Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2019-07-30 18:21:12

Velké umírání při letním stěhování národů

Se začátkem prázdnin vyrazilo na silnice opět více aut než během roku. Tisíce dovolenkových řidičů se znovu přesvědčují o neúnosné situaci na dálnicích nebo silničních tazích na místech, kde dálnice dávno měly být, ale jaksi pořád nejsou. Cesty na dovolenou mnohde provází nadávání na dlouhé řady kamionů táhnoucí se pravým a středním jízdním pruhem. A na kolony osobních aut plížících se podél nich od zácpy k zácpě kolem uzavřených, a podle dopravních značek „opravovaných“ úseků. Ve filmu režiséra Víta Olmera Jako jed se Zdeněk Svěrák pokouší neúspěšně vysvětlit svému spolustolovníkovi v hospodě, že kdyby se choval šetrněji k životnímu prostředí a nejezdil po Praze zbytečně autem, nemusel by o víkendu za čerstvým vzduchem ujíždět pomalými kolonami na venkov. Film byl natočen v roce 1985. Tehdy ještě bylo možné na venkov vcelku obstojně dojet i veřejnou dopravou. Vlaky a autobusy jezdily v pracovních dnech v hodinovém taktu. A i do poslední vesnice bylo možné dojet v obou víkendových dnech několika spoji. V té době bylo mezi lidmi mnohem méně osobních aut a v Československu byla dálnice jen jediná. D1, která letos vstoupila do dějin, když bez jediného výstřelu dokázala zastavit obrněný konvoj slavné US Army. Přesto tehdy většina nákladu jezdila po kolejích. Vlakem v té době také jezdilo mnohem více lidí. Dalo se jím totiž někam dojet. Za hranice tehdy sice byla potřebná výjezdní doložka a v případě cest na Západ i devizový příslib. Vlakem se však v případě jeho získání šťastlivec dostal bez přestupu až do Paříže nebo Říma. Dnes se nedostane ani do Štrasburku, a to dokonce ani když je europoloslanec a je zrovna týden, v němž v alsaské metropoli probíhá plenární zasedání Evropského parlamentu. Na strastiplnou cestu autem na ustavující schůzi si nedávno stěžoval nový poslanec Ivan David (SPD). „Sedm hodin v autě. Člověk je celý rozlámaný, nohy má oteklé. Žádný div, že lidi v tomto stavu schvalují v evropských směrnicích a nařízeních řadu nesmyslů,“ konstatoval bývalý ministr zdravotnictví, soudní znalec v oboru psychiatrie a novopečený europoslanec. A to měl štěstí, že ten den bylo na německých dálnicích méně Staus (dopravních zácp) než obvykle. Jinak by jel mnohem déle. Smrt Orient Expresu Ještě před 10 lety by na zasedání mohl jet pohodlněji. Řada bývalých europoslanců večer před zasedáním jela vlakem do Lince nebo do Mnichova, kde přesedali na vlak Orient Expres. Dávno už sice nejezdil v luxusním provedení, do něhož situovala jeden ze svých legendárních příběhů Agatha Christie, přesto šlo o neskonale pohodlnější způsob cestování, než je jízda autem. Většina vagonů byla řazena v lůžkové verzi. Přes noc se cestující vyspal a ráno v 6 hodin vystupoval odpočatý ve Štrasburku. Po snídani pak byl schopen jít pracovat. Dnes lze cestu vlakem z Prahy do Štrasburku absolvovat nejméně se čtyřmi přestupy. Což obnáší 10 až 15 hodin na cestách. Legendární vlak jezdil mezi Londýnem a Istanbulem více než 100 let. Zničit jej nedokázaly ani dvě světové války a rozdělení Evropy železnou oponou. Jeho obnovení bylo dokonce jednou z kapitol Versailleské mírové smlouvy, kterou byla zakončena 1. světová válka. Transkontinentální vlak zlikvidovala až EU a její předpisy o liberalizaci železniční i silniční dopravy. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Ve jménu volného trhu Právním předpisem, který dnešní dopravní kalamity odstartoval, byla směrnice 91/440/EHS o rozvoji železnic Společenství, která zakázala křížové dotování osobní železniční dopravy ze zisků z nákladní dopravy. Na ni navazovala řada dalších směrnic a nařízení označovaných jako železniční a silniční balíčky. Jako první musely členské státy zrušit zákazy a omezení tranzitní kamionové dopravy. Před zákazem v roce 1995 po vstupu do EU nakonec kapitulovalo i Rakousko, které předtím zakazovalo tranzit kamionů více než 30 let. V důsledku toho se z železnice na silnice přesunula většina nákladní dopravy, která dříve pomáhala dotovat i méně výnosné nebo ztrátové vlakové osobní spoje. Kvůli zrušení omezení jízdy kamionů, která ve vnitrostátním právu přikazovala povinné vytěžování prázdných vozů, dnes více než třetina kamionů brázdí evropské dálnice prázdná nebo jen částečně naložená. Poznat je lze podle zdvižené nápravy v zadní nákladní části. Později musely státy EU rozdělit národní železniční dopravce na správce dopravní cesty a provozovatele dopravy. U nás tak v rámci přípravy na vstup do EU vznikla Správa železniční dopravní cesty (SŽDC). Podle dalších evropských předpisů musí členské státy EU umožňovat volnou konkurenci jak v nákladní, tak i v osobní dopravě. V praxi to vedlo zpočátku k tomu, že soukromí dopravci „vyzobali“ státním drahám nejlukrativnější nákladní přepravu – tzv. ucelené vlaky. Později státy musely umožnit soukromníkům získat licence i na provozování ziskových osobních vlakových spojů. Ty ztrátové, které veřejné rozpočty musí dotovat, zůstaly většinou státním drahám, nebo byly z důvodu rozpočtových škrtů zrušeny. Správce dopravní cesty má podle práva EU podporovat konkurenci i tak, že stanoví všem stejnou cenu za používání kolejí. Bez ohledu na to, jestli jde o lukrativní nákladní dopravu nebo o ztrátový osobní spoj. Při schvalování těchto předpisů bylo veřejnosti slibováno zlepšení služeb na železnici. Měla ji přinést konkurence. Někde to zafungovalo. Dnes lze na některých lukrativních tratích pohodlně cestovat vlakem a vybrat si přitom z několika konkurenčních nabídek, které stlačují cenu jízdného pro zákazníka. Dopravní obslužnost většiny nejen venkovského území se však podstatně zhoršila. Do řady obcí se v sobotu vůbec nelze veřejnou dopravou dostat. I v pracovní dny je méně spojů. Celkově liberalizace dopravního práva způsobila rozklad železničních soustav. Vlaková doprava vyžaduje obrovské počáteční investice. Nejen do dopravní sítě, ale i do pořízení moderních a rychlých vlakových souprav. Na rozumnou cenu se u rychlovlaků lze dostat až u sérií desítek souprav. Na jejich pořízení a údržbu se však železničním společnostem v důsledku odlivu přepravních výkonů a příjmů nedostává peněz. Po čase se z toho stává začarovaný kruh, protože kvůli poklesu kvality a četnosti odcházejí cestující. Velkokapitalismus bez kapitálu Každý následek má příčinu. Předpisy o liberalizaci dopravy nebyly schváleny jen kvůli ideologii volného trhu, která byla kdysi podle Smlouvy o zřízení ES základním cílem evropské integrace. Podnět k jejich sepsání daly obří průmyslové podniky. V osmdesátých letech se při jejich řízení prosadila metoda omezení kapitálových nákladů. Podle japonského vzoru evropské firmy začaly omezovat sklady součástek, čímž si šetřily náklady na úroky z úvěrů na trvale se obracející zásoby. Přinutily své subdodavatele přisouvat díly „just in time“, neboli ve stanovený den a hodinu. Což jim umožnilo držet zásoby jen na úrovni hodin práce. Bez zrušení omezení nákladní dopravy by to nebylo možné. Na přelomu století byly tyto praktiky „vylepšeny“ metodou nazvanou working capital. Jde o nastavení lhůt splatnosti pro dodavatele tak, aby obří firma platila až poté, kdy součástku zamontuje do většího celku – a nejlépe až po jeho prodeji. Náklady na podnikání obřích nadnárodních korporací jsou tak přesouvány nejen na malé subdodavatele, ale i na celou společnost, která musí platit častější opravy kamiony zdevastovaných dálnic. Obří cenu platíme i ve zbytečně spálených palivech v dopravních zácpách. A ve ztrátě lidských životů vyhaslých při zbytečných dopravních nehodách na přeplněných silnicích. Desítky miliard stojí i léčení zraněných.  O další miliardy, které by stát mohl použít na dotace kvalitnější veřejné dopravy, pak stát přichází v rámci investičních pobídek poskytovaných právě těm největším firmám, které provozují nejagresivnější formy montoven. {/mprestriction}  Autor je publicista.

Čas načtení: 2019-10-08 07:51:16

Edward Snowden: Kdybych někdy vypadl z okna, buďte si jisti, že mne někdo vystrčil

Když se oba reportéři německého časopisu Der Spiegel měli setkat v Moskvě s Edwardem Snowdenem, připomínalo jim to opravdové setkání tajných agentů. Museli pronajmout apartmá v luxusním moskevském hotelu, jeho číslo zašifrovaně poslat na udané číslo mobilu. Poté dostali čas setkání, a nakonec se s Edwardem Snowdenem, který už žije šestým rokem v ruském exilu, potkali. Důvod byl jednoduchý: Edward Snowden vydal knihu, ve které popisuje svůj příběh. A tak bylo třeba ji trochu promovat. Podobné rozhovory vyšly i v dalších světových médiích. Přinášíme výtah z rozhovoru pro Der Spiegel.   Pane Snowdene, vždy jste říkal, že nejste historická osobnost a teď najednou sepíšete knihu, která má 432 stran a je o vás. Proč? Protože je důležitější než kdy jindy, aby se veřejnost dozvěděla o systémech masového dohledu a manipulace. A já nemohu popsat, jak tyto systémy vznikly, aniž bych vysvětlil moji roli – pomáhal jsem tyto systémy vybudovat.   Nebylo by to stejně důležité před čtyřmi nebo šesti lety? Před čtyřmi lety byl prezidentem Barack Obama. Před čtyřmi lety nikdo nemluvil o Borisi Johnsonovi. A Alternativa pro Německo byla jen vtipem. Podívejte se na rostoucí rozdělení společnosti na celém světě a na vlnu autoritářství, která se přelévá přes mnoho zemí. Všude pochopili politici a podnikatelé, že mohou využívat technologie, které mohou svět ovlivňovat na nové úrovni. Na naše systémy se útočí.   Jaké systémy? Politický systém, právní systém, sociální systém. Věříme, že problém je vyřešen, když se zbavíme lidí, které nemáme rádi. Říkáme: To je zkrátka Donald Trump. A Boris Johnson. A zase ti Rusové. Ale Trump není problém. Je produktem systému.   Systémová chyba? Ano, a proto jsem tu knihu napsal.   Píšete, že chcete dát zprávu o celé pravdě. Co byla největší lež, kterou o vás šířili? Bože, byly jich milióny. Ta největší byla…   … že jste ruský špión? To ne, spíše že to byl můj plán skončit v Rusku. Dokonce i NSA uznává, že Rusko nebylo vlastně můj cíl. Ale ta lež už žije svým životem, protože je taková srozumitelná. Je to část typického válečného tažení, které je právě teď aktuální. Fakta nehrají žádnou roli. To, co víš, je méně důležité, než co cítíš. Je to zničující pro demokracii. Stále méně často jsme schopni se na věcech domluvit. Když už nemůžeme uznat, co se stalo, jak můžeme potom diskutovat o tom, proč se to stalo.   Co bylo vaší motivací, že jste se ponořil do světa špionáže? To zní tak významně. Viděl jsem tehdy jen neomezené možnosti, protože americká vláda po útocích v roce 2001, kolem sebe házela milióny dolarů, jen aby zaměstnala kohokoliv, který měl technické schopnosti a bezpečnostní prověrku. Měl jsem obojí. Byl jsem téměř ještě dítě a najednou jsem seděl v hlavním štábu CIA a měl odpovědnost za celou síť v prostoru Washingtonu. Úplně bláznivé. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Nebylo to ale také fascinující mít možnost státem dotovaným hackingem vstupovat do téměř každého života? Na začátku jsem ještě nevěděl nic o masovém sledování, protože jsem nejdříve pracoval pro CIA, která rozvědku provádí především přes lidské zdroje. Když jsem pak byl přeložen k NSA a na mém posledním místě měl s masovým sledováním přímo co do činění, byl tam jeden kolega, který mne měl zaučovat. Občas se otočil na své kancelářské židli a ukázal mi fotografii nahé ženy sledované osoby a řekl: To máš jako bonus!   Byl to pro vás ten bod obratu? Ne, byl to proces trvající několik let. Na mém posledním místě jsem byl zařazen jako analytik infrastruktury. NSA má zásadně dva druhy analytiků při masovém sledování. Jednak jsou to personiální analytici, kteří sledují Facebook určitých lidí, jejich chaty a zprávy. Analytici infrastruktury se naproti tomu používají k hackingu. Pokoušeli jsme se zjistit, co by nám mohli někteří udělat, aniž bychom znali jména nebo čísla. Nepozoruješ lidi, nýbrž přístroje.   Například veřejně dostupné computery? Ano. Sledovali jsme například jeden počítač v knihovně a zapojili jsme jeho kameru, abychom viděli jeho uživatele. To jsme zaznamenali a uložili pro případ, že by to mohlo být později zajímavé. Náhodou jsem narazil na záznam jednoho inženýra v jihovýchodní Asii. Žádal o přijetí na jednu univerzitu, která byla podezřelá, že se podílí na nukleárním programu nebo nějakém kybernetickém útoku. Už si přesně nevzpomínám, protože nějaké vysvětlení vždycky existovalo. A tomu muži sedělo na klíně jeho dítě a zcela nevinně si hrálo na klávesnici počítače.   Byl to ten moment, který se dotkl vašeho svědomí? Uvědomil jsem si, že používám nástroje k masovému sledování. Najednou vidíš osobu, která se na tebe z obrazovky dívá, ale přirozeně to neví. A tak najednou pochopíš: Zatímco lidé čtou, my čteme lidi. Tyto systémy se rozvinuly do takové šířky, aniž by o tom kdokoliv věděl. Trvalo to dlouho, než zvítězila moje skepse. Když to ale bylo už tak daleko, stále častěji jsem hledal rozpory v tom, co můj zaměstnavatel říká a tím, co dělá.   Jednu dobu jste byl také nemocný a trpěl jste depresemi. Měl jste někdy myšlenky na sebevraždu? Ne! A to je důležité do protokolu. Mám filozoficky zdůvodněný odpor proti myšlence sebezničení. Pokud někdy vypadnu z okna, buďte si jisti, že mne někdo vystrčil.   Když jste začal shromažďovat informace, které byly později známé jako „Snowden Files“, pracoval jste na Havaji pro Kancelář k rozšiřování informací. To zní jako vtip. Byl jsem jediný zaměstnanec této kanceláře. Dostal jsem se tam náhodou. Po mojí nemoci jsem se pokoušel všechno brát tak trochu na lehkou váhu, moje vztahy znovu vybudovat, všechno uvést do pořádku. Seděl jsem na místě, které mi dovolovalo v rámci NSA mít přístup k téměř všem informacím. Ostatní kolegové, kteří v těchto prostorách pracovali, znali moje zkušenosti systémového administrátora a inženýra. A říkali mi: „Ty nám můžeš pomoci!“. A tak jsem měl neuvěřitelný přístup k datům.   Ta kancelář byla v podzemí, je to správně? Ano. Středem ostrova Oahu probíhá dlouhá cesta. A je tam takové malé parkoviště před velkou leteckou základnou, což je skryté zařízení NSA. Z toho parkoviště se jde tunelem do hory, na které rostou ananasy.   Jak jste ta data z komplexu propašoval? Nechci mluvit o detailech, protože je možné, že někdy budu stát před soudem. Ne že by to hrálo nějakou roli, protože pokud budu stát před soudem, strávím dlouhou část mého života ve vězení.   V knize píšete, že jste paměťové karty pašoval v dětské hračce, kouzelné krychličce. Nesloužila ani tak k pašování, jako spíše k odlákání pozornosti. Daroval jsem ji v kanceláři téměř každému, strážci mne viděli přicházet a odcházet s touto hračkou. A když jsem odcházel z tunelu s pašovanými daty, nudícímu se strážci jsem tuto krychličku hodil a on mi řekl:Takovou jsem měl také jako dítě, ale nikdy jsem to nedokázal vyřešit .   Pronášel jste také paměťové karty v ústech.  Když to děláš poprvé, jdeš dolů tou chodbou a snažíš se, aby ses netřásl. Pak ale časem pochopíš, že to funguje, protože detektory kovu nemohou paměťovou kartu zjistit. Je na ní méně kovu než v nýtech tvých džín.   Jak se vyrovnáváte s výtkou, že jste zrádce? Je nutné být přesvědčený, že to, co děláš, slouží dobrému účelu. Nestačí jen v něco věřit, když chceš věci změnit. Musíš být také schopen jít na riziko.   Počítáte někdy s tím, že byste se mohl vrátit do USA? Zdá se to být pravděpodobnější, že bych se mohl jednoho dnes vrátit. Už nejsou tak často slyšet ty výtky, které byly ještě v roce 2013 proti mně vzneseny. Například že jsem poškodil národní bezpečnost. Současně se ukazuje, jaký význam měla moje odhalení pro veřejnost.   Popisujete váš příjezd do Moskvy jako nějakou procházku. Odmítl jste spolupracovat s ruskou tajnou službou a nechali vás jít. To pro nás nezní moc pravděpodobně. Moje vysvětlení pro to, že mne ruská vláda nepověsila za nohy hlavou dolů a netýrala mne elektrickými šoky, aby ze mne dostala všechna tajemství je, že se na nás díval celý svět. A oni jednoduše nevěděli, jak s tím mají zacházet. A tak si myslím, že si řekli: Počkáme.   Západ pravidelně prohlašuje Rusko za největšího bídáka s digitální oblasti. Má pravdu? Rusko je zodpovědné za mnoho odsouzeníhodných aktivit po celém světě. Manipulovali volby? Téměř s jistotou. Manipulovaly USA volby? Přirozeně. Dělají to už desetiletí. Každá země, která je větší než Island, se pokouší do rozhodujících voleb zasahovat a všichni to budou zapírat, protože takhle to tajné služby dělají.   Je internet zničený? Ne, funguje velmi, možná velmi dobře, ale pro špatné lidi.   Je to možné reformovat? Jaká je dnešní situace? Máme Facebook, Google, obrovská datová centra po celém světě, které počítače dálkově ovládají. Ptáte se na cestu Googlu, a ten vám pošle odpověď. Dnes jsou ale koncová zařízení mnohem výkonnější, než byla kdykoliv předtím. Vyhledávání v internetu by se mohlo koncipovat tak, že byste nebyli odkázáni na cloudové služby. Proč musí Google vědět, kam chcete jít?   Ale lidé jsou, zdá se, s tím, že používají Google a Facebook, docela spokojeni. Podívejte se na ten mobil, který tady leží na stole. Víte co dělá, zatímco je jeho displej tmavý?   Ve skutečnosti ne. S určitou autoritou vám mohu říci, že za minutu stokrát a možná tisíckrát komunikuje. Kontaktuje webové reklamní agentury, analyzuje vaše chování, vypočítává, kde se nacházíte. To všechno se děje neviditelně. Kdybyste měli možnost kliknout na ikonu, a všechny tyto skryté funkce zastavit. Udělali byste to?   Jistě. Ale v současnosti to není možné. Dnes se nám říká: Stiskni tlačítko Souhlasím a tvůj život bude šťastnější. A pokud nikdo nevytvoří alternativu, tak to zpropadeně udělám já. Musíme zviditelnit, jak jsme na každém kroku sledováni. {/mprestriction}  Vybral a přeložil Miroslav Pavel. Edward Snowden (* 21. 6. 1983) je bývalý systémový administrátor, který pracoval pro CIA a americkou národní bezpečnoství agenturu NSA. V červnu 2013 se v Hongkongu sešel s novinářem Glennem Greenwaldem, který psal pro americké vydání britského listu The Guardian a předal mu informace o do té chvíle před veřejností utajovaném celosvětovém sledování telefonů a elektronické komunikace ze strany bezpečnostních služeb USA. V srpnu téhož roku obdržel v Rusku status uprchlíka, nejprve na jeden rok. Nyní tam žije již šestým rokem a hledá zatím neúspěšně azyl v mnoha zemích světa. V USA mu hrozí trestní stíhání.

Čas načtení: 2026-05-24 20:45:40

Izraelec zadržen s čtyřmi embryi v přepravním kontejneru

Úřady uvádějí, že na letišti Ercan byl zadržen izraelský občan s čtyřmi embryi v přepravním kontejneru; zadrženi byli také ředitel kliniky a lékař. (Foto:... Článek Izraelec zadržen s čtyřmi embryi v přepravním kontejneru se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2020-06-03 09:31:15

Filozof Michael Hauser: Etablovaná levice se v některých bodech chová asociálně

Politická levice je v krizi. Má ještě nějaké trumfy, pomocí kterých se může vrátit na výsluní? Zeptali jsme se českého filozofa Michaela Hausera.   Má levice stále co nabídnout? Podíváte-li se na dva nejvýznamnější problémy dnešního světa – růst nerovností a klimatickou krizi – zjistíte, že se jedná o problémy, na které lze nalézt levicovou odpověď, či které dokonce takovou odpověď vyžadují. Nerovnost je tématem levice po staletí a i u ekologické krize se jasně ukazuje, že s individualismem nevystačíme. Snížení osobní spotřeby na odvrácení ekologické katastrofy nebude stačit. Je třeba řešení systémového, a to může dát jedině levice. Problém ale je, že levice na tyto dvě výzvy nedokáže z různých důvodů reagovat.   Proč? Především proto, že levice se nachází ve fázi transformace. Její tradiční formy se rozpadly. Novou tvář stále hledá.   A nebude ji Corbyn – toho ještě před volbami mimochodem začal ostřelovat i levicový britský tisk… To bylo proto, že Corbyn, ale třeba i Sanders, vracejí do hry otázku třídní nerovnosti.   Právě proto jsem ho zmiňoval. Ukazuje se totiž, že když někdo přijde s pokusem řešit otázku nerovnosti, o které jste řekl, že je jedním ze dvou nejvýznamnějších problémů dneška, nenarazí na nikoho jiného než na levicový establishment. Je otázka, zdali v určitém ohledu není překonán rozdíl mezi levicí a pravicí. Myslím tím etablovanou levici a pravici.    Jak to myslíte? Všimněte si, že etablovaná levice se v některých bodech chová asociálně, kdežto pravice – zvláště ta konzervativní – se v některých bodech chová sociálně. Jinými slovy, promíchalo se to. Je to smutné, ale etablovaná levice se dostala do rozporu s levicovými ideály, třeba právě s již zmiňovanou rovností.   Skutečně? Nepodporuje-li Sanderse nebo Corbyna, kteří třídní nerovnost chtěli snížit, je to nad slunce jasné.   Levice ale podporuje odstranění jiných typů nerovnosti, třeba nerovnosti mezi muži a ženami nebo zvedá identitní témata a nerovnosti, které s tím souvisejí. Proč ne, nemusí to být v rozporu. Corbyn a Sanders proti boji za rovnost mužů a žen nebo proti otázce genderu nic nemají. Zároveň ale tvrdí, že je třeba mluvit i o věci, o které levicoví liberálové nemluví, a tou je třídní nerovnost.   Proč s tím u etablované levice narazili? Protože labouristický i demokratický establishment je součástí ekonomických struktur.   Corbyn nicméně nenarazil jen u levicového establishmentu, on kandidoval ve volbách a narazil u voličů, kteří dali přednost Johnsonovi. Na to je několik odpovědí. Voliči zatím nejsou zvyklí setkat se s tématy, se kterými Corbyn přišel; je to pro ně nové. To ale neznamená, že by s Corbynem britští voliči nesouhlasili. Podíváte-li se na průzkumy veřejného mínění, tak většina Britů například požaduje socializaci železnic nebo omezení privátních bank. Čili kroky, které souzní s tím, co Corbyn říkal – o to víc je otázka, proč voliči Corbyna nepodpořili, palčivá. Možná, že karta, s níž Corbyn přišel, je opravdu natolik nová, že mu voliči prostě neuvěřili, že je něco takového vůbec možné. Dalším důvodem, proč nezískal jejich podporu, a řekl bych, že to je důvod hlavní, bylo to, že kampaň probíhala v době Brexitu a Corbyn se k této otázce nedokázal postavit. Kolísal. V něčem říkal Evropské unii ano, v něčem ne. To byla politická chyba. Já ho za to neobviňuji. Byl pod velkým tlakem. Ale ve chvíli, kdy většinu voličů zajímá jedno jediné téma, Brexit, a Corbyn je v něm nevyhraněný, tak se nedivte, že voliči dali přednost Johnsonovi, který odpověděl jasně. V Británii se situace kolem Brexitu vlekla roky, vypadalo to na pat a další potácení Británie v něm, a tak voliči dali přednost Johnsonovi. Zvolili konec potácení. Bylo to docela logické.   Proč je sociálnědemokratický typ stran na ústupu? Je to proto, že sociálnědemokratické strany se dlouho snažily držet středovou pozici, uzavíraly kompromis mezi prací a kapitálem. Vycházely z představy – která ale kdysi měla své opodstatnění – že požadavky práce a kapitálu lze sladit. Jenže se ukazuje, že ve světě oligarchického kapitálu, daňových rájů a gigantických sociálních rozdílů už něco takového možné není. Proto je levice rozvrácená. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Je vůbec možné onen oligarchický kapitál, jak mu říkáte, porazit a dosáhnout změny? V mnoha zemích již existují různé formy odporu vůči tomuto stavu věcí, otázka je pouze ta, jak je přetavit v reálnou politickou sílu. Nejdále v tom bylo hnutí spjaté se Sandersem. Ten sice z prezidentské kampaně vypadl, ale jeho hnutí se v politickou sílu transformovat skutečně dokázalo. Totéž lze říci o Indignados ve Španělsku. Jinými slovy, běží o to, jak přetavit masové hnutí v politickou organizaci. Nic lepšího není. To, co se děje ve Spojených státech, je nadějeplné o to víc, že Spojené státy byly a do značné míry stále ještě jsou hegemonem světového systému. Tam je jedno z hlavních míst, kde se rozhoduje o podobě globalizace světa. Pamatujete na to, co řekl Slavoj Žižek ve chvíli, kdy byl poprvé zvolen Trump? Řekl, že kdyby mohl volit, podpořil by Trumpa a ne Clintonovou. Spousta lidí z levice ho za to kritizovala. Předhazovala mu, že podporuje konzervativce, ne-li úplného fašistu. On to ale vysvětlil tak, že Trumpův úspěch může vyvolat nezbytné změny uvnitř demokratické strany. Když se ho na to nedávno někdo znovu zeptal, řekl, že si stále myslí totéž. A vidíte, ukázalo se, že měl pravdu.   Nejsem si jistý. Proti Trumpovi bude kandidovat obdoba Clintonové Biden a nikoli Sanders. Ten po čtyřech letech znovu prohrál. Je pravda, že jeho hnutí nakonec nebylo tak silné, jak být mohlo.   Už před čtyřmi lety byl Sanders dostatečně silný na to, aby svedl celkem vyrovnanou bitvu s Clintonovou, takže je otázka, zdali se stalo vůbec něco. Skutečně se to do jisté míry opakuje. Přece jenom si ale myslím, že v hnutí demokratických socialistů jistý vývoj směrem k lepšímu nastal.   Kdybyste dnes dostal tutéž otázku, jakou před čtyřmi lety dostal Žižek, koho byste volil – Bidena nebo Trumpa? Já osobně bych nevolil nikoho, jenže Žižek říká, že to je alibismus. Teď je levice ve Spojených státech na křižovatce. Pravděpodobně zvítězí opět Trump a je otázka, co dělat. Už podruhé se bohužel ukázalo, že demokratický establishment nepodpoří hnutí, které chce významnější sociální a ekonomické změny. Jsou v zásadě dvě možnosti. Buď budou demokratičtí socialisté dál vyvíjet aktivity uvnitř demokratické strany s nadějí, že jednou se ledy prolomí, jenže nevíme, jak dlouho jim to vydrží, anebo se pokusit vytvořit jinou formu politické organizace. Pro něco takového ostatně najdeme v dějinách Spojených států model. Vzpomeňme na Martina Luthera Kinga. Bylo to sice v jiné době, ale jemu se podařilo díky masovému hnutí, nikoli straně, vyvolat výrazné změny v americké společnosti.   Jakou cestu byste zvolil? Spíše tu druhou, protože odpor establishmentu je zažraný do morku demokratické strany.   Považujete vůbec současnou demokratickou nebo – v Británii – labouristickou stranu za potenciálního spojence levice, anebo jsou již příliš prohnilými organizacemi? Na to se momentálně nedá odpovědět. Každopádně se domnívám, že hnutí demokratických socialistů bude nadále pokračovat ve svých aktivitách uvnitř demokratické strany, možná získá další senátorská křesla, ale že současně zesílí aktivitu ve směru vytvoření politické organizace nového typu.   Zní to jako pohádka s nejasným koncem. Taková je situace. Je neurčitá, nikdo neví, jakým směrem se vydat.    Ve chvíli, kdy se Trump v té samé situaci dokáže pohybovat jako ryba ve vodě, je něco takového katastrofa. Dodejme historický kontext. Jedna věc je zvláštní, a sice že ve dvacátém století po ekonomické krizi většinou posílila pravice. Stalo se tak mezi válkami, v sedmdesátých letech i po roce 2008. Mimochodem na vlně poslední krize se v současnosti ještě plavíme. Teď přichází s největší pravděpodobností nová krize, takže se dá očekávat, že znovu posílí pravice. Zatím sice nikdo nevysvětlil, proč tomu tak je, ale je to tak.   Levici nezbývá než čekat na světlé zítřky, protože dnešek prohrála? Chápal bych nynější krizi spíše jako příležitost. Levice se nad sebou může zamyslet a nalézt nová východiska. Každopádně se už teď ukazuje, že představy o klidném sociálním státu se staly utopií. V etablované levici sice pořád převládá myšlenka, že se to nějak přežije a my se k sociálnímu státu vrátíme, ale nevrátíme.   Neměla by si levice připustit, že lidé jsou lidé, že pravice bude vyhrávat až na výjimky vždy a že úkolem levice je předkládat alternativní, byť trochu utopické vize? To je málo.   Na víc to v realitě nevypadá. Ale ano, vypadá. Levice totiž drží některé trumfové karty, byť je zatím tak úplně nevidí a nezúročuje. Přežití je ale opravdu v zájmu většiny společnosti, snad dokonce i v zájmu některých oligarchů. To není jen nějaká krásná myšlenka. To je existenční otázka. To není utopie.   Myslíte, že lze začít mluvit o ekologické krizi a o tom, že je třeba se uskromnit, když teď, v čase koronaviru, celkem jasně vidíte, jak veliký problém lidé spatřují už třeba jen v tom, že se v létě možná nepojedou vykoupat k moři? Tak to není. Nedávno jsem studoval výzkum vývoje hodnot v České republice a z něj vyplývá, že šedesát procent tázaných preferuje ekologii i za cenu nižšího hospodářského růstu nebo třeba dokonce i za cenu ztráty části pracovních míst, a pouze třicet procent preferuje ekonomiku před ekologií. Jiné statistiky, které se ptají na otázku, jaká hodnota je v životě nejdůležitější, odhalují, že na prvním místě lidé samozřejmě jmenují lásku a mezilidské vztahy, ale když se sejde k hodnotám týkajícím se společnosti nebo politiky, tak na prvním místě zmiňují mír, na druhém životní prostředí a teprve až potom demokracii. Mnozí politici žijí s určitými představami o tom, co si většina myslí, jenže ona to vůbec nemusí být pravda. Politici si třeba mysleli, že většina Čechů nechce pustit do České republiky žádné migranty, ale ono to bylo taky trochu jinak. Každý druhý Čech byl ochoten migranty za určitých podmínek přijmout. Sice se říká, jak jsou Češi proti migrantům, ale ono je velice ošidné vycházet jen z dojmů nebo z toho, co vám prezentují média.   Rád bych chvíli hovořil o Michéově textu Tajnosti levice, který je teď v Česku hojně debatován jakožto možné východisko z krize pro levici. Měl bych zejména určitou výhradu k tomu, jak Petr Drulák Michéu představuje. (Viz rozhovor s Petrem Drulákem v Literárních novinách 4/2020 – pozn. autora) Drulák příliš zdůrazňuje, že Michéa je konzervativní. Ve skutečnosti ale Michéa usiluje o rehabilitaci třetího politického proudu. Je liberalismus, je konzervativismus a je socialismus. Po několik desetiletí to vypadalo, že socialistický proud se kamsi vytratil. V devadesátých letech probíhala debata liberálů s konzervativci nebo komunitaristy, ale socialismus nebyl nikde. Když teď Petr Drulák zdůrazňuje, že socialismus má být konzervativní, tak vlastně nenavrhuje nic jiného než jednoho spojence zaměnit za druhého, zavrhnout liberály a spojit se s konzervativci. Vyvolává to dojem, že socialismus je takové nedochůdče, které se musí k někomu přisát, protože jinak nepřežije. Jenže Michéovi jde přece o to vrátit do hry socialismus – bez přívlastků. Jde mu o návrat k ideálům a cílům socialistické politiky. Michéa v přeloženém textu jasně říká, že tu jsou tři myšlenky, jež by měly být každému socialistovi drahé. Zaprvé, zrušení třídních nerovností, zadruhé, odstranění patriarchálních předsudků, zatřetí, ukončení útlaku menšin. Drulák tyto dvě poslední myšlenky nezdůrazňuje. Jinými slovy, je tu problém se způsobem přenesení Michéy do české kotliny. Ve Francii a v západní Evropě se politický liberalismus často projevuje absurditami, výstřelky. Vzpomeňme na návrh švédské Levicové strany zakázat močení ve stoje nebo na snahu německých levicových liberálů odstranit některé názvy ulic, kde se vyskytují jména spjatá s diskriminací nebo kolonialismem, jako je Kryštof Kolumbus. Na toto Michéa po právu reaguje. Ale Michéa současně vůbec nepopírá rovnost mužů a žen nebo politiku ochrany menšin. On se vzpírá jen těmto výstřelkům.   Michéa ale přece v textu hovoří o politickém a ekonomickém liberalismu jako o rodných bratrech. Nekritizuje jen výstřelky, ta kritika je hlubší. Ano, tak to je, ale přece jen bych trval na tom, že v Drulákově přenosu to vypadá, jako by snad Michéa odmítal z liberalismu úplně všechno. Někteří lidé to pak pochopili tak, že Michéa chce patriarchát. A to není pravda. Michéa žádný návrat patriarchálních pořádků nechce, a to že se diskuze o něm často svede k těmto tématům, je způsobeno tím, že Drulák jej představil spíše jako konzervativce, a ne jako socialistu. Drulák měl zdůraznit také i Michéovo odmítnutí nerovnosti mužů a žen a útlaku menšin. Michéa není totéž, co konzervativismus. Někteří recenzenti pak nebyli schopní odlišit Michéovy názory od názorů kardinála Duky.    Souhlasíte s Michéovým zpochybněním slova „levice“? S tím nemám problém. Levice je v očích vykořisťovaných, řekneme-li to postaru, či chudých pracujících žijících někde na periferiích považována za elitářskou. Tak to prostě je. Nemělo by nám jít o obhajobu levice, ale o obhajobu socialismu. Možná, že to nejdůležitější je ukázat, že socialismus je něco docela jiného než reálně existující levice.   Michéa je člověkem z mimoakademického prostředí. Zakládá si na tom. Má levice Michéu následovat i v tomto? Dovedu si dost dobře představit, jakou reakci francouzské akademické obce tím musí Michéa vyvolávat... (smích) Vezměme si ale za příklad spíše Alaina Badioua. Ten taky kritizuje akademii, její schematismus a provoz. Ale Badiou působí na slavné École Normale Supérieure. Je tam sice přehlížený, nedali ho ani do ročenky, protože by to vadilo sponzorům, ale působí tam. Jinými slovy, nevidím cestu v odchodu z akademického prostředí. Naopak je třeba tam zůstat a působit jako Badiou. Buďme jeho součástí a ukažme, že akademická práce může vypadat jinak, než jak běžně vypadá.   Dovolte ještě poslední poznámku k Michéovi. Jako jeden z mála francouzských intelektuálů se přihlásil k hnutí žlutých vest. Spousta lidí na levici ale toto hnutí odmítala a kritizovala kvůli xenofobním výrokům. To má socialista chápat xenofobii? Má pochopit, proč se tak ti lidé vyjadřují.   Někdy je třeba skutečně velkého pochopení.  Někdejší voliči francouzské komunistické strany začali v osmdesátých letech volit Le Pena. Proč? Stali se z nich ze dne na den xenofobové? Ne. Neměli jen žádný politický subjekt, který by vystupoval proti establishmentu.   Mluvíte-li takto, pak se nelze nezeptat na to, co by mělo být výsledkem boje proti establishmentu? Kolaps? Kolaps přichází sám. Je jedno, co si kdo přeje. Nejsme v pohádce – nestačí si něco přát. Kolaps současného systému je dost reálný. My se sice můžeme ještě chvíli tvářit, že to tak není, ale už ne dlouho. Dnes je třeba se připravovat nebo alespoň přemýšlet, co dělat, až kolaps přijde v celé své mohutnosti. To není levičácká úchylka nebo obsese. Tento systém v dané podobě prostě a jednoduše není schopen řešit klimatickou krizi ani nerovnost.   Nevěříte, že lidé mohou v demokratických volbách zvolit politiky, kteří budou ochotni a schopni vyřešit klimatickou krizi? Tomu věřím – ale až za socialismu. (smích) Do té doby všichni politici, i ti, kteří to myslí strašně dobře, budou stát před abstraktní silou procesů kapitálu, který vyžaduje akumulaci zisku či dobývání renty bez ohledu na následky. To je ta Marxova abstraktní moc, která stojí nad lidmi. Není to věc volby. Nestačí si říct, že je něco špatně, a začít prosazovat něco lepšího. Tím problém neodstraníme. Nejprve musíme přijít na to, jak zvrátit tuto abstraktní moc vládnoucí nad společností. Nevěřím na to, že se sejde rada moudrých, vydá nějaké doporučení a tyto dva základní problémy se začnou řešit. To se nestane. Nebo si mám myslet, že bude vyřešena krize poté, co se sejde americký a čínský prezident a dohodnou se na nějakém plánu? Vždyť je to absurdní. Bez nastolení otázky kapitálu se nic nezmění. Kapitál má dnes zombie podobu, je to neproduktivní renta a potřebuje vytvářet dluh. Jde mi o to, aby se o ekologické krizi a nerovnostech začalo uvažovat tak, že je těžko vyřešíme, pokud nad námi bude vládnout toto zombie. {/mprestriction}  Michael Hauser (* 30. 3. 1972, Trutnov) je český filozof a zakladatel občanského sdružení Socialistický kruh. Působí na katedře občanské výchovy a filozofie na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy, v letech 2014 až 2020 člen Rady České televize. Do češtiny převedl například texty Slavoje Žižeka, Ericha Fromma, Maxe Horkheimera nebo Theodora Adorna. Napsal řadu knih, například Adorno. Moderna a negativita (2005) či Kapitalismus jako zombie neboli Proč žijeme ve světě přízraků (2012).

Čas načtení: 2020-04-14 15:19:01

Konec jedné hry jménem Život. Matematika Johna Conwaye zabila nemoc covid-19

O Velikonocích zemřel britský matematik John Conway. Proslavil se hlavně hrou zvanou „Život“ (Life). Valná většina matematiků projde životem, aniž by jejich dílo zaujalo širší veřejnost. Sem-tam nastanou zajímavé výjimky, hlavně tehdy, pokud se jejich práce dá nějak pěkně zobrazit – obraz působí na lidi lépe než suché rovnice. John Conway, Angličan narozený v Liverpoolu, se tou výjimkou stal v momentě, kdy roku 1970 přišel s matematickou hrou jménem „Život“. Byl to zrovna úsvit éry počítačů, do které se dokonale strefila. Samotný pojem hra je v tomhle případě spíš znouzectnost, protože tahle „hra“ nemá ve své původní podobě vůbec žádné hráče. Hraje se vlastně sama. Začátek vypadá tak, že vezmete síť čtverečků podobnou listu, na kterém se hrají piškvorky, a některé z těch čtverečků označíte černě. Ty budou „živé“ a ty ostatní, bílé, budou „mrtvé“. Asi takhle. To je úvodní stav hry, od kterého se odvíjí veškeré další dění. Dejme tomu, že ta síť čtverečků sahá všemi směry libovolně daleko, aby měl ten náš vzor kam růst. Je zjevné, že každý čtvereček má kolem sebe osm sousedních čtverečků: se čtyřmi se stýká jen rohem, s dalšími čtyřmi hranou. Můžeme těm čtverečkům říkat třeba buňky. No, a teď zavedeme jednoduchá pravidla pro „žití a umírání“. 1. „Živá“ buňka, která má kolem sebe dva nebo tři sousedy, přežije do dalšího kola. 2. „Živá“ buňka, která má jenom jednoho nebo žádného souseda, v dalším kole „umře samotou“. 3. „Živá“ buňka, která má čtyři a více sousedů, v dalším kole „umře na přelidnění“. 4. „Mrtvá“ buňka, kterou obklopují právě tři živé buňky, v dalším kole „ožije“, jako by se narodil nějaký potomek. Vypadá to vcelku přímočaře, co? Ale reálný průběh takové hry je ale všechno možné, jenom ne přímočarý. Tady máte nějaká videa pro potěšení. Vypadá to úplně … živě, což? Sám Conway prý byl později rozmrzelý z toho, jaké světové popularity tahle hra na život dosáhla. Měl dojem, že jiné objevy jsou důležitější a že by si té pozornosti zasloužily víc. Ale tak už to bývá s vynálezy, které vypustíte na svět. Těžko pak nad nimi mít nějakou kontrolu. Chaotická Conwayova hra na život ukázala lidem matematiku z úplně jiného úhlu. Po absolvování běžné školní výuky je snadné si odnést dojem, že matematika je studený, mrtvý prostor, ve kterém se jakési vznešené, ale nelidské přímky, kružnice, roviny a další objekty s nevyslovitelným jménem (dodekaedr) vznášejí v abstraktním světle věčnosti. Jenomže to je jen jedna z mnoha tváří matematiky. Conwayova hra ukazuje jinou tvář: těkavost, živost, nepředvídatelnost, zvláštní druh podmanivé a rychle se měnící krásy. S principy Conwayovy hry se dá různě „štelovat“. Můžete měnit číselné parametry, můžete si hrát na šestihranné mřížce místo čtvercové. Velký fajnšmekr může třeba tu nekonečnou rovinu sbalit do trubky, ohnout a zahrát si Life na toroidu (pneumatice): Pokud se ptáte na praktické použití, tak vás zklamu. Conwayova hra sice posloužila jako startér pro rozvinutí teorie buněčných automatů (cellular automata), které mají hodně uplatnění ve fyzikálním modelování, ale sama o sobě je „jenom“ krásná a podněcující k přemýšlení (jako by to bylo málo). To přemýšlení má ale svoji váhu. Všechny ty kouřící vlaky, létající křídla, děla, oscilátory, bochníky a další útvary, které ve složitém tanci pochodují po obrazovce a navzájem se rozvíjejí nebo požírají, jako by říkaly: chlapče, děvče, svět je tak složitý, že ho prostě nespočítáš. Přidej někam jednu jedinou tečku a za pár generací vypadá všechno úplně jinak. A budeš-li mít hodně štěstí, najdeš v tom zmateném kmitání aspoň jeden opakující se vzorec. Pro mě osobně je Conwayova hra symbolem neřiditelného chaosu a svobody, protikladu všech těch rigidních systémů, které se už pokoušely lidstvo spoutat do duševního vězení. Znám až příliš mnoho lidí, kteří si myslí, že budoucnost je „nalajnovaná“ a v roce 2050 se stane X. Většina z nich jsou tvrdí pesimisti. Může se vlastně pesimista zklamat, když jeho temné předtuchy nevyjdou? Těžko říci. Smrt Johna Conwaye 11. dubna 2020 jako by zapadala do chaosu, který zkoumal. Narodil se o Vánocích, zemřel na Velikonoce a zabila jej nemoc covid-19, virus, se kterým ještě před půl rokem víceméně nikdo nepočítal. Autor tedy svoji životní hru ukončil, ale jeho Život bude žít dál. Tak dlouho, dokud se budou rodit další generace zvědavých lidí. Což snad bude ještě hodně dlouho. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2020-03-31 14:34:32

Osmý den Petra Bílka: Četba starých dopisů

Epistolární žánr v humanistickém pojetí dosáhl v češtině svého vrcholu v podání Karla staršího ze Žerotína. Čelný představitel moravské šlechty (1564–1636) byl typem renesančního kavalíra evropského formátu. Když Odeon v roce 1982 vydával výbor z jeho korespondence museli se dát do práce i překladatelé z němčiny, latiny, francouzštiny a italštiny. Portfolio lidí, se kterými si Žerotín psal, je nadmíru bohaté. Na seznamu najdeme jak císaře Matyáše ve Vídni, tak Jana Amose Komenského v exilu nebo italského dodavatele lahůdek. Vychovatelce svých dvou dcer Madléně Gbelské psal velmož ze Strážnice v říjnu 1905: „Včerejšího dne jest mi psaní z Rosic přinešeno, v němž mi se oznamuje, že to morové nakažení tam moc neumenšuje, nýbrž vždy víceji rozmáhá, takže minulého týhodne několiko osob tam umřelo, ano i v jiných dědinách okolních že již také pomírati počínají a mezi jinými že se také Krajíček (Žerotínův úředník – pozn. autora) roznemohl, kterýž jestli do této chvíle živ, čili mrtev, nevím. A poněvadž oumysl můj za tou příčinou na Rosice jeti nakloněn byl, abych tam počet od něho přijal, ale když ho Pán Bůh nemocí navštíviti ráčil, takže již za některý čas s přijímáním téhož počtu, až by on zase z též nemoci (jestli by ho Pán Bůh pozdraviti ráčil) vyšel, poprodlíti musím, již také oumysl svůj strany též jízdy změniti musím, a po vyjití tohoto týhodne zase odsud na Přerov (leč by co obzvláštního v to vkročilo) přijeti musím.“ Nákazám a epidemiím propůjčují křídla lidé. Před čtyřmi sty lety stačilo, aby člověk popojel na druhý konec Moravy a bylo po starostech. Dnes už si na celé zeměkouli skoro nevyberete místo, kde byste se mohli cítit v bezpečí před novými nebo starými viry. Žerotín jako mecenáš Jednoty bratrské byl hluboce věřící člověk a z tónu jeho psaní je znát, nakolik se cítil být se svým osudem v rukou božích. Pasáž vyznívá až fatalisticky a troufám si tvrdit, že s podobnou mírou odevzdanosti současní lidé už vůbec nejsou schopni ke svým životům přistupovat. Jde ovšem o odevzdanost paradoxní, protože v jejím základu spočívá pevné přesvědčení, že lidskou povinností vůči Bohu je snažení, aktivita, čin. „Život není nám dán k zahálce, než k práci.“ Četba starých dopisů je požehnáním. Jednak uklidňuje odlehlostí popisovaných útrap, problémů a příkoří, jednak nás na konkrétních faktech, dějích a událostech běžného života upomíná na to, jakých posunů a proměn je lidská společnost schopna. Všichni víme, jaké komunikační nástroje jsou dnes například v moravských Dřevohosticích lidem k dispozici. A teď si prosím představte jednoho z nejbohatších Moravanů, jak ve svém renesančním zámečku tamtéž píše svému pražskému zprostředkovateli před čtyřmi stoletími: „Protože jsem shledal, že německé noviny, jež mi docházejí z Prahy, jsou nejen příliš stručné a nijak zvláštní, ale také neúplné a nesprávně seřazené, račte zpravodaje napomenout, aby napříště mne tak stručně neodbýval, ale podával zprávy obšírnější a důkladnější a zaslal mi též pozdržená avíza, totiž antorfská od 7. ledna do 4. února jakož i římská z téže doby.“ Nepřipadá vám, že bez ohledu na technologickou úroveň jsou vady médií nadčasové? {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-18 10:08:36

Po knize o komiksu o Puňtovi přišel na řadu slavný Čtyřlístek

Podobně jako když loni vyšla monumentální kniha manželů Kořínkových o fenoménu předválečného a válečného Punti, dočkala se letos zveřejnění publikace napsaná především Pavlem Kořínkem (jehož choť Lucie ale taky vytvořila aspoň kapitolu) na téma obdobného fenoménu dneška. Čtyřlístku. Vedle Lucie Kořínkové jsou spoluautory Tomáš Prokůpek, Michal Jareš a celými čtyřmi kapitolami Martin Foret. Prostřednictvím úvodu a závěrečného díku své ženě i Jaroslav Němeček, jenž tento časopis před víc než půlstoletím vydupal na svět. Objemný svazek První půlstoletí v Třeskoprskách sestává z pěti částí a tuctu samostatných příloh v krabici. Nejpodnětnější z přídavků je speciální Čtyřlístek EXTRA o dvaačtyřiceti stranách. Mimo jiné obsahuje dosud neznámý příběh Na stromě, vzniklý kolem roku 1995, a pravěce i dětsky vyhlížející verzi dobrodružství Prof. Myšpulín zasahuje, která nese název Prof. Myšpulín v tajemném hradě. A zatímco původní verze byla v třetím Čtyřlístku v tajemném hradě (1969) a měla devět stran, prenatální varianta jich má čtrnáct. Jak zjistíme, ve finále příběhu se původně vyskytoval motiv Fifinčiny mapy s pokladem, který je posléze vykopán zloduchy, ale ti budou od hrncem zlaťáků zahnáni chytrou trojicí Bobík, Myšpulín a Pinďa ukrytou pod prostěradlem. Jinou přílohou je věrný přetisk prvního čísla, kde najdeme původní tiráž. Patrna je z ní redakční účast Věry Šalamounové a Ludmily Kolářové-Junkové, manželky spoluautora Rychlých šípů Václava Junka, a také to, že prvá tiskárna časopisu sídlila ve Velkém Šenově. Náklad padesáti tisíc výtisků se prodal po sedmi korunách, což nebylo tenkrát málo, a sešit sice byl samostatně reeditován už v roce 1991, nikoli ale takto pietně a jako faksimile. K přílohám dál patří složený plakát, grafický list s Němečkovým podpisem a osm pohlednic. Čtyři jsou pomyslnými fotografiemi hrdinů Čtyřlístku původně otištěnými roku 1975 v čísle 47 nazvaném Čtyři ve Čtyřlístku. Jde o památný sešit, který nejvýrazněji přispěl ke kodifikaci světa našich hrdinů, a jak si vzpomínám, jako na kluka na mě ony „snímky“ udělaly dojem. Ale nebyl jsem naštěstí v jedenácti letech natolik naivní, abych měl za to, že někde v Doksech žijí reálné, hmotné předlohy mých oblíbených kreslených podstav. Portréty byly nicméně vyvedeny zdařile a opravdu se podobají barevným fotografiím. Jejich vztah k běžným Němečkovým kresbám tak lze nejspíše srovnat se vztahem současného animovaného filmu Lví král se vzezřením původního Lvího krále. Na další z pohlednic v přílohách je – stejně jako na plakátu – obrázek z rozevřené obálky Jednoho dne v Bubákově, na jiné pátá strana pátého sešitu Čtyřlístek dobývá vesmír. A bázlivý Pinďa? Je opuštěn v raketce XYZ-1, a přece se bezdrátově dovolá Země. A zrovinka Bobíka, jenž hned vyzve Myšpulína k záchrannému letu. Fenomén ve tlustospise Kořínkova obdivuhodná kniha má 464 stran, a přece ještě ani zdaleka nemapuje celý fenomén. Často se ale, uznejme, stačí některých fazet dotknout. Nic podstatného Pavel Kořínek nevynechá a hnidopiši nechť si utečou k internetu a studují navíc detailní rozbory a úvahy Pavla Chrze (či Ivo Fencla) na stránkách Knihovnička Čtyřlístek. Kniha se neutápí v drobnostech a soustřeďuje se i na zveřejnění části pestrých kreseb z Němečkova archivu. Mísí výtvarné výtvory starší s novějšími a zdařilá koncepce svazku tkví v dělení každé z pěti částí na pětici až šestici stále stejně nazývaných oddílů, z nichž každý mapuje jedno z pěti desetiletí, ve kterých se Čtyřlístek vyvíjel k dnešku. Vznikla tak přehledná historie, do které by samozřejmě bylo možné například v počítači dál doplňovat další a další fakta i postřehy, například o nespočetných seriálech. Není to však nutné. S výjimkou prvních dvou desetiletí (1969–1980) disponuje přitom každý z oněch pěti dílů stejně nazvanou druhou částí Čtyřlístkovské variace. Jinak tyto části sestávají vždy ze sekvencí Rok za rokem, Lidé od Čtyřlístku, Nejen z Třeskoprsk je Čtyřlístek, Nalezeno v archivu a Galerie. Zvlášť kapitoly Nejen z Třeskoprsk je Čtyřlístek jsou však hodny diskuse. Proč? Probírají totiž některé z dalších komiksů v časopise, takže nutně dojde k subjektivnímu výběru. Znásoben je tím, že si jenom některé „vedlejší“ seriály vysloužily celé samostatné kapitoly, zatímco jiné jsou nuceny se spokojit s pár řádky plus obrázkem na půl strany. Mezi podobně šizené, přesto však šťastně zmíněné příběhy patří Rendlík a Hopík (1971–1973) alias variace na kdysi populární duchařský seriál Randall a Hopkirk (1969–1970) či kresby Karla Franty na scénář Václava Fischera Za tři rány kolem světa (1971–1973). Také Ježek František (1973) Dagmar Lhotové a kreslířky Věry Faltové, Bambas a Kryšpín (1973–1974) Pavla Šruta a kreslířky Evy Průškové, Strašidelný pradědeček... (1974–1977) Vojtěcha Steklače a neprávem sem tam zesměšňované, protože kouzelně naivní příběhy Střapečka a Metličky (1975–1978) od Bronislava Liberdy. Po šesti pokračováních přešly tyhle stripy raději do dětštějšího časopisu Sluníčko. Další a další seriály Ke světu Čtyřlístků patřil i holmesovský myšák Koumes (1979–1984) a zajímavý moment dějin těchto sešitů představují pohádky o Honzovi (1980–1982) v podání Angeliky Hanauerové. První tři kreslil Stanislav Duda, ale až karikaturní pojetí už zmiňované Věry Faltové podle názoru Pavla Kořínka pomohlo ve zbylých pěti dílech. Anebo jsou naopak horší? To zůstává k diskusi. Další ze seriálů Na hradě Kulíkově (1983–1987) byl od scenáristy Stanislava Havelky a Sherlocka Holmese (1984–1990) Rudolfa Čechury a Marcela Steckera není snad třeba představovat. Číst a prohlížet bylo možno též stovky stran šotka Karajdy (1993–2005) od neúnavné Věry Faltové. Nikdy nebyly souhrnně reeditovány a možná i proto, že se tento hrdina narodil již v seriálu Šotek (1985) pro noviny Práce. Komiks Malabar (1994–1996) je odvozen z francouzských žvýkaček, jejichž výrobce zasáhl do seriálové říše již při vzniku své značky roku 1958, a Čaroděj Metloděj od Zdeňky Študlarové má neuvěřitelných 105 pokračování (2002–2017). Dále jsou letmo zmiňováni Poutníci (2002–2003) Vlastislava Tomana a kreslíře Františka Kobíka i Svatoplukem Hrnčířem vymýšlené Případy detektiva Preclíka (44 pokračování z let 2005–2012), Příhody Alfína a Žužu Jiřího Poboráka a Pavla Peciny (62 dílů z let 2010–2014) a výjimečná zůstává Záhada ztraceného motýla (1976–1977) psaná Kateřinou Krejčí a kreslená Evou Průškovou: nesestává totiž ze samostatně ukončených epizod, ale jde o navazující pokračování. Podrobněji probírané příběhy Větší pozornosti a samostatných kapitol se – oproti všem předchozím seriálům – dostalo například Hrnčířovým fantazií hýřícím dílům o Alence, Vaškovi a vynálezci Semtamťukovi (1969–2004), jež zprvu kreslil Adolf Born (1930–2016). Také však i Poldovi a Oldovi (1974–1994) z tužky a pera Jaroslava Maláka (1928–2012), vymýšleným po 81 čísel ekonomy Petrem Chvojkou a Stanislavem Havelkou. Samostatncýh kapitol se dostalo také příběhům Káti a Škubánka (1984–1992), o nichž tu píše Lucie Kořínkové, anebo seriálu Jáchym a tiskařský šotek (1987–1990) podle scénáře Leo Pavláta. A také komiksu Anča a Pepík (1989–2000) Lucie Lomové, o němž zasvěceně píše Martin Foret. Tyranosauru Rexíkovi s neskutečnými 1852 stranami a 264 scénáři Jiřího Čehovského (1994–2009) lze pak sotva konkurovat, přičemž pravěký hrdina se objevil již v jednom příběhů z roku 1992. Dokazuje, že dětský zájem o dinosaury sotva kdy zajde. Podrobněji se publikace věnuje také (Šmouly připomínajícímu) Sedmikráskovu, který píší a kreslí od roku 1994 bratři Richard a Slavomír Svitalští. Dále pak Tryskošnekovi Dana Černého, vycházejícímu od roku 2012, téhož roku začal být ve Čtyřlístcích zveřejňován seriál Petra Kopla Morgavsa a Morgana. Zevrubněji je zkoumána též půvabná Isabela, královna Karibiku se 40 díly a celkem 264 stranami (2010–2018). Vytvořila ji pseudonymní Lucie Neisnerové, jejíž identitu zná snad jen zmíněný již Richard Svitalský. Uzavřené epizody tu souběžně stačí rozvíjet ústřední dějovou linii. Řada těchto prací se právem dočkala jak samostatných vázaných knih, tak televizních adaptací, zatímco méně často se vynořily z obrazovky dřív (jako Ďubka a Klouzek Jaroslava City). Autoři a vznik vlastního Čtyřlístku Mezi autory čtyřlístkovských komiksů jsou například Oldřich Jelínek, Ondřej Suchý, Bohumil Fencl, pseudonymní Nikkarin či Vítězslava Klimtová, které se však komiks pod rukama poněkud vzpouzel. Někteří vstupovali na stránky pod krycími jmény: byl to především případ Pavla Šruta (1940–2018) alias Petra Karmína. Základem Kořínkovy publikace však je samozřejmě mýtus okolo vlastního Čtyřlístku, jehož nejpodstatnější scenáristkou byla již od druhého roku existence sešitů a Velkého dobrodružství Čtyřlístku Ljuba Štíplová (1930–2009), „Čtyřlístková guvernanatka“, jak ji ve své kapitole označuje Tomáš Prokůpek. Stala se autorkou takřka čtvrt tisícovky pokračování, nicméně vlastní časopis vymysleli již před ní Jaroslav Němeček a jeho paní. Štěstím bylo, že malíř měl kontakty v nakladatelství Orbis, které mu předtím vydalo řadu publikací. Šanci zde ovšem mívalo jen dílo, jehož prodejní hodnotu odběratelé v součtu otipovali aspoň na třicet tisíc výtisků. Tak či onak, první Čtyřlístek byl schválen na podzim 1968, i když se prý zařadil do edičního plánu „trochu načerno a trochu vedení navzdory“, jak Jaroslav Němeček vzpomíná. Na stránce 25 naší knihy objevíme původní, nepoužité verze obálek prvých dvou sešitů, na nichž Myšpulín ještě připomíná britského lorda s cvikrem a Fifinka „jde za dospělou dámu“ s výrazným sestřihem a malovanými rty. Jen ten Pinďa s Bobíkem působili jako dva zahradničící burani a příliš se od pozdější podoby neliší. Kniha také upozorňuje, že v dřevních příbězích se ještě vyskytovaly celé stránky, na kterých nebylo po hlavních hrdinech stopy. Například v sešitě Čtyřlístek mezi piráty jde o scénu souboje dvou lodí. Podobné „proluky“ později zanikly. V Kořínkově monografii narazíme i na obálku prvních z dlouhé řady čtyřlístkovských omalovánek. Jsou z roku 1970 a lze si přečíst kompletní text té publikace od Ladislavy Kořízkové. A proč je tu? Jde o první „prózu“ o Čtyřlístku. Z roku 1970 je leporelo s textem Jiřího Havla (1924–2016) Závody na pasece, kde titulní zajíc jako by Pinďovi z oka vypadl... Ale připravit soupis všech publikovaných prací Jaroslava Němečka by si vyžádalo snad léta práce a „rozhodně by to dalo nebohému badateli zabrat“, ví Pavel Kořínek. Finální počet položek té bibliografie by stoupal do stovek prací a jedná se přitom i o příležitostné tisky, technické manuály, o kalendáře a kuchařky (Talíř plný zeleniny, 1968). Nikdy nedošlo k realizaci leporela Miloně Čepelky Roztančený les a nerealizován zůstal i projekt čtyřlístkovského zpěvníku (1993–1996). Vzpomínám, jak Jaroslav Němeček v letech 1972–1973 adaptoval pro časopis Ogoněk knihu Doktor Ajbolít, která tím posloužila jazykové výuce. Zrovna tak zpracovával předlohy Arkadije Gajdara a Nikolaje Nosova (Neználek) a roku 1975 vyprodukovali on a Ljuba Štíplová publikaci Punťa s Petrem jedou metrem (reedice 1980). Pro časopis ABC zas tvořili komiks Lapka a Ťapka (1976–1978), který pak převzal Kája Saudek, a roku 1989 uvedl Němeček pro příběhy Medvídek Panda a jeho přátelé do našich krajů nečekaný „formát“ složeného plakátu opatřeného na rubu seriálem. A i zapadlý komiks Svetřík a Flik vlastně měl výraznou předehru hned ve třech samostatných publikacích; ale čtvrtý díl Svetřík na Divokém západě už nevyšel a dochovala se jen obálka. A právě obálky raných Čtyřlístků nám publikace intenzivně předvádí a vnímáme je často celé, tedy po rozevření sešitů položených hřbety nahoru. Důvod? Do čísla 39 (1974) se Němečkovy kresby na těchto obálkách skládaly v navazující celky. Jednalo se tedy o jednovýjevové ilustrace. A občas motiv vnějšího obrázku dokonce variuje některé komiksové pole z nitra sešitu. V Ďábelské jízdě tak letí zkoprnělý Bobík na nezastavitelných sáňkách skrz naskrz králíkárnou a na temeni veze slípku. A otištěn je i nikdy nepoužitý obrázek s robotem Golemem z Velkého dobrodružství... Fascinace kresbami a bublinami Fascinuje i kresba dospělé Fifinky s cigaretovou špičkou (zhruba z roku 1970) anebo generálně propracovaná a zvířat plná, ale nepoužitá obálka stvořená snad pro Přistání v divočině či spíš příběh Mezi dravou zvěří. Jak zjišťujeme, teprve od čísla 15 (Ztraceni v podzemí) se z bublin „odpařilo“ strojem tvořené písmo. Ne, v dětství jsme si podobných detailů pro nadšení ani nepovšimli. Natož toho, že vzhled kosmické lodi v Třetí planetě (1982) kopíruje USS Enterprise ze seriálu Star Trek. Další kapitola je věnována kresbám dětí. Prvé dvě byly od Ludmily Malé a Tomáše Hoška (1969) a roku 1973 přispěla Ivana Přibylová hned čtyřmi hlavami Fifinky – a pokaždé s jinou čepicí. Došlo však i na básně a kniha přejímá ty od Olgy Plešingrové, Ivy Kudláčkové a Daniela Kříže. První reedice měla 200 tisíc výtisků Kniha také upozorňuje na první povolenou hromadnou reedici. V letech 1986–1987 vyšla ve dvou svazcích čtyřicítka už legendárních dobrodružství, přičemž druhá kniha dosáhla nákladu dvě stě tisíc. A nebylo to ještě maximum, protože náklad Čtyřlístku vystoupil na 220 tisíc. Třeba během celého desetiletí 1981–1990 však smělo vyjít jen 89 Čtyřlístků, a teprve když došlo k politickému uvolňování, prosadil Němeček první dlouhé příběhy Poklad kapitána Kida a Jak se chodí do pohádky (1988, 100 tisíc výtisků). A zatímco i tuto „dvojknihu“ napsala Ljuba Štíplová, autory další se stala čtveřice Stanislav Havelka, Petr Chvojka, Jiří Čehovský (*1947) a Jan Endrýs (*1949), přičemž oba posledně zmínění pánové se stali klíčovými redaktory časopisu. Endrýs v něm pracuje od roku 1975, kdy vytvořil slavné číslo 47, a Čehovský byl v redakci v letech 1977–2009, přičemž už roku 1976 napsal seriál Kouzelné hodinky. Dalšími pilnými spolupracovníky se stali Jiří Poborák (autor víc než sta scénářů), Hana Lamková (přes 230 scénářů) a Radim Krajčovič, který je od roku 2018 šéfem základní řady. Hanu Lamkovou dlouhodobě fascinuje dvojdomý charakter protagonistů rozkročený mezi zvířetem a člověkem. Jak je to s tím? Jako zvířata je sice už nikdo nevnímá, ale rozpor (známý z veškerých příběhů o antropomorfizovaných zvířatech) zůstal a promítá se ledaskam. A zvlášť bizarní je Lamkovou generovaný moment z roku 2015, kdy je Bobík v čísle 584 na chvíli kentaurem. A existují i další zvláštnosti. Třeba Jiří Poborák už jedenáctkrát zavítal skrze své příběhy do rozličných zemí Latinské Ameriky a Němečkovi dokonce vždy dá vlastní fotografie. Roku 2014 tak hrdinové Čtyřlístku navštívili v čísle 568 i Machu Picchu. Kdy se směli stát časopisem a co tiskli za verše Už před převratem se vynořilo čtyřlístkovské puzzle a již tenkrát vycházely pohlednice. Každá z postav se dokonce dočkala svého omalovatelného plakátu v nadživotní velikosti a ze žvýkaček Bajo (1986) se dalo vybalit na dvacet stripů. „Asi nejméně tradičním čtyřlístkovským objektem se stal rozkládací Cirkus (1982),“ připomíná monografie. Jako tzv. Knihovnička musel Čtyřlístek vycházet až do převratu. Teprve číslo 178 (1990) Elá hop! se takto stalo posledním. Tiskovina se přerodila v předplatitelný časopis a začátkem roku 1990 vzniklo i nakladatelství Čtyřlístek, snad teprve třetí soukromý podnik v Československu. Kniha se poté v kapitole Dlouhá cesta k sešitu obírá původní metodou výroby seriálu a Michal Jareš přispívá sekvencí o verších ve Čtyřlístku. Dominuje samozřejmě Šrutův cyklus čtrnácti básní V Pantáticích na návsi (1980–1990), doplněný částečně kresbami Jiřího Kalouska. Knižní vydání z let 1995 a 2012 neobsahuje tři z epizod. Mezi další autory poezie se přiřadili Věra Provazníková, Jan Vodňanský, Michal Černík či Olga Hejná, ale po převratu časopis na verše rezignoval. Zato bylo zveřejněno 136 stripů s našimi hrdiny ve Vlastě (1994–1996) a byl z nich pořízen výbor Čtyřlístek dětem (1995) i rozsáhlejší výsek Smějeme se se Čtyřlístkem (2009, 111 epizod). Nenápadně však vyšel i Čtyřlístek speciál sestavený z těch příhod. V letech 1996–2001 vycházel i podivuhodný časopis Bobík a Kořínkova kniha trochu roní slzy nad tím, že seriály z Bobíka nikdy nebyly reeditovány. Zatímco tento magazín to musel za pět let vzdát, časopis „tažený“ Fifinkou vychází od roku 2012 dodnes. Orientovaný je na třináctileté až čtrnáctileté dívky a stejnojmenný seriál Ahoj, tady Fifi se vlastně začal objevovat již rok předtím ve Čtyřlístcích speciál, které existují od roku 1993. Ostatní tři hrdinové se ve „Fifinčině časopisu“ jen občas mihnou. Roli naopak získala její lidskou řečí promlouvající klisna Mišel a fenka Foxi. „A tak Fifi po téměř padesáti letech konečně nachází kamarádku vlastního druhu,“ dozvíme se, ale čtvrtým číslem roku 2019 i vydávání toho časopisu skončí. Rodinné stříbro a načerno vydané „podvratnosti“ Od roku 2011 vychází Edice 4. Jde o rozsáhlejší díla shromážděná vždy po čtyřech a začalo se příběhy pošťáckými. Následovaly čertovské, pirátské, vodnické, detektivní, strašidelné, cestovatelské, starodávné, vesmírné a záhadné. Spíš kuriozitou je pomyslná reedice starého příběhu Jak se chodí do pohádky se Čtyřlístkem (2017), nepodařilo se totiž dohledat veškeré originály, a tak Němeček předrevoluční svazek překreslil a ještě připojil 11 stran. Kořínkova kniha má i závěrečný díl Rodinný podnik, který se věnuje Němečkově rodině. Zpovídána byla stručně jeho žena Lucie i syn Vít, který vystudoval scénografii a je společník a ředitelem nakladatelství (od roku 2010). Jeho žena Pavla se stará o obchod, marketing a inzerci. Vedle vnuka Adama patří k třetí generaci tvůrčí rodiny vnučka Veronika. Monografie k padesátiletí Čtyřlístku obsahuje informace o nejneuvěřitelnějších artefaktech a představuje také snímky čtyř marionet vyřezaných v osmdesátých letech Antonínem Müllerem. {loadmodule mod_tags_similar,Související} V letech 1996 a 1997 byl vyzkoušen i formát ilustrované prózy v podobě dvou vázaných knížek Čtyřlístek v pohádce a Festival vynálezů. Vyšly také jazykové učebnice. V letech 2012–2013 vydalo nakladatelství Fraus trojdílnou Matematiku se Čtyřlístkem. Došlo na kuchařky Marcely Šebestové a samostatná kapitola se zabývá vznikem televizního seriálu. Další zohledňuje filmy. Probrány jsou také audioverze dobrodružství, jejichž začátky se pojí s návratem padoucha Zádrhela (1993). Narazíme i na kapitolu o dobovém, rychle zastarávajícím projektu Čtyřlístek CD-Romek (19 čísel z let 2000–2005) a dozvíme se fakta o mnoha divadelních adaptacích a tom, že se nejobtížněji shání načerno vzniklá publikace Dětem stup zakázán (2003) se šesticí příběhů, kde hrdinové původního Čtyřlístku například bojují ve Vietnamu či se setkají s Rychlými šípy, Ferdou Mravencem, broukem Pytlíkem, ba Beruškou. „Propadnou“ i sexu a příběh Kormidlo osudů je ryze brakovou historkou. Sešit uzavírá příběh od Dana Černého, který o dekádu později začal s časopisem vážně spolupracovat. A co víc, od letošního čísla 662 (parodie, kam přispěl, měla přitom „ďáblovo“ číslo 666) se dokonce objevuje jako autor hlavního seriálu. Téhož roku se pirátsky objevily ještě Zápisky z podzemí Lukáše Berty. Jde o bakalářskou práci studenta Fakulty výtvarného umění Vysokého učení technického v Brně a titulní ilustrace vznikla úpravou obálky sešitu Zálesáci (177). Autor bez dovolení aproprioval hotové panely a jejich přetextováním a přeskládáním svébytně interpretoval dílo F. M. Dostojevského. Na síti následovaly další parodie. Vít Janota a Karel Kuna dokonce založili parodickou Společnost za obrodu Čtyřlístku. Další kuriozitou je i komiks se Čtyřlístkem z roku 2003, který Němeček nakreslil pro svého vnuka Adama, který se narodil o rok dříve. I ten je zde nyní přetištěn (strana 355). Známky, muzeum, stezka, mince... Roku 2010 se poštovní známka s Fifinkou stala tou první, která už je označena písmenem. V naší knize najdeme ještě její „pracovní“ verzi a taky čtyři známky další, jedna z nich zohlednila hrdiny jako skupinu. V roce 2012 následovaly další dvě známky s motivy z filmu a roku 2019 další dvě s motivy z dalšího z filmů. Téhož roku se objevil i (mimo výstavu v Poštovním muzeu nesehnatelný) sešit Pošta v láhvi a jiný speciál Na Lipně bude líp! se vynořuje během otevírání olympijského parku Rio-Lipno 2016. Kořínkova kniha v rychlosti mapuje i výstavy (sám jsem kdysi svou sbírku půjčil Středočeskému muzeu) a přibližuje muzeum otevřené roku 2011 v podkroví městské knihovny Doksy, naučnou stezku kolem Máchova jezera Se Čtyřlístkem okolo Blaťáku a doprovodný sešit Se Čtyřlístkem Máchovou stezkou (vydaný ve třech jazycích). Muzeum se právě stěhuje do zámku, v jehož druhém patře by mělo být otevřeno nejpozději roku 2020. V současné dekádě okolo časopisu až překotně rostl merchadising. Snad každý měsíc se rozšiřovala nabídka licencovaných hraček, papírenského zboží, školních i každodenních potřeb, vitamínových želé i bonbónů. Už roku 2011 vznikla hra pro telefony Nokia Čtyřlístek o poklad a roku 2015 vyšla elektronická kniha Ondřeje Nečase Čtyřlístek a mistrovství světa. Od roku 2013 spolupracuje Němeček s filmovým festivalem ve Zlíně a připravuje kreslené klapky do charitativní dražby. A od roku 2012 vznikají v Holandsku mince, kterými je dovoleno platit na Cookových ostrovech. Mají hodnotu jednoho tamního dolaru a je jich dosud vyraženo dvanáct. A ani audio neumírá, i hádejte sami, koho mluví ze známé čtveřice Ivan Trojan a koho Ondřej Brzobohatý. Od roku 2002 vycházejí Čtyřlístky základní řady i ve velkých, vázaných knihách a první tucet čísel vyšlo opakovaně v letech 2005, 2007, 2008, 2010 a 2012. A výjimečně se dočkala jedna velká kniha i explicitně tematizovaného pokračování, neboť Jiří Poborák napsal dva roky po Mamutu Jogim ještě Vločku, dceru Jogiho (2010). Ve vysoce informativní a barvami zářící Kořínkově monografii nechybí ani dvoustrana o pokračování Čtyřlístku od Ivana Adamoviče v časopise Živel (1999).   Pavel Kořínek (autor většiny textu), Lucie Kořínková, Martin Foret, Michal Jareš, Tomáš Prokůpek, Jaroslav Němeček, Ladislava Kořízková, Alois Junek a další: Čtyřlístek – První půlstoletí v Třeskoprskách. Jazyková redakce Lucie Kořínková. Vydalo nakladatelství a vydavatelství Čtyřlístek. Praha 2019. 464 stran + 68 stran sešitové přílohy

Čas načtení: 2024-02-17 18:22:08

Ghost, Phantom či Cullinan? Ve stínu Sněžky jsme se vznášeli se čtyřmi vozy od Rolls-Roycu

Modely Phantom, Ghost a Cullinan jsme měli možnost vyzkoušet na klikaticích polských hor. Který z nich přirostl k našemu srdci nejvíce? Článek Ghost, Phantom či Cullinan? Ve stínu Sněžky jsme se vznášeli se čtyřmi vozy od Rolls-Roycu se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2024-02-23 07:00:53

Huawei Pocket 2 oficiálně: první véčko se čtyřmi fotoaparáty na zádech

Značka Huawei představila na svém domácím trhu nový véčkový telefon Designově vychází ze svých předchůdců, má však některé prvky výbavy navíc Přibyla například voděodolnost, senzor UV záření nebo bezdrátové nabíjení Výrobce sveřepě tají procesor a mobilní konektivitu Společnost Huawei včera uvedla na čínský trh další „Pocket“, tedy telefon véčkové konstrukce s ohebným displejem. Novinka navazuje na staršíí modely P50 Pocket a Pocket S, se kterými sdílí klíčové designové prvky, avšak jejich výbavu povyšuje do ještě vyšších pater. Přečtěte si celý článek Huawei Pocket 2 oficiálně: první véčko se čtyřmi fotoaparáty na zádech

Čas načtení: 2024-03-07 09:00:00

USA: Ne tak úplně super úterý skončilo. Amerika má před sebou dvě jasné volby

Ať se nám to líbí, nebo ne, voliči mají na výběr mezi dvěma velmi jasnými a odlišnými Amerikami, píše politolog Cas Mudde.Ne tak úplně super úterý potvrdilo to, co všichni vědí už měsíc: prezidentské volby v USA budou opakováním těch před čtyřmi lety. Navzdory tisícům komentářů a stovkám milionů peněz na kampaň byl Donald Trump v republikánských primárkách nedostižný, zatímco Joe Biden nečelil žádnému skutečnému soupeři a vyhrál, aniž by vůbec vedl skutečnou kampaň. V jaké situaci jsou tedy nyní Spojené státy?Nadcházející volby budou v mnoha ohledech stejné jako většina prezidentských voleb v USA v tomto století. Soupeřit budou dva nepopulární kandidáti, kteří většinou mobilizují "antivoliče" na základě široce sdíleného narativu, že budou  poslední volby, které "zachrání Ameriku". Situace je však ještě horší než před čtyřmi lety, protože se zhoršily jak volební kontext, tak politické klima.

Čas načtení: 2024-03-16 09:53:39

Čtyřmi slovy bude kooperativní slovní párty hra od tvůrců Jedním slovem

Na párty se dá dělat spousta aktivit. Pít, tancovat, mluvit s přáteli i naprostými cizinci nebo třeba sedět v koutě a mračit se na svět. Pokud hledáte nějakou řízenější formu zábavy, mohou vám dobře posloužit párty hry. Článek Čtyřmi slovy bude kooperativní slovní párty hra od tvůrců Jedním slovem se nejdříve objevil na Gaming Professors | Herní magazín, recenze her, hry na pc.

Čas načtení: 2024-03-20 13:14:14

Počet mrtvých i zraněných při nehodách s vlaky klesá. Nejhůře bylo před čtyřmi lety

Železniční přejezdy jsou pro řidiče velmi nebezpečné. Hlavně pro ty nepozorné, nebo ty, kteří ignorují pravidla provozu týkající se jízdy přes železniční přejezd. Viníkem nehod aut a vlaků jsou v drtivé většině právě řidiči. „Pozitivním zjištěním v meziročním srovnání na síti Správy železnic z let 2022 a 2023 je fakt, že klesá počet zemřelých osob. Každý […]

Čas načtení: 2024-05-19 13:30:00

Bod na Jágra? Všechno je výzva, ale v hlavě tyto věci nemám, říká Červenka

Má za sebou další galapředstavení v reprezentačním dresu. A čtyřmi asistencemi se výrazně přiblížil k Jaromíru Jágrovi. Kapitán národního týmu Roman Červenka přispěl čtyřmi asistencemi k výhře 4:1 nad Velkou Británií. Na osobní bodové konto však nehledí, stará se jen o týmový úspěch. Přímý přenos dalšího utkání české reprezentace proti Kanadě sledujte na ČT sport a ČT sport Plus v úterý od 16:00.

Čas načtení: 2024-05-27 17:00:14

Galaxy S25 Ultra by mohl přinést zásadní upgrade fotoaparátu

Nedávno se v digitálních kuloárech objevila informace, že příští nejvyšší „vlajka“ Samsungu, tedy Galaxy S25 Ultra, přijde o jeden fotoaparát. To však vyvrací nový únik, podle kterého bude telefon nejenže disponovat čtyřmi fotoaparáty, ale dva z nich prý budou zásadně vylepšeny. Podle jednoho z nejdůvěryhodnějších leakerů v technologickém světě Ice Universe bude Galaxy S25 Ultra stále osazen čtyřmi zadními fotoaparáty, ale dva z nich prý budou znatelně […]

Čas načtení: 2024-08-12 11:43:46

Na úřadě práce se neukázali šest let, přesto pobírají dávky

Naprosto neuvěřitelné situace popisuje pro deníky Die Welt a Bild Renate Schwimmerová z pracovního úřadu. Deníky upozorňují, že jméno má změněné a záměrně se neuvádí místo jejího působiště vzhledem k tomu, jak šokující informace uvedla. Stará se o 135 klientů. „Některé z nich jsem neviděla šest let,“ uvedla. To, že se nedostavují na schůzky a nepřijímají nabízená zaměstnání, na příjmu dávek nic nezmění. „Klientovi je kolem 30 let, od ukončení střední školy nepracoval. Naposledy jsme spolu mluvili po telefonu před téměř čtyřmi lety. Jinak je nezastižitelný,“ řekla. S další klientkou podle svých slov nemluvila od roku 2018, ale peníze od státu dostává na své konto pravidelně. Měla by nabízet práci také manželskému páru, oběma je 30 let. Už šest let pobírají dávky a čekají šesté dítě. Naposledy s nimi mluvila před čtyřmi lety. Muž jí tehdy bez obalu řekl, že „chtěli mít vždy velkou rodinu, tak si plní sen, který jim financuje stát,“ říká. _____Se mi nechce věřit, že by Němci nechtěli pracovat. Vždyť to byl takový pracovitý národ. Leda že by.... Nejjednodušší řešení je okamžité přerušení vyplacení dávek, ale to bude zavánět rasismem a na to si opravdoví Němci netrufnou. ...

Čas načtení: 2024-08-27 11:32:16

Čtyři étery [Ernst Marti / Franesa]

Jako je svět tvořen čtyřmi živly, je zároveň prostupován čtyřmi étery – étery jsou vyšší a prvotní formou živlů. Autor, švýcarský lékař, rozpracovává nauku Rudolfa Steinera o éterech a ukazuje jejich vztah k živlům i jejich vzájemnou součinnost.

Čas načtení: 2024-09-21 14:02:00

Hnutí ANO chce ve volbách obhájit 178 mandátů a minimálně tři hejtmany

Hnutí ANO před čtyřmi lety vyhrálo v krajských volbách v deseti krajích ze třinácti. Celkem získalo 178 mandátů. „Chtěli bychom obhájit naši pozici. Já to počítám na počet voličů,“ řekl předseda hnutí Andrej Babiš. Zároveň s tím by si přál, aby ANO udělalo takový výsledek, aby jej ostatní strany při skládání koalic nemohly obejít, jako tomu bylo ve většině krajů před čtyřmi lety.

Čas načtení: 2024-09-21 14:20:42

Hnutí ANO chce ve volbách obhájit 178 mandátů a minimálně tři hejtmany

Hnutí ANO před čtyřmi lety vyhrálo v krajských volbách v deseti krajích ze třinácti. Celkem získalo 178 mandátů. „Chtěli bychom obhájit naši pozici. Já to počítám na počet voličů,“ řekl předseda hnutí Andrej Babiš. Zároveň s tím by si přál, aby ANO udělalo takový výsledek, aby jej ostatní strany při skládání koalic nemohly obejít, jako tomu bylo ve většině krajů před čtyřmi lety.

Čas načtení: 2024-09-21 21:08:00

Výsledky voleb v pěti klíčových bodech. Podívejte se, co Češi politikům vzkázali

/ANALÝZA/ Povodňové krajské volby a první kolo senátních jsou minulostí. Aktuální situace se odrazila i v účasti, která dosáhla necelých 33 procent, tedy o pět procent méně než před čtyřmi lety. Klání bez kampaně vyhrálo hnutí ANO. Zvítězilo v deseti krajích jako před čtyřmi lety, ale získalo o 237 tisíc hlasů víc. Uspělo i v senátních volbách, kdy do druhého kola postoupilo jednadvacet jeho kandidátů, Jana Mračková Vildumetzová a Martin Bednář už byli zvoleni senátory. Výsledky naznačily, jak se vyvíjí voličská nálada. Pětikoaliční vládě nakloněna není. Pojďme si shrnout, co lidé politikům vzkázali.

Čas načtení: 2024-09-21 21:08:00

Výsledky voleb v pěti klíčových bodech. Podívejte se, co Češi politikům vzkázali

/ANALÝZA/ Povodňové krajské volby a první kolo senátních jsou minulostí. Aktuální situace se odrazila i v účasti, která dosáhla necelých 33 procent, tedy o pět procent méně než před čtyřmi lety. Klání bez kampaně vyhrálo hnutí ANO. Zvítězilo v deseti krajích jako před čtyřmi lety, ale získalo o 237 tisíc hlasů víc. Uspělo i v senátních volbách, kdy do druhého kola postoupilo jednadvacet jeho kandidátů, Jana Mračková Vildumetzová a Martin Bednář už byli zvoleni senátory. Výsledky naznačily, jak se vyvíjí voličská nálada. Pětikoaliční vládě nakloněna není. Pojďme si shrnout, co lidé politikům vzkázali.

Čas načtení: 2024-09-22 09:01:18

V povodněmi zničeném Zátoru volilo jen 9 procent lidí

Očekávalo se, že volební účast v povodněmi zasažených obcích bude nižší než v minulých krajských volbách před čtyřmi lety. Tak se také stalo. V Zátoru přišel k volbám jen zlomek registrovaných voličů. V Kobylé nad Vidnavkou na Jesenicku přišlo k urnám jen 19 procent voličů, před čtyřmi lety to bylo o téměř deset procent víc. V Krnově na Bruntálsku byla volební účast zhruba poloviční. Nižší účast zaznamenali také v Opavě či Jeseníku.