EUR 24,170 
|| 
JPY 13,041 || 
USD 20,888 || Věčná touhaV kině Lucerna proběhla včera dvojitá premiéra filmu Tomáše Galáska Věčná touha - filmové básně na téma Marek Holeček a jeho věčná touho po dobývání nových vrcholů.
Čas načtení: 2026-04-15 17:51:50
Věčná touhaV kině Lucerna proběhla včera dvojitá premiéra filmu Tomáše Galáska Věčná touha - filmové básně na téma Marek Holeček a jeho věčná touho po dobývání nových vrcholů.
\nČas načtení: 2020-07-14 10:11:18
Zbláznit se čistě po německu romanticky
Spojení Heine a Harc vyvolá v každém milovníku umění asociace takového rázu, že je téměř zbytečné o Heineho knize Cesta Harcem (Academia 2020), přeložené Kamilou Jiroudkovu a Františkem Hrubínem, psát recenzi. Ale přesto se o to pokusím. Ostatně je docela možné, že by mohla budoucím poutníkům a poutnicím uniknout, byť jen pro svou velikost – je právě tak velká jako knížky opatřené legendárním kompasem z edice Světová četba, a tudíž je ideální do kapsy letního sáčka. Heinrich Heine (*1797) je sice autor kanonický, nicméně – a buďme k sobě upřímní – málokdo může říct, že je s jeho dílem a životem obeznámen alespoň na té úrovni, aby o něm dokázal plynně hovořit ve společnosti. Proto nadšeně kvituji, že kniha je opatřena skvělou kvintescencí Heineho života, jeho ambiguitního pojetí romantismu a rozporuplného díla od Štěpána Zbytovského. I její rozsah (studie Cesta mladého muže k současnosti. Heineho cesta Harcem zabírá třetinu celé knihy) dokládá, jak málo český čtenář o tomto básníku ví. Zahanbeně přiznám, že z jeho díla jsem posud znal pouze tyto verše: „Co je mně do ženy, co je mi do dětí, má-li to hlad, ať žebrat to jde, mě docela jiná touha teď štve, císař můj, císař je v zajetí!“ (Byla velká chyba, že jsem je nadšeně tlumočil partnerce, se kterou jsem měl dítě.) Heine – jak píše Štěpán Zbytovský – je završitel romantismu, má své ideály, svou skepsi i potřebnou míru cynismu. Je citlivý pozorovatel hnusu (břitce hodnotí svou alma mater a celé město Göttingen) i ošklivosti („Obličej to byla jen ústa mezi ušima, hruď bezútěšně pustá jak Lüneburská pláň“), a zároveň je bombastický a sebestředný jako dandy, inu jako jeho současník, britský nekorunovaný král dandyů George „Beau“ Brummell – což dokládá jeho touha předstírat a hrát role (jistému vandrovníkovi vykládá, že ho turecký sultán vyslal do Němec shánět žoldáky), popisy vlastního odění a konečně i samotný cíl jeho cesty: potkat Goetha (před nímž se stylizuje podobně jako Arthur Breisky před Karáskem ze Lvovic). Mohu se mýlit, ale za nejednoznačným, ba přímo ostře protikladným hodnocením Heineho tvorby – a týká se i této knihy (vydané poprvé časopisecky v roce 1826, později se stala součástí Obrazů z cest) – stojí jeho vlastní rozpor mezi touhou být magikem, vyzyvatelem hor a bouří, a destruktivním rysem jeho vlastního naturelu vše shodit, znevážit, která i mnohé jeho ctitele vedla k názoru, že svůj talent zkalil v povrchním humorismu. Harc byl odedávna zasvěcen mysteriím Valpuržiny či také filipojakubské noci, kdy die Toten reisen schnell, sabatům čarodějnic, divoké jízdě, černému lovci z harcských lesů (vzpomeňme na známou povídku, respektive kapitolu z románu Fredericka Marryata v hororových antologiích uváděnou pod názvem Vlkodlak) – a přece Heine své putování Harcem označil jako „buršikosní“ a o samotném Satanově trůnu, hoře Broken (známé také jako Blocksberg) píše s náramnou švandou: „... sice dodává nádechu šosáctví lysinou, kterou tu a tam přikrývá čepičkou z mlh, ale dělá to z čiré ironie, jak tak mnoho jiných velkých Němců.“ Při četbě této knihy, kterou lze co manifest pro poutníky na cestách doporučit i na krátký rodinný výlet z Prahy na Říp, se myslím nejednomu čtenáři vybaví jméno Romana Szpuka, básníka-darmošlapa. Na jednom básnickém setkání vyjádřil touhu „ztratit se jako pravý německý šílenec v lesích“. Heine, který ani jediné písmenko nenechá v klidu, v jedné ze svých vášnivých emfasí píše: „Zbláznit se čistě po německu romanticky jako my ostatní...“ Ano, poutnictví je samotářské spojenectví napříč věky, Heineho Cesta Harcem není, jak by mohlo být tristně napsáno, stále aktuální, to nikoli: je věčná. Autor je básník a esejista. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
\nČas načtení: 2021-05-04 12:48:16
Znovu se blíží volby a každá politická strana má opět ve svém programu nesmiřitelný boj proti korupci. Jedno nové politické seskupení dokonce navrhuje zřízení zvláštních soudů pro její trestání, přičemž jeho představitel se domnívá, že právě tento evidentně nereálný slib povede k jeho volebnímu úspěchu. Jako obvykle však všechny takové sliby okamžitě skončí v Poslanecké sněmovně, ve které téměř všichni nově zvolení poslanci začnou ihned vyhledávat kontakty, známosti a finančně perspektivní aktivity. Záhy pak vytvoří nové „svazy známých“ a stejně jako dřívější bojovníci proti korupci se stanou úspěšnými milionáři, úzce provázanými s rozličnými podnikatelskými anebo bankovními kruhy. Nikdy nevěřme nikomu, kdo tvrdí, že vymýtí korupci! Buď se totiž ve své naivitě mýlí, anebo nestoudně lže. V žádné době, v žádné zemi ani v žádném politickém systému se to ještě nikomu nepodařilo, protože základem korupce je pradávný a přirozený pud shromažďovací, ze kterého se pouze u lidí postupně vyvinula chorobná touha po majetku a zbohatnutí, mnohem silnější než pud sebezáchovy. V dějinách lidstva proto nebylo ani jediné období, kdy by chamtivost a korupce nenabyly obludných a společensky rozvratných rozměrů. Korupce je věčná Korupce provází lidstvo již od doby první dělby práce, kdy primitivní lidská společenství bylo nutno nějakým způsobem řídit. Jakmile totiž náčelník tlupy, rodu, kmene anebo raně starověké vesnice ustanovil některého člena společenství funkcí organizátora prací anebo dohlížitele (soudcem byl zpravidla on sám), okamžitě se zrodily nabídky anebo požadavky úplatku za získání určitého upřednostnění oproti ostatním členům společenství (napříkla úleva z práce, přednostní podíl na úlovku, sklizni nebo kořisti apod.). S rozvojem organizovaných lidských společností do podoby prvních městských států (Mezopotámie) anebo mocných státních útvarů (Egypt) pak vznikla potřeba soudců, strážců, dozorců, úředníků, správců a výběrčích daní, což vytvořilo další prostor zištnost, chamtivost, lakotu a korupci. Úplatkářství vedlo vždycky k neklidu a společenskému rozvratu, protože porušovalo principy rovnosti a spravedlnosti, které jsou pilířem jakékoliv civilizované lidské společnosti. Lidé se proto bouřili a nezřídka i některého úplatného soudce, strážce, dozorce, úředníka, správce anebo výběrčího daní vyhnali, zbili anebo zabili. Tento společenský neklid přiměl již některé starověké vládce k tomu, aby se korupcí vážně zabývali a zkorumpované soudce, strážce, dozorce, úředníky, správce anebo výběrčí daní odvolávali z jejich funkcí anebo je i přísně trestali. Touto reformátorskou činností proslul zejména sumerský vládce v Lagaši Urukagina (asi 2351–2342 př. n. l.), který se sice snažil obnovit společenský soulad, ale odstranit korupci se mu také nepodařilo. O tom, jak se ve starověku korupce rozmohla a jaký působila společenský rozvrat, svědčí odstrašující příklad římského propraetora na Sicilii Gaia Verra (73–71 př. n. l.), který nejenže kradl cizí majetek a nechával popravovat své odpůrce, ale nestoudně požadoval i rozličné úplatky a otevřeně prohlašoval, že první rok svého působení vydělával pro sebe, druhý rok pro své obhájce a třetí rok pro své budoucí soudce. Ani následující staletí nebyla lepší a tento neutěšený stav přetrval ve všech zemích světa až do dnešní doby. Peníze i láhev koňaku Současná skutková podstata korupce spočívá v tom, že buď je něco žádáno, nabídnuto anebo slíbeno, aby „v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu“ anebo „v souvislosti s podnikáním svým nebo cizím (tj. podnikáním jiného)“ (§ 331 a 332 trestního zákona) bylo dosaženo nerovné, nezasloužené a nespravedlivé výhody v porovnání s ostatními spoluobčany. Nepřímým úplatkářstvím (§ 333 trestního zákona) je pak takové jednání, kdy někdo požaduje nebo přijme úplatek pod příslibem ovlivnění výkonu pravomoci úřední osoby anebo že v očekávání úplatku tak již učinil. Přímé korupční jednání (přímé úplatkářství) tedy vzniká pouze tehdy, pokud korupční požadavek, slib anebo nabídka byly učiněny před výkonem konkrétní činnosti a se záměrem tuto činnost ovlivnit. Nejedná se tedy o korupci, pokud po řádném výkonu této činnosti dojde k její následné „odměně“ ze strany osoby, která tak učinit nemusela a nebyla o to ani žádána – prostě pouze považovala tuto dodatečnou odměnu za projev slušnosti a vděčnosti (například vejce, víno apod.). Nepřímé korupční jednání (nepřímé úplatkářství) pak vzniká tehdy, kdy někdo sice sám konkrétní požadovanou činnost nevykonává, ale chce úplatek za to, že ji výhodně zajistí anebo již zajistil. Podstata úplatku není přesně vymezena – je to vše, čím lze výkon pravomoci úřední osoby anebo kohokoliv jiného nadaného rozhodovací mocí nepoctivě ovlivnit v něčí prospěch. Klasickým úplatkem jsou peníze, ale může to být i plnění věcné anebo osobní. Věcným plněním může být například láhev koňaku, domácí zvířectvo, zvěřina, automobil, byt, zahraniční zájezd apod. Osobním plněním může být i výkon stavebních prací, bezplatný servis motorových vozidel, a dokonce i pohlavní styk. Je pozoruhodné, kolik důležitých rozhodnutí až na nejvyšší státní úrovni bylo již od starověku ovlivněno právě posledně jmenovaným osobním plněním, kolik osob ve vedoucím anebo nadřazeném společenském postavení tento druh úplatku vymáhá a kolik žen vděčí za své vyšší společenské postavení právě tomuto druhu plnění. Prozatím se však ani jediný takový případ neocitl před soudem, neboť k takto nepoctivě získanému prospěchu se žádná žena nepřizná. Jak vznikají „svazy známých“ Trestně postižitelným úplatkářstvím není úplatkářství do budoucna (pro futuro), označované mnohdy jako klientelismus. Spočívá v poskytování různých výhod (preferencí), pozorností či darů významným osobnostem (zejména politikům) nebo jejich rodinným příslušníkům bez konkrétního požadování přiměřené (adekvátní) protislužby, avšak se skrytým zištným předpokladem (kalkulací) přiměřené protislužby budoucí. Takoví „lobbisté“ cíleně loví ve státním aparátu anebo v politických kruzích a typují si „slabé kusy“, které nedokážou odolat pokušení. Tímto způsobem se pak postupně vytváří i poměrně velmi široký okruh zavázaných osob (tzv. „svaz přátel“ anebo „svaz známých“), které v případě náhlé potřeby musí přispěchat na pomoc, protože jinak by se ve svém „svazu“ znevěrohodnily a v případě jejich potřeby by jim už nikdo nepomohl. Úplatkářstvím do budoucna je například prodej luxusních bytů, domů nebo jiných nemovitostí pod cenou anebo pronajímání výhodného bydlení pro soudce a státní zástupce. Lze jím také zmanipulovat volby do místních zastupitelstev, poslanecké sněmovny, senátu anebo i volby prezidentské, protože opatřením potřebného počtu rozhodujících hlasů se takto nepoctivě zvýhodněná osoba zavazuje k nějaké příští protislužbě (například ke jmenování rodinného příslušníka do nějaké významné funkce, k upřednostnění ve výběrovém řízení apod.). Ve „svazu známých“ je totiž každý jeho účastník perspektivně použitelný a na štědré přispívatele anebo dárce se nezapomíná. Úplatkářství do budoucna je velmi rozšířené v jakémkoliv společenském zřízení. V minulém režimu například každý vedoucí pracovník (nomenklaturní kádr), dosazený na své místo z vůle vládnoucí strany, velmi dobře věděl, co se od něho za tuto výhodu očekává. Proto si různými pozornostmi a úsluhami zavazoval vedoucího tajemníka OV KSČ i stranické funkcionáře na nejrůznějších úrovních, aby jej v případě nějakého maléru (například „manka“) bránili před vyšetřovateli SNB. Snad každý okresní prokurátor v minulém režimu proto zaslechl na OV KSČ obdobný výrok: „Na Pepíka (Lojzu, Frantu) nám nesahejte, ten je náš!“ Tyto praktiky byly převzaty i ve všech posttotalitních demokraciích. Počet „svazů známých“ se však záhy rozšířil, neboť na rozdíl od předcházejících totalitních režimů začaly být moc a politický i ekonomický vliv dělitelné. Politickými stranami anebo určitými zájmovými skupinami jsou proto do politiky anebo na nejrůznější významná místa ve státním aparátu cíleně „protlačováni“ jejich přívrženci, kteří pak v případě úspěchu ve volbách plní svěřené úkoly, a dokonce podepisují sliby loajality. Významným politikům jsou pak poskytovány nejrůznější výhody, pozornosti a dary, kterými sice konkrétně není nic ovlivňováno, a tudíž je nelze právně kvalifikovat jako úplatky, ale které lze přesto s odstupem času výhodně zúročit, zvláště pak po vítězných volbách. Úplatky do budoucna jsou například automobily na zkoušku, nákladné cesty do zahraničí, účast na automobilových závodech na náklady pořadatelů, výhodné zaměstnání rodinných příslušníků, upřednostnění ve výběrových řízeních apod. Budoucí ekonomický a politický vliv si lze také „zakoupit“ štědrými příspěvky na volební kampaň anebo na nejrůznější nadace, které jsou nezřídka zneužívány pro osobní potřebu politiků. Počátkem devadesátých let byli dokonce významní klienti jedné banky nuceni převádět milionové částky z poskytnutých úvěrů na nadaci „Srdce pomáhá“, jejíž zřizovatel však ohledně svého podílu na zločinné privatizaci národního majetku trpěl až do své smrti „ztrátou paměti“. Morálka politiků je horší než morálka mafiánů „Svazy přátel“ (známých) ovlivňují normotvorbu, ekonomiku, politiku i nejvyšší „patra“ policie, státního zastupitelství a justice. Nemají sice tak přísnou hierarchii ani kázeň jako sicilská mafie a (prozatím) nepoužívají ani násilí, avšak o politický a ekonomický vliv dokážou zápasit se stejnou zákeřností a urputností. Někteří jejich členové pak i uvnitř svého „svazu“ intrikují, vytvářejí znepřátelené frakce a za nejrůznější výhody dokážou i zradit a přeběhnout k jinému „svazu přátel“. Současná politická morálka je tedy ještě nižší než morálka zločinecká, protože v mafii by si to nikdy nedovolili. Inteligentní, vzdělaný, důvtipný a předvídavý politik proto nejenže nikdy nesmí přijmout nic od osoby, kterou dobře nezná a jejíž pravé úmysly mu nejsou známé, ale ani nesmí přijmout nic, co by jej do budoucna zavazovalo k vděčnosti a nějaké protislužbě. Mravní (ne)kvality mnohých politiků jsou však takové, že za získání významné politické anebo ekonomické funkce (například poslaneckého nebo ministerského křesla anebo křesla v nějaké dozorčí radě) jsou ochotni k jakékoliv protislužbě, včetně protislužby trestné. Klientelismus a poskytování úplatků do budoucna jsou nemravné a společnost hluboce demoralizují. Lidé si totiž postupně zvykají na to, že se známostmi mají větší naději na úspěch než se znalostmi a naproti tomu bez známostí to oni ani jejich děti nikam nedotáhnou. A jelikož všichni účastníci takových „svazů známých“ jsou příliš opatrní na to, aby za poskytnuté pozornosti něco bezprostředně chtěli anebo vykonali, nikdo jim nemůže prokázat, že jednali v zištném úmyslu. Pokud totiž bylo „dobře investováno“, očekávaný výsledek se může dostavit i za několik let. Dobří „přátelé“ totiž nesmějí zapomínat, neboť i oni mohou jednou někoho a něco potřebovat. Takto funguje moc zákonodárná, výkonná i soudní již po celá staletí a fungovat stále bude. Ony zvláštní soudy pro boj s korupcí by tedy nemohly dokázat vůbec nic. O původ peněz se starají pouze lidé moudří, spravedliví, poctiví a slušní, kteří ovládají svoji mysl a jsou zcela lhostejní k majetku, prospěchu a funkcím. Mezi politiky je stěží najdete. Proto také jeden z našich bývalých prognostiků (věštců), který se velice rád prezentuje jako geniální všeznalec, počátkem devadesátých let takto nefilozoficky odpověděl na dotaz o původu peněz: „A vy dokážete rozlišit čisté a špinavé peníze?“ Podobná otázka přitom padla již před 2000 léty při rozhovoru římského císaře Vespasiána s jeho synem Titem. Popisuje jej Suetonius v Životopisech dvanácti císařů: „Syn Titus mu vyčítal, že si vymyslel také daň z moči; Vespasián mu přisunul pod nos peníz z prvního výtěžku daně s otázkou: „Cítíš snad nějaký zápach?“, a když on mu to popřel, dodal: „A přece je ze chcanek.“ Jakákoliv forma korupce (tj. zjevné, skryté i do budoucna) je neslušná a nepoctivá, neboť vede k nerovnosti a nespravedlivému společenskému prostředí, vyvolávajícímu nejen nedůvěru v politiky a ve státní orgány, ale i hněv a zlobu slušných občanů. Korupční prostředí jakéhokoliv státu je tedy především dílem lidí, kterým „peníze nesmrdí“ (pecunia non olet) a kteří jsou pro ně schopni úplně všeho. A jsou to právě volby, které těmto politickým dobrodruhům, chamtivcům a lhářům umožňují dosažení jejich touženého cíle. Tisíciletý problém korupce nelze vyřešit jakýmkoliv politickým, organizačním anebo represivním opatřením. Bez přísné a uvědomělé sebekázně to prostě nejde, protože pud shromažďovací, chamtivost ani lakotu nelze potlačit trestem. Za celá tisíciletí se takový zázrak nad zázraky nikdy nikomu nepodařil a ani nepodaří. Důkazů o tom je kolem nás dostatek a historické zkušenosti to pouze potvrzují. Historia magistra vitae est. I kdyby tedy všichni současní uchazeči o politické funkce „zpívali hlasy andělskými“ a slibovali „hory, doly“, téměř každý z nich podlehne kouzelnému šustění bankovek (cinkotu penízků). „Věř, ale komu věříš, měř!“ (Fide, sed cui fidas, vide!). JUDr. Oldřich Hein je členem spolku Chamurappi, z. s. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
\nČas načtení: 2019-12-18 08:05:34
Osmý den Petra Bílka: Pevné právo v Rakousích
Doufejme, že sezóna zostřených oslav listopadu 1989 už pominula a že plynule se přejde do říše vánočních pohádek, kde dobro spolehlivě vítězí i s trochou té srandy navíc. Z televize je slyšet, že česká filmová pohádka je fenomén. Herci se jí radostně účastní, protože se mohou vyblbnout. Dětinské šaškování je u nás v oblibě zejména na přelomu roku, kdy se na teritoriích dospělejších národů pěstují spíše romantické komedie. Epidemická infantilizace publika tak u nás předchází nástup chřipky v zimním období. Každému režimu hromadný sklon ke kýči vyhovuje, takže vakcína proti zdětinštění není v dohledu. Touha uniknout alespoň na chvíli do ideálního světa přetéká dnes ze soukromí do veřejného prostoru. Je tam zklamávána, takže nakonec klade na politiku nároky, kterým na tomto světě nelze dostát. Politika nejsou fikční světy, kde dobro bojuje se zlem, nýbrž pole všednosti, na němž se přání a zájmy střetávají s možnostmi. Zvichřenému idealismu to nezní čistě, nerad si to připouští, protože je nastaven podle zásady „všechno, nebo nic“. Jeho nosu krutě čpí výpary z kompromisů, protiví se mu handlování, a když není po našem, je ohrožena demokracie. A má pravdu, protože právě takovým způsobem myšlení je demokracie ohrožována. Demokracie jako nikdy nekončící vyvažování světel a stínů, demokracie jako permanentní mechanismus na neutralizaci sobeckých snah skupin i jednotlivců, demokracie jako tlumič individuální a klanové nebo rasové a náboženské agresivity. Demokracie je pro trpělivé lidi, protože jde o proces, nikoli cíl. Kdyby byl dosažitelný, ocitli bychom se v ráji. Možná jsme místo lekcí realismu chodili za školu a poslouchali pohádky. Podívejme se na to od základů a ohlédněme se tam, kde se konstituovala tradice českého demokratismu. Karel Havlíček uprostřed 19. století napsal: „Řádný demokrat a liberalista nemůže se jinak spokojiti než ouplnou demokracií a svobodou; on tedy nemůže jen na polovici neb některé části přestati; ale on nemusí všechno chtíti najednou, když to možná není, nýbrž vždy jen tolik, co možná dostati a proraziti, a o ostatek opět dále se přičiňuje; kdežto přepjatci najednou všechno žádajíce, přeceňujíce sil svých, často všechno ztratí a nic z toho nedosáhnou, co si žádali.“ Věčná nehotovost demokracie, i když její známé základní principy fungování jsou stálé, může provokovat a provokuje, jak jsme toho svědky v těchto měsících v naší zemi. Svou zdánlivou křehkostí jako by přivolávala ty, kdo by s ní rádi skoncovali ve jménu řádu a pořádku, i ty jimž nepřipadá dostatečně křišťálová. Dnešním nespokojencům s polistopadovým vývojem bude možná užitečné ocitovat, co napsal Karel Havlíček po revolučním roce 1848: „Člověk moudrý, který jsa pilný a rozvážlivý čtenář historie umí sobě v událostech minulých hledati příklady a poučení pro svůj čas, musel ovšem napřed viděti všechno toto, mužové, kteří vědí, jakého namáhání, jakých duševních a hmotných bojů stálo to jinde, kde právo a svoboda pevně již zakotveny jsou, tito mužové nemohli téměř ani očekávati, že by trochu hraček, trochu zpěvů a trochu křiku mohlo býti dostatečným prostředkem k zrušení libovolnosti a k zavedení pevného práva v Rakousích.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}
\nČas načtení: 2026-04-08 11:55:35
premiéra filmuNový film Tomáše Galáska Věčná touha s Márou Holečkem v hlavní roli bude mít sérii premiér po celém Česku. Mrkni se na teaser. Premiéra s besedou bude po celém Česku.
\nČas načtení: 2024-02-15 08:33:36
Sedmý ročník festivalu Věčná naděje zahájí 21. února PKF – Prague Philharmonia s klarinetistkou Annou Paulovou pod vedením dirigenta Roberta Kružíka v kostele sv. Šimona a Judy. Od února do dubna festivalová pódia přivítají Bennewitzovo kvarteto, Bellu Adamovou, Igora Ardaševa či Dětskou operu Praha. Rok 2024 je rokem české hudby. Festival Věčná naděje se však nezaměří na vývoj české klasické hudby ve 20. století, ale na možný hudebně kulturní vývoj 20. a 21. století bez následků 2. světové války, která […] The post Festival Věčná naděje 2024 first appeared on Jazz Port.cz. Zobrazit celý článek Festival Věčná naděje 2024
Čas načtení: 2024-03-15 08:06:28
Mít nebo nemít, to je věčná otázka?
Život je o tom co máme a nemáme, u mnohého je obtížné určit jestli to máme nebo nemáme, příkladem je třeba čas který na něco máme a na jiné jej nemáme. Mít nebo nemít, to je věčná otázka? Mnohé máme dočasně, třeba naše lidské tělo které zde není na věčné časy, smrt nám tak odebere… Číst dále »Mít nebo nemít, to je věčná otázka?
Čas načtení: 2025-04-07 15:28:50
Comic-Con Prague 2025 aneb Vecna přichází!
Šestý ročník pražského Comic-Conu odhalil další várku hvězdných hostů a fanoušci mohou začít jásat. Vecna přichází do Prahy! Jamie Campbell Bower, který děsil diváky v megahitu Stranger Things, bude jednou z hlavních hvězd festivalu. Článek Comic-Con Prague 2025 aneb Vecna přichází! se nejdříve objevil na Gaming Professors | Herní magazín, recenze her, hry na pc.
Čas načtení: 2026-04-15 17:51:50
Věčná touhaV kině Lucerna proběhla včera dvojitá premiéra filmu Tomáše Galáska Věčná touha - filmové básně na téma Marek Holeček a jeho věčná touho po dobývání nových vrcholů.
Čas načtení: 2021-09-21 07:13:31
Řada vzpomínkových a kulturních akcí připomene 80. výročí zahájení deportací Židů z českých zemí
Památník Terezín, Židovské muzeum v Praze, Památník ticha, Terezínská iniciativa a dalších osm paměťových institucí se spojí, aby připomněly i prostřednictvím společného programu letošní 80. výročí zahájení deportací Židů z českých zemí. Období vzpomínkových akcí se vztahuje k datům 16. října, kdy odjel z nádraží Bubny první pražský transport, a 24. listopadu, kdy se připomíná vznik ghetta Terezín. Podzimní vzpomínkové akce svým obsahem propojí výstava Pavel Dias: Torzo – Vzpomínky pro budoucnost, jež vzdá hold dílu letos zesnulého klasika české reportážní a dokumentární fotografie. Výstava historicky prvního absolventa oboru fotografie na FAMU, jehož dědeček přežil koncentrační tábor, bude k vidění od 13. října v Domě U Černé Matky Boží. Osmdesáté výročí počátku židovských deportací z Čech a Moravy není spojeno s žádným státním svátkem. Řada institucí spojených s těmito událostmi však považuje toto období za významné pro naši historii a počátek zásadních změn v kulturní identitě Československa. Mezi dalšími institucemi společně připomínajícími toto výročí jsou: Federace židovských obcí, Institut Terezínské iniciativy, Masarykova univerzita, Nadační fond Arnošta Lustiga, Nadační fond obětem holocaustu, Opera Národního divadla, Uměleckoprůmyslové museum v Praze a Věčná naděje. Veřejnosti nabídnou řadu akcí ve formě konferencí, odborných diskusí, vzdělávacích programů, přednášek, koncertů, výstav či veřejných vzpomínkových a pietních setkání. Památník ticha například představí svůj tradiční bubnovací happening proti pasivnímu přihlížení na nádraží Bubny, festival Věčná naděje nabídne slavnostní koncert izraelských umělců s básněmi Ilse Weberové a hudbou Viktora Ullmanna ve Španělské synagoze, ve Stavovském divadle bude k vidění inscenace Brundibár nastudovaná souborem Dětské opery Praha a v Národním divadle zazní v cyklu Musica non grata slavnostní uvedení Symfonie č. 21, Kadiš Mieczysława Wajnberga. Masarykova univerzita vystaví v centru Brna expozici o transportu Brno – Minsk, Památník Terezín pozve k výročí vzniku ghetta bývalé vězně. Tento rozsáhlý několikatýdenní program je veřejnosti předkládán v době, kdy zodpovědnost za příběhy šoa přebírá druhá a třetí generace přeživších holocaustu. Významnou akcí Památníku ticha, Uměleckoprůmyslového musea v Praze a Židovského muzea bude výstava fotografií Pavla Diase. Brněnský rodák a významný pedagog Dias, který zemřel letos v dubnu ve věku nedožitých osmdesáti tří let v Praze, více než 30 let s fotoaparátem navštěvoval vzpomínkové akce v ghettech či vyhlazovacích táborech i původní budovy lágrů. Tím, že zachycoval návraty přeživších na místa paměti a ti následně předávali svědectví svým potomkům, zdokumentoval v čase i zásadní proměnu kultury připomínání. Mezi 16. říjnem a 3. listopadem 1941 odjelo pět transportů z Prahy do ghetta v Lodži a 16. listopadu jeden transport z Brna do ghetta v Minsku. Následně bylo rozhodnuto, že Židé budou soustřeďováni v ghettu umístěném na tehdejším území Protektorátu Čechy a Morava. Jako „vhodné“ místo byl vybrán Terezín. Historie terezínského ghetta začala příchodem transportu s označením Aufbaukommando neboli „komando výstavby“ dne 24. listopadu 1941. Jednalo se o první z dlouhé řady transportů, které do Terezína proudily z protektorátu a později z dalších zemí ovládaných nacistickým režimem. Celkem v těchto transportech přijelo 140 tisíc lidí, k nimž s postupem fronty přibyly tisíce převážně židovských vězňů. 35 tisíc deportovaných zahynulo v Terezíně, téměř 88 tisíc lidí bylo odsud postupně deportováno na východ do míst vyhlazování a na otrocké práce. Osvobození se dožilo jen přibližně 3 800 z nich. Nejpočetnější skupinu mezi deportovanými, více než 60 tisíc, tvořili Židé z českých zemí. Programový cyklus letošního 80. výročí zahájení židovských deportací završí datum 24. listopadu, kdy se uskuteční symbolický pochod se svíčkami z Bohušovic do Terezína ve stopách prvního transportu do tehdy nově vzniklého ghetta. Symbol světla se přenese o několik dní později do tradičního svátku chanuka, kdy se rozsvítí slavnostní svíčky na mnoha významných místech paměti a první z nich symbolicky již potřetí na nádraží Bubny.
Čas načtení: 2024-05-30 09:58:00
Prečo sa latinčina používa v medicíne a vede? Prečo zostane večná?
Latinčina, starodávny jazyk Rímskej ríše, má svoje korene v 1. tisícročí pred naším letopočtom. V priebehu storočí sa stala dominantným... Príspevok Prečo sa latinčina používa v medicíne a vede? Prečo zostane večná? zobrazený najskôr ZN.SK.
Čas načtení: 2025-08-08 10:28:30
Teorie jsou dočasné, praxe je věčná
Každá hra potřebuje pravidla, které se respektují, hra skončí, pokud se pravidla porušují, vše je zde hra a smrt je konec hry. Ti, co mají moc vymýšlejí hry a jejich pravidla pro ty co nemají moc, jde o; pohádky, mytologie, pověry, rituály, symboly, sekty, hnutí, organizace, náboženství, politiku, obchod, školství, techniku, programy atd. Tvá úvaha… Číst dále »Teorie jsou dočasné, praxe je věčná
Čas načtení: 2025-10-30 19:55:21
Netflix odhalil poslední trailer Stranger Things! Srdceryvné loučení se blíží
Stranger Things 5 má premiéru, první část dorazí v listopadu Velké finále, tedy úplně poslední díl seriálu, přijde na Silvestra Jeden z historicky nejúspěšnějších seriálů Netflixu míří do svého finále. Stranger Things se připomínají svým nejspíš úplně posledním trailerem, který láká na uvedení finální páté série. Její první část dorazí už na konci listopadu, zbytek během vánočních prázdnin. S koncem letošního roku se tak dle všeho uzavře i kapitola postav z městečka Hawkins. Přečtěte si celý článek Netflix odhalil poslední trailer Stranger Things! Srdceryvné loučení se blíží
Čas načtení: 2026-01-29 23:00:30
Teorie jsou dočasné, praxe je věčná
Každá hra potřebuje pravidla, které se respektují, hra skončí, pokud se pravidla porušují, vše je zde hra a smrt je konec hry. Ti, co mají moc vymýšlejí hry a jejich pravidla pro ty co nemají moc, jde o; pohádky, mytologie, pověry, rituály, symboly, sekty, hnutí, organizace, náboženství, politiku, obchod, školství, techniku, programy atd. Tvá úvaha… Číst dále »Teorie jsou dočasné, praxe je věčná
Čas načtení: 2014-12-07 00:00:00
Oblečení Brixton kolekce Holiday 2014 / Lookbook
Na oblečení značky Brixton v českých a slovenských ulicích příliš často nenarazíte, což je ovšem věčná škoda, protože v jejich repertoáru bývají velmi povedené kousky. My se nyní podíváme na novou kolekci labelu Brixton s názvem Holiday 2014, kterou vám představíme prostřednictvím lookbooku. Nic n ...
Čas načtení: 2024-02-14 13:30:00
Mercedes kritizuje BMW kvůli platbám za auta, která zákazníkům už patří, sám přitom dělá to samé
Je to věcná kritika, nebo spíš projev závisti? Mediální přestřelka mezi německými značkami připomíná přísloví o zloději honícím zloděje. Praktiky konkurence softwarový šéf třícípé hvězdy bere za ždímání zákazníků, zatímco tytéž - jen vlastní - popisuje jako luxusní zážitek. (Petr Prokopec)
Čas načtení: 2022-04-30 10:36:13
Nový Twitter II. – konstituční monarchie Twitter
Pokračování včerejších úvah o tom, co je v současném světě Big Tech špatně a jak by se to mohlo zlepšit. Vážení a milí, než se vrhneme do druhého dílu, mám dvě poznámky, jednu emocionální a jednu věcnou. Začněme tou emocionální. Prosím vás, krindy-pindy, už mi opravdu nepište připomínky typu „vždyť na těch sociálních sítích nikdo být nemusí, tak co to řešíš!” případně „já tam nejsem, já tam nejsem, haha!”. Od posledního článku mi zase dorazily tři už čtyři takové odezvy. To je ztráta času, protože taková připomínka je triviální, samolibá, a ještě navíc krátkozraká. Triviální proto, že to přece dobře víme (sám jsem si zrušil Facebook a přestal využívat Twitter), samolibost z ní bývá cítit na sto honů, nu a krátkozraká proto, že sociální sítě jsou jen tou nejukřičenější podmnožinou celé sféry Big Tech a Big Tech má na náš svět proklatě velký vliv. Kdyby už jen proto, že až příliš mnoho politiků i jiných vlivných lidí sleduje, co se tam děje, a přizpůsobují se tamním trendům. Ignorovat tenhle jev nebo se mu vysmívat, to je asi jako kdyby sedlák roku 1500 posměšně říkal: „Neštvěte mě s nějakým objevem Ameriky, já žiju v Chlumci nad Cidlinou a zůstanu tady až do smrti, takže mi nějaká Amerika může políbit šos!” Jo, jistě – do chvíle, než z toho zámoří dorazí brambory a syfilis, přičemž vzhledem k tomu, jak ten svět funguje, syfilitida samozřejmě dorazila do Chlumce nad Cidlinou podstatně dřív než nějaké nové jídlo. Druhá připomínka, ta věcná. Proces přebírání Twitteru novým majitelem nebude rychlý, jeho trvání se odhaduje na půl roku. Vypapírovat se toho musí hodně, stejně tak bude nutno vyřešit spoustu personálních otázek. Mimo jiné bývalo v té firmě zvykem vyplácet vývojáře nejenom penězi, ale i akciemi Twitteru samotného, což teď už nebude možné. To znamená, že první efekty uvidíme nejdřív někdy kolem Vánoc. Muskovy firmy fungují v rychlém tempu, podle hesla „move fast and break things“, ale i kdyby dostal klíče od Twitteru dejme tomu k 15. říjnu 2022, těžko budou nové funkce a jiné jevy k vidění dříve než za několik týdnů. Twitter je velká loď a má svoji setrvačnost, nejde ji otočit jen tak na místě, i kdybyste si od samotného počátku byli jisti tím, kam s ní chcete plout. Chaotický Babylon bez soudců, kněží, starostů Nuže, zpátky k tématu „konstituční monarchie Twitter”. Předem upozorňuji, že zbytek článku jsou pouze moje úvahy – přesněji: leckdy přímo fantazírování – a že nemám tušení, co z těchto úvah nakonec spatří světlo světa a co ne. Základní praktický problém, který podle mě sociální sítě mají – a podivné standardy svobody slova jsou v tomto případě jen jedním z mnoha projevů dysfunkce – je ten, že se vyvinuly do podoby jakýchsi pseudostátů s populací leckdy i větší než Indie nebo Čína. Uvažte, že jenom na Facebooku jsou skoro tři miliardy aktivních uživatelů, tedy Indie + Čína dohromady! (Twitter s jeho pouhými 300 miliony se považuje za malý). Takže: lidská mraveniště, hodně těch lidí tam tráví celé hodiny, firmy tam provozují obchody, radnice informují občany o dění ve městě atd. Sice se mi ta skutečnost dvakrát nelíbí, ale ty dnešní sociální sítě jsou opravdu extenze fyzického světa jako takového. Jenomže na to, že jde o extenze fyzického světa, jsou strašně špatně, a hlavně nedostatečně spravované. Ono těžko přeložitelné anglické slovo governance (způsob vládnutí) je v případě sociálních sítí téměř nulového charakteru. Na celé ty stamiliony a miliardy lidí, na neskutečné biliony hodin, které už tam ti lidé dohromady strávili, připadá jenom zanedbatelné množství moderátorů a jiných lidských zaměstnanců. Takový Twitter má na svých 300 milionů aktivních uživatelů jen sedm tisíc zaměstnanců a většina z nich se nejspíš ani nezabývá kontaktem s uživateli. Na sociálních sítích neexistuje nic jako dostatečně kapacitní justiční nebo mediační systém pro řešení sporů. Neexistuje vlastně ani nic jako zákony a odborníci, kteří by je nějak konzistentně a závazně vykládali, a ke kterým byste měli jako běžný jedinec garantovaný přístup. (Třeba i za nějaký poplatek, podobně jako když u nás dáváte žalobu u soudu a musíte si koupit kolek.) Pak se samozřejmě může stát třeba i to, že padesát sprostých příspěvků zůstane tam, kde jsou, a za jeden relativně mírný najednou přisviští ban. Nejde ani tak o dvojí měřítka, jako spíš o to, že vůbec žádná předvídatelná měřítka nejsou. Co se zrovna dostane do médií (Trump!), to se řeší přednostně; jiné předvídatelné pravidlo jsem za ta léta nevypozoroval. Zkrátka: chaotický Babylon, ale bez soudců, kněží, starostů atd. Někde nahoře sedí nějaká božstva, která ovšem normální smrtelník ani okem nezahlídne, a občas převrátí to lidské mraveniště vzhůru nohama svými novými dekrety. Dost dystopické prostředí, a to je dnešní realita Big Tech. Takový divný feudalismus. Feudalismus ve vnějším, fyzickém světě zanikl právě proto, že se do moderních podmínek moc nehodí. Ani do Big Tech se nehodí. Digitální město s občany Zahrajme si tedy nyní na utopii místo dystopie. Vzhledem ke kolektivnímu charakteru lidstva není samozřejmě žádná utopie dosažitelná, ale můžeme o ní aspoň přemítat. Utopická sociální síť je digitální město, ve kterém nejste uživatel, ale občan. Máte nějaká práva, která vám nemůže svévolně vzít ani Ufon Marťan I., majitel systému. Můžete o ně samozřejmě přijít, dočasně či trvale, ale pouze na základě nějakého procesu před neutrálním tribunálem. Aby takové digitální město mohlo fungovat, potřebuje i ekonomickou základnu, což nemůže být jen prodej reklam; ten na to nestačí. Patrně tam budou muset být nějaké e-shopy apod., stejně jako jsou centra skutečných měst plná kamenných prodejen. Z těch pak může město vybírat poplatky (třeba procentem z obratu) na svůj provoz. Stejně tak asi budou muset platit nějaké daně či poplatky jeho občané. Možná ne všichni, nějaký základní level („žebradlo”) může být i zdarma, ale nemůže být zdarma pro všechny, protože i když digitální město na rozdíl od toho fyzického nemusí řešit kanalizaci a zametání chodníků, musí o to více řešit útoky hackerů a podobné problémy charakteristické pro IT. Taky ten justiční systém něco stojí. V digitálním městě máte jako občan rovněž nárok na soukromí („domov”), kam si pozvete jenom ty, které chcete. Můžete samozřejmě vyjít i na „veřejné náměstí”, kde se pohybují všichni možní lidé, a účastnit se nekonečné hádky o to, jestli říkat kudlance nábožné ženským rodem je systémový sexismus. Ale nemusíte. Můžete si třeba raději zalézt „mezi svoje kamarády”, bavit se s nimi o něčem na úrovni – místo kudlanky nábožné dejme tomu o nesmrtelnosti chrousta – a nebudete rušeni. Systém vám nebude zvenčí cpát před oči náhodné provokativní příspěvky cizích jedinců, aby vás naštval a vyprovokoval k reakci. Nebude vám nahrávat do počítače nebo mobilu špehovací cookies, aby měl co nejlepší přehled o vašem soukromém životě. Atd. atd. Přitažlivější verze budoucnosti V praxi samozřejmě bude taková utopie vykazovat řadu slabin. Pro začátek bude poměrně obtížné z ní vyeliminovat podvodníky; ono je to totiž těžké i v reálném světě, kde vám neustále někdo cpe předražené hrnce a zaručeně ziskové kryptoměny. Takový Charles Ponzi byl svého času tak přesvědčivý, že do svého schématu zverboval i řadu příslušníků bostonské policie, kteří mu dále sháněli nové „kavky”, upřímně přesvědčeni o tom, že na tom všichni dobře vydělají. Ale „digitální město” by mělo výhodu i v tom, že by mohlo být „samoopravné”. Spolu s justicí by mohlo mít i něco jako parlament, který by se snažil reagovat na aktuální problémy novými návrhy zákonů. Možná by v něm mohla fungovat i plošná referenda; aspoň bychom viděli, jak si internetový dav poradí se skutečnou zodpovědností. Vzhledem k masivnímu počtu obyvatel by v takovém digitálním městě vždycky panoval chaos, ale aspoň by to nebyl ten současný chaos zanedbaného feudalismu, kdy pan hrabě nemá na vaše problémy čas, holoto, protože zrovna hostí jiné velmože. Pro mě osobně by i pouhý pokus vybudovat nějaké „digitální město” podle takových zásad byl stokrát přitažlivější než to, co nám Facebook, Google a spol. předvádějí dnes. Předem říkám, že nemám tušení, jestli se tímto směrem bude Twitter pod novým vedením ubírat. Ale pokud by se tak stalo, patrně bych se tam vrátil. Na rozdíl od Facebooku, který mě odpudil definitivně, jsem totiž twitterový účet jen „zakonzervoval” a nepřispívám tam. Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.
Čas načtení: 2021-05-04 12:48:16
Znovu se blíží volby a každá politická strana má opět ve svém programu nesmiřitelný boj proti korupci. Jedno nové politické seskupení dokonce navrhuje zřízení zvláštních soudů pro její trestání, přičemž jeho představitel se domnívá, že právě tento evidentně nereálný slib povede k jeho volebnímu úspěchu. Jako obvykle však všechny takové sliby okamžitě skončí v Poslanecké sněmovně, ve které téměř všichni nově zvolení poslanci začnou ihned vyhledávat kontakty, známosti a finančně perspektivní aktivity. Záhy pak vytvoří nové „svazy známých“ a stejně jako dřívější bojovníci proti korupci se stanou úspěšnými milionáři, úzce provázanými s rozličnými podnikatelskými anebo bankovními kruhy. Nikdy nevěřme nikomu, kdo tvrdí, že vymýtí korupci! Buď se totiž ve své naivitě mýlí, anebo nestoudně lže. V žádné době, v žádné zemi ani v žádném politickém systému se to ještě nikomu nepodařilo, protože základem korupce je pradávný a přirozený pud shromažďovací, ze kterého se pouze u lidí postupně vyvinula chorobná touha po majetku a zbohatnutí, mnohem silnější než pud sebezáchovy. V dějinách lidstva proto nebylo ani jediné období, kdy by chamtivost a korupce nenabyly obludných a společensky rozvratných rozměrů. Korupce je věčná Korupce provází lidstvo již od doby první dělby práce, kdy primitivní lidská společenství bylo nutno nějakým způsobem řídit. Jakmile totiž náčelník tlupy, rodu, kmene anebo raně starověké vesnice ustanovil některého člena společenství funkcí organizátora prací anebo dohlížitele (soudcem byl zpravidla on sám), okamžitě se zrodily nabídky anebo požadavky úplatku za získání určitého upřednostnění oproti ostatním členům společenství (napříkla úleva z práce, přednostní podíl na úlovku, sklizni nebo kořisti apod.). S rozvojem organizovaných lidských společností do podoby prvních městských států (Mezopotámie) anebo mocných státních útvarů (Egypt) pak vznikla potřeba soudců, strážců, dozorců, úředníků, správců a výběrčích daní, což vytvořilo další prostor zištnost, chamtivost, lakotu a korupci. Úplatkářství vedlo vždycky k neklidu a společenskému rozvratu, protože porušovalo principy rovnosti a spravedlnosti, které jsou pilířem jakékoliv civilizované lidské společnosti. Lidé se proto bouřili a nezřídka i některého úplatného soudce, strážce, dozorce, úředníka, správce anebo výběrčího daní vyhnali, zbili anebo zabili. Tento společenský neklid přiměl již některé starověké vládce k tomu, aby se korupcí vážně zabývali a zkorumpované soudce, strážce, dozorce, úředníky, správce anebo výběrčí daní odvolávali z jejich funkcí anebo je i přísně trestali. Touto reformátorskou činností proslul zejména sumerský vládce v Lagaši Urukagina (asi 2351–2342 př. n. l.), který se sice snažil obnovit společenský soulad, ale odstranit korupci se mu také nepodařilo. O tom, jak se ve starověku korupce rozmohla a jaký působila společenský rozvrat, svědčí odstrašující příklad římského propraetora na Sicilii Gaia Verra (73–71 př. n. l.), který nejenže kradl cizí majetek a nechával popravovat své odpůrce, ale nestoudně požadoval i rozličné úplatky a otevřeně prohlašoval, že první rok svého působení vydělával pro sebe, druhý rok pro své obhájce a třetí rok pro své budoucí soudce. Ani následující staletí nebyla lepší a tento neutěšený stav přetrval ve všech zemích světa až do dnešní doby. Peníze i láhev koňaku Současná skutková podstata korupce spočívá v tom, že buď je něco žádáno, nabídnuto anebo slíbeno, aby „v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu“ anebo „v souvislosti s podnikáním svým nebo cizím (tj. podnikáním jiného)“ (§ 331 a 332 trestního zákona) bylo dosaženo nerovné, nezasloužené a nespravedlivé výhody v porovnání s ostatními spoluobčany. Nepřímým úplatkářstvím (§ 333 trestního zákona) je pak takové jednání, kdy někdo požaduje nebo přijme úplatek pod příslibem ovlivnění výkonu pravomoci úřední osoby anebo že v očekávání úplatku tak již učinil. Přímé korupční jednání (přímé úplatkářství) tedy vzniká pouze tehdy, pokud korupční požadavek, slib anebo nabídka byly učiněny před výkonem konkrétní činnosti a se záměrem tuto činnost ovlivnit. Nejedná se tedy o korupci, pokud po řádném výkonu této činnosti dojde k její následné „odměně“ ze strany osoby, která tak učinit nemusela a nebyla o to ani žádána – prostě pouze považovala tuto dodatečnou odměnu za projev slušnosti a vděčnosti (například vejce, víno apod.). Nepřímé korupční jednání (nepřímé úplatkářství) pak vzniká tehdy, kdy někdo sice sám konkrétní požadovanou činnost nevykonává, ale chce úplatek za to, že ji výhodně zajistí anebo již zajistil. Podstata úplatku není přesně vymezena – je to vše, čím lze výkon pravomoci úřední osoby anebo kohokoliv jiného nadaného rozhodovací mocí nepoctivě ovlivnit v něčí prospěch. Klasickým úplatkem jsou peníze, ale může to být i plnění věcné anebo osobní. Věcným plněním může být například láhev koňaku, domácí zvířectvo, zvěřina, automobil, byt, zahraniční zájezd apod. Osobním plněním může být i výkon stavebních prací, bezplatný servis motorových vozidel, a dokonce i pohlavní styk. Je pozoruhodné, kolik důležitých rozhodnutí až na nejvyšší státní úrovni bylo již od starověku ovlivněno právě posledně jmenovaným osobním plněním, kolik osob ve vedoucím anebo nadřazeném společenském postavení tento druh úplatku vymáhá a kolik žen vděčí za své vyšší společenské postavení právě tomuto druhu plnění. Prozatím se však ani jediný takový případ neocitl před soudem, neboť k takto nepoctivě získanému prospěchu se žádná žena nepřizná. Jak vznikají „svazy známých“ Trestně postižitelným úplatkářstvím není úplatkářství do budoucna (pro futuro), označované mnohdy jako klientelismus. Spočívá v poskytování různých výhod (preferencí), pozorností či darů významným osobnostem (zejména politikům) nebo jejich rodinným příslušníkům bez konkrétního požadování přiměřené (adekvátní) protislužby, avšak se skrytým zištným předpokladem (kalkulací) přiměřené protislužby budoucí. Takoví „lobbisté“ cíleně loví ve státním aparátu anebo v politických kruzích a typují si „slabé kusy“, které nedokážou odolat pokušení. Tímto způsobem se pak postupně vytváří i poměrně velmi široký okruh zavázaných osob (tzv. „svaz přátel“ anebo „svaz známých“), které v případě náhlé potřeby musí přispěchat na pomoc, protože jinak by se ve svém „svazu“ znevěrohodnily a v případě jejich potřeby by jim už nikdo nepomohl. Úplatkářstvím do budoucna je například prodej luxusních bytů, domů nebo jiných nemovitostí pod cenou anebo pronajímání výhodného bydlení pro soudce a státní zástupce. Lze jím také zmanipulovat volby do místních zastupitelstev, poslanecké sněmovny, senátu anebo i volby prezidentské, protože opatřením potřebného počtu rozhodujících hlasů se takto nepoctivě zvýhodněná osoba zavazuje k nějaké příští protislužbě (například ke jmenování rodinného příslušníka do nějaké významné funkce, k upřednostnění ve výběrovém řízení apod.). Ve „svazu známých“ je totiž každý jeho účastník perspektivně použitelný a na štědré přispívatele anebo dárce se nezapomíná. Úplatkářství do budoucna je velmi rozšířené v jakémkoliv společenském zřízení. V minulém režimu například každý vedoucí pracovník (nomenklaturní kádr), dosazený na své místo z vůle vládnoucí strany, velmi dobře věděl, co se od něho za tuto výhodu očekává. Proto si různými pozornostmi a úsluhami zavazoval vedoucího tajemníka OV KSČ i stranické funkcionáře na nejrůznějších úrovních, aby jej v případě nějakého maléru (například „manka“) bránili před vyšetřovateli SNB. Snad každý okresní prokurátor v minulém režimu proto zaslechl na OV KSČ obdobný výrok: „Na Pepíka (Lojzu, Frantu) nám nesahejte, ten je náš!“ Tyto praktiky byly převzaty i ve všech posttotalitních demokraciích. Počet „svazů známých“ se však záhy rozšířil, neboť na rozdíl od předcházejících totalitních režimů začaly být moc a politický i ekonomický vliv dělitelné. Politickými stranami anebo určitými zájmovými skupinami jsou proto do politiky anebo na nejrůznější významná místa ve státním aparátu cíleně „protlačováni“ jejich přívrženci, kteří pak v případě úspěchu ve volbách plní svěřené úkoly, a dokonce podepisují sliby loajality. Významným politikům jsou pak poskytovány nejrůznější výhody, pozornosti a dary, kterými sice konkrétně není nic ovlivňováno, a tudíž je nelze právně kvalifikovat jako úplatky, ale které lze přesto s odstupem času výhodně zúročit, zvláště pak po vítězných volbách. Úplatky do budoucna jsou například automobily na zkoušku, nákladné cesty do zahraničí, účast na automobilových závodech na náklady pořadatelů, výhodné zaměstnání rodinných příslušníků, upřednostnění ve výběrových řízeních apod. Budoucí ekonomický a politický vliv si lze také „zakoupit“ štědrými příspěvky na volební kampaň anebo na nejrůznější nadace, které jsou nezřídka zneužívány pro osobní potřebu politiků. Počátkem devadesátých let byli dokonce významní klienti jedné banky nuceni převádět milionové částky z poskytnutých úvěrů na nadaci „Srdce pomáhá“, jejíž zřizovatel však ohledně svého podílu na zločinné privatizaci národního majetku trpěl až do své smrti „ztrátou paměti“. Morálka politiků je horší než morálka mafiánů „Svazy přátel“ (známých) ovlivňují normotvorbu, ekonomiku, politiku i nejvyšší „patra“ policie, státního zastupitelství a justice. Nemají sice tak přísnou hierarchii ani kázeň jako sicilská mafie a (prozatím) nepoužívají ani násilí, avšak o politický a ekonomický vliv dokážou zápasit se stejnou zákeřností a urputností. Někteří jejich členové pak i uvnitř svého „svazu“ intrikují, vytvářejí znepřátelené frakce a za nejrůznější výhody dokážou i zradit a přeběhnout k jinému „svazu přátel“. Současná politická morálka je tedy ještě nižší než morálka zločinecká, protože v mafii by si to nikdy nedovolili. Inteligentní, vzdělaný, důvtipný a předvídavý politik proto nejenže nikdy nesmí přijmout nic od osoby, kterou dobře nezná a jejíž pravé úmysly mu nejsou známé, ale ani nesmí přijmout nic, co by jej do budoucna zavazovalo k vděčnosti a nějaké protislužbě. Mravní (ne)kvality mnohých politiků jsou však takové, že za získání významné politické anebo ekonomické funkce (například poslaneckého nebo ministerského křesla anebo křesla v nějaké dozorčí radě) jsou ochotni k jakékoliv protislužbě, včetně protislužby trestné. Klientelismus a poskytování úplatků do budoucna jsou nemravné a společnost hluboce demoralizují. Lidé si totiž postupně zvykají na to, že se známostmi mají větší naději na úspěch než se znalostmi a naproti tomu bez známostí to oni ani jejich děti nikam nedotáhnou. A jelikož všichni účastníci takových „svazů známých“ jsou příliš opatrní na to, aby za poskytnuté pozornosti něco bezprostředně chtěli anebo vykonali, nikdo jim nemůže prokázat, že jednali v zištném úmyslu. Pokud totiž bylo „dobře investováno“, očekávaný výsledek se může dostavit i za několik let. Dobří „přátelé“ totiž nesmějí zapomínat, neboť i oni mohou jednou někoho a něco potřebovat. Takto funguje moc zákonodárná, výkonná i soudní již po celá staletí a fungovat stále bude. Ony zvláštní soudy pro boj s korupcí by tedy nemohly dokázat vůbec nic. O původ peněz se starají pouze lidé moudří, spravedliví, poctiví a slušní, kteří ovládají svoji mysl a jsou zcela lhostejní k majetku, prospěchu a funkcím. Mezi politiky je stěží najdete. Proto také jeden z našich bývalých prognostiků (věštců), který se velice rád prezentuje jako geniální všeznalec, počátkem devadesátých let takto nefilozoficky odpověděl na dotaz o původu peněz: „A vy dokážete rozlišit čisté a špinavé peníze?“ Podobná otázka přitom padla již před 2000 léty při rozhovoru římského císaře Vespasiána s jeho synem Titem. Popisuje jej Suetonius v Životopisech dvanácti císařů: „Syn Titus mu vyčítal, že si vymyslel také daň z moči; Vespasián mu přisunul pod nos peníz z prvního výtěžku daně s otázkou: „Cítíš snad nějaký zápach?“, a když on mu to popřel, dodal: „A přece je ze chcanek.“ Jakákoliv forma korupce (tj. zjevné, skryté i do budoucna) je neslušná a nepoctivá, neboť vede k nerovnosti a nespravedlivému společenskému prostředí, vyvolávajícímu nejen nedůvěru v politiky a ve státní orgány, ale i hněv a zlobu slušných občanů. Korupční prostředí jakéhokoliv státu je tedy především dílem lidí, kterým „peníze nesmrdí“ (pecunia non olet) a kteří jsou pro ně schopni úplně všeho. A jsou to právě volby, které těmto politickým dobrodruhům, chamtivcům a lhářům umožňují dosažení jejich touženého cíle. Tisíciletý problém korupce nelze vyřešit jakýmkoliv politickým, organizačním anebo represivním opatřením. Bez přísné a uvědomělé sebekázně to prostě nejde, protože pud shromažďovací, chamtivost ani lakotu nelze potlačit trestem. Za celá tisíciletí se takový zázrak nad zázraky nikdy nikomu nepodařil a ani nepodaří. Důkazů o tom je kolem nás dostatek a historické zkušenosti to pouze potvrzují. Historia magistra vitae est. I kdyby tedy všichni současní uchazeči o politické funkce „zpívali hlasy andělskými“ a slibovali „hory, doly“, téměř každý z nich podlehne kouzelnému šustění bankovek (cinkotu penízků). „Věř, ale komu věříš, měř!“ (Fide, sed cui fidas, vide!). JUDr. Oldřich Hein je členem spolku Chamurappi, z. s. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2021-04-24 09:41:26
Mystérium života a smrti. Indiáni a Einstein
Víme, že vše souvisí se vším. Je nám přirozená soudržnost dualit, z kterých je vlastně postaven náš svět. Hezký a ošklivý, vysoký a nízký, domácí a cizí, černý a bílý či základní dualismus příroda a kultura nebo mýtus a rituál. Chápeme to, když porovnáváme, toto je hezké, ale tamto je ošklivé. Jinými slovy musí být věci ošklivé, abychom věděli, jaké jsou hezké. Neradi si však připouštíme, že to funguje třeba u dualit zlý a dobrý či v případě živý a mrtvý. Rádi bychom měli vše jen dobré a ne zlé, vše živé a ne mrtvé. Jenže zlo nejde zcela vykořenit ze světa, i kdybychom se sebevíce snažili a chtěli. Kdyby nebylo zlo, nevěděli bychom, co je dobro. Zlo tu je navždy, i sám Ježíš to řekl: „Není možné, aby nepřišla pokušení (rozuměj zlo), ale běda tomu, skrze koho přicházejí“ (Lukáš 17.1). A proto asi muselo dojít k pádu části andělů z nebeských výšin do pekelných nížin včetně Světlonoše Lucifera. Když se božstva oddělila od lidí, jak říkají indiáni ve svých mýtech, lidé teprve tehdy začali umírat a teprve tehdy přišlo zlo. Jedno tak bez druhého nemůže existovat. Hezkou věc bychom nemohli tak nazvat, kdybychom neměli věc ošklivou. Z toho jasně vyplývá, že dobro nemůže existovat bez zla a život bez smrti. Zapomeňme na filozofii mysli, na nejrůznější teorie kognitivní vědy. Ponechme stranou všechny–ismy, kterých se během lidských dějin filozofie nashromáždilo na „mraky“. Zapomeňme na ně, tak jako indiáni ani netuší, co je to dualismus Descarta, mentalismus, fyzikalismus, behaviorismus, paralelismus, idealismus, materialismus či substanční dualismus postulující nesmrtelnou duši obývající smrtelné tělo. Ostatně ten poslední by jim byl asi nejbližší, protože navazuje na jejich svobodu mysli i těla. Na jeho přípravu k životu a k smrti vlastně již od dětství. Tehdy jim šaman v jejich i několikaleté klausuře prezentuje svět mysli, duše a těla. Šaman Mašakuri u Kofánů na ekvádorské řece Aguarico děti od pěti let uvádí pomocí „yagé“ (druhy ayahuasky) do jiných světů prostřednictvím halucinací barevných obrazců, pak i zvířat, obrů, děsivých tvorů a vysvětluje jim, kde je dobro, zlo, nebezpečí, domov. Ten neznámý jiný svět je vlastně jejich podvědomí, nevědomí. Poznávají sami sebe, své druhé já a nejvyšší poznání je setkání s vlastní smrtí, do které upadají, aby je šaman zase přivolal zpět. A tak je budoucí člověk přichystán do života i k smrti, protože vědí a věří, že život a smrt jedno jest a jedno nelze odloučit od druhého. Ostatně se říká, tedy říkají to jistí mudrci, že tři velké knihy lidstva, talmud, bible a korán nejsou tak přípravou člověka na život, jako spíš na smrt. Z toho všeho plyne, jako by smrt byla vstupem někam jinam, do dalšího světa. Mnozí se z nich na smrt i těší, ale všichni zcela jasně cítí, že smrt je cílem jejich života, jakož i naším, a každým krokem se k ní blíží. A z toho logicky plyne, že pohřby jsou u původních populací světa nejdůležitějším přechodovým rituálem. Indián jako si bere do rukou svůj život, tak si bere i svou smrt. Indián je totiž člověk zcela svobodný, přesto nepřemýšlí o sebevraždě, jak by se mohlo naivně zdát. Ne, on rád žije, jenže také rád umírá. Důležité, že ví, kdy má umřít. Nechce trápit své okolí, nechce být svým blízkým na obtíž, a proto se do konce svého života snaží neustále něčím na kmenový život přispívat. Viděl jsem, jak moje adoptivní matka Ayrika z kmene Yawalapiti ve svých téměř 90 letech občas pracuje na poli. Viděl jsem poloslepého starce Biaeju z kmene Ece´je, jak se o holi trmácí k piroze, aby přeplul řeku Madre de Dios a šel si tam useknout velkou palici banánů k jídlu. Pozoroval jsem mého náčelníka Ramaya, jak v téměř 70 letech měl ještě dítě a staral se o něj, pracoval na poli, sázel maniok, rybařil. Fotografoval jsem stařešinu Yekwanů Sedewanada a jeho manželku, která ještě nesla na boku malého vnuku, jak při společném rybolovu jedem barbasko sbírají v proudu řeky Nicharé leklé ryby do košíků. Nenapadlo je sedět doma a čekat, až jim jejich děti přinesou k jídlu ryby, i kdyby mohli a nikdo by jim nic neřekl. Prostě nemají to v krvi, v genech. Nejde o to život si vzít, zabít se, ale svobodně se rozhodnout, že už jsem vykonal, co jsem měl, postavil dům, zasadil strom, udělal a vychoval hromadu dětí či ulovil jaguára či rukama chytil živého orla. A tak odcházím, abych netrápil okolí, nebyl na obtíž. Dokud mohu sám své věci zastat, ano, jsem tu k něčemu. Ale když už nejsem k ničemu, nemá cenu to natahovat a jdu za svými rodiči a prarodiči. Tak nějak to lidově cítí indiáni, ať ti na pláních dalekého západu v dávných časech anebo i dnes ještě kdesi v zapadlé části Amazonie. Tak se chovají praví chlapi. Není to nádhera zažít si svůj vlastní pohřeb, jako třeba indiáni kmene Bororo, který viděl náš vzácný krajan a velký znalec amazonských indiánů Vladimír Kozák? Pohřeb u Borodů netrvá jako u nás pár hodin či tu půlhodinku v krematoriu, ale víc než celý měsíc. A právě z toho hlediska duality, dualismu fyzického a duchovního těla mají všichni indiáni duální pohřby. Nejdřív se loučí s fyzickou schránkou, jak jsem byl svědkem u Yawalapitiů v roce 1989, což trvá jen několik hodin a pak za pár let s jeho duší, aby konečně odešla do svého zásvětí k ostatním. Tehdy takový pohřeb trvá celý týden s tanci, písněmi, hudbou, ohni, plačkami, dary na cestu, zápasy. Je to slavnost veskrze veselá, protože ten člověk odešel z vlastní vůle. Ale vraťme se k Bororům. Starý indián cítil ubývající síly a rozhodl se, že již odejde. Nejde o žádnou sebevraždu či eutanásii, ale pomalu umírající člověk chce být vlastním svědkem svého pohřbu. Není to nádherné? A tak, jak byl svědkem své iniciace při rituálu dospívání, tak je i svědkem rituálu odcházení. Celé jeho nahé tělo natřou červeným barvivem urucú (Bixa orellana) a posypou drobnými bílými peříčky krahujců, mimo jeho penisu, aby bylo vidět o koho jde. Sedí na zkřížených nohou nebo leží, zatímco za ním sedící šaman „bari“ zpívá pohřební hymny. K tělu mu položí jeho osobní věci, hlavně zbraně, které s ním budou spáleny. Umírající se ještě z posledních sil pozvedne, chytí svůj luk a přelomí jej. Obrovská symbolika! To je síla! Pak k němu přicházejí jeho příbuzní a blízcí, rozřezávají si nad ním ruce a prsa a krví zkrápějí bílá peříčka, až zrudnou v tomto propojení života a smrti. To je jejich prezentace úcty a smutku. To je jejich propojení současnosti s budoucností a minulosti. „Bari“ se s ním ještě poradil, kdeže se asi toulá jaguár, ztělesnění jejich zla. Ten je totiž podle jejich víry příčinou nemocí a smrti, a proto nejsilnější lovec z jeho příbuzných jej musí zabitím pomstít. Zatímco již zemřelého zahrabávají uprostřed osady do mělkého hrobu, lovec loví jaguára a pozůstalí hrob zalévají vodou, aby se maso rychle rozložilo. Ulovený jaguár je vyvrhnut a vnitřnosti a maso jsou rozděleny mezi pozůstalé, vyčiněná kůže slouží šamanovi k dalším pohřebním rituálům a tancům celý následující měsíc. Pak dojde k druhému pohřbu. K exhumaci pozůstatků, očištění kostí od zbytků masa, pomalování červenou barvou, symbolikou cesty k dalšímu životu. Lebku dostávají pozůstalí, kteří se jí s laskavostí dotýkají. Mají ji u sebe v obydlí a mohou se s ní polaskat a vracet k vzpomínkám na něj. Ostatní kosti uloží do koše a hluboko v lese jej zakopají do země nebo pustí na malém plavidle po řece. Není to nádhera? K neporovnání s tím, jak se u nás snažíme mrtvého zbavit co nejrychleji. Bororo ví, kam po smrti kráčí, v klidu a v rozvaze. Do nesmrtelnosti? Jen to tak neříká, nemudruje nad tím. Kofán to ví také, i Yawalapiti, všichni indiáni to vědí a tajemné mystérium smrti a života si tak uchovávají. Pro ně život a smrt jedno jest. Smrt je součástí života, a proto naši velcí znalci tří velkých knih, talmudu, bible a koránu asi správně usuzují, že tyto knihy nejsou přípravou na život, ale spíš na smrt, kdy přichází něco jiného, co my, běžní lidé-laici, můžeme nazývat věčný život. Protože vlastně smrt je naším jediným a společným cílem. Do protržení cílové pásky se řítíme každým krokem. Život a Smrt je jako Ano a Ne. Je totiž zapotřebí obého. Asi tak jako dobra a zla. A tak, kdyby nebylo smrti, nebylo by ani života. Jedno se neobejde bez druhého. A jako nejde smrt zlikvidovat a porazit, tak ani zlo nelze nadobro zničit, i kdybychom to asi všichni rádi udělali. Ale je to asi tak správně Někým nastaveno. Naše vědomá mysl soustřeďující se na neustálý strach ze smrti, může vyústit až v tzv. behaviorální dysfunkci, kdy pociťujeme úzkost, že přestaneme být, píše Bruce H. Lipton. Pro indiána, který je duchovně propojen s minulostí a přes současno i s budoucností svými mýty nebo jen třeba tím, jak si stovky a stovky let předává jména z dědů a prapradědů na vnuky a prapravnuky, se vlastně dostává na stejnou platformu jako Albert Einstein. Ten věří, jako indiáni, že rozdíl mezi minulostí, přítomností a budoucností je naše tvrdošíjně přetrvávající iluze. Tedy iluze času, kdy neexistuje jediný, speciální „současný“ okamžik a že všechny okamžiky v čase jsou stejně reálné. Alias když není rozdílu mezi časy, logicky je smrt jen naší iluzí a naše existence sídlí mimo čas. Anebo je naše existence, čili nesmrtelnost, věčná v čase bez konce? Einstein také řekl: “Ta nejkrásnější a nejhlubší emoce, jakou můžeme zažít, je pocit tajemství. V tom je síla veškeré vědy.“ Ale také říkal něco, jakože věda bez náboženství pokulhává. Vždyť on, idol všech vědců, byl hluboce věřící osoba. Pochopil opět tu provázanost dualismů, vědy a náboženství, asi tak jako ducha a hmoty, objektivity a subjektivity, racionality a iracionality. Dovedete si představit, kdybychom uměli oba protipóly chápat a ovládat? Ostatně zase to pochopil velký mág Einstein: „Kdyby se duch a věda znovu spojily, dostaly bychom prostředky k vytvoření lepšího světa.“ My jsme se však učili v našem kulturním kontextu hájit vždy jen jednu stranu: vědu, hmotu, objektivitu, racionalitu. Chceme poznávat své okolí jen objektivními způsoby, měřením, hodnocením, porovnáváním. A v tomto kontextu i dělit přírodu na živou a neživou. Toho se indiánský šaman, vlastně každý indián, zhrozí. Jako Einstein. Pro indiána je vše prostoupeno duchy, jaguár, strom i kameny či voda jsou pro ně živé, vše vydává energii, vlnění a lze s nimi komunikovat. Vše je propojeno, což nám nyní potvrzuje sama kvantová fyzika, která náhle přírodu vidí jako indiáni. Energie a hmota je smíšena dohromady, tak, jak to indián cítí tisíce let anebo svého času Einstein. A podobně objektivním chápáním světa dojdeme k stejně špatným výsledkům. Bez osobního vztahu, bez pochopení vlastními smysly, které má každý jiný. Každý indián poznává přírodu kolem sebe subjektivně. Šaman Takuma mi říkal, že jedině tak přírodu pochopíme. Měl určitě pravdu, časem jsem pochopil, že objektivně poznávat své okolí je pěkná hloupost. Je to poznávání chladné jako ocel, bez citu a bez vzrušení, takové neslané nemastné jakoby sterilní. Vždyť takový trpasličí černoch z tropické asiatské džungle chápe přírodu jinak než Eskymák v Grónsku, nebo Samojed za polárním kruhem v Sibiři nebo Yawalapiti či Kamayurá na horním Xingú. Každý je ve své podstatě jedinečný vůči všem na světě, a proto i jeho chápání přírody a kosmu je jedinečné. Objekty a věci existují pouze ve vztahu, do něhož jsou zařazeny, lokalizovány, definovány, plozeny a ničeny a jak se tyto vztahy vytvářejí a mění. Tato perspektivistická doktrína má své základy v mytologii čili v prapůvodní ideji společného původu lidí a zvířat. „Jsme subjektivní,“ řekl mi šaman Ece´jů Yohahé a dodal: „Jinak nic nepochopíme.“ Indián chce určit objekt poznáním jako subjekt. Čím déle jezdím do Amazonie k „mým“ indiánům jsem stále více iracionální, protože vidím, že to funguje. A jak se od nich učím, že smrt je součást života a že bych měl vědět sám, kdy prostě odejít na druhý břeh, tak věřím na všechna ta mystéria komunikací s jinými světy či světem rostlin a zvířat. První zvláštnosti subjektivního chápání našeho okolí jsem zažil s mou matkou, která mi jako by jen tak říkala, že si povídá s květinami, které pěstuje, aby se jim pak lépe dařilo a hezky kvetly. Můj otec, sadař, celý život se věnoval stromům na zahradě, zvlášť dvěma šeříkům před domem, a tak se jim dařilo a nádherně kvetly. Když otec onehdy na jaře zemřel, nevykvetl ani jeden z nich. Můj synovec žil 30 let v USA a vlastně jsem jej pořádně ani neznal, nikdy jsme spolu nekomunikovali ani před jeho útěkem do Ameriky, ani nikdy potom. Netušil jsem, co dělá a kde žije, ale náhle, když mi zemřela matka, na druhý den mi volal, jestli se něco neděje s babičkou. Mimo jiné jsme propadli darwinismu, kde vše jde cestou boje o přežití, alias vzájemného požírání. Kdy násilí a agrese je cestou evoluce. Našli jsme v tom oprávnění pro naše chamtivé predátorství, pro naši agresi. Tedy kdo je nejsilnější, třeba tygr, má právo, aby přežil, alias ti nejtvrdší lidé nehledící vlevo vpravo, mající právo svého silného bankovního konta ostatní zničit. Právo džungle? Jenže tak tvrdá a nelítostná džungle nefunguje. To už by zde žili jen samí predátoři, jako ti nejsilnější na potravním řetězci, kteří by všechny ostatní sežrali. A jak vidno, žijí zde stále i ti, kteří jsou jim potravou a žijí si v klidu a v pohodě vedle nich. Často můžeme sledovat, když se lev či jiný predátor nažere, klidně se s ním jde napít k napajedlu i pár antilop bez obav o svůj život. V té divoké kruté džungle nepřežívají jen ti nejsilnější, ale i ti nejslabší, prostě všechny druhy. Každý z nich má své místo na slunci a svůj úkol, ale jen my lidé, tzv. civilizovaní, likviduje jejich životy šmahem predátora, který oproti těm přírodním je nekonečně nenažraný. A právě ta vědou, která nám, pravda, mnohde pomáhá, ale jinde svými závěry přírodu pokořuje, zneužívá, tedy vlastně ji záměrně ničí v náš utilitární prospěch. V tomto šíleném pekle, které jsme si vytvořili na základě vědy, nás v tomto ďábelském činění podporuje dodáváním svých vědeckých pomůcek, zákonů a vynálezů. Dodává nám technologie, jak přírodu ještě víc zneužít a pokořit, což vede k sebedestrukci místo toho, abychom Zemi opečovávali a starali se o ni, aby nás přežila ku prospěchu budoucích generací. My, lidé s našimi stále rostoucími potřebami, likvidujeme svět a sami sebe, a navíc s pocitem, že si myslíme, že tu budeme navždy. My však byli „navrženi“ Přírodou-Bohem, čemuž se vehementně bráníme a chceme pradávné zákony existence předělat k svému obrazu. To však nejde, tady velí Příroda-Bůh a ne my. Alias my se jí musíme buď podřídit, jak to činí a cítí amazonští indiáni a jiné přírodní národy, či jak to činil a cítil Albert Einstein, nebo jinak jednoduše nebudeme. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2021-02-21 13:55:53
Boření stereotypů stereotypy aneb Filtr na konformisty
Milí čtenáři, jen málokdy začvachtám v českém rybníčku, ale rozhovor se současnou rektorkou brněnské Mendelovy univerzity Danuší Nerudovou za to stojí. Připomíná mi snahu vysušit bažinu zaváděním vody z jiného potoka. Jmenuje se Stereotypy nejde bořit silou, snažím se být ženám inspirací, říká Nerudová a má u mě jeden kladný bod, totiž, že aspoň nevolá po tvrdých kvótách. Aspoň něco, inspirovat vlastním příkladem je daleko méně násilné než jiné postupy. Paní rektorka v rozhovoru zcela neironicky říká věci jako: * „Když je kolektiv čistě mužský, tak je prostě jednooký, ženy mají jinou empatii a vidí jiné věci, které muži nevnímají.“ * A každá žena vede vnitřní boj a cítí tlak okolí, který od ní vyžaduje, aby byla dokonalá v práci, aby byla dokonalá matka, aby byla perfektně upravená.“ * „Ale jedním z důvodů je i to, že ženy velmi rády dělají věci na sto procent a chodí maximálně připravené.“ Jasně, všechny čtyři miliardy žen na světě mají empatii, cítí tlak na dokonalost své úpravy a dělají věci na sto procent… Neposilujete teď náhodou z pozice své funkce, paní rektorko, pouze jiné stereotypy? Toto totiž jsou stereotypy, vysázené pěkně vedle sebe jak květinky v záhonu. Opravdu je ironické, že ani sama novinářka, která rozhovor vedla, na to neupozorňuje. Přílišná deference před autoritou, řečeno učeně. Přitom za protipříklady není potřeba cestovat na opačný konec světa. Stačí počkat na trochu teplejší počasí a svézt se v Brně šalinou do nějaké horší čtvrti, abyste na pískovišti potkali kuřácký kroužek dam v teplákách, kterým je nějaký tlak na dokonalost oblečení, pracovního výkonu a péče o děti zjevně úplně ukradený. Abychom byli spravedliví, jejich mužíčci málokdy vypadají líp, jsou-li vůbec k vidění. V té base koneckonců někdo sedět musí. A chcete-li dělat terénní výzkum i v zimě, zavítejte místo toho do nějakého nonstopu, pokud jej zrovna covid nezavřel. Až se vaše oči přizpůsobí šeru a dýmu, zjistíte, že i zdejší kolektiv násosků má obvykle jistou diverzitu, genderovou i etnickou. Patrně proto se tak dobře umisťuje v celorepublikové soutěži O zlatý jaterní transplantát. Stereotypy šířené akademiky Ano, je to pustá ironie, ale zároveň také věcná námitka. V akademickém světě se takové pochybné generalizace o tom, jak jsou ženy stoprocentní, dělají snadno, protože neustále potkáváte velmi podobné typy lidí, vyfiltrované opakovanými síty přijímaček a jiných zkoušek, které navíc z nějakého důvodu neláká daleko chaotičtější soukromý sektor. Ale právě proto by akademici neměli šířit výše zmíněné stereotypy, a právě proto asi vesměs tak neslavně ztroskotávají, pokud jim pocit vlastní erudovanosti stoupne do hlavy a dají se na politiku. Jsou uzavřeni v takové profesní bublině, že jim schází povědomí o diverzitě sociální, kterou jinak vesměs chápe a zažívá každý starosta ze Zelné Brázdy a Kopníku pod Pařezem. Posledním příkladem budiž jistý ministr zdravotnictví, který během několika měsíců ve funkci zcela spálil svoji dřívější dobrou pověst odborníka na medicínu a patrně ani nechápe, jak moc jej teď obyvatelstvo nesnáší. Americký článek víry „jedinou diverzitu uctívati budeš, protože přináší výsledky“ ve skutečnosti zas tak samozřejmý není, a dokonce si myslím, že v takto generálním pojetí jde o vysloveně pseudovědecké tvrzení. Kdyby diverzita sama o sobě skutečně dávala tvůrčím kolektivům křídla, nebylo by potřeba ji subvencovat udělováním bonusových bodů při posuzování projektů nebo vytvářením speciálních komisí, které ji podporují. Nepotřebovala by neustálou psychickou podporu v podobě nějakých pozitivních řečí, letáků a proslovů, kterých je na tom Západě ještě více než u nás, a to přesto, že tam ta kampaň trvá podstatně déle a teoreticky by tedy měla mít lepší výsledky. Ve vědě funguje poměrně silná konkurence. Tým nebo instituce, které by se dobrovolně vzdávaly zřetelné a nepochybné výhody, by byly ve stejné pozici jako bojovník s lukem a šípy proti kulometu. Všechny armády světa už dávno přesedlaly z luku na kulomet a nikdo je k tomu nemusel vést za ručičku ani motivovat bodovým systémem nebo granty. Dokonce i ti severoameričtí indiáni ve skutečnosti v kontaktu s bělochy přezbrojili na pušky (pokud tedy měli šanci je sehnat, což vždycky neplatilo), i když jiných svých kulturních tradic se drželi pevně až do okamžiku definitivní porážky, leckdy i po ní. Taková je povaha souboje o zdroje, pro sentimentalitu v něm nebývá moc místa. A vědci, přes veškeré sladké řeči kolem, také bojují o citace, financování a všeobecný respekt svých kolegů, což jsou zatraceně omezené zdroje, jeden jako druhý. Na Floridě se nestárne rychleji Přitom skutečně je pravda, že nejlepší vědecké týmy světa dnes bývají smíšené, jenže ten řetězec příčin a následků může být zcela jiný, než jak se to tradiční diverzitní průmysl snaží předestřít. Odbočka stranou, která má ten problém v povrchním uvažování ilustrovat. Na Floridě je mnoho důchodců. Opravdu hodně. Ale pokud byste z toho odvodili, že se tam ve vodě vyskytuje něco, po čem místní obyvatelé předčasně stárnou, byli byste vedle jak ta jedle; skutečným důvodem je, že se tam ti starší lidé na „podzim svého života“ stěhují, protože floridské subtropické klima je příjemnější než mrazy někde v Minnesotě. Usuzovat, že Florida sama o sobě je gerontogenní prostředí, by byla čistá pseudověda. Podobně se Harvard nebo Cambridge můžou pyšnit skvělými vědeckými výsledky a ty výsledky vesměs vzešly od velmi různorodých týmů. (I když jejich složení bývá jiné, než by ti současní neorasoví teoretici chtěli; typicky je dnes ve špičkové vědě vysoké procento Východoasiatů.) Jenže Harvard nebo Cambridge vyzobávají nejlepší mozky po celém světě, takže různorodé složení jejich týmů je očekávatelným důsledkem toho, že dnes je cestování levné, většina hranic otevřená, a tudíž talentovaný Filipínec nebo Maďar má lepší šanci se k těm přijímačkám na Harvard vůbec dostavit a případně je udělat. Pak máte ve výsledném výběru směsku nejkvalitnějších lidí z celé skoro osmimiliardové planety; bodejť by nebyli různorodí. Ale to podivné vysvětlení, že takové týmy mají úspěch proto, že ženy, černoši atd. uvažují jinak, to se nepříjemně blíží tradici úplně klasického rasismu z 19. století. O něco málo (málo! viz dále) větší smysl by snad takové vysvětlení dávalo u jiných kultur než u těch povrchně fyzických atributů, jako je barva pleti nebo pohlaví. Kultury se od sebe opravdu hodně liší, a to nejenom mezinárodně. I u nás se Ostravsku říká „kraj razovity“, protože tam je opravdu společnost jiná než v Brně či Praze; no a takové Prajzsko, to jako kdyby svým charakterem vůbec nepatřilo k České republice. Ale snahu mít v každém vědeckém kolektivu aspoň jednoho Prajzáka, tu jsem ještě neviděl, i když by to statisticky vzato znamenalo, že laboratoř by byla vzorně uklizená a rozpočet vyrovnaný do halíře. Prajzáci jsou totiž prý vesměs hrozně pořádní, třeba to paní rektorku zaujme jako kladný stereotyp. (Ne, nejsem Prajzák.) Ale samozřejmě je otázka, jestli vzorně uklizená laboratoř je zas takovou výhodou. Nakonec Sir Alexander Fleming, vědec z nejlepších, prý objevil penicilin proto, že mu zplesnivěla zapomenutá miska s bakteriální kulturou, protože byl notorický bordelář. Kdyby mu ji nějaký doktorand z Ludgeřovic umyl, protože ho to jeho prajzská máma naučila, možná bychom byli o jeden objev chudší. Kulturní faktory samozřejmě můžou působit i záporně, proti směru, kterým chcete jít; vůbec nevím, kde se v řadách fandů diverzity bere to přesvědčení, že všechny nové prvky přinesené diverzitou do kolektivu mají nutně kladné znaménko. Klidně je možné, že kladné a záporné vlivy se navzájem vyruší. Navíc je tu určitý problém s tím, v čem přesně by ty odlišnosti měly pomáhat. Ve vědě se dnes většinou pohybujete tak daleko od normálního lidského světa, že tam těžko zatahovat nějaká vlastní kulturní specifika. Čím přesně pomůže údajná ženská empatie při studiu Velké Fermatovy věty? A rozumí Inuit mitochondriálnímu metabolismu líp než Španěl? Proč by měl? Ani jedna ta kultura žádné mitochondriální tradice nemá. Kdyby šlo o studium ledu a sněhu, tam bych ten potenciál pro náskok Inuita nad Španělem viděl. Umím si představit i to, že podobné efekty vznikají, pokud studujete jiné lidi. Někdo, kdo má zkušenost s náboženským půstem, asi bude vědět, jak reaguje lidský organismus na vyřazení toho či onoho prvku ze stravy, protože to prostě zamlada viděl na svých ortodoxních sousedech. Ale jakmile se dostanete do té zóny viditelné jen mikroskopem, nebo dokonce až na úroveň molekul, atomů a abstraktních vzorců, tam už začíná být to poučování o přínosnosti diverzity přetažené jak guma u tepláků, které jste si koupili s tím, že do nich přece zhubnete. (Tak si všímám, že v tomto textu se už podruhé vyskytuje slovo tepláky, inu, vliv karanténní garderoby.) Navíc je tu historie, někdy i velmi nedávná. Hodně velkých skoků ve vědě a technice stojí buď na práci jednotlivců, nebo jen velmi malých týmů, které zas tak různorodé nebyly. Poptávka po konformistech sílí Dnes to tak nevypadá, protože je v módě podepisovat pod články desítky různých lidí (to je zase vedlejší efekt principu „publish or perish“), což pak působí dojmem, že za tím či oním objevem stojí obrovský a různorodý dav. Ale reálně bývá u velkých projektů těch tahounů jen několik, běžně třeba dva nebo tři, kdežto ostatní zúčastnění hrají nepříliš kritickou roli tzv. přicmrndávačů; jejich práce je sice nenulová, ale na rozdíl od lídrů většinou relativně snadno nahraditelná. A můžeme vůbec o dvojici „tahounů“ říci, zda je dostatečně různorodá nebo ne? Vždyť jsou to jen dva lidi, tam budou osobní vztahy a vlastnosti hrát větší roli než nějaký statistický kulturní vliv. Článek začíná svojí délkou přerůstat rozumné meze, tak tedy poslední zastávka, zmíněná už v titulku. Celebrování diverzity má podle mého názoru i jiný efekt, kterého si rektoři a děkani mohou či nemusejí být vědomi. Je to filtr na konformisty, přesně ve smyslu Grahamovy eseje o konformismu. Pokud nastavíte uchazečům o zaměstnání v určitém podniku, třeba zrovna na té univerzitě, překážku v podobě nutnosti hlásit se k nějakým ideologickým principům („Oslavujme diverzitu, zdroj kvalitní vědy!“), vyfiltrujete si tím poslušnější jedince, kteří jsou v rámci budování kariéry ochotni sklonit hlavu před tím či oním požadavkem shůry. Ti, kdo se v daný moment začnou vzpouzet a zpochybňovat, by mohli dělat problémy i při jiných příležitostech. A to je pro vedení nepříjemná vyhlídka do budoucna; lépe je identifikovat a odradit, ne-li přímo vyřadit, pokud možno hned na vstupu. S tím, jak nám do akademické sféry pronikají korporátní manýry, sílí i poptávka po konformistech a konformismu, takže zavádění lakmusových papírků, které dokážou včas určit, kdo je kdo, by právě z hlediska vedoucích kádrů mělo perfektní smysl. Jestli to ale bude výhodné pro vědu samotnou, o tom bych trochu pochyboval. Ta většinou těžila z těch nekonformních typů. Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-07-14 10:11:18
Zbláznit se čistě po německu romanticky
Spojení Heine a Harc vyvolá v každém milovníku umění asociace takového rázu, že je téměř zbytečné o Heineho knize Cesta Harcem (Academia 2020), přeložené Kamilou Jiroudkovu a Františkem Hrubínem, psát recenzi. Ale přesto se o to pokusím. Ostatně je docela možné, že by mohla budoucím poutníkům a poutnicím uniknout, byť jen pro svou velikost – je právě tak velká jako knížky opatřené legendárním kompasem z edice Světová četba, a tudíž je ideální do kapsy letního sáčka. Heinrich Heine (*1797) je sice autor kanonický, nicméně – a buďme k sobě upřímní – málokdo může říct, že je s jeho dílem a životem obeznámen alespoň na té úrovni, aby o něm dokázal plynně hovořit ve společnosti. Proto nadšeně kvituji, že kniha je opatřena skvělou kvintescencí Heineho života, jeho ambiguitního pojetí romantismu a rozporuplného díla od Štěpána Zbytovského. I její rozsah (studie Cesta mladého muže k současnosti. Heineho cesta Harcem zabírá třetinu celé knihy) dokládá, jak málo český čtenář o tomto básníku ví. Zahanbeně přiznám, že z jeho díla jsem posud znal pouze tyto verše: „Co je mně do ženy, co je mi do dětí, má-li to hlad, ať žebrat to jde, mě docela jiná touha teď štve, císař můj, císař je v zajetí!“ (Byla velká chyba, že jsem je nadšeně tlumočil partnerce, se kterou jsem měl dítě.) Heine – jak píše Štěpán Zbytovský – je završitel romantismu, má své ideály, svou skepsi i potřebnou míru cynismu. Je citlivý pozorovatel hnusu (břitce hodnotí svou alma mater a celé město Göttingen) i ošklivosti („Obličej to byla jen ústa mezi ušima, hruď bezútěšně pustá jak Lüneburská pláň“), a zároveň je bombastický a sebestředný jako dandy, inu jako jeho současník, britský nekorunovaný král dandyů George „Beau“ Brummell – což dokládá jeho touha předstírat a hrát role (jistému vandrovníkovi vykládá, že ho turecký sultán vyslal do Němec shánět žoldáky), popisy vlastního odění a konečně i samotný cíl jeho cesty: potkat Goetha (před nímž se stylizuje podobně jako Arthur Breisky před Karáskem ze Lvovic). Mohu se mýlit, ale za nejednoznačným, ba přímo ostře protikladným hodnocením Heineho tvorby – a týká se i této knihy (vydané poprvé časopisecky v roce 1826, později se stala součástí Obrazů z cest) – stojí jeho vlastní rozpor mezi touhou být magikem, vyzyvatelem hor a bouří, a destruktivním rysem jeho vlastního naturelu vše shodit, znevážit, která i mnohé jeho ctitele vedla k názoru, že svůj talent zkalil v povrchním humorismu. Harc byl odedávna zasvěcen mysteriím Valpuržiny či také filipojakubské noci, kdy die Toten reisen schnell, sabatům čarodějnic, divoké jízdě, černému lovci z harcských lesů (vzpomeňme na známou povídku, respektive kapitolu z románu Fredericka Marryata v hororových antologiích uváděnou pod názvem Vlkodlak) – a přece Heine své putování Harcem označil jako „buršikosní“ a o samotném Satanově trůnu, hoře Broken (známé také jako Blocksberg) píše s náramnou švandou: „... sice dodává nádechu šosáctví lysinou, kterou tu a tam přikrývá čepičkou z mlh, ale dělá to z čiré ironie, jak tak mnoho jiných velkých Němců.“ Při četbě této knihy, kterou lze co manifest pro poutníky na cestách doporučit i na krátký rodinný výlet z Prahy na Říp, se myslím nejednomu čtenáři vybaví jméno Romana Szpuka, básníka-darmošlapa. Na jednom básnickém setkání vyjádřil touhu „ztratit se jako pravý německý šílenec v lesích“. Heine, který ani jediné písmenko nenechá v klidu, v jedné ze svých vášnivých emfasí píše: „Zbláznit se čistě po německu romanticky jako my ostatní...“ Ano, poutnictví je samotářské spojenectví napříč věky, Heineho Cesta Harcem není, jak by mohlo být tristně napsáno, stále aktuální, to nikoli: je věčná. Autor je básník a esejista. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-06-06 18:12:28
Chvála pochybnosti III aneb „Kdo ohlídá hlídače“
Zpráva od našich západních sousedů: případ fact-checkingu na Facebooku prošel dvěma stupni soudního řízení. Pravicově konzervativní server Tichys Einblick nebyl spokojen s tím, že společnost Correctiv, která v Německu pro Facebook vyhodnocuje pravdivost příspěvků, označila jeden z jejich textů za „částečně nepravdivý“. V řízení před soudem prvního stupně vyhrál Correctiv, u odvolacího soudu naopak Tichys Einblick. Podle rozsudku mohlo být hodnocení Correctivu čtenáři špatně pochopeno (der verknüpfte Hinweis der Faktenchecker missverstanden werden könnte). Pěkné uzavření kruhu, což? Nicméně tím celý problém jenom začíná. Vlastně bych jako vystudovaný matematik měl fact-checkingu fandit. Pěkná čistá fakta proti lžím, to přeci zní tak dobře. Nefandím. Matematika je abstraktní věda. Na ulici kuželosečku ani integrál nepotkáte. V reálném světě lidí, zvířat a věcí jsou poměry trochu komplikovanější a podstatně méně přímočaré. Jsme produkty, nikoliv zákazníci Tak tedy, co mám proti oslavování fact-checkingu coby řešení, v jednotlivých bodech. Problém první: demokratičnost, respektive v případě Facebooku a Twitteru její absence. Toto není fundamentální slabina celého principu fact-checkingu, spíš jejich konkrétní implementace v případě těchto dvou sociálních sítí. Jenže právě tyhle dvě implementace jsou důležité. Existuje bonmot, že je-li nějaká služba zadarmo, pak vy jste produkt, nikoliv zákazník. U sociálních sítí, které si budují detailní profily svých uživatelů, aby jim mohly následně ukazovat reklamu ušitou na míru, je to dost evidentní. Skuteční zákazníci jsou samozřejmě ti, kdo za tu reklamu platí a kdo tím pádem zajišťují příslušným firmám přísun peněz. To, že uživatelé jsou v případě Facebooku či Twitteru produkty (produkti? produktové?), je dost patrné i z toho, že se jich na zavedení a užívání fact-checkingu, natož pak na výběr konkrétního dodavatele těchto služeb, nikdo neptal. Prostě bylo nadekretováno shůry a hotovo. Nepochybně na to Zuckerberg a spol. mají právo, ale v takovém případě bych byl extrémně skeptický vůči jakékoliv jejich snaze takový krok prezentovat jako péči o dobro komunity, uživatelů, projev společenské zodpovědnosti atd. Chcete-li něčí dobro, neměl byste mu jej nařídit jednostranným rozhodnutím. Ke zjištění, čemu dává nějaká komunita přednost, existují nějaké po staletí známé mechanismy, vesměs se točící kolem hlasování a voleb. Nebyly využity ani v omezeném rozsahu; přirovnání uživatelů k produktu sedí jak gluteus maximus na hrnci. S tímto se bohužel dají dělat jen dvě věci. Buď nějaká legislativa myšlenkově navazující na protikartelové zákony – problém dominantní tržní síly už se v kapitalistickém světě vynořil mnohokrát – nebo se k těm sítím obrátit zády a jít pryč. To druhé se dá realizovat hned. Mimochodem, 30. července to bude rok, co jsem smazal svůj účet na Facebooku. A nelituji toho. Otázka je, zda to může udělat každý. Zaznamenal jsem například stížnost jednoho rodiče, že škola, kam chodí jejich děti, umisťuje novinky – včetně těch důležitých – zásadně a pouze na svoji Facebookovou stránku. Pečlivý Petr, nebo Blbý Bořivoj? Problém druhý: transparentnost. Slabina velkých organizací obecně. Jinde, třeba ve veřejné správě, jsme se časem naučili, že pod každým rozhodnutím musí být podepsaný konkrétní člověk. Představa, že by vás u soudu žaloval anonymní státní zástupce v masce, nebo že by identita ministrů tvořících vládu byla utajovaná, nám přijde divná až absurdní. Facebook, Twitter, ale i Google a další velké společnosti jsou notoricky skrývavé. Formulace pravidel jsou vágní, o jejich aplikaci často rozhodují neznámí lidé, ne-li roboti. To je velký kontrast vůči řadě jiných oblastí lidské činnosti, kde víte docela přesně, kdo za čím stojí. Dnes je v novinářském a publicistickém světě běžné podepisovat vlastní články. Zajdete-li dejme tomu na Echo 24, vidíte, co napsal Petr Holub, co Jiří Peňás a co Marian Kechlibar. Čtenářům to umožňuje udělat si o jednotlivých autorech nějaký úsudek a obrázek. Kdyby byly v nějakém médiu texty podepsány jenom slovem „redakce“, patrně by se to projevilo na jeho reputaci v tom negativním slova smyslu. To vůbec není banální věc, protože jasné autorství je zároveň zdrojem osobní zodpovědnosti. Pár chyb udělá každý, to je normální lidský standard. Ale pokud nějaká jedna konkrétní osoba píše dlouhodobě kraviny, začne to být časem nepřehlédnutelné a buď to skončí polepšením, nebo padákem. To samé bych čekal od fact-checkingových společností, ale vypadá to, že ony to samy od sebe neočekávají. Podíváte-li se na mezinárodní kodex fact-checkingových organizací, požadavků je tam hodně, ale podpis autora/autorů u konkrétních příspěvků se nevyžaduje. A některé to vskutku také nedělají, třeba Demagog.cz (na druhou stranu jim musíme přiznat, že mají transparentní účet, což je chvályhodné). Běžné redakci by taková anonymita byla reputačně na škodu. Jenže tady je to přesně naopak. Tím, že dotyčná organizace byla povýšena na kontrolora ostatních, nám Facebook či Twitter sdělují, že výsledky její práce jsou lepší než u těch ostatních organizací, které kontrolují. Jak říká Thomas Sowell: jakými skutečnostmi to máte podložené? Opravdu všichni zaměstnanci podávají stejný výkon o stejné kvalitě? Jak jako čtenář můžu vědět, který posudek napsal Pečlivý Petr a který Líná Lydie, případně Blbý Bořivoj, Bc.? Není moc pravděpodobné, že by se komukoliv kdekoliv podařilo dát dohromady tým ze zcela stejně schopných lidí. V každém lidském pracovním kolektivu jsou slabší a silnější členové. Ale pokud vystupuje tým pod jedním jménem, nedokážete zvenčí posoudit, kdo je kdo. Jste odkázáni na úsudek několika málo viditelných šéfů, kteří svoje lidi znají. Čtyři koruny správně, tři koruny lež Problém třetí: dokonce i tvrdá fakta se dají podat způsobem, u kterého si nejste jisti, zda je autor hodnocení člověk nebo robot. Příklad, který jsem našel (původní zdroj). Toto mi přijde jako naprosto fantastické nepochopení toho, co chtěl Výborný svým posluchačům sdělit. Možná někde píšou písemky na to, kolik stojí aktuální jízdné z bodu A do bodu B. V takové písemce by 4 Kč byly správně, kdežto 2 nebo 3 Kč špatně. Ale tady přeci hraje roli to, že jde o mizivou částku. Výborný se zabýval efektivitou státního sociálního systému, který přiřkne významnou slevu i jeho vlastním dětem, ač rodina poslance bývá dobře zabezpečená. Další na to navazující problém: kategorie NEPRAVDA pokryje jak to, že se někdo sekl o jednu korunu českou, tak tvrzení, že mimozemšťani obsadili Strakovu akademii a chystají se nás namlít do hamburgerů. Nebo snad humanburgerů. (Znáte tenhle film? Těžko uvěřit, že ten samý režisér o několik let později natočil Pána prstenů.) Opravdu má takto široká kategorie smysl, tedy kromě světa abstraktní booleovské logiky? Toto přeci nejsou stejné stupně provinění proti pravdě. To první bych dokonce vůbec za hřích neoznačil. Oběšení brejlatého hubeného staršího pána Problém čtvrtý: co je zavádějící a co ne. Podle mého názoru je tato kategorie snad ještě horší než obecná NEPRAVDA, protože jako zavádějící výrok vesměs bereme takový, který je uváděn mimo kontext, vynechává nějaké důležité detaily atd. Jenže politika je převážně utvářena tím, které detaily kdo za důležité bere. Zkoušel jsem přemýšlet nad nějakým příkladem, který by to ilustroval, a napadlo mě následující. Odpůrce trestu smrti může například říct, že roku 1962 pověsil krutý stát jednoho brejlatého hubeného staršího pána a následně jeho popel rozprášil do moře, aby se nikdo nemohl scházet u jeho hrobu. Děsné, dokud se nedozvíte, že je řeč o Adolfu Eichmannovi. To by pro mě osobně byl zavádějící výrok, protože Eichmann je v mém světě jedinec, který si ten provaz plně zasloužil. A vynechat jeho identitu z celého popisu situace vypadá dost manipulativně. Jenomže ono to tam možná úplně není. Lidé, kteří skutečně zcela důsledně oponují trestu smrti, by nechali žít i toho Eichmanna. Třeba v doživotní cele, ale nechali. Šibenici ve státních rukou považují za tu horší věc. To je prostě způsob vidění světa. Z pohledu takového člověka je skutečnost, že šlo o nacistického masového vraha, naprosto irelevantní a není potřeba ji uvádět. A teď si představte nějakou opravdu vyhrocenou situaci, třeba aktuální nepokoje v amerických městech. Ta situace je natolik komplexní, že její přesný obrázek nikdo podat nedokáže. Někteří budou zdůrazňovat skutečnost, že americká policie za sebou zanechává daleko více mrtvých než třeba australská, jiní zase, že rabující psychopati to rozhodně nezlepší. (Apple zrovna upozornil lupiče, že ukradené iPhony jsou sledovány.) Tahle kategorie má asi největší potenciál pro kontroverze. Jsou fact-checkeři lepší než lékaři? Problém pátý: kapacita a z toho plynoucí otázka, kdo dostane v rámci fact-checkingu pozornost a kdo ne. Na tohle mezinárodní kodex fact-checkerů myslí: „Žadatel nekoncentruje svoji kontrolu neúměrně na žádnou stranu, bere v úvahu dosah a důležitost tvrzení, která kontroluje, a na svých stránkách uveřejní krátkou informaci o tom, jak si tvrzení ke kontrole vybírá.“ Ač toto je ušlechtilý cíl, nevěřím tomu, že se mu běžné lidské bytosti dokážou byť jen přiblížit. Na to jsme moc emocionálně zainvestovaní v každodenní politice. Je důležitější Babiš nebo Zeman? Morawiecki nebo Kaczyński? Kolik procent fact-checkerů by volilo kterou stranu, když se koncentrují v nějaké konkrétní sociální bublině? Opravdu to na jejich práci nebude mít žádný vliv? A když vykročíme z našeho rybníčku: mají v Americe více fact-checkovat Trumpa než Bidena, když Trump je u moci, ale Biden jej chce vystřídat? Co když toho jeden kandidát veřejně nakecá daleko více než jiný, jak potom spravedlivě pokrýt oba? Co výroky nějakých čínských představitelů, nejsou náhodou pro budoucnost zbytku světa docela důležité? A jak je dokážeme posoudit, schází-li nám kulturní znalost kontextu v tak odlišné civilizaci a systému? Tady se v podstatě po lidech chce, aby utvářeli pokud možno neutrální organizace z nikoliv neutrálních jedinců, kteří se přitom sešli sami a nejsou nijak voleni, aby tvořili reprezentativní vzorek společnosti. To je podle mého názoru sebeklam. Podíváte-li se na to, jak intenzivně rozdělila společnost třeba prezidentská volba, opravdu věříte tomu, že její pokrytí bude nestranné? V tomto názoru se můžeme lišit, ale já to považuji za utopii, která ignoruje lidskou povahu. Existuje poněkud optimistický názor, že profesionálové musejí umět při práci odložit svoje názory stranou. Bylo by to fajn, ale ve světě medicíny a biologie dávno zvítězil koncept dvojitě slepého pokusu, ve kterém ani profesionál neví, který pacient dostává placebo a který lék. Právě proto, že jiným způsobem se lidské předsudky nedaly z celého procesu odstranit. Z čehož plyne otázka: proč by na tom měli být fact-checkeři lépe než lékaři a biologové? Nemají náhodou ty samé lidské vlastnosti a slabosti?¨ "Definitivně správné" rady Problém šestý: příliš velké zbožštění statu quo. Toto bylo krásně vidět na Covidu-19, kde se názorům a výrokům Světové zdravotnické organizace přikládala nadmíru velká váha, místy ještě přikládá. Jenže ona ta organizace není neomylná a tváří v tvář zcela nové chorobě by nedokázala poskytovat spolehlivé informace ani tehdy, kdyby byla čistě a stoprocentně profesionální a apolitická, o čemž lze pochybovat. Věda takhle nefunguje, ta připomíná spíše tápání ve tmavém pokoji, kde si každou chvíli natlučete holeň o další kus nábytku. U nových jevů je to extra zřetelné. Samozřejmě, v té záplavě informací, která se vyvalila na web, byla valná většina bezcenné hlušiny, jenže sem-tam je v takové hlušině zrnko zlata, kvůli kterému stojí za to tu hlušinu zkoumat. A ne vždycky s tím zrnkem zlata přijde velká instituce. Spousta objevů, které změnily svět, začala u jednoho člověka v malé laboratoři, který si při hledění do mikroskopu všiml něčeho podivného. Tady mají určitou výhodu čtyřicátníci a starší, protože ti už vesměs za život párkrát viděli, jak moc se může oficiální názor na nějakou problematiku během pár let převrátit. Chcete-li příklad, který se týká nás všech, je to zdravá strava. Za poslední generaci se doporučení ze strany vědeckých autorit několikrát změnila a pochybuji, že současný stav je ten definitivně správný. Jednak je lidský metabolismus zatraceně složitý, jednak je v něm mnoho individuálních odchylek (každý známe někoho, kdo žere jak hladový kojot a přitom váží šedesát kilo), ale ještě navíc do toho zasahují různé komerční zájmy. Prozkoumáte-li otázku toho, kolik vědeckých studií o výživě sponzoruje třeba Coca-Cola, nebo kolik investují do vědců velké farmaceutické firmy, začne se vaše důvěra v jejich výsledky trochu viklat. Kdybych měl shrnout tenhle bod: status quo není svatý a bez disentu neexistuje mechanismus, jak napravit jeho chyby. Je nebezpečné označovat informace z velkých institucí jako principiálně důvěryhodné. To je zas jednou starý problém v nové podobě. Na ten svého času naráželi už Jan Hus a Martin Luther. Naučená pasivita Problém sedmý a podle mého názoru nejhorší: kultivace pasivity čtenářů. Máte rádi předžvýkaný steak? Tohle je předžvýkaný steak. Jste naváděni na myšlenku, že kontrolní práci někdo udělá za vás. Chyba, ale je mi patrné, kde se vzala. Je to důsledek další chyby, která vznikla už tak před dvaceti – třiceti lety. Tehdy se hodně hlásalo, že není potřeba se „biflovat hromadu skutečností“, že vzdělání pro budoucnost zahrnuje hlavně to, jak si informace najít. No jo, tak se teď ukázalo, že si lidi odvykli držet v hlavě fakta, že na internetu se dá najít spousta naprostých kravin. Vlna nadšení pro fact-checking je asi dána i tím, že si od něj někteří fandové slibují, že toto napraví. Myslím si, že to nebude fungovat, protože kořen problému je právě ta naučená pasivita, při které se ze čtenáře stává spíše konzument. Řekne se mu, že kontrolní práci už odvedl někdo jiný a zde jsou její výsledky. To jej ale nemotivuje k samostatné, skeptické práci. „Kdo ohlídá hlídače?“ Tak zní věčná otázka civilizovaných společností. Zaváděním nových hlídačů se její akutní naléhavost jedině posiluje. Měli jsme média coby hlídače politiků. Teď bychom měli mít fact-checkery jako hlídače médií. Kdo si myslí, že se tam ten vývoj zastaví? Velká moc bez kontroly Krátká poznámka na závěr. Vzhledem k tomu, že se nám pěkně rozjíždí mocenské soupeření mezi Čínou a USA, považuji za pravděpodobné, že v dohledné době zažijeme informační a propagandistickou válku naprosto neskutečných rozměrů. Kam se na to hrabe brexitové referendum a kampaň před ním. Jde o řádově větší hodnoty, rozpočty a globální publikum. Například si myslím, že Čína bude velmi silně šířit myšlenku toho, že v Americe a na Západě obecně funguje systémový, nenapravitelný, ničivý rasismus. Ne proto, že by tomu skutečně věřili (Čína má v tomhle směru sama dost másla na hlavě), ale proto, že vidí, že je to již existující slabina, kterou můžou využít k oslabení či úplnému rozložení našich společností. Zkuste pak takovou vlnu propagandy nějak fact-checkovat; s dostatkem chytré selektivity dosáhne přesně toho obrázku, kterého chce. V téhle situaci bude osobní skepticismus důležitější než dřív. Vést boje na internetu je levnější a zejména podstatně bezpečnější než pouštět se do skutečných fyzických válek. Obě strany jsou zranitelné. Demokratické státy mají volby, do kterých se dá zasahovat, a moc se navenek netají se svými problémy. (Leckdy se naopak oddávají sebemrskačství.) Autoritářské státy zase mají hromadu kostlivců ve skříni, jejichž odhalení by je mohlo zničit. Přemýšlejte, kontrolujte, buďte skeptičtí. Tohle se nedá outsourcovat na vnější autority, ne bez následků. Princip svobody slova a tisku kdysi neprosazovali klasičtí liberálové izolovaně, ale „v balíčku“ s nějakými jinými principy, se kterými tvoří přirozený celek. Jedním z těch dalších principů byla rovnost lidí. Nikdo neměl být lepší než jiný jen proto, že jej pomazali v katedrále a nasadili mu korunu. Každý si měl svoji pověst budovat sám. Způsob, jakým sociální sítě volí své fact-checkery, mi jako vnějšímu pozorovateli přijde právě jako moderní ekvivalent korunovace, při které dostávají noví králové nejen titul, ale i docela velkou moc bez kontroly zezdola. On vůbec ten Twitter, Facebook a spol. připomínají digitální feudalismus, ve kterém běžný uživatel je spíš poddaným než občanem a kde většina moci spočívá v rukou urozené šlechty a jejich drábů. Ale tenhle model fungování se dlouhodobě neosvědčil. Dost možná se neosvědčí ani v téhle nové podobě. Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-04-02 08:08:45
Petr Drulák: Úkolem levice je postarat se o ty, o které se nestará nikdo
O Francouzi Jeanu-Claudovi Michéovi a jeho konzervativním socialismu jsme hovořili s českým intelektuálem a překladatelem Michéových Tajností levice Petrem Drulákem. Co je konzervativní socialismus? Budeme-li se držet Michéova pojetí, jedná se o socialismus navracející se ke svým kořenům a odmítající ideu pokroku, podle které jakákoli novinka – technologická či společenská – je k dobru věci. Zní to trochu nostalgicky. To bych neřekl. Není to nostalgie. Ta v sobě přece zahrnuje idealizaci starých časů a k tomu se nehlásím ani já, ani – a to je podstatnější – Michéa. On nepatří k těm, kteří by si idealizovali společnost devatenáctého století nebo snad dokonce společnost předrevoluční (před Francouzskou revolucí, pozn. red.). Říká pouze to, že původní socialismus měl určitého ducha a že tento duch se zastával lidí, jež kapitalismus dostal do naprosto neudržitelné situace. Socialistická obrana dělníků původně neměla s progresivismem nic společného, dokonce můžeme říci, že byla antiprogresivistická. Pokud už chceme konzervativní socialismus nazývat nostalgickým myšlenkovým směrem, pak tedy jen v tom smyslu, že nám připomíná, že tu je určitý pramen, který byl levicovým socialistickým hnutím v průběhu let silně znečištěn, možná docela vyschl. Příliš mnoho z něj každopádně nezbylo. Řeknu-li dnes, že jsem levičák a antiprogresivista, bude to vypadat jako protimluv. Michéa oprašuje původní významy pojmů, budiž, jenže ty se přece v čase mění. To je sice pravda, ale položme si jednu důležitou otázku: Co se stalo s levicí v okamžiku, kdy přijala ideu pokroku? Co se s ní stalo? Socialismus byl, říká Michéa, kolonizován liberalismem. V důsledku spojenectví s liberály byl socialismus vytunelován. Dopovězme, že Michéa datuje počátek tohoto spojenectví do časů Dreyfusovy aféry. A tehdy dávalo smysl. U Michéy samozřejmě nenajdete, že se socialisté měli od Dreyfuse distancovat. Mělo to podle něj být ale jen ad hoc spojenectví. Ale tak to bohužel nebylo. Spojenectví socialistů s liberály totiž pokračovalo a stalo se to, že společenský progresivismus postupně vytěsnil sociální otázku. V jisté chvíli levice začala mluvit v podstatě jen o lidských právech – o všech možných lidských právech, jen ne o právech sociálních. A to je problém. Michéa nenavrhuje nic jiného než vrátit se k původní agendě. Takže já sice souhlasím s tím, že časy se mění, ale současně si myslím, že sociální otázka je nadále velice aktuální – možná, že je ještě aktuálnější než v šedesátých nebo sedmdesátých letech na Západě. Proč není stejně aktuální otázka práv žen nebo práv sexuálních menšin? Proč preferovat sociální otázku? Nepřu se s vámi, zdali jsou či nejsou vámi zmiňované otázky aktuální, otázka ale je, jsou-li to otázky, které by si měla klást levice. Levice si je klást nemá? Tyto otázky už mají velmi dobře obsazeny liberálové, a ti – a na to nezapomínejme – tvoří v západních společnostech hegemonní složku. O zájmy všech vámi zmíněných skupin je proto dnes už dobře postaráno. Úkolem levice je postarat se o ty, o které se nestará nikdo. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} To není tak docela pravda – pečuje o ně krajní pravice. Hlavní dělnickou stranou ve Francii je dnes opravdu strana Marine Le Penové. To chceme? Jak má socialista hovořit o právech sexuálních menšin? Genderová práva – opakuji – jsou dnes řešena s velkou pozorností. Nemáte pocit, že jsou v poslední době novými politickými vůdci zatlačována? Nejsou zatlačována, nebo lépe – ve srovnání se sociální otázkou nejsou zatlačována ani trochu. Podíváte-li se do programů francouzských politických stran – a Michéa píše o Francii – pak sexuální menšiny ani ženy zatlačovány nejsou. Ti, kteří se bouří, protože je jejich život nesnesitelný, dnes přece nejsou sexuální menšiny, jsou to žluté vesty. To je, a to se shodneme, úplně jiná sociální skupina, a o nich teď mluvíme. Ale jistě, budujete-li politickou stranu, pak její program musí být komplexní, jenže si vždy musíte ujasnit, co má být jeho podstatou, a pro socialismus by podstatou měla být sociální otázka. Michéa říká, že je třeba konečně se emancipovat od emancipace… …já to vysvětlím. Michéa si všímá patologií emancipačního diskurzu, nezpochybňuje tedy emancipaci jako takovou – emancipaci devatenáctého a dvacátého století – ale to, co se dnes za emancipaci chybně vydává, čili onen všudypřítomný boj proti diskriminaci. To je důležité rozlišit; vyplývá to ostatně z kontextu Michéova textu. Zmínil-li jste Le Penovou, do jaké míry má konzervativní socialista chápat xenofobní resentimenty strany, již vede? Vždyť možná právě těmi přitahuje voliče, které chce hájit i konzervativní socialista, nejvíce. Ujasněme si, co je a co není xenofobie. Problém levice spatřuji v tom, že jakýkoli kritický diskurz o menšinách, migrantech a cizincích je okamžitě označen za xenofobní, jenže tak to prostě není. Do Francie přicházejí lidé z Afriky, ale také ze střední a východní Evropy. Tito lidé snižují cenu práce. Je odpor proti příchodu těchto lidí tak nelegitimní? Já si to nemyslím. Řeknou-li tito lidé, že tuto konkurenci nechtějí a že by je před ní stát měl ochránit, je to naprosto legitimní. Samozřejmě, že někdo může namítnout, protože tato konkurence přichází zvenčí, že je to xenofobie, ale já to za xenofobii nepovažuji. Podstatou tohoto postoje je totiž boj o přežití v současné kapitalistické společnosti, a ti lidé chtějí přežít. Nezasloužil se Západ o to, že Blízký východ vypadá tak, jak vypadá? Není v důsledku toho uzavření evropských hranic nemorální? Rozlišme věci typu války v Iráku; ta krizi skutečně vyvolala. Evropské velmoci byly proti, nicméně státy jako Česko jednaly ambivalentně. Vláda pro nebyla, prezident Havel však ano, takže tady vskutku určitá odpovědnost je. Ale pozor! Máme ještě země jako Libye nebo Sýrie, a tam už ta odpovědnost evropských velmocí za vzniklý chaos zas tak velká není. Evropské velmoci přece nevyvolaly arabské jaro. To byl autonomní vnitřní vývoj… …nicméně tím, jak na ně zareagovaly, přispěly ke zhoršení situace. Ano přispěly, ale nebičujme se víc, než musíme. To, v jakém stavu je Střední a Blízký východ, není pouze výsledkem politiky externích faktorů, je to i důsledek vnitřního vývoje. Náš zájem je, aby byl tento region stabilní, ale to neznamená, že budeme přijímat všechny migranty, kteří z tohoto regionu přijdou. My na to prostě nemáme kapacitu. Neměli bychom ale přijmout alespoň nějaký díl odpovědnosti? Přijmout díl odpovědnosti ale neznamená přijmout díl migrantů. Díl odpovědnosti znamená podpořit rozvoj v těchto zemích, ale současně musíme Evropě pomoci s obranou hranic před lidmi, kteří z těchto zemí přicházejí. To je naše odpovědnost – dělejme obojí. Vraťme se k Michéovi. Ten říká, že kulturní liberalismus a ekonomický liberalismus jsou dvě tváře draka. Je třeba kulturní liberalismus odmítnout úplně, anebo je v něm určité jádro, jež máme bránit? Klasický liberalismus bývá spojován s obranou práv jednotlivce, a to je strašně důležité, já si však nejsem tak úplně jist, že je to skutečně něco, s čím přišel liberalismus. Kdo s tím přišel? To, co je na liberalismu všeobecně přijímáno pozitivně – tedy to, že jednotlivec má jistou míru svobody, že si s ním stát nemůže dělat všechno, co chce – jsou věci, jež se v Evropě vyvíjely už od středověku; to znamená dávno předtím, než o liberalismu padla sebemenší zmínka. Mluvme proto raději o tom, že máme určité evropské dědictví toho, jak politická moc nakládá s člověkem – toto dědictví není nutně liberální dědictví. Je sice pravda, že liberalismus si část tohoto evropského dědictví osvojil, jenže k němu domyslel spoustu dalších věcí, jež z něj vytvořily onu stvůru, kterou dnes bohužel tak dobře známe. Já bych proto byl ve věci zachraňování liberalismu velice opatrný. Trochu mi to připomíná příběh marxismu. Marxismus si také z našeho evropského dědictví vzal některé důležité věci, například myšlenku sociální spravedlnosti, avšak domyslel je způsobem, který vedl k strašlivě destruktivním důsledkům; vzpomeňme bolševické hnutí. Říká se o něm, že je to perverze marxismu… …a liberalismus je na tom ve vztahu k evropskému dědictví podobně jako bolševismus k marxismu. Řekněme to takto: Ne každá myšlenka, již liberálové hájí, je myšlenka špatná a zavrženíhodná – ani bolševici nepřišli jen se špatnými myšlenkami – ale jejich myšlenky se bohužel staly součástí systému, který je pervertoval. Mluvme tudíž o konkrétních věcech, které bychom měli zachraňovat, než to celé spadne, ale nemluvme o záchraně liberalismu jako takového. Máme ostatně svou vlastní zkušenost devadesátých let. Myšlenku sociální spravedlnosti okupoval komunismus, a tak se z ní po roce 1989 stalo sprosté slovo. A to bylo špatně. Ta myšlenka měla být od její komunistické perverze oddělena. Jinými slovy, liberalismus mluví i o některých věcech, které nejsou jen liberální, ale které reprezentují hlubší evropské dědictví. Ty zachraňme. Byla by škoda o ně přijít. Liberalismu škoda není. Není zásluha liberálního hnutí, že se židé mohli v devatenáctém století emancipovat? Ve Francii je symbolem tohoto procesu Napoleon. Ten vytvořil právní rámec umožňující emancipaci židů. Byl Napoleon liberál? Nebyl. Podívejme se nejprve na to, jak Evropa – ta neliberální – už v osmnáctém a následně i v průběhu devatenáctého století přispívala ke svobodě a emancipaci, protože ona přispěla, a pak se teprve podívejme, jaký je onen liberální příspěvek. Pak teprve suďme. Nehrajme už, prosím, tu liberální hru, ve které si liberalismus přivlastňuje všechny svobody jednotlivce, lidská práva nebo obranu před státním útlakem. Liberalismus o tom všem sice mluví, ale zdaleka nebyl sám a zdaleka nebyl tím prvním, kdo se o všechny tyto věci zasazoval. Co je obranou před globálním kapitalismem? Nejlepší obranou je globální akce – to je učebnicově správná odpověď. To není tak úplně konzervativní odpověď. Není, ale ke konzervativismu se dostanete, když zjistíte, že globální obrana příliš dobře nefunguje a že jediné, co zbývá, je stát. Národní stát? Jaký jiný? Jsme součástí Evropské unie. Bylo by samozřejmě daleko efektivnější bránit se na úrovni Evropské unie… …jenže to nejde? My to neustále zkoušíme. Několikrát do roka. Jenže většinou nakonec zjistíme, že na evropské úrovni se dohoda vyjednat nedaří, a tak se jde národní cestou. Pro mě je dobrým příkladem digitální daň. Francouzi s ní přišli do Bruselu, jenže tam jim to hodili na hlavu, a tak přijali po nějakém čase digitální daň vlastní; Češi mimochodem udělali totéž. Jenže pak přišli Američané a řekli: Podívejte se, jestli nás chcete takto danit, tak vás čeká to a to a to. A všichni to, co předtím schválili, zase zmrazují. Bohužel. Kdybychom digitální daň byli schopni přijmout na úrovni Evropské unie, bylo by to ideální, jenže Evropa je v této věci zablokovaná. Protože je ve spolčení s globálním kapitalismem? Bohužel. Je Evropská unie nepřítel? Není nepřítel. Evropská unie má spoustu vad, ale označit ji za nepřítele by bylo příliš snadné, protože co nám pak zbude? Národní stát, o kterém jste mluvil. Můj argument zní takto: Zkoušejme věci na nadnárodní úrovni, to je v našem případě Evropská unie, ale když na evropské úrovni neuspějeme, pak přijměme národní řešení, protože říci, že musíme nejprve dojít k celoevropskému řešení, a než ho bude dosaženo, nedělat nic, je to nejhorší, co by se nám mohlo stát. A to se netýká jen otázek zdanění, ale třeba i otázek migrace. Nebo koronaviru? I koronaviru. Dnes vidíme dvě naprosto odlišné strategie, jak se koronaviru postavit. Na jedné straně je strategie takzvaně středoevropská – česká, ale třeba i rakouská – jež považuje za zásadní, co nejvíce utlumit sociální interakci, a tím pádem šíření viru, a tato strategie se opírá o čínské řešení. Nevím, jestli je koronavirus v Číně vyřešen, ale ta čísla, která z ní přicházejí, jsou poměrně optimistická. Pak je tu ale například počáteční reakce Německa, která říká: Smiřme se s tím, že to všichni dostanou, a my to pak nějak přežijeme. To jsou dvě radikálně odlišné reakce a na evropské úrovni se nám je koordinovat nedaří. Co bychom tedy měli v takové situaci učinit? Přistoupit k národnímu řešení. Jak moc se konzervativní socialismus stýká s tradičním konzervativismem? Především si myslím, že slovo konzervativní je stále „jen“ adjektivum a že substantivem je a zůstane socialismus, takže hlavním problémem konzervativního socialisty je kapitalismus. Je ale otázka, jak definujete konzervativismus. Po roce 1989, kdy u nás došlo k jeho obnově, byl konzervativismus definován neoliberálně. Žádné kritičtější vymezení vůči kapitalistickému systému nepřipadalo v úvahu. S takovým konzervativismem spolupracovat nelze. Na druhou stranu jsou ale i konzervativci, pro které kapitalismus problém představuje, a s nimi je spolupráce možná. Jsou hranice důležité? Hranice jsou naprostou nutností. Tady je jasný rozdíl oproti progresivistům. V určité části liberálního spektra se z hranice stalo sprosté slovo, ale já si myslím, že na hranicích nic sprostého není. Hranice potřebujeme, ale to samozřejmě neznamená, že hranice mají být hermetické. Rozumná pozice je mít hranice, které budeme mít plně pod kontrolou, a to tak, že budeme schopni říci, koho do naší země pustíme a koho ne. Je to jako v rodině – i tam chcete mít kontrolu nad tím, kdo součástí rodiny je a kdo ne. Měl by v Česku se pohybující konzervativní socialista spálit všechny mosty vedoucí k Respektu či Knihovně Václava Havla? Nemyslím, že by ho na druhé straně mostu čekalo něco dobrého. Je to ten drak? Trochu omšelý, z hlediska politické váhy spíš skřet, ale pár zubů mu asi ještě zbylo. Ze strany té takzvaně pražské kavárny – nebo řekněme liberálních intelektuálních kruhů – je cítit obrovský despekt vůči periferii. Tito lidé jsou pro ně nemyté masy – masy zaostalé, nevzdělané. Něco takového je pro mě absolutně nepřijatelné. Takzvaně pražská kavárna by vám zřejmě namítla, že máte až příliš velké pochopení pro masu. To je ta věčná debata, ale víte, když už jsme u toho, že to byl ten hlavní problém mezi pražskými disidenty a Václavem Klausem? Někteří z nich to pak i přiznali, když řekli, že jakmile vyjeli do regionů, ihned pochopili, že si s těmi lidmi, se kterými se tam setkali, nemají absolutně co říct. A Klaus? Ten byl do minuty pod tribunou a s každým si tam potřásl rukou. Petr Rezek v eseji Pohled na Václava Havla zdola cituje Havlovy nelichotivé výroky o „sídlištních lidech“. Ti byli pro totalitní moc, jak říká, ideálem, zatímco lidé, jež potkal ve vězení, přečnívali – jeden třeba tím, že bodl svou ženu nožem, druhý tím, že bojoval za lidská práva. Oba se, na rozdíl od sídlištních lidí, podle Havla vymykali ideálu stádního totalitního člověka. To je přesně ono – ten despekt, o kterém mluvím. Havel si navíc asi myslel, že sídliště poznal, jenže on ho nepoznal. A s kým se Havel setkal ve vězení? S lidmi, kteří byli ve vězení většinou oprávněně, protože kradli nebo zabíjeli; jen někteří se v něm ocitli neoprávně, ale to nebyli, a to má Havel pravdu, lidé ze sídlišť. Ty Havel nikdy skutečně nepoznal – na rozdíl od Klause a Zemana, kteří je znají dokonale. S čím na Michéovi nesouhlasíte? Řeknu vám nejprve, čeho si na něm cením, a pak to, v čem vidím jeho slabinu. Cením si toho, že jeho teoreticky podložený pohled na společnost má blízko k lidem, na které liberalismus – pravicový i levicový – zapomněl. Michéa je schopen díky své erudici jejich situaci analyzovat a vysvětlit, proč je jejich hněv vůči systému legitimní. To je hrozně cenné. Slabinou – a to nejen slabinou Michéy, ale slabinou v podstatě všech myslitelů – je alternativa. Co tedy s tím vším? Michéa nám nabízí víc otázek než odpovědí. Je tu sice Orwell a jeho tradice obecné slušnosti, je tu teorie Marcela Mausse o daru, který zakládá jiný typ vztahu, než jsou vztahy tržní nebo právní. To jsou dobré cesty, ale nejsou skutečnou alternativou, a to je problém, protože každý, kdo se staví do pozice radikálního kritika kapitalismu, by si měl velmi dobře rozmyslet, jak uspořádat nový ekonomický systém, aby to nepřineslo více škody než užitku. To u Michéy nenajdeme, takže já uznávám, že v něm jsou slepá místa. Michéa podpořil žluté vesty, ale nezdá se, že by žluté vesty něčeho dosáhly… Michéa se zásadně neúčastní žádných veřejných debat a nepodepisuje petice, ale udělal jednu výjimku, a to byly vskutku dopisy, které napsal na podporu žlutých vest… …které se ale nakonec nějak zvlášť nepovedly. Já si nejsem jist, že se nepovedly. Vytratily se. Možná, že se vytratily, ale bylo to neuvěřitelně silné spontánní hnutí. A jak tedy zatřáslo systémem? Vynutilo si na něm ústupky, i když uznávám, že z hlediska cílů, které žluté vesty měly, jsou mizivé, možná, že směšné, ale ostatní – všichni ostatní – nedosáhli ani těch několika směšných ústupků. Několik měsíců před žlutými vestami nastala mobilizace nejvýznamnějších odborových organizací, ale se systémem ani nehnuly. Systém jejich mobilizaci vůbec nevzal na vědomí. Jinými slovy, žluté vesty přece jenom něčeho dosáhly. Ale samozřejmě, chyběla jim ideologie, chyběla jim sebeorganizace, která by je dokázala přetavit v politickou sílu. Skončily u výkřiku. Výkřik sice nestačí, ale výkřik je pořád lepší než mrtvolné mlčení. {/mprestriction} Petr Drulák (*16. září 1972) je profesor politologie. V letech 2004 až 2013 byl ředitelem Ústavu mezinárodních vztahů, poté dva roky prvním náměstkem ministra zahraničních věcí. Od roku 2016 do roku 2019 působil jako český velvyslanec ve Francii.
Čas načtení: 2020-02-01 19:24:03
Případ Válkové pokračuje odvetou vůči nactiutrhačům
Server Info.cz vydal 9. ledna článek svého šéfredaktora Michala Půra Válková se v KSČ podílela na šikaně disidentů. S mužem, který poslal na smrt Horákovou s citacemi názorů Petra Blažka, historika působícího v Ústavu pro studium totalitních režimů, a popisem zločinného nakládání orgánů protiprávního režimu s disidenty. Stylizace článku zlomyslně spojovala Helenu Válkovou s popisovanými hrůzami, jako by za ně skutečně nesla odpovědnost. Okomentoval jsem jej v článcích Štvanice na Helenu Válkovou a Kauza Válková: omluva za omyl. Účinky článku známe: spojení slov a obratů „KSČ“ „šikana disidentů“ a „muž, který poslal na smrt Horákovou“ mělo účinnost třaskavé směsi a vyvolalo smršť nenávistných projevů proti Heleně Válkové včetně sice nepočetných, ale přesto bolestivých pouličních verbálních napadení. Přimělo ji to ke stažení kandidatury na post veřejného ochránce práv. Článek tedy také zmařil personální rozhodnutí prezidenta republiky a přiměl jej k hledání nového kandidáta. Miloš Zeman velmi často projevuje pohrdání novináři. Když ale došlo na lámání chleba, nenašel odvahu, aby se postavil proti nim i různým politickým pletichářům, ač jejich argumentaci mohl snadno rozbít. Rušivý zásah do výkonu funkce hlavy státu je nepřehlédnutelná skutečnost, která poněkud zaniká ve stínu osobních a politických nepříjemností způsobených Heleně Válkové. Toto je můj soukromý názor na rozhodnutí mnou jinak váženého pana prezidenta přijmout dobrovolné stažení kandidatury Heleny Válkové. Protože „znám své Pappenheimské“, nepředpokládám, že jím důsledně loajální političku potěším. Totéž platí o mém pohledu na způsob, jakým se k útokům na ni postavilo hnutí ANO. S nelibostí konstatuji, že se za ni v první chvíli důrazně nepostavilo mediálně viditelnými a slyšitelnými projevy, ač měla mravní nárok na odměnu za svou vzornou loajalitu. Pochybuji ovšem, že ona sama právě díky své loajalitě hnutí ANO to rovněž vnímá takto. Rozpoutaná štvanice na Helenu Válkovou je projevem farizejství jejích nositelů, neboť v justici a státním zastupitelství na vedoucích místech stále působí bývalí členové KSČ, kteří na rozdíl od ní nebádali a nepsali neškodné články, zato v procesech s politickým pozadím podávali obžaloby a vynášeli odsuzující rozsudky. Nyní události nabraly zpětný chod. Helena Válková podala 24. ledna trestní oznámení na Michala Půra, Petra Blažka a společnost Info.cz Online Media, s. r. o., která vlastní server Info.cz. Dožaduje se jejich trestního stíhání pro přečin pomluvy. Důvodnost svého nároku odvozuje přímo z definice přečinu pomluvy v trestním zákoníku, podle které se ho „dopustí ten, kdo o jiném sdělí nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu“. Zvláštní závažnost přičítá zákon pomluvě uskutečněné s použitím hromadných sdělovacích prostředků, veřejně přístupnou počítačovou síť nevyjímaje. Podezřelí se jistě budou bránit odkazem na svobodu slova a na postavení nástrojů trestního práva jako posledního prostředku (ultima ratio), k jehož použití se má přikročit k potírání protiprávního jednání až v nejhorším případě. O tom, zda intenzita protiprávního jednání podezřelých překročila hranici únosnosti a učinila je stíhatelným podle trestního zákoníku, rozhodne v prvé řadě státní zástupce, od něhož se rozhodování může posunout do rukou soudu. Sotva lze ale popřít, že Michal Půr a Petr Blažek se dopustili hrubého porušení novinářské etiky neobvyklého rozsahu a dosahu. Novinář se má držet pravdy, podávat nestranné a vyvážené informace a svá věcná tvrzení má mít řádně podložená, nejlépe prověřená aspoň ze dvou zdrojů. Z pohledu uvedených zásad výtvor zmíněných nactiutrhačů porušuje zásady nevídaným způsobem. Například Michal Půr tvrdí, že se Helena Válková podílela na šikaně disidentů. Šikanování je opakované aktivní jednání, přinášející šikanovanému příkoří. Šikanující osoba musí mít pro jeho výkon situační příležitost, odpovídající postavení a pravomoc a musí existovat cíl jejího nemravného počínání. Jsem zvědav, jak by nactiutrhači ve veřejném slyšení před soudem prokázali, že badatelka Helena Válková měla postavení a pravomoc, aby komukoli činila příkoří, popřípadě jakým mechanismem by mohla přenášet na represivní orgány vůli komukoli ubližovat. Stál bych i o vysvětlení, kdo konkrétně byli oni jí šikanovaní disidenti a čím konkrétně či popřípadě prostřednictvím koho je poškozovala. Jsem přesvědčen, že jako výzkumná pracovnice neměla žádnou výkonnou pravomoc a mezi jejím bádáním a jednáním výkonných orgánů státní moci není žádná příčinná spojnice. Nactiutrhači v žádném případě neprokážou, že Helena Válková obhajovala zákon, který se jim jeví jako nemravný. Především v textu článku, na který se odvolávají, se nic takového nenachází a nemístná je i sama démonizace institutu ochranného dohledu. V mírnější formě a bez účasti policie se uplatňuje i v současnosti, byť nikoli na základě speciálního zákona, ale podle pravidel, stanovených trestním zákoníkem. Ochranný dohled je nástrojem prevence recidivy, která byla tehdy i dnes jednou z nočních můr vedení vězeňství a resortu spravedlnosti. Je i nástrojem péče o resocializaci osob, vracejících se z výkonu trestu. Dnes mluvíme o resocializaci, tehdy o návratu do socialistického způsobu života či k řádnému životu pracujícího člověka, ale obsahově to je totéž. Propuštění odsouzení se mají stát řádnými občany, i kdyby se jim do toho nechtělo, a už nikdy se nemají vrátit za mříže. Trapná je účast Petr Blažka, profesionálního historika, který především prokázal, že nemá reálnou představu o životních podmínkách inteligence v dané době. Formálně sice není spoluautorem, ale své citované názory opakovaně veřejně obhajoval různými cestami. Posuzuje jednání Heleny Válkové pod zorným úhlem smýšlení disidentů. Vytváří mylnou představu, že postoje a chování disidentů jsou reprezentativním vzorkem myšlení rozhodující části národa, která sice stejně jako dnes „u piva“ nadávala na poměry ve státě, ale v běžném životě zachovávala loajalitu k režimu. Disidenti byli sice čestnou, ale přece jen odchylkou od normálu a jejich postoje nelze považovat za normu dobového myšlení. Petr Blažek kritizuje působení zákona o ochranném dohledu slovy, jež by mohl stejně tak dobře použít ke kritice současného trestního práva. Možná by mohl stejným způsobem pohanět soudce, který v roce 2019 v čase adventním překvapil uvalením vazby obžalovaného, dosud stíhaného na svobodě, jenž neplnil podmínky dohledu. Snaží se navodit představu, že kriminologický ústav byl vlastně represivním orgánem stejně jako generální prokuratura, ke které byl přiřazen, což není pravda. Stejně jako dnes bylo každé vědeckovýzkumné pracoviště administrativně podřízeno nějakému orgánu moci výkonné, od něhož se povaha jeho činnosti odlišovala. V podstatě naplnil článek pustými spekulacemi, které v žádném případě neprokazují, že by se Helena Válková podílela na šikanování kohokoli a disidentů zvlášť. Nactiutrhači démonizují skutečnost, že na článku Heleny Válkové se skví podpis bývalého prokurátora Josefa Urválka. Jdeme-li do důsledků, pak nepřesné je i jeho označení jako „muže, který poslal na smrt Miladu Horákovou“. Josef Urválek byl sice zrůda, ale Miladu Horákovou ještě před ním poslalo na smrt rozhodnutí zločinných orgánů KSČ, jimž byl jedním z výkonných nástrojů. Pouze vnějškově, z formálního hlediska, to ale byl soud, který hypoteticky mohl Urválkovu obžalobu odmítnout, a po soudu přišel na řadu Klement Gottwald, který jí neudělil milost. Jméno předsedy zločinného soudního senátu srovnatelnou pozornost veřejnosti nepřitáhlo. Stávalo se a stává se i dnes, že vedoucí pracovníci se připisují jako spoluautoři pod články svých podřízených, aby si vylepšili záznamy o své publikační činnosti. Helena Válková je důvěryhodná osoba a tvrdí, že právě tak a nejinak se podpis Josefa Urválka dostal pod její článek. Nemohou-li autoři prokázat, že to bylo jinak, měli by mlčet. Pokud bez věcných důkazů nemlčí, dopouštějí se pomluvy. Ale ani skutečná spolupráce Heleny Válkové s Josefem Urválkem, kdyby k ní došlo, by neměla být důvodem její ostrakizace. Do ústavu se dostala krátce po promoci zhruba o deset let později než on. Ponechám stranou nepodstatnou otázku, zda skutečně hned od nástupu na pracoviště věděla, že vychrtlý stařík Urválek, který občas přicházel do ústavu, je skutečně neblaze proslulý žalobce z politických procesů z padesátých let, „z trestu“ odložený na její pracoviště. Určitě nenosil na krku ceduli s nápisem „Jsem vrah Milady Horákové“ a mimo to v té době se skutečně na právnické fakultě politické procesy neprobíraly a nebyly předmětem hromadného zájmu veřejnosti. I kdyby od začátku věděla, co je její nadřízený zač, sotva by mohla požadovat, aby jej z ústavu okamžitě vyhodili. Nic jiného jí nezbylo než vzít jeho existenci na vědomí. Bylo by zřejmě nesmyslné tvrdit, že měla odejít z ústavu, v němž měl vedoucí postavení zločinec Urválek. Vysokoškolsky vzdělaný odborník v té době neměl jinou možnost než být pěkně potichu, anebo ještě lépe, aktivně projevovat loajalitu ke „straně a vládě“. Jinak mohl snadno skončit „u lopaty“. Shrnuji tedy, že pánové Michal Půr a Petr Blažek úmyslně zčásti lhali, zčásti uplatnili nepodložené spekulace, aby zmařili naplnění personálního rozhodnutí prezidenta republiky a aby způsobili příkoří Heleně Válkové. Netroufám si posoudit, o koho jim šlo prvoplánově, zda o prezidenta či o Helenu Válkovou. Ve výsledku poškodili oba. Jsem si jist, že nemají šanci doložit svá skandalizující tvrzení důkazy, jež by při zkoumání pravdivosti před soudem obstály. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-01-19 17:10:30
Říkal jsem: Poezie je věčná! Sakra! Je svatá, sakrální. Ondřej Fibich píše o nahé zeleni v hlase. Bedřich Ludvík zpívá o cestě zpět k pramenům, Jiří Rulf má dopis Vencovi. Líba Semecká má štěstí s bílými křídly. Pro Zuzanku Špůrovou jsou letokruhy gramodeskou… Martin Schulz v písni Básník žádá: Prosím tě přijď za mnou lásko poezie… A to jsou jen ti současní básníci. Střípky toho, co mám zařazené do svých srdečních záležitostí. Jsou verše, básně, které s sebou nosíme třeba spoustu let, kus života až. Já jsem ti vyprávěl o těch posvátných zákoutích srdce a tebe přitom zajímaly ve výkladu boty! Já o poezii a ty – pitomý boty! Ale miláčku, smála jsi se, to přece ty pořád chceš, abych nosila sukni! (Snil jsem o tom, že by mohla začít nosit sukni a možná, někdy, i rozpuštěné vlasy…) Jak to sakra souvisí s tou poezií? Řekl jsem. Miláčku k sukni potřebuješ taky boty, botičky, víš? Tedy ty ne, ale já ano. A já jsem se koupal v jejím úsměvu, protože jsem v následujícím příběhu byl za toho, kdo své dámě kupuje boty. Takže jsme šli do obuvnictví a já koukal na dámské oddělení a všimnul si, že moje (?) Julie má kozačky a ona si všimla, že jsem si všiml a řekla – kozačky mám – a jaké boty bys mi chtěl koupit, miláčku? – a já povídám – no, na podpatku, takový… Lodičky? zeptala se a mně se to slovo líbilo, a tak říkám ano, lodičky a jedny jsme vybrali a já jsem nechal přinést i druhou botu. Stáhnul jsem jí ty kozačky a obouval lodičky a hned ten první pár jí seděl, ale já jsem dělal, že nejsem spokojen, a mazlil jsem se s těma nohama, které mi půjčila, hladil jsem si je, a když to už chvíli trvalo a pak ještě chvíli, tak se ke mně sehnula a do ucha mi řekla – miláčku, víš to, že jsme v obuvnictví? A smála se, až nemohla přestat. Bral jsem ty skořápky na podpatku a jednu po druhé jsem je Julii znovu navlíkal na krásný nohy. Pak vstala a prošla se, udělala pár tanečních kroků. Už v té chvíli jsem začal tušit o poezii něco nového. Zase se posadila, já jsem jí lodičky sundal a uložil je do krabice a v doprovodu prodavačky šel k pokladně a zaplatil. Chvíli jsem strnule stál, abych mohl tu důležitou poetickou myšlenku zachytit, aby měla čas se ve mně uhnízdit. Ale teprve venku, s krabicí pod paží, a když Julie vsunula svou ruku do mojí, jsem myšlenku převlékl do slov: Někdy není třeba básní, abychom měli poezii v srdci. Někdy je tam s tím, čemu se říká láska. Někdy stačí jít koupit lodičky. {loadmodule mod_tags_similar,Související}