Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-12-01 13:58:06

RECENZE: Ouch! Glow in the Dark důtky = lehké, svítivé důtky spíš na efekt, než na bolest

Moje glow-in-the-dark sbírka se rozrůstá už docela nebezpečným tempem, ale co… když už mám harness, erekční kroužky, a další doplňky v téhle zelené UV kombinaci, tak proč k tomu nepřidat i důtky? A právě tyhle od Ouch! jsou přesně ten typ kousku, který není určený na hluboký výcvik, ale na to, abyste svítili a bavili […] Článek RECENZE: Ouch! Glow in the Dark důtky = lehké, svítivé důtky spíš na efekt, než na bolest je celý k přečtení na Lascivní.cz. Přečtěte si také: Čím dostat na zadek a prsa? Testování BDSM důtek, peříčkového lechtátka/bičíku a svorek na bradavky (RECENZE) 2 kožené důtky = nekonečně dráždivých možností (RECENZE) Silikonové důtky Little devil – rajcovní malé mršky v RECENZI

Čas načtení: 2025-12-01 13:57:55

Whips Primal Bond Double Trouble = kožené důtky, které dopadají krásně a bez kompromisů (RECENZE)

Už dlouho jsem chtěl pořádné kožené důtky, ale nic na trhu mě nějak neoslovovalo. Buď byly příliš zdobené, příliš masivní, nebo naopak takové „nic moc“. Až tenhle kousek od Whips – Primal Bond Double Trouble – mi sedl přesně tam, kde jsem to chtěl. A možná ještě o kousek níž. Jsou to vlastně dva floggery […] Článek Whips Primal Bond Double Trouble = kožené důtky, které dopadají krásně a bez kompromisů (RECENZE) je celý k přečtení na Lascivní.cz. Přečtěte si také: 2 kožené důtky = nekonečně dráždivých možností (RECENZE) Svět slastné bolesti = RECENZE kožených důtek 40 cm RECENZE – BDSM sada Midnight Temptations od Sexy Elephanta

Čas načtení: 2026-01-29 22:59:15

RECENZE: Elektronický časový zámek = když rozhoduje čas, ne klíč

Tenhle elektronický časový zámek patří mezi pomůcky, které nejsou o síle, ale o nevyhnutelnosti.Jakmile se jednou nastaví, čas rozhoduje za vás. A možná byste ho nečekali v sekci recenze erotických a sexuálních pomůcek na Lascivní.cz. Ale… vlastně sem sedí více, než třeba spodní prádlo. Je to nástroj, v své nesmlouvatelnosti dost důrazný – budete ho […] Článek RECENZE: Elektronický časový zámek = když rozhoduje čas, ne klíč je celý k přečtení na Lascivní.cz. Přečtěte si také: 2 kožené důtky = nekonečně dráždivých možností (RECENZE) Jak zajistit poslušnost? Obojkem od BlackRed, jak jinak! RECENZE Svět obalený v černé kůži – 2 RECENZE deprivační masky z kůže pro BDSM hrátky

Čas načtení: 2019-08-01 09:50:27

Zdeněk Neubauer, Ladislav Kováč: Listy o biologii (Korespondence 1975–1990 a další texty)

Kniha poskytuje pohled na život dvou mimořádných osobností české a slovenské biologie, filozofie a veřejného života. Zdeněk Neubauer (1942–2016) a Ladislav Kováč (*1932) začali svou akademickou kariéru jako vynikající biologové, aby pak během československé normalizace byli nuceni přežívat v nezáviděníhodných polooficiálních strukturách, zbaveni možnosti pracovat a učit. Nevzdali se, působili dál, a v roce 1990 se do akademického i veřejného života s plným nasazením vrátili. Větší část tohoto svazku, připraveného k vydání Lucií Novákovou a Antonem Markošem, tvoří dochovaná korespondence z let 1975–1990, která plasticky ilustruje duchovní zápasy a polemiky obou protagonistů. Dopisy jsou doplněny výborem článků z let po roce 1990. Pro lepší pochopení dobových souvislostí editoři proložili text vzpomínkami, samizdatovými články, životopisy a literárními odkazy.   Ukázka z knihy: INTERMEZZO 4 Směšné jánošíkovské výskoky Markoš Šedesáté výročí Republiky 1978, sobota, a my, mladí asistenti katedry, jsme se snad všichni nacházeli na sjezdu Čs. biochemické společnosti v zotavovně Bedřichov ve Špindlerově Mlýně. Dopoledne bylo volné (anebo jsme na program nešli, už nevím), a tak jsme se v mrazivém počasí vybrali nahoru na Labskou boudu. Přišla řeč i na to, že odpoledne bude valná hromada Společnosti, s volbou nového výboru; kandidátku jsme dostali. Shodli jsme se, že na kandidátce by měl figurovat i L. Kováč, kterého jsme dobře znali (a také jeho osud), a také byla ještě v čerstvé paměti ona aféra s nobelovkami (viz „Intermezzo I“).             I shodli jsme se, že by bylo dobré ho na kandidátku navrhnout – a nakonec to vyšlo tak, že návrh mám přednést já a slovensky: žiju v Praze, přítomní Slováci mě tudíž neznají, bude to zajímavé.             Sezení se odehrávalo v divadelním sále, na jevišti nasvícený výbor, obecenstvo v přítmí. Předseda (tuším to byl prof. Križko z Bratislavy) zasedání uvedl a pak zahájil volbu: má někdo návrhy ke zveřejněné kandidátce? Tak jsem přednesl svůj (náš) návrh a ozval se potlesk (asi proto, že v hledišti byla tma). Soudruh předseda se zakabonil a nakonec z něho vypadlo, že to není tak jednoduché doplnit na kandidátku nějaké jméno: to, co držíme v ruce, je seznam předem schválený na ÚV KSČ a s doplněným seznamem by tam museli napochodovat ještě jednou. Ozval se smích a tím to skončilo. Nedělali jsme si velké iluze, ale skutečnost, že i vedení nicotné společnosti musí schvalovat vrcholný stranický orgán, nás přece jen překvapilo. Bylo to zajímavé.             Po návratu jsem byl na koberečku u své šéfky, ale jak jsem pochopil, té předtím umyli hlavu seshora. Nic strašného, spíše výtka na téma: Teď, když Laco – samozřejmě také zásluhou úsilí a přímluv svých pražských přátel – mohl opustit vyhnanství a může se vrátit ke své práci, je třeba ho nechat pracovat a zbytečně na něho neupozorňovat. To mě přece mělo napadnout a nedělat kolem Kováče cirkus. Kováčovi pražští přátelé to neviděli rádi. Tím aféra skončila.             Napsal jsem mu tedy dopis, ve kterém jsem se omluvil za nepřístojnost a vyslovil naději, že nebude mít kvůli tomu nepříjemnosti. V odpověď jsem dostal dopis, který níže přetiskuji. Dnešníma očima vypadá možná poněkud mravokárně, ale pro mne to bylo něco úžasného – nic podobného jsem předtím nedostal – a tak jsem si ho odložil. Doklad doby.   L . KOVÁČ A. MARKOŠOVI, 18. 11. 1978 Milý Tonko, ďakujem Vám za Váš list. Podľa toho, ako mi o príhode na Biochem. zjazde hovorili moji bývalí spolupracovníci, ide len o nepatrnú epizódu; nemusíte preto mať obavy, že by mohla mať i najmenšie nepriaznivé dôsledky pre mňa, a verím, že ani pre Vás. Skôr Vám ďakujem za prejavené uznanie a dôveru.             Obávať sa netreba agresivity a nenávisti ľudí ako Zelinka, ľudí bez akéhokoľvek profesionálneho kreditu, úbohých vo svojom sadizme práve tak ako vo svojej nenávisti. Aj vtedy, keď nám takíto ľudia ubližujú, akokoľvek ťažko niekedy, sú mimo nás, sú skôr čosi ako živelná pohroma; ak ich vôbec berieme ako ľudí, zasluhujú si skôr iba náš súcit a ľútosť – sú to ľudia nespokojní a nešťastní. Alebo, povedané biblickými slovami, nevedia, čo činia; aspoň väčšina z nich. Obávať sa treba skôr ľudí, ktorých z profesionálneho hradiska oprávnene môžeme považovať za svojich kolegov, z ktorých mnohí sú našimi priateľmi, ktorí dokonca myslia rovnako ako my, ibaže sú nekonečne konformní, nekonečne zbabelí, nekonečne – nedá sa nič robiť, treba to tak povedať – nemravní. Dobrí na všetky strany, vlažní k dobru rovnako ako ku zlu, ochotní vykonávači príkazov zhora, vždy bez úhony prechádzali všetkými režimami, starší z nich protektorátom, stalinským obdobím, dubčekiádou… a ešte so zdarom prežijú niekoľko peripetií tohoto uponáhľaného záveru storočia. Najtrápnejšie je, keď tí z nich, čo majú dostatočné všeobecné vzdelanie, argumentujú – i úprimne sami pred sebou – implicitne ba niekedy i explicitne odvolávaním sa na Galilea: to oni v záujme vedy či dokonca v záujme vedeckej pravdy sa do roztrhania tela predávaj a kurvia! V skutočnosti im, žiaľ, zbabelým dušičkám, nejde o nijaké transcendentujúce ciele, ale iba o ich bidielko.             Pravda je taká, že keď sa sociálna štruktúra opotrebuje a ideovo vyprázdni – čo je dnes náš prípad – získavajú takíto ľudia navrch. Akokoľvek by nadávali na pokrytectvo, korupciu, hypertrofiu lží, duchovný úpadok, oni predovšetkým sú zaň zodpovední. A preto by raz predovšetkým oni mali byť volaní na zodpovednosť. A najmä oni by mali byť zaslúžene potrestaní.             Lenže v tom je celá zložitosť veci: Často sú to naši dobrí priatelia a máme ich radi; alebo sú to ľudia inteligentní a nemôžeme si nevážiť ich inteligenciu; alebo sú nám ľudsky zrozumiteľní a padne nám ich často ľúto. Väčšinou nie sme schopní im čokoľvek vytknúť – veď kto bude nahluchlému vytýkať, že je nahluchlý? Bez snahy ublížiť, z úprimnej a často premyslenej obavy, aby sme sa ich nedotkli, predsa len občas dáme im najavo svoju mravnú superioritu. To vlastne ste nechtiac urobili aj Vy svojim gestom na Zjazde. A to je to najhoršie, čo sa im môže stať; vtedy kdesi hlboko v nich zapiští ubíjaná a potláčaná ľudskosť; zamrví sa svedomie; zacítia nachvíľu svoju úbohosť. A zapnú sa okamžite kompenzačné mechanizmy: Keby nebolo Vás, nič z tohoto by nezacítili; kto je teda vinný, sú nie oni, ale Vy. V tom, priznám sa, mám jediné obavy z následkov onej zjazdovej epizódy pre Vás.             Stále považujem túto zjazdovú epizódu len za modelový prípad čohosi všeobecnejšieho, čo by som rád v tomto liste analyzoval. Viem si predstaviť, ako Vám všetci hovorili: bolo to nerozumné, naivné, nikomu to neprospelo, poškodilo to ‚veci‘, vede, Slovensku, Kováčovi, Markošovi atď. Nemyslím si, že možno jednoducho povedať: Naopak, bolo to rozumné. Ale práve tak nemožno povedať, že to bolo nerozumné. Je nerozumné ísť hlavou proti múru; bolo by dnes nerozumné postaviť sa na Václavské námestie, poliať sa benzínom, zapáliť sa a nechať nejaké protestné vyhlásenie napr. proti korupcii na vysokých školách. Múdrosť z poviedky o cisárových nových šatách nie je celkom jednoduchá: mnoho podmienok sa musí zísť, aby nevinný detský hlások konštatujúci, že cisár nemá šaty, zvrátil dejiny. Rozumnosť konania znamená v podstate optimalizáciu konania, zváženie ziskov i strát, zváženie rizika, zváženie pravdepodobnosti výhry a prehry. Možno, že v každej takejto ‚rozumnosti‘ je už aj kúsoček nemravnosti. Lenže kto je mravný v nemravnej dobe? Ten, kto si zachová čisté ruky iba preto, lebo s nimi nikdy nič neurobil? Ten, kto efektným, no zbytočným gestom zavrel si navždy možnosť k akémukoľvek uváženému pozitívnemu konaniu? A či naopak ten, kto v úprimnom presvedčení, že slúži veľkému mravnému cieľu používa akékoľvek prostriedky? Každý z nás sám musí byť pre seba sudcom; a predovšetkým sami pred sebou zodpovedáme sa za mieru svojej mravnosti či nemravnosti. Z biologického hľadiska každý z nás optimalizuje svoje správanie tak, aby maximalizoval svoje prežitie; všetci sme teda vlastne iba sebci; lenže pre niekoho sa jeho Ja začína a končí ním samým, kým pre niekoho iného súčasťou jeho Ja je i kulturne dedičstvo minulosti, i veľké ideály ľudstva, i potreba pravdy, a úsilie o vlastné prežitie je takto súčasťou úsilia o čosi, čo našu individuálnu fyzickú i psychickú existenciu ďaleko prekračuje. Ideály mravnosti, v ich čiernobielej jednoznačnosti ‚áno, áno – nie, nie‘ nám slúžia iba ako pomôcky v hľadaní optimálnej stratégie, ktorej zmyslom je aj ich vlastné uchovanie, utvrdenie a rozvinutie.             (Sú, pravda, okamihy, keď každá optimalizácia končí. Keď jediný spôsob, ako človek môže ostať sám sebou – v tom transcendentujúcom zmysle, v ktorom Ja obsahuje v sebe ľudstvo a možno vesmír – je ten, že stojí bezohľadne a nekompromisne vo svojej pravde, a to i za cenu vlastného zničenia. Lenže to sú výnimočné okamihy v živote jedincov i v živote spoločenstiev; príležitosti k hrdinstvám. Všedné dni, všedné mesiace, všedné roky, ktoré teraz žijeme, nie sú výzvy ani príležitosti na hrdinstvá; prichodí nám žiť v nich uvážený, triezvy, nevzrušujúci život bez výbuchov vášní, bilancujúci medzi cynizmom a beznádejou na jednej strane a naivným romantizmom na druhej.)             Vy, Vaša generácia to máte omnoho ťažšie, než sme mali my. Voľby, pred ktoré ste stavaní, sú zložitejšie a vyhliadky neistejšie. Vieme dnes už oveľa viac o dynamike zložitých systémov a to, čo vieme, nám nezjednodušuje konanie: Vieme dnes, akú dôležitú rolu hrajú nestability v tejto dynamike, no vieme i to, že o trajektórii, ktorú bude systém za nestabilitou sledovať, rozhodujú fluktuácie, náhoda. História sa nám iba ex post javí ako čosi racionálne: koľkí z tých, ktorým ‚budúcnosť dala za pravdu‘, vďačili za to v skutočnosti iba typu fluktuácie, ktorá sa realizovala?! Toto je iný aspekt ‚rozumnosti‘ nášho konania: ak ho budúcnosť ocení, bude správne, ak ho zatratí, bude nesprávne. Viac než kedykoľvek v minulosti, zásluhou Thoma, Prigogina či Eigena rozpoznávame veľkosť svojej slobody i veľkosť svojej zodpovednosti.             Píšem Vám toto všetko, Tonko, preto, lebo viem, v akej zložitej situácii se na fakulte nachádzate a ako často sa musíte rozhodovať a voliť. Načúvajte predovšetkým svojmu vlastnému hlasu, snažte sa ostať čistým najmä sám pred sebou; usilujte sa o to, aby ste sa stali silnou osobnosťou, čo v podstate znamená človekom so stabilnými hodnotami. Naša spoločnosť, bohužiaľ, nemá hodnoty; hľadajte ich preto inde; pre nás, ktorí sa profesionálne zaoberáme vedou, je to ľahšie než pre iných, pretože veda, usilujúc o pravdu, uľahčuje výstavbu systému hodnôt. Tak sa mi zdá, že to hlavné, čo musíme robiť v zložitej spoločenskej situácii, v akej sme nútení žiť, je robiť poriadne svoju robotu: usilovať sa o profesionálnu perfektnosť vo výskumnej práci a vo Vašom prípade aj dobre učiť, to znamená v podstate robiť dve veci: byť vzorom mladým ľudom a nútiť ich k vlastnému mysleniu.             To sa mi javí ako jediná možnosť obrany pre prípad, že by tí, kterých ste sa na zjazde dotkli, mali Vám to mať za zlé a chceli Vám prípadne v budúcnosti škodiť. Ináč na celú vec čo najrýchlejšie zabudnite, aby ste mali pokoj a sústredenú myseľ na tie veci, ktoré sú teraz před Vami: úspešnú prácu s trypanozómami, čo najplodnejší pobyt na zahraničnom pracovisku, kvalitnú pedagogickú činnosť. To všetko sú tiež dôležité stupne na to, aby ste raz mohli Vy vo výbore biochemickej spoločnosti – či v inom orgáne našej vedy – ovplyvňovať duchovný život v našej krajine.             Je nesporné, že Zelinkovcov (i iných) musia v týchto funkciách vystriedať ľudia profesionálne zdatní a osobne statoční; a jednoduchá matematika ukazuje, že to budú musieť byť ľudia z Vašej generácie. V tomto i inom môžete, samozrejme, naplno počítať s mojou podporou.             Srdečne Vás i Vašu manželku zdraví             Laco   Ladislav Kováč (*1932) je emeritný profesor Univerzity Komenského v Bratislave. Rodák zo Závažnej Poruby vychodil ľudovú školu v rodisku a gymnázium v Liptovskom Mikuláši (1942–1950). V Prahe absolvoval Karlovu univerzitu (1950–1954) a doktorandské štúdium (ašpirantúru) na Karlovej univerzite a v Československej akadémii vied (1954–1957). Od roku 1957 bol učiteľom na Prírodovedeckej fakulte Univerzity Komenského v Bratislave, kde bol od roku 1964 vedúcim katedry biochémie. V normalizačných čistkách (1970) bol z univerzity prepustený a potom bol zamestnaný ako chemik v Psychiatrickej liečebni v Pezinku (1970–1976) a výskumník v Ústave fyziológie hospodárskych zvierat SAV v Ivanke pri Dunaji (1976–1989). Bol ministrom školstva SR (1989–1990) a veľvyslancom Českej a Slovenskej federálnej republiky v UNESCO (1990–1991). Pôsobil ako hosťujúci profesor na inštitúciách vo Francúzsku (1964, 1967, 1984, 1987), Nemecku (1968), Spojených štátoch amerických (1969–1970), Švédsku (1985), Argentíne (1988) a Rakúsku (1997–1998). Je zakladajúcim členom Slovenskej akademickej spoločnosti a čestným členom Učenej spoločnosti Českej republiky.   Zdeněk Neubauer se narodil 30. 5. 1942 v Brně, zemřel 5. 7. 2016 v Praze. V letech 1960–1965 studoval na Přírodovědecké fakultě UK v Praze, promoval v oboru mikrobiologie a virologie. V letech 1965–1970 studium na Filosofické fakultě UK (epistemologie a logika); současně v letech 1966–1970 absolvoval postgraduální studium v Mezinárodním ústavu pro genetiku a biofyziku v Neapoli; výzkum regulace životního cyklu bakteriofágů. V letech 1970–1983 působil jako vědecký asistent na katedře mikrobiologie Přírodovědecké fakulty UK Praha (řízené dědičné přestavby genomu; morfologie a morfogeneze bakteriálních kolonií). V letech 1982–1989 byl programátorem u firmy META, kromě toho jako soukromý badatel přednášel a psal články pro "paralelní kulturu" z v oblasti epistemologie, teoretické biologie a dalších směrech poznání. V letech 1990–1996 založil a posléze vedl katedru filosofie a dějin přírodních věd na Přírodovědecké fakultě UK v Praze; současně (do roku 2000) byl členem Centra pro teoretická studia UK a AV.   Nakladatelství Malvern, Praha, 2019, 1. vydání, váz., 514 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-07-22 10:27:53

Každý malý krok může vést k většímu pokroku

Lidský svět je nekonečně veliký a možnosti člověka jsou tak malé. Lidský svět je opravdu nekonečně veliký v mnoha ohledech. Když se zamyslíme nad rozmanitostí kultur, jazyků, přírodních krás a vědeckých objevů, uvědomíme si, jak je svět komplexní a fascinující. Každý den přináší nové možnosti a výzvy, které ukazují na nekonečnost lidského světa. Na druhou stranu, …Pokračovat ve čtení Každý malý krok může vést k většímu pokroku

Čas načtení: 2025-05-28 14:39:40

Bavlněné látky: Nekonečné možnosti pro vaše kreativní tvoření

Jedním z nejoblíbenějších materiálů pro šití oblečení i různých věcí do domácnosti je rozhodně bavlna. A není divu, s bavlněnými látkami se snadno pracuje, jsou přitom univerzální a můžete si snadno vybrat tu pravou pro jakýkoli kreativní projekt. Obliba bavlny Bavlna je přírodní materiál, má skvělé vlastnosti a velmi příjemně se nosí. Je prodyšná, komfortní a snese ... The post Bavlněné látky: Nekonečné možnosti pro vaše kreativní tvoření first appeared on SuprŽena.cz.

Čas načtení: 2025-07-03 20:16:17

Gmail, Dokumenty a ďalšie služby v Google Workspace získavajú nekonečné možnosti vďaka Gemini

Google oznamuje, že implementuje umelú inteligenciu Gemini do platformy Google Workspace. Pomôže ti napríklad s programovaním, úpravou textu, ponúkne ti nápady ako prácu ... The post Gmail, Dokumenty a ďalšie služby v Google Workspace získavajú nekonečné možnosti vďaka Gemini appeared first on Vosveteit.sk - Správy zo sveta technológií a vedy.

Čas načtení: 2020-04-04 07:31:01

Překonejme protikorupční „paranoiu“

Rychle překonat devastující následky epidemie samotné (a způsobu jejího řešení zvláště) nebude možné bez zásadní změny atmosféry ve společnosti a bez opuštění některých tragicky mylných představ poslední éry. Atmosféru v uplynulé dekádě snad nejvíce charakterizovala všeprostupující hysterická protikorupční paranoia, stavějící na lidské závisti a nepřejícnosti. Zpočátku byla zneužívána v rámci politického boje jako zbraň proti pravicové Topolánkově a Nečasově vládě, ale postupně ovládla politiku jako celek. I veřejné mínění. Zavlekla naši zemi do dusivé a nenávistné atmosféry všeobecného podezřívání, uměle vytvářených skandálů, údajných protikorupčních monstrprocesů a rychle se šířící houštiny byrokratických procedur, majících – prý všudypřítomné – korupci bránit. S charakteristikou naší země jako země korupční jsme nesouhlasili nikdy. Vždy jsme ji považovali jen za jednu z forem politického boje, na které se snažilo vyprofilovat několik politických subjektů, spíše hnutí než autentických, ideově vymezených politických stran. Ve společnosti byl šířen názor, že český podnikatel, obdivovaný hrdina 90. let, je nedůvěryhodný a pochybný zloděj. Stejně byl hodnocen i velký český kapitál vzniklý v privatizaci. Tehdejší privatizace se stala znovu předmětem účelové, zcela nepoučené kritiky. Heslem doby byla tzv. transparentnost, která likvidovala soukromí lidí na exponovaných místech i obchodní tajemství firem. Ambicí státu se stala kontrol všeho a všech. Ctností je udavačství a obdivovanou hodnotou chorobná závist. Možnosti skandalizace kohokoliv za cokoliv nekonečně vzrostly a současně s tím posílila moc bezpečnostních složek a justice. V této atmosféře „rozkvetl“ celý průmysl samozvaných protikorupčních iniciativ a neziskových organizací, které se přisály na stát, vnucují mu nátlakem své zájmové agendy, jsou jím jako „bohulibé“ financovány z veřejných prostředků a strhávají na sebe významnou část veřejné moci. Jejich nástrojem je skandalizace nepohodlných, zastrašování a nátlak na veřejné činitele a další zužování prostoru, jímž musí projít každý záměr cokoli významného udělat. Paralýza efektivního vládnutí v důsledku této hysterie viditelně narostla. Politikové na všech úrovních se ze strachu z obvinění z korupce bojí cokoliv důležitějšího rozhodnout. Často politiku opouštějí nebo se v ní nadále vůbec nechtějí angažovat. Pokud najdou odvahu k rozhodnutí, „protikorupční“ byrokratické postupy učiní uskutečnění jakéhokoli záměru v reálné době prakticky nemožným. Proto například u nás trvá tak dlouho stavební řízení, proto se nikam nepohnula výstavba infrastruktury a proto se vláda místo práce pro občany věnuje sebeobraně svých členů. Velkým tématem těchto dní je spor o to, zda vláda zareagovala na hrozící epidemii včas a proč vznikl nedostatek ochranných pomůcek, který byl největším problémem prvních dnů epidemie. Situace byla bezprecedentní a připravena na ni nebyla vláda v žádné zemi na světě. U nás je však třeba zmínit ještě jednu důležitou věc – vláda nebyla schopna za stávajících poměrů jakékoliv nákupy nedostupných zdravotních pomůcek realizovat. Striktní a nesmyslně komplikovaný zákon o veřejných zakázkách se svými lhůtami a byrokratickými požadavky neumožňoval v normálních poměrech vládě přiměřeně jednat a preventivně se na zdravotní krizi takovéto dimenze připravit. Zákon o veřejných zakázkách vyžaduje realizovat jen „nejlevnější“ nákupy, takže se dá nakupovat téměř jedině v Číně, což diskriminuje naše výrobce. Prostřednictvím zákonů tohoto typu se výroba stěhuje do Číny. Teprve poté, co se epidemie u nás objevila, mohla vláda vyhlásit stav nouze, který umožnil neuplatňovat absurdní byrokratické postupy motivované protikorupční paranoiou. Přesto i ministr vnitra veřejně vyjádřil obavu z možného svého postihu za tyto nezbytné kroky poté, až se vlna nákazy přežene. Obrazem absurdity doby je i příběh hlavní tváře boje s nákazou koronaviru, epidemiologa Prymuly. I on se stal obětí protikorupční kampaně a z toho důvodu mu nebyla dána bezpečnostní prověrka, kterou na svém postu má mít. Podle našich platných pravidel by měl být člověk řídící boj s epidemií v důsledku neprůhledných protikorupčních procedur odvolán uprostřed nejvážnější zdravotní krize v historii našeho moderního státu. Vláda si je evidentně vědoma nesmyslnosti těchto pravidel a ignoruje je. Chceme-li rychle překonat devastující následky současné epidemie pro naši ekonomiku a zajistit její rozkvět do budoucna, je nezbytné protikorupční hysterii opustit. Ne proto, že by nebezpečí korupce a zneužití moci neexistovalo. Ale kvůli poznání, že tyto jevy nelze vymýtit dalšími a dalšími zákazy, porušováním soukromí lidí, sledováním lidí, udavačstvím a růstem moci represivních orgánů. To vše korupci pouze schovává a zastírá, to odpovědnost rozmělňuje a jakoukoli aktivitu paralyzuje. Ekonomiku z propadu nevytáhnou nekonečné počty razítek a povolení, dotace a rozdávání peněz, ale podnikatelská iniciativa, jíž se musí maximálně otevřít prostor. Přestaňme dusit podnikání nekonečnými regulacemi, kontrolami, EET, nesmyslnými daněmi, odvody, povolenkami všeho druhu a zeleným údělem. Jenom tak bude možné hrozící hospodářskou katastrofu překonat. Jenom soukromá podnikatelská iniciativa, a nikoliv byrokrati naši či bruselští (nebo paraziti z neziskovek přisátí na státní rozpočet) nám mohou zajistit prosperitu. Převzato z webu Institutu Václava Klause. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-05-03 10:17:44

Ohlédnutí za pandemií: Život v „morové díře“. Mrazivá groteska, který vyústila v katastrofu

V románu Alberta Camuse Mor je několik kladných postav. Jedním z nich je jezuita, páter Paneloux, který v kázáních bičuje svoje ovečky za zločinnou lehkomyslnost, s níž přistupují k nákaze morem, a který aktivně pracuje ve zdravotních četách. Bojuje stále proti polovičatým karanténním opatřením a zdůrazňuje, že polovičatost nemá smysl: je jen Ráj a Peklo, tedy buď vše, nebo nic. A druhou postavou je samozřejmě hlavní hrdina Moru, neúmorný doktor Bernard Rieux, který má nakonec největší zásluhu, že obyvatelé města Oranu nad morem zvítězí. A ten pak na otázku, jak se to podařilo, neodpovídá odvahou nebo obětavostí, říká: Poctivostí! Zkusme pohlédnout touto optikou na náš boj s koronavirem. Přičemž vezměme poctivost jako největší ctnost a jako jejího největšího soupeře zločinnou lehkomyslnost a nezodpovědnost. Problematika je to široká, ale pokusme se aspoň o pár letmých pohledů. Srovnávat se s Oranem samozřejmě nebudeme a nemůžeme. Už proto, že Oran byl samostatná prefektura, vše rozhodoval prefekt a městská rada, jen uzavření města musela odsouhlasit Paříž. Tehdy svět nebyl propojen jako dnes. U nás jistě výraznou roli sehrává Evropská unie, jejíž rozhodnutí jsme zavázáni dodržovat, a vůbec západní společenství, jehož jsme součástí. Senioři a cena života Už tento samotný fakt nastoluje určité klima. Přinejmenším se k nám přenášejí západní etické standardy a normy. Velice výrazně se to projevilo třeba právě v otázce seniorů. V řadě zemí, například v Británii, zpočátku pandemie ještě členu Evropské unie, Holandsku, Belgii, Švédsku a dalších zemích není péče o seniory s námi srovnatelná. Jak jsme mohli občas číst, personál v těchto zemích opustil nakažený domov důchodců a jeho klienty ponechal napospas svému osudu, což je u nás zatím nemyslitelné. A jak jsme se z médií také dovídali, mnoho starých nakažených zemřelo, protože je neodvezli do špitálů, kde rezervovali volná místa na covidových jednotkách pro mladší, kdyby je postihl těžší průběh nemoci. Nám to připomíná válečnou medicínu, jako by v těch nemocnicích čekali, že přivezou každým okamžikem z válečné vřavy rozsekané vojáky. Ale třeba v Británii nebo Belgii to nebylo chápáno jako nějaký etický problém. V této souvislosti bychom ocitovali libereckého primáře Dušana Mormana: „Ani u nás nemůže každý dostat plicní ventilaci. České zdravotnictví je hypertrofické v tom, že do intenzivní péče se dostávali (míněno obecně před covidem) i lidé, kteří tam ani neměli být, protože nesplňovali kritéria. Když to třeba srovnám s Anglií, tam jsou kritéria o hodně tvrdší než u nás a nikdo se nad tím nepozastavuje.“ Přesně tak, pan primář má pravdu. U nás žijí senioři, kteří by třeba v Británii už dávno nežili. A podobně jsou nastaveny i „normy“ u pečujících osob. Jednak na Západě pečující v naší podobě, jako rodinní příslušníci, kteří se starají o své blízké, prakticky nejsou. Dnešní západní člověk už není schopen úděl péče o staré nést a řeší to ústavní péčí a najímáním placených ošetřovatelů. Západ je v přístupu ke starým lidem až na světlé výjimky, jako jsou naši sousedé Německo a Rakousko, tvrdší. Staří jsou často přijímáni jako břímě a je jim dáváno najevo, že společnost se nemůže zdržovat a nadmíru zatěžovat těmi, co nestačí… No a my, ať to nenatahujeme, jsme se v době koronaviru začali více odvolávat na západní standardy, a dokonce je v něčem kopírovat. Byly vypracovány pokyny pro lékaře a zdravotníky, kterak určovat při stavu ucpaného zdravotního systému, kdo má prioritu. Drtivé většině lékařů a sester je tato hra na Nerona s palcem nahoru a dolů zcela cizí, ale byli před tuto situaci prostě postaveni. Protože jak bylo odborně a eufemisticky řečeno: „Při nedostatku vzácných zdrojů ne každý musí dostat plnou péči.“ Určovat, kdo má větší naději na přežití nebo dokonce větší společenskou cenu, není absolutně přípustné právě ve zmíněném Německu a Rakousku. Ale z těchto zemí jsme si příklad zrovna nebrali, tam na rady moc nechodili a jejich přístup k potlačení pandemie nevyznávali. Ve středních a mladších generacích západních Evropanů je bohužel mnoho příznivců eutanazie a selekcí a je to ke všemu ještě spojované s jakousi pomyslnou progresivitou západních států. Pokud jde o nemocniční selekce, spousta mladších lidí je schopna tomuto třídění přitakat. A když jsme sledovali sociální sítě, tak tito příznivci triáží se s koronavirem v nebývalé míře objevili i u nás. Mohli jsme třeba číst, že je zcela přirozené, když zůstávají jen silné kusy a slabé kusy nevydrží. Někdy má člověk při čtení takových řádků pocit, zdali už to není snaha o celoplanetární eugeniku, která postupně dostihne všechny státy. V České republice se vedla řada debat o ceně starého života a existovala snaha vyčíslit jeho cenu, ale uváděná čísla byla hausnumera. Jakou má skutečně cenu, jsme viděli, když ministerstvo práce a sociálních věcí a organizace poskytující sociální služby žádaly testování seniorských domů před druhou vlnou epidemie a nepřesvědčily premiéra. Pochopitelně přišlo to, co přijít muselo – prudce se začaly zvyšovat počty mrtvých v těchto zařízeních. V září 2020 neměl život v domově seniorů reálně ani cenu PCR testu. Vakcíny, EU a my Když jsme psali o našem nesamostatném postavení, tak snad v ničem není lépe vidět než v otázce vakcín. Asi by bylo možné mluvit v tomto případě o až otrockém postavení v EU. Ale nezachovaly se tak všechny státy. Viděli jsme to hned, když byla ohlášena první vakcína Sputnik. Některé státy ji přivítaly, dokonce i z EU, ale my ji začali jako na povel zpochybňovat. A špinit jejího výrobce. Někteří vysoce postavení úředníci začali mluvit do médií o tom, že by Sputnikem nenaočkovali ani svoje opice, a pak, když po několika týdnech štvavá akce skončila, zavládlo kolem Sputniku naprosté ticho. Jako by vakcína neexistovala. V té době Rusko vedlo řadu bilaterálních jednání s mnoha státy na všech kontinentech, týkajících se dodávek i možnosti výroby Sputniku v těchto konkrétních zemích. V naší rusofobní a ideově silně profilované společnosti bylo nepřijatelné o takové byť jen možnosti mluvit. Když pak nastal obrovský nedostatek vakcín, a to především proto, že EU na ně byla ochotna vynaložit jen určitou sumu, a všichni – počínaje Spojenými státy, konče Velkou Británií, Izraelem, arabskými státy a dokonce Africkou unií – Evropu přeplatili, tak ani potom jsme postoj k ruským a čínským vakcínám nezměnili. To už Merkelová, Kurz a další západní politici zdůrazňovali, že ideologizace a politizace nesmí při záchraně životů hrát roli, a samotná EU dala členským státům volnou ruku, které vakcíny ve stavu nouze použijí. Ale my ústy ministra zdravotnictví pravili, že se pro nás nic nemění, a dál nechali lidi umírat. Jinou a opět trestuhodnou věcí bylo, že naše země nebyla připravena na vakcinaci. Přehlíživé velkohubé výroky premiéra a ministra zdravotnictví, že to zvládneme a nepotřebujeme složité přípravy jako Německo, měly z nedostatku udělat přednost. A vzápětí nám hned předvedli, jak si to představují. Každý musel vidět nekompetentnost, amatérismus, neuvěřitelný chaos. A pak nám ještě dali naši prominenti dokonale zakusit bídu světa. Vypadalo to, že kdo má aspoň trochu moci, zmocnil se prvních vakcín určených pro zdravotníky a staré. Kromě politiků a jejich rodin šlo také o různé celebrity a jejich kamarády ze showbyznysu a kamarády jejich kamarádů, prominentní kuchaře, úředníky ze zdravotnických úřadů a jejich rozvětvené rodiny, mladé policisty a policistky z kanceláří atd. Ti všichni vakcíny z už tak ztenčených zásob bez uzardění vyrvali těm, co byli ohroženi na životech. Měli pocit studu, hanby? Absolutně ne. Když jste slyšeli jejich vysvětlení poté, co se to provalilo, marně jste hledali aspoň náznak něčeho takového, jako je stud. Jen jako perličku: Muselo se očkovat přednostně 1,5 tisíce zaměstnanců policie, protože to bylo údajně pojímáno jako zátěžový test očkovacího centra, a se seniory, kteří špatně slyší a někteří potřebují doprovod, by to bylo prý komplikované. Co k tomu říct? To už je o hodně lepší vysvětlení oblíbeného kuchaře Pohlreicha, který pro sebe urval vakcínu hned v prvních dnech: „Tohle je přece normálně hospodská rvačka, ta už se nehraje podle žádných pravidel. Prostě tvrdě každý sám za sebe!“ pravil s roztomilou upřímností. A měl pravdu, protože takzvaná prioritizace se stále měnila podle momentálních politických zadání a praktičtí lékaři dostali v zásadě volnou ruku, koho naočkují, což vytvořilo „oficiální“ prostor pro různé předbíhače. Záležitost vakcín a léčiv je celá ostudná. Všechna ta šaškárna, že nemůžeme lidi „očkovat neschváleným ruským sajrajtem“, protože chráníme jejich zdraví a životy. Někteří zcela vážně hlásali, že je lepší raději zemřít s EU než žít s ruskou vakcínou, a na to při zoufalém nedostatku západních vakcín došlo. A když se na začátku dubna EU České republiky zželelo a nabídla nám humanitární výpomoc, Babiš vakcíny odmítl. Prý je přenecháme potřebnějším. No, u takového gumového premiéra nepřekvapí už nic… U nás jsme se bohužel potýkali i s nedostatkem léčiv na samotnou léčbu covidu. „Nemáme moc léků, které můžeme využít, aby se člověk nedostal do těžkého stavu. Nemáme v rukou nic pro tyto pacienty, když vynechám úzkou skupinu těch, kteří dnes mohou dostat protilátkové koktejly,“ konstatoval primář Rezek od svaté Anny v Brně. Svatá Anna v neutěšené situaci za svoje peníze dovezla z Bulharska levný lék ivermektin používaný v mnoha zemích a nabídla ho dalším nemocnicím. Za to byla znectěna, nejvíce těmi, kteří měli dostatek léčiv zajistit. Nakažení se dostávali do nemocnic i pozdě. Jak konstatoval imunolog Thon: „Pacienti nejsou léčeni správně již v domácím ošetřování, nepodává se jim zavčas komplexní levná a dostupná léčba proti rozvinutí covidu.“ Skutečností je, že nakažený nezřídka obdržel jen vitamíny, zinek, paralen a k tomu radu: pokud teplota překročí 38 nebo při dechové tísni volat sanitku. Promořování a PES S vakcinací úzce souvisela, přesněji předcházela ji, otázka promořování. Někdy od ledna asi už nikdo nemá pochyb, že se kolem nás odehrává nebývalá tragédie. Způsob, kterak pandemii čelit, byl přitom odborníkům od začátku známá. Je to cesta asijských zemí. Spočívá v krátkém, ale úplném utlumení ekonomiky, navýšení testování, chytré karanténě, celoplošném omezení pohybu, přísném dodržování opatření atd. Viděli jsme, že tato strategie opravdu funguje nejen u asijských zemí, ale taky třeba na Novém Zélandě, v Austrálii nebo později v Izraeli i dalších zemích. Ale touto cestou jsme nešli, dokázali jsme se uzavřít jen při první nejslabší vlně, což trvalo vlastně jen necelé tři měsíce, a pak jsme už zvolili opačný postup. Přestali jsme s pandemií prakticky bojovat a netrasovali jsme, netestovali. Jediné, co jsme dlouho dělali, bylo hlídání počtu lůžek v nemocnici a podle toho šlapali na brzdu a zas odbrzďovali. Že při té cestě bude hodně mrtvých a že i leckteří přeživší si ponesou následky v podobě postižení srdce, plic či ledvin, bylo jasné. Zde je třeba říci, že mnoho odborníků, také v poměru zaměstnaneckém či smluvním s ministerstvem zdravotnictví, varovalo před špatnými a neuváženými kroky vládu včas, ještě před tím, než k nim došlo. Ale nebylo jim nasloucháno. Jak řekl jeden z nich, národní koordinátor testování Hajdúch: „Měli jsme jen dodávat odborné krytí pro názory, se kterými jsme nesouhlasili.“ A proto také tito odborníci ministerstvo opustili. Babiš nečekaně zvolil strategii promořování, která byla odborníky a vědeckou komunitou vyvrácena jako nesmyslná, neefektivní, hluboce nemorální, ale i neekonomická. Odborníci upozorňovali, že se potřebujeme viru zbavit. A že čím více se budeme spontánně promořovat, tím dříve u nás převáží nové a nakažlivější mutace viru a tím více obětí pochopitelně bude. Německo nás pojmenovalo Mutationsgebiet (oblast mutací) a vydávalo před námi různá varování. Zajímavé bylo, že tzv. odpovědní začali v jeden čas všude opakovat mantru, že za virus nikdo nemůže. Možná to byla i reakce na pláč Borise Johnsona nad obětmi, kdy mu britská média vzkázala, že by měl plakat u soudu Jejího veličenstva a že snad k tomu jednou vskutku dojde. Okolní státy, ale i Američané, se děsily našeho vývoje, byli jsme všeobecně považováni za hlavní epicentrum covidu v Evropě, takovou morovou díru Evropy. CNN nás opakovaně nazývala ostrůvkem zkázy a beznaděje. Ale Babiš dlouho dál suverénně postupoval tímto směrem, až to kolikrát působilo, jako by se s Blatným rozhodli co nejvíce lidí u nás zabít. Pro Německo však bylo naštěstí naše rozvolňování už neúnosné. Tisíce našich pendlerů vozily britskou variantu koronaviru do Německa, měli jsme už i oficiálně přes dvacet tisíc obětí, když Merkelová dala najevo, že další rozvolňování u nás je pro Německo nepřijatelné a že musíme stejně jako oni zpřísňovat. Jak jsme zmínili, PES nechrání před covidem, jen hlídá, aby nebyly přeplněny nemocnice. Že se stále upravoval, jak vláda potřebovala, je zbytečné říkat, to nemohl nikdo přehlédnout. Úpravy různých statistik a tabulek začaly ve velkém s Blatným, který se stal Potěmkinem našeho zdravotnictví. Pokoušel se zpochybnit vysoký počet nadúmrtí i prudký pokles vyplacených důchodů. Zajímavé také bylo, že jsme měli sedmkrát více nakažených než Němci, ale jen dvakrát více pacientů na covidových jipkách. Jak je to možné? No, zřejmě se většina na covidové jipky ani nedostala. Ale to nám nikdo neosvětlil. Blatný se v době vrcholící pandemie zaměřil na vykazování čísel mrtvých a nakažených, ustanovil dokonce sedmnáctičlennou komisi, která měla všechna covidová úmrtí přezkoumat. Několikrát mu oponenti, dokonce i v přímém přenosu, dokázali, že balamutí veřejnost a že skutečnost je ještě horší, než vykazujeme. Stále se snažil zpochybnit, že ve statistikách nakažených i mrtvých trvale patříme od října do března k nejhorším na světě. Přitom jsme se s třicetitisícovým Gibraltarem rozloženým na šesti kilometrech čtverečních a ostrůvkem Santa Lucie většinou přetahovali o první místo a byli často úspěšnější. Opozice včetně komunistů a okamurovců myslela hlavně na dvoje volby. Proto většinou předváděla takovou trapnou estrádu určenou především pro svoje voliče, ve stylu čím hůře, tím lépe. Populista Fiala z ODS například už s předstihem volal při nejvyšší obsazenosti nemocnic po možnosti rodinných návštěv mezi okresy o Velikonocích. Přitom všichni měli ještě v čerstvé paměti, že štědrovečerní večeře u příbuzných byla pro mnohé seniory večeří poslední. O senátorech, kteří chaos vyráběli zcela účelově, je zbytečné cokoliv dodávat. Za zmínku stojí však zjevný nesoulad mezi vládou a kraji a městy. Hejtmani a někteří primátoři na krátký čas po zrušení nouzového stavu převzali roli opozice a projevili snahu, aby země aspoň nějak fungovala. Vyšší kasty a dav Leckdo se samozřejmě snažil na tragédii vydělat. Byly mezi nimi i různé špičky společnosti, které stály na dvou nohách – reprezentovaly stát, ale myslely i v této situaci na soukromý byznys. Kapitolou samou pro sebe byl sport. Sportovci, vědomi si toho, že jejich imunitní systém a celkový stav organismu se s infekcí dobře vypořádá, nedodržovali skoro nic. Protože tak benevolentní přístup jako u nás jinde není, běžně se stávalo, že doma byli covid negativní, a když vycestovali do zahraničí, bylo přes půl týmu covid pozitivní. Koronavirus ukázal, že sport už je jen pumpa peněz a nepotřebuje dnes ani diváky. Jakožto vyšší kasta provázaná s mega byznysem sportovci také žádali nejrůznější výjimky a promptně je i dostávali. Že by projevili s těžce zkoušenými starými lidmi empatii, to ani omylem. A tím se dostáváme k většinové společnosti. Co stručně říct? Nakažení chodili mezi nenakažené, podle výzkumu zadaným WHO dokonce plných 53 procent z nich. Ve velkém se u nás falšovaly testy na covid. Navzdory zákazu byly otevřené mnohé hospody i provozovny, jezdilo se do horských hotelů s celými rodinami, jako že na služební cesty. Obchody, služby, hospody, bary, které tajně fungovaly, bylo možné najít v aplikacích chytrého telefonu a všichni to věděli a vespolek dělali, že o tom nic netuší. Svoji úlohu dlouho neplnila policie, přestože jí nouzový stav dával mnoho možností k pokutám a trestům. Hlídky se až do březnového zpřísnění vyhýbaly skupinám tlachajícím a popíjejícím u výdejních okének, nekontrolovaly klientelu hotelů na horách a někteří policisté se pod podmínkou anonymity dokonce vyznávali v médiích ze sympatií k těm, které by měli omezit. A hygienické předpisy porušovaly prakticky všechny továrny. Jely od května do února úplně bez omezení. A i když v nich dlouhodobě docházelo k šíření viru, drtivá většina až do března netestovala. Odbory v té době ani nedutaly a snažily se předstírat, že neexistují. Výsledkem bylo, že mnoho lidí nakazilo své příbuzné. Navíc většina nakažených nejenže nedodržovala karanténu, ale ani nehlásila kontakty. Při první vlně zřejmě ještě mladší spoluobčané nevěděli, zda covid nepokosí také je a jejich děti, proto se chovali zodpovědněji než při dalších vlnách. WHO došla v průzkumu k závěru, že v české společnosti velký podíl zejména mladých lidí preferuje osobní svobodu před ohledem na druhé. Zřetelné, a to téměř na každém kroku, bylo vyrábění pocitu nechuti ke starým. Protože oni to prý jsou, kvůli komu jsou bazény, sjezdovky, vleky, bary, barber shopy, nevěstince a podobně zavřené. Ano, přímá konfrontace se životem byla tvrdá. Nepoznávali jsme leckdy ani svoje blízké příbuzné a kamarády. Média různá zla přehlížela. S jakousi absurdní vyvážeností rovnocenně nahlížela třeba právě boj hospodských o otevření hospod a boj starých lidí o život. Ale když o tom člověk uvažuje, ani ne rovnocenně. Boj hospodských byl přijímán velkou částí společnosti se sympatiemi, některými dokonce jako hrdinský. Děsiví byli lidé, kteří požívají v této době štěstí mládí a zdraví a kteří nekompromisně volali uprostřed umírání po svých lyžovačkách, hospodách a dalších radostech života. Byli jsme sice premianty, ale západní svět nezůstával daleko za námi. A pokud šlo o domovy seniorů, tak tam nás jednoznačně předčil. V některých západních zemích nebyly v těchto domovech třeba ani nejprostší ochranné roušky chránící respirační trakt. Tyto technologicky vyspělé společnosti s moderní medicínou hanebně selhaly a nechaly pomřít statisíce starých a nejvíce zranitelných. Proč? S velkou pravděpodobností proto, že mnoho západních zemí je plně zaměřeno na zisk, proto musely dnem i nocí fungovat fabriky, a samozřejmě na přežití takzvaných elit. A až někde na chvostu důležitosti jsou životy starců a stařen. Více starostí na Západě budili drogově závislí a nešťastníci trápící se svou sexuální identitou. Jak jsme se dozvěděli i z našich médií, jejich problémy s pandemií přece nezmizely. Ale není tomu tak všude na světě. Jiný přístup ke starým lidem převládá v Africe, Asii či Oceánii. Ba dokonce i Romové cítí stále povinnost postarat se přednostně o staré příbuzné. Soudy a televize Nemůžeme vynechat v tomto pojednání ani soudy a média. Zavření provozovny nebo třeba nemožnost cestovat do centra jihoafrické mutace koronaviru Zanzibaru bylo u nás důvodem k žalobě a osočení, že jde o omezování svobody a návrat totality. A zpravidla okamžitě následoval verdikt, který dával za pravdu žalobci s absurdním stále se opakujícím vysvětlením, že přijetí tak závažného kroku omezujícího svobodu není dostatečně právně zdůvodněno. Skoro kdykoli si člověk zapnul v únoru televizi, dovídal se mezi prvními informacemi, že vlastně všechna opatření na ochranu zdraví a šíření viru byla shledána protizákonnými. A o chvíli později nám kanonizovaný televizní mudrc podal vysvětlení, že ve společnosti, která si váží svých svobod, není možné takto postupovat… Čímž se dostáváme plynule k médiím. Opět nelze do odstavce vměstnat vše, co bychom chtěli, tak alespoň obrys toho, co vidíme v médiu nejrozšířenějším, České televizi. Respektive, co nevidíme. Určitě nám televizní reportáže nepřiblíží životní osudy lidí, které předcházely jejich náhlému odchodu. O zemřelých se mluví neosobně – asi tak, jako že bude pršet. Informacím o nich dominují odtažitá čísla. Minimálně času je věnováno i budoucnosti, reportéři nevyžadují odpovědi, proč léky na covid zcela běžné v jiných zemích u nás stále nejsou. Ale o co méně se dozvíte, zda a kdy budou v distribuci potřebné léky, jak budou skutečně ochráněny rizikové skupiny, jako jsou diabetici prvního typu, lidé s transplantacemi, lidé před a po chemoterapii, nebo proč místo pečujících o nemocné seniory jsou při vakcinaci upřednostněni mladí učitelé a hasiči, o to více jste vystaveni pohledu na střídající se skupinky politiků ve studiu. Zpravidla řeší nekonečné ústavní zádrhele a soudní spory kolem vyhlášených opatření, sledujete jejich úporné boje o slovíčka, ale také třeba pře o to, zda se chudáci senátoři ve frontě u Ústavního soudu nenachladili. Tématu omezení našich svobod se televize věnuje soustředěně a modelka-moderátorka nechává se k tématu vyjádřit prezidenta Svazu obchodu a cestovních ruchu, prezidenta Svazu průmyslu a dopravy, prezidenta svazu turistiky, různé prezidenty posiloven, ale i ženy z domácnosti, které rozčileně ukazují na kameru svoje vlasové odrosty. Že se situace zase zhoršila, jsme poznávali nejvíc podle toho, že v ilustračních záběrech vystřídaly lyžařské sjezdovky a číšníky roznášející smažený sýr a pivo záběry zdravotníků v ochranných oděvech a čilý pohyb sanitek. Ale aby text nevyzníval jen kriticky, je třeba říci, že mluvící hlavy, jak se také říká vykladačům života v televizi, budí v jistém smyslu obdiv. Ovládly totiž mistrně starý zenový koán: Neříkej, co víš, říkej, co nevíš, že víš. Dokonce nejlepší bude, řekneš-li, co nevíš, že nevíš. Epilog A na úplný závěr ještě slova od srdce. Od srdce ovšem bylo i předchozí, takže spíše od plic. Nuže vězte, milí čtenáři, že dnes je člověk součástí sítí, už nemůže být solitér. A vše je provázané tak rafinovaně, že každý v nich je polapen a nutně zapojen do zla, kterému by se normálně rád vyhnul. Nevinní zkrátka mohou dělat, co chtějí, a nakonec se stejně svezou s různými zloduchy, sobci a parazity… A co je ze všeho nejhorší? Především necitelnost těch parazitů. Ano, jejich chladná necitelnost k obětem covidu a zároveň jejich směšná ubohost. To, co od srpna 2020 předváděli, by bylo možné označit za mrazivou grotesku, která postupně, ale nevyhnutelně vyústila v pohromu obrovských rozměrů. Začali jsme románem Mor od Alberta Camuse. Město Oran v něm vyrostlo. Samozřejmě mnohem snazší je klesnout dolů. Oran vznikl ve fantazii spisovatele humanisty v roce 1947. My jsme strašlivá realita roku 2021.   S přispěním Karla Nečase. Článek byl napsán 6. dubna 2021.  

Čas načtení: 2020-06-17 11:22:37

Hongkong se stal obětí americko-čínské obchodní války

Historie Hongkongu (HK) v letech 2019 až 2020 je poznamenána ekonomicko-mocenským bojem o dominanci mezi USA a ČLR. Důvody a souvislosti politicko-obchodní války jsou rozsáhlé, proto se zaměříme pouze na jeden detail americko-čínské studené války: situaci v Hongkongu. Po nástupu Donalda Trumpa do funkce prezidenta postupně došlo k eskalaci napětí mezi USA a Čínou, až Trump nakonec proti Čínské lidové republice (ČLR) rozpoutal obchodní válku. V důsledku tohoto politicko-ekonomického střetu je jedním z cílů také Hongkong (HK). Trumpova administrativa chce omezit možnosti hongkongské burzovní a celkově ekonomické základny, aby je nemohla ČLR efektivně využívat k zahraničním transakcím. Kámen úrazu: bezpečnostní zákon pro Hongkong Nejnovějším předmětem americko-čínského souboje je čínský bezpečnostní zákon pro autonomní oblast Hongkongu. Zákon přichází rok poté, co v Hongkongu v červnu 2019 vypukly nepokoje. Demonstranti lobbovali za mezinárodní podporu prostřednictvím zámořských návštěv opozičních politiků a on-line kampaní. Nosili při demonstracích britské a severoamerické vlaječky, což Peking vnímá jako formu zahraniční intervence. Utvrdil ho v tom v listopadu 2019 Spojenými státy přijatý zákon o lidských právech a demokracii v HK, který administrativě USA umožnil kdykoliv pozastavit zvláštní obchodní status Hongkongu na základě každoročního zkoumání ministerstva zahraničí, zda HK ještě má dostatečnou mírou autonomie v rámci jedné země, dvou systémů. Pro Peking to byl signál, že je zbytečné již omezovat své aktivity v Hongkongu, protože postoj USA průběžně nepřátelsky eskaluje. Podle vyjádření čínských úředníků a diplomatů (samozřejmě hovoří anonymně) již koncem roku 2019 v Pekingu předpokládali, co se stane dál. Americký prezident Donald Trump v pátek 29. května 2020 na tiskové konferenci v Bílém domě oznámil, že dal pokyn administrativě k zahájení procesu rušení politických a ekonomických výjimek poskytovaných Hongkongu. Trump tím reagoval na bezpečnostní zákon pro Hongkong, jehož sepsání schválil čínský parlament na svém květnovém plenárním zasedání a má být prý připraven zhruba do dvou měsíců. A tento zákon zase souvisí s demonstracemi a rozsáhlým vandalismem v Hongkongu od června do poloviny prosince 2019. Načrtněme si základní východiska: a) Část obyvatel Hongkongu není nadšena, že od předání britské kolonie pod čínskou svrchovanost v roce 1997 patří pod Čínskou lidovou republiku. Uvolněnější, tzv. západní styl života v HK, je přitažlivější (s minimem politických regulací) než na pevninské Číně. b) Demonstrace jsou projevem ztráty naděje, protože nejpozději v roce 2047 přejde HK plně pod jurisdikci Číny. Více než 50 procent současných obyvatel HK stráví své stáří v rámci Čínské lidové republiky, tedy v politicky poněkud sešněrovaném systému. Zda se čínský systém během dalších 20 let ještě více uzavře, nebo liberalizuje, je dnes ve hvězdách. c) Demonstranti jsou zneužíváni v rámci čínsko-americké obchodní války k protičínským protestům. Jediným reálným cílem demonstrací může být pro americkou administrativu výhodné oslabení ekonomické pozice Hongkongu, což by nepřímo vedlo k dalšímu ekonomickému oslabení Číny. d) Autorovi těchto řádek je zcela lhostejné, zda se určité tendence dějí v duchu demokracie nebo odlidštěné byrokracie. Pohled autora je ovlivněný nedůvěrou ke zdrojům informací. Tajné služby poskytly zavádějící informace například k podpoře útoku na Irák v roce 2003, nebyly schopny vyhodnotit rizika akcí v Afghánistánu, v Sýrii a v Libyi. Proč by dnešní informace měly být pravdivé? Politici také nejsou důvěryhodní, rozhodují se pragmaticky podle momentální situace. Vlivný americký politolog a historik Henry Kissinger v knize Uspořádání světa (Prostor, Praha 2016) připomíná, že mocenská rovnováha spočívá na ideologické neutralitě a adaptacích vyvíjejících se podle okolností: „Britský státník lord Palmerston vyjádřil v 19. století tento základní princip následovně: ,Nemáme žádné věčné spojence a nemáme žádné věčné nepřátele. Věčné a trvalé jsou naše zájmy, a je naší povinností je sledovat.‘“ Proto lze o situaci v HK uvažovat jenom podle informací prezentovaných v etablovaných médiích a veřejně dostupných informačních vládních zdrojích. Politické komentáře na toto téma jsou většinou informačně bezvýznamné. Začátek příběhu Jisté je, že na jihu Číny okupovali Britové poloostrov Ťiou-lung (Kowloon) a přes 230 ostrovů a ostrůvků, z nichž největší jsou ostrovy Lan-tao (Lantau) a Siang-kang (Hongkong s rozlohou 78 kilometrů čtverečních). Tato enkláva má dnes jedno z nejhustších osídlení území ve světě, přitom tzv. metropolitní oblasti převyšovali v roce 1996 průměrnou koncentraci obyvatelstva vůči jiným velkoměstům zhruba pětkrát (Vladimír Liščák, Pavel Fojtík: Státy a území světa, Nakladatelství Libri, Praha 1996), dnes už je to možná i více. V roce 1996 zde žilo 5,5 milionu lidí, loni již přes 7,5 milionu. V roce 1984 se Čína s Velkou Británií dohodla, že jí bude Hongkong navrácen v roce 1997 s tím, že současné společenské zřízení bude ponecháno v platnosti po dobu 50 let. V roce 1992 po nástupu guvernéra Chrise Pattena začali Britové koloniální režim poněkud uvolňovat. Vyšší míra demokratizace mohla v budoucnu Číňanům při správě oblasti způsobit určité potíže. Protože nedemokratické řízení britského Hongkongu mělo být nahrazeno přísným nedemokratickým dohledem pekingské Číny, odešlo z Hongkongu několik set tisíc lidí. Jenže přelidněnému Hongkongu – jak ukázala výše zmíněná čísla – se tím neulevilo. Po roce 1997 se západní propaganda dostala do úsměvné pozice. Britskou správu Hongkongu označovala za demokratickou, současnou čínskou správu naopak za vměšující se do demokratických pravidel nastavených na dohodnutých 50 let. Jenže koloniální správa nemohla být demokratická, aby udržela svůj vyžadovaný pořádek.   Jenom málo článků v médiích v ČR na to naráží. Jednou z málo výjimek je článek v Deníku N Hongkong není demokracie, ale dojná kráva magnátů, kteří jdou na ruku diktatuře. „Mýtus o demokratickém Hongkongu, který vzdoruje komunistickým utlačitelům z pevninské Číny, je svůdný. Jenže do pravdy má daleko. Skutečný Hongkong vypadá jinak,“ napsal z místa Martin Šebeňa. V článku upozornil na strukturní problémy hongkongské společnosti vyplývajících z politického zřízení, „které ačkoliv přiznává občanům řadu svobod, je nedemokratické – a tudíž neobsahuje mechanismy, které by vůli lidu promítly do reálné politiky. Ano, vláda se svým voličům zodpovídá. Jenže těch voličů je jenom 1200. A jelikož jde zejména o nejbohatší lidi ve městě, jejich požadavky se od většiny obyvatel diametrálně liší.“ Britové vytvořili systém vlády výhodný pro správce, který měl své koloniální zájmy. Nicméně v článku je uveden zajímavý postřeh: „Poslední britský guvernér Chris Patten se jednou vyjádřil, že Hongkong má svobodu bez demokracie… Základem úspěchu byl fakt, že i nedemokraticky jmenovaná vláda naslouchala obyvatelům a snažila se řešit zásadní sociální a ekonomické problémy společnosti.“ Tuto britskou taktiku podcenili v Hongkongu stoupenci Pekingu, když v listopadu 2019 prohráli místní volby do jednotlivých okresů. Správkyně Hongkongu Carrie Lamová po nich byla z různých stran kritizována ze dvou důvodů: 1) že byla příliš měkká vůči demonstrantům, 2) že ona a její administrativa málo naslouchaly problémům komunity, a proto se nahromadily neřešené sociální problémy využité při politických protestech. Šebeňa trefně poznamenává: „Když v 80. a 90. letech Peking a Londýn jednaly o budoucí podobě politického systému v Hongkongu, čínská strana měla eminentní zájem na tom, aby se místní obchodní magnáti podíleli na vládnutí i po roce 1997. Číňané si tehdy dobře uvědomovali, že v prvních dvaceti letech od otevření se čínské ekonomiky světu pocházely až dvě třetiny všech zahraničních investicí do země z Hongkongu. Čína si tehdy nemohla dovolit hongkongskou ekonomickou elitu znepřátelit. Předseda hongkongské vlády – který má dokonce byznysový titul „výkonný ředitel“ – je vybírán 1200 voliteli, které předtím nominovaly tzv. obchodní volební okrsky (functional constituencies). Takovými okrsky jsou třeba finance, pojišťovnictví, doprava a zemědělství. Ve většině okrsků mají hlavní slovo zástupci největších firem a tyto firmy samozřejmě vlastní nejbohatší magnáti.“ Princip jedna země, dva systémy byl je britský „vynález“, který Číňané převzali. Obyvatelstvo Hongkongu bylo za britské vlády pod nadvládou milionářů, kteří si v rámci principu „jedna země, dva systémy“ svou moc podrželi, což hraje důležitou roli, protože takové omezení čínské suverenity si Britové vymínili. A Číňané souhlasili, protože ekonomicky to bylo pro ně bylo v roce 1997 výhodné. Hongkongu už však nyní tak důležitý není. Zatímco před 25 lety měl ekonomickou váhu čtvrtiny celé čínské ekonomiky, dnes to je zhruba 2,7 procenta. V Hongkongu tedy nejde o demokracii, protože tam není demokratický, ale administrativní režim. Jde o různé politické zájmy, nejen místní, ale především mezinárodní – čínské a americké v rámci obchodní války. Také jde o to, že lidé chtějí mít jistotu, že nebudou jenom živořit. A mladí lidé v Hongkongu se bouří, protože touží po vlastním bytě, jenže ty jsou zde velmi drahé. K tomu mají svou vizi svobodného života a ve své naivitě by při demonstracích i hory přenášeli, aniž tuší, že marně. Zákon o vydávání stíhaných osob jako záminka k demonstracím Proti návrhu novely zákona o předávání kriminálních uprchlíků na Tchaj-wan a do Číny protestovali studenti a disidenti, někteří právníci a podnikatelé, církve, prostě kdokoliv. Přitom důvod k přijetí návrhu novely zákona byl odůvodněný, a po právní stránce proti němu bylo stěží co namítat. Kromě toho byla o tomto návrhu veřejnost dosti podrobně informována. Rozbuškou se stal případ vraždy dvacetileté těhotné ženy na Tchaj-wanu spáachané v roce 2018, ze které byl podezřelý občan Hongkongu Chan Tong-kai. Ženu zabil při společném výletu na Tchaj-wan, tělo nechal v kufru pohozeném u stanice metra v tamní metropoli Tchaj-pej a poté se vrátil do Hongkongu. Vláda HK (Hongkongské zvláštní administrativní oblasti, HKSAR) proto na jaře 2019 předložila návrh legislativních změn, jejichž cílem bylo umožnit vládě předávání podezřelých na Tchaj-wan a do ČLR, protože s nimi neuzavřel dosud žádné dlouhodobé dohody o předávání kriminálních uprchlíků. Tajemník pro bezpečnost John Lee před zákonodárnou radou 22. května 2019 uvedl, že podezřelý byl v Hongkongu mezitím odsouzen k 29 měsícům odnětí svobody za čtyři případy finanční kriminality, ale mohl by být propuštěn již v říjnu 2019. „Doufáme, že právní předpisy přijmeme před jeho propuštěním, aby mohl být předán Tchaj-wanu… Vládní navrhované změny zajišťují, aby se pachatelé závažných trestných činů nemohli vyhnout odpovědnosti tím, že využijí právního vakua při ochraně bezpečnosti veřejnosti a společnosti,“ zdůraznil. Lee uvedl, že podezřelý alias vrah má být za svůj čin potrestán a že rozumnější je jeho vydání do země, kde byl obviněn. Kdyby byl souzen v Hongkongu, tak „protože k trestnému činu došlo mimo Hongkong, budou naše orgány činné v trestním řízení čelit značným potížím při shromažďování důkazů a předvolání svědků a nebudou moci zajistit, aby důkazy byly uznány hongkongskými soudy. To může dokonce vést k právním problémům spojeným i se zveřejněním informací, což může vést k obvinění, že došlo ke zbavení práva obžalovaného na spravedlivý proces.“ Nakonec Lee prohlásil: „Nemůžeme a neměli bychom zavírat oči před mezerami ve stávajících právních mechanismech, protože by to z Hongkongu vytvořilo útočiště pro pachatele.“ Dále uvedl, že stávající nařízení o uprchlících (FOO) odkazuje na vzorovou smlouvu OSN o předávání uprchlíků, která je v souladu s mezinárodní praxí s lidskými právy a právními procesními zárukami. Hongkongská vláda stejný den zveřejnila informaci, že „FOO funguje již téměř 22 let a funguje dobře a hladce. Soudy mají rozsáhlé zkušenosti s vyřizováním značného počtu případů od vstupu tohoto nařízení v platnost. Věříme odborné způsobilosti a nezávislosti našich soudců. Hongkong zatím podepsal dlouhodobé dohody o předávání uprchlíků pachatelů s 20 jurisdikcemi. Patří sem USA, Austrálie, Kanada, Velká Británie, Francie, Německo, Nový Zéland, Finsko, Nizozemsko, Irsko, Portugalsko, Česká republika, Jihoafrická republika, Singapur, Malajsie, Indie, Indonésie, Korejská republika, Filipíny a Srí Lanka. Zatímco HKSAR aktivně pracuje na jednáních s mnoha dalšími jurisdikcemi s cílem dosáhnout dlouhodobějších dohod o předávání a rozšířit síť spolupráce, nejsme schopni vyřídit žádosti o předání uprchlíků z ostatních 170 zemí nebo žádat, aby nám byli vydáni zločinci, kteří spáchali závažné trestné činy v Hongkongu. Navíc, protože stávající FOO se nevztahuje na pevninu, Macao a Tchaj-wan, mohou uprchlíci z těchto míst využít tuto mezeru k vyhýbání se právní odpovědnosti a vyhledat útočiště v Hongkongu. Z tohoto důvodu je třeba odstranit stávající zeměpisné omezení a umožnit v rámci právních předpisů vzájemnou spolupráci v oblasti boje proti trestným činům mezi Hongkongem a dalšími zeměmi.“ Demonstrace jako účelová hysterie Aby bylo námitek proti vydávání osob do zahraniční jurisdikce pokud možno co nejméně, byl v návrhu hongkongské vlády snížen počet trestných činů, za které je možné vydávat lidi do Číny a na Tchaj-wan, ze 46 na 37, a zvýšena trestní sazbu z nejméně tří na sedm let. Vydávání by hrozilo jen za závažnější trestné činy, za který se ovšem v návrhu považoval i trestný čin uplácení. Opozice v HK proto především namítala, že uprchlíci z ČLR mohou být účelově obviněni z korupce/úplatků, aby byli vráceni zpět do pevninské Číny. Na vládním webu HK se pak v pondělí 3. června 2019 objevilo prohlášení, ve kterém se mimo jiné píše, že „vláda rozhodla, že navrhovaná ujednání o předání podezřelých se budou vztahovat pouze na 37 položek ze 43 položek trestných činů, na něž se vztahuje 20 do té doby uzavřených dohod s dalšími státy (pozn.: jako například s Českou republikou).“  Záruky z hlediska lidských práv v rámci nařízení o uprchlících (FOO) obsahují omezující ustanovení, jako například, že pro předání uprchlických případů v rámci dlouhodobých dohod musí být příslušné trestné činy rovněž mezi 46 položkami trestných činů popsanými v příloze 1 FOO; není možné předání za politické trestné činy a pro politické nebo jiné motivy – žádosti týkající se osob, které jsou na základě své rasy, náboženského vyznání, státní příslušnosti nebo politických názorů poškozeny nebo stíhány… Omezení možnosti vydávání je ještě více, ale tyto jsou nejdůležitější. Hongkongská (pro-pekingská) vláda si uvědomovala, že jde o citlivé téma. Proto se snažila vysvětlit, že jde o racionální opatření. Úředníci se museli vyrovnat s námitkou, že možnosti vydávání do ČLR může být využito k vydání kritiků pekingského vedení. Proto bylo 24. května 2019 uveřejněno, že je zaručena zejména nezávislá soudní pravomoc, včetně pravomoci konečného rozhodnutí, neboť soudci z jiných jurisdikcí (států) mohou zasedat u odvolacího soudu, který by též rozhodoval o vydávání zločinců. Do května 2919 tak 14 významných zahraničních soudců ze Spojeného království, Austrálie a Kanady v současné době zasedalo na hongkongském odvolacím soudu jako dočasní soudci, což svědčí o nezávislosti tamního soudnictví. Poslední britský guvernér Hongkongu Chris Patten plánovaný zákon kritizoval. Podle něj by zákon znamenal „obrovskou ránu“ pro vládu zákona. Přitom on sám charakterizoval původní britskou vládu nad Hongkongem jako „svobodu bez demokracie.“ Americká hra s Hongkongem Hypotéza mluvčích ČLR, že za hongkongskými nepokoji jsou operativci USA a na západní rozvědky napojené tzv. neziskové organizace, je více méně opodstatněná. USA i ČLR se snaží získat v každé zemi, která stojí za povšimnutí, své sympatizanty a spolupracovníky. Tak tomu bylo a je i v Hongkongu. Sociální pnutí v Hongkongu bylo natolik silné, že stačila jenom nějaká rozbuška k demonstracím a nestabilitě. Demonstrace mají dvě hlavní příčiny: Necitlivý přístup vládních úřadů v HK k obyvatelům a zmanipulovaný trh s bydlením. Demonstranti kromě stažení novely extradičního zákona z projednávání nezískali vůbec nic. Demonstrace postupně upadaly a udržovala je násilím při životě městská guerilla. Ale ani pouliční bitky nevedly k žádnému výsledku. Spouštěčem listopadové marné eskalace násilí byla smrt dvaadvacetiletého Alexe Chowa, studenta hongkongské vědeckotechnické univerzity, který 8. listopadu spadl ze střechy parkovacího domu. Kateřina Procházková, analytička Sinopsis, k tomu v České televizi řekla: „…určitě je to velice důležitý milník…, může to být přesně ten katalyzátor, zlom, který vtáhne (lidi) opět do ulic…určitě ta smrt je důležitá pro to, jak se bude dál hongkongská demonstrace vyvíjet…“ Následovalo několik dnů hysterie, že prý mladík zemřel vinou policistů. Přitom demonstranti sami způsobili smrt dvou civilistů: Jednoho podpálili a druhého zabili hozeným kamenem. Násilí dosáhlo vrcholu v listopadu 2019, ale nepomohla ani okupace univerzit, nepomohla ani snaha o rozvrácení městské hromadné dopravy. Již nešlo o protesty, ale o ničení pro ničení. Ani v tomto okamžiku však nebyla nasazena čínská armáda. To by byla ideální záminka k tomu, aby USA uvalily nějaký druh sankcí vůči Hongkongu ještě v roce 2019. Své ekonomické zájmy na nepokojích v Hongkongu Američané prozradili tím, že přijali zákon, který dovoluje přes Hongkong uvalovat na Čínu další sankce. Američanům se nelíbí, že po ekonomické stránce mají již třetinu Hongkongu (a tím spojené tučné zisky) v kapse nositelé peněz z pekingské Číny. Hongkong má americkou doložkou nejvyšších výhod čili lehčí přístup na americký trh. Proto HKSAR 20. listopadu vyjádřila hluboké politování nad přijetím „Hongkongského zákona o lidských právech a demokracii“ americkými kongresmany. USA toho mohou sice využít k omezení čínského zisku přes Hongkong, ale je to poslední zoufalý pokus, když vše ostatní předtím selhalo. Tuto kartu vytáhl Trump opět v květnu 2020. Od demonstrací k devastaci Proti návrhu zákona, který by umožnil vydávat osoby podezřelé ze spáchání trestného činu do pevninské Číny, protestovaly v Hongkongu v neděli 9. června 2019 statisíce lidí. Organizátoři tvrdí, že jich bylo 1,03 milionu, což by znamenalo, že do ulic vyšlo víc lidí než při protestu z 1. července 2003 proti návrhu zákona o národní bezpečnosti. Agentura AFP uvedla, že šlo o největší manifestaci od připojení Hongkongu k Číně v roce 1997. Policie počet účastníků odhadla na 240 tisíc. Ve více než třicetistupňovém vedru se mezi protestujícími objevily jak rodiny s malými dětmi, tak starší lidé. Nejednalo se prvoplánově o protest kvůli novelizaci jednoho zákona, ale lidé vyšli do ulic spíše proto, aby tím vyjádřili nechuť k tomu, že Hongkong patří již do politicky sešněrované Čínské lidové republiky. K protestům docházelo o víkendu, kdy mají lidé volno. A jen sporadicky došlo ke střetům s policií. Až s prvním červencovým dnem začaly mediálně známé ojedinělé devastační incidenty. Střety sice narůstaly, ale zprávy z Hongkongu byly více méně nudné. Násilí jako jediná cesta? V průběhu července začaly devastační útoky na infrastrukturu Hongkongu vrcholící v listopadu 2019. V souvislosti s tím je zajímavý článek Vandalism is a necessary tactic, say HK vanguardz listopadu 2019: „Vandalizování obchodů a blokování silnic může obyvatelům Hongkongu znepříjemnit život, je to však jediným účinným způsobem, jak vyvíjet tlak na vládu…“ Pětadvacetiletý učitel Sam uvedl, že s násilím nesouhlasí, ale uznal, že to byl jediný způsob, jak demonstranti mohli postoupit v jejich věci. „Od června lidé uspořádali pokojné protesty, ale vláda je neposlouchala,“ řekl Sam, jenž studoval v USA a má magisterský titul. „Bylo jasné, že z pokojných protestů nedostaneme nic.“ Řekl, že „v důsledku narušení obchodních aktivit v Hongkongu a poškozování majetku se může podnikatelský sektor nakonec cítit nucen pomáhat protestujícím tlačením na vládu, aby souhlasila s kompromisem. Dodal, že nikdy nenapadne lidi, ale že je přijatelné demolovat obchody a banky, protože nemovitosti mohou být opraveny…“ Začátek výše uvedeného článku je fenomenální. Na několika řádcích popisuje základní iluze guerillové války nízké intenzity v Hongkongu. A jasně ukazuje základní smutně naivní předpoklad protestujících: „…v důsledku narušení obchodních aktivit v Hongkongu a poškozování majetku se může podnikatelský sektor nakonec cítit nucen pomáhat protestujícím tlačením na vládu, aby souhlasila s kompromisem…“ Ve skutečnosti narušení obchodních aktivit v Hongkongu a poškozování majetku demonstranty nemá smysl, protože Peking upraví v jednání hongkongských vládních úředníků jenom to, co bude považovat za potřebné a nejnutnější. A na základě poznatků z demonstrací od června do konce listopadu 2019 půjde pekingská administrativa po krku demonstrantům. Nakonec tedy z toho bude mít prospěch Peking – demonstrace prověří loajalitu mnoha lidí vůči němu.  Klasické demonstrace „proti něčemu“ postupně skončily, a nakonec šlo již pouze o devastační útoky s cílem co nejvíce ochromit chod Hongkongu a poškodit ekonomiku. To se podařilo. Hongkongu ubývali turisté, hotely přišly o hosty a obchodníci o tržby. Turistický ruch, a s tím spojené služby ve druhém pololetí 2019 zkolaboval. V době pouliční války neotevřely po řadu dnů ani některá obchodní centra, supermarkety či banky. Byla zavřena nebo omezena v provozu zdravotnická zařízení, včetně metadonových klinik pro drogově závislé, a transfuzní služby, často zavírali i provozovatelé zařízení volného času a kulturních služeb. Protestující stavěli z kovových zábradlí barikády a blokovali ulice. Davy ve městě rozbíjely výlohy obchodů, zapalovaly ohně a poškozovaly vybavení stanic metra. Vandalové házeli na koleje metra a železnice překážky, aby zastavili dopravu v HK a snažili se okupovat vstupní části letiště. Po těchto zkušenostech pekingská vláda přijme pro autonomní oblast Hongkongu bezpečnostní zákon, který nedává městské guerille jinou šanci než vězení. Zkušenosti z městské guerillové války hongkongská policie letos v květnu zúročila, když opět začaly demonstrace. „Policie se poučila z loňských protestů. Nasazení je masivnější, ví, jak se aktivisté chovají, je rychlejší a daleko rychleji zatýká,“ uvedla 28. května 2020 Barbora Šámalová v ČT 24. Hongkongský South China Morning Post situaci vylíčil 8. června celkovou situaci takto: „Kromě novoročního masového protestu, všechna následující shromáždění opozice v roce 2020 byla rychle zničena agresivnějšími policejními silami provádějícími preventivní strategii. Zašifrované kanály (internetového) Telegramu vytvořené opozičním hnutím, stále existuje, ale nejaktivnější komunikace se netýká protestní strategie, ale pomoci těm, kteří čelí soudnímu řízení a vězení.“ www.scmp.com/news/hong-kong/politics/article/3087926/hong-kong-protests-one-year-national-security-law-looming Koronavirová přestávka v demonstracích Nový koronavirus udělal začátkem roku 2020 demonstrantům v HK čáru přes rozpočet. Lidé si ihned vzpomněli na epidemii SARS. Začátkem roku 2003 zažili strach, se kterým jsme se v Evropě od konce 2. světové války nesetkali. Velmi dobře jej ve svém sloupku popsal Ian Young žijící ve Vancouveru: „Začátkem roku 2003 jsme si s mojí nastávající manželkou vyvinuli rutinu při návratu domů. Sundali jsme si obličejové masky N95 a hodili je do koše u dveří. Svlékli jsme se ve vchodu zcela neromantickým způsobem a hodili jsme naše oblečení do pračky s vydatnou dávkou Dettolu. Okamžitě jsme se osprchovali a odešli si odpočinout, abychom překonali neobvyklou a děsivou existenci, kterou byl Hongkongu způsobila epidemie SARS. To je důvod, proč současní a bývalí Hongkonžané jako my sami nenacházejí nic zvláštního na vypuknutí koronaviru ve Wu-chanu.“ Dále upozornil, že někteří Kanaďané nechápali, že používání obličejových masek v daleké severní Americe není od věci podobně jako v jihočínském teritoriu. „Když jsem o tomto fenoménu tweetoval, někteří respondenti hodnotili nositele asijské masky, že vypadali směšně nebo jako idioti.“ A trefně dodal: „Hanba a zesměšňování lidí, kteří se rozhodnou nosit masky, ignoruje obrovské kolektivní trauma ze SARS, které sdílely miliony lidí… SARS měl psychologický dopad podobný událostem z 11. září na USA… Nakonec nemoc (SARS) zabila asi 300 lidí v Hongkongu, než na jaře 2003 nakonec vyhořela v kombinaci epidemiologického úsilí a dobrého managementu…. Hongkong byl bez případů nemoci, když SARS létal dál po celém světě a jako nepřítel byl stejně záhadný a děsivý jako jakýkoli terorista v letadle…“ {loadmodule mod_tags_similar,Související} Proto protesty od ledna 2020 přestaly. Kolektivní duše Hongkongu tušila, co je před branami. Autor sloupku píše: „…Když se tedy objevila zpráva o koronaviru v Číně, probudila se hrůza a jednota ve Vancouveru i v Hongkongu v širších čínských komunitách. Na lunárních novoročních svátcích v našich rodinách nahradily zvěsti o infekční nemoci všechna ostatní témata konverzace. A na rozdíl od předchozího dominantního tématu – hongkongských protestů – se na tom všichni shodli. Nevadí, že ve Vancouveru nebyl potvrzen ani jeden případ. Lidé z Hongkongu měli strach. Všechno to bylo tak strašně známé. Masky (respirátory) třídy N95 se prodávají v obchodech po celém Vancouveru, stejně jako v Hongkongu a stejně jako v roce 2003…“ Zároveň autor varoval, že jsou N95 „silně doporučovány“ pro klinické pracovníky pracující s pacienty nakaženými koronaviry. Upozorňoval na námitky týkající se jejich používání širokou veřejností: masky mohou vyvolat falešný pocit bezpečí, což potenciálně brání účinnějším opatřením jako mytí rukou a nedotýkání se tváře. „Z těchto důvodů nenosím masku kvůli koronaviru a nepředpokládám, že ji budu brzy nosit. Ale když vidím ostatní, kteří ji nosí, myslím na Hongkong v roce 2003 a poslední věcí, kterou chci udělat, je smát se jim.“ Tento sloupek pokládám za mimořádně cenné vysvětlení situace na začátku koronavirového tažení světem lidí. Zároveň to slouží jako nepřímá omluva liknavosti evropských politiků (včetně Babišovy vlády). Neozval se alarm a nezačalo nakupování ochranných pomůcek již v lednu 2020, protože jsme neměli pod kůží strach a beznaděj lidí v době SARS. Zavřít hranice s ČLR! V Hongkongu protičínsky orientovaní zaměření aktivisté usilovali o to, aby HK jednostranně uzavřel hranici s ČLR. Chtěli tím zabránit, aby alespoň na kratší dobu se nemohli do Hongkongu stěhovat „pekingští“ migranti z ČLR. Z lidského hlediska se nejednalo jenom o manýru protipekingské opozice. Mezi lidmi byl velký strach. Obě motivace se navzájem posilovaly. O uzavření hranic na přelomu ledna a února 2020 usilovala i část pracovníků nemonic. Stávkou kvůli tomu hrozili členové Aliance zaměstnanců nemocnice, nově vytvořené skupina, která se vynořila v HK z protivládního protestního hnutí. Aliance prohlašovala, že má 18 tisíc členů (celkem pracuje v oblasti veřejného zdravotnictví 77 tisíc lidí). Hongkongské zdravotnické úřady ale upozorňovaly, že to není potřeba, protože nový koronavirus může být přenášen i místně – lokálně. Úplné uzavření hranic s pevninskou Čínou je diskriminační, říkala tehdy šéfka hongkongské vlády Carrie Lamová. Ale nakonec k uzavření hranic došlo. O to větší smutek nastal, když nové případy covid-19 se do HK dostaly z Evropy a z USA, odkud odlétali vyděšení Číňané zpět domů. Zákon o bezpečnosti jako hlavolam První informace a komentáře na téma čínského zákona o národní bezpečnosti pro oblasti Hongkongu z přelomu letošního května a června jsou šablonovité. Představují ideologický bujón plný slov o demokracii, svobodě apod. Ve skutečnosti ještě nevíme, co všechno zákon obsahuje. A nevíme ani, jaký bude mít na Hongkong praktický dopad, kromě potlačení protirežimních demonstrací. Komentáře o ničem vznikly jenom na základě zhruba 600 slov „Rozhodnutí Národního lidového kongresu o zřízení a zdokonalení právního systému a mechanismu prosazování zvláštního administrativního regionu Hongkong za účelem zachování národní bezpečnosti“ (Přijato na třetím zasedání třináctého čínského národního lidového kongresu 28. května 2020). Text „rozhodnutí“ představuje jenom politickou deklaraci o úmyslu přijmout zákon a je velmi bezobsažný jako podobné dokumenty třeba v Evropské unii. Například v bodě 3 je uvedeno: „Zajištění národní suverenity, jednoty a územní celistvosti je ústavní odpovědností hongkongského zvláštního správního regionu. Hongkongský zvláštní správní region co nejdříve doplní právní předpisy k zajištění národní bezpečnosti stanovené v základním právním řádu zvláštní administrativní oblasti Hongkongu.“ Samotný text „rozhodnutí“ mohl obsahovat jenom něco málo přes 100 slov, aby bylo jasně, byť pompézně, řečeno, o co se v zákoně jedná. Stačilo přijmout pouze bod 6 „rozhodnutí“, jehož rámcový překlad uvádíme: „Schválit Stálým výborem Národního lidového kongresu formulaci příslušného zákona o zřízení a zdokonalení právního systému a mechanismu prosazování zvláštního správního regionu Hongkongu k zajištění národní bezpečnosti, a účinně předcházet, zastavit a potrestat jakékoli rozdělení země, podvracení státní moci, organizaci teroristických aktivit a další vážná nebezpečná chování a činnosti zahraničních sil zasahujících do záležitostí zvláštní správní oblasti v Hongkongu. Stálý výbor Národního lidového kongresu se rozhodl zahrnout výše uvedený příslušný zákon (nebo zákony?) do přílohy III základního zákona zvláštní administrativní oblasti Čínské lidové republiky v Hongkongu, který bude vyhlášen a prováděn na místní úrovni zvláštním správním regionem Hongkong.“ Kšeftařská stabilita jako nejvyšší cíl Víme, že ani teroristický útok letadly – úder do dvou mrakodrapů v New Yorku v roce 2001, neměl na burzu žádný podstatný vliv. Podobné to je i dnes. Opozice Hongkongu na světovém finančním trhu se nemění, protivládní protesty tuto roli podle všeho neovlivnily, uvedla loni v prosinci ratingová agentura Fitch. Měsíce pokračující nepokoje ale podle ní podkopávají obraz Hongkongu jako stabilního mezinárodního obchodního centra a slabší hodnocení místní vlády by mohlo přímo ovlivnit rating úvěrové spolehlivosti této bývalé britské kolonie. Zatímco krátkodobý výhled ratingu se zhoršuje, střednědobý výhled se podle všeho jeví pozitivněji. Celkem nedávný vstup čínského internetového prodejce Alibaba koncem roku 2019 na burzu v Hongkongu ilustruje, že město pro čínské společnosti představuje „vlajkovou loď daňových rájů“. Koncem ledna 2020 ratingová agentura Moody’s o jeden stupeň zhoršila hodnocení úvěrové spolehlivosti Hongkongu (na Aa3 z Aa2), který se tehdy již přes šest měsíců potýkal s protivládními protesty. Demonstrace doslova zničily turistický ruch. Moody’s poukázala na neexistenci konkrétních plánů, které by řešily politické, ekonomické a sociální obavy obyvatel Hongkongu. Ale konkrétní opatření již dostávají obrysy. Kvůli koronaviru v Hongkongu jsou zavedeny podpůrné programy a dotace, zvyšuje se sociálně dostupná výstavba a renovace bytů. Zákon o národní bezpečnosti může pro investory být nakonec pozitivním signálem, protože zase bude zaveden v Hongkongu pořádek. Investory nezajímá demokracie, ale klid pro podnikání a hospodářské výsledky. V květnu 2020 akcie v Hongkongu oslabily a jejich hlavní index zaznamenal nejprudší propad za posledních pět let. Na vině byla podle analytiků především snaha Pekingu prosadit zákon o národní bezpečnosti, což vyvolává obavy z dalších nepokojů. Pokud se ale policie s nimi tvrdě vypořádá jako při prvních akcích na přelomu května a června, a zapůsobí i hrozba zákonem o národní bezpečnosti, bude to signál navracející se (ekonomické) stability. Ekonomové čekají, zda Trumpovy další silácké řeči vůči Číně budou nějak uvedeny v praxi, a zda to více zasáhne ČLR nebo USA. S hodnocením významu zákona o národní bezpečnosti proto musíme počkat, až budeme znát oficiálně schválené paragrafové znění. Z obecného hlediska se nic nezmění. Homosexuálové a lesbičky o své bary, časopisy a právo se shromažďovat nepřijdou, prodej sexuálních pomůcek, pornografie a „dekadentně“ západních magazínů bude pokračovat také dál. Internet bude stále přístupný a k dostání bude tisk a knihy z demokratických zemí. Nezmění se ani výuka vysokoškolských témat, které nejsou na školách v ČLR běžné. Hongkong bude stejně volně přístupný pro turisty, horší to budou mít protičínští agitátoři. Ale podobné to mají u Trumpovy administrativy i pročínští agitátoři v USA. Zakázány a trestány budou jen projevy separatismu, veřejné deklarování názorů například, že v Pekingu vládne banda netolerantních diktátorů (podvracení státní moci) a rozbíjení semaforů při demonstracích (od června do konce roku 2019 demonstranti v různé míře poškodili zhruba 730 sad semaforů, řadu z nich opakovaně) skončí mnohaletým vězením (opatření proti organizaci teroristických aktivit). V HK nejde o nic jiného než o moc čili ekonomickou sílu. V této souvislosti si připomeňme jednu pasáž ze zajímavé knihy (Gordon Thomas, Prameny draka, Brána-Knižní klub, Praha 2002): „Spojené státy sehrály v uplynulém desetiletí významnou roli, když pomohly Číně stát se nejrychleji rostoucí ekonomikou na světě. Americké společnosti zaznamenávaly obrovské zisky, když se jim podařilo zdvojnásobit či zčtyřnásobit příjmy milionů Číňanů a poskytnout jim vyšší životní úroveň. A protože hrubý domácí produkt Čínské lidové republiky stále dosahoval pouhých 350 dolarů na hlavu, daly se další epochální zisky utržit ze společných podniků. Američané zakládali doly a provozovali luxusní hotely… K tomu se přičítala výhoda nízkých mezd – průměrný výdělek v čínském průmyslu činil asi 60 dolarů měsíčně, což bylo méně než denní mzda ve Spojených státech. Američtí investoři si navíc mohli v Číně vyškolit lacinou pracovní sílu a naučit ji pracovat s americkými technologiemi, což by ještě více prohloubilo čínskou závislost na Spojených státech…“ Dnes jsou USA a západní země v opačné pozici. Čína začala tvrdě ohrožovat jejich dosavadní ekonomická privilegia. Teď je naopak třeba Čínu přibrzdit různými opatřeními, aby byla čínská exportní (invazní) síla podvázána. Osud Hongkongu je již zpečetěn Karty byly rozdány dnem, kdy byl v roce 1997 předán Hongkong Velkou Británií pod čínskou správu. Čínská administrativa měla 20 let na vytvoření mocenské základny v této oblasti. Jejím cílem je dostat Hongkong postupně do svého mocenského systému. Pekingské vedení respektuje západní způsob života v HK, protože kdo si hraje, nezlobí. Připustí, ať si zde užijí ještě pár desetiletí osobní svobody. Ale s velkou podmínkou: Ať se nepletou do pekingské politiky a vůbec ať si nedovolí vykřikovat něco o samostatnosti HK. Historickou úlohou lidí v Hongkongu je vydělávat pro Čínu peníze a bavit se. Jiný politický mandát nemají. Tím je naplněna odměřená míra demokracie daná dohodou o jedné Číně a dvou systémech civilní správy. Mnoho lidí v HK to pragmaticky pochopilo. Ve druhé polovině roku 2019, když probíhaly devastační demonstrace, tamní vláda oznámila, že ČLR zjednodušila podmínky pro působení jednotlivců i firem z HK v Číně. Kdo chce nabídky využít, nemůže ovšem mít nic společného s demonstracemi. Ocitnout se na seznamu demonstrantů uzavírá cestu k dobrým kšeftům a kariéře v nekonečné pekingské Číně čili v Říši středu, ale i v řadě hongkongských firem. Blesk z čistého nebe Propekingská strana vytvořila letos v květnu v HK alianci na podporu zákona o národní bezpečnosti a otevřela 5 400 pouličních stánků a webovou stránku. Za pouhých osm dnů shromáždila více než 2,9 milionu podpisů na podporu nových pekingských právních předpisů. Neméně překvapivé je, jak protičínská opozice reagovala na připravovaný zákon o národní bezpečnosti. Na Pekingu nezávislé hongkongské noviny South China Morning Post (SCMP) popsaly 8. června 2020 v článku Hong Kong protests: one year on, with the national security law looming, has the anti-government movement lost? smutek snášející se na hongkongskou opozici. Článek přinesl svědectví několika mladých demonstrantů převážně ve věku 14 až 16 let, kteří zjistili, že svolávání demonstrací jaksi vázne. Demonstranti z minulého roku nikde neviděli své dosavadní spolubojovníky. Byli nepříjemně překvapeni, že jejich kdysi impozantní pozice se dramaticky zmenšila, dynamika protestů se ztratila. Stejně depresivní pohled popsaly i dvě reportérky v článku o demonstraci v HK navečer 9. června 2020 v den prvního výročí začátku protičínských demonstrací. Popsaly například, že devatenáctiletý student přišel demonstrovat, protože „pokud nebudeme pokračovat v protestech, nebudeme mít šanci protestovat po schválení zákona o národní bezpečnosti… Takže, pokud teď nevyjdu ven, nebudu mít šanci vyjít v budoucnosti.“  Od června 2019 policie zatkla 8 981 osob ve věku mezi 11 až 84 lety. Obviněno bylo 1 749 osob, z toho 100 již bylo odsouzeno. Nejméně 13 protestujících bylo uvězněno na sedm dnů až čtyři roky za držení útočných zbraní na veřejném místě, poškození majetku a účast na nepokojích. Chytrému napověz… Když koncem října 2019 skončilo plenární zasedání Ústředního výboru Komunistické strany Číny v Pekingu, nikdo nevěnoval pozornost komuniké vyzývajícímu k přijetí opatření k „vytvoření řádného právního systému a vynucovacího mechanismu pro zajištění národní bezpečnosti ve zvláštních správních regionech“. Hongkong v textu nebyl zmíněn a málokdo četl mezi řádky, takže tato informace zapadla bez povšimnutí. Demonstranti v HK proto netušili, že rozhodnutí přijatá v Pekingu budou mít dalekosáhlé důsledky. Nejen v Hongkongu nečekali, že byl vydán souhlas k tvrdšímu postupu. Například Haló noviny 29. října 2019 uvedly: „V Pekingu včera začalo plenární zasedání Ústředního výboru Komunistické strany Číny, které se podle odborníků citovaných agenturou AP vyhne kontroverzním bodům. Nečeká se proto … (ani) debata o neutichajících protestech v Hongkongu…“ Opozice v HK doufala, že v roce 2020 bude pokračovat v opotřebovacím boji s pročínskou vládní administrativou. Místo toho přišel šok. Náhle si uvědomili, že stojí proti neporazitelné státní mašinérii, která kolem opozice v HK vystavěla velkou čínskou zeď ze zákona o národní bezpečnosti. V citovaném článku jeden z demonstrantů říkal, že zákon o národní bezpečnosti najednou přišel jako blesk z čistého nebe. „Když jsem se svými přáteli hovořil o nejhorším scénáři, byli jsme si jisti, že by Peking násilně nezasáhl proti protestům povoláním Lidové osvobozenecké armády do města,“ řekl mladý demonstrant a dodal: „Ale nikdo z nás si nemyslel, že přijde něco horšího než čínské vojsko.“ Demonstranti si zvykli, že bojovali v ulicích proti zákonům, které se jim nelíbili v roce 2003 a 2019, a úspěšně. Ale jakmile bude zákon o národní bezpečnosti v Pekingu schválen, zařadí se do přílohy III. základního zákona Hongkongu, což znamená, že nabude účinnosti, aniž by musel být odsouhlasen zákonodárci města. Potom mohou čínští agenti pevniny a jejich instituce působit ve městě oficiálně. Ne, že by v HK již nebyli, ale zatím neoficiálně, neviditelně. Doplatili na svou přezíravost? Demonstranti v roce 2019 brali ničení hongkongské infrastruktury jako boj za demokracii a chtěli v roce 2020 po opadnutí koronavirových omezení pokračovat. Vůbec nedomysleli, že guerilovým vandalismem donutili pekingský režim jednat. Ale ne brutální silou. Dr. Edmund Cheng Wai, politolog z City University, který prováděl o demonstracích ve druhé polovině roku 2019 terénní studie, uvedl, že šok ze zákona o národní bezpečnosti byl částečně způsoben tím, že mladí v HK nechápali myšlení ústřední vlády a ještě méně měli zájem se o něm více dozvědět. Podle politologa dokonce i mezi studenty vysokých škol nebyly kurzy čínské politiky populární a místo znalosti problematiky si vystačili s přezíravostí. A dodal: „Mnozí si proto mysleli, že Peking neudělá nic takového vůči Hongkongu, když to jsou finanční plíce země." Cheng vyjádřil pesimismus nad budoucností hnutí například v důsledku zvýšeného právního rizika a únavy z protestů, které nakonec nevedly k žádným hmatatelným úspěchům. Ale nejdůležitější je, že na rozdíl od předchozích kontroverzí, v nichž byla hlavním cílem hongkongská vláda, za novým zákonem je Peking, jenom s okrajovou účastí hongkongské městské správy, takže proti komu bojovat? Nepokoje budou ze setrvačnosti pokračovat. Jako ze setrvačnosti pokračuje i významná pozice Hongkongu. Ale čínské administrativně-ekonomické kroky směřují k tomu, aby zesílil v mezinárodním i vnitřním obchodu význam dalších pobřežních enkláv. Význam Hongkongu nejpozději do 10–15 let klesne na význam srovnatelný například s Šanghají. Nevěříte?

Čas načtení: 2024-06-24 09:36:28

Ať otázky a odpovědi Kristiny Barty zůstanou nekonečné!

Na podzim loňského roku vydala klavíristka a skladatelka KRISTINA BARTA se svým kvartetem nové album s přiléhavým titulem „Endless Questions And Answers“. Jde o pozoruhodnou nahrávku, o níž nemohu nenapsat, byť uplynulo již osm měsíců. Jde o stále aktuální počin, a nejen proto, že se objeví co nevidět vinylové vydání. Jeho křest je plánován na 5. srpna od 21.00 v pražském Jazz Docku! Se dvěma alby „EMA29“ (2017) a „Love And Passion“ (2021) na rakouské značce Alessa Records se Kristina Barta […] The post Ať otázky a odpovědi Kristiny Barty zůstanou nekonečné! first appeared on Jazz Port.cz. Zobrazit celý článek Ať otázky a odpovědi Kristiny Barty zůstanou nekonečné!

Čas načtení: 2019-08-01 09:50:27

Zdeněk Neubauer, Ladislav Kováč: Listy o biologii (Korespondence 1975–1990 a další texty)

Kniha poskytuje pohled na život dvou mimořádných osobností české a slovenské biologie, filozofie a veřejného života. Zdeněk Neubauer (1942–2016) a Ladislav Kováč (*1932) začali svou akademickou kariéru jako vynikající biologové, aby pak během československé normalizace byli nuceni přežívat v nezáviděníhodných polooficiálních strukturách, zbaveni možnosti pracovat a učit. Nevzdali se, působili dál, a v roce 1990 se do akademického i veřejného života s plným nasazením vrátili. Větší část tohoto svazku, připraveného k vydání Lucií Novákovou a Antonem Markošem, tvoří dochovaná korespondence z let 1975–1990, která plasticky ilustruje duchovní zápasy a polemiky obou protagonistů. Dopisy jsou doplněny výborem článků z let po roce 1990. Pro lepší pochopení dobových souvislostí editoři proložili text vzpomínkami, samizdatovými články, životopisy a literárními odkazy.   Ukázka z knihy: INTERMEZZO 4 Směšné jánošíkovské výskoky Markoš Šedesáté výročí Republiky 1978, sobota, a my, mladí asistenti katedry, jsme se snad všichni nacházeli na sjezdu Čs. biochemické společnosti v zotavovně Bedřichov ve Špindlerově Mlýně. Dopoledne bylo volné (anebo jsme na program nešli, už nevím), a tak jsme se v mrazivém počasí vybrali nahoru na Labskou boudu. Přišla řeč i na to, že odpoledne bude valná hromada Společnosti, s volbou nového výboru; kandidátku jsme dostali. Shodli jsme se, že na kandidátce by měl figurovat i L. Kováč, kterého jsme dobře znali (a také jeho osud), a také byla ještě v čerstvé paměti ona aféra s nobelovkami (viz „Intermezzo I“).             I shodli jsme se, že by bylo dobré ho na kandidátku navrhnout – a nakonec to vyšlo tak, že návrh mám přednést já a slovensky: žiju v Praze, přítomní Slováci mě tudíž neznají, bude to zajímavé.             Sezení se odehrávalo v divadelním sále, na jevišti nasvícený výbor, obecenstvo v přítmí. Předseda (tuším to byl prof. Križko z Bratislavy) zasedání uvedl a pak zahájil volbu: má někdo návrhy ke zveřejněné kandidátce? Tak jsem přednesl svůj (náš) návrh a ozval se potlesk (asi proto, že v hledišti byla tma). Soudruh předseda se zakabonil a nakonec z něho vypadlo, že to není tak jednoduché doplnit na kandidátku nějaké jméno: to, co držíme v ruce, je seznam předem schválený na ÚV KSČ a s doplněným seznamem by tam museli napochodovat ještě jednou. Ozval se smích a tím to skončilo. Nedělali jsme si velké iluze, ale skutečnost, že i vedení nicotné společnosti musí schvalovat vrcholný stranický orgán, nás přece jen překvapilo. Bylo to zajímavé.             Po návratu jsem byl na koberečku u své šéfky, ale jak jsem pochopil, té předtím umyli hlavu seshora. Nic strašného, spíše výtka na téma: Teď, když Laco – samozřejmě také zásluhou úsilí a přímluv svých pražských přátel – mohl opustit vyhnanství a může se vrátit ke své práci, je třeba ho nechat pracovat a zbytečně na něho neupozorňovat. To mě přece mělo napadnout a nedělat kolem Kováče cirkus. Kováčovi pražští přátelé to neviděli rádi. Tím aféra skončila.             Napsal jsem mu tedy dopis, ve kterém jsem se omluvil za nepřístojnost a vyslovil naději, že nebude mít kvůli tomu nepříjemnosti. V odpověď jsem dostal dopis, který níže přetiskuji. Dnešníma očima vypadá možná poněkud mravokárně, ale pro mne to bylo něco úžasného – nic podobného jsem předtím nedostal – a tak jsem si ho odložil. Doklad doby.   L . KOVÁČ A. MARKOŠOVI, 18. 11. 1978 Milý Tonko, ďakujem Vám za Váš list. Podľa toho, ako mi o príhode na Biochem. zjazde hovorili moji bývalí spolupracovníci, ide len o nepatrnú epizódu; nemusíte preto mať obavy, že by mohla mať i najmenšie nepriaznivé dôsledky pre mňa, a verím, že ani pre Vás. Skôr Vám ďakujem za prejavené uznanie a dôveru.             Obávať sa netreba agresivity a nenávisti ľudí ako Zelinka, ľudí bez akéhokoľvek profesionálneho kreditu, úbohých vo svojom sadizme práve tak ako vo svojej nenávisti. Aj vtedy, keď nám takíto ľudia ubližujú, akokoľvek ťažko niekedy, sú mimo nás, sú skôr čosi ako živelná pohroma; ak ich vôbec berieme ako ľudí, zasluhujú si skôr iba náš súcit a ľútosť – sú to ľudia nespokojní a nešťastní. Alebo, povedané biblickými slovami, nevedia, čo činia; aspoň väčšina z nich. Obávať sa treba skôr ľudí, ktorých z profesionálneho hradiska oprávnene môžeme považovať za svojich kolegov, z ktorých mnohí sú našimi priateľmi, ktorí dokonca myslia rovnako ako my, ibaže sú nekonečne konformní, nekonečne zbabelí, nekonečne – nedá sa nič robiť, treba to tak povedať – nemravní. Dobrí na všetky strany, vlažní k dobru rovnako ako ku zlu, ochotní vykonávači príkazov zhora, vždy bez úhony prechádzali všetkými režimami, starší z nich protektorátom, stalinským obdobím, dubčekiádou… a ešte so zdarom prežijú niekoľko peripetií tohoto uponáhľaného záveru storočia. Najtrápnejšie je, keď tí z nich, čo majú dostatočné všeobecné vzdelanie, argumentujú – i úprimne sami pred sebou – implicitne ba niekedy i explicitne odvolávaním sa na Galilea: to oni v záujme vedy či dokonca v záujme vedeckej pravdy sa do roztrhania tela predávaj a kurvia! V skutočnosti im, žiaľ, zbabelým dušičkám, nejde o nijaké transcendentujúce ciele, ale iba o ich bidielko.             Pravda je taká, že keď sa sociálna štruktúra opotrebuje a ideovo vyprázdni – čo je dnes náš prípad – získavajú takíto ľudia navrch. Akokoľvek by nadávali na pokrytectvo, korupciu, hypertrofiu lží, duchovný úpadok, oni predovšetkým sú zaň zodpovední. A preto by raz predovšetkým oni mali byť volaní na zodpovednosť. A najmä oni by mali byť zaslúžene potrestaní.             Lenže v tom je celá zložitosť veci: Často sú to naši dobrí priatelia a máme ich radi; alebo sú to ľudia inteligentní a nemôžeme si nevážiť ich inteligenciu; alebo sú nám ľudsky zrozumiteľní a padne nám ich často ľúto. Väčšinou nie sme schopní im čokoľvek vytknúť – veď kto bude nahluchlému vytýkať, že je nahluchlý? Bez snahy ublížiť, z úprimnej a často premyslenej obavy, aby sme sa ich nedotkli, predsa len občas dáme im najavo svoju mravnú superioritu. To vlastne ste nechtiac urobili aj Vy svojim gestom na Zjazde. A to je to najhoršie, čo sa im môže stať; vtedy kdesi hlboko v nich zapiští ubíjaná a potláčaná ľudskosť; zamrví sa svedomie; zacítia nachvíľu svoju úbohosť. A zapnú sa okamžite kompenzačné mechanizmy: Keby nebolo Vás, nič z tohoto by nezacítili; kto je teda vinný, sú nie oni, ale Vy. V tom, priznám sa, mám jediné obavy z následkov onej zjazdovej epizódy pre Vás.             Stále považujem túto zjazdovú epizódu len za modelový prípad čohosi všeobecnejšieho, čo by som rád v tomto liste analyzoval. Viem si predstaviť, ako Vám všetci hovorili: bolo to nerozumné, naivné, nikomu to neprospelo, poškodilo to ‚veci‘, vede, Slovensku, Kováčovi, Markošovi atď. Nemyslím si, že možno jednoducho povedať: Naopak, bolo to rozumné. Ale práve tak nemožno povedať, že to bolo nerozumné. Je nerozumné ísť hlavou proti múru; bolo by dnes nerozumné postaviť sa na Václavské námestie, poliať sa benzínom, zapáliť sa a nechať nejaké protestné vyhlásenie napr. proti korupcii na vysokých školách. Múdrosť z poviedky o cisárových nových šatách nie je celkom jednoduchá: mnoho podmienok sa musí zísť, aby nevinný detský hlások konštatujúci, že cisár nemá šaty, zvrátil dejiny. Rozumnosť konania znamená v podstate optimalizáciu konania, zváženie ziskov i strát, zváženie rizika, zváženie pravdepodobnosti výhry a prehry. Možno, že v každej takejto ‚rozumnosti‘ je už aj kúsoček nemravnosti. Lenže kto je mravný v nemravnej dobe? Ten, kto si zachová čisté ruky iba preto, lebo s nimi nikdy nič neurobil? Ten, kto efektným, no zbytočným gestom zavrel si navždy možnosť k akémukoľvek uváženému pozitívnemu konaniu? A či naopak ten, kto v úprimnom presvedčení, že slúži veľkému mravnému cieľu používa akékoľvek prostriedky? Každý z nás sám musí byť pre seba sudcom; a predovšetkým sami pred sebou zodpovedáme sa za mieru svojej mravnosti či nemravnosti. Z biologického hľadiska každý z nás optimalizuje svoje správanie tak, aby maximalizoval svoje prežitie; všetci sme teda vlastne iba sebci; lenže pre niekoho sa jeho Ja začína a končí ním samým, kým pre niekoho iného súčasťou jeho Ja je i kulturne dedičstvo minulosti, i veľké ideály ľudstva, i potreba pravdy, a úsilie o vlastné prežitie je takto súčasťou úsilia o čosi, čo našu individuálnu fyzickú i psychickú existenciu ďaleko prekračuje. Ideály mravnosti, v ich čiernobielej jednoznačnosti ‚áno, áno – nie, nie‘ nám slúžia iba ako pomôcky v hľadaní optimálnej stratégie, ktorej zmyslom je aj ich vlastné uchovanie, utvrdenie a rozvinutie.             (Sú, pravda, okamihy, keď každá optimalizácia končí. Keď jediný spôsob, ako človek môže ostať sám sebou – v tom transcendentujúcom zmysle, v ktorom Ja obsahuje v sebe ľudstvo a možno vesmír – je ten, že stojí bezohľadne a nekompromisne vo svojej pravde, a to i za cenu vlastného zničenia. Lenže to sú výnimočné okamihy v živote jedincov i v živote spoločenstiev; príležitosti k hrdinstvám. Všedné dni, všedné mesiace, všedné roky, ktoré teraz žijeme, nie sú výzvy ani príležitosti na hrdinstvá; prichodí nám žiť v nich uvážený, triezvy, nevzrušujúci život bez výbuchov vášní, bilancujúci medzi cynizmom a beznádejou na jednej strane a naivným romantizmom na druhej.)             Vy, Vaša generácia to máte omnoho ťažšie, než sme mali my. Voľby, pred ktoré ste stavaní, sú zložitejšie a vyhliadky neistejšie. Vieme dnes už oveľa viac o dynamike zložitých systémov a to, čo vieme, nám nezjednodušuje konanie: Vieme dnes, akú dôležitú rolu hrajú nestability v tejto dynamike, no vieme i to, že o trajektórii, ktorú bude systém za nestabilitou sledovať, rozhodujú fluktuácie, náhoda. História sa nám iba ex post javí ako čosi racionálne: koľkí z tých, ktorým ‚budúcnosť dala za pravdu‘, vďačili za to v skutočnosti iba typu fluktuácie, ktorá sa realizovala?! Toto je iný aspekt ‚rozumnosti‘ nášho konania: ak ho budúcnosť ocení, bude správne, ak ho zatratí, bude nesprávne. Viac než kedykoľvek v minulosti, zásluhou Thoma, Prigogina či Eigena rozpoznávame veľkosť svojej slobody i veľkosť svojej zodpovednosti.             Píšem Vám toto všetko, Tonko, preto, lebo viem, v akej zložitej situácii se na fakulte nachádzate a ako často sa musíte rozhodovať a voliť. Načúvajte predovšetkým svojmu vlastnému hlasu, snažte sa ostať čistým najmä sám pred sebou; usilujte sa o to, aby ste sa stali silnou osobnosťou, čo v podstate znamená človekom so stabilnými hodnotami. Naša spoločnosť, bohužiaľ, nemá hodnoty; hľadajte ich preto inde; pre nás, ktorí sa profesionálne zaoberáme vedou, je to ľahšie než pre iných, pretože veda, usilujúc o pravdu, uľahčuje výstavbu systému hodnôt. Tak sa mi zdá, že to hlavné, čo musíme robiť v zložitej spoločenskej situácii, v akej sme nútení žiť, je robiť poriadne svoju robotu: usilovať sa o profesionálnu perfektnosť vo výskumnej práci a vo Vašom prípade aj dobre učiť, to znamená v podstate robiť dve veci: byť vzorom mladým ľudom a nútiť ich k vlastnému mysleniu.             To sa mi javí ako jediná možnosť obrany pre prípad, že by tí, kterých ste sa na zjazde dotkli, mali Vám to mať za zlé a chceli Vám prípadne v budúcnosti škodiť. Ináč na celú vec čo najrýchlejšie zabudnite, aby ste mali pokoj a sústredenú myseľ na tie veci, ktoré sú teraz před Vami: úspešnú prácu s trypanozómami, čo najplodnejší pobyt na zahraničnom pracovisku, kvalitnú pedagogickú činnosť. To všetko sú tiež dôležité stupne na to, aby ste raz mohli Vy vo výbore biochemickej spoločnosti – či v inom orgáne našej vedy – ovplyvňovať duchovný život v našej krajine.             Je nesporné, že Zelinkovcov (i iných) musia v týchto funkciách vystriedať ľudia profesionálne zdatní a osobne statoční; a jednoduchá matematika ukazuje, že to budú musieť byť ľudia z Vašej generácie. V tomto i inom môžete, samozrejme, naplno počítať s mojou podporou.             Srdečne Vás i Vašu manželku zdraví             Laco   Ladislav Kováč (*1932) je emeritný profesor Univerzity Komenského v Bratislave. Rodák zo Závažnej Poruby vychodil ľudovú školu v rodisku a gymnázium v Liptovskom Mikuláši (1942–1950). V Prahe absolvoval Karlovu univerzitu (1950–1954) a doktorandské štúdium (ašpirantúru) na Karlovej univerzite a v Československej akadémii vied (1954–1957). Od roku 1957 bol učiteľom na Prírodovedeckej fakulte Univerzity Komenského v Bratislave, kde bol od roku 1964 vedúcim katedry biochémie. V normalizačných čistkách (1970) bol z univerzity prepustený a potom bol zamestnaný ako chemik v Psychiatrickej liečebni v Pezinku (1970–1976) a výskumník v Ústave fyziológie hospodárskych zvierat SAV v Ivanke pri Dunaji (1976–1989). Bol ministrom školstva SR (1989–1990) a veľvyslancom Českej a Slovenskej federálnej republiky v UNESCO (1990–1991). Pôsobil ako hosťujúci profesor na inštitúciách vo Francúzsku (1964, 1967, 1984, 1987), Nemecku (1968), Spojených štátoch amerických (1969–1970), Švédsku (1985), Argentíne (1988) a Rakúsku (1997–1998). Je zakladajúcim členom Slovenskej akademickej spoločnosti a čestným členom Učenej spoločnosti Českej republiky.   Zdeněk Neubauer se narodil 30. 5. 1942 v Brně, zemřel 5. 7. 2016 v Praze. V letech 1960–1965 studoval na Přírodovědecké fakultě UK v Praze, promoval v oboru mikrobiologie a virologie. V letech 1965–1970 studium na Filosofické fakultě UK (epistemologie a logika); současně v letech 1966–1970 absolvoval postgraduální studium v Mezinárodním ústavu pro genetiku a biofyziku v Neapoli; výzkum regulace životního cyklu bakteriofágů. V letech 1970–1983 působil jako vědecký asistent na katedře mikrobiologie Přírodovědecké fakulty UK Praha (řízené dědičné přestavby genomu; morfologie a morfogeneze bakteriálních kolonií). V letech 1982–1989 byl programátorem u firmy META, kromě toho jako soukromý badatel přednášel a psal články pro "paralelní kulturu" z v oblasti epistemologie, teoretické biologie a dalších směrech poznání. V letech 1990–1996 založil a posléze vedl katedru filosofie a dějin přírodních věd na Přírodovědecké fakultě UK v Praze; současně (do roku 2000) byl členem Centra pro teoretická studia UK a AV.   Nakladatelství Malvern, Praha, 2019, 1. vydání, váz., 514 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-06-27 12:00:20

Vyhledávání Google se vrací do minulosti: Nekonečné rolování končí, nahradí ho starý známý „Goooooooooogle“

Google ruší nekonečné rolování ve vyhledávání a vrací se ke starému řešení Stránkovací lišta se vrací na desktop i mobil Změna se nejprve dotkne počítačů, později i mobilních zařízení Společnost Google oznámila, že ruší funkci nekonečného rolování na stránce s výsledky vyhledávání, kterou zavedla v letech 2021 a 2022. Tato změna se nejdříve dotkne uživatelů […] Celý článek si můžete přečíst na Vyhledávání Google se vrací do minulosti: Nekonečné rolování končí, nahradí ho starý známý „Goooooooooogle“

Čas načtení: 2024-11-02 00:00:00

Primátí nekonečna: Šimpanzům by na Shakespeara nestačilo ani 7 googolů let

Podle Věty o nekonečné opici by blíže neurčený počet primátů na psacích strojích za nekonečně dlouhou dobu náhodně naťukal „skoro jistě“ každý možný text nekonečně mnohokrát. V konečných dimenzích by to trvalo zoufale dlouhou dobu, pokud by to ovšem nebyl primát vyzbrojený selekčním algoritmem, který projede pravděpodobností jako nůž máslem.

Čas načtení: 2025-11-14 06:51:14

Naše nekonečné osudy – deset stovek let tebe

Některé příběhy vás vtáhnou hned prvním slovem, jiné se vám pod kůži vplíží pomalu a nenápadně, až nakonec zjistíte, že jste v nich zůstali uvězněni… tak jako ve smyčce života a smrt knihy Naše nekonečné osudy. Článek Naše nekonečné osudy – deset stovek let tebe se nejdříve objevil na Gaming Professors | Herní magazín, recenze her, hry na pc.

Čas načtení: 2025-12-01 13:58:06

RECENZE: Ouch! Glow in the Dark důtky = lehké, svítivé důtky spíš na efekt, než na bolest

Moje glow-in-the-dark sbírka se rozrůstá už docela nebezpečným tempem, ale co… když už mám harness, erekční kroužky, a další doplňky v téhle zelené UV kombinaci, tak proč k tomu nepřidat i důtky? A právě tyhle od Ouch! jsou přesně ten typ kousku, který není určený na hluboký výcvik, ale na to, abyste svítili a bavili […] Článek RECENZE: Ouch! Glow in the Dark důtky = lehké, svítivé důtky spíš na efekt, než na bolest je celý k přečtení na Lascivní.cz. Přečtěte si také: Čím dostat na zadek a prsa? Testování BDSM důtek, peříčkového lechtátka/bičíku a svorek na bradavky (RECENZE) 2 kožené důtky = nekonečně dráždivých možností (RECENZE) Silikonové důtky Little devil – rajcovní malé mršky v RECENZI

Čas načtení: 2025-12-01 13:57:55

Whips Primal Bond Double Trouble = kožené důtky, které dopadají krásně a bez kompromisů (RECENZE)

Už dlouho jsem chtěl pořádné kožené důtky, ale nic na trhu mě nějak neoslovovalo. Buď byly příliš zdobené, příliš masivní, nebo naopak takové „nic moc“. Až tenhle kousek od Whips – Primal Bond Double Trouble – mi sedl přesně tam, kde jsem to chtěl. A možná ještě o kousek níž. Jsou to vlastně dva floggery […] Článek Whips Primal Bond Double Trouble = kožené důtky, které dopadají krásně a bez kompromisů (RECENZE) je celý k přečtení na Lascivní.cz. Přečtěte si také: 2 kožené důtky = nekonečně dráždivých možností (RECENZE) Svět slastné bolesti = RECENZE kožených důtek 40 cm RECENZE – BDSM sada Midnight Temptations od Sexy Elephanta

Čas načtení: 2026-01-29 22:59:15

RECENZE: Elektronický časový zámek = když rozhoduje čas, ne klíč

Tenhle elektronický časový zámek patří mezi pomůcky, které nejsou o síle, ale o nevyhnutelnosti.Jakmile se jednou nastaví, čas rozhoduje za vás. A možná byste ho nečekali v sekci recenze erotických a sexuálních pomůcek na Lascivní.cz. Ale… vlastně sem sedí více, než třeba spodní prádlo. Je to nástroj, v své nesmlouvatelnosti dost důrazný – budete ho […] Článek RECENZE: Elektronický časový zámek = když rozhoduje čas, ne klíč je celý k přečtení na Lascivní.cz. Přečtěte si také: 2 kožené důtky = nekonečně dráždivých možností (RECENZE) Jak zajistit poslušnost? Obojkem od BlackRed, jak jinak! RECENZE Svět obalený v černé kůži – 2 RECENZE deprivační masky z kůže pro BDSM hrátky

Čas načtení: 2020-04-04 07:31:01

Překonejme protikorupční „paranoiu“

Rychle překonat devastující následky epidemie samotné (a způsobu jejího řešení zvláště) nebude možné bez zásadní změny atmosféry ve společnosti a bez opuštění některých tragicky mylných představ poslední éry. Atmosféru v uplynulé dekádě snad nejvíce charakterizovala všeprostupující hysterická protikorupční paranoia, stavějící na lidské závisti a nepřejícnosti. Zpočátku byla zneužívána v rámci politického boje jako zbraň proti pravicové Topolánkově a Nečasově vládě, ale postupně ovládla politiku jako celek. I veřejné mínění. Zavlekla naši zemi do dusivé a nenávistné atmosféry všeobecného podezřívání, uměle vytvářených skandálů, údajných protikorupčních monstrprocesů a rychle se šířící houštiny byrokratických procedur, majících – prý všudypřítomné – korupci bránit. S charakteristikou naší země jako země korupční jsme nesouhlasili nikdy. Vždy jsme ji považovali jen za jednu z forem politického boje, na které se snažilo vyprofilovat několik politických subjektů, spíše hnutí než autentických, ideově vymezených politických stran. Ve společnosti byl šířen názor, že český podnikatel, obdivovaný hrdina 90. let, je nedůvěryhodný a pochybný zloděj. Stejně byl hodnocen i velký český kapitál vzniklý v privatizaci. Tehdejší privatizace se stala znovu předmětem účelové, zcela nepoučené kritiky. Heslem doby byla tzv. transparentnost, která likvidovala soukromí lidí na exponovaných místech i obchodní tajemství firem. Ambicí státu se stala kontrol všeho a všech. Ctností je udavačství a obdivovanou hodnotou chorobná závist. Možnosti skandalizace kohokoliv za cokoliv nekonečně vzrostly a současně s tím posílila moc bezpečnostních složek a justice. V této atmosféře „rozkvetl“ celý průmysl samozvaných protikorupčních iniciativ a neziskových organizací, které se přisály na stát, vnucují mu nátlakem své zájmové agendy, jsou jím jako „bohulibé“ financovány z veřejných prostředků a strhávají na sebe významnou část veřejné moci. Jejich nástrojem je skandalizace nepohodlných, zastrašování a nátlak na veřejné činitele a další zužování prostoru, jímž musí projít každý záměr cokoli významného udělat. Paralýza efektivního vládnutí v důsledku této hysterie viditelně narostla. Politikové na všech úrovních se ze strachu z obvinění z korupce bojí cokoliv důležitějšího rozhodnout. Často politiku opouštějí nebo se v ní nadále vůbec nechtějí angažovat. Pokud najdou odvahu k rozhodnutí, „protikorupční“ byrokratické postupy učiní uskutečnění jakéhokoli záměru v reálné době prakticky nemožným. Proto například u nás trvá tak dlouho stavební řízení, proto se nikam nepohnula výstavba infrastruktury a proto se vláda místo práce pro občany věnuje sebeobraně svých členů. Velkým tématem těchto dní je spor o to, zda vláda zareagovala na hrozící epidemii včas a proč vznikl nedostatek ochranných pomůcek, který byl největším problémem prvních dnů epidemie. Situace byla bezprecedentní a připravena na ni nebyla vláda v žádné zemi na světě. U nás je však třeba zmínit ještě jednu důležitou věc – vláda nebyla schopna za stávajících poměrů jakékoliv nákupy nedostupných zdravotních pomůcek realizovat. Striktní a nesmyslně komplikovaný zákon o veřejných zakázkách se svými lhůtami a byrokratickými požadavky neumožňoval v normálních poměrech vládě přiměřeně jednat a preventivně se na zdravotní krizi takovéto dimenze připravit. Zákon o veřejných zakázkách vyžaduje realizovat jen „nejlevnější“ nákupy, takže se dá nakupovat téměř jedině v Číně, což diskriminuje naše výrobce. Prostřednictvím zákonů tohoto typu se výroba stěhuje do Číny. Teprve poté, co se epidemie u nás objevila, mohla vláda vyhlásit stav nouze, který umožnil neuplatňovat absurdní byrokratické postupy motivované protikorupční paranoiou. Přesto i ministr vnitra veřejně vyjádřil obavu z možného svého postihu za tyto nezbytné kroky poté, až se vlna nákazy přežene. Obrazem absurdity doby je i příběh hlavní tváře boje s nákazou koronaviru, epidemiologa Prymuly. I on se stal obětí protikorupční kampaně a z toho důvodu mu nebyla dána bezpečnostní prověrka, kterou na svém postu má mít. Podle našich platných pravidel by měl být člověk řídící boj s epidemií v důsledku neprůhledných protikorupčních procedur odvolán uprostřed nejvážnější zdravotní krize v historii našeho moderního státu. Vláda si je evidentně vědoma nesmyslnosti těchto pravidel a ignoruje je. Chceme-li rychle překonat devastující následky současné epidemie pro naši ekonomiku a zajistit její rozkvět do budoucna, je nezbytné protikorupční hysterii opustit. Ne proto, že by nebezpečí korupce a zneužití moci neexistovalo. Ale kvůli poznání, že tyto jevy nelze vymýtit dalšími a dalšími zákazy, porušováním soukromí lidí, sledováním lidí, udavačstvím a růstem moci represivních orgánů. To vše korupci pouze schovává a zastírá, to odpovědnost rozmělňuje a jakoukoli aktivitu paralyzuje. Ekonomiku z propadu nevytáhnou nekonečné počty razítek a povolení, dotace a rozdávání peněz, ale podnikatelská iniciativa, jíž se musí maximálně otevřít prostor. Přestaňme dusit podnikání nekonečnými regulacemi, kontrolami, EET, nesmyslnými daněmi, odvody, povolenkami všeho druhu a zeleným údělem. Jenom tak bude možné hrozící hospodářskou katastrofu překonat. Jenom soukromá podnikatelská iniciativa, a nikoliv byrokrati naši či bruselští (nebo paraziti z neziskovek přisátí na státní rozpočet) nám mohou zajistit prosperitu. Převzato z webu Institutu Václava Klause. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-09-01 15:33:02

Fejeton o zvláštnostech času a Jerry Lee Lewisovi

Čas plyne zvláštně, každému asi jinak rychle a také se tempo mění s věkem. Relativita zkoumaná Albertem Einsteinem je skutečně ohromující a vytváří magické nepoměry. Již Isaac Asimov se zmiňoval o tom, jak jej překvapuje krátkost dějin Spojených států. Jedná se jen o několik století a výsledkem je hlavní světový četník, jak by řekl mnohý občan. Co všechno se za těch pár století semlelo, kolik měly Státy prezidentů, kde všude zasahovaly. A ono se toho semlelo hodně i v Anglii, dejme tomu, anebo ve Francii, ale všude se už stovky let přehouply do tisíciletí. Tam uprostřed severoamerického kontinentu však ne. Jeden člověk se mohl narodit v čase založení USA a žít ještě ve druhé polovině 19. století. Jeho vnuk s vámi mohl možná ještě klidně mluvit. Asimov prý nad tím vždy žasl, ale vraťme se do Čech a vzpomeňme jiných nepoměrů. A protože chci být osobní, připomenu zdejší premiéru snímku V zajetí rytmu. Došlo na ni začátkem osmdesátých let a film mě nadchl. Ale jednu věc jsem nedokázal úplně vstřebat, pochopit. „Oni ještě žijí?“ nechápal jsem. Protože přední rokenrolové hvězdy tu hrají samy sebe. „Přece je to tak dávno, co vznikl rokenrol,“ říkal jsem si. „A oni jsou tady a hrají.“ Jerry Lee Lewis, dejme tomu. Mně bylo totiž tenkrát méně než dvacet a pohled zpátky, až někam do let padesátých, byl prostě závratný. Bylo to podobné jako s těmi Spojenými státy vnímanými Asimovem. „Kdysi se začalo hrát jinak a je to pravěk populární hudby, která mezitím prošla značným vývojem,“ říkal jsem si v biografu. „Tam jsou jiná měřítka času. Deset let jako století. Jak je to možné?“ A tento nepoměr nechápu dodnes. Dějiny světa kontra dějiny popu. Dějiny lidstva versus krátká historie letectví. Starověk, středověk, novověk a vedle toho historie internetu anebo mobilního telefonu. Připadá mi, že ty kratší historie by nutně měly být jaksi hutnější, ale nejsem si tím jist. Vždyť celé dějiny jsou nabity událostmi a nepředstavitelně hutné. Nelze určitě říct, že se valily pomaleji. Nebo snad ano? Čas je zvláštní věc a měřit jeho rychlost nelze jinak než vlastními smysly. Věřte však smyslům, když je podle nich dětství jako nekonečný sad a stáří jako let, během kterého není už takřka na nic čas a mnoho úkonů, které děláme, provádíme naposled, což si také uvědomujeme. Když jsem byl malý kluk, bylo pro mě založení Československa vzdálené přímo nekonečně. Dnes už mi to tak dávno nepřipadá a vznik rokenrolu je teď blizounký. Škoda. Když mi bylo těch osmnáct, byla to éra nekonečně vzdálená, a mně připadalo, že je na všechno dost času. Není. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2019-06-20 06:34:17

Peter Juščák: A nezapomeň na labutě! (ukázka z knihy)

Autor v románovém zpracování zachycuje skutečné osudy žen odvlečených po druhé světové válce do sovětského gulagu z různých koutů střední Evropy, přičemž jeho protagonistka Irena Kalaschová pochází z Československa. Umělecká výpověď o stalinských trestaneckých táborech je o to působivější, že zlo je tu pácháno na ženách, zpravidla zcela nevinných a ocitnuvších se na Sibiři často z těch nejabsurdnějších důvodů. Ústřední příběh Ireny Kalaschové je o fatální nespravedlnosti, ztrátě rodiny a přátel, o utrpení a mateřské lásce, o vzdoru a vůli nikdy se nepoddat. Prostřednictvím jejích osudů nahlédneme do života ženského kolymského lágru na Dálném východě. Tvoří ho nejen trestankyně žijící a pracující v otřesných podmínkách, ale i řada dalších tragických či bizarních postav, zejména dozorkyň. Ti všichni vytvářejí předivo složitých vztahů, avšak táborový svět není rozdělen na dobré a špatné, ale na lidi s nadějí a bez ní. Už v roce 2001 vydal Peter Juščák knihu Odvlečení, v níž shromáždil autentické výpovědi a svědectví o osudů občanů unesených do sovětských gulagů. Je v ní zaznamenaný i příběh Ireny Kawaschové, která v strašlivých táborových podmínkách přivedla na svět dítě. Peter Juščák z ní posléze učinil hrdinku svého románu. Irena v něm stojí před krutou volbou připomínající tu Sophiinu z románu Williama Styrona: buď podepíše souhlas s adopcí, jež znamená jistou perspektivu pro dítě, ale nulovou šanci pro matku, či souhlas k adopci nedá a dítě pošlou do některého ze sovětských dětských domovů, v nichž nemusí přežít, ale matce zůstane jakási naděje, že ho jednou získá zpět. Jak se rozhodne?   Ukázka z knihy: Barák číslo dvě 1 V baráku číslo dvě, podobně jako ve všech ostatních, je dvě stě padesát míst. Není to žádná náhoda, že je jich právě tolik, ani o duši méně, ani více. Dvě stě padesát je magické číslo, je úředním pomocníkem, přímo až zaklínadlem. Pozoruhodné na něm je, že přestože se s ním pracuje, není nutné znát ho příliš důkladně, ba ani čísla, která mu předcházejí, dokonce není třeba ovládat žádné početní operace, jako je násobení a dělení. S číslem je zapotřebí umět pracovat, což platí zejména pro dozorce, jimž běžné počítání dvojciferných čísel zatím dělá problémy. Ještě víc to platí pro úplné začátečníky, kteří mají za sebou jen krátký kurz rozlišování nepřítele a počítání na jedné ruce, zkrátka, pokud jde o analfabety. Pro úplnost je nutné dodat, že magickou dvě stě padesátkou svět nekončí. Za ní následuje mnohem tajemnější číslo – rovná tisícovka. Často se říká tisíc sem, tisíc tam, ale opravdu pracovat s tímto obrovským číslem dokáže málokdo. Pokud v zóně nastane případ, že dozorci potřebují počítat do tisíce, zpravidla už přivolají někoho s ukončenou základní školou, nejčastěji Naďu či Olu, v nejhorším i posměvačnou Parasku.      Analfabetické počítání do dvě stě padesáti prý v revolučních dobách vymyslel sám Felix Dzeržinskij, zakladatel Čeky, aby ulehčil počítání zajatých buržoustů, kulaků a jiných nepřátel mladé sovětské moci. I velcí pedagogové by tu jednoduchost obdivovali. Celý fígl spočívá v rychlokurzu počítání do pěti – jeden, dva, tři, čtyři, pět. Kolik prstů, tolik čísel. Bystřejší voják si početní úkol osvojí rychle, jednu dlaň použije na počítání prstů, ukazováčkem druhé ťuká do jednotlivých prstů, aby se nezmýlil. Párkrát si to zopakuje a za chvilku je vyškolený, a hned může stavět zajaté nepřátele do řad – co voják, to prst. Jeden, dva, tři, čtyři, pět, pět prstů – pět nepřátel.      Když voják nebo dozorce zvládl první lekci, nakreslil na papír pět čárek a postup zopakoval. Jeden, dva, tři, čtyři, pět – a prvních pět nepřátel přeškrtnul dalšími pěti. Obrázek s pěti svislými čárkami přeškrtnutý pěti vodorovnými se nazýval kastlík, dohromady jich tedy bylo deset. Pět kastlíků byla kopa a každý počtář už spočítal, že měla padesát členů. Pět kop představovalo hromadu, rovných dvě stě padesát duší.      Počítání do pěti zvládl každý poměrně rychle, dokonce i Paša, známý svým nepřátelstvím ke vzdělancům i ke vzdělávání. Takhle počítali vězně při nástupu do vlaku už v polském Samboru. Vinou drobných chyb při zápisech čárek museli vojáci počítání mnohokrát opakovat. Nervózně stavěli vězně po pěti, posouvali je dopředu, potom dozadu, jenomže se spletli a začali znovu. Kastlíkový systém se čerstvě vyškoleným dozorcům vzpíral, marně počítali čárky a přeškrtávali je novými, pokaždé nějaký čertík vystrčil růžky a jejich práci zmařil. Vystrašeným vězňům se zpočátku zdálo, že počítání podléhá neznámému utajení anebo šifrování, ale nikoho nenapadlo, že mladí pohůnci tisícovek lidí na východ neznají jiná čísla než ta, co jsou jasně deklarována na dlani jedné ruky. Po setmění se počtářské znalosti ozbrojeného doprovodu ještě zhoršily. Dva vězni nekonečné počítání nevydrželi, nejprve odpadl jeden Polák. Odtáhli ho po sněhu do baráku zostřeného režimu a místo něho přivedli čerstvého vězně, aby počty seděly bez jakýchkoli pochyb. Když odpadl druhý, už se jim to zdálo podezřelé, proto než ho odtáhli, párkrát do něho kopli, aby se přesvědčili, jestli nesabotuje jejich počítání. Nato se přihlásili dva Němci z Gelnice, nabídli své počtářské služby, a když dozorci usoudili, že v tom není utajený záměr, počítání povolili. Gelničané spočítali nastoupená transport za čtvrt hodiny a všichni mohli s úlevou nastoupit do dobytčích vagonů. 2 Baráky v zóně jsou navlas stejné. Poschoďové pryčny jsou rozmístněny do dvou řad. Jedna vpravo, jedna vlevo. Mezi stěnami a pryčnami je úzká ulička, středem baráku mezi pravou a levou řadou zase širší. Uprostřed trůní velká hliněná kamna s litinovou deskou, kolem nich jsou dřevěné stojany na sušení oděvů. Vzadu v rohu stojí paraša, sud od nafty plnící roli obrovského nočníku pro případ noční potřeby, nebo i denní, když venku zuří vichřice.      Irena se uchýlila na svou pryčnu a z hlavy vypustila Žeňu i její dnešní bláboly. Rukavice schovala do kouta, posadila se a šustící sláma v ní vyvolala pocit vytouženého soukromí. Teď si všimla sazí na rukou. Ze začouzených hrnců se zažraly tak hluboko, že umýt ruce nebude vůbec jednoduché. Marně je máčí celý den ve vodě, bez mýdla jsou dlaně sice čisté, ale zůstanou poseté černými vráskami. Na sobotní návštěvu by ráda přišla jako bývalá zdravotní sestra – čistá duše, čisté ruce, takhle si chce vzít syna do náruče. Před chvílí si otřela obličej mokrý od roztálých vloček a přitom vůbec nepomyslela na saze, rukáv blůzy je od nich celý černý.      Poprosí o zrcadlo, zlodějky se jí snad nevysmějí. Nemá nic na výměnu, u chleba byla krátce, potom musela k nádobí a kdo jí uvěří, že jde z kuchyně a nic neukradne? Zrcadlo se v baráku půjčuje, ale něco za něco. Potřebuje hlavně mýdlo, to svoje vymydlila a zbývající kousíček jí před týdnem někdo ukradl, když si ve studené vodě oplachovala obličej. Nové bude možná za měsíc, jestli ho přivezou. Teď by ale pomohlo trochu sádla, to zažrané saze rozpustí, zbytky utře do hadru a ruce si umyje horkou vodou z kuchyně. Jenže sádlo na ruce nezíská jen tak a s černými prsty nechce sahat pod matraci, má tam poklady, co vezme do Bujčanu. Dělá jednu hloupost za druhou, proč tak lacině prodala kuchařské velitelce zprávu, že Šota umí opravovat děravé hrnce? Mohla se udělat důležitou, vymyslet si průpovídku o drátování, potom do toho zamontovat výjimečného Šotu a požádat o odměnu. Mohla navrhnout chleba se sádlem, to je neškodný a pochopitelný požadavek.      Odhrnula slámu a zkontrolovala dary určené na sobotní cestu. Jsou tam, nezmizely, kriminálnice mají před ní jako před bývalou medsestrou jakýs takýs respekt. Opřela se o prkennou stěnu a sledovala čerstvě dokončenou výšivku na stěně u nohou. Je to kousek tmavohnědého silného plátna se stejně tmavou výšivkou letící labutě. Na první pohled vypadá výšivka jako pro slepce, všechno je v jedné barvě, podklad i nit, a přece má zajímavé kouzlo. Teď, když je stará pytlovina napnutá, působí labuť jako vytesaná do skály. Vyšívala ji po večerech celé týdny a pozítří ji vezme do Bujčanu, daruje ji Kátě.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}      Prostou Káťu objevil před třemi lety Šota a stala se Ireninou spásou. Přijala jejího syna Ivana jako svého, přitiskla si ho na bílé prsy a zachránila ho před táborovým hladem. Kojila ho, houpala, s vlastními dětmi ho proháněla po kuchyni a neduživé dítě z lágru vyrostlo. Dobrosrdečná Káťa ani nepostřehla, jak Irenino zoufalství proměnila v naději. Jenomže tříleté děti se musí vrátit do zóny. Táborové děti jsou státní, ty tříleté rozdělují do dětských domovů na Pevnině... Po někdejším hladu se tedy ohlásila nová katastrofa.      Návštěvy má Irena povolené, přirozeně, jen za dobré výsledky a včera jí velitelka strážní služby Kiša Golubovová březnové povolení vystavila. Proto teď štrachá ve slámě a kontroluje drobnosti, má trochu cukru i tabák pro Kátina muže. Opět se cítí jako matka, uvidí svého syna. Když na něho pomyslí, pokaždé se jí vzrušením zrychlí dech, ale stačí, že se setmí, že usíná na své pryčně, a už se přemáhá, aby se žalem nezadusila. Proč dnes do ní Žeňa zaryla tak hrubým způsobem? Mají málo společného trápení? Anebo si se svým úsměvem chtěla zahrát na světici Xeňu? 3 – Tahle plavba skončí a bude lépe, – utěšovala Xeňa bezvládnou Irenu v dusivém podpalubí lodi. Plavily se z Vladivostoku do Magadanu, a když se Xeňa doslechla o Irenině nešťastném porodu ve vlaku, přisedla si k ní, držela ji za ruku, přikrývala ji spolu s Katalin, mezi ruskými ženami pro ni sháněla kousky chleba a počítala dny do příjezdu na pevnou zem.      – Ještě pět dnů, ještě čtyři, tři... a potom vyjdeme ven, bude svítit slunce, ucítíš čerstvý vítr a bude ti lépe. Jistě tam mají i nějakou ošetřovnu.      Irena dýchala zkažený vzduch podpalubí, dusila se, ne a ne se zmátořit po těžkých horečkách. Držela se podaných rukou, jednou to byla Katalin, jindy Xeňa, a cítila, jak jejich hojivé teplo putuje do jejích žil a vrací ji zpět mezi živé.      Ošuntělá loď Felix Dzeržinskij dorazila do Magadanu koncem srpna. V chladném sibiřském létě moře bouřilo, vzpínalo se a zas klesalo, dosahovalo až k obloze s temnými mraky. Vodní tříšť z hřebenů vln pronikala do vzduchu, do očí, do šatů, studený slaný vzduch byl všude, i hluboko v podpalubí. Zničený oděv ženám navlhnul a třásly se zimou. Spásonosná pevnina se na první pohled zdála vykoupením, všichni věřili, že na souši je už nemůže postihnout nic horšího, než bylo putování na konec světa.      Až později se Irena z útržků hovorů dozvěděla, že poslední večer se někde na lodi odehrál nepříjemný incident. V některé tmavé chodbě se strhnul křik následovaný voláním o pomoc. Xeňa tam vběhla, ale někdo ji zasáhl nožem a zahnal zpátky. Tři nebo čtyři příšery křičící ženě zacpaly ústa, marně se seběhly i další, muži je rozehnali kopanci a hrubými nadávkami. Xeňa si ovázala krvácející ruku hadrem a běžela pro pomoc. Dozorci se bavili na palubě, také oni měli nebezpečné plavby plné zuby. Xeňa se jim nezdála. Co chvíli tu vřískají nějaké ženštiny, kdesi vpředu prý rodí žena, hubatá bába se bezostyšně dožadovala teplé vody. Proč rodí právě teď? Neumí počkat do zítřka? Bábě museli zacpat pusu, a už je tu druhá, kdo to má poslouchat? Modrooký mládenec v uniformě se na vystrašenou Xeňu usmál, těžko říct, co si myslel o další neodbytné babizně, líně vstal a prosící Xeňu nečekaně kopl do břicha. Spadla zpátky ke schodům, jen taktak, že se chytla zábradlí a neskutálela se do podpalubí.      Znásilněné ženě se podařilo utéct až ráno. Vyběhla na palubu v potrhaných červených šatech a s rozcuchanými vlasy, jednou rukou si zakrývala odhalená prsa, druhou si pomáhala u železného zábradlí. Rozběhla se k okraji paluby, vyskočila k ramenu jeřábu na spouštění záchranného člunu, vyplašila hejno racků a vzápětí se vrhla mezi ně. Skřehotaví rackové se rozletěli na všechny strany, ženin křik se zaryl do vzduchu, na okamžik přehlušil skřehotání ptáků i hukot moře a spolu s ní zmizel ve vlnách.      Zpráva o incidentu se rychle rozšířila po celé lodi. Kam se to po úmorné cestě dostali? Zděšené ženy chodily za dozorci, ale oni jen máchli rukou, na co skákala přes palubu, hlupač- ka. Teď nastanou zbytečné starosti, osoba bude chybět v seznamech a jim přibude práce. Když nepochodily u dozorců, vyhlédly si námořníka u záchranných člunů. Dvě Rusky mu objímaly kolena, aby něco udělal aspoň on, mají přece záchranný člun! Starý mechanik v zaolejovaných montérkách se vymluvil na jiné povinnosti. Kdyby se měl starat o každého hlupáka na této lodi, nikdy by do cíle nedopluli. Lhostejně se opíral o rezavou stěnu strojovny a právě něco vykládal zvědavým vězňům v umouněných civilních oblecích. Nenechal se vyrušit křikem žen ani jejich škubáním za tlusté kalhoty. Stál s hořící cigaretou uprostřed prosících žen, vypouštěl kouř nad jejich rozcuchané hlavy a po chvíli, když mu došla trpělivost, setřásl je ze sebe jako otravný hmyz. Vyndal cigaretu z pusy a s úšklebkem recitoval:      – Kolyma, Kolyma, čudnaja planeta, dvenadsať mesjacev zima, ostalnoje leto...      Planeta! Ona byla cílem půlročního putování! Námořník svůj výklad doplnil zprávou, že Magadan není jen přístav, ale i město s úřady, distribučními tábory, sídlištěm a také s divadlem! To všechno slouží pro správu desítek, stovek táborů. Čudnaja planeta. Jinak tu není nic.      – Jenom ptáci a ryby, – smál se. – Potom ještě náš Felix Dzeržinskij a možná nějaké letadlo, pokud sem doletí, – ukázal prstem na šedou oblohu.      Jenomže ani ponurý Magadan ještě nepředstavoval konec ztraceného světa. Na severu, za hradbou hor, vážení cestující, tam pramení desítky řek a společně tvoří rozsáhlé povodí největší z nich, Kolymy. Je to země temných hor, nedostupných dolin, tisíců kilometrů meandrujících řek, nekonečných bažin se svou vzornou matkou Kolymou. Všechny vody se s pomalou a neodvolatelnou určitostí valí k polárnímu kruhu a potom dál na sever.      – Tam pojedete, – řekl a cigaretou ukázal směr budoucí cesty. – Tam vozíme všechny.      – Ale ona, ona...! – zuřivě křičela Xeňa a ovázanou rukou s krvavými fleky ukazovala na rozhněvané moře.      Muž přimhouřil šikmé oči a plivnul cigaretové sliny hned vedle ní.      – Jaká ona? – řekl. – To není ona. To jste vy! Všechny do jedné, – řekl bez jakéhokoli zveličování.      Planeta Kolyma... Skutečnost, že sem z pevniny nevedly žádné cesty a jediný přístup do prokletých končin znali jen stěhovaví ptáci a mořské ryby, dělala z tohoto města ostrov neuvěřitelné osamělosti. Lepší název než Planeta se mu nedal vymyslet...      V poskakujícím nákladním autě se pod plachtou ženy tiskly k sobě a ohřívaly se navzájem. Irena cítila teplo Xenina ramena, cítila v ní oporu a naději, že jejich sblížení ji může zachránit. Xeňa seděla bez pohnutí. Ovázané rány na ruce si nevšímala, pozorovala ustrašené ženy naproti a k velkému překvapení se usmívala. Nedůtklivý úsměv v tak velkém strachu zpočátku působil jako vítězství. I další dny v distribučním lágru dával jakousi naději, že Xeňa zná návod, jak nad surovostí divného světa zvítězit. Jenže Xeňa se svým úsměvem zkameněla. Už to nebyl úsměv, spíš úšklebek, a naznačoval něco znepokojivého, vždyť ani třetí, ani čtvrtý den nic nejedla. Ležela na pryčně, dívala se do stropu, a i před Irenou kroutila hlavou, jako by předem věděla, co jí chce pacientka z lodi říct. Nakonec Xeňa svůj záměr prozradila:      – Moje noha tuhle pekelnou bránu nepřekročí, – zašeptala a stiskla Ireninu dlaň. – A ty mi pomůžeš...      Mnohé obyvatelky magadanské distribučky s ní trávily nekonečné dny čekání a žádná ji nepřesvědčila, aby něco snědla. Xeňa mlčela, slábla a pomalu odcházela. Irena si zoufala. Ještě nedávno byla její oporou a nadějí, a jak rychle se jejich role vyměnily. Poprosila Danutu, aby ji povzbudila ona, je starší, zkušenější, třeba na ni Xeňa dá.      – Když se usmívá, asi je jí dobře, – ukončila Danuta deba- tu o Xenině záchraně. – A ty ještě budeš potřebovat hodně sil pro sebe, – řekla nakonec jako výčitku.      Xeňa už Irenu nevnímala. Občas otevřela oči, ujistila se, že je u ní, jemně pohnula dlaní a zase je zavřela. Neposlouchala křik, mumraj, hádky ani nářky žen, nic.      – Ukradli mi chlebááá...! – ozval se jednou vpodvečer zoufalý plačtivý hlas z kouta baráku. Ireně probleskl hlavou její nedávný hřích z vlaku, také ona tehdy snědla chleba, co jí nepatřil. Trhla sebou, pocit viny ji opět připravil o klid a hned nato pocítila křečovitý stisk ruky. Xeňa spala, svírala Ireninu dlaň a její svobodný úsměv se pomalu proměňoval v masku. Tak je Xeňa opustila. Tolikrát si o ní povídaly, tolikrát hledaly příčinu jejího zvláštního chování, na nic nepřišly, nemohly se shodnout, jestli její odchod byl vítězstvím nad vězniteli, anebo naopak prohrou na samém začátku. 4                                                                 Společné posezení je nejpříjemnější u velkých zděných kamen uprostřed baráku. Při bouřce jsou místa u kamen obsazená od rána do noci, jindy je všechno obložené promočenými a propocenými svršky a válenkami. Na dusivé výpary z vatovaných kabátů je třeba si zvyknout, jinak by se posezení u kamen stalo pekelným trestem. Fajnový nos zde nemá místo, kdo chce po večerech vyšívat, nemůže mudrovat nad tím, co všechno se vypařuje z upatlaných hadrů. Také březnový buran semkl několik žen kolem slabé žárovky. Seděly na nízkých špalcích, oči zabořené do svých pláten z pytloviny, jen Tinda měla v rukou jemnou šedou látku z pytle od mouky. Tinda je v zóně privilegovaná. Posedí si s ženami, ale každá cítí její odstup i obavy, které kolem sebe táboroví chráněnci šíří. U nich člověk nikdy neví, jak na tom je. Je to jako hra s divokou kočkou: přede ti, přede, a najednou ti zatne drápy do obličeje.      – Irena jde v sobotu do Bujčanu, – ohlásila prostořeká Saša všeobecně známou novinu. – A přímo na synovy narozeniny, pátého března mu byly tři roky!      Saša si nikdy nesedne, jen postává, pozorně poslouchá, dívá se ženám na zhrublé prsty, sleduje, jak zápasí s jemnými i silnými nitěmi, předvídá, jakým směrem se bude ubírat nový vzor, radí jim a vzápětí chválí jejich trpělivost a šikovnost. Dalo by se o ní říct, že je kibic mezi vyšívačkami. Má dobrou paměť, v hlavě udrží všelijaká data, důležitá i zbytečná, zapamatovala si jména a příběhy všech žen, i těch, které se v jejich zóně jen mihly a potom se ztratily v pavučině jiných zón. I po roce umí lidské osudy dopodrobna převyprávět, nic z nich neubere, a pokud přidá, tak jen proto, aby každé ženě, která si to zaslouží, vylepšila tvář.      Dlouhou chvíli při pozorování vyšívaček si krátí tím, že jim upravuje vlasy. Na nic se neptá, jen se ujme práce, natáčí ubohé chomáčky na dřívko, dřívko na konci rozštěpí a do mezírky zasune koneček vlasů. Potom nasliní prst, natře jím cívku a vyrobí lokýnky. Neodeženou ji, své zkrášlování každá snáší klidně a pro Sašu je to velká odměna.      Teď na ni Tinda vrhla nevrlý pohled, posunula si brýle na nose a gestem naznačila jejich důležitost. Brýle mají pro vyšívačky cenu zlata, kolují po baráku a jsou nerozlučně spjaté s dobrou vůlí jejich majitelky. Překvapeně se zeptala:      – A to ji pustili? – No a? – Děcku jsou tři roky, mělo by jít do domova! – prohlásila Tinda.      – Ale Káťa ho chce adoptovat, – oponovala Saša. – Podívejme se... rozdávat děti po vesnicích, – zahudrovala Tinda.      Ženy mlčí. Vědí, že Irena se musí rozhodnout. Buď syna nechá Kátě, anebo jí ho vezmou do domova. Nikdo teď nechce být v její kůži.      – V listopadu jí návštěvu zatrhli... – zmínila Saša jeden Tindin nevysvětlený čin a raději od ní odstoupila stranou, aby se pojistila proti nečekanému útoku.      Tinda nezapomíná. Stalo se, že jí Irena na podzim zkřížila cestu. Byla to taková aféra s chlebem. Irena společně s Pípačkou krájely chleba pro celý tábor. Když se této důležité funkce ujaly ony dvě, přestaly stížnosti na nestejné kousky a ve skladě najednou neměli starosti s chybějícími bochníky. I přesto jim Tinda důvěrně pošeptala, že chleba krájejí špatně. Ani závaží prý nemají v pořádku a měly by s tím něco dělat. Ženy převážily závaží, nic mu nechybělo. Počty chleba seděly, nakrájené kousky také, tak co od nich chce?      To se ukázalo za pár dnů, když jim ráno chybělo šest bochníků. Všechno sedělo na gram, nakrájené kousky i počet pecnů, kam se tedy poděl chybějící chléb? Tehdy jí za trest zakázali návštěvu a Pípačku přeřadili do kuchyně k nádobí. Pípačce to nedalo. Poradila Ireně, aby převážila pár bochníků večer při převzetí i ráno před krájením. Světe div se, opravdu, chleba se do rána odlehčil o pár gramů... no a chlebovou agendu v hlavním skladu měla na starosti právě Tinda. Jistě věděla o tom, jak ve skladu den předem namáčely chleby do vody a v kuchyni je potom uložily na police ke kamnům. Nějaký bochník si takhle ve skladu ušetřily a odnesla si to Irena s Pípačkou.      – Trestat děti by mělo být zakázané, – řekla rezolutně Irma. – Když vyhodili z nemocnice ji, budiž. Ale dítě? Proč trestat dítě? – Co to pleteš, katoličko? – obořila se na ni Tinda. – Koukni se na zlodějky! Rychle, rychle na plot a nadělat děti! Zlodějkám se nedivím, ale Irena?    – Nepustit matku k děcku! – urazila se Saša. – Co ty víš o dětech?  Peter Juščák (1953), slovenský prozaik, publicista a inženýr, vystudoval Vysokou školu dopravní v Žilině. Působil v různých technických povoláních, v Československém rozhlasu v Košicích, v denících Smena a SME. Ve svých reportážích se věnoval především společenské a sociální tematice. V roce 1994 načas opustil novinařinu a pracoval v Německu, mezi lety 2000–2003 působil v literární redakci Slovenského rozhlasu. Žije v Bratislavě. Napsal několik próz, rozhlasových her, reportáží, dokumentárních pásem a filmových námětů. Z prózy se jedná například o povídky Milovanie so sochou Miriam (1995) nebo o román Balkan blues (2018), dále napsal monografii Michal Kováč a jeho bremeno (2003) nebo dokumentární vyprávění Odvlečení (2001).Ze slovenského originálu … a nezabudni na labute!, vydaného nakladatelstvím Kalligram v Bratislavě roku 2014, přeložila Eva Josífková, 400 stran, vydalo nakladatelství PROSTOR, v českém jazyce vydání první.  

Čas načtení: 2024-04-15 15:37:00

České hry ve světle světového úspěchu: Výstavní projekt Nekonečné vesmíry míří na Composers Summit Prague 2024 i do zahraničí

Praha 15. dubna 2024 (PROTEXT) - Výstavní projekt Českých center věnovaný současné české gamingové scéně míří na Composers Summit Prague, kde bude součástí doprovodného expozičního programu dne 18. dubna 2024 pořádaného v prostorách Kampusu Hybernská. Projekt Nekonečné vesmíry – České hry a jejich globální úspěch si odbyl svou premiéru na profesní konferenci zaměřené na videoherní průmysl Game Developers Session Prague 2023 a v současné době je k vidění především v zahraničí.Prezentace výstavy Nekonečné vesmíry – České hry a jejich globální úspěch na rok 2024 reaguje i na relevantní oborové příležitosti. V únoru se ve slovinské Lublani konal festival MENT Ljubljana, kde výstava proběhla se zaměřením na herní hudbu. Následně byla uvedena v USA, kde v Českém centru New Yorku proběhl večer věnovaný kreativitě a inovacím evropského herního průmyslu uskutečňovaný v návaznosti na Game Developers Conference v San Franciscu a PAX East v Bostonu.Vedoucí oddělení kulturní diplomacie Českých center Anna Hrabáčková stála u samého zrodu myšlenky projektu a říká: „Cílem projektu je komplexnější formou ukázat současnou českou gamingovou scénu v její různorodosti i napojení na mezinárodní kontext, ve kterém boduje prostřednictvím konkrétních herních počinů jak na odborné, tak na uživatelské scéně. Kurátorovaný výběr her přibližuje příběh jejich vzniku, témata, jednotlivé kreativní složky i vzdělávací zaměření a samozřejmě také zastřešení ve faktu, že mají své kořeny v Česku.“V dubnu se projekt krátce představí na Composers Summit Prague se zaměřením na herní hudbu a v Českém centru Londýn, kde bude k vidění až do konce léta. Další české prezentace proběhnou na libereckém Anifilmu 2024, na Game Access Conference v Brně a v rámci podzimní sezóny např. v Českém centru Tokio při příležitosti Tokyo Game Show. Na další období jsou v plánu spolupráce v řadě zemí jako např. Bulharsko, Egypt, Hongkong, Německo, Španělsko či Taiwan.„Výstava, jež je součástí zahajovací akce Tech Meets Art Lab v rámci Composers Summit Prague, jen dokresluje, jak je gaming atraktivní. Vzhledem k tomu, že se soustředíme na edukaci a rozvoj českých talentů, jsme rádi, že můžeme spolupracovat a šířit české projekty u zahraničního publika. Kromě expozice Český center a prezentace studia Bohemia Interactive jsou součástí i renomované zahraniční subjekty. To jen podtrhuje úroveň Infinite Universes a českého gamingu. Dorazí například zástupce vývoje Steinbergu, v jejichž softwaru tvoří například Hans Zimmer, nebo představitelé Native Instruments – v současné době pravděpodobně největší hudebně softwarové firmy na světě. Naši účastníci s nimi budou moci probrat jak efektivně a lépe využívat jejich nástroje pro vlastní tvorbu,“ popisuje jeden z organizátorů CSP Tomáš Medek.Unikátní projekt, který vzdělává i bavíKurátorovaný výběr her byl veden zejména na základě jejich obsahového zpracování, témat, audiovizuálních kvalit, vztahu k české kultuře či vzdělávacímu aspektu. Kolekce mimo jiné obsahuje také hry určené nevidomým uživatelům. Projekt vznikl v několika expozičních variantách. Disponuje uměleckou, odbornou i vzdělávací kvalitou, kdy se na něm podílela řada partnerů z profesionální i akademické scény, včetně oborové organizace Asociace českých herních vývojářů. Zakladatel Archivu Československých vývojářů a hráčů Visiongame a kurátor výstavy Miroslav Žák k výběru říká: „Výběr pro výstavu jsem vytvořil podle aktuálně nejúspěšnějších titulů, které dnes ve světě hrají miliony hráčů a velké komunity. Na výstavě najdeme také malé nebo střední projekty, které jsou nezávislé a nabízí zajímavou uměleckou a autorskou vizi. Návštěvníci se mohou těšit na originální autorské tituly, které dokážou hráče a hráčky vtáhnou do jejich nekonečných vesmírů. Bude to jedinečný zážitek jak pro ne-hráče, tak herní fanoušky.“Projekt doplňuje tematická série 10 krátkých videí vzniklých v partnerství s Radiem Prague International s rozhovory zástupců současné české gamingové scény; dostupná na webu a sociálních sítích ČC a RPI.PartneřiNadace PPF, Alza.cz, Visiongame, GDACZ (Asociace českých herních vývojářů), Prusa Research, SoundsgateAktuální informaceAktuální informace k projektu najdete zde: http://www.infiniteczechgames.comTZ a doprovodné fotografie ke staženíhttps://www.dropbox.com/scl/fo/z0r3b15p2zk0zupt3k3ep/AHpaZbjfdhbWSuXqUcqXMRk?rlkey=llwggeyplpn4mf2x2q106ewne&dl=0 Česká centra, příspěvková organizace Ministerstva zahraničních věcí ČR, jsou stěžejním nástrojem veřejné diplomacie zahraniční politiky Česka a rozvíjejí kulturní vztahy mezi zeměmi. Jakožto kulturní institut jsou členem sítě zahraničních evropských kulturních institutů EUNIC. Prezentují naši zemi v široké škále kulturních a společenských oblastí: od umění přes kreativní průmysly až po propagaci úspěchů české vědy a inovací. Věnují se výuce češtiny v zahraničí. Zapojují se do mezinárodních projektů a slouží jako platforma pro rozvoj mezinárodního kulturního dialogu. V současnosti působí v zahraničí celkem 28 poboček na 4 kontinentech. Kromě Českých center spravují také Český dům v Bělehradě, Bratislavě a Jeruzalémě.www.czechcentres.cz/pro-mediaNewsletter Facebook Instagram X YouTube LinkedInKontakt:Česká centrawww.czechcentres.cz ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.  

Čas načtení: 2024-04-17 13:00:00

České hry ve světle světového úspěchu: Projekt Nekonečné vesmíry míří na Composers Summit Prague

Výstavní projekt Českých center věnovaný současné české gamingové scéně míří na Composers Summit Prague, kde bude součástí doprovodného expozičního programu dne 18. dubna 2024 pořádaného v prostorách Kampusu Hybernská. Projekt Nekonečné vesmíry – České hry a jejich globální úspěch si odbyl svou premiéru na profesní konferenci zaměřené na videoherní průmysl Game Developers Session Prague 2023 a v současné době je k vidění především v zahraničí.

Čas načtení: 2024-05-06 00:00:00

Jsou i dobré zprávy

Od spuštění nového bloku (který nahradí ten starý) jsme tedy pořád ještě nekonečně daleko, ale míň nekonečně, než před krátkou dobou.

Čas načtení: 2024-05-06 00:00:00

Jsou i dobré zprávy

Od spuštění nového bloku (který nahradí ten starý) jsme tedy pořád ještě nekonečně daleko, ale míň nekonečně, než před krátkou dobou.

Čas načtení: 2024-07-22 10:27:53

Každý malý krok může vést k většímu pokroku

Lidský svět je nekonečně veliký a možnosti člověka jsou tak malé. Lidský svět je opravdu nekonečně veliký v mnoha ohledech. Když se zamyslíme nad rozmanitostí kultur, jazyků, přírodních krás a vědeckých objevů, uvědomíme si, jak je svět komplexní a fascinující. Každý den přináší nové možnosti a výzvy, které ukazují na nekonečnost lidského světa. Na druhou stranu, …Pokračovat ve čtení Každý malý krok může vést k většímu pokroku

Čas načtení: 2024-10-07 12:01:21

Bitcoin v nekonečné konsolidaci. Najde z toho cestu ven?

Nekonečná konsolidace. Takto jednoduše by se dala popsat situace na bitcoinu, který se obchoduje z dlouhodobějšího horizontu v postranním trendu, ovšem pod hodnotou klesající trendové čáry. Pozitivní data z amerického trhu práce pomohla k cenovému růstu bitcoinu, avšak se mu stále nedaří trendovou čáru prorazit, a tím tak změnit tržní sentiment. Nejbližší support, který ještě […] Originální článek Bitcoin v nekonečné konsolidaci. Najde z toho cestu ven? pochází z webu CryptoSvet.cz.

Čas načtení: 2024-10-13 20:48:22

Tisková zpráva: Wazamba – svět nekonečné herní zábavy pod jednou střechou

Hledáte-li online herní platformu – která nabízí podle našeho názoru vše, co si hráči mohou ve svých herních snech přát – není třeba odcházet z wazamba-casino.cz, tato stránka, nejen podle... The post Wazamba – svět nekonečné herní zábavy pod jednou střechou first appeared on Objevit.cz: IT magazín, zprávy a novinky ze světa IT.

Čas načtení: 2024-11-05 11:36:49

AKTUÁLNE: Tento mobilný operátor ti dá nekonečné mobilné dáta na mesiac zadarmo. Musíš si ich aktivovať!

Vianoce sa pomaly ale isto blížia. Spolu s ich príchodom mobilní operátori sa predbiehajú v tom, aký darček dajú svojim existujúcim a novým zákazníkom. Nedávno ... The post AKTUÁLNE: Tento mobilný operátor ti dá nekonečné mobilné dáta na mesiac zadarmo. Musíš si ich aktivovať! appeared first on Vosveteit.sk - Správy zo sveta technológií a vedy.

Čas načtení: 2024-11-08 13:00:00

Host Lucie Výborné: S básněmi své verše nesrovnávám. Já jsem zpívající pasáček vepřů, směje se herec Vladimír Javorský

Herec Národního divadla a radostný muzikant Vladimír Javorský získal rozhlasovou Thálii za roli Theodora Mundstocka ve hře Ladislava Fukse Pan Theodor Mundstock. Přiznává, že je to román, který člověka pohltí. Nyní se chystá na představení Bytost podle románu Václava Kahudy, které bude mít premiéru v prosinci 2024 v Divadle X10. „Bude to kus, který nám snad dá nahlédnout naši maličkost ve velikosti. Jsme bytosti nekonečné velké, ale taky nekonečně malé,“ naznačuje s úsměvem.