Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2013-01-18 00:00:00

Princeznovská dekorace od Nanu Nana

Snad každá žena jako malá chtěla být princeznou. Teď můžete udělat takovou malou princeznovskou radost sobě nebo své dceři či kamarádce, Vyzdobte si pokoj exkluzivní dekorací od Nanu Nana a dodejte mu tak na pravém ženském šmrncu a stylu. Tyto skvělé bytové doplňky můžete sehnat v jakémkoliv obchod ...

Čas načtení: 2023-01-17 00:00:00

Pořiďte si zdravotnické oblečení, které je krásné, kvalitní a pohodlné

Pokud se tu a tam ocitnete na oddělení dětské lékařské pohotovosti, navštívíte zubního lékaře nebo se zastavíte pogratulovat kamarádce do porodnice na oddělení šestinedělí, nejde si nevšimnout, jak hezké zdravotnické oblečení dnes personál nosí. Pokud i vy máte svou ordinaci, potěšte sebe i pacienty ...

Čas načtení: 2012-08-15 00:00:00

Léto 2012: Co nesmí chybět ve vaší skříni!

Vyrážíte do rozpálených ulic, míříte na koupaliště, jdete na skleničku ke kamarádce nebo na stylovou párty a nevíte, co si na sebe vzít? Říkáte si, že máte pro léto 2012 špatně vybavenou skříň? Nejlepší čas jít nakupovat! Módní obchody nabízejí velké slevy a je škoda je nevyužít! Tak co říkáte? Co t ...

Čas načtení: 2024-02-16 17:30:15

Pupík a jeho příhody: Chuť na barvy [Aniela Cholewińska-Szkoliková / CPress]

Znáte toho rozpustilého teriéra s veselýma očima a roztomilým černým čumáčkem? To je Pupík, který své kamarádce Míše pomáhá vést veterinární kliniku.

Čas načtení: 2024-02-07 10:48:17

Pravdu neumlčíš [Jane Isaacová / KNIHA ZLÍN]

„V domě někdo je…“ To jsou poslední slova, která Naomi řekne své nejlepší kamarádce Evě při skypovém rozhovoru. Vyděšená Eva pak už slyší jen tlumené rány a na obrazovce vidí nezřetelné pohyby.

Čas načtení: 2020-02-15 08:55:52

Dědečkové v dětských knížkách: Proč bychom měli s nimi trávit víc času?

Kolik pro vás znamenají prarodiče? A co pro vaše děti? Mezigenerační vztahy jsou stále na pořadu dne a možná to nebude nikdy dokonalé. Určitě bychom si ale neměli ukrajovat od společně strávených chvilek. Zejména když prarodiče mohou dětem přinést tolik nových impulsů. Je to už druhá knížka autorky Martiny Boučkové, která ve svém názvu zmiňuje „dědečka“. První z nakladatelství Host s titulem Tajemství dědečkova deníku vypráví dobrodružný příběh o chlapci, který zažije úžasné prázdniny v oblasti Přeloučska a dostane se k deníku po svém dědečkovi. Tajemství visí ve vzduchu, byl děda jen námořník, nebo snad pirát? Druhá knížka z nakladatelství Fragment s názvem Já a Anastázie, Sedmikrásky pro dědečka, vypráví příběh o Markétce a její kamarádce. Markétka se zajímá o všechno kolem sebe a přitom ji provází vzpomínky na dědečka, který se v tom čase nachází v nemocnici. Je mnoho momentů, kdy na něco v životě narazí a vzpomene si, co ji k tomu říkal děda, kde zrovna byli a jak to bylo s ním super. A vzpomíná vesele, v tom je ta poetičnost lehounká a pro děti velmi zábavná. *** Dědečkovi jsem jednou přidělala pískátko na jeho odložené nasazovací zuby neboli protézu. Je to výhoda, když si člověk večer může sundat nejen brýle, ale i zuby. V době, kdy mamka ještě nebyla na mateřské, říkala, že by si večer nejraději sundala nohy a nechala je do rána ve vaně v nějakém solném roztoku. Pískátko je super věc. Předloni mi ho táta koupil, abych neztrácela klíče. Když se totiž nemohou najít, stačí jen zahvízdat nebo vydat vysoký tenoučký hlásek, a ono hned začne křičet jako alarm na zloděje. Je to úžasný, jenže to nejde vypnout. To dá rozum. Kdyby to šlo vypnout, pak už by klíče nikdo nenašel. A tak mi ve škole o přestávkách, ale i o hodině, pořád vyzváněla aktovka. Někteří spolužáci mají vysoké hlásky, takže stačilo, aby promluvili, a už se pískátko hlásilo k životu. Paní učitelka mi tedy doporučila, abych prý tu „vymoženost“ raději nechala v šatně. Ale poté co do ředitelny přiběhl vyplašený školník, že nám někde pořád hvízdá protipožární alarm, mi bylo doporučeno, abych ho raději nechala doma. Tak jsem ho tehdy připevnila dědovi Rudovi na zuby. Samozřejmě že až večer. Když už měl zuby sundaný. Jenže když děda spal, vydával zvláštní bzučivý zvuk. Říkal, že od té doby, co má protézu, syčí jako had. Ale já si myslím, že spíš bzučel jako komár. A tak v noci skoro nespal, protože ho pořád budilo pískání. *** Markétka tak prožívá jeden zábavný životní příběh za druhým od Vánoc až do času po Velikonocích. Chtěla by všechno zkusit a zažít a hodně dumá nad tím, čím bude, až bude velká. Zažívá dobrodružství s koněm „městským“, kterého s kamarádkou objeví „zaparkovaný“ u rodinných domků za garážemi. Užívá si návštěvu u pana Bardury, který umí vyprávět ty nejlegračnější historky. Prožívá přátelství a konflikty ve třídě, kdy nakonec musí řešit nepříjemnou záležitost se spolužačkou, jež vygraduje až v útěku z domova. A přichází hledání řešení napjaté situace, která zavládla v prostředí školy a domova. I když jsou chvilky napínavé a pro dospěláka vážné, hodně se musíme smát. Děti si vysvětlují život po svém. A nám dospělým to připadá pak hodně úsměvné. A pak přijde závěr knížky: stane se, že nechcete, aby to přišlo. Aby tu byl konec a aby Markétka svazovala sedmikrásky gumičkou do vlasů. Protože víte, co to znamená. *** Nejraději ze všech kytek měl sedmikrásku. Říkával mi: „Když umře brouček, kvete sedmikráska a chudobka jí říkají, neboť ji vždycky doprovází láska těch, kdo na růže nemají.“ Snad je to z nějaké básničky. Kdo ví, kde to vyčetl. Když jsme vycházeli před dům do auta, uviděla jsem je přikrčené v trávníku. Tak jsem tam hned přiskočila a natrhala jich, co to jen šlo. Mamka s Ádou už seděli v autě, táta trpělivě postával u otevřených dveří a nic neříkal. A já trhala jak šílená. Pak jsem si stáhla z vlasů gumičku. Mamce ten pletený culík dal tolik práce! Sedmikráska má velmi tenký, a ne příliš dlouhý stonek. Nedá se jen tak svázat. Nechce to. Ale když jsem jich měla už hodně, přiložila jsem kolem nich jakési listí z trávníku a sepnula tou gumičkou. Vypadalo to nádherně. Najednou mi už nebylo tak strašně zle. Měla jsem prostě pocit, že dědovi něco nesu. *** Patří to k těm nejhezčím dětským vzpomínkám: užít si chvilky se svými milovanými prarodiči. S nimi vypadá dobrodružství jinak než s rodiči. Potřebujeme je oboje, abychom byli bohatší. Na tomhle světě nebudeme pořád, takže jak ten čas prožijeme, je jen na nás. Pokud se nás budou držet bohaté a krásné vzpomínky, chudí určitě nejsme. MB

Čas načtení: 2019-11-10 08:00:50

Bonusový příběh: Já a Anastázie; Cesta do země malovaných plakátů

Čtení na pokračování I. VELKÉ TAJEMSTVÍ Po chodbách se běhat nemá. Je to ve školním řádu a je to škoda. Protože jsou dlouhé s kluzkým povrchem a snadno k tomu svádějí. Myslím, že kdyby dospělí doopravdy nechtěli, aby se po nich běhalo, klouzalo a skotačilo, tak by je takové nestavěli. Klidně by mohli být krátké, úzké a s překážkami. Alča umí dělat hvězdy. Vypne ruce, vypne nohy a přetočí se dokola, jako by pro ni neplatila žádná gravitace. A chce se naučit i salto vzad. Stejně jako velcí kluci venku vzadu za hřištěm. Natahali si tam staré matrace, které kdosi vyhodil, a trénují každé volné odpoledne. Jenže teď už je docela pozdě. Ve škole skoro nikdo není. Děti odešly z kroužků, jen já jsem se trochu zdržela. A když jsem stála na té chodbě a kolem dokola nikdo, chtěla jsem to zkusit. Aspoň jednou. Jaké to bude, když se rozeběhnu a sklouznu? Jak dlouho pojedu? Kdyby na mých podrážkách byla modrá barva, jak dlouhou by udělala čáru? A tak jsem se pořádně rozeběhla a zvedla ruce a svištěla a v tu chvíli ze schodiště vystoupil pan školník. Podíval se na mě tím svým typickým výrazem. Už má hodně prošedivělé vlasy a husté obočí. Ale když se dívá vážně, jako by se mu ty chloupky na obočí rozčíleně vztyčily. On není vůbec zlý, chce jen vypadat strašně důležitě, abychom ho nebrali na lehkou váhu. Protože po školních chodbách se opravdu běhat nemá! Ne nadarmo je to ve školním řádu. Snadno by se mohl stát úraz a kdo by pak chtěl ležet doma s nohou v sádře, když by mohl zase někde jinde něco jiného podnikat. Trochu jsem se zastyděla. Já vím, že mě to strašně lákalo, ale být přistižená, to je jiný pocit. Chtěla jsem to trochu napravit, aby si nemyslel, že jsem jen nějaká uličnice, a tak jsme spolu prohodili pár vět. „Já si myslím, že být školníkem je super práce. A navíc jsem slyšela, že taky školníci ve škole bydlí. A to si pak ani nemusíte vařit, že jo? Protože ve škole je navíc jídelna. A když potom všichni odejdou, tenhle celý obrovský barák máte jen pro sebe. Musíte si žít jako král! Tolik místností! Jako komnat na zámku! Kdybych já bydlela ve škole, tak bych se třeba večer chodila dívat do přírodopisného kabinetu. Mají tam dokonce vycpaná zvířata! Lepší jsou živá, to dá rozum. Ale tohle je taky nevídané! Nebo bych chodila do tělocvičny a houpala bych se na kruhách a nebo bych…“ „Nebo bys klidně běhala po chodbách a nikdo by tě nezastavil,“ smál se školník. Já jsem si ale dovedla představit noční dobrodružství v ještě mnohem lepším provedení: co takhle brázdit chodby na bruslích? Nebo na skateboardu jako Bart Simpson? Klidně by se tu mohly konat tajné noční závody, nebo strašlivě strašidelné exkurze. V přírodopisném kabinetu mají totiž ještě opravdového kostlivce v životní velikosti! Kdyby ho někdo v noci potkal uprostřed temné chodby, to by bylo! Takových možností, co se tu nabízí! Proč to ještě nikoho nenapadlo? Myslím, že pan školník je správný chlapík. On je to ve skutečností táta paní učitelky Doubkové ze 4.B. Někdy to je trochu legrace, když paní učitelka odchází do kabinetu a on na ni volá Anežko, stav se pak u mě, mám pro tebe tu ořechovou roládu, jak máš ráda. Děti se pak chichotají. Když je hodina, tak sedí vážně a bojí se, aby nedostaly pětku. A pak přijde přestávka a paní učitelka se na pana školníka usmívá. To je takový jiný úsměv než na kohokoliv jiného. Na rodiče se vždycky díváme jinak než na cizí lidi. A pak mi pan školník řekl o VTŠ, což je zkratka pro Velké Tajemství Školníků. „Ale slib mi, že to nikomu neřekneš. Tohle je závazné VTŠ, to se nesmí dostat mezi lidi! Víš, co by se všechno mohlo stát?“ V tu chvíli se pan školník tvářil dost přísně, až se mu zase naježilo obočí. Věděla jsem, že tohle je opravdu opravdu důležité. Ale musela jsem dodat: „Je mi to jasné, ale upřímně…“ „Copak ty neumíš udržet tajemství? Přece už nejsi žádné malé dítě.“ „Kdepak! To já umím! Kdyby se soutěžilo, kdo to nejdéle vydrží, jistojistě bych vyhrála! Nikdo by ho ze mě nevypáčil, ani kdyby mě mučili. Když se řekne slib, tak to platí a basta. Jenže zůstat s tajemstvím úplně sama je trochu smutný. Kdybych ho tak mohla sdílet se svou nejlepší kamarádkou, bylo by to naše společné tajemství. A s tím už se dají dělat věci!“ „Nejlepší kamarádka, říkáš, Markétko? Tak pokud je to opravdová upřímná kamarádka, právě taková, kterou člověk pozná možná jednou, dvakrát za život, pak ano, můžeš ji to říct. Společně tak budete mít možnost zažít úžasná dobrodružství, na která se nikdy nezapomíná. Markétko, buď ale zodpovědná. S takovým tajemstvím je spojena velká moc. Dávej pozor, ať to tobě a tvé kamarádce přinese jen to nejlepší a nikomu neuškodí. A teď mi tady opravdu a upřímně slib, že nikomu dalšímu, co je to VTŠ a jak funguje, za žádných okolností nevyzradíte.“ Slibuji,“ řekla jsem a na důkaz důležitosti okamžiku jsem si olízla prsty. Nemohla jsem se dočkat! To bude dobrodružství! V čem tedy vlastně spočívá Velké tajemství školníků? „V místech, kde v tělocvičně stojí cvičební nářadí, se v některých školách skrývá pod malým nenápadným koberečkem tajný teleportační kanál. Na světě jich je prý něco kolem stovky a poznáš je tak, že jsou na podlaze žlutou barvou označené dvě lidské stopy. Když se na ně postavíš a nebudeš se chvíli hýbat, odnesou tě pryč do úplně cizí školy a ještě k tomu v docela jiném čase, než je teď. Nevýhoda je, že to nemůžeš ovládat jako třeba stroj času. Ten kanál si dělá, co chce. Než se naděješ, jsi v tu chvíli docela někde jinde a můžeš jen hádat, kde a co se píše za rok.“ „Tak to je luxusní!“ zapištěla jsem radostně. „A jak se pak dostanu domů?“ „Stejným způsobem. Musíš se postavit na tytéž stopy a ty, naštěstí, tě jako zpátečním lístkem vrátí domů. Aspoň tuto cestu nepopletou.“ „Já už asi vím, co tu děláte po nocích,“ zachichotala jsem se. „Tak si tak říkám, že až budu velká, nebylo by špatné být školníkem. Teda vlastně v mém případě školnicí.“ Udržet tajemství, to dá vskutku práci. A vědět o něčem tak neuvěřitelném a nevyzkoušet to, to už je doslova nadlidský úkol. Naštěstí jsem se tímhle trápit nemusela. Pan školník mi ho nesvěřil pro nic za nic. Druhý den po obědě byla tělocvična zcela prázdná, a tak jsem se domluvila s Alčou, se svou nejlepší kamarádkou, kterou člověk potká možná jednou, dvakrát za život, že bychom mohli tuhle prapodivnost vyzkoušet. Ani mě nenapadlo, že bych do toho šla sama. Přeci jen bez Alči by to byl jen poloviční zážitek. Ne nadarmo se říká: ve dvou se to lépe táhne. A dva dají dohromady více nápadů a dostanou-li se do nějaké šlamastiky či nebezpečí? Prostě jedna druhé pomůžeme! Protože taky přece platí, že v nouzi najdeš přítele. Vždycky je lepší užít si dobrodružství ve dvou nežli sám. A slib je slib! To je pravda! A toto tajemství bude dvojnásobně stvrzené a ohlídané. Jen já, Markéta Vstřícná a Alena Moravcová! Když jsem odhalily přesně to místo, o kterém mluvil pan školník, uvědomily jsme si, že stopy tu jsou jen pro jedny boty. Chvíli jsem dumala, ale pak jsme se na sebe s Alčou významně podívaly a jako by do nás najednou trklo: Je přece jasné, že pokud bych si na ně nejprve stoupla já a chvilku po mně Alča, mohlo by to každou z nás odnést jinam? Ale! Když jedna vyleze druhé na záda, tak se obě přeneseme najednou na stejné místo! Heureka! Naprosto geniální! Pokračování zde Obrázky: pixabay.com

Čas načtení: 2019-10-28 12:56:10

Česká knížka pro děti Nártoun Olin vypráví baví celou rodinu

Vychází kniha Nártoun Olin vypráví, která vznikla na náměty dětí, autora a ilustrátora.        Jako redaktor Pralesních novin přijde Olin do kontaktu s mnoha obyvateli zvířecí říše. Celý příběh však stojí a padá na dětské fantazii. Už jen základní myšlenka, spočívající v tom, že lev Tonda kamarádí s bobrem Pepou, by samotného dospělého nejspíš nenapadla. Tonda, jemuž se v hřívě čas od času zjevují tajemné červené blesky, by moc rád přišel na kloub záhadě, co za touhle zvláštností vězí. Ovšem na pátrání rozhodně nebude sám. Děti by mu během četby mohly pomoci s úkoly téměř detektivními, jejichž řešení mohou redaktorovi Olinovi posílat mailem. Kromě toho by Olin byl moc rád, pokud by mu děti napsaly i další své nápady a náměty. Na každý z nich odpoví a možná, že některé z nich se dokonce objeví v dalších „nártounovských“ knížkách. Celé toto vyprávění ze světa fantazie má být především inspirací pro vlastní dětskou tvorbu, protože – jak se autoři shodli – děti, nesvázané společenskými pravidly a falešnou morálkou světa dospělých, umějí tvořit daleko svobodněji než my, jejich rodiče, a naším cílem je naučit se citlivě vnímat, co všechno nám svojí tvorbou chtějí sdělit. Olin přináší nejen kreslené příběhy, ale i hudbu, audioknihu nebo svůj kreativně zaměřený web, kde děti najdou omalovánky, kurzy malování, zadané pátrací úkoly a jiné vymyšlenosti. Autoři si přejí, aby si rodiče udělali čas a svým dětem o dobrodružstvích zvířecí říše sami četli. Oproti filmu nebo hrám na internetu četba probouzí v dětech mnohem víc fantazie. A text i ilustrace této knihy záměrně dětského čtenáře nebo posluchače provokují, aby se ptal: „A co znamená tohle, mami? A proč se ten a ten chová takhle?“ Ale pochopitelně, že nejde jen o vzdělávání a poučování, to by k udržení pozornosti současné generaci dětí rozhodně nestačilo. Dalším cílem knížky a vlastně celého projektu je, aby se u ní malí čtenáři i jejich rodiče společně pobavili a zasmáli. Stalo se módním trendem hlasitě vyvolávat hesla ve smyslu „Odlákejme děti od tabletu!“, jenže co pro to my, dospělí, vlastně v praxi děláme, ptají se autoři Olinova vyprávění. A shodují se, že samosebou nejsou proti vymoženostem moderní doby, ovšem s rozumným uvážením, že každý extrém škodí. Dnešní děti mají kriticky málo pohybu, takže potřebují rozvíjet nejen duševno (o což se jim ostatně stará kdekdo), ale také tělesno. Principem je dopřát dětem od každé činnosti tak akorát. Jelikož autoři chtějí, aby se děti poučily, bavily a ještě navíc hýbaly, a protože k dětské zábavě zcela přirozeně patří tanec, vychází kromě vlastní knížky také knižní soundtrack. Album, které je ke stažení zdarma na www.nartounolin.cz, obsahuje osm melodických písniček k tanci a pobavení, které se úzce váží k ději knihy. Hudbu složil Daniel Klán. Moderně ilustrovaná kniha pro děti ve věku 4 – 99 let, zaměřená na dětské kreativní myšlení, které nezná hranic. Pěknou zábavu nejen dětem přejí ilustrátor Radek Štícha a autor textu Patrik Klán. Ukázka z knihy: Po pár dnech se zjevila surikata Vlaďka. Přifrčela z dovolené, na kterou se vydala zrovna v den, kdy vypukly ty památné kokosové události. Tehdy všechno hezky zblízka viděla, ale netušila, že ostatní ne. „Co se to tady stalo, že tu panuje taková divnonálada?“ zvědavě se pídila surikata, ještě než se pustila do vybalování svých kufrů. Had pátrač Bohouš, který se celý svůj dosavadní život marně snažil zjistit, proč jablko nepadá daleko od stromu, své kamarádce surikatě nadšeně vyprávěl, co a jak. Ale ani kdyby stokrát chtěl, nemohl jí říct to hlavní, protože to zkrátka nevěděl. Ovšem to zase věděla Vlaďka, takže je jasné, že když si ti dva dali jedna a jedna dohromady, tak se celý ten zamotaný problém najednou rychle rozmotal. „Ale to je přece jasné jako facka, Bohouši. Za tou lotrovinou musel být jedině……

Čas načtení: 2014-03-10 00:00:00

O holce z perónu

Seděl jsem sám za kulatým stolem v nevelké putyce, poslouchal folkové umělce a užíval si chvíle ticha mezi čísly. Někde mezi písničkou o chlupaté hrudi a dramatickým recitativem, někde mezi čtvrtým a pátým pivem, ke mně přisedl. Přišel mi povědomý - taková tvář, na kterou se zadíváte a vidíte chvíli kamaráda ze střední, chvíli jeho matku a pak vám dojde, že ho vlastně neznáte a že byste měl přestat pít. Očividně byl v dobré náladě. Po každé písničce tleskal a pískal, seč mu síly daly a když folkové kolečko skončilo, dal se se mnou do řeči. "To víte," povídá, "v Praze to žije. Já jsem z malýho města a tam, pane, chcíp pes. Ráno se člověk vzbudí a nic se neděje. Naobědvá se, povečeří a venku furt ty samý ksichty. To vám mám vždycky hrozný pocity, jako králík. V kleci. Ani čumák vystrčit nemůže. Ale tuhle…" Zhluboka se napil a nabral dech k delšímu proslovu. "Tuhle vám jdu na nádraží. Člověk už je rád, že jede pryč, tak se i na lidi kolem usmívá a vůbec - má sklony dělat samý dobrý skutky. Tak si šlapu, pískám si a v tom si všimnu, že slečně přede mnou spadla na zem bunda. Ona nic. Tak na ní volám. Ona pořád nic. Špunty v uších. A jak jsem byl plný tý dobrý nálady, bundu ze země seberu, slečnu doběhnu a s úsměvem vrátím. Pak si to před ní štráduju na nádraží a dělám, jako by nic. Vlak přijede, já nastoupím, slečna nastoupí a fůra dalších lidí nastoupí. Co bych vám povídal. Cesta jako každá jiná. Kdejaký romantik by vám popisoval západ slunce, které se jak ohnivá skvrna na blankytné obloze dotýkalo kopců, popisoval by vám mlhu v údolí a zlatavé střechy domů. Já ne, já se budu držet faktů. Přijedeme do Klatov a koukám, že slečna pospíchá z vlaku a ještě ve dveřích si zapaluje. Nu co, chvíli se nikam nejede, tak proč si nepotrápit plíce. V Plzni znovu, zastaví se a slečna už je venku. A kouří. A telefonuje, horlivě komusi cosi vykládá. Člověk má vlastních starostí dost, a tak když v Praze vystoupím a sednu s v metru, hlavu plnou a daleko, ani si nevšimnu, že tam holka taky sedí. Až když vystupuje - stanici přede mnou - to si říkám, sakra, tu už jsem někde viděl." Znovu se napil a bylo vidět, že už si rovná slova pro závěrečnou pasáž. "Tam jsem si řekl, tak a teď ji vidíš naposled. Žádná škoda. Ošklivá nebyla, mladá a všechno, jenže člověk musí být trochu vybíravý. Jenže tím to neskončilo! Den na to si jdu koupit rohlík k svačině a ona tam zas. Přes dva regály na mne ukazuje své kamarádce a povídá, to je zas on, ten kluk." Dopil. Čekal jsem, jestli bude pokračovat. Zdál se být spokojený sám se sebou a přes stůl pomrkával na barmanku. "A to je všechno?" ptám se. "A co byste ještě chtěl," diví se uraženě, "takhle se to stalo." "Nějakou pointu. Nějaké zakončení." "Žádné nebylo." "Já vím. Jenže to nejde. Povím vám, jak to bylo doopravdy." Zatvářil se rozlobeně: "Vy mi chcete říct, jak se to stalo doopravdy? Vždyť to jsem byl já, kdo to zažil. Vždyť to je můj příběh!" "Ale kdepak," usměju se, "nikdy jste to nezažil. Jste jenom postava v mé povídce a protože je to moje povídka, můžu vám říci, jak se to odehrálo. Vy jste totiž úplně jiná postava, než jakou jste si vybral k hraní. Bylo to přesvědčivé, to uznávám. Musím říct, že jsem vám chvílemi skoro i věřil. Nejste zdejší, to jste řekl správně. Nikdy jste si Praze úplně nepřivykl a čím víc jste se snažil, tím víc vás to táhlo domů - do malého města, kde se nic neděje a tak je to správně. Kde ptáci zpívají unyle, kde obloha nemá ke kýči daleko a kde, když se ráno probudíte, víte, že jste ve své posteli. To, že jste na vlak šel s lehkou hlavou, je také pravda. Jenže jste se těšil na tu svou milou, kterou jste věděl, že po cestě potkáte. A to, že jste zvedl upadlou bundu máte ve své nátuře. Nedokázal byste ji tam nechat ležet a nevrátit." Díval se na mne nevrle. Vychutnával jsem si to a pro dramatickou pauzu jsem pro změnu sáhl po pivu já. Nevydržel mlčet. "A dál?" "Dál nic. Slečna nastoupila do vlaku jedoucího na druhou stranu, vaše láska zůstala s chřipkou v posteli a vy teď zapíjíte nudu a vymýšlíte historky."

Čas načtení: 2020-11-03 15:11:22

Pokáraná ministryně

Před pár dny jsem v článku Kolik stojí podjatost soudce? upozornil na ekonomické důsledky soudcovské arogance, a již je zde příklad ještě výraznější. Mám na mysli případ chomutovské soudkyně Kateřiny Vltavské a jejího vítězství nad ministryní Marií Benešovou v soudním sporu, o němž referuje například, ale nejen, Česká justice. Nejsem v žádném případě fanouškem Marie Benešové a její vztah ke mně je prokazatelně nenávistný. Tento článek tedy není v žádném případě přátelskou úsluhou kamarádce. Případ mě zaujal jako ilustrace stavu justice, nastoleného polistopadovým ideologickým blouzněním, jež vedlo k absolutizaci soudcovské nezávislosti, vykládané jako nezávislost na zákonu a dobrých mravech. Skutkový děj sporu, pozorovaný očima laika, obsahuje na samém začátku nedostatečnou pozornost, kterou samosoudkyně Kateřina Vltavská věnovala znaleckému posudku, jehož akceptováním jako vydavatelka trestního příkazu pomohla vyvolat tříleté obtěžování představitelů obce Postoloprty orgány činnými v trestním řízení s konečným výsledkem zproštění obžaloby. Nejde o nic zcela neobvyklého. Stává se dosti často, že soudci, vydávající trestní příkazy, se s podklady pro rozhodnutí příliš „nepárají“ a spoléhají se na to, že v krajním případě se až při hlavním líčení věc řádně objasní. Případů odmítnutí trestního příkazu je poměrně hodně a stává se, že v navazujícím hlavním líčení soud zprostí obžalované viny. Tato nehoda se přihodila samosoudkyni Kateřině Vltavské v kauze „Postoloprty“. Nic na tom nemění skutečnost, že znalecký posudek byl zřejmě součástí podkladů k návrhu na potrestání, který předložily soudu státní zástupkyně. Paní ministryně usoudila, že vyvolání trestního stíhání nebylo nezbytné, mělo se mu zabránit, a pečlivost státních zástupkyň a samosoudkyně Kateřiny Vltavské mohla jeho vyvolání předejít. Správnost jejího úsudku potvrzuje zprošťující rozsudek. Není přesně známo, kolik zaplatili daňoví poplatníci za zbytečné trestní řízení. Jistě jde o částku řádově ve stovkách tisíc korun, ne-li v milionech. Naproti tomu je známo, že neoprávněně stíhaní se dožadují, aby je stát odškodnil částkou zhruba 20 milionů korun. Důsledky narušení jejich osobních životů, jejich psychického strádání a utrpení jejich rodin nelze exaktně změřit ani odčinit finanční náhradou.   Selhání státních zástupců a samosoudkyně v této kauze neušlo paní ministryni, která se zřejmě domnívá, že z titulu své funkce odpovídá občanům za stav resortu spravedlnosti a má dbát o ochranu jejich práv. Podala tedy kárnou žalobu na všechny tři zúčastněné státní zástupkyně a soudkyni udělila výtku, což je nejmírnější potrestání, jež mohla podle zákona udělit. Se zlou se potázala. Kárný soud kárným žalobám nevyhověl a odezva Městského soudu v Praze byla pro ni nepříznivá. Účast na vyvolání obrovských škod finančních i morálních, jež v kauze Postoloprty vznikly, by měla vést k pokání a pokoře viníků. Očekával bych, že si samosoudkyně Kateřina Vltavská posype hlavu popelem, poděkuje aspoň v duchu Marii Benešové za výstrahu a napříště bude dbát, aby se jí podobná nehoda už nikdy nepřihodila. Ve skutečnosti se ale nad svou vinou nezamyslela a rozhodnutí ministryně napadla správní žalobou. Nepokusila se věcně vyvrátit tvrzení, že něco zavinila, ale pouze poukazovala na zpochybnění své soudcovské nezávislosti. A soudci úseku správního soudnictví Městského soudu v Praze jí přisvědčili. Rozhodnutí o udělení výtky zrušili jako nezákonné. To je klasický příklad vztahu části soudců k občanům, státu a jim způsobeným škodám: přisvojují si právo škodit a nenést za způsobené škody odpovědnost. Nejen to. Považují se za nadřazené nad ostatní složky státu a zejména nad ministra spravedlnosti (to se netýká ministrů obecně, nikoli pouze Marie Benešové). Neuvědomují si, že nesoudí z vůle boží, ale z vůle moci výkonné. Neuvědomují si, že žijí a své provozní náklady kryjí z peněz daňových poplatníků. Neuvědomují si, že působí v demokratickém státě, v němž prvotním zdrojem moci je vůle občanů, kteří ji uplatňují prostřednictvím příslušných orgánů. Ministr spravedlnosti odpovídá vládě a parlamentu a jejich prostřednictvím národu za pořádek v resortu spravedlnosti, tedy i v soudnictví. K tomu samozřejmě patří i ochrana soudcovské nezávislosti, ale na druhé straně výtka nedostatečné pečlivosti v práci není zásahem do soudcovské nezávislosti. Tento případ odhaluje nešvar, jehož potírání je hlavním motivem polské reformy soudnictví: porušení rovnováhy mezi hlavními složkami státní moci. Soudci se staví do postavení nadřazeného ostatním složkám státní moci, zde jmenovitě moci výkonné. Zakazují ministryni jemně projevit nevoli nad nedbalostí soudkyně, jejíž selhání mělo za následek velké finanční a morální škody. Je to projev snahy o nastolení soudcokracie, která je v rozporu s demokratickým uspořádáním státu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-10-20 17:13:00

Zdenka Hamerová: Povídky mě nebaví ani číst, ani psát

„Baví mě tajemno, napětí, rozmotávání děje a zároveň příběhy obyčejných lidí…“, říká dvojnásobná držitelka ceny Havrana za detektivní povídky, pro kterou je psaní velkým koníčkem. Její hlavní pracovní náplní je funkce ředitelky Kulturního a informačního centra města Sadská a svoji roli porotce v Cenách Jiřího Marka brala Zdenka Hamerová jako zajímavou zkušenost. V současné době pracuje na nové knížce nazvané Panáček z popela.   Psát jste začala již na ZŠ a díky své fantazii jste si vymýšlela různé příběhy a později jste začala své povídky publikovat v časopisech. Někde jste přiznala, že jste od mala ráda psala a kreslila a první malovanou povídku jste napsala v první třídě… Ano, malovala jsem si a spřádala k obrázkům příběhy hlavně ve škole, což mi vydrželo až na střední. Pro své malůvky a příběhy jsem vždycky měla kamarádky, které si kreslily a vymýšlely se mnou, družinářky tomu říkaly „čmaropisy“. Ze základky nic schovaného nemám, ale ze střední školy mám čmaropisů plný šuplík. Tu moji první kreslenou knížečku dostala maminka, jmenovala se Jak šla Helenka s tatínkem na stavbu.   Vyrůstala jste v Lysé nad Labem a střední školu jste studovala v Brandýse nad Labem, a to střední zemědělskou. Proč jste si vybrala zrovna tuto školu? Na zemědělku jsem šla v domnění, že budu studovat „plodiny a zvířátka“ a nebude tam příliš matematiky, fyziky a chemie. Bohužel mi nějak nedocvaklo, že na technickém oboru budou tyto předměty prostě jen schovány do odborných předmětů. Že k plodinám a zvířatům patří také technologie výroby, ochrana rostlin, stroje a zařízení, motory… Ale musím říct, že jsem nikdy nelitovala. Zůstala mi spousta kamarádek – spolužaček, léty prověřená hluboká přátelství. Také spousta krásných vzpomínek na školní radosti i průšvihy, na profesory, na praxe a brigády. No a v neposlední řadě mi i nějaké ty vědomosti, které se hodí stále, uvázly v hlavě. Jo! A mám řidičák na traktor.   A pracovala jste někdy v oboru?  Bohužel ne, v době, kdy jsem maturovala, se rušila JZD, všude se spíše propouštělo a zemědělské podniky šly do privatizace. Měla jsem problém sehnat práci. Mladí lidé a absolventi byli vítáni ve státní správě, aby nahradili „staré struktury“ jak se v 90. letech říkalo. Takže v roce 1991 jsem nastoupila na Obvodní úřad v Praze 8, a to díky kamarádce ze zemědělky, která tam již pracovala a zavolala mi, že je tam volné místo, ať se přihlásím. Byla jsem tam zaměstnaná třináct let a získala praxi pro své nynější zaměstnání.   V roce 2005 jste debutovala, jako spisovatelka napínavým příběhem Zasloužíš si smrt. Proč jste si vybrala právě detektivní žánr? V jednom rozhovoru jste řekla. „Baví mě tajemno, napětí, rozmotávání děje a zároveň příběhy obyčejných lidí…“ Zasloužíš si smrt měla být nejdříve povídka, ale přidávala jsem postavy i jejich příhody a na konec z toho vznikla knížka. Jinak si nemyslím, že by moje příběhy byly vyloženě detektivky. Byla jsem zařazena do tohoto žánru, protože mám v knihách napínavé zápletky. Baví mě vztahové napínavé thrillery z českého prostředí. V mých knihách jsou hlavní hrdinky většinou obyčejné ženy, které se připletou k nešťastné, nebo úmyslné „náhodě“ a musí si nějak poradit.   Od té doby jste napsala několik knížek, které možno spíše nazvat thrillery. Kde nacházíte inspiraci? Inspirace většinou přijde z představ „co by se stalo kdyby.“ Když začnu psát příběh, nikdy si nedělám osnovu a nikdy nemám rozmyšleno, kam se bude děj ubírat. Je to pak napínavé i pro mě. Obvykle ani nevím, kdo bude „ten zlý“. Jsem schopna se pak v ději vracet a dopisovat indicie, aby do sebe všechno zapadalo.   A co další romány? Je na obzoru něco? Mám rozepsaný příběh, jmenuje se Panáček z popela. Hlavní hrdinkou je opět mladá žena. Zemřela jí podivným způsobem babička, našla se na polní cestě za městem jen v pantoflích a domácích šatech. Samozřejmě nevěří, že by se babička jen tak vydala v listopadu za město takhle oblečená. Příběh mám rozmyšlený a vím, co se babičce stalo. Ale ostatní souvislosti vzniknou během psaní.   Kromě knih jste napsala také několik povídek a dvě (Žárlivec a V umyvadle) Vám vynesly 1. místo na Cenu Havran a od Společnosti Agathy Christie jste obdržela 2. místo za povídku Pozdní noc. Co to pro vás znamená? Těchto cen si nesmírně vážím, protože konkurence byla velká. Moc jsem Havrana chtěla, abych si dokázala, že obstojím i mezi zkušenými povídkáři. Povídky mě jinak nebaví ani číst, ani psát. Nejlepší povídka ze mě vypadne, když ji někomu slíbím a mám buď silnou motivaci, nebo pomyslný nůž na krku. Tehdy jsem to slíbila sama sobě a taky vidíte, že spím na vavřínech a od té doby už žádná povídka, žádná cena.   V roce 2018 jste „usedla“ v porotě Cen Jiřího Marka. Jaké to bylo nesoutěžit ale hodnotit? Co vám to dalo? Byla to zajímavá zkušenost. Pečlivě jsem si zapisovala postřehy z různých přečtených knih a pak jsem své poznatky předávala předsedovi poroty. Posuzovat knihy je subjektivní, co člen poroty, to jiný vkus. Ke všemu nejsem jazykovědec, takže jsem hodnotila vyloženě jako čtenář. I tak mne překvapilo, že kniha, která mě nadchla, zanechala ostatní porotce chladné. A naopak, kniha, kterou jsem nebyla schopna dočíst, připadala porotcům dobrá. Naštěstí byly i knihy, na kterých jsme se shodli.   Jednou jste řekla, že psaní je vaším velkým koníčkem. A co četba? Jaká jste čtenářka? Máte oblíbené autory? Musím se přiznat, že v současné době je mi zpívání větším koníčkem než psaní. Už pět let zpívám každý víkend se zábavovou kapelou (což je jeden z důvodů proč nemám moc času psát a pokaždé si říkám, že bych si měla psát aspoň deník). Po pěkné knížce sáhnu ráda, nejradši mám, jak jinak, když je příběh nepředvídatelný, uvěřitelný, tajemný a napínavý. Pak čtu bohužel dost posedle, nemám pokoj, dokud nedočtu a jsem schopna číst i do tří hodin ráno. Nejvíc mě inspirovala k psaní Joy Fieldingová. Chtěla jsem vlastně nabídnout podobný styl, ale v českém prostředí.   Pracujete jako ředitelka Kulturního a informačního centra města Sadská. Co je vaší pracovní náplní?  Moje práce v Sadské má docela široký záběr, jsem za ni vděčná a dělám ji už skoro patnáct let. Na kulturu, infocentrum pro turisty a knihovnu jsme čtyři, takže si navzájem pomáháme a jako příspěvková organizace města máme i jistou svobodu v našem tvoření a nápadech. Někdy mi připadá, že všichni děláme všechno, propagací počínaje, pokladnou a úklidem po akcích konče. Moc mě to baví. Vždycky jsem měla a stále mám veliké štěstí na kolegy i na šéfy, od kterých jsem vždycky cítila podporu. A tím nemyslím nějaké oceňování a vychvalování. Podporou pro mě je, když mi vedení města věří a jedná narovinu.   Na co byste pozvala své čtenáře k vám do Sadské? Sadská je malebné městečko v Polabské nížině, obklopené lesy Kersko – Bory, jezerem a Labem. Najdete tu spoustu krásných nenáročných cyklotras, přírodních památek, naučnou stezku „Po stopách našich předků“ a dokonce i minerální pramen s názvem Sadka. Určitě se zastavte v infocentru, během koronavirové pauzy jsme vytvořily dvě nové cyklomapky s výlety do okolí.   Umíte odpočívat? Jak ráda trávíte chvíle volna? Musím přiznat, že na odpočinek nezbývá moc času. Stále jsem někde pryč, taky ráda cestuju, takže na konec je pro mě největší relax když můžu ležet na sluníčku, nejlépe u vody, s pocitem že nikam a nic nemusím. Bohužel to se poštěstí asi jen jednou do roka na dovolené.   Zdenka Hamerová se narodila 2. listopadu 1971 v Mělníku. Vyrůstala v Lysé nad Labem a Střední zemědělskou školu vystudovala v Brandýse nad Labem. Je ředitelkou Kulturního a informačního centra města Sadská. Od roku 2005 je také spisovatelkou. Dvakrát obdržela 1. místo ceny Havran za povídky – Žárlivec (2007) a V umyvadle (2014) a 2. místo na Cenu Společnosti Agathy Christie za povídku Pozdní noc. Napsala knihy Zasloužíš si smrt, Nářek ze tmy, Příliš tenký led, Hlídej si svou holčičku, Vím, co jsi udělal, Klejinčino tajemství, Bílá tma. Je vdaná a má tři dospělé děti – dceru Marii a dvojčata Amálii a Norberta. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-23 15:31:57

Zde leží Sebastiano Laquidara, truchlí pro něj dcera Ida. Ukázka z knihy Nadie Terranovy Sbohem, přízraky

Italská spisovatelka Nadia Terranova mistrovským způsobem zachycuje vnitřní svět hlavní hrdinky a v psychologickém dramatu pokládá otázky, které se týkají každého z nás: Jak se vyrovnat s traumatickou minulostí i nepřítomností blízkého člověka? Jak bojovat s přízraky a démony a zvítězit nad nimi? Ida se živí psaním fiktivních příběhů do rádia. Před lety se přestěhovala ze Sicílie do Říma, kde žije se svým manželem Pietrem – ten jí poskytuje oporu a něhu, ale z jejich vztahu už veškerá vášeň vyprchala. Teď se vrací do rodného domu, z něhož matka udělala skanzen, aby jí pomohla s prodejem. Stačí překročit práh a znovu se ponoří do traumatické minulosti: když jí bylo třináct, její otec beze stopy zmizel. V 6:16 ráno jednou vstal a odešel navždy. Otec, který není ani živý, ani mrtvý, se pravidelně objevuje v jejích nočních můrách a dokonce se jí začne zjevovat jako přízrak za bílého dne. V dusné atmosféře kulminuje i napětí mezi Idou a její matkou. S vědomím, že každý je přeživším svých vlastních bitev, si přiznává, že přesun do Říma byla pouhá snaha utéct před přízraky, obsesemi a vnitřními démony. S maximálním úsilím je nakonec přemůže – a cestou nazpět symbolicky pohřbí svého zmizelého otce. Její hodinky konečně ukazují 6:17.   Ukázka z knihy: V odpoledním chládku jsem se rozhodla jít ven. De Salvovi skončili s pracemi a měli přijít zase zítra, matka poslouchala ve svém pokoji rádio a přerovnávala skříně, vytahovala z nich ložní prádlo, třídila ho podle barev a pak ho ukládala do šuplíků podle nových kritérií, kterým rozuměla jenom ona; moderátor ohlašoval suitu a violoncello se snášelo na předměty, kterých zničehonic nebylo příliš, ani na mě příliš nedotíraly. Zastavila jsem se na podestě a ještě než jsem zavřela dveře, vešla jsem znovu dovnitř, abych si z kapsy vyndala mobil a nechala ho ležet vedle budíku. Konečně osvobozená od času jsem se vydala čelit městu. Nastala hodina, při níž se na kalábrijském pobřeží z druhé strany moře ostře rýsují dálnice a nadjezdy, zatímco tady se Messina rozprostírá, aby se znovu vyšplhala vzhůru, sestupuje do údolíček a rozevírá se v rozích do schodišť, směřuje spolu s fontánami a věžičkami k nebi, ohýbá se pod katalánskými kupolemi a nad rozbitými chodníky a nahlíží do oken vedoucích do chudých dvorků. Za skutečností, že jsme přestali vyhazovat věci, určitě stojí zemětřesení v roce 1908 – kvůli historické paměti jsme nebyli schopni odstranit staré, abychom uvolnili prostor novému; po tomto traumatu muselo všechno koexistovat, vršit se na sebe, nic se nemělo zbourat, jen vyděšeně nepřiměřeně stavět, boudy a činžáčky, ulice a pouliční lampy: jeden den tu město bylo a druhý už ne, a jestliže se ta pohroma stala jednou, mohla by se stát znovu, nekonečněkrát. Takže bylo lepší naučit se držet při sobě, hned vystavět budovu, aby zastínila tu předešlou a pak třetí, aby je zakryla obě a tak dále až do nerozpletitelného šmodrchance architektonické imploze. Nezbývalo mi než procházet se podél moře. Chůzí jsem měla svádět svoji bitvu, jako když jsem svírala popruhy od batohu cestou do školy nebo ke kamarádce Saře. Pryč z domova a od věcí, pryč od vrat a té pořád stejné ulice, pryč od paměti a kostry pendlovek, pryč od budíku, který se zastavil před třiadvaceti lety. Teď jsem si, na cestě k moři, musela zvolit směr. Nalevo: pobřeží a muzeum neboli voda a místo, kde moje matka pracovala řadu let. Napravo: katedrála a vjezd na dálnici neboli historické centrum upravené jako dětské hřiště a možnost úniku. Ale já jsem jen chtěla využít hodiny neviditelnosti, hodiny bez mobilu, bez hodin, bez kapes, bez ničeho. Mohla jsem stoupat směrem k panoramatickým čtvrtím a vybrat si jednu z ulic, které mají v názvu slovo torrente, bystřina, protože původně městem protékaly řeky, které byly následně zasypané pískem, aby tvořily dopravní tepny, co se šplhají od pobřeží do kopců. Torrente Trapani, Torrente Giostra, Torrente Boccetta… Se zavřenýma očima jsem cítila, jak vůně sladké vody proráží asfalt, Messina je město vystavěné na bahnitých základech. Rozhodla jsem se zahnout doprava, udělat si procházku moře, u moře tak promíseného s městem, že člověk může zapomenout na jeho existenci, podobně jako u řek pohřbených pod ulicemi. Nebyl už den, ale ještě ani večer, byla modrá hodina: žádná hranice mezi nebem a vodou, zmizela i čára obzoru a bylo vidět tisíc různých odstínů jednoho a téhož barevného koberce. Nad soškou Madonny v přístavu se kupí mračna, párek feťáků se hádá u lavičky, on křičí, seš kráva, ty seš vážně taková kráva, a ona křičí ještě víc, nech toho, mluv potichu, vždyť nás uslyšej. Několik málo klaksonů, vlny na útesech. Seš mrcha, ukradlas mi i duši, hajzle, ty mi ještě visíš peníze z loňska. V beznaději těch, kdo na sebe křičí, je cosi vitálního, člověk za ní uhání, pronásleduje každé slovo, žebrá o odpověď; záviděla jsem jim ten vztah, to lpění na životě, jež mi bylo vlastní, a pak muselo zmizet v mořských hlubinách, spolu s prstenem krále, který má Colapesce za úkol znovu získat. Když jsem byla malá, mýty naší úžiny byly mými pohádkami, Cola, kterému po všem tom čase stráveném ve vodě začnou růst ploutve, Morgana, která očaruje plavce, když je vzduch moc průzračný, Skylla a Charyb­da, nymfy přeměněné v nestvůry; moře, které odděluje ostrov od kontinentu, to tekuté úzké pásmo přeplněné loďmi a svého času i felúkami na lov mečounů, nenasytné moře, zdivočelé zdánlivým klidem svých hranic. Není otevřené, myslí si turisté a návštěvníci, když ho vidí uvězněné mezi dvěma pruhy země; není otevřené, takže je bezpečné a chráněné, myslí si. Ale to, co se nemůže rozpínat do šířky, se až do nekonečna prohlubuje, a mýty jsou tu od toho, aby nám to připomínaly. Jistě, při letmém pohledu se může zdát, že ta voda je jen rovná plocha. Kolem projela tramvaj, pro Messinu relativní novinka. Ale před dvěma desítkami let, když byl chodník ještě prostý kolejí, jsem tímhle úsekem nesčetněkrát proběhla navlečená do teplákových souprav, které jsem si kupovala na hodiny tělocviku, s vlasy spletenými do copu a s dychtivostí běhat a potit se, typickou pro hubené dospívající dívky, které to nepotřebují. Ještě předtím jsem po něm jezdila sem a tam jako dítě, ode dne, kdy mi otec daroval kolečkové brusle, až do okamžiku, kdy jsem spadla, zatímco ho zrovna rozptýlila jedna z jeho němých myšlenek, což se v roce před jeho zmizením dělo běžně. Při pádu jsem si odřela koleno, loket a půlku brady a natekl mi horní ret. Otec se zvednul z lavičky, otřesený apatií, v níž už v té době trávil celé dny, a řekl, jdeme, pojď, co tady vůbec děláme, tohle přece není nic pro nás. Rozšněrovala jsem si brusle, dala si je přes rameno a vydala se po chodníku za ním. Míjela nás protijedoucí auta, otec se nerozhlížel, nedržel mě za ruku, neříkal mi, abych byla opatrná. Chtěla jsem varovat já jeho, aby dával pozor na auta a držel se dál od kraje, ale už jsem mu nedokázala nic říct a nechala jsem si to pro sebe: doufejme, že neumře. Musela jsem na to myslet s takovou intenzitou, že mě chvíli nato bohové potrestali tím, že mi mé přání splnili: otec nezemřel a neměl zemřít už nikdy. Na procházku moře už jsme nikdy nešli, ale nebyla to moje chyba, to otec zjistil, že soustředit se na něco jiného než na sebe samého je luxus, který už si nemůže dovolit. Ráno dělal, že otevírá oči, ale na nic se doopravdy nedíval, matka mu do postele nosila podnos s kávou a talíř sušenek se sezamem, chodila se projít podél moře a pak do muzea a já jsem vyrážela do školy a přede dveřmi jsem křičela ahoj. Tématu, co tvoří náplň dní mého otce, bylo lepší se vyhnout. Věci byly stejné jenom v mých vzpomínkách a ve stejné podobě mě pronásledovaly ven z bytu; paměť má dobré boty a neúprosnou trpělivost, zkusila jsem nechat moře za zády a vnořila jsem se dál do města. V ulici Via Santa Caterina dei Bottegai byla okna ve druhém a třetím patře zavřená. Nikdo už tady nebydlí, pomyslela jsem si, a hned zas: ale ne, určitě si jen zašli na večeři. Zůstat na konci léta večer doma byl smrtelný hřích, kdoví kde si všichni užívali čerstvého vzduchu, aby se pak vrátili, rodiny s dětmi a zamilované páry, otevřeli okna a vpustili dovnitř zářijovou noc, připravení jít do postele nebo prohodit posledních pár slov v jídelně. Když jsem si je představovala, dokázala jsem snášet pustotu ulice. Nakonec se zjevil profil mého gymnázia. Z posledního okna dole nalevo, z gymnaziální auly, vyhodila paní profesorka učebnici od Bignamiho, kterou našla pod lavicí: než abyste měli polovičaté znalosti, to radši ať nevíte vůbec nic. Pozastavila jsem se nad nápisem nahoře: „Díky třiceti staletím historie můžeme na některé zaalpské doktríny pohlížet se svrchovaným soucitem.“ Instinktivně jsem se podívala na nohy, ale ne: tentokrát jsem měla boty suché a lesklé, pár anonymních tmavých balerín. Ve vzduchu byla vysrážená vlhkost, která pronikala do kostí. Z modré hodiny se stala šedá. Ale předtím, než se vydám domů, mi schází ještě jedna meta: náměstíčko vedle soudu. Odpoledne, když jsme si se Sarou napsaly úkoly, jsme si chodily sednout k Vodnářově fontáně. Na znuděná auta na semaforech se snášel soumrak a my jsme se opíraly o lavičku s kornouty plnými kouřících kroket, které jsme si koupily v nedaleké rosticcerii. Občas jsme si zpívaly. Na ramenou jsem cítila dech mramorového chlapce sedícího obkročmo na glóbu, který občas zafoukal silněji a zahříval mi šíji uklidňujícím teplem; z jeho fontány nikdy neprýštila voda a mně se nikdy nechtělo brečet. Sara byla stejná jako já, ale nedotčená, její domov byl lehký a obyčejný, její myšlenky směly odpovídat jejímu datu narození; když jsme byly spolu, i mně mohlo být čtrnáct let, stejně jako jí, proto jsem se jí držela jako trosečnice, já, která jsem od chvíle, kdy můj otec už neměl žádný, nenáviděla jakýkoli věk a věděla jsem, že se každé její narozeniny budou oslavovat mně natruc. To místo bylo pojmenované po bohu Janovi, později po Vodnáři a pro Messiňany po Gennarovi. Teď jsem ho měla zase před sebou. Povědomý bůh, pokrytý plevelem, malý a anonymnější než obr z mých vzpomínek, nikoliv kluk, který foukal do hlučných odpolední mého dospívání, ale kus bezvýznamného němého mramoru. Lehla jsem si na lavičku s rukama založenýma za hlavou a pokrčenými koleny, mezi probodnutá srdce a citáty napsané fixem na železo opěradla. Lampy se rozsvítily a já jsem nemyslela na nic. Minulost byla vzdálený kraj, věci jsou nehybné pouze v mojí paměti, ta samá vzpomínka se opakuje tisíckrát, jako nový kousek v divadle, otec vstane v šest šestnáct, rázným zacvaknutím vypne budík a ten jako zázrakem přestane jít, vybere si kravatu, přiloží kravatu, vyčistí si zuby, nechá za sebou stopu od pasty jako šnečí sliz, vyjde z bytu v modré košili, otočí se, aby se podíval na dveře, a projede jím melancholické uspokojení. Opona, tma, žádný potlesk. Moje oči tu vzpomínku neviděly, a přesto se držela v mojí hlavě na scéně už třiadvacet let. Otočila jsem se na bok. V kapse jsem pevně uchopila jediný předmět, který jsem si vzala z domova: zelené voňavé pero, se kterým jsem dělala úkoly a psala Saře zanícené přátelské dopisy. Na železe lavičky, mezi jmény zamilovaných a vulgaritou obscénních obrázků, jsem úpěnlivě prosila o klid nebožtíka a napsala jsem slova, kterým se opravdoví sirotci mohou vysmívat, zatímco ti, co přežili zmizení, po nich prahnou jako po klidu: „Zde leží Sebastiano Laquidara, truchlí pro něj dcera Ida.“ Když jsem dopsala otcův epitaf, běsy jeho jména se najednou zklidnily.   Italská prozaička Nadia Terranova (*1978) pochází ze Sicílie a žije v Římě. Vystudovala filozofii a moderní historii. Je autorkou dvou románů, několika knížek pro děti a přispívá do různých periodik. Se svým dílem Sbohem, přízraky se roku 2018 dostala mezi finalisty Premio Strega.   Přeložila Monika Štefková, nakladatelství Odeon, Praha, 2020, 1. vydání, váz., 216 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-28 14:55:43

Vzpomínat znamená společně ctít hrdiny

Položením věnců u Památníku obětí nacismu v bavorském Pasově začala v pátek 24. ledna za přísných bezpečnostních opatření vzpomínková akce k 75. výročí osvobození bývalého německého koncentračního tábora v Osvětimi. Ve zcela zaplněné aule Audimax Univerzity Pasov následovaly pietní projevy významných hostů z Bavorska, Horních Rakous a České republiky v čele s prezidentkou Bavorského sněmu Ilse Aigner prokládané uměleckými vystoupeními žáků českých a německých škol. „Každý z nás navštěvuje svoje místa paměti těchto hrůzných časů, setkáváme se s přeživšími. Já v Terezíně, v Lidicích nebo při tichých vzpomínkách na vypálené vesnice na východní Moravě, naši bavorští sousedé v Dachau, ve Flossenbürgu a na mnoha dalších místech, naši sousedé v Rakousku v Mauthausenu, v Gusenu a jinde. Mnozí z nás v Izraeli, v Osvětimi... Díky tomu umíme nacistické zlo společně pojmenovat a připomínat si je. (...) Vzpomínat dnes znamená společně ctít hrdiny, kteří se neváhali nacistické moci postavit na odpor. Jejich příběhy a osudy jsou tím nejlepším příkladem pro mladou generaci,“ uvedl ve svém projevu předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR Radek Vondráček. Připomněl také generaci, která díky událostem roku 1989 dostala druhou šanci k vytvoření nového spolužití uprostřed Evropy: „Vzpomínat pro mne znamená i vážit si společně dosaženého – demokracie získané pro střední a východní Evropu před třiceti lety, německého sjednocení a našich dobrých vztahů a přátelství. Jsme hrdi na to, že zde na univerzitě v Pasově a v Řezně máme od roku 1992 Bohemicum – nejvýznamnější pracoviště s výukou češtiny v Německu.“ Silným momentem programu byla moderovaná diskuse s pamětnicemi Bohumilou Havránkovou (93) z České republiky, která jako židovský míšenec přežila dvouleté věznění v Terezíně a Annou Hackl (89) z Horních Rakous. Právě její rodina na sklonku války pomohla dvěma sovětským válečným zajatcům uprchlým z nedalekého koncentračního tábora Mauthausen a tři měsíce je ukrývala ve dvoře svého statku ve Schwertbergu. „Bylo mi pouhých čtrnáct let a věděla jsem, že to nesmím říct ani nejlepší kamarádce, protože tímto svým činem jsme riskovali život celé naší rodiny. Maminka se později setkala s matkou jednoho z námi zachráněných Rusů. Přežil válku jako jediný z jejích synů. Ač si obě ženy vzájemně nerozuměly, jejich gesta byla všeříkající. Ruská matka k sobě tiskla svého syna tak silně, že ho málem udusila a mojí mamince stále ukazovala svatý obrázek,“ vzpomínala Anna Hackl. Téměř dvouhodinový program zakončil pietním projevem Josef Schuster, prezident Centrální rady Židů v Německu, který připomněl, že „kdo se sníží k tomu, že zatemní vzpomínku na oběti, ten je zabije podruhé.“ Akci připravily bavorský zemský sněm a Nadace bavorské památníky. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-26 13:39:37

Jiří Lábus sedmdesátiletý

V neděli 26. ledna se křepkým sedmdesátníkem stal Jiří Lábus, jeden z nejlepších žijících českých komiků. V mnohém byl odkojen rozhlasem. Rád jej poslouchal, napodoboval, dodnes jej poslouchá a rovněž jej odtamtud můžeme slýchat. Nejvíce v nekonečném improvizovaném rozhlasovém sitcomu s Oldřichem Kaiserem, se kterým vytvořil nezapomenutelnou komickou dvojici. Díky své mamince, která byla sestřičkou pracující pro „závodního“ lékaře Národního divadla, zhlédl tam Jiří Lábus takřka všechny dávné a slavné Radokovy a Krejčovy inscenace. V začátcích kariéry bral dost malé filmové role, od čehož upustil teprve v momentě, kdy se jeho filmografie rozrostla. Hrál například ve slavné komedii Zdeňka Svěráka a Ladislava Smoljaka Jáchyme, hoď ho do stroje! (1974) a dokonce již z roku 1971 je televizní adaptace divadelního představení absolventů čtvrtého ročníku DAMU Žebrácká opera. Tam exceluje s přitažlivou Kateřinou Macháčkovou. Rok nato se mihl v televizním filmu Jak to bylo v Únoru? a po absolvování DAMU (1972) hrál v libereckém Studiu Ypsilon, se kterým přešel roku 1978 do Prahy. Všem utkvěl jako koktající lotr z památné adaptace Twainovy předlohy Páni kluci (1975), jejíž scénář psal ještě Jan Procházka, a za jeho první snímek pro kina bývá označována kriminálka Zatykač na královnu (1973). Už tam získal jednu z hlavních rolí, koktavého šoféra. Následovaly vážné i nevážné filmy Milenci v roce jedna, Maturita za školou, Profesoři za školou, Smrt mouchy (role příslušníka Veřejné bezpečnosti), Případ mrtvých spolužáků (role úředníka), Noc klavíristy, Hra o jablko (hrál bratra hlavní hrdinky), Den pro mou lásku, Zítra vstanu a opařím se čajem, Proč nevěřit na zázraky (role kolaboranta), Jak se točí Rozmarýny (člen filmového štábu), Hop – a je tu lidooop, Křehké vztahy (nepoctivý vrchní), Jak rodí chlap (další z mnoha Lábusových „esenbáků“), Hodinářova svatební cesta korálovým mořem, Drsná Planina (voják), Princové jsou na draka, Krakonoš a lyžníci, Blázni, vodníci a podvodníci (bratr hrdinky ztvárněné zde Dagmar Veškrnovou). V jeho filmografii je i pověstný díl Mimikry z Třiceti případů majora Zemana, ve kterém rovněž hraje Oldřich Kaiser, Jiří Lábus tu ztvárnil lennonkami zdobeného zpěváka hitu „Bič boží“ Borůvku, což považuje za svoji chybu a omluvil se za ni. Přibližně od roku 1980 a seriálu Arabela či komedie o podvodném prodejci Karlštejna Harry Jelínkovi Velká sázka o malé pivo je ovšem Jiří Lábus natolik znám, že fakticky získal šanci si role vybírat, a jak upozorňuje ve své knize Český film Miloš Fikejz (15. ledna uplynul rok od jeho smrti), pozoruhodnými se staly zvláště Lábusem zosobněné figury ve filmech Vladimíra Michálka, adaptaci Kafkova Nezvěstného (1994) a Demlova Zapomenutého světla (1996), kde ztvárnil kolaborujícího faráře. Z téhož roku je role ve Švankmajerových Spiklencích slasti. Proslul však i co dabingový mistr (MASH) a mluví mimo jiné Marge Simpsonovou. I v soukromí je vnímavým, byť často dosti spěchajícím čtenářem. A vedle dalších knih načetl pro děti také první díl Harry Pottera. Zvlášť díky už víc než tisícidílnému seriálu o rodině Tlučhořových se Jiří Lábus rovněž stal spoluautorem vícera knih (tj. přepisů toho improvizovaného cyklu) a sám byl celkem upovídaným objektem zájmu knižních publikací Zuzany Maléřové Psáno v kóji (1991) či Jana Czecha Lábus: malý Gatsby (1993) a Kaiser, Lábus a Rodinka Tlučhořových (2004). Kvůli roli ve zmiňovaném Zatykači pro královnu si Jiří Lábus udělal řidičský průkaz, ale nejezdí. Proč? „Nedokážu se soustředit,“ řekl Milanu Tesařovi z Reflexu. „Jsem si jist, že bych se jednou za volantem zamyslel a došlo by k tragédii.“ Když roku 2002 točil film Na psí knížku, vozil v několika záběrech Ivu Janžurovou. Není to vidět, ale musela mu řadit, sám jen točil volantem a tiskl chodidlem spojku. Už koncem roku 1979 vyprávěl časopisu Pionýr (a Janě Černé) o své dětské kamarádce Janě, kterou znal snad už z mateřské školky. I ze školy. Když měli prázdniny, pobýval pak na chatě za Prahou, a když rodiče ráno odjeli do práce, patřilo jejich hrám celé dopoledne. Jana ovšem trpěla bájivou lhavostí, a jelikož věděla, že Jiří miluje malilinkaté hračky, slíbila mu jednou miniaturní ledničku s mlékem a vuřty vevnitř. Ledničku, která se po otevření rozsvítí. Jak jen se na ni těšil. Trvalo to víc než den. Každá minuta mi připadala nekonečná. Odpoledne jsem to už nevydržel. Jana mi u své babičky otevřela a klidně prohlásila: „Já jsem si to jen tak vymyslela.“ A já ji měl tak rád, že jsem jí věřil! Neumíte si představit, jak OPRAVDOVĚ jsem byl NEŠŤASTNÝ. Ale s odstupem času bych si přál, aby mě stále potkávala jen takováto „opravdová neštěstí“, která ovšem tenkrát pro mě byla takto životně důležitá. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-10-15 08:32:46

Bratři v tricku: Sehranost je na nás po deseti letech vidět

Výrazná dvojice české novocirkusové scény Bratři v tricku se letos ohlíží za deseti lety své spolupráce. Oba umělci, Adam Jarchovský a Václav Jelínek, jsou skvělými žongléry, anebo přesněji manipulátory s předměty a mistry sebeironie. Improvizují pohotově a ovládají zákony pouličního divadla. Na první pohled jde o dva rozdílné muže, které vzhledově spojuje snad jen knírek, ale z jejich jevištní souhry čiší radostná vzájemnost. 20. října si připomenou mezníky své společné tvorby ve speciálu Sezóna X na holešovických Jatkách 78.    Odkud vzešel název Bratři v tricku?  Václav Jelínek (VJ): Název jsem vnesl já, měl jsem ho v hlavě už jako náctiletý. Ale kdybych mohl za těch deset let něco změnit, byl by to název.  Adam Jarchovský (AJ): Náš název je sice hezky dětsky naivní, ale i rozporuplný, svádí k příliš mnoha podobám. Možná bychom mohli založit muzeum komolení. Už nás pojmenovali např. jako Bratři v tričku nebo v triku, Bratři s kníry. Pro zahraniční pořadatele jsme často nepřeložitelní, to jsme Bratri von tricku... A dokonce jsme od mladých z Cink Cink Cirku zaslechli, že jak stárneme, že bychom se měli přejmenovat na „Strýčky s tríčky“.    Kdy jste poprvé zkusili žonglovat? AJ: Já chtěl jezdit na trikovém kole. Ale bylo drahé, tak jsem si musel koupit flowerstick. Nebýt toho, tak jsem mohl dnes jezdit výborně na kole.  VJ: Já začal ve Francii, když jsem tehdy s mámou jel k její kamarádce do Paříže a společně jsme se jeli podívat na festival pouličního divadla Aurillac. Mně bylo asi dvanáct a poprvé jsem viděl chůdaře, žongléry, pouličárnu všeho druhu. A tak jsem si tam koupil tři hakisaky a naučil se žonglovat v Paříži na dvorečku.    Co vás motivovalo vytrvat?  AJ: Chtěl jsem fakt něco umět, být v něčem lepší než ostatní.  VJ: A tehdy to bylo snadné, všechno bylo nové.  AJ: Stačilo, když flowerstick, který skoro nikdo neznal, čouhal z batohu a probouzelo to zvědavost. Už jenom to, že jsi vzal špulku a vyhodil, bylo něco jako „wow“, a přitom stačilo umět pár triků. Nebyl ještě YouTube a scházeli jsme se a „špulili“ v parku na lidi a byli hustý. Žonglování nebo manipulace byly u mě ventil přebytečné energie. Úplně mě to pohltilo na dlouhé roky. VJ: Na gymnáziu jsem házel každou přestávku, nebo nad postelí jsem žongloval s míčky. Jezdil jsem do Prahy na srazy, abych ulovil nové triky. Postupně, co bylo dosažitelné, jsem totiž už uměl.    Kdy se k vášni žonglování připojila touha tvořit a manipulovat s rozmanitými předměty? VJ: Už s naším prvním představením jsme začali házet s předměty. AJ: Jedna z obecných definic žonglování je objektová manipulace. Z hlediska performance je asi vděčnější házet čímkoliv jiným než s míčky nebo kuželkami, ale já se tomu zpočátku bránil. Zatímco Vaškovi to bylo jasné mnohem dříve.  VJ: Než jsem nastoupil na DAMU, žongloval jsem neustále. Při studiu jsem se věnoval hlavně divadlu. Sice jsem trénoval, ale nijak jsem žonglování s divadlem nepropojoval. A když jsem po škole neměl do čeho „píchnout“, vrátil jsem se k tomu a potkal Adama. Pak nás namotivovala Šárka Maršíková (pozn.: ředitelka Cirqueonu), abychom vytvořili něco jiného než „hopsalala kuželka“ pro tehdy vznikající festival nového cirkusu v Trutnově, a tak vznikli Malíři.  AJ: U Malířů jsme zjistili, že nás baví žonglovat se štětkami, tyčemi, ale zároveň jsme nezatratili míčky.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Nejenže výborně žonglujete, ale vaše čísla nepostrádají vtip, herecký výraz a nadhled. Jaké jsou další ingredience, po kterých metaforicky řečeno „voní“ a „chutnají“ Bratři v tricku?  VJ a AJ: Podle toho, zda si vypereme kostýmy… to byl vtip. Jsme to asi my dva, a ne to, čím a jak žonglujeme. Naše podivné osobnosti. Sebeironie. Vlídný humor. A sehranost, která je na nás po deseti letech vidět. Za námi jsou stovky, určitě tisíce hodin v autě, na zkušebně... Nejlépe je to vidět právě na představení Malíři. V nich jsou dvě improvizovaná čísla, vyplněná komunikací s diváky a mezi sebou. A zatímco před osmi lety tyto improvizace vyzněly většinou jako „jalová blbost“, dneska, když to vyjde, tak to umíme udělat jako skvělou show.    Když si připomeneme jednu inscenaci po druhé, co vám každý jednotlivý titul přinesl?  VJ: Díky Malířům jsme si upřesnili, že nechceme jít cestou eventových žonglérů, ale zkusili jsme žonglovat s malířskými štětkami. Naučili jsme se spolu improvizovat, vnímat se navzájem a rozumět si před lidmi.  AJ: Plovárna nám přinesla první režisérku – Veroniku Poldauf Riedlbauchovou a též první ženu akrobatku v souboru, první divadlo – divadelní přesah v novém cirkusu. Příběh, smysl. A kníry!  VJ: Ve své době byla Plovárna zásadní, tehdy se nám dokonce říkalo „La Putyka pro chudé“. První velký úspěch. A z toho vzešla spolupráce s profesionální produkcí.  AJ: U Prasečího cirkusu jsme si uvědomili potenciál pouličního divadla. Původně jsme chtěli cirkus hraček, tak jsme nakoupili pejsky, plyšáky. Ale pak se téma zúžilo na prasátka a zakotvili jsme u estetiky kýče.  VJ: Cílem bylo mít scénografii, se kterou opanujeme prostor a po skončení s ní zase odejdeme. VJ: Funus nás naučil to, že pokud chceme něco dělat, tak to musíme chtít dělat.  AJ: Spousta hlav, spousta názorů. Bylo nás opravdu hodně.  VJ: U Běžkařské odysey jsem přišel s nápadem, abychom jezdili na běžkách po náměstích.  AJ: Najednou jsme měli spoustu nápadů, chtěli jsme být „hudebně sexy“…, ale naučili jsme se škrtat tak, aby všechny výstupy byly poplatné celku. To bylo tady poprvé.  VJ: A ve spolupráci s Tomsou Legierskim se nám podařilo vystavět oblouk pouličního představení, které bychom i my sami chtěli vidět! Naučili jsme se být efektivní i efektní, technika ustoupila dramaturgii, smyslu. A zůstala tam v mnohem čitelnější neinvazivní podobě. Většina z pohybů, které děláme, jsou sice „wow“, ale nejsou nedostižné. Bylo pro nás najednou důležité, aby si divák řekl: „To možná dokážu, to bych mohl taky….“  VJ: U Lovu zase prvně došlo ke spolupráci dvou souborů a od začátku byla naším společným jmenovatelem sebeironie. Měli jsme k sobě blízko i lidsky, byla radost „lovit“ Lov.  {/mprestriction}  Bratři v tricku jsou stálice české novocirkusové scény. Jejich repertoár za deset let nepoznal derniéru. Společně vytvořili pouliční performance pod názvy Malíři, Prasečí cirkus, Běžkařská odysea a inscenace Plovárna, Funus a Lov. Mistři situační komiky a jemně peprného humoru jsou téměř neustále na cestách, poslední dobou nejčastěji buď „na lovu“, nebo „na běžkách“. Procestovali desítky zemí, stovky míst, viděly je tisíce diváků. Najezdili desítky tisíc kilometrů, nejen aby odehráli představení nebo pobavili, ale aby také učili nebo cirkusem pomáhali. Je jim blízký sociální cirkus, žonglování a objektová manipulace coby komunikace napříč jazyky, národy, prostředím i kulturou. Razí svět bez bariér, ve kterém nesmí chybět humor a spolupráce.   Autorka je divadelní publicistka. 

Čas načtení: 2019-10-09 19:32:31

Tom Wolfe: Ohňostroj marnosti (ukázka z knihy)

New York osmdesátých let minulého století. Fiktivní příběh. Jisté dobře známé zavedené instituce, agentury a orgány veřejné správy. Veškeré postavy knihy jsou smyšlené, přesto fascinovaně sledujete přepečlivě zmapovaný pád Shermana McCoyea. Ačkoliv se děj odehrává v osmdesátých letech minulého století, kniha souzní s tématy soudobých zpráv. Je to příběh, který nikdy nezestárne a jeho zápletka je dechberoucí složitý stroj, jehož kolečka však do sebe perfektně zapadají.   Ukázka z knihy 1. Vládce vesmíru      Přesně v tom okamžiku, právě v takovém luxusním bytě na Park Avenue, kterými byl starosta tak posedlý… čtyřmetrové stropy… dvě oddělená křídla, jedno pro bílé anglosaské protestanty, kterým to patří, a druhé pro služebnictvo… ve vstupní hale klečel Sherman McCoy a snažil se připnout jezevčíka na vodítko. Podlaha haly z temně zeleného mramoru se zdála nekonečná a vedla dál a dál až k téměř dva metry širokému schodišti z ořechového dřeva vzpínajícímu se okázalým obloukem do hořejšího patra. Přesně ten typ bytu, u něhož jen při pouhém pomyšlení vzplanou v srdcích obyvatel celého New Yorku, a potažmo celého světa, plameny závisti a chamtivosti. Sherman však planul pouze naléhavým nutkáním ze svého super fantastického bytečku na půl hodiny vypadnout.      A tak tam klečí a zápolí se psem. Jak usoudil, jezevčík představoval jeho výjezdní vízum.      Při pohledu na nahrbeného Shermana McCoye v kostkované košili, khaki kalhotách a kožených mokasínech se silnou gumovou podrážkou byste nikdy nehádali, jak oslnivě většinou působí. Stále mlád… osmatřicetiletý… vysoký… téměř metr devadesát… parádní držení těla… parádní, skoro až pánovitě arogantní… stejné, jako má jeho tatík, známý Lev fi rmy Dunning Sponget… husté, nazrzle hnědé vlasy… dlouhý nos… výrazná brada… Tou svojí bradou, bradou rodu McCoyů, se pyšnil. I Lev měl stejnou, mužnou bradu, velikou a kulatou, takovou, jakou se honosili absolventi Yale na obrazech od Gibsona a Leyendeckera. Pohledná aristokratická brada, pokud by vás zajímalo, co si o ní myslel sám Sherman, také absolvent Yale.      V tom okamžiku však měl jeho vzhled oznamovat světu prosté: „Jdu jen vyvenčit psa.“      Zdálo se, že jezevčík ví, co ho čeká. Neustále se snažil před vodítkem uhýbat. Jeho krátké nožky na pohled klamaly. Když jste se ho pokoušeli chytit, proměnil se v tuhý šedesáticentimetrový svalnatý válec. Během potyčky po něm musel Sherman skočit. Dopadl na koleno a uhodil se o mramorovou podlahu. Bolest jej rozzuřila.      „No tak, Marshalle,“ mručel vztekle. „Stůj, sakra, klidně!“      Zvířátko znovu uhnulo a Sherman se znovu udeřil do kolena, a v tu chvíli nenáviděl nejenom tu chlupatou bestii, ale i svou ženu, protože ten snobsky okázalý lán mramoru se zde nacházel především kvůli její pomýlené představě o kariéře interiérové návrhářky. Malinkatá černá špička dámské lodičky –      – manželka stála přímo nad ním.      „Ty se ale umíš bavit, Shermane. Co to, pro boha živého, děláš?“      Aniž vzhlédl, odsekl: „Beru Marshalla na procháááázku.“      Slovo procházku se proměnilo v zaúpění, protože jezevčík se opět pokusil o úhybný manévr stranou a Sherman ho musel rychle obejmout paží kolem trupu.     „A víš, že tam prší?“      Stále bez vzhlédnutí: „Jo, vím.“ Konečně se mu podařilo připnout vodítko k obojku.      „Jsi na Marshalla najednou nějak hodný.“      Moment. To má být ironie? Má snad nějaké podezření? Vzhlédl. Ale usmívala se upřímně, vcelku vzato mile… vlastně moc hezky… Moje žena pořád vypadá dobře… jemné štíhlé rysy, velké zářivě modré oči, husté hnědé vlasy… Ale je jí čtyřicet!… S tím nic neudělá… Dneska pořád pěkná kost… Ale už zítra o ní budou říkat, jaká je to zachovalá ženská… není to její chyba… ale moje taky ne!      „Mám nápad,“ řekla. „Co kdybych vzala Marshalla ven já? Anebo řeknu Eddiemu. A ty půjdeš nahoru a přečteš Campbell pohádku před spaním? Udělalo by jí to velkou radost. Takhle brzy doma moc často nebýváš. Co ty na to?“      Upřeně se na ni podíval. Nejde o trik. Myslí to vážně. A přesto – šup šup šup – několik svižných tahů, pár pěkných větiček a… už je lapen! – zmítá se v oku pocitu viny a logiky! Aniž by se o to snažila.      Vědomí, že Campbell teď leží v postýlce – moje jediné dítě! – naprostá nevinnost šestileté dívenky! – a přeje si, aby jí přečetl pohádku… zatímco on teď dělá to, co dělá… ať už je to cokoliv… Pocit viny!… Skutečnost, že se většinou domů vracívá příliš pozdě a ani se s ní nevídá… Vina na vinu!… Zbožňuje Campbell! – miluje ji víc než cokoliv na světě!… a aby to bylo ještě horší – jak logicky to zní! Sladká tvářička, na niž právě hledí, patří manželce, která mu právě dala ohleduplný a pozorný návrh, logický návrh… tak logický, až mu vzal slova z úst! Na celém širém světě neexistovalo dost nevinných lží, jež by mohly nad takovou logikou zvítězit. A to se jen snaží být milá!      „No tak, běž,“ řekla. „Campbell bude mít takovou radost. O Marshalla se postarám.“      Svět se otočil vzhůru nohama. Co tady on, Vládce vesmíru, dělá? Klečí na podlaze, dohnán k tomu, že se pracně musí pokoušet vymýšlet nějaké nevinné lži, jež by přelstily logiku jeho manželky? Vládcové vesmíru se jmenovaly škaredé, obhrouble vypadající plastové panenky, se kterými si jeho, jinak dokonalá, dceruška tak ráda hrála. Panenky připomínaly skandinávské, posilovnou vymustrované bohy a měly jména jako Dracon, Ahor, Mangelred či Blutong. Dokonce i na plastové hračky vypadaly neobyčejně vulgárně. A přesto ho jednoho krásného dne – v záchvatu euforie poté, co neudělal nic jiného, než zvedl telefon a přijal objednávku na koupi dluhopisů s nulovým kuponem, které mu vzápětí vynesly provizi ve výši 50 000 dolarů – prostě jen tak tato fráze zničehonic napadla. Na Wall Street se on a pár dalších – kolik? – tři sta, čtyři či pět set jedinců? – stali přesně tímhle… Vládci vesmíru. Tady neexistovaly… naprosto žádné hranice! Pochopitelně by ho nikdy ani ve snu nenapadlo toto označení byť jen pošeptat živé duši. Nebyl cvok. Nicméně se té myšlenky nedokázal zbavit, pořád mu zněla v hlavě. A tak tady, pěkně prosím, Vládce vesmíru klečí na podlaze vedle psiska, svázán do kozelce vlídností, pocitem viny a logikou… Proč jí to (jakožto Vládce vesmíru) prostě nemůže normálně vysvětlit? Koukni, Judy, pořád tě miluji a miluji naši dceru, i náš dům a náš život miluji a nic na tom nechci měnit – jde jen o to, že já, Vládce vesmíru, mladý muž pořád v plné síle, kterému v žilách koluje horká krev, si čas od času, když se planety pohnou a přijde na mě nutkání, zasloužím dostat něco víc –      – ale věděl, že by žádnou z těchto myšlenek nikdy nedokázal vyslovit nahlas. A tak mu v hlavě začala kypět zášť… Svým způsobem si to zavinila sama, není -liž pravda… Ty ženské, ke kterým se teď, jak se zdá, upíná… takové… takové… a v tom okamžiku se mu v hlavě zrodilo přesné označení… společenské kostry… záměrně se udržují tak hubené, vyzáblé, že vypadají jako na rentgenových snímcích… kostry prosvícené světlem lamp… zatímco klevetí o interiérech a zahradních architektech… a chodí do posiloven a fitcenter s vychrtlými údy nacpanými do elastických přiléhavých legín… a to Judy nijak nepomáhá, že! Jen se podívejte na ten ztrhaný obličej a vyzáblý krk… zaměřil se na její obličej a krk… utahané… o tom není sporu… fitness kurzy… mění se v jednu z nich!      Tím v sobě dokázal vykřesat akorát tak dost zášti, aby mohl vzplát věhlasný divoký temperament McCoyů.      Cítil, jak mu zahořela tvář. Sklonil hlavu a řekl: „Judyyyyy…“ Řev lva zaznívající skrz stisknuté zuby. Dal k sobě palec, ukazovák a prostředník levé ruky a zvedl spojené prsty před zaťatou čelist. Z očí mu šlehaly plameny.      „Tak podívej… chystám – se – vyvenčit – psa… a – tak – vyvenčím – psa… je to jasný?“      Ještě ani nedomluvil, a už si uvědomil, že se chová naprosto nepřiměřeně… ale nedokázal se ovládnout. Ostatně v tom se skrývá tajemství prchlivosti rodu McCoyů… na Wall Street… kdekoliv… pánovitá přemrštěnost.      Judy stiskla pevně rty. Pohodila hlavou.      „Jen si posluž, dělej, co uznáš za vhodné,“ řekla bezbarvým hlasem. Otočila se, přešla mramorem vykládanou halu a vyšla po honosném schodišti.      Pořád vkleče za ní hleděl, ale neotočila se. Jen si posluž, dělej, co uznáš za vhodné. Právem ji usadil. Levou zadní. Ale bylo to mrzké vítězství.      Další bodnutí ostnu viny.      Vládce vesmíru se zvedl a podařilo se mu vsoukat do kabátu, aniž by pustil vodítko. Obnošený, leč působivý pogumovaný britský jezdecký plášť do deště zdobila spousta klop, řemínků a přezek. Koupil ho u Knouda na Madison Avenue. Kdysi považoval jeho ošuntělost za přesně to pravé, odpovídající tehdy tak módnímu stylu Starých bostonských křápů (1.). Teď už si tím nebyl tak jistý. Škubl vodítkem, vyšel s jezevčíkem ze vstupní haly do vestibulu a přivolal výtah.      Před dvěma lety se majitelé bytů v domě rozhodli nechat předělat výtahy na automatizovaný provoz, aby nemuseli nadále platit Irům a Portoričanům z Bronxu 200 000 ročně za čtyřiadvacetihodinovou obsluhu. Ten večer to Shermanovi zcela vyhovovalo. V tom ohozu s kroutícím se psiskem na vodítku se necítil na to, trčet ve výtahu s chlápkem oblečeným jako plukovník rakouské armády z roku 1870. Výtah se rozjel a zastavil o dvě patra níže. Browning. Otevřely se dveře a do výtahu vstoupila mohutná postava Pollarda Browninga s hladce vyholenou tváří. Browning si Shermana s jeho venkovským úborem a se psem změřil od hlavy k patě a beze stopy úsměvu pronesl: „No nazdar, Shermane.“      Slova „No nazdar, Shermane,“ visela na konci třímetrové tyče a v pouhých šesti slabikách hladce doručila celé poselství: „Ty, tvoje hadry a to tvoje zvíře jsou ostudnou skvrnou na mahagonových stěnách našeho nového výtahu.“      Sherman se vzteky neznal, ale sehnul se a zvedl psa do náruče. Browning byl předsedou bytového družstva domu. Typický hošík z New Yorku, jehož lůno jeho matky povilo již jako padesátiletého partnera firmy Davis Polk a prezidenta Městského sdružení. Bylo mu teprve čtyřicet, ale posledních dvacet let vypadal na padesát. Vlasy měl hladce sčesané dozadu přes kulatou lebku. Na sobě měl bezvadný tmavomodrý oblek bez poskvrnky, bílou košili a kostkovanou kravatu, ale žádný plášť do deště. Postavil se čelem ke dveřím výtahu, na chvíli pootočil hlavu, ještě jednou sjel Shermana pohledem, a beze slova se znovu otočil zpátky ke dveřím.      Sherman znal Browninga od dob, kdy spolu jako kluci chodili do Buckleyovy základní školy. Browning bývával tlustý, kyprý a panovačný malý snob, který už ve věku devíti let dokázal moc pěkně všechny obeznámit se senzační novinkou, že McCoy je jméno křupanské (a křupanská rodina) stejně jako Hatfi elds, zatímco to jeho, Browning, patří skutečným, kovaným Newyorčanům, potomkům původních holandských osadníků, již kolem roku 1600 osídlili území dnešního New Yorku. Volával na Shermana „Sherman McCoy, buranskej kovboj.“      Když výtah dojel do přízemí, podotkl Browning: „Víš o tom, že prší?      „Vím.“      Browning pohlédl na jezevčíka a zavrtěl hlavou. „Sherman McCoy. Přítel nejlepšího přítele člověka.“      Sherman cítil, jak opět brunátní. „To je všechno?“      „Co jako?“      „Měl jsi osm pater na to, abys vymyslel něco vtipnýho, a tohle je všechno?“ Mělo to vyznít jako vlídný sarkasmus, ale Sherman si uvědomoval, že pod uhlazenou hladinou doutná vztek.      „Netuším, o čem to mluvíš,“ řekl Browning a pokračoval v chůzi. Portýr se usmál, kývl na pozdrav a otevřel mu dveře. Browning vyšel z domu a pod ochranou markýzy nad vchodem došel až k přistavenému vozu. Čekající šofér mu otevřel dveře. Ani kapka nedopadla na jeho vyparáděná záda a on odplul, hladce a dokonale zmizel v roji zadních světel vozů směřujících dolů po Park Avenue. Elegantní obtloustlá záda Pollarda Browninga netížil žádný odrbaný jezdecký pršiplášť.      Ve skutečnosti jen krápalo a nefoukal vítr, ale jezevčík přesto nic takového nehodlal podstupovat. Začal se v Shermanově náručí kroutit. Ta malá bestie má ale sílu! Sherman postavil psa na koberec pod markýzou a s vodítkem v ruce vykročil do deště. Ve tmě vypadaly domy na protější straně ulice jako zasmušilá černá zeď zadržující rudě purpurové nebe nad městem, které hořelo jako rozpálené horečkou.      Páni, tady venku to nebylo zas až tak špatné. Sherman zatahal za vodítko, jenomže psík zaťal drápky do koberce.      „Tak pojď, Marshalle.“      Vrátný u dveří je sledoval.      „Myslim, že z toho není zrovna dvakrát vodvázanej, pane McCoy.“      „Ani já ne, Eddie.“ A to nezmiňuji ten tvůj komentář, řekl si v duchu Sherman. „Tak pojď, no tak… jdeme, Marshalle.“      To už stál Sherman na dešti a silně tahal za vodítko. Jezevčík se ani nehnul. Zvedl ho tedy, odnesl z umělohmotného koberce a postavil na chodník. Pes se pokusil zdrhnout zpátky ke dveřím. Sherman nemohl povolit vodítko ani o píď, jinak by se ocitl znova na začátku. A tak tam se psem stáli, každý na jednom konci napjatého vodítka, a tahali. Žabomyší válka mezi mužem a psem… na Park Avenue. Proč, kruci, nejde vrátný zpátky dovnitř tam, kam patří?      Sherman vší silou škubl vodítkem. Jezevčík se smýkl o několik centimetrů po chodníku. Bylo slyšet, jak o něj drhne drápky. Když potáhne dostatečně silně, třeba to vzdá a půjde za ním, aby nebyl vláčen.      „Tak pojď, Marshalle! Jdeme jenom za roh!“      Znovu škubl vodítkem a vší silou zatáhl. Pes popojel o necelý metr dopředu. Klouzal. Odmítal jít. Odmítal se podvolit. Zdálo se, že střed gravitace té potvory leží uprostřed zeměkoule. Jako by se Sherman snažil táhnout saně s pytlem cementu. Bože, jen se dostat kousek dál za roh. Nic jiného nepotřeboval. Proč se ty nejjednodušší věci – znovu prudce škubl vodítkem a nepřestával táhnout. Nakláněl se jako námořník ve vichřici. Pod pogumovaným kabátem mu začínalo být vedro. Po tváři mu stékal déšť. Jezevčík měl tlapky široce roztažené. Svaly na zádech mu vystupovaly. Zmítal sebou a škubal se ze strany na stranu. Krk měl natažený. Díky bohu, že alespoň neštěká! Klouzal po chodníku. Bože, bylo to slyšet! Bylo slyšet, jak mu o něj škrábou drápky. Nehodlal ustoupit ani o píď. Sherman s hlavou sklopenou a rameny vtaženými vláčel zvíře za sebou temnotou a deštěm po Park Avenue. Cítil, jak mu za krk stéká voda.      Dřepl si a psa zvedl. Koutkem oka přitom zachytil vrátného Eddieho. Pořád se dívá! Pes se začal kroutit a vrtět. Sherman zakopl. Podíval se dolů. Kolem nohou se mu obmotalo vodítko. Belhavě se s vodítkem kolem kotníků vydal po chodníku. Konečně se dostal za roh k telefonní budce. Postavil psa na zem.      Bože! Málem mu zdrhnul! Sherman chytí vodítko na poslední chvíli. Potí se. Vlasy má zmáčené deštěm. Srdce mu prudce buší. Navlékne si vodítko na ruku. Pes se pořád vzpírá. Vodítko se znovu omotává Shermanovi kolem nohou. Zvedne sluchátko a přidrží si ho ramenem u ucha. Vyloví z kapsy čtvrťák a vhodí ho do přístroje.      Vytočí číslo. Tři zazvonění. Ženský hlas: „Haló?“      To není Mariin hlas. Sherman usoudí, že musí patřit její kamarádce Germaine, té, od které si byt pronajímá.      Řekne tedy: „Mohu, prosím, mluvit s Marií?“      Žena odvětí: „To jsi ty, Shermane?“      Ježíš! Do prdele! Judy! Vytočil číslo vlastního bytu. Ohromením zkoprní!      „Shermane?“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}      Zavěsí. Ach, panebože. Co má dělat? Vylže se z toho. Když se ho na to zeptá, řekne, že netuší, o čem mluví. Vždyť neřekl více než pět nebo šest slov. Jak by si mohla být jistá?      Ale to nebylo k ničemu. Pochopitelně, že si bude si jistá, bez debat! Navíc mu lhaní nikdy moc nešlo. Uvidí mu až do žaludku. Jenomže co jiného může dělat?      Stál tam v dešti a ve tmě vedle telefonní budky. Voda mu stékala za límec košile. Těžce oddychoval. Snažil se představit si, jak zlé to bude. Co udělá? Co mu řekne? Jak moc bude naštvaná? Tentokrát bude mít v ruce skutečně hmatatelný důkaz. Pokud bude chtít udělat scénu, má ji mít. Choval se vážně jako idiot. Jak mohl něco takového udělat? Spílal sám sobě. Veškerý vztek na Judy ho přešel. Dokáže se z toho vylhat, anebo to tentokrát skutečně podělal? Opravdu jí ublížil?      Zčistajasna si všiml postavy, blížící se k němu v mokrých černých stínech budov a stromů po chodníku. I na vzdálenost patnácti metrů si uvědomil hlubokou obavu, hluboce zakořeněnou v podvědomí všech obyvatel Park Avenue jižně od Devadesáté šesté ulice – mladý černoch, vysoký, vytáhlý, v bílých teniskách. Už je jen dvanáct metrů daleko. Deset. Sherman na něj upřeně hledí. No, dobrá, tak pojď! Já neustoupím! Tohle je moje teritorium! Neuhnu žádnému pouličnímu chuligánovi!      Mladík se najednou otočil o devadesát stupňů a přešel na chodník na druhé straně ulice. Když pohlédl na Shermana, chabé žlutavé světlo sodíkové výbojky pouliční lampy mu na chviličku ozářilo tvář. Přešel na druhou stranu! Takové štěstí!      Shermana McCoye ani na chviličku nenapadlo, že to, co mladík zahlédl, byl osmatřicetiletý běloch, na kost promočený chlap navlečený do nějakého militantně vypadajícího hubertusu olepeného řemínky a přezkami, který v náručí svírá divoce se zmítající zvíře a s očima navrch hlavy si mluví sám pro sebe.      Sherman stál vedle budky, zrychleně dýchal, téměř lapal po dechu. Co si teď počne? Cítil se natolik poraženecky, že měl chuť se rovnou vrátit domů. Jenže pokud se vrátí hned, bude to jasné, nebo ne? Nešel ven se psem, ale zavolat si. Navíc ať už Judy řekne cokoliv, není na to připraven. Potřebuje přemýšlet. Potřebuje poradit. Potřebuje dostat tu tvrdohlavou psí bestii někam do sucha.      A tak vytáhl z kapsy další čtvrťák a vylovil z paměti Mariino číslo. Soustředil se, vtloukl si ho do hlavy a pak jej s těžkopádnou rozvážností vytočil, jako by snad ten zvláštní vynález, telefon, používal poprvé.      „Prosím?“      „Marie?“      „Ano?“      Nehodlal nic riskovat. „To jsem já.“      „Shermane?“ Znělo to jako Šérméne. Nyní si byl Sherman jist. Tohle je určitě Maria. Ten typ jižanského dialektu, při kterém se některé samohlásky vyslovují dlouze a jiné krátce. Pojď sem bylo pocém, děcka byla děcká, prosím bylo prosim.      „Poslouchej,“ řekl, „za chvíli jsem u tebe. Stojím v budce jenom pár bloků daleko.“      Chvíli bylo ticho, které pochopil jako projev vyjádření jejího podráždění.      Nakonec: „Kde k čertu vězíš?“ Kdé k čértu vězíš?      Sherman se rozmrzele uchechtl. „Hele, hned jsem u tebe.“      Schodiště činžovního domu se pod Shermanovými kroky prohýbalo a sténalo. Jednotlivá poschodí ozařovaly nezakryté dvaadvacetiwattové kruhové zářivky, známé jako Svatozáře pana domácího, jež vrhaly na stěny natřené erární zelenomodrou barvou mdlou tuberkulózní záři. Sherman prošel kolem dveří s nespočetným množstvím zámků navrtaných v opile nerovnoměrných řadách nad sebou. Zámky měly bezpečnostní kryty proti vylomení, zárubně dveří kryly kovové pláty proti vypáčení a samotné panely dveří zakrývaly speciální desky zabraňující jejich vtlačení dovnitř.      V bezstarostných momentech, kdy v království boha a krále plodnosti Priapa vládl klid a mír, Sherman stoupal nahoru za Marií svižným krokem a s romantickým požitkem. Jak bohémské! Jak… skutečné to tady je! Jak dokonale vhodné pro chvilky, kdy Vládce vesmíru odhazuje upjaté dekorum Park Avenue a Wall Street a pouští ze řetězu své darebné hormony! Maria si garsonku, takzvané hnízdečko, umístěnou na konci chodby ve čtvrtém patře, pyšnící se skříní namísto kuchyně a další namísto koupelny, pronajímala od své přítelkyně Germaine – naprosto dokonalé místo. To Germaine byla zcela jiná kapitola. Sherman se s ní setkal dvakrát. Postavou připomínala požární hydrant a na horním rtu jí bujel divoký porost chlupů, v podstatě knírek. Sherman nepochyboval, že je lesba. No a co? Celé je to tak skutečné! Olezlé! Neřestné. New York sám. Příval ohně ve slabinách!      Ten večer však Priapus vypadl ze sedla. Ten večer na ramena Vládce vesmíru doléhala tíha toho ponurého, dříve honosného, typického činžovního domu New Yorku z tmavého pískovce.      Jedině jezevčík byl štěstím bez sebe. Křepce vláčel bříško nahoru po schodišti. Teplé, suché a důvěrně známé místo. Když Sherman stanul před Mariinými dveřmi, překvapeně zjistil, že nemůže popadnout dech. Potil se. Pod jezdeckou pláštěnkou, kostkovanou košilí a trikem měl tělo celé rozpálené.      Ještě než stačil zaklepat, dveře se pootevřely na třicet centimetrů a v nich stála Maria. Dveře nechala přivřené. Stála tam a měřila si Shermana od hlavy k patě, jako by se zlobila. Z očí nad dokonalými vysokými lícními kostmi sršely blesky. Krátké mikádo připomínalo černou kapuci. Našpulené rty vytvořily písmeno o. Znenadání se usmála a pak se začala chichotat. Z nosu jí vycházela malá frkání, jak se snažila smích potlačovat.      „No tak,“ řekl Sherman, „pusť mě dál! Jen počkej, až ti budu vyprávět, co se mi stalo.“      Nato Maria otevřela dveře dokořán, ale místo aby jej nechala vstoupit, opřela se o zárubeň, překřížila nohy, založila si ruce na prsou, upřeně hleděla na Shermana a chichotala se. Na nohou měla kožené lodičky s vysokým podpatkem a černobílým šachovnicovým vzorem. Sherman se v botách moc nevyznal, ale tušil, že tyhle jsou přesně podle poslední módy. Maria si oblékla velmi krátkou, na míru šitou bílou gabardénovou sukni, jež zdůrazňovala její štíhlý pas. Sukně končila dobrých deset centimetrů nad koleny a odhalovala nohy, v Shermanových očích nohy baletky. Bílá hedvábná blůzka odkrývala horní polokoule ňader. Ve světle malinké předsíňky působila její postava jako vystupující reliéf – ty tmavé vlasy, lícní kosti a nádherné rysy tváře, ty výrazně vykrojené rty, krémová blůza a krémová oblá ňadra a ty zářivé, tak nonšalantně překřížené nohy.      „Shermane…“ Šeeermené. „Víš co? Jseš rozkošnej. Přesně jako můj malej bráška.“       To Vládce vesmíru lehce otrávilo, nicméně vešel dovnitř, a když procházel kolem ní, řekl: „Jen počkej, až ti řeknu, co se mi stalo.“      Maria pohlédla dolů na psa, který očichával koberec, aniž by ve dveřích změnila postoj. „Nazdar, Marshalle!“ Máršalé. „Marshalle, ty jeden promočenej tlustej saláme.“      „Počkej, až ti povím…“      Maria se rozesmála a zavřela dveře. „Shermane… vypadáš, jako kdyby tě někdo právě… zmačkal,“ udělala rukama gesto připomínající muchlání papíru – „a zahodil.“      „Jo, přesně tak se i cítím. Jen počkej, až ti řeknu, co se mi stalo.“      „Úplně jako můj bráška. Každej den chodil ze školy domů s trikem vyhrnutým z kalhot a odhaleným pupíkem.“      Sherman se podíval dolů. Vskutku. Kostkovaná košile se mu vyhrnula z kalhot a byl mu vidět pupík. Zastrčil košili zpátky, ale jezdeckou pláštěnku si nesundal. Nechtěl si tu udělat pohodlí. Nemohl se příliš zdržet. A nevěděl úplně přesně, jak to Marii vysvětlí.      „Brácha se každej den ve škole porval…“      Sherman přestal poslouchat. Mariin bráška už ho unavoval, ani ne tak kvůli tomu, že tím naznačovala, že i on sám je dětinský, ale proto, že o tom pořád mlela. Na první pohled Maria Shermanovi nikdy nepřipadala jako ideál typické Jižanky. Vypadala spíš jako Italka či Řekyně. Ale žvanila jako Jižanka. Slova jí bez ustání vybublávala z úst. Pořád ještě mlela, když Sherman prohlásil: „Víš, zrovna jsem ti volal z budky. Chceš vědět, co se stalo?“      Maria se otočila a přešla pár kroků doprostřed bytu, obrátila se a zaujala pózu s hlavou skloněnou ke straně a s rukama v bok. Bezstarostným způsobem předsadila jednu nohu v lodičce na podpatku před druhou, narovnala ramena, lehce se prohnula v zádech, vypjala ňadra a řekla: „Všiml sis něčeho nového?“      O čem to sakra mluví? Sherman neměl na nic nového náladu. Přesto si ji pečlivě prohlédl. Má nový účes? Nějaký šperk? Kristepane, její manžel ji zasypával tolika šperky, kdo to má pořád sledovat? Ne, musí to být něco v pokoji. Těkal očima kolem. Místnost měla patrně kdysi před sto lety sloužit jako dětský pokoj. Nacházel se tu malý arkýř se třemi křídlovými okny a sedátkem pod nimi. Přeletěl zrakem nábytek… tři stejné staré židle z ohýbaného dřeva, stejný škaredý humpolácký dubový stolek s jednou nohou, stejná stará matrace na pružinovém roštu s přehozem z manšestru a třemi nebo čtyřmi kašmírovými polštářky, jež měly za úkol navozovat vzhled divanu. Celé to místo křičelo – nouzovka. Každopádně se tam ale nic nezměnilo.      Sherman zavrtěl hlavou.      „Vážně ne?“ Maria kývla hlavou směrem k posteli.      Teď to Sherman spatřil. Nad postelí visel malý obrázek v obyčejném rámečku ze světlého dřeva. Popošel o pár kroků blíž. Na obrázku byl nahý muž zezadu. Kresba načrtnutá hrubými tahy černé barvy, způsobem, jakým by snad mohlo malovat osmileté dítě, za předpokladu, že by osmileté děcko něco pohnulo k tomu, aby namalovalo nahého muže. Vypadalo to, že se muž sprchuje, alespoň nad hlavou měl něco, co mohla být hlavice sprchy, ze které se řinuly lajdácky načmárané černé čárky. Zdálo se, že se muž sprchuje v naftě. Byl opálený a na kůži měl nechutné šmouhy levandulové barvy připomínající spáleniny. Taková mazanice… Nechutné… ale z obrazu vyzařovala posvátná záře opravdového umění, a Sherman proto s upřímným ohodnocením zaváhal.      „Kdes to vzala?“      „Líbí se ti? Znáš ho?“      „Koho?“      „Filippa Chirazziho.“      „Ne, neznám.“      Usmívala se. „V Timesech o něm napsali celý článek.“      Sherman nechtěl vypadat jako ignorantský omezenec z Wall Street a znovu si začal to umělecké dílo prohlížet.      „No, má to jistou… jak bych to vyjádřil?… Přímost.“ Bojoval s touhou být ironický. „Kdes to vzala?“      „Filippo mi ho dal.“ Velmi radostně.      „Jak štědré.“      „Arthur si od něj koupil čtyři obrazy, úžasné, ohromné.“      „Ale Arthurovi ho nedal. Dal ho tobě.“      „Chtěla jsem taky jeden. Ty velké patří Arthurovi. Navíc, Arthur by nerozeznal Filippa od… od, nevím od koho, kdybych mu to neřekla.“      „Hm.“      „Tobě se nelíbí, viď?“      „Líbí. Ale popravdě řečeno, jsem vynervovanej. Zrovna jsem udělal zatracenou pitomost.“      Maria přestala pózovat a posadila se na okraj postele aspirující na divan, jako by říkala: „Tak dobře, jsem připravena tě vyslechnout.“ Dala si nohu přes nohu. Sukně se jí vyhrnula až do půlky stehen. A i když její nohy, ty její exkluzivní boky a stehna, zrovna teď nebyly na pořadu dne, Sherman z nich nedokázal spustit oči. V punčochách se leskly. Zářily. S každým pohybem se ta nádhera třpytila.      Sherman zůstal stát. Jak se chystal Marii vysvětlit, neměl moc času.      „Vzal jsem Marshalla na procházku.“ Marshall ležel natažený na koberečku. „Pršelo. A on se začal vzpouzet.“      Když se dostal k části s telefonem, i jen pouhým popisováním celé té události se znatelně rozrušil. Všiml si, že Maria rozrušení, pokud tedy nějaké cítila, úspěšné skrývá, ale Sherman se nedokázal zklidnit. Zaníceně se pustil do emocionálního jádra pudla, do toho, jak se cítil hned potom, co zavěsil – a Maria ho přerušila pokrčením rameny a lehkým mávnutím ruky.      „Shermane, o nic nejde.“ Šérmené, o nic nejdééé. ¨      Zíral na ni.      „Vždyť jsi jen telefonoval. Nechápu, proč jsi prostě neřekl: ,Ach, promiňte, volám přítelkyni Marii Ruskinové.‘ To bych udělala já. Nikdy se nenamáhám Arthurovi lhát. Neříkám mu každou kravinu, ale nelžu mu.“      Mohl by býval použít tak nestoudnou taktiku? Nechal si to projít hlavou. „Hmmmmm.“ ¨      Vyšlo to z něj jako zasténání. „Nevím, jak bych asi mohl jít večer v půl desátý ven s tím, že jdu vyvenčit psa, a pak zavolat a říct: ,Ach, promiň, já jsem vlastně šel ven, abych zavolal Marii Ruskinové.‘“      „Víš, jaký je mezi námi rozdíl, Shermane? Tobě je tvojí ženy líto, ale mně mýho muže ne. Arthurovi bude v srpnu dvaasedmdesát. Když si mě bral, věděl, že mám svoje přátele, a věděl, že mu nejsou sympatický, a on měl zase svoje kámoše a věděl, že ty nemám ráda já. Nemůžu je ani vystát. Všechny ty starý Židáky… Nekoukej na mě, jako bych řekla něco strašnýho! Takhle o nich mluví Arthur. O Židácích a o gójích a mně říká šiksa. Dokud jsem ho nepotkala, nikdy jsem nic z toho neslyšela. To já jsem ta, která si vzala Žida, ne ty, to já musela během posledních pěti let spolknout hromadu těchhle židovskej keců, a tak z toho můžu něco použít, když se mi zachce.“      „Řeklas mu, že tu máš svůj vlastní byt?“ „Pochopitelně, že ne. Řekla jsem ti, že mu nelžu, ale neříkám mu o všech prkotinách.“      „Tohle je prkotina?“      „Není to tak důležitý, jak si myslíš. Je to otrava. Majitel zas dělá povyk.“      Maria vstala, došla ke stolku, vzala z něj list papíru, podala ho Shermanovi a znovu si sedla na kraj postele. Byl to dopis od právnické fi rmy Golan, Shander, Morgan a Greenbaum pro paní Germaine Bollovou ohledně jejího postavení nájemce v bytě s regulovaným nájemným vlastněným společností s ručením omezením Winter Real Properties. Sherman se nedokázal soustředit. Neměl chuť to řešit. Maria pořád odbíhala od tématu. Připozdívalo se.      „Já nevím, Marie. To si musí vyřešit Germaine.“      „Shermane?“ ¨      Usmívala se s pootevřenými rty. Vstala. ¨      „Shermane, pojď sem.“      Popošel k ní několik kroků, ale nechtěl se dostat moc blízko.      Výraz na její tváři napovídal, že ona má na mysli velice blízko. „Ty si myslíš, že máš doma průšvih, ale vždyť jsi neudělal nic jiného, než zatelefonoval.“      „Ha. Já si nemyslím, že mám průšvih, já to vím.“      „No, dobře, takže, když už teda průšvih máš a zatím jsi nic neudělal, třeba bys možná něco udělat měl, protože teď už je to stejně jedno.“ ¨      Pak se ho dotkla.      Bůh Priapus, dosud k smrti vyděšený, povstal z mrtvých.      Natažený na posteli Sherman letmo pohlédl na jezevčíka. Ta bestie vstala z koberečku a šla k posteli. Dívala se na ně a vrtěla ocáskem.      Prokristapána! Nemůže čistě náhodou existovat nějaký způsob, jakým by pes mohl dát najevo… Něco, čím psi dávají najevo, že viděli… Judy se ve zvířatech vyzná. Dělala z každé Marshallovy nálady vědu, až to bylo odporné. Neexistovalo něco, co jezevčíci dělají, když se stanou svědky… Ale potom se jeho nervová soustava začala tavit a bylo mu to jedno.      Jeho veličenstvo, bůh, nejpradávnější z pradávných králů Priapos, Vládce vesmíru, necítil žádné výčitky svědomí.      Sherman si odemkl dveře a schválně tropil větší familiární hluk než obvykle.      „Hodný Marshall, moc hodný.“      Hlučně si svlékal pogumovaný kabát, cinkal přezkami a utrousil několik uf.      Po Judy ani vidu.      Z mramorové haly vedly dveře do obýváku, jídelny a malé knihovny. Každá místnost vyzařovala dobře známé světlo a vycházely z ní odlesky vyřezávaného dřeva, broušeného skla, krémově bílého hedvábí, glazurovaného laku a ostatních dechberoucích a nesmírně nákladných úprav, provedených jeho manželkou, tou aspirující dekoratérkou. Pak si všiml. Veliký kožený ušák, který normálně stál čelem ke dveřím do haly, byl otočen na druhou stranu. Těsně nad opěradlem vykukoval vršek Judyiny hlavy. Vedle křesla stála lampa. Vypadalo to, že si Judy čte.      Postavil se do dveří.      „Tak! Jsme zpátky!“      Žádná odpověď.      „Mělas pravdu. Promokl jsem a Marshall nebyl radostí bez sebe.“      Nepodívala se na něj. Z ušáku se ozval pouze její hlas.      „Shermane, když chceš mluvit s někým jménem Maria, proč místo toho voláš mně?“      Sherman vkročil do místnosti.      „O čem to mluvíš? Když chci mluvit s kým?“      Ten hlas: „Ale proboha živého. Nenamáhej se, prosím, lhát.“      „Lhát – o čem?“ Pak Judyina hlava vykoukla na jedné straně ušáku. Ten pohled, jaký mu uštědřila! Se srdcem v kalhotách se Sherman vydal směrem ke křeslu.      Tvář jeho ženy obklopená aureolou jemných hnědých vlasů byla stažená v čiré agonii.      „Judy, o čem to mluvíš?“      Nejprve nebyla rozčilením schopna slova. „Přála bych si, abys viděl, jak uboze se tváříš.“ „Já netuším, o čem to mluvíš!“      Pronikavý tón jeho hlasu ji rozesmál.      „Takže, Shermane! Vážně tu hodláš stát a tvrdit mi do očí, že jsi sem nevolal a nechtěl mluvit s někým jménem Maria?“      „S kým?“      „S nějakou malou štětkou, pokud bych musela hádat, jménem Maria.“      „Judy, přísahám Bohu, netuším, o čem mluvíš! Venčil jsem Marshalla! Já nikoho jménem Maria ani neznám! Někdo sem volal a chtěl mluvit s nějakou Marií?“      „Aaaach!“ Krátké zaúpění vyjadřující nevíru. Vstala a podívala se mu přímo do očí. „Stojíš tu přede mnou! Myslíš si, že nepoznám tvůj hlas v telefonu?“ ¨      „Možná poznáš, ale dnes večer jsi ho neslyšela. Přísahám Bohu.“      „Lžeš!“ Zle se usmála. „A jsi mizernej lhář. A mizernej chlap. Myslíš si, jak nejsi úžasnej, ale jsi tak ubohej. Lžeš, že je to tak?“      „Nelžu. Přísahám Bohu, vzal jsem Marshalla na procházku a vrátil se sem a prásk – jako, já skoro nevím, co říct, protože vážně netuším, o čem to mluvíš. Chceš po mně, abych souhlasil s negativním předpokladem.“      „Negativní předpoklad.“ Z noblesní fráze odkapávalo znechucení. „Byl jsi pryč dost dlouho. Stihnuls jí dát pusu na noc a pěkně ji uložit do postele?“      „Judy…“      „Stihnuls?“      Sherman odvrátil oči od jejího zuřivého pohledu, zvedl ruce dlaněmi nahoru a vzdychl.      „Poslouchej, Judy, ty se úplně… naprosto… neskonale mýlíš. Přísahám Bohu.“      Upřeně na něj hleděla. Najednou měla v očích slzy. „Ach, tak ty přísaháš Bohu. Ach, Shermane.“ Začínala popotahovat. „Já nehodlám – jdu nahoru. Támhle je telefon. Tak proč jí nezavoláš odsud?“ Hlas se jí zajíkal pláčem. „Je mi to jedno. Je mi to vážně fuk.“      Vyšla z pokoje. Slyšel, jak cestou ke schodišti klapají podpatky po mramorové podlaze. ¨      Sherman šel ke stolu a sesunul se do otáčecí židle od známého anglického návrháře Hepplewhitea. Zrak mu padl na římsu táhnoucí se podél stropu malého pokoje. Z bohatě vyřezávaného indického sekvojového dřeva vystupovaly reliéfy postav pospíchajících po městském chodníku. Judy si římsu nechala vyrobit v Hongkongu za omračující cenu… mých peněz. Pak se předklonil. K čertu s ní. Zoufale se snažil znovu rozdmýchat plameny oprávněného rozhořčení. Rodiče nakonec měli pravdu, že ano? Zasloužil si někoho lepšího. Judy byla o dva roky starší než on a jeho matka řekla, že to může být problém – což, způsobem, jakým to řekla, znamenalo, že to bude problém. A dal na ni? Kdepak. Jeho otec, pravděpodobně odkazuje na Cowlese Wiltona, který měl krátké nezdařené manželství s jakousi neznámou židovskou holkou, prohlásil: „Není zrovna tak snadné zamilovat se do nějaké bohaté dívky z dobré rodiny?“ A dal na něj? Ne, ne, kdepak. A všechny ty roky se Judy, dcera profesora historie ze Středozápadu – profesor historie ze Středozápadu! – chovala jako intelektuální aristokratka – jo, ale nevadilo jí přitom používat jeho peníze a jméno jeho rodiny, aby se dostala mezi tu svou novou společenskou smečku, rozjela to svoje dekoratérské podnikání a skandalizovala jejich jméno a jejich apartmá na stránkách těch sprostých levných plátků, jako byl ten o ženské módě zvaný W a Architectural Digest a další podobné, že? Ó, ne, ani na vteřinku! A co z toho má on? Čtyřicítku na krku hopkající neustále do fi tness centra – ¨      – a najednou ji spatří takovou, jako tenkrát poprvé v tu noc před čtrnácti lety ve Village v bytě Hala Th orndika se zdmi vymalovanými čokoládovou hnědou a ohromným stolem pokrytým obelisky a davem, o hodně více než bohémským, pokud tedy chápal výraz bohémský správně – tu dívku se světle hnědými vlasy a krásnými, velice krásnými rysy a rozevlátými sporými šaty, které tolik odhalovaly z jejího dokonalého útlého těla. A najednou cítí ten nepopsatelný způsob, jakým se spolu dokázali tak dokonale od všeho izolovat a zakuklit se v jeho malém bytě na Charles Street a v jejím bytečku na Západní devadesáté, imunní vůči všemu, co na něj uvalili jeho rodiče, Buckleyova základní škola, střední škola svatého Pavla a Yale – a vzpomněl si, jak jí řekl – v podstatě těmito slovy! – že jejich láska bude nade… vše –      – a teď čtyřicetiletá, vyzáblá a vyhladovělá, cvičením vymustrovaná téměř až k dokonalosti jde s pláčem do postele.      Znovu se ztěžka opřel. Jako tolik mužů před ním nedokázal ustát ženské slzy. Svěsil svoji ušlechtilou bradu až na límec. Sesul se hluboko do židle.      Bezmyšlenkovitě stiskl tlačítko na desce stolu. Žaluziové dveře na napodobenině skříňky z osmnáctého století vyjely nahoru a objevila se obrazovka televize. Další z počinů jeho drahé vzlykající dekoratérky. Otevřel zásuvku stolu, vyndal z ní dálkový ovladač a přístroj zapnul. Zprávy. Starosta New Yorku. Pódium. Rozhořčený černošský dav. Harlem. Potyčky a vřava. Veřejné nepokoje. Starosta se utíká ukrýt. Výkřiky… zmatek… vážně nesmyslné. Naprosto bezúčelné. Pro Shermana to mělo stejný význam jako lehký závan větru. Nedokázal se soustředit. Vypnul televizi.      Měla pravdu. Vládce vesmíru je ubožák, mizera a lhář. (1.) Boston Cracked Shoe look – populární styl mužů z vyšších vrstev v oblasti Nové Anglie během 50.–80. let minulého století. Záměrné nošení starých, neustále dokola spravovaných bot jako doplňku k velmi drahým oblekům. Jednalo se o jisté gesto skromnosti bohatých vzdělaných Američanů, kteří si mohli dovolit koupit cokoliv. (Pozn. překl.)   Tom Wolfe je autorem více než tuctu knih. Mezi nejznámější, u nás přeložená díla patří Kyselinovej test, Ohňostroj marnosti a Muž na vrcholu, a poté další, u nás nepřeložené tituly Im Am Charlotte Simmons a Back to Blood. V roce 2010 získal Tom Wolfe ocenění od Národní knižní nadace za vynikající přínos americké literatuře. Zemřel v roce 2018. Podle knihy Ohňostroj marnosti byl natočen stejnojmenný slavný film obsazený hvězdnými herci, jako jsou Morgan Freeman, Tom Hanks, Bruce Willis a Melanie Griffithová.   Tom Wolfe: Ohňostroj marnosti. Bourdon 2019, vázaná.

Čas načtení: 2024-03-07 11:42:00

Rita (35): Manžel odmítá použití vibrátoru v posteli. Cítí se nedostatečný

Rita si nedávno jedné své kamarádce postěžovala, že její muž si zrovna nepotrpí na erotické hračky, kdežto ona by si ráda jejich sexuální život po letech zpestřila. Její kamarádka Lenka se jí totiž před nedávnem svěřila, že s manželem společně používají v posteli vibrátor a že si tuto moderní věcičku nemůže vynachválit. Dokonce jí doporučila...

Čas načtení: 2024-03-08 00:00:00

Nejlepší přání k MDŽ 2024: Texty pro SMS i papírová přání

Nevíte, jak popřát ženě k MDŽ? Stačí si jen vybrat a některý z hotových textů můžete své ženě, mamince, sestře či kamarádce poslat pomocí SMS, přes WhatsApp či Messenger nebo napsat do papírového ...

Čas načtení: 2024-03-10 09:48:17

Veronika Žilková vysvětlila přítomnost dcery Korduly na Českých lvech. Má co do činění s oceněným filmem Bratři

Sobotního slavnostního ceremoniálu vyhlášení cen České filmové a televizní akademie Český lev se zúčastnila řada známých osobností. Večer si nenechala ujít ani dcera Veroniky Žilkové Kordula Stropnická. I když by se mohlo zdát, že studentka doprovázela svou maminku, nebylo tomu tak. Herečka, jež sama v minulosti obdržela ocenění za herecký výkon, na svém instagramovém profilu uvedla, že Kordula přišla do Rudolfina jako doprovod kamarádce, jejíž otec je režisér Tomáš Mašín. Film Bratři, který Mašín režíroval, získal cenu za nejlepší celovečerní film roku 2023. Redakce ŽivotvČesku.cz měla v Rudolfinu fotoreportéra, který vnímal večer jako velmi povedený.

Čas načtení: 2024-03-10 15:41:00

Miliardářka sjela nešťastnou náhodou teslou do rybníka: V autě se utopila

Tragicky zemřela miliardářka a šéfka lodní společnosti Angela Chaová. Švagrová amerického senátora omylem u svého auta značky Tesla zařadila zpátečku a skončila v rybníku. V autě zůstala uvězněná. Chaová ještě v panice stačila zavolat své kamarádce o pomoc. Poté, co se auto podařilo vyprostit z vody, záchranáři už ženě pomoci nemohli.