Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2026-03-12 08:30:00

Nikdo nechce do Bruntálu. Všichni chtějí čokoládu z Bruntálu

Bruntál 12. března 2026 (PROTEXT) - Čtyřiadvacetiletý Šimon Siegel spustil e-shop s čokoládou. Za první týden přišlo 400 objednávek a musel vypnout reklamu. Ještě před rokem vyrobili 200.000 pralinek za celý rok — letos předpokládají, že jich bude milion, možná i dva. Rodinná čokoládovna z Bruntálu dokazuje, že světové věci mohou vznikat i v městě, kterým se prý jen projíždí.„Říká se, že Bruntálem se jen projíždí, že se tam nezastavuje. Já jsem se rozhodl, že Bruntál dostanu do každé domácnosti, která miluje vtip a čokoládu.“ — Šimon Siegel, zakladatel Brutal ChocoKdyž čtyřiadvacetiletý Šimon Siegel spustil e-shop brutalchoco.cz, čekal objednávku tu a tam. Místo toho přišlo 400 objednávek během prvního týdne kampaně. Po dvou týdnech musel reklamu úplně vypnout — jeho rodinná čokoládovna v Bruntále zkrátka nestíhala vyrábět. Příběh, který začal na střední škole a prošel třítýdenním pobytem na vysoké, dnes přerostl v jednu z nejzajímavějších českých čokoládových značek. Na vysoké vydržel tři týdny. Pak začal podnikat.Šimon Siegel vystudoval obchodní akademii v Bruntále. Už tam věděl, že chce podnikat — jen nevěděl v čem. Po maturitě nastoupil na Vyšší odbornou školu. Vydržel tři týdny.„Rychle jsem zjistil, že si s tou vysokou úplně nesedneme. Vrátil jsem se domů a řekl si, že do normální práce nepůjdu. Budu podnikat.“ — Šimon SiegelZačínal s kamarádem — prodávali webové stránky. První projekt jim trval stovky hodin a vydělali na něm směšné peníze. Postupně oběhli všechny firmy v Bruntále a dá se říci, že částečně zdigitalizovali celé město. V osmnácti měl na účtě 70.000 korun a připadal si jako multimilionář. Od kávovaru k čokoládě: Cesta přes YouTube tutoriályKdyž kamarád odešel na Matfyz, Šimon se dostal do kavárny v Bruntále. První den přišel zájezd – čtyřicet lidí – a on s kolegyní v životě neviděli kávovar. Pustili si YouTube tutoriály a začali.„Ona se mě ptala: Umíš s kávovarem? A já: Neumím vůbec nic. A ona: To je v pohodě, já taky ne. Tak jsme si pustili YouTube a začali dělat první kávy.“ — Šimon SiegelZ kavárny se přesunul k dezertům a cukrařině. Kavárna Skleník v Karlové Studánce, který přebrali jako sklad bordelu — motorové pily, propan-butanové lahve, hromady suti — přeměnili v příjemnou kavárnu. Z hodnocení 3,1 na Googlu se dostali na 4,4. Léto 2023 bylo první sezóna, kdy to začalo fungovat. Proč pralinky? Protože se nekazíZákusky se zkazí za tři dny. Pralinky vydrží měsíce. Když bouchneš formou, máš najednou 24 kusů. S deseti formami 240 kusů. To byl zlom – snadno škálovatelný produkt v cukrařině.„Zjistili jsme, že pralinky jsou jediný produkt v cukrařině, který jsme schopni efektivně vyrábět ve velkém a posouvat dál. Tak vznikl základ dnešního Brutal Choco.“ — Šimon SiegelPrvní pralinky dělali doma v kuchyni. Čokoládu tavili v mikrovlnce, temperovali na mramorové desce — a modlili se, jestli to vyjde. Dnes mají profesionální temperovací stroje, potahovací pás i dražovací buben. Z garážové výroby se stala profesionální dílna. Mamka dala výpověď v práci. Ségra pomáhá. Babička čalounila křesla.Šimonova maminka byla celý život úředník. Jedinou specialitu, kterou pekla, byla hrníčková buchta. Dnes vyrábí desetitisíce pralinek měsíčně. Minulý rok jich ručně vyrobila přes 200.000.„Mamka mi říkala: „Nechci dělat nic malého, co se lepí, co je nutné piplat. A já jí tvrdil: „Neboj, to není těžké. No... minulý rok mi mamka udělala asi 200 000 pralinek.“ — Šimon SiegelV Brutal Choco pracuje celá rodina. Maminka vyrábí pralinky, sestra pomáhá s provozem, babička s dědou čalounili křesílka do kavárny. Kamarádi tahali půltunovou vitrínu přes zamrzlou zahradu. Teta natírala nábytek. V roce 2023 měli firemní večírek pro pět lidí. Dnes jich je 25. Proč jsou žáby maskotem Brutal ChocoV Bruntále se říká, že Bruntálem se jen projíždí. Místní pivo se jmenuje Zubatá žába. A právě žáby se staly symbolem i značky Brutal Choco – jako odkaz na comeback celého města.„Z každého vtípku směřovaného na Bruntál jsem chtěl udělat přednost. Ukázat, jací jsou Bruntálci – brutálně vtipní, brutálně přátelští a hlavně, že umí dělat světové věci.“ — Šimon SiegelNázev Brutal Choco je slovní hříčkou na Bruntál. Claim značky zní: Bru(n)tální čokoládové dobroty, co koušou. Šimon nechce jen prodávat čokoládu – chce změnit vnímání Bruntálu. A žáby jsou toho symbolem: houževnaté, nepřehlédnutelné a s humorem. E-shop spustili před pár týdny. Po dvou týdnech museli vypnout reklamu.E-shop brutalchoco.cz spustili začátkem roku 2026. Během prvního týdne kampaně přišlo 400 objednávek. To nikdo nečekal. Po dvou týdnech museli reklamu úplně zastavit, protože výroba nestíhala.„Spustili jsme reklamu a čekali, co se stane. Za týden jsme měli 400 objednávek. Museli jsme reklamu tlumit, protože jsme nezvládali vyrábět. To vám nikdo na žádné škole neřekne, že vaším největším problémem bude to, že lidé chtějí víc, než stihnete vyrobit.“ — Šimon Siegel Čísla, která mluví za všeObrat firmy vzrostl z 3,5 milionu korun v roce 2024 na 6,5 milionu v roce 2025. Pro rok 2026 cílí na 15 milionů. V roce 2025 spotřebovali 2 tuny čokolády za 11 měsíců, vyrobili téměř 200.000 pralinek a 20.000 dezertů. Namleli 800 kg kávy. Zámecká čokoládovna v Bruntále přivítala přes 60.000 návštěvníků.„Domníval jsem se, že Bruntál a turista je oxymoron. Do momentu, než jsme loňský rok měli přes 70.000 návštěvníků.“ — Šimon Siegel Povodně, krize kakaa a cesta zpětV dubnu 2024 přišel krach na trhu s kakaem. Cena čokolády se zdvojnásobila. V Brutal Choco museli okamžitě nakoupit 2 tuny čokolády, což bylo pro malou firmu obrovské sousto. V září přišly povodně. Šimon bydlí v ulici U Potoka – jediné zatopené ulici v Bruntále. Nejcennější majetek firmy – čokoládu – měli skladovanou v Krnově.Ředitelka krnovské pekárny sundala vlastní mouku z regálů a dala na ně čokoládu Brutal Choco. Voda se jí nedotkla. Turisté zmizeli, tržby spadly na nulu. Zachránily je firemní dárky a vánoční balíčky.„Říkali jsme si, že je to úplně v prdeli. Že můžeme zavřít. Ale semkli jsme se. Každá firma, co si tehdy objednala pralinky, nás doslova vytáhla hrobníkovi z lopaty.“ — Šimon Siegel Plány: Muzeum čokolády a dobytí celé republikyBrutal Choco dnes provozuje několik kaváren včetně Zámecké čokoládovny v areálu bruntálského zámku, kavárnu Piazza na náměstí a další provozovny. Šimon aktuálně projíždí muzea čokolády po republice i v Zürichu a připravuje vlastní muzeum čokolády v Bruntále. Dělají vlastní tabulkové čokolády, preclíky a neustále rozšiřují sortiment.„Život za hranou je lepší než život před hranou. Chci, aby když někdo řekne Bruntál, tak si nevzpomene na vtípky, ale na čokoládu.“ — Šimon Siegel Zdroj: brutalchoco.cz  

Čas načtení: 2025-09-14 12:06:56

Jak upéct ořechovo-čokoládové cookies: jednoduchý recept na lahodné sušenky

Jak upéct ořechovo-čokoládové cookies: jednoduchý recept na lahodné sušenky redakce Ne, 09/14/2025 - 12:06 Dezerty a Moučníky 1 - 1000 Kč Mírný 30 minut a více Klíčová slova: ořechové cookies cookies s ořechy cookies Co je potřeba 150 g hladké mouky 100 g másla (měkkého) 100 g cukru (krupice nebo třtinový) 1 vejce 1 lžička vanilkového extraktu nebo cukru 1/2 lžičky jedlé sody Špetka soli 100 g nasekaných ořechů (vlašské, pekanové nebo lískové) 100 g čokolády (hořká, mléčná nebo mix) nasekané na hrubší kousky Tipy Pokud máte rádi extra vláčné sušenky, snižte dobu pečení o 1–2 minuty. Použijte různé druhy ořechů podle chuti, nebo přidejte i sušené ovoce. Pro výraznější chuť čokolády můžete použít i čokoládové lupínky místo nasekané čokolády. Tyto ořechovo-čokoládové cookies jsou perfektní jako rychlá svačina, doplněk k odpolední kávě nebo jako malý domácí dárek. Vyzkoušejte si je upéct sami a užijte si tu skvělou vůni i chuť! Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Postup Příprava těsta:V míse vyšlehejte máslo s cukrem do hladké pěny. Přidejte vejce a vanilkový extrakt a promíchejte. Suché ingredience:Do jiné mísy prosejte mouku s jedlou sodou a solí. Postupně přidávejte k máslové směsi a míchejte, dokud nevznikne hladké těsto. Přidání ořechů a čokolády:Do těsta zamíchejte nasekané ořechy a čokoládu. Tvarování cookies:Na plech vyložený pečicím papírem kladte lžící malé kopečky těsta. Nechte mezi sušenkami dostatek místa, protože při pečení trochu roztečou. Pečení:Pečte v troubě předehřáté na 180 °C (horkovzduch 160 °C) asi 10–12 minut, dokud okraje nezačnou zlátnout. Chlazení:Po vyjmutí z trouby nechte cookies pár minut vychladnout na plechu, pak je přesuňte na mřížku, aby úplně zchladly a ztuhly. Přidat komentář foto Cookies Light Cookie Nut - Free photo on Pixabay text redakce   Ořechovo-čokoládové cookies jsou oblíbenou sladkou pochoutkou, která potěší nejen děti, ale i dospělé. Jsou křupavé na okrajích a zároveň vláčné uvnitř, s bohatou chutí čokolády a ořechů. Připravit je můžete snadno doma, bez složitých ingrediencí. Následující recept vám ukáže, jak na to krok za krokem.

Čas načtení: 2025-07-06 15:10:37

Historie čokolády: V dávných dobách sloužily kakaové boby dokonce i jako platidlo

Čokoláda, jak ji dnes známe, je sladká, jemná a většina z nás by kvůli ní bez váhání zradila dietu. Jenže její příběh začíná úplně jinde. V dávných časech se s ní neobdarovávalo z lásky, ale platilo se s ní jako s mincemi. A místo rozplývání na jazyku přišla hořká chuť a rituální úcta. The post Historie čokolády: V dávných dobách sloužily kakaové boby dokonce i jako platidlo first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-03-29 07:00:00

Ceny kakaa se urvaly z řetězu. Stane se z čokolády luxusní pochutina jako kaviár či lanýže?

Velikonoce jsou jedním z období v roce, v jehož průběhu se v mnoha domácnostech nakupí abnormálně velké množství čokolády. Řada hospodyněk ji například používá při pečení tradičního velikonočního pečiva. V posledních letech pak čokoláda (tedy lépe řečeno výrobky z ní) stále častěji slouží i jako výslužka koledníkům. Doby, kdy v košících či taškách koledníků převládaly ozdobené kraslice, totiž velice rychle mizí. Na jejich místo nastupují čokoládoví zajíčci, slepičky, medvědi, tyčinky či bonbóny. Koledníci toho domů nosí tolik, že pak čokoládové výrobky postupně konzumují celé rodiny ještě několik týdnů či měsíců. Tyto doby však brzy mohou vzít za své. Stojí za tím rekordně vysoké ceny kakaa na světových burzách, které v následujících měsících vyženou cenu čokolády pro konečné konzumenty vzhůru minimálně o několik desítek procent. 

Čas načtení: 2025-10-30 10:26:09

Takhle vypadaly adventní kalendáře za socialismu: proč byly vzácnější než zlaté prase?

Čekání na Ježíška mělo chuť čokolády Když se řekne adventní kalendář, většina z nás si vybaví papírovou krabičku s malými okýnky a kousky čokolády, které nám jako dětem pomáhaly odpočítávat dny do Vánoc. Tato tradice je ale mnohem starší, než by se mohlo zdát – a své místo si našla i v dobách socialismu, kdy […]

Čas načtení: 2020-12-07 12:57:57

Mladí autoři uchopili staré české pověsti a báje a převyprávěli je po svém v L3g3ndách

Staré české báje a pověsti se staly stále inspirací pro mladé autory. Nastupující generace spisovatelů žánrové literatury se pod vedením spisovatele Leoše Kyši, známého spíš svým pseudonymem František Kotleta, pustila do vlastního zpracování starých příběhů. Výsledek nedávno zamířil do knihkupectví pod názvem L3g3ndy. Z antologie mladých autorů, kterou vydalo nakladatelství Epocha, přinášíme ukázku. Ze starých příběhů se rodí nové. A stejně je tomu i u této knihy. Staré příběhy českých legend uchopili nejmladší autoři české fantastiky po svém. Vážně, romanticky, humorně i s varujícím podtextem. Ze spojení starého a nového tak vznikly L3g3ndy, které znovu uvedou v život příběhy o Bivojovi a kanci (tedy vlastně Kanci), Golemovi, pražském Orloji, nikdy nekončící Dívčí válce, ale i ty méně známé, jako jsou Železný muž či příběh zakleté dívky z ulice V Tůních.   Ukázka z knihy: Valerie Šťástková: Deset kostlivců Lilo už čtvrtý den a mně z toho běhal mráz po zádech, jen jsem se přiblížila ke dveřím nebo k oknu. Podívala jsem se na hodinky, kde na mě jako kletba svítili tři kostlivci. Hodinky jich vždycky ukazovaly víc, když si počasí venku vysloveně hrálo na Prší, prší, jen se leje. „Pitomej déšť,“ zanadávala jsem, otevřela na iPadu Spotify a pustila si jeden ze svých oblíbených lo-fi playlistů. Zvýšila jsem hlasitost, abych přehlušila liják a taky aby mě to nakoplo se konečně zvednout a začít něco dělat.      Nešlo ani tak o to, jak mě ty pitomý kapky nenechaly celou noc vyspat. Neměla jsem déšť ráda prakticky odjakživa. Když mi bylo šest, chvíli po tom, co jsem se konečně naučila trochu číst, jsem šla z knihovny a nesla si jednu ze svých prvních knih – Letopisy Narnie. Každou stránku jsem louskala snad hodinu, ale nemohla jsem se od toho odtrhnout. Asi jsem si tenkrát přála být Lucinka a najít dveře do jiného světa. Místo toho jsem cestou domů totálně promokla a druhý den skončila v horečkách. Myslím, že mi nikdy nebylo tak zle. Máma volala obden doktorům, ale žádný se mnou nechtěl přijít do styku. Řekli nám, že se prý na nachlazení neumírá nebo něco podobného… Moc si toho nevybavuju, byla jsem malátná a svět kolem sebe vnímala jen tak napůl. Vím, že táta spal vedle mojí postele, kontroloval mi teplotu a děsil mě pokaždé, když mě budil uprostřed noci, aby mi dal další léky. Přesto to trvalo dlouhých čtrnáct dní, během kterých jsem poprvé v životě na hodinkách viděla sedm kostlivců. Sedm! Nikdy jsem ve svém okolí neslyšela o nikom, kdo by jich měl víc než šest.      Oblékala jsem se, ale trvalo mi to. Šálu jsem omotala pevně kolem krku, nasadila roušku, vinylové rukavice a kapuci si stáhla hluboko do čela. Několikrát jsem se nadechla, než jsem se odvážila otevřít domovní dveře. Pitomej déšť, pomyslela jsem si znovu a pak vyšla ven.      V podzemce si nikdy nesedám, snažím se držet stranou ostatních a dávám pozor, abych se nikoho nedotýkala. Naštěstí to tak dělají skoro všichni, ale co kdyby náhodou. Jistota je jistota. Jednou jsem viděla starý film, kde lidi jeli metrem, holýma rukama se drželi madel, stáli těsně u sebe a povídali si bez roušek. Přišlo mi to divný, divně špinavý. Měli zvláštní svět.      Do školy jsem kvůli slejváku jela zase pozdě. Tenhle týden už potřetí. Dobrá práce, Simono. Pokukovala jsem po čase na telefonu, kde na mě v horním pravém rohu displeje vyskakoval červený vykřičník s novými zprávami ze státní aplikace O-Zprávy, vybranými pro moji věkovou skupinu. Kontrolovali, jestli jste si to přečetli. Nevím přesně jak, ale představovala jsem si to podobně jako na Messengeru. Jakmile jste to rozklikli, v nějaký vaší kolonce zapípalo upozornění „zobrazeno“, a když ne, mohl to být problém. Nebavilo mě to číst… Ale když si to člověk přečte ráno, má už po zbytek dne klid.      Mladý muž (28) zemřel při vyklánění se z okna, nerespektoval výstrahu Orloje.      Žena (26) nechala děti v kočárku bez filtru, ignorovala hlášení Orloje a vystavila svá roční batolata smrtelnému nebezpečí, děti převzala do péče sociální služba, žena byla poslána na vyšetření.      Teenageři (14, 16, 17) byli venku po setmění, Orloj hlásil nebezpečí mnohem dřív, než jeden z nich skončil se zlomenou nohou v nemocnici.      Depresivní věci, na který teď budu myslet, skvělý.      Na chvíli jsem se podívala kolem, abych zjistila, kde jsem. Do háje. Dveře se zrovna zavíraly – a já měla vystoupit. Mohla jsem je ještě zkusit otevřít, ale to by bylo nebezpečný kvůli virům a bakteriím a já trubka si sundala rukavice, aby se mi líp ovládal telefon. Ach jo. Takže jsem stála, koukala, jak se moje stanice vzdaluje, a musela prostě počkat. Když se vlak konečně znovu zastavil, rychlým krokem jsem vyšla z podzemky a zamířila ke škole. Šla jsem zkratkou, ale déšť mě stíhal všude. Vlhko se mi dostávalo pod kabát a já se radši ani neodvážila podívat na hodinky. Pitomej, zatracenej déšť, opakovala jsem si.      Do školy jsem přišla fakt pozdě. Učitelka se na mě ani nepodívala. Nikdo nic neřekl. Přesto se mi zrychlil tep a Orloj vystoupal na čtyři kostlivce. Uklidňovala jsem se snad hodinu. *  *  * O přestávce do mého boxu přišla Mirka: „Jsi v pohodě?“      „To ten déšť,“ odsekla jsem nevrle.      „No jasný.“      S Mirkou se známe už od školky, jsem fakt ráda, že mám člověka, jako je ona. Ve školce chodila do třídy Berušek a já do Lišek. Netuším, podle čeho nás dělili, ale měla jsem tehdy radost, že mě s mojí drobnou postavou zařadili zrovna tam. Lišky jsou přece silné, rychlé, a přitom tak roztomilé! Na předávání Orloje šly ale všechny třídy společně. Učitelky nás na školním hřišti seřadily do zástupů a já skončila vedle holky s dlouhým copem. „Ahoj! Já jsem Mirka,“ představila se mi hned. Pak přišli nějací lidé z ministerstva a všichni jsme museli být zticha. Stejně jsme po sobě pokukovaly a já jí pošeptala, že se jmenuju Simča. Pak nám rozdali letáčky a dlouho nám něco povídali. O Ministerstvu ochrany obyvatelstva, o tom, jak vládě záleží na každém z nás, na naší bezpečnosti a šťastné budoucnosti. Pamatuju si to spíš, až když jsem to viděla z oken jako starší, než když to říkali nám. Co si ale pamatuju, byla chvíle předání. Každý měl z té svojí řady vystoupit, dojít k pánovi s gumovými rukavicemi a rouškou, od kterého pak dostal hodinky. Potom se zařadil na konec. První šla třída Kuřátek, za ní Králíčků a Berušek, Mirka dostala hodinky dřív než já a já jí to skoro záviděla. Když přišla řada na mě, byla jsem děsně nervózní. Vysoký muž mě chytil za předloktí rukou v tlusté gumové rukavici a zahuhlal něco jako: „Tohle tě bude celý život chránit, maličká.“      „Měla by sis to dát někam usušit,“ probrala mě ze zamyšlení Mirka a ukázala na můj promoklý kabát. Souhlasně jsem zamručela.      „Hele, jednou to přestane, snad,“ pokusila se mě alespoň utěšit.      Pak se ale ozvalo zvonění, a tak šla do svého boxu. Já ještě rychle popadla promočený kabát, pověsila ho nad topení a taky se chtěla vrátit na svoje místo, když se ve dveřích objevila třídní Nevrlá. Boxy jsou od sebe sice z hygienických důvodů vzdálené na metr, takže dřív bych za nimi mohla zkusit nepozorovaně proklouznout, zatímco by si učitelka připravovala počítač, jsou ale po letní rekonstrukci poloprůhledné, takže bych vypadala spíš pitomě, než že by mi to výrazně pomohlo. Na svoje místo tak jdu zas trochu potupně pozdě, ale tentokrát už alespoň suchá.      Jako každý čtvrtek má Mirka plavání a já chodím do knihovny za školou. Mám to tu ráda. Je tu takové malé křeslo u okna, kde si můžu číst při denním světle z papírových knih a nekazit si oči. Venku pořád lilo a já se při tom snažila přelouskat přírodovědnou učebnici, která byla na to, že to byla učebnice, fakt zajímavá. Zrovna jsem četla o vosách. Jsou to predátoři a mají rády nektar. Taky mám ráda sladký, ale moc si ho nedávám… Vlastně jsem se to úplně odnaučila, protože je to nezdravý; když do sebe naláduješ tabulku čokolády na posezení, vyskočí ti na hodinkách jedna lebka navíc klidně na celý den. Ve škole jsem slyšela o klukovi, co se s někým vsadil o litr, že se bude sladkým cpát, dokud nebude mít sedm lebek. Vyhnal to na pět a pak mu v bance zablokovali kreditku, aby nemohl kupovat nic dalšího. Dali to vědět i do školy, takže dostal deset hodin tělocviku navíc a poloviční oběd na několik dní. A lidi si z něj nakonec dělali spíš srandu, než že by ho za to někdo uznával.      Dočítala jsem tu dvojstránku o vosách, když okno, u kterého jsem seděla, udělalo divný vrzavý zvuk. Skrrrrz. Vítr. Nějaký hňup nechal otevřené dveře do knihovny a do okenních tabulek se opřel průvan. Vstala jsem, abych staré velké okno pořádně dovřela, a skrz mokré sklo uviděla v dešti kluka. Procházel kolem knihovny, bez kapuce, bez deštníku, takovým tím tanečním krokem, jaký jsme s Mirkou předváděly samy doma na nový písničky. Ale to nám táhlo tak na deset. Vítr mu z vlasů udělal pomuchlaný cosi. Šlapal do louží a voda kolem něj stříkala na všechny strany. Copak je opilý? Na opilého šel ale příliš jistě. Zato se šíleně usmíval. Možná je to feťák. Nebo blázen. Učili jsme se o tom, co se může stát s lidskou myslí. Ale tyhle lidi zavírají, aby si neublížili. Nebo někomu. Když se člověk zblázní, Orloj o něm dřív nebo později ví a varuje před ním. Pro jistotu jsem se podívala na hodinky – jedna lebka, takže standard. Nepředstavoval pro mě nebezpečí. Zírala jsem na něj a on se blížil ke knihovně. Přes záda měl přehozený černý batoh – ten jsem poznávala, byla to značka, co vyrábí tátova firma. Hádám, že to bylo taky jediný místo, který ten kluk neměl promočený.      Uklidněná jsem si znovu sedla a začetla se do učebnice. Vosy si nejčastěji staví hnízdo na zemi v lesích, podél břehů vod a polních cest… Nikdy jsem po lese ani po poli nešla. A Vltava byla celá zastavěná, takže na ni člověk mohl koukat jen přes fakt tlustý skla.      Dveře do knihovny se najednou s hlasitým skřípotem rozletěly. Trhnutím jsem znovu zvedla hlavu od knihy. Byl tam. Ten kluk. Voda mu crčela z těla a boty duněly do ticha knihovny. Překvapilo mě, že se na něj nikdo ani nepodíval. Šel k policím s nápisem beletrie, vzal velkou barevnou knihu pod písmenem H, pak s ní došel k samoobslužnému automatu, a než jsem stačila ten divný výjev pochopit, byl zase pryč.      Zbyla tu po něm jen hromada louží a šlápot.      „Blázen,“ řekla jsem si a vrátila se k vosám. *  *  * Konečně přestalo pršet, ale vzduch se vlhkosti nezbavil a celodenní šero zrovna taky nepřispívalo k dobrý náladě. Prostě podzim. Fakt nejlepší období na narozeniny. Nikam se mi celý den nechtělo, ale Mirka mi od rána spamovala Messenger, ať se konečně seberu a taky jednou vypadnu z baráku, než tu zapustím kořeny jako jedna z těch kytek, co mám doma na parapetu. Občas je ta holka fakt k nevydržení. Ale asi proto ji mám tak ráda.      Večer jsem jela do naší oblíbený kavárny naproti knihovně. Mají tu všechno jednorázový – šálky, lžičky, talířky… no prostě všechno, takže to tu je ultra bezpečný a příjemný. Žádný bacily a viry. Nesnášela jsem, když jsme jedly ve školní jídelně a měla jsem třeba ve vidličce zaseklý zrnko rýže po někom. Eeeeh. Představa, že tu vidličku cucala nějaká špindíra, co měla plnou pusu aft nebo měla chřipku a já to od ní kvůli špatný hygieně chytnu… Ne, díky. Taky za to zavřeli vedoucí kuchyně – jako pokus o vraždu. Byla z toho docela velká mediální aféra. Dokonce nám všem rozeslali SMSky s instrukcemi, kdyby nám něco bylo, kam se máme přihlásit a jak postupovat. Od té doby už tam mají nádobí jednorázový a provádějí pravidelný hygienický kontroly.      „Símo, tak co ty školy… Už jsi konečně s tou svojí literární duší vymyslela, kam se přihlásíš?“ zeptala se mě Mirka, když nám přinesli kafe.      „Ale dej mi s tím pokoj… Zatím ne. Připadá mi to šílený, střední hrozně rychle utekla…“      „No jo, ale to základka takhle zpětně taky.“      „Nemluv mi o tom… Uvědomuješ si, že teď půjdeme asi každá jinam? Ne asi. Je to jasný, že půjdeme…“      „Děláš z toho zbytečnej horor, Símo,“ usmála se Mirka a usrkla ze svého hrníčku. Ale poznala jsem na ní, že z toho byla taky trochu nesvá a měla jsem neodolatelnou chuť ji donutit to přiznat.      „Zapomnělas, že jsme jako siamský dvojčata a já poznám, že tě to taky štve?“ dloubla jsem do ní loktem tak silně, že se málem polila.      „No tak fajn. Fajn. Když to musíš rozpitvávat… Taky mě to štve. Ale to zvládneme, ne?“      „No jasně, že jo, ale bude to hrozně divný.“      „Bude, ale… Když budu architektka, budu ti pak moct postavit barák a ty budeš žít v mém osobním díle, to je cool, ne?“      „Takže přežiju tak…“ rozesmála jsem se, „tak pár hodin, než to na mě spadne?“      „Haha,“ pokusila se Mirka o ironický smích, ale přitom celá zrudla, jak se snažila ten skutečný smích zadržet. „Dala bych ti tam svoji fotku do rámečku nad každý dveře, siamská sestřičko!“      „Tak jo, platí!“ smály jsme se už obě na celou kavárenskou buňku, v které jsme seděly. Naštěstí jsou zvukotěsné, takže jsme nikoho nerušily. A asi jsme to tu celé poprskaly, ale ani to nevadí – než si sem přijdou sednout noví zákazníci, všechno se tu automaticky vydezinfikuje.      „Hele, to mi připomíná,“ pokračovala Mirka a ještě se při tom snažila popadnout dech, „viděla jsi u školy toho novýho kluka?“      Na zádech mě zamrazilo. Je možný, že mluví o tom z knihovny?      „Je už na vejšce, nevím, co studuje, ale občas ho potkám na nádvoří. Ten kluk si bere jídlo ven! Skoro nenosí roušky, a dokonce…. a teď se podrž, Símo, viděla jsem ho odcházet ze školy venkem v dešti bez deštníku, bez kapuce, prostě jen tak!“      Začala jsem být sakra nervózní, aniž bych věděla proč, tyhle věci dělá přece ten kluk, ne já. O nic nejde.      Mirka se ke mně naklonila a spiklenecky zašep­tala: „Myslím, že je to blázen, měli by ho zavřít.“ A pak se rozhihňala, ale mně do smíchu nebylo.      „Tušíš, co je zač?“      „Jak bych asi mohla? Pravděpodobně je ší­lenej. Jenom jsem ho několikrát zahlídla.“ *  *  * Do školy jsem šla pěšky s docela dobrou náladou. Před rouškou se mi při výdechu přes filtr dělala mlha a já si představovala, že je to malý oblak vílího prachu. Jo, jsem už skoro plnoletá a pořád si hraju, že věřím na víly.      Po hlavních ulicích se chodilo ve dvou řadách, vždy po pravé straně, aby se zabránilo nehodám, které se dříve na přeplněných chodnících stávaly. Lidé se předbíhali, zakopávali, mnohokrát uklouzli, když pospíchali přes náledí nebo po mokré cestě, a při tom ohrožovali nejen sebe, ale i ostatní chodce. Cesta hlavními ulicemi proto trvala mnohem déle, než když jste šli malými uličkami, tam byla pravidla značně volnější, ale asi právě proto bylo ministerstvem doporučováno chodit po hlavních, na kterých byly vyznačené pruhy pro chodce. Člověk se po nějaké době naučil, jak daleko se musí držet od toho před sebou, jak rychle musí zvedat nohy, jak dlouhé dělat kroky, jak rychle při tom dýchat. Byla jsem vždycky jako dítě hrozně nervózní a bála se, že mě některý z pouličních strážců vyhodí nebo seřve, několikrát jsem to i viděla. Viděla jsem, jak lidi za porušení bezpečnostních pravidel bijou nebo odvádějí. Když to dělali strážci, považovalo se to za legitimní a já to brala jako součást dne, ale někdy na mě řval obyčejný civil jenom proto, že měl pocit, že jsem se k němu moc přiblížila. Ale i na to si člověk nakonec zvykne. Časem jsem to prostě přestala vnímat.      Do školy jsem dorazila jako jedna z prvních. Sedla jsem si na Mirčinu lavici a čekala, až se objeví. Ale boxy ve třídě se pomalu plnily a Mirka pořád nikde. Pak zazvonilo a všichni si sedli. Kde je tak dlouho?      Jestli já skoro vždycky chodím pozdě, Mirka je můj přesný opak.      Pak přišla Nevrlá, třídní, který jsme tak s Mirkou říkaly. Jmenovala se ve skutečnosti Líbezná, ale moc nám to k její povaze nesedělo.      „Simono?“      „Ano?“ Vyletěla jsem z Mirčiny lavice a chtěla jít na svoje místo, ale Nevrlá mě v půli cesty zastavila a řekla mi, ať jdu za ní na chodbu. Co mi chce?      „Máš se hlásit u doktorky,“ oznámila mi polohlasem, skoro metr ode mě. „Mirka je nemocná a ty se s ní hodně bavíš.“      „Mirka je nemocná?“ vyhrkla jsem a Nevrlá se na mě přísně podívala, jako že to tu hned nemusím roztrubovat přes celou chodbu.      „Prostě si tam zajdi,“ odsekla, nervózně se podívala na hodinky a pak odešla zpět do třídy.      Mirka? Vždyť jí ještě včera nic nebylo, zaprotestovala jsem v duchu. Nebo si utírala nos? Měla kašel nebo…? Nedokázala jsem si ale na nic vzpomenout. Na nic divného. Instinktivně jsem několikrát popotáhla, ale byla to blbost. Nic mi nebylo.      Vydala jsem se i tak o několik pater níž, do suterénu, kde měla ordinaci školní lékařka. Všechno tam měla děsivě sterilní a bílý. Vešla jsem a chtěla si sednout v čekárně. Ale reproduktor téměř ihned chrčivě vyštěkl moje jméno: „Simona?“      „Ano?“      „Pojď dál,“ řekl hlas. Byla to doktorka, ale zněla spíš jako stroj. Dveře s monitorem, ze kterého se díval doktorčin obličej, se s tichým pípnutím otevřely. Za nimi byla malá místnost. Fakt maličká. S malým umyvadlem, věšákem a plastovou stoličkou. Ještěže nemám klaustrofobii, napadlo mě, když jsem tam vcházela.      „Postav se čelem ke značce na stěně,“ řekla mi robodoktorka, která kromě kovového hlasu vypadala vlastně jako docela milá babička s velkým drdolem. Na jedné stěně se najednou opravdu objevil červený křížek. Stoupla jsem si proti němu. Ze stěny přímo ve výšce úst vyjela tenká tyčka s něčím, co vypadalo jako zploštělá otočená lžička.      „Přistup prosím tak, aby ti testovací tyčinka spočívala na jazyku, pak zavři ústa. Odpočítám do deseti a ty otevřeš ústa a necháš tyčinku zajet zpět do stěny. Rukama na ni po celou dobu nesahej.“      Nervózně jsem polkla. Vůbec se mi nelíbilo, že mám do pusy strkat něco neznámého. Přesto jsem ji pomalu otevřela, udělala krok a ucítila, jak se mi ten studený neznámý předmět dotkl napřed spodního rtu a pak jazyka. Zavřela jsem oči. A modlila se, ať je to fakt sterilní.      Když to skončilo, měřila mi doktorka ještě teplotu, tlak, zkoumala moji reakci na světlo a další podněty a celou dobu se mě ten robohlas jen tak mimochodem vyptával na Mirku. „Nechovala se tvoje kamarádka poslední dobou nějak jinak než obvykle? Neříkala ti věci, které nedávaly smysl? O čem jste si poslední dobou povídaly?“      Nakonec mi řekla, že jsem v pořádku. I přesto jsem se tak necítila. *  *  *      Šla jsem do knihovny, abych přišla na jiné myšlenky, ale ani tady jsem neměla klid. Cestou jsem pořád Mirce volala, ale marně. Když jsem přestala myslet na tu divnoprohlídku a na Mirčinu záhadnou nemoc, vzpomněla jsem si na toho šíleného kluka. Navíc jsem si při příchodu všimla, že v polici už zase ležela ta jeho barevná kniha. A tak jsem chvíli seděla a koukala do prázdna a pak zas chvíli na police s písmenem H a na hřbet té nápadně barevné knihy. Nakonec jsem to nevydržela, vstala a došla k regálům s beletrií. Dlouho jsem si ještě prohlížela knihy kolem, než jsem se přece odvážila se pro tu jednu natáhnout.      Vzala jsem ji a spěšně se otočila, abych zamířila zpět do svého křesla. Místo toho jsem ale narazila do něčeho… do někoho aspoň o dvě hlavy vyššího.      „Pardon,“ špitla jsem a chtěla zdrhnout do bezpečí svého křesílka, když se nade mnou ozval pobavený mužský hlas: „Fajn kniha, co?“      Na ruce se mi v tu ránu rozblikaly hodinky. To snad není možný, zpanikařila jsem. Tohle není možný. Blikalo… deset kostlivců. Deset! Zamrkala jsem, ale to už se mi podlomila kolena. Umírám? Před očima jsem měla rázem tmu. Pamatuju si, že jsem se ještě pokusila zachytit police, ale pak jsem upadla. Nebolelo to, jen jsem měla strach…       Bylo to, jako když se ráno budíte s fakt děsnou migrénou. Všechno bylo zmatený. Proč proboha ležím v knihovně na gauči, problesklo mi hlavou. Pak se mi to všechno znovu vybavilo a já si rychle zkontrolovala hodinky. Pořád deset kostlivců! Do prdele. Tohle ne. Až v tu chvíli mi došlo, že nade mnou stál ten kluk. Usmíval se, nejistě, jako když nevíte, co máte dělat, ale víte, že něco byste dělat měli.      „Jsi v pohodě?“ promluvil.      „Eh…“ vydechla jsem a zkusila se postavit, ale znovu se mi zamotala hlava. „Asi jo.“      „Nechtěl jsem tě vyděsit. Jen jsi první, koho vidím tu knihu číst…“      „Já… Ještě jsem ji nečetla.“      „Aha,“ teď jsem zneklidnila já jeho.      „No ale je fakt super…“      „Tak jo,“ odkývala jsem a modlila se, aby konečně šel.      „Já jsem Leo. Kdyby sis to s tou knížkou náhodou nerozmyslela, klidně o ní pak můžeme pokecat.“      Přikývla jsem a v duchu se stále modlila, aby už šel konečně pryč. Kupodivu mě asi někdo nebo něco vyslyšelo, protože se prostě otočil, řekl: „Tak čau,“ a odešel. *  *  * Orloj přestal hlásit nebezpečí, ale já zůstala ještě sedět a přehrávala si to v hlavě. Neschopná to pochopit. Copak se mi mohly hodinky rozbít? Tohle přece nebylo normální. Nezdál se jako blázen. Ale bylo tam fakt deset lebek… Zablikaly a pak tam svítily po celou dobu. Ten kluk je nebezpečný. Sakra moc.      Všimla jsem si, že ta velká barevná kniha ležela na pohovce vedle mě. Vždyť jsem si ji taky půjčovala, chtěla jsem si ji přečíst… Ale taky jsem věděla, že tu teď nedokážu zůstat a číst. Popadla jsem ji, vypůjčila si ji a vyběhla ven.      Jela jsem domů. Jakmile jsem se zavřela do bezpečí svého pokoje, jako v transu jsem vytočila Ochranný orgán, rozhodnutá toho kluka nahlásit. Musela jsem. Nebylo to normální.      „Krásný den, vítá vás Ochranný orgán hlavního města Prahy. Pokud chcete nahlásit nevhodné chování, stiskněte jedničku, pokud máte potíže s Orlojem, stiskněte…“ Nahraný hlas byl až přehnaně optimistický a to mě z toho šoku, který se mě držel od incidentu v knihovně, probralo. Co to dělám? Zapochybovala jsem a telefon zase položila. Zbijí ho a zavřou, pokud to udělám. Budu za to moct já.      Lehla jsem si na postel a chtěla to všechno jen v klidu rozdýchat, když se ten hloupý telefon rozvibroval. Na displeji děsivě svítilo jméno volajícího. Ochranný orgán hlavního města Prahy. Co teď, křičelo ve mně, ale nezbývalo mi nic jiného než to zvednout.      „Dobrý den, u telefonu Anna Svobodná, operátorka pro pomoc občanů, máme tu od vás zmeškaný hovor, slečno.“      „Eh… dobrý den. Já… Moc se omlouvám, asi jsem vás omylem vytočila v kapse.“      „Jste si jistá, slečno?      „Ano, ano, moc se omlouvám!“      „Pokud je tomu tak, nic se neděje. Přeji vám krásný a bezpečný večer.“      „Vám také.“      Hovor jsem ukončila a telefon odhodila na podlahu. Zalhala jsem úřední pracovnici! Podívala jsem se na hodiny, ale nic nezvyklého mi Orloj nehlásil. To mě trochu uklidnilo a já úlevně zavřela oči. Chvíli jsem ležela a pak vytáhla z batohu velkou barevnou knihu.      Ve světě za hranicí.      Chtěla jsem začít číst, ale pořád jsem měla před očima toho divného kluka. Byl milý, pomohl mi a nedělal žádná nesmyslná gesta… Co když byl něčím nakažený, a ne blázen? Vyděšeně jsem vstala a doběhla do koupelny. Zběsile jsem si drhla ruce a prohlížela si tvář v zrcadle. Jestli byl nakažený, teď už je na paniku pozdě. Sakra. Dala jsem se alespoň do hledání teploměru, když mi to najednou všechno došlo. Ten kluk. Leo. On neměl hodinky! Opakovala jsem si to, s úlevou a zároveň zděšeně. Proto je nebezpečný. Ten kluk nepoužívá Orloj! *  *  * Povídky to byly docela hezké – bláznivé, nerealistické, ale s pěknými konci. Byly nazvané podle jmen hlavních postav. A vyprávěly o lidech, kteří se vzepřeli vlastnímu osudu nebo neštěstí a podařilo se jim uspět. Hltala jsem stránku za stránkou a někde uvnitř při tom cítila zvláštní provinilost. Měla jsem dojem, že nedokážu sedět na jednom místě – a taky to moc nešlo. Chvíli jsem chodila s knihou po pokoji. Chvíli četla dole v kuchyni. Co je to se mnou?      Byla skoro půlnoc, když jsem se dostala k povídce s názvem Leo.      Sakra. To má být jako vtip?      Byla o klukovi, který to v životě neměl lehký. Táta byl násilník a jednou zbil mámu tak, že se už neprobrala. On ji našel mrtvou a otce na policii šel udat sám. Pak šel do děcáku, kde vydržel rok. Utekl. Cestoval po světě a pomáhal, žil ze dne na den a učil se z knih a od lidí, pro­tože nikdy neměl dost peněz, aby zůstal na jednom místě. Nakonec vstoupil do armády, kde umřel při pitomý havárii, ale zachránil jiný… Byla jsem zmatená. Naštvaná, jak ta povídka skončila. Všechny předchozí dopadly dobře. Tak proč zrovna tahle ne?! Zkontrolovala jsem mobil a chtěla o tom napsat Mirce, ale pak mi došlo, že od chvíle, co onemocněla, není online. Kruci.      Celou noc jsem nemohla zabrat.      Ten kluk… Leo. Co je zač?      A co bude s Mirkou… Cítila jsem se provinile, že pořád nevím skoro nic. *  *  * Po škole jsem šla za Mirkou, teda chtěla jsem. Její rodiče mě ale odmítli pustit do baráku. Na telefon mi nikdo nereagoval. Stála jsem tam asi hodinu, pak jsem konečně zahlédla Mirčinu postarší sousedku, co šla ven se zarostlým pudlem. „Dobré odpoledne,“ pozdravila jsem ji z doporučené vzdálenosti, ale ta ženská se na mě ani nepodívala. Napadlo mě, že je asi nahluchlá, a tak jsem zvýšila hlas. Ale ani jsem nedokončila větu, když na mě vztekle vykřikla, že nemám vychování a že mě udá, jestli se neuklidním. Nečekala jsem to. Ještě nikdy mi nikdo nevyhrožoval přímo udáním, takže jsem jen zůstala oněměle stát a zírala na ni, dokud se psem zase nezašla zpět do baráku. V tu chvíli jsem byla fakt ráda, že jsem Lea neudala. Pokud je možný se cítit jako zločinec jenom proto, že vám tím někdo vyhrožuje, jak by mu asi bylo, kdybych ho skutečně nahlásila?      Než se začalo stmívat, ještě jsem několikrát vytočila jak Mirku, tak její mámu. Ale bylo to jako volat duchům. Nikdo mi to nebral. Už se ani neobtěžovaly mi to vytípávat. Nakonec si vypnuly telefony. Cítila jsem se podvedená… Mirkou, učitelkou, doktorkou, tou povídkou – a i tím klukem. Ale copak se člověk může cítit podvedený někým, koho sotva zná? *  *  * Chodila jsem na místa, která jsme měly s Mirkou rády, a četla tu knihu. Svět bez Mirky se zdál ale strašně tichý a nudný. Nikdo mi nepřipomínal, jaké jsem nemehlo a knihomol. Nikdo si se mnou nedal přísně hygienicky připravený oběd nebo si do noci neposílal obrázky a videa kočiček. Četla jsem tu velkou barevnou knihu, a i když v ní všechny ostatní povídky končily dobře, cítila jsem se mizerně. Všechny měly tak absurdní a neskutečný příběh. Jak by taky mohly být skutečný? Lidi tam lezou na stromy, skáčou z letadel, potápějí se v oceánu a všichni žijou… šťastně. Přežijou a mají jeden druhého, tak proč ta povídka s Leem skončila takhle? A proč moje nejlepší kamarádka je v jakési domácí karanténě a má zakázáno se se mnou stýkat?      Nedokázala jsem na to všechno přestat myslet. Chtěla jsem se alespoň zeptat Lea na tu povídku, jenže jsem znervózněla jen z představy, že s ním zase mluvím a hrozí mi nebezpečí. Smrtelný nebezpečí. Byla to koneckonců jenom povídka, jenom knížka. Takže to mohlo počkat, až ho potkám v knihovně. Naopak Mirka, ta byla skutečná a já musela zjistit, co s ní je. *  *  * Ve čtvrtek jsem si koupila plavky a vydala se na plavání, kam Mirka chodila. Sotva jsem si je ale oblékla, cítila jsem se hrozně nahá. Ve vzduchu všude páchl chlór. Takže tohle je plavecký bazén. Nervozitou se mi potily ruce a brněly mě konečky prstů. Tohle zvládneš, kvůli Mirce to zvládneš, opakovala jsem si.      Vykoukla jsem z šatny a držela při tom kolem těla pevně ovázaný ručník. Spodní díl plavek se mi zařezával do zadku a já za boha nechtěla, aby to někdo viděl. Došla jsem až k bazénu a pozorovala tu klidnou lesklou hladinu s husí kůží na rukou. Tohle byl přesně ten důvod, proč ta kniha musela lhát, už jenom tahle voda vypadala děsivě, jak by někdo mohl vlézt do oceánu?      Na druhé straně bazénu se začínal scházet hlouček lidí. Mirčin oddíl? Doufala jsem v to.      Pomalu, abych neuklouzla na zatraceně mokrých dlaždičkách, jsem za nimi došla.      „Heleme se, nováček!“ zpozorovala mě holka vysoká snad dva metry.       „Ahoj!“ chci zakřičet, ale krk mám stažený tak, že spíš vypísknu jak vyděšený sysel.      „Nejsi ty Mirčina bestka?“ zeptá se mě hubený kluk s patkou.      „Jsem...“      „No to je bezva!“ řekne znovu vysoká.      „Nevíš, co s ní je?“ pokračuje ten kluk. „Nebyla tu už skoro dva tejdny a nikdo nám nic neřek.“      Tak to je v háji, pomyslím si a je mi do breku. Jestli nevím, co s ní je? Bojím se, že kdybych odpověděla, poznali by, jak je mi zle, a tak jen zavrtím hlavou.      „Škoda,“ rozhodí kluk rukama a začne něco hledat v batohu.      Oni se o ni nebojí.      Uvědomila jsem si, že mi na ruce vibrují hodinky, a tak jsem se neochotně podívala. Čtyři lebky. Parádička. Cítila jsem, jak se mi rozklepala brada. Na tohle nemám… Otočila jsem se, a aniž bych jim cokoliv řekla, pustila jsem se krokem tučňáka k šatně. Něco na mě volali, ale mně to bylo jedno. Potřebovala jsem do bezpečí. Někam, kde je klid a kde to znám.      Knihovna.      Potřebovala jsem do knihovny. *  *  * Seděl u jednoho z tabletů a něco četl. Nevšiml si mě. Posadila jsem se do svého obvyklého křesla a civěla na něj, ale pokaždé, když se trochu pohnul, jsem svůj pohled stočila ven z okna. Pak jsem si začala připadat jako šílená. Co jsem tu vlastně chtěla dělat? Nedokázala jsem jít za ním a Mirce jsem tu také nemohla pomoct. Takže jsem po dalších několika nesmyslných minutách vstala a chtěla odejít. Ale ve stejnou chvíli se zvedl i on. Podíval se na mě a v jeho výrazu bylo něco přátelského, děsilo mě to. Nohy mi okamžitě ztěžkly a já stála na místě jako trubka, zatímco se ke mně blížil. Aspoň jsem trapně předstírala, že luštím něco na diginástěnce před sebou.      „Domů? Už tak brzy?“ promluvil a já se usilovně snažila nemyslet na vibrující hodinky a deset lebek.      „Jsem… unavená,“ plácla jsem první blbost, která zněla věrohodně.      „A to je zrovna dneska tak hezky… Dočetlas už tu knihu?“ zeptal se s nepředstíranou zvědavostí.      „Jo,“ odpovím, „ale nechápu…“      „Co?“      „Ta povídka s Leem končí špatně...“      „Smrt nemusí bejt přece vždycky špatná.“      „Ale… Ty se jmenuješ stejně.“      „Byla to oblíbená kniha mojí mámy.“      „To je celkem zvrhlý…“      „Vlastně ani tolik ne… Díky té knize jsem pochopil, proč… no… To je jedno. Co jinak? Bavila tě?“      „Já… vlastně nevím.“      „Nedokážeš říct?“      „Asi ne…“      „Nejspíš vím, jak se cítíš.“      Jak by mohl vědět, co cítím? On. Chodí si deštěm. Nemá z ničeho strach. Dokonce ani nemá hodinky! Jak by to jenom mohl vědět?      „Taky bych tomu nevěřil, kdybych ji četl tak před rokem, před dvěma…“      Nechápavě na něj svraštím obočí.      „Vážně už chceš jít? Něco bych ti ukázal.“      Podívala jsem se na hodiny a chtěla říct, že to nejde, že musím domů, když mě najednou chytil za ruku a třikrát rychle poklepal na postranní tlačítko. Kostlivci zmizeli.      „Cos to udělal?“ vyjela jsem na něj až příliš nahlas. Návštěvníci knihovny se po mně oto­čili. I knihovnice se na mě vyčítavě podívala, ale všimla si Lea a rázem se zatvářila, jako by se nic nestalo.      „Nechal jsem je, ať si na mě zvyknou,“ odpoví s ironií v hlase.      „Ale…“      „Ode mě ti nic nehrozí.“      Zůstala jsem na něj s úžasem zírat. Jak to může říct tak jistě? Tak v klidu? Člověk bez hodinek, bez znalosti nebezpečí. Beze strachu.      „Půjdeš se projít?“ *  *  * Ploužila jsem se vedle něj, jako bych to měla za trest. Lidi se po nás otáčeli, protože neměl ani roušku. Já ji měla, takže alespoň v tomhle směru mi nic nehrozilo. Dlouho mluvil hlavně on. Všechna slova se mi totiž zadrhávala v krku a slovosled ve větách byl najednou něčím neskutečně složitým. Nějakou dobu jsem přemýšlela, že bych se měla někam vypařit, jenže v celých Holešovicích, kde jsme začali, nebylo moc kam. Byl tu jeden školní areál vedle druhého, občas také jídelna, tělocvična, knihovna a samozřejmě podzemka, kterou jsme už mi­nuli. Ale čím déle jsme šli, tím méně jsem to pokládala za nutný. Měla jsem z něj strach, ale… sama jsem nevěděla proč. Říkal mi to Orloj, jenže Leo nebezpečně nevypadal.      Cestou se nám podařilo vyhnout se všem strážcům. Měla jsem z nich vlastně větší strach než z Lea. Co by mi udělali, kdyby mě načapali na procházce s klukem bez Orloje? Nechtěla jsem si to představovat. Leo v tom už ale naštěstí uměl chodit a bez většího přemýšlení mě vedl mimo hlavní ulice. Přešli jsme Trojský most – koho by vůbec napadlo jít přes most pěšky? – a asi půl hodiny nato jsme došli ke staré botanické zahradě. Pořád se tomu sice říkalo botanická zahrada, ale areál byl zavřený, co si pamatuji. Naši tam ještě byli, ukazovali mi kdysi fotky a vyprávěli, že kvůli pražskému ovzduší nesplňovala zdravotní kritéria pro volnočasovou přírodní aktivitu, tak botanickou přestěhovali někam ke Kokořínu.      Leo zamířil rovnou dovnitř a já se bála říct, že bychom to měli otočit. Nikdy bych až sem sama nešla, ale něco ve mně si přálo vidět to, co jsem viděla jen doma na fotkách. Na hodinkách se sice zase rozblikali čtyři kostlivci… ale příroda v bývalé zahradě vypadala tak krásně. Bylo to tu zarostlé, to rozhodně, ale pořád se daly rozeznat chodníčky a zvláštní, touhle roční dobou už povětšinou opadané stromy a keře.      Nechtěla jsem mu přiznávat, že jsem tu nikdy nebyla, ale Leo sám se mi svěřil, že tu byl poprvé teprve loni. Přesto jsem měla divný pocit v žaludku, z neznámého místa i z kluka bez Orloje. I z jeho občasných úsměvů – i když jsem si byla skoro jistá, že jsou přátelské. Že mi neublíží.      Byl tu klid a člověk vnímal úplně nové věci – zpívali tu ptáci, šumělo listí a nejhlasitější zvuk v celém parku byly naše kroky na štěrkové pěšince.      Když jsme došli mezi několik vzrostlých stromů, Leo zrychlil, pak se vyhoupnul na spodní větev jednoho z nich, udělal pár mrštných pohybů, a najednou seděl proti mně na větvi, dobré dva metry nad zemí. „Tohle bylo ve druhé povídce, vzpomínáš?“ nadhodil jakoby nic a já jen užasle přitakala.      „Chtěla sis to zkusit, když jsi to četla?“      „To nevím…“      „A věříš už, že to jde?“      Přikývla jsem.      „Tak pojď, je tu dost místa i pro tebe.“      „To nejde…“ zaprotestovala jsem nejistě.      „Proč by to nešlo?“      „Je to nebezpečný…“      „Vidíš snad, že by se mi něco dělo? Zvládneš to, pojď,“ naléhal a seskočil dolů. „Pomůžu ti.“      „Nemůžu,“ zašeptala jsem a krk měla úplně stažený děsem. Už teď Orloj vyhodnotil pět kostlivců. Musím utéct, napadlo mě. Měla jsem utéct, dokud byl čas.      Leo ke mně ale přistoupil, chytil mě za předloktí a úplně klidně mi řekl: „Věř mi.“ A pak mi začal hodinky sundávat. Byla jsem tak v šoku, že jsem zůstala stát a nebránila se. Teprve když jsem viděla, jak je drží v prstech, zpanikařila jsem. Já tu umřu, rozeznělo se mi v hlavě, já tu určitě umřu. Vedl mě ke stromu, říkal mi, co mám dělat, ale já ho nedokázala vnímat. Vyzvedl mě a já se křečovitě chytla silné větve. Kůra byla hrubá a drolila se mi pod prsty. Přitáhla jsem se a přehodila přes větev jednu nohu. Pomalu jsem se posouvala výš. Ruce se mi potily a klouzaly tak, že mě nahoře držel snad jen pud sebezáchovy. Najednou jsem si uvědomila, že už mě Leo pustil a já tu teď stála sama – na stromě. A měla pocit, že mi srdce vyskočí z hrudi strachem.      „Prosím… pomoz mi“ zašeptala jsem k němu a on vysvětlil, co mám dělat, a pomohl mi slézt. Trvalo to jen chvíli, najednou jsem seděla na zemi. Třásla jsem se a Leo byl u mě. Nasadil mi zas hodinky. Žádní kostlivci tam nebyli. Neznámé teplo se mi po těle rozlilo jako lék. Bylo to divný, mohla jsem umřít, měla bych být naštvaná, vyděšená, ale cítila jsem se šťastná.      V tom nevěřícném opojení z neznámé svobody jsem si ani nestihla všimnout, jak utíká čas, a probrala se až sama v podzemce cestou zpátky. Leo mě chtěl doprovodit, ale to jsem mu vymluvila, bydlela jsem jen o pár stanic dál v nové obytné části. Navíc bychom z toho mohli mít průšvih oba. Orloj mi zase ukazoval čtyři lebky, ale to už nebylo nic nového. Hlavou mi běžel dokola jen ten pocit, jak jsem stála na stromě, a hlavně když jsem pak dosedla šťastná na zem a vedle mě klečel Leo. Když jsme se loučili, slíbil, že tohle byl jen začátek. Čeho? *  *  * Doma táta instaloval do oken nový filtr proti bakteriím a virům, prý rozšířili výrobu a budeme vůbec první, co to můžou vyzkoušet a bezpečně větrat. Vypadal skoro jako mikrotenový sáček, jen byl mnohem pevnější a nebylo přes něj skoro nic vidět. Ne že bych se někdy extra kochala výhledem z okna, jedno léto jsem dokonce měla permanentně zatažený závěsy, protože jsem si někde přečetla, že slunce škodí, a já husa se tak vyděsila, že jsem žila potmě jako můra. Teď mi to najednou vadilo… K čemu jsou okna, když si je budeme zalepovat? Nic jsem ale neřekla, takže jsem jeden mikrotenový sáček měla v okně nakonec taky. *  *  * Ve škole začalo zkouškový. Psaly se testy, zkoušelo se a Mirka se tu stále neukázala. Přemýšlela jsem, jestli může z domova školu zvládat, a tak trochu tajně doufala, že jí ty testy pošlou nebo za ní alespoň někdo zajde, ale bylo mi jasný, že by to nikdo neriskoval chodit za nemocnou.      Když jsem šla domů, na chodbě se shlukovaly úplné davy. Studenti utvořili hlouček kolem nástěnek, tlačili se a evidentně se při tom bavili. Nezajímalo mě to, ale když jsem vyšla ven, zavolala na mě ta vysoká holka z bazénu. „Už jsi to viděla?“      „Co?“      „No o Mirce…“      Rozbušilo se mi srdce: „Co o Mirce?“      „Aha, no… Běž se podívat na nástěnku hele.“      Nacpala jsem se do hloučku lidí a tam to bylo. Jeden pitomej papír s černým rámečkem…      S politováním vám oznamujeme, že studentka, dcera, vnučka a kamarádka Mirka Pilná nás navždy opustila…      Zůstala jsem tam stát a cítila, jak se mi z očí nekontrolovatelně valí slzy. Tu větu jsem četla snad třikrát. Ne. Tohle nejde. Nesmí. Pak jsem se rozeběhla školní chodbou a bez klepání vrazila do kabinetu třídní. Nevrlá se na mě podívala nechápavě, ale hned najela na svůj klasický pedantský tón: „Simono, můžeš mi vysvětlit, co to má znamenat?“      „Mirka… Co se stalo? Víte o tom?“ vydralo se ze mě. Chtělo se mi řvát. Pořádně nahlas řvát.      „Neměla bych o tom mluvit. Ty jsi ale v pořádku, byla jsi na prohlídce, je to tak?“      „Nejde o mě… Chci vědět, co se stalo jí! Čekala jsem na ni jakou dobu a nikdo mi neřekl vůbec nic!“      „Byla to nehod… Nemoc,“ zarazila se na chvíli Nevrlá. „Byla nemocná a podlehla tomu, Simono, nemusíš vědět víc.“      „Vždyť vy mi lžete!“ tentokrát jsem fakt zařvala a jedním pohybem vztekle strhla nějaký kabát z věšáku. Věšák se převážil a dopadl přímo na učitelčin stůl. Srazil při tom sklenici s vodou, která se skutálela na zem. Teprve tříštění skla tu ženskou zřejmě probralo.      „Simono!“ zařvala, ale pak se nuceně ovládla: „Co to vyvádíš? Uvědomuješ si, že bych tě za to mohla nahlásit?“      Na ruce mi zavibrovaly hodinky, jen letmo jsem na ně mrkla. Pět kostlivců. Krásný.      „Běžte do háje,“ řekla jsem spíš pro sebe, ale bylo mi jasné, že mě musela slyšet. Vyletěla jsem ven na chodbu, aniž bych za sebou zavírala. Mirka nebyla nemocná – vždyť se se mnou smála! Ještě den předtím, než zmizela, smála se se mnou a bylo jí fajn! *  *  * Potřebovala jsem na vzduch. Mluvit s někým normálním.      Potřebovala jsem mluvit s Leem.      Venku jsem si nasadila roušku, ale po pár metrech ji hned sundala. Špatně se mi dýchalo a ten zkurvený hadr mi jenom překážel! Do knihovny jsem vrazila s mokrými tvářemi a rozepnutou bundou, ale Leo tam nebyl. Vyčerpaně jsem se sesunula na svoje křeslo. Nechápala jsem to. Mohl snad Orloj selhat? Co by se muselo stát, aby Mirka Orloj neposlechla… V hlavě jsem měla příliš otázek a zároveň úplný prázdno. Nevím, jak dlouho jsem tam jen tak seděla, brečela a nebyla schopná se pohnout. Nenáviděla jsem tenhle svět. Mirka byla jedna z nejpoctivějších lidí, které jsem kdy potkala. Respektovala nařízení, Orloj, všude byla na čas a všechno dělala důsledně a s rozvahou. Jako architektka by byla tak skvělá… Nebylo to fér. A já to chtěla někomu říct, chtěla jsem něco udělat, do něčeho si kopnout, uklidnit se. A všem ukázat, jak skvělá to byla kámoška, ale nevěděla jsem jak….      „Jsi v pohodě?“ ozvalo se najednou vedle mě a já tomu hlasu leknutím div jednu nevrazila. Vůbec jsem si nevšimla, že se tu Leo objevil a přisedl si. Nevím ani, jak se stalo, že mě pak objal a já mu brečela v náruči, ale byla jsem tak ráda, že je u mě… Když jsem se konečně trochu sebrala, poděkovala jsem mu.      „Za co?“      „Že jsi přišel.“      „Pořád máme před sebou skoro celou knihu povídek,“ řekl a já měla v tu chvíli hroznou chuť ho prostě obejmout a na všechno zapomenout. Ale neudělala jsem to. Bylo by to pitomý… „     Jo…“ odpověděla jsem místo toho.      „Povíš mi, co se stalo?“ naléhal, a tak jsem ztišila hlas a řekla slova, která mě samotnou vyděsila: „Myslím, že moji kamarádku zabili.“      „Mirka? Mirka byla tvoje kamarádka?“      „Jo...“      „Jaks přišla na to, že ji někdo zabil?“      „Já… Vlastně to nevím, ale všechno je prostě moc divný. Najednou zmizela, nikdo o tom nemluvil a Nevrlá… teda učitelka, když jsem za ní šla, řekla místo nemoc nehoda.“      „Kde Mirka bydlí?“      „U Staromáku… Týnská ulice.“      „V chudý čtvrti?“      „Její táta je řadový technik a máma pracuje ve skladu s potravinami, nikdy si nemohli dovolit víc…“ „     Tak dobře, jdem.“      „Kam?“      „No ke Staromáku.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-09-30 20:00:01

V curyšském parku Platzspitz se závisláci s jehlou scházeli jak děti na zmrzlinu

„Scéna se stala dost drsnou, hlavně od chvíle, kdy kokain nahradil na trhu heroin… Během jedné rvačky mezi feťáky, která se strhla kvůli dece nebo kousku čokolády, jich pár svázali, dali jim roubík a hodili je do řeky, kde se utopili… Navečer se park stával jevištěm, kde se kolem Rondellu, osvětleného pavilonu uprostřed parku, motal dav přízraků. Někteří feťáci se potáceli, jiní leželi mimo sebe na zemi, další zvraceli v křoví.“ Takto vylíčila hrůzy Platzspitzu Christiane Felscherinow, hrdinka kultovního příběhu My děti ze stanice Zoo, ve své pozdější vzpomínkové knize. Christiane, která v té době v Curychu žila, viděla i narkomany, kteří padli tak hluboko, že vyměňovali stříkačky, jehly a další nádobíčko za cigaretové filtry, které předtím sloužily k filtrování drogy při natahování stříkačky. Z nich získávali zbytečky drogy pro svou konzumaci – ale také HIV a žloutenku typu C. Drogy, které dělají z lidí zombíky. Závislost v první vteřině a uspávadlo koní Číst více Kulisy největší evropské drogové scény Jak uvádí Swissinfo, koncem 70. let se v centru Curychu začali shromažďovat uživatelé heroinu a dalších drog, někdy se jednalo o stovky lidí. Policie se je pokoušela rozehnat, ale skupinky se jednoduše rozpustily a znovu vytvořily na jiném místě. Policie se proto rozhodla vymezit Platzspitz, veřejný rekreační park za Curyšským hlavním nádražím, jako tolerovanou, ale kontrolovanou zónu pro uživatele drog. Brzy se stal nechvalně proslulým. V „jehlovém parku“ se shromažďovaly stovky dealerů a narkomanů, v roce 1991 jich zde pobývalo v průměru 1700–2500 denně. Situace se vymkla kontrole, mnozí závislí naléhavě potřebovali lékařskou péči. Lékaři a jiní dobrovolníci ošetřovali narkomanům jejich otevřené, infikované rány, probouzeli je z bezvědomí, když se předávkovali, dělali testy na HIV a rozdávali čisté jehly. Zpočátku tak činili proti vůli úřadů, později s jejich souhlasem. Vodní děla měla odplavit feťáckou špínu Terénní pracovníci i odborníci se stavěli proti vyčištění Platzspitzu. Podle nich bylo soustředění drogově závislých na jednom místě nejlepším způsobem, jak je mít pod kontrolou. Mělo to ale i stinnou stránku. Konzumace drog se stala hlavní příčinou úmrtí lidí středního věku a vedla k rozšíření infekcí, žloutenky a AIDS. Úřady časem podlehly silnému politickému tlaku a vyslaly na místo policii. Narkomani byli rozehnáni obušky, vodními děly i gumovými střelami. Mnozí z nich se neměli kam obrátit, nebyla zorganizována žádná sociální podpora. „Needle Park“ byl definitivně uzavřen 5. února 1992. Vchod do parku uzavírala těžká brána. Nový domov pro narkomany Náhlý konec otevřené drogové scény vedl k tomu, že se narkomani a dealeři přestěhovali na nedaleké místo v Lettenu, oblasti mezi vyřazeným nádražím a břehem řeky Limmat. S nezvanými hosty se přemístila i jejich bída, takže nové místo brzy pokryly použité stříkačky, odpadky, moč a výkaly. Místní ženy byly obtěžovány a z dětí se stávali poslíčci s drogami. Čtvrť byla tak zpustlá, že ji odbor hygieny musel zbavit odpadků a deratizovat. Navíc zde vypukla válka gangů a úředníci vážně uvažovali o tom, že na místo vyšlou armádu. I toto místo nakonec policie v roce 1995 vyklidila. Nová drogová politika – kontrolované užívání Tyto zkušenosti napomohly k tomu, že se ve Švýcarsku prosadil vysoce pragmatický přístup k užívání drog. Švýcarsko se rozhodlo jít cestou prevence a pomoci závislým namísto ostrakizace, perzekuce a věznění. V celé zemi se zaváděla rozsáhlá preventivní opatření. Byla zřízena střediska užívání drog, čisté injekční místnosti s lékařským personálem a substituční léčba metadonem. Tato politika vychází z myšlenky, že bude lepší umožnit závislým kontrolované užívání drog, než kdyby je museli shánět na ulici a vydělávali si na ně trestnou činností.  První aplikační místnosti začaly sloužit již v roce 1986. V Curychu byl o ně tak veliký zájem, že ani otevření dalších tří „šleháren“ v roce 1992 nedokázalo uspokojit poptávku. Teprve vybudování dalších tří zařízení do roku 1995 pomohlo snížit užívání drog na veřejných prostranstvích. Studie uvádí, že v letech 1977–1999 se počet aplikací drog v těchto zařízeních pohyboval okolo tří tisíc týdně. V těchto speciálních „šlehárnách“ si narkomané mohou drogu píchat a k tomu dostanou i čisté injekční stříkačky. Ti těžce závislí dokonce mohou získat svůj milovaný hnědý prášek na lékařský předpis. Podle zprávy BBC z roku 2002 dokonce existují střediska pro ty, kdo jsou závislí na kombinacích drog. Narkomané si v nich mohou nejen současně píchat heroin a šňupat kokain, ale dokonce k tomu kouřit i crack. Coca-Cola obsahovala tvrdé drogy. Dříve totiž byla pochoutkou pro závisláky Číst více Švýcarský ráj pro narkomany přináší výsledky Švýcarský protidrogový program může někomu připadat kontroverzní, ale fakta dosvědčují jeho užitečnost. Úmrtnost způsobená drogami ve Švýcarsku poklesla, stejně tak i míra nakažení virem HIV. Švýcarská drogová politika, která zahrnuje i předepisování heroinu, inspirovala řadu napodobitelů po celém světě. Známá moudrost říká, že úroveň vyspělosti společnosti lze poznat podle toho, jak se chová ke svým nejslabším a marginalizovaným členům. Pokud je odmítá integrovat, mohou se proměnit v časovanou bombu. Počet konzumentů drog v Curychu i jinde dnes není menší než v 80. letech. Ale mnoho z nich se dnes integrovalo. Někteří z curyšských narkomanů mají dokonce práci. Mnoho závislých, kteří dřív navštěvovali šlehárny, již drogy neberou. I těžce závislí narkomani mají dnes slušnou šanci dožít se vyššího věku. A Platzspitz je dnes krásným parkem, který v Curychu vytváří oázu klidu a míru. Od léta roku 2021 je opět nepřetržitě otevřen. Autorský text KAM DÁL: Holub měl na zádech batoh s pervitinem a přistál ve věznici

Čas načtení: 2019-11-10 08:44:24

Pokračování: Kamarádi do útulku nepatří. Mise ještě není u konce

Čtení na pokračování, díl šestý „Do útulku,“ řekla jsem, „ale počkej, zkusíme ještě ta dvě zbylá jména. Víš, co se říká: naděje umírá poslední, tak to nebudeme tak rychle vzdávat, jo? A máme ještě čas!“ Předchozí díl zde Pravda. Jenže si nikdo nepamatoval adresu těch zbylých dvou Kosů, Aleny Kosové a Petra Kose, jelikož zprvu jsme měli všichni obrovskou radost, protože jsme si mysleli, že už jsme našli pravého páníčka. A tak jsme museli zase běžet k nejbližší telefonní budce. Tentokrát jsem začala telefonní seznam pročítat já, zatímco Alča drbala Haryka na bříšku. Mělo to být zase za uchem, ale jezevčík se obratem převalil na záda. „Alena Kosová, ulice 7. Listopadu 1090 a Petr Kos, Rudoarmejců 1335.“ „Tak nejprve navštívíme toho Petra, protože je to odsud blízko. Vrátíme se směrem k náměstí a přes semafory a doleva,“ radil Marek. „Teda Haryku, ty se dneska naběháš, co? Co ty, Šmudlo jeden, kdybys neutekl, tak si pěkně hovíš v teplíčku.“ Alča na něj mluvila vysokým legračním hláskem, že bylo i na jezevčíkovi vidět, jak se směje, až mu vyplazený jazyk sem tam přelepil přes oko jako pirátská páska. „Tak vstávej, ty Šmudlo jeden, vstávej, jdeme na další výlet.“ I když se to napoprvé nepovedlo, tahle výprava za hledáním psiskova páníčka se mi moc líbila. Tohle není jen tak lecjaká věc! Takovému psímu škvrněti se musí najít domov stůj co stůj. A kdo jiný by to mohl dokázat, než právě tahle naše bezvadně sehraná parta. Dost možná by Haryka leckdo nechal jen tak na ulici, ať si poradí sám. Ať si ho páníček najde, když si ho ztratil! Však taky kdo ví, jak dlouho tu ten mrňous pobíhá. A jestlipak jenom dnes? Nebo není snad na ulici už několik dlouhých opuštěných smutných dní? Pohuble nevypadá, to teda ne, a taky je stále veselý a ztřeštěný. Tak jsem usoudila, že se nejspíš zaběhl před krátkou dobou. Marek zazvonil na zvonek se jmenovkou Kos. „Kdo je tam?“ odpověděl nevrlý hlas podle všeho staršího muže. „Dobrý den. My hledáme Martina Kosa,“ řekl Marek. „Víte, my jsme našli psa. Jmenuje se Haryk,“ dodala Alča. „Je to váš pes?“ natahovala jsem zase krk ke zvonku já. „Není!“ vykřikl pán rozzlobeně. „A už neotravujte.“ „To byl teda morous,“ poznamenal Marek. „Tomu bych teda žádného psa ani nedal. Takže teď už zbývá jen ta Alena Kosová. A jinak opravdu nevím.“ Na Markovi bylo vidět, že je z toho druhého neúspěchu už dost smutný, možná až rozladěný. Hodiny ukazovaly za pět minut pět a nejspíš se bál, že to nestihne. „A jak se dostaneme do té ulice Rudoarmejců?“ „Musíme na autobus číslo třináct, sedm nebo pět, tamhle je zastávka. A pak jet tak tři zastávky.“ „Ale my nemáme jízdenky,“ dodala jsem smutně. „A nemáme ani peníze,“ sklopila oči Alča. „Ach jo,“ poznamenal Marek. „Ale co, přece ho tady nenecháme. Tak jsem si myslel, že si za těch deset korun, co mám v kapse, koupím něco dobrého, a nakonec to utratíme za jízdenky.“ „Bude to stačit na tři?“ Koupil jich v trafice na zastávce hned šest. I na zpáteční cestu. První přijel autobus číslo sedm. Lístek se vkládal do takové černé zdířky kovově tmavězeleného přístroje. Za zdířku se zatáhlo, uvnitř strojku to cvaklo a pak jsme mohli lístek vytáhnout. Bylo v něm několik dírek. Moc se mi to líbilo. Sedli jsme si na červené koženkové sedačky a nechali se vést. Autobus vypadal tak suprově. Byl vpředu celý zakulacený, červený a vedly do něho schůdky. Protože jsme seděli na zadních sedadlech, tak jak jel, drncalo to v něm, až to s námi nadskakovalo. „To je psina!“ poznamenala Alča. Skoro se nám ani nechtělo vystoupit. Ale nic naplat, mise musí pokračovat. Z autobusové zastávky jsme zamířili do velkého sídliště. Marek nás přivedl přesně k paneláku Rudoarmejců 1335. Zase tu byla spousta zvonků, protože to byl desetipatrový vysoký dům o třech vchodech. Zvonili jsme docela dlouho. Už to vypadalo, že nikdo není doma, až se ozval hlas nějaké malé holky. „Kdo je tam? To jsi ty, mami?“ „Neztratil se vám pes?“ vyhrkl Marek, aniž by se představil. „Vy máte Haryka? Martine! Martine! Haryk se našel!“ křičela radostně holčička. Ale i my jsme zajásali. Povedlo se! Pak se z reproduktoru u zvonků ozval hlas nějakého kluka. „Kdo je tam?“ „My se neznáme, ale našli jsme vašeho jezevčíka a přivedli jsme ho podle té cedulky, co má na krku.“ „Počkejte, prosím, dole. Hned jsem tam!“ zvolal nadšeně. Po pár krátkých minutách se rychle rozrazily dveře a z nich vyběhl asi patnáctiletý strašně hubený kluk. Jak uviděl Haryka, hned se k němu vrhl, zvedl ho do výšky, začal na něho šišlat a pes ho oblizoval jak o život. Pak se k němu přitulil a pes mu ožužlával ucho. Až když se vydováděli, tak si uvědomil, že tam vlastně není celou dobu sám. „Kde jste ho našli! Mamka s taťkou teď běhají všude po sídlišti a hledají ho. Zatoulal se nám dneska ráno.“ „Byl v centru. Kousek od náměstí,“ řekla jsem. „No, to snad ani není možný! Já jsem fakt tak rád, že je zase doma. Musíme si na něj dát bedlivější pozor. Je to divoch. Jak já bych vám jen mohl poděkovat!“ Pak vyndal z kapes u bundy nějaké čokolády a podal papírovou desetikorunu. Usoudili jsme, že tu si zaslouží hlavně Marek, protože musel ze svého zaplatit za jízdenky. „To bylo něco! My jsme fakt výborná parta!“ poznamenal Marek. „Mohli bychom se takhle vídat častěji! Vždyť dneska jsme tomu psiskovi zachránili život!“ „A udělali jedné rodině opravdovou radost,“ dodala jsem důležitě. „A ty by sis ho chtěla vzít domů,“ podívala jsem se na Alču. „Tak ale musíš uznat, že byl fakt super. Takový ňufan legrační a roztomilý. Kdo by ho nechtěl! Jasně, máš pravdu, je lepší, když našel svůj domov. Ale kdyby ne! Kdyby ne, tak… no přece bys mi v tom, Markét, no…“ „Půjdeme taky ven zítra?“ zeptal se Marek. Sklopily jsme oči dolů. To je situace! Moc rády bychom řekly, že ano, ale ono to není tak jednoduché! Dostat se znovu na stejné místo, to se nemusí už nikdy podařit. A zůstat uvězněné v tomto čase, to by asi taky nebyl právě nejlepší nápad. Každý by měl být tam, kam patří. „Víš, Marku, jak bychom ti to řekly,“ podrbala jsem se na hlavě, jako bych tam hledala nějakou myšlenku. „Vlastně jsem ti to už říkala, ale tys mě nebral vážně,“ dodala jsem. „My nejsme z téhle doby.“ „Jestli nechcete jít se mnou příště ven, tak to stačí říct, ale dělat si ze mě blázny nemusíte, to teda ne.“ Marek nás vážně nebral a dokonce to spíš vypadalo, že se urazil. Další pokračování zde obrázky: pixabay.com

Čas načtení: 2024-02-08 16:35:06

Hygge, Lykke, Lagom, Fika, Ataraxia, Ikigai: 6 výrazů pro „štěstí“, které obletěly svět. Vyznáte se v nich?

Otázku, co je štěstí a jak ho dosáhnout, si hloubaví filozofové a psychologové pokládají do dneška. A určitě nejen oni. I my, „obyčejní“ lidé se tak nějak intuitivně snažíme svůj život uspořádat tak, aby v něm převažovaly pocity radosti nad frustrací, smutkem či jinými negativy. Jako největší přeborníci se v návodu na spokojený život zdají být se svým hygge a lagom Skandinávci. Nejsou ale jediní. Určitě vám neuniklo, že z honby za štěstím se v posledních letech stal i docela slušný byznys. Se „zaručenými“ návody na spokojený život se totiž doslova roztrhl pytel a náš malebný český jazyk obohatilo hned několik nových výrazů symbolizujících štěstí a pohodu. Hygge, Lagom, Ikigai či Ataraxia. Specifická slovíčka vyjadřující šťastné bytí mají nejen Dánové, ale také Japonci, Číňané, Francouzi nebo Řekové? Všechny se nám do jednoho článku nevešly, ale zatím se můžete podívat na ty, které se v posledních letech skloňují docela často: Hygge, Lykke, Lagom a Fika – štěstí po skandinávsku Hygge V roce 2016 zachvátil fenomén jménem hygge snad celý svět. Pro hygge nemáme v češtině přesný překlad, slovo se dá ale chápat jako útulno, pohoda, příjemná atmosféra. Hygge je prostě o pocitech. Tento dánský koncept jednoduchosti a spokojeného života k nám přišel v roce 2016 a díky knize Hygge – Prostě šťastný způsob života od Meika Wikinga se z něj stal obrovský trend. Asi nejběžnější představa hygge je pro nás hořící krb, zapálená svíčka a příjemný čas strávený v útulném křesle s dobrou knihou, pod vlněným plédem, s šálkem čaje nebo čokolády. Ale klidně to může být i příjemný večer s přáteli, pozorování východu slunce, procházka se psem nebo kreslení mandal. Každý má o hygge jinou představu, ale důležitý je pocit bezpečí, útulnosti, klidu a příjemné atmosféry, který nás obklopuje. Je už na každém, jak se zařídí a do svého života aplikuje věci, které má rád a které mu tyto pocity přinášejí. Každopádně Dánové hygge nejen milují, ale doslova hygge žijí. Hygge je druhem životního stylu. Proto, abyste se v Dánsku cítili hygge nebo hyggelig, je podřízeno téměř vše. Hyggelig jsou vybaveny nejen domácnosti, ale i restaurace, školy či úřady. Není tak divu, že se v této zemi ve jménu hygge koupí a spálí až dvojnásobné množství svíček, než např. v Rakousku. A možná i díky „provozování“ hygge patřili Dánové podle výzkumů až do roku 2018 k nejšťastnějšímu národu na světě, než je předstihlo Norsko. A když už se zdálo, že zájem o hygge začíná pozvolna opadat, vyrazili Dánové do boje za šťastný život s další municí – lykke. Lykke Lykke v dánštině znamená štěstí a přináší nám poselství, že štěstí a dobro máme hledat i v těch nejobyčejnějších věcech. Je také docela snadné pochopit, proč jsou Dánové nejšťastnějším národem. Sice odvádí vysoké daně (jedny z nejvyšších v Evropě), přesto je Dánové paradoxně platí rádi, protože vědí, že své vydělané peníze dostanou zpět, a to v podobě lepšího života ve své zemi – bezplatné vysokoškolské vzdělání, rovnocenná mateřská dovolená pro muže i ženy či skvělá infrastruktura a vlaky, které jezdí na minutu přesně. Ovšem abychom i my sami dosáhli podobného štěstí jako Dánové, nemusíme kvůli tomu zrovna emigrovat až na sever. Stačí vnést drobné změny do našeho života, díky kterým budeme spokojenější. Francouzi například nacházejí spokojenost v kruhu přátel a rodiny a vždy ve spojitosti s jídlem. Jsou to přeborníci v délce stolování, takový francouzský oběd se bez problému natáhne na 2 – 3 hodinky a všichni si tyto chvíle užívají. Klíčová je pro ně pospolitost a radost ze společných chvil. Za zmínku stojí i fakt, že ačkoli Francouzi rádi a často jedí, nepatří k obézním národům a v průzkumech se umisťují v první desítce nejšťastnějších národů světa. Lagom Lagom je posledním střípkem severské šťastné trojice. Přišel pro změnu ze Švédska a znamená „všeho s mírou“, zkrátka aby vše v životě bylo tak akorát. Ani málo, ani moc. Jde o nalezení rovnováhy na své životní cestě. Pokud jste už přeborníci v hygge, můžete to směle zkusit s lagom, ten se totiž od hygge docela dost liší. U životního stylu v duchu lagom je klíčová praktičnost a funkčnost a to ve všech aspektech života. Snaha o udržitelnost rozvoje. Lagom má rád uklizeno, čisto, pořádek ve věcech, ochranu přírody, dobré jídlo, přátele a domov. Charakteristické je zpomalení v našem životním honění se za úspěchem a majetky, dělat věci pokud možno bez stresu, nesnažit se za každou cenu být nejlepší z nejlepších, ale vše správně vybalancovat. K lagomu patří také fika: Lagom je velmi spojen s fikou. Fika doslova znamená pauza na kávu, ale používá se pro jakoukoli formu přestávky a Švédové si na ní velmi zakládají. Fika Švédské slovo fika k nám přišlo společně s trendem lagom. Překládá se jako „přestávka na kávu“, ale dá se použít pro jakoukoli formu pauzy v rámci nějaké činnosti. Ve skutečnosti je pod fikou schováno víc než jen obyčejná kafepauza, fika je koncept, stav mysli, životní postoj a důležitá součást švédské kultury. Pro mnoho Švédů je přirozené a možná i téměř nezbytné udělat si na fiku čas každý den. Znamená to udělat si čas na své přátele a kolegy, vychutnat si společně šálek kávy či čaje a něco na zub k tomu. Často se jedná o jídlo připravené doma, o které se pak Švédové podělí se svými kolegy. Fiku prostě nemůže člověk zažívat sám za svým pracovním stolem, ve své kancelářské bublině. To by totiž nebyla fika, ale jen obyčejná přestávka na svačinu. Kdežto fika je rituál. Dokonce i automobilový koncern Volvo plánuje umožnit svým zaměstnancům čas na fiku. Všichni Švédové považují za důležité udělat si čas na chvilku zastavení a socializaci: na pauzu, která osvěžuje mozkové závity a zlepšuje pracovní vztahy. Dle výzkumů mají firmy se zavedenou fikou lepší produktivitu práce a spokojenější zaměstnance. Ataraxia Ataraxia, česky ataraxie pochází z řečtiny a jednoduše přeloženo ji můžeme chápat jako stav naprostého duševního klidu. Pojem pochází od řeckého filozofa a vědce Epikura, podle něhož stav vyrovnanosti a klidu nemáme hledat v radovánkách a vášních, naopak že se máme osvobodit od zbytečných tužeb, které místo spokojenosti časem způsobí opak – nespokojenost –, protože po dosažení jednoho budeme chtít stále více a více, takže nikdy nedosáhneme pocitu naplnění a klidu. Máme si doslova dopřát svobodu od starostí a hledat nepřítomnost bolesti. Na první pohled docela těžká filozofie, co říkáte? V dnešním moderním světě můžeme ataraxii pojmout tak, že věnujeme více energie ke kultivaci našich ideálů, přátelství se podobně smýšlejícími lidmi, budeme se vědomě starat o své zdraví a uvědomovat si své emoce – pozitivní i negativní –, pěstovat odolnost vůči vnějším vlivům, které nás rozhodí z rovnováhy, vyřazovat věci, které nám způsobují bolest a zaměřit se jen na to, co přináší do našich životů radost. Ikigai Najdi svůj smysl života, najdi své ikigai. Japonsko nám přineslo nejen nový trend v uklízení podle Marie Kondo, ale také nový trend v myšlení. Japonský koncept nebo spíše nastavení mysli – ikigai –, se soustředí na nalezení smyslu života. Ikigai je stav pocitu uspokojení, který se dostaví, když děláme věci, které nám dávají smysl. Když hledáme své „ikigai“, hledáme přesně ten neuralgický bod, ve kterém se setkávají naše největší vášně, dovednosti a schopnosti, zkrátka to, co umíme a dokážeme nabídnout světu. Vznešeně řečeno jedná se o nalezení našeho účelu bytí zde na Zemi, našeho poslání, důvod, proč žít a být ostatním užitečný. Ačkoli západní společnost by se s ikigai mohla vypořádat jednoduše ve smyslu přece „chodím do práce a buduji kariéru, tím prospívám ostatním“, jen tohle nestačí. I když budete mít našlápnuto ke skvělé kariéře a budete ji úspěšně budovat, a přesto nemusíte cítit uspokojení v životě. Ve skutečnosti má mít naše ikigai pozitivní dopad na celkovou kvalitu našeho života, nejen na jeho část, abychom se dobře cítili i ve stáří. Může to být cokoli – naše rodina, koníčky, umění či jakákoli činnost, ke které tíhneme, co nás baví, v čem vynikáme. Stačí nalézt to pravé a pak už se v dané věci jen rozvíjet, kultivovat, zlepšovat. Ovšem právě největší úskalí nastává při hledání toho našeho svatého grálu, přijít na to, v čem jsem dobrý a co mě baví, někdy není jednoduché. Jak to máte s hledáním svého štěstí vy? Inspirovali jste se už v životě některým z těchto populárních trendů, nebo žádné příručky a manuály na život nepotřebujete a plně si vystačíte se svou intuicí a zdravým selským rozumem? Použité zdroje: https://www.thegeniusworks.com/2019/02/10-degrees-of-happiness-from-hygge-to-lykke-fika-and-lagom-apprivoise-to-ataraxia-ikigai-and-wabi-sabi-cosagach-and-sisu/

Čas načtení: 2008-07-31 00:00:00

Po Domažlicku

Den první Nakonec jsme přece jen vyrazili, sic s jednodenním požděním, ale přece a tak po šťastném návratu můžu zas něco napsat - aneb průběh naší túry po Domažlicku. Jak už jsem psal, vyrazili jsme s bratrancem Markem až o den déle, ve středu. V úterý bylo hnusně, pršelo a my byli rádi, že jsme nikam nešli. Zato ve středu se trochu počasí umoudřilo a my někdy kolem desáté hodiny dopoledne vyrazili směr Hadrava a Orlovice. Ze začátku všechno probíhalo hladce, šli jsme po rovince, pak trochu do kopce, vzadu za námi Nýrsko. Všude okolo to vypadalo všelijak, ale mi to krásně procházeli v trhlině mezi mraky. Cestou do Orlovic jsme potkali asi pět skupinek mlaďochů, asi nějaký tábor, reakce na nás byly rozporuplné, jasné však bylo to, že jsme jim jednoznačně zlepšovali náladu. Asi tu napíšu pouze kudy jsme šli, protože nic extra se nestalo, nikdo si nic nezlomil, a tak, však to znáte. Radši si prohlédněte pořádně fotky. Cesta směřovala nejdříve přes Orlovice, Chodskou Lhotu, k Vítovkám a až do Nové Vsi. Tam si pamatuji, že nás do vystrašil pes, který měl v cestě asi jen půlmetrový plůtek (to by přeskočil, jen kdyby chtěl). Dále po červené - vede přes Hájek do Brůdku, což je zacházka jak sviňa, řekli někteří z nás. Trochu nás to tam zmátlo, už už jsme si mysleli, že si nezajdeme a že si to o hodně zkrátíme. To se nám tak úplně nepovedlo a šli jsme dál podle plánu. To už zmizela půlka čokolády. Dál cesta vedla pře Mlýneček a do Filipovy Hory. Tam jsme povečeřeli (nejdřív jsme si museli říct o vodu v jedné z místních chalup, přičemž nás domorodci pozvali do hospody) - dali jsme si polívku s masovými knedlíčky a těstovinami. Docela se nám povedla, to se musí nechat. Pak jsme došli kousek do Pelechů, kde jsme chtěli někde na kraji lesa přespat. To se nám podařilo a zakotvili jsme na pomezí lesa a jetelového pole, bylo sice trochu brzo, ale ve spacáčku nám bylo fajne. A tak skončil náš první den, zhruba po třiceti kilometrech tvrdé chůze (během osmi hodin, to jsou asi čtyři kilometry za hodinu, nic moc). Vyspali až do zítřejšího, trochu podmračeného rána. Den druhý Vyspali jsme se poměrně dobře, večer byly krásné červánky, které ovšem nevěštily nic moc dobrého, na Šumavě bývá většinou den po nich počasí pod psa, což také bylo. Ráno byla obloha slušně zamračená, ale zatím to nevypadalo, že by se mohlo rozpršet. Rána sama o sobě bývají drsná, tohle bylo ještě o trochu horší než obvykle, protože jsme neměli nic k jídlu ani k pití a snídani jsme si chystali dát až v příští vesnici. Marek ráno vyspával a já mezitím trochu změnil dnešní trasu, i když jsem tušil, že Marek by tím nadšen nebude. Původně jsem totiž mysleli, že si uvaříme snídani v Pelechách (asi tři sta metrů od našeho ležení), přičemž si tam někde řekneme o vodu - mě se ale už zpátky vracet moc nechtělo a taky jsem si nebyl jistý, jestli takhle dopoledne bude vůbec doma někdo, kdo by nám vodu dal. A tak jsme šli hned po ránu dál, do další vesnice. Když se na to teď zpět podívám, bylo to docela moudré rozhodnutí, protože snídaně v Tlumačově stála za to. Nezačali jsme sice plně správně (při vzpomínce na heslo "za zeptání nic nedáš a huba ti neupadne" jsem se zeptal prvního domorodce, kde je tu nějaký obchod a on se na mne podíval jak na vola a řekl, že tamhle - pár metrů za mnou.), ale po nákupu ideální snídaně (čerstvé rohlíčky, paštička, sušenky a kdo ví co ještě) jsme si začali vesele pobrukovat, jak je život trampa krásný. Po pár minutách jsme vyrazili dál, příští zastávka Domažlice. Na žádnou zajímavou příhodu si nevzpomínám, jen že tam byly pěkné výhledy. V Domažlicích jsme dokoupili zásoby (pití, papírové kapesníčky - ty se hodí na hodně věcí a spolehlivě nahradí toaleťák) a pak se vydali dál. Byli jsme rádi, když jsme měli rušnou silnici ve směru na Kdyni za sebou a šli dál po silnicích vedoucích do malých vesniček. To byla jedna z nejpříjemnějších části našeho putování - šlo se krásně až jsem si začal pískat a dokonce i Marek řekl, že nohy už má rozchozený. Idylka však nikdy netrvá věčně - to jsme poznali, když za vsí s jménem Zahořeny začalo poprvé v dnešním dni pršet. Byl to vůbec první vážnější déšť za naše putování, zatím spadlo vždy maximálně pár kapek. Nebyl to sice kdovíjak ukrutný slejvák, nám se ale moc promoknout nechtělo a tak jsme zkusili taktiku "Batoh pod igelit! My pod igelit!", která se osvědčila na výbornou (nebylo to poprvé, v Tatrách to fungovalo ještě lépe, ale tam jsme to měli už ke konci natrénované). Skoro škoda, že nepršelo déle - sedělo se nám tam celkem fajn až na to, že komáři kousali o sto šest. Pak už to taková idylka jako předtím nebyla. Nějak nám zatuhly nohy, navíc začalo zaset kapat. Tady jsem poprvé odhalil svůj odvážný plán, který ve mně doutnal od rána - ukončíme puťák už dnes, ale tvrdě, dojdeme až do Nýrska. Marek ještě nebyl unaven tak, jako o pár hodin později a tak překvapivě souhlasil. A tak jsme práskli do bot a trochu přidali do kroku. Teď už jsem měnil trasu za běhu, střihl jsem to dolů z kopce do Nového Dvora, pak přes Kout na Šumavě až do Kdyně. Tady se Markovi už plán přestal líbit (zrychlili jsme příliš) a tak naplánoval návrat zpátky domů vlakem. Kdo mne zná, jistě ví, že se mi to vůbec nelíbilo - už z principu, co jsem si navařil, to si i sním, kam jsem došel, odtud se musím dokázat i vrátit. A navíc se mne zmocnila ta stará touha jít, stejná, na jakou můžou vzpomínat čtyři pamětníci z Tater. Tam to bylo stejné, jen cíle byli jiné. Velká Fatra se proměnila v Nýrsko, kopce se proměnili v rovinu. Tím jsem ale Marka raději neděsil a radši jsem mu vlak nenápadně rozmlouval. Do karet mi hrálo to, že bylo z náměstí v Kdyni celkem daleko a Markovi už se opravdu nechtělo udělat ani krok. Nakonec to skončilo tak, že pro nás měl přijet Zdeněk z Nýrska autem. My se mu vydali naproti, za chvíli tu byl a naštěstí se nechal přesvědčit a odjel s Markem beze mne. Zpočátku se šlo krásně - čtyři puchýře na každé noze, co to je - a dokonce to ani nevypadalo na déšť. Kdo mne potkal, musel si říkat co to tu jde za blázna s krosnou - vzpomínal jsem si na staré táborové popěvky, staré siónské písně, spirituály, ale jasně to vyhrály divné věci v našem údolí. A tak jsem vyřvával z plných plic a celkem svižným krokem byl na cestě k domovu. Za Pocínovicemi opět idylka vyprchala. Nohy už byly opravdu cítit a nastal typ chůze, o které by se dalo mluvit jako o dření. Ono dření je na každé výpravě jedna z nejdůležitějších věcí, právě na to se pak krásně vzpomíná s pocitem: A tohle jsem dokázal. Při této chůzi jsem koukal pouze na krajnici silnice dva metry před sebou, občasné zastavení na vyfocení nějaké zajímavosti bylo utrpením, protože mé nohy vždy nejhlasitěji protestovali právě při rozcházení. Tak jsem se doplahočil až do Nýrska. Živý a zdráv. Ještě před panelákem jsem potkal sousedy (samé obvyklé reakce), chudák pan soused musel jít po schodech, protože jsem zabral místo ve výtahu. Doma už jen hodně mléka a teplá koupel - hurá, tohle na Ukrajině nebude.

Čas načtení: 2026-03-12 08:30:00

Nikdo nechce do Bruntálu. Všichni chtějí čokoládu z Bruntálu

Bruntál 12. března 2026 (PROTEXT) - Čtyřiadvacetiletý Šimon Siegel spustil e-shop s čokoládou. Za první týden přišlo 400 objednávek a musel vypnout reklamu. Ještě před rokem vyrobili 200.000 pralinek za celý rok — letos předpokládají, že jich bude milion, možná i dva. Rodinná čokoládovna z Bruntálu dokazuje, že světové věci mohou vznikat i v městě, kterým se prý jen projíždí.„Říká se, že Bruntálem se jen projíždí, že se tam nezastavuje. Já jsem se rozhodl, že Bruntál dostanu do každé domácnosti, která miluje vtip a čokoládu.“ — Šimon Siegel, zakladatel Brutal ChocoKdyž čtyřiadvacetiletý Šimon Siegel spustil e-shop brutalchoco.cz, čekal objednávku tu a tam. Místo toho přišlo 400 objednávek během prvního týdne kampaně. Po dvou týdnech musel reklamu úplně vypnout — jeho rodinná čokoládovna v Bruntále zkrátka nestíhala vyrábět. Příběh, který začal na střední škole a prošel třítýdenním pobytem na vysoké, dnes přerostl v jednu z nejzajímavějších českých čokoládových značek. Na vysoké vydržel tři týdny. Pak začal podnikat.Šimon Siegel vystudoval obchodní akademii v Bruntále. Už tam věděl, že chce podnikat — jen nevěděl v čem. Po maturitě nastoupil na Vyšší odbornou školu. Vydržel tři týdny.„Rychle jsem zjistil, že si s tou vysokou úplně nesedneme. Vrátil jsem se domů a řekl si, že do normální práce nepůjdu. Budu podnikat.“ — Šimon SiegelZačínal s kamarádem — prodávali webové stránky. První projekt jim trval stovky hodin a vydělali na něm směšné peníze. Postupně oběhli všechny firmy v Bruntále a dá se říci, že částečně zdigitalizovali celé město. V osmnácti měl na účtě 70.000 korun a připadal si jako multimilionář. Od kávovaru k čokoládě: Cesta přes YouTube tutoriályKdyž kamarád odešel na Matfyz, Šimon se dostal do kavárny v Bruntále. První den přišel zájezd – čtyřicet lidí – a on s kolegyní v životě neviděli kávovar. Pustili si YouTube tutoriály a začali.„Ona se mě ptala: Umíš s kávovarem? A já: Neumím vůbec nic. A ona: To je v pohodě, já taky ne. Tak jsme si pustili YouTube a začali dělat první kávy.“ — Šimon SiegelZ kavárny se přesunul k dezertům a cukrařině. Kavárna Skleník v Karlové Studánce, který přebrali jako sklad bordelu — motorové pily, propan-butanové lahve, hromady suti — přeměnili v příjemnou kavárnu. Z hodnocení 3,1 na Googlu se dostali na 4,4. Léto 2023 bylo první sezóna, kdy to začalo fungovat. Proč pralinky? Protože se nekazíZákusky se zkazí za tři dny. Pralinky vydrží měsíce. Když bouchneš formou, máš najednou 24 kusů. S deseti formami 240 kusů. To byl zlom – snadno škálovatelný produkt v cukrařině.„Zjistili jsme, že pralinky jsou jediný produkt v cukrařině, který jsme schopni efektivně vyrábět ve velkém a posouvat dál. Tak vznikl základ dnešního Brutal Choco.“ — Šimon SiegelPrvní pralinky dělali doma v kuchyni. Čokoládu tavili v mikrovlnce, temperovali na mramorové desce — a modlili se, jestli to vyjde. Dnes mají profesionální temperovací stroje, potahovací pás i dražovací buben. Z garážové výroby se stala profesionální dílna. Mamka dala výpověď v práci. Ségra pomáhá. Babička čalounila křesla.Šimonova maminka byla celý život úředník. Jedinou specialitu, kterou pekla, byla hrníčková buchta. Dnes vyrábí desetitisíce pralinek měsíčně. Minulý rok jich ručně vyrobila přes 200.000.„Mamka mi říkala: „Nechci dělat nic malého, co se lepí, co je nutné piplat. A já jí tvrdil: „Neboj, to není těžké. No... minulý rok mi mamka udělala asi 200 000 pralinek.“ — Šimon SiegelV Brutal Choco pracuje celá rodina. Maminka vyrábí pralinky, sestra pomáhá s provozem, babička s dědou čalounili křesílka do kavárny. Kamarádi tahali půltunovou vitrínu přes zamrzlou zahradu. Teta natírala nábytek. V roce 2023 měli firemní večírek pro pět lidí. Dnes jich je 25. Proč jsou žáby maskotem Brutal ChocoV Bruntále se říká, že Bruntálem se jen projíždí. Místní pivo se jmenuje Zubatá žába. A právě žáby se staly symbolem i značky Brutal Choco – jako odkaz na comeback celého města.„Z každého vtípku směřovaného na Bruntál jsem chtěl udělat přednost. Ukázat, jací jsou Bruntálci – brutálně vtipní, brutálně přátelští a hlavně, že umí dělat světové věci.“ — Šimon SiegelNázev Brutal Choco je slovní hříčkou na Bruntál. Claim značky zní: Bru(n)tální čokoládové dobroty, co koušou. Šimon nechce jen prodávat čokoládu – chce změnit vnímání Bruntálu. A žáby jsou toho symbolem: houževnaté, nepřehlédnutelné a s humorem. E-shop spustili před pár týdny. Po dvou týdnech museli vypnout reklamu.E-shop brutalchoco.cz spustili začátkem roku 2026. Během prvního týdne kampaně přišlo 400 objednávek. To nikdo nečekal. Po dvou týdnech museli reklamu úplně zastavit, protože výroba nestíhala.„Spustili jsme reklamu a čekali, co se stane. Za týden jsme měli 400 objednávek. Museli jsme reklamu tlumit, protože jsme nezvládali vyrábět. To vám nikdo na žádné škole neřekne, že vaším největším problémem bude to, že lidé chtějí víc, než stihnete vyrobit.“ — Šimon Siegel Čísla, která mluví za všeObrat firmy vzrostl z 3,5 milionu korun v roce 2024 na 6,5 milionu v roce 2025. Pro rok 2026 cílí na 15 milionů. V roce 2025 spotřebovali 2 tuny čokolády za 11 měsíců, vyrobili téměř 200.000 pralinek a 20.000 dezertů. Namleli 800 kg kávy. Zámecká čokoládovna v Bruntále přivítala přes 60.000 návštěvníků.„Domníval jsem se, že Bruntál a turista je oxymoron. Do momentu, než jsme loňský rok měli přes 70.000 návštěvníků.“ — Šimon Siegel Povodně, krize kakaa a cesta zpětV dubnu 2024 přišel krach na trhu s kakaem. Cena čokolády se zdvojnásobila. V Brutal Choco museli okamžitě nakoupit 2 tuny čokolády, což bylo pro malou firmu obrovské sousto. V září přišly povodně. Šimon bydlí v ulici U Potoka – jediné zatopené ulici v Bruntále. Nejcennější majetek firmy – čokoládu – měli skladovanou v Krnově.Ředitelka krnovské pekárny sundala vlastní mouku z regálů a dala na ně čokoládu Brutal Choco. Voda se jí nedotkla. Turisté zmizeli, tržby spadly na nulu. Zachránily je firemní dárky a vánoční balíčky.„Říkali jsme si, že je to úplně v prdeli. Že můžeme zavřít. Ale semkli jsme se. Každá firma, co si tehdy objednala pralinky, nás doslova vytáhla hrobníkovi z lopaty.“ — Šimon Siegel Plány: Muzeum čokolády a dobytí celé republikyBrutal Choco dnes provozuje několik kaváren včetně Zámecké čokoládovny v areálu bruntálského zámku, kavárnu Piazza na náměstí a další provozovny. Šimon aktuálně projíždí muzea čokolády po republice i v Zürichu a připravuje vlastní muzeum čokolády v Bruntále. Dělají vlastní tabulkové čokolády, preclíky a neustále rozšiřují sortiment.„Život za hranou je lepší než život před hranou. Chci, aby když někdo řekne Bruntál, tak si nevzpomene na vtípky, ale na čokoládu.“ — Šimon Siegel Zdroj: brutalchoco.cz  

Čas načtení: 2025-09-14 12:06:56

Jak upéct ořechovo-čokoládové cookies: jednoduchý recept na lahodné sušenky

Jak upéct ořechovo-čokoládové cookies: jednoduchý recept na lahodné sušenky redakce Ne, 09/14/2025 - 12:06 Dezerty a Moučníky 1 - 1000 Kč Mírný 30 minut a více Klíčová slova: ořechové cookies cookies s ořechy cookies Co je potřeba 150 g hladké mouky 100 g másla (měkkého) 100 g cukru (krupice nebo třtinový) 1 vejce 1 lžička vanilkového extraktu nebo cukru 1/2 lžičky jedlé sody Špetka soli 100 g nasekaných ořechů (vlašské, pekanové nebo lískové) 100 g čokolády (hořká, mléčná nebo mix) nasekané na hrubší kousky Tipy Pokud máte rádi extra vláčné sušenky, snižte dobu pečení o 1–2 minuty. Použijte různé druhy ořechů podle chuti, nebo přidejte i sušené ovoce. Pro výraznější chuť čokolády můžete použít i čokoládové lupínky místo nasekané čokolády. Tyto ořechovo-čokoládové cookies jsou perfektní jako rychlá svačina, doplněk k odpolední kávě nebo jako malý domácí dárek. Vyzkoušejte si je upéct sami a užijte si tu skvělou vůni i chuť! Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Postup Příprava těsta:V míse vyšlehejte máslo s cukrem do hladké pěny. Přidejte vejce a vanilkový extrakt a promíchejte. Suché ingredience:Do jiné mísy prosejte mouku s jedlou sodou a solí. Postupně přidávejte k máslové směsi a míchejte, dokud nevznikne hladké těsto. Přidání ořechů a čokolády:Do těsta zamíchejte nasekané ořechy a čokoládu. Tvarování cookies:Na plech vyložený pečicím papírem kladte lžící malé kopečky těsta. Nechte mezi sušenkami dostatek místa, protože při pečení trochu roztečou. Pečení:Pečte v troubě předehřáté na 180 °C (horkovzduch 160 °C) asi 10–12 minut, dokud okraje nezačnou zlátnout. Chlazení:Po vyjmutí z trouby nechte cookies pár minut vychladnout na plechu, pak je přesuňte na mřížku, aby úplně zchladly a ztuhly. Přidat komentář foto Cookies Light Cookie Nut - Free photo on Pixabay text redakce   Ořechovo-čokoládové cookies jsou oblíbenou sladkou pochoutkou, která potěší nejen děti, ale i dospělé. Jsou křupavé na okrajích a zároveň vláčné uvnitř, s bohatou chutí čokolády a ořechů. Připravit je můžete snadno doma, bez složitých ingrediencí. Následující recept vám ukáže, jak na to krok za krokem.

Čas načtení: 2024-12-25 13:14:18

Češi se neumí rozmazlovat. Dobrou čokoládu v supermarketu neseženete, říká šéf Pražské čokolády

Jak je to s kvalitou čokolády v českých obchodech? Co stojí za její rostoucí cenou? A v čem je čokoláda jako auto? Článek Češi se neumí rozmazlovat. Dobrou čokoládu v supermarketu neseženete, říká šéf Pražské čokolády se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2025-03-15 14:48:00

Host Radiožurnálu: Jak se vyrábí čokoláda? Kakaové boby uvolňují látky, které vám nedají spát, popisuje čokoládovnice

„Málokdo ví, že už tím, jak kakaové boby upražíme, můžeme utvářet výslednou chuť čokolády,“ popisuje Lada Bartošová, která v Kutné Hoře navazuje na tradici prvorepublikové čokoládovny Lidka. Čím byla tamní výroba výjimečná? Které látky mohou za pocity euforie, které čokoláda navozuje? A jaké mýty kolem čokolády přetrvávají? „Nejčastější mýtus je, že se čokoláda vaří. Čokoláda se nevaří, to byste zničili všechno dobré, co tam je,“ vysvětluje historička a výrobkyně čokolády.

Čas načtení: 2025-07-06 15:10:37

Historie čokolády: V dávných dobách sloužily kakaové boby dokonce i jako platidlo

Čokoláda, jak ji dnes známe, je sladká, jemná a většina z nás by kvůli ní bez váhání zradila dietu. Jenže její příběh začíná úplně jinde. V dávných časech se s ní neobdarovávalo z lásky, ale platilo se s ní jako s mincemi. A místo rozplývání na jazyku přišla hořká chuť a rituální úcta. The post Historie čokolády: V dávných dobách sloužily kakaové boby dokonce i jako platidlo first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2026-01-03 10:07:28

Vedci spájajú látku z horkej čokolády s pomalším biologickým starnutím. Bežná tabuľka z obchodu však nestačí

Jedna látka z kakaa je spojená s pomalším biologickým starnutím. Nejde o novú diétu, ani o ospravedlnenie pre častejšie jedenie čokolády. Ide o ... The post Vedci spájajú látku z horkej čokolády s pomalším biologickým starnutím. Bežná tabuľka z obchodu však nestačí appeared first on Vosveteit.sk - Správy zo sveta technológií a vedy.

Čas načtení: 2026-02-15 14:39:00

Velká čokoládová loupež: Čech ve Vídni chtěl ukrást desítky tabulek luxusní čokolády

Čtyřicetiletý muž se v sobotu dopoledne ze supermarketu na vídeňské nákupní třídě Mariahilfer Strasse pokusil bez placení odnést 44 tabulek čokolády. Nebyly to obyčejné čokolády, ale výhradně drahé švýcarské značky s vysokým obsahem kakaa, uvedla mluvčí policie Anna Guttová. Podezřelý je podle policie Čech.

Čas načtení: 2026-04-04 05:48:21

Najtmavšie čokolády sveta: existuje hranica horkosti?

Nadšenci čokolády a tí, čo oceňujú jej výživové hodnoty však vnímajú čokoládu inak. Základom tohto vzťahu je kakao a jeho podiel. Príspevok Najtmavšie čokolády sveta: existuje hranica horkosti? zobrazený najskôr ZN.SK.

Čas načtení: 2020-01-23 20:23:06

Čokoládová odměna pro malé i velké školáky

První polovina školního roku se chýlí ke konci a dětem už se pomalu připravuje vysvědčení, které dostanou již příští týden. Ať už domů přinesou školáci jakékoliv známky, nezapomeňte na to, že pochvalu za úsilí a výkony si zaslouží každý. Připravte jim proto sladké překvapení, třeba ve tvaru medvídka, které je tak lahodné.  Historie vysvědčení se u nás píše od dob císařovny Marie Terezie, která ustanovila Všeobecný školní řád a zavedla jím povinnou školní docházku. Dříve si žáci odnesli domů vysvědčení až po dokončení celých studií, dnes jej však děti dostávají hned dvakrát do roka. Tak tomu bude i ve čtvrtek 30. ledna. Zapomeňte ale raději na kárání za špatné výsledky, naopak je odměňte za snahu a motivujte k dalším pokrokům. Připravte jim třeba čokoládové překvapení ve tvaru oblíbeného Haribo Zlatého medvídka, jehož příprava není nijak náročná. Děti si navíc mohou dezert sami dozdobit malými želatinovými medvídky z balení Haribo Goldbären, kteří mají úplně stejný tvar. Kreativitě se meze nekladou! Brownie medvídek pro každého školáka Ingredience: 50 g hořké čokolády 50 g mléčné čokolády 50 g másla 90 g cukru 1 balíček vanilkového cukru 1 vejce 50 g mouky špetka soli Postup: Troubu předehřejte na 180° C. Hořkou čokoládu nahrubo nasekejte a společně s máslem nechte v míse ve vodní lázni rozpustit. Vzniklou hmotu nechte trošku zchladnout a poté opatrně vmíchejte cukru a vejce. Když se vše spojí, přidejte ještě špetku soli a mouku. Vzniklé těsto nalijte do formy a pečte 30 minut v předehřáté troubě. Poté medvídka vyndejte a nechte zchladnout. Medvídka opatrně vyjměte z formy a ozdobte mléčnou čokoládou roztavenou ve vodní lázni. Tip: K tomuto čokoládovému medvídkovi se výborně hodí vanilková zmrzlina. Dozdobit jej lze také ovocnými želatinovými bonbony Haribo Goldbären. Mohlo by vás zajímat:

Čas načtení: 2024-02-16 12:04:10

Pamatujete si na chlapce, který zdobil obaly Kinder čokolády? Jeho příběh od sladké nevinnosti k dospělosti vás dostane

Reklamy jsou tak časté, že jsme se naučili přestat si jich všímat. Občas však vystoupí reklama, která upoutá naši pozornost. Málokterý obrázek je tak ikonický jako tvářička cherubína, která dlouho zdobila obaly Kinder čokolády. Z tohoto dětského modelu vyrostl půvabný muž. Andělský obrazek z obalu Kinder čokolády, který symbolizoval sladkost a nevinnost dětství, patřil Matteovi […]

Čas načtení: 2014-07-25 20:15:00

Čokoládová masáž nejen pro milovníky čokolády

Luxusní a příjemná čokoládová masáž je opravdovým pokušením. Vychutnat si ji mohou nejen milovníci čokolády, ale také ti, kteří ji zrovna moc neholdují. Její nádherná vůně vám provoní tělo a mysl. Čokoláda Čokoláda má pro mnohé nejen příjemnou chuť, ale také výborné regenerační a relaxační účinky. ...

Čas načtení: 2024-03-29 07:00:00

Ceny kakaa se urvaly z řetězu. Stane se z čokolády luxusní pochutina jako kaviár či lanýže?

Velikonoce jsou jedním z období v roce, v jehož průběhu se v mnoha domácnostech nakupí abnormálně velké množství čokolády. Řada hospodyněk ji například používá při pečení tradičního velikonočního pečiva. V posledních letech pak čokoláda (tedy lépe řečeno výrobky z ní) stále častěji slouží i jako výslužka koledníkům. Doby, kdy v košících či taškách koledníků převládaly ozdobené kraslice, totiž velice rychle mizí. Na jejich místo nastupují čokoládoví zajíčci, slepičky, medvědi, tyčinky či bonbóny. Koledníci toho domů nosí tolik, že pak čokoládové výrobky postupně konzumují celé rodiny ještě několik týdnů či měsíců. Tyto doby však brzy mohou vzít za své. Stojí za tím rekordně vysoké ceny kakaa na světových burzách, které v následujících měsících vyženou cenu čokolády pro konečné konzumenty vzhůru minimálně o několik desítek procent. 

Čas načtení: 2024-04-01 07:15:00

Čokoláda v Česku: Z dostupné pochoutky luxusní artikl?

Z komodity čokolády se možná stane luxusní zboží. Pochoutka ve formě čokolády láká mnohé. Čokoláda obsahuje kakaové boby. Cena kakaa ale razantně roste.

Čas načtení: 2024-04-04 08:20:00

Zápisník zahraničních zpravodajů: Když se potkají dva Francouzi ve vietnamském pralese, vznikne nejlepší čokoláda v jihovýchodní Asii

Výroba čokolády je trochu alchymie. Originální příchuť jí kromě výrobního postupu dodává i původ kakaových bobů. Jednotlivé čokolády se tak od sebe můžou lišit podle toho, kde vyrostl kakaovník, ze kterého se kakaové boby získávají. Třeba jednu z nejlepších čokolád, kterou jste pravděpodobně nikdy neochutnali, najdete ve Vietnamu. Její příběh přitom začíná už v 19. století.

Čas načtení: 2024-04-28 14:02:43

Vyplatí se investovat do čokolády?

Máte rádi čokoládu a neumíte si představit život bez ní? ... The post Vyplatí se investovat do čokolády? appeared first on i15.cz.

Čas načtení: 2024-05-06 00:30:14

Nevolnost po čokoládě

Nevolnost po po čokoládě, je možná? Stalo se vám někdy, že se vám po lahodné čokoládové pochoutce udělá nevolno nebo vyloženě špatně. Překvapilo vás to? Máte otázky, proč? Máme pro vás odpovědi.  Proč je vám po snězení čokolády špatně?  Nevolnost po snězení čokolády může být způsobeno několika faktory, a to včetně nadměrné konzumace, individuální citlivosti […] Článek Nevolnost po čokoládě se nejdříve objevil na Uzdravím.cz - magazín o zdraví, medicíně a farmacii.

Čas načtení: 2024-08-31 12:56:23

Bílá čokoláda + borůvky = dokonalost! Nepečený dort, který je hotový téměř za 5 minut

Pokud máte rádi rychlé koláče, ve kterých se mísí chuť ovoce a čokolády, je tato dobrota to pravé. Pokud máte rádi lehké, nepečené dobroty , které se rychle připravují a ještě rychleji jedí, pak vyzkoušejte ovocnou dokonalost, její majestátní dort z borůvek a bílé čokolády. Jedinečné vepřové řízky v těstíčku pečené v troubě: zkuste je […]

Čas načtení: 2024-09-13 21:22:00

Země slaví mezinárodní den čokolády. Novým trendem jsou bylinkové příchutě

Země slaví mezinárodní den čokolády. Svět ji objevil zhruba 1 200 let před našim letopočtem, když ji vyrobili ve střední Americe z kakaových bobů. Čokoláda je oblíbená dodnes. Momentálně jsou nejvíc v kurzu takzvané udržitelné čokolády a bylinkové příchutě.

Čas načtení: 2024-09-27 00:00:00

Čokoláda jako luxus, výrazně zdražuje. Teď záleží na sklizni kakaových bobů

Za několik dnů začíná hlavní sezona kakaa, která určí, kam se příští rok posune cena čokolády. Tento rok přitom byl pro milovníky této pochoutky perný. Začátkem roku stála 100gramová tabulka mléčné čokolády Milka podle srovnávače cen Heuréka 40 korun, o patnáct korun víc než v říjnu roku 2021. Nyní Heuréka uvádí průměrnou cenu 33 korun.

Čas načtení: 2024-10-13 10:00:00

Drahá čokoláda i neúroda ořechů. Vánoční cukroví letos podraží

Vánoční cukroví bude letos ve většině pekáren a cukráren oproti předchozím letům dražší, a to hlavně kvůli nárůstu cen čokolády, ořechů nebo másla. Vyplývá to z informací, které České televizi poskytl Svaz pekařů a cukrářů v ČR a oslovené pekárny a cukrárny. Zdražení čokolády způsobila špatná úroda kakaa v západní Africe, na cenách ořechů se projeví zase jarní mrazy, kvůli kterým letos Česko zažívá podprůměrnou sklizeň. Pekaři a cukráři napříč republikou již přijímají první objednávky na vánoční mlsání.