Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2022-06-13 09:16:08

EU a sankce. Vrátí se trestný čin pobuřování dříve, než padne Bastila?

V šestém kole sankcí vůči Rusku zakázala Evropská unie s okamžitou účinností na svém území vysílání tří ruských médií – Rossiya RTR/RTR Planeta, Rossiya 24/Russia 24 a TV Center International. Doposud ruské televize byly vypínány v členských státech selektivně, dle uvážení. Poslední balíček sankcí je důsledný, ruské TV musí být nepřístupny v celé unii, a to žádným možným způsobem – kabel, satelit, IPTV, poskytovatelé internetových služeb, platformy pro sdílení internetového videa nebo aplikace. Vše je zakázáno. K tomu EU přikázala členským zemím zavést do svých právních řádů kriminalizaci za porušení sankcí, tj. stanovit trestní postihy vůči těm subjektům, jež sankce nerespektují (podrobně viz zde). Česká vláda má oproti vládám starých západních členských zemí zjednodušenou pozici. Nemusí nic vymýšlet, stačí z archivu vytáhnout totalitní trestní zákon, například vydání z roku 1973, a opsat ustanovení § 100, trestný čin pobuřování (na jeho tehdejší znění můžete mrknout zde). Vládní legislativci jen v textu vymění slovo „socialistické“ zřízení za slovo „demokratické“ zřízení; trestní sazbu mohou ponechat, pět let vězení za sledování ruských zpráv je přiměřená doba pokání. Dokonce to může být český celoevropský sukces – od 1. července je Česko předsednickou zemí a implementace pobuřování do všech právních řádů v EU může být náš velký právně-kulturní odkaz. Ne, nedělám si legraci, takhle se to asi stane, i když trestný čin se nejspíš nebude jmenovat Pobuřování, bude mít vznešenější název, třeba něco jako ohrožování optimalizace svobodného myšlení či podobně. Čeho se EU bojí? Dobře, ruské televize vysílají propagandu, oni tomu říkají ruský pohled na svět, ale je to důvod je zakázat? A jejich sledování trestat? Čeho se EU bojí? Za totality to byl východní blok, který rušil vysílání západních médií. Na Západě jim vysílání československé televize a československého rozhlasu bylo šumák, nerušili jej, nebáli se ho. Též Hitlerova třetí říše znemožňovala příjem signálu ze svobodných zemí a poslouchání cizího rozhlasu tvrdě perzekuovala. Spojenci byli naopak zvědaví, co se v reichu říká a proti čemu bojují. Mají v Bruselu strach, že Evropané po zhlédnutí ruských zpráv vyjdou do ulic a budou volat „Vivat Putin“? Opravdu by mohla ruská televize změnit myšlení Evropanů? Nevěří bruselské celebrity v samostatný úsudek svých občanů? Proč by jinak v Bruselu porušili základní lidské právo, právo na svobodu slova, a ještě tvrdili, že to není žádné porušení? Je příznačné, že Rusko evropské televize nezakázalo, a ač se v nich mluví o ruském prezidentovi dosti negativně, Rusové cizí zprávy mohou sledovat – jiná věc je, kolik Rusů jim i rozumí. Ta otázka se nabízí a je legitimní. Co je skutečným důvodem pro zákaz vysílání ruských televizí, když nejsme s Ruskem ve válce? Nabízím odpověď. Je to maskování selhání Bruselu a snaha uskutečnit své cíle, které mají s Ruskem a Ukrajinou pramálo společného. Následující analýza vychází z informací převážně z amerických webů – ty ještě v Evropě zakázány nejsou. Sankce nejsou úspěšné Předně je naprosto zavádějící tvrzení, že sankce EU vůči Rusku jsou úspěšné. Co má být cílem sankcí? Přece změnit chování sankcionované země, což se vždy děje tak, že lidé v dané zemi projeví nespokojenost s ústřední vládou a ta, pod tlakem, změní zahraniční, někdy i vnitřní, politiku. V Rusku ale nastává pravý opak. Uvedu pár čísel, a vězte, že statistika sice nuda je, ale nelže: Reálná mzda v Rusku na konci prvního kvartálu 2022 vzrostla o 3,6 procenta (viz zde), zdůrazňuji slova reálná mzda (nikoliv nominální) a první kvartál, tedy zahrnující i březen, což byl nepochybně pro ruskou ekonomiku měsíc nárazového šoku. Očekává se, že reálný růst ve druhém kvartále bude atakovat pět procent. Po šesti kolech sankcí se Rusům životní úroveň podstatně zvedla, kdežto v Česku o téměř čtyři procenta klesla (viz zde). Jak je to možné? Logické vyústění jednotlivých druhů sankcí a jejich svérázného uplatňování, přičemž často už při jejich schválení bylo zřejmé, že se minou účinkem. Příjmy Ruska z ropy se zvyšují Příklad první – ropa a plyn. To snad ani nelze nazvat sankcemi, spíše investiční pobídkou pro Rusko. Západní ostrakizace ruské ropy a plynu způsobila na ruském vnitřním trhu jejich „nadbytek“, takže ruští spotřebitelé aktuálně platí v Rusku za litr Naturalu 95 v přepočtu zhruba 18,20 Kč (viz zde) a ruské domácnosti nakupují zemní plyn v přepočtu za zhruba 0,20 Kč za 1 kWh (viz zde). Pro srovnání, v Česku máme průměrnou cenu 2,86 Kč za 1 kWh plynu, a to před zdražením, na podzim se očekává cena kolem 4,50 Kč až 6,50 Kč za 1 kWh plynu. Co se týká celkového inkasa peněz za ropu, agentura Bloomberg dokonce tvrdí (zde), že v tomto roce 2022 se bez ohledu na sankce příjmy Ruska z ropy zvýší až o neuvěřitelných 50 procent! Neměl by být výsledek sankcí opačný? Politicky nekorektní otázka, že! A to jsme jen v rovině peněz. Američané už nyní domýšlejí i politické souvislosti. Rusové v Evropě udávali polovinu své produkce ropy (o plynu pomlčím, protože pro Rusy je to nezajímavá komodita). Evropa byla pro ně dobrý trh – prodávali za slušné ceny do stabilního regionu. Teď musí svoji produkci přesměrovat jinam. To se jim podaří, to je fakt, ale zřejmě za nižší cenu a do regionů nestabilních. A odtud pramení obavy z opačného efektu sankcí. Právě v těch nestabilních regionech, typicky Afrika, kam budou Rusové prodávat levněji, získají sice méně peněz, ale zato větší vliv. Pokud se něco nestane, do dvou let může mít Rusko v Africe větší vliv, než měl kdy Sovětský svaz (viz například studii zde). Američany to trápí, Evropu to nezajímá. Technologie se dál dovážejí Další příklad – sankce na čipy a západní technologie. Pro ruské domácnosti se nezměnilo nic. Na webu Alibaby mohou ruští spotřebitelé nakoupit jakoukoliv elektroniku bez omezení, a těch čipů, co tam je! Visa a Mastercard nejsou třeba, ani odříznutí Ruska od systému SWIFT nečiní potíže při placení. Radio Free Europe už v prosinci 2021 (zde) konstatovalo, že Rusko je na tuto variantu připraveno. Již před půl rokem prováděli Rusové 20 procent veškerých elektronických bankovních transakcí alternativními systémy jako SPFS nebo CIPS. A absence západních technologií? Do Ruska se vyvážet nesmí, ale do Arménie ano. Během tří měsíců Arménie navýšila odběr vyspělých západních technologií cca o tisíc procent. Nikomu to není divné. Evropské, české, probruselsky naladěné deníky informují, že z Ruska odešlo na sto tisíc IT pracovníků (například  ), všichni jsou hrdi, jak sankce fungují. Jenže v Arménii ve stejné době narostl počet pracovníků o 130 tisíc (viz zde). Náhoda? Ne, nepřišli ukrajinští uprchlíci, ale ruští ajťáci, pracující na živnostenský list, tedy na „volné noze“. Změna domicilu, často jen formální razítko, jim umožňuje objednávat potřebné technologie. Po pravdě, USA zvažovaly uvalit na Arménii sankce, ale pak to zavrhly. Za dva týdny by musely dát sankce na Kyrgyzstán, za další dva na Tádžikistán, a nakonec na Kazachstán – a tady končí hra. Není možné sankcionovat Rusko a současně Kazachstán. V praxi probíhá vzájemná tolerance – USA dělají, že nevidí dovoz technologií do Ruska a Rusko nebrání přepravě uranu a ropy z Kazachstánu. Rubl posiluje Poslední, zásadní příklad – sankce vůči ruské centrální bance a rublu. Na začátku nebylo větší jednoty mezi EU a USA, byly uvaleny bezprecedentní sankce – byla zmrazena aktiva centrální banky ve výši 425 miliard dolarů a ruské komerční banky byly odpojeny ze systému mezinárodních transakcí. Očekával se volný pád rublu a kolaps Ruska. Jenže už na konci března se objevily první komentáře zpochybňující účinek těchto sankcí (například zde) a v květnu již nebylo pochyb, že je něco špatně, moc špatně (viz zde). Z počátečního březnového propadu, kdy Rusko jako pěšák lavírovalo na hraně bankrotu, se během necelých dvou měsíců vyšvihlo do pozice krále, jenž určuje další tahy. To, co Rusové provedli, bude časem předmětem řady ekonomických habilitačních prací, nyní mohu odkázat na dva prvotní sběrné články od Reuters a CNBS (zde a zde). Stručně řečeno, paní Nabiulinové (guvernérka ruské centrální banky) se za sedm týdnů povedlo to, co Sovětskému svazu nikdy za 70 let. Zničila dominanci dolaru na trhu s komoditami. Rusko stanovilo povinnost platit kupujícím za ropu, plyn, obilí atd. jen v rublech, a současně „obnovilo“ zlatý standard, když navázalo jeden gram zlata na pět tisíc rublů. Vzhledem k držení velkého množství komodit Ruskem a k jeho produkci zlata, trhy si záhy uvědomily, že Rusko tuto zpočátku utopickou rovnici zvládne udržet. Západní bankéři hovoří o změně světového měnového řádu (viz zde) a tweetnul si i Jack Dorsey (zakladatel Twitteru), že dolar již není rezervní měnou. Poprvé v dějinách Ruska mohou jet běžní Rusové na dovolenou do ciziny a brát si s sebou jen rubly, nepotřebují směnárnu. V rekreačních destinacích, ve kterých nepanuje důvěra v místní měnu, jako kupříkladu Turecko či Egypt, obchodníci rádi akceptují při placení dolary; teď se usmívají i na rubly (zde). Rozkol Bruselu a USA Putinova moc a popularita v Rusku není hraná, je reálná; proto „odborné“ komentáře a analýzy středoevropských expertů (česká média ani jiné nepublikují), že čekají každým dnem svržení Putina, jsou nejen směšné, ale i nebezpečné, protože skrývají realitu a vedou k nedůvodným očekáváním a následně špatným rozhodnutím. Kdo chce, může poslední týdny vidět rozkol v navenek působící jednotě Bruselu a USA. Vystoupení Kissingera v Davosu (zde) nebyla náhodná promluva senilního starce. Byl to záměrný signál změny politiky. Kissinger klábosil se Schwabem (autor Great Resetu) 23. května. A už za dva dny, 25. května, ministerstvo financí USA – úřad pro kontrolu zahraničních aktiv, vydalo za mediálního ticha všeobecnou licenci 13A související s Ruskem Autorizace určitých administrativních transakcí zakázaných směrnicí 4 podle výkonného nařízení 14024 (GL 13A), která mění a nahrazuje dřívější GL 13. O co jde? Američané hned v únoru uvalili na Rusko sankce (směrnice 4), která zakázala korporacím v Rusku platit daně, poplatky a podobně, z této směrnice existovala úzká výjimka GL 13 (zkratka GL znamená v překladu všeobecná licence). Novela GL 13A z úzké výjimky učinila širokou výjimku – založenou na občanství USA. Jste-li Mexičan, Němec nebo Čech a vlastníte korporaci podnikající v Rusku, nemůžete v Rusku platit taxy, je to porušení amerických sankcí, USA vás najdou a potrestají; jste-li ale Američan a ovládáte korporaci, máte výjimku a daně platit v Rusku můžete. Informované kruhy v USA reagovaly okamžitě. Jedna z největších amerických advokátních kanceláři Baker&McKenzie uspořádala 30. května pro své klienty seminář na volné téma podnikání v Rusku, sankce jako výzva. Přihlásilo se sedm tisíc zájemců (viz zde). Zatímco ještě v březnu Biden nazval Putina řezníkem, který musí být zbaven moci, o dva měsíce později americká administrativa zdůrazňuje, že v Kremlu je legitimní moc a jen s tou oni (USA) mohou jednat. A Spojené státy, ačkoliv pomáhají Ukrajině, iniciovaly jednání bez Ukrajiny na téma jak ukončit válku a co za to (zde). Tomu se říká reálpolitika. I v červnu je Rusko zlé, ale už ne tak moc zlé jako v únoru. Dočkáme se změny světové bezpečnostní architektury Američané si uvědomují, že Ukrajina bude poražena, chtějí zabránit totální porážce, tedy anexi celé Ukrajiny Kremlem, ale též i po vítězství Ruska nechtějí, aby Rusko zůstalo odstrčeno a sedělo u stolu s Čínou. V brzké době se dočkáme změny nejen v měnovém řádu, ale i ve světové bezpečnostní architektuře. NATO se transformuje na společenský diskusní klub, čehož jsme už dnes svědky, do popředí vstoupí bilaterální smlouvy. Primárním záměrem USA bude napojit Rusko na západní struktury, a tak zabránit jeho těsnému přimknutí k Číně. Proto i evropské sankce na ruskou ropu a plyn Američané chápou jako dočasné, v souladu s jejich reálpolitikou. Úplné odstřižení od ruských dodávek totiž znamená i ztrátu páky na Rusko. A tady je zádrhel. Brusel to vidí jinak než USA. EU myslí odklon od ruské ropy a plynu smrtelně vážně. Žádná reálpolitika, žádná mocenská rovnováha. EU má jediný cíl a ten je zelený. Green Deal za každou cenu. Válka na Ukrajině a protiruské sankce jsou pro bruselské úředníky vítanou záminkou, jak jej realizovat. Před rokem v Bruselu věděli, že Green Deal bude znamenat pro Evropany extrémní zdražení, ale nevěděli, jak to Evropanům zdůvodní, pak přišla válka a s ní i ospravedlnění pro navýšení cen veškerých energií. Shodou okolností nežádoucí ropa a plyn mají adjektivum ruské, za pár let žádné přídavné jméno nebude třeba, zakázány budou i bez něj. Že na sny Bruselu lidé nemají peníze? Detail. Stejně si za to mohou sami, jsou chudí, protože jsou líní a proto nemajetní. Takové věty poslední dobou slýcháme často. Říká se, že než padla v Paříži Bastila, stěžovali si poddaní francouzské královně na hlad a bídu. Marie Antoinetta odvětila: „Když nemají chleba, ať jedí koláče.“ Dnes víme, že ten výrok je smyšlený. Ale je smyšlený i výrok: „Když nemají na plyn, ať topí elektřinou!?“ Kdy padne bruselská Bastila?

Čas načtení: 2024-11-28 11:35:36

Ruská Centrální banka zastavila nákup Amerických dolarů

Ruská centrální banka ve středu oznámila, že od 28. listopadu do konce roku zastaví nákupy zahraničních měn včetně Amerického dolaru na domácí burze ve snaze snížit volatilitu trhu. Toto oznámení přichází v návaznosti na propad Ruského rublu na rekordní minimum… The post Ruská Centrální banka zastavila nákup Amerických dolarů first appeared on Akta X.

Čas načtení: 2021-03-05 10:49:10

Liberalismus opět umírá. Jak ho resuscitovat? Na to se snaží odpovědět kniha Liberalismus: Krize, prameny, přísliby

Liberální hodnoty jsou dnes v ohrožení, jelikož v ně občané liberální části světa přestávají věřit. Američané si prvního neliberálního prezidenta zvolili v roce 2016. Donald Trump si našel mimořádně vnímavé publikum. Hospodářsky motivovaný hněv obrátil voliče stejně jako v Evropě proti stávajícímu systému a pocit vyvlastněnosti podnítil nacionalistickou reakci vůči přistěhovalcům, uprchlíkům, domácím menšinám, cizincům a liberálům, kteří jakoby hájí tyto lidi odjinud proti (bílým) Američanům. Konečně pak měl Trump též jedinečnou příležitost k tomu, aby využil úpadku víry ve fakta, vědu a rozum. Trumpova lhostejnost k pravdě by ho o generaci dřív vystavila posměchu, avšak v roce 2016 našel publikum, jež po jeho alternativních realitách lačnilo. Nejenom Američané, ale všichni občané Západu žijí ve světě, v němž (jakkoli chápaný) liberalismus čelí ze strany iliberalismu fatálnímu ohrožení. Přese všechny zásadní vzájemné rozdíly mají George W. Bush a Barack Obama společného víc, než jeden či druhý sdílí s Donaldem Trumpem, ale též s Viktorem Orbánem či Jarosławem Kaczyńským, autokratickými populisty, kteří ovládli politiku Maďarska a Polska. Americký novinář a spisovatel James Traub (1954) vyrostl ve světě konsenzuálního liberalismu. Spolu s většinou příslušníků své generace měl za to, že politický život je omezen na výkyvy mezi levicí a pravicí. Liberálové a konzervativci byli přesvědčeni, že největší hrozbou pro americkou budoucnost je ten druhý. „Mýlili se. Největší hrozba spočívá v tom, že se násilí a nenávist stanou normálem, že odvrhneme vědu, fakta i sám rozum a že přikročíme k marginalizaci a pronásledování menšin. Dvacáté století názorně ukazuje, že od populismu k autoritářství vede velice krátká cesta,“ píše Traub ve své knize Liberalismus. Krize, prameny, přísliby. Další z titulů, jež pojednávají o svobodě a brání ji, vydává PROSTOR. Traub se rozhodl pojmout svoji knihu jako historii jedné ideje, nikoli diagnózu náhlého ochoření; není totiž možné porozumět krizi, v níž jsme se ocitli, pokud nechápeme, co vlastně liberalismus je a jak vznikl. Jak se liberalismus domohl onoho konsenzuálního postavení, jemuž se po podstatnou část 20. století těšil? Co tuto podporu nalomilo? Vymizely materiální podmínky, díky nimž se liberalismus stal vírou většiny? Podkopali liberalismus konzervativci? Propadli liberálové názorové dezorientaci? Traub zkoumá vývoj liberalismu prostřednictvím myšlenek předních filozofů. Jeho průzkum vrcholí poválečnými triumfy liberalismu proti fašismu a posléze komunismu v Evropě a prosazováním občanských práv ve Spojených státech, kde se stal americkým „občanským náboženstvím“. Poté mapuje úpadek liberalismu v době sociálních a regulujících států. Dalším zásahem byla globalizace, jež přinesla západním pracujícím ekonomické otřesy a nejistotu. V závěrečné části knihy si autor klade otázku, jak lze poučení z minulosti liberalismu využít pro záchranu jeho budoucnosti. Traubova analýza osvětluje jak lidskost liberalismu, tak jeho aroganci.   Ukázka z knihy úvod V čem tkví význam liberalismu Narodil jsem se v roce 1954 a v té době Američané používali slovo „liberální“ k označení víceméně všeho, co považovali za své dobré vlastnosti. „Američané řadí liberalismus mezi základní životní předpoklady,“ napsal tehdy historik Arthur Schlesinger jr. „Američan je z principu gradualista: je přesvědčen, že takřka všechny problémy se dají vyřešit rozumem a diskusí, a věří, že není mnoho problémů, které by se vyřešit nedaly.“ Liberalismus znamenal totéž co optimismus, racionalismus, pragmatismus, sekularismus. Spíše než o politickou platformu se jednalo o rys národní povahy. V knize Liberální tradice v Americe z roku 1955 přišel jiný proslulý harvardský historik Louis Hartz s postřehem, že v Americe nikdy nevznikla celostátní liberální strana. Byla by totiž nadbytečná: Amerika – prohlásil Hartz po vzoru Alexise de Tocquevilla – se liberální narodila. Tehdejší prezident Dwight Eisenhower byl samozřejmě republikán, avšak jeho zvolením byl jen stvrzen liberální konsenzus: platforma Republikánské strany přijatá v roce 1952 totiž poprvé akceptovala programy Rooseveltova Nového údělu včetně systému sociálního pojištění. Přes všechny nepochybné neshody, jež obě strany oddělovaly, vyznávali republikáni i demokraté obecnou víru ve svobodný trh, byli v rozumné míře odhodláni využít státu k ochraně občanů v obtížném postavení a k podpoře obecného blaha a sdíleli základní, bytostnou úctu k individuálním právům.      Vyrůstal jsem v Americe, v níž jako by všichni a všechno byli liberální. Můj otec volil republikány, avšak liberální republikány. Matka měla členskou legitimaci naprosto marginální newyorské Liberální strany. Podle politické doktríny, která platila u nás doma, byli jedinými skutečnými zloduchy oni blázni, kteří se sdružovali v krajně pravicové Společnosti Johna Birche, založené výrobcem cukrovinek Robertem Welchem. Měli jsme zakázáno jíst karamely Sugar Babies, protože je vyráběl Welch. K proniknutí potrhlých cvoků do blízkosti centra americké společnosti došlo jedinkrát: v roce 1964, když republikáni nominovali na prezidenta arizonského senátora Barryho Goldwatera, který byl pro porážku komunismu podle všeho ochoten rozpoutat třetí světovou válku. „Extremismus při obraně svobody není vada,“ tvrdil Goldwater. Jenomže komunismus – na rozdíl od extremismu – naši svobodu neohrožoval. Při bohoslužbě u příležitosti židovského Nového roku, konané několik týdnů před volbami, nás rabín v mé synagoze na newyorském předměstí, který jinak o velkých svátcích o politice nikdy nemluvil, snažně prosil, ať hlasujeme pro prezidenta Lyndona Johnsona. To se také stalo a Goldwater utrpěl zdrcující porážku, jež působila dojmem, že se společnost razantně vzepřela antiliberalismu.      Skutečnost však byla podstatně složitější. Goldwater propojil zuřivý studenoválečný konzervatismus s tradicí protietatistického tržního liberalismu, jehož původ bylo možné vysledovat až k Adamu Smithovi či dokonce Johnu Lockovi. V roce 1980 se prezidentem stal Goldwaterův efektivní blíženec Ronald Reagan. Po celé období mé dospělosti si tito pravicoví liberálové, kteří pro sebe používali označení „konzervativci“, směňovali moc s levicovými liberály, kteří se obvykle označovali za „progresivisty“. Když Francis Fukuyama přišel v roce 1989 se slavnou úvahou, že dějiny jsou u konce, jelikož liberalismus porazil všechny své ideologické protivníky, měl tím na mysli tento starší a širší význam. Předěl mezi demokraty a republikány byl v roce 1989 mnohem hlubší než v roce 1954, nicméně obě strany byly dědičkami liberální tradice.      Dnes ale svět pravice a levice, na který jsme byli zvyklí, působí skoro stejně starosvětsky jako poválečný konsenzus. Nejenom Američané, ale všichni občané Západu žijí ve světě, v němž (jakkoli chápaný) liberalismus čelí ze strany iliberalismu fatálnímu ohrožení. Přese všechny zásadní vzájemné rozdíly mají George W. Bush a Barack Obama společného víc, než jeden či druhý sdílí s Donaldem Trumpem, ale též s Viktorem Orbánem či Jarosławem Kaczyńským, autokratickými populisty, kteří ovládli politiku Maďarska a Polska. Trump si v roce 2016 úspěšně vydobyl nominaci za institucionální stranu konzervativismu, svobodného trhu a malé vlády, přitom se ale otevřeně vysmíval údajným pozitivům svobodného obchodu a sliboval, že ochrání sociální pojištění a zdravotní pojištění Medicare. S gustem bořil pilíře liberálního konsenzu, jejichž pevnost konzervativci do té doby narušovali jen skrytě. Tento plutokratický populista neobchodoval s nadějí, ale se strachem, barvitě líčil rizika, jež jeho bělošskému publiku hrozí od barevných a zvlášť od přistěhovalců, vyzýval k násilí proti protestujícím a vymýšlel si, jak se mu to zrovna hodilo. Pokud voliči chtěli za prezidenta konzervativce, mohli si vybrat některého ze sedmnácti Trumpových rivalů; ty však Trump snadno smetl. Následně vládne v plném souladu se svou kampaní – a přinejmenším do doby, kdy píšu tyto řádky, zůstal miláčkem své strany.      Rozmach neliberalismu či iliberalismu je nejintenzivnějším politickým šokem mého života – a příčinou, proč bylo Trumpovo zvolení tak absolutně nečekané, je právě fakt, že jsem vyrostl ve světě konsenzuálního liberalismu. Spolu s většinou příslušníků mé generace a nejspíš i s většinou politiků jsem měl za to, že politický život je omezen na výkyvy mezi levicí a pravicí. Liberálové a konzervativci byli přesvědčeni, že největší hrozbou pro americkou budoucnost je ten druhý. Mýlili se. Největší hrozba spočívá v tom, že se násilí a nenávist stanou normálem, že odvrhneme vědu, fakta i sám rozum a že přikročíme k marginalizaci a pronásledování menšin. Dvacáté století názorně ukazuje, že od populismu k autoritářství vede velice krátká cesta.      Když tedy vyšlo najevo, že existuje život i mimo hranice liberalismu, je třeba se zamyslet nad tím, co je na dědictví liberalismu cenného a co můžeme ztratit. Zaprvé si musíme uvědomit, co je a co není liberalismus. Jsme zvyklí mluvit o „liberální demokracii“, jako by šlo o pleonasmus, tj. jako by liberalismus byl nutně demokratický a demokracie nutně liberální. Liberalismus ale vznikl jako způsob, jak korigovat vládu většiny. James Madison je autorem proslulého varování před riziky „tyranie většiny“ a jeho formulace rezonuje v dílech velkých liberálních myslitelů poloviny 19. století Alexise de Tocquevilla a Johna Stuarta Milla. Neexistuje žádný neochvějný důvod, proč by se nijak neomezované právo na svobodu slova nebo právo jednat podle svého, pokud tím neškodíte druhým, mělo těšit přízni většiny. Některé zcela základní liberální principy – například ochrana práv politických menšin a všech dalších menšin – se okamžitému zájmu většiny příčí.      Někteří raní liberálové pohlíželi na možnost smíru individuálních svobod s jakkoli pojatou vládou většiny s hlubokou skepsí. Jiní – včetně amerických otců zakladatelů – měli za to, že svoboda a rovnost jsou slučitelné. Mnohé mechanismy, jež spojujeme s demokracií jako takovou, například dělba moci, slouží k omezení možného dosahu demokratického státu, a chrání tak každého jednoho z nás před námi všemi. Avšak formálními strukturami se téma nevyčerpává. Mill i Tocqueville by prohlásili, že v poslední instanci nejvíc záleží na hodnotách a zvycích – „normách“, jak bychom řekli dnes –, nikoli na výslovně formulovaných pravidlech. Například svoboda slova přežije, jen pokud jsou lidé připraveni k její obhajobě. V tom tkví hlavní lekce z rozmachu totalitarismu ve 20. století. Výmarská republika sice byla po formální stránce liberální a demokratická, avšak německý lid nakonec svolil, že se svých svobod vzdá ve jménu ohromného kolektivního cíle. Děsivá zkušenost totalitarismu byla pro velké liberály v polovině století, především pro Isaiaha Berlina, dokladem toho, jak mohou zvrácení vůdci strhnout k tyranii celé národy. Liberalismus byl vratší, než vypadal; pokud je vyvinut dostatečný tlak, mohou se lidé domněle ustálených názorů zříct.      Liberalismus a vláda většiny si navzájem stanovují hranice. Fungují, resp. měly by fungovat jako vzájemné svědomí. Liberalismus, který se prostě a jednoduše poddává vůli většiny, ani nestojí za obhajobu. Zároveň ale liberalismus předpokládá úctu k jednotlivci a jeho schopnosti vybrat si vlastní cestu. Liberalismus bez demokratické podpory skončí jako elitismus: liberálové pak naříkají nad ignorantstvím mas a běžný občan reaguje resentimentem, jehož umějí cyničtí politici velmi dobře využít. V této situaci se dnes liberálové nacházejí.   Rozhodl jsem se pojmout tuto knihu jako historii jedné ideje, nikoli diagnózu náhlého ochoření; není totiž možné porozumět krizi, v níž jsme se ocitli, pokud nechápeme, co vlastně liberalismus je a jak vznikl. Jak se liberalismus domohl onoho konsenzuálního postavení, jemuž se po podstatnou část 20. století těšil? Co tuto podporu nalomilo? Vymizely materiální podmínky, díky nimž se liberalismus stal vírou většiny? Podkopali liberalismus konzervativci? Propadli liberálové názorové dezorientaci? Moje kniha rozhodně není první historií liberalismu – nicméně dokonce i učený spis Edmunda Fawcetta Liberalismus: život jedné ideje, vydaný zcela nedávno v roce 2014, je sepsán z bezpečného ústraní vzájemného střetu různých liberalismů. Dnes, kdy ideji hrozí vymření, na ni pohlížíme odlišně. Pochopíme-li, jak se liberalismus zrodil a vyvíjel, pomůže nám to zachránit tuto ideu před pohrdáním, kterým ji zdeformovali konzervativci, i od triumfální prázdnoty, jež zastírala její smysl v období studené války.      Oprostit se od problému vnitřní prázdnoty – tedy představy, že cokoli je dobré, je eo ipso liberalismus – není snadné. Liberalismus totiž trpí konceptuální mlhavostí. Vykazuje menší vnitřní soudržnost než rigidně kodifikované pravověří, například komunismus, byť je na druhou stranu soudržnější než pouhá nálada, například romantismus. Stejně jako jeho dvojče jménem konzervativismus je označení liberalismus natolik lákavé, že setrvalo v užívání i přesto, že se kontext, v němž se ho užívalo, drasticky proměnil – dokonce do té míry, že se za pravé dědice liberální tradice považují zastánci radikálně odlišných názorů. I když však liberalismus postrádá důslednou vnitřní logiku, má jistou taxonomii, tedy soustavu vztahových druhů, jejichž geny vycházejí z jednoho společného předka.      Východiskem liberalismu je myšlenka omezené vlády. Jak prohlásil Locke, suverenita náleží lidu a lid svým vládcům v omezené míře svou moc postupuje. (Mnoho liberálů ale odmítá Lockovu metaforu smlouvy a také jeho víru v přirozené právo.) Všechny formy absolutní moci se vůči této premise proviňují. Jedinou spolehlivou ochranou proti absolutismu jsou pravidla a instituce, které omezují moc státu, tedy dělba moci, volený zákonodárný sbor, oddaný zásadám otevřené a veřejně vedené diskuse, a nezávislé soudnictví. Konstituční liberalismus se od této obecnější myšlenky omezené vlády odlišuje pochopením, že absolutní moc nemůže být přiřčena ani exekutivě, ani „lidu“. Legislativní supremacie za Francouzské revoluce byla pro svobodu stejným nebezpečím jako předchozí absolutní monarchie. Stát musí být uspořádán tak, aby jednotlivce chránil před všemi podobami svévolné moci – tento axiom je výslovně vyjádřen v Listině práv Ústavy Spojených států. Takovýto stát dokonce ani nemusí být demokratický v tom smyslu, že by moc byla přidělována pomocí pravidelně konaných voleb všech občanů. A nemusí být ani republikánský: Ludvík Filip přijal v roce 1830 francouzský trůn v rámci liberálního ústavního zřízení.      Jestliže konstitučnímu liberalismu jde o vztah mezi státem a jedincem, pak osobní liberalismus vymezuje oblast nedotknutelných osobních práv. Osobní liberalismus je odvozen od moderního chápání lidského já. Američtí otcové zakladatelé, prosycení římským smyslem pro vlast a občanství, považovali jedince za veřejné bytosti, obdařené nejenom právy, ale také občanskými povinnostmi. Teprve poté, co toto klasicistní smýšlení v 19. století vystřídal romantismus, začali být jedinci považováni za subjekty oddané vlastnímu rozvíjení. Prvním politickým myslitelem, který svou liberální vizi opřel o toto moderní vnímání osoby a následně podal systémovou definici obsahu, jenž spadá do chráněné oblasti jednotlivce, byl John Stuart Mill. V eseji O svobodě z roku 1861 podal Mill obhajobu takřka neomezené svobody vyjadřování, ale i chování – aneb jeho slovy: „experimentů s životními možnostmi“ (experiments of living). Hrozbou, jíž se obával především, nebyl stát, nýbrž „společnost“ s jejím tlakem na konformitu. Moderní liberálové s Millem sdílejí myšlenku, že žádný konkrétní způsob života není neotřesitelně správný, rozmanitost myšlenek i životních stylů je pro společnost prospěšná, a pokud se poddáme diktátům společnosti, omezíme tím to nejcennější: naše zcela jednotlivé já. Isaiah Berlin zavedl pro Millovo pojetí práva mluvit, uvažovat a jednat, jak se nám zachce, termín „negativní svoboda“.      Základem ekonomického liberalismu je Lockova teze, že důvodem, proč lidé tvoří společenství, je ochrana vlastního majetku. Sobecký zájem není hřích, nýbrž přirozený zákon. V následujícím století k tomu Adam Smith připojil myšlenku, že nejefektivnějším prostředkem, jak tuto přirozenou touhu po zisku podnítit, je autoregulativní tržní mechanismus, řízený „neviditelnou rukou“, která ze sobeckého zájmu činí nástroj kolektivního prospěchu. Valná část anglického myšlení v 19. století byla formována tímto propojením svobody s ekonomickým sobectvím. Ve 20. století se téže myšlenky ujali rakouští myslitelé, mimo jiné Friedrich Hayek, podle něhož jsou cestou k fašismu dokonce i ona skromná omezení svobody, jež provedly demokratické režimy ve dvacátých a třicátých letech. Následně byl liberalismus svobodného trhu zpopularizován přičiněním amerických neokonzervativců a principem vládnutí se stal díky Ronaldu Reaganovi a Margaret Thatcherové. Nauka o volném trhu je zdaleka nejsilnější příčinou, proč termín „liberalismus“ propadl pojmovým nejasnostem: jednak pozdější liberálové vnímají stát mnohem velkoryseji než stoupenci F. Hayeka, jehož proto považují za konzervativce, jednak mnoho liberálů volného trhu skutečně zastává klasické konzervativní postoje k otázkám zahraniční i sociální politiky.      Konečně pak politický liberalismus, jenž je splynutím všech rozmanitých významů liberalismu, představoval vládnoucí doktrínu i občanské náboženství světa, v němž jsem vyrůstal. Vytyčoval ono „životodárné ohnisko“ (vital center), o němž ve své apologii liberalismu z roku 1949 hovořil Schlesinger, tedy sekulární, pragmatický, racionální a optimistický střed mezi zlověstnými absolutismy levice i pravice. Toto specificky americké pojetí liberalismu má kořeny v období kolem první světové války, kdy se deklarovaní progresivisté, v jejichž očích začal ekonomický liberalismus představovat chatrnou ideologickou zástěrku brutálního sociálního darwinismu velkoobchodníků a velkoprůmyslníků, uzavřeli spojenectví s liberálními stoupenci prezidenta Woodrowa Wilsona a do jisté míry došlo u obou skupin k přechodu na spojencovo stanovisko. Politický liberalismus akceptuje, že volné trhy dokážou zajistit hromadný blahobyt, ale současně využívá státu k utlumení tržních excesů a k zajištění klíčových aspektů veřejného blaha, především vzdělání a zdravotní péče, starobního a sociálního pojištění, železnic a silnic. Vrcholným souběhem obou proudů se stal Franklin Delano Roosevelt. V mezinárodním ohledu spočívalo uspořádání po druhé světové válce, formované a dominované mocí Spojených států, na amerických liberálních zásadách: víře v právní stát namísto hrubé moci a víře v instituce namísto jednotlivců, víře ve volný tok zboží a myšlenek a hluboké nedůvěře vůči kolektivismu a rozbujelému státu.      V domě liberalismu není prostě jen mnoho příbytků; je v něm mnoho svářejících se frakcí. Levicoví liberálové považují liberály volného trhu za slouhy plutokracie, libertariánští liberálové považují liberální stoupence Demokratické strany za socialisty v přestrojení. Obě skupiny mají dobré důvody pro názor, že ti druzí odvrhli jisté ústřední aspekty liberálního kréda. Přesto mezi nimi existuje jistá reálná shoda. Všichni liberálové vycházejí z přesvědčení, že jedinci mají bytostné právo na to, aby ostatní ctili jejich osobní rozhodnutí, a stát tedy musí tato rozhodnutí respektovat bez ohledu na to, zda se těší přízni většiny. Liberálové se stavějí – přinejmenším ve veřejné sféře – skepticky k myšlence transcendentálního dobra: víru nevkládají v žádné zjevení a v univerzální nauky, nýbrž v diskusi a politický střet. Jelikož jsou liberálové přesvědčeni, že lidská povaha nikdy není fixní, a jednotlivci tedy mohou svou situaci zlepšit, pohlížejí na vyhlídky lidstva obecně vzato s optimismem. Jestliže někdo tyto názory nebo tento temperament nesdílí, neměl by být označován za liberála. Někdy jde o socialistu, někdy o komunistu, někdy o konzervativce, někdy o stoupence totality – a někdy jde o neliberální demokraty.   Tvrdit, že Západ postupoval směrem ke stále většímu liberalismu, je pokřivením dějin. Zaprvé tento vývoj probíhal v angloamerické oblasti mnohem plynuleji než na kontinentu. Zadruhé se celé rozsáhlé části Evropy víceméně liberální vládě vzepřely a podlehly uhrančivosti fašismu. (Levicový totalitarismus komunismu zapustil kořeny v hluboce neliberální ruské půdě.) Fukuyamova teze však přinejmenším v době, kdy s ní přišel, dávala průchod pocitu, že po období krize liberalismus nakonec zvítězil nad svými hlavními protivníky. Nejprve zmizel fašismus, pak komunismus. Liberalismus se znovu uchytil v zemích, odkud předtím vymizel, a začal se nově prosazovat v Jižní Koreji, na Tchaj-wanu, v Indii či v Turecku.      Dějiny, které tu popisuji, zaznamenávají vzestup, adaptaci a šíření jedné ideje. Ve druhé polovině 20. století se liberalismus stal státním náboženstvím nejmocnější země na světě. Američtí liberálové v období studené války slučovali odpor vůči totalitarismu, jak byl vlastní Isaiahu Berlinovi, Karlu Popperovi a dalším, s aktivistickým liberalismem, jak jim jej odkázal FDR. Snaha rozšířit přínos liberálního státu tak, aby zahrnul i vyloučené vrstvy, přiměl Demokratickou stranu k tomu, aby přijala plášť boje za občanská práva. V době, kdy byl na zenitu, se stal liberalismus označením pro občanská práva a pro program boje s chudobou prezidenta Johnsona. V roce 1964 se zdálo, že Spojené státy dosáhly liberálního snu a vědí, jak současně chránit svobodu a posilovat rovnost.      Pak se ale sepětí liberalismu s americkou veřejností přetrhlo – a tato ztráta klade našemu dnešku pronikavé otázky. Scházela prostě bílým Američanům vůle k tomu, aby černochům přiřkli plnou rovnoprávnost? Jinými slovy, spočíval liberální konsenzus na tiché dohodě, že je určen „jen pro bílé“? Nebo liberálové ztratili ze zřetele víru v jednotlivce a upustili od skepse vůči státu? Začali se Američané štítit liberálního sociálního inženýrství? Kyvadlo se totiž zhouplo v opačném směru a sedmdesátá i osmdesátá léta přihlížela rozmachu nové nauky, která stát považovala za parazita, jenž požírá individuální iniciativu a ekonomickou svobodu, skýtající klíč k plnému osobnímu naplnění a celonárodní obrodě. Spojené státy vstoupily do fáze, v níž spolu o moc zápasily levicový a pravicový liberalismus; a skutečnost, že si levicoví liberálové z podstatné části osvojili slovník a někdy i program apoštolů volného trhu, byl argumentem pro názor, že pravicoví liberálové možná prohráli v několika bitvách, avšak vyhráli válku.      Ze zpětného pohledu možná triumf tržní ideologie připravil scénu pro naše nynější útrapy. Politika volného trhu způsobila akceleraci globálních sil, které už tehdy vyostřovaly hospodářskou nerovnost. Díky ekonomickému růstu a společenské mobilitě byla nerovnost po jistou dobu snesitelná, avšak tento výtah do vyšších pater se nyní zpomalil a zastavil. Drastický hospodářský pokles roku 2008 udeřil ve chvíli, kdy si už Američané začali klást otázku, zda je pro ně stávající systém stejně přínosný, jako byl pro generaci jejich rodičů. Moderní liberalismus závisel na očekávání stále jasnější budoucnosti, a hospodářské i psychologické základy této víry se nyní zhroutily.      V téže době vpustili republikáni do národněpolitického krevního oběhu bakterii iliberalismu. Strana se aktivně podbízela konzervativním evangelikálním voličům, kteří nikdy nepřijali sekulární stát a nerespektovali sekulární uvažování. Tito voliči se velice záhy stali jádrem Republikánské strany. Vyznávání absolutních hodnot mělo za důsledek, že své odpůrce nepovažovali jen za pomýlené, ale vyloženě za nelegitimní. Tito voliči byli pro dosažení stranické převahy ochotni akceptovat v zásadě jakékoli prostředky – a k využívání tohoto radikálního temperamentu se s radostí připojili i sekulární republikáni.      Zavržení liberalismu bylo jako neviditelný podzemní požár, který najednou propukl všem na očích. V knize zkoumám rozmach tohoto vzteku v Evropě i ve Spojených státech. Příčiny se překrývají, ale nejsou totožné. Stejně tak měla krize liberalismu odlišný průběh ve východní a v západní Evropě. Ve východní Evropě liberalismus nezapustil hlubší kořeny a tamější občané, na něž sekulární, racionalistická a mnohojazyčná západní kultura působila cize, se ohlíželi za dobami skutečné či domnělé národní slávy a za náboženskými a nacionalistickými pilíři starých pořádků. V západní Evropě vládou liberalismu společně otřásl pokles průmyslové výroby a kulturní vykořeněnost početného přistěhovalectví především z islámského světa. Stejně jako rasové otázky rozpoltily americkou společnost, stala se v posledních letech kulturní ranou Evropy imigrace a uprchlictví.   Američané si prvního neliberálního prezidenta zvolili v roce 2016. Donald Trump má mimořádné populistické a demagogické nadání, současně ale také našel mimořádně vnímavé publikum. Hospodářsky motivovaný hněv obrátil voliče stejně jako v Evropě proti stávajícímu systému a pocit vyvlastněnosti podnítil nacionalistickou reakci vůči přistěhovalcům, uprchlíkům, domácím menšinám, cizincům a liberálům, kteří jakoby hájí tyto lidi odjinud proti (bílým) Američanům. Konečně pak měl Trump též jedinečnou příležitost k tomu, aby využil úpadku víry ve fakta, vědu a rozum. Trumpova nestoudná lhostejnost k pravdě by ho o generaci dřív vystavila posměchu, avšak v roce 2016 našel publikum, jež po jeho alternativních realitách lačnilo.      Dnes žasnu, jak je možné, že jsem se spolu s ostatními cítil tak bezstarostně, zatímco nenávist k liberalismu dosahovala bodu varu. Zpětně si teď uvědomuji, že jsem projevoval symptom liberální odtažitosti. Jakožto novinář jsem strávil mnoho let psaním o celostátní politice, programech městské správy i reformě školství, ohniscích nekonečných prudkých bitev mezi levicí a pravicí. Přibližně před dvaceti lety jsem se začal specializovat na zahraniční politiku a mezinárodní záležitosti, jež se s rozmachem „humanitárních intervencí“ a podobných doktrín též staly arénou morálních dramat. Před deseti lety jsem začal učit v kampusu Newyorské univerzity v Abú Dhabí, jenž – řečeno slovy téže instituce – představuje ústřední ohnisko této „globální univerzitní sítě“. Spolu s ostatními příslušníky kosmopolitní vrstvy jsem se snadno přesouval z místa na místo. Uvažoval jsem a dosti často psal o americké snaze formovat svět k obrazu svému vývozem svých liberálně-demokratických ideálů. Nebyl jsem si jist, zda je taková změna možná, ale nenapadlo mě pochybovat, zda vlastně Američané v tyto ideály stále ještě věří.      Uniklo mi, že se sám kosmopolitismus – tedy hodnotový systém globalizovaného světa – stal pramenem hluboké zášti. Spontánně jsem přikyvoval, když prezidentský kandidát Barack Obama prohlásil, že dělničtí voliči „visí na zbraních nebo náboženství nebo antipatii vůči lidem, kteří se od nich odlišují, nebo na odmítání imigrantů nebo na odmítání volného obchodu, aby si tak vysvětlili svoje frustrace“. Nepřátelství vůči liberalismu nepředstavovalo světonázor, nýbrž patologický příznak. Kosmopolitní liberálové sklízeli plody volného obchodu, početnější imigrace a plynulého pohybu lidí a myšlenek, zkrátka globalizace. Týž systém uvrhával miliony lidí do zaostalosti.      V závěrečné části knihy si kladu otázku, jak lze poučení z minulosti liberalismu využít pro záchranu jeho budoucnosti. Liberalismus dokázal přetrvat v adaptacích; jak se tedy musí adaptovat na globalizovaný, postindustriální a podle všeho „popravdivostní“ svět? Mám za to, že liberálové neuspějí, pokud se pokusí prostě a jen zmobilizovat svou polovici USA proti polovici, která hlasovala pro Donalda Trumpa. Liberálové musí na Trumpův populistický nacionalismus odpovědět afirmativním nacionalismem, který oslovuje občany USA jakožto celek. To bude vyžadovat vážnou sebereflexi: tytéž globalizované síly, jež většina liberálů vychvaluje, totiž mnoha Američanům přinesly skutečnou újmu – a tito lidé liberály nenávidí pro jejich privilegované postavení. Liberálové se budou muset rozhodnout mezi neustálými nároky marginalizovaných skupin na uznání jejich zvláštních identit a nutností promlouvat k celému americkému lidu. Spojení „liberální nacionalismus“ může působit jako vnitřně rozporné, ale je tomu tak pouze tehdy, pokud liberalismus zploštíme na čistý a bezmyšlenkovitý individualismus. Moderní liberalismus musí najít rovnováhu mezi našimi individuálními právy a povinnostmi vůči společenství. V tom spočívá dědictví i budoucnost této velkolepé nauky.   kapitola první Ochránit lid před lidem Nejprve musíte vládě umožnit, aby omezovala ovládané, a poté ji donutit, aby se omezovala sama. — James Madison Na podzim roku 1878 Alexander Hamilton vyzval Jamese Madisona (a Johna Jaye) ke společnému sepsání série statí, jež dnes známe pod označením Listy federalistů. Hamiltonovým cílem bylo obhájit krátce předtím sestavenou a ratifikovanou Ústavu Spojených států před kritiky, kteří považovali silnou centrální vládu za výzvu k nastolení nové tyranie, takřka stejně tíživé jako ta, která předtím doléhala na kolonie. Madison se na formulaci Ústavy podílel více než kdo jiný a upřímně sdílel Hamiltonovo přesvědčení (označované za „federalismus“), že ústřední vláda musí být nadřazena státům. Proti Hamiltonovi však byl mnohem vášnivěji oddán svobodě jednotlivce. Newyorský finanční kouzelník Hamilton si představoval mocný centralizovaný stát, který by po čase mohl rovnocenně soutěžit s evropskými monarchiemi. Naproti tomu Madison dospěl k paradoxnímu závěru, že jedině robustní ústřední vláda může zvládnout řídit konfliktní zájmy, které v každém početném a rychle se rozšiřujícím národě nutně působí, a ochránit tak elementární občanské právo mluvit a smýšlet, jak se komu zlíbí.      V 51. listu Madison ukázal, že dělba vládní moci na zákonodárnou, exekutivní a soudní větev spolu se sdílením moci federálními a státními jurisdikcemi vládě brání narušovat občanské svobody. To samo o sobě nebylo nijak zvláštní: nauku o dělbě moci považovali za písmo svaté jak arcifederalisté typu Hamiltona nebo Johna Adamse, tak stoupenci minimálního státu, jako byl Thomas Jefferson. Madison však zašel o krok dál a přednesl tezi, která se obecnému vlasteneckému mínění příčila: napsal, že v republice nestačí „střežit společnost před útlakem ze strany vládců“, nýbrž stejně tak je nutné „chránit jednu část společnosti před nespravedlností ze strany jiné části“. Jelikož „různé skupiny občanů mají přirozeně různé zájmy“, může se stát, že většina spojená sdíleným zájmem začne ohrožovat práva menšiny.      Jelikož liberalismus postrádá jakýkoli přísně kodifikovaný myšlenkový obsah, lze s jeho dějinami začít – podle toho, v čem vidíme podstatu liberalismu – na mnoha místech. Někteří si za východisko volí republikánské myslitele ve starověkém Římě, pro jiné jím je John Locke nebo i Thomas Hobbes, podle nichž suverenita netkví v panovnících, ale v obyčejných lidech, a pro další zase myslitelé francouzského osvícenství, mimo jiné Jean-Jacques Rousseau a markýz de Condorcet, kteří hájili lidská práva proti absolutismu. Nikdo z amerických otců zakladatelů se nepovažoval za „liberála“, nicméně všichni vyznávali suverenitu lidu a nedotknutelnost individuální svobody. A o napětí mezi těmito dvěma principy a o mechanismech nutných ke smíru mezi svobodou a rovností nikdo z nich nepřemýšlel tak hluboce jako Madison.      Madisonova otázka v 51. listu zněla: Jak lze lid ochránit před lidem? Je možné – uvedl – přiřknout nějakému externímu útvaru či jednotlivci pravomoc vetovat vůli většiny, avšak tím by se lid vzdal své suverenity. Alternativní řešení je součástí aktivit „svobodné vlády“: dokud je stát dostatečně rozsáhlý a vnitřně rozmanitý, zabrání nástupu panovačné většiny čirá zájmová rozmanitost obyvatel, pokud je jí ponecháno volné pole. Přirozená tendence zveličovat vlastní význam může posloužit demokracii: zřízení „musí být takové, aby se jedna ctižádost stavěla proti druhé“, napsal Madison.      Madisonovým polemickým cílem, kvůli němuž ho Hamilton zverboval, bylo prokázat, že robustní stát vprostřed rozsáhlé a sjednocené republiky svobodu nejenom neohrožuje, ale naopak ji chrání. V tomto boji federalisté jednou provždy zvítězili; nikdo už dnes netvrdí (jak to generaci před americkými otci zakladateli činil francouzský myslitel Montesquieu), že republika musí být kompaktní a homogenní. Jedenapadesátou stať v Listech federalistů dnes čteme jako jedno z prvních zachycení nezbytného napětí mezi povinností ctít demokratickou většinu a imperativem chránit individuální svobody a práva menšin. Odpověď, již Madison podal, už dnes není zcela přesvědčivá: vidíme totiž, že bohatství a moc může na politickém trhu – stejně jako na trhu ekonomickém – zajistit nespravedlivou převahu a umožnit, aby „ctižádosti“ málokterých převážily nad ctižádostmi mnohých. Nicméně napětí, jež Madison pojmenoval, zůstává pro liberální uvažování klíčové. Tím, jak velice moderně přijal boj různých zájmů, se odlišil od svých vrstevníků, kterým na mysli tanul stát řízený jediným a poznatelným veřejným blahem.      Dnes Madisona nepovažujeme za giganta v jedné řadě s Washingtonem, Jeffersonem, Adamsem či Hamiltonem. I na svou dobu byl malý (měřil něco přes 160 centimetrů), v mládí trpěl přehnaným ostychem a i v dospělosti mluvil před posluchači skoro nesrozumitelně tiše. Přestože strávil celý profesní život jako politik, nesnášel kampaně. Dokázal ale uzavírat pevná přátelství; jeho dopisy jsou prosyceny vstřícností. Měl blízký vztah ke svým mentorům Washingtonovi a Jeffersonovi, ale též k vrstevníkům včetně bouřlivého Hamiltona. Díky schopnosti zvládnout komplexní problémy, duševní vyrovnanosti a ochotě nechat zazářit druhé se stal pro Ústavní konvent nepostradatelným. „Je to velice skromný a mimořádně sympatický muž,“ prohlásil o něm William Pierce, kolegadelegát ze státu Georgia. Pro Jeffersona i Washingtona byl Madison nepostradatelným rádcem, pokud jde o subtilní posouzení jednotlivců, otázek i politických tendencí. U málokoho se tehdy i dnes spojuje tak obsáhlé vzdělání s pronikavými politickými instinkty.      Madison byl bytostný racionalista. U Novoangličanů Johna Adamse či jeho syna Johna Quincyho Adamse se osvícenská oddanost rozumu spojovala s pronikavým kalvinistickým přesvědčením o lidské upadlosti a hříšnosti. Revoluční předáci v přímořské Virginii žili ve svého druhu pastorálních Aténách, umožněných prací otroků, a měli sklon k volnomyšlenkářství. Madison se narodil roku 1751 v bohaté plantážnické rodině nedaleko virginských Blue Ridge Mountains a jeho náboženská víra byla mizivá či nulová. V nejstarších dochovaných dopisech působí dojmem pobaveného pozorovatele lidských pošetilostí, avšak jedna věc ho přiváděla k zuřivosti, totiž „ďábelský, v pekle zplozený princip“ náboženského útisku (jak v roce 1774 napsal svému blízkému příteli Williamu Bradfordovi, spolužákovi z Princetonu). Anglikánské duchovenstvo uvrhlo do žaláře několik baptistických kněží, usvědčených z kacířství. „Náboženská poroba svírá a oslabuje mysl,“ napsal Madison Bradfordovi, „a zbavuje ji schopností pro jakýkoli ušlechtilý podnik, jakýkoli širší rozhled.“      Diskuse ohledně svobody svědomí poutala Madisonův zájem i poté, co se přidal na stranu revoluce. Ještě jako mladíček se stal spolupracovníkem George Masona, který v téže době, kdy Thomas Jefferson psal Deklaraci nezávislosti, zformuloval Virginskou deklaraci práv. Masonův apel na náboženskou snášenlivost Madison posílil vložením věty: „Všichni lidé mají právo na úplné a svobodné praktikování“ svých náboženských názorů. To bylo pro delegáty podle všeho příliš velké sousto, jelikož ustanovení bylo nutné zmírnit a výsledná formulace zněla: „Všichni lidé mají právo na … svobodné provádění náboženství podle toho, co jim velí svědomí.“ O deset let později Madison na tyto řádky odkázal v petici proti úmyslu virginského shromáždění dotovat náboženskou výchovu. Pokud má zákonodárný sbor právo přebít takto fundamentální svobodu, napsal Madison, pak je nutno uznat, že „mohou řídit svobodu tisku, mohou zrušit porotní soud a mohou spolknout exekutivní i soudní pravomoci státu“. Hyperbolické vyjadřování je dokladem, jak vypjatě byl Madison oddán svobodě jednotlivce.      Stejně jako Jefferson byl i Madison bezmezně zvídavým encyklopedickým učencem. V roce 1785 zaslal Jeffersonovi seznam knih, u nichž doufal, že by mu je adresát mohl opatřit v Paříži, kde diplomaticky reprezentoval nový stát: „pojednání o starověkých či novodobých federálních republikách“, jež by mu pomohla s obhajobou federalismu, dále knihy „o mezinárodním právu a o přírodozpytu i politické historii Nového světa“, „Pascalovy Listy venkovanovi“, španělského přírodovědce a cestovatele po Novém světě „dona Ullou v originále, co nejlepší edici Linného“ a jeden francouzský cestopis z Číny, „určitě velice zajímavý“. Avšak mentalita obou mužů byla extrémně odlišná. Jefferson byl „Olympan“, odtažitý muž, jehož rozpory mezi světem jeho představ a okolní skutečností zneklidňovaly jen občas; naproti tomu Madison byl pragmatik a podrobný pozorovatel světa, který měl před očima. Když mu Jefferson téhož roku zaslal z pařížských výšin dopis s šokujícím návrhem, aby vždy jednou za 34 let byly zrušeny všechny dluhy a přepsány všechny zákony, jelikož jedna generace nemá poutat druhou, Madison sice vzdal uctivý hold „vznešeným pravdám“, jež se odhalily v přítelových spekulativních úvahách, avšak současně je hodlal prozkoumat „obnaženým zrakem běžného politika“. Upozornil, že ono přetrvávání pravidel v čase, na něž si Jefferson naříká, je naopak zdrojem legitimity. „Pokud se neprojevuje žádný jednoznačný nesouhlas, je možné odvodit … mlčenlivý souhlas.“ Spravedlnost nevyvstává z abstraktní filozofie, nýbrž z žité zkušenosti.      Madison chápal, že je možné být oddán věci svobody, ale přitom nepropadnout slepé víře v ni. Revoluce byla zčásti hnána uhlířskou vírou ve svobodu jakožto protiklad moci. Američtí vlastenci, zlákaní „paranoidní nedůvěrou vůči moci“, která byla vlastní anglickým radikálním whigům, považovali (slovy historika Gordona Wooda z jeho knihy Utvoření americké republiky, 1776–1787) „jakékoli nakupení politické moci, byť sebemenší a dílčí, za děsivě tyranské“. Člověk je přirozený, stát je umělý: nepochází od člověka, nýbrž stojí proti němu. Jak napsal Thomas Paine ve spisku Common Sense, který pomohl roznítit plamen revoluce: „Vláda je – stejně jako oděv – odznakem ztracené nevinnosti; královské paláce jsou zbudovány na troskách rajských besídek.“      To bylo příhodné heslo k rozdmýchání vzpoury proti imperiální mocnosti, avšak jako vodítko autonomní vlády bylo vcelku bezcenné. Zkušenost porevolučních let včetně takzvané Shaysovy rebelie v letech 1786–1787, což bylo ozbrojené povstání statkářů zatížených zničujícími dluhy proti vládě a soudům státu Massachusetts, byla pro mnoho otců zakladatelů důkazem, že demokracie představuje pro svobodu včetně práva na majetek svébytná rizika. Madison byl v tomto směru zvláště prozíravý. Jak napsal v jednom z řady fascinujících dopisů Jeffersonovi: „V našem typu vládnutí náleží skutečná moc většině společenství a vpádu do soukromých práv je nutno se především obávat nikoli od vládních aktů, jež by se příčily smýšlení voličů, nýbrž od skutků, v nichž je vláda pouhým nástrojem většinového počtu voličů.“ To, co zde Madison popisuje, bychom dnes označili za populismus.      Madison chápal, že „lid“ jsou nakonec prostě lidé: nikoli ctnostná abstrakce, nýbrž soubor jednotlivců s vlastními zájmy. Nicméně na rozdíl od Hamiltona, který na obyčejného člověka pohlížel pesimisticky, nebo Adamse, který se „davu“ obával natolik, že v Rozpravách o Davilovi prosazoval exekutivu, jež by ztělesňovala „monarchický princip“, se Madison instinktivně přikláněl na stranu občana proti mocenskému útisku. Vzájemné odlišnosti bolestně vyšly najevo v roce 1791, když Thomas Paine v návaznosti na Francouzskou revoluci sepsal Lidská práva, horoucí manifest, jenž hájí revoluční davové násilí a vyhlašuje, že „národu“ „vždy náleží bytostné, nenapadnutelné právo zrušit jakoukoli podobu vlády, kterou shledá nevyhovující“. Jefferson nadšený Francouzskou revolucí i Paineovou výzvou do zbraně poskytl pro americké vydání knihy svého druhu reklamní přípis, v němž vyjádřil naději, že Paineova stať vyvrátí „politické hereze, jež mezi námi vyrašily“. Jednalo se o průhlednou narážku na údajnou slabost pro monarchii u viceprezidenta Adamse. John Quincy Adams přispěchal na otcovu obranu se sérií úvah vyděšených revolučním násilím natolik, že by jejich autorem klidně mohl být konzervativní filozof Edmund Burke. Rozkol mezi Jeffersonem a Adamsem se nezahojil ani po desítkách let. Madison se klonil k Jeffersonovi a Paineovi. Byl nadšen, když mu Francie v roce 1793 udělila čestné občanství, přestože v té době už hlavním nástrojem lidové vůle byla gilotina. Rizika, jež představuje „lid“, Madison podle všeho vnímal ve Spojených státech mnohem bystřeji než ve Francii.   Americký novinář a spisovatel James Traub (1954) přispíval čtyřicet let do předních periodik včetně The New Yorker a The New York Times Magazine. V současné době vyučuje zahraniční politiku a intelektuální dějiny na New York University a na New York University Abu Dhabi a píše sloupky a stati pro americký zpravodajský magazín Foreign Policy.   Z anglického originálu What Was Liberalism? The Past, Present, and Promise of a Noble Idea, vydaného nakladatelstvím Basic Books – Hachette Book Group v New Yorku roku 2020, přeložil Martin Pokorný, 368 stran, vydalo nakladatelství Prostor roku 2021 {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2025-05-01 09:00:07

Centrální banky masivně nakupují zlato! Je Bitcoin další na řadě?

Centrální banky se zbavují amerických státních dluhopisů a obrací se ke zlatu. Co to znamená pro Bitcoin a proč by to na něj mohlo mít pozitivní dopad? Článek Centrální banky masivně nakupují zlato! Je Bitcoin další na řadě? z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2020-01-23 06:42:00

Irák není suverénní stát, ale íránský protektorát

Od americko-britské invaze do Iráku v roce 2003 žije tato země ve stavu ztracené státnosti. Jde o výsledek kombinace několika příčin. Klíčová je všudypřítomná íránská nadvláda. Specifickou formu poručnictví Írán realizoval pomocí desítek tisíc osob naprosto loajálních íránskému klerikálnímu režimu, kteří se metodicky infiltrovali do všech životně důležitých a klíčových pozic státního aparátu. Nemálo z nich je íránského původu a mají vedle iráckého také íránské občanství. Írán prosadil své panství také pomocí proíránských šíitských milicí přidružených dnes k jedné organizaci Hašd al-Ša'bí, která je (stejně jako Hizb Alláh v Libanonu a hutíjské jednotky rebelů v Jemenu) de facto sekcí íránských elitních jednotek Quds. Tyto jednotky jsou aktivní mimo území Íránu, jde o předvoj íránských Revolučních gard. Některé milice (jako jednotky Nejvyšší rady islámské revoluce či jednotky Strany al-Dawa) aktivně bojovaly na válečné frontě na straně Íránu proti Iráku již během íránsko-irácké války (1980–1988). Nutno připomenout pozadí organizace Hašd al-Ša’bí (česky Lidový mobilizační dav/shromáždění), která se stala ikonou radikálního šíitského sektářství. Byla zřízena na základě fetwy k džihádu, jenž vyslovila nejvyšší šíitská instance v Iráku, kterým je nejvyšší Ajatolláh Alí Sistání, 13. června 2014 pro obranu země, národa a svatyň. Šlo o reakci na nebezpečí teroristického tzv. Islámského státu. Je dobře známo, že tato fetwa vůbec nevybízela k založení nové bojové organizaci. Přesto tak rozhodla íránská vůle, a to za tichého souhlasu šíitské náboženské „Almardža‘ia“ (význam tohoto institutu je doslova zdroj k imitaci/následování) v posvátném městě Nadžafu. Několik stovek tisíc důvěryhodných a důvěřivých šíitů vstupovalo do nové, rychle vytvořené bojové ozbrojené organizace, organizačně nezávislé na regulérní irácké armádě. Do ní se přidružily i již existující proíránské ozbrojené šíitské milice jako Asaib Ahl al-Haq (Liga spravedlivých lidí, lídr Qais Chazali), Brigády Hizb Alláh (Brigády Boží strany, lídrem byl Američany zabitý Abu Mahdi al-Muhandis), Liga Badr nebo Sbor Badr (lídr Hadi al-Amiri), Jednotky al-Šahíd al-Sadr (lídr Abu Džásim al-Nasiri). Každá si ovšem uchovala své jméno. Uvádí se, že dnes existuje 22 samostatných milicí, z toho je 14 nejsilnějších, proíránských milicí podřízeno veliteli íránských elitních jednotek Quds. Nutno zdůraznit, že milice Hašd al-Ša’bí, kterým velel a osobně je v poli řídil generál Kásim Suljemání, tehdy opravdu houževnatě bojovaly proti Islámskému státu. Dle spolehlivých reportů má dnes tato organizace 75 tisíc až 145 tisíc milicionářů. Není výjimkou, že legální politické strany si vytvoří ozbrojené oddíly jako jakýsi bojový předvoj. Častější ovšem je, že proíránské ozbrojené šíitské oddíly (milice), které nebyly založeny jako součásti regulérní irácké armády, si zformovaly legální politické strany (či hnutí). Představitelé ozbrojených oddílů a přidružené politické strany jsou pak ti samí lidé a zaujímají posty ministrů, poslanců, nejvyšší funkce v armádě, policii a ve zpravodajských službách. Třeba nejvyšší velitel milicí Hašd al-Ša‘bí je poradcem pro národní bezpečnost a členem významné irácké Rady pro národní bezpečnost. Po posledních zmanipulovaných všeobecných volbách v roce 2018 ovládají dnes tyto militární politické síly spolu se sektářskými Sunnity politického islámu (tzv. proíránští Sunnité) irácký parlament. Ten má dvě tváře, první je civilní a druhá je skrytá (a rozhodující): militární. Ani Kurdové moc nevybočují od výše řečeného. Obě tradiční frakce kurdského národního hnutí (Kurdská demokratická strana – zakladatelem byl Molla Mustafa Barzani, a Vlastenecký svaz Kurdistánu – zakladatelem byl Džalál Talabání) mají své ozbrojené bojovníky. Organizace, které mají civilní politickou strukturu a současně ozbrojenou strukturu, by kdekoliv na světě měly být klasifikovány jako teroristické. Existují snahy oddělit tato dvě křídla od sebe a sice tak, že to slušné křídlo (civilní politické) je v souladu se zákonem, a to druhé, zlé křídlo (ozbrojené) je mimo zákon. Takový přístup sotva lze v reálném životě aplikovat. Jde o vskutku nechutnou maškarádu! Íránské praktiky Lze uvést bezpočet příkladů – významných i drobných – jak Írán ovládá, řídí a kontroluje Irák na všech úrovních: politické, ekonomické, sociální včetně náboženské a samozřejmě vojenské. Uveďme pro názornost některé ukázky. První: Rozmístění íránských balistických raket na základnách milicí Hašd al-Ša'bí na území Iráku. Rakety jsou namířeny proti americkým vojákům, ale rovněž jsou určeny proti Izraeli. Čekají na vhodné podmínky pro pozemní transport do Sýrie, a dále do Libanonu, do rukou organizace Hizb Alláh. Vláda se přitom tváří, jako by nic nevěděla, přestože se tato záležitost stala veřejným tajemstvím. Usvědčující videa jsou dostupná na internetu. Dohledatelné jsou i záběry opakovaných leteckých bombardování základen s raketami a následné výbuchy a požáry (za těmito údery údajně stojí Izrael). Druhá: Legalizace sektářských milicí Hašd al-Ša'bí zákonem usneseným parlamentem. Zákon stanovil, že tyto milice jsou součástí vojenských sil, i když jsou na irácké armádě organizačně nezávislé. Podléhají předsedovi vlády jakožto nejvyššímu veliteli vojenských sil v zemi. Několikaleté zkušenosti ale dosvědčují, že milice ve skutečnosti přímo podléhají veliteli íránských jednotek Quds – donedávna tedy generálu Kásimovi Sulejmánímu. Aby íránským zájmům posloužily v plné míře, mají nejen vojenskou strukturu disponující zbrojním arzenálem, ale i zpravodajskou službu. Milice mají nárok na financování zbraní a vojenských zásob, milicionáři dostávají měsíční plat. V roce 2019 činil jejich rozpočet enormní 1,7 miliardy dolarů. (Pro srovnání: rozpočet zruinované provincie Ninive se správním střediskem Mosul činil v roce 2019 pouze 120 milionů USD. Přitom je tato provincie doposud v sutinách po osvobození od tzv. Islámského státu v červenci 2017). Třetí: Skryté vytvoření tzv. krizové buňky (jakéhosi štábu) pod osobním velením generála Kásima Solejmáního, velitele íránských jednotek Quds. Buňka byla vytvořena v prvním týdnu října 2019 ve čtvrti Čádirija/Bagdád v jedné z operačních budov Hašd al-Ša'bí. Jejím cílem je organizovat potlačení lidového povstání, které vypuklo 1. října 2019 a trvá dodnes. Mezi prvními požadavky povstání totiž bylo skoncování s íránskou hegemonií v zemi. Heslo demonstrantů „Írán pryč, ať Bagdád zůstane svobodný“ zaznívá všude. Vládní bezpečnostní síly a proíránské šíitské milice dosud nebyly schopny toto překvapivé mírové povstání zdolat Členy této buňky, jak ukazují důvěryhodné materiály na internetu, byli významní vládní činitelé, velitelé šíitských milicí a rovněž významní íránští bezpečnostní experti. Její činnosti se zúčastnil osobně velitel Hašd al-Ša'bí, dále jeho zástupce Abu Mahdi al-Muhandis (nedávno zabitý americkým leteckým úderem), ředitel kanceláře předsedy vlády, velitel jednotek rychlého nasazení, velitel zpravodajského oddělení Hašd al-Ša'bí, velitelé z jednotek Badr, velitel milicí Charasání, velitel milicí Falanga pána mučedníků a další velitelé milicí a vládních bezpečnostních jednotek. Mohutné demonstrace a rozsáhlá protestní shromáždění mladých Iráčanů nenechávají íránský a irácký vládnoucí establishment spát. Irácké centrum pro dokumentaci válečných zločinů (Iraqi Warcrimes Documentation Center) spočítal následky od prvního dne vypuknutí povstání 1. října 2019 do konce minulého roku: 669 mrtvých, 24 488 zraněných a 2 806 zatčených osob. Počet obětí napovídá, že jde o střetnutí neslučitelných protikladů: buď vyhraje povstání nebo autonomní protektorát. Čtvrtá: Zasedání parlamentu dne 5. ledna 2020 k projednání ukončení přítomnosti amerických vojsk v Iráku. Po fyzické likvidaci generála Kásima Sulejmáního a zástupce velitele Hašd al-Ša'bí Abu Mahdi al-Muhandise americkým leteckým úderem poblíž letiště v Bagdádu přijal irácký parlament usnesení adresované irácké vládě, aby začala jednat o stažení koaličních vojsk ze země, včetně amerických. Zasedání bojkotovali Kurdové, Sunnité politického islámu a další menší nezávislé bloky. Na zasedání byly výlučně proíránské šíitské strany, proto se zmíněné usnesení označuje za šíitské. Kdo sledoval zasedání toho dne, slyšel proíránské projevy řečníků, jásot pro Sulajmáního a Chameneího a tiché vyhrůžky poslancům s jiným názorem, viděl poslance zvedat portréty jmenovaných Nemohl pak mít nejmenší pochyb o tom, že nejde o národní civilní zákonodárný institut, ale o dceřinou společnost řízenou Islámskou republikou Írán, spolek lídrů silových milicí a agresivních sektářských stran, kteří zcela ovládají parlament ve prospěch Íránu. Někteří přítomní poslanci vedli dav příslušníků milicí při útoku na americké velvyslanectví v zabezpečené čtvrti (tzv. Zelené zóně v Bagdádu) těsně po zabití generála Kásima Sulajmáního. Protestující zapálili recepční sál a část zdi. Na zdi provokativně napsali „Sulajmání je můj vůdce“, zvedali portréty Sulejmáního a Chameneího a pokřikovali „Ať žije Írán“. Dovnitř opevněného objektu se však nedostali. Kdo žádá v této chvíli odchod amerických vojsk z Iráku, výslovně prosazuje totální dominanci Íránu v Iráku. Navíc nabízí regeneraci Islámského státu v Iráku. Pátá: Zábavný příklad ze zahraničního obchodu Irák – Írán. Jde o doklad vládní korupce a praní špinavých peněz. Irák podle oficiálních vládních dokumentů v roce 2017 zaplatil Íránu za dovezené vodní melouny 2,8 miliardy USD a za rajčata 1,6 miliardy dolarů. Pokud vycházíme z tržní ceny těchto komodit, výše zmíněných finančních úhrad a 36milionové populace Iráku, dojdeme k tomu, že množství „spotřebovaných“ melounů a rajčat by se mělo zapsat do Guinnessovy knihy rekordů. Tento příklad ukazuje, jak Írán ždímá protektorát Irák ekonomicky, a to nejen s plným vědomím irácké vlády a centrální banky, ale i s jejich plnou podporou, a to vše na úkor zbídačeného lidu.   O iráckém státním systému V dalším textu poukážu na některé jednotlivé charakteristiky iráckého státního systému. – Státní systém ovládá spolek několika vládnoucích mafiánských politických stran, jak šíitských, tak sunnitských. Všechny si osvojily primitivní politický islám. Šíitské strany (či hnutí) mají své ozbrojené milice, spolehlivé zdroje mluví o 67 samostatných milicí. Nejsurovější z nich (které jsou složkami Hašd al-Ša’bí) jsou podřízeny přímo veliteli jednotek Quds. – Šíitské milice vystupují současně jako politické strany a hnutí. Pozoruhodné jsou jejich zvučné a slibné názvy jako Koalice al-Fatah (Koalice dobytí, lídr Hadi al-Amiri), Národní hnutí moudrosti (lídr Ammar al-Hakím), Koalice právní stát (lídr je bývalý předseda vlády Núri al-Máliki) a Aliance pochodujících k reformám (často nazvané Hnutí Saairún, tj. Hnutí pochodujících, lídr Mugtada al-Sadr). Lídři i řadoví milicionáři postrádají nejmenší politickou kulturu, vzdělanost, společenskou výchovu či náboženskou morálku. Hlásí se sice k islámu, ale jejich praktiky ukazují, že jejich islám je falešný a umělý. Tyto šíitské pseudopolitické organizace dokola omílají prázdné fráze, že se opírají o učení/pokyny Almardža'ia, respektive nejvyšší osobnosti tohoto institutu, kterým je nejvyšší Ajatolláh Alí Sistání. – Nejvyšší šíitská autorita v Iráku mívá kázání každý týden při páteční modlitbě. Přednáší jej jeho zástupce šejk Abdul Mahdi al-Karbalaí v mešitě Svatyně imáma Hussaina v posvátném městě Karbalá. Současně jej přednáší zástupce sajjid Ahmed al-Safí v mešitě Svatyně imáma Alího v posvátném městě Nadžafu. Tyto projevy bohužel bývají často nekonkrétní, někdy dvojsmyslné a lze je vykládat zaujatě. Výklad předsedy vlády, vládních činitelů a provládních šíitských stran bývá často jiný než výklad protivládních demonstrantů a prostého lidu. Šíitská Almardža'ia se kvůli lidovému povstání ocitla v bezvýchodné situaci. Na jedné straně chce uchovat šíitskou vládu v zemi, pokládanou za vzácnou historickou příležitost a plod její moudré politiky. Na straně druhé si nemůže dovolit ztrátu respektu, loajality či podřízení šíitské populace, která žádá svržení stávající vlády. Skutečný zájem Almardža'ia je odstranění stávající ztroskotané šíitské moci za jinou, ale rovněž šíitskou. Nová politická třída by ale neměla být politicky podřízena íránskému nejvyššímu vůdci Ajatolláhovi Ali Chameneímu. – Státní systém nemá celonárodní charakter a jeho reprezentace postrádá občanskou identitu. Představitelé sektářských vládnoucích stran a ozbrojených šíitských milicí nemají v lásce pojmy jako „vlast“, „vlastenectví“, „stát“ či „nejvyšší národní zájmy“. – Státní systém je postaven na principu al-Muhasasa, tj. principu kvót – rozdělování a přidělování státních pozic podle náboženských (šíité versus sunnité), etnických (Arabové versus Kurdové versus ostatní menšiny) a stranických kritérií. Zářivý příkladem je rozdělení vrcholných státních postů (předseda parlamentu, premiér a prezident) mezi tzv. „komponenty iráckého lidu“. Předseda parlamentu musí být Sunnita, jeden zástupce Šíita a druhý Kurd, premiér musí být Šíita, jeden vicepremiér Sunnita a druhý Kurd a prezident musí být Kurd, jeden viceprezident Sunnita a druhý Šíita. Taková politická karikatura odpovídá nízkému společenskému vědomí zúčastněných. – Všechny vládní strany vehementně prosazují své věrné soudruhy či podkoní (bez jakéhokoliv zřetele na kompetenci) do vlády, ministerstev, státních orgánů, organizací a institucí, vyšších soudních a volebních instancí, profesních odborů a svazů. Předmětem kvót jsou konkrétně ministři, náměstci, generální ředitelé, vyšší a střední státní úředníci, poslanci v parlamentu, generalita v armádě a v policejních složkách, ve zpravodajských službách i různých bezpečnostních administrativách. I velvyslanci a další posty v zastupitelských úřadech jsou dosazováni podle politiky al-Muhasasa. Stálí zástupci Iráku při OSN, při Lize arabských zemí a dalších mezinárodních organizacích, včetně klíčových zaměstnanců stálých misí, jsou vybíráni podle příslušnosti či loajality k jedné z vládnoucích stran. Kompetence a odborné zkušenosti jsou na posledním místě. – Ani soudnictví neuniklo úpadkové al-Muhasasa, politizování a handlování. Jeden příklad za všechny je Federální nejvyšší soud. Nelze se nezmínit také o zaujaté a zkorumpované Nezávislé vysoké volební komisi. – Každý státní post má určitou prodejní cenu a je předmětem nabídky a poptávky v kruhu mafiánských vládnoucích stran. Cena daného postu je dána výší rozpočtu, kterým disponuje. Jde o možnosti rozkrádání státních peněz. Konkrétní případy korupce ministrů financí, obchodu, elektrifikace, bydlení a dalších jsou veřejně známé. Často nějaký ministr nebo generální ředitel po milionových anebo miliardových machinacích nenávratně opustí Irák, obvykle do zemí západní Evropy či do Spojených států, kde má druhé státní občanství. Pro každý případ existuje uzavřený korupční kruh, který tvoří jistí lídři vládních politických stran, šíitské milice a proíránští aktéři. V pozadí obvykle figuruje tzv. finanční koordinátor mezi Hašd al-Ša'bí a Quds. Všichni profitují na vytunelovaných finančních prostředcích. Stovky odhalených případů rozkrádání veřejných peněz jsou dostupné na internetu. Irácký státní systém neprojevuje vůli zkorumpované činitele a provládní podvodníky stíhat. A ani to učinit nemůže, protože by tím odsoudil sám sebe. Rozvrácený irácký státní systém je zcela na míru šitý íránské protektorátní vůli. Islámská republika Írán využila historickou příležitost stavu země po americko-britské okupaci v roce 2003, a věru dokázala nastolit protektorát Irák.

Čas načtení: 2025-10-21 10:05:44

ČNB masivně investuje do amerických akcií! Které firmy dominují portfoliu?

Portfolio amerických akcií ČNB narostlo během devíti měsíců o třetinu! Které firmy teď vládnou devizovým rezervám naší centrální banky? Článek ČNB masivně investuje do amerických akcií! Které firmy dominují portfoliu? z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2024-12-13 06:30:00

Evropská centrální banka bude snižovat úroky razantněji. To citelně oslabí euro

Evropské centrální bankéře na rozdíl od jejich amerických kolegů aktuálně netrápí dilema ohledně měnové politiky. Zatímco americké hospodářství nepřestává překvapovat svou odolností a inflace se drží na zvýšených úrovních, evropská ekonomika stále flirtuje s recesí. Proto se Evropská centrální banka (ECB) vydala na svém posledním letošním zasedání s úroky opět dolů o čtvrt procentního bodu. A vše nasvědčuje tomu, že ve snižování sazeb hodlá pokračovat.

Čas načtení: 2025-05-02 04:00:00

Trump může být katalyzátorem změn, říká šéf České spořitelny Tomáš Salomon

Kritická slova Donalda Trumpa na adresu šéfa americké centrální banky (Fed) Jeroma Powella poslaly akcie amerických firem o několik bodů dolů. Centrální bankéři, kteří hlídají měnovou stabilitu a drží inflaci na uzdě, jsou zkrátka velmi důležitým kamínkem v mozaice jemného přediva ekonomických vztahů. A jak jsou na tom hlavy komerčních bank? Plní i jiné poslání než starat se o finance svých klientů? O tom jsem hovořila s generálním ředitelem České spořitelny Tomášem Salomonem.

Čas načtení: 2025-05-02 04:00:00

Trump může být katalyzátorem změn, říká šéf České spořitelny Tomáš Salomon

Kritická slova Donalda Trumpa na adresu šéfa americké centrální banky (Fed) Jeroma Powella poslaly akcie amerických firem o několik bodů dolů. Centrální bankéři, kteří hlídají měnovou stabilitu a drží inflaci na uzdě, jsou zkrátka velmi důležitým kamínkem v mozaice jemného přediva ekonomických vztahů. A jak jsou na tom hlavy komerčních bank? Plní i jiné poslání než starat se o finance svých klientů? O tom jsem hovořila s generálním ředitelem České spořitelny Tomášem Salomonem.

Čas načtení: 2025-07-18 20:00:00

Okázalá renovace budovy FED? Šéf centrální banky reaguje na kritiku z Bílého domu

Předseda americké centrální banky Jerome Powell ve čtvrtek zareagoval na kritiku z Bílého domu týkající se plánované rekonstrukce sídla Federálního rezervního systému za 2,5 miliardy amerických dolarů. S tou před pár dny přišel republikánský byrokrat Russell Vought, který projekt označil za příliš okázalý a šéfa americké centrální banky požádal o dodatečné informace.

Čas načtení: 2025-03-14 13:38:44

USA v tichosti zpřísňují sankce vůči Rusku, ač zároveň chtějí dohodu o příměří

Spojené státy zpřísnily sankce vůči Rusku omezením plateb za energie, přestože souběžně usilují o dohodu v jednání s režimem Vladimira Putina o ukončení války na Ukrajině.

Čas načtení: 2023-12-01 10:20:12

Co je centrální banka?

Centrální banka je veřejná instituce, která spravuje měnu určité země nebo skupiny zemí a reguluje peněžní zásobu – množství peněz v oběhu. Hlavním cílem centrálních bank je udržování cenové stability. V některých zemích má dále centrální banka ze zákona povinnost podporovat plnou zaměstnanost. Centrální banka není komerční bankou. To znamená, že občané si u ní […] The post Co je centrální banka? first appeared on InvestPlus.

Čas načtení: 2020-03-30 08:59:36

2020: Rok roušky

Přijde den, kdy se všechny karantény zruší, cestování obnoví, obchody otevřou a školy zaplní. Hlavně se ale vrátí lidé do práce a po práci k radostem. Střízlivé odhady mluví o dvou měsících. Už to by byl výpadek v historii nevídaný, do historie nesmazatelně zapsaný a s trvalými následky pro budoucnost. Vnímat důsledky této krize jen jako škodu, která nastala a která se dá jednoduše nahradit, by nebylo ani realistické, ani moc užitečné. Nastává změna a letošní rok bude mít v dějepisech své výjimečné a snadněji zapamatovatelné postavení, jako se to stalo třeba s letopočty 1929 nebo 2008. Možná budeme říkat, že to byl rok velké pandemie nebo velké ekonomické krize, a možná si hlavně vzpomeneme na ty všudypřítomné roušky, které nás spojily a staly se symbolem těchto dnů.  Každopádně – šíření infekce pomine a zůstanou prozaické ekonomické důsledky. Nebude to problém čistě ekonomický, ale – jako dnes téměř všechno – i politický a je třeba si uvědomit, že žádný z dnešních politiků nemá s pandemií, ani s krizí tohoto rozsahu praktickou zkušenost. Stejně zřejmé je i to, že se život nevrátí do vyjetých kolejí, byť v to mnozí budou věřit.  Podle současných celosvětových údajů připadá zhruba na 10 vyléčených lidí jeden, který chorobu COVID-19 nepřežije. Chmurná statistika, vedoucí k tomuto průměrnému číslu, se u nás může pozitivním směrem od světa lišit, a to dost významně. Naděje vyplývá z faktu, že jsme s karanténami začali dříve a opatření jsme zavedli razantnější. Naše zdravotnické kapacity jsou lepší a větší než průměr světa, na počet obyvatel dokonce vysoko nad průměrem v EU.  Významnou skutečností je, že nevíme, nemusíme vědět (a asi nikdy vědět nebudeme), kolik lidí se vlastně novým koronavirem nakazilo. Preventivně se držíme dál od sebe, čímž šíření zpomalujeme. Lidé, kteří mají příznaky této choroby, jsou testováni a dostávají potřebnou péči. Především pro ně musí být zdravotnický systém funkční, a to je zřejmá priorita těchto dnů, úzce spojená i se snahou zabránit úmrtím. Globální problém nemá globální řešení Zkrácení výjimečného stavu na nezbytné a bezpečné minimum je dalším prioritním cílem na celém světě. Naše veřejnost přijala v tomto smyslu nevyslovenou doktrínu, že se raději smíří s přísnějším režimem po kratší dobu než mít režim volnější, ale snášet jej o to déle. V tomto ohledu se vynořuje třicet let starý rozdíl mezi evropskými státy – postkomunistické země přijímají omezení občanských práv s větším porozuměním než země ostatní. Může se ovšem stát, že víc občanských svobod povede k vyšší smrtnosti a vyšším ekonomickým škodám. Tak ale dnes žádný politik neuvažuje a i kdyby – těžko na tom něco změní. Každá země si svou situaci řeší podle svých preferencí. Globalizace jako by na pár týdnů najela na mělčinu. Bruselská elita se v kritické situaci odmlčela, což bylo posléze označeno jako podcenění, ale faktem je, že žádná koordinace nenastala a společný zájem se nedostavil. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Itálie zůstala se svým problémem v rozhodujících dnech osamocena. Lyžaři zaplatili a z Itálie úprkem odjeli. S plicními ventilátory, s lůžky v nemocnicích či rouškami se nikdo na pomoc nehlásil. Každá země si hleděla především svého, aby se nakonec všechny potkaly v Číně, na jediném trhu, který je schopen zásobovat svět zdravotnickým materiálem.  Kdo to zaplatí Odhady ekonomických důsledků současné pandemie jsou spojeny s prognózami a spoustou rad, co by měly vlády a centrální banky udělat. Unisono zní – dodat peníze. Je to tak silný hlas, že k tomu nepochybně dojde a vlastně už i dochází. Slibují se miliardové výdaje z rozpočtů, zestátnění krachujících firem, odpouštění dluhů, nové půjčky, hotovostní injekce centrálních bank, snížení daní a poskytování záruk. Není vyloučeno, že se k distribuci hotovosti použijí mobily a internet, aby to šlo rychle a aby tomu všichni rychle uvěřili. Když se dříve mluvilo o razantním uvolňování měnové politiky jako o tzv. „helicopter money“, tedy o penězích, shazovaných z vrtulníků přímo na ulici, může se tato nadsázka v mobilních aplikacích stát skutečností.  Příliv peněz má dva hlavní adresáty: domácnosti a firmy. Lidé, kteří nemohou pracovat a nedostávají mzdy, tudíž nemohou nakupovat a budou se bát velkých výdajů i do budoucnosti, a firmy, které nemohou platit dodavatelům, a dodavatelé, kteří marně čekají na peníze, to všechno by v daném rozsahu byl skutečný kolaps, penězi nevyčíslitelný. Dokud to ještě vyčíslit lze, budou se tedy peníze po určitou dobu rozdávat, s vědomím všech nedostatků, které to přinese: tyto dárky nedostanou samozřejmě jen ti skutečně potřební. Dostanou je i lidé bohatí, kteří je nepotřebují, a dostanou je i firmy slabé, které byly na pokraji krachu už před pandemií a teď budou paradoxně zachráněny. S vědomím všech těchto úskalí to budou dobře vynaložené peníze, aby se ekonomiky nezhroutily a aby tedy bylo z čeho startovat.  Generovat či degenerovat Tíživá situace vede ke dvěma názorovým proudům, které se nutně střetnou. Ten jeden je velmi srozumitelný: takové situace musí řešit stát. Tisíce lidí jsou v problémech, které nezavinily a je třeba jim pomoci. Tak slyšíme odborové předáky, kteří chtějí mzdy, podnikatelské svazy a asociace, které vyčíslují miliardové škody, a politiky, kteří vyjadřují ochotu tyto věci řešit. Potichu sdílejí tuto vlnu natažených rukou i velké firmy, které spoléhají na pravidlo „too big to fail“, tedy že jsou tak velké, že si nikdo nedovolí nechat je zkrachovat. Druhý postoj, který provází tuto krizi, je zhmotněn v silné vlně spontaniety a velmi konstruktivní, typicky české nápaditosti. Nejsou roušky? Někdo se zlobí na vládu, další ale usedli k šicím strojům. Nesmí se sedět v hospodách? Vydávají jídlo u okýnek a rozvážejí do firem. Kolony u hranic? Lidé nosí řidičům pitnou vodu a občerstvení. Pomoc nabízejí skauti, studenti, sportovci, medici, dobrovolníci. Obchodníci posilují prodej přes internet, miliardáři shánějí roušky a léky v zahraničí, hoteliéři zahájili rekonstrukce a další firmy a živnostníci mají různé nápady jak přežít a něco dělat. Propuštění číšníci hledají práci jako kurýři, hlásí se řidiči, lidé do call center, umělci baví obecenstvo přes internet, prodejci nabízejí počítače k pronájmu, aby se dalo úřadovat z domova atd. Ne všechno se samozřejmě ujme, ale je to daleko cennější než sedět a čekat na dotace. Udělat něco potřebného, prospěšného. Peníze, které se teď rozdají, se většinou rychle rozplynou. Pak nastane rozhodující fáze, jejíž úspěch bude záviset na invenci lidí a firem, zaměstnanců a živnostníků. Tento skutečný motor ekonomiky se dotacemi negeneruje, může ale pod jejich tíhou degenerovat. Kéž by se tedy udržel v chodu! Stát v akci Krize nejsou nikdy spravedlivé a vždy na nich někdo prodělá a někdo vydělá. Některá odvětví jsou riziková při povodních, jiná při epidemiích. Mělo by se s tím počítat. Místo toho je tu osvědčená zkušenost s dotacemi, které teď mohou dostat zlatou pečeť, protože jejich velikost bude bezprecedentní a obrovská.  Ekonomické škody vzniknou v důsledku koronaviru, ale jejich podstatou bude určité množství nevyrobeného zboží, neposkytnutých služeb a neodvedené práce. Něco je nenávratně pryč: lidé nepojedou na dovolenou, kterou zrušili, nepůjdou do restaurace na oběd nebo na večeři dvacetkrát. Některé dámy se učesaly samy, určitý počet aut se nevyrobí a leckterá rodina si to s novým autem rozmyslí, protože si možná její živitelé budou muset hledat práci. Finanční kompenzace těchto ztrát, to jsou peníze za nic – nekryté, a tedy potenciálně inflační. Centrální banky mají nástroje, kterými mohou inflace krotit, ale toto krocení odnesou věřitelé a vydělají na něm dlužníci. Pokud se to podaří, Inflace se rozpustí do delšího období, věřitelé se tomu nevyhnou a dlužníkem se konec konců může stát každý.  Ekonomický růst je důležitý. Je prvořadou a přímo existenční starostí firem a živnostníků, a tak by to mělo zůstat. Není úkolem vlády a už vůbec ne centrální banky. Stát by neměl ekonomickému růstu překážet, měl by jej umožňovat a podporovat, vytvářet příznivé podmínky. Centrální banka by měla pečovat o stabilitu měny, což je pro růst vynikající předpoklad. Asi jako rozhodčí na hřišti, který dbá o dodržování pravidel, a tím zaručuje dobrý, férový fotbal. Nepečuje o to, aby bylo hodně gólů, nebo dokonce o to, aby mužstva vyhrávala. O to se musejí starat hráči sami. Stejně v ekonomice, kde jsou těmi hráči jednotlivé firmy a živnostníci. Je jen a jen na nich, aby hledali své šance a prosazovali se na trhu.  Finanční injekce jsou jako anestetika. Necítíme bolest, necítíme skutečnou váhu problémů, které tu však reálně existují a se kterými je nutno se vypořádat. Tak jako některá anestetika i dotace se mohou stát návykovými (což se v některých odvětvích už stalo). Působí jen po určitou dobu a pak musí pacient získat někde další dávku. Když si na tento kolotoč sedneme, těžko se z něj bude sesedat. Budeme mít ekonomický růst, vysokou zaměstnanost a další důvod, aby si firmy, zaměstnanci a živnostníci nedělali starosti o svou budoucnost. Kdyby něco, stát se postará. Ve stínu těchto radovánek ovšem naroste dluh do nezvladatelných rozměrů. Zvykneme si na pohodlí a řešení nezvládneme. Takže stručně shrnuto: dotační a kompenzační narkózu ano, ale po ní co nejrychleji normální pravidla tržní ekonomiky, ke kterým patří i utahování opasků, problémy, starosti, rizika a teprve potom úspěchy.  {/mprestriction}  Autor je publicista.

Čas načtení: 2024-04-23 19:23:29

Ano, centrální mozek lidstva eliminuje krize

Nevětší problém je v tom že lidské mozky nejsou připojené trvale všude na centrální mozek lidstva, je to jako mít mobil nebo notebook bez připojení na internet. Díky využití připojení mozků na centrální mozek lidstva se lidi budou mít lépe po stránce ekonomické a psychické, jenom nové vynálezy a zlepšováky dokážou posunout naši civilizaci k… Číst dále »Ano, centrální mozek lidstva eliminuje krize

Čas načtení: 2024-06-17 09:30:00

Alespoň jednoho snížení úroků ve Spojených státech se dočkáme ještě letos

Zatímco Evropská centrální banka své první snížení úroků již doručila, na premiéru Fedu se stále čeká. Prakticky nikoho nemohlo překvapit, že centrální bankéři na druhé straně Atlantiku ponechali v polovině minulého týdne sazby beze změny. Tento postoj zcela koresponduje s jejich dosavadní rétorikou. Přestože se blíží moment, kdy se s úroky vydá dolů i americká centrální banka, jeho přesné načasování zůstává hádankou.

Čas načtení: 2025-12-26 10:00:00

Lidl zlevnil svou centrální jednotku na polovinu! Umí Zigbee 3.0 a podporuje hlasové ovládání

Chcete si vyzkoušet chytrou domácnost, ale nechcete utrácet tisíce korun? Lidl aktuálně nabízí centrální jednotku SILVERCREST Zigbee 3.0 za polovinu původní ceny. Místo obvyklých 649,90 Kč ji pořídíte za 319,90 Kč. K čemu vlastně centrální jednotka slouží? Představte si centrální jednotku jako „mozek“ vaší chytré domácnosti. Sama o sobě nic nesleduje, ale propojuje všechna chytrá […] Celý článek si můžete přečíst na Lidl zlevnil svou centrální jednotku na polovinu! Umí Zigbee 3.0 a podporuje hlasové ovládání

Čas načtení: 2022-06-13 09:16:08

EU a sankce. Vrátí se trestný čin pobuřování dříve, než padne Bastila?

V šestém kole sankcí vůči Rusku zakázala Evropská unie s okamžitou účinností na svém území vysílání tří ruských médií – Rossiya RTR/RTR Planeta, Rossiya 24/Russia 24 a TV Center International. Doposud ruské televize byly vypínány v členských státech selektivně, dle uvážení. Poslední balíček sankcí je důsledný, ruské TV musí být nepřístupny v celé unii, a to žádným možným způsobem – kabel, satelit, IPTV, poskytovatelé internetových služeb, platformy pro sdílení internetového videa nebo aplikace. Vše je zakázáno. K tomu EU přikázala členským zemím zavést do svých právních řádů kriminalizaci za porušení sankcí, tj. stanovit trestní postihy vůči těm subjektům, jež sankce nerespektují (podrobně viz zde). Česká vláda má oproti vládám starých západních členských zemí zjednodušenou pozici. Nemusí nic vymýšlet, stačí z archivu vytáhnout totalitní trestní zákon, například vydání z roku 1973, a opsat ustanovení § 100, trestný čin pobuřování (na jeho tehdejší znění můžete mrknout zde). Vládní legislativci jen v textu vymění slovo „socialistické“ zřízení za slovo „demokratické“ zřízení; trestní sazbu mohou ponechat, pět let vězení za sledování ruských zpráv je přiměřená doba pokání. Dokonce to může být český celoevropský sukces – od 1. července je Česko předsednickou zemí a implementace pobuřování do všech právních řádů v EU může být náš velký právně-kulturní odkaz. Ne, nedělám si legraci, takhle se to asi stane, i když trestný čin se nejspíš nebude jmenovat Pobuřování, bude mít vznešenější název, třeba něco jako ohrožování optimalizace svobodného myšlení či podobně. Čeho se EU bojí? Dobře, ruské televize vysílají propagandu, oni tomu říkají ruský pohled na svět, ale je to důvod je zakázat? A jejich sledování trestat? Čeho se EU bojí? Za totality to byl východní blok, který rušil vysílání západních médií. Na Západě jim vysílání československé televize a československého rozhlasu bylo šumák, nerušili jej, nebáli se ho. Též Hitlerova třetí říše znemožňovala příjem signálu ze svobodných zemí a poslouchání cizího rozhlasu tvrdě perzekuovala. Spojenci byli naopak zvědaví, co se v reichu říká a proti čemu bojují. Mají v Bruselu strach, že Evropané po zhlédnutí ruských zpráv vyjdou do ulic a budou volat „Vivat Putin“? Opravdu by mohla ruská televize změnit myšlení Evropanů? Nevěří bruselské celebrity v samostatný úsudek svých občanů? Proč by jinak v Bruselu porušili základní lidské právo, právo na svobodu slova, a ještě tvrdili, že to není žádné porušení? Je příznačné, že Rusko evropské televize nezakázalo, a ač se v nich mluví o ruském prezidentovi dosti negativně, Rusové cizí zprávy mohou sledovat – jiná věc je, kolik Rusů jim i rozumí. Ta otázka se nabízí a je legitimní. Co je skutečným důvodem pro zákaz vysílání ruských televizí, když nejsme s Ruskem ve válce? Nabízím odpověď. Je to maskování selhání Bruselu a snaha uskutečnit své cíle, které mají s Ruskem a Ukrajinou pramálo společného. Následující analýza vychází z informací převážně z amerických webů – ty ještě v Evropě zakázány nejsou. Sankce nejsou úspěšné Předně je naprosto zavádějící tvrzení, že sankce EU vůči Rusku jsou úspěšné. Co má být cílem sankcí? Přece změnit chování sankcionované země, což se vždy děje tak, že lidé v dané zemi projeví nespokojenost s ústřední vládou a ta, pod tlakem, změní zahraniční, někdy i vnitřní, politiku. V Rusku ale nastává pravý opak. Uvedu pár čísel, a vězte, že statistika sice nuda je, ale nelže: Reálná mzda v Rusku na konci prvního kvartálu 2022 vzrostla o 3,6 procenta (viz zde), zdůrazňuji slova reálná mzda (nikoliv nominální) a první kvartál, tedy zahrnující i březen, což byl nepochybně pro ruskou ekonomiku měsíc nárazového šoku. Očekává se, že reálný růst ve druhém kvartále bude atakovat pět procent. Po šesti kolech sankcí se Rusům životní úroveň podstatně zvedla, kdežto v Česku o téměř čtyři procenta klesla (viz zde). Jak je to možné? Logické vyústění jednotlivých druhů sankcí a jejich svérázného uplatňování, přičemž často už při jejich schválení bylo zřejmé, že se minou účinkem. Příjmy Ruska z ropy se zvyšují Příklad první – ropa a plyn. To snad ani nelze nazvat sankcemi, spíše investiční pobídkou pro Rusko. Západní ostrakizace ruské ropy a plynu způsobila na ruském vnitřním trhu jejich „nadbytek“, takže ruští spotřebitelé aktuálně platí v Rusku za litr Naturalu 95 v přepočtu zhruba 18,20 Kč (viz zde) a ruské domácnosti nakupují zemní plyn v přepočtu za zhruba 0,20 Kč za 1 kWh (viz zde). Pro srovnání, v Česku máme průměrnou cenu 2,86 Kč za 1 kWh plynu, a to před zdražením, na podzim se očekává cena kolem 4,50 Kč až 6,50 Kč za 1 kWh plynu. Co se týká celkového inkasa peněz za ropu, agentura Bloomberg dokonce tvrdí (zde), že v tomto roce 2022 se bez ohledu na sankce příjmy Ruska z ropy zvýší až o neuvěřitelných 50 procent! Neměl by být výsledek sankcí opačný? Politicky nekorektní otázka, že! A to jsme jen v rovině peněz. Američané už nyní domýšlejí i politické souvislosti. Rusové v Evropě udávali polovinu své produkce ropy (o plynu pomlčím, protože pro Rusy je to nezajímavá komodita). Evropa byla pro ně dobrý trh – prodávali za slušné ceny do stabilního regionu. Teď musí svoji produkci přesměrovat jinam. To se jim podaří, to je fakt, ale zřejmě za nižší cenu a do regionů nestabilních. A odtud pramení obavy z opačného efektu sankcí. Právě v těch nestabilních regionech, typicky Afrika, kam budou Rusové prodávat levněji, získají sice méně peněz, ale zato větší vliv. Pokud se něco nestane, do dvou let může mít Rusko v Africe větší vliv, než měl kdy Sovětský svaz (viz například studii zde). Američany to trápí, Evropu to nezajímá. Technologie se dál dovážejí Další příklad – sankce na čipy a západní technologie. Pro ruské domácnosti se nezměnilo nic. Na webu Alibaby mohou ruští spotřebitelé nakoupit jakoukoliv elektroniku bez omezení, a těch čipů, co tam je! Visa a Mastercard nejsou třeba, ani odříznutí Ruska od systému SWIFT nečiní potíže při placení. Radio Free Europe už v prosinci 2021 (zde) konstatovalo, že Rusko je na tuto variantu připraveno. Již před půl rokem prováděli Rusové 20 procent veškerých elektronických bankovních transakcí alternativními systémy jako SPFS nebo CIPS. A absence západních technologií? Do Ruska se vyvážet nesmí, ale do Arménie ano. Během tří měsíců Arménie navýšila odběr vyspělých západních technologií cca o tisíc procent. Nikomu to není divné. Evropské, české, probruselsky naladěné deníky informují, že z Ruska odešlo na sto tisíc IT pracovníků (například  ), všichni jsou hrdi, jak sankce fungují. Jenže v Arménii ve stejné době narostl počet pracovníků o 130 tisíc (viz zde). Náhoda? Ne, nepřišli ukrajinští uprchlíci, ale ruští ajťáci, pracující na živnostenský list, tedy na „volné noze“. Změna domicilu, často jen formální razítko, jim umožňuje objednávat potřebné technologie. Po pravdě, USA zvažovaly uvalit na Arménii sankce, ale pak to zavrhly. Za dva týdny by musely dát sankce na Kyrgyzstán, za další dva na Tádžikistán, a nakonec na Kazachstán – a tady končí hra. Není možné sankcionovat Rusko a současně Kazachstán. V praxi probíhá vzájemná tolerance – USA dělají, že nevidí dovoz technologií do Ruska a Rusko nebrání přepravě uranu a ropy z Kazachstánu. Rubl posiluje Poslední, zásadní příklad – sankce vůči ruské centrální bance a rublu. Na začátku nebylo větší jednoty mezi EU a USA, byly uvaleny bezprecedentní sankce – byla zmrazena aktiva centrální banky ve výši 425 miliard dolarů a ruské komerční banky byly odpojeny ze systému mezinárodních transakcí. Očekával se volný pád rublu a kolaps Ruska. Jenže už na konci března se objevily první komentáře zpochybňující účinek těchto sankcí (například zde) a v květnu již nebylo pochyb, že je něco špatně, moc špatně (viz zde). Z počátečního březnového propadu, kdy Rusko jako pěšák lavírovalo na hraně bankrotu, se během necelých dvou měsíců vyšvihlo do pozice krále, jenž určuje další tahy. To, co Rusové provedli, bude časem předmětem řady ekonomických habilitačních prací, nyní mohu odkázat na dva prvotní sběrné články od Reuters a CNBS (zde a zde). Stručně řečeno, paní Nabiulinové (guvernérka ruské centrální banky) se za sedm týdnů povedlo to, co Sovětskému svazu nikdy za 70 let. Zničila dominanci dolaru na trhu s komoditami. Rusko stanovilo povinnost platit kupujícím za ropu, plyn, obilí atd. jen v rublech, a současně „obnovilo“ zlatý standard, když navázalo jeden gram zlata na pět tisíc rublů. Vzhledem k držení velkého množství komodit Ruskem a k jeho produkci zlata, trhy si záhy uvědomily, že Rusko tuto zpočátku utopickou rovnici zvládne udržet. Západní bankéři hovoří o změně světového měnového řádu (viz zde) a tweetnul si i Jack Dorsey (zakladatel Twitteru), že dolar již není rezervní měnou. Poprvé v dějinách Ruska mohou jet běžní Rusové na dovolenou do ciziny a brát si s sebou jen rubly, nepotřebují směnárnu. V rekreačních destinacích, ve kterých nepanuje důvěra v místní měnu, jako kupříkladu Turecko či Egypt, obchodníci rádi akceptují při placení dolary; teď se usmívají i na rubly (zde). Rozkol Bruselu a USA Putinova moc a popularita v Rusku není hraná, je reálná; proto „odborné“ komentáře a analýzy středoevropských expertů (česká média ani jiné nepublikují), že čekají každým dnem svržení Putina, jsou nejen směšné, ale i nebezpečné, protože skrývají realitu a vedou k nedůvodným očekáváním a následně špatným rozhodnutím. Kdo chce, může poslední týdny vidět rozkol v navenek působící jednotě Bruselu a USA. Vystoupení Kissingera v Davosu (zde) nebyla náhodná promluva senilního starce. Byl to záměrný signál změny politiky. Kissinger klábosil se Schwabem (autor Great Resetu) 23. května. A už za dva dny, 25. května, ministerstvo financí USA – úřad pro kontrolu zahraničních aktiv, vydalo za mediálního ticha všeobecnou licenci 13A související s Ruskem Autorizace určitých administrativních transakcí zakázaných směrnicí 4 podle výkonného nařízení 14024 (GL 13A), která mění a nahrazuje dřívější GL 13. O co jde? Američané hned v únoru uvalili na Rusko sankce (směrnice 4), která zakázala korporacím v Rusku platit daně, poplatky a podobně, z této směrnice existovala úzká výjimka GL 13 (zkratka GL znamená v překladu všeobecná licence). Novela GL 13A z úzké výjimky učinila širokou výjimku – založenou na občanství USA. Jste-li Mexičan, Němec nebo Čech a vlastníte korporaci podnikající v Rusku, nemůžete v Rusku platit taxy, je to porušení amerických sankcí, USA vás najdou a potrestají; jste-li ale Američan a ovládáte korporaci, máte výjimku a daně platit v Rusku můžete. Informované kruhy v USA reagovaly okamžitě. Jedna z největších amerických advokátních kanceláři Baker&McKenzie uspořádala 30. května pro své klienty seminář na volné téma podnikání v Rusku, sankce jako výzva. Přihlásilo se sedm tisíc zájemců (viz zde). Zatímco ještě v březnu Biden nazval Putina řezníkem, který musí být zbaven moci, o dva měsíce později americká administrativa zdůrazňuje, že v Kremlu je legitimní moc a jen s tou oni (USA) mohou jednat. A Spojené státy, ačkoliv pomáhají Ukrajině, iniciovaly jednání bez Ukrajiny na téma jak ukončit válku a co za to (zde). Tomu se říká reálpolitika. I v červnu je Rusko zlé, ale už ne tak moc zlé jako v únoru. Dočkáme se změny světové bezpečnostní architektury Američané si uvědomují, že Ukrajina bude poražena, chtějí zabránit totální porážce, tedy anexi celé Ukrajiny Kremlem, ale též i po vítězství Ruska nechtějí, aby Rusko zůstalo odstrčeno a sedělo u stolu s Čínou. V brzké době se dočkáme změny nejen v měnovém řádu, ale i ve světové bezpečnostní architektuře. NATO se transformuje na společenský diskusní klub, čehož jsme už dnes svědky, do popředí vstoupí bilaterální smlouvy. Primárním záměrem USA bude napojit Rusko na západní struktury, a tak zabránit jeho těsnému přimknutí k Číně. Proto i evropské sankce na ruskou ropu a plyn Američané chápou jako dočasné, v souladu s jejich reálpolitikou. Úplné odstřižení od ruských dodávek totiž znamená i ztrátu páky na Rusko. A tady je zádrhel. Brusel to vidí jinak než USA. EU myslí odklon od ruské ropy a plynu smrtelně vážně. Žádná reálpolitika, žádná mocenská rovnováha. EU má jediný cíl a ten je zelený. Green Deal za každou cenu. Válka na Ukrajině a protiruské sankce jsou pro bruselské úředníky vítanou záminkou, jak jej realizovat. Před rokem v Bruselu věděli, že Green Deal bude znamenat pro Evropany extrémní zdražení, ale nevěděli, jak to Evropanům zdůvodní, pak přišla válka a s ní i ospravedlnění pro navýšení cen veškerých energií. Shodou okolností nežádoucí ropa a plyn mají adjektivum ruské, za pár let žádné přídavné jméno nebude třeba, zakázány budou i bez něj. Že na sny Bruselu lidé nemají peníze? Detail. Stejně si za to mohou sami, jsou chudí, protože jsou líní a proto nemajetní. Takové věty poslední dobou slýcháme často. Říká se, že než padla v Paříži Bastila, stěžovali si poddaní francouzské královně na hlad a bídu. Marie Antoinetta odvětila: „Když nemají chleba, ať jedí koláče.“ Dnes víme, že ten výrok je smyšlený. Ale je smyšlený i výrok: „Když nemají na plyn, ať topí elektřinou!?“ Kdy padne bruselská Bastila?

Čas načtení: 2021-12-19 16:58:35

Inflace, ta neosobní lež – III., různé dodatky a zajímavosti

Milí čtenáři, v odpověď na dvojdílný článek o inflaci se mi sešlo tolik různých zajímavostí a komentářů, že z toho nakonec vznikl neplánovaný třetí díl. Otázka položená hned několikrát: co Amerika? Co se děje tam? Pozor na programy nákupu státních dluhopisů Šéf Federálního rezervního systému (Fed) Jerome Powell, mimochodem jeden z nepočetné množiny vysokých úředníků, které si Bidenova administrativa ponechala z té předešlé Trumpovy, vyhlásil protiinflační tažení. Zda s ním bude úspěšný, to zatím nevíme, ale aspoň tak byla opuštěna dřívější „zlehčovací” rétorika, podle které mělo jít o dočasný problém, jenž brzy pomine. Mimochodem, to, co údajně změnilo Powellův přístup, byl náhlý nárůst mzdových nákladů! Musím říci, že mě tento detail vzhledem k mému předchozímu článku velmi potěšil, i když to bylo poněkud sobecké potěšení. Ale každý autor se rád strefí. Co se konkrétních akcí týče, Fed od ledna zrychlí útlum svého programu nákupu státních dluhopisů. Očekává se i zvýšení úrokových sazeb, i když ne drastické. USA jsou v trochu jiné situaci než Evropa, protože dolar je stále hlavní světovou rezervní měnou, tudíž mají jeho správci větší prostor k různému manévrování. A v téhle souvislosti se musím podělit o následující animaci historie rezervních měn, na kterou jsem narazil na serveru Visual Capitalist. Jen si to pusťte, má to pouhou jednu minutu a je to velmi poučné. ¨ Tato animace docela pěkně ilustruje různé historické skutečnosti, například že: a) dnes již zaniklé britské impérium nebylo jenom fyzické, ale i finanční, a obě světové války s ním krutě zamávaly; také člověk pochopí, proč velcí světáci v prvorepublikových filmech a knihách přepočítávají různé částky na libry šterlinků; b) jestliže Británie si z první světové války odnesla těžké šrámy, Francii coby světovou velmoc tatáž válka úplně zničila a po chabém vzpamatování ji definitivně dorazila velká hospodářská krize 30. let. V podstatě je div, že se francouzské koloniální impérium udrželo až do začátku 60. let; c) v době, ve které nastoupila do Downing Street Margaret Thatcherová, byla Británie ekonomicky opravdu „těžký případ”, nacházející se na samotném dně šikmé skluzavky z dřívějších imperiálních výšin; d) v 80. letech 20. století byly německá marka a ECU, předchůdce eura, dohromady vůči dolaru o něco vážnější konkurencí než dnešní euro, které má setrvalý problém překročit 25 procent celého koláče; e) na obzoru zatím není žádný zjevný konkurent, který by mohl dolar sesadit. Čínské renminbi má na světovém koláči pořád ještě jen polovinu podílu, co dávno vyšumělá britská libra. Když už jsem zmiňoval ten program amerického Fedu na kupování domácích dluhopisů a jeho utlumování – jedna z věcí, kterou bychom měli sledovat velmi pozorně, je srovnatelný program ECB zvaný PEPP, v jehož rámci centrální banka nakupuje dluhopisy evropských států. Ony jsou totiž ty současné úrokové sazby tak nízko, že řada těch dluhopisů by byla pro soukromé kupce nezajímavá. PEPP je dočasný program, také už je pomalu utlumován a jednoho dne skončí. (Kdy?) To, čeho se obávám, je jiná věc – totiž, že jej pak vystřídá nějaký jiný program, který se bude formálně jmenovat jinak a u kterého se bude možno oficiálně tvářit, že jde o úúúúúplně něco jiného, ale který bude fakticky hrát stejnou roli nákupčího jinak neprodejných státních dluhopisů. On totiž už jednou podobný program existoval a jmenoval se pro změnu PSPP. No, uvidíme. Před pár měsíci se stalo, že Jens Weidmann, významný německý bankéř, rezignoval na svoji pozici předsedy Spolkové banky (a tím pádem i na křeslo v ECB) pět let předtím, než mu měl vypršet mandát. Weidmann byl přitom asi nejvýraznější a nejvlivnější „jestřáb“ v týmu ECB, který je považován za čím dál měkčí. Oficiálně šlo o rezignaci ze soukromých důvodů, ale to se říká skoro vždycky. Osobně bych nevylučoval možnost, že se nechce podílet na něčem, s čím zásadně nesouhlasí. Problematický spotřební koš Další zajímavé téma – spotřební koš a různé kreativní postupy v něm. Jak zmiňoval někdo v diskusi, současný český spotřební koš dává bydlení a energiím poměrně skromnou váhu 25 procent. Není to trochu podhodnocené? Neznám moc domácností, které by za bydlení a energie platily míň, zato však dost těch, které za ně platí i přes 30 procent svých příjmů. Podobně zajímavá otázka je i ta, jak se vlastně počítají pohyby v ceně u produktů a služeb, jejichž charakter se může v čase měnit. Takový plyn nebo elektřina jsou na tom ještě dobře, protože 1 kWh je pořád 1 kWh a metr krychlový je pořád metr krychlový; můžeme je meziročně srovnat a bude to férové srovnání. Co ale třeba různé balené potraviny? Zařadíme-li do toho srovnávaného koše, dejme tomu, jogurty, může mi tam někde v tichosti „proklouznout” skutečnost, že ta samá značka jogurtu pořád stojí 17,90 korun za jeden kelímek, ale výrobce mezitím zmenšil balení ze 150 gramů na 140 gramů. Takové triky se v maloobchodě dělají pořád. A vyhodnotit kvalitu služeb je ještě složitější než u zboží. V případě služeb se různé bonusy můžou měnit rok od roku dost zásadně, aniž by se změnila celková cena. Dobrým příkladem může být leasing auta, u kterého je škála doplňkových služeb dost široká: zimní pneumatiky, asistence, dálniční známka atd. Tam je možnost přidávat nebo naopak škrtat dost rozsáhlá. Zkuste pak takové nabídky nějak solidně meziročně srovnat. Celkově nemám ze spotřebního koše úplně nejlepší pocit. Záleží asi hlavně na tom, k čemu jej použijete. Coby orientační, velmi přibližná míra změny kupní síly je v pořádku. Ale pokud se na něm začnou točit nějací zaslepení factcheckeři a používat výsledné hodnoty coby absolutní, objektivní pravdu proti zlým dezinformátorům, tak to nebude vůbec dobře. Fronty na chleba v ulicích Istanbulu jsou varováním Poslední zastávka dnešního článku: Turecko, země, kterou už dvojciferná inflace tvrdě zasáhla. Abychom měli představu, jak to taky může vypadat, když dojde na lámání chleba. Respektive na to, že ani není co lámat. V New York Times vyšla reportáž popisující situaci právě v zásobování chlebem. Turecko se v posledních letech stalo dovozcem potravin, za které musí platit ve tvrdé měně, zatímco hodnota turecké liry je naprosto vepsí. Soukromí pekaři jsou podle všeho chyceni v nezáviděníhodné situaci. Prezident Erdoğan, který se obává o své znovuzvolení, dotlačil pekařský cech k tomu, aby zavedl povinné zastropování cen; vnucené ceny ovšem při slabosti domácí měny nestačí ani na pokrytí nákladů. Naproti tomu politická opozice v čele s istanbulským primátorem Imamoğluem, která si dělá naděje na vítězství v příštích volbách, začala péct „erární chleba” a dodávat „erární mléko”. Což zní velmi lidumilně, ale z hlediska těch živnostníků jde o masivní konkurenci, která je může zničit. (Jeden z pekařů si navíc stěžuje na to, že z magistrátu chodí kontroly rozdávající svévolné pokuty za nic.) Turecká inflace má trochu jiné kořeny než ta naše. Nejde primárně o snahu levně si půjčovat; prezident Erdoğan je nábožensky založen a drží se při svém rozhodování islámských principů, podle kterých je lichva hříchem. Řekl to i explicitně a také se mu za to dostalo veřejné pochvaly od velkého muftího ománského, Ahmeda Chálilího, který vyzval ostatní muslimské státy, aby Erdoğanova vzoru při snižování úroků následovaly. (Teď vás možná zaujalo, proč mluvím o prezidentovi, když stanovování úrokové sazby v Turecku je také formálně úkolem tamní centrální banky, nikoliv prezidenta. Jenže turecká centrální banka není nezávislá. Fakticky o ní rozhoduje Erdoğan, který už vyhodil několik neposlušných bankéřů a momentálně tam má dosazeného svého poslušného člověka.) Důsledky mohou ovšem být podobné bez ohledu na to, jaký má ta inflace původ. Nemůžeme tedy úplně říci, že jsme nebyli varováni. Fronty na chleba v ulicích bohatého a civilizovaného Istanbulu jsou upozorněním, že i my si zahráváme s ohněm.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2021-12-17 20:11:03

Inflace, ta neosobní lež – II.

Milí čtenáři, jakmile vyšel první díl tohoto článku, ozval se mi jeden z vás a poněkud zkritizoval můj výběr cen energií coby reprezentativního problému spojeného s inflací. Zdražují totiž i potraviny, bydlení a tak dále. No dobrá, měl jsem k tomu nějaký důvod, a to byla „palebná příprava” na druhý díl článku. Mám totiž za to, že zrovna zvyšující se ceny energií můžou sehrát v inflační situaci roli „startéru”. Až se začne přidávat na mzdách... Začneme triviálním pozorováním s netriviálními důsledky: v severní půlce Evropy bývá v zimě zima, někdy značná. Nevíme, jak to s tou zimou bude letos. Bude-li mírná, nemusí se nic zvláštního dít, ale bude-li studená, může nastat následující scénář. (Stejně se musím „štípat”, abych uvěřil tomu, že v roce 2021 řešíme v Evropě tuhost zimy, ale to je cena za současný energetický mix.) Takže ten hypotetický, leč zcela dobře možný scénář. Krutá zima, vysoké ceny energií, a někdy v únoru či v březnu přijdou „seveřanským” odběratelům takové faktury za teplo a elektřinu, že už to začne přesahovat mez tolerance jejich rodinných rozpočtů. Lidé mají tendenci přizpůsobovat své výdaje svým příjmům, tudíž rezervy v jejich cashflow nebývají kdovíjak vysoké. Bydlení není levné nikde, řada středostavovských rodičů na Západě posílá svoje ratolesti do draze placených soukromých škol (protože ve státní škole hrozí přílišné, eh, kulturní obohacení ze strany spolužáků) atd. Co v takové chvíli ten příjemce faktury udělá? Přijde za svým zaměstnavatelem a řekne: „Toto už nejde, všechno zdražilo, potřebuji větší výplatu.” Kdyby panovala bída, mohl by se mu zaměstnavatel vysmát a odpovědět: „Budeš makat i za málo, člověče nevděčná, a budeš rád, že máš vůbec nějakou práci.” Jenže pracovní trhy v severní půlce Evropy jsou poslední roky spíš ve stavu, kdy je zaměstnanců nedostatek. Aneb, jak to před pár týdny řekl jeden můj známý: „Vždycky byl problém sehnat chytré lidi, ale teď už nejsou ani blbci.” Tím pádem ten zaměstnavatel nemá moc na výběr a bude mu muset opravdu přidat, aby nepřišel o kvalitního člověka a nevyzobnula mu jej konkurence. A přidá nejspíš nejen jemu, ale všem, nebo aspoň všem na srovnatelné pracovní pozici – aby to někdo nedal k soudu jako diskriminaci. Přidat jednomu a ostatním nikoliv by bylo moc destabilizující pro poměry na pracovišti. Takové přidávání na mzdách ovšem něco stojí, a ne každá firma je ochotna na takové extra výdaje „vyplácat” veškerý zisk, pokud vůbec takového zisku dosahovala. Tiskárnu na peníze samozřejmě taky nemá, takže logickým řešením je zdražit vlastní prodávané služby a zboží. V normální situaci by to bylo trochu riskantní, ale jestliže už stejně v celé zemi panuje atmosféra, že „zdražuje skoro všechno”, možná to trh nějak skousne. Jenže tím se zase posílí inflace čili ztráta kupní síly peněz. A někde jinde se jiní zaměstnanci a podnikatelé, kteří až dosud „drželi hubu a krok”, podívají na nové ceníky a usoudí, že teď musejí zdražit oni. A to zase rozhodí rozpočty jiných firem a zaměstnanců atd. atd. Tomu se, přátelé, říká inflační spirála, a pokud už se jednou rozjede, je extrémně těžké ji nějak zastavit. A rozjede-li se opravdu, můžeme pak veškerá vysvětlení ECB a podobných institucí o tom, že současná inflace je jen dočasná „špička v trendu” a brzy zase poklesne, políbit na rozloučenou a hodit do kamen. Nu, a ceny energií jsou pro takovou spirálu docela dobrý startér, protože na energiích se, zvlášť v zimě, nedá moc šetřit. Zmrznout nechcete a do práce taky jezdit musíte. V 70. letech 20. století byl prudký nárůst cen ropy spojen právě s takovou epizodou zvanou „stagflace” (= stagnace + inflace, úžasná kombinace, není-liž pravda?) Takže: pokud chcete odhadnout budoucí vývoj inflace, nevěnujte tolik pozornosti oficiálním prohlášením a sledujte raději vývoj mezd. Pokud začnou firmy ve Švédsku nebo v Nizozemsku přidávat svým zaměstnancům 10-15-20 procent, bude to „červená vlajka” jako hrom. Nástroj pro krocení inflace zůstane nevyužitý Běžným a popravdě asi jediným skutečně osvědčeným způsobem, jak tlumit už rozjetou inflaci, je zvýšení úrokových sazeb. To je v moderních ekonomikách úkol centrálních bank. Zvýšení úrokových sazeb není „opatření zadarmo”, může zchladit ekonomiku příliš a vyvolat recesi. Nicméně v případě potřeby se to dělá, například ČNB letos zvýšila úrokové sazby v červnu (málo), v září (středně) a v listopadu (docela razantně). Jenže Evropská centrální banka, nejdůležitější centrální banka v tomto koutě světa, nemá na rozdíl od ČNB k nějakému zvyšování úrokových sazeb politický prostor. Teoreticky tedy ano, je to nezávislá instituce, ale prakticky musí být extrémně opatrná, protože zvýšení úrokových sazeb v eurozóně by mohlo poslat do kolen silně zadlužené státy, jako je třeba Itálie. Vezmeme si teď tu Itálii jako vzorek problému, ale podobné problémy by mělo Španělsko, Francie, Belgie atd., jen v trochu menším měřítku. Nízké úrokové sazby umožňují Itálii, aby i přes své vysoké absolutní zadlužení (155 procent HDP!) nevydávala příliš mnoho peněz na placení úroků. Obsluha italského státního dluhu se v současné době pohybuje mezi třemi až čtyřmi procenty HDP, zatímco v časech slabé liry to bylo i více než 10 procent. Kdyby Evropská centrální banka zvýšila úrokové sazby podobně, jako to učinila naše ČNB, znamenalo by to, že by Itálie najednou nevydávala za obsluhu dluhu pouhé tři čtyři procenta svého HDP, ale třeba šest nebo sedm procent. To by byl drastický rozdíl a znamenal by nutnost: a) buď škrtat na sociálních výdajích, které už jsou v Itálii beztak dost seškrtané; nebo b) vzít si další půjčky na splácení úroků, což je klasická a většinou dost rychlá cesta do pekel; nebo c) sdělit investorům, že tentokrát nic nedostanou, a tomu se říká insolvence. A jelikož všechny tři scénáře jsou pro fungování EU explozivní, plyne mi z toho, že se nikdo ve Frankfurtu do žádného zvyšování úrokových sazeb nepohrne. Tím pádem ovšem zůstane nejúčinnější známý nástroj pro krocení inflace – nevyužitý. K tomu, abych předpověděl následky této očekávané pasivity přesně, mi schází ona příslovečná křišťálová koule. Mohu jen zopakovat větu ze závěru včerejšího prvního dílu: co se inflace příští rok týče, doufám v osm procent, ale duševně se raději připravuji na pětadvacet.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2020-09-09 18:22:20

Koronavirus ve stínu císařské moci Říše středu

Wu-chanští potentáti byli zoufalí z toho, že mají před sebou stranickou konferenci a několik důležitých setkání/oslav, a přitom se jim rozlézá velkoměstem nebezpečná a zatím neznámá virová breberka. Tajili to, protože se obávali narušit dosavadní poklidné kruhy správy oblasti. To neměli dělat, protože si vláda musí udržet respekt a přehled nad provinciemi. Slabý císař znamenal vzestup čínských generálů, kteří ovládli své provincie a vládli si v nich po svém. Čína má potenciální tendenci k rozpadu. Tomu lze zabránit jen nepřetržitou kontrolou. V provincii se brání, pokud se tam objeví problémy, tím, že zahájí obřad mlčení… Ale v internetovém chatu wu-chanských lékařů si mohli lidé přečíst varování, že se městem šíří epidemie. Stálo za ním osm znepokojených lékařů, kteří už nechtěli čekat, až něco milostivě oznámí provinční vláda. Mezi nimi byl oftalmolog Li Wen-liang. Dnes je slavný, nejen proto, že byl policií vyšetřován pro rozšiřování poplašné zprávy, ale hlavně proto, že zemřel na koronavirus. Tím získal virtuální hodnost mučedníka. Provincie, respektive velkoměsto Wu-chan, si chtělo udržet „pořádek“ čili mlčení, než se místní potentáti dohodnou, co oznámí do císařského Pekingu. Mandát nebes Obavy funkcionářů v provinciích jsou napojeny na tyto jevy: Současný prezident Xi Jinping (v české verzi Si Ťin-pching) v březnu 2018 získává Nebeský mandát. Čili relativně neomezenou moc. Je uznán císařem jako ve středověku, byť císařské symboly užívat nebude. Mandát Nebes přecházel historicky v Číně na další silnější dynastii, která se dostala k moci. V případě Xi Jinpinga/Si Ťin-pchinga nejde o dynastii, ale o vůdce, který chce jenom viditelně potvrdit mandát Nebes, tím, že může zůstat u moci neomezenou dobu. Mandát nebes spočívá v ovládnutí řízení země s více než miliardou lidských duší. Kritikové varují, že snaha čínské komunistické strany je nedemokratická, ale s mírně jedovatým úsměvem lze říci, že je v duchu čínských tradic. Lze dodat, že „muži násilí, kteří zakládali dynastie, vzývali mandát Nebes, jenž jim začal po právu náležet, jakmile zlomili odpor svých předchůdců. Učenci a státní úředníci, kteří zaplnili úřady nové dynastie, pohlíželi z vrchu na muže násilí, neboť ti užitím násilí (wu) projevili nedostatek kultury (wen). Ústřední mýtus konfuciánského státu tvořilo přesvědčení, že příkladné a dobrotivé chování vládce, v němž se zračí jeho mravní síla (te), k němu přitahuje lid a dává mu mandát Nebes. Toto potvrzení bylo ovšem udržitelné tak dlouho, dokud se císaři dařilo násilím potlačovat rebelie, pokud možno tak, že každého vzbouřence dal bez prodlení popravit.“ (John F. Fairbank, Dějiny Číny, Nakladatelství Lidové noviny, 1998). Již dávno platilo, jak uvádí John F. Fairbank: „Pragmatismus při změně režimu znamenal, že ten, kdo se ujal moci vyvražďováním svých protivníků, přiměl úředníky a hodnostáře k závěru, že mandát Nebes dosavadní dynastii vypršel a s klidem vstoupili do služeb další následující dynastie.“ Proč by tomu mělo být dnes jinak, pokud se podařilo prezidentovi v koncepci „nové čínské éry“ prosadit tvrdší model řízení pomocí účelově sjednocené skupiny – komunistické strany? Dlouhý pochod k nebeskému mandátu Za administrativy Xi Jinpinga/Si Ťin-pchinga dochází k důslednějšímu potlačování opozice, k rozsáhlejšímu monitorování obyvatelstva, a ve stále větší míře je rozpracovávána cenzura internetu (stejně jako na Západě, kde to je demokratický zápas s dezinformacemi). Je též zdůrazňován nacionalismus jako základní směr rozvoje společnosti. Vše je podřízeno vytváření vhodných podmínek pro čínskou ekonomickou expanzi. Lze to učinit v západním takzvaném demokratickém prostředí? Demokracie je spojena s uvolněním politických norem, což vede ke svobodě činu a projevu. Ale také vytváří volný prostor pro korupci a hospodářskou trestnou činnost skrytou za svobodné podnikání. Typickou situací byla privatizace v Československu a ekonomický rozklad Ruska za vlády prezidenta Jelcina. Obdobná situace by byla i v Číně, kde by docházelo k rozkrádání a zadlužování jednotlivých provincií ve velkém. S tímto jevem se čínské vedení setkává i dnes. Ale stále intenzivněji tyto aktivity odhaluje a potírá. Proto je razantní vedení zdá se nutností, aby se Čína nerozložila, mocensky a ekonomicky nezkolabovala. V rámci dlouhodobého úsilí o stabilitu prezident své úsilí směřoval k tomu, aby mohl být více než jenom dvakrát volitelným šéfem státu. Kdyby měl Si Ťin-pching skončit po dvou funkčních obdobích (v roce 2023), hrozilo by nebezpečí, že jeho nástupce – nový vůdce čínských komunistů – si ulehčí práci tím, že upraví dosavadní kurz správy státu na méně konfrontační. Nový směr nového vůdce by byl asi pohodlnější čili méně autoritářský (autoritářské manýry jsou energeticky velmi náročné, stále musíte kontrolovat a vyhrožovat). Tím by mohl oslabit stále sílící vnitřní dohled zabraňující chaosu a oslabit expanzi Číny v zahraničí. Čínská ekonomická expanze v zahraničí musí být stále posilována, aby odolala protitlaku konkurence. Centrální komise komunistické strany navrhla, aby z ústavy vypadla formulace, že čínský prezident nesmí být ve funkcích více než dvě po sobě jdoucí období. Přání komise bylo vyslyšeno. Četl jsem v jednom komentáři, že „prezident podemílá opatrné pokroky při prosazování vlády práva i kolektivní vládu“. Důležité není, jaký výklad práva bude v Číně dominantní. Hlavní pro čínskou administrativu bude udržet Čínu jako fungující variantu státně řízeného kapitalismu držícího se dlouhodobých cílů. Si Ťin-pching jako doživotní nejvyšší reprezentant Číny, nový čínský císař, bude mít možnost pokračovat ve svém dlouhém pochodu, neboť polevit by znamenalo ohrozit stále rozsáhlejší čínské investice ve světě. Asi právě toto bylo v kuloárech vysvětlováno části vedoucích komunistických představitelů, kteří se obávali rizika likvidace kolektivního vedení a obnovení vůdcovského principu. Rozhodnuto o změnách v ústavě, aby mohl zůstat Si Ťin-pching u moci i nadále, bylo přijato „usnesením druhého pléna ÚV… Usnesení nese až datum 26. ledna; druhé plénum se přitom konalo ve dnech 18. a 19. ledna. Tyto podivné diskrepance naznačují, že schválení bezprecedentního kroku nebylo úplně hladké.“  Dodávám, co napsal demokraticky smýšlející Raymond Aron (filozof a historik) v druhé polovině 20. století: „Liberální instituce mají menší váhu než národní nezávislost.“ (Raymond Aron, Historie XX. století, Academia 1999). Důsledky koronavirové epidemie v Číně budou jistě rozsáhlé. Ale nikdo ještě neví jaké. Jisté jenom je, že Trump podpořil Xi Jinpinga/Si Ťin-pchinga tím, že s Čínou zahájil obchodní i politickou válku. Fenomén provincií Ústřední vláda v Číně je schopná kontrolovat Čínu, pokud je schopná kontrolovat provincie. Každá z provincií by představovala v Evropě velký stát. Rozloha České republiky je 78 866 km². Provincie Hubei, kde byla líheň koronavirových breberek, má rozlohu 180 tisíc kilometrů čtverečních a počet obyvatel přesahuje 58 milionů. Hlavním městem provincie je Wu-chan. Z hlediska pekingského centra je třeba průběžně kontrolovat a regulovat choutky podnikatelů a představitelů samosprávy a státu v provinciích. Místní čínské úřady budou mít do budoucna ještě více autonomie, ale zesílí i dohled, jak jsou dodržována nařízení centrální vlády. Pro každou vládu, nejen čínskou, ale i českou, je nebezpečné, že podnikatelé většinou uvažují v krátkodobém časovém horizontu, protože jejich cílem je dosáhnout dnes zisku za co nejmenší nákladovou cenu. Učiní cokoliv, co je přehlíženo bez ohledu na ekologické, kulturní a sociální škody. Zisk je naprostou prioritou. Podobně i místní provinční politici se snaží ze svého postavení vytěžit, co se dá a nevzbudit nežádoucí pozornost. Vědí, že na svých místních postech jsou jenom na omezenou dobu. Proto s rozvojem provincií jsou spojeny v minulosti zbytečné (nevyužité) nebo naddimenzované stavby, a s tím spojené zbytečné dluhové zatížení provincií. Bez tuhé (tvrdé), ze západního pohledu až bezohledné, centrální vlády, by provinční administrativy a místní podnikavci postupně vytvořili stav finančního chaosu a nekonečné spirály zadluženosti. Boj proti korupci kdekoliv na světě slouží též jako alibi pro politické čistky. Proto v tak velké zemi jako je Říše středu považují i bezohledné prostředky za potřebné, aby politicky zodpovědní lidé dodržovali základní daná pravidla. Je to nedemokratické? A proč ne? – když to posuzujeme z hlediska dohledu nad obrovskou říší 1,4 miliardy lidí. Stát je v Číně považován za hlídače Expert na asijskou modernu působící (z hlediska roku 2009) na London School of Economics a hostující na několika asijských univerzitách – Martin Jacques v rozhovoru uveřejněném v magazínu Truthdig například říká: „Myslím si, že nemůžete rozumět Číně, pokud používáte jen západních pojmů, nebo hlavně západních pojmů. Čínské dějiny se táhnou přinejmenším dva tisíce let zpátky, k vítězství dynastie Čchin a konci Období válčících států, kdy zhruba začala ustavovat své nynější hranice, přinejmenším ve východní části Číny. Takže má dvoutisíciletou historii, a je to těchto dva tisíce let historie, co definuje čínský smysl pro identitu – ideografickou řeč, konfuciánské hodnoty, velmi charakteristické pojetí rodiny, a tak dále. Takže smysl Číňanů pro to, co jsou, nepochází z období národního státu – ta trvá jen posledních sto let, což je vzhledem k čínské historii nic – ale opírá se o uplynulých dva tisíce let. A výsledkem je, že způsob, jakým Čína funguje, a také její instituce, jsou definovány touto neobyčejnou historií a pouhou rozlohou a diverzitou země. Takže … stát je v Číně oproti západním zemím velice odlišnou institucí. V zásadě je stát v Číně považován za správce, za hlídače, za ztělesnění civilizace, za civilizační stát. A z tohoto důvodu se u svého lidu těší mnohem větší autoritě, mnohem větší legitimitě než jakýkoliv stát západní, i když tato podpora není jednomyslná…“ Proto v Evropě nechápeme prvky direktivního jednání. V provincii Hubei (a v zvláště v mnohamilionovém Wu-chanu) se zpočátku vyděšení provinční úředníci snažili zamést pod koberec, že narůstá počet podivných plicních onemocnění. Provinční úředníci chtěli vypadat „tam nahoře“ dobře. Místo toho nakonec přijelo postupně několik komisí, úředníci byli seřváni, nejdůležitější z nejdůležitějších museli složit své funkce a pokorně odejít. Ale zůstal zpolitizovaný cejch, že proradní Číňané zatajovali vypuknutí epidemie, která se nakonec proměnila v pandemii. Současné směrnice z hlediska mimořádných událostí, včetně epidemií, striktně nařizují nahlásit z provincie do administrativního centra jakoukoliv abnormalitu, i když se bude na první pohled zdát nevýznamná. Význam zaslaného „signálu“ posoudí odborníci v ústředí.

Čas načtení: 2020-05-07 07:19:14

Kdo ohlídá hlídače? Německý ústavní soud zpochybnil rozhodnutí Evropského soudního dvora

Německý ústavní soud rozhodl, že program nákupu cenných papírů, uskutečňovaných Evropskou centrální bankou, není v souladu s německou ústavou. Zajímavější je ale jiná část celého rozhodnutí. V letech 2015 – 2016 podali Bernd Lucke, bývalý předseda AfD, Peter Gauweiler, bavorský politik za CSU, a také skupina politiků reprezentovaných berlínským politikem Markusem Kerberem, celkem čtyři stížnosti k německému ústavnímu soudu v Karlsruhe. Jednalo se jim o program PSPP, v jehož rámci nakupuje Evropská centrální banka postřednictvím centrálních bank členských zemí cenné papíry z různých států EU. Jelikož mandát ECB zakazuje bance provádět fiskální politiku a financovat jednotlivé státy, podle názoru stěžovatelů překročila své pravomoci. Evropský soudní dvůr (ECJ) dal roku 2018 tomuto programu své požehnání. Celá kauza tím nicméně neskončila. V úterý 4. května 2020 vydal druhý senát německého ústavního soudu své vlastní rozhodnutí, které je dosti zajímavé. (Tiskové prohlášení v angličtině zde, v němčině zde.) Podle něj je program v částečném nesouladu s německou ústavou a neudělá-li ECB do třech měsíců určité kroky, musela by se z něj Spolková banka stáhnout. O ekonomických detailech si lze česky více počíst na serveru E15. Skutečně zajímavá je ale podle mého názoru otevřená „plechovka červů“ v podobě otázky, kdo má v tomto případě navrch. Součástí rozhodnutí německého ústavního soudu je totiž i tvrdá kritika předešlého rozhodnutí ECJ, které bylo podle německých soudců nesrozumitelné, vymykalo se běžným normám práce ECJ a považují jej za svévolné. Rozhodnutí ECJ bylo ultra vires (mimo rozsah jeho pravomocí) a německé úřady se nesmějí na činnosti ultra vires podílet. Toto je superzajímavá situace, protože na první pohled by člověk ECJ považoval za nadřazený soud, kterému musejí jednotlivé národní soudy ustoupit, ať už se jim to líbí nebo ne. Tento dojem má i Evropská komise, která ihned potvrdila, že bere evropské právo jako nadřazené právu členských států. Ve skutečnosti to v případě ústavního práva zase tak jasné není. EU není – na rozdíl třeba od Austrálie nebo USA – federální stát. Federace mají jednoznačnou hierarchii, ve které je nejvyšší federální soud úplně nahoře a soudy jednotlivých členských zemí se mu musejí podřídit. Vezmeme-li konkrétní příklad, nejvyšší soud státu Texas musí respektovat rozhodnutí nejvyššího soudu USA, a to i přesto, že Texas je i na poměry USA „region razovity“. Tohle uspořádání ale v rámci EU nikdy nevzniklo. Žádná smlouva nestanoví, že by se členské státy vzdávaly své suverenity jako celku a převáděly ji na EU. Členské státy se ve prospěch EU vzdaly pouze vyjmenované části svých pravomocí. Evropské orgány mají právo rozhodovat v těchto smluvně daných věcech, ale neměly by tyto svoje pravomoce překračovat. Dvojkolejnost, která tím vznikla, je zřejmá. Německý ústavní soud nemá právo (a ani se o něj nehlásí) rozhodovat o zbytku Evropy, ale má právo přezkoumat, jestli zapojení Bundesbanky a peněz německých občanů do evropských aktivit odpovídá znění smluv, které Německo podepsalo. Což znamená mimo jiné dohled nad tím, zda si evropské orgány nevykládají svoje pravomoci příliš širokým způsobem a zda je proti „papírovému základu“ fakticky nepřekračují. Přesně k tomuhle dohledu se německý ústavní soud ve svém rozsudku hlásí. Podle něj je nutné si možnost takového dohledu na národní úrovni zachovat, i když by měla být vykonávána jen zdrženlivě: V jeho rozhodnutí se píše: „Pokud by členské státy mohly jednoduše rozhodovat – skrze svoje vlastní soudy – o platnosti rozhodnutí EU, mohlo by to podkopat prioritu evropského práva a ohrozit jeho jednotnou aplikaci. Ale pokud by se členské státy zdržely jakékoliv možnosti přezkoumat, zda nedochází k překračování pravomocí, daly by tím orgánům EU výlučnou moc rozhodovat o Smlouvách, a to dokonce i v případě, kdy EU přijme interpretaci, která by ve své podstatě znamenala změnu smluv nebo rozšíření smluvně daných kompetencí.“ V podstatě je to starý známý problém, který získal svoji latinskou formulaci už někdy před dvěma tisíci let: „Kdo ohlídá hlídače"? Federální struktury fungují tak, že nejvyšší hlídače už nikdo nehlídá a jejich členské státy se s tím smířily. EU, struktura unikátního typu, to tak zřetelně stanoveno nemá. Tenhle rozsudek je určitým druhem „varovného výstřelu“ německých soudců vůči orgánům EU: sledujeme vaši činnost a nedovolíme vám úplně cokoliv, některé postupy už jsou za hranicí legality. Zvlášť zajímavé to bude v případě budoucí hospodářské pomoci zemím zasaženým koronavirovou krizí. Německo se svého času stalo součástí měnové unie na základě slibu, že Němci nebudou muset nikdy ručit za dluhy jiných států. Kdyby tenhle princip měl být v budoucnu nějak narušen či obcházen, stoprocentně to zase skončí před soudem v Karlsruhe.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2020-04-24 17:50:06

Varování z roku 1992 aneb Jak němečtí ekonomové pochybovali o euru

Memorandum 62 německých ekonomů k maastrichtské smlouvě je pozoruhodně prozíravé. Jde o trochu suchý text, ale ze zpětného pohledu rozhodně stojí za přečtení. (Originál v PDF najdete zde.) Memorandum vedoucích německých ekonomů k měnové unii z 11. června 1992 (Některé partie jsem tučně vyznačil já, protože mi přijdou obzvlášť prorocké. Pozn. MK.) 1. Hospodářská a měnová unie může být vnímána jako žádoucí cíl evropského integračního procesu. Závěry z Maastrichtu jsou však ve svých rozhodujících bodech nevhodné k tomu, aby tento cíl dokázaly realizovat. 2. Funkční hospodářská a měnová unie vyžaduje, aby už předtím nastalo trvalé a po několik let prokazatelně existující vzájemné přizpůsobení relevantních hospodářských struktur členských zemí. Jednorázové naplnění pouze několika kritérií v jeden konkrétní termín má víceméně náhodný charakter a nemůže sloužit jako důkaz této žádoucí konvergence. 3. Maastrichtská konvergenční kritéria jsou příliš měkká. Například by pro vstup do hospodářské a měnové unie neměla být vyžadována jen relativní, ale absolutními čísly měřená cenová stabilita. 4. Pevně stanovený termín realizace měnové unie (1. leden 1999) s sebou nese riziko, že politické zájmy převáží nad splněním dohodnutých ekonomických kritérií. V okamžiku, kdy se termín přiblíží, hrozí nebezpečí, že zejména požadavky na míru inflace a rozpočtového deficitu, které mají osvědčit udržitelný stav veřejných financí států, budou rozředěny, aby se předešlo postihu jednotlivých zemí. 5. Evropská centrální banka nebude – přes svoji rozsáhlou autonomii – prosazovat stabilitu cen v Evropě, protože vzhledem k rozdílným zájmům národních držitelů moci nemá dostatečnou motivaci k tomu, aby tak činila. Osobní nezávislost předsedů není zajištěna a pro případ nedodržení dohodnutých cílů stability nejsou stanoveny žádné sankce. 6. Podmínkou pro to, aby Evropská centrální banka mohla úspěšně stabilizovat ceny, je právo určovat směnné kurzy proti měnám třetích zemí. Jelikož toto právo nedostala, existuje riziko, že její vliv na směnné kurzy bude oslaben politickým vlivem. Totéž platí pro skutečnost, že lze stále ještě uplatňovat kontrolu pohybu kapitálu proti třetím zemím. 7. Tradiční německý konsensus, že cenová stabilita je důležitou prioritou, není zbytkem Evropy zatím sdílen. Pouze při existenci takového konsensu mezi centrální bankou, vládou a obyvatelstvem však lze uplatňovat důslednou stabilizační politiku, která ke své realizaci potřebuje adekvátní platovou a finanční politiku státu. 8. Ekonomicky slabší evropské partnerské země budou po přijetí společné měny vystaveny zesílenému konkurenčnímu tlaku, což při jejich nižší produktivitě a konkurenceschopnosti povede ke zvýšené nezaměstnanosti. Tím začnou být potřeba vysoké finanční transfery k vyrovnání situace. Jelikož v tomto směru neexistují dosud žádné dohody o vytvoření jednotné politické struktury unie, schází k tomu demokraticky legitimizovaná pravidla. 9. V současné době neexistuje žádný ekonomicky závažný argument pro to, zavádět shora měnovou unii na kontinentě, jehož hospodářské a sociální podmínky a zájmy jsou zatím nejednotné. Vnitřní společný trh ke své existenci jednotnou evropskou měnu nepotřebuje. 10. Uspěchané zavedení evropské měnové unie vystaví západní Evropu silnému ekonomickému pnutí, které v dohledné době může vést k politickým rozbrojům a ohrozit tak původní cíl evropské integrace. 11. Jsou to rozhodnutí z Maastrichtu, nikoliv jejich kritika, co ohrožuje další bezkonfliktní srůstání Evropy. (Podepsáno 62 německých ekonomů.) Na jejich slova došlo Tak, tohle si mysleli němečtí profesoři v červnu 1992. Jak vidíte, na jejich slova z velké části došlo. Je to až strašidelné, v jakém rozsahu dokázaly tyhle chytré hlavy odhadnout dnešní problémy předem. Politické zájmy skutečně při zavádění eura převážily nad solidním ekonomickým základem. „Jižním“ státům (od Belgie až po Řecko) bylo umožněno, aby různými kreativními postupy dosáhly aspoň na okamžik splnění maastrichtských kritérií a mohly vstoupit do měnové unie. (Článek o kreativním účetnictví v Evropě, PDF.) Cenová stabilita – no, podívejte se na ceny nemovitostí poslední dobou… Slabší země na jižním křídle se skutečně staly nekonkurenceschopnými, jejich exportní schopnosti poklesly a nezaměstnanost tam vystřelila do trvalých výšek. Bohatší země však nechtějí o „vysokých finančních transferech k vyrovnání situace“ z různých důvodů ani slyšet. Ekonomické pnutí – očividné. Politické rozbroje – čím dál horší, protože situace se už léta vzpírá jakémukoliv řešení. Za extra zajímavý ale považuji poslední, jedenáctý bod. Očividně už v roce 1992 bývalo v Německu zvykem nasazovat kritikům evropských posvátných krav psí hlavu. Putina tehdy ještě nikdo neznal, ale stejně se signatáři museli preventivně bránit obvinění, že jim jde o rozeštvávání evropských národů. Tak aspoň víme, odkud jsme tuhle mentalitu zase importovali. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2020-04-18 14:50:09

Indie si koupila čas na pandemii. Jak draho vyjdou týdny karantény?

Narychlo vyhlášený třítýdenní zákaz vycházení bezpochyby zbrzdil šíření nemoci a pomohl připravit se na koncepční řešení zdravotnické krize. Mnohem větší výzvu než vlastní koronavirus však pro Indii budou představovat vedlejší důsledky karantény. Zákaz vycházení, jenž v Indii začal platit o půlnoci z 24. na 25. března, můžeme zpětně hodnotit jako správný krok, který pomůže nepřetížit zdravotnický systém nad únosnou míru. Na druhou stranu je zřejmé, že Indie se na karanténu mohla připravit dříve, lépe a koncepčněji. Ačkoli první izolovaný případ pacienta s koronavirem byl v Indii nahlášen už 30. ledna, vláda s ráznějšími opatřeními dlouho váhala, nezásobila se zdravotnickým vybavením a zavedla nouzový stav o několik dní později, než bylo záhodno. Jeho samotné vyhlášení bylo navíc značně chaotické: když premiér Naréndra Módí 24. března v osm hodin večer národu sdělil, že od půlnoci začíná platit zákaz vycházení, zapomněl občany informovat, jak se o ně vláda hodlá v době karantény postarat. Řešit problém, až nastane Další vývoj odhalil především dva jevy: tím prvním je potvrzení, že indický zdravotní a sociální systém dokáže poměrně rychle řešit velké problémy. Zmatky v prvním týdnu nouzového stavu způsobily hromadný exodus sezónních námezdních dělníků z velkých měst na vesnice. Ústřední vláda i jednotlivé státy však na tuto krizi dokázaly pružně reagovat uzavřením hranic a založením 21 tisíc provizorních táborů, které podle informací z jednotlivých států poskytly přístřeší a základní potravinovou pomoc 600 tisícům migrantů. Zároveň se však ukázalo, že indická vláda jedná pouze ve vleku událostí, aniž by je dokázala předvídat. Namísto promyšlené strategie jsme mohli vidět spíše reakci na komplikace, které ukvapeným vyhlášením karantény vznikly. Následky úvodních chaotických dnů tak mohou ve výsledku negovat její přínosy. Nekoordinovaná migrace vystavila námezdní dělníky zbytečnému zdravotnímu riziku, a to nejen kvůli možnosti dalšího rozšíření koronaviru, ale i kvůli horším hygienickým podmínkám v nouzových táborech, které mohou způsobit šíření jiných infekčních chorob. Jaká bude koncepce? Tři týdny zákazu vycházení, během nichž vystoupal počet prokazatelně nakažených z 600 na devět tisíc, posloužily indické vládě především k tomu, aby získala čas. V další fázi už ale bude muset přistoupit ke skutečně koncepčním řešením: vyčlenit nemocnice pouze pro pacienty s koronavirem, vybavit lékaře a zdravotnický personál ochrannými pomůckami, a především zavést důslednější testování obyvatelstva, v němž má indický systém dosud značné rezervy. Kvůli nedostatku testovacích sad dokáže Indie otestovat 15–20 tisíc osob denně. V zemi tak bylo dosud provedeno jen zhruba 190 tisíc testů, což při ohromné indické populaci dává průměr kolem 140 testů na milion obyvatel. Agresivní testování spojené s problematickým sledováním citlivých údajů se přitom ukazuje jako zřejmě jediný spolehlivý způsob, jak udržet virus pod kontrolou i po ukončení karantény. Malý počet testů navíc může maskovat skutečný rozsah epidemie, která se šíří sice pomalejším, ale konstantním tempem. Pokud se nepodaří rozšířit nemocniční kapacity a zbrzdit současný nárůst počtu nakažených o 15 procent denně, Indii koncem května dojdou nemocniční lůžka. Co přijde po karanténě? Třítýdenní nouzový stav končí 14. dubna a indická vláda dlouho ani nenaznačovala, že by měl pokračovat nadále. To se změnilo v sobotu 11. dubna, kdy při videokonferenci s ministerským předsedou požádala většina států ústřední vládu, aby zákaz vycházení prodloužila. Nejvíce zasažené státy jako Uríša, Paňdžáb, Maháráštra nebo Západní Bengálsko mezitím samy prodloužily karanténu do konce dubna. Konečné rozhodnutí se zřejmě dozvíme až v dalším projevu, který premiér Módí pronese 14. dubna dopoledne. Důvod, proč centrální vláda lavíruje, je zřejmý: každý den navíc znamená další těžkosti pro indickou ekonomiku. Její růst v posledních letech zpomaluje a delší výpadek v kombinaci s nižším objemem mezinárodního obchodu může celé hospodářství snadno poslat do recese. Nezaměstnanost, která už před karanténou mírně stoupala, nyní vyskočila z osmi na 23 procent. Můžeme rovněž předpokládat, že kvůli omezení volného pohybu osob drasticky klesne spotřeba domácností, která je důležitým hnacím motorem ekonomiky. Zákaz vycházení poškodí také indické zemědělce, neboť přišel uprostřed jarní sklizně. S tou farmářům každoročně pomáhají právě migrující nádeníci, kteří nyní sedí v nouzových táborech a karanténách a jsou zcela závislí na humanitární pomoci. Kvůli tomuto výpadku distribuce sezónních plodin proto vláda zřejmě bude muset zajistit, aby se v podzimní sezóně pěstovalo co nejvíce potravin na úkor technických plodin a posílila se potravinová soběstačnost. Ekonomická krize zároveň nesmí dopadnout na nejchudší. Zhruba 300 milionů obyvatel Indie žije pod hranicí chudoby a dalších 100 milionů těsně nad ní. Na pomoc těmto nejohroženějším skupinám cílí vládní balíček záchranných opatření v hodnotě 1,7 bilionu rupií (570 miliard korun), který zahrnuje základní potraviny a palivo zdarma i drobné finanční granty. Ty by měly podpořit především neformální ekonomiku, která zaměstnává 94 procent populace a produkuje téměř polovinu indického HDP. Otázkou však je, zda to bude stačit. Hodnota celého balíčku odpovídá jen zhruba jednomu procentu indického HDP, zatímco západoevropské státy hodlají na pomoc svým občanům uvolnit mezi 10 a 20 procenty. Rozdělená společnost Současná krize také ukazuje, jak je Indie navzdory veřejně proklamované jednotě dodnes rozdělená podle náboženských, národnostních a kastovních linií. Mohlo by se zdát, že společný nepřítel v podobě smrtícího viru společnost sjednotí, zatím to však vypadá, že opak je pravdou. Když vyšlo najevo, že enormní množství nakažených se rekrutuje ze sekty Tablíghí džamá’at, která uspořádala v půli března v Dillí velký sjezd, za hlavního šiřitele koronaviru byla označena muslimská komunita. To po komunálních nepokojích v Dillí na konci února ještě zesílilo náboženské pnutí mezi hinduisty a muslimy. Rozkol ve společnosti může zesílit také společenská ostrakizace těch, kteří jsou již nakaženi. Některé státy nechaly zveřejnit jména nakažených nebo označit jejich domy, lékaři jsou zase často považováni za přenašeče. Zdravotní krize také naplno odhaluje rozsáhlý problém s fake news a dezinformacemi, které v Indii kolují většinou přes skupiny na WhatsAppu. Kromě zaručených zpráv o šiřitelích choroby od muslimů po slepice se ve zprávách můžete dočíst i spolehlivé návody, jak vyléčit koronavirus popíjením kravské moči, cvičením jógy nebo ájurvédskou medicínou.  K silnějšímu centralismu? Těžko odhadovat, zda bude mít současná krize větší vliv na rozložení volebních sil. Jak podotýká politický stratég Prašánt Kišór, lidé nejvíce zasažení důsledky zákazu vycházení nemají důvěru v celý politický systém, a nikoli pouze v jeho současné představitele. Indická střední třída, která do značné míry určuje veřejné mínění, naopak vládě i nadále věří. Premiérovi Módímu hraje do karet nejen to, že oficiální čísla nakažených se v Indii stále drží relativně nízko a právě lehce překročila 10 tisíc, ale také razantní vyhlášení karantény, jímž v očích veřejnosti stvrdil svůj obraz rozhodného lídra. Otázkou zůstává, zda Módího kabinet této důvěry nezneužije. Indická ústava umožňuje v krajních případech omezit pravomoci států a změnit politický systém z federálního na unitární. Zdá se však pravděpodobnější, že centrální vláda bude jen nenápadnými kroky zvyšovat svou popularitu. Rozpaky už vzbudil například dobročinný fond PM CARES, který nechal ministerský předseda založit na zmírnění následků pandemie. Indie přitom už jeden podobný fond má, a za zřízením nové sbírky tak můžeme vidět i politický marketing: ústřední vláda nyní může na potravinové balíčky umístit portrét premiéra Módího, vykreslit jej jako největšího zprostředkovatele pomoci a umenšit roli jednotlivých států i neziskových organizací. I z tohoto detailu je patrné, jak krize spojená se šířením koronaviru odhaluje stále větší nesoulad mezi federální vládou a jednotlivými indickými státy. Ačkoli se v současné situaci ukazuje, že vnitřní problémy země dovedou státní vlády často řešit věcněji a pružněji než centrální byrokracie, ta si v mimořádných situacích naopak snaží za každou cenu udržet svou autoritu. K dlouhodobějšímu řešení krize by však spíše pomohlo, kdyby ústřední vláda místo tvrdých a překvapivých opatření delegovala více pravomocí na nižší úrovně státní správy, které dovedou zohlednit regionální specifika jak v boji s koronavirem, tak při následném restartu hospodářství. Otázkou však je, zda si premiér Naréndra Módí dovolí ustoupit z léta pečlivě budované a upevňované image silného a schopného velitele.   Článek patří do série deseti textů, které se na koronavirovou pandemii nezaměřují z lékařského hlediska, ale z perspektivy toho, jak pandemie komplikuje život společnosti a politiky. Sledují především vládní opatření ve významných makroregionech světa a reakce na ně ve společnosti. Všechny články jsou dopsány do jednoho data, konkrétně do Velikonočního pondělí 13. dubna 2020, aby bylo možné učinit si v jeden čas srovnávací představu o vývoji koronavirové pandemie po více než čtvrt roce ve světě. Autory článků jsou členové Centra globálních studií a jejich externí spolupracovníci. Za prezentovaná stanoviska odpovídají jednotliví autoři. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-29 08:00:07

LIDL má v obří slevě centrální jednotku chytré domácnosti. Podporuje Zigbee 3.0 a dosáhne na 70 metrů

Lidl prodává spoustu levných doplňků do chytré domácnosti Nyní má v akci centrální jednotku Silvercrest Podporuje Zigbee 3.0 a pyšní se 70metrovým dosahem Produkty chytré domácnosti se stávají čím dál populárnějšími, a pokud se o tuhle specifickou oblast technologického světa zajímáte víc, určitě vám neuniklo, že se v ní značně angažuje Lidl. Ten prodává široké […] Celý článek si můžete přečíst na LIDL má v obří slevě centrální jednotku chytré domácnosti. Podporuje Zigbee 3.0 a dosáhne na 70 metrů

Čas načtení: 2024-05-19 11:07:06

Rekordní nákupy zlata: Centrální banky nakoupily v první kvartále více než 290 tun!

Centrální banky na celém světě provedly v 1. čtvrtletí 2024 rekordní nákupy zlata. Největší kupci jsou z rozvíjejících se trhů. Co trend odstartovalo? Článek Rekordní nákupy zlata: Centrální banky nakoupily v první kvartále více než 290 tun! z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2024-05-21 19:05:00

Proč centrální banky po celém světě hromadí zlato ve velkém? Vědí něco, co my ne?

Centrální banky nakupují zlato v rekordních objemech, čímž se jeho cena dostává na historická maxima! A vypadá to, že se nechystají zpomalovat. Proč je zlato teď tak oblíbené? Článek Proč centrální banky po celém světě hromadí zlato ve velkém? Vědí něco, co my ne? z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2024-06-06 10:00:00

Válka mezi Izraelem a Gazou: desítky mrtvých, včetně dětí, po útoku na školu UNRWA

Izrael tvrdí, že v cílové škole se nacházel militantní komplex, což Hamás odmítá Tareq Abu Azzoum, reportér z Deir al-Balah v Gaze pro Al Jazeeru, řekl v  televizi:    "V centrální oblasti Gazy, zejména v uprchlickém táboře Nuseirat, kde se noční útok zaměřil na školu spravovanou OSN, v níž byly ubytovány stovky vysídlených palestinských rodin, je další tragické ráno.    Kromě toho byl zcela zničen obytný dům. Při těchto útocích bylo údajně zabito nejméně 39 Palestinců. Hovořili jsme s řadou rodin v nemocnici. Říkají, že před útokem nedostali žádné předchozí varování."Podle místních zdravotníků v Gaze bylo při čtvrtečním izraelském útoku na školu OSN v centrální části pásma Gazy zabito nejméně 30 lidí, včetně pěti dětí. Izraelské síly uvedly, že škola UNRWA byla sídlem Hamásu a nacházeli se v ní bojovníci zapojení do útoku na jižní Izrael ze 7. října. Izraelská armáda uvedla, že před úderem izraelských stíhacích letounů podnikla kroky ke snížení rizika zabití civilistů.Ismail Al-Thawabta, ředitel vládní mediální kanceláře řízené Hamásem, tvrzení Izraele odmítl."Okupace využívá lhaní veřejnému mínění prostřednictvím falešných smyšlených příběhů, aby ospravedlnila brutální zločin, který provedla proti desítkám vysídlených lidí."Útok přichází v době, kdy Izrael ohlásil novou vojenskou kampaň v centrální části Gazy, kde bojuje proti skupině bojovníků spoléhajících na povstaleckou taktiku „udeř a uteč“.

Čas načtení: 2024-06-08 10:00:00

Izraelci se radují, že osvobodili 4 rukojmí, Zabili ale při tom 210 lidí a 400 zranili

Zdravotnické týmy hlásí, že kvůli velkému počtu obětí izraelského masakru v centrální části Gazy mají v nemocnici Al-Aksá velké potíže se zvládáním přílivu obětí. Medical teams report huge difficulties coping with the influx of casualties at Al-Aqsa Hospital due to the large number of victims following the Israeli massacres in central Gaza. pic.twitter.com/1wIlQXjG39— Quds News Network (@QudsNen) June 8, 2024 A nikdo se dnes nezmínuje o masakru, o střevech trčících z těla chlapce na ulici, o skalpu visícím z hlavy dívky v nemocnici, o beznohém starci s poškozeným kolem vedle, o hořícím autě s mladíkem, ke kterému se nikdo nemohl přiblížit... And no one mentions the massacre today, the intestines protruding from the body of a boy in the street, the scalp dangling from the head of a girl in a hospital, the legless old man with his damaged bike next to him, the car on fire with a young man burning no one could approach…— Mosab Abu Toha (@MosabAbuToha) June 8, 2024 Izraelské síly v sobotu zachránily čtyři živé rukojmí v centrální části pásma Gazy, uvedla armáda.Čtyři rukojmí, tři muži a jedna žena, byli uneseni 7. října z hudebního festivalu Nova a byli převezeni do nemocnice na lékařské vyšetření.Armáda uvedla, že při složité speciální denní operaci v Nuseiratu zachránila 25letého Noa Argamaniho, 21letého Almoga Meira Jana, 27letého Andreje Kozlova a 40letého Šlomiho Ziva, uvedla agentura AP.Izraelci jásají a posiluje to postavení premiéra Netanjahua. Ovšem nikdo nezaznamenává, že při tom izraelská armáda zabila 210 lidí a 400 zranila, mnoho civilistů, žen a dětí. Jak píše deník Haaretz, brutalita se stává každodenní izraelskou realitou. Haaretz: Brutalita se již neomezuje jen na okrajové oblasti nebo na osady a jejich předměstí, ale šíří se všemi směry. Děsivé je, že pronikla i do izraelské armády, do izraelského parlamentu a do izraelské vlády Brutality is no longer confined to the margins or to the settlements and settlement outposts; it has spread in every direction. Terrifyingly, it has even penetrated the military, the Knesset and the cabinet | Haaretz Editorialhttps://t.co/y87tEW9F3Z— Haaretz.com (@haaretzcom) June 8, 2024 amp;amp;amp;amp;amp;amp;amp;amp;amp;amp;amp;amp;amp;amp;amp;amp;lt;bramp;amp;amp;amp;amp;amp;amp;amp;amp;amp;amp;amp;amp;amp;amp;amp;gt; Těla nejméně 55 Palestinců zabitých při izraelských útocích na Al-Nuseirat a další oblasti v centrální části Gazy a desítek zraněných, při útocích, dorazila v sobotu do nemocnice mučedníků Al-Aksá, uvedlo ministerstvo zdravotnictví.Nemocnice, která je jednou z mála stále fungujících nemocnic v Gaze, v současné době funguje prostřednictvím jednoho generátoru elektrické energie a mohla by být vyřazena z provozu, zatímco desítky zraněných jsou stále na ulicích, uvedl mluvčí ministerstva zdravotnictví.

Čas načtení: 2024-06-08 10:00:00

Izraelci se radují, že osvobodili 4 rukojmí. Zabili ale při tom 210 lidí, včetně mnoha žen a dětí, a 400 zranili

Foto: Zdravotnické týmy hlásí, že kvůli velkému počtu obětí izraelského masakru v centrální části Gazy mají v nemocnici Al-Aksá velké potíže se zvládáním přílivu obětí. Medical teams report huge difficulties coping with the influx of casualties at Al-Aqsa Hospital due to the large number of victims following the Israeli massacres in central Gaza. pic.twitter.com/1wIlQXjG39— Quds News Network (@QudsNen) June 8, 2024 Izraelské státní sdělovací prostředky potvrdily, že izraelské speciální jednotky použily vozidlo humanitární pomoci, aby se vplížily do Nuseiratu, kde zachránily čtyři zajatce. Nezmiňují se o tom, že izraelská vojenská letadla kobercově bombardovala oblast a zabila více než 200 Palestinců, aby zajistila jejich útěk. Israeli state media confirms that Israeli special forces used a humanitarian aid vehicle to sneak into Nuseirat, where they rescued the four captives. They doesn’t mention that Israeli warplanes carpet bombed the area and killed 200+ Palestinians to secure their escape. Mass… https://t.co/5VcYSRjUY5— Dan Cohen (@dancohen3000) June 8, 2024 A nikdo se dnes nezmínuje o masakru, o střevech trčících z těla chlapce na ulici, o skalpu visícím z hlavy dívky v nemocnici, o beznohém starci s poškozeným kolem vedle, o hořícím autě s mladíkem, ke kterému se nikdo nemohl přiblížit... And no one mentions the massacre today, the intestines protruding from the body of a boy in the street, the scalp dangling from the head of a girl in a hospital, the legless old man with his damaged bike next to him, the car on fire with a young man burning no one could approach…— Mosab Abu Toha (@MosabAbuToha) June 8, 2024 Izraelské síly v sobotu zachránily čtyři živé rukojmí v centrální části pásma Gazy, uvedla armáda.Čtyři rukojmí, tři muži a jedna žena, byli uneseni 7. října z hudebního festivalu Nova a byli převezeni do nemocnice na lékařské vyšetření.Armáda uvedla, že při složité speciální denní operaci v Nuseiratu zachránila 25letého Noa Argamaniho, 21letého Almoga Meira Jana, 27letého Andreje Kozlova a 40letého Šlomiho Ziva, uvedla agentura AP.Izraelci jásají a posiluje to postavení premiéra Netanjahua. Ovšem nikdo nezaznamenává, že při tom izraelská armáda zabila 210 lidí a 400 zranila, mnoho civilistů, žen a dětí. Jak píše deník Haaretz, brutalita se stává každodenní izraelskou realitou. Haaretz: Brutalita se již neomezuje jen na okrajové oblasti nebo na osady a jejich předměstí, ale šíří se všemi směry. Děsivé je, že pronikla i do izraelské armády, do izraelského parlamentu a do izraelské vlády Brutality is no longer confined to the margins or to the settlements and settlement outposts; it has spread in every direction. Terrifyingly, it has even penetrated the military, the Knesset and the cabinet | Haaretz Editorialhttps://t.co/y87tEW9F3Z— Haaretz.com (@haaretzcom) June 8, 2024 Mehdi Hasan: Řekl něco o desítkách nevinných Palestinců zabitých při akci na jejich záchranu, která by nebyla nutná, kdyby Netanjahu souhlasil s dohodou o propuštění rukojmích - všech, ne jen čtyř! - s níž podle Bidenova tvrzení Netanjahu souhlasil? Did he say anything about the dozens of innocent Palestinians killed in the raid to rescue them, a raid that wouldn’t have been necessary if Netanyahu had agreed to the hostage release deal - for all the hostages, not just four! - that Biden had claimed Netanyahu had agreed to? https://t.co/Y0augijzBX— Mehdi Hasan (@mehdirhasan) June 8, 2024 amp;amp;amp;amp;amp;amp;amp;amp;amp;amp;amp;amp;amp;amp;amp;amp;amp;amp;amp;amp;amp;amp;amp;amp;amp;amp;amp;amp;amp;amp;lt;bramp;amp;amp;amp;amp;amp;amp;amp;amp;amp;amp;amp;amp;amp;amp;amp;amp;amp;amp;amp;amp;amp;amp;amp;amp;amp;amp;amp;amp;amp;gt; Těla nejméně 55 Palestinců zabitých při izraelských útocích na Al-Nuseirat a další oblasti v centrální části Gazy a desítek zraněných, při útocích, dorazila v sobotu do nemocnice mučedníků Al-Aksá, uvedlo ministerstvo zdravotnictví.Nemocnice, která je jednou z mála stále fungujících nemocnic v Gaze, v současné době funguje prostřednictvím jednoho generátoru elektrické energie a mohla by být vyřazena z provozu, zatímco desítky zraněných jsou stále na ulicích, uvedl mluvčí ministerstva zdravotnictví.

Čas načtení: 2024-07-06 10:00:00

IZraelský útok na školu v Gaze usmrtil šestnáct lidí

Izraelský útok na školu v Gaze zabil 16 lidí, konstatují palestinští představiteléDalších 50 zraněných bylo převezeno do nemocnice ze školy Al-Džawni provozované organizací Unrwa v Nuseiratu v centrální části Gazy.Ministerstvo zdravotnictví v Hamásem ovládané Gaze uvedlo, že při sobotním izraelském útoku na školu, kde se ukrývali vysídlenci, zahynulo 16 lidí.Ministerstvo, které úder odsoudilo jako "odporný masakr", uvedlo, že dalších 50 zraněných bylo převezeno do nemocnice ze školy Al-Jawni v Nuseiratu v centrální části Gazy.Izraelská armáda se na dotaz agentury AFP bezprostředně nevyjádřila.Tisková kancelář vlády vedené Hamásem uvedla, že ve škole se ukrývalo 7 000 lidí.Již dříve zdravotníci uvedli, že při zásahu na dům v Nuseiratu zemřelo 10 lidí, včetně tří novinářů.Agentura OSN pro palestinské uprchlíky Unrwa uvedla, že dva její pracovníci byli zabiti při stávce v Al-Bureij v centrální části Gazy. Agentura má v této čtvrti velký sklad potravin."Absolutně žádné místo v pásmu Gazy není bezpečné," řekl mluvčí civilní obrany Mahmud Bassal.Zdroj v angličtině ZDE