Chyby, Denisa Barešová, která hrála v seriálu Kukačky, Zuzana Mauréry za roli ve snímku Muž se zaječíma ušima a Antonie Formanová za film Okupace. V kategorii nejlepší herec v hlavní roli získali nominace Miroslav Donutil za film Atlas ptáků, Jan Jankovský za hlavní roli ve filmu Chyby, Miroslav Krobot za Muže se zaječíma ušima, Martin Pechlát za titulní roli ve filmu Okupace a Václav Neužil za životopisný snímek Zátopek. O Českého lva ve vedlejší roli za rok 2021 se utkají: Martin Pechlát s rolí ve filmu Atlas ptáků, Oldřich Kaiser, který hrál ve filmu Muž se zaječíma ušima, Otakar Brousek z filmu Okupace, Hynek Čermák, jenž zaujal v televizní minisérii Případ Roubal, a Robert Mikluš s rolí ve filmu Zátopek. Českého lva za nejlepší režii obdrží některý z následujících tvůrců: Olmo Omerzu za Atlas ptáků, Jan Prušinovský za film Chyby, Martin Šulík za film Muž se zaječíma ušima, debutující Michal Nohejl za Okupaci nebo David Ondříček za Zátopka. Známy jsou také nominace v kategorii nejlepší televizní film nebo minisérie. Sošku Českého lva tak mohou v březnu získat psychologické drama Amerikánka uváděné na platformě filmnazivo.cz (hlavní tvůrce a producent Viktor Tauš), minisérie Božena České televize (hlavní producent Michal Reitler, hlavní tvůrce Lenka Wimmerová) a Případ Roubal z produkce Voyo / TV Nova (hlavní producenti Pavel Berčík, Ondřej Zima, Michael Bütow, hlavní tvůrce Tereza Kopáčová). O Českého lva za nejlepší televizní seriál letos budou usilovat Kukačky (hlavní producenti Filip Bobiňski, Petr Šizling, Jan Lekeš, hlavní tvůrce Biser A. Arichtev), Ochránce (hlavní producent Michal Reitler, hlavní tvůrci Tereza Kopáčová, Tomáš Feřtek a Matěj Podzimek) a Zločiny Velké Prahy (hlavní producent Jan Lekeš, hlavní tvůrce Jaroslav Brabec), vše z produkce České televize. Letos podruhé bude Český lev udělen samostatně v kategoriích animovaný a krátký film. Lví sošku za nejlepší animovaný film tak může získat Moje slunce Mad režisérky a výtvarnice Michaely Pavlátové, Myši patří do nebe režisérů a výtvarníků Denisy Grimmové a Jana Bubeníčka a výtvarníka Jana Kurky nebo snímek Rudé boty režisérky a výtvarnice Anny Podskalské. Tři filmy se utkají v kategorii nejlepší krátký film: Milý tati režisérky Diany Cam Van Nguyenové, Poslední den patriarchátu Olma Omerzu a Příběh hrůzostrašné Eliz, režírovaný společně Eliškou Kováříkovou a Adamem Struhalou. ČFTA vyhlásila také pětici nominací na nestatutární Cenu Magnesia za nejlepší studentský́ film, udělovanou ve spolupráci s Mattoni 1873 a Státním fondem kinematografie. Mohou ji získat filmaři na začátku své kariéry za krátké filmy Dřevo na příští zimu (režie Karel Šindelář), Ještě nespíš? (režie David Payne), Postup práce (režie Lun Sevnik) a snímek Milý tati (režie Diana Cam Van Nguyen), který získal nominaci i v kategorii nejlepší krátký film, a animovaný snímek Anny Podskalské Rudé boty, jenž také obsadil jednu z nominací v kategorii Nejlepší animovaný film.   29. ČESKÝ LEV – NOMINACE   NEJLEPŠÍ CELOVEČERNÍ HRANÝ FILM Atlas ptáků – producent Jiří Konečný Chyby – producenti Ondřej Zima, Jan Prušinovský, Zuzana Mistríková, Ľubica Orechovská Muž se zaječíma ušima – producenti Rudolf Biermann, Martin Šulík Okupace – producenti Jan Hlavsa, Julie Žáčková Zátopek – producenti Kryštof Mucha, David Ondříček   NEJLEPŠÍ DOKUMENTÁRNÍ FILM Jednotka intenzivního života – režie Adéla Komrzý – producentka Pavla Janoušková Kubečková Láska pod kapotou – režie Miro Remo – producenti Vít Janeček, Miro Remo Nebe – režie Tomáš Etzler, Adéla Špaljová – producent Jan Macola Nová šichta – režie Jindřich Andrš – producenti Augustina Micková, Miloš Lochman, Karel Chvojka Sny o toulavých kočkách – režie David Sís – producenti Vít Bělohradský, Kateřina Bělohradská   NEJLEPŠÍ REŽIE Atlas ptáků – Olmo Omerzu Chyby – Jan Prušinovský Muž se zaječíma ušima – Martin Šulík Okupace – Michal Nohejl Zátopek – David Ondříček   NEJLEPŠÍ HEREČKA V HLAVNÍ ROLI Atlas ptáků – Alena Mihulová Božena – Anna Kameníková Chyby – Pavla Gajdošíková Marťanské lodě – Eliška Křenková Zátopek – Martha Issová   NEJLEPŠÍ HEREC V HLAVNÍ ROLI Atlas ptáků – Miroslav Donutil Chyby – Jan Jankovský Muž se zaječíma ušima – Miroslav Krobot Okupace – Martin Pechlát Zátopek – Václav Neužil   NEJLEPŠÍ HEREČKA VE VEDLEJŠÍ ROLI Atlas ptáků – Eliška Křenková Chyby – Eva Hacurová Kukačky – Denisa Barešová Muž se zaječíma ušima – Zuzana Mauréry Okupace – Antonie Formanová   NEJLEPŠÍ HEREC VE VEDLEJŠÍ ROLI Atlas ptáků – Martin Pechlát Muž se zaječíma ušima – Oldřich Kaiser Okupace – Otakar Brousek Případ Roubal – Hynek Čermák Zátopek – Robert Mikluš   NEJLEPŠÍ SCÉNÁŘ Chyby – Roman Vojkůvka Moje slunce Mad – Ivan Arsenjev Muž se zaječíma ušima – Marek Leščák, Martin Šulík Okupace – Marek Šindelka, Vojtěch Mašek Zátopek – David Ondříček, Alice Nellis, Jan P. Muchow   NEJLEPŠÍ KAMERA Atlas ptáků – Lukáš Milota Lidi krve – Jakub Halousek Muž se zaječíma ušima – Martin Štrba Okupace – Jan Baset Střítežský Zátopek – Štěpán Kučera   NEJLEPŠÍ STŘIH Atlas ptáků – Jana Vlčková Chyby – Michal Böhm Láska pod kapotou – Šimon Hájek Okupace – Petr Turyna Zátopek – Jarosław Kamiński   NEJLEPŠÍ ZVUK Atlas ptáků – Pavel Rejholec, Viktor Ekrt Moje slunce Mad – Jan Čeněk, Régis Diebold Muž se zaječíma ušima – Pavel Rejholec, Viktor Ekrt Okupace – Sandra Klouzová, David Titěra, Roman Sečkař Zátopek – Pavel Rejholec, Jakub Čech   NEJLEPŠÍ HUDBA Amerikánka – Petr Ostrouchov Moje slunce Mad – Evgueni Galperine, Sacha Galperine Myši patří do nebe – Krzysztof A. Janczak Okupace – La Petite Sonja, Hank J. Manchini Zátopek – Beata Hlavenková   NEJLEPŠÍ SCÉNOGRAFIE Božena – Petr Kunc Kryštof – Milan Býček Muž se zaječíma ušima – František Lipták Okupace – Tomáš Svoboda Zátopek – Jan Vlasák   NEJLEPŠÍ KOSTÝMY Božena – Katarína Štrbová Bieliková Muž se zaječíma ušima – Katarína Hollá Okupace – Josefina Bakošová Zátopek – Kateřina Štefková Zločiny Velké Prahy – Simona Rybáková   NEJLEPŠÍ MASKY  Božena – Martin Valeš Chyby – Jana Bílková Muž se zaječíma ušima – Martin Jankovič, Katarína Horská Okupace – Jana Dopitová Zátopek – Jana Dopitová     NEJLEPŠÍ TELEVIZNÍ FILM NEBO MINISÉRIE Amerikánka – hlavní producent Viktor Tauš – hlavní tvůrce Viktor Tauš Božena – hlavní producent Michal Reitler – hlavní tvůrce Lenka Wimmerová Případ Roubal – hlavní producenti Pavel Berčík, Ondřej Zima, Michael Bütow – hlavní tvůrce Tereza Kopáčová   NEJLEPŠÍ TELEVIZNÍ SERIÁL Kukačky – hlavní producenti Filip Bobiňski, Petr Šizling, Jan Lekeš – hlavní tvůrce Biser A. Arichtev Ochránce – hlavní producent Michal Reitler – hlavní tvůrci Tereza Kopáčová, Tomáš Feřtek,                   Matěj Podzimek Zločiny Velké Prahy – hlavní producent Jan Lekeš – hlavní tvůrce Jaroslav Brabec   NEJLEPŠÍ ANIMOVANÝ FILM Moje slunce Mad – režie, výtvarník Michaela Pavlátová – producenti Kateřina Černá, Petr Oukropec Myši patří do nebe – režie Denisa Grimmová, Jan Bubeníček – producenti Vladimír Lhoták, Alexandre Charlet – výtvarníci Denisa Grimmová, Jan Bubeníček, Jan Kurka Rudé boty – režie, výtvarník Anna Podskalská – producentka Mária Môťovská   NEJLEPŠÍ KRÁTKÝ FILM Milý tati – režie Diana Cam Van Nguyen – producentka Karolína Davidová Poslední den patriarchátu – režie Olmo Omerzu – producenti Rok Biček, Jiří Konečný Příběh hrůzostrašné Eliz – režie Eliška Kováříková, Adam Struhala – producenti Barbora Skoumalová, Miloš Lochman   CENA MAGNESIA ZA NEJLEPŠÍ STUDENTSKÝ FILM – nestatutární cena Dřevo na příští zimu – režie Karel Šindelář Ještě nespíš? – režie David Payne Milý tati – režie Diana Cam Van Nguyen Postup práce – režie Lun Sevnik Rudé boty – režie Anna Podskalská   PŘEHLED POČTŮ NOMINACÍ (ve statutárních kategoriích) Okupace – 13 nominací Zátopek – 13 nominací Muž se zaječíma ušima – 11 nominací Atlas ptáků – 9 nominací Chyby – 8 nominací Božena – 5 nominací Moje slunce Mad – 4 nominace Amerikánka – 2 nominace Kukačky – 2 nominace Láska pod kapotou – 2 nominace Myši patří do nebe – 2 nominace Případ Roubal – 2 nominace Zločiny Velké Prahy – 2 nominace Jednotka intenzivního života – 1 nominace Kryštof – 1 nominace Lidi krve – 1 nominace Marťanské lodě – 1 nominace Milý tati – 1 nominace Nebe – 1 nominace Nová šichta – 1 nominace Ochránce – 1 nominace Poslední den patriarchátu – 1 nominace Příběh hrůzostrašné Eliz – 1 nominace Rudé boty – 1 nominace Sny o toulavých kočkách – 1 nominace   JIŽ UDĚLENÉ CENY   NEJLEPŠÍ FILMOVÝ PLAKÁT – nestatutární cena Zátopek – Aleš Najbrt, Jakub Spurný, Julie Vrabelová – oceněný plakát Atlas ptáků – Konstantinos Fragkoulis, Adéla Turková Moje slunce Mad – Jan Poukar, Michaela Pavlátová Okupace – Jindřich Hoch Vlci na hranicích – Jan Němec   CENA FILMOVÝCH FANOUŠKŮ – nestatutární cena Zátopek – David Ondříček (oceněný režisér)   Hlasování o nominacích ve všech kategoriích 29. ročníku ocenění Český lev probíhalo od 1. prosince 2021 do 9. ledna 2022. Celkem 184 akademiků vybíralo z 84 hraných, dokumentárních, animovaných a krátkých filmů i televizních děl. Udílení cen se uskuteční v přímém přenosu České televize na ČT1 5. března od 20.10 hodin z pražského Rudolfina. Večerem diváky provede poprvé moderátor Jiří Havelka. Více informací na www.ceskylev.cz. Ve spolupráci s DAFilms.cz připravuje ČFTA tradiční přehlídku nominovaných filmů aktuálního ročníku Českých lvů. Vybrané filmy bude možné zhlédnout on-line na DAFilms.cz. Od 21. února nabídne DAFilms.cz streamované moderované rozhovory s nominovanými tvůrci.

Čas načtení: 2021-04-08 21:07:29

Josef Bernard Prokop: V literatuře jsem „všežravec“

Psaní, varhany, rozhlas – jsou tři hlavní pilíře práce rozhlasového moderátora, varhaníka a spisovatele Josefa Bernarda Prokopa, autora Lucemburské pentalogie, která vyšla i v audio verzi, série detektivek s paní Grimmovou, který v současné době dodělává knížku z konce husitských bouří.      Narodil jste se v Praze pod Vyšehradem a jste křtěný Vltavou. Jaký jste byl kluk a co vás bavilo?  Byl jsem normální zlobivý kluk, nějaká ta třídní, ředitelská důtka. Bavila mě spousta věcí, to je, myslím, v tom věku běžné, člověk se podvědomě snaží poznat co nejvíc, aby později měl z čeho vybírat. Hodně jsem četl, sportoval, poslouchal hudbu a hrál na klavír. A vymýšlel příběhy. To mě bavilo.   Vystudoval jste hru na varhany, klavír a hudební vědu. Co vás přivedlo ke studiu varhan, na které stále hrajete a pořádáte koncerty nejen u nás, ale i v Evropě? Když mi bylo tak sedm, dostal jsem od Ježíška gramofonovou desku, LP, mám ji dodnes, patřičně ohranou. Byly na ní varhanní skladby Johanna Sebastiana Bacha a já jsem se při poslechu zamiloval do toho neskutečně krásného nástroje, který umí tolik zvuků, barev, odstínů. Dodnes mě to nepustilo… Dozvěděl jsem se, že musím nejdřív umět dobře na klavír. A tak jsem začal cvičit pilněji. Chodil jsem tehdy ministrovat, i když se to v té době nedoporučovalo, a uprosil jsem jednou pana faráře, abych si mohl zahrát, pod dohledem pana kostelníka jsem mohl zkusit na varhanách, co jsem se zatím naučil na klavír. Znělo to docela dobře. Strýc byl amatérský varhaník, takže první poučení co a jak jsem dostal od něj. A pak už jsem začal varhany studovat. Je to nádhera i dřina. V zimě mrznete, v létě bývá často v kostele dost teplo, každé varhany jsou jiné – jiná menzura a ponor kláves, pedálu, jiné rejstříky a jiný zvuk rejstříků. Hrát oběma rukama i oběma nohama je fyzicky náročné a vyžaduje to koncentraci, je to skvělá relaxace. Varhany v Čechách byly po době komunistického vládnutí v hrozném stavu. Kromě několika málo nástrojů, které byly příliš na očích, než aby se nechaly zpustnout. Naštěstí už se velkou část těch zanedbaných podařilo uvést do dobrého stavu. Díky armádě farářů, farníků, varhanářů a mnoha dalších. Měl jsem to štěstí zahrát si víckrát na velké nástroje ve Francii, Španělsku a Německu, Rakousku a dalších zemích. Ale i malé nástroje v zapadlých vsích znějí často překvapivě a krásně. To by bylo na dlouhé povídání.     V roce 1992 jste udělal konkurz na moderátora do Českého rozhlasu a od té doby jste provázel posluchače řadou hudebních přímých přenosů a koncertů. Také jste autorem řady rozhlasových pořadů s hudební a literární tematikou. Od roku 2020 provázíte posluchače na ČRo Dvojka v Nedělním Dobrém ránu. Co vás na práci „rozhlasáka“ baví? O konkurzu mi tehdy řekl naši a dotlačili mě, abych tam šel. Já moc nedoufal, že bych se do rozhlasu mohl dostat. Při takové konkurenci… A kupodivu, z nějakých sto, sto padesáti lidí vybrali deset a mě mezi nimi. Ještě týž den jsem si smlouval první službu se šéf hlasatelkou Hankou Maškovou, skvělým člověkem i rozhlasákem. A najednou jsem mluvil na mikrofon a učil se od těch, které jsem předtím poslouchával na druhé straně vysílacího procesu. Byli skvělí a pomáhali začátečníkovi, jak mohli… tehdy jsme se střídali mezi stanicemi, začínal jsem na Praze, byl párkrát na Radiožurnálu a zůstal na Vltavě. A pak jsem nejen provázel přenosy a koncerty – byl jsem programový hlasatel, moderátor, hudební redaktor – později jsem napsal asi dvě stě padesát pořadů, spolupracoval jsem několik let i s literární redakcí. V minulém roce jsem se vrátil tam, kde jsem začínal – na Dvojku, někdejší Prahu, a stal se součástí týmu Nedělního dobrého rána. Je to krásná práce a je tam velmi dobrá společnost – od skalních rozhlasáků, přes režiséra, publicisty, básníky až po botanika anebo lékaře. Uznejte, že to stojí za to. Každý to děláme jinak, ale věřím, že se to posluchačům líbí.   V roce 2014 jste debutoval jako spisovatel prvním dílem z Lucemburské pentalogie, historickým románem Karel IV – Tajný deník. Proč právě Karel IV a jeho rod? Někde jste řekl, že někteří z vašich předků byli ve službách u dvora Otce vlasti, Karla IV… Já jsem Karla IV. měl vždycky v úctě a oblibě. A protože jsem sedm let chodil do školy na Malé Straně, často jsem procházel pod Mosteckou věží a sledoval jeho sochu. Pokud jsem měl pocit, že se mračí, většinou jsem pak ve škole dostal špatnou známku. Když jsem si o něm později přečetl, nevycházel jsem z údivu, co ten člověk všechno dokázal! Léta jsem psal povídky, skeče a scénky a chtěl jsem se pustit do něčeho většího. Měl jsem víc nápadů a nemohl se rozhodnout, čím začít. A zase mi pomohla procházka po Karlově mostě. Když jsem docházel na malostranský břeh, měl jsem pocit, jako by mě někdo pozoroval. Zvedl jsem hlavu a nad sebou opět zahlédl císařovu tvář. Tentokrát jsem měl dojem, že se usmívá, asi pochybovačně, nebo vyzývavě – dokázal bys o mě napsat? A tak jsem se pustil do psaní knihy. Snad se to povedlo, to ať posoudí čtenáři. A ano, několik mých předků se pohybovalo na Karlově dvoře v jeho blízkosti. Je to rodinná tradice a historické prameny ji potvrzují.   V třídílné sérii Baronka Grimmová jste si vybral detektivní žánr a stvořil zvídavou dámu, baronku Marii Terezii Annu Grimmovou, která žije s přáteli na zámku v Kostelci. Co vás přivedlo k detektivce, a měl jste předobraz pro tohoto „detektiva v sukních“?  Nelly Grimmová je podle skutečné postavy. A kostra se skutečně našla. Město Kostelec existuje, jen se jmenuje maličko jinak. A psaní románů o ní s detektivní zápletkou je pro mě aktivní odpočinek. První jsem napsal po třetím Karlovi, kdy jsem potřeboval trochu změnit literární a dobové klima, ale zase ne moc. Ta starosvětská atmosféra je uklidňující, měl jsem ji moc rád už jako dítě. S mojí babičkou, rovněž dámou ze staré školy, jsme tetu Nelly navštěvovali ještě za minulého režimu. Žije dodnes a má se čile k světu. A já mám díky ní spoustu dalších námětů.   Lucemburská pentalogie vyšla také v audio verzi a skvěle ji načetli Jiří Dvořák a Marek Holý. Knihu Marie Terezie načetli Hana Maciuchová a Otakar Brousek ml. a herec Aleš Procházka je skvělým interpretem knihy Sámo. Jak jste spokojen s interprety? Neuvažoval jste o tom, že byste některou ze svých knížek načetl sám?    Měl jsem velké štěstí, že už moje prvotina Karel IV. – Tajný deník zaujala Martina Pilaře, šéfa vydavatelství One Hot Book a ten mě oslovil, jestli bych souhlasil s audio podobou v podání Jiřího Dvořáka – musel bych být blázen, abych odmítl! Přiznám se, že kdykoliv si představím císaře Karla, mám pocit, že promlouvá tím krásným kultivovaným hlasem z audioknihy. A pak přibyly další knihy a další interpreti – abych to vzal chronologicky – Marek Holý, Aleš Procházka a Hana Maciuchová s Otakarem Brouskem ml. Co si autor může přát víc? Co jméno, to vynikající umělec! Snad je to i trochu uznání pro ty moje knížky, když je dostali tak dobří herci… Ostatně, moc mě potěšil Jiří Dvořák, když v jednom rozhovoru, který se týkal audioknihy Karel IV. řekl, že hlouposti by nečetl. Audio podoba dává knize zase jinou dimenzi. Nemusíte se soustředit na písmo, vnímáte rovnou vyřčené slovo. A ta slova můžete číst mnoha způsoby, ale v ústech zmíněných interpretů dostávají přesné významy, které autor zamýšlel. Já sám už jsem měl to potěšení načíst své detektivní příběhy paní Grimmové pro KTN, kde s velkou radostí už řadu let načítám knihy. Je to smysluplná nádherná práce, kterou dělám moc rád.   V roce 2020 vám vyšla kniha Třicetihlavá saň aneb Ve službách mocných, kterou jste napsal podle dochovaných rukopisných Pamětí barona Filipa. Pracujete na další knížce?  Samozřejmě. O nápady nemám opravdu nouzi. Dodělávám knížku z konce husitských bouří a chystám se pak na dobu o pár století později a potom bych rád do současnosti. A protože docela často dostávám dotazy, jestli bude další paní Grimmová, rád bych se k ní zase vrátil. Když bude mít úspěch baron Filip, tedy Třicetihlavá saň, mám připravené pokračování. A nápady mám na další a další…   Jaký jste čtenář? Máte oblíbené autory nebo knížku? Jsem vášnivý čtenář, ale správně se říká, co člověk nenačte v dětství a rané dospělosti, těžko stíhá později. Je na to málo času. Tedy na oblíbenou četbu. Číst musím literaturu, potřebnou k psaní. Knihy tištěné, i virtuální. Kdybyste viděla můj počítač a pdf a doc soubory, které jsem musel pročíst, anebo alespoň prolistovat, pochopila byste. Pro jednu knihu jsou to stovky souborů, některé mají dvě stě, tři sta stran. A pro jednu malou zmínku o něčem musíte hledat a hledat. V literatuře jsem, jak se říká „všežravec“: Mám rád antické autory, italskou renesanční poezii, samozřejmě Shakespeara, Moliera, jejich hry se dají dobře poslouchat, i číst, ale i sira Artura Conana Doyla a jeho Sherlocka Holmese, Simenona, Gardnera, Chestertona, Galsworthyho, Čapka, Poláčka, Vančuru, Jirotku a další a další. Co mi přijde pod ruku a co mě nějak zaujme.   Umíte odpočívat? Jak rád trávíte chvíle volna? S tím volným časem je to horší, ale jeho zbytky si pečlivě hlídám. Procházky s psíkem, jízda na kole, cestování, když je čas a smí se to, lyžování a aktivní lenošení, relaxace.   Josef Bernard Prokop pochází z Prahy. Vystudoval hru na varhany a klavír a hudební vědu. Od roku 1992 působí v Českém rozhlase. Napsal a realizoval několik set rozhlasových pořadů, je autorem dvanácti knih a tří divadelních her, jako spoluautor napsal s Antonínem Moskalykem několik televizních scénářů. Do jeho Lucemburské pentalogie patří knihy Karel IV – Tajný deník, Karel IV – Císař a císařovna, Karel IV – Císař a synové, Václav IV – Tajná kronika velké doby malého krále a Zikmund Lucemburský – Tajné vzpomínky. V sérii detektivních románů Baronka Grimmová vyšly knihy Paní Grimmová se představuje aneb Případ zapomenuté vraždy, Paní Grimmová a případ mrtvého lichváře aneb Zimní případ, Paní Grimmová a případ továrníka na penzi aneb Jarní případ. Napsal také knihy Marie Terezie: Symfonie života velké císařovny, Sámo – Velký vládce Čechů a tajný vyslanec krále Chlothara a Třicetihlavá saň aneb Ve službách mocných. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-12 11:25:54

Bezpečnostní informační služba: Kauza ricin začala anonymním e-mailem pracovníka ruského velvyslanectví

Bezpečnostní informační služba (BIS) vydala 12. června na svých webových stránkách text o případů údajného ruského agenta, který se měl chystat otrávit ricinem pražského primátora Zdeňka Hřiba (Piráti), starostu Prahy 6 Ondřeje Koláře (TOP 09) a starostu pražských Řeporyjí Pavla Novotného (ODS). BIS ve svém textu, který uveřejňujeme v plném znění, píše, že vše bylo výsledkem nepřátelství dvou pracovníků ruského zastupitelského úřadu. „Před několik dny BIS úspěšně uzavřela případ týkající se ohrožení českých regionálních politiků, případ těžko uvěřitelný, ale přesto skutečný, který vyvolal různé dohady, spekulace, konspirační teorie a vášně. Jak to tedy bylo doopravdy? Ve skutečnosti jde vlastně o jednoduchý a smutný příběh nepřátelství a závisti mezi dvěma pracovníky ruského zastupitelského úřadu v Praze, který se jeden z nich rozhodl řešit anonymním e-mailem zaslaným BIS ve snaze svého kolegu zásadním způsobem poškodit. Před několik dny BIS úspěšně uzavřela případ týkající se ohrožení českých komunálních politiků, případ těžko uvěřitelný, ale přesto skutečný, který vyvolal různé dohady, spekulace, konspirační teorie a vášně. Jak to tedy bylo doopravdy? Ve skutečnosti jde vlastně o jednoduchý a smutný příběh nepřátelství a závisti mezi dvěma pracovníky ruského zastupitelského úřadu v Praze, který se jeden z nich rozhodl řešit anonymním e-mailem zaslaným BIS ve snaze svého kolegu zásadním způsobem poškodit. Po prověření a analýze informací v e-mailu obsažených přijaly BIS i Policie ČR zcela adekvátní opatření, která byla později jednoznačně potvrzena usnesením Výboru pro bezpečnost poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Následný únik informace o možném ohrožení komunálních politiků do médií zásadně zkomplikoval práci BIS i policie a téměř znemožnil vyšetření celého případu. I za této velmi složité situace pokračovali důstojníci BIS ve své činnosti a nakonec získali jasné a nezpochybnitelné informace o pozadí celého případu, které byly předloženy oprávněných adresátům. Na základě těchto informací premiér a ministr zahraničí rozhodli o vyhoštění dvou pracovníků ruského zastupitelského úřadu v Praze. Ještě před tímto rozhodnutím však byla dána ruské straně velmi korektní možnost, aby obě osoby opustily Českou republiku v klidu, tzv. tichou cestou. To Rusové nevyužili a ani se nesnažili o uklidnění celé situace, spíše naopak. Proto byly obě osoby označeny za persona non grata a opustily dne 7. června Českou republiku.    Přes jasná vyjádření premiéra, ministra zahraničí a členů Výboru pro bezpečnost poslanecké sněmovny, tedy všech těch, kteří byli detailně seznámeni s případem a znají pravdu, se stále objevují v mediálním prostoru různé nejasnosti, zaručená tvrzení i lži. Pokusíme se proto alespoň ty nejčastěji uváděné uvést na pravou míru: Celý případ byl blamáž BIS, protože bylo od začátku jasné, že je to lež. BIS obdržela anonymní e-mail, který velmi detailně popisoval údajnou hrozbu pro české komunální politiky. Urychleně byly prověřeny informace v něm obsažené a naprostá většina z nich byla ověřitelná, pravdivá a přesná. Žádná bezpečnostní složka na světě nemůže podobnou informaci hodit do koše a riskovat tak, že když se její obsah potvrdí, dojde k poškození či ztrátám na životech nevinných lidí. Nebylo tedy možné riskovat. Bohužel i vraždy jsou v arsenálu ruských zpravodajských služeb. Vyhoštění dvou diplomatů a tvrzení, že kauza vznikla v důsledku jejich sporů, je výmysl, který má zakrýt neúspěch BIS. Naopak, BIS ve velmi krátkém čase a pod tlakem neustálých mediálních spekulací dokázala přesně rozkrýt, popsat a zdokumentovat, co se na zastupitelském úřadě RF odehrálo, kdo stál za anonymním e-mailem a jaký cíl sledoval. Úspěchu dosáhla BIS i přesto, že zveřejnění informace o údajném příletu „muže s ricinem“ v médiích zásadním způsobem ohrozilo její práci. Výbornou práci BIS ostatně mimo jiných ocenili veřejně ve svém prohlášení i předseda vlády a v usnesení Výbor pro bezpečnost poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, a to napříč politickým spektrem. Příběh o údajném sporu dvou diplomatů je natolik absurdní, že se tak nemohl odehrát. Skutečně je to příběh těžko uvěřitelný, a přesto se stal. BIS o tom získala naprosto nezpochybnitelné důkazy. Právě pro zdánlivou neuvěřitelnost bylo důležité, že průběžně byli informováni premiér, vybraní ministři a orgány Parlamentu ČR. Pochybovačné hlasy ve veřejném prostoru ostatně ruská strana okamžitě využila a začala popisovat selhání pracovníků ruského vyslanectví jako podraz na nevinné diplomaty (viz dojemné loučení jednoho z nich na sociálních sítích). Informaci o údajném příletu muže s ricinem předala médiím sama BIS. Službu zveřejnění informace významně poškodilo a téměř znemožnilo došetření případu. Pokud by BIS informace sama zveřejnila, tak by de facto sama sobě překazila práci. Proto služba podala trestní oznámení, tak aby byl únik informace nestranně a jednoznačně vyšetřen.    BIS nepředložila veřejnosti žádné důkazy, takže to může být celé jen výmysl. Zpravodajská služba nemůže veřejnost informovat o „živých“ kauzách, protože její nástroje, postupy, zdroje informací a hlavně informace samé jsou tajné. Jejich prozrazením by porušila zákon a znemožnila svoji činnost. Zpravodajská služba má své zákonné adresáty (prezident, premiér, vláda, police a další.), kteří jediní jsou oprávnění utajované informace dostávat a na jejich základě přijímat rozhodnutí. Je zcela zřejmé, že akt označení diplomatů jako persona non grata je absolutně krajní a výjimečné řešení. Premiér a ministr zahraničí by rozhodně nesáhli k tomuto kroku, kdyby neměli na stole zcela jednoznačné a nezpochybnitelné důkazy.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-27 14:52:01

Zvláštní zpravodaj OSN: Julian Assange byl týrán a hrozí mu, že bude utýrán k smrti

Vykonstruované znásilnění a manipulované důkazy ve Švédsku, tlak z Velké Británie, aby se proces nezastavoval, podjatí soudci, vazba, psychologické týrání a výhled na brzké vydání do USA s očekáváním trestu vězení na 175 let za to, že odhalil válečné zločiny. Nils Melzer, zvláštní zpravodaj Organizace spojených národů, poprvé promluvil o výbušných poznatcích z jeho vyšetřování případu zakladatele WikiLeaks Juliana Assangeho.    Pane Melzere, proč se zabývá zvláštní zpravodaj OSN pro týrání Julianem Assangem? To se mne před nedávnem také ptalo ministerstvo zahraničí v Berlíně: Je to opravdu váš základní mandát? Je Assange obětí týrání?   Co jste odpověděl? Tento případ se dotýká mého mandátu ze tří pohledů. Za prvé: Tento muž zveřejnil důkazy o systematickém týrání. Místo těch, kteří týrali, je ale teď pronásledován on. Za druhé je on teď tak týrán, že sám vykazuje symptomy psychologického týrání. A za třetí má být vydán do státu, který lidi jako on drží v takových podmínkách vazby, které jsou organizací Amnesty International označovány za týrání. Julian Assange odhalil týrání, byl sám týrán a mohl by být vydán do USA, kde by mohl být utýrán k smrti. A to všechno by nemělo spadat do mé kompetence? Navíc je to případ, který má význam pro každého občana v demokratickém státě.   Co Assangeho čeká, bude-li vydán?  Nedostane se mu žádného právního řízení. Také proto nesmí být vydán. Assange přijde před porotu v Alexandrii ve státě Virginia, před proslulý „špionážní soud“, který projednává všechny případy národní bezpečnosti. To místo není náhodné, protože porotci musí být vybráni proporcionálně k lokálnímu obyvatelstvu a v Alexandrii 85 procent obyvatel pracuje v segmentu národní bezpečnosti – tedy CIA, NSA, ministerstvo obrany nebo ministerstvo zahraničních věcí. Když se před takovou porotou ocitneme s obžalobou za porušení národní bezpečnosti, je rozsudek od začátku jasný. Řízení vede vždy stejná soudkyně, za zavřenými dveřmi na základě tajných důkazů. V žádném takovém případu nebyl nikdo osvobozen. Většina obviněných proto přistoupí na dohodu, že se přinejmenším částečně přiznají k vině a dostanou za to mírnější trest.   Říkáte tedy, že Julian Assange nebude mít v USA žádný právní proces? Bezpochyby. Pokud se budou státní zaměstnanci USA držet rozkazů svých nadřízených, mohou se zúčastnit agresívních válek, dopouštět se válečných zločinů a týraní, mohou si být jisti, že nebudou stíháni. Kde je poučení z norimberských procesů? Pracoval jsem dlouho v konfliktních oblastech, abych věděl, že ve válkách se stávají chyby. Není to vždy kriminalita bez svědomí, mnohé se stane ve stresu, přetížení a panice. Jsem proto schopen pochopit, že vlády říkají: Řekneme pravdu, ale jako stát přejímáme odpovědnost za způsobené škody. A není-li individuální zavinění příliš závažné, nepadnou žádné drakonické tresty. Pokud je ale pravda potlačována a zločinci nejsou voláni k odpovědnosti, začíná to být extrémně nebezpečné. Ve třicátých letech minulého století vystoupily Německo a Japonsko ze Společnosti národů. Patnáct let poté ležel svět v troskách. Dnes USA vystoupily z Rady pro lidská práva OSN a ani masakr „vedlejších škod“, ani týrání CIA po 9/11, nebo agresívní válka proti Iráku nevedly k trestnímu vyšetřování. Tento příklad nyní následuje Velká Británie. V roce 2018 zveřejnil výbor pro zpravodajské služby a bezpečnost britského parlamentu dvě velké zprávy, které dokazovaly, že Velká Británie byla mnohem hlouběji zatažena do tajných operací CIA s týráním, než se dosud myslelo. Prvním úředním krokem vlády Borise Johnsona bylo, že tato vyšetřování anuloval. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Proč jste se tedy tímto případem nezabýval už dříve?  Představte si tmavý pokoj. Najednou se světlo soustředí na slona v této místnosti, na válečné zločince, na korupci. Vlády jsou na okamžik šokovány. Pak ale otočí kužel světla na obvinění ze znásilnění. Je to klasická manipulace s veřejným míněním. Slon je zase v temnotách, za kuželem světla. Místo něj je v centru Assange a my se bavíme o tom, jestli na ambasádě jezdí na skateboardu, anebo jestli správně krmí svoji kočku. Najednou všichni víme, že je to násilník, hacker, špión a narcista. A jeho odhalení nepořádků a válečných zločinů blednou v temnotě. To se stalo i mně, nehledě na moji profesní zkušenost, která mne měla nabádat k opatrnosti.    Můžeme začít od počátku? Jak jste se k tomu případu dostal? V prosinci 2018 mne jeho advokáti poprvé požádali o zásah. Nejdříve jsem odmítl. Byl jsem zavalen ostatními žádostmi a ten případ jsem ani neznal. V mém vnímání, které bylo ovlivněno médii, jsem i já měl předsudek, že Julian Assange je nějakým způsobem vinný a že mne chce manipulovat. V březnu 2019 za mnou přišli jeho advokáti podruhé s tím, že se potvrzují náznaky, že by Assange měl být brzy vypovězen z ekvádorského velvyslanectví. Poslali mi některé klíčové dokumenty a shrnutí jeho případu. A tehdy jsem si řekl, že jsem dlužen mojí profesní integritě se na to alespoň podívat.   A potom? Rychle mi bylo jasné, že tady něco nesedí. Že je tady rozpor, který mi moje celá právní zkušenost nedokáže vysvětlit: Proč je tento člověk devět let v trestně právním vyšetřování, aniž by došlo k obžalobě?   Je to tak výjimečné? Ještě nikdy jsem neviděl srovnatelný případ. Každý může proti každému vyvolat vyšetřování, pokud půjde na policii a toho druhého obviní. Švédské úřady ale vůbec nezajímala výpověď Assangeho. Cíleně ho nechávaly v nejistotě. Představte si, že budete devět a půl roku konfrontováni celým státním aparátem a médii s obviněními ze znásilnění, ale nemůžete se bránit, protože nikdy nedojde k obžalobě.   Říkáte, že švédské úřady nezajímala výpověď Assangeho. Média a úřady vykreslovaly ale opačný obraz: Julian Assange před švédskou justicí uprchl, aby se vyhnul zodpovědnosti. To jsem si nejprve myslel také, než jsem se pustil do rešerše. Je to přesně naopak. Assange se mnohokrát hlásil švédským úřadům, protože se chtěl k obviněním vyjádřit. Ale úřady to odmítaly.   Co to znamená, že úřady to odmítaly? Mohu začít od počátku? Mluvím plynně švédsky a mohl jsem proto číst originální dokumenty. A nevěřil jsem svým vlastním očím. Podle vyjádření postižené ženy se nejednalo o žádné znásilnění. A nejen to: Výpověď této ženy byla následně bez její účasti stockholmskou policí přepsána, aby se nějak podařilo vytvořit podezření ze znásilnění. Mám všechny ty dokumenty, maily, sms.   „Výpověď té ženy byla policií přepsána“, o čem to vlastně mluvíte? Dvacátého srpna 2010 přišla paní S.W. v doprovodu druhé ženy A.A. na policejní stanici ve Stockholmu. S.W. vypověděla, že měla s Julianem Assangem sex, se kterým souhlasila. Ale bez kondomu. Nyní se obává, zda se nemohla nakazit HIV, a chtěla by vědět, jestli může Assangeho zavázat k tomu, aby si nechal udělat test na HIV. Má velkou obavu. Policie zapíše její výpověď a okamžitě informuje státní zastupitelství. Ještě než je vůbec uzavřen její výslech, informují S.W., že bude Assange zadržen pro podezření ze znásilnění. S.W. je tím šokována a odmítá se dále zúčastnit výslechu. Ještě z policejní stanice posílá jedné přítelkyni sms, ve které píše, že nechce vůbec Assangeho obvinit, jenom chce, aby si nechal udělat test na HIV. Policie ho ale chce zjevně „chytit za ruku“.    Co to znamená? S.W. vůbec neobvinila Assangeho ze znásilnění. Odmítá dále pokračovat ve výslechu a odjíždí domů. Přesto se po dvou hodinách objeví v bulvárním švédském deníku Expressen titulek: Julian Assange podezřelý z dvojnásobného znásilnění.   Dvojitého znásilnění? Ano, ještě je tam ta druhá žena, A.A. Ta také nechtěla podat žádné obvinění, pouze doprovázela S.W. na policejní stanici. Ten den se jí nikdo na nic neptal. Později ale řekla, že ji Assange sexuálně obtěžoval. Pochopitelně nemohu říci, zda je to pravda, či nikoliv. Pouze pozoruji celý průběh: Jedna žena přijde na policejní stanici. Nechce podat žádné obvinění, chce jen od Assangeho test na HIV. Policie dostane nápad, že by to mohlo být znásilnění, a prohlásí to za oficiální delikt. Žena to odmítá podepsat, odchází domů a píše přítelkyni, že nechce, aby policie dostala Assangeho „do rukou“. A za dvě hodiny je to v novinách. Dnes už víme, že tisku to podstrčilo státní zastupitelství. A to bez toho, aby se Assangeho vůbec na něco zeptali. A ta druhá žena, která měla být podle titulku z 20. 8. také znásilněna, byla vyslechnuta teprve 21.8.   Co tato druhá žena později vypověděla?  Řekla, že Assangemu, který přijel do Švédska na konferenci, dala k dispozici svůj byt. Malý jednopokojový byt. Když byl Assange v bytě, vrátila se do bytu dříve, než bylo plánováno. Řekla, že to nebyl žádný problém, může s ní spát v jedné posteli. Té noci pak došlo k souhlasnému sexu. Řekla ale, že Assange během pohlavního styku záměrně porušil kondom. Pokud by to tak bylo, je to přirozeně sexuální delikt. Ta žena ale také říká, že si toho všimla až následně, že je kondom narušený. Je v tom ovšem rozpor, který musí být nezbytně vyjasněn: Pokud si toho nevšimnu, nemohu ani vědět, zda to partner udělal záměrně. Na kondomu, který byl přiložen jako důkaz, navíc nebyly zjištěny žádné stopy DNA Assangeho nebo A.A.   Odkud se ty dvě ženy znaly? Ve skutečnosti se neznaly. A.A., která Assangeho ubytovala a působila jako jeho tisková tajemnice, se seznámila s S.W. z toho důvodu, že nosila růžový kašmírový svetr. Zřejmě věděla od Assangeho, že se snaží o sexuální dobrodružství také s S.W. Jednoho večera dostala od jednoho známého sms: Assange bydlí u ní a on by se s ním rád spojil. A.A. mu odpověděla: Assange zřejmě spí s „kašmírovou dívkou“. Druhý den ráno telefonuje S.W. s A.A. a říká jí, že skutečně s Assangem spala a má teď strach, že se nakazila HIV. Její strach byl zřejmě skutečný, protože dokonce vyhledala kliniku, aby si nechala poradit. Na to jí A.A. navrhla: Pojďme na policii a donutíme Assangeho, aby si nechal udělat test na HIV. Obě ženy ovšem nejdou k nejbližší policejní stanici, ale k vzdálenější, kde pracuje přítelkyně A.A. jako policistka. Ta také vede výslech, zpočátku dokonce za přítomnosti její přítelkyně A.A., což není korektní. Až dosud je možné mluvit o nedostatečné profesionalitě. Zlomyslnost úřadů se ukázala později, když okamžitě rozšířily podezření ze znásilnění prostřednictvím bulvárního tisku. A to bez výslechu A.A. a v rozporu s výpovědí S.W. A také v rozporu s jasným zákazem švédských zákonů zveřejňovat jména pravděpodobných obětí a podezřelých ze sexuálních deliktů. Nadřízená státní zástupkyně je na tento případ upozorněna a po několika dnech vše uzavírá s tím, že výpovědi S.W. působí důvěryhodně, ale nezavdává to podezření z deliktu.   Ale pak se celá záležitost teprve opravdu rozjela. Proč?  Nadřízený policistky, která prováděla výslech, jí napíše, že má výpověď S.W. přepsat.   Co policistka přepsala? To nevíme. Ten první výslech byl v počítači přímo přepsán a už neexistuje. Víme jenom, že původní výpověď podle stanoviska hlavní státní zástupkyně neobsahovala žádné důkazy o deliktu. V revidovaném zápisu stojí, že došlo k několikanásobnému pohlavnímu styku. Souhlasně a s kondomem. Ale ráno se žena probudila s tím, že Assange se pokoušel do ní vniknout bez kondomu. Ptá se ho: Máš kondom? On říká: Ne. Ona říká: You better not have HIV, ale nechá ho pokračovat. Tato výpověď byla redigována bez účasti této ženy a nebyla jí také podepsána. Je to zmanipulovaný důkazní prostředek, ze kterého pak švédské orgány zkonstruovaly znásilnění.   Proč by to švédské úřady dělaly? Rozhodující je časový kontext. Koncem července zveřejnily WikiLeaks ve spolupráci s New York Times, Guardian a Der Spiegel tak zvaný „Afghan War Diary“. Je to jeden z největších informačních úniků americké armády. USA okamžitě požádaly svoje spojence, aby Assangeho zahrnuli žalobami. Neznáme celou korespondenci, ale Stratfor, což je bezpečnostní firma, která radí vládě USA, doporučila žalovat Assangeho příštích 25 let.    Proč se tehdy Assange nepřihlásil policii? Ale on to udělal, jak už jsem naznačil.   Rozveďte to, prosím. Assange se z tisku dozvěděl o obvinění ze znásilnění. Kontaktuje policii, aby k tomu zaujal stanovisko. Nehledě na publikovaný skandál, bude mu to umožněno až po devíti dnech, když už ale obvinění ze znásilnění S.W. je smeteno ze stolu. Řízení kvůli sexuálnímu obtěžování A.A. ale stále běží. 30. srpna 2010 přijde Assange na policejní stanici, aby vypovídal. Je vyslýchán policistou, který mezitím vydal pokyn přepsat výpověď S.W. Úvodem rozhovoru Assange řekne, že je připraven vypovídat. Nechce ale, aby se obsah rozhovoru opět objevil v tisku. To je jeho právo a je o tom ujištěn. Ale téhož večera je všechno opět v novinách. Pocházet to mohlo jedině od úřadů, protože u rozhovoru nebyl nikdo další přítomen. Zjevně se jednalo o to, aby bylo jeho jméno cíleně poškozeno.   Jak pak vůbec vznikla ta historie, že Assange chtěl před švédskou justicí utéci? Bylo to vykonstruováno, vůbec to neodpovídá skutečnostem. Pokud by chtěl zmizet, nepřišel by dobrovolně na policejní stanici. Na základě přepsané výpovědi S.W. bylo proti zastavení, které provedla státní zástupkyně, podáno odvolání a 2. 10. 2010 bylo stíhání kvůli znásilnění obnoveno. Oběma ženám byl na státní útraty přidělen právní zástupce Claes Borgström. Tento muž je partnerem v právní kanceláři bývalého ministra spravedlnosti Thomase Bodströma, pod jehož vedením švédská tajná policie zatýkala uprostřed Stockholmu osoby, které Spojené státy podezíraly, a předávala je bez jakéhokoliv procesu CIA, která je pak týrala. Tím se vyjasňuje transatlantické pozadí celé záležitosti. Poté, co bylo obnoveno obvinění ze znásilnění, vzkázal přes svého advokáta Assange několikrát, že chce k tomu zaujmout stanovisko. Příslušná státní zástupkyně to odmítla. Jednou se jí to nehodilo, jednou byl příslušný policista nemocný. Až zhruba po třech týdnech napsal advokát Assangeho, že musí už skutečně na konferenci do Berlína. A zda může Švédsko opustit. Státní zastupitelství písemně souhlasilo. Může Švédsko krátkodobě opustit.   A potom? V den, kdy Assange opustí Švédsko, kdy přitom není ještě vůbec jasné, zda krátkodobě, nebo dlouhodobě, je na něj vystavený zatykač. Ze Stockholmu letí do Berlína s SAS. Přitom z jeho podaných zavazadel zmizí jeho laptopy. Když přiletí do Berlína, žádá Lufthansa SAS o pátrání po zavazadle, ale ta odmítne jakoukoliv informaci.   Proč? To je právě ten problém. V tomto případě se neustále stávají věci, které vlastně nejsou možné, pokud nezměníte úhel pohledu. Assange potom pokračuje v cestě do Londýna, neutíká ale před justicí, nýbrž nabízí státnímu zastupitelství přes svého právníka několik možných dat k výslechu ve Švédsku – korespondence k tomu existuje. Pak se stane následující: Assange se dozví, že v USA bylo proti němu zahájeno tajné trestní řízení. Tehdy to nebylo USA potvrzeno, ale dnes víme, že to tak skutečně bylo. A od tohoto okamžiku říká jeho advokát: Assange je připraven vypovídat ve Švédsku, ale žádá diplomatické záruky, že ho Švédsko nevydá do USA.    Byl to vůbec realistický scénář? Absolutně. Několik let předtím, jak jsem už zmínil, předala švédská tajná policie dva ve Švédsku registrované žadatele o azyl bez jakéhokoliv řízení CIA. Už na letišti ve Stockholmu byli týráni, omámeni a pak dopraveni do Egypta, kde týrání pokračovalo. Nevíme, jestli to byly jediné případy. Ale známe právě tyhle, protože tito muži přežili. Později podali žalobu před komisí OSN pro lidská práva a vyhráli. Švédsko muselo každému z nich zaplatit půl miliónu dolarů odškodnění.    Jak reagovalo Švédsko na Assangeův požadavek? Advokáti říkají, že během těch sedmi let, kdy Assange žil na ekvádorském velvyslanectví v Londýně, více než třicetkrát švédským úřadům nabízeli, že Assange přijede do Švédska, pokud mu zajistí, že nebude vydán do USA. Švédové to odmítli s tím, že přece neexistuje žádná žádost o jeho vydání do USA.   Jak hodnotíte tento jeho požadavek? Takové diplomatické záruky jsou v mezinárodní praxi běžnou záležitostí. Necháte se ujistit, že nebudete vydáni do země, kde hrozí nebezpečí těžkého poškození lidských práv, a to nezávisle na tom, zda už existuje požadavek na vydání z této země, či nikoliv. Je to politický, nikoliv právní proces. Uvedu příklad: Francie žádá Švýcarsko o vydání kazašského obchodníka, který žije ve Švýcarsku, ale je Francií i Kazachstánem hledaný pro daňové podvody. Švýcarsko nevidí ve Francii žádné nebezpečí týrání, ale v Kazachstánu ano. Proto Švýcarsko sdělí Francii: Vydáme vám tohoto muže, chceme ale diplomatické ujištění, že nebude následně vydán do Kazachstánu. Pak Francouzi neodpoví: Ale Kazachstán žádnou žádost o vydání nepodal, nýbrž samozřejmě poskytnou požadovanou záruku. Argumenty Švédů byly přitažené za vlasy. To je jedna věc. Ta druhá je, a to vám říkám se všemi mými zkušenostmi z pozadí kulis mezinárodní praxe: Pokud je vám takové diplomatické ujištění odmítnuto, tak jsou všechny pochyby o důvěře v danou zemi oprávněné. Proč by to nemohli Švédové garantovat? Z právního pohledu nemají přece USA se sexuálním řízením ve Švédsku vůbec nic společného.   Proč nechtěli Švédové dát ty garance? Je třeba se jen podívat, jak bylo toto řízení vedeno: Ve Švédsku nikdy nešlo o zájmy těchto dvou žen. Assange chtěl i poté, co nedostal ujištění o tom, že ho nevydají, nadále vypovídat. Říkal: Pokud nemůžete garantovat, že nebudu vydán, jsem vám k dispozici v Londýně nebo přes videolink.    Je ale normální nebo právně jednoduše možné, aby švédští úředníci k takovému výslechu cestovali do jiné země? To je další důkaz pro to, že Švédsku nikdy nešlo o hledání pravdy. Právě pro takové justiční případy existuje dohoda mezi Velkou Británií a Švédskem, která předpokládá, že pro výslech osob mohou cestovat švédští úředníci do Anglie a opačně. Anebo je možné výslech provést přes video. Mezi Švédskem a Anglií se to v tomto období uskutečnilo ve 44 jiných řízeních. Jen u Juliana Assangeho Švédsko trvalo na tom, že je zásadně důležité, aby se osobně dostavil.    Proč na tom trvali?  Pro to všechno – odmítnutí diplomatické garance, odmítnutí výslechu v Londýně, je pouze jedno vysvětlení: Chtěli ho dostat do rukou, aby ho mohli vydat do USA. Co se všechno ve Švédsku během několika málo týdnů koncentrovalo v rámci trestního předvyšetřování, je absolutně groteskní. Stát oběma ženám přidělil právního zástupce, který jim vysvětlil, že znásilnění je oficiální delikt, takže trestněprávní interpretace jejich zkušenosti je nyní záležitostí státu, nikoliv jejich. Když byl upozorněn na rozpor mezi výpověďmi žen a úřední verzí, odpověděl jejich právní zástupce, „že zkrátka nejsou žádné právničky“. Státní zastupitelství pět let Assangeho nevyslechlo k obviněním ze znásilnění, až se konečně jeho právníci dostali ke švédskému nejvyššímu soudu, aby si vynutili, že státní zastupitelství buď vznese obžalobu, nebo ji stáhne. Když Švédové Angličanům sdělili, že pravděpodobně budou muset řízení zastavit, odpověděli znepokojení Britové: „ Dont´you dare get cold feet!“   Jak prosím? Ano, Angličané, jmenovitě Crown Prosecution Service, chtěli Švédy nezbytně odradit od toho, aby řízení zastavili. Přitom by vlastně měli být Angličané rádi, že by nemuseli vydávat milióny daňových peněz na hlídání ekvádorského velvyslanectví, aby zabránili útěku Assangeho.   Proč byli Angličané zainteresováni na tom, aby Švédové řízení nezastavovali?  Musíme si přestat myslet, že zde skutečně šlo o to, vést šetření kvůli sexuálnímu deliktu. Co udělaly WikiLeaks, to ohrožovalo politické elity USA, Anglie, Francie a Ruska současně. WikiLeaks zveřejnily tajné státní informace. A to je ve světě, kde i v takzvaných zralých demokraciích utajování nabylo převahy, považováno za zásadní ohrožení. Assange zdůraznil, že státům dnes nejde o legitimní důvěrnost, nýbrž o potlačení důležitých informací ke korupci a zločinu. Vezměme si typický příklad, který zveřejnila Chelsea Manning, tzv. video o kolaterálních škodách. Je to video americké armády, které ukazuje, jak američtí vojáci zabijí v Bagdádu více lidí, mezi nimi dva spolupracovníky agentury Reuters. Jako dlouholetý právní poradce Mezinárodního červeného kříže vám mohu říci, že se jednalo nepochybně o válečný zločin.   Co by měl dělat právní stát v takovém případě?  Právní stát by měl proti Chelsea Mannig možná postupovat pro vyzrazení úředního tajemství, protože předala video Assangemu. Zcela určitě by ale nepronásledoval Assangeho, protože ten zveřejnil video ve veřejném zájmu, v zájmu klasického investigativního žurnalismu. Co by ale právní stát měl především učinit, to je vyšetřit a potrestat válečné zločince. Tito vojáci patří za mříže. Ale proti žádnému z nich nebylo zahájeno trestní řízení. Místo toho sedí muž, který informoval veřejnost, v Londýně ve vydávací vazbě a může v USA dostat 175 let vězení. To je míra trestu, která je zcela absurdní. Pro příklad: Hlavní váleční zločinci v jugoslávském tribunálu dostali tresty 45 let. 175 let vězení ve vazebních podmínkách, které jsou označovány zvláštním zpravodajem OSN a Amnesty International jako nelidské. Opravdu ohromující na tomto případu je bezprávný prostor, který se vyvinul – mocní mohou beztrestně jít přes mrtvoly a z žurnalismu je špionáž. Je zločinem říkat pravdu.   V dubnu 2019 anglická policie Juliana Assangeho odvlekla z ekvádorského velvyslanectví v Londýně. Jak hodnotíte tuto akci? V roce 2017 přišla v Ekvádoru k moci nová vláda. Tehdy napsal americký Kongres dopis: Potěšilo by nás, kdyby USA mohly kooperovat s Ekvádorem. Šlo samozřejmě o mnoho peněz. Ale je tam jedna překážka: Julian Assange. Jsou ochotni kooperovat, když Ekvádor předá Assangeho USA. Od tohoto okamžiku začíná na ekvádorském velvyslanectví tlak na Assangeho masivně stoupat. Je mu ztěžován život. Ale zůstává. Pak Ekvádor ruší jeho azyl a dává Anglii zelenou pro jeho zatčení. Protože mu dřívější ekvádorská vláda udělila ekvádorské občanství, je třeba mu odejmout pas, protože ústava Ekvádoru zakazuje vydávání vlastních občanů. To se všechno stane bez jakéhokoliv správního řízení přes noc a Assange nemá žádnou možnost k tomu zaujmout stanovisko, nebo použít právní prostředky. Britové ho zatknou a stejného dne je předveden před anglického soudce, který ho pro porušení podmínek kauce odsoudí.   Jak posuzujete rychlost toho odsouzení? Assange měl jen 15 minut času k přípravě se svým právníkem. Řízení samo trvalo také 15 minut. Assangeův právník položil na stůl tlustý svazek a podal okamžitě odvolání kvůli zaujatosti jedné přísedící soudkyně, protože její muž figuroval v 35 případech WikiLeaks. Soudce ale jeho námitky odmítl bez jakéhokoliv zkoumání. Assange řekl během jednání jedinou větu: Jsem nevinný. Soudce se k němu obrátil a řekl: Jste narcista, který myslí jen na svoje zájmy. Odsuzuji vás kvůli porušení podmínek kauce.    Pokud vám dobře rozumím: Julian Assange neměl od začátku žádnou šanci? Ano, tak to je. Neříkám, že Julian Assange je anděl. Anebo hrdina. Ale tím nemusí být. My přece mluvíme o lidských právech a ne o právech andělů nebo hrdinů. Assange je člověk a má právo se obhajovat. Má právo se bránit a být s ním lidsky zacházeno. Cokoliv je Assangemu předhazováno, má právo na férové řízení. A to mu bylo důsledně odmítáno, a to jak ve Švédsku, v USA, v Anglii i v Ekvádoru. Místo toho ho nechali sedm let smažit v jedné místnosti a pak ho vyrvali a během hodin a bez jakékoliv přípravy odsoudili kvůli přestupku o kauci, který spočíval v tom, že od jednoho ze států OSN dostal diplomatický azyl. Přesně tak, jak to předpokládá mezinárodní právo a jako toho využilo nesčíslné množství čínských, ruských a jiných disidentů na západních velvyslanectvích. Je zjevné, že se tu jedná o politický proces. Ostatně i v Anglii v podobných procesech o porušení kauce padají výjimečně tresty vazby, většinou jen pokuty. Assange naproti tomu dostal 50 týdnů vazby ve vězení s nejvyšší mírou ostrahy – zjevně nepřiměřený trest, který sledoval jediný cíl: Aby USA mohly v klidu připravit obvinění ze špionáže.    Podobné podmínky pro jednoduchý přestupek porušení kauce? Od kterého okamžiku se vazba stává týráním? Julian Assange byl cíleně psychologicky ze strany Švédska, Anglie, Ekvádoru a USA týrán. Nejprve zcela svévolným vedením procesu. Vedení řízení ze strany Švédska, s aktivní pomocí Anglie, bylo zaměřeno na to, aby se dostal pod tlak a zůstal uvězněn na velvyslanectví. Švédsku nešlo nikdy o to, dopátrat se pravdy a těm ženám pomoci, nýbrž dostat Assangeho do kouta. Jedná se o zneužití soudního řízení, které má dostat člověka do pozice, kdy se už nemůže bránit. Toto trvalé zneužití státní moci způsobilo u Assangeho enormní stavy stresu a strachu a zanechalo měřitelné kognitivní a neurologické škody. Navštívil jsem Assangeho v květnu 2019 v jeho cele v Londýně spolu se dvěma světově respektovanými lékaři, kteří jsou specializováni na forenzní a psychiatrické vyšetřování obětí týrání. Diagnóza obou lékařů byla jednoznačná: Julian Assange vykazuje typické symptomy psychologického týrání. Pokud nebude vzat co nejrychleji v ochranu, je třeba počítat s rychlým zhoršením jeho zdravotního stavu až k smrti.    Když už seděl půl roku v Anglii ve vydávací vazbě, zastavilo v tichosti Švédsko v listopadu 2019 najednou řízení proti Assangemu. Po devíti letech. Co se stalo? Skoro deset let švédský stát stavěl Assangeho cíleně na pranýř jako sexuálního zločince. Pak najednou zastaví řízení se stejným argumentem, jako to udělala státní zástupkyně v roce 2010 po pěti dnech: Výpověď ženy je sice důvěryhodná, ale nejsou k dispozici žádné důkazy o trestném činu. Je to neuvěřitelný skandál. Ale ta časová shoda není náhodná. 11.listopadu byl zveřejněn oficiální dopis, který jsem dva měsíce předtím předal švédské vládě. V tomto dopise jsem vyzval švédskou vládu, aby v 50 bodech vysvětlila, jak souvisí její vedení vyšetřování s lidskými právy. Jak je možné, že se tisk všechno dozvěděl, ačkoliv je to zakázáno? Jak je možné, že podezření bylo zveřejněno, ačkoliv se výslech ještě vůbec nekonal? Jak je možné, že tvrdíte, že šlo o znásilnění, ačkoliv postižená žena s tím nesouhlasí? V den zveřejnění jsem dostal ze Švédska strohou odpověď: Vláda nemá k tomuto případu žádné další připomínky.   Co ta odpověď znamená? Je to přiznání viny. {/mprestriction}  Z rozhovoru na webu republik.ch přeložil Miroslav Pavel.

Čas načtení: 2020-02-07 17:14:19

Michal Jareš – Pavel Mandys: Dějiny české detektivky (ukázka z knihy)

Přestože detektivka byla po celé dvacáté století nejoblíbenějším oddechovým žánrem českých čtenářů, dosud neexistoval žádný její základní přehled. Kniha Michala Jareše a Pavla Mandyse odhaluje, proč autoři ve 20. a 30. letech psali příběhy výhradně z Anglie či Spojených států, že dobré a čtivé detektivky vznikly i v době protektorátu, že publikum se opakovaně zdráhalo přijmout policistu jako bezvýhradně kladného hrdinu nebo jak skandinávské thrillery ovlivnily moderní autory a autorky českých detektivek. Kniha Dějiny české detektivky také ukazuje, kdy se poprvé objevil český detektivní román, kde má česká detektivka kořeny nebo jak se za poslední století vyvíjela. Zároveň provází různými podobami žánru, jako jsou kriminální próza, noir, zlodějské romány, whodunitky, policejní romány nebo drsná škola spojená především s americkými zachmuřenými hrdiny.   Ukázka z knihy:   Kapitola 28 NÁSTUP NORMALIZACE Je možná trochu paradoxní, že teprve po roce 1968 se rozbíhaly nakladatelské plány naplno a plnily nejrůznější nově vznikající ediční řady populární literaturou. Některé nakladatelské projekty z roku 1968–1969 se samozřejmě realizovaly až v době počínající normalizace, ale rozkvět populární literatury v té době měl hlubší příčiny. Lze je vnímat jako snahu odpoutat pozornost od posrpnové kocoviny, dále ve výrobních plánech docházelo k masivnímu nahrazování knih autorů, kteří odešli do exilu nebo byli postupně odsouváni z veřejného prostoru. Začínala epocha chalupaření, uzavírání se do panelákových králikáren, pomalého vymazávání kontinuity, ve kterém měl systém praxi již z předešlých dvaceti let. Ovšem tentokrát nedocházelo k vymýcení „braku“, jako spíš vysoké literatury. Na její místo se už z logiky věci dostaly televizní estrády, bezzubá filmová produkce a koneckonců i kriminální romány a novely. Detektivka byla přitom spolu se sci­fi jediným populárním žánrem, který jako takový (romance pro ženy také vycházely, jen byly vydávány jako krásná literatura) normalizační cenzura povolovala – na rozdíl třeba od westernů, na Západě čím dál populárnější fantasy nebo komiksů. Pouze v počátcích normalizace se počet vydaných detektivek snížil: podíl původní detektivní tvorby mezi roky 1971 a 1972 klesl na polovinu, snížil se také počet překladů.             Po krátkém návratu populárního sešitového čtení z dvacátých let (po dvaceti letech od posledního domácího vydání vyšlo několik thrillerů Edgara Wallace nejprve na Slovensku a v letech 1970–1973 i u českých nakladatelů, roku 1969 pak ve svazku Tři detektivové a Buffalo Bill příběhy Léona Cliftona, Toma Sharka a Nicka Cartera) se pozornost nakladatelů soustředila jak na detektivní klasiku (v letech 1971–1975 vyšly v Odeonu kompletní příběhy Sherlocka Holmese v novém překladu Jana Zábrany, Františka Jungwirtha a Evy Kondrysové, napříč nakladatelstvími vycházely romány klasické anglické školy v čele s Agathou Christie), tak na současnější autory v čele s Georgesem Simenonem, Edem McBainem, Erlem Stanleym Gardnerem a autory americké drsné školy (vedle Hammetta a Chandlera především Ross McDonald) a velký zájem vzbudil román Maria Puza Kmotr vydaný česky v roce 1974. Jestliže v roce 1960 se v českých knihkupectvích objevilo dvacet detektivek, roku 1970 už jejich počet přesáhl stovku a po poklesu v roce 1972 se stovce žánrových novinek blížila nakladatelská produkce po celé období normalizace. Autoři typu Ivana Milana Jedličky, Antonína Kováře nebo Jiřího Jánošky dovedli zručně využít reálných kriminálních případů k množství knih s „povídkami“ z prostředí zločinu. Podobného modelu kriminální prózy na pomezí reportáže, pitavalu a whodunitky pak zcela logicky využíval státní aparát k ideologickému působení ve stánkových edicích typu Magnet, kde se kromě „detektivek, které psal život“, objevovaly špionážní románky, novely o zločinech narkomanů, spisky proti emigraci a exilu, stejně jako nepříliš zajímavé příběhy o rozkrádání socialistického majetku.             Propagandisté si uvědomovali, že pověst a autorita Sboru národní bezpečnosti je oslabena a zpochybněna přinejmenším od rozsáhlých srpnových demonstrací roku 1969, které byly sice namířeny proti sovětské okupaci, ale rozehnaly je české policejní jednotky spolu s oddíly Lidových milicí. Policista nebyl v očích veřejnosti ochránce spravedlnosti a zákona, ale především služebník komunistického režimu – a v podstatě se tak vracelo vnímání bezpečnostního aparátu, jak na ně vzpomínal ve třicátých letech Josef Bečka, ovšem tehdy se týkalo habsburské monarchie.             Negativní pověst policie posílily i změny uvnitř SNB. Sympatizanti pražského jara byli v průběhu roku 1970 po prověrkách buď propuštěni, nebo přeřazeni na méně významné pozice a jejich místa zaujali prověření straníci. V rámci opakovaného tichého soupeření mezi civilní Veřejnou bezpečností a politickou Státní bezpečností získala navrch druhá jmenovaná. „Příslušníci StB nyní nabyli mnohem většího vlivu než kdykoli předtím a zcela ovládli kolos federalizované bezpečnosti až do samého sklonku osmdesátých let. V jejich rukách se koncentroval perzekuční aparát ‚konsolidujícího se‘ státu, jakého StB nedosáhla ani po Únoru 1948. […] Sedmdesátá léta tuhé normalizace znamenala stagnaci bezpečnosti v Československu jako neměnného, veřejné kontrole se vymykajícího monstra a osmdesátá léta probíhala pak ve znamení pozvolného rozkladu,“ charakterizoval později tehdejší situaci historik Martin Kučera.             I proto režimní ideologové hledali cesty, jak obraz SNB v očích veřejnosti vylepšit. Ideálním prostředkem k tomu byly detektivky, jak literární, tak především filmové a televizní. Největším takovým projektem byl televizní seriál 30 případů majora Zemana, jehož vznik v Československé televizi (v její tehdejší Ústřední redakci armády, bezpečnosti a brannosti) v letech 1974–1979 iniciovalo přímo Federální ministerstvo vnitra jako příspěvek k výročí založení Sboru národní bezpečnosti v roce 1945. Jednotlivé případy sice většinou vycházely ze skutečných událostí, ovšem byly ideologicky interpretovány nebo vyloženě překrouceny. Účelem bylo vytvořit obraz SNB jako svorné party statečných a mravných mužů, kteří s nasazením života bojují jak proti běžným kriminálníkům, tak především proti nepřátelům socialistického zřízení, a to jak doma, tak i v zahraničí. Nutno dodat, že seriál si získal značnou popularitu, a to i díky štábu Jiřího Sequense, který se předtím osvědčil při adaptacích prvorepublikových kriminálních případů v seriálu Hříšní lidé města pražského.             I ostatní domácí autoři detektivek museli policisty zobrazovat jen v tom nejlepším světle, přičemž jiné pátrače než ty z policejního sboru až na drobné výjimky (jako Prošková malíře Horáce) nevyužívali.             Nakladatelství s celostátní působností nadále detektivní prózu umisťovala do edicí pro mládež (13 v Mladé frontě) a pokračovala v typických a typograficky jasně rozeznatelných edicích vyhrazených pro populární žánry, jako byl Smaragd (Mladá fronta), Spirála (Československý spisovatel), Napětí (Naše vojsko), Románové novinky (Práce). Vznikaly také edice nové, například Gong (Melantrich), či nepojmenovaná, ale typograficky svébytná řada detektivek ve Vyšehradu. Některé z edičních řad založených na samém konci šedesátých let naopak zanikaly (ROK – Lidové nakladatelství, respektive Vyšehrad).             Zásadní odbytiště měla kriminální próza, knižně nevydané prózy se zhusta objevovaly v periodickém tisku počínaje deníky (zejména Svobodné slovo a Lidová demokracie) a populárními týdeníky konče (Květy, Ahoj na sobotu, Vlasta, Naše rodina). Desítky původních detektivek a kriminálních románů z této doby tak dnes unikají větší čtenářské pozornosti. Nadále pak pokračovaly snahy regionálních nakladatelství vytěžit místní autory (mimo jiné jihočeskou Milenu Brůhovou) i pro psaní „žánrovek“, a to hlavně z důvodů finančních, protože náklady i prodeje detektivek neustále narůstaly. Například populární detektivky Václava Erbena dosahovaly běžně nákladů kolem 70 000 až 80 000 výtisků, mnohdy se přehouply i přes hranici 100 000 kusů.             Ne všechny kriminální romány ale prošly cenzurou, a to zejména na počátku sedmdesátých let. Detektivka Zavírací den od Pavla Šoltésze, který již v šedesátých letech publikoval dva romány, byla v roce 1970 dána do stoupy. Zákazy z politických důvodů pronásledovaly i Annu Sedlmayerovou, autorku detektivky té nejlidovější úrovně. I když v Severočeském nakladatelství vyšly kromě reedic úspěšných novel v roce 1969 ještě dvě její novinky – Od večera do rána a O mrtvých jen dobré (1969) –, Sedlmayerová nebyla vydávána a až do roku 1989 byla zakázanou autorkou. Od roku 1971 nemohl pod svým jménem publikovat ani Pavel Hejcman, který přitom počátkem šedesátých let psal ideologicky uvědomělé detektivky a špionážní thrillery o bojích se sabotéry, špiony a jinými nepřáteli socialistického zřízení. Řada zakázaných autorů přijala jména pokrývačů, tedy přátel, kteří svým jménem vydání knihy kryli: tak se z Čestmíra Vejdělka stal na chvíli René Ditmar (Každý ve svém sklepě, 1974), z Pavla Hejcmana Miroslav Neumann (Muž pro Maawakao, 1976; Let osamělého ptáka, 1979) a z Viléma Hejla Svatopluk Zlámaný (například Případ zlatých vlajek, 1977).   *   Kapitola 36 DO NOVÉHO SVĚTA Pád komunistického režimu přinesl dramatické společenské změny, z nichž mnoho se týkalo také kriminality. Mnohé chování, dříve trestně stíhané, bylo náhle povolené, ba oslavované, především soukromé podnikání, ale také přecházení hranic, demonstrování, ostouzení či zesměšňování politických špiček a podobně. Policie přitom zejména v prvních letech po listopadu 1989 ztratila u občanů autoritu jakožto aktivní služebná složka bývalého režimu. Její nejobávanější část, Státní bezpečnost, byla rozpuštěna, a reorganizována byla i Veřejná bezpečnost. Počátkem roku navíc nedávný politický vězeň Václav Havel vyhlásil rozsáhlou amnestii, která se týkala nejen politických vězňů, ale i pachatelů méně závažné trestné činnosti. Z Československa se stáhli vojáci sovětské armády, kteří ochotně rozprodávali svůj zbrojní arzenál, a naopak po rozpadu SSSR a kolapsu tamního politického i bezpečnostního systému se do Československa začaly stahovat nové gangy z těchto zemí, byť převážně jako do místa, kde je oproti jejich domovským zemím relativní klid a bezpečí.             To vše vedlo k rozsáhlejší vlně kriminality, než na jakou byla veřejnost dosud zvyklá. Tato vlna byla přitom více na očích, protože s nástupem mnoha nových svobodných médií se objevila také ta bulvární, která právě z kriminality (a erotiky) významně těžila. Nejzajímavější (míněny nejhrozivější či nejbrutálnější) případy rychle pokrývalo tištěné i televizní zpravodajství, které je sledovalo v jejich vývoji: případ nájemného vraha Kajínka či několikanásobného vraha Roubala, případ majitele Discolandu, bývalého veksláka Ivana Jonáka, který nechal zavraždit manželku, kauzu gangu „orlických vrahů“, kteří své oběti zalévali do sudů s louhem a ty shazovali do přehrady Orlík, či případ Berdychova gangu, kdy se gangsteři převlékali za policisty, přepadávali podnikatele a po bití a výhrůžkách napadení rodiny z nich vymáhali vydání peněz a cenností; přitom byli kryti vysokými důstojníky policie, paradoxně z Odboru boje s organizovaným zločinem. Náhle tedy existovalo atraktivní prostředí i „inspirativní“ případy pro autory kriminálního žánru.             V polistopadové tvorbě autorů kriminálních románů lze vysledovat dvě základní tendence. Část autorů (nejvíce a nejviditelněji Josef Škvorecký) se zabývá nebezpečím přicházejícím z totalitní minulosti, tedy zločiny souvisejícími s dřívějšími represemi KSČ a StB, případně s kriminální činností jejích bývalých členů po roce 1989, část (především Pavel Frýbort) hledá zločince v nové kapitalistické realitě a jejích čerstvých reprezentantech, kteří se přitom často rekrutují z řad kriminálníků minulého režimu. Obecně se však autoři kriminálních próz nacházeli v nové a ne příliš příznivé situaci, neboť se objevila početná konkurence překladových kriminálních románů, a především se publikum od oddechové četby odvrátilo směrem k audiovizuálním médiím.   Pod tlakem televize   Rok 1990 znamenal postupný rozklad dlouhodobých nakladatelských jistot a na jejich troskách vznikaly nové subjekty, spojené se svobodnými možnostmi vydávání a distribuce populární literatury. Na krátkou dobu se ještě tradiční nakladatelství snažila udržet si ve své nabídce jednotlivé ediční projekty včetně těch zaměřených na krimi žánr, počínaje edicemi Smaragd, Napětí, Gong, Románové novinky a konče na překlady zaměřenou edici 3× z nakladatelství Odeon. Přesto řada autorů přecházela k nově vznikajícím vydavatelům a v době největšího rozmachu zájmu o nedostupný a na trhu do této doby chybějící artikl zájemcům vyšli vstříc. Velmi dobře se dařilo reedicím dříve nedostupných a sháněných svazků (od oprášených překladů prvorepublikových přes knihy exilové), náplň řady dosluhujících edic vytěžovala známé zahraniční autory (Agatha Christie, Erle Stanley Gardner, Lawrence San ders), mezi něž pronikaly novější thrillery, horory a další žánry. Velké plány se hroutily po několika svazcích (třeba pokus vydávat detektivky pozdního představitele americké drsné školy Mickeyho Spillaneho) a prvotní entuziasmus končil kolem roku 1994 rozpadem distribuční sítě, špatnou redakční prací, nedostatečnou solventností čtenářů, celkovým dlouhodobým úpadkem typografických služeb a rozpadem řady zaběhlých nakladatelství. Kriminální žánr se ještě více než v předchozích letech přesouval do kin, videopůjčoven a televize, zvláště po vzniku komerčních televizních stanic (v roce 1994 zahájily shodně celoplošné vysílání televize Nova a Prima).             Co se týče oblíbených a tradičně stále vyhledávaných formátů určených pro trafiky, jistou dobu se držela stejnojmenná edice nakladatelství Magnet­Press, která navázala na edici Magnet (do roku 1996). Na pár let byla vytlačena sérií původních krimipříběhů Na horké stopě, vycházející v Pražské vydavatelské společnosti v letech 1994 až 1998. Zejména ve druhé jmenované edici se objevují autoři později spadající pod ochranná křídla MOBY, počínaje Antonínem Jirotkou a Janem Cimickým přes Romana Cílka, Jana Šmída až po Evu Kačírkovou a Janu Moravcovou.             Mnoho nakladatelů se pokoušelo navázat na předúnorové sešitové formáty, tu a tam s účastí zahraničních vydavatelů a s nákupem aktuálních textů a celých prozaických sérií zejména německé provenience – mimo jiné ve vydavatelstvích NMS. Pražská vydavatelská společnost (série Komisař X, Butler Parker), MOBA nebo Ivo Železný (Agentka Nelly vycházející v Knihovničce napětí Rodokaps). Původní tvorba pak byla zastoupena v Knihovničce detektivů Rodokaps (Ivo Železný), kde byly publikovány povídky z různých dob, nové i reeditované, dále v krátkodechých vydavatelstvích typu ITA – Intertramp agentura, která se za asistence Jaroslava Velinského pokusila oživit postavu Léona Cliftona. Velinský stál ostatně i za obnovením Rodokapsu v nakladatelství Art­service, žánrová pestrost sešitů ovšem s přechodem k Ivo Železnému vzala brzy za své.             Za originální pokus vytvořit vlastního vyšetřovatele a současně navázat na minulé pokusy o zužitkování tradičního média lze po roce 1989 pokládat hlavně příběhy Zdeňka Třešňáka (1932–2012) z „anglického“ prostředí s vyšetřovateli Kobrou a Mausem, zahrnuté do sešitových edic vycházejících v pražském nakladatelství AB a posléze v ostravském vydavatelství Granos. Celkem vyšlo dvanáct případů, které Třešňák podepsal pseudonymem Kent nebo Kenneth Westley, přičemž pod jedním je jako autor uveden William Rossi, což byl pseudonym Věry Fojtové (*1947).             Spojnici s dávno minulými časy představují dva pokusy navázat na prvorepublikové a starší sešitové detektivky s Carterem a Cliftonem. Sérii věnovanou Nicku Carterovi424 představilo podivuhodné olomoucké vydavatelství křížovek Adina, které v letech 2005 a 2006 vychrlilo několik sešitových řad s názvy Detektivní příběhy (2005, 3 svazky), Napínavé detektivky (2005), Detektiv Carter (2005–2006, 2 svazky) a Detektivky (2005–2006, 2 svazky). Kromě Cartera se v nich objevila návratná postava komisaře Falka. Cliftonovi věnoval svou pozornost Jaroslav Velinský, který nejprve v nakladatelství ITA – Intertramp agentura vydal pod pseudonymem Dick Clarkson dvě cliftonky (Oběti jezera Michigan a Zlatá cihla), přičemž první svazek vyplnila převyprávěná původní cliftonka z počátku 20. století, druhý už původní Velinského příběh, vyprávěný z pohledu Dicka Clarksona, Cliftonova věrného přítele. Vydavatelství se transformovalo do Duna s. r. o., ovšem již bez Velinského účasti, a vyšel zde Poslední případ (1992) z pera Evy Obůrkové (*1967). Tacliftonovský svět zábavně obrátila naruby – zavedla do něj pohled detektivovy nevlastní sestry Emberly Gordonové, která u Cliftona pracuje jako jeho sekretářka. I když je příběh naroubován na syžet někdejší cliftonky Šílený lékař, strašidelnou atmosféru a poťouchlou hru vyvažuje – autorka například nechá Velkého detektiva na závěr oslnit bleskem fotoaparátu a spadnout do městské stoky.             Jaroslav Velinský měl ve stejné době napsány další příběhy, z nichž jeden vyšel v rámci krátkodeché vydavatelské aktivity nakladatelství Janow–Folk a country v sešitu pod názvem Vražda v Harlemském divadle (1992). Poslední dva nové Velinského případy – Pekelná brána a Sedm oběšenců – byly vydány ve velmi quijotovské podobě coby součást Napínavých novin (1994), což bylo periodikum novinového formátu nakladatelství Serie.   Michal Jareš (*1973) je literární historik, editor a básník. Je spoluautorem odborně zaměřených knih Svět rodokapsu, Dějiny československého komiksu 20. století a V panelech a bublinách (2015). Ve své badatelské činnosti se mj. zabývá dějinami českých nakladatelství či samizdatu. Uspořádal výbor detektivních povídek českých spisovatelů 19. a počátku 20. století Lupiči nedobytných pokladen a publikaci věnovanou fenoménu cliftonek. Pavel Mandys (*1972) je literární kritik, publicista a organizátor knižních cen Magnesia Litera. Je redaktorem literárního časopisu iLiteratura.cz, kde se mj. věnuje žánrové literatuře a komiksu. Publikoval knihy Praha město literatury a 2 x 101 knih pro děti a mládež a rovněž sestavil antologii krimipovídek Praha noir.   Nakladatelství Paseka, Praha, 2019, 1. vydání, váz., 496 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-08-01 05:46:38

Nevyčnívat z jednotné společnosti

Vždy, když čtu o tom, že za komunistů zas tak špatně nebylo, nebo že bylo dokonce líp než dneska, vzpomenu si na soudruha Jonáše a soudružku Houškovou. Když slyším, jak ten či onen mluví za všechny, za lidi, za lid, za národ, za nás, myslím na soudruha Hůrku. Když každou chvíli někdo hořekuje nad tím, jak jsme nejednotná společnost, jak jsme rozděleni a jak třeba nás spojit, vybaví se mi soudruh Kindl. Nikdo je dnes už asi nezná, ale jsou dokladem toho, že za toho jejich vysněného komunismu, se kolikrát dobře nežilo ani komunistům samotným.  Sedět v archivu a číst desítky let staré zprávy ze schůzí, to může vypadat jako ta nejnudnější věc na světě. Kdo to ale zažil, potvrdí, že to může být nejen napínavé, ale i poučné. Ale taky vás nad těmi texty může přepadnout pocit studu za jiné.  Nebyly jen slavné a velké a dodnes připomínané oběti totality. A jejich velikost jistě nezmenší několik osudů běžných lidí, které v padesátých letech také postihl režim, který sami budovali. Sice ne fatálně, ale možná i tak dost bolestně. Minimálně tím, že na věky do zápisů ze schůzí zaklel jejich selhání, jejich malost, hloupost, směšnost. Něco, co bychom asi nikdo za sebe nechtěli.  Poměr, co nezůstal bez následků Nevěra je ošemetná věc, může v mnohém a mnohým ublížit. A nemusí se ani provalit tak jako v roce 1953 v Liberci na jistého soudruha Jonáše a soudružku Houškovou. V říjnu toho roku projednával tamní okresní výbor jejich "případ" – provinili se tím, "že ač ona vdaná a on ženat, udržovali spolu poměr, který nezůstal bez následků. Došlo to tak daleko, že to budilo veřejné pohoršení a bylo nutno tento případ stranicky řešit." Každý nevěrník mezi námi ať si to prosím představí. Jako by nestačilo vlastní svědomí, jako by nestačily nepříjemnosti a tragédie doma, ještě vás vytáhnou na schůzi, "stranicky to řeší" a řádně to properou přede všemi. "Disciplinární komise vyšetřila tento případ a dává návrh na stranický trest III. a IV. stupně s. Jonášovi, tj. veřejnou důtku a odvolání z veřejných funkcí. Přítomní členové OV tento návrh schválili a s. Jonáš po připomínkách, které k tomu měl, stranický trest přijal a slíbil, že svou prací a poměrem dokáže znovu získat důvěru strany. S. Havelka uzavřel tento případ a zdůraznil, že toto bude poučením i pro ostatní. Potom s. Jonáš opustil zasedání." Ten režim, za kterého přece nebylo zas tak zle, že, nejen že vraždil a zavíral za jiné názory do vězení, ale ještě lezl lidem do ložnice a nadšeně kádroval i tam. Nikdo si nemohl být jistý. Ani komunisté sami. Vždy se našel někdo, kdo mohl zaškodit tak, že šlo nejméně o ostudu, ne-li o více.  Jediný udavač V roce 1954 také v Liberci řešili až na kraji případ, kdy na hranicích ústeckého a libereckého kraje vyskytl se "agent zahraniční rozvědky." Kdo ví, kdo to byl, a jak dopadl. Zůstal po něm zápis, který říká, že v obci, kde se ukrýval, "žije 50 % komunistů a všichni věděli o tom, že se tam skrývá agent zahraniční rozvědky, a z těchto 50 % komunistů ani jeden nedokázal přijít na SNB. Nyní se konečně jeden komunista po dvou letech odvážil a vyzvědač byl realisován." U té "realisace" bychom asi nikdo být nechtěli. Ale ani mezi tou půlkou lidí ve vsi, kteří sice měli partajní knížku, ale – pokud opravdu o tom věděli – asi dobře věděli, proč to dva roky nehlásit. Až na jednoho.  Vždy se v takových režimech najde jeden, který ví lépe než ostatní, co je třeba. Bývalo na to úsloví, že "agilní blbec je horší než třídní nepřítel." Jeden nemusí být ani nevěrník, ani špion, ani komunista. Kolikrát stačilo chodit normálně do práce, aby vám režim ukázal, jak prima je žít ve světě, kde vládne jen malá část společnosti vybavená patřičnou průkazkou a potřebnou mocí. Rok 1953 a stále Liberecký okres – ať se držíme jediného příkladu – na schůzi tamního okresního výboru jistý soudruh Zvára kritizuje agitaci v továrně Totex v Chrastavě: Soudruzi tam mají "velmi pěkně technicky provedenou bleskovku. Je tam v podstatě znázorněn diagram, jak závod od začátku roku plnil plán. Kde jde křivka plnění dolů, tam je namalována opice, která má na prsou nápis Absence, jinde je to Fluktuace. Je to velmi pěkně provedené, avšak to hlavní bleskovce chybí. To je útočnost a konkrétnost. Takto se nad tím pracující pozastaví, pokoukají, pochválí, zasmějí, avšak účel to nesplnilo. Jak jinak by bleskovka působila, kdyby místo jedné opice s nápisem absence bylo tam vyobrazeno hejno opičáků a na prsou bylo napsáno jejich jméno." To by byla přece krása. Přijdete jednou do práce pozdě, nebo se dokonce rozhodnete, že chcete pracovat jinde, a odpoledne je vaše jméno na nástěnce napsané na nějaké opici. Nebo ho dokonce vytroubí po celé továrně z rádia. "Soudruzi v ČSAO Hrádek každý den o svačině ironickým způsobem hlásili v závodním rozhlase všechny zaměstnance, kteří ten den přišli pozdě. Jistěže to pomáhalo a soudruzi v hlavním výboru konkrétně vyprávěli, jak to na lajdáky působilo a jak většina z nich se změnila. Je však třeba toto hlášení provádět bez ohledu na osoby." Ano, bez ohledu na osoby, pěkně rovnostářsky. Jenže toho se ani soudruzi sami nedrželi, ani na ÚV, ani v Hrádku: "Jednou přišel také ředitel s. Hůrka pozdě. Ten den závodní rozhlas mlčel a mlčel celý týden. Jistěže toho si pracující všimli, ztrácí důvěru k závodnímu rozhlasu, závodní rozhlas přestává působit. Připouštím, že s. Hůrka nepřišel pozdě do zaměstnání z lajdáctví, je možné, že měl služební jednání či jinou práci, přesto se však tím měl závodní rozhlas zabývat. Tím by autorita ředitele nijak neutrpěla." Šimůnci zasahují Tady už je vyloženě jen krůček k pravé soudružské kritice. A i tu měl soudruh Zvára ve svém referátu. Třeba v kalírně v Hrádku nebyla tehdy dobrá politická situace (dělníci si asi mysleli, co chtěli, nebo si nemysleli radši nic) a také nedobrá pracovní morálka. Ale našel se soudruh Šimůnek a ten "si vytkl úkol situaci změnit. Dříve při svačině dělníci seděli zvlášť, neměli zájem o jakoukoli besedu. Postupně se s. Šimůnkovi podařilo dostat je dohromady a to při svačině debatovali o fotbale, o tancovačce a často i o holkách, mezi takovou diskusí soudruh Šimůnek nadhodil různou politickou otázku. Postupně se dostal k tomu, že dnes jiná diskuse o svačině se nevede, než o politické situaci." Otázka je, jestli to dělali dobrovolně, nebo se báli Šimůnka.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} A když se nebáli, tak se bát začali. Po měnové reformě roku 1953, která okradla velkou část společnosti o veškeré úspory, a po zrušení přídělového systému, se také na Liberecku našel jistý soudruh Kindl, kterému se leccos nelíbilo. Archiv o něm mluví jako o "bouřlivákovi, politicky nejslabším, který má výhrady k tomu i onomu." A tento Kindl přišel s názorem, že teď už není třeba platit příspěvky ROH, když jsou zrušeny jakékoli poukazy.  Padl ale na téhož Šimůnka a ten mu to přede všemi soudružsky vysvětlil. O svačině přivedl na to besedu a říká: "Víš, Kindle, ono to ÚRO není jenom pro poukazy. Přídavky na děti, skvělé sociální pojištění, organizování rekreace pracujících, vytváření podmínek pro vyšší životní úroveň pracujících, to všechno je práce ROH. A postavit se mimo ROH by nebylo správné, byli bychom sami proti sobě." A výsledek? Podle zápisu OV KSČ teď "soudruh Kindl sám vybírá příspěvky ROH a vybírá je důsledně a rád." Mohli jinak?  To mne vždy v tom archivu nad starými zápisy napadá – opravdu soudruh Kindl rád vybíral příspěvky na ROH, nebo to dělal, aby měl pokoj? Nebo si ho Šimůnek opravdu koupil těmi rekracemi a pojištěním? Opravdu si soudruh Jonáš svým dalším mravným životem získal důvěru strany? Začal ředitel Hůrka chodit včas, protože tím pomohl hospodářství, nebo se nechtěl slyšet nikdy v závodním rozhlase, aby nebyl pro švandu králíkům? Nebo aby vůbec zůstal soudruhem ředitelem?  Všichni byli členy strany. Ale žilo se jim dobře? Nemá to být jejich omluva, ani žaloba. To bychom se daleko od jejich myšlení nedostali. Vždy nakonec dojdu k tomu, že si za to mohli sami, protože to připustili. Jenže nemohli jinak, protože to sami způsobili. Sami se chytli do vlastních kleští a možná se i divili, jak je v nich nepříjemně, nedůstojně a nebezpečno. Příliš často mysleli na to, že je správné, aby měli všichni stejně, tedy nic. Příliš často věděli sami nejlíp, co všichni chtějí a jak by všichni měli žít. Příliš chtěli, aby společnost byla jednotná a jednolitá. Jenže začali vyčnívat.   Článek byl převzat z autorova blogu na Aktuálně.cz.

Čas načtení: 2025-12-30 09:28:00

Komplexní případ: Žena po operaci štítné žlázy s komplikacemi - alternativní cesta k uzdravení

V moderní medicíně se často setkáváme s případy, kdy se zdánlivě jednoduchý úraz může rozvinout v komplexní zdravotní problém s vážnými systémovými komplikacemi. Tento článek představuje reálný případ pacientky, která po pádu z kola zažila dramatické zhoršení zdravotního stavu.  Co dělá tento případ výjimečným? Extrémně vysoké hodnoty zánětlivých markerů (leukocyty 114 při normě 4-10) ukazují na masivní systémovou reakci organismu, která daleko přesahuje běžný úraz kolene. Jde o případ, kdy se lokální trauma stalo spouštěčem celkového zánětlivého procesu. V tomto článku naleznete: Detailní analýzu laboratorních nálezů a jejich interpretaci Alternativní pohled na příčiny zdravotních komplikací Komplexní návrh přírodní léčby ve třech fázích Dietní a režimová doporučení pro rychlejší uzdravení Prognózu a očekávané výsledky alternativního přístupu Tento případ demonstruje důležitost holistického přístupu k léčbě, který neřeší pouze symptomy, ale zaměřuje se na podporu přirozených obranných mechanismů organismu. Anamnéza a současný stav pacientky Základní údaje: Žena po operaci štítné žlázy (hypothyreóza na substituci) Varixní operace dolních končetin Operace sectio Caesarea Užívá Euthyrox 60μg denně Abusus: kouření, alkohol příležitostně Aktuální zdravotní problémy Pacientka přichází s bolestmi P-kolene a febrilními stavy. Dne 3.5.2015 spadla z kola na P-kolenní kloub, následně se objevily: RTG negativní (bez zlomeniny) Edém a zánětlivé změny v oblasti kolene Febrilie až 39°C Celková únava a malátnost Laboratorní nálezy - klíčové hodnoty Parametr Naměřená hodnota Referenční rozmezí Hodnocení Leukocyty 114,00 4,0-10,0 Extrémně vysoké CRP 32,20 <5,0 Vysoký Hemoglobin 89,50 120-160 Nízký (anémie) Hematokrit 31,80 37-47 Nízký Trombocyty 35,40 150-400 Kriticky nízké Lékařská diagnóza S8210 - Fraktura proximální tibie s depresí AO B3 W0200 - Pád na brus i kolečkové brusle nebo skútr domov, sport E039 - Hypothyreóza na substituci I839 - Varixy dolních končetin bez vředu nebo zánětu Z988 - Stav po operaci (sectio Caesarea) Alternativní pohled na problém Z alternativního hlediska vidím v tomto případě systémové selhání imunity způsobené několika faktory: 1. Příčiny současného stavu Chronické zatížení organismu po operaci štítné žlázy Hormonální dysbalance (hypothyreóza) Oslabená imunita projevující se extrémně vysokými leukocyty Zánětlivý proces v celém těle (vysoké CRP) Anémie - nedostatek železa a vitamínů skupiny B 2. Systémové problémy Extrémně vysoké leukocyty (114 při normě 4-10) ukazují na masivní zánětlivou reakci organismu. To není jen lokální problém kolene, ale systémový zánět. Alternativní řešení Fáze 1: Okamžitá intervence (první týden) Pink Grape - 3x denně po 2 tobolkách Přírodní antibiotikum s širokým spektrem účinku Bojuje proti bakteriálním i virovým infekcím Podporuje přirozenou imunitu Powerful Worker- 2x denně po 2 tobolkách Silný antioxidant a protizánětlivé působení Podporuje regeneraci tkání Pomáhá snižovat zánětlivé markery Fáze 2: Systémová regenerace (2.-4. týden) QE Harmony - podle doporučeného dávkování Komplexní podpora hormonální rovnováhy Regenerace po operačních zásazích Podpora štítné žlázy Deparim - 1x denně Detoxikace organismu Podpora jater při zpracování toxinů Zlepšení metabolismu Fáze 3: Dlouhodobá regenerace (1.-3. měsíc) Tropokolagen Invita Active - denně Regenerace kloubních tkání Podpora hojení po úrazu Zlepšení kvality kůže a vlasů Dietní doporučení Vyloučit: Rafinované cukry - podporují zánětGluten - zatěžuje imunitní systémAlkohol a kouření - oslabuje imunituRežimová opatření Klid na lůžku první týden Zvýšený pitný režim - 2,5-3 litry denně Pravidelný spánek - 8-9 hodin denně Postupné zatěžování kolene dle bolesti Dýchací cvičení pro podporu imunity Kontrolní vyšetření Po 2 týdnech alternativní léčby doporučuji kontrolu: Krevní obraz - sledování poklesu leukocytů CRP - kontrola zánětlivých markerů Hemoglobin - zlepšení anémie RTG kolene - stav kostních struktur Prognóza Při dodržení alternativního protokolu očekávám: Snížení leukocytů na normální hodnoty do 14 dnů Pokles CRP pod 10 do 3 týdnů Zlepšení anémie do 1 měsíce Úplné zhojení kolene do 6-8 týdnů Závěr Tento případ ukazuje, jak může lokální úraz spustit systémový zánětlivý proces u oslabené imunity. Klasická medicína by pravděpodobně nasadila antibiotika a protizánětlivé léky, což by mohlo dále oslabit už tak narušenou imunitu. Alternativní přístup se zaměřuje na podporu přirozených obranných mechanismů organismu a řešení příčin, nikoliv pouze symptomů. Kombinace přírodních preparátů, dietních úprav a režimových opatření může vést k rychlejšímu a trvalejšímu uzdravení bez nežádoucích účinků chemických léků. Důležité upozornění: Vzhledem k závažnosti stavu (extrémně vysoké leukocyty) doporučuji pravidelnou kontrolu u lékaře.

Čas načtení: 2021-07-26 14:02:48

„Nad Tatrou sa blýska…“ ale u nás je ticho

V těchto dnech slovenská Národna kriminálna agentura zadržela dalšího soudce Nejvyššího soudu. Je to ojedinělý dozvuk mohutných otřesů, kterými od volebního vítězství strany Igora Matoviče procházejí slovenské orgány vynucování práva. Zadržený soudce je již třináctý v řadě. Do vazby se dostali také vysocí činitelé prokuratury a policie. Policejní akce vyvolávají dojem, že postižené orgány jsou nemocné sklonem ke korupci, úplatkářství, zneužívání moci a jejich ochoření bujelo, protože předcházející politická reprezentace se možná s nepoctivými policisty, prokurátory a soudci vezla, anebo aspoň jí chyběla politická vůle proti zlořádům zakročit. Policie nesměla neřádstvo vidět, ale když jí politická moc uvolnila ruce, s chutí vyrazila na hon na otalárované škůdce. Vzhledem k tomu, že jsme se Slováky žili dlouho ve společném státě, rozdíl mezi současnými poměry u nás a u nich je velmi nápadný. Vlastně až do začátku slovenského „zemětřesení“ se poměry u nás a u nich podstatně nelišily. Obrat ve slovenských poměrech nastolil otázku, zda jsou čeští příslušníci orgánů vynucování práva počestnější než jejich slovenští kolegové, či zda v jejich řadách projevy mravního úpadku také řádí, ale není zde nikdo, kdo by je chtěl vidět, a pak dokonce nedejbože potírat. Nejsledovanější jsou policisté Mezi obětmi trestního řízení se vyskytují jedinci, kteří netrpělivě čekají, kdy „to začne“ i u nás. Nedovedu posoudit, zda jsou slovenské orgány více prorostlé nemravností než české, ale pochybuji, že se tuzemští přivolavači pohromy na otalárované škůdce dočkají brzy, pokud vůbec. Zatím se příslušné úřady drží doktríny nedotknutelnosti příslušníků privilegovaných kast. Nejde jen o policisty, státní zástupce a soudce, ale i o příslušníky různých profesí, jež mají možnost vykonávat útisk občanů, například o exekutory, celníky nebo o sociální pracovnice odborů sociálněprávní ochrany dětí a mládeže. Zastánci jejich nedotknutelnosti připouštějí pouze nápravu chybných rozhodnutí opravnými prostředky. I tím je zvýhodňují: když policie zabaví zloději lup, stejně jej pošle před soud. Když revizní orgán napraví přehmat státního zástupce nebo soudu, stát možná zaplatí odškodnění, ale viník pokračuje dále beztrestně ve své činnosti a může nerušeně škodit dále, popřípadě se domůže povýšení. Poměrně nejhůř jsou na tom policisté, kteří mají v zádech speciální policejní orgán pro potírání jejich nepravostí, Generální inspekci bezpečnostních zdrojů, která se sice většinou s podezřelými policisty solidarizuje, ale přece jen občas nějakého narušitele profesní morálky pošle před soud. Generální inspekce justice zůstala jen v návrhu Někdy ale GIBS nechce o nepřístojnostech nic vědět. Stalo se například, že kdysi byl do ČR přivezen kamion tabáku, na který na místě překládky čekali celníci. Nezajímali se o doklady od vozidla a nákladu, ani o identitu řidičů. Pořídili videozáznam překládky tabáku na soukromé vozidlo. Celní správa nevyhověla soudu, když žádal o sdělení, komu patřil náklad a kdo platil dopravu. Šlo přitom o klíčovou informaci pro prokázání viny či neviny obviněných. Je možné, že kvůli nesdílnosti celníků půjdou do vězení nevinní lidé. Chování celníků pozornost GIBS nepřilákalo. Podobný orgán pro pronásledování nešvarů státních zástupců a soudců neexistuje. Kdysi se do Sněmovny dostal poslanecký návrh zákona o zřízení Generální inspekce justice (GIJ) jako dozorového orgánu s vyšetřovacími pravomocemi, ale na jeho projednání nikdy nedošlo. Ve jménu zachování nezávislosti zajišťuje státní zastupitelství i soudnictví pořádek ve svých řadách samoobslužně čili hříchy pokleslých jedinců mají stíhat jejich kolegové s pravomocí kárných žalobců. Pouštějí se do toho s velkou nechutí a příslušníci různých kast si navzájem kryjí záda. Kární žalobci vyhovují jen velmi malé části návrhů na zahájení kárného řízení. Když nepodají kárnou žalobu v procesní lhůtě, poškození se již touto cestou spravedlnosti nedomohou. Jsou-li vytrvalí, sahají po trestním oznámení. Trestní oznámení na státní zástupce a soudce policie většinu založí ad acta, aniž by zahájila úkony trestního řízení. Vytáhnout pak spis z archivu a uvést řízení přece jen do pohybu, je velmi obtížné, ne-li nemožné. Praxe mě vede k podezření, že založení ad acta je jen zřídka výsledkem svědomitého, uvážlivého, právnicky důvodného rozhodnutí. Co například si mám myslet o správnosti rozhodnutí o založení věci ad acta policistky, která v jiné souvislosti prokázala svou odbornou úroveň tvrzením, že o nahlédnutí do spisu musím žádat postupem podle zákona o svobodném přístupu k informacím? Povrchnost přístupu státního zastupitelství Proti nástroji „založení ad acta“ nemají poškození odpovídající obranu. Ve chvíli jeho uplatnění ještě nebyly zahájeny úkony trestního řízení, takže dosud nefunguje dozor nadřízeného státního zastupitelství. Pokud se na ně postižený obrátí, státní zástupce mu sice vysvětlí, že na vykonání dozoru není nárok, ale posoudí stížnost v rámci obecného dohledu. Obvykle pak počínání policie přezkoumá povrchně a uzná je za správné. V případě nesouhlasu poškozeného se stejným způsobem zachová instanční dohled. Dokladem o povrchnosti přístupu státního zastupitelství může být případ trestního řízení pro podezření z křivého svědectví proti 84leté nemohoucí stařence, jež se ho měla dopustit v dávné minulosti. S námitkou možného promlčení se nevypořádal ani dozorový státní zástupce, ani instanční dohled. Kdyby ji připustili, museli by dát policii pokyn k zastavení. Nakonec se ale stařenka bez jejich pomoci obešla: tiše skonala. Obcházení kritických pojmů je ostatně hojně rozšířenou metodou vyvracení argumentů stěžovatele. Setkal jsem se s ním v případě pokusu o trestní řízení proti sociálním pracovnicím, jež se rozhodly za každou cenu odebrat syna matce, která se jej ujala po nečekaném návratu z vězení. Důvody k odebrání byly výsledkem péče pěstounky, která se kvůli nestandardnímu výkonu péče sama dostala do vězení. Sociální pracovnice neuznaly návrat matky za zásadní změnu podmínek života nezletilce a vynutily si jeho odevzdání do ústavní péče. Chlapec z ústavu uprchl a byl dva měsíce nezvěstný. Jeho matka žila dva měsíce v hrůze a uprchlík byl vystaven ohrožení zdraví, života a mravní výchovy. Trestní oznámení pro psychické týrání matky a vystavení dítěte ohrožení skončilo založeno ad acta. Ve stanoviscích státních zástupců se ale pojmy „psychické týrání“ a „ohrožení dítěte“ nevyskytují. Sociální pracovnice přece na týrání matek a ohrožování dětí mají svaté právo, takže o tom se nemluví. Viníkem je pouze puberťák, který utekl z ústavu. Sociální pracovnice nenesou odpovědnost za navození této situace, ač jí mohly předejít ponecháním matce trochy času k napravení synových poklesků. Soud nakonec „zloducha“ vrátil matce, v jejíž péči nyní žije bez problémů.   Nedotknutelnost otalárovaných škůdců má až absurdní důsledky. Státní zástupce může se svrchovanou drzostí vykonávat dozor nad policií v případě, v němž je v trestním oznámení důvodně označen za pachatele ochrany dosud neustanovených zločinců proti jejich dopadení. Jeho nadřízený v tom nevidí střet zájmů a nepovažuje za nezbytné vyloučit jej z řízení. Podezřelý tak může vykonávat dozor tak, aby ustanovení pachatelů brzdil. Má k tomu důvod: jde o případ skandálního selhání státního zastupitelství a soudů. Orgány, jichž se to týká, patrně nestojí o to, aby se případ znova otevřel. Je lépe nechat běhat po svobodě pachatele závažného trestného činu násilné povahy než poškodit pochybnou čest orgánů, které jim poskytly beztrestnost. Selhání státního zástupce a soudu Oběti selhání orgánů vynucování práva jsou v případě zproštění obžaloby v nerovnoprávném postavení vůči svým trýznitelům. Názorným příkladem je úděl Aleny Vitáskové, bývalé předsedkyně Energetického regulačního úřadu. Funkce se ujala v roce 2011, kdy úřad byl v krizi po nezvládnutí licenčního boomu v letech 2009–2010. Vytlačila kohosi ze starého vedení, kdo si dělal na funkci nárok a postavila proti sobě jeho fanklub. Pak na ni začali sočit někteří majitelé solárních elektráren, kteří získali licence neoprávněně, ale jejími hlavními nepřáteli se stali příslušníci energetické mafie, jimž omezila příjmy zastavením zvyšování cen elektřiny (které po jejím odchodu už opět utěšeně stoupají). Nebylo tedy nic divného, když v roce 2013 bylo proti ní zahájeno trestní stíhání. Hlavní líčení soudní bylo zahájeno 2. června 2014 u Krajského soudu v Brně senátem Aleše Novotného a vše skončilo na stejném místě až 13. listopadu 2019. Soudní řízení mělo dramatický průběh: senát Aleše Novotného ji odsoudil 22. února 2016 k trestu odnětí svobody v trvání osmi let a šesti měsíců. Až 18. listopadu 2017 ji zprostil obžaloby Vrchní soud v Olomouci. Dvacet jedna měsíců prožila v hrůze, že bude muset nastoupit do vězení, přičemž myšlenku na možné vyhýbání se nástupu odmítala. Radost ze zproštění jí pokazil nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman, který napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, v němž použil nepravdivá obvinění. Žila dále v nejistotě až do 13. listopadu 2019, kdy ji u Krajského soudu v Brně pravomocně zprostil obžaloby stejný senát Aleše Novotného, který nad ní kdysi vynesl krutý rozsudek. Po celou dobu trestního stíhání se Vitásková naplno věnovala řízení úřadu, což je samo o sobě velká psychická zátěž. Obžaloba státního zástupce Radka Mezlíka proti Aleně Vitásková byla na první pohled nesmyslná. Měla se provinit tím, že neodebrala rozhodování o jakési záležitosti podnikatelského klanu Zemků své podřízené Michaele Schneidrové, protože prý měla vědět, že úřednice má k té věci soukromý vztah a zejména jí nezabránila vydat rozhodnutí v jejich prospěch. Navíc ji soudce při ústním odůvodnění rozsudku urazil tvrzením, že funkci získala zásluhou Jany Nagyové, jež tehdy byla ztělesněním všeho zla. Žádný soukromý vztah Schneidrové ale neexistoval, takže k němu nemohla přihlížet a podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR se Schneidrová nedopustila trestného činu, takže nebyl důvod jí bránit ve vydání rozhodnutí. Povýšení za zpackaný případ Čirou zlomyslností žalobce bylo připojení její trestní věci k stíhání osmi obžalovaných, obviněných z podvodného jednání v licenčním řízení. Dokazování v jejich věci se jí týkalo jen okrajově, ale přesto musela mařit čas účastí na monstrprocesu a platit přiměřeně vysoké náklady na obhajobu. V současnosti se Vitásková soudí se státem o odškodnění za nemajetkovou újmu. Z výše uvedeného je zjevné, že od roku 2013 až téměř do konce roku 2019 žila ve strašlivém psychickém vypětí, které se jistě muselo pronést i do jejího soukromého života. Nakonec to odnesla na zdraví. Ministerstvo spravedlnosti jí uhradilo malou část skutečných nákladů na obhajobu a za nemajetkovou újmu jí vyplatilo 400 tisíc korun. Zdá se, že to jsou velké peníze, ale s přihlédnutím k hrůze, ve které žila řadu let, to je směšná částka. Ale právě spor Vitáskové o náhradu škody ilustruje nerovné postavení občana ve vztahu ke státu, k orgánům, jež ho poškodily. Ať již dopadne toto řízení o náhradu škody jakkoli, je zřejmé, že stát utrpěl zásluhou svých zaměstnanců nemalou finanční újmu, k jejíž úhradě její původci nepřispějí ani desetníkem a za její způsobení nebudou voláni k odpovědnosti ani v kárném, ani v trestním řízení. Žalobce Mezlík, který zdramatizoval trestní stíhání účastníků „fotovoltaické“ části tohoto procesu nepravdivým prohlášením, že v době převzetí investorem do jeho vlastnictví nebyly elektrárny ani zčásti dokončeny, zřejmě žaloval Schneidrovou a Vitáskovou neprávem. „Za trest“ jej vláda vyslala do Úřadu evropského žalobce, takže dostal příležitost, aby škodil na nadnárodní úrovni. Nikdo samozřejmě nepovolá k odpovědnosti za převzetí zmetkové argumentace obžaloby soudce Aleše, který není hlupák, ale zdatný profesionál, jenž v soudní síni vede skvěle dokazování a nepochybně se vyzná v trestním právu. Nelze vyloučit, že nesmyslnost Mezlíkovy obžaloby neprohlédl záměrně, plně nějaké zadání. Vše, co jsem výše uvedl, mě vede k domněnce, že poměry v našich orgánech vynucování práva nejsou příliš vzdálené od slovenských. Jen chybí politická vůle k vyčištění Augiášových chlévů stejně, jako kdysi chyběla na Slovensku. Bohužel není naděje, že letošní volby na tom něco změní. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-11-27 12:00:39

Radosti justičního prudiče

Úděl justičního prudiče (oficiálně se tomu říká občanský aktivista) je neveselý. Seznamuje se s osudy lidí, které poznamenala přímá nebo nepřímá účast na trestním řízení: s obviněnými, jejich obětmi, ale i s členy rodin těch i oněch. Stává se tak svědkem utrpení, někdy zcela nezaviněného. S odsouzenými se do neštěstí dostávají jejich ženy, děti, rodiče, kterým se leckdy po uvěznění člena rodiny daří na svobodě hůř než odsouzeným ve věznici. Poznává hněv obětí zločinu, které se jen s potížemi domáhají stíhání pachatelů a téměř nikdy se nedočkají přiměřené finanční náhrady za způsobenou újmu, o společenském uznání nemluvě. Také potkává skutečné zločince a poznává hrůznost jejich myšlení. Obvykle nahlíží jen do kauz, které něčím vybočují z řady, neboť po seznamování s těmi bezchybnými není poptávka a ostatně by nemělo smysl. Stává se svědkem neprofesionality, netečnosti a svévole orgánů. Snaží se potírat nepravosti, ale nemá k dispozici účinné nástroje a většinou jen bezmocně přihlíží svévoli orgánů činných v trestním řízení. Souhrn vnímaných dojmů je depresivní. Protiváhou je uspokojení z výsledku řízení, k jehož dosažení směřovalo jeho úsilí. Ale velmi intenzivně prožívá vzácná radostná překvapení, jimiž je neočekávaný návrat vězněné osoby na svobodu, jehož důvody dokonce někdy nejsou v danou chvíli obšťastněnému známy. První případ tohoto druhu v mé kariéře justičního prudiče se stal v průběhu vazebního stíhaní obviněného R. R. Dozorce ho vyzval k vyklizení cely, protože věznice dostala od soudu příkaz k jeho okamžitému propuštění. Pan obžalovaný měl dar navazování familiárního vztahu s personálem věznice, proto zprávu zprvu pojal jako žert a nechtěl celu opustit. Vyprávěl mi pak, že dozorce také měl smysl pro humor, takže jako pomůcku k jeho vypuzení z cely použil koště. O důvodech propuštění jsme se pak dověděli asi o dva týdny později po doručení usnesení Vrchního soudu v Praze. Případ je zajímavým dokladem o síle formálních předpisů. R. R. se dostavil k trestnímu řízení ze Spolkové republiky Německo, kam emigroval před mnoha lety. Hned na letišti byl zadržen a na návrh státního zástupce Tomáše Milce se dostal do vazby. Jeho věcí se pak zabýval Krajský soud v Praze senátem předsedkyně Oldřišky Rysové. Ta zásadně zamítala všechny žádosti o jeho propuštění z vazby. Spolek Šalamoun nabídl soudu ve vazebním řízení záruku za obviněného. R. R. podal Vrchnímu soudu v Praze stížnost proti zamítnutí žádosti o propuštění. Totéž učinil Spolek Šalamoun, který přidal námitku podjatosti proti účasti ve stížnostním řízení soudkyně Jaroslavy Maternové. Paní soudkyně se nevyloučila a Spolek Šalamoun podal proti jejímu rozhodnutí stížnost k Nejvyššímu soudu ČR, které soud vyhověl usnesením z 26. dubna 2007. Po návratu spisu k Vrchnímu soudu v Praze si soudci všimli, že soudkyně Oldřiška Rysová se opět činila a zamítla další žádost o propuštění z vazby. V té době ale neměla v ruce trestní spis pana obviněného, takže nebyla oprávněna činit jakékoli úkony v jeho věci. Vrchní soud v Praze proto shledal neplatnost jejího rozhodnutí a z důvodu vypršení procesní lhůty nařídil usnesením z 18. května 2007 okamžité propuštění obžalovaného z vazby. Slyšet jej v telefonu, že je na ulici a neví, kam má jít, byl silný a radostný zážitek. R.R. pak ukázněně docházel na hlavní líčení. Vyslechl si prvostupňový rozsudek, podal prostřednictvím obhájkyně odvolání a když mu předsedkyně senátu nevrátila pas, v klidu si na obecním úřadě v místě svého trvalého bydliště nechal vystavit občanský průkaz a odjel zpět do Německa. Už se pak nikdy nevrátil. Teprve po těchto událostech si zažádal o německé občanství a stal se spokojeným německým důchodcem. Dramatičtější byl podobný případ navrácení na svobodu odsouzeného R. A., jemuž dnes již bývalá soudkyně M. N. nadělila v prvostupňovém řízení devět let vězení za účast na bankovní loupeži se zbraní v ruce. Odvolací soud rozsudek zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání, které se nesnesitelně vleklo. Předsedkyně senátu vedla řízení zvláštním způsobem. Pokračování hlavního líčení nařizovala ve velmi dlouhých intervalech. Nechala se vést přísedícím, bývalým policistou. Když jí promítl na obrazovku videozáznam z bankovních kamer, na němž se pohybovali tři maskovaní muži téměř stejných postav, vrhla pohled na trojici obžalovaných, přivedených z vazby, z nichž prostřední převyšoval své druhy o hlavu, a zeptala se přísedícího, zda si skutečně myslí, že ti tři jsou pachateli. Ale klidně soudila dál. Spolek Šalamoun navrhl kvůli průtahům a jiným pochybením, aby s ní předseda soudu zavedl kárné řízení, a kromě toho upozornil nadřízený soud na extrémní průtahy řízení. Výsledkem bylo propuštění z vazby celé trojice obžalovaných z důvodu neúnosných průtahů prvostupňového řízení. Předsedkyně senátu se vyhnula kárnému řízení tím, že se vzdala hodnosti soudkyně. Případ pak převzal jiný soudce, jenž všechny tři obžalované postupně zprostil obžaloby, R. A. jako prvního. Vrchní soud v Praze zprošťující rozsudky potvrdil ve veřejném zasedání. To vše jsem nevěděl, když mi R. A. telefonoval, že právě vyšel z věznice a neví, proč je na svobodě. Projelo mi hlavou, že soud z neznámých důvodů nevzal do úvahy, že obviněný, nepravomocně odsouzený na devět let za bankovní loupež se zbraní v ruce, by hypoteticky mohl být nebezpečný pro občany a dalo by se očekávat, že uprchne. Dopadlo to ale dobře. R.A. neuprchl, zúčastnil se řízení a krátce po právní moci zprošťujícího rozsudku založil rodinu. Má krásné děti a úspěšně podniká. Třetím případem překvapivého propuštění na svobodu byl příběh odsouzené M. Sch., která nastoupila k odpykání sedmiletého trestu do věznice na vtipné adrese Rozkoš 990. Ale již po sedmi měsících ji dne 11. prosince 2018 věznice propustila na svobodu v oblečení, získaném od charity. O důvodech propuštění nic nevěděla. V tomto případě se ale aspoň dalo vyvodit, že je to výsledek zrušení rozsudku zásahem Nejvyššího soudu ČR, vyvolaným dovoláním. Byla to velká radost, ale pro M.Sch. i začátek nepříjemných starostí. Byla sice na svobodě, ale stále v postavení obžalované, což ji zbavovalo nároku na podporu v nezaměstnanosti, popřípadě na jiné dávky, ale současně ztěžovalo její uplatnění na trhu práce. Dostala se do existenční tísně. Pravomocného zproštění se domohla až 24. června 2020 usnesením Vrchního soudu v Olomouci. Čekání na ně jí nenávistným zásahem prodloužil o sedm měsíců státní zástupce Radek Mezlík, dnes vyslaný úřadem Marie Benešové jako česká posila do Úřadu evropského žalobce. Čtvrtým překvapením byla telefonická zpráva, že se nenadále „na ulici“ ocitla chráněnka spolku Chamurappi,33letá matka tří dětí, žádající již potřetí o podmíněné propuštění z výkonu trestu. Prvé dva pokusy, na nichž jsme se nepodíleli, byly neúspěšné. Soud prvního stupně sice rozhodl o jejím propuštění, ale vždy se odvolala státní zástupkyně a stížnostní soud příznivé rozhodnutí zrušil. V této situaci podal spolek Chamurappi třetí návrh na podmíněné propuštění, spojený s převzetím společenské záruky. První veřejné zasedání proběhlo ve velmi příjemném ovzduší. Z chování předsedy senátu se dalo usuzovat, že je vnitřně připraven žadatelku propustit a je vděčný za vpád spolku Chamurappi, který v krátké době po posledním neúspěchu toto řízení znova otevřel. Soudce mohl rozhodnout hned při prvním veřejném zasedání, ale neučinil tak. Chtěl si zřejmě opatřit protiváhu proti odporu státního zástupce, proto přibral k řízení znalce psychiatra a psychologa. Jenže znalci byli nepřátelsky naladění proti žadatelce a proti jejímu propuštění se postavili. Tvrdili, že žadatelka trpí neléčitelnou kombinovanou poruchou osobnosti, která může způsobit, že nezvládne těžkosti života na svobodě a vrátí se k asociálnímu jednání. Pak se jednoznačně proti propuštění postavil státní zástupce a dílo zmaru bylo dokonáno. Dne 18. listopadu jsem vyčetl na internetu, že soud prvního stupně odeslal spis stížnostnímu soudu 4. listopadu. Odhadoval jsem, že možná někdy koncem roku padne rozhodnutí a vzhledem k ustáleným právním názorům, jež stížnostní soud projevil ve dvou předchozích procesech, jsem byl připraven na zamítnutí stížnosti, v příznivém případě na vrácení věci soudu prvního stupně. Propuštění žadatelky a rychlost rozhodování stížnostního soudu mě příjemně překvapily. Četnost radostných překvapení je ale nepříjemně nízká. Daleko častěji se na nás a naše chráněnce valí různé pohromy. Lidského utrpení není nikdy dost. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-09-30 12:52:43

Nejlepší detektivkou loňského roku je Vzplanutí od Jiřího Březiny

V kavárně pražského Činoherního klubu proběhlo v úterý 29. září udílení cen za českou detektivní literaturu. Oceněny byly nejlepší knihy tohoto žánru – a také jednotlivé povídky. Autorem detektivní knihy roku se stal Jiří Březina. První místo v soutěži o nejlepší detektivní povídku roku 2019 Cena Havran patří příběhu Letní kachna z Polky z pera Zuzany Rampichové. Autorka cenu získává již počtvrté. „Marek a Václav se rekreují na Šumavě, když se ve stejném penzionu ubytuje Václavův dávný společník Hubert s rodinou. Společné podnikání jim tehdy zkrachovalo, ale je zjevné, že Hubertovi se v něm po letech nějak podezřele dobře daří… Napínavý a poutavě napsaný příběh, který se inspiruje současností, ze které mrazí,“ uvádí o letošním vítězné povídce porotkyně B. M. Horská. Druhé místo získal Miloš J. Blažej za vtipnou povídku ze současné Prahy Základní instinkt řidiče Uberu. Třetí místo bylo uděleno syrovému příběhu Zdeňka Hledače z doby před třiceti lety Vesnická neromance. Jihočeský autor Jiří Březina získal hlavní Cenu Jiřího Marka už podruhé, tentokrát za detektivku Vzplanutí (Motto), ve které vyšetřování vede opět sympatický policista Tomáš Volf. Ten má tentokrát za úkol rozřešit případ, nad nímž zůstává rozum stát – samovznícení člověka. Jedná se o nadpřirozený jev, nebo o rafinovanou vraždu? Autor si zvolil neobvyklé téma a dokázal se s ním podle poroty důstojně vypořádat. Druhé místo obsadil Pavoučí případ (Klika), do nějž Jan Frána, autor zjevně odkojený trampingem, zakomponoval dva navzájem propojené tajuplné příběhy, které potěší milovníky únikových her, tajných chodeb a záhad z minulosti. Na třetím místě se umístil detektivní román Přiznat vinu (Kalibr) Martina Goffy, který řeší případ před lety ztracené dívky, přičemž čtenáři velmi realisticky demonstruje metody policejní práce. O čestná uznání se podělili tentokrát dokonce čtyři autoři – s ohledem na to, že do letošní soutěže byl přihlášen rekordní počet knih (celkem 25). Špionážní thriller Chamtivost (Kniha Zlín) se točí kolem zvěrstev, jež se odehrály ve skutečné válce v Jugoslávii, takže čtenáře nejednou šokuje a předkládá mu situace, které nikdy nemohl zažít. Jeho autor jej vydal pod pseudonymem Berg. Strach za oponou Viléma Křížka (Mystery Press) je v podstatě retrodetektivka ve stylu Sherlocka Holmese, napsaná kultivovaným stylem. Autor však krom toho skvěle vystihl předválečný svět pražských divadel a zákulisí operní scény. Román Nekompromisně (Paseka) spisovatelky Ivy Procházkové, která píše také pro děti, je v podstatě politický thriller nahlíženým z úhlu několika postav. Spojení fikce a reality českého politického života i jeho podsvětí funguje podle poroty velmi věrohodně. V detektivce Martina Stručovského Zavátá sněhem (Motto) vystupuje osamělý mstitel, kolem něhož se to hemží zločinem. On však, zjevně poučen z drsné detektivní školy, všechno své úsilí nekompromisně podřídí jedinému cíli – odhalit vraha. Společnost Agathy Christie v rámci 22. ročníku své literární soutěže udělila první místo Davidu Urbanovi za povídku Dobrá partie. Druhé místo získal Zdeněk Hledač za povídku Vesnická neromance. Třetí místo patří Zuzaně Rampichové za povídku Letní kachna z Polky. Česká společnost Sherlocka Holmese ocenila povídku Vítězslavy Felcmanové Případ putující pralinky. Ceny tradičně vyhlašuje Česká asociace autorů detektivní literatury (AIEP). Nejstarší soutěží je Cena Havran o nejlepší povídku roku, jež byla udělena již pošestadvacáté, o rok kratší dobu se udílí Cena Jiřího Marka za nejlepší knihu roku. Později přibyly povídkové soutěže čtenářských organizací, vycházející z havranovského klání. Od roku 1999 se udílí Cena Společnosti Agathy Christie, od roku 2003 Cena České společnosti Sherlocka Holmese. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-08-20 07:30:44

Miloš Zeman měl právo nejmenovat Michala Šmardu ministrem kultury

Miloš Zeman se odmítnutím jmenování Michala Šmardy porušení Ústavy nedopustil. Čistě z hlediska litery Ústavy není prezident republiky povinen jmenovat ministrem každého, koho mu předseda vlády navrhne. Prezident byl do procedury jmenování členů vlády zakomponován jako pojistka. Jeho povinností je zkoumat vhodnost uchazečů. Ústava mu dokonce stanoví povinnost odmítnout jmenování členem vlády osobu, která by byla ve střetu zájmů. Pokud by zákonodárce chtěl, aby o složení vlády rozhodoval pouze premiér, byl by to on, komu by tato pravomoc byla svěřena. Způsob, jakým Miloš Zeman odmítl požadavek předsedy ČSSD Jana Hamáčka na jmenování Michala Šmardy ministrem kultury, označil europoslanec Jan Zahradil za "vyšmardování". Po prezidentově rozhodnutí se opět roztrhl pytel s prohlášeními o porušování Ústavy Milošem Zemanem. Tato prohlášení vycházejí buď z osobní averze k osobě současného prezidenta, nebo z neznalosti textu Ústavy. Prezident není podepisovací automat Proces jmenování a odvolávání členů vlády a jejich vzájemné vztahy upravuje hlava třetí Ústavy. V článku 62 písmenu a) je stanoveno: „Prezident republiky jmenuje a odvolává předsedu a další členy vlády a přijímá jejich demisi, odvolává vládu a přijímá její demisi.“ Podrobnosti procedury instalování jednotlivých členů vlády do jejich funkcí upravuje článek 68 odstavec 2, v němž je stanoveno: „Předsedu vlády jmenuje prezident republiky a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů.“ Kritici Zemanova postupu v případě Šmardy operují s předpokladem, že za vládu je odpovědný její předseda, a že to má být tedy jedině on, kdo rozhoduje o jejím složení. A že prezident republiky je v tomto případě pouze jakýsi podepisovací automat, který má ve věci složení vlády pouze poslušně provést to, co mu premiér předkládá. Svoji argumentaci opírají o tvrzení, že vláda je následně povinna získat důvěru Poslanecké sněmovny, jíž se ze své činnosti zodpovídá. Jestliže ji nezíská, byť i kvůli odporu většiny poslanců vůči jedinému ministrovi, tak se musí poroučet – respektive podat demisi, kterou je prezident povinen přijmout. Při své argumentaci ve vztahu ke Šmardově případu se kritici prezidentova postupu odvolávají i na článek 68 odstavec 5, v němž je stanoveno: „V ostatních případech prezident republiky jmenuje a odvolává na návrh předsedy vlády ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů.“ Tento článek sice skutečně upravuje případy, kdy je bez demise celé vlády měněn jeden ministr nebo více členů vlády bez toho, aby vláda následně musela předstoupit před poslance s žádostí o vyjádření důvěry. Ani jedno z citovaných ustanovení však nijak neomezuje možnost správního uvážení prezidenta ve věci jmenování členů vlády. Pro pochopení logiky ústavní konstrukce je nutné Ústavu číst společně s Listinou základních práv a svobod, která společně s Ústavou a ústavními zákony tvoří ústavní pořádek ČR. Listina stanoví závazné a nepřekročitelné limity pro výkon veřejné moci. Z hlediska "případu Šmarda" jsou důležité zejména dvě podmínky: Článek 2 odstavec 2 stanoví: „Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.“ Podle článku 54 odstavce 1 je prezident republiky hlavou státu a tudíž vykonává státní moc. Podle Listiny ji může vykonávat pouze v případech, kdy je k tomu Ústavou nebo jiným zákonem výslovně zmocněn. Neméně důležité však je, že pravomoci svěřené mu zákonem musí vykonávat výhradně způsobem, který je stanoven v zákoně, což je Ústava i běžný zákon. Při výkonu svěřených pravomocí musí podle citované článku Listiny postupovat v mezích zákona. Způsob nastavení těchto mezí je upraven článkem 4 odstavcem 1 Listiny, který stanoví: „Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.“ Ministrem může být pouze člověk navržený premiérem Jestliže tedy Ústava svěřuje prezidentovi pravomoc jmenovat předsedu vlády a na jeho návrh ostatní členy, dává mu tím zákonné zmocnění vyžadované článkem 2 odst. 2 Listiny. V případech, kdy je Ústavou nastavena procedura – jako je tomu u jmenování ministrů, které prezident provádí na návrh předsedy vlád –, jde o zákonné vymezení způsobu, jakým má postupovat. Prezident podle ustanovení článku 68 odstavců 2 a 5 nemůže jmenovat ministrem kohokoli se mu zlíbí. Například nějakého svého kamaráda. Ministrem nebo místopředsedou vlády může jmenovat pouze osobu, která mu byla navržena premiérem. Do vlády může jmenovat libovolnou osobu pouze do funkce předsedy vlády. Jmenování předsedy vlády je ve výhradní pravomoci prezidenta. Ústava nedává v prvních dvou pokusech nikomu pravomoc navrhovat prezidentovi ke jmenování předsedu vlády. Teprve pokud dvě vlády, jejichž premiér byl ustanoven prezidentem, nezískají v po sobě následujících pokusech důvěru poslanců, stanoví Ústava prezidentovi povinnost jmenovat předsedou vlády osobu, kterou mu navrhne předseda Poslanecké sněmovny. To je jasné omezení, jak o něm hovoří Listina. Po politické a ústavní krizi v souvislosti s rozpadem druhé vlády premiéra Václava Klause (ODS) po "Sarajevském atentátu" v roce 1997 a následném jmenování tzv. úřednické vlády premiéra Josefa Tošovského tehdejším prezidentem Václavem Havlem, zákonodárci jednali o změně Ústavy, která by prezidentovy pravomoci při jmenování členů vlády omezila. Tehdy odstavený premiér Václav Klaus z hlediska práva správně namítal, že jmenování Josefa Tošovského předsedou vlády bylo protiústavní. Sám demisi nepodal a jím vedené vládě nebyla Poslaneckou sněmovnou vyjádřena nedůvěra, což jako podmínku odvolání vlády stanoví články 72 a 73 Ústavy. V roce 1998 a 1999 poslanci a senátoři projednávali novelu Ústavy, která by prezidentovi uložila povinnost jmenovat předsedou vlády osobu, která je mu navržena nejvyšším orgánem politické strany, jež ve volbách do Poslanecké sněmovny získala nejvíce hlasů. Protože však tato novela nebyla řádně schválena potřebnou třípětinovou většinou obou parlamentních komor, nebyl záměr nikdy naplněn. Prezident republiky tedy nadále může ve dvou po sobě následujících pokusech premiérem jmenovat kohokoli. A pak je na premiérovi a na jeho návrh prezidentem jmenovaných ministrech, aby přesvědčili poslance, aby jim vyslovili důvěru. Ani v případě jmenování předsedy vlády tedy prezidentova pravomoc správního uvážení nebyla nijak omezena. A už vůbec není omezena v případě jmenování ministrů. Omezení správního uvážení prezidenta by totiž podle citovaných článků Listiny musela stanovit Ústava nebo jiný zákon. Což nestanoví. Prezidentovi lze vyčítat jmenování Andreje Babiše ministrem financí Pokud by personální složení vlády bylo výhradní záležitostí premiéra, svěřil by zákonodárce předsedovi vlády v Ústavě pravomoc jmenování ostatních členů vlády, tedy ministrů a místopředsedů vlády. Zákonodárce to však neučinil. Parlament naopak stanovil, že proces jmenování vlády je dvoukolový, a že se jej účastní tři aktéři. Prezident republiky podle článku 68 odstavce 2 napřed jmenuje předsedu vlády. A teprve poté na jeho návrh ostatní členy vlády. Člen vlády samozřejmě se svým jmenováním musí souhlasit a musí složit do rukou prezidenta republiky předepsaný slib. Naše ústava je konstruována na principech dělby moci a vzájemného působení ústavních brzd a protiváh. Zákonodárce proces jmenování vlády záměrně rozdělil mezi prezidenta a premiéra. Parlament tuto konstrukci zakotvil do Ústavy jako pojistku. A to s cílem omezení kumulace přílišné moci v jedněch rukou. Jednak proto, aby premiérovi znemožnil snadno do funkce dostat nějakého odborně nekompetentního politika, třeba jeho kamaráda. V tomto ohledu by tedy bylo Miloši Zemanovi možné vyčítat nikoli nejmenování Šmardy ministrem kultury, ale jako jeho selhání  by naopak bylo možné považovat jeho povolnost při jmenování právničky Kateřiny Valachové (ČSSD) do funkce ministryně školství. Během výkonu svého mandátu se ukázala s nadsázkou jako nejhorší šéfka resortu od dob protektorátního ministra Emanuela Moravce. Ústava výslovně počítá se správní úvahou prezidenta při jmenování ministrů. Ukládá mu v tomto směru dokonce povinnost nejmenovat členem vlády osobu, která by byla ve střetu zájmů, což vyžaduje přezkum situace konkrétní osoby, neboli správní uvážení prezidenta. Článek 70 v tomto ohledu stanoví: „Člen vlády nesmí vykonávat činnosti, jejichž povaha odporuje výkonu jeho funkce. Podrobnosti stanoví zákon.“ Čistě z právního hlediska tedy prezidentovi nelze vyčítat porušení Ústavy v případe odmítnutí jmenování Michala Šmardy ministrem kultury. Vytknout mu lze naopak zanedbání povinnosti odmítnout jmenování Andreje Babiše (ANO) do funkce ministra financí v roce 2014. Už v době nástupu na Ministerstvo financí byl Andrej Babiš jakožto majitel holdingu Agrofert ve střetu zájmů. Agrofert je významným daňovým poplatníkem a potenciálním subjektem kontroly ze strany finanční správy podřízené Ministerstvu financí. Dále je příjemcem velkých státních a evropských dotací, o nichž rozhodují jiná ministerstva. V neposlední řadě je realizátorem řady veřejných zakázek zadávaných ministerstvy a jim podřízenými organizačními složkami státu, o jejichž rozpočtu ministr financí rozhoduje. V případě rozhodování o jmenování Andreje Babiše předsedou vlády byl prezident republiky při svém správním rozhodování ve velmi složité situaci. Na jednu stranu Babiš v té době byl a dodnes je ve střetu zájmů, jak jej definuje příslušný zákon. Tento požadavek se však střetává s principy demokracie a rozhodování na základě většinového hlasování. Článek 5 Ústavy stanoví: „Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů.“ Konstrukce základů státního zřízení je dále rozvinuta mimo jiné v článku 6 Ústavy, který stanoví: „Politická rozhodnutí vycházejí z vůle většiny vyjádřené svobodným hlasováním.“ Pokud by Miloš Zeman odmítl Andreje Babiše jmenovat předsedou vlády a místo něj by dvakrát jmenoval někoho jiného, nezískaly by takové vlády s největší pravděpodobností důvěru Poslanecké sněmovny. Ve třetím pokusu by nakonec stejně musel jmenovat Andreje Babiše, kterého by mu navrhl předseda Poslanecké sněmovny Radek Vondráček (ANO). Ve třetím pokusu je totiž možnost správního uvážení prezidenta vyloučena. Ústava v článku 68 odstavci 4 striktně stanoví: „Pokud nezíská důvěru Poslanecké sněmovny ani druhá vláda jmenovaná na návrh premiéra jmenovaného prezidentem, jmenuje prezident republiky předsedu vlády na návrh předsedy Poslanecké sněmovny.“ Jmenování jiné osoby než je ta, která mu byla navržena předsedou Sněmovny, by bylo porušením Ústavy. Časový limit není přesně dán Předmětem polemiky by pak mohlo být pouze to, jak rychle by to prezident měl učinit. Neboli jak dlouho by mohl nechat vládnout vládu v demisi. Ústava v článku 73 odstavci 2 stanoví: „Vláda podá demisi, jestliže Poslanecká sněmovna zamítla její žádost o vyslovení důvěry nebo jestliže jí vyslovila nedůvěru. Vláda podá demisi vždy po ustavující schůzi nově zvolené Poslanecké sněmovny.“ Možnost správního uvážení prezidenta je v těchto případech Ústavou výslovně vyloučena. Článek 73 odstavec 3 v těchto případech prezidentovi ukládá povinnost demisi přijmout. Kromě toho má článkem 75 Ústavy výslovně uloženo: „Prezident republiky odvolá vládu, která nepodala demisi, ačkoliv ji byla povinna podat.“ Nejen při procesu odvolávání Antonína Staňka z funkce ministra kultury, ale i při jiných příležitostech bylo diskutováno téma, zda je prezident nějak časově omezen ve svém správním rozhodování. Článek 74 Ústavy stanoví: „Prezident republiky odvolá člena vlády, jestliže to navrhne předseda vlády.“ V Ústavě však není stanoveno, v jaké lhůtě tak má učinit. Prezidentovi kritici ve své argumentaci vyslovují názor, podle něhož jestliže není v Ústavě stanoven časový limit, má prezident jednat bezodkladně nebo bez zbytečného odkladu. Tato argumentace nemá žádnou oporu v textu Ústavy. Usvědčuje je však z neznalosti Ústavy a právního řádu jako celku. Opět s odkazem na citované články 2 a 4 Listiny je nutné připomenout, že omezení musí být stanovena zákonem. Tam, kde zákonodárce považoval za nutné určit prezidentovi lhůtu k rozhodnutí, ji do Ústavy stanovil. Příkladem je článek 50, který stanoví: „Prezident republiky má právo vrátit přijatý zákon s výjimkou zákona ústavního, s odůvodněním do patnácti dnů ode dne, kdy mu byl postoupen.“ Ústavní soud již judikoval, že pokud prezident republiky zákon ve stanovené lhůtě nevetuje ani nepodepíše, má se za to, že nevyužil své možnosti jej vrátit a zákon je pak vyhlášen ve Sbírce zákonů jako platný.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}  Tam kde zákonodárce chtěl, aby určitý orgán jednal bezodkladně, to v Ústavě výslovně stanovil. Příklad lze nalézt například v článku 45, který stanoví: „Návrh zákona, se kterým Poslanecká sněmovna vyslovila souhlas, postoupí Poslanecká sněmovna Senátu bez zbytečného odkladu.“ To samozřejmě neznamená ihned po schválení ve 3. čtení, ale až poté, kdy legislativní odbor do návrhu zapracuje všechny schválení pozměňovací návrhy, a poté kdy je správnost práce jeho zaměstnanců prověřena zpravodajem, ověřovatelem a předsedou Poslanecké sněmovny. Někdy to trvá týden. Jindy i měsíc či dva, nebo i více. Ve smyslu citovaných článků 2 a 4 Listiny, které stanoví pravidla pro výkon státní moci platí, že tam, kde není Ústavou nebo zákonem výslovně uložena určitá podmínka pro výkon pravomoci, nelze se jí výkladem dovolávat. Jestliže tedy prezidentu republiky není v příslušných článcích Ústavy týkajících se jmenování a odvolávání ministrů uloženo jednat bez zbytečného odkladu, nemůže mu být vyčítáno jako protiústavní, pokud o problému uvažuje o den, týden nebo měsíc déle. Příklady z minulosti V minulosti prezidentovy možnosti správního uvážení v jediném případě omezil Nejvyšší správní soud (NSS). Šlo však o případ tzv. sdílených pravomocí prezidenta, které jsou zakotveny v článku 63. Jednalo se o případ odmítnutí jmenování několika mladých právníků do funkce soudců, které v roce 2005 prezidentu Václavu Klausovi navrhl podle článku 63 písmeno i) tehdejší ministr spravedlnosti Pavel Němec (US). Odmítnutí soudní čekatelé na prezidenta podali správní žalobu. Ve finálním rozsudku NSS nezpochybnil prezidentovu pravomoc odmítnout jmenování soudců navržených mu ministrem spravedlnosti. Pouze mu uložil povinnost dle Správního řádu rozhodnutí řádně zdůvodnit. NSS tak judikoval, že i na výkon prezidentových sdílených pravomocí podle článku 63 je nutné pohlížet jako na správní rozhodnutí, na něž se vztahují obecné zásady správního řízení stanovené v části druhé Správního řádu. S odkazem na § 68 NSS uložil prezidentu Klausovi odůvodnit zamítavé rozhodnutí. Václav Klaus na odmítnutí následně setrval a odůvodnil je tím, že uchazeči nedosahují věku 30 let, i když v té době pro ně tato podmínka v zákoně ještě nebyla stanovena. Ke konstatování o porušení Ústavy se NSS neodhodlal. Z judikátu NSS by teoreticky bylo možno dovozovat, že tam, kde prezident uplatňuje své správní uvážení, by měl respektovat všechny obecné zásady správního řízení stanovení Správním řádem. Tedy i lhůty pro rozhodování. Ty jsou obecně stanoveny správnímu úřadu na 30 dnů. Úřad si je však svým rozhodnutím může v případě složitých agend prodloužit o dalších 60 dnů. Navíc může rozhodování v závažných případech přerušit například za účelem získání znaleckého posudku, a pak k na to navazujícímu předvolávání dalších svědků. Celkově při sečtení všech možností jak natahovat lhůty může být doba čekání na rozhodnutí velmi dlouhá. Jsou známy případy správních řízení trvajících roky. Postižený čekáním má možnost se domáhat u správního soudu žalobou na nečinnost  ochrany proti průtahům. Musí však dokázat, že správní úřad nejedná bez zbytečného odkladu. Což znamená, že neprovádí delší čas žádné úkony nutné k vydání rozhodnutí. A pokud prezident koná – například konzultuje s politiky a právními experty – jedná v souladu se zákonem. Má to však ještě jeden háček. NSS vztáhl povinnost jednat podle Správního řádu na případ jmenování soudců, což je sdílená pravomoc. Jmenování ministrů je výhradní pravomoc. V těchto případech neexistuje ani žádný judikát, který by jeho rozhodování omezoval podmínkami stanovenými Správním řádem. Tvrzení, že Miloš Zeman porušil ústavu, když o odvolání Antonína Staňka nerozhodl ihned, je tedy čirou spekulací, která nemá oporu v právním řádu. Jako nesmyslné je označovat za protiústavní Zemanovo odmítnutí jmenování Michala Šmardy ministrem kultury. Miloš Zeman v tomto případě postupoval v souladu se Správním řádem. Rozhodl ve stanovených lhůtách. A řádně jej odůvodnil tím, že „že pan Michal Šmarda se nikdy nezabýval problematikou české kultury. Z tohoto důvodu není odborně kompetentní pro výkon funkce ministra kultury České republiky.“ Což se lze dočíst na webu Kanceláře prezidenta republiky. Vyvrátit tvrzení o tom, že prezident je v případ jmenování a odvolávání ministrů podepisovací automat, lze snadno i na případě členů Nejvyššího kontrolního úřadu (NKÚ). Jde o tzv. výhradní pravomoc prezidenta, která nepodléhá kontrasignaci předsedy vlády nebo jiného člena vlády. Je zakotvena v článku 62  písmeno j), který stanoví: „Prezident republiky jmenuje prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu.“ Ve stejném článku 62, který upravuje výhradní pravomoci prezidenta je v písmenu a) zakotvena prezidentova pravomoc jmenovat a odvolávat členy vlády. Pro úplnost je třeba dodat, že článek 97 odstavec 2 Ústavy stanoví: „Prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu jmenuje prezident republiky na návrh Poslanecké sněmovny.“ V roce 2002 Poslanecká sněmovna tajnou volbou řádně navrhla ke jmenování viceprezidentem NKÚ Františka Brožíka, bývalého místopředsedu Poslanecké sněmovny a člena prezídia Fondu národního majetku (FNM). Prezident Václav Havel jeho jmenování odmítl. Zdůvodnil jej pochybností vhodnosti této osoby vzhledem k pověstech o jeho zkorumpovanosti. V případě Brožíka nikdo nemluvil o ústavní krizi nebo porušování Ústavy prezidentem. Nestalo se nic. Sněmovna prostě zvolila jiného kandidáta a ten byl poté prezidentem Havlem jmenován do funkce.   Omluva: V textu bylo zkomolené jméno předsedy Poslanecké sněmovny Radka Vondráčka z ANO. Za chybu se omlouváme.

Čas načtení: 2024-03-13 11:00:36

Seriál Metoda Markovič nekončí! Diváky čeká další ohavný případ

Tvůrci seriálu Metoda Markovič: Hojer chystají pokračování Detektiv bude vyšetřovat případ spartakiádního vraha Jiřího Straky Zatím není jasno o obsazení, ani o datu uvedení Televize Nova, která provozuje i streamovací platformu Voyo, oznámila velkou novinku pro fanoušky českých kriminálek. Po vydařené první řadě krimiseriálu Metoda Markovič je v plánu i pokračování, ve kterém by scénáristi rádi zvěčnili další notorický známý případ, který detektiv Jiří Markovič za svůj profesní život řešil. Přečtěte si celý článek Seriál Metoda Markovič nekončí! Diváky čeká další ohavný případ

Čas načtení: 2024-05-14 09:00:01

Justiční omyl! John Lennon s Yoko Ono měli jasno, a co vy?

Milenci byli vyděšeni. Cizinec se zbraní, podivně dobře oblečený v obleku, se posadil na zadní sedadlo. V klidu jim sdělil, že uprchl před spravedlností, a stěžoval si, že má hlad. Vědec Michael Gregsten a jeho laboratorní asistentka Valerie Storie se s ním snažili komunikovat a uvažovali, proč si muž nevzal jejich auto a neodjel. Místo toho jim nařídil, aby ho bezcílně vozili, pokusy dvojice zbavit se ho nevyšly. O několik hodin později skončili na A6, v oblasti se zlověstným názvem Deadman’s Hill. Přestože muž tvrdil, že si chtěl jen odpočinout, náhle střelil Michaela do hlavy. Ten byl na místě mrtev. Poté v autě několikrát znásilnil Valerii, kterou nakonec postřelil. Jako zázrakem přežila, ale zůstala trvale ochrnutá od pasu dolů. Patnáctiletá dívka odešla bosá z domu po záhadném telefonátu. Za pár dní ji našli mrtvou Číst více Byl oběšen, otázky však zůstaly Případ „Vraha A6“ se stal mediální senzací a následný soud s 25letým Jamesem Hanrattym se ukázal být v té době nejdelším v anglické právní historii. Hanratty byl známý drobný zločinec s pohnutou minulostí, který byl popisován jako „mentálně defektní“ a „potenciální psychopat“. Ale důrazně popíral, že by byl Vrahem A6, a tvrdil, že byl v noci únosu ve velšském pobřežním městě Rhyl. Případ byl vysoce kontroverzní kvůli nedostatku spolehlivých důkazů a znepokojivým signálům, že porota měla problém dospět k jednoznačnému závěru – v jednu chvíli během jednání dokonce požádala soudce, aby objasnil, co vlastně znamená pojem „důvodná pochybnost“. Verdikt viny následně vyvolal celonárodní pobouření, petici protestující proti Hanrattyho vině podepsalo více než 90 000 lidí. Bylo to k ničemu. Hanratty byl oběšen v dubnu 1962. Stal se jedním z posledních, kdo byl popraven před zrušením trestu smrti. Vražda s posvěcením státu? Těsně předtím, než zemřel, Hanratty prohlásil, že je nevinný. Skupina novinářů a poslanců vytvořila ‚„Obranný výbor A6“, aby jeho slova potvrdila. Jedním z podporovatelů organizace nebyl nikdo jiný než John Lennon. On a jeho partnerka Yoko Ono považovali Hanrattyho osud za neoprávněnou státní vraždu a stali se nejznámějšími jmény spojenými s případem. Kromě pózování s velkým transparentem s nápisem „Británie zavraždila Hanrattyho“ uspořádali John Lennon a Yoko Ono dokonce tichý protest ve Speakers’ Corner v londýnském Hyde Parku. Dvojice celebrit se během protestu zabalila do velkého bílého prostěradla, zatímco Hanrattyho otec promluvil k davu. Dopad případu na britský duch doby byl zdůrazněn skutečností, že Lennon podpořil dokument s názvem „Zabila Británie Hanrattyho?“, zatímco Yoko Ono v živém přenosu křičela „Británie, zabila jsi Hanrattyho, ty vrahu!“. Takhle si jdou po krku šimpanzi. Neskutečná podoba s člověkem Číst více DNA jako důkaz! Nebo ne? Velký milník v případu přišel o mnoho desetiletí později, na počátku 21. století, kdy se objevila analýza DNA. Ta potvrdila, že Hanratty byl skutečně Vrahem A6. V roce 2002 soudci odvolacího soudu uznali, že forenzní důkazy získané z oblečení a kapesníku nalezeného se zbraní spojovaly Hanrattyho s místem činu. Valerie Storie, které tehdy bylo necelých 60 let, tuto zprávu uvítala. Někteří lidé se však domnívali, že důkazy DNA byly kontaminovány, a zájem o případ znovu vzplanul v roce 2023 vydáním knihy Popraven: Byl James Hanratty nevinný? Její autor Robert Harriman poukázal na to, že policie jednala špatně, pochybilo státní zastupitelství a některé důkazy nebyly vůbec zveřejněny. Dodal, že DNA bylo odebráno amatérsky. Ale ať už byl James Hanratty krutým vrahem, nebo obětí monstrózního justičního omylu, případ vraždy A6 zůstává nerozlučně spjatý s Británií 60. let. Zdroje: bedfordshirelive.co.uk, bbc.com, independent.co.uk, theguardian.com KAM DÁL: Po stopách psance Robina Hooda: Historik vysvětlil, jak to s ním doopravdy bylo.

Čas načtení: 2024-11-27 21:05:42

Odložený prípad: Kto zabil JonBenét Ramseyovú: Na Netflixe je hrôzostrašný true crime seriál. Zachytáva prípad, ktorý otriasol Amerikou!

Na Netflixe odštartovala 25. novembra mrazivá true crime dráma Who Killed JonBenét Ramsey. Režisér hovorí, že tento dokumentárny seriál je výzvou pre políciu ... The post Odložený prípad: Kto zabil JonBenét Ramseyovú: Na Netflixe je hrôzostrašný true crime seriál. Zachytáva prípad, ktorý otriasol Amerikou! appeared first on Vosveteit.sk - Správy zo sveta technológií a vedy.

Čas načtení: 2019-11-27 14:08:23

Ze zločinů nezletilých mrazí

Každý případ vraždy vzbudí emoce, nejbližší okolí je v šoku, společnost pohoršena. Ovšem když někoho zavraždí dítě, naše mysl se vzpírá tento tragický fakt vůbec přijmout. Nutně vyvstanou otázky, proč k takovému hrůznému činu došlo a co k němu zdánlivě nevinné dítě přimělo. Zkušený německý kriminalista a specialista na sériové vraždy Stephen Harbort ve své knize mapuje osm takových případů z různých koutů země, vražd, které byly spáchány dětmi a měly obzvlášť krutý a zarážející charakter. Šokující je rovněž věkové rozpětí vrahů od šesti do patnácti let. Harbort případy posuzuje z různé perspektivy, zejména se soustředí na rodinné zázemí a psychologické profily nezletilých vrahů a sleduje jejich chování ve vazbě i po ní. Dokumentárním způsobem je popsán například případ šestiletého chlapce, který našel u svého strýce zbraň a zabil jí svou spolužačku, či kauza třináctiletého hocha, jenž má na svědomí životy dvou žen a stal se tak nejmladším sériovým vrahem v Německu, nebo hrůzný případ dvanáctileté dívky, která spolu se svým přítelem zabila své rodiče a bratra, protože byli proti jejich vztahu. V knize se zabývá rovněž ožehavou problematikou, kdy už je dítě částečně či plně odpovědné za své činy a také definuje samotný pojem „dítě“, který se v oblasti kriminalistické, sociologické i právní v rámci různých zemí překvapivě liší. Případy dětských vrahů se nevyhýbají ani České republice. Dodnes je společnost otřesena případem vraždy třináctileté Elišky, kterou ubodal o rok starší kamarád Daniel. Odpověď na otázku, jestli lze takovým a podobným zločinům vůbec zabránit a co děti k natolik hrůzným činům vede, najdeme právě v Harbortově knize Když vraždí děti. TZ

Čas načtení: 2022-03-11 09:19:42

Meze soudcovské nezávislosti

Soudcovská nezávislost patří k hlavním podmínkám spravedlivého soudnictví. Její ochrana je věcí nejvyššího veřejného zájmu. Paradoxně se o ní ale začne mluvit vždy, když se stát v situaci finanční tísně rozhodne krátit nebo zmrazit platy soudců a požadovat po nich solidaritu s ostatními postiženými složkami státní správy. Argumentace odpůrců státního zásahu pak vyvolává dojem, že snížení příjmů soudcovskou nezávislost omezí, patrně v důsledku snížení jejich odolnosti proti úplatkům a jiným zvýhodněním. Je to smutné. Soudcovská nezávislost přichází ale na přetřes také v debatách o vztahu soudů nižšího a vyššího stupně. Soud vyššího stupně má povinnost a zákonné právo přezkoumat na základě opravného prostředku rozhodnutí nižšího stupně a případně je vrátit k novému projednání, nebo za jistých okolností nahradit vlastním. V případě vrácení má právo uložit nižšímu soudu odstranění zjištěných vad a požadovat po něm, aby se při novém projednání řídil jeho právním názorem. Tuto úpravu oficiálně soudci přijímají, jsou s ní srozuměni. Všichni chápou, že soudcovská nezávislost není vymezena tak široce, aby činila nedotknutelnými špatná rozhodnutí jednotlivců. Nastávají ale situace, ve kterých konkrétní soudce vnímá pokyny vyššího soudu jako zásah do své nezávislosti a někdy se dokonce snaží se vzepřít nebo aspoň dát veřejně nevoli najevo. Vždy je pak na místě otázka, zda měl na odpor právo. Vzpomínám si na markantní příklad takové nepříjemné situace v soudním řízení trestním u Obvodního soudu pro Prahu 7 proti bývalému vrcholnému představiteli strany Věci veřejné a bývalému ministrovi dopravy Vítu Bártovi. Senát předsedy Jana Šotta zatížil rozsudek nepřehlédnutelnými vadami: odsuzoval za skutky, jež nebyly zmiňovány v obžalobě, nebo byly chráněny poslaneckou imunitou. Městský soud v Praze neměl jinou možnost než vyhovět odvolání odsouzených. Soudce Jan Šott přijal zrušení rozsudku velmi úkorně a jako zásah do své soudcovské nezávislosti. Projednal věc znova jen formálně a nový, tentokrát zprošťující rozsudek, si zjevně připravil předem. V každém případě po krátké přestávce v jednání již nechal rozdat kopie písemného vyhotovení rozsudku přítomným. Sám pak své zprošťující rozhodnutí napadl podnětem ke stížnosti pro porušení zákona v neprospěch obžalovaných. Byl to unikátní nápad, na který asi nikdo jiný nepřišel dříve ani později. Odvolání státní zástupkyně Hany Vrbové odvolací soud zamítl a nejvyšší státní zástupce neuspěl s dovoláním k Nejvyššímu soudu ČR. Vítězství obhajoby bylo absolutní. Reakce předsedy senátu Jana Šotta byla zjevně nepřístojná. Je otázka, proč jinak inteligentní soudce takto jednal. Je možné, že byl opojen pozorností veřejnosti. Řízení se konalo takřka on-line na televizních obrazovkách, doprovázeno mohutnými mediálními útoky na obžalovaného Bártu a stranu Věci veřejné. V dané atmosféře se soudce cítil vítězem a nemohl se smířit s upřením vítězství. Je to dávno a „nehoda“ neměla záporný vliv na kariérní postup pana soudce. S jiným podivným případem jsem se setkal v nedávných dnech v řízení proti manželům Novotným u zlínské pobočky Krajského soudu Brno, vedeném senátem předsedy Radomíra Koudely. Případ jsem sledoval od roku 2017 a jako publicista jsem se k němu vyjadřoval pravidelně, zpravidla kriticky vůči soudu. Na mém blogu a webu spolku Chamurappi, z. s., jsou stále stopy mého působení, na webu navíc anonymizované kopie důležitých rozhodnutí. Novotní byli obviněni z vydírání svého veledlužníka Pavla Buráně s pomocí čtyř najatých „zakuklenců“, které při činu kromě pana „poškozeného“ nikdo neviděl. Identifikace „zakuklenců“ dosud patří k záhadám přímo vesmírným, přičemž policie beztak identifikovala jen tři podezřelé. Soudce Radomír Koudela zřejmě ve vinu obžalovaných hned na počátku uvěřil a do posledního dechu vedl řízení k jejímu prokázání. Vynesl dva odsuzující rozsudky s vysokými nepodmíněnými tresty. Hned v prvním vypadl ze hry na návrh žalobce Petra Matouška jeden z domnělých „zakuklenců“. Vrcholem absurdity se stal rozsudek ze 17. prosince 2019. Zbývající „zakuklenci“ také dosáhli zproštění, proti němuž se žalobce neodvolal. Ale senát dále věřil, že se skutek stal, i když vykonavatelé násilí zmizeli. Novotné poslal znova do vězení na sedm a čtyři roky. U vyhlášení rozsudku jsem byl sám. Obžalovaní se nedostavili, neboť díky únikům informací z jednání senátu jsme všichni předem věděli, jak bude znít rozsudek. Po jednání mi předseda senátu v předsálí soudní síně sdělil, že je nešťastný, že musel tento rozsudek vyhlásit, zvlášť kvůli paní docentce (dal jí čtyři roky odnětí svobody). Proti mé námitce, že jí přece mohl uložit trest tři roky s podmíněným odkladem, se ohradil odkazem na předvídatelnost soudního rozhodnutí. Dodnes přemýšlím, jaký skrytý význam mělo slovo „musel“. Nepřekvapilo mě, když Vrchní soud v Olomouci 30. září 2021 vyhověl odvolání obžalovaných a rozhodnutí senátu Radomíra Koudely zrušil takovým způsobem, že z jeho argumentace nezůstal kámen na kameni. Vrátil věc nalézacímu soudu k novému projednání se závaznými pokyny. Rozhodl také, že nalézací soud má věc projednat v novém složení senátu.  Rozhodnutí odvolacího soudu jsem komentoval článkem Kdo se má bát božích mlýnů ze 14. ledna 2022. Krajský soud Brno ponechal případ nadále předsedovi senátu Koudelovi. Pokyn odvolacího soudu na projednání věci v jiném složení senátu „odšvejkoval“ nahrazením přísedícího Karla Jarcovjáka, jenž rezignoval kvůli součinnosti s pachateli závažné trestné činnosti. Senát doplnila Věra Šmídová. S případem vynucení změny senátu odvolacím soudem jsem se setkal mnohokrát: vždy došlo k pověření jiného předsedy senátu. Hlavní jednání k novému projednání obžaloby se konalo 16. února 2022. Jeho výsledkem byl zprošťující rozsudek se závěrem, že žalovaný skutek se nestal. Průběh hlavního líčení jsem komentoval článkem Kdo se nemusí bát božích mlýnů? z téhož dne. Na výhradách k jednání z uvedeného článku nehodlám nic měnit. K věci se nicméně vracím, neboť se mi dostalo do rukou písemné vyhotovení rozsudku. Čtu je s podivením. Stává se, že při ústním odůvodnění vyhlašovaného rozsudku se předseda senátu nechá unést, „utne se“, ale v písemném vyhotovení si již vede s nadhledem. Tentokrát k tomu nedošlo. Rozsudek je vnitřně rozporný. Ve výrokové větě sice uvádí zprošťující rozhodnutí s tím, že se žalovaný skutek nestal, ale ve větší části pokračuje dokazování viny obžalovaných. Vysloveně uvádí, že senát nesouhlasí s názorem Vrchního soudu v Olomouci. Neodpustil si ani obsáhlé dehonestující meditování o charakterech lidí, kteří se živí obchodováním s hazardem, ačkoli tyto úvahy nemají pro rozhodování o vině vůbec žádný význam. Pak ale ocituje hlavní body rozhodnutí odvolacího soudu a na závěr vysvětluje, proč Novotné zprošťuje obžaloby, i když s míněním odvolacího soudu nesouhlasí. Ve svém celku rozsudek působí dojmem podkladu pro odvolání žalobce. Státní zástupce Petr Matoušek sice přispěl k zhroucení konstrukce obžaloby souhlasem se zproštěním „zakuklenců“, ale přesto se snažil při hlavním líčení ovlivnit soud ke vzpouře proti závěrům odvolacího soudu. Když neuspěl, proti rozsudku se odvolal. Zde se vynořila otázka nezávislosti soudů a soudce v plné nahotě. Soudce Koudela s rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasí, ale podřizuje se mu s pocitem, že utrpěla jeho nezávislost a jeho pověst profesionála a vede si tak, aby nahrál na smeč odvolávajícímu se žalobci. Chápu ho: od roku 2017 stavěl konstrukci pro odsouzení manželů Novotných a možná dokonce v jejich vinu věřil. Pak najednou přijde odvolací soud a jím pracně postavenou chatrč nemilosrdně zbourá. Není snadné s takovou situací se vypořádat, je snadné hojit si rány odporem proti domnělému zásahu do soudcovské nezávislosti. Ponechání případu v rukou předsedy senátu, jehož dílo odvolací soud tvrdě znectil, mělo jedinou výhodu: urychlení řízení. Nový předseda senátu by se musel seznamovat se spisem několik týdnů, ne-li měsíců. Ale zůstal by nad věcí a možná by neposkytl žalobci záminku k odvolání, které případ znova prodlouží. Z bajky plyne poučení, že s možností nazírání prvostupňového soudce na rozhodnutí odvolacího soudu jako na zásah do jeho nezávislosti je třeba počítat, neboť i soudci jsou lidé a mají nárok na subjektivní postoje. Rozhodnutí odvolacího soudu o nutnosti změny složení senátu by vedení nalézacího soudu mělo brát vážně. Obžalovaní Novotní čekali na konec pronásledování od října 2014 a díky součinnosti předsedy senátu a žalobce budou čekat ještě dalších několik měsíců. Je to obrovský nápor na psychiku, za který je nikdo přiměřeně neodškodní a jejich trapiče nikdo nepožene k odpovědnosti. Mají ale aspoň velkou naději, že odvolací soud ve střetu se žalobcem obhájí své stanovisko, když nejsou známa žádná nová skutková zjištění ve prospěch obžaloby. V tomto ohledu jsou obžalovaní na tom lépe než zproštění „zakuklenci“, kteří se právem cítí poškozeni špatnou prací policie a státního zástupce a nepravdivou výpovědí pana „poškozeného“, ale na jejich pokusy o odvetu se jim dostalo jen standardní odpovědi: vyšetřování skončilo, zapomeňte. Až do dalšího rozhodnutí odvolacího soudu mají všichni obžalovaní prostor pro přemýšlení, co je reálného na pověstech, kolujících se vzrůstající intenzitou v „prostředí“ o milionech, které údajně pan „poškozený“ investoval do „motivování“ orgánů činných v trestním řízení k největší možné píli.

Čas načtení: 2021-05-01 16:02:12

Šťastný konec spletitého procesu

Spolek Chamurappi z.s. občas poskytuje podporu žadatelům o podmíněné propuštění z výkonu trestu. Poslední úspěšný případ skončil 30. dubna 2021 propuštěním na svobodu žadatele usnesením Okresního soudu Brno venkov. Avšak předcházely tomu události jinak nebývalé. Do řízení jsme se pustili jako do experimentu s vědomím, že nemusíme uspět. Náš chráněnec měl dlouhodobě přerušen výkon trestu ze zdravotních důvodů. Zkusili jsme, zda soud započítá přerušení výkonu trestu do doby, rozhodné pro podmíněné propuštění. Je to záležitost judikaturně téměř neprobádaná. Případ byl výjimečný také tím, že žadatel si přibral obhájce, i když se jednalo o řízení na návrh spolku Chamurappi z.s., v kterém běžně jednáme bez podpory advokáta: většina našich chráněnců by jej nezaplatila. Protože kmenovou věznicí žadatele byla Věznice Kuřim, požádali jsme u Okresního soudu Brno venkov o podmíněné propuštění po uplynutí poloviny trestu. Soud ale s námi vůbec nedebatoval a postoupil věc Obvodnímu soudu pro Prahu 4, kde ji převzal senát předsedkyně Jany Petrákové. Důvodem byla skutečnost, že žadatel se v okamžiku povolení přerušení výkonu trestu dostal na svobodu z Vazební věznice Praha-Pankrác, kde shodou okolností právě krátkodobě pobýval kvůli řešení svých zdravotních potíží. Počáteční vývoj případu u Obvodního soudu pro Prahu 4 byl nepříznivý: s návrhem jsme neuspěli hlavně z důvodu nezapočítání času, stráveného přerušením výkonu trestu. Nepředpokládal jsem, že stížnostní soud by mohl tuto otázku posoudit jinak než soud nalézací, proto jsem usnesení senátu Jany Petrákové nenapadl stížností. Ale žadatel se prostřednictvím obhájce odvolal. V této době zasáhl do řízení nepříjemně soudce Krajského soudu v Brně Michael Vrtek tím, že žadateli předčasně ukončil přerušení výkonu trestu a poslal jej zpět do kuřimské věznice. Nedbal při tom, že odsouzený podal žádost o prodloužení přerušení výkonu trestu. O žádosti vůbec nezačal jednat. Zasáhl tím nepříznivě do léčebného programu. Pak došlo k legislativním změnám, takže odsouzený mohl žádat o podmíněné propuštění již po uplynutí třetiny trestu. Zatímco jsme čekali na rozhodnutí stížnostního soudu, neztrácel jsem čas a podal jsem Okresnímu soudu Brno venkov návrh na podmíněné propuštění pana odsouzeného po vykonání třetiny trestu. Rozdíl mezi časem, skutečně stráveným ve vězení a třetiny uloženého trestu byl podstatně menší než ve výše uvedeném řízení, proto byla naděje na úspěch o malinko vyšší. Případ převzal senát předsedy Jiřího Večeři. Při prvním veřejném zasedání ho nenadchla myšlenka na zápočet doby strávené v přerušení výkonu trestu. Ale předseda senátu nám nabídl kavalírskou dohodu: odročil pokračování veřejného zasedání o pár týdnů na den, kdy již pan obžalovaný měl mít podmínku odpykání jedné třetiny trestu naplněnou časem stráveným ve vězení. Než jsme se dočkali pokračování veřejného zasedání, potěšil nás Městský soud v Praze usnesením senátu předsedy Jana Kadlece, jímž vyhověl stížnosti proti zápornému rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4. Překvapivě rozhodl, že čas strávený v přerušení výkonu trestu lze započítat, pokud si odsouzený nenavodil zdravotní potíže úmyslně sám. Tím obživlo řízení u Obvodního soudu pro Prahu 4 a najednou jsme se ocitli ve zcela neobvyklé situaci: žádostí pana odsouzeného se souběžně zabývaly dva soudy, přičemž v jednom případě šlo o propuštění po polovině odpykaného trestu, v druhém po jedné třetině trestu. Soud Brno-venkov za těchto okolností zaujal vyčkávací pozici. Jednání odročil na neurčito. Naproti tomu senát Jany Petrákové, jemuž stížnostní soud rozvázal ruce svým právním názorem na možnost započítání času stráveného v přerušení výkonu trestu, s velkou chutí rozhodl o podmíněném propuštění odsouzeného na svobodu. Pak jsme ale narazili na státní zástupkyni Blanku Valsamisovou, jednu z posledních bývalých prokurátorek a členek KSČ ve vedoucím postavení. Usnesení obvodního soudu napadla stížností k Městskému soudu v Praze, jenž senátem předsedkyně Jaroslavy Liškové žádost o podmíněné propuštění pravomocně zamítl. Pokud se čtenářům zdá být jméno Jaroslavy Liškové povědomé, není to náhoda: psal jsem o jejím počínání v článcích o „soudním ping pongu“, v němž zrušila šest po sobě jdoucích zprošťujících rozsudků a vrátila věc zpět na 1. stupeň. V řízení se pak vystřídaly čtyři senáty a teprve ten poslední nahradil zprošťující rozsudek „plichtou“. Když jsem četl stížnost Blanky Valsamisové a usnesení Jaroslavy Liškové, usoudil jsem, že dámy nejsou obeznámeny s přelomovým ústavním nálezem z 28. listopadu 2018, jímž Ústavní soud sjednotil pravidla pro vyhodnocování žádostí o podmíněné propuštění. Nepovažuji to za zcela neobvyklý úkaz. V dané situaci nezbylo než vsadit na poslední kartu, tedy požádat předsedu senátu Jiřího Večeřu o nařízení veřejného zasedání. Argumentaci našeho návrhu jsme posílili analýzou výše zmíněného usnesení Městského soudu v Praze. Přesto jsme k veřejnému zasedání jeli v obavách, že pražské rozhodnutí bude mít nepříznivý vliv na myšlení brněnského senátu a také jsme se obávali jeho vlivu na státního zástupce. Ulevilo se mi teprve v okamžiku, kdy jsem vyslechl v závěrečné řeči státního zástupce návrh na propuštění žadatele. Konec dobrý, vše dobré. Na závěr dodávám, že dlouhé složité řízení, v němž opakovaně dochází k nenaplnění nadějí, klade vysoké nároky na psychiku nejen žadatelů, ale i jejich blízkých. Manželka žadatele, matka tří jejich dětí, jež s ním žije třicet let, několikrát připravovala hostinu na uvítanou. Dnes poprvé neměla navařeno a napečeno. Zasloužila by si medaili za statečnost. Soudní rozhodnutí nedopadá jen na obžalovaného, ale na všechny „jeho lidi“, kteří někdy strádají více než jejich blízcí za mřížemi. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-03-01 19:49:37

Rozporné postoje upovídané ministryně

Marie Benešová se v posledních dnech opakovaně kriticky vyjádřila k jednání pražské vrchní státní zástupkyně Lenky Bradáčové. Bezprostředním podnětem jsou úniky informací z vyšetřování případu soudce Zdenka Sováka, dnes už důchodce. V té souvislosti se dožaduje předání věci Vrchnímu státnímu zastupitelství v Olomouci.  K únikům jistě došlo. Je to patrné již ze skutečnosti, že v den Sovákova zadržení se na televizních obrazovkách objevily záběry z jeho eskortování na policejní služebnu. Někdo musel novináře na tuto událost s předstihem upozornit. O chvíli později se v médiích objevily informace, které mohly mít původ v dokumentaci trestního řízení. Není to ostatně nic nového, toto neřádstvo se opakuje často a nedaří se učinit tomu přítrž. Ovšem vyvodit ze skutečnosti, že řízení dozoruje Vrchní státní zastupitelství v Praze, že za úniky je odpovědný právě tento úřad, je příkladem zkratového myšlení a zvláštní nepřízně k šéfce úřadu. A požadavek na předání věci na Moravu nemá vůbec žádné opodstatnění. Falešná kastovní solidarita Vystoupení Marie Benešové je v tomto případě jedním z dalších náznaků, že nejenže někdy neovládá svůj jazyk, ale také s potlačením nechuti k některým lidem má potíže. Mezi lidem otalárovaným a novináři kolují pověsti o její dlouhodobé nepřekonatelné nechuti k Lence Bradáčové, a naopak náklonnosti k Ivo Ištvanovi. Nadřazování olomouckého úřadu nad pražský se ale nedá objektivně odůvodnit, naopak je pozoruhodné, že Marie Benešová nevidí průšvihy olomouckých žalobců. Na jejich kontě je například „puč“ ze 13. června 2013, jenž vedl k pádu Nečasovy vlády a vyvolal zásadní vnitropolitické změny. Kdo neztratil paměť, musí si pamatovat, jak se na tiskové konferenci chlubili Ivo Ištvan a jeho spolčenci, až se jim od úst prášilo, jaká senzační odhalení přinesly související vyšetřovací úkony. Dnes víme, že skutečné výsledky měly hodnotu „nula nula nic“. Nicméně olomoučtí Prášilové jsou pro Marii Benešovou důvěryhodnější než jejich pražští kolegové, kteří až dosud žádným skandálem srovnatelných rozměrů zatíženi nejsou. Znám osobně oba vrchní státní zástupce a oba ctím přes všechny maléry jako právní autority. Lenka Bradáčová by se ale asi k účasti na výše zmíněné taškařici nenechala zlomit. Shodou okolností v posledních třech až pěti letech nahlížím do dílny olomouckých žalobců velmi často a podivností tam nacházím více než dost. Na jejich nestrannost bych v některých případech nepřísahal. Snaha dostat do tepláků vybraného obviněného za každou cenu nebo naopak chránit vyvolené podezřelé občas čouhá z jejich postupů jak sláma z bot. Nejhůř se chovají, když někdo sáhne na některého člena jejich stáje. Podal jsem například podnět k prověření podezření ze zneužití pravomoci úřední osoby proti jednomu z hojně medializovaných olomouckých žalobců, jenž lhaním soudu pomohl do neštěstí pár lidem, a má toho na svědomí mnohem víc. Protože jsem ze zkušenosti předvídal, že Ivo Ištvan napadeného zakryje, současně s podnětem jsem mu poslal výzvu k vyloučení pro podjatost. Pokud by vyhověl, došlo by k vyloučení celého úřadu a vyšetřování napadeného žalobce by měl na krku úřad Lenky Bradáčové. Ivo Ištvan měl dle zákona dvě možnosti: mohl se vyloučit a předat případ do Prahy, nebo mohl popřít svou podjatost a pokračovat v řízení s malým rizikem, že nadřízený orgán jeho rozhodnutí zmarní. Zachoval se ale „nepředpisově“: výzvu k vyloučení pro podjatost hodil do koše a nechal přezkoumat podnět k trestnímu řízení jednomu z kolegů podezřelého. Výsledek byl předvídatelný: podezření bylo prohlášeno za neopodstatněné. A protože nebylo nutné zahájit úkony trestního řízení, Ivo Ištvan nemusel nad svou podjatostí přemýšlet. Přísně vzato, do rozhodnutí o podjatosti se jeho úřad neměl mým oznámením vůbec zabývat. Uplatněný postup je důkazem podjatosti ve prospěch podezřelého či falešné kastovní solidarity. Kdo má být skromný? Na toto zacházení jsem si stěžoval nejvyššímu státnímu zástupci Pavlu Zemanovi. Přezkum mých podání pak provedl státní zástupce Rudolf Misak. Pokusil se „zakopat podnět do autu“ s použitím viditelně nepravdivé informace. Nezbylo mi než požádat nejvyššího státního zástupce o vykonání dohledu nad činností jeho podřízeného. Čas pak plynul a nic se nedělo. Poslal jsem tedy paní ministryni návrh na kárné stíhání Pavla Zemana pro průtahy. Z jejího pověření mi odpověděl ředitel odboru dohledu a kárné agendy ministerstva Jan Převrátil, jehož přípisy bývají perlami podivnosti. Ani tentokrát nezklamal, perla je zvláště zdařilá: obsahuje věcný popis mých kroků a končí konstatováním, že oslovením Pavla Zemana jsem se obrátil na věcně příslušného činitele. O tom, zda jej paní ministryně bude či nebude volat k pořádku, ani slovo. Zřejmě mi tak paní Nejvýše Spravedlivá vzkázala, že má podání jsou pod její rozlišovací úrovní, takže se jimi nebude zabývat bez ohledu na jejich případnou důvodnost. Není to jediný případ takového jednání. Například kdysi jsem podal podnět ke stížnosti pro porušení zákona ve prospěch odsouzeného, jenž si od senátu brněnské soudkyně Haliny Černé odnesl vysoký trest za organizování činnosti zločinecké skupiny. V podnětu jsem kromě jiného zpochybnil tuto právní kvalifikaci. S podnětem jsem u paní ministryně neuspěl, ale o rok později sama podala stížnost pro porušení zákona ve prospěch téhož odsouzeného, neboť se shodně se mnou neztotožnila s právní kvalifikací organizování zločinecké skupiny. Je tedy zřejmé, že není ani tak důležité, co stěžovatel napadá, ale kdo je stěžovatel. Je to ukázka stejného přístupu, jaký Marie Benešová uplatňuje vůči vrchním státním zástupcům. Když se jí někdo znelíbí, nezná bratra. V souvislosti kritikou postupu pražského vrchního státního zastupitelství se paní ministryně rozpovídala. Mimo jiné se vyjádřila, že Lenka Bradáčová se příliš snaží o své zviditelnění, což do stylu práce vrchního státního zástupce nepatří. Mně se ale pražská vrchní státní zástupkyně zdá být ve srovnání s paní ministryní docela skromná. V dalším paní ministryně prokázala oprávněně kritický pohled na poměry ve státním zastupitelství a neušetřila ani nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, jemuž připomíná podporu ze strany plzeňského kmotra Jurečky. Jinak ale vůči němu zachovává uctivý odstup. Příznak slábnoucí paměti Za zmínku stojí její pohled na přístup státních zástupců ke kauze Čapí hnízdo: Dokud nebude případ uzavřen, Pavel Zeman i někteří další se nemusí obávat o své postavení. Dokonce se s nimi nemůže pouštět do křížku kvůli některým formulacím připravované novely zákona o státním zastupitelství. Slyšet z úst ministryně spravedlnosti doznání k slabosti právního státu a nedbání jeho zásad je velmi smutné. Některé její vývody navíc působí dojmem slábnoucí paměti a neschopnosti podívat se do zrcadla. Mám na mysli její hořekování nad neprůchodností návrhu novely zákona o státním zastupitelství: jako ministryně v Rusnokově vládě stáhla ze Sněmovny návrh zákona, na jehož přípravě se podíleli Pavel Zeman a Lenka Bradáčová se spolupracovníky a sympatizanty a do Sněmovny jej dodal ministr Pavel Blažek. Nechtíc připravila si budoucí starosti. Její rozmanité povídání působí dojmem, že se možná stahují mračna zcela jistě nad Lenkou Bradáčovou a možná i nad Pavlem Zemanem. Nabudila tím lobbisty z webu Česká justice, aby přispěchali a přiložili si polínko do ohně. Zveřejnili informace o nemovitém majetku obou žalobců. Je to podlé. Majetnost vzbuzuje závist, závist plodí nenávist a podezírání. Nakonec z toho vykvete otázka, zda vysocí činitelé nabyli hodnoty poctivě a za tím bude následovat podezření, že je nakradli. Zveřejnění takových jinak nezajímavých informací k jinému cíli nesměřuje. Samozřejmě, veřejnost má právo na informace, které ji zajímají. Ale projevila skutečně veřejnost zájem? Než vraťme se k Marii Benešové. Nebylo by správné pouze ji zahrnovat jízlivostmi. Pouze ten, kdo nic nedělá, nic nepokazí, takže její postavu nelze vnímat jen odmítavě. Musíme ocenit její loajalitu vůči Andreji Babišovi, jemuž vytrhla trn z paty, když ministr Jan Kněžínek náhle hodil ručník do ringu. Ve svém věku má nárok na klidný život, ale v této funkci se jí klidu nedostává a musí intenzivně pracovat bez ohledu na čas. Její zatížení je nadměrné, věku nepřiměřené. Přesto je na místě říci, že její celkové hodnocení by bylo příznivější, kdyby se zbavila prostořekosti a nezvladatelnosti averzí vůči neoblíbencům. Toho se ale zřejmě nedočkáme. {loadmodule mod_tags_similar,Související}