Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2008-08-30 00:00:00

Na Ukrajinu? Prý jsme blázni.

Tak jsem se vrátil z Zakarpatské Ukrajiny, překvapivě brzy (jako vždy), překvapivě snadno a překvapivě úplně v pořádku. Jaké to bylo a co se dělo? Čtete dál. Z Prahy až do Košic Celá příprava na Ukrajinu byla dost narychlo, Jenda dal přesné informace vědět až dost dlouho - o prázdninách a to je pak nestíhačka sehnat všechny potřebné věci, zvláště z toho důvodu, že všichni jsou pryč po dovolených, babičkách a strýčcích. Nakonec se ale podařilo vše sehnat - kotlík se koupil, vařič byl už z našeho jarního výletu, stan také byl. Se stanem to bylo obzvláště veselé. Johana tvrdila, že má stan, do kterého se v pohodě vejde šest lidí. Nakonec se ukázalo, že by se tam šest lidí opravdu vyspalo, ale protože byla Johana na tenisovém soustředění i se stanem a já ho nemohl okouknout, vzali jsme radši každá futrpatra stan svůj. Bylo úterý a sraz byl v sedm hodin večer v Praze na Hlavním nádraží. Z Nýrska jsme vyráželi tři - já, Johana a Klára. Do Klatov jsme byli dovezeni autem, z Klatov do Prahy jsme bez problému dojeli vlakem, pohodička leháro, dokonce i přesun ze Smíchova na Hlavák jsme zvládli bez problémů - zvláště díky Kláře, protože Johana, nás trochu mystifikovala v udávání správné trasy metrem. Prý si chtěla trochu více zajezdit. Jen co jsme vylezli z metra potkali jsme Marušku, která už také čekala. Bylo ještě hodně brzo před srazem (zbývalo asi půl druhé hodiny), a tak jsme si sedli před nádražím na lavičku a sledovali pochybná individua. Za necelou hodinu na nás natrefil Kryštof, kterého do Prahy dovezli rodiče a dle jeho slov ho vyhodili z auta na první zastávce metra. Seděli jsme tam tedy ještě chvilku a pak jsme se vydali dovnitř, že tam třeba už někoho potkáme. A taky že jo. Hned ve vstupních dveřích jsme se srazili s Jendou a Sváťou. První co nás bacilo do očí, byly Honzovy boty. Všichni jsme byli obutí už v botách do hor - těžké pohorky, prostě pořádné boty. A Honza si přijde s botami, které u nás na gymplu dostaly přezdívku gumáky, navíc ve vysoce svítivé oranžové. Až je na fotkách uvidíte, určitě je poznáte - svítí opravdu krásně. Nahoře už seděli ostatní a tak byla naše parta zkompletována. A tady je letošní složení tchoříků: Jenda, Maruška, Lenka, Jáňa, Johana, Kryštof, Pavel, Klára, Sváťa a samozřejmě také já. Pomalu jsme se přesunuli do vlaku, ale bylo v něm šílené vedro a tak jsme se radši zase přesunuli ven na perón. Po rozjezdu vlaku se uskutečnila válečná porada, Jenda nás seznámil s plánovanou trasou, místním jazykem a zvyklostmi (třeba to, že když nad čajem od domorodce prohlásíme, že je horký, patrně se urazí. Bude si myslet, že říkáme hořký). Měli jsme zakoupená lehátka a po poradě jsme zkoušeli spát. Moc se nedařilo, ve vlaku se člověk moc nevyspí. K ránu jsme přijeli na konečnou, do slovenských Košic. Mám takové tušení, že mohlo být něco okolo sedmé hodiny, ale úplně jist si tím nejsem. Dojedli jsme svačinky z domova a nasedli jsme na místní kodrcák jedoucí do Čierné nad Tisou. Jsme celebrity Situace v Čierné se pro nás výrazně zhoršila - zjistili jsme, že přes hranice jezdí jen dva vlaky denně - jeden šíleně brzo ráno a druhý někdy kolem páté odpoledne (opět si nejsem tímto časem moc jist). A co my tady když je ještě dopoledne? Nejdřív jsme se zkoušeli dostat někam, kde bychom se mohli vykoupat. To se ukázalo být velkým problémem a nakonec z toho sešlo - stali jsme se však tak populárními mezi místními domorodci, že jsme raději zalezli zpátky na nádraží, kde jsme měli svůj klid. Nejdřív jsme se totiž ptali místních na cestu ke koupališti - z těch jsme toho moc nevypáčili. Pak si nás ale (doslova) našel pán, který si potřeboval postěžovat na život a ten nám prozradil, že Tisa je asi osm kilometrů daleko (a na koupání, že je skvělá). Tam se nám moc nechtělo, osm kilometrů tam, osm zpátky, to se radši koupat nebudeme. Za chvíli nás ale zastavil další domorodec, který se dozvěděl, že se chceme koupat a taky měl s námi touhu si popovídat. Radši rychle na nádraží! Museli jsme čekat asi šest hodin - na řadu přišel poker, a když i ten začal nudit, hry značka šílené. Nejdřív jsme si dupali po nohou (to poznáte na fotkách, vypadají akčně), pak jsme zas na sebe řvali "HU" a dávali si ruce k hlavám (taky je tam jedna fotka) a nakonec jsme začali kokodákovat a kikirikovat. Prostě bylo veselo. Pak konečně nastala chvíle, kdy měl jet vlak na Ukrajinu. Na ten s námi čekalo dost domorodců a ještě jedna parta z Čech, která přijela posledním vlakem. Přes hranice jsme se dostali bez problémů, dokonce i s noži - na Ukrajinu totiž nesmíte převážet nože s čepelí delší než šest centimetrů, což z nás měli skoro všichni skoro nikdo (a Jenda navíc do batohu přibalenou solidní mačetu). Až do Dilove A byli jsme na Ukrajině. Přesně řečeno v Čopu (Чоп) na nádraží. Jenda bleskurychle dojednal odvoz do Mukačeva (Мукачеве) - jeli jsme třemi auty a kdybych nebyl zvyklý jezdit v autobuse s Ukrajincem, asi bych se strachoval podobně jako ostatní - přes vesnice jel prý devadesátkou, na nejvyšší dosaženou rychlost se nikdo radši nedíval. Jak při slalomu se proplétal stádem krav, které šlo zrovna po silnici. A navíc měl puštěné disco na plné perdy, což našemu psychickému stavu moc nepřidalo. V Mukačevu nás vysadili na autobusovém nádraží a kdyby mělo pořádný asfalt a ne jenom štěrk, dost by připomínalo autobusák v Klatovech. Běhala tam smečka deseti psů, ty na fotkách taky uvidíte a dokud Jenda jednoho nenakopl byli dosti otravní. Byl už večer. Pro nás o trochu dříve, protože Ukrajina je v jiném časovém pásmu a tak jsme si šoupali hodinky o jednu hodinu dopředu. Nasedli jsme na autobus směrem na Dilove - vesničku kam jsme měli namířeno. Asi v půl jedné ráno jsme tam konečně dorazili - místní autobus nebyl nejnovější, navíc nám nahatec v zadu pozavíral okýnka - jemu bylo příjemně, nám šílené vedro a svlékat jsme se nechtěli. Pavel si celou cestu povídal s chlápkem, co kdysi pracoval deset let v Česku. Přes nás a naše plány se dostali až k Premier League, Škodovkám v Mladé Boleslavi a díky němu jsme v Dilove i vystoupili - autobusák nám nějak zapomněl zastavit. V Dilove jsme potkali místní opilce, od kterých jsme raději svižně odešli - s láhví vodky v ruce nevypadali nejlépe. Kousek za vesnicí jsme se na loučce utábořili, spalo se pod širákem. Ráno nastalo naše první vaření. Vařili jsme po skupinách, já s Pavlem a Johanou, Kryštof s Lenkou a Jáňou, Jenda s Maruškou, Klárou a Sváťou. Naše skupina začínala raději opatrněji, dali jsme si jen čaj s chlebem, sýrem a salámem a výborně jsme se najedli. Honza musel jít vyřídit povolení - chtěli jsme totiž jít po horách, kterými vede hranice Ukrajiny s Rumunskem a tam se bez povolení nesmí (ani z jedné strany) - a tak jsme si my ostatní dali leháro na sluníčku (taky uvidíte na fotkách). Povolení jsme dostali a tak jsme konečně vyrazili do hor. Musím říct, že po dvou dnech ve vlacích a na nádražích jsem byl upřímně rád. Čekal nás nemalý úkol - dostat se nahoru do hor. Převýšení bylo něco kolem 1.700 metrů, což není žádná sranda, zvlášť pokud máte na zádech těžkou krosnu s proviantem na celý týden. Nakonec jsme to rádi zalomili u srubu pod naší první horou (název už jsem zapomněl). Chtěli jsme sice dojít až k Pop Ivanovi, to se ale ukázalo jako nereálné. Postavili jsme stany, dali večeři a poseděli u ohně. Honza nás seznámil s Nikolou Šuhajem, dalším z těch co bohatým brali a chudým taky tak. Zapěli jsme Havrany na plotu a šli spát. Noc nebyla úplně podle našich představ - spal jsme ve stanu s Kryštofem a Pavlem, náš stan někde na fotce taky bude - hlavní bylo to, že je kulatý - natáhnout nohy může jen ten uprostřed. Zkuste spát někdy celou noc se skrčenýma nohama. Proto jsme se snažili z krajů dostat co nejvíc doprostřed a Pavel, který spal uprostřed, říkal, že jsme ho celou noc mlátili a utlačovali. Možná na tom bude něco pravdy. Ráno bylo krásné a tak jsme s chutí vyrazili po náročném dni dál. Hned ze začátku jsme trochu sešli z cesty a museli to vzít azimutem, abychom se dostali zpět na naši cestu. Bu bu bu, pojďte k nám Tady nás Honza strašil rumunskými pohraničníky - koho chytnou za hranicí, má po výletě a poputuje někam do rumunska na policii. Naštěstí nás nikdo nechytil i když jsme v Rumunsku občas byli. Na Popu Ivanovi jsme potkali další českou výpravu a místní domorodce, kteří si užívali výhled do kraje. Na fotkách je poznáte, jeden ukazuje do kraje a je trochu spoře oblečen. Jen jsme slezli z Ivana potkali jsme další Čechy a nakonec se ukázalo, že jednoho z nich Honza zná. Také jsme tam dali oběd, naše skupina měla navařeno už od snídaně, výborné vločky s kakaem. Naštěstí jsme je dojedli a nemuseli je jíst i k večeři. Šlo se dál, cesta pěkná, krajina a počasí též, to ostatně uvidíte na fotkách. Celou naší výpravu nás provázela nouze o vodu - asi před měsícem byly v Podkarpatské Rusi povodně, teď bylo zase naopak sucho. Přenocovali jsme na pěkném tábořišti, jen k vodě to bylo asi 300 metrů dolů z kopce - hodně prudkého. To nebylo ideální, nicméně jsme to museli vydržet. Také to byla spíš taková bažinka, něž tekoucí voda, ale my už pili i z horšího. A margotku? Další den bylo opět pěkně, dokonce tak pěkně, že jsme měli všichni spálenou jednu půlku těla, celou dobu jsme šli se sluncem na pravé straně a nějak jsme se zapomněli namazat. Přes den se toho moc zajímavého nedělo, nebudu to tu rozebírat, krajiny uvidíte na fotkách a názvy hor si stejně nepamatuji. Zajímavé bylo jen to, že jsme potkali čtyři auta, tam v horách, vevnitř holohlaví chlápci s černými brýlemi - kdekoho by napadlo, že jsou to mafiáni a jedou zakopat mrtvoly nebo pašovat drogy do Rumunska. Mafiáni to pravděpodobně byli, ale co tam dělali, to si opravdu můžeme už jen domýšlet. Asi nic pěkného. Večer jsme se usadili na tábořišti nedaleko od koňského napajedla, kam jsme chodili pro vodu a také jsme se tam lehce umyli. Zrovna když byly holky u vody, přišla k nám návštěva. Já ji na fotkách nemám, trochu z respektu. Až se ke mně dostanou fotky od Jáni budete si ji moci prohlédnout alespoň zezadu. Přišel k nám voják. Zkontroloval pasy a naznačil, že by rád cigarety. Ty jsme sebou neměli, ale Honza mu taktně nabídl margotku, což voják sice tolik neocenil, ale řekl, že ji musí porovnat s těma jejich a tak si ji také vzal. Večer jsme se usadili u ohně, ne všichni - stařec a děti už šli spát. My za malou chvíli také a velmi rychle, začal totiž pořádný slejvák a bouřka. Noc byla pro nás ještě horší než ta minulá. Nejen že jsme byli skrčení - slzy nám tekly proudem, protože skomírající oheň strašlivě čadil a přímo nám na stan, pršelo a my zjistili, že podlážka netěsní. Teď na tom byl pro změnu nejhůře Pavel - ležel v jakémsi údolíčku a všechna voda stékala k němu. Lázeň. Naštěstí ráno nepršelo a my tak mohli alespoň něco usušit. U Ivana Pak jsme zase vyrazili dál. Snad jen to, že jsme dali řeč s bačou, který si užíval vyhlídky do kraje, se nic zajímavého nestalo. Asi jsme se stali atrakcí, mladý bača si nás fotil mobilem. Ano, i sem už technika dorazila. Odpoledne jsme dorazili k chaloupce. Na fotkách ji samozřejmě také najdete. Ona to vlastně žádná chaloupka nebyla - pořádný srub ze dřeva. Uvnitř bydlela baba se kterou Honza vyjednal možnost přespání ve vedlejším srubu a její manžel - Ivan. Krásně jsme se tam zabydleli, bábuška nám přinesla mléko a tak jsme si udělali spoustu pudingu. S předáváním mléka souvisí jedna úsměvná situace: Baba nejdříve mléko nabízela nám, klukům. My však byli zrovna myšlenkami na míle daleko a tak jsme na ní asi půl minuty tupě zírali a vůbec nám nedocházelo, co říká. Pak ho nabídla holkám a to už nám konečně došlo, co po nás chtěla. Nu což, stane se. Večer po výborné večeři jsme začali vařit čaje a připravovat se na dlouhý večer. Takovýto večer - v suchu, v závětří - se musí pořádně užít a tak i strážci cukru upustili od svého předsevzetí a osladili nám čaj. Cukru bylo totiž velmi málo a tak Kryštofova skupina od cukru v čaji abstinovala. O chvilku později si k nám přišel přisednout Ivan. Na dvou fotkách homáte cvaklého. Nabídli jsme mu čaj, hrníček obětoval Kyšák, a povídali si o počasí, medvědech a tak všelijak okolo - česky, ukrajinsky, rukama, nohama. Snažím se medvěda potkat už druhý rok, v Tatrách nic, na Ukrajině taky nic, naději mi udržovalo jen Ivanovo tvrzení: "Medvědi? Všude, hodně!". Ptali jsme se ho taky jestli bude zítra pršet a tak jsme se dozvěděli, že střecha určitě nepustí ani kapku (ehm), ale zjistit jaké počasí bude zítra dalo dost práce. Nakonec jsme mu asi stejně neporozuměli, protože jsme si bláhově mysleli, že zítra pršet nebude. Pršelo. Další Ivan - teď Pop a Marmarožský Ráno pršelo. Bylo ještě horší počasí než včera a Ivan nás strašil, že nahoře umrzneme, začneme dělat "chrk, ekš" (prostě se nachladíme) a nerad nás ven pouštěl. Jenda byl ale neústupný a tak jsme vyrazili. Všichni v pláštěnkách a igelitech - konečně se uplatnila naše zkušenost z Tater, tam bylo takovéto počasí pořád. Nahoru jsme se museli prodírat klečí, cestička tam žádná nevedla, až nahoře jsme na ní narazili. Tak jsme se dostali na další horu - Popa Ivana Marmarožského (úplně si nejsem jist jestli to píšu správně, snad alespoň přibližně). Na vrcholu hory stojí bývalá meteorologická stanice, dnes už nepoužívaná, ale pořád statná, stavěná z kamene. Foukalo, byla zima, uvnitř spousta odpadků a nikomu se tam pobývat dlouho nechtělo. Tak jsme raději šli dál. Počasí nebylo pořád nic moc a tak jsme si náladu zlepšovali siónskými popěvky od A do Z. Prostě jsme zazpívali co se dalo. Odpoledne jsme došli k pěknému jezeru, sice tam byla spousta odpadků, ostatně jako na Ukrajině v horách všude, místa pro stanování tam bylo naštěstí spousta a tak jsme se usadili. Měli jsme štěstí, že jsme přišli včas. Po nás přišli ještě skupiny Slováků, Rusů a všech možných dalších národností. Jenda rozdělal po velkém snažení oheň a vydal se na návštěvu k sousedům - po návratu se pochlubil, že máme rozhodně nejhezčí oheň. Chvíli jsme seděli u ohně, Jenda převyprávěl pár příhod z knížek podobných V horách Sajanských - byly rozhodně zajímavé, ale vyprávět se mi je tu nechce. No to jsou nám fofry A tak jsme se v pořádku vyspali až do našeho posledního dne na horách. Čekala nás už jenom nejvyšší hora Ukrajiny - Hoverla a pak sestup dolů do civilizace. Při výstupu na náš vrchol jsme vymysleli s Kryštofem takovou menší zradu - všichni už si zvykli, že fotím já a dávali si pozor - půjčil jsem foťák Kyšákovi a rázem jsou zajímavé fotky - upocené obličeje a vyčerpané výrazy. Jediný kdo na těchto posledních fotkách chybí je Pavel, který posilněn Pikaem vyběhl na Hoverlu, že jsme ani nemrkli a jeden Čech, co zrovna sestupoval dolů, se podivil, co to máme vepředu za blázna - prý kolem něho jen proletěl. Na vrcholu nic moc zajímavého nebylo - snad jen ukrajinská vlajka a kovový paskvil ve tvaru kříže. Rozhodně jsem už viděl hezčí. Nahoře byla jako obvykle zima a tak jsme raději seběhli dolů. Tam se ukázalo, že Pavla vyčerpal výstup víc než se zdálo - cestou dolů se musel Lenky pársetkrát zeptat, jak to, že jí dali řidičák a ani když se už přestal ptát, nezdálo se, že by v tom měl zcela jasno. Dole na nás čekal připravený Boží odvoz. Zdá se, že jsme strhli všechny rekordy v cestě Hoverla - Čop. Tuto zajímavou část našeho putování se budu snažit popsat co nejpřesněji: Scházíme dolů z hor. Cesta hrozná, příkrá, kamenitá, vymletá. Konečně jsme dole ve vesnici a vidíme první zříceninu. Za zpola strhnutým mostem vidíme stát autobus (bednu na čtyřech kolech) a přichází k nám pár domorodců. Plány jsou zatím asi takové, že se vykoupeme, pomalu si najdeme místo na přespání, ráno dojdeme do další vesnice, odkud by mělo snad něco jet do civilizace. Jenda se dává do řeči s paní, která vypadá dost veselá - utvrzuje nás to v teorii, že vodka je zde dobrá jak ráno, tak i na oběd a večer. Mimo jiné nám paní sděluje, že během pěti chvil pojede motor (během pěti minut pojede nějaké auto, pro snazší pochopení překládám) do vesnice kam máme namířeno. Z koupání tedy nakonec není nic a my čekáme na motor, o kterém si myslíme, že to bude něco ve smyslu autobusu. Čekáme půlhodiny, nic nás nepřekvapuje, jsme zvyklí a když už je čekání přece jen dost dlouhé, ptá se Honza znovu, kdy to asi pojede. Prý že za chvíli, ještě někdo někde musí něco dodělat. A tu náhle, po prašné cestě se k nám řítí něco na kolech. Uvidíte přesně na fotkách. Dostavil se nějaký náklaďák a my s domorodci, kteří sbírali v lesích borůvky naskakujeme na korbu. Je tam trochu přeplněno, ale veselo. Ukrajinky mluví šíleně vysokými hlasy, cesta je bahnitá, tak jak si ji ani nedovede představit a zlaté zuby se domorodcům jen blyští. Nakonec přijíždíme do vesničky. Řidič z nás sedře 170 hřiven, ač to svezení mělo stát asi jen 80. Pro srovnání - hřivna je asi pět korun. Těch pár kilometrů se nám dost prodražilo a Jenda z toho vypadal trochu vykolejený. Zkoušíme se vrátit k původnímu plánu a najít řeku, kde bychom se mohli vykoupat. Řeku nacházíme, ale v takovém stavu, že i po týdnu v horách můžeme s čistým svědomím říct, že bychom se v ní ušpinili. Opět z koupání není nic a tak se snažíme alespoň doptat na vlak, o kterém nám veselá paní tvrdila, že by měl jet. Zjišťujeme pravý opak, jede ale autobus a to asi za půl hodiny. Zásoby už nám pomalu došly, Jenda proto vleze do nejbližšího krámu a kupuje královské potraviny - ukrajinskou zmrzlinu, ukrajinské pivo v pet lahvi a sedm banánů - víc jich neměli. Přesunujeme se na zastávku a během pár sekund přijíždí dodávka, která má být autobusem. Po jízdě na korbě náklaďáku je to skutečný luxus, celkem neoježděný Mercedes, skutečné sedačky - paráda. Takhle jedeme asi do Rachova a tam se řidič ptá, kam chceme dovézt. Nakonec nás zaveze až do Čopu na nádraží. Jen za 200 Eur. V Čopu jsme kolem půl jedné v noci - vlak na Slovensko jede někdy kolem půl čtvrté, na perónu musíme být už ve tři, ale stejně všichni zalehneme a trochu se vyspíme. Mně se zrovna nějak spát nechce, sedím a pozoruji lidi co pobíhají po nádraží - jací šílenci to můžou být, když jsou tu v tuhle nelidskou hodinu. Někdy kolem druhé k nám přijde člověk, s taškou a karimatkou a zmateně na mne gestikuluje prstem. Moje vnímání je ale natolik zpomalené, že tam na něj asi tak půl minuty koukám a tvářím se tupě. Naštěstí se pak probudí Jenda a dopadá to tak, že si neznámý u nás na chvíli nechává svoje věci a pak se pro ně zase vrací. Pak už je čas vstávat a projít celní kontrolou. Lehce se nám prohrabávají v baťozích, naštěstí se jim ale asi moc nechce takhle po ránu něco řešit a tak projdeme opět v pořádku. Pak už se jede vlakem až do Čierné nad Tisou. Na našem oblíbeném nádraží moc nepobudeme, jen zeptáme odkud jede vlak do Košic a pak už běžíme na druhý konec nádraží. Vlak nám naštěstí nestihl ujet. Během dvou hodin, které samozřejmě všichni prospíme, jsme se dostáváme až do Košic. A tak cesta, která nám měla trvat dva i více dní, byla za náma během dne. Nevadí, Bůh měl asi nějaký důvod pro toto rychlé vyhoštění. Košice? Prý příležitost se skvěle ztrapnit A tak jsme byli v Košicích. Sice nevyspalí, ale jak už jsme tu několikrát psal - člověk může žít beze spánku, ale ne bez povzbuzení. Navštívili jsme místní bazén, celkem příjemné, ale kdyby byl člověk vyspalý asi si to užije víc. Protrpěli jsme tam své dvě hodinky, vyhřívali se na za sklem sluníčku a nadávali na plavčice, které naše dovádění ve vodě nechtěli nechat jen tak plavat. Věkový průměr návštěvníků v bazénu mohl být tak na padesáti. Polovinu jsme tvořili my pod dvacet, zbytek důchodci. Když jsme konečně vylezli z bazénu a navlékli na sebe zpět to hnusné špinavé zapocené oblečení, vrátili jsme se na nádraží, kde jsme v úschovně nechali své batohy a vyrazili do města. Nejdřív jsme si dali oběd v místní pizzerii a pak se nějak rozutekli po městě. Pak nastal pořádný průzkum města. Vlak jel až večer, bylo poledne a my měli moře času před sebou. Co musím vyzdvihnout je krámek v uličce vedle náměstí - prodávají tam včerejší pečivo za pět slovenských kaček, pečivo jako jsou koblihy. Hlavně ty koblihy. Obyčejné nejsou nic moc, trochu seschlé. Ty namáčené v bílé polevě nebo čokoládě jsou ještě lepší než čerstvé. A za pět slovenských korun. No nekup to. Den byl teplý, až moc horký a tak se ujal návrh zdolat místní fontánu. Boty byly sundány za chvíli a my se ráchali ve vodě jak malé děcka. Jednu místní ctihodnou paní jsme velice pobouřili. Prohlásila, že tu se kúpou len cikáni, tu že neni žádné kúpalisko. A zpět do Čech, neradujte se všichni A pak už zase do vlaku. A zpátky do Čech, do Prahy. Chvíli jsme hráli pokera ve volném kupíčku, pak nás vyhnali a my museli jít spát. Člověku se ve vlaku spí mnohem lépe, když den předtím skoro vůbec nespí. To se vám pak ani nechce kolem čtvrté ráno v Praze vstávat, přesedat na metro a jet dalším vlakem až do Nýrska. V Praze jsme se rozdělili, opět na delší čas domů. A pár myšlenek na závěr Nic zvláštního, co by mohlo pozvednout tento článek, tu napsáno nebude - putování bylo skvělé a jako vždy krátké a hrozně rychle utíkající. A tak trochu podumám. Jedna věc mne ze začátku hodně udivovala a asi ne jenom mě. Nedokážu pochopit mnoho věcí, jednou z nich je to, jak dokázal mít na sobě Kryštof dlouhé kalhoty ve dny, kdy bylo největší vedro. Když jsem dnes ráno zbíhal z Ostrého dolů přes stateček, kde jsme na jaře s Tchoříky taky spali, velice se mi po prázdninových časech zastesklo. Až na tyto poslední týdny nebyly prázdniny úplně podle mých představ, ale co tu dělat jiného než sedět u počítače a alespoň nějak kreativně tvořit (a získávat finance na sponzorování takovýchto výletů). Za měsíc jedeme na Jizeru sekat dřevo a tak tu snad zase nestihnu začít plesnivět.

Čas načtení: 2011-05-02 00:00:00

Velikonoce 2011: místy přísně střeženými

Píše se rok 2011, zima, přes veškerá prvotní očekávání mírná, už za okny pomalu mizí. My sedíme k večeru kolem stolů v bývalé hájovně na Zlaté Studně. Týden, který jsme tu trávili, se chýlí ke svému konci. Nám to ještě nedochází, asi tak jako trvá dlouho pochopit, že léto je pryč a přes podzim sem již nakukuje zima. Pomalu se rozjíždíme do svých domovů. Se vzpomínkou na srdci, se šrámy na těle. Na měsíc, měsíc a pár týdnů nás to zase vyplivlo do života školy, povinností, zbytečností a starostí. V tu dobu se již ale pomalu rozhýbává mohutné soukolí. Velikonoce jsou na dosah a s přípravou mise do neprozkoumaných zákoutí pomáhá polovina Šumavy. A opravdu to bylo tak. Z jistých tradičních důvodů připadlo zorganizování velikonoční výpravy zase na mne. Pokud naši historii trochu sledujete, možná si i pamatujete počty lidí na předchozích velikonočních výletech. Úplně první se udál roku 2008. Tenkrát jsme do sněhu a nepohody vyrazili čtyři. O rok později nás jelo o jednoho víc. A loni jsme byli opět ve čtyřech. To jen abyste pochopili nemalý rozdíl mezi organizováním předchozích výprav a té letošní. Letos nás totiž jelo jedenáct. Ale vezmu to od začátku. Krátce po skončení Zlaté Studny mi napsala Jáňa. Kromě toho, že jsme zhodnotili a zanalyzovali skončivší akci, jsme začali osnovat i plány na Velikonoce. Jáňa poznamenala, že Luboš Novotný ví o nějaké chatce na Šumavě a navrhla toho využít. A tak slovo dalo slovo, párkrát jsme si s Lubošem zavolali a on dokázal sehnat klíče od dvou chatek. A protože mne velice zajímalo, jak vypadají a taky jsem nechtěl někam jen tak jet naslepo, vyrazil jsem se na ně podívat. Šel jsem ještě s Ondrou a Vojtou a během celodenního pochodu jsme je zvládli obejít. Zjistili jsme, že první z nich, Hrabůvka, je na nás až příliš luxusní, ale na krásném místě. Druhá byla kousek od jezera Laka a byla dost malá, ne tolik luxusní, ale s jistým osobitým kouzlem. Volba tedy padla na tu první. Pomalu jsem začal obesílat pozvánky všem možným lidem, kteří s námi buď byli na Zlaté Studně nebo někdy před tím nebo nám prostě padli do oka a my si na ně vzpomněli. Vidina krásné chaty asi zabrala a jak už jsem psal, jelo nakonec jedenáct lidí. Kromě starých ostřílených Tchořů - mne, Jáni, Bětky a Kláry a těch už také dost ostřílených Sváti, Áni S., Ondry a Vojty s námi poprvé jel Jéňa Vaňkát a Áňa Štrunců a pokud mne paměť neklame, tak byla poprvé i Bláňa Spěváčků. Den první Doprava na chatu probíhala ve dvou skupinách. Já vedl tu, která to měla blíž přes Špičák, Jáňa vedla partu z Horažďovicka. Slíbila, že taky něco napíše, tak se snad dozvíte i jak probíhala jejich cesta. My vyšli od Novotných ze Špičáku, přesně podle plánu, těsně po osmé. Vystoupali jsme až na Pancíř. Tam jsme našli kešku, kterou se nám nepodařilo najít, když jsme tam byli posledně. Cestu jsme už znali, od Tomandlova křížku po vrstevnici a přímo, přes bažinky a potůčky, až na chatu. Asi půlhodinky jsme si tam hráli s kohoutky a uzávěry, než konečně začala téct na chatě voda a my mohli dát vařit čaj. Jen co se nám to povedlo, dorazila i druhá skupina a všichni jsme se začali postupně na chatě zabydlovat. Holky se zmáčkly do většího pokoje, kluci měli dost prostoru ve druhém. Mám takové tušení, že jsme dali lehký oběd a vyrazili na průzkum. Kláře, která neměla dost sil a povolení od doktora na chození s námi, jsme svěřili hlídání chaty a vaření večeře. Sami jsme se vydali směrem ke třetí chatě. Od té jsme klíčky neměli - je totiž už určená ke zbourání a ani se do ní příliš nesmí. Což je celkem škoda, ze všech těchto chatek je úplně na nejhezčím místě. Pak jsme to švihli přes kopec Sup na kopec Javorná. Cestou jsme hráli tu hru, jak jeden má píšťalku a když zapíská, ostatní se musí co nejrychleji poschovávat a vydrželo nám to až na samotný vrchol. Tam jsme objevili "Knihu návštěv", což na takovém malém kopci celkem překvapí. Samozřejmě jsme se náležitě podepsali a pokud někdy na tento kopec zavítáte, určitě si náš záznam dohledejte. Je ze čtvrtka 21. dubna 2011. Cestou zpátky jsme pocítili to, že jsme si nevzali žádné pití ani svačinu. Slabší jedinci začali okusovat lišejníky, žvýkat kořínky a podobné věci. Ti silnější jenom začali básnit o jídle, jak bývá zvykem. Když se nám podařilo natrefit na potůček, nikdo si nedělal starosti o své zažívání a všichni si vychutnali pramenitou vodu Šumavy. Po návratu do chaty jsme vytáhli stolek ven a opekli si párky nad ohněm. Hrály se také Aktivity. Ukazování, popisování a kreslení všeho možného i nemožného. Pak zašlo slunko, začala být zima a my se stáhli dovnitř. Hráli jsme ověřené hry - zvířata a vraha. Vrah je klasika, zvířátka už se také pomalu ohrála, navíc jsme byli unaveni čerstvým povětřím a tak jsme šli docela brzo spát. Druhý den Jak jinak začít, než rozcvičkou a dobrou snídaní, že? Mám za to, že byly chleby s něčím nahoru. Tento den nás čekal velký výlet. Sice jsme neměli úplně jasno kudy půjdeme, zato jsme měli jasno, kam chceme dojít - na Polom. Zamávali jsme Kláře a přes vysoce chráněné oblasti to napálili přímo na Gerlovu Huť. Pak jsme chvilku šli po značených trasách, za zatáčkou jsme ale opět vskočili do lesa a začali se prodírat na první vrchol - Tok (1 023). Oklepali jsme větvičky, které se na nás nachytali při průchodu solidním hustníkem a začali zase zbíhat dolů. Tentokrát se nám podařilo natrefit na jakýsi průsek a až na asfaltku se celkem dalo jít. Měli jsme namířeno na Sklářský vrch (1 195). Vzali jsme to proto opět lesem vzhůru, tentokrát byl naštěstí pěkně vzrostlý. Až na konci se to pokazilo, a tak jsme tento vrchol jenom obešli a pustili se rovnou na Polom (1 295). A na Polom je stoupání opravdu pěkné. Ale ten výhled z něj… Chvilku jsme se váleli na měkké trávě a užívali si pocit zdárného dobytí. Pak jsme sešli k odpočívadlu Nad Polomem (celou dobu jsem měl za to, že to bylo Pod Polomem, možná jenom jiná mapa…) Protože jsme věděli, že budeme chodit po horách celý den, vzali jsme i plynovou bombu na uvaření polévky. Nesl jsem to já ve vypůjčeném batohu. Zhruba v tu dobu, kdy jsme scházeli z Polomu, mi došlo, že jsem zapomněl vzít sirky. Školácká chyba. Byli jsme tedy bez polévky. Chleby, co jsme měli, byly už snědeny a v břiše začínalo pomalu kručet. Ani Jánina komunikace s projíždějícími Němci nebyla úspěšná, zapalovač neměli. A tak jsme byli o hladu. Nějakou dobu jsme se váleli okolo odpočívadla, nahřívali se na rozpáleném asfaltu a spali. Pak nastal čas pro návrat. Tentokrát jsme to vzali po pěkných cestách, už žádné husté neprostupné lesy. V protékajícím potoku jsme doplnili vodu a zvesela si to vykračovali domů. Od Gerlovky jsme nechtěli jít trapně stejnou cestou, jako jsme šli ráno. A tak jsme to vzali nejdříve směrem na Hoffmanky a pak hodně dlouho azimutem. Potkali jsme asi jen tři bažinky, dva potoky a jeden neprostupný hustník. Skoro pohodlnější než po cestě. Večer jsme patrně opět hráli nějaké hry. Možná, že ten večer začaly holky mlátit hrníčky o stůl. Na FB kolovalo jeden čas video, malou představu můžete získat i z fotky. Vůbec ten stůl si dost při naší návštěvě prožil. Když se do něj nemlátilo hrnky, tak se mlátilo rukama. Určitě jsme měli taky něco k večeři, ale to po mně nechtějte, možná to byla čočka, možná taky ne. Když se setmělo, začali se hrát upíři. My máme rádi hry, při kterých se vzájemně mordujeme a upíři byli v tomhle skvělí. V zhasnutém baráku vás pár upírů se syčením nahání, škrtí a vy musíte bez hlesu padnout k zemi. Jakmile o vás zakopne nějaký normální člověk, zakřičí mrtvola, rozsvítí se a hra se přeruší. Samozřejmě jde o to, odhalit všechny upíry. Veliká sranda je to i z toho důvodu, že se pohybujete v naprosté tmě a tak se občas stane, že potkáte zeď, kde byste ji rozhodně nečekali. Po výletě jsme byli ale jaksepatří stahaní a tak netrvalo dlouho a všichni skončili ve svých postýlkách. Třetí den Tento den jsme měli celkem jasný úkol - musíme naštípat co nejvíce dřeva a tím si svůj pobyt zde zaplatit. Měli jsme připravené nařezané špalky, od těch malých a příjemných, po velké a nezdolné. Jenže sekyrky jsme měli jen tři a to ke všemu pouze jednu pořádnou a tak to rozhodně nebyla práce pro všechny. Rozhodlo se, že kluci zůstanou na chatě a budou štípat, jen budou třísky odletovat. Trochu problém byl program pro holky. Jen tak flákat se na chatě, to nejde. Naštěstí ale toužily po civilizaci a tak souhlasily s tím, že si udělají výlet do Rudy, dokoupí zásoby a hlavně sušenky. Trochu jsem se divil jejich nadšení, na kterém se možná přičinilo i moje prohlášení, že za chvíli budou zpátky. A tak vyrazily. Na chatě jsme mezitím štípali a štípali, užívali si sluníčka a odpočívali. Stihli jsme naštípat skoro všechno, málo toho nebylo. Co se všechno přihodilo holkám na jejich cestě možná někdy odhalí Jáňa. Každopádně se za chvíli nevrátili. Nevrátili se ani na oběd. Vrátili se až k večeru, správně unaveny, ale se sušenkami v batohu. Ty byly nakonec už dlouho předem očekávány. Večer jsme si opět dali nezbytnou dávku her a zábavy, co povídat. Čtvrtý den Čtvrtý den, den poslední. Byla neděle. Holky byly unavené po včerejším výletu a moc se jim nikde trajdat nechtělo. Zato kluci měli energie přespříliš a nutně potřebovali opustit chatu. Nakonec jsme se všichni vypravili směrem na Suché studánky. To byl vytoužený Ondrův cíl, protože se tam kdesi v ruinách starého statku měla skrývat keška1. Vycházkovým krokem jsme se dostali až k rozcestí Na Suchých studánkách. Pěkné místo na kopci, vidí se z něj daleko. A hluboko pod kopcem ležely ony Suché studánky. Holkám se to pochopitelně sbíhat nechtělo a tak se samy vydaly směrem na hřebenovku a na Pancíř. My kluci si to doslova seběhli dolů a jali se hledat. Ruin jsme tam našli dost, ale kešku žádnou. Po chvíli jsme usoudili, že je to marné a začali opět stoupat tím krpálem vzhůru. Bylo krásně, na duben celkem horko, vidět bylo široko do kraje. Kousek za rozcestím Na suchých studánkách, na tom rozcestí, jak jsme se rozdělili, stála kaplička. Kupodivu byla odemčená. Mezitím, co jsme prozkoumávali její obsah, oběhl Ondra ruiny kousek od kapličky. A jak jinak. Kešku tam našel. To víte, že jsme trochu prskali. Výškový rozdíl mezi Suchými studánkami a Na suchých studánkách jsme dobře pocítili. U Tomandlova křížku jsme se potkali s holkami, které už se vracely z Pancíře. Nikam dál se jim nechtělo a tak i přesto, že bylo teprve poledne, jsme se otočili směrem k domovu. A protože bylo opravdu krásně, vytáhli jsme karimatky před chatu a užívali si hřejivých slunečních paprsků, četli místní sbírku Reflexů, novin a vlastní povinné četby. Měli jsme ještě spoustu jídla. Samozřejmě se nám nechtělo tahat si to zpátky domů. A tak se celé odpoledne vařilo, peklo a smažilo a večeře se skládala ze tří chodů, případně čtyř, jak kdo chtěl. Mezi vybranými pochoutkami byla tuším bramborová kaše s cibulkou a salámem, těstoviny - na sladko nebo se zbytkem cibulky, půl litru trochu řidšího pudingu pro každého, zbytek gulášové polévky od včera. Večer měla být jakási stezka odvahy a tak jsem ji šel ještě za šera připravit. V chatě se mezitím opět škrtili - hráli na upíry. Když už byla úplná tma, šel jsem zapálit navigační svíčky. V té chvíli mi došlo, že jsem to asi trochu přepískl. Postupně si trasu všichni prošli - průměr byl nějakých dvacet minut. Nikdo se naštěstí neztratil a tak jsem někdy kolem třetí hodiny mohl jít posbírat dohořívající svíčky a taky si lehnout. Pátý den Pátý den, den poslední. A to už znáte. To je pokaždé stejné. Nejdřív se všichni sbalí, mezitím se udělá snídaně, dojí se poslední zbytečky. Následně se vynesou batohy před chatu a začne se uklízet. Všichni pobíhají po baráku sem a tam, sbírají zapomenuté ponožky a kalhoty. Nakonec se provedou takové ty technické věci - zastaví se voda, naposledy se spláchne záchod, zkontroluje se, jestli je všude zameteno a vytřeno a pak se slavnostně zavřou okenice a chata se zamkne. A pak se vyrazí. Ondra s Vojtou odběhli jako první, aby ještě stihli pomlázku. Já s Jéňou jsme vyrazili za nimi, směr Špičák, na vlak. Holky na druhou stranu, na Velhartice a do Čermné. Ty měly cestu zpět patrně nejzajímavější, ale o tom už nic nevím. Velikonoce za námi. Vzpomínek, fotek, zážitků nadosmrti dost. Taková malá krabička. Sbírání kešek teď dost letí. Pro přesnost, správně je to geocaching. ↩

Čas načtení: 2024-04-12 06:00:01

Mrázkův učitel Běla vládl pražskému podsvětí tvrdou rukou. Skončil tragicky

Pražské Úvaly vyděsila už podruhé střelba. Poprvé to bylo tehdy, když na dům Antonína Běly kdosi vystřelil protitankovou střelu. Měli velké štěstí, zasekla se ve slitinovém překladu balkonu a nikoho nezranila. Štěstěna však Bělovi nebyla nakloněna napořád a v dubnu 1996 si na něj počkalo vražedné komando přímo v jeho domě. Příbuznou a její kamarádku s dítětem spoutali a v tichosti vyčkávali na příchod Běly. Když vystoupil z auta, otevřel branku a vešel na terasu, ozvaly se výstřely. Boss padl mrtvý k zemi, vystřelili na něj přes dvacet střel.  Největší mafiánský zátah své doby se stal v Česku. Po razii u Holubů nám gratulovala dokonce FBI Číst více Vekslácké období  Než se z Běly stal obávaný gangster, byl jedním z mnoha veksláků. Jeho manželka Marie pro Rozhlas popsala, s čím vším už za komunismu obchodoval. Jednalo se převážně o obchod s nedostatkovou konfekcí a také pouťové prstýnky. Tenkrát frčely džíny, kdo je měl, byl in. Velmi zajímavé z hlediska fungování komunismu bylo, že Marie Bělová měla už tenkrát povolení k podnikání. To ilustruje Bělovu schopnost manipulovat s komunistickým aparátem ve svůj prospěch.  Tenkrát byl stíhán za účast na přepadení pošty na pražském Těšnově, které vyústilo ve vraždu policisty Velíška. Když dnes zpětně prochází tehdejší spisy Radek Galaš, konstatuje očividné chyby ve vyšetřování. To souvisí s tím, že Běla korumpoval už tehdy policisty. Opil je a vyfotil při hrátkách s děvčaty, ať už skutečnými, nebo domnělými (slečna se přitulila k namol opilému, spícímu policistovi a udělal se snímek). Vražda zůstala neobjasněna, identikit však jasně ukazoval na Antonína Bělu. Šikovný kluk Mrázek  Po revoluci už měl Běla slušně rozjetý byznys. Není divu, budoval ho už za komunismu. Již tehdy se potkal s mladým Františkem Mrázkem, velké věci rozjeli až později. Mrázek pocházel s velmi slušné rodiny, která si přivydělávala prodáváním masových konzerv vlastní výroby. Běla zase miloval klobásy (což vyplývá i z policejních spisů o něm). Když jej mladý Mrázek poprvé oslovil v hospodě, hned mu padl do oka. Nejenže si od něj koupil jeho zavařený produkt, ale začali spolu podnikat. Nejdřív to byl dovoz a prodej hodinek, videií a videokazet a dalšího špatně dostupného zboží.   Cesta k vrcholu klidně přes mrtvoly Po pádu komunismu se oba vrhli do divoké privatizace. Běla měl již v té době něco, co lze nazvat organizací, jeho gang měl strukturu a vlastní kulturu, vycházející z romských tradic. Byl obklopen nebezpečnými kulturisty, kteří jej poslouchali na slovo, říkal jim vojáci. Obecně se traduje, že Mrázek začínal u Běly a poté svého učitele přerostl. To se projevovalo tím, že si Mrázek začal objednávat na špinavou práci Bělu. Například měl Běla vyhrožovat novináři Blažkovi, že pokud neskončí se články o Mrázkovi, zabije mu dceru. Své výhrůžky byl ochoten splnit. Nechal zavraždit novináře Václava Dvořáka. Na vraždu ovšem neposlal někoho ze svých vojáků, ale svého příbuzného Bohuslava Hájka. Bělův syn Jaroslav v pořadu Polosvět přiznává, že po vraždě Hájek dorazil k nim a v kotli spálili jeho oblečení. Nikdy se jej nepodařilo zatknout, podle dostupných informací je již po smrti, měl být také zavražděn, dokonce prý na Mrázkův příkaz.   Když se z žáka stal mistr Cesty dvou vlivných podnikatelů a šéfů podsvětí se začaly rozcházet. Mrázek stále stoupal, chtěl ovládnout jeden z největších českých podniků Čepro. Běla se zabýval nabízením ochrany podnikatelům. Kdo nepřijal, tomu se mohlo stát, že mu vzplane podnik. Obchodem se zabýval také, ale v podstatně menší míře než Mrázek. Postupně se mezi nimi nabalilo více sporů, například Mrázek nechtěl Bělu přijmout do nadace Interpo, která měla pomáhat rodinám obětí zastřelených policistů. Údajně to mělo být proto, že je Rom, což se jej pochopitelně velmi dotklo. Poslední kapkou byl obchod, lépe řečeno „tunel“, který udělali v jednom podniku. Šlo samozřejmě o peníze a o to, že jich Mrázek z tohoto obchodu dostal víc než Běla, který vše měl zařídit.  Kmotr Mrázek měl archiv, kterým držel v šachu mocné lidi. Zájem na jeho zmizení mohou mít i současní politici Číst více Tragický konec jedné rodiny Kdo stál za smrtí bosse z Úval, se zjistit nikdy nepodařilo. Všechny indicie ukazují právě na Mrázka. Je však nutno zmínit, že Běla měl své spory i s arménskou mafií. První útok na jeho dům se dnes připisuje výhradně jí. Jedna z žen, které byly svázány v domě, měla poznat Pavla Šrytra, původně elitního policistu, který se dal do služeb mafiánů jako bodyguard. Chránil nejdříve Bělu, poté přešel do služeb k Mrázkovi. Šrytr byl také obviněn policejním týmem Tempus, u soudu se však jeho vina nepotvrdila, Tempus byl po politických tlacích rozprášen. Samostatnou kapitolou je život Marie Bělové, která manželství s gangsterem, který ji bil a psychicky týral, vydržela až do jeho hořkého konce. Sama se nikdy žádných násilností nedopouštěla, toužila být novinářkou, ale její sen se nesplnil. Smrt manžela a předávkování jednoho ze synů těžce nesla, nakonec svůj život ukončila vlastní rukou.   Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Den, kdy tu všechno skončí. Dávné předpovědi se vzácně shodly

Čas načtení: 2025-07-26 12:59:53

Podnikatel s vrtulníkem strhl u Plzně dráty vysokého napětí. Přistál pak až o 35 kilometrů dál

Nejdřív přistál bez povolení v golfovém resortu v Dýšině u Plzně, pak při vzletu strhl dráty vysokého napětí. Stroj měl ihned zkontrolovat, než se tak stalo, pokračoval však dalších asi 35 kilometrů. K takovým závěrům dospěli podle informací Novinek zástupci Ústavu pro odborné zjišťování příčin leteckých nehod. Za incidentem stojí vlivný podnikatel z Klatovska Zdeněk Bořík.

Čas načtení: 2026-01-19 10:08:00

Rozhodnutí za stamiliardy. Do hry o další superzakázku se vrací Francouzi

Nová vláda chce urychlit výstavbu jaderných bloků v Česku. Přestože dostavba Dukovan zatím nemá potřebná povolení, kabinet šéfa hnutí ANO Andreje Babiše se chce co nejdřív pustit do rozhodnutí, kdo dostaví i Temelín. Podle ministra průmyslu Karla Havlíčka (ANO) zakázku nakonec nemusí získat jihokorejská státní KHNP, která staví Dukovany a má opci i na Temelín.

Čas načtení: 2024-02-19 13:30:47

Jak získat licenci k provozu hazardních stránek v České republice 2024

Jak získat licenci k provozu hazardních stránek v České republice 2024 redakce Po, 02/19/2024 - 13:30 Video, Počítačové a Internetové hry Klíčová slova: licencované online automaty online kasina se skutečnou licencí mobilní hraní odpočinek Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Hazardní hry jsou skvělou zábavou, která navíc slibuje šanci na výhru mnohdy statisícových částek. Historicky je ovšem bylo velmi snadné upravit tak, aby výhry padaly co nejméně a kasina mohla vydělávat nepoměrně více než hráči. Kvůli tomu dnes po celém světě existují regulační orgány, jež činnost kasin kontrolují a zajišťují jejich férovost vůči hráčům. Konkrétně v České republice má tuto zodpovědnost Ministerstvo financí, které vydává povolení k provozu kasin. V podstatě se tak dá říct, že pokud online (a ostatně ani kamenné) kasino nemá vystavenou licenci od ministerstva, jedná se o kasino nelegální. Chcete-li vědět, která online kasina se skutečnou licencí přímo od MFČR na našem trhu působí, přečtěte si článek na odkazu. Najdete v něm užitečné recenze předních českých kasin, včetně nabízených bonusů a knihovny her. Hlavně ale budete mít jistotu, že nejsou žádným způsobem závadné a dodržují veškeré zákony České republiky. Co musí provozovatel splňovat? Veškeré informace poskytnuté v tomto článku se opírají o aktuální znění zákona o hazardních hrách č. 186/2016 Sb., kde je celý proces obdržení povolení k provozu hazardních her popsán. Hledat jednotlivé informace je nicméně poměrně komplikované, a proto je přinášíme ve zjednodušené, pochopitelnější a zábavnější formě. Aby mohla právnická osoba kasino vůbec provozovat, musí mít: sídlo v České republice nebo jiném státě EU, transparentní organizační strukturu (majitele, jednatele atd.) a vlastnickou strukturu, dozorčí radu, správní radu nebo obdobný kontrolní orgán, vlastní kapitál ve výši 50 milionů Kč (velmi zjednodušeně řečeno), podat účetní uzávěrku ověřenou auditorem a průhledný a nezávadný původ zdrojů. Jak je tedy z podmínek patrné, jen základní požadavky jsou velmi přísné. Obzvláště pak velmi vysoká výše kapitálu je hlavní překážkou ke vstupu do tohoto odvětví. Na druhou stranu je taková podmínka nutná, protože v případě několika vysokých výher po sobě by kasino mohlo dojít k platební neschopnosti. A tady už můžeme pozorovat základní benefity, které hraní na licencovaných přináší. Finanční stabilita a záruka výplaty, která je dále podpořena níže popisovanou kaucí.   Celý proces získání licence Pokud provozovatel splňuje základní předpoklady uvedené výše, může zažádat o získání úvodního povolení k provozu kasina a základního povolení pro specifický typ hazardní hry. Pojďme se ještě krátce pozastavit nad tím, jak hazardní hry klasifikujeme. Zákon zná loterie, kurzové sázky, bingo, technické hry (automaty), živé hry (rulety, karetní hry), tombola a turnaje malého rozsahu.  Nejzajímavější z nich jsou výherní automaty, protože ministerstvo přímo kontrolujte jejich výrobce. Aby tedy mohla kasina daný automat umístit na své stránky, musí nejprve projít schválením. Pokud hledáte licencované online automaty, na odkaze najdete seznam těch nejlepších a nejvýdělečnějších. Tento způsob kontroly je mimo jiné také důvodem, proč v zahraničních kasinech bývají až tisícovky slotů. Na druhou stranu ale nelze zaručit, že jsou v nich všechny poctivé.     Vydání úvodního povolení Jak již bylo zmíněno, úvodní povolení slouží jako prokázání způsobilosti pro vydání základního povolení. Samo o sobě tedy nedává pravomoc provozovat hazardní hry, ale otevírá k ní cestu. K získání úvodního povolení musí provozovatel a členové rady nově vznikajícího kasina splnit následující: být způsobilý podle požadavků uvedených výše, být bezúhonný, bez dluhů a finančně stabilní, poskytnout kauci 20 až 300 milionů Kč (dle velikosti kasina) a poskytnout seznam osob angažující se v provozu kasina. Podmínky uvedené výše jsou velmi zjednodušené, ale ilustrují nutné požadavky. Ministerstvo kompletně prověří finanční zdraví žadatele o licenci, aby v každém případě zamezilo jeho neúspěchu v případě několikanásobné vysoké výhry v kasinu. Navíc si bere kauci podle kauční skupiny provozovatele, aby ještě důsledněji pojistilo případná pochybení managementu.    Vydání základního povolení Současně s úvodním povolením může být požádáno o základní povolení, které se vztahuje k určité hazardní hře, jak byly popsány výše. To znamená, že pokud chce kasino provozovat kurzové sázky, loterie a automaty, musí zažádat o tři různé licence. Obecné podmínky k jejich získání jsou následující: provozovatel musí mít úvodní povolení, technické vybavení a bezvadnou historii, dokumenty prokazující všechny potřebné podmínky, herní plán s náležitostmi lišícími se dle daného typu hry. Základní povolení se vydává nejdéle na 6 let a může se zdát, že jsou jeho podmínky nejjednodušší. Ve své podstatě ano, protože v tomto kroku už provozovatel nemusí shánět financování ve výši až stovek milionů korun, nicméně vypracování herního plánu trvá opravdu dlouho. Obsahuje totiž veškeré informace o hrách, pravděpodobnosti na výhru a další důležité informace. Herní plány jsou přístupné všem, i neregistrované veřejnosti. Obvykle je najdete v zápatí stránek nebo u jednotlivých her.   Kdo česká online kasina kontroluje? Pojďme se nejprve zaměřit na to, co není kontrolováno vůbec. V první řadě to je kvalitu slotů, takže například ne všechny automaty jsou vhodné pro mobilní hraní. Vizuální stav a optimalizace výherních automatů není v podstatě nijak regulována, a to ani motivy (pokud jsou obecně přípustné). Kasina ale samozřejmě chtějí mít automaty co nejatraktivnější, a proto se nejedná o žádnou překážku.  Pokud jde o ostatní ohledy, které mohou mít na hráče nějaké podstatné dopady, jen těžko budeme hledat zákonem neregulovanou stránku. Možná vás ale napadá, že tolik zákonů je velmi těžké uhlídat a kdo vlastně zaručí, že je kasina všechny dodržují? Zákon o hazardních hrách v části desáté tuto povinnost ukládá ministerstvu financí a celní správě.   Jak se na kasina dohlíží   Osoby pověřené dozorujícím orgánem, tedy Ministerstvem financí nebo celní správou, mají oprávnění vstupu do prostor podle kontrolního řádu, a v případě nutnosti i za použití síly. Zde je poté oprávněn provádět zkoušky všech technických zařízení. Pokud tedy bude existovat podezření, že v některém z kasin dochází k pochybením, kontrolor může přijít a prověřit bezvadnost používaných zařízení. Existuje celá řada přestupků, za které mohou být provozovatele kasin sankcionování od 1 až po 50 milionů Kč. Zde je výčet těch nejzajímavějších, které by se vás mohly někdy dotknout: poskytnutí výhody některému účastníkovi hazardní hry, přijetí nepeněžní sázky, porušení povinností souvisejících se sebeomezujícími opatřeními, porušení povinností souvisejících s rejstříkem vyloučených osob, nedodržení povinností souvisejících s technickými požadavky her, umožní přístup k hazardním hrám osobě mladší než 18 let.  Nezapomeňte ale, že i fyzické osoby se mohou dopustit přestupků. Například poslední bod poskytnutí přístupu k hazardním hrám osobě mladší 18 let je pro neprovozovatele pokutovatelné až jedním milionem korun a úmyslné vyvolání chyby v systému až pěti miliony. Hrajte proto podle pravidel.    Shrnutí systému licencování v ČR Díky přesné a poctivé práci Ministerstva financí můžeme klidně a bezstarostně hrát v online kasinech, aniž bychom se museli zabývat jeho poctivostí. Dbejte ale na to, abyste si vybírali skutečně licencovaná kasina. Jejich seznam je dostupný přímo na stránkách ministerstva, včetně platné internetové domény. A pokud vás náhodou bude hraní frustrovat než bavit, můžete si trochu odpočinout, například meditací. Nezapomeňte, že hazardní hry by měly být hlavně o zábavě a že můžete využít všech nástrojů, které nám zákon dává k dispozici, například sebeomezující opatření. Přidat komentář Víte, jak probíhá proces získávání licence k provozování kasina? V tomto článku popisujeme všechna opatření, která musí provozovatel zajišťovat.

Čas načtení: 2021-01-05 08:56:11

Úředníci rozbíjejí rodinu

Soudím, že místopředseda vlády a ministr vnitra Jan Hamáček by se měl méně věnovat podrývání pozic Andreje Babiše a jeho hnutí ANO a více se rozhlížet po svém ministerstvu, jak funguje. Koaliční strana, fungující jako opozice uvnitř vládní koalice, je zhoubná anomálie, ale asi nejspíš škodí pouze sama sobě. Ministerstvo, které rozbíjí rodinné vztahy, je však veřejným škůdcem. Vyjasněme si ale v úvodu, kdo je v naší zemi cizincem, a kdo je zde doma. Podle bezcitných právních předpisů je to jinak než z hlediska citových vztahů mezi zemí a obyvateli. Cizinec, který přišel do naší země před více než dvěma desítkami let jako dítě, mluví česky, má zde rodiče, sourozence, blízké příbuzné a zejména zde zplodil dítě, které ho miluje, považuje Českou republiku za svou skutečnou vlast. Z mého kacířského pohledu není cizinec, ale je „náš“. Pokud si z jakýchkoli důvodů nepožádal o české státní občanství, je ovšem stále závislý na udržování platnosti povolení k pobytu. Zapomene-li včas požádat o prodloužení, kvůli rigidnímu postupu cizinecké policie, správních soudů a ministerstva vnitra může být zbaven možnosti soužití s rodiči, bratry, milovaným dítětem. Sleduji příběh, týkající se rodiny, která se u nás usadila v roce 1994. S rodiči, kteří jsou již v důchodu, zde žijí tři bratři, kteří založili vlastní rodiny. Ve své původní vlasti již nikoho neznají. Jednomu z bratrů se nevyplatila nedbalost: propásl lhůtu pro prodloužení povolení k pobytu. Přišel pak na příslušnou policejní služebnu s prosíkem, aby mu zpoždění prominuli, avšak tvrdě narazil: policisté jej prolustrovali a zjistili, že si před několika lety odseděl ve vězení čtyři měsíce za drobný hospodářský delikt. Okamžitě jej zadrželi, dopravili do detenčního centra v Drahonicích a vydali rozhodnutí o vyhoštění na tři roky. Postižený se bránil žalobou ke správnímu soudu. Doprovázel jsem jej k soudnímu jednání a stal jsem se svědkem dojemné scény: do předsálí, v němž seděl s rukama v poutech pod dozorem eskorty, přišla jeho tehdy šestiletá dcera. Bez ohledu na pouta a eskortu se tátovi vrhla do náruče. Přítomnost děvčátka neměla na předsedkyni senátu žádný vliv: schválila roztržení rodiny. Delikventa následně posadili do letadla v doprovodu policejní eskorty a dopravili jej do domovské země, která se během dlouhých let pobytu v České republice pro něj stala cizinou. S dcerou si pak tři roky povídal pouze přes skype. Měl možná smůlu, že se v nevhodnou dobu ocitl na nevhodném místě a narazil na lidi, jimž lidská práva nic neříkají a soucit s dítětem po nich nelze žádat. Podobným případem se nedávno zabýval Ústavní soud. Cizinec, zbavený povolení k pobytu, byl odsouzen za drogové delikty k trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Následně přišel o povolení k pobytu a dostal příkaz k opuštění země. Jeho provinění proti českému právnímu řádu bylo mnohem závažnější než v našem případě. Ústavní soud ale nálezem z 16. prosince 2020 přesto soudní rozhodnutí v jeho neprospěch zrušil a vrátil je obecným soudům s tím, že spáchání trestného činu na území České republiky není automaticky důvodem k odnětí povolení k pobytu. Když vypršela lhůta vyhoštění, vyhoštěný „náš“ cizinec přiletěl s turistickým vízem do Prahy. Vstoupit do země však nesměl, protože byl evidován v seznamu nežádoucích osob. K vymazání z něj stačila „maličkost“: rodina zaplatila více než 130 tisíc korun za jeho eskortování do ciziny, a pak mu již nic nebránilo ve vstupu na naše území. Protože se necítí doma ve své původní vlasti, ale zde, a nechce se nechat odloučit od dcery, rodičů a bratrů, zajistil si příslib zaměstnání a již 4. července 2019 podal žádost o vydání zaměstnanecké karty. Zřejmě jednal s úmyslem postupně se domoci obnovení povolení k pobytu. Podle zákona mělo ministerstvo rozhodnout do 60 dnů, ve složitých případech do devadesáti, ale ani po roce nepadlo rozhodnutí. Na základě jeho stížností pak vydala Komise pro rozhodování ve věcech cizinců moudré opatření ze 26. října 2020, jímž uložila odboru azylové a migrační politiky, aby rozhodl do 30 dnů, což se kupodivu stalo. Vloudila se ale malá chybička. Představitel komise uvedl v rozhodnutí spisovou značku věci, založené v roce 2020, a tuto záležitost ministerští úředníci skutečně vyřídili. Ale jinak shodná spisová značka spisu, týkajícího se popisovaného problému, nese označení roku 2019 a věc vyřízena nebyla. Od té doby postižený „náš“ cizinec bloudí po chodbách ministerstva a koná návštěvy ve služebnách cizinecké policie, která mu nakonec aspoň prodloužila povolení k pobytu o žalostných pár dní. Zpět do vyhnanství v cizině se mu nechce. Nikdo na ministerstvu se s ním ale nebaví, vůle napravit pochybení chybí a možnost, že dcera vyhoštěného bude ve styku s otcem opět odkázána na skype, je stále reálnější. Cizinecká policie ani ministerstvo se neznepokojují nad tím, že kvůli spáchání drobného trestného činu v dávné minulosti porušují lidská práva rodiny starousedlíků, včetně práva dítěte na otce. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-11-19 19:27:59

Pražští magistrátní úředníci nechali nezákonně povolený billboard

Kverulant.org má za sebou řadu úspěchů v boji proti reklamnímu smogu. Z hlediska bezpečnosti silničního provozu jsou vůbec nejnebezpečnější formou venkovní reklamy právě LED billboardy. Proto je Kverulantovým cílem radikální snížení jejich počtů. Díky němu již jich bylo několik vypnuto a několik odstraněno. V případě toho na pražské Radlické ulici se mu to však, přes všechnu snahu, stále nedaří.  V roce 2007 postaven přímo u přechodu pro chodce přes Radlickou ulici v místě křížení s ulicí Mezi Lány postaven velký billboard. Tehdy ještě jako billboard s video reklamou, tedy LED billboard. Přes tento přechod vede nejen hlavní trasa jinonických dětí do Tyršovy školy, ale také trasa většiny dětí směřující do ZŠ Waldorfská. Zmiňovaný billboard výrazně snižuje pozornost řidičů, a tím ohrožuje děti i ostatní chodce. V roce 2012 vypršelo LED billboardu pětileté stavební povolení, ale stavební úřad Prahy 5 mu povolení prodloužil o dalších pět let. Široká veřejnost, včetně Kverulanta, tehdy vyjádřila svůj odpor ke stavbě otevřeným dopisem a v dubnu téhož roku se před billboardem konal happening organizovaný zejména oběma základními školami. Podle legislativy, platné již řadu let, je u nás možné povolit podobná reklamní zařízení jen na dobu dočasnou, a to maximálně na pět let. Billboard na Radlické tak měl být nejpozději v roce 2018 odstraněn. Přesto byl ještě v létě 2019 stále v provozu. Kverulant zjistil, že mu stavební úřad Praha 5 těsně před koncem roku 2017 opět prodloužil stavební povolení na dalších pět let. Tedy až do 31. října 2022. Zcela v rozporu se zákonem. Billboardáři si totiž o prodloužení povolení požádali až po vypršení povolení předchozího. Stavební úřad tak měl naopak zahájit řízení o odstranění stavby. Prodloužení stavebního povelení také ignorovalo platné pražské stavební přepisy. Ty totiž zakazují povolit billboard blíž než 100 metrů od jiného. A v tomto případě je jeden ve vzdálenosti 40 metrů a druhý 93 metrů. Stavební úřad také zcela ignoroval zamítavé stanovisko dopravní policie a neobtěžoval se stanovit podmínky, které by provoz billboardu omezily. Například jen na denní dobu a donutily by ho vypnout v čase ranního příchodu dětí do školy. Pod rozhodnutí o prodloužení je podepsán Jiří Štrobl a Kverulant si nedovede jeho jednání vysvětlit jinak než korupcí, a proto na úředníka Štrobla podal trestní oznámení. Proti prodloužení se kuriózně odvolala městská část Praha 5. Městská část však nebyla účastníkem řízení, a tak nadřízený Pražský magistrát její odvolání zamítl. Nicméně magistrát nalezl v rozhodnutí o prodloužení povolení billboardu tolik vad, že zahájil přezkumné řízení, jehož výsledkem bylo rozhodnutí magistrátu o zrušení tohoto prodloužení. Proti tomuto rozhodnutí se billboardáři odvolali a ve věci rozhodovalo ministerstvo pro místní rozvoj (MMR). Kverulant chtěl věřit, že ministerstvo rozhodnutí magistrátu potvrdí a billboard na Radlické bude muset nakonec zmizet. Kverulant se mýlil. MMR rozhodnutí pražského magistrátu zrušilo. Důvodem bylo to, že magistrát nerozhodl o neplatnosti stavebního povolení dostatečně včas. Příslušné správní řízení totiž nebylo zahájeno v zákonné lhůtě dvou měsíců od doby, kdy se magistrát dozvěděl o tom, že byl nejspíš porušen zákon. V důsledku lemplovství magistrátních úředníků tak evidentně nezákonně povolený billboard zůstane na svém místě nejméně do 31 října 2022. Kverulant natočil o celé kauze reportáž s názvem ŠKOLÁCI vs. BILLBOARD. Kverulantův usedavý odpor k nebezpečné obří obrazovce v Radlické ulici vedl k tomu, že byla v říjnu 2019 vypnuta. Billboard však nebyl odstraněn, ale došlo jen překrytí LED obrazovky plachtou se statickou reklamou. To je Kverulantovi málo a dál bude usilovat o odstranění této černé stavby.   {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2025-02-09 08:00:19

Tento dokument opravňoval před více než sto lety k provozu auta na československých silnicích. Je to předchůdce dnešního techničáku

Aby dnes auto mohlo na silnice, potřebuje registrační značky a technický průkaz. Ten se nedávno změnil a dnes už není velký arch a k tomu „malý techničák“ jako zalaminovaná kartička, ale už je jen jedna zalaminovaná kartička, která zastoupí obě původní verze. V minulosti to ale byla ještě jinak. Podívejte se, jak vypadalo úřední povolení provozu […]

Čas načtení: 2009-01-28 00:18:00

Hlášení z 26. a 27.1.09

Hlášení městského rozhlasu z 26. - 27. ledna 2009: Poliklinika Zastávka sděluje pacientům, že kožní ambulance nebude od 27.-30. ledna ordinovat. Vodárna Zbýšov bude od středy 28. ledna vybírat za vodné a stočné z rodinných domků. Platit za vodu můžete v kanceláři vodárny na městském úřadě v pondělí a ve středu od 7 do 17 hodin, v ostatní dny od 7 do 13 hod.. Žádáme Vás o uhrazení do 18. února 2009. Obecní úřad Lukovany dává na vědomí všem občanům, kteří vlastní vydaná povolení ke vjezdu na účelovou komunikaci v úseku Lukovany – Vysoké Popovice do roku 2008 s jakoukoliv platností i bez omezení, že tato povolení končí dnem 31. 1. 2009. Kdo bude mít zájem o nové povolení, budou mu poskytnuty informace na OÚ Lukovany, tel.: 546 450 693. Danuše Hájková oznamuje - na základě negativních zkušeností při vyřizování úvěru ze stavebního spoření nemohu dělat reklamu pí.Hájkové a naopak doporučuji kontaktovat kvalitnější a důvěryhodnější zástupce stavební spořitelny (pozn. ML)Společnost AUTOIMPEX Velká Bíteš hledá pracovníka na pozici automechanik. Požaduje vyučení v oboru, nabízí velmi dobré platové ohodnocení. Písemné nabídky se stručným životopisem zasílejte na adresu Autoimpex, Kpt. Jaroše 79, 595 04 Velká Bíteš, tel.: 566 531 821-2. Firma BYTASEN Brno přijme pracovníka pro úklid společných prostor a chodníku u domu ve Zbýšově Na Láně 55. Informace na tel. č. 603 290 348 paní Imrichová.autor: pí. Zahradníčková - tajemník MěÚ

Čas načtení: 2008-08-30 00:00:00

Na Ukrajinu? Prý jsme blázni.

Tak jsem se vrátil z Zakarpatské Ukrajiny, překvapivě brzy (jako vždy), překvapivě snadno a překvapivě úplně v pořádku. Jaké to bylo a co se dělo? Čtete dál. Z Prahy až do Košic Celá příprava na Ukrajinu byla dost narychlo, Jenda dal přesné informace vědět až dost dlouho - o prázdninách a to je pak nestíhačka sehnat všechny potřebné věci, zvláště z toho důvodu, že všichni jsou pryč po dovolených, babičkách a strýčcích. Nakonec se ale podařilo vše sehnat - kotlík se koupil, vařič byl už z našeho jarního výletu, stan také byl. Se stanem to bylo obzvláště veselé. Johana tvrdila, že má stan, do kterého se v pohodě vejde šest lidí. Nakonec se ukázalo, že by se tam šest lidí opravdu vyspalo, ale protože byla Johana na tenisovém soustředění i se stanem a já ho nemohl okouknout, vzali jsme radši každá futrpatra stan svůj. Bylo úterý a sraz byl v sedm hodin večer v Praze na Hlavním nádraží. Z Nýrska jsme vyráželi tři - já, Johana a Klára. Do Klatov jsme byli dovezeni autem, z Klatov do Prahy jsme bez problému dojeli vlakem, pohodička leháro, dokonce i přesun ze Smíchova na Hlavák jsme zvládli bez problémů - zvláště díky Kláře, protože Johana, nás trochu mystifikovala v udávání správné trasy metrem. Prý si chtěla trochu více zajezdit. Jen co jsme vylezli z metra potkali jsme Marušku, která už také čekala. Bylo ještě hodně brzo před srazem (zbývalo asi půl druhé hodiny), a tak jsme si sedli před nádražím na lavičku a sledovali pochybná individua. Za necelou hodinu na nás natrefil Kryštof, kterého do Prahy dovezli rodiče a dle jeho slov ho vyhodili z auta na první zastávce metra. Seděli jsme tam tedy ještě chvilku a pak jsme se vydali dovnitř, že tam třeba už někoho potkáme. A taky že jo. Hned ve vstupních dveřích jsme se srazili s Jendou a Sváťou. První co nás bacilo do očí, byly Honzovy boty. Všichni jsme byli obutí už v botách do hor - těžké pohorky, prostě pořádné boty. A Honza si přijde s botami, které u nás na gymplu dostaly přezdívku gumáky, navíc ve vysoce svítivé oranžové. Až je na fotkách uvidíte, určitě je poznáte - svítí opravdu krásně. Nahoře už seděli ostatní a tak byla naše parta zkompletována. A tady je letošní složení tchoříků: Jenda, Maruška, Lenka, Jáňa, Johana, Kryštof, Pavel, Klára, Sváťa a samozřejmě také já. Pomalu jsme se přesunuli do vlaku, ale bylo v něm šílené vedro a tak jsme se radši zase přesunuli ven na perón. Po rozjezdu vlaku se uskutečnila válečná porada, Jenda nás seznámil s plánovanou trasou, místním jazykem a zvyklostmi (třeba to, že když nad čajem od domorodce prohlásíme, že je horký, patrně se urazí. Bude si myslet, že říkáme hořký). Měli jsme zakoupená lehátka a po poradě jsme zkoušeli spát. Moc se nedařilo, ve vlaku se člověk moc nevyspí. K ránu jsme přijeli na konečnou, do slovenských Košic. Mám takové tušení, že mohlo být něco okolo sedmé hodiny, ale úplně jist si tím nejsem. Dojedli jsme svačinky z domova a nasedli jsme na místní kodrcák jedoucí do Čierné nad Tisou. Jsme celebrity Situace v Čierné se pro nás výrazně zhoršila - zjistili jsme, že přes hranice jezdí jen dva vlaky denně - jeden šíleně brzo ráno a druhý někdy kolem páté odpoledne (opět si nejsem tímto časem moc jist). A co my tady když je ještě dopoledne? Nejdřív jsme se zkoušeli dostat někam, kde bychom se mohli vykoupat. To se ukázalo být velkým problémem a nakonec z toho sešlo - stali jsme se však tak populárními mezi místními domorodci, že jsme raději zalezli zpátky na nádraží, kde jsme měli svůj klid. Nejdřív jsme se totiž ptali místních na cestu ke koupališti - z těch jsme toho moc nevypáčili. Pak si nás ale (doslova) našel pán, který si potřeboval postěžovat na život a ten nám prozradil, že Tisa je asi osm kilometrů daleko (a na koupání, že je skvělá). Tam se nám moc nechtělo, osm kilometrů tam, osm zpátky, to se radši koupat nebudeme. Za chvíli nás ale zastavil další domorodec, který se dozvěděl, že se chceme koupat a taky měl s námi touhu si popovídat. Radši rychle na nádraží! Museli jsme čekat asi šest hodin - na řadu přišel poker, a když i ten začal nudit, hry značka šílené. Nejdřív jsme si dupali po nohou (to poznáte na fotkách, vypadají akčně), pak jsme zas na sebe řvali "HU" a dávali si ruce k hlavám (taky je tam jedna fotka) a nakonec jsme začali kokodákovat a kikirikovat. Prostě bylo veselo. Pak konečně nastala chvíle, kdy měl jet vlak na Ukrajinu. Na ten s námi čekalo dost domorodců a ještě jedna parta z Čech, která přijela posledním vlakem. Přes hranice jsme se dostali bez problémů, dokonce i s noži - na Ukrajinu totiž nesmíte převážet nože s čepelí delší než šest centimetrů, což z nás měli skoro všichni skoro nikdo (a Jenda navíc do batohu přibalenou solidní mačetu). Až do Dilove A byli jsme na Ukrajině. Přesně řečeno v Čopu (Чоп) na nádraží. Jenda bleskurychle dojednal odvoz do Mukačeva (Мукачеве) - jeli jsme třemi auty a kdybych nebyl zvyklý jezdit v autobuse s Ukrajincem, asi bych se strachoval podobně jako ostatní - přes vesnice jel prý devadesátkou, na nejvyšší dosaženou rychlost se nikdo radši nedíval. Jak při slalomu se proplétal stádem krav, které šlo zrovna po silnici. A navíc měl puštěné disco na plné perdy, což našemu psychickému stavu moc nepřidalo. V Mukačevu nás vysadili na autobusovém nádraží a kdyby mělo pořádný asfalt a ne jenom štěrk, dost by připomínalo autobusák v Klatovech. Běhala tam smečka deseti psů, ty na fotkách taky uvidíte a dokud Jenda jednoho nenakopl byli dosti otravní. Byl už večer. Pro nás o trochu dříve, protože Ukrajina je v jiném časovém pásmu a tak jsme si šoupali hodinky o jednu hodinu dopředu. Nasedli jsme na autobus směrem na Dilove - vesničku kam jsme měli namířeno. Asi v půl jedné ráno jsme tam konečně dorazili - místní autobus nebyl nejnovější, navíc nám nahatec v zadu pozavíral okýnka - jemu bylo příjemně, nám šílené vedro a svlékat jsme se nechtěli. Pavel si celou cestu povídal s chlápkem, co kdysi pracoval deset let v Česku. Přes nás a naše plány se dostali až k Premier League, Škodovkám v Mladé Boleslavi a díky němu jsme v Dilove i vystoupili - autobusák nám nějak zapomněl zastavit. V Dilove jsme potkali místní opilce, od kterých jsme raději svižně odešli - s láhví vodky v ruce nevypadali nejlépe. Kousek za vesnicí jsme se na loučce utábořili, spalo se pod širákem. Ráno nastalo naše první vaření. Vařili jsme po skupinách, já s Pavlem a Johanou, Kryštof s Lenkou a Jáňou, Jenda s Maruškou, Klárou a Sváťou. Naše skupina začínala raději opatrněji, dali jsme si jen čaj s chlebem, sýrem a salámem a výborně jsme se najedli. Honza musel jít vyřídit povolení - chtěli jsme totiž jít po horách, kterými vede hranice Ukrajiny s Rumunskem a tam se bez povolení nesmí (ani z jedné strany) - a tak jsme si my ostatní dali leháro na sluníčku (taky uvidíte na fotkách). Povolení jsme dostali a tak jsme konečně vyrazili do hor. Musím říct, že po dvou dnech ve vlacích a na nádražích jsem byl upřímně rád. Čekal nás nemalý úkol - dostat se nahoru do hor. Převýšení bylo něco kolem 1.700 metrů, což není žádná sranda, zvlášť pokud máte na zádech těžkou krosnu s proviantem na celý týden. Nakonec jsme to rádi zalomili u srubu pod naší první horou (název už jsem zapomněl). Chtěli jsme sice dojít až k Pop Ivanovi, to se ale ukázalo jako nereálné. Postavili jsme stany, dali večeři a poseděli u ohně. Honza nás seznámil s Nikolou Šuhajem, dalším z těch co bohatým brali a chudým taky tak. Zapěli jsme Havrany na plotu a šli spát. Noc nebyla úplně podle našich představ - spal jsme ve stanu s Kryštofem a Pavlem, náš stan někde na fotce taky bude - hlavní bylo to, že je kulatý - natáhnout nohy může jen ten uprostřed. Zkuste spát někdy celou noc se skrčenýma nohama. Proto jsme se snažili z krajů dostat co nejvíc doprostřed a Pavel, který spal uprostřed, říkal, že jsme ho celou noc mlátili a utlačovali. Možná na tom bude něco pravdy. Ráno bylo krásné a tak jsme s chutí vyrazili po náročném dni dál. Hned ze začátku jsme trochu sešli z cesty a museli to vzít azimutem, abychom se dostali zpět na naši cestu. Bu bu bu, pojďte k nám Tady nás Honza strašil rumunskými pohraničníky - koho chytnou za hranicí, má po výletě a poputuje někam do rumunska na policii. Naštěstí nás nikdo nechytil i když jsme v Rumunsku občas byli. Na Popu Ivanovi jsme potkali další českou výpravu a místní domorodce, kteří si užívali výhled do kraje. Na fotkách je poznáte, jeden ukazuje do kraje a je trochu spoře oblečen. Jen jsme slezli z Ivana potkali jsme další Čechy a nakonec se ukázalo, že jednoho z nich Honza zná. Také jsme tam dali oběd, naše skupina měla navařeno už od snídaně, výborné vločky s kakaem. Naštěstí jsme je dojedli a nemuseli je jíst i k večeři. Šlo se dál, cesta pěkná, krajina a počasí též, to ostatně uvidíte na fotkách. Celou naší výpravu nás provázela nouze o vodu - asi před měsícem byly v Podkarpatské Rusi povodně, teď bylo zase naopak sucho. Přenocovali jsme na pěkném tábořišti, jen k vodě to bylo asi 300 metrů dolů z kopce - hodně prudkého. To nebylo ideální, nicméně jsme to museli vydržet. Také to byla spíš taková bažinka, něž tekoucí voda, ale my už pili i z horšího. A margotku? Další den bylo opět pěkně, dokonce tak pěkně, že jsme měli všichni spálenou jednu půlku těla, celou dobu jsme šli se sluncem na pravé straně a nějak jsme se zapomněli namazat. Přes den se toho moc zajímavého nedělo, nebudu to tu rozebírat, krajiny uvidíte na fotkách a názvy hor si stejně nepamatuji. Zajímavé bylo jen to, že jsme potkali čtyři auta, tam v horách, vevnitř holohlaví chlápci s černými brýlemi - kdekoho by napadlo, že jsou to mafiáni a jedou zakopat mrtvoly nebo pašovat drogy do Rumunska. Mafiáni to pravděpodobně byli, ale co tam dělali, to si opravdu můžeme už jen domýšlet. Asi nic pěkného. Večer jsme se usadili na tábořišti nedaleko od koňského napajedla, kam jsme chodili pro vodu a také jsme se tam lehce umyli. Zrovna když byly holky u vody, přišla k nám návštěva. Já ji na fotkách nemám, trochu z respektu. Až se ke mně dostanou fotky od Jáni budete si ji moci prohlédnout alespoň zezadu. Přišel k nám voják. Zkontroloval pasy a naznačil, že by rád cigarety. Ty jsme sebou neměli, ale Honza mu taktně nabídl margotku, což voják sice tolik neocenil, ale řekl, že ji musí porovnat s těma jejich a tak si ji také vzal. Večer jsme se usadili u ohně, ne všichni - stařec a děti už šli spát. My za malou chvíli také a velmi rychle, začal totiž pořádný slejvák a bouřka. Noc byla pro nás ještě horší než ta minulá. Nejen že jsme byli skrčení - slzy nám tekly proudem, protože skomírající oheň strašlivě čadil a přímo nám na stan, pršelo a my zjistili, že podlážka netěsní. Teď na tom byl pro změnu nejhůře Pavel - ležel v jakémsi údolíčku a všechna voda stékala k němu. Lázeň. Naštěstí ráno nepršelo a my tak mohli alespoň něco usušit. U Ivana Pak jsme zase vyrazili dál. Snad jen to, že jsme dali řeč s bačou, který si užíval vyhlídky do kraje, se nic zajímavého nestalo. Asi jsme se stali atrakcí, mladý bača si nás fotil mobilem. Ano, i sem už technika dorazila. Odpoledne jsme dorazili k chaloupce. Na fotkách ji samozřejmě také najdete. Ona to vlastně žádná chaloupka nebyla - pořádný srub ze dřeva. Uvnitř bydlela baba se kterou Honza vyjednal možnost přespání ve vedlejším srubu a její manžel - Ivan. Krásně jsme se tam zabydleli, bábuška nám přinesla mléko a tak jsme si udělali spoustu pudingu. S předáváním mléka souvisí jedna úsměvná situace: Baba nejdříve mléko nabízela nám, klukům. My však byli zrovna myšlenkami na míle daleko a tak jsme na ní asi půl minuty tupě zírali a vůbec nám nedocházelo, co říká. Pak ho nabídla holkám a to už nám konečně došlo, co po nás chtěla. Nu což, stane se. Večer po výborné večeři jsme začali vařit čaje a připravovat se na dlouhý večer. Takovýto večer - v suchu, v závětří - se musí pořádně užít a tak i strážci cukru upustili od svého předsevzetí a osladili nám čaj. Cukru bylo totiž velmi málo a tak Kryštofova skupina od cukru v čaji abstinovala. O chvilku později si k nám přišel přisednout Ivan. Na dvou fotkách homáte cvaklého. Nabídli jsme mu čaj, hrníček obětoval Kyšák, a povídali si o počasí, medvědech a tak všelijak okolo - česky, ukrajinsky, rukama, nohama. Snažím se medvěda potkat už druhý rok, v Tatrách nic, na Ukrajině taky nic, naději mi udržovalo jen Ivanovo tvrzení: "Medvědi? Všude, hodně!". Ptali jsme se ho taky jestli bude zítra pršet a tak jsme se dozvěděli, že střecha určitě nepustí ani kapku (ehm), ale zjistit jaké počasí bude zítra dalo dost práce. Nakonec jsme mu asi stejně neporozuměli, protože jsme si bláhově mysleli, že zítra pršet nebude. Pršelo. Další Ivan - teď Pop a Marmarožský Ráno pršelo. Bylo ještě horší počasí než včera a Ivan nás strašil, že nahoře umrzneme, začneme dělat "chrk, ekš" (prostě se nachladíme) a nerad nás ven pouštěl. Jenda byl ale neústupný a tak jsme vyrazili. Všichni v pláštěnkách a igelitech - konečně se uplatnila naše zkušenost z Tater, tam bylo takovéto počasí pořád. Nahoru jsme se museli prodírat klečí, cestička tam žádná nevedla, až nahoře jsme na ní narazili. Tak jsme se dostali na další horu - Popa Ivana Marmarožského (úplně si nejsem jist jestli to píšu správně, snad alespoň přibližně). Na vrcholu hory stojí bývalá meteorologická stanice, dnes už nepoužívaná, ale pořád statná, stavěná z kamene. Foukalo, byla zima, uvnitř spousta odpadků a nikomu se tam pobývat dlouho nechtělo. Tak jsme raději šli dál. Počasí nebylo pořád nic moc a tak jsme si náladu zlepšovali siónskými popěvky od A do Z. Prostě jsme zazpívali co se dalo. Odpoledne jsme došli k pěknému jezeru, sice tam byla spousta odpadků, ostatně jako na Ukrajině v horách všude, místa pro stanování tam bylo naštěstí spousta a tak jsme se usadili. Měli jsme štěstí, že jsme přišli včas. Po nás přišli ještě skupiny Slováků, Rusů a všech možných dalších národností. Jenda rozdělal po velkém snažení oheň a vydal se na návštěvu k sousedům - po návratu se pochlubil, že máme rozhodně nejhezčí oheň. Chvíli jsme seděli u ohně, Jenda převyprávěl pár příhod z knížek podobných V horách Sajanských - byly rozhodně zajímavé, ale vyprávět se mi je tu nechce. No to jsou nám fofry A tak jsme se v pořádku vyspali až do našeho posledního dne na horách. Čekala nás už jenom nejvyšší hora Ukrajiny - Hoverla a pak sestup dolů do civilizace. Při výstupu na náš vrchol jsme vymysleli s Kryštofem takovou menší zradu - všichni už si zvykli, že fotím já a dávali si pozor - půjčil jsem foťák Kyšákovi a rázem jsou zajímavé fotky - upocené obličeje a vyčerpané výrazy. Jediný kdo na těchto posledních fotkách chybí je Pavel, který posilněn Pikaem vyběhl na Hoverlu, že jsme ani nemrkli a jeden Čech, co zrovna sestupoval dolů, se podivil, co to máme vepředu za blázna - prý kolem něho jen proletěl. Na vrcholu nic moc zajímavého nebylo - snad jen ukrajinská vlajka a kovový paskvil ve tvaru kříže. Rozhodně jsem už viděl hezčí. Nahoře byla jako obvykle zima a tak jsme raději seběhli dolů. Tam se ukázalo, že Pavla vyčerpal výstup víc než se zdálo - cestou dolů se musel Lenky pársetkrát zeptat, jak to, že jí dali řidičák a ani když se už přestal ptát, nezdálo se, že by v tom měl zcela jasno. Dole na nás čekal připravený Boží odvoz. Zdá se, že jsme strhli všechny rekordy v cestě Hoverla - Čop. Tuto zajímavou část našeho putování se budu snažit popsat co nejpřesněji: Scházíme dolů z hor. Cesta hrozná, příkrá, kamenitá, vymletá. Konečně jsme dole ve vesnici a vidíme první zříceninu. Za zpola strhnutým mostem vidíme stát autobus (bednu na čtyřech kolech) a přichází k nám pár domorodců. Plány jsou zatím asi takové, že se vykoupeme, pomalu si najdeme místo na přespání, ráno dojdeme do další vesnice, odkud by mělo snad něco jet do civilizace. Jenda se dává do řeči s paní, která vypadá dost veselá - utvrzuje nás to v teorii, že vodka je zde dobrá jak ráno, tak i na oběd a večer. Mimo jiné nám paní sděluje, že během pěti chvil pojede motor (během pěti minut pojede nějaké auto, pro snazší pochopení překládám) do vesnice kam máme namířeno. Z koupání tedy nakonec není nic a my čekáme na motor, o kterém si myslíme, že to bude něco ve smyslu autobusu. Čekáme půlhodiny, nic nás nepřekvapuje, jsme zvyklí a když už je čekání přece jen dost dlouhé, ptá se Honza znovu, kdy to asi pojede. Prý že za chvíli, ještě někdo někde musí něco dodělat. A tu náhle, po prašné cestě se k nám řítí něco na kolech. Uvidíte přesně na fotkách. Dostavil se nějaký náklaďák a my s domorodci, kteří sbírali v lesích borůvky naskakujeme na korbu. Je tam trochu přeplněno, ale veselo. Ukrajinky mluví šíleně vysokými hlasy, cesta je bahnitá, tak jak si ji ani nedovede představit a zlaté zuby se domorodcům jen blyští. Nakonec přijíždíme do vesničky. Řidič z nás sedře 170 hřiven, ač to svezení mělo stát asi jen 80. Pro srovnání - hřivna je asi pět korun. Těch pár kilometrů se nám dost prodražilo a Jenda z toho vypadal trochu vykolejený. Zkoušíme se vrátit k původnímu plánu a najít řeku, kde bychom se mohli vykoupat. Řeku nacházíme, ale v takovém stavu, že i po týdnu v horách můžeme s čistým svědomím říct, že bychom se v ní ušpinili. Opět z koupání není nic a tak se snažíme alespoň doptat na vlak, o kterém nám veselá paní tvrdila, že by měl jet. Zjišťujeme pravý opak, jede ale autobus a to asi za půl hodiny. Zásoby už nám pomalu došly, Jenda proto vleze do nejbližšího krámu a kupuje královské potraviny - ukrajinskou zmrzlinu, ukrajinské pivo v pet lahvi a sedm banánů - víc jich neměli. Přesunujeme se na zastávku a během pár sekund přijíždí dodávka, která má být autobusem. Po jízdě na korbě náklaďáku je to skutečný luxus, celkem neoježděný Mercedes, skutečné sedačky - paráda. Takhle jedeme asi do Rachova a tam se řidič ptá, kam chceme dovézt. Nakonec nás zaveze až do Čopu na nádraží. Jen za 200 Eur. V Čopu jsme kolem půl jedné v noci - vlak na Slovensko jede někdy kolem půl čtvrté, na perónu musíme být už ve tři, ale stejně všichni zalehneme a trochu se vyspíme. Mně se zrovna nějak spát nechce, sedím a pozoruji lidi co pobíhají po nádraží - jací šílenci to můžou být, když jsou tu v tuhle nelidskou hodinu. Někdy kolem druhé k nám přijde člověk, s taškou a karimatkou a zmateně na mne gestikuluje prstem. Moje vnímání je ale natolik zpomalené, že tam na něj asi tak půl minuty koukám a tvářím se tupě. Naštěstí se pak probudí Jenda a dopadá to tak, že si neznámý u nás na chvíli nechává svoje věci a pak se pro ně zase vrací. Pak už je čas vstávat a projít celní kontrolou. Lehce se nám prohrabávají v baťozích, naštěstí se jim ale asi moc nechce takhle po ránu něco řešit a tak projdeme opět v pořádku. Pak už se jede vlakem až do Čierné nad Tisou. Na našem oblíbeném nádraží moc nepobudeme, jen zeptáme odkud jede vlak do Košic a pak už běžíme na druhý konec nádraží. Vlak nám naštěstí nestihl ujet. Během dvou hodin, které samozřejmě všichni prospíme, jsme se dostáváme až do Košic. A tak cesta, která nám měla trvat dva i více dní, byla za náma během dne. Nevadí, Bůh měl asi nějaký důvod pro toto rychlé vyhoštění. Košice? Prý příležitost se skvěle ztrapnit A tak jsme byli v Košicích. Sice nevyspalí, ale jak už jsme tu několikrát psal - člověk může žít beze spánku, ale ne bez povzbuzení. Navštívili jsme místní bazén, celkem příjemné, ale kdyby byl člověk vyspalý asi si to užije víc. Protrpěli jsme tam své dvě hodinky, vyhřívali se na za sklem sluníčku a nadávali na plavčice, které naše dovádění ve vodě nechtěli nechat jen tak plavat. Věkový průměr návštěvníků v bazénu mohl být tak na padesáti. Polovinu jsme tvořili my pod dvacet, zbytek důchodci. Když jsme konečně vylezli z bazénu a navlékli na sebe zpět to hnusné špinavé zapocené oblečení, vrátili jsme se na nádraží, kde jsme v úschovně nechali své batohy a vyrazili do města. Nejdřív jsme si dali oběd v místní pizzerii a pak se nějak rozutekli po městě. Pak nastal pořádný průzkum města. Vlak jel až večer, bylo poledne a my měli moře času před sebou. Co musím vyzdvihnout je krámek v uličce vedle náměstí - prodávají tam včerejší pečivo za pět slovenských kaček, pečivo jako jsou koblihy. Hlavně ty koblihy. Obyčejné nejsou nic moc, trochu seschlé. Ty namáčené v bílé polevě nebo čokoládě jsou ještě lepší než čerstvé. A za pět slovenských korun. No nekup to. Den byl teplý, až moc horký a tak se ujal návrh zdolat místní fontánu. Boty byly sundány za chvíli a my se ráchali ve vodě jak malé děcka. Jednu místní ctihodnou paní jsme velice pobouřili. Prohlásila, že tu se kúpou len cikáni, tu že neni žádné kúpalisko. A zpět do Čech, neradujte se všichni A pak už zase do vlaku. A zpátky do Čech, do Prahy. Chvíli jsme hráli pokera ve volném kupíčku, pak nás vyhnali a my museli jít spát. Člověku se ve vlaku spí mnohem lépe, když den předtím skoro vůbec nespí. To se vám pak ani nechce kolem čtvrté ráno v Praze vstávat, přesedat na metro a jet dalším vlakem až do Nýrska. V Praze jsme se rozdělili, opět na delší čas domů. A pár myšlenek na závěr Nic zvláštního, co by mohlo pozvednout tento článek, tu napsáno nebude - putování bylo skvělé a jako vždy krátké a hrozně rychle utíkající. A tak trochu podumám. Jedna věc mne ze začátku hodně udivovala a asi ne jenom mě. Nedokážu pochopit mnoho věcí, jednou z nich je to, jak dokázal mít na sobě Kryštof dlouhé kalhoty ve dny, kdy bylo největší vedro. Když jsem dnes ráno zbíhal z Ostrého dolů přes stateček, kde jsme na jaře s Tchoříky taky spali, velice se mi po prázdninových časech zastesklo. Až na tyto poslední týdny nebyly prázdniny úplně podle mých představ, ale co tu dělat jiného než sedět u počítače a alespoň nějak kreativně tvořit (a získávat finance na sponzorování takovýchto výletů). Za měsíc jedeme na Jizeru sekat dřevo a tak tu snad zase nestihnu začít plesnivět.

Čas načtení: 2024-02-26 15:31:49

7 tipů na rekonstrukci domu

Přestavba domu začíná inspirací Při plánování rekonstrukce domu je inspirace klíčová. Na trendy moderní doby natrefíte nejen na online platformách a v designových časopisech. Mnohem lepší je však navštívit například kuchyňské či koupelnové studio, ve kterém si můžete materiály osahat a udělat si lepší představu o tom, jak daný kousek zapadne do vašeho interiéru. V ideálním případě si nechejte poradit na místě od profesionálů, kteří dobře rozumí vašim požadavkům a ví, jakou variantu zvolit tak, aby nebyla krásná pouze na oko, ale aby vyhovovala i praktickým nárokům. Široký výběr a dostupnost poboček po celé republice je už třešnička na dortu, která vám usnadní mnohá rozhodování. Rekonstrukce domu svépomocí Pokud chcete snížit náklady za rekonstrukci, udělejte některé práce svépomocí. Například malování, jednoduché úpravy interiéru nebo zahradní práce můžete provést sami s minimálními náklady na pracovní sílu. Nicméně je důležité si uvědomit své schopnosti a hranice. Také vezměte v potaz fakt, že i menší rekonstrukce rodinného domu vyžaduje určité věci, bez kterých se zkrátka nehnete z místa. Pořiďte si kvalitní nářadí od českého dodavatele Elespo, pracovní oděv, a hlavně posbírejte informace a zkušenosti, které vám rekonstrukci značně usnadní. Jak si vybrat vzhled nové fasády? Pokud chcete obměnit vzhled fasády, zvažte několik faktorů, včetně estetických preferencí, trvanlivosti a údržby. Skvělou a nesmrtelnou volbou je například fasáda z lícových cihel, ze kterých si můžete udělat i bytelný plot. Jde o velice odolný materiál, který zvládne i třeskuté mrazy. Lícové cihly jsou vyráběny ražením hlíny do formy, přičemž každá je originál. Tato fasáda domu je oblíbená také proto, že svým vzhledem připomíná ručně vyráběné cihly, které ale nepotřebují téměř žádnou údržbu a vybrat si můžete z opravdu pestré škály barev a typů. Westbrick Proč vyměnit okna? Výměna starých oken za nová dramaticky zlepšuje energetickou účinnost budovy. To samozřejmě vede k úspoře nákladů za energie, vytápění a případné chlazení během léta. Moderní okna přispívají k odhlučnění, čímž zvyšují komfort vašeho domova. Investice do výměny oken během rekonstrukce se tak vyplatí v podobě nižších účtů za energie a většího pohodlí. Více si můžete přečíst zde: https://www.svet-oken.cz/plastova-okna/vymena-oken-a-stavebni-povoleni.html  Proč při rekonstrukci myslet na zachytávání dešťové vody? Zachytávání dešťové vody je ekologické a ekonomické řešení, které vám umožní zalévat zahradu, splachovat toaletu nebo mýt automobil za nulové náklady. Právě tento šetrný způsob pomáhá snižovat spotřebu pitné vody a zároveň přispívá k udržitelnosti životního prostředí. Pokud plánujete rekonstrukci, zvažte instalaci nádrže na zachytávání dešťové vody, která nejen ušetří přírodu, ale také pár tisíců ve vaší peněžence. Cenyprizemi.cz Barel na vodu Proč mít peníze do rezervy a kde si půjčit? Zejména během rekonstrukce starých domů se mohou objevit nečekané náklady, kdy bude potřeba sáhnout hlouběji do kapsy. Proto je dobré mít určitou částku peněz bokem jako rezervu, kterou budete moci v nenadálé situaci použít. Jestliže vám chybí finanční prostředky, pomůže vám půjčka na rekonstrukci domu, díky které budete moci bez problémů pokračovat a dotáhnout práci do zdárného konce. Doporučujeme srovnávač Poskytnuto.cz Oznámení o rekonstrukci Ještě, než se pustíte do rekonstrukce, zjistěte si, zda je k zapotřebí mít stavební povolení či ohlášení stavby. Pokud jste vlastníkem bytu, bohatě postačí, když oznámíte rekonstrukci společenství vlastníků jednotek. V případě, že chcete zmodernizovat družstevní byt, budete potřebovat „souhlas s přestavbou“. No a v posledním případě stavby pro bydlení a pro rodinnou rekreaci s jedním podzemním podlažím, které jsou hluboké maximálně tři metry a mají nanejvýše dvě nadzemní podlaží a podkroví, nepotřebují stavební povolení. Stačí jen ohlášení stavby a můžete se směle pustit do rekonstrukce.  Při rekonstrukci platí známé „dvakrát měř, jednou řež“ Usnadněte si práci a spoustu nervů – poslední radou, jak projít celým procesem bez většího stresu je udělat si plán a zorganizovat průběh na papír. Vytvořte si detailní plán, který bude zahrnovat veškeré práce, jež je potřeba udělat a stanovte si jasný časový rámec. Tento úkon vám pomůže udržet tempo s postupováním kupředu a minimalizovat zpoždění nebo předejít nepředvídaným komplikacím. Plánování také umožní efektivně nakládat s finančními prostředky – stanovení rozpočtu a sledování výdajů v průběhu rekonstrukce domu minimalizuje riziko překročení vašich finančních možností. Pokud si nejste jisti v kramflecích, nebojte se obrátit na profesionály, kteří se v oboru pohybují zcela běžně a mají nespočet zkušeností. I takto se dá ušetřit spousta práce, pokud nejste zrovna zdatný domácí kutil a rekonstrukce svépomocí by pro vás byla spíše za trest. Teď už vám nic nebrání pustit se s radostí do rekonstrukce a těšit se z dobře odvedené práce.

Čas načtení:

Agenturní zaměstnávání pro agentury i uživatele prakticky a s příklady

[skoleni-kurzy.eu] Cílem semináře je rozebrat aktuální právní podmínky agenturního zaměstnávání s přihlédnutím k plánované novele agenturního zaměstnávání od 1. 1. 2024 a dále k nejnovějším výkladům, judikatuře a samozřejmě k právům a povinnostem jak agentur práce, tak uživatelů. Seminář bude zaměřen jak na oblast licenční, tedy na právní podmínky pro získání a udržení licence agentury práce, tak na oblast smluvní, tedy na samotné agenturní zaměstnávání v praxi. Pozornost bude věnována všem klíčovým oblastem včetně srovnatelných pracovních a mzdových - platových podmínek, náhrady škody ve vztahu agentura – zaměstnanec – uživatel, pracovnělékařským službám při agenturním zaměstnávání, nemožnosti přímého zaměstnávání zaměstnance agentury práce apod. * Agenturní zaměstnávání z pohledu licenčního: • povolení ke zprostředkování zaměstnání, • podmínky a proces vydání povolení, • kauce agentury práce, • odpovědný zástupce, jeho vztah k agentuře práce, • pojištění agentury práce, • informační povinnosti agentury práce, • obnovování a rušení povolení ke zprostředkování zaměstnání, • přestupky podle zákona o zaměstnanosti, • zastřené zprostředkování zaměstnání a obecně obcházení agenturního zaměstnávání, • rozdíly mezi agenturním zaměstnáváním a dočasným přidělením. Agenturní zaměstnávání z pohledu vztahu agentura práce – uživatel: • základní principy, • smlouva o dočasném přidělení zaměstnanců, • smlouva mezi agenturou práce a zaměstnancem, • pokyn k dočasnému přidělení, • omezení agenturního zaměstnávání, • průběh agenturního zaměstnávání, • srovnatelné pracovní a mzdové - platové podmínky, • cestovní náhrady agenturních zaměstnanců, • náhrada škody a přijetí opatření k zabezpečení a ochraně majetku, • konkurenční doložky, • ukončení dočasného přidělení a ukončení pracovněprávního vztahu zaměstnance agentury práce, • dočasné přidělování cizinců, • přestupky v agenturním zaměstnávání. Odpovědi na dotazy. ...1. VOX a.s.

Čas načtení:

Agenturní zaměstnávání pro agentury i uživatele prakticky a s příklady

[skoleni-kurzy.eu] Cílem semináře je rozebrat aktuální právní podmínky agenturního zaměstnávání s přihlédnutím k plánované novele agenturního zaměstnávání od 1. 1. 2024 a dále k nejnovějším výkladům, judikatuře a samozřejmě k právům a povinnostem jak agentur práce, tak uživatelů. Seminář bude zaměřen jak na oblast licenční, tedy na právní podmínky pro získání a udržení licence agentury práce, tak na oblast smluvní, tedy na samotné agenturní zaměstnávání v praxi. Pozornost bude věnována všem klíčovým oblastem včetně srovnatelných pracovních a mzdových - platových podmínek, náhrady škody ve vztahu agentura – zaměstnanec – uživatel, pracovnělékařským službám při agenturním zaměstnávání, nemožnosti přímého zaměstnávání zaměstnance agentury práce apod. * Agenturní zaměstnávání z pohledu licenčního: • povolení ke zprostředkování zaměstnání, • podmínky a proces vydání povolení, • kauce agentury práce, • odpovědný zástupce, jeho vztah k agentuře práce, • pojištění agentury práce, • informační povinnosti agentury práce, • obnovování a rušení povolení ke zprostředkování zaměstnání, • přestupky podle zákona o zaměstnanosti, • zastřené zprostředkování zaměstnání a obecně obcházení agenturního zaměstnávání, • rozdíly mezi agenturním zaměstnáváním a dočasným přidělením. Agenturní zaměstnávání z pohledu vztahu agentura práce – uživatel: • základní principy, • smlouva o dočasném přidělení zaměstnanců, • smlouva mezi agenturou práce a zaměstnancem, • pokyn k dočasnému přidělení, • omezení agenturního zaměstnávání, • průběh agenturního zaměstnávání, • srovnatelné pracovní a mzdové - platové podmínky, • cestovní náhrady agenturních zaměstnanců, • náhrada škody a přijetí opatření k zabezpečení a ochraně majetku, • konkurenční doložky, • ukončení dočasného přidělení a ukončení pracovněprávního vztahu zaměstnance agentury práce, • dočasné přidělování cizinců, • přestupky v agenturním zaměstnávání. Odpovědi na dotazy. ...1. VOX a.s.

Čas načtení: 2024-10-09 08:00:14

macOS vás bude brzy podstatně méně otravovat při nahrávání obrazovky

Společnost Apple tento týden vydala šestou betaverzi svého operačního systému macOS Sequoia 15.1. Spolu s touto novinkou přináší cupertinská společnost také další změnu, týkající se povolení k nahrávání obrazovky. Cupertinská společnost v této souvislosti uvádí, že změna by měla mít za následek to, že uživatelům se na jejich jablečných počítačích budou méně často objevovat vyskakovací dialogová okna s žádostí o povolení k nahrávání obrazovky. Během raných beta verzí macOS Sequoia byla tato povolení […]

Čas načtení: 2024-10-14 17:00:32

Ve stínu Tesla Cybercab: Apple oficiálně stáhl žádost o provoz autonomních vozidel

Společnost Apple oficiálně požádala o zrušení svého testovacího povolení pro autonomní vozidla u Kalifornského ministerstva motorových vozidel (DMV) dne 25. září. Povolení bylo zrušeno 27. září letošního roku, tedy několik týdnů předtím, než společnost Tesla představila svou vizi plně autonomního vozidla bez volantu nebo pedálů. Toto rozhodnutí přichází přibližně osm měsíců poté, co Apple interně zrušil svůj projekt Apple Car. Zrušení povolení je dalším jasným signálem, že projekt byl skutečně ukončen […]

Čas načtení: 2024-10-15 00:00:00

Je garáž drobná stavba? Co jsou drobné stavby v novém stavebním zákoně? Potřebujete na ně povolení?

Drobná stavba podle nového stavebního zákona č. 283/2021 Sb. nevyžaduje povolení stavebního úřadu. Co ale přesně podle nové legislativy znamená „drobná“? Je garáž drobnou stavbou nebo ne? Odpovědí budete překvapeni. A co všechno je potřeba u drobných staveb splnit, aby povolení nevyžadovaly? A můžete drobnou stavbu bez povolení odstranit?

Čas načtení: 2024-12-03 16:00:46

Chystáte se do Anglie? Od dubna 2025 budete potřebovat povolení, žádost usnadní aplikace

Spojené království (Anglie) opustila EU v roce 2020 Pro vstup bude třeba od dubna 2025 zpoplatněné cestovní povolení (ETA) Žádost je možné podat i v aplikaci na mobilu Spojené království opustilo EU před téměř 5 lety a bohužel se nám stále více vzdaluje. Jedním z projevů je nutnost cestovního povolení pro vstup, tzv. ETA (Estimated […] Celý článek si můžete přečíst na Chystáte se do Anglie? Od dubna 2025 budete potřebovat povolení, žádost usnadní aplikace

Čas načtení: 2024-12-31 07:51:04

Novinky z portálu Ministerstva zemědělství

Formulář žádosti o souhlas podle § 17 vodního zákona celý článek Formulář žádosti o povolení k vypouštění odpadních vod s obsahem zvlášť nebezpečné závadné látky do kanalizace celý článek Formulář žádosti o povolení k některým činnostem nebo jeho změnu celý článek Formulář žádosti o povolení k vypouštění odpadních vod do vod podzemních... ...

Čas načtení: 2025-01-17 21:30:08

eToro míří na burzu s valuací 5 miliard dolarů! Dostane povolení k IPO navzdory pokutě od SEC?

Společnost eToro usiluje o vstup na americkou burzu. Podle zdrojů již předložila prvotní dokumenty k procesu IPO komisi pro cenné papíry (SEC). Dostane povolení k IPO navzdory pokutě od SEC z minulého roku? Článek eToro míří na burzu s valuací 5 miliard dolarů! Dostane povolení k IPO navzdory pokutě od SEC? z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení:

Agenturní zaměstnávání pro agentury i uživatele prakticky a s příklady

[skoleni-kurzy.eu] Cílem semináře je rozebrat aktuální právní podmínky agenturního zaměstnávání s přihlédnutím k posledním novelám agenturního zaměstnávání od 1. 1. 2024 a zákona o zaměstnanosti od 1. 1. 2025 a dále k nejnovějším výkladům, judikatuře a samozřejmě k právům a povinnostem jak agentur práce, tak uživatelů. Seminář bude zaměřen jak na oblast licenční, tedy na právní podmínky pro získání a udržení licence agentury práce, tak na oblast smluvní, tedy na samotné agenturní zaměstnávání v praxi. Pozornost bude věnována všem klíčovým oblastem včetně srovnatelných pracovních a mzdových - platových podmínek, náhrady škody ve vztahu agentura – zaměstnanec – uživatel, pracovnělékařským službám při agenturním zaměstnávání, nemožnosti přímého zaměstnávání zaměstnance agentury práce apod. * Agenturní zaměstnávání z pohledu licenčního: • povolení ke zprostředkování zaměstnání, • podmínky a proces vydání povolení, • kauce agentury práce, • odpovědný zástupce, jeho vztah k agentuře práce, • informační povinnosti agentury práce, • obnovování a rušení povolení ke zprostředkování zaměstnání, • přestupky podle zákona o zaměstnanosti, • zastřené zprostředkování zaměstnání a obecně obcházení agenturního zaměstnávání, • rozdíly mezi agenturním zaměstnáváním a dočasným přidělením. Agenturní zaměstnávání z pohledu vztahu agentura práce – uživatel: • základní principy, • smlouva o dočasném přidělení zaměstnanců, • smlouva mezi agenturou práce a zaměstnancem, • pokyn k dočasnému přidělení, • omezení agenturního zaměstnávání, • průběh agenturního zaměstnávání, • srovnatelné pracovní a mzdové - platové podmínky, • cestovní náhrady agenturních zaměstnanců, • náhrada škody a přijetí opatření k zabezpečení a ochraně majetku, • konkurenční doložky, • ukončení dočasného přidělení a ukončení pracovněprávního vztahu zaměstnance agentury práce, • dočasné přidělování cizinců, • přestupky v agenturním zaměstnávání. Odpovědi na dotazy. ...1. VOX s.r.o.

Čas načtení: 2025-04-11 19:31:00

Elektrárna Opatovice získala povolení stavby pro spalovnu v katastru Čeperky

Elektrárna Opatovice získala povolení stavby pro zařízení na energetické využití odpadu (ZEVO). Spalovnu chce postavit v katastru obce Čeperka, řekla ČTK mluvčí elektrárny Hana Počtová. Povolení vydal Dopravní a energetický úřad ministerstva průmyslu a obchodu, záměr již dříve získal kladné posouzení vlivu na životní prostředí (EIA). Náklady stavby se odhadují na sedm miliard korun. Čeperka proti němu dlouhodobě vystupuje, proti povolení se možná odvolá.

Čas načtení:

Zaměstnávání a pobyt cizinců na území ČR – komplexní představení problematiky vč. novinek a případových studií

[skoleni-kurzy.eu] Oblíbený interaktivní seminář je určený pro začátečníky i profesionály v oblasti zaměstnávání cizinců v ČR. Seminář představuje problematiku zaměstnávání a pobytu cizinců od jejích základů. Interaktivní výklad je rámován případovými studiemi či praktickými ukázkami. Velká část přednášky věnována novinkám a budoucím trendům. Po celou dobu je možné pokládat otázky. Přednáška je uzpůsobována účastníkům přednášky. Po absolvování semináře budete znát systematiku právní úpravy zaměstnávání a pobytů občanů třetích zemí a občanů EU - EHP - Švýcarska na území ČR - Schengenu. Budou vám komplexně představeny pobytové tituly za účelem zaměstnání, vládní programy, proces získávání pracovních povolení a pobytových titulů pro Českou republiku. Prostor dostane také problematika pobytu občanů Ukrajiny, vyslání či nestandardní případy. Seznámíte se i s možnostmi pro investory - podnikatele a statutární zástupce. Velká část přednášky je věnována novinkám v oblasti zaměstnávání cizincům. * • Pobyt občanů EU - EHP - Švýcarska a jejich rodinných příslušníků na území ČR - EU • Pobyt občanů třetích zemí na území ČR - EU • Proces získávání povolení za účelm zaměstnán – Zaměstnanecká, karta, Modrá karta, karta Vnitropodnikově převáděného zaměstnance, Pracovní povolení, Vyslání zaměstnance do ČR • Změna zaměstnavatele • Vládní programy a činnost ambasád • Povinnosti zaměstnavatele a cizince, včetně přestupků na poli zaměstnávání cizinců • Novinky a chystané změny v oblasti zaměstnávání cizinců v ČR: o Vše k pobytu a zaměstnávání občanů Ukrajiny o Změny pro zaměstnavatele – hlášení nástupu či nový institu nehlášené práce o 2026: JMHZ či Digitalizace správního řízení Další problematika: • Zaměstnávání cizinců na území ČR s vízy - pobyty vystavenými jinými EU státy • Apostila - superlegalizace a nostrifikace • Fungování úřadů a Ambasád ČR • Vyslání v rámci EU, vyslání ze zemí mimo EU • Postihy za nelegální zaměstnávání cizinců. Odpovědi na dotazy, případové studie či video ukázky. ...1. VOX s.r.o.

Čas načtení: 2025-11-20 16:20:38

Počet vydaných stavebních povolení se v Jihomoravském kraji propadl o čtvrtinu

(brnenskodnes.cz) Stavební úřady v Jihomoravském kraji vydaly v 1. až 3. čtvrtletí letošního roku 4 560 stavebních povolení, oproti stejnému období roku 2024 tak bylo vydáno o 1 254 povolení méně. Orientační hodnota letos povolených staveb poklesla o 0,7 % na 43,2 mld. Kč. Průměrná hodnota na jedno stavební povolení dosáhla 9,5 mil. Kč. ...

Čas načtení:

Zaměstnávání cizinců v ČR a vysílání pracovníků do zahraničí v praxi roku 2027

[skoleni-kurzy.eu] Průřezová jedinečná „speciálka- s odborníky na každou z oblastí na zaměstnávání cizinců Zaměřeno i na současnou situaci zaměstnávání uprchlíků z Ukrajiny. Doplněno příklady z praxe řešenými všemi lektory. Seminář přináší aktuální výklad cizineckého práva, pracovněprávních aspektů zaměstnávání cizinců včetně občanů Ukrajiny v ČR včetně zkušeností z kontrol realizovaných inspektoráty práce, první zkušenosti s fungováním jednotného měsíčního hlášení zaměstnavatele. Pro zaměstnávání cizinců je nezbytná znalost principů obsažených v koordinačních nařízeních EU pro oblast sociálního zabezpečení nařízení EP a Rady EU 883 - 2004 a jeho prováděcí nařízení 987 - 2009 a dvoustranných smluvách o sociálním zabezpečení. Probereme i výklad pro zdravotní pojištění a specifické výklady. Budete také seznámeni s aktuální daňovou problematikou ve vztahu k zaměstnávání cizinců v ČR a vysílání pracovníků do zahraničí zejména do EU, se speciálními pravidly týkajícími se práce ze zahraniční * 1. den 9:00–10:00 • Úvod do problematiky • Mgr. Magdaléna Vyškovská • rozdělení cizinců z pohledu aplikovatelných předpisů, • právní pohled na aplikovatelné předpisy• • úvod do případových studií řešených jednotlivými přednášejícími. 10:15–12:15 • Pobyt a zaměstnání cizinců na území ČR - SCHENGENU • Mgr. Tomáš Petyovský • rozdílné povinnosti občanů EU, EHP a občanů třetích států, • přímé zaměstnání v České republice, vyslání cizince do České republiky, • přehled pobytových titulů na území ČR - Schengenu – zaměstnanecká karta, modrá karta, povolení k dlouhodobému pobytu za účelem vědeckého výzkumu, karta vnitropodnikově převedeného zaměstnance, sezónní zaměstnanci procedury, lhůty, • zaměstnávání občanů Ukrajiny – dočasná ochrana versus standardní režim, zvláštní dlouhodobý pobyt, a jak to bude s dočasnou ochranou dále, • specifické situace související se zaměstnáváním občanů Ukrajiny zdravotní prohlídky, povolávací rozkaz, prodloužení dočasné ochrany, • praktický postup ze strany zaměstnavatele a zaměstnance při zaměstnávání cizinců v ČR, • ohlašovací povinnosti cizinců, • specifika dlouhodobého pobytu cizinců za účelem zaměstnání v ČR, • programy vysoce kvalifikovaný zaměstnanec, kvalifikovaný zaměstnanec a program klíčový a vědecký personál, sezónní zaměstnanci, • Brexit a jeho dopady na UK občany pracující v ČR, • povinnosti zaměstnavatele zaměstnávajících cizince, • práce cizinců z domova v zahraničí a povinnosti českých zaměstnavatelů, • specifické situace související se zaměstnáváním občanů Ukrajiny povolávací rozkaz • prodloužení stávajících pobytů, • aktuální novely zákonů a co to znamená pro zaměstnavatele. 13:15–17:00 • Pracovněprávní aspekty zaměstnávání cizinců v ČR kontroly dodržování povinností zaměstnavatelů v ČR • Mgr. Tomáš Petyovský • postavení občanů EU, • zaměstnávání cizinců ze třetích zemí, • volný přístup občanů Ukrajiny s dočasnou ochranou na trh práce, • povolení k zaměstnávání a výjimky, kdy cizinec toto povolení nepotřebuje, • zadávání volných míst pro cizince, • Změny v oznamování nástupu zaměstnanců v ČR a nové sankce za nehlášenou práci • Změny spojené s jednotným měsíčním hlášením zaměstnavatele • vysílání zaměstnanců do ČR, poskytování minimálních pracovněprávních podmínek a ohlašovací povinnosti zahraničních zaměstnavatelů v ČR, vyslání delší než 12, resp. 18 měsíců a nové povinnosti vysílajících zaměstnavatelů, judikatura Nejvyššího správního soudu k vysílání občanů třetích států do ČR v rámci poskytování služeb, • ručení českých subjektů za dodržování minimální mzdy zaměstnanců vyslaných do ČR, • kontrolní činnost orgánů inspekce práce, • práva a povinnosti zaměstnavatelů v průběhu kontroly a výsledky kontroly, • přestupky a správní delikty – průběh řízení, • možné sankce za porušení předpisů v tét ...1. VOX s.r.o.