Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-08-02 10:00:00

Poučení, které Česko bude ignorovat: Po snížení povolené rychlosti ve Walesu na 30 km/hod podstatně poklesly počty mrtvých a zraněných

V září loňského roku bylo na silnicích s omezenou rychlostí ve Walesu zavedeno standardní omezení rychlosti na 20 mil za hodinu, tedy 30 km/hod. Počet zraněných a usmrcených osob na silnicích s rychlostí 20 a 30 mil za hodinu (tedy 30 a 50 km/hod) se od ledna do března snížil o více než čtvrtinu.Podle nových údajů se počet zraněných a usmrcených osob na velšských silnicích výrazně snížil poté, co byla rychlost na většině silnic omezena na 50 km/h.Počet obětí srážek na silnicích s rychlostí 30 a 50 km/h ve Walesu od ledna do března letošního roku klesl o více než čtvrtinu ve srovnání se stejným obdobím loňského roku.Předběžné údaje, které zveřejnila velšská vláda, ukazují, že v prvním čtvrtletí letošního roku došlo na těchto silnicích k 377 nehodám, což je o 26 % méně než 510 nehod v lednu až březnu loňského roku.Nejnovější údaje jsou také o 19 % nižší než v předchozím čtvrtletí, tedy v období od října do prosince 2023, kdy bylo zaznamenáno 463 obětí.Velšská labouristická vláda přičítá tento pokles zavedení standardního omezení rychlosti na 30 km/h, na silnicích s omezeným provozem, což jsou obvykle obytné ulice nebo rušné ulice pro pěší s pouličním osvětlením, v září loňského roku.

Čas načtení: 2024-06-17 13:41:00

Akce Czech Baseball Day představila Česko desítkám tisíc Japonců

Praha 17. června 2024 (PROTEXT) - Společnost Panasonic spolupracuje s Českou baseballovou asociací (ČBA) od loňského roku, kdy začala finančně podporovat program "Marines-Czech Baseball Bridge". V rámci této spolupráce se ve středu 12. června odehrál v Japonsku tzv. Czech Baseball Day. Desítky tisíc japonských diváků se během mače mezi Chiba Lotte Marines a Hokkaido Nippon-Ham Fighters dočkaly propagace českého baseballu i České republiky. Doprovodný program zápasu například obohatilo vystoupení folklorního souboru Valaška i stánky zaměřené na české kulturní památky a tradice.Loňský úspěch českého národního týmu na World Baseball Classic, baseballovém mistrovství světa, přinesl velký zájem japonských fanoušků o český baseball. Tento interes se přenesl i na japonské firmy - především na společnost Panasonic. Ta v ČR vyrábí tepelná čerpadla a ve své plzeňské továrně plánuje do roku 2030 produkovat až milion jednotek ročně. Japonská společnost se loni zavázala na tři roky sponzorovat český baseball a pomáhat ČBA s rozvojem hráčů mimo jiné financováním tréninkových kempů a stáží pro reprezentanty i trenéry národního týmu.V rámci dohodnuté spolupráce již došlo v srpnu loňského roku k návštěvě zástupců české reprezentace v Japonsku a letos na jaře ke stáži reprezentačního trenéra pálkařů Alexe Derhaka. Ten dostal příležitost zúčastnit se jarní přípravy špičkového baseballového týmu Chiba Lotte Marines.Desítky tisíc Japonců na Czech Baseball DaySvědkem pokračování spolupráce mezi českým a japonským baseballem byl třicetitisícový stadion ZOZO Marine ve městě Čiba. To se nachází necelých 40 kilometrů od hlavní japonské metropole Tokia a jde o domovský stánek celku Chiba Lotte Marines, který uspořádal u příležitosti zápasu s Hokkaido Nippon-Ham Fighters tzv. Czech Baseball Day.Pod dohledem českého velvyslance v Japonsku Martina Klučara se slavnostního nadhozu zápasu ujal český reprezentant Milan Prokop, který v současné době nastupuje za jiný japonský tým, Kanagawa Future Dreams. Kromě toho byl ve spolupráci s Českým centrem v Tokiu připraven pro návštěvníky stadionu bohatý program, jenž japonským baseballovým fandům odprezentoval krásy a tradice České republiky. „Navštívit mohli řadu stánků věnovaných české kultuře, pamětihodnostem a užít si mohli i vystoupení folklorního souboru Valaška. Těší nás, že jsme jako Panasonic mohli přispět k tomu, aby se ČR v zemi vycházejícího slunce ještě více zviditelnila,“ říká Petr Horký, obchodní ředitel společnosti Panasonic pro ČR a SR.Baseball pojítkem mezi ČR a JaponskemV našich zeměpisných šířkách dominuje sportovní scéně fotbal a hokej, ale Japonsku vládne baseball. "Tam jde o jednoznačně nejsledovanější sport a nás obrovsky těší, že vztahy s japonským baseballem od loňského mistrovství světa neustále rozvíjíme. Učíme se od těch nejlepších a v podmínkách, které jsou od těch českých diametrálně odlišné. Navíc se musím pochlubit, že Japonci náš progres vnímají a dobré výsledky naší reprezentace je – vzhledem k poloprofesionálním podmínkám, ve kterých fungujeme – až šokují," říká s úsměvem Lukáš Ercoli, marketingový a komunikační ředitel České baseballové asociace.Důkazem rozvíjejících se vztahů mezi českým a japonským baseballem je kromě programu "Marines-Czech Baseball Bridge" i Pražský baseballový týden, který se uskuteční 6.–9. července. „Záštitu nad letošním ročníkem převzal japonský velvyslanec v ČR Kansuke Nagaoka a nejde o náhodu. Právě japonský národní tým se turnaje poprvé za jeho 43letou historii zúčastní. Baseballové mistry světa z Japonska doplní tchajwanský národní tým i dalších šest špičkových evropských reprezentací včetně té české a rozdají si to o titul baseballového vládce Prahy," těší se Lukáš Ercoli.Kontakt:www.aircon.panasonic.czČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz. 

Čas načtení: 2025-02-04 12:00:36

Nejprodávanější mobily loňského roku? iPhone, iPhone a zase iPhone

Žebříček nejprodávanějších smartphonů opět ovládl Apple V TOP 10 se nachází hned sedm iPhonů Samsungu se do něj podařilo propašovat top model Galaxy S24 Ultra Loňský rok ve světě smartphonů opět ovládly značky Apple a Samsung, přičemž analytické firmy se nemohou shodnout na tom, která z nich na trh dodala více kusů – dejme tomu, že se tedy jedná o dělené první místo. V tabulce dodávek konkrétních smartphonů je situace o poznání jasnější a v mnohém kopíruje trendy z minulých let, proto jsme si mohli dovolit zrecyklovat loňský titulek, neboť stupně vítězů opět ovládla jedna značka. Přečtěte si celý článek Nejprodávanější mobily loňského roku? iPhone, iPhone a zase iPhone

Čas načtení: 2025-03-06 09:07:00

Průměrná mzda se přiblížila padesáti tisícům

Průměrný Čech si na konci loňského roku vydělal 49 229 hrubého měsíčně, spočítal statistický úřad. Mzdy tak proti stejnému období loňského roku vzrostly po očištění o inflaci reálně o 4,2 procenta. Medián zůstává nad 40 tisíci, kam se poprvé dostal na konci loňského třetího čtvrtletí.

Čas načtení: 2025-03-06 09:07:00

Průměrná mzda se přiblížila padesáti tisícům

Průměrný Čech si na konci loňského roku vydělal 49 229 hrubého měsíčně, spočítal statistický úřad. Mzdy tak proti stejnému období loňského roku vzrostly po očištění o inflaci reálně o 4,2 procenta. Medián zůstává nad 40 tisíci, kam se poprvé dostal na konci loňského třetího čtvrtletí.

Čas načtení: 2021-04-02 05:28:09

Nový koncert velmocí?

Na Vídeňském kongresu, který trval téměř rok – od 1. října 1814 do 9. června 1815 – a na němž se sešli představitelé téměř všech zemí Evropy, byly upraveny mezinárodní vztahy soustavou smluv. Hlavním cílem bylo nastolit stav před Velkou francouzskou revolucí, dosadit na trůny původní panovnické rody a také provést významné územní změny v Evropě. Jen jejich seznam je obsáhlý. Rakousko mimo jiné získalo Benátky, Terst, Tyroly a Dalmácii, ale ztratilo Belgii. Rusku připadla Besarábie a Finsko. Z Varšavského knížectví Rusko vytvořilo Polské království, které s ním ale bylo v personální unii. A třeba Spojené království Velké Británie a Irska dostalo Maltu, Mys Dobré naděje, Jižní Afriku a Cejlon. Změnilo se i napoleonskými válkami zničené Německo, když jako volné soustátí 39 zemí (patřilo k nim mimochodem i Království české a Markrabství Moravské), vznikl Německý spolek. Jména jako von Metternich, nebo de Talleyrand, kteří byli hlavními strůjci politiky rovnováhy, vzniklé na kongresu, mluví sama za sebe. S odstupem bývá tato politika rovnováhy, která po vídeňském kongresu vydržela téměř do 1. světové války v roce 1914, a na kterou dohlíželo spojenectví Rakouska, Pruska a Ruska, nazývána koncertem velmocí. Proč ten výlet do historie? V prestižním americkém časopise Foreign Affairs, který se zabývá především zahraničněpolitickými otázkami, vyšel letos 23. března společný článek Richarda N. Hasse a Charlese A. Kupchana. Ten první je prezidentem Rady pro zahraniční vztahy (CFR). Vznikla v roce 1921 a je velmi významnou neziskovou organizací, jejímiž členy mohou být pouze občané USA. Členská základna je složena z politiků, majitelů velkých firem, bankéřů, právníků. Je také vydavatelem dvouměsíčníku Foreign Affairs, ve kterém vyšel zmiňovaný článek. Cílem Rady je diskutovat o zahraničněpolitických otázkách a formulovat doporučení pro zahraniční politiku USA. Také druhý autor – kromě profesury mezinárodních vztahů na univerzitě v Georgetownu – patří mezi vedoucí pracovníky Rady. Jejich společný článek si tedy určitě zaslouží pozornost. „Mezinárodní systém je v historickém inflexním bodě,“ začínají svoji úvahu autoři. „Jak Asie pokračuje ve svém ekonomickém vzestupu, končí dvě století západní nadvlády nad světem, nejprve pod Pax Britannica a poté pod Pax Americana. Západ ztrácí nejen svou hmotnou nadvládu, ale také ideologický vliv. Rostoucí Čína, které pomáhá vytrvalé Rusko, se snaží zpochybnit autoritu Západu a jeho přístupy k domácí i mezinárodní správě. Americký prezident Joe Biden je odhodlán obnovit americkou demokracii, oživit americké vedení ve světě a zkrotit pandemii, která má zničující lidské a ekonomické důsledky. Ale Bidenovo vítězství bylo těsné, na žádné straně Atlantiku snadno nezmizí populismus a neliberální pokušení. Navíc, i kdyby západní demokracie překonaly polarizaci, nezabrání příchodu světa, který je multipolární a ideologicky rozmanitý. Historie jasně ukazuje, že taková období bouřlivých změn přinášejí velké nebezpečí. Velmocenské soutěžení o hierarchii a ideologii pravidelně vede k velkým válkám. Aby to odvrátil, musí Západ střízlivě uznat, že liberální řád vedený Západem, který nastal po druhé světové válce, nemůže zajistit globální stabilitu ve 21. století.“ „Nejlepším prostředkem k podpoře stability je globální koncert velkých mocností.“ Oba autoři pak rovnou poukazují na zkušenost Vídeňského kongresu v 19. století. „Jak ukázala historie tohoto Koncertu velmocí – jeho členy byly Velká Británie, Francie, Rusko, Prusko a Rakousko – skupina předních zemí může potlačit geopolitickou a ideologickou soutěž, která obvykle provází multipolaritu.“ I když to tak jistě nebylo zamýšleno, aktuální podporu těmto úvahám poskytlo nedávné jednání představitelů Číny a USA v Anchorage. Státní tajemník Blinken a poradce pro národní bezpečnost Jake Sullivan si za americkou stranu museli od čínských protějšků – ministra zahraničních věcí Wang Yi  a Yang Jiechi, nejvyššího zahraničněpolitického funkcionáře Komunistické strany Číny – vyslechnout, že účelem čínské zahraniční politiky je jít cestou mírového rozvoje. „Nevěříme v invaze pomocí násilí, ani ve svrhávání jiných režimů různými prostředky, protože to všechno by na tomto světě způsobilo pouze nepokoje a nestabilitu. A nakonec by to ani Spojeným státům neposloužilo dobře. Věříme tedy, že je důležité, aby Spojené státy změnily svůj vlastní obraz a přestaly prosazovat svou vlastní demokracii ve zbytku světa.“ To ale nebyl zdaleka konec. Yang Jiechi na závěr zdůraznil, že Spojené státy nereprezentují mezinárodní veřejné mínění, stejně jako nereprezentují západní svět. USA nezastupují celý svět, představují pouze vládu Spojených států. „Nemyslím si, že by drtivá většina zemí světa uznala, že univerzální hodnoty, prosazované Spojenými státy, nebo jejich názory, mohly představovat mezinárodní veřejné mínění.“ A když vzápětí přiletěl do Pekingu ruský ministr zahraničí Lavrov, konstatovalo komuniké z jeho návštěvy: Svět vstoupil do doby vysokých turbulencí a rychlých změn. V těchto podmínkách vyzýváme mezinárodní společenství odložit stranou nesouhlasy, upevnit vzájemné chápání a rozvíjet spolupráci v zájmu obecné bezpečnosti a geopolitické stability, spolupůsobit při vytváření spravedlivějšího, demokratičtějšího a racionálního mnohopolárního světového pořádku. Možná by se na první pohled zdálo, že jsou to jen slova. Myslím si ale, že oba autoři článku ve Foreign Affairs vystihli současnou politickou situaci ve světě poměrně přesně. Dokreslují to i reálné politické a ekonomické kroky, které jim dávají za pravdu. Konec loňského a počátek letošního roku přinesl fakta. V listopadu 2020 podepsala v Hanoji skupina 15 zemí asijsko-pacifického regionu největší dohodu o volném obchodu na světě. Tato dohoda pokrývá více než dvě miliardy lidí a zhruba třetinu světové ekonomiky. Účastníkem je samozřejmě Čína, ale chybí Spojené státy. Na rozdíl například od Jižní Koreje, Japonska, Austrálie a Nového Zélandu, tedy zemí, které se určitě dají označit za americké spojence. Hlavním architektem dohody, která se projednávala a připravovala od roku 2013, byla Čína. Po sedmiletém jednacím maratónu byla koncem loňského roku podepsána další významná dohoda – tentokrát mezi Čínou a Evropskou unií o investicích. Evropské firmy díky této dohodě, kterou ovšem ještě musí ratifikovat evropský parlament, získaly možnost působit v odvětvích jako například reality, soukromé nemocnice, reklama, námořní doprava, telekomunikační cloudové služby. Má být zrušen požadavek, že firmy musejí působit ve společném podniku s čínským partnerem. Významný je i čínský závazek, že nebude zahraniční partnery nutit k transferu technologií. Čínská ekonomická a politická ofenzíva ovšem zdaleka neskončila se závěrem roku. Koncem března navštívil čínský ministr zahraničních věcí Irán, kde spolu se svým iránským rezortním kolegou Jawadem Zarifem podepsali tzv. kooperační smlouvu na příštích 25 let. I když podepsaný text nebyl zveřejněn, obsahem má být podle pozorovatelů užší spolupráce v oblasti ropného průmyslu, atomové energie a ve vojenské oblasti. Jaký vliv tato dohoda bude mít na celkové uspořádání Blízkého a Středního východu je zatím předčasné spekulovat. Zřejmé ovšem je, že celá tato operace jde mimo Spojené státy. Multipolární uspořádání světa v praxi, tak by se to dalo jednoduše shrnout. To jistě neznamená, že jednotlivé vrcholy tohoto úhelníku nepřestanou s pokusy získat pro sebe na úkor ostatních nějaké výhody a zisky. V klasické podobě je to možné pozorovat na vztahu k Rusku. Jít do přímého vojenského střetu s ním si nikdo netroufá, protože si dokáže představit důsledky. Politika „okopávání kotníků“ – pokud možno nohama někoho jiného – ale Spojeným státům nevadí. Viz Ukrajina. Anebo Bělorusko, Navalnyj a tak dále. Riziko této politiky ovšem spočívá v tom, že ke konfliktu stejně může dojít, i když si ho vlastně nikdo nepřeje. Není pak skutečně na řadě nový koncert velmocí, nový Teherán, nová Jalta, nová Postupim? Historicky neodmyslitelná role světových dějin je v tomto okamžiku před hlavními mocnostmi této éry. Zdá se, že Rusko i Čína by proti takovému řešení nic nenamítaly. Možná k tomuto poznání dozrávají i Spojené státy, jak naznačuje citovaný článek z Foreign Affairs. Jen na závěr poznámka pro českou politiku: bude to rozhodování bez nás. A dost bude záležet na tom, abychom neztratili ze zřetele český národní zájem. V poklonkování komukoli bych ho ovšem nehledal.

Čas načtení: 2020-07-18 18:29:14

Carmen Kornová: Konec starých časů (ukázka z knihy)

Carmen Kornové je za svou Ságu jednoho století o osudech čtyř hamburských přítelkyň od roku 1919 až do přelomu století označována za „německou Ferrante“. Na podzim loňského roku vešel česky první díl této trilogie Dcery nové doby, odehrávající se od roku 1919 do prosince 1948. Přítelkyně Henny, Käthe, Ida a Lina, narozené kolem roku 1900, prožily Výmarskou republiku, ekonomickou depresi, vzestup nacistů, brutální pronásledování Židů, druhou světovou válku a první poválečné roky do měnové reformy. Ve druhém svazku Konec starých časů autorka sleduje své hrdinky v průběhu let 1949 až 1969 – v časech ekonomického zázraku a rock'n rollu. Ve druhém díle trilogie Carmen Kornové sledujeme další osudy přítelkyň Henny, Käthe, Idy a Liny, narozených kolem roku 1900 v Hamburku. Hlavní hrdinky se nacházejí na prahu padesátky. Mají za sebou složité životní zvraty, do nichž se promítal nástup fašismu a dvě světové války. Po měnové reformě v roce 1948 se Německo konečně probouzí k životu a přichází hospodářský zázrak. Henny pokračuje v práci porodní asistentky a pomáhá na svět poválečné generaci, jíž snad bude dopřáno začít život v nových časech. Ida, od dětství obklopená přepychem, se konečně provdala za svou velkou lásku, Číňana Tiana – po narození dcery Florentiny se zdá být štěstí dokonalé. V manželství to však začíná skřípat. Přívrženkyně reformní pedagogiky Lina už nepracuje jako učitelka, společně s družkou Louise vede knihkupectví pojmenované v upomínku na židovského lékaře Kurta Landmanna. Přítelkyně stále netuší, co se stalo s Käthe, kterou v roce 1945 zatklo gestapo. A pokud žije, proč se jim neozve? Autorce se prostřednictvím hrdinek podařilo přesvědčivě zachytit bouřlivá poválečná desetiletí, kdy tzv. Bonnskou republiku udržuje v napětí stavba Berlínské zdi, procesy s nacistickými zločinci, Karibská krize a studentské nepokoje. Po celou dobu vzdává poctu Hamburku, kde se odehrává většina děje.   Ukázka z knihy BŘEZEN 1949 Psí štěkot zněl z takové blízkosti, že Theo přistoupil k oknu a podíval se do zahrady. Tam nebylo po jaru ani potuchy, měli za sebou ledovou zimu a první březnové dny cestu k jaru dosud nenašly. Jen vrabci cvrlikali v holém javoru a nenechali se rušit ani hlubokým psím hlasem.      Rušila snad jeho? Doga patřila sousedům, kteří se počátkem roku nastěhovali do vedlejšího domu. Příjemní lidé, příbuzní zesnulého předchozího majitele. V těchhle dobách bylo velké štěstí, když měl člověk nad hlavou téměř nepoškozenou střechu. Štěstí pro něj. Pro Hennyina syna Klause, který u něho žil. I pro rodinu odvedle.      Ne. Thea Ungera nerušil štěkot, i když dosud se žádnými psy nikdy nežil, ani ve venkovském Duvenstedtu, kde vyrůstal, ani v letech manželství s Elisabeth tady v Körnerově ulici poblíž Alstery. Přitom by se nějaký elegantní pes k ženě, s níž byl ženatý čtyřiadvacet let, velice hodil.      Opakovaně se zabýval myšlenkou, že vůbec není pozdě na nové začátky, proč si tedy nevzít do domu trochu rozruchu a štěkotu? Vždyť právě ticho bylo tím, co Thea rušilo. To se pak dovnitř vplížily stíny a vyprávěly o těch, kteří zde už nebyli.      Nyní však vnikl do tohoto odpoledne další nápadný zvuk. Vysoké zatroubení automobilu, takřka fanfára. Theo odstavil sklenku na stolek vedle koženého křesla. Na chodbě potkal Klause, který sešel ze svého pokoje v horním poschodí, aby otevřel domovní dveře. „Senzační fáro,“ prohodil Klaus. „Jen se na něj podívej. Právě zastavilo před námi.“      Když Theo uviděl z auta vystupovat Garutiho, sotva věřil vlastním očím. Alessandro Garuti zestárl jako oni všichni, ale přesto to byl stále ještě onen důvěrně známý vynikající zjev.      „La brava,“ řekl Garuti a pohladil kryt motoru staré alfy romeo, která ho dopravila ze San Rema přes Nice, Lyon a Alsasko až do Hamburku.      „Una sorpresa.“ Celý rozesmátý došel k Theovi a objal ho. Také Ital konstatoval, že se jeho starý přítel sotva změnil, bylo to jejich první poválečné setkání. Připadalo mu však nezvyklé nevidět vedle Thea stát Elisabeth. I když Garuti z telefonátů dávno věděl, že Thea opustila již v létě 1945 a odešla s jedním anglickým kapitánem do Bristolu.      Nyní stál vedle Thea mladý muž, díky němuž jeho přítel nežil tak osaměle. Klaus. Velice krátké a rázné jméno. Alessandro Garuti miloval němčinu, ale občas mu připadala poněkud jednoslabičná. Rodolfo mu znělo, jako by je zazpíval. Rudi. Jeho syn a dědic.      Garuti vstoupil do jednopatrové městské vily s vikýřovými okny a s růžovým loubím u vchodu. Jak bylo příjemné to všechno znovu vidět. Minulý rok dosáhl sedmdesátky a doufal, že bude žít ještě dlouho, aby si užil mír. Teprve v roce 1940 se dozvěděl, že je otcem už dávno dospělého syna. Rudi válku přežil, byl však ještě prigioniero di guerra a seděl v ruském zajetí v táboře na Urale. Kéž by se už konečně vrátil.      „To je skutečně překvapení, Alessandro. Očekávali jsme tě až v květnu, ne teď v chladném předjaří,“ prohodil Theo, když ve třech vstoupili do salonu.      „Já jsem to déle prostě nevydržel. Z Německa se mi možná podaří navázat kontakt s Rudim.“      Theo Unger si říkal, že si penzionovaný diplomat a bývalý kulturní atašé italského vyslanectví v Berlíně dělá příliš velké naděje, mlčel však a místo toho na uvítanou naléval dobře temperované lehké červené víno od řeky Áry.      K smutným pravdám dospívají dost brzy. Také Rudiho žena Käthe a její matka Anna jsou od konce války nezvěstné. Byly dny, kdy se Theo obával, že se Henny mýlila, když se domnívala, že na Silvestra loňského roku zahlédla svou přítelkyni za oknem tramvaje linky 18. Käthe totiž nebyla k nalezení.      „Tak vy máte psa,“ prohodil Alessandro Garuti, který přešel k oknu a díval se do zadní zahrady.      Theo a Klaus přistoupili blíž a nestačili se divit. Doga tam stála na jednom záhoně a vrtěla ocasem. Dokázala snad přeskočit přes ty vysoké keře?      „Goliáši,“ ozval se hlas ze sousední zahrady.      Pes se na ně ještě jednou ohlédl a vydal se na zpáteční cestu keři zimostrázu. Vypadalo to, že si tam Goliáš vybudoval trvalý průchod.      „Il cane ha sorriso,“ řekl Garuti. Ten pes se usmíval.   Henny měla tuto březnovou neděli službu na porodním sále. Dnes se rodili samí chlapci, jeden z divů poválečné přírody. Mužské pokolení se ze všech sil snažilo nahradit velké ztráty, které utrpělo na bitevních polích všech zemí.      Henny Lührová vložila maličkého do matčiny náruče. První seznámení, než se novorozenec dostal do místnosti pro kojence. V těchto okamžicích bývaly ženy často příliš vyčerpané, ale mnohé nechtěly človíčka, kterého právě přivedly na svět, vůbec vrátit. Domácí porod sice vytvářel důvěru mezi oběma stranami mnohem rychleji, ale skrýval také větší rizika.      Její matka Else ji porodila ještě doma, Hennyinu otci tenkrát v kuchyni samým rozčilením vypadla z ruky cukřenka. „Tak to bude holka,“ řekla porodní bába a vzala z kamen hrnec s horkou vodou. Hennyina dcera Marike přišla naproti tomu na svět v roce 1922 na klinice Finkenau, jejíž porodnice měla již tehdy výbornou pověst. A také Klaus se o devět let později narodil zde. Teď však přicházela na svět nová poválečná generace, již – doufejme – čekal vstup do trvale mírových časů.      Henny krátce pohlédla na velké hodiny na stěně porodního sálu. Směna jí brzy skončí, a pak bude moct vzít bramborový salát z ledničky v kuchyňce sesterny a odjet ke Klausovi a Theovi. Žádná oklika přes Schubertovu ulici, kde opět žila u matky od chvíle, kdy byl její vlastní byt zničen za nocí plných náletů v červenci 1943. Kdyby se tam na chvíli zastavila, Else by si zase stěžovala, že s ní nechce strávit večer.      Sedmnáctiletý Klaus měl vlastní pokoj v Theově domě. Theo by byl rád, kdyby se také Henny hned přistěhovala, jenže ona nechtěla aspoň jednou v životě nic uspěchat. Vždyť všechno probíhalo až příliš rychle. Především láska.      Viděla, že Gisela bere novorozeného chlapce, aby ho odnesla do pokoje kojenců. Plodové lůžko vyšlo už po deseti minutách, komplikace se daly sotva očekávat, ale aby měla Henny úplnou jistotu, bude Gisela matku ještě půldruhé hodiny sledovat. Tato mladá porodní asistentka Henny čímsi připomínala její kamarádku Käthe, i když měla Gisela Suhrová poněkud narudlé blond vlasy a také pihy. Podobala se jí nejspíš tím, že byla taky ztřeštěná. „Chodící odmluva“, tak nazval před mnoha lety mladý doktor Unger Käthe, když se začínala společně s Henny učit porodní asistentkou na klinice Finkenau.      Včera zahlédla, jak Gisela nechala ve své nákupní tašce zmizet kus mýdla značky Sunlicht. Mýdlo bylo přece majetkem kliniky, jenže Gisela si zřejmě nevšimla, že ji někdo pozoruje. ¨      Käthe dříve kradla nahoře v kuchyňce soukromého oddělení čokoládové vločky a malé balíčky s porcí másla. Henny o tom celá léta věděla, a přesto mlčela.      Ne. Na Silvestra se nemýlila. I když si to Theo stále myslel. Käthe v té tramvaji byla a setkaly se očima. Jenže Henny nestihla do vozu nastoupit, ten okamžik byl příliš překvapivý a znamení k odjezdu už dávno zaznělo; dodnes jí to zvonění zní v uších. Bezmocný běh za tramvají po mokrých kočičích hlavách, ale vůz linky 18 už Mundsburský most opustil.      „Halucinace,“ namítal Theo. „Halucinace vzniklá z naděje.“ Ale Henny stále ještě viděla úlek v Kätiných očích. Nejednalo se o žádný smyslový klam. Proč se její přítelkyně lekla, když se konečně zase jednou viděly? Od svých sedmi let se vzájemně provázely životem. Proč za ní Käthe po tom nečekaném setkání nepřišla? Proč se skrývá? V celém Hamburku nebylo po Käthe ani stopy.      Mezitím uplynuly leden, únor a třináct dní března. Myšlenka, že Käthe přežila nejen Neuengamme, ale po evakuaci koncentračního tábora také pochody smrti, zpočátku v Henny vyvolala úchvatný pocit štěstí. Nyní se však ozýval jen zmatek a také předtucha, kterou si nechtěla připouštět.      Dveře se otevřely, Gisela se vracela s doktorem Geertsem do porodního sálu.      „Můžu vás svézt, Henny? Jedu do Winterhude a mohl bych vás vysadit na rohu Körnerovy ulice.“ Geerts tu působil již dlouho, téměř tak dlouho jako Theo, který už celá léta patřil k vedoucím lékařům, i když měl zřejmě malou šanci stát se šéfem kliniky. Možná proto, že nevěřil na hierarchie.      „Odkud víte, že chci právě tam?“ zeptala se Henny.      „To je jen takové tušení,“ odpověděl Geerts s úsměvem.   Hennyina tvář ve studeném větru zčervenala, třebaže pěší cesta k Theovu domu byla krátká. Kdyby neabsolvovala větší část cesty v Geertsově novém fordu, zanechalo by toto předjaří v jejích řasách jinovatku. Klaus ji uvítal u dveří a vzal od ní klíče. „Máme hosta, mami,“ hlásil. „Z Itálie přijel Alessandro Garuti.“ A tu už vstoupil do chodby Theo, pomohl Henny z kabátu, vzal ji za ruku a dovedl do salonu. Garuti vstal a přešel k ní.      Je to poněkud trapný okamžik, když je člověk zcela překvapivě představen velkému ctiteli první Theovy manželky, vždyť Elisabeth měla proti ní mnohem větší lesk a eleganci. Distingovaný signor Garuti, který tu před Henny stál, však byl Rudiho otec a tchán jeho Käthe, a to ji zbavovalo rozpaků.      Elisabetinu ruku by byl nejspíš políbil, ale Henny byla ráda, že tu její pouze pevně stiskl a potřásl jí. Srdečné a vřelé přijetí. Hned měla pocit, že je Alessandro Garuti přitažlivý, Garuti, který jí tolik připomínal Rudiho. Kéž by taky ten byl zase s nimi.      Když se pak posadili ke stolu a jedli, vzápětí přišla řeč na Rudiho, Käthe a Annu. O letmém setkání onoho časného silvestrovského večera Garuti věděl.      „Předpokládám, že jste neopomněli žádné oficiální místo v tomto městě,“ řekl a vzpomínal na den, kdy navštívil matriku hamburské čtvrti Neustadt, aby si prohlédl rejstřík porodů ročníku 1900, a dozvěděl se tak o narození svého syna – a také o úmrtí Rudiho matky Therese.      „Oběhli jsme všechny místní úřady,“ ujistil ho Klaus.      „Nikde není hlášená. Ani v okolí Hamburku,“ dodal Theo.      „A proto si taky nemohla vyzvedávat žádné potravinové lístky,“ připomněla Henny. Jak by tak mohla Käthe přežít?      Každý mlčky hleděl do svého talíře.      „Käthe byla v tramvaji.“ Hennyin hlas zněl jako zapřísahání.      „Je vůbec momentálním velitelem města Hamburku Henry Vaughan Berry?“ zeptal se Garuti.      „Ty ho znáš?“ Theo se na Garutiho překvapeně podíval.      „Jeden můj starý přítel s ním studoval v Cambridgi. To bylo ještě před první válkou, ale dlouho spolu zůstali ve spojení.“      „Co by měl Berry asi vědět?“ zajímal se Klaus.      „Paglie,“ povzdechl si Garuti. „Nic než stébla.“   Else Godhusenová si ten tip přečetla v Kluge Hausfrau, Chytré hospodyni, plátku, který jí obchodník přistrčil přes prodejní pult. Nic nestál a byly v něm samé zajímavé věci. Taky rada, jak lze překonat osamělost, když člověk sedí večer doma sám.      Prostě se chovat, jako kdyby měl přijít na návštěvu čínský císař. Upravit se. Přes voskované plátno natáhnout ubrus. Pak vzít k svátečnímu nádobí jednu z broušených sklenek. Pozvednout sklenku s rýnským vínem za čtyři marky pětadevadesát a sníst ruské vejce se lžičkou kaviárové náhražky.      A člověk sedí sám, říkala si Else a zlobila se kvůli majonéze na své hedvábné halence. Nepomáhalo ani rádio, které by si člověk měl zapnout, a dokonce ani pestrý večer v Severozápadním německém rozhlase. I když to vysílání vytvořil Thies, manžel její vnučky Marike.      Nyní jí bylo jedenasedmdesát a už čtyřiatřicet let byla vdovou. Válečnou vdovou. Těch teď bylo zase hodně, a tentokrát kromě toho i válečných nevěst. Takové hloupé slovo. Jako kdyby se chtěly provdat za válku, nikoli za Angličana nebo Američana.      Else vstala a vzala ze skříňky mýdlo. Nejlepší bude, když si halenku svlékne a vezme si zástěru. Ty další tipy z Chytré hospodyně byly užitečnější. Dubová kůra proti omrzlinám. Nebo návod na košili pro chlapce. Ale na uvedené míry byl teď Klaus moc velký.      Bylo už dlouho po desáté, a Henny pořád nikde. Ten doktor Unger je fajnový pán, ale poměr, který ti dva mají, se nedá nazvat slušným. Dříve se lidé hned vzali. Ani od Henny se jí to nelíbí. To, že Klaus bydlel u doktora, místo aby spal u ní na skládacím lehátku v obývacím pokoji, bylo určitě dobré a pěkné, a Klaus se taky od chvíle, kdy měl vlastní pokoj, mnohem líp učil. Jenže rodina má být přece pospolu, vždyť mnozí jíní přebývají ve sklepních doupatech, kde táhne, a taky to vydrží.      Else Godhusenová drhla mastnou skvrnu a byla při tom čím dál nevrlejší. Možná by pomohl koňak. Ale ne té halence, ta už brzy visela mokrá na ramínku. Else odešla do obývacího pokoje a vzala ze skříně koňakovou sklenku, příjemné ovzduší tohoto večera se nemělo zcela vytratit. Nalila si jaksepatří a vrátila se ke kuchyňskému stolu.      Kde jen ta Käthe je, Henny ji přece viděla. V bytě Laboeových teď žila rodina, která přišla o byt po náletu. Ženy-uprchlice už odtáhly dál. Else vrtěla hlavou. Napadal ji už jen Ernst, muž, s nímž se Henny rozvedla. Taky taková novota. Rozvod.      Proč se ta Käthe neohlásí? Ví přece, kde může Henny hledat. Else si nalila ještě sklenku koňaku.      A tu jí před očima vyvstal obrázek z ledna 1945, jak stál Ernst u okna a neustále se díval naproti k Laboeovým. Jenže jak by to mělo souviset s Kätinou nepřítomností?   Symfonie hrůzy v prvních dnech evakuace z tábora. Chladné hlasy příslušníků SS. Hoďte sebou, pakáži proklatá. Výstřely z pistole. Šourání bot těch, kdo ještě měli boty, často jen kusy dřeva pevně přivázané k noze. Postupné umlkání zbědovaných během tohoto pochodu. ¨      Za nekonečných nocí viděla Käthe před sebou silnici jako dlouhou šedivou stuhu beznaděje. Zůstaly tam poslední síly, její duše potom už sotva existovala.      A přesto se jí podařilo se z této strašidelné družiny vzdálit. Vklouzla do příkopu u silnice, schovala se ve křoví, aby se později, když se průvod vězňů na své cestě do záchytného tábora Sandbostel už dostatečně vzdálil, ve tmě doplížila k boudě, která stála osamělá v pusté krajině.      Pokus o přežití. Kdesi mezi Hamburkem a Brémami.      Käthe se zasmála chabým chraplavým smíchem, kterému přivykla. Proč se celý ten přízrak dnes večer znovu objevil? Protože přišla o práci, doktor byl odhalen a zatčen? Lékař, který pomáhal ženám zbavit se nechtěných dětí. Jméno své asistentky neprozradil. Ještě ne.      Od porodní asistentky k pomocnici andělíčkáře. Rudi. Kdybys to věděl, obracel by ses v hrobě. Jenže kde je pohřbený? Někde v Rusku? Před branami Berlína? Naděje, že by byl ještě naživu, si nedělala. Na jaře 1948 se ještě jednou obrátila na vyhledávací službu. Tam však o něm neměli žádné informace. Jen se překvapeně dívali, že Käthe tam nechtěla nechat své jméno ani adresu. Žádné iluze. Z iluzí člověk jen onemocní.      Ne. Rudi už nežije.      I když seděla v zahradním domku sama, rozmáchla se ke gestu, kterým by to podtrhla. Šálek se zbytkem kávové náhražky přitom Käthe smetla ze stolu. Střepy jen shrnula nohou. Nesbírat žádné střepy. Zranění není čím lepit ani léčit.      Hennyina tvář za oknem tramvaje. Co dělala na Silvestra na mostě? Vzpomínala na Luda, kterého tam přejeli? Měla přece Ernsta, s tím byla jistě někde v suchu. Ernst, ten udavač. Henny o tom věděla. Od ledna 1945 si tohle Käthe říkala pro sebe, jako kdyby tato slova byla modlitebními korálky.      „S tebou jsem hotová, Henny.“ Nahlas to vyslovila ve své chatce. Hlasitě a sama. Jen nedovolit, aby se vzedmula touha. Po Rudim a Anně – a už vůbec ne po Henny. ¨      Käthe vstala a oblékla si druhý svetr. Jak je ten březen studený. Ale i ten přežije. Přežívat zimu uměla dobře.      Nejprve bydlela na jednom říčním člunu, který kotvil u Dove Elbe, jednoho z hamburských ramen Labe. Byl to spíš vrak než jisté obydlí. Zdálo se, že člun nepatří nikomu, možná se jej jeho majitel vzdal nebo byl už dávno mrtvý. Je ironií osudu, že koncentrační tábor Neuengamme byl tak blízko. Skoro nadosah.      „Viděla jsem tvou prádelní šňůru,“ řekla žena, která na počátku Kätiny první hamburské zimy stála na bažinaté louce u břehu. „Měla bych pro tebe něco lepšího. K bydlení, myslím.“      „Proč právě pro mě?“ ptala se Käthe, když ji žena vedla k zahradnímu domku. Nedaleko od člunu, ve čtvrti Moorfleet.      „Protože já se teď stěhuju k Helmutovi,“ vysvětlila žena. „Ale ty mi drž tu chatu obsazenou, kdyby to náhodou nevyšlo. Nevypadáš na to, že bys člověka podvedla.“ Poté už Käthe o té ženě, která si říkala Kitty, nic neslyšela.      A teď chytli doktora při činu. Znamenalo to vězení a odnětí povolení působit jako lékař. A s těmi sáčky, v nichž pro sebe vždycky našla bankovky, byl taky konec.      Käthe neměla tušení, jak by to mělo jít dál. Možná prostě skoncovat se životem.   Naposled hovořil s Elisabeth začátkem ledna, popřál jí šťastný nový rok, pověděl jí o Hennyině zážitku na mostě. Proč se mu stále ještě pokaždé ve chvíli, kdy se uskutečnil rozhovor s Bristolem, rozbušilo srdce? Jejich vztah přece už dávno přešel v nezávazné přátelství.      „Něco nového o Käthe a Rudim?“ ptala se Elisabeth.      „Ne,“ odpověděl Theo. „A jak se vede vám?“      „Velmi dobře. Užíváme si, že máme Jacka.“      Jacka? „Kdo je Jack?“ zeptal se.      „Oh sorry, Theo. Zapomněla jsem se o tom zmínit. Jack k nám přišel v únoru. Je to foxteriér.“      Co mu chtěli všichni ti psi říct? Vůbec nebylo nutné pořizovat si vlastního. Goliáš, ta doga, ráno zase jednou navštívil jeho zahradu.      „Tak foxteriér,“ řekl Theo. Myslel by si, že se k Elisabeth hodí spíše ratlík. Útlý, s dlouhými údy. „Proč jsi během našeho manželství nikdy neřekla, že bys měla ráda psa?“      „V Anglii je to mnohem běžnější. A kromě toho jsme ty a já nežili v časech, kdy by se rodina zvětšovala.“      Ano, to má pravdu. Skutečnost, že Elisabeth byla závislá na tom, aby nad sebou cítila Theovu árijskou ochrannou ruku, jejich manželství spíš škodila.      „Alessandro je v Hamburku,“ řekl Theo. „Doufá, že odtud snáz naváže kontakt s Rudim.“      „Naznačil to při našem posledním rozhovoru.“      Ti dva byli tedy ve spojení, ale o tom se Garuti nezmínil. Možná to pro něj byla samozřejmost.      „Srdečně ho ode mě pozdravuj,“ požádala Elisabeth. „Poor Alessandro. I hope so much that both of them will return.“      Bylo vzácné, že vypustila z úst takovou větu. Ovšem Elisabeth Bernardová, rozvedená Ungerová, prostě začínala být Angličankou.      „Lituješ toho, tati?“      „Ani za mák,“ odpověděl Joachim Stein a láskyplně se na svou dceru podíval.      Bylo mu jedenaosmdesát, a přesto našel odvahu, aby dům v kolínské Rautenstrauchstrasse předal do jiných rukou. Prodej z něho udělal zámožného muže, když nyní německá marka zajistila stabilní měnu.      „A ty chceš své peníze skutečně vrazit do našeho knihkupectví?“      „Co se to s tebou děje, Louise? Jsi přece jinak velká mecenáška. V dávání, stejně jako v braní,“ rozesmál se.      Louise si prohlížela profil svého otce, impozantní nos, jehož velikost po něm zdědila. Vypadal jako starý Říman, ač Kolíňan už po mnoho generací. Byl téměř bez vlasů, díky čemuž jeho hlava vypadala ještě výraznější. Vzpřímený jako svíčka stál Stein u balustrády Lombardského mostu a díval se naproti k promenádě Jungfernstieg. Na okamžik vypadal smutně.      Joachim Stein přitom vůbec nemyslel na dům v Lindenthalu, v němž žil dlouho se svou ženou Grete. Nemyslel ani na to, že Grete přišla o život při jednom z náletů na Kolín. Viděl jen, že příliš mnoho z tohoto světa stále ještě leží v troskách. Tím líp, že také sám při obnově pomáhá.      „Dělá mi starost, že nemyslíš dost na sebe.“      „To, co tady dělám, je ryzí egoismus,“ namítl Stein.      Linu, Louisinu dlouholetou životní družku, měl ze srdce rád. Taky Momme, jejich obchodní partner, se mu líbil. Vše hovořilo pro to, aby vstoupil jako mecenáš do knihkupectví Landmann, které by tím znovu povstalo, větší a modernější, v domě poškozeném válkou na Husím trhu. Nevyčítala snad Grete dost často svému muži, profesoru filozofie, že sedí ve věži ze slonové kosti? Teď byl Joachim Stein přímo v centru života.      Malý byt v Hartungstrasse, ležící mezi čtvrtí Grindelviertel a ulicí Rothenbaumchaussee, už důvěrně znal, zničený Hamburk mu nebyl o nic cizejší než jeho vybombardované rodné město.      „Je příliš pozdě na nové začátky, Jo,“ řekl mu jeho starý přítel a domácí lékař. Ale co.      „Pořídit čtecí stolky,“ radil Louisin otec, „k nimž se zákazníci mohou uchýlit při první četbě jako v knihovně.“      „Na to chybí místo,“ namítla Louise.      „Tak stojací pulty. Jako v posluchárně.“      To není špatný nápad. Uvidíme, co tomu řeknou Lina a Momme. Nějaký inventář možná ještě zbýval ve sklepích škol, z nichž zdaleka ne všechny dokázalo město obnovit.      Louise však tušila, co na to Lina řekne. Jen nic starého. Možná dokonce ještě ohořelého. Lina toužila po vykročení do nového. Považovala za správné, když se prázdné stěny domů strhávaly a místo nich se tam stavěly nudné domy s cihlovou fasádou.      Stojící průčelí domů v ulici Immenhof mohla chvátajícího chodce snadno pomýlit. Hned tady za rohem dříve bydlela Linina švagrová Henny. Na balkonech ještě stála košťata. Železná zábradlí, na nich zaschlá zeleň – klematis, břečťan. A za nimi všechno prázdné. Opravdu se ty domy nedaly zachránit? Nové za starými zdmi?      Louise se divila sama sobě. Že právě ona dává přednost zachování toho, co bylo. Přitom se k minulému nikdy nepoutala.      „A teď si vypijeme koktejl,“ navrhl Joachim Stein a přestal se rukama opírat o balustrádu Lombardského mostu. „Nebo jsi tomu odvykla?“      „Ani za mák,“ přiznala Louise.      „A kde tedy?“      „Pokud to pro tebe není příliš daleko, tak v Dammtorstrasse ve vinárně L’Arronge.“      „Právě jsem znovuobjevil daleké cesty,“ zažertoval její otec, „na nichž se dá ještě ujít mnoho kroků.“   Spisovatelka a novinářka Carmen Kornová (1952) je dcerou hudebního skladatele Heinze Korna a dětství strávila v Kolíně nad Rýnem. Po studiu žurnalistiky na škole Henriho Hannena pracovala jako redaktorka pro časopis Stern, později také pro časopis Die Zeit. Zároveň se začala věnovat psaní knih, je autorkou mnoha kriminálních románů, za něž získala několik ocenění, a knih pro děti. Již čtyřicet let žije v hamburské čtvrti Uhlenhorst, ve které se usadila a jejíž historií se dlouhodobě zabývá. Carmen Kornová je vdaná za novináře a překladatele Petera Christiana Hubschmida a má dvě dospělé děti.   Z německého originálu Zeiten des Aufbruchs, vydaného nakladatelstvím Rowohlt Verlag GmbH v Reinbeku roku 2017, přeložila Zlata Kufnerová, 464 stran, nakladatelství Prostor 2020, první vydání. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-04 11:16:17

Hlavní hvězdou Světa knihy v Praze bude Andrzej Sapkowski

Autor kultovní ságy Zaklínač Andrzej Sapkowski se na festival Svět knihy Praha vrací po deseti letech. Návštěvníci se setkají i s polskými autory populárních detektivek, nejzajímavějšími prozaiky i polskou poezií, včetně slam poetry. Polskou kulturní rozmanitost přiblíží také multižánrová Knižní noc, program zaměřený na děti nebo diskuse o slavné polské reportážní škole. Zaklínači se jako jedné z nemnoha středoevropských literárních postav podařilo probojovat do hlavního proudu globální popkultury. Mlčenlivého krotitele monster, kterého vedle knih proslavila i počítačová hra a nyní seriál Netflixu, uvede na veletrhu nejenom sám hvězdný autor. Přijede také Tomasz Bagiński, v současnosti nejvýznamnější polský tvůrce animovaných filmů. Podílel se i na vzniku počítačové hry The Witcher a nyní je výkonným producentem seriálu Zaklínač, který na konci loňského roku vévodil žebříčkům sledovanosti. Původně byla mezi potvrzenými hosty aktuálního ročníku i nobelistka Olga Tokarczuk, která už v minulosti na Světě knih Praha vystupovala, ale v souvislosti s náročnými povinnostmi spojenými s nejvyšší literární cenou se nakonec rozhodla až do léta celý veřejný program zrušit. V polské delegaci ale nebudou chybět nositelé dalších literárních cen loňského roku, například vítěze nejprestižnější polské literární ceny Nike a jednoho z nejznámějších Poláků v Česku – Mariusz Szczygieł. Přiblíží nejen svoji poslední knihu Není, ale také české publikum uvede do zajímavého polského literárního fenoménu – literární reportáže.  Své české překlady představí i dvojnásobný laureát této ceny a jeden ze žijících klasiků polské prózy – Wiesław Mysliwski. Diskusí se zúčastní i Marek Cichocki, laureát esejistické Ceny Józefa Mackiewicze, a také reportér Jack Fairweather, který získal prestižní britskou Costa Award. Jedná se sice o autora píšícího anglicky, ale do programu čestného hosta ho nominovalo téma – příběh Witolda Pileckého, dobrovolného vězně tábora Auschwitz. „Pokud jste byli v Polsku naposledy třeba před deseti lety, překvapí vás, jak rychle se mění. A nejde jenom o nové dálnice či varšavské mrakodrapy. Vedle nich vyrůstají nová muzea a galerie a bouřlivě se rozvijí i živá kultura. Zároveň je Polsko země, která intezivně prožívá svou historii i tradice. Literatura, divadlo nebo film odráží všechny tyto diskuse jako první. Tuhle různorodou a často vzájemně si protiřečící zemi chceme představit,“ říká ředitel Polského institutu v Praze Maciej Ruczaj. Během prodlouženého pátečního veletržního večera, takzvané Knižní noci, se mimo jiné odehraje divadelní představení podle hry Wojciecha Tomczyka Norimberk. Kapela Tęgie Chłopy zahraje moderní verze tradičních písní a nebudou chybět ani speciality polské kuchyně. A pro fanoušky slamu je během večera připraven program, v němž se vedle českých mistrů Dr. Filipitche, Anatola Svahilce či pana Fenka o svůj básnířský um podělí Rudka Zydel (mistryně Polska 2018) a Wojtek Cichoń alias Kidd, zajímavý a zkušený slamer, který se pohybuje na pomezí rapu a spoken word. Překlad textů se bude promítat za účinkujícími. „České čtenáře kromě polské reportáže jednoznačně okouzlily polské knihy pro děti. To je vidět i na pultech českých knihkupectví, a tak bude součástí polského národního stánku dětský koutek, kde se budou střídat prezentace a dílny pro nejmenší čtenáře, a v Lapidáriu Národního muzea najdete velkou výstavu ilustrace pro děti,“ dodává Lucie Zakopalová, programová koordinátorka polského programu. Na první ochutnávku polského programu zve Svět knihy Praha ještě před zahájením 26. ročníku. Jako předvoj do Prahy a Brna už v dubnu přijede vítězka Evropské ceny za literaturu a filmařka Marta Dzido. Doprovodné akce festivalu zahájí 6. a 7. dubna polsko-česká beseda Možnosti slasti, tedy diskuse o milostném románu Marty Dzido a Jana Němce v Knihovně Václava Havla, a česká premiéra filmu Pan T, příběhu extravagantního literáta uprostřed šedé stalinistické Varšavy. Samotný festival se uskuteční od 14. do 17. května. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-18 16:21:10

Česká literatura se opět představí na knižním veletrhu v Lipsku

Na letošním Lipském knižním veletrhu, který se koná 12. až 15. března, chce Česká republika navázat na svůj loňský úspěch. Díky němu mají německojazyční čtenáři na výběr více než 80 aktuálních překladů a letos na jaře k nim přibude dalších 16 titulů. „Představíme zejména překlady z druhé poloviny loňského roku. Rozhodli jsme se tentokrát nepřivážet nic jiného než literaturu, protože jsme 14 měsíců Lipsko a Sasko, kam se vracíme, českou kulturou doslova zahltili, takže povědomí o nás i naše přítomnost jsou zde velmi silné,“ říká programový koordinátor prezentací ČR na knižních veletrzích Martin Krafl. Na veletrhu bude Česko reprezentovat 11 autorů. Někteří představí svoji aktuální tvorbu: Michal Ajvaz Města (překlad ukázek Veronika Siska), David Böhm A jako Antarktida (překlad Lena Dorn), Jan Němec Možnosti milostného románu (překlad ukázek Martin Mutschler), Markéta Pilátová S Baťou v džungli (překlad Sophia Marzolff), Vít Slíva Bubnování na sudy (překlad Kathrin Janka), Viktorie Hanišová Houbařku (překlad ukázek Raija Hauck) a Kateřina Tučková Bílou vodu (překlad ukázek Eva Profousová a Iris Milde). Jiní připomenou již svá dříve vyšlá díla: Tereza Semotamová Ve skříni (přeložil Martina Lisa), Marek Toman Mého Golema (přeložila Julia Miesenböck) a Marek Šindelka Svatou Barboru. Mezi autory nebude chybět ani laureát Státní ceny za literaturu 2019, vrchní zemský rabín Karol Sidon s knihou Sen o mém otci (překlad Elmar Tannert). Prezentace na českém stánku se soustředí jak na 16 nových titulů v německém překladu, tak na potenciální zajímavé české tituly například z nominací na Magnesia Litera. Čtení budou probíhat na národním stánku i na mezinárodních fórech. Někteří literáti své knihy představí sami, někteří se svými překladateli, někteří budou mít k dispozici profesionální herečku Steffi Böttger. Moderátoři jsou vesměs znalci české kultury, někdy i samotní překladatelé, mimo jiné Veronika Siska a Raija Hauck. „Jsem rád, že česká literatura opět našla své německé čtenáře. Vycházejí zde nové tituly, které jsou pravidelně recenzovány a čeští autoři i autorky jsou součástí literárních festivalů a nabídky programů literárních domů. Neměli bychom však zapomenout, že za tímto úspěchem stojí i práce překladatelů. Bez nich by tento úspěch byl nemyslitelný. To, že se na ně může česká literatura spolehnout, bylo nejenom podmínkou tohoto úspěchu, ale je i zárukou další stabilizace jejího postavení v německém literárním životě,“ dodává ředitel Moravské zemské knihovny v Brně Tomáš Kubíček. Prezentaci odstartuje už v pondělí 9. března Marek Toman s Markétou Pilátovou v Literárním domě v Lipsku v „Haus des Buches“, což je symbolické – na tomto místě se v listopadu loňského roku odehrála poslední akce v rámci celého Českého roku kultury v Lipsku. V Drážďanech na hlavním nádraží vystoupí 11. března Markéta Pilátová v rámci akce Mezizastávka/Zwischenstopp, a to společně s autory z Německa a z Polska. Kromě toho mimo veletrh v rámci festivalu Lipsko čte (Leipzig liest) se uskuteční speciální česko-portugalský večer 13. března v Schaubühne Lindenfels, během kterého dojde k symbolickému předání štafety hostování mezi Českou a Portugalskou republikou. Tato speciální slavnostní akce proběhne v Lipsku vůbec poprvé v historii veletrhu. Každá země při té příležitosti představí dva současné autory, Česko budou zastupovat Viktorie Hanišová a Vít Slíva. V sobotu 14. března večer přizve novinář a moderátor Mirko Schwanitz čtyři autory do lipské kavárny Kowalski v tzv. Hudební čtvrti a bude s nimi hledat odpověď na otázku, jaká je současná česká literatura a role spisovatelů v ní. A ve spolupráci se slovenským Literárně informačním centrem se připravují dva česko-slovenské večery, jak v pátek, tak v sobotu ve veletržním týdnu v Galeriii KUB. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-13 16:13:29

Oslňující Carmen na jevišti Divadla J. K. Tyla v Plzni

V únoru loňského roku přinesly Literární noviny velký rozhovor s Martinem Otavou, ředitelem Divadla J. K. Tyla v Plzni. Hovořilo se i o výjimečném projektu plzeňského divadla s pražským Hudebním divadlem v Karlíně, společném nastudování jedné z nejslavnějších a nejhranějších operet všech dob od Franze Lehára Veselé vdovy. Inscenace je velkým úspěchem nejen iniciátora a režiséra tohoto projektu Martina Otavy, ale i celého společného realizačního týmu. Dodnes se hraje a bude se hrát ještě dlouho, protože má i rok po premiéře 94procentní návštěvnost v Plzni a v Praze je vyprodaná zcela. Světově uznávaný režisér mezitím stihl nastudovat v létě loňského roku operetu Oskara Nedbala Polská krev v Oděse. Bylo to vůbec její první uvedení na Ukrajině. V sobotu 25. ledna měla v plzeňském divadle premiéru nejúspěšnější a dodnes vůbec jedna z nejhranějších oper, opera Georgese Bizeta Carmen, která byla zároveň jeho operou poslední. Premiéru měla v Paříži v březnu roku 1875. V tom samém roce v červnu autor zemřel. Na plzeňské jeviště se Carmen vrací po dvaceti letech. Inscenovat tuto operu není nic jednoduchého už proto, že ji všichni znají a mají v sobě vytvořenu svoji vlastní představu. V jeho dlouholeté režisérské dráze Martina Otavy je to první Carmen na divadle, i když jich, ale jako open air nejen u nás, ale i v zahraničí, režíroval téměř deset. Díky tomu, že režíruje doslova po celém světě, má výborné kontakty, a tak dokáže do svých inscenací vždy obsadit vedle předních českých interpretů, z nichž mnozí jsou nositeli Thálií, i přední zahraniční operní sólisty. V roli strhující Carmen se vystřídají sólistka domácího souboru Jana Foff Tetourová, hostující Václava Krejčí Housková a teprve třiadvacetiletá Ruska Nina Gracheva. V roli Dona Joseho alternují Kanaďan Philipe Gastageier a Ital Paolo Lardizzone. Vedle českých pěvců zpívají hlavní role ještě vynikající umělci ze Slovenska, Kuby a Ukrajiny. Obsazení rolí je pro Otavu rozhodující, je si vědom, že to je výchozím momentem pro jeho další práci na inscenaci. Obsazuje nejen podle kvalit pěveckých, ale i věku odpovídajícímu věku postav, schopností hereckých a pohybových. Martin Otava je znám svým osobitým inscenačním přístupem, který mimo jiné charakterizuje i to, že není příznivcem šokujících aktualizací operetního, ani operního žánru. Myslím tím extravagance, se kterými se můžeme setkávat i na operních jevištích. On se snaží k předloze, k originálu, přistupovat s respektem. Důvěřuje žánru i dílu samotnému, je k němu uctivý a pozorný. To ale neznamená, že nedokáže přiblížit dílo dnešnímu divákovi moderními formami divadelní komunikace tak, aby si ho zařadil nejen do kontextu doby, ve které se příběh odehrává, ale i do portfolia svých krásných zážitků. Plzeňská inscenace má velkolepou výpravu, elegantní kostýmy, mnohačlenný sbor, orchestr a balet, který „protančí“ celou operou v plném lesku a velikosti. Snad nejvíce mu režisér dává prostor k výraznému vyniknutí na začátku čtvrtého aktu výstupem toreadorů. Navíc jsou všechny taneční vstupy začleněny do děje tak, že pomáhají umocnit napětí. Znalci díla jistě ocení i to, jak koncepčně byly vytvořeny hudební úpravy. Zvláště na začátku čtvrtého aktu. Inscenační tým si dobře uvědomil, že po třetím aktu Bizet exportuje doslova ohňostroj rytmů a melodií, aby se divák cítil svátečně a že v tom momentu končí radost a následuje tragédie. Pamatuji si, že právě tento začátek byl v minulé inscenaci zásadně zkrácen, a tak plasticita závěru opery nebyla zachována v potřebné míře. Martin Otava dokáže i u klasické opery bezezbytku využít nejmodernější prvky světelného designu, který se stává nedílnou součástí scénografie. Je tomu tak i u Carmen, kde od druhého dějství přebírá světelný design (jeho autorem je režisérův dlouholetý spolupracovník Antonín Pfleger) vedoucí úlohu scénografie. Na jednoduchých, čistých, o detaily oproštěných scénách, se stává světlo v barvě hned po hudbě rytmizujícím prvkem inscenace kopírujícím rytmus i tonalitu hudby i akce, které režisér rozehrává na scéně. To všechno jsou prostředky, které Otava užívá, které dokáže propojit, prolnout tak, aby nejen zaujal, ale vytvořil oslňující harmonický zážitek. A ono se mu to zase podařilo. Díky tomu o jeho inscenacích recenzenti píšou, že „na jevišti vytváří něco pozitivního, na hraně magického okouzlení. Daří se mu vybalancovat rovnováhu mezi hudbou, příběhem, scénografií, choreografií… divák je zasažen nejen citově, ale i vizuálně.“ Když jsem se Otavy při zkouškách opery ptal s trochou nadsázky, kdože je vlastně ta „jeho“ Carmen, odpověděl: „Každý divák má svoji představu, jaká Carmen je. A já chci, aby až příběh skončí, byl spokojený, protože dostal Carmen právě takovou, jakou ji čekal, jakou si nosí v sobě. A proto mu nechávám prostor i pro jeho fantazii, emoce a představivost.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-10 12:12:40

Českého lva mají šanci získat televizní seriály Bez vědomí a Most! či TV film Nonstop lahůdky

Česká filmová a televizní akademie (ČFTA) zveřejnila nominace ve dvou kategoriích, určených pro televizní projekty. Za rok 2019 akademiky nejvíce zaujaly v kategorii nejlepší televizní film nebo minisérie Klec režiséra Jiřího Stracha, Nonstop lahůdky v režii Jana Hřebejka a Vodník Viktora Tauše. Mezi seriály si pak nejlépe vedly Bez vědomí režiséra Ivana Zachariáše, Zkáza Dejvického divadla v režii Miroslava Krobota a hit loňského roku Most! režiséra Jana Prušinovského. V kategorii nejlepší televizní film nebo minisérie do závěrečného boje o Českého lva pustí dramatický příběh o hře kočky s myší Klec (Česká televize, režie: Jiří Strach, scénář Marek Epstein, producent Jaroslav Sedláček), komorní komedie nejen o generačním střetu s excelujícími Eliškou Křenkovou a Miroslavem Krobotem Nonstop lahůdky (Česká televize, režie: Jan Hřebejk, scénář Tomáš Pavlíček, producent Michal Reitler) a takřka hororově ponurá cesta komisařky Výrové do minulosti v minisérii Vodník (Česká televize, režie: Viktor Tauš, scénář Petr Jarchovský, producenti Jan Štern a Jan Lekeš). Nejlepší dramatický televizní seriál budou členové České filmové a televizní akademie (ČFTA) vybírat z trojice děl. Znepokojivý pohled do nedávné historie nabídl seriál Bez vědomí (HBO Europe, režie: Ivan Zachariáš, scénář Ondřej Gabriel, producenti Tereza Polachová, Steve Matthews a Jan Bílek), komediálně fantaskní polohu s kolektivním hrdinou nabídla Zkáza Dejvického divadla (Česká televize, režie: Miroslav Krobot, scénář Miroslav Krobot a Ondřej Hübl, producenti Kateřina Ondřejková, Ondřej Zima a Silvie Michajlova) a podle očekávání se o Českého lva bude ucházet televizní seriálový fenomén loňského roku Most! (Česká televize, režie: Jan Prušinovský, scénář Petr Kolečko, producent Michal Reitler). Zatímco filmy jsou do klání o České lvy zařazeny automaticky při splnění podmínek, které ukládá statut výročních cen, do televizních kategorií přihlašují své projekty vysílatelé. Letos přihlásily Česká televize, FTV Prima, HBO Europe a TV Nova celkem 14 projektů. Vítězové filmových i televizních kategorií budou vyhlášeni během slavnostního ceremoniálu 27. ročníku cen Český lev v sobotu 7. března v pražském Rudolfinu. Slavnostní večer bude přenášet živě Česká televize na ČT1. Akademie již dříve oznámila nominace pro filmovou tvorbu, kde se v 15 statutárních kategoriích o sošku Českého lva utká v závěrečném hlasování 17 filmových děl, z nichž nejvíce nominací s téměř vyrovnaným výsledkem patří filmům Vlastníci, Nabarvené ptáče a Staříci.  Známi jsou již vítězové nestatutárních cen. Cenu za nejlepší filmový plakát získal Roman Mrázek, autor plakátu k filmu Nabarvené ptáče a cena filmových fanoušků patří filmu Ženy v běhu režiséra Martina Horského. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-09-18 13:35:01

Prestižní fotografové odmítli účast v soutěži Czech Press Photo, její ředitelka kritiku odmítá

Známí čeští fotografové Michal Čížek, Milan Jaroš, Stanislav Krupař, Tomki Němec, Filip Singer a Jan Šibík se odmítli zúčastnit letošního ročníku soutěže Czech Press Photo (CPP). Její ředitelce Veronice Souralové odeslali otevřený dopis, ve kterém mimo jiné kritizují netransparentnost soutěže. Ta jejich tvrzení odmítla s tím, že transparentnost zaručuje jednak anonymní prezentace soutěžních prací, ale především mezinárodní odborná porota, která se pravidelně obměňuje. Pro většinu populace v ČR je CPP vnímaná jako soutěž nejvyšších kvalit, uvedl na svém facebookové profilu Tomki Němec, kterého ostatní fotografové pověřili funkcí „mluvčího“ „Původně byla snaha dělat soutěž především pro profesionály, tedy fotografy s jistou erudicí, garantující profesionální přístup a kvalitu. Dle názoru signatářů dopisu se soutěž v průběhu let posunula mimo rámec profesionálů a její náplň neodpovídá tomu o co se marně léta snaží – přiblížit a napodobit soutěž světového renomé – World Press Photo,“ sdělil Tomki Němec. „Po loňské epizodě s Fotografií roku, která rozdělila fotografickou obec na dvě části a po udělení Grantu Prahy tehdejší primátorky Krnáčové ve výši ca 120 tisíc Kč (z veřejných prostředků) fotografickému souboru, který svojí kvalitou nemohl přesvědčit snad nikoho soudného, natož kdo se v oboru pohybuje a vyzná, jsme iniciovali schůzku s organizátory CPP a předložili řadu návrhů, které by soutěž posunuly směrem k profesionálům, a tudíž i k jiné úrovni, než kam se v posledních letech dostala. Jedním z důležitých bodů byl požadavek na transparentnost soutěže, možnosti veřejného sledování hlasování poroty (tak, jak to v podobné soutěži již roky funguje třeba v Mad'arsku), obměně předsedy poroty apod. Bohužel, v zásadních věcech zůstalo při starém,“ zdůraznil Tomki Němec. Zmíněnou fotografií loňského roku byl snímek volného fotografa Lukáše Zemana, který podle něj zachycuje samici orangutana s umírajícím potomkem na Borneu. To ale vzbudilo debatu, zda malý orangutan opravdu umírá, nebo třeba jen odpočívá. Podle kritiků je totiž možné, že vyznění snímku bylo posunuto zavádějícím popiskem. Za snímek se ale postavil tehdejší předseda poroty Petr Josek, který působil mimo jiné v agentuře Reuters a je autorem Fotografie roku soutěže Czech Press Photo 1997. Zdůraznil, že nezaznamenal žádný pokus o „šizení či obcházení pravidel“. Několik fotografů (mezi nimiž byla i většina autorů nynějšího otevřeného dopisu) v čele a Andrejem Bánem, členem mezinárodní poroty CPP v letech 2000 až 2004, tehdy zareagovalo na zmíněné vítězství otevřeným dopisem, ve kterém mimo jiné kritizovali netransparentnost hlasování a nejasná kritéria při hodnocení fotografií. Vyslovili se také pro omezení účasti neprofesionálních fotografů: „Znepokojuje nás, kam se kvalita a úroveň původní soutěže posouvá. Namísto, aby měla vzestupnou tendenci, sklouzává v posledních letech k průměrnosti a v některých případech podprůměrnosti. Rádi bychom se pokusili otevřít diskusi, která by vedla ke změnám stávajícího stavu. Namísto vymýšlení nových kategorií bychom upřednostnili léty vyzkoušené, které jsou základem fotožurnalistiky a dokumentu. Pro Czech Press Photo byla vzorem World Press Photo a z našeho pohledu bychom tuto cestu neměli opouštět. I mezi neprofesionály, tedy těmi, které fotografie primárně neživí, jsou výborní fotografové. Czech Press Photo ale byla a podle názvu je především soutěž fotožurnalistická. Měla by proto především hodnotit fotografie určené ke zveřejnění v médiích.“ Podle Tomkiho Němce je CPP soukromá organizace s vlastníkem a je tudíž jasné, že si může pořádat a vést soutěž tak, jak chce. Sám se jí ovšem dlouhodobě neúčastní: „Osobně jsem se této soutěže za celou dobu účastnil dvakrát či třikrát, vyhrál jsem první cenu a také Grant města Prahy (který jsem v celé výši 120 tisíc Kč vrátil), ale se soutěží se před mnoha lety sám rozloučil. Rozloučil jsem se i s jinou soutěží, nesrovnatelně náročnější a z pohledu světa mimo ČR důležitější – se soutěží World Press Photo, kde jsem byl i dvakrát oceněn. Soutěžit ve fotografii mne přestalo jakkoli naplňovat. Přesto respektuji a podporuji touhy kolegů a jejich zájem o návrat ke kvalitní PRESS fotografii a o kvalitní PRESS soutěž, která byla kdysi “novinářská”.“ Veronika Souralová zveřejnila svou odpověď rovněž ve formě otevřeného dopisu, ve kterém mimo jiné zdůrazňuje, že „transparentnost posuzování soutěžních prací zcela zaručuje jednak jejich anonymní prezentace, ale především mezinárodní odborná porota, která se pravidelně obměňuje.“ Navíc podle ní letos v zájmu profesionalismu došlo ke zpřísnění pravidel účasti, stejně jako ve světové soutěži World Press Photo. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Otevřený dopis Veronice Souralové Vážená paní ředitelko, uplynul necelý rok od našeho společného setkání, kdy jsme Vám představili své návrhy, jakou cestou by se mohla soutěž Czech Press Photo (CPP) ubírat, co na ní zlepšit a jak motivovat fotožurnalisty k účasti v ní. Šlo nám zejména o to, aby fotožurnalismus v dnešní nelehké době nejen přežil, ale aby byl opět vnímán jako respektovaný obor, který pravdivě reflektuje dobu, ve které žijeme. A také o to, jak soutěž učinit transparentní. Po otevřené výměně názorů jsme odcházeli s příslibem, že naše připomínky respektujete a budete se jimi zabývat. Před několika dny byl zahájen 25. ročník soutěže. Z našich podnětů a připomínek se však do pravidel promítlo pouze omezení účasti amatérských fotografů. Snad to bylo proto, že jste si sama vědoma pochybení z loňského ročníku, kdy se Fotografií roku stal snímek, jehož důvěryhodnost nemohl autor doložit. Ani po vzrušené debatě, kterou jsme v médiích a na sociálních sítích otevřeli, porota výsledek nerevidovala. Pro nás, profesionály, to bylo velké zklamání. V době, kdy se žurnalistika nachází v krizi, demokratické státy bojují s fake news a svět se stává víc a víc nepřehledným, zvítězí v soutěži novinářské fotografie takto sporný snímek. Jsme fotožurnalisté a náš obor se řídí jasnými pravidly. Taková fotografie by se soutěží jako World Press Photo nebo Picture of the Year nemohla zúčastnit, natož je vyhrát. Ignorování řady našich dalších připomínek nás utvrdilo v přesvědčení, že nemá smysl se soutěže CPP nadále účastnit. Není pro nás důležité ocenění v soutěži, která se navenek tváří hrdě a sebejistě, mediálně se prosazuje jako etalon kvality českého fotožurnalismu, ale přitom v ní dochází k takovým zásadním selháním a pochybením. Akceptujeme skutečnost, že jste vlastníkem značky Czech Press Photo a nastavení pravidel soutěže i výběr poroty je zcela ve Vaší kompetenci. Pro nás, profesionály, však soutěž ztratila kredit, který si mnoho let budovala. Jubilejního 25. ročníku soutěže Czech Press Photo se účastnit nebudeme.   Odpověď Veroniky Souralové Soutěž Czech Press Photo slaví čtvrtstoletí od založení a přihlašování soutěžních příspěvků je v plném proudu. Uzávěrka soutěže CPP je 30. září. Jedná se o tradiční zcela dobrovolnou soutěž, která již 25 let slouží fotografům jako platforma pro jejich osobní prezentaci a formou výstav pro širokou veřejnost. Kvalita soutěže je určována kvalitou zaslaných příspěvků. Porota má za úkol vyselektovat nejlepší fotografie. Fotografie roku vždy vzbuzuje a bude vyvolávat emoce i polemiku, ale jedná se o rozhodnutí odborné renomované mezinárodní poroty. Transparentnost posuzování soutěžních prací zcela zaručuje jednak jejich anonymní prezentace, ale především mezinárodní odborná porota, která se pravidelně obměňuje. Navíc letos v zájmu profesionalismu došlo ke zpřísnění pravidel účasti, stejně jako ve světové soutěži World Press Photo. A protože nám jako organizátorům leží na srdci kvalita a hodnověrnost současného fotožurnalismu, pořádáme u příležitosti jubilejního ročníku 9. října na Novotného lávce konferenci o roli obrazového novinářství v dnešní digitální době. Konference se účastní hosté z celého světa v čele s programovým ředitelem soutěže World Press Photo Davidem Campbelem, v panelu zasedne šéfredaktor časopisu Reportgage Colin Jacobson. Za domácí vystoupí např. šéf fotobanky ČTK Petr Mlch, šéfredaktor magazínu Reportér Robert Čásenský, spisovatel a novinář Ondřej Neff a další. Věřím, že nás čeká podzim plný kvalitního fotožurnalismu a budu jen ráda, pokud se do debat zapojí co nejvíce fotografů.

Čas načtení: 2019-09-03 16:44:51

Ondřej Lipár: Literární dům je zapotřebí – pro literáty i veřejnost

Jednou z mála tuzemských literárních organizací, jejichž hlas proniká i k širší veřejnosti, je Asociace spisovatelů. Otázky týkající se jejího fungování a budoucnosti, ale i aktuálního dění na české literární scéně nám zodpověděl současný předseda, básník a fotograf Ondřej Lipár.    Na konci minulého roku jste se stal v pořadí třetím předsedou Asociace spisovatelů od jejího založení v roce 2014. S jakými pocity a plány jste tuto funkci po Václavu Kahudovi přebíral a jak se na tuto organizaci a svou roli v ní díváte nyní? S Václavem Kahudou jsem jako člen vedení Asociace spolupracoval, nevstupoval jsem tedy na úplně novou půdu. Osobně ji vnímám v prvé řadě jako prostředek ke komunikaci mezi autory a institucemi. I z toho důvodu se snažím být v kontaktu s ministerstvem kultury, Českým literárním centrem, knihovnami nebo některými organizacemi v zahraničí. A samozřejmě udržovat také živou komunikaci s členy, tedy spisovatelkami a spisovateli, abych měl jasnější představu o tom, co je pálí. Zároveň jsme si s dalšími kolegy ve vedení stanovili některá témata, kterým bychom se chtěli věnovat i bez podnětu členů. Jde mi zejména o to, aby autoři vyžadovali a dostávali za svou práci odpovídající odměnu, aby tak získávali větší finanční stabilitu, a tím také svobodnější prostor pro vlastní tvorbu. S tím souvisí třeba i téma vyšších náhrad za knihovní výpůjčky, které jsou v České republice zatím velmi nízké.   Předsedat podobnému spolku jistě není práce na plný úvazek, avšak nepochybně to znamená méně času na jiné aktivity. Co vám tato zkušenost naopak dala? Kdyby bylo po mém, práce na plný úvazek by to byla – bohužel zatím nemáme dostatek prostředků ani odpovídající zázemí, aby to tak mohlo skutečně fungovat. Jako mladý oborový spolek jsme de facto malá neziskovka, která zatím hledá způsob, jak fungovat i jinou formou, než jsou projekty a spolupráce s dalšími organizacemi. Práce pro Asociaci spisovatelů mě každopádně utvrdila v přesvědčení, že organizace tohoto typu je zapotřebí a může mít velmi reálný dopad na to, co se v oboru děje. Důležitý je podle mého v tomto smyslu i kontakt s kolegy v zahraničí.   Jedním z prvních rozhodnutí nového výboru, jehož členy jsou kromě vás básnířka Ingrid Artezz, básníci Jonáš Hájek a Vít Janota a prozaička Ivana Myšková, bylo právě začlenění AS do mezinárodní federace autorských profesních organizací European Writers’ Council, která zastupuje na 150 000 autorů a překladatelů ve 44 autorských sdruženích působících ve 34 zemích. Už se to uskutečnilo? A naplnila se vaše očekávání? EWC na svém červnovém zasedání v Rize schválilo naši žádost o přijetí a stali jsme se tak plnohodnotnými členy. Umožňuje nám to zejména rychlou výměnu informací. Nezanedbatelnou roli ale podobná organizace hraje i vůči orgánům Evropské unie, aktivně se totiž podílí na legislativě. Připadá mi důležité, že je v ní konečně zastoupené i Česko, a jsem také rád, že zářijové jednání úzkého vedení EWC se poprvé uskuteční v Praze. S aktuální šéfkou organizace Ninou George chceme mimo jiné usilovat o to, aby mezi členy přibylo také Slovensko.   Pokud jde o spolčování autorů, česká literární scéna je poměrně nejednotná – spisovatelských organizací u nás působí celá řada a navzájem si často nemohou přijít na jméno. Usilujete o nějaký dialog s ostatními tuzemskými literárními spolky? Rozhodně ano – s jejich zástupci se ostatně setkáváme jak osobně, tak jako profesionálové reprezentující své organizace. Nevidím tu příliš velkou řevnivost, mám spíš dojem, že každý hledá tu oblast, kterou by chtěl pokrývat. Za velmi užitečný považuji zejména kontakt s Obcí překladatelů, kde nacházíme některá společná témata a zájmy. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Kolik má vlastně AS v současné době členů? A jaké jsou podmínky pro přijetí? Museli jste už někoho vyloučit? Asociace spisovatelů sdružuje přes sedmdesát autorek a autorů prózy a poezie. K tomu, aby se někdo stal členem, je zapotřebí mít vydanou alespoň jednu beletristickou knihu a získat doporučení jednoho stávajícího člena – to je základní filtr. Tím druhým je pak ještě hlasování úzkého vedení, výboru. Už jsem se setkal s tím, že to je bod, který některé autory odradil od vstupu, ale má svou logiku, přinejmenším v této fázi. Osobně bych byl rád, aby se Asociace nejprve v jistém smyslu profesionalizovala, vytvořila si pevné zázemí a stálý aparát, a teprve pak prošla vnitřní debatou o tom, do jaké míry se otevřít většímu množství autorů a autorek – naši skandinávští kolegové v tomto razí přístup, že podobný spolek má plnit roli odborů a sdružovat co možná nejvíc spisovatelů.   Jak je činnost AS financována? Dostáváte kromě členských příspěvků i peníze od státu nebo z jiných zdrojů? Pravidelně se nám daří získávat peníze z grantů, které používáme v drtivé většině na jednotlivé projekty, tím myslím kupříkladu cyklus autorských čtení Spisovatelé do knihoven nebo spolupráci s kolegy z berlínského Haus für Poesie na vystoupeních řady Překladiště na cestách / VERSschmuggel auf Reisen. Získávání peněz ze soukromých zdrojů je něco, k čemu bychom se rádi v dohledné době propracovali.   Ve vašich Stanovách se hovoří mimo jiné o záměru založit Literární dům a vytvořit Státní fond na podporu literatury. Podnikly se již v tomto směru nějaké konkrétní kroky? Myšlenka literárního domu se měla původně zhmotnit v Českém literárním centru, o kterém se původně uvažovalo jako o samostatné instituci, která bude mít na starosti nejen export literatury, ale také podporu namířenou do tuzemska, včetně reprezentativního fyzického sídla. Jak dobře víte, České literární centrum sice vzniklo, ale zatím pouze jako oddělení Moravské zemské knihovny, navíc se sídlem v prostorách, které výstavní rozhodně nejsou. Téma jsem znovu otevřel s aktuálním vedoucím ČLC panem Kraflem, hovořil jsem o něm i na ministerstvu kultury a kontaktoval jsem také pražský magistrát. Zatím bez úspěchu. Nic ale nevzdávám. Literární dům je zapotřebí – jak pro literáty, tak pro veřejnost.   A idea Státního fondu na podporu literatury nezačala nabývat nějakých konkrétnějších obrysů? Není zvláštní, že existuje Státní fond kinematografie a vedle toho už jen Státní fond kultury obecně? Souhlasím a beru to jako jeden z bodů, u kterého jsme zatím nevyvinuli dostatečnou aktivitu, byť jsme téma probírali několikrát jak s kolegy, tak i se šéfem Svazu českých knihkupců a nakladatelů panem Vopěnkou. Situace samozřejmě zvláštní je – proč má mít jeden tvůrčí průmysl vlastní separátní nástroj financování?   V uplynulých týdnech se hodně mluvilo a psalo o již zmíněném Českém literárním centru, jehož dosavadní vedoucí Ondřej Buddeus podal výpověď (viz rozhovor s ním v Literárních novinách 7/2019 a reakce ředitele Moravské zemské knihovny Tomáše Kubíčka v tomto čísle LtN). Vy sám jste své stanovisko uveřejnil na webu iLiteratura.cz, kde jste se pozastavil nad průběhem následného zasedání Rady ČLC a jeho výsledky. Jak vlastně dosud vypadala spolupráce Asociace spisovatelů s ČLC a co si od ní slibujete do budoucna? Kontakt mezi Asociací a Českým literárním centrem je poměrně standardní – účastníme se zasedání Rady ČLC, jsme k dispozici, pokud je potřeba zprostředkovat kontakt nebo dát doporučení, předáváme informace z centra našim členům. Považuji České literární centrum za důležitou instituci, která svou činnost dobře nastartovala, ale měla by fungovat samostatně. Je podle mě chyba, že byl nový vedoucí ČLC stanovený bez výběrového řízení, stejně jako to, že Ondřej Buddeus z vedení centra odešel po tak krátké době. Nevysílá to dobrý signál o tom, jak České literární centrum ve struktuře Moravské zemské knihovny funguje.   A pokud jde o spolupráci s Moravskou zemskou knihovnou, která zodpovídá za prezentaci české literatury v zahraničí? Třeba Petra Hůlová kritizovala fakt, že naše hojně opěvované hostování na lipském knižním veletrhu proběhlo bez spolupráce s profesními spisovatelskými organizacemi. Nevzpomínám si, že bychom jako profesní spolek zatím vešli do přímého kontaktu s jinými částmi Moravské zemské knihovny vedle Českého literárního centra. K přípravě lipského veletrhu myslím MZK oslovovala konkrétní lidi, kteří se pak kupříkladu podíleli na výběru autorů, nikoli organizace. A jestli se nemýlím, k Lipsku proběhla jedna větší veřejná prezentace – v tomhle směru byla komunikace vůči tuzemské literární komunitě poměrně slabá.   A co říkáte na nedůstojné dění kolem postu ministra kultury? Uvítal jste Staňkův odchod? Viděno dnešní optikou ano, uvítal, ale je to dané především celým děním okolo výměny ministra a tím, jak začala na povrch vyplouvat důležitá rozhodnutí, která Staněk učinil v samém závěru svého působení. Obecně řečeno, byl bych raději za stabilitu, v ideálním případě samozřejmě pod vedením kompetentního člověka, který má jasnou představu o tom, jaký význam kultura má.   Nového ministra čeká zanedlouho předávání Státní ceny za literaturu, o které se po odchodu většiny porotců v čele s Petrem Hruškou hodně psalo pro změnu během loňského léta. Jak jste vnímal reakci Jiřího Hájíčka, který následně ocenění odmítl? A máte tip na letošního laureáta? Jiří Hájíček myslím reagoval celkem logicky a věcně – odstoupení porotců bylo silným politickým gestem, on, jestli si dobře vzpomínám na jeho vyjádření, nechtěl celou věc ještě více udržovat v rovině aktuální politiky. Oba postoje chápu. Petr Hruška a jeho kolegové využili svého postavení v porotě a deklarovali svůj postoj vůči vládě Andreje Babiše a podpoře, kterou mu ve sněmovně poskytli komunisté. Mohli ho stejně tak deklarovat v textu pro noviny, ale asi by nevyvolal takový zájem a nepodnítil stejně živou debatu. Netroufnu si tipovat, kdo bude v letošním roce laureátem, ale když se probírám seznamem oceněných, kde je řada úctyhodných spisovatelů, bylo by po osmi letech namístě vyznamenat některou z autorek – ten nepoměr bije do očí.   Ale vraťme se zpátky k aktivitám AS. V září odstartuje již třetí ročník projektu nazvaného Spisovatelé do knihoven, který připravujete ve spolupráci s deseti vybranými tuzemskými knihovnami. Do každé z nich postupně zavítá desítka autorů a autorek – letos kupříkladu Michal Ajvaz, Pavla Horáková, Aleš Palán či Radek Malý. Jaký je zájem ze strany knihoven, potažmo spisovatelů a jaký mají vaše autorská čtení ohlas? Spisovatelé do knihoven jsou cyklus, který mi dělá velkou radost. Dobré reakce na něj máme od knihoven i autorek a autorů. A zájem je také poměrně velký, a to z obou stran. Knihovnám, včetně těch menších v regionech, nabízí možnost získat na celou sezonu, od září do června, pravidelný program s kvalitními autory. Spisovatelky a spisovatelé naproti tomu poznávají větší množství čtenářů, kteří přicházejí na jejich vystoupení zpravidla dobře připravení, takže výsledkem může být skutečně plodné setkání. Byl bych rád, kdyby pokračoval ještě dlouhou dobu.   A jaká je vaše osobní zkušenost, vítáte příležitost představit svou básnickou tvorbu tváří v tvář svým čtenářům? Veřejná čtení a s nimi spojené debaty a setkávání mám rád. Možná je to dané tím, že právě osobní kontakt s posluchači a dalšími autorkami a autory byl způsob, jakým jsem k poezii původně přicházel do styku. Do nějaké míry vystoupení beru jako prověrku kvality textů. Nejsem ale zrovna extrémně plodný autor, takže se mnohem častěji ocitám na druhé straně a čtení spíše poslouchám. Může to být podobně silný zážitek, ze kterého si člověk často odnese naprosto odlišný dojem než ze soukromého a tichého čtení doma.   Má předseda Asociace spisovatelů vůbec čas na psaní? Pracujete na nové sbírce?  V současné době mám pouze v zápisníku a v počítači fragmenty textů, na kterých bych chtěl někdy v budoucnu stavět. To je vlastně docela běžný způsob, jakým píšu – delší dobu sbírám střepy a pak se z nich pokouším vystavět něco většího. Sice si nemyslím, že moje pomalé tempo má něco společného s prací pro Asociaci spisovatelů, ale uznávám, že bych se rád vypravil na tvůrčí pobyt, až vedení spolku převezme někdo další. {/mprestriction}  Ondřej Lipár  (*1981) se narodil a žije v Praze. Na Fakultě sociálních věd UK vystudoval marketingovou komunikaci a PR a mediální studia. Pracuje jako novinář a fotograf. Knižně debutoval básnickou sbírkou Skořápky (Klub rodáků a přátel Kutné Hory) v roce 2004, druhá sbírka Komponent (Fra) mu vyšla v roce 2014. Od loňského prosince stojí v čele Asociace spisovatelů. 

Čas načtení: 2024-02-20 22:00:42

Apple nepodporuje RCS dobrovolně! Kdo výrobce donutil?

V listopadu loňského roku Apple všechny překvapil a oznámil, že začne podporovat RCS V posledních týdnech se ale ukazuje, že jeho rozhodnutí nebylo úplně dobrovolné Na vině tentokráte nejsou úředníci EU, důvody musíme hledat na východě Dovolím si tvrdit, že oznámení budoucí podpory RCS v telefonech od společnosti Apple patřilo k největším překvapením loňského roku. […] Celý článek si můžete přečíst na Apple nepodporuje RCS dobrovolně! Kdo výrobce donutil?

Čas načtení: 2024-03-12 21:00:50

Samsung představil ještě jeden nový smartphone. Nabízí OLED displej a velkou baterii

V prosinci loňského roku Samsung uvedl na trh smartphone Galaxy A15 5G a do konce tohoto měsíce se v digitálních kuloárech objevily informace, že pracuje na telefonu Galaxy M15 5G, nástupci loňského Galaxy M14 5G. Téměř dva a půl měsíce poté, co se zpráva objevila, korejský obr Galaxy M15 5G konečně odhalil, i když ve vší tichosti. Galaxy M15 5G je přeznačenou verzí telefonu Galaxy A15 5G, […]

Čas načtení: 2024-03-22 10:24:12

Zahraniční dluh ČR ke konci loňska stoupl o 129 miliard

Zahraniční dluh České republiky činil ke konci loňského roku 4,622 bilionu korun. Meziročně byl o 129 miliard Kč vyšší a představoval 63 procent hrubého domácího produktu. V posledním čtvrtletí loňského roku zahraniční dluh narostl o 167,4 miliardy korun. Vyplývá to z předběžných údajů, které v pátek zveřejnila Česká národní banka (ČNB). Zahraniční dluh je sumou závazků se stanovenou lhůtou splatnosti.

Čas načtení: 2024-03-22 11:47:03

Dluh Česka vůči zahraničí vzrostl, ke konci roku činil 4,6 bilionu Kč

Zahraniční dluh České republiky činil ke konci loňského roku 4,6 bilionu korun. Meziročně byl o 129 miliard Kč vyšší a představoval 63 procent hrubého domácího produktu. V posledním čtvrtletí loňského roku zahraniční dluh narostl o 167,4 miliardy korun.

Čas načtení: 2024-03-22 11:25:00

Dluh Česka vůči zahraničí vzrostl, ke konci roku činil 4,6 bilionu Kč

Zahraniční dluh České republiky činil ke konci loňského roku 4,6 bilionu korun. Meziročně byl o 129 miliard Kč vyšší a představoval 63 procent hrubého domácího produktu. V posledním čtvrtletí loňského roku zahraniční dluh narostl o 167,4 miliardy korun.

Čas načtení: 2024-03-22 12:02:00

Shopsys kupuje společnost Convertim. Bude nabízet dokončení objednávky na jedno kliknutí

Praha 22. března 2024 (PROTEXT) - Společnost Shopsys, česko-slovenská jednička pro tvorbu e-shopů na míru, akvíruje další společnost – tentokrát Convertim. Přesná kupní cena zveřejněna nebyla, jedná se však o jednotky milionů. Tímto nákupem plánuje posílit vlastní Shopsys Platform integrací tzv. one-click checkoutu od Convertimu. Ten zjednodušuje zákazníkům dokončení nákupu a zvyšuje e-shopům konverzní poměr i průměrnou hodnotu objednávky. Po krátké době se tak pro Společnost Shopsys jedná v pořadí již druhou akvizici, kdy v říjnu loňského roku koupila agenturu Sounds Good zaměřující se na tvorbu online obchodů na globální platformě Shopify.Petr Svoboda, zakladatel společnosti Shopsys, přenechal před pěti lety aktivní řízení firmy novému managementu a vedle své strategické role založil před více než dvěma lety nový start-up Convertim. “Prvotní myšlenka byla zásadně zjednodušit i zrychlit dokončení objednávky a zvýšit tak e-shopům tržby. Vytvořili jsme tzv. one-click checkout, ve kterém identifikujeme zákazníky napříč e-shopy a pouhým zadáním e-mailu jsme schopni zákazníkům předvyplnit veškeré údaje nutné k dokončení objednávky jen jedním kliknutím. Momentálně jsme schopni takto identifikovat zhruba 25 % zákazníků, z nichž následnou konverzi (tedy poměr dokončených nákupů) provede 95–98 % oproti e-shopům, u kterých se bez identifikace a automatického vyplnění pohybují konverze v rozmezí 60–80 %,” říká Petr Svoboda, zakladatel Convertim.Convertim je využíván primárně středními a velkými e-shopy jakými jsou např. Růžový Slon, Agátin Svět, Botlles & Stories, SpinKind nebo Emos, u kterých výsledky získané A/B testováním potvrzují nárůst průměrných tržeb v rozmezí 7 až 16 %. “Ve výsledcích A/B testu na přelomu roku jsme zaznamenali zvýšení tržeb téměř o 8 %. Convertim nám zajišťuje vysoce konverzní pokladnu a my tak máme čas měnit pohled Čechů na sex,” potvrzuje Adam Durčák, CEO e-shopu Růžový Slon.Ostravská společnost Shopsys investovala do vývoje vlastního řešení Shopsys Platform od roku 2016 vyšší desítky milionů korun. Mezi e-shopy využívající tuto platformu patří například Tescoma, Sconto Nábytek, Mountfield, Démos, B2B Partner a další. Nákupem Convertimu plánuje Shopsys integrovat one-click checkout do základu své platformy. “Jelikož jsme s Petrem v úzkém kontaktu, tak výsledky jeho startupu samozřejmě sledujeme od samého začátku. Convertim navíc dlouhodobě využívají někteří naši klienti, takže máme i vlastní zkušenost s tím, co jim tento produkt přináší. Integrací do základu naší platformy poskytneme našim klientům nákupní košík maximalizující konverze, ” říká Matěj Kapošváry, CEO agentury Shopsys.“Vzhledem k rostoucímu zájmu společné cílové skupiny, tedy velkých e-shopů, směrem k one-click checkoutu i společným synergiím mezi Shopsysem a Convertimem, nám dává tato akvizice obchodně velký smysl,” doplňuje Svoboda důvody prodeje.Podle Kapošváryho akvizice Convertimu neznamená, že produkt bude nyní dostupný pouze pro online obchodníky fungující na Shopsys Platform. “Zjednodušený objednávkový proces usnadňuje nakupování koncovým zákazníkům a budeme ho aktivně nabízet i e-shopům mimo naši platformu. Jeho výhody jsme si mimochodem potvrdili i při realizaci projektu Velký test logistiky, ve kterém jsme na konci loňského roku zkoumali mimo jiné nákupní košíky u více než 200 online obchodníků a e-shopy využívající Convertim byly vyhodnoceny mezi nejúspěšnějšími”. Společnost Shopsys pomáhá předním B2B i B2C hráčům digitalizovat jejich prodeje a uspět v omnichannel světě. Pro své zákazníky je spolehlivým full-service e-commerce partnerem s nejlepšími technologiemi a mnohaletým know-how. Mezi největší klienty, o které se stará přes 70 IT odborníků, patří Tescoma, Okay.cz, SCONTO, Mountfield, Mana, Bushman, Démos, B2B Partner, Office Depot nebo Agátin svět.  

Čas načtení: 2024-03-27 07:45:00

Ostravský dopravní podnik couvá z vodíkového pohonu. Přednost dostávají elektrické autobusy

Dopravní podnik Ostrava (DPO) měl ještě v říjnu loňského roku velké plány s vodíkovými autobusy. V tiskové zprávě z října loňského roku generální ředitel Daniel Morys uvedl, že firma chce „kombinovat rozvoj elektrobusů s trolejbusy, případně s vodíkovými autobusy.“ Na přelomu února a března ...