EUR 24,555 || 
JPY 13,416 || 
USD 21,398 || Mývalí kocour Zhouky
Čas načtení: 2025-05-19 02:00:00
Co vám vaše kočka nikdy neřekne – ale měla by
„Mňau“ může znamenat všechno – a taky vůbec nic. Kočky s námi nemluví lidským jazykem, ale kdyby mohly, některé věci by nám nejspíš chtěly říct hodně důrazně. A my bychom je možná konečně pochopili.
\nČas načtení: 2025-11-10 11:00:29
Zajímavé zvyky kočky: Rozpoznejte signály, kterými s vámi komunikuje
Kočky působí jako tajemné bytosti, které si žijí podle vlastních pravidel. Jenže za jejich zdánlivě nevysvětlitelným chováním se skrývá propracovaný systém signálů, pohledů a zvuků. Kdo se naučí jejich řeči rozumět, zjistí, že kočka s námi mluví neustále, jenom jinak, než bychom čekali. Kočka nemluví slovy, ale každé její gesto má význam. Když pomalu mrká,
\nČas načtení: 2025-07-10 11:10:02
Nejpodivnější příznaky menopauzy o kterých se nemluví
Menopauza se ženám nevyhýbá. Když se o ní ovšem veřejně mluví, jsou zmiňovány stále stejné příznaky – návaly horka a noční pocení, výkyvy nálad a potíže s močovým měchýřem. Jaké jsou ty další? Co je menopauza Přechod či menopauza je období hormonálních žen, jež se objevuje u žen mezi 40. a 60. rokem života. Během tohoto období dochází k snížení funkce vaječníků a po jejím konci již žena nemůže otěhotnět. Toto období života každá žena prožívá jinak, stejně jako menstruační cyklus. Znáte ale podivné příznaky, které jsou pro přechod typické, ale tolik se o nich nemluví? Nepříjemná bolest kloubů Jedním z běžných projevů menopauzy je nepříjemná bolest kloubů a svalů, která je typická například pro chřipku. Bolesti kloubů a svalů se objevují náhle a mohou přicházet postupně. Ženy se dokonce mohou během menopauzy setkat se syndromem zmrzlého ramene, jemuž se odborně říká adhezivní kapsulitida. Ten se projevuje bolestí a ztuhlostí ramene a má negativní vliv na pohyblivost. Bolesti zubů a dásní Velmi nepříjemné, ale poměrně časté, jsou také bolesti zubů a dásní. Jakmile vás během menopauzy postihnou, můžete se záměrně vyhýbat jídlu a studeným nápojům, protože jejich konzumací se bolest zhoršuje. Mozková mlha Stavy nesoustředěnosti, zpomalení a zastřeného myšlení jsou dalším projevem přechodu. Tomuto jevu, jehož součástí je také hledání slov, nesoustředěnost a zapomnětlivost, se říká brain fog neboli mozková mlha. Vaginální suchost Během menopauzy se mění také sexuální energie, apetit a požitek z pohlavního styku. To je z velké části dáno vaginální suchostí, jež negativně ovlivňuje sexuální zážitky, protože způsobuje bolest při styku. Kromě toho je s vaginální suchostí spojeno také pálení a svědění. Pomocí může být používání lubrikantu, vaginálních čípků a probiotik. Po konci přechodu ale u mnoha žen naopak dochází k lepšímu prožívání sexu, protože zcela vymizí obavy z neplánovaného otěhotnění. Suchá pleť Protože vlivem menopauzy dochází... Čtěte více Příspěvek Nejpodivnější příznaky menopauzy o kterých se nemluví pochází z Extrakrasa.cz - magazín o módě, kráse a bydlení
Čas načtení: 2025-11-20 08:12:57
Chyby nováčků na motorce, o kterých se moc nemluví. Zkušení jezdci je vidí hned
Motorka dokáže člověka spolehlivě vytrhnout z běžného dne. Stačí zatočit plynem, cítit, jak se stroj rozjíždí, a tělem se rozlije vlna adrenalinu. Právě tenhle pocit [...]
Čas načtení: 2020-04-28 10:48:33
Ve věku 92 let zemřel význačný český filozof Ladislav Hejdánek, signatář a mluvčí Charty 77, který patřil mezi žáky Jana Patočky. Byl výrazným představitelem křesťanského myšlení, v 80. letech pořádal bytové semináře, na které jezdili filozofové ze zahraničí. Po roce 1989 působil jako profesor na Evangelické teologické fakultě a Filozofické fakultě UK v Praze. Zveřejňujeme text, který napsal pro Literární noviny v roce 2003 a který reagoval na výzvu s „Komunisty se nemluví“. Náš vztah ke komunismu Na první kritiky reagoval Jáchym Topol obranou, že signatářům šlo o „morální apel“. O tom, zda lze provolání „S komunisty se nemluví“ chápat jako apel morální či spíše nemorální, by bylo možno diskutovat, ale asi by to nepřineslo žádný užitek. Rozhodnutí s někým nemluvit lze chápat jen jako výraz odporu slabého proti přesile – anebo jako dětinství. Lze však uvítat, že díky této inspiraci a zásluhou Literárních novin vznikla a byla uveřejněna řada příspěvků k souboru otázek mnohem širších, týkajících se komunistů a komunismu v rozsáhlejším kontextu; možná však nebyl ještě dost rozsáhlý. Bylo toho už řečeno dost, a nemám v úmyslu vyslovené znovu opakovat, leda v náznaku, bude-li třeba. Po mém soudu není v současné a nejblíže budoucí době nebezpečí, vyplývající z existence KSČM v naší zemi, nikterak reálné. Situace těsně po válce byla jistě nebezpečnější, ale nebýt tvrdé, dobře připravené – a i později nadále trvající – mocenské intervence ze strany Sovětského svazu, o kterou se únorový puč opíral (a nebýt již existujících příkladů takového intervenčního tlaku i v jiných zemích), nebyly by bývaly pomohly ani milice (a to měli všichni v zádech strach, přetrvávající ještě z doby německé okupace). Dnes za komunisty žádná velmocenská intervence nestojí a přinejmenším v nejbližších desetiletích stát nebude. Budoucnost komunistů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku je proto problémem především pro ně samé. Zatím mohou získávat body jen v důsledku omylů a chyb ostatních politických subjektů – a těch chyb nebylo málo – a čekat na další. KSČM už nikdy nebude mít v zádech Velkého Bratra (ani v čínském nebo jiném vydání) a nestane se pouhým nástrojem v jeho velmocenské politice. Za současné mezinárodní situace nebyl u nás až dosud vůbec myslitelný žádný nový Gottwald (natož nějaký Enver Hodža apod.), a po vstupu do Unie je něco takového už naprosto vyloučeno. Pokud se naši organizovaní komunisté nebudou chtít proměnit ve stranu podobnou svým západoevropským sestrám, zahynou na úbytě. Jediné, co by takovou agonii mohlo prodloužit, by byla nějaká forma ostrakizace. To by byla ovšem hrubá chyba „těch druhých“ (teprve tímto ,činem‘ skutečných anti-komunistů), a je na našem rozumném politickém rozhodnutí se od takových omylů rázně distancovat. (Nebýt americké arogance – a mnoha dalších chyb v celé latinské Americe –, Kuba mohla už dávno vypadat jinak.) Hlavním problémem však přece nejsou členové KSČM ani jejich neorganizovaní podporovatelé ve volbách. Nejde totiž vůbec jen o naše místní a pouze aktuální záležitosti. Komunismus jako historický fenomén je mnohem rozsáhlejší a také starší; necháme-li stranou ideové kořeny komunismu jako radikální reformy mezilidských vztahů především v majetkových záležitostech (v prvních křesťanských společenstvích a pak v některých heretických komunitách), můžeme počátky politického komunismu vidět ve francouzské revoluci a výrazně v pařížské Komuně. Právě tyto zkušenosti podrobilo pak reflexi a analýze několik významných teoretiků, a to z různých pozic. Největší význam a vliv měl Karel Marx; na jeho a Engelsových myšlenkách byl pak založen tzv. vědecký komunismus, jinak také historický materialismus, resp. všeobecně marxismus (který byl ovšem převážně spíše engelsismem, příbuzným populárnímu pozitivismu); ten se po některých úpravách (revizích) stal základní a jedinou politickou ideologií všech tzv. socialistických států. Ten však daleko přesahoval oblast politickou a s politickou podporou intervenoval všude, dokonce i v přírodních vědách. V další úpravě se pak stal oficiální ideologií také v Čínské lidové republice (a tam oficiálně žije dodnes). Že se zhroutilo sovětské impérium, nemá většího významu než porážka francouzské revoluce intervencí ostatní Evropy (bolševici vydrželi u moci rozhodně déle než komunardi). Tak jako se devatenácté (a ovšem ani dvacáté) století nevracelo navzdory všem restauracím do poměrů předrevolučních (mj. též zásluhou Napoleonovou), tak se nebude moci vrátit ani Evropa, ani ostatní svět (především Spojené státy) do situace zejména před druhou a už dokonce ne před první světovou válkou, a to bez ohledu na to, jak jednu nebo druhou revoluci budeme hodnotit. Součástí této změněné situace je v případě komunismu skutečnost, že na světě jsou stamiliony komunistů (i „komunistů“), které nikdo nemůže poslat nikam do mimozemského vyhnanství, ale zejména s nimiž prostě nemůžeme přestat mluvit. Naopak: musíme se s nimi (i s mnoha dalšími) nějak domluvit na tom, jak třeba nedevastovat a nezlikvidovat rozsáhlé části a vrstvy biosféry. Mluvit s někým ovšem smysl mít může, ale také nemusí. Půjde zejména o to, co těm druhým chceme říci a co jsme připraveni od nich vyslechnout – a „těmi druhými“ v globálním měřítku už zdaleka nejsou a nebudou jen komunisté, jak už dnes musí být každému jasné. „Těch druhých“ a „jiných“ je mnohem víc. A my s nimi musíme – ať chceme nebo nechceme – najít aspoň společný jazyk. Teprve pak může jít také o konfrontaci myšlenek a eventuální sbližování (nebo také ostřejší vyhraňování) postojů. Ještě se možná ukáže, že tam, kam aspoň trochu pronikl marxismus, bude rozhovor o něco snadnější (marxismus i komunismus jsou evropského původu). Předpokladem aspoň trochu perspektivního rozhovoru (dialogu) nejen jednotlivců a politických směrů, ale různých kulturních a duchovních orientací bude ovšem zejména to, když si každý z účastníků co nejlépe vyjasní svou vlastní situaci, to nejen geopolitickou, ale především kulturní a duchovní. Tak jako francouzská revoluce navzdory všem extravagancím a anomáliím vrhla dost ostré světlo na Evropu své doby, ale i dob pozdějších, tak vrhá světlo na situaci nejen Evropy, ale celého světa komunismus a také sovětský komunismus, tzv. bolševismus. Když čtu úvahy a projevy našich dnešních politiků (zvláště po Havlově odchodu z funkce prezidenta a s výjimkou posledního Špidlova interview), mám dojem, že se ani nezamýšlejí nad tím, co se to vlastně na sklonku osmdesátých a počátku devadesátých let stalo, a to nejen u nás a nejen se Sovětským svazem a „socialistickým táborem“, ale vůbec se světem, a kam to všechno povede. Jak chceme rozhodovat, co s komunismem a s komunisty, když nevíme pořádně ani to, jak tomu je a bude s námi a co máme dělat sami se sebou? Už bylo řečeno, že je třeba rozlišovat: jsou komunisté, s nimiž se dalo a dá mluvit, a jsou nekomunisté či antikomunisté, s nimiž se mluvit nedá. Kromě toho je známo, že jedním z nejlepších prostředků, jak porozumět druhému člověku, je dostat se s ním do sporu, do křížku. A tady je důležitý rozdíl mezi různými typy a rovinami sporů a zápasů. Osvojil jsem si jednu zásadu, na kterou upozorňoval opakovaně můj učitel: ve fyzickém nebo válečném atd. zápase je důležité rozpoznat protivníkovy vady a nedostatky a co nejlépe jich využít; naproti tomu v zápase duchovním a myšlenkovém je třeba překonat protivníka tam, kde je nejsilnější – jinak ho nelze překonat vůbec. Proto místo „nemluvení s komunisty“ je třeba s nimi nejenom mluvit, ale je třeba jim rozumět – a co možná lépe, než si rozumějí oni sami. A především je třeba rozumět, odkud se bere jejich komunismus a z čeho čerpá, čím se živí a čím posiluje, eventuelně čím by se mohl vskutku posilovat, kdyby si lépe rozuměl. Kdo ví, zda by se tam nenašly nějaké zdroje i pro nás ostatní. Každá snadná difamace a degradace protivníka snižuje toho, kdo ji podniká. Zvláštní pozornost bychom měli věnovat marxismu a zejména myšlenkám mladého Marxe. V době, kdy u nás vládl oficiální „marxismus“, který s Marxem neměl doopravdy mnoho společného, byly některé Marxovy texty považovány za potenciální nebezpečí (např. Ekonomicko-filosofické rukopisy byly vytištěny a dlouho se nesměly prodávat a ležely ve skladech). V té době také samozřejmě unikalo zdejší pozornosti mnoho z intelektuálního úsilí západních „marxologů“. Dnešní mladí lidé Marxe prakticky neznají. To se mi zdá být důvodem k varování: je silně pravděpodobné, že jeho myšlenky budou v nějaké nové interpretaci zase oživeny (jak už to s velkými myšlenkami, dobrými nebo špatnými, bývá), a pak by se mohly setkat nejen s neznalostí, ale také s neschopností rezistence. Bylo už také řečeno, že jsou potíže s vymezením toho, co je a co není komunistické, a to zejména proto, že jsme za těch čtyřicet let (nepočítáme-li ještě delší období) komunismem nasákli tak, že jej udržujeme při životě i my sami, prý především způsobem svého myšlení (Jiří Pehe to specifikoval jako myšlení ,bolševické‘). To je jistě pravda, ale nejde jen o myšlení, ale o chování a jednání, o celý způsob života. Masaryk v prvních letech republiky mnohokrát a při nejrůznějších příležitostech opakoval, že musíme „odrakouštět“; dnes to platí docela obdobně, i když to nezní našim uším o nic příjemněji. Kdopak si je dnes ochoten připustit, že se chová, jedná a myslí jako za komunismu? Pokud si to nepřiznáme, přežívá ten komunismus (a bolševismus) v některých rysech ještě i v nás a s naší pomocí dodnes, a přežíval by, i kdyby našich komunistů nebylo. „Nemluvit s komunisty“ je ta nejlacinější náhražka za to, zbavovat se bolševických návyků sami. Vždyť co patřilo k výbavě takového kovaného bolševika? Právě to, že s ,námi‘, kdo jsme nebyli kovaní bolševici jako on, prostě nemluvil. Výzva „S komunisty se nemluví“ je vlastně v tomto smyslu „komunistická“ a „bolševická“. (Podobně jako jakékoli deklasování jiných protivníků, opozičníků či kritiků, ať jsou za ně nelegitimní generalizací vydáváni ti či oni, např. novináři apod.) Jak jsem už řekl, komunismus má staré kořeny a dlouhou historii. Proto je také třeba se tázat, proč se ta myšlenka v různých podobách vrací. Původně to je křesťanská hereze. Ve srovnání se socialismem je komunismus vlastně okleštěním myšlenky, že lidé si jsou navzájem bratry a sestrami, druhy či soudruhy (socius = druh, soudruh, přítel), na věc zdánlivě okrajovou, totiž na rovnost hospodářskou, majetkovou (vše má být commune = společné). Je v tom ovšem kus správného rozpoznání: majetek s člověkem opravdu něco udělá, anebo aspoň ve většině případů, stejně jako chudoba. A platí to nejen pro jednotlivce, ale pro společenské vrstvy, a také pro celé národy a kultury. Proto je komunismus memento. Za jeho jednotlivými historickými formami je cosi všem těm podobám společného, na co reagovaly a co je zapotřebí brát vážně. Nemá mnoho smyslu se upínat na to, co se stalo, pokud to neslouží lepšímu vidění aktuální situace a také větší vnímavosti vůči tomu, co může přijít a co možná už přichází. Zločinné stránky komunistických systémů bývalého sovětského impéria nelze vidět izolovaně od dějinných kontextů, ale je třeba je důkladně analyzovat, už jen proto, aby k něčemu podobnému už nikdy nemohlo docházet za netečného přihlížení a dokonce nezájmu ostatního světa (zejména tzv. civilizovaného). Nejrůznější zvěrstva, k nimž bohužel až dosud docházelo v dějinách, byla motivována většinou jinak než komunisticky, a je dobré si to připomínat. (Vzpomeňme třeba jen na americké Indiány.) Komunismus a specielně „bolševismus“ ostatně ještě neskončil, protože je to komplikovaný fenomén, jehož jednotlivé stránky či složky mohou přežívat anebo se vracet v jiných podobách a pod jinými názvy a zaštítěny jinými ideologiemi. Je třeba včas vidět skutečná nebezpečí – a pak hlavně neutíkat od konfrontací. V těch však bude vždycky na prvním místě platit, ve jménu čeho do konfrontace půjdeme; výzvy k tomu, aby s protivníkem (zejména s údajným nebo karikovaným protivníkem) nikdo nemluvil, jsou směšné. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2024-08-05 10:00:00
Úřad britského premiéra kritizuje Muska za výrok "Občanská válka je nevyhnutelná"
Mluvčí britského premiéra konstatoval, že Muskův výrok na Twitteru pod videem s krajně pravicovými nepokoji v Británii "nemá opodstatnění"Downing Street kritizovala výroky Elona Muska, který na svém účtu na Twitteru pod videem s násilnými nepokoji v Liverpoolu napsal, že "občanská válka je nevyhnutelná".Mluvčí Keira Starmera uvedl, že násilí pochází od malé menšiny lidí, kteří "nemluví za Británii", a dodal, že premiér nesdílí pocity miliardáře, který byl již dříve kritizován za to, že na svou platformu sociálních médií opět pustil krajně pravicové extremisty. "Pro takové výroky neexistuje žádné ospravedlnění," uvedl mluvčí. "To, čeho jsme v této zemi svědky, je organizované násilné gangsterství, které nemá místo ani na našich ulicích, ani na internetu."Mluvíme o menšině grázlů, kteří nemluví za Británii, a v reakci na to jsme viděli, jak někteří z nejlepších členů našich komunit vycházejí ven a uklízejí nepořádek [a] odstraňují rozvrat těch, kteří nemluví za naši zemi, a viděli jsme reakci lidí, kteří mluví za naši zemi. Myslím, že z toho lze vyčíst, že pan premiér tyto pocity nesdílí."Starmer po schůzce výboru Cobra pro mimořádné situace s vysokými ministry vlády, policejními šéfy a úředníky ministerstva spravedlnosti varoval, že policie bude stíhat ty, kteří organizují podněcování na internetu.
Čas načtení: 2022-06-25 19:09:51
Pravidelné cvičení planku má i benefity, o kterých se tak často nemluví
Plank je bezpochyby nejen oblíbené, ale také účinné cvičení k posílení jádra těla. Planking jako ideální cvik pro zpevnění břišního svalstva a jádra těla. Plank posiluje nejen trup, ale také břicho, hýždě, ruce či ramena. Navíc poskytuje tělu benefity, o kterých jste dosud možná neuvažovali. Jaké? Ne nudný, ale zázračný! Plank můžete obměňovat na mnoho […] Článek Pravidelné cvičení planku má i benefity, o kterých se tak často nemluví se nejdříve objevil na TIP noviny.
Čas načtení: 2019-09-18 09:26:22
Mariusz Szczygieł: Není (ukázka z knihy)
Reportáž Mariusze Szczygieła s názvem Roztomilý a poslušný, která je obsažena i v nyní vydané knize Není, se objevila nejprve v novinové příloze. Druhý den tehdejší polský premiér Donald Tusk řekl, že po jejím přečtení celou noc nespal. Když za ni autor posléze přebíral Cenu Andrzeje Woyciechowského, předával mu ji tehdejší prezident Bronisław Komorowski, jenž pronesl: „Nespal nejen Tusk, ale ani já.“ Snad je tím jasně naznačeno nejen postavení literární reportáže v Polsku, ale rovněž postavení Mariusze Szczygieła v polské společnosti, význam, který získal skrze psané slovo. Polský autor je ostatně dostatečně znám i českým čtenářům především díky knize Gottland, ale i dalším titulům. V novém souboru literárních reportáží Není se autor zaobírá ubýváním, loučením a smrtí. Detailně se zabývá životem a dílem básnířky Violy Fischerové i jejích manželů – literátů Karla Michala a Josefa Jedličky – či historií slavné pražské Müllerovy vily. Píše také o svém stárnoucím autorově otci, který přijíždí opakovaně do Prahy, aby ji naposledy viděl; o polském sochaři-perfomerovi, jehož díla mizí z veřejného prostoru, protože provokují; o ženě, která umlátila dítě, ale nadále zůstala učitelkou, a mnoha dalších. Mohlo by se přitom zdát, že jedním z příznaků literární reportáže je hledání pravdy. Ovšem, jak říkávají někteří historici, není nic horšího než pamětníci… Problematičnost snahy přiblížit se skrze vzpomínky ke skutečnosti naznačuje v jednom textu rovněž Mariusz Szczygieł: „Známý neurolog Oliver Sacks, autor knihy Muž, který si pletl manželku s kloboukem, se detailně pamatoval na evakuaci při bombardování Londýna. Po letech vyšlo najevo, že byl tenkrát mimo Londýn a o tom bombardování mu psal bratr v dopise. Polovina lidí si bohužel pamatuje události, které se nikdy nestaly. Odborníci na umělou inteligenci z Harvardu píší, že by nechtěli mít ve svých informačních systémech tak nespolehlivý mechanismus, jako je lidská paměť.“ Tématem těchto příběhů jsou nejen různé druhy ztrát, které autor shrnuje pod pojem „není“, ale také to, co zůstává a s čím se musíme potýkat – smutek, nostalgie, skryté touhy. Autor chápe „není“ pokaždé jinak, snaží se nás přimět k zamyšlení nad tím, co „není“ v našem vlastním životě, a nutí nás přemýšlet o významu vzpomínek. Přes své vážné ladění je to kniha o pocitu bezpečí a přátelství, o snech a rituálech. Podle hlasování polských čtenářů se jedná o nejlepší reportáže desetiletí a nejlepší publikaci roku 2018. Kniha Není byla nominována do finále Ceny Ryszarda Kapuścińského i na literární cenu Nike. Ukázka z knihy: JERZY SZCZYGIEŁ V PRAZE Musím naposledy spatřit to nádherné město, kde ses, synu, tolik napracoval. Naposled je viděl v roce 2009, pak v desátém, pak ve dvanáctém. A tak je tady naposled, počtvrté. Tatínku, ptám se 7. června 2015 od počítače, píšu reportáž o tobě v Praze. Jak by měla vypadat? No, tak to tam musí být moje příjmení a křestní jméno – Szczygieł Jerzy. A ten text musí být lehký, ne těžký, protože v Praze je všechno lehké. A ještě dodávám, že by měl být zajímavý a úchvatný. Ano, potvrzuje znenadání maminka, která se málokdy ozve, měl by být úchvatný, jinak by nemělo smysl ho psát. Tak takovéhle požadavky na mě ještě nikdo nevznesl! Tatínek toho nepotřebuje moc, stačí, že vpustí českou televizi do hotelového pokoje a nehne se od ní celý večer. Rád poslouchá kanál, kde hrají dechovku, sekanou pro dechové nástroje, i ten nejprimitivnější Bregović je ve srovnání s českou dechovkou přímo něžný. Půl hodiny dechovky mě přivádí k šílenství. To je ono! Cože? No, mládnu, říká tatínek od televizoru. Z toho se řine jeden dechovkový šlágr za druhým, malé, větší i velké soubory, zpěvačky všechny po šedesátce. Poslyš, říká tatínek, já už vím, proč tolik starých bab v Čechách zpívá. Protože nechodí v neděli do kostela jako ty naše. Ony si tam chodí vesele zazpívat. Kdežto ty naše nábožné kozy nemají v sobě takovou radost, tu už v nich církev zabila. V tu chvíli se mé myšlení zastavilo a nevědělo kudy kam. Tatínek, v Polsku horlivý katolík, je zřejmě Čechami demoralizován. Lituje, že neumí česky, ač sem tam z něho nějaké to slůvko vypadne. Když je v dobré náladě, postaví se do pozoru a říká: Vstupenka! Jízdenka! Letenka! Řekni mi to ještě jednou: vstupenka je lístek do divadla, jízdenka lístek na tramvaj, letenka lístek na letadlo? Nemůže se vynadivit, že lístek může mít tři významy. Vysvětluju mu, že Češi jsou civilizovanější než mnoho jiných národů, rozvíjejí svůj jazyk a mají jedno slovo pro něco, kde jiní potřebují tři, například „lístek na letadlo“. Jak to tenkrát bylo? Tvůj kamarád se prý chtěl dostat do klubu za slečinkami a řekl, aby mu prodali jízdenku? Tatínek je velice upovídaný, a tak na mně chce, abych oslovoval Čechy. Jen Čechy, nezapomeň, jiní nejsou tak zajímaví. Oslovil jsem tedy u oběda v předzahrádce zavalitého bruneta se zrzavými vousy. Jan, manažer z nějakého hotelu. Zeptej se ho, naléhá tatínek (no maucta, to se budu ve stáří chovat stejně jako on nebo ještě hůř, už to na sobě vidím!), tak se ho zeptej, jací jsou Češi. To se ho mám jen tak normálně zeptat, jací jsou Češi, když ho vůbec neznám? No ano, rád bych to věděl, jsem přece v Praze už počtvrté a ještě jsem se na to nikoho nezeptal. Tak se ptám. Onen Jan (34) říká, že Češi jsou hrozní a že je nemá rád. Vlastně vůbec nemá lidi rád. Má rád jen ty, který pozná blíž. Prý: můžeme se poznat, až se s ním napijeme vína. Nabízet pivo je jen takovej českej kýč. To je divný, vy tak pěkně voníte! Cítit kolínskou z českýho chlapa, to je hotovej zázrak a já jsem na zázraky citlivej, protože žiju v tak trochu lepším světě. Řekni mu, povídá tatínek, že mi syn kupuje kolínskou dvakrát do roka, a ať mi tedy řekne něco o Češích. Říká, že Češi jsou smutní, říkám tatínkovi. Že je jim srdečně jedno, co se děje kolem nich, jsou uzavření do sebe. Ale kdepak! protestuje tatínek, Češi jsou úžasně veselí, například tenhle klobouk jsem si koupil, když jsme byli v Praze podruhé, u Vietnamců v ulici Na Veselí! Kdepak bychom v Polsku našli takovou ulici, no kde? U nás je smutno a katolíci. A kromě toho jsme jednou o prázdninách bydleli u pana Milana, a to bylo Na Veselí a Na Lepším. No, lepší už to být nemůže. Tatínku, pan Jan říká, že Češi jsou úžasně veselí, ale teprve až někoho poznají blíž. Na sebe se sice smějí, ale vůbec nepotřebují svět kolem sebe, ten jim může být ukradený. Právě proto se mi ten národ líbí, říká tatínek. Oni nikam nejezdí, vystačí si sami, ne jako Poláci. Vlastenectví spočívá v tom, že se nikam nejezdí, nanejvýš do Prahy. Na čtrnáct dní. S manželkou. Dá se jet i na tři týdny, dodává tatínek, když mu čtu tento text. Řeknu vám, povídá Jan, kterého si tatínek vyvolil, aby mu vysvětlil, jací jsou Češi, lidi jsou vlastně všichni stejný. Vím to z vlastní praxe, dělám porát ve stejným podniku už čtrnáct let. Teď už jsem samozřejmě něco víc než recepční. Přijde do našeho hotelu Žid a pořád jen: giv mí, giv mí, giv mí. Přijde Arab a mele to samý: giv mí, giv mí, giv mí. Lidi, proč spolu válčíte, propánajána, proč se tak nenávidíte, když jste úplně stejný? Není to náhodou proto, že všichni nesnášíte sami sebe? A když se vidíte v těch druhejch, tak honem chcete spáchat harakiri, jenomže na to nemáte, musíte přece ještě večer voject svý ženský, a tak to harakiri děláte těm druhejm? Ne, voject svý ženský – to se mi moc nelíbí, takové věci neposlouchám rád, poznamenal tatínek, za chvilku budeme obědvat, tak ať nám ten pán nekazí chuť k jídlu. Pověz mu, že čeština je moc zajímavá. No, já vám zas řeknu upřímně, povídá Jan, že polštinu poslouchám nerad, je hrozně měkká, jako by šišlalo malý dítě, kdežto naše čeština je tvrdší, je nejtvrdší ze všech slovanských jazyků, skoro tak tvrdá jako němčina. Tatínku, pojď už, musíme se před divadlem zastavit pro maminku. Chceš tomu pánovi ještě něco říct? No, já mu můžu říct třeba to, odpovídá tatínek, že když člověka přehlídnou dvě kosy, je tak šťastný, že ani neví co říct. Dvě kosy? Sedm a sedm. Sedmdesát sedm, čili dvě kosy. Když životem projdou a člověku neublíží, žije sice dál, ale rok za rokem pomaloučku chátrá, protože takový už je běh věcí. A co by tady ještě měl povídat? A kdo by ho měl poslouchat? Když se najde někdo, kdo chce poslouchat starého člověka, tak by mu měl ten starý člověk odkázat všechen svůj majetek. V takovém věku se už člověk jen rozhlíží, kde je nejbližší pláž. Pláž? Nojo, pláž, aby si tam mohl lehnout a pomalu si zvykat na písek. Jsme na Nové scéně Národního divadla. Tatínek ho obdivuje. Nezapomeň na divadlo, říkal mi ještě v Polsku, proto přece jedeme do Prahy v červnu, a ne v červenci, abychom mohli chodit do divadla, protože v červenci a srpnu jsou herci na dovolené. A nejlepší bude, když půjdeme do Národního, ostatní divadla si můžeme prohlédnout zvenčí, architektura je úžasná věc, to dobře vím jako stavař a umělecký malíř pokojů. Musíme toho zhlédnout co nejvíc, synu, protože vzpomínky mám rád. Všechno je, jak má být, dokud nezačne balet. Bohužel moderní. Tančí izraelští a čeští tanečníci. Skáčou jako opice, míní tatínek. Hudba jako v transu, sám se divím, na co jsem to koupil lístky. Sedíme ve druhé řadě po straně, bubny duní, bicí ohlušují, zvuky jakýchsi vrtaček nám ženou tlak nahoru. Kdybychom na divadlo podali žalobu pro poškození zdraví, vyhráli bychom. Nejvýznamnější izraelský choreograf Ohad Naharin neboli „Mr. Gaga“ – psali kritici – dokázal, že tanečníci jsou vedeni jakýmsi primárním instinktem a neovládají své pohyby vůlí. Ale představení Decadance nemůžu vydržet ani já. Tatínek odchází po představení zmasakrovaný. Dlouho nemluví, je vyděšený a potom řekne: Ženo a synu, budu se chovat velice způsobně. Slibuju, že odteď budu dobrý člověk. Proč odteď? ptá se maminka. Protože se po smrti nechci dostat do pekla. A peklo – to bylo to představení. I když trvalo jen hodinu, a ne věčnost. Tatínku, ještě něco. Nemůžeš mezi jednotlivými čísly říkat nahlas, že bys radši šel do divadla na Zošu Czerwińskou, protože Češi Zošu Czerwińskou nemají, a kromě toho, když je na jevišti ticho, tak se v hledišti nemluví. A kdy jsem to měl říct? Když mlátili do těch bubnů? Kdo by mě prosím tě slyšel? Rodiče snídají v hotelovém pokoji, já ležím s laptopem na jejich posteli. Poslouchám na Youtubu Karla Gotta, který zpívá česky Forever Young jako Být stále mlád. To je krása, říká tatínek, stálo za to přijet do Prahy, abychom si to mohli poslechnout. Mohl bych mu říct, že pro mne je to příklad kultury, která posluchače vstřebává. Česká kultura vstřebává. Polyká každé cizí těleso a rozpouští ho svými žaludečními šťávami, přetváří ho na vlastní kašičku. Například světové české hity. Které? Copak jste si nevšimli? Čtěte laskavě po-ma-le-ji, ano? Řekl jsem: světové české hity, jenže to je naprostý nesmysl, copak Češi složili nějakou píseň, která se stala světovou? Houby s octem. Češi počeští kdeco, každou líbivou skladbu s anglickým textem hned přepíšou do češtiny a vyhledají české interprety. Vy si myslíte, že zpívá Janis Joplinová, ale po několika taktech slyšíte: „Padni na kolena před jeho láskou…“ Anebo Killing Me Softly with His Song – to je zase přece v Česku píseň o potratu, o tom, že v prázdném domě už nejsou dvě malá křídla. V rozhlase ohlašují Abbu v provedení Hany Zagorové: A teď, říká moderátor, uslyšíme klasické české hity. Pokud Čech cizí slovo neznetvoří, nebude ho používat. Například tolk šou. Oni říkají „tolk šou“ a ani sedm detektivů, které bych si najal na etymologii, nevypátrá, proč „tolk“. A proč víkend? Ne „uikend“, ale „víkend“ se zřetelným vé na začátku. CD spolkli a vypustili ze sebe jako cédéčko, DVD jako dévédéčko. Nachmelený kibic sedí v tramvaji, natáhne nohy před sebe a vyndá mobil: Kde jsi, Marku? Jak to, že jedeš auťákem, když já jedu tramvají? Že jedeš za tramvají? Já teda vystoupím a sejdeme se v Káefcíčku. Tatínku, já ti ten prapodivný jev vysvětlím. To je vlastenectví! I v tom tkví jejich láska k vlasti. K vlastní kultuře. Oni odjakživa tvrdili, že pro své vnuky víc udělá ten, kdo vydá slovník, než nějaký ztřeštěnec, který mává pistolí. Když měl Mickiewicz přednášku v Paříži, řekl, že český inteligent je sice pracovitý, ale nedovede rozeznat důležitý cíl od nedůležitého. Důležitý cíl by ho přiměl, aby se pral. Když polští cestovatelé projížděli v 19. století přes Čechy, informovali nás o mravním úpadku národa, který nechystá žádné povstání. Pokud jde ovšem o mne, pánové a dámy, jakožto cestovatel z jedenadvacátého století přece jen vidím mravní nadřazenost v Káefcíčku. Mají v tom cíčku tonik? ptá se tatínek. V oněch pražských červnových vedrech objevil tatínek tonik. Až dosud nesnášel nic jiného než čaj a jídla, která se maminka naučila vařit v polovině dvacátého století, když měli svatbu. Chtěl jsem mu jednou ve Varšavě objednat kokakolu, ale řekl, že už ji jednou pil, když přišel z vojny, a že děkuje, ale nebude. V Praze je tolerantnější ke všemu, i k nápojům, které nejsou čajem. Má tedy za sebou dvě kosy a poprvé ochutnává tonik, teplý, protože studené věci nesnáší, míchá si ho s neperlivou vodou. Chodíme do různých kaváren. Když říkáš, že je to kavárna kubistická a je už sto let stará, tak je v ní tonik třeba ostřejší, když má ten kubismus takové ostré hrany? Hehehe! Víš, tatínku, Praha má takovou zajímavou stoletou architekturu proto, že spolu Češi a Němci válčili. Češi s Němci? Neříkej, a kdy? Ano, válčili spolu, ale architekturou. Když německá rodina postavila zajímavý dům, chtěla česká rodina postavit ještě zajímavější a tak vznikala avantgardní Praha. Ale ty české domy jsou úžasné! I když Češi neměli vlastní stát, konspirovali ve stavebnictví. Vezměme si ten kubismus, domy měly vypadat, jako by se hýbaly, jako by se chvěly. Češi byli přesvědčeni, že doba už tak nazrála a je tak dynamická, ten rok 1913, že kubistický dům musí odrážet chvění doby. Poslyš, synu, a kdy bude Franz Kafka? Franz Kafka? To mi vyrazilo dech. No co se tak divíš? Jsi tak učený a nikdy jsi neslyšel slova Franz a Kafka? Tatínku, a co ty máš společného s Franzem Kafkou? Jak to, co mám společného? Ještě když jsem dobře viděl, četl jsem, že bydlel u sestry ve Zlaté uličce číslo dvacet dva. Mám dojem, že jim to spolu zřejmě neklapalo, protože Franz se odstěhoval. Bylo to pro něj možná lepší, chlap by přece jen měl být nezávislý. Kdysi jsme se tam přece byli podívat. Ještě jednou bych rád viděl ten domeček, kde bydleli. Proč ještě jednou? Abych si to uložil do paměti. Určité věci by si člověk měl ukládat do paměti, synu. Pak se mi například může o nich v noci zdát. Až už nebudu vidět vůbec. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Mariusz Szczygieł (1966), spisovatel a novinář. Absolvoval Fakultu žurnalistiky na Varšavské univerzitě, byl dlouholetým reportérem listu Gazeta Wyborcza, kam dodnes píše. Je členem polského Institutu reportáže (www.instytutr.pl), v jehož nakladatelství vydávají dokumentární literaturu i českou beletrii. Mariusz Szczygieł je autorem reportážních a fejetonistických knih: Neděle, která se přihodila ve středu (1996, 2011), Gottland (2006, česky 2007, 2018), Libůstka. Dámské příběhy (2010, česky 2011), Udělej si ráj (2010, česky 2011), Láska nebeská (2012, česky 2012), Projekt: pravda (2016, česky 2016). Fenoménu polské literární reportáže se věnuje rovněž jako editor: 20 let nového Polska v reportážích podle Mariusze Szczygieła (2009, česky 2014), 100/XX. Antologia polskiego reportażu XX wieku (2014–2015). Gottland, první autorova kniha vydaná v Česku, se stala světovým bestsellerem přeloženým do devatenácti jazyků a ověnčeným mnoha cenami. V roce 2014 například označil spisovatel Julian Barnes v deníku The Guardian americký překlad Gottlandu za nejlepší knihu roku. Za reportáž Roztomilý a poslušný, která je obsažena i v jeho knize Není, byl Mariusz Szczygieł vyhlášen Novinářem roku 2013. Z polského originálu Nie ma přeložila Helena Stachová, 304 stran, vydala nakladatelství DOKOŘÁN a JAROSLAVA JISKROVÁ – MÁJ roku 2019, první vydání v českém jazyce.
Čas načtení: 2024-07-11 16:09:38
3 rizika akcií Nvidia, o nichž se moc nemluví: Je to stále dobrá investice?
Kdo neinvestoval do AI před dvěma lety, propásnul velkou příležitost. Dá se do tohoto rozjetého vlaku ještě naskočit? Článek 3 rizika akcií Nvidia, o nichž se moc nemluví: Je to stále dobrá investice? z webového portálu Finex.cz.
Čas načtení: 2024-08-08 20:15:31
O čem se nemluví: Apple Intelligence má uživatele stát víc než 500 korun měsíčně
Apple koncem letošního roku spustí vlastní umělou inteligenci Apple Intelligence bude zpočátku dostupná pouze v USA, poté se začne šířit do více koutů světa Objevují se první zvěsti, že Apple schová prémiové funkce za předplatné Kdo nemá umělou inteligenci, jako by nebyl. Apple se tomuto slovnímu spojení dlouho vyhýbal, a proto mnozí hovořili o ujetém vlaku a o technologickém zaostávání za konkurencí. Ve skutečnosti v Cupertinu prvky umělé inteligence využívali již nějakou dobu, jenom je schovávali za nepříliš vznešená označení jako neuronové sítě nebo strojové učení. Zlom přišel na letošním ročníku vývojářské konference WWDC, na které byla představena Apple Intelligence s celou plejádou hmatatelných využití. Přečtěte si celý článek O čem se nemluví: Apple Intelligence má uživatele stát víc než 500 korun měsíčně
Čas načtení: 2024-09-19 11:31:50
O mzdách se nemluví, ale začne. Těšíte se? Jak se připravit na transparentnost v odměňování
Ani ne za dva roky padne tabu ohledně platů. Bude to šok? Nemusí, pokud se firmy připraví, říká Jana Sedláková v podcastu BrandStories. Článek O mzdách se nemluví, ale začne. Těšíte se? Jak se připravit na transparentnost v odměňování se nejdříve objevil na CzechCrunch.
Čas načtení: 2024-10-13 10:00:00
Izrael zabil v neděli pět dalších dětí
Při izraelském leteckém útoku bylo v neděli na severu Gazy zabito pět dětí, informuje agentura Reuters.S odvoláním na palestinskou tiskovou agenturu WAFA agentura Reuters uvádí, že děti si hrály poblíž kavárny v oblasti Al-Šatí, když je zabil úder bezpilotního letounu.Podle organizace Save the Children Izrael od loňského října zabil v Gaze více než 16 400 dětí, čímž se okupované palestinské území stalo nejsmrtelnějším místem na světě pro děti. Palestinští civilisté a humanitární pracovníci v pásmu Gazy konstatují, že o tamním krveprolití „nikdo nemluví“ a naděje na příměří se vzdalují, protože pozornost světa se přesouvá na LibanonKdyž začaly izraelské bomby dopadat na Libanon, scény krveprolití a chaosu byly lidem v Gaze důvěrně známé. Čtyřiadvacetiletá Mai al-Afifa ve čtvrtek vedla seminář o tom, jak rozpoznat nevybuchlou munici ve škole, která se stala krytem ve městě Deir al-Balah v centru Gazy, když izraelská raketa zasáhla další budovu v areálu. Podle zdravotníků na místě zahynulo 28 lidí a 54 bylo zraněno.Přes kouř a prach z trosek viděla Afifa části těl dvou žen a jednoho humanitárního pracovníka, když klopýtala do bezpečí. Izraelská armáda uvedla, že přesným úderem zasáhla bojovníky Hamásu, kteří školu využívali jako velitelské centrum.„Jsme velmi smutní z toho, co se nyní v Libanonu děje... Zažili jsme tuto bolest a ztrátu,“ řekla Afifa. „Ale také se obáváme, že se na Gazu zapomene: masakrů zde přibylo a nikdo o tom nemluví. Všechny televizní kanály mluví o regionální válce, Íránu, Izraeli a o tom, co se děje v Libanonu.“
Čas načtení: 2024-10-23 07:00:00
Problém, o kterém se nemluví - bolesti kostrče II. díl
V předchozím článku jsme se věnovali tématu, o kterém se příliš nemluví – a to bolesti kostrče. Dnes vám přinášíme tipy na to, jak bolesti kostrče předcházet a jak ji zmírnit a léčit. Jaké jsou příznaky toho, že s vaší kostrčí je něco v nepořádku? Bolestivá nebo pronikavá bolest v kostrči, zej ...
Čas načtení: 2024-11-09 17:01:06
Slabina PlayStationu 5 Pro, o které se nemluví. Je přitom do očí bijící
Japonská společnost Sony před nedávnem uvedla novou herní konzoli PlayStation 5 Pro. Ta designově navazuje na klasickou variantu a posouvá výkon na další úroveň. Pro hráče je navíc připraveno několik vylepšených her, které využijí potenciál konzole na maximum. Jak ale poznat, že je hra skutečně vylepšena a tím pádem i…Přečtěte si celý článek: Slabina PlayStationu 5 Pro, o které se nemluví. Je přitom do očí bijící
Čas načtení: 2024-11-21 15:00:50
Xiaomi 14T Pro má funkci, o které se nemluví: věděli jste, že vám změří srdeční tep?
Telefon Xiaomi 14T Pro umí měřit srdeční tep pomocí optické čtečky otisků prstů Výsledky měření jsme porovnali s hodinkami i bezplatnou aplikací pro Android Výsledky jsou rozporuplné, věrohodně působí pouze ty z chytrých hodinek Mobilní telefony Xiaomi, včetně Redmi i Poco, nabízí od MIUI 12 praktickou vychytávku v podobě měření srdečního tepu. Tuto funkci mají i novější telefony s HyperOS, jako třeba nedávno testované Xiaomi 14T Pro. Vyzkoušeli jsme proto, jak přesné toto měření je ve srovnání s prémiovými chytrými hodinkami. Přečtěte si celý článek Xiaomi 14T Pro má funkci, o které se nemluví: věděli jste, že vám změří srdeční tep?
Čas načtení: 2024-12-06 09:00:00
Británie: O otřesné situaci mezi anglickými prvňáčky
Nová britská labouristická vláda chce radikálně zlepšit připravenost malých dětí, které jdou do první třídy, které je v Británii nyní dost strašná. Ano, v Británii chodí děti do školy od pěti let, takže dřív než v ČR, a níže interviewovaná učitelka se stará o děti ještě mladší, jenže... Nejvíce mě šokovalo, že dnešní rodiče čučí do mobilů a dávají malým dětem tablety, nebo je posazují před televizi, takže s nimi nemluví a děti ještě v pěti letech neznají základní slova. Jak je tomu asi v ČR? (JČ) K tomu: Sedí u počítačů a nemluví. Děti u zápisů mají čím dál větší problémy s řečí Moderátorka, News at One, BBC Radio 4, čtvrtek 5. prosince 2024, 13 hodin: Jeden ze šesti závazků, které dnes vláda oznámila, se týká předškolního vzdělávání. Labouristé chtějí zvýšit počet dětí, které jsou ve věku 5 let připraveny na školní docházku, a to jak po stránce vzdělávací, tak po stránce sociální, ze současných 67 % na 75 %. Maggie Nolanová je učitelkou na základní škole v Derby. Zeptali jsme se jí, co vidí na dětech, které nastupují do školy.
Čas načtení: 2025-01-09 07:00:08
Kasovní trhák míří na Disney+. O ničem jiném se teď prakticky nemluví
Vetřelec: Romulus dorazí 15. ledna na Disney+. Temná atmosféra, boží efekty a úspěch v kinech dělají z filmu hororový hit roku, který nepropásněte.Přečtěte si celý článek: Kasovní trhák míří na Disney+. O ničem jiném se teď prakticky nemluví
Čas načtení: 2025-02-28 09:00:00
Channel 4 News: Že by Zelenského Trump a Vance záměrně vlákali do pasti?
Channel 4 News, pátek 28. února 2025, 19 hodin: Trump: "Zahráváte si s třetí světovou válkou a to, co děláte, je velmi neuctivé vůči této zemi. Této zemi, která vás podpořila mnohem více než mnoho lidí říkalo, že měla." Reportér z Washingtonu: Řvaní v Oválné pracovně. Vůdce světa, který chce zůstat svobodný. se v Bílém domě setkal s Donaldem Trumpem. Vypadalo a znělo to jako naprostá roztržka. Co tedy bude následovat? Vance: „Měl byste nabídnout nějaké slova uznání Spojeným státům americkým a jejich občanům. prezidentovi, který se snaží zachránit vaši zemi.“ Zelenskyj: „Hledám. Co? O čem to mluvíte? Místo vás. Pokud budete mluvit velmi hlasitě o válce, můžete - " Trump: „On nemluví nahlas. Nemluví nahlas. Vaše země je ve velkých potížích. Počkejte chvíli. Ne, ne. Hodně jste toho namluvil.“ Zelenskyj: „Můžu já můžu já mohu odpovědět mohu?“ Reportér: Dobrý večer z Bílého domu. Že prý to bude skvělé v televizi, to glosoval Donald Trump po drsné hádce v Oválné pracovně, v níž se viceprezident Vance a prezident Trump obořili na prezidenta Zelenského a obvinili ho z hazardu s třetí světovou válkou. Trump zvýšil hlas na ukrajinského vůdce, a řekl mu, že teď nejste v dobré pozici. Vance i Trump označili Zelenského za neuctivého a nevděčného. Ten měl popelavou tvář a bránil se svou angličtinou, která se mu téměř rozpadla vzteky. Jeho velvyslankyně seděla s tváří zabořenou v dlaních a měla blízko k slzám. Vladimiru Putinovi se to muselo strašně líbit a Keiru Starmerovi, který byl láskou zrovna včera bombardován ve stejné kanceláři, strašně nelíbit. Tiskovou konferenci zrušili. Zelenskyj v posledních pár minutách odjel. Trump se vrátil na sociální sítě, kde napsal, že se může vrátit, až bude připraven na mír.
Čas načtení: 2025-04-07 07:01:00
Biliónový segment Applu, o kterém se nemluví: Brzy ovládne trh!
Zatímco svět sleduje iPhony, Apple v tichosti připravuje zařízení, která mohou přepsat pravidla hry – a přinést investorům obrovské zisky. O co konkrétního se jedná? Článek Biliónový segment Applu, o kterém se nemluví: Brzy ovládne trh! z webového portálu Finex.cz.
Čas načtení: 2025-05-03 15:12:13
Máme rádi psy, protože nemluví
Lidi nemají rozum, a tak lžou a kradou, o rozum lidi přišli tím, že se naučili mluvit a později i gramotnosti, jak by to zde vypadalo, pokud by se lidi nenaučili mluvit, nejspíše bychom žili jako opice a místo ideologie bychom věřili jenom praxi. To je velmi zajímavý a provokativní pohled. Řeč i písmo skutečně… Číst dále »Máme rádi psy, protože nemluví
Čas načtení: 2025-05-22 14:29:39
Přichází další velká krize? O těchto hrozbách se nemluví
Bitcoin a akcie rostou, ale pod povrchem číhají vážná rizika. Proč může další krize přijít z Japonska a co znamená americký dluh pro investory? Článek Přichází další velká krize? O těchto hrozbách se nemluví z webového portálu Finex.cz.
Čas načtení: 2025-07-18 00:10:59
TOP5: Rekordy v kosmonautice, o nichž se tolik nemluví
Kosmonautika je fascinující a rozsáhlý obor plný rekordů a podobných zajímavostí. Všechny by se nevešly ani do několika článků. Některé rekordy jsou Vám asi povědomé, ale v dobývání vesmíru se ale dají najít i takové, o nichž se moc nemluví a mnoho lidí o nich tím pádem ani nemusí vědět. A to by byla jistě škoda, proto to pojďme napravit. Dnes si shrneme pětici těch, o nichž možná nevíte a vědět byste měli.