Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2019-08-20 07:30:44

Miloš Zeman měl právo nejmenovat Michala Šmardu ministrem kultury

Miloš Zeman se odmítnutím jmenování Michala Šmardy porušení Ústavy nedopustil. Čistě z hlediska litery Ústavy není prezident republiky povinen jmenovat ministrem každého, koho mu předseda vlády navrhne. Prezident byl do procedury jmenování členů vlády zakomponován jako pojistka. Jeho povinností je zkoumat vhodnost uchazečů. Ústava mu dokonce stanoví povinnost odmítnout jmenování členem vlády osobu, která by byla ve střetu zájmů. Pokud by zákonodárce chtěl, aby o složení vlády rozhodoval pouze premiér, byl by to on, komu by tato pravomoc byla svěřena. Způsob, jakým Miloš Zeman odmítl požadavek předsedy ČSSD Jana Hamáčka na jmenování Michala Šmardy ministrem kultury, označil europoslanec Jan Zahradil za "vyšmardování". Po prezidentově rozhodnutí se opět roztrhl pytel s prohlášeními o porušování Ústavy Milošem Zemanem. Tato prohlášení vycházejí buď z osobní averze k osobě současného prezidenta, nebo z neznalosti textu Ústavy. Prezident není podepisovací automat Proces jmenování a odvolávání členů vlády a jejich vzájemné vztahy upravuje hlava třetí Ústavy. V článku 62 písmenu a) je stanoveno: „Prezident republiky jmenuje a odvolává předsedu a další členy vlády a přijímá jejich demisi, odvolává vládu a přijímá její demisi.“ Podrobnosti procedury instalování jednotlivých členů vlády do jejich funkcí upravuje článek 68 odstavec 2, v němž je stanoveno: „Předsedu vlády jmenuje prezident republiky a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů.“ Kritici Zemanova postupu v případě Šmardy operují s předpokladem, že za vládu je odpovědný její předseda, a že to má být tedy jedině on, kdo rozhoduje o jejím složení. A že prezident republiky je v tomto případě pouze jakýsi podepisovací automat, který má ve věci složení vlády pouze poslušně provést to, co mu premiér předkládá. Svoji argumentaci opírají o tvrzení, že vláda je následně povinna získat důvěru Poslanecké sněmovny, jíž se ze své činnosti zodpovídá. Jestliže ji nezíská, byť i kvůli odporu většiny poslanců vůči jedinému ministrovi, tak se musí poroučet – respektive podat demisi, kterou je prezident povinen přijmout. Při své argumentaci ve vztahu ke Šmardově případu se kritici prezidentova postupu odvolávají i na článek 68 odstavec 5, v němž je stanoveno: „V ostatních případech prezident republiky jmenuje a odvolává na návrh předsedy vlády ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů.“ Tento článek sice skutečně upravuje případy, kdy je bez demise celé vlády měněn jeden ministr nebo více členů vlády bez toho, aby vláda následně musela předstoupit před poslance s žádostí o vyjádření důvěry. Ani jedno z citovaných ustanovení však nijak neomezuje možnost správního uvážení prezidenta ve věci jmenování členů vlády. Pro pochopení logiky ústavní konstrukce je nutné Ústavu číst společně s Listinou základních práv a svobod, která společně s Ústavou a ústavními zákony tvoří ústavní pořádek ČR. Listina stanoví závazné a nepřekročitelné limity pro výkon veřejné moci. Z hlediska "případu Šmarda" jsou důležité zejména dvě podmínky: Článek 2 odstavec 2 stanoví: „Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.“ Podle článku 54 odstavce 1 je prezident republiky hlavou státu a tudíž vykonává státní moc. Podle Listiny ji může vykonávat pouze v případech, kdy je k tomu Ústavou nebo jiným zákonem výslovně zmocněn. Neméně důležité však je, že pravomoci svěřené mu zákonem musí vykonávat výhradně způsobem, který je stanoven v zákoně, což je Ústava i běžný zákon. Při výkonu svěřených pravomocí musí podle citované článku Listiny postupovat v mezích zákona. Způsob nastavení těchto mezí je upraven článkem 4 odstavcem 1 Listiny, který stanoví: „Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.“ Ministrem může být pouze člověk navržený premiérem Jestliže tedy Ústava svěřuje prezidentovi pravomoc jmenovat předsedu vlády a na jeho návrh ostatní členy, dává mu tím zákonné zmocnění vyžadované článkem 2 odst. 2 Listiny. V případech, kdy je Ústavou nastavena procedura – jako je tomu u jmenování ministrů, které prezident provádí na návrh předsedy vlád –, jde o zákonné vymezení způsobu, jakým má postupovat. Prezident podle ustanovení článku 68 odstavců 2 a 5 nemůže jmenovat ministrem kohokoli se mu zlíbí. Například nějakého svého kamaráda. Ministrem nebo místopředsedou vlády může jmenovat pouze osobu, která mu byla navržena premiérem. Do vlády může jmenovat libovolnou osobu pouze do funkce předsedy vlády. Jmenování předsedy vlády je ve výhradní pravomoci prezidenta. Ústava nedává v prvních dvou pokusech nikomu pravomoc navrhovat prezidentovi ke jmenování předsedu vlády. Teprve pokud dvě vlády, jejichž premiér byl ustanoven prezidentem, nezískají v po sobě následujících pokusech důvěru poslanců, stanoví Ústava prezidentovi povinnost jmenovat předsedou vlády osobu, kterou mu navrhne předseda Poslanecké sněmovny. To je jasné omezení, jak o něm hovoří Listina. Po politické a ústavní krizi v souvislosti s rozpadem druhé vlády premiéra Václava Klause (ODS) po "Sarajevském atentátu" v roce 1997 a následném jmenování tzv. úřednické vlády premiéra Josefa Tošovského tehdejším prezidentem Václavem Havlem, zákonodárci jednali o změně Ústavy, která by prezidentovy pravomoci při jmenování členů vlády omezila. Tehdy odstavený premiér Václav Klaus z hlediska práva správně namítal, že jmenování Josefa Tošovského předsedou vlády bylo protiústavní. Sám demisi nepodal a jím vedené vládě nebyla Poslaneckou sněmovnou vyjádřena nedůvěra, což jako podmínku odvolání vlády stanoví články 72 a 73 Ústavy. V roce 1998 a 1999 poslanci a senátoři projednávali novelu Ústavy, která by prezidentovi uložila povinnost jmenovat předsedou vlády osobu, která je mu navržena nejvyšším orgánem politické strany, jež ve volbách do Poslanecké sněmovny získala nejvíce hlasů. Protože však tato novela nebyla řádně schválena potřebnou třípětinovou většinou obou parlamentních komor, nebyl záměr nikdy naplněn. Prezident republiky tedy nadále může ve dvou po sobě následujících pokusech premiérem jmenovat kohokoli. A pak je na premiérovi a na jeho návrh prezidentem jmenovaných ministrech, aby přesvědčili poslance, aby jim vyslovili důvěru. Ani v případě jmenování předsedy vlády tedy prezidentova pravomoc správního uvážení nebyla nijak omezena. A už vůbec není omezena v případě jmenování ministrů. Omezení správního uvážení prezidenta by totiž podle citovaných článků Listiny musela stanovit Ústava nebo jiný zákon. Což nestanoví. Prezidentovi lze vyčítat jmenování Andreje Babiše ministrem financí Pokud by personální složení vlády bylo výhradní záležitostí premiéra, svěřil by zákonodárce předsedovi vlády v Ústavě pravomoc jmenování ostatních členů vlády, tedy ministrů a místopředsedů vlády. Zákonodárce to však neučinil. Parlament naopak stanovil, že proces jmenování vlády je dvoukolový, a že se jej účastní tři aktéři. Prezident republiky podle článku 68 odstavce 2 napřed jmenuje předsedu vlády. A teprve poté na jeho návrh ostatní členy vlády. Člen vlády samozřejmě se svým jmenováním musí souhlasit a musí složit do rukou prezidenta republiky předepsaný slib. Naše ústava je konstruována na principech dělby moci a vzájemného působení ústavních brzd a protiváh. Zákonodárce proces jmenování vlády záměrně rozdělil mezi prezidenta a premiéra. Parlament tuto konstrukci zakotvil do Ústavy jako pojistku. A to s cílem omezení kumulace přílišné moci v jedněch rukou. Jednak proto, aby premiérovi znemožnil snadno do funkce dostat nějakého odborně nekompetentního politika, třeba jeho kamaráda. V tomto ohledu by tedy bylo Miloši Zemanovi možné vyčítat nikoli nejmenování Šmardy ministrem kultury, ale jako jeho selhání  by naopak bylo možné považovat jeho povolnost při jmenování právničky Kateřiny Valachové (ČSSD) do funkce ministryně školství. Během výkonu svého mandátu se ukázala s nadsázkou jako nejhorší šéfka resortu od dob protektorátního ministra Emanuela Moravce. Ústava výslovně počítá se správní úvahou prezidenta při jmenování ministrů. Ukládá mu v tomto směru dokonce povinnost nejmenovat členem vlády osobu, která by byla ve střetu zájmů, což vyžaduje přezkum situace konkrétní osoby, neboli správní uvážení prezidenta. Článek 70 v tomto ohledu stanoví: „Člen vlády nesmí vykonávat činnosti, jejichž povaha odporuje výkonu jeho funkce. Podrobnosti stanoví zákon.“ Čistě z právního hlediska tedy prezidentovi nelze vyčítat porušení Ústavy v případe odmítnutí jmenování Michala Šmardy ministrem kultury. Vytknout mu lze naopak zanedbání povinnosti odmítnout jmenování Andreje Babiše (ANO) do funkce ministra financí v roce 2014. Už v době nástupu na Ministerstvo financí byl Andrej Babiš jakožto majitel holdingu Agrofert ve střetu zájmů. Agrofert je významným daňovým poplatníkem a potenciálním subjektem kontroly ze strany finanční správy podřízené Ministerstvu financí. Dále je příjemcem velkých státních a evropských dotací, o nichž rozhodují jiná ministerstva. V neposlední řadě je realizátorem řady veřejných zakázek zadávaných ministerstvy a jim podřízenými organizačními složkami státu, o jejichž rozpočtu ministr financí rozhoduje. V případě rozhodování o jmenování Andreje Babiše předsedou vlády byl prezident republiky při svém správním rozhodování ve velmi složité situaci. Na jednu stranu Babiš v té době byl a dodnes je ve střetu zájmů, jak jej definuje příslušný zákon. Tento požadavek se však střetává s principy demokracie a rozhodování na základě většinového hlasování. Článek 5 Ústavy stanoví: „Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů.“ Konstrukce základů státního zřízení je dále rozvinuta mimo jiné v článku 6 Ústavy, který stanoví: „Politická rozhodnutí vycházejí z vůle většiny vyjádřené svobodným hlasováním.“ Pokud by Miloš Zeman odmítl Andreje Babiše jmenovat předsedou vlády a místo něj by dvakrát jmenoval někoho jiného, nezískaly by takové vlády s největší pravděpodobností důvěru Poslanecké sněmovny. Ve třetím pokusu by nakonec stejně musel jmenovat Andreje Babiše, kterého by mu navrhl předseda Poslanecké sněmovny Radek Vondráček (ANO). Ve třetím pokusu je totiž možnost správního uvážení prezidenta vyloučena. Ústava v článku 68 odstavci 4 striktně stanoví: „Pokud nezíská důvěru Poslanecké sněmovny ani druhá vláda jmenovaná na návrh premiéra jmenovaného prezidentem, jmenuje prezident republiky předsedu vlády na návrh předsedy Poslanecké sněmovny.“ Jmenování jiné osoby než je ta, která mu byla navržena předsedou Sněmovny, by bylo porušením Ústavy. Časový limit není přesně dán Předmětem polemiky by pak mohlo být pouze to, jak rychle by to prezident měl učinit. Neboli jak dlouho by mohl nechat vládnout vládu v demisi. Ústava v článku 73 odstavci 2 stanoví: „Vláda podá demisi, jestliže Poslanecká sněmovna zamítla její žádost o vyslovení důvěry nebo jestliže jí vyslovila nedůvěru. Vláda podá demisi vždy po ustavující schůzi nově zvolené Poslanecké sněmovny.“ Možnost správního uvážení prezidenta je v těchto případech Ústavou výslovně vyloučena. Článek 73 odstavec 3 v těchto případech prezidentovi ukládá povinnost demisi přijmout. Kromě toho má článkem 75 Ústavy výslovně uloženo: „Prezident republiky odvolá vládu, která nepodala demisi, ačkoliv ji byla povinna podat.“ Nejen při procesu odvolávání Antonína Staňka z funkce ministra kultury, ale i při jiných příležitostech bylo diskutováno téma, zda je prezident nějak časově omezen ve svém správním rozhodování. Článek 74 Ústavy stanoví: „Prezident republiky odvolá člena vlády, jestliže to navrhne předseda vlády.“ V Ústavě však není stanoveno, v jaké lhůtě tak má učinit. Prezidentovi kritici ve své argumentaci vyslovují názor, podle něhož jestliže není v Ústavě stanoven časový limit, má prezident jednat bezodkladně nebo bez zbytečného odkladu. Tato argumentace nemá žádnou oporu v textu Ústavy. Usvědčuje je však z neznalosti Ústavy a právního řádu jako celku. Opět s odkazem na citované články 2 a 4 Listiny je nutné připomenout, že omezení musí být stanovena zákonem. Tam, kde zákonodárce považoval za nutné určit prezidentovi lhůtu k rozhodnutí, ji do Ústavy stanovil. Příkladem je článek 50, který stanoví: „Prezident republiky má právo vrátit přijatý zákon s výjimkou zákona ústavního, s odůvodněním do patnácti dnů ode dne, kdy mu byl postoupen.“ Ústavní soud již judikoval, že pokud prezident republiky zákon ve stanovené lhůtě nevetuje ani nepodepíše, má se za to, že nevyužil své možnosti jej vrátit a zákon je pak vyhlášen ve Sbírce zákonů jako platný.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}  Tam kde zákonodárce chtěl, aby určitý orgán jednal bezodkladně, to v Ústavě výslovně stanovil. Příklad lze nalézt například v článku 45, který stanoví: „Návrh zákona, se kterým Poslanecká sněmovna vyslovila souhlas, postoupí Poslanecká sněmovna Senátu bez zbytečného odkladu.“ To samozřejmě neznamená ihned po schválení ve 3. čtení, ale až poté, kdy legislativní odbor do návrhu zapracuje všechny schválení pozměňovací návrhy, a poté kdy je správnost práce jeho zaměstnanců prověřena zpravodajem, ověřovatelem a předsedou Poslanecké sněmovny. Někdy to trvá týden. Jindy i měsíc či dva, nebo i více. Ve smyslu citovaných článků 2 a 4 Listiny, které stanoví pravidla pro výkon státní moci platí, že tam, kde není Ústavou nebo zákonem výslovně uložena určitá podmínka pro výkon pravomoci, nelze se jí výkladem dovolávat. Jestliže tedy prezidentu republiky není v příslušných článcích Ústavy týkajících se jmenování a odvolávání ministrů uloženo jednat bez zbytečného odkladu, nemůže mu být vyčítáno jako protiústavní, pokud o problému uvažuje o den, týden nebo měsíc déle. Příklady z minulosti V minulosti prezidentovy možnosti správního uvážení v jediném případě omezil Nejvyšší správní soud (NSS). Šlo však o případ tzv. sdílených pravomocí prezidenta, které jsou zakotveny v článku 63. Jednalo se o případ odmítnutí jmenování několika mladých právníků do funkce soudců, které v roce 2005 prezidentu Václavu Klausovi navrhl podle článku 63 písmeno i) tehdejší ministr spravedlnosti Pavel Němec (US). Odmítnutí soudní čekatelé na prezidenta podali správní žalobu. Ve finálním rozsudku NSS nezpochybnil prezidentovu pravomoc odmítnout jmenování soudců navržených mu ministrem spravedlnosti. Pouze mu uložil povinnost dle Správního řádu rozhodnutí řádně zdůvodnit. NSS tak judikoval, že i na výkon prezidentových sdílených pravomocí podle článku 63 je nutné pohlížet jako na správní rozhodnutí, na něž se vztahují obecné zásady správního řízení stanovené v části druhé Správního řádu. S odkazem na § 68 NSS uložil prezidentu Klausovi odůvodnit zamítavé rozhodnutí. Václav Klaus na odmítnutí následně setrval a odůvodnil je tím, že uchazeči nedosahují věku 30 let, i když v té době pro ně tato podmínka v zákoně ještě nebyla stanovena. Ke konstatování o porušení Ústavy se NSS neodhodlal. Z judikátu NSS by teoreticky bylo možno dovozovat, že tam, kde prezident uplatňuje své správní uvážení, by měl respektovat všechny obecné zásady správního řízení stanovení Správním řádem. Tedy i lhůty pro rozhodování. Ty jsou obecně stanoveny správnímu úřadu na 30 dnů. Úřad si je však svým rozhodnutím může v případě složitých agend prodloužit o dalších 60 dnů. Navíc může rozhodování v závažných případech přerušit například za účelem získání znaleckého posudku, a pak k na to navazujícímu předvolávání dalších svědků. Celkově při sečtení všech možností jak natahovat lhůty může být doba čekání na rozhodnutí velmi dlouhá. Jsou známy případy správních řízení trvajících roky. Postižený čekáním má možnost se domáhat u správního soudu žalobou na nečinnost  ochrany proti průtahům. Musí však dokázat, že správní úřad nejedná bez zbytečného odkladu. Což znamená, že neprovádí delší čas žádné úkony nutné k vydání rozhodnutí. A pokud prezident koná – například konzultuje s politiky a právními experty – jedná v souladu se zákonem. Má to však ještě jeden háček. NSS vztáhl povinnost jednat podle Správního řádu na případ jmenování soudců, což je sdílená pravomoc. Jmenování ministrů je výhradní pravomoc. V těchto případech neexistuje ani žádný judikát, který by jeho rozhodování omezoval podmínkami stanovenými Správním řádem. Tvrzení, že Miloš Zeman porušil ústavu, když o odvolání Antonína Staňka nerozhodl ihned, je tedy čirou spekulací, která nemá oporu v právním řádu. Jako nesmyslné je označovat za protiústavní Zemanovo odmítnutí jmenování Michala Šmardy ministrem kultury. Miloš Zeman v tomto případě postupoval v souladu se Správním řádem. Rozhodl ve stanovených lhůtách. A řádně jej odůvodnil tím, že „že pan Michal Šmarda se nikdy nezabýval problematikou české kultury. Z tohoto důvodu není odborně kompetentní pro výkon funkce ministra kultury České republiky.“ Což se lze dočíst na webu Kanceláře prezidenta republiky. Vyvrátit tvrzení o tom, že prezident je v případ jmenování a odvolávání ministrů podepisovací automat, lze snadno i na případě členů Nejvyššího kontrolního úřadu (NKÚ). Jde o tzv. výhradní pravomoc prezidenta, která nepodléhá kontrasignaci předsedy vlády nebo jiného člena vlády. Je zakotvena v článku 62  písmeno j), který stanoví: „Prezident republiky jmenuje prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu.“ Ve stejném článku 62, který upravuje výhradní pravomoci prezidenta je v písmenu a) zakotvena prezidentova pravomoc jmenovat a odvolávat členy vlády. Pro úplnost je třeba dodat, že článek 97 odstavec 2 Ústavy stanoví: „Prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu jmenuje prezident republiky na návrh Poslanecké sněmovny.“ V roce 2002 Poslanecká sněmovna tajnou volbou řádně navrhla ke jmenování viceprezidentem NKÚ Františka Brožíka, bývalého místopředsedu Poslanecké sněmovny a člena prezídia Fondu národního majetku (FNM). Prezident Václav Havel jeho jmenování odmítl. Zdůvodnil jej pochybností vhodnosti této osoby vzhledem k pověstech o jeho zkorumpovanosti. V případě Brožíka nikdo nemluvil o ústavní krizi nebo porušování Ústavy prezidentem. Nestalo se nic. Sněmovna prostě zvolila jiného kandidáta a ten byl poté prezidentem Havlem jmenován do funkce.   Omluva: V textu bylo zkomolené jméno předsedy Poslanecké sněmovny Radka Vondráčka z ANO. Za chybu se omlouváme.

Čas načtení: 2021-06-12 09:24:51

Policie jako hybatel v politice

Politikům a novinářům dělá hodně starostí nezávislost policie a státního zastupitelství na politických vlivech. Některým to ale vydrží jen tak dlouho, než policie sáhne na jejich lidi, neboť považují za nepatřičné, aby je vůbec obtěžovala prověřováním podezření, že se dopustili nezákonného jednání. Takže když se dostal do potíží místopředseda vlády Jiří Čunek, KDU-ČSL hrozila opuštěním vlády, pokud se její představitel dostane před soud.   Vynucená opatření připravila Čunka o možnost odnést si z veřejného soudního řízení zprošťující rozsudek. Jeho trestní stíhání bylo zastaveno. Ale vypukla „válka žalobců“, kterou uhasila až ministryně spravedlnosti Daniela Kovářová zbytečnou, leč úspěšnou stížností pro porušení zákona, na jejímž základě Nejvyšší soud ČR rozhodl, že trestní stíhání Čunka bylo od počátku nezákonné. Trestní stíhání bylo tehdy již dávno nevratně zastaveno. Podobně se zachovala o něco později TOP 09, strana odštěpenců od KDU-ČSL, když policie požadovala vydání ministryně Vlasty Parkanové k trestnímu stíhání. Miroslav Kalousek tehdy sliboval policistům „odstíháním GIBS“ a předseda vlády Petr Nečas, praktikující katolík, pronesl ve Sněmovně „poměrně tvrdou a jasnou tezi, že o tom, kdo bude ve vládě, nebo nebude ve vládě, nebude cestou žádosti o vydání rozhodovat parta policejních plukovníků nebo podplukovníků“. O rok později se dověděl, že všecko je jinak – ale o tom až dále. Za starostmi o nezávislost orgánů činných v trestním řízení uniká pozornosti veřejnosti neblahá skutečnost, že česká politická scéna má osobitou vlastnost: čas od času do politického vývoje v zemi beztrestně zasahuje policie. Průkopníkem byl Jan Kubice, tehdy ředitel Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, předchůdce Roberta Šlachty, který o své újmě a nad rámec svých oprávnění vyrobil zprávu o prorůstání organizovaného zločinu do státních správy, tzv. Kubiceho zprávu. Zpráva obsahovala převážně nesmysly nebo polopravdy. Unikla do médií a vyvolala skandál. Poškodila jak ČSSD, tak Jiřího Paroubka osobně a možná přispěla k volebnímu neúspěchu strany. Kubice pak opustil policejní sbor a žil v ústraní. Za zneužití svého postavení k vyvolání politické pohromy nebyl nikdy potrestán. Vývoj šel dál. V roce 2010 se do Poslanecké sněmovny dostala první „protestní“ neideologická strana Věci veřejné, hlásící se k principům přímé demokracie a s protikorupční rétorikou. Vstoupila do koaliční vlády Petra Nečase s podmínkou, že obsadí ministerstvo vnitra a nahradí policejního prezidenta Oldřicha Martinů nástupcem vzešlým z konkursního řízení. Komunita tradičních politických stran tehdy ještě měla „silný imunitní systém“ a Věci veřejné byly jediným vetřelcem. Imunitní reakce proti nim byla bouřlivá. Předáci ODS i KDU-ČSL neskrývali znechucení nad nutností přijmout Věci veřejné jako partnera. Jmenování policejního prezidenta Petra Lessyho strpěli, ale předseda vlády Nečas jeho jmenovací dekret nepodepsal: přenechal to ministrovi vnitra. Ministr vnitra Radek John se záhy stal cílem různých tlaků a dokonce peticí policistů proti jeho jmenování. Tlak neustál, reyignoval a naivní „véčkaři“ přistoupili na dohodu o jmenování osvědčeného intrikána Kubiceho ministrem vnitra, ač nepatřil do jejich party. Následky na sebe nenechaly dlouho čekat. V součinnosti Generální inspekce bezpečnostních sborů, tehdy řízené Ivanem Bílkem, a ministra vnitra Kubiceho se uskutečnil puč ke svržení legitimního policejního prezidenta Lessyho a ještě v době platnosti jeho mandátu Kubice jmenoval policejním prezidentem exponenta ODS Martina Červíčka. Lessy se dostal před trestní soud. Zřejmá spokojenost ODS s tímto výsledkem ale netrvala dlouho. Soud zprostil Lessyho obžaloby, čímž jeho odvolání ztratilo platnost a nový ministr vnitra Martin Pecina musel řešit policejněprezidentské schizma. Rozsudek samosoudce Romana Podlešáka obstál v odvolacím řízení a nezvrátil jej ani nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman dovoláním. Postižení policejní prezidenti kvůli tomu na sebe navzájem nezanevřeli a k ministrovi vnitra se zachovali kavalírsky: oba rezignovali a uvolnili tak cestu k jmenování Tomáše Tuhého. Stejně jako v případě „Kubiceho zprávy“ se pořadatelům zjevně protiprávního způsobu svržení policejního prezidenta Lessyho nic nestalo. Kubice se opět stáhl do soukromí a všechny pokusy o jeho trestní stíhání ztroskotaly. Bílek, exponent ODS, se ještě chvíli udržel v úřadě, ale po nástupu Sobotkovy vlády vzal na sebe politickou odpovědnost za selhání GIBS v kauze Vidkun a v lihové aféře a rezignoval. Při vymítání Věcí veřejných ze slušné společnosti došlo i na ministra dopravy Víta Bártu, který ihned po sdělení obvinění rezignoval. Jeho stíhání vyvolali provokatéři zevnitř strany. Musel přestát on-line vedený proces před senátem předsedy Jana Šotta, jenž se sice hodně snažil ubližovat, ale nakonec vydal zprošťující rozsudek. Stejně jako v případě Lessyho rozsudek odolal v odvolacím i dovolacím řízení. Jen pak nedošlo na stíhání provokatérů, protože policie a státní zástupci je vzali pod ochranu. Dověděli jsme se tehdy, že policie a státní zástupci mají právo na vlastní názor a nejsou vázání soudními rozsudky. Spojeným úsilím policie, státních zástupců a různých intrikánů a provokatérů se postupně podařilo stranu Věci veřejné zahnat do propadliště dějin. Až potud nositelé zneužití moci policie či Generální inspekce bezpečnostních sborů (což je speciální policejní sbor) posloužili beztrestně svým loutkovodičům a pak se stáhli do soukromí. O jiný způsob získání moci ve veřejné správě se neucházeli. Vývoj tím ale neskončil. K nejdramatičtějšímu zneužití policejní moci pak došlo v noci z 12. na 13. června 2013, kdy na Úřad vlády a do různých souvisejících míst a bytů vpadly desítky policistů pod velením plukovníka Šlachty. V časných ranních hodinách policisté zatkli v jejím bytě ředitelku sekretariátu předsedy vlády Janu Nagyovou. Opakovaně ji pak jako vazebně stíhanou vodili před televizními kamerami v „medvědech“, což byla neomluvitelná zhovadilost. Do vazby se také dostali bývalí poslanci za ODS Ivan Fuksa, Marek Šnajdr a Petr Tluchoř. Ve své knize 30 let pod přísahou Šlachta přiznává, že k nasazení svých podřízených do takové akce neměl souhlas policejního prezidenta Červíčka a věděl, že výsledkem bude pád Nečasovy vlády. Zákonnost policejního postupu jistili místně nepříslušní státní zástupci z Vrchního státního zastupitelství v Olomouci v čele s Ivo Ištvanem. Nejvyšší státní zástupce Zeman, bez jehož požehnání se olomoučtí žalobci nemohli vydat do Prahy, se moudře držel stranou. Vedoucí činitelé operace uspořádali 13. června 2013 tiskovou konferenci, na které ohromili veřejnost zprávami o zabavených penězích a zlatě a spoustě důkazů o zneužívání pravomoci úředních osob a korupci. Dnes, po řadě trestních procesů víme, že ve skutečnosti hora porodila myš. Je zřejmé, že způsob, jakým Nečas zvládal ředitelku svého sekretariátu, či lépe, jakým způsobem paní ředitelka zvládala svého budoucího manžela a jak využívala své postavení, určitě nebyl chvályhodný. Nemění to nic na tom, že posláním policie, zvláště jejích speciální útvarů, není řešení takových lapálií. Není ostatně prokázáno, že „mravní náprava“ poměrů v sekretariátu předsedy vlády byla prvotním důvodem ke spuštění okázalé akce. Spíše šlo od počátku o svržení vlády Petra Nečase a ODS mimoparlamentní cestou. Výsledkem bylo zásadní překreslení vnitropolitické mapy státu, zahrnující vytlačení dominantní politické strany ODS od kormidla. Vzhledem k důsledkům není přehnané, pokud se o „realizaci“ v noci z 12. na 13. červen 2013 hovoří jako o puči. Není stále jasné, kdo jej vyvolal. Krátkodobě vydělal prezident republiky Miloš Zeman, který se stal pánem vnitropolitické scény. A otevřely se brány, jimiž se do politického života země nahrnulo hnutí ANO, zatímco tradiční strany ztratily lesk. Přestože podle mého laického úsudku zřejmě došlo k politickému zneužití policie a státního zastupitelství, vedoucí činitelé akce se nedostali před soud a vlastně tu hrůznost ani orgány činné v trestním řízení dosud nevyšetřovaly. Zatímco aktéři dřívějších taškařic se někam vypařili, Šlachta se stylizuje do role rytíře bez bázně a hany, který v čele své strany Přísaha vtrhne do Parlamentu a udělá v zemi pořádek. Vzhledem k jeho snížené citlivosti k zákonnosti a k pravidlům demokratického parlamentního režimu, kterou nejviditelněji projevil v „puči“ z června 2013, ale méně výrazně i jinde, vidím v jeho případném polickém úspěchu hrozbu pro demokracii. Pokud v něm Andrej Babiš vidí možného partnera v nové povolební koalici, měl by si vzít varování z naivity Víta Bárty, jenž pustil na ministerstvo vnitra Jana Kubiceho. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-09-21 13:08:35

Bitva o osiřelý talár

Smrtí soudkyně Ruth Bader Ginsburgové se uprázdnilo místo na Nejvyšším soudu USA. Proces jmenování nového soudce bude … zajímavý. Právě zesnulá Ruth Bader Ginsburgová působila v Nejvyšším soudu USA od roku 1993. Na americké poměry byla jednoznačně doleva, hlavně v „kulturních válkách“ (diskriminace, právo na potraty, uplatnění mezinárodního práva v americkém, držení zbraní atd.). A jelikož americký Nejvyšší soud a jeho personální obsazení se dávno staly součástí nekonečného fotbalu mezi republikány a demokraty, znamená hledání nového soudce, který ji nahradí, další kolo urputných politických bojů. Levice se bojí hlavně o budoucnost práva na potrat, které tam patří k největším idolům feministického hnutí. Role Nejvyššího soudu v americké politice je vůbec hodně zajímavá. Dá se na ní dobře ukázat, že i když se v ústavních pravidlech nezmění ani tečka, jejich skutečná aplikace může v průběhu staletí vypadat úplně jinak. Ústava zůstává ve „zmrzlém“ stavu Nejvyšší soud má, mimo jiné, pravomoc rozhodnout, jestli je nějaká zákonná norma (statute, nejen federální, jde to až po úroveň obcí) v rozporu s americkou ústavou. Může rozhodnout i o neplatnosti prezidentských nařízení, pokud se týkají právě projednávaného případu. To je docela velká moc, protože americká ústava je stará a proces jejích úprav (přijímání dodatků) se zadrhnul, dost možná už napořád. Otcové zakladatelé, oni staří bílí muži, samozřejmě počítali s tím, že text ústavy bude nutno doplňovat, nahrazovat stará ustanovení novými atd. K tomu také zavedli závazný postup – pro přijetí ústavního dodatku s ním musejí souhlasit tři čtvrtiny států. Dokonce i návrh ústavního dodatku podléhá supermajoritám – návrh musí podpořit dvě třetiny hlasů v Kongresu (v obou komorách) nebo dvě třetiny států, teprve potom může začít samotný ratifikační proces. Za George Washingtona bylo států třináct, takže potřebnou tříčtvrtinovou většinu tvořilo deset států. Dnes mají USA států padesát, takže na dodatku by se jich muselo shodnout 38. A najít netriviální témata, na kterých by panovala tak zřetelná shoda, je dnes víceméně nemožné. Pomineme-li sedmadvacátý dodatek, který se schvaloval 202 let a jehož konečné schválení bylo spíš elaborátním typem srandy, tak za poslední půlstoletí žádný dodatek přijat nebyl. A v polarizované atmosféře dnešní doby nejspíš ani nebude. (Je zajímavé, že toto období intenzivní polarizace dobře koreluje s nástupem televize a neustálého zpravodajského cyklu, tedy ještě dříve, než přišly sociální sítě. Ale o tom někdy jindy.) Tím pádem je celá jedna větev původně zamýšleného legislativního procesu ochromena. Ústava zůstává ve „zmrzlém“ stavu, nelze najít potřebné většiny k její aktualizaci. V takové situaci nabývá pravomoc Nejvyššího soudu vyhodnocovat ústavnost zákonů naprosto zásadní váhy. Ani není moc velkou nadsázkou říci, že na fungování americké společnosti mají soudci Nejvyššího soudu větší vliv než nějaký ubohý prezident. Také kvůli tomu, že jsou jmenováni doživotně – a to je další věc, ve které se reálné poměry od konce 18. století zásadně změnily. Doba působení soudců podstatně vzrostla Průměrná doba dožití koncem osmnáctého století, kdy ústava USA vznikla, byla o hodně nižší než dnes. I když budeme ignorovat vysokou dětskou úmrtnost a soustředíme se pouze na dospělé, dožít se osmdesáti bylo podstatně vzácnější než dnes. Takový člověk musel mít extra tuhý genetický kořínek, protože od medicíny Washingtonovy éry se žádná velká pomoc nedala čekat. Pustili vám žilou, přiložili pijavice, a buď jste to přežil(a), nebo ne. V případě sedmdesátníků spíš nastalo to „ne“. Z toho plynulo, že svěříte-li soudci doživotní úřad, setrvá v něm dejme tomu do pětašedesáti, možná sedmdesáti, ale skoro určitě v něm nebude jako osmdesátník. A jestliže do Nejvyššího soudu typicky přicházejí ti nejuznávanější a nejslavnější soudci z celého početného národa, nedostanou ten talár dříve než v pokročilém středním věku. To znamenalo, že jejich kariéra bude omezena dejme tomu na 15 až 20 let. Samozřejmě se občas našel někdo, kdo to dotáhl na pětatřicet, výjimky jsou vždycky. Tak to tedy platilo v době vzniku ústavy. Ze seznamu soudců seřazeného podle délky jejich mandátu je vidět, jak se situace vyvinula. V horní půlce tabulky jsou výrazně nadprůměrně zastoupeni soudci jmenovaní ve 20. století, kdežto v dolní půlce je jich jen málo – a když si je rozkliknete, zjistíte často, že ti, kdo ve 20. století sloužili krátce, odešli často z úřadu dobrovolnou rezignací a nikoliv smrtí. Průměrný věk dožití zkrátka vzrostl, zejména díky pokrokům v medicíně, a tím vzrostla i délka pravděpodobné kariéry takového soudce. Právě zesnulá Ruth Bader Ginsburgová je ostatně příkladem téhož jevu. Soudkyní Nejvyššího soudu se stala roku 1993 a v roce 1999 jí poprvé zjistili rakovinu. Ještě o dvacet či třicet let dříve by to nejspíš byl konec, ne však se současnou medicínou, která jí opakovaně zachránila život. Rozdíl v délce mandátu proti dřívějším časům: 6 versus 27 roků. Z toho ale plyne, že dosadíte-li dnes soudce ve věku 45 let, dost možná bude soudit ještě ve svých devadesáti letech, nebo dokonce ve stovce. Ona se koneckonců ta věda nezastavila a v polovině 21. století bude mít ještě zcela jiné léčebné možnosti než dnes. A tak vysoce postavení členové společnosti, jako jsou členové Nejvyššího soudu, budou mít určitě přístup ke všemu, co soudobá medicína umí, bez ohledu na cenu takové terapie. Tím pádem člověk, který nyní přijde na místo Ruth Bader Ginsburgové, na něm klidně může sedět ještě někdy roku 2070. Není divu, že při jmenování následníka „tečou nervy“. Stihne nového soudce prosadit Trump? Z politického hlediska je situace explozivní hlavně proto, že prezidentské a senátní volby jsou za měsíc a půl, přičemž současný prezident je může zcela dobře prohrát. Kdyby se proces nominace schvalování překulil přes začátek listopadu, mohli by o něm rozhodovat zcela jiní lidé v jiných podmínkách. Prezident Trump a předseda Senátu Mitch McConnell se už nechali slyšet (odkaz, odkaz), že při náhradě Ginsburgové budou postupovat rychle, k představení kandidátky by mohlo dojít ještě v září. Demokratům se to pochopitelně krutě nelíbí, rovněž proto, že svého času, ještě za pozdní Obamovy éry, se náhrada zesnulého soudce Antonina Scalii protáhla a Obamův kandidát skrze republikány ovládaný Senát neprošel. Současný prezident už měl příležitost jmenovat dva soudce (Kavanaugha a Gorsucha), toto by byl třetí, čímž by se rovnováha mezi „pravicovými“ a „levicovými“ soudci vychýlila na 6:3. Republikáni mají v Senátu většinu, ale senátoři fungují poměrně nezávisle na vedení strany a rozhodně neposlouchají prezidenta na slovo. Není tedy jisté, zda jeho kandidátku schválí, zvlášť takhle narychlo. Pokud by ale Trumpova kandidátka Senátem přeci jen prošla a volby vzápětí vyhráli demokrati, mohli by se teoreticky pomstít něčím, čemu se říká „packing the court“. To, že soudců Nejvyššího soudu je devět, totiž není zakotveno přímo v ústavě. Jejich počet by se dal změnit běžným zákonem, bez nutnosti přijímat (neprůchodný) ústavní dodatek. Třeba na patnáct nebo na sto jedna … dle libosti. Vycpat Nejvyšší soud dalšími soudci se zatím nikdo neodvážil. Nejblíž se k tomu dostal Franklin Delano Roosevelt, který chtěl přes znepřátelený Nejvyšší soud prosadit svůj „Nový úděl“. Ten si po vítězství ve volbách roku 1936 připravil zákon, jenž by mu to umožnil, ale jeho návrh neprošel Kongresem. (Zato „Nový úděl“ byl úspěšně protlačen.) Od té doby je to jen občasná teoretická úvaha. Skoro se nechce věřit, že by to někdo skutečně vážně chtěl udělat. Ale všechno je jednou poprvé, že?   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2025-12-09 06:25:02

Situaci, kdy má Česko dva premiéry, ústava přímo neřeší

Situaci, kdy má republika dva premiéry, Ústava přímo neřeší. Hovoří ale o tom, že „prezident pověřuje vládu, jejíž demisi přijal nebo kterou odvolal, vykonáváním jejích funkcí prozatímně až do jmenování nové vlády“. Pověření se vztahuje k vládě jako celku a končí jmenováním a slibem nové vlády do rukou prezidenta, byť by třeba poté nezískala důvěru sněmovny. To je příklad současného kabinetu Petra Fialy (ODS), který podal demisi 6. listopadu. I po jmenování Babiše premiérem ale povládne Fialův kabinet, a to až do jmenování nové vlády.

Čas načtení: 2025-12-11 14:24:10

Babišova vláda v pondělí poprvé zasedne. Na Úřad vlády se vrátí známá tvář

Ministři vlády Andreje Babiše (ANO) v pondělí hned po svém ranním jmenování na Pražském hradě zamíří do Strakovy akademie na první zasedání na úřadu vlády. Babiš pak bude až do večera uvádět členy kabinetu do funkcí. Vyplývá to z avíza, které zveřejnil Úřad vlády ČR.

Čas načtení: 2026-01-27 14:44:02

Macinka tlačil na prezidenta kvůli jmenování Turka. Oháněl se i Bruselem a letouny pro Ukrajinu

Český prezident Petr Pavel dnes na mimořádné tiskové konferenci oznámil, že se ho místopředseda vlády a ministr zahraničí a životního prostředí Petr Macinka (Motoristé) pokusil vydírat. Macinka ve zprávách prezidenta upozorňoval i na svou nadcházející cestu do Bruselu a vinil ho z toho, že Česko neposkytne Ukrajině letouny L-159.  The post Macinka tlačil na prezidenta kvůli jmenování Turka. Oháněl se i Bruselem a letouny pro Ukrajinu appeared first on EURACTIV.cz.

Čas načtení: 2021-06-07 20:55:06

Hledání Zemanova nástupce jako řetěz trapasů

Hledání nástupce Pavla Zemana provázejí od počátku menší nebo větší trapasy. Prvním byl požadavek opozičních stran, aby jej vyhledala a jmenovala až vláda, vzešlá z podzimních voleb. Projevily tím nepotlačitelnou chuť podřídit obsazení funkce stranickopolitickým zájmům, jejichž uplatnění je ale v tomto případě absolutně nežádoucí. Prokázaly současně neznalost problematiky řízení soustavy státního zastupitelství, jejíž správa náměstkem-dočasným správcem by mohla způsobit snížení její výkonnosti. Je to další důkaz toho, že předáci opozičních stran jsou až na pár čestných výjimek zaslepeni touhou po moci, ale nemají jasnou představu o úkolech, jež by v případě získání vládní moci museli řešit a ani je to příliš nezajímá: důležité je dostat hračku-stát do rukou, a pak už se ukáže, co s tím. Většina z nich nemůže prokázat na významném díle z minulosti, že nebude vládnout hůře než Andrej Babiš a jeho lidé. Tvrzení, že vládnout hůře než Andrej Babiš ani nejde, a je tedy v podstatě jedno, kdo přijde na jeho místo, je ničím nepodložený volební slogan. Úloha nejvyššího státního zástupce se nesmyslně démonizuje Trapné je i odůvodnění požadavku úvahou o možném účinkování nového nejvyššího státního v kauze Čapí hnízdo. Jako by tím opozice chtěla říci, že nejvyšší státní zástupce, jmenovaný Babišovou vládou, bude zkorumpovaný a půjde panu obviněnému na ruku. Proti tomu můžeme namítnout, že nejvyšší státní zástupce, jmenovaný po volbách vládou bez Babiše bude zkorumpovaný a bude panu obviněnému škodit ze všech sil. Úloha nejvyššího státního zástupce se zde nesmyslně démonizuje. Politikům uniká, že je nadřízeným pouze pro zaměstnance Nejvyššího státního zastupitelství a dva vrchní státní zástupce. Jeho pravomoc zasáhnout do tohoto případu je omezena na přezkum usnesení státního zástupce o zastavení trestního stíhání. Nikdo neví, zda státní zástupce Jaroslav Šaroch opět řízení zastaví. Podá-li obžalobu, nejvyšší státní zástupce ztratí šanci a nabyde ji znova až po právní moci zprošťujícího rozsudku, kdy by mohl podat dovolání v neprospěch. Poněkud komicky působí počínání ministryně spravedlnosti Marie Benešové, které nenadálé uvolnění místa nejvyššího státního zástupce poskytlo příležitost, aby se nadmula důležitostí a začala hledat náhradu. Zmatení novináři podlehli dojmu, že je nejdůležitější osobou v řešení úkolu, a vlastně jen na ní záleží, kdo usedne na uvolněný trůn. Skutečnost, že nejvyššího státního zástupce jmenuje vláda, zůstala ve stínu medializace jejích představ, jimiž se při hledání hodlá řídit: bude vybírat z kariérních státních zástupců pouze zkušené a odborně zdatné jedince a při výběru se bude radit pouze s vrchními státními zástupci. O mínění krajských státních zástupců nestojí, protože to jsou „mlaďoši“. Nástrojem objektivního výběru vedoucího státního zástupce je výběrové řízení Současná muzeální právní úprava skutečně staví ministryni spravedlnosti do postavení monopolního navrhovatele jmenování nejvyššího státního zástupce, aniž by určila postup, podle něhož má při výběru vhodného uchazeče postupovat. Neříká také nic o tom, zda vláda může její návrh nepřijmout. Dává tím Benešové možnost postupovat výše uvedeným způsobem, ač zdravý selský rozum říká, že při výběru uchazeče o tak významnou státní funkci je vypsání výběrového řízení naprosto nezbytné. Přitom paní ministryně osobně je spoluvinicí ztroskotání pokusů o modernizaci zákona o státním zastupitelství, která mohla povinné vyhlašování výběrového řízení zavést. Ponechání výběru nového nejvyššího státního zástupce pouze v rukou ministryně, zmítané animozitami a náklonnostmi k jednotlivcům, je tak dalším trapasem. Názor Benešové, že funkce nejvyššího státního zástupce má být obsazena co nejdříve, vychází z povahy soustavy státního zastupitelství a je opodstatněný. Státní zastupitelství je nestranický orgán, který se řídí zákonem stanovenými pravidly a na politické názory účastníků trestního řízení a jejich stranickopolitickou příslušnost nemá brát zřetel. Ale to je vše, co dobrého lze o jejím přístupu k úkolu říci. Spěch je zde na místě, ale vedle toho platí přísloví „práce kvapná málo platná“. Rychlost postupu by neměla jít na úkor objektivity. Nástrojem objektivního výběru vedoucího státního zástupce je výběrové řízení. Jeho vypsání v tomto případě by bylo zvlášť prospěšné vzhledem k mimořádnému významu funkce, ale také s přihlédnutím k osobnostním vlastnostem paní ministryně. Výběr nového nejvyššího státního zástupce bez výběrového řízení je dle mého laického názoru další trapas. Podle mediálních neověřitelných zpráv měl být jejím favoritem Zemanův první náměstek Igor Stříž, bývalý člen KSČ a vojenský prokurátor, pronásledovatel odpíračů služby se zbraní v ruce, což je samo o sobě další trapas. Favorité prezidenta nejsou státní zástupci S náklonností ke Střížovi měla ale podle Lidových novin ze 4. června Benešová narazit u prezidenta republiky. Lidovky o tom přinesly téhož dne článek Martina Shabu. Na základě osobní zkušenosti nepovažuji novináře Shabu za důvěryhodný zdroj informací. Pokud by ovšem jeho článek nedopatřením přinesl pravdivou zprávu, byl by svědectvím dalšího trapasu. Prezident republiky nemá zákonnou pravomoc zasahovat do výběru nejvyššího státního zástupce a dle mého laického úsudku nerozumí problematice trestního řízení obecně a chodu státního zastupitelství zvlášť, takže by se k dané problematice neměl vůbec vyjadřovat ani neformálně. Toto konstatuji, ač shodou okolností by pan prezident vyhověl mým laickým názorům na nezpůsobilost Igora Stříže k výkonu funkce nejvyššího státního zástupce. Miloš Zeman by údajně viděl rád v čele státního zastupitelství Jeronýma Tejce, současného náměstka ministryně spravedlnosti. Jde tím přímo proti zásadě své poradkyně Benešové, která chce nového nejvyššího státního zástupce vybrat z kariérních státních zástupců. Jiný trapas spočívá v tom, že mediální fronta nebere rámusení Benešové úplně vážně a spekuluje o možném jmenování uchazečů, stojících mimo státní zastupitelství. Vyskytují se v té souvislosti nejčastěji dvě jména. Jednoho z nich, bývalého náměstka ministra spravedlnosti Daniela Voláka, novináři hned „vykádrovali“ jako bývalého náměstka Benešové. Ale Volák ve skutečnosti postupně a nikoli špatně sloužil třem ministrům a ze své svobodné vůle odešel do advokacie až po nástupu Heleny Válkové. Považovat jej za „blížence“ Benešové je zřejmý nesmysl. Dalším citovaným jménem je bona fide prezidentův favorit Jeroným Tejc, náměstek na ministerstvu spravedlnosti od ledna 2018, jinak zkušený legislativec a politik. Oba jsou odborně zdatní a dle mého soukromého poznání slušní lidé, ale mají společnou zásadní vadu: nejsou a nikdy nebyli státními zástupci. Co by měla udělat ministryně Myšlenka, že zlepšení poměrů ve státním zastupitelství má přinést nejvyšší státní zástupce, který do soustavy přichází zvenčí, není nová. Již na Pavla Zemana padla volba mimo jiné proto, že působil v Eurojustu a nebyl „spřízněný“ s různými „bratrstvy kočičí pracky“ uvnitř státního zastupitelství. Přiměřeně se myšlenka uplatnila také při hledání nového ředitele GIBS, kam ze řad státních zástupců přišel Radim Dragoun. Domnívám se, že v obou případech dosazení „příchozího zvenčí“ nepřineslo významné zlepšení ve fungování svěřených úřadů. Podle mého laického názoru při zachování současného postupu výběru nového nejvyššího státního zástupce hrozí výsledný trapas. Ministryně spravedlnosti by měla bez průtahů vypsat výběrové řízení. Kromě ní by členy výběrové komise měli být vedle vrchních státních zástupců také vrcholní představitelé soudnictví, advokacie a specializovaných zájmových organizací občanů. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-25 08:53:12

Rozhořčený výkřik Aleny Vitáskové

V těchto dnech přichází na knižní trh další kniha Aleny Vitáskové, bývalé předsedkyně Energetického regulačního úřadu (dále jen ERÚ). Autorka ji nazvala Krvavé slunce pod gilotinou. Kdyby ji nazvala Žaluji, nebylo by to originální, ale daleko srozumitelnější a výstižnější: je to vášnivá obžaloba pokleslých jedinců v řadách policie, státního zastupitelství a justice, kteří ji pronásledují od jara 2013, a vládnoucího systému, jenž umožňuje bezohledné zneužívání orgánů činných v trestním řízení k ničení životů nevinných lidí, kteří překážejí „mafiánským“ rejdům. Dopsala ji 13. září 2019, dle svých slov „v černý pátek pro českou justici“, tedy v den uveřejnění zprávy o zastavení trestního stíhání Andreje Babiše & spol. Tehdy ještě žila v nejistotě o dalším vývoji její „fotovoltaické“ kauzy. Zneklidňoval ji zlovolný zásah nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, který podal v její neprospěch dovolání proti zprošťujícímu rozsudku Vrchního soudu v Olomouci. Měla sice naději, nikoli však jistotu, že senát Aleše Novotného Krajského soudu v Brně se podřídí právnímu názoru Nejvyššího soudu ČR a zprostí ji obžaloby, ale do hlavního líčení 13. listopadu 2019, na němž pak skutečně došlo k pravomocnému zproštění, bylo ještě daleko. Základem vyprávění je faktograficky a chronologicky přesný (až na pár nepodstatných drobností) popis vývoje jejího pronásledování od sdělení obvinění až do rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, jímž vyhověl dovolání nejvyššího státního zástupce v její neprospěch způsobem, který ve výsledku vedl k dokonalejšímu odůvodnění jejího zproštění Vrchním soudem v Olomouci. Největší pozornost věnuje trestnímu řízení u senátu Aleše Novotného Krajského soudu v Brně, v němž byla stíhána za to, že nezabránila spoluobžalované Michaele Schneidrové zastavit řízení o povolení obnovy licenčního řízení chomutovských fotovoltaických elektráren rodinného klanu Zemků. Ale popisuje i trestní řízení u Okresního soudu v Jihlavě, který ji stíhá za jmenování bývalé nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké do funkce místopředsedkyně ERÚ, pověřené řízením právního úseku úřadu. Zvláštní pozornost věnuje trapným úvahám jihlavského okresního státního zástupce Kamila Špeldy o tom, že plat Renaty Vesecké je škoda, způsobená státu, protože její pracovní výkony měly kvůli její nedostatečné kvalifikaci nulovou hodnotu. Alena Vitásková by podle jeho názoru měla škodu uhradit. Autorka líčí i průběh trestního stíhání její podřízené, bývalé ředitelky licenčního odboru ERÚ, spoluodsouzené Michaely Schneidrové. Obě dámy si na začátku odnesly od senátu Aleše Novotného kruté tresty 8,5 roku odnětí svobody. Zatímco Alenu Vitáskovou zprostil Vrchní soud v Olomouci obžaloby, Michaele Schneidrové pouze mírně snížil trest. Nezbylo jí než nastoupit výkon trestu v ženské věznici ve Světlé nad Sázavou, odkud ji na základě dovolání jejího obhájce po sedmi měsících vyprostil Nejvyšší soud ČR a vrátil ji do postavení obžalované. Ocitla se pak sice rázem zcela bez prostředků, ale svoboda jí přesto chutnala sladce. Nepříjemných zážitků ji mohl ušetřit ministr spravedlnosti Robert Pelikán stížností pro porušení zákona, ale nepřejícní úředníci odmetli podnět ke stížnosti k přezkumu na státní zastupitelství. Měla i jistou naději na milost prezidenta republiky, který ale chuť pomoci ztratil, když si přečetl ostudný pamflet v její neprospěch, který mu podstrčil hradní právní expert Václav Pelikán (pozn.: není příbuzný s Robertem Pelikánem). Na tomto základě pak autorka staví vylíčení kruté psychické trýzně, kterou jí trestní stíhání způsobilo. Sugestivně popisuje vracející se sen, v němž prožívala vyvedení z vězeňské cely na popraviště a viděla svou vlastní popravu gilotinou. Na jiném místě se vrací k motivu snu o čekání na vpuštění do věznice, který v době své senátorské volební kampaně použila v „modré brožurce“ Na prahu vězení. Tam jí na cestu nezvonily okované podpatky eskorty, ale trápilo ji škodolibé šeptání jejích nepřátel, kteří se tísnili za jejími zády. Na to vše navazují různé hodnotící soudy o jednání úřadů a jednotlivců, kteří jí po celou dobu škodili, snažíce se vystrnadit ji z postavení, v němž mohla šlapat na jejich penězovody. V té souvislosti rozvíjí i některé „konspirativní“ teorie, zmiňuje se o různých věčně odkládaných trestních oznámeních a bez servítků jmenuje pachatele různých hospodářských či administrativně právních nepřístojností. Dopouští se i drobných právních nepřesností, jejichž význam na pozadí toho, co musela prožít, je nicotný. Lze to chápat jako projev posttraumatického syndromu, vyvolaného víceletým trýzněním. Ovšem její vyprávění se dosti podstatně liší od optimistických zpráv vrcholných představitelů státního zastupitelství a soudnictví o skvělých poměrech v trestním řízení. Jako celek to je úděsný obraz. Celé „fotovoltaické“ řízení stojí od počátku v podstatě na nesmyslné domněnce, že důvodem k vydání licencí chomutovským fotovoltaickým elektrárnám v noci 31. prosince 2010 byly padělané revizní zprávy a předčasně podepsané předávací protokoly o převzetí zařízení elektráren do vlastnictví investora, přičemž elektrárny nebyly ani zčásti dostavěné. Kvůli tomu bylo obžalováno osm lidí, kteří se podíleli na přípravách předložení žádostí o licence, a k nim orgány činné v trestním řízení přihodily výše zmíněné dámy, ač z celkového objemu jednání se jich týkal jen nepatrný zlomek. Ve skutečnosti výše zmíněné listiny byly jen formálními přílohami licenční žádosti a ERÚ ani investor nebyli oprávnění zkoumat pravdivost revizních zpráv. Investor si je v žádném případě neobjednal. Rozhodující roli v řízení o vydání licencí sehrála tříčlenná komise ERÚ, která posoudila stav elektráren na místě a rozhodla, že jsou způsobilé k vydání licencí. Její členy orgány činné v trestním řízení nestíhaly, pouze je použily jako svědky obžaloby. V trestním stíhání Aleny Vitáskové kvůli jmenování Renaty Vesecké jde o formální pochybení, spočívající v tom, že předsedkyně ERÚ ji do funkce dosadila, ač neměla energetickým zákonem vyžadovanou praxi v energetice. Je ovšem otázka, zda mohl zákonodárce počítat s možností, že právník s vysokou kvalifikací nejvyššího státního zástupce bude ochoten vykonávat daleko méně významnou a méně náročnou funkci v ERÚ. Přehlíží se, že Alena Vitásková ji jmenovala v nouzové situaci, kdy se jí dlouhodobě nedařilo zastřešit právní útvar právníkem přiměřené úrovně a už vůbec se nemluví o tom, že „nekvalifikovaná“ Renata Vesecká zvládla funkci bezchybně. Kvůli takovým „proviněním“ ztěžovaly orgány činné v trestním řízení výkon funkce regulátorce trhu s energiemi, jejíž práce měla dopady až do životních nákladů občanů. A nejde jen o tlaky, vyvíjené přímo na ni, ale i na stovky hodin, které museli za státní peníze věnovat úředníci ERÚ k uspokojování požadavků policie. Nyní již bezpečně víme, že podle právního názoru Nejvyššího soudu ČR Alena Vitásková a Michaela Schneidrová se nedopustily trestného činu. Jejich víceleté pronásledování a s tím spojené psychické trýznění byly tedy zcela zbytečné. Na místě je otázka, kdo ponese odpovědnost za nesmyslné týrání obou dam. Pravděpodobná odpověď zní, že nikdo: v současných podmínkách mají jejich trýznitelé zaručenu beztrestnost. Alena Vitásková si v knize všímá i jisté podobnosti mezi jejím případem a pronásledováním Andreje Babiše. Také jeho obtěžování nakonec státní zástupci po letech „odtroubili“. Vzali tak organizátorům štvanic na něj hlavní argument, který používali bez ohledu na presumpci neviny. Jeho funkce je podstatně náročnější než funkce předsedkyně ERÚ, a proto jeho odvádění od plnění pracovních úkolů mohlo mít daleko horší důsledky. Je zde ovšem nepřehlédnutelný rozdíl, který autorka příliš nezdůrazňuje: zatímco každý měl možnost sledovat přímo v soudní síni, jak se věci kolem ní vyvíjejí, v případě Andreje Babiše se musíme spokojit se skutečností, že neveřejné rozhodnutí státního zástupce o zastavení trestního stíhání má hodnotu pravomocného rozsudku. Asi se nikdy nedovíme pravdu o tom, co po čtyřech letech vyšetřování přivedlo státního zástupce Jaroslava Šarocha a jeho nadřízeného Martina Erazíma k zastavení trestního stíhání. Má to neblahý politický důsledek: pokud někdo věří, že státní zástupci poskytli předsedovi vlády neoprávněnou výhodu, není čím mu jeho víru vyvrátit. I v tomto případě mi visí na rtech otázka, kdo a zda vůbec někdo bude odpovědný za to, že víceletým trestním stíháním podpořil opozici a různé neziskové organizace v pronásledování předsedy vlády, které zastavení trestního stíhání v žádném případě zpětně neposvětilo. Autorka si podstatně méně uvědomila přesah jejího příběhu do příběhů Alexandra a Zdenka Zemkových a úředníků, kteří na pokyn zaměstnavatele připravili k podpisu předávací protokoly. O nesmyslnosti důvodů k rozpoutání celé štvanice jsem se zmínil výše. V každém případě Alena Vitásková napsala zajímavou knihu, nad jejímž obsahem by se měli zamyslet všichni, kdo mají možnost a povinnost zabránit opakování podobných nešvarů v trestním řízení v budoucnosti. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-10-19 16:57:21

Trápení Aleny Vitáskové kvůli jmenování Renaty Vesecké pokračuje

Zatímco sdělovací prostředky věnovaly 15.října značnou pozornost vyhlášení rozsudku nad lékařem Jaroslavem Bartákem, umocněnou odvysíláním bohatých obrazových záznamů z hlavního líčení, následující den celkem v tichosti skončilo u Okresního soudu v Jihlavě dokazování a odezněly závěrečné řeči v dalším kroku pronásledování bývalé předsedkyně Energetického regulačního úřadu Aleny Vitáskové. Paní obžalovaná rozhněvala při výkonu své funkce mnoho lidí: neuspokojené zájemce o její funkci a jejich spojence, majitele solárních elektráren, jimž se postarala o odebrání licence, obchodníky s energiemi, jež připravila o peníze zablokováním zvyšování prodejních cen, a podněcovatele dalšího „dotačního tunelu“, jímž mělo být subvencování provozu bioplynových stanic, jež nepovolila. Dali jí pocítit, že se nevyplácí mocným sahat do kapes: od roku 2013 ji orgány činné v trestním řízení vláčí nejdříve po výslechových místnostech policie, pak po soudních síních. Aby si pojistili korunování úsilí o její vytlačení z funkce a o odeslání „do tepláků“, kromě stíhání, souvisejícího s vydáním licencí fotovoltaickým elektrárnám holdingu Z-Group, ji začali pronásledovat kvůli jmenování bývalé nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké místopředsedkyní Energetického regulačního úřadu. Trestní stíhání jí ztěžovalo život po celou dobu výkonu mandátu předsedkyně Energetického regulačního úřadu. Vesecká se při své práci nedopustila žádného pochybení Ani jedna z jejích kauz není dosud uzavřená a Alena Vitásková tak nadále žije na skřipci očekávání dalšího vývoje. Ve věci nepřímé účasti na kauze fotovoltaických elektráren ji senát Aleše Novotného Krajského soudu v Brně odsoudil k trestu odnětí svobody na dobu osm a půl roku let, ale Vrchní soud v Olomouci ji zprostil obžaloby. Aspoň v této záležitosti si mohla konečně užívat klidu, ale nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman podal v její neprospěch dovolání, a tak se v listopadu znova postaví před senát Aleše Novotného. Hlavní líčení v této věci bylo zahájeno 2.června 2014. Trestní stíhání kvůli jmenování Renaty Vesecké vyvolal udavač z prostředí ČEZu, který má důvod považovat ji za škodnou. Vyústilo v obžalobu, podanou okresním státním zástupcem Kamilem Špeldou a následně v soudní řízení u Okresního soudu v Jihlavě, kde se jím zabývá senát Zdeňka Chalupy. Uložil jí podmíněný trest, ale Krajský soud v Brně vyhověl senátem Haliny Černé odvolání státního zástupce a vrátil věc soudu prvního stupně k doplnění dokazování a novému rozhodnutí. Obžaloba Kamila Špeldy stojí na tvrzení, že se Alena Vitásková dopustila trestného činu jmenováním Renaty Vesecké do funkce, pro kterou neměla zákonem předepsanou sedmiletou praxi v energetice. Státní zástupce dokonce usoudil, že vyplácením mzdy Renatě Vesecké způsobila škodu státu, protože pracovní úkony nekvalifikované místopředsedkyně jsou nulitní. Renata Vesecká skutečně praxi neměla. Neměl ji ani jeden z jejích předchůdců Blahoslav Němeček, který přišel do úřadu po roční praxi na ministerstvu obchodu a průmyslu a hned se stal jeho místopředsedou. Jenže za jeho časů tento požadavek ještě nebyl zakotven v zákoně. Nelze ale popřít skutečnost, že Renata Vesecká řádně docházela do zaměstnání a během svého působení se nedopustila žádného pochybení, čili její mzda byla podložena řádně vykonanou prací. Neměla praxi v energetice, ale jako bývalá nejvyšší státní zástupkyně měla nesporně velkou praxi ve vytváření právních norem, kterou by asi na žádné pozici v energetice nezískala. Vytváření norem přitom patřilo k velmi důležité části náplně činnosti Energetického regulačního úřadu. Ukázka právního formalismu Zákonodárce vymezil kvalifikační kritéria nekompromisně, ale asi jej vůbec nenapadlo, že by se o funkci mohl ucházet uchazeč se zcela mimořádnou kvalifikací, získanou ve funkci, která je náročnější a má vyšší prestiž než úřad místopředsedy Energetického regulačního úřadu. Odsouzení Aleny Vitáskové kvůli tomuto „pochybení“ považuji jako laik za příklad přepjatého právního formalismu, za který občas kritizuje obecné soudy Ústavní soud. Například podle ústavního nálezu sp. zn. I.ÚS 563/11 z 13. listopadu 2012: Pokud obecný soud aplikuje na daný případ právní předpisy sice formálně souladně s jejich textem, avšak odhlédne od reálných společenských vztahů, dopustí se přepjatého formalismu. Vrozená zdvořilost mi nedovoluje vyjádřit se jako laik k názoru Kamila Špeldy, že vyplácením mzdy „nekvalifikované“ Renatě Vesecké vznikla státu škoda. Jeho případné označení za projev přepjatého právního formalismu by vystihovalo jeho hrůznost zcela nedostatečně.   Alena Vitásková se hájí, že obsazení funkce místopředsedy pro řízení právního úseku bylo vzhledem k velikosti právního úseku úřadu a náročnosti agendy nezbytné pro zajištění hladkého chodu úřadu. Nedařilo se jí získat právníka s předepsanou kvalifikací, takže musela být ráda, když jí pomoc nabídla Renata Vesecká. V období před jednáním 16. října 2019 získal soud od Energetického regulačního úřadu kopie dopisů, jimiž se Alena Vitásková obrátila na různé složky resortu spravedlnosti s žádostí o pomoc při získávání právníků pro práci v jejím úřadě a s nimi dodejky z datové schránky. Posílily se tím pozice obhajoby, protože paní obžalovaná dopisy předložila již dříve, ale jejich adresáti, vyslechnutí jako svědci v tomto řízení, sice nevylučovali, že je dostali, ale nepamatovali se na ně a v archivech jejich úřadů se nenašly. K tomu dodávali, že by stejně nedokázali pomoci. Důkazy, získané přímo soudem od Energetického regulačního úřadu, jsou nezpochybnitelné. Pořeba právnických úkonů skutečně narostla Dne 16. října dospělo dokazování provedením dvou posledních výslechů ke konci. Svědkyně Daniela Zemanová, prezidentka Soudcovské unie, posílila účinek předložení výše zmíněných dopisů sdělením, že si pamatuje, že se paní obžalovaná obrátila na Soudcovskou unii se žádostí o pomoc při řešení personálních problémů. S paní obžalovanou se tehdy sešla. K jejímu svědectví nebyly žádné otázky. Paní obžalovaná ve vyjádření k němu vysvětlila, že soudci o práci na Energetickém regulačním úřadu neprojevili zájem. Následoval výslech svědka Otto Golda, bývalého místopředsedy Energetického regulačního úřadu. Soud jej již slyšel v první části hlavního líčení, ale podle pokynu odvolacího soudu jej musel předvolat znova. Předseda senátu, senát ani státní zástupce na něj neměli žádné otázky, proto předseda senátu přenechal jeho výslech obhájci Tomáši Gřivnovi. K jeho otázce na personální situaci v Energetickém regulačním úřadu svědek vysvětlil, že nebyla dobrá, nedařilo se získávat právníky k práci v úřadu. Nástup Renaty Vesecké byl dobrodiním. V této souvislosti kritizoval energetický zákon, jehož tvůrce zřejmě nepočítal s příchodem do úřadu pracovníka s výjimečnou kvalifikací a nadhodnotil důležitost praxe, získané přímo v oboru. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Svědek přece jen vyvolal zájem státního zástupce, který ho zpytoval, zda měl právnické vzdělání. Svědek vysvětloval, že je sice neměl, ale nedostatek vyvažoval velkou manažerskou praxí. Státní zástupce se jej dále tázal, zda skutečně narostla potřeba právnických úkonů v Energetickém regulačním úřadu ve srovnání se dřívějším obdobím a dostal kladnou odpověď. Ověřil si, že svědek nastoupil do Energetického regulačního úřadu v roce 2013. Zjišťoval rozsah jeho kompetence a ptal se na názor na potřebnost obsazení funkce místopředsedy, řídícího právní úsek ústředí ERÚ. Svědek potřebnost potvrdil s tím, že až 90 procent úkonů úřadu má povahu právnického jednání. Předseda senátu pak účastníkům nabídl k seznámení některé listinné důkazy. Paní obžalovaná neměla zájem o vyjádření k výpovědi svědka a k předloženým listinám. Protože strany neměly další návrhy na dokazování, předseda senátu je prohlásil za ukončené a vyzval k závěrečným řečem, jako obvykle nejdříve státního zástupce. Podle státního zástupce stát utrpěl škodu Kamil Špelda se ve svém poměrně krátkém vystoupení držel názorové linie, kterou tvrdošíjně zastává od sdělení obvinění. Oporu hledal především ve zrušeném rozsudku zdejšího soudu, ale i v odůvodnění zrušujícího usnesení senátu Haliny Černé. Podle jeho názoru nové dokazování nepřineslo nic nového a bylo zbytečné. Prokázalo se, že Alena Vitásková hledala pro úřad právníky, ale pojem „místopředseda Energetického regulačního úřadu“ při tom nepadl. Všiml si ale, že jednání paní obžalované mělo nejen věcnou, ale i subjektivní stránku. Vysvětlil to ovšem tak, že jednala úmyslně a účinek jejího postupu skutečně nastal. Úvaha o motivaci nemá podle něj oporu v zákoně. K veřejně prospěšnému cíli nelze jít nezákonnými prostředky. Nesouhlasil ale se způsobem, jakým se odvolací soud vypořádal s jeho úvahami o způsobené škodě a trval na tom, že rozhodnutím Aleny Vitáskové stát utrpěl škodu. Navrhl pak, aby soud opakovaně vyhověl obžalobě a uložil paní obžalované nepodmíněný trest v trvání tři a půl roku. Kamil Špelda se nerozhlíží doprava ani doleva a nedbá společenských souvislostí. Jeho ocenění práce paní obžalované je v příkrém rozporu s míněním prezidenta republiky, který jí udělil státní vyznamenání. Obhájce Tomáš Gřivna poukázal především na závaznost právního názoru odvolacího soudu, který se státní zástupce snažil zpochybnit. Sám se ovšem s některými úvahami odvolacího soudu také nemůže ztotožnit, a to s těmi, které jdou v neprospěch paní obžalované. Ze závěrů odvolacího soudu vyzvedl především konstatování, že jednáním Aleny Vitáskové nebyla státu způsobena škoda. Mohla by nanejvýš spočívat v rozdílu mezi platem místopředsedy a vrchního ředitele sekce, ale odvolací soud připouští, že ředitelský plat by mohl být vyšší než místopředsedův. Odvolací soud také uznal, že je třeba přihlížet k povaze pohnutky jednání paní obžalované. Státní zástupce tuto okolnost přehlížel již v přípravném řízení a v tomto směru ve svých úvahách pokračuje. Ostatně i zdejší soud v původním rozsudku konstatoval, že pohnutkou jednání paní obžalované nebyla snaha opatřit prospěch Renatě Vesecké. Funkci bylo třeba obsadit Tomáš Gřivna pak vyhodnotil výsledky výslechů svědků. Z části svědectví vyplývá, že v době, kdy Alena Vitásková řešila obsazení funkce místopředsedy pro řízení právního úseku prudce narůstal objem právní agendy úřadu, přičemž úsek byl nedostatečně obsazen a potřeba jeho odborného řízení rovněž vzrostla. Toto dokazování bylo v stávajícím řízení prohloubeno. Obhájce nesouhlasil s názorem státního zástupce, že snahy Aleny Vitáskové směřovaly pouze k náboru právníků obecně. Z výpovědí svědků vyplývá, že problému obsazení funkce místopředsedy si byli při jednání s ní vědomi. Nebylo možné problém vyřešit výběrem ze stávajícího kádru právníků. Svědci z větší části potvrdili potřebnost obsazení funkce. Potvrdili také efektivnost jednání Renaty Vesecké. Pozitivní hodnocení rozhodnutí Aleny Vitáskové o obsazení funkce místopředsedy Energetického regulačního úřadu vynesli oba poslední svědci: předsedkyně Soudcovské unie Daniela Zemanová a Otto Gold, bývalý místopředseda úřadu. Svědci Tomáš Lichovník, bývalý prezident Soudcovské unie a Lenka Bradáčová, bývalá předsedkyně Unie státních zástupců, si sice nepamatovali na dopisy Aleny Vitáskové, ale připustili, že nějaká jednání o řešení personálních problémů právního úseku úřadu proběhla. Obhájce se vyslovil i ke svědectvím, která byla pro Alenu Vitáskovou nepříznivá. Jejich nositeli byli bývalí příslušníci vedení Energetického regulačního úřadu, které nezvládlo „licenční boom“ v roce 2010, a po nástupu paní obžalované do funkce úřad opustili. V době, kdy Alena Vitásková rozhodovala o obsazení funkce místopředsedy, již v úřadě nepůsobili, takže jejich znalost poměrů je pochybná. Svědek Antonín Panák byl v minulosti sám místopředsedou úřadu, pověřeným řízením právního úseku, takže jeho popírání potřebnosti obsazení funkce je nevěrohodné. Svědek Blahoslav Němeček byl také místopředsedou úřadu a stal se jím, ačkoli v době nástupu měl za sebou pouze jednoroční praxi ministerského úředníka. Ve funkci setrval, i když později energetickým zákonem byla stanovena podmínka sedmileté praxe v oboru. Ze shrnutí výsledků dokazování podle obhájce vyplývá, že pohnutkou obžalované byl veřejný zájem o zajištění řádného chodu úřadu a jejím jednáním nevznikla škoda, ani nevznikl nikomu neoprávněný prospěch. Navrhl proto její zproštění a postoupení nároku Energetického regulačního úřadu na náhradu škody do občanskoprávního řízení. Pošlou nositelku státního vyznamenání do vězení? Alena Vitásková pak ve své závěrečné řeči uvedla, že si jistá, že se nedopustila trestného činu. Názor rozvedla v podstatě v souladu se závěry obhájce. Poukázala i na to, že na rozdíl od Blahoslava Němečka, který měl oprávnění zastupovat úřad navenek v plném rozsahu, pravomoc Renaty Vesecké směřovala jen dovnitř úřadu. Kritizovala skutečnost, že ještě po dvou letech od jejího odchodu materiální zájmy úřadu stále zajišťuje opatrovnice – jihlavská advokátka, ustanovená státním zástupcem. Své stanovisko pak stručně shrnula v posledním slově, v němž připomněla udělení státního vyznamenání prezidentem republiky. Předseda senátu po krátké poradě senátu vyhlásil odročení jednání za účelem vyhlášení rozsudku na 1. listopadu 2019. Paní obžalovaná po opuštění soudní síně projevila před novináři mírný optimismus. Některé z nich ale více než její osud zajímalo její vysoce estetické obutí. Výraz státního zástupce při opuštění soudní síně byl spíše zachmuřený. Předpověď rozhodnutí zdejšího soudu je obtížná. Myšlení soudců bývá sešněrováno jako do šněrovačky právním formalismem. Pokud převáží v jejich přístupu k výsledkům dokazování tato vlastnost, v zásadě vyhoví návrhu státního zástupce. Rozmnoží tak kuriozní rozsudky o odeslání nositelky státního vyznamenání do vězení. S větší mírou pravděpodobnosti můžeme odhadnout, co se bude dít po vyhlášení rozsudku: jedna strana se určitě odvolá, takže senát Haliny Černé dostane další příležitost.

Čas načtení: 2024-10-08 15:08:00

Vládní novinky: Fialův kabinet má řešit omezení pravomoci prezidenta a jeho snazší odvolání

Vláda se přesně rok před volbami rozhodla splnit jeden ze svých slibů. Jde o změnu Ústavy, konkrétně zavedení tzv. klouzavého mandátu pro poslance či posílení pravomocí Nejvyššího kontrolního úřadu (NKÚ). Návrh, který do vlády předložil odcházející ministr pro legislativu Michal Šalomoun, obsahuje i omezení pravomocí prezidenta republiky při jmenování členů bankovní rady České národní banky (ČNB) a také zjednodušení procesu při podávání ústavní žaloby na hlavu státu.

Čas načtení: 2019-08-20 07:30:44

Miloš Zeman měl právo nejmenovat Michala Šmardu ministrem kultury

Miloš Zeman se odmítnutím jmenování Michala Šmardy porušení Ústavy nedopustil. Čistě z hlediska litery Ústavy není prezident republiky povinen jmenovat ministrem každého, koho mu předseda vlády navrhne. Prezident byl do procedury jmenování členů vlády zakomponován jako pojistka. Jeho povinností je zkoumat vhodnost uchazečů. Ústava mu dokonce stanoví povinnost odmítnout jmenování členem vlády osobu, která by byla ve střetu zájmů. Pokud by zákonodárce chtěl, aby o složení vlády rozhodoval pouze premiér, byl by to on, komu by tato pravomoc byla svěřena. Způsob, jakým Miloš Zeman odmítl požadavek předsedy ČSSD Jana Hamáčka na jmenování Michala Šmardy ministrem kultury, označil europoslanec Jan Zahradil za "vyšmardování". Po prezidentově rozhodnutí se opět roztrhl pytel s prohlášeními o porušování Ústavy Milošem Zemanem. Tato prohlášení vycházejí buď z osobní averze k osobě současného prezidenta, nebo z neznalosti textu Ústavy. Prezident není podepisovací automat Proces jmenování a odvolávání členů vlády a jejich vzájemné vztahy upravuje hlava třetí Ústavy. V článku 62 písmenu a) je stanoveno: „Prezident republiky jmenuje a odvolává předsedu a další členy vlády a přijímá jejich demisi, odvolává vládu a přijímá její demisi.“ Podrobnosti procedury instalování jednotlivých členů vlády do jejich funkcí upravuje článek 68 odstavec 2, v němž je stanoveno: „Předsedu vlády jmenuje prezident republiky a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů.“ Kritici Zemanova postupu v případě Šmardy operují s předpokladem, že za vládu je odpovědný její předseda, a že to má být tedy jedině on, kdo rozhoduje o jejím složení. A že prezident republiky je v tomto případě pouze jakýsi podepisovací automat, který má ve věci složení vlády pouze poslušně provést to, co mu premiér předkládá. Svoji argumentaci opírají o tvrzení, že vláda je následně povinna získat důvěru Poslanecké sněmovny, jíž se ze své činnosti zodpovídá. Jestliže ji nezíská, byť i kvůli odporu většiny poslanců vůči jedinému ministrovi, tak se musí poroučet – respektive podat demisi, kterou je prezident povinen přijmout. Při své argumentaci ve vztahu ke Šmardově případu se kritici prezidentova postupu odvolávají i na článek 68 odstavec 5, v němž je stanoveno: „V ostatních případech prezident republiky jmenuje a odvolává na návrh předsedy vlády ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů.“ Tento článek sice skutečně upravuje případy, kdy je bez demise celé vlády měněn jeden ministr nebo více členů vlády bez toho, aby vláda následně musela předstoupit před poslance s žádostí o vyjádření důvěry. Ani jedno z citovaných ustanovení však nijak neomezuje možnost správního uvážení prezidenta ve věci jmenování členů vlády. Pro pochopení logiky ústavní konstrukce je nutné Ústavu číst společně s Listinou základních práv a svobod, která společně s Ústavou a ústavními zákony tvoří ústavní pořádek ČR. Listina stanoví závazné a nepřekročitelné limity pro výkon veřejné moci. Z hlediska "případu Šmarda" jsou důležité zejména dvě podmínky: Článek 2 odstavec 2 stanoví: „Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.“ Podle článku 54 odstavce 1 je prezident republiky hlavou státu a tudíž vykonává státní moc. Podle Listiny ji může vykonávat pouze v případech, kdy je k tomu Ústavou nebo jiným zákonem výslovně zmocněn. Neméně důležité však je, že pravomoci svěřené mu zákonem musí vykonávat výhradně způsobem, který je stanoven v zákoně, což je Ústava i běžný zákon. Při výkonu svěřených pravomocí musí podle citované článku Listiny postupovat v mezích zákona. Způsob nastavení těchto mezí je upraven článkem 4 odstavcem 1 Listiny, který stanoví: „Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.“ Ministrem může být pouze člověk navržený premiérem Jestliže tedy Ústava svěřuje prezidentovi pravomoc jmenovat předsedu vlády a na jeho návrh ostatní členy, dává mu tím zákonné zmocnění vyžadované článkem 2 odst. 2 Listiny. V případech, kdy je Ústavou nastavena procedura – jako je tomu u jmenování ministrů, které prezident provádí na návrh předsedy vlád –, jde o zákonné vymezení způsobu, jakým má postupovat. Prezident podle ustanovení článku 68 odstavců 2 a 5 nemůže jmenovat ministrem kohokoli se mu zlíbí. Například nějakého svého kamaráda. Ministrem nebo místopředsedou vlády může jmenovat pouze osobu, která mu byla navržena premiérem. Do vlády může jmenovat libovolnou osobu pouze do funkce předsedy vlády. Jmenování předsedy vlády je ve výhradní pravomoci prezidenta. Ústava nedává v prvních dvou pokusech nikomu pravomoc navrhovat prezidentovi ke jmenování předsedu vlády. Teprve pokud dvě vlády, jejichž premiér byl ustanoven prezidentem, nezískají v po sobě následujících pokusech důvěru poslanců, stanoví Ústava prezidentovi povinnost jmenovat předsedou vlády osobu, kterou mu navrhne předseda Poslanecké sněmovny. To je jasné omezení, jak o něm hovoří Listina. Po politické a ústavní krizi v souvislosti s rozpadem druhé vlády premiéra Václava Klause (ODS) po "Sarajevském atentátu" v roce 1997 a následném jmenování tzv. úřednické vlády premiéra Josefa Tošovského tehdejším prezidentem Václavem Havlem, zákonodárci jednali o změně Ústavy, která by prezidentovy pravomoci při jmenování členů vlády omezila. Tehdy odstavený premiér Václav Klaus z hlediska práva správně namítal, že jmenování Josefa Tošovského předsedou vlády bylo protiústavní. Sám demisi nepodal a jím vedené vládě nebyla Poslaneckou sněmovnou vyjádřena nedůvěra, což jako podmínku odvolání vlády stanoví články 72 a 73 Ústavy. V roce 1998 a 1999 poslanci a senátoři projednávali novelu Ústavy, která by prezidentovi uložila povinnost jmenovat předsedou vlády osobu, která je mu navržena nejvyšším orgánem politické strany, jež ve volbách do Poslanecké sněmovny získala nejvíce hlasů. Protože však tato novela nebyla řádně schválena potřebnou třípětinovou většinou obou parlamentních komor, nebyl záměr nikdy naplněn. Prezident republiky tedy nadále může ve dvou po sobě následujících pokusech premiérem jmenovat kohokoli. A pak je na premiérovi a na jeho návrh prezidentem jmenovaných ministrech, aby přesvědčili poslance, aby jim vyslovili důvěru. Ani v případě jmenování předsedy vlády tedy prezidentova pravomoc správního uvážení nebyla nijak omezena. A už vůbec není omezena v případě jmenování ministrů. Omezení správního uvážení prezidenta by totiž podle citovaných článků Listiny musela stanovit Ústava nebo jiný zákon. Což nestanoví. Prezidentovi lze vyčítat jmenování Andreje Babiše ministrem financí Pokud by personální složení vlády bylo výhradní záležitostí premiéra, svěřil by zákonodárce předsedovi vlády v Ústavě pravomoc jmenování ostatních členů vlády, tedy ministrů a místopředsedů vlády. Zákonodárce to však neučinil. Parlament naopak stanovil, že proces jmenování vlády je dvoukolový, a že se jej účastní tři aktéři. Prezident republiky podle článku 68 odstavce 2 napřed jmenuje předsedu vlády. A teprve poté na jeho návrh ostatní členy vlády. Člen vlády samozřejmě se svým jmenováním musí souhlasit a musí složit do rukou prezidenta republiky předepsaný slib. Naše ústava je konstruována na principech dělby moci a vzájemného působení ústavních brzd a protiváh. Zákonodárce proces jmenování vlády záměrně rozdělil mezi prezidenta a premiéra. Parlament tuto konstrukci zakotvil do Ústavy jako pojistku. A to s cílem omezení kumulace přílišné moci v jedněch rukou. Jednak proto, aby premiérovi znemožnil snadno do funkce dostat nějakého odborně nekompetentního politika, třeba jeho kamaráda. V tomto ohledu by tedy bylo Miloši Zemanovi možné vyčítat nikoli nejmenování Šmardy ministrem kultury, ale jako jeho selhání  by naopak bylo možné považovat jeho povolnost při jmenování právničky Kateřiny Valachové (ČSSD) do funkce ministryně školství. Během výkonu svého mandátu se ukázala s nadsázkou jako nejhorší šéfka resortu od dob protektorátního ministra Emanuela Moravce. Ústava výslovně počítá se správní úvahou prezidenta při jmenování ministrů. Ukládá mu v tomto směru dokonce povinnost nejmenovat členem vlády osobu, která by byla ve střetu zájmů, což vyžaduje přezkum situace konkrétní osoby, neboli správní uvážení prezidenta. Článek 70 v tomto ohledu stanoví: „Člen vlády nesmí vykonávat činnosti, jejichž povaha odporuje výkonu jeho funkce. Podrobnosti stanoví zákon.“ Čistě z právního hlediska tedy prezidentovi nelze vyčítat porušení Ústavy v případe odmítnutí jmenování Michala Šmardy ministrem kultury. Vytknout mu lze naopak zanedbání povinnosti odmítnout jmenování Andreje Babiše (ANO) do funkce ministra financí v roce 2014. Už v době nástupu na Ministerstvo financí byl Andrej Babiš jakožto majitel holdingu Agrofert ve střetu zájmů. Agrofert je významným daňovým poplatníkem a potenciálním subjektem kontroly ze strany finanční správy podřízené Ministerstvu financí. Dále je příjemcem velkých státních a evropských dotací, o nichž rozhodují jiná ministerstva. V neposlední řadě je realizátorem řady veřejných zakázek zadávaných ministerstvy a jim podřízenými organizačními složkami státu, o jejichž rozpočtu ministr financí rozhoduje. V případě rozhodování o jmenování Andreje Babiše předsedou vlády byl prezident republiky při svém správním rozhodování ve velmi složité situaci. Na jednu stranu Babiš v té době byl a dodnes je ve střetu zájmů, jak jej definuje příslušný zákon. Tento požadavek se však střetává s principy demokracie a rozhodování na základě většinového hlasování. Článek 5 Ústavy stanoví: „Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů.“ Konstrukce základů státního zřízení je dále rozvinuta mimo jiné v článku 6 Ústavy, který stanoví: „Politická rozhodnutí vycházejí z vůle většiny vyjádřené svobodným hlasováním.“ Pokud by Miloš Zeman odmítl Andreje Babiše jmenovat předsedou vlády a místo něj by dvakrát jmenoval někoho jiného, nezískaly by takové vlády s největší pravděpodobností důvěru Poslanecké sněmovny. Ve třetím pokusu by nakonec stejně musel jmenovat Andreje Babiše, kterého by mu navrhl předseda Poslanecké sněmovny Radek Vondráček (ANO). Ve třetím pokusu je totiž možnost správního uvážení prezidenta vyloučena. Ústava v článku 68 odstavci 4 striktně stanoví: „Pokud nezíská důvěru Poslanecké sněmovny ani druhá vláda jmenovaná na návrh premiéra jmenovaného prezidentem, jmenuje prezident republiky předsedu vlády na návrh předsedy Poslanecké sněmovny.“ Jmenování jiné osoby než je ta, která mu byla navržena předsedou Sněmovny, by bylo porušením Ústavy. Časový limit není přesně dán Předmětem polemiky by pak mohlo být pouze to, jak rychle by to prezident měl učinit. Neboli jak dlouho by mohl nechat vládnout vládu v demisi. Ústava v článku 73 odstavci 2 stanoví: „Vláda podá demisi, jestliže Poslanecká sněmovna zamítla její žádost o vyslovení důvěry nebo jestliže jí vyslovila nedůvěru. Vláda podá demisi vždy po ustavující schůzi nově zvolené Poslanecké sněmovny.“ Možnost správního uvážení prezidenta je v těchto případech Ústavou výslovně vyloučena. Článek 73 odstavec 3 v těchto případech prezidentovi ukládá povinnost demisi přijmout. Kromě toho má článkem 75 Ústavy výslovně uloženo: „Prezident republiky odvolá vládu, která nepodala demisi, ačkoliv ji byla povinna podat.“ Nejen při procesu odvolávání Antonína Staňka z funkce ministra kultury, ale i při jiných příležitostech bylo diskutováno téma, zda je prezident nějak časově omezen ve svém správním rozhodování. Článek 74 Ústavy stanoví: „Prezident republiky odvolá člena vlády, jestliže to navrhne předseda vlády.“ V Ústavě však není stanoveno, v jaké lhůtě tak má učinit. Prezidentovi kritici ve své argumentaci vyslovují názor, podle něhož jestliže není v Ústavě stanoven časový limit, má prezident jednat bezodkladně nebo bez zbytečného odkladu. Tato argumentace nemá žádnou oporu v textu Ústavy. Usvědčuje je však z neznalosti Ústavy a právního řádu jako celku. Opět s odkazem na citované články 2 a 4 Listiny je nutné připomenout, že omezení musí být stanovena zákonem. Tam, kde zákonodárce považoval za nutné určit prezidentovi lhůtu k rozhodnutí, ji do Ústavy stanovil. Příkladem je článek 50, který stanoví: „Prezident republiky má právo vrátit přijatý zákon s výjimkou zákona ústavního, s odůvodněním do patnácti dnů ode dne, kdy mu byl postoupen.“ Ústavní soud již judikoval, že pokud prezident republiky zákon ve stanovené lhůtě nevetuje ani nepodepíše, má se za to, že nevyužil své možnosti jej vrátit a zákon je pak vyhlášen ve Sbírce zákonů jako platný.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}  Tam kde zákonodárce chtěl, aby určitý orgán jednal bezodkladně, to v Ústavě výslovně stanovil. Příklad lze nalézt například v článku 45, který stanoví: „Návrh zákona, se kterým Poslanecká sněmovna vyslovila souhlas, postoupí Poslanecká sněmovna Senátu bez zbytečného odkladu.“ To samozřejmě neznamená ihned po schválení ve 3. čtení, ale až poté, kdy legislativní odbor do návrhu zapracuje všechny schválení pozměňovací návrhy, a poté kdy je správnost práce jeho zaměstnanců prověřena zpravodajem, ověřovatelem a předsedou Poslanecké sněmovny. Někdy to trvá týden. Jindy i měsíc či dva, nebo i více. Ve smyslu citovaných článků 2 a 4 Listiny, které stanoví pravidla pro výkon státní moci platí, že tam, kde není Ústavou nebo zákonem výslovně uložena určitá podmínka pro výkon pravomoci, nelze se jí výkladem dovolávat. Jestliže tedy prezidentu republiky není v příslušných článcích Ústavy týkajících se jmenování a odvolávání ministrů uloženo jednat bez zbytečného odkladu, nemůže mu být vyčítáno jako protiústavní, pokud o problému uvažuje o den, týden nebo měsíc déle. Příklady z minulosti V minulosti prezidentovy možnosti správního uvážení v jediném případě omezil Nejvyšší správní soud (NSS). Šlo však o případ tzv. sdílených pravomocí prezidenta, které jsou zakotveny v článku 63. Jednalo se o případ odmítnutí jmenování několika mladých právníků do funkce soudců, které v roce 2005 prezidentu Václavu Klausovi navrhl podle článku 63 písmeno i) tehdejší ministr spravedlnosti Pavel Němec (US). Odmítnutí soudní čekatelé na prezidenta podali správní žalobu. Ve finálním rozsudku NSS nezpochybnil prezidentovu pravomoc odmítnout jmenování soudců navržených mu ministrem spravedlnosti. Pouze mu uložil povinnost dle Správního řádu rozhodnutí řádně zdůvodnit. NSS tak judikoval, že i na výkon prezidentových sdílených pravomocí podle článku 63 je nutné pohlížet jako na správní rozhodnutí, na něž se vztahují obecné zásady správního řízení stanovené v části druhé Správního řádu. S odkazem na § 68 NSS uložil prezidentu Klausovi odůvodnit zamítavé rozhodnutí. Václav Klaus na odmítnutí následně setrval a odůvodnil je tím, že uchazeči nedosahují věku 30 let, i když v té době pro ně tato podmínka v zákoně ještě nebyla stanovena. Ke konstatování o porušení Ústavy se NSS neodhodlal. Z judikátu NSS by teoreticky bylo možno dovozovat, že tam, kde prezident uplatňuje své správní uvážení, by měl respektovat všechny obecné zásady správního řízení stanovení Správním řádem. Tedy i lhůty pro rozhodování. Ty jsou obecně stanoveny správnímu úřadu na 30 dnů. Úřad si je však svým rozhodnutím může v případě složitých agend prodloužit o dalších 60 dnů. Navíc může rozhodování v závažných případech přerušit například za účelem získání znaleckého posudku, a pak k na to navazujícímu předvolávání dalších svědků. Celkově při sečtení všech možností jak natahovat lhůty může být doba čekání na rozhodnutí velmi dlouhá. Jsou známy případy správních řízení trvajících roky. Postižený čekáním má možnost se domáhat u správního soudu žalobou na nečinnost  ochrany proti průtahům. Musí však dokázat, že správní úřad nejedná bez zbytečného odkladu. Což znamená, že neprovádí delší čas žádné úkony nutné k vydání rozhodnutí. A pokud prezident koná – například konzultuje s politiky a právními experty – jedná v souladu se zákonem. Má to však ještě jeden háček. NSS vztáhl povinnost jednat podle Správního řádu na případ jmenování soudců, což je sdílená pravomoc. Jmenování ministrů je výhradní pravomoc. V těchto případech neexistuje ani žádný judikát, který by jeho rozhodování omezoval podmínkami stanovenými Správním řádem. Tvrzení, že Miloš Zeman porušil ústavu, když o odvolání Antonína Staňka nerozhodl ihned, je tedy čirou spekulací, která nemá oporu v právním řádu. Jako nesmyslné je označovat za protiústavní Zemanovo odmítnutí jmenování Michala Šmardy ministrem kultury. Miloš Zeman v tomto případě postupoval v souladu se Správním řádem. Rozhodl ve stanovených lhůtách. A řádně jej odůvodnil tím, že „že pan Michal Šmarda se nikdy nezabýval problematikou české kultury. Z tohoto důvodu není odborně kompetentní pro výkon funkce ministra kultury České republiky.“ Což se lze dočíst na webu Kanceláře prezidenta republiky. Vyvrátit tvrzení o tom, že prezident je v případ jmenování a odvolávání ministrů podepisovací automat, lze snadno i na případě členů Nejvyššího kontrolního úřadu (NKÚ). Jde o tzv. výhradní pravomoc prezidenta, která nepodléhá kontrasignaci předsedy vlády nebo jiného člena vlády. Je zakotvena v článku 62  písmeno j), který stanoví: „Prezident republiky jmenuje prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu.“ Ve stejném článku 62, který upravuje výhradní pravomoci prezidenta je v písmenu a) zakotvena prezidentova pravomoc jmenovat a odvolávat členy vlády. Pro úplnost je třeba dodat, že článek 97 odstavec 2 Ústavy stanoví: „Prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu jmenuje prezident republiky na návrh Poslanecké sněmovny.“ V roce 2002 Poslanecká sněmovna tajnou volbou řádně navrhla ke jmenování viceprezidentem NKÚ Františka Brožíka, bývalého místopředsedu Poslanecké sněmovny a člena prezídia Fondu národního majetku (FNM). Prezident Václav Havel jeho jmenování odmítl. Zdůvodnil jej pochybností vhodnosti této osoby vzhledem k pověstech o jeho zkorumpovanosti. V případě Brožíka nikdo nemluvil o ústavní krizi nebo porušování Ústavy prezidentem. Nestalo se nic. Sněmovna prostě zvolila jiného kandidáta a ten byl poté prezidentem Havlem jmenován do funkce.   Omluva: V textu bylo zkomolené jméno předsedy Poslanecké sněmovny Radka Vondráčka z ANO. Za chybu se omlouváme.

Čas načtení: 2025-12-22 10:26:51

Vysoké daně, nelegální migranti a chybějící byty. 10 problémů, které slibuje Babišova vláda vyřešit

Je to přesně týden, co prezident Petr Pavel jmenoval na Pražském hradě novou vládu Andreje Babiše (ANO). Kabinet se rázně pustil do práce a popsal svoje priority v nadcházejících týdnech, měsících a letech. Začal už třeba snižovat ceny energií pro spotřebitele díky převodu poplatku za obnovitelné zdroje na stát.

Čas načtení: 2019-08-05 12:09:45

Ondřej Buddeus: Můj odchod je vyjádřením nesouhlasu se změnou kurzu Českého literárního centra

Ondřej Buddeus, dosavadní vedoucí Českého literárního centra (ČLC), jehož cílem je soustavná a systematická propagace české literatury a knižní kultury v zahraničí, podal výpověď. Tomáš Kubíček, ředitel Moravské zemské knihovny (MZK), pod kterou ČLC spadá, pověřil jeho vedením – zatím jen na rok – Martina Krafla, který je koordinátorem právě probíhajícího Českého roku kultury v Lipsku. Náhlý Buddeusův odchod samozřejmě vzbuzuje řadu otázek, stejně jako to, že na volné místo nebylo vyhlášeno výběrové řízení.   Co všechno stálo za vaším rozhodnutím rezignovat na funkci vedoucího ČLC?  Důvody své výpovědi jsem už publikoval na podnět redakce portálu iLiteratura.cz. Je jich celá řada a tím nejsymptomatičtějším je kolaps komunikace mezi ředitelem MZK Tomášem Kubíčkem a mnou. Není to v krátkých dějinách ČLC poprvé, kdy vedoucí centra odchází kvůli špatné komunikaci s vedením – totéž bylo také jednou z příčin odchodu Petra Janyšky. Nedobrá komunikace je samozřejmě banální důvod. To podstatné se ovšem skrývá ve spodní vrstvě: ředitel instituce má s ČLC jiné záměry než člověk, který má za úkol se svým týmem rozvíjet a provozovat agendu centra. Jaké? Od samého počátku fungování ČLC ve mně sílil dojem, že strategickým cílem ředitele je posilování značky MZK prostřednictvím současné české literatury a ČLC. V případě vedoucího ČLC je horizontem jeho práce podpora a propagace české literatury v zahraničí a práce pro ty, kteří jsou pro obraz české literatury v zahraniční nepostradatelní: autorky a autory, překladatelky a překladatele z češtiny, zahraniční nakladatele, literární agenty a organizátory literárních akcí. Nejde tedy o získávání institučního kapitálu, ale kvalitní službu. K čemu je české literatuře prospěšný instituční kapitál ředitele MZK? Nevím. V situaci, kdy ČLC není samostatná organizace, nýbrž spadá pod státní příspěvkovou organizaci s ředitelem, který vedoucímu centra nedává žádné pravomoci, je vaše práce závislá na tom, zda mezi nadřízeným a podřízeným existuje dobrá vůle ke spolupráci a důvěra. Navzdory slušným výsledkům centra nic takového nepanovalo a situace se vyhrotila natolik, že jsem v roli vedoucího nemohl dál fungovat. O mě osobně ale vůbec nejde, podstatnějším důvodem bylo, že se ke konci roku velmi pravděpodobně chystaly změny, které by vedly k tomu, že ČLC bude pouze servisní organizací veletržních aktivit MZK (jak tomu ostatně bylo s přípravou na hostování v Lipsku v letošním roce), a omezí se tím jeho fungování jako státní literární agentury. Můj krok je tedy vyjádřením nesouhlasu se změnou kurzu a myslím, že tím posledním, co jsem mohl pro centrum udělat – přitáhnout k němu a jeho fungování opět pozornost literární veřejnosti a dát jí tak symbolicky na zváženou, zda to, co by jinak proběhlo spíše plíživě a s vyloučením veřejnosti, akceptuje, nebo ne. Specifický přístup vedení MZK ke správě ČLC dobře ilustruje nedávné jmenování nového vedoucího bez výběrového řízení i to, že o ČLC se nyní hovoří jako o „pražské pobočce“, protože nový vedoucí úřaduje v Brně.    Výpověď jste podal na začátku května, aby váš nástupce, který by vzešel z očekávaného výběrového řízení, měl během léta čas se zapracovat. Nakonec vše nabralo daleko rychlejší spád a řízením ČLC byl (zatím jen na rok) pověřen Martin Krafl. Překvapila vás jeho volba? A co říkáte na její průběh? Volba nového vedoucího neproběhla, radě ČLC pouze bylo oznámeno, že se novým vedoucím stane Martin Krafl, což vzhledem k jeho roli při přípravě Lipska 2019 překvapivé není. Překvapilo mě spíš, že na jednání rady nebyl oznámen termín veřejného výběrového řízení. To je jediný správný postup u institucí typu ČLC – a postup v zemích se zažitou demokratickou kulturou standardní. I v případě, že obdobné literární centrum spadá pod větší organizaci – jako například ve Švédsku, kde je literární centrum součástí Swedish Arts Council –, je nemyslitelné, aby na vedoucí pozici konkurs vypsán nebyl. O tom, co probíhalo na radě ČLC, se můžete dočíst v reportážním článku předsedy Asociace spisovatelů a jednoho z radních Ondřeje Lipára také na iLiteratuře. Ukazuje, jakou fraškou jmenování nového vedoucího bylo: jednalo se o nachystané představení o čtyřech dějstvích, které předpokládalo pouze souhlas všech přítomných, nikoli diskuzi. Věc dokresluje i to, že členové rady nedostali program jednání předem, jak je zvykem, a rozsáhlé materiály o práci centra za rok 2018 obdrželi pouhé 2 dny před jednáním. Nemohli se tedy na jednání připravit a ani se dopředu orientovat v jeho průběhu. Ještě ilustrativnější byl moment, kdy Martin Krafl začal prezentovat novou koncepci centra, aniž by se s ní členové rady (neřku-li profesní veřejnost) měli možnost seznámit předem. Že se tak vůbec stalo, považuji za manipulaci radními.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Způsob jmenování Krafla nahrává kritikům Tomáše Kubíčka, ředitele MZK, která je jako příspěvková organizace Ministerstva kultury ČR zřizovatelem ČLC. Kubíček podle některých rozhoduje jako suverén a nadto si sám ustavuje i Radu ČLC, jež má v současnosti tuším patnáct členů. Zvolení Krafla i jeho jednoletý mandát prý Rada ČLC odhlasovala nadpoloviční většinou hlasů, zatímco návrh na vypsání výběrového řízení naopak neprošel?  Rada ČLC je z povahy svého ustavení poradní orgán ředitele a má pouze doporučující funkci, její rozhodnutí ředitele právně nezavazují, protože na něm jako statutárním orgánu spočívá plná právní zodpovědnost. Jmenování M. Krafla do funkce vedoucího ČLC bylo jednostranným aktem vůle ředitele MZK. Tento krok je zcela legální, v krátké historii ČLC ovšem bezprecedentní (oba předcházející vedoucí vzešli z veřejného konkurzu), a o jeho legitimitě lze úspěšně pochybovat. To, že se část radních proti rozhodnutí postavila, způsobilo, že byl Kraflův mandát sice potvrzen nadpoloviční většinou, ovšem zároveň stanoven jako dočasný. Tatáž nadpoloviční většina pak samozřejmě neposvětila vypsání výběrového řízení, o němž menšina přes nevůli předsedy rady ČLC vyvolala hlasování. Předem plánovaný scénář jednání, jak odhaluje ve svém článku Ondřej Lipár, byl jiný: M. Krafl neměl být jmenován do funkce vůbec dočasně. To potvrdil v momentě, kdy i přes to, že rada rozhodla o dočasnosti mandátu, dál postupoval podle připraveného scénáře a prezentoval radě novou koncepci. Rada měla závěrem nejspíše diskutovat o obsahu nové koncepce a nikoli o tom, jestli je vůbec stanovení nového vedoucího bez konkurzu a obměna pětileté koncepce po dvou letech v pořádku.  Nelze se účinně stavět proti tomu, že ředitel MZK jedná ve své organizaci jako suverén, má k tomu veškeré pravomoci. Kritizovat lze jiné věci, například způsob prosazování vlastních rozhodnutí, která se opírají o předem zřízený konsenzus. Opakují se následující vzorce: 1. Dodržet formy transparentního kolektivního rozhodování (tj. zřizovat rady, komise apod.), ovšem obejít jejich smysl tím, že je rada vhodně poskládána tak, aby v podstatných věcech podpořila záměr ředitele (v tomto kontextu není nezajímavé odvolání Pavla Mandyse pro údajný střet zájmů z Rady ČLC na jaře tohoto roku, které rozložilo názorové síly v radě jednoznačněji ve prospěch nových záměrů), případně aby neměla dostatečné informace, eventuálně jí byla k diskuzi předložena druhořadá témata; 2. vyhnout se hlasování a nahradit ho diskuzí; 3. legitimizovat rozhodnutí na základě diskuze, která je považována za souhlas. Na posledním zasedání Rady ČLC tato strategie částečně selhala, protože byla vyvolána hlasování a část radních chtěla vést diskuzi o podstatných tématech. Pozoruhodný byl i moment, kdy se předseda komise pokusil sám vyvolat odhlasování nové koncepce, což ovšem i ti radní, kteří hlasovali pro jmenování M. Krafla, podpořit dost dobře nemohli. Chápu, jak je tato strategie účinná pro budování vlivu, šíření a legitimizaci vlastních rozhodnutí. Chápu také, že v hierarchicky strukturované organizaci je diskuze podřízených nad nějakým tématem a rozhodnutí na základě této diskuze účinnou a legitimní technikou řízení. Ovšem ve chvíli, kdy se použije na orgán, jako je Rada ČLC, u něhož se přepokládá nezávislost, tak se s radními jedná obdobně jako se zaměstnanci MZK a ze strategie firemního řízení se stává nástroj ovlivňování.   Řada lidí se při zakládání ČLC podivovala nad tím, že má instituce se sídlem v Praze spadat pod Moravskou zemskou knihovnu v Brně, a nikoliv třeba pod pražský Institut umění. Bude podle vás nyní vliv MZK na chod ČLC ještě sílit? Ta konstrukce je stále ještě nelogická a obtížně zapamatovatelná pro kolegy v ČR i zahraničí, organizační strukturu musíte neustále vysvětlovat, stejně jako čelit otázce, proč je právě taková. Není totiž zvykem, aby instituce jako ČLC se sídlem například v Bratislavě spadala pod krajskou knihovnu v Košicích, pokud použiji příměr ze slovenských reálií. Ostatně to, že národní veletržní prezentace a státní literární agenturu provozuje knihovna, je, myslím, světové unikum. Na otázku, zda bude sílit vliv MZK na chod centra, nelze dost dobře odpovědět, je stále její čtvrtou sekcí, jakkoli tato situace měla být provizorní, jak píše ve svém komentáři k dění v ČLC na iLiteratuře Pavel Mandys, který byl při vyjednávání vzniku centra na ministerstvu kultury přítomen. To, co se nyní možná změní, je kultura komunikace centra s veřejností a těmi, pro něž má centrum fungovat – překladateli, autorskou komunitou, nakladateli, organizátory atd. To ovšem ukáže čas.    Martinu Kraflovi jsou zřejmě přičítány nemalé zásluhy jako programovému koordinátorovi – podle všeho úspěšného – projektu Českého roku kultury v Lipsku, jehož vrcholem byla prezentace české literatury na lipském knižním veletrhu. Jak se na jeho dosavadní působení ve službách MZK, potažmo české literatury díváte vy?  Pokud by bylo vypsáno výběrové řízení na nového vedoucího ČLC, M. Krafl by byl nepochybně jedním z nejserióznějších kandidátů. Nemyslím si, že by mi příslušelo posuzovat práci kolegy, k průběhu lipské prezentace jsem mu pogratuloval.    Nyní by mělo dojít k „dočasnému organizačnímu sloučení stávající činnosti ČLC a prezentace současné české literatury na zahraničních veletrzích zajišťované MZK“. Co to pro ČLC může znamenat? Obávám se dvojího: že se jedná o plíživou změnu, která vposledku povede k posílení veletržního oddělení MZK o úvazky a rozpočet literárního centra a k omezení jeho aktivit jako státní literární agentury. Děje se tak v situaci, kdy na veletržní prezentace České republiky už nejsou výjimečné prostředky přesahující 20 milionů Kč, jako to bylo na Lipsko. Evropské literární instituce typu ČLC mají běžně oddělení, které zařizuje veletržní prezentace, nikde to ovšem není tak, že veletržní oddělení vedle své specifické agendy provozuje činnost státní literární agentury. Nejistotu ve mně probouzí už sousloví „dočasné organizační sloučení“ – obávám se, že s dočasností tohoto sloučení to je obdobné jako s dočasným jmenováním nového vedoucího. Pokud budoucí vývoj moji obavu nepotvrdí, bude to jen dobře.    Udivilo mě, že vaše jméno figuruje i v obměněném seznamu členů týmu ČLC, kde jste uveden coby „koordinátor mezinárodní spolupráce“. Znamená to, že v práci pro centrum budete pod Kraflovým vedením pokračovat?  Ne, centrum opouštím s koncem července. Po podání výpovědi v květnu mi běží dvouměsíční výpovědní lhůta. Jsem vázán v pracovním poměru do jejího uplynutí, a do té doby zůstávám členem týmu ČLC.    Sám jste ovšem vyjádřil obavy z rozpadu stávajícího týmu ČLC na základě plánované personální restrukturalizace... Podle tiskové zprávy MZK chce M. Krafl představit za rok „novou strategii činnosti ČLC včetně jejího personálního zabezpečení“. Vzhledem k tomu, že literární centrum disponuje pěti úvazky a o něco menší tým M. Krafla byl původně sestaven dočasně pro lipskou prezentaci, moje obava byla, že se stávající kolektiv koordinátorek a koordinátorů pro jednotlivé oblasti řízeně zčásti rozpadne a bude nahrazen asistentkami M. Krafla. Co by to znamenalo pro kontinuitu práce centra, si lze domyslet. Byl jsem ovšem ujišťován, že záměrem není výměna stávajícího týmu.   Jak jste vlastně spokojen s dosavadním fungováním ČLC? Dařilo se podle vás naplňovat koncepci, kterou jste dával dohromady ve spolupráci se svým týmem a za přispění odborné veřejnosti?  Věřím, že ano. Srovná-li člověk koncepci dostupnou na stránkách Czechlit.cz a aktivity centra, může si obrázek učinit sám. Po dvou letech existence fungují programy pro překladatele, zahraniční nakladatele, autorky a autory, informační servis, rozsáhlý rezidenční program v ČR, reprezentační výjezdy spisovatelek a spisovatelů se podporují formou otevřené výzvy, kde mohou žádat zahraniční organizátoři i sami tvůrci, ČLC má také řadu přímých spoluprací se zahraničními literárními organizátory, spolupracuje se sítí Českých center například na Ceně Susanny Roth pro překladatelský dorost, organizuje semináře pro zahraniční studenty češtiny, vydává publikace on-line i tiskem, pořádá nakladatelské zájezdy i program pro veřejnost, má řadu kontaktů. Nově je také partnerem v evropském projektu CELA (Connecting Emergin Literary Artists) pro autory a překladatele na začátku tvůrčí kariéry. Podařilo se mi dojednat, že se stalo členem sítě ENLIT (European Literature and Translation Network), která sdružuje 22 evropských literárních institucí, jež podporují literaturu a překlad v zahraničí, a kde je zastoupena jako jediná země Visegrádu. Za dva roky se tedy dotáhlo k evropskému standardu a to je laťka, která by se měla držet i nadále. Naprostá většina evropských států má instituci podobnou ČLC už desetiletí, na Slovensku od roku 1995, v Norsku od roku 1978. V Evropě jsme ji založili jako jedni z posledních. Mám radost, že i v oblasti institucionální podpory literatury jsme se – řečeno s mírnou nadsázkou – nyní začlenili do EU.    Důraz se kladl zejména na podporu mobility – výjezdů tuzemských autorů za hranice a pobytů zahraničních tvůrců v ČR. I to vám prý bylo vytýkáno? Ano, s tím, že ČLC je literární cestovní kancelář. Další výtkou, která zaznívala na radě ČLC, bylo, že autorský výjezd do zahraničí nemá automaticky dopad v podobě nově přeložené knihy. S takovými výhradami samozřejmě nesouhlasím. Vznik a vydání nového překladu je dlouhodobý komplexní proces, který se neodehraje z roku na rok. ČLC se věnuje zvýšenou měrou podpoře autorských prezentací v zahraničí proto, že v systému, který v ČR aktuálně panuje (MK ČR zajišťuje grantovou podporu knih v překladu, MZK byla pověřena zajišťováním veletržních prezentací v zahraničí), je mobilita profesionálů (autorů a tvůrců knih, zahraničních překladatelů a bohemistů, zahraničních nakladatelů) a pohyb informací o české literatuře v podstatě systémovou nikou, to znamená přirozenou agendou centra. Optimální by bylo, kdyby toto všechno bylo pod jednou střechou, jako je tomu například v severských zemích či v Beneluxu, z řady důvodů to ale nejde. Například granty na podporu překladu a vydávání českých knih v zahraničí spadají pod MK ČR ze zákona.    Do konce letošního roku měla být připravena také koncepce české sekce ČLC. Domníváte se, že v její přípravě bude pokračovat i nový vedoucí? A v čem by měla činnost české sekce spočívat? Idea vzniku české sekce ČLC spadá do doby jeho vzniku, kdy ještě nebylo jednoznačně jasné směřování centra. Jedním z možných vzorů byl polský Institut knihy, který zajišťuje pobídky a programy pro polskou literaturu doma i v zahraničí. Vzhledem k rozpočtu a počtu zaměstnanců se ale velmi rychle vykrystalizovala identita ČLC jako státní literární agentury exportního typu. Pokud nedojde k navýšení rozpočtu a úvazků, s čímž nyní nelze počítat, byla by snaha o zřízení domácí sekce na úkor aktuálního fungování. V tomto bodě tedy ideálu koncepce z roku 2017 teď skutečně nelze vyhovět.    Co vám osobně přinesly dva roky strávené v čele ČLC? Spoustu zkušeností, jež všechny v tuhle chvíli asi ještě neumím pojmenovat a zhodnotit. Co mě napadá jako první: řadu skvělých kolegyň a kolegů, vědomí toho, že administrativní zátěž státních institucí nestojí v cestě realizaci skvělých věcí, je-li k nim dobrá vůle a počítá-li člověk s tím, že udělat něco ve státní sféře je nejméně třikrát pomalejší proces než v nestátním sektoru. Poznání, že prostředí, kde platí zákony Jante (deset přikázání formulovaných norským spisovatelem Akselem Sandemosem a poprvé publikovaných roku 1933 v jeho knize Uprchlík kříží svou stopu; pozn. red.) a chybí dialog, mi úplně nesvědčí i to, že přísně hierarchizované řízení a motivace stresem jsou dlouhodobě neefektivní. Utvrzení v tom, že profesionalita a empatie vůči těm, jimž má být služba nějaké instituce určena, je základem jejího dobrého fungování. Poznání, že racionalita a objektivní zdůvodňování jsou často jen rétorikou emocí... atd. A v neposlední řadě vlastně radost z toho, že ČLC už není jen abstraktní záměr, ale velmi konkrétní činitel v literárním provozu.  {/mprestriction}  Ondřej Buddeus (*1984) je básník, překladatel, redaktor, editor, někdejší šéfredaktor literárního časopisu Psí víno a dlouholetý kulturní organizátor. Absolvoval skandinavistiku (norština) a překladatelství (němčina), pobýval na zahraničních stážích především v Norsku a Německu. Spolupracoval s řadou kulturních organizací v ČR a napříč Evropou. Za svou debutovou sbírku 55 007 znaků včetně mezer (2011) obdržel Cenu Jiřího Ortena. Dále je mj. autorem básnických sbírek Rorýsy (2012) a Zóna (2016) či spoluautorem knihy pro děti Hlava v hlavě (s Davidem Böhmem, 2013), oceněné ve své kategorii cenou Magnesia Litera, Zlatou stuhou i cenou pro Nejkrásnější české knihy roku. Od jara 2017 do léta 2019 byl vedoucím nově založeného Českého literárního centra.

Čas načtení: 2024-06-05 14:54:50

Seznam Zprávy: Kodym uspěl ve sporu s vládou kvůli postu v čele dopravního úřadu

Úředník Pavel Kodym uspěl v soudním sporu s vládou o jmenování do čela státního Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře (ÚPDI), píší Seznam Zprávy. Úspěšně se již dříve Kodym soudil i s ministerstvem dopravy. Kodym loni v únoru v tendru obhájil post ředitele ÚPDI, který měl garantovat férový přístup všech dopravců ke kolejím. Když ale Kodym upozornil Evropskou unii na možnou nezákonnost státní podpory pro státního dopravce České dráhy, ministr dopravy Martin Kupka (ODS) Kodymovo jmenování stáhl. Soud pak Kupkovo rozhodnutí zrušil a o jmenování měla rozhodnout vláda. Kabinet Kodymovo jmenování odmítl, proti čemuž se Kodym opět bránil u soudu. Městský soud v Praze nyní pravomocně rozhodl, že vláda postupovala nezákonně a musí jmenování projednat znovu.

Čas načtení: 2021-06-12 09:24:51

Policie jako hybatel v politice

Politikům a novinářům dělá hodně starostí nezávislost policie a státního zastupitelství na politických vlivech. Některým to ale vydrží jen tak dlouho, než policie sáhne na jejich lidi, neboť považují za nepatřičné, aby je vůbec obtěžovala prověřováním podezření, že se dopustili nezákonného jednání. Takže když se dostal do potíží místopředseda vlády Jiří Čunek, KDU-ČSL hrozila opuštěním vlády, pokud se její představitel dostane před soud.   Vynucená opatření připravila Čunka o možnost odnést si z veřejného soudního řízení zprošťující rozsudek. Jeho trestní stíhání bylo zastaveno. Ale vypukla „válka žalobců“, kterou uhasila až ministryně spravedlnosti Daniela Kovářová zbytečnou, leč úspěšnou stížností pro porušení zákona, na jejímž základě Nejvyšší soud ČR rozhodl, že trestní stíhání Čunka bylo od počátku nezákonné. Trestní stíhání bylo tehdy již dávno nevratně zastaveno. Podobně se zachovala o něco později TOP 09, strana odštěpenců od KDU-ČSL, když policie požadovala vydání ministryně Vlasty Parkanové k trestnímu stíhání. Miroslav Kalousek tehdy sliboval policistům „odstíháním GIBS“ a předseda vlády Petr Nečas, praktikující katolík, pronesl ve Sněmovně „poměrně tvrdou a jasnou tezi, že o tom, kdo bude ve vládě, nebo nebude ve vládě, nebude cestou žádosti o vydání rozhodovat parta policejních plukovníků nebo podplukovníků“. O rok později se dověděl, že všecko je jinak – ale o tom až dále. Za starostmi o nezávislost orgánů činných v trestním řízení uniká pozornosti veřejnosti neblahá skutečnost, že česká politická scéna má osobitou vlastnost: čas od času do politického vývoje v zemi beztrestně zasahuje policie. Průkopníkem byl Jan Kubice, tehdy ředitel Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, předchůdce Roberta Šlachty, který o své újmě a nad rámec svých oprávnění vyrobil zprávu o prorůstání organizovaného zločinu do státních správy, tzv. Kubiceho zprávu. Zpráva obsahovala převážně nesmysly nebo polopravdy. Unikla do médií a vyvolala skandál. Poškodila jak ČSSD, tak Jiřího Paroubka osobně a možná přispěla k volebnímu neúspěchu strany. Kubice pak opustil policejní sbor a žil v ústraní. Za zneužití svého postavení k vyvolání politické pohromy nebyl nikdy potrestán. Vývoj šel dál. V roce 2010 se do Poslanecké sněmovny dostala první „protestní“ neideologická strana Věci veřejné, hlásící se k principům přímé demokracie a s protikorupční rétorikou. Vstoupila do koaliční vlády Petra Nečase s podmínkou, že obsadí ministerstvo vnitra a nahradí policejního prezidenta Oldřicha Martinů nástupcem vzešlým z konkursního řízení. Komunita tradičních politických stran tehdy ještě měla „silný imunitní systém“ a Věci veřejné byly jediným vetřelcem. Imunitní reakce proti nim byla bouřlivá. Předáci ODS i KDU-ČSL neskrývali znechucení nad nutností přijmout Věci veřejné jako partnera. Jmenování policejního prezidenta Petra Lessyho strpěli, ale předseda vlády Nečas jeho jmenovací dekret nepodepsal: přenechal to ministrovi vnitra. Ministr vnitra Radek John se záhy stal cílem různých tlaků a dokonce peticí policistů proti jeho jmenování. Tlak neustál, reyignoval a naivní „véčkaři“ přistoupili na dohodu o jmenování osvědčeného intrikána Kubiceho ministrem vnitra, ač nepatřil do jejich party. Následky na sebe nenechaly dlouho čekat. V součinnosti Generální inspekce bezpečnostních sborů, tehdy řízené Ivanem Bílkem, a ministra vnitra Kubiceho se uskutečnil puč ke svržení legitimního policejního prezidenta Lessyho a ještě v době platnosti jeho mandátu Kubice jmenoval policejním prezidentem exponenta ODS Martina Červíčka. Lessy se dostal před trestní soud. Zřejmá spokojenost ODS s tímto výsledkem ale netrvala dlouho. Soud zprostil Lessyho obžaloby, čímž jeho odvolání ztratilo platnost a nový ministr vnitra Martin Pecina musel řešit policejněprezidentské schizma. Rozsudek samosoudce Romana Podlešáka obstál v odvolacím řízení a nezvrátil jej ani nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman dovoláním. Postižení policejní prezidenti kvůli tomu na sebe navzájem nezanevřeli a k ministrovi vnitra se zachovali kavalírsky: oba rezignovali a uvolnili tak cestu k jmenování Tomáše Tuhého. Stejně jako v případě „Kubiceho zprávy“ se pořadatelům zjevně protiprávního způsobu svržení policejního prezidenta Lessyho nic nestalo. Kubice se opět stáhl do soukromí a všechny pokusy o jeho trestní stíhání ztroskotaly. Bílek, exponent ODS, se ještě chvíli udržel v úřadě, ale po nástupu Sobotkovy vlády vzal na sebe politickou odpovědnost za selhání GIBS v kauze Vidkun a v lihové aféře a rezignoval. Při vymítání Věcí veřejných ze slušné společnosti došlo i na ministra dopravy Víta Bártu, který ihned po sdělení obvinění rezignoval. Jeho stíhání vyvolali provokatéři zevnitř strany. Musel přestát on-line vedený proces před senátem předsedy Jana Šotta, jenž se sice hodně snažil ubližovat, ale nakonec vydal zprošťující rozsudek. Stejně jako v případě Lessyho rozsudek odolal v odvolacím i dovolacím řízení. Jen pak nedošlo na stíhání provokatérů, protože policie a státní zástupci je vzali pod ochranu. Dověděli jsme se tehdy, že policie a státní zástupci mají právo na vlastní názor a nejsou vázání soudními rozsudky. Spojeným úsilím policie, státních zástupců a různých intrikánů a provokatérů se postupně podařilo stranu Věci veřejné zahnat do propadliště dějin. Až potud nositelé zneužití moci policie či Generální inspekce bezpečnostních sborů (což je speciální policejní sbor) posloužili beztrestně svým loutkovodičům a pak se stáhli do soukromí. O jiný způsob získání moci ve veřejné správě se neucházeli. Vývoj tím ale neskončil. K nejdramatičtějšímu zneužití policejní moci pak došlo v noci z 12. na 13. června 2013, kdy na Úřad vlády a do různých souvisejících míst a bytů vpadly desítky policistů pod velením plukovníka Šlachty. V časných ranních hodinách policisté zatkli v jejím bytě ředitelku sekretariátu předsedy vlády Janu Nagyovou. Opakovaně ji pak jako vazebně stíhanou vodili před televizními kamerami v „medvědech“, což byla neomluvitelná zhovadilost. Do vazby se také dostali bývalí poslanci za ODS Ivan Fuksa, Marek Šnajdr a Petr Tluchoř. Ve své knize 30 let pod přísahou Šlachta přiznává, že k nasazení svých podřízených do takové akce neměl souhlas policejního prezidenta Červíčka a věděl, že výsledkem bude pád Nečasovy vlády. Zákonnost policejního postupu jistili místně nepříslušní státní zástupci z Vrchního státního zastupitelství v Olomouci v čele s Ivo Ištvanem. Nejvyšší státní zástupce Zeman, bez jehož požehnání se olomoučtí žalobci nemohli vydat do Prahy, se moudře držel stranou. Vedoucí činitelé operace uspořádali 13. června 2013 tiskovou konferenci, na které ohromili veřejnost zprávami o zabavených penězích a zlatě a spoustě důkazů o zneužívání pravomoci úředních osob a korupci. Dnes, po řadě trestních procesů víme, že ve skutečnosti hora porodila myš. Je zřejmé, že způsob, jakým Nečas zvládal ředitelku svého sekretariátu, či lépe, jakým způsobem paní ředitelka zvládala svého budoucího manžela a jak využívala své postavení, určitě nebyl chvályhodný. Nemění to nic na tom, že posláním policie, zvláště jejích speciální útvarů, není řešení takových lapálií. Není ostatně prokázáno, že „mravní náprava“ poměrů v sekretariátu předsedy vlády byla prvotním důvodem ke spuštění okázalé akce. Spíše šlo od počátku o svržení vlády Petra Nečase a ODS mimoparlamentní cestou. Výsledkem bylo zásadní překreslení vnitropolitické mapy státu, zahrnující vytlačení dominantní politické strany ODS od kormidla. Vzhledem k důsledkům není přehnané, pokud se o „realizaci“ v noci z 12. na 13. červen 2013 hovoří jako o puči. Není stále jasné, kdo jej vyvolal. Krátkodobě vydělal prezident republiky Miloš Zeman, který se stal pánem vnitropolitické scény. A otevřely se brány, jimiž se do politického života země nahrnulo hnutí ANO, zatímco tradiční strany ztratily lesk. Přestože podle mého laického úsudku zřejmě došlo k politickému zneužití policie a státního zastupitelství, vedoucí činitelé akce se nedostali před soud a vlastně tu hrůznost ani orgány činné v trestním řízení dosud nevyšetřovaly. Zatímco aktéři dřívějších taškařic se někam vypařili, Šlachta se stylizuje do role rytíře bez bázně a hany, který v čele své strany Přísaha vtrhne do Parlamentu a udělá v zemi pořádek. Vzhledem k jeho snížené citlivosti k zákonnosti a k pravidlům demokratického parlamentního režimu, kterou nejviditelněji projevil v „puči“ z června 2013, ale méně výrazně i jinde, vidím v jeho případném polickém úspěchu hrozbu pro demokracii. Pokud v něm Andrej Babiš vidí možného partnera v nové povolební koalici, měl by si vzít varování z naivity Víta Bárty, jenž pustil na ministerstvo vnitra Jana Kubiceho. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-09-21 13:08:35

Bitva o osiřelý talár

Smrtí soudkyně Ruth Bader Ginsburgové se uprázdnilo místo na Nejvyšším soudu USA. Proces jmenování nového soudce bude … zajímavý. Právě zesnulá Ruth Bader Ginsburgová působila v Nejvyšším soudu USA od roku 1993. Na americké poměry byla jednoznačně doleva, hlavně v „kulturních válkách“ (diskriminace, právo na potraty, uplatnění mezinárodního práva v americkém, držení zbraní atd.). A jelikož americký Nejvyšší soud a jeho personální obsazení se dávno staly součástí nekonečného fotbalu mezi republikány a demokraty, znamená hledání nového soudce, který ji nahradí, další kolo urputných politických bojů. Levice se bojí hlavně o budoucnost práva na potrat, které tam patří k největším idolům feministického hnutí. Role Nejvyššího soudu v americké politice je vůbec hodně zajímavá. Dá se na ní dobře ukázat, že i když se v ústavních pravidlech nezmění ani tečka, jejich skutečná aplikace může v průběhu staletí vypadat úplně jinak. Ústava zůstává ve „zmrzlém“ stavu Nejvyšší soud má, mimo jiné, pravomoc rozhodnout, jestli je nějaká zákonná norma (statute, nejen federální, jde to až po úroveň obcí) v rozporu s americkou ústavou. Může rozhodnout i o neplatnosti prezidentských nařízení, pokud se týkají právě projednávaného případu. To je docela velká moc, protože americká ústava je stará a proces jejích úprav (přijímání dodatků) se zadrhnul, dost možná už napořád. Otcové zakladatelé, oni staří bílí muži, samozřejmě počítali s tím, že text ústavy bude nutno doplňovat, nahrazovat stará ustanovení novými atd. K tomu také zavedli závazný postup – pro přijetí ústavního dodatku s ním musejí souhlasit tři čtvrtiny států. Dokonce i návrh ústavního dodatku podléhá supermajoritám – návrh musí podpořit dvě třetiny hlasů v Kongresu (v obou komorách) nebo dvě třetiny států, teprve potom může začít samotný ratifikační proces. Za George Washingtona bylo států třináct, takže potřebnou tříčtvrtinovou většinu tvořilo deset států. Dnes mají USA států padesát, takže na dodatku by se jich muselo shodnout 38. A najít netriviální témata, na kterých by panovala tak zřetelná shoda, je dnes víceméně nemožné. Pomineme-li sedmadvacátý dodatek, který se schvaloval 202 let a jehož konečné schválení bylo spíš elaborátním typem srandy, tak za poslední půlstoletí žádný dodatek přijat nebyl. A v polarizované atmosféře dnešní doby nejspíš ani nebude. (Je zajímavé, že toto období intenzivní polarizace dobře koreluje s nástupem televize a neustálého zpravodajského cyklu, tedy ještě dříve, než přišly sociální sítě. Ale o tom někdy jindy.) Tím pádem je celá jedna větev původně zamýšleného legislativního procesu ochromena. Ústava zůstává ve „zmrzlém“ stavu, nelze najít potřebné většiny k její aktualizaci. V takové situaci nabývá pravomoc Nejvyššího soudu vyhodnocovat ústavnost zákonů naprosto zásadní váhy. Ani není moc velkou nadsázkou říci, že na fungování americké společnosti mají soudci Nejvyššího soudu větší vliv než nějaký ubohý prezident. Také kvůli tomu, že jsou jmenováni doživotně – a to je další věc, ve které se reálné poměry od konce 18. století zásadně změnily. Doba působení soudců podstatně vzrostla Průměrná doba dožití koncem osmnáctého století, kdy ústava USA vznikla, byla o hodně nižší než dnes. I když budeme ignorovat vysokou dětskou úmrtnost a soustředíme se pouze na dospělé, dožít se osmdesáti bylo podstatně vzácnější než dnes. Takový člověk musel mít extra tuhý genetický kořínek, protože od medicíny Washingtonovy éry se žádná velká pomoc nedala čekat. Pustili vám žilou, přiložili pijavice, a buď jste to přežil(a), nebo ne. V případě sedmdesátníků spíš nastalo to „ne“. Z toho plynulo, že svěříte-li soudci doživotní úřad, setrvá v něm dejme tomu do pětašedesáti, možná sedmdesáti, ale skoro určitě v něm nebude jako osmdesátník. A jestliže do Nejvyššího soudu typicky přicházejí ti nejuznávanější a nejslavnější soudci z celého početného národa, nedostanou ten talár dříve než v pokročilém středním věku. To znamenalo, že jejich kariéra bude omezena dejme tomu na 15 až 20 let. Samozřejmě se občas našel někdo, kdo to dotáhl na pětatřicet, výjimky jsou vždycky. Tak to tedy platilo v době vzniku ústavy. Ze seznamu soudců seřazeného podle délky jejich mandátu je vidět, jak se situace vyvinula. V horní půlce tabulky jsou výrazně nadprůměrně zastoupeni soudci jmenovaní ve 20. století, kdežto v dolní půlce je jich jen málo – a když si je rozkliknete, zjistíte často, že ti, kdo ve 20. století sloužili krátce, odešli často z úřadu dobrovolnou rezignací a nikoliv smrtí. Průměrný věk dožití zkrátka vzrostl, zejména díky pokrokům v medicíně, a tím vzrostla i délka pravděpodobné kariéry takového soudce. Právě zesnulá Ruth Bader Ginsburgová je ostatně příkladem téhož jevu. Soudkyní Nejvyššího soudu se stala roku 1993 a v roce 1999 jí poprvé zjistili rakovinu. Ještě o dvacet či třicet let dříve by to nejspíš byl konec, ne však se současnou medicínou, která jí opakovaně zachránila život. Rozdíl v délce mandátu proti dřívějším časům: 6 versus 27 roků. Z toho ale plyne, že dosadíte-li dnes soudce ve věku 45 let, dost možná bude soudit ještě ve svých devadesáti letech, nebo dokonce ve stovce. Ona se koneckonců ta věda nezastavila a v polovině 21. století bude mít ještě zcela jiné léčebné možnosti než dnes. A tak vysoce postavení členové společnosti, jako jsou členové Nejvyššího soudu, budou mít určitě přístup ke všemu, co soudobá medicína umí, bez ohledu na cenu takové terapie. Tím pádem člověk, který nyní přijde na místo Ruth Bader Ginsburgové, na něm klidně může sedět ještě někdy roku 2070. Není divu, že při jmenování následníka „tečou nervy“. Stihne nového soudce prosadit Trump? Z politického hlediska je situace explozivní hlavně proto, že prezidentské a senátní volby jsou za měsíc a půl, přičemž současný prezident je může zcela dobře prohrát. Kdyby se proces nominace schvalování překulil přes začátek listopadu, mohli by o něm rozhodovat zcela jiní lidé v jiných podmínkách. Prezident Trump a předseda Senátu Mitch McConnell se už nechali slyšet (odkaz, odkaz), že při náhradě Ginsburgové budou postupovat rychle, k představení kandidátky by mohlo dojít ještě v září. Demokratům se to pochopitelně krutě nelíbí, rovněž proto, že svého času, ještě za pozdní Obamovy éry, se náhrada zesnulého soudce Antonina Scalii protáhla a Obamův kandidát skrze republikány ovládaný Senát neprošel. Současný prezident už měl příležitost jmenovat dva soudce (Kavanaugha a Gorsucha), toto by byl třetí, čímž by se rovnováha mezi „pravicovými“ a „levicovými“ soudci vychýlila na 6:3. Republikáni mají v Senátu většinu, ale senátoři fungují poměrně nezávisle na vedení strany a rozhodně neposlouchají prezidenta na slovo. Není tedy jisté, zda jeho kandidátku schválí, zvlášť takhle narychlo. Pokud by ale Trumpova kandidátka Senátem přeci jen prošla a volby vzápětí vyhráli demokrati, mohli by se teoreticky pomstít něčím, čemu se říká „packing the court“. To, že soudců Nejvyššího soudu je devět, totiž není zakotveno přímo v ústavě. Jejich počet by se dal změnit běžným zákonem, bez nutnosti přijímat (neprůchodný) ústavní dodatek. Třeba na patnáct nebo na sto jedna … dle libosti. Vycpat Nejvyšší soud dalšími soudci se zatím nikdo neodvážil. Nejblíž se k tomu dostal Franklin Delano Roosevelt, který chtěl přes znepřátelený Nejvyšší soud prosadit svůj „Nový úděl“. Ten si po vítězství ve volbách roku 1936 připravil zákon, jenž by mu to umožnil, ale jeho návrh neprošel Kongresem. (Zato „Nový úděl“ byl úspěšně protlačen.) Od té doby je to jen občasná teoretická úvaha. Skoro se nechce věřit, že by to někdo skutečně vážně chtěl udělat. Ale všechno je jednou poprvé, že?   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-06-27 09:46:42

Prokurátorská solidarita

Příslušnice bývalé prokuratury protiprávního režimu, z božího dopuštění ministryně spravedlnosti Marie Benešová, rozčeřila hladinu pozornosti veřejnosti návrhem vládě na jmenování bývalého vojenského prokurátora Igora Stříže nejvyšším státním zástupcem. Oba bývalí prokurátoři jsou lidé ze společného myšlenkového kadlubu, proto je pochopitelné, že Benešová mu dala přednost před kýmkoli dalším a nevnímá spornost své volby. V této souvislosti se mi vybavuje přísloví „vrána k vráně sedá“, ale jeho uplatnění by bylo přece jen trochu nespravedlivé vůči Benešové, celkem neškodné prokurátorce, jež se na okresní prokuratuře zabývala hlavně dopravní kriminalitou a nebyla členkou KSČ (čestná výjimka, ale čím prokazovala loajalitu k režimu?). Naproti tomu Stříž jako vojenský prokurátor posílal před soud odpírače služby se zbraní v ruce, čímž krátil jejich lidská práva. Jeho tvrzení, že vždy jednal v souladu se zákony, je jistě pravdivé, ale připomíná obhajoby nacistických soudců, kteří také jednali v souladu se zákony. Stříž i oni sloužili bezpráví protiprávního režimu. Okolnost, že jako právník nerozpoznal protiprávnost režimu a zvolil si službu v jednom z nejhorších represivních orgánů, vypovídá o úrovni jeho právnického povědomí. Prokurátoři byli specifická kasta, spojená výraznou loajalitou ke KSČ, pocitem nadřazeností nad ostatní občany a přesvědčením, že oni jsou těmi nejlepšími strážci socialistické (ne)zákonnosti. Vojenští prokurátoři byli ve své době postrachem vojáků a příslušníků dalších ozbrojených sborů. Vojákům základní služby se nehrozilo, že půjdou před vojenský soud, ale že je dostane do práce vojenský prokurátor. Jejich kastovní znaky do určité míry převzali mnozí státní zástupci. Vinou novinářů a různých politiků veřejnost žije v přesvědčení, že hlavním nástrojem útisku obyvatelstva byla StB. Ne každý ví, že v trestním řízení StB podléhala dozoru prokuratury. Postavení prokuratury ve strukturách protiprávního režimu bylo mnohem silnější než pozice justice. Byla v těsném spojení s řídícími orgány a aparátem KSČ. Prokurátoři museli být bezpodmínečně oddaní režimu a byli proto vystaveni soustavné ideologické i profesní indoktrinaci. Podle nálezu Ústavního soudu z 15. listopadu 2010 (v němž soud kromě úvah filozofa Karla Jasperse cituje můj článek) dlouhodobé vystavení této indoktrinaci může být zátěží v myšlení soudců, protože hodnotový systém protiprávního režimu byl odchylný od hodnotového systému moderního demokratického právního státu. Analogicky to jistě tím spíše platí pro bývalé prokurátory. Má-li být hlavou soustavy státního zastupitelství bývalý vojenský prokurátor s „vroubkem“ krácení lidských práv obviněných, je to v jistém smyslu návrat před listopad 1989. Jistě, Stříž opustil rozpuštěnou vojenskou prokuraturu zhruba před třiceti lety a přešel hladce do státního zastupitelství. Zachoval se čestně, když kvůli „kauze Čunek“ Jiří Pospíšil jako capo di tutti capi justiční mafie odvolal z funkce jeho nadřízeného, vrchního státního zástupce Ivo Ištvana: na protest rezignoval na funkci jeho náměstka. Jako Zemanův 1. náměstek je ale patrně spoluodpovědný za zneužití policie a státního zastupitelství ke svržení vlády Petra Nečase. Kde je záruka, že jako nejvyšší státní zástupce nedá souhlas k příštímu použití mimoparlamentních nástrojů ke změně politických poměrů? Víme ze zkušenosti, že jiným uchazečům o vysoké státní funkce se nepromíjejí daleko menší, dokonce zanedbatelné hříchy z doby jejich služby v úřadech protiprávního režimu. Někteří byli vystaveni nelítostným mediálním štvanicím a jejich kariéra utrpěla. Proč po vojenském prokurátorovi Jaroslavu Fenykovi se mají hříchy odpustit právě Střížovi? Jsou snad bývalí vojenští prokurátoři zvlášť vhodní pro státní službu a mají zvláštní nárok na odpuštění hříchů? Střížovi jistě nahrává, že si jej vybrala souputnice, bývalá prokurátorka Benešová. Návrh na jeho jmenování má dle mého názoru ještě jednu vadu na kráse. Funkce nejvyššího státního zástupce je nesmírně náročná a vyžaduje člověka nabitého energií a ochotného provádět změny, tlačit soustavu státního zastupitelství k vyšší efektivitě ale i lepší kázni a profesní morálce státních zástupců. Obecně se očekává, že nový nejvyšší státní zástupce zbaví státní zastupitelství různých nešvarů, na jejichž zhojení Pavel Zeman nestačil. Vzdáme-li se naděje na jmenování silné osobnosti zvenčí, nesvázané kolegiálními vztahy se státními zástupci, která by se do „úklidu“ pustila s nesvázanýma rukama, pak by asi bylo na místě hledat spíše mezi „mlaďochy“ (terminus technicus Benešové) o generaci mladšími, kteří nejsou zkompromitovaní službou protiprávnému režimu, jsou odborně zdatní a mají již dostatek zkušeností z výkonu vedoucí funkce. Myslím, že jich je uvnitř soustavy víc než dost. Nejvyšší státní zástupce by měl podle připravené předlohy novely zákona o státním zastupitelství setrvat ve funkci 10 let. Funkce státního zástupce zaniká dosažením věku 70 let. Vyhoví-li vláda návrhu Benešové, Stříž odejde z úřadu zřejmě ve věku blízkém důchodovému. Nastolování gerontokracie ve vysokých státních funkcích je neslučitelné s požadavkem na vyvolání progresivních změn v soustavě. Pláču ale na nesprávném hrobě. Benešová může navrhnout cokoli, ale odpovědnost ponese vláda, která za pár měsíců skončí (ta příští bude jiná, i kdyby ji dále vedlo hnutí ANO) a po ní nechť přijde potopa! {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2025-01-01 21:12:36

Zahraniční džihádisté jmenováni do vysokých funkcí v nové syrské armádě

Zahraniční džihádisté byli jmenováni do vysokých funkcí v nové syrské armádě, kterou nyní vede Haját Tahrír aš-Šám (HTS), odnož al-Káidy, která vedla ofenzívu, jež... Článek Zahraniční džihádisté jmenováni do vysokých funkcí v nové syrské armádě se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2025-01-25 05:13:00

Senát schválil Hegsetha ministrem obrany USA, rozhodl viceprezident

Washington - Americký Senát těsně schválil jmenování Petea Hegsetha ministrem obrany Spojených států. Hlasování bylo nerozhodné, o jeho jmenování rozhodl svým hlasem viceprezident J.D. Vance. Jmenování...

Čas načtení: 2025-01-25 07:07:00

Trump prosadil Hegsetha jako ministra obrany. Rozhodl až hlas viceprezidenta

Americký Senát těsně schválil jmenování Petea Hegsetha ministrem obrany Spojených států. Hlasování bylo nerozhodné, o jeho jmenování rozhodl svým hlasem viceprezident J.D. Vance. Jmenování kontroverzního kandidáta je velkým vítězstvím pro Donalda Trumpa, uvedla agentura Reuters. Proti Hegsethovi hlasovali všichni demokraté a nezávislí senátoři a připojili se k nim také tři republikáni.

Čas načtení: 2025-01-25 05:13:00

Senát schválil Hegsetha ministrem obrany USA, rozhodl viceprezident

Washington - Americký Senát těsně schválil jmenování Petea Hegsetha ministrem obrany Spojených států. Hlasování bylo nerozhodné, o jeho jmenování rozhodl svým hlasem viceprezident J.D. Vance. Jmenování...

Čas načtení: 2025-01-25 06:14:53

Senát USA schválil Hegsetha ministrem obrany, rozhodl hlas viceprezidenta

Americký Senát těsně schválil jmenování Petea Hegsetha ministrem obrany Spojených států. Hlasování bylo nerozhodné, o jeho jmenování rozhodl svým hlasem viceprezident JD Vance. Jmenování kontroverzního kandidáta je velkým vítězstvím pro Donalda Trumpa, uvedla agentura Reuters.

Čas načtení: 2025-01-25 08:50:38

Senát schválil Hegsetha ministrem obrany USA, rozhodl až hlas viceprezidenta

Americký Senát těsně schválil jmenování Petea Hegsetha ministrem obrany Spojených států. Hlasování bylo nerozhodné, o jeho jmenování rozhodl svým hlasem až viceprezident J. D. Vance. Jmenování kontroverzního kandidáta je velkým vítězstvím pro Donalda Trumpa, uvedla agentura Reuters.

Čas načtení: 2025-01-25 12:25:00

Spojené státy mají nového ministra obrany. Kdo je kontroverzní válečný veterán Hegseth?

Americký Senát těsně schválil jmenování Petea Hegsetha ministrem obrany Spojených států. Hlasování bylo nerozhodné, o jeho jmenování rozhodl svým hlasem viceprezident J.D. Vance. Jmenování kontroverzního kandidáta je velkým vítězstvím pro Donalda Trumpa, uvedla agentura Reuters. 

Čas načtení: 2025-02-03 09:50:00

Zdeněk Jemelík: Kdo chce do Brna místo Lenky Bradáčové?

V akcích justičního potížisty jsou mými nejčastějšími protivníky státní zástupci, i když často skrytí za rozhodnutím soudů. Sleduji proto dění ve státním zastupitelství velmi pozorně. Samozřejmě mě zaujal článek na Parlamentních listech z 29.ledna 2025 „Pád vlády kvůli Bradáčové? Nevole nad jmenováním z mnoha stran“(zde). Název článku považuji za přepjatý. Nepředpokládám, že by návrh na vyslovení nedůvěry vládě kvůli jmenování Lenky Bradáčové nejvyšší státní zástupkyní mohl být úspěšný, i když jeho podání nevylučuji. Po jeho přečtení jsem si ale položil kriminalistickou otázku „cui prodest“, protože někomu by se zřejmě líbilo, kdyby vláda na poslední chvíli její jmenování odvolala a uvolnil by se tak možná prostor pro ctižádostivce, který na její jmenování právě útočí.

Čas načtení: 2025-11-11 09:00:00

Názor týdeníku Observer: Politické zasahování do BBC. Společnost BBC byla přepadena

 Kdyby BBC mohla dnes informovat o tom, co si myslí, řekla by toto: došlo k puči. Tim Davie, generální ředitel BBC, a Deborah Turness, která řídila BBC News, byli donuceni odejít.Jejich prohlášení o rezignaci toho moc neříkají. To proto, že ani jeden z nich nemůže říci, co se zde stalo, a sice že skupina politicky jmenovaných ředitelů donutila předsedu správní rady BBC Samira Shaha k odchodu dvou nejvyšších představitelů této organizace. To by mělo být nazváno pravým jménem: politickým zasahováním, které bude bránit práci novinářů BBC a podkopávat důvěru veřejnosti v BBC News.Sekvence událostí, které vedly k rezignacím, se začíná vyjasňovat. V pondělí Turnessová navrhla omluvu za problematický střih v loňském vysílání pořadu Panorama: spojila dvě části projevu Donalda Trumpa ze 6. ledna 2021, takže působil ještě agresivněji, než byl. BBC měla tento problém řešit dříve. Na začátku minulého týdne však byla vypracována omluva, kterou měl Shah zaslat parlamentnímu Výboru pro kulturu, média a sport. Rozeslal kopii členům představenstva. Řada z nich se vzbouřila s odůvodněním, že omluva není dostatečně jasná.Vzbouření vedli politicky jmenovaní členové představenstva. BBC má ve svém řízení mnoho zvláštností: jednou z nich je, že předseda a čtyři ředitelé zastupující národy Spojeného království jsou jmenováni přímo vládou (byli jmenováni konzervativci!!, pozn. JČ) dalších pět neexekutivních členů je vybíráno představenstvem.

Čas načtení: 2025-12-05 11:46:00

Nová vláda by mohla být jmenována během pár dní. Hlasování o důvěře míří na 13. ledna

Jmenování nové vlády ANO, SPD a Motoristů by se podle předsedy Sněmovny Tomia Okamury mohlo odehrát velmi brzy po jmenování Andreje Babiše premiérem. Prezident Petr Pavel by tak kabinet mohl jmenovat „v řádu několika dnů“ po úterý 9. prosinci, kdy se očekává jmenování šéfa hnutí ANO do čela vlády. Okamura to řekl po jednání koaliční rady na pražském Chodově.

Čas načtení: 2025-12-09 06:25:02

Situaci, kdy má Česko dva premiéry, ústava přímo neřeší

Situaci, kdy má republika dva premiéry, Ústava přímo neřeší. Hovoří ale o tom, že „prezident pověřuje vládu, jejíž demisi přijal nebo kterou odvolal, vykonáváním jejích funkcí prozatímně až do jmenování nové vlády“. Pověření se vztahuje k vládě jako celku a končí jmenováním a slibem nové vlády do rukou prezidenta, byť by třeba poté nezískala důvěru sněmovny. To je příklad současného kabinetu Petra Fialy (ODS), který podal demisi 6. listopadu. I po jmenování Babiše premiérem ale povládne Fialův kabinet, a to až do jmenování nové vlády.

Čas načtení: 2025-12-09 11:15:00

Vzkazy politiků čerstvě jmenovanému premiéru Babišovi: Stát se neřídí esemeskami!

Ke jmenování předsedou vlády Andreji Babišovi (ANO) skrze sociální sítě pogratulovala řada politiků. Premiér v demisi Petr Fiala (ODS) vzkázal, že do jmenování zbytku kabinetu bude mít podle něj Babiš k dispozici vládní Hrzánský palác. 

Čas načtení: 2025-12-09 10:48:00

Bez Turka! Babiš předal Pavlovi kandidáty na ministry

Babiš předal po jmenování Pavlovi nominace ministrů do vlády ANO, SPD a Motoristů. Filip Turek nefiguruje ze zdravotních důvodů mezi nominovanými kandidáty do vlády, řekl Babiš. Předpokládá, že po uzdravení se setká s prezidentem. Termín jmenování celého kabinetu podle něj oznámí Pražský hrad.