Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2026-02-21 23:01:00

Trzęsacz – malé městečko s velkým příběhem na útesu Baltu

Trzęsacz je jedno z těch míst, která vás nezískají množstvím atrakcí, ale silným příběhem, atmosférou a polohou přímo nad Baltským mořem. Když jsme sem přijeli poprvé, nečekali jsme zázraky – a o to víc nás to místo dostalo. Dnes už víme, že toto místo není jen o ruině kostela, ale o klidu, procházkách po útesech, ... Celý článek > Příspěvek Trzęsacz – malé městečko s velkým příběhem na útesu Baltu pochází z Autovýlet.cz

Čas načtení: 2018-09-21 10:00:11

Agent A – adventura v přestrojení a se zajímavými logickými hádankami

Na začátku této adventury uslyšíte: „Agente A, posíláme vám nový úkol z velitelství. Nepřátelský agent známý jako Ruby La Rouge má políčeno na naše tajné agenty. Najděte ji a chyťte ji“. A tak se do toho pustíte. Vaše první kroky v této hře vás přivedou k obrovské vile, domově tajné agentky Ruby La Rouge. A vaším prvním úkolem […] Příspěvek Agent A – adventura v přestrojení a se zajímavými logickými hádankami pochází z androidtip.cz Další zajímavé TIPy: Shapik: The Quest – roztomilá adventura ve stylu Machinaria ke stažení zdarma Alice: Polepšovna pro čarodějky – pohádková adventura pro náctileté a v českém jazyce The Silent Age – Adventura se silným příběhem a cestováním časem Gemini Rue je temná sci-fi adventura pro Android ve stylu Blade Runnera Dead Synchronicity – Překvapivě temná point-and-click adventura pro Android

Čas načtení: 2025-04-18 00:01:11

Bynovecký Zámeček – místo s příběhem a kouzelnou atmosférou

Objektivně mohu napsat, že Bynovecký Zámeček je jedno z nej ubytování v Českém Švýcarsku. Část rodiny zde strávila několik dní během léta a hodnocení na Google je rozhodně zasloužené. V obci Býnovec jsme byli každý rok i v zimě, máme zde známé – ti ale v zámečku nebydlí :) Foto je ze zimní procházky, je ... Celý článek > Příspěvek Bynovecký Zámeček – místo s příběhem a kouzelnou atmosférou pochází z Autovýlet.cz

Čas načtení: 2025-11-30 06:28:00

Jak vznikala Dorka: Tereza Kopecká a její manžel Tomáš Kopecký prozrazují, co stojí za příběhem a ilustracemi

Na rozhovor s námi si udělala čas spisovatelka Tereza Kopecká se svým manželem, ilustrátorem Tomášem Kopeckým. Oba stojí za knihou Dorka, která zaujme především mladší čtenáře svým poutavým příběhem a hravými ilustracemi. Článek Jak vznikala Dorka: Tereza Kopecká a její manžel Tomáš Kopecký prozrazují, co stojí za příběhem a ilustracemi se nejdříve objevil na Gaming Professors | Herní magazín, recenze her, hry na pc.

Čas načtení: 2021-02-26 19:25:19

Kniha rozhovorů Aleše Palána Nevidím ani tmu představuje šest nezdolných žen

Málokdo projde životem bez šrámů. Na někoho je toho ale naloženo tolik, že si říkáme, jak to jen může unést? Se šesti ženami, které si v životě vytáhly černého Petra, hovořil známý publicista Aleš Palán. Jsou to rozhovory o těch nejtěžších věcech, jaké mohou člověka potkat, přitom nejsou o bolesti a zklamání. Jsou o síle, která se rodí až v průběhu boje, a o naději, která je pevná tehdy, pokud je zkoušená. A zkoušek ty ženy zažívají celou řadu… Jedna je čerstvě plnoletá, druhé táhne na osmdesát, jedna žije ve městě, druhá na venkově, oporu hledají ve víře, v humoru, ve vzdoru… Jsou rozdílné. Spojuje je to, jak jsou nezdolné a otevřené. Šest niterných příběhů, které mohou sloužit jako inspirace čtenářkám i čtenářům. Málokdo přece projde životem bez šrámů… „Při rozhovorech se samotáři jsem se dostal nejen do hlubokých lesů a vysokých hor, ale i k životním postojům, které jsou opravdu hraniční a jedinečné. Mnoho jsem se při tom naučil. Mimo jiné mi došlo, že opravdová síla se rodí ze zkoušek a naděje často vzniká ze ztrát. Ženy, které si v životě vytáhly černého Petra, o tom taky vědí své. Tlakům, nemocem a ztrátám se nepoddávají a já se za nimi jezdil učit, jak se to dělá. Výsledek mé docházky je v téhle knize. Pověstnou 13. komnatu jsme nechali kdesi v nedohlednu, dostali jsme se mnohem dál. A tam, na samém konci, jsme našli sílu, někdy odpuštění, jindy vzdor. Pokaždé jsme našli cestu, která vede dál,“ říká o své nové knize rozhovorů Palán. Knihu ilustrují fotografie Alžběty Jungrové, držitelky řady ocenění v soutěži Czech Press Photo.   Ukázka z knihy Úvodem PŘESTO Ten rozhovor jsem viděl na jedné internetové televizi. S redaktorkou mluvil muž s velmi vážným fyzickým handicapem. Doslova sršel optimismem, usmíval se, mluvil o svých plánech, o odvaze a radosti. On nežil s postižením, ale s výzvou, se specifickými možnostmi, tak to vnímal. Tolik jsem mu fandil! Obdivoval jsem ho, ten člověk byl naprosto fascinující.      Zároveň jsem mu nevěřil ani slovo. Opravdu je tohle jeho svět? Respektive: je to celý jeho svět? Nejsou to jen občasné vrcholky, vytčené cíle, přivrácená strana věcí? Není to zkrátka jen dobrý způsob, jak se z toho všeho nezbláznit? Není ten bezbřehý optimismus naopak trochu popřením celé situace? Co se děje v duši toho muže večer před usnutím, ve chvílích, kdy nesvede něco, co je pro ostatní samozřejmé, kdy se za ním druzí otáčejí, když trpí bolestmi, smiřuje se s odmítnutím, když přemítá, co bude za deset patnáct let? Přál jsem mu tu jeho ochrannou slupku, taky se do ní balím, ale naděje, kterou se snažil šířit, se mě nedotkla. Zdála se mi příliš jednoznačná. Jen naděje, která projde trýzní, která se od ní neodvrací, má sílu zapálit. Uběhlo několik let. Přestal jsem jezdit s diktafonem za samotáři na Šumavu a na další skrytá místa po republice a začal jsem hledat podobně silné příběhy ve městech. Možná právě ve vedlejší bytovce žije člověk, který si vytvořil vlastní utopii, neopakovatelný osobní vesmír, a já o něm pouze nevím. Nebo ten chlapík, kterého občas vídám před rozpadající se secesní vilou v místě, kam jezdíme ke studánce pro vodu. Kdysi výstavní dům pomalu pohlcuje les a ten muž se tomu zjevně nesnaží příliš vzdorovat. To přece může být jedinečná osobnost.      „Jsem blázen ve své vsi,“ napsal kdysi jeden solitér. Nestěžoval si na to, počítal s tím, jak ho jeho okolí vnímá – a dál si dělal svoje. Začal jsem podobné samorosty vyhledávat, ve městech i na venkově, některé divoké a nápadné, jiné plaché a zcela přehlédnutelné. Jsou nadosah, a zůstávají přitom skryti. Byť nežijí úplně stranou civilizace jako Ruda na Šumavě nebo Bajza mezi jihočeskými rybníky, také si vytvořili vlastní území. Ten prostor se zpravidla nedá vyčlenit na mapě, o to víc je ale zasazený v jejich myslích. Systému se tito zdánliví outsideři dotýkají, ale stáhli se z něj, co to jen šlo. Žijí na svých vlastních planetách, kde platí jiná pravidla a cíle. Také smysl věcí je v něčem úplně jiném.      Jak jsem tak za nimi jezdil, nemohly mi uniknout dvě věci: jde bez výjimky o samé muže, a pokud mají něco společného, tak je to jistá forma útěku. Aby mohli stvořit vlastní svět, museli do jisté míry opustit ten náš.      Sám jsem mužskej a o útěku si nemyslím nic špatného, naopak, nejednou je to nejprogresivnější řešení situace. Kde ale zůstaly ty ženy?, napadla mě konečně ta správná otázka. Ne kvůli nějaké genderové rovnosti, ale kvůli samé podstatě věcí. Copak ženské neutíkají? Asi tolik ne. Vybavil jsem si starou lidovou moudrost: „Žena to prostě musí nějak vydržet.“ A ještě jednu: „Která ženská to nemá těžké?“ A citát, snad z Mistrala: „Ženy, to jsou ty tajemné bytosti prodchnuté vzácnou schopností milovat a trpět.“ Co zažívá člověk, který to má v životě opravdu složité, sám po večerech ve ztemnělém pokoji? Ve chvílích, kdy na něj nejsou upřeny žádné kamery ani oči? Jak se vyrovnává se ztrátou? A je opravdu možné nechat bolest za sebou, nebo musí stačit jen, že to už právě nebolí? Je naděje vůbec ten jediný způsob, jak se s těžkostmi vyrovnat? Optimismus není povinný a možná to není cesta úplně pro každého. Nespočívá někdy ta základní kvalita prostě v tom, že člověk „jen“ přežil? Navzdory všemu, co bylo, co je, co dost možná ještě přijde… Jak to říkala Matka Tereza? „Přesto.“ Knihy dělám zejména proto, abych něco pochopil, naučil se, odkoukal. A je už načase, abych si vyjasnil, jak žít se ztrátou a neztratit se. Začal jsem tedy jezdit s diktafonem za ženami s těžkým osudem, s mučivě bolavým příběhem, zároveň za takovými, které jsou otevřené a sdělné. Někdy se snaží zapomenout, ale dobře vědí, že to nejde. Poznaly, že prožité nejde popřít, a raději svou energii věnují způsobu, jak to překonat – odpuštěním, pochope ním, aktivitou, třeba i vztekem, jakkoliv. Tohle je škola, kde se i chlap může hodně naučit.      S formulací, s kým si to vlastně povídám, mi pomohl můj kamarád, šumavský samotář Tony, když jsem mu o téhle knize říkal. „Jsou to prostě ženské, které si vytáhly černého Petra,“ prohlásil. Ano, a zároveň takové, které přesto hrají dál.   Své chlapy na okrajích jsem ale neopustil (bude o nich další kniha). O tom, že si povídám se zdánlivými outsidery, jsem se zmínil v nějakém rozhovoru a stalo se cosi výjimečného. Ozvala se mi Míša: „Já jsem taky takový městský looser. Nenechte se zmást vizáží.“ Klidně by si prý se mnou o tom všem povídala. Osobně jsme se ještě ani neviděli, a ona mi o sobě napsala to, co se většinou snadno neříká ani nejbližším přátelům. Byla skutečně až sebevražedně otevřená. Když jsme se uviděli poprvé, musel jsem si připomenout, že se nemám nechat ošálit zjevem: potkal jsem se s ženou, které záleží na tom, aby vypadala dobře – a daří se jí to. V brněnské kavárně rozhodně nevypadala jako looser, to spíš já.      Míša měla čas, tak se mnou šla na besedu se čtenáři, kterou jsem večer měl. V řeči jsem se tam dostal i na Brnox, knihu, kterou jsem dělal před lety s výtvarnicí Kateřinou Šedou a která pojednává o brněnské vyloučené lokalitě. Z publika se začaly trousit předsudky a hlavně obavy. Čtenáři by tam nikdy ani nevystoupí-li z tramvaje, je tam přece jen špína, hluk a násilí. Vtom si vzala slovo Míša. V brněnském Bronxu podnikala, zná to tam dobře, je to tam divoké, ale skvělé. A vrací se vám tam to, s čím tam přicházíte. Takhle nějak to říkala.      Mluvila o vlastních zkušenostech, žádné věci z doslechu a domněnky, nic nelakovala na růžovo, její názory byly skutečně jen její. To už jsem věděl, že budeme blízcí kamarádi. Jen jsem ještě musel Míšu přesvědčit, že nepatří do knihy o ztracencích, ale o těch, co se nezlomí. Michaela je renesanční bytost, emotivní, a přitom tvrdá, racionální, a zároveň se srdcem na dlani. Její osobnost mě pohltila. Rozhovor s ní je obsáhlý, zároveň se tam spousta věcí nedostala: třeba to, jak měli s bývalým manželem loď za pár desítek milionů, nebo proč tak divoce hejtovala na Facebooku koronavirus, tedy strach z něj. A to ne až na podzim 2020, kdy se covidové brblání stalo národním sportem, ale v březnu, kdy měli nahnáno skoro všichni. Míša ovšem ne. Je to člověk, který se nebojí, a pro blízkého člověka by udělala všechno. Kdybych šel na výpravu do Hory osudu, vzal bych ji s sebou.      Zároveň bych neuměl říct, v čem přesně ten její černý Petr spočívá. Mafie ani kriminál to nebudou, nebo až jako důsledek něčeho vnitřního. Třeba na to přijdou čtenáři. Já vím jen to, že Míša jde těm černým Petrům občas naproti, život si rozhodně neulehčuje, spíš si ho někdy udělá těžší. Ale ví, proč to dělá – a neohne se. Na to můžu vzít jed.      Možná znáte někoho, o kom se říká, že je takové sluníčko. Světlo z tváře mu nezmizí ani v údolí stínu, ani tehdy, když se druzí nedívají. Denisa je taky taková. Usmívá se, směje a raduje, a přitom by mohla mít všechny důvody k tomu se mračit. Stěžovat si, rmoutit se, obviňovat Boha, proč právě na ni naložil tolik bolesti. Není to nic iluzorního, mluvíme o bolestech fyzických, protože Denisa je chodící seznam diagnóz.      Jedna z mých nejoblíbenějších knih Tři muži ve člunu začíná popisem toho, jak na vypravěče něco leze a on otevře lékařský tlustospis, aby se dopátral toho, co mu vlastně je. Postupně zjistí, že trpí všemožnými chorobami, bere to v abecedním pořadí, začíná Addisonovou chorobou a skončí žloutenkou. Kromě sklonu k samovolným potratům – což vnímá jako nepochopitelné opomenutí – má všechny ostatní nemoci známé lékařské vědě.      Denisa toho naštěstí tolik nemá, přesto má naloženo velice slušně. Co je jí ale s Jeromem Klapkou Jeromem společné, je ten setrvale optimistický pohled na svět. Ona se snad optimisticky dívá i na pesimismus! Přitom je ten úsměv nehraný a vše prostupující. Když mi vyprávěla o svých chorobách, ani já se kolikrát neubránil smíchu. Dost jsme se zkrátka těm všem nemocem nařehtali.      Jak se naučit takovému přístupu k problémům? (Denisa by mě opravila, že to nejsou problémy, copak je problém to, že člověk necítí čtvrtku těla, proč by měl být?) Nebo je to šťastlivcům vrozené a mají prostě kliku, že vidí hlavně tu lepší stránku věcí? Možná je to i otázka rozhodnutí, pevné vůle. Nad tím vším přemýšlím a snažím se Denisiným úsměvem infikovat. Někdy se mi to daří.      Pro Denisu může být jedním ze zdrojů jejího postoje rodina, zejména děti. Jana takové zázemí nemá. Měla ho, ale přišla o něj. Známe se dlouho, ještě z doby, než ten příběh, o kterém si nyní povídáme, začínal. Vídali jsme se v době, kdy se jí narodil malý Tadeáš, i po tom, kdy tu už najednou nebyl… Vzpomínám, jak jsme se potkali na nějaké mši a já nesvedl nic víc než ji obejmout a Jarkovi, jejímu muži, podat ruku. Až teď, po tolika letech, jsme si o tom dovedli pořádně promluvit.      Když jsem začal s novinařinou, těšilo mě, že se díky téhle profesi dostanu do prostředí a za lidmi, kam bych jinak nenakoukl. V knižních rozhovorech to tolik neplatí, je tu ale něco víc, dostanu se hlouběji. Uvědomuju si, že kdybych nedělal tuhle knihu, Janu s Jarkem bych sem tam potkal třeba na festivalu dokumentárních filmů, ale na to podstatné by řeč dost možná ani nepřišla. Že bych se tomu nějak instinktivně vyhýbal – nebo spíš zbaběle. Jako by stačilo, že máme rádi podobné filmy, muziku a knihy.      O rozhovor s Janou jsem hodně stál. Kvůli tomu, co to znamená už nebýt rodičem, čím nahradit ztrátu základní generační identifikace, ale zejména pro to, jak ona o věcech přemýšlí. Hluboce, v souvislostech a zároveň nekompromisně přímo. Naše nynější povídání vnímám i jako nový impulz pro naše kamarádství. A připomínku toho, že když se nebudu ostýchat mluvit o tom nejniternějším a nejpalčivějším, o tom, co trápí druhého i mě samotného, může to vztahu jen prospět. Každému vztahu. Dokáže ho obrodit.      Těch černých Petrů může být celá řada. Když jsem se zamýšlel nad koncepcí téhle knihy, chtěl jsem tam i nějakého řekněme politického. Přál jsem si povídat s ženou, které nezavařily poměry rodinné či zdravotní, ale ty společenské. Dvacáté století se svými totalitami bylo na tento úkaz obzvlášť bohaté. S oběťmi německého nacismu jsem už nejednou hovořil, s politickými vězni českého komunismu a s těmi, kteří před ním museli prchnout za hranice, jsem napsal několik knih. Nechtěl jsem se tedy opakovat, naopak jsem si přál ukázat něco, co je i tři čtvrtě století po konci druhé světové války v naší společnosti stále přijímáno velmi váhavě. Ano, mluvím o odsunu našich německých spoluobčanů. Divoký odsun, násilnosti, ztráta majetku, nový začátek v poražené zemi… I o tom bylo už naštěstí docela dost napsáno. Tím nejopomíjenějším příběhem se mi ale jeví situace těch, kteří tu museli zůstat. Německých rodin, které by rády odešly do Bavorska či jiné části Bundesrepubliky, ale nemohly. Čím vším si tady musely projít? Kdo všechno si na ně mohl najednou plivnout? A jaké to bylo pro děti, pro ty úplně malé, které ještě ani nemohly chápat důvody české nenávisti a které k ní nemohly zavdat ani tu nejmenší příčinu?      Znám několik takových příběhů – i ve svém příbuzenstvu – ale věděl jsem, že se chci vrátit na Šumavu. S paní Sieglinde jsem si poprvé povídal už v roce 2017, ale na stránky Katolického týdeníku se vešla jen malá část toho, co mi tenkrát pověděla. Nyní jsem za ní přijel znovu a v dialogu pokračoval. A zase jsem byl svědkem toho, jak odpuštění hojí rány a odlehčuje zraněnému. Paní Sieglinde se o to snaží i ve svém veřejném působení, jde za tím vytrvale a bez oklik. V uších mi zní, jak připomíná, že odpustit druhému je povinnost. Ano, je to úkol i pro mě, něco, čemu se nesmím vyhýbat.      Od Apoleny jsem se naučil něčemu zdánlivě menšímu: každý den se sprchovat studenou vodou. (Vlastně: sprchovat se normální vodou, nikdo ji kvůli mně neochlazuje, jak Apolena říká.) Jistě to prospěje mému zdraví a imunitě, zvlášť když k tomu přidám ono Apolenino chození naboso. Kdysi jsem bosý chodil, ale někam se to za ty roky vytratilo. Měl bych to znovu nalézt, Apolena je mi příkladem, co všechno to s člověkem dokáže udělat. Ale hlavně: ona je osobností, která dokázala to největší – žít. Tahle žena přestála neskutečné věci. To, čím procházela, nebylo domácí násilí, to bylo domácí mučení! Totální hrůza. Husí kůži dostanu pokaždé, když si jen letmo vzpomenu na slova, kterými o tom hovořila.      Když se sprchuju, husí kůži už nemívám. Vůbec to není tak studené. Hlavní je nebát se předem, neočekávat, že mě sevře chlad – když si nespustím v mysli ten program, nestane se to. Hluboce se skláním nad tím, že mi Apolena vypověděla svůj příběh, že mě k sobě pustila. A že mě přiměla znovu přemýšlet i nad tím, proč vlastně tuhle knihu dělám. I toho se týkal náš rozhovor.      Ve své knize jsem si přál mít i nějakou mladou ženu, možná dokonce dívku. Aby to nebylo jen o těch, co už mají za sebou nějaké ty roky. Takový rozhovor jsem přitom chápal spíš jako zpestření: co mi nějaká mladá holka může říct? – samozřejmě kromě popisu toho svého černého Petra. Na nějaké zobecnění a ponor do souvislostí je asi příliš brzo, bude to zřejmě krátké povídání.      Brzy se mi ale vyjevila platnost rčení Podle sebe soudím tebe. Na první schůzku s Anetou jsem jel bez přehnaných očekávání, spíš jsem byl zvědavý a těšil jsem se. Byla to ona, kdo si v předvečer schůzky ověřil, že všechno platí, byl jsem to já, kdo došel v mé rodné Jihlavě omylem na jiné místo, byla to ona, kdo na mě na tom správném už s předstihem čekal. A byla to opět ona, kdo po dvou a půl hodinách povídání musel vyrazit za dalšími povinnostmi. „V 11.40 budu muset odejít,“ napsala mi už s předstihem – a opravdu v ten čas odešla. Ne chvíli po půl, ne ve tři čtvrtě… Tahle osmnáctiletá dívka, která prošla nesmírně tvrdým domácím prostředím, drogami a pasťákem a na světě už nikoho nemá, opravdu odešla v 11.40. Byl jsem fascinován, jak dodržuje svůj harmonogram, ale zejména jejím vyprávěním. Když jsem ji poslouchal, mohl jsem mít dojem, že proti mně sedí na lavičce zralá žena. Když jsem se podíval, byla tu mladičká holka. Došlo mi, že někdy v tom nemusí být rozpor.      Příště už měla Aneta víc času a my mohli zajet k rybníku za město, kam jsme v různých dobách oba rádi chodili na procházky. Když jsem chodil za školu, trochu jsem se tu schovával, bývalo mi tu docela dobře, nebo aspoň snesitelně. Teď jsme se tu prošli spolu. Jsem rád, že štafeta tohohle místa pokračuje.      Do Jihlavy pojedu zase zítra. Mělo by být kolem patnácti stupňů. To bych přece mohl do toho rybníka ještě skočit, ne? Aleš Palán   PRAVIDLA NULA „Mám to přečtený a jsem z toho hotová: žádný výsledky, jen průsery. Prostě rozhovor s outsiderem.“ Právě tak zhodnotila Michaela Pazourková při autorizaci náš rozhovor. Nesouhlasil jsem s ní: „Myslím, že máš i spoustu výsledků. To, jak o světě přemýšlíš, je sám o sobě skvělej výsledek.“   Psali jsme si na Facebooku, dnes se vidíme podruhé v životě. A přesto mám dojem, že mi o sobě řekneš úplně všechno. Já se za sebe nestydím. Neříkám, že je to vždycky k chlubení, ale nemám s tím problém. Některé věci nejdou odčinit, i když byly špatné, ale proč je tajit? To by jen znamenalo, že s nimi člověk není vyrovnaný. Ty s nimi vyrovnaná jsi? Myslím, že s většinou ano. Jak mám nízké sebevědomí, když do mě někdo vyrejvá, začnu o sobě pochybovat. Když ale můžu vysvětlit, proč, co a jak mám, je to jiné. Samozřejmě jsou věci, které na mě dodnes dolehnou. Třeba? Třeba zazvonění, taková blbost, viď? Lekneš se, když někdo zazvoní u dveří? Vždycky si řeknu: Panebože, kdo to zas je? Když někoho čekám, je to v pořádku, ale pokud někdo zvoní nečekaně, hned přemýšlím, co bude. Navíc pošťačka, když zvoní, nosí nepříjemnou poštu. Já jsem měla třeba sedm exekucí zaráz, některé byly psané na mě, jiné na mého bývalého. Borec extrémně utrácel love a já místo toho, abych ho poslala do prdele, mu pomáhala, místo svých dluhů jsem platila jeho. On měl krizi středního věku, tak utekl s mladší holkou, se kterou si mimochodem teď píšu na Facebooku a jsme kámošky. Měli jsme odtahovku, byla psaná na mě. Auto, které on strašně moc chtěl, stálo milion dvě stě tisíc a kupovalo se na mě proto, že jsem byla plátce DPH. On s ním udělal za celou dobu dva byznysy a já za něj platila každý měsíc 22 058, 70 Kč. To si pamatuješ úplně přesně? Hodně to bolelo, byla to velká splátka. I když jsme se rozešli, platila bych to klidně dál, ale už jsem neměla z čeho. Tak přišla exekuce na milion sto tisíc, samotný dluh byl přitom asi jen 260 tisíc. Já jsem na exekutory hodně ostrá, oni jsou v podstatě horší než mafie, s mafií se domluvíš, s exekutory ne. Mohli ti vzít to auto. Auto oni samozřejmě nechtěli, chtěli barák. Protože se auto nedalo prodat? Dalo, ale barák se jim líbil víc. Dva roky jsem se s nima dohadovala, otec mě za ty extempore nesnáší. On je typický důchodce, poctivý, má strach úplně ze všeho, kdežto já jdu do extrému, jsem tvrdá jako prase. Otec by se sesypal, dal by jim ty peníze, ale naštěstí je neměl, protože pak by mi to do smrti vyčítal. Já se nedala a nakonec mě to stálo jen 295 tisíc. Jak se to podaří, když původně chtěli přes milion? Napočítají úrok, vypočítávají si procentuálně náklady řízení, odměnu a najednou je z toho milion. Podle mých zkušeností jsou 99 % exekutorů hajzlové, tenhle nebyl hajzl, navíc pochopil, že se mnou nehne. Byla jsem extra tvrdá, křičela jsem na něj do telefonu. Taky mi vyhrožovali, že mi sem nastěhují cikány. No a? Těch se nebojím, podívejte, jak řvu, s nima si poradím. Nechtěla bych vědět, co budou ti exekutoři žít příští život, jsou to fakt strašně špatní lidi. Neskloníš se nejen před exekutory, viď? Já mám obecně extrémní problém se zákony a projevuje se to na každém kroku. Když si člověk drží vlastní pravidla, svoji morálku, tak zákony nepotřebuje, protože já nebudu krást a lhát, ani kdyby to nebylo trestné. Nevím, čím to je, ten můj obrovský problém s pravidly, mám nějakou poruchu, asperger nebo ADHD, nevím. V podstatě jdu do konfliktu skoro s každým, protože to mám úplně jinak postavené. Jednu dobu jsem vymáhala pohledávky, tedy s lidmi, kteří jsou oficiálně mafie. A zjistila jsem, že mají lepší charakter než například mnozí zákonodárci, že drží slovo a nepotřebují zákony. Když tě respektují – což samozřejmě není jednoduché, ale mě respektovali –, tak ti nelžou a dané slovo platí. ¨ Jak ses dostala do tohohle byznysu? Zajímavě. Za tu dobu, co mám půjčovnu, nám ukradli čtyřicet sedm aut. Jednoho dne ti to začne lézt na hlavu, ty příběhy se hodně kříží. Máš zase nějaké roztomilé auto, roky platíš dvacet litrů měsíčně a čekají tě poslední dvě splátky. A oni ti ho ukradnou, třeba caravellu, v té době téměř za milion. Kde to auto hledat? Už jsme věděli, za kým jít, protože v Brně kradli auta Albánci, teď dělají spíš fety, ale tohle je osmnáct let zpátky. Ale Albánci, které jsme znali, naše auto neměli. Počkej, a co takhle jít na policii? Je vidět, že nemáš půjčovnu. To nemám. Obešli jsme celou brněnskou mafii, jestli něco nevědí. Auta se pak vykupují zpátky a ty seš rád, že si ho můžeš koupit. Ze začátku jsem to nechtěla dělat, protože je tím vlastně podporuješ, ale bohužel, když potřebuješ love, morálka se láme. Neříkám, že jsem to udělala vždycky, ale párkrát v komplikovaných situacích ano.   Publicista a spisovatel Aleš Palán (1965), dvojnásobný držitel ocenění Magnesia Litera (knižní rozhovory se samotáři Jako v nebi, jenže jinak a sborník Brnox, který připravil s K. Šedou), dvakrát byl na tuto cenu také nominován (rozhovor s bratry Florianovými Být dlužen za duši a román Ratajský les). Rozhovor s šumavskými samotáři Raději zešílet v divočině se stal jedním z nejprodávanějších titulů a zvítězil v anketě Kniha roku Lidových novin, rozhovor s bratry Reynkovými Kdo chodí tmami byl oceněn výroční cenou Českého literárního fondu. Třikrát Palánova kniha zvítězila v anketě Katolického týdeníku Dobrá kniha roku. Covidové problematice se věnoval v charitativním sborníku Za oknem a v rozhovoru s Janem Konvalinkou Spánek rozumu plodí příšery. Pozornost vzbudily jeho eseje Rady pánu Bohu, jak vylepšit svět.    Fotografka Alžběta Jungrová (1978) se v současnosti zaměřuje nejen na náročné dokumentární projekty, ale i na portréty, komerční a life­stylovou fotografii. V minulosti mj. fotografovala překupníky heroinu v pákistánském Chajbarském průsmyku, vrakoviště lodí v Bangladéši, útulek pro HIV pozitivní děti ve Vietnamu, železniční provoz v Kambodži nebo pouliční nepokoje v Pásmu Gazy. Opakovaně byla oceněna v soutěži české novinářské fotografie Czech Press Photo. Je jedním ze zakládajících členů skupiny 400 ASA. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-04 09:57:33

Nejlepší knihy pro děti. Oceněna byla kniha Co vyprávěla gorila, nově ilustrované Dobrodružství v Zemi nikoho či nový překlad Malého prince

Slavnostní předání letošních cen Zlatá stuha za nejlepší knihy pro děti a mládež se sice vzhledem k nepříznivým okolnostem přesunulo na podzim, ale ty nejlepší knihy byly vybrány už teď. Kategorii beletrie pro děti si vyhrála kniha Petra Borkovce Každá věc má něco společného se štěstím (Běžíliška). Silná niterná výpověď dospělého člověka o kráse návratů do dětství v ní se podle poroty formou ani obsahem publiku nijak nepodbízí, neobsahuje prvoplánové rýmy ani obrazy, dokonce se nebojí ani rozvolněné metriky. Mezi beletristickými knihami byl nejlepší titul Co vyprávěla gorila Markéty Pilátové z nakladatelství Novela Bohemica. Vyprávění gorilího kluka Ponga, který se ze zajetí soukromého zvěřince zazobaného šejka dostal za mříže pražské zoologické zahrady, je podle poroty psychologicky přesvědčivým příběhem o hledání identity. Příběhem strhujícím jako velká voda roku 2002, jež nakonec bortí klece a v povodňové vlně unáší hrdinu i s jeho novým snem o skutečném domově ve vlastní tlupě uprostřed džungle, kterou dosud znal jen z poetického líčení ostatních goril z trojského chovu. V kategorii literatury faktu pro děti a mládež zvítězil David Böhm a jeho autorská kniha A jako Antarktida – Pohled z druhé strany (Labyrint). Autor v ní podle poroty pronikavě portrétuje světadíl extrémů, který je i 109 let po dosažení jižního pólu nejzazší výspou lidské existence nehledě na naše technologické vychytávky. V návaznosti na nejlepší tradice české uměleckonaučné školy jeho pozorování hravě dotvářejí fotografie, mapy i komiks, 3D projekce i rozkládací alba s pointami, a tak i po stránce ilustrační vzniklo lákavé dílo pro četbu v kruhu rodinném, dílo dovedné, sdílné a přesvědčivě zdůrazňující provázanost tohoto kontinentu s globálním ekosystémem. Výtvarnou část soutěže vyhrála v kategorii knih pro mladší děti Aneta Františka Holasová za ilustrace ke knize Robina Krále Tonča a krasojezdec (Běžíliška). Klasické velké leporelo zaujme podle poroty čtenáře nápadnou barevností. Odstíny šedé barvy tvořící v plochách i kresbou postavy a jejich okolní prostor doplňuje autorka svítivě barevnými detaily, kterými dokáže přesvědčit (i nedůvtipného) čtenáře, že je na pouti. V kategorii knih pro starší děti a mládež cenu získala Magdalena Rutová za výtvarný doprovod knihy Marka Tomana Neskutečná dobrodružství Florentina Flowerse (Baobab). Porota konstatovala, že autorčiny ilustrace jsou příjemně barevné. Větší jsou obdélníkového formátu a zachycují celé situace s dobovými loděmi, exotickými krajinami apod. Střídají je drobné kresbičky postav, které jsou někdy statické, jindy v akci. Stylizace autorce pomáhá dodržet a se smyslem pro humor zdůraznit prvky dobových reálií. Za ilustrace k populárně-naučné knize Evy Petřinové Hravý průvodce Prahou (Fragment) byl oceněn ilustrátor Vojtěch Šeda. Střízlivá barevnost knihy působí podle poroty klidným a vyrovnaným dojmem. Autor vede čtenáře kolem důležitých staveb, neopomine ani historické postavy z různých dob a jejich příběhy, a dělá to věcně, vtipně a přehledně. Výtvarným počinem roku byla vyhlášena kniha Jaroslava Foglara Dobrodružství v Zemi nikoho (Albatros) s ilustracemi Jindřicha Janíčka. Autorovy ilustrace charakterizuje jednoduchá barevnost i kresba, trochu těkavě zachycující okamžiky příběhu. Přesto, že jsou jeho ilustrace zcela odlišné svým novým pojetím, od těch původních už legendárních, jsou podle poroty srovnatelné a stejně působivé. Z nominovaných komiksů vyhrála kniha Super Spellsword Sága (Labyrint). Porota uvedla, že Nikkarin, kreslíř a scenárista v jedné osobě, předvedl suverénní práci s komiksovým jazykem. Epické putování začínajícího mága zaujme jak nápaditým výtvarným řešením jednotlivých stránek, tak řadou vtipných situací a pop-kulturních odkazů. Jde o kvalitní komiks pro dospívající čtenáře, který by mohl mít šanci uspět i v mezinárodní konkurenci. Za nejlepší překlad knihy pro mladší děti byl oceněn Jiří Pelán, který pořídil nový překlad klasiky Antoina de Saint-Exupéryho Malý princ (Pikola). Porota uvedla, že překlad Jiřího Pelána mezi ostatními převody vyniká a působí dojmem, že vznikal na základě dokonalého pochopení podstaty původního díla. Překladatel se nesnaží o nadbytečné aktualizace a volí velmi kultivovaný jazyk, který textu dodává jemně poetický ráz a odpovídá jak autorskému záměru a vyznění díla, tak době jeho vzniku. Cenu za nejlepší překlad knihy pro starší děti získala Eva Maršíková a kniha Madeline Milerové Kirke (Slovart). Do překladu se podle poroty skvěle povedlo přenést vylíčení silných emocí, bohatost a zvukomalebnost jazyka, hru se slovy, pestrý popis prostředí i proměnu postav v čase. Překlad nerušeně plyne a snadno by ho bylo možné považovat za původní české dílo výborného spisovatele. V kategorii populárně-naučné literatury pro děti a mládež vyhrála kniha Mikea Barfielda Atom v kupce sena (Pikola), kterou přeložili Sabina Poláková a Jan Bružeňák. Letos byly uděleny dvě ceny za nakladatelský počin. Prvním z nich je autorská kniha Renáty Fučíkové Historie Čechů v USA (Práh). V souboru vydaném na popud českých krajanských spolků v USA, jejichž nepříliš zmapované kulturní dějiny zároveň shrnuje, nám Renáta Fučíková prostřednictvím ilustrovaných portrétů ukazuje, že v tamním tavicím kotli národů Češi jako menšina dokázali prosadit svůj hlas i um. Druhou knihou oceněnou v této kategorii je Atlas vyhubených živočichů (B4U/Albatros) Radka Malého s ilustracemi Pavla Dvorského a Jiřího Grbavčice. Čtyřicítka hesel s celostránkovými ilustracemi nabízí pozoruhodný přírodovědný materiál a vyzývá k zamyšlení nad lidskou marnivostí, pověrčivostí a sobectvím, které způsobují zánik mnohých živočišných druhů, a ochuzují tak planetu o její přírodní rozmanitost. Více informací o autorech, ilustrátorech i překladatelích vítězných i nominovaných knih naleznete ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-23 13:12:38

Absolutním vítězem ceny Audiokniha roku 2019 je groteska ze současné vesnice Dědina

Závist, chtíč a sousedská nevraživost čekají na posluchače audioknižní verze románu Dědina, jež se stala absolutním vítězem ceny Alza.cz Audiokniha roku 2019. Autorka Petra Dvořáková nás nechává nahlédnout klíčovou dírkou do několika domácností a několika hlav žijících ve vesnici kdesi na Vysočině. Sedm vypravěčů zastupujících různé generace a obě pohlaví vypráví autentickým šťavnatým nářečím. Osmihodinovou adaptaci v režii Jitky Škápíkové vydal OneHotBook, který tak již potřetí za sebou obhájil roli absolutního vítěze. Předloni uhranul porotu audio verzí kultovního hororu Stephena Kinga To a vloni tragickým příběhem polární expedice z pera amerického spisovatele Dana Simmonse Terror. Letos zaujal porotce zcela odlišným žánrem venkovské grotesky ze současnosti od české spisovatelky. „Výtečné herecké obsazení, kdy každý z interpretů souzní s postavou, spolu s užitými jazykovými prostředky, má za následek dokonalou autentičnost charakterů i atmosféry prostředí. Chytrá postprodukční práce výslednému dojmu jen napomáhá,“ zní vyjádření předsedy poroty Jakuba Horáka. Dědina Petry Dvořákové zabodovala též v kategorii vícehlasá četba. „Zaujal nás především velmi vhodný výběr herců a tvorba jednotlivých charakterů. Ocenili jsme také režijní invenci odrážející se v nápadité zvukové a hudební složce. Jako celek pomáhá audiokniha literárnímu dílu k ještě většímu účinku,“ uvedli porotci. Vedle Pavly Tomicové v roli babičky excelují Jiří Vyorálek (Láďa), Dita Kaplanová (Maruna), Jaromír Dulava (Josef), Robert Hájek (Zbyňa), Johanna Tesařová (stará Vavírková) a Ivana Uhlířová (Věrka). Sedmý ročník soutěže přinesl dvojnásobné ocenění dobrodružnému fantasy příběhu Tobiáš Lolness Francouze Timothéa de Fombelle v kategoriích zvukový design a audiokniha pro děti a mládež (Radioservis). Příběh, vyznamenaný Andersenovou cenou, ožil prostřednictvím Marka Lambory, Jiřího Lábuse, Viktora Preisse, Lucie Trmíkové, Jana Novotného, Igora Bareše ad., režíroval Aleš Vrzák. Hudba Marka Ivanoviče napsanou přímo pro tuto dramatizaci, nahrál ji Symfonický orchestr Českého rozhlasu, zpívají samotní herci. „V dramatizaci vycházející z původní knižní předlohy se podařilo zachovat vše podstatné a náročný příběh srozumitelně odvyprávět mladému posluchači. Porotu oslovila i jistá režie, skvělé herecké výkony a působivá hudební a zvuková složka,“ komentuje ocenění předseda poroty Jakub Horák. Královskou disciplínu mluveného slova – dramatizaci – ovládla bezmála tříhodinová adaptace klasického románu Jaroslava Havlíčka Neviditelný v režii Lukáše Hlavici, který obsadil do hlavních rolí Petra Lněničku a Kláru Suchou (Radioservis). „Podmanivá rozhlasová dramatizace skvěle odráží náladu Havlíčkova díla a násobí tak jeho působení,“ zdůvodnili ocenění porotci, kteří navíc vyzdvihli pečlivé režijní vedení herců a zvukovou složku díla. Příběh vzestupu a pádu ambiciózního selfmademana měl premiéru koncem minulého roku na stanici Českého rozhlasu Vltava, kde byl odvysílán ve třech dílech. V kategorii nejlepší interpret proměnil svoji nominaci ve vítězství Jan Vlasák četbou Simenonovy detektivky Maigret na dovolené (OneHotBook). „Zkušený vypravěč Jan Vlasák vede čtenáře příběhem zručně a lehce, přirozeně pracuje s dikcí a dramatičností. Dokazuje, že i jediným hlasem lze vytvořit atmosféru, všechny postavy i celý svět Simenonových textů,“ sděluje Jakub Horák. V kategorii nejlepší interpretka okouzlila porotu mladá herečka Anna Kameníková ztvárněním románu české spisovatelky Anny Cimy Probudím se na Šibuji (Tympanum): „Anna Kameníková je v interpretaci autentická, vtipná, živá, hraje si s ironií i tempem. Rozehrává dialogy, přirozeně klene složitější souvětí i myšlenky. Dobře ztvárňuje sebevědomí a mladistvou drzost hlavní vypravěčky děje. Její interpretace jednoznačně prospívá srozumitelnosti textu.“      V kategorii nejlepší jednohlasá četba zaujal Otakar Brousek ml. interpretací temného románu skandálního Michela Houellebecqa Serotonin (OneHotBook). Porotce upoutala souhra režiséra Michala Bureše s hercem při zpracování náročné látky a myšlenky a jejich dokonalé pochopení autorova smyslu pro absurdní humor. Coby nejlepší audioknihu mimo kategorie zvolila porota prvotinu válečného reportéra a zpravodaje České televize Jakuba Szántó Za oponou války v podání Davida Matáska (Tympanum). „K ocenění nás vedlo atraktivní téma i forma zpracování, bezprostřední interpretace s apelativním tónem, schopnost bezezbytku udržet posluchačovu pozornost a dramaturgicky adekvátní zacházení s hudebními předěly,“ prohlásili porotci.   Ceny AVA – Alza.cz Audiokniha roku 2019 – vítězové v jednotlivých kategoriích   Nejlepší design 1. Vladimír Körner: Adelheid(Tympanum) 2. Georges Simenon: Maigret na dovolené (OneHotBook) 3. Vlastimil Peška: Nové povídání o pejskovi a kočičce (AudioStory v koprodukci s Divadlem Radost)   Nejlepší zvukový design 1. Timothée de Fombelle: Tobiáš Lolness (Radioservis) 2.  Petra Dvořáková: Dědina (OneHotBook) 3. Roald Dahl: Jakub a obří broskev (Tympanum)   Nejlepší audiokniha pro děti a mládež 1. Timothée de Fombelle: Tobiáš Lolness (Radioservis) 2. Vojtěch Matocha: Prašina – Černý merkurit (Tympanum) 3. Petra Soukupová: Klub divných dětí (OneHotBook)   Nejlepší audiokniha – jednohlasá četba 1. Michel Houellebecq: Serotonin, interpret Otakar Brousek ml. (OneHotBook) 2. Pavla Horáková: Teorie podivnosti, interpretka Jitka Ježková (OneHotBook) 3. Marcel Pagnol: Jak voní tymián, interpret Vladislav Beneš (Albatros Media)   Nejlepší audiokniha – vícehlasá četba 1. Petra Dvořáková: Dědina (OneHotBook) 2. Aleš Palán: Raději zešílet v divočině (Tympanum) 3. Maria Riva: Moje matka Marlene Dietrichová (Radioservis, Euromedia Group)   Nejlepší audiokniha – dramatizace 1. Jaroslav Havlíček: Neviditelný (Radioservis) 2. Václav Havel: Žebrácká opera (Radioservis) 3. Timothée de Fombelle: Tobiáš Lolness (Radioservis)   Nejlepší audiokniha – mimo kategorie 1. Jakub Szántó: Za oponou války (Tympanum) 2.  Yuval Noah Harari: Sapiens – Stručné dějiny lidstva (Bookmedia) 3. Karel Zeman: Cesta do pravěku (Supraphon)   Nejlepší interpret 1. Jan Vlasák (Georges Simenon: Maigret na dovolené, OneHotBook) 2. Jan Zadražil (Terry Pratchett: Muži ve zbrani, OneHotBook) 3. Vladislav Beneš (Marcel Pagnol: Jak voní tymián, Albatros Media)   Nejlepší interpretka 1. Anna Kameníková (Anna Cima: Probudím se na Šibuji, Tympanum) 2. Hana Maciuchová (Jiří Svetozar Kupka: Krvavé jahody, Albatros Media) 3. Helena Dvořáková (Elena Ferrante: Temná dcera, Radioservis)   Nejlepší audiokniha 2019 – absolutní vítěz 1. Petra Dvořáková: Dědina (OneHotBook) 2. Timothée de Fombelle: Tobiáš Lolness (Radioservis) 3. Aleš Palán: Raději zešílet v divočině (Tympanum)   Cena za mimořádný přínos v oblasti mluveného slova Jiří Dvořák   Cena posluchačů Michelle Losekoot & Eliška Vyhnánková: Jak na sítě (Jan Melvil Publishing) {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-22 08:14:47

Hrdý vlastenec, obávaný kolaborant. Česká televize poprvé přenesla osud Emanuela Moravce do filmu

Co vedlo k tomu, aby se legionář, Masarykův spolupracovník a velký vlastenec obrátil a v době největší krize začal usilovně pracovat ve prospěch nacismu? Příběh Emanuela Moravce vypráví dvoudílný film Anatomie zrady – Emanuel Moravec režiséra Bisera A. Arichteva s Mariánem Labudou mladším v hlavní roli. Emanuel Moravec patřil k nejaktivnějším představitelům české kolaborace s nacistickým okupačním režimem za Protektorátu Čechy a Morava. Prostřednictvím této postavy divák poznává politické dění v naší zemi a zároveň z historického odstupu sleduje proměnu člověka prosazujícího ideály T. G. Masaryka a bojujícího za svou vlast ve „zrádce národa“. Příběh Emanuela Moravce je tragickým příběhem ambiciózního člověka. ¨ „Při přípravě projektu se scenáristy Lucií a Josefem Konášovými jsme řešili to, jak vykreslit zápornou postavu, která je zároveň hlavním hrdinou, takže divák prochází celým příběhem spolu s ním. Moravec nebyl původně negativní postavou, bojoval v legiích, byl milujícím otcem tří synů, psal dobré analytické články. Myslím, že ve filmu se podařilo vystihnout právě ten přerod, kdy se ze slušného člověka stane souhrou okolností, slabosti charakteru, ambicím a touze po penězích někdo, kdo se podílí na strašlivém zlu, namlouvaje si, že jedná ve jménu svého národa,“ říká kreativní producentka Alena Müllerová. Hlavní roli ztvárnil Marian Labuda mladší. O jeho obsazení tvůrci stáli ještě před první verzí scénáře. „Chtěl jsem, aby Moravec nepůsobil jednobarevně. Takový nebyl. Byl především studovaný a obratný řečník, analytik, a později obávaný politik. Byť tak může z dobových fotografií působit – nebyl to žádný neohrožený voják. Hledal jsem někoho, kdo naplní postavu jako milujícího otce, jako vlastence a současně ji uvěříme tu obrovskou změnu a oddanost v to, co bude dělat dál. Nechtěl jsem, aby působila hrubě, ale přitom v nás od určité chvíle vyvolávala nepříjemné pocity,“ říká režisér Biser A. Arichtev. Marián Labuda mladší jej doplňuje: „Až jsem se lekl, jak jsme si fyzicky podobní. On byl ale vyšší, což se vyřešilo speciální obuví nebo podstavcem. Zajímavé pro mě bylo zamyslet se, jak bych se v tu chvíli sám zachoval, kdybych měl existenciální problémy a Němci mi nabídli spolupráci. Ale jedno vím určitě. Nikdy v životě bych neposlal vlastního syna bojovat za fašistické Německo a tím ho vlastně odsoudil na jistou smrt.“ Syny Emanuela Moravce si zahráli Filip Březina a Oskar Hes, jeho třetí manželku Dana Droppová. Němce K. H. Franka a Reinharda Heydricha ztvárnili André Hennicke a Detlef Bothe, který si zastupujícího říšského protektora zahrál již po třetí. Ve vedlejších rolí diváci uvidí Vladimíra Polívku, Ondřeje Vetchého, Viktora Preisse, Pavla Kříže nebo Jiřího Vyorálka. Příprava snímku, který ČT uvede jako připomínku 75. výročí konce 2. světové války, zabrala čtyři roky. Natáčelo se na více než čtyřiceti místech v České republice i v Německu. Snímek uvede v premiéře ČT1 v neděli 26. dubna a 3. května, vždy od 20.10 hodin. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-21 12:00:42

Dobrodružné čtení pro starší děti

Dnes vám představíme čtyři knihy určené starším dětem. Ve dvou z nich jsou dokonce zpracované reálné osudy: Kiran Millwood Hargraveová se inspirovala skutečným příběhem polární lišky a Sue DiCicco vypráví o odvážné dívce bojující s leukémií. Kiran Millwood Hargraveová nadchla čtenáře svou knihou Julie a žralok. Nyní se můžete pustit do dalšího krásného vyprávění inspirovaného skutečným příběhem polární lišky: Leila

Čas načtení: 2024-03-05 12:33:06

Knížka Pavla Vydry „Autogramy s příběhem“ byla pokřtěna.

Warning: Trying to access array offset on value of type null in /data/web/virtuals/320768/virtual/www/wp-content/themes/engage-mag/candidthemes/functions/hook-misc.php on line 123 Vyšla knížka „Autogramy s příběhem“ Více jak deset knih z prostředí automobilového sportu napsal Pavel Vydra. Letos v únoru spatřila světlo světa jeho kniha Autogramy s příběhem. Na 184 stranách je více jak sto padesát fotografií a obrázků s autogramy významných lidí. Převládají podpisy bývalých i současných automobilových závodníků (zejména

Čas načtení: 2024-05-27 10:23:56

Nové syrové příběhy Tomáše Etzlera: Novinářem v Číně 2

Pokud usedáte ke knížce Novinářem v Číně 2: Nezešílet! nejspíš jste již četli první díl (Novinářem v Číně: Co jsem to proboha udělal?), ale i kdyby ne, vůbec nic se neděje. Druhý díl lze začít číst bez znalosti prvního. První stránky vás uvedou do situace a hned nastupuje rychlý spád informací, emocí, příběhů. Věřím, že už sám podtitul vás správně nasměruje, a proto jistě neočekáváte strohý sterilně objektivní popis událostí v Číně někdy z období let 2007 a 2008, protože to ani Tomáš Etzler nezamýšlel. “Šílencův” autobiografický deník V rozhovoru s Jáchymem Topolem v rámci besedy v knihovně Václava Havla Tomáš Etzler říká, že už když uvažoval, o čem kniha bude, měl v plánu vytvořit něco víc. V té době již znal mnoho fascinujících lidí, natočil řadu zajímavých reportáží o silných tématech, šokujících svou výpovědí, jež tak otevřeně konfrontují jinak prezentovaný obrázek o své zemi čínskými komunisty: „Nablýskaný“ téměř bezchybný svět. Realita je nakonec hrubá, krutá a ničivá. Snad až na jiskru naděje v samotném závěru publikace. Nutno dodat, že výraznou složkou u Etzlerových knih je vyjma řady zajímavých informací právě i onen subjektivní pohled: jeho vnímání Číny se postupně mění a on se dostává na samé dno svých sil. Hovoří o psychickém „sešupu“, je hrubý, neurvalý, výbušný. „Musím jít s kůží na svět se vším. Jsou tam věci, které bych nechtěl říct ani svým rodičům, kdyby byli na světě.“ V emocionálním vypětí nevybíravě křičí na čínského strážníka. Nebo se vzteky rozpálí, až rukou rozbije skleněné dveře, střepy mu přeříznou i šlachy. Popíjí stále víc alkoholu, než je rozumné, snad jen aby „nezešílel“. “Choval jsem se v Číně občas jako šílenec, jako hulvát. Čím víc jsem o tom přemýšlel, tím víc jsem byl přesvědčen, že když nebudu stoprocentně upřímný, kniha nebude pravdivá.” Ženy jsou také lidé Tomáš Etzler během svého pobytu natočil velkou řadu tematicky různých reportáží. Každá je silná svou výpovědí a trpká v tom, že v důsledku nevede k řešení, ani k nápravě. Tohle je realita. Taková je Čína a změnit to nejspíš může jen ona sama. Na jedno z oněch témat se zaměřím podrobněji – právě ze své pozice ženy. Ženy jsou také lidé – nejedná se o vtip nebo recesi. Národní úřad pro rodinné plánování totiž v některých jižních provinciích zahájil kampaň s tímto názvem za záchranu dívek. Čínská  politika jednoho dítěte způsobila, že se rodiny při plánovaném rodičovství snažily upřednostnit syna. Jsou známy úmyslně vyvolané potraty, pokud se rodička dozvěděla, že očekává dceru. Na různých místech byla nalézána mrtvá či ještě živá odložená novorozeňata dívek, stejně jako se zabíjela přímo po porodu. Tyto účelové akce způsobily nedostatek žen. Čína s těmito následky bojuje všemi prostředky. Rovněž jako tato oficiální kampaň měla být podnětná k omlazení populace: dochází pracovní síla. Čína opustila politiku jednoho dítěte v roce 2016. Od té doby mohly mít manželské páry dvě děti. Situace se však nezlepšila a od roku 2021 vláda povolila tři děti. Striktní příkaz přišel i pro gynekology: Během těhotenství nesmí prozradit pohlaví dítěte. Několik let se tedy již úřady v rámci hledání různých řešení snaží zvýhodňovat rodiny, které mají dceru. Na vesnicích například dostávají zdarma zemědělské nářadí, hnojiva na rýži a mandarinky. Nicméně přesto vychovávat děti v Číně je stále velmi drahou záležitostí, a tak vládní politika nesklízí mnoho úspěchů. Dalším faktorem stále nízké porodnosti je, že současné dospělé dívky volí raději kariéru než zakládání rodiny. Témata svobody vůle a projevu Pocit nesvobody bez výjimky jistě zasáhne každého, kdo v Číně pobýval nějaký čas. Stejně jako Tomáše Etzlera. Neustálá omezení, sledování, štěnice… Navykl se ohlížet za sebe, dívat se takzvaně přes rameno, není-li sledován. Věděl, že některé informace je lepší si předávat při zapnutém vysavači, puštěné hudbě nebo v parku. Natáčet nebylo možné kdekoliv, a to ani nemám na mysli strategická místa, která by sama ze své povahy zákaz vyžadovala. Omezení pochopitelně vznikala i při setkání s „nežádoucí“ osobou. Tak proběhlo podobně setkání v čajovně s čínským disidentem Liou Siao-Po, v době ještě před jeho Nobelovou cenou. Hned na úvod mu Liou sdělil, že nepřišel sám: doprovodila ho státní policie. Neustálý strach a pocit příkoří. Nejen pro ty, kteří nesouhlasí s režimem, ale stejně tak pro jejich rodinné příslušníky, kteří s konkrétními činy nemuseli mít vůbec nic společného. Vyčerpání, nedorozumění Tomáš Etzler ve svém autobiografickém deníku zahraničního novináře, vyčerpaném z práce, ze systému a z nevydařeného manželství se často obrací k alkoholu. Mění se, je na pokraji psychických sil. Uvědomuje si jiné hodnoty, priority, stejně jako sílu přítomnosti: pokud narazí na zajímavé téma k reportáži, nesmí nic odkládat. Ten, s kým by chtěl hovořit, už zítra může být pryč. Ve vězení. Mrtev. V exilu. Emoční dopady v důsledku jeho pobytu v Číně se rovněž odráží ve vztazích s jeho přáteli, stejně jako s Českou televizí. Vznikají určitá nedorozumění, rozepře, ale i dlouhá období mlčení bez odpovědí. Obavy a domněnky, které nakonec kulminují z podezření, že po nástupu Miloše Zemana na post prezidenta je na obtíž a stává se z něho „pekingský problém“. Naděje na závěr Knížka končí příběhem, jež vyústil k natočení filmu Nebe. „Chtěl jsem tu knížku ukončit smírčím příběhem,“ říká Tomáš Etzler. Přes všechny hrůzy a tragédie, které v Číně viděl našel i – jak tvrdí – „ostrov opravdové lásky a pravdy“. Původně zpracovával dokument pro CNN o sirotčinci, vedený v katolické víře. Sestra Wang, jež Tomáše Etzlera provázela, mu řekla: „Čína je bezbožná země, bez respektu pro život. dělej z lidí objekty. Když někdo nemůže vytvářet materiální bohatství, jeho existence se považuje za bezcennou.“ Dokument nakonec nebyl nikdy v CNN odvysílaný. Z podpory svých některých přátel se Tomáš rozhodl o sirotčinci natočit film. „Jeptišky v  sirotčinci vytvořily takový mikrosvět,“ říká v rozhovoru s Jáchymem Topolem, „který ochránil děti před toxickou ideologií komunistické strany. Byl to opravdu neuvěřitelný svět, který ukázal jednu věc: Všichni se narodíme s empatií, láskou, ale pak nás ovlivňuje okolí, jak rosteme. Pro mě to byl důkaz, jak strašné škody může napáchat na lidech toxická ideologie, jako je ideologie Číny.“ Co ve vás zanechá kniha? Smutek, že si uvědomujete, kolik lidí musí žít zásadně jinak, než by si přáli. Nikdo nejsme schopni zajistit maximum k vlastní spokojenosti a ani by to asi nebylo správně, ale určitá míra, životní kompromisy by neměly překračovat mez, kdy už se člověk stává vězněm systému; bojí se i doma volně mluvit, bojí se setkat s někým, kdo by mohl být “nesprávnou ideologickou osobou”, či si nesprávně oženit/vdát, neboť tím svazkem na sebe uvaluje obdobnou vinu a trest. Beznaděj, že i kdybychom chtěli, nemáme šanci to změnit. Vztek, že si to místní musí nechat líbit; a že v mnoha případech vše již přijímají jako standard. Lepší je nevidět, neslyšet, nestarat se o druhé, nic si nepřipouštět. Strach z čínské rozpínavosti – je skutečně Čína větší hrozbou než Rusko? Drží nebo bude držet svět v kleštích třeba právě proto, že zásadní světový export proudí přes Čínské moře? Otázky – jaká bude budoucnost lidstva? Ekologicky zaneřáděná rozpínavá Čína a náš malý „ostrov svobody a touhy pro záchranu planety“… A snad i trochu radosti – minimálně za Tomáše, že už se do Číny nemusí vracet. Video z knihovny Václava Havla O autorovi Tomáš Etzler je český novinář, který v letech 2007 až 2014 působil jako stálý zpravodaj České televize v Číně. V roce 1999 začal pracovat pro CNN jako editor zpráv a poté působil pět let jako válečný zpravodaj CNN na Haiti, v Iráku a v Afghánistánu. Za svou práci obdržel řadu ocenění včetně ceny Emmy, kterou získal jako první Čech v roce 2008. Během svého působení v Číně připravil a prezentoval přes pět set reportáží a živých vstupů. (zdroj nakladatelství Vyšehrad) MB

Čas načtení: 2024-10-14 17:52:26

Předělal se na ženu a rád by to vrátil zpět. Varuje svým příběhem

Daniel Black (24) je mladý muž, kadeřník, který se nechal v osmnácti předělat na ženu. Nyní toho lituje. Byla to opravdu tak fatální chyba?... Článek Předělal se na ženu a rád by to vrátil zpět. Varuje svým příběhem se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-10-18 14:33:44

Self–Made [Tara Isabella Burton / Bourdon]

Self-Made je příběhem zrodu „osobní značky“, příběhem plným kreativity a svobody, ale také naléhavého varování před stinnými stránkami individualismu příliš zaměřeného na sebe sama.

Čas načtení: 2024-11-07 16:28:00

Self–Made [Tara Isabella Burton / Bourdon]

Self-Made je příběhem zrodu „osobní značky“, příběhem plným kreativity a svobody, ale také naléhavého varování před stinnými stránkami individualismu příliš zaměřeného na sebe sama.

Čas načtení: 2025-04-29 10:00:23

Lidé dnes hledají nábytek s příběhem. I proto se vrací křeslo, které vzniklo pro slavnou brněnskou vilu

Ikonické kousky od známých jmen nelákají jen sběratele. Podle Jana Bastaře ze studia cre8 je firmy vnímají jako investici do své identity i kultury. Článek Lidé dnes hledají nábytek s příběhem. I proto se vrací křeslo, které vzniklo pro slavnou brněnskou vilu se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2025-08-26 18:08:34

Metro: Last Light – pokračování s kvalitním příběhem

Píše se rok 2034. Po událostech prvního dílu se zlo opět probouzí, tentokrát ne na zdecimovaném zemském povrchu, ale přímo z hlubin ruského metra. Hrozba v podobě temných ďáblů byla sice zažehnána, avšak nové nebezpečí přichází ze strany lidstva, jejichž touha po moci vede k záhubě zbývající moskevské civilizace. Článek Metro: Last Light – pokračování s kvalitním příběhem se nejdříve objevil na Gaming Professors | Herní magazín, recenze her, hry na pc.

Čas načtení: 2025-11-15 17:14:43

Montana

Alexandru Popescu, Montana. Nakladatelství Maraton, 2025 Montana je strhující, silný román, který vás svým drsným obsahem už po pár stránkách doslova pohltí. Novinář ve Velké Británii může být zajímavé téma, ale jakmile se vyprávění překlopí do Podněstří, už vás příběh nepustí. Mrazí. Svírá. Protože vám dochází, že takto by se klidně mohl doopravdy odehrát. Svět je krutý. Není místem pro snílky. Hlavně ne tam, v Podněstří. Montana je knihou o nelehkém dětství, místy svým způsobem snad i zdánlivě šťastném, pokud z toho mála umí člověk vytěžit vzácně okamžiky. Je příběhem o vlastních prohrách, těžkých návratech a bolestných ztrátách. Stejně tak může být příběhem o úspěchu, o tom, kdo se vymanil z chudoby, začal nový život. Jenže stejně v sobě nedokáže zapřít, kdo je a odkud pochází. Ani v novém prostředí, v kontaktu s jinými lidmi se málokdo dokáže oprostit od své minulosti a kořenů. Nejde jen o nostalgické vzpomínky, jako v tomto případě spíše o vyvěrající dopady psychické zátěže a traumat. S Montanou stránku po stránce procházíte bídou, špínou, nestabilitou, balancující mezi životem a smrtí. Domov na kolejích Román se z velké části odehrává v okrajovém regionu východní Evropy, v Podněstří, známé taktéž jako Podněsterská moldavská republika, která je oficiální součástí Moldavské republiky. Fakticky se jedná o území, které je od občanské války v roce 1992 kontrolované separatistickou vládou, jež dlouhodobě podporuje Rusko. Je to o jedno z nejchudších území v Evropě, v němž žije méně než 400 000 obyvatel. Ivan se narodil ve městě Bendery v Moldavské sovětské socialistické republice. Spolu s rodiči a sestrou bydlel na železnici. Doslova. Jeden nákladní vagon sloužil jako služební byt pro dvě rodiny. Celé této oblasti místní říkali „základna“. Byl to jejich domov, měli tu práci, hráli si mezi železným šrotem, dráty, s odhozenými nábojnice. Každodenní rutina. Těžké úrazy nebo smrt. Značné množství alkoholu. Ten byl všudypřítomný. Každý pil, muži více než ženy. Utápění frustrace v alkoholu často vedlo k hádkách a hrubostem. Ale tak nějak to bylo normální. Pak přišla válka. Vojáci. Chaos. Smrt. I Ivanův otec byl zabit. Cosi pevně svíral ve své dlani. To něco, co pak matka zakopala ve sklepě. Co by mohlo být bezcenné, ale pro někoho to mělo silný význam. Kvůli čemu Ivan stejně jako jeho otec přišel málem o život. A co stejně tak dalo název celé knize. Po rozpadu Sovětského svazu přišli místní o práci. Vše, co bylo možné rozmontovat, rozebrat, urvat, ukrást, se hodilo k obchodování. Dalším jistým výdělkem byla výroba místní lihoviny. Peníze se musely nějak vydělávat. Návrat „domů“ V dospělosti, kdy už pracuje jako novinář ve Velké Británii, náhle po zprávě o hospitalizaci své matky odlétá „domů“. Hlavně proto, aby se s ní mohl alespoň ještě jednou setkat. Jenže ono už není žádné „doma“. Není tam to místo, kde vyrostl. Vrací se do zdevastované země, jež je ještě v horším stavu než byla za dob sovětské éry a kde platí jiná pravidla než v dalších částech Evropy. „Viděl jsem kostry obrovských budov, ze kterých se všechno rozkradlo. Na místech, kde stávaly stroje a pracovali dělníci, rostly náletové dřeviny a plevel. Ze stropu visely ohnuté dráty a zrezivělé řetězy, které vydávaly ostré skřípavé zvuky při nárazových poryvech větru. Jako by mě někdo přenesl někam do Černobylu. Tmavě šedé mraky za soumraku nabízely groteskní podívanou. Místy jsem zahlédl potulné psy, špinavé a plné boláků. V hlavě mi znělo jediné: „Uteč! Uteč, co nejdál můžeš!“ Máma mi však pevně sevřela levou paži a pokoušela se zahřát. Ona byla mým průvodcem po těch ulicích bez života. (str. 188) Rozpadající se budovy, bída, to je jen jedna strana šedivého světa Na druhé straně jsou lidé, systém. Beznaděj se stupňuje. Ivan se postupně dostává do těžko řešitelných situací, z nichž stěží může uniknout. Je zatčen. Milicionáři s brigadýrkami na hlavě ho zavlečou na neznámé místo. Dávno není tím, kdo se tu narodil a žil. Jeho přítomnost spíš vyvolává více otázek: Z jakého důvodu by se sem vůbec chtěl někdo dobrovolně vracet? Pokud v tom není něco mnohem víc! Pracovat jako novinář v západních médiích a přijet do proruského Podněstří? Evidentní případ špionáže! „Josane, sem se dostane spousta lidí, ale málokdo ven. … Ti, kteří nechtějí spolupracovat, se prostě vypaří, zmizí. (214-215) Nakladatelství Maraton se to opět povedlo Uvedlo na český trh knihu, která ve čtenáři opět nechá dlouhodobý otisk. Znovu se k ní budete vracet: ať v myšlenkách nebo znovupročítáním. Třeba se také s vděkem obrátíte sami k sobě, jak jste vlastně šťastní, že můžete žít jiný život než Ivan a mnozí další z Podněstří. Další knihy, které mne z Maratonu oslovily, jsou například: Život za život – příběh, v němž rodina přichází o syna, ale jehož orgány mohou ještě zachránit další životy. Je psaný fascinující stylistikou „mnoha slov“, místy s vámi emotivně třese, jindy je cíleně chladný, skládající se z fakt, které přes veškerou bolest za procesem transplantací stojí. Často si na knihu vzpomenu. Naprosto silný příběh Odnes můj žal – Katěrina Gordějevová, ruská nezávislá novinářka ve své knize představuje osudy lidí, kteří byli zasažení ruskou invazí. Začala na ni pracovat hned po 24. únoru 2022 a poslední zprávy končí zhruba rok po té. A nesmíme zapomenout na Hellu Aleny Machoninové, která získala Magnesii Literu. Knihu Step, Říkali mi Gojele, Autobiografie jednoho pařížského domu, Ledově modrou krev nebo Román Kůže. MB

Čas načtení: 2025-12-01 15:00:00

VIDEO: Každý obraz nese svůj vlastní příběh. Vyškovská knihovna láká na výstavu

V pátek čtrnáctého listopadu se v sále Knihovny Karla Dvořáčka (KKD) ve Vyškově konala poslední letošní vernisáž. Výstava „Mandaly vypráví aneb Malování s příběhem“ představuje tvorbu Jitky Ročkové, která k malování našla cestu v období pandemie – v čase, kdy se život zpomalil a otevřel prostor pro hledání něčeho nového. Z původního nápadu vytvořit dárek pro tatínka se zrodila vášeň pro malování na plátno a brzy i celá umělecká cesta s projektem Malování s příběhem.

Čas načtení: 2025-12-17 07:46:36

Sólová špionáž s příběhem Queen of Spies míří na Gamefound

Na platformě Gamefound se objevila novinka, která cílí především na milovníky sólových her a silných příběhů. Queen of Spies je tematická desková hra zasazená do okupované Belgie během první světové války a staví hráče do role Alice, novinářky a vůdkyně odbojové sítě. Článek Sólová špionáž s příběhem Queen of Spies míří na Gamefound se nejdříve objevil na Gaming Professors | Herní magazín, recenze her, hry na pc.

Čas načtení: 2024-02-07 08:00:00

Na co jít v únoru do kina? Přichází Duna, idylka v Osvětimi a Darkland

Únor na plátnech kin bude temný. Ale najdou se i odlehčené vztahové příběhy. Diváci se vrátí do pouštních dun planety Arrakis a nahlédnou do napínavého zákulisí dvou reálných kauz. Z Francie k nám míří drama o fanatickém levičáku Goldmanovi, domácí filmaři připomenou vraždící manžele Stodolovy. Britská Zóna zájmu navržená čerstvě na Oscara přibije příběhem z Osvětimi k sedačkám. A české rodinné filmy? Zatímco v Suchu se proti sobě postaví dva muži, Matka v trapu je důkazem, že ženy umějí držet při sobě.