Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2021-03-05 10:49:10

Liberalismus opět umírá. Jak ho resuscitovat? Na to se snaží odpovědět kniha Liberalismus: Krize, prameny, přísliby

Liberální hodnoty jsou dnes v ohrožení, jelikož v ně občané liberální části světa přestávají věřit. Američané si prvního neliberálního prezidenta zvolili v roce 2016. Donald Trump si našel mimořádně vnímavé publikum. Hospodářsky motivovaný hněv obrátil voliče stejně jako v Evropě proti stávajícímu systému a pocit vyvlastněnosti podnítil nacionalistickou reakci vůči přistěhovalcům, uprchlíkům, domácím menšinám, cizincům a liberálům, kteří jakoby hájí tyto lidi odjinud proti (bílým) Američanům. Konečně pak měl Trump též jedinečnou příležitost k tomu, aby využil úpadku víry ve fakta, vědu a rozum. Trumpova lhostejnost k pravdě by ho o generaci dřív vystavila posměchu, avšak v roce 2016 našel publikum, jež po jeho alternativních realitách lačnilo. Nejenom Američané, ale všichni občané Západu žijí ve světě, v němž (jakkoli chápaný) liberalismus čelí ze strany iliberalismu fatálnímu ohrožení. Přese všechny zásadní vzájemné rozdíly mají George W. Bush a Barack Obama společného víc, než jeden či druhý sdílí s Donaldem Trumpem, ale též s Viktorem Orbánem či Jarosławem Kaczyńským, autokratickými populisty, kteří ovládli politiku Maďarska a Polska. Americký novinář a spisovatel James Traub (1954) vyrostl ve světě konsenzuálního liberalismu. Spolu s většinou příslušníků své generace měl za to, že politický život je omezen na výkyvy mezi levicí a pravicí. Liberálové a konzervativci byli přesvědčeni, že největší hrozbou pro americkou budoucnost je ten druhý. „Mýlili se. Největší hrozba spočívá v tom, že se násilí a nenávist stanou normálem, že odvrhneme vědu, fakta i sám rozum a že přikročíme k marginalizaci a pronásledování menšin. Dvacáté století názorně ukazuje, že od populismu k autoritářství vede velice krátká cesta,“ píše Traub ve své knize Liberalismus. Krize, prameny, přísliby. Další z titulů, jež pojednávají o svobodě a brání ji, vydává PROSTOR. Traub se rozhodl pojmout svoji knihu jako historii jedné ideje, nikoli diagnózu náhlého ochoření; není totiž možné porozumět krizi, v níž jsme se ocitli, pokud nechápeme, co vlastně liberalismus je a jak vznikl. Jak se liberalismus domohl onoho konsenzuálního postavení, jemuž se po podstatnou část 20. století těšil? Co tuto podporu nalomilo? Vymizely materiální podmínky, díky nimž se liberalismus stal vírou většiny? Podkopali liberalismus konzervativci? Propadli liberálové názorové dezorientaci? Traub zkoumá vývoj liberalismu prostřednictvím myšlenek předních filozofů. Jeho průzkum vrcholí poválečnými triumfy liberalismu proti fašismu a posléze komunismu v Evropě a prosazováním občanských práv ve Spojených státech, kde se stal americkým „občanským náboženstvím“. Poté mapuje úpadek liberalismu v době sociálních a regulujících států. Dalším zásahem byla globalizace, jež přinesla západním pracujícím ekonomické otřesy a nejistotu. V závěrečné části knihy si autor klade otázku, jak lze poučení z minulosti liberalismu využít pro záchranu jeho budoucnosti. Traubova analýza osvětluje jak lidskost liberalismu, tak jeho aroganci.   Ukázka z knihy úvod V čem tkví význam liberalismu Narodil jsem se v roce 1954 a v té době Američané používali slovo „liberální“ k označení víceméně všeho, co považovali za své dobré vlastnosti. „Američané řadí liberalismus mezi základní životní předpoklady,“ napsal tehdy historik Arthur Schlesinger jr. „Američan je z principu gradualista: je přesvědčen, že takřka všechny problémy se dají vyřešit rozumem a diskusí, a věří, že není mnoho problémů, které by se vyřešit nedaly.“ Liberalismus znamenal totéž co optimismus, racionalismus, pragmatismus, sekularismus. Spíše než o politickou platformu se jednalo o rys národní povahy. V knize Liberální tradice v Americe z roku 1955 přišel jiný proslulý harvardský historik Louis Hartz s postřehem, že v Americe nikdy nevznikla celostátní liberální strana. Byla by totiž nadbytečná: Amerika – prohlásil Hartz po vzoru Alexise de Tocquevilla – se liberální narodila. Tehdejší prezident Dwight Eisenhower byl samozřejmě republikán, avšak jeho zvolením byl jen stvrzen liberální konsenzus: platforma Republikánské strany přijatá v roce 1952 totiž poprvé akceptovala programy Rooseveltova Nového údělu včetně systému sociálního pojištění. Přes všechny nepochybné neshody, jež obě strany oddělovaly, vyznávali republikáni i demokraté obecnou víru ve svobodný trh, byli v rozumné míře odhodláni využít státu k ochraně občanů v obtížném postavení a k podpoře obecného blaha a sdíleli základní, bytostnou úctu k individuálním právům.      Vyrůstal jsem v Americe, v níž jako by všichni a všechno byli liberální. Můj otec volil republikány, avšak liberální republikány. Matka měla členskou legitimaci naprosto marginální newyorské Liberální strany. Podle politické doktríny, která platila u nás doma, byli jedinými skutečnými zloduchy oni blázni, kteří se sdružovali v krajně pravicové Společnosti Johna Birche, založené výrobcem cukrovinek Robertem Welchem. Měli jsme zakázáno jíst karamely Sugar Babies, protože je vyráběl Welch. K proniknutí potrhlých cvoků do blízkosti centra americké společnosti došlo jedinkrát: v roce 1964, když republikáni nominovali na prezidenta arizonského senátora Barryho Goldwatera, který byl pro porážku komunismu podle všeho ochoten rozpoutat třetí světovou válku. „Extremismus při obraně svobody není vada,“ tvrdil Goldwater. Jenomže komunismus – na rozdíl od extremismu – naši svobodu neohrožoval. Při bohoslužbě u příležitosti židovského Nového roku, konané několik týdnů před volbami, nás rabín v mé synagoze na newyorském předměstí, který jinak o velkých svátcích o politice nikdy nemluvil, snažně prosil, ať hlasujeme pro prezidenta Lyndona Johnsona. To se také stalo a Goldwater utrpěl zdrcující porážku, jež působila dojmem, že se společnost razantně vzepřela antiliberalismu.      Skutečnost však byla podstatně složitější. Goldwater propojil zuřivý studenoválečný konzervatismus s tradicí protietatistického tržního liberalismu, jehož původ bylo možné vysledovat až k Adamu Smithovi či dokonce Johnu Lockovi. V roce 1980 se prezidentem stal Goldwaterův efektivní blíženec Ronald Reagan. Po celé období mé dospělosti si tito pravicoví liberálové, kteří pro sebe používali označení „konzervativci“, směňovali moc s levicovými liberály, kteří se obvykle označovali za „progresivisty“. Když Francis Fukuyama přišel v roce 1989 se slavnou úvahou, že dějiny jsou u konce, jelikož liberalismus porazil všechny své ideologické protivníky, měl tím na mysli tento starší a širší význam. Předěl mezi demokraty a republikány byl v roce 1989 mnohem hlubší než v roce 1954, nicméně obě strany byly dědičkami liberální tradice.      Dnes ale svět pravice a levice, na který jsme byli zvyklí, působí skoro stejně starosvětsky jako poválečný konsenzus. Nejenom Američané, ale všichni občané Západu žijí ve světě, v němž (jakkoli chápaný) liberalismus čelí ze strany iliberalismu fatálnímu ohrožení. Přese všechny zásadní vzájemné rozdíly mají George W. Bush a Barack Obama společného víc, než jeden či druhý sdílí s Donaldem Trumpem, ale též s Viktorem Orbánem či Jarosławem Kaczyńským, autokratickými populisty, kteří ovládli politiku Maďarska a Polska. Trump si v roce 2016 úspěšně vydobyl nominaci za institucionální stranu konzervativismu, svobodného trhu a malé vlády, přitom se ale otevřeně vysmíval údajným pozitivům svobodného obchodu a sliboval, že ochrání sociální pojištění a zdravotní pojištění Medicare. S gustem bořil pilíře liberálního konsenzu, jejichž pevnost konzervativci do té doby narušovali jen skrytě. Tento plutokratický populista neobchodoval s nadějí, ale se strachem, barvitě líčil rizika, jež jeho bělošskému publiku hrozí od barevných a zvlášť od přistěhovalců, vyzýval k násilí proti protestujícím a vymýšlel si, jak se mu to zrovna hodilo. Pokud voliči chtěli za prezidenta konzervativce, mohli si vybrat některého ze sedmnácti Trumpových rivalů; ty však Trump snadno smetl. Následně vládne v plném souladu se svou kampaní – a přinejmenším do doby, kdy píšu tyto řádky, zůstal miláčkem své strany.      Rozmach neliberalismu či iliberalismu je nejintenzivnějším politickým šokem mého života – a příčinou, proč bylo Trumpovo zvolení tak absolutně nečekané, je právě fakt, že jsem vyrostl ve světě konsenzuálního liberalismu. Spolu s většinou příslušníků mé generace a nejspíš i s většinou politiků jsem měl za to, že politický život je omezen na výkyvy mezi levicí a pravicí. Liberálové a konzervativci byli přesvědčeni, že největší hrozbou pro americkou budoucnost je ten druhý. Mýlili se. Největší hrozba spočívá v tom, že se násilí a nenávist stanou normálem, že odvrhneme vědu, fakta i sám rozum a že přikročíme k marginalizaci a pronásledování menšin. Dvacáté století názorně ukazuje, že od populismu k autoritářství vede velice krátká cesta.      Když tedy vyšlo najevo, že existuje život i mimo hranice liberalismu, je třeba se zamyslet nad tím, co je na dědictví liberalismu cenného a co můžeme ztratit. Zaprvé si musíme uvědomit, co je a co není liberalismus. Jsme zvyklí mluvit o „liberální demokracii“, jako by šlo o pleonasmus, tj. jako by liberalismus byl nutně demokratický a demokracie nutně liberální. Liberalismus ale vznikl jako způsob, jak korigovat vládu většiny. James Madison je autorem proslulého varování před riziky „tyranie většiny“ a jeho formulace rezonuje v dílech velkých liberálních myslitelů poloviny 19. století Alexise de Tocquevilla a Johna Stuarta Milla. Neexistuje žádný neochvějný důvod, proč by se nijak neomezované právo na svobodu slova nebo právo jednat podle svého, pokud tím neškodíte druhým, mělo těšit přízni většiny. Některé zcela základní liberální principy – například ochrana práv politických menšin a všech dalších menšin – se okamžitému zájmu většiny příčí.      Někteří raní liberálové pohlíželi na možnost smíru individuálních svobod s jakkoli pojatou vládou většiny s hlubokou skepsí. Jiní – včetně amerických otců zakladatelů – měli za to, že svoboda a rovnost jsou slučitelné. Mnohé mechanismy, jež spojujeme s demokracií jako takovou, například dělba moci, slouží k omezení možného dosahu demokratického státu, a chrání tak každého jednoho z nás před námi všemi. Avšak formálními strukturami se téma nevyčerpává. Mill i Tocqueville by prohlásili, že v poslední instanci nejvíc záleží na hodnotách a zvycích – „normách“, jak bychom řekli dnes –, nikoli na výslovně formulovaných pravidlech. Například svoboda slova přežije, jen pokud jsou lidé připraveni k její obhajobě. V tom tkví hlavní lekce z rozmachu totalitarismu ve 20. století. Výmarská republika sice byla po formální stránce liberální a demokratická, avšak německý lid nakonec svolil, že se svých svobod vzdá ve jménu ohromného kolektivního cíle. Děsivá zkušenost totalitarismu byla pro velké liberály v polovině století, především pro Isaiaha Berlina, dokladem toho, jak mohou zvrácení vůdci strhnout k tyranii celé národy. Liberalismus byl vratší, než vypadal; pokud je vyvinut dostatečný tlak, mohou se lidé domněle ustálených názorů zříct.      Liberalismus a vláda většiny si navzájem stanovují hranice. Fungují, resp. měly by fungovat jako vzájemné svědomí. Liberalismus, který se prostě a jednoduše poddává vůli většiny, ani nestojí za obhajobu. Zároveň ale liberalismus předpokládá úctu k jednotlivci a jeho schopnosti vybrat si vlastní cestu. Liberalismus bez demokratické podpory skončí jako elitismus: liberálové pak naříkají nad ignorantstvím mas a běžný občan reaguje resentimentem, jehož umějí cyničtí politici velmi dobře využít. V této situaci se dnes liberálové nacházejí.   Rozhodl jsem se pojmout tuto knihu jako historii jedné ideje, nikoli diagnózu náhlého ochoření; není totiž možné porozumět krizi, v níž jsme se ocitli, pokud nechápeme, co vlastně liberalismus je a jak vznikl. Jak se liberalismus domohl onoho konsenzuálního postavení, jemuž se po podstatnou část 20. století těšil? Co tuto podporu nalomilo? Vymizely materiální podmínky, díky nimž se liberalismus stal vírou většiny? Podkopali liberalismus konzervativci? Propadli liberálové názorové dezorientaci? Moje kniha rozhodně není první historií liberalismu – nicméně dokonce i učený spis Edmunda Fawcetta Liberalismus: život jedné ideje, vydaný zcela nedávno v roce 2014, je sepsán z bezpečného ústraní vzájemného střetu různých liberalismů. Dnes, kdy ideji hrozí vymření, na ni pohlížíme odlišně. Pochopíme-li, jak se liberalismus zrodil a vyvíjel, pomůže nám to zachránit tuto ideu před pohrdáním, kterým ji zdeformovali konzervativci, i od triumfální prázdnoty, jež zastírala její smysl v období studené války.      Oprostit se od problému vnitřní prázdnoty – tedy představy, že cokoli je dobré, je eo ipso liberalismus – není snadné. Liberalismus totiž trpí konceptuální mlhavostí. Vykazuje menší vnitřní soudržnost než rigidně kodifikované pravověří, například komunismus, byť je na druhou stranu soudržnější než pouhá nálada, například romantismus. Stejně jako jeho dvojče jménem konzervativismus je označení liberalismus natolik lákavé, že setrvalo v užívání i přesto, že se kontext, v němž se ho užívalo, drasticky proměnil – dokonce do té míry, že se za pravé dědice liberální tradice považují zastánci radikálně odlišných názorů. I když však liberalismus postrádá důslednou vnitřní logiku, má jistou taxonomii, tedy soustavu vztahových druhů, jejichž geny vycházejí z jednoho společného předka.      Východiskem liberalismu je myšlenka omezené vlády. Jak prohlásil Locke, suverenita náleží lidu a lid svým vládcům v omezené míře svou moc postupuje. (Mnoho liberálů ale odmítá Lockovu metaforu smlouvy a také jeho víru v přirozené právo.) Všechny formy absolutní moci se vůči této premise proviňují. Jedinou spolehlivou ochranou proti absolutismu jsou pravidla a instituce, které omezují moc státu, tedy dělba moci, volený zákonodárný sbor, oddaný zásadám otevřené a veřejně vedené diskuse, a nezávislé soudnictví. Konstituční liberalismus se od této obecnější myšlenky omezené vlády odlišuje pochopením, že absolutní moc nemůže být přiřčena ani exekutivě, ani „lidu“. Legislativní supremacie za Francouzské revoluce byla pro svobodu stejným nebezpečím jako předchozí absolutní monarchie. Stát musí být uspořádán tak, aby jednotlivce chránil před všemi podobami svévolné moci – tento axiom je výslovně vyjádřen v Listině práv Ústavy Spojených států. Takovýto stát dokonce ani nemusí být demokratický v tom smyslu, že by moc byla přidělována pomocí pravidelně konaných voleb všech občanů. A nemusí být ani republikánský: Ludvík Filip přijal v roce 1830 francouzský trůn v rámci liberálního ústavního zřízení.      Jestliže konstitučnímu liberalismu jde o vztah mezi státem a jedincem, pak osobní liberalismus vymezuje oblast nedotknutelných osobních práv. Osobní liberalismus je odvozen od moderního chápání lidského já. Američtí otcové zakladatelé, prosycení římským smyslem pro vlast a občanství, považovali jedince za veřejné bytosti, obdařené nejenom právy, ale také občanskými povinnostmi. Teprve poté, co toto klasicistní smýšlení v 19. století vystřídal romantismus, začali být jedinci považováni za subjekty oddané vlastnímu rozvíjení. Prvním politickým myslitelem, který svou liberální vizi opřel o toto moderní vnímání osoby a následně podal systémovou definici obsahu, jenž spadá do chráněné oblasti jednotlivce, byl John Stuart Mill. V eseji O svobodě z roku 1861 podal Mill obhajobu takřka neomezené svobody vyjadřování, ale i chování – aneb jeho slovy: „experimentů s životními možnostmi“ (experiments of living). Hrozbou, jíž se obával především, nebyl stát, nýbrž „společnost“ s jejím tlakem na konformitu. Moderní liberálové s Millem sdílejí myšlenku, že žádný konkrétní způsob života není neotřesitelně správný, rozmanitost myšlenek i životních stylů je pro společnost prospěšná, a pokud se poddáme diktátům společnosti, omezíme tím to nejcennější: naše zcela jednotlivé já. Isaiah Berlin zavedl pro Millovo pojetí práva mluvit, uvažovat a jednat, jak se nám zachce, termín „negativní svoboda“.      Základem ekonomického liberalismu je Lockova teze, že důvodem, proč lidé tvoří společenství, je ochrana vlastního majetku. Sobecký zájem není hřích, nýbrž přirozený zákon. V následujícím století k tomu Adam Smith připojil myšlenku, že nejefektivnějším prostředkem, jak tuto přirozenou touhu po zisku podnítit, je autoregulativní tržní mechanismus, řízený „neviditelnou rukou“, která ze sobeckého zájmu činí nástroj kolektivního prospěchu. Valná část anglického myšlení v 19. století byla formována tímto propojením svobody s ekonomickým sobectvím. Ve 20. století se téže myšlenky ujali rakouští myslitelé, mimo jiné Friedrich Hayek, podle něhož jsou cestou k fašismu dokonce i ona skromná omezení svobody, jež provedly demokratické režimy ve dvacátých a třicátých letech. Následně byl liberalismus svobodného trhu zpopularizován přičiněním amerických neokonzervativců a principem vládnutí se stal díky Ronaldu Reaganovi a Margaret Thatcherové. Nauka o volném trhu je zdaleka nejsilnější příčinou, proč termín „liberalismus“ propadl pojmovým nejasnostem: jednak pozdější liberálové vnímají stát mnohem velkoryseji než stoupenci F. Hayeka, jehož proto považují za konzervativce, jednak mnoho liberálů volného trhu skutečně zastává klasické konzervativní postoje k otázkám zahraniční i sociální politiky.      Konečně pak politický liberalismus, jenž je splynutím všech rozmanitých významů liberalismu, představoval vládnoucí doktrínu i občanské náboženství světa, v němž jsem vyrůstal. Vytyčoval ono „životodárné ohnisko“ (vital center), o němž ve své apologii liberalismu z roku 1949 hovořil Schlesinger, tedy sekulární, pragmatický, racionální a optimistický střed mezi zlověstnými absolutismy levice i pravice. Toto specificky americké pojetí liberalismu má kořeny v období kolem první světové války, kdy se deklarovaní progresivisté, v jejichž očích začal ekonomický liberalismus představovat chatrnou ideologickou zástěrku brutálního sociálního darwinismu velkoobchodníků a velkoprůmyslníků, uzavřeli spojenectví s liberálními stoupenci prezidenta Woodrowa Wilsona a do jisté míry došlo u obou skupin k přechodu na spojencovo stanovisko. Politický liberalismus akceptuje, že volné trhy dokážou zajistit hromadný blahobyt, ale současně využívá státu k utlumení tržních excesů a k zajištění klíčových aspektů veřejného blaha, především vzdělání a zdravotní péče, starobního a sociálního pojištění, železnic a silnic. Vrcholným souběhem obou proudů se stal Franklin Delano Roosevelt. V mezinárodním ohledu spočívalo uspořádání po druhé světové válce, formované a dominované mocí Spojených států, na amerických liberálních zásadách: víře v právní stát namísto hrubé moci a víře v instituce namísto jednotlivců, víře ve volný tok zboží a myšlenek a hluboké nedůvěře vůči kolektivismu a rozbujelému státu.      V domě liberalismu není prostě jen mnoho příbytků; je v něm mnoho svářejících se frakcí. Levicoví liberálové považují liberály volného trhu za slouhy plutokracie, libertariánští liberálové považují liberální stoupence Demokratické strany za socialisty v přestrojení. Obě skupiny mají dobré důvody pro názor, že ti druzí odvrhli jisté ústřední aspekty liberálního kréda. Přesto mezi nimi existuje jistá reálná shoda. Všichni liberálové vycházejí z přesvědčení, že jedinci mají bytostné právo na to, aby ostatní ctili jejich osobní rozhodnutí, a stát tedy musí tato rozhodnutí respektovat bez ohledu na to, zda se těší přízni většiny. Liberálové se stavějí – přinejmenším ve veřejné sféře – skepticky k myšlence transcendentálního dobra: víru nevkládají v žádné zjevení a v univerzální nauky, nýbrž v diskusi a politický střet. Jelikož jsou liberálové přesvědčeni, že lidská povaha nikdy není fixní, a jednotlivci tedy mohou svou situaci zlepšit, pohlížejí na vyhlídky lidstva obecně vzato s optimismem. Jestliže někdo tyto názory nebo tento temperament nesdílí, neměl by být označován za liberála. Někdy jde o socialistu, někdy o komunistu, někdy o konzervativce, někdy o stoupence totality – a někdy jde o neliberální demokraty.   Tvrdit, že Západ postupoval směrem ke stále většímu liberalismu, je pokřivením dějin. Zaprvé tento vývoj probíhal v angloamerické oblasti mnohem plynuleji než na kontinentu. Zadruhé se celé rozsáhlé části Evropy víceméně liberální vládě vzepřely a podlehly uhrančivosti fašismu. (Levicový totalitarismus komunismu zapustil kořeny v hluboce neliberální ruské půdě.) Fukuyamova teze však přinejmenším v době, kdy s ní přišel, dávala průchod pocitu, že po období krize liberalismus nakonec zvítězil nad svými hlavními protivníky. Nejprve zmizel fašismus, pak komunismus. Liberalismus se znovu uchytil v zemích, odkud předtím vymizel, a začal se nově prosazovat v Jižní Koreji, na Tchaj-wanu, v Indii či v Turecku.      Dějiny, které tu popisuji, zaznamenávají vzestup, adaptaci a šíření jedné ideje. Ve druhé polovině 20. století se liberalismus stal státním náboženstvím nejmocnější země na světě. Američtí liberálové v období studené války slučovali odpor vůči totalitarismu, jak byl vlastní Isaiahu Berlinovi, Karlu Popperovi a dalším, s aktivistickým liberalismem, jak jim jej odkázal FDR. Snaha rozšířit přínos liberálního státu tak, aby zahrnul i vyloučené vrstvy, přiměl Demokratickou stranu k tomu, aby přijala plášť boje za občanská práva. V době, kdy byl na zenitu, se stal liberalismus označením pro občanská práva a pro program boje s chudobou prezidenta Johnsona. V roce 1964 se zdálo, že Spojené státy dosáhly liberálního snu a vědí, jak současně chránit svobodu a posilovat rovnost.      Pak se ale sepětí liberalismu s americkou veřejností přetrhlo – a tato ztráta klade našemu dnešku pronikavé otázky. Scházela prostě bílým Američanům vůle k tomu, aby černochům přiřkli plnou rovnoprávnost? Jinými slovy, spočíval liberální konsenzus na tiché dohodě, že je určen „jen pro bílé“? Nebo liberálové ztratili ze zřetele víru v jednotlivce a upustili od skepse vůči státu? Začali se Američané štítit liberálního sociálního inženýrství? Kyvadlo se totiž zhouplo v opačném směru a sedmdesátá i osmdesátá léta přihlížela rozmachu nové nauky, která stát považovala za parazita, jenž požírá individuální iniciativu a ekonomickou svobodu, skýtající klíč k plnému osobnímu naplnění a celonárodní obrodě. Spojené státy vstoupily do fáze, v níž spolu o moc zápasily levicový a pravicový liberalismus; a skutečnost, že si levicoví liberálové z podstatné části osvojili slovník a někdy i program apoštolů volného trhu, byl argumentem pro názor, že pravicoví liberálové možná prohráli v několika bitvách, avšak vyhráli válku.      Ze zpětného pohledu možná triumf tržní ideologie připravil scénu pro naše nynější útrapy. Politika volného trhu způsobila akceleraci globálních sil, které už tehdy vyostřovaly hospodářskou nerovnost. Díky ekonomickému růstu a společenské mobilitě byla nerovnost po jistou dobu snesitelná, avšak tento výtah do vyšších pater se nyní zpomalil a zastavil. Drastický hospodářský pokles roku 2008 udeřil ve chvíli, kdy si už Američané začali klást otázku, zda je pro ně stávající systém stejně přínosný, jako byl pro generaci jejich rodičů. Moderní liberalismus závisel na očekávání stále jasnější budoucnosti, a hospodářské i psychologické základy této víry se nyní zhroutily.      V téže době vpustili republikáni do národněpolitického krevního oběhu bakterii iliberalismu. Strana se aktivně podbízela konzervativním evangelikálním voličům, kteří nikdy nepřijali sekulární stát a nerespektovali sekulární uvažování. Tito voliči se velice záhy stali jádrem Republikánské strany. Vyznávání absolutních hodnot mělo za důsledek, že své odpůrce nepovažovali jen za pomýlené, ale vyloženě za nelegitimní. Tito voliči byli pro dosažení stranické převahy ochotni akceptovat v zásadě jakékoli prostředky – a k využívání tohoto radikálního temperamentu se s radostí připojili i sekulární republikáni.      Zavržení liberalismu bylo jako neviditelný podzemní požár, který najednou propukl všem na očích. V knize zkoumám rozmach tohoto vzteku v Evropě i ve Spojených státech. Příčiny se překrývají, ale nejsou totožné. Stejně tak měla krize liberalismu odlišný průběh ve východní a v západní Evropě. Ve východní Evropě liberalismus nezapustil hlubší kořeny a tamější občané, na něž sekulární, racionalistická a mnohojazyčná západní kultura působila cize, se ohlíželi za dobami skutečné či domnělé národní slávy a za náboženskými a nacionalistickými pilíři starých pořádků. V západní Evropě vládou liberalismu společně otřásl pokles průmyslové výroby a kulturní vykořeněnost početného přistěhovalectví především z islámského světa. Stejně jako rasové otázky rozpoltily americkou společnost, stala se v posledních letech kulturní ranou Evropy imigrace a uprchlictví.   Američané si prvního neliberálního prezidenta zvolili v roce 2016. Donald Trump má mimořádné populistické a demagogické nadání, současně ale také našel mimořádně vnímavé publikum. Hospodářsky motivovaný hněv obrátil voliče stejně jako v Evropě proti stávajícímu systému a pocit vyvlastněnosti podnítil nacionalistickou reakci vůči přistěhovalcům, uprchlíkům, domácím menšinám, cizincům a liberálům, kteří jakoby hájí tyto lidi odjinud proti (bílým) Američanům. Konečně pak měl Trump též jedinečnou příležitost k tomu, aby využil úpadku víry ve fakta, vědu a rozum. Trumpova nestoudná lhostejnost k pravdě by ho o generaci dřív vystavila posměchu, avšak v roce 2016 našel publikum, jež po jeho alternativních realitách lačnilo.      Dnes žasnu, jak je možné, že jsem se spolu s ostatními cítil tak bezstarostně, zatímco nenávist k liberalismu dosahovala bodu varu. Zpětně si teď uvědomuji, že jsem projevoval symptom liberální odtažitosti. Jakožto novinář jsem strávil mnoho let psaním o celostátní politice, programech městské správy i reformě školství, ohniscích nekonečných prudkých bitev mezi levicí a pravicí. Přibližně před dvaceti lety jsem se začal specializovat na zahraniční politiku a mezinárodní záležitosti, jež se s rozmachem „humanitárních intervencí“ a podobných doktrín též staly arénou morálních dramat. Před deseti lety jsem začal učit v kampusu Newyorské univerzity v Abú Dhabí, jenž – řečeno slovy téže instituce – představuje ústřední ohnisko této „globální univerzitní sítě“. Spolu s ostatními příslušníky kosmopolitní vrstvy jsem se snadno přesouval z místa na místo. Uvažoval jsem a dosti často psal o americké snaze formovat svět k obrazu svému vývozem svých liberálně-demokratických ideálů. Nebyl jsem si jist, zda je taková změna možná, ale nenapadlo mě pochybovat, zda vlastně Američané v tyto ideály stále ještě věří.      Uniklo mi, že se sám kosmopolitismus – tedy hodnotový systém globalizovaného světa – stal pramenem hluboké zášti. Spontánně jsem přikyvoval, když prezidentský kandidát Barack Obama prohlásil, že dělničtí voliči „visí na zbraních nebo náboženství nebo antipatii vůči lidem, kteří se od nich odlišují, nebo na odmítání imigrantů nebo na odmítání volného obchodu, aby si tak vysvětlili svoje frustrace“. Nepřátelství vůči liberalismu nepředstavovalo světonázor, nýbrž patologický příznak. Kosmopolitní liberálové sklízeli plody volného obchodu, početnější imigrace a plynulého pohybu lidí a myšlenek, zkrátka globalizace. Týž systém uvrhával miliony lidí do zaostalosti.      V závěrečné části knihy si kladu otázku, jak lze poučení z minulosti liberalismu využít pro záchranu jeho budoucnosti. Liberalismus dokázal přetrvat v adaptacích; jak se tedy musí adaptovat na globalizovaný, postindustriální a podle všeho „popravdivostní“ svět? Mám za to, že liberálové neuspějí, pokud se pokusí prostě a jen zmobilizovat svou polovici USA proti polovici, která hlasovala pro Donalda Trumpa. Liberálové musí na Trumpův populistický nacionalismus odpovědět afirmativním nacionalismem, který oslovuje občany USA jakožto celek. To bude vyžadovat vážnou sebereflexi: tytéž globalizované síly, jež většina liberálů vychvaluje, totiž mnoha Američanům přinesly skutečnou újmu – a tito lidé liberály nenávidí pro jejich privilegované postavení. Liberálové se budou muset rozhodnout mezi neustálými nároky marginalizovaných skupin na uznání jejich zvláštních identit a nutností promlouvat k celému americkému lidu. Spojení „liberální nacionalismus“ může působit jako vnitřně rozporné, ale je tomu tak pouze tehdy, pokud liberalismus zploštíme na čistý a bezmyšlenkovitý individualismus. Moderní liberalismus musí najít rovnováhu mezi našimi individuálními právy a povinnostmi vůči společenství. V tom spočívá dědictví i budoucnost této velkolepé nauky.   kapitola první Ochránit lid před lidem Nejprve musíte vládě umožnit, aby omezovala ovládané, a poté ji donutit, aby se omezovala sama. — James Madison Na podzim roku 1878 Alexander Hamilton vyzval Jamese Madisona (a Johna Jaye) ke společnému sepsání série statí, jež dnes známe pod označením Listy federalistů. Hamiltonovým cílem bylo obhájit krátce předtím sestavenou a ratifikovanou Ústavu Spojených států před kritiky, kteří považovali silnou centrální vládu za výzvu k nastolení nové tyranie, takřka stejně tíživé jako ta, která předtím doléhala na kolonie. Madison se na formulaci Ústavy podílel více než kdo jiný a upřímně sdílel Hamiltonovo přesvědčení (označované za „federalismus“), že ústřední vláda musí být nadřazena státům. Proti Hamiltonovi však byl mnohem vášnivěji oddán svobodě jednotlivce. Newyorský finanční kouzelník Hamilton si představoval mocný centralizovaný stát, který by po čase mohl rovnocenně soutěžit s evropskými monarchiemi. Naproti tomu Madison dospěl k paradoxnímu závěru, že jedině robustní ústřední vláda může zvládnout řídit konfliktní zájmy, které v každém početném a rychle se rozšiřujícím národě nutně působí, a ochránit tak elementární občanské právo mluvit a smýšlet, jak se komu zlíbí.      V 51. listu Madison ukázal, že dělba vládní moci na zákonodárnou, exekutivní a soudní větev spolu se sdílením moci federálními a státními jurisdikcemi vládě brání narušovat občanské svobody. To samo o sobě nebylo nijak zvláštní: nauku o dělbě moci považovali za písmo svaté jak arcifederalisté typu Hamiltona nebo Johna Adamse, tak stoupenci minimálního státu, jako byl Thomas Jefferson. Madison však zašel o krok dál a přednesl tezi, která se obecnému vlasteneckému mínění příčila: napsal, že v republice nestačí „střežit společnost před útlakem ze strany vládců“, nýbrž stejně tak je nutné „chránit jednu část společnosti před nespravedlností ze strany jiné části“. Jelikož „různé skupiny občanů mají přirozeně různé zájmy“, může se stát, že většina spojená sdíleným zájmem začne ohrožovat práva menšiny.      Jelikož liberalismus postrádá jakýkoli přísně kodifikovaný myšlenkový obsah, lze s jeho dějinami začít – podle toho, v čem vidíme podstatu liberalismu – na mnoha místech. Někteří si za východisko volí republikánské myslitele ve starověkém Římě, pro jiné jím je John Locke nebo i Thomas Hobbes, podle nichž suverenita netkví v panovnících, ale v obyčejných lidech, a pro další zase myslitelé francouzského osvícenství, mimo jiné Jean-Jacques Rousseau a markýz de Condorcet, kteří hájili lidská práva proti absolutismu. Nikdo z amerických otců zakladatelů se nepovažoval za „liberála“, nicméně všichni vyznávali suverenitu lidu a nedotknutelnost individuální svobody. A o napětí mezi těmito dvěma principy a o mechanismech nutných ke smíru mezi svobodou a rovností nikdo z nich nepřemýšlel tak hluboce jako Madison.      Madisonova otázka v 51. listu zněla: Jak lze lid ochránit před lidem? Je možné – uvedl – přiřknout nějakému externímu útvaru či jednotlivci pravomoc vetovat vůli většiny, avšak tím by se lid vzdal své suverenity. Alternativní řešení je součástí aktivit „svobodné vlády“: dokud je stát dostatečně rozsáhlý a vnitřně rozmanitý, zabrání nástupu panovačné většiny čirá zájmová rozmanitost obyvatel, pokud je jí ponecháno volné pole. Přirozená tendence zveličovat vlastní význam může posloužit demokracii: zřízení „musí být takové, aby se jedna ctižádost stavěla proti druhé“, napsal Madison.      Madisonovým polemickým cílem, kvůli němuž ho Hamilton zverboval, bylo prokázat, že robustní stát vprostřed rozsáhlé a sjednocené republiky svobodu nejenom neohrožuje, ale naopak ji chrání. V tomto boji federalisté jednou provždy zvítězili; nikdo už dnes netvrdí (jak to generaci před americkými otci zakladateli činil francouzský myslitel Montesquieu), že republika musí být kompaktní a homogenní. Jedenapadesátou stať v Listech federalistů dnes čteme jako jedno z prvních zachycení nezbytného napětí mezi povinností ctít demokratickou většinu a imperativem chránit individuální svobody a práva menšin. Odpověď, již Madison podal, už dnes není zcela přesvědčivá: vidíme totiž, že bohatství a moc může na politickém trhu – stejně jako na trhu ekonomickém – zajistit nespravedlivou převahu a umožnit, aby „ctižádosti“ málokterých převážily nad ctižádostmi mnohých. Nicméně napětí, jež Madison pojmenoval, zůstává pro liberální uvažování klíčové. Tím, jak velice moderně přijal boj různých zájmů, se odlišil od svých vrstevníků, kterým na mysli tanul stát řízený jediným a poznatelným veřejným blahem.      Dnes Madisona nepovažujeme za giganta v jedné řadě s Washingtonem, Jeffersonem, Adamsem či Hamiltonem. I na svou dobu byl malý (měřil něco přes 160 centimetrů), v mládí trpěl přehnaným ostychem a i v dospělosti mluvil před posluchači skoro nesrozumitelně tiše. Přestože strávil celý profesní život jako politik, nesnášel kampaně. Dokázal ale uzavírat pevná přátelství; jeho dopisy jsou prosyceny vstřícností. Měl blízký vztah ke svým mentorům Washingtonovi a Jeffersonovi, ale též k vrstevníkům včetně bouřlivého Hamiltona. Díky schopnosti zvládnout komplexní problémy, duševní vyrovnanosti a ochotě nechat zazářit druhé se stal pro Ústavní konvent nepostradatelným. „Je to velice skromný a mimořádně sympatický muž,“ prohlásil o něm William Pierce, kolegadelegát ze státu Georgia. Pro Jeffersona i Washingtona byl Madison nepostradatelným rádcem, pokud jde o subtilní posouzení jednotlivců, otázek i politických tendencí. U málokoho se tehdy i dnes spojuje tak obsáhlé vzdělání s pronikavými politickými instinkty.      Madison byl bytostný racionalista. U Novoangličanů Johna Adamse či jeho syna Johna Quincyho Adamse se osvícenská oddanost rozumu spojovala s pronikavým kalvinistickým přesvědčením o lidské upadlosti a hříšnosti. Revoluční předáci v přímořské Virginii žili ve svého druhu pastorálních Aténách, umožněných prací otroků, a měli sklon k volnomyšlenkářství. Madison se narodil roku 1751 v bohaté plantážnické rodině nedaleko virginských Blue Ridge Mountains a jeho náboženská víra byla mizivá či nulová. V nejstarších dochovaných dopisech působí dojmem pobaveného pozorovatele lidských pošetilostí, avšak jedna věc ho přiváděla k zuřivosti, totiž „ďábelský, v pekle zplozený princip“ náboženského útisku (jak v roce 1774 napsal svému blízkému příteli Williamu Bradfordovi, spolužákovi z Princetonu). Anglikánské duchovenstvo uvrhlo do žaláře několik baptistických kněží, usvědčených z kacířství. „Náboženská poroba svírá a oslabuje mysl,“ napsal Madison Bradfordovi, „a zbavuje ji schopností pro jakýkoli ušlechtilý podnik, jakýkoli širší rozhled.“      Diskuse ohledně svobody svědomí poutala Madisonův zájem i poté, co se přidal na stranu revoluce. Ještě jako mladíček se stal spolupracovníkem George Masona, který v téže době, kdy Thomas Jefferson psal Deklaraci nezávislosti, zformuloval Virginskou deklaraci práv. Masonův apel na náboženskou snášenlivost Madison posílil vložením věty: „Všichni lidé mají právo na úplné a svobodné praktikování“ svých náboženských názorů. To bylo pro delegáty podle všeho příliš velké sousto, jelikož ustanovení bylo nutné zmírnit a výsledná formulace zněla: „Všichni lidé mají právo na … svobodné provádění náboženství podle toho, co jim velí svědomí.“ O deset let později Madison na tyto řádky odkázal v petici proti úmyslu virginského shromáždění dotovat náboženskou výchovu. Pokud má zákonodárný sbor právo přebít takto fundamentální svobodu, napsal Madison, pak je nutno uznat, že „mohou řídit svobodu tisku, mohou zrušit porotní soud a mohou spolknout exekutivní i soudní pravomoci státu“. Hyperbolické vyjadřování je dokladem, jak vypjatě byl Madison oddán svobodě jednotlivce.      Stejně jako Jefferson byl i Madison bezmezně zvídavým encyklopedickým učencem. V roce 1785 zaslal Jeffersonovi seznam knih, u nichž doufal, že by mu je adresát mohl opatřit v Paříži, kde diplomaticky reprezentoval nový stát: „pojednání o starověkých či novodobých federálních republikách“, jež by mu pomohla s obhajobou federalismu, dále knihy „o mezinárodním právu a o přírodozpytu i politické historii Nového světa“, „Pascalovy Listy venkovanovi“, španělského přírodovědce a cestovatele po Novém světě „dona Ullou v originále, co nejlepší edici Linného“ a jeden francouzský cestopis z Číny, „určitě velice zajímavý“. Avšak mentalita obou mužů byla extrémně odlišná. Jefferson byl „Olympan“, odtažitý muž, jehož rozpory mezi světem jeho představ a okolní skutečností zneklidňovaly jen občas; naproti tomu Madison byl pragmatik a podrobný pozorovatel světa, který měl před očima. Když mu Jefferson téhož roku zaslal z pařížských výšin dopis s šokujícím návrhem, aby vždy jednou za 34 let byly zrušeny všechny dluhy a přepsány všechny zákony, jelikož jedna generace nemá poutat druhou, Madison sice vzdal uctivý hold „vznešeným pravdám“, jež se odhalily v přítelových spekulativních úvahách, avšak současně je hodlal prozkoumat „obnaženým zrakem běžného politika“. Upozornil, že ono přetrvávání pravidel v čase, na něž si Jefferson naříká, je naopak zdrojem legitimity. „Pokud se neprojevuje žádný jednoznačný nesouhlas, je možné odvodit … mlčenlivý souhlas.“ Spravedlnost nevyvstává z abstraktní filozofie, nýbrž z žité zkušenosti.      Madison chápal, že je možné být oddán věci svobody, ale přitom nepropadnout slepé víře v ni. Revoluce byla zčásti hnána uhlířskou vírou ve svobodu jakožto protiklad moci. Američtí vlastenci, zlákaní „paranoidní nedůvěrou vůči moci“, která byla vlastní anglickým radikálním whigům, považovali (slovy historika Gordona Wooda z jeho knihy Utvoření americké republiky, 1776–1787) „jakékoli nakupení politické moci, byť sebemenší a dílčí, za děsivě tyranské“. Člověk je přirozený, stát je umělý: nepochází od člověka, nýbrž stojí proti němu. Jak napsal Thomas Paine ve spisku Common Sense, který pomohl roznítit plamen revoluce: „Vláda je – stejně jako oděv – odznakem ztracené nevinnosti; královské paláce jsou zbudovány na troskách rajských besídek.“      To bylo příhodné heslo k rozdmýchání vzpoury proti imperiální mocnosti, avšak jako vodítko autonomní vlády bylo vcelku bezcenné. Zkušenost porevolučních let včetně takzvané Shaysovy rebelie v letech 1786–1787, což bylo ozbrojené povstání statkářů zatížených zničujícími dluhy proti vládě a soudům státu Massachusetts, byla pro mnoho otců zakladatelů důkazem, že demokracie představuje pro svobodu včetně práva na majetek svébytná rizika. Madison byl v tomto směru zvláště prozíravý. Jak napsal v jednom z řady fascinujících dopisů Jeffersonovi: „V našem typu vládnutí náleží skutečná moc většině společenství a vpádu do soukromých práv je nutno se především obávat nikoli od vládních aktů, jež by se příčily smýšlení voličů, nýbrž od skutků, v nichž je vláda pouhým nástrojem většinového počtu voličů.“ To, co zde Madison popisuje, bychom dnes označili za populismus.      Madison chápal, že „lid“ jsou nakonec prostě lidé: nikoli ctnostná abstrakce, nýbrž soubor jednotlivců s vlastními zájmy. Nicméně na rozdíl od Hamiltona, který na obyčejného člověka pohlížel pesimisticky, nebo Adamse, který se „davu“ obával natolik, že v Rozpravách o Davilovi prosazoval exekutivu, jež by ztělesňovala „monarchický princip“, se Madison instinktivně přikláněl na stranu občana proti mocenskému útisku. Vzájemné odlišnosti bolestně vyšly najevo v roce 1791, když Thomas Paine v návaznosti na Francouzskou revoluci sepsal Lidská práva, horoucí manifest, jenž hájí revoluční davové násilí a vyhlašuje, že „národu“ „vždy náleží bytostné, nenapadnutelné právo zrušit jakoukoli podobu vlády, kterou shledá nevyhovující“. Jefferson nadšený Francouzskou revolucí i Paineovou výzvou do zbraně poskytl pro americké vydání knihy svého druhu reklamní přípis, v němž vyjádřil naději, že Paineova stať vyvrátí „politické hereze, jež mezi námi vyrašily“. Jednalo se o průhlednou narážku na údajnou slabost pro monarchii u viceprezidenta Adamse. John Quincy Adams přispěchal na otcovu obranu se sérií úvah vyděšených revolučním násilím natolik, že by jejich autorem klidně mohl být konzervativní filozof Edmund Burke. Rozkol mezi Jeffersonem a Adamsem se nezahojil ani po desítkách let. Madison se klonil k Jeffersonovi a Paineovi. Byl nadšen, když mu Francie v roce 1793 udělila čestné občanství, přestože v té době už hlavním nástrojem lidové vůle byla gilotina. Rizika, jež představuje „lid“, Madison podle všeho vnímal ve Spojených státech mnohem bystřeji než ve Francii.   Americký novinář a spisovatel James Traub (1954) přispíval čtyřicet let do předních periodik včetně The New Yorker a The New York Times Magazine. V současné době vyučuje zahraniční politiku a intelektuální dějiny na New York University a na New York University Abu Dhabi a píše sloupky a stati pro americký zpravodajský magazín Foreign Policy.   Z anglického originálu What Was Liberalism? The Past, Present, and Promise of a Noble Idea, vydaného nakladatelstvím Basic Books – Hachette Book Group v New Yorku roku 2020, přeložil Martin Pokorný, 368 stran, vydalo nakladatelství Prostor roku 2021 {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-02 07:15:20

V nejlepším zájmu dítěte? Těhotenství jako kšeft

Nedávno jsem v jedné anketě na otázku, zda je současná demokracie ohrožena, odpověděla, že demokracie mi dnes většinou připomínají spíš lunapark s více či méně stupidními a nebezpečnými atrakcemi, k nimž nepochybně patří experimenty s rodičovstvím, stejně jako genetické proměny. O své dojmy ze země galského kohouta se se čtenáři Literárních novin ráda podělím, neboť mám obavu, že platí, co kdysi vyslovil slavný Sigmund Freud, že věci, jež se staly, nikdy nemají konce. Francouzské i jiné právní autority nyní čím dál častěji řeší dosud nevídané kauzy, kdo je matka a kdo otec a zda matka může být zároveň i otec. Rozhlasová stanice France Culture se ve své relaci z 28. září letošního roku zabývala britskou kauzou transgender Freddyho McConnella, novináře Guardianu, který porodil dítě a chtěl být zapsán v rodném listě jako matka i otec dohromady. Nakonec soud rozhodl, že bude zapsán jen jako matka. Obdobný příběh řeší i soud v Montpellier, nejprve ženatý otec čtyřleté Émeline se posléze stal ženou, se svou manželkou Isabellou vytvořili jednopohlavní dvojici, a společně pak požádali, aby i on (tj. už ona) byl(a) také zapsán(a) jako matka v rodném listě jejich dcery. Pokud vím, soudní řízení v této kauze se vleče, soud totiž považuje za poněkud neobvyklé, aby žena, původně muž, byla matkou a aby jedno dítě mělo dvě matky a žádného otce (Le Figaro ze 14. listopadu 2018). A nejeden právní problém už nastal i v případě, že dítě přišlo na svět na objednávku a bylo zapotřebí určit, kdo jsou jeho rodiče?! Všechny právní i jiné autority přitom upadají do nápadných rozporů. Smluvní těhotenství  Letos na podzim opět projednával francouzský parlament zákon gestation pour autrui, GPA, který lze přeložit jako těhotenství pro jiného, neboť tato praktika už dávno naplno běží ve Velké Británii, Řecku, Portugalsku, Ukrajině a o Asii ani nemluvě. Stačí, aby si muž pronajal dělohu a dodal sperma. Poslanci však ani letos nedospěli k jasnému rozhodnutí, podobně jako v jiných zemích, kde zákon tuto metodu sice výslovně neupravuje, ale také nezakazuje. Mlčky ji toleruje. Zmatek je velký. Na dítě má právo každý, tvrdí jedni a druzí dodávají: mám právo být rodičem a jak, do toho nikomu nic není. A kdo to nechápe, je zaostalý. Nejhlasitěji a unisono zní podobné výroky z úst mladých liberálů, kteří odmítají respektovat jakoukoliv tradici – budují Novou společnost, Nového člověka.  Ale k věci. V případě náhradního mateřství jde zejména o matku, jejíž role spočívá pouze v těhotenství. Po porodu se novorozeně odevzdá objednateli, jinými slovy – zákazníkovi. Neboť tato záležitost je upravena smlouvou, která stanoví výši odměny, ta se skrývá pod pojmem náhrada nutných výdajů spojených s graviditou a porodem… Skutečnost ale bývá často jiná! Většinou si nasmlouvaná žena potřebuje nutně přilepšit. Jenže, jak jinak to zařídit, když smluvní strany musí splnit podmínku, která platí ve všech civilizovaných státech, zvláště ve Francii, zemi Deklarace lidských práv, že lidská bytost nemůže být předmětem obchodu, nemůže být biologickým zdrojem jinak než na základě vlastního svobodného rozhodnutí.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} O to více zneklidňuje rychle se rozvíjející marché de la maternité, trh s mateřstvím, jak píše známá francouzská filozofka Sylviane Agacinski ve své brožurce L´Homme désincarné. Du corps charnel au corps fabriqué, Bezbožný člověk. Od těla tělesného k tělu vyrobenému (Gallimard, 2019). Pro úplnost dodávám, že autorka knihy se v roce 1994 provdala za socialistického politika Lionela Jospina a dvakrát neúspěšně kandidovala na prezidentský úřad; ostře vystupuje proti GPA, metodě, kterou považuje za obchod s ženským tělem. A zdá se, že má v mnohém pravdu. Stačí si otevřít internet a na netu hned najdete nabídky na mère-porteuse, ženu-nosnici, k dispozici jsou i návrhy smluv, včetně ceny za poskytnutou službu. Adopce se prý byrokraticky vleče, a tak jako forma náhradního mateřství už nestačí. Proto se zavedly jiné metody, jako právě zmíněná GPA, praktika, která je ve Francii zvláště požadována stejnopohlavními dvojicemi, žádajícími její legalizaci. A velice hlučně si v tomto směru počíná Association des parents et futurs parents gays et lesbiens, Asociace budoucích, homosexuálních a lesbických rodičů, známá jako APGL.  Zastánci argumentují tím, že každý má právo na štěstí, každý má právo na dítě, jedno, na čí úkor. Francouzská média už uvedla bezpočet reportáží, rozhovorů, dokumentů, které do alelujá vychvalují GPA (např. Regards croisés sur la GPA, Křížení pohledů vysílaný na France Inter 8. ledna 2017). Ale pozor, nemusí vždy všechno dopadnout jako ve filmu, tělo bývá vrtošivé. Může se stát, že těhotenství bude rizikové, že bébé nebude vyhovovat přání zákazníka, i na to smlouva pamatuje – obsahuje i údaje o interrupci či možnost předat dítě někomu jinému, než bylo původně ujednáno. Komplikace občas nastanou – byl tu už problém s dítětem, které se narodilo s vrozenou malformací… Vzpomínám si na ten případ dobře, byl hodně medializovaný, novorozeně pak nechtěla ani žena-rodička, ani objednatel, nakonec po velkých tahanicích skončilo přece jen u rodičky. Platí samozřejmě i situace, že náhradní matka si během devíti měsíců vše rozmyslí, k nenarozenému dítěti přilne a rozhodne, že si ho ponechá. Mateřství totiž není jen organická funkce, jak by si protagonisté GPA přáli.  Vyrobená těla I přes letošní intenzivní tlak na parlament a vládu zůstává GPA ve Francii stále v šedé zóně, toleruje se. A proč by se mělo něco měnit? Ani Evropský soudní dvůr se o ni příliš nezajímá. A tak baby business vzkvétá. Vše lze nějak ospravedlnit. A vůbec nejjednodušší je zajet si z Francie pro mimino rovnou do zahraničí, nejlépe tam, kde se pořídí nejlevněji. Turistika v tomto směru utěšeně běží, navíc pokud je turista – francouzský státní příslušník, dítě automaticky – v nejlepším zájmu – obdrží také francouzské státní občanství; nezáleží, za jakých okolností (krutých, zkorumpovaných a nelegálních) přišlo na svět; rodička se v dokladech neuvádí. Lhostejné, že muž si pronajal ženské pohlavní orgány a dítě bylo předmětem smlouvy. Zvláště ve třetím světě jsou k tomu účelu najímány mladé ženy a dívky, nejčastěji z chudého venkova; smluvní režim chladnokrevně omezuje jejich soukromí, způsob života a ohrožuje jejich zdraví. V Kalifornii, jak píše Sylviane Agacinski, existuje dokonce podnik CLARA, který se specializuje na vyhledávání vhodných náhradních matek. Někdy jsou těhotné ženy nuceny i k tomu, aby se k porodu vydaly do některé ze zemí Evropské unie, dítě tak obdrží unijní doklady, a pak už jde vše jak po másle. V nejlepším zájmu dítěte se přece nebude něco komplikovat, něco kontrolovat, ne? Autorka Bezbožného člověka. Od těla tělesného k tělu vyrobenému v této souvislosti uvádí, že i k nám do Čech dojíždějí náhradní matky, aby přivedly na svět dítě pro jiného. Pouze konstatuji, co píše. Na jiném místě pak dodává, že na Ukrajině existuje Institut Feskov, který rodičce nabízí ty nejlepší podmínky i cenu, včetně pojištění, lékařské péče atd. Institut zaručuje nejen zdravé novorozeně, ale i volbu jeho pohlaví, a dokonce si zákazník může vybrat, zda raději evropský, asijský či africký genotyp… Cena: 28 700 eur. Indii, která byla ještě nedávno v tomto směru také velice vyhledávanou zemí, údajně přinášel tento byznys 365 milionů eur ročně. V prosinci minulého roku však stát využívání žen a metodu GPA přísně zakázal. Může se stát, že matky hodné, zlé a macechy budeme brzy potkávat už jen v pohádkách, teď se do popředí tlačí matky gestační a sociální i jiné, jejichž názvy si už ani přesně nevybavuji. Člověk je přece svobodný a může si vybrat. Výklad svobody má však nakyslou příchuť. Znejistění otce a matky je vážná věc, je to narušení přirozených vazeb. Když pomineme zdravotní rizika i psychickou zátěž, kterým jsou náhradní matky vystaveny, rozhodně nelze pominout, že mateřství „jako věc na prodej“ je hrubý útok na rodinu i společnost. Škoda, že poslanci Macronovy strany En marche jsou podobným metodám nakloněni (metod je několik, společné mají jedno – zneužívání žen). A Comité consultatif national d´étique, CCNE, Národní poradní výbor pro otázky etiky, založený v roce 1983, aby poskytoval svůj názor v morálně problematických věcech, se vyjadřuje jen sporadicky a neurčitě. V květnu 2015 několik významných intelektuálů, jako jsou psycholog Michel Onfray, již zmíněná Sylviane Agacinski, univerzitní profesorka Marie-Jo Bonnet, známá etnoložka Martine Segalen a další zveřejnili v deníku Libération petici Stop Surogacy Now. Signatáři žádali okamžité zastavení praktik náhradního mateřství, zvláště GPA, které považují za bezostyšné zneužívání žen z nejchudších společenských vrstev, v textu zdůraznili vážné ohrožení jejich zdraví, stejně tak i dětí. Marně. Všichni, kdo vehementně metody jako GPA i jim podobné prosazují, necítí potřebu zatěžovat se čímkoliv, a hlavně ne tím, co bude, až dítě vyroste.  {/mprestriction}  Autorka je spisovatelka a publicistka střídavě žijící v Praze a v Paříži.

Čas načtení: 2020-01-02 08:00:32

Šlomo Sand: Nemám rád slovo antisemitismus, protože s sebou nese představu, že Židé byli v Evropě cizinci

Izraelský historik Šlomo Sand (73) je ve světě slavný svou dekonstrukcí židovských dějin. Někteří k němu vzhlížejí, jiní ho nenávidí.   Co si myslíte o levicovém antisemitismu? V Evropě o něm mluví stále více lidí jako o veliké a aktuální hrozbě. Dovolíte-li, začnu trochu zeširoka. Právě jsem dokončil knihu, krátkou knihu, má asi sto dvacet stran. Zabývám se v ní tím, co obyčejně nazýváme antisemitismem a jeho projevy v dějinách. Tezi o tom, že židovský národ vytvořili v 19. století sionisté, v knize poněkud koriguji, protože tvrdím, že konstrukcí něčeho takového začali už dávno před nimi křesťané. Ti jsou původci představy ne o židovském národě – tehdy nic takového, co by připomínalo moderní národ, přirozeně neexistovalo –, ale o zvláštních lidech, Židech-cizincích, kteří žijí stranou a kteří přišli z daleka. V knize také říkám, že bych raději než o antisemitismu hovořil o judeofobii. Slovo antisemitismus se totiž do našich slovníků dostalo až v 80. letech 19. století a přišli s ním sami antisemité, kteří došli k závěru, že „objevili“ židovskou semitskou rasu. Nedělejme antisemitům radost, že přeneseme do našich slovníků jejich pojem. Jednoduše řečeno, já o antisemitismu nechci mluvit, protože Židé semitskou rasou nejsou. Semitská rasa neexistuje, existují jen semitské jazyky. Moji rodiče nebyli „semitského původu“. Moji rodiče hovořili jidiš, a jidiš semitský jazyk – na rozdíl od hebrejštiny, kterou mluvím já – není. Řeknu to ještě jinak. Nemám rád slovo antisemitismus, protože s sebou nese představu, že Židé byli v Evropě cizinci. To ale není pravda. Proto před antisemitismem upřednostňuji slovo judeofobie, protože naznačuje kontinuitu mezi nenávistí, které byli Židé vystaveni jak ve starověku, tak jí jsou vystaveni dnes.   Budiž. Vraťme se ale k předchozí otázce, kterou teď přeformuluji: Co si myslíte o levicové judeofobii? Znám ji velmi dobře. S judeofobií se setkáte na pravici, na středu i na levici. Je nesmysl říkat, že levice je judeofobie prosta, a já o levicové judeofobii budu mluvit a je mi jedno, že to levice nerada slyší. Vždyť i celé 19. století bylo plné levicových judeofobů – Marx, Proudhon, Fourier. Všechno to byli judeofobové. V Dreyfusově aféře byli judeofobové taky skoro všichni. Současně bych ale chtěl podotknout, že dnes je většina judeofobů soustředěna na pravici, a to navzdory tomu, že tito pravicoví judeofobové obvykle adorují Izrael a jeho politiku vůči muslimům.   To je paradox, adoruje-li judeofob Izrael, nebo není? Paradox to je, ale uvědomte si, že judeofobie se jen skryla za islamofobii. Extrémní pravice si prostě a jednoduše jen našla někoho jiného, koho může obvinit z ohrožování takzvaně křesťanské civilizace…   …teď se říká „židovsko-křesťanské civilizace“. Já ten výraz upřímně nenávidím – nenávidím ho dokonce tak, že o něm ani nechci mluvit, a tím mu dělat službu.   Raději se tedy vraťme zpět k levicové judeofobii. Někteří lidé říkají, že za kritikou Izraele přicházející od mnoha levicových aktivistů se často jen skrývá nenávist k Židům. Někdy to je pravda, ale nepřehánějme; levicová judeofobie dnes není zásadní problém.   Záleží na tom, jak definujete levicovou judeofobii. Vím, že často pobýváte ve Francii, tak zmíním francouzského prezidenta Macrona a jeho větu o tom, že antisionismus je jednou z forem antisemitismu. Já jsem mu na tuto jeho tezi odpověděl otevřeným listem!   Co jste mu napsal? Že neví, o čem mluví – jemně řečeno. Když například první sionisté vyhlásili, že chtějí svou zemi na Blízkém východě, tak se tomu Židé vzepřeli. Většina Židů a většina rabínů byli přesvědčenými antisionisty. Sionismus považovali za věc neslučitelnou s judaismem. To platilo až do druhé světové války. Od druhé světové války antisionistů mezi Židy ubylo – je to ostatně logické – ale i dnes jsou třeba i mnozí ortodoxní Židé v Jeruzalémě antisionističtí. Máme je v souladu s výrokem pana Macrona označovat taky za antisemity? Anebo máme za antisemity či lépe za judeofoby označovat Noama Chomského, Judith Butler… {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} …a další Američany… …ale nejen Američany. Antisionistou byl například i velký anglický historik Eric Hobsbawm. Byl proto i on antisemitou nebo judeofobem? Je to všechno absolutní nesmysl a pan Macron by si měl přečíst některé knihy, než bude zase něco říkat o věcech, ke kterým nemá kompetenci. Řečeno stručně, existují antisionisté, kteří jsou judeofoby. Většina antisionistů ale jimi není.   Vy byste se označil za antisionistu? Neoznačuji se za antisionistu. To ale neznamená, že jsem sionista; měli bychom se už zbavit této polarity. Jsem demokrat – za něj se označuji.   Co znamená být demokratem v Izraeli? Že chci denacionalizaci Izraele. Chci, aby se stal republikou všech. Pokud se chcete zeptat, zdali jsem judeofob (smích), pak jím nejsem – nenávidím judeofobii, či, chcete-li, antisemitismus mnohem více než sionismus.   Jste příznivcem Hnutí BDS (česky: Bojkot, Stažení investic a Sankce, pozn. redakce)? Roky jsem byl proti němu. Tvrdil jsem, že když byla válka ve Vietnamu nebo v Nigérii, tak lidé nechtěli bojkotovat Francii nebo Spojené státy, a já jsem chtěl, aby se k Izraeli přistupovalo stejně jako k Francii nebo ke Spojeným státům. Později jsem však došel k závěru, že politická změna v Izraeli nepřijde zevnitř, že je nutno ji na Izraeli vynutit, a proto jsem se rozhodl Hnutí BDS podpořit. Jakýkoli prostředek, tedy třeba i sankce spojené s bojkotem, který by Izrael donutil přehodnotit režim na okupovaných územích, je pro mě přijatelný – ovšem za podmínky, že tento prostředek bude nenásilný a že se za tlakem na Izrael nebude skrývat boj proti existenci Izraele jako takového. To pro mě přijatelné není. Všechno ostatní jsem ochoten podpořit, ale znovu opakuji: Musí být jasně řečeno, že nenásilný boj proti okupačnímu režimu na Západním břehu nemá co činit s jakýmkoli bojem proti Izraeli jako takovému.   Jste stejně tak pro bojkot Ruska po anexi Krymu? Jsem přirozeně proti ruské anexi Krymu, to zaprvé. A když se ptáte na Krym, tak musím říct, že to je moc hezký příklad. Rusové – pokud vím – poté, co Krym anektovali, udělili všem tamním obyvatelům alespoň práva. Evropa na Rusko přesto vyhlásila sankce. Proč vyhlásit sankce na Rusko a ne na Izrael?   Mluvíte o dvojím standardu? Přesně tak.   Kdyby se zítra Izrael hypoteticky rozhodl dát Palestincům žijícím na Západním břehu občanství s příslušnými právy… …tak bych anexi Západního břehu akceptoval – navzdory tomu, že jsem jinak pro palestinský stát existující vedle státu izraelského. Podporuji právo na sebeurčení. Kdyby se ale Izrael rozhodl pro skutečnou anexi a Palestincům udělil práva, zavřel bych oči, a to myslím vážně, a tento krok bych otevřeně podpořil.   Máte pocit, že se něco takového může stát? Jinými slovy, nejsou to všechno jen utopické sny? Já ale nejsem proti utopii! My dokonce potřebujeme novou utopii – lepší utopii, než byla komunistická utopie – a potřebujeme ji proto, že bude-li pokračovat systém, který existuje dnes, tak nepřežijeme na planetě Zemi. Být pro kapitalismus a chtít zachránit planetu je protimluv. V tomto bodě jsem černobílý – buď jedno, nebo druhé.   Jak byste se popsal z hlediska pravolevé politické osy? Jsem levičák – dlouhá léta velice antikomunistický levičák. Ale ještě k vaší předchozí otázce: Potřebujeme utopii i pro Blízký východ. Bez utopie nemůžeme zformovat hnutí, jež nás dovede ke změně. Přesto ale musím říct, že – ke své škodě – nejsem optimista. Nevěřím, že to na Blízkém východě dopadne dobře. Svět dneška je světem nacionalistického populismu, který se rozlézá všude – od Londýna po Prahu…    …Izrael je v tomto smyslu vlastně docela normálním státem…  To je do značné míry pravda, ale já už jsem poměrně starý, a tak mám jistou zkušenost, kterou vám teď řeknu. Jsem sice pesimista, co se budoucnosti týče, ale ne fatalista. Přemýšlím často o svých rodičích. Jakou oni mohli mít naději v roce 1939, kdy Polsko, ve kterém žili, dobyli nacisté? A přesto naději neztratili. Nebyla v jejich případě taková naděje dočista utopická?  Bez utopie se změny nedočkáme. Je důležité nepropadnout se z pesimismu do fatalismu. I já se snažím nepropadnout. Je to těžké, někdy přetěžké, ale udržuje mě to mladým, a jen díky tomu, že někde tam vzadu v mé hlavě nějaká naděje stále poblikává, píšu knihy. Proč bych je jinak měl psát?   Mluvíme spolu pár dní po izraelských volbách. Jak byste je zhodnotil? Politika je politika.    Co to znamená?  Že se v Izraeli nezměnilo vůbec nic. Nejsem z toho, co se děje, šťastný… Jak můžu být šťastný, když část mých spoluobčanů volí populisty a náboženské nacionalisty?   Je tu i formace Bennyho Gance Modrá a bílá… Ta strana ale není opozicí, jakou bych si přál. Sice je složená z lidí, kteří jsou slušnější než lidé u moci, to nezpochybňuji, ale to mi nestačí.    Proč to nestačí? V Izraeli není nic důležitějšího než vyřešení izraelsko-palestinského konfliktu, jenže v tomto smyslu Gancova strana opozicí není; a mimochodem není ani levicovou opozicí, je stranou středu. V Izraeli volí nižší společenské vrstvy pravici, inteligence a buržoazie střed. Levice bohužel chybí, ale to není jen případ Izraele, to je širší problém. Chcete znát tajemství izraelských voleb? Pokud ano, neměl by vám uniknout úspěch Avigdora Liebermana.   To ale není nic nového, vždyť on je stálicí izraelské politiky. Ovšem, ale politická pozice tohoto rasisty se v poslední době zajímavě vyvinula – doslova přes noc se z něj stal extrémně sekulární bojovník. To je o to zajímavější, že s nábožensky založenými Židy, proti nimž teď vytasil zbraně, seděl deset let ve vládě.   Proč se z něj stal tak nekompromisní bojovník za sekularismus? Důvod je podle mě docela jasný. Do Izraele se přestěhovalo ze zemí bývalého Sovětského svazu kolem milionu lidí, jenže zhruba polovinu z nich ministerstvo vnitra nepovažuje za Židy, a jejich situace je proto strašně zvláštní. Většinou jsou stejně nacionalističtí a rasističtí jako ti druzí, ti, kteří jsou za Židy uznáni – Araby nenávidějí docela stejně – jenže mají jeden velký problém: Nejsou Židy.   …platí zákon o návratu…  …a tito lidé tento zákon snášeli dobře jen prvních pár let. Po dvaceti a více letech se stále hlasitěji dožadují změny svého statusu a Lieberman, který je velký, a když říkám velký, tak myslím opravdu hodně velký, oportunista, začíná z jejich pocitů těžit.   Stal se z něj sekulární rasista?  Ano.   To je – cynicky řečeno – jistý posun… (smích) Posun to možná je, ale nevím, jakým směrem. Mým snem je, jak asi víte, to, že se dvě nežidovské populace Izraele – Arabové a východoevropští migranti – spojí v taktické alianci v zájmu izraelizace Izraele. Lieberman chce ale něco docela jiného. Tento člověk, kterému nestačilo být v uplynulých deseti letech Židem – on toužil být „super-Židem“ – začal v posledním roce ztrácet voliče, a tak změnil strategii. To je celé. Nevím, kam to povede.   Existuje v současném Izraeli reálná politická alternativa, která by vám dávala smysl? Žádná taková alternativa neexistuje.   Kdyby se volby znovu opakovaly, naději byste v tom neviděl? Ne. Nevěřím v možnost změny. Vzpomínám si, že Albert Einstein jednou řekl, že je hloupé myslet si, že když uděláme dvakrát totéž, dočkáme se jiného výsledku. To základní – více než padesátiletá okupace Západního břehu, na kterém žijí Palestinci bez jakýchkoli politických, sociálních a občanských práv – se ani po třetích, ani po desátých izraelských volbách nezmění. Izrael na změnu není připraven.   Jak dlouho bude tento stav pokračovat? Nevím, ale pokračovat to bude.   Třeba i za patnáct či dvacet let? Jsem historik a snažím se být prorokem minulosti – a i v tom mám někdy dost značné obtíže –, ne budoucnosti. Nikdo neví, co se stane. Svět teď každopádně nechává Izrael dělat si to, co chce. A to je problém, protože Izrael není schopen vzdát se toho, co ho ničí. Situace se nezklidňuje, ale naopak radikalizuje. Značná část Izraelců začíná už dokonce snít svůj sen o deportaci Palestinců.   Kam?  Kamkoli.   Kdybych se v Tel Avivu pustil do řeči s místními a zeptal se jich: „Přejete si deportovat Palestince?“, tak by mi řekli, že přesně to si přejí? Většina z nich by vám to neřekla takto otevřeně, ale kdyby vaše otázka zněla: „Přejete si i nadále žít na jednom území s Palestinci, nebo nepřejete?“, tak by vám osmdesát procent lidí řeklo: „Přál bych si žít bez Palestinců.“ A když budete pokračovat a zeptáte se jich, jak by se k takovému stavu věcí chtěli dopracovat, odpoví vám: „Nevím…“ – a pak budou mlčet. Naším problémem je to, že území, na kterém žijí jiní lidé, považujeme za území, které je naše, protože nám ho dal Bůh. I po dvou tisících letech – nepředstavitelné! Všechno ve světě se proměnilo, až na tohle. Zásadním zdrojem tohoto vlastenecko-vlastnického sentimentu je samozřejmě Bible. V našich školách se o ní děti dozvědí, že je historickou a nikoli teologickou knihou. Učí se jí tak, že to, co se v ní říká, se skutečně stalo. Když po dvanácti letech tyto děti vyjdou ze škol, jsou pevně přesvědčeny, že jejich skutečná vlast je Betlém nebo Jericho (města na Západním břehu, pozn. red.)…    …a ne třeba Jaffa… Když jsem byl mladý, bojoval jsem ve válce z roku 1967 a pamatuju si, že ve chvíli, kdy jsme překročili hranici a ocitli se na Západním břehu, měli mí přátelé, kteří mi stáli po boku se zbraní v ruce, pocit, že se konečně ocitli „doma“. Mě to šokovalo! Chápejte – mým domovem byla právě vámi zmiňovaná Jaffa. To bylo město, ve kterém jsem vyrostl a poprvé se zamiloval. To bylo mé „doma“. Západní břeh nebyl „můj“. Jenže mí přátelé to viděli jinak. Na druhou stranu, buďme pragmatičtí a přiznejme si, že mnozí Izraelci se dnes o tuto část země, kterou Izrael okupuje, nijak zvlášť nezajímají. Nenavštěvují ji. Ti z nich, co ji kolonizují, to je jiná, ti v ní žijí, ale Izraelci z Izraele? To je něco jiného. Ti mají v hlavách jiné věci, věci denní potřeby. Jenže jakmile by jim někdo řekl: „Tak se okupovaných území vzdejte!“…   …tak odpoví: „Ne!“ Přesně tak. Roztočí se totéž kolečko otázek a odpovědí, o kterém jsem už mluvil: „Chcete, aby tam byli Palestinci?“ Obvyklý Izraelec: „Chci, aby nějak zmizeli…“ Vy se zeptáte: „Jak nějak?“ On: „Nevím…“ Vy: „Chcete je deportovat?“ On: „Deportace není humánní postup, není to židovské! Ale přeji si, aby odtamtud nějak zmizeli…“ Takhle se s vámi budou bavit. Výsledek je předvídatelný – prohlubující se deziluze Palestinců na Západním břehu.  Bohužel teď houfně přibývá palestinské inteligence, která za takového stavu věcí Západní břeh opouští. Nemá už síly na další odpor a ten stále více vedou lidé méně chytří, méně vzdělaní a mnohem pobožnější. To je varující.   Nelze přece palestinské inteligenci vyčítat, že odchází. Její příslušníci chtějí žít – jako každý jiný člověk – naplněné životy, a pokud nevidí šanci žít je na Západním břehu, zvolí odchod. Já jim to nezazlívám, jen konstatuji, že sionisté mají radost, když vidí, že se jim jejich politika daří. Já obecně neobviňuji lidi za to, že odcházejí. I mnozí Izraelci, například jeden můj bývalý student, odcházejí pryč z Izraele. I oni ztratili naději na smysluplné řešení izraelsko-palestinského konfliktu. Já to chápu, je přirozené, že chtějí žít tam, kde mohou prožít dobrý život. Problémem je, že pokud odejdou oni, kdo se dostane do čela? Fanatičtější a krutější lidé. {/mprestriction}  Šlomo Sand (*10. září 1946, Linec) je izraelským historikem dějin nacionalismu a politických idejí 20. století. Narodil se rodičům, kteří přežili holocaust. V současnosti je emeritním profesorem historie na Telavivské univerzitě. Je autorem řady knih. Po světě ho proslavila kniha Jak byl vynalezen židovský národ (hebrejsky 2008). Byla přeložena do více než dvaceti jazyků. V češtině byla publikována v roce 2015 (nakladatelství Rybka). Čeští čtenáři si mohou přečíst i její neméně známé pokračování – Jak byla vynalezena země izraelská (nakladatelství Dauphin). V poslední době Sand obrátil svou pozornost i k Francii, v níž často pobývá a v roce 2016 napsal – do češtiny dosud nepřeloženou – knihu o úpadku francouzských intelektuálů: La fin de l’intellectuel français? De Zola a Houellebecq (Konec francouzského intelektuála? Od Zoly k Houellebecqovi).

Čas načtení: 2024-05-10 13:00:01

Velký zastánce socialismu a Sovětského svazu Miloš Kopecký: Čím urazil své bývalé soudruhy?

Sjezd dramatických umělců v květnu roku 1987 vešel do dějin ne snad kvůli sobě samému, ale hlavně pro odvážný projev jednoho z řečníků. Miloš Kopecký se tehdy hodně tvrdě opřel do svých bývalých spolustraníků, a dokonce je vyzval k odchodu. Ale co s ním udělat, když to, co říkal, myslel ve prospěch socialismu?  Neštěstí v rodině Miloš Kopecký, ozdoba československých filmů i nejrůznějších zábavních pořadů, si prožil mládí, jaké bychom nikomu nepřáli. Ještě před jeho dvacetinami vypukla druhá světová válka, která do života rodiny přinesla velké trauma. Maminka byla Židovka a otec provozoval kožešnictví. Jak zachránit firmu před konfiskací? Otec to vymyslel: bude stačit, když se s manželkou rozvede. Ani jeden z manželů v tu chvíli ale jistě netušil, že tím podepisují také ortel smrti nad paní Kopeckou. Jakmile nebyla ženou árijce, nebylo o čem se bavit a transport do koncentračního tábora, kde také našla svoji smrt, ji neminul.  Moderátor Ondřej Sokol si prošel tvrdou šikanou. Dodnes se musí vyrovnávat s problémy, které ostatní neřeší Číst více V komunistech viděl naději Není divu, že se taková událost podepsala na smýšlení tehdejšího mladého, nadějného herce. Hledal východisko a cestu k tomu, aby se podobná situace už nikdy nemohla opakovat. Našel ji, jak si tehdy myslel, v komunistické straně. Jistě, prohlášení to byla krásná, lákavá, a pokud by byla také naplněna, šlo by téměř o dokonalý život. Jenomže Miloš Kopecký byl natolik inteligentní, že se dlouho balamutit nenechal. A v tu chvíli začal problém.  Vyloučený komunista, přesvědčený zastánce socialismu Systém se dostal ke slovu a svého místa se rozhodně nechtěl vzdát, ať to stojí, co to stojí. Najednou začalo být zjevné, že nebude všechno tak jednoznačné, jak to vypadalo. Herec si postupných, nejprve jen pozvolných, ale se sílící mocí už velmi znatelných a tvrdých změn velmi dobře všímal a svoje názory si tak docela nenechával pro sebe. Co s takovým komunistou? Strana rozhodla, soudruzi se usnesli a Miloš Kopecký se ocitl na straně nechtěných. Jak moc ho to tehdy mrzelo, se asi nedozvíme, každopádně nejdůležitější jak pro něj, tak i pro jeho diváky bylo, že si nikdo nedovolil zakázat mu divadlo ani film. Poslouchat ale musel, to se nedalo nic jiného dělat.  Raději šel s davem Strana dobře věděla, jakou má moc a jak silně jsou na ní lidé závislí. Stačilo pár slov a bylo po kariéře, ať byl umělec slavný, jak chtěl. A tak nebylo dobré „dráždit hada bosou nohou“, což si herec dobře uvědomoval, a podle toho se také raději choval. Vystupoval tak i ve filmech a divadelních hrách, pod které by se jistě nepodepsal, ale jak sám potvrdil, touha hrát a strach z pomsty byly zkrátka větší než odvaha postavit se režimu čelem. Vždyť o sobě také prohlásil, že je zbabělý komunista, což se později ukázalo jako velmi přehnané.  Geniální Štrosmajer Přes všechny drobnější i větší problémy se Miloš Kopecký dostal na samý vrchol hereckého žebříčku v tehdejším Československu a role doktora Štrosmajera mu tehdy nasadila doslova královskou korunu. Psal se rok 1977 a všichni se snažili proplouvat životem pokud možno bez problémů a tak, aby nebyli odpovědným orgánům nápadní. Podařilo se to i naší herecké jedničce. Jenomže všechny problémy a nespokojenost se v něm přece jen ukládaly, až přišel rok 1987 a s ním také památný Sjezd československých dramatických umělců. Nikdo netušil, co se již brzy odehraje.  Terezu Brodskou rodiče jako kojence odložili. Rozhodnutí své slavné matky dodnes nemůže pochopit Číst více Neuvěřitelný projev Když Miloš Kopecký přistoupil k mikrofonu, jeho první věty mohly soudruhy uklidnit. Dobu označil za velkou, epochální a historickou. Výborně. Dokonce vychválil naše úhlavní přátele, tedy Sovětský svaz, když řekl: „To, co se děje ve velké zemi Sovětů, je doopravdy, o tom ať nikdo nepochybuje. Tam je to doopravdy. Ostatně jedna z mnoha vlastností této země, která si zaslouží úctu a sympatie, je, že vždycky všechno se tam dělo doopravdy: i chyby a omyly, leckdy bolestné a možná i tragické, byly doopravdy. Snad leccos bylo i tragické, rozhodně však nikdy nestoudné a lehkovážné. Také současná jejich renesance socialismu je doopravdy,“ řekl a mnozí, kteří snad ještě byli trochu na pochybách, si oddychli. Ne však na dlouho…  A pak to šlo z kopce… Mistr herec totiž pokračoval: „ A já pln naděje, touhy i víry, ale také pln nepokoje a pochyb se ptám: je to také u nás doopravdy? Nebo jen tak, naoko, „jakoby“, prostě „jako“? Neptám se jen já, ptá se tak všechen lid a celý národ, s nímž jsem v živém, bezprostředním styku, neboť je to atribut mého povolání,“ začalo jít do tuhého. A to zdaleka nebylo všechno. I když Miloš Kopecký i po všech zkušenostech s vykonavateli socialismu tuhle myšlenku zjevně nikdy neopustil, kritika z jeho úst sršela dál. Ne na teoretické myšlenky rovnosti lidí, ale na představitele strany: „Nestačí osvojit si několik tezí, několik postojů, několik prostocviků a ty pak plamenně předvést, to může prohloubit beztak již povážlivou nedůvěru našeho lidu ke všemu, co slyší a co tak často je v nesouhlasu s tím, co vidí. To je, proč někdy tento lid i věci očividně správné a pravdivé přijímá tak rezervovaně. Dnes je snad nejdůležitější, KDO k tomuto lidu hovoří.“ To muselo mnohé hodně bolet.  Soudruzi museli omdlévat „Vidím stále tytéž staré, známé, truchlivé postavy, jak už jsou zase pohotově připraveny se stejně rozhořelými zraky a prsním patosem, se kterým stačily tolik dobrých věcí pokazit, hlásat nové pojetí a tvářit se, že stačí novým požadavkům. Nestačí. Nemají na to vybavení, nemají na to orgány, mají včerejšek příliš pod kůží, ve všech pórech, v nervech, každé buňce. Jako já nemohu být jiný, než jsem, ani oni nemohou být jiní, než jsou. Už zase by chtěli zpívat na kůru nové texty hlasem co možná nejsytějším. Nepřijímáme od nich takové vysilující úsilí,“ pokračoval, a dokonce si dovolil vyzvat důležité soudruhy k odchodu s mírnou výhrůžkou: „Odejděte včas, to jest hned, může vám být ještě poděkováno. Neučiníte-li tak sami, z vlastní jasnozřivosti, odejdete sice o něco později, ale odejdete, nepochybujte o tom, stejně, jenže ne už důstojně, nýbrž jako komické figury.“ Lze předpokládat, že o mnohé se tou dobou již pokoušel druhý infarkt. Následovaly věty o mládeži a jejích nadějích a nutnosti používat mozek, bez něhož to zkrátka nejde.  Herec Jan Vlasák je po vážné dopravní nehodě. Co se stalo a jak to dopadlo? Číst více Opravdu byl zbabělý? Taková slova pronesl dva roky před listopadovou revolucí (o níž v té době nemohl mít ani potuchy, a tedy si jen těžko můžeme říkat, že mluvil s vědomím budoucího zlomu) člověk, který o sobě hovořil jako o zbabělci. Co se muselo odehrávat v jeho hlavě, když si takový projev připravoval a musel být předem smířený s tím, že bude mít svoje důsledky? Do posledního písmenka totiž platilo rčení, že sice máme svobodu projevu, ale teď ještě bude potřeba zapracovat na svobodě po projevu. Jako by to už bylo vlastně jedno, zakončil svoje vystoupení výzvou: „A přestaňme se už tvářit, že je u nás všecko v pořádku a že všecko důležité se už stalo. Pochybuji, že náš lid se dá natrvalo uspat takovou ukolébavkou.“ Rudé právo to vyřešilo Co s tím? Redaktoři Rudého práva (a nejen oni) jistě zažili mnoho perných chvilek. Bylo potřeba informovat o sjezdu i o projevech, ale jak naložit s tímto? Nakonec chytré hlavy vymyslely a zrealizovaly vynikající nápad. Proslov seškrtaly tak, že vyšly jen jeho pochvalné části. Internet tehdy ještě nebyl, a tak bylo mnohem snazší zamaskovat nechtěné. Jenomže ouha – vše bylo nahráno a kazeta se nějakým „nedopatřením“ dostala do nepovolaných rukou a z nich se již šířily její kopie, nemluvě o celém odvysílaném projevu redakcí rozhlasu Svobodná Evropa. A tak kdo chtěl, dozvěděl se všechno, co chtěl herec vzkázat národu.  Zdroj: Český rozhlas, Česká televize, davdva.sk KAM DÁL: Žena za pultem Švorcová žila v hříchu! Skrývala tajemství a neuvěříte, kolik jí bylo.

Čas načtení: 2020-02-28 09:28:19

Ústavní soud ponechal v platnosti "lex Babiš". Nestřelil se tím do vlastní nohy?

Bohatý politik je problém pro dvě skupiny lidí: pro bohaté, kteří v politice nejsou a cítí, že jejich konkurent na trhu může svého politického vlivu využít ve svůj prospěch, a tím k jejich škodě. Ještě hlasitějšími kritiky jsou ovšem „chudí“ politici, kteří mají pocit, že by jejich politický soupeř mohl svých peněz využít k podpoře své politické pozice. Nechme stranou fakt, že politici většinou moc chudí nejsou, a ponechme netknuté i druhé téma – že totiž lidé, kteří jsou skutečně bohatí, mají celkem samozřejmě značný vliv, a to i na politiku a politiky. Holou skutečností je, že se obě skupiny zcela samozřejmě shodnou na tom, že bohatý politik je jako takový nepřípustný a že jen jedno je možné – buď být v politice, nebo být bohatý. Tomuto vidění dal nyní za pravdu i Ústavní soud. Verdikt bez odvolání S politickou funkcí se člověku dostává privilegovaného postavení a existuje celá řada možností, jak tato privilegia zpeněžit. Proto se podle Ústavního soudu nebude ze zákona o střetu zájmů nic škrtat, zákon je podle ústavních soudců v pořádku, je správný, oprávněný a z hlediska ústavy nezávadný. Jinými slovy – kdo má peníze, nesmí mít politický vliv a hlavně naopak – kdo je v politice, nesmí mít peníze, a aby to bylo úplně jasné, jeho firmy musejí být vyřazeny z veřejných soutěží a dotačních nároků. Vlastnit média je pak hřích přímo smrtelný.  Jenomže ve stejné souvislosti vyslovil Ústavní soud ještě druhou tezi, která v jistém smyslu potvrzuje pravý opak. Evropská unie nemusí respektovat české zákony při přiznávání dotací, protože jsou to její peníze a ona o nich rozhoduje. Najednou je tu tedy subjekt, který může mít i peníze i politickou moc, který může uplatňovat své vlastní zákony, dokonce je i vykládat a se „svými“ penězi prosazovat svou politiku mimo naše zákony a naši ústavu.  Abychom byli konkrétní: Zatímco český zákon považuje předání majetku do svěřenského fondu za dostatečné „odstřižení“ politika od jeho majetku, Evropská unie to za dostatečné nepovažuje a náš Ústavní soud nyní říká, že ani nemusí. Může si svůj zákon vykládat, jak chce a na zákony členské země se ohlížet nemusí. V jednoduché logice – své peníze může Evropská unie poskytovat podle svého uvážení a podle svých pravidel. Podle první části nálezu Ústavního soudu by měl být výkon politiky zcela oddělen od nakládání s vlastními penězi. Pokud však jde o Evropskou unii, ta může svou politiku prosazovat svými penězi a zákony jednotlivé členské země jdou stranou. Stojí za to připomenout, že dotace z evropských fondů procházejí rozpočtem EU, kam Česká republika samozřejmě přispívá. Všechny členské země odvádějí do rozpočtu EU určité procento z vybrané DPH a z dosaženého HDP. Zatím jsou naše příjmy z evropského rozpočtu vyšší než naše příspěvky. V zásadě je to ale tak, že v každé desetikoruně evropských dotací pro naše firmy, je zhruba pětikoruna z našeho rozpočtu. Když tedy Ústavní soud ctí právo Evropské unie nakládat s dotacemi podle vlastních pravidel a neohlížet se na naše zákony, tuto okolnost poněkud pomíjí.  V obecné rovině je to ještě závažnější. Není totiž úplně jasné, kdo v tomto případě je tou Evropskou unií – kdo tam v Bruselu vlastně obstarává výklad příslušných zákonů a v jakém je vztahu k těm, kteří podle tohoto výkladu pak rozhodují. Jsou to úředníci nebo volení politici? Evropský soudní dvůr ani Evropský soud pro lidská práva zatím v této věci zmiňován není, pouze Evropská komise. V jejím čele jsou sice volení europoslanci, ale kolem nich je na 40 tisíc nevolených úředníků, z nichž celá řada má poměrně značné pravomoci. Nelze vyloučit, že výklad příslušných zákonů provedou právě tito úředníci. Náš Ústavní soud to ve svém nálezu předem akceptuje.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Mandát Ústavního soudu se scvrknul? Není to tak dávno, co dnešní předseda Ústavního soudu přesvědčoval veřejnost o svrchovanosti naší ústavy. Tato myšlenka s podpisem Lisabonské smlouvy utichla a – popravdě řečeno – přestala platit. Evropské zákony mají přednost. Pravda, většinou je implementujeme do našich norem, byť jsou to zákony, které u nás nevznikly. Jsou tu ale i další, které chtě nechtě dodržovat musíme, ale jejichž ústavnost nikdo nezkoumá, protože náš Ústavní soud k tomu není oprávněn. Je to sice jen fabulace, ale vliv Ústavního soudu se tím pádem z určité části českého právního systému vytrácí a jeho mandát se zužuje. Některé věci tu prostě mohou probíhat podle jiných než českých zákonů, dokonce v jistém rozporu s českými zákony, a jak se nyní dozvídáme, je to podle našich ústavních soudců v pořádku.  V daném případě střetu zájmů českého premiéra jde v podstatě o výklad příslušných zákonů – podle našich zákonů premiér ve střetu zájmů není, podle určitého výkladu evropských zákonů ve střetu zájmů je. Výklad může být ovšem zaujatý, účelový a ve své podstatě i nesprávný. Jak se zdá – do toho však mluvit nemáme, to je věc těch, kteří rozhodují o „svých“ penězích. Náš Ústavní soud nyní říká, že Evropská unie má právo vůči našim firmám a našim občanům postupovat podle svých zákonů a také podle svého výkladu těchto norem. Je tedy zřejmé, že v některých případech naše ústava a naše zákony nechrání naše občany a naše firmy před působností zákonů odjinud.  America first Začali jsme problémem bohatých politiků, se kterým se Ústavní soud vyrovnával zhruba tři roky. Podstatou problému je nevyřčená teze, že politik by měl být chudý, aby neměl možnost zneužít svou funkci k vlastnímu obohacení. Prostý rozum říká, že je to teze nesmyslná. Chudý chce být bohatým a můžeme ho stejně dobře podezírat, že se v politice především postará sám o sebe. Bohatý to naopak už nemusí mít zapotřebí. Také se můžeme domnívat, že větší majetek je odrazem vyšších schopností a nemajetnost naopak odrazem neschopnosti. V politice bychom jistě potřebovali spíš lidi schopné než nemajetné.  Otázkou také je, kolik můžete mít, abyste byli ještě v politice akceptovatelní, a jak se ta hranice bude vyvíjet. Co dnes platí pro premiéra a ministry, může za chvíli platit i pro starosty a zastupitele. Dost často si právě na nižších pozicích ve státní správě lidé svou pravomocí pomáhají k různým výhodám a k penězům.  Ve Spojených státech proběhnou letos na podzim prezidentské volby. Demokracie v USA je jednou z nejstarších na světě a je uznávaným etalonem. Současný prezident Donald Trump je miliardář a jedním z jeho vyzyvatelů je Michael Bloomberg, jehož jmění se odhaduje na 54 miliardy dolarů a v jehož majetku je i známá a vlivná zpravodajská agentura. Celý ústavní a justiční systém v USA je samozřejmě docela jiný než u nás. Riziko střetu zájmů je ale tam i tady stejné. Uvážíme-li, jaký dosah mají pravomoci prezidenta USA, obava by možná měla být ještě větší. Prorůstání peněz do politiky je považováno za ohrožení každé demokracie, české i americké. Přístup k této otázce je ale v USA daleko jednodušší: Donald Trump po svém zvolení oznámil, že od svých obchodů odstupuje a plně se věnuje prezidentskému úřadu. Novináři, kongresmani a političtí protivníci to jistě ověřují a dál se tím nikdo nezabývá. Mike Bloomberg slibuje svým voličům to samé. Opustí své firmy, pokud bude zvolen. Žádný zákon to nenařizuje, žádný soud to neposuzuje, na firmy prezidentských kandidátů nikdo nechystá žádná znevýhodnění. Postačí, že sám politik cítí, co si jeho voliči přejí, a jedná podle toho. Je pod veřejnou kontrolou, a to stačí. Naši politici jsou sice také pod veřejnou kontrolou, ale u nás to nestačí.  My jsme tento problém ošetřili zákonem, který vzbuzuje určité pochybnosti. Pochybuje o něm prezident republiky, někteří poslanci, senátoři a mlčky i celá řada dalších politiků, právníků a soudců. Podle Ústavního soudu platí: občany této země je třeba chránit před zlovůlí bohatců, kterým dali své hlasy ve svobodných volbách. Takoví bohatci musejí své majetky opustit, aby je nemohli s přispěním svého politického vlivu rozmnožovat. Přijde-li ale bohatá Evropská unie, může u nás uplatňovat svoje zákony podle svého výkladu, může rozhodovat, kdo u nás dostane naše peníze a kdo ne. Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat – je to rozhodnutí konečné, definitivní a neměnné. Přesto jsou tu dvě šance. Jednak se autor této úvahy může mýlit a ujišťuji, že by se mýlil rád. Druhá šance je z říše snů: představme si, že by se zrušily systémy dotací a zadávání veřejných zakázek. Hrozil by ještě nějaký střet zájmů? {/mprestriction}  Autor je publicista.

Čas načtení: 2019-11-14 12:11:55

Stíhání Aleny Vitáskové kvůli solárním elektrárnám je u konce

Kdysi veřejností pozorně sledované trestní stíhání Aleny Vitáskové, bývalé předsedkyně Energetického regulačního úřadu, a její podřízené Michaely Schneidrové časem téměř upadlo v zapomnění. Zatímco v počátcích procesu zvláště na Alenu Vitáskovou dotírali při příležitosti hlavních líčení novináři jako sršni a do soudní síně chodila veřejnost, předsmrtná agonie procesu proběhla u Krajského soudu v Brně ve dnech 12. a 13. listopadu téměř nepozorovaně. Proces těžce postihl dlouhý úsek života obou dam. Jejich trestní stíhání začalo již na jaře 2013. Hlavní líčení u zdejšího soudu začalo 2. června 2014. Obě odsoudil senát Aleše Novotného ke krutému trestu osmi a půl let za mřížemi. Osud Aleny Vitáskové byl pak poněkud příznivější. Vrchní soud v Olomouci ji zprostil obžaloby. Ale nedočkala se klidu, neboť nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman podal v její neprospěch dovolání, přičemž se neštítil použít nepravdivé argumenty. Daleko horší osud potkal Michaelu Schneidrovou. Vrchní soud jí sice poněkud zmírnil trest, ale naopak ji zatížil trestem peněžitým. S jeho usnesením jí přišel příkaz k nástupu trestu. V těžké chvíli jí přišla na pomoc Televize Barrandov, která rozvířila její případ a Jaromír Soukup na něj v Týdnu s prezidentem upozornil Miloše Zemana. Na Hrad přišlo několik žádostí o milost. Na ministerstvo spravedlnosti dorazil podnět ke stížnosti pro porušení zákona. Její obhájce podal v její prospěch dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Běh záchranných opatření byl ale příliš pomalý, takže ubohé odsouzené nezbylo než nastoupit trest ve věznici na přiléhavé adrese Rozkoš 990. Vzhledem k trvalé nechuti Miloše Zemana k udělování milostí cesta k záchraně přes stížnost pro porušení zákona byla nadějnější a nejméně stejně rychlá. Bylo v silách ministerstva, tehdy řízeného Robertem Pelikánem, podat stížnost ve velmi krátké době a současně požádat Nejvyšší soud ČR o přerušení výkonu trestu. Ale ministerští úředníci „zneškodnili“ podnět ke stížnosti pro porušení zákona osvědčeným způsobem: odmetli jej k posouzení na Nejvyšší státní zastupitelství. Prezident republiky nad omilostněním Michaely Schneidrové skutečně uvažoval. Nechal si ale věc přezkoumat právním odborem své kanceláře. Výsledkem přezkumu byl ostudný paskvil, nekritická směska tvrzení z odůvodnění rozsudků, „vylepšená“ nepravdivým tvrzením, že paní odsouzená nenastoupila včas do výkonu trestu. Prezident republiky po seznámením s ním přirozeně myšlenku na omilostnění opustil. Cesty obou dam opět spojil Nejvyšší soud ČR v řízení k podaným dovoláním. Oběma vyhověl a vrátil oba případy k novému projednání na Krajský soud v Brně. Jeho vyhovění nejvyššímu státnímu zástupci spočívalo – zjednodušeně řečeno – v pokynu, aby soud lépe odůvodnil zproštění, uskutečněné Vrchním soudem v Olomouci. V podstatě Nejvyšší soud ČR Pavlu Zemanovi sice vyhověl, ale tak, že účelu dovolání (uložení aspoň podmíněného trestu) nedosáhl. Ve věci Michaely Schneidrové Nejvyšší soud ČR rozhodl, že skutek, za který byla odsouzena, není trestným činem, a nařídil její okamžité propuštění z vězení. Po sedmi měsících zbytečného utrpení se mohla vrátit na svobodu. Nejvyšší soud ČR tím ale nepřímo posílil důvody pro zproštění Aleny Vitáskové, protože byla odsouzena za to, že nezabránila Michaele Schneidrové ve spáchání jejího „zločinu“, jenž nebyl trestným činem. Za těchto okolností zahájil předseda senátu Aleš Novotný 12. listopadu 2019 v devět hodin hlavní líčení k projednání obou rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Průběh byl hladký. Po patnácti minutách vyřizování formalit předseda senátu prohlásil dokazování za skončené a vyzval k přednesení závěrečných návrhů. Nejvíce se namáhal žalobce, který svou řeč drmolil z papíru plných sedmnáct minut. Připustil, že postavení obžalované Aleny Vitáskové je po zprošťujícím rozsudku Vrchního soudu v Olomouci v podstatě jasné. V případě Michaely Schneidrové se snažil obhajovat původní rozsudek a polemizoval s názory Nejvyššího soudu ČR. Pomáhal si odkazy na rozsudky správních soudů. Nakonec přednesl neuvěřitelný návrh, ignorující skutečnost, že Nejvyšší soud ČR popřel trestnost jednání paní obžalované: požadoval, aby soud uznal paní obžalovanou vinnou a zachoval jí trest sedmi let vězení, uložený odvolacím soudem, popřípadě aby ji odsoudil za nedbalostní trestný čin. Josef Bartončík, obhájce Michaely Schneidrové, v logicky členěném, spatra proneseném projevu se vypořádal během osmi minut jak s rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR, tak s námitkami státního zástupce. Poukázal na to, že Nejvyšší soud ČR přezkoumal rozhodovací procesy zdejšího i vrchního soudu a konstatoval, že jejich závěry při posuzování skutkové podstaty jsou vadné z hlediska správního práva. Připomněl, že Nejvyšší soud ČR zaujal stejné postavení také v obdobném případě obžalovaného Jaroslava Vítka. Odmítl snahu státního zástupce využít v neprospěch jeho mandantky rozhodnutí správních soudů: nejsou použitelná jako důkaz, protože pocházejí z jiného řízení. Zejména upozornil, že právní názor Nejvyššího soudu ČR je pro zdejší soud závazný. Protože Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že skutek obžalované Michaely Schneidrové není trestným činem a na základě obdobného hodnocení kauzy obžalovaného Jaroslava Vítka zdejší soud rozhodl o zproštění, obhájce pro ni rovněž požadoval zproštění. Tomáši Gřivnovi, obhájci Aleny Vitáskové, stačily dvě minuty. S ohledem na soulad zprošťujícího rozsudku Vrchního soudu v Olomouci a rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR navrhl zproštění. Obě dámy se vzdaly práva na přednesení závěrečné řeči i posledního slova. Následovala krátká přestávka, po ní odročení na další den za účelem vyhlášení rozsudku. V 9:54 bylo „vymalováno“. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Vyhlášení rozsudku proběhlo v nepřítomnosti obžalovaných. Aleš Novotný četl rozsudek 47 minut. Obě obžalované zprostil obžaloby. Odvolal se na závazný právní názor Nejvyššího soudu ČR, který jeho senátu jinou možnost nenabídl. V odůvodnění ale s názory Nejvyššího soudu polemizoval a obhajoval původní rozhodnutí svého senátu do hloubky a šíře, přesahující dílčí příběhy obou obžalovaných čili dotkl se případu chomutovských fotovoltaických elektráren. Jeho gestikulace a mimika občas naznačovaly, že prožívá krušné chvíle. Státní zástupce Radek Mezlík se s rozsudkem smířil jen částečně: vzdal se práva odvolání ve věci Aleny Vitáskové, ale na místě se odvolal proti zproštění Michaely Schneidrové. Odvolání hodnotím jako zoufalý čin. Odvolacímu soudu rovněž nezbyde než se podřídit právnímu názoru Nejvyššího soudu ČR na jednání paní obžalované. Odvolání zřejmě nevyhoví. Státní zástupce sice zrušení zprošťujícího rozsudku nedosáhne, ale vlastními prostředky Michaelu Schneidrovou potrestal nesystémovým trestem, který psané právo nezná: zatížil ji vnucením života v nejistotě po dobu nejméně několika měsíců – jako by nebylo dost toho, že nevinná žena musela kvůli justičnímu přehmatu strávit sedm měsíců ve vězení. Jeho zásah nikomu neprospěje, ale zproštěné obžalované kromě psychického strádání přinese také materiální újmu: stav obžalované s neukončeným trestním řízením podstatně ztěžuje její postavení na trhu práce. Čtyři morality na závěr: 1. Výsledkem tohoto řízení je zjištění, že senát Aleše Novotného odsoudil rozsudkem z 22. února 2016 dvě nevinné dámy ke krutému trestu osm a půl let vězení. Rozptyl mezi výměrou zrušeného trestu a zproštění činí z původního rozsudku exces. Pro plné pochopení jeho hrůznosti je na místě si uvědomit, že v souvislosti s trestním řízením dámy prožily šest let psychického strádání a nevinná Michaela Schneidrová navíc musela strávit sedm měsíců ve vězení. K tomu přidejme skutečnost, že stát zřejmě bude muset zproštěným obžalovaným zaplatit značné odškodné. I když jde o exces, soudci za něj nebudou volání k odpovědnosti, bez ohledu na napáchané škody, na jejichž finančním zahlazení se nebudou podílet, protože soudcovský stav si vymohl právo na beztrestnost nesprávných rozhodnutí. Nelze vyloučit, že si senát Aleše Novotného v budoucnosti povede stejně jako v tomto případě a bude plodit další zmetky. Tento případ je jeden z mnoha, které ospravedlňují volání veřejnosti po zvýšení tlaku na odpovědnost soudců a státních zástupců za zmetky. Mezi všemi společenskými skupinami se těší největší ochraně, větší než příslušníci politických pseudoelit. 2. Dalším výsledkem je zjištění, že požadavek Michaely Schneidrové a jejích zastánců na rychlou záchrannou akci k odvrácení nutnosti nastoupit trest, měl oporu v racionálních úvahách o nesmyslnosti jejího odsouzení. Z toho následně plyne, že všichni, kdo měli pravomoc pomoci a nepomohli, by si měli posypat hlavu popelem. 3. Šest spoluobžalovaných Aleny Vitáskové a Michaely Schneidrové se nedomohlo dovoláním zvratu ve svém osudu. Nicméně vývoj v případě obou dam vyvolává otázku, zda senát Aleše Novotného skutečně v jejich případě rozhodoval bezchybně. 4. Znepokojující jsou stále další případy státních zástupců, kteří se považují za jediné spravedlivé a povyšují se nad soudy. Nejde jen o Radka Mezlíka, který se odmítl podřídit závaznému právnímu názoru Nejvyššího soudu ČR. Jsou i další: například jihlavskému státnímu zástupci Kamilu Špeldovi nestačí dvojí výrok nalézacího soudu a k němu výrok tří soudců z povolání v odvolacím senátu, aby pochopil, že mzda Renaty Vesecké za bezchybně odvedenou práci nemůže být škodou, způsobenou státu. Nebo státní zástupce Jan Lelek se nemůže smířit s právním názorem již třetího senátu Obvodního soudu pro Prahu 1 v šestém zprošťujícím rozsudku v řízení, jež trvá již sedm let, a znova se odvolal. Případ jako celek zasluhuje analýzu kompentními orgány, která by měla vyústit v přijetí souboru opatření, jež by zmenšila pravděpodobnost opakování podobných excesů.

Čas načtení: 2020-04-09 20:51:00

Za pár dní to bude měsíc, co jsme doma

Za pár dní to bude měsíc, co jsme doma. Dobrovolně jsme se do omezeného režimu s čtyřletým synem totiž uchýlili už v pátek 13. 3. (celostátní omezení pohybu pak přišlo od 16. 3). Obvykle na pátky třináctého zrovna nevěřím. Ovšem tenhle březnový přinesl opravdu hodně nového. A tak se chci ohlédnout, co to vlastně všechno v mém (potažmo našem – rodinném) případě je a bylo... Jakožto těhotná (šestý měsíc) matka malého dítěte kloubící dohromady tři různé pracovní úvazky jsem v úterý 10. března v sedm ráno po cestě do práce pociťovala těžký tik v pravém oku. Bylo toho na mě v poslední době příliš. Středeční uzavření škol přineslo skutečnost, že dvě z mých pracovních aktivit odpadly. Asi se tudíž nelze divit, že prvotní dojem byla úleva. Tolik restů a najednou tolik času je udělat, výhled na cca dva týdny volna, jak nám řekli ve škole... Takže v naší „počáteční fázi“ hrály hlavní roli trio relax, zahrada a domácnost. „Čistka“ ve skříních, (konečně) nalezení a vyprání těhotenského oblečení pro další měsíce, umytá okna, poryté, připravené záhony, setí semínek... Do toho krásné počasí a hry s naším drahým čtyřleťákem. Konečně na něj mám čas! Užívám si ho, jak můžu, než se narodí očekávané miminko a změní nám celý rodinný chod a systém... Volám starším členům rodiny, správně sluníčkově s nimi rozprávím... Zároveň občas komunikace stran třetí pracovní aktivity, zejména rušení schůzek s klienty. Dobrá nálada a pohoda. Nebudu přece kvůli nějakému viru ztrácet optimismus. Detaily jako nákupy potravin online se dají dobře zvládnout. V hovorech s kamarádkami jsem veselá. Předěl přichází v podobě ohlášení největšího mediálního packala všech dob, tehdy vedoucího krizového štábu, pana Prymuly, že budeme mít dva roky zavřené hranice. To na mě padla černá „deprese“ spojená s pocitem „konec světa tak, jak ho známe“. Dobře vím, že krize je šance a že v ní je záhodno spatřovat příležitost. Jsou ale i momenty, kdy propadám úzkosti. Jak se v tom všem neztratit? Jak ochránit sebe (s nenarozeným miminkem) a rodinu, jak se o ně (po)starat v takové divné době, kdy se láme věk? Uvědomuji si, že jsme v jakémsi předělu dějin, tohle období jednou bude zmiňováno v učebnicích (budou-li kdy ještě jaké). Prožívám narušení základních jistot ohledně toho, co lze vůbec ještě v životě očekávat. Taky vnímám, že jsme na tom relativně dobře. Hypotéka malá, práce relativně stálá a perspektivní, vidina rodičovského příspěvku, snad se s tím nějak vypořádáme... Průběžně chystám výbavičku pro malé – peru, věším, žehlím, ukládám... Zároveň už to doma začíná být dlouhé. Více nastartovávám pracovní aktivity online, ač jsem si to dříve neuměla představit bez osobního kontaktu, nakonec to jde nad očekávání dobře. Hodně peču, hlavně jsem se dostala ke kynutému těstu, kterému jsem se vždy instinktivně vyhýbala. Domácí bagety, houstičky, ciabatta, koláče. I na sušenky došlo (kynuté nebyly :D). V rozhovoru s nejlepší kamarádkou konstatujeme, že se nám oběma daří adaptace na změněné podmínky. Užíváme si radost z toho, co jde. Tu mi opět kazí řeči páně Prymuly /promiňte, potřebuju někam zacílit agresi a tudíž nějakého „ďábla“, takže tentokrát to opět schytá on/, kterýžto prohlásí, že „změnil názor a je třeba populaci promořit“. Jsem naprosto zastáncem asertivních práv, mezi které právo změnit názor jednoznačně patří. Ale když někdo kormidluje stát v období krize, co tu nebyla desetiletí, měl by fakt víc přemýšlet nad tím, co říká. První moje myšlenka v souvislosti s tímto tvrzením je „takže to všechno doteď, všechny ty zákazy, to bylo zbytečné??! Nebo k čemu to teda jako bylo??!“ Zároveň se začínám více cítit ohrožená. Těhotné ženy mají slabší imunitu. A hlavně nikdo neví, co prodělání nemoci v těhotenství může způsobit nenarozenému dítěti stran psychomotorického vývoje. Je to nová věc, studie logicky proto nejsou... Umírají i mladší lidé, nejenom senioři... Mám starost o manžela a syna... Doteď jsem se cítila doma aspoň relativně v bezpečí. Ale návrat do práce – dvě velké školy plné dětí? Nespoléhám na to, že by mi neschopenkou pomohla má těžce neempatická gynekoložka, kterážto i přes současnou situaci trvá na tom, abych se (z mého pohledu zcela zbytečně) účastnila kontrol v těhotenské poradně (s tím, že „současná epidemiologická situace bude trvat ještě půl roku“) – a ona mi nutně potřebuje změřit tlak a cukr v moči a slyšet ozvy dítěte. Sakra, mám pohyby a cítím se ok, to to nestačí? Proč??? Já mám ksakru strach! Nevidím důvod zbytečně se vystavovat riziku, jezdit do velkého města, chodit na polikliniku, čekat s dalšími lidmi v čekárně, vidět se se zdravotníky, kteří kdovíjaké mají kontakty, do toho tam ještě tahat syna, kterého nechci logicky dávat k babičce... Jsem z toho všeho unavená. Doplnili jsme domácnost prostřednictvím online nákupů – dopřála jsem si hlavně hrnec na chleba a pár dalších drobností do kuchyně. Nějaké knížky, hlavně pro syna... Chystáme se na Velikonoce, vyrábíme výzdobu, peču ještě víc než předtím. S kamarádkama občas nějaký videohovor. S klienty jich teď bylo víc, postupně se tenhle způsob práce učím a uvědomuji si, že se mi třeba bude hodit na mateřské jako forma přivýdělku. Bylo by asi dobré udělat změny na webu a skočit po hlavě do té nové podnikatelské příležitosti, ale s rostoucím břichem to není úplně optimální – i kdybych uspěla, nebudu na to mít čas, protože miminko. Vadí mi, že se téhle možnosti nemůžu úplně chytit za pačesy. Měla bych aspoň, do čeho se teď položit... Možná to stejně aspoň částečně udělám. Je mi smutno. Nevím, kdy to skončí a co se z toho všeho vynoří. Potřebovala bych „mít se čeho chytit“ a to je nedostatkové zboží. Takže je to vlastně pořád stejný jako na začátku. Nezbývá než doufat. Chovat se zodpovědně v míře, v které to jde. Modlit se, meditovat, milovat... Jo, a jíst. V druhém těhotenství bohužel zjevně přiberu víc než v tom prvním, protože co si upeču, taky v míře nemalé sním...;) PS: V závěru psaní tohoto článku si připadám jako blázen. Zanedlouho se lidem otevřou úřady. Takže manžel domů infekci tak jako tak vbrzku přinese. Jak v téhle situaci z mindsetu role oběti? Poradíte?

Čas načtení: 2022-01-14 10:18:42

Bez rozumu nic nemůže být správně vykonáno

Nová vláda zdědila schodek ve státním rozpočtu ve výši 419 miliard Kč. Tato částka je natolik vysoká, že ani nejlepší tým vyšetřovatelů by nemohl spolehlivě prokázat, kolik peněz z této ohromné sumy bylo rozkradeno, kolik neúčelně utraceno za nesmyslné projekty a soudní spory a kolik lidí rozličného sociálního postavení se na účet státu bezostyšně přiživovalo a stále ještě přiživuje. Dostupné důkazy totiž nestačí k obvinění anebo dokonce k odsouzení někoho z těch, kteří přímo kradli, podváděli anebo nějaké miliony „odkláněli“. Po dosavadních zkušenostech lze proto předpokládat, že podobné sebeobohacovací metody se budou opakovat i v příštích letech, aniž by proti nim kdokoliv účinně zasáhl. Nová vláda nyní stojí nad prázdnou státní pokladnou, avšak její zamýšlená úsporná opatření jsou poněkud chaotická a vzbuzují obavy. Chystá sice šetřit na slevách jízdného pro důchodce, studenty a žáky, avšak současně chce důchody valorizovat. V rámci úvah o zvýšení některých daní se musí také vypořádat s hlubokomyslným návrhem prezidenta republiky na zdanění všech důchodců, přestože on sám má nulové praktické zkušenosti s inflací a jeho příjem mnohonásobně převyšuje množství i kvalitu jím vykonané „práce“. Na hlasech voličů mu sice už nezáleží, avšak svým nápadem zřejmě způsobil takové zděšení, že tato „moudrost přesahující naše chápání“ byla z internetu raději vymazána, aby nezvyšovala zlost lidu, včetně jeho dosud věrných přívrženců. Vláda dále hodlá zmrazit platy státních zaměstnanců, avšak s perspektivou jejich opětovného budoucího zvýšení a nikoli snížení odpovídajícímu skutečně vykonané práci. Současně zvyšuje počty úředníků a zavedla i tři nová ministerstva, což také stěží povede k úsporám. Kromě toho je již nyní vydírána soudci a státními zástupci, kteří zmrazení svých platů kategoricky odmítají, vyhrožují soudními spory a stejně jako v minulých letech se domáhají jejich zvýšení s poukazem na to, že jinak bude ohrožena jejich nezávislost (že by to snad mohlo ospravedlnit braní úplatků?). Projevy slušnosti, skromnosti a společenské solidarity jsou jim totiž dlouhodobě zcela cizí. Nikoho ze současné vlády také nenapadlo, že by snad podobně jako v Dánsku bylo možno iniciovat zrušení senátu, zvláště když Dánsko je územně i počtem obyvatel přibližně stejně veliké jako Česko. A že by se snad dokonce uvažovalo o snížení počtu poslanců na polovinu a nahražení té druhé poloviny potřebným počtem tříčlenných odborných rad? Vždyť mnozí poslanci stejně o projednávaných záležitostech nic nevědí a spoléhají se na své draze placené asistenty a externí spolupracovníky. O míře zodpovědnosti některých poslanců k plnění svých povinností pak svědčí zejména přístup nově zvoleného poslance Farského, který v zájmu své budoucí kariéry (příští zvolení totiž zjevně neočekává) upřednostnil půlroční studijní stáž v USA, přičemž si poslanecký mandát hodlá ponechat a z USA prý přiletí pouze na důležitá hlasování (cožpak jiná hlasování jsou nedůležitá nebo dokonce zbytečná?). Zatímco tedy na jedné straně opět vyletí miliony a miliardy oknem, tíha šetření bude (jako obvykle) spíše přenesena na ty, kteří sami mají málo anebo nic, což je zejména době pandemie covidu a energetické krize zvláště bolestivé. Jak tedy chce vláda přesvědčit či dokonce přinutit občany k respektování úsporných opatření (včetně případného zvýšení daní), když k tomu nedokáže přinutit ani sama sebe, prezidenta republiky, senátory, poslance, soudce a státní zástupce? Úsporná opatření totiž musí začít především u těch, kteří žijí „nad poměry“ – nikoli u těch, kteří žijí v nouzi anebo na jejím samém pokraji. Jak se píše v Evangeliu svatého Lukáše: „A on řekl: I vám učeným v zákoně běda, neboť obtěžujete lidi břemeny nesnesitelnými, a sami se těch břemen jedním prstem svým nedotýkáte.“ Již v roce 1990 byl tehdejší generální prokurátor ČR upozorněn, že zamýšlené zvyšování platů prokurátorů je za dané situace nevhodné. Níže připojená argumentace byla sice tehdy přijata s krajní nelibostí, avšak nepozbyla aktuálnosti: * Je třeba si uvědomit, že současná ekonomická situace tohoto skutečně zuboženého státu není taková, aby se mohly radikálně zlepšít podmínky v rezortu, který sám o sobě nemůže ovlivnit budoucí zlepšení ekonomické situace. * V dnešní době jsou především naprosto nutné investice do perspektivního výzkumu a perspektivní výroby, do školství a do zdravotnictví. I když to není příjemné a populární, lze očekávat, že ostatní rezorty takové finanční zdroje mít nebudou. * Jsme v přechodném období a současná situace si vyžaduje od opravdu ukázněných občanů větší skromnost (i když je pravda, že velká většina občanů je skromná již až dost). Samozřejmě je však nutno zajistit, aby tato skromnost postihla všechny, kteří momentálně nemohou nijak ke zlepšení ekonomické situace státu přispět. V tehdejší době, těžce poznamenané politickou propagací chamtivosti a kořistnictví („peníze nesmrdí!“), nemohla tato slova padnout na úrodnou půdu. Dnes však snad všichni rozumní, slušní a perspektivně uvažující občané konečně pochopili, že ze všeho nejvíce potřebujeme národ zdravý, vzdělaný a vědomostně, dovednostně i technicky vyspělý. To je největší bohatství každého národa a ekonomický prospěch se poté dříve anebo později dostaví (někde to již pochopili a výsledky jejich cíleného úsilí vzbuzují obdiv). Vize o moudře řízené, spravedlivé a mravně vyspělé společnosti je přitom stará již tisíce let, avšak zištní vládci opojení pocitem moci ji nikdy nebyli a ani nebudou schopni realizovat. Středem jejich úsilí jsou totiž pouze oni sami. Konfuciánský filosof Sün-c´ napsal: „Touha po zisku a nenasytnost – to jsou vrozené vlastnosti člověka. Jestliže z tohoto zorného úhlu pohledu zkoumáme přirozenost člověka, stává se nám zřejmým, že člověk je od přírody zlý a jeho ctnosti se rodí teprve praktickou činností.“ Správně odhadl, že lidé budou vždycky stále stejní – tj. chamtiví, žraví a spíše ke zlu než k dobru naklonění. Mravní, právní i ekonomickou obrodu této společnosti proto nedokáží uskutečnit nejen naši politici, ale ani soudci a státní zástupci, zvláště když mnozí z nich destabilizují právní i mravní vědomí občanů a způsobují i mnohamilionové škody na vyplácených odškodněních za jejich nezákonná rozhodnutí. Jestliže tedy známe společenskou situaci i naše uctívače „zlatého telete“, je politická vize o účinném šetření podobná Platónově Utopii. Po dosavadních zkušenostech je totiž jasné, že ti, kteří si zvykli žít na „vysoké noze“, se nikdy dobrovolně neuskrovní a vždycky si najdou způsob, jak i sebemenší díru ve svém náročném rozpočtu vyplnit. Nebo snad nějaký občan opravdu věří tomu, že současní politici jsou schopni nastolit nejen rovný a spravedlivý společenský řád, ale i kázeň, skromnost, střídmost a zdrženlivost pro všechny? Vždyť tomu nevěří ani oni sami a nejenže by takto žít nedokázali, ale ani nechtěli! „Žádná vada není ošklivější než lakota, zvláště u předních mužů a správců obce. Neboť pokládat obec za pramen výdělku je nejen hanebné, ale i zločinné a bezbožné,“ psal již Marcus Tullius Cicero. Že by se snad naši vzdělaní a sečtělí politici spokojili pouze s četbou Machiavelliho pragmatického „Vladaře“ a nečetli politické a státotvorné úvahy Konfucia, Meng-c´, Sün-c´, Sókrata, Platóna, Aristotela, Cicerona, Seneky, Marka Aurelia, Kautilji, Ašóky anebo Nezámolmolka? To ještě nepochopili, že chce-li být politik poctivě úspěšný, musí být pro všechny své spoluobčany následováníhodným vzorem chování? Pokud však mnohým našim občanům stále ještě nevadí nemravná politická úspěšnost ani nemravné chování politiků, svědčí to nejen o dlouhodobé nepoctivé a zákeřné manipulaci s jejich myšlením, ale i o cíleném zanedbávání jejich mravní výchovy. Bez individuální i kolektivní skromnosti a přísné sebekázně se totiž nehneme z místa, budeme se stále více mravně, právně i ekonomicky propadat a záporný přetlak ve společnosti se bude zvyšovat. Nikdo ze současných politiků totiž není schopen realizovat prastarou vizi o skromnosti a sebekázni, protože peníze a moc jim zaslepily zrak a náš stát (obec) stále pokládají za svůj pramen výdělku (Cicero jejich budoucí chování odhadl správně). Jak tedy chtějí přesvědčit občany, aby byli skromní, střídmí a zdrženliví, když oni sami takoví nebudou? Jsou ale vůbec schopni být jiní? Kdo po dosavadních zkušenostech jejich slovům uvěří? „Věř, ale komu věříš, měř!“ (Fide, sed cui fidas, vide!) Obliba populistických politiků vždycky rychle pominula, ale škodlivé důsledky jejich činnosti mohou přetrvat celá desetiletí. Důkazem jsou zejména naše „promyšleně zištné“ ekonomické i právní reformy z devadesátých let minulého století, které lze považovat za kořeny současné ekonomické, právní i mravní krize. Tehdy to všechno začalo, tehdy se „zhaslo“, aby se mohlo krást potichu a „potmě“, tehdy přestalo platit právo a nepoctivě získané peníze přestaly „smrdět“, tehdy vznikly zájmové „svazy známých“ s mafiánskými praktikami i vrstva zbohatlíků s vazbami na politiky, a tehdy se rozbujela i korupce a všechny ostatní nešvary provázející chamtivost. Ve skryté formě to všechno to přetrvalo dodnes, včetně lidí, kteří to všechno způsobili a nyní v klidu užívají výsledky své „práce“. Tento celospolečenský úpadek by sice mohly zvrátit naše děti, avšak musely by být cíleně vychovávány k takovým mravním hodnotám, aby jednou mohly úspěšně převzít kormidlo naší společnosti. Všichni však víme, že tomu tak není, protože už i děti propadly mámivému kouzlu peněz, za které si mohou koupit všechny ty nesmysly, které považují za nezbytné, ačkoliv ve skutečnosti jsou zcela zbytečné a mnohdy i zdraví škodlivé. Základní mravní hodnoty (včetně poctivosti, slušnosti, skromnosti a střídmosti) se totiž na žádné škole nevyučují (nejsou v osnovách), protože podle názoru politiků je mravnost přežitkem minulosti odtrženým od reality a racionálně i mravně myslící občané jsou pro ně největším nebezpečím.   Důsledky takové (ne)výchovy přitom vidíme téměř denně – hrubost, sprostota, arogance, násilí, brutalita a navíc se mládeži nechce pracovat, protože všude kolem sebe vidí mnoho těch, kteří si i bez práce velice dobře žijí. A najednou se politici diví, jak je to možné, že naše mládež takhle zvlčela. Kdo za to asi může? Kdo poskytoval mládeži následováníhodné vzory chování? Dokáže ji snad někdo za takové situace přimět ke skromnosti a sebekázni, když je všude kolem ní tolik lákadel a mravné chování (včetně poctivosti, slušnosti a skromnosti) nevidí ani u politiků a představitelů státu? „Zmatek a anarchii plodí ztráta mravních principů, pořádek a harmonii jejich dokonalý nadbytek,“ psal Sün-c´. Správná životní cesta jednotlivů i celých společností byla vytyčena již před zhruba před 4400 lety (Naučení egyptského prvního ministra Ptahhotepa) a desítky filosofů napříč věky i státy ji neustále oživovaly. Ve které dnešní škole se ale jejich učení vyučuje? Tato cesta je sice jasná, ale pro nepřipravené lidi je i extrémně obtížná – proto se jí tolik lidí vyhýbá. Ti však, kteří její podstatu pochopili a jsou rozumní, uvážliví, spravedliví, poctiví, skromní, střídmí, ukáznění, zdrženliví a trénovaní nouzí, zvládnou svoji pouť životem mnohem snadněji, než změkčilí rozmařilci, kteří jsou obtíženi penězi a majetkem. Takoví lidé totiž na cestě životem snadno zabloudí a zůstanou utopení „v bahně majetku“ (pravil Seneca) až do té doby, než je ta bažina pohltí a stráví – zvláště vydají-li se cestou lži, nepoctivosti, podvodu a zločinu. Budou-li však ti majetnější svým chováním a stále se zvyšujícími nároky popuzovat ty méně majetné anebo přímo chudé, budou se rozdíly mezi lidmi stále prohlubovat a vzroste i závist, zloba a nenávist. Výsledkem takového kolektivního záporného emočního přetlaku pak mohou být i sociální bouře, ohrožující i jejich původce. V minulosti se to stalo již mnohokráte a stát se to může znovu. Pokud by tedy k takové situaci došlo, byla by budoucnost tohoto národa i státu velice smutná. Budou tedy naši politici i přes vidinu všech těchto rizik stále provokovat občany svou rozmařilostí, trýznit je břemeny nesnesitelnými a lpět za zásadě římských císařů „Rozděl a panuj! (Divide et impera!)? Nebo snad takovou rozdělenou a frustrovanou společnost opravdu chceme? Snad by už naši politici při přípravě úsporných opatření mohli konečně začít myslet, protože „bez rozumu nic nemůže být správně vykonáno.“ „Kdos ctižádostiv a chceš vládnout jiným, sám sobě nejprve buď tvrdým vládcem!“, píše se již v indické učebnice moudrosti pro královské syny, zvaná Paňčatantra z asi 3. století našeho letopočtu.   JUDr. Oldřich Hein je členem spolku Chamurappi, z. s. Titulek je výrokem římského státníka Marca Tullia Cicerona (106-43 př. n. l.).

Čas načtení: 2020-11-01 18:49:26

Macron, nepřítel islámu, čili “o proraženém krunýři”

Začneme trochu zeširoka, ale je to potřeba. Představte si někoho, kdo je takový ten klasický proevropský středolevý, nebo velmi-opatrně-středopravý liberál. Integrace, hurá, placení eurem, hurá, co to ta hloupá Británie provedla, fuj, atd. Je to trochu karikatura, ale reálného typu lidí. V západních státech jich je docela dost, u nás jak kde, podle pracoviště a strany. Podstatné je, že jsou to často lidé ve svém okolí vlivní. Lidé se rádi identifikují s jinými lidmi. Pouhé abstraktní myšlenky, i když sdílené, nedokážou vytvořit tak silné emocionální pouto. A na současné evropské politické scéně je v podstatě jenom jedna osoba, která na sebe tyhle prounijní emoce dokáže navázat – právě Emmanuel Macron. V Bruselu samotném nikoho takového nenajdete, to jsou instituce složené z nevýrazných šedých myší. Kdybyste předložili stovce náhodně vybraných Čechů skupinové foto a požádali je, aby na něm ukázali Ursulu von der Leyen nebo Michela Barniera, dost možná je nepozná ani ten jeden ze sta. Tam prostě příznivce EU nenajde žádnou personální kotvu, se kterou by se mohl nějak ztotožnit. Musí se ohlížet jinde. Macron naopak jako kotva slouží dobře, protože je vcelku mladý a fotogenický, a ještě pochází ze země, která dodnes považuje řečnické umění za důležitý atribut vrcholného politika. (To poslední diskvalifikuje prakticky všechny Němce, protože v Německu je vrcholná politika oborem “kožených ksichtů a šedých obleků”, technokratická a nudná, zdaleka nejnudnější ze všech velkých demokratických států.) Francouzi od svých politiků emocionální proslovy a vystupování na veřejnosti očekávají. To, že je teď zrovna francouzský prezident, který se postavil za právo kreslit karikatury Mohameda, terčem onoho klasického výhřezu vzteku na ulicích muslimských měst, pak možná dosáhlo něčeho, čeho za dlouhá léta snažení nedosáhli Ayaan Hirsi Ali, Hamed Abdel-Samad ani Salman Rushdie, nemluvě už o pidibloggerech, jako jsem já: proražení krunýře odmítavé nevědomosti určité části Evropanů, který dosavadní kritici islámu dokázali tak maximálně poškrábat. Nemám na to žádné exaktní měřítko, ale charakter debaty na sociálních sítích a jiných fórech, kam chodím na výzvědy, se proti loňskému roku hodně proměnil. Otřepaných hlášek o tom, že v Evropě jsme přece taky zplodili Breivika, značně ubylo. Dokonce i z vysloveně rudozelených kruhů se ozývají myšlenky typu “islámofašismus je taky druh krajní pravice a podle toho s ním musí být naloženo”. A nejen, že ozývají, ale sbírají lajky a pozitivní reakce od svých vlastních soudruhů. To by bylo dříve neslýchané. Nevěřím, že to způsobila jen uříznutá hlava učitele Samuela Patyho, i když hrůznost toho činu určitě některými lidmi otřásla. Ty útoky na Macrona, i když při nich neteče krev, nejspíš taky svůj účinek mají. Kdybych chtěl být prostořeký, řekl bych: sáhli liberálním Evropanům na proroka. Bude zajímavé pozorovat následky. Rozzuřený Pierre Croissant určitě nevyrazí s naostřenou bagetou na sraz tureckých imámů, ale nějaké nejspíš budou. Pár videí z pátku, abychom viděli, o čem je řeč, a pak půjdeme dál, do německých novin. Protimacronovská demonstrace v Neuköllnu, Berlín: V Londýně se protest sešel před francouzským velvyslanectvím (cca v čase 0:30 tomu řečníkovi úplně přeskakuje hlas, jak se zalyká poselstvím míru a lásky): Toto naštěstí není Londýn (nenechte se zmást double-deckery), ale Bangladéš: Mogadišo v Somálsku: A sestřih z různých měst: V Německu píchnul jako první do pomyslného vosího hnízda mladý sociální demokrat jménem Kevin Kühnert. Kühnert úplně nezapadá do schématu německé politiky coby nudné a předvídatelné činnosti. Sice je to (post)moderní levičák jako poleno a kariérní politik snad od třiadvaceti let věku, ale zároveň občas sáhne na nějaké to citlivé místo. Když se po posledních spolkových volbách nechali sociální demokrati zase jednou přemluvit k vytvoření velké koalice (GroKo), zvedl tehdy Kühnert rebelii a jezdil napříč Německem přemlouvat členy, ať to vetují. Začalo se tomu říkat Zwergenaufstand, povstání trpaslíků, a i když členská základna nakonec velkou koalici schválila (66 procenty hlasů), stejně to byla událost na německé poměry mimořádná. Nu, a 21. října letošního roku, hned po vraždě Samuela Patyho, napsal Kühnert do Spiegelu článek, ve kterém tvrdě kritizuje mlčení německé levice k nábožensky motivovaným brutalitám, zvlášť v kontrastu s tím, jak rychle je ochotna mobilizovat proti neonacistům. “Islamismus je naše největší slepá skvrna,” píše. “Naše hodnoty jsou pošlapávány, podřezávány nebo vyhazovány do vzduchu při každém atentátu. Jak to můžeme přehlížet a mlčet k tomu? Jsme podezřelí z toho, že dělíme oběti a pachatele na ty špatné a ty správné.” A rozebírá dále to, že nestačí odsuzovat terorismus, ale je potřeba se obrátit i proti těm, kdo jej podporují a schvalují. Kühnertův článek je hodně emocionální a přidal se k němu i Sascha Lobo, kmenový komentátor Spiegelu, který je jinak velmi doleva. Ještě zajímavější je ale sloupek Alana Posenera publikovaný v Zeitu pod názvem Islamismus nenávidí všechno, co je levici svaté: „Po útoku na synagogu v Halle jsem si oddechl, když se ukázalo, že pachatelem byl pravicový extremista a ne muslim. Ostudná reakce, ale musel bych se hodně mýlit, kdybych s ní byl sám. Někdy mám dokonce pocit, že mí přátelé na levici pociťují ze vzestupu nové pravice utajovanou radost. Tam jsou fronty jasné, symboly a hesla dávno připravené: Neprojdou! Přitom je islamismus jako ideologie v podstatě klerikální fašismus: nenávidí demokracii, ženy, homosexuály, Židy, vědu, radost, vlastně v jádru celý život. Vším, co levičáci a liberálové považují za svaté, islamismus pohrdá. Všechno, co nenávidějí, je zase islamismu svaté. V jeho očích jsme všichni kandidáti pro šibenici nebo kulku do týlu.“ Ejhle, to je ale koňská dávka nepříjemné a ničím neředěné reality, což? A ještě ke všemu vyšla v Zeitu, který obvykle kolem takových témat našlapuje velmi opatrně. Podobně znějící vzkaz by mohl na motáku z vězení Evin poslat nějaký ten íránský levičák, čekající na Chomejním nařízenou hromadnou popravu politických vězňů. Tím samým Chomejním, kterému při protišáhovské revoluci o devět let dříve íránská levice de facto pomohla k moci. Ano, realita se prosazuje sama. Ale že jí to kurňa trvalo. Samozřejmě je otázka, jestli už není příliš pozdě, ale nakonec musí být člověk vděčný i za tenhle mentální posun. Bez něj by totiž vyhlídky, zvlášť pro některé západní země, byly naprosto beznadějné.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2020-03-21 13:54:32

Místo „bonzování“ potřebujeme racionální mysl a britsko-německou disciplínu

 „Nejhorší, čeho se můžete bát, je strach sám,“ řekl Ronald Reagan, herec a čtyřicátý prezident Spojených států. Šito i na současnou světovou, potažmo českou krizi. Přehršel občanů přesto mohla prodělat úzkostné průjmy; mozky těch dalších zase řetězí asociace. Často nemístné: „Uzavření“ obcí připomene někdejší obklíčení Lidic, po kterém všichni víme, co následovalo, a když si šofér ČSAD odhradí vodorovnou tyčí prostor nějakých čtyř-šesti předních sedadel ve voze, připadá si (pokašlávající) cestující za jeho zády a onou zábranou hned jako ostrakizovaný židovský občan Protektorátu; panikáři totiž ani takový nesmysl nevymluvíte. Naopak. Rozpláče se vám na rameni: „Uzavřeli jsme hranice, ačkoli jsou Němci poslušnější a preciznější než smějící se bestie. Ačkoli, kdo ví, již třeba za chvíli vyvinou vakcínu; ačkoli spolu s Rakouskem potřou koronavirus první. Doma vysmýčí – a zas oni nám odmítnout otevřít hraniční přechody a nechci přehánět, ale nechají nás „vychcípat“, i kdyby to mělo trvat roky.“ Namítl jsem. „Jaké roky? A hranice je uzamčena stejně od nich jako od nás. Všechny státy světa uzavírají hranice.“ „Přesto je tu český pendler,“ odpověděl, „a má nezadatelné právo zajíždět do Němec i do hloubky jednoho sta kilometrů. Česko je akorát méněcennou podmnožinou unie, které uzavírání hranic nijak nejde pod nos (co si budeme povídat). Ursula von der Leyen před izolacionismem varovala. Ačkoli virus chřipky mutuje a...“ S korano-horory to již přeháněl, i povídám: „Tady chybí už jen konspirační teorie, že byl virus léta opečováván ve vojenských laboratořích jako strategický čert, co může být vypuštěn z krabičky. Podle vás je asi celá ta krize celozemský pandemiální test, ne? Zkoušky, co genus toho kterého národa vydrží. Ale hlavně, co snesou ti nad pětašedesát.“ A v skrytu jsem si říkal, že bychom události opravdu měli jako test brát. Jako test na jakoukoli ještě „válečnější“ epidemii. A sýček? Řekl, že už roku 1981 zveřejnil „slavný americký autor Dean Koontz“ prorocký román Oči temnoty, kde se vynořuje virus jménem Wu-chan-400. Ověřil jsem si tu informaci. Ouha. S výjimkou toho, že jméno oblasti Wu-chan se vynořilo až ve vydání té samé knihy z konce 90. let, byla pravdivá. Pentagon si v této knize nechává v této oblasti připravovat laboratorně viry, z nichž se jeden vymkl kontrole. Jenže, víte, podobných románů bylo napsáno... Jde o náhodu. I prosil jsem sýčka, aby nul kormidlem do českých luhů. „Co podle vás děláme blbě?“ A již to jelo. V momentě, kdy směli naši důchodci nakupovat od 10 do 12, viděl to jako příčinu, pro kterou mohou ve všech ostatních časech dostat vynadáno. Zkrátka a dobře, nemístně dramatizoval. Na fatálním rozhraní desáté hodiny dojde prý k takovému prolínání staré a mladé populace (i včetně dětí), že to těm starším nepřispěje, a přešel do přednášky o rouškách. Nosíme je špatně, mladým vykukují nosy a... „Copak chceme, aby se kontroly a vymáhání práva ujaly ozbrojené síly?“ Filozofoval i na téma osahávání vnější, viry atakované strany respirátoru, o bezděčném smrkání do roušky a o lidech, kteří ji doma opomenou převařit. Zkrátka i dobře, už jsem toho měl po krk. A jelikož jsme nejenom národ smějících se bestií, ale také udavačů, obvinil jsem jej z šíření osmi poplašných zpráv. A bylo to? Co vás nemá. Aniž mu sklaplo, odstartoval proslov týkající se tři čtvrtě století od osvobození. Prý „to načasovali dobře“. Aby se i tento fejeton nevyvrbil v poplašnou jobovku, ujistím vás závěrem, že situaci na frontě i ve frontách této války nepodceňuji. Určité obavy jsou nepochybně na místě a také víme, že část ekonomiky přinejmenším přibrzdí, takže nakonec budeme rádi, až nás Němci zachrání. Ale proč sýčkovat, jako on? Proč se epidemii nestavět pozitivně a (zakrytým) čelem? Co s vášněmi, když je dirigovala úzkost? Místo „bonzování“ potřebujeme racionální mysl a britsko-německou disciplínu, místo bujné fantazie jen počet pravděpodobnosti. A jistě, ono je teoreticky možné, že potkáme infikované individuum, které o své nemoci ještě nemá ani páru, a že tento gentleman nejprve zakašle, načež odskočí někam stranou do křoví, načež budeme nevědomky procházet jím uvolněnou zónou, přičemž hrůzu generující kapénky počkají v houfu, jímž prokráčíme, a brzy nato nakazíme starou tetu, jíž jsme byli pro paralen. Ne, neříkám: „To se nemůže stát.“ Ale... Budete-li tak uvažovat, nedostaneme se nikam. Určitá míra rizika je nutná a musíme s ní počítat. Jen víra, že se nám nemůže nic stát, protože jsme (neinformovaní) optimisti a vsugerujeme si nesmrtelnost, nestačí; zrovna tak ale je na místě vyloučit extrémy i minimálně pravděpodobné zápletky. Ty si nechte do románu „jako od Koontze“, zatímco v reálu stačí neprskat. A dodržet i zbylé instrukce. Vesměs jsou rozumné. Člověk míní, epidemiolog mění. Pan doktor Pirk to, uznávám, přehání, když vám poví, že koronavirus vyleží do týdne, ale je to místný pohled na věc. A můžete si klidně do nekonečna opakovat, že je rouška spíše „jednosměrná“ a jen jí chráníte jiné (ne sebe), ale ti JINÍ, co ji také nosí, zachrání vás. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-10-10 09:42:23

Tomáš Kulka: Umění a jeho hodnoty (ukázka z knihy)

Na první pohled se může zdát, že nic není hodnocení uměleckých děl vzdálenějšího než logika. Nehodnotíme snad umělecká díla podle toho, jak na nás působí, jaké v nás vyvolávají emoce? Nezůstává v takovém případě veškerá logika stranou? Kniha Tomáše Kulky Umění a jeho hodnoty s podtitulem „Logika umělecké kritiky“ ukazuje, že takováto pojetí jsou značně zjednodušená. Autor zde navazuje na jeden z hlubokých problémů moderní filozofie, jehož rozpoznání nalezneme již v díle Davida Huma či Immanuela Kanta. Na jedné straně říkáme, že každému se líbí něco jiného a nemá smysl diskutovat o tom, kdo má pravdu, na straně druhé jsme schopni se navzájem přesvědčovat, že to či ono umělecké dílo je lepší než jiné. Má tedy toto naše konání přece jen nějakou „logiku“, nebo nemá? Jsou estetické soudy vůbec možné? Jinými slovy, jedná se o soudy, které se řídí nějakými pravidly? Tomáš Kulka přichází s původním řešením těchto tradičních problémů, čímž zároveň na obecnější rovině završuje svá předchozí zkoumání věnovaná vztahu umění a kýče a problematice uměleckého falza. Na pozadí jedné z hlavních současných diskusí v rámci angloamerické estetiky předkládá nejen odpovědi na výše uvedené otázky, nýbrž i přesvědčivá vysvětlení některých kontroverzí týkajících se hodnoty moderního i postmoderního umění či vztahu mezi uměním a vědou.   Ukázka z knihy: 2. V ČEM SPOČÍVÁ UMĚLECKÁ HODNOTA V čem tedy umělecká hodnota spočívá? Na základě předchozích úvah navrhuji následující neformální definici: Umělecká hodnota reflektuje 1) význam inovace exemplifikované dílem pro svět umění, a 2) potenciál této inovace pro její další esteticko-umělecké využití či rozvinutí. Tuto definici nejprve objasním a pak vysvětlím, co z ní vyplývá. Čtenáře nejspíš napadne otázka, proč takto složitá formulace. Proč uměleckou hodnotu jednoduše neztotožnit s originalitou? Odpověď zní, že originalita sama o sobě nestačí. Kdybych vzal plátno a pocákal jej namátkou vybranými barvami, vzniklé skvrny pak všelijak rozmazal a na takto pomalovaný povrch přilepil okurku, vzniklo by zcela jedinečné dílo, jaké přede mnou ještě nikdo nevytvořil. Přesto by tento originální výtvor žádnou uměleckou hodnotu neměl.228 Výsledný obraz by sice určitou inovaci exemplifikoval (znojemská okurka na plátně – to tu ještě nebylo!), tato inovace by však pro dnešní svět umění neměla žádný význam. Mohla by sice mít nezanedbatelný význam osobní: obraz by mohl představovat důležitý mezník v mém životě; mohl by být začátkem mé nové dráhy coby umělce. To však evidentně nestačí. K tomu, aby měl obraz signifikantní míru umělecké hodnoty, by musel být jako důležitá inovace chápán světem umění. Významné inovace by měly nějakým způsobem předkládat, či alespoň naznačovat řešení aktuálních vizuálních a uměleckých problémů, ukazovat nové možnosti, které z estetického hlediska stojí za prozkoumání. Tím se dostáváme k druhé části definice a k otázce, co to znamená, že daná inovace má potenciál pro další esteticko-umělecké využití. Proč nestačí říci, že má potenciál pro další estetické využití? Pravda je, že u převážné většiny uměleckých děl bychom si s touto formulací vystačili, neboť ve většině případů se skutečně jedná pouze o rozvinutí estetického potenciálu inovace. Jako příklad nám opět poslouží Picassovy Avignonské slečny, jejichž vysoká umělecká hodnota spočívá v tom, že jsou prvním kubistickým dílem. Přes své estetické nedostatky vykazují již Picassovy Slečny téměř všechny základní prvky a principy tohoto uměleckého stylu, které následně prokázaly svůj potenciál pro další estetické využití tím, že byly esteticky dále rozvedeny, propracovány a přivedeny k dokonalosti v dílech Georgese Braqua, Juana Grise, Fernanda Légera, Roberta Delaunyho, Alberta Gleizese, Jeana Metzingera, Lyonela Feiningera, Marcela Duchampa, ale především v dalších obrazech Picassa samého. Tento obraz předznamenal vznik nových (kubistických) estetických norem a spolu s nimi i nové kubistické estetiky a specificky kubistické krásy.229 Význam Avignonských slečen však přesahuje vytvoření stylistických a estetických norem kubistické malby. Estetická přesvědčivost následných kubistických děl vedla k dalším zajímavým a důležitým experimentům, jež se také ukázaly být neobyčejně plodné. Kubismus jednak pronikl do dalších uměleckých odvětví (sochařství, architektura, design), ale také zásadním způsobem ovlivnil vznik dalších modernistických uměleckých směrů (expresionismus, fauvismus, futurismus), které se již neřídily estetickými normami kubismu, ale vytvořily si normy vlastní. Výraz „potenciál pro další esteticko-umělecké využití“ jsem použil proto, abych tím naznačil, že význam některých zvláště důležitých inovací se někdy nevyčerpá vznikem estetických norem jednoho konkrétního uměleckého směru či stylu. Nyní k otázce, co z navržené definice vyplývá. Z její první části můžeme vyvodit, že uměleckou hodnotu nelze posoudit jen na základě vizuálního zkoumání díla samého, protože ani to nejdůkladnější ohledání díla neodhalí, zda přináší něco nového. Exemplifikovaná inovace totiž není imanentní vlastností posuzovaného díla, ale vztahem mezi posuzovaným dílem a relevantní třídou předcházejících prací. Jinými slovy, abych zjistil, jestli posuzované dílo představuje významnou inovaci, musím je porovnat s dalšími díly. K celkovému posouzení díla tudíž nestačí vytříbený vkus, vnímavé oko a informace potřebné k zařazení díla do správné kategorie. Kritik musí dobře znát tu relevantní část historie umění, která posuzovanému dílu předcházela. Z druhé části definice dále vyplývá, že posouzení umělecké hodnoty předpokládá časový odstup. Kritik proto musí dále vědět, jakou roli hrálo posuzované dílo v následném vývoji umění. Proto od něj očekáváme, že bude mít též patřičné kunsthistorické vzdělání. Abychom mohli ocenit význam dané inovace, musíme totiž vědět, jak byl její potenciál dále využit a k čemu toto využití ve světě umění vedlo.230 Na otázku, jak velký časový odstup bychom při posuzování umělecké hodnoty měli mít, tedy nejspíš nemáme lepší odpověď než: čím větší, tím lepší.231 Znamená to tedy, že o umělecké hodnotě díla, které jeho autor vytvořil dnes, nelze nic smysluplného říci, že dílo, od něhož nemáme patřičný časový odstup, nejsme schopni po umělecké stránce vůbec posoudit? Není tomu tak zcela. Nízkou uměleckou hodnotu vyplývající z nedostatku originality lze identifikovat ihned. Kritik, který odhalí umělcovu nepůvodnost, jeho epigonství nebo plagiátorství, je oprávněn na tyto rysy poukázat, a zdůvodnit tak svůj negativní soud. Plagiát zůstane plagiátem, ať se posléze v historii umění stane cokoli. Problém se týká kladného posouzení umělecké hodnoty. Jde totiž o hodnocení či spíše odhad esteticko-uměleckého potenciálu inovace, který ještě neměl možnost se rozvinout, potenciálu, který ještě neměl šanci se uplatnit, ať již v následné tvorbě autora samého anebo v dílech jiných umělců. Přesto i zde se citlivému kritikovi nebo sběrateli umění někdy poštěstí vidět, či spíše vytušit, nové možnosti otevírající cesty k dalšímu estetickému využití. Přínos díla pro svět umění mohou intuitivně vycítit ještě předtím, než se jeho vliv skutečně projeví na umělecké scéně. Objevování nových talentů a podporování nadějných umělců bývají často založena právě na takovémto intuitivním odhadu uměleckého potenciálu inovací exemplifikovaných dílem. I v těchto případech půjde však spíše o to, čemu Angličané říkají educated guess (poučený odhad) než o stanovení faktu nebo o fundovaně zdůvodněnou predikci. „Konečný“ verdikt patří historii. Slovo „konečný“ jsem dal do uvozovek, protože míra umělecké hodnoty nemůže být z principu nikdy jednou a provždy určena s konečnou platností. Vždy je možné, že na některé inovace, jež dosud zůstaly bez povšimnutí, někdo v budoucnu tvůrčím způsobem naváže, právě tak jako se může stát, že inovace, která se zprvu uchytí a je nějakou dobu rozvíjena, upadne později v zapomnění, protože se vývoj ve světě umění vydá jiným směrem. Uměleckou hodnotu je proto třeba považovat za veličinu otevřenou a stanovení její míry za revidovatelné. Umělecká hodnota tedy není statická, ale dynamická, neboť její míra se může měnit v závislosti na vývoji ve světě umění. Spolu s tím – a toto je důležité – je posuzování míry této hodnoty v každém daném časovém období záležitostí objektivní nebo intersubjektivně ověřitelnou, a to jednak v tom smyslu, že zde vkus či estetické preference většinou nehrají roli, ale i v tom, že se odborníci (opírající se o kunsthistorické poznatky) poměrně snadno shodnou na tom, která fakta jsou pro posouzení umělecké hodnoty relevantní. Zůstaneme-li u Avignonských slečen, nejspíš bychom se shodli na tom, že relevantní je sledovat vývoj kubismu a směrů, jež kubismus ovlivnil, a ne například vývoj umění inspirovaného impresionismem. Jde v podstatě o sledování vlivů, takže zdůvodnění soudu týkajícího se umělecké hodnoty posuzovaného díla bude v podstatě spočívat v popisu určitého příběhu, v kterém hraje dané dílo hlavní roli. Charakter takového příběhu a jeho verifikovatelnost či ověřitelnost se přitom zásadním způsobem neliší od jiných historických příběhů. V souvislosti s takovýmito příběhy si také budou historici umění klást obdobné otázky, jaké si kladou historici v jiných oblastech jejich zájmů. Historik umění zabývající se sledováním vlivů se například bude ptát, do jaké míry byl při koncipování kubistických principů Picasso ovlivněn Cézannem a nakolik byli Braque a ostatní kubisté ovlivněni Picassem. Obdobně si badatel církevních dějin nebo historik náboženských hnutí bude klást otázku, do jaké míry byl Jan Hus ovlivněn učením oxfordského teologa Johna Wycliffa a jak později Husovo učení ovlivnilo Martina Luthera. Příběhy relevantní pro posouzení umělecké hodnoty tak budou mít stejnou či souměřitelnou míru objektivity jako jiné historické příběhy či jiná historická „fakta“. O tom, nakolik jsou historická fakta objektivní, se sice mezi historiky i filosofy dějin mohou vést debaty, nicméně již samotná skutečnost, že konstatování, kdo koho jak a čím ovlivnil, jsou, na rozdíl od estetických soudů, nazývána fakty, o něčem vypovídá. Tato fakta jsou totiž, stejně tak jako každá jiná historická fakta, intersubjektivně ověřitelná.232 Můžeme tedy říci, že zdůvodnění soudů týkajících se umělecké hodnoty nepředstavuje žádný zvláštní problém, což je z hlediska debaty o otázkách subjektivity či objektivity hodnocení uměleckých děl velmi důležité. I kdyby totiž nebyly estetické soudy ničím jiným než vyjádřením osobních preferencí (což je názor, který jsem se v předchozí části této knihy snažil zpochybnit), o posuzování celkové hodnoty uměleckých děl by to stejně neplatilo.233 Jinými slovy, i kdyby byl aspekt či komponent estetického posouzení díla nakrásně subjektivní, celkové posouzení jeho hodnoty coby uměleckého díla takové není, neboť posouzení aspektu uměleckého, který bývá navíc často mnohem důležitější než aspekt estetický, je záležitostí objektivní. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Zde bych se krátce vrátil k osmé kapitole předchozí části, kde jsem si položil otázku, nakolik jsou základní principy, na nichž je postavena moje teorie estetického hodnocení, reflektovány v kritické praxi. Konkrétně šlo o myšlenku, že při posuzování estetické hodnoty uměleckých děl neporovnáváme jejich estetické vlastnosti s estetickými vlastnostmi jiných děl (protože jsou nesouměřitelné), ale s estetickými vlastnostmi jejich vlastních nerealizovaných možností, tedy s jejich verzemi. V rozhovorech s kritiky vyšlo najevo, že myšlenka porovnávání díla s tím, jaké by mohlo být, jim není cizí, všichni však rozhodně odmítli myšlenku, že by posuzované dílo nesrovnávali s jinými díly. Právě naopak: trochu popuzeně říkali, že srovnávání posuzovaného díla s jinými díly je podstatou jejich práce, že si bez toho uměleckou kritiku nedovedou vůbec představit. Poznámku v závěru osmé kapitoly, kde jsem uvedl, že konflikt mé teorie s tím, co říkají kritici, je pouze zdánlivý či dočasný, si můžeme nyní vysvětlit s poukazem na to, že v předchozí části nebyla moje teorie hodnocení uměleckých děl úplná, protože do ní ještě nebyla zabudována teze o umělecké hodnotě, která je neméně důležitá než hodnota estetická. Konflikt je nyní odstraněn, neboť z definice umělecké hodnoty vyplývá, že kritik musí posuzované dílo vidět v kontextu historie příslušného uměleckého druhu či žánru, a musí jej tedy porovnávat s řadou dalších děl. Přijmeme-li tezi, že hodnota uměleckých děl netkví pouze v jejich hodnotě estetické, ale že mají navíc i hodnotu uměleckou, vyvstane otázka, proč pouze tyto dvě hodnoty. Jsou umělecká a estetická hodnota, tak jak zde byly pojaty, jedinými hodnotami, kterými se mohou umělecká díla pyšnit? Krátké zamyšlení nás přivede k závěru, že umělecká díla mohou mít, a velmi často též mají, i další hodnoty. Výtvarné umění sloužilo od Byzance přes gotiku, renesanci i baroko církvi, která byla jeho hlavním patronem a jejíž zakázky se soustřeďovaly především na vizuální zpracování biblických příběhů, zvláště těch novozákonních. Vzhledem k tomu, že umění sloužilo šíření křesťanské víry, lze hovořit o hodnotě náboženské, případně křesťanské. Můžeme zde ovšem také najít hodnotu didaktickou, neboť obrazy, oltáře a fresky „popisující“ Ježíšův život, křížovou cestu a kalvárii sloužily od raného středověku negramotnému lidu jako názorné ilustrace pro zapamatování evangelijních příběhů. V souvislosti s architektonickým a výtvarným pojetím barokních kostelů, jehož cílem bylo obracet duši věřících od života pozemského k Bohu a věčnému životu posmrtnému, k transcendentálnu či metafyzické podstatě bytí, lze také mluvit o hodnotě duchovní či spirituální. Pokud nás bude zajímat, jak si umělci a díky nim i další lidé v různých dobách a v různých zemích představovali biblický Jeruzalém, pak lze v jeho zobrazeních nalézt i hodnotu informativní či kognitivní. Vezmeme-li pak samotnou Bibli jako dílo literární, nelze si nevšimnout jejích hodnot morálních. Je třeba také zmínit její hodnotu historickou, neboť obrazy z jiných období mohou být zdrojem zajímavých historických poznatků, jako například jak se lidé z různých společenských vrstev v různých dobách a v různých zemích oblékali, co jedli a pili, jak vypadaly přístroje a zbraně, které používali, jak stolovali, jak pekli chleba atp. Umělecká díla mohou mít také hodnotu společenskou: mohou například vybízet ke zrovnoprávnění žen, k rasové či náboženské toleranci, mohou „bojovat“ za práva menšin, zviditelňovat hrůzy válek, vybízet ke spravedlivějšímu uspořádání společnosti nebo propagovat různé ideologie či politické režimy. A umělecká díla mají také hodnotu peněžní, nazývanou též finanční, ekonomickou či tržní. Kolik takových hodnot mohou umělecká díla mít? Dají se vyjmenovat? Souhlasím zde s Malcolmem Buddem, který píše, že „[umělecké dílo] může mít tolik hodnot, kolik je hledisek, z kterých může být hodnoceno“.234 Mají však při hodnocení uměleckých děl coby umění tyto další hodnoty stejný charakter a stejnou váhu jako hodnota estetická a hodnota umělecká? Mám za to, že tyto další hodnoty, které bych nazval vedlejšími, kontingentními či příležitostnými, nejsou s uměním bytostně spjaté, a to v tom smyslu, že je umělecká díla sice mít mohou, ale také je mít nemusí. Zatímco estetická a umělecká hodnota jsou nutnými podmínkami uměleckosti, o kontingentních hodnotách to evidentně neplatí. Kromě toho, že se tyto příležitostné hodnoty na rozdíl od hodnoty estetické a hodnoty umělecké vyskytují pouze u některých děl, ale u jiných ne, je možné argumentovat (a mnozí filosofové umění tak činí) i tím, že nepatří k těm hodnotám, jež je nutno brát v úvahu, když dílo posuzujeme coby umění. Nejsou to ty hodnoty, kvůli kterým si uměleckých děl ceníme coby umění. Je zde ještě jeden zásadní rozdíl. Jak o hodnotě umělecké, tak i o hodnotě estetické lze říci, že zvýšením každé z nich se zvýší i celková hodnota díla coby umění. Jinými slovy, zvýšení míry estetické nebo umělecké hodnoty (případně obou) bude vždy ku prospěchu věci. To však neplatí o příležitostných hodnotách. Zvýšený důraz na ideologickou či propagační hodnotu díla může jít jak na úkor hodnoty estetické, tak i na úkor hodnoty umělecké. Ve Stalinově Sovětském svazu a taktéž v Hitlerově třetí říši anebo v Československu po únoru roku 1948 došlo v důsledku politizace umělecké sféry k nebývalému úpadku umění. Právě tak může vysoká míra hodnoty didaktické, morální, informativní, terapeutické, zábavní atp. uměleckým dílům spíše uškodit než prospět a snaha o maximalizaci emoční hodnoty může vést od seriózního umění ke kýči.   228 Alfred Lessing rozlišuje stupňovitě mezi pěti významy pojmu „originalita“. Pouze ten pátý se blíží tomu, co označuji za „význam inovace exemplifikované dílem pro svět umění“. Umělecká hodnota se však i od tohoto pojetí originality zásadním způsobem liší, hlavně tím, co je řečeno v druhém bodu navržené definice. Lessing, A.: What is Wrong with Forgery, The Journal of Aesthetics and Art Criticism, 23 (1964), s. 435–450. 229 Mám za to, že pojem „krása“ není v souvislosti s kubistickými díly nevhodný. Přijde mi například zcela přirozené říci, že Braqueův obraz Zátiší s hrozny a klarinetem je krásný, i když se pochopitelně jedná o jiný (kubistický) druh krásy, než je (expresionisticky) krásný Jawlenského portrét Alexandra Sacharova nebo (renesančně) krásný obraz benátské scenerie Gentilla Belliniho. 230 Dílo může být velmi originální ve smyslu radikálního odklonu od uznávané tradice a stávajících estetických norem, a přesto zůstat bezvýznamné. Některé inovace prostě nikam nevedou. 231 Srov. Savile, A.: The Test of Time. London: Blackwell, 1983. 232 Jedním takovým intersubjektivně ověřitelným faktem je například to, že Avignonské slečny jsou (pomineme-li přípravné skici) prvním kubistickým obrazem. Právě tak lze standardním způsobem ověřit, že kubismus byl ve své prvotní fázi vývoje záležitostí dvou umělců, Picassa a Braqua, a že ostatní kubisté se k principům tohoto stylu přihlásili až později. U odvážnějších tvrzení, jako například že „kubismus byl snad nejdůležitější a rozhodně nejkomplexnější a nejradikálnější uměleckou revolucí od dob renesance“ (Golding, J.: Cubism, s. 15), může být ověřování složitější, ničím se však zásadně nebude lišit od ověřování obdobně zobecňujících tvrzení z jiných oblastí historie. 233 To pochopitelně neznamená, že v určování či v odhadech umělecké hodnoty nelze chybovat nebo že příslušnou historii vlivů nelze zkreslovat. Takové problémy však provázejí všechny vědní obory. 234 Budd, M.: Artistic Value, citováno z Lamarque, P. – Haugom Olsen, S. (eds.): Aesthetics and the Philosophy of Art, s. 262.   Tomáš Kulka (*1948) začal studovat filosofii a politickou ekonomii na FF UK v Praze roku 1967. Po sovětské invazi odešel do Anglie, kde studoval filosofii (u sira Karla Poppera) a ekonomii na London School of Economics (B.A. 1971). V roce 1972 se přestěhoval do Izraele, kde pokračoval ve studiích filosofie na Hebrejské universitě v Jeruzalémě (M.A.  1976, Ph.D. 1986) a pracoval jako zpravodaj Svobodné Evropy pro Blízký východ (1973–1991). Na Jeruzalémské universitě přednášel logiku, dějiny moderní filosofie, filosofii vědy a estetiku. V roce 1988 přešel na universitu v Tel Avivu, kde na katedře filosofie založil odbor filosofie umění. V letech 1992–1995 přednášel také (jako hostující profesor) na Středoevropské universitě v Praze. Od roku 1996 působí na katedře estetiky FF UK. Kniha Umění a kýč (Torst, 1994, 2000, 2014) vyšla rovněž anglicky, finsky, hebrejsky, polsky a (ve zkrácené verzi) španělsky. Do polštiny byla přeložena i jeho další kniha Umění a falzum (Academia 2004).   Nakladatelství Argo, Praha, 2019, 1. vydání, brož., 264 stran.

Čas načtení: 2021-02-02 19:05:44

Luigi Zoja v knize Dějiny arogance odhaluje nebezpečí stupňujícího se ekonomického růstu

Náš svět dnes nikdo nedrancuje tolik jako člověk. A člověk se taky jako jediný umí chovat arogantně. Právě tomuto aspektu lidského chování jsou věnovány Dějiny arogance z pera psychoanalytika Luigiho Zoji. Nelítostné drancování naší planety a jejích zdrojů ve jménu bezmezného růstu má stále znepokojivější důsledky. Mluví se však pouze o jejich technických aspektech. O těch psychologických se mlčí. Proč jsme ztratili schopnost omezit své potřeby? Přitom řada faktorů ukazuje, že hojnost zhoršuje kvalitu našich životů, o čemž svědčí procento sebevražd, duševních poruch, zločinnosti a mnoha nemocí pramenících z blahobytu. Luigi Zoja ve své knize varuje, že vztah lidské psychiky k touze je chorobný. Proto musíme pochopit iracionální impulz, který je toho příčinou. Máme-li diskutovat o mezích ekonomického rozvoje, musíme si položit otázku, proč požadujeme nekonečný růst. V tu chvíli si uvědomíme, že jde o poměrně nedávnou a historicky podmíněnou tendenci. Ještě téměř včera jsme žili v agrární společnosti, která se řídila střídáním ročních období a obživu jí poskytovaly sezónní plody. Dějiny Západu jsou dějinami překonávání tohoto způsobu života a jeho nahrazení expanzí, jež nezná hranice; metastázou výroby, která je jen důsledkem metastázy potřeb. Chceme-li porozumět historii, musíme k ní – stejně jako k ekonomii – přistupovat psychologicky. Původ tohoto vývoje totiž tkví v nevědomé konverzi našich předků. Pro antické Řeky, kteří utvářeli základ západního myšlení, spočívala morálka v dodržování mezí. Žili ve strachu ze skrytého bažení lidstva po nekonečnu, které označovali za aroganci a považovali je za smrtelný hřích. Bohové chtěli štěstí jen sami pro sebe, byli závistiví, trestali toho, kdo měl či chtěl příliš. Tíž Řekové však díky svým úspěchům zpyšněli, stali se průkopníky ambicí a smetli tabu mezí: začali se stavět na místo bohů. Luigi Zoja chce ve své knize připomenout a zpřítomnit příběh, ukrývající se v mýtech starých Řeků, se kterým bychom se ztotožnili a díky němuž bychom znovu uvěřili v prospěšnost hranic.   Ukázka z knihy PŘEDMLUVA K ČESKÉMU VYDÁNÍ Od konce středověku po období, které Evropané nazvali renesancí, se Západ připravoval na převratnou expanzi v poznání, vědě, technologii, geografii: chystal se kolonizovat zbytek světa, podrobit si jej, resp. jej přimět, aby přijal jeho kulturu. Čína dynastie Ming však v té době byla mnohem silnější, technicky vyspělejší, hospodářsky mocnější a lidnatější než celá Evropa. Udržovala vztahy s velkou částí Asie a dokonce i Afriky, kde vybírala tributy. Kdyby se tehdy výprava Kryštofa Kolumba míjela s nějakou čínskou flotilou, vypadala by jako hrstka záchranných člunů, tak velké byly rozdíly v jejich dimenzích. Z dnešního pohledu, který automaticky počítá s potřebou expanze, máme za to, že tehdejší Čína by bývala snadno dobyla celý svět. Proč to neudělala? Pro čínské myšlení byla idea rovnováhy důležitější než idea růstu. Zvětšit své území? Čína už byla největší z tehdy známých zemí. Udělat ze sebe střed světa? Čína jím byla odedávna, ze své podstaty. Čung-kuo, výraz, kterým se dodnes v mandarínštině označuje Čína, znamená „země středu“. Pokud se ten, kdo je ve středu, dá do pohybu, ztratí svou centrální pozici, rovnoměrně vzdálenou od všech jiných významných souvislostí.      Je známo, že od té doby se expanze stala pro Evropu hlavním cílem. Ve všech směrech platí, že z ní učinila středobod své mentality a viditelný výsledek svých snah. Tímto způsobem překonala všechny země, které aspirovaly na nějakou formu hegemonie. Kolonizovala ostatní kontinenty: nejdřív vojensky a politicky, později v kulturní rovině. Šířila v nich expanzivní myšlení a usilování o rostoucí spotřebu. Nemá smysl diskutovat o tom, do jaké míry tato mentalita zvítězila: dnes vládne celému světu, vždyť hlavní politické, obchodní a právní mezinárodní organizace vycházejí z předpokladu, že očekávání každého státu se nesou v tomto duchu. Z kolektivní potřeby rozpínání pramení nutnost podmanit si jiné národy, tj. dochází k ozbrojeným konfliktům, které ve 20. století vyvrcholily dvěma světovými válkami. Individuální „expanzi“, jež měla původně jít ruku v ruce s rostoucím blahobytem, naopak od druhé poloviny minulého století až do počátku našeho tisíciletí provází zhoršování stavu životního prostředí a nejrůznějších aspektů kvality života: na rozdíl od dob minulých jsou dnes u jednotlivců na první pohled patrné neurózy postihující psychiku a poruchy příjmu potravy (obezita, anorexie), které ničí tělo. Paradoxní je, že model prudké expanze dnes nabízí i Čína, jež procitla z tisíciletého spánku: s následky nevídaných rozměrů dopadajících na ekologickou, společenskou a duševní rovnováhu.      Definitivní laicizaci západního myšlení zahájily především dvě velké osobnosti. První z nich kritizovala organizaci kolektivního života, druhá život jednotlivce. Marx v polovině 19. století prohlásil, že v dějinách je vytěsněna jedna obrovská část: ekonomika. Freud na začátku 20. století poukazoval na to, že z psychiky byla vytěsněna sexualita, takzvané nevědomí. Dnes se však sexualita vyjadřuje bez zvláštních omezení. A ekonomika je naprostý opak nevědomého: je středobodem našich snah.      Naopak z kolektivního vědomí byl vytěsněn psychický původ ekonomického rozvoje. Vztah naší psychiky k touze je chorobný. Chceme-li pochopit technické aspekty devastace životního prostředí a změny klimatu, musíme nejprve lépe porozumět iracionálnímu impulzu, který je toho příčinou. Proč chceme pořád víc? Pokud jde o jednotlivce, ukazuje řada faktorů – například procento sebevražd, duševních poruch, zločinnosti, mnoha „nemocí z blahobytu“ – spíše na skutečnost, že když máme více, kvalita života se zhoršuje.      Marx byl přesvědčen, že moci kapitálu a chtivosti po zisku musí být nastaveny hranice; Malthus tvrdil totéž, pokud jde o růst populace; a konečně ve 20. století začalo stále více myslitelů – od think tanku MIT a Římského klubu až po Serge Latouche – zdůrazňovat, že znečišťování životního prostředí a využívání zdrojů chybí brzdy. Cílem této knihy je naopak vyzdvihnout, že chybí i něco jiného: přesvědčivý narativ o nutnosti hranic; a víra, v níž by tyto hranice mohly zapustit kořeny, jak tomu bylo kdysi v jiných kulturách. Bez toho hrozí, že teorie o ničivé ekonomické nespravedlnosti nebo čísla dokládající blížící se ekologickou katastrofu zůstanou jen abstrakcí, pro niž se nikdo nedokáže zapálit, a tudíž nebudou schopné mobilizovat většinu. Z ekologických pohrom by se mohl stát soběstačný bludný kruh a naše století by mohlo v dějinách být posledním, kdy člověk žije uprostřed relativní lhostejnosti. Nezbytný příběh – a zde je zakopán pes – přitom už existuje, existoval odedávna a bude existovat vždycky, poněvadž se skrývá v nejstarších mýtech, především u Řeků. Jde jen o to, vyzdvihnout jej z podzemí a přizpůsobit jej událostem postmoderní společnosti, aniž bychom se přitom museli zabývat jeho původem. Mýtus je totiž „tím, k čemu nikdy nedojde, a přitom tu bylo odedávna“. Luigi Zoja, Milán, prosinec   ČÁST PRVNÍ PROBLÉM Mýtus růstu, mýtus mezí Modernita dostala smrtelnou ránu do srdce: myšlenkou nepřetržitého a neomezeného růstu. — O. PAZ, úvodní konference sympozia Mexico Today (Washington, 29. září 1978)   Třebaže poslední vítězství Evropy nebyla pouze vojenského rázu, podařilo se jí dobýt svět. Euro-americká kultura je první globální kulturou v dějinách. Svým triumfem se však nijak nepyšní. Nedává najevo žádné emoce. Zdá se, jako by byla bez duše stejně jako technologie, kterou si osedlala.      Vítězství Západu – technologické civilizace doprovázené tržním hospodářstvím, zastupitelskou demokracií a morálním konzumismem – se nedostalo žádných impozantních oslav.      Dosud nikdy neexistovala tak dalekosáhlá nadřazenost. Neevropské civilizace zanikly nebo si právě osvojují svět techniky a, navzdory jakémukoli odporu, přebírají i ideologii a způsob života, které s sebou technika přináší. Totéž se děje i v bývalých komunistických zemích. Přesto tato porážka jinakosti a její konverze nevzbuzují nadšení ani nejsou pociťovány jako vítězství. Západ, jenž kdysi oslavoval svůj triumf nad národy Malé Asie v Illiadě, nad islámem v Písni o Rolandovi a nad východními hordami v Písni o Nibelunzích, nyní přechází mlčením skutečnost, že se prosadil na celém světě. Proč?      Nestačí odpovědět, že epos zanikl: už Hérodotos znal jeho meze, a proto si pro opěvování perských válek, které považoval za pokračování trojské války, vymyslel nový žánr, v němž splynuly mýty s vyprávěním o faktech. Epos dnes může ožít v mnoha nových formách, například ve filmu. To by nás mohlo svádět k domněnce, že Západ neoslavuje sám sebe, protože jeho úspěch nemá žádné jednoznačné protagonisty, jako byli například achajští vůdci nebo francouzští paladini. Taková polovičatá odpověď je však ještě neuspokojivější. Hrdinové dnes chybějí, protože strůjci vítězství Západu a jeho eposu jsme my všichni: „Protagonisté už neexistují, je tu jen chór.“ A přece se v tomto vítězství nedokážeme najít a s rostoucími emocemi se obracíme k primitivnímu a venkovskému světu, který už zaniká.      Není těžké si domyslet, že moderní epos by mohl nabýt konkrétní podoby tehdy, kdyby byl situován mezi dějiny a mýtus: to neznamená, že by se fakta měla smísit s nereálnými prvky, důvodem je skutečnost, že vyprávění může být epické pouze tehdy, jsou-li fakta podána majestátním a transcendentním způsobem. Mythos původně neznamenal líčení smyšleného příběhu, který se liší od toho skutečného; znamenal slovo, naraci v absolutním slova smyslu, jež má autoritu, emoce, vlastní sugestivní sílu. Mýtus promlouvá hlasem, který jako by se ozýval přímo z nitra událostí, o nichž vypráví, a má moc tvarovat lidské bytosti tak, aby se podobaly formám, které sám předem určuje. Mýtus obsahuje osud.      Z genealogického hlediska je mýtus ta část dějin, která už neodkazuje na další kořeny; podmaňuje si plány historických subjektů a podřizuje je svému vzoru. Z hlediska času je mýtus ta „minulost“, která nebyla nikdy přítomná ani v minulosti, a přitom neustále vyvíjí tlak, aby tak byla vnímána. Mýtus je spojitost i nezávislost, je vzdálený i aktuální.      Jenomže kdybychom popisovali mýtus sám o sobě, vypověděli bychom o něm příliš málo. Má totiž také zvláštní vztah k tomu, kdo jej vypráví, a k tomu, kdo mu naslouchá. Mýtus není jen narativní forma, je to i vnitřní prostor, kde se vyskytují ty nejpřesvědčivější mentální obrazy: to si dobře uvědomuje vládnoucí třída, která často nahrazuje komplikovaná racionální témata mýtem, jejž člověk ani nemusí poslouchat, protože má dojem, že jej zná odjakživa. Mýtus funguje ve společnosti jako první pomoc, dokáže zastavit čas a vrátit posluchače ke kořenům. I když ho znají nazpaměť, mohou mu naslouchat donekonečna, rok co rok, beze změny.      Člověk potřebuje příběhy, aby se mohl ztotožnit s jejich lidskými postavami. Věci mu nestačí, protože nedokážou prolomit samotu. Jenomže civilizace techniky namísto mytických událostí produkuje spotřební předměty, jež jsou toku vyprávění cizí. To ony mají navrch. Jejich vítězství nemá nic společného s mytickým zápalem: je odkouzlené, řečeno s Weberem. Triumf věcí vyděluje zdroj činů z duševního rozpoložení jednotlivce a převádí jej do objektivní a naprogramovatelné roviny: ale vylučuje z nich emoce a možnost, aby byly vyprávěny. Výsledky techniky se dají okamžitě reprodukovat, ale jen těžko mytizovat. Pokrok je dnes tak rychlý, že těžíme z nejnovějších inovací, aniž bychom se stali součástí nové kultury, do níž náležejí. Technika má uživatele, ale nemá otce. Její vítězství má kronikáře a archiváře, ale žádné vypravěče.      Existuje ještě další důvod, proč naše civilizace neopěvuje vlastní úspěchy. K vyjadřovacím těžkostem se přidávají morální problémy. Vyhýbáme se epickému oslavování našich úspěchů nejen proto, že jsme ztratili přístup k vznešenosti mytického jazyka, ale také proto, že v sobě chováme pochybnosti a pocity viny, které se týkají jejich smyslu. Vnímáme je stále méně jako triumf Západu nad jinými civilizacemi a stále více jako vítězství věcí nad lidmi. Tomu, kdo by se divil, proč Západ obrací svůj pacifismus sám proti sobě, a ne proti svým soupeřům, musíme odpovědět, že tento pacifismus pramení z pocitu viny: musíme se usmířit s tím, co v nás modernita zranila. Univerzální platnost našich úspěchů je zatížena prvotním hříchem. Úzkostná snaha jej odčinit je pro Západ typická: je to laické pokračování prvotního hříchu z Bible.      Když se vydáme po stopách kořenů tohoto hříchu, postupně dojdeme až ke společnému mýtu.      Civilizace techniky na rozdíl od předcházejících či neevropských světů odhaluje své nitro především kritickým způsobem (Kulturpessimismus). Vzdělaní lidé na Západě mají pocit, že zažívají formu života, který se nemá rád; ne náhodou páchají sebevraždy častěji než kdysi. V budoucnosti, do níž se upírají naše zraky, vidíme jakýsi vír, který nás do sebe může prudce strhnout. Nejen že se k sobě technická civilizace staví kriticky, ale popisuje se dokonce i formou negativních eposů. Historie Západu je spatřována jako pokračování mýtu, jenž namísto o stvoření vypráví o zničení. Na základě dávné řecké představy znázorňují tyto obrazy střídání generací jako postupnou degeneraci. Už v samotné řecké verzi se člověk propadl z neurčitého zlatého věku do železného. Zato u moderního mýtu neodpovídá nejnižší úroveň lidského života přítomnosti, nýbrž obávané budoucnosti.      V dobách, kdy se díky pokroku v lékařství začínala snižovat úmrtnost na nemoci, předpověděl Malthus demografickou pohromu. Když odstartovala průmyslová revoluce, předpověděl Marx společenskou katastrofu. Ve dvacátém století se tento kritický proud urychlil a po obou světových válkách ještě nabral na síle, přičemž zasahoval stále širší oblasti: sociologickou, historickou, antropologickou, ekologickou atd., až nakonec získal globální charakter. Ve světě, který se na základě územní a technologické vzájemnosti čím dál víc unifikuje, se počítá se související sérií kolapsů, jež budou zahrnovat nejrůznější geografické zóny a sektory civilizovaného života. Vyděšené a regresivní způsoby myšlení opakovaně rozebírají možnou smrt Západu a všeho, co z něj pochází, právě ve chvíli, kdy jím vytvořený pořádek podle všeho definitivně ovládl celou Zemi. Západní civilizace sama sebe racionálně koncipuje jako pozitivní sílu, ale v narativním smyslu pojímá svůj mýtus negativně: to je nebezpečný protiklad, protože jde o nevědomou mytizaci. A nevědomá psychická funkce se vždycky může obrátit proti nám.      Tyto „představy globálních mezí“ mají tedy dvě roviny. Na vyšší z nich se setkáváme s bezprostředním, historizovaným, variabilním, technickým vnímáním, které je stejné jako svět, jejž popisuje; ta hlubší rovina je pesimističtější, živená jen potají, profetická a má co do činění s ahistorickým modelem; právě zde nacházíme „morální“ prvek narace, který propůjčuje formu negativnímu eposu. Nejde o povrchní stesk po starých časech, který je společný všem epochám, ale o mnohem radikálnější, širší a sofistikovanější záležitost. Všichni dospívají ke stejně pesimistickým závěrům nezávisle na tom, jaký je jejich výchozí úhel pohledu. Vzniká tak dojem, že jejich společný jmenovatel se neodvozuje z vědeckých a vědomých údajů, nýbrž ze skutečnosti, že došlo k aktivování jediné nevědomé mytické představy.      Kultura, z níž vychází západní civilizace (připustíme-li rozdíl mezi často zaměnitelnými termíny pro kulturu a civilizaci), se na rozdíl od všech ostatních civilizací ve vědomé rovině zakládá na myšlence expanze, jak ji interpretuje produktivistická a pozitivistická technika: tedy na onom „mýtu růstu“, který v sobě v mnoha ohledech zahrnuje podstatu modernity. Ve svých nevědomých fantaziích však tato kultura i nadále pěstuje tabu a strach z potrestání, jež byly v minulosti spojovány s arogancí a přílišnou přízní osudu: i nadále se tudíž obává katastrofy, zapomenutého vyústění tohoto mýtu.      Neomezený růst je de facto krádež a převzetí boží role. Nejde jen o to, že neomezenost je výsadou Boha. Samotné latinské slovo cresco („růst“) je totiž intranzitivní sloveso odvozené od kořene, který v tranzitivní podobě tvoří sloveso creo („tvořit“). Růst a tvořit jsou ve společném latinském základě (a na tuto skutečnost jsme zapomněli, protože svědčí o našem zhřešení pýchou) jedinou činností, jež subjektu uvnitř i navenek propůjčuje velikost, která nemá obdoby.   Důvěra v růst, v neustálý rozvoj a – méně vědomě – v Dějiny a kolektivní nesmrtelnost (jejich stejně neomezené časové nádoby) nesahá k počátkům západní civilizace, ale je jejím produktem, který se vymkl kontrole. Původně platil přesný opak. Příčinu toho všeho je třeba hledat v radikálním porušení principu umírněnosti, jenž byl základem starého Řecka.      Středobodem našeho pojednání tedy bude kultura, v níž má kořeny jak představa dodržování mezí, tak i naše vlastní dějiny, a která je příznačně označována jako helenocentrická. Rozhodnutí vydat se touto cestou – stejně jako každá jiná volba – obnáší určitou jednostrannost. Jen nepřímo se tak dotkneme pozdější role křesťanství, jež k našemu pojetí mezí jistě přispělo. Zanedbáme i samotné antické Řecko, protože o mnohostrannosti jeho kultů, epoch a států budeme pojednávat jen do té míry, abychom z ní vyvodili to podstatné. Vcelku se budeme zabývat olympskými bohy a nejznámějšími náboženskými formami, zakotvenými v metaforách: olympští bohové pro Helény nicméně nepředstavovali nějakou původní či stálou veličinu a jejich náboženství muselo soupeřit s chtonickými kulty, mystérii, vzrušujícími a neodolatelnými bohy pronikajícími z Východu. Ačkoli si uvědomujeme rozhodující význam Sparty, Iónie, Théb a Korintu i helenizované Makedonie, zaměříme se nakonec v našem pojednání na Athény, místo prvořadého významu a jedinečné kreativity. Pokud padne zmínka i o dalších epochách, bude to především proto, abychom je dali do souvislosti s 5. stoletím př. n. l., kdy došlo k zásadním zvratům a kdy Athény definitivně prosadily svou převahu. Ve snaze postihnout podstatu helénství – nezávisle na tom, zda je historické, či zrekonstruované – budeme vybírat prameny na základě kritérií, která platila už v klasickém Řecku: výtvarné umění bylo i přes svou dokonalost jen doprovodným ornamentem, zatímco základem skutečné tvorby bylo slovo („poezie“ z poieo, dělat). Naše studie tedy bude vycházet především z písemných dokumentů.      Jednotný pohled na antiku je především moderní potřebou. Poté co byla znovu objevena řecká a helénská kultura, stal se z ní bezvýhradný ideál: Burckhardt a Nietzsche proměnili řeckého člověka ve výchovnou metaforu, která zpočátku oživila německou kulturu konce 19. století a později – a právě to je paradoxní – přispěla k utváření moderního myšlení. Tento výrazný a koncentrovaný obraz helénského člověka se stal nástrojem k podnícení kulturního růstu (pro Řeky paideia, daleko hlubší proces než prosté učení); význam tohoto řeckého ideálu se tak projevuje více v současné praxi než v dokumentech z minulosti. Není to ani tak model, na jehož základě můžeme poznávat antiku, jako spíše vzor pro dnešní život. Stejným způsobem vykonala svou úlohu i hlubinná psychologie. Ani její hlavní pracovní hypotézu, nevědomí, nelze ověřit; její zásadní – ať už špatný, či dobrý – vliv na moderní kulturu je však dobře patrný.   V této práci se pokusíme o rekapitulaci řeckého mýtu, který vytyčil meze touhy. Sledování celého vývoje mýtu v dějinách západní civilizace přesahuje naše možnosti, ale budeme se snažit formulovat jeho hypotetickou spojitost s duševním rozpoložením moderního člověka, který vnímá nepřetržitý růst civilizace jako vinu.      Tato studie nám pomůže určit, nakolik je kritika neomezeného růstu poplatná mytické tradici, jež se zrodila v dávných dobách.      Díky vysledování pozůstatků mýtu můžeme vědecké studie opřít o věrohodný základ kolektivní psychologie. V mýtu je obsažena hypotéza morálního chování, která je ve společnosti psychologicky zakořeněná a představuje schůdnou alternativu k hnací síle hrdinských vzorů, jež narážejí na bariéru božích tabu: stačí připomenout mýtus o Prométheovi, o němž si promluvíme později.      Křesťanství rozsah působení mýtu později omezilo a vtěsnalo jej do Písma svatého. V řecké civilizaci si však mýtus uchovával prvořadé postavení, co do platnosti, úrovně vyjádření a také díky tomu, že nebyl určen k interpretacím, ale spíše k poslechu. Zatímco v předsudcích moderní doby znamená vědění rozvíjení myšlenek, byly spolu v řeckém světě myšlenky a mýty nerozlučně propojeny a rozvíjely se ruku v ruce. Vědění bez mýtu neexistovalo.      Mýtus byl vždy pravdivý, i když ne takovým způsobem, s jakým by se snadno smířila naše morálka a racionalita: nehlásal vysoké etické principy jako monoteismus nebo filozofické úvahy ani věrnost zásadám racionálního poznání jako věda. Nebyly v něm vyjeveny základní formy pozdějšího vědění, ale ani mu nebyly nutně cizí: spíše v něm byly uchovány ve formě nevědomých struktur. Radikální protiklad mýtu na jedné a vědy a filozofie na druhé straně je moderní předsudek a z tohoto pohledu představuje výskyt vědy a filozofie ve starém Řecku nenadálý zlom a zjevení. Existovala však také kontinuita mezi tradičním mytickým myšlením Řeků a překvapivými novinkami, které z něj vznikly. Estetické a psychologické funkce mýtu byly velkým novátorům známy a mýlili bychom se, kdybychom si představovali, že se vždy jen snažili odporovat jeho tradici. Sókratés nejdříve popisuje „geografický“ mýtus osudu duší a potom dodává: „Že se tyto věci mají zrovna tak, jak já jsem vyložil, to rozhodně tvrdit nesluší člověku majícímu rozum. Že však je buď toto nebo něco takového, pokud jde o naše duše a jejich příbytky, když je nesmrtelnost duše patrná, to podle mého zdání sluší tvrdit a stojí za to, aby člověk mající takové mínění se odvážil nebezpečí […].“      V antickém Řecku z mýtu vyvěral proud kolektivního cítění a nevědomých mentálních kulturních obrazů, který v moderní době vyschl: jako když se z látky pomalu páře nit, až se nakonec rozpadne celá tkanina. Kromě náboženského významu měl pro kolektivní mentalitu i funkci, jež by se u jednotlivců dala přirovnat k funkci snu. Mýty vlastně odpovídají „… letitým snům mladistvého lidstva.“ A stejně jako umělé odstranění snu vede k patologiím, což svědčí o jeho fyziologické a psychologické nezbytnosti, je i odstranění mýtu doprovázeno stavy kolektivní nejistoty, což podává důkaz o jeho významu pro udržení historické kontinuity a sociologické soudržnosti.      Mýtus byl pro antickou mentalitu zásadní, a proto se způsob myšlení starých Řeků odlišuje od monoteistických náboženství, kde se mýtus udržuje pouze v pozadí, a hlavně od moderní laické racionality, kde dochází k jeho ztrátě. Zatímco pravdu vědeckého myšlení určuje její původ (příčina), pravda mytického myšlení odvozuje svůj význam z místa určení (smysl). Cílem mýtu nebyla objektivní pravda, nýbrž spása. V tomto smyslu je náležité považovat jej za pravdu vždy, když prospívá zdraví duše. Mýtus, o němž se chystáme vyprávět, byl životadárnou silou pro řeckou civilizaci v dobách, kdy zažívala vrcholný rozkvět, i tehdy, když byla vystavena největšímu ohrožení. Vzal na sebe konkrétní podobu a vedl k řadě historických, uměleckých i vojenských úspěchů. Jakmile tuto úlohu splnil, zmizel.   Tato kniha se obrací ke čtenáři s následující otázkou: Jsou meze rozvoje moderní civilizace výhradně technickým problémem? Nebo, podíváme-li se na to z opačné strany: Věří ještě někdo v mýtus, který varuje, že přílišná žádost vyústí v pohromu? Pokud odpovíme, že moderní doba se dokáže smířit pouze s vnějším omezením svých nekonečných potřeb, získá tento problém výhradně politickou dimenzi; a politici už podali dostatečný důkaz, že si s ním nevědí rady. My jsme však přesvědčeni, že se věci mají jinak. Tento problém je v první řadě psychologický.   Na závěr těchto úvodních slov nám zbývá ještě definovat termín „mez“.      Na začátku jsme si položili otázku, jestli se potřeby a touhy, ponechá-li se jim úplná volnost, mohou vyvíjet donekonečna, nebo zda někdy narazí na přirozenou mez. Latinský pojem limes byl velmi jednoduchý: označoval pěšinu ohraničující zemědělské pozemky a později se začal používat pro jakoukoli hranici. Odpovídajícím řeckým termínem byl hóros, který mohl mít i rozšířenou platnost ve smyslu pravidla, zákona. Solón tímto slovem označuje roli politické a morální kontrolní instituce, jíž se zhostil, a jež se pro další vývoj helénské civilizace ukázala být zásadní.      Daly by se použít i jiné termíny. Například „správná míra“. Jenomže tento výraz si stále uchovává prvek antické etiky. Příliš odpovídá latinskému aurea mediocritas (zlatá střední cesta). To by poněkud zastínilo odkaz na současné aspekty tohoto problému; slovo „správná“ v sobě zase ukrývá náznak předem hotového morálního soudu.      Stejně tak by se dalo hovořit o „inhibici“, která v současném freudovském pojetí skutečně označuje omezení nějaké funkce subjektu. Tento pojem dnes už nicméně příliš zavání klinikou, individuální patologií. My bychom naopak chtěli zohlednit v ideálním případě i zásadní rozhodnutí v oblasti politiky a ekonomie: znepokojivé patologie globalizovaného světa.      Autoinhibice samozřejmě není vynálezem civilizace, který by byl následně nadřazen instinktu. Opak je pravdou. Přirozený život reguluje sám sebe. Stromy nerostou až do nebe. Člověk přirozeně tuto potřebu mezí dlouho napodoboval. Vyhradil jí místo v přikázáních předmoderních náboženství a v hudebních partiturách, aniž by si uvědomil, že tak pouze dává najevo potřeby své duše a ucha. Ani v jednadvacátém století nehrozí, že se novorozenec či zvíře, jehož instinkty zůstaly člověkem nedotčeny, budou přejídat. Civilizace však svrhla hierarchii instinktů a pokřivila jejich seberegulaci. Ve snaze zmocnit se nekonečné blaženosti bohů vynalezla nadbytečnou konzumaci jídla a nevolnost. Růst, o němž si dnes myslíme, že je život, je jen jednou z jeho možných metafor; a růst bez konce je jen naivní metaforou nesmrtelnosti.   Psychoanalytik Luigi Zoja (1943) působil v minulosti v New Yorku a v Institutu C. G. Junga v Curychu, byl prezidentem International Association of Analytical Psychology a vyučoval na několika univerzitách v Itálii i v zahraničí. V současné době provozuje vlastní praxi v Miláně. Napsal mj. práce Nascere non basta (Zrození nestačí, 1985), Coltivare l’anima (Rozvoj duše, 1999) a Al di là delle intenzioni. Etica e analisi (Úmysly. Etika a analýza, 2011). Za knihu Soumrak otců vydanou i česky obdržel italskou literární cenu Premio Palmi a americkou vědeckou cenu Gradiva Award. Mnohá z jeho děl byla přeložena do celkem čtrnácti jazyků. K jeho stěžejním tématům patří závislosti, absence otce, násilí, nenávist a paranoia v politice.   Z italského originálu Storia dell’arroganza. Psicologia e limiti dello sviluppo, vydaného nakladatelstvím Moretti&Vitali v Bergamu v roce 2003, přeložila Helena Lergetporer. Úvodní slovo Tomáš Sedláček. 288 stran. Vydalo nakladatelství Prostor roku 2020.

Čas načtení: 2020-07-14 08:38:47

Nezastavitelný justiční ping pong

V článku Sedm rozsudků nestačí z 25. května 2020 jsem se zabýval závěrem sedmého kola trestního řízení, v němž státní zástupce a odvolací senát donekonečna pronásledují tři obžalované, podnikatelku E. R. a úředníky ministerstva zahraničí M. S. a V. M. (oba dlouhodobě v postavení mimo službu). Včetně přípravného řízení jejich stíhání probíhá od března 2011 a nalézací soud dříve vydal šest zprošťujících rozsudků, jejichž osud se opakoval: vždy se odvolalo Státní zastupitelství pro Prahu 1 a odvolací senát Městského soudu v Praze předsedkyně Jaroslavy Liškové mu vyhověl vrácením věci nalézacímu Obvodnímu soudu pro Prahu 1. Nevadilo, že si senát v průběhu „boje“ vysloužil napomenutí pro nedostatečnou znalost spisu. Nevadilo ani, že samo ministerstvo se necítí poškozeno, nepřipojilo se s nárokem na náhradu škody a jeho generální inspekce tvrdí, že se žalovaný skutek nestal. Škoda měla činit 1,450 milionu korun. Kolik už stálo trestní řízení, není známo. Po třetím zprošťujícím rozsudku senátu Heleny Králové odvolací soud při vrácení věci nalézacímu soudu nařídil změnu složení senátu. Další změny v přidělení případu pak proběhly z přirozených důvodů. Prezident mohl řízení zastavil abolicí Zatímco tři postupně se střídající senáty nalézacího soudu kladly žalobci a odvolacímu senátu odpor, trvajíce na nevině obžalovaných, čtvrtý předseda senátu, sice šikovný, ale nepříliš zkušený soudce Lukáš Svrček (promoval v roce 2013 a soudcem je od roce 2018) překonal své zkušenější předchůdkyně a poradil si novátorským způsobem ve stylu „chytré horákyně“: nikomu zcela nevyhověl, ale také zdánlivě neuškodil a patrně se domníval, že si nikdo nebude stěžovat či se odvolávat a jeho rozhodnutí tak bude posledním zastavením na křížové cestě. Podnikatelku E. R. shledal vinnou v jednom bodě obžaloby, ale neuložil jí trest a stíhání obou úředníků zastavil pro promlčení. Hypoteticky škodu přece jen způsobil: obžalovaní nemají za těchto okolností nárok na náhradu škody za nekonečné řízení. Záměr mu ale nevyšel: nepravomocně odsouzení nejsou s jeho rozhodnutím spokojeni. Paní podnikatelka podala do rozsudku odvolání a oba úředníci na místě odmítli zastavení trestního stíhání, takže soud bude muset v řízení pokračovat. Avšak spokojen opět není ani státní zástupce Jan Lelek, který podal stížnost proti zastavení trestního stíhání obžalovaných úředníků z důvodu promlčení. Ping pong tedy pojede dále, jen obžalovaní budou nadále postupovat v oddělených soudních řízeních. Toho mohli být všichni ušetřeni, kdyby prezident republiky po šestém rozsudku řízení zastavil abolicí. Po seznámení s písemným vyhotovením rozsudku nad paní E. R. a usnesení o zastavení stíhání obou úředníků jsem se rozhodl vrátit se k průběhu sedmého kola „ping pongu“ ještě jednou. Můj zájem posílila stížnost státního zástupce proti usnesení o zastavení trestního stíhání obou úředníků. Před vyjádřením k sedmému rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 se ale musím omluvit čtenářům za filipiku proti ministerským úředníkům kvůli sdělení o zamítnutí žádostí o milost pro všechny tři obžalované, které přišly do mé datové schránky vpředvečer zahájení sedmého kola „ping pongu“. Svým provedením jsou rozhodnutí ukázkou úřednického šlendriánu: nejsou datovaná a neobsahují žádný údaj o žádostech, ke kterým se vztahují: kdy, kdo a pod jakým číslem podal žádost. Domníval jsem se, že došlo k záměně podnětu ke stížnosti pro porušení zákona za žádost o milost. Ministerstvo spravedlnosti jsem nikdy o milost nežádal, ač vím, že se žádosti mají podávat jeho prostřednictvím. Dodatečně jsem zjistil, že jsem se částečně mýlil. Ministerstvo jsem skutečně neoslovil. Ale v roce 2018 jsem získal úřední informaci, že prezident republiky sice přenesl pravomoc k vyhodnocování žádostí o milost na ministerstvo spravedlnosti, ale sám ji obchází a občas udělí milost, aniž by žádost ministerstvem prošla. V téže době pan prezident projevil nelibost nad délkou trestního řízení. Napadlo mě, že to jsou příznivé okolnosti pro úspěch žádosti o zastavení „ping pongu“ abolicí: 23. října 2018 jsem podal žádost a pokusil jsem se ji doručit přímo na prezidentův stůl. Avšak bdělému oku ředitele právního odboru Kanceláře prezidenta republiky Václavu Pelikánovi neunikla a již 25. října jsem obdržel vyrozumění o postoupení na ministerstvo spravedlnosti. Vzal jsem na vědomí ztroskotání a na celou věc jsem zapomněl. Skutečnost, že ministerstvo spravedlnosti potřebovalo na zúřadování zamítnutí žádostí čas od 25. října 2018 do 9.března 2020 je ale vskutku fascinující.  Byl to je výlet? Nyní se vracím k výkonům státního zástupce a předsedy senátu v sedmém kole, a zvláště v písemném dotváření jejich vystoupení v soudní síni. Je pozoruhodné, že Jan Lelek byl v závěrečné řeči poměrně smířlivý. Zdůraznil dokonce, že toto řízení je svým průběhem nestandardní a jeho délka má nepříznivé dopady do životů obžalovaných. Nicméně poukázal na závaznost právního názoru odvolacího soudu, který opakovaně vracel věc na 1. stupeň, aby se řádně vypořádal s důkazy a nebagatelizoval je čili protahování řízení je podle jeho názoru výlučně zaviněno nedostatečností výkonu soudu 1. stupně. Velmi podrobně pak probral údajná provinění jak paní obžalované, tak obžalovaných úředníků, kteří je nezjistili a připustili proplacení nákladů na neuskutečněné operace. Jeho závěrečná řeč byla pozoruhodná z hlediska proporčního. Podle mého laického názoru klíčovou otázkou tohoto řízení je posouzení činnosti paní obžalované E. R., která měla vykonat pro ministerstvo zahraničí náborové cesty. Podstatné je zkoumání, zda naplnila po věcné stránce smlouvy a zda správně vyúčtovala náklady. Pokud by toto bylo v pořádku, nebylo by co řešit. Ale žalobce této části obsahu trestního řízení věnoval jen pár minut a cestou zlehčování provedených důkazů nakonec dospěl k závěru, že paní obžalovaná sice odletěla do Asie, ale pro naplnění smluv tam nic neudělala. Lze tomu rozumět i tak, že si dle pana státního zástupce udělala za peníze ministerstva výlet. Protože byla v jiné věci odsouzena za podvod a jsou na místě úvahy o uložení souhrnného trestu, vzhledem k časovému odstupu navrhl, aby v tomto bodě byla sice shledána vinnou, ale aby soud upustil od uložení souhrnného trestu. Soud mu zcela vyhověl. Na okraj jako laik dodávám, že mám vlastní zkušenost z náborové cesty, které jsem se zúčastnil jako stážista ve velké zahraniční veletržní firmě: náborové činnosti jsou takřka „neviditelné“: jde o řadu návštěv a schůzek, které probíhají mimo pozornost médií, ale jejich vliv na účast zahraničních hostů na akci, na kterou „náboráři“ zvou, může být až překvapivě silný. Ostatně na jiných místech ve spisu se hovoří o zásluze paní obžalované na úspěchu Česko-asijského obchodního fóra, a vnucuje se tak otázka, jak tam účastníky přilákala, když byla v Asii jen na výletě. Naproti tomu podstatnou část závěrečné řeči Jan Lelek věnoval hodnocení administrativních úkonů obžalovaných. Prokazoval, že to či ono neměli udělat nebo udělali špatně či vůbec, při čemž opačný názor generální inspekce ministerstva zlehčoval. Jevilo se mu jako samozřejmé, že prokázané administrativní pochybení má povahu nezákonného jednání. Chyby, jichž se měli úředníci dle jeho mínění dopustit, hodnotil jako úmyslné jednání. Přihlédl k délce řízení, nicméně mínil, že pro upuštění od potrestání nejsou podmínky a navrhoval uložení nízkých podmíněných trestů. Zvažoval ale i možnost, že soud může dospět k názoru, že došlo pouze k nedbalostnímu jednání a v tom případě by bylo na místě trestní stíhání zastavit. Nebyl to alternativní návrh, ale znělo to jako náznak, že takové řešení v rozsudku by pan státní zástupce toleroval. Následně mimo soudní síň ale přitvrdil: proti zastavení trestního stíhání podal stížnost. Jinak se jeho stížnost obsahem a myšlenkami neodlišuje od příslušné části závěrečné řeči. Rozsudek vzbuzuje údiv  Rozsudek nad obžalovanou E. R. v některých částech vzbuzuje údiv. Hned v odst. 2 odůvodnění soudce Luboš Svrček „vyvrací nepravdy“ šířené obhajobou a doslova uvádí, že „není pravdou, že by tímto rozsudkem rozhodoval již čtvrtý senát, a to na základě pokynu odvolacího soudu.“ Je holou skutečností, že předcházejících šest rozsudků postupně vynesly tři senáty, takže senát předsedy Luďka Svrčka je čtvrtý. Nástup druhého senátu si vynutil odvolací soud, když nařídil nové projednání věci ve změněném složení senátu. Další změny senátů jsou výsledkem personálního vývoje soudu: jedna předsedkyně senátu odešla do důchodu, další na rodičovskou dovolenou a jako na čtvrtého se usmálo štěstí na předsedu Luďka Svrčka. Nesetkal jsem se nikde s tvrzením, že předání věci třetímu a čtvrtému senátu bylo výsledkem zásahu „vyšší moci“. Neobvykle vysoký počet prvostupňových rozsudků určitě souvisí s tvrdošíjností jak odvolacího, tak nalézacího soudu. Na straně Městského soudu v Praze stál tvrdošíjně na svém jediný senát, v němž po odchodu „poslední Havlovy soudkyně“ Evy Burianové došlo k obměně. Zůstala ovšem předsedkyně Jaroslava Lišková. Četl jsem všechna jeho usnesení a jako laikovi se mi zdá, že se nijak nevyvíjela. Výtky nalézacímu soudy a ukládaná opatření měly ustálený charakter: nejméně část z nich byla obecná, nekonkrétní a nebylo jasné, jakým způsobem by je měl nalézací soud naplnit. Četl jsem také všechny rozsudky. Jsem dalek tvrzení, že všechny byly formulačně bezvadné, ale z vyhodnocení celého souboru je zřejmé, že nalézací soud se snažil vyhovět právním názorům odvolacího soudu, vylepšoval formulace, doplňoval dokazování a snažil se prohloubit argumentaci. V zásadě se ale tři na sebe navazující senáty držely přesvědčení o nevině odsouzených. Okolnost, že závěry senátu předsedy Luďka Svrčka se zásadně odlišují od šesti rozhodnutí tří předcházejících senátů i od názoru generální inspekce ministerstva zahraničí, by měla přimět odvolací soud k opatrnosti v rozhodování. Z vyhodnocení svědeckých vystoupení v rozsudku mám jako laik nepříjemný pocit, že jsem slyšel nebo četl výpovědi úplně jiných svědků než pan předseda a mám proto od něj zásadně odlišný názor na „výlet“ paní obžalované do Asie. Vyděsil mě odst. 100 odůvodnění, z něhož pan předseda vyvozuje, že paní obžalovaná nevyúčtovala řádně své výlohy, a navíc zřejmě účtovala ministerstvu náklady také na své soukromé akce. V její neprospěch působí silným dojmem tvrzení o výskytu faktury na 60 tisíc USD, která údajně nemá náležitosti, obsahuje nesprávné údaje, není jasné, zda souvisí s plněním smluv mezi ministerstvem a paní obžalovanou, a dokonce chybí doklad o jejím proplacení. Tato informace je jednoznačně nepravdivá. Obhajoba reagovala na obsah odst. 100 prohledáním spisu. Jeho výsledkem je vyvrácení tvrzení rozsudku o podezřelosti faktury na 60 tisíc USD. Navíc se ve spisu našla obálka s vyznačeným číslem listu, která měla obsahovat několik desítek listin, ale ve skutečnosti je prázdná. Povede-li odvolací řízení nepodjatý senát, bude se muset vypořádat s rozpory mezi dokazováním a závěry rozsudku a nebude to mít jednoduché.   V usneseních, jimiž senát Luboše Svrčka zastavil trestní stíhání obžalovaných úředníků, se argumentuje promlčením skutku. Je to výsledek úvahy o nadměrné délce řízení a nedbalostní povaze jednání úředníků.  Náklady na řízení už asi přesáhly výši možné škody Ani státní zástupce Jan Lelek, ani předseda senátu Lukáš Svrček nemají žádnou zkušenost s fungováním rozsáhlého aparátu, jakým je ministerstvo, přesto vědí lépe než obžalovaní a s nimi i generální inspekce ministerstva, že žalované administrativní postupy jsou vadné a navíc protizákonné. Mají asi pravdu v tom, že rozdělení projektu náborových cest obžalované E. R. do tří smluv je jakýmsi úskokem, kterým se mělo usnadnit jeho schválení. Ale s přihlédnutím k zásadě, že trestní řízení je „ultima ratio“, není zcela jisté, že takové jednání nezasluhuje jinou odvetu než trestní stíhání. Objektivní vyhodnocení skutků obžalovaných je ovšem ztíženo tím, že se vztahují k přípravě Česko-asijského obchodního fóra, které probíhalo v letech 2007–2008, za jehož úspěch byla obžalovaná E. R. odměněna zvlášť. Časový odstup klade mimořádné nároky na paměť svědků, kteří před soudem vypovídali o událostech z dávné doby. Mám obavy, že náklady na „sedmikolové“ soudní řízení přesáhly hranici škody 1,450 milionu Kč, pokud ovšem škoda vůbec vznikla. Úloha nepodjatého odvolacího soudu bude za daných okolností nezáviděníhodná. Laskavého čtenáře upozorňuji, že můj pohled na tento případ je skepsí laika čili nevyvrací správnost sedmého rozsudku ani stížnosti státního zástupce. Rozhodující bude názor odvolacího soudu. Opět jako laik ale soudím, že by jím neměl být senát Jaroslavy Liškové, a možná by se té cti měl vzdát celý Městský soud v Praze. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2025-05-29 16:19:27

Proč lidem nestačí být tím, čím jsou?

Lidi chtějí být tím čím nejsou a následkem je to že jsou lidi nešťastní, proč lidem nestačí být tím čím jsou? Příčinou je to že lidi mají velikou paměť a tak neustále vše porovnávají tím vzniká snaha být tím čím nejsou a to vede ke snaze uniknout z reality do iluzí nebo víry v zázraky.… Číst dále »Proč lidem nestačí být tím, čím jsou?

Čas načtení: 2025-07-30 11:12:47

Policie radí: Denní svícení v dešti nestačí a může být nebezpečné

Denní svícení nestačí. V dešti nebo mlze jste zezadu neviditelní. Připomeňte si, kdy a proč přepnout na potkávací světla.

Čas načtení: 2025-09-12 14:32:04

Migrační pakt nestačí, Česko chce návratová centra i mimo EU

K řešení migrace na území Evropské unie nestačí migrační pakt. Je třeba zavádět další opatření, například budovat návratová centra, zajistit rychlejší a efektivní návraty nebo spolupracovat se třetími zeměmi. Na tiskové konferenci to řekl ministr vnitra Vít Rakušan (STAN). The post Migrační pakt nestačí, Česko chce návratová centra i mimo EU appeared first on EURACTIV.cz.

Čas načtení: 2025-11-07 10:06:24

Umelej inteligencii už Zem nestačí. Google pripravuje šialený nápad, chce vybudovať dátové centrum vo vesmíre!

Zdá sa, že umelej inteligencii už nestačí planéta Zem. Google práve predstavil šialený projekt s názvom Project Suncatcher, ktorého cieľom je postaviť prvé ... The post Umelej inteligencii už Zem nestačí. Google pripravuje šialený nápad, chce vybudovať dátové centrum vo vesmíre! appeared first on Vosveteit.sk - Správy zo sveta technológií a vedy.

Čas načtení: 2025-11-18 03:24:44

Vodiči, pozor: Jedna sekunda nepozornosti a auto v hodnote garzónky je preč. Na toto PZP vôbec nestačí

Strety so zverou na slovenských cestách spôsobujú škody na aute v hodnote garzónky. PZP nestačí, poisťovne riešia opravy aj nad 21‑tisíc eur. The post Vodiči, pozor: Jedna sekunda nepozornosti a auto v hodnote garzónky je preč. Na toto PZP vôbec nestačí appeared first on AndroidPortal.sk.

Čas načtení: 2020-08-15 17:58:15

André Glucksman: Temná vize evropské budoucnosti

V roce 2012 otiskly Literární noviny rozhovor s francouzským filozofem a politologem André Glucksmanem o Evropě a Evropské unii. Glucksman před pěti lety zemřel, ale jeho myšlenky jsou pozoruhodně aktuální i dnes. Text zveřejňujeme v rámci cyklu Z archivu Literárních novin.   Pane Glucksmanne, máte ve světle intelektuální a existenciální zkušenosti, kterou jste ve 20. století jako antitotalitní myslitel získal, obavy o budoucnost Evropy? Nikdy jsem nevěřil, že s koncem fašismu a komunismu byla odvrácena veškerá nebezpečí. Dějiny se nezastavují na místě. Evropa nevystoupila z dějin ve chvíli, kdy zmizela železná opona, i když občas očividně chtěla, aby se tak stalo. Demokracie mají tendenci tragické rozměry historie přehlížet nebo na ně zapomínat. V tomto smyslu bych řekl: Ano, současný vývoj je extrémně znepokojivý.   Už od svých počátků před 60 lety evropské společenství takřka neustále klopýtá z jedné krize do druhé. Určité prohry a komplikace jako by patřily k jejímu normálnímu chodu. Éru moderní Evropy charakterizuje jakýsi neustálý náznak krize. Lze z toho vyvodit obecný závěr, že Evropa není státem nebo společenstvím v národním smyslu, které organicky roste pospolu. A nelze ji srovnat ani s městskými státy starého Řecka, které navzdory odlišnostem a rivalitám utvářely jednotný kulturní celek.   Evropské země pojí i společné kulturní aspekty. Existuje něco jako duch Evropy? Evropské země nejsou stejné, a proto je nelze strkat do jednoho pytle. Nespojuje je komunita, ale společenský model. Existuje totiž evropská civilizace a západní způsob myšlení.     Jaká jsou jeho hlavní témata? Už od Řeků – Sokratem počínaje přes Platona až po Aristotela – zdědila západní filozofie dva základní principy: člověk není měřítkem všeho a není imunní vůči selhání a zlu. Přesto je zodpovědný sám za sebe a za vše, co vykoná nebo čeho se zdrží. Dobrodružství lidstva je nepřerušená lidská tvořivost. Bůh její součástí není.   Omylnost a svoboda. Copak tyto dva základní aspekty evropské intelektuální historie nestačí k tomu, aby vznikla trvalá politická unie? Evropa nikdy nebyla národní entitou, ani v křesťanském středověku. Křesťanství bylo vždy rozdělené – Římané, Řekové a později protestanti. Evropský federální stát nebo evropská konfederace zůstávají vzdálenou metou, která zbytněla v abstraktnosti termínu samotného. Myslím, že je špatné jít tímto směrem.   Takže podle vás Evropská unie usiluje – jak politicky, tak i historicky – o utopii?   Otcové zakladatelé unie rádi oživovali mýty kolem Karla Velikého a dokonce po něm pojmenovali unijní cenu. Nicméně, byli to pravnuci Karla Velikého, kdo jeho impérium rozdělil. Evropa je jednotná ve své různosti, nebo rozdělená ve své jednotě. Ať už se na to budete dívat jakkoli, určitě není jednotným společenstvím z hlediska náboženství, jazyka nebo morálky.     A přesto existuje. Jaký závěr si z toho utváříte? Krize Evropské unie je symptomem evropské civilizace. Ta sebe samu nedefinuje na základě své identity, ale spíš podle své jinakosti. Civilizace nemusí být nutně založena na společné touze dosáhnout toho nejlepšího, ale spíš na vyloučení a tabuizování zla. Z historického hlediska je Evropská unie obrannou reakcí na hrůzu.   Negativně vymezená entita, která vznikla na základě zkušeností ze dvou světových válek? Ve středověku věřící při modlitbách zpívali: „Pane, chraň nás před zhoubou, hladem a válkou.“ To znamená, že společnost neexistovala ve jménu dobra, ale proti zlu.   V současnosti mnozí opakují, že hlavním smyslem je heslo „už nikdy další válku“.  Myslíte, že toto východisko má smysl i v době, když se hrozba války v Evropě rozplynula? Balkánské války v bývalé Jugoslávii nebo vražedné akce Rusů na Kavkaze zase nejsou tak dávného data. Evropská unie se dala dohromady, aby čelila třem zlům: odkazu Hitlera, holocaustu, rasismu a extrémnímu nacionalismu; sovětskému komunismu za studené války; a konečně kolonialismu, jehož se některé země evropského společenství musely bolestně vzdát. Tato tři zla umožnila zrod společného chápání demokracie, civilizačního ústředního motivu Evropy.   Je to nová a jednotná výzva, co nám dnes chybí? Kdyby se Evropa nechovala tak nepozorně, nebyl by velký problém ji definovat. Na počátku 50. let se zrodilo jádro Unie prostřednictvím Evropského společenství uhlí a oceli, první nadnárodní aliance v těžkém průmyslu; jejím cílem bylo zabránit válce. Jak každý ví, jeho protějškem by dnes měla být Evropská energetická unie. Místo toho se ale Německo rozhodlo zahájit vlastní přechod na obnovitelné zdroje, bez ohledu na evropskou dimenzi. Každý proto dnes individuálně vyjednává s Ruskem o ropě a plynu, Německo bez ohledu na námitky Polska a Ukrajiny podepsalo smlouvu o výstavbě baltského plynovodu a Itálie se podílí na plynovodu South Stream z oblasti Černého moře.   Každá země tedy kráčí za svými vlastní zájmy, čímž bez ohledu na svazky a dohody přehlíží ducha Evropské unie? To je jen ponurý příklad kakofonie, která dokládá, kolik členských zemí není s to nebo ochotno zaujmout společný postoj vůči vnějším hrozbám a výzvám, jimž Evropa v globalizovaném světě čelí. Dotýká se to samotné nervové soustavy evropského civilizačního projektu, v němž by měl být každý schopen postarat se o sebe, a v němž ale všichni chtějí přežívat rovněž společně. Rusko pod Putinem to pak má jednoduché. Bez ohledu na všechny slabiny tohoto gigantu přírodních zdrojů, jeho schopnost působit škody zůstává nezanedbatelnou, čehož prezident Putin rád využívá. Evropská lehkomyslnost a zapomínání pak jen vytvářejí podmínky pro novou katastrofu, a to jak ekonomickou, tak i politickou.     Myslíte, že klopýtání Evropy pravidelně počínají selháním partnerství mezi Francií a Německem? Počátkem července to bylo jasně vidět na symbolické bezvýznamnosti oslav 50. výročí německo-francouzského usmíření, které se konaly v Remeši. Paní Merkelová si s panem Hollandem prakticky neměli co říci, kromě pár bezduchých vtípků o špatném počasí, které jako by vládlo všem jejich setkáním. Bylo to selhání podle všech standardů – intelektuálního, historického, filozofického i politického.     Patos a historický význam setkání prezidenta de Gaulla s kancléřem Adenauerem už nejspíš oživit nelze. Máte dojem, že vztahy mezi oběma zeměmi od té doby prostě upadly do triviálnosti?    Zestručnily se. Naše politické elity trpí intelektuální chorobou krátkozrakosti. Adenauer a de Gaulle přemýšleli ve zcela jiných dimenzích. Ohlíželi se na tři francouzsko-německé války, včetně dvou světových, a vzhlíželi k demokratickému sjednocení kontinentu a k překonání mocenského rozdělení, které bylo dohodnuto na konferenci v Jaltě v roce 1945. To byla hlavní hybná síla urovnání vztahů mezi Německem a Francií.   Tato vize se naplnila v roce 1990, po pádu Berlínské zdi. Vedla tehdejší eliminace vnější hrozby současně k rozvolnění vnitřní soudržnosti? Bývalý francouzský prezident Mitterrand a německý kancléř Kohl ji chtěli zpevnit měnovou unií. A ta je nyní, ironií dějin, zdrojem rozbrojů. Problém je ale hlubší. V roce 1990 se zdálo, že nastal konec dějin, a s ním jako by nastal konec hrozeb, soudů, ideologií, všech velkých střetů a debat. Právě tomu se říká postmoderní věk. Merkelová s Hollandem plavou v instantnosti postmodernismu, v němž ustupujeme od „velkých příběhů“ s jejich přesahy, jak říkal filozof Jean-François Lyotard. Dnes evropští lídři myslí a jednají v rytmu volebních období a průzkumů veřejného mínění.     Merkelová s Hollandem jsou v neustálém kontaktu a vztah mezi Francií a Německem připomíná rutinu starého manželského páru. Nemůže být přitom ale osvobození se od zátěže minulosti i výhodou? Člověk se nemůže od historie osvobodit. Na obzoru na něj čekají další zátěže. Pokud ten německo-francouzský pár chce odejít na odpočinek, měl by to říci. Pokud se ale Evropa nepohne kupředu, padne.   Během jejich jednání v Remeši tam kdosi znesvětil německé hroby z první světové války. Může eurokrize oživit démony minulosti? Nemyslím. Problémem Evropy není ožívání starých nepřátelství, ale pasivita. Lidé chtějí, aby jim ostatní dali pokoj. A právě takoví lidé nebudou vyhledávat žádné střety. Místo toho spíš nebudou dělat vůbec nic. To platí pro Francii, Německo i pro všechny ostatní.   V dějinách Evropy se neustále objevují stesky nad ztrátou vitality, nad dekadencí a úpadkem. Naštěstí přitom zrovna žijeme v nezvykle dlouhé éře míru a prosperity. Pokud nic jiného, alespoň to lze považovat za francouzsko-německý výdobytek. Jistě, už nežijeme neustále na pokraji globální politické a ideologické katastrofy, jak tomu bylo ve 20. století. Na okrajích Evropy ale dochází ke zneklidňujícím pohybům, jakými jsou třeba střety mezi stalinismem a starým evropským nacionalismem v Maďarsku a Rumunsku. A pak je tu zvláštní případ Řecka. Tahle země je svým způsobem ojedinělá, s hrůzně chaotickými dějinami po získání nezávislosti v roce 1830, stejně jako po roce 1945. Prožila si skutečnou občanskou válku i vojenskou diktaturu. V mnoha ohledech stojí Řecko proti Evropě, protože je protiněmecké, prosrbské a často proruské.     Evropská unie ale své kouzlo neztrácí a nikdo dobrovolně nechce vystupovat z eurozóny.   Sokrates říkal, že nikdo vědomě neudělá špatnou věc. Vykládám si to tak, že špatné věci se dějí za předpokladu, že se oslabuje vůle. Nezdá se mi, že by hledání řešení a cest ze současné finanční krize bylo nějakým nadlidským úkolem. Koneckonců, evropští lídři s řešeními přicházejí neustále.   Většinou ale navrhují jen cesty do Bruselu na další summit, přičemž ve stále kratších intervalech. Dál ale nevíme, jaké by ono řešení mělo být. Chybí tu globální perspektiva. Proto Evropská unie ztratila svou raison d'être. Způsoby zdokonalování unijních institucí a jejich přizpůsobování se potřebám lidí budou existovat vždy. Na nápaditost našich politiků a právníků se můžeme spolehnout. Výzva se skrývá jinde a je otázkou čistého přežití: Pokud se staré evropské národy nesjednotí a neutvoří společnou frontu, zaniknou.      Copak to evropští lídři nevědí? Pokud ano, tak proč potom předvádějí tak málo jednoty? V éře globalizace se otázka velikosti stala naprostou nutností. Paní Merkelová jistě cítí, že o osudu Německa se bude rozhodovat na evropském zadním dvorku. Proto po určitém váhání kývla na solidaritu, byť velmi uměřenou. Přitom ale dopustila, aby se Německo, Francie, Itálie a Španělsko v krizi rozešly. Pokud jsou ale naše země s to se pod tlakem finančních trhů rozdělit, zaniknou, a to jak jednotlivě, tak společně.     Chcete říci, že idea osudu evropského společenství stále ještě nezakořenila dostatečně hluboko? V praxi určitě ne. Globalizace přináší globální chaos a globální policajt, kterého dlouho hrály Spojené státy, už neexistuje. Jednotliví hráči možná nesměřují rovnou k válce, ale zároveň si navzájem nepřejí nic dobrého. Každý si hraje vlastní hru. Je to anarchistický zmatek, v němž se Evropa musí prosadit a čelit hrozbám s rozhodností. Hrozbou je Putinovo Rusko, které se snaží získat zpět něco z toho, co ztratilo. Hrozbou je Čína, byrokratický, otrokářský stát. Hrozbou je militantní islám. Evropa se znovu musí naučit přemýšlet v mezích nepřátelství. Například německý filozof Jürgen Habermas to ale nevidí, když říká, že dobře míněný kosmopolitismus může všechny spojit do globálního občanství.       Pro mnohé oblasti světa je Evropa dál pochodní svobody a lidských práv. Ideály a hodnoty ale nevytvářejí odpovídající vyhlídky. Evropské státy určitě mohou mít lákavou pluralitu hodnot, ale představovat je tak, jako by byly součástí nějakého katalogu, prostě nestačí. Místo toho je důležité, abychom se výzvám stavěli společně. Evropa ale setrvává ve stavu váhání, které se může čas od času proměnit přímo v pokrytectví. Výzvám se lze vyhnout dvojím způsobem: tím prvním je odvrátit zrak a tvářit se, že problém neexistuje. Tím druhým je fatalismus, tedy bezmocné pokrčení rameny na znamení, že se s problémem beztak nedá nic dělat. Velký historik Arnold J. Toynbee hodnotil vývoj kultur podle jejich schopností odpovídajícím způsobem reagovat na výzvy. A je dnes Evropa ochotná postavit se svému osudu? Mám obavu, že ne.    Je to důsledek špatného vedení? Je v tom víc. Je to rovněž otázka selhání intelektuálů, nezájem veřejnosti a izolacionismus. Podívejte se na volby v Evropě. Jakou roli v nich sehrává zahraniční politika a postavení Evropy ve světové hře? Před pár lety si EU stvořila vysokou představitelku pro zahraniční vztahy a bezpečnostní politiku, Catherine Ashtonovou, a dala jí k ruce zvláštní agenturu s několika tisíci úředníky. Kde ale je paní Ashtonová, co dělá a kdo si jí všímá? Jednadvacáté století bude stoletím velkých kontinentů, které spolu buď vyjdou, nebo ne. Pokud Evropa do tohoto rozměru nevstoupí, upadne zpět do 19. století. V takovém případě bude veškerá naše politická aktivita vycházet ze vzdálených vzpomínek: Evropa, kontinent utrpení a nostalgie.   Jak oživit intelektuální energii? Němečtí a francouzští myslitelé dlouho žili ve stavu vzájemné fascinace. Lze říci, že to trvalo od francouzské revoluce do studentských bouří roku 1968.   Byl to zájem, který vzešel ze vzájemné rivality a soutěžení. Pečlivě jsme se na sebe dívali a dokonale se znali. V posledních dekádách ale došlo k určitému intelektuálnímu odcizení. Ve způsobu myšlení mezi námi byly rozdíly vždy. Hegel popsal Paříž v době osvícenectví jako „intelektuální zvířecí království“, v němž své myšlenky předkládal snad každý. Francouzi se s ním hádali a nadávali mu, protože byli na své odlišné názory a polemiky hrdí. Jejich diskuse měly něco společného s žurnalistikou a divadlem, ne už tolik s akademickou přesností. Němci zase pracovali na vysvětlování velkých systémů, pokoušeli se dojít k říši poznání, která by nahradila nedostatek jednoty v politice nebo náboženství. Dnes obě země dusí intelektuální deprese. Inteligence jako společenská třída ve Francii už neexistuje a na obou stranách hranice jí chybí soudržnost. Ztratila se v postmodernismu.   Takže ti, kdo se chtějí vyhnout velkým výzvám, dnes už nepotřebují žádné důležité narativy? Přinejmenším tak to postuloval Lyotard ve své vizi konce systémů a ideologií. Nicméně i neideologický postmodernismus je sám o sobě ideologií. Vnímám ho jako vtělení hnutí rozhořčených, rozhořčení coby morálního protestu, kterým ale rozhořčení zároveň i končí. Forma je obsahem. Připomíná mi to Oskara Matzeratha v Plechovém bubínku: Vidím, bubnuji a ten nesnesitelný svět se rozpadne na kousky.      Dětinská představa? Evropa je stále hřištěm mnoha idejí. Myšlení je ale tak fragmentované, tak zatížené váháním, že nepodstupuje ani skutečnou zkoušku. V tomto smyslu je zrcadlovým odrazem politiky. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-03 09:31:15

Filozof Michael Hauser: Etablovaná levice se v některých bodech chová asociálně

Politická levice je v krizi. Má ještě nějaké trumfy, pomocí kterých se může vrátit na výsluní? Zeptali jsme se českého filozofa Michaela Hausera.   Má levice stále co nabídnout? Podíváte-li se na dva nejvýznamnější problémy dnešního světa – růst nerovností a klimatickou krizi – zjistíte, že se jedná o problémy, na které lze nalézt levicovou odpověď, či které dokonce takovou odpověď vyžadují. Nerovnost je tématem levice po staletí a i u ekologické krize se jasně ukazuje, že s individualismem nevystačíme. Snížení osobní spotřeby na odvrácení ekologické katastrofy nebude stačit. Je třeba řešení systémového, a to může dát jedině levice. Problém ale je, že levice na tyto dvě výzvy nedokáže z různých důvodů reagovat.   Proč? Především proto, že levice se nachází ve fázi transformace. Její tradiční formy se rozpadly. Novou tvář stále hledá.   A nebude ji Corbyn – toho ještě před volbami mimochodem začal ostřelovat i levicový britský tisk… To bylo proto, že Corbyn, ale třeba i Sanders, vracejí do hry otázku třídní nerovnosti.   Právě proto jsem ho zmiňoval. Ukazuje se totiž, že když někdo přijde s pokusem řešit otázku nerovnosti, o které jste řekl, že je jedním ze dvou nejvýznamnějších problémů dneška, nenarazí na nikoho jiného než na levicový establishment. Je otázka, zdali v určitém ohledu není překonán rozdíl mezi levicí a pravicí. Myslím tím etablovanou levici a pravici.    Jak to myslíte? Všimněte si, že etablovaná levice se v některých bodech chová asociálně, kdežto pravice – zvláště ta konzervativní – se v některých bodech chová sociálně. Jinými slovy, promíchalo se to. Je to smutné, ale etablovaná levice se dostala do rozporu s levicovými ideály, třeba právě s již zmiňovanou rovností.   Skutečně? Nepodporuje-li Sanderse nebo Corbyna, kteří třídní nerovnost chtěli snížit, je to nad slunce jasné.   Levice ale podporuje odstranění jiných typů nerovnosti, třeba nerovnosti mezi muži a ženami nebo zvedá identitní témata a nerovnosti, které s tím souvisejí. Proč ne, nemusí to být v rozporu. Corbyn a Sanders proti boji za rovnost mužů a žen nebo proti otázce genderu nic nemají. Zároveň ale tvrdí, že je třeba mluvit i o věci, o které levicoví liberálové nemluví, a tou je třídní nerovnost.   Proč s tím u etablované levice narazili? Protože labouristický i demokratický establishment je součástí ekonomických struktur.   Corbyn nicméně nenarazil jen u levicového establishmentu, on kandidoval ve volbách a narazil u voličů, kteří dali přednost Johnsonovi. Na to je několik odpovědí. Voliči zatím nejsou zvyklí setkat se s tématy, se kterými Corbyn přišel; je to pro ně nové. To ale neznamená, že by s Corbynem britští voliči nesouhlasili. Podíváte-li se na průzkumy veřejného mínění, tak většina Britů například požaduje socializaci železnic nebo omezení privátních bank. Čili kroky, které souzní s tím, co Corbyn říkal – o to víc je otázka, proč voliči Corbyna nepodpořili, palčivá. Možná, že karta, s níž Corbyn přišel, je opravdu natolik nová, že mu voliči prostě neuvěřili, že je něco takového vůbec možné. Dalším důvodem, proč nezískal jejich podporu, a řekl bych, že to je důvod hlavní, bylo to, že kampaň probíhala v době Brexitu a Corbyn se k této otázce nedokázal postavit. Kolísal. V něčem říkal Evropské unii ano, v něčem ne. To byla politická chyba. Já ho za to neobviňuji. Byl pod velkým tlakem. Ale ve chvíli, kdy většinu voličů zajímá jedno jediné téma, Brexit, a Corbyn je v něm nevyhraněný, tak se nedivte, že voliči dali přednost Johnsonovi, který odpověděl jasně. V Británii se situace kolem Brexitu vlekla roky, vypadalo to na pat a další potácení Británie v něm, a tak voliči dali přednost Johnsonovi. Zvolili konec potácení. Bylo to docela logické.   Proč je sociálnědemokratický typ stran na ústupu? Je to proto, že sociálnědemokratické strany se dlouho snažily držet středovou pozici, uzavíraly kompromis mezi prací a kapitálem. Vycházely z představy – která ale kdysi měla své opodstatnění – že požadavky práce a kapitálu lze sladit. Jenže se ukazuje, že ve světě oligarchického kapitálu, daňových rájů a gigantických sociálních rozdílů už něco takového možné není. Proto je levice rozvrácená. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Je vůbec možné onen oligarchický kapitál, jak mu říkáte, porazit a dosáhnout změny? V mnoha zemích již existují různé formy odporu vůči tomuto stavu věcí, otázka je pouze ta, jak je přetavit v reálnou politickou sílu. Nejdále v tom bylo hnutí spjaté se Sandersem. Ten sice z prezidentské kampaně vypadl, ale jeho hnutí se v politickou sílu transformovat skutečně dokázalo. Totéž lze říci o Indignados ve Španělsku. Jinými slovy, běží o to, jak přetavit masové hnutí v politickou organizaci. Nic lepšího není. To, co se děje ve Spojených státech, je nadějeplné o to víc, že Spojené státy byly a do značné míry stále ještě jsou hegemonem světového systému. Tam je jedno z hlavních míst, kde se rozhoduje o podobě globalizace světa. Pamatujete na to, co řekl Slavoj Žižek ve chvíli, kdy byl poprvé zvolen Trump? Řekl, že kdyby mohl volit, podpořil by Trumpa a ne Clintonovou. Spousta lidí z levice ho za to kritizovala. Předhazovala mu, že podporuje konzervativce, ne-li úplného fašistu. On to ale vysvětlil tak, že Trumpův úspěch může vyvolat nezbytné změny uvnitř demokratické strany. Když se ho na to nedávno někdo znovu zeptal, řekl, že si stále myslí totéž. A vidíte, ukázalo se, že měl pravdu.   Nejsem si jistý. Proti Trumpovi bude kandidovat obdoba Clintonové Biden a nikoli Sanders. Ten po čtyřech letech znovu prohrál. Je pravda, že jeho hnutí nakonec nebylo tak silné, jak být mohlo.   Už před čtyřmi lety byl Sanders dostatečně silný na to, aby svedl celkem vyrovnanou bitvu s Clintonovou, takže je otázka, zdali se stalo vůbec něco. Skutečně se to do jisté míry opakuje. Přece jenom si ale myslím, že v hnutí demokratických socialistů jistý vývoj směrem k lepšímu nastal.   Kdybyste dnes dostal tutéž otázku, jakou před čtyřmi lety dostal Žižek, koho byste volil – Bidena nebo Trumpa? Já osobně bych nevolil nikoho, jenže Žižek říká, že to je alibismus. Teď je levice ve Spojených státech na křižovatce. Pravděpodobně zvítězí opět Trump a je otázka, co dělat. Už podruhé se bohužel ukázalo, že demokratický establishment nepodpoří hnutí, které chce významnější sociální a ekonomické změny. Jsou v zásadě dvě možnosti. Buď budou demokratičtí socialisté dál vyvíjet aktivity uvnitř demokratické strany s nadějí, že jednou se ledy prolomí, jenže nevíme, jak dlouho jim to vydrží, anebo se pokusit vytvořit jinou formu politické organizace. Pro něco takového ostatně najdeme v dějinách Spojených států model. Vzpomeňme na Martina Luthera Kinga. Bylo to sice v jiné době, ale jemu se podařilo díky masovému hnutí, nikoli straně, vyvolat výrazné změny v americké společnosti.   Jakou cestu byste zvolil? Spíše tu druhou, protože odpor establishmentu je zažraný do morku demokratické strany.   Považujete vůbec současnou demokratickou nebo – v Británii – labouristickou stranu za potenciálního spojence levice, anebo jsou již příliš prohnilými organizacemi? Na to se momentálně nedá odpovědět. Každopádně se domnívám, že hnutí demokratických socialistů bude nadále pokračovat ve svých aktivitách uvnitř demokratické strany, možná získá další senátorská křesla, ale že současně zesílí aktivitu ve směru vytvoření politické organizace nového typu.   Zní to jako pohádka s nejasným koncem. Taková je situace. Je neurčitá, nikdo neví, jakým směrem se vydat.    Ve chvíli, kdy se Trump v té samé situaci dokáže pohybovat jako ryba ve vodě, je něco takového katastrofa. Dodejme historický kontext. Jedna věc je zvláštní, a sice že ve dvacátém století po ekonomické krizi většinou posílila pravice. Stalo se tak mezi válkami, v sedmdesátých letech i po roce 2008. Mimochodem na vlně poslední krize se v současnosti ještě plavíme. Teď přichází s největší pravděpodobností nová krize, takže se dá očekávat, že znovu posílí pravice. Zatím sice nikdo nevysvětlil, proč tomu tak je, ale je to tak.   Levici nezbývá než čekat na světlé zítřky, protože dnešek prohrála? Chápal bych nynější krizi spíše jako příležitost. Levice se nad sebou může zamyslet a nalézt nová východiska. Každopádně se už teď ukazuje, že představy o klidném sociálním státu se staly utopií. V etablované levici sice pořád převládá myšlenka, že se to nějak přežije a my se k sociálnímu státu vrátíme, ale nevrátíme.   Neměla by si levice připustit, že lidé jsou lidé, že pravice bude vyhrávat až na výjimky vždy a že úkolem levice je předkládat alternativní, byť trochu utopické vize? To je málo.   Na víc to v realitě nevypadá. Ale ano, vypadá. Levice totiž drží některé trumfové karty, byť je zatím tak úplně nevidí a nezúročuje. Přežití je ale opravdu v zájmu většiny společnosti, snad dokonce i v zájmu některých oligarchů. To není jen nějaká krásná myšlenka. To je existenční otázka. To není utopie.   Myslíte, že lze začít mluvit o ekologické krizi a o tom, že je třeba se uskromnit, když teď, v čase koronaviru, celkem jasně vidíte, jak veliký problém lidé spatřují už třeba jen v tom, že se v létě možná nepojedou vykoupat k moři? Tak to není. Nedávno jsem studoval výzkum vývoje hodnot v České republice a z něj vyplývá, že šedesát procent tázaných preferuje ekologii i za cenu nižšího hospodářského růstu nebo třeba dokonce i za cenu ztráty části pracovních míst, a pouze třicet procent preferuje ekonomiku před ekologií. Jiné statistiky, které se ptají na otázku, jaká hodnota je v životě nejdůležitější, odhalují, že na prvním místě lidé samozřejmě jmenují lásku a mezilidské vztahy, ale když se sejde k hodnotám týkajícím se společnosti nebo politiky, tak na prvním místě zmiňují mír, na druhém životní prostředí a teprve až potom demokracii. Mnozí politici žijí s určitými představami o tom, co si většina myslí, jenže ona to vůbec nemusí být pravda. Politici si třeba mysleli, že většina Čechů nechce pustit do České republiky žádné migranty, ale ono to bylo taky trochu jinak. Každý druhý Čech byl ochoten migranty za určitých podmínek přijmout. Sice se říká, jak jsou Češi proti migrantům, ale ono je velice ošidné vycházet jen z dojmů nebo z toho, co vám prezentují média.   Rád bych chvíli hovořil o Michéově textu Tajnosti levice, který je teď v Česku hojně debatován jakožto možné východisko z krize pro levici. Měl bych zejména určitou výhradu k tomu, jak Petr Drulák Michéu představuje. (Viz rozhovor s Petrem Drulákem v Literárních novinách 4/2020 – pozn. autora) Drulák příliš zdůrazňuje, že Michéa je konzervativní. Ve skutečnosti ale Michéa usiluje o rehabilitaci třetího politického proudu. Je liberalismus, je konzervativismus a je socialismus. Po několik desetiletí to vypadalo, že socialistický proud se kamsi vytratil. V devadesátých letech probíhala debata liberálů s konzervativci nebo komunitaristy, ale socialismus nebyl nikde. Když teď Petr Drulák zdůrazňuje, že socialismus má být konzervativní, tak vlastně nenavrhuje nic jiného než jednoho spojence zaměnit za druhého, zavrhnout liberály a spojit se s konzervativci. Vyvolává to dojem, že socialismus je takové nedochůdče, které se musí k někomu přisát, protože jinak nepřežije. Jenže Michéovi jde přece o to vrátit do hry socialismus – bez přívlastků. Jde mu o návrat k ideálům a cílům socialistické politiky. Michéa v přeloženém textu jasně říká, že tu jsou tři myšlenky, jež by měly být každému socialistovi drahé. Zaprvé, zrušení třídních nerovností, zadruhé, odstranění patriarchálních předsudků, zatřetí, ukončení útlaku menšin. Drulák tyto dvě poslední myšlenky nezdůrazňuje. Jinými slovy, je tu problém se způsobem přenesení Michéy do české kotliny. Ve Francii a v západní Evropě se politický liberalismus často projevuje absurditami, výstřelky. Vzpomeňme na návrh švédské Levicové strany zakázat močení ve stoje nebo na snahu německých levicových liberálů odstranit některé názvy ulic, kde se vyskytují jména spjatá s diskriminací nebo kolonialismem, jako je Kryštof Kolumbus. Na toto Michéa po právu reaguje. Ale Michéa současně vůbec nepopírá rovnost mužů a žen nebo politiku ochrany menšin. On se vzpírá jen těmto výstřelkům.   Michéa ale přece v textu hovoří o politickém a ekonomickém liberalismu jako o rodných bratrech. Nekritizuje jen výstřelky, ta kritika je hlubší. Ano, tak to je, ale přece jen bych trval na tom, že v Drulákově přenosu to vypadá, jako by snad Michéa odmítal z liberalismu úplně všechno. Někteří lidé to pak pochopili tak, že Michéa chce patriarchát. A to není pravda. Michéa žádný návrat patriarchálních pořádků nechce, a to že se diskuze o něm často svede k těmto tématům, je způsobeno tím, že Drulák jej představil spíše jako konzervativce, a ne jako socialistu. Drulák měl zdůraznit také i Michéovo odmítnutí nerovnosti mužů a žen a útlaku menšin. Michéa není totéž, co konzervativismus. Někteří recenzenti pak nebyli schopní odlišit Michéovy názory od názorů kardinála Duky.    Souhlasíte s Michéovým zpochybněním slova „levice“? S tím nemám problém. Levice je v očích vykořisťovaných, řekneme-li to postaru, či chudých pracujících žijících někde na periferiích považována za elitářskou. Tak to prostě je. Nemělo by nám jít o obhajobu levice, ale o obhajobu socialismu. Možná, že to nejdůležitější je ukázat, že socialismus je něco docela jiného než reálně existující levice.   Michéa je člověkem z mimoakademického prostředí. Zakládá si na tom. Má levice Michéu následovat i v tomto? Dovedu si dost dobře představit, jakou reakci francouzské akademické obce tím musí Michéa vyvolávat... (smích) Vezměme si ale za příklad spíše Alaina Badioua. Ten taky kritizuje akademii, její schematismus a provoz. Ale Badiou působí na slavné École Normale Supérieure. Je tam sice přehlížený, nedali ho ani do ročenky, protože by to vadilo sponzorům, ale působí tam. Jinými slovy, nevidím cestu v odchodu z akademického prostředí. Naopak je třeba tam zůstat a působit jako Badiou. Buďme jeho součástí a ukažme, že akademická práce může vypadat jinak, než jak běžně vypadá.   Dovolte ještě poslední poznámku k Michéovi. Jako jeden z mála francouzských intelektuálů se přihlásil k hnutí žlutých vest. Spousta lidí na levici ale toto hnutí odmítala a kritizovala kvůli xenofobním výrokům. To má socialista chápat xenofobii? Má pochopit, proč se tak ti lidé vyjadřují.   Někdy je třeba skutečně velkého pochopení.  Někdejší voliči francouzské komunistické strany začali v osmdesátých letech volit Le Pena. Proč? Stali se z nich ze dne na den xenofobové? Ne. Neměli jen žádný politický subjekt, který by vystupoval proti establishmentu.   Mluvíte-li takto, pak se nelze nezeptat na to, co by mělo být výsledkem boje proti establishmentu? Kolaps? Kolaps přichází sám. Je jedno, co si kdo přeje. Nejsme v pohádce – nestačí si něco přát. Kolaps současného systému je dost reálný. My se sice můžeme ještě chvíli tvářit, že to tak není, ale už ne dlouho. Dnes je třeba se připravovat nebo alespoň přemýšlet, co dělat, až kolaps přijde v celé své mohutnosti. To není levičácká úchylka nebo obsese. Tento systém v dané podobě prostě a jednoduše není schopen řešit klimatickou krizi ani nerovnost.   Nevěříte, že lidé mohou v demokratických volbách zvolit politiky, kteří budou ochotni a schopni vyřešit klimatickou krizi? Tomu věřím – ale až za socialismu. (smích) Do té doby všichni politici, i ti, kteří to myslí strašně dobře, budou stát před abstraktní silou procesů kapitálu, který vyžaduje akumulaci zisku či dobývání renty bez ohledu na následky. To je ta Marxova abstraktní moc, která stojí nad lidmi. Není to věc volby. Nestačí si říct, že je něco špatně, a začít prosazovat něco lepšího. Tím problém neodstraníme. Nejprve musíme přijít na to, jak zvrátit tuto abstraktní moc vládnoucí nad společností. Nevěřím na to, že se sejde rada moudrých, vydá nějaké doporučení a tyto dva základní problémy se začnou řešit. To se nestane. Nebo si mám myslet, že bude vyřešena krize poté, co se sejde americký a čínský prezident a dohodnou se na nějakém plánu? Vždyť je to absurdní. Bez nastolení otázky kapitálu se nic nezmění. Kapitál má dnes zombie podobu, je to neproduktivní renta a potřebuje vytvářet dluh. Jde mi o to, aby se o ekologické krizi a nerovnostech začalo uvažovat tak, že je těžko vyřešíme, pokud nad námi bude vládnout toto zombie. {/mprestriction}  Michael Hauser (* 30. 3. 1972, Trutnov) je český filozof a zakladatel občanského sdružení Socialistický kruh. Působí na katedře občanské výchovy a filozofie na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy, v letech 2014 až 2020 člen Rady České televize. Do češtiny převedl například texty Slavoje Žižeka, Ericha Fromma, Maxe Horkheimera nebo Theodora Adorna. Napsal řadu knih, například Adorno. Moderna a negativita (2005) či Kapitalismus jako zombie neboli Proč žijeme ve světě přízraků (2012).

Čas načtení: 2020-04-26 11:17:18

Radovan Lovčí: Překvapuje mne, s jakou nechutí se lokální historici stavějí k výzkumu moderních dějin, zvláště komunismu

Prozaik a badatel PhDr. Radovan Lovčí (*11. 4. 1977) žije dnes v Plasích a studuje v Praze. Je absolventem historie na FF UK a spoluautorem i autorem takřka dvaceti knih. Odbornými studiemi přispěl pak do vícera historických sborníků. Letos mu vyšla satira Tuto se může stát jenom v Plzni, anebo v New Yorku.   Co nyní píšeš? To utajím, ale řeknu, co jsem už dopsal. Prózu, která je příhodami roztržitého, ráčkujícího profesora klimatologie z Plzně. Posléze se dokonce stane nástupcem – neotesaně vystupujícího – prezidenta. To dílo jsem tvořil už v letech 2011-2017 a možná je měl dokončit dřív.   Proč? Roku 2017 vyšla kniha Jakuba Horáka Kočky jsou vrženy a již od roku 2013 běžel politicko-satirický seriál Kancelář Blaník. Je to trochu podobné. A já si náhle připadal jako Cimrman, který přichází pozdě.   Letos ti vyšla satira Tuto se může stát jenom v Plzni, anebo v New Yorku napsaná v plzeňstině. Co víc, do roka má vyjít publikace s marketingově (snad) ještě údernějším názvem Hovno z Nerudovy ulice. Vedle bizarních postav z esoterně-léčitelské oblasti – se v ní mihne fiktivní prezident, a to ješitný profesor a držitel bezpočtu čestných doktorátů: Narcis Káďa. V obou případech jde o texty, které jsem začal připravovat po ukončení působení u Frause a během svého zdravotního výpadku, kdy mi odstranili část slinivky.   Což nebyla procházka růžovým sadem. Ne. Tři čtvrtě roku jsem prožil ve stavu, kdy nebylo jasné, zda mám rakovinu a do dvou let nezemřu; již jsem měl dokonce za to, že mé knihy post mortem vydají mí mladší bratři.   I jako doktor filozofie znovu studuješ? Malý doktorát mám od roku 2004 a je nepřímým výsledkem magisterské práce o Alici Masarykové (600 stran). Na FF UK ji rovnou uznali za práci rigorózní, stačilo složit PhDr. zkoušku. Iniciativa vyšla od učitelů, nemusel jsem nic rozšiřovat, ani psát novou práci jako ti, kdo o PhDr. titul jevili iniciativní zájem sami. V praxi ale doktorát nepoužívám, jen při oficiálních příležitostech jako přednášky a odborné články, a plné zuby mám lidí, kteří mohou mít smrt z toho, když je neoslovíte titulem nebo funkcí.   A tzv. velký doktorát? Do toho jsem se pustil loni po odchodu od Frause a zdravotním výpadku. V kraji jsem nenacházel profesní výhled, v pražských institucích taky ne. Ještě jinde ultimativně vyžadovali „Ph.D.“ jako něco, bez čeho se s tebou u konkurzu vůbec nebudou vybavovat. Pracovat mimo obor se mi nechtělo, to by mě psychicky zabilo dřív než ta slinivka, a bádání v historii beru jako povolání, ne zaměstnání; ač vím, že se v dnešní pragmatické době ty pojmy mylně pokládají za synonyma. Navíc mám vztah patriota k Plzeňsku, hluboce tu kořením. Ale jako regionální historik jsem se realizovat nemohl a ve 42 letech zase „vletěl“ do studií. Pendluji mezi Plasy a Prahou. Jak dopadnu, netuším. Měl jsem se narodit pár set kilometrů dál na západ, tam lze z doktorandského stipendia slušně žít a bádat; zde leda živořit. Dost studentů školu ani nedotáhne, neskloubí práci a velmi náročné studium. Může se stát, že bude ex-doktorand i ze mě, vše je otevřené.   Jaká tě lákají témata? Tématem mé Ph.D. studie je život Vojty Beneše (1878–1951), což je pro mne srdeční záležitost. Pocházel z Kožlan, které leží 15 kilometrů od Plas, kde bydlím. Úspěšný beletrista, bratr prezidenta Edvarda Beneše, účastník tří odbojů. Sociální demokrat. Hledal střední cestu mezi asociálním kapitalismem první republiky a extrémem komunistické diktatury. Zkoumám ho jako plzeňské téma a je mi blízký politicky: oba jsme nalevo, i česká společnost aktuálně řeší, jak kultivovat divoký polistopadový kapitalismus bez extrémně levicových rizik a jak vybudovat podobu ohleduplného západního sociálního státu, k němuž máme, žel, na hony daleko. I kdybych nestíhal školu, Vojtu Beneše dopracuji. Jen by se jednalo o běh na víc let, protože během dovolené člověk moc nevybádá, to mám ozkoušené. Po škole budu hledat nový domov spojený s profesním uplatněním. Na Plasku a Plzeňsku výhled postrádám, snad bude působištěm některá historická instituce Prahy. Z platu historika se dá i tam skromně přežít, ale na byt či prostorný pronájem člověk může zapomenout. Třeba mě ale přijme jiný kraj než tento. A nesmí zradit zdraví, aby mě místo dopsaných knížek a nového působiště nečekala márnice.   Vrať se, prosím, ke své dosavadní produkci. V určité fázi jsem se pokládal výlučně za historického publicistu, odborného spisovatele. Už jako dítě a student jsem si ale vymýšlel pohádky, povídky, kreslené vtipy. Až na vysoké jsem s tím praštil, skoro vše spálil a rozhodl se, že se budu věnovat jen historii. K ní mě vedly i spletité rodové osudy zahrnující i několik muklů za stalinismu a perzekuci během normalizace. Bez pádu režimu bych nevystudoval ani gympl, byli jsme protikomunistická, příliš katolická rodina. To mělo kádrové důsledky pro víc generací. Do drobného historického psaní jsem se pustil už za studií na FF UK a diplomová-rigorózní práce o Alici mi vyšla knižně. A mimochodem, Masarykovi byli přáteli mého vzdáleného zbirožského strýce, básníka J. V. Sládka. Dvacáté století, první prezident, emancipace žen, to jsou mé obory. Emancipace mi připadá jako zajímavé téma. Jenže nabízené platy vědeckých pracovníků v Praze nestačí na nájem garsonky, tak jsem se vrátil. Muzejničina je podle mě nejlepší volba, zatímco při archivařině máš přístup k jedinečným dokumentům, ale psát si můžeš leda po práci. Jenže během konfrontace s řadou muzeí, archivů a památkářů jsem byl konfrontován s nezvykle uzavřeným, nevstřícným prostředím. Při mé naivitě trvalo, než mi došlo, že zatímco pro kantory a školitele z UK jsem byl kolega a pokračovatel, tady jsem konkurent. Co mě šokovalo, že to někteří ani neskrývali. Ale dozvídal jsem se přátelské rady, že se mám vrátit do Prahy, kde mi bude nejlépe. Aniž bych zaslechl jediný objektivní důvod, proč jiní mohou mít privilegium pracovat v kraji.   Rivalita! I pár pozitivních, přátelských výjimek bylo – a drobná, žel externí spolupráce s dvěma muzei. Ale tyhle lidi mohu počítat na prstech. Zažil jsem řadu absurdních historek. Na konkurzu mi otloukli o hlavu, že nemám vystudovaný obor archivnictví, ale jen historii, že ovládám pouze čtyři světové jazyky, ale neumím francouzsky. Hned pak přijali dva kolegy, kteří neudávali ani ty čtyři jazyky a žádný nebyl franštinář, ba neabsolvovali archivnictví a jeden neměl vystudovanou historii. Kdo chce psa bít… O další konkurz už jsem se tam nepokoušel. Nemělo to cenu.   A jinde? Opakovaně jsem přesvědčoval ředitele s komunistickou minulostí a publikační tvorbou, kterou mu soudruzi před rokem 1989 kvitovali pozitivně, aby mě podpořil při snaze zabývat se na Plzeňsku dějinami 20. století a komunistické totality. Nic. Obecně mě překvapuje, s jakou nechutí se lokální historici (nejenom na Plzeňsku) stavějí k výzkumu moderních dějin, zvláště komunismu. Pro ně to je současnost. Na mých univerzitách měli odvahu detailně vrtat do všeho a padesátá ani sedmdesátá léta pro ně současností nebyla. Během pendlování mezi Prahou a Plzeňskem, mezi UK a lokálními institucemi, mívám dojem, že přejíždím z jednoho mentálního světa do jiného. Kolikrát jsem si mezi čtyřma očima vyslechl dobře a přátelsky míněnou radu kolegů, ať nejsem zbytečně radikální. Proč chci šťourat do doby nedávno minulé, proč se nezajímám o 18. století. Dlouhodobé uplatnění ve sférách, o které jsem měl nejvážnější zájem, bylo passé. Skončil jsem v jiné profesi a léta si připadal jako zakázaný historický spisovatel. Nechápal, co bych ještě měl dokázat, aby se mi někde otevřely dveře. Nechápali to ani mí kantoři z FF UK. Občas jsem od některých vyslechl: „Patřil jste k nejlepším studentům v ročníku, už jako mladý jste napsal knihu, jste doktor filozofie a dál ve svém volnu podle možností píšete. Co by u vás doma ještě, proboha, chtěli? Profesuru?“ Já: „Abych se vrátil do Prahy, kde mi bude nejlépe.“ Jenže to v mé ekonomické situaci nešlo. A dál? Psaní ani historii jsem věšet na hřebík nehodlal. Ve volnu jsem začal recenzovat a vytvářel dílčí historické studie, i když na potřebné bádání k jedné kolikrát padly dvě tři dovolené. V čase volna jsem se pustil i do psaní historických knih pro unitáře, k nimž jsem přestoupil od katolíků; do jejichž archivu a knihovny jsem měl přístup o víkendech. A náhle jsem církevní historik.   Naposled ti vyšla knížka o vztahu unitářství k Charlottě Masarykové (2019). A předtím? Pozitivní ohlas mezi akademiky měly i Ženy proti proudu (2018) o pionýrkách duchovenské služby mezi unitáři, univerzalisty a kongregacionalisty v anglosaských zemích. Vzal jsem zpět i studentské předsevzetí skončit s beletrií a vrátil se k povídkám, ač většinu teprve zvolna připravuji. Jen něco vyšlo ve sbornících. A nežertuji, když říkám: nebuďte autory absurdních historek, když jste jich tolik zažili.   Co práce redaktora? Nakladatelství Fraus pro mě bylo pracovním exilem. Chtěl jsem dlouhodobě archivařit nebo muzejničit a marně prosil různé ředitele i jen o středoškolský post s nižším platem. Bylo to passé s dvěma výjimkami, ale nebylo dobře možné tam z Plas dojíždět, a proto jsem musel odmítnout. Především ovšem dodnes nevěřím, že byly ty nabídky míněny vážně, ne jako zlomyslný vtip.   Napadlo mě: Co kantořina? Mě minula kvůli slabým hlasivkám. K Frausovi jsem nastupoval s tím, že zůstanu dva tři roky a půjdu o dům dál; nakonec to bylo 14 let.   Člověk plánuje, bůh se směje. Dodal bys ještě něco k práci redaktora? Investoval jsem, nutno říct, léta života do akutních oprav domu v Plasích, měl jsem půjčky, na léta se stal nestěhovatelným. Zůstával jsem v nakladatelství, ale redaktořina je v jednom směru nesmírně frustrující. Nemůžeš sám psát, do zblbnutí opravuješ cizí texty a vytváříš scénáře knih, které píší druzí. Ale nebyla to neúspěšná etapa: stal jsem se součástí týmu, připravoval moderní učebnice dějepisu a nebyl odříznut od historie, což by mě čekalo při úřednické dráze. Dělal jsem na didaktických, metodických příručkách, pracovních sešitech, populárně-naučné literatuře pro mládež, tři mnou redigované publikace obdržely prestižní mezinárodní ocenění. Dvě ceny z Frankfurtu – za učebnice Dějepis 6 a Hudební výchova 6 a 7 – a jedna cena z Essenu za knihu Známky. Nejednalo se o samozřejmost, která by se týkala každého redaktora u Frause, a snad to nezní jako vytahování, vždyť řada lidí v mém okolí o těch cenách ode mě dodnes neslyšela. Občas odpadl autor, nezbylo než suplovat. Přišel jsem k nezamýšlené autorské spoluúčasti na 11 učebnicových publikacích. Léta u Frause byla náročná časově, plná stresu, který se mi podepsal na zdraví. Někdo si myslí, že redaktořina je pohodová, klidná profese. Opak je pravda. Když ven pustíš prózu, kde necháš pár chyb, je to hloupé, ale přežiješ. Když ovšem totéž uděláš v učebnici, kterou dostanou do ruky desetitisíce žáků, je to pořádný malér, který se může dostat do televize. Proto musíš být maximálně pintlich. I překlep vadí, pořád jsi na jehlách, uděláš chybu, pustíš do tisku starší verzi, neohlídáš sazeče, ten pomíchá texty, grafické vrstvy v mapách. Najednou by mohl do stoupy jít náklad za půl milionu. Kde vezmeš peníze? Musíš stíhat termíny. Veletrh, začátek školního roku nikdo neposune. Máš odborně schopného autora, ale neumí pořádně psát. Přepíšeš knížku větu po větě, takže se z práce netrhneš dřív než za tmy, a ještě ji taháš na víkendy a dovolené. Kdo nezažil, nepochopí. Nemluvě o povinných multikulturních, genderových, minoritních a jiných požadavcích, kdy konečně hotovou učebnici překope tucet rádců. Zvláště pro dějepis to platí. Historie je politikum. Někteří zástupci minorit se neshodnou ani mezi sebou, natož s autory, a tak je celý kvartál smiřuješ: redaktor učebnic musí být i diplomat. Nakonec je přece venku jakýs takýs politicko-korektní výsledek, ale bez předchozí shody a recenzního posvěcení ti ministerstvo školství nedá doložku. Rád bych o tom jednou sepsal něco samostatně. Jsem víc liberál než konzervativec a částečnou oprávněnost politické korektnosti uznávám, ale občas se to žene do krajností. Co jsme zažili s relativně apolitickou hudebkou! O tom by vznikl absurdní román. Politická korektnost vítězila nad prostou logikou, racionalitou.   A víra v Boha? Sám bych se neoznačil za věřícího. Jen věřit nestačí. Boha (někdo užije pojem Zdroj) je zapotřebí cítit, zakusit, prožívat niterně, v mystickém spojení. K tomu má každý otevřenou cestu. Osobní zkušenost je víc než víra. I když ztratíme všechny blízké, přátele, majetek, postavení, ba zdraví, život, i když zakusíme bezpráví, tak nás od boží lásky nemůže nikdo odříznout; ani od pomoci vyšších duchovních, nemateriálních entit. Může nás zato oddělit vlastní slepota.   Prodělal´s podobnou osobní zkušenost? V šestnácti při nenadálém kolapsu jsem prožil oddělení od těla. I kdybych o věci duchovní nejevil v životě zájem, kvůli tomu zážitku bych nikdy nemohl být materialistou.   Radovan Lovčí: Tuto se může stát jenom v Plzni, anebo v New Yorku. Ilustroval a obálku graficky zpracoval Matyáš Souček. Spolupráce na obálce Jan Souček. Vydalo nakladatelství Powerprint. Praha 2020. 96 stran.

Čas načtení: 2020-01-02 08:00:32

Šlomo Sand: Nemám rád slovo antisemitismus, protože s sebou nese představu, že Židé byli v Evropě cizinci

Izraelský historik Šlomo Sand (73) je ve světě slavný svou dekonstrukcí židovských dějin. Někteří k němu vzhlížejí, jiní ho nenávidí.   Co si myslíte o levicovém antisemitismu? V Evropě o něm mluví stále více lidí jako o veliké a aktuální hrozbě. Dovolíte-li, začnu trochu zeširoka. Právě jsem dokončil knihu, krátkou knihu, má asi sto dvacet stran. Zabývám se v ní tím, co obyčejně nazýváme antisemitismem a jeho projevy v dějinách. Tezi o tom, že židovský národ vytvořili v 19. století sionisté, v knize poněkud koriguji, protože tvrdím, že konstrukcí něčeho takového začali už dávno před nimi křesťané. Ti jsou původci představy ne o židovském národě – tehdy nic takového, co by připomínalo moderní národ, přirozeně neexistovalo –, ale o zvláštních lidech, Židech-cizincích, kteří žijí stranou a kteří přišli z daleka. V knize také říkám, že bych raději než o antisemitismu hovořil o judeofobii. Slovo antisemitismus se totiž do našich slovníků dostalo až v 80. letech 19. století a přišli s ním sami antisemité, kteří došli k závěru, že „objevili“ židovskou semitskou rasu. Nedělejme antisemitům radost, že přeneseme do našich slovníků jejich pojem. Jednoduše řečeno, já o antisemitismu nechci mluvit, protože Židé semitskou rasou nejsou. Semitská rasa neexistuje, existují jen semitské jazyky. Moji rodiče nebyli „semitského původu“. Moji rodiče hovořili jidiš, a jidiš semitský jazyk – na rozdíl od hebrejštiny, kterou mluvím já – není. Řeknu to ještě jinak. Nemám rád slovo antisemitismus, protože s sebou nese představu, že Židé byli v Evropě cizinci. To ale není pravda. Proto před antisemitismem upřednostňuji slovo judeofobie, protože naznačuje kontinuitu mezi nenávistí, které byli Židé vystaveni jak ve starověku, tak jí jsou vystaveni dnes.   Budiž. Vraťme se ale k předchozí otázce, kterou teď přeformuluji: Co si myslíte o levicové judeofobii? Znám ji velmi dobře. S judeofobií se setkáte na pravici, na středu i na levici. Je nesmysl říkat, že levice je judeofobie prosta, a já o levicové judeofobii budu mluvit a je mi jedno, že to levice nerada slyší. Vždyť i celé 19. století bylo plné levicových judeofobů – Marx, Proudhon, Fourier. Všechno to byli judeofobové. V Dreyfusově aféře byli judeofobové taky skoro všichni. Současně bych ale chtěl podotknout, že dnes je většina judeofobů soustředěna na pravici, a to navzdory tomu, že tito pravicoví judeofobové obvykle adorují Izrael a jeho politiku vůči muslimům.   To je paradox, adoruje-li judeofob Izrael, nebo není? Paradox to je, ale uvědomte si, že judeofobie se jen skryla za islamofobii. Extrémní pravice si prostě a jednoduše jen našla někoho jiného, koho může obvinit z ohrožování takzvaně křesťanské civilizace…   …teď se říká „židovsko-křesťanské civilizace“. Já ten výraz upřímně nenávidím – nenávidím ho dokonce tak, že o něm ani nechci mluvit, a tím mu dělat službu.   Raději se tedy vraťme zpět k levicové judeofobii. Někteří lidé říkají, že za kritikou Izraele přicházející od mnoha levicových aktivistů se často jen skrývá nenávist k Židům. Někdy to je pravda, ale nepřehánějme; levicová judeofobie dnes není zásadní problém.   Záleží na tom, jak definujete levicovou judeofobii. Vím, že často pobýváte ve Francii, tak zmíním francouzského prezidenta Macrona a jeho větu o tom, že antisionismus je jednou z forem antisemitismu. Já jsem mu na tuto jeho tezi odpověděl otevřeným listem!   Co jste mu napsal? Že neví, o čem mluví – jemně řečeno. Když například první sionisté vyhlásili, že chtějí svou zemi na Blízkém východě, tak se tomu Židé vzepřeli. Většina Židů a většina rabínů byli přesvědčenými antisionisty. Sionismus považovali za věc neslučitelnou s judaismem. To platilo až do druhé světové války. Od druhé světové války antisionistů mezi Židy ubylo – je to ostatně logické – ale i dnes jsou třeba i mnozí ortodoxní Židé v Jeruzalémě antisionističtí. Máme je v souladu s výrokem pana Macrona označovat taky za antisemity? Anebo máme za antisemity či lépe za judeofoby označovat Noama Chomského, Judith Butler… {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} …a další Američany… …ale nejen Američany. Antisionistou byl například i velký anglický historik Eric Hobsbawm. Byl proto i on antisemitou nebo judeofobem? Je to všechno absolutní nesmysl a pan Macron by si měl přečíst některé knihy, než bude zase něco říkat o věcech, ke kterým nemá kompetenci. Řečeno stručně, existují antisionisté, kteří jsou judeofoby. Většina antisionistů ale jimi není.   Vy byste se označil za antisionistu? Neoznačuji se za antisionistu. To ale neznamená, že jsem sionista; měli bychom se už zbavit této polarity. Jsem demokrat – za něj se označuji.   Co znamená být demokratem v Izraeli? Že chci denacionalizaci Izraele. Chci, aby se stal republikou všech. Pokud se chcete zeptat, zdali jsem judeofob (smích), pak jím nejsem – nenávidím judeofobii, či, chcete-li, antisemitismus mnohem více než sionismus.   Jste příznivcem Hnutí BDS (česky: Bojkot, Stažení investic a Sankce, pozn. redakce)? Roky jsem byl proti němu. Tvrdil jsem, že když byla válka ve Vietnamu nebo v Nigérii, tak lidé nechtěli bojkotovat Francii nebo Spojené státy, a já jsem chtěl, aby se k Izraeli přistupovalo stejně jako k Francii nebo ke Spojeným státům. Později jsem však došel k závěru, že politická změna v Izraeli nepřijde zevnitř, že je nutno ji na Izraeli vynutit, a proto jsem se rozhodl Hnutí BDS podpořit. Jakýkoli prostředek, tedy třeba i sankce spojené s bojkotem, který by Izrael donutil přehodnotit režim na okupovaných územích, je pro mě přijatelný – ovšem za podmínky, že tento prostředek bude nenásilný a že se za tlakem na Izrael nebude skrývat boj proti existenci Izraele jako takového. To pro mě přijatelné není. Všechno ostatní jsem ochoten podpořit, ale znovu opakuji: Musí být jasně řečeno, že nenásilný boj proti okupačnímu režimu na Západním břehu nemá co činit s jakýmkoli bojem proti Izraeli jako takovému.   Jste stejně tak pro bojkot Ruska po anexi Krymu? Jsem přirozeně proti ruské anexi Krymu, to zaprvé. A když se ptáte na Krym, tak musím říct, že to je moc hezký příklad. Rusové – pokud vím – poté, co Krym anektovali, udělili všem tamním obyvatelům alespoň práva. Evropa na Rusko přesto vyhlásila sankce. Proč vyhlásit sankce na Rusko a ne na Izrael?   Mluvíte o dvojím standardu? Přesně tak.   Kdyby se zítra Izrael hypoteticky rozhodl dát Palestincům žijícím na Západním břehu občanství s příslušnými právy… …tak bych anexi Západního břehu akceptoval – navzdory tomu, že jsem jinak pro palestinský stát existující vedle státu izraelského. Podporuji právo na sebeurčení. Kdyby se ale Izrael rozhodl pro skutečnou anexi a Palestincům udělil práva, zavřel bych oči, a to myslím vážně, a tento krok bych otevřeně podpořil.   Máte pocit, že se něco takového může stát? Jinými slovy, nejsou to všechno jen utopické sny? Já ale nejsem proti utopii! My dokonce potřebujeme novou utopii – lepší utopii, než byla komunistická utopie – a potřebujeme ji proto, že bude-li pokračovat systém, který existuje dnes, tak nepřežijeme na planetě Zemi. Být pro kapitalismus a chtít zachránit planetu je protimluv. V tomto bodě jsem černobílý – buď jedno, nebo druhé.   Jak byste se popsal z hlediska pravolevé politické osy? Jsem levičák – dlouhá léta velice antikomunistický levičák. Ale ještě k vaší předchozí otázce: Potřebujeme utopii i pro Blízký východ. Bez utopie nemůžeme zformovat hnutí, jež nás dovede ke změně. Přesto ale musím říct, že – ke své škodě – nejsem optimista. Nevěřím, že to na Blízkém východě dopadne dobře. Svět dneška je světem nacionalistického populismu, který se rozlézá všude – od Londýna po Prahu…    …Izrael je v tomto smyslu vlastně docela normálním státem…  To je do značné míry pravda, ale já už jsem poměrně starý, a tak mám jistou zkušenost, kterou vám teď řeknu. Jsem sice pesimista, co se budoucnosti týče, ale ne fatalista. Přemýšlím často o svých rodičích. Jakou oni mohli mít naději v roce 1939, kdy Polsko, ve kterém žili, dobyli nacisté? A přesto naději neztratili. Nebyla v jejich případě taková naděje dočista utopická?  Bez utopie se změny nedočkáme. Je důležité nepropadnout se z pesimismu do fatalismu. I já se snažím nepropadnout. Je to těžké, někdy přetěžké, ale udržuje mě to mladým, a jen díky tomu, že někde tam vzadu v mé hlavě nějaká naděje stále poblikává, píšu knihy. Proč bych je jinak měl psát?   Mluvíme spolu pár dní po izraelských volbách. Jak byste je zhodnotil? Politika je politika.    Co to znamená?  Že se v Izraeli nezměnilo vůbec nic. Nejsem z toho, co se děje, šťastný… Jak můžu být šťastný, když část mých spoluobčanů volí populisty a náboženské nacionalisty?   Je tu i formace Bennyho Gance Modrá a bílá… Ta strana ale není opozicí, jakou bych si přál. Sice je složená z lidí, kteří jsou slušnější než lidé u moci, to nezpochybňuji, ale to mi nestačí.    Proč to nestačí? V Izraeli není nic důležitějšího než vyřešení izraelsko-palestinského konfliktu, jenže v tomto smyslu Gancova strana opozicí není; a mimochodem není ani levicovou opozicí, je stranou středu. V Izraeli volí nižší společenské vrstvy pravici, inteligence a buržoazie střed. Levice bohužel chybí, ale to není jen případ Izraele, to je širší problém. Chcete znát tajemství izraelských voleb? Pokud ano, neměl by vám uniknout úspěch Avigdora Liebermana.   To ale není nic nového, vždyť on je stálicí izraelské politiky. Ovšem, ale politická pozice tohoto rasisty se v poslední době zajímavě vyvinula – doslova přes noc se z něj stal extrémně sekulární bojovník. To je o to zajímavější, že s nábožensky založenými Židy, proti nimž teď vytasil zbraně, seděl deset let ve vládě.   Proč se z něj stal tak nekompromisní bojovník za sekularismus? Důvod je podle mě docela jasný. Do Izraele se přestěhovalo ze zemí bývalého Sovětského svazu kolem milionu lidí, jenže zhruba polovinu z nich ministerstvo vnitra nepovažuje za Židy, a jejich situace je proto strašně zvláštní. Většinou jsou stejně nacionalističtí a rasističtí jako ti druzí, ti, kteří jsou za Židy uznáni – Araby nenávidějí docela stejně – jenže mají jeden velký problém: Nejsou Židy.   …platí zákon o návratu…  …a tito lidé tento zákon snášeli dobře jen prvních pár let. Po dvaceti a více letech se stále hlasitěji dožadují změny svého statusu a Lieberman, který je velký, a když říkám velký, tak myslím opravdu hodně velký, oportunista, začíná z jejich pocitů těžit.   Stal se z něj sekulární rasista?  Ano.   To je – cynicky řečeno – jistý posun… (smích) Posun to možná je, ale nevím, jakým směrem. Mým snem je, jak asi víte, to, že se dvě nežidovské populace Izraele – Arabové a východoevropští migranti – spojí v taktické alianci v zájmu izraelizace Izraele. Lieberman chce ale něco docela jiného. Tento člověk, kterému nestačilo být v uplynulých deseti letech Židem – on toužil být „super-Židem“ – začal v posledním roce ztrácet voliče, a tak změnil strategii. To je celé. Nevím, kam to povede.   Existuje v současném Izraeli reálná politická alternativa, která by vám dávala smysl? Žádná taková alternativa neexistuje.   Kdyby se volby znovu opakovaly, naději byste v tom neviděl? Ne. Nevěřím v možnost změny. Vzpomínám si, že Albert Einstein jednou řekl, že je hloupé myslet si, že když uděláme dvakrát totéž, dočkáme se jiného výsledku. To základní – více než padesátiletá okupace Západního břehu, na kterém žijí Palestinci bez jakýchkoli politických, sociálních a občanských práv – se ani po třetích, ani po desátých izraelských volbách nezmění. Izrael na změnu není připraven.   Jak dlouho bude tento stav pokračovat? Nevím, ale pokračovat to bude.   Třeba i za patnáct či dvacet let? Jsem historik a snažím se být prorokem minulosti – a i v tom mám někdy dost značné obtíže –, ne budoucnosti. Nikdo neví, co se stane. Svět teď každopádně nechává Izrael dělat si to, co chce. A to je problém, protože Izrael není schopen vzdát se toho, co ho ničí. Situace se nezklidňuje, ale naopak radikalizuje. Značná část Izraelců začíná už dokonce snít svůj sen o deportaci Palestinců.   Kam?  Kamkoli.   Kdybych se v Tel Avivu pustil do řeči s místními a zeptal se jich: „Přejete si deportovat Palestince?“, tak by mi řekli, že přesně to si přejí? Většina z nich by vám to neřekla takto otevřeně, ale kdyby vaše otázka zněla: „Přejete si i nadále žít na jednom území s Palestinci, nebo nepřejete?“, tak by vám osmdesát procent lidí řeklo: „Přál bych si žít bez Palestinců.“ A když budete pokračovat a zeptáte se jich, jak by se k takovému stavu věcí chtěli dopracovat, odpoví vám: „Nevím…“ – a pak budou mlčet. Naším problémem je to, že území, na kterém žijí jiní lidé, považujeme za území, které je naše, protože nám ho dal Bůh. I po dvou tisících letech – nepředstavitelné! Všechno ve světě se proměnilo, až na tohle. Zásadním zdrojem tohoto vlastenecko-vlastnického sentimentu je samozřejmě Bible. V našich školách se o ní děti dozvědí, že je historickou a nikoli teologickou knihou. Učí se jí tak, že to, co se v ní říká, se skutečně stalo. Když po dvanácti letech tyto děti vyjdou ze škol, jsou pevně přesvědčeny, že jejich skutečná vlast je Betlém nebo Jericho (města na Západním břehu, pozn. red.)…    …a ne třeba Jaffa… Když jsem byl mladý, bojoval jsem ve válce z roku 1967 a pamatuju si, že ve chvíli, kdy jsme překročili hranici a ocitli se na Západním břehu, měli mí přátelé, kteří mi stáli po boku se zbraní v ruce, pocit, že se konečně ocitli „doma“. Mě to šokovalo! Chápejte – mým domovem byla právě vámi zmiňovaná Jaffa. To bylo město, ve kterém jsem vyrostl a poprvé se zamiloval. To bylo mé „doma“. Západní břeh nebyl „můj“. Jenže mí přátelé to viděli jinak. Na druhou stranu, buďme pragmatičtí a přiznejme si, že mnozí Izraelci se dnes o tuto část země, kterou Izrael okupuje, nijak zvlášť nezajímají. Nenavštěvují ji. Ti z nich, co ji kolonizují, to je jiná, ti v ní žijí, ale Izraelci z Izraele? To je něco jiného. Ti mají v hlavách jiné věci, věci denní potřeby. Jenže jakmile by jim někdo řekl: „Tak se okupovaných území vzdejte!“…   …tak odpoví: „Ne!“ Přesně tak. Roztočí se totéž kolečko otázek a odpovědí, o kterém jsem už mluvil: „Chcete, aby tam byli Palestinci?“ Obvyklý Izraelec: „Chci, aby nějak zmizeli…“ Vy se zeptáte: „Jak nějak?“ On: „Nevím…“ Vy: „Chcete je deportovat?“ On: „Deportace není humánní postup, není to židovské! Ale přeji si, aby odtamtud nějak zmizeli…“ Takhle se s vámi budou bavit. Výsledek je předvídatelný – prohlubující se deziluze Palestinců na Západním břehu.  Bohužel teď houfně přibývá palestinské inteligence, která za takového stavu věcí Západní břeh opouští. Nemá už síly na další odpor a ten stále více vedou lidé méně chytří, méně vzdělaní a mnohem pobožnější. To je varující.   Nelze přece palestinské inteligenci vyčítat, že odchází. Její příslušníci chtějí žít – jako každý jiný člověk – naplněné životy, a pokud nevidí šanci žít je na Západním břehu, zvolí odchod. Já jim to nezazlívám, jen konstatuji, že sionisté mají radost, když vidí, že se jim jejich politika daří. Já obecně neobviňuji lidi za to, že odcházejí. I mnozí Izraelci, například jeden můj bývalý student, odcházejí pryč z Izraele. I oni ztratili naději na smysluplné řešení izraelsko-palestinského konfliktu. Já to chápu, je přirozené, že chtějí žít tam, kde mohou prožít dobrý život. Problémem je, že pokud odejdou oni, kdo se dostane do čela? Fanatičtější a krutější lidé. {/mprestriction}  Šlomo Sand (*10. září 1946, Linec) je izraelským historikem dějin nacionalismu a politických idejí 20. století. Narodil se rodičům, kteří přežili holocaust. V současnosti je emeritním profesorem historie na Telavivské univerzitě. Je autorem řady knih. Po světě ho proslavila kniha Jak byl vynalezen židovský národ (hebrejsky 2008). Byla přeložena do více než dvaceti jazyků. V češtině byla publikována v roce 2015 (nakladatelství Rybka). Čeští čtenáři si mohou přečíst i její neméně známé pokračování – Jak byla vynalezena země izraelská (nakladatelství Dauphin). V poslední době Sand obrátil svou pozornost i k Francii, v níž často pobývá a v roce 2016 napsal – do češtiny dosud nepřeloženou – knihu o úpadku francouzských intelektuálů: La fin de l’intellectuel français? De Zola a Houellebecq (Konec francouzského intelektuála? Od Zoly k Houellebecqovi).

Čas načtení: 2019-09-25 16:38:29

Požadavky Gretina hnutí jsou mimo realitu

Naštvete-li dokonce Emmanuela Macrona, je to znamení, že jste to přehnali. Problém je v naprosté nekompromisnosti požadavků Gretina hnutí. Nejsem žádným velkým fanouškem francouzského prezidenta. Ale proti Gretě Thunbergové má Macron jednu zkušenost, o které pouliční hnutí mladých školáků moc slyšet nechce: požadovat a realizovat jsou dvě různé věci. Požadovat může každý, dokonce rozhodně a s křikem. Realizovat, well… Řešení musejí být levná Ani mocný Elysejský palác nedokáže uskutečnit cokoliv, co se mu zachce. Vzpouru „žlutých vest“ odstartovalo loni na podzim zvýšení daní na fosilní paliva, které mělo být součástí dekarbonizačního úsilí. Nakonec byla francouzská administrativa donucena zaveslovat zpět. Jak řekli pěkně ohleduplně na Reuters: „Zelené daně s sebou nesou politické riziko.“ (Z toho titulku by si člověk myslel, že došlo k hádce v parlamentu, a ne, že zuřivé davy poničily Vítězný oblouk a zpustošily Champs Elysées.) Před pár dny vyšla na iDnesu zpráva mapující šíření elektrických vozidel v Evropě. Pro mě nejzajímavější údaj: prodeje elektrovozů jsou extrémně nízké v zemích, jejichž HDP nedosahuje 29 tisíc eur na hlavu ročně. Což je dosti vysoká laťka, pod kterou se nachází například i Itálie, třetí největší ekonomika eurozóny. Úmyslně bych teď nechal být Gretu Gretou, nebudu se vyjadřovat k jejímu přikázání „chci, abyste propadli panice“, ba ani k tomu, zda zrovna panika je ten nejlepší duševní stav k tomu, cokoliv racionálního dělat. Myslím si, že okrouháme-li tyto rozptylující povrchní záležitosti, zůstane nám jádro problému, a to jádro zní takto: Je nemožné dosáhnout změny globálního chování lidí, pokud příslušná technologie je tak drahá, že si ji může dovolit jen to nejbohatší jedno procento obyvatel této planety. Pokud tedy už skutečně chcete uskutečnit dekarbonizaci světové ekonomiky, tak musí být levná, levná, levná. Tak levná, aby ji mohl realizovat i relativně chudý stát. Ale změny, které Fridays for Future požaduje, vycházejí naopak velmi draho. Balíček vládních opatření, které zelené hnutí v Německu strhalo jako „naprosto nedostatečný“ a „skandální“, má stát 54 miliard eur. Většina států a národů světa takové rezervy na „nedostatečně-skandální“ opatření nemá ani omylem. Aktivisté jsou z bohatších vrstev V životě člověka jsou různé formující okamžiky a jedním z nich je ten, kdy poprvé založíte svoji separátní domácnost, donesete si domů výplatní pásku a jen tak tiše a šokovaně na ni hledíte: kolik vám sebrali na různé daně a povinná pojištění, kolik vám vlastně zbylo, jak z toho zbytku utáhnout nájem a poplatky atd. Nejpozději v téhle chvíli začne i mladý člověk – idealista přehodnocovat zdánlivé maloměšťáctví svých rodičů a uvědomí si, že ekonomické aspekty života nejsou jen nějaká kverulace ze strany duševně pokřivených lakomců, ale velmi reálné a objektivní omezení, kterého se nedá zbavit tím, že na něj nemyslíme. Podívám-li se na věkové složení davu, který požaduje radikální změny energetiky a dopravy co nejdříve, mám za to, že většina z nich má tento okamžik ještě před sebou. A asi jde i o to, z jaké socioekonomické vrstvy se tento dav rekrutuje – z té bohatší, která si může leccos dovolit. Při mapování výsledků posledních zemských voleb v Bavorsku se ukázala zjevná korelace mezi průměrným bohatstvím příslušného okrsku a ziskem Zelených. Není to čerstvý jev, už v roce 2013 byl patrný. Zelená politika následuje vznik bohatství. U nás v ČR jsou zatím Zelení nevýznamní, ale jejich volební výsledky podle okrsků svědčí o tomtéž trendu: vezmu-li parlamentní volby roku 2017, získali na blahobytné Praze 1 celkem 3,66 procenta, na luxusní Praze 6 celkem 2,94 procenta, kdežto na nedalekém Jižním Městě už jen 1,93 procenta a v Karviné 0,98 procenta. A Orlová, město, kde se podle společnosti Deloitte žije vůbec nejhůře v ČR, jim dala 0,72 procenta hlasů. (Celostátní průměr Zelených byl 1,46 procenta.) A teď si to představte v poměrech celého světa, kde rozdíly mezi bohatými a chudými daleko, daleko překonávají rozdíly mezi regiony uvnitř ČR. Co znamená pro různé státy dekarbonizovat svoji ekonomiku? Indové se také chtějí mít dobře Norsko, s jeho ideálními přírodními podmínkami (pusté hory, ve kterých hodně prší – ideální terén na stavbu přehrad a vodních elektráren), pěti miliony obyvatel a jedním z nejvyšších světových HDP na hlavu si může elektromobilitu velmi snadno dovolit. (Asi bychom v té souvislosti raději ani neměli rozťapávat, že Norové zbohatli na těžbě a vývozu fosilních paliv, která ovšem spálil někdo jiný a v jiné zemi, takže se jim formálně nepočítají k tíži.) V Německu, stále ještě bohatém státě, už to bude problém. Předělat existující průmyslovou infrastrukturu pro osmdesát milionů lidí je docela oříšek. Když (zelený!) starosta města Tübingen Boris Palmer řekl na frankfurtském výstavišti aktivistům, že kvůli jejich nabíječkám nepřekope celé město, nebyli z toho zrovna nadšení, ale byl to hlas reality. Posílení stávajících rozvodů opravdu znamená rozsáhlé zemní práce, a to ani neřešíme otázku, odkud se v nich ten proud navíc bude brát. Ani Němci totiž moc nestojí například o větrníky poblíž vlastních domovů a nacházejí čím dál účinnější byrokratické postupy, jak jejich stavbě bránit. V hustě osídlené zemi to znamená, že pro další stavbu už zbývá jenom moře. Česká republika je na tom příjmově citelně hůře než SRN jako celek, o nejbohatších (a nejzelenějších) městech Německa ani nemluvě. Tady si bez dotací zatím elektromobil pořídí opravdu jen zámožnější nadšenec a kdybychom měli podle německého vzoru odstavit všechny uhelné a jaderné elektrárny, asi bychom si museli svítit loučí. Maximum, v co mohou zastánci elektromobility zatím doufat, je něco jako parciální trolejbusy – těch není potřeba kupovat desetitisíce a česká města stejně občas obměňovat vozový park MHD musejí. Před pár dny jsem byl v Rumunsku, a to je na tom ještě daleko viditelně hůře než naše země. Rozdíl životních úrovní i vůči sousednímu Maďarsku je do očí bijící. V domech, které bychom tady označili za ghetto, bydlí normální pracující rodiny. Nevím, kolik procent lidí si tam může vůbec dovolit nové auto se spalovacím motorem, zjevných ojetin ze Západu je hodně (a podle toho vypadá vzduch, který v Bukurešti dýcháte). Pro Rumuny by urychlená dekarbonizace znamenala naprostou ekonomickou stopku. A to jsou Rumuni stále ještě o dost bohatší než Indové, Indonésané, Nigerijci atd. Představte si, že byste v Indii předstoupili před voliče s tím, že je sice pěkné, že si jejich rostoucí střední třída navykla na maso na talíři, rodinné auto a klimatizaci, ale že to není globálně udržitelné a tudíž ti, kdo nemají na ekologické alternativy, se musejí vrátit zpátky k čočce s rýží, jezdit rikšou a chladit se ručním vějířem. Takový politik nejen, že by nebyl zvolen, ale způsobil by další ekologickou katastrofu, protože v posvátné řece Ganze by plavaly miliony volebních lístků s jeho jménem, poznamenané podezřelými hnědými skvrnami. Jeden a půl miliardy Indů se chce taky mít dobře, aspoň stejně dobře, jako Číňani, se kterými hrají velmocenské závody o budoucí vliv v Asii. Poslouchat vědce nestačí Na tomto místě už slyším, jak zastánci urychlené dekarbonizace řeknou: nechej ubohé hnědé lidi na pokoji, jejich CO2 otisk je daleko menší než u zvrhlého a rozmazleného bílého Evropana. Ten musí řešit svoje chování, a ne ti ostatní. To je klasická polopravda, která bývá horší než lež. Je skutečně pravda, že jeden průměrný Ind má podstatně menší uhlíkovou stopu než jeden průměrný Němec, ale do hry vstupují další skutečnosti, které to více než kompenzují. Za prvé je obyvatel rozvojového světa daleko, dokonce řádově více, než bohatých Evropanů (úmyslně říkám bohatých, protože třeba ty Rumuny bych tak neoznačil). Za druhé jich, na rozdíl od Evropanů, přibývá, protože v mnoha zemích třetího světa je porodnost stále ještě nad hranicí prosté reprodukce. Za třetí, některé ty země skutečně ekonomicky rostou a úměrně tomu se rozvíjí spotřební chování jejich obyvatel. Takže v absolutním množství produkce CO2 na hlavu jsou v první dvacítce i země jako Jižní Afrika, Indonésie nebo Írán. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Uvažovat nejen o aktuálním stavu, ale i o budoucnosti, je v takovém případě zhola nezbytné. Bude-li v Indii kolem roku 2060 žít 1,68 miliardy lidí a chce-li ta Indie do té doby dohnat aspoň Čínu (když už ne USA) v HDP na hlavu, bude jejich spotřeba energie mnohonásobně větší než dnes. Zakážete jim to? I kdyby ano, jak ten zákaz vynutíte – po jaderné velmoci, ve které žije pětina lidstva? Čímž se opět dostáváme k závěru: nestačí poslouchat vědce, jak říká Greta T. při svých vystoupeních. Vědci nemají žádné recepty, jak příslušné změny realizovat. Má-li nějaká dekarbonizace proběhnout, musí být levná, jinak nebude vůbec. Mentalita typu „musíme provést X co nejrychleji a za libovolnou cenu“ je naopak kontraproduktivní, protože libovolnou cenu nebude valná většina národů této země ochotna a schopna zaplatit. V tomto má Macron pravdu, když říká, že Fridays for Future mají potenciál dále rozeštvat Evropu. Střez se, střez Tlachapouda Výše jsem letmo zmínil, že bez dotací nemá v ČR skoro nikdo peníze na to, aby si pořídil elektromobil. To sousloví bez dotací je dost podstatné. Znáte tuhle básničku? „Střez se, střez Tlachapouda, milý synu, má tlamu zubatou a ostrý dráp. Pták Zloškrv už se těší na hostinu, vzteklitě číhá na tě Pentlochňap.“ „ŽVAHLAV“, LEWIS CARROLL Podobně jako pták Zloškrv, i producenti drahých a neekonomických řešení už se těší na hostinu v podobě štědrých dotací. To je problém číslo dva, který v celé té hádce o to, jestli je Greta svatá nebo nemocná, poněkud zaniká. Přitom jde o potenciálně ohromné peníze. Jak ohromné? V naší kotlince máme „solární barony“, jejichž podpora vyšla spotřebitele na stovky miliard; NKÚ odhaduje, že do roku 2030 bude činit celkový účet za podporu obnovitelných zdrojů bilion korun. Přitom technický vývoj ve fotovoltaice šel tak rychle, že se současnou cenou panelů lze stavět i v ČR solární elektrárny na tržním principu. A v celoevropském měřítku by nejspíš bylo nutno připsat k takovým částkám nulu až dvě… Přitom existují příklady, kdy nová technologie byla úspornější a zároveň levnější než ta stará. Není to žádný protimluv. Nové nemusí být dražší než staré. Kdyby bylo, těžko by se ekonomika mohla rozvíjet. Jedním příkladem je LED osvětlení. Je velmi nenáročné na spotřebu elektřiny, snáší bez problémů časté vypínání a zapínání, v zimě funguje dokonce lépe než v létě atd. A LED žárovka s životností kolem 20 tisíc hodin stojí pár dolarů. To už se vyplatí i v té Indii. Před několika týdny vyšel na New York Times článek, který připisuje boomu LED žárovek první historicky významný pokles spotřeby elektrické energie v USA. Až do roku 2010 rostla spotřeba elektřiny v USA v podstatě nonstop, od té chvíle už nikoliv. Zásluhu na tom má právě radikálně levnější osvětlení. Kdo chce dosáhnout dekarbonizace, musí hledat ekvivalent LED žárovek ve zbývajících odvětvích, a ne lít stamiliardy do slepých uliček, které za sebe umějí nejlépe lobbovat. Žádná jiná reálná cesta není. Bohužel musíme zároveň počítat s tím, že právě to lití stamiliard je pro představitele určitých průmyslových sektorů velice zajímavé. Tak tedy: střez se Tlachapouda, milý synu. Zvláště pak Tlachapouda s hedvábnou kravatou a zdánlivou vášní pro záchranu planety, když řeční na politickém fóru. Dost možná má jiné úmysly.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2019-07-27 08:52:25

O dobrém životě

V posledních deseti letech bují knihy o zdravém životním stylu. Různé země si to jinak pojmenují a potom exportují do zahraničí, protože si myslí, že tam na jejich objevné myšlenky ještě nepřišli. Napadá mě – laggom, šinrin, hygge třeba. Téhle módní vlně se (kromě kuchaření, rad, jak hubnout, tetování a nábytku z palet) věnují i  celá nakladatelství. Celé časopisy. Potom jsou různé diskusní pořady. Pak kluby, kde léčí zraněné duše a podle toho kolik do svých poznatků přidávají mystiky a nadpřirozena, jsou více či méně esoterické. Bledé tváře už se dostaly tak daleko, že se jim musí říkat, aby se měli rádi – totiž sami sebe! Musejí se to učit. Nějakou dobu jsem se domníval, že například ono odstoupení od soudného dne, zubu za zub, pokání na kolenou a od pekel a trestů je opravdu něčím novým. Jenže před nedávnem se mi dostala do ruky knížka O. Sweet Mardena o správném myšlení a užasl jsem! Už jen stručné názvy kapitol mě překvapily – Úspěch a štěstí jsou i pro tebe, Hřích trudnomyslnosti, Bázeň ochromuje atd. Napadlo mě už několikrát, že ti dnešní světoví bestselleristé opisují jeden od druhého a teď mi najednou došlo, že oni opisují od O. Sweet Mardena!  Protože jeho kniha, kterou přeložil Emanuel Lešehrad, vyšla v Praze u Vilímka v roce 1926! Ale – vem čert opisování, když se tím raděním, jak dobře žít, živí dnes tolik lidí a zřejmě dobře, znamená to co? Poptávku, řekl bych. A jestliže je taková poptávka po radách, jak dobře žít, co to znamená? Možná jen to, že máme najednou – a hodně lidí – čas se tím zabývat. Jsme vyspalí, najedení, máme většinou střechu nad hlavou a zatím i dost vody. Takže? Jeden z mnoha nejchytřejších autorů světa (jak tvrdí nakladatel) cituje jiného nejchytřejšího, přímo titána (jak tvrdí autor), který radí, abyste si ráno po sobě ustlali postel a něco si přečetli moudrého například z Marka Aurelia. Že je to dobrý začátek dne. Snad jo. Víte, já mám rád polštář a deku především vyvětrané, nejradši jsem, když můžu dát lůžkoviny na chvíli na sluníčko a na vzduch! Ale řekl bych, že on to ten autor nemyslí tak doslova, že to myslí spíš v duchu zákona Obsluhuj se sám, jiným to dovol jen občas, který jsem si do sbírky zákonů asi před dvaceti lety napsal. Pak vytahuji z knihovny svého Marca Aurelia, římského císaře, jeho Hovory k sobě, otevírám a čtu: "Jak si tedy opatříš takový pramen živé vody? Jestliže si v každé době zachováš svobodu myšlení a zároveň shovívavost, prostotu a skromnost…" Inu, leccos může být staré 2000 let a přece – jako když to najdeš. Některé jiné postupy jak dobře a zdravě žít, popisuje kromě těch titánů u nás třeba Foglar. On byl myslím o malinko skromnější a nazýval to Můj modrý život… Jak se ta knížka jmenovala? Když duben přichází? Možná. Je zvláštní, že se dnes bledé tváře musejí učit dobrému životu. V nejčastěji vydávané knize na světě stojí psáno: "Miluj bližního svého jako sebe samého." {loadmodule mod_tags_similar,Související} Jaká jsou tedy (nejnovější) poučení abyste byli právě in? Cool?  Občas jdi do přírody, pozoruj v klidu mraky, tekoucí vodu. Mysli dobré myšlenky a měj v duši radost, že děláš něco i pro druhé. Uklidni se, ztiš se a naslouchej svému dechu a pak sám sobě. Žij tady a teď. Používej dřevo a přírodní materiály, dodávám já. Ale ono to nestačí, tyhle všechny rady je třeba si osvojit i na podvědomé úrovni! Trénovat to! Opakuji – nestačí jen vyslechnout moudrou radu a přijmout ji na vědomé úrovni. Protože nutné je přemluvit své vlastní podvědomí, ukecat ho a přesvědčit. Tady teprve ta vlastní práce na novém životě začíná. Se sebou. Může trvat dost dlouho. Tak my se dnes učíme mít se rádi, učíme se to, abychom… Abychom mohli mít rádi i druhé. Kam jsme to došli až, bledé tváře, že se to musíme učit?

Čas načtení: 2024-02-28 07:36:54

Jen hovězí burgery už nestačí a konkurence roste. McDonald’s se v Česku chystá přidat více kuřecího

Po roční odmlce zveřejnil McDonald's své výsledky v Česku. Vyrostl na 9,5 miliardy korun a otevírá novou restauraci v pražské ulici Revoluční. Článek Jen hovězí burgery už nestačí a konkurence roste. McDonald’s se v Česku chystá přidat více kuřecího se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2024-03-10 16:00:01

Souboj velmocí na moři: Čína už tlačí USA, chce být jedničkou. Rozhodnout může moře

Čínské námořnictvo v posledních letech značně zmohutnělo, Peking se soustředí na stavbu ponorek, hladinových plavidel a hlavně letadlových lodí. Námořnictvo východní velmoci je ve srovnání se zeměmi východní Asie zdaleka největší. Mezi USA a Čínou jde samozřejmě primárně o projekci síly na světových mořích, kde americké námořnictvo za poslední roky ztratilo svou dominanci. Čína se dere do popředí Pekingu však toto už zdaleka nestačí a touží technologicky i početně předčit americké námořnictvo. V počtu se mu to už podařilo. Aktuálně má Čína více než 370 plavidel a ponorek, předpokladem je, že by se měl tento počet zvýšit do roku 2025 na 395, respektive 435 plavidel do roku 2030. Nejde přitom o nějaký nahodilý plán, ale o soustavnou snahu dosáhnout na začátku třetí dekády prvenství na moři před Američany. Ti mají k dispozici v současné době okolo 300 lodí. Seriálový svět potřebuje nového Lamboru: Štafetu přebírá Vašek Matějovský Číst více Výhoda Američanů nad Čínou spočívá zatím ve vlastnictví velkých plavidel – hlavně letadlových lodí s jaderným pohonem, kterých mají jedenáct, a doplňují je útočné výsadkové lodě a jiné. Čína se nechce v tomto ohledu nechat zahanbit a staví již čtvrtou letadlovou loď, údajně na jaderný pohon. Jak uvádí server firstpost.com, Peking má již brzy novou letadlovou loď představit veřejnosti. USA pak kontrují stavbou nejmodernější třídy Gerald R. Ford, v rámci níž vzniká několik jednotek, které mají být technologicky nejvyspělejší plavidla s výtlakem 101 600 tun, elektromagnetickým katapultem a údernou výzbrojí. Čína zatím v minulosti představila tři letadlové lodě – Liao-ning a Šan-tung a Fu-ťien. Třetí jmenované plavidlo se už některými parametry blíží americkým moderním letadlovým lodím, nicméně jim ještě nestačí i přes solidní výtlak 80 000 tun a rovněž přítomnost elektromagnetického katapultu. I čínské ponorky doznaly pokroku Na ponorkovém poli pak USA počítají s třídou Virginia a Columbia. Třída jaderných ponorek Columbia, která nahradí starší třídu Ohio, má zahrnovat 12 jednotek. Mezi jejich hlavní výhody pak patří zcela jistě fakt, že budou mít životnost přes 40 let a nebude muset dojít k výměně paliva v půlce životnosti. Čína má v současné době zhruba šest desítek ponorek (USA jich mají k dispozici 67). Čína vlastní moderní třídu ponorek typu 094 na jaderný pohon, ve službě jich je momentálně 6. Ponorka typu 039 pak představuje plavidla na konvenční pohon, ve službě jich má Čína celkem 13. A k dispozici má i další třídy. Rusko, NATO, nebo Čína: Kdo má nejvíce jaderných zbraní? Číst více Nicméně je třeba uznat, že čínské ponorky doznaly velkých pokroků, a i když Peking nedokáže konstruovat tak vyspělý design jako americké námořnictvo, které má zatím nad čínskými ponorkami převahu, začíná i v podmořské oblasti USA šlapat na paty. Podle vojenských odborníků stále platí, že americké námořnictvo má navrch ve velkých útočných plavidlech, což je rozhodující. Americké námořnictvo v problémech Na druhé straně Číně hraje do karet ne úplně jednoduchá situace amerického námořnictva. Problémy s neúspěšnými projekty, jako byly například torpédoborce třídy Zumwalt, jsou již dostatečně známy. Problém je v tom, že se velké projekty US Navy prodražují, což platí i o již zmíněné třídě ponorek Columbia. USA se válkou na Ukrajině učí. Jejich střet s Čínou může svět uvrhnout do jaderné katastrofy, říká generál Šedivý Číst více Jak ostatně vyšlo najevo minulý rok, zpráva amerického Kongresu ukázala, že celý projekt může stát o 20 miliard dolarů více, než s čím počítal plán, a to už je vysoká částka. A dále hovoříme o nedostatečných kapacitách amerického námořnictva ke stavbě nových lodí a také chybějícím personálu. Z toho může Čína přirozeně těžit, má totiž větší kapacity loděnic. Početní výhoda na straně Číny Čína má mít k dispozici 13 loděnic, jak prohlásil tajemník US Navy Carlos Del Toro, kterého cituje CNN. Jedna čínská loděnice má větší kapacitu než všechny americké dohromady. Podle Del Tora už toto může znamenat vážnou hrozbu pro americké námořnictvo. Rusko vyhrožuje novým světovým řádem. Putin má zálusk nejen na americkou Aljašku Číst více Čína tak do budoucna bude ještě vážnějším protivníkem Američanů na moři, než je dnes. Ve třetí dekádě se navíc mohou nůžky rozevřít ještě více a Peking bude mít nejen velkou početní výhodu plavidel, ale ta budou ještě technologicky a designově vyspělejší než nyní. A na to už Američané budou muset adekvátně reagovat, bez ohledu na potíže, které svírají jejich námořnictvo. I tak pro ně předpověď do budoucna není zrovna příznivá. Zdroj: firstpost.com, The War Zone, CNN KAM DÁL: Tank T-84: Vozidlo do extrémních podmínek. Ukrajinský dravec se chystá na lov ruské kořisti.

Čas načtení: 2024-03-14 00:00:00

Nizozemsko může dobíjet elektromobily, nebo domácnosti. Obojí ne, síť nestačí

Kapacita elektrické sítě v Nizozemsku nestačí balancovat elektromobilitu. Omezení provozu veřejných dobíjecích stanic už nestačí. Dilema provozovatele sítě přitom nikterak neusnadňuje, že většina dobíjecích stanic pro elektromobily existuje mimo evidenci, v domácnostech. Bez regulace to prý nepůjde.

Čas načtení: 2024-03-21 13:14:32

Silnice jsou i po mírné zimě jako ementál. Na poškození od výmolů povinné ručení nestačí

Je jedno, jestli se pohybujete po městech nebo po okreskách či dálnicích. Ačkoliv byla zima poměrně mírná, silnice jsou plné výmolů a děr. A aby toho nebylo málo, vyřešeny jsou často jen tak, že se na místo dá značka upozorňující na špatný povrch. Můžete se pak snažit jako diví, ale vyhnout se všem dírám je […]

Čas načtení: 2024-04-08 19:07:57

Orbán chce změnit EU

Zatímco Britové se před lety rozhodli EU opustit, maďarský premiér Viktor Orbán dostal jiný nápad. Chce v Bruselu posílit natolik, aby mohl EU změnit. „Nestačí být naštvaný. Musíme ovládnout Brusel,“ popsal svůj záměr. Prý hodlá čelit těm, kteří se snaží Maďarům „strčit genderovou politiku až do krku“. „Musíme jít hlouběji, obsadit pozice, shromáždit spojence a napravit Evropskou unii,“ prohlásil maďarský premiér v rozhovoru už na konci loňského roku. „Nestačí být naštvaný. Musíme ovládnout Brusel,“ citoval Orbána server Politico. Maďarsko bude ve druhé polovině roku 2024 předsedat EU.  ...

Čas načtení: 2024-04-13 13:29:07

Who you gonna call? Tyhle Krotitele duchů raději ne. Říše ledu zamrzla v nostalgii a to nestačí

Krotitelé duchů: Říše ledu by rádi dostáli svému slavnému jménu. Jdou na to ale jen tak, že za sebe lepí jednu narážku na původní filmy za druhou. Článek Who you gonna call? Tyhle Krotitele duchů raději ne. Říše ledu zamrzla v nostalgii a to nestačí se nejdříve objevil na CzechCrunch.