Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-12-29 12:11:17

Jak zachovat lesk a hebkost i za chladných dnů

Podle předního českého kadeřníka Martina Loužeckého je klíčem ke zdravým vlasům v tomto období především hydratace. „Krepatění vlasů je na podzim a v zimě častým problémem kvůli suchému vzduchu a změnám teplot. Rozhodně je dobré používat hydratační šampony a kondicionéry, které vlasům dodají vlhkost, můžete zařadit vlasové oleje či séra,“ radí odborník. Péče o vlasy v zimě je důležitá, protože chladné a suché počasí, spolu s výhřevem v interiérech, může vlasy silně poškodit. V zimě je potřeba vlasy chránit před dehydratací, elektrizováním a lámáním. Tady je několik tipů, jak se o vlasy postarat v chladnějších měsících: 1. Hydratace a výživa Zima může vlasy dehydratovat, což vede k jejich křehkosti a lámání. Je důležité vlasy pravidelně hydratovat a vyživovat, aby zůstaly zdravé a silné. Masky a oleje: Používejte výživné vlasové masky nebo oleje (např. arganový olej, kokosový olej, jojobový olej), které vlasy dostatečně hydratují a vyživují. Aplikujte je jednou týdně, případně i častěji. Kondicionéry s hlubokou hydratací: V zimě zvolte kondicionéry, které poskytují intenzivní hydrataci. Pomohou chránit vlasy před vysycháním. 2. Chraňte vlasy před chladem I když je zima, vlasy stále potřebují ochranu před mrazem, větrem a vlhkostí. Klobouk nebo šála: Vždy noste klobouk nebo šálu, která vlasy ochrání před přímým mrazem a větrem. Ujistěte se, že šála nebo čepice jsou vyrobeny z prodyšného materiálu, aby se vlasy nepřehřály a nezpotily. Nežehlete vlasy příliš často: Teplo z fénů, žehliček a kulm si vlasy v zimě už tak dost vysušuje. Pokud musíte vlasy vysušit, zvolte nižší teplotu a vždy používejte ochranný sprej proti teplu. 3. Omezte časté mytí Myjte vlasy méně často, protože příliš časté mytí je může zbavit přírodních olejů, které vlasy chrání. Suchý šampon: Pokud máte vlasy mastné, zkuste použít suchý šampon, který pomůže absorbovat přebytečný olej a dodá objem bez nutnosti častého mytí. 4. Prevence elektrizování V zimě jsou vlasy náchylné k elektrizování, což může být nepříjemné a vlasy mohou vypadat neupraveně. Antistatické spreje: Používejte antistatické spreje nebo séra, které pomáhají eliminovat elektrizování a uhlazují vlasy. Hřeben s přírodními štětinami: Používejte hřeben nebo kartáč s přírodními štětinami, který vlasy jemně rozčesává a minimalizuje jejich lámání. 5. Dopřejte vlasům odpočinek V zimě je vhodné omezit používání horkých stylingových nástrojů, jako jsou kulmy, žehličky nebo fény. Pokud je používáte, vždy použijte ochranný sprej. Nechte vlasy přirozeně uschnout: Pokud to počasí umožňuje, nechte vlasy uschnout na vzduchu. Pokud je nutné použít fén, nastavte jej na nižší teplotu. 6. Vitamíny a strava V zimě si dejte pozor na to, abyste přijímali dostatek vitamínů, které podporují zdraví vašich vlasů. Omega-3 mastné kyseliny: Jsou skvělé pro zdraví vlasů a pokožky. Najdete je v rybách (losos, tuňák), semínkách (chia, len) nebo vlašských ořeších. Vitamín D: V zimě, kdy je méně slunečního světla, může být užitečné doplnit vitamín D, který pomáhá udržovat zdravé vlasy a pokožku. 7. Pravidelný střih V zimě vlasy podléhají větší zátěži, což může vést k jejich lámání a roztřepeným konečkům. Pravidelný střih pomůže udržet vlasy zdravé a zabraňuje jejich poškození. 8. Přizpůsobení vlasové péče podle typu vlasů Každý typ vlasů vyžaduje jinou péči, a to platí i v zimě. Suché vlasy: Potřebují intenzivní hydrataci a výživu. Doporučují se oleje a masky, které vlasy uzamknou vlhkost. Mastné vlasy: I v zimě je třeba je pravidelně čistit, ale s šetrnějšími produkty, které nenaruší přirozenou rovnováhu pokožky hlavy. Kudrnaté vlasy: Těmto vlasům je třeba věnovat zvláštní pozornost, aby neztrácely vlhkost. Používejte produkty, které vlasy zvlhčují a chrání před vysušováním.

Čas načtení: 2024-04-11 11:06:32

Péče o auto po zimě

Nástup jara je obdobím, kdy přichází na řadu péče o auto po zimě. Po ní zůstaly v záhybech karoserie i v podbězích zbytky posypové soli a interiér poznamenaly stopy bláta, sněhu a vody. Aby auto sloužilo dlouho dál, je čas ho pečlivě umýt, vyčistit, vyvětrat i provonět. Patříte mezi ty řidiče, kteří se o svůj ... Číst dál The post Péče o auto po zimě appeared first on TopDrive.cz.

Čas načtení: 2024-12-13 11:26:56

Jak vyzdobit interiér zahradního domku v zimě?

Zahradní domek, obvykle využívaný jako letní útočiště, úložný prostor nebo příležitostné místo k relaxaci, může být během zimy zanedbán a prázdný. Ale právě toto období nabízí jedinečnou příležitost proměnit váš zahradní domek na útulné, inspirativní a funkční místo. Zimní sezóna přináší s sebou jedinečnou atmosféru, kterou můžete do interiéru přenést pomocí kreativních dekorací a praktických úprav. Pojďme se společně podívat na to, jak můžete s trochou fantazie proměnit váš zahradní domek na místo, na kterém můžete trávit čas i během chladných měsíců. Začínáme s přípravou Než se pustíme do samotného zdobení, je třeba věnovat pozornost několika důležitým praktickým záležitostem. Zahradní domek bývá často místem, na kterém se skladuje zahradní nářadí, sezónní potřeby, dekorace, sportovní potřeby a další věci. Prvním krokem je tedy důkladné vyčištění prostoru. Začněte nejprve s vyklízením domečku – vypracte všechny věci, které v něm skladujete. Zbavte se prachu a pavučin, které se v domečku mohly nahromadit. Věci, které již nepotřebujete, zlikvidujte nebo přesuňte jinam a pro uložení ostatních věcí použijte praktické boxy nebo regály. Pokud plánujete trávit v zahradním domku více času i v zimě, klíčové je zajištění izolace. Domečky lehce zateplíte zateplení přivoláním profesionální firmy, nebo jste-li zkušený kutil, můžete se do ní pustit i svépomocí. Bude důležité zateplit stěnu, střechu i podlahu a zajistit také spolehlivé těsnění oken a dveří. K zabezpečení tepla v domečku můžete využít přenosná topná zařízení, jako jsou elektrické ohřívače nebo infrazářiče. Zimní dny jsou krátké, a proto je důležité také kvalitní osvětlení. Zkombinujte funkční osvětlení se světelnými prvky pro navození atmosféry. Pořiďte si hlavní světla, aby byl prostor dobře osvětlen pro běžné používání a také dekorativní osvětlení, jako například LED řetězy, lucerny či svíčky pro vytvoření příjemné a útulné atmosféry. Vyberte si styl a barevnou paletu Klíčem k vytvoření příjemného a sladěného interiéru je zvolený styl. V zimě se můžeme inspirovat přírodou, útulností a sváteční náladou. Během zimních měsíců dominují jemné barvy a materiály inspirované přírodou. Interiér pro zahradní domky můžete ladit do bílé, krémové, světle šedé či přírodní zelené barvy a využít materiálů, jako je dřevo, ratan, len či vlna. Ideálním stylem pro zútulnění domku je rustikální styl. Ten využívá masivních dřevěných rámů, policových regálů a jednoduchých dřevěných stolů. Z textilií rustikální styl má v oblibě kožešiny, pletené deky a polštáře, které vytváří pocit tepla. Kromě toho, můžete využít přírodní ozdoby, jako větvičky, koblihy, sušené pomeranče, které mohou sloužit jako jednoduché, ale efektní dekorace. Pokud upřednostňujete moderní jednoduchost, dobrou volbou může být čistý a minimalistický design. Zkombinujete barevnou paletu bílé, černé a kovových odlesků. Stříbro, chrom či mosaz dodají prostoru sofistikovanost. Zaměřte se na jednoduché linie a vyhněte se zbytečnému přeplnění prostoru. Kreativní dekorace Ke zkrášlení a zútulnění prostoru vašeho zahradního domku můžete využít různé dekorace. Na zimu si do něj můžete zakomponovat také vánoční stromek. Malý stromek ozdobte jemnými ozdobami. Pokud na stromeček není v domečku dost prostoru, můžete si dát do vázy větvičky z jehličnanů, které si ozdobíte podle svých představ. Můžete si také do domečku vyrobit nebo pořídit zimní věnce z jehličí, zdobené přírodními materiály, jako jsou koblihy či šípky. Kromě toho, na trvalé “ozelenění” interiéru domku si můžete pořídit rostliny v květináčích. Dobrou volbou by mohly být sukulenty, protože nevyžadují mnoho péče. Zde správnou atmosféru mohou dodat také světelné akcenty, jako například světelné řetězy, které můžete zavěsit kolem oken, na police nebo na stěny. Můžete také použít světelné figurky, jako například anděly, sobíky či jiné zimní motivy. Při ozdobování interiéru vašeho domečku se můžete kreativně vyžít i při tvorbě DIY dekorací. Vyrobte si například domácí svíčky s vůní skořice, vanilky nebo jehličí. Pokud máte děti, můžete je zapojit do výroby ručně dělaných ozdob, jako jsou papírové vločky či řetězy. Hezkou ozdobou mohou být i macramé dekorace nebo ozdobné věnce. Detaily, které udělají hodně Zimní dekorace nemusí být jen o vzhledu. Důležitý je také pocit útulnosti a tepla, který vám poskytne pohodu během chladných zimních dnů. Využít můžete plyšové deky, které rozložíte na křesla, lavice nebo postel. Do domečku si můžete pořídit i měkké koberce, které zahřejí nohy. Zkombinujte různé textury a vzory polštářů, například ve vánočních motivech nebo v různých geometrických tvarech. Nezapomeňte ani na příjemné vůně, které patří k zimě – vyberte si voňavé svíčky, případně difuzory, do kterých můžete přidat esenciální oleje s hřejivými vůněmi, jako jsou pomeranč či vanilka. Vytvořte si z domečku místo dokonalé k relaxaci – ať už to bude koutek na čtení s pohodlným křeslem, lampou a malým stolkem, nebo minibar, ve kterém si můžete připravit horkou čokoládu či svařené víno. pro trávení času v interiéru. Zahradní stavby, ať už je to domeček nebo zahradní chatka, nemusí být během zimy pouze skladištěm a opuštěným prostorem. s přírodními ozdobami, nebo moderní eleganci s minimalistickými detaily, domek či zahradní chatka mohou být ideálním místem k odpočinku, tvoření či společným chvílím s rodinou. Vytvořte si i vy své vlastní zimní království přímo na zahradě. Zdroj obrázka: Tetiana / stock.adobe.com <p>The post Jak vyzdobit interiér zahradního domku v zimě? first appeared on Elegantní bydlení.</p>

Čas načtení: 2021-01-06 18:55:45

Román Děti Volhy od Guzel Jachiny rozkrývá traumata sovětských dějin

Rusky píšící Tatarku Guzel Jachinu fascinuje zejména sovětská historie 20. až 30. let. „Je to zvláštní kombinace života a smrti,“ říká, „na jedné straně upřímná víra a naděje v budoucnost, na druhé straně tragédie, hrozné zločiny a genocida.“ Smrt vlastní babičky ji přiměla napsat román Zulejka otevírá oči. Následující román Děti Volhy věnovala autorka svému dědečkovi, vesnickému učiteli němčiny, jehož osud ji inspiroval. Seznamuje nás se světem Povolžských Němců ve 20. až 30. letech 20. století. Jednoduchý a skromný život ruského Němce Jakoba Bacha, šulmajstra v rodném Gnadentalu, postupně válcují klíčové události občanské války, hladomory a kolektivizace. V 18. století ruská císařovna Kateřina Veliká vyzvala Evropany, aby se přistěhovali, stali se ruskými občany a hospodařili na ruských pozemcích, přičemž si zachovali svůj jazyk a kulturu. Osadníci pocházeli hlavně z Německa a usazovali se v rozlehlé stepi na dolním toku Volhy. Po ruské revoluci vznikla Autonomní sovětská socialistická republika Povolžských Němců, která vydržela až do roku 1941. Krátce po napadení SSSR hitlerovským Německem byli Povolžští Němci kolektivně obviněni ze spolupráce s nepřítelem a následně deportováni do pracovních táborů na Sibiři a ve středoasijských svazových republikách, kde mnozí zemřeli. ASSR Povolžských Němců oficiálně zanikla, osud další etnické menšiny na území Sovětského svazu byl zpečetěn. Tolik fakta. Román Děti Volhy začíná v Rusku v roce 1916. Na dolním toku Volhy, kde od 18. století nacházeli domov němečtí emigranti, plynou stereotypní dny Dvaatřicetiletý učitel němčiny Jakob Ivanovič Bacha. má natolik nezajímavý vzhled i život, že se o něm nedá říct vůbec nic. Dokud ho statkář Grimm z protějšího břehu nepožádá, aby jeho sedmnáctiletou dceru Kláru učil německy. Lekce se konají za zvláštních okolností – dívka má zakázáno dívat se na cizího muže, proto musí být ukryta za paravánem. Klářin tichý hlas brzy naplní Bachův život, jako vzduch vyplňuje prázdnou nádobu. I sama žákyně začne usilovat o sblížení a prostřednictvím knih, které si vyměňují, posílá Bachovi důvěrné dopisy. Tak ubíhají týdny a měsíce, a zcela odlišní, osamělí lidé se do sebe zamilují. Jejich láska však nemůže uniknout událostem, jež s sebou přinese nástup bolševiků k moci. Velká historie vstupuje do Bachova života, přiměje ho čelit hrozným zkouškám, aby dospěl v silnou osobnost, stejně mocnou jako řeka Volha, v jejíchž zákrutech prožije celý život. V následujících hrůzách stalinského režimu Bach nedokáže ochránit ty, které miluje, jeho další existence je tragická, plná ztrát a neúspěchů. Nicméně Bachova pravá trajektorie je cesta k překonání vlastního já, během níž se ušlápnutý „prcek“ promění v silnou osobnost. A co víc, jeho něha a tvořivost nezmizí, pokračují v jeho nevlastním synovi. V Dětech Volhy lze vysledovat tři hlavní témata: folklór Povolžských Němců, bolševickou tyranii vůči etnické menšině a překonávání strachu prostřednictvím lásky a umění. „Chtěla jsem vyprávět o světě Povolžských Němců – živém, svébytném a opravdovém – o světe, který kdysi vytvořili přistěhovalí lidé v cizí zemi, ale dnes je zapomenutý v minulosti. Je to také příběh o tom, jak velká láska vyvolává strach v našich srdcích a zároveň ho pomáhá překonat,“ komentuje Jachina Děti Volhy. V této knize věnuje výrazně více pozornosti „otci národů“ J. V. Stalinovi. Přestože ho přímo nejmenuje, je snadno rozpoznatelný. „Bylo pro mě zajímavé pokusit se zprostředkovat způsob jeho myšlení, které fatálně ovlivnilo osud Povolžských Němců.“     Ukázka z knihy 1 Volha rozdělovala svět na dvě části.      Levý břeh byl nízký a žlutý, rovina přecházela do stepi, ze které každé ráno vstávalo slunce. Půda tady měla trpkou chuť a byla rozrytá od syslů, traviny rostly hustě a vysoko, ale stromy byly nízké a řídké. Za obzor ubíhaly lány a políčka melounů a dýní, pestrobarevná jako baškirská přikrývka. Podél vody byly nalepeny vesnice. Ze stepi vanulo horko a kořenná vůně – turkmenská poušť a slané Kaspické moře.      Jaká byla země na druhém břehu, nikdo nevěděl. Na pravé straně se nad řekou vršily mohutné hory a padaly kolmo do vody jako seříznuté nožem. V zářezech se mezi kameny drolil písek, hory však nesesedaly, ale byly každým rokem strmější a pevnější: v létě hrály modrozelenou barvou díky lesu, který je pokrýval, v zimě byly bílé. Za ty hory zacházelo slunce. Někde ještě dál, za horami, se prostíraly lesy, studené javorové a hluboké jehličnaté, velká ruská města s pevnostmi z bílého kamene, močály a průzračně modrá jezera s ledovou vodou. Z pravého břehu věčně vanul chlad – za horami oddechovalo vzdálené Severní moře. Někteří lidé mu podle staré paměti říkali Velké německé.      Šulmajstr Jakob Ivanovič Bach vnímal tuhle neviditelnou hranici přímo uprostřed volžské hladiny, kde měly vlny odstín oceli a černého stříbra. Avšak ta hrstka lidí, se kterými se dělil o své podivné myšlenky, byla v rozpacích, protože měla sklon vidět rodný Gnadental* spíše jako střed svého malého vesmíru, obklopeného volžskými stepmi, než jako pohraniční bod. Bach se nerad přel: každé vyjádření nesouhlasu mu způsobovalo duševní bolest. Trpěl, dokonce i když v hodině huboval lajdáckého žáka. Možná proto ho považovali za průměrného učitele: Bach měl tichý hlas, neduživou postavu a natolik nezajímavý vzhled, že se o něm nedalo říct vůbec nic. Jako ostatně o celém jeho životě.      Bach se probouzel každé ráno ještě za svitu hvězd a natažený pod prošívanou peřinou z kachního peří poslouchal svět. Tiché nesourodé zvuky cizího života plynoucího někde kolem něj a nad ním ho uklidňovaly. Po střechách se proháněl vítr – v zimě těžký, hustě nasycený sněhem a kroupami, na jaře pružný, vydechující vlhkost a nebeskou elektřinu, v létě zvadlý, suchý, promíchaný s prachem a lehkými semínky kavylu. Psi štěkali a vítali hospodáře, kteří vyšli na zápraží. Skot cestou k napajedlu bučel hlubokým hlasem (svědomitý kolonista nikdy nedá volovi nebo velbloudovi včerejší vodu z vědra nebo tající sníh, ale určitě ho dovede napojit k Volze – ještě dřív, než se nasnídá a pustí do další práce). Ve dvorech se začaly ozývat táhlé ženské písně – buď ke zkrášlení chladného rána, nebo zkrátka proto, aby zpěvačky neusnuly. Svět dýchal, praskal, hvízdal, bučel, duněl kopyty, zvonil a zpíval různými hlasy.      Zvuky jeho vlastního života byly do té míry nepatrné a nevýznamné, že si je Bach odvykl vnímat. V poryvech větru drnčelo jediné okno v místnosti (už loni bylo třeba sklo do rámu lépe usadit a spoje utěsnit velbloudí srstí). V dlouho nevymeteném komíně praskalo. Tu a tam se odkudsi zpoza pece ozývalo pískání šedivé myši (ale možná se mezi podlahovými prkny proháněl průvan a myš dávno chcípla a stala se potravou červů). To bylo patrně všechno. Poslouchat velký život bylo daleko zajímavější. Čas od času, když se Bach zaposlouchal, zapomínal dokonce, že i on sám je součástí tohohle světa; že i on by mohl vyjít na zápraží a přidat se k polyfonii hlasů: zazpívat něco hlasitého, plamenného, například kolonistickou píseň „Ach Wolge, Wolge...!“ nebo prásknout vchodovými dveřmi nebo aspoň obyčejně kýchnout. Ale Bach raději poslouchal.      V šest hodin ráno už stál oblečený a učesaný u školní zvonice s kapesními hodinkami v ruce. Počkal, až obě ručičky splynou v jednu linku – hodinová na šestce a minutová na dvanáctce –, a ze všech sil zatáhl za provaz: bronzový zvon zvučně odbíjel. Během dlouhých let dosáhl Bach v téhle činnosti takového mistrovství, že se zvonění rozléhalo přesně ve chvíli, kdy se minutová ručička dotýkala vrcholu ciferníku. O chvíli později – Bach to dobře věděl – se každý obyvatel kolonie otáčel za zvukem, smekal čepici se štítkem nebo obyčejnou čepici a šeptal krátkou modlitbu. V Gnadentalu začínal nový den.       Mezi povinnosti šulmajstra patřilo zvonit třikrát denně: v šest hodin ráno, v poledne a v devět večer. Dunění zvonu považoval Bach za svůj jediný důstojný vklad do hlaholící symfonie života kolem.      Bach počkal, až z boku zvonu skane poslední nejmenší vibrace, a pak běžel nazpátek do šulhausu. Školní budova byla postavena z kvalitních trámů pocházejících ze severu (kolonisté kupovali splavené dřevo, které se plavilo dolů po Volze z Žigulovských hor nebo dokonce z Kazaňské gubernie). Základy měla kamenné, kvůli pevnosti vymazané vepřovicemi, a střechu podle nové módy plechovou, která nedávno nahradila rozeschlá prkna. Rámy a dveře Bach každé jaro natíral sytě modrou barvou.      Budova byla dlouhá, po obou stranách měla šest velkých oken. Téměř celý vnitřní prostor zabírala učebna, v jejímž čele bylo vyhrazeno místo pro učitelovu kuchyňku a ložnici. Na stejné straně se nacházela i hlavní pec. Teplo z ní k vyhřátí prostorné místnosti nestačilo, a tak byla ke stěnám přilepená ještě troje železná kamínka a kvůli tomu bylo ve třídě neustále cítit železo: v zimě rozžhavené a v létě vlhké. V protilehlém rohu se zvedala katedra šulmajstra a před ní se táhly řady lavic pro žáky. V první řadě – „oslovské“ – seděli nejmladší žáci a ti, jejichž chování nebo píle dělaly učiteli starost; v dalších řadách seděli starší žáci. Ve velké třídě byla ještě rozměrná tabule s křídami, skříň naplněná kancelářským papírem a zeměpisnými mapami, několik masivních pravítek (používaných obvykle k jasnému záměru s výchovným účelem) a portrét ruského imperátora, který se tu objevil jenom na příkaz školní inspekce. Dlužno říct, že tenhle portrét působil jen zbytečné starosti: po jeho získání musel starosta vesnice Peter Ditrich předplatit noviny, aby – chraň bůh! – nepropásli zprávu o výměně imperátora v dalekém Petrohradě a neudělali si ostudu před další komisí. Dříve novinky z ruského Ruska přicházely do kolonie s takovým zpožděním, jako kdyby se nenacházela v srdci Povolží, ale v nějakém zapadlém koutě říše, takže k trapné situaci mohlo klidně dojít.      Když si Bach přál vyzdobit zeď obrazem velikého Goetha, nic z toho nebylo. Mlynář Julius Wagner, který obchodně často navštěvoval Saratov, sliboval, že „tam spisovatele najde, pokud se někde válí po krámech“. Ale protože mlynář žádnou vášní pro poezii nehořel a měl pouze mlhavou představu o podobě geniálního krajana, byl proradně oklamán: místo Goetha mu prohnaný vetešník podstrčil mizerný portrét chudokrevného šlechtice s podivným krajkovým límcem, okázalým knírem a špičatou bradkou, který mohl být považován leda tak za Cervantese, a to ještě při slabém osvětlení. Gnadentalský malíř Anton Fromm, proslulý výzdobou truhel a polic na nádobí, se nabídl, že knír a bradku přemaluje a dole na portrét, hned pod krajkový límec napíše tučně bílou barvou „Goethe“, Bach s tím však nesouhlasil. Tak zůstal šulhaus bez Goetha a nešťastný portrét byl malíři na jeho vlastní žádost věnován „pro uměleckou inspiraci“.      ... Když Bach splnil svou povinnost vyzvánět, roztopil pec, aby se třída před příchodem žáků vyhřála. A běžel se do svého koutku nasnídat. Co ráno jedl a pil, by nejspíš nedokázal říct, protože tomu nevěnoval sebemenší pozornost. Jedna věc se dala říct naprosto jasně: místo kávy pil Bach „rezavou břečku podobající se velbloudí moči“. Přesně tak se vyjádřil starosta Ditrich, který k šulmajstrovi před pěti nebo šesti lety zašel v důležité záležitosti a sdílel s ním ranní stolování. Od té doby starosta na snídani víckrát nezašel (popravdě řečeno ani nikdo jiný), ale Bach si ta slova zapamatoval. Ale ta vzpomínka ho ani trochu neznepokojovala: k velbloudům choval upřímné sympatie.      Děti přicházely do šulhausu na osmou. V jedné ruce měly hromádku knih, v druhé otýpku dříví nebo pytlík s kyzjakem** (kromě platby za výuku kolonisté hradili vzdělání dětí i naturálními produkty – topivem pro školní kamna). Výuka trvala čtyři hodiny do polední přestávky a dvě hodiny po ní. Školu žáci navštěvovali svědomitě: za zameškání jakékoli poloviny vyučování platila rodina záškoláka pokutu ve výši tří kopejek. Učili se německý a ruský jazyk, psaní, čtení a aritmetiku; katechismus a biblické dějiny docházel vyučovat gnadentalský pastor Adam Händel. Žáci nebyli rozděleni do tříd, všichni seděli společně: některý rok bylo dětí padesát, jiný i sedmdesát. Někdy je šulmajstr rozděloval do skupin a každá měla jiný úkol, jindy zase recitovali a zpívali sborem. Společné studium bylo základní – pro tak široké a nezbedné posluchačstvo nejúčinnější – pedagogickou metodou v gnadentalské škole.      Za léta kantořiny, kdy každý rok připomínal ten předchozí a ničím neobvyklým se nelišil (leda snad že minulý rok opravili střechu a teď na učitelskou katedru přestalo kapat ze stropu), si Bach natolik zvykl pronášet ta samá slova a předčítat stejné úlohy ze sbírek, že se v duchu uvnitř vlastního těla naučil rozdvojovat. Jazyk opakoval další syntaktické pravidlo, ruka malátně plácala pravítkem po zátylku příliš hovorného žáka, nohy rozvážně nesly tělo po třídě, ale mysl... Bachova mysl dřímala, ukolébána vlastním hlasem a pravidelným pohoupáváním hlavy do rytmu rozvážných kroků. Vida, po nějaké době už neměl v ruce Volnerův Ruský jazyk, ale sbírku úloh od Goldenberga. A rty už nedrmolily o podstatných a přídavných jménech a slovesech, ale o pravidlech sčítání. A do konce hodiny už zbýval jen malý kus, necelá čtvrthodinka. Nebylo to skvělé?      Jediným předmětem, u kterého mysl získávala bývalou svěžest a čilost, byl německý jazyk. Bach se nerad dlouhou dobu věnoval krasopisu, rychle hodinu popoháněl k poetické části: Novalis, Schiller, Heine – básně se na mladé rozcuchané hlavy valily štědře jako voda v den koupele.      Láskou k poezii vzplanul Bach už v mládí. Tenkrát to vypadalo, že se neživí bramborovými plackami a melounovým želé, ale pouze baladami a chvalozpěvy. Zdálo se, že jimi dokáže nakrmit i všechny kolem sebe – proto se také stal učitelem. Dodnes když recitoval na hodině milované strofy, pociťoval na prsou, v krajině srdeční, chladivé obdivné chvění. Když potisící předčítal Poutníkovu noční píseň, jeho pohled směřoval přes školní okno, za nímž nacházel všechno, o čem psal veliký Goethe: jak mohutné tmavé hory na pravém břehu Volhy, tak věčný klid panující ve stepi na břehu levém. A on sám, šulmajstr Jakob Ivanovič Bach, stár třicet dva let, ve stejnokroji lesknoucím se od dlouhého nošení, se zalátanými lokty a nestejnými knoflíky, se začínající pleší a shrbený od nastupujícího stáří – kým jen byl, ne-li právě tím poutníkem, zcela vysíleným a ubohým ve svém zděšení z věčnosti...?      Děti učitelovu vášeň nesdílely: jejich tváře – rozpustilé nebo soustředěné v závislosti na jejich temperamentu – od prvních veršů získávaly náměsíční výraz. Jenský romantismus a heidelberská škola na třídu účinkovaly lépe než prášky na spaní; recitování veršů se možná dalo využít k utišení třídy namísto obvyklého okřikování a ran pravítkem. Snad jen Lessingovy básně popisující dobrodružství hrdinů známých z dětství – prasat, lišek, vlků a skřivánků – vzbuzovaly u těch nejzvídavějších žáků zájem. Ale i ti zanedlouho ztráceli nit příběhu líčeného přísnou a nabubřelou vznešenou němčinou.      Kolonisté si přivezli své jazyky v polovině osmnáctého století ze vzdálených historických vlastí – z Vestfálska a Saska, Bavorska, Tyrolska a Württemberska, Alsaska a Lotrinska, Bádenska a Hesenska. V samotném Německu, které se již dávno sjednotilo a nyní se hrdě označovalo za impérium, se nářečí vařila v jednom kotli jako zelenina ve vývaru a zruční mistři kuchaři Gottsched, Goethe a bratři Grimmové z nich nakonec připravili vybraný pokrm: spisovný německý jazyk. Ale v povolžských koloniích neměl kdo praktikovat „vybranou kuchyni“ – a místní dialekty se smísily do jednoho jazyka, prostého a poctivého jako cibulačka s kůrkami chleba. Ruštině kolonisté rozuměli s obtížemi: v celém Gnadentalu by se nenašla víc jak stovka jim známých ruských slov, jakžtakž našprtaných ve škole. Nicméně i tahle stovka slov stačila, aby prodali zboží na trhu v Pokrovsku.      ... Po vyučování se Bach zavíral ve své komůrce a ve spěchu hltal oběd. Bylo možné jíst i při nezavřených dveřích, ale zastrčená závora kdovíproč zlepšovala chuť jídla, které obvykle už stihlo vystydnout – a popravdě řečeno zmrznout. Za velmi mírný poplatek nosila matka jednoho žáka Bachovi jednou hrnec bobové kaše, podruhé misku mléčné nudlové polévky – zbytky včerejšího společného jídla početné rodiny. Bylo zapotřebí si s dobrou ženou samozřejmě promluvit a požádat ji, aby jídlo přinášela když ne horké, tak aspoň teplé, ale pořád nebylo kdy. On sám neměl čas si jídlo ohřát – přicházela nejvypjatější část dne: čas návštěv.      Pečlivě učesaný a znovu umytý scházel Bach ze zápraží šulhausu a ocital se na hlavním náměstí Gnadentalu, u podnoží velkolepého protestantského kostela z šedivého kamene s rozlehlým modlitebním sálem zdobeným krajkou špičatých oken a se zvonicí připomínající ostře ořezanou tužku. Zvolil si směr – v sudé dny směrem k Volze, v liché směrem od ní – a rychlým krokem rázoval po hlavní ulici, široké a rovné jako rozvinutý pruh kvalitního sukna. Kolem úhledných dřevěných domků s vysokými krytými verandami a vyřezávanými rámy oken a dveří (obložky u Gnadentalanů vypadaly vždycky svěží a veselé – byly blankytně modré, jahodově červené a kukuřičně žluté). Kolem plotů z hoblovaných prken se širokými vraty (pro povozy a sáně) a nizoučkými dvířky (pro lidi). Kolem loděk obrácených dnem vzhůru pro případ záplavy. Kolem žen váhami u studně. Kolem velbloudů přivázaných u krámku s petrolejem. Kolem tržního náměstí se třemi mohutnými jilmy uprostřed. Bach kráčel tak rychle a tak silně se rozléhaly válenky křupající ve sněhu nebo boty čvachtající v jarním blátě, až se zdálo, že učitele čekají desítky neodkladných záležitostí a každou z nich musí dát ještě dnes bezpodmínečně do pořádku. Tak to taky bylo.      Nejprve musel vylézt na Velbloudí hrb a přeměřit pohledem Volhu, táhnoucí se až za obzor: jakou barvu a průzračnost mají dnes její vlny? Není nad vodou opar? Krouží tam hodně racků? Pleskají ryby ocasem v hloubce, nebo blíž u břehu? To když bylo teplé roční období. A v zimě: jaká je tloušťka sněhové pokrývky na řece – neroztál někde na slunci třpytící se led?      Poté musel projít roklí, přejít Bramborový most a ocitnout se u Vojenského potoka, který nezamrzal ani v třeskutých mrazech, a napít se z něho: nezměnila se chuť vody? Podívat se do Prasečích děr, kde dobývali hlínu na poctivé gnadentalské cihly. (Nejdřív tuhle hlínu míchali jenom se senem. Jednou se jen tak z plezíru rozhodli přimíchat kravský hnůj a zjistili, že takové složení dodává cihlám pevnost kamene. Právě tenhle objev dal vzniknout nejznámějšímu místnímu pořekadlu: „Trocha hoven neuškodí.“) Po Lékořicovém břehu musel Bach dojít do rokle Tří volů, kde se nacházelo pohřebiště skotu. A pospíchal dál – přes Ostružinovou jámu a Komáří dolinu k Mlýnskému vršku a Pastorovu jezeru s Čertovým hrobečkem poblíž...      Když si během svých návštěv všiml Bach nějakého nepořádku – ukazatele na cestě pro saně zničeného sněhovou bouří nebo nachýlené podpěry mostu –, hned se tím trápil. Přehnaná starostlivost dělala Bachovi ze života peklo, protože jakékoli narušení obvyklého světa ho zneklidňovalo: oč byla jeho duše lhostejnější k žákům během vyučování, o to vášnivější a vznětlivější se stávala k předmětům a detailům okolního světa během procházek. Bach o svých pozorováních nikomu neříkal, ale každý den s napětím čekal, kdy se chyba napraví a svět se dostane do výchozího – patřičného stavu. Pak se uklidňoval.      Když kolonisté z dálky zahlédli šulmajstra – s věčně ohnutými koleny, strnulými zády a hlavou vtaženou mezi shrbená ramena –, někdy na něj volali a stáčeli řeč na školní úspěchy svých ratolestí. Avšak Bach, zadýchaný rychlou chůzí, odpovídal pokaždé neochotně a v krátkých větách: měl málo času. Na důkaz vytáhl z kapsy hodinky, zkroušeně na ně pohlédl a pokyvuje hlavou běžel dál, poté co spěšně ukončil započatý rozhovor.      Je třeba poznamenat, že existovala ještě jedna příčina jeho spěchu: Bach koktal. Tento neduh se u něj objevil před několika lety a šulmajstr jím trpěl výhradně mimo školu. Bachův trénovaný jazyk pracoval při vyučování spolehlivě – bez jediného zaváhání pronášel složitá slova vznešeného německého jazyka a snadno pronášel i takové pasáže, u kterých leckterý žák zapomněl i začátek, než si vyslechl konec. A ten stejný jazyk svého majitele najednou neposlouchal, když Bach přecházel při rozhovorech s lidmi z vesnice do nářečí. Kupříkladu recitovat nazpaměť úryvky z druhé části Fausta si jazyk přál. Ale říct vdově Kochové Ten váš klacek se zase ve škole ulejval! nechtěl ani trochu, zadrhával se na každé slabice a lepil se k patru jako velký a špatně uvařený nok. Bach měl pocit, že s léty se koktání zhoršuje, ale tohle jeho podezření bylo obtížné ověřit: s lidmi rozmlouval stále méně.      Po návštěvách (někdy kolem západu slunce a jindy už za soumraku) se unavený a překypující spokojeností vláčel domů. Nohy měl často mokré, ošlehané tváře mu hořely a srdce radostně tlouklo: vysloužil si za svou práci každodenní odměnu – hodinu večerního čtení. Poté co splnil poslední povinnost dne (udeřil do zvonu přesně v devět večer) a hodil na pec vlhké oblečení, zahřál si Bach nohy v umyvadle se spařenou mateřídouškou, napil se vařící vody, aby předešel nachlazení, a posadil se do postele s knihou – starým svazečkem v kartonové vazbě s napůl setřeným jménem autora na obálce.      Kroniky přesídlení německých rolníků do Ruska vyprávěly o dnech, kdy na pozvání carevny Kateřiny připluli na lodích první kolonisté do Kronštadtu. Bach dočetl až k pasáži, kdy se panovnice osobně objevuje v přístavu, aby uvítala odvážné krajany: „Děti moje!“ volá zvučným hlasem a rajtuje na koni před skupinou přesídlenců, zmrzlých po cestě. „Znovunalezení ruští synové a dcery! Dobrosrdečně vás vítáme pod našimi bezpečnými křídly a slibujeme vám ochranu a rodičovskou záštitu! Na oplátku očekáváme poslušnost a nadšení, neobyčejnou horlivost, neohroženou službu nové vlasti! A kdo s tím nesouhlasí, ať se hned otočí nazpátek! Lidé se zkaženým srdcem a slabýma rukama nejsou v ruském státu potřeba!“      Nicméně Bachovi se vůbec nedařilo pokročit za tuhle scénu pozvedající ducha: tělo unavené procházkou pod peřinou měklo jako vařený brambor politý horkým máslem; ruce držící knihu pomalu klesaly, víčka se klížila, brada padala na hruď. Přečtené řádky kamsi odplouvaly ve žlutém světle petrolejky, zněly rozmanitými hlasy a záhy umlkaly proměněné ve tvrdý spánek. Kniha vyklouzávala z prstů a pomalu sjížděla po peřině; úder předmětu spadlého na podlahu však už Bacha vzbudit nemohl. Byl by náramně překvapený, kdyby zjistil, že slavné kroniky čte přesně tři roky.      Tak plynul život – klidný, plný drobných radostí a malých obav, naprosto uspokojující. Svým způsobem šťastný. Bylo by možné nazvat ho dokonce počestným, kdyby nebylo jedné okolnosti. Šulmajstr Bach měl zhoubnou vášeň, které mu podle všeho nebylo souzeno se zbavit: miloval bouřky. Nemiloval je jako rozvážný malíř nebo spořádaný básník, který z okna domu pozoruje běsnění živlů a podněcuje svou inspiraci v burácení hromů a sytých barvách nečasu. Ó ne! Bach miloval bouřky jako nejhorší notorický pijan vodku z bramborových slupek, jako morfinista morfium.      Pokaždé – obyčejně k tomu docházelo dvakrát nebo třikrát za rok, na jaře a v časném létě – když se obloha nad Gnadentalem nalévala fialovou tíží a vzduch byl tak silně nabitý elektřinou, že dokonce i mezi přivírajícími se řasami jako by sršely namodralé jiskry, Bach cítil v těle zvláštní narůstající vření. Jestli to byla krev, která díky zvláštnímu chemickému složení prudce reagovala na vlnění magnetického pole, nebo slabé svalové křeče vznikající následkem opojení ozonem, Bach nevěděl. Ale jeho tělo bylo najednou cizí: kostra a svaly jako by se nevešly pod kůži a roztahovaly ji a hrozily, že ji protrhnou, srdce tepalo v hrdle a konečcích prstů, v mozku cosi hučelo a volalo. Bach nechal dveře šulhausu dokořán a vydal se za tím voláním – do travin, do stepi. Zatímco kolonisté kvapně sháněli dobytek do stád a zavírali ho do ohrad a ženy tiskly k hrudi nemluvňata a posbírané otýpky rákosí a utíkaly před bouřkou do vesnice, Bach jí šel pomalu naproti. Nebe nabobtnalé mračny, a kvůli tomu takřka přitisklé k zemi šelestilo, praskalo a burácelo; pak náhle bíle vzplanulo, vášnivě a temně zavzdychalo a padalo do stepi ve studených provazcích vody – začal liják. Bach si roztrhl výstřih košile, obnažil neduživou hruď, zaklonil hlavu a otvíral ústa. Proudy vody bičovaly jeho tělo a stékaly po něm, nohy při každém dalším zahřmění cítily chvění země. Blesky – žluté, modré a tmavě fialové – šlehaly stále častěji, buď nad jeho hlavou, nebo v ní. Vření ve svalech dosahovalo nejvyšší míry – s dalším nebeským úderem se Bachovo tělo roztříštilo na tisíc malých kousků a rozletělo po stepi.      Přicházel k sobě mnohem později, ležel v blátě, tvář měl celou poškrábanou a ve vlasech pichlavé lopuchové kuličky. Záda ho bolela, jako by ho někdo zbil. Vstal a vlekl se domů, obvykle zjistil, že všechny knoflíky ve výstřihu košile jsou vyrvané i s kořeny. Za ním zářila jasná duha, někdy i dvě, trhlinami mraků odplouvajících za Volhu proudil nebeský blankyt. Duše však byla příliš vysílená, než aby se kochala touhle krásou usmíření. Bach pospíchal k šulhausu, zakrýval si rukama díry na kolenou. Snažil se vyhýbat cizím pohledům, soužil se svou nicotnou vášní a styděl se za ni. Jeho zvláštní vrtoch nebyl jenom pohoršující, ale i nebezpečný: jednou kousek od něho zabil blesk krávu, která se vzdálila od stáda, jindy zase spálil osamělý dub. A také ho to začalo přivádět na mizinu: jaké měl přes léto výdaje jenom za knoflíky! Bach se však nedokázal ovládnout a kochat se bouřkou z domu nebo ze zápraží školy. Obyvatelé Gnadentalu o učitelových jarních ztřeštěnostech věděli a hleděli na ně shovívavě: „No dobrá, co si na něm člověk vezme – na tom vzdělanci!“ * Gnadental – v překladu z němčiny: požehnané údolí. ** Kyzjak – topivo nebo stavební materiál ze sušeného hnoje slisovaného se slámou.   Guzel Jachina (1977) se narodila v Kazani, hlavním městě Tatarstánu, do rodiny lékařky a inženýra. Na státní univerzitě vystudovala fakultu cizích jazyků, posléze absolvovala na filmové škole v Moskvě scenáristiku, kterou dokončila v roce 2015. Jako spisovatelka debutovala v literárních časopisech Něva a Okťabr dvěma krátkými povídkami Motyljok (Motýlek, 2014) a Vintovka (Puška, 2015). V roce 2017 její román Zulejka otevírá oči, který se stal světovým bestsellerem a předlohou televizního seriálu. Za román Děti Volhy, dosud přeložený do sedmnácti jazyků, Jachina posbírala několik významných cen, mezi jinými ruskou státní cenu Velká kniha.   Z ruského originálu Дети мои, vydaného Nakladatelstvím AST v Moskvě roku 2018, přeložil Jakub Šedivý. Vydal Prostor v roce 2020, 416 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-10-31 11:18:03

Podzimní péče o vlasy: Jak zachovat lesk a hebkost i za chladných dnů

Podle předního českého kadeřníka Martina Loužeckého je klíčem ke zdravým vlasům v tomto období především hydratace. „Krepatění vlasů je na podzim a v zimě častým problémem kvůli suchému vzduchu a změnám teplot. Rozhodně je dobré používat hydratační šampony a kondicionéry, které vlasům dodají vlhkost, můžete zařadit vlasové oleje či séra,“ radí odborník. Proč naše vlasy v zimě trpí? Nadměrné mytí, horká voda a časté používání stylingových nástrojů s vysokými teplotami… To vše vlasy vysušuje. Venku je určitě dobré je chránit před nepřízní klimatu čepicí, ale na druhou stranu právě pod čepicí může dojít k zapaření a zplihnutí. „Plihnutí vlasů pod čepicí se lze těžko vyhnout. Jako prevenci můžete ale vlasy před nasazením pokrývky hlavy lehce natupírovat,“ doporučuje Martin Loužecký. Elektrizování pak můžeme přelstít používáním bezoplachových hydratačních sprejů. „Vytvoří tenký film a vlasy budou i ochráněny před vlivy počasí,“ vysvětluje vlasový stylista. Chraňte vlasy před teplotními šoky „V zimě je důležité chránit vlasy před teplotními šoky, nechodit ven s mokrými vlasy, fénování nízkou teplotou a používání tepelné ochrany je samozřejmostí. Může nám pomoct například fén s inteligentními funkcemi, jako je Dyson Supersonic Nural,“ říká Martin Loužecký. Díky své schopnosti automaticky regulovat teplotu a proudění vzduchu je tento fén ideálním pomocníkem pro šetrné sušení vlasů v chladných měsících, kdy jsou vlasy obzvláště náchylné k vysoušení. Jaké produkty zvolit? Kadeřník doporučuje zařadit do své rutinní péče o vlasy hydratační masky. „Je důležité chránit, hydratovat, zařaďte používání hydratačních masek klidně dvakrát týdně,“ zdůrazňuje Loužecký. Dále se vyplatí investovat do kvalitních šamponů a kondicionérů určených pro suché a poškozené vlasy. Antistatické spreje pak pomohou zkrotit nepoddajné prameny. S poletujícími vlasy bojuje také speciální nástavec na fén Flyaway. Díky fyzikálnímu jevu zvanému Coanda efekt dokáže skrýt krátké polétavé vlasy pod ty delší, čímž celý účes krásně uhladí. Další tipy pro zdravé vlasy: Omezte časté mytí: V zimě se pokožka hlavy tolik nemastí, proto není nutné vlasy mýt každý den. Pozor na změny teplot: Nikdy nevycházejte z domu s mokrými vlasy a při fénování používejte nízkou teplotu a tepelnou ochranu. Vyživujte vlasy zevnitř: Vsaďte na zdravou stravu bohatou na vitamíny a minerály, která se pozitivně odrazí na stavu vašich vlasů. Co by nemělo chybět ve vaší kosmetické výbavě Sérum Dyson Chitosan™ Finishing Serum proti krepatění vlasů Stylingový přípravek na vlasy obsahuje komplexní makromolekuly získané z hlívy ústřičné: Chitosan. Rovnoměrně se rozprostře po pramenech vlasů, aby se méně krepatily a poletovaly. Dodává vlasům okamžitý lesk pro lepší a dlouhotrvající hladkost. Krém Chitosan™ Pre-Style Cream pro 2× delší držení účesu bez slepených vlasů Obsahuje komplexní makromolekulu z hlívy ústřičné a speciální kombinaci různých olejů, díky kterým pomáhá upravovat povrch vlasů pro jejich jemný a lesklý vzhled. Můžete zvolit produkt pro rovné nebo kudrnaté vlasy. Balíček Kaaral Purify Hydra pro dokonalou hydrataci Trojice hydratačních přípravků se postará o to, aby byly vaše vlasy opět silné, zdravé a pružné. Vlhkost jim dodá šampon a kondicionér s ostružinovým octem, rýžovým mlékem a mandlovým olejem a bezoplachový kondicionér ve spreji Purify Leave-in s mléčnými proteiny a kustovnicí. Hydratační maska Kaaral Purify Hydra pro hloubkovou hydrataci Dodává vyčerpaným a fyzicky namáhaným vlasům intenzivní hydrataci. Regeneruje strukturu vlasů, dodává jim vlhkost, výživu pro zdravý růst, ochranu, zklidňuje a chrání před mechanickým poškozením. Sprej Style Perfetto Diamond Smooth pro ochranu vlasů Vlasový sprej 2v1 s Anti Frizz / Smooth efektem, ochrannou proti vlhkosti a tepelnou ochranou. Obsahuje keratin, vitamín E a jojobový olej. Naneste rovnoměrně od kořínků ke konečkům na vlhké, ručníkem vysušené vlasy. Chytrý fén pro zdravější hřívu Vysoušeč vlasů Dyson Supersonic Nural™ pomáhá chránit zdraví pokožky hlavy a zajistit přirozený lesk vlasů. Využívá síť senzorů Nural, které neustále monitorují teplotu a proudění vzduchu. Snímač Time of Flight automaticky upravuje teplotu tak, aby byla udržována optimální cílová teplota 55 °C u pokožky hlavy. Navíc obsahuje pět nástavců pro různé typy stylingů a dokáže každý z nástavců rozpoznat, pamatuje si předvolby a díky tomu automaticky přizpůsobí nastavení vašim stylovým preferencím. Také pozná, když je přístroj položen. V takovém případě deaktivuje topení a sníží proudění vzduchu.

Čas načtení: 2024-04-29 13:00:01

Co se stalo s Christiane z My děti ze stanice ZOO? Drogové drama stále pokračuje

V rozhovoru z roku 2013 Christiane na otázku, proč nikdy nepřestala užívat nelegální drogy, vysvětlila: „Nikdy jsem se jich nechtěla vzdát. Nic jiného jsem neznala. Rozhodla jsem se žít jiný život než ostatní lidé…“  Život jde dál. I s heroinem Slavná kniha, která vyšla v roce 1978, končí tím, že Christiane byla nucena přestěhovat se k příbuzným na venkov. Matka totiž byla přesvědčena, že Christiane byla k užívání drog „svedena“. Christiane si ovšem myslela své: „Neznám nikoho, kdo by byl prakticky proti své vůli sveden. Většina mladých lidí přijde k heroinu úplně sama, když je na to připravená.“ Navíc když se člověk odhodlá, může si heroin obstarat kdekoli, jak se dočteme v knize. Nicméně v novém prostředí dívka překonávala svou závislost a snažila se začít normální život. V roce 2013 autorka vydala navazující knihu, v níž vylíčila své osudy až do své současnosti. V témže roce se v rozhovoru vyjádřila takto: „Doufám, že Můj druhý život odradí lidi od braní drog víc než moje první kniha… Jsem si docela jistá, že ano. Popisuje, kolik bolesti jsem v životě prožila, a vysvětluje, že zemřu velmi brzy a bolestivou smrtí.“ Drogy, které dělají z lidí zombíky. Závislost v první vteřině a uspávadlo koní Číst více Bouřlivé mládí Christiane nikdy nezapadla do ideálního venkovského světa své babičky. Místo toho se přestěhovala do společného bytu s hvězdami punkové hudby v hamburské čtvrti St. Pauli a vyzkoušela si zpěv a herectví. Není divu, že se v takovém prostředí brzy setkala s heroinem a jeho magické přitažlivosti prostě nedokázala odolat ani po letech abstinence: „To je skvělý, fakt skvělý, říkala jsem si… Jak mi to chybělo, celé ty roky… zdá se ti, že je to nejkrásnější pocit na světě… V tu chvíli jsem si byla jistá, že do závislosti nespadnu znovu. Protože to bylo příliš skvělý. Když už si musíš píchat, neužíváš si to tak… už necítíš rauš, musíš si píchat zas a zas, aby ses cítil normálně, a musíš bojovat s absťákem. A to už jsi v pr*eli…“ A přesně v takovém stavu už brzy zase lítala. A navíc se „spřátelila“ s novou drogou – kokainem. Disneyland pro feťáky V letech 1982–1985 žila Christiane v Curychu u rodiny Keelových, majitelů nakladatelství Diogenes. Anna Keelová si s ní náramně rozuměla – přála si poznat slavnou dívku, protože její příběh byl jedinou knihou, kterou její dva synové kdy četli. V rodině se Christiane zkoušela zajímat o umění, chodila do opery a setkávala se s významnými lidmi. Záhy však poznala, že toto není její svět. O to více ji to táhlo na Platzspitz, který popsala jako Disneyland pro feťáky. Tehdy představoval největší otevřenou drogovou scénu v Evropě, kde se denně scházelo až 3000 feťáků z celého světa: „Sedí na koberci z injekčních stříkaček, na květinových záhonech, za keříky a vpichují si jehly do žil na pažích a nohách před zvědavými pohledy kolemjdoucích. Někteří si strhávají oblečení, aby našli neporušenou žílu na těle plném hnisavých boláků. I v zimě. Píchají se do třísla, do krku, protože jiné žíly už jsou zanícené. Polonahá těla leží venku – zmodralá zimou, někteří jsou mrtví.“ Kapitola končí tím, že Christiane je postavena před soud, protože ji párkrát přistihli s heroinem. Nakonec ji pošlou do vězení, které popisuje jako svého druhu lék. Cítila se tam prý svobodněji než kdekoliv na svobodě. Prokletí řeckých bohů Christiane utekla před svou minulostí do Řecka. Tam se zamilovala do pohledného Řeka, který se kdysi jako teenager přidal k hippies a nyní cestoval po řeckých ostrovech ve stopách Odyssea. Vroucně se milovali a žili divoce a svobodně. Vařili si na táborovém ohni a spali v chatrčích nebo pod hvězdami na pláži. Ale tento rajský život nemohl skončit dobře. I její přítel totiž vyzkoušel drogy hippies, včetně heroinu, a tak je časem oba dostihla minulost. Po rozchodu se Christiane vrátila do Berlína. Nyní ji sužovala těžká cirhóza jater, bolest a osamělost. Objevily se u ní i myšlenky na sebevraždu. Matkou na jedničku Přes všechny své excesy jednu věc Christiane zvládla výborně. Ve svých 34 letech, po potratech a interrupcích, se stala opravdovou a milující matkou. „Byla to jediná věc, která se mi kdy podařila,“ řekla o svém synovi, který je její největší láskou a jedinou skutečnou šancí, jakou kdy dostala: „Od prvních okamžiků byl Phillip krásný. Ve chvíli, kdy jsem ho uviděla a on zakřičel, jsem byla nejšťastnější člověk na světě. Neexistují slova, která by to popsala. Ta malá bytůstka, která mě potřebovala, byla tady. A on byl teď všechno, co jsem potřebovala já. Všechno ostatní mi bylo ukradené.“ Opět ta minulost Bohužel, ani tuto příležitost nedokázala využít. Tentokrát jí však štěstí nevzala drogová závislost, protože už léta se léčila v substitučním programu a dostávala jen malou dávku metadonu. Opět se jednou snažila utéct před svou pochybnou slávou, a protože syn si přál žít v místě s podobnou kulturou a počasím jako v Berlíně, rozhodla se pro Amsterdam. Když chlapce odhlásila ze školy v Německu, spustili z úřadu pro péče o mládež poplach a syna jí odebrali. Christiane se podařilo získat ho zpět a s pomocí pochybného přítele uprchnout do Holandska. Tam jí brzy došly peníze. Vrátila se zpět do Berlína a lidé z úřadu, kteří měli za to, že do Holandska utekla kvůli lepší dostupnosti drog, jí s pomocí policejní síly odeberali syna z vlaku. Příběh, který budil mladé ze spaní. My děti ze stanice Zoo byl nejlepší antidrogovou kampaní Číst více Když se vám zhroutí svět Christiane se zhroutil svět: „Úplně jsem se sesypala. Řvala jsem tak, že jsem musela zůstat doma celé týdny. Měla jsem tak oteklé oči od pláče a z nevyspání, že jsem se styděla jít na ulici.“ To, že by mohla syna získat zpět, ji v tu chvíli nenapadlo, a proto si ještě téhož dne píchla drogu: „Z dlouhého seznamu mých stupidních rozhodnutí byl návrat k heráku to nejpitomější ze všech. Jednou mi Kai Hermann řekl: ‚Kdybys teď dokázala dodat čistý vzorek moči, mohli bychom zvrátit rozhodnutí střediska péče o dítě a zažalovat všechna média.‘ Jenomže já jsem něčeho takového nebyla schopná.“ Syna se jí ale podařilo získat do péče o dva roky později v roce 2010. Přesto závěr knihy nepůsobí moc optimisticky. Christiane bojuje s vážnou nemocí. Obává se, že jí brzy selžou játra a jednoho dne se zcela otráví. Tento stav je důsledkem hepatitidy C, kterou se před mnoha lety nakazila z infikované jehly. Tentokrát to snad vyjde Vlastně je velkým úspěchem, že Christiane stále žije. Podle poslední zprávy, kterou lze o naší hrdince nalézt na internetu, byla v roce 2013 součástí skupiny bezdomovců závislých na heroinu, kteří se scházeli na berlínském Hermannplatzu. V roce 2016 její partner, který rovněž patřil do této party, zemřel v důsledku užívání heroinu. Christiane poté se skupinou přerušila kontakt a přestěhovala se do útulku pro bezdomovce. Když jej v květnu 2023 opouštěla, prohlásila: „Stěhuji se do země, kde jsem vždy chtěla být… Můžu zestárnout na malém statku s kravami a prasaty.“ Chce tam zůstat čistá. Tak jí držme palce, aby jí to konečně vyšlo. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Železná panna: Hrozné utrpení, na které se nevydržel nikdo dívat.

Čas načtení: 2024-12-21 17:00:01

Vánoční stromky pro dobrou věc. Jak smrček pomáhal potřebným za první republiky

Autor Lišky Bystroušky rád cestoval do skandinávských zemí. Na jedné z cest do Dánska byl svědkem vztyčení a rozsvícení obrovské jedle před kodaňskou radnicí. Takovýmto jedlím, smrčkům nebo borovičkám se v této zemi říkalo „stromy dobré vůle“ a měly charitativní cíl. Těsnohlídek se rozhodl zavést tuto tradici i ve své vlasti. První vánoční strom u nás „Jsem vánočnímu stromu podoben, kterému na náměstích dal jsem z dlažby růst. Jak on jsem země syn a miloval jsem den svým srdcem raněným i tichou prosbou úst, jak on jsem vyrůstal, bych dobru jiných sloužil, až vykoupí mne hrob a v světle budu státi zas dětsky nevinný, až slzy budou táti, jež z cizích očí setříti jsem toužil.“ (Rudolf Těsnohlídek) Díky Těsnohlídkovi se v roce 1924 na brněnském náměstí Svobody rozzářil poprvé Strom republiky, který měl apelovat na lidskost. Pod ním byla kasička, kde mohli lidé přispět na osiřelé děti. Při slavnostním rozsvícení zazněla československá a dánská hymna. Na vánoční stromy první republiky se pohlíželo jako na akt vlastenectví a projev soudružnosti nově vzniklého československého státu s přáním, aby nikdo netrpěl nedostatkem, jak se dočteme v knize od Petra Koury Sto let českých Vánoc. Jednalo se o jakousi charitativní akci a díky vybraným penězům vznikl dětský domov Dagmar, pojmenovaný podle lidumilné dánské královny, která měla český původ. Strom republiky měl pokračování na různých místech. Radost dělal v Jihlavě, Znojmě, Zlíně, Rožnově pod Radhoštěm, Prostějově, Kroměříži a Hranicích na Moravě. Příští rok se vánoční stromy objevily i v Praze, Bratislavě a Užhorodě a časem se rozšířily po celém Československu.  Těsnohlídkův vánoční strom nebyl první. Ozdobené větve byly již dávno součástí tradice plné krve a bolesti Číst více Příběh novorozence Velkou inspirací pro spisovatele Těsnohlídka byl případ matky, která v zimě odložila mimino pod strom v lese. Naštěstí malou Lidušku našli a zachránili jí holý život. Matka dítěte zpytovala svědomí a sama se šla udat na policii. Šla sedět na pět měsíců tuhého žaláře, i když dnes by si odseděla víc. Dušovala se, že nechtěla, aby dítě zemřelo, a ospravedlňovala svůj čin svou neblahou existenční krizí. Na dítě byla sama, protože biologický otec – ruský válečný zajatec – se vrátil do Ruska a ke svému otcovství se nepostavil jako chlap.  Lidušku pak adoptovali manželé Polákovi z Brna. Těsnohlídek napsal soudničku o tomto případu a rozhodl se, že něco udělá pro osiřelé děti a vynasnaží se, aby už nikdy nikdo žádné novorozeně takto zrůdným způsobem nikde neodložil. Cestu k tomu nalézal prostřednictvím charity spojené s rozsvícením vánočního stromku. Inspirací mu v tom byly skandinávské země, kde tato tradice byla tehdy v adventním čase běžnou záležitostí. Narodil se Kristus Pán! To ano, ale kdy vlastně? Neshodnou se ani odborníci Číst více Tradice pokračuje Vánoční stromky se staly neodmyslitelnou součástí prvorepublikových Vánoc. Ačkoliv zprvu tato tradice byla u nás celkem neznámá, později se vžila a dnes si Vánoce bez stromečků na významných náměstích nebo návsích neumíme představit. „V intencích zemřelého spisovatele Těsnohlídka, který byl první, jenž severský zvyk u nás propagoval, (…) je to krásný symbol štědrosti a péče o chudé děti republiky, jimž posílám pokladničkou pod stromem svůj dárek,“ uvádí tehdejší časopis Pestrý týden. Hlavní myšlenkou bylo tenkrát vybrat od vánočně naladěných lidiček peníze na humanitární cíle a tím měla být vyplněna mezera ve státním rozpočtu nebo církevních zdrojů týkající se sociálních a zdravotních programů.  Zakladatel této české tradice Rudolf Těsnohlídek bohužel sám nebyl šťastný a necítil se psychicky dobře, ačkoliv chudým a nemocným lidem pomáhal, co se dalo. Jeho deprese vedly k nenapravitelné tragédii, když se rozhodl vzít si život. K sebevraždě došlo kolem dvanácté hodiny v zimě roku 1928, kdy zůstávali v redakci Lidových novin již pouze Těsnohlídek a jeho kolega Bedřich Golombek. „Seděl jsem v zadní místnosti a psal jsem na stroji. Uslyšel jsem na chodbě vrznutí dveří a šel jsem se podívat, kdo to přišel. Stál tu smrtelně bledý pan Těsnohlídek,“ vypráví Golombek, jak se dočteme v knize Rudolf Těsnohlídek od Josefa Hrabáka. Později se ukázalo, že Těsnohlídek střílel pistolí a přitom špatně mířil. Ačkoliv jej včas převezli do nemocnice, už se jej zachránit nepodařilo. Tak skončil život obětavého a mravně silného muže, který nikdy nikomu neublížil, ba dokonce dělal vždy vše pro to, aby na tomto světě bylo o trochu lépe. Třeba právě vánočními stromky.  Zdroje: autorský článek KAM DÁL: Hradešický uherák. Oblíbený vánoční dárek pro chlapy.

Čas načtení: 2016-09-05 17:45:00

Péče o autobaterii v létě i zimě

Autobaterie je akumulátor a je potřeba se o ní pravidelně starat a kontrolovat. Jinak se může stát, že auto jednoho dne nenastartujete. Kritické jsou pro baterii zimní měsíce, kdy teplota klesá pod bod mrazu a také v létě, kdy jsou naopak teploty velmi vysoké. Jak se o autobaterii starat v těchto ro ...

Čas načtení: 2023-12-07 18:23:03

6 kroků, jak si při cestování udržet pleť v kondici

Máte v plánu delší cestu letadlem, klimatizovaným autobusem či vlakem? Aby vás na jejím konci nečekalo nepříjemné překvapení při pohledu do zrcadla, kde na vás místo svěží pleti vykoukne obličej připomínající kondici sušené tresky, máme pro vás několik rad, jak si udržet zdravou pleť i na cestách. Zdevastovaná a vysušená pleť je totiž krutá daň, kterou si vybere několikahodinový pobyt v kabině letadla nebo jiného klimatizovaného dopravního prostředku. V letadle je ale riziko pro pleť největší (hlavně u letů trvajících víc jak 2 hodiny). Proč? Prostor v letadle se vyznačuje extrémně nízkou vlhkostí, která je příčinou rychlé dehydratace pokožky. Ideální vlhkost vzduchu, vhodná pro náš organismus, se pohybuje někde mezi 30 až 60 %. Představte si ale, že v kabině letadla může vlhkost vzduchu někdy klesnout na pouhá 2 procenta. Vzduch proháněný klimatizačními jednotkami je několikrát přecirkulovaný, a proto velice suchý. Není divu, že naše tělo za letu trpí. Jakmile vzduch narazí na molekulu vody na vašem těle, okamžitě ji z kůže „vysaje“. Tím způsobem dochází k opakovanému vysušování pleti. Možná si říkáte, že s vaší mastnou pletí jste v pohodě a žádné riziko vám nehrozí. Je to ale častý omyl. Přesušený vzduch totiž vadí všem typům pleti. Nejen suché a citlivé pokožce, kterou ještě víc dehydruje, ale také pokožce mastné. Ta bude paradoxně ještě mastnější. Protože když mastná kůže přichází o vodu, snaží se ztrátu vlhkosti kompenzovat tím, že produkuje ještě více mazu. Pokud pak cestujete do teplých krajin, potrápí kůži také sluníčko, písek i slaná mořská voda. Naopak jestliže se vydáte v zimě na hory, je potřeba pokožku chránit před ostrým sluncem, mrazem a větrem. Když však dodržíte pár jednoduchých zásad, jak se o pleť na cestách správně starat, nehrozí po návratu z dovolené žádné trauma. Naopak, budete se moci pochlubit svěžím vhledem a krásně opálenou kůží. 1) Dobrá příprava před cestou Udělejte si dopředu konkrétní seznam všech věcí (checklist), které si na dovolenou nebo služební cestu plánujete vzít s sebou. Prostě si dopředu promyslete, bez čeho se na cestách neobejdete (oblečení, elektronika, léky) a zvažte i to, jakou kosmetiku s sebou vezmete. Až pak budete věci skládat do kufru, jen si odškrtáte jednotlivé položky ze seznamu a budete mít 100% jistotu, že na nic nezapomenete. A hlavně nemusíte chaoticky běhat po bytě a přemýšlet, jestli jste si ten hydratační krém už zabalili nebo ne. Vsaďte na cestovní balení kosmetiky   Zapomeňte na litrové sprchové gely, půlkilová tělová mléka a šampony, které vám zaberou třetinu kufru a také se pěkně pronesou. Tahat s sebou na cesty velkoobjemová balení kosmetiky je zbytečné. Za ušetřená kila a místo si raději z dovolené něco hezkého přivezte. Navíc velkou kosmetiku můžete převážet jen v odbaveném zavazadle, na palubu vám ji nevezmou. Kosmetika na palubě letadla Na palubu letadla si můžete v příručním zavazadle vzít pouze malé množství tekutin. Za „tekutiny“ je v rámci bezpečnostních opatření považována i veškerá tělová a pleťová kosmetika jako krémy, tělová mléka, opalovací mléka, odličovače, sprchové gely, šampóny, parfémy apod. Množství jednoho balení v příručním zavazadle nesmí přesáhnout 100 ml (100 g) a celkový objem tekutin nesmí být vyšší než  1 l. NAŠE TIPY:  Pořiďte si cestovní balení kosmetiky. Dnes se běžně prodává kvalitní tělová kosmetika v mini balení (30 ml, 50 ml apod.). Dá se rovnou pořídit praktická cestovní sada s přírodní kosmetikou jako např. sada od francouzské značky Compagnie de Provence obsahující mini sprchový gel, šampon a tělové mléko, v celkovém objemu do 100 ml, takže si celý set můžete vzít komplet i do příručního zavazadla na palubu. Pokud se na cestách nechcete vzdát svého oblíbeného krému či šamponu a v malém balení se nevyrábí, pořiďte si domů několik obyčejných průhledných plastových lahviček s uzávěrem (prodávají se v různých objemech, praktické jsou ty do 100 ml) a do nich si prostě přípravek z velké lahve jen přelejete. Koupit se dají dokonce i malé lahvičky s rozprašovačem, do kterých můžete dát toaletní vodu nebo parfém. Do příruční tašky si připravte jen tu kosmetiku (krém, balzám na rty apod.) bez které se během letu rozhodně neobejdete, zbytek nechte v odbaveném kufru. 2) Před cestou letadlem vynechte make-up Jelikož už víme, jako velkou zátěží je pro naši pleť samotný let, je dobré ji nezatěžovat vrstvami podkladového krému, make-upu či pudru. Nechte pleť volně dýchat. Tentokrát se komplexního líčení prostě vzdejte. Vezměte si na pomoc pouze lehký hydratační krém, který pleť vyživí a bude ji chránit před vysušením. Zároveň ji nezatíží tolik jako make-up. Jestliže jste ale bez nalíčení nesvá, jako oblečený turista na nudapláži, potom zkuste místo make-upu použít pouze lehký BB krém nebo korektor, který zakryje ty největší nedostatky, jako jsou např. kruhy pod očima nebo nežádoucí pupínky. Nebo zkrátka naličte jen řasy a rty a vsaďte na přirozenou krásu. 3) Hydratujte zvnějšku i zevnitř Základem pro zdravou pleť je dostatečná hydratace. Hydratace je jako mantra. Nestačí se ale jen mazat těmi nejlepšími krémy. Základem hydratace organismu včetně pleti je zdravý pitný režim. Nezapomínejte tedy na dostatečný přísun tekutin (hlavně vody) a hydratovat tělo zevnitř. Suché prostředí letadla je pro pleť stresující. Aby byly následky v podobě suchých a načervenalých skvrn co nejmenší, mějte po celou cestu při ruce hydratační krém a také termální či pleťovou vodu ve spreji. Velmi oblíbená je např. přírodní růžová voda, která hydratuje i zklidňuje. Krém i vodu použijte během letu několikrát opakovaně. Jakmile budete mí na pokožce pocit nepříjemného pnutí, je to znamení pro další dávku hydratace. Pokud vás čeká opravdu dlouhý zaoceánský let, může se vám hodit také textilní hydratační maska. Ta je na cestu perfektní. Snadno se používá a hlavně pomůže krásně zklidnit a zvlhčit pokožku. A že se na vás budou ostatní cestující divně dívat? Co je přednější, zdravá pleť nebo to, co si o vás budou myslet ostatní? 4) Nepodceňujte čištění pleti Během cestování se na pleť nachytaly také částečky prachu a jiných nečistot. Pokud máte po letu chvíli času, ošetřete pleť čisticím tonikem nebo čisticím pleťovým ubrouskem. Poté ji opět namažte hydratačním krémem. Případně už se klidně můžete zase nalíčit a udělat si kompletní make-up. Pokud vystupujete z letadla v letní dovolenkové destinaci, naneste si na obličej rovnou opalovací krém s UV filtrem, ať vám sluníčko neudělá na obličeji paseku hned první den. NÁŠ TIP:  Zabalte si na cesty čisticí pleťové ubrousky. Ty můžete bez problému přibalit do příruční tašky a vzít si do letadla. Ubrousky jsou na cesty pohodlnější než tekuté tonikum. 5) Nezapomínejte na ochranu rtů Kdo trpí na suché rty, má jasno. Bez pomády na rty ani ránu. Mezi první věc, kterou si tak na cesty vždy nezapomínáme přibalit, je kvalitní balzám na rty. A zejména ve vysušené kabině letadla platí mazat, mazat, mazat. Pokožka rtů je totiž velice citlivá a náchylná k přesušení ještě víc, než zbytek obličeje. Pomády na rty jsou však naštěstí velice skladné, vejdou se klidně do kapsy, takže je při sobě můžeme mít stále. V letních měsících nebo na horském sluníčku je dobré vyměnit obyčejný balzám za pomádu s UV filtrem. 6) Opalovací krém vždy v kabelce Opalovací krém je jasná věc, pokud se budete pohybovat u moře, na horách i v letním rozpáleném městě. Zkrátka tam, kde slunce zrovna peče. Pleť bez ochrany, vystavena intenzivním slunečním paprskům se může nejen nepěkně spálit, ale také dřív stárne a je citlivější ke vzniku vrásek. Takže opalovací krém na seznamu věcí na dovolenou určitě nevynechat. Ať už cestujete za prací nebo jedete na dovolenou, myslete na to, že nemá cenu balit si celou koupelnu. Nakonec si stejně vystačíme i s málem. Důležité je, dát pleti základní péči. Hloubkovou očistu a výživu si pak uděláte klidně zase až doma. Ukázka naší palubní výzbroje aneb kosmetický checklist pro palubní zavazadlo: Hydratační krém na pleť Výživný krém na ruce Čisticí ubrousky (případně pleťová voda) Balzám na rty Antibakteriální gel na ruce Deodorant Dekorativní kosmetika (základní, tj. řasenka, rtěnka, případně korektor) Jak řešíte potíže se suchou pletí na cestách vy? Jaká kosmetika nesmí ve vašem palubním zavazadle nikdy chybět?

Čas načtení: 2023-12-07 18:06:18

6 tipů pro správnou letní péči o pleť a pokožku

Známe to všechny. Extrémy počasí nemá naše pleť ani trochu ráda. V zimě póry trpí pod studeným mrazem, větrem a v přetopených místnostech, v létě naopak pleť dostává zabrat kvůli ostrému slunci, vysušenému vzduchu z klimatizace a přechlorovaným bazénům. V obou případech dochází k nadměrnému přesušení pokožky, která pak časem ztrácí elasticitu a rychleji stárne. A docílit nepružné, nezdravě vypadající kůže určitě nechceme. Co tedy s tím? Je potřeba se o naši pleť s láskou starat a denně jí věnovat alespoň minimální péči. A v létě obzvlášť! 1) Vsaďte na kvalitní kosmetiku Pokud při péči o tělo dáváte přednost přírodním přípravkům bez zbytečné chemie, škodlivých parabenů a silikonů, děláte jedině dobře. Protože přes vlasy a kůži se do těla vstřebají stejně rychle živiny, jako i nežádoucí chemické látky.  A nezdravé chemie je kolem nás už tak nadbytek, proto není potřeba tělo zatěžovat víc, než je nutné. Skvělé a k organismu šetrné jsou například přípravky od české značky SALOOS. Kvalitní kosmetika od tohoto oblíbeného českého výrobce totiž obsahuje výtažky z rostlin a zejména blahodárné esenciální oleje z kontrolovaného ekologického hospodaření. Saloos pečlivě dbá na původ a kvalitu surovin, na kterou klade zásadní důraz, pravidelně ji testuje a kontroluje. Při výrobě přípravků používá prvotřídní, za studena lisované oleje s nejvyšším obsahem přírodních látek. Díky své BIO kvalitě a příznivým cenám se tato značka u svých zákazníků těší velké oblibě. 2) Obrušujte Ano, ač se vám tento krok může zdát na první pohled zbytečný, opak je pravdou. Kvalitní peeling je skutečně základ. Pokožku je totiž v prvé řadě třeba dobře prokrvit a zároveň zbavit odumřelých buněk a šupinek. Teprve takto ošetřená kůže pak dokáže výborně vstřebat výživné látky z krému či pleťové masky. Samotný tělový peeling pokožku přirozeně hydratuje, zvláčňuje a časem porazí všechny tak nepříjemně drsné lokty, kolena i paty. Saloos vyrábí luxusní peelingové směsi, vše v BIO kvalitě, stačí si jen vybrat, která je vám složením a vůní více sympatická. Až si doma uděláte pečující chvilku pro sebe, namíchejte si třeba alko či nealko vychlazené Mojito a k němu si rovnou dopřejte mojitový peeling, který bude stejně osvěžující, jako váš koktejl. Pokud máte jemnou a citlivou pleť a bojíte se, že peeling bude příliš agresivní, vyzkoušejte zajímavou alternativu ve formě francouzského jílu. Jako jediný z jílů je totiž 100% francouzský jíl hypoalergenní, má antibakteriální účinky a na pokožku navíc zafunguje jako naprostá minerální bomba. Francouzský jíl je totiž velmi bohatý např. na železo, hořčík, vápník, křemík či stopové prvky.  Zanesené póry vám šetrně vyčistí a pokožku zároveň detoxikuje. Po aplikaci jílu pak bude pokožka celého těla prozářená, vyživená a svěží. 3) Vyživujte Vrátily jste se krásně opálené od moře, ale zjišťujete, že kromě bronzu se na vašich nohou blýská i nějak moc suchých šupinek, i když jste je poctivě mazaly? Může vás uklidnit fakt, že v tom nejste sama. V létě opravdu může suchá kůže na nohou, lýtkách i chodidlech potrápit mnohem víc, než v ostatních ročních obdobích. Bosé nohy obrušuje a vysušuje písek, slaná voda i chlór v bazénu. A na to je jediná rada. Nejprve důkladný peeling a pak každé ráno i večer pořádně mazat, mazat, mazat. Mastné krémy však v horkém létě nejsou pro pokožku zrovna příjemné. Vyzkoušejte proto třeba některý z voňavých tělových olejů Saloos. Ty jsou čistě přírodní, obsahují esenciální oleje a výtažky z bylin a rostlin a tím pádem velké množství bioaktivních látek, vitamínů a minerálů v jejich přirozené podobě, které dokážou předat našemu tělu. Oleje jsou velice příjemné k pokožce, krásně se vtírají a kůže po nich zůstane nejen krásně provoněná, ale zároveň vyživená a bez pocitu mastnoty. Pro dokonalé promazání a odstranění pocitu suché pokožky můžete vyzkoušet například kokosový olej v exoticky lákavých variantách pomeranče, kávy, čokolády či vanilky. Horký favorit letošního léta: pleťové oleje! Pleť potřebuje šetrnější péči než zbytek těla. I na to Saloos myslel, a proto ani váš obličej se jemné olejové péče nemusí vzdávat. Na ošetření větrem a sluncem ošlehané pleti můžete vyzkoušet BIO regenerační obličejový olej v praktickém malém balení s rozprašovačem. Tyto malé, ale úžasně účinné lahvičky s dary přírody se staly hitem letošního léta. Obličejový olej je praktickou alternativou denního i nočního krému. Základem pleťových olejů Saloos jsou nejkvalitnější bio oleje lisované za studena. Jojobový olej významně pomáhá regulovat vlhkost pokožky. Brutnákový je díky vysokému obsahu kyseliny gama-linolenové mimořádně vhodný na problematickou pokožku a šípkový zase ideálně bojuje proti vráskám a podporuje vitalitu zralé pleti. Dále mohou oleje obsahovat i žádaný bio arganový olej nebo olej z granátového jablka. Rozprašovač se vám pohodlně vejde do kabelky, takže ho můžete mít kdykoli při sobě a při sebemenším náznaku pnutí pokožky okamžitě použít. 4) Hydratujte Vaše tělo potřebuje ke správnému fungování vodu a v létě je zejména namáhaná pleť po hydrataci hladová jak vlk. Je nutné pleť cíleně zvlhčovat, i když trávíme celé léto v klimatizované kanceláři? Rozhodně ano. Klimatizace totiž sice zchladí vzduch, ale zároveň z něj i z vaší kůže vysaje všechny molekuly vody. Klimatizace tedy naší pleti škodí snad ještě více než krátký pobyt na sluníčku. Na to je dobré myslet nejen při pobytu v kanceláři, ale taky na dlouhé cestě letadlem při cestě do našeho dovolenkového cíle. Na léto je proto vhodné pořídit si nejen nějaký lehký hydratační krém či pleťový olej, ale k němu jako skvělý doplněk třeba ještě pleťovou vodu v rozprašovači, která dodá pleti tolik potřebnou vláhu. Květinové pleťové vody jsou skvělé v tom, že zvládnou pleť krásně čistit a hydratovat zároveň. Přirozeně zvyšují vlhkost pleti, příjemně ji osvěžují a tonizují. Květinová vůně je navíc velice jemná, nevtíravá a čistě přírodního původu. Určitě by tedy v létě neměla chybět v žádné dámské kabelce. 5) Dodržujte pitný režim Vodu je potřeba tělu dodat nejen zvenku, ale hlavně zevnitř. Jak je pitný režim důležitý, víme všichni. Je však potřeba dbát na to, co pijeme. Pleti škodí alkohol i slazené nápoje. Je proto lepší se jim vyvarovat. V horkých letních dnech je proto ideální čistá voda bez bublinek, přírodní (uměle neslazené) domácí limonády či vlažné bylinné čaje. Abyste na pití nezapomínaly, noste si vždy malou lahev vody s sebou! 6) Odlehčete stravu V létě si tělo o lehčí stravu říká samo. Šťavnaté hrozny, melouny, zralé jahody a zelenina ze zahrádky. Ideální volba. Jasně, k létu neodmyslitelně patří grilované maso i buřty. Netřeba se jich dobrovolně vzdávat. Ale zároveň není dobré jejich konzumaci přehánět. V horku má organismus už tak dost práce s jeho ochlazováním a není dobré ho proto zatěžovat potravinami, které se dlouho tráví. Pokud můžete, nehroťte to ani s kafíčky, dortíčky a zmrzlinami. Je v nich zbytečně mnoho cukru a často i umělých sladidel, které tělu neprospívají. Prostě nic se nemá přehánět. Vždy je dobré najít rovnováhu a maso občas vyměnit za rybu nebo grilovaný sýr a proložit ho třeba zeleninovým salátem. Uvidíte, že když se začnete stravovat zdravěji a lehčeji, vaše pokožka se vám odvděčí svým krásným, zdravým vzhledem. A jak jste na tom vy? Jakých rad se v letní péči o pokožku držíte vy?

Čas načtení: 2021-02-23 13:03:59

Jak je to s 250tisícovým příplatkem nemocnicím za pacienta zemřelého na COVID-19

Mezi lidmi se v poslední době šíří lež, že nemocnice nadsazují počty nemocných na COVID-19, protože za každého zemřelého vykázaného jako úmrtí na COVID-19 dostávají bonus ve výši 250 tisíc Kč. V krátké době jsem ji slyšel od několika lidí. Jako bývalého vyjednavače České lékařské mory o cenách zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění, který má v rodině několik zdravotníků, mě tyto lži strašně naštvaly. Proto jsem se rozhodl i pro laiky pochopitelným způsobem popsat, jak je to s platbami za covidové pacienty. Podle platných vyhlášek ministerstva zdravotnictví, které stanoví způsob a výši úhrad zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění, neexistuje žádná platba za úmrtí pacienta. Ani nikdy neexistovala. Motivovala by totiž nemocnice nikoli k léčení pacientů, ale k jejich ponechávání smrti. Systém úhrad je paskvil Před 15 lety byl k proplácení péče poskytované pacientům v nemocnicích zaveden systém úhrady metodou skupin podobných diagnóz (DRG – z anglického „Diagnostic Related Group), který byl vyvinut v USA. Nikoli však jako úhradová metoda, ale jako nástroj, s jehož pomocí mají orgány veřejné správy sledovat, zda v některých nemocnicích nedochází ke zvýšenému počtu komplikací typu nozokomiálních nákaz, které signalizují problémy například s hygienou nebo špatnými léčebnými či ošetřovatelskými postupy. DRG dělí všechny nemoci a traumatické stavy do skupin, v níž jsou „podobné“ diagnózy. Jestliže se v některé nemocnici více než v jiné vyskytuje zlatý stafylokok u pacientů, jimž byla provedena náhrada kolenního kloubu či náhrada kyčelního kloubu, je to typickým příznakem špatné hygienické situace na operačních sálech. Proleženiny u pacientů uvedených do umělého spánku – ať již po vícečetných zlomeninách nebo při zánětu plic – signalizují, že v nemocnici je nedostatek ošetřovatelského personálu. Všechny tyto případy mají být příčinou zásahu státní moci s cílem sjednat nápravu. Aby se o tom inspekční orgány dozvěděly, k tomu byl stvořen systém DRG. V ČR však byl tento systém zaveden jako metoda úhrady zdravotní péče. K čemuž je naprosto nevhodný. Nemocnicím řadu let zdravotní pojišťovny platily nikoli za každý provedený zákrok, který by měl ve vyhlášce vyčíslenu cenu, ale za „něco“ ze skupiny příbuzných diagnóz. Je to naprostý paskvil, který ignoruje medicínskou i ekonomickou realitu. Průběh léčení každého pacienta je trochu jiný i v případě stejné diagnózy. Ale tento paskvil byl zaveden, protože někdo z nemocnic a ze zdravotních pojišťoven na to dostal výzkumný grant spolufinancovaný z peněz EU. A pak „se“ to muselo pět let používat, aby ti, co dotaci z EU vzali, ji nemuseli vracet. Kvůli nevracení desítek milionů korun vznikly v nemocnicích škody za desítky miliard. Kromě vyhlášky, která stanoví „cenu“ péče o jednoho pacienta podle skupin „příbuzných“ diagnóz, vydává ministerstvo zdravotnictví i vyhlášku, kterou limituje množství péče, kterou smí pojišťovny nemocnicím zaplatit. V ní je pomocí složitých vzorců stanoveno, kolik peněz celkově může nemocnice za rok dostat. Vzorec je složen z dílčích „podvzorců“, které omezují platby za léky podané pacientům i spotřební materiál od kloubních náhrad až po roušky a ochranné oděvy zdravotníků a prostěradla, na nichž leží pacient. Hra se skořápkami Vyhláška je psána tak, že v lepším případě nemocnicím umožňuje léčením pacientů získat o ministerstvem fixně stanovené procento více peněz než v minulém roce, pokud „odléčí“ a vykáže „přibližně podobné“ množství péče „oceněné“ metodou DRG. Bývá stanoven koridor, který vláda po nemocnicích žádá. Například můžete dostat až 102 procent loňských peněz, pokud vykážete 97 až 102 procent loňské péče. Péči, kterou nemocnice pacientům poskytne nad limit například „102 procent“ minulého roku, nedostane zaplacenou vůbec, nebo jen částečně. Krácení „nadlimitní“ péče je stanoveno ve vyhláškách například na 75 procent. Pokud nemocnice péče poskytne méně, než je spodní limit koridoru, jsou jí peníze kráceny o procento, kterým dolní limit nesplnila. Tím, že je stanoven vždy nejen celkový limit peněz na rok, ale i dílčí limity na léky, na spotřební zdravotní materiál, financování nemocnic, připomíná systém ze všeho nejvíce hazardní hru skořápky. Pojišťovny jsou ty, které točí skořápkami „s“ a „bez kuličky“ a rozhodují o tom, jakým způsobem okradou nemocnice pomocí srážek a penalizací. Zabránit v okrádání nemocnic a zdravotníků by mohlo ministerstvo, kdyby dokázalo napsat úhradovou vyhlášku tak, aby měla co nejméně „ale“. Jenže návrh vyhlášky píšou lidé, kteří jsou s managementy pojišťoven „jedna ruka“. První případy výskytu COVID-19 byly v ČR evidovány v listopadu 2019, tedy před rokem a půl. Za celou tu dobu nedokázalo ministerstvo zdravotnictví novelizovat vyhlášku od DRG tak, aby do ní zařadilo novou diagnózu COVID-19. Dodnes je tato choroba vykazována k proplacení jako jedna ze skupiny infekčních zánětů plic. Cena za tuto skupinu diagnóz byla stanovena před 15 lety jako jakýsi průměr nákladů na ošetřování pacientů se záněty plic způsobených různými bakteriemi a viry. Vyhubení každého původce zánětu plic trvá různě dlouho a je třeba k němu použít různé léky a vybavení. A logicky tedy stojí jiné peníze. Podle paskvilního DRG se však platí jakýmsi průměrem. Autoři průměru počítaného před lety neměli o nějakém covidu ani ponětí, takže výše úhrady za péči o pacienta ze skupiny infekční zánět plic nekalkuluje s tolika jednorázovými ochrannými obleky, rouškami, rukavicemi a dalším spotřebním zdravotním materiálem, který musí lékaři a zdravotní sestry používat při ošetřování covidových pacientů. Po vypuknutí pandemie COVID-19 byl na mnoha nemocničních odděleních, například na ortopediích, omezen původní provoz. Částečně proto, aby jejich kapacity mohly být použity pro léčení covidových pacientů. Z části též z bezpečnostních důvodů. Plánované zákroky, například operace kloubních náhrad, byly odloženy, aby pacient nebyl vystaven riziku nakažení koronavirem. Operace akutních pacientů se záněty slepých střev nebo po autonehodách samozřejmě probíhají dál. U nich by odklad výkonu znamenal větší bezprostřední ohrožení života než riziko, že v nemocnici dostanou COVID-19. Jak vznikla fáma o covidových bonusech Po obšírném úvodu, který po nutném zjednodušení umožňuje aspoň trochu pochopit složitosti systému úhrad zdravotní péče, se dostávám k tomu, jak zřejmě vznikla fáma o covidových bonusech. Ministerstvo v novele úhradové vyhlášky na loňský rok umožnilo nemocnicím u pacientů s COVID-19 bez penalizační srážky překročit limity výdajů na léky a spotřební zdravotnický materiál, které jsou u skupiny „infekční záněty plic“, podle nichž jsou vykazování k úhradě pacienti s covidem, neadekvátně nízké. I po této úpravě však zůstal zachován celkový roční limit péče, kterou nemocnice dostane zaplaceno. Včetně koridoru na množství poskytnuté a z pojišťoven proplácené zdravotní péče. Nemocnice ani lékaři a zdravotní sestry se tedy na pacientech postižených COVID-19 rozhodně neobohacují a nemají tudíž ekonomický důvod nadsazovat počty koronavirových pacientů. Ve skutečnosti je covidových pacientů v nemocnicích více, než uvádějí oficiální statistiky. Podle systému DRG je nemocnici placeno u pacienta s COVID-19 vykázaného jako pacient s infekčním zánětem plic 20 dní léčení na jednotce intenzivní péče. Nic navíc. Řada pacientů, kteří prodělali COVID-19, je papírově 21. den pobytu na JIP považována za neinfekčního. Nadále jim však musí být poskytována náročná a drahá zdravotní péče. Propuštění pacienta závislého na přístrojové podpoře dýchání z nemocnice do domácího ošetřování jen proto, že za něj již pojišťovna neplatí, by trestní soud kvalifikoval minimálně jako trestný čin zabití nebo neposkytnutí pomoci s následkem smrti. Doufám, že jsem tento složitý problém vysvětlil aspoň trochu srozumitelně. Všem, kteří by i po přečtení tohoto článku chtěli i nadále šířit lži o tom, jak se nemocnice, lékaři a zdravotní sestry „pakují“ na covidových pacientech, doporučuji, aby si vyjednali měsíční dobrovolnickou stáž v nejbližší nemocnici. Kdokoli může jít pomáhat se stlaním postelí nebo překládání pacientů v bezvědomí, aby u nich nevznikly proleženiny. Zvláštní kvalifikace není třeba ani k poskytování hygienické pomoci pacientům v umělém spánku. V nemocnicích je spousta těžké práce a lékaři i sestry uvítají každého dobrovolníka, který jim s ní v této těžké době přijde pomoci. Vůbec jim nebude vadit, že dotyčný „na COVID nevěří“ a považuje pandemii za „spiknutí“. Při takové stáži se může snadno přesvědčit, že v nemocnicích ošetřujících pacienty s koronavirem si bankovkami matrace rozhodně nevycpávají. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-24 06:27:21

Vypečená veřejnoprávnost

Média veřejné služby mají vysílat mimo jiné také pořady jako Peče celá země nebo StarDance. Mají totiž v sobě potenciál propojovat lidi dohromady, a ne je separovat. Pokud něco, pak řešme to, jestli při tom nejdou jen po tom nejnižším společném jmenovateli, nebo jestli jsou dost inovativní a hledačská. Před několika dny se v Lidových novinách Jana Machalická s gustem obula do programové nabídky ČT. Formát převzatý z BBC Peče celá země je podle ní například tečkou za iluzí o Češích jako o kulturním národě. Těžko s takto přepjatými názory polemizovat, jsou jen ukázkou toho, jak mnohdy málo rozumíme, co je „veřejnoprávní“ obsah vhodný pro média placená z veřejných peněz a co ne. Aktuálně se na Twitteru do stejného pořadu opřel někdejší sociálnědemokratický ministr zdravotnictví Svatopluk Němeček s tím, že těžko chápe, „proč veřejnoprávní televize vysílá v hlavním čase v sobotu večer něco takového jako je Peče celá země”. Ve stovce reakcí dostal mnoho relevantních odpovědí, především od diváků tohoto pořadu. Stanice s dechovkou jako veřejná služba? Média veřejné služby mají ze zákona informovat (přirozeně vyvážené a pravdivě), vzdělávat a bavit. Hojně si i pracovníci České televize a Českého rozhlasu vykládají tuto mantru poněkud zjednodušeně tak, že tu mají informovat, tu vzdělávat a jinde bavit. Není pak divu, že sklízejí kritiku za laciné zábavní formáty nebo za nudný vzdělávací obsah, který konzumuje jen minimum populace. Nejlépe svou funkci plní tam, kde dělají všechno, nebo aspoň více rolí najednou (ikonické v tomto ohledu ve své době byly třeba rozhlasové Toulky českou minulostí a podobné formáty). Právě proto veřejnoprávní stanice všude ve světě, kde existují, hledají a vyvíjejí nové formáty, které toto co nejvíce naplňují, a BBC, kde Peče celá země vzniklo, samozřejmě není výjimkou. Princip médií veřejné služby má být totiž jiný než médií privátních. Ta v zásadě společnost byznysovým modelem fragmentarizují. Hledají cílovou skupinu a té nabídnou produkt. Milovníkům country country rádio, milovníkům dechovky Šlágr TV, sportovním fanouškům sportovní kanály, jazzmanům jazzové rádio atd. Média veřejné služby mají ve svém základním principu ale obsažen opačný přístup — spojování, integraci a nabízení rozdílných obsahů a pohledů na svět před zraky společnosti jako celku, porozumění světu. Mají se snažit spojovat roztříštěnou společnost, a ne ji ještě více dělit. Ostatně už název soutěže Peče celá země k principu integrace doslovně odkazuje. Může se zdát, že formáty jako Peče celá země nebo StarDance jsou v zásadě komerční, dívají se na ně jen milovníci pečení nebo tance. To by bylo ale příliš zjednodušující. Ony totiž nabízejí možnost sdílet společné hodnoty, rozvíjet je a znovu a znovu je upevňovat. Dělat z jednotlivců společnost. Sejdeme se u obrazovky Pokud tedy má Peče celá země v jinak pro televizi již značně vyprázdněném sobotním večeru nejvyšší sledovanost, je to známka toho, že velká část diváků toto sdílí a přijímá. Ale zároveň také toho, že se potkáváme zatím jen na těch nižších společných jmenovatelích — jídle a zábavě založené na rozjuchané soutěži s celebritami. Pokud pořady tohoto typu přivedou k obrazovkám rodiny, které společně sdílejí mediální obsah, je to v dnešní době spíš unikátní než hodné kritiky. I když bychom mohli jít dál a hledat témata o poznání náročnější a třeba hodnotnější, než je jídlo a tanec. Kdysi byla televize kritizována přirovnáním k novému rodinnému krbu. Odváděla lidi od společně tráveného času k pasivnímu sledování, i když v zásadě společnému. Později se to ještě roztříštilo moderními technologiemi, které umožňují zcela od ostatních separované konzumování obsahu, který vyhovuje jen jednotlivci a s ostatními ho nijak nepropojuje. V tomto ohledu by média veřejné služby klidně mohla a měla být svým způsobem konzervativní a hledat cestu, jak se stát aspoň tím kritizovaným novým společným krbem. Jak vzniká médium pro všechny? Je dost pravděpodobné, že zájem o pečení stejně jako o tanec bude jen aktuální vlnkou vybuzenou právě běžícím pořadem, která zase opadne. Stejně tak je na Peče celá země či na StarDance leccos zlepšovat. U prvního například moderaci šustící papírem, nebo u druhého již poněkud vyšeptalý výběr tančících celebrit — co příště třeba zkusit běžné občany vzešlé z castingu nebo učitele tance z celé republiky apod. Navíc jsou oba uvedené pořady v zásadě příkladem pasivity českých médií veřejné služby. K té totiž patří také ne právě jednoduše uskutečnitelný nárok na inovativnost, hledání nových cest, jak v moderní společnosti najít to, co ji spíše integruje, než rozdělí. Debaty o rozdělené společnosti v zásadě stav popíšou, ale těžko ho pomohou měnit a narovnávat. BBC své formáty hledá a vyvíjí a přirozeně prodává (ostatně je hojně pak kopírují i privátní vysilatelé) právě s tímto záměrem. Stejné nároky by na sebe mohla klást i naše média veřejné služby a vyvíjet vlastní formáty, které by fungovaly obdobně. Ostatně v čem se liší Peče celá země od dávného pořadu Zpívá celá rodina? Pokud budou manažeři odpovědní za formátování veřejnoprávních televizních a rozhlasových stanic hledat více takových formátů, budou se snažit je inovativně vyvíjet a vymýšlet, budou smyslu veřejné služby mnohem blíže než při vymýšlení stále nových a nových stanic, kanálů nebo internetových platforem věnovaných vždy jen jednomu společenskému fenoménu. Médium pro všechny, jak jsou často média veřejné služby zjednodušeně vnímána, nevznikne tak, že nabídne každému to jeho. To je nesplnitelný úkol. Nabízet ale mají obsahy, které nás k sobě přivedou blíže, pomůžou nám pochopit se navzájem. Zatím se to daří aspoň nad pekáčem buchet.   Článek byl převzat z autorova blogu na Aktuálně.cz. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-02-10 18:24:10

Inženýrky lidských duší bezohledně zvítězily

V článku Inženýrky lidských duší z OSPOD škodí dětem i matce jsem psal o boji podmínečně propuštěné odsouzené Bibiany proti svěření jejích dětí Karolínky a Romana do ústavní péče. Sociální pracovnice Jana Součková a kurátorka Lucie Čermáková z OSPOD Praha 5 to začaly prosazovat, když se ukázalo, že pěstounka, ustavená před lety s jejich souhlasem, o ně pečuje nežádoucím způsobem. Dosáhly vydání předběžných opatření soudem. Návrat matky z vězení je nezastavil, ač se okamžitě začala hlásit o práva svá i dětí, fakticky převzala péči o ně. Na předání Romana do ústavní péče dámy bezpodmínečně trvaly, ačkoli v té době nechodil do školy a nedopouštěl se žádných nepravostí, jimiž by se mohl stát nebezpečným pro své okolí. Vynutily si jeho nástup do Diagnostického ústavu dne 26. ledna 2021.  Připomínám, že Bibiana měla příslib nadační podpory na nájemné ve výši 30 tisíc Kč, ale po návštěvě Součkové v nadaci přišla o 10 tisíc. Jednala o přijetí syna do ambulanční péče Výchovného ústavu a Střediska výchovné péče Klíčov, ale kvůli iniciativě kurátorky Čermákové se tato cesta uzavřela.  Bibiana se proti předběžným opatřením odvolala. Tím ovšem nezastavila vykonatelnost rozhodnutí. Dělala si nicméně naději, že odvolací soud jí přizná nárok na přednostní úlohu v péči o děti. Ve skutečnosti mu stačilo sedm kalendářních dní na vydání usnesení z 28. ledna, jímž OSPOD vyhověl. Odůvodnění převzal od OSPOD bez výhrad a pohrdl právy matky, protože nedokázala za dva měsíce napravit zhoubné výsledky víceleté péče pěstounky, schválené OSPOD. Argumentace OSPOD spočívá až na drobnosti v závadovém chování chlapce v době života u pěstounky. Paradoxně ve stejnou dobu se Bibianě po řadě ústrků a ponižování od pronajímatelů bytů podařilo pronajmout si malý byt, takže její podmínky pro dohled nad synem se zlepšily. Chudá samoživitelka Bibiana tedy vinou Součkové přišla o 10 tisíc Kč nadační podpory, vinou Čermákové nemohla své dítě svěřit do péče uznávaného odborného pracoviště podle svého výběru, a posléze musela syna doprovodit do ústavu, do něhož by jej dobrovolně nikdy nezavedla. Tím příběh neskončil. Roman žil v poslední době ve velmi přívětivém rodinném prostředí. Přechod do neosobního ústavního prostředí zřejmě nezvládl. Po dvou dnech z ústavu uprchl. A to je konečný výsledek usilování Jany Součkové a Lucie Čermákové: V současném mrazivém počasí se někde potuluje 14letý chlapec a nikdo neví, kde se skrývá před zimou a čím se živí. Není vyloučeno, že v nouzi si obživu zajistí trestnou činností. Neví o něm ani širší rodina. Neví se ani, zda vůbec žije. Nemuselo se to stát, kdyby se inženýrky dětských duší nevměšovaly do jednání matky o jeho umístění do ambulantní péče Výchovného ústavu a Střediska výchovné péče Klíčov, odkud by se na noc vracel do navyklého prostředí. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-01-25 14:01:04

Inženýrky dětských osudů z OSPOD škodí dětem i matce

Mezi lidem obecným je hojně rozšířená pověra, že nejdůležitější osobou ve výchově dítěte je matka, jejíž lásku nic nenahradí. Je to ale pouze pověra, kterou vyvracejí úvahy a postupy některých inženýrek dětských osudů z oddělení sociálně právní ochrany dětí (OSPOD). Vyvedly mě z mylné víry v platnost pověry, když jsem se zapletl do jejich sporu s matkou samoživitelkou tří kouzelných dětí ve věku 5-9-14 let.  V rámci činnosti ve specializované zájmové organizaci občanů jsem občas pomohl žadatelům o podmínečné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Zatím mám štěstí, že nikdo z našich chráněnců se nevrátil k trestné činnosti. Mou poslední „obětí“ je Romka Bibiana, odsouzená za bagatelní trestnou činnost, jejíž cestu k resocializaci dláždí neuvěřitelné „roztomilosti“ ze strany inženýrek dětských osudů z OSPOD. Dosahují takových rozměrů, že občas uvažuji, zda jsem jí neublížil, když jsem jí pomohl k opuštění vlídného prostředí malé ženské věznice. Tam byla pro svou milou povahu hvězdou, oblíbenou jak kolegyněmi, tak personálem a její život plynul poklidně v kolejích vymezených vězeňským řádem. K jejím nejlepším vlastnostem panovalo zachování dobrého vztahu s dětmi. Každý, kdo se vrací z vězení na svobodu, má s vybudováním nového života spoustu starostí. Není v zájmu společnosti, aby se mu do cestu vršily nadbytečné potíže. Bibianě je přidává OSPOD s neuvěřitelnou umanutostí. V době jejího odchodu za mříže OSPOD navrhl soudu svěření jejích dětí, dnešní „prvňačky“ Karolínky a čtrnáctiletého Romana, do pěstounské péče údajně pečlivě prověřené babičky Marie. U ní děti setrvaly déle než čtyři roky a zejména na Romanovi se její péče nehezky podepsala. Výběru pěstounky ve skutečnosti asi nikdo velkou péči nevěnoval, protože si za úroveň své péče nakonec vysloužila odsouzení ke krátkému nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Když už zanedbávání dětí trvalo hodně dlouho, OSPOD podal soudu dva oddělené návrhy na odebrání dětí pěstounce a jejich umístění do ústavní péče. Soud samozřejmě vyhověl již počátkem listopadu 2020 vydáním předběžných opatření. V té době skutečně jiná možnost nebyla, ale OSPOD odebrání neprovedl. Probral se k životu až po 19.listopadu 2010, kdy se nečekaně pro něj vrátila k rodině matka Bibiana a začala se v rámci svých omezených možností o děti starat. Dočasně se s nimi usadila v domácnosti své mladší sestry Amálky. Tam je nyní veselo. Při návštěvě si tam připadám jako v dětské skupině a hodnotím domácnost jako malý dětský ráj. Obě sestry se o děti starají, jak nejlépe dovedou, poskytují jim láskyplnou péči. Sociální pracovnice matce opakovaně vysvětlila, že pro ni její návrat nic neznamená, neboť nemá kde s dětmi bydlet a v každém případě jí je nechá odebrat. Chovala se k ní jako k bývalé vězenkyni přezíravě. Její rozhodnutí je nepřátelské i vůči Romanovým mladším sourozencům, kteří ho milují. Karolínce už OSPOD asi neublíží, protože matka podala 10. ledna 2021 soudu návrh na dočasné svěření obou dětí a v případě dcery uspěla. Zato v případě Romana OSPOD vydal 19. ledna příkaz k jeho nástupu do diagnostického ústavu a na něm trvá. Svůj velmi opožděný, zato o to tvrdší postup odůvodňuje převážně kritikou jeho chování v době jeho života u pěstounky a tváří se, že jeho matka se neosvědčila, když za dva měsíce nestihla napravit následky víceleté zanedbané pěstounské péče. Také poukazuje na to, že matka nemá vlastní byt: i to je argument pro odebrání dětí. V době, kdy chlapec tráví většinu času doma pod dohledem matky, považují inženýrky dětských osudů za naléhavou potřebu chránit jej před možným úrazem při rvačce ve škole, která je zavřená. Také si stěžují, že Roman nezvládá nároky distanční výuky. Mají pravdu: ale jak je může zvládat, když žije v přeplněném bytě rodiny, která nemá na zaplacení internetu a dospělí v jeho dosahu mají v nejlepším případě ukončené základní vzdělání. Není ale všem dnům konec. Bibiana napadla soudní rozhodnutí o umístění Romana do diagnostického ústavu včas podaným odvoláním. Soud 1. stupně je postoupil odvolacímu soudu 19. ledna, tedy týden před Romanovým nástupem do diagnostického ústavu. Nelze vyloučit, že odvolací soud matce vyhoví a její syn se vrátí domů. V tom případě by dvakrát v krátkém čase po sobě prodělal změnu prostředí a také by se dvakrát rozechvěla srdce jeho mladších sourozenců. Profesionální psycholog by asi souhlasil s tím, že opakované změny prostředí dítěti nic dobrého nepřinesou. Na to ale inženýrky dětských osudů nemyslí: děti přece nejsou o nic citlivější než kusy starého nábytku a nelze nic namítat proti jejich šoupání z místa na místo. Cesta z bláta vede přes odstěhování Bibiany s jejími dětmi do samostatného bytu. Fronta na sociální byt u městského úřadu je ale nekonečná a společnost Společnou cestou, s. r. o., poskytující azylové ubytování, nemá žádný volný byt. Jediná cesta k rychlému získání bytu a anulování argumentu OSPOD je pronájem od soukromého majitele. To je ale nákladná záležitost. Nicméně Bibiana chovala naději, že dosáhne spasení, neboť jí nejmenovaná ušlechtilá nadace slíbila dotaci ve výši 30 tisíc korun. To by jí na pronájem malého bytu víceméně stačilo. Jenže naděje padla po jednání mezi sociální pracovnicí a ředitelkou nadace. V písemném prohlášení sice OSPOD doporučil poskytnutí dotace bez specifikace částky, nicméně bezprostředně po odchodu sociální pracovnice ředitelka nadace oznámila snížení částky na 20 tisíc korun. Odůvodnila to tím, že na základě informací sociální pracovnice se jí případ přestal líbit. Dvacet tisíc je v tomto případě tolik co zrušení slibu, protože s touto částkou se byt pronajmout nedá a Bibiana nemá žádný zdroj na vyrovnání chybějící částky. Aby toho nebylo málo, OSPOD zmařil svěření Romana do ambulantní péče Výchovného ústavu a Střediska výchovné péče Klíčov, které si vyjednala jeho matka. Postarala se o to kurátorka, která za tím účelem do ústavu zatelefonovala. Inženýrky dětských osudů tímto způsobem bezohledně zošklivily Bibianě zkrácení trestu odnětí svobody a ani já se nemohu radovat z úspěchu, kterým vyhovění našemu návrhu na její propuštění určitě je. Chce snad někdo vědět, o který OSPOD se jedná a kdo jsou zmíněné inženýrky dětských osudů? Vím, ale zatím nepovím. Stále si ještě dělám naději, že někde probleskne zdravý selský rozum, na odsun Romana do diagnostického ústavu nedojde, nějaký majitel bytu projeví důvěru k matce tří dětí a nadace jí vstupní náklady přece jen uhradí. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení:

Analýza jednotlivých forem úpravy porozvodové péče o dítě

[skoleni-kurzy.eu] Akreditace: MPSV - Analýza jednotlivých forem úpravy porozvodové péče o dítě, A2022 - 0621-SP - VP MV - AK - PV-798 - 2022 Analýza jednotlivých forem úpravy porozvodové péče o dítě Seminář je zaměřen na problematiku jednotlivých forem úpravy porozvodové péče o dítě. Seznamuje účastníky s právní úpravou péče jednoho rodiče, společné péče a střídavé péče, kterou obsahuje občanský zákoník. Účastníci budou seznámeni s odlišnostmi a podmínkami, které jsou u těchto forem péče stanoveny a s vhod ...Aliaves Co., a.s.

Čas načtení: 2024-07-19 12:57:11

Jak na kola vozu: Průvodce hladkou jízdou a prodlouženou životností

Jak na kola vozu: Průvodce hladkou jízdou a prodlouženou životností redakce Pá, 07/19/2024 - 12:57 Automoto Klíčová slova: autodoc.cz péče o kola automobilů péče o kola u auta péče o kola Tipy Vyberte si správná kola: Pokud kupujete nová kola, zvažte jejich velikost, hmotnost a materiál. Lehčí kola mohou zlepšit ovladatelnost a spotřebu paliva. Oprava poškozených kol: Pokud máte poškozená kola, nechte je co nejdříve opravit odborníkem. Ignorování poškození může vést k dalším problémům v budoucnu. Správně skladujte kola: Pokud máte sadu sezónních pneumatik, skladujte kola na chladném a suchém místě mimo dosah přímého slunečního záření. Dodržováním těchto tipů a správnou péčí o kola si zajistíte hladkou a pohodlnou jízdu a prodloužíte jejich životnost, což vám z dlouhodobého hlediska ušetří peníze i starosti. Nezapomeňte, že kola jsou důležitou součástí celkového výkonu a bezpečnosti vašeho vozu, proto se o ně dobře starejte!   Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Zde je komplexní průvodce, jak udržovat kola ve špičkovém stavu: Rady pro správnou a pravidelnou péči o kola automobilů od autodoc.cz - čištění a kontrola: Pravidelné mytí: Kola čistěte alespoň jednou za měsíc nebo častěji, pokud se rychle zašpiní. Používejte jemné mýdlo nebo speciální čisticí prostředek na kola a měkký kartáč nebo houbu, abyste nepoškrábali povrchovou úpravu. Kontrolujte, zda nejsou poškozená: Pravidelně kontrolujte kola, zda nevykazují známky poškození, jako jsou promáčkliny, praskliny, ohnutí nebo oděrky. Ty mohou narušit strukturální integritu kola a měly by být neprodleně opraveny nebo vyměněny. Hledejte netěsnosti: Pravidelně kontrolujte tlak v pneumatikách a prohlédněte oblast patky pneumatiky, zda nejeví známky úniku vzduchu. Unikající pneumatika může způsobit nerovnoměrné opotřebení kola a ovlivnit jízdní vlastnosti. Správná údržba kol Pneumatiky otáčejte každých 5 000 až 8 000 km, abyste zajistili rovnoměrné opotřebení. Tím zabráníte nerovnoměrnému opotřebení kol a prodloužíte jejich životnost. Pravidelně si nechte zkontrolovat geometrii kol, zejména pokud si všimnete nerovnoměrného opotřebení pneumatik, vibrací volantu nebo tahání vozu na jednu stranu. Správné seřízení zajišťuje, že kola jsou vzájemně rovnoběžná a kolmá k vozovce, čímž se minimalizuje namáhání pneumatik a kol. Vyvažování kol spočívá v přidání malých závaží na kolo, aby se jeho hmotnost rovnoměrně rozložila. To pomáhá předcházet vibracím a zajišťuje plynulou jízdu. Udržujte správný tlak v pneumatikách podle pokynů v návodu k obsluze vozidla. Podhuštěné nebo přehuštěné pneumatiky mohou způsobit nerovnoměrné opotřebení kol a ovlivnit jízdní vlastnosti a spotřebu paliva.   Ochrana kol Vyhněte se odřeninám od obrubníků: Při parkování buďte opatrní a nenarážejte do obrubníků nebo výmolů. Nárazy do obrubníků mohou nejen poškodit vzhled kol, ale také oslabit jejich konstrukci. Používejte bezpečně čisticí prostředky na kola: Pečlivě dodržujte pokyny k péči o kola podle rad autodoc.cz a vyvarujte se používání drsných chemických prostředků, které by mohly poškodit povrchovou úpravu. Voskujte nebo utěsněte svá kola: Použití vosku nebo těsnicího prostředku na kola pomůže ochránit povrchovou úpravu před brzdným prachem, silniční špínou a UV zářením. Pneumatiky vašeho vozu jsou jeho jediným kontaktním bodem s vozovkou, a proto mají zásadní význam pro bezpečnost, výkon a pohodlí. Výběr správných pneumatik může výrazně ovlivnit vaše jízdní vlastnosti, proto je důležité vzít v úvahu vaše jízdní návyky, potřeby a typické povětrnostní podmínky, se kterými se setkáváte.   Typy pneumatik Pneumatiky rozdělujeme na několik druhů: Celoroční Pneumatiky: Tyto pneumatiky jsou nejběžnějším typem, který nabízí vyvážený výkon v různých povětrnostních podmínkách. Jsou vhodné pro mírné podnebí s mírnou zimou a létem. Nemusí však mít optimální výkon v extrémních povětrnostních podmínkách. Letní pneumatiky: Letní pneumatiky jsou určeny pro teplé počasí a suché silnice. V těchto podmínkách nabízejí vynikající přilnavost, ovladatelnost a brzdný výkon, ale jejich výkon se výrazně snižuje při nízkých teplotách nebo na sněhu. Zimní pneumatiky: Zimní pneumatiky jsou speciálně navrženy pro sníh, led a nízké teploty. Poskytují vynikající trakci a přilnavost v zimních podmínkách, ale za teplého počasí se rychle opotřebovávají. Pneumatiky do každého terénu: Tyto pneumatiky jsou určeny pro jízdu na silnici i v terénu. Nabízejí kompromis mezi pohodlím na silnici a schopnostmi v terénu. Výkonné pneumatiky: Pneumatiky Performance jsou určeny pro vysoce výkonná vozidla a jejich prioritou je přilnavost, ovladatelnost a rychlá odezva. Ve prospěch vyššího výkonu mohou obětovat část komfortu a životnosti běhounu. Důležitá je také velikost pneumatik: Správný rozměr pneumatik naleznete v návodu k obsluze vozidla nebo na štítku na dveřích na straně řidiče. Použití nesprávného rozměru může ovlivnit ovladatelnost, stabilitu a bezpečnost vozidla. Hodnocení a recenze pneumatik Zkontrolujte hodnocení pneumatik z renomovaných zdrojů, jako je Consumer Reports nebo webové stránky výrobců pneumatik. Přečtěte si recenze ostatních řidičů, abyste získali informace o skutečném výkonu a životnosti. Rozpočet: Ceny pneumatik se mohou výrazně lišit v závislosti na typu, značce a rozměru. Než začnete nakupovat, stanovte si rozpočet a hledejte nejlepší hodnotu v rámci svého cenového rozpětí.   Přidat komentář obrázek pixabay.com    Kola vašeho vozu jsou více než jen stylový doplněk; hrají klíčovou roli ve výkonu, ovladatelnosti a bezpečnosti vašeho vozu. Správná péče a údržba může zajistit hladkou jízdu, zlepšit spotřebu paliva a prodloužit životnost vašich kol.

Čas načtení:

Odebírání dětí z péče, ústavní a pěstounská péče, osvojení

[skoleni-kurzy.eu] Akreditace: MPSV - A2024 - 0679-SP Odebírání dětí z péče, ústavní a pěstounská péče, osvojení MV - AK - PV-421 - 2024 Odebírání dětí z péče, ústavní a pěstounská péče, osvojení webinář Cíl semináře Účastníci se seznámí s dopady mezinárodních závazků České republiky v oblasti odebírání dětí z péče, ústavní péče, pěstounské péče a osvojení na jejich každodenní činnost a budou je umět aplikovat v praxi. Dále se seznámí s návrhem novely zákona o sociálně-právní ochraně dětí a souvisejících zá ...Aliaves Co., a.s.

Čas načtení: 2020-04-25 07:11:44

Jak společnost rozděluje nedostatkové statky v době pandemie

Současná epidemie koronaviru zvýraznila důležitou otázku: jak přidělovat zdravotní péči a zdravotnický materiál. Jaká jsou tedy kritéria rozdělování? Tento problém je součástí širší problematiky, před kterou stojí společnost: jakými mechanismy rozdělovat mezi svými občany nedostatkové zdroje a na jakých principech by mělo toto rozdělování stát. Ekonomie se zabývá alokací nedostatkových zdrojů nekoordinovaným způsobem (trhem), zatímco politologie se zaměřuje na rozdělování státem, která probíhá skrze daňový systém záměrně a koordinovaně. Přesto ve společnosti existuje oblast institucí, která zůstala do velké míry mimo pozornost obou zmíněných věd a v níž alokaci důležitých statků provádí relativně autonomní, tzv. lokální instituce. Ty mohou být omezeny směrnicemi z centra (státu), přesto mají autonomii stanovit si vlastní preferovaný systém rozdělování. Příklady typů statků, které tyto instituce rozdělují a otázky ohledně principů rozdělování, které si tyto instituce v době pandemie a v jiných situacích kladou, jsou následující: Kdo a na základě jakých principů dostane nejdříve roušky a respirátory? Kdo a na základě jakých principů dostane ledvinu k transplantaci? Kdo a na základě jakých principů bude přijat na výběrovou školu? Kdo a na základě jakých principů bude propuštěn? Komu a na základě jakých principů bude přiznána adopce dětí? Je třeba se zorientovat ve velmi spletité síti rozličných principů rozdělování těchto statků. Životní šance občanů v moderních společnostech nezávisí pouze na rozhodnutích trhů nebo státu (vlády), ale také na alokacích, které provádí relativně autonomní instituce (od přijímání do mateřské školky až do domova důchodců). Život občana se tak dá popsat jako „setkávání se“ s institucemi, které mají moc mu přidělit či odmítnout statky, o které žádá. Některá rozhodnutí jsou pro občana bezvýznamná (zda dostane od univerzity přidělené parkovací místo), některá jsou však zásadní (zda obdrží nedostatkové zdravotní statky či povolání do armády v době války). Při slově „životní šance“ by měl sociální a politický vědec zbystřit pozornost. Sociální a politické vědy v rámci výzkumu sociální stratifikace zkoumají s odkazem na Maxe Webera životní šance jedinců v závislosti na jejich postavení na trhu. Je třeba si ale být vědom důležitého faktu, že životní šance lidí v moderní společnosti nejsou dané jen jejich postavením na trhu, ale jsou v nemalé míře ovlivněny i rozhodováním lokálních institucí. Domnívám se, že tento aspekt by neměl být ve výzkumech opomíjen. Principy lokálního rozdělování V rámci principů lokálního rozdělování můžeme rozlišit šest kategorií, které instituce používají (spravedlivě i nespravedlivě) při rozdělování nedostatkových statků. A/ První kategorii tvoří čtyři rovnostářské principy. 1/ Absolutní rovnost. Někteří filozofové ji vidí jako výchozí bod pro rozdělování: pokud není důvod proti, statky by se měly dělit rovným dílem. I když neexistuje shoda ohledně toho, zda rovnost je spravedlivá, je často opěrným bodem pro řešení konfliktů. Tyto rovnostářské principy však mohou být podpořeny i utilitárně. Když je celkový užitek maximalizován rovným rozdělením statku. Rovné rozdělování nedělitelného statku může být dosažena také tím, že se nedá nikomu. 2/ Lepší řešení je však rozdělovat zdroje na základě loterie, která dá každému občanu stejnou šanci statek získat. V dnešních společnostech se loterie používá například při výběru občanů do poroty a při povolávání do armády. Je však zajímavé, že dnes se obecně tento princip používá velmi málo a v souvislosti s alokací nedostatkových zdravotních statků se zavedení tohoto principu, pokud je mi známo, nediskutovalo. Přitom je v něm obsažena silná morální hodnota – rovnost všech lidí – jelikož rozděluje statky nestranně (nezaujatě). 3/ Rotace je princip, kdy každý dostane přidělený statek či závazek na určitou dobu podle předem daného řádu. Uplatňuje se při svěřování dětí do péče rozvedených rodičů nebo v podnicích při přidělování žádaných termínů dovolených. 4/ Rovné odchýlení od určité hranice. Mnoho otázek lokálního rozdělování se týká potřeby omezit celkovou produkci nějakého statku, např. mléka a s tím související mléčné kvóty, emise plynů apod. B/ Druhou kategorii tvoří principy časové 1/ Čekání ve frontě se používá při přidělování širokého množství statků (od spotřebního zboží, přes zdravotní péči až po přijímání na vysoké školy). Oproti pořadníku je ztrátou času, protože tam stačí jen poslat nebo ohlásit svůj požadavek. Přes tuto svoji zjevnou neefektivnost je přesto vysoce ceněno co do principu férovosti. Obětování času čekáním ve frontě je nahlíženo jako zásluha a ochota čekat jako míra potřebnosti daného statku. Tento princip, v souvislosti s dnešní koronavirovou krizí, však nevypadá však příliš atraktivně, protože se používá jen v těch případech, kdy neexistuje zásadní (životní) rozdíl mezi vyšší a nižší potřebností příjemců daného statku 2/ Pořadník se používá jako princip rozdělování např. operací nebo místa v mateřské školce. Přijetí k vyšetření u lékařů-specialistů je často řešeno zapsáním se do pořadníku, zatímco přístup k vyšetření u praktických lékařů se řeší čekáním ve frontě. Stejně jako při čekání ve frontě, doba čekání je znamením zdravotní potřebnosti (nemoc se časem zhoršuje). Pořadník nevyžaduje nákladné a kontraverzní rozhodování. 3/ Seniorita je kritérium při rozdělování statků a závazků, které se vztahující k práci: povýšení (nejstarších) a propuštění (nejmladších). C/ Třetí kategorii tvoří principy definované statusem: věk, pohlaví, rasa, občanství, místo residence, povolání. Věk se často bere jako pozitivní i negativní kritérium. Staří si zaslouží vyšší prioritu při rozdělování životně důležitých zdravotních statků kvůli tomu, co dali společnosti. Argument zní: úsilí předchozí generace nám umožnilo těšit se z mnohem většího životního standartu, než měla sama tato generace. Na druhé straně je zde však i protiargument: staří lidé by měli mít nižší prioritu, protože více života zachráníme tím, když přidělíme nedostatkový zdravotní statek mladým. V současné situaci se při rozdělování zdravotní péče (statků) bere věk jako negativní kritérium – za podmínky, že příjemci mají stejnou potřebu dané péče (k tomuto kritériu se dostaneme později). Gender – ženy nebyly dříve povolávány do armády, při evakuacích v případě katastrof měly přednost a také se jim i přednostně přidělovaly děti při rozvodu apod. Naopak zase nesměly volit, děti dostával přednostně do opatrování otec a byly vyloučeny z některých druhů povolání apod. Sexuální orientace – praktikuje se jako vyloučení v rozmanitých kontextech (například v některých zemích nemohou být homosexuálové přijati do armády) apod. Etnický status – různým minoritním skupinám bylo často upíráno právo volit, vstoupit do armády, zapsat se na školu či ucházet se o určité povolání apod.  Občanství, rodinný status, místo bydliště a povolání dokumentuje například to, že v 80. letech mělo mnoho transplantačních center v USA limity na počet transplantací ledvin, které bylo možné provést cizincům. D/ Jedná se pravděpodobně o nejdůležitější kategorii principů rozdělování, ale schází nám obecné jméno pro tuto kategorii. Patří sem potřeba, efektivnost a dřívější přispění. a/ Potřeba je dána nízkou úrovní, definovanou nějakým kritériem. Říká nám například, že bydlení by se mělo přidělit těm, kteří žijí v nejhorších podmínkách, lékařská péče je přednostně směřována k těm, kteří jsou na tom zdravotně nejhůře. Tento princip je dnes v souvislosti epidemií koronaviru výrazně prosazován jako první kritérium při rozhodování o distribucí lékařské péče. b/ Efektivnost nám říká, že statek by se měl alokovat těm, kterým nejvíce zvýší užitek, definovaný nějakým kritériem. Někdy jde stejným směrem jako předchozí (tj. potřeba) - nejvíce se blaho zvýší u nejhůře postižených. Někdy však jde i proti – potřební jsou na tom tak špatně, že nezískají ze statků nejvíce užitku. Měly by být ledviny transplantovány nejtěžším případům anebo těm, kteří s největší pravděpodobností přežijí? Právě toto druhé kritérium se v dnešní krizi aplikuje. Obecně se uvádí, že většinou jsou jednotlivé principy upřednostňovány různými kategoriemi aktérů. Aktéři prvního řádu (v tomto případě nemocniční úředníci) se starají především o efektivní využití zdrojů, zatímco aktéři druhého řádu (v tomto případě lékaři) dávají přednost nejakutnějším pacientům. Domnívám se, že v současné situaci však obě kategorie aktérů postupují stejně – jde jim o efektivitu alokace, kterou je pravděpodobnost přežití pacienta. c/ Někdy jsou statky alokována podle toho, zda aktér nějakým způsobem dříve přispěl k tvorbě společensky ceněných cílů. Například po druhé světové válce byli demobilizováni přednostně ti vojáci, kteří na tom byli v bodovém ohodnocení za válečné zásluhy nejlépe. E/ Další kategorií jsou principy založené na moci – a to buď peněz (kupce) nebo vlivu. Zde je třeba si však uvědomit, že pokud bohatí získají statek úplatkem, není to klasifikováno jako tento princip rozdělení, protože v tomto případě došlo k porušení oficiálních principů, které byly zavedeny institucí k alokaci daného statku.  Na závěr je třeba konstatovat, že zkoumání principů lokální spravedlnosti se vzpírá generalizaci – ty jsou do velké míře vytvářeny na základě výjimek, kompromisů a jedinečných rysů, kterým se dá porozumět jen odkazem na specifický historický kontext jejich vzniku. Bude proto zajímavé sledovat, které principy rozdělování prvků zdravotních péče se objevují a budou objevovat, a to nejen u nás, ale v různých zemích a kulturách, v kontextu současné koronavirové pandemie.    Autor článku doplňuje sérii deseti článků v tématu Globální pandemie, lokální přístupy svým textem o rozdělování nedostatkových zdrojů z evropské perspektivy. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-22 07:47:13

Výzva jedenácti lékařů Univerzity Karlovy veřejnosti: otevřete školy a zabraňte krachům firem

Jedenáct lékařů Univerzity Karlovy včetně rektora Tomáše Zimy sepsalo výzvu veřejnosti, ve které vyzývají k ukončení nouzového stavu ke 30. dubnu, postupnému uvolňování státní hranice, a obnovení výuky na základních, středních a vysokých školách v průběhu. Prohlášení zveřejňujeme v plném znění. Česká republika je již téměř šest týdnů blokována restriktivními opatřeními, která byly zavedena v souvislosti s ochranou zdraví občanů při epidemii COVID-19. Je potřeba ocenit vládu za první rychlá a plošná opatření, která nepochybně pomohla se zvládnutím rizik. V současnosti je nutné s ohledem na aktuální epidemiologická data a vývoj epidemie zásadně zrychlit rozvolňování opatření – ve prospěch zdraví občanů, ekonomické a společenské stability a prosperity země. Společnou motivací pro vznik této výzvy je ochrana zdraví občanů České republiky, které dlouhodobá omezení ohrožují, obava o naši budoucnost, ať již zdravotní či ekonomickou a rovněž snaha vyvrátit nepravdy a mýty, jež jsou o epidemii šířeny. Plošná opatření nepovedou k vymýcení COVID-19. Je potřebné vytvářet především imunitní odpověď u většiny populace, což bude chránit i ohrožené skupiny obyvatel, definované svou diagnózou, nikoli věkem. V zájmu zachování zdraví a prosperity naší země je nezbytné: - ukončit nouzový stav ke 30. dubnu 2020, - obnovit dostupnost zdravotní péče pro všechny občany v plné šíři, - obnovit výuku na základních, středních a vysokých školách v průběhu měsíce května 2020, - odstranit překážky pro chod ekonomiky, zabránit krachu, který hrozí významné části malých a středních firem a živnostníků, - postupně uvolňovat státní hranice v koordinaci s okolními zeměmi, a zvláště s našimi sousedy a těmi, které mají podobnou epidemiologickou situaci, jako jsou například Německo či Rakousko, - přijímat promyšlená řešení místo chaotických a protichůdných opatření. V našem stanovisku vycházíme z aktuálních epidemiologických dat, znalostí, faktů, expertíz a také z našich odborných i praktických zkušeností a poznatků. 1/ JE NUTNÉ CO NEJDŘÍVE OBNOVIT PLNOU LÉKAŘSKOU PÉČI PRO VŠECHNY OBČANY Od začátku března dochází ve zdravotnických zařízeních k výpadku služeb pro závažně nemocné pacienty, kteří nejsou COVID-19 pozitivní. Jsou zastaveny preventivní programy v kardiovaskulární péči a v onkologii, byly například omezeny odběry orgánů pro transplantace a řada chirurgických výkonů. Další oběti na životech způsobuje jak odkládání plánovaných výkonů, tak i strach nemocných jít včas do nemocnice. Množí se případy zanedbaných bolestí břicha (prasklé záněty slepého střeva a jiné náhlé příhody břišní), drobných poruch hybnosti či mluvení (mozkové příhody) či bolesti v rameni nebo v zádech (akutní infarkty myokardu), a to vše v důsledku strachu pacientů z nákazy během ošetření či hospitalizace. Snížení výběru zdravotního pojištění – i při návrhu navýšení plateb za státní pojištěnce – povede k prohloubení podfinancování celého systému zdravotnictví a tím ve svých důsledcích ke zhoršené péči o nemocné s jinými, často závažnějšími nemocemi, než je COVID-19. Oběti takto vyvolaného nedostatku péče budou bohužel důsledkem protiepidemických opatření proti coronaviru. 2/ ZDRAVOTNICKÝ SYSTÉM NEZKOLABOVAL A NEZKOLABUJE POD NÁPOREM PACIENTŮ S COVID-19 Z Itálie víme, že 80 % populace virózou COVID-19 prochází s lehkými příznaky nevyžadujícími hospitalizaci. Z 20 procent závažnějších symptomů jich pět procent vyžadovalo příjem na intenzivní péči. Zde zastánci plné karantény národa a uzavírání se světu kalkulují s 50procentní úmrtnostní a třítýdenní hospitalizací na jednotkách intenzivní péče. Tato čísla platí jen pro nejtěžší formy zápalů plic a respiračního distresu. Ty však nacházíme jen u 25-30 procent příjmů do intenzivní péče, zatímco celková nejčastější délka pobytu pacienta s COVID-19 je mezi 8-10 dny. To zvyšuje odhad maximální dostupné kapacity intenzivní péče více než dvojnásobně. Doplňujeme, že do dneška (21. 4. 2020) jsme se v ČR nedostali ve vytížení intenzivních lůžek přes 45 procent kapacity, trvale tedy máme více než poloviční rezervu! 3/ KORONAVIRUS NEZVÝŠIL PŘIROZENOU ÚMRTNOST V ČR Ztráta každého lidského života je vždy nenahraditelná a tíživá. Každý rok v ČR zemře přirozenou smrtí přibližně 110 tisíc lidí, tj. průměrně zemře každý den asi 300 lidí. Zesnulých, u kterých byl identifikován COVID-19, je za den průměrně pět – nicméně smrt minimálně poloviny z nich nemá přímou souvislost s onemocněním COVID-19, nýbrž se jedná o úmrtí způsobená jiným závažným onemocněním. Při porovnání úmrtí na respirační onemocnění za rok 2019 nenacházíme rozdíl s rokem 2020 (zdroj: data SZÚ). Ze statistického hlediska je třeba objektivně poznamenat, že koronavirus nezvýšil přirozenou úmrtnost v ČR. 4/ (NE) ZÍSKÁNÍ KOLEKTIVNÍ IMUNITY Velká pozornost se v tuto chvíli upírá k testování imunity ve společnosti, jež by mělo ukázat, kolik lidí nemoc prodělalo a kolik z nich má protilátky. Dosud však není jasné, zda každý, kdo prodělá koronavirovou infekci, musí mít nutně protilátky. Na obraně proti viru se totiž významně podílí i buněčná imunita, která se běžnými laboratorními testy nedá podchytit. Vytvořené protilátky mohou přetrvávat několik týdnů až měsíců, ale paměťová stopa v lymfocytech (buněčná imunita) přetrvává až i celoživotně, po novém kontaktu s tímtéž virem se protilátky začnou ihned tvořit znovu. Každý jedinec tak protilátky vytváří v různém množství a v různém časovém období. V populaci může být mnoho jedinců, kteří koronavirus úspěšně prodělali a nemají zvýšené nebo detekovatelné množství protilátek. Tento fakt podporuje odhad počtu dárců konvalescentní plazmy (tj. plazmy od osoby, která prodělala koronavirovou infekci), kde množství protilátek – a tedy vhodnost odběru této plazmy – bude mít cca jeden z osmi až deseti dárců, kteří koronavirovou infekci prodělali a uzdravili se. Výskyt protilátek v populaci můžeme odhadovat na jednotky procent. Zároveň se ukazuje, že izolování nerizikových skupin, což v praxi znamená znemožňování celé populaci normálně žít a pracovat, nepovede k získání imunity. Naopak – další prodlužování karantény bude mít rozsáhlé následky a povede k celospolečenskému traumatu. Argumentace, že pokud kolektivní testování neodhalí v populaci dostatek případů s pozitivitou protilátek, pak musíme pokračovat v karanténních opatřeních a restrikcích, je chybná. 5/ STARŠÍ OBČANÉ POTŘEBUJÍ BEZPEČNÝ SOCIÁLNÍ KONTAKT, NE ABSOLUTNÍ KARANTÉNU Stigmatizace a omezování starších lidí v rámci „boje s COVID-19“ je neopodstatněné a neoprávněné a etabluje věkovou diskriminaci v obecném povědomí. V rámci řešení krize COVID-19 je veřejnost masivně utvrzována v obavě z mimořádné nebezpečnosti nákazy pro „starší“ lidi a v nutnosti přijímat pro tuto velmi heterogenní skupinu jednotná mimořádná opatření včetně nevycházení z bytu či vymezení nákupní doby. Současně se veřejnost dozvídá, že právě senioři postižení COVID-19 by mohli zahltit zdravotnický systém. Objevily se i představy o třídění nemocných potřebujících intenzivní péči jen na základě věku. Vymezením „ohroženého stáří“ na 65+ došlo k bezprecedentní stigmatizaci 20 procent obyvatel republiky včetně lidí zdravých a nijak zvlášť ohrožených. Někteří byli znejistěni či vystaveni manipulativnímu jednání svého okolí. Mnozí strádají přehnanou obavou z nákazy, omezením kontaktu s rodinami, izolací, samotou, komunikační deprivací, narušením denního rytmu se závažnými psychickými důsledky, a to nepřiměřeně riziku i možnostem jeho snížení. Několikatýdenní nevycházení ohrozilo křehké lidi ztrátou stability, pohyblivosti a tím soběstačnosti. Přitom není důvod, aby se při dodržování odstupu od jiných lidí nepohybovali ve volném prostoru. Ukazuje se, že zhoršení prognózy COVID-19 souvisí především s přidruženou nemocností, nikoliv s věkem jako takovým. Jde o poruchy výživy, onkologická a kardiovaskulární onemocnění, cukrovku, možná některé léky. Ohroženi nejsou primárně „starší lidé“, ale „lidé křehcí a závažně nemocní“. V tom se COVID-19 neliší od všech zátěží včetně chorob, jak to známe z epidemií chřipky, z vln veder či mrazů. Samostatnou problematikou jsou pobytová zařízení sociálních služeb (domovy pro seniory, domovy se zvláštním režimem) a zdravotnická zařízení dlouhodobé péče. Jde o rizikové soustředění mimořádně křehkých osob s řadou vážných onemocnění. Zahraniční zkušenosti i první data z ČR ukazují, že právě tito lidé tvoří zřejmě většinu všech obětí COVIDu-19. To ukazuje nadřazenost zdravotního potenciálu (zdatnosti, odolnosti, adaptability) nad věkem jako takovým. Řada křehkých pacientů podlehla nákaze jako nespecifické zátěži, stejně jako by podlehla chřipce či většímu úrazu. Naopak ani v ČR nebylo zdaleka učiněno dost pro ochranu této nejohroženější skupiny - obyvatel pobytových zařízení sociálních služeb. To se týká kvality preventivních opatření, personálních záloh, výcviku v karanténním režimu, dostatku ochranných a hygienických pomůcek, častého testování nákazy u personálu, hlavního zdroje jejího zavlečení, testování podezřelých projevů u klientů s okamžitým převozem nakažených do kvalitních karanténních zařízení s dostupnou potřebnou péčí při rozvoji potíží aj. 6/ NEJDE JEN O ZDRAVÍ FYZICKÉ A DUŠEVNÍ, ALE I O ZDRAVOU EKONOMIKU A DEMOKRACII Je nutné zdůraznit, že fyzické zdraví jde ruku v ruce se zdravím duševním, zdravím socio-ekonomickým a zdravím české demokracie. Nikomu na zdraví nepřidá, když bude muset likvidovat svůj pracně budovaný a dobře fungující podnik, rozdávat výpovědi kvalifikovaným pracovníkům a hlásit se s celou rodinou na pracovním úřadě. Existuje prokázaný vztah mezi kardiovaskulární úmrtností, četností onkologických onemocnění a psychiatrickými onemocněními v souvislosti se ztrátou zaměstnání. Dlouhodobá izolace je devastační pro celou společnost. Izolace a omezení aktivit zvyšují spotřebu alkoholu a dalších návykových látek, závislost na počítačích a gamblerství. Izolace vede k nárůstu domácího násilí, rozvodovosti, napětí ve společnosti a agresivity. Závěrem: Jsme přesvědčeni, že médii sycený emocionální náboj současné situace je třeba korigovat podloženými fakty a s ohledem na ně a na možné celospolečenské důsledky a dopady krizových opatření je nutné co nejdříve konat a urychlit strategii státu v návratu k normálnímu životu. To vše za rozumného dodržování hygienických opatření, tedy nošení roušky při kontaktu s jinými lidmi, mytí rukou a udržování sociální vzdálenosti. Občané během koronavirové krize prokázali nejen velkou solidaritu a sounáležitost, ale rovněž disciplínu v dodržování těchto pravidel, proto není žádných pochyb, že by tato základní opatření dál nedodržovali. V této nesnadné době potřebujeme více optimismu a rozumných řešení, nesmíme propadat strachu, panice a beznaději. Věříme, že i k tomu naše výzva přispěje.   V Praze dne 21. 4. 2020 Podepsáni (v abecedním pořadí): doc. MUDr. Martin Balík, Ph.D. prof. MUDr. Jiřina Bartůňková, DrSc., MBA prof. MUDr. Cyril Höschl, DrSc. MUDr. Zdeněk Kalvach, CSc. prof. PaedDr. Pavel Kolář, Ph.D. prof. MUDr. Robert Lischke, PhD. prof. MUDr. Jiří Neuwirth, CSc., MBA prof. MUDr. Jan Pirk, DrSc. MUDr. Jaroslav Svoboda prof. MUDr. Julius Špičák, CSc. prof. MUDr. Tomáš Zima, DrSc., MBA {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-29 16:08:16

Spolek Chamurappi: Stav péče o zdraví vězňů je kritický

„Smyslem trestu odnětí svobody není zničení zdraví potrestaných osob,“ zdůrazňuje výzva spolku Chamurappi, z.s., která žádá zlepšení zdravotní péče o vězně a je adresována předsedovi vlády Andreji Babišovi, ministryni spravedlnosti Marii Benešové, ministru zdravotnictví Adamu Vojtěchovi, veřejné ochránkyni práv Anně Šabatové, generálnímu řediteli Vězeňské služby Petru Dohnalovi a vládní zmocněnkyni pro lidská práva Heleně Válkové. Výzvu přetiskujeme v plném znění. Evropský výbor pro ochranu proti mučení a nelidské nebo ponižující zacházení nebo trestání (CPT – European Committee for the Prevention of Torture and Inhuman or Degrading Treatment or Punishment) při kontrolních návštěvách České republiky dlouhodobě kritizuje nedostatky v zabezpečení péče o zdraví vězněných osob a v této souvislosti vyzývá k přenesení zdravotní péče o vězněné osoby na veřejná zdravotnická zařízení. Přestože to je odpovědným orgánům mnoho let známo, v důsledku obecného podceňování významu a potřeb vězeňství se k nápravě dosud nepřikročilo. Domníváme se však, že nastal nejvyšší čas k řešení, protože stav péče o zdraví vězněných osob je kritický. Při tom uvězněné osoby jsou zcela závislé na úrovni poskytované péče, nemají možnost hledat ji jinde. Smyslem trestu odnětí svobody není zničení zdraví potrestaných osob. Zjišťujeme, že v některých zařízeních Vězeňské služby ČR zůstávají dlouhodobě neobsazená místa lékařů a pokusy o jejich obsazení jsou neúspěšné, i když se lékařům nabízejí nadstandardní finanční a pracovní podmínky. Zaznamenali jsme případy nepříznivého dopadu této situace na vězně. Není zřejmě v silách Vězeňské služby ČR tento problém vyřešit a jako jedinou cestu k nápravě vidíme ve vyhovění požadavkům CPT. Jsme si současně vědomi, že převedení vězeňství do péče veřejných zdravotních zařízení je složitý proces, vyžadující i legislativní a organizační přípravu, takže je nelze uskutečnit ze den na den. Požadujeme ale, aby odpovědné orgány konečně zahájily přípravné práce. Kromě toho žádáme, aby se hledala nestandardní provizorní opatření ke zmírnění krize. Jedno z nich vidíme ve využívání odborné způsobilosti lékařů ve výkonu trestu. Vězeňská služba jim sice umožňuje pracovat, ale mimo obor jejich kvalifikace. Víme při tom zcela bezpečně, že kvalifikaci vězněných lékařů využívali ve svých zařízeních jak nacisté, tak komunisté. Nevidíme důvod, proč by s jejich kvalifikací měl plýtvat stát, který se považuje za demokratický a právní. Používání lékařů ve výkonu trestu by sice krizový stav pouze nepatrně zmírnilo, neboť jde o pár jedinců, ale v dané situaci je každá pomoc dobrá. Využití lékařů ve výkonu trestu by ovšem nemohlo být paušálním opatřením, například nepoužitelní by byli lékaři, odsouzení za násilné trestné činy a drogové delikty. Dáváme do úvahy možnost podmínění pracovního povolení pro zahraniční lékaře závazkem k působení ve vězeňských zařízeních po určitou dobu, nebo zařazení krátkodobé praxe ve vězeňství do podmínek pro získání atestace. Jsme si vědomi, že naše návrhy jsou laické. Předkládáme je přesto za účelem vyvolání veřejné diskuse. Není důstojné demokratického právního státu, aby docházelo k podlomení zdraví vězněných osob proto, že v jejich věznici není obsazeno místo lékaře, či dokonce že by vězni po propuštění z výkonu trestu nemohli nastoupit zaměstnání, protože na svobodu přišli bez osvědčení zdravotního stavu a nemohli proto podstoupit nástupní zdravotní prohlídku, požadovanou zaměstnavatelem.   Autor je předseda CHAMURAPPI, z.s. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-04-11 11:06:32

Péče o auto po zimě

Nástup jara je obdobím, kdy přichází na řadu péče o auto po zimě. Po ní zůstaly v záhybech karoserie i v podbězích zbytky posypové soli a interiér poznamenaly stopy bláta, sněhu a vody. Aby auto sloužilo dlouho dál, je čas ho pečlivě umýt, vyčistit, vyvětrat i provonět. Patříte mezi ty řidiče, kteří se o svůj ... Číst dál The post Péče o auto po zimě appeared first on TopDrive.cz.

Čas načtení: 2020-11-27 09:05:06

Nemocná Amerika. Lekce o zdraví a svobodě

Děsivá zkušenost historika Timothyho Snydera s americkým zdravotnickým systémem  Světoznámý historik Timothy Snyder koncem loňského roku jen o vlásek unikl smrti. Po sérii lékařských přehmatů strávil 17 hodin na pohotovosti, než byla stanovena diagnóza. V játrech měl absces velikosti baseballového míčku a hrozila mu celková sepse. Následovala akutní operace. Po probuzení, místo vděčnosti, že je naživu, Snyder pocítil hněv. Nezlobil se však na lékaře ani sestry, zuřil nad americkým zdravotnickým systémem, který byl podle něho zodpovědný za jeho kritický stav. Během následujících dní, kdy se zotavoval, se Snyder přistihl, že přemítá o křehkosti zdraví, v Americe neuznávaného jako lidské právo, bez něhož však ostatní práva a svobody ztrácejí význam. A to bylo před pandemií covidu-19. Záhy dlouhodobě poddimenzované americké nemocnice praskaly ve švech, chyběla lůžka i personál. Spojené státy se staly nejhůře postiženou zemí na světě podle počtu nemocných i úmrtí. „Náš systém komerční medicíny neprošel konečným testem a tisíce Američanů zemřely,“ konstatuje Snyder. V roli pacienta si vedl podrobné deníky, jež použil při psaní nové knihy NEMOCNÁ AMERIKA. Nastavuje v ní nemilosrdné zrcadlo zdravotnickému systému i vládní reakci na pandemii, nachází historické paralely. Současně naléhavě vyzývá k zavedení systému zdravotní péče, který slouží veřejnosti, nikoliv komerčním zájmům. Jeho aktuální a inspirativní dílo vydávají v českém překladu společně Paseka & Prostor. Timothy Snyder, privilegovaný profesor na prestižní Yaleově univerzitě se solidním zdravotním pojištěním, málem zemřel na sepsi. I přes svou pojistku musel zaplatit tisíce dolarů v neočekávaných poplatcích. Jelikož stále ležel v nemocnici, když začaly účty přicházet, k poplatkům, jež vůbec neměly existovat, mu naúčtovali penále. Podle Snydera by méně pojištěný, méně bílý pacient na jeho místě nepřežil – poslán domů, protože nemocnice neustále potřebují lůžka. „Pro nemocnici představuje lidské tělo objekt, který se má doručit, upravit a přesně načas poslat zase dál. Těl by nikdy nemělo být ani příliš mnoho, ani příliš málo. […] Tělo vytváří zisk, onemocní­li vhodným způsobem a trvá­li nemoc správnou dobu,“ píše Snyder v knize NEMOCNÁ AMERIKA. Viní americký zdravotnický systém, že slouží jinému účelu než poskytování zdravotní péče či prevenci nemocí. Tím skutečným účelem je vydělat na chorobě peníze, a podle toho se s pacientem zachází, přičemž lékaři a sestry jsou pouhými kolečky ve stroji. Historik vidí za ohrožením svého života selhání systému, který lékařům a sestrám nedopřává dostatek času na setkání s pacienty a skutečné vyhodnocení jejich potřeb a vede je k tomu, aby raději předepisovali léky, než aby se dostali ke kořenům problému. Do protikladu staví lékařskou péči o manželku během jejího těhotenství ve Vídni, jež se vyznačovala osobním přístupem a byla levnější. Snyder si všímá ironie, že německé a japonské právo na zdravotní péči bylo v poválečných ústavách těchto států zakotveno pod vlivem USA, zatímco v samotných Spojených státech tomu tak není. „Měli bychom přijmout, že se občané jiných demokracií těší z práva, které je nám odepřeno, a že mají delší a zdravější život než my?“ ptá se Snyder.  Timothy Snyder proslul jako bystrý vykladač nejzrůdnějších projevů historických totalitních systémů a kritik politických metod potlačujících svobodu a lidská práva. Ve své nové knize píše o událostech, které se dotýkají nás všech, a z osobní zkušenosti čerpá pro další ze svých úderných občanských apelů. Mezi prosincem 2019 a březnem 2020 se autor v prostředí několika amerických nemocnic obtížně vracel do života od hranic smrti. Zážitek, k němuž vůbec nemuselo dojít, způsobilo fatální zanedbání zdravotní péče. Historik však neviní lékaře ani zdravotní sestry, nýbrž zdravotní systém a rozvíjí četné argumenty pro zásadní změnu amerického zdravotnictví a jeho přiblížení evropskému modelu. Českému čtenáři bude znít líčení amerického zdravotnictví, ovládaného byznysem, jako varování. Právě tento systém může spolu s erozí demokratických institucí podle Snydera za selhání v boji s koronavirovou pandemií. Lidé umírají proto, že jsme zapomněli na jednu z podstatných hodnot, na solidaritu: „Ke svobodě potřebujeme zdraví a pro zdraví potřebujeme jeden druhého.“ Timothy Snyder (1969) působí jako profesor historie na Yaleově univerzitě. Je autorem knižního rozhovoru s historikem Tonym Judtem Intelektuál ve dvacátém století (Prostor 2013). Jeho knihy, věnované pohnutým dějinám střední a východní Evropy, Krvavé země (Paseka – Prostor 2013) a Černá zem (Paseka – Prostor 2015) se staly výjimečnou událostí historiografie 20. století a mezinárodními bestsellery. Mimořádnou pozornost vzbudila Tyranie. 20 lekcí z 20. století, burcující k občanskému angažmá tváří v tvář krizi demokracie. Získal mnoho cen, např. Cenu VIZE 97, Cenu Hannah Arendtové nebo Lipskou knižní cenu evropského porozumění. Ukázka z knihy str. 20 Úvod Naše choroba Kdybych zemřel, má smrt – odchod do smutných statistik – by byla nadmíru typická. Příliš mnoho Američanů přišlo v prvních měsících ro ku 2020 o život zbytečně. Příliš mnoho se jich nachází velice blízko smrti každý měsíc, v každém okamžiku. Přestože nám slibovali čím dál tím delší život, v posledních pěti letech střední délka života v naší zemi bez podstatných změn stagnuje. V některých nedávných letech se naděje dožití Američanů dokonce snížila. Počátek života je v této zemi hrozivý a nejistý. Péče o nastávající matky je silně nevyrovnaná a hrubě nedostatečná. Černošky a stejně tak jejich děti při porodu často umírají.5 Míra úmrtnosti novorozenců narozených Afroameričankám je vyšší než v Albánii, Kazachstánu, Číně a v dalších asi 70 zemích. Amerika si jako celek vede hůře než Bělorusko, nejsovětštější z postsovětských států, Bosna, rozpačitý výtvor občanské války v Jugoslávii, o 40 dalších zemích ani nemluvě. Mladá dospělost ztratila své kouzlo. Pokud se něco nezmění, mileniálové se dožijí nižšího věku a utratí za zdravotní péči více peněz než jejich rodiče z generace X či prarodiče z generace baby boomers.6 Nejlepší léta života nejsou tím, čím bývala kdysi. Ohromující počty bělochů ve středním věku páchají sebevraždy a předávkovávají se drogami. Bělošky ve středním věku umírají na Jihu předčasně. Náš systém komerční medicíny, ovládaný soukromým pojištěním, regionálními uskupení mi soukromých nemocnic a dalšími vlivnými zájmovými skupinami, připomíná čím dál tím více pochybnou loterii. Rádi bychom si mysleli, že máme zdravotní péči, v jejímž rámci se někdy shodou okolností přesouvá majetek – jenže to, co ve skutečnosti máme, jsou přesuny majetku, v jejichž rámci se shodou okolností občas odehrává zdravotní péče. Pokud porod není bezpečný, a pokud je pro někoho méně bezpečný než pro jiného, pak je něco špatně. Pokud se z mladých dospělých tahá více peněz na zdravotní péči, ale daří se jim hůře než starším generacím, něco je špatně. Pokud lidé, kteří dříve věřili v naši zemi, dnes páchají sebevraždy, něco je špatně. Smyslem medicíny není vyždímat z nemocných těl maximální zisk během jejich krátkého života, nýbrž umožnit jim zdraví a svobodu během života dlouhého. Tato choroba se týká specificky Ameriky. Umíráme mladší než lidé ve 23 evropských zemích, mladší než lidé v Asii (Japonsku, Jižní Koreji, Hong kongu, Singapuru, Izraeli, Libanonu), mladší než obyvatelé naší vlastní polokoule (Barbadosu, Kostariky, Chile), mladší než lidé v dalších zemích historicky osídlených Brity (jako je Kanada, Austrálie, Nový Zéland). V žebříčcích střední délky života nás stále předbíhají další státy. V roce 1980, když mi bylo deset, se Američané dožívali v průměru o rok méně než obyvatelé zemí se srovnatelným bohatstvím. V roce 2020, kdy mi je padesát, se onen rozdíl v průměrné délce života vyšplhal na čtyři roky. Není to tím, že by v jiných zemích měli více znalostí nebo lepší doktory. Je to tím, že mají lepší systém. Rozdíl mezi Spojenými státy a dalšími zeměmi v roce 2020 ještě narostl, protože žádná demokracie se nevypořádala s epidemií koronaviru tak špatně jako my. Lidé v Japonsku, Německu, Jižní Koreji, Rakousku a samozřejmě v dalších bohatých demokraciích byli vystaveni menšímu ohrožení než my, protože se k nim jejich vlády zachovaly lépe a protože měli lepší přístup k informacím a péči. Už předtím, než do Spojených států nový koronavirus dorazil, bylo v téhle zemi až příliš jednoduché zemřít. Nezvládnutí pandemie představuje nejnovější symptom naší choroby, politiky, která spíš než bezpečí a zdraví distribuuje bolest a smrt, a spíš než blahobyt pro většinu zajišťuje zisk několika vyvoleným. Nový koronavirus se měl brát vážně už od chvíle, kdy jsme ho poprvé zaznamenali, v době mé hospitalizace. V lednu roku 2020 jsme měli na dosud neznámý koronavirus pořídit testy, nemoc vystopovat a omezit její dosah. To jsme mohli provést snadno. Udělaly to mnohem chudší země. Všichni Američané nakažení koronavirem měli mít přístup k nemocničním lůžkům a plicním ventilátorům a lékaři a sestry, kteří je ošetřovali, měli mít dostatek roušek a ochranných plášťů. Virus není lidská bytost, poukazuje však na stupeň lidskosti v dané společnosti. My jsme se moc dobře neumístili. Celkem 150 000 Američanů zemřelo bez jakéhokoli důvodu. Kvůli chorobě, jež postihla Ameriku, známe až příliš dobře úmrtí v důsledku znečištění vzduchu, předávkování se opioidy, úmrtí ve věznicích, sebevraždy, úmrtí novorozenců a teď i masové hroby pro seniory. Naše choroba sahá hlouběji než jakákoli statistika, dokonce hlouběji než pandemie. Pro to, že umíráme dříve a nejsme tak šťastní, existují důvody. Má svůj důvod, proč si prezident myslel, že může Američany udržovat během pandemie v nevědomosti a našeho zmatku a bolesti využít. Kvůli své chorobě jsme osamocení, nevíme, kam se obrátit, když cítíme bolest. Amerika by měla být postavena na svobodě, nemoc a strach nám však část oné svobody odebraly. Být svobodný znamená stát se sebou samým, kráčet světem a následovat vlastní hodnoty a tužby. Každý z nás má právo usilovat o štěstí a zanechat po sobě stopu. Když jsme příliš nemocní na to, abychom o štěstí přemýšleli, a příliš slabí, abychom o ně usilovali, svobodu nelze uskutečnit. Nedá se jí dosáhnout, pokud postrádáme potřebné znalosti k tomu, abychom mohli činit smysluplná rozhodnutí, obzvláště pokud se týkají zdraví. Slovo svoboda je pokrytectvím, když ho vyslovují lidé, kteří podmínky, kvůli nimž jsme nyní nemocní a bezmocní, vytvořili. Pokud nám naše federální vláda a naše komerční medicína berou zdraví, berou nám svobodu. TZ

Čas načtení: 2020-03-09 15:46:21

Italské Bergamo v obležení: svědectví lékaře z centra epidemie koronaviru

Bergamo znají čeští turisté hlavně jako velké letiště nedaleko Milána. Do města samotného zavítá jen málokdo, i když má pěkné středověké centrum. V posledních dnech se ovšem Lombardie dostala na stránky novin kvůli tomu, že zde propukla epidemie koronaviru. Italská vláda čerstvě vyhlásila nad oblastí karanténu. Daniele Macchini je chirurg pracující v nemocnici Humanitas Gavazzeni v Bergamu. Šestého března umístil na svůj Facebook dost syrovou zprávu z aktuálního „bojiště“. Nějakou chvíli jsem – podobně jako Macchini – váhal, zda ji přejít mlčením nebo ne. Nakonec jsem se, z podobných důvodů jako on, rozhodl zveřejnit její český překlad. Do té míry, do jaké se mi to podařilo ověřit, nejde o žádný hoax. Lékař toho jména existuje, pracuje tam, není známo, že by jeho účet na FB někdo hacknul. Jeho text převzala i větší média jako regionální vydání Corriere della Sera a Il Giornale. Proto si myslím, že je na místě zprostředkovat jeho perspektivu i českým čtenářům. Je víceméně konzistentní s tím, co k nám proniklo z Číny, a nemyslím si, že by šlo o šíření paniky. Nakonec jde o zprávu z epicentra epidemie na evropském kontinentě, kde samotná italská vláda omezila veřejný život. Dále hovoří Daniele Macchini, šestého března 2020, Bergamo. Některé pasáže jsem vytučnil já: „V jednom z těch e-mailů, které neustále dostávám od vedení nemocnice, byl odstavec „jak se chovat zodpovědně na sociálních sítích“. Obsahoval nějaká doporučení, na kterých se všichni shodneme. Dlouho jsem uvažoval, co vlastně napsat o tom, co se tu děje, a jestli to vůbec napsat. Nakonec jsem usoudil, že nezodpovědné by bylo mlčet. Pokusím se tedy sdělit laikům, těm, kdo žijí v určitém odstupu od naší reality, co se děje v Bergamu ve dnech epidemie Covid-19. Chápu, že je potřeba zabránit panice, ale pokud nedokážeme rozšířit informaci o tom, co se děje a jak je to nebezpečné – a pořád vidím lidi, kteří ignorují doporučení a lidi, kteří se scházejí a stěžují si na to, že nemůžou do posilovny nebo zahrát si fotbal – běhá mi z toho mráz po zádech. Rozumím tomu, že vzniknou hospodářské škody a také mne to trápí. Po téhle epidemii bude těžké se zase „rozjet“. Ale i tak, kromě toho, že ekonomicky ničíme svůj zdravotnický systém, chci upozornit na škody na veřejném zdraví, které nás pravděpodobně čekají, jsou důležitější, a jsem velmi znepokojen tím, že zatím nebyla ustanovena karanténa v oblastech Alzano, Lombardo a Nembro, i když to region požadoval. (Rád bych zdůraznil, že jde čistě o můj osobní názor.) Minulý týden jsem byl překvapen reorganizacemi, které v celé nemocnici proběhly, zatímco náš současný nepřítel se ještě skrýval ve stínu: jak se oddělení vyprázdnila, odložitelné činnosti byly přerušeny, jednotka intenzivní péče uvolněna a rozšířena o tolik lůžek, kolik jen šlo. Tahle náhlá přeměna vytvořila na chodbách nemocnice atmosféru přízračného ticha a prázdnoty, které jsme nerozuměli; čekání na válku, která ještě nezačala, a u které jsme si mnozí (včetně mě) nebyli jistí, zda přijde a s jakou zuřivostí. (Poznámka: všechny tyhle přípravy se děly bez pozornosti veřejnosti, zatímco v některých novinách se drze psalo, že soukromý sektor nic nedělá.) Pořád si ještě vzpomínám na svoji noční službu před týdnem, kdy jsem si neodpočinul ani na chvíli a čekal jsem na telefonát z našeho oddělení mikrobiologie. Čekal jsem na výsledky testů našeho prvního podezřelého pacienta a přemýšlel jsem o tom, jaké důsledky to bude mít pro nás a pro nemocnici. Když o tom přemýšlím zpětně, moje rozrušení z jednoho možného případu bylo skoro směšné a nepřiměřené. Situace teď je dramatická. Jiné slovo mě nenapadá. Válka vypukla a bitvy zuří nonstop celé dny a noci. Jeden za druhým se nešťastní lidé objevují na pohotovosti. Mají daleko horší příznaky než komplikace chřipky. Neříkejte už prosím, že je to jen těžká chřipka. Za dva roky, které pracuji v Bergamu, jsem zjistil, že lidi nechodí na pohotovost bezdůvodně. Tentokrát taky ne. Dodrželi doporučení: týden nebo deset dní doma s horečkou, nechodit ven, aby se předešlo šíření nákazy, ale už to prostě nezvládají. Nemůžou dýchat, potřebují kyslík. Léků na tenhle virus je málo. Průběh nemoci záleží na našem organismu. Můžeme jej jenom podpořit v situaci, kdy už nedokáže bojovat sám. Přiznejme si to: vesměs doufáme v to, že se naše tělo zbaví viru samo. Antivirové terapie jsou v případě tohoto viru ve stadiu pokusů a poznáváme jeho chování za běhu. Zůstat doma, dokud se symptomy nezhorší, nemá vliv na prognózu. Teď k nám nicméně dorazila dramatická potřeba nemocničních lůžek. Oddělení, která se předtím vyprázdnila, se teď rychle plní. Na cedulích, kde jsou jména pacientů a barevné označení podle toho, na které oddělení patří, je teď jenom červená barva, a místo chirurgického zákroku je tam napsána diagnóza, která je pořád stejná: oboustranný intersticiální zápal plic. A teď mi řekněte, který chřipkový virus způsobuje takovou tragédii. Protože to je ten rozdíl (teď se dostanu k technikáliím): u klasické chřipky, kromě toho, že se nakazí menší množství lidí v průběhu měsíců, je míň komplikovaných případů. Jen tehdy, pokud virus zničí ochranné bariéry v našich dýchacích cestách a umožní baktériím, které normálně žijí v horních dýchacích cestách, aby zaútočily na průdušky a plíce, nastává těžší onemocnění. Covid-19 způsobuje banální chřipkové příznaky u mnoha mladých lidí, ale u mnoha starších (a nejen u nich) se rozvine skutečný SARS, protože virus dokáže vnikat přímo do plicních sklípků a infikuje je, čímž ztrácejí schopnost vykonávat svoji funkci. Výsledkem je plicní nedostatečnost, která je často vážná a po několika dnech hospitalizace nemusí stačit ani obyčejné podávání kyslíku. Je mi líto, ale jako doktora mě neuklidňuje to, že nejtěžší případy jsou starší lidé s jinými nemocemi. U nás je starých lidí nejvíce a je dost těžké najít někoho nad 65 let věku, kdo nebere aspoň prášky na vysoký tlak nebo na cukrovku. Taky vás můžu ujistit, že když vidíte mladé lidi intubované na jednotkách intenzivní péče, nebo ještě hůře v ECMO (přístroj pro ty nejhorší případy, který vysává krev, okysličuje ji a vrací ji do těla, v naději, že se plíce zase uzdraví), veškeré sebevědomí ohledně toho, že jste mladí, vás přejde. A pořád se přitom najdou lidi na sociálních sítích, kteří se chlubí, jak jsou stateční, ignorují doporučení, protestují, že jejich normální životní zvyky dostaly dočasnou stopku – ačkoliv kolem probíhá katastrofální epidemie. Už nejsme chirurgové, urologové, ortopedi, jsme jenom lékaři, součást jednoho velkého týmu, čelícího vlně tsunami, která nás zavalila. Případy se množí, denně máme 15 až 20 nových hospitalizací z toho samého důvodu. Výsledky z laboratoře chodí jeden za druhým: pozitivní, pozitivní. Pohotovost se hroutí. Improvizujeme, všichni pomáhají na pohotovosti. Rychlý brífink ohledně toho, jak se užívá počítačový systém a o pár minut později už jsem zase dole, vedle dalších vojáků na téhle válečné frontě. Na počítačových obrazovkách stojí pořád to samé: horečka, dýchací obtíže, horečka, kašel, nedostatečná funkce plic a tak dále. Vyšetření a radiologie s pořád těmi samými závěry: oboustranný intersticiální zápal plic. Všichni potřebují hospitalizaci, někteří potřebují intubovat a jdou rovnou na jednotku intenzivní péče. Pro některé už je pozdě. Intenzivní péče je plná a vytváříme nové. Každý dýchací přístroj má cenu zlata: používáme přístroje z operačních sálů, kde teď utichla všechna odložitelná aktivita, a z operačních sálů se staly nové jednotky intenzivní péče. Je až neskutečné, nebo aspoň tady, v případě nemocnice Humanitas Gavazzeni (kde pracuji), jak vůbec bylo možné zorganizovat a připravit v tak krátkém čase zdroje pro zvládání katastrofy těchto rozměrů. Každé rozdělení lůžek, místností, personálu, směn a úkolů se každý den znovu přehodnocuje, abychom našli ještě více možností. Dříve prázdná „oddělení duchů“ jsou teď plná a dělají pro své pacienty všechno, co můžou, ale začíná nás schvacovat vyčerpanost. Všichni jsme vyčerpaní, vidím příznaky vyčerpání i na tvářích, na kterých jsem jej dříve neznal. Vidím lidi, kteří zůstávají na místě i když skončí jejich přesčas. Vidím solidaritu od kolegů, kteří zajdou za internisty a ptají se jich, co můžou udělat, nebo se nabídnou převzít čerstvě přijatého pacienta. Doktoři posunují postele a převážejí pacienty, podávají léky místo sester. Plačící sestry, protože nedokázaly zachránit každého, záznamy vitálních funkcí pacientů, ve kterých už je zapsán jejich definitivní osud. Už nemáme žádné směny ani rozvrhy služeb. Náš společenský život přestal existovat. Před několika měsíci jsme se s manželkou rozešli a ujišťuji vás, že jsem se vždycky snažil o to, vidět svého syna, i po noční směně, i kdybych kvůli tomu šel spát později. Ale už skoro dva týdny jsem dobrovolně bez kontaktu se svým synem i dalšími rodinnými příslušníky, protože se bojím, že je nakazím, a že oni pak nakazí moji starou babičku nebo jiné příbuzné, kteří mají zdravotní problémy. Mám pár fotek svého syna, dívám se na ně se slzami v očích, dokázali jsme udělat pár videohovorů. Mějte taky trpělivost. Ano, nemůžete jít do divadla, muzea nebo do posilovny. Buďte milosrdní vůči těm zástupům starých lidí, které byste mohli zabít. Vím, není to vaše vina, ale vina těch, kdo vás přivedli na myšlenku, že se to přehání. A i tohle svědectví se lidem, kteří žijí daleko od epidemie, může zdát jako přehánění. Ale prosím vás, poslechněte nás, opouštějte domov jenom v naprosto nezbytných situacích. Nechoďte davově do supermarketů pro zásoby, to je to nejhorší, když se koncentrujete, pak vzrůstá riziko nákazy od lidí, kteří ani nevědí, že jsou infekční. Můžete tam jít mimo špičku. Máte-li obyčejnou roušku (dokonce i takovou tu pracovní), vezměte si ji. Neshánějte FFP2 a FFP3. Ty jsou určeny nám a začínáme jich mít nedostatek. Už teď jsme museli optimalizovat jejich použití jen pro některé situace, jak doporučuje Světová zdravotnická organizace vzhledem k tomu, že je jich všeobecně málo. Kvůli nedostatku ochranných prostředků jsme já a moji kolegové neustále vystaveni riziku nákazy, i přesto, že se snažíme. Někteří kolegové už nakazili svoje příbuzné a někteří jejich příbuzní už bojují o život. Jsme tam, kam byste se báli vkročit. Snažte se o to, abyste sem vkročit nemuseli. Řekněte svým starým či nemocným příbuzným, ať zůstanou doma. Doneste jim potraviny. My takovou možnost nemáme, je to naše práce. To, co v posledních dnech dělám, není vlastně moje zaměření, ale dělám to i tak a budu to dělat tak dlouho, dokud budou splněny základní principy: pomáhat nemocným, aby se cítili lépe a uzdravovali se, nebo aspoň zmenšit utrpení a bolest těch, kteří se uzdravit nemohou. Moc se nebavím s lidi, kteří nás dnes označují za hrdiny, a ještě včera nám nadávali a podávali na nás stížnosti. Jakmile všechno přejde, zase nám budou nadávat a podávat na nás stížnosti. Lidé zapomínají rychle. A dnes nejsme ani hrdinové, je to naše práce. Už dřív jsme riskovali každý den: když ponoříme ruce do krvavého břicha někoho, o kom ani nevíme, jestli má HIV nebo žloutenku typu C. Děláme to i tehdy, když víme, že HIV nebo hepatitidu C mají. Když operujeme pacienta s HIV a pak měsíc bereme prášky, ze kterých je nám celý den na zvracení. Když se strachem otevíráme výsledky krevního testu potom, co jsme se omylem píchli jehlou, a doufáme, že tam nic nebude. Je to naše práce a naše emoce, dobré či špatné, musíme s nimi žít. Naším konečným cílem je být užitečný každému. Teď ale zkuste něco takového taky: svými činy můžeme ovlivnit životy či smrt několika desítek lidí. Vy, svými činy, ovlivníte daleko více lidí. Prosím, sdílejte tuto zprávu. Musíme rozšířit povědomí o tom, co se tu děje, aby to nezachvátilo celou Itálii.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2024-07-29 08:32:17

Jak pečovat o koženou kabelku, aby vám vydržela dlouho

Jak pečovat o koženou kabelku, aby vám vydržela dlouho redakce Po, 07/29/2024 - 08:32 Různé Klíčová slova: koženou kabelku čisticí prostředky pro kožené výrobky jak pečovat o koženou kabelku Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Čistěte kabelku pravidelně a důkladně Pravidelné čištění je základem péče o koženou kabelku. Před samotným čištěním je důležité odstranit přebytečný prach a nečistoty. Použijte měkký hadřík nebo speciální kartáček na kůži a jemně setřete povrch kabelky. Pokud je potřeba, použijte speciální čisticí prostředky určené pro kožené výrobky. Čištění by mělo být prováděno jemně, abyste nepoškodili povrch kůže. Doporučuje se čistit kabelku alespoň jednou za měsíc, v závislosti na frekvenci jejího používání. Hydratujte kůži pro zachování pružnosti a lesku Kožená kabelka potřebuje pravidelnou hydrataci, aby zůstala pružná a lesklá. Používejte kvalitní kožený krém nebo kondicionér, který obnovuje přirozenou vlhkost kůže a chrání ji před vysycháním. Naneste krém na měkký hadřík nebo houbičku a jemně vmasírujte do povrchu kabelky. Nechte krém vsáknout a přebytečný materiál setřete suchým hadříkem. Hydrataci doporučujeme provádět alespoň jednou za dva až tři měsíce, aby kůže neztrácela svou přirozenou pružnost a lesk. Nezapomeňte však krém nanášet vždy na vyčištěnou kabelku, jinak byste do jejích pórů zanesli nečistoty. Chraňte kabelku nejen před deštěm Pro dlouhodobou ochranu kožené kabelky před vlhkostí a skvrnami je doporučeno pravidelné impregnování. Impregnační spreje nebo vosky na povrchu kůže vytváří ochrannou vrstvu, která odolává vodě a nečistotám. Aplikujte impregnaci podle doporučení výrobce a nezapomeňte ji obnovovat podle potřeby, zejména pokud kabelku často nosíte za deště nebo v náročných podmínkách. Impregnace by měla být prováděna ideálně před každou sezónou, aby byla kabelka chráněna po celý rok. Skladujte kabelku správně Správné skladování má klíčový vliv na dlouhodobou kondici kožené kabelky. Kabelku skladujte v ochranném pytli z látky nebo měkkého materiálu, aby byla chráněna před prachem a světlem. Pokud kabelku dlouhodobě nepoužíváte, doporučuje se její skladování na suchém a dobře větraném místě, aby nedocházelo k vysychání kůže. Nikdy neskladujte kabelku v plastových sáčcích, které mohou způsobit kondenzaci a následné poškození kůže. Také je dobré kabelku vycpat papírem, aby si udržela svůj tvar. Provádějte pravidelnou kontrolu a opravy Pravidelně kontrolujte stav kabelky a včas reagujte na případné poškození. Drobné opravy, jako je přišití nebo výměna zipu, mohou prodloužit životnost vaší kožené kabelky a zachovat její funkčnost. V případě potřeby kontaktujte odborníka na opravy koženého zboží. Pravidelná údržba a včasné opravy mohou zabránit větším poškozením a udržet kabelku v perfektním stavu. Péče se vyplatí Péče o koženou kabelku není složitá, ale její výsledky jsou nepřehlédnutelné. Pravidelným čištěním, hydratací a ochranou zajistíte, že vaše kabelka bude vypadat skvěle a poskytne vám dlouhé roky spolehlivé služby. Investujte čas do péče o vaše kožené doplňky a budou vám vděčné za každodenní krásu a eleganci. Nejenže udržíte kabelku v dobrém stavu, ale také zachováte její hodnotu a styl, což z ní činí skutečně dlouhodobou investici. Pečování o koženou kabelku může být také příjemným rituálem, který vám umožní si užít krásu a kvalitu materiálu. Vaše péče se vám vrátí v podobě nádherného a odolného doplňku, který vám bude sloužit po mnoho let. Přidat komentář Kvalitní kožená kabelka je nejen stylovým doplňkem, ale i investicí, která se při správné péči může vyplatit na mnoho let. Zde najdete hlavní kroky, jak o ni pečovat, aby zůstala krásná a funkční po dlouhou dobu.

Čas načtení: 2024-11-03 09:34:22

Skin care: Praktické tipy pro každodenní péči o pokožku

Základní péče Pravidelná péče o pleť je důležitá – díky tomu bude zdravější a bude lépe vypadat. S důkladnou péčí je dobré začít co nejdříve, projeví se totiž na pokožce ve vyšším věku. Pečující rutina může zahrnovat různé kroky, ovšem mezi ty základní patří čištění, tonizace a hydratace. Ty byste měli provádět dvakrát denně. Je důležité vybírat čisticí produkty, které vyhoví typu vaší pleti. Tonikum vyrovnává pH a podílí se na čištění pleti. Hydratační krém byste měli používat bez ohledu na typ pleti – pro mastnou pleť jsou vhodnější lehké gely. Skin care i pro muže Pro většinu žen je pravidelné péče o pleť samozřejmostí. Jenže tato činnost by se měla týkat i mužů. I ti o sebe mohou pečovat a zajistit si tak krásnou pokožku i ve vyšším věku. Základem je péče po holení, vhodné jsou zklidňují balzámy a krémy. Důležitá je také ochrana před sluncem. Ale nabízí se mnohem více produktů. Pánskou pečující kosmetiku nabízí značka LUMIN. Produkty jsou přizpůsobeny specifickým potřebám mužské pokožky. Dekorativní kosmetika S péčí o pleť úzce souvisí i dekorativní kosmetika. Tu v dnešní době kromě žen často využívají i muži. Pokud se chcete zkrášlit, vyberte si některý z produktů značky SOSU Cosmetics. Vynikají tím, že jsou přátelské i pro začátečníky, ale svou kvalitou přitom vyhoví i profesionálním vizážistům. Ať už zvolíte jakékoli líčení, vždy myslete na to, že je třeba make-up důkladně odstranit. Péče o pleť by měla být součástí každodenní rutiny pro každého, bez ohledu na pohlaví. Jde o příjemný pečující rituál, který navíc přispívá ke zdraví pleti.

Čas načtení: 2022-10-31 11:16:38

Domácí zdravotní péče, kdykoli a v pohodlí domova

Domácí zdravotní péče se rozvinula i díky pandemii koronaviru. Lékaři i samotní pacienti si plně uvědomili důležitost a přínosy tohoto způsobu léčby. Specializované agentury dnes poskytují opravdu náročné zdravotnické úkony a doma tak mohou být i pacienti závislí třeba na plicním ventilátoru či dialyzační jednotce. Samozřejmě se domácí zdravotní péče nehodí pro každého. Pacient musí být ve stabilním stavu, nevyžadovat nepřetržitou nemocniční péči a domácí zdravotní péči musí doporučit ošetřující lékař. Pobočky však v současné době... The post Domácí zdravotní péče, kdykoli a v pohodlí domova appeared first on Noviny.

Čas načtení: 2020-12-15 12:56:01

O děsivé zkušenosti historika Timothyho Snydera s americkým zdravotnickým systémem vypráví kniha Nemocná Amerika

Historik Timothy Snyder koncem loňského roku jen o vlásek unikl smrti. Po sérii lékařských přehmatů strávil 17 hodin na pohotovosti, než byla stanovena diagnóza. V játrech měl absces velikosti baseballového míčku a hrozila mu celková sepse. Následovala akutní operace. Po probuzení, místo vděčnosti, že je naživu, Snyder pocítil hněv. Nezlobil se však na lékaře ani sestry, zuřil nad americkým zdravotnickým systémem, který byl podle něho zodpovědný za jeho kritický stav. Během následujících dní, kdy se zotavoval, se Snyder přistihl, že přemítá o křehkosti zdraví, v Americe neuznávaného jako lidské právo, bez něhož však ostatní práva a svobody ztrácejí význam. A to bylo před pandemií covidu-19. Záhy dlouhodobě poddimenzované americké nemocnice praskaly ve švech, chyběla lůžka i personál. Spojené státy se staly nejhůře postiženou zemí na světě podle počtu nemocných i úmrtí. „Náš systém komerční medicíny neprošel konečným testem a tisíce Američanů zemřely,“ konstatuje Snyder. V roli pacienta si vedl podrobné deníky, jež použil při psaní nové knihy Nemocná Amerika. Lekce o zdraví a svobodě. Nastavuje v ní nemilosrdné zrcadlo zdravotnickému systému i vládní reakci na pandemii, nachází historické paralely. Současně naléhavě vyzývá k zavedení systému zdravotní péče, který slouží veřejnosti, nikoliv komerčním zájmům. Snyder, privilegovaný profesor na prestižní Yaleově univerzitě se solidním zdravotním pojištěním, musel i přes svou pojistku musel zaplatit tisíce dolarů v neočekávaných poplatcích. Jelikož stále ležel v nemocnici, když začaly účty přicházet, k poplatkům, jež vůbec neměly existovat, mu naúčtovali penále. Podle Snydera by méně pojištěný, méně bílý pacient na jeho místě nepřežil – poslán domů, protože nemocnice neustále potřebují lůžka. „Pro nemocnici představuje lidské tělo objekt, který se má doručit, upravit a přesně načas poslat zase dál. Těl by nikdy nemělo být ani příliš mnoho, ani příliš málo. […] Tělo vytváří zisk, onemocní­li vhodným způsobem a trvá­li nemoc správnou dobu,“ píše Snyder v knize Nemocná Amerika. Viní americký zdravotnický systém, že slouží jinému účelu než poskytování zdravotní péče či prevenci nemocí. Tím skutečným účelem je vydělat na chorobě peníze, a podle toho se s pacientem zachází, přičemž lékaři a sestry jsou pouhými kolečky ve stroji. Historik vidí za ohrožením svého života selhání systému, který lékařům a sestrám nedopřává dostatek času na setkání s pacienty a skutečné vyhodnocení jejich potřeb a vede je k tomu, aby raději předepisovali léky, než aby se dostali ke kořenům problému. Do protikladu staví lékařskou péči o manželku během jejího těhotenství ve Vídni, jež se vyznačovala osobním přístupem a byla levnější. Snyder si všímá ironie, že německé a japonské právo na zdravotní péči bylo v poválečných ústavách těchto států zakotveno pod vlivem USA, zatímco v samotných Spojených státech tomu tak není. „Měli bychom přijmout, že se občané jiných demokracií těší z práva, které je nám odepřeno, a že mají delší a zdravější život než my?“ ptá se Snyder.  Během svého pobytu v nemocnici zažil Snyder pacienty s příznaky podivné infekce dýchacích cest. Tehdy ještě oficiálně žádný koronavirus v USA nebyl a samozřejmě na něj nebyl nikdo testován. Snyder popisuje následné selhání amerického zdravotnického systému a Trumpovy administrativy tváří v tvář pandemii. Výsledkem je znepokojivý portrét systému, v němž je pacient poslední prioritou.   Ukázka z knihy Úvod Naše choroba Kdybych zemřel, má smrt – odchod do smutných statistik – by byla nadmíru typická. Příliš mnoho Američanů přišlo v prvních měsících roku 2020 o život zbytečně. Příliš mnoho se jich nachází velice blízko smrti každý měsíc, v každém okamžiku. Přestože nám slibovali čím dál tím delší život, v posledních pěti letech střední délka života v naší zemi bez podstatných změn stagnuje. V některých nedávných letech se naděje dožití Američanů dokonce snížila.      Počátek života je v této zemi hrozivý a nejistý. Péče o nastávající matky je silně nevyrovnaná a hrubě nedostatečná. Černošky a stejně tak jejich děti při porodu často umírají. Míra úmrtnosti novorozenců narozených Afroameričankám je vyšší než v Albánii, Kazachstánu, Číně a v dalších asi 70 zemích. Amerika si jako celek vede hůře než Bělorusko, nejsovětštější z postsovětských států, Bosna, rozpačitý výtvor občanské války v Jugoslávii, o 40 dalších zemích ani nemluvě. Mladá dospělost ztratila své kouzlo. Pokud se něco nezmění, mileniálové se dožijí nižšího věku a utratí za zdravotní péči více peněz než jejich rodiče z generace X či prarodiče z generace baby boomers. Nejlepší léta života nejsou tím, čím bývala kdysi. Ohromující počty bělochů ve středním věku páchají sebevraždy a předávkovávají se drogami. Bělošky ve středním věku umírají na Jihu předčasně.      Náš systém komerční medicíny, ovládaný soukromým pojištěním, regionálními uskupení mi soukromých nemocnic a dalšími vlivnými zájmovými skupinami, připomíná čím dál tím více pochybnou loterii. Rádi bychom si mysleli, že máme zdravotní péči, v jejímž rámci se někdy shodou okolností přesouvá majetek – jenže to, co ve skutečnosti máme, jsou přesuny majetku, v jejichž rámci se shodou okolností občas odehrává zdravotní péče. Pokud porod není bezpečný, a pokud je pro někoho méně bezpečný než pro jiného, pak je něco špatně. Pokud se z mladých dospělých tahá více peněz na zdravotní péči, ale daří se jim hůře než starším generacím, něco je špatně. Pokud lidé, kteří dříve věřili v naši zemi, dnes páchají sebevraždy, něco je špatně. Smyslem medicíny není vyždímat z nemocných těl maximální zisk během jejich krátkého života, nýbrž umožnit jim zdraví a svobodu během života dlouhého.      Tato choroba se týká specificky Ameriky. Umíráme mladší než lidé ve 23 evropských zemích, mladší než lidé v Asii (Japonsku, Jižní Koreji, Hong kongu, Singapuru, Izraeli, Libanonu), mladší než obyvatelé naší vlastní polokoule (Barbadosu, Kostariky, Chile), mladší než lidé v dalších zemích historicky osídlených Brity (jako je Kanada, Austrálie, Nový Zéland). V žebříčcích střední délky života nás stále předbíhají další státy. V roce 1980, když mi bylo deset, se Američané dožívali v průměru o rok méně než obyvatelé zemí se srovnatelným bohatstvím. V roce 2020, kdy mi je padesát, se onen rozdíl v průměrné délce života vyšplhal na čtyři roky. Není to tím, že by v jiných zemích měli více znalostí nebo lepší doktory. Je to tím, že mají lepší systém.      Rozdíl mezi Spojenými státy a dalšími zeměmi v roce 2020 ještě narostl, protože žádná demokracie se nevypořádala s epidemií koronaviru tak špatně jako my. Lidé v Japonsku, Německu, Jižní Koreji, Rakousku a samozřejmě v dalších bohatých demokraciích byli vystaveni menšímu ohrožení než my, protože se k nim jejich vlády zachovaly lépe a protože měli lepší přístup k informacím a péči. Už předtím, než do Spojených států nový koronavirus dorazil, bylo v téhle zemi až příliš jednoduché zemřít. Nezvládnutí pandemie představuje nejnovější symptom naší choroby, politiky, která spíš než bezpečí a zdraví distribuuje bolest a smrt, a spíš než blahobyt pro většinu zajišťuje zisk několika vyvoleným.      Nový koronavirus se měl brát vážně už od chvíle, kdy jsme ho poprvé zaznamenali, v době mé hospitalizace. V lednu roku 2020 jsme měli na dosud neznámý koronavirus pořídit testy, nemoc vystopovat a omezit její dosah. To jsme mohli provést snadno. Udělaly to mnohem chudší země. Všichni Američané nakažení koronavirem měli mít přístup k nemocničním lůžkům a plicním ventilátorům a lékaři a sestry, kteří je ošetřovali, měli mít dostatek roušek a ochranných plášťů. Virus není lidská bytost, poukazuje však na stupeň lidskosti v dané společnosti. My jsme se moc dobře neumístili. Celkem 150 000 Američanů zemřelo bez jakéhokoli důvodu.      Kvůli chorobě, jež postihla Ameriku, známe až příliš dobře úmrtí v důsledku znečištění vzduchu, předávkování se opioidy, úmrtí ve věznicích, sebevraždy, úmrtí novorozenců a teď i masové hroby pro seniory. Naše choroba sahá hlouběji než jakákoli statistika, dokonce hlouběji než pandemie. Pro to, že umíráme dříve a nejsme tak šťastní, existují důvody. Má svůj důvod, proč si prezident myslel, že může Američany udržovat během pandemie v nevědomosti a našeho zmatku a bolesti využít. Kvůli své chorobě jsme osamocení, nevíme, kam se obrátit, když cítíme bolest.      Amerika by měla být postavena na svobodě, nemoc a strach nám však část oné svobody odebraly. Být svobodný znamená stát se sebou samým, kráčet světem a následovat vlastní hodnoty a tužby. Každý z nás má právo usilovat o štěstí a zanechat po sobě stopu. Když jsme příliš nemocní na to, abychom o štěstí přemýšleli, a příliš slabí, abychom o ně usilovali, svobodu nelze uskutečnit. Nedá se jí dosáhnout, pokud postrádáme potřebné znalosti k tomu, abychom mohli činit smysluplná rozhodnutí, obzvláště pokud se týkají zdraví.      Slovo svoboda je pokrytectvím, když ho vyslovují lidé, kteří podmínky, kvůli nimž jsme nyní nemocní a bezmocní, vytvořili. Pokud nám naše federální vláda a naše komerční medicína berou zdraví, berou nám svobodu.   Timothy Snyder (1969) působí jako profesor historie na Yaleově univerzitě. Je autorem knižního rozhovoru s historikem Tonym Judtem Intelektuál ve dvacátém století (Prostor 2013). Jeho knihy, věnované pohnutým dějinám střední a východní Evropy, Krvavé země (Paseka – Prostor 2013) a Černá zem (Paseka – Prostor 2015) se staly výjimečnou událostí historiografie 20. století a mezinárodními bestsellery. Mimořádnou pozornost vzbudila Tyranie. 20 lekcí z 20. století, burcující k občanskému angažmá tváří v tvář krizi demokracie. Získal mnoho cen, například Cenu VIZE 97, Cenu Hannah Arendtové nebo Lipskou knižní cenu evropského porozumění.   Z anglického originálu Our Malady: Lessons in Liberty from a Hospital Diary, vydaného nakladatelstvím Crown v New Yorku roku 2020, přeložila Johana Ringelová, 184 stran, vydaly Nakladatelství Paseka a nakladatelství Prostor 2020.

Čas načtení: 2024-03-22 09:20:00

Dreame Hair Miracle: Revoluce v sušení a úpravě vlasů

 Praha 22. března 2024 (PROTEXT) - V éře inovací přichází Dreame Hair Miracle, který radikálně mění způsob sušení vlasů.Nejde jen o obyčejný fén - je to vrcholný výsledek inženýrského umu a designu, který slibuje transformovat vaši rutinu péče o vlasy na dosud nevídanou úroveň. S výkonným motorem s otáčkami 130 000 RPM, pěti speciálně navrženými magnetickými nástavci, produkcí 600 milionů negativních iontů, čtyřmi teplotními režimy, rychlostí proudění vzduchu 70 m/s a příjemně nízkou hladinou hluku 57 dB, Dreame Hair Miracle představuje skutečnou revoluci ve světě péče o vlasy.Pět nástavců, pět příležitostíKaždý z pěti magnetických nástavců byl navržen s myšlenkou na specifické potřeby sušení a stylingu vlasů. Esenční nástavec je určen pro hloubkovou výživu, stylingový pro precizní úpravu, hladký pro minimalizaci krepatění, difuzér pro tvorbu dokonalých kudrlinek a nástavec pro vyhlazení zajišťuje dokonalou hladkost a lesk. Inovativní technologie využití 600 milionů negativních iontů na cm³ efektivně neutralizuje statickou elektřinu, díky čemuž jsou vlasy po sušení hladší, zdravější a přirozeně lesklé. Tyto anionty navíc uzavírají kutikuly vlasů a chrání je před poškozením teplem, což vrací vlasům jejich přirozenou texturu a lesk. Fén i nástavce jsou baleny v koženém kufříku, který z něj dělá luxusní dárek pro své blízké.Výkon, který překonává hraniceSrdcem tohoto zařízení je vlastní motor Dreame s otáčkami 130 000 RPM, který dodává silný proud vzduchu o rychlosti 70 m/s, čímž zefektivňuje odstranění vlhkosti a zkracuje dobu sušení, zatímco průtok vzduchu 55 m³/h zajišťuje rychlé a rovnoměrné sušení. Tato vysoká rychlost a objem vzduchu přinášejí nejen efektivitu, ale i úsporu času.Přizpůsobení na míruUživatelé si mohou přizpůsobit proces sušení díky čtyřem teplotním režimům: od chladného vzduchu pro šetrné sušení, přes rychlé sušení horkým vzduchem, až po jemný režim pro dodatečnou výživu. Unikátní je také možnost sledovat reálný teplotní režim na integrovaném LCD panelu, což přináší uživateli lepší kontrolu a přizpůsobení sušení jeho aktuálním potřebám.Nová éra péče o vlasyDreame Hair Miracle přináší nejen vynikající výkon, ale také nevídanou šetrnost k vlasům, čímž zajišťuje, že vaše vlasy budou po každém použití vypadat lépe a budou zdravější. Tento fén je navržen tak, aby odpovídal potřebám moderního života, kde čas a kvalita péče o vlasy jsou klíčové. Tuto novinku si můžete pořídit na Alza.cz. ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.  

Čas načtení: 2024-05-10 06:00:01

Češi často umírají zbytečně brzy. Léta komunismu je zkazila, odmítají se o sebe starat

Na nemoci srdce a cév zemře v České republice více lidí než na všechny nádory dohromady. Kardiovaskulární choroby vezmou ročně život asi 45 000 Čechů, to je asi 40 % všech úmrtí. Pro srovnání – na rakovinu za stejné období umírá přibližně 28 000 osob. Jediné opravdu účinné řešení tkví dle lékařů v prevenci. I tato čísla zazněla na XXXII. výročním sjezdu České kardiologické společnosti v Brně. Cesta k „západnímu“ pacientovi bude dlouhá „Nějakou formu nemocí srdce a cév u nás mají téměř 3 miliony obyvatel – jejich počet rok od roku roste. Na tomto trendu se rapidně podílí obezita, kouření a nedostatek pohybu. Češi prožívají až 15 let života v nemoci, a protože je náš systém plně solidární, stojí péče o ně desítky miliard korun ročně,“ vysvětlil předseda České kardiologické společnosti prof. MUDr. Petr Ošťádal, Ph.D., FESC. Aspirin snižuje riziko rakoviny tlustého střeva. Jde o desítky procent, říká docent Tachecí Číst více Podle odborníka dnes není prakticky jediný střípek zdravotní péče, který by byl podobný s něčím za minulého režimu. „Jsem pevně přesvědčen, že jsme úplně někde jinde. Co se ale nezměnilo nebo co se mění pomaleji, než je vybavení nemocnic a možnosti léčby, to je přístup pacientů. Bohužel změna z východní Evropy k typickému „západnímu“ pacientovi bude delší a složitější,“ uvedl lékař pro Čtidoma.cz. Jaký největší rozdíl vidíte? V západních zemích je běžné, že se pacient aktivně podílí na péči o své zdraví a spolurozhoduje o tom, jak se k prevenci a k léčbě bude přistupovat. Český pacient je do značné míry zcela pasivní. V primární prevenci často nedělá nic. A když už nastane onemocnění, někdy ne úplně ochotně přistupuje k tomu, co mu lékař doporučí. V tomto ohledu bych byl moc rád za změny. Jaké konkrétní změny by to měly být? Je potřeba šířit informaci, že každý je za své zdraví zodpovědný sám. A jak to vypadá v Česku? Velká část pacientů kouří, má málo pohybu a je obézní, dieta není ideální, lidé si často nehlídají krevní tlak ani hladinu cholesterolu. To jsou věci, které když se podchytí včas, sníží riziko, že se nějaké onemocnění rozvine. Nicméně k tomu, aby se tyto tzv. rizikové faktory ovlivňovaly, je opravdu třeba aktivní přístup každého jednotlivce. Mluvíme zde o prodloužení života a o tom, že dnes Češi často umírají zbytečně? To je samozřejmě pravda, ale není to pouze o tom. Jde i o to, aby byl život kvalitnější a aby se zkrátilo období nemoci, které přichází. Délka života v nemoci je v České republice delší, než je tomu na západ od nás. Tedy znovu říkám – to, aby se každý o své zdraví aktivně staral, je naprosto zásadní. Můžete uvést nějaký konkrétní případ, jak za Západem pokulháváme? Jedním z příkladů je očkování proti chřipce. Dnes máme jasné důkazy, že toto očkování snižuje riziko úmrtí u pacientů s onemocněním srdce nebo po srdečním infarktu. Zatímco u nás je očkováno šest procent populace, na západ od nás je to šedesát procent, někde dokonce osmdesát. To jsou strašně velké rozdíly. Je to přitom rozhodnutí každého jedince, nejde o kvalitu zdravotní péče. Každý musí sám rozhodnout, jestli něco udělá pro své zdraví a nechá se očkovat, nebo to nechá plynout s tím, že to nějak dopadne. Česká republika bohužel ukazuje, že se od bývalé východní Evropy nedokážeme odpoutat. Proč jsme „zamrzlí“ v době socialismu? Lidé dělali, co se jim řekne. Jakákoli aktivita byla spojena s rizikem životních komplikací. Řada lidí zvolila pasivitu, což znamenalo co nejvíc klidu a jistoty. Írán se na Ukrajině učí, od Rusů má i zbraně. Generál Šedivý vyřkl nepříjemnou prognózu Číst více Co je aktivní zapojení do péče, o čem přesně zde hovoříme? Každý by si měl rozmyslet, jak s životem dál. Jestli chce mít vysokou kvalitu života. Pokud se rozhodne aktivně se starat o své zdraví, měl by eliminovat rizikové faktory, pokud jde o kardiovaskulární onemocnění. To je především kouření. Pak by měl mít dostatek pohybu, měl by si kontrolovat tělesnou hmotnost a zabránit obezitě. Mnoho faktorů dokážeme ovlivnit, zejména hladinu cholesterolu, kontrolu vysokého krevního tlaku nebo cukrovky. To vše umíme a můžeme díky tomu výrazně snížit rizika budoucích komplikací. Dobře, ale jaké dát argumenty člověku, který se cítí ve formě a má pocit, že žádné kontroly nepotřebuje, protože je „v pohodě“? Měl by to udělat, aby se zjistily rizikové faktory, které na sobě člověk cítit nemusí. Právě například vysoký krevní tlak, vůbec o něm nemusíte vědět. Jeho pravidelné měření by mělo být součástí preventivních prohlídek, aby se včas odhalila případná hypertenze. Stejně tak cukrovka se nemusí projevovat. V počáteční fázi se může zjistit pouze laboratorním vyšetřením, což by zase mělo být součástí preventivní prohlídky. Ani cholesterol člověk necítí, nevnímá ho. Na druhou stranu pokud se jeho vyšší hladina nezjistí včas, můžete na to přijít až v rámci kardiovaskulárního onemocnění. To bohužel může být zároveň tím posledním, co člověk v životě zažije. Typickým příkladem je srdeční infarkt. Velká část lidí zemře přes veškerou péči, kterou dnešní medicína nabízí. Takže preventivní prohlídky mohou rizika odhalit včas a může být včas zahájena léčba, která riziko infarktu sníží. Doporučení chodit na preventivní prohlídky je tak zcela jasné. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Prasečí červ s rty Micka Jaggera je evoluční senzací. Vytváří modré světlo a hází „soply“.

Čas načtení:

Zákon o SPOD - změny v náhradní rodinné péči

[skoleni-kurzy.eu] Akreditace: MPSV - A2021 - 0775-SP - PC Akreditováno pod názvem: Úvod do jednotlivých forem náhradní rodinné péče o děti v ČR MV - AK - PV-144 - 2022 Zákon o SPOD - náhradní rodinná péče Cíl semináře Cílem semináře je poskytnout přehled o jednotlivých formách náhradní rodinné péče o děti v ČR s důrazem na oblast upravenou v zákoně č. 359 - 1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, tedy na oblast zprostředkování osvojení a pěstounské péče, odborné posuzování žadatelů o NRP a v případ ...Aliaves Co., a.s.