Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2026-04-20 09:14:52

Jak poznat, že je čas změnit účes

Účes je jedna z věcí, na kterou si člověk zvykne až příliš snadno. Najdete něco, co vám kdysi sedělo a od té doby to necháváte být. Jenže vlasy, obličej i styl se postupně mění, zatímco účes zůstává stejný. A právě v tom vzniká ten pocit, že už to není ono, i když na první pohled „není co řešit“. Nejde o to, že by byl účes špatný. Spíš přestane odpovídat tomu, jak dnes působíte. A existuje několik konkrétních momentů, kdy to začíná být vidět. Účes držíte jen ze zvyku První signál je jednoduchý. Nevíte vlastně proč, ale nosíte ho pořád stejně. Už vás nebaví, ale zároveň nemáte důvod ho měnit. To je přesně ten moment, kdy účes ponecháváte jen setrvačností. Často se to projeví tak, že vlasy nijak neupravujete, jen je „nějak“ nosíte. Neřešíte je, ale ani z nich nemáte dobrý pocit. Jakmile se z účesu stane rutina bez jakékoliv radosti, je to jasný signál, že by si zasloužil změnu. Vlasy nedrží tvar a působí unaveně Další věc je technická. Vlasy přestanou držet tvar. Střih, který dřív fungoval, najednou nevypadá dobře ani po úpravě. Vlasy splihnou, nedrží objem nebo působí „bez života“. Tohle není jen o kvalitě vlasů, ale často právě o střihu. Jakmile nesedí tvar, žádný styling to dlouhodobě nezachrání. Někdy stačí lehká úprava, jindy už je potřeba větší změna. Máte pocit, že vypadáte pořád stejně Tohle je jeden z nejčastějších důvodů. Podíváte se do zrcadla nebo na fotky a máte pocit, že jste se nikam neposunula. Nejde o negativní pocit, spíš o stagnaci. Účes je přitom jedna z nejviditelnějších věcí, která může tenhle dojem změnit. I malá úprava dokáže posunout celkový vzhled víc než nové oblečení. Nehodí se k vašemu stylu Styl se mění. To, co jste nosila před pár lety, už dnes nemusí odpovídat tomu, jak se oblékáte... Čtěte více Příspěvek Jak poznat, že je čas změnit účes pochází z Extrakrasa.cz - magazín o módě, kráse a bydlení

Čas načtení: 2019-11-24 14:49:32

Jak dostat ze sebe to nejlepší? Mějte se rádi!

„Více jak 20 let jsem toužil po lepším životě, než jaký jsem žil. Trpěl jsem, bojoval jsem a cítil jsem obrovskou bolest. Stále jsem čekal na ten den, kdy se mé sny splní, a mnohokrát jsem ztratil naději. Byl jsem netrpělivý a cítil jsem se frustrovaný. Obracel jsem se se na různé cesty, ať už jde o náboženství, spiritualitu a praktiky New Age, předražené hacky pro život nebo praktické svépomocné průvodce. Zjistil jsem, že ačkoli tento proces nemůžete uspěchat ani přeskakovat životní lekce, můžete jej utvářet. Máte moc dělat nemyslitelné. Existují lepší způsoby, jak řídit svůj život a energii, aby věci fungovaly ve váš prospěch. Jakmile uplatníte moudrost a znalost, kterou vám předávám touto knihou, váš život se navždy změní,“ tvrdí na svých stránkách autor Vex King o své knize Dobré vibrace, dobrý život. Osobně mě na první pohled zaujaly dvě věci hned na obalu knihy. Předně jeho vizuální stránka. Font písma pro první část titulu „Dobré vibrace“ jako by opravdu vibroval. Překvapilo mě také, že v anglickém originále tato knížka nenabízí tak přitažlivý obal. A hned druhý aspekt, věta a klidně si ji teď někam napište a pověste před sebe: „Mějte se rádi – dostanete ze sebe to nejlepší.“ Na začátku se dozvídáme o autorově smutném dětství. Žil s rodinou u příbuzných a v azylovém domě plném nebezpečí. Nicméně navzdory všemu, šokující je, že to byly zážitky do jeho tří let věku života. Co si je člověk schopen zapamatovat z tak raného dětství? A jak hodně ho to následně ovlivní? Vex si nepamatuje detaily, ale spíše pocity. „Nepamatuji si všechno a moje vzpomínky neobsahují krystalicky jasné podrobnosti. Ale pamatuji si, jak jsem se během většiny svých zážitků, dobrých či špatných, cítil. K těm událostem, které se tehdy odehrávaly, se vztahuje spousta různých emocí. A tyhle vzpomínky mě dlouhou dobu strašily.“ (12) Hluboko uvnitř měl usazené bolesti a strach z dětství, což mu značně ovlivňovalo normální chod života. Někdy si říkáme, že život stojí za starou belu. Ono to asi nebude jen tak pro nic za nic. Možná by to chtělo změnit přístup. Právě touto knihou chce Vex King nabídnout různé techniky, jak se začít mít rád a stát se lepším člověkem. Je obecné pravidlo, které všichni známe, že k dosažení klidu je potřeba rovnováhy. Mezi ně řadí i sebelásku. Nelze ji ale chápat v narcistickém slova smyslu: mít sobecky rád sám sebe, ale spíš ve smyslu poznat, pochopit a vážit si své vlastní hodnoty. A to i v takových situacích, kdy jsme vystaveni tlaku a ochromí nás výčitky svědomí, jestliže potřebujeme udělat určité nepříjemné rozhodnutí vůči druhému člověku, který ignoruje vzájemnou spolupráci nebo dobré vztahy. Trápit se pro druhého, jemuž jsme lhostejní, není pro naše psychické zdraví vůbec dobré: „Je důležité poznat, že není nespravedlivé nechat jít ty, kterým na nás nezáleží.“ (18) Když se zamyslíte, jaký máte vy přístup k sobě a k vnějšímu světu? Vex doporučuje, k sobě a k okolnímu světu přistupujme právě v tom dobrém. S tím souvisí i „zákon o přitažlivosti“. Svým způsobem říká, že pokud budu na něco myslet pozitivně, upnu k tomu svou pozitivní energii, tak mám vysokou naději, že se to stane. Ale Vix jde ještě nad to. Nabízí „zákon vibrace“. „Vesmír reaguje na vaši vibraci. Vrátí vám takovou energii, jakou vysíláte.“ (31) Vše je tvořeno atomy a každý atom je jedna malá vibrace. „Tudíž veškerá hmota a energie jsou od přírody vibrační.“ Celý vesmír se zdá být tím pádem celou škálou vibrací o různých frekvencích. Naše myšlenky a vnímání světa se musí sehrát s touto vibrací. „Pokud v něco skutečně věříte a chováte se, jako by to už byla pravda, zvýšíte šance, že to k vám přijde ve vaší fyzické realitě.“ (34). Pocity, které vysíláme, se nám ve stejné podobě vracejí prostřednictvím našich zážitků. Jak mohou vibrace ovlivnit náš život? Pokud člověk čte tento text, může mít na jednu stranu pocit, že se jedná o určitá neměřitelná abstrakta, těžko uchopitelná a ověřitelná. Ale upřímně! Já to vidím dnes a denně kolem sebe. Právě proto mě zaujal tento titul. Někdo napsal knihu o tom, která zahrnuje mé vlastní vnímání světa. Aby to neznělo příliš sobecky a povrchně, řeknu to jinak: pokud máte nějakou zkušenost a zjistíte, že i ostatní lidé mají takovou zkušenost, hned máte lepší pocit. Vždycky je lepší vědět, že v něčem nejste sami. A podobně je to s touto knihou. Můj přístup ke světu je ze zásady pozitivní: vysílat co nejvíc pozitivních příjemných vibrací, protože ony se mi v dobrém vrátí. Abychom nepoužívali takové duchovní pojmy, řekněme to jinak. Jak se ke světu budeme chovat, tak se on bude chovat k nám. Když někoho obdarujeme úsměvem, úsměv se nám vrátí. Pokud pomůžeme jednomu člověku, záhy někdo pomůže nám. Je to nakažlivé a velmi příjemné, protože nás to stmeluje v tom nejlepším slova smyslu. A pak obráceně: ze svého blízkého okolí každodenního pracovního života znám dva, tři lidi, jejichž svět je jiný: všichni kolem jsou na ně protivní, úřednice za přepážkou je nesnesitelná, řidiči na ně troubí a gestikulují, lidé jsou nevraživí a jen na sebe štěkají. Už se jim to nesnažím opakovaně vysvětlovat, protože nejen já, i ostatní kolem vidíme, že chyba není v celém okolním světě. Síla negativního přístupu, která z nich vyzařuje, prostě ostatní silně převálcovává a vesmír jim to vrací stejnou měrou. A je to škoda, protože přicházejí o tolik krásných chvil, příjemných kontaktů a nádherných zážitků. Usmívejte se na svět, na sebe a na druhé, vyhýbejte se pomluvám a sporům, odsud nic dobrého nikdy nepřijde. Buďte sobě tím nejlepším vzorem, nešiďte se. Než si začnete na něco stěžovat, uvědomte si i další aspekty problému a nakonec zjistíte, že třeba ani o nic pořádného nejde. „Než si začnete stěžovat, že musíte uklízet dům, uvědomte si, že někteří lidé nemají ani střechu nad hlavou. Než si začnete stěžovat, že musíte mýt nádobí, uvědomte si, že někteří lidé nemají ani vodu. Než si začnete na tohle všechno stěžovat prostřednictvím svého chytrého telefonu na sociálních sítích, aniž byste si uvědomili, jaké máte štěstí, buďte na chvilku vděční.“ (61) Vemte si třeba postoj ženy. Každý měsíc má bolesti a krvácí, chodí do práce a stará se o rodinu, je od ní vyžadováno mnoho povinností a zároveň udržení určitého sociálního paradigmatu. Naráží na předsudky a diskriminaci při hledání zaměstnání: po škole nemá praxi, když má malé děti, je nežádoucí, a pak už je zase moc stará. A i když je pracovitější a šikovnější než její mužští kolegové, výplatu má nižší. Ale to je statistika. Pryč teď s ní. Jsem vděčná, že mám zdravé děti, že mám báječnou rodinu. Jsem vděčná, že po mateřské při hledání zaměstnání, zatímco ostatní zavírali dveře kvůli malým dětem, jsem byla přijata šéfem, který tyto předsudky ignoruje a jde proti proudu. Jsem vděčná, že jsem jim mohla dokázat, že jsem skutečně jedna z nejlepších. A že dělám práci, která mě naplňuje. Jsem dítě Štěstěny. Přes všechny překážky se cítím v dlouhodobém měřítku šťastná . Je to o pohledu na život a na sebe. „Vaše individualita je požehnání, nikoli břemeno. Budete-li se snažit být jako všichni ostatní, nebude váš život lepší než jejich. Když půjdete s davem, stanete se jeho součástí a nepodaří se vám z něj vystoupit. Když půjdete stejnou cestou jako ostatní, nedostanete příležitost vidět nic jiného než to, co vidí oni.“ (139) Všichni ti, kteří se při čtení tohoto článku zamračili a řekli si, co to proboha je! Někdo má permanentně růžové brýle na očích! Vypadl z reality a pořádně se uhodil do hlavy! Vždyť se podívejte kolem sebe! Silnice rozbité, pošťačka mi zas hodila lístek do schránky, místo aby zazvonila, a to jsem byl celou dobu doma! U kasy v supermarketu jsem platil víc, než bylo na štítku na regálu! A hlavně, kam se všichni cpou! Já jsem tu byl první! Lidi se jen mračej a jsou zlí, závistiví a ani nepozdravěj! Tak všichni vy, kteří to takhle vidíte, tak se na chvilku prosím zastavte. Kolem není miliony naštvaných lidí, koncentrovaných jen na to, aby vás vytočili. Takhle to opravdu není. Když mi pošťačka opět hodila lístek do schránky, aniž by zazvonila, přišla jsem na poštu a s úsměvem jí povídám: „Že vy to děláte proto, abych za vámi přišla a mohly jsme si popovídat! A to ještě nevíte, kolik jsem si toho z e-bay objednala! Jestli to takhle půjde dál, uvidíme se zas ve středu! Budu se těšit.“ Začala se nahlas smát, no ale, tak nevím, co se stalo, ale od té doby zazvoní, než vloží lístek do schránky. Takže prosím, vy všichni, co se mračíte, kupte si, půjčte si Dobré vibrace, dobrý život, protože si zasloužíte DOBRÝ ŽIVOT! Jako my všichni ostatní. MB, obrázky pixabay.com

Čas načtení: 2020-05-05 09:27:59

Výtvarník Jiří David: Jsou tu i silnější zla než Babiš

S vizuálním umělcem Jiřím Davidem jsme – krátce před vypuknutím koronavirové epidemie – hovořili o jeho poslední výstavě, ale i o progresivismu a přehnané korektnosti v umění.   Je veřejné angažmá pro umělce důležité? Pro mě ano.   Proč se má umělec politicky angažovat? Chci, aby umění získalo respekt. Proto se angažuji, komentuji, někdy třeba i bojuji.    Je to sice otřepaná otázka, ale lze život umělce oddělit od jeho díla? Jednou se tvrdilo, že ano, pak zase, že ne, pak znovu, že ano… Přestal jsem se v tom vědomě orientovat, ale myslím si, že jako občan, jako člověk a jako profesor mám povinnost být aktivní. Řeknu vám jeden příběh. Václav Klaus mi měl dát v Karolinu profesuru a já jsem ji od něj přijmout ani trochu nechtěl. Ptal jsem se tehdy sám sebe, co bude horší, že mu já nechci podat ruku, nebo že on mně nechce podat ruku? On mě totiž z jiných situací už trochu znal. A já si řekl, že to bude horší pro něj, a tak jsem tam nakonec šel, a on ve svém projevu řekl, že profesor by měl být ve veřejném prostoru iniciativní a měl by se veřejně vyjadřovat. A já mu musím dát za pravdu. I když musím dodat, že mi veřejné angažmá škodí, protože si jím zavírám dveře do různých společenství. Někdy si říkám, že už s tím přestanu, jenže občas mně to nedá, ale už ne tak často. Jsem už smířlivější.   Považujete-li za důležité veřejné angažmá, dovolte politickou otázku: Co si myslíte o Milionu chvilek pro demokracii? Zhodnocení něčeho takového je pro mě složité, protože se nedokážu pohybovat v davu. Jsem klaustrofobik. Mně dav vadí, takže se davu vyhýbám. Tuto iniciativu tak samozřejmě respektuji, ale mám pocit, že tam spousta lidí chodí jen v adrenalinové sounáležitosti. Vidí to možná příliš černobíle; jistě to neplatí o všech. Babiš je zlo! Proč ne! Ať to říkají. Jako politik a člověk je vskutku z mnoha známých důvodu neakceptovatelný. Já si ale nejsem jist, zdali jsou v té davové psychóze schopni ti lidé rozeznat, že tu jsou i jiná, podprahová, a někdy i silnější zla, že některá mají třeba jen na první pohled slušivější šaty. Raději znovu: Milion chvilek respektuji, nejsem nicméně schopen se uprostřed milionového davu pohybovat. Masové spartakiády mne vždy něčím děsily.   Chodil jste do davu na demonstrace v listopadu 1989? Chodil, ale mám pocit, že to je něco jiného, protože tehdy se měnilo společenské paradigma. Byl to neskutečný vír, nešlo mu odolat. Ale zpět k Milionu chvilek – já nic neodsuzuji, jenom to pro mě není v tuto chvíli ten nejpodstatnější pomník.   Rád strháváte pomníky?  Mě pomníky neiritují. Jsem vůči nim inertní. Spíš se zajímám o to, je-li to kvalitní socha. (smích) {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Na začátku roku jste měl v Doxu výstavu nazvanou Jsem tady. Proč takový název? V životě umělců přicházejí období, ve kterých se začínají vykrádat, a já jsem chtěl říci, že se snad ještě tak docela nevykrádám, že jsem stále ještě tady. Že jsem tu zase s něčím novým, že se nerecykluji.   Že ještě nejste umělecky mrtvý. Doufám, že jsem stále ještě schopen svět, který mě obklopuje, uchopit jinak, nově. Ale to je jen jedna rovina zmiňovaného názvu. Jiná jeho rovina je politická. Vadí mi, jak se dnes říká, že umělec může být progresivní jen do určitého věku a že po jeho dosažení by měl vyklidit pozice, protože je troska, zkamenělina. A tak jsem chtěl říci ne – jsem tady.   Bojujete proti zapomnění? Neřekl bych, že je to boj, ale připomínám se. Sice mohu být pro někoho ona zkamenělina, ale jsem stále ještě tady.   Bojíte se umělecké smrti? Bojím. Umělecká smrt je zapomenutí a já chci zapomenutí oddálit. Proto ještě jednou – jsem tady.   Překvapila mě velikost vámi vystavovaných pláten. Zase tak velká nejsou. Doma mám větší; ty ale vystaveny zatím nebyly.   Kolik jich doma máte? Mám v ateliéru asi tři výstavy, které nikdo ještě neviděl. Vystavil jsem až tu čtvrtou.   Proč zrovna ji? Protože ji považuji za aktuální.   Čím byla aktuální? Snažím se v ní přemýšlet nad tím, co dnes znamená malba – a to je velice aktuální, protože se donekonečna říká, že malba je mrtvá, že se nyní vše podstatné děje v sociální, performativní či aktivistické rovině. A já si tím nejsem ani trochu jist. Takže jsem se rozhodl udělat tlumenější výstavu a přišel jsem s figurativností, jež je považována za vyčerpanou, akademickou, ne-li úplně zbytečnou.   A není? Ne.   Považoval jsem vás za postmoderního konceptuálního umělce… …a také jím jsem!   ...ale teď bráníte tradici figurativní malby. Máme se k ní vrátit? Neřekl bych, že vrátit – souběžně mi v Brně mimochodem běžela výstava, která byla úplně odlišná od té v Doxu – ale zdá se mi, že pokus o současnou obhajobu figurativnosti je dnes daleko rizikovější než všechny ty x-krát převařené „konceptuální“ výkřiky. Vždyť už to není nic jiného než konceptuální akademismus! Už to umí úplně všichni. Moji studenti to umí, ti, co teprve jdou na školu, to umí. Všichni to umí. Šíří se to jako mor.   Ale vždyť vy jste přece byl u zrodu tohoto moru. Já se za to nestydím. Byl jsem, částečně a jistě ne osamocen, jeho iniciátor – to je pravda. Jenže ono to prostě vyčpělo; pro nová sdělení se musí najít jiný jazyk. Když jsme se s tím učili v osmdesátých letech zacházet, tak to ještě mělo energii. Nebylo to unavené a očekávatelné. Ale neříkám, že se někomu občas něco nepovede. Někdy ano, a za to jsem moc rád, ale je toho strašně málo. Chci ale zdůraznit, že to, co jsem udělal, nebylo jen ze vzdoru. Nešel jsem tou výstavou jen proti něčemu. Mě opravdu zajímá, zdali ta figurativnost po všech těch stoletích ještě dokáže mne i diváka oslovit.   Vaše obrazy byly plné barev. Jsou zářivé – to je to slovo. Někde jsem objevil van Goghův dopis, v němž psal, že čím víc je starší, nemocnější a nevrlejší, tím víc se chce pomstít zářivější barvou – v tu chvíli se mi to všechno spojilo dohromady.   Říká vám mladá generace z branže, že už byste toho měl nechat? To mi samozřejmě říká, byť nepřímo, ale překvapilo mě, že právě hodně mladých lidí ta výstava mile překvapila. Asi i oni jsou už unavení a nevědí, jak dál. Ono to není jednoduché – a už vůbec ne pro mě. Jsem na scéně už čtyřicet let. Tvořím, ale taky se veřejně angažuji, někdy i politicky.   Dá se poznat kvalitní socha? Nepochybně ano.   Lze o něčem říci, že je to skutečné umění? Jistěže, ale nejsem si zrovna u těch pomníků tak docela jist – a teď už myslím skutečně jen pomníky z kamene – máme-li se v jejich případě bavit o umění. Podívejte se na všechny ty turistické pomníky, které se dnes po Praze rozrůstají jako plevel – třeba ta točitá hlava Kafky a podobně… To se máme v případě těchto atrakcí bavit o umění?   To nevím, ale vím, že se k nim lidé chodí fotit. To máte pravdu; říkejme tomu tedy turistické umění.   Patří do měst? Asi ano, ale mě to nezajímá, ale nestrhával bych to. Proč taky… Sice by tam mohly být zajímavější věci, ale já nejsem pán Země.   Ale přece i vy jste udělal například klíčovou sochu – je v tom tak velký rozdíl? Ta ale nebyla dělána jako turistická atrakce, byla připomenutím konkrétní situace.   Hodnotíte-li práce jiných, nemáte obavy z toho, co si o vašich pracích budou lidé myslet za pár desítek let? Mám, i když už mnohem menší než dřív. (smích) Nevím, jestli má práce vydrží. Možná z ní nevydrží nic, možná vydrží něco, o čem si třeba já sám myslím, že se mi to nepodařilo. Kdo ví? Všichni ti dnešní post-praktikující umělci a environmentální žalmisté by ostatně řekli, že Země se stejně dříve nebo později zbaví všeho toho braku produkovaného lidstvem, že to všechno padne – i Jiří David –, a že to bude jedině dobře.   Nepamatujete si na to, jak manchesterská galerie sundala Waterhousův obraz Hylás a nymfy? Pamatuji – to ale ani zdaleka není jediná kauza. Dělají to pořád. Militantní feminismus, zkreslený gender… Je to strašidelné, povrchní, tendenční.   To se dnes nemůžeme rozhodnout dívat se na minulá díla novýma očima a někdy třeba říci: Tento obraz se nám nelíbí, protože zobrazuje ženu nepřijatelně, a proto nepovažujeme za dobré dát mu přednost před obrazem jiným? Já si to nemyslím! Skutečné umění není orloj! Pokud je to dílo kvalitní – a teď nemluvím o nějakých dobových margináliích poplatných chvilkovému vkusu – tak má mít trvalé místo v dějinách umění. Nemohu se ho zbavit, protože když se ho zbavím, ztratím nejen historický přehled, ale porouchám celý paměťový kontext. V dějinách umění bude prázdné místo. Některá pozdější díla, která dílem, jehož se zbavím, byla inspirována, se ocitnou ve vzduchoprázdnu. Budova umění bude na spadnutí. Nemůžu se zbavit kvalitního umění minulosti jenom proto, že to koliduje s mým dnešním pohledem na svět. Vždyť je to absurdní! Kupodivu to nedělali ani nacističtí zločinci, byť pro veřejnost označili, co je a co není – dle jejich zvrácené ideologie – zvrhlé umění…   To lze přenést i jinam, třeba do literatury. Proč se mají studenti na středních školách bavit třeba o Hemingwayovi se vší jeho přebujelou maskulinitou, a nemají se raději více zabývat literaturou původních obyvatel Ameriky, romskou nebo ženskou literaturou? Proč pořád sklánět hlavu před kánonem? Ale já přece nemám nic proti tomu, aby se učila indiánská a ženská a romská literatura, ale proč se kvůli tomu zbavovat Hemnig- waye? Nechápu!?   Protože na školách mají studenti omezený počet hodin literatury, to znamená, že chceme-li dát prostor indiánské literatuře nebo ženské literatuře nebo romské literatuře, musíme někde jinde něco z kánonu ubrat – třeba Hemingwaye. Jsem absolutně proti! Pak je tedy třeba změnit počet hodin literatury, a ne zavádět absurdní selekce. Dnes už třeba i muzea v Houstonu – a to se vracím k výtvarnému umění – říkají, že budou kupovat jenom ženské umění, protože se ženské umění nikdy dřív nekupovalo. Ksakru, ať se kupuje jen kvalitní umění! Mně je absolutně jedno, jestli ho dělá žena nebo muž nebo hipster nebo desáté a dvacáté pohlaví. Opravdu mi to je ukradené. Ale ať to je po formální i obsahové stránce kvalitní a inspirující umění!   Zřejmě se tedy mají sejít moudří lidé – předpokládám, že většinou už trochu prošedivělí bělošští muži –, a mají říci: Toto je kvalitní umění, to budeme kupovat, vystavovat… …ne a ne a ne. Samozřejmě, že je to velmi individuální a já nechci tak docela hájit kánony, ale kupodivu je zvláštní, že lidé různých emocí, charakterů nebo zkušeností, ale i vašich různých barev pleti a věku, poznají, co je dobré umění.   Takže kvalitní umění je objektivně poznatelné? Není objektivně poznatelné… I když co je to objektivní? Kvalitní umění každopádně poznají mnozí respektuhodní lidé…   …moudří lidé? Neřekl jsem „moudří lidé“! Ve vašem tónu to zní mimochodem trochu pejorativně – jako byste říkal „zavrženíhodná elita“. (smích) O tom, co je dobré umění, přece nerozhoduje komise moudrých bílých mužů či bílých mladých žen, nebo komise Afroameričanů či Asiatů! Rozhoduje tisíc nenadiktovaných nuancí; třeba i erudovaná schopnost umět rozlišit, poznat, pochopit… A rozhoduje i vzdělání, intuice a někdy i náhoda.   Pamatujete si, jak na začátku devadesátých let vyšly najevo podvrhy Johna Drewa? Drewe nechal naprosto druhořadého malíře malovat nové – nikdy neexistující – obrazy Chagalla, Giacomettiho, Nicholsona. Padělal dokumentaci a věhlasným muzeím prodal stovky těchto fakových děl. Autenticitu některých z těchto druhořadých malůvek dokonce potvrdil tehdejší ředitel Tate Gallery. Nejsem proto tak docela přesvědčen o tom, co říkáte. Drewe skvěle ukázal, i když nechtěně, protože nechtěl být chycen, jak funguje dnešní umělecký provoz a jak jednají ti, co určují kánon. Já tomu rozumím. Jasně. Toto se může přihodit – jedenkrát z milionu. To však ale nepopírá to, co jsem řekl.   Vy jste ale řekl, že se umění pozná – pro Drewa maloval obrazy druhořadý malíř a jejich autenticitu uznal i ředitel Tate Gallery… Když někdo zkopíruje způsob malby třeba takového Chagalla, tak se může stát, že jeden či dva obrazy prolítnou… Dobře, na tom se můžeme shodnout, že se něco takového stane.   Víte, že třeba Melville byl v době, kdy žil, přehlížen? Vermeer van Delft by mohl být jeho výtvarnou obdobou. Byl jako významný umělec objeven po dvou stech letech, a mimochodem byl taky geniálně zfalšován – Han van Meegerenem.   Věříte na umělce-poustevníky? Ne.   Nevěříte tedy, že někdo někde může něco velice kvalitního tvořit a přitom kašlat na veřejný prostor? Na veřejný prostor při zrodu uměleckého díla kašlou všichni dobří umělci. To nesouvisí s poustevnictvím; osamocení je předpokladem pro vnitřní koncentraci. To na úvod. Před časem se v tomto smyslu hodně mluvilo o fotografu Miroslavu Tichém, který žil desetiletí někde na Moravě, totálně zabordelený v tísnivém kutlochu, a najednou se jakoby dostal do světových sbírek. Jenže ono to „najednou“ byla dlouholetá a hodně pečlivá práce. Navíc samozřejmě i ten Tichý nežil tak úplně ve vzduchoprázdnu, i on znal kontext. Do jisté doby věděl, co kdo tvoří. Dějiny umění mimochodem i takovou tvorbu po čase reflektují – existuje i art brut, tedy umění lidí společností marginalizovaných, duševně nemocných a podobně.   Rozumím-li tomu dobře, říkáte, že umělec kontakt se současným uměleckým světem potřebuje. Zcela nepochybně.   Není to ale často jen umělecký provoz rozdělující si mezi sebou granty a pocty?  Rozumím tomu, co říkáte. Proto jsem taky nikdy o žádný grant nepožádal – s jedinou výjimkou, a to jsem ještě nepožádal o grant pro sebe.   Máte problém s granty? Mají jednu velkou výhodu, ale i jednu velkou nevýhodu. Výhoda je v tom, že lidi, kteří je dostanou, mají pocit větší svobody, protože na čas získají finanční jistotu. Nevýhoda ale je, že musí předem definovat představu, co chtějí udělat, a tu pak udržet. Jenže takhle umění nefunguje. Umění nemá mít v sobě apriorní plánovitost. Všimněte si, jak často se stane, že umělec – ale to nemusí být jen umělec, to může být třeba i společenský vědec – když nedostane grant, tak se na to, co v žádosti o něj tak barvitě vylíčil jako nesmírně podstatné, vykašle. Pro takového člověka to není důležité samo o sobě – on to chce vytvořit jen kvůli penězům. Čest výjimkám! To je devastující. V Holandsku se na začátku devadesátých let rozhodli dávat studentům vycházejícím ze škol granty; dali jim tu první možnost a brali si od nich za peníze obrazy. A co je z toho dnes? V Holandsku jsou hangáry plné jakoby-umění, o které nikdo nemá zájem. Z té spousty jakoby-umělců, kteří byli tímto způsobem podpořeni, jsou zajímaví tak maximálně dva.   Umělec má tvořit ve volném čase? Čas, kdy umělec tvoří, je i jeho pracovní čas.   A kdo mu ho zaplatí? A kdo by ho ksakru měl platit!?   Já v tom s vámi souhlasím, jen se ptám. Podívejte, třeba tento katalog (ukazuje na katalog své výstavy v Doxu, pozn. red.) jsem si zaplatil skoro celý sám; několik dalších lidí pak přispělo na zbytek.   Jedním z těch, kdo přispěl, je například exekutor Robert Runták. Je to tak. Ale všimněte si, že i vy řeknete „exekutor“. Já bych mohl nejdříve říci „sběratel“.   Vadí vám to, že na katalog přispěl? Katalog byl už ve výrobě, když byl sběratel Robert Runták vydavatelem, což je má zdejší galerie ZAHORIAN & VAN ESPEN, spolupožádán o příspěvek. Kdyby peníze nedal, zaplatil bych si ho sám. Samozřejmě, že se můžeme bavit o exekutorech, ale Runták ty zákony neschválil. On to zlo či legitimní praxi – říkejme tomu dle libosti – nevymyslel. Je právník a zákon, byť je třeba špatný, nezneužívá; pokud vím. Inicioval dokonce několik změn k lepšímu. Ale chápu, nikoho to nezajímá. Je exekutor, takže má, „hajzl jeden!“, smůlu. Já ho neobhajuji, ale ani nesoudím. Lidi jsou buď svině, anebo ne, a mezitím je 50 odstínů šedi, že ano!?   Na katalog přispěla i J&T. To je totéž. I bez podpory této banky, která mimochodem roky financuje Chalupeckého cenu, galerii Rudolfinum nebo ostravské Plato, bych si katalog asi sám zaplatil. Ale já se ještě vrátím k tomu, odkud jsme vyšli. Osobně nechci být na někom závislý, nechci grant dopředu, nechci si připadat jako něčí otrok. Chce-li mě ale někdo podpořit, ať mě podpoří – přijde mi to, a teď zdůrazňuji, že to přijde mně osobně, jako obhajitelnější pozice než být závislý na grantech.   Od koho už byste peníze nevzal? Třeba od zbrojního průmyslu – tak jako berou jiní, i ti z levicového prostředí. Stačí připomenout Erste Bank a Tranzitdisplay.   Exekutor je ještě dobrý, zbrojař už je špatný? Porušil exekutor zákon? Já se jen ptám. Zbrojař…   …taky nemusí porušovat zákon. To je asi pravda, ale jistě i vy cítíte tu disproporci. Je však těžké na to jednoznačně odpovědět. Černobílých soudů je každopádně více než dost – zvláště zaznívají od těch, co nic moc v umění nedělají. Ale dobře, mám být tedy jenom kritik současného uměleckého provozu a nic nedělat? Nebo jak mám v současném světě tvořit? Můžu dělat aktivistické umění a brát granty od všech těch ideových příznivců léta sedících v komisích. Pak samozřejmě lidi jako Runták nepotřebuji, protože mi peníze dodají kamarádi. Bude to mít i tu výhodu, že budu moci říkat, že David je pěkný hajzl, protože si bere peníze od Runtáka, zatímco já jsem čistý! Budu lepší? Vždyť je to blbost! Já, Jiří David, si raději vezmu peníze od Runtáka, který z hlediska práva není zločincem, než z grantu. {/mprestriction}  Jiří David (*28. 8. 1956, Rumburk) je český výtvarný umělec. Od 2. poloviny 80. let minulého století spoluvytváří tvářnost českého umění. V roce 1987 byl spoluzakladatelem umělecké skupiny Tvrdohlaví. V letech 1995 až 2002 vedl na pražské AVU ateliér vizuální komunikace. Díla Jiřího Davida jsou vystavena v mnoha českých i zahraničních galeriích.

Čas načtení: 2025-01-10 00:00:46

Jiřího klienti #28: Jak co nejlépe poznat vašeho zákazníka?

Když neznáte dobře svoje zákazníky, nemůžete pro ně udělat tak kvalitní produkty a služby, jak byste mohli. Jak to změnit? The post Jiřího klienti #28: Jak co nejlépe poznat vašeho zákazníka? first appeared on rostecky.

Čas načtení: 2025-12-23 08:42:15

Proč se některé rtěnky slévají do vrásek víc než jiné a jak to poznat před koupí

Rtěnka dokáže změnit výraz obličeje během pár vteřin. Stejně rychle ale umí i zradit. V obchodě vypadá skvěle, barva sedí, textura působí příjemně. Po pár minutách doma se ale začne rozlézat do jemných linek kolem úst a celý efekt je pryč. Nejde o věk ani o špatnou péči, velmi často za tím stojí samotné složení ... The post Proč se některé rtěnky slévají do vrásek víc než jiné a jak to poznat před koupí first appeared on SuprŽena.cz.

Čas načtení: 2020-05-08 10:18:45

Sedm lekcí z koronaviru

Pandemie koronaviru se v mnoha bodech zásadně liší od předcházejících krizí, které Evropská unie překonala. Virus změní společenství států a před jednotlivé země postaví jednu tragickou otázku. „V jakých zvláštních časech žijeme,“ napsal mi můj španělský přítel. Ano, zvláštní jsou skutečně. Nevíme, kdy pandemie skončí, nevíme, jak skončí, a nyní můžeme jen spekulovat o dlouhodobých politických a hospodářských důsledcích. V čase krize jsme infikováni nejistotou. Ale tato krize má přinejmenším sedm lekcí, kterými se odlišuje od předchozích. 1. Tou první, kterou můžeme už nyní určit, je skutečnost, že koronavirus si na rozdíl od finanční krize v letech 2008/2009 vynutí návrat silného státu. Po krachu Lehman Brothers věřili mnozí pozorovatelé, že nedůvěra v trh vyvolaná krizí povede k větší důvěře v stát. Nebyla to žádná nová koncepce. 1929 po vypuknutí světové hospodářské krize požadovali lidé silné státní zásahy, aby se vyrovnalo selhání trhu. V sedmdesátých letech minulého století tomu bylo naopak: Lidé byli zklamáni ze státních zásahů a věřili znova trhu. Paradoxem 2008–2009 je, že nedůvěra v trh nevedla k volání po větších státních zásazích. Nyní ale koronavirus přivede stát ve velkém rozsahu zpět. Lidé spoléhají na vládu, že organizuje kolektivní obranu proti pandemii, a spoléhají se na vládu, i když jde o záchranu narušeného hospodářství. Efektivita vlády bude nyní měřena podle její schopnosti změnit denní návyky lidí. 2. Druhou lekcí je, že koronavirus nechá znovu obnovit mýtus hranice a přispěje k tomu, že role národního státu uvnitř Evropské unie opět posílí. Je to už vidět na uzavření mnoha hranic a na tom, že všechny vlády v Evropě se nyní koncentrují na vlastní obyvatelstvo. Za normálních poměrů by členské státy nerozlišovaly mezi národnostmi pacientů v jejich zdravotním systému, ale v této krizi dostávají pravděpodobně přednost před ostatními vlastní občané (vztaženo nejen na přistěhovalce z jiných regionů světa, ale také na Evropany s pasy EU). Koronavirus tedy posílí nejenom nacionalismus jako takový, ale i etnický nacionalismus. Aby přežili, budou vlády vyzývat občany stavět zdi nejenom mezi státy, ale také mezi jednotlivými osobami, protože nebezpečí infekce vychází z lidí, kteří se nejčastěji potkávají. Největší riziko představuje ne ten cizí, ale ten nejbližší.  3. Třetí lekcí, kterou nám epidemie koronaviru poskytuje, se vztahuje k důvěře v odborné znalosti. Finanční krize a imigrační krize v roce 2015 vyvolala v obyvatelstvu velkou nespokojenost s experty. Tento stav, který v uplynulých deseti letech byl velkým úspěchem populistických politiků, se mění. Mnoho lidí je velmi ochotno věřit expertům a naslouchat vědě, když se jedná o jejich vlastní život. Dá se to už poznat na rostoucí legitimitě, kterou krize propůjčila odborníkům, bojujícím proti viru. Profesionalita je opět v módě. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} 4. Čtvrtá lekce je záležitostí interpretace, ale je přesto velmi důležitá. Bohužel umožnil koronavirus zvýšit atraktivitu autoritářství velkých dat, která používala čínská vláda. Jistě je možné čínské vedení vinit z nedostatečné transparentnosti, protože pomalu reagovalo na šíření viru. Ale schopnost a efektivita čínského státu, s jakou reagoval na pohyby a chování občanů, je ohromující. V současné krizi občané stále srovnávají opatření vlastní vlády a jejich účinnost s opatřeními jiných vlád. Neměli bychom se divit, když Čína vyjde z této krize jako vítěz a USA jako poražený. 5. Pátá lekce se týká krizového managementu. Vlády se v zacházení s hospodářskými krizemi, utečeneckou krizí a s teroristickými útoky naučily, že jejich největším nepřítelem je panika. Pokud by lidé po teroristickém útoku museli dlouhé měsíce měnit svoje denní zvyky a nemohli opouštět svoje domovy, dosáhli by tím teroristé svých cílů. Totéž platí o finanční krizi 2008/2009: Pokud by občané tehdy změnili svoje chování, byly by náklady krize ve většině případů vyšší. Poselství těch, kteří rozhodují, proto bylo: Zachovejte klid! Žijte dále! Ignorujte riziko! A nepřehánějte! V dnešní krizi ale musí vlády svoje občany vyzvat ke změně chování tím, že mají zůstat doma. Úspěch vlád do značné míry závisí na jejich schopnosti přesvědčit občany, aby dodržovali pokyny. „Žádnou paniku!“ je v krizi s koronavirem falešné poselství. Aby se podařilo pandemii utlumit, měli by lidé propadnout panice – a změnit drasticky svůj životní způsob. 6. Šestou lekcí je, že koronavirus bude mít silný vliv na mezigenerační konflikty. V souvislosti s debatami o klimatické změně a riziky s ní spojenými vyčítala mladší generace starším, že jsou příliš egoističtí a neuvažují vážně o budoucnosti. Koronavisus tuto dynamiku obrací: Starší občané jsou mnohem náchylnější k této infekci a cítí se ohroženi mladšími generacemi, aby změnili svůj životní způsob. Tento mezigenerační konflikt by se mohl přiostřit, pokud by krize trvala dlouho. 7. Sedmou lekcí je, že vlády budou v určitém okamžiku nuceny k rozhodnutí, zda zabrání pandemii a zničí ekonomiku, anebo akceptují ztrátu mnoha lidských životů, ale zachrání hospodářství. Krize ovšem zdánlivě potvrdila obavy antiglobalistů: Uzavřená letiště a lidé v izolaci by mohli znamenat konec globalizace. Paradoxním způsobem by ale mohla nová antiglobalistická hybnost oslabit ty populistické aktéry, kteří – i když mají v mnohém pravdu – nenabízejí žádná řešení. Krize s koronavirem také dramaticky změní reakci Evropské unie i na všechny krize, se kterými byla v uplynulém desetiletí konfrontována. Rozpočtová disciplína už není ani v Berlíně ekonomická mantra a neexistuje žádná evropská vláda, která by se nyní zasazovala za otevření hranic pro uprchlíky.  Je nutné vyčkat, jak přesně se tato krize projeví na budoucnosti evropského projektu. Už teď je ale jasné, že koronavirus zpochybnil některé základní předpoklady, na kterých Evropská unie stojí. {/mprestriction}  Přeložil Miroslav Pavel z měsíčníku Cicero. Původně vyšel text na ecfr.eu, což je European Council on Foreign Relations (ECFR). Ivan Krastev se narodil 1. 1. 1965 v bulharské Lukovici. Vystudoval univerzitu v Sofii. V současnosti řídí Centrum pro liberální stra-tegii v Sofii a je také členem vídeňského Ústavu pro vědu o lidech. Zde vede výzkum budoucnosti demokracie. Působil ještě v řadě dalších vědeckých institucí v Evropě. Od roku 2015 píše pravidelně sloupky pro mezinárodní vydání New York Times. Letos v březnu obdržel cenu Jeana Améryho za evropskou esejistiku. Jeho hlavním dílem z poslední doby je esej After Europe (Soumrak Evropy), kterou vydal v roce 2017 a zabývá se především rozdělením Evropy nejen na Sever a Jih, ale také na Západ a Východ, což by podle jeho názoru mohlo evropský kontinent politicky roztrhnout. Zodpovědné jsou za to podle něj elity, které se odtrhly od přání a názorů většinové společnosti, především v otázce migrace.  Krastev patří k nejvlivnějším veřejným intelektuálům současné Evropy a jeho brilantně formulované paradoxy nacházejí ohlas také ve Spojených státech. V přístupu k hodnocení současné západní společnosti nepřestává upozorňovat na dvojznačnost revolucí, které proběhly ve druhé polovině dvacátého století a vytvářely dnešek. Zaprvé upozorňuje, že lidskoprávní problematika nastolená v šedesátých letech má v důrazu na osvobozené individuum vliv na sociální soudržnost a negativně ovlivňuje takové entity, jako jsou národ, stát nebo rodina. Zadruhé ukazuje, jak liberalismus osmdesátých let měl kromě zjištění, že stát neví všechno líp, také negativní důsledky v růstu ekonomické nerovnosti. Zatřetí se snaží doložit, že konec studené války znamenal kromě obrovské úlevy a nadějných očekávání také konec strachu politických elit, které ke svému vládnutí už nepotřebují občany, jejichž tlaku se předtím obávaly kvůli udržení vnitřní stability tváří v tvář komunismu. Pokud jde o krizi demokracie, vidí rizika v tom, že až dosud vždy znamenalo rozšíření demokracie také snížení majetkové nerovnosti, což probíhá v současné době přesně naopak. K volání po větší transparentnosti jako záchraně demokracie podotýká, že i tady je proces dvojznačný: větší světlo způsobuje také větší stín. Moderní vládnutí je podle něj managementem nedůvěry. 

Čas načtení: 2019-07-25 08:06:28

Frederik Willem de Klerk: Když zkrachuje Jižní Afrika, padne Afrika celá

Ze všech stran je dnes slyšet, že světové politice chybějí skutečné osobnosti s vizí. Vyplatí se proto připomínat ty osobnosti, které formovaly pozitivně tvář světa v minulém století. Švýcarský deník případně zvolil jednoho z hrobařů apartheidu.   Pane de Klerku, když Africký národní kongres převzal v roce 1994 po konci apartheidu v Jižní Africe moc, slibovala tato strana „lepší život pro všechny“. Byl tento slib z dnešního pohledu splněn? Bohužel odpověď zní ne. Propast mezi bohatými a chudými je větší. Jistě, mnohým se daří lépe, černá střední třída vyrostla, podíl těch nejchudších se snížil. Ale podstatná část Jihoafričanů žije nadále pod existenčním minimem. Na přelomu století jsme ještě zaznamenali hospodářský růst až k pěti procentům. Dnes je hospodářství ve špatném stavu. Dluhy stouply, hrozí recese. Důvodem je špatné vládnutí v posledních deseti letech.   To jsou ty roky, v nichž byl u moci Jacob Zuma. Je tento neblahý vývoj bezprostředním následkem jeho prezidentování?  Zuma zemi velmi škodil. Korupce, která se pod ním velmi silně rozvinula, nás stála miliardy. Pod Zumou byla Jižní Afrika vyrabována úzkou kriminální elitou.    Není stále ještě pro jižní Afriku typická nerovnost důsledkem apartheidu? Africký národní kongres se občas pokouší to takto prezentovat. Ale po 25 letech u moci není příliš důvěryhodné přisuzovat všechnu vinu apartheidu. Skutečností je, že se nedostavily investice, které země potřebuje. Příčinou toho je politická nestabilita, špatný management a korupce. Náš nový prezident Cyril Ramaphosa se to snaží napravit. Bojuje s korupcí, usiluje o stabilizaci měny, vytváří prostředí příznivé pro obchod a zlepšuje kooperaci mezi veřejným a soukromým sektorem. Ramaphosa se drží hodnot, které byly ve středu pozornosti už za Mandely. Jeho postup je správný. Jeho jediným slabým místem je vnitřní rozpolcenost Afrického národního kongresu. V této straně jsou někteří, kteří pracují proti prezidentovi.   Očekávání spojená s prezidentem Ramaphosou jsou veliká. Může být jednotlivec řešením pro všechny problémy jižní Afriky? Ne, jedna osoba nemůže sama vyřešit všechny problémy – ani v Jižní Africe, ani v jiných částech světa. Ale dobrý lídr je velký rozdíl. Bez vůdčí síly Mandely, a při vší skromnosti i mojí, skončila by Jižní Afrika s největší pravděpodobností v občanské válce. Prezident Ramaphosa není sám. Má rozumný tým a silnou vládu, disponuje velkou podporou uvnitř i mimo svoji politickou stranu. Navíc nezná jen politiku, ale i hospodářství. Stal se – čistou cestou – jedním z nejúspěšnějších hospodářských šéfů země. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} S Ramaphosou jste se poprvé setkal v devadesátých létech, když byl vedoucím Mandelova vyjednávacího týmu a generálním tajemníkem Afrického národního kongresu. Jaký jste z něj měl první dojem? Byl tvrdým vyjednavačem, přísný, ale férový, chytrý a čestný.   A Mandela? Setkali jsme se poprvé v prosinci 1989. Přivedli ho přímo z vězení do mé kanceláře, která pak později byla jeho. Při tomto setkání nešlo o to, hovořit o nějakých zásadních otázkách, potřebovali jsme se navzájem poznat, vcítit se jeden do druhého. Po tomto setkání jsem byl přesvědčen, že s tímto mužem je možné udělat obchod. Zapůsobila na mne jeho důstojnost a schopnost naslouchat. Výhodou určitě bylo, že jsme oba dříve působili jako právníci. A k povolání právníka také patří schopnost nedělat předčasné závěry a přemýšlet analyticky.   V devadesátých létech bylo částečně kritizováno, že jste se sice omluvil za škodlivé důsledky apartheidu, ale samotný apartheid jste jako takový neodmítl jako zavrženíhodný. To není pravda. Řekl jsem, že apartheid je špatný. A vždy jsem opakoval, když jsem se stal prezidentem, že jsme v pozici, která je morálně neudržitelná.   Zpět k hospodářství. Politika ekonomické podpory černého obyvatelstva, kterou zastává Jižní Afrika, se stále setkává s kritikou. Mnozí říkají, že tento program, který byl určen pro podporu černého obyvatelstva, pomáhá jen některým. Souhlasíte s tím? Skutečně se tento program realizoval tak, že se obohatili jen někteří jednotlivci, a většina vyšla naprázdno. Za prezidenta Zumy z toho profitovali především ti, kteří byli blízko vládě. To se musí změnit.    V Jižní Africe se vede kontroverzní debata o možném vyvlastňování půdy bez náhrady. Vláda připravuje odpovídající změnu ústavy.  Prezident Ramaphosa oznámil, že taková změna ústavy musí být svázána se dvěma podmínkami: Nesmí poškodit hospodářství, a nesmí ohrozit potravinovou bezpečnost země. Pokud to bude splněno, může dojít k jemné změně ústavy, která se bude především týkat pozemků, které nejsou využívány. Nevěřím, že existuje riziko vyvlastnění pozemků, které jsou zemědělsky využívány. Především by se mělo jednat o pozemky ve městech, které jsou v majetku vlády. Nejde v tomto případě ani tak o zemědělské pozemky, jako o stavební plochy. Lidé nežijí většinou tam, kde pracují. Urbanizace Jižní Afriky rychle pokračuje a tady může být pozemková reforma určitou šancí.   Historická aureola Afrického národního kongresu se rozpadá. Před posledními volbami argumentovali mnozí v Jižní Africe, že by pro demokracii v zemi bylo prospěšné, kdyby Africký národní kongres nezískal absolutní většinu. Vidíte to také tak?  S tím ne úplně souhlasím. Nejsem žádný přívrženec Afrického národního kongresu, nikdy jsem tuto stranu nevolil. Domnívám se, že silná opozice je důležitá. A měl jsem obavy, když jsem viděl, jak pod vedením prezidenta Zumy uvnitř Afrického národního kongresu získává sílu rasismus. Pokud by ovšem Africký národní kongres ve volbách klesl pod 50 procent, objevila by se otázka po koaličním partnerovi. Pokud by se takovým partnerem stali socialističtí Bojovníci za ekonomickou svobodu, došlo by pravděpodobně k radikalizaci Afrického národního kongresu – k politování pro celou Jižní Afriku. Pokud ale Africký národní kongres poněkud ztratí na síle, bude to zdravý vývoj. A také silné poselství pro tuto stranu: Když se nezměníte, ztratíte svoji většinu.   Při volbách bylo také nápadné, že mnozí Jihoafričané, především ti mladí, vůbec k volbám nešli. Co to znamená? Vidím to jako projev normalizace. V ostatních zemích je podíl takových voličů srovnatelný. V devadesátých letech jsme měli situaci, kdy mnozí Jihoafričané mohli vůbec poprvé volit. To vedlo k vysoké volební účasti. Mezitím se ale volby v naší zemi staly „normální“ záležitostí   Jednou jste řekl, že jedním z klíčových faktorů pro úspěch vašich jednání s Mandelou byla schopnost vcítit se do druhé strany. To je schopnost, která ve světové politice v poslední době mizí. Co by bylo potřeba, aby se to změnilo? Jsem hluboce znepokojen tím, jak se ve světě stále více rozšiřuje populismus, také v silných demokraciích. Zdá se, jako by se síly v centru nedokázaly prosadit, jako by radikální elementy přebíraly kontrolu. To je nebezpečí pro budoucnost, pro Evropu, pro Ameriku, pro všechny demokratické státy. Rychlé řešení pro to neexistuje. Základní problém je, že pověst politiků je na mnoha místech tak špatná jako nikdy předtím. To se musí změnit, vždyť šéfové států a vlád mají odpovědnost. Vždy v historii, když se populisté a extremisté dostali k moci, neřešili problémy, spíše způsobovali značné škody.   Jsou politici dnes jiní než před třiceti lety? Pozoroval jsem v posledních letech tendenci, že mnozí jdou bezprostředně po skončení univerzity do politiky. Je mnoho politiků, kteří nikdy nebyli v reálném světě. Když jsem byl mladý, řekl mi otec, který byl sám politikem: Nechoď teď do politiky, napřed vykonávej tu profesi, kterou sis zvolil. Politikem jsem se pak stal v sedmatřiceti letech, a vyplatilo se to. Díky profesním zkušenostem jsem znal potřeby obyvatelstva.   Americký prezident Trump se stal politikem také poměrně pozdě. Tím by vaše kritérium splnil. Jak ho hodnotíte? Trumpovi skutečně není možné předhazovat, že je klasickým profesionálním politikem. Ale ne každý obchodník je také výjimečným prezidentem. Vnímám ho velmi kriticky. Integrita je důležitým předpokladem pro řízení. U Trumpa tuto integritu nevidím.   Ve vaší nadaci (Global Leadership Foundation) radí bývalí šéfové států a vlád prezidentům po celém světě. Poradil byste i Trumpovi? Jsme zaměřeni na rozvojové země, a tam se pokoušíme diskrétně radit. Zda bych radil Trumpovi? Vždyť neposlouchá ani svoje vlastní poradce. Proč by měl poslouchat nás?   Mohla by pro něj být zajímavá zkušenost s apartheidem, proti kterému byly vyhlášeny mezinárodní sankce. Trump také rád používá sankce, aby dosáhl svých cílů. Co si o tom myslíte?  Nevěřím na sankce. Měly by se používat jen ve zcela specifických případech. A mělo by se jednat o účinné sankce. V případě Jižní Afriky sankce dokonce potřebné reformy zbrzdily. Mnozí běloši si tehdy říkali: Kdo jsou, aby nám říkali, co máme dělat? S kampaní proti sankcím bylo vždycky možné vyhrát volby. Navíc sankce zpomalovaly hospodářský růst. Když hospodářství rostlo, bylo potřeba více pracovních sil. A rasová segregace se stala překážkou.   Jižní Afrika je hospodářsky stále ještě vedoucí zemí kontinentu. Do jaké míry je země modelem pro celý kontinent? Když zkrachuje Jižní Afrika, zkrachuje celá Afrika. Země je určena k tomu hrát významnou roli na celém kontinentu, zejména v subsaharské Africe.   Nebude to jednoduché. Výzvy pro Afriku jsou veliké.  Afrika je probouzející se obr. Disponuje obrovskými prostory, které se mohou zemědělsky využívat. Má mladé obyvatelstvo. Afrika je trhem se stovkami miliónů spotřebitelů. Mnoho afrických států se pohybuje správným směrem, směrem k demokracii, právnímu státu a rozumné hospodářské politice. Přirozeně je zde stále ještě dost problémových zemí. Celkově ale Afrika hledí vstříc velmi pozitivní budoucnosti. {/mprestriction}  Přeložil Miroslav Pavel.   Frederik Willem de Klerk (* 18. 3. 1936 v Johannesburgu) je bývalý prezident Jihoafrické republiky a nositel Nobelovy ceny míru. Spolu s Nelsonem Mandelou se podílel na destrukci politiky rasové segregace, tzv. apartheidu v JAR. Původně advokát byl v roce 1969 zvolen do parlamentu. V roce 1978 se stal členem jihoafrické vlády, ve které byl na různých pozicích celkem 11 let. Prezidentem JAR byl zvolen 15. září 1989. Po svém nástupu do funkce odsoudil apartheid a nechal z vězení propustit Nelsona Mandelu. Umožnil obnovení politické činnosti Afrického národního kongresu.

Čas načtení: 2014-09-14 12:00:00

Jak najít a poznat dobrého výživového poradce?

V posledních letech se rozmohl trend zdravého stravování a lidé jdou, díky bohu za to, do sebe a snaží se se svým životem něco udělat. Čím dál více jedinců si uvědomuje, že bůček a tlačenka mohou být hřebíkem do rakve. Ovšem rapidně změnit životní styl není tak jednoduché a pokud se pro tento krok r ...

Čas načtení: 2024-02-14 08:21:00

Spadáte pod NIS2? Poradíme, jak splnit požadavky evropské směrnice a maximalizovat ochranu vaší IT infrastruktury

Praha 14. února 2024 (PROTEXT) - Cílem evropské směrnice NIS2 je výrazně posílit a zabezpečit evropský kyberprostor. Oproti předchozí směrnici zásadně rozšiřuje oblast působnosti a povinností pro poskytovatele služeb důležitých pro fungování společnosti. V České republice se dotkne více než 6 000 soukromých i veřejných subjektů - od energetiky, zdravotnictví, potravinářství nebo chemický průmysl přes dopravu, bankovnictví, vodárenství, výrobu potravin či digitální infrastrukturu po poštovní a kurýrní služby, nakládání s odpady, veřejnou správu a mnoho dalších odvětví. Nové povinnosti by měly být ukotveny v národní legislativě (ZoKB a některých dalších předpisech) do poloviny října 2024. Vzhledem k poměrně složitému procesu implementace i nedostatku specializovaných IT profesionálů na trhu nedoporučujeme organizacím, které pod NIS2 spadají, příliš otálet, říká Vladimíra Tesková, spoluzakladatelka, spolumajitelka a COO české technologické a vývojářské společnosti TeskaLabs.Log management – efektivní ochrana IT infrastruktury i nástroj ke splnění požadavků NIS2Jako jeden z nástrojů ke splnění nových požadavků doporučuje Vladimíra Tesková log management, který lze vnímat jako deník, do něhož systém nebo aplikace zapisují veškeré své aktivity. Pokud něco nefunguje tak, jak má, můžeme se snadno do toho deníku vrátit a zjistit, co se stalo. Log management má několik zásadních funkcí. „Za prvé funguje jako hlídač bezpečnosti. Pokud se někdo nebo něco pokusí o neoprávněný přístup, logy nám to ukážou podobně, jako by bezpečnostní kamera nahrála podezřelou aktivitu. Za druhé ho můžeme vnímat jako zachránce v případě problémů. Pokud totiž systém nebo aplikace selžou, logy nám pomohou zjistit, proč k tomu došlo,“ říká Vladimíra Tesková. Log management může být i dobrým zpravodajem o návycích uživatelů. Logy umí poreferovat o tom, jaké funkce lidé využívají, kolik času tráví na jednotlivých stránkách apod. „Zásadní je také compliance – soulad s pravidly a jejich dodržování. Díky log managementu splňuje vaše organizace také povinnosti, které ukládá ZoKB č.181/2014 Sb., VoKB č. 82/2018 Sb., ČSN/ISO 27001:2013 a směrnice NIS 2,“ doplňuje Vladimíra Tesková.Jak poznat kvalitní log management?Ne všichni poskytovatelé log managementu poskytují kvalitní produkt a službu. Co by tedy měl moderní log management splňovat? Podle Vladimíry Teskové patří mezi základní požadavky:snadná a intuitivní práce s nástrojem,rychlá kontrola dat za pomoci připravených vizualizací,možnost rozšíření sady dashboardů o nové vizualizace,nástroj bez historického zatížení a technologického dluhu,bezproblémové připojování i nestandardních zdrojů logů,tvorba vlastních detekčních pravidel bez nutnosti složitého programování,vysoká propustnost logů (EPS),možnost rozšíření na plnohodnotný SIEM,licenčně neomezené datové úložiště,zamezení likvidace dat v případě překročení objemu dat v rámci licence,pravidelné aktualizace technologie,splnění veškerých legislativních požadavků (ZoKB, VoKB, NIS2 apod.).Jak funguje LogMan.io?Firma TeskaLabs se specializuje na vývoj vlastních produktů a na služby v oblasti kybernetické bezpečnosti, které využívají mnohé firmy i veřejné instituce u nás i v zahraničí. Klíčovými produkty firmy je LogMan.io, nástroj pro sběr, analýzu a archivaci logů, LogMan.io PLUS pro sběr, analýzu a archivaci logů s vybranými korelačními pravidly a TeskaLabs SIEM, plnohodnotný SIEM jako další krok po nasazení Logman.io.Samotný LogMan.io poskytuje detailní dokumentaci v případě kritického incidentu dle platné legislativy (ZoKB, GDPR, NIS2 nebo ČSN ISO 27001:2013). Kromě toho dokáže najít původ incidentu, nahrává veškeré dění v IT struktuře společnosti, nabízí úplný přehled o veškerých datech v IT infrastruktuře a zajišťuje auditní stopu. LogMan.io se může pochlubit také bezkonkurenčním výkonem v podobě až 500 000 EPS (události za sekundu), které je schopen zpracovat. V porovnání s maximálně 10 000 EPS jiných dodavatelů jde o skutečně úctyhodné číslo. Důležité je i to, že analýza dat probíhá v reálném čase a data jsou uchovávána v nezměnitelné podobě.LogMan.io je zároveň připraven k okamžitému a jednoduchému nasazení v jakémkoliv IT prostředí a umožňuje snadnou rozšiřitelnost na plnohodnotný TeskaLabs SIEM. Díky včasné a přehledné detekci problémů ochrání důležitá a citlivá data ve všech typech organizací. Rozsáhlé možnosti využití pak LogMan.io nabízí pro Business Inteligence, Big Data a Machine Learning.TeskaLabs nabízí několik možností nasazení produktu, a to formou dodání společně s hardwarem, ve virtualizované prostředí, prostřednictvím softwarové licence nebo jako komplexní servis. Firma má k dispozici vlastní tým elitních vývojářů a programátorů, stejně jako expertů na kyberbezpečnost i směrnici NIS2. „Proto můžeme zákazníkům vždy poskytovat řešení na míru a v případě jakýchkoliv požadavků zareagovat mimořádně rychle,“ zdůrazňuje Vladimíra Tesková.Snažíme se změnit přístup firem ke kybernetické bezpečnostiSměrnici NIS2 vidí Vladimíra Tesková jako velkou příležitost k tomu, aby soukromá i veřejná sféra začala vnímat otázky kyberbezpečnosti opravdu vážně. I vzhledem k požadavkům NIS2 a ZoKB poptávka po kvalitním řešení kyberbezpečnosti stoupá, mnoho manažerů a majitelů firem však vnímá nová nařízení jen jako nutné zlo.„Výjimkou jsou samozřejmě ti, kteří se s nějakou formou destruktivního kyberútoku už setkali, a přišli tak o zásadní data, ať už jde o výrobní či finanční dokumentaci, klientské databáze a další citlivé informace, i zákazníky,“ dodává Vladimíra Tesková.„Také proto jsme s našimi partnery počátkem listopadu uspořádali pro majitele a manažery organizací odbornou konferenci, kde jsme se věnovali nejen otázkám NIS2, ale důležitosti kyberbezpečnosti obecně. Edukaci v této oblasti totiž považujeme za jeden z důležitých prostředků k tomu, abychom pomohli sesadit Česko z předních příček v souvislosti s počtem kybernetických incidentů. Naším cílem je, aby byla nová pravidla bezpečnosti vnímána především jako přínos pro firmy i jejich zákazníky a potažmo i pro celou ekonomiku, a ne jako další byrokratická a finanční zátěž,“ uzavírá Vladimíra Tesková.Více na http://www.teskalabs.com, logman.io a na sociálních sítích LinkedIn, Facebook nebo X. TeskaLabsTechnologická společnost TeskaLabs se dlouhodobě zabývá vývojem pokročilých softwarových produktů pro kybernetickou bezpečnost, jako jsou SIEM, Logmanagement a PKI řešení kybernetické bezpečnosti, které pomáhají firmám plnit vysoké bezpečnostní standardy v této oblasti.Firmu založili Aleš Teska a Vladimíra Tesková v roce 2014. Oba už v tu dobu měli za sebou i další úspěšné společné projekty, mj. systém pro mobilní operátory, který monitoruje kvalitu služeb, nebo online nástroj projektového managementu.Z původního ostře sledovaného startupu nabízejícího řešení pro zabezpečení mobilních aplikací a bezpečné připojení mobilních zařízení do firemních sítí se postupem času stala renomovaná technologická společnost v oblasti kybernetické bezpečnosti.Velký podíl na tom mělo nejen přestěhování do Londýna, ale také účast v náročném programu prestižního globálního akcelerátoru TechStars, v němž byl TeskaLabs prvním českým startupem. Díky tomu si TeskaLabs vybrala britská pobočka firmy Cisco do svého programu podpory začínajících technologických firem.Služby a bezpečnostní řešení od TeskaLabs využívají firmy a instituce napříč odvětvími – např. O2, IKEM, TV Nova, TV Prima, Linet, AXA, Heureka, MPSV, Jablotron, Innogy, Axenta aj.Firma má pobočky v Praze a Londýně.  

Čas načtení: 2021-04-08 21:07:29

Josef Bernard Prokop: V literatuře jsem „všežravec“

Psaní, varhany, rozhlas – jsou tři hlavní pilíře práce rozhlasového moderátora, varhaníka a spisovatele Josefa Bernarda Prokopa, autora Lucemburské pentalogie, která vyšla i v audio verzi, série detektivek s paní Grimmovou, který v současné době dodělává knížku z konce husitských bouří.      Narodil jste se v Praze pod Vyšehradem a jste křtěný Vltavou. Jaký jste byl kluk a co vás bavilo?  Byl jsem normální zlobivý kluk, nějaká ta třídní, ředitelská důtka. Bavila mě spousta věcí, to je, myslím, v tom věku běžné, člověk se podvědomě snaží poznat co nejvíc, aby později měl z čeho vybírat. Hodně jsem četl, sportoval, poslouchal hudbu a hrál na klavír. A vymýšlel příběhy. To mě bavilo.   Vystudoval jste hru na varhany, klavír a hudební vědu. Co vás přivedlo ke studiu varhan, na které stále hrajete a pořádáte koncerty nejen u nás, ale i v Evropě? Když mi bylo tak sedm, dostal jsem od Ježíška gramofonovou desku, LP, mám ji dodnes, patřičně ohranou. Byly na ní varhanní skladby Johanna Sebastiana Bacha a já jsem se při poslechu zamiloval do toho neskutečně krásného nástroje, který umí tolik zvuků, barev, odstínů. Dodnes mě to nepustilo… Dozvěděl jsem se, že musím nejdřív umět dobře na klavír. A tak jsem začal cvičit pilněji. Chodil jsem tehdy ministrovat, i když se to v té době nedoporučovalo, a uprosil jsem jednou pana faráře, abych si mohl zahrát, pod dohledem pana kostelníka jsem mohl zkusit na varhanách, co jsem se zatím naučil na klavír. Znělo to docela dobře. Strýc byl amatérský varhaník, takže první poučení co a jak jsem dostal od něj. A pak už jsem začal varhany studovat. Je to nádhera i dřina. V zimě mrznete, v létě bývá často v kostele dost teplo, každé varhany jsou jiné – jiná menzura a ponor kláves, pedálu, jiné rejstříky a jiný zvuk rejstříků. Hrát oběma rukama i oběma nohama je fyzicky náročné a vyžaduje to koncentraci, je to skvělá relaxace. Varhany v Čechách byly po době komunistického vládnutí v hrozném stavu. Kromě několika málo nástrojů, které byly příliš na očích, než aby se nechaly zpustnout. Naštěstí už se velkou část těch zanedbaných podařilo uvést do dobrého stavu. Díky armádě farářů, farníků, varhanářů a mnoha dalších. Měl jsem to štěstí zahrát si víckrát na velké nástroje ve Francii, Španělsku a Německu, Rakousku a dalších zemích. Ale i malé nástroje v zapadlých vsích znějí často překvapivě a krásně. To by bylo na dlouhé povídání.     V roce 1992 jste udělal konkurz na moderátora do Českého rozhlasu a od té doby jste provázel posluchače řadou hudebních přímých přenosů a koncertů. Také jste autorem řady rozhlasových pořadů s hudební a literární tematikou. Od roku 2020 provázíte posluchače na ČRo Dvojka v Nedělním Dobrém ránu. Co vás na práci „rozhlasáka“ baví? O konkurzu mi tehdy řekl naši a dotlačili mě, abych tam šel. Já moc nedoufal, že bych se do rozhlasu mohl dostat. Při takové konkurenci… A kupodivu, z nějakých sto, sto padesáti lidí vybrali deset a mě mezi nimi. Ještě týž den jsem si smlouval první službu se šéf hlasatelkou Hankou Maškovou, skvělým člověkem i rozhlasákem. A najednou jsem mluvil na mikrofon a učil se od těch, které jsem předtím poslouchával na druhé straně vysílacího procesu. Byli skvělí a pomáhali začátečníkovi, jak mohli… tehdy jsme se střídali mezi stanicemi, začínal jsem na Praze, byl párkrát na Radiožurnálu a zůstal na Vltavě. A pak jsem nejen provázel přenosy a koncerty – byl jsem programový hlasatel, moderátor, hudební redaktor – později jsem napsal asi dvě stě padesát pořadů, spolupracoval jsem několik let i s literární redakcí. V minulém roce jsem se vrátil tam, kde jsem začínal – na Dvojku, někdejší Prahu, a stal se součástí týmu Nedělního dobrého rána. Je to krásná práce a je tam velmi dobrá společnost – od skalních rozhlasáků, přes režiséra, publicisty, básníky až po botanika anebo lékaře. Uznejte, že to stojí za to. Každý to děláme jinak, ale věřím, že se to posluchačům líbí.   V roce 2014 jste debutoval jako spisovatel prvním dílem z Lucemburské pentalogie, historickým románem Karel IV – Tajný deník. Proč právě Karel IV a jeho rod? Někde jste řekl, že někteří z vašich předků byli ve službách u dvora Otce vlasti, Karla IV… Já jsem Karla IV. měl vždycky v úctě a oblibě. A protože jsem sedm let chodil do školy na Malé Straně, často jsem procházel pod Mosteckou věží a sledoval jeho sochu. Pokud jsem měl pocit, že se mračí, většinou jsem pak ve škole dostal špatnou známku. Když jsem si o něm později přečetl, nevycházel jsem z údivu, co ten člověk všechno dokázal! Léta jsem psal povídky, skeče a scénky a chtěl jsem se pustit do něčeho většího. Měl jsem víc nápadů a nemohl se rozhodnout, čím začít. A zase mi pomohla procházka po Karlově mostě. Když jsem docházel na malostranský břeh, měl jsem pocit, jako by mě někdo pozoroval. Zvedl jsem hlavu a nad sebou opět zahlédl císařovu tvář. Tentokrát jsem měl dojem, že se usmívá, asi pochybovačně, nebo vyzývavě – dokázal bys o mě napsat? A tak jsem se pustil do psaní knihy. Snad se to povedlo, to ať posoudí čtenáři. A ano, několik mých předků se pohybovalo na Karlově dvoře v jeho blízkosti. Je to rodinná tradice a historické prameny ji potvrzují.   V třídílné sérii Baronka Grimmová jste si vybral detektivní žánr a stvořil zvídavou dámu, baronku Marii Terezii Annu Grimmovou, která žije s přáteli na zámku v Kostelci. Co vás přivedlo k detektivce, a měl jste předobraz pro tohoto „detektiva v sukních“?  Nelly Grimmová je podle skutečné postavy. A kostra se skutečně našla. Město Kostelec existuje, jen se jmenuje maličko jinak. A psaní románů o ní s detektivní zápletkou je pro mě aktivní odpočinek. První jsem napsal po třetím Karlovi, kdy jsem potřeboval trochu změnit literární a dobové klima, ale zase ne moc. Ta starosvětská atmosféra je uklidňující, měl jsem ji moc rád už jako dítě. S mojí babičkou, rovněž dámou ze staré školy, jsme tetu Nelly navštěvovali ještě za minulého režimu. Žije dodnes a má se čile k světu. A já mám díky ní spoustu dalších námětů.   Lucemburská pentalogie vyšla také v audio verzi a skvěle ji načetli Jiří Dvořák a Marek Holý. Knihu Marie Terezie načetli Hana Maciuchová a Otakar Brousek ml. a herec Aleš Procházka je skvělým interpretem knihy Sámo. Jak jste spokojen s interprety? Neuvažoval jste o tom, že byste některou ze svých knížek načetl sám?    Měl jsem velké štěstí, že už moje prvotina Karel IV. – Tajný deník zaujala Martina Pilaře, šéfa vydavatelství One Hot Book a ten mě oslovil, jestli bych souhlasil s audio podobou v podání Jiřího Dvořáka – musel bych být blázen, abych odmítl! Přiznám se, že kdykoliv si představím císaře Karla, mám pocit, že promlouvá tím krásným kultivovaným hlasem z audioknihy. A pak přibyly další knihy a další interpreti – abych to vzal chronologicky – Marek Holý, Aleš Procházka a Hana Maciuchová s Otakarem Brouskem ml. Co si autor může přát víc? Co jméno, to vynikající umělec! Snad je to i trochu uznání pro ty moje knížky, když je dostali tak dobří herci… Ostatně, moc mě potěšil Jiří Dvořák, když v jednom rozhovoru, který se týkal audioknihy Karel IV. řekl, že hlouposti by nečetl. Audio podoba dává knize zase jinou dimenzi. Nemusíte se soustředit na písmo, vnímáte rovnou vyřčené slovo. A ta slova můžete číst mnoha způsoby, ale v ústech zmíněných interpretů dostávají přesné významy, které autor zamýšlel. Já sám už jsem měl to potěšení načíst své detektivní příběhy paní Grimmové pro KTN, kde s velkou radostí už řadu let načítám knihy. Je to smysluplná nádherná práce, kterou dělám moc rád.   V roce 2020 vám vyšla kniha Třicetihlavá saň aneb Ve službách mocných, kterou jste napsal podle dochovaných rukopisných Pamětí barona Filipa. Pracujete na další knížce?  Samozřejmě. O nápady nemám opravdu nouzi. Dodělávám knížku z konce husitských bouří a chystám se pak na dobu o pár století později a potom bych rád do současnosti. A protože docela často dostávám dotazy, jestli bude další paní Grimmová, rád bych se k ní zase vrátil. Když bude mít úspěch baron Filip, tedy Třicetihlavá saň, mám připravené pokračování. A nápady mám na další a další…   Jaký jste čtenář? Máte oblíbené autory nebo knížku? Jsem vášnivý čtenář, ale správně se říká, co člověk nenačte v dětství a rané dospělosti, těžko stíhá později. Je na to málo času. Tedy na oblíbenou četbu. Číst musím literaturu, potřebnou k psaní. Knihy tištěné, i virtuální. Kdybyste viděla můj počítač a pdf a doc soubory, které jsem musel pročíst, anebo alespoň prolistovat, pochopila byste. Pro jednu knihu jsou to stovky souborů, některé mají dvě stě, tři sta stran. A pro jednu malou zmínku o něčem musíte hledat a hledat. V literatuře jsem, jak se říká „všežravec“: Mám rád antické autory, italskou renesanční poezii, samozřejmě Shakespeara, Moliera, jejich hry se dají dobře poslouchat, i číst, ale i sira Artura Conana Doyla a jeho Sherlocka Holmese, Simenona, Gardnera, Chestertona, Galsworthyho, Čapka, Poláčka, Vančuru, Jirotku a další a další. Co mi přijde pod ruku a co mě nějak zaujme.   Umíte odpočívat? Jak rád trávíte chvíle volna? S tím volným časem je to horší, ale jeho zbytky si pečlivě hlídám. Procházky s psíkem, jízda na kole, cestování, když je čas a smí se to, lyžování a aktivní lenošení, relaxace.   Josef Bernard Prokop pochází z Prahy. Vystudoval hru na varhany a klavír a hudební vědu. Od roku 1992 působí v Českém rozhlase. Napsal a realizoval několik set rozhlasových pořadů, je autorem dvanácti knih a tří divadelních her, jako spoluautor napsal s Antonínem Moskalykem několik televizních scénářů. Do jeho Lucemburské pentalogie patří knihy Karel IV – Tajný deník, Karel IV – Císař a císařovna, Karel IV – Císař a synové, Václav IV – Tajná kronika velké doby malého krále a Zikmund Lucemburský – Tajné vzpomínky. V sérii detektivních románů Baronka Grimmová vyšly knihy Paní Grimmová se představuje aneb Případ zapomenuté vraždy, Paní Grimmová a případ mrtvého lichváře aneb Zimní případ, Paní Grimmová a případ továrníka na penzi aneb Jarní případ. Napsal také knihy Marie Terezie: Symfonie života velké císařovny, Sámo – Velký vládce Čechů a tajný vyslanec krále Chlothara a Třicetihlavá saň aneb Ve službách mocných. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2017-01-27 15:48:02

Můžu to zvednout? Jak poznat otravná volání na iPhone.

Také vás vytáčí otravné telefonáty nabízející úžasné pojištění, půjčku nebo průzkum trhu? I pro iPhone existují aplikace, které vám prozradí, zda volající není právě takový otrava. Můžu to zvednout? Určitě znáte weby, kam zadáte číslo a oni vám ukáží, zda je číslo otravné, nebo v pořádku. Zásadní problém těchto služeb je, že problematické číslo nezjistíte ... Číst dál The post Můžu to zvednout? Jak poznat otravná volání na iPhone. appeared first on iPhone v kapse.

Čas načtení: 2024-04-24 08:49:13

Jak poznat, že máte vysokou hladinu kortizolu?

Vysoká hladina kortizolu může nastat z důvodu stresu i nevhodného jídelníčku. Jedná-li se o občasný stav, je to v pořádku. Pokud je ovšem hladina kortizolu vysoká neustále, máte zaděláno na problém. Proč je kortizolu věnováno tolik pozornosti? Zájem o to, jaká hladina kortizolu v lidském těle je běžná a kdy je nutné ji snížit, se ve společnosti zvýšil kvůli sociálním sítím. Hashtagy na TikToku, ve kterých se objevují zmínky o tomto hormonu, mají přes stovky milionů zhlédnutí a velký nárůst ve vyhledávání informací o kortizolu zaznamenal také Google. Jste-li aktivní na sociální sítí TikTok a zajímáte-li se o zdravý životní styl, možná jste viděli několik videí, ve kterých se hashtagy #cortisollevels objevily. Jak to s tím kortizolem vlastně je, jak poznat jeho nadbytek a kdy je naopak jeho vylučování zcela v pořádku a nemusíte se jím nijak zabývat? Nadbytek kortizolu v těle z lékařského hlediska Cushingův syndrom či hyperkortizolismus je označení pro stav, kdy se v těle neustále vytváří nadbytek kortizolu. Za jeho produkci je zodpovědná kůra nadledvin a kortizol pomáhá lidskému organismu v zátěžových situacích. Jakmile ale začne tělo produkovat kortizol ve větší míře než je nezbytně nutné, není něco v pořádku a je na čase začít hledat příčiny. Jak se vysoká hladina kortizolu projevuje? Mezi nejčastější projevy vysoké hladiny kortizolu v těle patří: náhlý přírůstek hmotnosti v oblasti horních zad a celkové zakulacení obličeje zvýšený výskyt modřin na kůži časté bolesti hlavy potíže se soustředěním častá únava tvorba akné podrážděnost Proč dochází k vysoké hladině kortizolu? Jaké jsou vlastně důvody toho, že se se hladina kortizolu pohybuje ve vysokých hodnotách? Stres Viníkem číslo jedna je stres. Ten je v moderní době všudypřítomný a je velice obtížné před ním utéct. Jak jsme již naznačili v úvodu, k tvorbě kortizolu dochází během zátěžových situací, což právě stresové situace jsou. Jste-li... Čtěte více Příspěvek Jak poznat, že máte vysokou hladinu kortizolu? pochází z Extrakrasa.cz - magazín o módě, kráse a bydlení

Čas načtení: 2024-05-21 13:14:52

Od aut po záplavách ruce pryč. Poznat je naštěstí nemusí být složité, hodně prozradí i zápach

Bleskové povodně po nečekaných přívalových deštích bohužel v posledních letech nejsou ničím zvláštním. Velká voda se bohužel často podepíše jak na obydlích, tak i na autech. Poradíme vám, jak zaplavené auto poznat a na co si dát při kontrole pozor. Zápach i zbytky po povodni Podle odborníků existuje řada indicií, které vám napoví, že auto […]

Čas načtení: 2026-01-28 17:39:50

Jak poznat, že máte doma špatnou vlhkost a jak to napravit?

Špatnou vlhkost doma většina lidí pozná dřív na sobě než na přístroji. Při suchém vzduchu se objevuje pálení očí, vysušený nos, škrábání v krku a horší spánek. Ráno se člověk budí neodpočatý, i když spal dostatečně dlouho. V bytě se Read More Jak poznat, že máte doma špatnou vlhkost a jak to napravit? The post Jak poznat, že máte doma špatnou vlhkost a jak to napravit? first appeared on Radírna - Internetová online poradna.

Čas načtení: 2026-05-05 10:32:49

Jak poznat dobrou soukromou kliniku? Toto si prověřte ještě, než se objednáte

Jak poznat dobrou soukromou kliniku? Toto si prověřte ještě, než se objednáte redakce Út, 05/05/2026 - 10:32 Zdraví a Krása Klíčová slova: atodamedical.cz soukromá klinika jak poznat kvalitní soukromou kliniku Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Je to lepší než v nemocnici? České zdravotnictví je v celosvětovém měřítku na velmi dobré úrovni a podle nedávných průzkumů je s jeho úrovní vyloženě spokojeno 62 % Čechů a dalších 22 % k němu má neutrální postoj.Přesto se stále více lidí obrací na soukromé kliniky, a to z jednoho prostého důvodu: čekací doby v nemocnicích se často táhnou týdny i dlouhé měsíce (na endoprotézu si počkáte běžně i rok) a v nabitých ordinacích lékaři jednoduše nemůžou pacientovi při běžném vyšetření věnovat tolik času. Soukromá zdravotní péče naopak nabízí dřívější termíny a důraz na individuální přístup. Nabídka soukromých zařízení je dnes pestrá, jejich kvalita se ale liší. Hezký interiér a milá recepční ještě neznamená skvělou péči. Na co se tedy při výběru soukromé kliniky zaměřit? Fakt: Téměř čtvrtina odborných ambulancí dává termíny za 3 a více měsíců. Kvalifikace lékařů a více specialistů na jednom místě Prvním krokem je ověřit, kdo vás vlastně bude vyšetřovat. Při výběru se podívejte, zda jsou na webu dohledatelné profily lékařů, jejich praxe a případně i vědecká činnost. Signálem kvality je také provázanost oborů a celkové péče na klinice. Pokud sdružuje různé specialisty, výrazně se tím zvyšuje šance na rychlou a přesnou diagnostiku bez nutnosti přebíhat mezi různými pracovišti po celém městě. Ptejte se také, zda soukromý lékař působil i v nemocničním prostředí. Praxe ve větším zdravotnickém zařízení bývá zárukou toho, že lékař pracoval na složitějších případech a má dobré zkušenosti. Fakt: Přibližně 50 % všech lékařů působí v soukromém sektoru. U zubních lékařů je soukromý sektor zcela dominantní. Transparentní komunikace cen Ne každá soukromá klinika má smlouvu se zdravotními pojišťovnami (nebo jen s některými) a za zákroky a vyšetření tedy musíte zaplatit. Dobrá klinika tyto informace jasně a srozumitelně komunikuje ještě před vaší první návštěvou. Také by vám měli pracovníci vždycky sdělit, zda jsou v daném vyšetření zahrnuty kontroly, a jak se postupuje, pokud si situace vyžádá další kroky. Reference a recenze – co říkají ostatní pacienti Internetové recenze berte jako jeden ze střípků celkového obrazu, ne jako jediný zdroj pravdy. Přesto mají svou váhu – a to zejména tehdy, když je jich hodně a jsou konkrétní. Desítky podrobných recenzí, kde lidé popisují průběh vyšetření, přístup lékaře i komunikaci po zákroku, už má určitě nějakou hodnotu. Stejně cenné bývá doporučení z okolí. Osobní zkušenost někoho, koho znáte, je vždycky k nezaplacení, proto se nejprve poptejte ve svém okolí. Přístup k pacientům a způsob komunikace Dobrá soukromá klinika se vyznačuje tím, že vyšetření trvají déle než v nemocnici, jsou celistvější a nejste jen „další číslo v pořadí“. Personál by měl klidně a vstřícně odpovídat na všechny vaše otázky a skutečně vám naslouchat – bez pocitu, že ho zdržujete, protože má za dveřmi dalších 10 lidí. Kdy soukromá klinika nestačí? Je fér říct si, že soukromá klinika není řešením na vše. Při závažných chirurgických zákrocích, akutních stavech nebo složitých multioborových případech je často stále lepší zvolit klasickou nemocnici. Je tam dobré zázemí, týmy specialistů a intenzivní péče, které ambulantní soukromé pracoviště ze své podstaty často nemůže nabídnout. Ovšem dobrý soukromý lékař vám to sám otevřeně řekne a v případě potřeby pacienta nasměruje právě do nemocnice. Tam, kde soukromá zdravotní péče skutečně vyniká, jsou preventivní prohlídky, včasná diagnostika, specializovaná ambulantní vyšetření a holistická péče, kde záleží na čase i osobním přístupu.       Zdroje: https://www.atodamedical.cz/ https://zpravy.aktualne.cz/domaci/pruzkum-se-zdravotnictvim-je-spokojeno-62-procent-cechu-trap/r~717aadfed9b511efae9c0cc47ab5f122/ https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/objednaci-lhuty-u-lekare-nekdy-musi-pacienti-cekat-i-nekolik-mesicu-358599 https://www.ceskovdatech.cz/clanek/112-dostupnost-zdravotni-pece-v-cesku/ Přidat komentář Zdroj úvodního foto https://www.pexels.com/cs-cz/foto/doktor-oblicejova-maska-lekar-zkrizene-paze-6627927/ Soukromých klinik je v ČR stále více a lidé je mnohdy volí jako alternativu návštěvy klasické nemocnice, kde jsou často dlouhé čekací lhůty a pacientovi nelze věnovat tolik času. Než se objednáte, vyplatí se ovšem vědět, na co se zeptat i kdy zbystřit. Následující kritéria platí bez ohledu na to, zda hledáte soukromou kliniku v Praze nebo kdekoli jinde v Česku. Text obsahuje reklamní sdělení. 

Čas načtení: 2024-02-16 08:38:47

Jak poznat, že si s vámi jen hraje?

Je to láska na celý život nebo to s vámi nemyslí vážně? Otázku, zda to se mnou myslí vážně, si za svůj život položí téměř každá žena. Ne nadarmo se totiž říká, že muži jsou z Marsu a ženy z Venuše. Někdy je proto nutné věnovat pozornost i těm nejmenším detailům. Jen tak totiž zjistíte, zda si s vámi partner je hraje nebo to naopak myslí vážně. Neustále vám ruší společné plány Domluvíte si nějaké společné plány, ale on je na poslední chvíli zruší? Občas se může stát, že je nutné dodělat nějakou práci, nastane rodinná krize a podobně, ale jestliže se to děje pravidelně a vy už dopředu počítáte s tím, že společně plány vám partner na poslední chvíli zruší, přestaňte s ním ztrácet čas. Nemůžete se na něj spolehnout Ruku v ruce s prvním varovným znamením jde i to druhé – nespolehlivost. Slíbí vám, že něco udělá, ale pak na to absolutně zapomene? Ano, muži velmi často zapomínají na vykonávání domácích prací a podobně, ale pokud skutečně víte, že se na něj nemůžete spolehnout, pravděpodobně nebude ten pravý. Neznáte jeho rodiče ani přátele Jste spolu již několik měsíců, ale stále vás neseznámil se svými rodiči ani přáteli? Zpozorněte. Muži, kteří mají jasno a chtějí se svými partnerkami strávit budoucnost, je představí své rodině a přátelům. Tím si akorát potvrdí, co již dávno vědí – že je to ta pravá. Neustále se vymlouvá Máte pocit, že vám partner něco tají a o svých plánech nikdy nemluví konkrétně? Neustálé mlžení a výmluvy rozhodně nejsou dobrým znamením. Často totiž mohou znamenat, že si s vámi pouze hraje a třeba má někde i rodinu či druhou partnerku. Nedává vám najevo, že vás miluje Máte pocit, že je chladný, odtažitý a ani malými gesty vám nedává najevo, že mu na vás záleží? Nemusí... Čtěte více Příspěvek Jak poznat, že si s vámi jen hraje? pochází z Extrakrasa.cz - magazín o módě, kráse a bydlení

Čas načtení: 2008-10-15 00:00:00

Misionářův návrat

Nevím, jestli to víte, ale je to o penězích. Aneb co tím povídkář chtěl říct. Celý život jsem strávil v Jižní Americe. Už od mládí jsem se chtěl vydat do dalekých krajin, poznat neznámé, poznat jiné lidi – poznat svět. Pocházel jsem z bohaté rodiny, otec byl kupec, stejně tak i můj děd a Bůh ví, kdo ještě před ním. Měl jsem štěstí v neštěstí – narodil jsem se až jako čtvrtý, o nějakém dědictví jsem si mohl nechat jen zdát. Obchodníky se stali mí starší bratři. Díky tomu, že jsme zámožný rod, mohli si naši rodiče dovolit takový luxus a dopřát nám dobrého vzdělání. Nejdříve nás vyučovali soukromí učitelé, nebyli nejlepší, ale špatní také nebyli. Pak jsem i s bratry vstoupil na jezuitskou kolej. Vydržel jsem tam nejdéle – do konce. Marcus, můj nejstarší bratr, se brzy vrátil domů a začal pomáhat otci s obchodem. Pak pomalu odešli i ostatní bratři a na mne toho doma moc nezbylo, hlavně proto jsem zůstal. Pak jsem se rozhodl, bylo to těžké rozhodnutí, ale vím, že jsem jednal správně. Mohl jsem žít spokojený život, život plný blahobytu. Ale mne srdce táhlo jinam. Stal jsem se misionářem. Spolu s bratry v Kristu jsem byl vyslán do Jižní Ameriky, do Nového světa, do neznáma. Nevěděli jsme vůbec, co nás tam čeká. A ano, začátky byly velmi tvrdé. Měli jsme jen jednoho učitele řeči domorodců a nikdo z nás se ho neučil nijak skvěle. Dohodnout se s náčelníky vesnic nebylo nic snadného. Oni jinak mluvili, než mi jsme rozuměli. Když jsme my řekli ano, pochopili oni ne. Díky Pánu jsme ale dokázali prolomit tuto kletbu nad námi a po dlouhých letech jsme se mohli chlubit jedním kmenem obráceným na pravou víru. Šamani byli vyhnáni, pohanští bůžci zničeni, uctívání přírody potlačeno. Pár indiánů se začalo učit latinu, a pak se stali prvními křesťanskými kněžími. Strávil jsem tam mezi indiány dlouhá léta. Stalo se, že přišli těžké nemoci, někteří z bratrů zemřeli, jiní se vrátili zpět do Evropy. Já jsem zůstal dlouho, ale když jsem viděl, že zde už není pro mne co na práci, rozhodl jsem se putovat dál. Spolu se dvěma bratry a pár domorodci jsme se vydali dál do vnitra kontinentu, obracet na správnou víre další. Uplatnili jsme mnoho zkušeností a vše bylo rázem mnohem snazší. S indiány jsme si již rozuměli, chápali jsme je a dokázali s nimi jednat. A teď po pár letech se i já vracím, zpátky po svých krocích. Mám se vrátit do Evropy. Ale nebude to hned, musím navštívit staré známé. Teď už jsem pár mil od území, na kterém žije kmen, u kterého jsme žili nejdříve. Už uplynuly dlouhá léta od doby, kdy jsem tu byl naposledy. Pomalu postupuji pralesem po vyšlapaných stezkách. Za mnou jdou ostatní. V Americe jsem se naučil mnohému. Třeba ostražitosti. Nemůžete být neopatrní, když vám odevšad hrozí nebezpečí. Když se přede mnou rozevřeli křoviska, byl jsem připraven se bránit. Naštěstí to nebylo potřeba. „Pedrosi! Starý příteli.“ byl jsem rád, že vidím starého přítele. Právě Pedros byl jeden z mála, který mohl vyučovat v lásce ke Kristu i ostatní. Jako jeden z prvních si osvojil základní znalost latiny. „Padre, já rád vidět opět vás.“ pozdraví mne ve španělštině, která mu k srdci nikdy nepřirostla a proto raději přechází do svého rodného jazyka, „Rád vás opět po mnoha letech potkávám. Kolik vod už proteklo řekami. Kde jste ale byl celou tu dobu, kdy mi jsme se tu trápili. Nic z toho co se stalo nevíte. Už nejsem knězem vašeho Boha ani nejsem starším kmene. Lidé se tu nemění, vrátili se zpět ke své víře.“ Vše bylo zbytečné, vše! Když opustili víru zde, ti, se kterými trávili nejvíc času a nejvíce jsme jim toho pověděli a sdělili. Jakou šanci pak mají bez nás ti, které jsme nechali za sebou? „Pár měsíců po tom, co jste nás opustili,“ vypráví smutně Pedros, „přišel zlý duch. Mnoho z nás zemřelo, dětí, starců, žen, ale i mužů. Modlili jsme se celé dni, ale váš Bůh nás nezachránil. Pak jsme se dočkali úrody, která nevystačila ani pro ty málo z nás, kteří přežili tu hroznou nemoc. Já a pár dalších nepřestávalo věřit, že nás váš Bůh zachrání. Ale lidé z kmene už svou víru ztratili. Vyhledali zpět šamany a nás vyhnali.“

Čas načtení: 2023-12-21 06:00:53

Štítná žláza a její poruchy: Jak je poznat a léčit?

Štítná žláza představuje životně důležitý endokrinní orgán, který se nalézá v podkoží na přední straně krku. Tato žláza produkuje hormony, které se podílejí na metabolických dějích lidského těla. Štítná žláza také významně ovlivňuje činnost všech vnitřních [...] The post Štítná žláza a její poruchy: Jak je poznat a léčit? appeared first on magazín Energie života.

Čas načtení: 2019-11-04 10:06:56

Marek Hrubec: Svobodné vědecké bádání zaručuje Listina práv a svobod

Už nežijeme v uzavřeném světě, přestože někteří o něm nostalgicky sní a snaží se pluralitu názorů omezovat. Kvalitní západní univerzity usilují o poznání, a proto chtějí znát názory velvyslanců, hlavně z globálně důležitých zemí, říká v rozhovoru pro web Literarky.cz Marek Hrubec, ředitel Centra globálních studií při FLÚ AV ČR v Praze.   Jaký je váš názor na současné události ohledně konference čínských studií na Univerzitě Karlově? Co si myslíte o organizačních a finančních záležitostech, které jsou s tím spojeny? Byl jsem překvapený z toho, co jsem se dočetl v médiích o tom, co se na univerzitě děje. Všechny problematické záležitosti by se měly určitě důkladně objasnit. To je nesporné. Měla by se stanovit lepší pravidla, aby platil stejný metr pro všechny. Určitě by bylo škoda, kdyby byla zastíněna celá řada kvalitních věcí, které se na univerzitě realizovaly a realizují. Neznám ale detaily tamních organizačních záležitostí, neboť jsem v poslední době na Univerzitě Karlově přednášel jen občas jako externista. A také vzhledem k tomu, že ani já, ani naše pracoviště globálních studií jsme žádné finance spojené s konferencí nebo výukou nedostali ani od žádného velvyslanectví, ani od žádné firmy, nejsem obeznámen ani s těmito záležitostmi. Na tyto věci se musíte zeptat lidí, kterých se to týká, já se mohu vyjádřit spíše k odbornému obsahu a ke studentům.   Doporučujete své studenty na studijní pobyty do zahraničí? V současné době, v níž je vše globálně propojeno, je zapotřebí, aby nebyli Honzou za pecí, ale aby poznali dobré i problémové věci ve světě. Mladí lidé by skutečně měli v současné globální době poznat různé země světa s různým kulturním, ekonomickým, sociálním a politickým uspořádáním. Své kvalitní studenty jsem během mnoha let doporučoval na studijní pobyty na Fulbrighta do USA, na DAAD do Německa, do Itálie, do Číny a také do dalších zemí, kde existovaly programy pro zahraniční studenty, ať už to byly krátké pobyty na seznámení s tamními studenty, nebo na konference či na dlouhodobé pobyty. Byla to ale samozřejmě jen doporučení, nebyla smluvně institucionalizována s mými přednáškami. Skutečnost, zda studenty nakonec přijmou, záleží vždy na tom, jak je vyhodnotí zahraniční instituce. Zatímco pravděpodobnost přijetí studentů na krátké pobyty může být velká, na dlouhodobé studium existuje mezi studenty obvykle naopak velká mezinárodní konkurence. Jedná se totiž většinou nikoli o programy jen pro české studenty, ale pro studenty z více zemí. V Číně studuje mnoho zahraničních studentů, například více než 20 tisíc studentů z USA, z Evropy ještě více. Zároveň ještě více čínských studentů studuje v EU a USA. Studenti tak mají možnost se vzájemně poznat, studovat a pochopit jiné země, aby z nich nevyrostli sinofobové nebo čechofobové.   Zajímalo by mě, jestli se na významných západních univerzitách pořádají akce s velvyslanci. Zvláště by mě zajímali čínští velvyslanci. Kvalitní západní univerzity usilují o poznání, a proto chtějí znát názory velvyslanců, hlavně z globálně důležitých zemí. Můžu uvést několik příkladů z poslední doby. Například Harvardova univerzita pozvala čínského velvyslance, aby hovořil o vztazích mezi USA a Čínou v době problematických obchodních vztahů, včetně obchodních tarifů.  Byla to velmi úspěšná akce s plným sálem lidí. V Británii zazněl příspěvek o inovaci od čínského velvyslance například na Manchester Univerzity. Můžu zmínit ještě třeba Oxfordskou univerzitu, kde jsem před lety studoval část svého doktorského studia. Letos se pořádala přednáška o čínské diplomacii pro studenty Oxfordské univerzity přímo na čínské ambasádě. Tyto akce s přednáškami a diskusemi na univerzitách či ambasádách jsou tedy ve vyspělých zemích obvyklé. Co se týče České republiky, určitě by přitom bylo třeba zlepšit transparenci, tedy aby o obou stranách případných sporů v diskusích bylo zřejmé, kým jsou podporovány.   Jaký je přesně důvod zkoumání toho, co si myslí velvyslanci? Po éře stalinismu a mccarthismu, kdy panovala uzavřenost, omezování kontaktů a perzekuce, se vědci například na Harvardově univerzitě začali postupně více zajímat nejen o popis situace v Sovětském svazu, ale také o oficiální názory politiků a velvyslanců, začaly analyzovat více politické systémy, politickou ideologii protivníka apod. Filozofie, která stojí v základu tohoto komplexního přístupu, se osvědčila. Později situace vedla k většímu vzájemnému kontaktu a studiu vědců, velvyslanců, politiků apod., což je zvláště v dnešní globální době už samozřejmé. Když chcete něco či někoho poznat, ať už je to spojenec, oponent nebo někdo neutrální, je třeba zkoušet komunikovat a jeho stanoviska studovat. Ani vědec, ani student nemůže strkat hlavu do písku.   Obáváte se, že dnes u nás dochází k ohrožení svobodného bádání? Naštěstí nám svobodné vědecké bádání zaručuje Listina práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku ČR. Máme také oporu v Evropské unii. Už nežijeme v uzavřeném světě, přestože někteří po něm nostalgicky sní a snaží se pluralitu názorů omezovat. Žijeme v otevřeném multipolárním světě, kde je zapotřebí seriózně vést dialog s mnoha partnery na všech kontinentech a vzájemně se poznávat, abychom předešli dalším konfliktům. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-03-22 13:33:50

Jak poznat, zda jsou vejce čerstvá?

O vajíčkách toho bylo řečeno již více než dost. Jistě si určitě pamatujete doby, kdy byla považována pomalu za něco extrémně nezdravého a všichni raději radili vyhýbat se jim kvůli […] Příspěvek Jak poznat, zda jsou vejce čerstvá? pochází z Príma receptář.cz

Čas načtení: 2024-05-21 19:19:40

Proč byste měli chválit svého partnera a jak na to?

Jak často chválíte svého partnera? Myslíte si, že pravidelné pochvaly na jeho adresu jsou zbytečné, protože dobře ví, že si ho vážíte? Přečtěte si důvody, proč se pravidelné chválení partnera vyplatí. Muži pochvaly milují Všichni muži jsou stejní, alespoň když přijde na pochvaly. Jakmile je pochválíte správným způsobem a ve správný čas, budou těmi nejšťastnějšími na světě. Proto jsou pochvaly důležitou součástí každého partnerského vztahu a mohou pozitivně přispět k jeho harmonii. Jak ale poznat, kdy je čas na pochvalu a jak ji správně podat? Vyvarujte se negativních pochval Znáte to asi všichni. Požadujete po svém partnerovi, aby spravil kapající kohoutek, promazal panty u dveří či například došel s košem. Než se k tomu skutečně dostane, uběhne tolik času, že litujete toho, že jste to nakonec neudělali raději sami. Už víte kam tím směřujeme? Ve chvíli, kdy je daná práce konečně hotová, máte možná nutkání utrousit na adresu vašeho partnera ironickou poznámku. Ve své podstatě se sice jedná o pochvalu, ale negativní. Snažte se tomuto chování vyvarovat a říkejte svému partnerovi skutečně jen pozitivní pochvaly. Jak poznat, že je ten správný čas na pochvalu? Jak ale s jistotou poznat, že je ten správný čas? Pochvalami nešetřete ve chvílích, kdy vám partner s nadšením vypráví o úspěších ve svém zaměstnání či například koníčku. Také ho pochvalte tehdy, kdy vás potěší dárkem, kterým se vám dokonale trefí do vkusu a podobně. Chvalte svého partnera zkrátka vždy, kdy to zcela přirozeně vyplyne z daného rozhovoru a cítíte, že mezi vámi panuje harmonická a příjemná atmosféra. Proč vůbec chválit svého partnera? Každý máme rádi, když nás občas někdo pochválí za něco, co se nám skutečně povedlo a jsme na sebe pyšní. Psychologové se rovněž shodují na tom, že pochvaly jsou prospěšné pro naše psychické zdraví. Co pravidelné pochvaly udělají s vaším partnerem? Zvednete mu... Čtěte více Příspěvek Proč byste měli chválit svého partnera a jak na to? pochází z Extrakrasa.cz - magazín o módě, kráse a bydlení

Čas načtení: 2024-07-22 07:16:37

Jak poznat kvalitní koženou peněženku od imitace

Jak poznat kvalitní koženou peněženku od imitace redakce Po, 07/22/2024 - 07:16 Móda Klíčová slova: peněženky dámské pánské peněženky kožené peněženky peněženky z kůže Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Podívejte se na označení materiálu Většina kvalitních kožených výrobků bude mít označení, které informuje o materiálu použitém k výrobě. Hledejte označení jako pravá kůže, hladká kůže, semiš nebo useň. U zahraničních výrobků pak najdete označení jako Genuine Leather, Full Grain Leather nebo Top Grain Leather, což vám napoví, že se jedná o pravou kůži. Dejte si pozor na materiály jako syntetická kůže, umělá kůže nebo PU kůže – jedná se o umělý materiál. Zaměřte se na dotyk a vůni pravé kůže Ať už vybíráte peněženku v kamenném obchodě, nebo si ji necháváte poslat přes e-shop, důkladně si ji před nákupem prohlédněte. Pravá kůže se odlišuje svým příjemným pocitem na dotek – je teplá, měkká a pružná. Umělé materiály jsou naopak často tvrdé a chladné. Pravá kůže má také charakteristickou příjemnou vůni, kterou syntetika nedokáže napodobit. Všimněte si preciznosti zpracování u švů, zipů a detailů Pozornost věnujte také zpracování. Kvalitní peněženka by měla mít rovné a pevné švy, které nejsou roztažené nebo nepravidelné. Uvnitř by měla být pečlivě zpracovaná výztuha a uspořádání kapes a přihrádek, které usnadní organizaci vašich financí a karet. Prohlédněte si také zipy – kvalitní peněženku poznáte podle robustních kovových zipů, které se snadno ovládají. Důvěřujte ověřeným značkám a obchodům Známé a etablované značky obvykle kladou důraz na kvalitu materiálů a zpracování. Často nabízejí i delší záruku, což podporuje jejich důvěryhodnost. To samé platí také u ověřených obchodů, kde každý kousek prochází důkladnou kontrolou. Doporučujeme zjistit si informace o výrobci či obchodu, ze kterého si budete peněženku pořizovat, například skrze recenze. Vybrali jsme pro vás český ověřený e-shop Sikorashop.cz, kde si můžete prohlédnout kvalitní peněženky dámské i pánské. Počítejte s vyšší cenou, která se však vyplatí Investice do kvalitní kožené peněženky se vyplatí. I když může být pořizovací cena vyšší než u levných imitací, kvalitní peněženka vám vydrží roky. Zatímco na syntetické kůži se po pár měsících začne projevovat opotřebení, pravá kůže časem získává patinu, která jí dodává na kráse. Jak tedy poznat tu pravou? Pro výběr správné kožené peněženky pečlivě prozkoumejte nabídky v e-shopech i kamenných obchodech. Porovnejte materiály, zpracování a záruky. Dbejte na to, aby peněženka vyhovovala vašim potřebám a byla praktická pro každodenní použití. Přidat komentář obrázek sikorashop.cz   Kvalitní kožená peněženka není jen praktickým doplňkem, ale především investicí, která se vyplatí. Při správné péči vám vydrží dlouhé roky. Jak ale poznat skutečnou kvalitu mezi množstvím nabídek na trhu? Sepsali jsme pro vás hlavní znaky, na které se zaměřit při výběru kožené peněženky, abyste nenaletěli.

Čas načtení: 2024-07-31 09:10:12

Řidička se tak bála vosy, že své auto úplně zdemolovala. Není ani poznat, co to původně bylo

V létě se musíme vypořádat se spoustou velmi nepříjemných věcí, mezi které rozhodně patří i otravný hmyz. Když je navíc útočný a bodavý, je jasné, že jen málokdo je v jeho přítomnosti úplně v klidu. Jenomže být v klidu je také jediná rada, jak se s ním vypořádat. Bohužel se jí nedržela řidička z Karlovarského […]

Čas načtení: 2024-11-22 12:30:05

Jak poznat, že vás mobil potají špehuje? Proveďte malý experiment

Bezpečnost je v technologickém a online světě nejdůležitější. V chytrých telefonech máme spoustu osobních a citlivých údajů, které si zaslouží ochranu. Navíc prostřednictvím mobilních telefonů komunikujeme, takže otázka, jak bezpečné jsou naše soukromé konverzace, je na místě. Máte podezření, že někdo odposlouchává váš telefon? Poradíme vám, jak to zjistit a…Přečtěte si celý článek: Jak poznat, že vás mobil potají špehuje? Proveďte malý experiment

Čas načtení: 2025-05-28 08:10:08

Pod krásnou maskou anděla je ukrytý čert

Cesta k seberealizaci je o tom mít priority které rozvinou tvůj skrytý talent, univerzálnost je nejčastějším příčinou špatného osudu. Nejprve je třeba poznat sám sebe to je základ na kterém stojí osud každého ubožáka, proč je pro většinu ubožáků obtížné poznat sám sebe a každý se snaží poznat cizí ubožáky? Ego chce cizími ubožáky manipulovat,… Číst dále »Pod krásnou maskou anděla je ukrytý čert

Čas načtení: 2025-09-13 13:44:13

Jak na reishi: Kde houbu najít v české přírodě, jak ji zpracovat a užívat

Jak na reishi: Kde houbu najít v české přírodě, jak ji zpracovat a užívat redakce So, 09/13/2025 - 13:44 Ovoce, Zelenina a Houby 1 - 1000 Kč Lehké 30 minut a více Klíčová slova: léčivé účinky lesklokorka lesklá kde roste reishi jak zpracovat reishi lesklokorka lesklá Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Kde v Česku najít houbu reishi? Lesklokorka lesklá roste v našich lesích zcela přirozeně, zejména: Na pařezech, kmenech a odumírajících listnatých stromech, hlavně dub, buk, javor, lípa nebo jasan. Často v lužních lesích, parcích, remízcích a okrajích listnatých lesů. Nejvíce se jí daří v nižších a středních polohách – do 700 m n. m. Houba má ráda vlhčí a stinná místa, často se vyskytuje poblíž vodních toků. Kde roste? Reishi není typická houba, která by vyrazila jen na pár týdnů na podzim. Roste od jara až do podzimu (květen – říjen) a na dřevě se může udržet i přes zimu. Je to vytrvalá dřevokazná houba, což znamená, že roste pomalu a může na kmeni vydržet i několik let. Jak poznat lesklokorku lesklou (reishi)? Její vzhled je nezaměnitelný: Klobouk: lesklý, jako lakovaný, červenohnědý až vínově černý, často s různobarevnými kruhy. Tvar: vějířovitý nebo ledvinovitý, velikost 10–30 cm. Spodní strana: bílá až světle žlutá, rourkovitá, bez lupenů. Třeň: často bočně posazený, tvrdý a tmavý. Pozor: Reishi není jedlá v běžném slova smyslu – je tvrdá jako dřevo, ale léčivá. Jak reishi zpracovat a používat? Protože je houba velmi tvrdá, nelze ji konzumovat syrovou ani klasicky smažit jako běžné houby. Tradičně se z ní připravuje: 1. Čaj (odvar) Nejjednodušší způsob užití. Postup: Houby nakrájejte na tenké plátky nebo rozdrťte (je-li usušená). 1 polévkovou lžíci vařte ve v 0,5 l vody asi 20–30 minut. Nechte 10 minut odstát a přeceďte. Pijte teplé nebo studené. Lze dochutit medem nebo citronem. Houba vydrží i více nálevů, uvařený odvar lze uchovat v lednici 1–2 dny. 2. Sušení Po sběru houbu: Očistěte od nečistot Nakrájejte na plátky Sušte na teplém, suchém místě (ideálně do 40 °C) – např. v sušičce nebo troubě Suché plátky skladujte ve vzduchotěsné nádobě na tmavém místě. Vydrží i rok a více. 3. Mletí na prášek Usušenou houbu lze rozemlít v mlýnku na jemný prášek, který můžete: Zamíchat do smoothies, jogurtu nebo vody Přidat do kapslí nebo domácích tinktur Použít jako základ pro domácí extrakty 4. Tinktura (alkoholový extrakt) Tinktura má delší trvanlivost a silnější účinek. Postup: Nasekejte 100 g sušené houby a zalijte 500 ml kvalitního alkoholu (např. 40% líh). Nechte 3–4 týdny louhovat v temnu, občas protřepejte. Přefiltrujte a uchovejte v tmavé lahvičce. Dávkování: 10–20 kapek denně, ideálně pod jazyk nebo do vody. Proč reishi užívat? Účinky na zdraví Reishi se v tradiční medicíně používá již více než 2000 let a nazývá se „houba nesmrtelnosti“. Její hlavní účinné látky jsou betaglukany, triterpeny, antioxidanty a polysacharidy. Přisuzují se jí tyto účinky: Podpora imunity – aktivuje obranné mechanismy těla Protizánětlivé a antivirové vlastnosti Snižuje stres a zlepšuje spánek Pomáhá při únavě a regeneraci Podporuje zdraví jater a cév Možný preventivní účinek proti nádorovým onemocněním Reishi není lék, ale může být účinným doplňkem zdravého životního stylu. Na co si dát pozor? Nezaměňujte s jinými dřevokaznými houbami – reishi má charakteristický lesklý klobouk. Nekombinujte s léky na ředění krve bez konzultace s lékařem. Nevhodná pro těhotné a kojící ženy bez odborného dohledu. Užívejte pravidelně, ale v rozumném množství – není třeba ji pít každý den celý rok.     Lesklokorka lesklá (reishi) je fascinující houba, která roste i v našich lesích – a to doslova pár kilometrů od domova. Nabízí silné léčivé účinky, které lidstvo využívá po tisíciletí. Pokud se naučíte ji správně poznat, sbírat a zpracovávat, získáte přirozeného pomocníka pro posílení imunity i zklidnění mysli. Tak až se příště vydáte na procházku do listnatého lesa, dívejte se nejen po hříbcích – ale i po této tmavě lesklé krásce, která skrývá léčivou sílu dřeva a času. Přidat komentář foto Reishi Mushroom Plant - Free photo on Pixabay text redakce V přírodě kolem nás rostou poklady, které dříve sbírali mniši, bylinkáři a léčitelé – jedním z nich je i houba reishi, latinsky Ganoderma lucidum, česky lesklokorka lesklá. Tato houba, známá už tisíce let v tradiční čínské medicíně, roste i v našich lesích. Přesto o ní mnoho lidí neví. Jak ji poznat, kdy roste, kde ji hledat a hlavně – jak ji správně zpracovat a využít?

Čas načtení: 2025-09-17 08:59:03

Jak si vychutnat burčák: nápoj podzimu, který chutná i léčí

Jak si vychutnat burčák: nápoj podzimu, který chutná i léčí redakce St, 09/17/2025 - 08:59 Nápoje a Koktejly Klíčová slova: burčák kvalitní burčák jak poznat kvalitní burčák co ovlivňuje kvalitu burčáku Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Co je to burčák? Burčák je čerstvě kvašený mošt z vinných hroznů, tedy víno ve svém úplně nejmladším stádiu. Obsahuje ještě spoustu přírodního cukru, ale už v něm začíná proces kvašení, při kterém vzniká alkohol – obvykle kolem 4–6 %. Ten postupně narůstá, jak kvašení pokračuje. Jaké existují druhy? Bílý burčák – nejběžnější varianta, vyráběný z bílých hroznů Červený burčák (někdy označovaný jako „černý“) – vyráběný z modrých hroznů, má intenzivnější chuť, výraznější barvu a vyšší obsah antioxidantů Jak se burčák vyrábí? Burčák vzniká lisováním právě sklizených hroznů na mošt, který následně začíná kvasit díky přírodním kvasinkám. Už několik hodin po začátku kvašení se mošt mění na burčák – tehdy je nejsladší a nejjemnější. Jak dny plynou, burčák kvasí dál a mění chuť – od sladkého moštu po sušší, perlivý nápoj. Není určený k dlouhému skladování – právě naopak, nejlepší je, když si ho vychutnáte čerstvý. Jak poznat kvalitní burčák? Ne každý nápoj prodávaný jako burčák je opravdu tím, čím se zdá být. Podle české legislativy může být burčák prodáván pouze z hroznů sklizených na území České republiky a pouze v období od 1. srpna do 30. listopadu. Na co si dát pozor a co hledat? ✅ Zakalená konzistence – kvalitní burčák je plný živých kvasinek✅ Vůně po hroznech – nikdy by neměl zapáchat po octu nebo chemii✅ Perlivost – burčák by měl jemně šumět✅ Plná chuť, ne vodová – pozor na pančovaný burčák✅ Čisté složení – žádný přidaný cukr nebo sladidla 🛑 Vyhněte se burčáku prodávanému u silnice z neoznačených PET lahví. Často jde o ředěný nebo nepravý burčák, který nemá s tím poctivým mnoho společného. Nejlepší volba? Kupujte burčák přímo ve vinařství, na vinných slavnostech nebo u ověřených prodejců na farmářských trzích. Jak burčák správně uchovávat? Burčák je živý organismus – stále kvasí a mění se. Při jeho transportu i skladování proto musíte být opatrní: Nikdy neuzavírejte pevně víčko – hrozí výbuch láhve Převážejte ho ve vzpřímené poloze, ideálně v přepravce Uchovávejte v lednici, při teplotě kolem 4–8 °C Zkonzumujte do 24–48 hodin – pak už ztrácí chuť a stává se z něj mladé víno ❗Tip: Pokud si burčák chcete opravdu užít, nenechávejte ho stát dlouho – nejlepší je čerstvý, ještě jemně perlivý a svěží. Je burčák zdravý? Ano – a to víc, než byste čekali! V malém množství má burčák překvapivě pozitivní účinky na zdraví. Obsahuje: Vitamíny skupiny B – pro nervový systém, kůži i vlasy Přírodní kvasinky – podporují trávení a střevní mikroflóru Antioxidanty – zejména červený burčák je plný flavonoidů Přírodní cukry – rychlý zdroj energie Samozřejmě platí pravidlo: všeho s mírou. Burčák je sice zdravý, ale stále jde o alkoholický nápoj, navíc s vyšším obsahem cukru. Co jíst k burčáku? Tři jednoduché recepty na podzimní pohodu Chcete si burčák vychutnat naplno? Připravte si k němu něco dobrého. Tady jsou tři jednoduché a osvědčené recepty, které k němu skvěle ladí:     1. Slaný koláč s hruškami a kozím sýrem Budete potřebovat: 1 balení listového těsta 2 zralé hrušky 100 g kozího nebo plísňového sýra hrst vlašských ořechů med Postup: Těsto rozválejte, poklaďte plátky hrušek, rozdrobeným sýrem, ořechy a pokapejte medem. Pečte 15 minut na 180 °C.     2. Pečená dýně s česnekem a bylinkami Budete potřebovat: 1 máslovou dýni olivový olej 2 stroužky česneku rozmarýn, tymián, sůl Postup: Dýni nakrájejte na měsíčky, smíchejte s olejem, bylinkami a česnekem. Pečte asi 30 minut dozlatova. Skvělé jako příloha i samostatný chod.     3. Škvarková pomazánka na domácí chléb Budete potřebovat: 200 g škvarků 1 menší cibuli 1 lžíci hořčice sůl, pepř Postup: Škvarky rozmixujte s cibulí, hořčicí a dochuťte. Podávejte na čerstvém chlebu – ideálně k bílému burčáku. Burčák není jen sezónní zábava. Když víte, jak s ním zacházet, může se stát zdravým a chutným doplňkem podzimních večerů. Kupujte ho u ověřených zdrojů, skladujte opatrně a podávejte s jídlem, které jeho chuť ještě podtrhne. Tak na zdraví – ať vám burčák chutná, jak se patří! Přidat komentář foto Spring White Young Wine Grape Must - Free photo on Pixabay text redakce Když se řekne „český národní nápoj“, většině z vás se pravděpodobně vybaví pivo. Ale Česká republika není jen zemí pivařů – máme také bohatou vinařskou tradici, zejména na Moravě a v Polabí, kde se rodí nejen skvělá vína, ale i burčák – sezónní nápoj, který je symbolem pozdního léta a podzimu. Burčák ale není jen sladký nápoj z tržnice. Když víte, kde ho koupit a jak si ho správně vychutnat, může se z něj stát doslova podzimní poklad – plný chuti, tradice i zdraví.

Čas načtení: 2025-10-30 16:01:14

Co je minimalistická kosmetika a jak poznat, kdy ubírat a ne přidávat?

V regálech drogerií se leskne stovky krabiček a lahviček. Každá slibuje zázrak. Hladší pleť, méně vrásek, okamžitou hydrataci. Jenže čím víc toho používáme, tím častěji se pleť začíná bránit. Pupínky, podráždění, zarudnutí. Paradoxně právě přemíra péče bývá největším problémem. Minimalistická kosmetika není o tom, že se přestanete starat o pleť. Jde o návrat k rovnováze. Méně je někdy víc Pleť má vlastní rytmus a umí se o sebe postarat, pokud jí v tom nepřekážíme. Když se denně střídají tři krémy, dva séra a peeling, začne se ztrácet její přirozená bariéra. Dermatologové varují, že časté střídání produktů oslabuje mikrobiom pokožky, což může vést k přecitlivělosti a chronickému podráždění. Základem minimalistické péče je zjednodušení. Ráno stačí jemné čištění, hydratace a ochrana před sluncem. Večer zase odlíčení, umytí a lehký krém. Pleť si tím odpočine, získá prostor k regeneraci a přestane reagovat přehnaně. Překvapivě mnoho žen zjistí, že po pár týdnech s menším množstvím produktů pleť vypadá lépe. Méně lesku, méně vyrážek, přirozenější tón. Tělo se totiž umí samo zregulovat, když mu dopřejeme klid. Méně produktů znamená víc sebevědomí Minimalismus v kosmetice není jen o pleti, ale i o psychice. Neustálé sledování novinek, srovnávání s influencerky a pocit, že pořád něco chybí, vytváří tlak, který s krásou nemá nic společného. Když zredukujete množství produktů, začnete se víc soustředit na to, co vám skutečně dělá dobře. Zjednodušení péče přináší vnitřní klid. Najednou nejde o dokonalost, ale o přirozenost. O to, že se ráno podíváte do zrcadla a vidíte člověka, ne projekt. Pleť se uklidní, ale hlavně se uklidní i hlava. A to je možná ten největší beauty efekt ze všech. Péče nesmí být posedlostí Sociální sítě nás zahlcují videi s desítkami kroků v rámci skin care rutiny. Masky, ampule, tonery, booster séra. Všechno působí profesionálně, jenže běžná pleť tolik produktů nepotřebuje. Mnoho žen pak... Čtěte více Příspěvek Co je minimalistická kosmetika a jak poznat, kdy ubírat a ne přidávat? pochází z Extrakrasa.cz - magazín o módě, kráse a bydlení

Čas načtení: 2025-12-10 09:32:55

Jak poznat že vám psychicky škodí sociální sítě podle toho co ukládáte do záložek?

Sociální sítě dokáží být inspirace i past zároveň. Člověk má pocit, že si jen shromažďuje nápady, tipy a věci které ho baví. Jenže záložky často ukazují přesný opak. Odhalují, co řešíme, co nás trápí a jaký tlak si vytváříme sami na sebe. A právě z uloženého obsahu jde bezpečně poznat, že nám sociální sítě už ... The post Jak poznat že vám psychicky škodí sociální sítě podle toho co ukládáte do záložek? first appeared on SuprŽena.cz.

Čas načtení: 2026-01-23 07:00:46

„Ještě chvíli to vydrží“ – Aneb odkládání výměny baterie v iPhonu se nevyplácí

Komerční sdělení: Baterie v iPhonu stárne, aniž bychom si toho na první pohled vůbec všimli. Jak tedy poznat, že nastal ideální čas na její výměnu? Jak poznat špatný stav baterie v iPhonu Existuje hned několik možností, jak poznat, že baterie ve Vašem iPhonu už není v takové kondici jako dříve a nastala vhodná doba navštívit iPhone servis. Rychlá pokles % – ráno sundáte iPhone z nabíječky s plnou baterií, ale při obědě už […]