Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-05-17 18:58:32

Virtuální livestream Divadla X10 se bude věnovat nezávislým médiím

Divadlo X10 uvádí další ze série kurátorovaných večerů zaměřených na propojení a vzájemnou komunikaci mezi obory a žánry. Virtuální livestream s názvem Y: DesigingWorlds se zaměří na téma nezávislých tištěných medií, tzv. zinů, a proběhne 18. května na sociálních kanálech Divadla X10. Slovo zine pochází z anglického fanmagazine. Šlo tedy v původním slova smyslu o fanouškovské časopisy, ale slovem zine se nazývá v podstatě jakýkoliv útvar potištěného či pokresleného papíru, sešitý nebo slepený dohromady, v nákladu od jednoho kusu výš. Obsahové zaměření zinů může být od politických, feministických či sexuálně menšinových plátků, přes fanouškovské časopisy týkající se hudebních žánrů, sci-fi, počítačových her, až po ziny věnované ilustraci, fotografii či literatuře. „Ziny nás zajímají především ve své materiální podstatě. Tyto ‘časopisy’ či ‘publikace’ vnímáme jako umělecké artefakty, které nejsou důležité jenom svým obsahem, ale i způsobem zpracování. Nejrůznější formy papírů, tisků, kreseb, výstřižků, se svou specifickou vůní a různými atypickými rozměry jsou pro nás vedle textu svébytným vyjadřovacím prostředkem. Ziny tedy se svými příznivci komunikují nejen prostřednictvím textu, ale i fyzické praxe, jako je listování – dotýkání se,“ přibližují záměr události kurátoři Anna Chrtková a Petr Dlouhý.   Původně měla celá akce proběhnout v prostoru Divadla X10, nová situace ale donutila organizátory celý koncept přenést do virtuálního prostoru. Nicméně i formát online vysílání umožňuje propojit prostor prázdného divadla s intimními prostory obýváků, ložnic či ateliérů, ve kterých ziny vznikají a které jsou i nejčastějšími prostředími, v nichž se ziny čtou či prohlížejí. V důsledku pandemie, kdy je naše každodennost ohraničena stěnami domovů, je sociální a kulturní život formován obrazovkami a displeji, zine jako artefakt může být možností, jak nahlédnout do jiných než digitálních světů, a prohloubit tak vzájemnou spolupřítomnost, blízkost a různé úrovně doteku. Y: DesigningWorlds představí celkem šest tvůrců, tvůrkyň a kolektivů, které nabízejí různé estetické možnosti tištěných médií stejně jako ucelený vhled do témat feminismu, ekologie, sexuality či post-digitální praxe. Více na webových stránkách, Instagramu či Facebooku. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-19 10:21:44

Krutí Němci versus líní Italové aneb Věčné téma dluhů a ctností

Při pátrání po tom, které politické téma právě hýbe s lidmi, se mi osvědčila jedna dost primitivní technika: porozhlédnout se po různých fórech, kde se schází širší mezinárodní komunita, a sledovat, o čem se tam právě mluví a jakým tónem. Jestliže nějaké politické téma exploduje do šňůry 1500 příspěvků na fóru, kde spolu většinou líným tempem vykecávají dva-tři živí lidé a jeden spamový robot, je to dobrý příznak toho, že se něco děje. Témata jako eurobondy, koronabondy, záchranné balíčky, Trojka, dluhy a austerita poslední dobou tuhle podmínku dokonale splňovala. Jediné další politické téma, u kterého v Evropě tečou „kolektivní nervy“ podobným způsobem, je divoká migrace z třetího světa. Internet je dost různorodý, ale u myšlenky společných dluhů eurozóny se snad poprvé stalo, že se sobě navzájem začaly podobat debaty na tak odlišných webech, jako jsou Reddit a Financial Times. Ty přitom mají naprosto jinou demografii. Reddit je spíš domovem mladších uživatelů, politicky daleko víc doleva než doprava, velké body tam sbírá třeba Bernie Sanders nebo zelená hnutí. Taky se tam vyskytuje viditelná komunita idealisticky laděných eurofederalistů, o které v realitě skoro nezakopnete. Financial Times jsou naproti tomu domovským teritoriem manažerů, účetních, investorů, případně spekulantů, kteří se v diskusích navzájem častují pojmy jako spread, yield a forexové riziko. Tentokrát se ovšem tamní komunity začaly nápadně podobat – jak prudce zvýšeným provozem proti normálním poměrům, tak i celkovým tónem debaty a argumenty, které v ní padaly. (Dvě dlouhá vlákna pro porovnání: Reddit, Financial Times – míněno komentáře pod článkem.) Obě strany mají kus pravdy Kdybych to měl shrnout stručně, vypadá základní kostra těchto debat asi takto: Ze strany Severu, ke kterému se víceméně řadí všechny germánskojazyčné země, ale Belgie už ne, létají na adresu Jihu zhruba tyto invektivy: flákači slunící se na pláži místo práce, vybíraví žebráci, prožrali svoji budoucnost, nevyužili žádnou příležitost k reformám, mafie, daňové úniky, poslouchají hloupé uřvané populisty, kdyby radši zdanili svoje nemovitosti atd. Jih zase útočí na Seveřany zhruba takto: podhodnocené euro je pro vás neférová výhoda, vytlačili jste nás z exportních trhů, jsme vám dobří leda jako hlídači hranic proti Africe, naše mládež studuje na naše náklady a vy si pak hotové kvalifikované lidi přetáhnete vyššími platy k sobě, chcete využít příležitosti a dostat pod kontrolu i poslední zbytky naší ekonomiky, Nizozemsko a Lucembursko fungují jako daňové ráje, my jsme Němcům po druhé světové válce jejich dluhy částečně odpustili (skutečně). Do toho se občas připlete nějaký Brit se zdvořilou, leč samolibou poznámkou ve smyslu „jsem rád, že se téhle show nemusíme nijak účastnit“. Ještě před rokem by dostal nakládačku, teď ho ostatní ignorují a perou se dál. Tragédií téhle debaty je přitom hlavně to, že obě strany mají kus pravdy. Člověk má raději pěkné černobílé příběhy, na jedné straně hrdinové, na druhé padouši, ale tahle dluhová historie je plná selektivního vidění světa a šedých skvrn. Začneme-li u těch Němců, Nizozemců a spol., jejich hlavní argument zní „nechceme platit za cizí chyby“, což je naprosto pochopitelné. (Podstatně méně rádi to sami slyší, když jde o různá celoevropská schémata na redistribuci migrantů z třetího světa.) Dost často si přitom stěžují na to, že si museli utáhnout opasky sami, že jejich kupní síla není, co bývala. Staří se obávají, že přijdou o celoživotně vytvářené úspory právě v té fázi života, kdy by je potřebovali nejvíc. Mladí nadávají na to, že nástupní platy jsou nic moc a že daně a nezbytné životní výdaje už jsou teď dost vysoké na to, aby jim ztěžovaly založení rodiny. Všechny věkové kategorie pak svorně nadávají na prudký nárůst nájemného v posledních letech, který jim užírá z rodinného koláče. Italové a Španělé zase působí dojmem lidí přitlačených ke zdi. Mladší generace se na masivním zadlužení nijak nepodílely a celou tu mizérii, vysokou nezaměstnanost, chabý hospodářský růst a tvrdé škrty dostaly takříkajíc darem ke svému dospívání. Vědí, že chtějí-li mít budoucnost, musí opustit svoje rodiny a jít dělat kariéru do cizích zemí – nepříliš příjemná vyhlídka v dobách, které jsou občas chváleny jako nejlepší éra v dějinách lidstva vůbec. Těžko jim spravedlivě nařídit, že teď mají platit za hříchy svých otců a dědů, když ekonomika stagnuje. (Právě tahle trvalost dluhového zatížení celých národů je důvod, proč být s veřejnými dluhy zatraceně opatrný. Člověk může umřít a firma zkrachovat, načež věřitelé utřou, což je zase součástí jejich rizika. Ale státy zanikají jen málokdy a olověnou vestu zadlužení pak táhnou další generace, kterých se nikdo neptal.) Nevím, jak toto celé dopadne, ale jedno pokládám za jisté: Itálii nebude možno předepsat zvenčí stejný druh hospodářské správy jako Řecku. Její ekonomika je skoro desetkrát větší a země patří jak k zakládajícím členům celého společenství, tak k čistým plátcům do evropských rozpočtů, z čehož čerpá určitou duševní energii ke vzdoru a neochotu se podřídit požadavkům z ciziny. Nikdo nechce být za pitomce Ptají se mě občas čtenáři, zda pokládám nějaký Italexit za možný. K tomu lze říci, že na rozdíl od Spojeného království by Itálie musela opustit euro a přejít na jinou měnu, což je proces, který nemá žádný právní rámec. Evropské smlouvy prostě žádný mechanismus pro opuštění eura neznají. Je zamýšleno jako věčné, od dnešních dob až do plus nekonečna. Na druhou stranu: historie ukazuje, že veškerá různorodá společenství lze udržet pohromadě jenom dvěma způsoby – vzájemnou důvěrou nebo represí. Nikoliv papírovými vazbami, což ty smlouvy v podstatě jsou. Většina mocenských struktur v historii neváhala uplatňovat represi, proto mají dnešní národy panteony plné mučedníků. To v dnešní Evropě není možné. I kdyby měl někdo takové choutky, nemá k tomu adekvátní vojenskou sílu, na armádách se tady škrtalo nejvíce. Tady se poslední desítky let sázelo na vzájemnou výhodnost celé spolupráce a rostoucí přátelství národů. Tenhle konflikt o peníze je pro pocit vzájemné blízkosti a sounáležitosti hodně korozivní. Platí to i v malém měřítku; dost manželských párů se odcizí, a nakonec rozvede kvůli penězům, hádkám a stresům s nimi spojeným. Na úrovni celých národů to nemůže být zásadně odlišné. Nikdo nestojí o nálepku černé ovce, rozhazovačné, neschopné a nedůvěryhodné. A nikdo nechce být za pitomce, který svojí dřinou vydržuje jiné lidi. Tahle společná měna zastřešující naprosto odlišné země, to nebyl dobrý nápad. Představa jejích příznivců byla, že takto vznikne celý kontinent pokrývající zóna sdíleného bohatství a prosperity. V praxi jsme ale došli ke stavu, kdy na sebe uražené a ponížené národy pokřikují z obou stran ekonomické i politické propasti, která se mezi nimi rozevřela. Takhle žádná utopie nevypadá. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2025-01-13 05:50:00

Rusko se chystá na uzavření strategické dohody. Může mu výrazně pomoct ve válce

Írán a Rusko by měly zanedlouho podepsat vzájemnou dohodu o spolupráci. Ta by měla prohloubit vzájemnou ekonomickou kooperaci zemí, třeba železničním koridorem. U ekonomiky ale vztahy nekončí.

Čas načtení: 2025-12-07 11:06:00

Dahua Technology slaví Pro Challenge 2025 a posiluje globální spolupráci v ekosystému instalačních partnerů

Chang-čou (Čína) 7. prosince 2025 (PROTEXT/PRNewswire) - Společnost Dahua Technology, přední světový poskytovatel řešení a služeb v oblasti AIoT (umělé inteligence věcí) zaměřených na video, nedávno přivítala ve svém sídle vynikající partnerské instalační týmy z celého světa u příležitosti oslav Dahua Pro Challenge 2025. Akce propojuje globální komunitu zkušených profesionálů a podporuje vzájemnou spolupráci, sdílení poznatků a upevňování partnerství v rámci instalačního ekosystému.Kampaň pro rok 2025 s tématem „POSTAV TO. UKAŽ TO. VYHRAJ TO" navazuje na úspěch loňské zahajovací iniciativy. Jejím cílem je povzbudit účastníky k předvádění kreativních instalací a praktických aplikací řešení Dahua, a tím dále posílit globální odbornou výměnu a růst ekosystému.Při zahájení akce ocenil předseda představenstva a prezident společnosti Dahua Technology, pan Fu Liquan, dlouhodobou důvěru a spolupráci s instalačními partnery po celém světě. Zdůraznil, že s postupující digitální transformací hrají instalační firmy v ekosystému klíčovou roli jako poslední článek, který zavádí technologie AIoT do každodenních scénářů. Fu Liquan znovu potvrdil závazek společnosti Dahua ke společnému přínosu, oboustranně výhodné spolupráci a sdílení výhod a podtrhl pokračující investice do rozvoje ekosystému s cílem podpořit prostředí spolupráce, které zvyšuje hodnotu pro zákazníky i růst partnerů.Několikadenní program nabídl imerzivní technický zážitek, který zahrnoval praktické workshopy, ukázky založené na scénářích a podrobné diskuse s produktovými a technickými týmy společnosti Dahua. Účastníci zkoumali inteligentní videosystémy, řešení pro chytré budovy a integrované aplikace AIoT a získali praktické poznatky o strategiích nasazení, optimalizaci provozu a nových technologických trendech. Tato setkání umožnila partnerům z řad instalačních firem prohloubit své znalosti o řešeních společnosti Dahua a zároveň sdílet odborné vědomosti, což podpořilo vzájemnou výměnu zkušeností.Komentované prohlídky showroomu digitální inteligence a výrobních prostor společnosti Dahua umožnily účastníkům nahlédnout do zákulisí vývoje produktů, montážních postupů a globálních dodavatelských kapacit. Tyto prohlídky zdůraznily spolehlivost, rozšiřitelnost a technickou preciznost, na nichž je portfolio řešení společnosti Dahua postaveno, a posílily důvěru partnerů ve schopnost firmy dodávat vysoce výkonné systémy v souladu s různými požadavky trhu.O dojmy z akce se podělili také zástupci instalačních firem. Jeden z partnerů z oblasti Blízkého východu poznamenal: „Tato návštěva prohloubila naše znalosti o schopnostech společnosti Dahua využívajících umělou inteligenci a o tom, jak se promítají do skutečné hodnoty pro zákazníky." Zástupce z Velké Británie dodal: „Spojení s kolegy z různých regionů nás inspiruje k poskytování integrovanějších a na budoucnost připravených řešení pro naše klienty."Vedle technického vzdělávacího programu proběhly také kulturní aktivity, včetně prohlídky Západního jezera a pohlcujících zážitku ze Sung-čchengu, které posílily mezilidské vztahy a podpořily pocit sounáležitosti mezi účastníky z různých regionů. Akce vyvrcholila slavnostním galavečerem na počest partnerů oceněných titulem Golden Pro, kteří prokázali vynikající výsledky, kreativitu a významný přínos ke globálnímu ekosystému instalačních partnerů společnosti Dahua.Kombinací technologických ukázek, sdílení provozních zkušeností a mezinárodního networkingu potvrdila společnost Dahua svou roli inovátora v oblasti AIoT a hybné síly spolupráce ekosystémů. Událost Pro Challenge opět ukázala, jak společnost Dahua umožňuje instalačním partnerům po celém světě poskytovat chytřejší, efektivnější a hodnotově zaměřená řešení, a tím přispívat k rozvoji inteligentních, propojených a udržitelných komunit.Do budoucna hodlá společnost Dahua i nadále rozšiřovat svůj ekosystém instalačních partnerů a zlepšovat programy na jejich podporu, podněcovat spolupráci mezi regiony a společný vývoj řešení, který posune inovace v oblasti AIoT na další úroveň. Tím zároveň naplňuje své poslání podporovat utváření inteligentnější společnosti a kvalitnější život.Foto – https://mma.prnewswire.com/media/2839274/1.jpgLogo – https://mma.prnewswire.com/media/2074657/Dahua_LOGO_Logo.jpgKONTAKT: PR_Global@dahuatech.com 

Čas načtení: 2024-02-18 10:45:00

Zastaví Pardubice rozjetého Filippiho? Liberec na lídra extraligy umí

Není moc klubů, které by se mohly pochlubit tím, že mají v letošní extraligové sezoně s pardubickým hokejovým Dynamem, jasným extraligovým lídrem se 103 body na kontě, lepší vzájemnou bilanci. Až do konce ledna byla takovým týmem litvínovská Verva, ale už to neplatí; nyní má při stejném počtu bodů lehce horší skóre. Takže zbývá hlavní pronásledovatel z pražské Sparty, jež je naopak o gól lepší, a... Bílí Tygři z Liberce.

Čas načtení: 2010-06-28 00:00:00

Zařizujeme pokoj pro miminko

Dnes přinášíme inspiraci především nastávajícím rodičům, jelikož zařízení pokoje pro nejmenší človíčky je úkol nelehký. Při zařizování dětského pokoje je třeba se zaměřit nejen na praktičnost nábytku, ale také na zvolené barvy a jejich vzájemnou sladěnost. K nezbytným doplňkům patří samozřejmě nást ...

Čas načtení: 2024-02-18 10:45:00

Zastaví Pardubice rozjetého Filippiho? Liberec na lídra extraligy umí

Není moc klubů, které by se mohly pochlubit tím, že mají v letošní extraligové sezoně s pardubickým hokejovým Dynamem, jasným extraligovým lídrem se 103 body na kontě, lepší vzájemnou bilanci. Až do konce ledna byla takovým týmem litvínovská Verva, ale už to neplatí; nyní má při stejném počtu bodů lehce horší skóre. Takže zbývá hlavní pronásledovatel z pražské Sparty, jež je naopak o gól lepší, a... Bílí Tygři z Liberce.

Čas načtení: 2019-11-24 14:49:32

Jak dostat ze sebe to nejlepší? Mějte se rádi!

„Více jak 20 let jsem toužil po lepším životě, než jaký jsem žil. Trpěl jsem, bojoval jsem a cítil jsem obrovskou bolest. Stále jsem čekal na ten den, kdy se mé sny splní, a mnohokrát jsem ztratil naději. Byl jsem netrpělivý a cítil jsem se frustrovaný. Obracel jsem se se na různé cesty, ať už jde o náboženství, spiritualitu a praktiky New Age, předražené hacky pro život nebo praktické svépomocné průvodce. Zjistil jsem, že ačkoli tento proces nemůžete uspěchat ani přeskakovat životní lekce, můžete jej utvářet. Máte moc dělat nemyslitelné. Existují lepší způsoby, jak řídit svůj život a energii, aby věci fungovaly ve váš prospěch. Jakmile uplatníte moudrost a znalost, kterou vám předávám touto knihou, váš život se navždy změní,“ tvrdí na svých stránkách autor Vex King o své knize Dobré vibrace, dobrý život. Osobně mě na první pohled zaujaly dvě věci hned na obalu knihy. Předně jeho vizuální stránka. Font písma pro první část titulu „Dobré vibrace“ jako by opravdu vibroval. Překvapilo mě také, že v anglickém originále tato knížka nenabízí tak přitažlivý obal. A hned druhý aspekt, věta a klidně si ji teď někam napište a pověste před sebe: „Mějte se rádi – dostanete ze sebe to nejlepší.“ Na začátku se dozvídáme o autorově smutném dětství. Žil s rodinou u příbuzných a v azylovém domě plném nebezpečí. Nicméně navzdory všemu, šokující je, že to byly zážitky do jeho tří let věku života. Co si je člověk schopen zapamatovat z tak raného dětství? A jak hodně ho to následně ovlivní? Vex si nepamatuje detaily, ale spíše pocity. „Nepamatuji si všechno a moje vzpomínky neobsahují krystalicky jasné podrobnosti. Ale pamatuji si, jak jsem se během většiny svých zážitků, dobrých či špatných, cítil. K těm událostem, které se tehdy odehrávaly, se vztahuje spousta různých emocí. A tyhle vzpomínky mě dlouhou dobu strašily.“ (12) Hluboko uvnitř měl usazené bolesti a strach z dětství, což mu značně ovlivňovalo normální chod života. Někdy si říkáme, že život stojí za starou belu. Ono to asi nebude jen tak pro nic za nic. Možná by to chtělo změnit přístup. Právě touto knihou chce Vex King nabídnout různé techniky, jak se začít mít rád a stát se lepším člověkem. Je obecné pravidlo, které všichni známe, že k dosažení klidu je potřeba rovnováhy. Mezi ně řadí i sebelásku. Nelze ji ale chápat v narcistickém slova smyslu: mít sobecky rád sám sebe, ale spíš ve smyslu poznat, pochopit a vážit si své vlastní hodnoty. A to i v takových situacích, kdy jsme vystaveni tlaku a ochromí nás výčitky svědomí, jestliže potřebujeme udělat určité nepříjemné rozhodnutí vůči druhému člověku, který ignoruje vzájemnou spolupráci nebo dobré vztahy. Trápit se pro druhého, jemuž jsme lhostejní, není pro naše psychické zdraví vůbec dobré: „Je důležité poznat, že není nespravedlivé nechat jít ty, kterým na nás nezáleží.“ (18) Když se zamyslíte, jaký máte vy přístup k sobě a k vnějšímu světu? Vex doporučuje, k sobě a k okolnímu světu přistupujme právě v tom dobrém. S tím souvisí i „zákon o přitažlivosti“. Svým způsobem říká, že pokud budu na něco myslet pozitivně, upnu k tomu svou pozitivní energii, tak mám vysokou naději, že se to stane. Ale Vix jde ještě nad to. Nabízí „zákon vibrace“. „Vesmír reaguje na vaši vibraci. Vrátí vám takovou energii, jakou vysíláte.“ (31) Vše je tvořeno atomy a každý atom je jedna malá vibrace. „Tudíž veškerá hmota a energie jsou od přírody vibrační.“ Celý vesmír se zdá být tím pádem celou škálou vibrací o různých frekvencích. Naše myšlenky a vnímání světa se musí sehrát s touto vibrací. „Pokud v něco skutečně věříte a chováte se, jako by to už byla pravda, zvýšíte šance, že to k vám přijde ve vaší fyzické realitě.“ (34). Pocity, které vysíláme, se nám ve stejné podobě vracejí prostřednictvím našich zážitků. Jak mohou vibrace ovlivnit náš život? Pokud člověk čte tento text, může mít na jednu stranu pocit, že se jedná o určitá neměřitelná abstrakta, těžko uchopitelná a ověřitelná. Ale upřímně! Já to vidím dnes a denně kolem sebe. Právě proto mě zaujal tento titul. Někdo napsal knihu o tom, která zahrnuje mé vlastní vnímání světa. Aby to neznělo příliš sobecky a povrchně, řeknu to jinak: pokud máte nějakou zkušenost a zjistíte, že i ostatní lidé mají takovou zkušenost, hned máte lepší pocit. Vždycky je lepší vědět, že v něčem nejste sami. A podobně je to s touto knihou. Můj přístup ke světu je ze zásady pozitivní: vysílat co nejvíc pozitivních příjemných vibrací, protože ony se mi v dobrém vrátí. Abychom nepoužívali takové duchovní pojmy, řekněme to jinak. Jak se ke světu budeme chovat, tak se on bude chovat k nám. Když někoho obdarujeme úsměvem, úsměv se nám vrátí. Pokud pomůžeme jednomu člověku, záhy někdo pomůže nám. Je to nakažlivé a velmi příjemné, protože nás to stmeluje v tom nejlepším slova smyslu. A pak obráceně: ze svého blízkého okolí každodenního pracovního života znám dva, tři lidi, jejichž svět je jiný: všichni kolem jsou na ně protivní, úřednice za přepážkou je nesnesitelná, řidiči na ně troubí a gestikulují, lidé jsou nevraživí a jen na sebe štěkají. Už se jim to nesnažím opakovaně vysvětlovat, protože nejen já, i ostatní kolem vidíme, že chyba není v celém okolním světě. Síla negativního přístupu, která z nich vyzařuje, prostě ostatní silně převálcovává a vesmír jim to vrací stejnou měrou. A je to škoda, protože přicházejí o tolik krásných chvil, příjemných kontaktů a nádherných zážitků. Usmívejte se na svět, na sebe a na druhé, vyhýbejte se pomluvám a sporům, odsud nic dobrého nikdy nepřijde. Buďte sobě tím nejlepším vzorem, nešiďte se. Než si začnete na něco stěžovat, uvědomte si i další aspekty problému a nakonec zjistíte, že třeba ani o nic pořádného nejde. „Než si začnete stěžovat, že musíte uklízet dům, uvědomte si, že někteří lidé nemají ani střechu nad hlavou. Než si začnete stěžovat, že musíte mýt nádobí, uvědomte si, že někteří lidé nemají ani vodu. Než si začnete na tohle všechno stěžovat prostřednictvím svého chytrého telefonu na sociálních sítích, aniž byste si uvědomili, jaké máte štěstí, buďte na chvilku vděční.“ (61) Vemte si třeba postoj ženy. Každý měsíc má bolesti a krvácí, chodí do práce a stará se o rodinu, je od ní vyžadováno mnoho povinností a zároveň udržení určitého sociálního paradigmatu. Naráží na předsudky a diskriminaci při hledání zaměstnání: po škole nemá praxi, když má malé děti, je nežádoucí, a pak už je zase moc stará. A i když je pracovitější a šikovnější než její mužští kolegové, výplatu má nižší. Ale to je statistika. Pryč teď s ní. Jsem vděčná, že mám zdravé děti, že mám báječnou rodinu. Jsem vděčná, že po mateřské při hledání zaměstnání, zatímco ostatní zavírali dveře kvůli malým dětem, jsem byla přijata šéfem, který tyto předsudky ignoruje a jde proti proudu. Jsem vděčná, že jsem jim mohla dokázat, že jsem skutečně jedna z nejlepších. A že dělám práci, která mě naplňuje. Jsem dítě Štěstěny. Přes všechny překážky se cítím v dlouhodobém měřítku šťastná . Je to o pohledu na život a na sebe. „Vaše individualita je požehnání, nikoli břemeno. Budete-li se snažit být jako všichni ostatní, nebude váš život lepší než jejich. Když půjdete s davem, stanete se jeho součástí a nepodaří se vám z něj vystoupit. Když půjdete stejnou cestou jako ostatní, nedostanete příležitost vidět nic jiného než to, co vidí oni.“ (139) Všichni ti, kteří se při čtení tohoto článku zamračili a řekli si, co to proboha je! Někdo má permanentně růžové brýle na očích! Vypadl z reality a pořádně se uhodil do hlavy! Vždyť se podívejte kolem sebe! Silnice rozbité, pošťačka mi zas hodila lístek do schránky, místo aby zazvonila, a to jsem byl celou dobu doma! U kasy v supermarketu jsem platil víc, než bylo na štítku na regálu! A hlavně, kam se všichni cpou! Já jsem tu byl první! Lidi se jen mračej a jsou zlí, závistiví a ani nepozdravěj! Tak všichni vy, kteří to takhle vidíte, tak se na chvilku prosím zastavte. Kolem není miliony naštvaných lidí, koncentrovaných jen na to, aby vás vytočili. Takhle to opravdu není. Když mi pošťačka opět hodila lístek do schránky, aniž by zazvonila, přišla jsem na poštu a s úsměvem jí povídám: „Že vy to děláte proto, abych za vámi přišla a mohly jsme si popovídat! A to ještě nevíte, kolik jsem si toho z e-bay objednala! Jestli to takhle půjde dál, uvidíme se zas ve středu! Budu se těšit.“ Začala se nahlas smát, no ale, tak nevím, co se stalo, ale od té doby zazvoní, než vloží lístek do schránky. Takže prosím, vy všichni, co se mračíte, kupte si, půjčte si Dobré vibrace, dobrý život, protože si zasloužíte DOBRÝ ŽIVOT! Jako my všichni ostatní. MB, obrázky pixabay.com

Čas načtení: 2016-12-26 11:30:00

Okamžitě zrušit pracovní poměr lze pouze v případech stanovených zákonem

Pracovní poměr může v zásadě zaniknout několika způsoby, a to vzájemnou dohodou obou stran pracovněprávního vztahu, zrušením pracovního poměru ve zkušební době, jednostrannou výpovědí, při níž musí být dodržena výpovědní doba, uplynutím doby, na kterou byl pracovní poměr sjednán a konečně okamžitým zrušením pracovního poměru, ať již ze strany zaměstnavatele či zaměstnance.

Čas načtení: 2014-01-20 15:00:00

Zajímavé sociální sítě, které možná neznáte (2. část)

Facebook, Twitter, LinkedIn a Google+ nejsou jediné webové služby umožnující uživatelům vzájemnou komunikaci a sdílení obsahu. Druhá část článku vám přiblíží další minoritnější ale významné sociální sítě.

Čas načtení: 2024-02-09 09:45:00

Analýza: Počet kybernetických útoků na české banky narostl v posledním roce pětinásobně, loni zaznamenaly 131 incidentů

Praha 9. února 2024 (PROTEXT) - Počet kybernetických útoků nebo závažných ohrožení směřujících na české bankovní domy dosáhl v loňském roce hodnoty 131. Jedná se historicky o nejvyšší číslo, oproti 26 v roce 2022 je nárůst pětinásobný. Stojí za tím především dopady geopolitické situace související s válkou na Ukrajině. S vysokým počtem kybernetických útoků je navíc nutné počítat i v budoucnu. Vyplývá to z analýzy společností Analytics Data Factory, která se zaměřuje na prevenci vzniku podvodů v reálném čase, a Semantic Visions, která vyhodnocuje data z globálních médií.„Kybernetické útoky na banky jsou nejvíce intenzivní zejména v období různých svátků nebo velkých sezónních výprodejů – obecně tedy tehdy, kdy lidé nejvíce využívají elektronické způsoby placení. Zároveň to úzce souvisí i s mezinárodními konflikty,“ říká Jiří Mojžíš, technický ředitel společnosti Analytics Data Factory, která je expertem na správu a využití firemních dat včetně fraud managementu. „Musíme si otevřeně přiznat, že poslední rok v zásadě nastavil nový standard toho, s jakým množstvím kyberbezpečnostních hrozeb musí banky počítat. Dříve se těchto čísel zdaleka nedosahovalo. I v tomto roce pak očekáváme další nárůst kybernetických hrozeb a zejména i využití sofistikovanějších typů útoků,“ dodává Mojžíš.„Počet kyberútoků a hrozeb týkajících se českého bankovního sektoru dosáhl v loňském roce svého vrcholu. Ve skutečnosti mohlo být hrozeb a útoků ještě více, některé se do médií nedostanou. Naše platforma v obrovském měřítku analyzuje data z článků ze zpravodajství globálně, včetně České republiky a detekujeme v nich pomocí AI konkrétní události. Na základě velkého objemu dat můžeme sledovat trendy například jako je tento a porovnávat jednotlivé země mezi sebou,“ říká Julius Rusnák, provozní ředitel technologické společnosti Semantic Visions, která se zabývá analýzou dat a detekcí rizik z článků v globálních médiích.Významné útoky či ohrožení byly v loňském roce zaznamenány u celkem dvanácti institucí – kromě všech větších komerčních bank i České národní banky. Nejvíce zaznamenaných případů (36) představovalo „pouze“ významnou kyberbezpečnostní hrozbu. 34x došlo k trestným činům souvisejících s počítačovou kriminalitou – právě tento typ incidentů přitom o rok dříve tvořil majoritu evidovaných událostí. Ve 22 případech se jednalo o ilegální průnik bezpečnostní ochrany hackery. Zaznamenáno bylo i 19 DDoS útoků – jejich počet oproti roku 2022 několikanásobně narostl. Pouze v jednotkách se v minulém roce počítaly počty phishingových útoků, proniknutí malwaru a další hrozby. Některé události pak představovaly vzájemnou kombinaci výše uvedených kategorií. ČTK ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.  

Čas načtení: 2020-12-09 12:36:39

Kniha Dveře do zahrady ukazuje mnohoznačnost vztahu člověka ke zvířeti i k přírodě

Při prvním pohledu na útlou knížku básnířky a prozaičky Lydie Romanská Dveře do zahrady, knížku krátkých příběhů, se zdá, že je určena spíše dětskému čtenáři. Nasvědčuje tomu i vnější úprava Petra Nováka, obálka v několika odstínech zelené s květinovým motivem, podobně i ilustrace doprovázející text. Lze říci, že jde o knihu, která se obrací k dospělým i větším dětem. Hrdinkou příběhů je autorka v roli vypravěčky a její literární postavy jsou zvířata větší i menší, rostliny, motýli, ptáci, kočky i psi, jak si je pamatuje z dětství i z doby pozdější. A hlavně jak je dnes pozoruje proskleným dveřmi svého domu na okraji Ostravy. I v té nejobyčejnější každodennosti dokáže Romanská najít poezii, zápletku, pointu… Ať už jde o sýkorku uhelníčka, která ji vždy vítá na cestě, zatímco ostatní ptáčci trpělivě čekají, jak píše na jednom místě a na jiném s názvem A kdeže v městě bažant? – odpovídá: Ale ano, zrovna za mými dveřmi. (…) Bylo to v zimě. Venku sněhu po kolena (…). Moje skleněné dveře, to je jako spuštěný televizní film. Příběhy zvířátek i těch větších, myšky zmoklé jako myš, nebo kočky, mourka Micici, se kterým byly útrapy, dává Romanská do zábavných, vážných i dojemných souvislostí. Schopnost neustále se tázat je pro dětství příznačná, pro dospělého ale velmi vzácná. Dospělí mívají raději své odpovědi než otázky, a proto je možná i vztah člověka k přírodě a zvířatům, záležitostí často i politickou. A nikoliv primárně citovou.     Lydie Romanská však dokáže ve svém malém příběhu čtenáře nejen pobavit, ale i zneklidnit, načrtnout napětí, dodnes jí bolí smutný osud, který potkal její fenku Ťapku, se kterou si hrávala v dětství. (…) prostě jednoho dne k nám přišel myslivec a nebohou Ťapku si odvedl neznámo kam. (…) Nikdo mi neřekl, kam Ťapku odvedl, a co se s ní stalo. Dneska se domýšlím a plakala bych. Člověk a zvíře jsou si blízcí, jak říká významný francouzský filozof Alain Finkielkraut: Člověk a zvíře jsou bratranci a sestřenice. A ve společném knižním rozhovoru s neméně významnou myslitelkou Elisabeth de Fontenay, která jeho slova potvrzuje, připomíná, že člověk a zvíře mají mnoho společného, i zvířata jsou schopna: la mélancolie, la tristesse, l´ennui, zádumčivosti, smutku i nudy… (Alain Finkielkraut, Elisabeth de Fontenay, Des hommes et des bêtes, éditions du Tricorne, 2000). A já už jen dodávám, že ten, kdo nepoznal zkušenost vztahu se zvířetem, vzájemnou lásku, přišel v životě o mnoho… Už dávno to tvrdil i slavný Sigmund Freud, když v rozhovoru svěřil svému pacientovi, později příteli Smiley Blantonovi: Cit, který chováme ke psům, je stejný cit, jaký chováme k dětem: má stejnou hodnotu. Ale víte, čím se přece jen liší? (…) Není v něm nic ambivalentního, nesetkáváme se v něm s žádným odporem. (Marie Bonapartová, Topsy, les raison d´un amour, Petite Bibliothèque, 2004). Pro úplnost jen dodávám, že Freuda po dlouhou dobu jeho života doprovázel jeho milovaný čau-čau Jo-Fi, dárek od princezny Marie Bonapartové, zakladatelky francouzské psychoanalýzy. A ti dva o lidské duši věděli věru hodně…        Kratičké příběhy Lydie Romanské jsou pestré, vystihují rozmanitost i mnohoznačnost vztahu člověka ke zvířeti i k přírodě, ať už jde o zachráněnou makrelu, o slet modrásků na louce pod Železnými horami nebo o příhodu s putíkem, půvabnou sůvičkou, nočním ptákem, jsou to motivy, které se vracejí znovu a znovu, a čtenář na stránkách té útlé knížky potkává něco z nostalgie. Lydie Romanská ve své knize Dveře do zahrady dobře ví, že příroda není žádný zázrak techniky, ale pomalé nalézání, ustavičné objevování, souhra souzvuků. I měřítko pro krásu. A jak napsal Václav Větvička ve svém doslovu: Přírodou nemusí být prales Mionší nebo na Boubíně, ale třeba i malá zahrádka, kousek od rušné ulice.    Lydie Romanská, Dveře do zahrady, Bondy 2020, doslov napsal Václav Větvička {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-10-12 11:52:01

Vyměň celou kuchyňskou linku aneb Co je to „vendor lock-in“

Antitrustové zákony jsou na pravici poněkud kontroverzní, protože jdou proti principu, že trh si poradí nejlépe. Po vydání minulého článku mi také dorazilo hned několik reakcí v tomto duchu – hlavně, ať do toho nehrabe stát! Naprosto chápu skepsi vůči státu coby napravovateli škod, historie je v tomhle směru poučná. Ale u toho pojmu trhu coby samonapravujícího se mechanismu bych se rád zastavil. Trh není žádný Alláh, ne v tom smyslu, že by fungoval zcela záhadnými až magickými postupy, kterým my smrtelníci můžeme jen přihlížet s posvátným a nechápavým údivem. Má svoje mechanismy, jejichž prostřednictvím působí, například vzájemnou konkurenci firem. Jako cokoliv, i konkurence funguje jenom za nějakých předpokladů, které mohou být naplněny více nebo méně. A ten podstatný předpoklad, který v případě digitálních gigantů nebývá splněn, jsou nízké náklady na změnu dodavatele. Doba cechů Klasická tržní ekonomika v době, kdy ji poprvé studovali lidé jako Adam Smith, nemívala se změnou dodavatele moc velký problém. Nechutnal-li vám chleba od pekaře z Long Street, šli jste si nakoupit na Main Avenue, o pět minut chůze dále. A totéž fungovalo při nákupu slanečků nebo bot. Tenhle druh transakcí, ve kterých lze jedno zboží snadno nahradit jiným, funguje velmi dobře dodnes. Jakmile můžete v nějakém zákaznicko-obchodnickém vztahu za sebou „prásknout dveřmi“ a během chvíle dávat vydělávat někomu jinému, funguje to na prodejce, výrobce či dodavatele služeb jako nevyslovená hrozba. I na cenách se to obvykle projeví. (V době Smitha a spol. byly hlavním nepřítelem konkurence cechy, tradiční sdružení řemeslníků-profesionálů, které už od středověku požívaly privilegium omezovat nebo úplně znemožnit činnost konkurence v daném městě. Právě v 18. století byla cechovní privilegia hromadně rušena, protože zabraňovala rozvoji moderní společnosti. Ale určité formy cechů přežily dodnes, třeba profesní komory.) Vendor lock-in čili „uvěznění dodavatelem“ Zkuste si nyní představit poněkud depresivní svět, ve kterém byste při změně pekaře museli vyměnit půlku kuchyně. Nový chleba by totiž nebyl kompatibilní, takže starý nůž by jej neuřízl, starý toustovač neopekl, staré máslo by na něm nedrželo, na staré pánvi byste z něj neudělali topinku a ze starého talíře by okamžitě padal na zem. V takovém případě by tržní mechanismy dostaly notně zabrat. I kdyby třeba chleba od místního pekaře byl hnusný jak komisárek z vězení, stejně byste váhali, jestli jít jinam, protože náklady na takovou změnu by byly vysoké. Samozřejmě, nikdo nevymyslí chleba, který by automaticky padal z toho nesprávného talíře na zem. Ale v jiných případech, s trochou zlé vůle, se taková situace dá představit i docela realisticky: * chcete změnit dodavatele elektřiny? To budete muset nechat předělat celou elektriku vedoucí k vám do baráku, příteli, a taky všechny spotřebiče, protože společnost A dodává proud o úplně jiné voltáži a kmitočtu než společnost B, *  chcete odejít k jinému lékaři a odnést si s sebou staré chorobopisy, nebo aspoň výpisy z nich? Smůla, původní lékař je má zamčené ve skříni a nedá vám do nich ani nahlédnout. Je to přece jeho papír a jeho kartotéka. Vzpomeňte si sami, co jste kdy měli a jaké léky jste na to užívali, *  naštval vás mobilní operátor a chcete přejít k jinému? Budete muset přesvědčit i všechny své kamarády, protože sítě obou operátorů jsou od sebe oddělené a z jedné si prostě nezavoláte do druhé. Tohle jsou příklady jevu zvaného vendor lock-in čili „uvěznění dodavatelem“. Koupili jste zkrátka službu, ze které je velmi těžké, drahé či nepraktické odejít. Toto je situace, ve které trh přestává fungovat a spotřebitelé zůstávají zaseknuti u produktů, se kterými už dávno nejsou spokojeni a které je spíše séřou, než aby je těšily. Moc se to neliší od státem garantovaného monopolu, jakým byl třeba SPT Telecom neblahé paměti v devadesátých letech. A – samozřejmě – v téhle situaci, pokud už jednou nastane, má konkurence problém vůbec vzniknout, protože k rozjezdu potřebujete zákazníky a odkud je vezmete, když jsou již chyceni v “zahradě obehnané vysokou zdí”? Co na tom, že tam ze začátku naivně vlezli sami, to vám jako zakladateli konkurenční firmy nepomůže. Povšimněte si, že ve všech třech výše zmíněných příkladech byla řešení situace netržního charakteru. Technické standardy v elektřině jsou stanoveny vahou zákona a s ním souvisejících vyhlášek, stejně jako povinnost umožnit změnu dodavatele proudu, aniž by se do daného domu musel tahat kilometr nových drátů. Na nahlížení, kopírování a výpisy ze své zdravotnické dokumentace máte rovněž právo dané zákonem, i kdyby se příslušný MUDr. vztekal a vrčel. A poskytování telekomunikačních služeb je licencovaná živnost, přičemž součástí licenčních podmínek je právě vzájemná propojenost s jinými sítěmi a také – od jisté doby – i přenositelnost čísla. Je to berlička? Ano, v podstatě ano. Ale ta berlička dává šanci fungovat přirozenému samoopravnému mechanismu tržní konkurence, který by bez snadného přechodu zákazníka jinam nefungoval. Je to úplně to samé jako skutečná berlička u člověka se zlomenou nohou. Ten doktor mu ji nedal proto, že by jej uzdravila sama o sobě, ale proto, aby obě části zlomené kosti měly šanci srůst samy, pomocí přirozených mechanismů, které už lékaři přímo neřídí. Zkrotnutí Microsoftu V IT světě bohužel dochází k „vendor lock-inu“, polapení dodavatelem služeb, hodně snadno. Svého času se o toto snažil Microsoft. Dnešní Microsoft je vcelku OK a nemám vůči němu žádných námitek, ale kolem roku 2000 to byla vysloveně zparchantělá firma. Součástí její praxe byly mj. časté změny formátů dokumentů Office, ke kterým neexistovala žádná veřejně dostupná dokumentace. To znamenalo, že člověk, nebo ještě daleko hůře firma, která by se rozhodla opustit Microsoft Office a přejít k nějaké konkurenci, riskovala, že ztratí přístup ke své vlastní práci za dlouhá léta dozadu. Nekompatibility byly tak velké, že při otevření dokumentu konkurenčním produktem na vás vyskočil „rozsypaný čaj“. Když vám v tom vězí pět či deset let práce, to si rozmyslíte podstupovat takové riziko, že? To byl úplně klasický vendor lock-in a ne jediný. V Microsoftu se na přelomu století snažili všelijak sabotovat možné rozšíření Linuxu coby jediného konkurenta na poli operačních systémů, který se nedal koupit; ve válce browserů narušovali zavedené standardy webu různými proprietárními technologiemi atd. Společným prvkem všech těch aktivit byla snaha o přikování uživatele k sobě. Chovali se zkrátka jako sv*** a mladá generace IŤáků a programátorů jim nedůvěřovala a pohrdala jimi – brali jsme je tehdy jako hlavní ohrožení svobody v digitálním prostoru. Jít pro ně pracovat, to bylo trochu schmutzig, a takový člověk těsně po škole občas čelil nepochopení svých přátel, kam že to vlezl. Ne úplně cancel culture, ale řekněme WTF culture. (Právě tou dobou vznikl Google a jeho první korporátní heslo, Don’t be evil, bylo průhlednou narážkou na tehdejší manýry společnosti Microsoft. Ó, ty mocná ironie osudu!) Microsoft poněkud zkrotnul po velkém antitrustovém procesu, který skončil mimosoudním vyrovnáním. Skeptici říkají, že celý ten proces k ničemu nebyl a že to slavné okénko pro výběr browseru, které bylo jedním z jeho výsledků, byla šaškárna. Nesouhlasím s tím, nějaký odstrašující efekt to mělo. Vykašlali se na svoji dřívější agresivitu a o deset let později měli neutrální pověst velkého, leč nepříliš nápadného korporátu. A tu si udržují dodnes. Společné a závazné technické standardy jsou dobrá věc To samé, ale dokonce ještě v horší podobě, teď máme v případě sociálních sítí a podobných struktur, kde za odchod zaplatíte ztrátou možnosti komunikovat s přáteli, kteří tam zůstávají. Živnostníkům a firmám navíc vyvstává hrozba ztráty zákazníků. A tohle uspořádání věcí také zabraňuje růstu konkurence. Toto není OK a typickým projevem takové situace je, že lidi na ty platformy nadávají, kudy chodí, ale stejně tam zůstávají, protože odejít je pro ně ještě bolestivější. Samozřejmě ne pro každého; někdo je od přírody introvert a případná ztráta kontaktu s bývalými spolužáky apod. jej zas tolik nebolí. Ale většina lidí cítí potřebu někam patřit a pokud se tenhle druh kontaktu dnes přestěhoval na sociální sítě, odejít z nich je svého druhu vyhnanství. Vysoká cena za změnu dodavatele v tomto případě nemá podobu faktury s mastnou částkou, ale společenské izolace. K takovým koncům, kdy jste hrubě nespokojen s chováním dodavatele nějaké služby, ale přesto u něj se skřípáním zubů zůstáváte, by zdravý trh rozhodně vést neměl. Možná u jednotlivců, vždycky se najdou zvláštní jedinci; ale ne v tomto měřítku, protože těch uživatelů, které velké IT firmy svým chováním štvou, jsou zástupy. I proto si myslím, že nejlepší odpovědí by bylo zavedení otevřených standardů a vzájemné propojitelnosti. Podobně jako u elektrické sítě, telefonu, webu, e-mailu, dokonce i u takových zdánlivých samozřejmostí, jako jsou míry a váhy. O hodně snáze se člověku žije, cestuje a obchoduje, když se dnes ve valné většině světa měří stejným metrem a váží stejným kilogramem. Ortodoxní libertariáni i tohle odsoudí jako státní zvůli. Ale historie říká, že právě to období předtím, kdy každé království a knížectví mělo svoje lokty a couly, bylo pro fungování mezinárodního obchodu spíš nepřátelské a nahrávalo těm lokálním cechovním monopolům. Společné a závazné technické standardy jsou dobrá věc. Nejen pro spotřebitele, i v jiných ohledech. Dobře si pamatuji na to, jak jsem někdy roku 2010 vyklízel jednu kancelář a narazil přitom na zásuvku plnou starých nabíječek k různým mobilům. Bylo jich odhadem třicet. Nic jim nebylo, ale každá měla jiný konektor a poté, co originální mobil chcípnul nebo zastaral, byly naprosto k ničemu. Dokonce ani ten samý výrobce tehdy nezůstával u svého standardu delší dobu. Recyklační firma si je převzala v krabici, ale její pracovník stejně neurčitě poznamenal, že se s nimi nikdo moc piplat nebude. Kdo ví, v které zemi třetího světa nakonec skončily na skládce.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-17 11:22:37

Hongkong se stal obětí americko-čínské obchodní války

Historie Hongkongu (HK) v letech 2019 až 2020 je poznamenána ekonomicko-mocenským bojem o dominanci mezi USA a ČLR. Důvody a souvislosti politicko-obchodní války jsou rozsáhlé, proto se zaměříme pouze na jeden detail americko-čínské studené války: situaci v Hongkongu. Po nástupu Donalda Trumpa do funkce prezidenta postupně došlo k eskalaci napětí mezi USA a Čínou, až Trump nakonec proti Čínské lidové republice (ČLR) rozpoutal obchodní válku. V důsledku tohoto politicko-ekonomického střetu je jedním z cílů také Hongkong (HK). Trumpova administrativa chce omezit možnosti hongkongské burzovní a celkově ekonomické základny, aby je nemohla ČLR efektivně využívat k zahraničním transakcím. Kámen úrazu: bezpečnostní zákon pro Hongkong Nejnovějším předmětem americko-čínského souboje je čínský bezpečnostní zákon pro autonomní oblast Hongkongu. Zákon přichází rok poté, co v Hongkongu v červnu 2019 vypukly nepokoje. Demonstranti lobbovali za mezinárodní podporu prostřednictvím zámořských návštěv opozičních politiků a on-line kampaní. Nosili při demonstracích britské a severoamerické vlaječky, což Peking vnímá jako formu zahraniční intervence. Utvrdil ho v tom v listopadu 2019 Spojenými státy přijatý zákon o lidských právech a demokracii v HK, který administrativě USA umožnil kdykoliv pozastavit zvláštní obchodní status Hongkongu na základě každoročního zkoumání ministerstva zahraničí, zda HK ještě má dostatečnou mírou autonomie v rámci jedné země, dvou systémů. Pro Peking to byl signál, že je zbytečné již omezovat své aktivity v Hongkongu, protože postoj USA průběžně nepřátelsky eskaluje. Podle vyjádření čínských úředníků a diplomatů (samozřejmě hovoří anonymně) již koncem roku 2019 v Pekingu předpokládali, co se stane dál. Americký prezident Donald Trump v pátek 29. května 2020 na tiskové konferenci v Bílém domě oznámil, že dal pokyn administrativě k zahájení procesu rušení politických a ekonomických výjimek poskytovaných Hongkongu. Trump tím reagoval na bezpečnostní zákon pro Hongkong, jehož sepsání schválil čínský parlament na svém květnovém plenárním zasedání a má být prý připraven zhruba do dvou měsíců. A tento zákon zase souvisí s demonstracemi a rozsáhlým vandalismem v Hongkongu od června do poloviny prosince 2019. Načrtněme si základní východiska: a) Část obyvatel Hongkongu není nadšena, že od předání britské kolonie pod čínskou svrchovanost v roce 1997 patří pod Čínskou lidovou republiku. Uvolněnější, tzv. západní styl života v HK, je přitažlivější (s minimem politických regulací) než na pevninské Číně. b) Demonstrace jsou projevem ztráty naděje, protože nejpozději v roce 2047 přejde HK plně pod jurisdikci Číny. Více než 50 procent současných obyvatel HK stráví své stáří v rámci Čínské lidové republiky, tedy v politicky poněkud sešněrovaném systému. Zda se čínský systém během dalších 20 let ještě více uzavře, nebo liberalizuje, je dnes ve hvězdách. c) Demonstranti jsou zneužíváni v rámci čínsko-americké obchodní války k protičínským protestům. Jediným reálným cílem demonstrací může být pro americkou administrativu výhodné oslabení ekonomické pozice Hongkongu, což by nepřímo vedlo k dalšímu ekonomickému oslabení Číny. d) Autorovi těchto řádek je zcela lhostejné, zda se určité tendence dějí v duchu demokracie nebo odlidštěné byrokracie. Pohled autora je ovlivněný nedůvěrou ke zdrojům informací. Tajné služby poskytly zavádějící informace například k podpoře útoku na Irák v roce 2003, nebyly schopny vyhodnotit rizika akcí v Afghánistánu, v Sýrii a v Libyi. Proč by dnešní informace měly být pravdivé? Politici také nejsou důvěryhodní, rozhodují se pragmaticky podle momentální situace. Vlivný americký politolog a historik Henry Kissinger v knize Uspořádání světa (Prostor, Praha 2016) připomíná, že mocenská rovnováha spočívá na ideologické neutralitě a adaptacích vyvíjejících se podle okolností: „Britský státník lord Palmerston vyjádřil v 19. století tento základní princip následovně: ,Nemáme žádné věčné spojence a nemáme žádné věčné nepřátele. Věčné a trvalé jsou naše zájmy, a je naší povinností je sledovat.‘“ Proto lze o situaci v HK uvažovat jenom podle informací prezentovaných v etablovaných médiích a veřejně dostupných informačních vládních zdrojích. Politické komentáře na toto téma jsou většinou informačně bezvýznamné. Začátek příběhu Jisté je, že na jihu Číny okupovali Britové poloostrov Ťiou-lung (Kowloon) a přes 230 ostrovů a ostrůvků, z nichž největší jsou ostrovy Lan-tao (Lantau) a Siang-kang (Hongkong s rozlohou 78 kilometrů čtverečních). Tato enkláva má dnes jedno z nejhustších osídlení území ve světě, přitom tzv. metropolitní oblasti převyšovali v roce 1996 průměrnou koncentraci obyvatelstva vůči jiným velkoměstům zhruba pětkrát (Vladimír Liščák, Pavel Fojtík: Státy a území světa, Nakladatelství Libri, Praha 1996), dnes už je to možná i více. V roce 1996 zde žilo 5,5 milionu lidí, loni již přes 7,5 milionu. V roce 1984 se Čína s Velkou Británií dohodla, že jí bude Hongkong navrácen v roce 1997 s tím, že současné společenské zřízení bude ponecháno v platnosti po dobu 50 let. V roce 1992 po nástupu guvernéra Chrise Pattena začali Britové koloniální režim poněkud uvolňovat. Vyšší míra demokratizace mohla v budoucnu Číňanům při správě oblasti způsobit určité potíže. Protože nedemokratické řízení britského Hongkongu mělo být nahrazeno přísným nedemokratickým dohledem pekingské Číny, odešlo z Hongkongu několik set tisíc lidí. Jenže přelidněnému Hongkongu – jak ukázala výše zmíněná čísla – se tím neulevilo. Po roce 1997 se západní propaganda dostala do úsměvné pozice. Britskou správu Hongkongu označovala za demokratickou, současnou čínskou správu naopak za vměšující se do demokratických pravidel nastavených na dohodnutých 50 let. Jenže koloniální správa nemohla být demokratická, aby udržela svůj vyžadovaný pořádek.   Jenom málo článků v médiích v ČR na to naráží. Jednou z málo výjimek je článek v Deníku N Hongkong není demokracie, ale dojná kráva magnátů, kteří jdou na ruku diktatuře. „Mýtus o demokratickém Hongkongu, který vzdoruje komunistickým utlačitelům z pevninské Číny, je svůdný. Jenže do pravdy má daleko. Skutečný Hongkong vypadá jinak,“ napsal z místa Martin Šebeňa. V článku upozornil na strukturní problémy hongkongské společnosti vyplývajících z politického zřízení, „které ačkoliv přiznává občanům řadu svobod, je nedemokratické – a tudíž neobsahuje mechanismy, které by vůli lidu promítly do reálné politiky. Ano, vláda se svým voličům zodpovídá. Jenže těch voličů je jenom 1200. A jelikož jde zejména o nejbohatší lidi ve městě, jejich požadavky se od většiny obyvatel diametrálně liší.“ Britové vytvořili systém vlády výhodný pro správce, který měl své koloniální zájmy. Nicméně v článku je uveden zajímavý postřeh: „Poslední britský guvernér Chris Patten se jednou vyjádřil, že Hongkong má svobodu bez demokracie… Základem úspěchu byl fakt, že i nedemokraticky jmenovaná vláda naslouchala obyvatelům a snažila se řešit zásadní sociální a ekonomické problémy společnosti.“ Tuto britskou taktiku podcenili v Hongkongu stoupenci Pekingu, když v listopadu 2019 prohráli místní volby do jednotlivých okresů. Správkyně Hongkongu Carrie Lamová po nich byla z různých stran kritizována ze dvou důvodů: 1) že byla příliš měkká vůči demonstrantům, 2) že ona a její administrativa málo naslouchaly problémům komunity, a proto se nahromadily neřešené sociální problémy využité při politických protestech. Šebeňa trefně poznamenává: „Když v 80. a 90. letech Peking a Londýn jednaly o budoucí podobě politického systému v Hongkongu, čínská strana měla eminentní zájem na tom, aby se místní obchodní magnáti podíleli na vládnutí i po roce 1997. Číňané si tehdy dobře uvědomovali, že v prvních dvaceti letech od otevření se čínské ekonomiky světu pocházely až dvě třetiny všech zahraničních investicí do země z Hongkongu. Čína si tehdy nemohla dovolit hongkongskou ekonomickou elitu znepřátelit. Předseda hongkongské vlády – který má dokonce byznysový titul „výkonný ředitel“ – je vybírán 1200 voliteli, které předtím nominovaly tzv. obchodní volební okrsky (functional constituencies). Takovými okrsky jsou třeba finance, pojišťovnictví, doprava a zemědělství. Ve většině okrsků mají hlavní slovo zástupci největších firem a tyto firmy samozřejmě vlastní nejbohatší magnáti.“ Princip jedna země, dva systémy byl je britský „vynález“, který Číňané převzali. Obyvatelstvo Hongkongu bylo za britské vlády pod nadvládou milionářů, kteří si v rámci principu „jedna země, dva systémy“ svou moc podrželi, což hraje důležitou roli, protože takové omezení čínské suverenity si Britové vymínili. A Číňané souhlasili, protože ekonomicky to bylo pro ně bylo v roce 1997 výhodné. Hongkongu už však nyní tak důležitý není. Zatímco před 25 lety měl ekonomickou váhu čtvrtiny celé čínské ekonomiky, dnes to je zhruba 2,7 procenta. V Hongkongu tedy nejde o demokracii, protože tam není demokratický, ale administrativní režim. Jde o různé politické zájmy, nejen místní, ale především mezinárodní – čínské a americké v rámci obchodní války. Také jde o to, že lidé chtějí mít jistotu, že nebudou jenom živořit. A mladí lidé v Hongkongu se bouří, protože touží po vlastním bytě, jenže ty jsou zde velmi drahé. K tomu mají svou vizi svobodného života a ve své naivitě by při demonstracích i hory přenášeli, aniž tuší, že marně. Zákon o vydávání stíhaných osob jako záminka k demonstracím Proti návrhu novely zákona o předávání kriminálních uprchlíků na Tchaj-wan a do Číny protestovali studenti a disidenti, někteří právníci a podnikatelé, církve, prostě kdokoliv. Přitom důvod k přijetí návrhu novely zákona byl odůvodněný, a po právní stránce proti němu bylo stěží co namítat. Kromě toho byla o tomto návrhu veřejnost dosti podrobně informována. Rozbuškou se stal případ vraždy dvacetileté těhotné ženy na Tchaj-wanu spáachané v roce 2018, ze které byl podezřelý občan Hongkongu Chan Tong-kai. Ženu zabil při společném výletu na Tchaj-wan, tělo nechal v kufru pohozeném u stanice metra v tamní metropoli Tchaj-pej a poté se vrátil do Hongkongu. Vláda HK (Hongkongské zvláštní administrativní oblasti, HKSAR) proto na jaře 2019 předložila návrh legislativních změn, jejichž cílem bylo umožnit vládě předávání podezřelých na Tchaj-wan a do ČLR, protože s nimi neuzavřel dosud žádné dlouhodobé dohody o předávání kriminálních uprchlíků. Tajemník pro bezpečnost John Lee před zákonodárnou radou 22. května 2019 uvedl, že podezřelý byl v Hongkongu mezitím odsouzen k 29 měsícům odnětí svobody za čtyři případy finanční kriminality, ale mohl by být propuštěn již v říjnu 2019. „Doufáme, že právní předpisy přijmeme před jeho propuštěním, aby mohl být předán Tchaj-wanu… Vládní navrhované změny zajišťují, aby se pachatelé závažných trestných činů nemohli vyhnout odpovědnosti tím, že využijí právního vakua při ochraně bezpečnosti veřejnosti a společnosti,“ zdůraznil. Lee uvedl, že podezřelý alias vrah má být za svůj čin potrestán a že rozumnější je jeho vydání do země, kde byl obviněn. Kdyby byl souzen v Hongkongu, tak „protože k trestnému činu došlo mimo Hongkong, budou naše orgány činné v trestním řízení čelit značným potížím při shromažďování důkazů a předvolání svědků a nebudou moci zajistit, aby důkazy byly uznány hongkongskými soudy. To může dokonce vést k právním problémům spojeným i se zveřejněním informací, což může vést k obvinění, že došlo ke zbavení práva obžalovaného na spravedlivý proces.“ Nakonec Lee prohlásil: „Nemůžeme a neměli bychom zavírat oči před mezerami ve stávajících právních mechanismech, protože by to z Hongkongu vytvořilo útočiště pro pachatele.“ Dále uvedl, že stávající nařízení o uprchlících (FOO) odkazuje na vzorovou smlouvu OSN o předávání uprchlíků, která je v souladu s mezinárodní praxí s lidskými právy a právními procesními zárukami. Hongkongská vláda stejný den zveřejnila informaci, že „FOO funguje již téměř 22 let a funguje dobře a hladce. Soudy mají rozsáhlé zkušenosti s vyřizováním značného počtu případů od vstupu tohoto nařízení v platnost. Věříme odborné způsobilosti a nezávislosti našich soudců. Hongkong zatím podepsal dlouhodobé dohody o předávání uprchlíků pachatelů s 20 jurisdikcemi. Patří sem USA, Austrálie, Kanada, Velká Británie, Francie, Německo, Nový Zéland, Finsko, Nizozemsko, Irsko, Portugalsko, Česká republika, Jihoafrická republika, Singapur, Malajsie, Indie, Indonésie, Korejská republika, Filipíny a Srí Lanka. Zatímco HKSAR aktivně pracuje na jednáních s mnoha dalšími jurisdikcemi s cílem dosáhnout dlouhodobějších dohod o předávání a rozšířit síť spolupráce, nejsme schopni vyřídit žádosti o předání uprchlíků z ostatních 170 zemí nebo žádat, aby nám byli vydáni zločinci, kteří spáchali závažné trestné činy v Hongkongu. Navíc, protože stávající FOO se nevztahuje na pevninu, Macao a Tchaj-wan, mohou uprchlíci z těchto míst využít tuto mezeru k vyhýbání se právní odpovědnosti a vyhledat útočiště v Hongkongu. Z tohoto důvodu je třeba odstranit stávající zeměpisné omezení a umožnit v rámci právních předpisů vzájemnou spolupráci v oblasti boje proti trestným činům mezi Hongkongem a dalšími zeměmi.“ Demonstrace jako účelová hysterie Aby bylo námitek proti vydávání osob do zahraniční jurisdikce pokud možno co nejméně, byl v návrhu hongkongské vlády snížen počet trestných činů, za které je možné vydávat lidi do Číny a na Tchaj-wan, ze 46 na 37, a zvýšena trestní sazbu z nejméně tří na sedm let. Vydávání by hrozilo jen za závažnější trestné činy, za který se ovšem v návrhu považoval i trestný čin uplácení. Opozice v HK proto především namítala, že uprchlíci z ČLR mohou být účelově obviněni z korupce/úplatků, aby byli vráceni zpět do pevninské Číny. Na vládním webu HK se pak v pondělí 3. června 2019 objevilo prohlášení, ve kterém se mimo jiné píše, že „vláda rozhodla, že navrhovaná ujednání o předání podezřelých se budou vztahovat pouze na 37 položek ze 43 položek trestných činů, na něž se vztahuje 20 do té doby uzavřených dohod s dalšími státy (pozn.: jako například s Českou republikou).“  Záruky z hlediska lidských práv v rámci nařízení o uprchlících (FOO) obsahují omezující ustanovení, jako například, že pro předání uprchlických případů v rámci dlouhodobých dohod musí být příslušné trestné činy rovněž mezi 46 položkami trestných činů popsanými v příloze 1 FOO; není možné předání za politické trestné činy a pro politické nebo jiné motivy – žádosti týkající se osob, které jsou na základě své rasy, náboženského vyznání, státní příslušnosti nebo politických názorů poškozeny nebo stíhány… Omezení možnosti vydávání je ještě více, ale tyto jsou nejdůležitější. Hongkongská (pro-pekingská) vláda si uvědomovala, že jde o citlivé téma. Proto se snažila vysvětlit, že jde o racionální opatření. Úředníci se museli vyrovnat s námitkou, že možnosti vydávání do ČLR může být využito k vydání kritiků pekingského vedení. Proto bylo 24. května 2019 uveřejněno, že je zaručena zejména nezávislá soudní pravomoc, včetně pravomoci konečného rozhodnutí, neboť soudci z jiných jurisdikcí (států) mohou zasedat u odvolacího soudu, který by též rozhodoval o vydávání zločinců. Do května 2919 tak 14 významných zahraničních soudců ze Spojeného království, Austrálie a Kanady v současné době zasedalo na hongkongském odvolacím soudu jako dočasní soudci, což svědčí o nezávislosti tamního soudnictví. Poslední britský guvernér Hongkongu Chris Patten plánovaný zákon kritizoval. Podle něj by zákon znamenal „obrovskou ránu“ pro vládu zákona. Přitom on sám charakterizoval původní britskou vládu nad Hongkongem jako „svobodu bez demokracie.“ Americká hra s Hongkongem Hypotéza mluvčích ČLR, že za hongkongskými nepokoji jsou operativci USA a na západní rozvědky napojené tzv. neziskové organizace, je více méně opodstatněná. USA i ČLR se snaží získat v každé zemi, která stojí za povšimnutí, své sympatizanty a spolupracovníky. Tak tomu bylo a je i v Hongkongu. Sociální pnutí v Hongkongu bylo natolik silné, že stačila jenom nějaká rozbuška k demonstracím a nestabilitě. Demonstrace mají dvě hlavní příčiny: Necitlivý přístup vládních úřadů v HK k obyvatelům a zmanipulovaný trh s bydlením. Demonstranti kromě stažení novely extradičního zákona z projednávání nezískali vůbec nic. Demonstrace postupně upadaly a udržovala je násilím při životě městská guerilla. Ale ani pouliční bitky nevedly k žádnému výsledku. Spouštěčem listopadové marné eskalace násilí byla smrt dvaadvacetiletého Alexe Chowa, studenta hongkongské vědeckotechnické univerzity, který 8. listopadu spadl ze střechy parkovacího domu. Kateřina Procházková, analytička Sinopsis, k tomu v České televizi řekla: „…určitě je to velice důležitý milník…, může to být přesně ten katalyzátor, zlom, který vtáhne (lidi) opět do ulic…určitě ta smrt je důležitá pro to, jak se bude dál hongkongská demonstrace vyvíjet…“ Následovalo několik dnů hysterie, že prý mladík zemřel vinou policistů. Přitom demonstranti sami způsobili smrt dvou civilistů: Jednoho podpálili a druhého zabili hozeným kamenem. Násilí dosáhlo vrcholu v listopadu 2019, ale nepomohla ani okupace univerzit, nepomohla ani snaha o rozvrácení městské hromadné dopravy. Již nešlo o protesty, ale o ničení pro ničení. Ani v tomto okamžiku však nebyla nasazena čínská armáda. To by byla ideální záminka k tomu, aby USA uvalily nějaký druh sankcí vůči Hongkongu ještě v roce 2019. Své ekonomické zájmy na nepokojích v Hongkongu Američané prozradili tím, že přijali zákon, který dovoluje přes Hongkong uvalovat na Čínu další sankce. Američanům se nelíbí, že po ekonomické stránce mají již třetinu Hongkongu (a tím spojené tučné zisky) v kapse nositelé peněz z pekingské Číny. Hongkong má americkou doložkou nejvyšších výhod čili lehčí přístup na americký trh. Proto HKSAR 20. listopadu vyjádřila hluboké politování nad přijetím „Hongkongského zákona o lidských právech a demokracii“ americkými kongresmany. USA toho mohou sice využít k omezení čínského zisku přes Hongkong, ale je to poslední zoufalý pokus, když vše ostatní předtím selhalo. Tuto kartu vytáhl Trump opět v květnu 2020. Od demonstrací k devastaci Proti návrhu zákona, který by umožnil vydávat osoby podezřelé ze spáchání trestného činu do pevninské Číny, protestovaly v Hongkongu v neděli 9. června 2019 statisíce lidí. Organizátoři tvrdí, že jich bylo 1,03 milionu, což by znamenalo, že do ulic vyšlo víc lidí než při protestu z 1. července 2003 proti návrhu zákona o národní bezpečnosti. Agentura AFP uvedla, že šlo o největší manifestaci od připojení Hongkongu k Číně v roce 1997. Policie počet účastníků odhadla na 240 tisíc. Ve více než třicetistupňovém vedru se mezi protestujícími objevily jak rodiny s malými dětmi, tak starší lidé. Nejednalo se prvoplánově o protest kvůli novelizaci jednoho zákona, ale lidé vyšli do ulic spíše proto, aby tím vyjádřili nechuť k tomu, že Hongkong patří již do politicky sešněrované Čínské lidové republiky. K protestům docházelo o víkendu, kdy mají lidé volno. A jen sporadicky došlo ke střetům s policií. Až s prvním červencovým dnem začaly mediálně známé ojedinělé devastační incidenty. Střety sice narůstaly, ale zprávy z Hongkongu byly více méně nudné. Násilí jako jediná cesta? V průběhu července začaly devastační útoky na infrastrukturu Hongkongu vrcholící v listopadu 2019. V souvislosti s tím je zajímavý článek Vandalism is a necessary tactic, say HK vanguardz listopadu 2019: „Vandalizování obchodů a blokování silnic může obyvatelům Hongkongu znepříjemnit život, je to však jediným účinným způsobem, jak vyvíjet tlak na vládu…“ Pětadvacetiletý učitel Sam uvedl, že s násilím nesouhlasí, ale uznal, že to byl jediný způsob, jak demonstranti mohli postoupit v jejich věci. „Od června lidé uspořádali pokojné protesty, ale vláda je neposlouchala,“ řekl Sam, jenž studoval v USA a má magisterský titul. „Bylo jasné, že z pokojných protestů nedostaneme nic.“ Řekl, že „v důsledku narušení obchodních aktivit v Hongkongu a poškozování majetku se může podnikatelský sektor nakonec cítit nucen pomáhat protestujícím tlačením na vládu, aby souhlasila s kompromisem. Dodal, že nikdy nenapadne lidi, ale že je přijatelné demolovat obchody a banky, protože nemovitosti mohou být opraveny…“ Začátek výše uvedeného článku je fenomenální. Na několika řádcích popisuje základní iluze guerillové války nízké intenzity v Hongkongu. A jasně ukazuje základní smutně naivní předpoklad protestujících: „…v důsledku narušení obchodních aktivit v Hongkongu a poškozování majetku se může podnikatelský sektor nakonec cítit nucen pomáhat protestujícím tlačením na vládu, aby souhlasila s kompromisem…“ Ve skutečnosti narušení obchodních aktivit v Hongkongu a poškozování majetku demonstranty nemá smysl, protože Peking upraví v jednání hongkongských vládních úředníků jenom to, co bude považovat za potřebné a nejnutnější. A na základě poznatků z demonstrací od června do konce listopadu 2019 půjde pekingská administrativa po krku demonstrantům. Nakonec tedy z toho bude mít prospěch Peking – demonstrace prověří loajalitu mnoha lidí vůči němu.  Klasické demonstrace „proti něčemu“ postupně skončily, a nakonec šlo již pouze o devastační útoky s cílem co nejvíce ochromit chod Hongkongu a poškodit ekonomiku. To se podařilo. Hongkongu ubývali turisté, hotely přišly o hosty a obchodníci o tržby. Turistický ruch, a s tím spojené služby ve druhém pololetí 2019 zkolaboval. V době pouliční války neotevřely po řadu dnů ani některá obchodní centra, supermarkety či banky. Byla zavřena nebo omezena v provozu zdravotnická zařízení, včetně metadonových klinik pro drogově závislé, a transfuzní služby, často zavírali i provozovatelé zařízení volného času a kulturních služeb. Protestující stavěli z kovových zábradlí barikády a blokovali ulice. Davy ve městě rozbíjely výlohy obchodů, zapalovaly ohně a poškozovaly vybavení stanic metra. Vandalové házeli na koleje metra a železnice překážky, aby zastavili dopravu v HK a snažili se okupovat vstupní části letiště. Po těchto zkušenostech pekingská vláda přijme pro autonomní oblast Hongkongu bezpečnostní zákon, který nedává městské guerille jinou šanci než vězení. Zkušenosti z městské guerillové války hongkongská policie letos v květnu zúročila, když opět začaly demonstrace. „Policie se poučila z loňských protestů. Nasazení je masivnější, ví, jak se aktivisté chovají, je rychlejší a daleko rychleji zatýká,“ uvedla 28. května 2020 Barbora Šámalová v ČT 24. Hongkongský South China Morning Post situaci vylíčil 8. června celkovou situaci takto: „Kromě novoročního masového protestu, všechna následující shromáždění opozice v roce 2020 byla rychle zničena agresivnějšími policejními silami provádějícími preventivní strategii. Zašifrované kanály (internetového) Telegramu vytvořené opozičním hnutím, stále existuje, ale nejaktivnější komunikace se netýká protestní strategie, ale pomoci těm, kteří čelí soudnímu řízení a vězení.“ www.scmp.com/news/hong-kong/politics/article/3087926/hong-kong-protests-one-year-national-security-law-looming Koronavirová přestávka v demonstracích Nový koronavirus udělal začátkem roku 2020 demonstrantům v HK čáru přes rozpočet. Lidé si ihned vzpomněli na epidemii SARS. Začátkem roku 2003 zažili strach, se kterým jsme se v Evropě od konce 2. světové války nesetkali. Velmi dobře jej ve svém sloupku popsal Ian Young žijící ve Vancouveru: „Začátkem roku 2003 jsme si s mojí nastávající manželkou vyvinuli rutinu při návratu domů. Sundali jsme si obličejové masky N95 a hodili je do koše u dveří. Svlékli jsme se ve vchodu zcela neromantickým způsobem a hodili jsme naše oblečení do pračky s vydatnou dávkou Dettolu. Okamžitě jsme se osprchovali a odešli si odpočinout, abychom překonali neobvyklou a děsivou existenci, kterou byl Hongkongu způsobila epidemie SARS. To je důvod, proč současní a bývalí Hongkonžané jako my sami nenacházejí nic zvláštního na vypuknutí koronaviru ve Wu-chanu.“ Dále upozornil, že někteří Kanaďané nechápali, že používání obličejových masek v daleké severní Americe není od věci podobně jako v jihočínském teritoriu. „Když jsem o tomto fenoménu tweetoval, někteří respondenti hodnotili nositele asijské masky, že vypadali směšně nebo jako idioti.“ A trefně dodal: „Hanba a zesměšňování lidí, kteří se rozhodnou nosit masky, ignoruje obrovské kolektivní trauma ze SARS, které sdílely miliony lidí… SARS měl psychologický dopad podobný událostem z 11. září na USA… Nakonec nemoc (SARS) zabila asi 300 lidí v Hongkongu, než na jaře 2003 nakonec vyhořela v kombinaci epidemiologického úsilí a dobrého managementu…. Hongkong byl bez případů nemoci, když SARS létal dál po celém světě a jako nepřítel byl stejně záhadný a děsivý jako jakýkoli terorista v letadle…“ {loadmodule mod_tags_similar,Související} Proto protesty od ledna 2020 přestaly. Kolektivní duše Hongkongu tušila, co je před branami. Autor sloupku píše: „…Když se tedy objevila zpráva o koronaviru v Číně, probudila se hrůza a jednota ve Vancouveru i v Hongkongu v širších čínských komunitách. Na lunárních novoročních svátcích v našich rodinách nahradily zvěsti o infekční nemoci všechna ostatní témata konverzace. A na rozdíl od předchozího dominantního tématu – hongkongských protestů – se na tom všichni shodli. Nevadí, že ve Vancouveru nebyl potvrzen ani jeden případ. Lidé z Hongkongu měli strach. Všechno to bylo tak strašně známé. Masky (respirátory) třídy N95 se prodávají v obchodech po celém Vancouveru, stejně jako v Hongkongu a stejně jako v roce 2003…“ Zároveň autor varoval, že jsou N95 „silně doporučovány“ pro klinické pracovníky pracující s pacienty nakaženými koronaviry. Upozorňoval na námitky týkající se jejich používání širokou veřejností: masky mohou vyvolat falešný pocit bezpečí, což potenciálně brání účinnějším opatřením jako mytí rukou a nedotýkání se tváře. „Z těchto důvodů nenosím masku kvůli koronaviru a nepředpokládám, že ji budu brzy nosit. Ale když vidím ostatní, kteří ji nosí, myslím na Hongkong v roce 2003 a poslední věcí, kterou chci udělat, je smát se jim.“ Tento sloupek pokládám za mimořádně cenné vysvětlení situace na začátku koronavirového tažení světem lidí. Zároveň to slouží jako nepřímá omluva liknavosti evropských politiků (včetně Babišovy vlády). Neozval se alarm a nezačalo nakupování ochranných pomůcek již v lednu 2020, protože jsme neměli pod kůží strach a beznaděj lidí v době SARS. Zavřít hranice s ČLR! V Hongkongu protičínsky orientovaní zaměření aktivisté usilovali o to, aby HK jednostranně uzavřel hranici s ČLR. Chtěli tím zabránit, aby alespoň na kratší dobu se nemohli do Hongkongu stěhovat „pekingští“ migranti z ČLR. Z lidského hlediska se nejednalo jenom o manýru protipekingské opozice. Mezi lidmi byl velký strach. Obě motivace se navzájem posilovaly. O uzavření hranic na přelomu ledna a února 2020 usilovala i část pracovníků nemonic. Stávkou kvůli tomu hrozili členové Aliance zaměstnanců nemocnice, nově vytvořené skupina, která se vynořila v HK z protivládního protestního hnutí. Aliance prohlašovala, že má 18 tisíc členů (celkem pracuje v oblasti veřejného zdravotnictví 77 tisíc lidí). Hongkongské zdravotnické úřady ale upozorňovaly, že to není potřeba, protože nový koronavirus může být přenášen i místně – lokálně. Úplné uzavření hranic s pevninskou Čínou je diskriminační, říkala tehdy šéfka hongkongské vlády Carrie Lamová. Ale nakonec k uzavření hranic došlo. O to větší smutek nastal, když nové případy covid-19 se do HK dostaly z Evropy a z USA, odkud odlétali vyděšení Číňané zpět domů. Zákon o bezpečnosti jako hlavolam První informace a komentáře na téma čínského zákona o národní bezpečnosti pro oblasti Hongkongu z přelomu letošního května a června jsou šablonovité. Představují ideologický bujón plný slov o demokracii, svobodě apod. Ve skutečnosti ještě nevíme, co všechno zákon obsahuje. A nevíme ani, jaký bude mít na Hongkong praktický dopad, kromě potlačení protirežimních demonstrací. Komentáře o ničem vznikly jenom na základě zhruba 600 slov „Rozhodnutí Národního lidového kongresu o zřízení a zdokonalení právního systému a mechanismu prosazování zvláštního administrativního regionu Hongkong za účelem zachování národní bezpečnosti“ (Přijato na třetím zasedání třináctého čínského národního lidového kongresu 28. května 2020). Text „rozhodnutí“ představuje jenom politickou deklaraci o úmyslu přijmout zákon a je velmi bezobsažný jako podobné dokumenty třeba v Evropské unii. Například v bodě 3 je uvedeno: „Zajištění národní suverenity, jednoty a územní celistvosti je ústavní odpovědností hongkongského zvláštního správního regionu. Hongkongský zvláštní správní region co nejdříve doplní právní předpisy k zajištění národní bezpečnosti stanovené v základním právním řádu zvláštní administrativní oblasti Hongkongu.“ Samotný text „rozhodnutí“ mohl obsahovat jenom něco málo přes 100 slov, aby bylo jasně, byť pompézně, řečeno, o co se v zákoně jedná. Stačilo přijmout pouze bod 6 „rozhodnutí“, jehož rámcový překlad uvádíme: „Schválit Stálým výborem Národního lidového kongresu formulaci příslušného zákona o zřízení a zdokonalení právního systému a mechanismu prosazování zvláštního správního regionu Hongkongu k zajištění národní bezpečnosti, a účinně předcházet, zastavit a potrestat jakékoli rozdělení země, podvracení státní moci, organizaci teroristických aktivit a další vážná nebezpečná chování a činnosti zahraničních sil zasahujících do záležitostí zvláštní správní oblasti v Hongkongu. Stálý výbor Národního lidového kongresu se rozhodl zahrnout výše uvedený příslušný zákon (nebo zákony?) do přílohy III základního zákona zvláštní administrativní oblasti Čínské lidové republiky v Hongkongu, který bude vyhlášen a prováděn na místní úrovni zvláštním správním regionem Hongkong.“ Kšeftařská stabilita jako nejvyšší cíl Víme, že ani teroristický útok letadly – úder do dvou mrakodrapů v New Yorku v roce 2001, neměl na burzu žádný podstatný vliv. Podobné to je i dnes. Opozice Hongkongu na světovém finančním trhu se nemění, protivládní protesty tuto roli podle všeho neovlivnily, uvedla loni v prosinci ratingová agentura Fitch. Měsíce pokračující nepokoje ale podle ní podkopávají obraz Hongkongu jako stabilního mezinárodního obchodního centra a slabší hodnocení místní vlády by mohlo přímo ovlivnit rating úvěrové spolehlivosti této bývalé britské kolonie. Zatímco krátkodobý výhled ratingu se zhoršuje, střednědobý výhled se podle všeho jeví pozitivněji. Celkem nedávný vstup čínského internetového prodejce Alibaba koncem roku 2019 na burzu v Hongkongu ilustruje, že město pro čínské společnosti představuje „vlajkovou loď daňových rájů“. Koncem ledna 2020 ratingová agentura Moody’s o jeden stupeň zhoršila hodnocení úvěrové spolehlivosti Hongkongu (na Aa3 z Aa2), který se tehdy již přes šest měsíců potýkal s protivládními protesty. Demonstrace doslova zničily turistický ruch. Moody’s poukázala na neexistenci konkrétních plánů, které by řešily politické, ekonomické a sociální obavy obyvatel Hongkongu. Ale konkrétní opatření již dostávají obrysy. Kvůli koronaviru v Hongkongu jsou zavedeny podpůrné programy a dotace, zvyšuje se sociálně dostupná výstavba a renovace bytů. Zákon o národní bezpečnosti může pro investory být nakonec pozitivním signálem, protože zase bude zaveden v Hongkongu pořádek. Investory nezajímá demokracie, ale klid pro podnikání a hospodářské výsledky. V květnu 2020 akcie v Hongkongu oslabily a jejich hlavní index zaznamenal nejprudší propad za posledních pět let. Na vině byla podle analytiků především snaha Pekingu prosadit zákon o národní bezpečnosti, což vyvolává obavy z dalších nepokojů. Pokud se ale policie s nimi tvrdě vypořádá jako při prvních akcích na přelomu května a června, a zapůsobí i hrozba zákonem o národní bezpečnosti, bude to signál navracející se (ekonomické) stability. Ekonomové čekají, zda Trumpovy další silácké řeči vůči Číně budou nějak uvedeny v praxi, a zda to více zasáhne ČLR nebo USA. S hodnocením významu zákona o národní bezpečnosti proto musíme počkat, až budeme znát oficiálně schválené paragrafové znění. Z obecného hlediska se nic nezmění. Homosexuálové a lesbičky o své bary, časopisy a právo se shromažďovat nepřijdou, prodej sexuálních pomůcek, pornografie a „dekadentně“ západních magazínů bude pokračovat také dál. Internet bude stále přístupný a k dostání bude tisk a knihy z demokratických zemí. Nezmění se ani výuka vysokoškolských témat, které nejsou na školách v ČLR běžné. Hongkong bude stejně volně přístupný pro turisty, horší to budou mít protičínští agitátoři. Ale podobné to mají u Trumpovy administrativy i pročínští agitátoři v USA. Zakázány a trestány budou jen projevy separatismu, veřejné deklarování názorů například, že v Pekingu vládne banda netolerantních diktátorů (podvracení státní moci) a rozbíjení semaforů při demonstracích (od června do konce roku 2019 demonstranti v různé míře poškodili zhruba 730 sad semaforů, řadu z nich opakovaně) skončí mnohaletým vězením (opatření proti organizaci teroristických aktivit). V HK nejde o nic jiného než o moc čili ekonomickou sílu. V této souvislosti si připomeňme jednu pasáž ze zajímavé knihy (Gordon Thomas, Prameny draka, Brána-Knižní klub, Praha 2002): „Spojené státy sehrály v uplynulém desetiletí významnou roli, když pomohly Číně stát se nejrychleji rostoucí ekonomikou na světě. Americké společnosti zaznamenávaly obrovské zisky, když se jim podařilo zdvojnásobit či zčtyřnásobit příjmy milionů Číňanů a poskytnout jim vyšší životní úroveň. A protože hrubý domácí produkt Čínské lidové republiky stále dosahoval pouhých 350 dolarů na hlavu, daly se další epochální zisky utržit ze společných podniků. Američané zakládali doly a provozovali luxusní hotely… K tomu se přičítala výhoda nízkých mezd – průměrný výdělek v čínském průmyslu činil asi 60 dolarů měsíčně, což bylo méně než denní mzda ve Spojených státech. Američtí investoři si navíc mohli v Číně vyškolit lacinou pracovní sílu a naučit ji pracovat s americkými technologiemi, což by ještě více prohloubilo čínskou závislost na Spojených státech…“ Dnes jsou USA a západní země v opačné pozici. Čína začala tvrdě ohrožovat jejich dosavadní ekonomická privilegia. Teď je naopak třeba Čínu přibrzdit různými opatřeními, aby byla čínská exportní (invazní) síla podvázána. Osud Hongkongu je již zpečetěn Karty byly rozdány dnem, kdy byl v roce 1997 předán Hongkong Velkou Británií pod čínskou správu. Čínská administrativa měla 20 let na vytvoření mocenské základny v této oblasti. Jejím cílem je dostat Hongkong postupně do svého mocenského systému. Pekingské vedení respektuje západní způsob života v HK, protože kdo si hraje, nezlobí. Připustí, ať si zde užijí ještě pár desetiletí osobní svobody. Ale s velkou podmínkou: Ať se nepletou do pekingské politiky a vůbec ať si nedovolí vykřikovat něco o samostatnosti HK. Historickou úlohou lidí v Hongkongu je vydělávat pro Čínu peníze a bavit se. Jiný politický mandát nemají. Tím je naplněna odměřená míra demokracie daná dohodou o jedné Číně a dvou systémech civilní správy. Mnoho lidí v HK to pragmaticky pochopilo. Ve druhé polovině roku 2019, když probíhaly devastační demonstrace, tamní vláda oznámila, že ČLR zjednodušila podmínky pro působení jednotlivců i firem z HK v Číně. Kdo chce nabídky využít, nemůže ovšem mít nic společného s demonstracemi. Ocitnout se na seznamu demonstrantů uzavírá cestu k dobrým kšeftům a kariéře v nekonečné pekingské Číně čili v Říši středu, ale i v řadě hongkongských firem. Blesk z čistého nebe Propekingská strana vytvořila letos v květnu v HK alianci na podporu zákona o národní bezpečnosti a otevřela 5 400 pouličních stánků a webovou stránku. Za pouhých osm dnů shromáždila více než 2,9 milionu podpisů na podporu nových pekingských právních předpisů. Neméně překvapivé je, jak protičínská opozice reagovala na připravovaný zákon o národní bezpečnosti. Na Pekingu nezávislé hongkongské noviny South China Morning Post (SCMP) popsaly 8. června 2020 v článku Hong Kong protests: one year on, with the national security law looming, has the anti-government movement lost? smutek snášející se na hongkongskou opozici. Článek přinesl svědectví několika mladých demonstrantů převážně ve věku 14 až 16 let, kteří zjistili, že svolávání demonstrací jaksi vázne. Demonstranti z minulého roku nikde neviděli své dosavadní spolubojovníky. Byli nepříjemně překvapeni, že jejich kdysi impozantní pozice se dramaticky zmenšila, dynamika protestů se ztratila. Stejně depresivní pohled popsaly i dvě reportérky v článku o demonstraci v HK navečer 9. června 2020 v den prvního výročí začátku protičínských demonstrací. Popsaly například, že devatenáctiletý student přišel demonstrovat, protože „pokud nebudeme pokračovat v protestech, nebudeme mít šanci protestovat po schválení zákona o národní bezpečnosti… Takže, pokud teď nevyjdu ven, nebudu mít šanci vyjít v budoucnosti.“  Od června 2019 policie zatkla 8 981 osob ve věku mezi 11 až 84 lety. Obviněno bylo 1 749 osob, z toho 100 již bylo odsouzeno. Nejméně 13 protestujících bylo uvězněno na sedm dnů až čtyři roky za držení útočných zbraní na veřejném místě, poškození majetku a účast na nepokojích. Chytrému napověz… Když koncem října 2019 skončilo plenární zasedání Ústředního výboru Komunistické strany Číny v Pekingu, nikdo nevěnoval pozornost komuniké vyzývajícímu k přijetí opatření k „vytvoření řádného právního systému a vynucovacího mechanismu pro zajištění národní bezpečnosti ve zvláštních správních regionech“. Hongkong v textu nebyl zmíněn a málokdo četl mezi řádky, takže tato informace zapadla bez povšimnutí. Demonstranti v HK proto netušili, že rozhodnutí přijatá v Pekingu budou mít dalekosáhlé důsledky. Nejen v Hongkongu nečekali, že byl vydán souhlas k tvrdšímu postupu. Například Haló noviny 29. října 2019 uvedly: „V Pekingu včera začalo plenární zasedání Ústředního výboru Komunistické strany Číny, které se podle odborníků citovaných agenturou AP vyhne kontroverzním bodům. Nečeká se proto … (ani) debata o neutichajících protestech v Hongkongu…“ Opozice v HK doufala, že v roce 2020 bude pokračovat v opotřebovacím boji s pročínskou vládní administrativou. Místo toho přišel šok. Náhle si uvědomili, že stojí proti neporazitelné státní mašinérii, která kolem opozice v HK vystavěla velkou čínskou zeď ze zákona o národní bezpečnosti. V citovaném článku jeden z demonstrantů říkal, že zákon o národní bezpečnosti najednou přišel jako blesk z čistého nebe. „Když jsem se svými přáteli hovořil o nejhorším scénáři, byli jsme si jisti, že by Peking násilně nezasáhl proti protestům povoláním Lidové osvobozenecké armády do města,“ řekl mladý demonstrant a dodal: „Ale nikdo z nás si nemyslel, že přijde něco horšího než čínské vojsko.“ Demonstranti si zvykli, že bojovali v ulicích proti zákonům, které se jim nelíbili v roce 2003 a 2019, a úspěšně. Ale jakmile bude zákon o národní bezpečnosti v Pekingu schválen, zařadí se do přílohy III. základního zákona Hongkongu, což znamená, že nabude účinnosti, aniž by musel být odsouhlasen zákonodárci města. Potom mohou čínští agenti pevniny a jejich instituce působit ve městě oficiálně. Ne, že by v HK již nebyli, ale zatím neoficiálně, neviditelně. Doplatili na svou přezíravost? Demonstranti v roce 2019 brali ničení hongkongské infrastruktury jako boj za demokracii a chtěli v roce 2020 po opadnutí koronavirových omezení pokračovat. Vůbec nedomysleli, že guerilovým vandalismem donutili pekingský režim jednat. Ale ne brutální silou. Dr. Edmund Cheng Wai, politolog z City University, který prováděl o demonstracích ve druhé polovině roku 2019 terénní studie, uvedl, že šok ze zákona o národní bezpečnosti byl částečně způsoben tím, že mladí v HK nechápali myšlení ústřední vlády a ještě méně měli zájem se o něm více dozvědět. Podle politologa dokonce i mezi studenty vysokých škol nebyly kurzy čínské politiky populární a místo znalosti problematiky si vystačili s přezíravostí. A dodal: „Mnozí si proto mysleli, že Peking neudělá nic takového vůči Hongkongu, když to jsou finanční plíce země." Cheng vyjádřil pesimismus nad budoucností hnutí například v důsledku zvýšeného právního rizika a únavy z protestů, které nakonec nevedly k žádným hmatatelným úspěchům. Ale nejdůležitější je, že na rozdíl od předchozích kontroverzí, v nichž byla hlavním cílem hongkongská vláda, za novým zákonem je Peking, jenom s okrajovou účastí hongkongské městské správy, takže proti komu bojovat? Nepokoje budou ze setrvačnosti pokračovat. Jako ze setrvačnosti pokračuje i významná pozice Hongkongu. Ale čínské administrativně-ekonomické kroky směřují k tomu, aby zesílil v mezinárodním i vnitřním obchodu význam dalších pobřežních enkláv. Význam Hongkongu nejpozději do 10–15 let klesne na význam srovnatelný například s Šanghají. Nevěříte?

Čas načtení: 2020-05-25 11:12:01

Karlovarský festival připravil přehlídku 16 filmů, které se budou promítat po celé republice

Ve dnech 3. až 11. července se v kinech v celé České republice uskuteční filmová přehlídka TADY VARY ve vašem kině, kterou připravil organizační tým MFF Karlovy Vary. Je mezi nimi například dokument o zpěvákovi Žbirkovi nazvaný Meky či tři filmy z festivalu ve Sundance. Ve chvíli, kdy bylo definitivně rozhodnuto, že 55. ročník MFF Karlovy Vary proběhne s ohledem na opatření vlády souvisejícími s šířením koronaviru až v roce 2021, mělo programové oddělení MFF KV již vybranou řadu zajímavých titulů do festivalového programu. Vznikla tedy myšlenka rozšířit tradiční pofestivalovou přehlídku Vary ve vašem kině a nabídnout ji jako ucelený programový blok kinům po celé České republice v termínu, kdy měl původně probíhat letošní ročník karlovarského festivalu, tedy 3. až 11. července.  „Protože v letošním roce s ohledem na situaci nemohou diváci na festival do Karlových Varů, rozhodli jsme se, že přivezeme alespoň část festivalu za nimi. Je to takové naše poděkování návštěvníkům, hostům a filmovým nadšencům, kteří každoročně vytvářejí ve Varech skvělou festivalovou atmosféru. Těší nás obrovský zájem kinařů, k přehlídce TADY VARY ve vašem kině se připojila téměř stovka kin, což je ohromné. Věřím, že se nám společně podaří nabídnout divákům nejen skvělé filmy, ale i kousek tradiční festivalové nálady,“ říká prezident MFF KV Jiří Bartoška. Přehlídka TADY VARY ve vašem kině nabídne 16 filmových titulů, uváděných jednotně ve dvou představeních denně ve všech zúčastněných kinech (jejich přehled najdete ZDE), s výjimkou zahajovacího a zakončovacího dne, kdy proběhnou pouze večerní projekce. Představení budou koncipována ve festivalovém duchu, budou doplněna odbornými úvody přenášenými on-line do sálu, do vybraných míst se chystají rovněž osobní delegace.   Promítané filmy Bez zvláštních znamení / Sin Señas Particulares Mexiko / Španělsko, 2019, 97 min, režie: Fernanda Valadez Magická, ale nevyzpytatelná krajina severního Mexika pohřbila nejeden sen o lepším životě. Nejhoršího se obává i Magdalena, jejíž syn znenadání zmizel na cestě do Spojených států. Vydává se proto na stovky kilometrů dlouhou pouť k hranicím, všem nebezpečím navzdory. Jenže teritorium, kde panuje samovláda kartelů, lze opustit jen stěží… Mysteriózní thriller o násilím zmítané zemi získal Cenu diváků na prestižním festivalu Sundance.   Ema Chile, 2019, 107 min, režie: Pablo Larraín Co je silnější, láska k dítěti, nebo k partnerovi? Co když je člověk přinucen se nad povahou lásky pozastavit? Ema bere otěže života pevně do svých rukou a je odhodlána bít se za to, po čem její srdce touží. Nebezpečně smyslný, vzdorně emancipovaný i poutavě taneční je v pořadí osmý snímek chilského režiséra Pabla Larraína, který tepe v rytmu provokativního reggaetonu.   Honey Boy USA, 2019, 94 min, režie: Alma Har'el Dvanáctiletý Otis je dětský herec, kterému asistuje jeho otec James, kdysi profesí klaun a zároveň alkoholik s problémy se zákonem. Strhující, bolestivě upřímný a hořce humorný popis komplikovaného vztahu otce a syna tvoří jádro opěvovaného nezávislého hitu loňského podzimu. Autorem výrazně autobiografického scénáře je kontroverzní herec Shia LaBeouf, který rovněž propůjčil svůj nesporný herecký talent postavě Jamese, v níž se zrcadlí jeho vlastní otec.   Jalda, noc odpuštění / Yalda, la nuit du pardon Francie / Německo / Švýcarsko / Lucembursko / Libanon / Írán, 2019, 89 min, režie: Massoud Bakhshi Reality show, která doslova mění život. Mladičká Maryam je odsouzená k trestu smrti za vraždu manžela. Její poslední nadějí na záchranu je odpuštění v přímém přenosu, od kterého dělí dívku jen pár přestávek na reklamu. Vítězný film ze Sundance vznikl na motivy skutečných událostí.   Jsme jedné krve / Kød & Blod Dánsko, 2020, 88 min, režie: Jeanette Nordahl Když Ida přijde o matku, je svěřena do péče své tety, žijící se třemi dospělými syny. Nový domov je prosycen bezmeznou láskou, vzájemnou pospolitostí a loajalitou, mimo něj však na rodinu dopadá stín nelegálních činností. Zralý debut, uvedený na Berlinale, předkládá potemnělou studii toxických vztahů a výmluvně ilustruje, že své příbuzné si zkrátka nevybíráme.   Kubrick o Kubrickovi / Kubrick par Kubrick Francie / Polsko, 2020, 72 min, režie: Gregory Monro O filmografii Stanleyho Kubricka byly popsány stohy papíru a natočena řada dokumentů, sám gigant světové kinematografie však během své kariéry mnoho rozhovorů neposkytl. Výsledkem unikátního přístupu, který Kubrick opakovaně umožnil význačnému francouzskému kritikovi Michelu Cimentovi, byly hodiny audionahrávek s interview, jež tvoří základ Monroova originálního portrétu tvůrce filmů jako 2001: Vesmírná odysea, Barry Lyndon nebo Mechanický pomeranč.   Luxor Egypt / Velká Británie, 2019, 85 min, režie: Zeina Durra Britská lékařka Hana přijíždí do egyptského Luxoru načerpat síly a odpočinout si od psychicky náročné práce ve válečné zóně. Po letech zde potkává archeologa Sultana. V kulisách starověkého města, kde se minulost jeví stejně živá jako přítomnost, přichází konfrontace s dávnými rozhodnutími i dlouho potlačovanými emocemi. Niterný atmosférický snímek s charismatickou Andreou Riseborough v roli Hany soutěžil na letošním Sundance.   Meky Česká republika / Slovenská republika, 2020, 80 min, režie: Šimon Šafránek Miro Žbirka, kterému všichni říkají prostě Meky. Jeho jméno a hity znají všichni, Žbirku samotného a jeho skutečný život zná ale málokdo. Přitom se podobá skvělé písni, má strhující příběh, tempo, emoce a překvapení. Energický filmový portrét Meky představuje populárního zpěváka z těsné blízkosti, zcela otevřeně a upřímně, v nečekaných souvislostech i s humorem. Žbirkovu zpověď doplňují současné záběry koncertu v Londýně i rozsáhlý archivní materiál. Film natočil Šimon Šafránek, který za svůj předchozí dokument King Skate získal Českého lva.    Mogul Mauglí / Mogul Mowgli Velká Británie, 2020, 90 min, režie: Bassam Tariq Raper Zed se rozhodne před odjezdem na první mezinárodní turné strávit pár dní s rodinou. Návrat do tradiční pákistánské kultury ho zaskočí svou intenzitou, o to víc, že se u mladého hudebníka začnou objevovat zvláštní zdravotní problémy. Riz Ahmed (Čtyři lvi, Jedna noc) v hlavní roli beaty nabitého dramatu o hledání vlastních kořenů.   Na palubu! / À l'abordage Francie, 2020, 95 min, režie: Guillaume Brac Měla to být jednorázová spolujízda, ale všechno se zkomplikovalo už v Paříži, kde místo očekávaných slečen obsadili sedadla Edouardova auta zavalitý dobrák Chérif a hovorný frajírek Félix… Neokázalá komedie o síle nečekaného přátelství, plachých romancích a bolestivých ranách, které se v žáru horkého léta buď rychle zahojí, nebo už nikdy nezmizí.   Než skončí léto / Babyteeth Austrálie, 2019, 117 min, režie: Shannon Murphy Život je krásný i proto, že se nedá naplánovat. Když se šestnáctiletá Milla zamiluje do průšviháře Mosese, je to pro její rodiče noční můra. První setkání s láskou ale probouzí v nemocné Mille novou chuť do života a její energie a touha objevovat brzy otočí celou rodinu vzhůru nohama. S lehkostí a originálním humorem vyprávěné australské drama se stalo diváckým hitem festivalu v Benátkách.   Proxima Francie / Německo, 2019, 107 min, režie: Alice Winocour Astronautka Sarah (Eva Green) se připravuje na roční pobyt na oběžné dráze. Jako jediná žena ve vesmírné misi „Proxima“ podstupuje psychicky a fyzicky náročný trénink, zatímco pečuje o svou milovanou sedmiletou dcerku Stellu. Strhující příběh matky a dcery má navzdory netradičnímu prostředí univerzální téma: hledání rovnováhy mezi osobními sny a rodičovskou láskou.   Tajný agent / El Agente topo Chile / USA / Německo / Nizozemsko / Španělsko, 2020, 84 min, režie: Maite Alberdi Když vyšetřovatel Rómulo zveřejní v novinách pracovní nabídku pro seniory, třiaosmdesátiletý vdovec Sergio po ní ihned skočí. Jeho úkolem je stát se špionem v domově důchodců, kde má dohlížet na starou matku Rómulovy klientky, která zaměstnance ústavu podezřívá z týrání. Chilský dokument, uvedený na Sundance, balancuje na pomezí špionážní komedie a intimní observace stáří, jež je plné soucitu, ale i osamění.   Teplouš / Moffie Jihoafrická republika / Velká Británie, 2019, 104 min, režie: Oliver Hermanus Jižní Afrika, rok 1981. Všichni chlapci starší šestnácti let musí povinně nastoupit dvouletou vojenskou službu a výjimku nemá ani Nicholas. Ten ale brzy zjišťuje, že pro něj bezprostřední hrozbu nepředstavuje ani tak ozbrojený konflikt, jako náklonnost k jednomu z vojáků. Drama z produkce Erica Abrahama, držitele Oscarů za filmy Kolja a Ida.   Zlovolné historky z předměstí / Favolacce Itálie / Švýcarsko, 2020, 98 min, režie: Fabio D’Innocenzo, Damiano D’Innocenzo Předměstí Říma klame tělem. Úhledné plůtky oddělují pečlivě střižené trávníky, zatímco letní idylou probublávají lidské frustrace toho nejhrubšího zrna. Sebejistě zrežírovaný film, ke kterému nelze zůstat chladný, vypráví s nadsázkou o neurotických otcích, lhostejných matkách a dětství, které rozhodně není nevinné. Sžíravá vize zkaženého lidství získala Stříbrného medvěda za nejlepší scénář na Berlinale.   Zumiriki Španělsko, 2019, 122 min, režie: Oskar Alegria Uprostřed řeky kdesi v Baskicku byl ostrov, místo nezapomenutelných dětských zážitků filmaře Oskara Alegrii. Bájný prostor spojený s jeho blízkými, především otcem, který jej zachytil na rodinný film. Originální tvůrce s šarmantní živočišností a specifickým smyslem pro humor se po několika desítkách let vrátil na břeh řeky a v dobrovolné samotě dřevěné boudy strávil čtyři měsíce natáčením fascinujícího dokumentárního deníku poustevníka toužícího zastavit čas a zhmotnit nostalgii po dávných letech.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-17 13:36:06

Čínská zkušenost s koronavirem: od Wu-chanu k pandemii

Stejně jako každá nová závažná nemoc zasahující značnou část populace, je COVID-19 předmětem intenzivního vědeckého výzkumu, občanských a politických reakcí, mediálního zájmu a nesčetných dalších diskusí, které se snaží zjistit o nemoci a jejím šíření co nejvíce informací. „Souhlas a přitakání – čím se od sebe liší? Dobré a zlé – jaký je mezi nimi rozdíl? Avšak: čeho se lid hrozí, Toho se nelze nehrozit.“ Lao-c’, O tao a ctnosti (překl. B. Krebsová, DharmaGaia, Praha 2003, s. 69). Nemoc způsobená novým koronavirem (SARS-CoV-2) byla oficiálně poprvé identifikována v čínském městě Wu-chan s 11 miliony obyvatel v provincii Chu-pej v prosinci 2019 a pojmenována Světovou zdravotnickou organizací (WHO) jako COVID-19 v únoru 2020. Počátek a původ nemoci jsou stále předmětem vědeckého výzkumu. Rostoucí křivku zasažených virem se v Číně podařilo stabilizovat ve druhé polovině února 2020 s uváděnými údaji mírně nad 80 tisíci infikovanými případy a počtem obětí přes tři tisíce osob. Ke 13. dubnu bylo uváděno celosvětově více než 1,9 milionu nakažených a více než 119 tisíc obětí, z toho v Číně bylo hlášeno registrovaných 82 160 nakažených a 3 341 obětí (www.worldometers.info/coronavirus/). Největší výpovědní hodnotu mají tato čísla hlavně vzhledem k možnosti sledovat vývojové trendy a porovnávat metody výpočtů, ať už v národním rámci či v globální komparaci. Zjišťování, kolik lidí má nemoc bez příznaků, se stává předmětem výzkumu v řadě zemí světa a bude záležet na míře testování, úspěšné identifikaci a registraci postižených. Antivirová opatření Koronavirová pandemie je závažný problém, jenž vyžaduje respekt k lidským životům a snahu o omezování projevů paniky, běžných sporů a xenofobních a rasistických projevů. Vzhledem k záplavě často protichůdných mediálních informací je vhodné nejprve popsat stručně jednotlivé realizované klíčové organizační kroky podle hlavních dostupných zdrojů, což přinejmenším umožňuje mapovat sled přijatých opatření. Jelikož byla nemoc čínskými lékaři identifikována jako dosud neznámá choroba s příznaky podobnými chřipce či zápalu plic, vyžádala si nejprve určitý čas pro její přesnou detekci a potvrzení. V prosinci došlo k prvním upozorněním na podezřelé výskyty a na polemiku o tom, zda se jedná o novou nemoc a jak je nebezpečná. Nastala šetření různých případů a následně byly tři případy nemoci oficiálně zkoumány oddělením respirační a kritické péče v nemocnici provincie Chu-pej pro integrované tradiční čínské a západní lékařství. Epidemiologická vyšetření byla nemocnicím a střediskům pro kontrolu a prevenci nemocí v městě Wu-chanu a v provincii Chu-pej nařízena od 29. prosince 2019. Městský zdravotnický výbor ve Wu-chanu vydal urgentní oznámení o léčbě pneumonie neznámé příčiny 30. prosince, přičemž tím byly zahájeny práce odborníků z dalších oblastí. Světová zdravotnická organizace a různé země začaly dostávat pravidelné informace od 3. ledna 2020 včetně evropských zemí a USA. Poté 7. ledna čínské zdravotnické instituce potvrdily, že nový koronavirus byl spojen s případem na trhu ve Wu-chanu. Čínské centrum pro kontrolu a prevenci nemocí oznámilo pět celých genomových sekvencí nového koronaviru Světové zdravotnické organizaci a dalším zájemcům na webových stránkách 11. ledna. Virus se dostal do dalších zemí, například první oficiálně potvrzený případ COVID-19 v USA byl zaznamenán 20. ledna. V Číně se postupně činila různá antivirová opatření a 23. ledna bylo zcela uzavřeno město Wu-chan s přísnými opatřeními. Přestože jsou udávány ještě další různé údaje, nemění podstatně základní časový vývoj událostí včetně skutečnosti, že oproti Číně, v níž epidemie propukla, měly evropské země, USA a další země výhodu, že se jim dostalo informací o problému předem. Nicméně vždy budou existovat vzájemné požadavky zemí, aby se informovaly lépe a více, což je možné oboustrannou spoluprací vylepšovat. Nejde však pouze o informace ale hlavně o vzájemnou pomoc při zachraňování životů a zdraví lidí. Globální pandemie Souhrnně lze říci, že zásadní opatření byla přijata v lednu 2020 poté, kdy se postupně ukázaly odlišné závažné příznaky a schopnost nemoci se v lidské populaci rychle šířit (virulence). Když nemoc začala postihovat stále více osob, byla zavedena restriktivní opatření zamezující přenosu viru a město Wu-chan a okolní tři města v provincii Chu-pej byla uzavřena. Zároveň s rychle narůstajícím počtem případů byla posílena zdravotnická infrastruktura intenzivní výstavbou několika specializovaných nemocnic a povoláním zdravotníků, hygieniků, dobrovolníků, policie a armády. Nešťastný byl ale souběh s tím, že Wu-chan před uzavřením opustilo mnoho lidí. Jak potvrdila Světová zdravotnická organizace, Čína poskytla odborníkům z celého světa velké množství odborných informací a zkušeností včetně popisu genomu koronaviru, který je důležitý pro vývoj vakcíny. Mezitím se však nákaza rozšířila do mezinárodního prostoru (asijských zemí, Evropy, na Blízký východ, USA ad.), kde způsobila řadu reakcí: od počáteční přezíravosti k panice, od přijetí přístupu divokého „promořování“ s cílem získat „kolektivní imunitu“ přes řízené zmírňování postupu (mitigation) až po aktivní potlačování (suppression) spojené se snahou nepřetížit zdravotnický systém i možnosti dané společnosti a omezit a oddálit šíření viru, než bude dostupný lék a vakcína. Jelikož byla Čína první zemí, v níž se koronavirus rozšířil, volba čínských antivirových opatření sloužila jako model, který byl vystaven testu, zda uspěje, nebo ne. Ostatní země se mohly mezitím částečně připravit na šíření viru a rozhodnout se pro vhodná opatření. Čínská vláda přijala velmi restriktivní opatření včetně domácí karantény, povinného nošení roušek a respirátorů, zavření obchodů, zastavení části průmyslové výroby apod. Čína, podobně jako řada dalších zemí ve východní a jihovýchodní Asii, má zkušenost s nebezpečnými nemocemi z dávnější minulosti i z nedávné doby. Jestliže se epidemie ve středověku šířily z Číny směrem do Evropy (a naopak) často celá léta, pak v současné době, kdy je svět propojen díky vysoké mobilitě osob, mezinárodnímu obchodu a obecně celosvětové provázanosti, nastává šíření nemocí v řádu dní až týdnů. Je patrné, že východoasijské země byly na epidemii lépe připraveny než Evropa nebo USA i v důsledku předchozí zkušenosti především s nemocí SARS (Severe Acute Respiratory Syndrome, syndrom náhlého selhání dýchání, v letech 2002–2003) způsobenou také virem ze skupiny koronavirů (zasáhla téměř deset tisíc lidí se smrtností přibližně 10 procent). Tyto země se s epidemií zatím relativně úspěšně vyrovnávají díky vládním opatřením, organizovanosti velkého množství lidí, disciplíně a pochopení mechanismů šíření nemoci, a to v některých případech i bez plošné karantény doprovázené výrazným pozastavením veškerého života i celé ekonomiky. V Evropě a Severní Americe byly SARS, ebola, virus zika a jiné nakažlivé nemoci brány spíše jako vzdálené nemoci. Čína a další východoasijské země patrně dokázaly využít nových digitálních technologií pro monitoring a šíření nemoci. To jim umožnilo cílenější boj s nemocí. Co se týče USA, Centrum pro kontrolu a prevenci nemocí a velvyslanectví USA vydaly 7. ledna oznámení, aby lidé necestovali do Wu-chanu, tj. třináct dní před oficiálním oznámením prvního případu koronaviru v USA. Na konci února hodnotil prezident Trump riziko nemoci pro USA stále jako nízké a ještě v březnu byl optimistický. Koronavirus, rasismus a ideologická válka Koronavirová pandemie se stala rovněž podnětem pro vznik několika hypotéz, případně až sporných dohadů. Podle jedné z nich virus pochází z wu-chanských laboratoří. Podle jiné dle informací CNN jde o virus spojený se sportovci americké armády na sportovních armádních hrách ve Wu-chanu v říjnu 2019. Zatím je však většinou přijímán vědecky podložený názor, že koronavirus prošel přirozeným evolučním vývojem a nebyl vytvořen uměle v laboratorních podmínkách.   S expanzí nákazy se projevují i snahy využít epidemii pro rozpoutání ideologické války. Zaznívají označení jako „čínský virus“, kdy se projevují xenofobní a rasistické předsudky a vyvolávání nenávisti a násilí vůči lidem z Číny a Asie obecně, jak ukázaly nedávné případy v Evropě i USA. Pandemie ale může zasáhnout každého a nezná etnika nebo hranice. Světová zdravotnická organizace už v roce 2015 a letos opět důrazně doporučila nespojovat konkrétní nemoc s nějakou lokalitou, zemí nebo regionem, protože to vede ke stigmatizaci a obviňování komunit daných oblastí, ačkoli se každý může stát jejich obětí. V této souvislosti je třeba naopak ocenit zásilky pomoci s antivirovými pomůckami, které zasílají různé země. Deglobalizace nebo počátek lepší planetární spolupráce? Náhlé zastavení nebo utlumení masivních toků lidí, zboží a na druhou stranu zrychlení digitalizace, přenosů informací a komunikačních dovedností, elektronického obchodování (e-commerce), práce na dálku apod. vyvolává v Číně i v dalších zemích světa řadu otázek po důsledcích těchto efektů. V různých zemích mohou o práci přijít patrně desítky až stovky milionů lidí. Pravděpodobné budou dočasné deglobalizační trendy, v některých odvětvích může dojít ke zdravé relokaci a posílení místních komunit, nicméně stále bude svět velice globální v porovnání se stavem například před čtyřiceti ale i dvaceti lety. Bez celosvětové spolupráce nebude možné účinně čelit planetárním problémům a rizikům – včetně epidemií a pandemií. Pandemie koronaviru je závažným globálním problémem, který se týká života, bezpečnosti a zdraví všech lidí.   Článek patří do série deseti textů, které se na koronavirovou pandemii nezaměřují z lékařského hlediska, ale z perspektivy toho, jak pandemie komplikuje život společnosti a politiky. Sledují především vládní opatření ve významných makroregionech světa a reakce na ně ve společnosti. Všechny články jsou dopsány do jednoho data, konkrétně do Velikonočního pondělí 13. dubna 2020, aby bylo možné učinit si v jeden čas srovnávací představu o vývoji koronavirové pandemie po více než čtvrt roce ve světě. Autory článků jsou členové Centra globálních studií a jejich externí spolupracovníci. Za prezentovaná stanoviska odpovídají jednotliví autoři. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-11 10:15:02

Stanislav Bukovský: Ti, co jen vysedávají v kavárnách a s obyčejnými lidmi nepřijdou do styku, se těžko naučí mluvit normálně

Stanislav Bukovský (*13. 4. 1944) sbírá vzpomínky pamětníků na 1. a 2. světovou válku a domácích i zahraničních odbojářů. Něco publikoval v periodiku Národní osvobození a v roce 2010 vydal Plzeňský kraj knihu Svědectví pamětníků druhé světové války, kde má příspěvky Nepolapitelný Jan (o Janu Smudkovi) a Čekání na smrt. V letech 2014 a 2016 mu dvakrát vyšla publikace Příběhy z války. V roce 2015 práce Bojovali za nás. Ke stému výročí výbuchu bolevecké muničky vytvořil knihu Plzeň a Bolevec za Velké války (2017) a 2018 následovaly publikace Vlastenecká obec Chrást – odboj za německé okupace českých zemí v době druhé světové války a Josef Soběslav Bukovský – účastník odboje v době okupace českých zemí nacistickým Německem (ta je o Stanislavově otci). V edici Ulita mu nakladatelství Pro libris vydalo v roce 2014 knížku O (ne)nápravě věcí veřejných a v roce 2016 vydal jako Kalendář plzeňský své Pohádky. S Antonínem Lněničkou navíc bibliofilsky zveřejňovali Stanislavovy texty s Antonínovými ilustracemi: v roce 2006 básně Člověče nezlob se, v roce 2015 Pohádky, v roce 2016 Bajky, v roce 2018 dílo František Kořínek – americký rychlozazdívač cihlářských pecí a v roce 2019 to byla již pátá bibliofilie Proměny. Měsíčník PLŽ, vydávaný Knihovnou města Plzně, zveřejnil během let řadu příspěvků Stanislava Bukovského a on přispěl kapitolou do knihy Moje republika 1918–2018 vydané Střediskem západočeských spisovatelů (2018). Do třetího dílu Dějin města Plzně (2018) napsal stať o domácím odboji a pro Plzeň jako takovou připravil přes 40 výstav o historických událostech a významných osobnostech.   Jsi muž více profesí. Výtvarník, člen Střediska spisovatelů, kurátor výstav, sběratel, autor faktografických knih, historik. A také čtenář. Z dětství samozřejmě znám Verna a jinou dobrodružnou literaturu, ale mnohé se dřív nedalo jen tak sehnat. A když už jsme začali o tomhle, loni zemřel můj přítel, doktor Miroslav Tícha. Dříve bydlel v Plzni, pak v Praze i ve Starém Plzenci, kde trávili s manželkou každé léto. Byl to nesmírný vzdělanec a majitel rozsáhlé knihovny. Právě on mi kdysi dávno půjčoval knihy, které vyšly jen před válkou a tehdy ještě ne znovu. Například Odyssea, Dubliňany, Portrét mladého umělce od Jamese Joyce. Čítal jsem také knihy o válce a mám rád i jiné, od Franze Kafky či Ladislava Klímy. Taky k těm se ale za mého mládí nebylo snadné dostat. V oblibě mám i klasiky, jakými byli Rais, Baar nebo Ota Pavel.   Dnes už čteš méně? Možná. Víš, mám rád Boženu Němcovou a hlavně Babičku. Udivuje mě, že čeština v její době byla v útlumu a ona najednou začala psát tak, že dodneška se člověk nestačí divit.   Pokyn shůry. Asi to bylo spíše tím, že poslouchala, jak lidé mluví. Protože ti, co jen vysedávají v kavárnách a s obyčejnými lidmi nepřijdou do styku, se normálně mluvit těžko naučí. To dovedli i Hašek nebo Hrabal. Pracoval jsem delší dobu v cihelně a dodneška vzpomínám, jak trefně a poeticky, byť neslušně, se tam lidé dokázali mezi sebou bavit. Chvílemi to byly až básně, dokonce některé průpovídky se rýmovaly. Němcové pomohl její styk se vzdělanci; tuším, že Nebeský jí dával stylistické lekce. Nakonec patřila mezi ty nejlepší.   Co tví oblíbení zahraniční autoři? Hemingway a Remarque byli pro mě v raném mládí zjevením. Předtím jsem četl knihy o válce hlavně od ruských autorů jako Tolstoj, Šolochov, Někrasov, Erenburg, Alexandr Bek. Včetně tendenčně kýčovitých. Za mého dětství byly knihovny plné knih ruských autorů a četl jsem je rád, hlavně ty od klasiků ruské literatury. Později mě ohromila Rudá jízda od Isaaka Babela a pro srovnání jsem si přečetl taktéž Rudou jízdu od maršála Buďonného.   Kdo z nich z toho vychází lépe? Pochopitelně ten první. Ale pak se objevily knihy západní provenience, také jsem je četl s chutí. Předtím byl dostupný London, Twain... Hemingway, to už byla vzácnost, těžko se sháněl. Půjčovali jsme si navzájem, kdo co měl. Ale za pár let už nebyl problém sehnat cokoliv od Hemingwaye, Steibecka, Faulknera... A přišla Hellerova Hlava XXII a mnoho dalšího, ale o válce stejně dokázal napsat jednu z nejlepších knih Jaroslav Hašek. Švejka a Babičku si občas přečtu: kdo ví, pokolikáté už!?   A jak ses stal výtvarníkem? Odmalička jsem si kreslil. Kromě toho, že jsem se v mládí také intenzivně věnoval sportu. Táta byl nesmírně technicky zdatný, až vynálezce, a byl by chtěl, abych ho v tom následoval. Byl i velmi sečtělý a výborný hudebník i sváteční malíř a v mládí sportovec. Občas mě nechal na jím rozmalovaný obraz někde něco namalovat. Za války byl zavřený za protinacistický odboj a měl pak podlomené zdraví. Když mi bylo dvanáct let, musel odejít do invalidního důchodu. Naše rodina se octla v dluzích. Táta rozhodl, abych šel na strojnickou průmyslovku. Po jejím dokončení jsem se stal konstruktérem ve Škodovce, ale přesto jsem se celý život paralelně věnoval výtvarné tvorbě. Výtvarné vzdělání jsem si doplnil samostudiem, seznámil jsem se s některými výtvarníky a leccos od nich pochytil. V dětství jsem chodil do LŠU a Lumír Topinka tam učil své žáky nejen umění, ale také řemeslo. Podle mého mínění to byl dobrý pedagog.   Mě Topinka učil malovat rok, když jsem byl dítě. Na které další výtvarníky rád vzpomínáš a kteří byli a jsou tvými přáteli? V mládí jsem chodil do výtvarného kroužku, který měl základnu v ateliéru pod střechou Měšťanské besedy. Vedl to tam malíř Emil Seidl a sekundoval mu Ladislav Drnec. Tam jsem poznal Jirku Degla, jednoho ze zakládajících členů naší výtvarné skupiny Intensit.   Kdy vznikla? V roce 1967 při tehdejším klubu mládeže Dominik. Někteří členové již zemřeli, ale scházíme se a společně vystavujeme doposud, například loni v Doubravce. Vůdčí osobností skupiny je dodnes Antonín Lněnička, teoretikem byl již nežijící František Trčka. Po prověrkách, při nichž se hodnotila loajalita k režimu v krizovém roce 1968, jsem byl nucen opustit Škodovku, a právě Františku Trčkovi se podařilo dostat mě v roce 1973 jako výstavního technika na Plzeňské výstavnictví, kde tehdy ve stejné funkci pracoval. Roku 1977 Antonín Lněnička založil Keramické středisko při cihelně v Plzni-Černicích. Přizval mě ke spolupráci. Vyráběli jsme tam spolu keramické artefakty, především na hrady a zámky a převážně podle zadání tehdejšího zahradního architekta Krajského střediska státní památkové péče inženýra Karla Drhovského. Keramické středisko zaniklo začátkem devadesátých let a od roku 1992 jsem výtvarníkem na volné noze. Během života jsem se přátelil s mnoha výtvarnými umělci a navštěvoval je v ateliérech. Například nadšeného regionálního patriota a historika, malíře a grafika Vladimíra Havlice; protinacistického odbojáře a po válce opět pronásledovaného, originálního malíře a bodrého vypravěče Vladimíra Modrého; v normalizaci zavrženého, noblesního malíře Jiřího Kovaříka; talentovaného Zdeňka Živného; normalizací též postiženého sochaře a řezbáře Václava Kašpara v Žákavé, organizátora proslulých dřevěných seminářů, jichž se účastnili i někteří páni profesoři z Prahy nebo malíře a restaurátora Miroslava Zikmunda. V jeho ateliéru se člověk octl jakoby v jiném světě. Kromě malířů tam chodili nejrůznější osobnosti, jako třeba parapsycholog, astrolog, jasnovidec, grafolog. A lidé, kteří prošli z politických důvodů kriminálem. Po vstupu do jeho ateliéru mohl mít člověk dojem, že se octl v době alchymistů a dávných mystiků a kumštýřů. Myslím, že by se tam líbilo i Františku Kupkovi. Tyto ateliéry a jejich mimořádní majitelé na mě působili značně inspirativně. Začátkem let sedmdesátých jsem založil tzv. Album největších umělců světa všech dob a manželé Kocourkovi mi pro něj nafotografovali umělce pocházející vesměs z Plzně a okolí. V jubilejním roce 2018 byly zvětšené fotografie vystaveny v Západočeské galerii.   Nestane-li se nic horšího, stát bude podle zákona uhrazovat ztráty, které lidem vznikly kvůli vyhlášení zvláštnímu stavu za pandemie. Zvýší se patrně daně a možná se budou tisknout peníze... To je taky jedna z věcí, co mi vrtá hlavou. Stát se samozřejmě ještě víc zadluží. Ale nevím, kde se berou peníze, co si je státy napůjčovaly a ještě napůjčují. Všechny jsou zadlužené a ty nejbohatší, jako USA či Japonsko, jsou zadlužené nejvíc. Američané prý dluží hlavně Číně, ale Čína je taky zadlužená. Všichni jsou nakonec zadlužení a dluhy se nedají splatit. A přitom těm, co všem půjčili, ony peníze nechybí; docela dobře se bez nich obejdou a žádní lichváři nebankrotují. A začnou-li bankrotovat, státy u bank zadlužené jim pomohou. Dají jim peníze, aby si je pak zase mohly půjčit. A svět, ač je předlužený, se nehroutí. Lze si půjčovat donekonečna? Tisknou-li se skutečně nové a nové peníze, tak by svět neuvěřitelně zbohatl, kdyby v tiskárnách cenin dělali přesčasy. V USA to tak dělají. A když se to někomu nelíbí a nechce už třeba prodávat ropu za dolary, uvalí na něj sankce. Občas zasáhnou vojensky. A co je to za mocnost – USA? Vláda? Banky? A čí jsou ty banky? Bohatých Američanů, nadnárodních magnátů či mimozemšťanů? Čerti vědí.   Dost radši o tom, ať něco nechytíme! Co ty – a sport? Za mého dětství se za největší sekáče považovali ti, kteří byli nejlepší právě ve sportu, a vůbec nezáleželo na tom, jak je kdo oblečen. Dobře se učit neškodilo, ale dobře hrát fotbal a hokej, to bylo víc.   A nezlobit? To bylo mezi kamarády spíš na závadu. Ale já jsem ve fotbalu a hokeji k nejlepším nepatřil. Zato jsem v dětství a mládí řadu let provozoval tenis, řecko-římský zápas, lyžování a gymnastiku. Pak jsem se dal na rychlostní kanoistiku; tam jsem uspěl nejvíc. Mým starším partnerem byl Petr Vyleta, teď je to mimo jiné znalec díla Jaroslava Foglara. Díky němu a s ním jsem se na deblkajaku stal několikanásobným krajským přeborníkem.   Jak tuším, tvé skromné ambice tím nekončily. Ne. Měl jsem v plánu vyjet si první výkonnostní třídu, dostat se na vojně do Dukly a třeba i stoupat k vyšším metám, ale protože jsem jen krátce mohl jezdit za muže a na vojnu mě povolali místo v září už na začátku srpna, nepovedlo se mi to. Po vojně jsem už provozoval sport jen rekreačně. Na Berounku jsem s kamarády na kanoi vyrazil naposledy před deseti lety (2010), ale kde je při vodácké turistice romantika z časů mého mládí? Ani sport už není, jako býval. Ve všech jeho odvětvích, kterým jsem se věnoval, bylo na jednom z předních míst kamarádství. Vítězit je hezké, ale mít kamarády ještě hezčí; ale to dnes asi už neplatí. S kamarády z Intensitu jsme však ještě donedávna chodili na celodenní výlety do přírody.   Co ty a Plzeň? Rod Bukovských pochází z jižních Čech, po celá staletí žili mí předci až po mého dědečka Josefa Bukovského v Soběslavi. Já jsem se ale už narodil v Plzni, v rodinném domku na Slovanech, který postavil můj dědeček Jaroslav Bouška a kde žiji dodnes. Jako plzeňský patriot jsem se svými přáteli založil na začátku 90. let Spolek za starou Plzeň. Stal jsem se jeho jednatelem. Prvním předsedou byl akademický malíř Jiří Kovařík, po jeho smrti akademický malíř Vladimír Havlic a po jeho odchodu inženýr Pavel Domanický. Především v 90. letech zasáhl Spolek významně do ochrany plzeňských památek. K našemu velkému úspěchu patřilo obnovené vydávání vlastivědného časopisu Plzeňsko. Šéfredaktorem byl Vladimír Havlic. Bohužel po několika letech a stejně jako v meziválečném období zašel časopis z finančních důvodů na úbytě. Vztah mám i k širšímu regionu Plzeňska, především k Brdům a jako snad každý k Šumavě. Jako poctu Brdům a také za války popravenému básníku Karlu Vokáčovi jsem před lety namaloval cyklus dvanácti měsíců inspirovaný jeho knihou Pohádky brdských hor.   Cení si takového renesančního chlapíka vůbec svět? Byl jsem oceněn ministerstvem obrany za péči o válečné hroby, Československou obcí legionářskou za zásluhy o obnovu a šíření legionářských tradic, Krajským velitelstvím Plzeň za vzájemnou spolupráci a podporu vojenských tradic a obdržel jsem i několik dalších ocenění podobného rázu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-11 10:23:11

Desetimilionová Praha, ve které se vraždí digitální prostitutky. Ukázka z nové knihy Františka Kotlety Underground

Nejprodávanější autor české sci-fi a fantastiky přichází s novou knihou Underground, která se věnuje daleké budoucnosti. Svět v ní prošel nejen změnami politickými, ale i technologickými. Státy se rozpadly a futuristická města nabobtnala. To se stalo i Praze. Z ní je desetimilionová metropole, která žije samostatně díky pokročilé technice a v níž se lidé stále více zdokonalují díky technologickým implantátům. Praha City je šťastné město, zatímco zbytek Evropy se propadl do chaosu. Nikdo nepochybuje, že je to pravda, tvrdí to přece City News! Jenže Petr Vachten si to nemyslí. Přišel o nohu ve válce s Poláky, a když hořela Ostrava, v CN hlásili, že jeho divize táhne na Krakov. Ale ta válka už nikoho nezajímá. Stejně jako Ostrava. Protože Praha City je šťastné město. Jen v něm nějak snadno umírají lidé, kteří si to nemyslí. František Kotleta ve svém novém románu předestírá vizi možné budoucnosti, v níž se staré hodnoty zbortí a ty nové budou pevně spjaty právě se stále dokonalejší technologií. To vše v hávu noirové detektivky, kdy vysloužilý detektiv pátrá po vrahovi digitálních prostitutek. Kniha vychází 18. března.   Ukázka z knihy  * * * Praha bylo zkurvený město. Ale měl jsem ho rád. Bylo jako kulhavej pes s vyrážkou – smrdělo, rozpadalo se, fungovalo jenom občas, ale pořád v sobě mělo něco, proč jste ho nakonec se zatajeným dechem pohladili. Jasně, pak jste si museli popatlat ruce dezinfekcí, ale pořád šlo o vašeho milovanýho čokla. Taková byla i Praha na počátku zatraceného dvaadvacátého století. Vlezl jsem do metra a protlačil se davem lidí, kteří proudili ven i dovnitř – z práce, do práce, za štěstím nebo nelibou povinností. Anebo prostě byli jenom tak v pohybu, protože místo, kde skládali hlavu, smrdělo hůř než ten kulhavej pes. Narval jsem se do prvního vagonu a opřel o stěnu mezi chlápkem v tričku s nápisem „Konec už byl, jen jsme si toho nevšimli“ a paní, která vypadala, že snědla své dvě sestry i s půlkou višňového sadu. Vzhledem k tělesné blízkosti obou jsem nedokázal rozeznat, kdo z těch dvou páchne víc. Ani tahle hromada lidí mě ale neuchránila před zprávami CN, které řvaly víc, než kdyby se někdo postavil mezi tu ženskou a její denní dávku umělýho tofu.      „Setkání Rady korporací dnes proběhlo v tradičním přátelském duchu. Všichni ředitelé největších korporací se shodli, že zlepšování života obyvatel města se daří i přes občasné výpadky proud v některých čtvrtích, za které může přetížení sítě způsobené prudkým nárůstem spotřeby,“ hlásila moderátorka ve studiu.      Už jsem ji párkrát viděl. Měla krátce střižené černé vlasy, úsměv, kterým by nedokázal pohnout ani polský bojový vrtulník, a výstřih, který spíš odhaloval, než skrýval. Přes ten kousek látky na obou stranách se hladově draly ven vztyčené bradavky.      „A nyní už přepojujeme na živě vysílanou tiskovou konferenci Rady korporací, kterou před malou chvíli ukončil osobně primátor Dieter Sierbach,“ pronesla a na obrazovce se objevil stejně rozzářený ředitel VEPu Václav Dejčr.      „Myslím, že problémy s dodávkami se vyřeší v horizontu týdnů. Problém spočíval v tom, že lidé nám bohatnou a kupují si větší a silnější spotřebiče, město vzkvétá a i to přináší jisté komplikace,“ prohlásil Dejčr a kamera pak švenknula na ostatní členy Rady, kteří se tvářili, jako by se zrovna chystali na vzájemnou kuřbu. Vpravo nahoře blikal malý nápis „Přímý přenos“.      Nejspíš bych si odplivl, ale dole pod námi se choulil chrápající bezdomovec a ten chlápek fakt za nic nemohl. Naštěstí na další zastávce se tlustožena vysoukala ven a já s jistými rozpaky zjistil, že to smrděl ten kluk. Využil jsem ale mezery, překročil bezdomovce a dostal se k jedné z tyčí s inzeráty.   Prodám děti – holka pět, kluk sedm let. Poslušné a zdravé. Jen podvyživené. Stanice U-metra Kolského. Maruška Ládrová   Reformovaná Satanova církev nabírá nové členy. Satan vás potřebuje, bez něj svět lepší nebude.   Nikdo tě nevykouří jako já. Stanice U-metra Roztyly. Salon Šust.   Armáda digitálních čarodějek povstane!        Poslední papírek jsem si utrhl. Nikdo si toho nevšiml. Promnul jsem ho mezi prsty. Laciný papír, ale úhledné písmo. Tohle nepsal pologramotný kretén jako většinu inzerátů. Strčil jsem ho do kapsy a zamířil na druhou stranu vagonu. Ze CN na mě řvala zpráva o tom, že na střechách mrakodrapů krásně sněží a Praha si tak užívá krásný vánoční čas.   Digitální čarodějky při vás stojí!        Další zatracený papírek v té záplavě hlášení, proseb, výkřiků, vydírání a projevů zoufalství. Na nejbližší zastávce jsem vylezl ze dveří a zapadl do následujícího vozu. Za dveřmi mě uvítala Fay. Někdo její tvář do stěny vozu vyškrábal šroubovákem nebo možná dlátem. Přesto jsem ji hned poznal.      „Už nebudete mravenci“ inovoval někdo úryvek z jejich posledního vystoupení. Zaklekl jsem, minul dron Bezpečnosti a vypadl na své prakticky domovské zastávce.      Venku mě čekal teplý vzduch a pomalu se zklidňující ruch nočního velkoměsta. Mína měla pravdu. Digitální čarodějky nějakým podivným způsobem dokázaly oslovit střeva města. Skeptik ve mně si pomyslel, že to tak těžké nebylo – lidé chtěli věřit. Stačilo vzpomenout na všechny ty legendy o armádě duchů mrtvých městských policistů ztracených v podzemí, která bloudí tunely metra a vyjde ven, až bude Praze nejhůř. O ohnivých démonech na Petříně, o ženě, která spala s opicí, a jejich potomcích, co teď unášejí děti u stanice metra Kolbenova. Tomu všemu lidé dokázali věřit a přisoudit cokoliv, co špatného se jim v životě stalo. Ale tohle bylo přece jenom něco jiného. Tohle totiž smrdělo nadějí. A kde je naděje, tam zpravidla nebývá nic jiného než pořádný průser.      Nejhorší bylo, že ti lidé si nedokázali představit, co jsou vlastně jejich hrdinky ve skutečnosti zač – jen potetované pověrčivé šlapky pro večírky boháčů, kteří žijí pětkrát delší a stokrát lepší životy než oni všichni tady. Boháčů, jejichž orgasmy zaplatily všechny ty implantáty, s jejichž pomocí pak Negerka, Polly, Kuka, Kelly, Long Liz a Fay prováděly svá vystoupení, na nichž vydělávaly díky milodarům všech těch chudáků.      A přesto všechno na těch šlapkách něco bylo.      A nejspíš právě to něco dvě z nich už stálo život.      Přidal jsem do kroku a dorazil k autobusu, ve kterém sídlila Kafetérie Krvavého Alího.      „Alláh akbar,“ pozdravil jsem.      „A ty jdi taky do prdele. Víš, že jsem…“      „Já vím, buddhista,“ dořekl jsem za něj a unaveně se usmál. Sedl jsem si k prázdnému baru a konečně se trochu uvolnil. Blížila se půlnoc a v kafetérii bylo u stolečků ještě docela plno. Proto také po place kmitala paní Maruška. Měl jsem ji rád, bylo na ní cosi uklidňujícího. Marie totiž byla nejobyčejnější ženskou na světě – obyčejné jméno, obyčejná práce, obyčejné zvyky, tři děti a manžel, který dělal hlídače v Pražské metropolitní bance, která podobně jako většina finančních institucí patřila GEZu. Z reproduktoru pod barem hrál prastarý afghánský rap. Alí ho pouštěl vždy kolem zavírací doby. Ne že by ho měl rád, šlo o fakt děsivou kakofonii skřeků, ale odrazoval zákazníky od toho, aby si ještě chtěli objednat. Pokud byli přesto vytrvalí, vytáhl remixy sto let starých nahrávek chlápka jménem Michal David a zpravidla už po dvou sonzích začala lidem téct z uší krev.      Alí se mě ani nezeptal, co si dám, a nalil irský kafe. O kafi to nikdy neslyšelo a Irsku se to vyhnulo na vzdálenost sta námořních mil, ale bylo to černé a byl v tom alkohol. Dobrý barman prostě pozná, co jeho zákazník potřebuje.      „Zbyly mi tu burgery. Ohřívat to nebudu, jsou kapku okoralý a radši jsem nezjišťoval, z čeho je v ARKASu dělaj, ale má to kalorie a dneska se z toho ještě nikdo nepoblil,“ prohlásil, a aniž by se mě ptal na názor, prostě přede mě postavil talíř s třemi burgery. Poděkoval jsem a napil se nejdřív irského kafe. Bylo strašné jako kolonoskopie, ale člověk od irského kafe nechtěl, aby chutnalo. Čím hnusnější, tím lépe jednoho postavilo na nohy.      „Myslel jsem, že Ježíše nemáš rád,“ pohodil jsem hlavou ke stolu u vchodu. Chlápek v tradičním kostýmu tu dojídal burger. Netvářil se u toho moc šťastně.      „Tenhle je v pohodě, chodím s ním do buddhistického chrámu.“      „Jo, typickej Ježíš,“ usmál jsem se. Alí jen pokrčil rameny.      „Tebe náboženství nikdy nebralo, co?“      Kousnul jsem do burgeru a rozžvýkal sousto. Ve srovnání s kuřetem na večírku mrtvého miliardáře to bylo jako dát si skutečné pivo a zapít ho chcankama, ale v kategorii chcanek stál tenhle burger docela vysoko. Navíc, po tom všem, co se mezi pojídáním kuřete a téhle hnědé placky semlelo, mi slušně vyhládlo.      „Vyrostl jsem v tomhle městě, sledoval jeho rozpad a pak přišel o nohu ve válce. Nikde jsem žádného boha nepotkal. Nikde. Ani když jsem studoval dávné dějiny – vzestupy, pády, masakry, lidské utrpení, nikde žádnej bůh,“ odvětil jsem. Nešlo o nejmoudřejší myšlenku, ale Marie by ji určitě ocenila.      „Buddha řekl, že všichni jsme jen výsledkem toho, o čem jsme přemýšleli,“ odvětil Peršan.      „Jakože když budu přemýšlet o jednorožcích, budu jednorožec?“ namítl jsem.      „Proč ne. Viděl jsem chlápka, co se nechal předělat na mořskou pannu. Pak ale zjistil, že se mu s tím dost blbě chodí, a vrátil to zpátky,“ usmál se Alí. Takhle jsme se škádlili často.      „Nechci být ani mořská panna, ani jednorožec.      Jsem vysloužilej policajt,“ odvětil jsem.      „Vidíš, o tobě Buddha mluvil, když pravil, že tři věci dlouho neutajíš: Slunce, Měsíc a pravdu. Myslel jsem, že to je heslo policajtů, ne?“      Teď už jsem se usmál opravdu od srdce.      „Já ti nevím. Pravda v tomhle městě je strašně levná štětka, každej s ní vyjebe a pro nikoho nemá větší cenu než dva halíře,“ povzdechl jsem si a dodal: „A nakonec stejně každému jen způsobí utrpení, když na to přijde.“      „Bolest je nevyhnutelná. Utrpení je volitelné.“      „Zase Buddha?“ ujistil jsem se.      „Jo. Jak jinak. Až budeš mít někdy čas, můžeš se stavit u nás v chrámu a…“      „S babičkou jsem chodil do kostela,“ přerušil jsem ho. „Byla tam zima. To ještě nějaká zima vůbec byla,“ řekl jsem nakonec a hrábl do kapsy po peněžence. Úplně jsem zapomněl, že jsem si ji nechal u Fay, když jsem se převlékal. A náramek odešel do věčných lovišť, takže jsem přes něj nemohl ani převést peníze na účet.      „Napíšu to na Mínu,“ pochopil kavárník, která bije.      „Jo, Mína, ta ze mě asi nebude mít moc velkou radost,“ zašeptal jsem pro sebe a vyrazil do místa, kterému jsem občas říkal domov.   Nakladatelství Epocha, Praha 2020, první vydání, 312 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-04 12:15:46

Literární vyhlídky (4. až 10. listopadu)

Nadcházející týden nabídne celou řadu autorských čtení i knižních křtů, a kromě toho také dvě zajímavé jazykově orientované akce – Den češtiny a Kontext 2019. Nešetřili jsme ani s (audio)knižními tipy, mezi nimiž nemůže chybět nová próza Jakuba Dotlačila – rozhovor s autorem pro vás totiž chystáme v prosincovém Bibliu.   POZVÁNKY   4. 11. Praha / V 17 hodin ve Werichově vile představí Petr Kotyk, archivář Památníku národního písemnictví v Praze, jeden ze vzácných fondů Literárního archivu a po desítkách let znovu pustí ukázky z válečného vysílání V+W z USA, které se dochovaly na gramofonových deskách. Dosud nevydané nahrávky, které Voskovec a Werich připravovali od roku 1941 až do konce války, představují dialogy komentující aktuální události a textové parafráze známých písniček Osvobozeného divadla. Praha / Od 18 hodin se v malostranské Dobré Trafice uskuteční křest knihy Pavla Bušty Lobotomík (Argo 2019), kterou ilustroval David Cajthaml. Rozhovor s autorem poutavé imaginativní prózy si můžete přečíst ZDE. Praha / V 19 hodin bude v Knihovně Václava Havla uvedena kniha Vydržať!: dopisy z vězení (Pulchra 2019), která zahrnuje vzájemnou korespondenci mezi Jaromírem Šavrdou a jeho manželkou Dolores z let 1978–1984, kdy byl Jaromír opakovaně vězněn za vydávání a rozšiřování samizdatové literatury.   5. 11. Praha / Od 17 hodin proběhne v Paláci knih Luxor na Václavském náměstí křest nového vydání Komenského knihy Labyrint světa a ráj srdce (Práh 2019) s kolážemi Miroslava Huptycha. Pozvání přijali Tomáš Halík, Pavel Kosatík, Jan Kumpera, Mirek Kovářík a Miroslav Huptych. Praha / V 17 hodin pokřtí v Radiocafé (Vinohradská 12) svou novou knihu Praha neznámá IV Petr Ryska, autor blogu Praha neznámá a pořadatel úspěšných komentovaných procházek po Praze. Ve čtvrtém díle navštívíte společně s autorem romantický Jánský vršek na Malé Straně, prohlédnete si honosné i méně okázalé vily na Vinohradech, projdete se přírodně-historickou trasou z Malé do Velké Chuchle přes rozsáhlý Chuchelský háj nebo se zatouláte do nejmenší pražské čtvrti Zadní Kopanina. Chomutov / V 17 hodin zavítá do Chomutovské knihovny v rámci projektu Spisovatelé do knihoven Markéta Hejkalová, spisovatelka, nakladatelka a překladatelka finské literatury (mj. děl Miky Waltariho či Arta Paasilinny), která od roku 1991 každoročně pořádá Podzimní knižní veletrh v Havlíčkově Brodě a společně s manželem zde provozuje rodinné nakladatelství Hejkal. Praha / Od 18 hodin se v oddělení naučné literatury Městské knihovny v Praze uskuteční další z cyklu přednášek Světová poezie, pořádaného pod patronací Básnířky města Prahy Sylvy Fischerové a věnovaného zejména epické poezii v různých dobách a kulturách: od indické Mahábháraty přes Homéra a Vergiliovu Aeneidu až po Apollinairovo Pásmo. Tentokrát vystoupí Jiří Starý s přednáškou na téma Poezie staroseverských skaldů. Praha / V 18 hodin nabídne Pražský literární dům literární večer o životě a díle Louise Fürnberga, německého židovského spisovatele a československého občana původem z Jihlavy, který strávil podstatnou část svého života v Praze. Úvodní slovo o životě a díle autora pronese Viera Glosíková. Během večera zazní Fürnbergovy texty v podání jeho dcery Aleny.   6. 11. Praha / Od 17 hodin proběhne v Literární kavárně Academia na Václavském náměstí křest nových knih Jiřího Padevěta Sny a sekyry (Host 2019) a Dvacet minut na vsi (Academia 2019), jejichž kmotry budou Jan Hřebejk a Petr Jarchovský. První svazek obsahuje množství zdánlivě všedních mikropříběhů, které předcházejí zlomovým událostem známým z učebnic dvacátého století, druhý titul je souborem povídek. Praha / V 18 hodin se v Domě čtení (pobočce MKP) uskuteční autorské čtení Zdeny Bratršovské. Básnířka, prozaička a divadelnice přečte ukázky ze své nové knihy poezie Soukromá vernisáž (H+H 2019). V tomto výboru čerpá ze svých pěti básnických sbírek, které šokovaly svou neženskou drsností, otevřeností ve věcech erotiky i stylovou vytříbeností. Praha / Od 19 hodin se v kavárně a čajovně U Božího mlýna odehraje křest knih Pavla Zajíčka Čas je výkřik uprostřed noci (Maťa 2019) a Svatopluka Karáska V nebi je trůn (Maťa 2019), které vycházejí v edici Bouře. Básně zarecitují a zazpívají členové Sboru břežanských kastrátů a se Svatoplukem Karáskem zazpívá také Rostislav Tvrdík. Role kmotrů se přislíbili ujmout Vratislav Brabenec a Charlie Soukup. Praha / V 19 hodin proběhne v Komunitním a mateřském centru Kampa Romantický večer Tvaru, který nabídne autorská čtení (Ondřej Hanus, Marie Šťastná, Pavel Rajchman, Tereza Riedlbauchová, Anna Beata Háblová), přednášku Mileny Slavické o romantickém malířství i hudbu (Jan Faix a Gabriela Rossi). Moderuje Lukáš Senft. Ústí nad Labem / Od 20 hodin představí v Café Max svou novou knihu prozaik Michal Vrba. Povídková sbírka Kolem Jakuba (Argo 2019) je příspěvkem k tématu malého člověka ve víru velkých dějin, přičemž spojovacím prvkem jednotlivců, do jejichž života zasáhnou dějinné přemety, je středočeský rybník Jakub. Rozhovor s autorem přinášíme v listopadovém čísle Biblia, přílohy Literárních novin 11/2019.   7. 11. Praha / Od 8.30 do 19.00 bude Kampus Hybernská hostit Den češtiny – mnohovrstevnatý jednodenní festival, který pořádá pražská bohemistika a je určen jak středním školám, tak komukoli, koho jednoduše baví čeština. Zazní přednášky na rozličná literárněvědná a jazykovědná témata, části se speciálním zaměřením na otázky spojené s výukou jazyka a literatury. Prostor bude věnován i dvěma panelovým debatám, a to diskusi o výuce současné české literatury na školách a debatě o žánru tweetu a tweetování v češtině s úspěšnými uživateli Twitteru. Návštěvníky čekají i autorská čtení tří vynikajících současných autorů, aktivní řešení jazykových úloh včetně těch z maturitního didaktického testu, ukázka kurzu češtiny pro cizince nebo nahlédnutí do příprav mluvených zpráv v rozhlase. Po celý den poběží i knižní bazar. Program a další informace ZDE. Praha / V 17 hodin představí v Národní knihovně ČR Alena Morávková knihu Hlasy dvou básníků (NK ČR – Slovanská knihovna a Česká asociace ukrajinistů 2018) – výbor z tvorby Jurije Darahana a Oleksy Stefanovyče, dvou ukrajinských básníků, kteří se ocitli ve dvacátých letech 20. století v Československu poté, co zkrachovaly snahy vytvořit nezávislý ukrajinský stát. V Praze nalezli nový domov a zde se také literárně etablovali. Oba bývají řazení k tzv. pražské škole ukrajinských exilových básníků. Výbor uspořádaly Tereza Chlaňová a Alena Morávková, na překladech poezie se podíleli Tereza Chlaňová, Matěj Lipavský, Alena Morávková a Václav Daněk. Praha / Od 17 hodin proběhne v Literární kavárně Academia na Václavském náměstí křest knihy Magdalény Platzové Máme holý ruce (CPress 2019) – autentického deníku studentky z doby převratu, ale zároveň i historického románu, ve kterém jsou popsány události tak, jak se skutečně staly. Účast přislíbili Eda Kriseová, Josef Platz, Tereza Kosová či dokumentarista Tomáš Škrdlant. Hradec Králové / V 17.30 zavítá do Knihovny města Hradce Králové v rámci projektu Spisovatelé do knihoven spisovatelka, publicistka a překladatelka Pavla Horáková. Autorsky debutovala v roce 2010 detektivním románem pro mládež Tajemství Hrobaříků, který následně doplnila o dva další díly. Letos získala ocenění Magnesia Litera v kategorii próza za svůj první román pro dospělé Teorie podivnosti (Argo 2018). Praha / Od 18 hodin se v sídle Nakladatelství Meander uskuteční křest šesti nových přírůstků edice Repolelo. Těšit se můžete na originální básničky, říkadla a písničky od slavných autorů, jako jsou Ivan Wernisch, Daniela Fischerová a další. To vše v uměleckém podání předních českých výtvarníků (Jiří Franta, David Böhm, Kristina Fngrlnd, Ester Nemjó, Marie Štumpfová, Anna Kulíčková, Jaromír Plachý). Praha / V 19 hodin bude v Knihovně Václava Havla představena nová kniha Aleše Palána Jako v nebi, jenže jinak (Prostor 2019). Autor bestselleru Raději zešílet v divočině v ní popisuje setkání s dalšími solitéry žijícími stranou civilizace. Rok a půl za nimi jezdil do odlehlých oblastí od Chodska po Bílé Karpaty, od Jizerských hor po Beskydy. Hostem večera bude fotografka Johana Pošová, autorka snímků v knize. Večer uvede Denisa Novotná. Praha / Od 19.30 nabídne kavárna Fra autorské čtení Petry Hůlové z dosud poslední knihy Zlodějka mýho táty (Torst 2019) i nových textů. „Víc než dvacet let si píšu deník. Sešitů už mám dvě police, na jejich chlopních seznamy přečtených knih, mezi chlopněmi různobarevnými propiskami můj všelijak příšerně sebestylizovaný život.“ Brno / V 19.30 bude v Kabaretu Špaček uvedena kniha Jiřího Šimáčka Prvotřídní hajzl (Druhé město 2019), která se opět odehrává v Brně a jejíž hlavní postavou je zkorumpovaný policista středních let, bezohledný manipulátor přezdívaný Náčelník. Osamělého antihrdinu z klidu parazitní existence vykolejí až setkání s mladou ženou, kterou je stále víc posedlý. Hovořit bude Martin Reiner a Miloš Voráč, ukázku z knihy přečte Jiří Šimáček.   8. 11. Praha / Od 9.00 do 16.30 bude Bio Oko hostit konferenci o jazyce v kontextu doby s názvem Kontext 2019. Jak si stojí současná čeština? K čemu je fajn umět s Českým národním korpusem? Se svými příspěvky na nejrůznější témata vystoupí básníci, překladatelka, marketéři, textaři i jazykové vědkyně. Více o programu ZDE. Praha / V 16.30 proběhne v Paláci knih Luxor na Václavském náměstí křest knihy Ve stínu magie (Epocha 2019) – antologie povídek předních českých autorů sci-fi a fantasy, kterou uspořádali Boris Hokr a Leoš Kyša. Účast přislíbili mimo jiné František Kotleta (rozhovor s autorem čtěte ZDE), Kristýna Sněgoňová nebo Theo Addair. Praha / Od 19.30 se v Božské Lahvici uskuteční křest nové sbírky Jana Spěváčka Čum do ráje (Dauphin 2019), obsahující 52 básní, v nichž se rodinná a přátelská blízkost prolíná s blízkostí Bohu. Dá se chápat i jako kniha o možnosti univerzální lásky. Autor věří, že osud a náhoda jsou dobří přátelé – a zcela nenáhodně zvolil jako titul své knihy dětský „přeřek“ z Holanovy Noci s Hamletem. Úvodní slovo pronese Olina Stehlíková. {loadmodule mod_tags_similar,Související} NOVÉ (AUDIO)KNIHY Kniha s hrabalovským názvem Výpravy pro starší a pokročilé (Echo Media 2019) je souborem cestopisných esejů, které Jiří Peňás psal každý týden do časopisu Týdeník Echo. Je to svým způsobem jedinečný obraz světa blízkého i trochu přespolního, vznikající za pochodu, jenž se nesmí nikdy zastavit. V textech se prolínají osobní zážitky s historií, dějiny umění s politikou, romantika s humorem, většinou hořkým a melancholickým. Pod názvem Emisar (dybbuk 2019) vychází v překladu Kláry Macúchové dystopická sci-fi novela oceňované japonské spisovatelky žijící od roku 1982 v Německu. Autorka Jóko Tawadová v ní přináší vizi rodné ostrovní země, která se uzavřela před ostatním světem. Veškeré cizí vlivy a jazyky byly postaveny mimo zákon a staly se nežádoucími. Stoletý Joširó přežívá se svým pravnukem na okraji Tokia zdecimovaného katastrofou lidského původu. Oproti svému pradědečkovi, jehož zdraví se jen utužuje, je malý Mumei, neboli Bezejmenný, slabý a nemocný, stejně jako ostatní malé děti má tenké kosti a strádá. Žijí spolu melancholický život v téměř neobyvatelném světě a dýchají nedýchatelný vzduch, zatímco v znečištěném oceánu si ryby dělají hotely z vyhozených praček ležících na dně. Román Nokturno pro Přímoří (Protimluv 2019), vycházející v českém překladu Aleše Kozára, je knihou s vrstevnatým poselstvím. Lze jej vnímat jako historický román o jedné epoše, lze jej číst jako tragický záznam jednoho lidského osudu, ale je možné v něm hledat i zásadní hodnotové poselství v rozkolísaném světě. Prozaik Alojz Rebula (1924–2018), dnes již klasik slovinské literatury, si v něm všímá ideologických tlaků, represí, které jednotlivé režimy používají, i důsledků budování ideologických bariér mezi obyčejnými lidmi. Novela náchodského učitele a spisovatele K. J. Pleskače (1858–1937) Život na Měsíci (FF UK 2019) vyšla roku 1881 a představovala první českou reakci na vlnu zájmu o Měsíc a jeho možné obyvatele, vyvolanou francouzskými spisovateli Flammarionem a Vernem. Svým námětem se také stala jednou ze zakladatelských próz domácí sci-fi. Především ale o celých pět let předjala známé Čechovo vyprávění o Výletě pana Broučka (1886, přepracováno 1887) – Svatopluk Čech Pleskačův příběh o naivním měšťanovi, který v konfrontaci s pokročilejší měsíční civilizací prožívá morální i citový otřes, vlastně jen konkrétněji satiricky zahrotil. Společně s novelou F. J. Studničky Luňan Hvězdomír Blankytný (1892) potom skládají trojici próz, které uzavřený český malosvět poprvé poměřovaly horizonty nadzemskými. Přes jistou naivitu je Pleskačova novela dodnes živým obrazem reflexe a sebereflexe české společnosti končícího 19. století. Vychází jako první svazek nové ediční řady Ústavu české literatury a komparatistiky FF UK Limbus, kterou se studenty připravil literární historik Václav Vaněk. Nový román Jakuba Dotlačila Až zhasneme (Host 2019) se vrací do poněkud mytizovaných devadesátých let „divokého mejdanu“. Dotlačilovy devadesátky však nejsou zrovna večírkově blýskavé, naopak je to trochu „maso“. Hlavní hrdina Jan studuje bohemistiku v době, kdy studium nic neznamená a nejdůležitější je chytit příležitost za pačesy. Tu chytí hlavně jeho strýc – jeden ze společníků zprivatizovaného masokombinátu v nejmenovaném severočeském městě. Jan se do podniku dostane jako letní brigádník. Masomlejn, na jehož začátku jsou živé krávy a na konci párky, tu ovšem zdaleka není jen metaforou dramatických společenských změn období transformace. Děj románu protne nejedna dobová kauza; někdejší naivita i iluze se tu připomenou hned v několika osudech. Za napínavou a propracovanou hospodářsko-ekonomickou zápletkou se však skrývá i hlubší generační výpověď, melancholické svědectví o tom, jak z nás devadesátá léta vykřesala snaživé občany kapitalistického státu. Vydání v podobě audioknihy se dočkal titul Postel hospoda kostel (Supraphon 2019), knižní rozhovor Markéty Zahradníkové se Zbigniewem Czendlikem, který v roce 2017 získal Kosmas cenu čtenářů. Vyprávění formou rozhovoru o práci faráře, víře v Boha, o postavení současné církve v ČR, o protestantech, svobodě, dobru a zlu, stáří či výchově dětí je prokládáno různými životními příběhy Zbigniewa Czendlika. Knihu spolu s ním načetli František Kreuzmann a Dominika Býmová. Audioknižního zpracování se dočkal rovněž spis Vladař (OneHotBook 2019) – klíčové dílo kancléře florentské republiky obsahuje politické úvahy o mechanismech fungování moci. Definuje zásady pragmatické politiky zaměřené na řešení konkrétních problémů autorovy doby. Jeho autor Niccolò Machiavelli považoval za ideál jednotný stát spravovaný moudrým vládcem, který by neměl váhat použít jakékoli prostředky, aby zajistil blaho země. Text v překladu Josefa Hajného načetl s režisérem Hynkem Pekárkem herec Igor Bareš.

Čas načtení: 2019-10-21 13:34:59

Literární vyhlídky (21. až 27. října)

Nadcházející týden nabídne celou řadu literárních akcí (křtů, čtení i diskusí) a také několik setkání se zajímavými zahraničními autory – kupříkladu s letošním laureátem Ceny Franze Kafky Pierrem Michonem. Ochuzeni nebudete ani o tipy na nové (audio)knihy, z nichž si dovolím vyzdvihnout dvojici memoárů, jejichž autorky – překladatelka Vlasta Dvořáková a již zesnulá Olga Housková – prožily takřka celé dvacáté století ve společnosti předních osobností české kultury a rozhodně tak mají o čem vyprávět.   POZVÁNKY 21. 10. Praha / V 18 hodin nabídne Knihovna Václava Havla setkání s francouzským spisovatelem Pierrem Michonem, letošním laureátem Ceny Franze Kafky. Večerem bude provázet Jovanka Šotolová, překladatelka, šéfredaktorka internetového časopisu iLiteratura.cz, přednášející na Ústavu translatologie FF UK. Setkání bude simultánně tlumočeno z/do francouzštiny a češtiny.   22. 10. Praha / Od 14 hodin proběhne v Ústavu pro českou literaturu AV ČR Den s Máchovým Májem, kde bude představeno nové vědecké a čtenářské vydání jednoho z klíčových básnických textů novější české literatury, Máje Karla Hynka Máchy, a doprovodná monografie M. Charypara Prameny Máchova Máje. Vědecká edice Máje je výsledkem nového výzkumu všech pramenů básně i okolností jejího vzniku, v tomto rozsahu provedeného vůbec poprvé. Vědecká digitální edice, zahrnující mimo jiné faksimile textových pramenů včetně unikátního rukopisu Máje a aktualizovanou databázi českých a zahraničních vydání básně, je postavena na výrazně inovované digitální platformě. Brno / V 17.30 zavítá do Knihovny Jiřího Mahena v rámci projektu Spisovatelé do knihoven prozaička a překladatelka Pavla Horáková, mimo jiné autorka trilogie knih pro děti o Hrobařících a držitelka ocenění Magnesia Litera 2019 v kategorii próza za svůj první román pro dospělé Teorie podivnosti. Praha / V 18 hodin se v oddělení naučné literatury Městské knihovny v Praze uskuteční další z cyklu přednášek Světová poezie, pořádaného pod patronací Básnířky města Prahy Sylvy Fischerové a věnovaného zejména epické poezii v různých dobách a kulturách: od indické Mahábháraty přes Homéra a Vergiliovu Aeneidu až po Apollinairovo Pásmo. Tentokrát vystoupí Martin Šorm s přednáškou na téma Artušovský cyklus (Chrétien de Troyes). Praha / Od 18 hodin se na palubě (A)VOID Flaoting Gallery uskuteční křest nové knihy Davida Böhma A jako ANTARKTIDA / Pohled z druhé strany (Labyrint 2019). Unikátní ilustrovanou knihu pro malé i velké čtenáře pokřtí Daniel Nývlt, šéf českého antarktického výzkumu. Na programu je beseda s autorem, promítání i autogramiáda. Recenzi dotyčné knihy přineseme v listopadovém Bibliu, příloze Literárních novin 11/2019, které vycházejí již příští čtvrtek. Praha / V 18 hodin představí v kinosále Francouzského institutu filozofka, spisovatelka a rabínka Delphine Horvilleurová svou knihu Jak rabíni dělají děti z roku 2015, jež nedávno vyšla česky v nakladatelství Garamond a která se zabývá pohledem reformního judaismu na mnohá témata současného světa, jakými jsou předávání dědictví, vztah rodičů a dětí a sexualita. Debatu moderují předseda Federace židovských obcí Tomáš Kraus a nakladatel Petr Himmel. Tlumočení zajištěno. Brno / Od 18 hodin proběhne v Místogalerii Na Skleněné louce autorské čtení ze sbírky Kde končí tvoje jméno, začíná moje AMEN (Weles 2019), kterou sestavil z básnické pozůstalosti Tomáše Mazáče (1962–2017) Zdeněk Volf. Praha / V 18.30 se při příležitosti vydání českého překladu románu Vlast (Akropolis 2019) zúčastní jeho autor, spisovatel Fernando Aramburu, spolu s překladatelem Vítem Kazmarem a s redaktorkou českého vydání Annou Tkáčovou besedy v Institutu Cervantes v Praze. Román vyšel v roce 2016 a získal řadu ocenění, včetně Státní ceny za literaturu. Simultánní tlumočení zajištěno. Praha / Od 19 hodin se U Lužického semináře odehraje společné čtení lužickosrbských, německých a českých literátů. Svou tvorbu zde představí Simone Trieder, Agnieszka Lessman, Harald Gröhler, Benedikt Dyrlich, Milan Hrabal, Jiří Dědeček, Petr Kukal, Hana Linhartová, Milena Fucimanová, Ivo Harák a další. Praha / V 19.30 představí v Božské Lahvici překladatel Martin Palouš nová vydání svých překladů dvou knih jedné z nejvýznamnějších myslitelek 20. století, Hannah Arendtové. Eichmann v Jeruzalémě, filozofická reportáž z procesu s Adolfem Eichmannem, je dnes již klasické dílo politického myšlení, které vyvolalo ve své době skandál a dodnes je některými považováno za pamflet, zejména kvůli kritickému hodnocení účasti židovských rad během holokaustu a kvůli autorčinu pojetí „banality zla“. Mezi minulostí a budoucností je sbírka krásných a vysoce aktuálních esejů, v nichž se Arendtová táže po povaze svobody, autority a dějin. Pojí je motiv osudového přeryvu: přerušení západní filozofické tradice, jež nám tak nadále nemůže osvětlovat cestu. Praha / Od 19.30 se v kavárně Fra uskuteční autorské čtení Kateřiny Kováčové z jejího románu Největší tma (Dybbuk 2018), v němž se pomocí několika vyprávěných linií pokouší mapovat pole současné spirituality a zároveň zachytit odtržení lidí od jejího zdroje. Moderuje Markéta Kittlová.   23. 10. Praha / V 18 hodin proběhne v sídle Společnosti Franze Kafky literární večer s Pierrem Michonem, zaměřený na tvorbu tohoto čerstvého laureáta Ceny Franze Kafky. Autorovo dílo představí spisovatelka a překladatelka Sára Vybíralová. Z českého překladu knihy Opati bude číst herečka Veronika Lazorčáková. Praha / Od 18 hodin nabídne Dům čtení Patronský večer básníka Kamila Boušky a jeho hosta S.d.Ch – autora prozaických a dramatických textů, kolážisty, lídra kapely Ruce naší Dory a kmenového autora diverzní umělecké platformy Divus, který spolupracuje také s nakladatelstvím Rubato a labelem Polí5. Má dvě ceny Alfréda Radoka za původní drama a cenu Muriel za kolážový komix Varlén. Bude se číst z knihy Sekundární trilogie, a to z třetího oddílu nazvaného Funerální sen o životě, textu vycházejícího z dlouhodobých zápisů snů s funerální tématikou, které se autorovi zdály v souvislosti s jeho civilním povoláním. Praha / V 19 hodin bude Kampus Hybernská hostit debatu na téma Komiks od holek pro holky, nebo o holkách? Genderové otázky na domácí komiksové scéně. – O ženách v komiksu (ne coby postavách) ale autorkách je slyšet víc a víc. V posledních letech se jim opakovaně podařilo získat jednu z nejcennějších trofejí Cenu Willa Eisnera i narušit maskulinní nadvládu v hlavní kategorii nejvýznamnější evropské komiksové přehlídky v Angoulême. Také na domácí scéně začíná autorek přibývat a kromě talentovaných solitérek je tu jasně přítomná i snaha o sounáležitost a vzájemnou podporu. Je to ještě potřeba? Jaké překážky musejí autorky překonávat? A především co ženy komiksu přinesly? Diskuse se zúčastní etablovaná komiksová tvůrkyně Lucie Lomová a o generaci mladší autorka Štěpánka Jislová, moderování se ujme komiksová a literární kritička Kateřina Čopjaková. Brno / Od 19 hodin se v redakci nakladatelství Host uskuteční brněnský křest nového románu Jana Němce Možnosti milostného románu. Jako o Knize měsíce se o něm dočtete v listopadovém Bibliu, příloze Literárních novin 11/2019, které vycházejí již příští čtvrtek. A ve stejném čísle Literárek najdete i rozhovor s autorem. Praha / V 19 hodin proběhne v Božské Lahvici polsko-český literární večer, kde budou představeni dva spisovatelé – básník a publicista Wojciech Bonowicz a básník a překladatel Milan Děžinský – a jejich nové texty. Diskutovat se bude také o poetické scéně na obou stranách hranice. Praha / Od 19 hodin bude Knihovna Václava Havla hostit další z kulatých stolů pořádaných ve spolupráci s Obcí překladatelů, tentokrát na téma: Vliv angličtiny v češtině: kde končí obohacení a začíná zaneřádění? Diskuse se zaměří na přejímání jazykových prvků z angličtiny – nejde už jen o slova, ale často i o prvky gramatické. Bude zvažovat přínos tohoto vlivu, ale také jeho invazní až parazitickou podobu, ve snaze alespoň přibližně určit hranici, za níž se z obohacení stává zaneřádění mateřského jazyka. V neposlední řadě se budeme zamýšlet i nad tím, co s anglicismy v literárních textech, a tedy i v překladech. Pozvání přijali Daniela Iwashita, bohemistka a recenzentka z Ústavu pro českou literaturu AV ČR, anglista a překladatel Viktor Janiš a anglista a redaktor nakladatelství Argo Vít Penkala. Večerem bude provázet Václav Jamek. Ostrava / Ve 20 hodin nabídne Absintový klub les další večer Na posedu – literární pořad Jakuba Chrobáka s pozvanými hosty. Kromě čtení z díla Jakuba Arbesa nabídne setkání se spisovatelem, překladatelem a redaktorem Milošem Urbanem. Řeč bude o čtení i překládání, o adaptacích autorových románů do filmové podoby, i o smyslu toho všeho spisování.   24. 10. Do českých kin vstoupí snímek Jiřího Vejdělka Poslední aristokratka, filmová adaptace stejnojmenné humoristické prózy Evžena Bočka z roku 2012, která se posléze stala prvním dílem celé knižní série. Rodilý Newyorčan Frank (Hynek Čermák) v něm získá díky svým šlechtickým předkům dávné rodové sídlo – zámek Kostka. Potomek emigrantů se tak po více než čtyřiceti letech chystá s dcerou Marií (Yvona Stolařová) a temperamentní ženou Vivien (Tatiana Dyková) na velký návrat do Čech. Praha / Od 9 hodin bude FAMU hostit konferenci Stankovič (poezie – kritika – společnost). V rámci celodenního programu vystoupí se svými příspěvky mimo jiné Robert Krumphanzl, Michal Kosák, Michael Špirit, Petr Rezek, Terezie Pokorná, Marek Vajchr, Petr Kotyk, Tereza Šnellerová či Adam Drda. Večer Revolver Revue v Klubu FAMU pak od 19 hodin nabídne básně Andreje Stankoviče v podání a s komentářem Jaromíra Typlta. Praha / V 17 hodin představí v Národní knihovně svou tvorbu básník, prozaik, publicista a překladatel s kořeny v pražském undergroundu Vít Kremlička. Držitel Ceny Jiřího Ortena a laureát Ceny Revolver Revue vydal čtrnáct především básnických, ale i prozaických titulů. Vějíř půlnočních povídek zahrnuje autorovu prozaickou tvorbu od roku 1985 do současnosti. Povídky dílem z přítmí samizdatu, dílem půlnocí literárních nekomerčních fanzinů zachycují literární roztržitost současnosti. Praha / Od 17 hodin se v Paláci knih Luxor na Václavském náměstí uskuteční křest knihy Natálie Kocábové Nepatrně smutná žena (Listen 2019), knižního vydání sloupků, kterými přes dva roky přispívala do magazínu Elle, na jehož stránky vstupovala její postava i sama autorka v nezáviděníhodné situaci – ve chvíli, kdy se bortí zažité jistoty, kdy sny a plány spřádané od puberty berou bolestivě za své a člověk si je ani nemůže odtrpět, odžít, protože už má zodpovědnost za druhé. Kmotrou knihy se stane herečka Vanda Hybnerová. Praha / V 18 hodin bude v Židovském muzeu v Praze představena kniha Židé, nebo Němci? (NLN 2019), která mapuje osudy německy mluvících Židů v Československu, Dolním Slezsku, Haliči a Německu v době po 2. světové válce. Německy mluvící Židé byli často rutinně považováni za Němce a mnohdy byli po válce vystaveni stejnému ponižování jako nežidovští Němci nejen ze strany občanů, ale i vládnoucích představitelů. Knihu, jež popisuje každodenní diskriminaci německy mluvících Židů v poválečném Československu a jejich snahu se ze země vystěhovat, představí spoluautorka knihy Kateřina Čapková společně s recenzentem knihy Chadem Bryantem. Večerem provede Barbora Čiháková z Ústavu pro českou literaturu AV ČR. Praha / Od 18 hodin proběhne v sídle Nakladatelství Meander křest nejnovější sbírky básní Ivana Wernische s názvem He, he! (Meander 2019), kterou autor sestavil ze starých i nových textů a krásnými ilustracemi ji doprovodil malíř Viktor Pivovarov. Knihu pokřtí literární teoretik a editor knihy Radim Kopáč. Praha / V 18 hodin nabídne Café Amandine setkání s novinářkou Irenou Jirků u příležitosti vydání její knihy Na shledanou v Paříži. 26 rozhovorů (nejen) o francouzské literatuře (Argo 2019), na jejíchž stránkách se autorka ohlíží za posledními pěti šesti roky své práce, v rámci níž systematicky sledovala novinky a události ve francouzské společnosti, zvláště pak v kultuře a literatuře. Praha / Od 19 hodin bude v Knihovně Václava Havla představena překladová edice Václav Havel Edition (Edice Václava Havla), která navazuje na intelektuální odkaz myslitele, dramatika, disidenta a prezidenta, jehož jméno nese. Její úlohou je prezentovat různorodé pohledy předních osobností na svět střední Evropy z hledisek současné filozofie, sociologie, politiky, umění, kultury, architektury či nejnovějších obecných dějin. Pozvání přijali Miroslav Petříček, Karel Hvížďala, Matěj Spurný a další, debatu povede moderátor Jakub Železný, o hudební doprovod se postará Jiří Stivín. České Budějovice / V 19 hodin do Měsíce ve dne zavítají v rámci pořadu Literární šleh dva výrazné hlasy české soudobé prózy. Spisovatel Marek Toman představí svůj historický román Oko žraloka (Novela bohemica 2018), Pavla Horáková pak svou knihu Teorie podivnosti (Argo 2018), za kterou obdržela cenu Magnesia Litera za prózu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  NOVÉ (AUDIO)KNIHY V knize nazvané Co si pamatuju (Triáda 2019) vzpomíná překladatelka z francouzštiny Věra Dvořáková (*1927) na svého manžela, básníka Ladislava Dvořáka, a své celoživotní přátele Václava a Olgu Havlovi, Jana Zábranu, Emanuela Fryntu, Jiřího Koláře, Josefa Hiršala aj. Její paměti poskytují vhled do pražského literárního prostředí od padesátých let minulého století, totiž do té jeho enklávy, která tvořila dech a nerv literárního života svazovaného a dušeného totalitní mocí. Autorka knihy Rodinné album (Paper Jam 2019), již zesnulá Olga Housková (1919–2015), strávila život mezi knihami a fotografiemi, v prostředí kulturních osobností, k nimž patřili její rodiče Staša a Rudolf Jílovští i její sestra-dvojče Staša Fleischmannová-Jílovská, která nedávno oslavila sté narozeniny. Autorčiny vzpomínky mají formu epizod s jemnou pointou a vzájemně se doplňují s mnohdy unikátními fotografiemi, vybranými ze čtyřiačtyřiceti alb z let 1919–2015. Zachycují každodenní život i osobnosti jako Milena Jesenská a její dcera Honza Krejcarová, Ferdinand Peroutka, Soňa Červená, Jiří Voskovec, Vítězslav Nezval, Jaromír Funke, Josef Florian, či Vlastimil Brodský a připomínají také židovské přátele zahynuvší v koncentračních táborech. Jádro knihy Veroniky Košnarové Variance na hlásku m (Torst 2019), pojednávající o díle spisovatelky Věry Linhartové, není orientováno diachronicky a není poplatné schématu „život a dílo“. Jednotlivé kapitoly podrobně analyzují klíčová témata a „referenční rámce“ jejího psaní. Biografický základ zde ovšem nechybí: autorka ho nabízí v kapitole Cesta. Všechny inspirace Věry Linhartové a jimi ovlivněné postoje jsou minuciózně pojednány v následujících kapitolách, v nichž autorka osvědčila detailní znalost díla Věry Linhartové a schopnost nahlédnout je v širokých souvislostech. Velká pozornost je věnována proměně autorčiny motiviky pod vlivem zejména orientální inspirace a velmi obsažně je komentován též vztah textů Věry Linhartové k výtvarným projevům. Po titulech Chodit po provaze je snadné (2011) a Plop! (2015), které vyšly s ilustracemi Jiřího Stacha, vydal nakladatelství Meander další Wernischovu sbírku básní s názvem He, he!, kterou autor sestavil ze starých i nových textů a ilustracemi ji tentokrát doprovodil malíř Viktor Pivovarov. A o čem píše Ivan Wernisch dětem, potažmo mládeži? Kudy vede cesta do Ašchabadu? Kudy plují kominické lodě? Co povídá hlava na stole? Anebo o něčem úplně jiném. Anebo o něčem úplně stejném. Básník Wernischova formátu zvládne psát svá poselství o čemkoli komukoli, kdykoli a kdekoli. První den na univerzitě potkává Albert u automatu na kávu dívku Eirin. Po třiceti sedmi letech spokojeného společného života obdrží Albert neblahou zprávu, se kterou se musí vyrovnat. Eirin zrovna není doma, a tak Albert impulzivně odjede na chatu u jezírka, kde se během 24 hodin pokusí sepsat příběh svého života. Je spousta věcí, které musí pochopit. A je jedno důležité rozhodnutí, které během toho jednoho dne musí učinit. Útlou prózu Tak akorát z pera známého norského spisovatele a filozofa Josteina Gardeera vydává v překladu Jarky Vrbové nakladatelství Kniha Zlín. Píše se rok 1988 a devatenáctiletý Karl Ove přijíždí po prázdninovém putování Evropou s velkým očekáváním do deštivého Bergenu. Je jedním z hrstky studentů přijatých na Akademii tvůrčího psaní a zdá se, že je tedy i krůček od svého snu stát se spisovatelem. Záhy ovšem zjišťuje, že realita vůbec neodpovídá jeho představám, ani pokud jde o bouřlivý život ve „velkoměstě“, ani pokud jde o studium a start literární kariéry. Atmosféru univerzitního města, vlastní pocity společenské vyloučenosti, alkoholické excesy, sexuální zkušenosti, partnerské vztahy a soužití, každodenní rutinu studia i zaměstnání, to vše Karl Ove Knausgård nahlíží v pátém dílu své autobiografie Můj boj s podtitulem Někdy prostě nezaprší (přeložila Klára Dvořáková Winklerová, Odeon 2019) očima devatenáctiletého mladíka nanejvýš autenticky, upřímně a s nemilosrdnou otevřeností. Audioknižního zpracování se nedlouho po svém knižním vydání dočkal nový román Petry Dvořákové Chirurg (rozhovor s autorkou přineslo Biblio 10/2019 – část z něho si můžete přečíst ZDE). Vypráví v něm příběh někdejšího slibného chirurga, který kvůli problémům s alkoholem zabředne do dluhů a je nucen opustit i s rodinou Prahu a hledat druhou šanci na malém městě v pohraničí. Knihu pro vydavatelství OneHotBook načetl pod režijním dohledem Jitky Škápíkové herec Pavel Batěk, délka nahrávky činí 9 hodin a 52 minut. Zároveň s knižním vydáním pokračování Prašiny Vojtěcha Matochy s podtitulem Černý merkurit se objevila i audiokniha, kterou pro vydavatelství Tympanum načetl stejně jako první díl – ověnčený cenou pro Nejlepší audioknihu pro děti a mládež – herec Matouš Ruml. Prašinu sevřel mráz, neobydlené ulice jsou zaváté sněhem. Od prvního dobrodružství Jirky a En uplynulo několik měsíců, přímo v tajemné čtvrti si vybudovali klubovnu zvanou Doupě a objevili prašinskou část Krchleby, ze které přichází hrozba pro celé město. Přesto se zdá, že jejich přátelství slábne. Na koho se ještě mohou spolehnout, když i oni dva před sebou mají tajnosti? Pod ocelovým nebem se odehraje strhující příběh, který vyvede z omylu všechny, kdo si mysleli, že na Prašině může nastat klid.