Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2026-03-25 07:15:53

AI vlak začíná brzdit: dohoda mezi Disney a OpenAI padá, model Sora končí

OpenAI ukončilo vývoj modelu Sora, neplánuje ani jeho integraci do ChatGPT V souvislosti s tím končí také plánovaná dohoda mezi OpenAI a Disney Vývojáři ChatGPT se chtějí plně soustředit na boj s největším konkurentem Umělá inteligence se v posledních letech skloňuje snad ve všech pádech. Zatímco někteří, včetně velkých investorů, věští AI velkou budoucnost a věří, že radikálně změní řadu odvětví, jiní jsou o poznání skeptičtější a otevřeně hovoří o velké nafouknuté bublině, která jednou praskne. Zatímco ještě nedávno měli vodu na mlýn především ti spadající do první skupiny, nyní už je vidět, že některé firmy pomalu zařazují zpátečku ohledně svých investic do umělé inteligence. Přečtěte si celý článek AI vlak začíná brzdit: dohoda mezi Disney a OpenAI padá, model Sora končí

Čas načtení: 2024-07-19 08:50:00

„Je to mnohem horší, ale nechci ohrožovat zdroje.“ Michal Půr naznačil, co Bartoš zvoral

Nový systém pro digitalizaci stavebního řízení je stále nefunkční. Upozorňuje na to nově i portál Hlavního města Prahy. Politický komentátor a moderátor Michal Půr podotýká, že situace je ještě horší, než jak se zdá. Nefunkčnost systému již začíná brzdit i velké projekty. Vicepremiér pro digitalizaci Ivan Bartoš (Piráti) však údajně požadoval, aby bylo upozornění na nefunkčnost z portálu staženo.

Čas načtení: 2025-06-12 15:45:15

Policie jásá: Čeští vývojáři přišli na způsob, jak bezpečně zastavit ujíždějící auto na dálku!

Co ještě nedávno znělo jako sci-fi, se začíná stávat realitou. Čeští vývojáři totiž v úterý úspěšně otestovali naprosto unikátní elektronický systém, který umožňuje na dálku bezpečně zastavit ujíždějící vozidlo. Test proběhl na policejním polygonu u Třeště na Jihlavsku a podle prvních informací jde o technologii, která nemá ve světě obdoby. Základem je využití autonomních technologií moderních vozů, které už dnes dokážou samy brzdit nebo přerušit přívod paliva. Díky tomu policie nebude […]

Čas načtení: 2025-08-12 09:19:35

Červencová americká inflace: další makro-epizoda o dopadu cel

Nájemné začíná jádrovou inflaci lehce brzdit, bylo tomu tak i v červenci?

Čas načtení: 2025-10-15 11:04:00

České firmy využívají AI méně než slovenské. Většina ji ale považuje za strategickou prioritu

Praha 15. října 2025 (PROTEXT) - České firmy přistupují k využívání umělé inteligence opatrněji než jejich slovenští sousedé. Zářijový průzkum společnosti SAP mezi 350 vedoucími pracovníky ukázal, že AI už reálně používá téměř polovina slovenských firem, zatímco v Česku jen čtyři z deseti. Hlavními překážkami rychlejší adopce jsou obavy z bezpečnosti dat a provozních výpadků. Přesto už každý desátý manažer v Česku důvěřuje umělé inteligenci natolik, že by jí svěřil rozhodování i na úrovni top managementu.„U českých firem je dnes jasně vidět rozdíl mezi těmi, které sledují trendy, testují a pilotují nové AI technologie, a těmi, které je zatím vnímají spíš jako riziko nebo nezralou technologii. Ta propast se bude dál prohlubovat. Firmy, které začaly včas, získají náskok, který nebude jednoduché dohnat. Pro SAP je AI přirozenou evolucí byznysových aplikací a jasným směrem, kam se budou dále vyvíjet. Dává nám to příležitost posouvat aplikace tam, kde je dnešní svět potřebuje,“ říká Hana Součková, generální ředitelka SAP ČR.Odvážnější SlováciV současné době využívá podnikový software s AI 41 % českých firem. To je méně než na Slovensku, kde kladně odpověděla téměř polovina dotázaných. Konzervativnější jsou Češi i při plánování – pouze každá jedenáctá firma v tuzemsku považuje AI za klíčovou součást své strategie a 42 % s ní experimentuje. Na Slovensku jde o každou desátou, přičemž testování už zahájilo 46 %.Pozitivní zprávou je, že v obou zemích více než polovina firem počítá s AI jako součástí své dlouhodobé strategie.Obavy o dataČesko i Slovensko také spojují obavy o bezpečnost dat. Jejich zneužití nebo únik vnímá mezi největšími hrozbami polovina dotázaných z obou zemí. S tím úzce souvisí i strach, že firemní údaje, které umělá inteligence zpracovává, zneužije buď konkurence nebo samotní tvůrci AI řešení. Obavy panují i na straně spolehlivosti. Každou třetí českou firmu zneklidňuje, že by AI mohla způsobit výpadek nebo technický problém, a tím tak ochromit chod celé firmy.Čtvrtina firem v Česku se také obává, že AI bude stát za rozhodnutím, které negativně dopadne na firmu. To se promítá i do ochoty svěřit AI rozhodovací pravomoci ve firmě. K němu se staví zdrženlivě dva ze tří dotázaných. Pozitivněji se k delegaci běžných rozhodnutí staví 19 % dotázaných. Každý desátý už AI důvěřuje natolik, že by ji nechal rozhodovat i na úrovni top managementu.„Ukazuje se, že manažeři dnes věří v zásadní dopad umělé inteligence na byznys. Zatím však chybí konkrétní výsledky, měření i jasný obraz toho, jak velký tento dopad skutečně je. Velkým úkolem lídrů proto je proměnit tuto víru v reálný přínos. To už ale není jen o technologiích – výzkum ukazuje, že lidé mají také řadu obav a nejistot. Právě proto je klíčové, aby lídři rozvíjeli nový mindset a dovednosti, tzv. AI-first leadership,“ říká Radka Dohnalová, zakladatelka a CEO ATAIRU.Zvědavost i frustracePodle dat z průzkumu vyvolává AI u vedoucích pracovníků nejvíce zvědavost. To potvrdilo 84 % respondentů. Téměř polovina vnímá mezi benefity i úlevu a snížení stresu. K nové technologii se ale staví spíše s odstupem. Pouze 44 % uvedlo, že AI vnímá s nadšením. U 55 % vyvolává obavy a téměř sedm z deseti cítí pochybnosti a nejistotu. Každý třetí pak uvedl, že ho složitost AI frustruje.„Je to typická ukázka učební křivky. Zvědavost a zároveň obava z neznámého. Většina z nás už tuší, že nám AI může výrazně ulehčit rozhodování v komplexním a rychlém světě. Stejně tak začíná být jasné, že neznalost a nekompetence v této oblasti je a bude zásadní konkurenční nevýhodou. Takže už víme, že vlak jede a nemá smysl ho brzdit,“ říká psycholog Zbyněk Rozbořil.Klíčovou roli dnes hraje schopnost najít spolehlivé zdroje informací a relevantních zkušeností v záplavě obsahu, který kolem umělé inteligence vzniknul. „Nalezení relevantního mentora, který má přístup ke globálním zkušenostem, datům a kontaktům a který je schopný ukotvující a povzbuzující manažersko-podnikatelské diskuse, vnímám jako kritickou taktickou iniciativu progresivních leadership týmů,“ doplňuje Rozbořil.Více šetřit než vydělávatPři hledání výhod využívání AI se čeští manažeři zaměřují hlavně na úspory. Schopnost ušetřit peníze hodnotí kladně 72 % z nich. Pouze každý druhý ale věří, že jim AI dokáže peníze vydělat. Ještě intenzivněji vnímají vedoucí pracovníci úsporu času, což potvrdilo 82 % dotázaných. Nejde přitom jen o zefektivnění práce. Dva ze tří manažerů se shodli, že jim AI pomáhá vytvářet kvalitnější výstupy.„Přidaná hodnota, kterou AI přináší, jde daleko za hranici pouhých úspor. Klíčem k jejímu získání je propojení dat, aplikací a AI napříč celou firmou. Tím vznikne jednotná platforma, která firmám umožňuje rychleji růst a pružně reagovat na potřeby trhu i samotných zákazníků,“ uzavírá Hana Součková.Sběr dat byl realizován prostřednictvím aplikace Instant Research agentury Ipsos.O průzkumu SAPPrůzkum společnosti SAP proběhl v září 2025 mezi 350 zástupci nejvyššího vedení firem v Česku a na Slovensku, přičemž v České republice se průzkumu zúčastnilo 200 a na Slovensku 150 respondentů. Sběr dat byl realizován prostřednictvím aplikace Instant Research agentury Ipsos.O společnosti SAPGlobální lídr na trhu s podnikovými aplikacemi a umělou inteligencí SAP (NYSE: SAP) stojí na pomezí podnikání a technologií. Již více než 50 let organizace důvěřují SAP, který propojuje klíčové podnikové procesy v oblasti financí, nákupu, lidských zdrojů, dodavatelského řetězce a zákaznické zkušenosti. Více informací naleznete na www.sap.com.Zdroj: SAP ČR ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese https://www.protext.cz. PROTEXT 

Čas načtení: 2026-02-18 12:07:36

Samsung po dlouhém čekání vydává novou aktualizaci systému Google Play

Samsung konečně přestal brzdit aktualizace od Googlu a tu nejnovější začíná posílat majitelům mobilů Galaxy a tabletů Galaxy Tab. Nedávno napřímo přiznal, že tyto aktualizace cíleně brzdí, sám je detailně zkoumá a pak je teprve pouští k uživatelům. Tím dochází k až několikaměsíčnímu zpoždění. Takže teď přichází aktualizace systému Google Play s datem 1. ledna 2026. Bezpečnostní aktualizace a záplaty vytváří nejen Google, ale i Samsung. Proto […]

Čas načtení: 2024-12-11 11:08:28

Zaparkovat a zaplatit parkovné přímo na infotainmentu umí Škoda už v mnoha českých městech

Od nynějška mohou zákazníci Škoda cestovat po Česku bez starostí spojených s hledáním a placením parkovného, a to díky službě Pay to Park, která je k dispozici v Praze a mnoha dalších městech v Česku. Služba je dostupná přímo z infotainmentu modelů Škoda a z aplikace MyŠkoda. Přidává se tak ke službě Pay to Fuel […]

Čas načtení: 2024-12-19 07:08:49

Jaguar Land Rover bude do sedadel používat recyklovanou pěnovou výplň

Společnost Jaguar Land Rover dosáhla významného technického průlomu v uzavřeném cyklu recyklace polyuretanové pěny ze svých ojetých vozidel tím, že ji úspěšně znovu začlenila do výroby nových sedadel. Ve spolupráci s inovacemi na poli materiálů MobilityScience společnosti Dow a světovým lídrem v oblasti sedadel pro automobily Adient se jedná o první případ úspěšného využití pěnové […]

Čas načtení: 2024-06-20 15:15:29

Google tvrdě zasahuje proti podvodníkům, začíná rušit nelegální předplatná YouTube

Google začíná rušit předplatná YouTube Premium získaná skrze VPN z levnějších zemí V některých regionech s jinou kupní silou jsou předplatná levnější Rušení nekale získaných levných předplatných může být předzvěstí dalších opatření Google údajně začíná rušit předplatná YouTube Premium získaná prostřednictvím VPN. V rámci prosazování své cenové politiky tak začíná tvrdě zasahovat proti uživatelům, kteří systém Googlu obešli a platí méně, než by měli. Přečtěte si celý článek Google tvrdě zasahuje proti podvodníkům, začíná rušit nelegální předplatná YouTube

Čas načtení: 2025-03-28 15:36:39

Artróza začíná nenápadně, jaká je nejlepší prevence?

Počáteční příznaky artrózy: Bolest kloubů: Zpočátku se bolest objevuje po intenzivní fyzické aktivitě nebo větší námaze. S postupem času může být přítomna i v klidu, zejména v noci. The post Artróza začíná nenápadně, jaká je nejlepší prevence? appeared first on magazín Energie života.

Čas načtení: 2025-06-17 13:41:00

Co si sbalit na prázdninový výlet? Pohoda začíná u detailů

Co si sbalit na prázdninový výlet? Pohoda začíná u detailů redakce Út, 06/17/2025 - 13:41 Domácnost Klíčová slova: džbán s bambusovým víčkem oriondomacipotreby.cz proutěný koš piknikový koš plechovky Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Nezbytnost číslo jedna: pohodlí a osvěžení Ať už jedete autem, na kole nebo po svých, pitný režim je v létě základ. Skvěle poslouží termo plechovky – stylové, lehké a praktické lahve, které udrží váš nápoj dlouho studený nebo naopak teplý. Vybírat můžete z různých designů a velikostí podle svého vkusu na oriondomacipotreby.cz. Cena od 259 Kč. Na piknik s elegancí Plánujete odpočinkový den v parku, u vody nebo v přírodě? Piknikový koš vám usnadní přípravu i převoz občerstvení – stačí jen přidat deku, oblíbené dobroty a vyrazit. Koše jsou nejen praktické, ale i stylové, a z některých se při vybalování stává malý rituál. Stylový proutěný koš z vrbového proutí (výška 19 cm, s držadlem 34 cm) s pratelnou podšívkou je ideální na piknik, nákup i chalupu. Otevírání z obou stran usnadní balení, pevné držadlo zajistí pohodlné nošení. Rustikální design potěší nejen milovníky venkova. Cena 699 Kč. A když se vrátíte domů… Po dni stráveném venku si zasloužíte chvilku klidu. Udělejte si doma příjemnou atmosféru a připravte si osvěžující nápoj nebo horký čaj do elegantního skleněného džbánu s bambusovým víčkem. Pro elegantní a praktické servírování perlivých i neperlivých nápojů ORION doporučuje skleněný džbán s bambusovým víčkem o objemu 1,5 litru. Džbán je vyroben z odolného borosilikátového skla, takže zvládne jak studené nápoje s ledem, tak i horký čaj. Víčko z přírodního bambusu je nejen estetické, ale také praktické – chrání nápoj před hmyzem a prachem, což oceníte zejména při letním stolování venku. Ideální kombinace funkčnosti a elegance. Cena 399 Kč.   Léto je ideální čas pro malé radosti. Ať už jste kdekoli, s dobrým vybavením si ho užijete naplno. Více tipů na stylové a praktické doplňky najdete na www.oriondomacipotreby.cz.   Přidat komentář fotografie dodány od oriondomacipotreby.cz Letní výlety mají své nezaměnitelné kouzlo – volnost, příroda, svěží vzduch a chvíle, které si pamatujeme ještě dlouho po návratu domů. Aby byl výlet opravdu pohodový, chce to ale i trochu plánování. Proto jsme pro vás připravili pár praktických tipů, co si přibalit s sebou, ať už vyrážíte na piknik, túru nebo jen lenošit k rybníku. Text obsahuje reklamní sdělení.

Čas načtení: 2024-02-15 11:55:04

Jeep Avenger v ČR zlevnil. S benzinovým motorem začíná na půl milionu, elektromobil startuje na 940 tisících

Nový Jeep Avenger si vydobyl široké uznání mezi odborníky a získal řadu ocenění, jako například prestižní titul Evropské auto roku 2023, Nejlepší rodinné SUV v anketě Ženské světové auto roku 2023 a Elektromobil roku v rámci ankety Top Gear UK Awards. Evropské auto roku 2023, které bylo představeno na loňském autosalonu v Paříži, zaznamenalo více … Jeep Avenger v ČR zlevnil. S benzinovým motorem začíná na půl milionu, elektromobil startuje na 940 tisících Pokračovat ve čtení »

Čas načtení: 2019-12-14 09:26:26

Dlouhé a pomalé Vánoce

Nakoupit dárky, vygruntovat, stromeček, kapr, salát, honem honem se vyšňořit, navštívit příbuzné na druhé straně republiky a 26. prosince večer padnout vysílením. Moje babička ten večer po třech neklidných a uspěchaných dnech zahlásila: „No, moje milé Vánoce, a je po vás.“ Vlastně tak vystihla to, jak vánoční svátky už desítky let probíhaly. Spěch, chvat, neklid, a pak honem romantika na povel, dárky a přežrání. Leckdo dneska hlásá, že ty svátky máme prožívat v mnohem větším klidu, ale i ten je tak v důsledku jaksi na povel. Buď v klidu, jinak nebudeš mít pěkné Vánoce. Až si jeden nakonec nutně říká, co na těch svátcích lidi mají a po celá staletí měli? Když ale musíte hodně věcí stihnout v krátkém čase před Vánocemi, kde pak vzít ten klid a pohodu? A jak dlouho vlastně trvají Vánoce? Tak trochu začínají první adventní nedělí, což je začátek církevního roku. Ale to ještě nejsou Vánoce jako takové, ale příprava na ně. Pro křesťanskou tradici je to čas očekávání a rozjímání nad příchodem spasitele. Samozřejmě k adventu patří půst. Ten končí večer 24. prosince, což je poslední den adventu, nikoli první den Vánoc. Proto také na štědrovečerní stůl patří postní jídla jako ryba. Štědrým dnem to začíná Vánoce začínají 25. prosince narozením Páně. Je to takový český paradox, v den, kdy Vánoce začínají, mají u nás dnes mnozí a mnozí dojem, že právě skončily, že je po všem a že je to vlastně trochu škoda. Jenže Ježíšek se v noci z 24. na 25. prosince teprve narodí. Všechno začíná. Proto také v jesličkách do té noci nemá být jezule, ale prázdné jesle. Takže když dnes na náměstích vidíme od začátku adventu betlém v plné sestavě, je to vlastně nesmysl. Podobný jako zpívání koled před onou nocí. Koledy oslavují narození Ježíška, těžko ho tedy vítat dny a týdny před tím, než se to stalo. Pak není divu, že to vlastně vypadá, že Vánoce trvají jenom dva dny, první a druhý svátek a basta. Další omyl. Teprve 26. prosince začíná vánoční oktáv – ten den se připomíná svátek prvomučedníka Štěpána, následuje 27. prosince svátek apoštola a evangelisty Jana a 28. prosince svátek svatých mláďátek, který připomíná betlémská mláďátka zavražděná králem Herodem po Kristově narození. A příběh Ježíšova narození pokračuje. Vánoční sváteční okruh se uzavírá až 6. ledna, jednak slavením Tří králů, kteří přišli do Betléma (opravdu na Ježíška nečekali za rohem a cesta k němu jim chvilku trvala) a 6. leden je zároveň dnem křtu Páně. Mimochodem, ono C+M+B, které se píše na dveře příbytků na Tři krále nejsou Kašpar, Melichar a Baltazar, ale znamená to "Christus mansionem benedicat" ("Kriste, žehnej tomuto obydlí"). A ty křížky mezi písmenky nejsou plus, ale právě kříže. Ježíšek je tedy 6. ledna pokřtěn, ale vánoční příběh stále není u konce. Čtyřicet dní času Vánoce se definitivně uzavírají až uvedením Páně do chrámu, což je svátek, který připadá na 2. února, a proto až do tohoto dne mohou být v kostelích vystaveny jesličky. Podle starozákonních přepisů o rituální čistotě byla žena po porodu chlapce 40 dní a po porodu děvčete 80 dní nečistá a musela pak přinést knězi k oběti za hřích beránka a holoubě. Prvorozený syn musel být také přiveden do chrámu a musela se za něj vyplatit oběť. A tak i Marie a Josef čtyřicet dní po narození Ježíše přinesli svého prvorozeného do chrámu a Maria přitom vykonala jednak oběť svého "očištění" a jednak vyplatila prvorozeného. Při slavnosti tohoto svátku se světí svíce, z čehož vznikl lidový název tohoto svátku Hromnice. Vánoce tedy podle křesťanské tradice trvají od 25. prosince do 2. února. A dává to smysl nejen z hlediska Ježíšova příběhu, jak jsme ho právě popsali, ale také z pohledu běžných věřících v minulých staletích. Hnát se honem honem za nějakým slavením na dva dny, všechno nachystat, zblajznout a zase sklidit, to by bylo zbytečné plýtvání, které si nemohli dovolit. Navíc zima je nutila trávit čas spíš doma, práce na poli nebyla. Čtyři týdny se pozvolna chystat a rozjímat a čtyřicet dní pak slavit a připomínat si, to už je ale jiná. Vánoce po měšťansku Jistě, dnes na to všechno není kdy. Navíc od dob Charlese Dickens a jeho Vánoční povídky tu máme tradici měšťanských Vánoc s jejími dárky a stromečky a vánočkami, svátky rodiny, klidu a pohody. Svátky v našem prostředí asi nejvíc biedermeirové. Ale ani těm dnes nedáváme tolik prostoru sami v sobě, jako to dělali Dickensovi vrstevníci. Vlastně i tady se na nás podepsaly snahy nacistů a komunistů ve dvacátém století tyto velké křesťanské svátky omezit a vygumovat. Jedni se je snažili nahradit starogermánským slunovratem, druzí umělým Dědou Mrázem, kterého ve 30. letech minulého století zavedl rovnou Stalin. Nepovedlo se docela, ale rozrušené vazby a tradice se už nikdy plně neobnovily. A nijak masově také neobnoví, ale možná by něco z těch dlouhých, čtyřicet dní trvajících Vánoc zbýt mohlo. Větší prostor pro slavení, setkávání, zastavení. Až přijde ráno 25. prosince, vzpomeňme si, že to všechno není za námi, naopak ten příběh začíná, ať už na něj věříte, nebo ne. Bez něj by ale Vánoce tak nějak nebyly.   Článek byl převzat z autorova blogu na Aktuálně.cz. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2024-11-02 11:06:26

Jazzová agentura Nely Dusové začíná nabízet kapely

Mladá saxofonistka a skladatelka Nela Dusová nyní založila agenturu, díky níž by ráda nabízela koncerty (nejen) svých generačních vrstevníků z hájemství tuzemského jazzu. Zove se ALTSCAPES AGENCY. První kapelou, již nová agentura zastupuje, se stala mladá formace ACOUSTIC NEEDLES. Má na kontě už tři studiová EP, hraje vlastní autorský repertoár, sycený jazzem s prvky hiphopu či funku. Lídrem skupiny a autorem většiny repertoáru je multiinstrumentalista Jakub Eben. Dalšími členy projektu jsou zpěvačky Emma Vyskočilová a Zaira, kytarista Lukáš Velemínský, baskytarista […] Zobrazit celý článek Jazzová agentura Nely Dusové začíná nabízet kapely

Čas načtení: 2025-02-19 13:07:14

Indian Motorcycle začíná novou kapitolu „Wrecking Crew“ s jezdeckou sestavou pro rok 2025

Indian Motorcycle „Wrecking Crew“ je jednou z nejikoničtějších kapitol americké motocyklové historie, a to díky dominanci původní Wrecking Crew v 50. letech a moderní flattrackové [...]

Čas načtení: 2025-11-03 14:07:10

Asfalt končí, zábava začíná: Continental TKC 802 chce půl silnice a půl trailu

Čtyři dekády po zrodu legendární TKC 80 přichází Continental s přirozeným pokračováním. Model TKC 802 cílí na jezdce, kteří střídají okresky a šotolinu bez přemýšlení, [...]

Čas načtení: 2026-03-05 12:06:57

Světový kult bicích, hlas budoucnosti i držitelé Grammy. Groove Brno píše další kapitolu a začíná vyprodaným koncertem

Groove Brno vstupuje do svého 19. ročníku ve velkém stylu. Festival, který si za téměř dvě dekády vybudoval pověst dramaturgicky nekompromisní značky s mezinárodním přesahem, zahájí sezonu už 14. března 2026 — a hned první koncert je beznadějně vyprodaný. Španělský baskytarový fenomén Vincen García, jehož návrat byl oznámen už v prosinci, vyprodal koncert dlouho dopředu a potvrzuje, že publikum Groove Brno ví, proč chodí objevovat. Jarní část festivalu ale nabízí mnohem víc, publikum se může těšit na skutečné hudební události světového formátu. […] Zobrazit celý článek Světový kult bicích, hlas budoucnosti i držitelé Grammy. Groove Brno píše další kapitolu a začíná vyprodaným koncertem

Čas načtení: 2021-12-17 10:15:32

Kauza Hrubec – globální spory a místní akademické souvislosti

Zatímco ještě nedávno si humanitní a sociální vědci občas stěžovali, že jsou politiky většinou přehlíženi a ignorováni, v poslední době se naopak stává, že je o některé z nich až příliš velký zájem. Dokonce se objevují pokusy pokusy o cenzuru. a potlačení. To je nesporně varovný signál. Skutečností je, že se nově nastavují vztahy mezi velmocemi – USA, Ruskem a Čínou. V Česku se tak rozezněly různé „zpěvy nenávisti“. Jeden z nich míří na Čínu. Zapadá do toho i letošní podzimní akademicko-mediální kauza filozofa a sociologa Marka Hrubce, která otevírá v jeho případě otázku ohrožení svobody vědeckého bádání pod ideologickými a politickými sinofobními vlivy. Literární noviny a jejich web Literárky.cz se do toho trochu namočily, a proto jsme se pokusili vše rekapitulovat. Kauza velmi výstižně vypovídá o horkém současném tématu rozsáhlého výzkumného programu „Globální konflikty a lokální souvislosti“, který Marek Hrubec donedávna vedl a proč už ho vést nesmí. Případ lze dobře zrekonstruovat na základě dosavadních vyjádření zúčastněných aktérů, včetně stanoviska Filosofického ústavu a M. Hrubce, a série článků na webu Aktuálně.cz a v dalších médiích. Kauza začala koncem října 2021, kdy na Akademii věd zaznělo zpochybnění Literárních novin a webu Literárky.cz jako vhodného prostoru pro uveřejnění audio-rozhovorů pracovníků a spolupracovníků Hrubcova výzkumného programu. Vzápětí o věci začal psát web Aktuálně.cz, který se profiluje svým zpravodajským, politickým a obchodním zaměřením, včetně kritiky předchozí středo-levicové české vlády, Ruska, Číny a dalších zemí. Je pochopitelné, že portál navazuje na politické a komerční preference svého vlastníka Zdenka Bakaly, amerického a českého podnikatele žijícího ve Švýcarsku. To je samozřejmě v prostředí plurality názorů možná profilace. Jen takový profil není možné vydávat za neutrální, zvláště toto médium zveřejňuje občas také manipulativní a vyhrocené články. Web Aktuálně.cz zpochybnil mimo jiné i publikování překladů článků z čínských novin v Literárních novinách. Skutečnost je taková, že Literární noviny byly důležitým médiem již v 60. letech při demokratizaci socialismu a jsou dodnes známy svojí názorovou pluralitou a publikováním nejen českých textů, ale také překlady článků z různých zemí. Literární noviny publikovaly rozhovory například z Die Zeit, La Stampa nebo Der Spiegel. Také byly vydány tematické přílohy o národních literaturách a kulturách, například o švédské, dánské, norské, německé, čínské, izraelské ad. Noviny jsou po dlouhá leta platformou na uveřejňování článků řady významných vědců z Akademie věd i odjinud, přičemž Marek Hrubec byl vloni dokonce ředitelem Filosofického ústavu oceněn Cenou za popularizaci za rok 2020 za napsání a editování článků právě v Literárních novinách a v překladech do angličtiny a čínštiny. Těžko zde tedy vidět nějaký problém. Avšak zatímco vedení ústavu publikování článků Marka Hrubce v Literárních novinách a dalších médiích vloni ocenilo, teď pod tlakem mediální kauzy je už nepovažuje za vhodné. Není takovéto zpochybňování toho, co a kde publikuje, snahou o klasickou ideologickou cenzuru? Nepřipomíná to až příliš návrat k praktikám dřívějšího režimu? Web Aktuálně.cz ale šel ještě dál. Nejde jen o svobodu publikace. Web upozorňuje například na mezi vědci známý fakt, že Marek Hrubec je podobně jako jiní respektovaní vědci ze zemí střední Evropy členem mezinárodní akademické rady China-CEE Institute, který je legálně registrován v Maďarsku. Individuálně za svoji osobu se jednou za rok zúčastňuje zasedání rady a doporučuje, jak dále provádět výzkum. Čeští vědci byli webem Aktuálně.cz zpochybněni kvůli spolupráci s maďarským institutem a tím nepřímo s čínským státem, neboť tento institut  zprostředkovaně komunikuje s Čínskou akademií společenských věd. Avšak vědci na Akademii věd ČR mají tuto spolupráci zajištěnou také nezprostředkovaně pomocí smluv s Čínskou akademií věd a Čínskou akademií společenských věd (a s dalšími institucemi v mnoha zemích) pro společnou realizaci projektů, podobně jako řada jiných vědeckých institucí v EU, USA a jinde ve světě. Paradoxní je, že zprostředkovaná spolupráce vadí, ale nezprostředkovaná přímá a intenzivnější nikoli. Neznalost věci zaslepuje. Spolupráci mezi českou a čínskou vědou podpořil naposledy letos v září v rámci spolupráce Číny a zemí střední Evropy na Zhongguancun Forum také český velvyslanec v Pekingu, který připomněl, že to jsou smlouvy mezi Čínskou akademií společenských věd, Čínskou akademií věd a Českou akademií věd, které umožňují mobilitu vědců. Opět tedy ani na tomto bodu není nic problematického. Web Aktuálně.cz přitom rád odsuzuje různé instituce kvůli tomu, že spolupracují s údajně podezřelými čínskými organizacemi nebo firmami. Jak jsme již psali v našem článku, podobně tento web v listopadu kritizoval také jednu vysokou školu v Českých Budějovicích za spojení s čínskou firmou Huawei, o níž také uvedl, že je podezřívaná ze špionáže. Vysokou školu v Českých Budějovicích napomínal za to, že si od této firmy vzala finanční dar na vzdělávání a stipendia pro studenty. Přitom sám tento web paradoxně bere peníze za uveřejnění reklamních textů právě o firmě Huawei (uveřejněných jen o tři dny později po kritice budějovické školy), kdy už podezření ze špionáže Aktuálně.cz asi přestalo vadit. Kritika se mění v pokrytectví. Dalším bodem, na který web Aktuálně.cz upozorňuje, je že pro zmíněný maďarský institut píše externě analýzy jeden badatel z Filosofické fakulty UK, který měl ve svém mládí před šesti lety neuvážené nacionalistické projevy. Soud, který celou záležitost projednával, nicméně dospěl k závěru, že tento mladý muž bude mít čistý trestní rejstřík a musí na něj být pohlíženo jako na neodsouzeného. Poté se stal běžným studentem a výzkumníkem, který byl integrován do společnosti a proměnil své politické názory. Také tento bod tedy ústí do prázdna. Skutečným problémem ovšem je, že web Aktuálně.cz předstírá, že je nestranný a nereprezentuje ničí zájmy. Opak je pravdou. Web se jako svého zdroje odvolává například na web Sinopsis spadající pod AcaMedia. Tato společnost je ale většinově financována z National Endowment (NED). NED má nechvalnou pověst kvůli problematickému zasahování do vnitřních poměrů různých zemí na mnoha kontinentech. Allen Weinstein, který zakládal NED, o své organizace uvedl: „Mnoho toho, co dnes provádíme, se před 25 lety uskutečňovalo tajně prostřednictvím CIA.“ To jistě není nic nestranného. V rámci plurality názorů je samozřejmě možné, že někdo prosazuje zájmy USA za finance USA, jen by se neměl v českých médiích tvářit neutrálně a měl by otevřeně přiznat tyto zahraniční zájmy. Navíc to jsou v současné kauze o Číně zájmy zastaralé, neboť vyjadřují hlavně dřívější konfrontační tón „America First“ Donalda Trumpa, který je nyní americkou administrativou kultivován a umírňován. Ostatně mnoho amerických občanů, vědců, novinářů i politiků je k tomuto konfrontačnímu přístupu velmi kritických. A kdo platí Marka Hrubce? Oproti různým názorovým skupinám, které v České republice prosazují zahraniční zájmy, je Marek Hrubec placen z českých zdrojů Akademie věd a přispívá českým a evropským zájmům v rámci globální spolupráce. Na rozdíl od lidí, kteří rozdmýchávají spory, Marek Hrubec na základě vědeckých rozborů ve svých odborných i novinových textech přispívá k odstraňování globálních konfliktů. Lze snadno zjistit, že pracuje pomocí metody interkulturního dialogu a koncepce multilaterálních vztahů mezi různými zeměmi s identifikací společných hodnot a aktivit. Zároveň je znám svým zájmem o odstraňování chudoby a modernizační cesty, jež k tomu vedou v Evropě, Africe, Číně, Latinské Americe i jinde. Hrubcovo stanovisko, ať už prezentované ve vědeckých textech nebo popularizačně v novinových článcích, je v souladu také se závěry řady významných vědců a se záměry Organizace spojených národů, která je obecně respektována jako globální garance mezinárodních norem a objektivnosti. Generální tajemník Antonio Guterres například píše o vztahu Číny a Afriky, na níž se Hrubec poslední léta zaměřoval: „Fórum o spolupráci Číny a Afriky je ztělesněním dvou velkých priorit OSN: prosazování férové globalizace a podporování rozvoje, který nikoho nenechá za systémem mezinárodních vztahů, který je založen na pravidlech za podpory silných multilaterálních institucí“; „Čína dosahuje pozoruhodného rozvoje v posledních letech, s bezprecedentním odstraňováním chudoby, a já doporučuji její závazek sdílet své úspěchy prostřednictvím různých iniciativ a jmenovitě Pásu a cesty (Belt and Road)“. V čem je tedy problém? Mnozí lidé se podivují, proč pod ideologickými a politickými tlaky mediálního případu v Aktuálně.cz došlo v Akademii věd České republiky k odvolání Marka Hrubce z pozice ředitele Centra globálních studií a koordinátora velkého výzkumného programu realizovaného na řadě ústavů. Až do mediální kauzy, která nic nového nepřinesla, byl Hrubec se svými vědeckými týmy pozitivně hodnocen. Ve zprávě Filosofického ústavu se uvádí, že se teď případem bude zabývat etická komise. Legitimní je v tomto okamžiku otázka, proč se nejprve odvolávalo a teprve nyní se bude zkoumat. Platí snad presumpce viny? Doufejme, že etická komise dospěje k závěru o neadekvátním odvolání. Marek Hrubec odmítá omezování svobody vědeckého bádání, jak mu tuto svobodu garantuje Listina základních práv a svobod, jež je součást ústavního pořádku ČR. Jistě lidé a instituce mohou projevovat své etické a jiné názory, ale ty by společně s různými českými a zahraničními vlivy neměly narušovat ústavně garantované svobodné vědecké bádání. To si mnozí dobře uvědomují. Už se vzedmula vlna na podporu Marka Hrubce, kdy své podpůrné dopisy na Akademii napsali osobnosti z Česka a dalších zemí v Evropě, Americe i Asii, přičemž dopisy slovenských vědců byly také publikovány, například zde a zde. Doufejme, že etická komise dospěje byť i dodatečně k tomu, že Marek Hrubec bude moci znovu vykonávat všechny činnosti na Akademii věd jako dříve. Anebo muset některé nyní nepohodlné vědecké aktivity praktikovat už jen jako disident? To by asi byla pozoruhodná vizitka pro zdejší Akademii věd a pro ČR na mnoho následujících let. Nicméně i kdyby tady na Marka Hrubce definitivně dopadl takový bezprecedentní nátlak, mohl by se více realizovat v zahraničí, neboť zakládal a rozvíjel globální studia v Česku a střední Evropě a vědecky se dobře etabloval na více kontinentech. V některých zemích v některých obdobích bylo lákavé být reformistou, protože bylo možné se podílet na transformaci společnosti. Například v éře Gorbačovovy reformistické perestrojky ve střední a východní Evropě nebo v posledních 40 letech v Číně, kdy proběhla výrazná reforma směrem k tržnímu socialismu. V jiných zemích se ale transformace společnosti zadrhává a aktuální situace vytvářejí disidenty. Snowden nebo Assange by mohli vyprávět. Hlavně od globální ekonomické krize 2008 začínají být občané v našem civilizačním okruhu čím dál tím více nespokojeni, protože se mnohým z nich zhoršuje jejich životní úroveň. Jejich hlas však není některými vládami vyslyšen, spíše začíná být potlačován. To dopadá i na vědce. Začíná čas utahování šroubů a nového disentu? Ale nekončeme pesimisticky. Jak říkal Mahátma Gándhí na základě své zkušenosti: „Nejdříve Vás ignorují, pak se Vám smějí, pak s Vámi bojují a pak vyhrajete.“ Zdá se, že se teď u nás dostáváme do té předposlední fáze.

Čas načtení: 2021-01-03 20:14:18

Století robotů

Milí čtenáři, nastal pomalý a pošmourný začátek ledna. Domácí politika se točí hlavně kolem vakcinace, ve které máme proti Izraeli či Velké Británii dost zoufalé zpoždění. Nějaké zásadní efekty brexitu zatím nenastaly, na volbu nového předsedy CDU se teprve čeká, množství aut shořelých ve Francii nepřekročilo obvyklý standard atd. V takovém hluchém okamžiku se skrývá příležitost k tomu, podívat se na vývoj s určitým odstupem. A přitom máme dobré téma – právě před sto lety zazněl na divadelních prknech pojem „robot“, jedno z mála dnes univerzálně rozšířených slov, které je českého původu. Roboti budou nejspíš naše následující roky utvářet čím dál více. Jak? Zatím nejsou pány světa  Před pár dny vydala firma Boston Dynamics taneční video, ve kterém vystupuje několik jejích robotů, včetně antropomorfního typu Atlas. Video sklidilo různé reakce, například jeden čtenář na Twitteru mi napsal toto: „Tady koukáme na dosti možný důvod zániku lidstva. Je to spíš děsivé…“ A později dodal: „Já zas nejsem žádný velký konspirator, nicméně už dnes se lidé raději věnují elektronice, ať už v jakékoliv formě, než aby se starali o protějšek. Např. kvůli prac. vytíženosti. A se robot nehodí, prostě se vypne…“ Pojďme tedy chvíli přemýšlet nad roboty, i když zatím to zas takoví páni lidstva nejsou. A budeme přitom volně přecházet mezi stroji ovladatelnými na dálku a stroji autonomními, protože mezi nimi není zase tak ostrá hranice; vývoj typicky začíná u „hloupého“ stroje plně závislého na dálkovém ovládání, ke kterému se autonomní funkcionalita postupně přidává. Robot nemusí napodobovat člověka  Slovo robot sice vynalezl Karel Čapek, ale pojem robotika zpopularizoval v anglosaském světě nejspíš až spisovatel sci-fi Isaac Asimov se svými třemi zákony robotiky. Ty už jsou také nějaký ten pátek staré (cca 1950). 1. Robot nesmí ublížit člověku nebo svou nečinností dopustit, aby bylo člověku ublíženo. 2. Robot musí uposlechnout příkazů člověka, kromě případů, kdy jsou tyto příkazy v rozporu s prvním zákonem. 3. Robot musí chránit sám sebe před poškozením, kromě případů, kdy je tato ochrana v rozporu s prvním, nebo druhým zákonem. Sci-fi je skvělá literatura, ale její schopnosti předpovídat budoucnost nejsou až tak dokonalé, jak by asi její autoři sami chtěli. Hlavní problém je v tom, že takové výrazné osobnosti jako Asimov a Čapek nastolí trend, ze kterého je pro další generace těžké se vymanit. Když mistři žánru přivedou na svět koncept robota coby umělého člověka – jedna hlava, dvě ruce, dvě nohy a něco jako elektrická duše – za chvíli je skoro nemyslitelné představit si robota, který by člověku podobný nebyl. A to je tak trochu chyba. Humanoidní roboti sice dráždí naši představivost, existuje na to i termín (Uncanny valley), ale proč by měl vlastně robot svým vzhledem a fungováním napodobovat člověka? Letadlo taky nemá zobák a peří, ani ty první modely před sto lety jej neměly. Řekl bych, že pokud už máme přemýšlet o robotech a jejich vlivu na naši budoucnost, je potřeba se soustředit hlavně na ty, kteří nám podobní nejsou. Ony ty změny, příležitosti a hrozby většinou přicházejí z těch méně nápadných směrů. Výhody válečných robotů První bod, dost možná nejdůležitější: zabránit vzniku válečných robotů víceméně nejde. Státy, které tenhle vývoj zaspaly, jsou v podobném postavení jako pozdně středověké království, které by zavrhlo novinku jménem střelný prach. Bohužel mezi ně patří i Česká republika. Automatizace všeho druhu je žádoucí hlavně u činností, které jsou těžké, nebezpečné, případně monotónní. Nasazení v boji splňuje všechny tři podmínky, tudíž člověk-voják bude přirozeným kandidátem pro nahrazení za robota. A ty státy, které mají nějakou válku v bezprostřední paměti, si velmi dobře uvědomují, jak citlivé je veřejné mínění na to, když se z opačné strany světa vracejí bedny pokryté vlajkami nebo mladí muži bez končetin. Ta druhá možnost je přitom snad ještě více demoralizující. Pokročilá medicína dokáže v poli zachránit i velmi těžce zraněné, ale všechny způsobené škody na zdraví napravit neumí. A pro sousedy, kteří pak ty zmrzačené veterány další desítky let potkávají, je to živá připomínka lidské ceny války, daleko intenzivnější než zarůstající obdélník hlíny na hřbitově. Někteří podle toho budou volit. Jedna z věcí, které hrály proti Clintonové roku 2016, byla její pověst válečné jestřábky, která hlasovala pro spoustu vojenských akcí. Pak je tu další věc, o kterou se u robotů nemusíte starat, a to je zajetí. Zřítí-li se do nepřátelského teritoria živý pilot, je to prekérní situace, zejména pokud na druhé straně stojí psychopati typu Islámského státu, kteří rádi pitvají ještě dýchající lidská těla a vysílají to v přímém přenosu na internetu. Upálení jordánského pilota (jen pro otrlé jedince, varoval jsem vás) před několika lety bylo klasickou součástí jejich psychologické války. Toto u robotů odpadá; pokud se vousatí hoši rozhodnou ugrilovat rozbitý dron před kamerou a tvářit se u toho drsně, zbytek světa si maximálně tak bude klepat na hlavu. Tím seznam výhod nekončí. Spousta vojenských robotů má i jiné, civilní nasazení. Robot, který se plíží po rozstříleném městě a hledá schované mudžahedíny, se nijak zvlášť neliší od robota, který se plíží po městě postiženém zemětřesením a hledá ještě dýchající oběti. Potřebné hardwarové i softwarové vybavení bude hodně podobné a takovým humanitárním nasazením se dají získávat body pro public relations. A naopak, zdánlivě nevinná záchranářská či vědecká technika má ve skutečnosti potenciálně dvojí využití ve válečném konfliktu. A ještě jedna poznámka: robotičtí vojáci mohou být levnější než současné technologie, které střídají. U takové pilotované stíhačky, jejichž ceny narostly do šílených výšin, platíte mimo jiné za vybavení nezbytné k ochraně křehkého lidského stvoření v kokpitu, a ještě navíc musíte kvůli tomu samému člověku omezovat manévrovací schopnosti letadla, aby jej přetížení nezabilo. Kolik nakoupíte za cenu jedné F-35 malých hraček, jako je tenhle britský brouk? Netroufám si to vyčíslit. I daňovému poplatníkovi se taková investice prodává snáze, a na tom záleží, protože ani americká veřejnost není ochotna utopit ve vojenských nákladech úplně libovolné množství peněz. Sečteno, podtrženo: Asimovův první zákon se v našem světě neujal, váleční roboti jsou a bude jich přibývat. Jejich masivnější nasazení naruší některé prastaré principy války. K vedení konfliktů bylo vždycky potřeba mít k dispozici dostatečné množství mladých mužů ochotných a schopných bojovat. S robotizovanou armádou už to tak jednoznačně neplatí. Otevírá se tak cesta pro vojenskou aktivitu a asertivitu i pro národy, jejichž demografie je z tohoto hlediska nepříznivá a nedisponují dostatkem „kanónenfutru“. I rizika spojená s nasazením jsou jiná. Rozkazy, které by živí vojáci třeba odmítli vyplnit, se dají robotům zadat bez váhání. Na druhou stranu – „hacknout“ živé vojáky se nepříteli podařilo jen málokdy (propagandou). V případě robotů to může být o dost snazší. Lodě bez lidské posádky Další oblast, kterou roboti v dohledné době nejspíš ovládnou: automatizovaná doprava, hlavně ta, která nepřichází do neustálého a bezprostředního kontaktu s lidmi. Samořídící auto bude v tomhle vývoji asi poslední, protože prostředí, ve kterém se auta pohybují, patří k těm nejmíň predikovatelným vůbec. Spočítat, kam se vydá opilec motající se po blízkém chodníku, je těžký úkol, o všelijak pobíhajícících dětech, psech, kočkách, mývalech, srnkách, losech, slonech atd. (podle toho, po jaké zemi jezdíte) ani nemluvě. Zato k plně automatizované lodi není až tak daleko (další článek, ještě jeden). Velikost námořních posádek se zmenšuje už léta a přirozenou koncovou hodnotou je nula. Kompletně robotické plavidlo si s sebou nepotřebuje vézt žádnou infrastrukturu pro lidi. Ubikace, můstek, zásoby potravin a léků, lůžka pro nemocné, voda, klimatizace, topení, to všechno může jít pryč a ušetřenou kapacitu lze použít k přepravě dalšího nákladu. Odpadá shánění kvalifikovaných námořníků (řadového mužstva je dost, ale důstojníci byli ještě nedávno nedostatkoví – nevím, co s tím udělal covid). Ani somálští nebo malajští piráti nemohou vzít posádku jako rukojmí, když tam žádná nebude. A co se civilních dronů týče, společnosti jako Amazon a UPS silně tlačí na jejich použití v USA, přičemž už z amerických úřadů „vydojily“ různé ústupky ohledně provozu nad obydlenými oblastmi. Zatím k tomu musejí být lidští (vzdálení) piloti, ale to časem taky pomine. Představa dronů kmitajících nad našimi hlavami s balíčky je sice na jednu stranu pravé sci-fi, na druhou stranu taky poněkud dystopická. Dokonce i na hackerských diskusních fórech se lidé děsí toho, jaký vliv na jejich kvalitu života bude mít „zarušené nebe“ zastíněné bzučícími stroji a toho, že přijdou o zbytky soukromí i na vlastní zahrádce. Ani občasné havárie se smrtícími následky se nedají vyloučit. Všechno jsou to oprávněné obavy, jenže obchodní gigant Amazon nejspíš ví, co dělá. V tom smyslu, že jakmile si zákazníci navyknou na expresní doručení svého zboží za třicet minut, nikdo už jim tu možnost nevyrve z rukou. A jestli bude v důsledku toho potřeba se smířit s hustým leteckým provozem nad hlavou, tak se tak holt stane. Asi podobně, jako jsme se smířili se zabetonováním nemalého kusu krajiny a hlukem, který provází silniční dopravu, o určitém množství obětí na životech nemluvě. Pozorovateli narozeném ještě koncem 19. století musela tahle rychlá civilizační proměna přijít šílená; pro generaci, která už nic jiného nezná, jde o „normálku“. V podstatě jediné, co by takovému vývoji mohlo zabránit, by byla ekonomika celé věci. Ani Amazon by dlouhodobě neprovozoval službu, která by byla silně ztrátová. Ale provoz doručovacích dronů, aspoň na nějaké menší a střední vzdálenosti, nejspíš příliš drahý nebude. To jsou stroje, které lze na výrobní lince „sekat jako Baťa cvičky“, takže výrobní cena jednotlivého kusu bude nízká. Náklady na řídící software se rozpočítají na celou flotilu a co se spotřeby energie týče, měla by být o několik procent menší než u klasického dovozu balíčku autem. Opět sečteno a podtrženo: čekal bych, že v následujícím desetiletí bude mít nejčastější fyzické setkání člověka s robotem podobu malého letadélka s objednaným zbožím, vznášejícího se nad ulicí. Nejdřív v Americe a Číně, časem to dorazí i do Evropy. Nahradí virtuální partneři ty normální? Třetí velký segment: softwaroví roboti. To jsou přesně ti, na které se kvůli představě robota jako umělého člověka snadno zapomíná, protože nemají žádné tělo. Ale přesto si myslím, že to jsou právě ti, kteří mají největší potenciál naplnit obavy mého čtenáře z Twitteru (viz výše – „už dnes se lidé raději věnují elektronice, ať už v jakékoliv formě, než aby se starali o protějšek“). Skutečně se to děje už teď; když někdo chodí po světě přilepený k obrazovce mobilu, konzumuje výsledky činnosti softwarového robota, který se snaží upoutat jeho pozornost na co největší dobu, nejčastěji proto, aby mu ukázal nějaké ty reklamy. Softwaroví roboti mají proti fyzickým tu výhodu, že se jejich kapacita snadno škáluje podle potřeby. Jeden dron může naráz přenášet maximálně X kilogramů balíčků a pokud jich potřebujete dopravit více, musíte vyrobit další drony. Softwarového robota vytíženého na maximum posílíte daleko snáze – přidáním CPU nebo paměti ve sdíleném výpočetním prostředí, kde běží více služeb naráz. I kdybyste přitom museli dokoupit nějaký nový hardware, tak ten je (na rozdíl od dronu) dostupný prakticky okamžitě a také je daleko univerzálněji využitelný. Poklesne-li zase zájem o služby daného softwarového robota, můžete mu tu paměť a procesorovou kapacitu opět ubrat a přidělit ji jinému procesu, který ji využije. Jelikož typickým účelem softwarových robotů je právě snaha zaháčkovat uživatele na sociálních sítích, není divu, že už dnes jsou docela dobří v tom, získat a udržet vaši pozornost, případně si vás trochu připoutat i emocionálně. Před pár měsíci jsem narazil na článek popisující dění kolem Microsoftem naprogramované robotky Xiaoice, která si v Číně získala obrovské množství, well, pro nedostatek lepšího slova konverzačních partnerů mezi osamělými muži. A osamělých mužů je v Číně hodně, protože kombinace politiky jednoho dítěte se silnou kulturní preferencí pro syny způsobila, že v mladších generacích je nedostatek žen. (Poměr 119:100 je opravdu šílený.) Přijde mi to jako daleko horší dystopie než vševidoucí drony nad hlavou. Virtuální partner může být až příliš dokonalý. Nikdy vás nenaštve tím, že má špatný den, nikdy se s vámi nerozejde a nerozvede, nikdy nebude otevřeně prosazovat své zájmy proti vašim, nikdy vás neudá za sexuální harašení atd.; v případě, že máte zcela specifické koníčky, se jim přizpůsobí. Pokud se takoví virtuální partneři stanou normou v mladší populaci, je dost možné, že se ta mladší populace nenaučí pořádně komunikovat se živými lidmi a zvládat dříve samozřejmou skutečnost, že živí lidé mají špatné dny, jsou ochotni se hádat pro blbosti, rozcházejí se s vámi, prosazují svoje zájmy a nesdílejí vaši vášeň pro parní lokomotivy ze 40. let 20. století. Z jejich pohledu to může být stejně divné a neefektivní jako učit se stloukat doma máslo; proč byste se s tím dřeli, když můžete daleko jednodušeji koupit hotové máslo v obchodě? A psychologické potřeby se od jídla zas tak moc neliší, i u nich bude člověk instinktivně hledat způsob, jak je uspokojit „laciněji“, s menší námahou. Nechci tímto vstoupit do řad klasických doomsayerů. Lidstvo si nakonec zatím poradilo i s atomovou bombou a s existencí hudební skupiny Nickelback, aniž by se zhroutilo. Ale nějaký nepříjemný vývoj by z toho být mohl, asi jako tehdy, když se chlapi na frontách první světové války naučili kouřit balené cigarety (místo dříve běžné dýmky nebo doutníku) a s určitým časovým odstupem je začala kosit rakovina plic, rozedma a infarkty po statisících a milionech. Tyhle důsledky vždycky přicházejí se zpožděním a někdy není ani patrné, jak je to vlastně s řetězcem příčin a následků. A jejich náprava leckdy trvá mnohem déle, než jak dlouho původní problém vznikal. Když si píše robot s robotem Další oblastí, se kterou softwaroví roboti notně míchají už teď a nejspíš s ní zamíchají ještě více, je svoboda projevu. Jak praví jeden klasický vtip z roku 1993 (už!): na internetu nikdo neví, že jste pes. Ani robot. Jelikož Google, Facebook, Twitter a spol. jsou především zisk sledující firmy, musejí si dávat pozor na to, kolik zaměstnávají lidí a jaké mají mzdové náklady. Pokud po nich politici či aktivisté chtějí stále více a více mazání a skrývání příspěvků, většinu této činnosti dostanou přirozeně na hrb softwaroví roboti, kteří pracují 24 hodin denně a nechtějí za to peníze. To je asi oblast, kde opravdu jednoho dne mohou roboti „vládnout“ nám, ubohým smrtelníkům – ovšem nikoliv svévolně, ale proto, že jim tu pravomoc jiní smrtelníci svěřili. Opačnou stránkou mince jsou roboti, kteří píšou. Zatím se nebojím toho, že by nějaká umělá inteligence typu GPT-3 začala chrlit nové Zapomenuté příběhy po stovkách, ale na krátké textíky o dvou-třech odstavcích už je docela dobrá a pro účely nějakého vlivového boje na internetu vám pár odstavců stačí. Navíc toto je jedna z oblastí, kde skutečně dochází k technologickému pokroku; kvalita robotického psaní bude roku 2030 nejspíš podstatně lepší než dnes. Koncepce trollí fabriky někde na předměstí hlavního města, kde zaměstnanci tráví celé dny tím, že do diskusí píšou příspěvky odpovídající státní doktríně, začíná být poněkud zastaralá, asi jako kolesový parník v roce 1900 nebo špionážní letadlo v roce 1960. Obojí se tehdy ještě dalo najít v běžném provozu, ale budoucnost už zřetelně patřila jiným technologiím. A public relations je úkol, který se zdaleka neomezuje jen na velkou světovou politiku. Zájem vylepšit svoji reputaci mají i menší státy, strany, firmy, hotely, restaurace, kandidáti, soukromé osoby… Tady mají textoví roboti do budoucna potenciálně hodně práce. Existuje teoretický koncept zvaný Turingův test, jehož základní osou je otázka, nakolik dokáže stroj při komunikaci napodobit člověka, případně až k úplné nerozlišitelnosti těch dvou. Často se s ním setkáte ve statích o umělé inteligenci. V praxi se něco jako Turingův test odehrává skoro neustále na velkých platformách, které se maximálně snaží o to, aby je místo živých lidí nezamořili roboti. (Není to z altruismu, spíš jde o to, že zobrazovat reklamu robotům je marná práce.) Na jedné straně tedy stojí roboti pokoušející se vydávat za lidské uživatele, na druhé straně roboti, kteří analyzují jejich chování a snaží se na dálku odlišit, jestli ten přispěvatel je živý člověk nebo ne; zvláštní druh Turingova testu, ve kterém obě zúčastněné strany jsou stroje. V tomhle klasickém souboji „kulky a štítu“ mají momentálně navrch obranáři a techniky jako CAPTCHA drží spamovací roboty na uzdě. (I když – všimli jste si, že začíná být čím dál obtížnější takovým testem projít jako živý člověk? Některé CAPTCHA, které potkávám, jsou vysloveným testem trpělivosti.) Ale rovnováha mezi kulkou a štítem měla historicky tendenci se vychylovat tím či oním směrem. A klidně je možné, že třeba za pět let bude nakloněna ve prospěch píšících robotů, jejichž úkolem bude nenápadně popostrčit čtenáře k názoru X či Y. Mají roboti právo na svobodu projevu? Toť otázka; tím se žádný klasický filozof nezabýval a musíme nad tím přemýšlet sami. Osobně si myslím, že nikoliv, už jen proto, že schopnost robotů chrlit text o několik řádů převyšuje tutéž schopnost u lidí a lidské myšlenky by se v záplavě automaticky generovaného obsahu naprosto utopily. Ale nějaká dostatečně sofistikovaná umělá inteligence by mě možná dokázala přesvědčit (zmanipulovat?) k tomu, abych to začal vidět méně jednoznačně. Uf, to bylo dlouhé psaní. Milí čtenáři, loučím se prozatím s vámi, přeji vám krásný rok 2021 a jdu si doplnit pokleslou hladinu mazacího oleje.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-11 12:19:13

U knihovny s Petrem Bílkem: O náročnosti globalizované doby, realitě Evropské unie a českém antisemitismu

Fredrik Backman v knize Úzkosti a jejich lidé čtenáře nudí, predikce Tonyho Judta týkající se sjednocující se Evropy usvědčil čas z omylu a Karel Poláček si v románu Okresní město dělal legraci, aby nemusel plakat.   Fredrik Backman: Úzkosti a jejich lidé (Host 2020/ překlad Helena Matocha) Začíná to seversky kriminálně, ale nedoporučuji na to skočit. Autor (1981) si spíš hraje a spoléhá na to, že po úspěchu svých předcházejících knih má čtenáře na lopatě. Jenže fórky se časem omrzí a dominovat začíná psychologie, což oslabuje akční vrstvu vyprávění. Z textu stále výrazněji začínají vystrkovat růžky Backmanovy svévolnosti, a pokud se nechcete dovídat něco o současném způsobu života ve Švédsku, začnete se nudit. Jedna z autorových rozverností hned na první straně zní: „Tohle je příběh o lecčem, hlavně však o blbcích.“ Načechraný styl vypadá i takto: „Přijde jaro. Vždycky si nás nakonec najde.“ Ale pozor, postavy se tu potácejí na pokraji sebevražd a některé je dokonce i pášou. Globalizovaná doba je prostě náročná i v blahobytných zemích.   Tony Judt: Velká iluze? Esej o Evropě (Prostor 2020/ překlad Martin Pokorný) Autor (1948–2010) patřil k vlivným veřejným intelektuálům v anglosaském prostoru, jeho historické knihy a eseje se řadí stále k povzbuzující četbě. Tato kniha přemýšlí o vzniku, současnosti a budoucnosti Evropské unie a hlavní její problém spočívá v tom, že její současností je rok 1996, kdy vyšla anglicky. Judtovy soudy o povaze sjednocování poválečné Evropy znějí věrohodně, ovšem na místech, kde se pokouší o predikci, ho doba o čtyřiadvacet let mladší usvědčuje z omylu. Týká se to například postoje k přijetí postkomunistických zemí nebo fungování schengenského prostoru. Při četbě si člověk uvědomí, jak zrádné je pokoušet se o prognózy týkající se vývoje lidských společenství, i když jste duch jiskřivý a fundovaný. Také proto jde o zkušenost poučnou. Realita Evropské unie je lepší než její pověst.   Karel Poláček: Okresní město (Leda 2015) Zasteskne-li se vám po kousku malicherného českého teplíčka, vnořte se do tohoto románového světa. Klasik (1892–1945) vydal Okresní město v roce 1936 a zahájil jím proponovanou pentalogii těžící z atmosféry rodného Rychnova nad Kněžnou. Zde se ocitáme v době před první světovou válkou. Tam, kde Švejk začíná, tento román končí, tedy v okamžiku atentátu na následníka trůnu v Sarajevu. Poláček si dělá legraci, aby nemusel plakat. Román můžete číst rovněž jako svérázný příspěvek k historii českého antisemitismu, jenž kupodivu nevyvanul s veřejných debat ani po uplynutí dalšího století. Některé věci jsou zkrátka nadčasové, jako když se sejde poslanec s knězem: „Pochichtávali se oním třaslavým, úlisným smíchem, jímž si vzdávají poctu hodnostáři. Nemohli se rozloučit, neboť žádný se nemohl odhodlat, aby pustil ruku toho druhého; i oddávali se drahnou dobu mečivému, rozpačitému smíchu.“ Hýkání nic nestojí, aspoň nemusíte mluvit – prazáklad televizní zábavy.   {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-10 07:49:43

Miroslav Olšovský: Anarchie a evidence. Esej o psaní a vidění (ukázka z knihy)

Moderní literatura spočívá na decentralizovaném psaní a nehierarchickém prezentování v původní nerozlišitelnosti událostí. Moderní literatura nezakládá dílo, ale proces psaní, který dílo rozkládá. Psaní je anarchie a pokračuje jako evidence toho, co chce být řečí sděleno, jako jisté setrvání sdělení v čase. Moderní umělecký jazyk se snaží událostem přiblížit až na hranici jejich reprezentace a ukázat je v jejich stávání se událostmi. Takový jazyk se stává jazykem pohybu, jazykem kinematografickým a evidentním. Psaní je „permanentní evidencí“, je clonou (Gombrowicz) i průhledem (Nabokov). Kniha pojednává o projevech psaní a vidění nejen v tvorbě Gombrowicze a Nabokova, ale také Babela, Becketta, Bělého, Čechova, Kafky, Pilňaka anebo Prousta.   Ukázka z knihy: 2. KAPITOLA: DENÍK ZMIZELÉHO Podívejme se proto blíže na Deník (Dziennik, 1953–1969) Witolda Gombrowicze, v němž akt psaní zachycuje aktuální a stávající dění. Čím je tato kniha v kontextu moderní literatury a umění? Je pouze deníkem, a zastupuje tak svébytný umělecký žánr, který začal být aktuální po druhé světové válce, anebo je něčím více, něčím, co stále překračuje horizont našeho chápání a propojuje nejrůznější tendence v oblastech umění a literatury?             Deník Witolda Gomborowicze má performativní povahu, respektive jeho jazyk je performativní. Autor nepředkládá událost samotnou, ani neukazuje její záznam, ale předvádí ji v jejím procesu jako aktuální dění tak, že ji psaním realizuje. Zároveň sám v této události vystupuje, nechápe ji mimo sebe, ale jako svou součást. Nedemonstruje své umění, ale Gombrowicze jako umělce, tvůrce i aktéra události. Nejde jen o všudypřítomnou ironii, procházející napříč jeho dílem, s níž pohlíží na konstrukty zvané literatura a umění. Jeho smích nad uměním souvisí s výsměchem všemu, co je umělé, a s příklonem k tělesnosti. Jako by se Deník sám stával tělem, které ukazuje svá zranění, své nemoci a řezné rány (zasazené jazykem), ale také svou sexualitu a psychiku. Jako by svět útočil na tělo a vrýval do něj své stopy.             I z toho důvodu začíná Deník zvoláním Já. Já je první a jedinou jistotou o sobě i údivem neustálé nejistoty. Ale také zdůrazněním toho, co dále následuje. Všechno další je taky Já, jsou to částečky prachu mého těla. Můj jazyk jsem já sám a popisované události jsem také já sám, protože jsem je prožil a zakusil na sobě. Byl jsem událostem fyzicky přítomen. A pokud nebyl, dotýkám se jich právě teď, tím, že o nich píši. Svět útočí na mě a já útočím na svět. Spojením těla a řeči vytvářím svoji identitu. Tady jsem já a tam jste vy.             Gombrowicz v Deníku předvádí naprostou změnu v chápání toho, co může být uměním literatury. Už dávno to není jenom to krásné a vznešené, co stojí mimo mne, ale naopak to, co se mě fyzicky dotýká, čeho se chápu a co ve svých rukou držím. Umění je moje zkušenost toho, co je umění a co jako umění vnímám. Uměním jsem já sám, moje nejbližší okolí a moje soukromá činnost. Podobně je tomu u obrazů americké výtvarnice Evy Hesse, visících ze stropů a stěn jako živé tkáně. Zadržují v sobě potřebu fyzického doteku. Deník obecně není jen výrazem společné lidské zkušenosti, jehož vlastní subjekt by mohl být podružný a snadno zaměnitelný jako například u postavy a vypravěče v románu či u takzvaného lyrického subjektu. Vždy je vyjádřením osobní zkušenosti daného konkrétního člověka.             Gombrowiczův Deník není jen retrospektivním záznamem událostí, které proběhly, ale uměleckou hrou s celým literárním žánrem a s událostmi v něm obsaženými. Jazyk je v deníku vždy událostí. Deník umělce se stává stopou uměleckého života, jeho svědectvím. Zároveň umělecký život formuje, dává mu tvar a činí jej uměleckým. Právě žánr deníku volá po jiném přístupu k umění v životě, neboť všechno, co udělám a na co pomyslím, deník sejme na své stránky, aby se oděl mým obnažením. Proto je důležité, co dělám, promýšlím a vytvářím jako umění, byť jen ve své mysli a na svém těle. Deník ze mne sejme mou zkušenost (nezdokumentuje, ale sejme) a vytvoří z mých sepsaných pozorování svědectví o mé cestě. Otiskne můj pohyb na své stránky.             Deník je možný vždy jen jako cestovní, putovní: tak je tomu u Máchy, ale také u Kafky. Byť neakcentují cestu přímo, vždy s autorem putují, jsou mu po ruce. Je to „příruční“ žánr,383 předpokládá rozvrhování času. Určují a tvarují jej zápisy v čase. Sám deník je časem, který se usazuje a vrství do stopy jako událost. Člověk si ho neustále bere s sebou. Ukazuje mu změnu místa. Tak si ho bere s sebou i Gombrowicz. Nejsou to ovšem desky s nápisem „Deník“, ale cosi, co se pořád aktuálně píše tak, jak se události samy řadí a rozvrhují v čase. Přičemž za událost můžeme považovat všechno, co lze vydělit, u čeho lze najít hranici. Cokoli – vzpomínku, záblesk či letmé zahlédnutí. To, co se píše jako deník, píše se jako zkušenost: vrypy a tahy mé ruky. Každé psaní je zkušeností tahu, který se vrství do stopy.             Jestliže píšeme, vždy píšeme soukromý deník. Psaní se tak stává výrazem naprostého soukromí, nezaměnitelnosti a jedinečnosti. Gombrowicz tuto touhu po nezaměnitelnosti neustále zdůrazňuje: „Kdežto já chtěl být – být sebou – sebou, nikoli umělcem, ani ideou, ani nějakým svým dílem – nýbrž sebou. Být nad uměním, nad dílem, nad stylem, nad ideou.“384 S vědomím, že všechno ostatní v umění, co je pouze výrazem stylu a formy, je vždy zaměnitelné: „Vyrábějí a fungují. Kultura a civilizace. Jsou tak uvězněni v oděvu, že se sotva mohou hýbat, podobají se mravencům namazaným něčím lepkavým. Když jsem si začal svlékat kalhoty, vypukl zmatek, utíkali dveřmi i okny. Zůstal jsem sám.“385 Stejně jsou zaměnitelní samotní básníci a romanopisci,386 protože umění stylu předpokládá umění vytříbené formy, určité poetiky, která je vždycky dobová a diskursivní. Podléhá změnám epoch, módě a kráse. Podléhá epistémé, a je tedy nejen poplatná měnícím se normám a průměru, ale tyto normy se čím dál více nivelizují: „V západní epistémé je to, co je hloupé, hloupé přímo giganticky – proto to není postižitelné.“387 Ironie rozumu spočívá v rostoucí hlouposti: „Bezbrannost epistémé vůči takové křiklavé hlouposti je charakteristickým rysem naší doby.“388 Skutečné umění nejde redukovat na kategorie krásy a vznešenosti nebo na estetické a poetologické kategorie. Právě umění deníku se každé kráse, eleganci a vytříbenosti vymyká, stejně jako každé formě a stylu, protože deník je zcela takový, jaký jsem já sám ve své autenticitě a nezaměnitelnosti. Podobá se zrcadlu, které na svém povrchu uchovává veškeré změny, jež se se mnou udály. Psaním deníku se neustále tiskne čas, stopa v pohybu, rukopis psaný mou chůzí i vrypem ruky.             Deník je přesně ten žánr, kterého se nejde zmocnit, ačkoli zdánlivě nabízí to nejjednodušší možné vodítko pro uchopení. Stačí zapisovat si den po dni. To však není deník. Skutečný deník, o který jde Gombrowiczovi, je jako portrét tváře ve chvíli, kdy byla zkřivena grimasou. Vlastně nejde o otisk podoby, ale spíše grimasy. Kalkulu se sebou samým. Jsem to stále já a zároveň to nikdy nejsem já. Deník se neustále mění podle toho, kdo si ho kdy píše, jak se mění autor. Ustavičně jej napodobuje, ale také proměňuje. Zrcadlo, které se mění podle toho, kdo se na ně dívá a kdo si v něm čte. Deník se stává rozhovorem mezi autorem a záznamem, spočívá právě na této korespondenci, je to relační žánr. Autor udělá krok a deník jeho krok napodobí. Autor nahlédne do deníku a ten nahlédne do něj. Cokoli uděláš, udělá i deník, deník je světem, který tě všude doprovází a napodobuje. Vysmíváš se světu? Ne, to svět se deníkem vysmívá tobě, vyplázneš na svět jazyk, a přitom svět vyplazuje jazyk na tebe. Tak se Gombrowicz směje světu, aby se vysmál sám sobě. Dochází ke zdvojení, text se přenáší na autora – distance mezi autorem a textem je tak nepatrná, že vlastně mizí. Text se stává jakýmsi obydlím pro autora, který ho píše. Enviromentem.389 Ale zároveň je vždy pozadu za svým autorem. Autor je stále před ním a deník se stává jeho stínem. Jsem to já, a nejsem to já. Vrhám stín, jako vrhám deník, jako vrhám sebe. Či snad deník vrhá mě a já jsem jen jeho doprovázejícím stínem? Jakmile ukážu na sebe a řeknu, to jsem já, už to já nejsem. Vytvořil jsem mezi sebou a sebou distanci (diferenci); zcizil jsem se sobě. Jsem prstem, který na sebe ukazuje. Deníkem, reflexí, stínem, anebo bědným dvojníkem. Jsem někým jiným: deníkem, kterým se píši. „Já je někdo jiný,“ poznamenává Rimbaud.390             Deník je často chápán jako nízký žánr, podobně tomu bylo kdysi s románem. Obvykle se nepřijímá jakožto svébytné umění, ale pořád ještě jako literární pozůstalost, zpráva nebo dokument. Gombrowiczův Deník je spíše otiskem v čase (snímáním) než dokumentem. Čas se v něm neuzavírá, ale otevírá. Jako žánr okraje stojí deník před propastí. Záznamy jsou každodenní a vždy sahají jen potud, pokud žiji. Deník mě neustále dosahuje, doprovází jako Sancho Panza a Vergilius (Gombrowicz své zápisky končí parodií Dantovy Božské komedie, jejímž určujícím motivem je právě pouť, cesta, podobně jako v Deníku). To, co stojí před námi, deník nevidí. Vidí jen to, kde se právě nacházíme. Před námi se rozevírá prostor dosud nespatřeného a nepopsaného. Deník se neuzavírá v dílo, ale vždycky se otevírá k životu, který bude.             Oproti jiným žánrům deník není možné dokončit ani nedokončit, neboť končí v každém okamžiku psaní. Neústí v konec, nespěje do závěru, nemá finále, ale končí vždy a všude. Deník se vlastně nikdy nemůže stát nehybným, mrtvým artefaktem, Gombrowiczovou Formou. Má smysl jen v kontextu konkrétního života. Neuzavírá se, ale umlká. A jestliže Gombrowicz Deník uzavírá, vyvrací tím princip deníku, jeho „deníkovost“. Pokud je Deník uzavřený, není deníkem, ale románem, který si na deník pouze hraje. „Deníkovost“ pak není zkušenost psaní, ale styl. Pokud je však Deník deníkem, pak je vždycky fragmentem, zlomkem a sérií, v níž jednotlivé události tvoří synonymickou řadu. Jednotlivé zápisy Deníku sice jen obměňují prvotní událost uvědomění si „Já“ z počátku knihy a každý zápis je soběstačným zlomkem v řadě, zároveň se však před námi rozprostírá životní pouť hrdiny v navzájem propojených kapitolách Bildungsromanu, které nejde přeskupovat, jako je tomu ve Spadaných listech Vasilije Rozanova.             Deník se skládá z událostí, které „se přiházejí“: „Je třeba být stržen oním ,přihází se‘, a nikoli tím, ,co se přihází‘,“ říká Jean-François Lyotard.391 Samotná událost jako produkt toho, co se přihodilo, není důležitá. Důležitý je atak příhody, onoho přiházení. Toho, co útočí na mé tělo jako na deník, který píšu, a na nějž útočím tak, že jej píšu. Deník se stává pozadím toho, co mé tělo píše; pozadím mého pohybu, mé chůze, celé mé činnosti. Je aktivizací této činnosti, jsem v něm přítomen, jen když jej píšu „právě teď“.             Každé skutečné psaní je deníkové. Toto „píšu“ je atakem, kterým se mě svět dotýká. Svět na mě útočí skrze „píšu“ a atakuje celé moje tělo, které tímto „píšu“ tisknu a pečetím v deník. Svět také atakuje mým „píšu“ deník. Ten, myslitelný jen v pohybu, je prodloužením těla, mým orgánem, rezonující membránou, jež se zároveň stává branou do mého nitra a soukromí. Psát deník znamená psát soukromí, a tím je zvnějšnit. To, jak píšu deník, je nepřetržitou sérií událostí, které nemohu postřehnout jinak než četbou deníku. Touto událostí psaní se obracím a směřuji k nicotě „nedopsaného“, rozkládající se za „ještě nenapsaným“. Zároveň psaní postupně mizí a bledne, jako mizí prožitý čas, a mění se v „již napsané“. Ztrácí se v nedohlednu začátku, který je vždycky teď. Pokaždé je zakoušen, ale nikdy není spatřen. „Píšu“ nejde nikdy skončit ani završit. To, co píšu, je vždycky utnuto a padá přes okraj onoho „už ne-píšu“: „[…] vyprávění začíná vždycky uprostřed a ‚konec‘ má jenom tehdy, když se rozhodneme přerušit sled událostí, jenž je o sobě nekonečný“, podotýká Lyotard.392 Co „dopadlo“, nazýváme textem.             Když otevírám deník, rozevírám události v něm popsané a řadím je do prostoru. Tak nejsou mezi sebou události dnů, měsíců a let spjaty lineárně ani kauzálně, ale jsou seřazeny v prostoru deníku, který se stal scénou. Přestože je deník zveřejněn, nikdy tomu není tak zcela a stále zůstává soukromým. Je synonymem soukromí. Vždy v něm zůstává cosi nepochopeného a hlubinného, co se neustále samo dává jako vnějšek, a přesto z něj uniká, protože svět či situace, které představoval, nenávratně zmizely. Vždy je v něm zahrnut aktuální čas. Na jeho stránkách se nachází zmizelé tělo. Deník, který čteme, je svědkem zmizelého. Toho, kdo ještě není, a zároveň toho, kdo již není. Na každém místě začíná a zároveň končí. Podobné napětí existence je vlastní také objektům české výtvarnice Evy Kmentové. Většina jejích objektů tvoří svérázný „deník“, komentující vlastní zmizelou existenci.             Gombrowiczův Deník má být především pobídkou, pohnutím, provokací, vším, co vybízí k umělecké činnosti, která může být jakákoli. Umění je soukromou činností, akcí v tom smyslu, jako je tomu v básních Jiřího Koláře Návod k upotřebení. Podobně Deník má skrytě apelativní charakter – udělej to po mně, staň se umělcem, umělcem sebe sama. V tom spočívá pobídka k následování jako specifickému modu mimésis: nápodoba jako následování:   Naproti tomu kritika literatury, to je slovo o slovu, literatura o literatuře. Co z toho plyne? Že literární kritik musí být umělcem slova a spolutvůrcem, je vyloučeno „popisování“ literatury tak, jako se – bohužel – popisují obrazy, je třeba se toho zúčastnit, nemůže to být kritika zvenčí, kritika věcí.393               Proto není v Gombrowiczově Deníku ani tak důležitý deník, jako autor sám. V tomto smyslu jsou jeho předchozí romány ještě v zajetí literatury a apelu bourajícího Formu.             Teprve Deníkem se Gombrowiczovo psaní literatuře vymyká a vzdaluje se jí, ale zároveň se dostává do zajetí sebe sama, svého sepsaného jména. Jeho nechuť k produktu (Formě) způsobuje, že se jeho umělecká činnost završuje až rozhovory v Testamentu, kde sepsaný, oficiální Gombrowicz plně nahrazuje toho živého, soukromého, jenž unaveně vykukuje zpoza mrtvé skořápky svého jména. Zpoza Formy.   Dokážu se na stará kolena vzbouřit ještě jednou, tentokrát proti němu, Gombrowiczovi? Tím si vůbec nejsem jist. Přemýšlím o všelijakých úskocích, jak se vymanit z této tyranie, ale nemoc a věk mi berou sílu. Zbavit se Gombrowicze, zkompromitovat ho, zničit, ano, to by bylo oživující… Jenže nejtěžší je zápasit s vlastní skořápkou.394               Živý Gombrowicz, který je přítomen, je zároveň absencí: tím, kdo zmizel ve chvíli, kdy dopsal. Rozhovory s ním je třeba klást jako vyvrcholení změny poetiky, započaté v Deníku, kdy mizí umění jako dílo a naopak se klade umění jako činnost, která je vzpourou umělce proti umění jako produktu. Tedy neustálá přítomnost jako mizení, ztrácení se a zároveň jako ironie, protože rozhovory v Testamentu jsou Gombrowiczem předem připravené. Ten, kdo je plně přítomen, se neustále ztrácí. Je přítomen tak, že se ztrácí. Právě jeho vytrácení je způsobem, jakým neustále je.             Umění jako zkušenost, demonstrace těla jako uměleckého objektu, obraz jako stopa zmizelé činnosti a akce – všechny tyto motivy jsou příbuzné uměleckým trendům šedesátých let, akci a performanci. Řečeno jinak: Gombrowicz spolu s ostatními (Borges, Kafka, Charms) předjal konceptuální postupy šedesátých a sedmdesátých let minulého století. Při pročítání stránek jeho zápisků člověku tanou na mysli umělecké akce Josepha Beuyse a experimenty Antonina Artauda – ani oni nejsou nikdy zcela přítomni ve svých dílech, ale naopak díla poukazují k nim. Jsou přítomna pouze ve svých autorech. Díla jsou jejich tělem. Nejsou důležitá sama o sobě, ale jen ve vztahu ke svým tvůrcům, kteří měli tu a tu zkušenost.             Soukromé umění deníku předpokládá nemožnost převést osobní rovinu, psaní autora, na nějaký stylový či žánrový invariant. Psaní je vždy soukromé a svým způsobem nezveřejnitelné. Dnes se příliš věnuje pozornost umění jako veřejnému faktu a zapomíná se, že vzniká a děje se vždy v soukromí. Deník vrhá ostatní žánry jakožto veřejné do nejistoty a ukazuje je v pravém světle Formy. Ve skutečnosti žádný román ani povídka nejsou zcela tím, čím se prezentují, tedy svými texty, ale především světy, které jsou soukromé a které v momentě, kdy my je čteme, jsou již minulostí.   383 „Příruční jsoucno každodenního zacházení má charakter blízkosti. Přesně viděno je tato blízkost prostředku naznačena již v termínu vyjadřujícím jeho bytí, v ‚příručnosti‘. Jsoucno, které je ‚po ruce‘, je vždy v nějaké blízkosti, která se nestanovuje vyměřením vzdálenosti.“ HEIDEGGER, Martin: Bytí a čas. Přeložil I. CHVATÍK, P. KOUBA, M. PETŘÍČEK, J. NĚMEC. Praha: OIKOYMENH, 2002, s. 129. 384 GOMBROWICZ, Witold: Deník, op. cit., s. 493. 385 Ibidem, s. 574. 386 „Zatímco kdysi se spisovatel snažil napodobovat knížete, dnes napodobuje kníže spisovatele.“ Ibidem, s. 567. 387 Ibidem, s. 657. 388 Ibidem. 389 Tak se chce hrdina Kafkovy povídky Doupě před světem ochránit tvorbou, zbudováním doupěte, avšak světu se vyhnout nelze, svět nakonec každý výtvor ničí. 390 RIMBAUD, Jean-Arthur: Dopisy vidoucího (Paulu Demenyovi, 15. května 1871). Překlad A. Kroupy upravil R. Kraus. In: Idem: Srdce pod klerikou. Próza. Praha: Boj – Aurora, 1993, s. 102. 391 LYOTARD, Jean-François: Putování a jiné eseje, op. cit., s. 29. 392 Ibidem, s. 8. 393 GOMBROWICZ, Witold: Deník, op. cit., s. 578. 394 GOMBROWICZ, Witold: Testament. Hovory s Dominiquem de Roux. Přeložila H. STACHOVÁ. Praha: Revolver revue, 2004, s. 159.   Básník, prozaik, rusista a komparatista Miroslav Olšovský (*1970) je autorem prózy Líčení (2012) a básnických sbírek Záznamy prázdnot (2006; autorský výbor z básní 1990–2003), Průvodce krajinou (2011), Knihy záznamů a prázdnot (2017; přepracované a rozšířené vydání autorovy prvotiny) a Tahiti v hlavě (2019). Podílel se na vydání a překladu antologie literární a filozofické tvorby činarů Ten, který vyšel z domu... (2003). Edičně připravil výbor z básníka Igora Cholina Nikdo z vás nezná Cholina (2012). Básně a eseje o literatuře publikoval v A2, Pěší zóně, Souvislostech či Světu literatury. Letos mu v nakladatelství Academia v edici Literární řada vyšla kniha Anarchie a evidence. Pracuje ve Slovanském ústavu AV ČR. Nakladatelství Academia, Praha, 2020, 1. vydání, brož., 268 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-19 18:14:40

Pozoruhodná kniha o skladbách skupiny Deep Purple

Steve Pilkington je šéfredaktor britského magazínu Rock Society, přispěvatel i jiných časopisů, týden co týden uvádí pořad o progresivním rocku na Firebrand Radio. A co je zač jeho kniha Deep Purple a Rainbow, every album, every song 196á–1979? Zasvěceností, propracovaností, pečlivostí, detailními přístupy se vymyká trendu mnoha jiných, banálnějších koncepcí. Fascinujícím způsobem přibližuje zásadní, ale vlastně veškerá raná alba hned dvou podstatných hudebních skupin, které ještě nezněly metalově (jako Metallica, například), ale tvrdostí, energií a promyšleností zaujaly už tak bezpočet fanoušků. Mnozí přitom prohlašují produkci skupin Deep Purple a Rainbow let sedmdesátých za absolutní vrcholky hudby. Anebo aspoň té rockové. Bylo to roku 1967, kdy kytarista Ritchie Blackmore, klávesista Jon Lord a bubeník Chris Curtis založili nenápadnou skupinu Roundabout. Basovým kytaristou se stal Nick Simper a definitivním hráčem na bicí Bobby Woodman. I on byl brzy nahrazen: Ianem Paicem. A jako první zpěvák stanul na pódiu Rod Evans. Roku 1968 se přejmenovali na Deep Purple a první koncert uspořádali v hospodě The Lion ve Warringtonu. V následujících osmnácti měsících nahráli tři alba, nicméně v létě 1969 došlo ke klíčové šarádě a světově významné změně. Basy se totiž chopil Roger Glover a mikrofonu zpěvák Ian Gillan. Éra této sestavy zůstává pro mnohé nejklasičtější. Ale Gillan a Glover roku 1973 odešli. Novým baskytaristou se stal Glenn Hughes a ještě podstatnějším byl příchod Davida Coverdala. Právě s jeho nezanedbatelnou pomocí měla vzniknout uhrančivá alba Burn a Stormbringer... Ale následoval odchod Ritchie Blackmora (1975) a roku 1976 se skupina rozpadla, byť ne navždycky. Blackmore vystupoval již od roku 1975 se zpěvákem Ronnie Jamesem Diem v sestavě Rainbow a Coverdale dosáhl mimořádného úspěchu s kapelou Whitesnake. Toho všeho znalý publicista Steve Pilkington mapuje vznik legendy během onoho prvního desetiletí a skutečně rozebírá desku za deskou až do šroubku a píseň za písní až do posledního riffu. Začíná albem Shades Of Deep Purple (1968), natočeném v květnu 1968 po návratu skupiny ze skandinávského turné, a skončí albem Down To Earth (1969), nahraném v dubnu až červenci 1979, již se zpěvákem Grahamem Bonnetem a pod „značkou“ Rainbow, kde kytary ovládají Ritchie Blackmore a Roger Glover. Zatímco zprvu nahrávali rovněž coververze hitů Beatles (Help) či Neila Diamonda (Kentucky Woman), postupně začali generovat vlastní hity, ke kterým se roku 1969 přiřadilo Lordova skličující milostné blues Blind. Evokace ročních období střídajících se v Lordově textu je o dost víc než dobrý nápad a k dokonalosti dotažené Blackmorovo sólo patří k jeho nejlepším. Nelze než dodat, že je tato brilantní raná skladba nedoceněna.  To nelze říci o písni Speed King. Uvádí desku In Rock natočenou mezi říjnem 1969 a dubnem 1970 v legendární sestavě Gillan, Blackmore, Lord, Glover, Paice. Energie hitu jen zlehýnka opadá, když tu začnou Blackmore a Lord střídat improvizovaná sóla. První sloka se vrací – s nezapomenutelnou, o hodně prudší dravostí – a finále nato kolabuje v crescendu rovném takřka smrti všech. Smrti po heroickém výkonu. Je zajímavé, že šlágr měl před nahráním jiný text Kneel And Pray. Z téhož alba pochází však větší „bomba“. Má podobu desetiminutové epopeje. Slyšíme hloubavý úvod, následné crescendo, nato dokonce bolero, konečně ikonické a Blackmorovo možná nejlepší sólo. Nato opět úvodní sekvenci, opět crescendo a finále. Veskrze zdařilá píseň vznikla Lordovou předělávkou amerického songu Bombay Callingod a správný smysl názvu plynoucí z Gillanova textu není Dítě v čase, ale Dítě včas. Respektive: Sladký dítě, ty včas rozpoznáš tu hranici. Nahrávací společnost Harvest nebyla hluchá ani hloupá! Okamžitě si vyžádala ještě singl. Snad jen díky tomu vznikl – snad během půlhodiny – hit Black Night. Blackmore zde užil riff Jamese Burtona ze Summertime v podání Rickyho Nelsona a zrodila se píseň, které v hitparádě v tu ránu konkuroval pouze Paranoid Black Sabbath. V září 1970 až červnu 1971 vzniklo album Fireball, jehož stejnojmenná zahajovací palba se stala poznávací značkou skupiny. Nemá víc než tři a půl minuty. Sólový úvod Iana Paice na bicí patří k vůbec nejosobitějším zahájením rockové písně, jaké kdy kdo nahrál. Obsahuje vícero ohromujících, a chcete-li, závratných momentů, ale využití dvojitého basového bubnu (které tu prakticky položilo základ speed metalu) bylo tak náročné, že píseň hned po prvním turné vypadla ze setlistu. Škoda.  Svého času jsem se pokusil tu skladbu dokonce otextoval jako jakousi „protivojnovou“ vypalovačku, přičemž se na konci strof rýmovala: S tou – svou – pochodovou / písní pokoj dej, kdo ti říkal – kdo ti tvrdil, / že je to tam nej? Další album Machine Head z prosince 1971 začíná úvodem v podobě šestiminutové, dnes archetypální skladby Highway Star. „Prvních pětatřicet vteřin patří k nejlepším chvílím v dějinách rocku,“ míní Steve Pilkington, a když napětí songu dosáhne nesnesitelné meze, kdy praskají lebky, přijdou dva mohutné akordy a rána, napětí se uvolní a Gillan přijde s možná banálními, ale přesto nesmrtelnými úvodními slovy: „Nikdo si neveme mý auto!“ Nejprve Lord a pak i Blackmore připojí dvě z nejzásadnějších sól desetiletí a skladba jako by neuměla zvolnit. Zatímco první sloka chválí auto, druhá již zpěvákovu dívku a třetí zpěvákovu hlavu. Ta je totiž díky autu a dívce přímo nahuštěna vzrušením. Na tomtéž albu je Smoke On the Water, a tedy riff, který dodnes zkusí naprosto každý, kdo se začíná učit na kytaru. Gloverův monotónní basový part lze řadit k nejjednodušším a současně nejpůsobivějším, jaké byly kdy nahrány. A refrén? „Kouř nad vodou, oheň na nebi.“ Již nezmizí z paměti. Po třetí řádce nečekaně uslyšíte riff, který dle všeho měl přijít později, a právě ten zneklidňující efekt mu dává působivost. Píseň má geniální konstrukci a zvlášť v závěrečné fázi sóla je neuvěřitelně zapamatovatelná. U refrénu je to správné, u sóla jde o výkon hodný obdivu, a je zvláštní, že skupina měla zprvu tento megahit za druhořadý! Ale v čase, kdy u nich byl Gillan, ho s úctou váleli dokonce i Black Sabbath. Ten song je nakonec slavnější než obě ty kapely.  S albem souvisí strohá a krajně bolestná balada o opuštěném slepci When A Blind Man Cries, kterou ale Blackmore z desky nekompromisně vyřadil právem veta. Jeho nepřekonatelné sólo vás přesto rozbrečí. A to nemusíte být slepí a na dně. Přesto kapela tuto skvělou píseň hrála živě pouze jedinkrát, a to když byl Blackmore nemocný. Zajímavý český text pro Jiřího Schelingera Jsem prý blázen jen podle ní napsal František Ringo Čech, ale skončil (a nikoli zle) s hudbou Stanislava „Kláska“ Kubeše. Na další desce, vydané v lednu 1973, je nejznámějším songem dnes už klasický, šestiminutový hit Woman From Tokyo. I když jej podle Pilkingtona možná měli utnout o minutu dřív. – A Burn vzniklo v listopadu 1973. Titulní a současně úvodní skladba se stala další rockovou klasikou, přičemž inspiraci prý poskytla skoro čtyřicet let stará píseň bratří Gershwinů Fascinating Rhythm (1936). V listopadu 1974 bylo natočeno album Stormbringer a titulní (a současně úvodní) hit se již blíží, i když jen zlehka, heavymetalu. Obsahuje jeden z nejdůraznějších riffů, s jakým kdy kapela přišla: je krajně tísnivý a temný. „Jezdec bez sedla uprostřed oblohy,“ psal tu Coverdale o duhou zdobeném tornádu, ale sporné je tvrzení, že v nahrávce on sám cituje vulgární slova dívky posedlé satanem z Exorcisty Williama Petera Blattyho. Tohle tvrzení je ovšem podobně šířené jako názor, že jde o zcela konkrétní Elricův meč Stormbringer z knih Michaela Moorcocka. Album uzavírá nejuznávanější balada skupiny Soldier Of Fortune. Autorovi knihy řekl David Coverdale, že je ta píseň dle jeho názoru vrcholem všeho, co spolu s Blackmorem vytvořili onou osobitou metodou, kdy do hudebních děl začleňovali součástky folku, modální hudby i sekvence Bachových skladeb. Navíc sdíleli zálibu v počátcích tvorby skupiny Jethro Tull. Zdá se, že David Coverdale nenazpíval pro Purply nikdy nic lépe než právě Vojáky štěstěny. Českým textem Šípková Růženka skladbu, jak známo, opatřil Zdeněk Svěrák. Kniha Steva Pilkingtona se věnuje i produkci skupiny Rainbow a v předposlední kapitole sumarizuje další, živě nahraná alba, kompilace, a dokonce videa a DVD. Ale delších vizuálních záznamů je jako šafránu. V podstatě se jedná jen o černobíle zachycené vystoupení skupiny v Kodani (1972), o vizuálně nevalný materiál z newyorského koncertu (1973) a o záznam z koncertu nazvaného California Jam (1974), při kterém kapela exceluje na pozadí umělé duhy.  V tomto filmu napadá Ritche Blackmore kameramana svou vlastní kytarou, čímž ji ničí. Zbytky mrští do davu. Benzínem polévá reproduktory a jejich podpálením vyvolá explozi, při které sám takřka vzplane. Tlaková vlna smete Paiceovi z očí brýle. Ač se bedny hroutí z pódia, skupina hraje dál…   Steve Pilkington: Deep Purple a Rainbow. Všechna alba, všechny skladby 1968-1979. Přeložila Květa Palowská. NAVA. Plzeň 2019. 200 stran + 16 stran barevné přílohy {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-10-29 08:32:57

Literární vyhlídky (29. října až 3. listopadu)

Z četných literárních pozvánek pro tento týden si dovolujeme upozornit na středeční debatu Literárních novin nad Knihou měsíce, která bude věnována novému románu Bianky Bellové Mona. Zajímavou diskusi slibuje také dvoudenní konference Listopadové proměny: Česká a slovenská literatura v kontextu roku 1989, pořádaná v Ústavu pro českou literaturu. Ochuzeni nebudete ani o tipy na zajímavé knižní a audioknižní novinky.   POZVÁNKY 29. 10. Praha / V 17.30 zavítá do pobočky MKP na Proseku dvojice českých literátek – těšit se můžete nejen na Teorii podivnosti spisovatelky, publicistky a rozhlasové redaktorky Pavly Horákové, ale i na flamenkové Tance básnířky, recenzentky a editorky Simony Rackové. Praha / Od 18 hodin se v oddělení naučné literatury Městské knihovny v Praze uskuteční další z cyklu přednášek Světová poezie, pořádaného pod patronací Básnířky města Prahy Sylvy Fischerové a věnovaného zejména epické poezii v různých dobách a kulturách: od indické Mahábháraty přes Homéra a Vergiliovu Aeneidu až po Apollinairovo Pásmo. Tentokrát vystoupí Olga Lomová s přednáškou na téma Tu Fu. Praha / V 19 hodin proběhne v klubu Zázemí křest knihy daruj mi dar plačícího boha (Biblion 2019). K nedožitým 90. narozeninám Dorothee Sölle poprvé v češtině vychází výběr z poezie této pozoruhodné německé teoložky v překladu Magdaleny Šipky. O autorce a jejím díle promluví doc. Ivan Štampach, ukázky básní přečte Magdalena Šipka a Jan Škrob. Praha / Od 19.30 nabídne kavárna Fra autorské čtení laureátů česko-slovenské soutěže Básne / Básně 2019. Moderuje Michal Tallo. Trutnov / Ve 20 hodin zavítají do Kina Vesmír spisovatelé Ondřej Hübl a Petr Stančík, aby zde představili svou nejnovější tvorbu a podebatovali se čtenáři třeba o tom, jaké to je dostat cenu Magnesia Litera nebo zda je lepší mít pseudonym.   30. 10. Praha / Ve dnech 30. a 31. října se v Ústavu pro českou literaturu AV ČR bude konat dvoudenní konference Listopadové proměny: Česká a slovenská literatura v kontextu roku 1989, kterou ÚČL AV ČR pořádá společně s Ústavem slovenskej literatúry SAV. Více informací o konferenci naleznete ZDE. Praha / Ve středu všechny srdečně zveme na další debatu nad Knihou měsíce října podle redakce Literárních novin, věnovanou tentokrát novému románu Bianky Bellové Mona (Host 2019). Diskuse proběhne v prostoru naučné literatury Ústřední knihovny (Městská knihovna v Praze, Mariánské nám. 98/1) a kromě šéfredaktora LtN Petra Bílka coby moderátora se jí zúčastní Klára Fleyberková, slovesná dramaturgyně ČRo 3 – Vltava a redaktorka knihy Mona, a Jan M. Heller, literární kritik, editor, překladatel a ředitel Nakladatelství AMU. Rozhovor s autorkou si můžete přečíst ZDE. Brno / Od 18 hodin pořádá Moravská zemská knihovna Severský literární salón s Auður Avou Ólafsdóttir. Do moravské metropole zavítá jedna z nejznámějších a nejoceňovanějších islandských spisovatelek současnosti, která loni obdržela Cenu Severské rady za literaturu za román Nad propastí byla tma (2018) – více ZDE. Kromě něj se čeští čtenáři měli příležitost seznámit s dalšími dvěma jejími knihami, Výhonkem osmilisté růže (2012) a Listopadovými motýly (2017). Debatě s autorkou bude předcházet představení toho nejlepšího, co nabízí současná islandská literatura v českých překladech. Moderuje Jan Marek Šík, ukázky přečte herečka Kateřina Jebavá. Tlumočeno autorčinou překladatelkou do češtiny Martinou Kašparovou. Praha / V 18 hodin nabídne Akademie výtvarných umění v Praze pořad nazvaný Posledních 30 let emancipace / Literární sekce _ AVU 220. V anotaci akce se píše: „Tělo Akademie a její druhý jazyk. Jazyky poezie, principy slovesné živelnosti, hybná síla řeči namířená k místům, která se objevují jinak než v laboratoři akademické reflexe. Odstředivé zkoumání jazyka: od pevného jádra k tekutému okraji významu. Přehlídka současné poezie z AVU jako performativní slovník živých jazyků.“ Vystoupí Kristina Lániková, Axis (Elena Pecenova, Marie Feryna), Michal Blecha, Ondřej Buddeus, Jakub Štourač, Stanislav Zábrodský, Laura Trenčanská, Tomáš Vaněk, Susanne Kass, Boris Ondreička.   31. 10. Praha / Od 17 hodin proběhne v Americkém centru křest audioknihy Povídky na tělo (Tebenas 2019). Šestnáct příběhů z pera Martiny Formanové načetlo sedmnáct interpretů. Najdete mezi nimi osvědčené profesionály, stejně jako několik jmen nových či překvapivých. Některé z nich budete moci potkat osobně na křtu. Praha / V 17 hodin zavítá do Národní knihovny ČR spisovatelka Věra Nosková, aby zde představila svou novou knihu Život není korektní (Klika 2019), obsahující patnáct delších povídek inspirovaných příběhy, které jsou svědectvím o životě, myšlení, citech a pošetilostech současníků. Praha / Od 19 hodin se ve Vzducholodi Gulliver (DOX) uskuteční diskuse na téma Proč utíkáme pryč z každodenního života? Proč prcháme z civilizace? A jak do toho všeho zapadají módní lifestylové koncepty hygge, lagom či sisu ze Skandinávie? Pozvání přijala islandská spisovatelka Auður Ava Ólafsdóttir, držitelka prestižní Ceny Severské rady za literaturu a autorka románů Výhonek osmilisté růže, Listopadoví motýli a Nad propastí byla tma, a dánská spisovatelka a psycholožka Andrea Hejlskov, autorka knihy Náš velký útěk, knižně vydaných zápisků z jejího blogu o životě ve švédské divočině. Moderuje Helena Stiessová, tlumočeno do češtiny. Praha / V 19 hodin zavítá do Božské Lahvice básník Jan Škrob, který zde přečte ukázky ze své nejnovější básnické sbírky Reál, nominované letos na Cenu Jiřího Ortena. Zazní ale i jeho nové, environmentálně laděné básně. Večer uzavře diskuse s autorem. Moderuje Matěj Senft. Praha / Od 19 hodin proběhne v Goethe-Institutu křest nového překladu Rilkova Korneta (Kētos 2019). Píseň o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilkeho, jejíž první verzi napsal Rainer Maria Rilke, když mu bylo 23 let, je v německojazyčném prostředí cosi jako Máchův Máj u nás: Kultovní báseň o mladé lásce a zbytečné smrti, složená s nejvyšší zvukomalebností a „moderní“ obrazotvorností. Česko-rakouský filolog, básník a překladatel Ondřej Cikán, představí svůj nový český překlad Rilkova Korneta a pohovoří se znalkyní Rilkova díla Alenou Bláhovou. Moderuje Tereza Semotamová.   1. 11. Praha / V 18 hodin začne u fontány na Náměstí Kinských komentovaná procházka nazvaná Prahou ve stopách Penttiho Saarikoskiho. Na přelomu let 1966 a 1967 strávil několik týdnů v Praze finský prozaik, básník a překladatel Pentti Saarikoski. Ve Finsku už tehdy patřil k hlavním hlasům nastupující spisovatelské generace, ale většina ho přesto znala spíš jako nevázaného bohéma, zaníceného levicového aktivistu, pověstného sukničkáře a nepolepšitelného alkoholika, kterého tato neřest nejednou přivedla na hranici deliria. Do Prahy Saarikoski vyrazil, aby se zde setkal se svou tehdejší láskou, východoněmeckou básnířkou Sarah Kirsch. Čekání si zkracoval alkoholem, bloumáním po městě, rozhovory s místními i s cizinci, a především psaním nekonvenčních deníkových záznamů, které finsky vyšly poprvé roku 1967 a od té doby si našly desítky tisíc nadšených čtenářů. Česky vyšel Čas v Praze (Aika Prahassa) poprvé roku 2017 v nakladatelství dybbuk. Po stopách Saarikoskiho pražského pobytu a jeho neotřelého textu se vydáte s českou překladatelkou Lenkou Fárovou, cestou vás bude čekat několik zastavení a čtení ze Saarikoskiho knihy Čas v Praze v podání herce Libora Stacha. (Zájemce organizátoři prosí o rezervaci účasti na procházce e-mailem na info@skandinavskydum.cz. Počet účastníků je omezen.) Praha / Od 19 hodin se v Kavárně Liberál uskuteční autorské čtení Jana Štolby z jeho nového románu Nezastavitelný den (Cherm 2019), filozoficko-erotické grotesky z filmově-sportovního prostředí, která vypráví příběh navrátilce z polovičatého exilu, nepříběh z rozhraní dvou epoch a prostorů, domovského zde – a důvěrně blízkého, věčně vysnívaného jinde. {loadmodule mod_tags_similar,Související} NOVÉ (AUDIO)KNIHY První básnická knížka básníka, pedagoga a vynikajícího nakladatelského editora Marka Staška, nesoucí název Texty o domě a událostech (Pavel Mervart 2019) vznikla v první polovině osmdesátých let – a přitom dodnes nebyla řádně vydána. V roce 1991 ji jako dnes již zcela nedostupnou bibliofilii v několika výtiscích vydal Jiří Suchý ve svém nakladatelství Klokočí na volných listech, tu ovšem při nejlepší vůli není možno považovat za vydání. Marek Stašek se ve své prvotině představuje jako velice pečlivý, jemný básník s citem pro všední skutečnost, výrazově přesný, civilní a přitom nezastírající své tíhnutí k epice, k vyprávění příběhu, k zachycení skrytě dramatického děje. Sbírka je na první pohled nenápadná, psaná zdrženlivě, o to více však po letech vynikne v kontextu doby, v níž vznikala. Již samotný fakt, že nemohla být v době svého vzniku vydána tiskem, svědčí o tom, že za Staškovými věcnými pozorováními je skryt mnohem širší obraz doby, než by se na první pohled mohlo zdát. Autor v této knize nalezl svou výrazovou polohu, svůj jazyk a básnickou nenapodobitelnost, které pak dále rozvíjel ve své tvorbě. Svazkem Magorova oáza (Torst 2019) se uzavírá vydávání díla Ivana M. Jirouse v nakladatelství Torst. Svazek obsahuje časopisecky publikovaný cyklus Na Oáze, množství drobných textů z let 1997–2011 a též všechny Jirousovy rozhovory z daného období. Ve své první části je svazek doplněn texty vzniklými před rokem 1997, které nebyly obsaženy ve výboru Magorův zápisník. Vznikla tak obsažná kniha, která umožňuje čtenářům číst spolu s pěti předchozími svazky Jirousovo dílo jako celek, jako jedno ze stěžejních děl poválečné české literatury. Knihu k vydání připravila a ediční poznámku napsala Adéla Petruželková, úplnou bibliografii Jirousova nebeletristického díla sestavil Michael Špirit, jmenný rejstřík sestavila Eva Vrabcová. Ivana Dobrakovová píše s lehkostí o věcech neobyčejně těžkých a komplikovaných, ať už jsou to milenecké vztahy, nebo zvláštní rodinné vztahy a vazby či základní postoje k životu. V Matkách a kamioňácích (Argo 2019), za něž letos získala Cenu Evropské unie za literaturu a které do češtiny přeložila Martina Bekešová, popisuje pět rozdílných životních osudů mladých žen, jejich vztahy k mužům, dětem, vlastní sexualitě, k tělu a ke svému okolí, přičemž jejich hlediska a názory na různé životní zkušenosti se liší a jsou z velké části ovlivněny jejich minulostí. Všechny mají určující a někdy problematický vztah s matkou. Tři novely se odehrávají v Bratislavě, další dvě v italském Turíně, volně na sebe navazují tématem nemoci a traumat. Kniha Zánik pražského ghetta (Pražské příběhy 2019) přináší novelu spisovatele Josefa Veselého, která začíná takřka domáckým líčením poměrů v někdejším židovském městě, nyní páté pražské čtvrti, postupně se však mění ve strhující líčení, jež nabízí skvělé popisy zániku ghetta a jeho leckdy podivných postav. Zánik pražského ghetta vyšel poprvé v roce 1917 a podobnost se slavným románem Gustava Meyrinka Golem nelze přehlédnout. Josef Veselý vykresluje dnes již neexistující domy a ulice. V jeho líčení se střídají obrazy plné vášní, alkoholu a prostituce. Vše vrcholí brutální a bezohlednou asanací starého židovského města vylíčenou očima zdejších obyvatel. Druhý text, Krvavé historky z ghetta aneb Nezapomenutelný večer doktora Preiningera, současného autora Dana Hrubého pak seznamuje čtenáře s poměry, jaké v ghettu panovaly, i debatou, jež se kolem asanace vedla. Kniha laureátky Nobelovy ceny za literaturu Světlany Alexijevičové s názvem Modlitba za Černobyl je sestavena z rozhovorů s lidmi, jejichž život černobylské neštěstí zásadně ovlivnilo, s vdovami po hasičích, kteří byli jako první bez jakékoliv ochrany posláni hasit hořící elektrárnu, s mobilizovanými vojáky nasazenými v obrovském měřítku, často nesmyslně, na likvidaci následků katastrofy, s vysídlenými rolníky, vědci, kteří měli zakázáno informovat obyvatelstvo, stranickými pracovníky, kteří zbytečně a marně čekali na pokyny shora. Můžeme ji číst jako varování před technologickou apokalypsou, ale i jako obžalobu komunistického režimu, jehož vinou byla černobylská elektrárna postavena fušersky a s nedostatečnou precizností a který v okamžiku, kdy bylo potřeba rázně jednat, lhal vlastním lidem, rozsah celého neštěstí zastíral a svou nečinností a nekompetentností zapříčinil smrt tisíců lidí. Audioknižní verzi, kterou nyní v digitální podobě vydala Audiotéka (délka nahrávky 14 hodin 30 minut), načetli Lucie Kožinová, Zdeněk Mahdal, Eliška Beňová a Matěj Macháček. Rozsáhlý román Radky Denemarkové Hodiny z olova, inspirovaný autorčinými pobyty v Číně, který ve své knižní podobě letos získal ocenění Magnesia Litera pro Knihu roku, nyní vydalo nakladatelství Host ve spolupráci s Audiotékou jako audioknihu v digitální podobě (délka nahrávky 29 hodin a 28 minut) a v podání Šárky Vondrové a Luboše Ondráčka. Do osudu několika rodin odlišných generací z evropských zemí i sociálních vrstev zasáhne tatáž rozhodující věta. Český podnikatel, jeho manželka a dospívající dcera, ruský diplomat, francouzský literát, studentka kaligrafie, kuchař a řada dalších hrdinů. A jejich rodinná traumata, krize středního věku, vyhoření nebo puberta. Poutníci a cestovatelé, kteří odjeli do Číny, aby si uklidili ve svém životě, ale jejich svět se dál rozpadá. Něco nenávratně ztrácejí a sami nejsou s to to pochopit. Hledají pevný bod v minulém životě, ale nevědí, na co si vzpomenout. A tak jako v jejich soukromých příbězích dochází k dramatickému zlomu, něco podstatného se láme a mění v osudech nás všech. Starý svět Evropy končí a nikdo netuší, co začíná. A tak jako každá z postav románu zažije mezní situaci jako existenciální a osobní zkušenost, prožíváme „hodinu z olova“ také všichni společně. Lidé se stahují do sebe a začíná éra rezignované apatie, demoralizace, éra šedivé totalitně konzumní každodennosti. Ale stále ještě existuje čin. Jenom je důležité sledovat znamení.

Čas načtení: 2019-10-21 13:34:59

Literární vyhlídky (21. až 27. října)

Nadcházející týden nabídne celou řadu literárních akcí (křtů, čtení i diskusí) a také několik setkání se zajímavými zahraničními autory – kupříkladu s letošním laureátem Ceny Franze Kafky Pierrem Michonem. Ochuzeni nebudete ani o tipy na nové (audio)knihy, z nichž si dovolím vyzdvihnout dvojici memoárů, jejichž autorky – překladatelka Vlasta Dvořáková a již zesnulá Olga Housková – prožily takřka celé dvacáté století ve společnosti předních osobností české kultury a rozhodně tak mají o čem vyprávět.   POZVÁNKY 21. 10. Praha / V 18 hodin nabídne Knihovna Václava Havla setkání s francouzským spisovatelem Pierrem Michonem, letošním laureátem Ceny Franze Kafky. Večerem bude provázet Jovanka Šotolová, překladatelka, šéfredaktorka internetového časopisu iLiteratura.cz, přednášející na Ústavu translatologie FF UK. Setkání bude simultánně tlumočeno z/do francouzštiny a češtiny.   22. 10. Praha / Od 14 hodin proběhne v Ústavu pro českou literaturu AV ČR Den s Máchovým Májem, kde bude představeno nové vědecké a čtenářské vydání jednoho z klíčových básnických textů novější české literatury, Máje Karla Hynka Máchy, a doprovodná monografie M. Charypara Prameny Máchova Máje. Vědecká edice Máje je výsledkem nového výzkumu všech pramenů básně i okolností jejího vzniku, v tomto rozsahu provedeného vůbec poprvé. Vědecká digitální edice, zahrnující mimo jiné faksimile textových pramenů včetně unikátního rukopisu Máje a aktualizovanou databázi českých a zahraničních vydání básně, je postavena na výrazně inovované digitální platformě. Brno / V 17.30 zavítá do Knihovny Jiřího Mahena v rámci projektu Spisovatelé do knihoven prozaička a překladatelka Pavla Horáková, mimo jiné autorka trilogie knih pro děti o Hrobařících a držitelka ocenění Magnesia Litera 2019 v kategorii próza za svůj první román pro dospělé Teorie podivnosti. Praha / V 18 hodin se v oddělení naučné literatury Městské knihovny v Praze uskuteční další z cyklu přednášek Světová poezie, pořádaného pod patronací Básnířky města Prahy Sylvy Fischerové a věnovaného zejména epické poezii v různých dobách a kulturách: od indické Mahábháraty přes Homéra a Vergiliovu Aeneidu až po Apollinairovo Pásmo. Tentokrát vystoupí Martin Šorm s přednáškou na téma Artušovský cyklus (Chrétien de Troyes). Praha / Od 18 hodin se na palubě (A)VOID Flaoting Gallery uskuteční křest nové knihy Davida Böhma A jako ANTARKTIDA / Pohled z druhé strany (Labyrint 2019). Unikátní ilustrovanou knihu pro malé i velké čtenáře pokřtí Daniel Nývlt, šéf českého antarktického výzkumu. Na programu je beseda s autorem, promítání i autogramiáda. Recenzi dotyčné knihy přineseme v listopadovém Bibliu, příloze Literárních novin 11/2019, které vycházejí již příští čtvrtek. Praha / V 18 hodin představí v kinosále Francouzského institutu filozofka, spisovatelka a rabínka Delphine Horvilleurová svou knihu Jak rabíni dělají děti z roku 2015, jež nedávno vyšla česky v nakladatelství Garamond a která se zabývá pohledem reformního judaismu na mnohá témata současného světa, jakými jsou předávání dědictví, vztah rodičů a dětí a sexualita. Debatu moderují předseda Federace židovských obcí Tomáš Kraus a nakladatel Petr Himmel. Tlumočení zajištěno. Brno / Od 18 hodin proběhne v Místogalerii Na Skleněné louce autorské čtení ze sbírky Kde končí tvoje jméno, začíná moje AMEN (Weles 2019), kterou sestavil z básnické pozůstalosti Tomáše Mazáče (1962–2017) Zdeněk Volf. Praha / V 18.30 se při příležitosti vydání českého překladu románu Vlast (Akropolis 2019) zúčastní jeho autor, spisovatel Fernando Aramburu, spolu s překladatelem Vítem Kazmarem a s redaktorkou českého vydání Annou Tkáčovou besedy v Institutu Cervantes v Praze. Román vyšel v roce 2016 a získal řadu ocenění, včetně Státní ceny za literaturu. Simultánní tlumočení zajištěno. Praha / Od 19 hodin se U Lužického semináře odehraje společné čtení lužickosrbských, německých a českých literátů. Svou tvorbu zde představí Simone Trieder, Agnieszka Lessman, Harald Gröhler, Benedikt Dyrlich, Milan Hrabal, Jiří Dědeček, Petr Kukal, Hana Linhartová, Milena Fucimanová, Ivo Harák a další. Praha / V 19.30 představí v Božské Lahvici překladatel Martin Palouš nová vydání svých překladů dvou knih jedné z nejvýznamnějších myslitelek 20. století, Hannah Arendtové. Eichmann v Jeruzalémě, filozofická reportáž z procesu s Adolfem Eichmannem, je dnes již klasické dílo politického myšlení, které vyvolalo ve své době skandál a dodnes je některými považováno za pamflet, zejména kvůli kritickému hodnocení účasti židovských rad během holokaustu a kvůli autorčinu pojetí „banality zla“. Mezi minulostí a budoucností je sbírka krásných a vysoce aktuálních esejů, v nichž se Arendtová táže po povaze svobody, autority a dějin. Pojí je motiv osudového přeryvu: přerušení západní filozofické tradice, jež nám tak nadále nemůže osvětlovat cestu. Praha / Od 19.30 se v kavárně Fra uskuteční autorské čtení Kateřiny Kováčové z jejího románu Největší tma (Dybbuk 2018), v němž se pomocí několika vyprávěných linií pokouší mapovat pole současné spirituality a zároveň zachytit odtržení lidí od jejího zdroje. Moderuje Markéta Kittlová.   23. 10. Praha / V 18 hodin proběhne v sídle Společnosti Franze Kafky literární večer s Pierrem Michonem, zaměřený na tvorbu tohoto čerstvého laureáta Ceny Franze Kafky. Autorovo dílo představí spisovatelka a překladatelka Sára Vybíralová. Z českého překladu knihy Opati bude číst herečka Veronika Lazorčáková. Praha / Od 18 hodin nabídne Dům čtení Patronský večer básníka Kamila Boušky a jeho hosta S.d.Ch – autora prozaických a dramatických textů, kolážisty, lídra kapely Ruce naší Dory a kmenového autora diverzní umělecké platformy Divus, který spolupracuje také s nakladatelstvím Rubato a labelem Polí5. Má dvě ceny Alfréda Radoka za původní drama a cenu Muriel za kolážový komix Varlén. Bude se číst z knihy Sekundární trilogie, a to z třetího oddílu nazvaného Funerální sen o životě, textu vycházejícího z dlouhodobých zápisů snů s funerální tématikou, které se autorovi zdály v souvislosti s jeho civilním povoláním. Praha / V 19 hodin bude Kampus Hybernská hostit debatu na téma Komiks od holek pro holky, nebo o holkách? Genderové otázky na domácí komiksové scéně. – O ženách v komiksu (ne coby postavách) ale autorkách je slyšet víc a víc. V posledních letech se jim opakovaně podařilo získat jednu z nejcennějších trofejí Cenu Willa Eisnera i narušit maskulinní nadvládu v hlavní kategorii nejvýznamnější evropské komiksové přehlídky v Angoulême. Také na domácí scéně začíná autorek přibývat a kromě talentovaných solitérek je tu jasně přítomná i snaha o sounáležitost a vzájemnou podporu. Je to ještě potřeba? Jaké překážky musejí autorky překonávat? A především co ženy komiksu přinesly? Diskuse se zúčastní etablovaná komiksová tvůrkyně Lucie Lomová a o generaci mladší autorka Štěpánka Jislová, moderování se ujme komiksová a literární kritička Kateřina Čopjaková. Brno / Od 19 hodin se v redakci nakladatelství Host uskuteční brněnský křest nového románu Jana Němce Možnosti milostného románu. Jako o Knize měsíce se o něm dočtete v listopadovém Bibliu, příloze Literárních novin 11/2019, které vycházejí již příští čtvrtek. A ve stejném čísle Literárek najdete i rozhovor s autorem. Praha / V 19 hodin proběhne v Božské Lahvici polsko-český literární večer, kde budou představeni dva spisovatelé – básník a publicista Wojciech Bonowicz a básník a překladatel Milan Děžinský – a jejich nové texty. Diskutovat se bude také o poetické scéně na obou stranách hranice. Praha / Od 19 hodin bude Knihovna Václava Havla hostit další z kulatých stolů pořádaných ve spolupráci s Obcí překladatelů, tentokrát na téma: Vliv angličtiny v češtině: kde končí obohacení a začíná zaneřádění? Diskuse se zaměří na přejímání jazykových prvků z angličtiny – nejde už jen o slova, ale často i o prvky gramatické. Bude zvažovat přínos tohoto vlivu, ale také jeho invazní až parazitickou podobu, ve snaze alespoň přibližně určit hranici, za níž se z obohacení stává zaneřádění mateřského jazyka. V neposlední řadě se budeme zamýšlet i nad tím, co s anglicismy v literárních textech, a tedy i v překladech. Pozvání přijali Daniela Iwashita, bohemistka a recenzentka z Ústavu pro českou literaturu AV ČR, anglista a překladatel Viktor Janiš a anglista a redaktor nakladatelství Argo Vít Penkala. Večerem bude provázet Václav Jamek. Ostrava / Ve 20 hodin nabídne Absintový klub les další večer Na posedu – literární pořad Jakuba Chrobáka s pozvanými hosty. Kromě čtení z díla Jakuba Arbesa nabídne setkání se spisovatelem, překladatelem a redaktorem Milošem Urbanem. Řeč bude o čtení i překládání, o adaptacích autorových románů do filmové podoby, i o smyslu toho všeho spisování.   24. 10. Do českých kin vstoupí snímek Jiřího Vejdělka Poslední aristokratka, filmová adaptace stejnojmenné humoristické prózy Evžena Bočka z roku 2012, která se posléze stala prvním dílem celé knižní série. Rodilý Newyorčan Frank (Hynek Čermák) v něm získá díky svým šlechtickým předkům dávné rodové sídlo – zámek Kostka. Potomek emigrantů se tak po více než čtyřiceti letech chystá s dcerou Marií (Yvona Stolařová) a temperamentní ženou Vivien (Tatiana Dyková) na velký návrat do Čech. Praha / Od 9 hodin bude FAMU hostit konferenci Stankovič (poezie – kritika – společnost). V rámci celodenního programu vystoupí se svými příspěvky mimo jiné Robert Krumphanzl, Michal Kosák, Michael Špirit, Petr Rezek, Terezie Pokorná, Marek Vajchr, Petr Kotyk, Tereza Šnellerová či Adam Drda. Večer Revolver Revue v Klubu FAMU pak od 19 hodin nabídne básně Andreje Stankoviče v podání a s komentářem Jaromíra Typlta. Praha / V 17 hodin představí v Národní knihovně svou tvorbu básník, prozaik, publicista a překladatel s kořeny v pražském undergroundu Vít Kremlička. Držitel Ceny Jiřího Ortena a laureát Ceny Revolver Revue vydal čtrnáct především básnických, ale i prozaických titulů. Vějíř půlnočních povídek zahrnuje autorovu prozaickou tvorbu od roku 1985 do současnosti. Povídky dílem z přítmí samizdatu, dílem půlnocí literárních nekomerčních fanzinů zachycují literární roztržitost současnosti. Praha / Od 17 hodin se v Paláci knih Luxor na Václavském náměstí uskuteční křest knihy Natálie Kocábové Nepatrně smutná žena (Listen 2019), knižního vydání sloupků, kterými přes dva roky přispívala do magazínu Elle, na jehož stránky vstupovala její postava i sama autorka v nezáviděníhodné situaci – ve chvíli, kdy se bortí zažité jistoty, kdy sny a plány spřádané od puberty berou bolestivě za své a člověk si je ani nemůže odtrpět, odžít, protože už má zodpovědnost za druhé. Kmotrou knihy se stane herečka Vanda Hybnerová. Praha / V 18 hodin bude v Židovském muzeu v Praze představena kniha Židé, nebo Němci? (NLN 2019), která mapuje osudy německy mluvících Židů v Československu, Dolním Slezsku, Haliči a Německu v době po 2. světové válce. Německy mluvící Židé byli často rutinně považováni za Němce a mnohdy byli po válce vystaveni stejnému ponižování jako nežidovští Němci nejen ze strany občanů, ale i vládnoucích představitelů. Knihu, jež popisuje každodenní diskriminaci německy mluvících Židů v poválečném Československu a jejich snahu se ze země vystěhovat, představí spoluautorka knihy Kateřina Čapková společně s recenzentem knihy Chadem Bryantem. Večerem provede Barbora Čiháková z Ústavu pro českou literaturu AV ČR. Praha / Od 18 hodin proběhne v sídle Nakladatelství Meander křest nejnovější sbírky básní Ivana Wernische s názvem He, he! (Meander 2019), kterou autor sestavil ze starých i nových textů a krásnými ilustracemi ji doprovodil malíř Viktor Pivovarov. Knihu pokřtí literární teoretik a editor knihy Radim Kopáč. Praha / V 18 hodin nabídne Café Amandine setkání s novinářkou Irenou Jirků u příležitosti vydání její knihy Na shledanou v Paříži. 26 rozhovorů (nejen) o francouzské literatuře (Argo 2019), na jejíchž stránkách se autorka ohlíží za posledními pěti šesti roky své práce, v rámci níž systematicky sledovala novinky a události ve francouzské společnosti, zvláště pak v kultuře a literatuře. Praha / Od 19 hodin bude v Knihovně Václava Havla představena překladová edice Václav Havel Edition (Edice Václava Havla), která navazuje na intelektuální odkaz myslitele, dramatika, disidenta a prezidenta, jehož jméno nese. Její úlohou je prezentovat různorodé pohledy předních osobností na svět střední Evropy z hledisek současné filozofie, sociologie, politiky, umění, kultury, architektury či nejnovějších obecných dějin. Pozvání přijali Miroslav Petříček, Karel Hvížďala, Matěj Spurný a další, debatu povede moderátor Jakub Železný, o hudební doprovod se postará Jiří Stivín. České Budějovice / V 19 hodin do Měsíce ve dne zavítají v rámci pořadu Literární šleh dva výrazné hlasy české soudobé prózy. Spisovatel Marek Toman představí svůj historický román Oko žraloka (Novela bohemica 2018), Pavla Horáková pak svou knihu Teorie podivnosti (Argo 2018), za kterou obdržela cenu Magnesia Litera za prózu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  NOVÉ (AUDIO)KNIHY V knize nazvané Co si pamatuju (Triáda 2019) vzpomíná překladatelka z francouzštiny Věra Dvořáková (*1927) na svého manžela, básníka Ladislava Dvořáka, a své celoživotní přátele Václava a Olgu Havlovi, Jana Zábranu, Emanuela Fryntu, Jiřího Koláře, Josefa Hiršala aj. Její paměti poskytují vhled do pražského literárního prostředí od padesátých let minulého století, totiž do té jeho enklávy, která tvořila dech a nerv literárního života svazovaného a dušeného totalitní mocí. Autorka knihy Rodinné album (Paper Jam 2019), již zesnulá Olga Housková (1919–2015), strávila život mezi knihami a fotografiemi, v prostředí kulturních osobností, k nimž patřili její rodiče Staša a Rudolf Jílovští i její sestra-dvojče Staša Fleischmannová-Jílovská, která nedávno oslavila sté narozeniny. Autorčiny vzpomínky mají formu epizod s jemnou pointou a vzájemně se doplňují s mnohdy unikátními fotografiemi, vybranými ze čtyřiačtyřiceti alb z let 1919–2015. Zachycují každodenní život i osobnosti jako Milena Jesenská a její dcera Honza Krejcarová, Ferdinand Peroutka, Soňa Červená, Jiří Voskovec, Vítězslav Nezval, Jaromír Funke, Josef Florian, či Vlastimil Brodský a připomínají také židovské přátele zahynuvší v koncentračních táborech. Jádro knihy Veroniky Košnarové Variance na hlásku m (Torst 2019), pojednávající o díle spisovatelky Věry Linhartové, není orientováno diachronicky a není poplatné schématu „život a dílo“. Jednotlivé kapitoly podrobně analyzují klíčová témata a „referenční rámce“ jejího psaní. Biografický základ zde ovšem nechybí: autorka ho nabízí v kapitole Cesta. Všechny inspirace Věry Linhartové a jimi ovlivněné postoje jsou minuciózně pojednány v následujících kapitolách, v nichž autorka osvědčila detailní znalost díla Věry Linhartové a schopnost nahlédnout je v širokých souvislostech. Velká pozornost je věnována proměně autorčiny motiviky pod vlivem zejména orientální inspirace a velmi obsažně je komentován též vztah textů Věry Linhartové k výtvarným projevům. Po titulech Chodit po provaze je snadné (2011) a Plop! (2015), které vyšly s ilustracemi Jiřího Stacha, vydal nakladatelství Meander další Wernischovu sbírku básní s názvem He, he!, kterou autor sestavil ze starých i nových textů a ilustracemi ji tentokrát doprovodil malíř Viktor Pivovarov. A o čem píše Ivan Wernisch dětem, potažmo mládeži? Kudy vede cesta do Ašchabadu? Kudy plují kominické lodě? Co povídá hlava na stole? Anebo o něčem úplně jiném. Anebo o něčem úplně stejném. Básník Wernischova formátu zvládne psát svá poselství o čemkoli komukoli, kdykoli a kdekoli. První den na univerzitě potkává Albert u automatu na kávu dívku Eirin. Po třiceti sedmi letech spokojeného společného života obdrží Albert neblahou zprávu, se kterou se musí vyrovnat. Eirin zrovna není doma, a tak Albert impulzivně odjede na chatu u jezírka, kde se během 24 hodin pokusí sepsat příběh svého života. Je spousta věcí, které musí pochopit. A je jedno důležité rozhodnutí, které během toho jednoho dne musí učinit. Útlou prózu Tak akorát z pera známého norského spisovatele a filozofa Josteina Gardeera vydává v překladu Jarky Vrbové nakladatelství Kniha Zlín. Píše se rok 1988 a devatenáctiletý Karl Ove přijíždí po prázdninovém putování Evropou s velkým očekáváním do deštivého Bergenu. Je jedním z hrstky studentů přijatých na Akademii tvůrčího psaní a zdá se, že je tedy i krůček od svého snu stát se spisovatelem. Záhy ovšem zjišťuje, že realita vůbec neodpovídá jeho představám, ani pokud jde o bouřlivý život ve „velkoměstě“, ani pokud jde o studium a start literární kariéry. Atmosféru univerzitního města, vlastní pocity společenské vyloučenosti, alkoholické excesy, sexuální zkušenosti, partnerské vztahy a soužití, každodenní rutinu studia i zaměstnání, to vše Karl Ove Knausgård nahlíží v pátém dílu své autobiografie Můj boj s podtitulem Někdy prostě nezaprší (přeložila Klára Dvořáková Winklerová, Odeon 2019) očima devatenáctiletého mladíka nanejvýš autenticky, upřímně a s nemilosrdnou otevřeností. Audioknižního zpracování se nedlouho po svém knižním vydání dočkal nový román Petry Dvořákové Chirurg (rozhovor s autorkou přineslo Biblio 10/2019 – část z něho si můžete přečíst ZDE). Vypráví v něm příběh někdejšího slibného chirurga, který kvůli problémům s alkoholem zabředne do dluhů a je nucen opustit i s rodinou Prahu a hledat druhou šanci na malém městě v pohraničí. Knihu pro vydavatelství OneHotBook načetl pod režijním dohledem Jitky Škápíkové herec Pavel Batěk, délka nahrávky činí 9 hodin a 52 minut. Zároveň s knižním vydáním pokračování Prašiny Vojtěcha Matochy s podtitulem Černý merkurit se objevila i audiokniha, kterou pro vydavatelství Tympanum načetl stejně jako první díl – ověnčený cenou pro Nejlepší audioknihu pro děti a mládež – herec Matouš Ruml. Prašinu sevřel mráz, neobydlené ulice jsou zaváté sněhem. Od prvního dobrodružství Jirky a En uplynulo několik měsíců, přímo v tajemné čtvrti si vybudovali klubovnu zvanou Doupě a objevili prašinskou část Krchleby, ze které přichází hrozba pro celé město. Přesto se zdá, že jejich přátelství slábne. Na koho se ještě mohou spolehnout, když i oni dva před sebou mají tajnosti? Pod ocelovým nebem se odehraje strhující příběh, který vyvede z omylu všechny, kdo si mysleli, že na Prašině může nastat klid.

Čas načtení: 2024-01-31 09:02:21

OKX začíná s podporou Atomicals, Doginals, Stamps a Runes

Jedna z největších kryptoměnových burz na světě OKX uvedla, že v blízké době začíná podporovat Atomicals (ARC-20), Stamps (SRC-20), Runes a Doginals v rámci dogeconu (DRC-20). Implementace těchto protokolů by měla začít na přelomu ledna a poté během února tohoto roku. OKX rozšíří své působení a stane se světovou jedničkou v obchodování s těmito tokeny […] Originální článek OKX začíná s podporou Atomicals, Doginals, Stamps a Runes pochází z webu CryptoSvet.cz.

Čas načtení: 2024-03-10 16:17:17

Lipavský: Babiš začíná být bezpečnostním ohrožením země

Aktuálně do proválečné atmosféry přišel se svými slovy ministr zahraničí Jan Lipavský (Piráti), který uvedl, že pacifista Babiš začíná být bezepečnostním ohrožením země. (Foto:... Článek Lipavský: Babiš začíná být bezpečnostním ohrožením země se nejdříve objevil na AC24.cz.