Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2021-07-06 13:16:12

Kdo bloudícímu vlídně cestu ukáže…

Epidemie koronaviru zaskočila všechny a všude. Nikdo o covidu nic nevěděl a proto se množily protichůdné informace, které však byly pouze zčásti pravdivé a v naprosté většině případů se jednalo o ničím nepodložené bludné představy anebo přímo lži, motivované především patologickou záští vůči bohatým a USA. Každý náš občan zajisté četl fantasmagorické teorie o rafinovaném spiknutí amerických boháčů za účelem snížení lidské populace, o úmyslném vytvoření koronaviru v USA a předem připravených vakcínách na jeho léčení atd. atd. Nejrůznější média pak chrlila na své čtenáře nejrůznější polopravdy i lži, protože střízlivým hodnocením odborníků (byť mnohdy též protichůdným) by jejich čtenáři ani nerozuměli. Tisíce zmatených lidí proto nevěděly, komu a čemu mají věřit a snadno proto podlehly dezinformacím, které šířili nejrůznější samozvaní odborníci, „zasvěcenci“ i (ne)zodpovědní redaktoři a novináři. Konspirační tvzení jsou lživá Nejvíce však podlomila úspěšnost boje s koronavirem občanská nekázeň, záměrně podporovaná „antirouškaři“ a pokryteckými bojovníky za svobodu a lidská práva. Je sice pravdou, že nejrůznější vládní opatření byla nekoncepční a zmatená, avšak pouze nezodpovědní političtí dobrodruzi této situace využili k tomu, aby si na tomto chaosu „přihřáli svoji polívčičku“. I z hlediska zdravého rozumu je totiž nutno konstatovat, že veškerá jejich konspirační tvrzení o programovém omezování občanských práv a svobod byla a jsou lživá. Do tohoto tažení proti vládním opatřením se bohužel zapojily i soudy, přičemž zejména Nejvyšší správní soud zaujal stanovisko, že „ani za pandemického rizika nenabývá ministr zdravotnictví pravomoci římkého diktátora a nemůže si dělat co chce.“ Tento názor soudců Nejvyššího správního soudu je o to politováníhodnější, neboť z prosté neznalosti institutu římského diktátora vytváří u občanů nejen mylnou představu, že římští diktátoři byli jakýmisi uzurpátory moci a zlovolně potlačovali práva a svobody Římanů, ale že i cílem všech dosavadních opatření proti koronaviru bylo totéž. Je to naprostý nesmysl a je na pováženou, že se soudci Nejvyššího správního soudu propůjčili k takové manipulaci. Římský institut diktátora totiž nelze ztotožňovat s takovým pojetím diktatury, kterou nám v minulém století v hrůzné podobě předvedli vůdci nejrozličnějších „ismů“. Soudci si tedy zřetelně spletli pojmy s dojmy, protože institut římské diktatury nepochopili. Římský diktátor nebyl žádný orientální despota ani starořecký tyran, kterých známe z historie bezpočet. Byl volen senátem v krajní nouzi na přesně stanovené období, ve kterém musel zajistit zachování pořádku a odvrátit hrozící nebezpečí. Kritická doba si totiž vyžadovala rychlá a operativní řešení, ke kterým se těžko docházelo při zdlouhavém senátním hlasování. Zpravidla se jednalo o dobu šesti měsíců a po této době musel diktátor složit svoji funkci. Římští diktátoři si nemohli dělat, co chtěli Prvním zvoleným diktátorem byl roku 501 př.n.l. bývalý konzul Titus Larcius, neboť bylo nutno uklidnit vnitřní nepokoje v Římě a odvrátit válku se sousedními etruskými kmeny. Od té doby bylo zvoleno mnoho dalších diktátorů, z nichž mnozí se o Řím významně zasloužili a nikoho ze Římanů by tehdy ani nenapadlo označit je za despoty anebo tyrany. Výslovně lze uvést například Lucia Quinctina Cincinnata, který byl zvolen diktátorem 448 př. n. l. a jehož legendární „povolání k vládě od pluhu“ se dokonce stalo i předlohou naší pověsti o Přemyslu Oráčovi. Dále lze uvést legendárního diktátora Quinta Fabia Maxima Cunctatora (Loudala), který za druhé války punské zvolil proti Hannibalovi taktiku menších půtek namísto otevřeného boje. Tato zdržovací taktika byla nakonec tak úspěšná, že byla římským senátem oceněna těmito slovy: „Jediný člověk nám svým váháním zachránil stát.“ Vyjma Lucia Cornelia Sully (138-78 př. n. l.) také nebyl žádný jiný Říman zvolen diktátorem na neurčito. Římský senát tedy nikdy nevolil diktátora v úmyslu omezit práva a svobody římských občanů, neboť Římané by jakýkoliv náznak návratu ke kralovládě nesnesli (případy zavražděných populistů Marka Manlia Capitolina, Spuria Maelia a koneckonců i Caesara jsou toho důkazem). Proto volbu diktátora vždycky odůvodňoval formulí „aby římský národ neutrpěl škodu.“ Dnes jde v podstatě o totéž. Římští diktátoři si tedy nemohli dělat, co by chtěli, jak tvrdí někteří soudci Nejvyššího správního soudu a tímto zcela nevhodným příměrem matou veřejnost. Byli to demokraticky volení státní úředníci, kteří měli vyřešit konkrétní obtížnou situaci, zejména početné války, kdy již nepřátelé mnohdy stáli před samými branami Říma (Etruskové, Galové, Hannibal aj.). Není tedy diktatura jako diktatura, protože vždy záleží na tom, proč, kdo a jak ji vykonává. Povaha úmyslu určuje povahu činu. Ostatně lze spolehlivě prokázat, že pokud se někdo v tomto státě opravdu chová jako svéhlavý a zpupný diktátor, jsou to zejména někteří soudci, kteří si v soudních síních dělají co chtějí. Výčet projevů soudcovské diktatury by byl velice obsáhlý – počínaje manipulací s důkazy a nerespektováním zásady materiální pravdy, až po vytváření mimoprávních a tudíž i nezákonných judikátů. Nadarmo se neříká „zloděj křičí – chyťte zloděje!“ Vláda a ministr zdravotnictví neměli nepoctivé úmysly Vláda i ministr zdravotnictví sice učinili celou řadu chybných rozhodnutí, avšak nikdo nemůže prokázat nepoctivost jejich úmyslů anebo dokonce totalitní diktátorské sklony. Základní a seznatelnou motivací (úmyslem) členů vlády bylo ochránit obyvatelstvo, omezit možnost nákazy a zabránit panice. Kdyby totiž v tomto domněle „diktátorském“ úmyslu byla vláda stoprocentně úspěšná, bez ohledu na dočasné omezení občanských svobod by získala uznání občanů, celosvětovou chválu a nepochybně (což nelze zamlčet) by i před nastávajícími volbami měla v ruce „těžké karty“, které by jí oponenti mohli pouze závidět. Myslí si snad někdo, že by vládní politici úmyslně podkopávali svoji budoucí politickou pozici tím, že by úmyslně omezovali základní lidská práva a občanské svobody s vědomím, že v boji s coronavirem to bude stejně zbytečné? Vždyť všechny celosvětově nařízené lockdowny byly ve své podstatě „diktátorské“. Mnohé vládní činy se opravdu nepovedly, ale nepovedly by se ani nikomu z opozičních politiků (natož zasvěcených radilů), protože veškerá jejich tvrzení typu „co oni by všechno dokázali, kdyby mohli“ a „co by bylo kdyby bylo“ mají nulovou průkazní váhu. Ostatně pro vládní oponenty byla všechna vládní opatření špatná, ať již již šlo o přísná omezení pohybu anebo jeho uvolnění – vždycky totiž tvrdili, že se měl učinit pravý opak, i když tím popřeli i svá předchozí tvrzení. Faktem je, že soudy mnohá vládní opatření zrušily, aniž však jasně řekly, jak mělo být správně postupováno. Kdyby totiž již v odůvodnění prvního zrušovacího rozhodnutí byl jasně stanoven správný postup, mohla se vláda i ministerstvo zdravotnictví svých chyb vyvarovat. Nestalo se tak a právě proto se ony chyby znovu opakovaly – a soudci přitom klidně seděli v závětří a v klidu svých kanceláří bádali nad žalobami, obsahujícími četná nepoctivá osočení vlády z diktátorských praktik a z potlačování práv a svobod občanů. Nehledě na to, s jakým zpožděním v této extrémně vypjaté situaci rozhodovali a jaký neklid tím ve společnosti zaseli, ani jediný soudce nepovstal a jasně neřekl: „Takto to udělejte a bude to v pořádku!“ Takové vědomosti a odvahu totiž ani jediný soudce v tomto státě nemá, protože náš právní řád je nepřehledný a křivolaký a jak je známo, „když se sejdou tři právníci, mají pět právních názorů.“ Jak lze tedy poctivě říci: „Takto je to špatně!“ a přitom neříci: „Pouze takto je to dobře!“? Koronavirus se nechová podle zákona „Po bitvě je každý generál.“ Existují tisíce mudrlantů (včetně některých ambiciózních advokátů anebo soudců), kterým je okamžitě vše jasné a pouze oni přesně vědí, jak se mělo správně postupovat, aby se epidemie covidu zarazila. Je to lež, protože nevědí o nic více než epidemiologové, virologové a mnozí další zdravotničtí odborníci. Svými osobními útoky, podáními, stížnostmi, žalobami ani rozsudky totiž vůbec nic neřeší a pouze zvýrazňují svoji domnělou důležitost, neboť striktním dodržením zákonů epidemii nezastaví a pouze zvýší občanskou nejistotu a nespokojenost. Koronavirus se přece nechová podle zákona, nelze mu nic nařídit a nelze jej ani odsoudit! Na vzedmuté vlně emocí se však všem populistům, demagogům a právním pozitivistům tak dobře plave! Ani jeden z nich se přitom neodváží říci, že podle jejich mínění dodržení zákona je důležitější než lidské životy. Takovou odvahu a argumentační schopnost totiž také nemají, neboť i když se považují za géniální, nechtějí vypadat jako úplní hlupáci. Zmatení, nerozumní a nevědomí lidé chtějí na vládě zázraky. Zázraky se však nedějí a proto se dosud ani jedinému knězi, advokátovi ani soudci nepodařilo (a ani nepodaří) vymýtit koronavirus modlitbami, žalobami ani rozsudky. Rozumně uvažující občané by však měli oprávněně požadovat, aby v této tíživé situaci všechny státní orgány (včetně soudů) „táhly za jeden provaz“. Není tomu tak, protože advokáti si vymýšlejí argumenty, kterými by se zviditelnili, a soudci se zase odvolávají na svoji nezávislost a neučiní ani o píď více, než jim výslovně ukládá zákon. Ještě ani jednoho z nejvyšších představitelů justice totiž nenapadlo, aby inicioval vznik mezirezortního poradního orgánu, který by za jejich účasti i účasti politiků a odborníků zvolil jediný vhodný a časově omezený postup a poté by okamžitě inicioval jeho uzákonění, včetně sankce za jeho porušení. Jsou lidé, kteří mají snahu problémy řešit i za cenu nesmírných potíží a stresů, a lidé, kteří mají snahu jejich řešení mařit a ještě z toho mají zvrácené potěšení. Je na pováženou, když v naší „demokracii“ výrazně přibývají právě ti druzí – posměváčci, rejpalové, manipulátoři, lháři, provokatéři, závistivci, populisté, demagogové, programoví kritici, samolibí ješitové až po naprosté hlupáky. Tím by se už měli spíše zabývat psychologové a psychiatři, protože značná část naší dospělé populace je vážně psychicky narušena a tento stav se stále zhoršuje. Když si totiž přečteme díla starověkých autorů a porovnáme jejich slova s naší každodenní realitou, musíme s politováním konstatovat, že celá naše společnost stojí v intelektuálním i mravním bahně – někdo jen po kotníky, někdo po kolena, někdo až po ramena a někomu už z bahna koukají jenom vlasy. Historie je učitelkou života Nikdo totiž nezvedne lampu, aby bloudícím posvítil na cestu, a nikdo jim ani nedá poctivou radu. Nemáme žádného „světlonoše“, za všechno se platí a pokud i zvednutí lampy nebude dobře zaplaceno, nikdo z „povolaných“ neudělá nic nad rámec svých zákonných povinností. Je to hanba, že jsme se za uplynulých 31 let propadli až tak hluboko. „Kdo bloudícímu vlídně cestu ukáže, toť jak by mu světlo o své světlo zapálil: nic míň mu nesvítí, zapálí-li jinému.“ (Quintus Ennius – 239-169 př. n. l.) „Obecně platné zásady: nikomu nebránit v přístupu k prameni, dovolit každému, aby si od našeho ohně zapálil, radí-li se kdo s námi, dát mu poctivou radu – to vše jsou věci prospěšné lidem, kterým se jich dostává, a přitom nejsou obtížné tomu, kdo je poskytuje.“ (Marcus Tullius Cicero – 106-43 př. n. l.; O povinnostech;) „Protož kdo umí dobře činiti, a nečiní, tomuť jest to hříchem.“ (Epištola sv. Jakuba, kap. 4/17) Až tedy znovu uslyšíme radikálně kritická a samolibá slova o tom, jak se správně mělo v boji s koronavirem postupovat a kdyby se to již před rokem udělalo, byl by s ním definitivní konec, vězte, že to jsou pouhé žvásty. Historie zná takový bludařů bezpočet. Pokud se totiž do historie představ, fantasmagorií a bludů začtete, s účasem zjistíte, jak si jsou všichni ti bludaři napříč věky podobní. Historie je učitelkou života (Historia magistra vitae est).   JUDr. Oldřich Hein je členem spolku Chamurappi, z. s. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-22 10:06:28

Anketa z roku 2011: Jak dopadne Andrej Babiš? (z archivu LtN)

Na podzim roku 2011 Andrej Babiš několikrát v médiích velmi kriticky hodnotil stav společnosti a silně kritizoval korupci, přičemž založil občanské sdružení Akce nespokojeného občana (politické hnutí ANO vzniklo až další rok). V následujícím textu přinášíme tehdejší anketu Literárních novin, ve které osobnosti veřejného života hodnotili vyhlídky Babišových protikorupčních iniciativ. Přečtěte si, jak se ve svých odhadech trefili (či spletli) například publicista Jiří Pehe nebo básník Jiří Žáček.   Vladimíra Dvořáková, politoložka, profesorka na VŠE: Andrej Babiš vystoupil s ostrou kritikou současných korupčních poměrů, a přestože skutečně neřekl nic, o čem by se mezi veřejností (byť nikoli veřejně) běžně nemluvilo, mediální pozornost byla neskutečná. Proč se o něčem hovoří mezi veřejností a nikoli veřejně? Protože je obtížné získat důkazy, protože podněty k vyšetřování jsou většinou k ničemu, a protože zákony u nás chrání spíše korupčníky nežli veřejnost. Pan Babiš se naštval a veřejně řekl, že „král je nahý“. Díky mediálnímu zájmu výsledkem bude další „falešná“ mobilizace občanů v boji proti korupci, který ovšem nebude mít žádné odborné zakotvení ani strategii a po určité době prostě vyšumí v další zklamání. Je to samozřejmě pikantní, pokud je to miliardář spjatý s naším ekonomicko-politickým prostředím, kdo nakonec ventiluje sociální napětí a frustraci z naší politické scény. Pro naši dobu je příznačné, že ve stejných dnech tohoto mediálního boomu proběhl mimo větší mediální pozornost (kromě novinářů, kteří se tímto obecněji zabývají) seminář ke Studii národní integrity, kterou zpracovává Transparency International, na němž vystoupila řada odborníků. Data a analýzy, které zazněly, byly velmi alarmující, možná více než to, co sděloval pan Babiš; ale koho vlastně zajímají názory nějakých odborníků z nevládní organizace, z vysokých škol či z řad politických a ekonomických publicistů. Tímto způsobem budeme i nadále bojovat proti korupci až do vítězného konce, kdy již opravdu nebude co rozkrást.    Petr Mach, předseda Strany svobodných občanů: Miloš Zeman vyhrál v roce 1998 volby s heslem Čisté ruce. Cílem bylo odhalit a potrestat korupčníky. Loni se dostaly do Sněmovny s heslem Pryč s dinosaury Věci veřejné. Chtěly zatočit s korupcí. Ani v jednom případě se nedostavil úspěch. Korupce neskončila. Nepomůže nezbytně ani to, když bohatí podnikatelé nějakou takovou iniciativu podpoří. Uhlobaron a magnát Zdeněk Bakala kupříkladu věnoval Věcem veřejným šest milionů. Od lidí jako Bakala nebo Babiš nejsou stížnosti na korupci věrohodné, když jejich byznys z velké části závisí na rozhodování politiků a úředníků. Iniciativa Andreje Babiše nejspíš vyjde do prázdna a není jasné, jaký je jeho plán či motiv. Podle mě korupci může potírat jen změna fungování státu – méně daní a státního přerozdělování, méně veřejných zakázek a méně zákonů ve prospěch byznysu. Odstranit zákony o zvýhodňování biopaliv, nepořádat drahé sčítání lidu, na drahách nechat jezdit soukromníky místo dotovaných Českých drah, nedovolit další rozhazování peněz na dluh atd. Korupce vždy bude dál hrozit tam, kde budou politici a úředníci rozhodovat o veřejných penězích, je ale potřeba jim tento prostor pro korupci zmenšit. Když budou politici rozhodovat o menším objemu peněz, bude na ně i více vidět. Nevěřím podnikatelům a politikům, kteří tvrdí, že je možné zachovat současnou obrovskou moc státu a nějakým kouzlem zajistit, aby byla korupce odhalována. Moc státu je třeba omezit ve prospěch lidí.   Jiří PEHE, politolog: Iniciativa Andreje Babiše je nepochybně důležitá. O Babišových motivech si samozřejmě můžeme myslet leccos. Byl koneckonců dlouhá léta součástí podnikatelského prostředí, které nyní obviňuje ze systémové korupce, navíc patřil k podnikatelům nejúspěšnějším. Bylo by ale chybou odmítnout jeho slova o systémové korupci i odhodlání podpořit boj s korupcí jen jako jakýsi blábol, jak to okamžitě učinila některá média, nebo jako jakousi odvetu za zmařené investice. Když některá média Babiše kritizovala za neadresnost jeho obvinění, možná podcenila možnost, že Babiš dobře ví, proč v této chvíli nechce na nikoho ukazovat prstem. Možná ví, že v tuto chvíli stačí už to, že mnoho politiků i „podnikatelů“ se obává, že by mohl začít prstem ukazovat. Každopádně je důležité, když jeden z nejbohatších lidí v zemi hodlá do budoucna podporovat boj proti systémovému rozkrádání státních zakázek, nejen poskytnutím organizačního zázemí, ale pravděpodobně i finančně. Hlavní impulz pro boj s korupcí totiž musí vzejít právě z podnikatelského prostředí. Pokud se právě tam najde kritická masa významných podnikatelů, kteří si uvědomí, že ohýbání nebo obcházení pravidel hry není ani v jejich zájmu, může se snad něco změnit. A změní-li se vnímání korupce mezi podnikateli, začne se měnit i v politických kruzích, které jsou často bohužel ve vleku nejrůznějších neprůhledných ekonomických zájmů v pozadí politiky.   Jiří Žáček, básník: Mediální hvězdou posledních dnů se stal velkopodnikatel Andrej Babiš. Odvážil se nahlas promluvit o nehorázné korupci, která škodí české ekonomice i občanské společnosti. Dokonce utrousil několik jmen, o kterých prý štěbetají vrabčáci v kdejaké putyce. Vysloužil si tím potlesk mnoha lidí, kteří se s rozkrádáním veřejných financí nechtějí smířit. Ať mi prominou, ale mně Babišova televizní vystoupení připadají jako pimprlová komedie. Systémovou korupci opakovaně pranýřuje řada opozičních poslanců při jednáních parlamentu a kriticky o ní píše i pár žurnalistů, kteří si uchovali nezávislé myšlení. Ti se nepočítají? Nikdo jim nenaslouchá? Musí se ozvat miliardář, aby byl kritický názor brán vážně? Ale budiž, třeba to majitel Agrofertu myslí upřímně. Ať tedy přejde od slov k činům, postaví se do čela nespokojených občanů a nechá ministry odpovědné za vytunelování mnoha miliard naházet do Vltavy. Anebo je předat orgánům činným v trestním řízení. Pravděpodobnější mi připadá, že pan Babiš je v roli bojovníka proti korupci úkolován českou vládou škůdců zemských; důvěryhodný šoumen, který má vzít levici vítr z plachet. Pseudoopozice, která po něm bude opakovat, že premiér je slušný člověk, bude vládě nepochybně milejší než zpovykaní grobiáni Sobotka, Zaorálek, Rath, nebo dokonce Grebeníček. A občané zmatení sofistikovanou habaďůrou si budou pochvalovat, jak nám ta demokracie pěkně funguje. Pravdu mohou mít i ti, kdo úspěšného podnikatele podezírají, že zatoužil usednout na prezidentský stolec, a právě zahájil svou předvolební kampaň. Mezi předpokládanými kandidáty s charismatem nunvářských kleští by rozhodně nebyl bez šancí. Která z variant je správná, poznáme my, řadoví občané, kteří nemáme svého děda Vševěda, teprve za čas. A to už bude pozdě i na případnou defenestraci.   Karel Randák, bývalý ředitel Úřadu pro zahraniční styky a informace: Andreje Babiše relativně dobře znám a vím, že o podobném kroku uvažoval poměrně dlouho, přičemž zvažoval jeho možné dopady jak na své podnikatelské aktivity, tak i bezpečnostní rizika. Že se nakonec rozhodl do toho jít, bylo ale víceméně spontánní rozhodnutí, což je také patrné z toho, že z některých jeho formulací číší nejistota, co vlastně chce a může říci, právě aby se nevystavoval zbytečnému riziku, či dokonce žalobám. Mezi potenciálními riziky, která panu Babišovi hrozí, bych jako větší problém viděl, že dotčení lidé, respektive organizace se pravděpodobně mohou snažit negativně ovlivnit jeho podnikatelské záměry a může se jim to s pomocí zkorumpovaných lidí ve státní správě i dařit. Navíc má Babiš překvapivě vyvinuté sociální cítění a velmi dobře si uvědomuje, že je fakticky zodpovědný za cca 28 tisíc lidí, které zaměstnává. Co se týče osobní roviny, morální či jiná diskreditace nepředstavuje příliš velké riziko vzhledem k tomu, že on v podstatě nic netají a vše na sebe říká. Na nic jiného (bylo-li v minulosti něco) nejsou důkazy. Pokusy o jeho diskreditaci se již v minulosti objevily v podobě různých analýz, zpráv apod. a vždy vyšuměly do ztracena, právě kvůli absenci důkazů. Poslední forma rizika, která by mohla padat do úvahy, je riziko bezpečnostní, ačkoli ho považuji za vcelku minimální: Babiš se v zásadě nikdy nepohyboval v prostředí, kde se problémy řeší nějakými násilnými prostředky. Navíc se v takovém prostředí nepohybují (a ani moc neorientují) jeho potenciální nepřátelé a ČR není zemí, kde by podobné praktiky byly jako houska na krámě. Babiš není Mrázek ani Krejčíř, je to persona zcela jiného formátu, má své informace, umí si své okolí pohlídat. Kromě toho si je tohoto rizika jistě vědom a jestli již nějaká opatření nepřijal, určitě to v krátké době udělá. Jeho krokům velmi fandím, a to nejen proto, že s ním v jeho vyjádřeních souhlasím, ale především proto, že je v ČR ve své kategorii lidí vlastně průkopníkem, a to je něco, co by mělo být oceněno a nikoliv odsuzováno. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-02 06:37:24

Rusové, nebo Sověti? Permanentní záměna

S druhou světovou válkou je spojeno i zmatení v používání různých termínů. Nejtypičtějším příkladem je záměna termínů „sovětský“ a „ruský“. Toto zmatení existuje dodnes. Hovořit v souvislosti s druhou světovou válkou o ruské armádě je signálem paušalizace, intelektuální lenosti, nebo prosté neznalosti faktů. Po ruském carském impériu nastoupilo sovětské impérium. Na troskách carského režimu v občanské válce získala moc politická skupina, která vytvořila Sovětský svaz (SSSR). Jednalo se o národnostní směs, včetně židů, paušálně označovanou za bolševické revolucionáře. Nezapomeňme, že slavným sovětským vůdcem se nestal Rus, ale Gruzínec, nějaký J. V. Stalin.  SSSR představoval nejen geograficky dominantní Rusko, ale i další oblasti, třeba Gruzie, Arménie nebo Uzbekistán. Přesto se hovořilo o Sovětském svazu také jako o Sovětském Rusku. Lidé si prostě zjednodušují realitu. Proto sovětská armáda nebo Rudá armáda byla ve zjednodušeném žargonu označována ruskou armádou. Toto zjednodušení se projevilo i v poválečné korespondenci na úrovni obcí, krajských a celostátních struktur. Nejen letáky Například na konci války v roce 1945 shazovaly spojenecké bombardéry nad Československo letáky, ve kterých bylo například uvedeno: „Vaše osvobození se může urychlit!“ V letáku spojenečtí šikulové radili, že lze urychlit ukončení války informováním spojenců o síle a výzbroji německých oddílu v okolí, upozornit „Ruské oddíly“ o přesné poloze německých minových polích... V letáku mělo být správně napsáno ne „Ruské oddíly“, ale „Sovětské oddíly“. Letáky připravovali vzdělaní lidé, a přesto došlo k této záměně. „Nízký“ popis dějů Existuje „vysoký popis jevů v lidském mraveništi. „Vysoké“ vyjadřování přesně definuje jednotlivé popisované jevy a aktéry. Proto je v pečlivě formulovaných zprávách a dokumentech psáno o sovětské armádě, sovětských úmyslech, o postupu Rudé armády, o snaze Sovětů… „Nízká“ literatura faktu úředníčků tam dole mezi prostým lidem a mezi vojáky a policisty nízkých šarží – generovala oběžníky, zápisy a dopisy apod. s paušální záměnou sovětského a ruského. Například: němečtí posluchači se 28. května z veřejného rozhlasu v Ústí nad Labem dozvěděli, že na rozkaz ruského městského velitelství je nutné dodržet následující opatření: „V případě ohrožení, krádeže nebo vloupání do bytu se doporučuje to nahlásit na ruské velitelství. Bude-li to možné, doporučuje sledovat pachatele, kam jdou a potom toto místo nahlásit na velitelství, které přijme přísná opatření. Všichni cizí, kteří přišli do města, se musí ohlásit na policejní služebně, kde mohou dostat příští den povolení, bez toho se nesmí ubytovat. Jinak bude majitel bytu přísně potrestán. Platí to pro všechny, včetně českých nebo ruských vojáků. Pokud by si vynucovali ubytování násilím, okamžitě je třeba nahlásit skutečnost na ruském velitelství. Každý, kdo má zájem poskytnout ubytování, má ohlašovací povinnost.“ Hovoří se o ruském velitelství a ruských vojácích, ale bylo to sovětské velitelství a sovětští vojáci. V podobném duchu byly i policejní zprávy jako o vykopání mrtvol 16. červen 1945. V ústecké ulici Na nivách za domem č. 30 na polích byly vykopány dvě mrtvoly mužů z hloubky jednoho metru. "Lékař zjistil, že muži byli zastřeleni… Konaným šetřením bylo zjištěno, že při vstupu ruských vojsk 9. –10. 5. 1945 byli tito muži tam ruským vojskem zastřeleni a druhý den občany z okolní pochováni. Jeden muž patřil ke skupině Vlasovovy armády a druhý byl Rus – dělník z východu (Ostarbeiter). Jejich totožnost nemohla být zjištěna…“ Ruský cejch Z výše uvedených citátů je zřejmé, že „tam dole“ v běžné „nízké“ komunikaci byl SSSR totéž co Rusko. Neexistovala sovětská či Rudá armáda, ale ruská armáda a ruští vojáci, i když to byli chlápci z širého SSSR, od Kazachstánu po běloruské vesnice. Proto se hovoří o znásilňování žen a loupežích ruskými vojáky, a ne sovětskými vojáky, jejichž vrchním armádním velitelem byl generalissimus Gruzínec Stalin. Z toho u méně inteligentních lidí dodnes přetrvává pocit, že za vše zlé v chování vůči civilistům mohli Rusové… Jenom málo dokumentů byla v realistickém formátu, jako např. velmi obsáhlé poznámky pro schůzi předsedů okresních správních komisí v Praze 9. srpna 1945, v pasáži informující o Rudé armádě (RA): „Určitá část obyvatelstva jest nespokojena chováním části příslušníků RA, kteří ohrožují venkov i města a způsobují pocit nejistoty ve směru bezpečnosti. Kdo byl postižen, nemá již ten kladný poměr k ruskému vojínu, bylo by proto žádoucí, aby počty příslušníků RA na našem území byly co nejmenší…“ Přesto i v tomto štábně pokud možno kulantním textu je sklouzáváno k ruské generalizaci, když se v textu objevilo sousloví „k ruskému vojínu“. Tato generalizace je českým švábem na mozku, protože invaze vojsk Varšavské smlouvy (s dominancí SSSR) v roce 1968 se v řadě mediálních textů objevuje jako okupace ruskými vojsky, místo okupace sovětskými vojsky. Americký cejch Podobná paušalizace je (obecně) spojená s USA, což je federace několika desítek států. Každý má své vlastní zákony a mají nad nimi jurisdikci i federální orgány ve Washingtonu. Je neodstranitelným zlozvykem nazývat občany USA Američany, ač jde o hrubou paušalizaci. Američany jsou ve skutečnosti všichni obyvatelé amerického kontinentu, tedy Argentinci, Mexičané i lidé z Kanady nebo v amazonském pralese. Lidé z USA jsou nanejvýše Severoameričané, protože jsou občany Spojených států amerických, které leží v severní části Ameriky. Proto Trump sice je americký prezident, protože chodí na záchod na americkém kontinentu, ale z hlediska geografie je severoamerickým prezidentem. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-03-13 15:00:00

Balanc: Moderní láska: Čím dál víc lidí se nehlásí k heterosexuální identitě

Možná jste také zmatení z diskuse o genderu, sexualitě a identitě. Místo tlaku na sebe sama, ale můžeme také najít prostor svobody pro nalezení sama sebe. Co já ve vztazích a sexu potřebuji? Jak se cítím? Menšiny, i v oblasti sexuality a identity, nejsou nové, jsou jich plné dějiny. Otevřená společnost dovoluje žít svobodněji, ze zmatení pomůže dobrá diskuze.

Čas načtení: 2024-09-16 15:27:56

Ruská taktika zmatení raket. Pneumatiky na bombardérech a netradiční maskování

Ruská vojenská strategie, která zahrnuje umisťování pneumatik na bombardéry a stíhačky, působila zpočátku neobvykle a nepřínosně. Nové poznatky však ukazují, že tato taktika může být efektivním způsobem, jak zmást moderní raketové systémy. Podle Schuylera Moorea, šéfa technologického oddělení amerického Centrálního velitelství (CENTCOM), tato metoda ruské obrany komplikuje navádění ukrajinských raket, čímž chrání ruská letadla před […] The post Ruská taktika zmatení raket. Pneumatiky na bombardérech a netradiční maskování first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-11-01 09:00:01

Známá moderátorka se fotí nahá. A tohle je jako fakt normální?

„Jak zoomerky a mileniálky prožívají první intimní zkušenosti? Jaké jsou jejich fantazie a očekávání a co je naopak nebaví a brzdí? Kde začíná a končí kontrola nad ženským potěšením? Začíná nový podcast Lindy Bartošové – Slast,“ píše se v tiskovce Radia Wave, které je součástí Českého rozhlasu. Linda Bartošová se tak po ne zrovna ideální zkušenosti vrací do veřejnoprávních médií. Vládnou v zákulisí Všechnopárty neshody? Členové štábu odcházeli kvůli Šípovi Číst více Nechtěla být miss Dlouho se profilovala jako odpůrkyně jakékoliv objektivizace ženského těla. Bylo jí proti srsti, když si ji lidé spojovali se soutěží miss, které se jako studentka zúčastnila. „Proč mě má někdo vnímat skrze to, co se mi stalo v osmnácti letech? Co dělali v osmnácti ti, kteří mě posuzují?“ ptala se sama sebe třeba v rozhovoru pro iDnes.cz. Kvůli vyhoření pak skončila v České televizi, ale přiznala, že na půdě veřejnoprávního média čelila i vulgárním a sexistickým útokům. „Postupně jsem se částečně smířila s faktem, že ať už jsem devatenáctiletá modelka, nebo skoro třicetiletá novinářka, budu automaticky objektivizována,“ napsala sama. Teď jde ale doslova s kůží na trh. Svlékla se pro reklamu na svůj podcast Bartošová totiž začala na Radiu Wave s novým podcastem, pro jehož vizuál se evidentně nebojí obnažit, nalíčit a postavit do sprchy. Použít svoje tělo a obličej jako objekt, který přitáhne diváka podcastu pojednávajícího o ženské sexualitě. Stala se z aktivistky, která se přestala malovat a musela se halit do roláků a svetrů, aby se vyhnula nevhodným poznámkám, zase modelkou, která se nebojí pro čísla svého podcastu svléknout a namalovat? Lidé jsou zmatení Lidé, kteří historii Bartošové znají, jsou právem poněkud zmatení a svědčí o tom i komentáře na sociálních sítích. „Proč Linda Bartošová natáčí svůj nový podcast ve sprše?“ ptá se například publicista a glosátor Luděk Staněk, který připojuje fotografii nalíčené Bartošové ze sprchy, jež evokuje, že je moderátorka nahá. „Protože odjakživa nesnáší objektivizaci žen. Čemu na tom jako nerozumíš?“ odpovídá mu ironicky bývalý kolega Bartošové a reportér ČT Jakub Szántó. A rozhodně není jediný, kdo si spojuje moderátorčin boj za nesexualizaci žen s poněkud neodpovídající reklamou na podcast. Recept na výhru v AZ-kvízu existuje. Přesto někdy moderátor nabádá ke špatné odpovědi Číst více Podivná logika Zatímco Bartošová nechala celou záležitost na sociálních sítích bez komentáře, ozval se její zaměstnavatel, tedy Radio Wave. „Linda Bartošová ho samozřejmě nenatáčela ve sprše, jde o doprovodný vizuál přibližující téma ženského těla a jeho svobody v dnešním světě, zejména pak v intimních a sexuálních interakcích,“ napsal Staňkovi oficiální účet Radia Wave. Znamená to tedy, že tělo Bartošové tady slouží jako reklamní nosič? Bojíme se, že ano. A chudák Linda Bartošová se svým vlastním tělem dělá to samé, proti čemu se tak vymezovala. Měla by na to myslet příště, až ze sebe opět začne dělat oběť. KAM DÁL: Babiš se snažil provrtat prezidenta Pavla. Kdyby pohledy mohly vraždit.

Čas načtení: 2025-04-15 20:00:47

Zmatení mezi spolužáky! Prestižní univerzita ve Vídni přijala prvního AI studenta

Umělá inteligence jménem Flynn byla přijata na Univerzitu užitého umění ve Vídni do programu digitálního umění Flynn prošel standardním přijímacím řízením, včetně portfolia a osobního pohovoru Experiment má prověřit možnosti spolupráce mezi lidmi a umělou inteligencí v kreativních oborech Univerzita užitého umění ve Vídni přijala umělou inteligenci jako oficiálního studenta do programu digitálního umění. Jedná se o první případ svého druhu na světě. Nebinární AI s názvem Flynn od března 2025 navštěvuje vybrané přednášky a semináře a od podzimu téhož roku zahájí plnohodnotné studium vedle svých lidských spolužáků. Přečtěte si celý článek Spolužáci jsou zmatení. Univerzita ve Vídni přijala prvního AI studenta

Čas načtení: 2025-08-30 21:03:38

Lhali nám o Měsíci a jeho povrchu? Vědci jsou zmateni

Kontroverze obklopují Měsíc již velmi dlouho. Máme k dispozici úniky, výzkumy a informace z velmi důvěryhodných zdrojů. (Foto: Flickr) Které v průběhu desetiletí předávaly... Článek Lhali nám o Měsíci a jeho povrchu? Vědci jsou zmateni se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2026-01-19 10:35:31

„Extrémně podivné“: Odborníci jsou zmateni nehodou vlaku ve Španělsku

V neděli večer vykolejil v jižním Španělsku vysokorychlostní vlak a narazil do jiného vysokorychlostního vlaku. Podle místních úřadů při nehodě zahynulo nejméně 39 lidí... Článek „Extrémně podivné“: Odborníci jsou zmateni nehodou vlaku ve Španělsku se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2012-11-28 00:00:00

Hovězí steak? Na grilu Weber!

Tento článek potěší všechny gurmány, milovníky dobrého jídla a hlavně pak milovníky masa a steaků. Dnes se totiž budeme bavit o hovězích stejcích, o různých druzích těchto steaků a jejich úpravě na grilu. Možná se vám stává, že si v restauraci chcete objednat hovězí steak, ale jste zmateni z cizích ...

Čas načtení: 2014-08-12 17:15:00

Co znamenají označení na pneumatikách?

Také jste někdy zmatení ze všech těch čísel a písmen na pneumatikách? Nejste v tom určitě sami, přesto označení na pneumatikách mají svůj přesný řád a logiku. Pojďme je tedy dešifrovat. Na pneumatikách najdete veškeré myslitelné informace, které vás mohou při jejich používání zajímat. Všechny nap ...

Čas načtení: 2015-06-22 12:00:00

4 tipy, jak si udržet spokojené manželství

Vztahy jsou neuvěřitelně komplikovanou záležitostí, které často nerozumí ani odborníci. Orientace ve vztazích nesouvisí s výší vašeho vzdělání, profesí nebo s platem. Často jsou inženýři více zklamaní a ze svých milostných ,,avantýr" zmatení, než dělnická skupina. Lidské vztahy jsou zkrátka složité ...

Čas načtení: 2022-04-26 09:00:56

Přemítání nad bojištěm III. – o mobilizaci a jejích nevýhodách

Milí čtenáři, po dvou dílech článku „Přemítání nad bojištěm” se ukázalo, že je potřeba napsat ještě díl třetí, původně neplánovaný. Dostal jsem totiž několik dotazů, či spíš připomínek, které se vesměs točí kolem téhož názoru: Rusko zkrátka v nouzi vyhlásí mobilizaci, odvede na vojnu miliony chlapů a utluče Ukrajinu hrubou silou. Žádná sofistikovanost není potřeba. A protože podobně laděný názor jsem nedávno slyšel i od jednoho dobrého známého, asi je čas zauvažovat na chvíli nad tím, jestli by taková mobilizace byla proveditelná a k něčemu. Pekelně obtížný logistický úkol Zdaleka nejmenší překážkou, která brání Rusku v mobilizaci sil, je zatím překážka právní. Kreml totiž stále udržuje fikci, že jde o „speciální vojenskou operaci”, ne o válku, a ruské právo umožňuje mobilizaci jen ve válce. To se nicméně dá obratem ruky změnit, doslova přes noc. Velká překážka to tedy není. Skutečně velká překážka je ale ta technická. Státy roku 2022 nemají ani zdaleka takovou praxi v provádění mobilizace, jakou měly státy roku 1922. Schopnost provádět mobilizaci milionů mužů upadla v armádních kruzích v podobné zapomnění, jako schopnost rajtovat na koni a mávat přitom šavlí. Kdysi to bylo naprosto samozřejmé umění, dnes už není. „Umění” proto, že zamyslíte-li se nad průběhem takové mobilizace, opravdu to není jednoduchá věc. Znamená to začít přesouvat po celé zemi miliony mužů naráz. Ale nejsou to jen muži, ale obrovské množství vybavení, které je doprovází. Na každé větší stanici po cestě musejí ty miliony branců dostat najíst; všichni musejí nafasovat výstroj, zbraně a munici; je nežádoucí, aby se jednotlivé jednotky nějak pomíchaly, což přitom při nějakém zmatení sledu vlaků zařídíte velmi snadno; je potřeba zajistit adekvátní lékařskou péči (i když na tom se dá šetřit – ale podlamujete tak morálku vojáků do budoucna). K takové plošné akci musí být připravený celý systém, který přitom po 99,9 procenta času leží ladem a není k ničemu. Navíc, nechcete-li sabotovat vlastní válečné úsilí, měli byste mít dobrou představu o tom, koho můžete vytáhnout z fabriky nebo kanceláře a poslat na frontu, aniž by tím budoucí výroba životně důležitého zboží utrpěla, a koho ne. Takový přehled se udržoval daleko lépe před sto lety, kdy lidé neměnili tak často ani práci, ani místo svého skutečného pobytu. Do toho všeho zasahují obvyklé fuckupy mírového i válečného charakteru: vykolejený vlak (aneb zkuste rychle zprovoznit trať někde v lese, když je zablokovaná převrácenými tanky, jež popadaly z vagonů), komunikační šumy, nevypočitatelné počasí. Jak se blížíte ke skutečnému místu bojů, narůstá pravděpodobnost, že vám do vašeho úsilí začne zasahovat i činnost nepřítele. Důležitý most zasažený raketou ze vzdálenosti 150 kilometrů (což takový HIMARS zvládne levou zadní i z dvakrát většího odstupu; Ukrajina je zatím nemá, ale klíčové slovo je „zatím”) může udělat v plánech naprostý chaos. Jinými slovy, všeobecná mobilizace je pekelně obtížný logistický úkol. Pozornost armád se přesunuje k vyspělé technice a profesionalizaci Státy roku 1922 toto všechno přesto nějak zvládaly, protože jednoduše musely. Tehdejší vojenské poměry byly takové, že bez kanonenfutru jste tu válku prohráli – a jediným možným způsobem, jakým si i nějaké Československo nebo Řecko mohlo zajistit dostatečné množství kanonenfutru, byla právě všeobecná mobilizace. Pokud vám nic jiného nezbývalo, museli jste do příslušných schopností investovat, konat velká pravidelná cvičení atd. Samozřejmě jen do té míry, jakou vám vaše ekonomika umožnila – na druhou stranu jste si to ovšem tehdy mohli dovolit, protože „sofistikované” zbraně typu letadel, raket a samohybných houfnic s chytrou municí, které dnes žerou velkou část vojenských rozpočtů, byly ještě v plenkách, případně neexistovaly vůbec. Dřevěný dvouplošník potažený plátnem koupíte o hodně levněji než stíhačku páté generace. Mimořádně dokonalé mobilizační plány mělo císařské Německo roku 1914, kde se kombinace militaristického státu a obsedantní byrokracie postarala o to, že všechno bylo rozkresleno a vypočítáno až na úroveň jednotlivých vlaků. Důležité železniční tahy vedoucí směrem k Francii a k Rusku byly včas zdvojkolejněny, a rychlost postupu Němců skrze napadenou Belgii také západní mocnosti značně zaskočila. „Naše” Rakousko-Uhersko už na tom tak dobře nebylo a projevovalo se to i poněkud ponižujícím detailem, totiž, že vojáci c. a k. armády museli jezdit na frontu v dobytčácích, kdežto říšští Němci měli k dispozici normální osobní vozy. Ale i tak se Rakušanům podařilo roku 1914 mobilizovat celkem rychle. Dnes se tahle struktura moc neudržuje a příslušné aktivity příliš nenacvičují, protože už to nebylo dlouho potřeba. Pozornost armád se čím dál více přesunuje k vyspělé technice a profesionalizaci sil, a tento trend sledovalo i Rusko. Poslední vyspělý stát, který si musí mobilizační mašinerii udržovat na špičkové úrovni, je Izrael, protože holt leží tam, kde leží, a přitom má míň obyvatel než Česká republika. Ale Izrael zároveň může těžit z toho, že je to malá země s kompaktním osídlením, kterou přejedete autem za pár hodin. To celou situaci poněkud zjednodušuje. V jomkipurské válce roku 1973 se hodně mobilizačních aktivit odehrávalo dokonce pěšky, protože málokdo byl ve sváteční den někde jinde než doma nebo v synagoze – a důstojníkům svolávajícím zálohy stačilo jít ode dveří ke dveřím. Ve většině států světa už se ale s nutností mobilizovat zas tak moc nepočítá, což se projevilo mimo jiné výraznou redukcí počtu „velkých manévrů”, do kterých byly svého času povolávány desetitisíce rezervistů, a které jako jediné mohou pravou všeobecnou mobilizaci aspoň trochu napodobit. Ani Rusové už s tím nemají takovou praxi, jakou míval ještě Sovětský svaz. A vezmeme-li v úvahu, jakými problémy trpěla ruská logistika kolem Kyjeva a Charkova, když šlo o zásobování řádově menšího množství mužů (z nichž navíc daleko větší procento byli profesionálové), nejeví se moc pravděpodobné, že by tentýž logistický systém byl schopen koordinovaně vrhnout na ukrajinské hranice dva tři miliony vojáků posbíraných z plošně nejrozlehlejší země světa a zásobit je v následujících měsících dostatkem nafty, jídla, nábojů a dopravních prostředků. I u stovky tisíc chlapů to přece viditelně „skřípalo”. Chcete-li na toto téma shlédnout dlouhé a poučné video, doporučuji tuto zhruba hodinovou přednášku od Australana chorvatského původu, který si na YouTube říká „Perun”. Více problémů než výhod Dejme tomu, že toto všechno se nějak podařilo a že ony dva tři miliony vojáků všelijakého věku a tělesného stavu se přece jen dostaly na frontu. Co ale s nimi? Tady se dostáváme k tomu, proč se dneska ta mobilizace zas tolik nedělá: protože „utlučeme je čepicemi” není ve světě roku 2022 životaschopná útočná strategie. To, co v takovém případě máte k dispozici, jsou převážně „levné” pěší jednotky, jejichž vybavení nestojí moc peněz (proto těch lidí také lze postavit do pole miliony!). Můžou střílet z pušek nebo kulometů na krátké vzdálenosti, ale jejich schopnost rychle manévrovat je značně omezená. Čtyřicetiletý rezervista s těžkou bagáží určitě neuběhne za noc padesát kilometrů lesem. Každý racionální nepřítel, který má k dispozici aspoň trochu slušné technické vybavení, na to zareaguje ústupem, pokud tedy má kam (vrátíme-li se k Izraeli, ten zrovna v tomto směru nemá moc možností a musí zadržet útok už poblíž svých hranic; tomu se říká nedostatek strategické hloubky). A jak tak půjdete (pomalu!) za ním, bude vás systematicky a přesně ostřelovat ze vzdálenosti několika desítek kilometrů, a zároveň ničit vaše zásobovací linie z týlu. To je ten fundamentální rozdíl proti roku 1914, kdy na frontu odjížděly milionové armády a pak se celá léta přetahovaly o 500 metrů rozblácené země. Válka se stala mnohem pohyblivější a těžká palba všeho druhu je daleko přesnější než dřív. Proti takové palbě je pěšák velmi zranitelný a masivní houfy pěšáků jsou zranitelné naprosto zoufale, aniž by ji mohly nějak opětovat. (Ptáte-li se nyní, proč tedy vůbec pěchota existuje i v moderních armádách: jako jeden z mnoha spolupracujících prvků doktríny kombinovaných zbraní. Svoje použití má, ale ne v mnohatisícových masách valících se na území nepřítele. Tyhle časy pominuly.) Podle mého názoru Rusové nemobilizují, protože by z toho měli více problémů než výhod. Větší riziko vzpoury mezi odvedenci, větší nespokojenost obyvatelstva, které ztrácí svoje blízké, řádově těžší zásobování milionů hladových krků na nepřátelském území, a výměnou za to zisk velmi omezené bojové kapacity navíc. Kdyby aspoň měli vyhlídky na to, že Ukrajincům začne docházet munice (asi jako pomalu docházela Finům v Zimní válce), ale momentálně to tak rozhodně nevypadá; naopak, dostávají toho vybavení ze Západu čím dál víc. Masy mobilizovaných pěšáků dnes nedokážou zajistit vítězství ani Rusům. Jejich případné vítězství na Donbasu budou muset zařídit buď zbytky profesionálních jednotek, nebo nikdo.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2021-07-06 13:16:12

Kdo bloudícímu vlídně cestu ukáže…

Epidemie koronaviru zaskočila všechny a všude. Nikdo o covidu nic nevěděl a proto se množily protichůdné informace, které však byly pouze zčásti pravdivé a v naprosté většině případů se jednalo o ničím nepodložené bludné představy anebo přímo lži, motivované především patologickou záští vůči bohatým a USA. Každý náš občan zajisté četl fantasmagorické teorie o rafinovaném spiknutí amerických boháčů za účelem snížení lidské populace, o úmyslném vytvoření koronaviru v USA a předem připravených vakcínách na jeho léčení atd. atd. Nejrůznější média pak chrlila na své čtenáře nejrůznější polopravdy i lži, protože střízlivým hodnocením odborníků (byť mnohdy též protichůdným) by jejich čtenáři ani nerozuměli. Tisíce zmatených lidí proto nevěděly, komu a čemu mají věřit a snadno proto podlehly dezinformacím, které šířili nejrůznější samozvaní odborníci, „zasvěcenci“ i (ne)zodpovědní redaktoři a novináři. Konspirační tvzení jsou lživá Nejvíce však podlomila úspěšnost boje s koronavirem občanská nekázeň, záměrně podporovaná „antirouškaři“ a pokryteckými bojovníky za svobodu a lidská práva. Je sice pravdou, že nejrůznější vládní opatření byla nekoncepční a zmatená, avšak pouze nezodpovědní političtí dobrodruzi této situace využili k tomu, aby si na tomto chaosu „přihřáli svoji polívčičku“. I z hlediska zdravého rozumu je totiž nutno konstatovat, že veškerá jejich konspirační tvrzení o programovém omezování občanských práv a svobod byla a jsou lživá. Do tohoto tažení proti vládním opatřením se bohužel zapojily i soudy, přičemž zejména Nejvyšší správní soud zaujal stanovisko, že „ani za pandemického rizika nenabývá ministr zdravotnictví pravomoci římkého diktátora a nemůže si dělat co chce.“ Tento názor soudců Nejvyššího správního soudu je o to politováníhodnější, neboť z prosté neznalosti institutu římského diktátora vytváří u občanů nejen mylnou představu, že římští diktátoři byli jakýmisi uzurpátory moci a zlovolně potlačovali práva a svobody Římanů, ale že i cílem všech dosavadních opatření proti koronaviru bylo totéž. Je to naprostý nesmysl a je na pováženou, že se soudci Nejvyššího správního soudu propůjčili k takové manipulaci. Římský institut diktátora totiž nelze ztotožňovat s takovým pojetím diktatury, kterou nám v minulém století v hrůzné podobě předvedli vůdci nejrozličnějších „ismů“. Soudci si tedy zřetelně spletli pojmy s dojmy, protože institut římské diktatury nepochopili. Římský diktátor nebyl žádný orientální despota ani starořecký tyran, kterých známe z historie bezpočet. Byl volen senátem v krajní nouzi na přesně stanovené období, ve kterém musel zajistit zachování pořádku a odvrátit hrozící nebezpečí. Kritická doba si totiž vyžadovala rychlá a operativní řešení, ke kterým se těžko docházelo při zdlouhavém senátním hlasování. Zpravidla se jednalo o dobu šesti měsíců a po této době musel diktátor složit svoji funkci. Římští diktátoři si nemohli dělat, co chtěli Prvním zvoleným diktátorem byl roku 501 př.n.l. bývalý konzul Titus Larcius, neboť bylo nutno uklidnit vnitřní nepokoje v Římě a odvrátit válku se sousedními etruskými kmeny. Od té doby bylo zvoleno mnoho dalších diktátorů, z nichž mnozí se o Řím významně zasloužili a nikoho ze Římanů by tehdy ani nenapadlo označit je za despoty anebo tyrany. Výslovně lze uvést například Lucia Quinctina Cincinnata, který byl zvolen diktátorem 448 př. n. l. a jehož legendární „povolání k vládě od pluhu“ se dokonce stalo i předlohou naší pověsti o Přemyslu Oráčovi. Dále lze uvést legendárního diktátora Quinta Fabia Maxima Cunctatora (Loudala), který za druhé války punské zvolil proti Hannibalovi taktiku menších půtek namísto otevřeného boje. Tato zdržovací taktika byla nakonec tak úspěšná, že byla římským senátem oceněna těmito slovy: „Jediný člověk nám svým váháním zachránil stát.“ Vyjma Lucia Cornelia Sully (138-78 př. n. l.) také nebyl žádný jiný Říman zvolen diktátorem na neurčito. Římský senát tedy nikdy nevolil diktátora v úmyslu omezit práva a svobody římských občanů, neboť Římané by jakýkoliv náznak návratu ke kralovládě nesnesli (případy zavražděných populistů Marka Manlia Capitolina, Spuria Maelia a koneckonců i Caesara jsou toho důkazem). Proto volbu diktátora vždycky odůvodňoval formulí „aby římský národ neutrpěl škodu.“ Dnes jde v podstatě o totéž. Římští diktátoři si tedy nemohli dělat, co by chtěli, jak tvrdí někteří soudci Nejvyššího správního soudu a tímto zcela nevhodným příměrem matou veřejnost. Byli to demokraticky volení státní úředníci, kteří měli vyřešit konkrétní obtížnou situaci, zejména početné války, kdy již nepřátelé mnohdy stáli před samými branami Říma (Etruskové, Galové, Hannibal aj.). Není tedy diktatura jako diktatura, protože vždy záleží na tom, proč, kdo a jak ji vykonává. Povaha úmyslu určuje povahu činu. Ostatně lze spolehlivě prokázat, že pokud se někdo v tomto státě opravdu chová jako svéhlavý a zpupný diktátor, jsou to zejména někteří soudci, kteří si v soudních síních dělají co chtějí. Výčet projevů soudcovské diktatury by byl velice obsáhlý – počínaje manipulací s důkazy a nerespektováním zásady materiální pravdy, až po vytváření mimoprávních a tudíž i nezákonných judikátů. Nadarmo se neříká „zloděj křičí – chyťte zloděje!“ Vláda a ministr zdravotnictví neměli nepoctivé úmysly Vláda i ministr zdravotnictví sice učinili celou řadu chybných rozhodnutí, avšak nikdo nemůže prokázat nepoctivost jejich úmyslů anebo dokonce totalitní diktátorské sklony. Základní a seznatelnou motivací (úmyslem) členů vlády bylo ochránit obyvatelstvo, omezit možnost nákazy a zabránit panice. Kdyby totiž v tomto domněle „diktátorském“ úmyslu byla vláda stoprocentně úspěšná, bez ohledu na dočasné omezení občanských svobod by získala uznání občanů, celosvětovou chválu a nepochybně (což nelze zamlčet) by i před nastávajícími volbami měla v ruce „těžké karty“, které by jí oponenti mohli pouze závidět. Myslí si snad někdo, že by vládní politici úmyslně podkopávali svoji budoucí politickou pozici tím, že by úmyslně omezovali základní lidská práva a občanské svobody s vědomím, že v boji s coronavirem to bude stejně zbytečné? Vždyť všechny celosvětově nařízené lockdowny byly ve své podstatě „diktátorské“. Mnohé vládní činy se opravdu nepovedly, ale nepovedly by se ani nikomu z opozičních politiků (natož zasvěcených radilů), protože veškerá jejich tvrzení typu „co oni by všechno dokázali, kdyby mohli“ a „co by bylo kdyby bylo“ mají nulovou průkazní váhu. Ostatně pro vládní oponenty byla všechna vládní opatření špatná, ať již již šlo o přísná omezení pohybu anebo jeho uvolnění – vždycky totiž tvrdili, že se měl učinit pravý opak, i když tím popřeli i svá předchozí tvrzení. Faktem je, že soudy mnohá vládní opatření zrušily, aniž však jasně řekly, jak mělo být správně postupováno. Kdyby totiž již v odůvodnění prvního zrušovacího rozhodnutí byl jasně stanoven správný postup, mohla se vláda i ministerstvo zdravotnictví svých chyb vyvarovat. Nestalo se tak a právě proto se ony chyby znovu opakovaly – a soudci přitom klidně seděli v závětří a v klidu svých kanceláří bádali nad žalobami, obsahujícími četná nepoctivá osočení vlády z diktátorských praktik a z potlačování práv a svobod občanů. Nehledě na to, s jakým zpožděním v této extrémně vypjaté situaci rozhodovali a jaký neklid tím ve společnosti zaseli, ani jediný soudce nepovstal a jasně neřekl: „Takto to udělejte a bude to v pořádku!“ Takové vědomosti a odvahu totiž ani jediný soudce v tomto státě nemá, protože náš právní řád je nepřehledný a křivolaký a jak je známo, „když se sejdou tři právníci, mají pět právních názorů.“ Jak lze tedy poctivě říci: „Takto je to špatně!“ a přitom neříci: „Pouze takto je to dobře!“? Koronavirus se nechová podle zákona „Po bitvě je každý generál.“ Existují tisíce mudrlantů (včetně některých ambiciózních advokátů anebo soudců), kterým je okamžitě vše jasné a pouze oni přesně vědí, jak se mělo správně postupovat, aby se epidemie covidu zarazila. Je to lež, protože nevědí o nic více než epidemiologové, virologové a mnozí další zdravotničtí odborníci. Svými osobními útoky, podáními, stížnostmi, žalobami ani rozsudky totiž vůbec nic neřeší a pouze zvýrazňují svoji domnělou důležitost, neboť striktním dodržením zákonů epidemii nezastaví a pouze zvýší občanskou nejistotu a nespokojenost. Koronavirus se přece nechová podle zákona, nelze mu nic nařídit a nelze jej ani odsoudit! Na vzedmuté vlně emocí se však všem populistům, demagogům a právním pozitivistům tak dobře plave! Ani jeden z nich se přitom neodváží říci, že podle jejich mínění dodržení zákona je důležitější než lidské životy. Takovou odvahu a argumentační schopnost totiž také nemají, neboť i když se považují za géniální, nechtějí vypadat jako úplní hlupáci. Zmatení, nerozumní a nevědomí lidé chtějí na vládě zázraky. Zázraky se však nedějí a proto se dosud ani jedinému knězi, advokátovi ani soudci nepodařilo (a ani nepodaří) vymýtit koronavirus modlitbami, žalobami ani rozsudky. Rozumně uvažující občané by však měli oprávněně požadovat, aby v této tíživé situaci všechny státní orgány (včetně soudů) „táhly za jeden provaz“. Není tomu tak, protože advokáti si vymýšlejí argumenty, kterými by se zviditelnili, a soudci se zase odvolávají na svoji nezávislost a neučiní ani o píď více, než jim výslovně ukládá zákon. Ještě ani jednoho z nejvyšších představitelů justice totiž nenapadlo, aby inicioval vznik mezirezortního poradního orgánu, který by za jejich účasti i účasti politiků a odborníků zvolil jediný vhodný a časově omezený postup a poté by okamžitě inicioval jeho uzákonění, včetně sankce za jeho porušení. Jsou lidé, kteří mají snahu problémy řešit i za cenu nesmírných potíží a stresů, a lidé, kteří mají snahu jejich řešení mařit a ještě z toho mají zvrácené potěšení. Je na pováženou, když v naší „demokracii“ výrazně přibývají právě ti druzí – posměváčci, rejpalové, manipulátoři, lháři, provokatéři, závistivci, populisté, demagogové, programoví kritici, samolibí ješitové až po naprosté hlupáky. Tím by se už měli spíše zabývat psychologové a psychiatři, protože značná část naší dospělé populace je vážně psychicky narušena a tento stav se stále zhoršuje. Když si totiž přečteme díla starověkých autorů a porovnáme jejich slova s naší každodenní realitou, musíme s politováním konstatovat, že celá naše společnost stojí v intelektuálním i mravním bahně – někdo jen po kotníky, někdo po kolena, někdo až po ramena a někomu už z bahna koukají jenom vlasy. Historie je učitelkou života Nikdo totiž nezvedne lampu, aby bloudícím posvítil na cestu, a nikdo jim ani nedá poctivou radu. Nemáme žádného „světlonoše“, za všechno se platí a pokud i zvednutí lampy nebude dobře zaplaceno, nikdo z „povolaných“ neudělá nic nad rámec svých zákonných povinností. Je to hanba, že jsme se za uplynulých 31 let propadli až tak hluboko. „Kdo bloudícímu vlídně cestu ukáže, toť jak by mu světlo o své světlo zapálil: nic míň mu nesvítí, zapálí-li jinému.“ (Quintus Ennius – 239-169 př. n. l.) „Obecně platné zásady: nikomu nebránit v přístupu k prameni, dovolit každému, aby si od našeho ohně zapálil, radí-li se kdo s námi, dát mu poctivou radu – to vše jsou věci prospěšné lidem, kterým se jich dostává, a přitom nejsou obtížné tomu, kdo je poskytuje.“ (Marcus Tullius Cicero – 106-43 př. n. l.; O povinnostech;) „Protož kdo umí dobře činiti, a nečiní, tomuť jest to hříchem.“ (Epištola sv. Jakuba, kap. 4/17) Až tedy znovu uslyšíme radikálně kritická a samolibá slova o tom, jak se správně mělo v boji s koronavirem postupovat a kdyby se to již před rokem udělalo, byl by s ním definitivní konec, vězte, že to jsou pouhé žvásty. Historie zná takový bludařů bezpočet. Pokud se totiž do historie představ, fantasmagorií a bludů začtete, s účasem zjistíte, jak si jsou všichni ti bludaři napříč věky podobní. Historie je učitelkou života (Historia magistra vitae est).   JUDr. Oldřich Hein je členem spolku Chamurappi, z. s. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-06-07 20:55:06

Hledání Zemanova nástupce jako řetěz trapasů

Hledání nástupce Pavla Zemana provázejí od počátku menší nebo větší trapasy. Prvním byl požadavek opozičních stran, aby jej vyhledala a jmenovala až vláda, vzešlá z podzimních voleb. Projevily tím nepotlačitelnou chuť podřídit obsazení funkce stranickopolitickým zájmům, jejichž uplatnění je ale v tomto případě absolutně nežádoucí. Prokázaly současně neznalost problematiky řízení soustavy státního zastupitelství, jejíž správa náměstkem-dočasným správcem by mohla způsobit snížení její výkonnosti. Je to další důkaz toho, že předáci opozičních stran jsou až na pár čestných výjimek zaslepeni touhou po moci, ale nemají jasnou představu o úkolech, jež by v případě získání vládní moci museli řešit a ani je to příliš nezajímá: důležité je dostat hračku-stát do rukou, a pak už se ukáže, co s tím. Většina z nich nemůže prokázat na významném díle z minulosti, že nebude vládnout hůře než Andrej Babiš a jeho lidé. Tvrzení, že vládnout hůře než Andrej Babiš ani nejde, a je tedy v podstatě jedno, kdo přijde na jeho místo, je ničím nepodložený volební slogan. Úloha nejvyššího státního zástupce se nesmyslně démonizuje Trapné je i odůvodnění požadavku úvahou o možném účinkování nového nejvyššího státního v kauze Čapí hnízdo. Jako by tím opozice chtěla říci, že nejvyšší státní zástupce, jmenovaný Babišovou vládou, bude zkorumpovaný a půjde panu obviněnému na ruku. Proti tomu můžeme namítnout, že nejvyšší státní zástupce, jmenovaný po volbách vládou bez Babiše bude zkorumpovaný a bude panu obviněnému škodit ze všech sil. Úloha nejvyššího státního zástupce se zde nesmyslně démonizuje. Politikům uniká, že je nadřízeným pouze pro zaměstnance Nejvyššího státního zastupitelství a dva vrchní státní zástupce. Jeho pravomoc zasáhnout do tohoto případu je omezena na přezkum usnesení státního zástupce o zastavení trestního stíhání. Nikdo neví, zda státní zástupce Jaroslav Šaroch opět řízení zastaví. Podá-li obžalobu, nejvyšší státní zástupce ztratí šanci a nabyde ji znova až po právní moci zprošťujícího rozsudku, kdy by mohl podat dovolání v neprospěch. Poněkud komicky působí počínání ministryně spravedlnosti Marie Benešové, které nenadálé uvolnění místa nejvyššího státního zástupce poskytlo příležitost, aby se nadmula důležitostí a začala hledat náhradu. Zmatení novináři podlehli dojmu, že je nejdůležitější osobou v řešení úkolu, a vlastně jen na ní záleží, kdo usedne na uvolněný trůn. Skutečnost, že nejvyššího státního zástupce jmenuje vláda, zůstala ve stínu medializace jejích představ, jimiž se při hledání hodlá řídit: bude vybírat z kariérních státních zástupců pouze zkušené a odborně zdatné jedince a při výběru se bude radit pouze s vrchními státními zástupci. O mínění krajských státních zástupců nestojí, protože to jsou „mlaďoši“. Nástrojem objektivního výběru vedoucího státního zástupce je výběrové řízení Současná muzeální právní úprava skutečně staví ministryni spravedlnosti do postavení monopolního navrhovatele jmenování nejvyššího státního zástupce, aniž by určila postup, podle něhož má při výběru vhodného uchazeče postupovat. Neříká také nic o tom, zda vláda může její návrh nepřijmout. Dává tím Benešové možnost postupovat výše uvedeným způsobem, ač zdravý selský rozum říká, že při výběru uchazeče o tak významnou státní funkci je vypsání výběrového řízení naprosto nezbytné. Přitom paní ministryně osobně je spoluvinicí ztroskotání pokusů o modernizaci zákona o státním zastupitelství, která mohla povinné vyhlašování výběrového řízení zavést. Ponechání výběru nového nejvyššího státního zástupce pouze v rukou ministryně, zmítané animozitami a náklonnostmi k jednotlivcům, je tak dalším trapasem. Názor Benešové, že funkce nejvyššího státního zástupce má být obsazena co nejdříve, vychází z povahy soustavy státního zastupitelství a je opodstatněný. Státní zastupitelství je nestranický orgán, který se řídí zákonem stanovenými pravidly a na politické názory účastníků trestního řízení a jejich stranickopolitickou příslušnost nemá brát zřetel. Ale to je vše, co dobrého lze o jejím přístupu k úkolu říci. Spěch je zde na místě, ale vedle toho platí přísloví „práce kvapná málo platná“. Rychlost postupu by neměla jít na úkor objektivity. Nástrojem objektivního výběru vedoucího státního zástupce je výběrové řízení. Jeho vypsání v tomto případě by bylo zvlášť prospěšné vzhledem k mimořádnému významu funkce, ale také s přihlédnutím k osobnostním vlastnostem paní ministryně. Výběr nového nejvyššího státního zástupce bez výběrového řízení je dle mého laického názoru další trapas. Podle mediálních neověřitelných zpráv měl být jejím favoritem Zemanův první náměstek Igor Stříž, bývalý člen KSČ a vojenský prokurátor, pronásledovatel odpíračů služby se zbraní v ruce, což je samo o sobě další trapas. Favorité prezidenta nejsou státní zástupci S náklonností ke Střížovi měla ale podle Lidových novin ze 4. června Benešová narazit u prezidenta republiky. Lidovky o tom přinesly téhož dne článek Martina Shabu. Na základě osobní zkušenosti nepovažuji novináře Shabu za důvěryhodný zdroj informací. Pokud by ovšem jeho článek nedopatřením přinesl pravdivou zprávu, byl by svědectvím dalšího trapasu. Prezident republiky nemá zákonnou pravomoc zasahovat do výběru nejvyššího státního zástupce a dle mého laického úsudku nerozumí problematice trestního řízení obecně a chodu státního zastupitelství zvlášť, takže by se k dané problematice neměl vůbec vyjadřovat ani neformálně. Toto konstatuji, ač shodou okolností by pan prezident vyhověl mým laickým názorům na nezpůsobilost Igora Stříže k výkonu funkce nejvyššího státního zástupce. Miloš Zeman by údajně viděl rád v čele státního zastupitelství Jeronýma Tejce, současného náměstka ministryně spravedlnosti. Jde tím přímo proti zásadě své poradkyně Benešové, která chce nového nejvyššího státního zástupce vybrat z kariérních státních zástupců. Jiný trapas spočívá v tom, že mediální fronta nebere rámusení Benešové úplně vážně a spekuluje o možném jmenování uchazečů, stojících mimo státní zastupitelství. Vyskytují se v té souvislosti nejčastěji dvě jména. Jednoho z nich, bývalého náměstka ministra spravedlnosti Daniela Voláka, novináři hned „vykádrovali“ jako bývalého náměstka Benešové. Ale Volák ve skutečnosti postupně a nikoli špatně sloužil třem ministrům a ze své svobodné vůle odešel do advokacie až po nástupu Heleny Válkové. Považovat jej za „blížence“ Benešové je zřejmý nesmysl. Dalším citovaným jménem je bona fide prezidentův favorit Jeroným Tejc, náměstek na ministerstvu spravedlnosti od ledna 2018, jinak zkušený legislativec a politik. Oba jsou odborně zdatní a dle mého soukromého poznání slušní lidé, ale mají společnou zásadní vadu: nejsou a nikdy nebyli státními zástupci. Co by měla udělat ministryně Myšlenka, že zlepšení poměrů ve státním zastupitelství má přinést nejvyšší státní zástupce, který do soustavy přichází zvenčí, není nová. Již na Pavla Zemana padla volba mimo jiné proto, že působil v Eurojustu a nebyl „spřízněný“ s různými „bratrstvy kočičí pracky“ uvnitř státního zastupitelství. Přiměřeně se myšlenka uplatnila také při hledání nového ředitele GIBS, kam ze řad státních zástupců přišel Radim Dragoun. Domnívám se, že v obou případech dosazení „příchozího zvenčí“ nepřineslo významné zlepšení ve fungování svěřených úřadů. Podle mého laického názoru při zachování současného postupu výběru nového nejvyššího státního zástupce hrozí výsledný trapas. Ministryně spravedlnosti by měla bez průtahů vypsat výběrové řízení. Kromě ní by členy výběrové komise měli být vedle vrchních státních zástupců také vrcholní představitelé soudnictví, advokacie a specializovaných zájmových organizací občanů. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-09-27 18:17:02

Na ČT2 startuje přehlídka současné slovenské kinematografie: zahájí ji oceňované drama Budiž světlo

Druhý program České televize nabídne divákům od pondělí 5. do pátku 9. října, vždy od 20 hodin, aktuální slovenskou kinematografii. Slovenský týden na Dvojce zahájí Budiž světlo – snímek oceněný hned na několika mezinárodních filmových festivalech a vítěz v pěti hlavních kategoriích slovenských národních filmových cen Slnko v sieti. V české televizní premiéře se dále představí Sklep a Trhlina. Přehlídku doplní politický thriller Kandidát a drama ze slovensko-ukrajinské hranice Čiara Petra Bebjaka. „Slovenské filmové tvorbě se Česká televize věnuje dlouhodobě. Impulzem pro nynější projekt, kterým přispíváme k poznání kinematografie našich sousedů, byl fenomenální úspěch snímku Budiž světlo režiséra Marko Škopa na letošním ročníku slovenských národních filmových cen Slnko v sieti, kde drama získalo cenu za nejlepší režii, scénář, pro herce a herečku v hlavní roli a stalo se i nejlepším filmem roku. Snímek již dříve obdržel také ocenění Trilobit od Českého filmového a televizního svazu FITES,“ říká programový ředitel České televize Milan Fridrich. A dodává: „Budiž světlo je navíc silně současný příběh zrcadlící myšlenku extremismu a rodinných mezigeneračních vztahů. Hlavní roli v něm hraje českým divákům už dobře známý herec Milan Ondrík, jenž na sebe upozornil ve Veteránovi Jana Hřebejka. Výjimečný počin jsme ve vysílání chtěli zarámovat, a tak jsme přidali filmy Trhlina a Sklep, které budou mít rovněž českou televizní premiéru, a velmi úspěšné ikonické snímky Čiara a Kandidát.“  Dva snímky z kolekce aktuální slovenské tvorby vznikly pod režijním vedením Petra Bebjaka, který pro Českou televizi v minulosti natočil Českým lvem oceněnou minisérii Spravedlnost. Nyní je podepsán pod třídílným dramatem z padesátých let Herec s Janem Cinou a Jenovéfou Bokovou v hlavních rolích, které se se na obrazovce České televize se objeví v průběhu října. Minisérie získala nominaci na prestižním mezinárodním festivalu Prix Europa. Ve své kategorii Televizní fikci se o umístění utká se seriálem Geniální přítelkyně, Peacemaker nebo Chalífát. Slovenský týden na Dvojce 5. 10. ve 20 hodin na ČT2: Budiž světlo (režie: Marko Škop) Milan (M. Ondrík) má tři děti a jezdí pracovat do Německa, aby svoji rodinu uživil. Když se na Vánoce vrátí domů, zjistí, že jeho nejstarší syn Adam je členem polovojenské mládežnické skupiny. Syn je zapletený do šikanování a smrti spolužáka. Otec se rozhoduje, jak by se měl zachovat. Společně s manželkou Zuzkou (Z. Konečná) při tom zjišťují skutečnou pravdu o synovi, o své rodině, o sobě samých a také o společnosti kolem nich. 6. 10. ve 20 hodin na ČT2: Sklep (režie: Igor Vološin) Barový muzikant Milan (J.-M. Barr) si prochází vztahovou krizí s manželkou Táňou (O. Simonova), způsobenou jeho odhalenou nevěrou. Přesto se ale musí oba v tuto chvíli semknout, neboť jejich dcera Lenka (S. Hladká) se minulou noc nevrátila z venkovní party, na které oslavovala své šestnácté narozeniny. Nikdo z jejich přátel, co s ní byli, o ní ráno nic neví. Jen to, že odešla sama a předčasně. Rodičům nezbývá než doufat a spolehnout se na policii. Jejich naděje na nalezení se však postupně snižují vzhledem k nikam vedoucímu vyšetřování, kterému velí poručík Varga (M. Ondrík), a i rodičům je zcela patrné, že chlapci, co byli onu noc s Lenkou, něco tají a navzájem se kryjí. Zoufalému otci tak dojde trpělivost a vezme spravedlnost do vlastních rukou. 7. 10. ve 20 hodin na ČT2: Čiara (režie Peter Bebjak) Pětatřicetiletý Adam Krajňák je otcem tří mladých dcer, ale především hlavou slovensko-ukrajinského gangu, který se zabývá pašováním cigaret. S blížícím se vstupem Slovenska do Schengenského prostoru se však chystá velké zpřísnění hraničních kontrol a mezi pašeráckými skupinami vzrůstá napětí. Kvůli náhodně zmařenému kontrabandu nemůže Adam splatit dluh mocnému ukrajinskému mafiánovi Krullovi; navíc se staví proti jeho plánům na pašování tvrdých drog. Události nabírají příliš nečekaný spád a Adam bude muset překročit i hranice, které pro něj dosud byly tabu... 8. 10. ve 20 hodin na ČT2: Trhlina (režie: Peter Bejbak) Nezaměstnaný absolvent vysoké školy Igor (M. Marušín) si se svou partnerkou Miou (M. Bartalos) nežije zrovna na vysoké noze a kvůli tomu přijme dělnickou práci v bývalé psychiatrické léčebně. Během jejího vyklízení nalezne staré záznamy sahající až do předválečné doby o lidech, kteří se ztratili v okolí tribečských lesů. Ti, co se našli, skončili právě zde a byli zmatení nebo zcela zbaveni rozumu. Posedlý Igor se začne o záhadu víc a víc zajímat a věří, že právě zveřejnění podobné senzace na jeho blogu by jejich domácnost vyvedlo z tísně. K tomu však potřebuje další informace a dá se dohromady s milovníkem záhad Andrejem (D. Hartl) a také se skeptickým Davidem (T. Maštalír), aby zjistili, co je na mizení lidí v oněch lesích pravdy… 9. 10. ve 20 hodin na ČT2: Kandidát (režie: Jonáš Karásek) Do voleb nového slovenského prezidenta zbývají dva měsíce a namyšlený, ale profesionální šéf reklamní agentury Adam Lambert (M. Majeský) se stává vedoucím kampaně nevýrazného Petera Potôňa. Ten byl do boje o prezidentské křeslo „nasazen“, jen aby ubral pár procent hlasů jinému kandidátovi a jeho vítězství je zcela vyloučené. Lambert se však na jednom večírku potká se svým rivalem z branže, který vede kampaň za jasného favorita a nechá se od něj vyprovokovat. Uzavře sázku, že udělá z Petera Potôňa dalšího slovenského prezidenta, a to hned v prvním kole. Ihned nato se rozehrává mašinerie profesionálního politického marketingu, která má za cíl „vyrobit“ nového prezidenta. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-22 10:06:28

Anketa z roku 2011: Jak dopadne Andrej Babiš? (z archivu LtN)

Na podzim roku 2011 Andrej Babiš několikrát v médiích velmi kriticky hodnotil stav společnosti a silně kritizoval korupci, přičemž založil občanské sdružení Akce nespokojeného občana (politické hnutí ANO vzniklo až další rok). V následujícím textu přinášíme tehdejší anketu Literárních novin, ve které osobnosti veřejného života hodnotili vyhlídky Babišových protikorupčních iniciativ. Přečtěte si, jak se ve svých odhadech trefili (či spletli) například publicista Jiří Pehe nebo básník Jiří Žáček.   Vladimíra Dvořáková, politoložka, profesorka na VŠE: Andrej Babiš vystoupil s ostrou kritikou současných korupčních poměrů, a přestože skutečně neřekl nic, o čem by se mezi veřejností (byť nikoli veřejně) běžně nemluvilo, mediální pozornost byla neskutečná. Proč se o něčem hovoří mezi veřejností a nikoli veřejně? Protože je obtížné získat důkazy, protože podněty k vyšetřování jsou většinou k ničemu, a protože zákony u nás chrání spíše korupčníky nežli veřejnost. Pan Babiš se naštval a veřejně řekl, že „král je nahý“. Díky mediálnímu zájmu výsledkem bude další „falešná“ mobilizace občanů v boji proti korupci, který ovšem nebude mít žádné odborné zakotvení ani strategii a po určité době prostě vyšumí v další zklamání. Je to samozřejmě pikantní, pokud je to miliardář spjatý s naším ekonomicko-politickým prostředím, kdo nakonec ventiluje sociální napětí a frustraci z naší politické scény. Pro naši dobu je příznačné, že ve stejných dnech tohoto mediálního boomu proběhl mimo větší mediální pozornost (kromě novinářů, kteří se tímto obecněji zabývají) seminář ke Studii národní integrity, kterou zpracovává Transparency International, na němž vystoupila řada odborníků. Data a analýzy, které zazněly, byly velmi alarmující, možná více než to, co sděloval pan Babiš; ale koho vlastně zajímají názory nějakých odborníků z nevládní organizace, z vysokých škol či z řad politických a ekonomických publicistů. Tímto způsobem budeme i nadále bojovat proti korupci až do vítězného konce, kdy již opravdu nebude co rozkrást.    Petr Mach, předseda Strany svobodných občanů: Miloš Zeman vyhrál v roce 1998 volby s heslem Čisté ruce. Cílem bylo odhalit a potrestat korupčníky. Loni se dostaly do Sněmovny s heslem Pryč s dinosaury Věci veřejné. Chtěly zatočit s korupcí. Ani v jednom případě se nedostavil úspěch. Korupce neskončila. Nepomůže nezbytně ani to, když bohatí podnikatelé nějakou takovou iniciativu podpoří. Uhlobaron a magnát Zdeněk Bakala kupříkladu věnoval Věcem veřejným šest milionů. Od lidí jako Bakala nebo Babiš nejsou stížnosti na korupci věrohodné, když jejich byznys z velké části závisí na rozhodování politiků a úředníků. Iniciativa Andreje Babiše nejspíš vyjde do prázdna a není jasné, jaký je jeho plán či motiv. Podle mě korupci může potírat jen změna fungování státu – méně daní a státního přerozdělování, méně veřejných zakázek a méně zákonů ve prospěch byznysu. Odstranit zákony o zvýhodňování biopaliv, nepořádat drahé sčítání lidu, na drahách nechat jezdit soukromníky místo dotovaných Českých drah, nedovolit další rozhazování peněz na dluh atd. Korupce vždy bude dál hrozit tam, kde budou politici a úředníci rozhodovat o veřejných penězích, je ale potřeba jim tento prostor pro korupci zmenšit. Když budou politici rozhodovat o menším objemu peněz, bude na ně i více vidět. Nevěřím podnikatelům a politikům, kteří tvrdí, že je možné zachovat současnou obrovskou moc státu a nějakým kouzlem zajistit, aby byla korupce odhalována. Moc státu je třeba omezit ve prospěch lidí.   Jiří PEHE, politolog: Iniciativa Andreje Babiše je nepochybně důležitá. O Babišových motivech si samozřejmě můžeme myslet leccos. Byl koneckonců dlouhá léta součástí podnikatelského prostředí, které nyní obviňuje ze systémové korupce, navíc patřil k podnikatelům nejúspěšnějším. Bylo by ale chybou odmítnout jeho slova o systémové korupci i odhodlání podpořit boj s korupcí jen jako jakýsi blábol, jak to okamžitě učinila některá média, nebo jako jakousi odvetu za zmařené investice. Když některá média Babiše kritizovala za neadresnost jeho obvinění, možná podcenila možnost, že Babiš dobře ví, proč v této chvíli nechce na nikoho ukazovat prstem. Možná ví, že v tuto chvíli stačí už to, že mnoho politiků i „podnikatelů“ se obává, že by mohl začít prstem ukazovat. Každopádně je důležité, když jeden z nejbohatších lidí v zemi hodlá do budoucna podporovat boj proti systémovému rozkrádání státních zakázek, nejen poskytnutím organizačního zázemí, ale pravděpodobně i finančně. Hlavní impulz pro boj s korupcí totiž musí vzejít právě z podnikatelského prostředí. Pokud se právě tam najde kritická masa významných podnikatelů, kteří si uvědomí, že ohýbání nebo obcházení pravidel hry není ani v jejich zájmu, může se snad něco změnit. A změní-li se vnímání korupce mezi podnikateli, začne se měnit i v politických kruzích, které jsou často bohužel ve vleku nejrůznějších neprůhledných ekonomických zájmů v pozadí politiky.   Jiří Žáček, básník: Mediální hvězdou posledních dnů se stal velkopodnikatel Andrej Babiš. Odvážil se nahlas promluvit o nehorázné korupci, která škodí české ekonomice i občanské společnosti. Dokonce utrousil několik jmen, o kterých prý štěbetají vrabčáci v kdejaké putyce. Vysloužil si tím potlesk mnoha lidí, kteří se s rozkrádáním veřejných financí nechtějí smířit. Ať mi prominou, ale mně Babišova televizní vystoupení připadají jako pimprlová komedie. Systémovou korupci opakovaně pranýřuje řada opozičních poslanců při jednáních parlamentu a kriticky o ní píše i pár žurnalistů, kteří si uchovali nezávislé myšlení. Ti se nepočítají? Nikdo jim nenaslouchá? Musí se ozvat miliardář, aby byl kritický názor brán vážně? Ale budiž, třeba to majitel Agrofertu myslí upřímně. Ať tedy přejde od slov k činům, postaví se do čela nespokojených občanů a nechá ministry odpovědné za vytunelování mnoha miliard naházet do Vltavy. Anebo je předat orgánům činným v trestním řízení. Pravděpodobnější mi připadá, že pan Babiš je v roli bojovníka proti korupci úkolován českou vládou škůdců zemských; důvěryhodný šoumen, který má vzít levici vítr z plachet. Pseudoopozice, která po něm bude opakovat, že premiér je slušný člověk, bude vládě nepochybně milejší než zpovykaní grobiáni Sobotka, Zaorálek, Rath, nebo dokonce Grebeníček. A občané zmatení sofistikovanou habaďůrou si budou pochvalovat, jak nám ta demokracie pěkně funguje. Pravdu mohou mít i ti, kdo úspěšného podnikatele podezírají, že zatoužil usednout na prezidentský stolec, a právě zahájil svou předvolební kampaň. Mezi předpokládanými kandidáty s charismatem nunvářských kleští by rozhodně nebyl bez šancí. Která z variant je správná, poznáme my, řadoví občané, kteří nemáme svého děda Vševěda, teprve za čas. A to už bude pozdě i na případnou defenestraci.   Karel Randák, bývalý ředitel Úřadu pro zahraniční styky a informace: Andreje Babiše relativně dobře znám a vím, že o podobném kroku uvažoval poměrně dlouho, přičemž zvažoval jeho možné dopady jak na své podnikatelské aktivity, tak i bezpečnostní rizika. Že se nakonec rozhodl do toho jít, bylo ale víceméně spontánní rozhodnutí, což je také patrné z toho, že z některých jeho formulací číší nejistota, co vlastně chce a může říci, právě aby se nevystavoval zbytečnému riziku, či dokonce žalobám. Mezi potenciálními riziky, která panu Babišovi hrozí, bych jako větší problém viděl, že dotčení lidé, respektive organizace se pravděpodobně mohou snažit negativně ovlivnit jeho podnikatelské záměry a může se jim to s pomocí zkorumpovaných lidí ve státní správě i dařit. Navíc má Babiš překvapivě vyvinuté sociální cítění a velmi dobře si uvědomuje, že je fakticky zodpovědný za cca 28 tisíc lidí, které zaměstnává. Co se týče osobní roviny, morální či jiná diskreditace nepředstavuje příliš velké riziko vzhledem k tomu, že on v podstatě nic netají a vše na sebe říká. Na nic jiného (bylo-li v minulosti něco) nejsou důkazy. Pokusy o jeho diskreditaci se již v minulosti objevily v podobě různých analýz, zpráv apod. a vždy vyšuměly do ztracena, právě kvůli absenci důkazů. Poslední forma rizika, která by mohla padat do úvahy, je riziko bezpečnostní, ačkoli ho považuji za vcelku minimální: Babiš se v zásadě nikdy nepohyboval v prostředí, kde se problémy řeší nějakými násilnými prostředky. Navíc se v takovém prostředí nepohybují (a ani moc neorientují) jeho potenciální nepřátelé a ČR není zemí, kde by podobné praktiky byly jako houska na krámě. Babiš není Mrázek ani Krejčíř, je to persona zcela jiného formátu, má své informace, umí si své okolí pohlídat. Kromě toho si je tohoto rizika jistě vědom a jestli již nějaká opatření nepřijal, určitě to v krátké době udělá. Jeho krokům velmi fandím, a to nejen proto, že s ním v jeho vyjádřeních souhlasím, ale především proto, že je v ČR ve své kategorii lidí vlastně průkopníkem, a to je něco, co by mělo být oceněno a nikoliv odsuzováno. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-03 08:56:44

Je třeba udržet chod našeho hospodářství

Za klíčové považujeme udržet chod našeho hospodářství a minimalizovat nezbytně vznikající škody a ztráty. Pokračování plynulosti ekonomického koloběhu je třeba: - pro udržení klidu ve společnosti, pro zachování elementárních životních standardů, pro zabránění vzniku paniky a vykupování obchodů; - pro pokračování dnešní – nebo jí se blížící – životní úrovně naší země; - pro „vytížení“ lidí, pro zbavení je pocitu nicnedělání a nudy; - aby si ekonomika udržela schopnost nastartování po odeznění všech restrikcí a omezení. Co nejrychlejší rozběhnutí hospodářství bude psychologickou vzpruhou a významným impulsem pro celou společnost. Vycházíme z toho, jak jsme se pokusili argumentovat v předcházející části, že ekonomický kolaps řady firem i celých oborů a odvětví může být stejně nebezpečný pro zdraví lidí jako virus samotný. Za největší riziko považujeme dlouhodobý, vleklý útlum ekonomiky (kdy významná část lidí zůstane doma, aniž by to stačilo na výrazné omezení šíření koronaviru). V dnešním textu zůstaneme u „reálné“ ekonomiky, téma veřejných financí probereme příště. Pandemie nemoci Covid-19 nás nezastihla v neutrální chvíli. Česká ekonomika v poslední době, dávno před příchodem koronaviru, evidentně zpomalovala. Patříme mezi ty ekonomy, kteří i před koronavirem neviděli pro rok 2020 velkou šanci na pozitivní ekonomický růst. Všechno nasvědčovalo tomu, že by se naše ekonomika dostala k zastavení růstu i bez dnešní pandemie. Úkolem vlády i ČNB sice bylo udržovat optimismus, ale ekonomický útlum už klepal na dveře. Dnešní exogenní šok (je to opravdu učebnicový případ nesporného exogenního šoku) zaútočí na ekonomiku jak ze strany nabídky, tak ze strany poptávky. Na nabídkové straně to bude výrazné narušení dodavatelsko-odběratelských vztahů, výpadky zahraničního obchodu, úbytek pracovních sil (vrátí se nám vůbec pracovní síly z Ukrajiny, Polska, Bulharska?), zabrzdění přeshraničních kontaktů všeho druhu, kolaps jednotlivých firem, prudké pohyby cen, měnových kursů i kursů akcií, naprosté zmatení odhadů budoucího vývoje atd. Na poptávkové straně to bude obří nejistota, keynesovská preference likvidity, nikoli odvážné investování, bude to opatrné připravování si finančních prostředků na horší časy, nikoli výrazné utrácení, bude to odkládání spotřeby a investic atd. Dojde k likvidaci – jako při každé krizi – části ekonomiky. Každý exogenní šok, každá krize, odhalí v ekonomice vše slabé a nemocné, upozorní na ekonomické aktivity, které už dávno měly být opuštěny, ukáže na firmy, které pouze přežívají. Jejich zániku nebude škoda a bylo by tragickou chybou aktivistické vlády, kdyby se její záchranná opatření soustřeďovala na tyto neperspektivní případy. Náhlý útlum ekonomické aktivity vyvolaný epidemií, karanténou a nouzovým stavem však zasáhne i produktivní a perspektivní firmy. Především malé a střední firmy (které zabezpečují 58 procent celkového výkonu ekonomiky) a živnostníci budou mít – pro řadu z nich likvidační – problémy. O ty velké se zatím vždy v historii vlády postaraly. Že bude rozhodování vlády obtížné, není sporu. Nevíme, jestli můžeme být optimističtí. Není nepodstatné, kdo bude tato opatření zavádět – bude to někdo, kdo soukromé podnikání považuje za předpoklad svobodné společnosti a chce mu maximálně pomoci, nebo to bude někdo, kdo soukromé podnikání pouze toleruje? Naše levicová část politického spektra, ale i Piráti a nejasné ANO v tom nejsou zcela jednoznační. Veškeré státní podpory a sanace jsou v podstatě byrokratické procedury (zatížené šílenou evropskou protipodnikatelskou legislativou) a proto by bylo třeba dělat jen jednoduchá opatření s minimálními nároky na administrativu (státu i firem). Nepokoušejme se o precizní zacílení pomoci, bude muset stačit opatrný, koncepčně dobře volený přístup. Nepokoušejme se znovuzavádět státní plánovací komisi. Je to důležité i proto, že se vláda musí maximálně snažit odolávat nejrůznějším dobře organizovaným parciálním zájmům. Je smutné, že údajně pravicová opozice kritizuje vládu a žádá, aby byla mnohem štědřejší a rozhazovačnější. Faleš tohoto populismu snad veřejnost odhalí. Úkolem vládní pomoci nesmí být snaha pokrýt všem všechny ztráty, zabránit jakýmkoli racionálním strukturálním změnám a zajistit pokračování předkrizového stavu (jako by se nic nestalo). Specifická bude i úloha České národní banky, která v průběhu několika posledních týdnů provedla překotné změny, což centrální banka dělat nemá. Špatně četla vývoj ekonomiky i zárodečnou etapu koronavirové epidemie. ČNB mimo jiné nepřímo naznačila, že námi dlouho kritizované, na jedné sporné ekonomické doktríně založené inflační cílování bylo de facto opuštěno. Radikální snížení úrokových sazeb bylo důležitým signálem spíše politického typu (ekonomicky velký vliv mít nebude, protože jsou komerční banky přeplněné likviditou). Bude to ale znamenat snížení šancí pro snadné obří výdělky zahraničních bank, které v posledních letech ve formě dividend mizely v zahraničí. Jeden z úspěšných českých podnikatelů (v časopise Ekonom) v enormním podílu zahraničních vlastníků a v jejich zcela nepatřičné podpoře investičními pobídkami našeho (ne jejich) státu vidí jistou formu dobrovolné ekonomické kolonizace naší země. Vláda v současnosti ve stavu nouze řeší spíše mikrověci. Vypadá to tak, že pro stromy nevidí les. Musíme ji varovat, že ekonomický pád bude větší, než vláda tuší. Trápí nás i to, že všechna opatření, která jsou navrhována a která mají pomoci naší koronavirem postižené ekonomice, jsou nesena v duchu přerozdělovací mánie. Tím je zásadně pokřivována iniciativa lidí a jejich motivace. Nejlépe by všemu pomohl volný, svobodný a minimálně regulovaný trh. Převzato z webu Institutu Václav Klause. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-24 13:59:40

Jak se kreslí epidemie

Dostal jsem pěkný dotaz od čtenáře, cituji: „Studuji grafy o nemoci Covid-19 v Itálii z této stránky. Jsou tam grafy s lineárním nebo logaritmickým měřítkem. Mám laickou otázku – které měřítko je více vypovídající, co věrněji ukazuje trendy? Z mého „pocitu“ každý graf působí jinak. První vypadá víc hrůzostrašně.“ Perfektní. Matematika a choroby, o tom se bude psát skvěle. Jdeme na to. Odpověď totiž nemůže být úplně krátká. Na něco je lepší lineární osa Y, na něco zase ta logaritmická. V normálním životě jsme zvyklí na lineární grafy. Je to tím, že drtivá většina jevů, které se v našem okolí vyskytují, se vyvíjí v čase „krotce“, takže dává smysl, aby osa Y měla stejně velké dílky. Příklad – takhle roste průměrné dítě ve Spojených státech amerických. Jak vidíte, není to zas tak velký rozsah. Začínáte u 50 centimetrů, skončíte pod dvěma metry, ale žádný člověk nenaroste do výšky třeba 20 kilometrů. V tomhle případě dává klasický graf s lineární osou Y nejlepší pojem, co se děje. Podobně třeba – z úplně jiné oblasti života – podíl e-shopů na celkových prodejích zboží koncovým zákazníkům.  Zase, „mírný pokrok“, žádné drastické skoky. Tímhle způsobem funguje valná většina jevů v našem okolí, a to včetně „normálních výjimek“. Dostanete-li třeba mimořádné osobní ohodnocení k platu, může to být dejme tomu 10 tisíc korun, ale nebude to 10 miliard Kč. Atd. Atd. Lineární grafy jsou dobré v tom, že přehledně a intuitivně zobrazují skutečný rozsah jevu počítaný v penězích, lidech atd. V případě italské epidemie je tedy ten varovný dojem zcela na místě, protože tamní počet nakažených je skutečně docela vysoký a roste. Lineární graf vám dobře řekne například to, že hrozí přetížení zdravotního systému, případně krematorií.  No dobře, co nám tedy graf s lineárními osami na první pohled neřekne? Exponenciální růst je něco, na co nejsme z běžného života zvyklí. Teoreticky se učíme o exponenciále na středních a vysokých školách, v praxi si ji jen málokdo „osahá“. Prudký růst exponenciální křivky jde proti naší intuici, špatně se nám představuje. Existuje historka spojená se vznikem hry v šachy, která tohle ilustruje: Kdysi dávno, když byly vynalezeny šachy, si král pozval vynálezce hry k sobě a řekl mu, že jej chce odměnit. „Jen pověz, co bys chtěl!“ Vynálezce vytáhl šachovnici, položil na její první políčko jedno zrnko pšenice, na druhé dvě, na třetí čtyři… a řekl králi: „Ať tvoji sluhové přinesou ke každému dalšímu políčku dvakrát víc pšenice než k tomu předešlému. A až projdou celou šachovnici, bude všechna přinesená pšenice moje.“ „Když chceš tak málo, tak prosím …!“ zasmál se král a odešel. Jenže za chvíli jej volali, že ještě ani nejsou moc daleko a už by jim došla všechna pšenice v království. Příběh má dva různé konce. Podle jednoho z nich byl vynálezce povýšen na královského rádce, podle toho druhého jej za drzost popravili. Kolik pšenice by tedy vlastně hrdinovi příběhu patřilo? Rychlým použitím vzorce pro součet geometrické posloupnosti v tomto případě dostaneme, že vynálezce měl obdržet 264-1 = 18,446,744,073,709,551,615 zrnek pšenice, což více než tisícinásobně převyšuje dnešní roční úrodu na celé planetě, natož pak jednoho království v dobách, kdy se pole oralo s buvolem. Mezi exponenciální jevy patří i šíření epidemie, hlavně na jejím samotném počátku. Dejme tomu, že každý pacient nakazí tři další lidi. Růst je po počátečním „pomalém rozjezdu“ ohromně rychlý: 3, 9, 27, 81, 243, 729, 2187, 6561, 19683, 59049 a tak dále. Samozřejmě to nejde do nekonečna, protože na Zemi nežije nekonečné množství lidí. Časem dojdou chorobě „nové oběti“ a šíření se zpomalí až zastaví, asi stejně, jako když požár vyhasne potom, co spotřeboval všechno palivo. Ale ten nárůst ze začátku je hodně strmý. (Drobný detail: už v počátečních fázích se samozřejmě bude dít to, že někdo dostane tenhle dáreček od dvou či tří jiných lidí, takže ten růst nebude úplně čistou exponenciálou ani tehdy). U hodně strmých křivek je v lineárním grafu těžké posoudit, jak se vyvíjejí. Jedna z věcí, která vás třeba bude zajímat, je ta, zda se nějakým opatřením (dejme tomu zavřením škol) podařilo rychlost šíření aspoň snížit. Z lineárního grafu se to odhaduje těžko, je moc ostrý. (Srovnal bych to se snahou odhadnout, kolik pater má mrakodrap, když stojíte těsně u jeho paty a zakláníte hlavu nahoru. Má ta ubíhající nudle těch pater sto nebo sto padesát…? Nedá se to, k tomu potřebujete nějaký odstup.) Zato graf s logaritmickými hodnotami, ten je v tomhle případě výborným pomocníkem. V něm se čistá exponenciála změní v rovnou čáru (přímku), což znamená, že velmi snadno vidíme, zda se růst daří krotit nebo nikoliv. „Krocení“ růstu se projeví tím, že se křivka vývoje začne „ohýbat dolů“. Toto je graf pro Itálii.  Z něj vidíme, že rychlost šíření se přeci jen trochu zmenšuje. Čára není v průběhu března 2020 zcela rovná, lehounce se ohýbá. Ale málo. Není tam žádný výrazný zlom směrem dolů. Buď zatím ta opatření nejsou moc účinná, nebo testování odhaluje čím dál více dříve skrytých případů, o kterých se dříve nevědělo. Počet všech případů, Total Cases, musí při účinných opatřeních dospět k nulovému přírůstku, tj. stát se vodorovným, konstantním. Analyticky řečeno, derivace té křivky musí klesnout k nule. Hodnota samotná už klesat nemůže (leda by se zjistilo, že nějaké případy byly diagnostikovány jako falešně pozitivní, což se asi nestane). Po grafu aktivních případů (Active Cases), tj. těch, které ještě neskončily smrtí nebo uzdravením, naopak chceme, aby samotné hodnoty začaly klesat zpátky k nule, tj. aby pacientů ubývalo. Analyticky řečeno, derivace se musí stát zápornou, místo růstu musí nastat pokles. Na stránkách, ze kterých jsem přebíral obrázky, jsou grafy všech případů dostupné jako lineární i jako logaritmické, kdežto grafy aktivních případů jenom jako lineární, takže grafy v tomto článku jsou grafy všech případů. Z hlediska zátěže zdravotního systému jsou ovšem samozřejmě zajímavější ty případy aktivní, o které se musí někdo starat. Tak, a teď doufám, že jsem na závěr nezanesl do článku více zmatení, než je zdrávo. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2020-03-03 17:27:52

Jazykovědma: Proč v Brně jezdí šalinou?

Odkud pocházejí slova pelmel a mišmaš, jak dlouho trvá karanténa, proč se říká, že něco stojí za starou belu, a proč existuje kabrňáci, ale ne kapražáci. To všechno se dozvíte na twitterovém účtu Jazykovědma, jehož únorové posty přebíráme.   Je scestné psát zcestné (3. 2.) V čem se často chybuje: píše se scestný, ne zcestný. Sice scházíte z cesty, což by podsouvalo psát z- i v předponě přídavného jména; ale scházíte směrem z povrchu pryč, shora dolů do propadliště ostatních scestných dedukcí, a v tomto významu se píše v předponě s-.   Pokálená linka v Brně (4. 2.) Proč v Brně nejezdí tramvaj, ale šalina? Dle etymologů je východiskem německé (Elektri)sche Linie, nápis dříve označující zastávky. Podle lidové etymologie jde o zkomoleninu Scheisse Linie, doslova pokálená linka, podle výkalů na původně koněspřežné dráze.   Bude-li lépe? (5. 2.) Kdy psát -li se spojovníkem a kdy bez? a) Je-li spojka -li spojená se slovesem, píše se spojovník (příklad: je-li, bude-li). b) Není-li -li u slovesa, je součástí jiné spojky a píše se dohromady (příklad zdali, neboli). Čili: se slovesem spojovník, bez slovesa bez spojovníku.   Karanténa podle Ježíše (6. 2.) Jak dlouho trvá karanténa? Etymologicky vzato 40 dní. Výraz karanténa totiž vychází z italského slova quaranta, což značí čtyřicet. Tak dlouho izolace osob nakažených obvykle morem původně trvala; snad po vzoru 40denního putování Krista na poušti.   Francouzský pelmel, německý mišmaš (7. 2.) Co je to pelmel? Totéž co mišmaš! Pelmel pochází ze starofrancouzského výrazu pesle-mesle, což byla varianta mesle-mesle, odvozená od mesler (míchat). Mišmaš je totéž na německý způsob. Jde o počeštění německé předlohy Mischmasch, která je odvozená od mischen (mísit).   Ve svetru se máme potit (10. 2.) Opět se nám trochu oteplilo, takže se nejspíš potíme ve svetrech. To je ovšem z hlediska etymologie naprosto v pořádku. Slovo svetr jsme totiž převzali z anglického sweater, které je odvozeno od sweat (pot). Svetr je tedy cosi, co způsobuje pocení.   Jednak už nepoužívejte slovo druhak (12. 2) Opakování na přání: pokud používáte dvojici jednak – druhak, tak vězte, že „druhak“ ve slovnících nenajdete. Náležité použití jednoduše opakuje výraz „jednak“ tolikrát, kolikrát je třeba. Například: Jednak prší, jednak je zima, jednak se mi nechce…   Lapidární náhrobky (13. 2.) Znáte význam slova lapidární? Značí stručný, ale výstižný, a to podle jazykového stylu kamenných náhrobků (představme si dnešní Twitter). Lapidární je odvozeno od latinského lapis (kámen); podobně lapidárium (expozice kamenných artefaktů).   Maďarský bazmeg (14. 2.) Co je to bazmeg (bazmek)? V nespisovném jazyce tak označujeme cokoliv, pro co nemáme slovo. Jde o výraz převzatý přes slovenštinu z maďarštiny, kde bassz meg je rozkazovací způsob vulgarismu megbasz (o jehož významu diskrétně pomlčme – zvědavci najdou v online slovníku).   Lyže vozíme na ližinách (17. 2.) Začíná další běh jarních prázdnin, tak pokud vyrážíte na lyže, vězte, že na autě si je povezete na ližinách. Slovo lyže (psáno s y) je převzaté z ruského lýža, ale ližiny (psáno s i) jsou od slova líha, tj. opora pro posunování těžkých břemen – proto rozdílný pravopis.   Na nesprávných tvarech si zlomíte jazyk (18. 2.) Jeden příklad tendence, že když se nějaký tvar nedá ani vyslovit, asi nebude utvořený správně. Spojení slovesa být a zvratného se/si v 2. osobě jednotného čísla řešíme nikoliv jazykolamem ty jsi si/se, ale prostým ty sis/ses. Příklad: Udělal sis úkoly? Zeptal ses na cestu?   Vzal to sakumprásk s pytlem a balíkem (19. 2.) Co je zač výraz sakumpak a jeho obměny sakumprásk, sakumpikum či sakumprdum? Patří mezi germanismy v obecné češtině a všechny jsou odvozeny z německé fráze „mit Sack und Pack“, jejíž význam je „se vším všudy“, doslova pak „s pytlem a balíkem“.   Kdybychom, nikoliv kdyby jsme (20. 2.) Opět si po čase připomeňme klasiku, a to podmiňovací způsob! Platí lidová poučka: když se to nedá vyslovit, je to asi blbě. Časujeme tedy: my bychom (ne by jsme, bysme), vy byste, ty bys atd. Podobně ve spojení s kdyby: kdybychom (ne kdyby jsme), kdybyste, kdybys atd.   Kabrňáci nejsou z Brna (21. 2.) Nač se ptáte: co je to kabrňák (a proč není kapražák)? Především kabrňák nesouvisí s Brnem, ale s kaprem. Dnes se tak označuje zdatný chlapík, původně to však byl velký kapr. Těžké ryby se totiž při výlovu uchylovaly do tzv. kaberen čili prohlubní u hráze, odtud kabrňák.   Co je vyrobené z tombaku? (24. 2.) Také jste v pondělí ze všeho tumpachoví (zmatení či zaražení)? Pak vězte, že jednak v tom nejste sami, jednak tumpachový znamená doslova vyrobený z tombaku (slitina mědi a zinku). Měď dává tombaku červené zabarvení, odtud přirovnání k zarudlému obličeji tumpachové osoby.   Ú versus ů (25. 2.) Proč píšeme uprostřed domácích slov písmeno ů, ale na začátku slova či kořene ú? Může za to historický vývoj. Kroužek nad u je pozůstatek původního [ó], které se změnilo nejdřív na dvojhlásku [uo] a pak na [ú]. Stalo se tak jen uprostřed a na konci slov – kde je dnes ů.   Pořiďte si bezdrátovou věrnost (26. 2.) Co znamená značka wi-fi? Původně šlo o název vzniklý zkrácením anglického wireless (bezdrátový) a připojením náhodné slabiky, která neznamená nic. Po vzoru hi-fi (high fidelity, tj. vysoká věrnost) se ale někdy wi-fi vykládá jako wireless fidelity (bezdrátová věrnost).   Začínat od dřevěného kopí (27. 2.) Co je to ta píka ve frázi začít od píky? Píka je dlouhé dřevěné kopí používané ve středověku k boji. Pěchota vyzbrojená píkami, tzv. pikenýři, měla ve vojsku nejnižší postavení. Kdo tedy začal od píky, ten začal od nuly a pak se vypracoval – třeba k mušketě.   Stojí to za pár veverek (28. 2.) Když něco stojí za starou belu, nestojí to za nic. Ale co je to bela? Zřejmě vychází ze staroruského slova bela, které označovalo peníze. Dnešní bélka v ruštině znamená veverka – dříve se kožíšek veverek používal jako platidlo... {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-05 10:43:09

Zda to bylo děsivé, nebo jen zábavné, je věc názoru... Ukázka z knihy Arthura Machena Temnota nepomíjí

Nový výbor z příběhů velšského vizionáře, který věřil, že „hmota je ve skutečnosti příšernější než duch“, přináší 13 dosud českému milovníkovi imaginativního hororu neznámých povídek a nový a úplný překlad legendární novely Bílý lid. Mezi povídkami jsou i novinářské skici, které propojují (ne)obyčejný svět Machena novináře se snovým světem mistra makabrózní prózy, jehož tvorbu obdivoval i H. P. Lovecraft. Vybrané prózy vznikaly mezi polovinou 90. let 19. století a polovinou 30. let století následujícího a odehrávají se mezi „divadelně strašidelným“ Londýnem plným troglodytů a Walesem, kde za nocí zní řeč čarodějnic, Tylwyth Teg. Jak praví jedna z Machenových postav: „Zda to bylo děsivé, nebo jen zábavné, je věc názoru...“   Ukázka z knihy:   MACHENŮV PROSTUPNÝ SVĚT Slávu, nikoliv pouhou proslulost, Arthura Machena, velšského básníka temné fantastiky, poprvé mimo anglickojazyčné milieu – pomineme-li aristokratické snažení Machenova ctitele a současníka básníka Paul-Jeana Touleta – zvěstovali Jacques Bergier a Louis Pauwels v Jitru kouzelníků. Výbor z jeho povídek jsem sestavil a přeložil za vydatné pomoci Martina Mrskoše a Milana Žáčka. Lze bez nadsázky říci, že bych se, coby neinstitucionalizovaný adept, této práce překladatele nezhostil nebýt sugestivního apelu – milovat a zprostředkovávat čtenářům imaginativní literaturu –, který mi dala kniha Vyprávění nočních hubeňourů.             Nyní, když jste tento malý žert strávili, dovolím si být vážný. Každý, kdo četl tu úžasnou knihu, míním nyní Jitro kouzelníků, zažil extázi a možná i vytržení a jeho cesta se začala ubírat jiným směrem. Netvrdím, že dobrým, neboť ta kniha je plná neskutečných a velkohubých prohlášení, ale její řeč je plná víry v budoucí dobrý a přátelský svět. Poprvé jsem ji četl, když mi bylo šestnáct let, a vím, že autoři občas žvaní, často se mýlí a někdy jsou úplně na hlavu padlí, není divu, svět, věda, lidstvo se pustili jinou cestou: Jacques Bergier a Louis Pauwels tu knihu vydali v roce 1959 a světe div se – navzdory všem nadějím, zklamáním a neviditelným válkám –, svět je stále na světě. A protože jsou omylní a věří poesii, jelikož pro ně je krystal ve zkumavce právě tak jasný jako duše, objevují Machena, autora, či snad mága, v té chvíli dokonce i v Británii opomíjeného. „Čarodějnictví a svatost, to jsou jediné skutečnosti,“ citují Machena... – a stačila tato jediná věta a byl jsem ztracen. Jejich pátrání v Machenově díle je přivedlo ke komickému a pravdivému přiznání: „Při veškeré skromnosti a s vědomím vlastní nepatřičnosti můžeme říci, že se nám stalo to, co se stává nejslavnějším žonglérům a co je odlišuje od jejich druhů v obratnosti, totiž že v průběhu jejich nejlepších výkonů začnou předměty žít vlastním životem, unikají jim a začnou vyvádět nepředvídatelně smělé kousky.“ A tak jsem tu cestu smělých kousků sledoval. Obden jsem se ptal v knihkupectví, jestli mají Machena, a nemohl jsem pochopit, že vyšly – tehdy – jen dvě knihy: Velký bůh Pan a Bílí lidé, a že v Teplicích je nemají a seženu je učiněnou náhodou v Plzni, v nádražním bistru. Ano, moji jitřníci nelhali. Navždy mi to změnilo život a dítě ve mně vyhrálo. Ale nechci zde hlásat víru v antipatický svět, jen rád přiznávám, jak silná je Machenova poesie a jak věrohodný je machenovský svět.             V našem výboru uvádíme Machenovy důležité povídky „Děti tůně“ a „Zářící pyramida“ i jeho poslední povídku „Rituál“. Poslední věta povídky „Změna“ dala název celému výboru. Také povídky či glosy označované jako non-fiction jsou právě tak exaltované a plné víry ve svět absurdní, komický a trochu strašidelný jako jeho vlastní fantasie. Novelu Bílí lidé jsem přeložil znovu pod názvem Bílý lid; spolu s jejím prvním překladatelem Jaroslavem Kučerou se domníváme, že nový překlad vnese do té záhady více světla.             Neškodí se vyznat ani z vlastních chyb. Omlouvám se čtenářům, že jsem v knize Vyprávění nočních hubeňourů (2013) mylně uvedl sbírku povídek Arthura Machena Svatá hrůza (1946) jako román. V Jitru kouzelníků je naopak uveden román Bílý prach, ve kterém jsme rozpoznali kapitolu románu Tři podvodníci „Vyprávění o bílém prášku“, která je nicméně často vydávaná v machenovských výborech či v antologiích hororových povídek.             Tak mě napadá, když všichni porevoluční překladatelé doznávají, že k básníkovi přišli prostřednictvím Jitra kouzelníků, jak ho potom objevili Arnošt Procházka a Jiří Karásek ze Lvovic z Moderní revue? Patrik Linhart, Duchcov, srpen 2019   *   PODIVNÝ PŘÍPAD EMILY WESTONOVÉ Existují jisté styčné body mezi aférou Grimaldiho bratra a zmizením a znovuobjevením Emily Westonové ve Staffordu v letech 1849 až 1850. Emily Westonová byla jediným dítětem Samuela Westona, majitele obchodu a zprostředkovatele v tomto příjemném městě, které se tak šťastně liší od jiných staffordshirských měst závislých na hrnčířské výrobě. Westonův obchod byl v jedné ze zapadlých čtvrtí Staffordu poblíž budovy divadla z 18. století; velmi skromně působící místo, jak si vzpomínám, když jsem je viděl před asi pětadvaceti lety, s vyklenutým oknem děleným do malých tabulek skla. Nabídka zboží byla rozmanitá: plátky slaniny, velké sýry, mopy a košťata, lojové svíčky visící z trámu u stropu, krysí pasti, čaj v kanystrech a pár pytlů mouky. Ve skutečnosti, jak mi sdělil starý muž, můj informátor, typické smíšené koloniály v malých venkovských městech vynášely kupodivu velmi solidní sumy peněz. Zde, za malým temným krámkem v úzké ulici, žili Weston, jeho dcera Emily a stará služebná, která byla u rodiny téměř čtyřicet let. V roce 1849 bylo Emily třiadvacet let a byla považována za ne snad přímo krásnou, ale rozhodně atraktivní dívku. Měla výtečné vlastnosti, zpívala na kúru farního kostela a nadto jí byl příznivě nakloněn syn nejvýznamnějšího lékárníka ve městě. Mladík se honosil jménem Elgie. Jedné prosincové noci roku 1849 oznámila otci, že jde na cvičení sboru, které v kostele začínalo v devět hodin. Šlo o nový štědrovečerní chorál Neboť se nám narodí dítě a varhaník byl poněkud nervózní, pokud šlo o sóla. Takže večeře – chleba, sýr, máslo a děrovaný malinový koláč – byla podávána v půl deváté namísto obvyklé deváté hodiny, pět minut před devátou Emily vyrazila do kostela, což odpovídalo času na cestu od Westonova obchodu. Mary Williamsová, stará služka, ji měla vyzvednout o desáté hodině. Mary však na poslední chvíli zdržely nějaké domácí povinnosti, a tak se ke kostelu dostala osm nebo deset minut po desáté. Všechna okna byla temná a děkan zamykal dveře. Služebná předpokládala, že Emily šla domů jinou cestou.             „Ve skutečnosti,“ řekl děkan, „dnes večer na cvičení nebyla. Měli jsme za to, že je nemocná. Říkáte, že z domova odešla, aby se na cvičení dostavila včas?“             Emily Westonová ten večer domů nepřišla. Nebyla po ní nalezena jediná stopa. Jistá žena si myslela, že osoba, která ji poblíž kostela po deváté míjela, byla Emily, ale osvětlení Staffordu v těch dobách mělo velmi daleko k dokonalosti a závoj, který byl hojně nošen, značně ztěžoval určení totožnosti, pokud ji přímo neznemožňoval. Míjel týden za týdnem a Emily nikde. Její otec nabídl odměnu sto liber komukoliv, kdo dívku najde, živou či mrtvou – a stále žádný výsledek. Policie byla právě tak bezmocná.             Uplynul téměř rok – tuším, že bez tří dnů –, když se Emily Westonová vrátila, jak vždy tvrdil její otec. Byla už pozdní noc – pro tuto domácnost –, ve skutečnosti tak po půl desáté, když starý Weston, který vysedával nad nějakými účty, uslyšel jemné zaklepání na dveře. Služka Mary Williamsová už byla nejméně hodinu a půl v posteli, a tak šel Weston ke dveřím a pomalounku odtáhl petlice, sundal řetěz a odemkl. Mezitím odložil svíčku na pult. V matném světle spatřil ženu stojící na prahu. Popadl svíčku a zvedl ji s pohledem upřeným na postavu před sebou. Všiml si, že žena je nákladně oděná v hedvábí a kožešinách, ale nepoznal ji.             „Kdo jste?“ zeptal se starý muž. „A co pro vás mohu s potěšením udělat? Je trochu pozdní večer.“             Žena nadzvedla svůj závoj.             „Otče,“ zvolala, „cožpak mě nepoznáváte?! Já jsem Emily.“             „Ani potom,“ dušoval se muž později, „jsem ji hned nepoznal. Všechno, co měla na sobě, bylo tak nádherné, perly, diamanty, prostě všechno, takže jsem jen stěží mohl uvěřit, že to je Emily. Ale když se na mě usmála, měl jsem jistotu hned, vtáhl jsem ji dovnitř, zapálil druhou svíčku v salonu a začal jí klást všechny možné otázky, které mě napadaly. Ale vše, co řekla, bylo: ‚Počkejte chvilku, otče, počkejte. Všechno vám vypovím, ale mám za sebou velmi dlouhou cestu a cítím se unavená.‘“             Samuel Weston byl z dceřina návratu radostí celý bez sebe. Byl natolik vzrušený, jak vypověděl, že nevěděl, co dělat. Sotva „věřil vlastním očím“ a trval na tom, že zaklepe na pana a paní Dalesovy, sousedy a staré přátele, kteří bydleli o dva vchody vedle. Podle své výpovědi zahlaholil na pana Dalese, když se tento dobrý muž konečně přišoural k oknu své ložnice, že se hned musí obléknout a jít dolů, protože Emily se vrátila. Oba přátelé se dostavili po delší době, značně rozespalí a – jak prohlásili – „zmatení“, načež pan Weston otevřel láhev velmi starého sherry, které chystal pro zvláštní příležitost, a celá společnost seděla pospolu do hluboké noci. Nakonec se návštěvníci odebrali na svá lůžka a pan Weston políbil svou dceru na dobrou noc. Ta prohlásila, že vše se dozví ráno.             Nyní se zdá podivné, že Weston, který klepal na Dalesovy, nemohl probudit starou služebnou, nicméně tak to vskutku bylo. Když příštího jitra sešel starý pán ke snídani, bylo jako obvykle prostřeno jen pro jednoho.             „Copak je s tebou, Mary?“ otázal se. „Nevíš, že se Emily vrátila domů? Prostři na její místo a řekni jí, že snídaně je připravená.“             Stará Mary Williamsová vykřikla a omdlela. Pan Weston vyběhl po schodišti a zaklepal na dveře své dcery. Nedočkal se žádné odezvy, a když vešel dovnitř, pokoj byl prázdný. V posteli nikdo nespal. A Emily Westonovou už nikdy nikdo neviděl. A je tu ještě jedna nezvyklá okolnost. Dalesovi prohlásili, že pokud si dobře pamatují, starý pán svou dceru nezmínil. Měli za to, že jim oznámil cosi jako „Přivedl jsem někoho, koho byste rádi viděli…“, ale jistí si nebyli. Pamatovali si, že se setkali s překrásnou dámou, nádherně oblečenou, která byla velmi příjemná a vyprávěla o daleké zázračné zemi, kde pobývala, nemysleli si však, že to je Emily, ačkoliv pan Dales prohlásil, že „měla její pohled“.             To je vše. Nabízí se zde jisté vysvětlení, ale nechám je na vynalézavosti čtenáře.   Arthur Machen (1863–1947) byl velšský spisovatel, kočovný herec, novinář a okultista. Vystudoval Hereford Cathedral School, svá studia lékařství nemohl dokončit kvůli své chudobě. Pracoval jako úředník a novinář. Kniha Velký bůh Pan získala Machenovi ohromnou popularitu a proslavila jej coby představitele nové dekadentní vlny po boku Wilda či Stevensona.   Přeložil Patrik Linhart, nakladatelství Malvern, Praha, 2019, 1. vydání, brož., 254 stran.   Nakladatelství Malvern zve na uvedení knihy Arthura Machena Temnota nepomíjí v pátek 7. února 2020 od 19.30 v Božské Lahvici (Italská 13, Praha 2 – Vinohrady). Knihu uvede překladatel Patrik Linhart. Čtení a performance Bohuslav Vaněk-Úvalský a Petr Stejskal. Přednášku o imaginativní literatuře pronese Ivan Adamovič. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-07 09:32:13

Jak měřit teplotu

Podzimní ráno bylo dneska studené. A vlastně před chvilkou jsem měl svátek, svátek, bylo Martina, už zase! A tak jsem pro vás vytáhl jednu příhodu z knihy Tajemství Dřeva… Hádej hádej hadači! Přišel k nám bílý kůň, / zalehl nám celý dvůr.     (sníh) Jestli nevíte, kdo to byl, tak to byl bílý Bůch, který kdysi dávno přišel se sněhem k jednomu chudému chalupníkovi a přinesl mu skleněnou trubičku. Vyndal ji z dřevěného tubusu, pouzdra a podal ji chalupníkovi. Touhle trubičkou se měří teplota. Řekl mu. Co? Jaká, čeho? Ptal se chalupník. Já měřím teplotu rukou. A vzduch nosem. Ale jeho třináctiletý synek se Bůcha zeptal, jestli tou trubičkou se dá měřit i teplota vody. Ano. Řekl Bůch a ohlédl se po svých ženách. Jenže ze všech jeho žen tu najednou byla jediná – Celsia. Podíval se na ni a řekl: Zařiď to. Když voda bude v ledu, bude to nula. A když bude vřít a měnit se v páru, plyn, tak to bude sto dílků. Sto stupňů. Zařiď to, aby si to lidé zapamatovali a pro mě, řekl chalupníkovi, udělejte z té vody, co se vám mění na kamnech v páru, horký čaj na průdušky, a… nějak mi vyhládlo. Nabral do ruky sníh, podal ho chalupníkovi a sníh se proměnil ve švestkový koláč s mákem. Krásná tmavovláska Celsia uposlechla. Jenže ostatní Bůchovy ženy nedávaly pozor, zvlášť Reaumura s Rankinou byly neukázněné a podobně jako Farenheita a Kelvina se zvědavě rozletěly kolem a nedávaly pozor, no a zvrzaly to. Každá zkrátka udělala stupnici jinou. Zmatení stupnic nastalo. Babylonská věž stupnic. Od těch časů mají lidi různé stupnice pro měření teplot, pokud ovšem neměří rukou. Maminky měří kojencům teplotu láhve na tváři, na předloktí a ty nejpozornější na očním víčku. Ve stavu zavřeném. Když Bůch viděl, jaký zmatek jeho ženy na světě provedly, moc se mu to nelíbilo, ale pak si řekl, že oni si s tím lidi nějak poradí, jsou to fiškusové. Ale doma si sám pořádek udělal! Bílé znaménko má za dnešek jenom Celsia, řekl. Jindy používal červenou vlaječku a zase jindy květ šípkové růže do vlasů anebo puntíky – bílý a černý. Tak odměňoval chování. Neutralita byla třeba nepřítomnost vlaječky. Vy ostatní, podíval se na ženy přísně, máte černý puntík. Ženy zašuměly. {loadmodule mod_tags_similar,Související}