Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2021-02-02 19:05:44

Luigi Zoja v knize Dějiny arogance odhaluje nebezpečí stupňujícího se ekonomického růstu

Náš svět dnes nikdo nedrancuje tolik jako člověk. A člověk se taky jako jediný umí chovat arogantně. Právě tomuto aspektu lidského chování jsou věnovány Dějiny arogance z pera psychoanalytika Luigiho Zoji. Nelítostné drancování naší planety a jejích zdrojů ve jménu bezmezného růstu má stále znepokojivější důsledky. Mluví se však pouze o jejich technických aspektech. O těch psychologických se mlčí. Proč jsme ztratili schopnost omezit své potřeby? Přitom řada faktorů ukazuje, že hojnost zhoršuje kvalitu našich životů, o čemž svědčí procento sebevražd, duševních poruch, zločinnosti a mnoha nemocí pramenících z blahobytu. Luigi Zoja ve své knize varuje, že vztah lidské psychiky k touze je chorobný. Proto musíme pochopit iracionální impulz, který je toho příčinou. Máme-li diskutovat o mezích ekonomického rozvoje, musíme si položit otázku, proč požadujeme nekonečný růst. V tu chvíli si uvědomíme, že jde o poměrně nedávnou a historicky podmíněnou tendenci. Ještě téměř včera jsme žili v agrární společnosti, která se řídila střídáním ročních období a obživu jí poskytovaly sezónní plody. Dějiny Západu jsou dějinami překonávání tohoto způsobu života a jeho nahrazení expanzí, jež nezná hranice; metastázou výroby, která je jen důsledkem metastázy potřeb. Chceme-li porozumět historii, musíme k ní – stejně jako k ekonomii – přistupovat psychologicky. Původ tohoto vývoje totiž tkví v nevědomé konverzi našich předků. Pro antické Řeky, kteří utvářeli základ západního myšlení, spočívala morálka v dodržování mezí. Žili ve strachu ze skrytého bažení lidstva po nekonečnu, které označovali za aroganci a považovali je za smrtelný hřích. Bohové chtěli štěstí jen sami pro sebe, byli závistiví, trestali toho, kdo měl či chtěl příliš. Tíž Řekové však díky svým úspěchům zpyšněli, stali se průkopníky ambicí a smetli tabu mezí: začali se stavět na místo bohů. Luigi Zoja chce ve své knize připomenout a zpřítomnit příběh, ukrývající se v mýtech starých Řeků, se kterým bychom se ztotožnili a díky němuž bychom znovu uvěřili v prospěšnost hranic.   Ukázka z knihy PŘEDMLUVA K ČESKÉMU VYDÁNÍ Od konce středověku po období, které Evropané nazvali renesancí, se Západ připravoval na převratnou expanzi v poznání, vědě, technologii, geografii: chystal se kolonizovat zbytek světa, podrobit si jej, resp. jej přimět, aby přijal jeho kulturu. Čína dynastie Ming však v té době byla mnohem silnější, technicky vyspělejší, hospodářsky mocnější a lidnatější než celá Evropa. Udržovala vztahy s velkou částí Asie a dokonce i Afriky, kde vybírala tributy. Kdyby se tehdy výprava Kryštofa Kolumba míjela s nějakou čínskou flotilou, vypadala by jako hrstka záchranných člunů, tak velké byly rozdíly v jejich dimenzích. Z dnešního pohledu, který automaticky počítá s potřebou expanze, máme za to, že tehdejší Čína by bývala snadno dobyla celý svět. Proč to neudělala? Pro čínské myšlení byla idea rovnováhy důležitější než idea růstu. Zvětšit své území? Čína už byla největší z tehdy známých zemí. Udělat ze sebe střed světa? Čína jím byla odedávna, ze své podstaty. Čung-kuo, výraz, kterým se dodnes v mandarínštině označuje Čína, znamená „země středu“. Pokud se ten, kdo je ve středu, dá do pohybu, ztratí svou centrální pozici, rovnoměrně vzdálenou od všech jiných významných souvislostí.      Je známo, že od té doby se expanze stala pro Evropu hlavním cílem. Ve všech směrech platí, že z ní učinila středobod své mentality a viditelný výsledek svých snah. Tímto způsobem překonala všechny země, které aspirovaly na nějakou formu hegemonie. Kolonizovala ostatní kontinenty: nejdřív vojensky a politicky, později v kulturní rovině. Šířila v nich expanzivní myšlení a usilování o rostoucí spotřebu. Nemá smysl diskutovat o tom, do jaké míry tato mentalita zvítězila: dnes vládne celému světu, vždyť hlavní politické, obchodní a právní mezinárodní organizace vycházejí z předpokladu, že očekávání každého státu se nesou v tomto duchu. Z kolektivní potřeby rozpínání pramení nutnost podmanit si jiné národy, tj. dochází k ozbrojeným konfliktům, které ve 20. století vyvrcholily dvěma světovými válkami. Individuální „expanzi“, jež měla původně jít ruku v ruce s rostoucím blahobytem, naopak od druhé poloviny minulého století až do počátku našeho tisíciletí provází zhoršování stavu životního prostředí a nejrůznějších aspektů kvality života: na rozdíl od dob minulých jsou dnes u jednotlivců na první pohled patrné neurózy postihující psychiku a poruchy příjmu potravy (obezita, anorexie), které ničí tělo. Paradoxní je, že model prudké expanze dnes nabízí i Čína, jež procitla z tisíciletého spánku: s následky nevídaných rozměrů dopadajících na ekologickou, společenskou a duševní rovnováhu.      Definitivní laicizaci západního myšlení zahájily především dvě velké osobnosti. První z nich kritizovala organizaci kolektivního života, druhá život jednotlivce. Marx v polovině 19. století prohlásil, že v dějinách je vytěsněna jedna obrovská část: ekonomika. Freud na začátku 20. století poukazoval na to, že z psychiky byla vytěsněna sexualita, takzvané nevědomí. Dnes se však sexualita vyjadřuje bez zvláštních omezení. A ekonomika je naprostý opak nevědomého: je středobodem našich snah.      Naopak z kolektivního vědomí byl vytěsněn psychický původ ekonomického rozvoje. Vztah naší psychiky k touze je chorobný. Chceme-li pochopit technické aspekty devastace životního prostředí a změny klimatu, musíme nejprve lépe porozumět iracionálnímu impulzu, který je toho příčinou. Proč chceme pořád víc? Pokud jde o jednotlivce, ukazuje řada faktorů – například procento sebevražd, duševních poruch, zločinnosti, mnoha „nemocí z blahobytu“ – spíše na skutečnost, že když máme více, kvalita života se zhoršuje.      Marx byl přesvědčen, že moci kapitálu a chtivosti po zisku musí být nastaveny hranice; Malthus tvrdil totéž, pokud jde o růst populace; a konečně ve 20. století začalo stále více myslitelů – od think tanku MIT a Římského klubu až po Serge Latouche – zdůrazňovat, že znečišťování životního prostředí a využívání zdrojů chybí brzdy. Cílem této knihy je naopak vyzdvihnout, že chybí i něco jiného: přesvědčivý narativ o nutnosti hranic; a víra, v níž by tyto hranice mohly zapustit kořeny, jak tomu bylo kdysi v jiných kulturách. Bez toho hrozí, že teorie o ničivé ekonomické nespravedlnosti nebo čísla dokládající blížící se ekologickou katastrofu zůstanou jen abstrakcí, pro niž se nikdo nedokáže zapálit, a tudíž nebudou schopné mobilizovat většinu. Z ekologických pohrom by se mohl stát soběstačný bludný kruh a naše století by mohlo v dějinách být posledním, kdy člověk žije uprostřed relativní lhostejnosti. Nezbytný příběh – a zde je zakopán pes – přitom už existuje, existoval odedávna a bude existovat vždycky, poněvadž se skrývá v nejstarších mýtech, především u Řeků. Jde jen o to, vyzdvihnout jej z podzemí a přizpůsobit jej událostem postmoderní společnosti, aniž bychom se přitom museli zabývat jeho původem. Mýtus je totiž „tím, k čemu nikdy nedojde, a přitom tu bylo odedávna“. Luigi Zoja, Milán, prosinec   ČÁST PRVNÍ PROBLÉM Mýtus růstu, mýtus mezí Modernita dostala smrtelnou ránu do srdce: myšlenkou nepřetržitého a neomezeného růstu. — O. PAZ, úvodní konference sympozia Mexico Today (Washington, 29. září 1978)   Třebaže poslední vítězství Evropy nebyla pouze vojenského rázu, podařilo se jí dobýt svět. Euro-americká kultura je první globální kulturou v dějinách. Svým triumfem se však nijak nepyšní. Nedává najevo žádné emoce. Zdá se, jako by byla bez duše stejně jako technologie, kterou si osedlala.      Vítězství Západu – technologické civilizace doprovázené tržním hospodářstvím, zastupitelskou demokracií a morálním konzumismem – se nedostalo žádných impozantních oslav.      Dosud nikdy neexistovala tak dalekosáhlá nadřazenost. Neevropské civilizace zanikly nebo si právě osvojují svět techniky a, navzdory jakémukoli odporu, přebírají i ideologii a způsob života, které s sebou technika přináší. Totéž se děje i v bývalých komunistických zemích. Přesto tato porážka jinakosti a její konverze nevzbuzují nadšení ani nejsou pociťovány jako vítězství. Západ, jenž kdysi oslavoval svůj triumf nad národy Malé Asie v Illiadě, nad islámem v Písni o Rolandovi a nad východními hordami v Písni o Nibelunzích, nyní přechází mlčením skutečnost, že se prosadil na celém světě. Proč?      Nestačí odpovědět, že epos zanikl: už Hérodotos znal jeho meze, a proto si pro opěvování perských válek, které považoval za pokračování trojské války, vymyslel nový žánr, v němž splynuly mýty s vyprávěním o faktech. Epos dnes může ožít v mnoha nových formách, například ve filmu. To by nás mohlo svádět k domněnce, že Západ neoslavuje sám sebe, protože jeho úspěch nemá žádné jednoznačné protagonisty, jako byli například achajští vůdci nebo francouzští paladini. Taková polovičatá odpověď je však ještě neuspokojivější. Hrdinové dnes chybějí, protože strůjci vítězství Západu a jeho eposu jsme my všichni: „Protagonisté už neexistují, je tu jen chór.“ A přece se v tomto vítězství nedokážeme najít a s rostoucími emocemi se obracíme k primitivnímu a venkovskému světu, který už zaniká.      Není těžké si domyslet, že moderní epos by mohl nabýt konkrétní podoby tehdy, kdyby byl situován mezi dějiny a mýtus: to neznamená, že by se fakta měla smísit s nereálnými prvky, důvodem je skutečnost, že vyprávění může být epické pouze tehdy, jsou-li fakta podána majestátním a transcendentním způsobem. Mythos původně neznamenal líčení smyšleného příběhu, který se liší od toho skutečného; znamenal slovo, naraci v absolutním slova smyslu, jež má autoritu, emoce, vlastní sugestivní sílu. Mýtus promlouvá hlasem, který jako by se ozýval přímo z nitra událostí, o nichž vypráví, a má moc tvarovat lidské bytosti tak, aby se podobaly formám, které sám předem určuje. Mýtus obsahuje osud.      Z genealogického hlediska je mýtus ta část dějin, která už neodkazuje na další kořeny; podmaňuje si plány historických subjektů a podřizuje je svému vzoru. Z hlediska času je mýtus ta „minulost“, která nebyla nikdy přítomná ani v minulosti, a přitom neustále vyvíjí tlak, aby tak byla vnímána. Mýtus je spojitost i nezávislost, je vzdálený i aktuální.      Jenomže kdybychom popisovali mýtus sám o sobě, vypověděli bychom o něm příliš málo. Má totiž také zvláštní vztah k tomu, kdo jej vypráví, a k tomu, kdo mu naslouchá. Mýtus není jen narativní forma, je to i vnitřní prostor, kde se vyskytují ty nejpřesvědčivější mentální obrazy: to si dobře uvědomuje vládnoucí třída, která často nahrazuje komplikovaná racionální témata mýtem, jejž člověk ani nemusí poslouchat, protože má dojem, že jej zná odjakživa. Mýtus funguje ve společnosti jako první pomoc, dokáže zastavit čas a vrátit posluchače ke kořenům. I když ho znají nazpaměť, mohou mu naslouchat donekonečna, rok co rok, beze změny.      Člověk potřebuje příběhy, aby se mohl ztotožnit s jejich lidskými postavami. Věci mu nestačí, protože nedokážou prolomit samotu. Jenomže civilizace techniky namísto mytických událostí produkuje spotřební předměty, jež jsou toku vyprávění cizí. To ony mají navrch. Jejich vítězství nemá nic společného s mytickým zápalem: je odkouzlené, řečeno s Weberem. Triumf věcí vyděluje zdroj činů z duševního rozpoložení jednotlivce a převádí jej do objektivní a naprogramovatelné roviny: ale vylučuje z nich emoce a možnost, aby byly vyprávěny. Výsledky techniky se dají okamžitě reprodukovat, ale jen těžko mytizovat. Pokrok je dnes tak rychlý, že těžíme z nejnovějších inovací, aniž bychom se stali součástí nové kultury, do níž náležejí. Technika má uživatele, ale nemá otce. Její vítězství má kronikáře a archiváře, ale žádné vypravěče.      Existuje ještě další důvod, proč naše civilizace neopěvuje vlastní úspěchy. K vyjadřovacím těžkostem se přidávají morální problémy. Vyhýbáme se epickému oslavování našich úspěchů nejen proto, že jsme ztratili přístup k vznešenosti mytického jazyka, ale také proto, že v sobě chováme pochybnosti a pocity viny, které se týkají jejich smyslu. Vnímáme je stále méně jako triumf Západu nad jinými civilizacemi a stále více jako vítězství věcí nad lidmi. Tomu, kdo by se divil, proč Západ obrací svůj pacifismus sám proti sobě, a ne proti svým soupeřům, musíme odpovědět, že tento pacifismus pramení z pocitu viny: musíme se usmířit s tím, co v nás modernita zranila. Univerzální platnost našich úspěchů je zatížena prvotním hříchem. Úzkostná snaha jej odčinit je pro Západ typická: je to laické pokračování prvotního hříchu z Bible.      Když se vydáme po stopách kořenů tohoto hříchu, postupně dojdeme až ke společnému mýtu.      Civilizace techniky na rozdíl od předcházejících či neevropských světů odhaluje své nitro především kritickým způsobem (Kulturpessimismus). Vzdělaní lidé na Západě mají pocit, že zažívají formu života, který se nemá rád; ne náhodou páchají sebevraždy častěji než kdysi. V budoucnosti, do níž se upírají naše zraky, vidíme jakýsi vír, který nás do sebe může prudce strhnout. Nejen že se k sobě technická civilizace staví kriticky, ale popisuje se dokonce i formou negativních eposů. Historie Západu je spatřována jako pokračování mýtu, jenž namísto o stvoření vypráví o zničení. Na základě dávné řecké představy znázorňují tyto obrazy střídání generací jako postupnou degeneraci. Už v samotné řecké verzi se člověk propadl z neurčitého zlatého věku do železného. Zato u moderního mýtu neodpovídá nejnižší úroveň lidského života přítomnosti, nýbrž obávané budoucnosti.      V dobách, kdy se díky pokroku v lékařství začínala snižovat úmrtnost na nemoci, předpověděl Malthus demografickou pohromu. Když odstartovala průmyslová revoluce, předpověděl Marx společenskou katastrofu. Ve dvacátém století se tento kritický proud urychlil a po obou světových válkách ještě nabral na síle, přičemž zasahoval stále širší oblasti: sociologickou, historickou, antropologickou, ekologickou atd., až nakonec získal globální charakter. Ve světě, který se na základě územní a technologické vzájemnosti čím dál víc unifikuje, se počítá se související sérií kolapsů, jež budou zahrnovat nejrůznější geografické zóny a sektory civilizovaného života. Vyděšené a regresivní způsoby myšlení opakovaně rozebírají možnou smrt Západu a všeho, co z něj pochází, právě ve chvíli, kdy jím vytvořený pořádek podle všeho definitivně ovládl celou Zemi. Západní civilizace sama sebe racionálně koncipuje jako pozitivní sílu, ale v narativním smyslu pojímá svůj mýtus negativně: to je nebezpečný protiklad, protože jde o nevědomou mytizaci. A nevědomá psychická funkce se vždycky může obrátit proti nám.      Tyto „představy globálních mezí“ mají tedy dvě roviny. Na vyšší z nich se setkáváme s bezprostředním, historizovaným, variabilním, technickým vnímáním, které je stejné jako svět, jejž popisuje; ta hlubší rovina je pesimističtější, živená jen potají, profetická a má co do činění s ahistorickým modelem; právě zde nacházíme „morální“ prvek narace, který propůjčuje formu negativnímu eposu. Nejde o povrchní stesk po starých časech, který je společný všem epochám, ale o mnohem radikálnější, širší a sofistikovanější záležitost. Všichni dospívají ke stejně pesimistickým závěrům nezávisle na tom, jaký je jejich výchozí úhel pohledu. Vzniká tak dojem, že jejich společný jmenovatel se neodvozuje z vědeckých a vědomých údajů, nýbrž ze skutečnosti, že došlo k aktivování jediné nevědomé mytické představy.      Kultura, z níž vychází západní civilizace (připustíme-li rozdíl mezi často zaměnitelnými termíny pro kulturu a civilizaci), se na rozdíl od všech ostatních civilizací ve vědomé rovině zakládá na myšlence expanze, jak ji interpretuje produktivistická a pozitivistická technika: tedy na onom „mýtu růstu“, který v sobě v mnoha ohledech zahrnuje podstatu modernity. Ve svých nevědomých fantaziích však tato kultura i nadále pěstuje tabu a strach z potrestání, jež byly v minulosti spojovány s arogancí a přílišnou přízní osudu: i nadále se tudíž obává katastrofy, zapomenutého vyústění tohoto mýtu.      Neomezený růst je de facto krádež a převzetí boží role. Nejde jen o to, že neomezenost je výsadou Boha. Samotné latinské slovo cresco („růst“) je totiž intranzitivní sloveso odvozené od kořene, který v tranzitivní podobě tvoří sloveso creo („tvořit“). Růst a tvořit jsou ve společném latinském základě (a na tuto skutečnost jsme zapomněli, protože svědčí o našem zhřešení pýchou) jedinou činností, jež subjektu uvnitř i navenek propůjčuje velikost, která nemá obdoby.   Důvěra v růst, v neustálý rozvoj a – méně vědomě – v Dějiny a kolektivní nesmrtelnost (jejich stejně neomezené časové nádoby) nesahá k počátkům západní civilizace, ale je jejím produktem, který se vymkl kontrole. Původně platil přesný opak. Příčinu toho všeho je třeba hledat v radikálním porušení principu umírněnosti, jenž byl základem starého Řecka.      Středobodem našeho pojednání tedy bude kultura, v níž má kořeny jak představa dodržování mezí, tak i naše vlastní dějiny, a která je příznačně označována jako helenocentrická. Rozhodnutí vydat se touto cestou – stejně jako každá jiná volba – obnáší určitou jednostrannost. Jen nepřímo se tak dotkneme pozdější role křesťanství, jež k našemu pojetí mezí jistě přispělo. Zanedbáme i samotné antické Řecko, protože o mnohostrannosti jeho kultů, epoch a států budeme pojednávat jen do té míry, abychom z ní vyvodili to podstatné. Vcelku se budeme zabývat olympskými bohy a nejznámějšími náboženskými formami, zakotvenými v metaforách: olympští bohové pro Helény nicméně nepředstavovali nějakou původní či stálou veličinu a jejich náboženství muselo soupeřit s chtonickými kulty, mystérii, vzrušujícími a neodolatelnými bohy pronikajícími z Východu. Ačkoli si uvědomujeme rozhodující význam Sparty, Iónie, Théb a Korintu i helenizované Makedonie, zaměříme se nakonec v našem pojednání na Athény, místo prvořadého významu a jedinečné kreativity. Pokud padne zmínka i o dalších epochách, bude to především proto, abychom je dali do souvislosti s 5. stoletím př. n. l., kdy došlo k zásadním zvratům a kdy Athény definitivně prosadily svou převahu. Ve snaze postihnout podstatu helénství – nezávisle na tom, zda je historické, či zrekonstruované – budeme vybírat prameny na základě kritérií, která platila už v klasickém Řecku: výtvarné umění bylo i přes svou dokonalost jen doprovodným ornamentem, zatímco základem skutečné tvorby bylo slovo („poezie“ z poieo, dělat). Naše studie tedy bude vycházet především z písemných dokumentů.      Jednotný pohled na antiku je především moderní potřebou. Poté co byla znovu objevena řecká a helénská kultura, stal se z ní bezvýhradný ideál: Burckhardt a Nietzsche proměnili řeckého člověka ve výchovnou metaforu, která zpočátku oživila německou kulturu konce 19. století a později – a právě to je paradoxní – přispěla k utváření moderního myšlení. Tento výrazný a koncentrovaný obraz helénského člověka se stal nástrojem k podnícení kulturního růstu (pro Řeky paideia, daleko hlubší proces než prosté učení); význam tohoto řeckého ideálu se tak projevuje více v současné praxi než v dokumentech z minulosti. Není to ani tak model, na jehož základě můžeme poznávat antiku, jako spíše vzor pro dnešní život. Stejným způsobem vykonala svou úlohu i hlubinná psychologie. Ani její hlavní pracovní hypotézu, nevědomí, nelze ověřit; její zásadní – ať už špatný, či dobrý – vliv na moderní kulturu je však dobře patrný.   V této práci se pokusíme o rekapitulaci řeckého mýtu, který vytyčil meze touhy. Sledování celého vývoje mýtu v dějinách západní civilizace přesahuje naše možnosti, ale budeme se snažit formulovat jeho hypotetickou spojitost s duševním rozpoložením moderního člověka, který vnímá nepřetržitý růst civilizace jako vinu.      Tato studie nám pomůže určit, nakolik je kritika neomezeného růstu poplatná mytické tradici, jež se zrodila v dávných dobách.      Díky vysledování pozůstatků mýtu můžeme vědecké studie opřít o věrohodný základ kolektivní psychologie. V mýtu je obsažena hypotéza morálního chování, která je ve společnosti psychologicky zakořeněná a představuje schůdnou alternativu k hnací síle hrdinských vzorů, jež narážejí na bariéru božích tabu: stačí připomenout mýtus o Prométheovi, o němž si promluvíme později.      Křesťanství rozsah působení mýtu později omezilo a vtěsnalo jej do Písma svatého. V řecké civilizaci si však mýtus uchovával prvořadé postavení, co do platnosti, úrovně vyjádření a také díky tomu, že nebyl určen k interpretacím, ale spíše k poslechu. Zatímco v předsudcích moderní doby znamená vědění rozvíjení myšlenek, byly spolu v řeckém světě myšlenky a mýty nerozlučně propojeny a rozvíjely se ruku v ruce. Vědění bez mýtu neexistovalo.      Mýtus byl vždy pravdivý, i když ne takovým způsobem, s jakým by se snadno smířila naše morálka a racionalita: nehlásal vysoké etické principy jako monoteismus nebo filozofické úvahy ani věrnost zásadám racionálního poznání jako věda. Nebyly v něm vyjeveny základní formy pozdějšího vědění, ale ani mu nebyly nutně cizí: spíše v něm byly uchovány ve formě nevědomých struktur. Radikální protiklad mýtu na jedné a vědy a filozofie na druhé straně je moderní předsudek a z tohoto pohledu představuje výskyt vědy a filozofie ve starém Řecku nenadálý zlom a zjevení. Existovala však také kontinuita mezi tradičním mytickým myšlením Řeků a překvapivými novinkami, které z něj vznikly. Estetické a psychologické funkce mýtu byly velkým novátorům známy a mýlili bychom se, kdybychom si představovali, že se vždy jen snažili odporovat jeho tradici. Sókratés nejdříve popisuje „geografický“ mýtus osudu duší a potom dodává: „Že se tyto věci mají zrovna tak, jak já jsem vyložil, to rozhodně tvrdit nesluší člověku majícímu rozum. Že však je buď toto nebo něco takového, pokud jde o naše duše a jejich příbytky, když je nesmrtelnost duše patrná, to podle mého zdání sluší tvrdit a stojí za to, aby člověk mající takové mínění se odvážil nebezpečí […].“      V antickém Řecku z mýtu vyvěral proud kolektivního cítění a nevědomých mentálních kulturních obrazů, který v moderní době vyschl: jako když se z látky pomalu páře nit, až se nakonec rozpadne celá tkanina. Kromě náboženského významu měl pro kolektivní mentalitu i funkci, jež by se u jednotlivců dala přirovnat k funkci snu. Mýty vlastně odpovídají „… letitým snům mladistvého lidstva.“ A stejně jako umělé odstranění snu vede k patologiím, což svědčí o jeho fyziologické a psychologické nezbytnosti, je i odstranění mýtu doprovázeno stavy kolektivní nejistoty, což podává důkaz o jeho významu pro udržení historické kontinuity a sociologické soudržnosti.      Mýtus byl pro antickou mentalitu zásadní, a proto se způsob myšlení starých Řeků odlišuje od monoteistických náboženství, kde se mýtus udržuje pouze v pozadí, a hlavně od moderní laické racionality, kde dochází k jeho ztrátě. Zatímco pravdu vědeckého myšlení určuje její původ (příčina), pravda mytického myšlení odvozuje svůj význam z místa určení (smysl). Cílem mýtu nebyla objektivní pravda, nýbrž spása. V tomto smyslu je náležité považovat jej za pravdu vždy, když prospívá zdraví duše. Mýtus, o němž se chystáme vyprávět, byl životadárnou silou pro řeckou civilizaci v dobách, kdy zažívala vrcholný rozkvět, i tehdy, když byla vystavena největšímu ohrožení. Vzal na sebe konkrétní podobu a vedl k řadě historických, uměleckých i vojenských úspěchů. Jakmile tuto úlohu splnil, zmizel.   Tato kniha se obrací ke čtenáři s následující otázkou: Jsou meze rozvoje moderní civilizace výhradně technickým problémem? Nebo, podíváme-li se na to z opačné strany: Věří ještě někdo v mýtus, který varuje, že přílišná žádost vyústí v pohromu? Pokud odpovíme, že moderní doba se dokáže smířit pouze s vnějším omezením svých nekonečných potřeb, získá tento problém výhradně politickou dimenzi; a politici už podali dostatečný důkaz, že si s ním nevědí rady. My jsme však přesvědčeni, že se věci mají jinak. Tento problém je v první řadě psychologický.   Na závěr těchto úvodních slov nám zbývá ještě definovat termín „mez“.      Na začátku jsme si položili otázku, jestli se potřeby a touhy, ponechá-li se jim úplná volnost, mohou vyvíjet donekonečna, nebo zda někdy narazí na přirozenou mez. Latinský pojem limes byl velmi jednoduchý: označoval pěšinu ohraničující zemědělské pozemky a později se začal používat pro jakoukoli hranici. Odpovídajícím řeckým termínem byl hóros, který mohl mít i rozšířenou platnost ve smyslu pravidla, zákona. Solón tímto slovem označuje roli politické a morální kontrolní instituce, jíž se zhostil, a jež se pro další vývoj helénské civilizace ukázala být zásadní.      Daly by se použít i jiné termíny. Například „správná míra“. Jenomže tento výraz si stále uchovává prvek antické etiky. Příliš odpovídá latinskému aurea mediocritas (zlatá střední cesta). To by poněkud zastínilo odkaz na současné aspekty tohoto problému; slovo „správná“ v sobě zase ukrývá náznak předem hotového morálního soudu.      Stejně tak by se dalo hovořit o „inhibici“, která v současném freudovském pojetí skutečně označuje omezení nějaké funkce subjektu. Tento pojem dnes už nicméně příliš zavání klinikou, individuální patologií. My bychom naopak chtěli zohlednit v ideálním případě i zásadní rozhodnutí v oblasti politiky a ekonomie: znepokojivé patologie globalizovaného světa.      Autoinhibice samozřejmě není vynálezem civilizace, který by byl následně nadřazen instinktu. Opak je pravdou. Přirozený život reguluje sám sebe. Stromy nerostou až do nebe. Člověk přirozeně tuto potřebu mezí dlouho napodoboval. Vyhradil jí místo v přikázáních předmoderních náboženství a v hudebních partiturách, aniž by si uvědomil, že tak pouze dává najevo potřeby své duše a ucha. Ani v jednadvacátém století nehrozí, že se novorozenec či zvíře, jehož instinkty zůstaly člověkem nedotčeny, budou přejídat. Civilizace však svrhla hierarchii instinktů a pokřivila jejich seberegulaci. Ve snaze zmocnit se nekonečné blaženosti bohů vynalezla nadbytečnou konzumaci jídla a nevolnost. Růst, o němž si dnes myslíme, že je život, je jen jednou z jeho možných metafor; a růst bez konce je jen naivní metaforou nesmrtelnosti.   Psychoanalytik Luigi Zoja (1943) působil v minulosti v New Yorku a v Institutu C. G. Junga v Curychu, byl prezidentem International Association of Analytical Psychology a vyučoval na několika univerzitách v Itálii i v zahraničí. V současné době provozuje vlastní praxi v Miláně. Napsal mj. práce Nascere non basta (Zrození nestačí, 1985), Coltivare l’anima (Rozvoj duše, 1999) a Al di là delle intenzioni. Etica e analisi (Úmysly. Etika a analýza, 2011). Za knihu Soumrak otců vydanou i česky obdržel italskou literární cenu Premio Palmi a americkou vědeckou cenu Gradiva Award. Mnohá z jeho děl byla přeložena do celkem čtrnácti jazyků. K jeho stěžejním tématům patří závislosti, absence otce, násilí, nenávist a paranoia v politice.   Z italského originálu Storia dell’arroganza. Psicologia e limiti dello sviluppo, vydaného nakladatelstvím Moretti&Vitali v Bergamu v roce 2003, přeložila Helena Lergetporer. Úvodní slovo Tomáš Sedláček. 288 stran. Vydalo nakladatelství Prostor roku 2020.

Čas načtení: 2024-04-27 07:00:00

KVÍZ: Dcery slavných Češek, které se samy proslavily

Samy dnes patří mezi známé osobnosti a často působí ve stejném či podobném odvětví jako jejich matky. To ale neznamená, že ne vlastním přičiněním, spíše naopak. I ony musely k tomu, aby se prosadily a mohly ukázat svůj skutečný talent, vyvinout značné úsilí. Znáte dobře dcery slavných Češek? Přesvědčte se o tom v našem kvízu.

Čas načtení: 2024-08-11 13:50:00

Třikrát zlatý Lavreysen a skvělá Andrewsová zářili v Paříži na dráze

Velké osobnosti dráhové cyklistiky se prosadily na Hrách v Paříži. Nizozemec Harrie Lavreysen proměnil i svůj třetí pařížský start ve zlaté medaile. Po sprintu a týmovém sprintu tak vyhrál i keirin a stal se nejúspěšnějším cyklistou letošní olympiády. Na stupních vítězů ho doplnili Australané Matthew Richardson a Matthew Glaetzer. Olympijskou vítězkou ve sprintu je Novozélanďanka Ellesse Andrewsová, která ve finále porazila Němku Leu Friedrichovou a má z Paříže třetí medaili. 

Čas načtení: 2024-10-08 04:53:00

Od Komárka přes Nedomanského k Černému. Hodonínské gymnázium slaví 130 let

/FOTO, VIDEO/ Veřejně známé osobnosti navštěvovaly za svých studijních let gymnázium v Hodoníně. Prosadily se ve sportu, kultuře či politice. Naposledy na sebe upozornil například módní návrhář Jan Černý, který stojí za oděvní kolekcí pro české sportovce na olympiádě v Paříži. O víkendu hodonínské gymnázium pořádalo den otevřených dveří s doprovodným programem. Slavilo tím své výročí.

Čas načtení: 2016-06-08 17:59:07

Elektronkový předzesilovač HQQF-55-510

Úvod Elektronkový předzesilovač HQQF-55-510 je levnější verzí Symetrického předzesilovače HQQF-55-512 bez celkové ZV, opět jde o předzesilovač bez celkové ZV, na místě některých elektronek byly použity transistory, opět je zapojení založeno na kaskódách, opět symetrické provedení.              Několik pohledů na hotový modul Jak je na obrázcích patrné, předzesilovač je na jednom spoji spolu se stabilizovanými zdroji, pro hlavní i pomocné napájení a žhavení, stačí připojit příslušný transformátor.   Několik měření předzesilovače na osciloskopu Nejdříve měření při 1kHz, sinus i obdélník, následuje měření při 10kHz a dále při 100kHz, závěrem měření i při 1MHz, kde je sinusovka stále sínusovkou.     Měření frekvenční charakteristiky předzesilovače Jak je patrné, zesílení je nastaveno na 20dB, šířka pásma pro -1dB cca od 3Hz do 150kHz a pro -3dB cca od 1Hz do 450kHz.      Použití předzesilovače Předzesilovač lze osadit s charakteristikou RIAA či podobnou, zvýšít zesílení k maximu a použít jej jako gramofonový předzesilovač, nebo bez korekčních členů, jako lineární zesilovač až do úrovní desítek V, při napájení 300V hravě zvládá výstupní rozkmit 170V, poněvadž je plně symetrický, pak může výstupní napětí dosahovat až rozkmitu 340V, v tomto sestavení je ideálním budičem koncového stupně, sledovače, rovněž bez celkové ZV. Pro velké zesílení klesá vstupní šumové napětí předzesilovače až na 1nV/√Hz.                            

Čas načtení: 2019-11-08 18:08:09

O rozmnožování živočichů víme téměř vše. Ale jak to mají rostliny?

Ve skleníku Fata Morgana jim díky originální výstavě vstoupíte až „do ložnice“. Trojská botanická zahrada ve skleníku Fata Morgana slavnostně zahájila neobvyklou výstavu nazvanou Intimní život rostlin. Návštěvníkům prozradí fígle, jež rostliny používají ke svému rozmnožování. Jejich květy, tolik obdivované pro svou krásu a nevinnost, překvapí vynalézavostí v šálení opylovačů a v tricích, kterými si zajišťují kvalitní potomstvo. Projděte se tropickou džunglí, vžijte se do role opylovače a poznejte fascinující stránku života rostlin. Nudit se nebudete ani vy, ani vaše děti. Originální vzdělávací a interaktivní výstavu ve skleníku Fata Morgana máte možnost si prohlédnout od 7. listopadu do 5. prosince denně kromě pondělí od 9.00 do 16.00 hodin. V sobotu 9. listopadu od 14.00 hodin se můžete těšit na tematickou přednášku autora odborné části výstavy doc. RNDr. Lubomíra Hroudy, CSc. Otevírací doba od listopadu do února: Skleník Fata Morgana: od 9.00 do 16.00 (út–ne, svátek) Venkovní expozice: od 9.00 do 16.00 Vinotéka sv. Klára: od 13.00 do 17.00 (po–pá) od 11.00 do 17.00 (so, ne, svátek)       Letos slaví trojská botanická zahrada 50 let od svého založení. Po celý rok nadělovala svým návštěvníkům dárky v podobě oblíbených výstav a přibližovala jim v rámci pořádaných akcí krásu rostlinného těla. Na závěr sezony si připravila novinku. „V období, kdy se venkovní příroda pomalu ukládá ke spánku, bych návštěvníky rád pozval k prohlídce expozic skleníku Fata Morgana, které jsou celoročně plné zeleně a bujné vegetace. Až do 5. prosince prohlídku zpestří novinka mezi našimi projekty – výstava, která zábavnou formou představí rozmnožování rostlin s důrazem na naše domácí druhy a jejich fígle,“ říká Bohumil Černý, ředitel Botanické zahrady hl. m. Prahy. Vyzkoušejte si roli opylovače Součástí expozice jsou také interaktivní prvky, díky nimž si budou návštěvníci moci vyzkoušet, jak těžkou roli mají opylovači. „Zájemci se mohou doslova převtělit do role včely, motýla, nebo dokonce kaloně. Poznají, jaká vůně láká noční opylovače, jak těžký náklad by nosili, pokud by byli včelou, nebo jak dlouhý sosák by měli, kdyby se změnili ve čmeláka. K výstavě jsme připravili také zábavný kvíz. Malí i velcí si tak mohou otestovat své znalosti a zjistit, jak dobří by v roli opylovače byli,“ uvedl Miroslav Malý, metodik pro vzdělávání Botanické zahrady hl. m. Prahy. Výstava Intimní život přiblíží fascinující a obecně málo známý svět rostlin. Na ilustrovaných panelech návštěvníci najdou mnohé informace o tom, jak rostliny své opylovače lákají, co jim umožňuje tvořit kvalitní potomstvo i jaké „pohlavní choroby“ se u nich vyskytují. Jednotlivé „triky“ jsou prezentovány na druzích běžně se vyskytujících na našich loukách. „Rozkvetlá louka je jako velký prostřený švédský stůl. Zastavíme-li se a začneme-li pozorovat ruch a bzukot, po chvíli rozeznáme různá pravidla, jimiž se pohyb opylovačů řídí. Některé rostliny jsou mazané natolik, že opylovače ve svých květech dokonce na čas uvězní, jiné, například horské druhy, jim nabídnou teplo a úkryt, další svůj květ ani nerozvinou a opylí se samy,“ říká autor odborné části výstavy doc. Lubomír Hrouda. Zájemci o širší souvislosti v rámci daného tématu si mohou přijít poslechnout přednášku Lubomíra Hroudy, která se koná v sobotu 9. listopadu od 14.00 hodin v zázemí administrativní budovy pod skleníkem Fata Morgana. Při vstupu je nutné předložit platnou vstupenku ze skleníku. Kalendář akcí Botanické zahrady hl. m. PrahyListopad – prosinec 2019 Fotografická výstava Dlouhodobá výstava nedaleko dětského hřiště v severní části venkovních expozic Na výstavě Zahrada vašima očima můžete vidět 12 oceněných fotografií, které byly pořízeny v Botanické zahradě hl. m. Prahy v rámci fotosoutěže pořádané ve spolupráci s firmou ZEISS. Porota vybírala z více než 600 došlých snímků. Stejnojmenný kalendář na rok 2020 je v prodeji ve stáncích se suvenýry v areálu botanické zahrady.  Intimní život rostlin 7. 11. – 5. 12., 9–16 h Fata Morgana Víte, jak to dělá kosatec? Co je sklápěčka značky Salvia? Nebo dokonce jak vyrobit semeno bez tatínka? Že ne? Přijďte se ponořit do tajů intimního života rostlin a zábavnou formou se dozvíte mnohé o jejich rozmnožování. Svatomartinský přípitek 11. 11., od 11 h Vinice sv. Kláry Přijďte i letos ochutnat mladá vína českých vinařů a poodhalit tak tajemství kvality nového ročníku. Již tradičně vás zveme 11. 11. v 11 hodin ke slavnostnímu otevírání Svatomartinského vína na vinici sv. Kláry. Zahrada je krásná i v zimním období, návštěvníci mohou obdivovat jedinečné výhledy na panorama Prahy a procházku završit návštěvou vinotéky sv. Klára. Ta je otevřena od pondělí do pátku od 13.00 do 17.00 hodin a o víkendech a ve svátek od 11.00 do 17.00 hodin. Vybírat lze ze široké nabídky vín či z kolekce matolinových pálenek, chutnat budou dvojnásob v příjemném prostředí u hořícího krbu. V otevírací době zahrady je k dispozici rostlinné bistro Botanická na talíři, kde je možno si pochutnat na sezonní nabídce ovocných smoothies, na lahodných raw dezertech, vegetariánském občerstvení a výborné kávě. Každého jistě potěší výhled na Ornamentální zahradu. Od 1. 12. 2019 do 29. 2. 2020 není vstup do venkovních expozic botanické zahrady zpoplatněný. Užijte si podzimní a zimní čas v náručí přírody! Otevírací doba zahrady v období vánočních svátků Venkovní expozice, Denně 9-16 Skleník Fata Morgana 24.12.2019                      9-14 25.12. – 29.12.2019         9-16 30.12.2019                      zavřeno 31.12.2019                      9-16 1.1.2020                         9-16 Vinotéka sv. Klára 24.12.2019                     11-15 25.12. – 26.12.2019        11-17 27.12. – 30.12.2019        13-17 31.12.2019                    zavřeno 1.1.2020                        zavřeno Kořeny osobností Dlouhodobý celoroční projekt v areálu Botanické zahrady hl. m. Prahy Více než devět desítek osobností poctilo v uplynulých deseti letech Botanickou zahradu hl. m. Prahy svou návštěvou, aby podpořily projekt Kořeny osobností, v jehož rámci dochází ke spojení vzácného přírodního bohatství s těmi největšími postavami současného světa. Projekt má připomínat budoucím generacím nejen jedinečné dědictví přírody, ale také to nejlepší, co dokázal člověk, ať již v oblasti kulturní, sportovní, či vědecké. Slavné osobnosti, které se na projektu Kořeny osobností podílejí, patří k těm, ke komu s úctou a obdivem vzhlížíme, stejně jako s respektem vnímáme krásu přírodního dědictví pražské botanické zahrady. Pro děti je hrdinou Hurvínek či postava Krtečka, pro sportovní fandy Josef Masopust nebo Pavel Nedvěd, pro jiné spisovatel Ivan Klíma, režisér Miloš Forman či architektka Eva Jiřičná a řada dalších. Všechna tato velká jména budete mít možnost potkat na Stezce osobností a díky nim s celou svou rodinou formou jedinečného zážitku poznat a obdivovat poklady rostlinné říše. Prostřednictvím projektu Kořeny osobností si totiž svou cestu k vzácným rostlinám a stromům najdou děti i jejich rodiče. K dnešnímu dni se do projektu zapojilo již 99 známých osobností. V letošním roce si svůj strom vysadil Zdeněk Hřib, primátor hl. m. Prahy, Ester Ledecká, snowboardistka a alpská lyžařka, a český lezec Adam Ondra. 14. srpna se k nim připojil také legendární Čtyřlístek a jejich autor Jaroslav Němeček a herečka Alena Vránová. Podzimního sázení se ujali naši váleční veteráni, plk. Pavel Budinský, brig. gen. Václav Kuchynka a letec RAF Tomáš Lom.

Čas načtení: 2021-12-13 18:03:16

Co obětovat pro pravdu a lásku? Česká televize připomene deset let od smrti Václava Havla

Přesně deset let uplyne v sobotu 18. prosince ode dne, kdy ve věku pětasedmdesáti let navždy odešel bývalý prezident, dramatik a disident Václav Havel. Jeho odkaz připomene Česká televize ve speciálním vysílání v průběhu tohoto týdne. Připraveny jsou dvouhodinové vydání Události, komentářů věnované prvnímu polistopadovému prezidentovi očima významných osobnosti, televizní premiéra životopisného dramatu Havel režiséra Slávka Horáka i tematické medailonky. „Havel je hraný film, ne učebnice, a jak říkají všichni velcí vypravěči – ‚Nikdy nenechte stát fakta v cestě dobrému příběhu‘,“ zdůrazňuje režisér Slávek Horák a dodává: „Státníka Havla a prezidentský portrét v tomto vyprávění nečekejte.“ Horák společně s Rudolfem Suchánkem napsal scénář vycházející ze skutečných historických událostí, které jsou však nadále rozvíjeny s autorskou svobodou. Snímek se soustřeďuje na Havlův bouřlivý osobní život, jemuž dominuje boj za pravdu a správnou věc, pronásledování, věznění, ale také milostné vztahy, vlastní pochyby a humor. V centru všeho je pak neobvyklý, a o to silnější vztah s manželkou Olgou ztvárněnou Aňou Geislerovou. Koprodukční snímek České televize nominovaný na čtrnáct Český lvů se odehrává v letech 1968 až 1989, zachycuje tedy proměnu Václava Havla od dramatika šedesátých let přes bojovníka za lidská práva v letech sedmdesátých až po vůdčí osobnost sametové revoluce a celosvětovou ikonu. „Václav Havel je pro mě osobností, jejíž vhled je pořád úžasně současný a moderní. Víc, než jsem si myslel. Jsem rád, že jsem ho díky přípravě na natáčení mohl pro sebe znovuobjevit,“ říká Viktor Dvořák, jenž se v roli Havla představí divákům čtvrtou adventní neděli na Jedničce. Jako první ale na dekádu od odchodu výrazné osobnosti novodobých českých dějin upozorní premiéra česko-amerického snímku Umění disentu na programu ČT art, a to ve čtvrtek 16. prosince. Následně, v pátek, se bude výročí věnovat zejména zpravodajská Čtyřiadvacítka. Kromě pravidelných vstupů z Piazzetty Václava Havla u Národního divadla v průběhu celého dne je připraveno i speciální vysílání večerních Událostí, komentářů, v němž budou na prvního porevolučního prezidenta vzpomínat osobnosti, jako jsou Dagmar Havlová, Jan Burian, Ladislav Špaček nebo Michael Žantovský. V sobotu 18. prosince připomene program Dvojky dění kolem ztráty prezidenta dokumentem Poslední odcházení Václava Havla režisérky Moniky Le Fay, na nějž naváže přímý přenos zádušní mše za Václava Havla z Katedrály svatého Víta, Václava a Vojtěcha v Praze. Večer pak bude patřit záznamu představení Audience s Josefem Abrhámem a Pavlem Landovským v režii Jiřího Menzela, a to na stanici ČT art. Výročí prezidentova úmrtí současně připomenou medailonky 10 let bez Václava Havla. Speciál se vrací v čase a odhaluje génia loci míst spojených s jeho osobností. Hlavními protagonisty příběhů tedy nejsou lidé, ale pět konkrétních míst. Divák se tak ocitne před pankráckou věznicí v roce 1989, v Divadle Na zábradlí v 60. letech a na Hrádečku v 70. letech minulého století. Každým z příběhů diváka provede dobový očitý svědek. Projekt bude částečně dostupný také v novém iVysílání v podobě tematických výběrů na hlavní stránce. Václavu Havlovi, jeho životu, dílu a nezastupitelné politické roli, se bude věnovat také vzdělávací portál ČT edu. Pro studenty, učitele i další zájemce jsou na webu od pondělí 13. prosince připraveny náměty do výuky, pracovní listy, filmové archivy i vzdělávací videa.   Pořady k 10 letům od úmrtí Václava Havla 16. prosince 22:00 ČT art – Umění disentu (režie James D. La Sueur) 23:45 ČT art – Prezidentova račí chůze (připravil: Oliver Malina Morgenstern) 17. prosince 22:40 ČT art – Pocta Václavu Havlovi (režie: Rudolf Vodrážka) 21:00 ČT24 – 10 let bez Václava Havla: První polistopadový prezident očima významných osobnosti minulosti i současnosti (speciál Události, komentáře) 18. prosince 9:35 ČT2 – Dopisy Olze (režie: Michal Hýbek) 10:00 ČT2 – Poslední odcházení Václava Havla (režie: Monika Le Fay) 11:00 ČT2 – Requiem za Václava Havla (režie: Jaroslav Rásocha) 12:35 ČT2 – Proč Havel? (režie: Vojtěch Jasný, průvodce: Miloš Forman) 14:15 ČT2 – Krásný ztráty (režie: Tereza Kopáčová) 20:15 ČT art – Audience (režie: Jiří Menzel) 21:45 ČT3 – Motýl na anténě (režie: Ladislav Smoljak) 22:30 ČT3 – Vernisáž (režie: Ivan Rajmont) 19. prosince 14:10 ČT2 – V objetí dalajlamy (režie: Viliam Poltikovič) 14:40 ČT2 – Václav Havel a Dominik Duka: společný výslech (režie: Ladislav Cmíral) 20:10 ČT1 – Havel (režie: Slávek Horák)

Čas načtení:

Jak využít znalosti typologie osobnosti pro komunikaci a lepší porozumění

[skoleni-kurzy.eu] Každý člověk má dokonalou osobnost – jen každý mluví trochu jiným jazykem. Naučíte se rychlé rozklíčovat typ a komunikační jazyk daného člověka. Dovede vás to k pochopení komunikačních schémat druhých lidí, klientů, zákazníků, kolegů i uchazečů o práci. Rychle poznáte silné i slabé stránky a budete vědět, jak komunikovat, abyste si rozuměli. * • co je to typologie osobnosti, kde a jak nám pomůže její znalost, • rozdělení a popis jednotlivých typů osobností, • poznejte svůj vlastní typ osobnosti své výhody i slabé stránky, které vycházejí z vaší povahy, • jak rozpoznat typ osobnosti člověka během několika okamžiků, • silné a slabé stránky jednotlivých typů – jak ho můžeme využít, • jak komunikovat s jednotlivými typy osobností. ...1. VOX a.s.

Čas načtení:

Jak využít znalosti typologie osobnosti pro komunikaci a lepší porozumění

[skoleni-kurzy.eu] Každý člověk má dokonalou osobnost – jen každý mluví trochu jiným jazykem. Naučíte se rychlé rozklíčovat typ a komunikační jazyk daného člověka. Dovede vás to k pochopení komunikačních schémat druhých lidí, klientů, zákazníků, kolegů i uchazečů o práci. Rychle poznáte silné i slabé stránky a budete vědět, jak komunikovat, abyste si rozuměli. * • co je to typologie osobnosti, kde a jak nám pomůže její znalost, • rozdělení a popis jednotlivých typů osobností, • poznejte svůj vlastní typ osobnosti své výhody i slabé stránky, které vycházejí z vaší povahy, • jak rozpoznat typ osobnosti člověka během několika okamžiků, • silné a slabé stránky jednotlivých typů – jak ho můžeme využít, • jak komunikovat s jednotlivými typy osobností. ...1. VOX a.s.

Čas načtení:

Jak využít znalosti typologie osobnosti pro komunikaci a lepší porozumění

[skoleni-kurzy.eu] Každý člověk má dokonalou osobnost – jen každý mluví trochu jiným jazykem. Naučíte se rychlé rozklíčovat typ a komunikační jazyk daného člověka. Dovede vás to k pochopení komunikačních schémat druhých lidí, klientů, zákazníků, kolegů i uchazečů o práci. Rychle poznáte silné i slabé stránky a budete vědět, jak komunikovat, abyste si rozuměli. * • co je to typologie osobnosti, kde a jak nám pomůže její znalost, • rozdělení a popis jednotlivých typů osobností, • poznejte svůj vlastní typ osobnosti své výhody i slabé stránky, které vycházejí z vaší povahy, • jak rozpoznat typ osobnosti člověka během několika okamžiků, • silné a slabé stránky jednotlivých typů – jak ho můžeme využít, • jak komunikovat s jednotlivými typy osobností. ...1. VOX a.s.

Čas načtení:

Jak využít znalosti typologie osobnosti pro komunikaci a lepší porozumění

[skoleni-kurzy.eu] Každý člověk má dokonalou osobnost – jen každý mluví trochu jiným jazykem. Naučíte se rychlé rozklíčovat typ a komunikační jazyk daného člověka. Dovede vás to k pochopení komunikačních schémat druhých lidí, klientů, zákazníků, kolegů i uchazečů o práci. Rychle poznáte silné i slabé stránky a budete vědět, jak komunikovat, abyste si rozuměli. * • co je to typologie osobnosti, kde a jak nám pomůže její znalost, • rozdělení a popis jednotlivých typů osobností, • poznejte svůj vlastní typ osobnosti své výhody i slabé stránky, které vycházejí z vaší povahy, • jak rozpoznat typ osobnosti člověka během několika okamžiků, • silné a slabé stránky jednotlivých typů – jak ho můžeme využít, • jak komunikovat s jednotlivými typy osobností. ...1. VOX a.s.

Čas načtení:

Jak využít znalosti typologie osobnosti pro komunikaci a lepší porozumění

[skoleni-kurzy.eu] Každý člověk má dokonalou osobnost – jen každý mluví trochu jiným jazykem. Naučíte se rychlé rozklíčovat typ a komunikační jazyk daného člověka. Dovede vás to k pochopení komunikačních schémat druhých lidí, klientů, zákazníků, kolegů i uchazečů o práci. Rychle poznáte silné i slabé stránky a budete vědět, jak komunikovat, abyste si rozuměli. * • co je to typologie osobnosti, kde a jak nám pomůže její znalost, • rozdělení a popis jednotlivých typů osobností, • poznejte svůj vlastní typ osobnosti své výhody i slabé stránky, které vycházejí z vaší povahy, • jak rozpoznat typ osobnosti člověka během několika okamžiků, • silné a slabé stránky jednotlivých typů – jak ho můžeme využít, • jak komunikovat s jednotlivými typy osobností. ...1. VOX a.s.

Čas načtení:

Jak využít znalosti typologie osobnosti pro komunikaci a lepší porozumění

[skoleni-kurzy.eu] Každý člověk má dokonalou osobnost – jen každý mluví trochu jiným jazykem. Naučíte se rychlé rozklíčovat typ a komunikační jazyk daného člověka. Dovede vás to k pochopení komunikačních schémat druhých lidí, klientů, zákazníků, kolegů i uchazečů o práci. Rychle poznáte silné i slabé stránky a budete vědět, jak komunikovat, abyste si rozuměli. * • co je to typologie osobnosti, kde a jak nám pomůže její znalost, • rozdělení a popis jednotlivých typů osobností, • poznejte svůj vlastní typ osobnosti své výhody i slabé stránky, které vycházejí z vaší povahy, • jak rozpoznat typ osobnosti člověka během několika okamžiků, • silné a slabé stránky jednotlivých typů – jak ho můžeme využít, • jak komunikovat s jednotlivými typy osobností. ...1. VOX a.s.

Čas načtení:

Jak využít znalosti typologie osobnosti pro komunikaci a lepší porozumění

[skoleni-kurzy.eu] Každý člověk má dokonalou osobnost – jen každý mluví trochu jiným jazykem. Naučíte se rychlé rozklíčovat typ a komunikační jazyk daného člověka. Dovede vás to k pochopení komunikačních schémat druhých lidí, klientů, zákazníků, kolegů i uchazečů o práci. Rychle poznáte silné i slabé stránky a budete vědět, jak komunikovat, abyste si rozuměli. * • co je to typologie osobnosti, kde a jak nám pomůže její znalost, • rozdělení a popis jednotlivých typů osobností, • poznejte svůj vlastní typ osobnosti své výhody i slabé stránky, které vycházejí z vaší povahy, • jak rozpoznat typ osobnosti člověka během několika okamžiků, • silné a slabé stránky jednotlivých typů – jak ho můžeme využít, • jak komunikovat s jednotlivými typy osobností. ...1. VOX s.r.o.

Čas načtení: 2025-05-26 17:48:20

Festival Prague Sounds představí fascinující ženské hlasy z celého světa i velké osobnosti elektronické hudby 

Deset listopadových koncertů, deset výjimečných hudebních zážitků. 29. ročník festivalu Prague Sounds proběhne od 1. do 19. listopadu ve znamení fascinujících ženských hlasů z celého světa, velkých osobností elektronické hudby, soudobé hudby i jazzu, který překračuje hranice svého žánru. V Praze vystoupí držitelky řady Grammy – v české premiéře mexická písničkářka a skladatelka Silvana Estrada, zpěvačka snoubící pákistánskou hudbu s jazzem Arooj Aftab a špičková jazzová zpěvačka Cécile McLorin Salvant, která se neomezuje žánrovými hranicemi. Se stejným čerstvým oceněním přijede […] Zobrazit celý článek Festival Prague Sounds představí fascinující ženské hlasy z celého světa i velké osobnosti elektronické hudby 

Čas načtení: 2025-06-17 08:41:49

Od vil po veřejné prostory – Den architektury připomene ženskou stopu napříč Českem

Jubilejní 15. ročník celorepublikového festivalu Den architektury, který proběhne od čtvrtka 2. do úterý 7. října 2025, ponese podtitul Ta architektura a zaměří se na ženskou perspektivu v oboru. Které stavby navrhovaly a navrhují ženy, či na kterých se podílely? Festival nabídne tvorbu českých architektek od období první republiky až po současnost. Hlavním cílem je nejen představit unikátní díla s ženským rukopisem, ale i reflektovat postavení žen v architektuře za posledních sto let. „Ženy se podepsaly pod stavbami různých měřítek, navrhují ambasády, mosty, školy… Cílem letošního ročníku je ukázat rozmanitost jejich tvorby. Chceme dát prostor dílům a příběhům, které jsou součástí oboru a inspirovat k otevřenějšímu vnímání architektonické profese z různých úhlů pohledu. Podtitul Ta architektura přitom odkazuje nejen ke konkrétní tvorbě žen, ale i k širší diskuzi o pestrosti a proměnlivosti samotné architektury,“ vysvětluje ředitelka festivalu a architektka Marcela Steinbachová. Festival se zaměří nejen na tvorbu architektek, ale i na další osobnosti, které se věnují osvětě, zasahují do veřejných staveb či se věnují historii a teorii. Program nabídne i celou řadu dalších témat, připomene například dílo Bohumíra Kozáka, Josefa Gočára nebo Bohuslava Fuchse u příležitosti jejich letošních výročí. Věnovat se bude i tématu zlepšování veřejného prostoru, krajinářské architektuře a v rámci exkurzí nebo procházek upozorní na celou řadu unikátních staveb i městských čtvrtí.  Program doplní také přednášky, workshopy nebo divadelní představení.  Vstup na akce je zdarma s výjimkou vybraných doprovodných programů. V některých případech je nutná předchozí rezervace. Kompletní program čítající více než 400 akcí bude zveřejněn v polovině srpna na www.denarchitektury.cz. Hlavní tematická linie letošního Dne architektury se zaměří na osobnosti, které formovaly podobu českého prostředí z ženské perspektivy – od meziválečných průkopnic po současné tvůrkyně. Neopomene dílo první československé absolventky architektury Milady Petříkové-Pavlíkové, autorky například Domova osamělých žen, od jejíhož narození letos uplyne 130 let.  Dále představí například práci Hany Kučerové-Záveské, jejíž rukopis je spjat s vilami na pražské Babě, nebo Elly Oehler, která se podepsána pod podobou lázeňské kolonády v Teplicích nad Bečvou či pavilonu Středomoravských elektráren. Festival připomene také výrazné postavy poválečné generace – například Věru Machoninovou, Alenu Šrámkovou, Evu Jiřičnou nebo členku SIAL Lidmilu Švarcovou. Návštěvníci a návštěvnice se mohou osobně setkat se Zdenkou Marií Novákovou, která je provede kolem souboru budov Chemapol-Investa v Praze, nebo Vítězslavou Rothbauerovou při prohlídce Komunitního centra Matky Terezy. Současnou architektonickou scénu přiblíží řada realizací střední generace. Zpřístupní se například sportovní hala Josefa Kaluhy v Brandýse nad Labem (Klára Urie a Blanka Maco), moderní základní škola ve Fulneku (Barbora Buryšková), budova ZŠ Duhovka v Praze (studio ra15) nebo nově zrekonstruovaný řadový domek na pražské Solidaritě (Markéta Zdebská). Ve Zlíně pak Jitka Ressová osobně provede revitalizovaným Gahurovým prospektem a nově upraveným tržištěm Pod Kaštany. V programu nechybí ani tvůrkyně nastupující generace, které přinášejí nové impulzy a perspektivy do současné architektury. Festivalová dramaturgie se zaměří rovněž na tvorbu dalších významných osobností architektury, jejichž výročí si letos připomínáme. Uplynulo 130 let od narození architekta, teoretika a zásadní postavy modernismu Bohuslava Fuchse. Vedle slavných brněnských staveb festival připomene například jeho realizace v lázních Luhačovice nebo Městských lázních Zábrdovice v Brně. Dále u příležitosti 140. výročí narození Bohumíra Kozáka upozorní na jeho slavné vily na pražské Ořechovce nebo v Čáslavi. V letošním roce si připomínáme také výročí 80 let od úmrtí Josefa Gočára. Vedle ikonických realizací v Hradci Králové program pozve například do Školy architektury AVU, Domu u Černé Matky Boží v Praze nebo do Medovy vily v Humpolci. Festivalem ožijí i ikonické vily napříč styly v architektuře. Mimo jiné vila Alfreda Thoneta v Koryčanech od slavného vídeňského ateliéru Fellner a Helmer, aktuálně rekonstruovaná funkcionalistická vila podle návrhu Františka Zelenky v Kutné Hoře nebo obnovená vila Čerych v České Skalici od Otakara Novotného. Za vídeňskou secesí se lze vydat do vily Primavesi v Olomouci. Vilám z 2. poloviny 19. století se bude věnovat i jedna z komentovaných procházek v Opavě. Festival připomene i další unikátní stavby, například legendární Koldům v Litvínově od Václava Hilského a Evžena Linharta. Po celé republice se uskuteční také řada přednášek nebo workshopů věnovaných možnostem zlepšení veřejného prostoru obecně i v konkrétních lokalitách. Jednu z přednášek povede například experimentální umělkyně a držitelka ocenění Architekt(ka) roku 2017 Kateřina Šedá. Festival již 15. rokem nabízí široké veřejnosti možnost nahlédnout na své okolí nevšední optikou pod vedením architektů a architektek a dalších odborníků a odbornic z oboru, kteří jim přibližují zajímavosti z jejich čtvrti, bydliště i širšího okolí. Den architektury se nevěnuje jen architektuře a tvorbě měst, ale i širším souvislostem vzniku každého domu, parku, konkrétního místa či města. Za festivalem stojí spolek Kruh, který je již 25 let významným propagátorem jak tuzemské, tak světové architektury u nás. Akce se konají ve spolupráci s architekty a architektkami, spolky a institucemi ve všech regionech a mají zásadní roli pro místní komunity. Na hlavní festivalové téma Dne architektury tematicky naváže i sesterský festival Film a architektura, který se uskuteční od 1. do 6. října. Jeho čtrnáctý ročník upozorní na výrazné, avšak často upozaďované ženské osobnosti z oborů architektury, tvorby měst, designu, umění i filmu. Program nabídne inspirativní příběhy nejen žen, ale i osobností, které jsou neprávem stavěny do stínu svých slavnějších kolegů/kolegyň, či jejich odkazu není věnována taková pozornost, jakou by si zasloužili/y. Tisková zpráva, foto: Milada Petříková Pavlíková, Útulný domov osamělých žen, foto archiv Kruhu

Čas načtení: 2015-08-31 13:18:42

Fotobanky a ochrana osobnosti, majetku a duševního vlastnictví

Tento text by měl pomoci autorům, kteří tvoří pro fotobanky, při výběru a obsahovém zpracování témat tak, aby jejich práce nebyly zbytečně zamítány při schvalovacím procesu. Jako zdroj informací jsem použil vlastní zkušenosti, zkušenosti kolegů z reklamních agentur a vydavatelství. Ve sporných případech jsem některé situace konzultoval s úřadem na ochranu osobnosti. Jak jsem uvedl v minulém textu, fotobanky a autoři se řídí pravidly a zákony země, ve které mají adresu. Často se stává, že obrazový materiál, který autor vytvoří v jeho zemi je obsahově bezproblémový, tak není fotobankou přijat právě z obsahového hlediska. Read more ...

Čas načtení: 2009-03-01 10:33:00

Poruchy osobnost - 2. část

V první části tohoto článku jsme si definovali a upřesnili termín „porucha osobnosti“. Nyní se zaměříme na jednotlivé poruchy. Poruchy osobnosti Odborníci člení poruchy osobnosti různě. My si přiblížíme členění dle Světové zdravotnické organizace. Ta dělí poruchy osobnosti na: Paranoidní osobnost ...

Čas načtení: 2020-07-27 10:46:35

Paul Graham: Čtyři kvadranty konformity

Už delší dobu jsem zvažoval, že přeložím do češtiny některou z esejí, které vydává na svém blogu Paul Graham (zmiňovaný v posledním článku), zakladatel startupu Y Combinator. Dobrá příležitost se naskytla teď. Jeho nejnovější text Čtyři kvadranty konformity patří mezi ty, nad kterými se vyplatí přemýšlet. Jedním z nejvíce informativních způsobů klasifikace lidí je stupeň a agresivita konformismu, který projevují. Představte si karteziánský souřadnicový systém, jehož osa x sahá od konvenčních lidí nalevo až po nezávisle přemýšlející lidi napravo, a jehož osa y sahá od pasivních lidí dole až po agresivní lidi nahoře. Výsledné čtyři kvadranty definují čtyři typy lidí. Začneme-li v levém horním rohu a postupujeme proti směru hodinových ručiček, jsou to agresivně konvenční lidé, pasivně konvenční lidé, pasivně nezávislí lidé a agresivně nezávislí lidé. V každé společnosti jsou dle mého názoru více či méně zastoupeny všechny čtyři skupiny, a kvadrant, do kterého jednotlivci spadají, je spíš záležitostí jejich osobnosti než hodnot vyznávaných jejich společností [1]. Čtyři typy dětí Dobře je to vidět na malých dětech. Každý, kdo kdy navštívil první stupeň základní školy, viděl všechny čtyři typy. A nahodilost pravidel, která tvoří školní řád, ukazuje, že rozdělení lidí do kvadrantů odpovídá více typům osobností než konkrétní sadě pravidel. Děti z levého horního rohu, ty agresivně konvenční, to jsou žalobníčci. Věří nejen tomu, že je nutné pravidla respektovat, ale i tomu, že ti, kdo tak neučiní, musejí být potrestáni. Děti z levého dolního rohu, ty pasivně konvenční, jsou ovce. Dávají si pozor na to, aby nepřekročily rámec pravidel, ale když je poruší někdo jiný, obávají se toho, jaký trest za to sklidí, místo toho, aby potrestání aktivně vynucovaly. Děti z pravého dolního rohu, pasivně nezávislé, jsou snílci. Pravidla je moc nezajímají a nejspíš ani moc nevědí, jak přesně znějí. A děti z pravého horního rohu, agresivně nezávislé, jsou ty, které zlobí. Kdykoliv narazí na nějaké pravidlo, jejich prvním instinktem je ptát se „proč“. Pokud jim nařídíte, co mají dělat, vesměs udělají pravý opak. Měříte-li konformismus, je samozřejmě potřeba říci vůči čemu, a to se v dětství mění. Z hlediska malých dětí jde o pravidla určená dospělými. Ale jak děti rostou, zdrojem pravidel se stávají jejich vrstevníci. Takže skupina adolescentů, kteří ignorují školní řád zcela stejným způsobem, neprojevuje nezávislost svého myšlení; právě naopak. Všichni by byli odpůrci otrokářství? V dospělosti dokážeme všechny čtyři skupiny rozeznat podle toho, co říkají, asi jako poznáte čtyři druhy ptáků podle jejich zpěvu. „Zpěvem“ agresivně konvenčních je „Zničte <vnější_skupinu>!” (Je trochu zneklidňující vidět před vykřičníkem proměnnou, ale to je jádro problému s agresivně konvenčními lidmi.) „Zpěvem“ pasivně konvenčních je „Co tomu řeknou sousedi?“. Pasivně nezávislí se ozývají popěvkem „Každému, co jeho jest“ a agresivně nezávislí „A přece se točí!“ Tyto čtyři typy lidí nejsou stejně početné. Pasivních lidí je více než agresivních a konvenčních lidí je více než nezávislých. Pasivně konvenční jsou tedy největší skupinou a agresivně nezávislí tou nejmenší. Jelikož příslušnost do kvadrantu záleží více na vlastní osobnosti než na aktuální sadě pravidel, většina lidí by spadala do toho samého kvadrantu, i kdyby vyrostli ve zcela jiné společnosti. Robert George, profesor z princetonské univerzity, nedávno napsal: „Občas se ptám studentů, jaký by byl jejich postoj k otrokářství, kdyby vyrostli jako běloši na předválečném Jihu. Co myslíte? Všichni by byli odpůrci otrokářství! Všichni by se srdnatě hlásili k jeho zrušení a neúnavně by na zrušení otrokářství pracovali.“ George je příliš zdvořilý, než aby to řekl naplno, ale samozřejmě, že ne. A nejen to. Nejen, že by se průměrný student choval stejně jako tehdejší lidé, ale ti, kteří jsou agresivně konvenční dnes, by byli agresivně konvenční i tehdy. Což by nejen znamenalo neúčast v boji proti otroctví, ale naopak jeho vášnivou obhajobu. Musím přiznat, že v tomhle nejsem neutrální, ale zdá se mi, že agresivně konvenční lidé nesou zodpovědnost za neúměrně mnoho světových problémů, a nespočet zákonů a zásad, které jsme od dob osvícenství přijali, má chránit zbytek společnosti právě před nimi. Zejména to, že jsme se vzdali pojmu kacířství a nahradili jej principem svobodné diskuse o různých myšlenkách, včetně těch, které jsou momentálně považovány za nepřijatelné. A bez trestání těch, kdo je chtějí vyzkoušet v praxi. [2] Zabránit diskusi o "špatných myšlenkách" Proč je potřeba chránit nezávislé myslitele? Protože jsou to ti, kdo přicházejí s novými myšlenkami. Například k tomu, být úspěšným vědcem, nestačí mít pravdu. Musíte mít pravdu v okamžiku, kdy se všichni ostatní mýlí. Toto není úkol pro konvenční lidi. Podobně bývají zakladatelé nových technologických firem nejen nezávislí, ale agresivně nezávislí. Není tedy náhodou, že společnost prosperuje jen do té míry, dokud dokáže udržet konvenční myslitele na uzdě. [3] V posledních letech si řada z nás všimla, že zásady chránící svobodu přemýšlení a zkoumání oslabují. Někdo tvrdí, že to přeháníme – že jejich oslabení není zas tak závažné, nebo byly oslabeny v zájmu většího dobra. Tu druhou myšlenku bych chtěl odmítnout hned. Když se konvenční lidé dostanou k moci, vždycky říkají, že je to v zájmu většího dobra. Jen to pokaždé bývají nějaká jiná, vzájemně nekompatibilní dobra. Co se té první námitky stran přecitlivělosti nezávisle myslících lidí a nevýznamného okleštění svobody týče – toto nemůžete posoudit, pokud sám nepatříte mezi ně. Nelze posoudit, jak moc je prostor pro myšlení okrajován, pokud nemáte nové myšlenky, a to je doména lidí s nezávislým myšlením. Právě proto jsou velmi citliví na změny ve svobodě přemýšlet. Jsou to kanárci v uhelném dole. Typickou námitkou konvenčně myslících je, že nechtějí zabránit diskusi o všech myšlenkách, jen o těch špatných. Řekli byste, že už z téhle věty bude patrné, na jak tenký led se tímhle pouštíte. Existují dva důvody, proč je zapotřebí mít možnost se bavit i o „špatných“ myšlenkách. Ten první spočívá v tom, že procesy, kterými se určuje, které myšlenky se mají zakázat, nebudou neomylné. Tím spíš, že nikdo inteligentní se takovou prací zabývat nechce, takže ji budou vykonávat pitomci. A pokud nějaký proces produkuje mnoho chyb, je lépe mít nějaký prostor pro toleranci. Což v tomto případě znamená zakazovat méně myšlenek, než byste chtěli. Ale to je pro agresivně konvenční lidi obtížné. Jednak si užívají toho, když je někdo potrestán, stejně jako když chodili do školy, jednak mezi sebou soutěží. Strážci dogmat nemůžou tolerovat hraniční myšlenky, protože tím by ostatním dogmatikům poskytli prostor, jak se na ně „vytáhnout” a ukázat, že jsou morálně čistější. A možná by jim i hrozilo, že se celý mechanismus obrátí proti nim. Takže místo udržování prostoru pro toleranci, který je potřeba, by nastal pravý opak – vzájemná soutěž o to, kdo bude přísnější, při kterém každá myšlenka, která se dá zakázat, nakonec skončí na indexu. [4] Druhým důvodem, proč je nebezpečné zakazovat diskusi o myšlenkách, je to, že jednotlivé myšlenky jsou navzájem daleko více propojené, než se na první pohled zdá. Což znamená, že zakážete-li debatu na nějaké téma, netýká se ten zákaz jen onoho tématu samotného. Restrikce se začnou šířit do všech oblastí, které se zakázanou myšlenkou nějak souvisejí. A nejde přitom o banalitu. Nejlepší myšlenky jsou právě ty, které mají dopad i na zdánlivě nesouvisející oblasti lidské činnosti. Snažit se o přemýšlení ve světě, v němž jsou některé myšlenky zakázané, je jako hrát fotbal na hřišti, jehož jeden roh je zaminovaný. Není to to samé jako hrát fotbal na hřišti trochu jiného tvaru; výsledkem je daleko opatrnější hra i tam, kde miny nejsou. Jak chránit svobodu uvažování V minulosti se nezávisle myslící lidé navzájem chránili tím, že se shromažďovali v určitých místech – nejprve u královských dvorů a později na univerzitách – kde si mohli vytvářet vlastní pravidla. Místa, kde lidé pracují s myšlenkami, mívají postupy, jak chránit svobodu uvažování. Má to stejný důvod, jako když továrny na počítačové čipy používají pořádné filtry proti nečistotám ve vzduchu nebo nahrávací studia důkladnou zvukovou izolaci. Po několik posledních staletí platilo, že kdykoliv začali agresivně konvenční jedinci řádit, nejbezpečnějším útočištěm před nimi byly univerzity. Tentokrát to tak být nemusí, protože poslední vlna netolerance naneštěstí na univerzitách začala. Její začátek se datuje do 80. let 20. století a kolem roku 2000 se zdálo, že trochu opadla, ale k novému vzplanutí přispěly sociální sítě. V tomhle si Silicon Valley dalo vlastní gól. Ačkoliv lidé, kteří Silicon Valley řídí, jsou skoro všichni nezávislí myslitelé, dali agresivně konvenčním do ruky nástroj, o kterém tito lidé mohli dříve leda tak snít. Na druhou stranu je možné, že úpadek svobodného ducha na univerzitách je symptomem toho, že z nich nezávislí myslitelé odcházejí. Lidé, kteří by se před padesáti lety stali profesory, mají teď jiné možnosti. Můžou se stát dobře placenými odborníky nebo zakládat firmy. K tomu potřebujete nezávislé myšlení, abyste uspěli. Kdyby se tihle lidé stali profesory, bránili by akademickou svobodu. Takže možná je celkový obraz univerzit, ze kterých prchají nezávisle přemýšlející lidé, zbytečně pochmurný. Možná může za úpadek univerzit právě skutečnost, že řada z nich už odešla předtím. [5] I když jsem o téhle situaci hodně přemýšlel, nejsem schopen odhadnout, jak se vyvine. Dokážou některé univerzity zvrátit současný trend a zůstat místy, kde se shromažďují nezávisle myslící lidé? Nebo je nezávisle myslící lidé úplně vyklidí? Trápí mě otázka, o co všechno bychom přišli, pokud by se tak skutečně stalo. Ale v dlouhodobé perspektivě jsem optimistou. Nezávisle myslící lidé umějí chránit sebe sama. Pokud současné instituce selžou, vytvoří si nové. To bude vyžadovat trochu fantazie, ale to je, konec konců, jejich silná stránka.   [1] Samozřejmě si uvědomuji, že osobnosti lidí se navzájem můžou lišit v různých parametrech a že z nich vždycky můžete udělat kvadranty a rozdělit populaci pomocí os na čtyři různé typy. V tomto případě tvrdím, že tyto parametry jsou navzájem nezávislé a existuje v nich značná variabilita. [2] Agresivně konvenční lidé nezodpovídají za všechny problémy světa. Dalším velkým zdrojem problémů jsou charismatičtí lídři, kteří získají moc tím, že agresivně konvenčním lidem nadbíhají. Tím se pak agresivní konvenčnost stává daleko nebezpečnější. [3] Když jsem řídil Y Combinator, nikdy mě netrápila otázka, jestli urazím někoho, kdo přemýšlí konvenčně. Kdybychom ale pekli sušenky, ocitl bych se na obtížném morálním terénu. Konvenčně přemýšlející lidé také jedí sušenky. Ale nemají talent zakládat úspěšné firmy. Takže pokud jsem je odpudil od Y Combinatoru, ušetřilo nám to práci s jejich projekty.  [4] Jeden pokrok jsme učinili: tresty za to, že mluvíte o zakázaných myšlenkách, jsou méně tvrdé než dříve. Riziko, že vás zabijí, je v bohatších zemích menší. Agresivně konvenční lidé se spokojí s tím, že vás vyhodí z práce.  [5] Řada profesorů je nezávislými mysliteli, hlavně v matematice, tvrdých vědách a technických oborech, kde musíte nezávisle přemýšlet, abyste uspěli. Ale studenti daleko více odpovídají profilu obecné populace, tudíž mezi nimi bude více konvenčních myslitelů. Konflikt mezi profesory a studenty tak není jenom generačního rázu, ale jde i o konflikt mezi odlišnými typy lidí.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-20 18:43:02

Zemřel psycholog, sexuolog a spisovatel Ivo Pondělíček. Politici nás zásobují nemilosrdnými lžemi, říkal

Ivo Pondělíček zemřel v noci na pátek 20. prosince. Literární noviny při této příležitost zveřejňují rozhovor, který pořídily před dvěma lety při příležitosti vyhlášení sbírky jeho esejů Labyrinty duše & Bída psychologie knihou roku. Prof. PhDr. Ivo Pondělíček, CSc. (* 17. června 1928, Praha) byl český psycholog, sexuolog, filmový teoretik, esejista a spisovatel. Promoval na Masarykově univerzitě v Brně, poté působil jako lékařský psycholog v Karlových Varech. Od roku 1959 přednášel psychologii filmu na FAMU, poté na Filozofické fakultě UK v Praze. Ze škol byl donucen odejít (1972) a zaměřil se na sexuologii. V 80. letech působil na klinice popálenin. Byl spoluautorem knihy Rekonstrukce a rehabilitace u popáleninového traumatu a spolu s Radanou Königovou za ni obdržel v roce 1985 mezinárodní Ramelotovu cenu za vědecký výzkum. Dále byl také například autorem knih Fantaskní umění, Lidská sexualita, Sexuální zrání mladého muže, Bergmanův filosofický film, Outsiderova zpověď.  Jeho svazek esejů Labyrinty duše & Bída psychologie vyhlásily Literární noviny za knihu roku 2016. Šéfredaktor Literárních novin Petr Bílek o ní tehdy napsal: „Kniha dokládá svou ojedinělostí rmutnou pravdu, že intelektuálů je dnes mnoho, ale že v jejich hejnu se ti moudří vyjímají jako bílé vrány. Ivo Pondělíček je bílá vrána rovněž proto, že nemá potřebu zneužívat komunikační sítě ke komentářům jepičích činů, dělat dobře svému exhibicionismu a natřásat svá intelektuální pírka. A ještě něco: Pondělíček na rozdíl od mnoha specialistů umí psát česky.“   Zkušený přítel oidipského komplexu Ve svém eseji Od Flauberta k bovarismu píšete, že romanopisec v Paní Bovaryové předjal nemoc moderní doby. Jak byste ji stručně charakterizoval? Jde o hysterii, která bývá nadneseně charakterizována jako komediantka duševního života, protože se v ní objevují různé projevy duševní a patologické, nebo dokonce normální, které se střídají, a pacient, ten hysterik nebo ta hysterička, to dávají na odiv. Tito lidé jsou rádi obdivováni nebo na sebe rádi upozorňují. Na druhé straně zase ale jejich vada je velmi silný egocentrismus, až narcismus, a to se počítá k onomu hysterickému syndromu. V Bovaryové jsou i další věci, které by hrály do této syndromologie. Posuzujeme román z tohoto úzkého hlediska, přestože především je třeba jej posuzovat z literárního strukturálního hlediska. Ale já nejsem tady od toho, já jsem spíš na to mluvit o psychopatologii. No, tak tady mám pak dojem, že hysterie už poněkud, pokud jde o její frekvenci mezi obyvatelstvem, ustoupila z toho počtu případů, který jsem zaznamenal v roce, kdy jsem ten esej psal, a to v roce 1965. A proč ustoupila? Jednak proto, že se velice zlepšila neurologická diagnostika pro epilepsii. Hysterie se projevuje v jedné, té nejkratší formě, pouhými záchvaty. A často ty záchvaty hysterikovy jenom napodobovaly epileptické. A protože neurolog už to dneska rozliší, tak nemocný hysterií už nemá za co se schovat. Hysterie má ale ještě další dvě formy. Jedna se chová jako neuróza, to znamená trvá několik týdnů, řekněme, a musí tam být nějaký konfliktový původ. Průběh té neurózy je velmi pestrý, tak jako vůbec najdeme pestrost symptomů v té nemoci samotné. Druhá forma je ta nejzávažnější, to je typ hysterické osobnosti. Tam už nejde o nemoc, ale o stav mysli, stav osobnosti.   Hysterii označujete za nemoc moderní doby. Hysterie tu nebyla vždycky? Hysterie tu asi nebyla vždycky, ale je tu strašně dlouho. Známe ji například ze středověkých zápisů, z různých rituálních náboženských projevů, kdy se věřící chová, jako že do něho vstoupil někdo vyšší, než je on sám, a jedná tak nepříčetně, že není myslitelné se s ním nějak normálně spojit, ale naopak celé skupině kolem nezbývá než napodobovat jeho jednání. Ze středověku to známe, jak to bylo v pravěku, to nevíme, ale v každém případě víme, že v pravěku hysterie počíná. A to proto, že to je nemoc, která vznikla jako únik z úzkosti. Snaží se zabalit úzkost do jakéhosi jiného psychopatického symptomu, který je snesitelnější. K úzkosti musím poznamenat, že je to jistý symptom pravěkého člověka. Můžeme říct, že trvá třicet tisíc, dvacet tisíc let. V době, kdy se z parahominidů, kteří přišli do Evropy, údajně jich bylo asi dvacet kmenů, zachoval a pro další vývoj se uplatnil pozdější homo sapiens. Zázračným způsobem se u něho objevil v hlavě takzvaný neocortex, čili ten větší mozek, který překrývá podmozkové struktury, a tento neocortex se exponenciálním způsobem rozvinul a má schopnost myšlení. Člověk se stal myslícím tvorem, ale zároveň tím se stal i kriticky myslícím tvorem. Jestliže mozek vstřebával a srovnával některé pocity, které získal z podkoří, tak mezi těmito pocity, postoji a vlastnostmi získal i dvě velmi pro sebe negativní vlastnosti. Jednou bylo vědomí vlastní nedokonalosti. A druhá byla ještě horší, a to bylo vědomí konečnosti, vědomí smrti. Když přišlo vědomí konečnosti, tak proti tomu se automaticky organismus brání. Bránil se i raný psychický organismus pravěkého člověka. Čímž se úzkost balila do jiných chorob, které nebyly tak nepříjemné. Soudí se, především k tomu dospěl Freud, že i moderní hysterie jako druh nemoci je vlastně jenom obrana proti trvalé autentické chronické úzkosti, proti níž se člověk neumí bránit jinak než zase nějakým syndromem.    Začínali jsme u Flaubertovy Paní Bovaryové. Není psaní dnešních autorů, kterých jako by přibývalo, také symptomem hysterie? Není grafomanie podle vašeho názoru určitým druhem hysterie?  Myslím, že i když vidíme obrovský přebytek začínajících autorů, tak to opravdu s hysterií přímo nesouvisí. Možná že mezi nimi jsou i hysterici, ale to by se muselo osobně vyšetřit. V autorech, kteří se chtějí prosadit literárně, jich nebude moc. Tužbu stát se autorem způsobuje tužba nějak uplatnit své tvořivé vlastnosti, svou kreativnost. Jsou třeba špatní, nedostateční, jak je koneckonců vidět v literární produkci, ale řekl bych, že hysterie s tím nemá nic společného. A pokud jde o grafomanii, tam je to ještě zamotanější. U grafomanů bych hysterii zcela vyloučil proto, že trpí jinou poruchou, a to je takzvaná obsedantní neuróza, obsedantně kompulzivní stav, tedy nutkavost. Nutkavost, která nás nutí desetkrát se přesvědčit, jestli je zamčeno. Vtírá se i v podobě psaní, člověk musí pořád psát.    Ve svých esejích píšete také o tom, že stále větší roli začíná hrát v moderním nastavení života virtualita. Mluví se o závislosti na virtuálních jevech. To rčení „jakoby“, které se velmi často v obecné mluvě objevuje, není to projev jakéhosi prosakování virtuality do reality? Je to opravdu jen nějaká slovní protéza? Zaprvé, ta virtualita. Měl jsem v hlavě plán napsat ještě jednu knížku, už to bohužel nestihnu, knížku o tom, že mnozí lidé, možná všichni a někteří nevědomky, nosí ve své hlavě dva scénáře života. Jeden scénář je praktický, je to ten nudný život, práce a to všechno. Ale pod tím se skrývá druhý scénář, který můžeme nazvat scénářem virtuálního života. To je úplně vymyšlený smysl a průběh života, který někdy vydá mimořádně geniální plody. Franz Kafka, ten měl život pojišťovacího úředníka, nudný zajisté, ale kromě toho měl ještě druhý život, může se mu říkat také eskapový, protože jsou to úniky, a když to jsou legrační úniky, tak jsou to eskapády. Kafka měl obrovský scénář virtuální, o kterém sám nechtěl, aby vyšel, což je potvrzením, že to bylo jenom pro něj. Bylo to jenom jako úleva. Zabaloval úzkost. Zdaleka nejde jen o chorobný stav, který by s úzkostí soupeřil. Mechanismy jsou různé jiné.  A zadruhé, pokud jde o „jako“, velmi jste mi přišli do noty. Já je nesnáším. Mně se dělá špatně. Upřímně řečeno, v penzijním věku mě dohnalo k malířství to, že jsem nechtěl slyšet opakování těchto výrazů. O co tady jde? V psychiatrii se tomu říká perseverace. To znamená ulpívání na jednom slově, neustálé opakování. Je zajímavé, že tento motiv je vlastně významným symptomem schizofrenního onemocnění. Když takovému pacientovi kladete otázky, tak on odpovídá jedním slovem nebo jednou větičkou. Ale jsou i lidé zdraví, kteří se takto projevují, proto tomu říkám koktání zdravé mysli. Zažil jsem to opravdu u mnoha případů lidí, kteří měli otevírat nějakou výstavu nebo někde vystupovat veřejně. Z toho jsem usoudil, že koktání, ty perseverace jsou vlastně z trémy a že člověk si na to zvykl jako na svůj vlastní projev. Slyšíme to mnohdy i z projevů poslanců. Dneska se objevuje vedle „jako“, jednak slovo "řešit", ale hlavně "nějakým způsobem". Když veřejnost poslouchá poslance, který říká „nějakým způsobem to vyřešíme“, tak může vsadit poslední peníz, že to nevyřeší.    Zabýval jste se fenoménem pia fraus, tedy milosrdné lži, a akcentujete její význam jako neocenitelného nástroje a zbraně proti zoufalství a depresi. Je tahle milosrdná lež prospěšná třeba i v politice? Velmi správně jste za mě odpověděli, že je to nástroj proti zoufalství. Jednou jsem se strašlivou hrůzou zjistil, že nějaká parta lékařů dávala k dobrému, že by se mělo umírajícímu říct, kdy umře, jak umře, aby se prý připravil a sbalil si kufry nebo co, ale především, aby se rozloučil. To je něco strašidelného. Naštěstí to zmizelo, protože to není možné. Nemocný člověk musí mít stále naději, tomu se nemůžou říkat takové věci. Pia fraus je už od Hippokrata způsob, jak dodávat naději. Ta lež je nutná, ale jenom jako milosrdná. Jestliže se ptáte na politiky, tak ti nás zásobují nemilosrdnými lžemi.    Existuje několik studií genderových badatelek, které jsou velmi rozhořčeny a nadávají celému hollywoodskému průmyslu. Dávají mu za vinu, že z žen pomáhal učinit předmět na civění. Používají termín „gaze“ a velmi složitě analyzují rozdíl mezi „look“ a „gaze“ a tvrdí, že to zpředmětnění ženy jako objektu, který je tady proto, aby se na něj zíralo, musí být zlikvidováno. Jaké jsou vaše názory? Můžu připustit, že badatelky mají pravdu, sám jsem se tímto problémem nikdy nezabýval. Ale zdůrazňuji, více je o tom badatelek než badatelů. U Hollywoodu může to být takhle pociťováno, jak to badatelky vysvětlují, ale nešel bych tak daleko. Našel bych jednoduchou rovnici, která platí, pokud jde o sexuální vztahy, a která platí pro Hollywood. Sex je tam problém poptávky a nabídky víc než v normální společnosti, v normální skupině v jakémkoliv jiném městě. Nabídka musí být nejprve ze strany ženy a poptávka musí být u mužů, kteří mají obrovský vliv na film. Hlavně u producentů a režisérů. Ti si vybírají, co se jim hodí, co se jim líbí, k čemu mají libidinózní vztah. Jakmile takovou ženu povýší na herečku filmovou, dokonce na hereckou star, tak se poměry převracejí. Najednou je herečka vlastně ta, která povoluje nabídky, nebo jim vyhovuje. Už se nemusí vyspat s každým režisérem, který jí pomůže, protože jí pomůžou všichni. Uvažuji často o tom, že slavné herečky, které jsou libidinózním zázrakem pro mnohé muže, jsou dokonce frigidní.    Zajímal by nás váš názor na tezi, že k tomu, aby se změnilo paradigma mužského vnímání světa, musí být odmítnuta oidipovská role, která se staví ke světu jako k otázce a bádá, jak na něj odpovědět racionálně. Volá se v okruhu gender studies po ženském rozrušování například logického vyprávění ve filmu a umění vůbec. Za pionýrku tu platí například Věra Chytilová.  Nejsem si jistý, že jsou v tomhle badatelky zrovna oprávněné takhle mluvit. Protože ten oidipský komplex, který ony přeřadí ze základního poměru matka syn a staví jej jako substrát, který stojí vůči světu, ten jde příliš daleko. Jinak jsem velmi značným a řekl bych prakticky dosti zkušeným přítelem oidipského komplexu, nikdy jsem ho nezavrhoval. Existuje dnes celá řada psychologů, kteří ho zamítají. Já nikoliv. Myslím si, že oidipský komplex je vztah, který má sice nějakou vnější podobu, ale že za tím vztahem se skrývá mnohem víc utajených jevů, které jsou rozhodující pro člověka od dětského věku.    Když bilancujete, na jaké období svého života nejraději vzpomínáte a proč? Lidé často odpovídají, že na mládí. Ale já bych k tomu ještě připojil, že tehdy hodně záleželo na kádrovacích výsledcích. Vyrůstal jsem v komunismu, a dokonce jsem i dospěl v komunismu, tak od osmačtyřicátého, kdy mi bylo dvacet, se vlastně datuje moje profesionální existence. Jestliže jsem byl mladej a nesměl jsem nic dělat, byl jsem outsider a jenom mě zastrčili někam, tak na to nemůže člověk vzpomínat v dobrém. Pro mě každé životní období mělo své výhody, ale také svá rizika. Třeba na psychiatrii jsem končil ve dvaašedesátém, když už byl tady komunismus velmi pevně zakotven. Potom přišlo období obecné úlevy s Dubčekovou reformou, která se samozřejmě nepodařila, ale byl tady náznak, kterého se ujali lidé předtím ne příliš přijímaní. Já jsem v té době byl u filmu, protože jsem nemohl nikam jinam, a tam jsem měl kamarády, kteří nedali na nějaké kádrové posuzování. Byl jsem ve filmovém ústavu na místě, říkalo se mu hlavní řešitel úkolu divák - film. Ale zase to nebyla éra, která by odpovídala pevně mým tendencím a zájmům. Pak přišla práce na klinice popálenin. Pro mnohé lidi je nemyslitelné pohybovat se mezi těmi nešťastníky, kteří umírali každý den, když byli se silným termickým úrazem, ale já jsem tam vydržel deset let jako jeden z mála na světě z těch, kteří dělali psychologii. Také jsem byl náležitě oceněn. Úžasně mě bavilo to, že to bylo snad jediné období mé klinické práce, kdy jsem cítil, že pomáhám. Že lidé zabírají a že se často i stane, že z toho nejhoršího se dostanou. Tohle byl pro mne krásný zážitek. A věděl jsem, že i kolegové to takhle chápou, a proto jsme byli velcí přátelé. V období po sametové revoluci jsem mohl být spokojen s kýženou svobodou, nebo tedy relativní svobodou, svoboda bez důsledku je nesmysl, nemůže být svobodný zloděj. No a právě že byli až příliš svobodní ti lidé, co si to dovedli zařídit a dělali tunely. Na etapě devadesátých let mě tohle přestalo zajímat. Tisknul jsem v té době věci, které jsem v předchozí době buď nemohl tisknout, nebo nechtěl. Vadilo mi to, co jsem zmínil, a byl jsem najednou velmi šťastný, že jsem v důchodu. Ještě jsem dopřednášel do svých pětasedmdesáti let, ale už jsem nebyl nikde vázán, už jsem byl penzista a začal jsem malovat, a to malování mi přineslo ohromnej požitek, zejména, když mnozí říkali, že je to dobré, a to je další období, které bych mohl označit jako šťastné.    Takže je to vlastně šťastný život. Ono se to traduje, ale také se může tradovat, že pro vězně, co dostali třeba pětadvacet let za špionáž, to byl nešťastný život.   Ještě bychom vás poprosili, kdybyste se zastavil u některých zajímavých osobností, se kterými jste měl štěstí se potkat, a kdybyste je mohl nějakým způsobem charakterizovat, nebo spíše poopravit některé obecné mínění o nich. Tohle je krásná otázka, protože jsem přišel na lidi, co byli odstrkávaní do stínu. Ale pokud jde o to, abych jmenoval lidi, kteří za něco stáli, tím, že udělali velké dílo, bál bych se je tady jmenovat, abych neublížil těm jiným, ale opravdu jsem se setkal ve svém životě s řadou lidí, kteří platí za výrazné osobnosti s významným dílem. Mám je nakonec ve své knize Outsiderova zpověď, kde jsem měl možnost o nich mluvit. Ale teď důležitější nebo zajímavější je to, jestli jsem se setkal s lidmi, kteří si zasluhovali mnohem víc, než co jim společnost dovolovala. A byli to nejméně dva lidé, o kterých mohu mluvit otevřeně. Bohužel už jsou mrtví, oba byli starší a oba se jmenovali stejným příjmením, ač nebyli vůbec příbuzní a vůbec se neznali. To příjmení je Havlíček.  Mohu jmenovat toho staršího, který byl asi o dvacet let starší než já a kterého jsem náhodou poznal jako psycholog v karlovarské nemocnici. Poslal mi ho neurolog s tím, že mi říkal, dostaneš tam člověka, kterej výborně maluje, a ty se zabejváš malováním. A skutečně Karel Havlíček, on nemaloval, on kreslil, ale co mně ukázal, já byl nadšený. A nadšený jsem byl už i proto, že mi zároveň řekl, že měl v devětačtyřicátém roce už vystavovat, protože předtím měl s tím jakési potíže, a že mu napsal dvanáctistránkový katalog k té výstavě Karel Teige. Já si tím víc uvědomil, že jsem tady u člověka, který má mimořádné schopnosti. Přimluvil jsem se mu za několik výstav, on byl obrovsky přijímán, dodatečně, ale bylo to už jen pár let do jeho smrti, a nejvíc byl uznávaný po své smrti. To byl jeden člověk, který byl ve stínu skoro celý život.  Druhý Havlíček je Zbyněk. Což je asi známější jméno, přestože byl stejně tak utlačovaný a stejně tak odříznutý od svého kumštu, to jest od poezie, a brzy zemřel, v necelých padesáti letech. Za jeho života, pokud vím, nevyšla žádná jeho sbírka, teď snad vyšly tři, jedna z nich mi byla věnována. Zbyněk byl můj kolega v dobřanské léčebně – Dobřany, veliký blázinec, veliká psychiatrická léčebna, dva tisíce lůžek. Zbyněk byl jeden z vůbec nejlepších básníků své generace. Tu současnou generaci tak neznám, co jsem četl, bylo strašidelné. Jedinou výjimkou pro mě byl kupodivu Magor, který aspoň poezii nějak zažil. Se Zbyňkem jsme byli blízcí přátelé, dovedli jsme se bavit o svých intimních věcech. Na rozdíl od Karla, který žil ve spořádané rodině, dvě děti, manželka, obrovská jeho podporovatelka, děti vystudované, Zbyněk žil mezi dvěma ženami, mezi manželkou a přítelkyní, nicméně spořádaně.    Pak je tu taková zkušební otázka. Jak chápete pojem elita národa a proč si myslíte, že se třeba zrovna tohle slovo dnes používá s určitým despektem? Nelze se divit, já sám to slovo nerad používám v kladném smyslu. Protože ho nemohu naplnit. Nemohu ho obsadit lidma. Ještě bych pochopil, že elita národa v pozitivním smyslu byla za první republiky znatelná. Teď už ne. Možná že existuje, ale já o ní nevím. A protože o ní nevím a nejsem o ní přesvědčen, tak to slovo elita opravdu používám spíš v pejorativním smyslu. Mrázek byl pro mě elita zločinců a veksláků. Ale abych jmenoval jednoho člověka, příslušníka elity, tak bude námitka, a kdo jsou další, a tam už budu brzy u konce. Na to mám odpověď, že já sám se snažím to slovo příliš nepoužívat a jestliže, tak spíše ironicky.    Jestli to také nesouvisí s tím, že hierarchické uspořádání společnosti, se kterým pojem elita souvisí, protože elita je vršek pyramidy, jestli to hierarchické uspořádání společnosti není postupně nahrazováno síťovým, kde hierarchie přestává hrát roli a je tam už jen otázka vzájemné závislosti.  To je pravděpodobné. Nepřišel jsem na to, ale tuto ideu bych bral. Ale já do těch síťových systémů tak nevidím, abych mohl posuzovat, jaké mají možnosti a jaké nevýhody. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-10-21 13:34:59

Literární vyhlídky (21. až 27. října)

Nadcházející týden nabídne celou řadu literárních akcí (křtů, čtení i diskusí) a také několik setkání se zajímavými zahraničními autory – kupříkladu s letošním laureátem Ceny Franze Kafky Pierrem Michonem. Ochuzeni nebudete ani o tipy na nové (audio)knihy, z nichž si dovolím vyzdvihnout dvojici memoárů, jejichž autorky – překladatelka Vlasta Dvořáková a již zesnulá Olga Housková – prožily takřka celé dvacáté století ve společnosti předních osobností české kultury a rozhodně tak mají o čem vyprávět.   POZVÁNKY 21. 10. Praha / V 18 hodin nabídne Knihovna Václava Havla setkání s francouzským spisovatelem Pierrem Michonem, letošním laureátem Ceny Franze Kafky. Večerem bude provázet Jovanka Šotolová, překladatelka, šéfredaktorka internetového časopisu iLiteratura.cz, přednášející na Ústavu translatologie FF UK. Setkání bude simultánně tlumočeno z/do francouzštiny a češtiny.   22. 10. Praha / Od 14 hodin proběhne v Ústavu pro českou literaturu AV ČR Den s Máchovým Májem, kde bude představeno nové vědecké a čtenářské vydání jednoho z klíčových básnických textů novější české literatury, Máje Karla Hynka Máchy, a doprovodná monografie M. Charypara Prameny Máchova Máje. Vědecká edice Máje je výsledkem nového výzkumu všech pramenů básně i okolností jejího vzniku, v tomto rozsahu provedeného vůbec poprvé. Vědecká digitální edice, zahrnující mimo jiné faksimile textových pramenů včetně unikátního rukopisu Máje a aktualizovanou databázi českých a zahraničních vydání básně, je postavena na výrazně inovované digitální platformě. Brno / V 17.30 zavítá do Knihovny Jiřího Mahena v rámci projektu Spisovatelé do knihoven prozaička a překladatelka Pavla Horáková, mimo jiné autorka trilogie knih pro děti o Hrobařících a držitelka ocenění Magnesia Litera 2019 v kategorii próza za svůj první román pro dospělé Teorie podivnosti. Praha / V 18 hodin se v oddělení naučné literatury Městské knihovny v Praze uskuteční další z cyklu přednášek Světová poezie, pořádaného pod patronací Básnířky města Prahy Sylvy Fischerové a věnovaného zejména epické poezii v různých dobách a kulturách: od indické Mahábháraty přes Homéra a Vergiliovu Aeneidu až po Apollinairovo Pásmo. Tentokrát vystoupí Martin Šorm s přednáškou na téma Artušovský cyklus (Chrétien de Troyes). Praha / Od 18 hodin se na palubě (A)VOID Flaoting Gallery uskuteční křest nové knihy Davida Böhma A jako ANTARKTIDA / Pohled z druhé strany (Labyrint 2019). Unikátní ilustrovanou knihu pro malé i velké čtenáře pokřtí Daniel Nývlt, šéf českého antarktického výzkumu. Na programu je beseda s autorem, promítání i autogramiáda. Recenzi dotyčné knihy přineseme v listopadovém Bibliu, příloze Literárních novin 11/2019, které vycházejí již příští čtvrtek. Praha / V 18 hodin představí v kinosále Francouzského institutu filozofka, spisovatelka a rabínka Delphine Horvilleurová svou knihu Jak rabíni dělají děti z roku 2015, jež nedávno vyšla česky v nakladatelství Garamond a která se zabývá pohledem reformního judaismu na mnohá témata současného světa, jakými jsou předávání dědictví, vztah rodičů a dětí a sexualita. Debatu moderují předseda Federace židovských obcí Tomáš Kraus a nakladatel Petr Himmel. Tlumočení zajištěno. Brno / Od 18 hodin proběhne v Místogalerii Na Skleněné louce autorské čtení ze sbírky Kde končí tvoje jméno, začíná moje AMEN (Weles 2019), kterou sestavil z básnické pozůstalosti Tomáše Mazáče (1962–2017) Zdeněk Volf. Praha / V 18.30 se při příležitosti vydání českého překladu románu Vlast (Akropolis 2019) zúčastní jeho autor, spisovatel Fernando Aramburu, spolu s překladatelem Vítem Kazmarem a s redaktorkou českého vydání Annou Tkáčovou besedy v Institutu Cervantes v Praze. Román vyšel v roce 2016 a získal řadu ocenění, včetně Státní ceny za literaturu. Simultánní tlumočení zajištěno. Praha / Od 19 hodin se U Lužického semináře odehraje společné čtení lužickosrbských, německých a českých literátů. Svou tvorbu zde představí Simone Trieder, Agnieszka Lessman, Harald Gröhler, Benedikt Dyrlich, Milan Hrabal, Jiří Dědeček, Petr Kukal, Hana Linhartová, Milena Fucimanová, Ivo Harák a další. Praha / V 19.30 představí v Božské Lahvici překladatel Martin Palouš nová vydání svých překladů dvou knih jedné z nejvýznamnějších myslitelek 20. století, Hannah Arendtové. Eichmann v Jeruzalémě, filozofická reportáž z procesu s Adolfem Eichmannem, je dnes již klasické dílo politického myšlení, které vyvolalo ve své době skandál a dodnes je některými považováno za pamflet, zejména kvůli kritickému hodnocení účasti židovských rad během holokaustu a kvůli autorčinu pojetí „banality zla“. Mezi minulostí a budoucností je sbírka krásných a vysoce aktuálních esejů, v nichž se Arendtová táže po povaze svobody, autority a dějin. Pojí je motiv osudového přeryvu: přerušení západní filozofické tradice, jež nám tak nadále nemůže osvětlovat cestu. Praha / Od 19.30 se v kavárně Fra uskuteční autorské čtení Kateřiny Kováčové z jejího románu Největší tma (Dybbuk 2018), v němž se pomocí několika vyprávěných linií pokouší mapovat pole současné spirituality a zároveň zachytit odtržení lidí od jejího zdroje. Moderuje Markéta Kittlová.   23. 10. Praha / V 18 hodin proběhne v sídle Společnosti Franze Kafky literární večer s Pierrem Michonem, zaměřený na tvorbu tohoto čerstvého laureáta Ceny Franze Kafky. Autorovo dílo představí spisovatelka a překladatelka Sára Vybíralová. Z českého překladu knihy Opati bude číst herečka Veronika Lazorčáková. Praha / Od 18 hodin nabídne Dům čtení Patronský večer básníka Kamila Boušky a jeho hosta S.d.Ch – autora prozaických a dramatických textů, kolážisty, lídra kapely Ruce naší Dory a kmenového autora diverzní umělecké platformy Divus, který spolupracuje také s nakladatelstvím Rubato a labelem Polí5. Má dvě ceny Alfréda Radoka za původní drama a cenu Muriel za kolážový komix Varlén. Bude se číst z knihy Sekundární trilogie, a to z třetího oddílu nazvaného Funerální sen o životě, textu vycházejícího z dlouhodobých zápisů snů s funerální tématikou, které se autorovi zdály v souvislosti s jeho civilním povoláním. Praha / V 19 hodin bude Kampus Hybernská hostit debatu na téma Komiks od holek pro holky, nebo o holkách? Genderové otázky na domácí komiksové scéně. – O ženách v komiksu (ne coby postavách) ale autorkách je slyšet víc a víc. V posledních letech se jim opakovaně podařilo získat jednu z nejcennějších trofejí Cenu Willa Eisnera i narušit maskulinní nadvládu v hlavní kategorii nejvýznamnější evropské komiksové přehlídky v Angoulême. Také na domácí scéně začíná autorek přibývat a kromě talentovaných solitérek je tu jasně přítomná i snaha o sounáležitost a vzájemnou podporu. Je to ještě potřeba? Jaké překážky musejí autorky překonávat? A především co ženy komiksu přinesly? Diskuse se zúčastní etablovaná komiksová tvůrkyně Lucie Lomová a o generaci mladší autorka Štěpánka Jislová, moderování se ujme komiksová a literární kritička Kateřina Čopjaková. Brno / Od 19 hodin se v redakci nakladatelství Host uskuteční brněnský křest nového románu Jana Němce Možnosti milostného románu. Jako o Knize měsíce se o něm dočtete v listopadovém Bibliu, příloze Literárních novin 11/2019, které vycházejí již příští čtvrtek. A ve stejném čísle Literárek najdete i rozhovor s autorem. Praha / V 19 hodin proběhne v Božské Lahvici polsko-český literární večer, kde budou představeni dva spisovatelé – básník a publicista Wojciech Bonowicz a básník a překladatel Milan Děžinský – a jejich nové texty. Diskutovat se bude také o poetické scéně na obou stranách hranice. Praha / Od 19 hodin bude Knihovna Václava Havla hostit další z kulatých stolů pořádaných ve spolupráci s Obcí překladatelů, tentokrát na téma: Vliv angličtiny v češtině: kde končí obohacení a začíná zaneřádění? Diskuse se zaměří na přejímání jazykových prvků z angličtiny – nejde už jen o slova, ale často i o prvky gramatické. Bude zvažovat přínos tohoto vlivu, ale také jeho invazní až parazitickou podobu, ve snaze alespoň přibližně určit hranici, za níž se z obohacení stává zaneřádění mateřského jazyka. V neposlední řadě se budeme zamýšlet i nad tím, co s anglicismy v literárních textech, a tedy i v překladech. Pozvání přijali Daniela Iwashita, bohemistka a recenzentka z Ústavu pro českou literaturu AV ČR, anglista a překladatel Viktor Janiš a anglista a redaktor nakladatelství Argo Vít Penkala. Večerem bude provázet Václav Jamek. Ostrava / Ve 20 hodin nabídne Absintový klub les další večer Na posedu – literární pořad Jakuba Chrobáka s pozvanými hosty. Kromě čtení z díla Jakuba Arbesa nabídne setkání se spisovatelem, překladatelem a redaktorem Milošem Urbanem. Řeč bude o čtení i překládání, o adaptacích autorových románů do filmové podoby, i o smyslu toho všeho spisování.   24. 10. Do českých kin vstoupí snímek Jiřího Vejdělka Poslední aristokratka, filmová adaptace stejnojmenné humoristické prózy Evžena Bočka z roku 2012, která se posléze stala prvním dílem celé knižní série. Rodilý Newyorčan Frank (Hynek Čermák) v něm získá díky svým šlechtickým předkům dávné rodové sídlo – zámek Kostka. Potomek emigrantů se tak po více než čtyřiceti letech chystá s dcerou Marií (Yvona Stolařová) a temperamentní ženou Vivien (Tatiana Dyková) na velký návrat do Čech. Praha / Od 9 hodin bude FAMU hostit konferenci Stankovič (poezie – kritika – společnost). V rámci celodenního programu vystoupí se svými příspěvky mimo jiné Robert Krumphanzl, Michal Kosák, Michael Špirit, Petr Rezek, Terezie Pokorná, Marek Vajchr, Petr Kotyk, Tereza Šnellerová či Adam Drda. Večer Revolver Revue v Klubu FAMU pak od 19 hodin nabídne básně Andreje Stankoviče v podání a s komentářem Jaromíra Typlta. Praha / V 17 hodin představí v Národní knihovně svou tvorbu básník, prozaik, publicista a překladatel s kořeny v pražském undergroundu Vít Kremlička. Držitel Ceny Jiřího Ortena a laureát Ceny Revolver Revue vydal čtrnáct především básnických, ale i prozaických titulů. Vějíř půlnočních povídek zahrnuje autorovu prozaickou tvorbu od roku 1985 do současnosti. Povídky dílem z přítmí samizdatu, dílem půlnocí literárních nekomerčních fanzinů zachycují literární roztržitost současnosti. Praha / Od 17 hodin se v Paláci knih Luxor na Václavském náměstí uskuteční křest knihy Natálie Kocábové Nepatrně smutná žena (Listen 2019), knižního vydání sloupků, kterými přes dva roky přispívala do magazínu Elle, na jehož stránky vstupovala její postava i sama autorka v nezáviděníhodné situaci – ve chvíli, kdy se bortí zažité jistoty, kdy sny a plány spřádané od puberty berou bolestivě za své a člověk si je ani nemůže odtrpět, odžít, protože už má zodpovědnost za druhé. Kmotrou knihy se stane herečka Vanda Hybnerová. Praha / V 18 hodin bude v Židovském muzeu v Praze představena kniha Židé, nebo Němci? (NLN 2019), která mapuje osudy německy mluvících Židů v Československu, Dolním Slezsku, Haliči a Německu v době po 2. světové válce. Německy mluvící Židé byli často rutinně považováni za Němce a mnohdy byli po válce vystaveni stejnému ponižování jako nežidovští Němci nejen ze strany občanů, ale i vládnoucích představitelů. Knihu, jež popisuje každodenní diskriminaci německy mluvících Židů v poválečném Československu a jejich snahu se ze země vystěhovat, představí spoluautorka knihy Kateřina Čapková společně s recenzentem knihy Chadem Bryantem. Večerem provede Barbora Čiháková z Ústavu pro českou literaturu AV ČR. Praha / Od 18 hodin proběhne v sídle Nakladatelství Meander křest nejnovější sbírky básní Ivana Wernische s názvem He, he! (Meander 2019), kterou autor sestavil ze starých i nových textů a krásnými ilustracemi ji doprovodil malíř Viktor Pivovarov. Knihu pokřtí literární teoretik a editor knihy Radim Kopáč. Praha / V 18 hodin nabídne Café Amandine setkání s novinářkou Irenou Jirků u příležitosti vydání její knihy Na shledanou v Paříži. 26 rozhovorů (nejen) o francouzské literatuře (Argo 2019), na jejíchž stránkách se autorka ohlíží za posledními pěti šesti roky své práce, v rámci níž systematicky sledovala novinky a události ve francouzské společnosti, zvláště pak v kultuře a literatuře. Praha / Od 19 hodin bude v Knihovně Václava Havla představena překladová edice Václav Havel Edition (Edice Václava Havla), která navazuje na intelektuální odkaz myslitele, dramatika, disidenta a prezidenta, jehož jméno nese. Její úlohou je prezentovat různorodé pohledy předních osobností na svět střední Evropy z hledisek současné filozofie, sociologie, politiky, umění, kultury, architektury či nejnovějších obecných dějin. Pozvání přijali Miroslav Petříček, Karel Hvížďala, Matěj Spurný a další, debatu povede moderátor Jakub Železný, o hudební doprovod se postará Jiří Stivín. České Budějovice / V 19 hodin do Měsíce ve dne zavítají v rámci pořadu Literární šleh dva výrazné hlasy české soudobé prózy. Spisovatel Marek Toman představí svůj historický román Oko žraloka (Novela bohemica 2018), Pavla Horáková pak svou knihu Teorie podivnosti (Argo 2018), za kterou obdržela cenu Magnesia Litera za prózu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  NOVÉ (AUDIO)KNIHY V knize nazvané Co si pamatuju (Triáda 2019) vzpomíná překladatelka z francouzštiny Věra Dvořáková (*1927) na svého manžela, básníka Ladislava Dvořáka, a své celoživotní přátele Václava a Olgu Havlovi, Jana Zábranu, Emanuela Fryntu, Jiřího Koláře, Josefa Hiršala aj. Její paměti poskytují vhled do pražského literárního prostředí od padesátých let minulého století, totiž do té jeho enklávy, která tvořila dech a nerv literárního života svazovaného a dušeného totalitní mocí. Autorka knihy Rodinné album (Paper Jam 2019), již zesnulá Olga Housková (1919–2015), strávila život mezi knihami a fotografiemi, v prostředí kulturních osobností, k nimž patřili její rodiče Staša a Rudolf Jílovští i její sestra-dvojče Staša Fleischmannová-Jílovská, která nedávno oslavila sté narozeniny. Autorčiny vzpomínky mají formu epizod s jemnou pointou a vzájemně se doplňují s mnohdy unikátními fotografiemi, vybranými ze čtyřiačtyřiceti alb z let 1919–2015. Zachycují každodenní život i osobnosti jako Milena Jesenská a její dcera Honza Krejcarová, Ferdinand Peroutka, Soňa Červená, Jiří Voskovec, Vítězslav Nezval, Jaromír Funke, Josef Florian, či Vlastimil Brodský a připomínají také židovské přátele zahynuvší v koncentračních táborech. Jádro knihy Veroniky Košnarové Variance na hlásku m (Torst 2019), pojednávající o díle spisovatelky Věry Linhartové, není orientováno diachronicky a není poplatné schématu „život a dílo“. Jednotlivé kapitoly podrobně analyzují klíčová témata a „referenční rámce“ jejího psaní. Biografický základ zde ovšem nechybí: autorka ho nabízí v kapitole Cesta. Všechny inspirace Věry Linhartové a jimi ovlivněné postoje jsou minuciózně pojednány v následujících kapitolách, v nichž autorka osvědčila detailní znalost díla Věry Linhartové a schopnost nahlédnout je v širokých souvislostech. Velká pozornost je věnována proměně autorčiny motiviky pod vlivem zejména orientální inspirace a velmi obsažně je komentován též vztah textů Věry Linhartové k výtvarným projevům. Po titulech Chodit po provaze je snadné (2011) a Plop! (2015), které vyšly s ilustracemi Jiřího Stacha, vydal nakladatelství Meander další Wernischovu sbírku básní s názvem He, he!, kterou autor sestavil ze starých i nových textů a ilustracemi ji tentokrát doprovodil malíř Viktor Pivovarov. A o čem píše Ivan Wernisch dětem, potažmo mládeži? Kudy vede cesta do Ašchabadu? Kudy plují kominické lodě? Co povídá hlava na stole? Anebo o něčem úplně jiném. Anebo o něčem úplně stejném. Básník Wernischova formátu zvládne psát svá poselství o čemkoli komukoli, kdykoli a kdekoli. První den na univerzitě potkává Albert u automatu na kávu dívku Eirin. Po třiceti sedmi letech spokojeného společného života obdrží Albert neblahou zprávu, se kterou se musí vyrovnat. Eirin zrovna není doma, a tak Albert impulzivně odjede na chatu u jezírka, kde se během 24 hodin pokusí sepsat příběh svého života. Je spousta věcí, které musí pochopit. A je jedno důležité rozhodnutí, které během toho jednoho dne musí učinit. Útlou prózu Tak akorát z pera známého norského spisovatele a filozofa Josteina Gardeera vydává v překladu Jarky Vrbové nakladatelství Kniha Zlín. Píše se rok 1988 a devatenáctiletý Karl Ove přijíždí po prázdninovém putování Evropou s velkým očekáváním do deštivého Bergenu. Je jedním z hrstky studentů přijatých na Akademii tvůrčího psaní a zdá se, že je tedy i krůček od svého snu stát se spisovatelem. Záhy ovšem zjišťuje, že realita vůbec neodpovídá jeho představám, ani pokud jde o bouřlivý život ve „velkoměstě“, ani pokud jde o studium a start literární kariéry. Atmosféru univerzitního města, vlastní pocity společenské vyloučenosti, alkoholické excesy, sexuální zkušenosti, partnerské vztahy a soužití, každodenní rutinu studia i zaměstnání, to vše Karl Ove Knausgård nahlíží v pátém dílu své autobiografie Můj boj s podtitulem Někdy prostě nezaprší (přeložila Klára Dvořáková Winklerová, Odeon 2019) očima devatenáctiletého mladíka nanejvýš autenticky, upřímně a s nemilosrdnou otevřeností. Audioknižního zpracování se nedlouho po svém knižním vydání dočkal nový román Petry Dvořákové Chirurg (rozhovor s autorkou přineslo Biblio 10/2019 – část z něho si můžete přečíst ZDE). Vypráví v něm příběh někdejšího slibného chirurga, který kvůli problémům s alkoholem zabředne do dluhů a je nucen opustit i s rodinou Prahu a hledat druhou šanci na malém městě v pohraničí. Knihu pro vydavatelství OneHotBook načetl pod režijním dohledem Jitky Škápíkové herec Pavel Batěk, délka nahrávky činí 9 hodin a 52 minut. Zároveň s knižním vydáním pokračování Prašiny Vojtěcha Matochy s podtitulem Černý merkurit se objevila i audiokniha, kterou pro vydavatelství Tympanum načetl stejně jako první díl – ověnčený cenou pro Nejlepší audioknihu pro děti a mládež – herec Matouš Ruml. Prašinu sevřel mráz, neobydlené ulice jsou zaváté sněhem. Od prvního dobrodružství Jirky a En uplynulo několik měsíců, přímo v tajemné čtvrti si vybudovali klubovnu zvanou Doupě a objevili prašinskou část Krchleby, ze které přichází hrozba pro celé město. Přesto se zdá, že jejich přátelství slábne. Na koho se ještě mohou spolehnout, když i oni dva před sebou mají tajnosti? Pod ocelovým nebem se odehraje strhující příběh, který vyvede z omylu všechny, kdo si mysleli, že na Prašině může nastat klid.

Čas načtení: 2019-09-06 06:03:14

Olga Sommerová: Jiří Suchý je rodinné stříbro této země

Po trilogii kino dokumentů o talentovaných ženách s pohnutými osudy, do nichž zasáhly velké dějiny, obrátila dokumentaristka Olga Sommerová svou pozornost k další české osobnosti proslavené v 60. letech – Jiřímu Suchému. O životě a práci letos 88letého básníka, textaře, skladatele, zpěváka, režiséra, herce a zakladatele divadla Semafor bude vyprávět v kinech dokument Jiří Suchý – Lehce s životem se prát od 26. září. Světovou premiéru měl na letošním karlovarském festivalu, kde získal Cenu diváků.    Pamatujete si, kdy jste se o Jiřím Suchém dozvěděla poprvé? Jaký vliv na vás měla jeho tvorba? V polovině 60. let mi bylo patnáct, a to už jsem rozum brala. Do Semaforu jsem nechodila, na to jsem byla ještě moc malá, ale písně Suchého a Šlitra neodbytně zaplnily veřejný prostor čerstvým vzduchem a poezií. Vzpomínám si, že u táboráku, když došly Niagáry a Zelené pláně, takzvaný nostalgický čundr zpěvník, nastoupily šlitrovky, a ty se zpívaly až do chvíle, když už z ohniště stoupal jenom dým. Měla jsem kliku, že jsem kulturně dospívala v druhé polovině 60. let, kdy po letech hubených padesátých vybuchla kreativita českých umělců jako papiňák. Pamatuju si, že jsem nevěděla, do kterého divadla nebo bijáku dřív jít. Domnívala jsem se, že Suchého nápadité, vtipné, poetické texty a hudba hitmakera Šlitra jsou samozřejmostí. Laťka byla nastavena vysoko.    Změnil se díky dokumentu váš názor na Jiřího Suchého? Já Jiřího Suchého považuju za rodinné stříbro této země. Miloš Kopecký o něm napsal, že je nedělňátko, dítko Štěstěny, když se narodil s takovým talentem. Dodávám – mnohovrstevným. A tenhle dar od Boha rozvinul svou umanutou pracovitostí v tak bohaté dílo, že ho nemůžete přehlédnout, myslím i ve smyslu nedozírnosti. To byl taky můj nejpalčivější problém při natáčení a stříhání filmu, co z jeho bohatého díla do filmu vybrat. Mě osobně fascinuje jako básník, který obohatil svými písňovými a divadelními texty s nevídanou působivostí český jazyk, to znamená i kulturní hojnost této země. A potom ten typický Suchého nezaměnitelný semaforský humor! To je jeho další zásluha. Oživil společenskou atmosféru, protože humor je živá voda, bez něj člověk i vztahy i společnost chřadnou. Můj názor na něj se nezměnil, ale zdokonalil. Přišla jsem na to, že Jiří Suchý je geniální, a k tomu ještě hodný člověk.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Jak ukazuje divácká cena z Karlových Varů, je také stále populární. Jeho a Šlitrovy písně se překlenuly přes půl století až k současné mladé generaci. Ve filmu mám sekvenci z vystoupení Jiřího Suchého na kultovním festivalu Trutnoff v roce 2014, které natočili moji bývalí studenti Marek Sklář a Marián Polák. Obrovský amfiteátr zaplněný mladými lidmi zpíval spolu s Jiřím jeho píseň Pramínek vlasů. To, že si lidé všech generací zpívají u táboráku jeho a Šlitrovy písně, aniž by často věděli, od koho jsou, znamená, že zlidověly, a to Jiří Suchý považuje za nejvyšší poctu.    Čím vás obohacuje poznávání životů známých osobností?  Mě obohacuje každé filmařské setkání s hrdiny mých filmů, nejenom s těmi slavnými. Proto si taky vybírám osobnosti, které můžou být vzorem nejenom pro diváky, ale i pro mě. Když o někom nebo o nějakém fenoménu točím film, musím být v plné pohotovosti. Přemýšlet o tom, co chci sdělit, a jak to vyjádřím filmovým tvarem. A to je hlubší poznání než při debatách v kavárně. Proto jsem taky osudu vděčná, že mi zcela náhodně přidělil profesi dokumentaristky, která mě naučila víc rozumět životu, a která mi dopřála růst.    Jiří Suchý následuje po vaší trilogii o výjimečných českých ženách. Natočila byste celovečerní dokument o člověku, kterého neobdivujete? Proč bych to dělala? Pro mě bylo důležité, aby protagonisté mých filmů, na které se ptáte, byli lidé jednoznačné morální integrity, zároveň vynikající ve svém oboru, osobnosti, které inspirují svým životním příběhem, svou oddaností profesi, a především svým postojem ke společenským a politickým nástrahám, o které nebyla ve 20. století nouze. Všichni čtyři je se ctí ustáli, všichni byli za svá rozhodnutí nepoddat se perzekvováni. Věra Čáslavská a Marta Kubišová, obě v šestadvaceti letech ztrátou povolání, a vlastně i občanských práv, Soňa Červená ztrátou vlasti, a Jiří Suchý neustálým ohrožením svého působení v divadle Semafor. Příznačné je, že všichni čtyři byli v 60. letech miláčky národa, obdivovanými tvůrci, a navzdory svým úspěchům skromní.   Nové rozhovory v dokumentu o Jiřím Suchém doplňují archivní záběry. Věděla jste, co v nich hledáte, nebo jste film skládala podle toho, co jste v nich našla?  Viděla jsem všechny filmové archivní materiály, které existují, a ty mě inspirovaly ke scénáři filmu. Přečetla jsem spoustu knih o Jiřím i od něj. Mým záměrem bylo vytvořit film o životní cestě muže, který kromě toho, že svoje nadání zasvětil divadelní a písňové tvorbě, žil také svůj osobní a občanský život, a ten jsem uspořádala v kontextu jeho tvorby. Mě hodně zajímala jeho současná tvorba, proto jsem natočila šest představení Semaforu. Ty hry Jiří Suchý napsal, zrežíroval, zkomponoval hudbu k písním, a ještě v nich hrál a zpíval.   Kolik hodin nového materiálu jste natočila? To nevím, ale v průběhu loňského roku jsem se štábem natáčela třicet pět dní. Hodně jsme se nasmáli.    Proč jste se rozhodla zaměřit se ve filmu na to, s jakou lehkostí se Jiří Suchý „pere s životem“? Dlouho jsem nemohla vymyslet titul, a najednou jako blesk mě napadl verš z písně Vyvěste fangle na tingl tangle ze slavné hry Jonáš a tingl tangl. Ten verš zní: Ten, kdo se řehce, mračit se nechce, ten bude lehce s životem se prát. A já jsem si uvědomila, že je to vlastně Jiřího životní krédo. Prát se s nepřízní osudu i režimu, zvítězit, nebo po porážce znovu vstát. A jeho všudypřítomný humor a povaha mu asi pomáhají prát se s životem lehce.    Zasahoval Jiří Suchý nějak do konečné podoby filmu? Jiří je autor, a tak mě respektoval jako autorku, takže do koncepce filmu vůbec nezasahoval. Dal mi zdarma hodně dobrých nápadů, svoje filmové archivy ze soukromého života a scény ze Semaforu 60. let, které Československá televize smazala. Viděl až hotový film, a byl nadšený. Ulevilo se mi, protože moje autorská zodpovědnost vůči filmu o něm byla obrovská.  {/mprestriction}  Autorka je filmová publicistka.

Čas načtení:

Typologie osobnosti jako cesta k porozumění a komunikaci

[skoleni-kurzy.eu] Každý člověk má dokonalou osobnost – jen každý mluví trochu jiným jazykem. Naučíte se rychlé rozklíčovat typ a komunikační jazyk daného člověka. Dovede vás to k pochopení komunikačních schémat druhých lidí, klientů, zákazníků, kolegů i uchazečů o práci. Rychle poznáte silné i slabé stránky a budete vědět, jak komunikovat, abyste si rozuměli. * • jak komunikovat s lidmi podle typu jejich osobnosti, • výhody plynoucí z poznání typologie druhých lidí, • s jakými typy osobnosti se potkáváme a jak s nimi komunikujeme, • co konkrétně ovlivňuje naši osobnost a tím i naše vystupování, • silné a slabé stránky jednotlivých typů osobnosti, • nácvik rozklíčování typů osobnosti druhých lidí během několika minut podle jednoduchých signálů, • trénink během celého semináře na praktických příkladech. ...1. VOX a.s.

Čas načtení: 2024-06-28 11:13:00

Nominujte inspirativní osobnosti do Impakt Awards by newstream!

Praha 28. června 2024 (PROTEXT) - Byznysový portál newstream.cz startuje nový projekt Impakt Awards. Smyslem je vyzdvihnout jednotlivce, kteří zlepšují svět."Hledáme příběhy osobností, které nezištně s cílem pomoci, zapojit se, ovlivnily životy dalších.Ocenění Impakt je na mediální scéně ojedinělým projektem. Myslíme si, že v neklidné době, ve které se naše společnost nachází, potřebujeme pocítit i ukázat smysluplnost svého konání. Že i jednotlivec má velkou moc a může ovlivnit prostředí kolem sebe. A právě tomu chceme jako médium věnovat pozornost," uvedla CEO vydavatelství Newstream Agency Tereza Zavadilová.Co je Impakt? Pozitivní dopad, který má naše práce, jednání nebo postoje na okolí. Je to širší vnímání úspěchu, které přesahuje běžné každodenní či profesní cíle a pozitivně ovlivňuje okolí.V byznysu je dopad často spojován se společenskou odpovědností firem, s pojmy jako CSR a širší ESG (Environmental, Social, and Governance). A nejde jen o prázdné fráze a gesta. Globální průzkum, který provedla společnost Deloitte, ukázal, že 73 % mladších lidí, tzv. mileniálů, je přesvědčeno, že jejich firmy by měly pozitivně přispívat společnosti, většina z nich si pak vybírá zaměstnavatele, s nimiž dokážou sdílet hodnoty."Naše ocenění není ukázkou vlivu a moci. Jeho cílem je docenit nezištnost a smysluplnost působení některých lidí. Příběhy pokrývají široké spektrum. Od miliardářů - filantropů až po dobrovolné hasiče. Přihlašování probíhá na základě nominace," vysvětluje hlavní koordinátorka projektu Impakt Katarína Krajčovičová.Jak nyní postupovat? Nominace je možné podávat do 31. srpna 2024 redakci Newstreamu, vyplněním formuláře ZDE. Odborná porota složená z úspěšných a společensky uznávaných osobností vybere TOP 10 osobností. Ty pak budou představeny široké veřejnosti, aby se mohla seznámit s jejich příběhy a také měla možnost hlasovat o tom, která z nich ji nejvíce oslovila.Slavnostní předání cen se uskuteční 10. 10. 2024 v 19 hodin v Galerii Mánes v Praze.Světová inspiraceOceňovat pozitivní působení jednotlivců na okolí i společnost je velkým trendem současnosti. Nejpopulárnější nadále zůstává Nobelova cena za mír, ale na popularitě získávají také méně formální ceny. A za některými stojí i mediální domy.Časopis Time každoročně oceňuje stovku nejvlivnějších lidí na světě, kteří svou prací a osobním přínosem utvářejí a mění společnost."Time 100 oslavuje lidi, kteří svou prací a angažovaností mění svět. Je to připomínka toho, že jednotlivci mohou dosáhnout velkých věcí," prohlásil šéfredaktor časopisu Time Edward Felsenthal.Michelle Obamová, bývalá první dáma Spojených států, která byla do seznamu rovněž zařazena, uvedla, že je velmi důležité nepodceňovat svůj vlastní vliv. "Každý z nás má v sobě sílu ovlivnit ostatní a změnit svět," řekla.Nyní chceme podobně inspirativní osobnosti hledat také v  Čechách a na Slovensku. Jsou ve vašem okolí takoví lidé? Přihlaste je do prvního ročníku Impakt Awards by newstream, ocenění, které má smysl."Máme pocit, že vlastnit parádní auto, jezdit na exotické dovolené nebo sedět ve správní radě velké společnosti je smyslem, o který je třeba usilovat a snažit se o něj každý den. Kolika z nás se to nakonec podaří? Ale být vnímavý ke svému okolí, využívat své talenty ve prospěch druhých i vlastní seberealizace je krok, který je dosažitelný už dnes. Posílejte příběhy těch, kteří takto skutečně žijí. Jako inspiraci pro nás ostatní. Cestou je žít smysluplně už teď a nečekat, až se stanu 'někým'. Pojďme to změnit! Společně," říká Katarína Krajčovičová.Newstream.cz je byznysový web, který vznikl v červenci 2021 a vydává jej Newstream Agency. Zaměřuje se na ekonomické zpravodajství, zprávy z firem, financí, realit a chytrého lifestylu včetně rozhovorů, komentářů, reportáží, videí, podcastů a videorozhovorů. Pořádá odborné a společenské eventy a networkingové Cluby. Newstream Agency vydává také tištěný byznysově-lifestylový magazín s názvem Newstream CLUB a tištěný specializovaný časopis Realitní CLUB.Kontakt:Krajčovičová KatarínaHlavní koordinátorka Impakt Awardskatarina.krajcovicova@newstream.cz