EUR 24,555 || 
JPY 13,416 || 
USD 21,398 || Chytré hodinky pro děti jsou stále populárnější. Mladším školákům je rodiče dávají raději než mobil. Jedny takové docela zajímavé má nově v nabídce TCL. Ale ještě zajímavější je robůtek, na kterého si děti doma hodinky mohou odložit.
Čas načtení: 2026-03-20 15:23:00
Kočku v Břeclavi posedl „zlý démon": Rodina před ní utekla z bytu!
Měl to být domácí miláček, který měl v Břeclavi dělat společníka zejména malému chlapci. Kočku domácí ale jakoby posedl zlý démon. Řádila tak, že se stala postrachem celé rodiny. Ta situaci nakonec vyřešil tím, že utekla z domu.
\nČas načtení: 2020-01-09 12:52:21
Filmová přehlídka ÍRÁN:CI nabídne snímky, které se promítaly na prestižních světových festivalech
Mladý muž ztracený v přístavním městě hledá cestu k lepšímu životu. Cílevědomé sportovkyni brání žárlivý manžel v odjezdu ze země. Afghánský uprchlík se potácí mezi úsilím udržet pohromadě rodinu a péčí o nemocnou matku… Příběhy mužů a žen snažících se najít východisko ze svízelné situace budou tématem 9. ročník festivalu ÍRÁN:CI. Letošní ročník festivalu nabídne 24 snímků íránské a afgánské kinematografie, z nichž většina byla premiérově uvedena v Berlíně, Benátkách, Londýně a na dalších prestižních světových festivalech. Pražská část festivalu se koná od 15. do 19. ledna, poté se festival přesune do Brna (21.—22. 1.), následují Košice (23.—25. 1.) a na závěr Bratislava (30.—31. 1.). Festival otevře 15. ledna v kině Světozor film Zámek snů (Castle of Dreams), příběh muže, který se po letech mlčení znovu setkává se svými dětmi. V autě bývalé manželky s dětmi objevuje smyšlený svět stvořený jako způsob, jak se mohou vyrovnat s jeho nepřítomností. Za pozornost stojí i film Dozorce (The Warden): Při stěhování ze staré věznice vedené přísným plukovníkem Jahedem záhadně zmizí jeden z vězňů. Plukovník, muž středního věku, má obavy, že by ho chybějící vězeň mohl připravit o dlouho očekávané povýšení, které již má na dosah. Zapojí proto všechny dozorce do intenzivního pátrání. Čím víc však neviditelného vězně hledá, tím méně si je jistý sám sebou. Ve filmu Studený pot (Cold Sweat) zjistí po odjezdu na finále Asijského poháru energická kapitánka íránského národního týmu sálové kopané, že jí manžel, moderátor televizní show a miláček celého národa, soudně zakázal opustit zemi. Čím víc se snaží svého „pána a vládce“ získat na svou stranu, tím tvrdší jsou jeho kroky. Napjaté soužití v nepovedeném manželství, neloajální spoluhráčky a domácí politikaření nedávají rozhořčené kapitánce jinou možnost než nechat celý příběh vyjít najevo. Další snímek Rona, Azímova matka (Rona, Azim's Mother) vypráví o uprchlíkovi z Afghánistánu, který se horko těžko protlouká a za mizerný plat pracuje pro městské služby. Současně se potácí mezi snahou udržet pohromadě rodinu a péčí o stárnoucí nemocnou matku. Ve chvíli, kdy tlak rodiny, lékařů, práce a zoufale nespravedlivých životních podmínek v Íránu dosáhne neúnosné míry, přestává dbát na své zásady. Ocitne se na křižovatce a je nucen přijmout nejtěžší rozhodnutí svého života. Na festivalu budou k vidění i starší snímky, například Hra s ohněm (Fireworks Wednesday) - příběh mladé služky, která nastoupí do rodiny vyšší střední třídy a ocitne se uprostřed hysterického sporu mezi rozlíceným manželským párem. Služka se snaží situaci nějak zlepšit, ale zamotá se do změti tajemství opřádajících život jejích zaměstnavatelů. Další starší film Ženy bez mužů (Women wihout Men) přibližuje osudy čtyř žen, které hledají nezávislost, útěchu a lidskou společnost. I přes odlišnou minulost se jejich životy spojí, aby dokázaly čelit společnosti ovládané muži. Jde o výrazný, tajemný, feministický příběh lásky a naděje v době národního zoufalství při státním převratu v Íránu v roce 1953. Festival představí i dokumentární filmy. Írán je známý po celém světě coby jedna z nejvýznamnějších líhní mimořádných artových filmů. Snímek Filmfarsí ovšem ukazuje, že to platí pouze částečně. Před revolucí v roce 1979 vznikaly v Íránu naprosto bizarní, mimoděk legrační a naprosto příšerné filmy, v nichž nebyla nouze o absurdní repliky, sex, drogy a války vedené na záchranu cti. Film provádí diváky zapomenutým dědictvím íránského filmu a nahlíží na revoluci, která navždy změnila osud Íránců. Afghánský dokumentární film Kábul, větrné město (Kabul, City in the Wind) sleduje příběh muže středního věku, který projíždí v rozkodrcaném autobusu chaosem města a snaží se smířit sám se sebou. K vidění budou i krátké filmy, například Megrelen (Magralen), o kterém anotace píše: „Vynalézavý chlapec a jeho nevidomá mladší sestra předstírají při hrách na bezútěšném vrakovišti, na kterém bydlí, že se prohánějí závodními vozy Formule 1. Chlapec vymýšlí, jak zpestřit sestře život a uniknout narůstajícímu odcizení rodičů.“ A snímek Opar (Zóna) je zase příběhem muže obviněného z toho, že přivedl ženu do jiného stavu; u soudu musí prokázat svou nevinu prostřednictvím testu DNA. Výsledky otřesou samotnými základy jeho existence a vyvolají sérii nešťastných událostí. Celý program najdete ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
\nČas načtení: 2025-02-07 21:27:24
Po léta bezproblémový pes zničehonic ukousl Američance nos
Devastující zranění obličeje způsobil své paničce louisianský leopardí pes, když jí zničehonic ukousl nos. Pro 31letou Shaynu Crimovou ze Sparksu v americkém státě Nevada to byl šok i proto, že její domácí miláček, s nímž žila 11 let, předtím sklony k agresivitě neprojevoval.
\nČas načtení: 2025-06-21 06:15:27
Vondroušová a Lehečka zabojují o finále
Dvě přetěžké zkoušky čekají v sobotu na české tenisty. Markéta Vondroušová vyzve v semifinále berlínského turnaje světovou jedničku Arynu Sabalenkovou z Běloruska, začátek zápasu je plánován na 12:00. Jiří Lehečka zabojuje o finále v londýnském Queensu, soupeřem mu bude domácí miláček a světová šestka Jack Draper, jejich duel by měl vypuknout ve 14:00. Obě střetnutí můžete sledovat v podrobných online reportážích na Sport.cz.
\nČas načtení: 2024-04-04 16:30:00
Nguyen a Miláček jsou jednateli Impression a WeLove Media
Skupina Prima jmenovala nové jednatele Impression Media a WeLove Media. Roman Stolejda a David Bauckmann opouštějí vedení.
Čas načtení: 2024-04-20 14:30:08
Oranžová legenda doprovází ta největší dětská dobrodružství téměř 100 let. Před lety její výrobu oživilo Dino Toys v Liberci a je z ní hit. Článek Hvězda socialistických pískovišť slaví 10 let od svého znovuzrození. Tatra 148 je miláček dětí i dnes se nejdříve objevil na CzechCrunch.
Čas načtení: 2024-05-05 13:30:09
Miláček těch, co milují luxus, ale nechtějí vyčnívat ani trhat asfalt. Obstojí ještě obr od Volva?
Volvo XC90 je stálicí nabídky prémiových SUV. Firma sice přechází na elektromobilitu, s tímto korábem ale zřejmě jen tak neskončí. Článek Miláček těch, co milují luxus, ale nechtějí vyčnívat ani trhat asfalt. Obstojí ještě obr od Volva? se nejdříve objevil na CzechCrunch.
Čas načtení: 2024-06-21 11:00:01
Vilém II. a jeho „tajný život“: Zakázaná láska v císařském paláci
Poslední německý císař měl tajemství. Miloval totiž muže. Když novináři věc odhalili, Vilém zůstal stále inkognito. Byla z toho velká aféra, která dlouho doznívala a nejspíš byla jedním kamínkem v mozaice pro světové události, které brzy následovaly. Německý panovník stál sice v pozadí a nikdo jej veřejně neobvinil, zato jeho milenci na tom byli hůř. Vílém II. a jeho důvěrní přátelé Kamarila je skupina dvořanů, kteří mají rozhodující vliv na panovníka. Německý císař a pruský král, který vládl koncem 19. století, si potrpěl na vlivné šlechtice a bohaté magnáty, se kterými měl „zvláštní vztahy“. Vytvořil si kolem sebe tzv. kamarilu, kterou tvořili pouze páni. Ti mu poskytovali intimní potěšení. Co mohlo stát za zakázanou orientací? Je možné, že právě vrozené znetvoření, odcizení s matkou a záliba v osamělosti v něm rozvinuly milostný zájem o muže. Asi těžko nesl, že jeho matka dávala přednost svým krásnějším a urostlejším dětem, ačkoliv on byl ten prvorozený. „Dítě nikdy nezapomene takové ponížení, zvláště dálo-li se před svědky jemu podřízenými. Jednou se pomstí,“ uvádí Emil Ludwig v knize o Vilémovi II. Císař Vilém II. v dětství trpěl v péči lékařů. Svazovali ho a polévali ledovou vodou Číst více Homosexualita tehdy byla zakázaná a podléhala paragrafu 175. Když někoho policie odhalila, nečekal jej pouze přísný trest a pokuta. Součástí sankce byla veřejná potupa, jež znepříjemnila viníkovi společenský život a znemožnila další úspěch. Důkazem císařovy homosexuality je svědectví novináře Hardena. „Oslovení miláček je dost kuriózní, když tak císařův pobočník nazývá svého nejvyššího vojenského velitele,“ napsal Harden. Eulenburgův hřích Velice přátelské vztahy k panovníkovi měl šlechtic Eulenburg, který z protekce povýšil z hraběte na knížete. Byl to velice duchaplný muž, básník, spisovatel a skladatel, kterého Vilém několikrát vyznamenal. Mělo to však jednu chybu a ta se mu stala osudnou. „Eulenburg štval císaře proti kancléři a pro novináře Hardena teď bylo patrně obzvláštním potěšením, že se mohl pomstít,“ píše se v knize Aféry a skandály Habsburků. Kníže se na výsluní už moc dlouho neohříval. Žalobci odstartovali velký soudní proces, ve kterém císař stál tak trochu v pozadí. „Kníže se dokázal dlouho vyhýbat svědecké výpovědi, a když už to dál nešlo, popřel, že by někdy měl homosexuální styky,“ uvádí kniha o habsburských aférách. Patrně v kauze zasáhl sám vládce a tím ušetřil knížete žaláře, ačkoliv pro společnost byl rázem mrtvý. Stala se z něj lidská troska. Zmrzačeného budoucího císaře a krále Viléma II. lékaři doslova mučili, matka se za něj styděla. To nemohlo dopadnut dobře Číst více Svědkové nezůstali němí Při soudu sehráli stěžejní roli dva svědci – Riedel a Ernst. Kníže zapřel, že s nimi kdy přišel do styku. Rieder byl nejen svědek, ale i oběť. Pracoval jako převozník a Eulenburga často převážel. Vždycky se napili vínka a pak docházelo na sexuální dotírání a obtěžování, které převozníka doživotně poznamenalo jak lidsky, tak psychicky. Další svědek Ernst – opět převozník – musel též čelit erotickým návrhům. Další „miláček“ Jednou hrabě Kospoth poslal císaři telegram: „Rytířská akademie chce pít na zdraví Vašeho Veličenstva, ale není tu žádné šampaňské.“ A císař odpověděl: „Poroučím pro každého rytíře láhev šampaňského.“ Eulenburg nebyl jediný přítel, který se dostal do blízkosti císaře. Ten pocítil náklonnost také k hraběti Kospothovi. Snad to byl jeho nejoblíbenější druh v lásce, s nímž měl groteskní poměr. Neustále si dělali legraci a páchali různé recese. Stalo se, že i on se ocitl v nemilosti, protože prý zradil. Prodal totiž svůj statek ve Slezsku polskému šlechtici a to považoval Vilém za velezradu. „Když nikdo jiný nezaplatil víc…“ obhajoval se Kospoth. V homosexuální aféře na berlínském dvoře si novináři brali na paškál většinou aristokraty a císaře nevinili. Dokonce spekulovali, zda vůbec o nějakých prohřešcích věděl. Zajisté však chtěli docílit toho, aby nebyl k věci slepý. Chtěli mu prý otevřít oči. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Anna Nahowská: Příběh dámy, která si na čas podmanila císaře.
Čas načtení: 2025-03-14 08:05:31
Miláček investorů se opět hlásí o slovo! Překoná konečně magickou hranici?
Zlato po krátké odmlce opět klepe na dveře magické hranice 3 000 USD za unci. Má na to, aby ji konečně překonalo? Navzdory poklesu inflace a geopolitickým faktorům? Článek Miláček investorů se opět hlásí o slovo! Překoná konečně magickou hranici? z webového portálu Finex.cz.
Čas načtení: 2025-03-24 09:44:42
Zlomový týden pro dění na trzích! V akci také jeden miláček investorů
Kondice trhu s nemovitostmi, čtvrtletní výsledky firem včetně hvězdy z covidové doby, ale hlavně spotřebitelská důvěra a inflace. Podívejte se, co tento týden zahýbá s trhy! Článek Zlomový týden pro dění na trzích! V akci také jeden miláček investorů z webového portálu Finex.cz.
Čas načtení: 2025-06-16 08:08:08
Anna K. strachy bez sebe! Její milovaný pejsek bojoval o život
Zpěvačka Anna K. byla strachy bez sebe. Její psí miláček Gaston byl vážně nemocný. Porucha polohy žaludku je život ohrožující a velmi často dochází k úmrtí pejsků. Naštěstí miláček Anny K. je nyní v pořádku.
Čas načtení: 2025-06-22 16:05:07
Dávný miláček investorů letos ztrácí 20 %. Přišel ale s radikálním řešením!
Risk, nebo revoluce? Tato firma se rozhodla napodobit Strategy – začala investovat do Bitcoinu a nakoupila kryptoměnu za více než půl miliardy USD. Může jí tento krok zachránit? Článek Dávný miláček investorů letos ztrácí 20 %. Přišel ale s radikálním řešením! z webového portálu Finex.cz.
Čas načtení: 2025-07-07 11:02:45
Tento miláček investorů významně ztrácí: Co se děje?
Zlato zkraje týdne klesá. Drahý kov zamířil na jih poté, co Donald Trump oznámil pokroky v obchodních jednáních a prodloužil celní úlevy pro některé země. Jsou zlaté časy u konce? Článek Tento miláček investorů významně ztrácí: Co se děje? z webového portálu Finex.cz.
Čas načtení: 2025-08-11 11:50:53
Miláček fanoušků Liverpoolu je na odchodu. Nevešel se na soupisku pro Community Shield
S tím, že přestup Andyho Robertsona do Atlética padl, Skotská legenda v Liverpoolu zůstává, a pro Konstantinose Tsimikase to znamená konec. Řecký miláček tribun už nebyl na soupisce pro Community Shield, a hledá se mu nový klub. Zájem už projevily kluby z Premier League.
Čas načtení: 2025-11-09 08:00:09
Od modrého dýmu k legendě: Z vysmívaného bakeliťáku se stal miláček srazů i muzeí
Trabant slaví 68 let. Z nouzového „bakeliťáku“ se stal symbol doby, úniků i svobody. Jak vznikl, proč uspěl a proč se k němu Evropa znovu vrací?
Čas načtení: 2026-01-15 06:04:08
Miláček investorů s prémiovým oceněním: Přijde na této akcii propad?
Shopify zaznamenává rychlý růst tržeb a zlepšuje provozní marži, avšak vysoké ocenění akcií i silná konkurence přinášejí otazníky ohledně budoucího vývoje. Hrozí na akcii korekce? Článek Miláček investorů s prémiovým oceněním: Přijde na této akcii propad? z webového portálu Finex.cz.
Čas načtení: 2017-06-04 00:00:00
Plum & Ashby a Nathalie Bond
Objevte to nejlepší z přírody – hýčkejte se luxusní kosmetikou Plum & Ashby a organickou kosmetikou Nathalie Bond. Je čas na jarní detox! Přírodní britská kosmetika Plum & Ashby a Nathalie Bond. Plum & Ashby Za počátkem britské přírodní značky Plum & Ashby stojí Vicky White a její psí miláček Ber ...
Čas načtení: 2018-11-26 00:00:00
Vánoce trochu jinak: s dárky od lokálních návrhářů
Není nic lepšího než darovat něco opravdu od srdce. Tím může být dárek s příběhem od českých návrhářů. Každý kus za sebou totiž nese příběh, který se dozvíte přímo od tvůrců samotných. Pokud se bojíte, že nedokážete vybrat správný kousek, pořiďte vánoční poukaz a váš miláček bude moci vybrat opravd ...
Čas načtení: 2019-04-26 16:32:03
Zajímalo vás někdy, jak se na svět dívá váš čtyřnohý miláček? Určitě byste našli někoho, kdo by vám tvrdil, že psi vidí pouze černobíle. Tento mýtus totiž spoustu lidí pokládá za pravdivý. K pravdě má však daleko – i pes dokáže vidět barevně, jen poněkud odlišněji než my. Podívejme se blíže na to, jak nejlepší přítel člověka ve skutečnosti svět okolo sebe vidí. The post Jak vidí pes? appeared first on Zapni mozek.
Čas načtení: 2016-06-22 22:00:00
Automobil – kamarád a pomocník, plechový miláček a často nezastupitelný dopravní prostředek do míst, kam jinak nelze. Určitě stojí za to o něj dobře pečovat. A nejen to. Dobrá péče o vůz je základem toho, aby vám auto dlouho sloužilo. Mít jej garážováno tomu jistojistě napomáhá. Vaše vozítko vám po ...
Čas načtení: 2007-09-14 06:00:00
Ja váš počítačový miláček připraven na rozhranní DirectX 10? Že ne? Tak to máte nejvyšší čas na pořádný upgrade, protože se na nás příští rok řítí pěkně velké sousto a pokračování jedné z nejlepších stříleček za poslední roky – Far Cry 2. Far Cry 2-Občas pomůže i nůž Žhavá Afrika Jak asi víte pův ...
Čas načtení: 2020-02-29 09:48:51
Čtyři roky předtím, než dvaaosmdesátiletý kanadský umělec Leonard Cohen zemřel ve spánku, vyšla v torontském nakladatelství jeho nejucelenější biografie I’m Your Man – Život Leonarda Cohena. Britské novinářce a publicistce Sylvii Simmonsové se podařilo navázat s Cohenem přátelský vztah, jenž vyústil v životopisné dílo, které odhaluje dosud nepublikovaná fakta. Cohen a Simmonsová spolu vedly dlouhé rozhovory, komplikovaný muž ji nechal nahlédnout do svých vzpomínek, deníků, myšlenek a snů. Simmonsová sleduje celé Cohenovo dílo – poezii, beletrii a hudbu – jako součást jeho umělecké osobnosti. Vyzpovídala zpěvákovy přátele, spolupracovníky, producenty a hudebníky, jakož i klíčové ženy v Cohenově mytologii, jež se staly jeho múzami – Marianne Ihlenovou (viz píseň So Long, Marianne), manželku přítele Suzanne Vaillancourtovou z Montrealu, matku jeho dětí Suzanne Elrodovou a pozdější partnerky Rebeccu De Mornayovou a Anjani Thomasovou. Cohen byl složitou osobností se zjevnými rozpory: silně věřící Žid, sofistikovaný muž a miláček žen, stejně jako zasvěcený buddhistický mnich. Kniha začíná v Montrealu, Cohenově rodišti, provází ho do Londýna, na řecký ostrov Hydra a do New Yorku šedesátých let, kde umělec započal svou hudební kariéru. Sledujeme jeho výstup na vrchol hudebního showbyznysu, jeho ústup do ústraní v polovině devadesátých let a provázíme ho na jeho celosvětovém turné o patnáct let později. Podle životopisu Simmonsové se Cohen mohl stát stejně tak písničkářem jako rabínem – narodil se v tradiční a prosperující židovské rodině, znal velmi dobře Písmo, byl vnukem význačného ruského rabína. Avšak silný zájem o světské radosti včetně hudby, sexu a drog z něho učinily jednu z ikon populární hudby. Vedle již dříve zdokumentovaných faktů Simmonsová přibližuje i méně známé události. Například Cohenovo vystoupení na festivalu na ostrově Wight v roce 1970, kdy zpěvák dokázal zklidnit zdivočelý statisícový dav, je všeobecně známé. Naopak překvapením je Cohenovo skandální vystoupení, které se odehrálo krátce předtím na jiném, francouzském festivalu. Přiopilý Cohen tehdy dorazil na pódium na koni a „byl vypískán a křičeli na něj, že je primadona a myslí si o sobě kdovíco, že je kapitalista a sympatizuje s fašisty, že si drží dům v Řecku a neřekne ani slovo proti tamní vojenské vládě.“ Simmonsová mapuje historii Cohenových slavných písní a zmiňuje též ironickou skutečnost, že album, na němž se poprvé objevilo legendární Hallelujah, nahrávací společnost v roce 1983 odmítla v USA vydat. V knize zaznívají i kritická hodnocení Cohenovy osobnosti coby sobeckého muže, vyhýbajícího se závazkům, který bezohledně opouští své partnerky. Obsahuje pasáže o manželství, buddhismu, terapii. Čtenář se dočte i o podivné události z roku 1977, kdy producent Phil Spector se slovy „Leonarde, miluju tě,“ přiložil Cohenovi k týlu pistoli a natáhl kohoutek. Nebo o Cohenově rozhodnutí koncertovat pro duševně nemocné v psychiatrických léčebnách během evropského turné v roce 1970. Kniha se zabývá také Cohenovými zkušenostmi s válkou (Cohen byl na Kubě v době invaze v zátoce Sviní v roce 1961 a v roce 1973 odcestoval do Jeruzaléma, aby se ve válce s Egyptem a Sýrií přihlásil do izraelské armády. Byl přidělen na zábavné turné v americkém stylu v Sinajské poušti a vystupoval pro vojáky až osmkrát denně.) Ukázka z knihy „Here I Stand, I’m Your Man“ Aplaus byl ohlušující. Odrážel se mezi stěnami malého divadla a zněl Leonardovi v uších. Veškeré publikum bylo na nohou. Uběhla minuta, pak druhá. Leonard ještě nevydal hlásku, nikdo nezahrál ani tón, ale lidé nepřestávali aplaudovat. Leonard se plaše usmál. Smekl klobouk a položil si jej na srdce v gestu pokory, ale také jako štít. Přes všechno předchozí ubezpečování si nebyl předem jist, jak ho vlastně přijmou, a takováhle reakce ho těšila, ale také mu dělala starost, protože znamenala očekávání, které je třeba splnit. Ve skutečnosti ale od něj nikdo nic nečekal. Byl to první koncert. Právě tak jako on nevěděl, co čekat od lidí, neměli ani posluchači tušení, co mohou očekávat od něj. Neměli předem v podstatě žádné informace, protože Leonard trval na tom, že se to musí udržet v co největší tajnosti, takže si mohli představovat, že přijede starý pán s kytarou s nylonovými strunami a zazpívá jim písničky jejich mládí, možná s jednou či dvěma vokalistkami, jestli si je bude moci dovolit. Všichni věděli z médií o Leonardových finančních potížích, o tom, že starý mnich kvůli penězům musí mezi lidi s žebrací miskou. Leonard tu teď před nimi stál v záři reflektorů ve svém elegantním obleku, s kloboukem a nablýskanými botami, a vypadal jako rabínská verze Franka Sinatry, jako Bohem vyvolený mafián. Doprovázely ho tři zpěvačky a několik hudebníků z jeho šestičlenné skupiny mělo rovněž obleky a klobouky, jako by hráli v kasinu v Las Vegas. Kapela spustila, Leonard si stáhl klobouk hluboko do čela a s mikrofonem v dlani, jako by to byla obětina, začal zpívat „Protanči mě do své krásy s hořícími houslemi“. Jeho hlas měl trochu hrubé okraje, ale byl hluboký a znělý – „Protanči mě panikou do bezpečí uvnitř“ (Dance Me to the End of Love). Malé pódium bylo plné muzikantů, nástrojů a techniky. Zpěvačky měl tak blízko, že by snad mohl natáhnout paži a přidržet se jich, kdyby mu hrozilo, že upadne. Zpíval, jako by sem přicestoval sám, aby těmhle lidem usazeným v hledišti sdělil osobní tajemství. Zpíval, jako by si s sebou na pódium nevzal nic kromě svého života plného písní. Řekl divákům totéž, co pak zopakoval tisícům dalších – že tohle dělal naposledy „jako šedesátiletý, jako mládenec s bláznivým snem“. Přiznal, že má trému, ale povídal si s publikem, žertoval, projevil lítost nad nedávnými záplavami ve městě a složil hold místním básníkům, mimo jiné Fredu Cogswellovi, který před více než půlstoletím uveřejnil ve svém časopise Fiddlehead recenzi Leonardovy první knihy. Písně, které Leonard pro koncert zvolil, byly průřezem jeho kariéry, ale pomíjely nejtemnější a nejbrutálnější kusy. (Výjimku tvořila píseň The Future, leč i v té byl „anální sex“ zaměněn za něco méně anatomicky specifického.) V době, kdy Roscoe Beck dával dohromady kapelu, procházel Leonard písně, které už neslyšel celé roky, a vybíral ty, do kterých se pořád dokázal „ponořit“. Byl překvapen tím, jak mnoho jich našel, a tím, že si stále ještě pamatuje slova. Do výběru se mu dostávaly spíše chytlavější novější skladby než nepřikrášlené rané písně. Snad v tom hrála roli jistá opatrnost starého muže, ale spíše to bylo tím, že tyhle songy s velkou kapelou fungovaly lépe, a Leonard velkou kapelu potřeboval, aby přehlušil hlas pochyb. Dalším důležitým faktorem při výběru byla skutečnost, že se v těch starých písničkách většinou doprovázel sám na kytaru. A zatímco bylo pro Leonarda relativně snadné vrátit se k písním jako zpěvák, hrát na kytaru mu dělalo nesrovnatelně větší obtíže. Neměl ji v ruce tak dlouho, že musel vyměnit struny. Potřeboval dlouho a tvrdě cvičit, aby, jak řekl, „obnovil svůj um“, pokud šlo o Suzanne – jednu z mála písní, které odehrál bez úprav. Pokud teď na pódiu na něco hrál, byl to většinou syntezátor. S pokornou úklonou děkoval za aplausy po svých předstíraně vážných, jedním prstem odehraných sólech. Většinou ale jen zpíval. Někdy při tom vypadal jako prosebník s hlavou svěšenou nízko k mikrofonu ukrytému v dlaních, jindy jako zkušený showman, který se šňůrou od mikrofonu přehozenou nenuceně přes rameno okouzluje dav pečlivě nacvičenou choreografií. Ten komplikovaný tanec na pomezí sebevědomí, ironie a emocionální upřímnosti zvládal Leonard dobře a s půvabem. Jeho kapela působila sehraně, elegantně, měla do poslední noty vypilovaný zvuk, přitom hrála opravdu potichu. „Říkali jsme si, že jsme nejtišší kapela na světě,“ vzpomíná Beck, „nebo přinejmenším nejtišší s elektrickými nástroji. V centru pozornosti měl být jednoznačně Leonardův hlas, šlo nám o to, aby publikum slyšelo každé jeho slovo.“ Leonard ale dopřával hudebníkům i prostor k sólovým projevům. Odstoupil v takových chvílích ze záře reflektorů a soustředěně, s kloboukem přiloženým na srdce, sledoval jejich výkon. Společně s publikem žasl, když Javier Mas hrál na laúd nebo dvanáctistrunnou kytaru, či když Sharon nastoupila v úvodu Boogie Street, jako kdyby ten výkon zažíval rovněž poprvé, a v pokoře jej obdivoval. Toho večera odehráli s krátkou přestávkou skoro tři hodiny. Nikdo nehraje tříhodinové koncerty, tím méně muž, kterému je přes sedmdesát a během posledních patnácti let odzpíval na pódiu jen pár písniček. Adam se snažil otce přesvědčit, aby program omezil na hodinu a půl, ale Leonard byl neoblomný. Kupodivu to vypadalo, že si pobyt na pódiu užívá. Nebyla to jen úleva, že se všechno to zkoušení vyplatilo, že kapela funguje a lidé ho rádi vidí – šlo o něco hlubšího. Odehrával se tu jakýsi nevyhnutelný rituál, docházelo k vzájemnému předávání darů, ke sdílení čehosi důležitého. „Viděla jsem, jak se lidé pod pódiem chvějí a pláčou,“ vzpomíná Charley Webbová. „Nebyl to jen jeden člověk a nebyli to jen mladí. Nestává se tak často, abyste viděli dospělé plakat, a tak usedavě.“ Hattie Webbová říká: „Od toho prvního večera bylo z reakce publika vidět, že je to pro ně ohromný zážitek. A stejné to bylo i pro nás.“ Když měli první koncert za sebou a zamířili autobusem k dalšímu kanadskému městečku, všichni se uvolnili, i Leonard. Tyhle koncerty si vyvzdoroval. Když mu manažer ukázal program turné, zareagoval na to: „Do čeho jsi mě to uvrtal?“ „Přišel se seznamem podmínek,“ vzpomíná Robert Kory. „Řekl jsem mu: ‚Leonarde, při tomhle turné nebudou žádné kompromisy. Uděláme všechno přesně tak, jak to chceš, nebo to nebudeme dělat vůbec.‘ Každý detail odpovídal jeho představám, od tříměsíčního zkoušení po ty zahřívací koncerty.“ Absolvovali jich po východní Kanadě celkem osmnáct. „Nejhorší zapadákovy, jaké si dokážete představit,“ říká Rob Hallett. „Vzpomínám si, že v jednom z těch míst měli takovou tu tabuli s připevňovacími písmeny, hlásala, že v pondělí hraje místní dechovka, v úterý Leonard Cohen a ve středu imitátor Elvise Presleyho.“ Na jiném koncertě vylezly na pódium dvě mladé ženy, a když je ochranka odváděla, Leonard poznamenal: „Škoda že nejsem o dva roky mladší.“ Těžko říci, zda z něj mluvil sarkasmus, tesklivost, či obojí. Kory stanovil pravidlo, že v zákulisí nesmí být nikdo, kdo tam nemá co dělat – žádné schůzky, žádné návštěvy, dokonce ani slavní kamarádi, před koncerty ani po nich. Kory prohlásil, že tohle turné bude „stát na klidu a hlubokém odpočinku a Leonard bude mít veškerou podporu, kterou potřebuje, aby mohl večer co večer vystupovat“. Ve srovnání s předchozími turné Leonarda Cohena to byla významná změna, protože dřív ho poháněly cigarety, alkohol a drogy. (Na konci předchozí šňůry The Future kouřil Leonard dva balíčky cigaret denně a před každým koncertem vypil tři láhve Château Latour.) Oficiální začátek turné proběhl 6. června v Torontu. Leonard tam po čtyři večery vyprodal tři tisíce sedadel v sále Sony Centre. Tentokrát na pódiu doslova hopsal jako malé děcko, jako ztělesnění veselé nálady a potěšení. Publikum v Torontu mělo sice na rozdíl od toho ve Frederictonu lepší představu, co čekat, ale tohle asi nečekal nikdo. „Pro mne to bylo také překvapení,“ podotýká se smíchem Roscoe Beck. Leonard během písně The Future předvedl lehkonohý taneček pokaždé, když došlo na text „tančící běloch“. Program se ještě prodloužil, přibyly čtyři písně, mezi nimi A Thousand Kisses Deep, jejíž text Leonard recitoval jako báseň do tichého zvuku kláves Neila Larsena, a If It Be Your Will – tu zpívaly sestry Webbovy a doprovázely se na harfu a kytaru. Během písniček byli posluchači tak dokonale tiší, že člověk málem slyšel, jak jim naskakuje husí kůže. Ale jakmile hudba dozněla, vypukly ovace vstoje, tak nekonečné, že kritik z Toronto Star psal o „zamilovanosti“. Na tyhle koncerty už zástupci mezinárodního tisku mohli. Kritik z časopisu Rolling Stone se přiznal, jak ho znervózňovala představa muže „staršího než Jerry Lee Lewis“, který se vrací na pódium ve snaze vydělat si na důchod, ale koncert popsal jako „nádherný“. Leonard řekl časopisu Maclean’s, že se rozhodl – tentokrát na 100 procent –, že turné dokončí. „Jak se říká v Irsku, s pomocí Boží a dvou policistů, ať to trvá rok a půl, nebo dva.“ Čtyři dny po posledním koncertě v Torontu už byl Leonard se skupinou v Irsku, kde je čekaly tři večery po sobě v Dublinu. Pak měli den na přesun a další čtyři koncerty v řadě v Manchesteru. Následovalo vystoupení na mezinárodním jazzovém festivalu v Montrealu a hned nato další transatlantický let do Británie, aby zahráli na festivalu v Glastonbury. Tohle by byl vražedný časový rozvrh pro kohokoliv, a Leonardovi táhlo na čtyřiasedmdesát. Věděl předem, do čeho se pouští, a nestěžoval si. Do Glastonbury se ale netěšil. Těšil se ovšem Michael Eavis, mlékař, který největší a nejoblíbenější rockový festival v Británii založil. Jak řekl, snažil se Leonarda přemluvit k účasti „skoro čtyřicet let“. Sestry Webbovy se těšily tolik, že přijely o dva dny dřív a vmísily se do davu. Když v den vystoupení dorazil Leonard se skupinou, byli ohromeni tím, co spatřili. Před sedmi týdny hráli ve Frederictonu pro sedm set lidí a tady teď měli hrát pro sto tisíc. „Bylo to tak…“ – Sharon Robinsonová hledá vhodné slovo, kterým by vyjádřila velikost, a pak se spokojí s „… obrovské. A velmi vzrušující.“ Leonard to vzrušení nesdílel. Festivaly neměl nikdy rád, bez ohledu na to, jak úspěšná vystoupení na nich absolvoval. Nebylo to jeho publikum, člověk nikdy nevěděl, komu vlastně hraje, na zvukovou zkoušku by bylo potřeba několik hodin, ale při festivalu na to není čas, a dostali instrukce, aby obvyklý program zkrátili na téměř polovinu, což drasticky nabouralo jeho rytmus. Pro perfekcionistu, člověka lpícího na zvycích a někoho, kdo potřebuje mít věci pod kontrolou, obzvlášť pokud jde o vystupování, jsou to samé nepříjemnosti. Leonard vyhlížel po straně pódia do publika. Bylo ještě denní světlo a dav se táhl do nedohledna. Vpředu u pódia se mačkali ti mladí. Leonard ustoupil do zákulisí a sklonil hlavu. Mohlo by se zdát, že se snad modlí, ale zpíval si Pauper ego sum, jsem chudák – latinský kánon, který si s kapelou kdysi dávno prozpěvovali v autobuse. Sharon a sestry Webbovy melodii převzaly a pak se připojil i zbytek skupiny. Zpívali kánon, ještě když vycházeli za bouřlivého aplausu na pódium. „Už nikdy se mi nepřihodí nic lepšího než Cohenův koncert toho večera,“ řekl Michael Eavis. Když Leonard začal zpívat Hallelujah, zapadalo slunce a „lidi to zvedalo ze země“. Někteří mladí posluchači, kteří zpívali nahlas, se možná divili, proč tenhle sympatický děda zpívá písničku, kterou znají od Jeffa Buckleyho, Rufuse Wainwrighta, z Amerického idolu a z Faktoru X, ale museli uznat, že mu jde moc dobře. Reakce publika byla nadšená a kritici se shodli s Eavisem, když Leonardovo vystoupení označili za vrchol festivalu. Leonard ani nikdo jiný ze skupiny neměl šanci přečíst si v ranních novinách recenze, protože tou dobou už cestovali do Skandinávie. Čekalo je náročné turné po Evropě, obnášející mimo jiné tři tříhodinové koncerty tři dny po sobě ve třech různých zemích. Všude, kde hráli, je vítal příval láskyplných citů publika. V červenci, dva měsíce po začátku turné, čekal Leonarda v Británii první koncert ve velké hale. Dvacet tisíc míst v londýnské O2 aréně, velké kruhové scéně u Temže, se rychle vyprodalo. Rozlehlé pódium bylo vystlané tureckými koberci, aby působilo přívětivěji, ale i tak to vypadalo, jako by Leonard vystupoval v gigantickém, sterilním nakloněném pesaru. „Je to něco úžasného,“ pronesl s kamennou tváří, „sejít se zde, na druhé straně intimity.“ Kritik deníku London Evening Standard popsal publikum „přemožené úžasným výkonem“ a závěrečnou píseň Whither Thou Goest charakterizoval jako „poslední ze všech rozloučení“. Jenže konec turné byl zatím v nedohlednu. V téhle aréně byly naplánované koncerty ještě v listopadu. Leonard zatím absolvoval další kolečko po Evropě včetně hvězdného vystoupení na britském festivalu Big Chill a turné po východní Evropě. Sharon Robinsonová vzpomíná, že všichni měli pocit, jako by byli „na stále se zvětšujícím, rostoucím kouzelném koberci, kde si člověk říká ‚Tak fajn, v severovýchodní Kanadě nás mají rádi, to je skvělé,‘ ale pak se setkáváte se stejným přijetím na stále větších a větších místech. Byl to zvláštní, postupně sílící pocit, že se účastníte něčeho opravdu speciálního.“ Sám Leonard řekl: „Posílají mne z místa na místo jako pohlednici.“ Když uvážíme, co o podobných situacích říkal dříve, je zajímavé, že dodal: „Je to opravdu úžasné.“ Chtěli ho všichni a všude; Leonard hrál pro nejpočetnější a věkově nejrůznorodější publikum své kariéry a všechny koncerty byly vyprodané. Během šestitýdenní pauzy na konci roku strávil chanuku s Adamem a Lorkou. Hallelujah přes Vánoce kralovalo britským žebříčkům (a to ve třech různých verzích včetně té Leonardovy). Pak v lednu 2009 turné pokračovalo na Novém Zélandu a v Austrálii. Leonard opět triumfoval – ale v těchto zemích se mu dařilo odjakživa, podobně jako v Británii, kde se i jeho nejhůře přijímaná alba dostávala do první desítky, a v Evropě, kde ho měli rádi právě pro ty vlastnosti, které severoamerický hudební průmysl zavrhoval – pro jeho černý humor, starosvětskou romantiku, existenciální melancholii a poetičnost. Příští zastávkou byla Severní Amerika. Na Leonarda tu čekalo největší turné po Spojených státech v jeho kariéře, prokládané koncerty v Kanadě. Většina amerických vystoupení se konala v menších sálech, ale také hrál například v amfiteátru Red Rocks nebo na festivalu Coachella. Leonard uvážlivě započal americkou část turné na známé půdě, v New Yorku. Koncert se konal v sále Beacon Theatre a hlediště bylo plné novinářů a zapřisáhlých fanoušků, kteří si o vystoupení dali vědět po internetu. Časopis Rolling Stone popsal „totální chaos“ před budovou a „davy lidí zoufale shánějících vstupenky. Těch pár překupníků chtělo přes pět set dolarů za lístek.“ Časopis Billboard psal dokonce o sedmi stech dolarech za sedadlo. Na počest místa, které mu kdysi bylo domovem, přidal Leonard píseň Chelsea Hotel #2 (kterou nacvičil v soukromí svého pokoje a překvapil kapelu, když najednou na pódiu popadl kytaru a spustil). Program teď už trval přes tři hodiny. „Naštěstí měli na většině míst stanovenou zavírací hodinu,“ říká Robert Kory, „jinak by zpíval dál.“ Kritici i posluchači byli chválou bez sebe, a stejně reagovali všude, kam kapela dorazila. Koncerty byly vyprodané, překupníci šroubovali cenu lístků a publikum aplaudovalo vstoje. Vypadalo to, že najednou všude všichni mluví jen o Leonardovi a nahlas přemítají, jestli byl odjakživa tak dobrý, tak moudrý, tak zvláštní, tak skvělý. Po první části amerického turné se Leonard s kapelou vrátil do Evropy, kde odehráli dalších čtyřicet koncertů, některé na nových místech, třeba v Srbsku, v Turecku a v Monaku, ale často i tam, kde už sice vystoupili, ale zájem diváků dál trval. Čekalo je deset koncertů ve Španělsku, samé velké sály, všechny vyprodané, většina termínů v září, kdy měl Leonard oslavit pětasedmdesátiny. Během koncertu 18. září na velodromu ve Valencii se Leonard při zpěvu písně Bird on the Wire zhroutil. Členové kapely se kolem něj vyplašeně seběhli. Fanoušci v předních řadách natáčeli mobily, jak opatrně odnášejí z pódia jeho drobné, ochablé tělo. Vypadalo to, že se Leonard Cohen vyzpíval z tohoto světa a vybral si k tomu rodnou zemi svého milovaného Lorky. Vzadu v publiku vypukl zmatek. Po chvíli se na pódium vrátil Javier Mas a španělsky vysvětlil, že je Leonard v pořádku, nabyl vědomí a odvážejí ho do nemocnice, ale koncert nebude pokračovat a diváci dostanou zpátky vstupné. Lékaři mu diagnostikovali otravu z jídla. Několika členů kapely se to týkalo také, ale nikdo z nich nebyl vychrtlý pětasedmdesátiletý frontman. O dva dny později už byl Leonard zpátky v autobuse. Vypadal křehce, ale nezlomeně. Sedmdesáté páté narozeniny oslavil tříhodinovým koncertem před vyprodanou sportovní arénou v Barceloně. V Montrealu vyšla v den jeho narozenin kniha s názvem Leonard Cohen You’re Our Man: 75 Poets Reflect on the Poetry of Leonard Cohen. Nejslavnější mezi těmito autory byla Margaret Atwoodová a šlo o benefiční projekt Jacka Locka, zakladatele Fondu pro veřejnou poezii. Cílem knihy bylo spustit ve škole Westmount High, kam Leonard chodil, na jeho počest program Poet-in-Residence, který bude propagovat poezii a umění a podporovat tvorbu slibných básníků. V New Yorku ten den odhalili na zdi u vchodu do hotelu Chelsea Leonardovu pamětní desku. Tento nápad prosadil Dick Straub a složili se na ni Leonardovi fanoušci z celého světa. Jejího slavnostního odhalení se účastnil Leonardův někdejší producent John Lissauer, Leonardův přítel, reportér Larry „Ratso“ Sloman a Leonardovi vždy oddaná sestra Esther. Leonardova pamětní deska se zde octla ve vybrané společnosti slavných spisovatelů – Dylana Thomase, Arthura Millera, Brendana Behana a Thomase Wolfa –, ale jen ta Leonardova se pyšnila citátem zmiňujícím světově proslavenou felaci, ke které došlo v pokoji tohoto hotelu. Tři dny po narozeninách byl Leonard v Izraeli, kde naposledy koncertoval před více než dvaceti lety. Národní fotbalový stadion ve městě Ramat Gan poblíž Tel Avivu vyprodal všech padesát tisíc míst. Výtěžek z koncertu nazvaného „Koncert pro smíření, toleranci a mír“ měl být věnován izraelským a palestinským organizacím a charitám podporujícím mír. „Leonard rozhodl, že jestli tam má hrát, chce, aby tam ty peníze zůstaly,“ říká Robert Kory. I přesto došlo k polemikám. Když koncert ohlásili, našli se lidé, kteří psali do novin a protestovali na internetu ve snaze prosadit kulturní bojkot Izraele. V Montrealu proběhla malá demonstrace před jedním z Leonardových oblíbených lahůdkářství. Leonard zareagoval tím, že naplánoval na následující večer menší koncert v palestinském Rámaláhu na Západním břehu Jordánu, ale organizátoři této akce, Klub palestinských vězňů, od koncertu odstoupili, protože byli pod velkým tlakem a cítili, že se příliš zpolitizoval. Stejně zareagovala i organizace Amnesty International, která měla rozdělit zisk z akce. Leonard pak sám našel charitativní organizaci, která rozdělila téměř dva miliony dolarů vydělané koncertem v Tel Avivu. Byla teplá letní noc, vzduch se tetelil nad svítícími tyčinkami, které lidé drželi ve výšce jako zelené svíce. Během tři a půl hodiny dlouhého koncertu se na velkých obrazovkách ukazovaly překlady písní. Hebrejský text písně Who by Fire vypadal jako stránka z modlitební knihy. Hallelujah věnoval Leonard všem rodinám, které ztratily děti v konfliktu, a vyjádřil svůj obdiv k těm, kteří navzdory tomu odolali „sklonu podlehnout v srdci zoufalství, pomstě a nenávisti“. Když řekl posluchačům: „Nevíme, kdy se sem zase dostaneme,“ viditelně to na ně zapůsobilo. Při Leonardově věku cítili z jeho slov váhu loučení, kterou recenzenti vnímali i v jeho posledním albu a v jeho poslední sbírce básní. Když Leonard dozpíval poslední píseň, zvedl paže k nebi a promluvil hebrejsky – Áronův potomek Cohen dal davu v hebrejštině birkat kohanim, kněžské „Áronské požehnání“. Vrátili se do Spojených států a před další fází turné bylo pár dnů volna, když se Leonard dozvěděl, že Raméš Balsekar je mrtvý. Jeho duchovní učitel zemřel ve věku dvaadevadesáti let 27. září 2009 ve svém bytě v Bombaji, kam Leonard tak často chodil na satsang. Koncertní rozvrh mu sice bránil trávit s ním čas, ale pořád si psali e-maily. Ratneš Mathur vzpomíná: „Těsně předtím, než zemřel, jsem s ním hovořil. Zmínil se, že si s Leonardem píše, a řekl, že je dobře, že zase vystupuje.“ Turné pokračovalo v polovině října. Teď měli před sebou dalších patnáct koncertů včetně návratu do New Yorku, kde vystupovali v Madison Square Garden. Vypadalo to, že se minulost a současnost neustále mísí. Zatímco Leonard začal psát nové písně a zkoušet je na pódiu – první z nich byla Lullaby –, jeho nahrávací společnost znovu vydala dvě stará kompilační alba z různých období – Greatest Hits, známé také jako The Best of Leonard Cohen (1975) a The Essential Leonard Cohen (2002), a také jeho první tři studiová alba z konce šedesátých a počátku sedmdesátých let. Album Songs of Leonard Cohen vyšlo se dvěma starými písněmi, které byly vydány poprvé: Store Room a Blessed Is the Memory, které natočil během nahrávacích frekvencí v roce 1967 a skončily tehdy nepoužité.* Znovu vydané album Songs from a Room také obsahovalo dvě přidané písně – dosud nevydané verze Bird on the Wire a You Know Who I Am, nazvané Like a Bird a Nothing to One. Leonard je složil s Davidem Crosbym předtím, než natočil album produkované Bobem Johnstonem. Nově vydané album Songs of Love and Hate mělo jedinou bonusovou skladbu, jednu z mnoha počátečních verzí písně Dress Rehearsal Rag. I ten jediný bonus byl podle Leonarda příliš mnoho. Neměl tyhle přídavky rád a nesouhlasil s nimi. Byl toho názoru, že ničí celistvost původního alba, a vymínil si do budoucna, aby to nahrávací společnost už nedělala. Jedním z dalších momentů, kdy se překryla různá časová období Leonardovy tvorby, bylo vydání dvou nových živých CD a DVD jen několik týdnů po sobě. Deska Live in London byla nahrána v roce 2008 během Leonardova prvního triumfálního vystoupení v londýnské O2 aréně. Album a DVD Live at the Isle of Wight 1970 nabídlo nedávno znovuobjevené nahrávky a záznam z vystoupení v roce 1970. Možnost porovnat tyto dva Leonardovy britské koncerty a zjistit, jak koncerty na začátku a na konci jeho kariéry, je fascinující. Vystoupení pod širým nebem v roce 1970 se koná za časného rána a deštivého počasí před šesti sty tisíci lidí. Leonard – neoholený, opilý a oblečený v safari obleku – hraje na kytaru s doprovodem své malé kapely zvané Armáda. Je to spontánní, intenzivní a okouzlující výkon, a je neuvěřitelné, jakou intimitu dokázal Leonard v tak rozlehlém a nepřívětivém prostoru vytvořit. O čtyři desetiletí později hraje prošedivělý a střízlivý Leonard v elegantním obleku pod střechou arény na syntezátor s devítičlennou skupinou, koncert je naplánovaný a secvičený s přesností vojenské operace, ale i tak je nádherný. A Leonard opět dokáže ten rozlehlý a anonymní prostor změnit v místo tak malé a intimní, jako bychom byli v ložnici. Leonardova sebejistota na pódiu stále rostla, takže během turné v roce 2009 ve Spojených státech vyrukoval na pódiu s dalšími premiérově uvedenými písněmi Feels So Good a The Darkness. Program koncertů se stále rozrůstal, teď už obnášel přes třicet písní. Dokonce i v So Long, Marianne přibyla další sloka. Leonard stále vybrušoval k dokonalosti své vystupování na pódiu – vyskakoval na něj, seskakoval z něj, poklekal, prováděl tanečky během písně The Future, ke kterým sestry Webbovy dávno přidaly synchronizované hvězdy. Listopadový koncert v aréně kalifornského San Jose byl posledním koncertem roku 2009 a mnozí v publiku předpokládali, že to bude i Leonardův definitivně poslední koncert. Ženám vzhlížejícím ze skládacích kovových židlí k pódiu zde poskytl Leonard kromě obvyklého plného servisu navíc i nasazenou „masku starce“ při písni I’m Your Man. Během nekonečných přídavků mu pak dámy házely na pódium součásti své intimní garderoby v žertovné nápodobě poct, které sklízel Tom Jones. Od toho prvního malého vystoupení v divadle ve Frederictonu už utekl rok a půl a Leonard během turné oslavil čtyřiasedmdesáté a pětasedmdesáté narozeniny. Časopisy psaly o jeho koncertní šňůře jako o nejlepším turné roku 2008 i 2009, z obchodního i hudebního hlediska. Tyhle dva roky koncertování dohromady vynesly přes padesát milionů dolarů. Ty peníze samozřejmě neskončily všechny v Leonardově kapse – zabezpečit tak ohromné turné, skupinu a technický personál znamenalo obrovské výdaje. Ale jak řekl promotér Rob Hallett: „Myslím, že se dá s jistotou předpokládat, že zahrádka zase kvete.“ Leonard si vydělal víc, než o kolik předtím přišel. Teď by mohl všeho nechat, pověsit kytaru na zeď a v životě už nevlézt na pódium. Jenže koncerty pro něj už dávno přestaly být pouhou výdělečnou činností. Leonard tohle turné chtěl a možná i potřeboval. A kupodivu v době a v odvětví, které trvalému zájmu o cokoli příliš nepřálo, přízeň publika nijak neochabovala. Turné na rok 2010 už bylo naplánované, mělo začít v květnu v Evropě a pak vést napříč Austrálií, přesunout se do Kambodže a na Havaj a skončit vítězným kolečkem po Severní Americe. Ale v tuhle chvíli měl Leonard tři a půl měsíce jen pro sebe. A to doslova – byl už zase sám. Snad sehrály roli ty dva roky ježdění po turné, kdy Leonard nebyl s Anjani, snad byl věkový rozdíl mezi padesátiletou ženou a pětasedmdesátiletým mužem větší, než mezi čtyřicetiletou a pětašedesátiletým – Leonard i Anjani byli natolik diskrétní, že to nijak nekomentovali. „Vztahy nejsou stojaté, mění se a rostou,“ říká Anjani, která zůstala Leonardovou blízkou přítelkyní a spolupracovnicí. „Nemá smysl, abychom vám já nebo on něco vysvětlovali. Bude lepší, když vám pošlu něco, co napsal. Jmenuje se to ‚Pořád přemýšlím o písni, kterou bude zpívat Anjani‘. V té básni je všechno, co je potřeba vědět o našem vztahu. Řekla jsem mu, že jsem plakala, když jsem to četla, a on odpověděl: ‚Taky jsem plakal.‘“ Přemýšlím pořád o písni Bude ji zpívat Anjani Bude o našich životech spolu Bude moc povrchní nebo moc vážná Ale nic mezi tím Napíšu slova A ona melodii Já ji nesvedu zazpívat Bude na mě moc vysoko Ona ji zazpívá krásně Já jí budu opravovat zpěv A ona mně zase slova Až bude lepší než krásná Pak ji budeme poslouchat Ne často Ne vždycky spolu Ale tu a tam Po zbytek našich životů Leonarda těšilo být zase zpátky v Montrealu, šlapat s Mortem prosincovým sněhem do lahůdkářství na hlavní třídě pro pečivo a hovězí jazyk, který měl Mort odjakživa rád, dřív než róši, a poslouchat, jak si starý kamarád stěžuje na nové kavárny a butiky, které rostou v jejich staré čtvrti jako houby po dešti. „On a já jsme tu déle než většina lidí,“ říká Rosengarten. „Jsme staří dědci. Vypadá to, že tu teď Leonard tráví víc času.“ Leonard zase jednou uvažoval o tom, že by se mohl v Montrealu usadit. Rodné město se pro něj trochu změnilo, a to v jiném ohledu, než na jaký si stěžoval Mort: lidé ho poznávali, oslovovali ho na ulicích a v restauracích. To dříve nebývalo. Jako správní Kanaďané si při tom většinou počínali velice slušně a Leonard si také vypěstoval jisté únikové metody, například chodil na večeři už odpoledne, kdy v podnicích nikdo nebyl. Jedna konkrétní osoba, krásná mladá zpěvačka, která ho oslovila v parku a představila se mu jako NEeMA, se stala jeho chráněnkou – Leonard koprodukoval její album Watching You Think a nakreslil její portrét pro obal. Ale pak ho to zase začalo lákat do Los Angeles, kde měl děti a vnoučata – a také róšiho. Ten ve věku sto tří let pořád ještě vedl své zenové centrum, kam Leonard pořád ještě chodil meditovat, pokud byl poblíž. Když toho roku turné procházelo Los Angeles, Leonard vzal několik členů kapely k róšimu na časně ranní lekci. Když skončila, róši podal Leonardovi láhev Wu Ťia Pchi, aby ji otevřel, takže se v osm hodin ráno všichni sesedli u skleničky učitelova oblíbeného likéru. Byla to jedna z vzácných chvilek, kdy se Leonard napil alkoholu. Na turné sice s oblibou míchal drinky členům kapely, ale pro sebe si dělal proteinové nápoje ze syrovátky s čokoládovou příchutí. Devadesát minut klidného času mezi zvukovou zkouškou a začátkem koncertu trávil rád meditacemi ve své šatně. Meditoval i na palubě letadel. Seděl se vzpřímenými zády, s pohledem upřeným do země a s rukama složenýma dlaněmi vzhůru v klíně. Byl rád, že si může bez obav dovolit usnout. Uličkou tu nechodil žádný mnich s holí, který by ho dobře mířenou ranou probral k vědomí. Od doby, kdy vedl život mnicha, už uplynulo deset let, ale i v téhle stejně nečekané (a pro samotného Leonarda snad ještě nečekanější) inkarnaci tvrdě pracujícího muzikanta zapřaženého v hudebním byznysu bylo možné nalézt mnohé paralely. Jednou z nich bylo to, že čas přecházel do jakéhosi podivného bezčasí. Leonardův život se rozplýval do šmouhy jasně daných aktivit, v níž nejen dny, ale i roky nerozlišitelně splývaly jeden s druhým. Nové desetiletí pro něj začalo s Hallelujah v čele žebříčků nejstahovanějších písní na iTunes roku 2010. Tentokrát to byla verze nazpívaná Justinem Timberlakem a Mattem Morrisem pro dobročinný televizní pořad Naděje pro Haiti. Leonard také obdržel první ocenění z letošního přídělu – v lednu dostal cenu Grammy za celoživotní zásluhy. „Nikdy by mě nenapadlo, že dostanu cenu Grammy,“ řekl ve svém děkovném proslovu. „Vlastně mě vždycky dojímalo, jak skromný je zájem Akademie o mou práci.“ (Jeho jedinou nahrávkou, které si Akademie zjevně vážila, byla recitace písňového textu jeho někdejší milenky Joni Mitchellové na albu, které na její počest vytvořil Herbie Hancock – toto album si vysloužilo cenu Grammy.) Ale Amerika dělala vše pro to, aby dohnala ztracený čas, pokud jde o docenění Leonardova díla. Kanadský konzulát v Los Angeles uspořádal na počest Kanaďanů oceněných Grammy oslavu, na které pronesl Leonard chválu své vlasti. „Můj pradědeček Lazarus Cohen přišel do Kanady v roce 1869 – do okresu Glengarry, do městečka Maberly. Můj předek, který dorazil do Kanady před sto čtyřiceti lety, se zde setkal s velkou pohostinností. Chci za to poděkovat této zemi, Kanadě, která nám umožnila žít, pracovat a prospívat v místě tak odlišném od všech ostatních na světě.“ * V září 2009 vyšlo také album k poctě Leonarda Cohena Songs of Leonard Cohen, které natočil rockový muzikant Beck se svými přáteli, mimo jiné s Devendrou Banhartem. Z anglického originálu I’m Your Man, vydaného nakladatelstvím McClelland & Stewart v Torontu roku 2012, přeložil Pavel Pokorný. 520 stran. Nakladatelství Prostor 2020. První vydání. Sylvie Simmonsová patří mezi nejvýznamnější soudobé hudební žurnalisty. Pochází z Londýna, na konci sedmdesátých let se přestěhovala do Los Angeles a začala psát o rockové hudbě pro časopisy Sounds, Creem, Rolling Stone, Music Life, Kerrang! a Q. Věnuje se beletrii i literatuře faktu, mezi její knihy patří životopis Serge Gainsbourga A Fistful of Gitanes (2001, Hrst gitanek) či sbírka povídek Too Weird For Ziggy (2004, Moc divná pro Ziggyho). Pobývala v Anglii, ve Spojených státech a ve Francii, nyní žije v San Franciscu, kde píše pro časopis MOJO a hraje na ukulele. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-01-09 12:52:21
Filmová přehlídka ÍRÁN:CI nabídne snímky, které se promítaly na prestižních světových festivalech
Mladý muž ztracený v přístavním městě hledá cestu k lepšímu životu. Cílevědomé sportovkyni brání žárlivý manžel v odjezdu ze země. Afghánský uprchlík se potácí mezi úsilím udržet pohromadě rodinu a péčí o nemocnou matku… Příběhy mužů a žen snažících se najít východisko ze svízelné situace budou tématem 9. ročník festivalu ÍRÁN:CI. Letošní ročník festivalu nabídne 24 snímků íránské a afgánské kinematografie, z nichž většina byla premiérově uvedena v Berlíně, Benátkách, Londýně a na dalších prestižních světových festivalech. Pražská část festivalu se koná od 15. do 19. ledna, poté se festival přesune do Brna (21.—22. 1.), následují Košice (23.—25. 1.) a na závěr Bratislava (30.—31. 1.). Festival otevře 15. ledna v kině Světozor film Zámek snů (Castle of Dreams), příběh muže, který se po letech mlčení znovu setkává se svými dětmi. V autě bývalé manželky s dětmi objevuje smyšlený svět stvořený jako způsob, jak se mohou vyrovnat s jeho nepřítomností. Za pozornost stojí i film Dozorce (The Warden): Při stěhování ze staré věznice vedené přísným plukovníkem Jahedem záhadně zmizí jeden z vězňů. Plukovník, muž středního věku, má obavy, že by ho chybějící vězeň mohl připravit o dlouho očekávané povýšení, které již má na dosah. Zapojí proto všechny dozorce do intenzivního pátrání. Čím víc však neviditelného vězně hledá, tím méně si je jistý sám sebou. Ve filmu Studený pot (Cold Sweat) zjistí po odjezdu na finále Asijského poháru energická kapitánka íránského národního týmu sálové kopané, že jí manžel, moderátor televizní show a miláček celého národa, soudně zakázal opustit zemi. Čím víc se snaží svého „pána a vládce“ získat na svou stranu, tím tvrdší jsou jeho kroky. Napjaté soužití v nepovedeném manželství, neloajální spoluhráčky a domácí politikaření nedávají rozhořčené kapitánce jinou možnost než nechat celý příběh vyjít najevo. Další snímek Rona, Azímova matka (Rona, Azim's Mother) vypráví o uprchlíkovi z Afghánistánu, který se horko těžko protlouká a za mizerný plat pracuje pro městské služby. Současně se potácí mezi snahou udržet pohromadě rodinu a péčí o stárnoucí nemocnou matku. Ve chvíli, kdy tlak rodiny, lékařů, práce a zoufale nespravedlivých životních podmínek v Íránu dosáhne neúnosné míry, přestává dbát na své zásady. Ocitne se na křižovatce a je nucen přijmout nejtěžší rozhodnutí svého života. Na festivalu budou k vidění i starší snímky, například Hra s ohněm (Fireworks Wednesday) - příběh mladé služky, která nastoupí do rodiny vyšší střední třídy a ocitne se uprostřed hysterického sporu mezi rozlíceným manželským párem. Služka se snaží situaci nějak zlepšit, ale zamotá se do změti tajemství opřádajících život jejích zaměstnavatelů. Další starší film Ženy bez mužů (Women wihout Men) přibližuje osudy čtyř žen, které hledají nezávislost, útěchu a lidskou společnost. I přes odlišnou minulost se jejich životy spojí, aby dokázaly čelit společnosti ovládané muži. Jde o výrazný, tajemný, feministický příběh lásky a naděje v době národního zoufalství při státním převratu v Íránu v roce 1953. Festival představí i dokumentární filmy. Írán je známý po celém světě coby jedna z nejvýznamnějších líhní mimořádných artových filmů. Snímek Filmfarsí ovšem ukazuje, že to platí pouze částečně. Před revolucí v roce 1979 vznikaly v Íránu naprosto bizarní, mimoděk legrační a naprosto příšerné filmy, v nichž nebyla nouze o absurdní repliky, sex, drogy a války vedené na záchranu cti. Film provádí diváky zapomenutým dědictvím íránského filmu a nahlíží na revoluci, která navždy změnila osud Íránců. Afghánský dokumentární film Kábul, větrné město (Kabul, City in the Wind) sleduje příběh muže středního věku, který projíždí v rozkodrcaném autobusu chaosem města a snaží se smířit sám se sebou. K vidění budou i krátké filmy, například Megrelen (Magralen), o kterém anotace píše: „Vynalézavý chlapec a jeho nevidomá mladší sestra předstírají při hrách na bezútěšném vrakovišti, na kterém bydlí, že se prohánějí závodními vozy Formule 1. Chlapec vymýšlí, jak zpestřit sestře život a uniknout narůstajícímu odcizení rodičů.“ A snímek Opar (Zóna) je zase příběhem muže obviněného z toho, že přivedl ženu do jiného stavu; u soudu musí prokázat svou nevinu prostřednictvím testu DNA. Výsledky otřesou samotnými základy jeho existence a vyvolají sérii nešťastných událostí. Celý program najdete ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2019-07-13 20:08:37
Harrisona Forda proslavily dvě role, ale bylo by nespravedlivé spojovat ho pouze s nimi
Věhlas získal jako hrdinný archeolog Indiana Jones pachtící se za mýtickými artefakty se šarmem a ironickým nadhledem. Neméně vysokou popularitu mu vynesla role galaktického pašeráka Hana Sola z původní trilogie Hvězdných válek. Jenže Harrison Ford, který právě slaví 77. narozeniny, není „pouze“ Indianou Jonesem a Hanem Solem – jeho příjemně civilní herectví vdechlo život řadě dalších nezapomenutelných postav. Jen sama Akademie ví, proč mu nikdy neudělila Oscara. Mezi filmem a tesařinou Harrison Ford se narodil 13. července 1942 v Chicagu. Zatímco jeho otec pocházel z irské katolické rodiny, matčini židovští prarodiče přišli do Spojených států až z běloruského Minsku. Po absolvování středoškolských studií se mladý Harrison přihlásil na univerzitu Ripon College ve Wisconsinu, aby tam studoval filozofii a angličtinu. Studium těchto dvou oborů ho ale příliš nebavilo, mnohem větší zalíbení našel v dramatu, které si zvolil jako vedlejší předmět. Na základě velmi špatných studijních výsledků se tedy po čase rozhodl univerzitu opustit a zkusit se živit herectvím. Jenže prosadit se ve filmovém a divadelním světě nebylo pro pacifisticky založeného mladíka, který se tak tak vyhnul válce ve Vietnamu, vůbec nic jednoduchého. Prvním filmem, v němž se objevil, byla kriminální komedie Vyloupení banky v L. A. (1966), ale upřímně řečeno, kdo si dnes na něj ještě vzpomene? V zapomnění upadla také jeho role v dramatu Michelangela Antonioniho Zabriskie Point (1970). A tak se Ford, který byl již v té době otcem dvou dětí, začal živit jako tesař. Tím získal určitou nezávislost a mohl si další své role vybírat o něco pečlivěji. Zahrál si jak v mysteriózním thrilleru Francise Forda Coppoly Rozhovor (1974), tak v hořké komedii George Lucase Americké graffiti(1973). Právě spolupráce s o dva roky mladším Lucasem se ukázala jako klíčová – Americké graffiti se staly velikým hitem, a tak Lucasovi už nic nebránilo v tom, aby mohl realizovat svůj vysněný projekt. A Forda učinit jeho důležitou součástí. Frajer z předaleké galaxie Oním projektem byly samozřejmě Hvězdné války (1977). Velkolepá fantasy představila divákům zbrusu nový svět z předaleké galaxie. A jeho obyvatelem byl i cynický pašerák Han Solo. Původně měl prý tuto postavu ztvárnit Burt Reynolds, Lucasova volba však nakonec padla na Forda. A jeho Han Solo nakonec zastínil všechny ostatní postavy, Lukea Skywalkera, kolem kterého se celá zápletka točila, nevyjímaje. Z Harrisona Forda se tak krátce před jeho pětatřicátými narozeninami stala skutečná hvězda. Po úspěchu Hvězdných válek se Harrison Ford pokoušel prosadit i prostřednictvím jiných rolí, jeho úsilí se však zprvu nesetkávalo s příliš velkým diváckým nadšením. Z válečných dramat Oddíl 10 z Navarone (1978) a Hanover Street (1979) upoutalo pozornost pouze to první, díru do světa neudělala ani solidní westernová komedie Rabín a zloděj (1979). Pro mnoho diváků bylo naopak překvapením, když se Ford objevil v Coppolově válečném podobenství Apokalypsa (1979) – jeho natáčení ale odstartovalo ještě před Hvězdnými válkami, tedy v době, kdy ještě nikdo netušil, jak slavný herec jednou z Forda bude. Během první poloviny 80. let se Harrison Ford vrátil k postavě Hana Sola ve filmech Impérium vrací úder(1980) a Návrat Jediho (1983). A to za velké divácké přízně: Han Solo byl prostě frajer, který trousil suché hlášky, pilotoval nejrychlejší loď v celé galaxii a získal srdce krásné princezny. Harrison Ford ovšem Hanu Solovi brzy pořídil neméně slavného „bratříčka“. „Tomu ty říkáš archeologie?“ Nekonvenční archeolog Indiana Jones se stejně jako Han Solo zrodil ve fantazii George Lucase. Pod režijním dohledem Stevena Spielberga mu původně měl vdechnout život Tom Selleck, náhoda ale zase jednou zafungovala ve Fordův prospěch. Výsledek? Postavu Indiany Jonese z Dobyvatelů ztracené archy(1981) si diváci doslova zamilovali, možná ještě víc než postavu Hana Sola. A byl-li Indiana Jones zprvu inspirován postavou Jamese Bonda, inspiroval se Bond později Indianou Jonesem. Dobyvatelé ztracené archy se setkali s úspěchem, který musel příjemně zaskočit i samotného Lucase, Spielberga a Forda (byli dokonce nominováni na Oscara za nejlepší film). A tak se Indiana Jones objevil během 80. let na plátnech kin ještě dvakrát, a to ve filmech Indiana Jones a Chrám zkázy (1984) a Indiana Jones a Poslední křížová výprava (1989). V ruce bič, na hlavě fedora a na rtech ironická hláška: Indiana Jones se stal Fordovou životní rolí. Ve filmu Indiana Jones a Poslední křížová výprava navíc Ford vytvořil nezapomenutelnou hereckou dvojici se Seanem Connerym. Charismatickému Skotovi, který se v 60. letech proslavil coby James Bond, byla svěřena (přestože je o pouhých dvanáct let starší než Ford) role Indyho otce, roztržitého a zároveň pedantského knihomola, který rozhodně není zvyklý na to, že mu někdo usiluje o život („Mně se to děje pořád,“ odsekne Indy v jedné scéně). Jejich společné putování za Svatým grálem původně mělo být posledním Indyho dobrodružstvím. Další obzory Bylo by nespravedlivé spojovat si jméno Harrisona Forda pouze s rolemi Hana Sola a Indiany Jonese. Už mezi Dobyvateli ztracené archy a Návratem Jediho zazářil Ford v existenciální sci-fi Ridleyho Scotta Blade Runner (1982). Ta se ovšem v době svého vzniku stala finančním propadákem a ani sám Ford na ni příliš rád nevzpomíná (se Scottem si zrovna dvakrát nesedli). Postupem času se ale Blade Runner stal pro mnoho diváků kultovní záležitostí a dnes bývá dokonce označován za jednu z nejlepších sci-fi všech dob. Obrovským přínosem byla pro Fordovu kariéru spolupráce s australským režisérem Peterem Weirem. Z té totiž vedle psychologického dramatu Pobřeží moskytů (1986), v němž Ford ztělesnil první ze svých „temných“ postav, vzešel i romantický thriller Svědek (1985). Coby zásadový policista John Book, který chrání život malého chlapce a musí se s ním po nějaký čas skrývat mezi amenity, podal Ford natolik přesvědčivý výkon, že si za něj málem odnesl Oscara. Více se dosud zlaté sošce nepřiblížil, ale třeba tu „oscarovou kletbu“ ještě někdy prolomí. O spolupráci s Harrisonem Fordem však jevili zájem i další renomovaní režiséři. Mike Nichols s ním natočil romantickou komedii Podnikavá dívka (1988) a melodrama Myslete na Henryho (1991), Roman Polanski mysteriózní thriller 48 hodin v Paříži (1988). Jedinečnou hereckou příležitost pak Fordovi nabídl Alan J. Pakula – roli státního zástupce Rustyho Sabiche, který je pověřen vyšetřováním vraždy své kolegyně a milenky, ve vynikajícím právnickém thrilleru Podezření (1990). Herecká stálice Během 90. let se Harrison Ford „zabydlel“ v rolích rodinně založených chlápků, kteří se pod vlivem okolností stávají akčními hrdiny. Tím byl i jeho Jack Ryan, tajný agent CIA, jehož si zahrál ve filmech Vysoká hra patriotů (1992) a Jasné nebezpečí (1994). Zatímco v prvním z nich překazil plány teroristům z IRA, v tom druhém se stal trnem v oku kolumbijskému drogovému kartelu. Nezapomenutelný byl ovšem Ford především jako chirurg Richard Kimble, který v mimořádně inteligentním thrilleru Uprchlík (1993) pátrá po vrahovi své milované ženy. Uprchlík je bezpochyby jedním z nejlepších filmů 90. let a Ford za něj získal nominaci na Zlatý glóbus. Komu jinému než Harrisonu Fordovi by prošla role amerického prezidenta, který je přepaden ruskými teroristy na palubě svého vlastního leteckého speciálu – a který je všechny do jednoho porazí? Ford ji ztvárnil v akčním velkofilmu Air Force One (1997) a diváci (zejména ti američtí) se do kin doslova hrnuli. Neúspěchem naopak skončila Fordova spolupráce s režisérem Sydneym Pollackem – hitem se nestala ani romantická komedie Sabrina (1995), ani melodrama Náhodné setkání (1999). Propadák se bohužel vyklubal i z thrilleru Tichý nepřítel (1997), v němž Forda opět režíroval Alan J. Pakula. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Zatímco v romantické komedii Šest dní, sedm nocí (1998) Ford naplno využil svůj zralý šarm, duchařský thriller Pod povrchem (2000) už po něm vyžadoval pravý opak. V něm totiž pod režijním dohledem Roberta Zemeckise ztvárnil svou první ryze zápornou roli – a diváků u toho rozhodně nebylo málo. Zato výborné drama z dob studené války K-19: Stroj na smrt (2002) v kinech doslova paběrkovalo. Snad i proto, že v něm Ford, miláček Ameriky, hrál postavu kapitána sovětské jaderné ponorky. Horší ovšem je, že se Ford občas objeví v nějakém tom vyloženě špatném filmu (Firewall – 2006, Kovbojové a vetřelci – 2011, Špionáž – 2013). Velké návraty V posledních letech jsme svědky Fordova návratu k jeho nejslavnějším rolím. Jako první přišel na řadu Indiana Jones. Film Indiana Jones a Království křišťálové lebky (2008) slavil úspěch, přesto byla část diváků zklamaná a informace o chystaném pátém dílu v nich budí spíše obavy (údajně nás čeká v roce 2021). Daleko smutnější byl nicméně návrat Hana Sola ve filmu Star Wars: Síla se probouzí (2015) – galaktického frajera v něm totiž stihl nečekaně tragický osud. Zato pokračování Blade Runnera nazvané Blade Runner 2049 (2017) překonalo i ta nejoptimističtější očekávání – film byl přijat mimořádně příznivě. Ford se však nedávno objevil i v jiných kvalitních filmech, ať už to bylo drama Imigranti (2009), sci-fi Enderova hra (2013) nebo romance Věčně mladá (2015). Zvláštní zmínku si pak – na rozdíl od třetích Expendables, v nichž spíše jen hostoval – zaslouží komedie Hezké vstávání (2010). Coby bručounský reportér Mike Pomeroy byl Ford neuvěřitelně zábavný, jen výsledné tržby této skutečnosti příliš neodpovídaly. Je-li někdo hoden označení filmová hvězda, pak je to právě Harrison Ford. Nezbývá než doufat, že k nim ještě pár dalších přidá – a že se povede i páté dobrodružství Indiany Jonese. Zatím sice ještě nevíme, po jakém pokladu bude Indy pátrat tentokrát, jedno je ale jisté: miliony diváků na celém světě našli svůj poklad v Harrisonu Fordovi.