EUR 24,555 || 
JPY 13,416 || 
USD 21,398 || Minulosť nezmení, budúcnosť má vo svojich rukách.
--=0=--
---===---Čas načtení: 2024-09-11 02:20:13
Vysavač nedokáže důkladně vysát koberec – Co se s tím dá dělat?
Vysávání koberců může být někdy frustrující, zejména když si všimnete, že váš vysavač nedokáže efektivně odstranit prach, nečistoty a vlasy, které se usadily hluboko ve vláknech. Tento problém může mít […] Příspěvek Vysavač nedokáže důkladně vysát koberec – Co se s tím dá dělat? pochází z Príma receptář.cz
Čas načtení: 2011-10-09 09:45:00
Tip: Vypadá to jako číslo, ale není to číslo - co s tím?
Když kopírujete nebo importujete data do Excelu z nějaké jiné aplikace nebo webové stránky, může se vám stát, že s nakopírovanými údaji Excel nedokáže pracovat. Ačkoliv údaje v buňkách vypadají jako čísla a nejsou naformátována jako text, nelze s nimi počítat - viz ilustrační obrázek, kdy se částky v korunách neúspěšně snažíme přepočítat na eura. V dnešním tipu si proto ukážeme, co se s tím dá dělat.Příčina problému je většinou v aplikaci, z níž data do Excelu exportujeme. Ta totiž může u číselných hodnot místo klasické mezery jako oddělovač tisíců používat jiný znak, který jako mezera pouze vypadá. Excel pak takovouto hodnotu po naimportování považuje za číslo, ale jako s číslem s ní počítat nedokáže. K převodu "nečísel" na skutečná čísla nám může pomoci pár vzorců.Celý článek...
Čas načtení: 2013-05-09 11:30:00
Problém nelze vyřešit na stejné úrovni poznání, na které vznikl
Problém nelze vyřešit na stejné úrovni poznání, na které vznikl. Něco takového prý kdysi řekl Einstein a mě se ta myšlenka velmi líbí. Jen jsem ji vždycky považovala za záležitost velkých, skoro životních rozhodnutí. Třeba v případě manželské krize, kdy už se ti dva domluvit nedokážou, požádají odborníka – manželského poradce – aby jim pomohl. Když člověk řeší nějakou situaci, je v ní uzavřen jako v domě. Vidí prostě jen to, co je uvnitř. Takže některé problémy vyřešit dokáže, ale některé ne, protože je k nim potřeba vidět situaci zvenčí. Není to otázka inteligence. No, možná trochu jo. Ale ani ten nejchytřejší člověk na světě nedokáže vymyslet a vyřešit všechno sám. K tomu potřebujeme ostatní lidi. Názor druhého člověka může být tím, co naše myšlení posune na jinou úroveň, co nás přiměje podívat se na komplikovanou situaci z jiného úhlu, ze kterého se může řešení jevit někdy až nepříjemně jednoduché. Pak si připadáme jako troubové, že jsme to neviděli. Zbytečně se obviňujeme, ze svého úhlu pohledu jsme to možná ani vidět nemohli. Připodobnila bych to k tomu, kdy stojíte vedle svého partnera v lese a on vám ukazuje veverku. Jenže vy ji pořád ne a ne vidět. Pak se postavíte na jeho místo a zjistíte, že předtím vám výhled zakrýval strom. Budete se pak obviňovat z toho, že jste hloupí? Nebo ten druhý? Jasně, že ne. Prostě stačilo o kousek změnit úhel pohledu a situace se vyjasnila. Podobně to podle mě funguje i mezi lidmi. Každý se na věci dívá se svého stanoviska, je ovlivněný svými názory, znalostmi, tím, co považuje za správné a žádoucí i tím, čeho se třeba bojí. Všechny tyto vlivy tvoří něco jako vnitřní krajinu. Objekty v ní nám občas prostě nedovolují vidět některé věci. Co s tím? Existují sice různé techniky, jak přijít na nová, neobvyklá a originální řešení – myšlenkové mapy třeba, ale ani ty nejsou samospasitelné (i když z knížek o myšlenkových mapách skoro čiší, jaký je to všelék). Napadá mě ještě metoda šesti klobouků, určitě jich je mnohem víc. Nejlepší bývá zeptat se jiného člověka. Dokonce ani nemusí být až tak velkým odborníkem na to, co nás trápí. Když vám není dobře, komu se svěříte? Svému lékaři? Nebo si spíš postěžujete partnerovi nebo kolegyni v práci? Dost často se obracíme na toho, kdo je zrovna nejblíž. A dost často nám ten dotyčný něco poradí – lék, bylinku nebo nás aspoň ujistí, že opravdu nevypadáme dobře a že máme jít k lékaři. Je zvláštní, že rada takového amatéra bývá dobrá, i když on nemá ani zlomek těch znalostí, které má odborník. Proč? Možná je to tím, že škála našich nejběžnějších problémů není až tak velká a setkává se s nimi skoro každý. Nebo je to proto, že to prostě vidí jinak a díky tomu rozšiřuje i náš pohled na věc. Pro mě z toho vyplývá jeden důležitý závěr: je důležité mít kolem sebe lidi a mluvit s nimi. Nejen o svých problémech, to každého jenom otráví. Navíc ne všechno, nad čím přemýšlíme, chápeme jako problém. Když se chystáte malovat a rozhodujete se pro barvu, říkáte tomu problém? Asi ne. Ale když vám někdo poradí malíře, který má cit pro barvy a pomůže vám k vaší naprosté spokojenosti, tak se to dá považovat za vyřešení problému. Další výhoda toho, když mluvíte s druhým člověkem, je v tom, že se v něm skrývá (stejně jako ve vás) ohromná studnice informací, znalostí, dovedností, do kterých může sáhnout a najít možná právě tu informaci, která vás v dané chvíli posune o kousek dál. Někdy bychom se mohli posunout i o hodně velký kus, ale to se nám moc nechce. Malé změny zvládáme, těch velkých se bojíme. Zcela oprávněně. Změny vyvolávají i různé vedlejší účinky, které se mohou dotknout věcí pro nás důležitých. Změníte třeba práci, získáte náročné, velmi dobře placené místo, ale zjistíte, že váš manžel se s tím nějak nedokáže vyrovnat a že vaše manželství, kterého si ceníte nade všechno, se bortí a přestává fungovat. Známé jsou i případy výherců obrovských finančních částek, kteří s penězi neuměli zacházet, naletěli podvodníkům nebo peníze nerozumně rozházeli. Nebo v lepším případě si je udrželi, ale přišli o vztahy s přáteli a příbuznými, protože ti se s jejich „štěstím" nedokázali vyrovnat a buď jim záviděli nebo se snažili situace využít. Velká změna prostě znamená ohrožení současného stavu a proto se jim podvědomě bráníme.Ty malé změny, to je něco jiného. Těch se bát nemusíme, nemají takový potenciál nějak skokově ovlivnit náš navyklý způsob života. K těm malým změnám se někdy dopracujeme sami, jindy nás k nim inspirují ostatní a vůbec to nemusí být v situaci, kdy poníženě žádáme o pomoc, spíš to obvykle vyplyne z hovoru, kdy často volíme témata, která v dané době zaměstnávají náš mozek. Takový nezávazný nesměrovaný rozhovor zdánlivě o ničem je velmi důležitá součást lidské kultury. Buduje vztahy mezi lidmi a dodává nám nové impulsy. V době, která tak fandí výkonnosti a efektivnost se prosté pokecání si nebo zdrbnutí může zdát jako marnění času. Taky jsem to tak dřív cítila. Změnila jsem názor, když jsem zjistila, jak obohacující může povídání s lidmi být. Jistě, ne vždy a ne s každým. Jsou lidé, kteří spíš jakoby člověka vysávali, unavovali. Těm je lepší se vyhnout. Nakonec proč trávit svůj volný čas s někým, s kým se necítíme dobře, když je na světě spousta fajn lidí, se kterými je radost pobýt?
Čas načtení: 2021-12-07 13:24:27
Počtení pro malé i velké drakobijce
Drak v letu překoná prvních sto metrů za deset vteřin. Poté se pohybuje konstantní rychlostí 72 km v hodině. Za jakou dobu dorazí k čaroději, jestliže vzdálenost mezi Týnských chrámem a sochou knížete Bruncvíka činí 1,1 kilometru? Rychleji, než stihnete spočítat. Kniha, která potěší malé i velké čtenáře. Tak by bylo možné v jednoduchosti zhodnotit pohádkový titul Emy a drak. Knihu Richarda Vokůrky doprovázenou něžnými ilustracemi oceňované Terezy Ščerbové uvádí na trh nakladatelství Albatros. A o čem že toto (nejen) předvánočně vánoční čtení „pro malé i velké drakobijky a drakobijce“ pojednává? Nad Prahou se vznáší drak. Celé město je v jeho moci a nikdo nedokáže být šťastný. Co by na tom mohla změnit jedna malá holčička? No přece všechno! Statečný totiž není ten, kdo se nebojí, ale ten, kdo dokáže svůj strach překonat. Když vás příběh zavolá, nebojte se stát jeho součástí! Magická Praha a její historie i současnost ožívají v hravém, jazykově vytříbeném a literárně poučeném debutu, který si zamilují děti i dospělí. Mistrné vypravěčství a hra s jazykem, ilustrace, které podněcují fantazii dětí i dospělých. Emy objeví ve známých místech zcela nový svět a vezme vás do něj… Ukázka z knihy Drak mává křídly a vznáší se proti slunečnímu kotouči pár desítek metrů před Gandalfem. Dokud se sám nerozhodne zaútočit, nezbývá než čekat. Nebo draka k útoku trochu pobídnout… „Vypadáš pohuble. Kdykoli foukne vítr, odnese tě to o několik metrů do strany. Znal jsem kdysi mocného Strachožára, draka tak silného, že vyzývat jej na mostě by činil jen bláhový hlupák. Ale jeho potomci se nepovedli. Ani velcí, ani silní, ani chytří, ba ani chrlit oheň jediný z vás nedokáže. Takové létající ještěrky. Podle tvého ocásku soudím, že jsi Vichrotřesk, i když na tom popravdě pramálo záleží.“ „CHYTRÝ HODNĚ, MOUDRÝ MÁLO,“ směje se drak.
Čas načtení: 2021-11-25 12:46:57
FUBAR, čili jak by to podávalo „Ministerstvo bez filtru“ – II.
Po prvním dílu následuje slíbená ukázka toho, jakou formu komunikace s občanem bych považoval já osobně za lepší. Vyznačuje se zejména upřímností. Ještě, než jsem přestal chodit na Twitter, stihl jsem se na poslední chvíle zaplést do diskuse pod článkem rozebírajícím otázku, „zda má šéf riskovat a přiznat, že něco neví“. Pro Kristovy drahý rány, tuto mentalitu naprosto nechápu. Když člověk něco neví, tak to v podstatě musí přiznat, protože málokdo je tak dobrý herec, aby si okamžitě vymyslel nějakou věrohodně znějící lež; lidi si takových věcí všimnou. A i kdyby si jednou či dvakrát nevšimli, tak se tenhle vzorec chování bude opakovat a jednoho dne se i ten zkušený lhář dostane do zjevného rozporu s realitou, o které mluví. Načež bude jeho důvěryhodnost vážně „nakopnuta“, v podstatě vniveč. Ale ano, znám pár lidí posedlých tím, že nikdy neřeknou „nevím“. Instituce jsou v tomhle směru ještě problematičtější, rády si „zachovávají tvář“. Což ale v případě covidové krize je opravdu problém, protože to je nakonec krize vědecké podstaty a věda je založena na tom, že zkoumá věci, které neví. Kdyby věda všechno věděla, byl by to jenom archiv informací a nic víc. Nuže, jak bych si představoval webové stránky úřadu, který toto bere v potaz a nesnaží se tvářit jako neomylná autorita? Moje hypotetická představa vypadá zhruba takto. (Berte to opravdu jen jako představu, i když následující řádky jsem konzultoval se skutečným lékařem, abych tam neudělal nějaké hrubé chyby.) Fiktivní dopis Ministerstva bez filtru Milý občane, dostal ses na stránky Ministerstva bez filtru (MbF), kde se ti snažíme říkat věci podle našeho nejlepšího vědomí a svědomí. Hned zpočátku tě musíme upozornit, že medicína jen málokdy pracuje s absolutními jistotami. Většinou dokáže odpovídat jen v určitých pravděpodobnostech, někdy vysokých, někdy nízkých, ale pravděpodobnostech. Tak například je daleko pravděpodobnější, že zdravý třicátník-sportovec bude mít lepší životní vyhlídky než osmdesátiletý pacient s pokročilou rakovinou. Ale samozřejmě se může stát, že ten osmdesátník se nakonec vyléčí a bude žít dalších deset let, kdežto ten sportovec zakopne cestou z tělocvičny o vlastní rozvázanou tkaničku a zlomí si vaz. To je život, proti tomu neexistuje žádná pojistka. Hledáš-li tedy absolutní jistoty, tady jich moc nenajdeš, to je totiž „zboží“, se kterým obchodují spíš náboženské sekty a jiní šmejdi. Dále prosím vezmi v potaz, že COVID-19 je nová nemoc. Existuje zhruba dva roky, což znamená, že o ní prostě nemůžeme vědět všechno. Dokonce i u starších a déle známých nemocí se běžně stává, že se o nich zjistí něco nového. Přírodní vědy nestojí na místě, posouvají se vpřed prací vědců. Z toho plyne, že se může stát, že nějaké dřívější doporučení, které jsme předtím považovali za platné, je nutné odvolat a nahradit jiným. To je normální součást vědeckého procesu, nikoliv důkaz něčí hlouposti. Naše Ministerstvo bez filtru sleduje současné dění a udržuje tyto stránky funkční a aktualizované. Pokud zjistíme, že některé doporučení přestalo platit, přesuneme jej do archivu a jasně označíme jako neplatné, přičemž k němu dopíšeme, proč jsme jej zneplatnili. Nebudeme jej ale mazat natvrdo, aby nikdo neměl pocit, že se snažíme něco schovat. Následuje malý vzorek otázek a odpovědí. Dostanu covid, nebo se mu můžu vyhnout? Pokud žiješ v bytě sám a s nikým se moc nestýkáš, možná se mu dokážeš vyhnout. Ale pokud k tobě chodí návštěvy nebo dokonce žiješ ve více lidech v jedné domácnosti, tak je pravděpodobné, že „deltu“ ti někdo dříve či později takříkajíc dotáhne až domů. Tahle varianta je vysoce infekční a mezi lidmi obývajícími tentýž prostor se přenáší velmi snadno. Taky je možné, že už jsi covid prodělal/a bezpříznakově. Můžeš si zajít na test na protilátky, stojí pár stovek a dělají jej v těchto a těchto laboratořích (seznam). Hrozí mi těžký průběh? Lidí, kteří s covidem musejí do nemocnice, je podle současných odhadů X procent, ale mladších lidí se to týká méně a starších více. Někteří z nich skončí na JIP, odkud už se zdaleka každý nevrátí. Očkování riziko hospitalizace i těžkého průběhu snižuje. O kolik jej snižuje, to zjistíš v naší aktuální statistice případů. Pokud jsi šedesátiletý obézní diabetik, jsi na tom mnohem hůř než dvacetiletý mladík. Valná většina dosud zemřelých byla starší padesáti let a měla nějaké další nemoci. Ale neber to jako slib, že pokud jsi mladší a zdravý, nic se ti nemůže stát. Jenom máš o hodně nižší pravděpodobnost, že se ti něco stane. Konkrétní čísla najdeš v naší aktuální statistice případů. V budoucnosti budeme možná schopni odhadnout riziko těžkého průběhu přesněji. Existují vědecké týmy, jako je například tento německý, které analyzují krev pacientů a snaží se předpovědět na základě takzvaných biomarkerů, komu hrozí těžký průběh – ještě včas, aby jej bylo možno zaléčit. Ale to je zatím experimentální práce, která není dostatečně vyhodnocena a připravena k nasazení v běžné nemocnici. U rizikových pacientů lze v časné fázi onemocnění nasadit monoklonální protilátky nebo nějaké nové léky, které teď procházejí schválením (paxlovid, molnupiravir). Ale tyto přípravky jsou drahé a není jich zas tak velká zásoba, takže nespoléhej, že se na tebe dostane. Třeba v danou chvíli zrovna nebudou. Taky už nefungují u pacientů, u kterých se nemoc příliš „rozjela”; musejí se podat včas. Když už tě přivezou do nemocnice s pořádným zápalem plic, je na ně pozdě. Jak je to s klesajícím účinkem vakcín? Nejstarší vakcíny proti covidu jsou teprve rok staré, takže nemůžeme dělat nějaké předpovědi na pět či deset let dopředu. Státy, které začaly očkovat s předstihem (například Izrael), pozorovaly jako první klesající účinek vakcín, a to hlavně u starších pacientů. To není až tak divné, protože starší lidé mají obvykle slabší imunitní systém. Izraelci mají momentálně dobré výsledky se třetí dávkou, takzvaným boosterem. Proto to začaly dělat i jiné státy. Momentálně ti nikdo nedokáže slíbit, kolik těch boosterů bude potřeba, v jakých intervalech, a zda budou potřeba i u mladších lidí. V budoucnu můžou být k dispozici jiné, novější vakcíny, u kterých ten účinek tak rychle klesat nebude. Ale teď nejsou. Taky se může stát, že vzniknou nové varianty viru způsobujícího COVID-19. Několikrát už se to stalo, přičemž „indická” varianta delta je mnohem nakažlivější než původní virus z Wu-chanu. Ne všechny varianty jsou horší než ta původní, ale některé bohužel ano. Pokud se objeví nějaká nová varianta, která se začne šířit po světě, bude nutno teprve zjistit, nakolik proti ní současné vakcíny a léky fungují. To se taky nedá stihnout za den, samozřejmě. Mluvit o tom, co se neví Tak, konec vzorku. Nechci z tohoto článku dělat traktát dlouhý na tři lokte. Nějak takto bych si já osobně představoval upřímnou, férovou komunikaci s občanem. Nelhat, neslibovat zázraky, říci věci na plnou hubu – a to včetně toho, co se neví. Vlastně zejména včetně toho, co se dosud neví. Povězte, neměli byste z takového Ministerstva bez filtru (MbF) lepší dojem než z toho, co dostáváme předloženo dnes? Já tedy rozhodně ano. Dospělý člověk by měl snést určitou míru nejistoty. Úřady by s ním neměly zacházet jako s křehotinkou, která potřebuje instrukce jasné jako facka i za cenu jejich zkreslení, jinak se neuroticky zhroutí a bude volat po pevné ruce státu. No, bohužel se většina vlád rozhodla jinak a teď sklízejí plody svých rozhodnutí. Respektive sklízíme, protože pokud není člověk poustevník, od tohoto FUBARu se úplně odizolovat nedokáže. Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.
Čas načtení: 2021-06-21 08:35:02
Qwant žádá Huawei o peníze aneb Daleká cesta k evropskému Silicon Valley
Malá zprávička, která proběhla na evropském serveru Politico právě před týdnem: francouzská firma Qwant, konkurent Googlu ve vyhledávacích službách, žádá čínskou firmu Huawei o investici ve výši osm milionů eur za účelem přežití. Podle téhož zdroje prodělal Qwant v uplynulých letech značné množství peněz: 13 milionů eur v roce 2020, 23 milionů eur v roce 2019 a 11,2 milionů v roce 2018, to vše při velmi nízkých celkových tržbách (tři až 7,5 milionu eur ročně). Není to tedy zrovna zdravá firma, a to přesto, že ji svého času chválili jak Emmanuel Macron, tak dánská europolitička Margrethe Vestager. Jiná malá zprávička, z téhož serveru Politico a jen o dva dny později: prezident Macron má vizi vytvoření deseti lokálních evropských technologických gigantů o tržní hodnotě aspoň 100 miliard eur, a to do roku 2030. (Tatáž zpráva u Reuters, s jedním zajímavým citátem, ke kterému se vrátíme později.) Samozřejmě nevíme, jaká bude hodnota dolaru roku 2030, ale kdyby k žádné významnější inflaci nedošlo, je to, řekněme, velmi odvážná vize. Třetí malá zprávička, z jiného serveru, ale z téhož týdne: nejúspěšnějším státem, co se technologických startupů týče, je v Evropě Velká Británie. Překročila hranici 100 takzvaných „jednorožců“, jak jsou označovány mladé firmy s hodnotou nad jednu miliardu dolarů. Ačkoliv počet těchto firem roste i v jiných státech, zatím mají Britové výrazný náskok i před Francií s Německem dohromady. Což vůbec není špatné, na zemi, ze které podle těch nejdrastičtějších líčení budoucnosti měl po brexitu uprchnout zděšený a ohrožený kapitál. Zdá se, že tam dělají něco lépe než ve Francii. A v kalifornském Křemíkovém údolí ještě lépe. Co? Florencie byla jen jedna To je podobně těžká otázka, jako jak to, že město jako Florencie dokázalo v patnáctém století chrlit fantastické množství špičkových uměleckých děl, kdežto Frýdek-Místek roku 2021 to nedokáže. Ano, Florencie byla vůči zbytku tehdejšího světa nepochybně bohatší než Frýdek-Místek dneska. Ale to je Rijád, Luxembourg nebo Mnichov dneska taky a žádný zjevný Michelangelo tam nepůsobí. Ona ostatně ani ta dnešní Florencie, která je z hlediska HDP na hlavu nepochybně bohatší než ta tehdejší, nedokáže napodobit svůj pět set let starý úspěch, a to i přesto, že o něm dobře ví a možná na něj surčitou nostalgií vzpomíná. A abychom nechodili až do Itálie – zcela podobně je dnešní Praha architektonicky nanicovatá (myslím tím nové budovy, převážně nudné a anonymní konstrukce ze skla a oceli), kdežto předkové z ní udělali stověžaté město atd. Největší západní „technologický park“ je Křemíkové údolí, a i ono je v USA jenom jedno. Poslední dobou sice některé velké společnosti začínají uvažovat o stěhování do Texasu, protože Kalifornie se se svým břemenem regulací a daní posunula příliš doleva, ale to nemění nic na tom, že historicky bylo Křemíkové údolí v USA jen jedno. Existují sice i technologické firmy sídlící jinde (Texas Instruments, Microsoft), ale takový konglomerát jako v Silicon Valley už jinde nenajde. On přitom samozřejmě funguje nějaký efekt sněhové koule; když už nějaké takové centrum vznikne, začnou se mladé talenty stěhovat spíš tam, než aby vytvářely svoje vlastní konkurenční podnikatelské zóny na opačném konci země. Ale i tak se zdá, že vznik fenoménů, jako je Křemíkové údolí, je vzácnější než, dejme tomu, vznik dobrých univerzit. Ty jsou rozptýleny po mapě všude možně a rozhodně se tak nekoncentrují. To by vypovídalo, že Křemíkové údolí je spíše něco jako ta renesanční Florencie: jev velice vzácný, který vůbec vzniknout nemusel, a který se jinde bude jen těžko replikovat. Proč tedy nemáme nic takového v Evropě, i když by si to prezident Macron přál? Proč je vyhledávač Qwant „černou dírou v červených číslech“ a žádá o peníze Číňany, i když do něj investoval veřejný i soukromý sektor a Macron a Vestagerová jej veřejně chválili? Programátorů je tu dost a peněz taky, nebo ne? Investorskou zkušenost vládním usnesením nenahradíte Když dva dělají totéž, není to totéž. Investice je strašně široký pojem; nalít peníze je možno do libovolného ztrátového projektu. Skutečný „kumšt“ je vybrat ty nadějné a pak je dostrkat k tomu, aby se staly ziskovými. Teď přijde ten slibovaný citát od Macrona, jak jej přetiskla agentura Reuters: „Dokážeme přitáhnout řadu čínských a amerických investorů, protože když se podívám na to, do čeho investují, jsou to naprosté kraviny, do kterých tečou peníze, protože peněz je teď na trhu příliš mnoho.“ Toto mi zní jako naprosto neuvěřitelná karikatura investorské kultury v Křemíkovém údolí, která je jedním ze základů jejich současné technologické hegemonie. Tam opravdu nejde o to, nalít přebytečné peníze do čehokoliv. Případy jako Juicero, které se dostaly do seznamu černých legend digitálního světa, nejsou typické a slouží jako varování pro další investory. Investorská kultura v Silicon Valley je hodně stará. V podstatě stejně stará jako součástka jménem tranzistor. Nestorem tamních investorů byl profesor z Caltechu Arnold Beckman, chemik, který ve 30. letech vydělal velké peníze na svém vynálezu měřidla pH, a následně až do své smrti ve věku 104 let investoval do technologických společností. Už z té první generace inženýrů, kteří přišli do Kalifornie v padesátých letech, se vydělilo několik dalších investorů – někteří založili dnes světoznámý Intel, jiní, jako rakouský rodák Eugene Kleiner, vytvořili investiční společnosti, které vkládaly peníze do dalších projektů. V současnosti zde působí například Y Combinator, masivní technologický inkubátor vedený dalším veteránem oboru Paulem Grahamem. Y Combinator akceptuje jen jednu ze sta přihlášek – to je míra selektivity, která rozhodně neodpovídá Macronem malované představě „přehazujeme peníze vidlemi, protože jich máme zbytečně mnoho“! Tito investoři mají vesměs v IT zkušenosti, které prezident Macron a jeho úředníci mít nemohou. Založili svoje firmy, vydělali na nich, leckdy předtím aspoň jednou zkrachovali (což je v Americe daleko menší stigma než v Evropě a bere se to spíš jako součást podnikatelské zkušenosti). Investicím se věnují desítky let, za tu dobu viděli desítky tisíc žadatelů. Většinu z nich odmítli, ale tisícům nějaký ten startovací kapitál dali. Pak na ně průběžně dohlíželi, protože pokud ten čerstvě zainvestovaný podnik má mít vůbec nějakou šanci k přežití, nesmí si „naběhnout“ do mnoha různých pastí, které jsou pro veterány oboru dobře předvídatelné, ale pro mladé nadšence nikoliv. Přes veškerou péči také viděli, jak část těchto sotva založených firem umírá. Když se tak stalo, uspořádali „post mortem“ jakousi virtuální pitvu s ohledáním, co se stalo špatně, a šli dál. Ale výsledky té „pitvy“ berou v úvahu při dalším rozhodování, aby se stejná chyba pokud možno nestala znova. Tahle kombinace obrovského penza zkušeností, znalostí a kapitálu je něco, co v podstatě nejde replikovat na jiné straně světa, leda podobně dlouhým a organickým procesem. Rozhodně ne usnesením vlády, i kdyby do toho nalila miliardy a sehnala pár veteránů-kapitalistů ochotných se této činnosti věnovat. Oni totiž vesměs budou z jiných oborů a IT jim bude cizí, a v jiných oborech platí jiné principy. Takového bankéře by ani nenapadlo přišmatlat před obecenstvo v kraťasech a sandálech, jako to v USA učinil miliardář Paul Graham; a určitě by mladých mužích v obecenstvu vyžadoval oblek s kravatou. Ale na kvalitu nově vzniklých firem by ty kravaty neměly žádný kladný vliv… Myslím si, že na přebytek státní péče a nedostatek péče odborné doplatil i Qwant, francouzský konkurent Googlu. Abych to jeho selhání nějak kvantifikoval, pro účely tohoto článku jsem obepsal deset svých známých programátorů. Jde o množinu lidí, kteří se mezi počítači pohybují od útlého mládí a nejeden z nich proháněl už Pacmana na ZX Spectrum. Výsledky průzkumu vypadají takto: Devět z nich o Qwantu ani neslyšelo. Jeden o něm slyšel, ale nikdy jej nepoužil. Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2021-03-16 19:08:31
Ještě ke „špatnému svědomí Evropy“
Existuje poněkud cynické, ale vcelku trefné pořekadlo, že je těžké někomu něco vysvětlit, když jeho mzda závisí na tom, aby tomu neporozuměl. Jediná skutečná slabina, kterou na tomto pořekadle vidím, je ta, že příliš zjednodušuje celý jev na jeho čistě finanční dimenzi. Ono je totiž také těžké někomu něco vysvětlit, pokud jeho vlastní sebeobraz závisí na tom, aby tomu neporozuměl. Tím je míněna jeho vlastní víra, žebříček hodnot… Tady se dostáváme k tomu, odkud se systematická neochota přemýšlet nad zjevnými problémy bere. Práci můžete v nejhorším změnit. Sama sebe budete měnit mnohem hůř. „Hra na neporozuměnou“, o které píše Ayaan Hirsi Ali, je vesměs nemoc chytrých lidí. Kdykoliv s tím někdo v mém okolí začal, byl to člověk uvažující hlavou, a ne tračníkem. Úplný hlupák takovou hru provozovat nedokáže, protože k tomu, pokroutit vlastní myšlenkové pochody do preclíků, je přece jen potřeba určité duševní pružnosti. Zaženete-li blbce argumentačně do úzkých, spíš vás praští pěstí, než aby se z toho sevření nějak judisticky vykroutil. Další typ, který hru na neporozuměnou vesměs nehraje, je fanatik. Ten se s vámi prostě hádat nebude a pojede svoji. Necítí potřebu svoji pozici logicky obhajovat, tudíž nemusí předstírat, že nechápe vaše argumenty. (Naštěstí těchto typů je poměrně málo, i když mohou nahánět strach. Třeba pustí-li se hromadně do šikanovaní nějaké nešťastné duše na internetu.) No, a z toho plyne, že v nejhorší pozici je inteligentní a přemýšlivý člověk, který předtím přijal nějaké hodnotové krédo a teď si jej musí zkřížit s realitou, která tomu úplně neodpovídá. Ušlechtilá myšlenka vedla ke hrůzám Podívejme se přitom zcela konkrétně na azylovou politiku, záležitost, která poslední dobou Evropou opakovaně hýbe. Po druhé světové válce se v evropském morálním kánonu zahnízdila myšlenka, že pomáhat lidem na útěku je správné, dobré a ušlechtilé, a že obrátit se k nim zády je v podstatě spoluúčast na hromadné vraždě. Vzhledem k tomu, co jí předcházelo, se tomu nedá divit. Jenomže realita roku 2021 je taková, že v zástupech přicházejících přes moře zdaleka nejsou jen ubožáci hledající ochranu před zvůlí a násilím. Část těch lidí má pouze pocit (ne nutně zakotvený v realitě), že se bude v Evropě mít ekonomicky lépe, což sice lze lidsky pochopit, ale kvůli tomu přece azylový systém nevznikl; a pak jsou mezi nimi i jedinci, kteří se na civilní evropské populaci dopouštějí vyslovených hrůz: oním neslavným pogromem na ženské v Kolíně nad Rýnem počínaje a uřezáním hlavy učitele Samuela Patyho (zatím) konče. Jinými slovy, azylový systém, který byl původně založen na ušlechtilé myšlence chránit nevinné lidi, vede dnes ke značně brutálním negativním následkům pro jiné nevinné lidi. To je velký paradox. A co s takovým paradoxem můžete jako intelektuál oddaný poválečným liberálním myšlenkám dělat? Bagatelní procento sebemrskačů prohlásí, že jsme si to vlastně zasloužili svojí koloniální historií, ale to je tak šílený postoj, že se k němu drtivá většina lidí nedokáže přihlásit. Aspoň mimo akademické kruhy a Twitter. Fanatici, oni vzácní, řeknou, že na tom zkrátka nesejde a že morálním principům, jako je třeba azyl, je nutno obětovat naprosto cokoliv. To je zase pozice kariérně nebezpečná, hlavně pro politiky, kteří by si výrokem takového typu podkopali svoji volitenost – a to i v Německu nebo ve Švédsku, kde tamní elektorát historicky snesl mnohé. Takové výroky spíš uslyšíte od nějakých pouličních či dokonce člunových aktivistů, kteří žádný mandát nemají, jenom (velmi hlasitý) megafon. Zdaleka největší podmnožina postižených ale spadne do stavu vnitřního rozporu, kdy na jednu stranu ten problém vidí, na druhou stranu není ochotna veřejně odpadnout od své dosavadní morální a hodnotové víry a začít narušovat dřívější tabu. Třeba myšlenkou, že ten azylový systém je nutno radikálně seškrtat. Le Penová je prý v záležitostech islámského extremismu „moc měkká“ Takový vnitřní rozpor je vlastně formou (bolestivé!) paniky, asi jako když sám sebe tlačíte do kouta; respektive když nějaká část vaší mysli, která se nedá úplně utišit ani umlčet, s rozkoší tlačí do kouta ten zbytek. Na rozdíl od Facebooku, kde si vnějšího protivníka snadno zablokujete, nemůžete takové hlodající myšlenky-myšky úplně ignorovat. V takové situaci je pak nejjednodušší předstírat aspoň navenek, ale raději i vevnitř, neporozumění celé věci. Kličkovat, uhýbat, převádět řeč jinam, relativizovat, hledat sofismata, zkrátka vykružovat slalomové obloučky kolem všech těch nepříjemných skutečností, které vám stojí v cestě. Ejhle, „hra na neporozuměnou“ v celé své kráse. Samozřejmě, ani tím nejsportovnějším slalomem se nedokážete vyhnout cihlové zdi. O tu se rozplácnete jako moucha. To je to, co se po dlouhé sérii krváren stalo ve Francii a co i Ayaan Hirsi Ali ve své eseji komentuje jako ztrátu bezstarostné naivity. Pak dochází k náhlým skokům Overtonova okna, jejichž prudkost někdy vnější pozorovatele až děsí. Těžko si někdo roku 2017, kdy do Elysejského paláce přišel Macron coby středová záchrana před Le Penovou, pomyslel, že roku 2021 bude Macronův ministr vnitra Darmanin v televizi obviňovat tu samou Le Penovou, že je v záležitostech islámského extremismu „moc měkká“. Jedna věc, která k tomu vede, a kterou Ayaan Hirsi Ali nezmínila, ale já ji považuji za důležitou: lidi, kteří hodně zřetelně a hlasitě hrají „hru na neporozuměnou“, jsou podle mého názoru právě ti, kdo jsou silně nahlodaní zevnitř a tímhle způsobem se to snaží přehlušit. To zakládá určitou naději na změnu, protože o nahlodané piliře se nemůže dlouhodobě opírat žádný systém. Až potud fajn; hlavní obavu mám z toho, co všechno se stihne stát předtím. I když migrační vlnu roku 2015 jsme ustáli lépe, než se tehdy dalo čekat, rozhodně zatím nemám dojem, že by v České republice „hra na neporozuměnou“ skončila. Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-03-05 12:16:44
U knihovny s Petrem Bílkem: O Janu Žižkovi a hrozbách pro demokracii
Z více než osmisetstránkového svazku o Janu Žižkovi dýchá husitská epocha tak živě a bezprostředně, jako kdyby autor byl jejím současníkem, bez zasvěcení od norského architekta si z návštěv chrámů a paláců neodnesete ani desetinový dojem a americká výzkumnice dokazuje, že vůbec není jedno, jestli čteme text digitálně na monitoru nebo v knize. Petr Čornej: Jan Žižka. Život a doba husitského válečníka (Paseka 2019) Fenomenální podání z volné ruky. Příslušník generace historiků, která přivedla na svět unikátní řadu Velkých dějin zemí Koruny české, zúročil své celoživotní badatelské úsilí koncentrované na pozdní středověk. Z více než osmisetstránkového svazku dýchá husitská epocha tak živě a bezprostředně, jako kdyby autor byl jejím současníkem. Suverénně pracuje s reáliemi, brilantně se orientuje v genealogii, neunikl mu jediný dostupný pramen, ubránil se přebírání ideových a teologických stereotypů, formuluje jasně a se smyslem pro nuance. Žižkovy osudy a činy nedomýšlí, drží se prokazatelného, nezamlčuje brutalitu revoluce a nezabředá do věroučných sporů táborských a pražských teologů. Nepřekročitelná kniha. Christian Norberg-Schulz: Význam v architektuře Západu (Dokořán 2019/ překlad Jiří Tourek) Veliká splátka na dluh. Norský historik a teoretik architektury (1926–2000) dlouho chyběl na klenbě české intelektuální auly. Bez jeho břitkého vidění nelze doporučit návštěvy proslulých chrámů nebo paláců, protože si bez jeho zasvěcení a inspirace neodnesete ani desetinový dojem. Autor provádí čtenáře od pyramid po pluralismus podle jednotného mustru, po úvodu probere krajinu a osídlení, pak analyzuje klíčové stavby a přes pojetí prostoru se dostává k sumární formulaci významu stavitelství dané epochy. Sympatické je, že nezapomíná ani na české prostředí a vsazuje pražskou katedrálu nebo kutnohorský chrám do světového kontextu. A dvojnásob sympatické je, že artikuluje, jako kdyby rýsoval. Maryanne Wolfová: Čtenáři, vrať se. Mozek a čtení v digitálním světě (Host 2020/ překlad Romana Hegedüsová) Ocitáme se na švu historických epoch a americká výzkumnice se pokouší zjistit, co to dělá s lidským mozkem. Zjišťuje, že vůbec není jedno, jestli čteme text digitálně na monitoru nebo v knize. Například britské vědkyně zdůrazňují, „že typické znaky vypravování, jako je řádná časová posloupnost a nenáhodný řetězec příčin a následků v dějové linii, se můžou ocitnout na vedlejší koleji, když ho děti čtou na monitoru.“ Wolfová názorně ukazuje, jak funguje v mozku čtecí dráha a jaký je rozdíl mezi hlubokým a rychlým čtením. Kdo se nedokáže koncentrovat, nedokáže se učit a nepěstuje svou paměť, což má fatální důsledky pro jeho společenské uplatnění a v konečné fázi se zmanipulovaní lidé stávají hrozbou pro demokracii. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-01-25 14:07:54
Vojtěch Varyš: Na vrcholu zoufalství (ukázka z knihy)
Novinář Vojtěch Varyš proslul jako nekompromisní divadelní, kulturní i politický kritik. Ve svých textech si dovolil kritizovat takové kulturní fenomény, jako jsou Jiří Suchý či Zděnek Svěrák. Spoluzaložil Divadelní festival Kutná Hora. V pouhých 32 letech spáchal sebevraždu, román Na vrcholu zoufalství vychází posmrtně. Štěpán Lotrinský, všeobecně přezdívaný Alsas, obráží lokál za lokálem – ve Wartenbergově kolečku, Hranicích oligofrenie nebo U Polského Danzigu se setkává nejen s nejvěrnějším přítelem Schulzem, ale i dalšími figurkami z orloje známých, milenek, akademiků a fašistů. Alkohol v nejroztodivnějších kombinacích teče proudem, o práci se mluvit nesluší a stranou čilého střídání partnerů zůstává jenom „nejnudnější chlápek v okolí“. A přece Alsase vidíme stále častěji usedat ke starému sešitu a číst v něm, že dobrá nálada je pouhý klam a trik… Ukázka z knihy – Když se trochu konsolidoval, chtěl se Štěpán věnovat práci, ale osazenstvo kavárny, zjevně spřátelené se servírkou a probírající nejrůznější aspekty života na maloměstě, od odporných kulturních akcí přes strázně podnikání místní pekařky až po vlastní cestovatelské plány, mu nedovolovalo se soustředit. Jeho intenzivní chuť celou kavárnu vystřílet se začala stupňovat poté, co dorazil afektovaný student, údajně čerstvý navrátilec z Jižní Ameriky, kde byl na stáži na českém velvyslanectví (česká diplomatická služba, takový nonsens, pomyslel si Alsas, odporná předražená přezaměstnaná žumpa plná líných nedovzdělaných budižkničemů, kteří si jen potvrzují pocit vlastní bezvýznamnosti zvyšováním mezinárodní bezvýznamnosti vlastního státu). Student byl zjevně příbuzný oné postarší, rovněž poněkud afektované servírky (která, jak se ukázalo, byla rovněž jedinou majitelkou tohoto podniku). Lidé, kteří probírají rodinné problémy nebo místní společenské drby, jsou obvykle nesnesitelní, ale nad takovou debatou se občas lze alespoň pobavit, lidi, co se baví o vlastních odporných životech, lze jen litovat, pokud v sobě ovšem jeden udrží touhu je pozabíjet. A úplně nejhorší jsou hovory o kultuře. Alsas se za snoba nepokládal, nesnášel ale lidi, co z pouhýho navštěvování kulturních stánků dělali přednost nebo cosi ušlechtilýho, co mělo jejich podprůměrný a v bahnu nudy prožívaný životy snad pozvednout k nejistým výšinám, přičemž si neomylně vybírali jen takové věci, k nimž bylo možno slovo „kultura“ přiřadit zcela libovolně, třeba jako slovo „bůček“ nebo „smaženka“ (dal bych si smaženku, pomyslel si Alsas), a svým prožíváním „kultury“ jen potvrzovali vlastní nevkus, nekulturnost a absurdně nízkou inteligenci. Mezitím dorazil jakýsi seladon středního věku, který (zjevně pravidelně) s ženou za pultem flirtoval tím nejnechutnějším způsobem, o to víc a o to úporněji a o to hlasitěji se u toho oba chechtali, ano, už se ani neuchechtávali, ani nechichotali, ale docela bezostyšně se chechtali na plné kolo, ale byl to takový ten druh hlasitého smíchu, který jde na nervy nejen okolí, ale musí jít na nervy i jim samým, myslel si Alsas. Vrchol jeho pobytu v kavárničce přišel, když za mladíkem z Jižní Ameriky dorazili jeho rodiče a se servírkou-majitelkou se jali probírat různé druhy co nejkyselejší kávy v kombinaci s jejími úžasnými dorty a kremrolety vlastní výroby. To už bylo na Štěpána moc; sbalil se a odešel na turka do divadelního bufetu. Nakonec pochopil, že toho dne ho v tomhle městě už nic nečeká, natož život, a rozhodl se, že ani opít se by nemělo smysl. Po krátké schůzce na magistrátu, kvůli které to vlastně celé dnes podnikal, odřekl i návštěvu divadla (kterou beztak neměl v plánu uskutečnit, šlo o akt zoufalství při plánování, pomyslel si) a odešel rovnou do hotelu. Konverzace se stárnoucí účastnící zdejšího farmakologického kongresu nad whiskou měla sice něco do sebe, ale nakonec ji ještě před půlnocí nechal překvapenou a samotnou v lobby a šel spát. * * * Na „křest“ básnický sbírky Semerádový, navíc do tý tupý kavárny Altruista v Dobřichovicích, původně jít Alsas vážně nechtěl. Nesnášel akce tohohle typu, poplácávaní se po zádech, nyvý vzdychání a lidi posírající se vlastní důležitostí, laciný víno a dědky slintající nad vlastníma zásluhama z 60. let a dnešníma mladejma literátkama. Jedinej důvod, proč si teroristi nevybíraj ke svejm útokům tyhle akce, je to, že by pak nikdo netruchlil, to je lepší vystřílet vánoční trh, toho si aspoň všimne nějakej lokální bulvár, pomyslel si jako obvykle Alsas. Navíc, i když nebyl katolík (nicméně katolicismus ctil, na rozdíl od studenejch protestantskejch nesmyslů), připadlo mu křtít knihy jako rouhání. Ať tomu radši říkaj oslava nebo tak něco. A hlavně ať se tam z tý knihy nepředčítá. Nebyl nijak velkej čtenář poezie a poslední básník, kterýho uznával, byl Bertran de Born, o současný tvorbě si vůbec myslel svoje, ale věci, který znal od Semerádový, mu přišly dobrý. Spolu s jejíma lascivníma kecama, který, jak bylo vidno, myslela většinou vážně. Taky už měla ledacos za sebou a furt byla o něco mladší než on (Což se nejspíš nezmění, ne? doplnil ho kdysi Schulz a Alsas si na moment připadal jako ti oslizlí šedesátníci upíjející laciný víno na těchhle večírcích, na který, tedy na všechny vernisáže, divadelní premiéry a literární čtení, si Alsas vždycky záměrně bral vlastní pití). A kdyby nic, aspoň s sebou míval Schulz placatku. On ho vlastně na tuhle akci dotáh, a páč neměl čas a nemohli se ani předlít spolu, snažil se Štěpán vytáhnout Laurovou, ta taky neměla čas, Palkosku nemělo teď smysl nikam zvát, no a na Renatu neměl náladu. Ona na něj možná taky ne, svině. Dopíjel osaměle flašku v Hranicích oligofrenie a pomalu mířil na vlak do Dobřichovic, aby tam stih ještě zahřívací kolo vodek U Kunďáka. * * * Toho večera si Alsas zas otevřel Kalkatovy zápisky. Chce se žít, chce se žít, a víc než jen dost. Sebezáchovná schopnost organismu je neskutečná, takže když to přežije člověk dva dny a dvě noci, najednou se probudí s pocitem, že vlastně ještě nechce umřít. Bez jakéhokoli zdánlivého důvodu – věci, co ho doteď tížily, se najednou rozplynou, a sleduje svět mázdrou neurčitého poklidu. Existenciální tíseň je taky pryč. V dobré náladě, která přišla nečekaně a bezdůvodně, mu připadá, že stejně iracionálně přišla předtím i deprese, ale samozřejmě to tak není, ta je jediná racionální a zdůvodněná. Dobrá nálada je naopak pouhý klam a trik, jímž tělo bojuje proti mysli, přebírá záchranný program. Alsas dopil lahev bourbonu a šel si dát vanu. Do magneťáku vložil nahrávku se zvuky vysavače. * * * – Podívejte se, když chcete, mohu vás trochu proškolit, mladý muži. Tam, mávnul Burmester směrem k fakultě, vám stejně nic moc neřeknou, jak už jste zjistil, že. – Po staletí se vzdělanci věnovali studiu soukromě, sami, s pomocí učitelů, mentorů a literatury. To je jediná cesta v jakékoli době, odvětil poslušně černovlasý mladík. – To je pravda, pronesl s uspokojením Burmester a přisunul mu poslední dva ročníky svého ne-akademického žurnálu Prolegomena literární interperetace. Alsase to bavilo, ale na druhou stranu nevěděl, proč ho sem Burmester taky pozval. Mladej Nasiletti byl kluk jak cumel a bylo jasný, že vyhledává – tváří v tvář tuposti svých učitelů i spolužáků gymnaziálních i univerzitních, tváří v tvář tuposti svých rodičů a světa, který ho obklopoval – skutečné duchovní vůdce. Alsas měl tak trochu podezření, že Burmester chce, aby, zatímco on jej bude školit v literatuře, kritice a estetice, vzal Alsas do ruky mladíkovo vyučování v životní praxi. Na to absolutně neměl náladu. To ho radši předhodim Sidonisovi, beztak bude teplej jak kamna, pomyslel si Alsas. Na mládež začínal bejt alergickej a nemyslel si, že to je jenom věkem. Ostatně na starý alergickej bejt nepřestal, i když se jim začínal valem přibližovat. Mezitím už Burmester zahájil školení: – Takže, je potřeba si přečíst: Vlna za vlnou se valí od F. X. Svobody, Suplenta od Karla Klostermanna, Neznámého člověka od Milady Součkové, O revolucích, tajných společnostech a genetickém kódu od Jiřího Drašnara a Oblast stínu od Milana Exnera. Nasiletti si poslušně zapisoval. – V šedesátejch letech se v Čechách literatura nepsala, prohlásil Burmester a znalecky si vložil do úst okurčičku, a upřímně vzato, ani moc předtim nebo potom. Koneckonců, s českou literaturou nemá smysl moc ztrácet čas. Buďto se člověk zajímá o český témata a prostor, nebo o literaturu, zopakoval svůj klasický výrok. Nasiletti si chtěl trochu přisadit, tak dal k lepšímu známou anekdotu: – To měl přece tehdy Čapek-Chod tu autogramiádu, na kterou přišla nějaká holka s Krakatitem. A on jí povidá: Ale slečno, to jste si spletla, já jsem Čapek-Chod, tohle je Čapek-obchod. Alsas s Burmesterem se na sebe podívali a hlasitě se zasmáli. Alsas trochu hraně, chtěl mladíka spíš povzbudit a tenhle fór znal léta. Burmester upřímně, neboť Čapka nenáviděl a tenhle fór miloval. Někteří tvrdili, že ho sám vymyslel. – No, prohlásil Burmester a ukousnul další kus kuřecího stehna, jak vždycky říkám, když toho zmrda někdo zmíní: Doufám, že myslíte Čapka- -Choda, toho spisovatele. Nasiletti se zasmál, napůl servilně, napůl upřímně. Alsas začínal toho kluka mít rád. – Já vás s někym seznámim, povídá mu a už vytáčel Sidonisovo číslo. – Ale myslíš, že Chod nakonec tu studentku voprcal? vznesl do pléna dotaz Burmester. Bych se vsadil, že ani hovno. A objednal další rundu panáků. Banatovič by určitě ocenil, pomyslel si Štěpán, že hospoda U Lázní Bělohrad, v níž se zrovinka nacházeli, je v Čapkově ulici v Nuslích. Pojmenovaný pochopitelně po úplně jiným Čapkovi. Kdysi to provozovali dva chlápci, Lamr a Waltr, ale rozhádali se. Druhej tak odešel do vedlejší ulice Magistrů a otevřel tam lokál U Lázní Stoličný Bělehrad, kterýmu se samozřejmě mezi místníma říkalo U Székesfehérváru, i když nebyl každej schopnej to vyslovit. U Stoličnýho měli lepší perkelty a okurky, ale chlastalo se pořád líp u původního Bělohradu, říkal vždycky Schulz. Koneckonců, jídlo je přežitej koncept, pomyslel si Alsas. A pustil se do další lahve červenýho. Koukal, že mladík bude přece jenom potřebovat v některejch věcech školení. Tváře mu hořely a Burmester se zrovna pouštěl do svýho parádního čísla, přednášky Od čtvrté avantgardy k páté moderně, to celé na druhou. Snad ten Sidonis je aspoň už na cestě, říkal si Štěpán. Zastesklo se mu po Stašce. Neděle Alsas samozřejmě nesnášel. Odpornej den, kterej není předurčovanej jen tim, že jsou lidi zoufalý z nadcházejícího pondělí, ale je mrtvej sám od sebe, včetně účastníků. Podniky zavřený, ulice prázdný, město mrtvý, všechno v píči. Nejvíc nesnášel Alsas skutečnost, že se mu skoro vždycky podařilo domluvit na neděli nějakej sraz a pak se celej den trápil tím, že na něj bude muset jít. Vlastně domluvený věci nesnášel obecně, ale v tu neděli to bylo nějak tíživější. Lepší bylo se hned ráno vylejt, a pak byl klid. Nebo se dala neděle dobře prospat. Spánek obvykle pokládal za ztrátu času, zvlášť ve dne, ale v neděli šlo o to, jak přežít den a nezabít se. I když nechodil denně do práce, weekendy měl celkem rád. Nejradši ty, kdy nebylo potřeba nic dělat a člověk moh jen tak doma sledovat filmy nebo číst knížky, případně se poflakovat po nonstopech (protože normální podniky otvíraj o weekendu dost pozdě, pokud vůbec). Nebo se opít s nějakými cynickými kamarády. Mrtvolnost neděle podtrhovalo i počasí, které obvykle zrovna na tenhle den připadlo, a neblahý Štěpánův zvyk z nedostatku jiné činnosti vždy koncem týdne bilancovat, co všechno se za uběhlých sedm dní nepovedlo. – Neděle není depresivní, říkával Schulz, ty ji tak jenom pojímáš. Netěšíš se na ni, říkáš si, to bude zase depka, no a světe div se, pak to skutečně depka je, navíc si to celej den opakuješ, tak se do tý deprese propadáš hloubš a hloubš. Ale ať s tím dělal Alsas, co chtěl, dopadalo to vždycky stejně. Jedinou výjimkou byly dny, kdy se v sobotu tak kvalitně opil, že se probudil ještě ožralej, a stačil na to včas navázat. To mu pak došlo, že je neděle, až později, když už bylo skoro po ní. Dneska to nebyl ten případ a Štěpán se chtěl akorát tak zabít. Ani spát mu nešlo a venku bylo hnusně. Doma se však nedokázal udržet, musel ven. A do toho ta přiblblá Adéla. Nechtěl ji vidět, ale neměl sílu domluvenou schůzku odvolat. Navíc, s někým mluvit musel. * * * Vždycky, když Alsasovi nebylo dobře, otevřel si Kalkatovy zápisky. Důvodů, proč se nezabít, najdeme vždycky nakonec dost. I ty, co můžeme odmávnout jako zástupné, nás nakonec dovedou jen k tvrzení, že zabít se můžeme přece kdykoli, tak proč zrovna teď. Ostatně problém sebevraždy je v tom, že ji člověk nikdy nespáchá včas. A pak – ti lidé, kterým člověk způsobí ne trápení, ale různé praktické problémy. Nález těla, vyšetřování, vyklízení pozůstalosti, zařizování pohřbu atd. Problémy, co člověk nechá nevyřešený, nejen ty svoje. Firmy, spolky, rozjetý projekty, nesplněný úkoly. A pak – ta obava o pověst, ta je nejsměšnější. Aby si nikdo neříkal, že je to „kvůli tomu“. Nejlepší by bylo se zabít, když k tomu člověk nemá žádnej zjevnej důvod, žádný průšvihy, dluhy, nemoci. Jenomže i když tyhle věci člověka netrápěj a chce se zabít pro úplně jiný věci, nakonec vždycky vyvstanou a trubači a hasičmajstři je pak rozvíjej se závažným výrazem ve tváři, předstírajíce pochopení a porozumění. Zvláštní, pomyslel si Alsas. Kalkatu viděl v životě dohromady třikrát, z toho dvakrát to bylo magické, velkolepé setkání, na které jako by čekal celý předchozí život. Fascinace, propojení, zábava. Gute Laune. A ovšem – při jeho zálibě v tajnůstkářství a lži nebylo snadný ho prokouknout, zjistit víc. Tím spíš, že jak se viděli málo, napájely se jeho představy o Kalkatovi z bizarních historek, drbů, tajemných náznaků a všeho možnýho dalšího, protože Kalkata byl prostě pojem. Jasně, občas si napsali, ale taky to nebyla žádná obrozenecká korespondence. Přišlo to, co přijít muselo, a po Kalkatově smrti ho navštívila jakási známá a předala mu ten sešitek, s tím, že to bylo přání zesnulého. Alsas nevěděl proč a už se to ani nesnažil rozklíčovat. Byl to vzkaz? Byl to úkol? Nebo prostě jen věděl, že v něm má vnímavého čtenáře, jako v něm měl vnímavého posluchače? Štěpán si to nechal jako soukromé potěšení. Nebo duševní vzpruhu. Na vidině cesty do Brna uklidňovala Štěpána jediná věc: že ho doprovází přítel z nejvěrnějších, Banatovič. Když nastoupil do ještě stojícího vlaku, Banatovič už seděl v jídeláku nad vypitým panákem a napůl vypitým pivem. Ten fakt nezahálí, řekl si Alsas. – Nazdar, profesorskej. – Píčo, sedej, čets, co napsal ten čurák Marterer? – Ne, nečet, řekni mi, co napsal ten čurák? Marterer byl Banatovičovým oblíbeným tématem. – No ten zmrd měl hroznej vejšplecht v Kampani, kecy o tom, jak by se do rozhodování o veřejným prostoru měli zapojovat odborníci. Tím myslí sebe, poučil ho Banatovič. – Vždyť je to taky čurák prvního řádu. – Někdo by mu měl vyřídit, že může rozhodovat akorát o tom, kdy se půjde vysrat. Vrchní před ně postavil rovnou čtyři panáky hruškovice, už ví, jak na to, pomyslel si Alsas. Banatovič vypil první bez ptaní a bez přiťuknutí, Štěpán pokejvnul a taky si dal. Navalilo se mu. Nebylo to dobrý ráno. Rozhlídnul se. – Vendelíne, tady pojď, umravňovala mladá atraktivní matka, vizáž model caffè latte, k tomu krátký vlasy, svýho asi čtyřletýho potomka při průchodu uličkou. Zajímavý jméno, pomyslel si pro sebe Alsas a mrknul na Banatoviče, který se už cpal gulášovou polívkou. – Ale ona taky není marná, zahlásil Banatovič. Otočila se. To je zas trapas, pomyslel si Alsas. A usmála se. Banatovič nevnímal, ale Alsas její úsměv povzbudivě opětoval. – Tady ty čuramedáni mě dokážou po ránu vytočit, pronesl Banatovič a mával výtiskem Kampaně. Dodal: – Bělohradský, to je Bohdalová český filosofie, nechápu, že ho ještě taky tisknou. Ale to je pořád ještě dobrý, ten už aspoň nepředstírá vědeckou práci, už se nesnaží o akademickou kariéru, jenom slintá do novin. Na to jsou tady jiný, rozvášňoval se Banatovič. Mluvil už dost nahlas a mával kolem sebe rukama. Míval ve zvyku přivírat u monologů oči, navíc jeho ve vzduchu máchající ruce připomínaly loutku. Jen ty nitě byly imaginární. Pokračoval: – To jsou všechno tyhlety démanty, buďto studovali sice oficiálně, ale v šedesátejch letech, kde se místo filosofie setkávali s nějakou postmarxistickou sračkou, nebo se ani k tomu nedostali a předstírali práci v kotelnách a studium filosofie v bytových seminářích. Obojí předstíraný, obojí pseudočinnost místo činnosti, opakoval Banatovič. Předstíraný studium – domácí studium! – v bytových seminářích – ovšem předstíraný filosofie. A předstíraná práce. Což je jejich věc, kdyby se pak nedostali k veslu a nezačali roznášet svý bludy z kateder… Rozumíš, disidenti obvykle nebyli žádný hrdinové, to byli lidi, který byli líný makat. – Že ty nepíšeš politický komentáře do novin, to by byla paráda, řekl mu Alsas. – Ale vždyť já píšu, do Doby síly, do Světel budoucnosti, do Na hlubinu a Na stráž!e, do Rozhledů neofašismu… – Myslím něco normálního, co čtou lidi. Třeba tadyhle Kampaň. Nebo Varovný výstřel. – Neblbni, tam by mě nevzali, blokujou mě, já nesmim nikam na veřejnost. – Vždyť jsi univerzitní profesor. Utrhli by ti ruce, i kdybys jim místo článku podal toaleťák posranej sračkama, pokud by ty sračky byly tvoje vlastní. Lidi jsou tady nadšený expertama, odborníkama a vědcema, ať už jsou odborníci skuteční, nebo domnělí, opravdoví, nebo předstíraní, ať už jsou odborníci v čemkoli a vyjadřujou se k čemukoli. – Myslíš? No něco na tom je… – Vždyť se koukni na Marterera, jak je pilnej. A co má u fotky? Vždycky akorát „znalec odkazu Emy Destinové“, nebo „hudební historik“. – No ty vole to je fakt, ten by mě zajímal, odborník. Píše o zemědělství, ekologii, lidskejch právech a architektuře, a přitom jediný, co dokázal, je, že odchodil nějakou zkurvenou bolševickou muzikologii, kde ho akorát tak naučili klanět se Dvořákovi se Smetanou! Přes uličku naproti dosedla nová pasažérka, Alsas si ji se zájmem prohlížel. Mladá holka, neurčitej věk lehce přes dvacet, chytrej a trochu drzej pohled, krátká barevná sukně, top bez ramínek, sponka ve vlasech, modrý náušnice, vlastně byla celá v modrym, v ruce Kunderův Žert. Nohy nedbale oholený, prostě něco v ní bylo. Tu džínovou bundu bych překous, a koneckonců i toho Kunderu, pomyslel si Alsas. – Brno… – zkurvený! zahlásil Banatovič a krknul. Naproti sedící slovenský gentleman se zasmál a pokývnul na znamení sympatií. Přátelé vystoupili. – To bysme mohli potkat starýho Velebu, určitě bude sedět v Karibiku. – To je fakt, řekl Alsas. Karibik byl odpornej zaflusanej nonstop umístěnej přímo v tzv. brněnským metru, tedy ještě odpornějším a ještě zaplivanějším podchodu pod hlavním nádražím. Tyhle místa měl Alsas rád. Připomínaly mu Balkán. Kdyby to Brno bylo celý takovýhle, bylo by to fajn město, pomyslel si. Kdyby se zbavili toho moravskýho přízvuku, dodal si pro sebe. Kdyby si na nic nehráli a byli tím, čím jsou, tedy vstupní branou Balkánu, bylo by všechno v pořádku. – Brno si hraje na malou Vídeň, a přitom je to prvotřídní malý Sarajevo, řekl nahlas. – To spíš Doboj, odtušil Banatovič. – Taky pravda. To město je jak malá holka, ve který dříme vášeň a nespoutanost a ona ji nedokáže vypustit ven, objevit, otevřít se: radši si hraje na poslušnou pokojskou. Ale tu eleganci z toho nevykřeše, natož aby se stala komtesou. – To s tou Starou dámou je přesný, děl Banatovič, kterej jak známo Vídeň miloval, elegantní ženská na výši a děvka, co si hraje na dámu, ale tu skutečnou nikdy nedožene. Jenže nedokáže bejt ani tou pořádnou děvkou. – Jako ta špičková kurva z Itálie, připomněl Alsas jednu dávnou historku. – Čili by to Brno někdo měl pořádně vojet, ať se probere k životu, pronesl Banatovič. Příměr ženský k městu se mu začínal líbit, v duchu už viděl svůj příští esej do Journal of Obscene Philosophy. Kurva, já ještě nemám ani čárku a uzávěrka toho posranýho sborníku byla minulý pondělí, uvědomil si, že jako hostující editor čísla má na starosti loňský zimní vydání Fenomenologie alkoholismu v lacanovské perspektivě. Sborníky i akademický časáky vycházely v Česku obvykle s půlročním až dvouletým zpožděním. Nahlas si říhnul. Naposled byl v Brně před dvěma lety na konferenci Morava jako průsečík kultur, kterou si pro sebe překřtil na Morava jako průser. Jestlipak má ještě doktorka Cicmárková ten piercing v kundě a jestlipak už má tu docenturu, pomyslel si. – Jo, je škoda, že to tu neobsadili Maďaři, vrátil ho do debaty Alsas. – Nebo Chorvati. To sou největší řezníci světa. Náglové zkurvený, odplivnul si Banatovič, kterej měl srbský předky. Pili v Karibiku na baru už třetí pivo a v tu chvíli si uvědomili, proč sem vlastně přišli. Veleba nikde. Jen párek důchodců v rohu, znuděná stará barmanka a na baru tlustej cikánskej pasák. – Hele, já mu zavolám, nabíd se Banatovič. – Nazdar, já jsem v Karibiku! ozval se v telefonu známý hlas. – Tak to asi těžko. Jsme tady s Alsasem a ty nikde. Nebo si střílíš na hajzlu péro? odvětil Banatovič. – Ne, já sem fakt v Karibiku. Na Arubě, upřesnil na dálku Veleba. Kde na to ten feťák vzal? napadlo Banatoviče. – Kecáš, vole, co tam děláš? – Ále, válim se na pláži, pomalu mi to najíždí a dvě kozatý mulatky mi na střídačku kouřej péro, povídal rozšafně Veleba. To určitě, pomyslel si Banatovič. Nejspíš se ještě neprobral ze včerejší kocoviny a leží na podlaze svýho vybydlenýho bytu v městské části Brno-Komín. – No nic, ukončil hovor a obrátil se na barmanku, tak ještě dvě piva, prosím. Když jim je natočila, předvedl Banatovič své umění dokonale napodobit nejpříšernější přízvuk na světě, totiž brněnský přízvuk. – Starobrno – chčijeme prdelí, zadeklamoval s gustem. Nakladatelství Petr Štengl, Praha 2020.
Čas načtení: 2024-03-15 00:00:00
Jedna noc dokáže změnit vše! Amanda Quick přichází s prvním dílem nové vzrušující trilogie o ztracené noci, která navždy změnila tři ženy – ale na kterou si žádná z nich nepamatuje. Před sedmi měsíci se Pallas Llewellynová, Talia Marchová a Amelia Riversová ještě neznaly, až do toho osudného pobytu v Hotelu Lucent Springs. Budova byla částečně zničena při zemětřesení a požáru, ale ženy si na dobu strávenou v ní vůbec nepamatují. Nyní, jako blízké přítelkyně, spolu natáčejí podcast s názvem Případy ztracené noci, v němž vyšetřují odložené případy, a doufají, že najdou další osoby, které snad mají podobné zážitky jako ony – zážitky, které podpořily paranormální schopnosti, jež každá z nich už měla. Poté co obdrží tip na podcast, Pallas odcestuje do malého univerzitního městečka Carnelian v Kalifornii, aby prozkoumala opuštěnou psychiatrickou léčebnu. Otřesená temnou energií, kterou v budově vycítí, raději uprchne, když vtom ji zastaví jakási tmavá postava – z níž se vyklube záhadný informátor, který ji na ústav upozornil. Ambrose Drake si je jistý, že se stal svědkem vraždy, ale jelikož nemá žádný důkaz, všichni si myslí, že jen trpí halucinacemi způsobenými extrémní spánkovou deprivací. Ambrose však ví, že se v Carnelianském spánkovém institutu stalo něco strašného tu noc, kdy tam byl. Sám však nedokáže najít žádný důkaz, a tak požádá Pallas o pomoc. Vzápětí Pallas zjišťuje, že i Ambrose přišel o noc, na kterou si nedokáže vzpomenout – a která možná nějak souvisí s tím, co se stalo Pallas. Pallas a Ambrose se pustí do vyšetřování, a i když jsou obyvatelé městečka ochotní podělit se s nimi o to, co vědí, ukáže se, že někteří lidé z nich zas tak nadšení nejsou – a někdo je ochotný zabíjet, jen aby zabránil pravdě vyjít na světlo. Datum vydání: 14.03.2024
Čas načtení: 2024-04-26 08:58:17
Jak dosáhnout správného poměru omega-3 a omega-6 ve stravě
Rovnováha omega mastných kyselin v potravinách, které konzumujeme, ovlivňuje naše zdraví. Co však říkají důkazy o tvrzeních, že byste se měli snažit snížit příjem omega-6 a zároveň zvýšit příjem omega-3?Ať se podíváte kamkoli, rada je stejná: pokud chcete snížit riziko srdečních onemocnění, obezity, rakoviny a nejrůznějších dalších zdravotních problémů, měli byste omezit "špatné" nasycené tuky, jako jsou ty obsažené v másle a červeném a zpracovaném mase. Místo toho byste měli konzumovat "dobré" polynenasycené tuky. To znamená vařit na rostlinných olejích a preferovat listovou zeleninu, tučné ryby, ořechy a semínka. Jednoduché.Až na to, že pokud jde o vědu o výživě, nic není jednoduché. V tomto případě komplikace vyplývají z rostoucího poznání, že "dobré" tuky nejsou všechny stejné - konkrétně, že zatímco omega-3 mastné kyseliny jsou pro nás skutečně dobré, omega-6 mohou ve skutečnosti poškozovat vaše zdraví.Myšlenka, že vyváženost omeg v potravinách, které jíme, může mít vliv na naše zdraví, je dobře známá. Je také zřejmé, že typická západní strava se za posledních 50 let vychýlila ve prospěch většího množství omega-6 a menšího množství omega-3, přičemž jsme zároveň zaznamenali prudký nárůst výskytu onemocnění spojených s nadměrným zánětem, včetně srdečních chorob a cukrovky 2. typu.To vše vedlo k tvrzení, že bychom se měli snažit nejen zvýšit množství omega-3 v naší stravě, ale také omezit omega-6. Korelace však není příčinná souvislost. Je tedy skutečně možné, že konzumace příliš velkého množství omega-6, které bylo dlouho považováno za prospěšné, nám škodí? A pokud ano, jaké potraviny bychom měli jíst více nebo méně, abychom optimalizovali naši omega rovnováhu?Začněme několika základními informacemi. Všechny tuky a oleje, které jíme, se skládají z mastných kyselin, které se podle svého chemického složení dělí do různých kategorií. Každá z nich ovlivňuje vaši fyziologii jiným způsobem, což má následné účinky na vaše zdraví. "Kvalita a typ tuků, které lidé konzumují, má obrovský vliv na nemoci související s věkem, zejména na kardiovaskulární onemocnění," říká Philip Calder, nutriční imunolog z univerzity v britském Southamptonu.Co jsou omega mastné kyseliny?Omega-3 a omega-6 mastné kyseliny se nazývají polynenasycené mastné kyseliny, protože mají v dlouhých řetězcích uhlíku, které tvoří jejich páteř, mnoho dvojných vazeb, zatímco nasycené mastné kyseliny nemají žádné. Jsou považovány za "esenciální" mastné kyseliny, protože si je vaše tělo nedokáže vytvořit, což znamená, že je musíte získávat z potravin, které jíte. Kdybyste je neměli, vážně byste onemocněli - je známo, že skupina omega hraje zásadní roli v imunitě, zdraví mozku a srdce a v těhotenství.Dobrou zprávou je, že není obtížné získat jejich dostatek ve stravě, pokud jíte správné potraviny. Existují tři hlavní typy omega-3: kyselina alfa-linolenová (ALA), kyselina eikosapentaenová (EPA) a kyselina dokosahexaenová (DHA). ALA se nachází především v rostlinách, takže mezi její dobré zdroje patří zelená listová zelenina, lněná semínka a řepkový olej. Naše tělo sice dokáže z ALA syntetizovat DHA a EPA, ale ne příliš efektivně. Proto jsou za nejdůležitější zdroj omega-3 považovány tučné ryby, jako je makrela, losos a sardinky, které obsahují vysoké množství DHA a EPA.Hlavním zdrojem omega-6 v naší stravě je kyselina linolová (LA). Ta se nachází v semenech, ořeších, obilovinách, běžných rostlinných olejích, jako je slunečnicový a chrpový olej, a v produktech z nich vyrobených, včetně margarínů.Situace se zkomplikuje, když se podíváme na to, co vlastně omega mastné kyseliny v našem těle dělají. Jednou z jejich hlavních rolí je působení v buněčné membráně, kde jsou integrovány do dvojité vrstvy tukových molekul známých jako fosfolipidy. Ty obsahují směs mastných kyselin a bílkovin, které řídí, co do buňky vstupuje a co z ní vychází, a tím ovlivňují její chování.Důležité je, že složení mastných kyselin v buněčné membráně se mění v závislosti na tom, co jíme, což má důsledky pro funkci buněk, říká Anthony Hulbert, autor knihy Omega Balance 2023. Vysvětluje, že pokud máte stravu příliš bohatou na omega-6 nebo příliš chudou na omega-3, budou vaše buněčné membrány obsahovat mnohem více prvně jmenovaných kyselin než těch druhých. Aby toho nebylo málo, enzym zodpovědný za přeměnu ALA na DHA a EPA nedokáže rozlišit mezi ALA a LA. To znamená, že pokud je vaše tělo zaplaveno omega-6, obě mastné kyseliny si konkurují, což vede k menšímu množství DHA a EPA.Když k tomu dojde, říká Hulbert, výsledkem je chronický zánět, který je hnací silou mnoha zdravotních potíží, jež jsou dnes v západní společnosti stále častější. Patří mezi ně srdeční choroby, Crohnova choroba, diabetes 2. typu, revmatoidní artritida, Alzheimerova a Parkinsonova choroba a některé druhy rakoviny. "Omega-6 jsou důležité a zdravé esenciální tuky," říká Hulbert, emeritní profesor na univerzitě v australském Wollongongu. "Pokud se však konzumují v nadměrném množství, omega-6 snižují obsah omega-3 v buněčných membránách, což vede k chronickým zánětům."Existuje pravděpodobný fyziologický mechanismus, který spojuje omega-6 a zánět. Souvisí s molekulami zvanými eikosanoidy, které imunitní systém využívá k předávání zpráv, čímž nám pomáhá bojovat proti vetřelcům nebo hojit tkáně. Některé eikosanoidy jsou tvořeny omega-3 a ty působí protizánětlivě. Ty, které jsou tvořeny omega-6 mastnou kyselinou zvanou kyselina arachidonová (ARA), která se sama syntetizuje z linolových kyselin, jsou prozánětlivé.Jde tedy o to, že nadměrná konzumace omega-6 způsobuje, že buňky imunitního systému produkují více prozánětlivých molekul, což způsobuje chronický zánět.Existují pro to i určité důkazy. Studie na lidech a dalších zvířatech například ukazují, že nahrazení omega-6 omega-3 má pozitivní vliv na zdraví a zmírňuje příznaky spojené s chronickými onemocněními, jako je cukrovka, srdeční choroby a obezita.Navíc je jistě pravda, že poměr omega mastných kyselin, které konzumujeme v naší stravě, se za poslední půlstoletí dramaticky změnil a podíl omega-6 se výrazně zvýšil.Hulbert uvádí tyto poměry v procentech, kde vyšší procento znamená více omega-3 v poměru k omega-6. Až do roku 1910 byl podle něj poměr omega-3 v typické americké stravě přibližně 40 %. Do roku 2010 se tento podíl snížil na přibližně 9 procent. Tuto změnu lze přičíst třem faktorům: výrobci potravin přešli od používání živočišných tuků k rostlinným olejům, farmáři krmí dobytek obilím místo trávou a přibývá ultra zpracovaných potravin s vysokým obsahem omega-6. Ve stejném období se stále častěji objevují zánětlivá onemocnění.Tato shoda je sugestivní. Pokud však jde o prokázání příčinné souvislosti mezi omega-6 a zánětlivými stavy, výsledky studií na lidech se různí.V přehledovém článku z roku 2018 dospěli Calder a Jacqueline Innesová, tehdy rovněž z University of Southampton ve Velké Británii, k závěru, že "studie u zdravých dospělých lidí zjistily, že zvýšený příjem ARA nebo LA nezvyšuje koncentrace mnoha zánětlivých markerů" a že "epidemiologické studie dokonce naznačují, že ARA a LA mohou být spojeny se snížením zánětu".Calder tvrdí, že jedním z důvodů, proč jsou výsledky neprůkazné, je to, že naše buňky již obsahují tak vysoké množství ARA, že další doplňování pravděpodobně nebude mít žádný účinek. "Záhada spočívá v tom, že omega-6 jsou považovány za škodlivé a teoreticky se to dá velmi snadno zmapovat, ale když se podíváte na údaje o lidech, tak to tak úplně nevypadá," říká. "Pokud lidem dodáte více LA prostřednictvím doplňků stravy, nezvýšíte obsah ARA v jejich membránách, ale možná je to proto, že jsou již nasycené."Důkazy o prospěšné roli omega-3 jsou mnohem silnější. "Je jasné, že pokud zvýšíte příjem EPA a DHA a snížíte množství ARA v buněčných membránách, snížíte tím zánět," říká Calder.Zdá se také, že omega-3 jsou obzvláště důležité pro funkci mozku. V roce 2020 například C´cilia Samieri z univerzity ve francouzském Bordeaux a její kolegové publikovali studii, v níž po dobu 17 let sledovali 10 000 starších dospělých ve Francii. Zjistili, že u lidí s vyšším obsahem omega-3 docházelo k menšímu poklesu kognitivních funkcí a pomalejší atrofii mozku - a byla u nich menší pravděpodobnost vzniku demence. Někteří vědci se domnívají, že rovnováha omega-3 souvisí také s depresí a dalšími duševními poruchami.Omega-6 a zánětyNení pochyb o tom, že pro většinu lidí by bylo prospěšné získávat více omega-3. Je však otázkou, zda je třeba zvýšit příjem omega-3 a omezit příjem omega-6, jak doporučuje Hulbert. "Existuje jen málo důkazů o tom, že omega-6 mají pozitivní nebo negativní vliv na zhoršování kognitivních funkcí," říká Samieri. "Někteří tvrdí, že poměr omega-3 a omega-6 je důležitý. V praxi, v epidemiologickém výzkumu, je však skutečně důležitá hladina omega-3."Podobně Sarah Berryová z King's College London říká, že pokud máte ve stravě dostatečné množství omega-3, neexistuje mnoho přesvědčivých důkazů o tom, že omega-6 škodí. "Teorie omega rovnováhy je založena na vlivu, který mají omega mastné kyseliny na eikosanoidy," říká. "Výzkumy, které byly provedeny na buňkách a zvířatech na podporu této teorie, se však podle mého názoru u lidí nepotvrzují. Omega-6 bych považovala za zdravou živinu, zejména pro zdraví srdce." Podle ní je například jedním z nejlepších tuků, které snižují množství LDL cholesterolu, jehož vysoká hladina zvyšuje riziko srdečních onemocnění a mrtvice.Je také možné, že nárůst zánětlivých stavů způsobuje něco jiného. Velké množství omega-6 se zejména v USA konzumuje ve formě ultra zpracovaných potravin. "Existuje mnoho jiných mechanismů, kterými mohou tyto potraviny ovlivňovat naše zdraví, než je omega-6," říká Berry.Calder zase souhlasí s Hulbertem, že většině lidí, kteří se stravují západním způsobem, by prospělo zvýšit konzumaci omega-3 a zároveň jíst méně omega-6. "Výměna jedné [omega-3] za druhou [omega-6] je lepší než změna pouze jedné z nich, protože měníte obě strany rovnice," říká Calder.Otázkou tedy zůstává, co jíst, abyste optimalizovali svůj poměr. Odpověď na tuto otázku se může zdát obtížná, a to i proto, že na etiketách potravin je obvykle uveden pouze celkový obsah polynenasycených tuků, nikoli relativní množství omega-3 a omega-6.Existuje však několik způsobů, jak to změnit. Pro zvýšení hladiny omega-3 je nejdůležitější jíst více tučných ryb. "To je nejlepší způsob, jak získat více preformovaných EPA a DHA," říká Calder. Pokud to není možné, existují rostlinné alternativy, které obsahují vysoké množství ALA, které pak vaše tělo musí přeměnit na EPA a DHA. Hulbert doporučuje zelené listy, protože to málo tuku, které obsahují, je tvořeno výhradně ALA. Calder mezitím doporučuje vlašské ořechy spolu se lněnými a chia semínky. "Snažil bych se také snížit příjem omega-6 tím, že kukuřičný nebo slunečnicový olej nahradím řepkovým," říká.Musíte však být opatrní, protože i když jíte potraviny, které mají přirozeně vysoký obsah omega-3, pokud jsou vařené nebo skladované v olejích bohatých na omega-6, bude poměr omega stále nízký. Hulbert vysvětluje, že tuňák konzervovaný ve vodě má omega rovnováhu 90 %, což znamená, že obsahuje hodně omega-3 a málo omega-6. Když je konzervován ve slunečnicovém oleji, klesne tento podíl na 16 procent. Ryby ulovené ve volné přírodě mají lepší poměr omega mastných kyselin, který se pohybuje od 63 do 83 procent, ve srovnání s rybami stejného druhu chovanými na farmách, kde se pohybuje od 13 do 67 procent.Pokud jíte maso, Hulbert doporučuje hovězí a jehněčí maso krmené trávou, které jsou dobrým zdrojem omega-3. Vepřovému a kuřecímu masu se spíše vyhýbá, protože jsou běžně krmeny obilím obsahujícím sóju a kukuřici, což znamená, že mají vysoký obsah omega-6. Dodává, že byste se měli vyhýbat také vysoce zpracovaným potravinám, protože jsou často vyráběny z rostlinných olejů.Pokud jde o doplňky stravy s rybím tukem, je nezbytné zkontrolovat etiketu, abyste zjistili, kolik EPA a DHA skutečně obsahují. "Pokud si dáte obyčejný doplněk stravy s rybím olejem, množství EPA nebo DHA v něm bude pravděpodobně kolem 300 miligramů, zatímco když si dnes večer doma dáte k večeři lososa, bude ho mít kolem 1,5 gramu - tedy více než pětkrát tolik," říká Calder. Nicméně i nízké dávky omega-3 po dlouhou dobu mohou být prospěšné, nebo přinejmenším lepší než nedělat vůbec nic."Ve Velké Británii jíme pravděpodobně asi pětkrát více omega-6 než omega-3 a v USA je to ještě extrémnější - pravděpodobně nejméně desetkrát nebo více," říká Calder. "Pokud se vám podaří tuto rovnováhu napravit a zvýšit hladinu EPA a DHA v buněčných membránách, je to spojeno s lepším zdravím a pohodou."Zdroj: New Scientist
Čas načtení: 2024-05-15 15:21:55
Bitcoin nedokáže prorazit hodnotu 65 000 USD. Pomůže mu dnešní CPI?
Situace se na bitcoinu před inflačními daty z USA poměrně stabilizovala. Bitcoin se však stále obchoduje pod hodnotou klesající trendové čáry s tím, že má problém prorazit rezistenci na hodnotě 65 000 USD. Pokořit tuto rezistenci by mu ovšem mohl pomoci report CPI, jehož výsledky byly oznámeny dnes ve 14:30. NAVŠTIVTE NÁŠ DISCORDOVÝ SERVER S […] Originální článek Bitcoin nedokáže prorazit hodnotu 65 000 USD. Pomůže mu dnešní CPI? pochází z webu CryptoSvet.cz.
Čas načtení: 2024-07-10 19:00:39
Galaxy Z Fold6 a Z Flip6: Na první dojem nenadchnou, více skrývají uvnitř
Je zde další generace ohebných zařízení Samsungu, kterými společnost vlastně definovala trh. Galaxy Z Fold6 a Z Flip6 ale jasně ukazují, že Samsung ztrácí dech a nedokáže držet krok zejména s čínskou konkurencí. Není zde prostě nic nového pod sluncem, z čeho bychom si měli sednout na zadek. Když se na novinky Samsungu podívá běžný uživatel smartphonů, pravděpodobně nedokáže odlišit loňskou generaci od té letošní. Vizuální změny […]
Čas načtení: 2024-08-31 09:59:08
Pocit bezmoci je zdrojem frustrace
Konzumní vyspělá společnost poskytuje lidem mnoho výhod a jistot, ale nedokáže lidem už zajistit, aby lidi neměli zbytečné problémy, které jim přinášejí psychické nemoci. Mnohé je zde nedomyšlené a nikdo to nedokáže opravit, příkladem je třeba centralizace která jedná s lidmi jako by to byl jenom levný materiál na pokusy které na lidech dělají ti… Číst dále »Pocit bezmoci je zdrojem frustrace
Čas načtení: 2024-09-03 08:54:08
Současnost nás nedokáže připravit na budoucnost
Lidi touží po tom mít veliký zisk z práce a málo utrácet za zboží a služby, jenže tak to v ekonomice nemůže fungovat, nadbytek je totiž založen na nedostatku. Vaše úvaha se dotýká základního paradoxu v ekonomii. Lidé často touží po tom, aby měli vysoké příjmy a zároveň nízké výdaje, což by znamenalo maximální zisk… Číst dále »Současnost nás nedokáže připravit na budoucnost
Čas načtení: 2024-09-09 15:26:01
Najznámejšia a najakceptovanejšia teória hovorí, že sa náš vesmír začal pred 13,8-miliardami rokov, gigantickou explóziou, ktorú nazývame veľký tresk. Veľa ľudí a ... The post Veľký tresk nedokáže vysvetliť všetko, tvrdia vedci: Nová teória môže ukázať, ako vesmír skutočne funguje appeared first on Vosveteit.sk - Správy zo sveta technológií a vedy.
Čas načtení: 2024-10-10 19:25:39
Přes 200 let nikdo nedokáže nikdo rozluštit Bealovu šifru. Dokážete to?
Příběh Bealových šifer je obzvláště zvláštní zlato, stříbro a šperky z Nového Mexika a pohřbít je někde v kopcích a hřebenech střední Virginie? (Foto:... Článek Přes 200 let nikdo nedokáže nikdo rozluštit Bealovu šifru. Dokážete to? se nejdříve objevil na AC24.cz.
Čas načtení: 2024-10-29 16:00:01
Babiš se snažil provrtat prezidenta Pavla. Kdyby pohledy mohly vraždit
Předávání státních vyznamenání je ojedinělou příležitostí, kdy se ve Vladislavském sále setkají nejen současné, ale i bývalé ikony české politiky. A to letošní nebylo žádnou výjimkou. To, že na Hrad dorazili nejen podporovatelé prezidenta Pavla, ale i jeho názoroví oponenti, dalo vzniknout mnoha zajímavým situacím. Ty se sice obešly beze slov a konfliktů, nicméně už z pohledů, které si jejich aktéři mezi sebou věnovali, lze soudit, že válečná sekera mezi nimi nebyla zakopána. Petr Pavel se svým pořadem na sítích zabodoval. Tohle by Zeman s Babišem nikdy nedokázali Číst více Klaus nezvládl ani úsměv Jeho předchůdce Václav Klaus na ceremoniál dorazil i s chotí Livií. Když do Vladislavského sálu přicházel Petr Pavel s první dámou Evou, Klaus jej doslova probodával pohledem a jeho výraz bez jakýchkoliv pochybností vyjadřoval, že rozhodně není jeho fanouškem. Podobně přísně se pak Klaus tvářil při tom, když Pavel pronášel svůj projev, a po něm s potleskem velmi šetřil. Ani pokus o úsměv při odchodu prezidentského páru po skončení mu příliš nevyšel. Když použijeme jeho slova, byl poněkud „falešný“. Vražedný pohled Schillerové Svůj výraz v obličeji neuhlídala ani bývalá ministryně financí a první žena hnutí ANO Alena Schillerová. Ta dorazila na Hrad spolu s dalšími opozičními politiky a velmi opozičně se tvářila, když kolem ní procházela současná vláda. Jestli je to součást politické kampaně, nebo prostě jen Schillerová neovládla svoje emoce, je diskutabilní, nicméně kdyby pohledy mohly ubližovat, je jisté, že ze současné vlády by toho příliš nezbylo. Schillerová je prostě bojem proti Fialově vládě zaměstnaná tak moc, že na něj nedokáže (nebo nechce) zapomenout ani v takové slavnostní večery. Babiš tleskal jako leklá ryba Podobně jako Alena Schillerová na tom byl i Andrej Babiš. Toho sice kamery nezachytily při probodávání oponentů pohledem, ale jeho výraz v momentě, kdy tleskal jednomu z oceněných, napovídá, že ani on při ceremoniálu vedeném Petrem Pavlem, který jej porazil v boji o prezidentské křeslo, rozhodně nebyl nadšený. Strnulý obličej, skelný pohled a chabý potlesk spíše z povinnosti hovořily za vše. Ani Babiš prostě nedokáže překročit svůj stín. Zhrzený Zeman nedorazil Jedním z mála bývalých státníků, kteří si předávání nechali ujít, byl Miloš Zeman. Ten se už podruhé nechal před ceremoniálem slyšet, že se jej nezúčastní. Osmdesátiletá bývalá hlava státu se pro Blesk vyjádřila, že bude doma. „Státní svátek rozhodně neoslavím na Pražském hradě. Budu si doma číst v knihách a setkám se s řadou svých přátel,“ Zeman na předávání nedorazil ani loni, kdy dal přednost jiným akcím. „Z nostalgie se asi budu dívat na televizi a vzpomínat, jaké to bylo, když jsem státní vyznamenání předával já,“ dodal exprezident. Nemoc Miloše Zemana. Tým vědců po něm pojmenoval virózu polárních lišek Číst více S kritikou Petra Pavla přispěchal i Miloši Zemanovi vždy věrný novinář Luboš Procházka, který kritizoval hlavně to, že svůj projev četl a nepřednášel spatra jako jeho předchůdce Miloš Zeman. „Projev tak zní nedůvěryhodně a nic lidem nemůže dávat,“ napsal na Twitter. Procházka zřejmě zapomněl, že projevy četli kromě Petra Pavla také Václav Klaus i Václav Havel. To, co tři jmenované také spojuje, je to, že se dokázali oprostit od osobních útoků na své oponenty a vyznamenávání svých dlouholetých podporovatelů a přátel. KAM DÁL: Střídavá péče. Co se stane, když jeden z rodičů přestane fungovat?
Čas načtení: 2024-10-30 18:39:30
Ruský súd udelil spoločnosti Google pokutu pre údajné blokovanie proruskej propagandy na svojej platforme YouTube a vypýtal si od technologického giganta poriadne mastnú ... The post Rusko dalo Google astronomickú pokutu za blokovanie propagandy. To číslo 99 % populácie sveta nedokáže ani prečítať, ako je veľké appeared first on Vosveteit.sk - Správy zo sveta technológií a vedy.
Čas načtení: 2024-12-12 08:07:16
Proč Bitcoin nedokáže trvale překonat hranici 100 000 dolarů?
Bitcoin se nadále snaží překonat hranici 100 000 dolarů - co ho brzdí a jak do toho zapadá Nvidia? Toto jsou hlavní důvody dočasné stagnace Bitcoinu. Článek Proč Bitcoin nedokáže trvale překonat hranici 100 000 dolarů? z webového portálu Finex.cz.