Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2026-02-16 13:00:37

Dokud jste vy lídrem této země. Rubio nepřímo podpořil Orbána v předvolebním boji

Loni se neuskutečnil plánovaný americko-ruský summit v Budapešti, ale maďarský premiér Viktor Orbán nadále nevylučuje návštěvu amerického prezidenta Donalda Trumpa v Maďarsku. Americký ministr zahraničí Marco Rubio při pondělní návštěvě Budapešti potvrdil, že Trump by velmi rád přijel do Maďarska. Zároveň nepřímo podpořil maďarského premiéra v předvolebním boji.

Čas načtení: 2026-03-25 01:01:00

Trump před volbami podpořil Orbána, vyslovil mu plnou podporu

Washington - Americký prezident Donald Trump před nadcházejícími dubnovými parlamentními volbami v Maďarsku podpořil tamního premiéra Viktora Orbána. Na své síti Truth Social vyzval obyvatele Maďarska,...

Čas načtení: 2026-03-25 01:43:43

Trump před volbami podpořil Orbána, vyslovil mu plnou podporu

Americký prezident Donald Trump před nadcházejícími dubnovými parlamentními volbami v Maďarsku podpořil tamního premiéra Viktora Orbána. Na své síti Truth Social vyzval obyvatele Maďarska, aby svůj hlas dali Orbánovi. Toho označil za silného a mocného lídra, bojovníka, vítěze a svého přítele a zároveň mu vyslovil svou plnou podporu ve volební kampani. Předvolební průzkumy naznačují, že Orbánovu nacionalisticko-konzervativní stranu Fidesz by mohla porazit opoziční Tisza pod vedením Pétera Magyara.

Čas načtení: 2026-03-25 01:01:00

Trump před volbami podpořil Orbána, vyslovil mu plnou podporu

Washington - Americký prezident Donald Trump před nadcházejícími dubnovými parlamentními volbami v Maďarsku podpořil tamního premiéra Viktora Orbána. Na své síti Truth Social vyzval obyvatele Maďarska,...

Čas načtení: 2026-03-25 06:41:00

"Tvrdě pracuje na ochraně Maďarska." Trump před volbami podpořil Orbána

Americký prezident Donald Trump před nadcházejícími dubnovými parlamentními volbami v Maďarsku podpořil tamního premiéra Viktora Orbána. Na své síti Truth Social vyzval obyvatele Maďarska, aby svůj hlas dali Orbánovi. Toho označil za silného a mocného lídra, bojovníka, vítěze a svého přítele a zároveň mu vyslovil svou plnou podporu ve volební kampani.

Čas načtení: 2022-06-16 09:07:36

Maďarský poprevratový revizionizmus

Prezidentka Maďarska Katalin Nováková sa po stretnutí s Kelemenom Hunorom, lídrom Demokratického zväzu Maďarov v Rumunsku, vyjadrila, že reprezentovanie všetkých Maďarov považuje za svoju prioritu, pričom pre ňu to, či niekto žije vnútri, či mimo hraníc, nepredstavuje rozdiel. Pripomenula tak smutne slávny 32 rokov starý výrok maďarského premiéra Józsefa Antalla, že ako ministerský predseda krajiny s desiatimi miliónmi obyvateľov by sa chcel vo svojej duši i v pocitoch stať ministerským predsedom 15 miliónov Maďarov. Znamenal symbolické znovuoživenie veľkomaďarského nacionalizmu s jeho trianonskou traumou. V oficiálnej maďarskej poprevratovej politike Antall naštartoval revizionistické tendencie. S odvolaním sa na to, že „tretina maďarstva žije mimo územia Maďarska“ Antallova vláda v roku 1990 formulovala záväzok „presadzovať právo na sebaurčenie Maďarov v susedných štátoch,“ hoci v žiadnom medzinárodnom dohovore nebolo zakotvené právo príslušníkov národnostných menšín „na sebaurčenie“. Zato právo národa na sebaurčenie sa podľa platných medzinárodných dokumentov mohlo presadzovať „až do odtrhnutia“… Nasledovali vyjadrenia predstaviteľov maďarskej vládnej koalície, že treba „uvažovať o vytvorení nového mierového poriadku“ a o opätovnom rokovaní o trianonských dohodách. Aj to, že v roku 1995 sa skončí platnosť Jaltskej dohody a že „sa tým potvrdí niečo, o čom sme vždy hovorili, že je to nespravodlivosť, ktorá nás postihla“. Ešte i to, že maďarské hranice neboli v Trianone uzavreté so Srbskom či Slovenskom a že uzavretie medzištátnej zmluvy medzi Maďarskom a Ukrajinou, ktorá obsahovala garantovanie hranice, nemôže byť precedensom pre zmluvy s ostatnými susednými štátmi. O Slovensku ako o Felvidéku K spochybňovaniu platných hraníc treba pridať požiadavky maďarskej strany na zrušenie tzv. Benešových dekrétov. Mali takisto skrytý revizionistický zámer a ostali „evergreenom“ maďarskej politiky až dodnes. O Maďaroch žijúcich v Slovenskej republike maďarskí politici hovorili a stále hovoria ako o felvidéckych a o Slovensku ako o Felvidéku. Toto označenie sa spolu s ukazovaním máp Veľkého Uhorska a vyjadrovaním nespokojnosti s mierovými zmluvami po prvej a druhej svetovej vojne stalo ich stabilnou politickou výbavou. Predstavme si na chvíľu, že by to isté robili nemeckí politici… Na Slovensku tak zákonite došlo k rôznym obranným reakciám založeným na spomienkach na predvojnové a vojnové obdobie. Veď presadzovanie kolektívnych práv Maďarov a Nemcov pod zámienkou, že sú utláčaní a majú sa vrátiť do Maďarska a do Nemecka, bolo hlavným faktorom rozbitia demokratickej prvej ČSR a prológom druhej svetovej vojny. Slovensko prišlo v dôsledku Viedenskej arbitráže o pätinu svojho územia s 854 217 obyvateľmi, z ktorých vyše 270 tisíc boli Slováci, a bolo pripojené k územiu horthyovského Maďarska. Na Slovensku, kde bol ešte v živej pamäti obrázok vodcu maďarskej menšiny Jánosa Esterházyho, ako víta Miklósa Horthyho v anektovaných Košiciach, preto vyvolalo veľké obavy v roku 1993 pompézne znovupochovanie bývalého vládcu Maďarska do rodnej zeme. Na polooficiálnom pohrebe vysielanom v priamom televíznom prenose sa zúčastnila polovica maďarskej vlády a 50 tisíc priaznivcov Horthyho. Veľkomaďarský nacionalizmus Maďarská politika sa usilovala všetky slovensko-maďarské spory, ktoré kvôli týmto a ďalším revizionistickým tendenciám vznikli, internacionali­zovať. Presviedčala európsku a svetovú verejnosť, že príslušníci maďarskej národnostnej menšiny v SR sú objektom veľkého útlaku a prenasledovania, že na Slovensku zvíťazil nacionalizmus a smeruje na Balkán. O veľkomaďarskom nacionalizme založenom na oživovaní trianonskej traumy, sa, prirodzene, nehovorilo, ani o ťažkej situácii silno asimilovanej slovenskej menšiny v Maďarsku. Predstavitelia Maďarska tvrdili, že SR nechce maďarskej menšine garantovať medzinárodné štandardy ochrany. Medzi tie rátali aj kolektívne práva vrátane teritoriálnej autonómie, hoci Rámcový dohovor Rady Európy o ochrane menšín, ktorý SR akceptovala, bol dôsledne založený na rešpektovaní individuálnych práv príslušníkov menšín. Maďarsko sa pokúsilo v decembri 1992 zablokovať automatické nástupníctvo SR po ČSFR v Organizácii pre bezpečnosť a spoluprácu v Európe a v roku 1993 zabrániť jej vstupu do Rady Európy pod zámienkou, že nerešpektuje menšinová práva. Politickí predstavitelia maďarskej menšiny na Slovensku mali rovnaké predstavy. Ich požiadavky na kolektívne práva vrátane teritoriálnej autonómie vyústili do zhromaždenia troch tisícov predstaviteľov miestnych samospráv maďarskej národnosti v komárňanskej športovej hale 8. januára 1994. Požadovali vytvoriť územný celok, v ktorom by bolo garantované, že väčšinu budú mať občania maďarskej národnosti a hlavným úradným jazykom bude maďarčina. Vo výzve Združenia miest a obcí Žitného ostrova 4. januára bol použitý termín tartomány, čo v preklade znamená dŕžava. Reakciou bolo zhromaždenie organizované Maticou slovenskou v Šuranoch, na ktorom maďarské požiadavky odmietli ako útok na mladú samostatnú slovenskú štátnosť, ako hrozbu jej územnej integrite. Veľkomaďarský nacionalizmus tak živil slovenský obranársky, ktorého prejavy sa potom vydávali za ospravedlnenie stupňovania a internacionalizácie maďarských požiadaviek. Duray: Umelý štátny útvar Na IV. zjazde hnutia Spolužitie (Együttélés) 27. februára 1994 jeho predseda Miklós Duray označil Československo za umelý štátny útvar. Vyhlásil, že princíp sebaurčenia je platný i pre národné spoločenstvá žijúce v početnej menšine. To podľa neho znamenalo, že maďarská národná (nie národnostná…) menšina na Slovensku má právo na vlastnú územnú samosprávu a autonómiu osobnú. Dokument schválený na zjazde požadoval spontánne formovanie území etnicky ohraničiteľných regiónov. Slovenskí Maďari označení za „praobyvateľov“, ktorým bolo doteraz „vnútené postavenie národnostnej menšiny“, mali získať svoj „pôvodný, národno-pospolitý status.“ Dokument požadoval inštitucionali­zovanú rovnocennosť slovenského národa a maďarského národného spoločenstva. Miklós Duray odmietol čerstvo prijatú slovenskú ústavu ako nevhodnú na založenie demokratického systému a spoločenský zmier. To sa nedalo vykladať inak ako snaha o federalizáciu SR. Najmä keď Duray odmietol čerstvo prijatú slovenskú ústavu ako nevhodnú na založenie demokratického systému a spoločenský zmier. Navzdory tomu, že slovenská ústava bola plne akceptovaná i Radou Európy ako štandardný dokument, podľa Duraya nebola v súlade s novým európskym hodnotovým usporiadaním. Pre svoje ciele požadoval hľadať medzinárodnú podporu na jej zmenu, najmä v Rade Európy. SR staval do svetla, že to ona odmietaním predstáv jeho strany vedie konfrontačnú a protieurópsku politiku. Od začiatku sa totiž všetky podobné maďarské požiadavky vydávali za naplňovanie európskych hodnôt a každé ich odmietanie za protieurópsky postoj a prejav nacionalizmu. Prelom v podobe zmluvy Hoci Maďarsko so skúsenou diplomaciou dobre ovládalo „hru na obeť“, jeho pokus na začiatku 90. rokov presadiť, aby veľmoci akceptovali „maďarský pohľad“ na národnostný problém v strednej Európe, neuspel. Francúzsky premiér Édouard Balladur s cieľom podporiť stabilizáciu stredoeurópskeho regiónu a jeho perspektívy v európskej integrácii inicioval Pakt stability. Jeho súčasťou sa stala aj Zmluva o priateľstve a dobrých susedských vzťahoch medzi Slovenskou republikou a Maďarskou republikou, podpísaná po zložitých vyjednávaniach premiérmi Gyulom Hornom a Vladimírom Mečiarom 19. marca 1995. Vystavila stop všetkým špekuláciám o eventuálnej úprave slovensko-maďarských hraníc v článku 3: „Zmluvné strany v súlade s princípmi a normami medzinárodného práva potvrdzujú, že rešpektujú neporušiteľnosť spoločných hraníc a vzájomnú územnú integritu. Potvrdzujú, že nemajú a ani v budúcnosti nevznesú voči sebe územné požiadavky.“ Prvýkrát v histórii maďarská vláda a maďarský parlament akceptovali hranice stanovené Trianonskou zmluvou a potvrdené Parížskou mierovou dohodou z roku 1947. Maďarská politika sa zameriavala na historicky zdedené citlivosti a zdôrazňovala to, čo nás rozdeľuje. Zmluva tiež vytvorila inštitucionálny mechanizmus na riešenie eventuálnych problémov a sporov štandardným vyjednávaním. V jej rámci funguje nielen zmiešaná komisia pre menšinové otázky, ale i ďalších 11 komisií, ktoré sa majú schádzať a riešiť aktuálne problémy. Základná zmluva mala nepochybne stabilizujúci účinok na naše bilaterálne vzťahy i pre celý stredoeurópsky región. Niekedy však dochádzalo k paradoxu – na multilaterálnych fórach sme vystupovali identicky alebo podobne, a v bilaterálnych vzťahoch to medzi nami iskrilo, lebo maďarská politika sa zameriavala na historicky zdedené citlivosti a zdôrazňovala to, čo nás rozdeľuje. Napríklad pravidelne sa 4. júna konali v Budapešti pochody maďarských extrémistov pred veľvyslanectvami Rumunska, Srbska a Slovenska, na ktorých sa otvorene požadovala nápravu údajnej trianonskej krivdy a vykrikovali sa rôzne urážky. Vrcholom bolo vystúpenie Mádla Maďarská diplomacia naďalej podliehala pokušeniu, že partnera je možné premeniť na „svoj obraz“ a „dokopať“ ho k zmene jeho stanovísk organizovaním medzinárodných nátlakových kampaní. Tie sa týkali predovšetkým postavenia maďarskej menšiny. Maďarsko neustávalo v úsilí zaviesť kolektíve práva príslušníkov maďarskej národnostnej menšiny. Vrcholom bolo vystúpenie maďarského prezidenta Ferenca Mádla v Európskom parlamente 22. októbra 2002, v ktorom povedal: „Želáme si udržať a posilniť vzťahy s Maďarmi žijúcimi v susedných krajinách. Kodanské kritériá stanovené pre kandidátske krajiny obsahujú rešpektovanie menšinových práv. Zistili sme, že Charta základných práv EÚ nedefinuje kolektívne práva menšín. Je potrebné, aby sa kolektívne práva garantovali relevantnými nástrojmi.“ Mádl požiadal o revíziu celého európskeho systému ochrany ľudských práv, ktorý vychádza najmä z Rámcového dohovoru Rady Európy na ochranu národnostných menšín, ktorý patrí k jej najkomplexnejším dohovorom. Pokúsil sa svoje ojedinelé prístupy k ochrane práv príslušníkov národnostných menšín vyplývajúce zo stále oživovanej trianonskej traumy univerzalizovať a nenápadne ich pretlačiť do celoeurópskej praxe. Počas prvej Orbánovej vlády v rokoch 1998 – 2002 došlo ku koncepčnej zmene v maďarskej „národnej politike“, ktorá bola od začiatku odpoveďou na nespracovanú históriu. Už v roku 1996 expert strany Fidesz na zahraničnú politiku Zsolt Németh vychádzajúc z idey nedeliteľnosti maďarského národa, ktorú treba všetkými prostriedkami revitalizovať, v lete 2000 napísal: „Keďže hranice maďarského štátu a maďarského národa nie sú totožné, pojem národného záujmu zastrešuje spoločné záujmy maďarského štátu a maďarských spoločenstiev za hranicami.“ Németh konštatoval, že k pôrodu smerujúci inštitucionálny dialóg „nemôže zrodiť nič iné než politickú reintegráciu maďarského národa bez zmeny hraníc.“ Tento blízky spolupracovník premiéra Viktora Orbána neskôr v septembri v televíznej diskusii vyhlásil: „Boli by sme radi, keby sme vedeli spracovať aj maďarskú trianonskú traumu. Nejestvuje iba menšinová trauma, ale celé maďarstvo má traumu Trianonu.“ Vyslovil nádej, že „by Slovensko mohlo byť reláciou, na ktorej možno dokázať, že jestvuje riešenie“. Za takéto riešenie vyhlásil „Európsku úniu, v ktorej sa hranice stanú imaginárnymi, v ktorej si prihraničné spoločenstvá kultúrne, jazykovo a z hľadiska regionálneho rozvoja vyjdú znovu v ústrety. Tomu hovoríme národné zjednotenie bez hraníc.“ Várhegy: Orbán už prekročil rubikon O necelý rok neskôr, 20. augusta 2001 (Deň sv. Štefana) zašiel Orbán v riešení trianonskej traumy ešte ďalej: „Dosiaľ znamenalo narodiť sa v Karpatskej kotline za hranicami Maďarska pre Maďarov trpký osud. Druhoradosť, opovrhnutie, vysmiatie. Teraz vykonáme znovuzjednotenie maďarského národa ponad hranice. Budúcnosť sa začala.“ Toto zavŕšenie národnej agendy a terapie trianonského komplexu, ktorú vniesol do maďarskej politiky Antall, vysvetlil vtedajší štátny tajomník ministerstva kultúrneho dedičstva a poslanec Fideszu Atilla Várhegyi v auguste 2001: „Tento proces sa zavŕši, keď každý Maďarský občan, ktorý žije mimo Karpatskej kotliny, dostane maďarské štátne občianstvo a keď každý maďarský občan dostane volebné právo.“ Rozdiel medzi Antallovou a Orbánovou politikou Várhegyi vysvetli tým, že Antall ešte nepokladal Maďarsko za dostatočne silné na vytvorenie inštitucionalizovaného 15milónového spoločenstva. Podľa neho Orbán už prekročil rubikon: „Dnes je celá národná politika o budovaní inštitucionalizovaného národného spoločenstva. Každý Maďar sa dostane (ak chce) do inštitucionalizovaného osobného vzťahu s maďarským štátom. Už to teda nebude otázkou duševného zväzku a pocitov, že čo má maďarský ministerský predseda spoločné s piatimi miliónmi Maďarov. Bude to inštitucionali­zovaný vzťah.“ Európa podľa Orbána Idea spájania národa ponad hranice, ktorá v okolitých štátoch vzbudzovala rôzne výhrady a reminiscencie, bola produktom širšej maďarskej koncepcie budúcnosti Európy. Podľa názoru Orbána z júla 2021 kým niekdajší francúzsky prezident Charles de Gaulle hovoril o Európe štátov a bývalý nemecký kancelár Helmut Kohl o Európe regiónov, „teraz my Maďari predkladáme na európsku diskusiu myšlienku, že budúca Európa má byť Európou spoločenstiev, zaznamenajúc pod tým i národné spoločenstvo. O tom hovorí zákon o Maďaroch žijúcich v susedných štátoch. To, čo je v zákone, patrí k hlavným európskym tendenciám.“ Pozadím týchto predstáv bolo presvedčenie o výnimočnom postavení Maďarska v Európe. Opozičný socialistický poslanec Csaba Sándor Tabajdi v apríli 2001 povedal, že „bez maďarských menšinových organizácií susedia Maďarska nemajú šance na integráciu.“ A veľavravne dodal: „To je taká situácia, po ktorej Maďarsko tak dlho túžilo.“ Orbán v júli 2001 označil Maďarsko „za súčasť hlavného európskeho prúdu“, čím dal najavo, že existujú krajiny, ktoré jeho súčasťou nie sú.“ Podľa Németha veci sa zmenili: „Nie my musíme vysvetľovať v Bruseli, ale tí, ktorí s nami nesúhlasia, musia zdôvodňovať svoje názory.“   Autor je bývalý politik a diplomat. Převzato z webu Pravda.sk.

Čas načtení: 2024-08-08 07:00:01

Orbán už musel začít splácet dluhy Putinovi. Evropa bude chtít Maďarsko odříznout

Maďarsko sice předsedá Evropské unii, jeho předsednictví je ale plné paradoxů. Nedávno se ministři zahraničí unie shodli, že premiér Viktor Orbán při cestách v rámci předsednictví nereprezentuje Evropskou unii, ale pouze své vlastní zájmy. Ukázalo to třeba nedávné rozhodnutí, kdy Maďarsko zablokovalo neuznání zfalšovaných venezuelských voleb, na kterém se kromě Orbánova režimu shodli úplně všichni. Na první pohled se tak může zdát, že Maďarsko se chová v Evropě jako vzdorující dítě. Orbán otevřel Rusům Evropu Další kontroverzní rozhodnutí Maďarska padlo v souvislosti s Orbánovou „mírovou cestou“ do Ruska. Maďarsko prakticky otevřelo Rusům cestu do Evropy, když pro ně zjednodušilo proces, který jim umožňuje získat víza. Rusové tak bez problémů projdou do Maďarska a následně mohou díky otevřeným hranicím volně cestovat po Schengenu bez pasu. Otevírá jim také cestu k trvalému pobytu v EU, a tím podle mnohých unijních představitelů vystavil Orbánův režim nebezpečí celou Evropu.  Orbán rozehrál vysokou hru, vydírá Evropskou unii? Ukrajina ale musí dostat peníze na zbraně Číst více „Rusko je bezpečnostní hrozbou. Potřebujeme více, ne méně ostražitosti. Poskytnout potenciálním ruským špionům a sabotérům snadný přístup do EU by podkopalo bezpečnost nás všech,“ řekla Ylva Johansson, evropská komisařka pro vnitřní záležitosti pro EuroNews, s tím, že Evropa bude jednat. Co by se vlastně mohlo stát? Redakce Čtidoma.cz se zeptala politologa z FSV UK Jana Charváta.  Maďarsko řeší finanční katastrofu „Maďarsko má snahu spolupráce s Ruskem, je tam určitá vazba na Slovensko, které se minimálně verbálně tváří podobně. Maďaři už nemohli mluvit a slibovat Rusku, aniž by něco udělali, protože Rusko prostě žádalo protislužbu. Obávám se, že v Maďarsku vidíme stát, který se prostě rozhodl, že jeho budoucnost je ve spolupráci s těmito režimy. Někteří ekonomové varují, že Maďarsko má obrovský ekonomický problém a že ho potřebuje řešit,“ uvádí Charvát s tím, že Orbán už jej není schopen řešit přes Evropskou unii. Putin se bojí spát ve svém luxusním sídle v Soči. Na noc utíká do pevnosti Valdaj Číst více Putin a Čína budou chtít protislužby „Rusko a Čína za takové řešení ale prostě něco budou chtít. A tohle může být jeden z takových případů. A protože probíhá válka Ruska s Ukrajinou a většina Evropy Ukrajinu podporuje, tak si Maďarsko koleduje o problém. Zbytek EU ho postupně začne vnímat jako ruskou pátou kolonu. Evropa prostě nemůže dlouhodobě říkat, že jí postup Maďarska nevadí,“ říká politolog, podle kterého už mezinárodní izolace Orbánova režimu začíná fungovat. Situace, kdy Maďarsko dostane ultimátum, by podle něj mohla být velmi blízko. Orbán Evropu potřebuje „Teď je otázka, jakým způsobem to Evropa bude řešit. Orbán chce být v Evropské unii, protože z ní má obrovské příjmy. Krok s ruskými vízy může být opravdu zlomový moment, ale jisté to není. Evropa zase nemá chuť po zkušenosti s brexitem na Maďarsko nějak extrémně tlačit. Ale může se stát, že padnou velmi nepříjemné sankce, které mohou způsobit jen větší připoutání Maďarska k Rusku,“ upozorňuje Charvát. „V ten moment se problém jen prohloubí,“ dodává s tím, že pak by skutečně mohl nastat tvrdý odchod Maďarska z unie. KAM DÁL: Pár stíhaček Ukrajině válku nevyhraje. Časem by ale mohly znamenat zvrat.

Čas načtení: 2024-06-04 17:38:45

Szijjártó: Belgie chce umlčet protiválečný hlas Maďarska

Belgická ministryně zahraničí Hadja Lahbibová přebírá iniciativu za vyloučení Maďarska z rozhodovacích procesů EU, prohlásil Maďarský ministr zahraničních věcí a obchodu Péter Szijjártó. Ve svém pondělním projevu v Budapešti ministr Maďarské vlády obvinil eurokraty, že chtějí umlčením a vyloučením Maďarska… The post Szijjártó: Belgie chce umlčet protiválečný hlas Maďarska first appeared on Akta X.

Čas načtení: 2024-05-31 17:00:01

Starší pár záhadně zmizel. Pachatel se inspiroval orlickým gangem

Přemysl Herzán († 57) byl zaměstnán jako řidič, na jeho spolehlivost a loajalitu si nemohl zaměstnavatel stěžovat. Když už druhý den nepřišel do práce a nedařilo se jej kontaktovat, jeho nadřízený šel a nahlásil Herzánovo zmizení na policii. Brzy se ukázalo, že je nezvěstná také jeho družka Marie Drašnarová († 72). Kriminalisté rozběhli proces pátrání po zmizelém páru, brzy byly jejich tváře v médiích.   Zmizení dvou stopařek dodnes nebylo objasněno, vypovídal také pomocník Františka Mrázka Číst více Zmizení v Bubenči Kriminalisté se dozvěděli, že nešlo o spořádaný pár, jak to vypadalo na první pohled. Dle sousedů spolu měli časté neshody a bylo slyšet, jak se hádají. Marie Drašnarová se měla údajně změnit a uzavřít se více do sebe. Přesto bylo jejím zvykem při odjezdu dát klíče sousedce, která se starala o její vilu v Bubenči, když byla pryč. Marie Drašnarová klíčky sousedce nedala a odjela bez rozloučení. Jiní známí sdělili policii, že jim pár před odjezdem řekl, že jedou na výlet na Moravu. Konečně nějaká indicie. Co však nevěstilo nic dobrého, to byly vypnuté mobily obou partnerů. Policisté pracovali s motivem možné vraždy a následné sebevraždy. Auto našli v Maďarsku  Krom páru zmizelo také auto, které používal Přemysl Herzán jako služební. Kriminalisté prohledávali místa, kde by se manželé mohli zdržovat, k ničemu to ale nevedlo. Důležitý zvrat přišel v září 2019, kdy se Renault Přemysla Herzána našel v maďarském městě Ostřihom. Hned na první pohled bylo patrné, že někdo nechtěl, aby auto identifikovali. Nemělo SPZ a vnitřek byl celý politý čisticím prostředkem, což je způsob, kterým se pachatelé zbavují stop.   Stopa mířila na pozemkový úřad Současně s tímto zjištěním přišli kriminalisté na podivné machinace, které se děly na katastrálním úřadě s vilou Marie Drašnarové. Jeden přepis na jejího druha už policie zastavila, nyní však byla vila, kterou lze považovat za historickou památku, ve vlastnictví již nefungující firmy Přemysla Herzána. Podle smlouvy ji prodala značně pod cenou. Policie zjistila, že některé dokumenty byly přiloženy až později a pomocí odborníka bylo odhaleno, že podpisy jsou falešné. Policisté prohledali vilu v Bubenči a také již měli k dispozici výpisy z telefonů obou pohřešovaných. Zjistili, že poslední jejich telefonát byl s Tomášem Fialou. Současně se snažili zmapovat pohyb auta a zjistit, jak se dostalo do Maďarska.   Nadějný fyzik  Kolem osoby Tomáše Fialy začali dělat kriminalisté důkladné šetření. Jistě je zajímalo, co má tak mladý člověk společného se starším párem. Fialovi bylo tehdy 25 roků a byl studentem jaderné fyziky. Podle přepisů nemovitosti mělo dojít k tomu, že Přemysl Herzán prodal svou firmu Jiřímu Nehybovi a tato firma si koupila vilu Marie Drašnárové v Bubenči. Jiří Nehyba byl partner Tomáše Fialy, jak obchodní, tak životní. Kriminalisté zjistili, že Tomáš Fiala se tou dobou stýkal s více muži a také začal koketovat s drogami. Kriminalistům se protnula dvě zjištění. Nejprve se povedlo zmapovat pomocí kamer pohyb Renaultu z Maďarska až k domu Tomáše Fialy a dále se zjistilo, že měl zájem o vilu Marie Drašnárové. Tomáš Fiala i Jiří Nehyba nebyli z Prahy a bydleli v podnájmu v sousedství vily paní Marie, kde se s ní seznámili. Tenkrát ještě nemohla tušit, že potkala svého budoucího vraha.   Místo činu chata Mapováním pohybu Tomáše Fialy kriminalisté zjistili, že se zastavil v chatě. Byla to rekreační chata, kterou si bylo možno pronajmout. Kriminalisté ji prohledali velice precizně, našli stopy po boji a krevní skvrny. Kolem obou mladíků se pomalu začala stahovat smyčka, na kamerových záznamech byli totiž vidět oba dva. Tehdy už si byli vyšetřovatelé případu téměř jistí, že jsou manželé po smrti, stále je však nemohli najít. Oba mladíky zatknula zásahová jednotka, když vycházeli od právníka. Mezi hlavními otázkami, na které se kriminalisté ptali, bylo, co se stalo s pohřešovaným párem. Každý z mladíků byl vyslýchán zvlášť, oba ale tvrdili, že nevědí. Kriminalisté na základě zjištění z výslechů provedli 22 domovních prohlídek a zajistili další důkazy.   Těla nalezena Jiří Nehyba vypovídal pouze o cestě do Maďarska, o tom, co se dělo v pronajaté chatě, nic nevěděl. Policisté mezitím prohledávali místa, kde by mohla být ukryta těla. Tomáš Fiala pod tíhou důkazů změnil výpověď. Nyní tvrdil, že byl u toho, jak Přemysl Herzán zavraždil v chatě Marii Drašnárovou, a on mu ze strachu pomohl s odklízením těla, následně mezi nimi vznikl spor, který vygradoval v napadení Tomáše Fialy. Ten se měl bránit pohrabáčem a Přemysla Herzána zabít. Tajemné zmizení Ivanky Koškové: Rodiče odmítají připustit, že už dceru neuvidí Číst více Vyšetřovatelé Tomáši Fialovi nevěřili. Dál prověřovali místa, kde by mohl ukrýt těla, až došli na Želivskou přehradu. Od dob orlických vrahů se technika ještě více zdokonalila a dnešní sonar je již schopen spolehlivě vytvořit model dna. Zde si bylo možno všimnout dvou předmětů ve tvaru postavy. Když došlo v říjnu 2019 k vyzvednutí objektů, již bylo jisté, že se jedná o Marii Drašnárovou a Přemysla Herzána.  Přemysl Herzán byl zavražděn sečným úderem a několika bodnými údery směřujícími na hlavu, v krvi Marie Drašnárové bylo nalezeno sedativum. I tak musela být její smrt mučivá, podle pitvy se utopila. Kriminalisté usuzují, že se na celém podvodu podílel také Přemysl Herzán, nepodařilo se však dokázat, že by se vraždy účastnil Jiří Nehyba. Oba mládenci se dostali před soud, Jiří Nehyba pouze za podvod a Tomáš Fiala za vraždu. Odešli s tresty 5 a 25 let.   Zdroj: autorský článek KAM DÁL:Střet USA a Číny se blíží, známe rok. Viděl to i slavný věštec

Čas načtení: 2024-08-01 15:37:00

Brusel vzkazuje Maďarsku a Slovensku, že jejich dodávky ropy nejsou ohroženy

Dodávky ropy do Maďarska a na Slovensko zřejmě nejsou v bezprostředním ohrožení, protože ukrajinské sankce na ruskou ropnou společnost Lukoil nemají vliv na tranzit ropy přes Ukrajinu do Maďarska. Podle agentury Reuters to v dopise adresovaném ministrům zahraničí Maďarska a Slovenska uvedla Evropská komise.

Čas načtení: 2024-08-02 15:00:01

Babiš oblékl olympijský dres a kritizoval „chudý“ sport. Vládě dává za příklad kolabující Maďarsko

Volební kampaň pro Andreje Babiše nikdy nekončí. Jak to ale vypadá, předseda hnutí ANO zaparkoval svůj karavan, kterým loni objížděl voliče, do garáže. K lidu totiž promlouvá pomocí krátkých videí na sociálních sítích. Na to nejaktuálnější si Babiš oblékl nikoliv bílé tričko za osm tisíc korun, ale rovnou český olympijský dres. Mluvil totiž o tom, jak vláda podle něj zanedbává sport. Kvůli průšvihu se stavbami může Bartoš skončit a Piráti vyletět z vlády Číst více Za příklad dává Hušáka „Vždy se ptám, proč ty tradiční strany neudělaly nic pro sport. Ministr školství, pan Fiala, toho času omylem premiér naší země, to dovedl na tři a půl miliardy, my jsme končili deseti a půl,“ začíná Babiš a na mysli má zřejmě rozpočet ministerstva školství, které však nezahrnuje pouze sport. „A představte si, kdyby Aleš Hušák nepostavil O2 arenu, tak bychom možná nebyli ani mistři,“ vzpomíná Babiš na nechvalně známého manažera, který si nechával vyplácet milionové odměny, zatímco jeho firma a zároveň jeden z největších sponzorů českého sportu krachoval. Fiala nestaví, Babiš jen sliboval „Co se tady vlastně postavilo nového?“ ptá se Babiš. „No, teďka v Brně se něco staví. A proč tady nikdo nepřemýšlel, že potřebujeme skutečně moderní stadiony?“ dodává expremiér, který v roce 2019 třeba slíbil postavit rychlobruslařskou halu, když veřejnost slavila úspěchy Martiny Sáblíkové. Když použijeme Babišova slova, netušíme, nakolik je hala moderní, ale skutečná rozhodně není, protože se nikdy ani nekoplo do země.  Inspirace u Orbána „Nenáviděný Orbán, novodobá totalita, postavil nejmodernější stadiony v Evropě za osmdesát miliard. Atletický, fotbalový a další. Takže by bylo dobré, kdyby pan premiér konečně něco pro ten sport udělal a řekl Stanjurovi, že sport si zaslouží minimálně deset miliard na provoz a minimálně deset dvacet miliard na výstavbu nových sportovišť,“ hází Babiš desítkami miliard korun, jako by šlo o drobné a český rozpočet jimi přetékal. „Tohle všechno my budeme řešit, když se vrátíme do vlády,“ slibuje předseda hnutí ANO. Kde na to vezme peníze, však nepřibližuje. Politické vraky kolem Miloše Zemana zakládají stranu. Sídlo mají v rodinném domě Číst více Maďarsko na pokraji krachu Inspirace u Maďarska, které si teď muselo půjčit miliardu eur od čínských bank a jehož veřejné finance jsou rekordně zadlužené, je poměrně diskutabilní, zvláště když se Babiš tváří jako řádný hospodář. Orbánův režim má také problémy s dodávkami ropy a kvůli přibližování se Rusku se dokonce uvažuje o jeho izolaci v rámci Evropské unie. Orbán slouží Babišovi jako příklad ale jen ve vybraných oblastech a ne vždy je to sázka na jistotu. Babiš také kdysi prosazoval, aby Česko zavedlo regulaci cen benzínu a nafty podle vzoru právě Orbánova Maďarska. Když tam ale zkrachovala třetina benzínových pump a lidé stáli na benzín a naftu dlouhé fronty, Babiš zarytě mlčel a doufal, že si na jeho vzývání Orbána nikdo nevzpomene. Do Maďarska, které se s podobnými krátkozrakými rozhodnutími potýká neustále, však Babiš pro inspiraci stále chodí. Uvidíme, jak mu to pomůže u podzimních voleb. KAM DÁL: Kamala Harris bojuje s image osamělé kočičí dámy, Trumpa atentát vůbec nezměnil.

Čas načtení: 2025-03-03 11:10:34

Představitelé Maďarska a Slovenska podpořili Trumpa ve sporu se Zelenským

Národní představitelé Maďarska a Slovenska se po pátečním sporu s prezidentem Donaldem Trumpem a viceprezidentem JD Vancem v Oválné pracovně postavili na stranu prezidenta Donalda Trumpa. Během schůzky, kterou si vyžádal Zelenskyj, Trump a Vance kritizovali Ukrajinského prezidenta za to,… The post Představitelé Maďarska a Slovenska podpořili Trumpa ve sporu se Zelenským first appeared on Akta X.

Čas načtení: 2025-08-12 09:25:31

Opět bez Maďarska. Lídři 26 zemí EU se shodli, že Ukrajina musí mít svobodu rozhodnout o své budoucnosti

Ukrajinci musí mít svobodu rozhodnout o své budoucnosti, shodly se v prohlášení země Evropské unie s výjimkou Maďarska. Diplomatické řešení války na Ukrajině, kterou před třemi a půl lety rozpoutalo Rusko, musí chránit klíčové ukrajinské a evropské bezpečnostní zájmy, zdůraznily. The post Opět bez Maďarska. Lídři 26 zemí EU se shodli, že Ukrajina musí mít svobodu rozhodnout o své budoucnosti appeared first on EURACTIV.cz.

Čas načtení: 2025-08-19 23:34:14

Na Slovensko i do Maďarska opět proudí ropovodem Družba ruská ropa

Dodávky ropy na Slovensko a do Maďarska prostřednictvím ropovodu Družba se obnovily. O zprovoznění ropovodu informoval na slovenské straně tamní resort hospodářství, prohlášení citovaly tamní Denník N či televizní stanice TA3. Ruská ropa už znovu proudí také do Maďarska, oznámil tamní ministr zahraničí Péter Szijjártó. Surovina přestala z Ruska proudit na Slovensko i do Maďarska v pondělí. Podle pondělního oznámení ukrajinské armády je to důsledek jejího útoku na transformátorovou stanici tohoto ropovodu na ruském území.

Čas načtení: 2026-02-23 09:00:00

Nové sankce EU proti Rusku pozastaveny kvůli Maďarsku

Je stále méně pravděpodobné, že Evropská unie dosáhne dohody o novém, dvacátém balíčku sankcí proti Rusku před zítřejším čtvrtým výročím plnohodnotné invaze na Ukrajinu, protože Maďarsko tento balíček nadále blokuje.Šéfka zahraniční politiky EU Kaja Kallasv pondělí ráno přiznala, že „v této otázce dnes nedojde k žádnému pokroku”, protože Budapešť nadále blokuje přijetí sankcí.„Děláme vše pro to, aby byl balíček sankcí schválen, a hledáme způsoby, jak toho dosáhnout. Ale vzhledem k tomu, že jsme slyšeli velmi silná prohlášení z Maďarska, ... opravdu nevidím, že by se to dnes bohužel změnilo,” řekla.Maďarsko se staví proti navrhovaným opatřením – stejně jako proti vyplacení úvěru ve výši 90 miliard eur pro Ukrajinu – v rámci eskalujícího sporu s Ukrajinou o tranzitu ropy ropovodem Družba.Maďarský ministr zahraničí Péter Szijjártó v neděli uvedl, že „dokud Ukrajina neobnoví tranzit ropy do Maďarska a na Slovensko ropovodem Družba, nedovolíme, aby se prosadila rozhodnutí důležitá pro Kyjev“.Informace o válce na Ukrajině: Maďarsko hrozí zablokováním úvěru EU ve výši 90 miliard eur pro Kyjev kvůli ropěČíst víceK tomu dochází jen šest týdnů před klíčovými parlamentními volbami v zemi, které by mohly znamenat svržení proruského premiéra Viktora Orbána po 16 letech u moci.Tento ohrožený vůdce, který v současné době zaostává o 10 bodů za lídrem opozice Péterem Magyarem z Tiszy, se stále častěji uchyluje k protukrajinské rétorice, aby falešně obvinil Kyjev a Brusel ze spiknutí s cílem zbavit ho úřadu, a hovoří o riziku rozšíření války do Maďarska.Neschopnost dohodnout se na novém balíčku sankcí by byla pro blok politicky trapná, protože jeho lídři, včetně předsedkyně Komise Ursuly von der Leyenové, plánují v úterý odcestovat do Kyjeva, aby oslavili výročí.Přinesu vám všechny klíčové informace z Bruselu, stejně jako další zprávy z celé Evropy, protože očekáváme, že Rob Jetten bude slavnostně uveden do úřadu nového nizozemského premiéra, finský Alexander Stubb se setká s francouzským Emmanuelem Macronem v Paříži a Evropský parlament se vyjádří k budoucnosti obchodní dohody mezi EU a USA.

Čas načtení: 2026-03-11 14:43:00

Maďarská delegace odjela na Ukrajinu na inspekci Družby. Jen turisté, reaguje Kyjev

Maďarská delegace odcestovala ve středu do Kyjeva, kde má projednat inspekci ropovodu Družba. Ruská ropa jím na Slovensko a do Maďarska neproudí od 27. ledna, kdy ho podle Kyjeva poškodil ruský útok. Maďarská mise nemá oficiální postavení, uvedl Kyjev, podle něhož jsou její členové na Ukrajině jako turisté.

Čas načtení: 2026-03-11 14:55:10

Maďarská delegace chce jednat o inspekci Družby, Kyjev misi zpochybnil

Maďarská delegace odcestovala do Kyjeva, aby projednala inspekci ropovodu Družba, uvedla agentura MTI. Ropovodem Družba neproudí ruská ropa na Slovensko a do Maďarska od 27. ledna, kdy ropovod podle Kyjeva poškodil ruský útok. K misi se připojilo i Slovensko, uvedl vedoucí delegace. Maďarská mise nemá na Ukrajině žádné oficiální postavení, žádné jednání s ní není naplánováno a její členové přicestovali jako turisté, uvedla v reakci ukrajinská diplomacie.

Čas načtení: 2026-03-11 16:25:00

Maďarská delegace odjela na Ukrajinu na inspekci Družby. Jen turisté, reaguje Kyjev

Maďarská delegace odcestovala ve středu do Kyjeva, kde má projednat inspekci ropovodu Družba. Ruská ropa jím na Slovensko a do Maďarska neproudí od 27. ledna, kdy ho podle Kyjeva poškodil ruský útok. Maďarská mise nemá oficiální postavení, uvedl Kyjev, podle něhož jsou její členové na Ukrajině jako turisté. Slovenský premiér Robert Fico opět kritizoval Kyjev, že kontrolu ropovodu neumožnil. K maďarské misi se však nevyjádřil.

Čas načtení:

Relaxujte v maďarských lázních

V naší nabídce naleznete pestrou nabídku zájezdů do Maďarska, včetně last minute zájezdů do Maďarska, s nimiž vás čeká dovolená v maďarských lázních.

Čas načtení: 2021-03-05 10:49:10

Liberalismus opět umírá. Jak ho resuscitovat? Na to se snaží odpovědět kniha Liberalismus: Krize, prameny, přísliby

Liberální hodnoty jsou dnes v ohrožení, jelikož v ně občané liberální části světa přestávají věřit. Američané si prvního neliberálního prezidenta zvolili v roce 2016. Donald Trump si našel mimořádně vnímavé publikum. Hospodářsky motivovaný hněv obrátil voliče stejně jako v Evropě proti stávajícímu systému a pocit vyvlastněnosti podnítil nacionalistickou reakci vůči přistěhovalcům, uprchlíkům, domácím menšinám, cizincům a liberálům, kteří jakoby hájí tyto lidi odjinud proti (bílým) Američanům. Konečně pak měl Trump též jedinečnou příležitost k tomu, aby využil úpadku víry ve fakta, vědu a rozum. Trumpova lhostejnost k pravdě by ho o generaci dřív vystavila posměchu, avšak v roce 2016 našel publikum, jež po jeho alternativních realitách lačnilo. Nejenom Američané, ale všichni občané Západu žijí ve světě, v němž (jakkoli chápaný) liberalismus čelí ze strany iliberalismu fatálnímu ohrožení. Přese všechny zásadní vzájemné rozdíly mají George W. Bush a Barack Obama společného víc, než jeden či druhý sdílí s Donaldem Trumpem, ale též s Viktorem Orbánem či Jarosławem Kaczyńským, autokratickými populisty, kteří ovládli politiku Maďarska a Polska. Americký novinář a spisovatel James Traub (1954) vyrostl ve světě konsenzuálního liberalismu. Spolu s většinou příslušníků své generace měl za to, že politický život je omezen na výkyvy mezi levicí a pravicí. Liberálové a konzervativci byli přesvědčeni, že největší hrozbou pro americkou budoucnost je ten druhý. „Mýlili se. Největší hrozba spočívá v tom, že se násilí a nenávist stanou normálem, že odvrhneme vědu, fakta i sám rozum a že přikročíme k marginalizaci a pronásledování menšin. Dvacáté století názorně ukazuje, že od populismu k autoritářství vede velice krátká cesta,“ píše Traub ve své knize Liberalismus. Krize, prameny, přísliby. Další z titulů, jež pojednávají o svobodě a brání ji, vydává PROSTOR. Traub se rozhodl pojmout svoji knihu jako historii jedné ideje, nikoli diagnózu náhlého ochoření; není totiž možné porozumět krizi, v níž jsme se ocitli, pokud nechápeme, co vlastně liberalismus je a jak vznikl. Jak se liberalismus domohl onoho konsenzuálního postavení, jemuž se po podstatnou část 20. století těšil? Co tuto podporu nalomilo? Vymizely materiální podmínky, díky nimž se liberalismus stal vírou většiny? Podkopali liberalismus konzervativci? Propadli liberálové názorové dezorientaci? Traub zkoumá vývoj liberalismu prostřednictvím myšlenek předních filozofů. Jeho průzkum vrcholí poválečnými triumfy liberalismu proti fašismu a posléze komunismu v Evropě a prosazováním občanských práv ve Spojených státech, kde se stal americkým „občanským náboženstvím“. Poté mapuje úpadek liberalismu v době sociálních a regulujících států. Dalším zásahem byla globalizace, jež přinesla západním pracujícím ekonomické otřesy a nejistotu. V závěrečné části knihy si autor klade otázku, jak lze poučení z minulosti liberalismu využít pro záchranu jeho budoucnosti. Traubova analýza osvětluje jak lidskost liberalismu, tak jeho aroganci.   Ukázka z knihy úvod V čem tkví význam liberalismu Narodil jsem se v roce 1954 a v té době Američané používali slovo „liberální“ k označení víceméně všeho, co považovali za své dobré vlastnosti. „Američané řadí liberalismus mezi základní životní předpoklady,“ napsal tehdy historik Arthur Schlesinger jr. „Američan je z principu gradualista: je přesvědčen, že takřka všechny problémy se dají vyřešit rozumem a diskusí, a věří, že není mnoho problémů, které by se vyřešit nedaly.“ Liberalismus znamenal totéž co optimismus, racionalismus, pragmatismus, sekularismus. Spíše než o politickou platformu se jednalo o rys národní povahy. V knize Liberální tradice v Americe z roku 1955 přišel jiný proslulý harvardský historik Louis Hartz s postřehem, že v Americe nikdy nevznikla celostátní liberální strana. Byla by totiž nadbytečná: Amerika – prohlásil Hartz po vzoru Alexise de Tocquevilla – se liberální narodila. Tehdejší prezident Dwight Eisenhower byl samozřejmě republikán, avšak jeho zvolením byl jen stvrzen liberální konsenzus: platforma Republikánské strany přijatá v roce 1952 totiž poprvé akceptovala programy Rooseveltova Nového údělu včetně systému sociálního pojištění. Přes všechny nepochybné neshody, jež obě strany oddělovaly, vyznávali republikáni i demokraté obecnou víru ve svobodný trh, byli v rozumné míře odhodláni využít státu k ochraně občanů v obtížném postavení a k podpoře obecného blaha a sdíleli základní, bytostnou úctu k individuálním právům.      Vyrůstal jsem v Americe, v níž jako by všichni a všechno byli liberální. Můj otec volil republikány, avšak liberální republikány. Matka měla členskou legitimaci naprosto marginální newyorské Liberální strany. Podle politické doktríny, která platila u nás doma, byli jedinými skutečnými zloduchy oni blázni, kteří se sdružovali v krajně pravicové Společnosti Johna Birche, založené výrobcem cukrovinek Robertem Welchem. Měli jsme zakázáno jíst karamely Sugar Babies, protože je vyráběl Welch. K proniknutí potrhlých cvoků do blízkosti centra americké společnosti došlo jedinkrát: v roce 1964, když republikáni nominovali na prezidenta arizonského senátora Barryho Goldwatera, který byl pro porážku komunismu podle všeho ochoten rozpoutat třetí světovou válku. „Extremismus při obraně svobody není vada,“ tvrdil Goldwater. Jenomže komunismus – na rozdíl od extremismu – naši svobodu neohrožoval. Při bohoslužbě u příležitosti židovského Nového roku, konané několik týdnů před volbami, nás rabín v mé synagoze na newyorském předměstí, který jinak o velkých svátcích o politice nikdy nemluvil, snažně prosil, ať hlasujeme pro prezidenta Lyndona Johnsona. To se také stalo a Goldwater utrpěl zdrcující porážku, jež působila dojmem, že se společnost razantně vzepřela antiliberalismu.      Skutečnost však byla podstatně složitější. Goldwater propojil zuřivý studenoválečný konzervatismus s tradicí protietatistického tržního liberalismu, jehož původ bylo možné vysledovat až k Adamu Smithovi či dokonce Johnu Lockovi. V roce 1980 se prezidentem stal Goldwaterův efektivní blíženec Ronald Reagan. Po celé období mé dospělosti si tito pravicoví liberálové, kteří pro sebe používali označení „konzervativci“, směňovali moc s levicovými liberály, kteří se obvykle označovali za „progresivisty“. Když Francis Fukuyama přišel v roce 1989 se slavnou úvahou, že dějiny jsou u konce, jelikož liberalismus porazil všechny své ideologické protivníky, měl tím na mysli tento starší a širší význam. Předěl mezi demokraty a republikány byl v roce 1989 mnohem hlubší než v roce 1954, nicméně obě strany byly dědičkami liberální tradice.      Dnes ale svět pravice a levice, na který jsme byli zvyklí, působí skoro stejně starosvětsky jako poválečný konsenzus. Nejenom Američané, ale všichni občané Západu žijí ve světě, v němž (jakkoli chápaný) liberalismus čelí ze strany iliberalismu fatálnímu ohrožení. Přese všechny zásadní vzájemné rozdíly mají George W. Bush a Barack Obama společného víc, než jeden či druhý sdílí s Donaldem Trumpem, ale též s Viktorem Orbánem či Jarosławem Kaczyńským, autokratickými populisty, kteří ovládli politiku Maďarska a Polska. Trump si v roce 2016 úspěšně vydobyl nominaci za institucionální stranu konzervativismu, svobodného trhu a malé vlády, přitom se ale otevřeně vysmíval údajným pozitivům svobodného obchodu a sliboval, že ochrání sociální pojištění a zdravotní pojištění Medicare. S gustem bořil pilíře liberálního konsenzu, jejichž pevnost konzervativci do té doby narušovali jen skrytě. Tento plutokratický populista neobchodoval s nadějí, ale se strachem, barvitě líčil rizika, jež jeho bělošskému publiku hrozí od barevných a zvlášť od přistěhovalců, vyzýval k násilí proti protestujícím a vymýšlel si, jak se mu to zrovna hodilo. Pokud voliči chtěli za prezidenta konzervativce, mohli si vybrat některého ze sedmnácti Trumpových rivalů; ty však Trump snadno smetl. Následně vládne v plném souladu se svou kampaní – a přinejmenším do doby, kdy píšu tyto řádky, zůstal miláčkem své strany.      Rozmach neliberalismu či iliberalismu je nejintenzivnějším politickým šokem mého života – a příčinou, proč bylo Trumpovo zvolení tak absolutně nečekané, je právě fakt, že jsem vyrostl ve světě konsenzuálního liberalismu. Spolu s většinou příslušníků mé generace a nejspíš i s většinou politiků jsem měl za to, že politický život je omezen na výkyvy mezi levicí a pravicí. Liberálové a konzervativci byli přesvědčeni, že největší hrozbou pro americkou budoucnost je ten druhý. Mýlili se. Největší hrozba spočívá v tom, že se násilí a nenávist stanou normálem, že odvrhneme vědu, fakta i sám rozum a že přikročíme k marginalizaci a pronásledování menšin. Dvacáté století názorně ukazuje, že od populismu k autoritářství vede velice krátká cesta.      Když tedy vyšlo najevo, že existuje život i mimo hranice liberalismu, je třeba se zamyslet nad tím, co je na dědictví liberalismu cenného a co můžeme ztratit. Zaprvé si musíme uvědomit, co je a co není liberalismus. Jsme zvyklí mluvit o „liberální demokracii“, jako by šlo o pleonasmus, tj. jako by liberalismus byl nutně demokratický a demokracie nutně liberální. Liberalismus ale vznikl jako způsob, jak korigovat vládu většiny. James Madison je autorem proslulého varování před riziky „tyranie většiny“ a jeho formulace rezonuje v dílech velkých liberálních myslitelů poloviny 19. století Alexise de Tocquevilla a Johna Stuarta Milla. Neexistuje žádný neochvějný důvod, proč by se nijak neomezované právo na svobodu slova nebo právo jednat podle svého, pokud tím neškodíte druhým, mělo těšit přízni většiny. Některé zcela základní liberální principy – například ochrana práv politických menšin a všech dalších menšin – se okamžitému zájmu většiny příčí.      Někteří raní liberálové pohlíželi na možnost smíru individuálních svobod s jakkoli pojatou vládou většiny s hlubokou skepsí. Jiní – včetně amerických otců zakladatelů – měli za to, že svoboda a rovnost jsou slučitelné. Mnohé mechanismy, jež spojujeme s demokracií jako takovou, například dělba moci, slouží k omezení možného dosahu demokratického státu, a chrání tak každého jednoho z nás před námi všemi. Avšak formálními strukturami se téma nevyčerpává. Mill i Tocqueville by prohlásili, že v poslední instanci nejvíc záleží na hodnotách a zvycích – „normách“, jak bychom řekli dnes –, nikoli na výslovně formulovaných pravidlech. Například svoboda slova přežije, jen pokud jsou lidé připraveni k její obhajobě. V tom tkví hlavní lekce z rozmachu totalitarismu ve 20. století. Výmarská republika sice byla po formální stránce liberální a demokratická, avšak německý lid nakonec svolil, že se svých svobod vzdá ve jménu ohromného kolektivního cíle. Děsivá zkušenost totalitarismu byla pro velké liberály v polovině století, především pro Isaiaha Berlina, dokladem toho, jak mohou zvrácení vůdci strhnout k tyranii celé národy. Liberalismus byl vratší, než vypadal; pokud je vyvinut dostatečný tlak, mohou se lidé domněle ustálených názorů zříct.      Liberalismus a vláda většiny si navzájem stanovují hranice. Fungují, resp. měly by fungovat jako vzájemné svědomí. Liberalismus, který se prostě a jednoduše poddává vůli většiny, ani nestojí za obhajobu. Zároveň ale liberalismus předpokládá úctu k jednotlivci a jeho schopnosti vybrat si vlastní cestu. Liberalismus bez demokratické podpory skončí jako elitismus: liberálové pak naříkají nad ignorantstvím mas a běžný občan reaguje resentimentem, jehož umějí cyničtí politici velmi dobře využít. V této situaci se dnes liberálové nacházejí.   Rozhodl jsem se pojmout tuto knihu jako historii jedné ideje, nikoli diagnózu náhlého ochoření; není totiž možné porozumět krizi, v níž jsme se ocitli, pokud nechápeme, co vlastně liberalismus je a jak vznikl. Jak se liberalismus domohl onoho konsenzuálního postavení, jemuž se po podstatnou část 20. století těšil? Co tuto podporu nalomilo? Vymizely materiální podmínky, díky nimž se liberalismus stal vírou většiny? Podkopali liberalismus konzervativci? Propadli liberálové názorové dezorientaci? Moje kniha rozhodně není první historií liberalismu – nicméně dokonce i učený spis Edmunda Fawcetta Liberalismus: život jedné ideje, vydaný zcela nedávno v roce 2014, je sepsán z bezpečného ústraní vzájemného střetu různých liberalismů. Dnes, kdy ideji hrozí vymření, na ni pohlížíme odlišně. Pochopíme-li, jak se liberalismus zrodil a vyvíjel, pomůže nám to zachránit tuto ideu před pohrdáním, kterým ji zdeformovali konzervativci, i od triumfální prázdnoty, jež zastírala její smysl v období studené války.      Oprostit se od problému vnitřní prázdnoty – tedy představy, že cokoli je dobré, je eo ipso liberalismus – není snadné. Liberalismus totiž trpí konceptuální mlhavostí. Vykazuje menší vnitřní soudržnost než rigidně kodifikované pravověří, například komunismus, byť je na druhou stranu soudržnější než pouhá nálada, například romantismus. Stejně jako jeho dvojče jménem konzervativismus je označení liberalismus natolik lákavé, že setrvalo v užívání i přesto, že se kontext, v němž se ho užívalo, drasticky proměnil – dokonce do té míry, že se za pravé dědice liberální tradice považují zastánci radikálně odlišných názorů. I když však liberalismus postrádá důslednou vnitřní logiku, má jistou taxonomii, tedy soustavu vztahových druhů, jejichž geny vycházejí z jednoho společného předka.      Východiskem liberalismu je myšlenka omezené vlády. Jak prohlásil Locke, suverenita náleží lidu a lid svým vládcům v omezené míře svou moc postupuje. (Mnoho liberálů ale odmítá Lockovu metaforu smlouvy a také jeho víru v přirozené právo.) Všechny formy absolutní moci se vůči této premise proviňují. Jedinou spolehlivou ochranou proti absolutismu jsou pravidla a instituce, které omezují moc státu, tedy dělba moci, volený zákonodárný sbor, oddaný zásadám otevřené a veřejně vedené diskuse, a nezávislé soudnictví. Konstituční liberalismus se od této obecnější myšlenky omezené vlády odlišuje pochopením, že absolutní moc nemůže být přiřčena ani exekutivě, ani „lidu“. Legislativní supremacie za Francouzské revoluce byla pro svobodu stejným nebezpečím jako předchozí absolutní monarchie. Stát musí být uspořádán tak, aby jednotlivce chránil před všemi podobami svévolné moci – tento axiom je výslovně vyjádřen v Listině práv Ústavy Spojených států. Takovýto stát dokonce ani nemusí být demokratický v tom smyslu, že by moc byla přidělována pomocí pravidelně konaných voleb všech občanů. A nemusí být ani republikánský: Ludvík Filip přijal v roce 1830 francouzský trůn v rámci liberálního ústavního zřízení.      Jestliže konstitučnímu liberalismu jde o vztah mezi státem a jedincem, pak osobní liberalismus vymezuje oblast nedotknutelných osobních práv. Osobní liberalismus je odvozen od moderního chápání lidského já. Američtí otcové zakladatelé, prosycení římským smyslem pro vlast a občanství, považovali jedince za veřejné bytosti, obdařené nejenom právy, ale také občanskými povinnostmi. Teprve poté, co toto klasicistní smýšlení v 19. století vystřídal romantismus, začali být jedinci považováni za subjekty oddané vlastnímu rozvíjení. Prvním politickým myslitelem, který svou liberální vizi opřel o toto moderní vnímání osoby a následně podal systémovou definici obsahu, jenž spadá do chráněné oblasti jednotlivce, byl John Stuart Mill. V eseji O svobodě z roku 1861 podal Mill obhajobu takřka neomezené svobody vyjadřování, ale i chování – aneb jeho slovy: „experimentů s životními možnostmi“ (experiments of living). Hrozbou, jíž se obával především, nebyl stát, nýbrž „společnost“ s jejím tlakem na konformitu. Moderní liberálové s Millem sdílejí myšlenku, že žádný konkrétní způsob života není neotřesitelně správný, rozmanitost myšlenek i životních stylů je pro společnost prospěšná, a pokud se poddáme diktátům společnosti, omezíme tím to nejcennější: naše zcela jednotlivé já. Isaiah Berlin zavedl pro Millovo pojetí práva mluvit, uvažovat a jednat, jak se nám zachce, termín „negativní svoboda“.      Základem ekonomického liberalismu je Lockova teze, že důvodem, proč lidé tvoří společenství, je ochrana vlastního majetku. Sobecký zájem není hřích, nýbrž přirozený zákon. V následujícím století k tomu Adam Smith připojil myšlenku, že nejefektivnějším prostředkem, jak tuto přirozenou touhu po zisku podnítit, je autoregulativní tržní mechanismus, řízený „neviditelnou rukou“, která ze sobeckého zájmu činí nástroj kolektivního prospěchu. Valná část anglického myšlení v 19. století byla formována tímto propojením svobody s ekonomickým sobectvím. Ve 20. století se téže myšlenky ujali rakouští myslitelé, mimo jiné Friedrich Hayek, podle něhož jsou cestou k fašismu dokonce i ona skromná omezení svobody, jež provedly demokratické režimy ve dvacátých a třicátých letech. Následně byl liberalismus svobodného trhu zpopularizován přičiněním amerických neokonzervativců a principem vládnutí se stal díky Ronaldu Reaganovi a Margaret Thatcherové. Nauka o volném trhu je zdaleka nejsilnější příčinou, proč termín „liberalismus“ propadl pojmovým nejasnostem: jednak pozdější liberálové vnímají stát mnohem velkoryseji než stoupenci F. Hayeka, jehož proto považují za konzervativce, jednak mnoho liberálů volného trhu skutečně zastává klasické konzervativní postoje k otázkám zahraniční i sociální politiky.      Konečně pak politický liberalismus, jenž je splynutím všech rozmanitých významů liberalismu, představoval vládnoucí doktrínu i občanské náboženství světa, v němž jsem vyrůstal. Vytyčoval ono „životodárné ohnisko“ (vital center), o němž ve své apologii liberalismu z roku 1949 hovořil Schlesinger, tedy sekulární, pragmatický, racionální a optimistický střed mezi zlověstnými absolutismy levice i pravice. Toto specificky americké pojetí liberalismu má kořeny v období kolem první světové války, kdy se deklarovaní progresivisté, v jejichž očích začal ekonomický liberalismus představovat chatrnou ideologickou zástěrku brutálního sociálního darwinismu velkoobchodníků a velkoprůmyslníků, uzavřeli spojenectví s liberálními stoupenci prezidenta Woodrowa Wilsona a do jisté míry došlo u obou skupin k přechodu na spojencovo stanovisko. Politický liberalismus akceptuje, že volné trhy dokážou zajistit hromadný blahobyt, ale současně využívá státu k utlumení tržních excesů a k zajištění klíčových aspektů veřejného blaha, především vzdělání a zdravotní péče, starobního a sociálního pojištění, železnic a silnic. Vrcholným souběhem obou proudů se stal Franklin Delano Roosevelt. V mezinárodním ohledu spočívalo uspořádání po druhé světové válce, formované a dominované mocí Spojených států, na amerických liberálních zásadách: víře v právní stát namísto hrubé moci a víře v instituce namísto jednotlivců, víře ve volný tok zboží a myšlenek a hluboké nedůvěře vůči kolektivismu a rozbujelému státu.      V domě liberalismu není prostě jen mnoho příbytků; je v něm mnoho svářejících se frakcí. Levicoví liberálové považují liberály volného trhu za slouhy plutokracie, libertariánští liberálové považují liberální stoupence Demokratické strany za socialisty v přestrojení. Obě skupiny mají dobré důvody pro názor, že ti druzí odvrhli jisté ústřední aspekty liberálního kréda. Přesto mezi nimi existuje jistá reálná shoda. Všichni liberálové vycházejí z přesvědčení, že jedinci mají bytostné právo na to, aby ostatní ctili jejich osobní rozhodnutí, a stát tedy musí tato rozhodnutí respektovat bez ohledu na to, zda se těší přízni většiny. Liberálové se stavějí – přinejmenším ve veřejné sféře – skepticky k myšlence transcendentálního dobra: víru nevkládají v žádné zjevení a v univerzální nauky, nýbrž v diskusi a politický střet. Jelikož jsou liberálové přesvědčeni, že lidská povaha nikdy není fixní, a jednotlivci tedy mohou svou situaci zlepšit, pohlížejí na vyhlídky lidstva obecně vzato s optimismem. Jestliže někdo tyto názory nebo tento temperament nesdílí, neměl by být označován za liberála. Někdy jde o socialistu, někdy o komunistu, někdy o konzervativce, někdy o stoupence totality – a někdy jde o neliberální demokraty.   Tvrdit, že Západ postupoval směrem ke stále většímu liberalismu, je pokřivením dějin. Zaprvé tento vývoj probíhal v angloamerické oblasti mnohem plynuleji než na kontinentu. Zadruhé se celé rozsáhlé části Evropy víceméně liberální vládě vzepřely a podlehly uhrančivosti fašismu. (Levicový totalitarismus komunismu zapustil kořeny v hluboce neliberální ruské půdě.) Fukuyamova teze však přinejmenším v době, kdy s ní přišel, dávala průchod pocitu, že po období krize liberalismus nakonec zvítězil nad svými hlavními protivníky. Nejprve zmizel fašismus, pak komunismus. Liberalismus se znovu uchytil v zemích, odkud předtím vymizel, a začal se nově prosazovat v Jižní Koreji, na Tchaj-wanu, v Indii či v Turecku.      Dějiny, které tu popisuji, zaznamenávají vzestup, adaptaci a šíření jedné ideje. Ve druhé polovině 20. století se liberalismus stal státním náboženstvím nejmocnější země na světě. Američtí liberálové v období studené války slučovali odpor vůči totalitarismu, jak byl vlastní Isaiahu Berlinovi, Karlu Popperovi a dalším, s aktivistickým liberalismem, jak jim jej odkázal FDR. Snaha rozšířit přínos liberálního státu tak, aby zahrnul i vyloučené vrstvy, přiměl Demokratickou stranu k tomu, aby přijala plášť boje za občanská práva. V době, kdy byl na zenitu, se stal liberalismus označením pro občanská práva a pro program boje s chudobou prezidenta Johnsona. V roce 1964 se zdálo, že Spojené státy dosáhly liberálního snu a vědí, jak současně chránit svobodu a posilovat rovnost.      Pak se ale sepětí liberalismu s americkou veřejností přetrhlo – a tato ztráta klade našemu dnešku pronikavé otázky. Scházela prostě bílým Američanům vůle k tomu, aby černochům přiřkli plnou rovnoprávnost? Jinými slovy, spočíval liberální konsenzus na tiché dohodě, že je určen „jen pro bílé“? Nebo liberálové ztratili ze zřetele víru v jednotlivce a upustili od skepse vůči státu? Začali se Američané štítit liberálního sociálního inženýrství? Kyvadlo se totiž zhouplo v opačném směru a sedmdesátá i osmdesátá léta přihlížela rozmachu nové nauky, která stát považovala za parazita, jenž požírá individuální iniciativu a ekonomickou svobodu, skýtající klíč k plnému osobnímu naplnění a celonárodní obrodě. Spojené státy vstoupily do fáze, v níž spolu o moc zápasily levicový a pravicový liberalismus; a skutečnost, že si levicoví liberálové z podstatné části osvojili slovník a někdy i program apoštolů volného trhu, byl argumentem pro názor, že pravicoví liberálové možná prohráli v několika bitvách, avšak vyhráli válku.      Ze zpětného pohledu možná triumf tržní ideologie připravil scénu pro naše nynější útrapy. Politika volného trhu způsobila akceleraci globálních sil, které už tehdy vyostřovaly hospodářskou nerovnost. Díky ekonomickému růstu a společenské mobilitě byla nerovnost po jistou dobu snesitelná, avšak tento výtah do vyšších pater se nyní zpomalil a zastavil. Drastický hospodářský pokles roku 2008 udeřil ve chvíli, kdy si už Američané začali klást otázku, zda je pro ně stávající systém stejně přínosný, jako byl pro generaci jejich rodičů. Moderní liberalismus závisel na očekávání stále jasnější budoucnosti, a hospodářské i psychologické základy této víry se nyní zhroutily.      V téže době vpustili republikáni do národněpolitického krevního oběhu bakterii iliberalismu. Strana se aktivně podbízela konzervativním evangelikálním voličům, kteří nikdy nepřijali sekulární stát a nerespektovali sekulární uvažování. Tito voliči se velice záhy stali jádrem Republikánské strany. Vyznávání absolutních hodnot mělo za důsledek, že své odpůrce nepovažovali jen za pomýlené, ale vyloženě za nelegitimní. Tito voliči byli pro dosažení stranické převahy ochotni akceptovat v zásadě jakékoli prostředky – a k využívání tohoto radikálního temperamentu se s radostí připojili i sekulární republikáni.      Zavržení liberalismu bylo jako neviditelný podzemní požár, který najednou propukl všem na očích. V knize zkoumám rozmach tohoto vzteku v Evropě i ve Spojených státech. Příčiny se překrývají, ale nejsou totožné. Stejně tak měla krize liberalismu odlišný průběh ve východní a v západní Evropě. Ve východní Evropě liberalismus nezapustil hlubší kořeny a tamější občané, na něž sekulární, racionalistická a mnohojazyčná západní kultura působila cize, se ohlíželi za dobami skutečné či domnělé národní slávy a za náboženskými a nacionalistickými pilíři starých pořádků. V západní Evropě vládou liberalismu společně otřásl pokles průmyslové výroby a kulturní vykořeněnost početného přistěhovalectví především z islámského světa. Stejně jako rasové otázky rozpoltily americkou společnost, stala se v posledních letech kulturní ranou Evropy imigrace a uprchlictví.   Američané si prvního neliberálního prezidenta zvolili v roce 2016. Donald Trump má mimořádné populistické a demagogické nadání, současně ale také našel mimořádně vnímavé publikum. Hospodářsky motivovaný hněv obrátil voliče stejně jako v Evropě proti stávajícímu systému a pocit vyvlastněnosti podnítil nacionalistickou reakci vůči přistěhovalcům, uprchlíkům, domácím menšinám, cizincům a liberálům, kteří jakoby hájí tyto lidi odjinud proti (bílým) Američanům. Konečně pak měl Trump též jedinečnou příležitost k tomu, aby využil úpadku víry ve fakta, vědu a rozum. Trumpova nestoudná lhostejnost k pravdě by ho o generaci dřív vystavila posměchu, avšak v roce 2016 našel publikum, jež po jeho alternativních realitách lačnilo.      Dnes žasnu, jak je možné, že jsem se spolu s ostatními cítil tak bezstarostně, zatímco nenávist k liberalismu dosahovala bodu varu. Zpětně si teď uvědomuji, že jsem projevoval symptom liberální odtažitosti. Jakožto novinář jsem strávil mnoho let psaním o celostátní politice, programech městské správy i reformě školství, ohniscích nekonečných prudkých bitev mezi levicí a pravicí. Přibližně před dvaceti lety jsem se začal specializovat na zahraniční politiku a mezinárodní záležitosti, jež se s rozmachem „humanitárních intervencí“ a podobných doktrín též staly arénou morálních dramat. Před deseti lety jsem začal učit v kampusu Newyorské univerzity v Abú Dhabí, jenž – řečeno slovy téže instituce – představuje ústřední ohnisko této „globální univerzitní sítě“. Spolu s ostatními příslušníky kosmopolitní vrstvy jsem se snadno přesouval z místa na místo. Uvažoval jsem a dosti často psal o americké snaze formovat svět k obrazu svému vývozem svých liberálně-demokratických ideálů. Nebyl jsem si jist, zda je taková změna možná, ale nenapadlo mě pochybovat, zda vlastně Američané v tyto ideály stále ještě věří.      Uniklo mi, že se sám kosmopolitismus – tedy hodnotový systém globalizovaného světa – stal pramenem hluboké zášti. Spontánně jsem přikyvoval, když prezidentský kandidát Barack Obama prohlásil, že dělničtí voliči „visí na zbraních nebo náboženství nebo antipatii vůči lidem, kteří se od nich odlišují, nebo na odmítání imigrantů nebo na odmítání volného obchodu, aby si tak vysvětlili svoje frustrace“. Nepřátelství vůči liberalismu nepředstavovalo světonázor, nýbrž patologický příznak. Kosmopolitní liberálové sklízeli plody volného obchodu, početnější imigrace a plynulého pohybu lidí a myšlenek, zkrátka globalizace. Týž systém uvrhával miliony lidí do zaostalosti.      V závěrečné části knihy si kladu otázku, jak lze poučení z minulosti liberalismu využít pro záchranu jeho budoucnosti. Liberalismus dokázal přetrvat v adaptacích; jak se tedy musí adaptovat na globalizovaný, postindustriální a podle všeho „popravdivostní“ svět? Mám za to, že liberálové neuspějí, pokud se pokusí prostě a jen zmobilizovat svou polovici USA proti polovici, která hlasovala pro Donalda Trumpa. Liberálové musí na Trumpův populistický nacionalismus odpovědět afirmativním nacionalismem, který oslovuje občany USA jakožto celek. To bude vyžadovat vážnou sebereflexi: tytéž globalizované síly, jež většina liberálů vychvaluje, totiž mnoha Američanům přinesly skutečnou újmu – a tito lidé liberály nenávidí pro jejich privilegované postavení. Liberálové se budou muset rozhodnout mezi neustálými nároky marginalizovaných skupin na uznání jejich zvláštních identit a nutností promlouvat k celému americkému lidu. Spojení „liberální nacionalismus“ může působit jako vnitřně rozporné, ale je tomu tak pouze tehdy, pokud liberalismus zploštíme na čistý a bezmyšlenkovitý individualismus. Moderní liberalismus musí najít rovnováhu mezi našimi individuálními právy a povinnostmi vůči společenství. V tom spočívá dědictví i budoucnost této velkolepé nauky.   kapitola první Ochránit lid před lidem Nejprve musíte vládě umožnit, aby omezovala ovládané, a poté ji donutit, aby se omezovala sama. — James Madison Na podzim roku 1878 Alexander Hamilton vyzval Jamese Madisona (a Johna Jaye) ke společnému sepsání série statí, jež dnes známe pod označením Listy federalistů. Hamiltonovým cílem bylo obhájit krátce předtím sestavenou a ratifikovanou Ústavu Spojených států před kritiky, kteří považovali silnou centrální vládu za výzvu k nastolení nové tyranie, takřka stejně tíživé jako ta, která předtím doléhala na kolonie. Madison se na formulaci Ústavy podílel více než kdo jiný a upřímně sdílel Hamiltonovo přesvědčení (označované za „federalismus“), že ústřední vláda musí být nadřazena státům. Proti Hamiltonovi však byl mnohem vášnivěji oddán svobodě jednotlivce. Newyorský finanční kouzelník Hamilton si představoval mocný centralizovaný stát, který by po čase mohl rovnocenně soutěžit s evropskými monarchiemi. Naproti tomu Madison dospěl k paradoxnímu závěru, že jedině robustní ústřední vláda může zvládnout řídit konfliktní zájmy, které v každém početném a rychle se rozšiřujícím národě nutně působí, a ochránit tak elementární občanské právo mluvit a smýšlet, jak se komu zlíbí.      V 51. listu Madison ukázal, že dělba vládní moci na zákonodárnou, exekutivní a soudní větev spolu se sdílením moci federálními a státními jurisdikcemi vládě brání narušovat občanské svobody. To samo o sobě nebylo nijak zvláštní: nauku o dělbě moci považovali za písmo svaté jak arcifederalisté typu Hamiltona nebo Johna Adamse, tak stoupenci minimálního státu, jako byl Thomas Jefferson. Madison však zašel o krok dál a přednesl tezi, která se obecnému vlasteneckému mínění příčila: napsal, že v republice nestačí „střežit společnost před útlakem ze strany vládců“, nýbrž stejně tak je nutné „chránit jednu část společnosti před nespravedlností ze strany jiné části“. Jelikož „různé skupiny občanů mají přirozeně různé zájmy“, může se stát, že většina spojená sdíleným zájmem začne ohrožovat práva menšiny.      Jelikož liberalismus postrádá jakýkoli přísně kodifikovaný myšlenkový obsah, lze s jeho dějinami začít – podle toho, v čem vidíme podstatu liberalismu – na mnoha místech. Někteří si za východisko volí republikánské myslitele ve starověkém Římě, pro jiné jím je John Locke nebo i Thomas Hobbes, podle nichž suverenita netkví v panovnících, ale v obyčejných lidech, a pro další zase myslitelé francouzského osvícenství, mimo jiné Jean-Jacques Rousseau a markýz de Condorcet, kteří hájili lidská práva proti absolutismu. Nikdo z amerických otců zakladatelů se nepovažoval za „liberála“, nicméně všichni vyznávali suverenitu lidu a nedotknutelnost individuální svobody. A o napětí mezi těmito dvěma principy a o mechanismech nutných ke smíru mezi svobodou a rovností nikdo z nich nepřemýšlel tak hluboce jako Madison.      Madisonova otázka v 51. listu zněla: Jak lze lid ochránit před lidem? Je možné – uvedl – přiřknout nějakému externímu útvaru či jednotlivci pravomoc vetovat vůli většiny, avšak tím by se lid vzdal své suverenity. Alternativní řešení je součástí aktivit „svobodné vlády“: dokud je stát dostatečně rozsáhlý a vnitřně rozmanitý, zabrání nástupu panovačné většiny čirá zájmová rozmanitost obyvatel, pokud je jí ponecháno volné pole. Přirozená tendence zveličovat vlastní význam může posloužit demokracii: zřízení „musí být takové, aby se jedna ctižádost stavěla proti druhé“, napsal Madison.      Madisonovým polemickým cílem, kvůli němuž ho Hamilton zverboval, bylo prokázat, že robustní stát vprostřed rozsáhlé a sjednocené republiky svobodu nejenom neohrožuje, ale naopak ji chrání. V tomto boji federalisté jednou provždy zvítězili; nikdo už dnes netvrdí (jak to generaci před americkými otci zakladateli činil francouzský myslitel Montesquieu), že republika musí být kompaktní a homogenní. Jedenapadesátou stať v Listech federalistů dnes čteme jako jedno z prvních zachycení nezbytného napětí mezi povinností ctít demokratickou většinu a imperativem chránit individuální svobody a práva menšin. Odpověď, již Madison podal, už dnes není zcela přesvědčivá: vidíme totiž, že bohatství a moc může na politickém trhu – stejně jako na trhu ekonomickém – zajistit nespravedlivou převahu a umožnit, aby „ctižádosti“ málokterých převážily nad ctižádostmi mnohých. Nicméně napětí, jež Madison pojmenoval, zůstává pro liberální uvažování klíčové. Tím, jak velice moderně přijal boj různých zájmů, se odlišil od svých vrstevníků, kterým na mysli tanul stát řízený jediným a poznatelným veřejným blahem.      Dnes Madisona nepovažujeme za giganta v jedné řadě s Washingtonem, Jeffersonem, Adamsem či Hamiltonem. I na svou dobu byl malý (měřil něco přes 160 centimetrů), v mládí trpěl přehnaným ostychem a i v dospělosti mluvil před posluchači skoro nesrozumitelně tiše. Přestože strávil celý profesní život jako politik, nesnášel kampaně. Dokázal ale uzavírat pevná přátelství; jeho dopisy jsou prosyceny vstřícností. Měl blízký vztah ke svým mentorům Washingtonovi a Jeffersonovi, ale též k vrstevníkům včetně bouřlivého Hamiltona. Díky schopnosti zvládnout komplexní problémy, duševní vyrovnanosti a ochotě nechat zazářit druhé se stal pro Ústavní konvent nepostradatelným. „Je to velice skromný a mimořádně sympatický muž,“ prohlásil o něm William Pierce, kolegadelegát ze státu Georgia. Pro Jeffersona i Washingtona byl Madison nepostradatelným rádcem, pokud jde o subtilní posouzení jednotlivců, otázek i politických tendencí. U málokoho se tehdy i dnes spojuje tak obsáhlé vzdělání s pronikavými politickými instinkty.      Madison byl bytostný racionalista. U Novoangličanů Johna Adamse či jeho syna Johna Quincyho Adamse se osvícenská oddanost rozumu spojovala s pronikavým kalvinistickým přesvědčením o lidské upadlosti a hříšnosti. Revoluční předáci v přímořské Virginii žili ve svého druhu pastorálních Aténách, umožněných prací otroků, a měli sklon k volnomyšlenkářství. Madison se narodil roku 1751 v bohaté plantážnické rodině nedaleko virginských Blue Ridge Mountains a jeho náboženská víra byla mizivá či nulová. V nejstarších dochovaných dopisech působí dojmem pobaveného pozorovatele lidských pošetilostí, avšak jedna věc ho přiváděla k zuřivosti, totiž „ďábelský, v pekle zplozený princip“ náboženského útisku (jak v roce 1774 napsal svému blízkému příteli Williamu Bradfordovi, spolužákovi z Princetonu). Anglikánské duchovenstvo uvrhlo do žaláře několik baptistických kněží, usvědčených z kacířství. „Náboženská poroba svírá a oslabuje mysl,“ napsal Madison Bradfordovi, „a zbavuje ji schopností pro jakýkoli ušlechtilý podnik, jakýkoli širší rozhled.“      Diskuse ohledně svobody svědomí poutala Madisonův zájem i poté, co se přidal na stranu revoluce. Ještě jako mladíček se stal spolupracovníkem George Masona, který v téže době, kdy Thomas Jefferson psal Deklaraci nezávislosti, zformuloval Virginskou deklaraci práv. Masonův apel na náboženskou snášenlivost Madison posílil vložením věty: „Všichni lidé mají právo na úplné a svobodné praktikování“ svých náboženských názorů. To bylo pro delegáty podle všeho příliš velké sousto, jelikož ustanovení bylo nutné zmírnit a výsledná formulace zněla: „Všichni lidé mají právo na … svobodné provádění náboženství podle toho, co jim velí svědomí.“ O deset let později Madison na tyto řádky odkázal v petici proti úmyslu virginského shromáždění dotovat náboženskou výchovu. Pokud má zákonodárný sbor právo přebít takto fundamentální svobodu, napsal Madison, pak je nutno uznat, že „mohou řídit svobodu tisku, mohou zrušit porotní soud a mohou spolknout exekutivní i soudní pravomoci státu“. Hyperbolické vyjadřování je dokladem, jak vypjatě byl Madison oddán svobodě jednotlivce.      Stejně jako Jefferson byl i Madison bezmezně zvídavým encyklopedickým učencem. V roce 1785 zaslal Jeffersonovi seznam knih, u nichž doufal, že by mu je adresát mohl opatřit v Paříži, kde diplomaticky reprezentoval nový stát: „pojednání o starověkých či novodobých federálních republikách“, jež by mu pomohla s obhajobou federalismu, dále knihy „o mezinárodním právu a o přírodozpytu i politické historii Nového světa“, „Pascalovy Listy venkovanovi“, španělského přírodovědce a cestovatele po Novém světě „dona Ullou v originále, co nejlepší edici Linného“ a jeden francouzský cestopis z Číny, „určitě velice zajímavý“. Avšak mentalita obou mužů byla extrémně odlišná. Jefferson byl „Olympan“, odtažitý muž, jehož rozpory mezi světem jeho představ a okolní skutečností zneklidňovaly jen občas; naproti tomu Madison byl pragmatik a podrobný pozorovatel světa, který měl před očima. Když mu Jefferson téhož roku zaslal z pařížských výšin dopis s šokujícím návrhem, aby vždy jednou za 34 let byly zrušeny všechny dluhy a přepsány všechny zákony, jelikož jedna generace nemá poutat druhou, Madison sice vzdal uctivý hold „vznešeným pravdám“, jež se odhalily v přítelových spekulativních úvahách, avšak současně je hodlal prozkoumat „obnaženým zrakem běžného politika“. Upozornil, že ono přetrvávání pravidel v čase, na něž si Jefferson naříká, je naopak zdrojem legitimity. „Pokud se neprojevuje žádný jednoznačný nesouhlas, je možné odvodit … mlčenlivý souhlas.“ Spravedlnost nevyvstává z abstraktní filozofie, nýbrž z žité zkušenosti.      Madison chápal, že je možné být oddán věci svobody, ale přitom nepropadnout slepé víře v ni. Revoluce byla zčásti hnána uhlířskou vírou ve svobodu jakožto protiklad moci. Američtí vlastenci, zlákaní „paranoidní nedůvěrou vůči moci“, která byla vlastní anglickým radikálním whigům, považovali (slovy historika Gordona Wooda z jeho knihy Utvoření americké republiky, 1776–1787) „jakékoli nakupení politické moci, byť sebemenší a dílčí, za děsivě tyranské“. Člověk je přirozený, stát je umělý: nepochází od člověka, nýbrž stojí proti němu. Jak napsal Thomas Paine ve spisku Common Sense, který pomohl roznítit plamen revoluce: „Vláda je – stejně jako oděv – odznakem ztracené nevinnosti; královské paláce jsou zbudovány na troskách rajských besídek.“      To bylo příhodné heslo k rozdmýchání vzpoury proti imperiální mocnosti, avšak jako vodítko autonomní vlády bylo vcelku bezcenné. Zkušenost porevolučních let včetně takzvané Shaysovy rebelie v letech 1786–1787, což bylo ozbrojené povstání statkářů zatížených zničujícími dluhy proti vládě a soudům státu Massachusetts, byla pro mnoho otců zakladatelů důkazem, že demokracie představuje pro svobodu včetně práva na majetek svébytná rizika. Madison byl v tomto směru zvláště prozíravý. Jak napsal v jednom z řady fascinujících dopisů Jeffersonovi: „V našem typu vládnutí náleží skutečná moc většině společenství a vpádu do soukromých práv je nutno se především obávat nikoli od vládních aktů, jež by se příčily smýšlení voličů, nýbrž od skutků, v nichž je vláda pouhým nástrojem většinového počtu voličů.“ To, co zde Madison popisuje, bychom dnes označili za populismus.      Madison chápal, že „lid“ jsou nakonec prostě lidé: nikoli ctnostná abstrakce, nýbrž soubor jednotlivců s vlastními zájmy. Nicméně na rozdíl od Hamiltona, který na obyčejného člověka pohlížel pesimisticky, nebo Adamse, který se „davu“ obával natolik, že v Rozpravách o Davilovi prosazoval exekutivu, jež by ztělesňovala „monarchický princip“, se Madison instinktivně přikláněl na stranu občana proti mocenskému útisku. Vzájemné odlišnosti bolestně vyšly najevo v roce 1791, když Thomas Paine v návaznosti na Francouzskou revoluci sepsal Lidská práva, horoucí manifest, jenž hájí revoluční davové násilí a vyhlašuje, že „národu“ „vždy náleží bytostné, nenapadnutelné právo zrušit jakoukoli podobu vlády, kterou shledá nevyhovující“. Jefferson nadšený Francouzskou revolucí i Paineovou výzvou do zbraně poskytl pro americké vydání knihy svého druhu reklamní přípis, v němž vyjádřil naději, že Paineova stať vyvrátí „politické hereze, jež mezi námi vyrašily“. Jednalo se o průhlednou narážku na údajnou slabost pro monarchii u viceprezidenta Adamse. John Quincy Adams přispěchal na otcovu obranu se sérií úvah vyděšených revolučním násilím natolik, že by jejich autorem klidně mohl být konzervativní filozof Edmund Burke. Rozkol mezi Jeffersonem a Adamsem se nezahojil ani po desítkách let. Madison se klonil k Jeffersonovi a Paineovi. Byl nadšen, když mu Francie v roce 1793 udělila čestné občanství, přestože v té době už hlavním nástrojem lidové vůle byla gilotina. Rizika, jež představuje „lid“, Madison podle všeho vnímal ve Spojených státech mnohem bystřeji než ve Francii.   Americký novinář a spisovatel James Traub (1954) přispíval čtyřicet let do předních periodik včetně The New Yorker a The New York Times Magazine. V současné době vyučuje zahraniční politiku a intelektuální dějiny na New York University a na New York University Abu Dhabi a píše sloupky a stati pro americký zpravodajský magazín Foreign Policy.   Z anglického originálu What Was Liberalism? The Past, Present, and Promise of a Noble Idea, vydaného nakladatelstvím Basic Books – Hachette Book Group v New Yorku roku 2020, přeložil Martin Pokorný, 368 stran, vydalo nakladatelství Prostor roku 2021 {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-06 08:07:08

Východní Evropa 1989 očima zpravodajky Frankfurter Allgemeine Zeitung: Uprchlíci z NDR byli symptomem rozpadu východního bloku

Veřejnou figurou byl pan G. jen krátkou dobu, a určitě ne dobrovolně. Jako první tajemník velvyslanectví NDR v Budapešti dostal za úkol přesvědčovat uprchlíky pomocí letáčků a slibů k návratu. Protože uprchlíci nepřicházeli k velvyslanectví, měl svoji kancelář v kempinkovém přívěsu v improvizovaném stanovém městečku v Zugligetu. Pan G. tam strávil týden, částečně mu jeho krajané nadávali, ignorovali ho, nebo se mu posmívali. Většinou měl zatažené záclony. Groteskní obrázek, zachycený v nesčetných reportážích z těchto dnů napjatého čekání. Zatímco západní tiskové agentury psaly denně o „bezprostředně blížícím se otevření hranice“, nedělo se na samotném místě skoro nic, co by už nebylo dříve obsáhle popsáno: rozhodnost převážně mladých lidí z NDR, pokusy o útěk přes zelenou hranici, opatrné pragmatické odchylování se Maďarska od pravidel hry východního bloku. V souhře zpravodajství z Maďarska a jeho vnímání v NDR se upevňoval dojem možného konkrétního východiska. A tento dojem opět podněcoval stále více mladých lidí k tomu, aby vyrazili do Budapešti, kde stoupal tlak, aniž by se měnil stav věcí. Pan G. se tak přechodně dostal do světla reflektorů více než padesáti televizních týmů z celého světa jako výplň v kronice změn v roce 1989. Novinářský potulný cirkus doprovázel velké události i před třiceti lety. Přinejmenším stejně početní jako kamerové týmy, i když méně nápadní, byli ten den fotoreportéři a další členové novinářské družiny v Budapešti, kde maďarský ministr zahraničních věcí Gyula Horn oznámil 10. září 1989 otevření hranice. Tehdy složili svoje stany nejenom uprchlíci z NDR, ale také stovky novinářů. Maďarsko si bylo v té době už jisté svým politickým prostorem, a tak tuto zprávu dokázalo mediálně účinně zinscenovat. Vystoupení Horna bylo přenášeno do stanového městečka na velkou obrazovku, kterou k tomu účelu instalovali. Když byly v květnu 89 demontovány první hraniční zábrany s Rakouskem, režim se omezil na relativně stydlivé oznámení. Pro mezinárodní televizní týmy byla část železné opony znovu postavena a každý si mohl vzít kousek ostnatého drátu. V posledním zářijovém týdnu 89 se tvrdé jádro východoevropských zpravodajů shromáždilo v Praze, kde přistála nová uprchlická vlna z NDR. Před jejich očima se proměnila barokní zahrada německého velvyslanectví v okamžiku v přeplněný stanový tábor. Až do 30. září, kdy Hans-Dietrich Genscher z balkónu velvyslanectví oznámil možnost vycestování, byly na místě také „special envoys“ se svými přenosovými vozy. Tím byl dán mechanismus, který dokumentoval rozpad východního bloku pro západní publikum na rozhodujících momentech. Technické předpoklady – noviny, rozhlas a televize, tehdy tři média s pevnými termíny vycházení a vysílacími časy – dávala tomuto procesu rozpadu přehledný rámec. Zhruba půl roku, mezi květnem a říjnem 1989, bylo zpravodajství o východním bloku propojeno se zprávami o uprchlících z NDR. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Frankfurter Allgemeine Zeitung měl v té době dva východoevropské korespondenty se sídlem ve Vídni. Viktor Meier byl uznávaným expertem na Balkán a doplňovala ho autorka těchto řádků. Pod její oblast spadaly Československo, Maďarsko, Bulharsko, Rumunsko, Albánie a Jugoslávie. Byl to do značné míry strnulý svět. Se stařeckými vedoucími figurami a malým vlastním významem, politicky a ekonomicky závislý na Sovětském svazu. Historická a kulturní komplexnost byla až k nepoznání převážena ideologií. Proč Frankfurter Allgemeine Zeitung za těchto podmínek zřídil nové místo zpravodaje, a navíc ho obsadil začínající novinářkou, která navíc neovládala ani jeden z jazyků této oblasti? Vydavatel hospodářské části FAZ Jürgen Jeske viděl ve východním bloku počínaje rokem 1986 oblast, která se mocenskou změnou v Kremlu, glasností a perestrojkou dostává pod povrchem do pohybu. Zkušení novináři tehdy usilovali o prestižnější pozice a mladí novináři se zkušenostmi o východní Evropě prostě nebyli. Ostatní vydavatelé FAZ sice nebyli tak úplně přesvědčeni o nápadu kolegy Jeskeho, ale nechali ho pracovat. První setkání ve Vídni vedla k vystřízlivění, počínaje Spolkem zahraničního tisku. Kolegové západních médií, převážně starší pánové, byli mazaní všemi mastmi studené války. Psali už zprávy o maďarském povstání v roce 1956 a o potlačení pražského jara v roce 1968. Za ty roky byli s několika málo výjimkami poznamenáni k Východu vztahem lásky a nenávisti. Jednotlivé režimy sice znali ve všech jejich projevech, ale současně získali zkušenost, že tyto jejich speciální znalosti mimo Vídeň, včetně vlastních redakcí, nikoho moc nezajímají. Proto málo cestovali a rešerše omezovali jen na čtení rakouských a východoevropských tiskových agentur, a tak se točili v kruhu. Novinářští kolegové z východní Evropy vděčili za svoje vyslání do Vídně nejen novinářské kvalifikaci, a tak mladou korespondentku přijímali s podezřením. Podobné to bylo při nezbytných návštěvách jednotlivých velvyslanectví, kde byla akreditace spojena se zdvořilostními termíny u tiskových tajemníků. Bez víza žádný vjezd, bez předchozího obsáhlého rozhovoru k plánovaným článkům a partnerům pro rozhovor žádné vízum. Překvapivě nekomplikovaná byla akreditace v Bulharsku, kde jsem dostala spontánně trvalé vízum. Tento náznak svobody tisku byl ale spojen s důvěrou v kontrolní mechanismy režimu. Účinnou výspou ve Vídni byl mladý, inteligentní a v Moskvě vystudovaný muž. Pro akreditované novináře platila nepsaná povinnost k pravidelným rozhovorům s tímto „kolegou“, který se nemusel namáhat s předstíráním novinářského zájmu o světové dění. Na místě v Bulharsku pak byl vystřídán podobně kompetentním „tlumočníkem“. Bulharská propaganda pro zahraničí se tak mohla spoléhat na podivuhodně dobře vyškolené spolupracovníky. Ovládali nejméně jeden západní jazyk bez akcentu, ale navíc se dokázali chováním přizpůsobit perfektně cizinci ze země, kterého provázeli. Dalo se skoro zapomenout, že to byli bulharští funkcionáři. Ostatně to bylo cílem. Pro každou zemi platila zvláštní pravidla. V Rumunsku se dostal zpravodaj FAZ na černou listinu kvůli dobře informovanému zpravodajství. Až do pádu Ceausescuova režimu nedostával vstupní vízum. Čas od času rumunští diplomaté zkoušeli štěstí, zda by byla mladá kolegyně zainteresována na exkluzívní poznávací cestě. To ale bylo z principiálních důvodů nemožné. Albánie byla v mnoha ohledech zvláštní případ. Politicky a kulturně zcela izolovaná, stalinistická kmenová společnost s paranoidními rysy. Západním novinářům se ale tamní funkcionáři ukazovali jako srdečně otevření. Vnější kontakty byly tak řídké, že oficiálně přidělení průvodci a tlumočníci překypovali zvědavostí. Nejenom v Československu ukazovala tajná policie demonstrativně svoji přítomnost. To se týkalo samozřejmě domů, ve kterých žili disidenti. Před nimi stála stráž, ale také setkání s oficiálními partnery pro rozhovory, kterých se zúčastnili výše postavení spolupracovníci státní bezpečnosti. Jak sarkasticky konstatoval jeden americký kolega, jako novinář si byl v Praze jistý před obyčejnými zločinci. Den předtím byl na policejní stanici oznámit, že mu někdo propíchl pneumatiky u auta. Když policista zapsal jeho osobní údaje, rozpačitě mu sdělil, že pokud to nepochopí jako určitý signál, nemůže kriminální policie v tomto speciálním případě nic podniknout, Mezi akreditací a článkem byly ještě další, dnes už těžko představitelné překážky. Hoteloví portýři stáli na vrcholu efektivně fungujícího nedostatkového hospodářství. Bez podplacení žádný pokoj – i v hotelích, které byly oficiálně provozovány mezinárodními řetězci. Akreditovaní Syřané a Iráčané, o kterých se nevědělo, co vlastně pod pláštíkem novinařiny dělají, už před rokem 1989 aktivně působili na černém trhu. Pro západní korespondenty to bylo příliš riskantní. Drahým zbožím byly také mezinárodní telefonní linky. Pokud aktuálnost neumožňovala počkat až do návratu do Vídně, bylo třeba linku zaplatit hotovými penězi. Jiná cesta, jak dostat zprávy do redakce, a tím ke čtenářům, neexistovala. Institucionalizovaná nesvoboda s ležérním pracovním tempem vytvářela čas pro přemýšlení a dodatečné otázky. Nutila k tomu dívat se pozorně, číst mezi řádky a vypěstovat si schopnost úsudku, která nebyla na Západě potřebná. I to zdánlivě vedlejší mohlo být příznačné. Jako pan G. z kempinkového přívěsu, který se po otevření hranic vrátil do Zugligetu, aby se rozloučil s farářem. Byrokrat a současně člověk v mezní situaci.   Vzpomínka tiskového mluvčího Adamcovy vlády Miroslava Pavla na Jacqueline Hénardovou Jacqueline Hénardová pracovala v roce 1989 jako východoevropská zpravodajka významného německého deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung. A tak jsme se také seznámili. Doprovázela premiéra Adamce při jeho návštěvě Rakouska v květnu 1989. V přestávce mezi jednáním jsem vyšel na Ballhausplatz před sídlo kancléřství, abych se nadýchal trochu čerstvého vzduchu, a tam jsme se náhodou potkali. Jako správná novinářka mne hned začala zpovídat k situaci v Československu. Moc chuti k diskusi jsem neměl, byl jsem trochu unavený. Už si nevzpomínám, o čem všem jsme se bavili. Jednu její otázku si ale pamatuji dodnes. Dovedete si představit, že po Václavském náměstí budou jezdit bílé Rolls-Roycey a vy v nich nebudete sedět? Chtěla tím vyjádřit blížící se politické a ekonomické změny, které se nevyhnou ani Československu. A samozřejmě můj další osud. Stejně, jako se ptala, tak jsem i odpověděl: Rolls-Royce není moje oblíbená značka. {/mprestriction} 

Čas načtení: 2024-03-08 18:31:27

Maďarsko a Čína chystají společné policejní hlídky na maďarském území

Dohodu o spolupráci v justici a v boji proti terorismu a organizovaném zločinu podepsalo Maďarsko s Čínou. Podle listu Die Welt ujednání umožní také společné hlídky maďarských a čínský policistů na území Maďarska. Budapešť tyto hlídky přirovnává ke společné práci maďarských a chorvatských policistů u moře v hlavní turistické sezoně či k maďarsko-rakouským hlídkám v Balatonu. Maďarská opozice ale hovoří o čínské síti, kterou Peking buduje pro sledování svých občanů.

Čas načtení: 2024-03-15 21:09:00

V Budapešti lidé protestovali proti Orbánovi. Lídr opozice chce založit stranu

Při příležitosti pátečního státního svátku uspořádala maďarská opozice v Budapešti protivládní demonstraci, které se podle odhadů agentury AP zúčastnilo asi 10 000 lidí. Nový opoziční lídr Péter Magyar během protestů oznámil, že se chystá založit novou stranu s cílem zbavit Fidesz po 14 letech moci. Orbán předtím během oslav vyzýval voliče ke vzpouře proti Bruselu a varoval před zatažením Maďarska do války s Ruskem.

Čas načtení: 2024-03-15 21:19:46

V Budapešti lidé protestovali proti Orbánovi. Lídr opozice chce založit stranu

Při příležitosti pátečního státního svátku uspořádala maďarská opozice v Budapešti protivládní demonstraci, které se podle odhadů agentury AP zúčastnilo asi 10 000 lidí. Nový opoziční lídr Péter Magyar během protestů oznámil, že se chystá založit novou stranu s cílem zbavit Fidesz po 14 letech moci. Orbán předtím během oslav vyzýval voliče ke vzpouře proti Bruselu a varoval před zatažením Maďarska do války s Ruskem.

Čas načtení: 2024-03-20 14:35:27

Gyimesi sa bráni obvineniu: Pravda mnohých bolí a neostáva im nič iné, len spochybniť moju integritu

20.3.2024 (SITA.sk) - Exposlanec György Gyimesi (Maďarská aliancia) si nie je vedomý spáchania žiadneho trestného činu......