Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-08-06 19:40:07

5 tipů, jak postupovat při uklízení

Úklid nepatří mezi nejoblíbenější činnosti, ale jednou za čas je nezbytný. Pomocí našich tipů si ho můžete zjednodušit a urychlit, stačí pustit se do něj systematicky. Ještě než se do úklidu pustíte, uvědomte si základní pravidlo domácího uklízení: uklízíme, abychom měli doma čisto a cítili se příjemně, ne proto, že by vás návštěva pomluvila. Proto […] The post 5 tipů, jak postupovat při uklízení appeared first on Bydlimmoderne.cz.

Čas načtení: 2024-04-09 09:01:00

Perfektní jarní úklid díky rozšířené realitě: Společnost Dyson představuje nástroj Dyson CleanTrace. V reálném čase zobrazuje místa, kde jste uklízeli, a díky tomu umožňuje rychlejší a přesnější hloubkové vysávání

 Praha 9. dubna 2024 (PROTEXT) - Společnost Dyson představuje nový způsob dokonalého vysávání pomocí nástroje rozšířené reality (augmented reality neboli AR), díky níž už nevynecháte žádné místo.Hloubková studie společnosti Dyson zjistila, jak se lidé při úklidu chovají. Ukázala, že obvykle přeceňují čas, který stráví úklidem, a naopak podceňují, jak důkladně uklízejí svůj domov.Software Dyson CleanTrace™ a vysavač Dyson Gen5detectTM společně dokáží odhalit i neviditelné nečistoty – identifikují místa, která jste vynechali, a po vysátí dokážou, že je u vás doma opravdu čisto.Když finišujete jarní úklid, možná si myslíte, že jste veškeré nečistoty zlikvidovali. Ale co třeba prostor mezi nohami židlí nebo pod nábytkem? Pohybem napříč místnostmi či obcházením zvířecích mazlíčků je snadné neúmyslně vynechat některé oblasti anebo naopak zbytečně vysávat stejné místo několikrát. Tím ztrácíte čas a úklid není efektivní.Dyson CleanTrace™ se inspiroval systematickým úklidem robotického vysavače Dyson 360 Vis NavTM a pomáhá uživatelům postupovat při úklidu více metodicky. V reálném čase zobrazuje za pomoci rozšířené reality, kde jste už uklízeli a která místa jste vynechali. Už nebudete mít pochyby o tom, zda jste dané místo vysávali či nikoliv.Dyson CleanTrace™ spojuje kombinaci technologií pro nejvýkonnější, nejinteligentnější a nejdůkladnější úklid. Technologie LiDAR (Light Detection and Ranging) měří, jak dlouho trvá, než paprsky světla dopadnou na povrch a odrazí se zpět. Za pomoci telefonu umožňuje díky Dyson CleanTrace™ mapovat místnost. Prostřednictvím rozšířené reality uvidíte cesty, kde jste vysávali a co jste vynechali. Po skončení úklidu můžete místnost naskenovat telefonem a identifikovat mezery, abyste už nikdy žádné místo nevynechali. Stávající technologie ve vysavači Dyson Gen5detect pak akusticky snímá a počítá prachové částice a zobrazuje je na displeji, čímž dokazuje, zda jste opravdu hloubkově uklidili."Uvědomili jsme si, že bychom se všichni mohli něco přiučit z metodického přístupu našich robotických vysavačů k úklidu. Na rozdíl od většiny lidí, kteří uklízejí, roboti Dyson vědí, kde se v místnosti nacházejí, kde už byli a kam ještě musí jít. S funkcí Dyson CleanTrace™ přidáváme vysavači Gen5detect tuto další várku inteligence během úklidu. Dává vám možnost vidět, kde jste uklízeli a kde ne, což v kombinaci s naší vestavěnou technologií snímání částic poskytuje důkaz, že podlaha je skutečně čistá." Charlie Park, viceprezident pro inženýrství, Dyson HomeLidé uklízejí neefektivněInženýři ze společnosti Dyson jsou posedlí navrhováním způsobů, jak ještě zlepšit možnosti úklidu. Kromě rozsáhlého testování v laboratořích studují také lidské chování a návyky při uklízení v praxi i to, co běžné uživatele stresuje. Vědci strávili stovky hodin pozorováním domácího úklidu po celém světě. Zkoumali, jak dlouho trvá každý úklid, jaká je jeho účinnost, různé úhly a způsoby vysávání, dokonce i to, kolikrát uživatel během vysávání odloží přístroj. To vše slouží jako podklad pro neustálé inovace technologií floorcare.Výzkum společnosti Dyson ukazuje, že spotřebitelé pravidelně přeceňují dobu uklízení – údaje ukazují, že přibližně 80 % úklidů trvá méně než 10 minut, přesto lidé tvrdí, že vysávají v průměru 24 minut najednou. Lidé jsou navíc nesystematičtí a neefektivní – pravidelně opakovaně přejíždějí stejná místa, a naopak jiné části podlahy vynechávají. To dokazuje, že systém Dyson CleanTrace™ se stane užitečným pomocníkem, který pomůže úklid zefektivnit.Dyson CleanTrace™ bude k dispozici od června 2024.The Dyson CleanTrace™ bude dostupný od června 2024 na Dyson.cz a v prodejnách Dyson Demo (v ČR Pop-up Store Dyson v nákupních centrech Metropole Zličín nebo OC Nový Smíchov).Cena: Bude upřesněna.Hmotnost držáku na telefon s The Dyson CleanTrace™: 104 gPřístup k aplikaci: Majitelé budou moci otevřít software Dyson CleanTrace™ prostřednictvím aplikace MyDyson. Aby se modul zobrazil na úvodní obrazovce aplikace, je třeba zaregistrovat vysavač Dyson Gen5detect.Bezkabelový vysavač Dyson Gen5detect: Nejvýkonnější bezkabelový vysavač HEPA je poháněn novým hyperdymiovým motorem Dyson Gen5, který poskytuje sací výkon až 280 AW. Je vybaven čisticí hlavou Dyson Fluffy Optic™, která odhalí dvojnásobné množství neviditelného prachu a zachytí 99,99 % částic až do velikosti 0,1 mikronu, což je velikost virů. Piezoelektrický snímač počítá částice a detekuje jejich velikost 15.000krát za sekundu. V případě potřeby automaticky zvýší výkon a na obrazovce zobrazuje důkaz o hloubkovém čištění. ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.  

Čas načtení: 2025-05-26 10:58:46

Úklid jako nástroj nové energie: Proč by měl být čistý domov základem vaší pohody

Úklid jako nástroj nové energie: Proč by měl být čistý domov základem vaší pohody redakce Po, 05/26/2025 - 10:58 Domácnost Klíčová slova: Ohayno.cz úklid čistý domov Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 1. Úklid jako terapie Věděli jste, že úklid má terapeutické účinky? Psychologové potvrzují, že prostředí, ve kterém žijeme, přímo ovlivňuje naši mysl. Nepořádek v místnosti často znamená i zmatek v hlavě. Naopak, uklizený prostor přináší přirozený klid, pomáhá nám soustředit se a dokonce snižuje hladinu stresových hormonů. Zamyslete se – kolikrát jste si po dokončení pořádného úklidu sedli s kávou a cítili se lehčí, klidnější, víc „doma“? 2. Proč úklid často odkládáme Zní to jednoduše – uklidit si. Ale realita bývá jiná. Dnešní tempo života je rychlé, náročné, a často není prostor na to, věnovat dvě či tři hodiny pořádnému úklidu. Výsledkem je hromadění nepořádku, který nám den za dnem ubírá energii. A tak vzniká začarovaný kruh – čím víc nepořádku, tím menší chuť uklízet. Odkládání úklidu také často souvisí s pocitem přetížení. Když je doma příliš mnoho věcí a málo systému, je těžké vůbec začít. V tu chvíli přichází ideální příležitost přenechat práci profesionálům. 3. Profesionální úklid: Pomoc, ne luxus Ještě před několika lety bylo běžné, že si lidé mysleli: „Profesionální úklid? To je pro bohaté.“ Dnes je realita jiná. Díky rostoucímu počtu kvalitních úklidových firem, dostupným cenám a flexibilním službám je úklidová pomoc běžnou součástí života mnoha domácností. Profesionální úklid není známkou lenosti – naopak, je to známka toho, že si vážíte svého času, zdraví a prostředí, ve kterém žijete. Vyřeší za vás úkol, který je časově náročný, a přinese okamžité výsledky. 4. Co všechno může profesionální úklid zahrnovat Pokud si pod úklidem představíte jen rychlé vysátí a otření prachu, budete překvapeni. Kvalitní úklidová firma nabízí daleko víc: Hloubkové čištění všech místností Mytí oken, rámů, parapetů Čištění koupelen – včetně spár, baterií a dlaždic Dezinfekce kuchyně a kuchyňských spotřebičů Péče o podlahy různých materiálů (dřevo, dlažba, PVC) Odstranění plísní, mastnot a vodního kamene Speciální služby jako úklid po malování, po rekonstrukci, nebo sezónní úklid Díky této hloubkové péči bude vaše domácnost zářit čistotou, která přetrvá mnohem déle než běžné každodenní uklízení. 5. Úklid = zdravější prostředí Během běžného provozu domácnosti se do vzduchu uvolňují prachové částice, roztoči, alergeny a plísně. To vše může mít negativní vliv na zdraví, zvlášť pokud doma máte děti, seniory nebo domácí mazlíčky. Pravidelný úklid – obzvlášť ten profesionální – významně snižuje výskyt těchto škodlivin. Navíc, čistý domov je prevencí nemocí. Méně bakterií = menší riziko infekcí, nachlazení i alergií. 6. Kde hledat kvalitní úklidovou službu? Na českém trhu najdete desítky firem, ale kvalita se různí. Pokud hledáte spolehlivou, cenově dostupnou a důvěryhodnou firmu, doporučujeme Ohayno.cz. Tato firma má výborné recenze, nabízí široké spektrum služeb a klade důraz na ekologické čisticí prostředky. Navíc umožňuje pohodlnou online rezervaci, přesný výběr služeb a vždy víte dopředu, kolik za úklid zaplatíte. Bez skrytých poplatků, bez stresu. 7. Jak probíhá objednání úklidu? Vyplníte poptávkový formulář nebo kontaktujete firmu e-mailem/telefonicky. Dohodnete si rozsah služeb, termín a čas úklidu. Úklidový tým přijede s vybavením, profesionálně provede zadané úkony a po sobě vše uklidí. Můžete si užívat výsledek bez námahy a stresu. Celý proces je jednoduchý, rychlý a maximálně přizpůsobený vašim potřebám. 8. Tipy, jak si udržet pořádek i po úklidu Jednorázový profesionální úklid je skvělý začátek. Ale co dál? Tady je několik jednoduchých tipů, jak si čistotu udržet: Minimalizujte počet věcí – čím méně věcí, tím méně nepořádku. Zavádějte rutiny – např. 5 minut denně na rychlé uklizení kuchyně nebo koupelny. Učte ostatní v domácnosti podílet se – děti zvládnou utírat stůl, partner vysát. Jednou za měsíc si dopřejte znovu profesionální úklid – budete mít klid i jistotu. 9. Shrnutí: Úklid jako nový začátek Ať už jde o nový byt, začátek roku nebo prostě jen potřebu restartu – profesionální úklid může být silným impulsem ke změně. Vyčistíte prostor, ale zároveň pročistíte i mysl. Zbavíte se zbytečností, osvobodíte se od chaosu a vytvoříte prostředí, ve kterém se dobře dýchá, pracuje i žije. Úklid už dávno není jen povinnost. Je to volba. Volba žít kvalitněji, zdravěji a s větším klidem. Přidat komentář Úklid. Slovo, které v mnoha lidech vyvolává pocit povinnosti, únavy, někdy i frustrace. Většina z nás k němu přistupuje spíše jako k nezbytnému zlu než k něčemu, co by mohlo pozitivně ovlivnit náš život. Ale co kdybychom změnili úhel pohledu? Co když právě úklid – správně a profesionálně provedený – může být katalyzátorem pozitivní změny? V tomto článku se podíváme na úklid nejen jako na činnost, ale jako na nástroj, který má sílu změnit nejen prostor kolem nás, ale i naši náladu, energii a celkový životní rytmus.

Čas načtení: 2024-02-08 16:35:06

Hygge, Lykke, Lagom, Fika, Ataraxia, Ikigai: 6 výrazů pro „štěstí“, které obletěly svět. Vyznáte se v nich?

Otázku, co je štěstí a jak ho dosáhnout, si hloubaví filozofové a psychologové pokládají do dneška. A určitě nejen oni. I my, „obyčejní“ lidé se tak nějak intuitivně snažíme svůj život uspořádat tak, aby v něm převažovaly pocity radosti nad frustrací, smutkem či jinými negativy. Jako největší přeborníci se v návodu na spokojený život zdají být se svým hygge a lagom Skandinávci. Nejsou ale jediní. Určitě vám neuniklo, že z honby za štěstím se v posledních letech stal i docela slušný byznys. Se „zaručenými“ návody na spokojený život se totiž doslova roztrhl pytel a náš malebný český jazyk obohatilo hned několik nových výrazů symbolizujících štěstí a pohodu. Hygge, Lagom, Ikigai či Ataraxia. Specifická slovíčka vyjadřující šťastné bytí mají nejen Dánové, ale také Japonci, Číňané, Francouzi nebo Řekové? Všechny se nám do jednoho článku nevešly, ale zatím se můžete podívat na ty, které se v posledních letech skloňují docela často: Hygge, Lykke, Lagom a Fika – štěstí po skandinávsku Hygge V roce 2016 zachvátil fenomén jménem hygge snad celý svět. Pro hygge nemáme v češtině přesný překlad, slovo se dá ale chápat jako útulno, pohoda, příjemná atmosféra. Hygge je prostě o pocitech. Tento dánský koncept jednoduchosti a spokojeného života k nám přišel v roce 2016 a díky knize Hygge – Prostě šťastný způsob života od Meika Wikinga se z něj stal obrovský trend. Asi nejběžnější představa hygge je pro nás hořící krb, zapálená svíčka a příjemný čas strávený v útulném křesle s dobrou knihou, pod vlněným plédem, s šálkem čaje nebo čokolády. Ale klidně to může být i příjemný večer s přáteli, pozorování východu slunce, procházka se psem nebo kreslení mandal. Každý má o hygge jinou představu, ale důležitý je pocit bezpečí, útulnosti, klidu a příjemné atmosféry, který nás obklopuje. Je už na každém, jak se zařídí a do svého života aplikuje věci, které má rád a které mu tyto pocity přinášejí. Každopádně Dánové hygge nejen milují, ale doslova hygge žijí. Hygge je druhem životního stylu. Proto, abyste se v Dánsku cítili hygge nebo hyggelig, je podřízeno téměř vše. Hyggelig jsou vybaveny nejen domácnosti, ale i restaurace, školy či úřady. Není tak divu, že se v této zemi ve jménu hygge koupí a spálí až dvojnásobné množství svíček, než např. v Rakousku. A možná i díky „provozování“ hygge patřili Dánové podle výzkumů až do roku 2018 k nejšťastnějšímu národu na světě, než je předstihlo Norsko. A když už se zdálo, že zájem o hygge začíná pozvolna opadat, vyrazili Dánové do boje za šťastný život s další municí – lykke. Lykke Lykke v dánštině znamená štěstí a přináší nám poselství, že štěstí a dobro máme hledat i v těch nejobyčejnějších věcech. Je také docela snadné pochopit, proč jsou Dánové nejšťastnějším národem. Sice odvádí vysoké daně (jedny z nejvyšších v Evropě), přesto je Dánové paradoxně platí rádi, protože vědí, že své vydělané peníze dostanou zpět, a to v podobě lepšího života ve své zemi – bezplatné vysokoškolské vzdělání, rovnocenná mateřská dovolená pro muže i ženy či skvělá infrastruktura a vlaky, které jezdí na minutu přesně. Ovšem abychom i my sami dosáhli podobného štěstí jako Dánové, nemusíme kvůli tomu zrovna emigrovat až na sever. Stačí vnést drobné změny do našeho života, díky kterým budeme spokojenější. Francouzi například nacházejí spokojenost v kruhu přátel a rodiny a vždy ve spojitosti s jídlem. Jsou to přeborníci v délce stolování, takový francouzský oběd se bez problému natáhne na 2 – 3 hodinky a všichni si tyto chvíle užívají. Klíčová je pro ně pospolitost a radost ze společných chvil. Za zmínku stojí i fakt, že ačkoli Francouzi rádi a často jedí, nepatří k obézním národům a v průzkumech se umisťují v první desítce nejšťastnějších národů světa. Lagom Lagom je posledním střípkem severské šťastné trojice. Přišel pro změnu ze Švédska a znamená „všeho s mírou“, zkrátka aby vše v životě bylo tak akorát. Ani málo, ani moc. Jde o nalezení rovnováhy na své životní cestě. Pokud jste už přeborníci v hygge, můžete to směle zkusit s lagom, ten se totiž od hygge docela dost liší. U životního stylu v duchu lagom je klíčová praktičnost a funkčnost a to ve všech aspektech života. Snaha o udržitelnost rozvoje. Lagom má rád uklizeno, čisto, pořádek ve věcech, ochranu přírody, dobré jídlo, přátele a domov. Charakteristické je zpomalení v našem životním honění se za úspěchem a majetky, dělat věci pokud možno bez stresu, nesnažit se za každou cenu být nejlepší z nejlepších, ale vše správně vybalancovat. K lagomu patří také fika: Lagom je velmi spojen s fikou. Fika doslova znamená pauza na kávu, ale používá se pro jakoukoli formu přestávky a Švédové si na ní velmi zakládají. Fika Švédské slovo fika k nám přišlo společně s trendem lagom. Překládá se jako „přestávka na kávu“, ale dá se použít pro jakoukoli formu pauzy v rámci nějaké činnosti. Ve skutečnosti je pod fikou schováno víc než jen obyčejná kafepauza, fika je koncept, stav mysli, životní postoj a důležitá součást švédské kultury. Pro mnoho Švédů je přirozené a možná i téměř nezbytné udělat si na fiku čas každý den. Znamená to udělat si čas na své přátele a kolegy, vychutnat si společně šálek kávy či čaje a něco na zub k tomu. Často se jedná o jídlo připravené doma, o které se pak Švédové podělí se svými kolegy. Fiku prostě nemůže člověk zažívat sám za svým pracovním stolem, ve své kancelářské bublině. To by totiž nebyla fika, ale jen obyčejná přestávka na svačinu. Kdežto fika je rituál. Dokonce i automobilový koncern Volvo plánuje umožnit svým zaměstnancům čas na fiku. Všichni Švédové považují za důležité udělat si čas na chvilku zastavení a socializaci: na pauzu, která osvěžuje mozkové závity a zlepšuje pracovní vztahy. Dle výzkumů mají firmy se zavedenou fikou lepší produktivitu práce a spokojenější zaměstnance. Ataraxia Ataraxia, česky ataraxie pochází z řečtiny a jednoduše přeloženo ji můžeme chápat jako stav naprostého duševního klidu. Pojem pochází od řeckého filozofa a vědce Epikura, podle něhož stav vyrovnanosti a klidu nemáme hledat v radovánkách a vášních, naopak že se máme osvobodit od zbytečných tužeb, které místo spokojenosti časem způsobí opak – nespokojenost –, protože po dosažení jednoho budeme chtít stále více a více, takže nikdy nedosáhneme pocitu naplnění a klidu. Máme si doslova dopřát svobodu od starostí a hledat nepřítomnost bolesti. Na první pohled docela těžká filozofie, co říkáte? V dnešním moderním světě můžeme ataraxii pojmout tak, že věnujeme více energie ke kultivaci našich ideálů, přátelství se podobně smýšlejícími lidmi, budeme se vědomě starat o své zdraví a uvědomovat si své emoce – pozitivní i negativní –, pěstovat odolnost vůči vnějším vlivům, které nás rozhodí z rovnováhy, vyřazovat věci, které nám způsobují bolest a zaměřit se jen na to, co přináší do našich životů radost. Ikigai Najdi svůj smysl života, najdi své ikigai. Japonsko nám přineslo nejen nový trend v uklízení podle Marie Kondo, ale také nový trend v myšlení. Japonský koncept nebo spíše nastavení mysli – ikigai –, se soustředí na nalezení smyslu života. Ikigai je stav pocitu uspokojení, který se dostaví, když děláme věci, které nám dávají smysl. Když hledáme své „ikigai“, hledáme přesně ten neuralgický bod, ve kterém se setkávají naše největší vášně, dovednosti a schopnosti, zkrátka to, co umíme a dokážeme nabídnout světu. Vznešeně řečeno jedná se o nalezení našeho účelu bytí zde na Zemi, našeho poslání, důvod, proč žít a být ostatním užitečný. Ačkoli západní společnost by se s ikigai mohla vypořádat jednoduše ve smyslu přece „chodím do práce a buduji kariéru, tím prospívám ostatním“, jen tohle nestačí. I když budete mít našlápnuto ke skvělé kariéře a budete ji úspěšně budovat, a přesto nemusíte cítit uspokojení v životě. Ve skutečnosti má mít naše ikigai pozitivní dopad na celkovou kvalitu našeho života, nejen na jeho část, abychom se dobře cítili i ve stáří. Může to být cokoli – naše rodina, koníčky, umění či jakákoli činnost, ke které tíhneme, co nás baví, v čem vynikáme. Stačí nalézt to pravé a pak už se v dané věci jen rozvíjet, kultivovat, zlepšovat. Ovšem právě největší úskalí nastává při hledání toho našeho svatého grálu, přijít na to, v čem jsem dobrý a co mě baví, někdy není jednoduché. Jak to máte s hledáním svého štěstí vy? Inspirovali jste se už v životě některým z těchto populárních trendů, nebo žádné příručky a manuály na život nepotřebujete a plně si vystačíte se svou intuicí a zdravým selským rozumem? Použité zdroje: https://www.thegeniusworks.com/2019/02/10-degrees-of-happiness-from-hygge-to-lykke-fika-and-lagom-apprivoise-to-ataraxia-ikigai-and-wabi-sabi-cosagach-and-sisu/

Čas načtení: 2024-03-19 16:51:43

Úklidové služby v Praze a okoli

Některým lidem se úklid domácnosti líbí. Někteří jej považují za ztrátu času. Každopádně každý alespoň jednou uvažoval o profesionální pomoci. Díky tomu, že úklidové firmy v Praze nabízí celou řadu služeb, můžete si vybrat kompletní úklid, nebo jen částečné mytí. Jednorázový úklid Základní službou pro všechny je jednorázový úklid, během kterého se můžete ujistit v kvalitě poskytovaných služeb a seznámit se s poskytovánými službami úklidových firem.  Pravidelný úklid Jednou z nejobjednávanějších služeb v Praze, které poskytují úklidové firmy, je pravidelný úklid. Je to snadné pravidelné uklízení, které zajišťuje trvalou čistotu a pořádek ve vaší domácnosti. Pravidelně uklízet je důležité také v komerčních prostorách. Mohou to být kanceláře, obchody a obchodní centry, bazény a další.   Pravidelný úklid komerčních prostoru Pokud si objednáte pravidelný úklid komerčních prostoru vyřešíte celou řadu problémů:  Nemusíte vynakládat čas, úsilí a prostředky na zveřejňování volných pracovních míst, pohovory a prověřování uchazečů o zaměstnání. O tom se místo vás postará úklidová firma.  Není potřeba kupovat drahé vybavení. Díky hromadnému nákupu firmy bude to levněji než kdyby si zákazník musel zařízení a čisticí prostředky kupovat sám.  Nemusíte rozumět všem složitostem úklidu. Výhodou je, že pracovníci jsou kompletně zaškolení a vědí jak uklízet a jaké prostředky používat pro různé typy povrchu.  Úklid po rekonstrukci  Úklid po rekonstrukci pomůže vám se zbavit stavebních materiálů a prachu. Zahrnuje odstranění prachu ze všech povrchu a nábytku, odstranění skvrn po malování, lepidla a stavebních materiálů, mytí podlah a leštění všech skleněných předmětů. Takový úklid provádí tým uklízečů s profesionálním vybavením.  Generální úklid Úklidové firmy poskytují také generální úklidy. Jedná se o důkladné čištění a odstranění mastnoty a skvrn. Lze je provádět jak v bytech, tak v kancelářích. Měl by se takový úklid provádět alespoň jednou za půl roku, aby odstranit všechny nečistoty a bakterie ze všech povrchů. Lze ho objednat pro celou domácnost nebo jednotlivé... Čtěte více Příspěvek Úklidové služby v Praze a okoli pochází z Extrakrasa.cz - magazín o módě, kráse a bydlení

Čas načtení: 2024-04-17 10:00:51

LIDL zlevnil oblíbený robotický vysavač. Má šest režimů čištění, podlahu i vytře

V internetovém obchodě Lidlu se prodávají i robotické vysavače Jeden z nich znatelně zlevnil, prodává se za tři tisíce Podlahu nejenže dokáže vysát, ale také ji zvládne vytřít Není žádnou novinkou, že v internetovém obchodě Lidlu můžete sehnat spoustu elektrických hraček na uklízení domácnosti. Ještě donedávna jste si v něm mohli pořídit ruční vysavač od […] Celý článek si můžete přečíst na LIDL zlevnil oblíbený robotický vysavač. Má šest režimů čištění, podlahu i vytře

Čas načtení: 2012-04-02 00:00:00

V Jizerkách na sněžnicích

Za zapůjčení sněžnic děkujeme půjčovně Špičák a mnoha dalším. Stejně jako loni i letos o Velikonocích se nám nechtělo zůstávat sedět doma a dumali jsme, kam vyrazit. Nabízela se opětovná návštěva Jizerských hor, kde jsme před půlrokem řezali dřevo na topení. Drobný zádrhel nastal v tom, že v Jizerkách bylo ještě v půlce března mnoho sněhu a nezdálo se, že by to do prázdnin mohlo zmizet. A protože se nám táhnout běžky nechtělo, vymýšleli jsme alternativní řešení. A řešení bylo nasnadě - sněžnice. Málokdo z nás si je už někdy vyzkoušel, nikdo k nim nechoval averzi tak jako k běžkám, nikdo je neměl spojené s úpornou dřinou a mazáním vosků. Trochu problém nastal s jejich sháněním. Je pravda, že sněžnice nejsou zrovna výbavou každé rodiny. Naštěstí v rozhozených sítích sněžnic uvázlo dost. Tento článek budiž záznamem do Tchoří kroniky i očitou zkušeností, jaké to vlastně na těch sněžnicích je. Vlak v Klatovech nečeká… Jako obvykle jsme se vzhledem k místům, ve kterých žijeme, rozdělili do dvou cestovních skupin. Naše půlka vyrážela z Klatov brzy ráno, protože jsme chtěli být na severu Čech co nejdříve. Na nádraží se nás sešlo letos neobvykle mnoho. Já přijel z Nýrska, klan Novotných už v Klatovech přespával, k nim se na nádraží připojil ještě Kuba Vašta a Karolína Šotů. Jen Jenda Prosner nikde a nikde. Těsně před odjezdem jsme začali být trochu nervózní. Výpravčí zapískal, vlak se rozjel a nám stále jeden člověk scházel. U Prosnerů už ale vybíhali z domu a naskakovali do auta, aby vlak ještě dohnali. Ve Švihově jsme před nimi měli ještě kousek náskok, ale v Borovech už vlak závod s automobilem prohrál a naše sestava tak byla kompletní. V kupíčku bylo trochu plno. Každý měl svou krosnu a sněžnice, pár jsme jich navíc vezli ještě pro druhou půlku. Co ještě dodat k cestě? Možná to, že kdybyste náhodou někdy s Ondrou hráli kontakt nebo podobnou hru, můžete zkusit slovo folikulofílie. Sibiřani v Praze V Praze na nás koukali trochu jak na zjevení. Stali jsme se subjektem mnoha učených tatínků, kteří svým ratolestím museli dávat výklad, co si to s sebou vlastně táhneme. Jedna holčička na autobusovém nádraží se dokonce odvážila na jednu sněžnici sáhnout. Nekousala. Další zajímavou zkušeností bylo mít objednaná místa v autobuse Student Agency. Zatím jsme vždycky jezdili trochu vabank a když místo nezbylo, museli jsme jet dalším. Sice jsme byli rychlejší, než jsme čekali a bývali bychom stihli i předchozí autobus, ve kterém mimochodem seděla půlka jedoucí z Horažďovic. Počkat na Studenta se ale vyplatilo. Cestou jsme sledovali Toma a Jerryho a popíjeli čokoládu. Máme takovou zajímavou tradici. Vždycky když z Liberce jedeme vlakem, ujede nám těsně před nosem. Vloni v srpnu doslova, tentokrát jsme ho odjíždět neviděli. Opět jsme totiž byli rychlejší, než jsem čekal a nevěděl jsem, že kdybychom trochu chvátali, mohli jsme být v Josefově Dole o něco dříve. Dlouho jsme ale nečekali. Ve vlaku jsme pak zahráli pár inteligentních her (třeba Hu!), ve Smržovce přestoupili a pak už jenom koukali ven a čekali, kdy se konečně objeví onen slibovaný sníh. Nazouváme sněžnice A sníh se ne a ne objevit. Okolo trati byly občas malé ostrůvky, ale jinak nic. Ani v Josefově Dole u nádraží skoro nic nebylo. U babičky jsme se sešli s druhou skupinou a zvesela vyrazili do hor. U začátku stopy se objevil konečně i sníh. Celí nedočkaví jsme se nazuli do sněžnic, abychom si je konečně vyzkoušeli. Jaké to na sněžnicích je? Asi nejhodnotnější část článku shrnu už zde - poznatky, jaké to vlastně na sněžnicích je, k čemu jsou dobré a jestli se vyplatí nad nimi uvažovat. Sněžnice jsou fajn, ale.. v terénu a do kopců výborné. Proti běžkám lahoda. z kopce dolů to jde oproti běžkám pomalu. Není se čemu divit, ale divoké sjezdy si neužijete. hůlky jsou fajn. Já je neměl a chvílemi to byla makačka. Hlavně když se šlo po vrstevnici a noha vám ujížděla do strany po tvrdém upraveném povrchu (např. stopa) se jde špatně. Navíc vás budou běžkaři přímo milovat. návleky jsou velice užitečné. Zvláště pokud je čerstvý sníh, budete si ho házet přímo do bot. sněžnice nejsou nezničitelné. Nám se podařilo zničit dvoje. Pro odborníka by patrně nebyl problém je spravit (s náhradními díly), my ale sebou na opravu nic neměli, ani vybavení, ani zkušenosti. dá se na nich jít celkem svižně, ale člověk se rychle unaví. Zvláště pokud na to není zvyklý, na stehnech svůj výkon pocítí. Pro delší vzdálenosti by to chtělo asi trochu tréninku. Pomalu jsme se došoupali až k naší milé chatičce a jak to tak bývá, začali jsme se zabydlovat. Chystat si postýlky, zatápět v kamnech, dojít pro vodu do studánky, uvařit čaj a začít připravovat večeři. Dokonce i kytaru jsme našli. Okolo Jizery Protože spousta účastníků byla na Jizeře poprvé, první výprava byla průzkumná - rozděleni na dvě skupiny, vydali jsme se po vrstevnici okolo kopce. Každá skupina na jinou stranu a schválně, jestli se najdeme. Málem jsme se nenašli. Naštěstí naše skupina byla zkušená a dělala dostatečný kravál, takže nebyl problém nás zaslechnout a dohonit. Po šťastném shledání jsme zamířili na vrchol. Pokochali se výhledem do kraje, slezli na plácek pod skálou a zahráli si pár her - na kočku a myš, kung-fu a různé honičky á la kámen-nůžky-papír. Když jsme se dost vyběhali, vrátili jsme se do tepla srubu a cosi snědli k obědu. Trochu akční odpoledne Odpoledne mělo být ještě o něco akčnější. Naplánován byl seběh z Jizery. To se člověk obleče, co to jde, ucpe všechny díry, pečlivě zaváže boty, utáhne návleky. Pak se v hromadném startu všichni rozeběhnou dolů z kopce a kdo je u Kůrovce první, vyhrává. Pokud je správný sníh, je sběh opravdu zábavný. Člověk se snadno propadne po pás a než se vyhrabe, je zbytek závodníků daleko pod kopcem. Z toho plyne jasná výhoda mladších a lehčích. Dole na plácku u Kůrovce se opět hrály hry. Nejdříve nějaké honičky, přesně nevím, zrovna jsem nebyl přítomen, pak se přeskakovaly provázky, stavěly sochy a nakonec přišel zlatý hřeb odpoledne - rugby. Asi už jsem naše rugby popisoval, hráli jsme ho loni na Zlaté Studně. Abych to příliš nerozepisoval znovu, podívejte se na australský fotbal, pak si představte něco podobného sněhu, na menším prostoru a zhruba pětkrát drsnější. Po pár hrách jsme byli dostatečně zničení a už jsme se chystali vrátit se na chatu. V poslední hře, vylezl Vojta z jedné valné hromady a prohlásil, že už hrát nebude, že ho bolí ruka a že se vrátí nahoru. Trochu nás znepokojilo to, že s rukou nemohl vůbec hýbat a že ho to očividně dost bolelo. Sice neomdléval, ale chvílemi to vypadalo, že k tomu nemá daleko. A tak začala velká operace. Ondra s Kubou vyběhli nahoru do chatičky, kde zrovna hlídala Jáňa, aby vytáhla mobil a zavolala horskou. Ondra ve výběhu do kopce patrně pokořil všechny existující rekordy, bohužel mu nikdo čas neměřil. Vrátil se po pár minutách i s kartičkou pojišťovny. Sváťa s Jendou zatím doběhli na Štolpišskou (o které jsem se domníval, že je Kasárenská, ale to už je drobnost) a stopovali projíždějící běžkaře, jestli by je nenechali si zavolat. My jsme totiž pochopitelně zrovna nikdo mobil u sebe neměl. První, koho se jim podařilo zastavit, byl nějaký Němec, milý pán s velkým Samsungem. Když jsme se s Vojtou k silnici blížili, už Sváťa mluvila s dispečinkem na 112. Moc si s nimi asi nerozuměla, protože jakmile jsem se přiblížil, se mobilu zbavila. Já si s pánem v centrále nerozuměl o moc víc, protože ať jsem se snažil sebevíc, nemohl najít, kde asi jsme. Nakonec jsme se nějak domluvili a on slíbil, že to předá horské a že se nám ještě ozvou. My se zatím pomalu s Vojtou, celou tlupou i panem Němcem vydali pomalu směrem ke Smědavě. Pan Němec byl vůbec super. Já si z němčiny nepamatuji nic normálně, natož v takovéto situaci. On pro změnu neuměl moc anglicky, tak jsme se domlouvali tak všelijak. Ve Smědavě jsme zalezli do hospody a čekali na příjezd horské. Opravdu po pár minutách přijel chlapík na skútru. Sympaťák. A navíc my máme u tamější horské už docela jméno. Když před pár lety sváželi Jendu z chaty, byla to jejich akce roku a docela rádi na ni vzpomínají. Pak jsme všichni společně čekali na příjezd záchranky. Mezitím se rozběhlo organizování co dál. Vojtu měli převézt do Frýdlantu. Trochu jsme se báli, co tam s ním provedou a sháněli jsme někoho, kdo by se o něj mohl postarat. Jak to přesně probíhalo mám jen hrubou představu. Každopádně se rozdrnčely telefony po půlce republiky. Nakonec to dopadlo dobře. Vojtu v nemocnici prohlédli a nic mu nezjistili (mimochodem teď už má ruku v sádře, ve Frýdlantu to prohlédli špatně), Vojta přespal u Bajzíků v Liberci a ráno ho horská odvezla až pod kopec na skútru. Díky! Odpočinek pro vedoucí My se zatím pomalu vrátili na chatu (taky jsme se svezli na skútru, heč). Večeře, sezení u stolu, pití čaje, hraní na kytaru, povídání o našich školách a učitelích. Klasický večer. Další den jsme Tchoře vyslali na výpravu na Černý vrch. Potřebovali jsme si promyslet program na odpoledne a na večer, museli jsme vyzvednout Vojtu a tak jsme si potřebovali od našich náročných zodpovědných postavení trochu odpočinout. Odpoledne se neslo v duchu her a odpočinku všech. Hrál se kufr, na kterém jsme si s Jáňou dali záležet a některá slova stála opravdu za to. Hrála se zelená karta, hrálo se cosi s biblickými postavami (já si ten název nejsem schopný zapamatovat), hrál se gauč a kdoví, co všechno se ještě hrálo. Odpoledne nám tak rychle uteklo a přiblížil se večer. Ten byl pečlivě naplánován. Jen co padla tma jsme nazuli sněžnice a vydali se směrem k Zelenému vrchu. Každé družstvo dostalo nejdříve za úkol vykopat záhrab, ve kterém by dokázali přežít noc. Trochu jsme jim to usnadnili a nenechali je kopat záhraby holýma rukama - dostali po jednom hrnci. Když byly záhraby vyhrabány, přišla náročnější část. Uvařit si čaj. S krabičkou ve které byly pouze tři sirky, s jedním pytlíkem čaje, trochou papíru a spoustou sněhu okolo. A musí se uznat, že si všichni vedli velice dobře. Chvíli oheň hořel všem, Sváťa s Jendou dokonce dokázali přivést vodu téměř k varu a kdyby se nám už nechtělo domů, určitě by se jim vařit začala. Je pravda, že čaj byl cítit vším možným, jen tím čajem ne, ale to už je podružnost. A chce to pořádný ruský bunkr… Protože se nám kopání záhrabů zalíbilo, další den jsme věnovali podobné činnosti. Rozděleni do dvou skupin jsme si dali za úkol postavit pořádné pevnosti. Byl jakýsi mlhavý plán, že by se je dalo využít pro nějakou hru, nakonec ale pro dokonalost bunkrů z toho sešlo. Některá zabezpečení pevností se svou nebezpečností mohly směle rovnat s ostnatým drátem pod proudem. Když jsme se dost vyřádili, trochu uklidili jizerský prales a pochutnali si na polévce, vydali jsme se na procházku po okolí. Po Kasárenské jsme zamířili směrem ke Knajpě. Cestou jsme hledali tatínky a překvapivě je i nalezli. U Knajpy jsme pro změnu pobavili pár běžkařů, když jsme si i se sněžnicemi sedali do kolečka (více pochopíte z fotky). Po Pavlově cestě jsme se vrátili zpátky k úpatí Jizery a začali podruhé stoupat na vrchol. Do chatičky jsme se dostali akorát ve správný čas, abychom začali chystat večeři. Pak jsme zase seděli, jedli sušenky, popíjeli čaj. Protože to byla naše poslední noc v Jizerkách, s pár nadšenci jsme vyrazili na Jizeru ještě potřetí. Půlnoční vycházka, spousta světýlek. Krása. Jedeme domů A jak to tak bývá, po pár dnech nastal čas návratu. S tím spojené uklízení chatky, zametání, zahrabávání záchodů, zavírání studánky… Práce nám šla od ruky a tak jsme již po osmé milou chaloupku opouštěli. Pak zase po Kasárenské ke Knajpě, z Knajpy dolů na Čihadla a hurá až do Josefáče. Tam jsme se posilnili menším obědem, objednali místa ve Studentovi a za chvíli už jsme sebíhali dolů na nádraží. Nic nám neujelo, všechno klaplo. Snad až na to, že ve Studentovi pouštěli opět Toma a Jerryho a poslední díl jsme opět nestačili dokoukat. V metru se naše cesty rozdělily. Horažďovická parta pokračovala na Anděla, my na Hlavák. Pak už vlakem až domů, sbohem a šáteček. A zase někdy příště.

Čas načtení: 2024-03-25 11:57:14

​​Jarní úklid koupelny nemusí být za trest

*/ /*-->*/ Zvažte svoje síly Musíte se do úklidu hodně přemlouvat? Nejde to jinak než se do něj pustit po náročném dni v práci? Půjde vám to lépe od ruky, pokud si přesně stanovíte čas, který chcete úklidu věnovat. Za půl hodiny stihnete to nejdůležitější – otřít zanesené povrchy, vyčistit WC mísu a mopem namočeným ve vodě s bílým octem umýt pár tahy celý sprchový kout. Ten intenzivnější úklid koupelny už takové dvě až tři hodiny zabere. Zpříjemněte si to Uklízení nemusí být trápení. Pusťte si oblíbenou muziku, audioknížku nebo podcast a pusťte se do toho. Pokud máte právě udělanou manikúru, nebo víte, že vám čistící prostředky vysušují pokožku, nezapomeňte na gumové rukavice. Připravte si pomocníky Na úklid koupelny si vystačíte s pár produkty. Stačí vám jedlá soda, bílý ocet a čistič/leštič skla. Soda je skvělá na zneškodnění rzi a v kombinaci s bílým octem taky na odstranění mýdlových usazenin a vodního kamene. Pokud chcete pořídit chemický čistič z drogerie, vyberte takový, který se hodí na většinu povrchů. Ušetříte tak peníze i čas při zvažování, zda můžete daný produkt použít. Přečtěte si víc o zázracích, které umí jedlá soda nejen v koupelně.  Jak na úspěšný jarní úklid? Naplánujte si postup! Rozhlížíte se nešťastně po koupelně a nevíte, kde začít? Pokud berete jarní úklid koupelny z gruntu, navrhujeme následující postup: Udělejte si místo To znamená, že byste měli ze sprchového koutu odstranit všechnu kosmetiku. To samé platí o umyvadle. Ručníky a rohožku hoďte do pračky. Naneste ve sprchovém koutě přípravek proti plísním Nechte ho chvíli působit na postižených místech koutu a pak spláchněte. Zaměřte se především na rohy a místa, kde se gumová lišta těsnění střetává s obklady. Plíseň v koupelně je obvykle černá, na dlaždičkách se více drží jemný film růžové plísně.   Jak dostat plíseň ze sprchového závěsu? Nejjednodušší cestou je dát ho do pračky. Hned po vyprání ho pověste a nechte dobře proschnout. Daří se plísni i na zdech koupelny? Oškrábejte ji, pokud to jde a naneste přípravek proti plísním. Dávejte si pozor na to, aby byla místnost dobře větraná. Pokud se i tak plíseň vrací, zkuste zjistit u sousedů, jestli vlhkost neproniká zdmi od nich k vám.   A jak dosáhnout toho, aby spáry zase zářily, odpad bezproblémově fungoval a na sprchové hlavici neulpíval vodní kámen? To vše se dočtete v článku, který se čištění sprchového koutu věnuje detailněji. Pixabay Dejte sbohem staré kosmetice Nemilosrdně se rozlučte s téměř vyschlou řasenkou, zbytkem šamponu, který schováváte na někdy, sprchovým gelem, který vám sice nevoní, ale je přece škoda ho vyhodit. Není! Uvidíte, jak vám uvolněný prostor na uložení věcí udělá radost. Rozlučte se se vším, co už má po expiraci. Tohle byste měli dělat alespoň jednou za půl roku. Vyčistěte umyvadlo a povrchy Možná vás to překvapí, odtok u dřezu ale vyhrává, co se týče nejvyšší koncentrace bakterií v koupelně. Dokonce převyšuje záchodové prkénko. Nejlepší tip na to, jak se těchto nečistot zbavit? Nalijte bílý ocet nebo jedlou sodu do odpadu a propláchněte horkou vodou.   Na zanesený kohoutek doporučujeme využít jednorázové dezinfekční utěrky, které výrazně redukují bakterie a nepřenáší je na další povrchy. Pokud chcete použít hadřík, dejte si pozor na to, kde ho skladujete a na co ho používáte. Umyvadlo a záchod by měly mít každý svůj hadřík. Ideálně je po každém úklidu vyperte. Podívejte se nahoru Máte v koupelně stropní lampu? Sejměte kryt a umyjte ho. To samé platí o ventilátoru. Jeho vrchní krytka by měla jít odstranit a pohodlně vyčistit. Následně se zaměřte na lopatky větráku. Ventilátor sice pomáhá cirkulaci vzduchu a dává tak menší šanci plísním, zároveň vdechuje vzduchem přenášené částice, které mohou zůstat jak na lopatkách, tak na ventilaci. Vytřete Téměř poslední fází úklidu je vytření koupelny. Nechte dveře koupelny otevřené, ať pořádně vyschne. Finiš vás čeká u záchodové mísy Špinavou vodu z vytírání podlahy přece nechcete vylít do právě umyté WC mísy. Čištění toalety si tedy nechte na závěr. Kromě prkénka a vnitřních stran klozetu se zaměřte i na vnější část - překvapí vás, kolik prachu na ní ulpívá. Pokud máte závěsnou WC mísu, máte práce o něco méně.   Pak už jen ukliďte všechny přípravky a vyrazte za odměnu na procházku, nebo si dejte něco dobrého. Odměnit se za práci je důležité, stejně jako práce samotná. Zasloužíte si to! Začněte s pravidelným úklidem Pro všechny místnosti domova platí, a koupelnu nevyjímaje, že je snazší udržet je čisté a uklizené, pokud se jim pravidelně věnujete. Úklidem na týdenní bázi, nebo ještě lépe každý druhý den, předejdete tomu, aby vám pečlivý jarní úklid domácnosti zabral celý den.   Nemyslíme tím, že byste měli každý druhý den drhnout toaletní mísu. Určitě ale není na škodu nechat někdy přes noc čistič mísy působit, přetřít obden umyvadlové a sprchové baterie hadříkem z mikrovlákna a nebo stěrkou na sklo stáhnout zbylou vodu z dveří koutu po sprchování. Když se do těchto úkonů zapojí celá rodina, máte vyhráno.

Čas načtení: 2024-08-06 19:40:07

5 tipů, jak postupovat při uklízení

Úklid nepatří mezi nejoblíbenější činnosti, ale jednou za čas je nezbytný. Pomocí našich tipů si ho můžete zjednodušit a urychlit, stačí pustit se do něj systematicky. Ještě než se do úklidu pustíte, uvědomte si základní pravidlo domácího uklízení: uklízíme, abychom měli doma čisto a cítili se příjemně, ne proto, že by vás návštěva pomluvila. Proto […] The post 5 tipů, jak postupovat při uklízení appeared first on Bydlimmoderne.cz.

Čas načtení: 2024-04-09 09:01:00

Perfektní jarní úklid díky rozšířené realitě: Společnost Dyson představuje nástroj Dyson CleanTrace. V reálném čase zobrazuje místa, kde jste uklízeli, a díky tomu umožňuje rychlejší a přesnější hloubkové vysávání

 Praha 9. dubna 2024 (PROTEXT) - Společnost Dyson představuje nový způsob dokonalého vysávání pomocí nástroje rozšířené reality (augmented reality neboli AR), díky níž už nevynecháte žádné místo.Hloubková studie společnosti Dyson zjistila, jak se lidé při úklidu chovají. Ukázala, že obvykle přeceňují čas, který stráví úklidem, a naopak podceňují, jak důkladně uklízejí svůj domov.Software Dyson CleanTrace™ a vysavač Dyson Gen5detectTM společně dokáží odhalit i neviditelné nečistoty – identifikují místa, která jste vynechali, a po vysátí dokážou, že je u vás doma opravdu čisto.Když finišujete jarní úklid, možná si myslíte, že jste veškeré nečistoty zlikvidovali. Ale co třeba prostor mezi nohami židlí nebo pod nábytkem? Pohybem napříč místnostmi či obcházením zvířecích mazlíčků je snadné neúmyslně vynechat některé oblasti anebo naopak zbytečně vysávat stejné místo několikrát. Tím ztrácíte čas a úklid není efektivní.Dyson CleanTrace™ se inspiroval systematickým úklidem robotického vysavače Dyson 360 Vis NavTM a pomáhá uživatelům postupovat při úklidu více metodicky. V reálném čase zobrazuje za pomoci rozšířené reality, kde jste už uklízeli a která místa jste vynechali. Už nebudete mít pochyby o tom, zda jste dané místo vysávali či nikoliv.Dyson CleanTrace™ spojuje kombinaci technologií pro nejvýkonnější, nejinteligentnější a nejdůkladnější úklid. Technologie LiDAR (Light Detection and Ranging) měří, jak dlouho trvá, než paprsky světla dopadnou na povrch a odrazí se zpět. Za pomoci telefonu umožňuje díky Dyson CleanTrace™ mapovat místnost. Prostřednictvím rozšířené reality uvidíte cesty, kde jste vysávali a co jste vynechali. Po skončení úklidu můžete místnost naskenovat telefonem a identifikovat mezery, abyste už nikdy žádné místo nevynechali. Stávající technologie ve vysavači Dyson Gen5detect pak akusticky snímá a počítá prachové částice a zobrazuje je na displeji, čímž dokazuje, zda jste opravdu hloubkově uklidili."Uvědomili jsme si, že bychom se všichni mohli něco přiučit z metodického přístupu našich robotických vysavačů k úklidu. Na rozdíl od většiny lidí, kteří uklízejí, roboti Dyson vědí, kde se v místnosti nacházejí, kde už byli a kam ještě musí jít. S funkcí Dyson CleanTrace™ přidáváme vysavači Gen5detect tuto další várku inteligence během úklidu. Dává vám možnost vidět, kde jste uklízeli a kde ne, což v kombinaci s naší vestavěnou technologií snímání částic poskytuje důkaz, že podlaha je skutečně čistá." Charlie Park, viceprezident pro inženýrství, Dyson HomeLidé uklízejí neefektivněInženýři ze společnosti Dyson jsou posedlí navrhováním způsobů, jak ještě zlepšit možnosti úklidu. Kromě rozsáhlého testování v laboratořích studují také lidské chování a návyky při uklízení v praxi i to, co běžné uživatele stresuje. Vědci strávili stovky hodin pozorováním domácího úklidu po celém světě. Zkoumali, jak dlouho trvá každý úklid, jaká je jeho účinnost, různé úhly a způsoby vysávání, dokonce i to, kolikrát uživatel během vysávání odloží přístroj. To vše slouží jako podklad pro neustálé inovace technologií floorcare.Výzkum společnosti Dyson ukazuje, že spotřebitelé pravidelně přeceňují dobu uklízení – údaje ukazují, že přibližně 80 % úklidů trvá méně než 10 minut, přesto lidé tvrdí, že vysávají v průměru 24 minut najednou. Lidé jsou navíc nesystematičtí a neefektivní – pravidelně opakovaně přejíždějí stejná místa, a naopak jiné části podlahy vynechávají. To dokazuje, že systém Dyson CleanTrace™ se stane užitečným pomocníkem, který pomůže úklid zefektivnit.Dyson CleanTrace™ bude k dispozici od června 2024.The Dyson CleanTrace™ bude dostupný od června 2024 na Dyson.cz a v prodejnách Dyson Demo (v ČR Pop-up Store Dyson v nákupních centrech Metropole Zličín nebo OC Nový Smíchov).Cena: Bude upřesněna.Hmotnost držáku na telefon s The Dyson CleanTrace™: 104 gPřístup k aplikaci: Majitelé budou moci otevřít software Dyson CleanTrace™ prostřednictvím aplikace MyDyson. Aby se modul zobrazil na úvodní obrazovce aplikace, je třeba zaregistrovat vysavač Dyson Gen5detect.Bezkabelový vysavač Dyson Gen5detect: Nejvýkonnější bezkabelový vysavač HEPA je poháněn novým hyperdymiovým motorem Dyson Gen5, který poskytuje sací výkon až 280 AW. Je vybaven čisticí hlavou Dyson Fluffy Optic™, která odhalí dvojnásobné množství neviditelného prachu a zachytí 99,99 % částic až do velikosti 0,1 mikronu, což je velikost virů. Piezoelektrický snímač počítá částice a detekuje jejich velikost 15.000krát za sekundu. V případě potřeby automaticky zvýší výkon a na obrazovce zobrazuje důkaz o hloubkovém čištění. ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.  

Čas načtení: 2024-06-11 16:30:53

Technika, se kterou zvládnete jarní úklid hravě

Uklízení většinou nepatří mezi nejoblíbenější činnosti, bohužel je nutné. Je sice pravda, že se najdou jedinci, kteří se v něm vyžívají, a pokud jste to vy, tak gratulujeme a tiše závidíme. V koloběhu roku jsou období, která přímo k většímu uklízení vybízejí. Patří mezi ně i jaro. Jarní úklid má v naší historii hluboce zakořeněnou […] The post Technika, se kterou zvládnete jarní úklid hravě appeared first on Bydlimmoderne.cz.

Čas načtení: 2024-08-20 05:06:35

Jsem perfekcionista v uklízení, říká pilot David Coulthard, který zářil o víkendu v Praze ve formuli 1

V pražském Karlíně proběhla v sobotu prestižní akce Red Bull Showrun. Rohanské nábřeží hlásilo vyprodáno! Naprosto fenomenální motoristický svátek si nenechalo ujít 17 000 diváků. Za hlavní hvězdu platil skotský pilot David Coulthard, který bavil fanoušky v monopostu RB7. Ve voze, jenž v roce 2011 dovezl Sebastiana Vettela a Marka Webbera k vítězství ve dvanácti Grand Prix. U této […]

Čas načtení: 2024-12-03 09:13:42

Základem pořádku je uklízení

Díky regulaci zde není nadbytek nebo nedostatek prostředků a mnohého jiného, podívejme se třeba na nadbytek lidí na světě, proč zde selhala regulace? Regulace selhává v otázce nadbytku lidí na světě z několika důvodů, které mají kořeny v historickém, kulturním, technologickém a politickém kontextu. Lidé jsou biologickými organismy, jejichž hlavním cílem je přežít a reprodukovat… Číst dále »Základem pořádku je uklízení

Čas načtení: 2025-05-26 10:58:46

Úklid jako nástroj nové energie: Proč by měl být čistý domov základem vaší pohody

Úklid jako nástroj nové energie: Proč by měl být čistý domov základem vaší pohody redakce Po, 05/26/2025 - 10:58 Domácnost Klíčová slova: Ohayno.cz úklid čistý domov Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 1. Úklid jako terapie Věděli jste, že úklid má terapeutické účinky? Psychologové potvrzují, že prostředí, ve kterém žijeme, přímo ovlivňuje naši mysl. Nepořádek v místnosti často znamená i zmatek v hlavě. Naopak, uklizený prostor přináší přirozený klid, pomáhá nám soustředit se a dokonce snižuje hladinu stresových hormonů. Zamyslete se – kolikrát jste si po dokončení pořádného úklidu sedli s kávou a cítili se lehčí, klidnější, víc „doma“? 2. Proč úklid často odkládáme Zní to jednoduše – uklidit si. Ale realita bývá jiná. Dnešní tempo života je rychlé, náročné, a často není prostor na to, věnovat dvě či tři hodiny pořádnému úklidu. Výsledkem je hromadění nepořádku, který nám den za dnem ubírá energii. A tak vzniká začarovaný kruh – čím víc nepořádku, tím menší chuť uklízet. Odkládání úklidu také často souvisí s pocitem přetížení. Když je doma příliš mnoho věcí a málo systému, je těžké vůbec začít. V tu chvíli přichází ideální příležitost přenechat práci profesionálům. 3. Profesionální úklid: Pomoc, ne luxus Ještě před několika lety bylo běžné, že si lidé mysleli: „Profesionální úklid? To je pro bohaté.“ Dnes je realita jiná. Díky rostoucímu počtu kvalitních úklidových firem, dostupným cenám a flexibilním službám je úklidová pomoc běžnou součástí života mnoha domácností. Profesionální úklid není známkou lenosti – naopak, je to známka toho, že si vážíte svého času, zdraví a prostředí, ve kterém žijete. Vyřeší za vás úkol, který je časově náročný, a přinese okamžité výsledky. 4. Co všechno může profesionální úklid zahrnovat Pokud si pod úklidem představíte jen rychlé vysátí a otření prachu, budete překvapeni. Kvalitní úklidová firma nabízí daleko víc: Hloubkové čištění všech místností Mytí oken, rámů, parapetů Čištění koupelen – včetně spár, baterií a dlaždic Dezinfekce kuchyně a kuchyňských spotřebičů Péče o podlahy různých materiálů (dřevo, dlažba, PVC) Odstranění plísní, mastnot a vodního kamene Speciální služby jako úklid po malování, po rekonstrukci, nebo sezónní úklid Díky této hloubkové péči bude vaše domácnost zářit čistotou, která přetrvá mnohem déle než běžné každodenní uklízení. 5. Úklid = zdravější prostředí Během běžného provozu domácnosti se do vzduchu uvolňují prachové částice, roztoči, alergeny a plísně. To vše může mít negativní vliv na zdraví, zvlášť pokud doma máte děti, seniory nebo domácí mazlíčky. Pravidelný úklid – obzvlášť ten profesionální – významně snižuje výskyt těchto škodlivin. Navíc, čistý domov je prevencí nemocí. Méně bakterií = menší riziko infekcí, nachlazení i alergií. 6. Kde hledat kvalitní úklidovou službu? Na českém trhu najdete desítky firem, ale kvalita se různí. Pokud hledáte spolehlivou, cenově dostupnou a důvěryhodnou firmu, doporučujeme Ohayno.cz. Tato firma má výborné recenze, nabízí široké spektrum služeb a klade důraz na ekologické čisticí prostředky. Navíc umožňuje pohodlnou online rezervaci, přesný výběr služeb a vždy víte dopředu, kolik za úklid zaplatíte. Bez skrytých poplatků, bez stresu. 7. Jak probíhá objednání úklidu? Vyplníte poptávkový formulář nebo kontaktujete firmu e-mailem/telefonicky. Dohodnete si rozsah služeb, termín a čas úklidu. Úklidový tým přijede s vybavením, profesionálně provede zadané úkony a po sobě vše uklidí. Můžete si užívat výsledek bez námahy a stresu. Celý proces je jednoduchý, rychlý a maximálně přizpůsobený vašim potřebám. 8. Tipy, jak si udržet pořádek i po úklidu Jednorázový profesionální úklid je skvělý začátek. Ale co dál? Tady je několik jednoduchých tipů, jak si čistotu udržet: Minimalizujte počet věcí – čím méně věcí, tím méně nepořádku. Zavádějte rutiny – např. 5 minut denně na rychlé uklizení kuchyně nebo koupelny. Učte ostatní v domácnosti podílet se – děti zvládnou utírat stůl, partner vysát. Jednou za měsíc si dopřejte znovu profesionální úklid – budete mít klid i jistotu. 9. Shrnutí: Úklid jako nový začátek Ať už jde o nový byt, začátek roku nebo prostě jen potřebu restartu – profesionální úklid může být silným impulsem ke změně. Vyčistíte prostor, ale zároveň pročistíte i mysl. Zbavíte se zbytečností, osvobodíte se od chaosu a vytvoříte prostředí, ve kterém se dobře dýchá, pracuje i žije. Úklid už dávno není jen povinnost. Je to volba. Volba žít kvalitněji, zdravěji a s větším klidem. Přidat komentář Úklid. Slovo, které v mnoha lidech vyvolává pocit povinnosti, únavy, někdy i frustrace. Většina z nás k němu přistupuje spíše jako k nezbytnému zlu než k něčemu, co by mohlo pozitivně ovlivnit náš život. Ale co kdybychom změnili úhel pohledu? Co když právě úklid – správně a profesionálně provedený – může být katalyzátorem pozitivní změny? V tomto článku se podíváme na úklid nejen jako na činnost, ale jako na nástroj, který má sílu změnit nejen prostor kolem nás, ale i naši náladu, energii a celkový životní rytmus.

Čas načtení: 2020-04-24 00:00:00

Prevencí proti koronaviru je nejen čistá domácnost

Letošní jarní úklid není jen tak ledajaký. Vzhledem k vládním opatřením proti šíření koronaviru si na něj vyčleňujeme mnohem více času než jindy. Namísto pouhého hektického uklízení se aleraději zaměřte i na oživení a zútulnění vašeho interiéru různými dekoracemi. Bude to větší zábava a pocti radost ...

Čas načtení: 2012-06-18 16:00:00

Nezvládáte domácnost? Pořiďte si pomocníky!

Každý, kdo má tu čest bydlet ve vlastním domě jistě ví, jak náročná někdy může být jeho údržba. Pokud jste na veškeré domácí práce sama, musíte si vymezit několik hodin, aby se vaše obydlí blýskalo na první pohled. Rozdílů oproti bydlení v panelovém a rodinném domě je nespočet, avšak uklízení je jed ...

Čas načtení: 2022-02-22 13:40:12

Děda Miliarda, dvě jiné ukázky

Děda Miliarda je příběh, ve kterém se rozmazlená prostořeká Terezka uprostřed noci ocitá v nemocnici. Před usnutím jí maminka vypráví příběh o svém dědovi hrnčíři. I když Terezka vzdoruje, nakonec usne a ve spánku vklouzává do příběhu. Vstupuje do starobylé vesničky, kde nejezdí auta a zastavil se čas v minulosti. Poznává svého pradědu a prababičku, čarování z kouzelné hrnčířské hlíny, mluvící zákeřnou kočku, přátelského samotářského vodníka, nevypočitatelného skřeta Matlafouse a děti z vesnice. Všechno vypadá naprosto dokonale. Čas má svá vlastní měřítka a kouzla jsou vlastně normální. Jenže vrátit se domů nebude vůbec snadné. Zejména když Terezka neuposlechla varování. O stařečkovi s placatou čepicí A pak ji spatřila. I předzahrádku plnou barevných květin. Stará dřevěná okna nízko nad zemí s oprýskanými rámy. A vrata tak vysoká! Sotva dosáhla na kliku. Natahovala se na špičky, vypínala prsty. Co to je, abych se na ni nedosáhla? Vždyť přece nejsem žádný prcek! Je mi devět. Není přece žádná klika, která by byla tak vysoko. Jak se tak rozčílila a dupla si, jako by se najednou vytáhla a na kliku se dostala. Jenže brána stejně nešla otevřít. Vidět přes ni nebylo, ani žádná škvírka, která by ji napověděla, není-li někdo na dvoře. Já se tam ale musím dostat, řekla si sama sobě. Takhle to přece nemůže skončit! Jsem tady! Prošla jsem zelenou branou, mám na sobě jiné šaty a boty. Kouzlo funguje, takže když už jsem ty vrata našla, musím se přece dostat dovnitř! Zaklepala. A ještě jednou. Nedočkavě, znova. Copak hoří? A někdo byl na dvorku. A vrata otevřel. Stál tam trochu sehnutý stařeček s placatou čepicí na hlavě. Měl po tváři tisíce vrásek. Od úsměvu, od sluníčka a od věků. Pod brýlemi zářily světle modré oči. A po bradě až k uším měl krátká stříbrná střapatá vousiska. Taková, která jak se oholí, rychle dorostou. A při polibku škrábou. „Copak tu pohledáváš, děvenko?“ řekl ten roztomilý stařík ve velkých tmavých vyplandaných kalhotách na kšandy a v bílé košili s ohnutými rukávy. „Hledáš někoho?“ „Hledám,“ řekla Terezka odvážně. „Hledám tu mámy dědečka. Jardu!“ Jak se ten stařík hned usmál! Zadíval se Terce jasně do očí a pak ji svou vrásčitou scvrklou rukou pohladil po tváři. „Ty budeš určitě Terezka, že ano?“ „Ano! To jsem já,“ dmula se pýchou. „Však už se mi o tobě zdávalo. Jsem rád, že jsi konečně přišla,“ přivítal ji stařík. Poodstoupil pak trochu dál a pustil Terku k sobě na dvorek. Byl přesně takový, jak mamka vyprávěla. Po pravé straně stála ošumtělá chaloupka, po levé pak byl nízký domek. „Tady je tvoje dílna?“ zeptala se a ukázala na něj prstem. Jak tu ruku natahovala, všimla si přes špičku prstu, že u pumpy na studni se líně válí strakatá kočka. Pohnula trochu hlavou, aby si lépe Terku prohlédla. „Co sem lezeš?“ uslyšela Terka. „Ty jsi něco říkal?“ podívala se Terka na stařečka. „Já? Ne, mlčím jako ryba.“ „Divné. Jako bych slyšela ještě nějaký další hlas.“ Kočka vykulila oči, odfrkla si, protáhla se a seskočila ze studně. Chvíli jako nafrněná dámička pomalu kráčela, ale v mžiku se rozeběhla a zmizela kdesi v dálce. Možná to Terce jen připadlo, ale jako by od kočičího vztekání ve vzduchu poletovaly malé žhavé uhlíky.  „Chceš se podívat do mého království?“ Přikývla. Vedl ji po úzkém chodníčku podél domku. Odtud bylo možné nahlížet do špinavých oken. Ulpělo na nich spousta prachu a zaschlé hlíny. Vstupní bílé dveře byly už hodně oprýskané. A skleněná výplň celá umouněná, jako by ji někdo myl tím nejšpinavějším hadrem.  V předsíňce s červenou ušlapanou podlahou postávala spousta hliněných květináčů a džbánků. Byly vedle sebe i nad sebou vzorně seřazené. Vypadalo to, jako by tu stály už hodně dlouho. Protože nejen na nich, ale i na papírovou plachtu už napadala značná vrstva prachu. V rozích předsíně jako lehounké závoje vlály husté pavučiny. „Teda tady je věcí! Ale proč si tu někdy neuklidíš?“ čertila se Terezka. „Nebaví mě uklízení,“ podotkl dědeček. „Hm, mě taky ne. Ale pavouky bys vymést mohl.“ „Ale to nemohl, Terezko. To jsou moji pavouci splétači: pomáhají mi s nápady a jejich pavučiny zdobí mé království.“ „To teda nevím, já pavouky nesnáším.“ „Myslím si, že to je chyba. Divila by ses, jak jsou užiteční a nápadití,“ řekl a mrkl na ni levým okem, jako by to, co řekl, mělo znamenat něco mimořádného. „Mně se líbí asi jen takoví prťaví pavouci z Austrálie. Přezdívá se jim pavoučí pávi. Ti, když se chtějí předvést před svou nevěstou, tak zvednou takový závojek na zadečku a ono se to poskládá do obrázku připomínajícího modrého smajlíka s červenýma očima, pusou, nosem a obočím a kolem dokola mají ještě takové chloupky, jako by jim tam narostly zlaté vlasy. Takového pavouka bych nevymetla, protože je opravdu nádherný.“ „A ti moji nejsou sice žádní krasavci, ale zato dobří společníci a velcí pracanti. Když vyrábím vázičky, tancují po své síti, prodlužují své závoje a zpívají si u toho,“ poučoval děda. „Pavouci zpívat nedovedou!“ zamračila se Terka. Jenže její mračení vypadalo spíš dost legračně než vážně. „V tvém světě ne, v mém ano,“ usmál se děda. Pak se šouravým krokem přesunul na dřevěnou lavici k hrnčířskému kruhu. Chodil hodně pomalu. Nohy ani nezvedal, jen je táhnul po podlaze. Měl takové huňaté boty, takové chlupaté domácí pantofle. Sedl si za hrnčířský kruh, vzal do ruky hroudu hlíny a jak se kruh roztočil, pleskl s ní do středu. Rukama se přibližoval a hrouda se začala vzdouvat, růst a hladit, jako by tančila. A přitom… Terka to viděla! Z rohů stěn se začaly stahovat pavouci s dlouhými tenkými nohami, začaly plést další řadu závoje a jemným hláskem zpívali! Málem vykřikla, ale tuhle písničku znala! Začala si notovat. Děda zabrblal, že by ji to zpívání moc nedoporučoval, ale nebyl přes vrnění hrnčířského kruhu slyšet. Než se Terka nadála, měla pavouky na své hlavě a zádech. Hned si toho ale nevšimla a ti osminozí drobečkové začali zatím rychle plést dlouhý závoj, který se jí přilepil na vlasy, a jak rostl a usychal, vlál při tancování kolem ní, až se pavouci skoro neudrželi. A pak si toho teprve konečně všimla. Vykřikla tak hlasitě, že vykřikli i pavouci a rozutekli se pryč. Děda zastavil kruh. Nehotovou vázu hodil zpátky do velké nádoby. „Fuj, co to je, sundej to ze mě!“ „Sluší ti to, podívej se do zrcadla.“ Ukázal jí umouněné zrcadlo, opřené o dřevěný stůl. Pozorovala se s rozpaky. „Ale řekni mi, že na mě už není žádný pavouk! Že jsou všichni pryč!“ „Jsou pryč,“ uklidňoval ji. „Když si jen představím, že po mě lezli, brrrrr, hrůza. Fuj. Ale závoj je pěkný.“ „Když si s nimi začneš zpívat, jsou u tebe natotata. Až by dodělali závoj, upletli by ti třeba i šaty.“ A znovu na ni mrkl levým okem. Jak to vypadá v hrnčířské dílně Tahem závoj sundala a odložila přes židli. Rozhlédla se, zdali na ni někde pavouci nečíhají. Trochu přikrčená, vyděšená, aby snad odněkud ještě nevyskočili. Pak se rozhlédla po celé dílně. Úžasná místnost! Po pravé straně stála opravdová hrnčířská pec s tlustými dveřmi. Po levé dlouhý stůl podél oken a na něm spousta krásných věcí a drobného harampádí, které je potřeba, když se tvoří z hlíny kouzla. Dřívka a drátky, štětce, kelímky, provázky. A malé hrníčky, džbánky, sošky. Umačkaná šedá hlína na stole. Za pecí pak po pravici byly na zemi velké pytle plné hlíny a obrovské vázy a džbány. Tak velké jaké znala z příběhů o faraónech! Některé byly vysoké až k Terčině pasu, ale jiné ještě větší, že kdyby neměla kosti, snadno by se tam schovala. Ale právě kvůli tvrdým kostem, které by ji bránily vtlačit se do úzkého prostoru, to prostě nešlo. Škoda. „To je krása! Připomínají mi vázy z pohádek o faraonech. Víš, dědo, kdo je to faraon?“ „Jasně že vím, faraoni byli starověcí vládci Egypta. Jakpak by ne! A tam se hrnčířskému umění opravdu dařilo! Egypt je země suchá, ale nilské bahno, to bylo něco. Oni si jej dali do takové jámy, trochu ho prohnětli, jako když se připravuje těsto na kynuté buchty, pak do něho dali slámu, vodu a kravské lejno…“ „Fuj, dědo! Cože tam dali? Z takového nádobí bych teda jíst nechtěla!“ Děda se smál. „Ty si ze mě děláš legraci, že jo?“ „Nedělám, princezničko. Tohle je pravda pravdoucí,“ dušoval se děda. „Však počkej, až budu doma, podívám se hned na internet. Kravský fuj! A to pak brali do rukou?“ Prohlížela si další věci v dědečkově království. Byly tu regály a na nich neobvyklé keramické věci. Zvláštní pokřivené džbánky. Ale ne, že by se nepovedly. Ony byly takové schválně pokroucené. A zvířátka. A svícny. A hrníčky s víčkem. Jako by pro vodníka a jeho dušičky. Nebo pro živou vodu? Pro vodu z lázní ze zdravých pramenů? Terka nestíhala sledovat co je vpravo a co vlevo. Bylo to tu jako živé muzeum, na jehož konci včele stál hrnčířský kruh. Dřevěné sezení z prken. Kruh na motorek a po každé straně důležité věci. Hlína. Provázek. Dřívka. Voda. Houbička. „Máš to tu moc hezké, dědečku!“ řekla Terezka. „Tady bych mohla vytvořit tolik věcí!“ „Abych byl přesný, já jsem tvůj pradědeček,“ poznamenal stařík. „Ale můžeš mi říkat: dědo Jardo. Víš, já jsem doopravdy děda Miliarda.“ „A co to znamená?“ „To je tak: jsem přece milý Jarda, takže Miliarda.“ Terezka se usmála. „To je legrační, dědo. Můžu ti tak říkat? Můžu ti opravdu říkat dědo?“ Pohladil ji svou vrásčitou rukou po vlasech. „To víš, že jo. Na nějakém tom pra a pra nezáleží, stejně jsme rodina.“ „A naučís mě, jak se dělají opravdové hrnky?“ „To si piš. A moc rád. Někdo by měl pokračovat. Někdo by měl po mně začít dělat vlastní hrnečky a džbánky. Myslíš, že až budeš velká, že to dokážeš?“ „Dokážu,“ řekla hrdě Terezka. Tereza vždycky nějak uvnitř sebe cítí, že když člověk chce, tak by měl dokázat všechno. „Táta říká, že všechno jde a překážky jsou jen v hlavě.“ „Tak to je moudrý chlapík. Posaď se tu ke kruhu.“ „Mohu? Vlastně, jasně, ano, hned,“ zapištěla a už se usadila. „Dávej bedlivý pozor.“ Děda zapnul motorek, kruh se roztočil. Zvedl z nádoby kus vlhké hlíny, pomačkal ji v ruce a podal Terce. „Nejdřív si ji jen ohmatej, abyste se seznámili.“ Bylo to mokré a studené. „Pak ji silou dej doprostřed kruhu.“ Dala a hlína odletěla na druhý konec místnosti. Děda vzal další kus. „To se stává, teď ji tam dám já.“ Byl nad kruhem shrbený. Hlína pleskla o střed a držela a děda jí začal hladit. Pak ji pustil a ona tam pořád byla a všelijak se kroutila. Vzal Terezčiny malé ruce a přiložil je na hlínu. Studělo to. Bylo to zvláštní. Až to Terce roztáhlo úsměv od ucha k uchu. Děda jí pohyboval rukama tak, že hlína rostla a měnila tvar. A bude to hrníček? Bude to vázička? Nebo že by džbánek? „To jsou kouzla!“ užasla. Děda se pomalu usmál. „Copak kouzla. To je řemeslo. Já jsem jen hrnčíř… už pořádně sešlý starý hrnčíř. A hlavně děda Miliarda. Ale ty jsi chtěla hrneček, viď? Ne vázičku.“ „To nevadí, dědečku, já chci i tu vázičku!“ Děda zastavil kruh. Provázkem ji odříznul a postavil ji na desku, položenou na stole. Tereza už už po ní natahovala ruku. „Počkej, to ještě nejde. Ještě musí uschnout a pak se upéct. Dostane k tomu hezký kabátek, glazuru. Po ní se bude pěkně lesknout.“ „Takže vázy se pečou? A to jsem si myslela, že se pečou jen buchty nebo maso.“ Martina Boučková

Čas načtení: 2019-12-01 14:14:31

Nepropadněte předvánočnímu stresu, raději vyražte s rodinou ven

Už je to zase tady, to krásné, ale v mnohém hektické předvánoční období. Děti už se nemohou dočkat Ježíška a jsou natěšené na pečení cukroví a zdobení stromečku a dospělí neví, kam dřív skočit. Jste i vy v jednom kole a začínáte opět po roce proklínat Advent? Tentokrát se na všechno vykašlete a jděte se projít. Procházka na čerstvém vzduchu je totiž mnohem lepší než horečné uklízení a běhání po obchodech.

Čas načtení: 2017-03-05 15:35:52

Jak na úklid aby vydržel dlouho

Uklízení nemá rád asi nikdo z nás, ale zároveň nikdo se mu nevyhne. Jak to udělat, aby váš úklid déle vydržel a nemuseli jste za chvilku začínat znovu?

Čas načtení: 2015-12-06 19:00:00

4 tipy jak přežít Vánoce bez kil navíc

Svátky Vánoční jsou prakticky za rohem a jistě i na vás už dopadl ten klasický stres a shon, točící se neustále okolo nakupování dárků, pečení cukroví, uklízení a zdobení domácnosti. V tomto spěchu se možná nestačíte věnovat tučným pokrmům, po kterých byste nevědomě přibírali, ba naopak možná hubnet ...

Čas načtení: 2015-12-19 17:00:00

Nejlevnější letenky - kam se ještě v prosinci vydat?

Prosinec je jedním z nejnáročnějších měsíců v roce. I když je věnován svátkům, obvykle je velmi hektický. Než totiž ony vytoužené sváteční dny, které trvají sotva pár dní, nastanou, musíte se na jejich příchod náležitě připravit. Pečení cukroví, nakupování dárků, neustálé uklízení, zdobení interiéru ...

Čas načtení: 2024-02-08 16:35:06

Hygge, Lykke, Lagom, Fika, Ataraxia, Ikigai: 6 výrazů pro „štěstí“, které obletěly svět. Vyznáte se v nich?

Otázku, co je štěstí a jak ho dosáhnout, si hloubaví filozofové a psychologové pokládají do dneška. A určitě nejen oni. I my, „obyčejní“ lidé se tak nějak intuitivně snažíme svůj život uspořádat tak, aby v něm převažovaly pocity radosti nad frustrací, smutkem či jinými negativy. Jako největší přeborníci se v návodu na spokojený život zdají být se svým hygge a lagom Skandinávci. Nejsou ale jediní. Určitě vám neuniklo, že z honby za štěstím se v posledních letech stal i docela slušný byznys. Se „zaručenými“ návody na spokojený život se totiž doslova roztrhl pytel a náš malebný český jazyk obohatilo hned několik nových výrazů symbolizujících štěstí a pohodu. Hygge, Lagom, Ikigai či Ataraxia. Specifická slovíčka vyjadřující šťastné bytí mají nejen Dánové, ale také Japonci, Číňané, Francouzi nebo Řekové? Všechny se nám do jednoho článku nevešly, ale zatím se můžete podívat na ty, které se v posledních letech skloňují docela často: Hygge, Lykke, Lagom a Fika – štěstí po skandinávsku Hygge V roce 2016 zachvátil fenomén jménem hygge snad celý svět. Pro hygge nemáme v češtině přesný překlad, slovo se dá ale chápat jako útulno, pohoda, příjemná atmosféra. Hygge je prostě o pocitech. Tento dánský koncept jednoduchosti a spokojeného života k nám přišel v roce 2016 a díky knize Hygge – Prostě šťastný způsob života od Meika Wikinga se z něj stal obrovský trend. Asi nejběžnější představa hygge je pro nás hořící krb, zapálená svíčka a příjemný čas strávený v útulném křesle s dobrou knihou, pod vlněným plédem, s šálkem čaje nebo čokolády. Ale klidně to může být i příjemný večer s přáteli, pozorování východu slunce, procházka se psem nebo kreslení mandal. Každý má o hygge jinou představu, ale důležitý je pocit bezpečí, útulnosti, klidu a příjemné atmosféry, který nás obklopuje. Je už na každém, jak se zařídí a do svého života aplikuje věci, které má rád a které mu tyto pocity přinášejí. Každopádně Dánové hygge nejen milují, ale doslova hygge žijí. Hygge je druhem životního stylu. Proto, abyste se v Dánsku cítili hygge nebo hyggelig, je podřízeno téměř vše. Hyggelig jsou vybaveny nejen domácnosti, ale i restaurace, školy či úřady. Není tak divu, že se v této zemi ve jménu hygge koupí a spálí až dvojnásobné množství svíček, než např. v Rakousku. A možná i díky „provozování“ hygge patřili Dánové podle výzkumů až do roku 2018 k nejšťastnějšímu národu na světě, než je předstihlo Norsko. A když už se zdálo, že zájem o hygge začíná pozvolna opadat, vyrazili Dánové do boje za šťastný život s další municí – lykke. Lykke Lykke v dánštině znamená štěstí a přináší nám poselství, že štěstí a dobro máme hledat i v těch nejobyčejnějších věcech. Je také docela snadné pochopit, proč jsou Dánové nejšťastnějším národem. Sice odvádí vysoké daně (jedny z nejvyšších v Evropě), přesto je Dánové paradoxně platí rádi, protože vědí, že své vydělané peníze dostanou zpět, a to v podobě lepšího života ve své zemi – bezplatné vysokoškolské vzdělání, rovnocenná mateřská dovolená pro muže i ženy či skvělá infrastruktura a vlaky, které jezdí na minutu přesně. Ovšem abychom i my sami dosáhli podobného štěstí jako Dánové, nemusíme kvůli tomu zrovna emigrovat až na sever. Stačí vnést drobné změny do našeho života, díky kterým budeme spokojenější. Francouzi například nacházejí spokojenost v kruhu přátel a rodiny a vždy ve spojitosti s jídlem. Jsou to přeborníci v délce stolování, takový francouzský oběd se bez problému natáhne na 2 – 3 hodinky a všichni si tyto chvíle užívají. Klíčová je pro ně pospolitost a radost ze společných chvil. Za zmínku stojí i fakt, že ačkoli Francouzi rádi a často jedí, nepatří k obézním národům a v průzkumech se umisťují v první desítce nejšťastnějších národů světa. Lagom Lagom je posledním střípkem severské šťastné trojice. Přišel pro změnu ze Švédska a znamená „všeho s mírou“, zkrátka aby vše v životě bylo tak akorát. Ani málo, ani moc. Jde o nalezení rovnováhy na své životní cestě. Pokud jste už přeborníci v hygge, můžete to směle zkusit s lagom, ten se totiž od hygge docela dost liší. U životního stylu v duchu lagom je klíčová praktičnost a funkčnost a to ve všech aspektech života. Snaha o udržitelnost rozvoje. Lagom má rád uklizeno, čisto, pořádek ve věcech, ochranu přírody, dobré jídlo, přátele a domov. Charakteristické je zpomalení v našem životním honění se za úspěchem a majetky, dělat věci pokud možno bez stresu, nesnažit se za každou cenu být nejlepší z nejlepších, ale vše správně vybalancovat. K lagomu patří také fika: Lagom je velmi spojen s fikou. Fika doslova znamená pauza na kávu, ale používá se pro jakoukoli formu přestávky a Švédové si na ní velmi zakládají. Fika Švédské slovo fika k nám přišlo společně s trendem lagom. Překládá se jako „přestávka na kávu“, ale dá se použít pro jakoukoli formu pauzy v rámci nějaké činnosti. Ve skutečnosti je pod fikou schováno víc než jen obyčejná kafepauza, fika je koncept, stav mysli, životní postoj a důležitá součást švédské kultury. Pro mnoho Švédů je přirozené a možná i téměř nezbytné udělat si na fiku čas každý den. Znamená to udělat si čas na své přátele a kolegy, vychutnat si společně šálek kávy či čaje a něco na zub k tomu. Často se jedná o jídlo připravené doma, o které se pak Švédové podělí se svými kolegy. Fiku prostě nemůže člověk zažívat sám za svým pracovním stolem, ve své kancelářské bublině. To by totiž nebyla fika, ale jen obyčejná přestávka na svačinu. Kdežto fika je rituál. Dokonce i automobilový koncern Volvo plánuje umožnit svým zaměstnancům čas na fiku. Všichni Švédové považují za důležité udělat si čas na chvilku zastavení a socializaci: na pauzu, která osvěžuje mozkové závity a zlepšuje pracovní vztahy. Dle výzkumů mají firmy se zavedenou fikou lepší produktivitu práce a spokojenější zaměstnance. Ataraxia Ataraxia, česky ataraxie pochází z řečtiny a jednoduše přeloženo ji můžeme chápat jako stav naprostého duševního klidu. Pojem pochází od řeckého filozofa a vědce Epikura, podle něhož stav vyrovnanosti a klidu nemáme hledat v radovánkách a vášních, naopak že se máme osvobodit od zbytečných tužeb, které místo spokojenosti časem způsobí opak – nespokojenost –, protože po dosažení jednoho budeme chtít stále více a více, takže nikdy nedosáhneme pocitu naplnění a klidu. Máme si doslova dopřát svobodu od starostí a hledat nepřítomnost bolesti. Na první pohled docela těžká filozofie, co říkáte? V dnešním moderním světě můžeme ataraxii pojmout tak, že věnujeme více energie ke kultivaci našich ideálů, přátelství se podobně smýšlejícími lidmi, budeme se vědomě starat o své zdraví a uvědomovat si své emoce – pozitivní i negativní –, pěstovat odolnost vůči vnějším vlivům, které nás rozhodí z rovnováhy, vyřazovat věci, které nám způsobují bolest a zaměřit se jen na to, co přináší do našich životů radost. Ikigai Najdi svůj smysl života, najdi své ikigai. Japonsko nám přineslo nejen nový trend v uklízení podle Marie Kondo, ale také nový trend v myšlení. Japonský koncept nebo spíše nastavení mysli – ikigai –, se soustředí na nalezení smyslu života. Ikigai je stav pocitu uspokojení, který se dostaví, když děláme věci, které nám dávají smysl. Když hledáme své „ikigai“, hledáme přesně ten neuralgický bod, ve kterém se setkávají naše největší vášně, dovednosti a schopnosti, zkrátka to, co umíme a dokážeme nabídnout světu. Vznešeně řečeno jedná se o nalezení našeho účelu bytí zde na Zemi, našeho poslání, důvod, proč žít a být ostatním užitečný. Ačkoli západní společnost by se s ikigai mohla vypořádat jednoduše ve smyslu přece „chodím do práce a buduji kariéru, tím prospívám ostatním“, jen tohle nestačí. I když budete mít našlápnuto ke skvělé kariéře a budete ji úspěšně budovat, a přesto nemusíte cítit uspokojení v životě. Ve skutečnosti má mít naše ikigai pozitivní dopad na celkovou kvalitu našeho života, nejen na jeho část, abychom se dobře cítili i ve stáří. Může to být cokoli – naše rodina, koníčky, umění či jakákoli činnost, ke které tíhneme, co nás baví, v čem vynikáme. Stačí nalézt to pravé a pak už se v dané věci jen rozvíjet, kultivovat, zlepšovat. Ovšem právě největší úskalí nastává při hledání toho našeho svatého grálu, přijít na to, v čem jsem dobrý a co mě baví, někdy není jednoduché. Jak to máte s hledáním svého štěstí vy? Inspirovali jste se už v životě některým z těchto populárních trendů, nebo žádné příručky a manuály na život nepotřebujete a plně si vystačíte se svou intuicí a zdravým selským rozumem? Použité zdroje: https://www.thegeniusworks.com/2019/02/10-degrees-of-happiness-from-hygge-to-lykke-fika-and-lagom-apprivoise-to-ataraxia-ikigai-and-wabi-sabi-cosagach-and-sisu/

Čas načtení: 2012-04-02 00:00:00

V Jizerkách na sněžnicích

Za zapůjčení sněžnic děkujeme půjčovně Špičák a mnoha dalším. Stejně jako loni i letos o Velikonocích se nám nechtělo zůstávat sedět doma a dumali jsme, kam vyrazit. Nabízela se opětovná návštěva Jizerských hor, kde jsme před půlrokem řezali dřevo na topení. Drobný zádrhel nastal v tom, že v Jizerkách bylo ještě v půlce března mnoho sněhu a nezdálo se, že by to do prázdnin mohlo zmizet. A protože se nám táhnout běžky nechtělo, vymýšleli jsme alternativní řešení. A řešení bylo nasnadě - sněžnice. Málokdo z nás si je už někdy vyzkoušel, nikdo k nim nechoval averzi tak jako k běžkám, nikdo je neměl spojené s úpornou dřinou a mazáním vosků. Trochu problém nastal s jejich sháněním. Je pravda, že sněžnice nejsou zrovna výbavou každé rodiny. Naštěstí v rozhozených sítích sněžnic uvázlo dost. Tento článek budiž záznamem do Tchoří kroniky i očitou zkušeností, jaké to vlastně na těch sněžnicích je. Vlak v Klatovech nečeká… Jako obvykle jsme se vzhledem k místům, ve kterých žijeme, rozdělili do dvou cestovních skupin. Naše půlka vyrážela z Klatov brzy ráno, protože jsme chtěli být na severu Čech co nejdříve. Na nádraží se nás sešlo letos neobvykle mnoho. Já přijel z Nýrska, klan Novotných už v Klatovech přespával, k nim se na nádraží připojil ještě Kuba Vašta a Karolína Šotů. Jen Jenda Prosner nikde a nikde. Těsně před odjezdem jsme začali být trochu nervózní. Výpravčí zapískal, vlak se rozjel a nám stále jeden člověk scházel. U Prosnerů už ale vybíhali z domu a naskakovali do auta, aby vlak ještě dohnali. Ve Švihově jsme před nimi měli ještě kousek náskok, ale v Borovech už vlak závod s automobilem prohrál a naše sestava tak byla kompletní. V kupíčku bylo trochu plno. Každý měl svou krosnu a sněžnice, pár jsme jich navíc vezli ještě pro druhou půlku. Co ještě dodat k cestě? Možná to, že kdybyste náhodou někdy s Ondrou hráli kontakt nebo podobnou hru, můžete zkusit slovo folikulofílie. Sibiřani v Praze V Praze na nás koukali trochu jak na zjevení. Stali jsme se subjektem mnoha učených tatínků, kteří svým ratolestím museli dávat výklad, co si to s sebou vlastně táhneme. Jedna holčička na autobusovém nádraží se dokonce odvážila na jednu sněžnici sáhnout. Nekousala. Další zajímavou zkušeností bylo mít objednaná místa v autobuse Student Agency. Zatím jsme vždycky jezdili trochu vabank a když místo nezbylo, museli jsme jet dalším. Sice jsme byli rychlejší, než jsme čekali a bývali bychom stihli i předchozí autobus, ve kterém mimochodem seděla půlka jedoucí z Horažďovic. Počkat na Studenta se ale vyplatilo. Cestou jsme sledovali Toma a Jerryho a popíjeli čokoládu. Máme takovou zajímavou tradici. Vždycky když z Liberce jedeme vlakem, ujede nám těsně před nosem. Vloni v srpnu doslova, tentokrát jsme ho odjíždět neviděli. Opět jsme totiž byli rychlejší, než jsem čekal a nevěděl jsem, že kdybychom trochu chvátali, mohli jsme být v Josefově Dole o něco dříve. Dlouho jsme ale nečekali. Ve vlaku jsme pak zahráli pár inteligentních her (třeba Hu!), ve Smržovce přestoupili a pak už jenom koukali ven a čekali, kdy se konečně objeví onen slibovaný sníh. Nazouváme sněžnice A sníh se ne a ne objevit. Okolo trati byly občas malé ostrůvky, ale jinak nic. Ani v Josefově Dole u nádraží skoro nic nebylo. U babičky jsme se sešli s druhou skupinou a zvesela vyrazili do hor. U začátku stopy se objevil konečně i sníh. Celí nedočkaví jsme se nazuli do sněžnic, abychom si je konečně vyzkoušeli. Jaké to na sněžnicích je? Asi nejhodnotnější část článku shrnu už zde - poznatky, jaké to vlastně na sněžnicích je, k čemu jsou dobré a jestli se vyplatí nad nimi uvažovat. Sněžnice jsou fajn, ale.. v terénu a do kopců výborné. Proti běžkám lahoda. z kopce dolů to jde oproti běžkám pomalu. Není se čemu divit, ale divoké sjezdy si neužijete. hůlky jsou fajn. Já je neměl a chvílemi to byla makačka. Hlavně když se šlo po vrstevnici a noha vám ujížděla do strany po tvrdém upraveném povrchu (např. stopa) se jde špatně. Navíc vás budou běžkaři přímo milovat. návleky jsou velice užitečné. Zvláště pokud je čerstvý sníh, budete si ho házet přímo do bot. sněžnice nejsou nezničitelné. Nám se podařilo zničit dvoje. Pro odborníka by patrně nebyl problém je spravit (s náhradními díly), my ale sebou na opravu nic neměli, ani vybavení, ani zkušenosti. dá se na nich jít celkem svižně, ale člověk se rychle unaví. Zvláště pokud na to není zvyklý, na stehnech svůj výkon pocítí. Pro delší vzdálenosti by to chtělo asi trochu tréninku. Pomalu jsme se došoupali až k naší milé chatičce a jak to tak bývá, začali jsme se zabydlovat. Chystat si postýlky, zatápět v kamnech, dojít pro vodu do studánky, uvařit čaj a začít připravovat večeři. Dokonce i kytaru jsme našli. Okolo Jizery Protože spousta účastníků byla na Jizeře poprvé, první výprava byla průzkumná - rozděleni na dvě skupiny, vydali jsme se po vrstevnici okolo kopce. Každá skupina na jinou stranu a schválně, jestli se najdeme. Málem jsme se nenašli. Naštěstí naše skupina byla zkušená a dělala dostatečný kravál, takže nebyl problém nás zaslechnout a dohonit. Po šťastném shledání jsme zamířili na vrchol. Pokochali se výhledem do kraje, slezli na plácek pod skálou a zahráli si pár her - na kočku a myš, kung-fu a různé honičky á la kámen-nůžky-papír. Když jsme se dost vyběhali, vrátili jsme se do tepla srubu a cosi snědli k obědu. Trochu akční odpoledne Odpoledne mělo být ještě o něco akčnější. Naplánován byl seběh z Jizery. To se člověk obleče, co to jde, ucpe všechny díry, pečlivě zaváže boty, utáhne návleky. Pak se v hromadném startu všichni rozeběhnou dolů z kopce a kdo je u Kůrovce první, vyhrává. Pokud je správný sníh, je sběh opravdu zábavný. Člověk se snadno propadne po pás a než se vyhrabe, je zbytek závodníků daleko pod kopcem. Z toho plyne jasná výhoda mladších a lehčích. Dole na plácku u Kůrovce se opět hrály hry. Nejdříve nějaké honičky, přesně nevím, zrovna jsem nebyl přítomen, pak se přeskakovaly provázky, stavěly sochy a nakonec přišel zlatý hřeb odpoledne - rugby. Asi už jsem naše rugby popisoval, hráli jsme ho loni na Zlaté Studně. Abych to příliš nerozepisoval znovu, podívejte se na australský fotbal, pak si představte něco podobného sněhu, na menším prostoru a zhruba pětkrát drsnější. Po pár hrách jsme byli dostatečně zničení a už jsme se chystali vrátit se na chatu. V poslední hře, vylezl Vojta z jedné valné hromady a prohlásil, že už hrát nebude, že ho bolí ruka a že se vrátí nahoru. Trochu nás znepokojilo to, že s rukou nemohl vůbec hýbat a že ho to očividně dost bolelo. Sice neomdléval, ale chvílemi to vypadalo, že k tomu nemá daleko. A tak začala velká operace. Ondra s Kubou vyběhli nahoru do chatičky, kde zrovna hlídala Jáňa, aby vytáhla mobil a zavolala horskou. Ondra ve výběhu do kopce patrně pokořil všechny existující rekordy, bohužel mu nikdo čas neměřil. Vrátil se po pár minutách i s kartičkou pojišťovny. Sváťa s Jendou zatím doběhli na Štolpišskou (o které jsem se domníval, že je Kasárenská, ale to už je drobnost) a stopovali projíždějící běžkaře, jestli by je nenechali si zavolat. My jsme totiž pochopitelně zrovna nikdo mobil u sebe neměl. První, koho se jim podařilo zastavit, byl nějaký Němec, milý pán s velkým Samsungem. Když jsme se s Vojtou k silnici blížili, už Sváťa mluvila s dispečinkem na 112. Moc si s nimi asi nerozuměla, protože jakmile jsem se přiblížil, se mobilu zbavila. Já si s pánem v centrále nerozuměl o moc víc, protože ať jsem se snažil sebevíc, nemohl najít, kde asi jsme. Nakonec jsme se nějak domluvili a on slíbil, že to předá horské a že se nám ještě ozvou. My se zatím pomalu s Vojtou, celou tlupou i panem Němcem vydali pomalu směrem ke Smědavě. Pan Němec byl vůbec super. Já si z němčiny nepamatuji nic normálně, natož v takovéto situaci. On pro změnu neuměl moc anglicky, tak jsme se domlouvali tak všelijak. Ve Smědavě jsme zalezli do hospody a čekali na příjezd horské. Opravdu po pár minutách přijel chlapík na skútru. Sympaťák. A navíc my máme u tamější horské už docela jméno. Když před pár lety sváželi Jendu z chaty, byla to jejich akce roku a docela rádi na ni vzpomínají. Pak jsme všichni společně čekali na příjezd záchranky. Mezitím se rozběhlo organizování co dál. Vojtu měli převézt do Frýdlantu. Trochu jsme se báli, co tam s ním provedou a sháněli jsme někoho, kdo by se o něj mohl postarat. Jak to přesně probíhalo mám jen hrubou představu. Každopádně se rozdrnčely telefony po půlce republiky. Nakonec to dopadlo dobře. Vojtu v nemocnici prohlédli a nic mu nezjistili (mimochodem teď už má ruku v sádře, ve Frýdlantu to prohlédli špatně), Vojta přespal u Bajzíků v Liberci a ráno ho horská odvezla až pod kopec na skútru. Díky! Odpočinek pro vedoucí My se zatím pomalu vrátili na chatu (taky jsme se svezli na skútru, heč). Večeře, sezení u stolu, pití čaje, hraní na kytaru, povídání o našich školách a učitelích. Klasický večer. Další den jsme Tchoře vyslali na výpravu na Černý vrch. Potřebovali jsme si promyslet program na odpoledne a na večer, museli jsme vyzvednout Vojtu a tak jsme si potřebovali od našich náročných zodpovědných postavení trochu odpočinout. Odpoledne se neslo v duchu her a odpočinku všech. Hrál se kufr, na kterém jsme si s Jáňou dali záležet a některá slova stála opravdu za to. Hrála se zelená karta, hrálo se cosi s biblickými postavami (já si ten název nejsem schopný zapamatovat), hrál se gauč a kdoví, co všechno se ještě hrálo. Odpoledne nám tak rychle uteklo a přiblížil se večer. Ten byl pečlivě naplánován. Jen co padla tma jsme nazuli sněžnice a vydali se směrem k Zelenému vrchu. Každé družstvo dostalo nejdříve za úkol vykopat záhrab, ve kterém by dokázali přežít noc. Trochu jsme jim to usnadnili a nenechali je kopat záhraby holýma rukama - dostali po jednom hrnci. Když byly záhraby vyhrabány, přišla náročnější část. Uvařit si čaj. S krabičkou ve které byly pouze tři sirky, s jedním pytlíkem čaje, trochou papíru a spoustou sněhu okolo. A musí se uznat, že si všichni vedli velice dobře. Chvíli oheň hořel všem, Sváťa s Jendou dokonce dokázali přivést vodu téměř k varu a kdyby se nám už nechtělo domů, určitě by se jim vařit začala. Je pravda, že čaj byl cítit vším možným, jen tím čajem ne, ale to už je podružnost. A chce to pořádný ruský bunkr… Protože se nám kopání záhrabů zalíbilo, další den jsme věnovali podobné činnosti. Rozděleni do dvou skupin jsme si dali za úkol postavit pořádné pevnosti. Byl jakýsi mlhavý plán, že by se je dalo využít pro nějakou hru, nakonec ale pro dokonalost bunkrů z toho sešlo. Některá zabezpečení pevností se svou nebezpečností mohly směle rovnat s ostnatým drátem pod proudem. Když jsme se dost vyřádili, trochu uklidili jizerský prales a pochutnali si na polévce, vydali jsme se na procházku po okolí. Po Kasárenské jsme zamířili směrem ke Knajpě. Cestou jsme hledali tatínky a překvapivě je i nalezli. U Knajpy jsme pro změnu pobavili pár běžkařů, když jsme si i se sněžnicemi sedali do kolečka (více pochopíte z fotky). Po Pavlově cestě jsme se vrátili zpátky k úpatí Jizery a začali podruhé stoupat na vrchol. Do chatičky jsme se dostali akorát ve správný čas, abychom začali chystat večeři. Pak jsme zase seděli, jedli sušenky, popíjeli čaj. Protože to byla naše poslední noc v Jizerkách, s pár nadšenci jsme vyrazili na Jizeru ještě potřetí. Půlnoční vycházka, spousta světýlek. Krása. Jedeme domů A jak to tak bývá, po pár dnech nastal čas návratu. S tím spojené uklízení chatky, zametání, zahrabávání záchodů, zavírání studánky… Práce nám šla od ruky a tak jsme již po osmé milou chaloupku opouštěli. Pak zase po Kasárenské ke Knajpě, z Knajpy dolů na Čihadla a hurá až do Josefáče. Tam jsme se posilnili menším obědem, objednali místa ve Studentovi a za chvíli už jsme sebíhali dolů na nádraží. Nic nám neujelo, všechno klaplo. Snad až na to, že ve Studentovi pouštěli opět Toma a Jerryho a poslední díl jsme opět nestačili dokoukat. V metru se naše cesty rozdělily. Horažďovická parta pokračovala na Anděla, my na Hlavák. Pak už vlakem až domů, sbohem a šáteček. A zase někdy příště.

Čas načtení: 2011-03-03 00:00:00

Goldbrunn 2011 - po stopách pašeráka

Opravdu se omlouvám za to, že je to takové obsáhlé, zdlouhavé a nudné. Prostě jsem psal a psal a psal. A těch věcí se opravdu stalo strašlivě moc. Dost jich muselo být vynecháno. S nepříliš vychladlou hlavou plnou emocí, dojmů a pohnutek, jak to tak po týdnu s Tchoříky bývá, začínám sepisovat další část té naší kroniky. Hned večer po skončení této akce. Ještě stále cítím vnitřní strany stehen, bolavý sval pod ramenem, pálení slunce v očích a smrad našeho pokoje. Nejsem si jist, jestli stihnu dnes či krátce po půlnoci článek dopsat, je toho opět dost. Nuže popořadě. S plnou chatou malých dětí? Už loni, když jsme o jarňácích byli na Zaječím skoku v Jeseníkách, Jenda vyhrožoval, že příští rok by nás rád zapřáhnul do řehole vedoucích. Mělo to být na již známých místech Zlaté Studny, v posledním zachovalém domu této vesnice v bývalé hájovně. Zlatá Studna se nachází zhruba tři kilometry od Horské Kvildy směrem na Zadov (Churáňov). Určitě si dovedete představit, jak některé z nás (nechci mluvit za všechny, ale rozhodně jsem nebyl jediný) znepokojila myšlenka chaty plné malých (ukřičených) dětí, které budeme mít na povel. Trochu jsme z toho znervózněli. Sraz měl být v sobotu ráno na parkovišti nad hotelem Olympia u areálu Zadov. Na místo jsme se dostávali všelijak (asi tak jako podivné bytosti v knížce Střetnutí). Já vyrazil už den předtím, v pátek, na Špičák k Novotným, abych se mohl dobře vyspat a nemusel vstávat ráno moc brzo. Ráno jsme se cestou ještě stavili na jedné křižovatce a nabrali Kryštofa. Bez jakýchkoliv problémů jsme dorazili na dané parkoviště. Vylezli jsme z aut a postávali na sluníčku. Libovali jsme si, že jsme na parkovišti dokonce na čas přesně (ano, to není pravidlem). Kluci (Ondra a Vojta Novotných spolu s Vítkem) se váleli ve sněhu, my je pozorovali pohledem starých a moudrých1] a čekali. Čekali jsme nezvykle dlouho. Dokonce jsme si začali říkat, jestli jsme tu vůbec dobře. Jenda nikde, nikdo jiný taky ne. Ujo to totiž bral s mezi-zastávkou a nabral menší zpoždění. Když dorazil a s ním i Jáňa, začali jsme se chystat na konečný přesun k Zlaté Studni. Moc se nás tedy na parkovišti nesešlo - Jenda, Kryštof, Jáňa, Klára, Ondra, Vojta, Vítek a já. Od Horské Kvildy ale měly přijet další holky - Bětka s Markétou. Áňa a Sváťa byly na závodech - to byla ona Jendova zastávka a k podrobnostem jejich přesunu na ZS2 se ještě dostaneme. Odpoledne ještě přibyla Zuzka a tím se celkový počet ustálil na krásných třinácti osobách. Mělo nás být o něco málo víc, ale řádily chřipky a virózy. Trochu problém nastal s dopravou jídla. Protože jak bylo řečeno na parkovišti nás bylo pár a jídla bylo jak pro regiment, do batohů se nám nemohlo přirozeně vejít. Plán byl proto následující: vezmeme v batohu jen jídlo na oběd - to znamená pár pytlíků rýže, kečup a cukr. Jestli si říkáte, že je to dost divná kombinace, pak vězte, že byla. Chtěli jsme vzít k cukru i čaj, ale na ten se zapomnělo. K rýži mělo být také něco jiného než kečup, ale nic jiného nebylo zrovna v kufru auta k nalezení. Po dopravení se až na chatu měly holky začít vařit oběd, kluci mezitím vyložit batohy a vrátit se s prázdnými zpět na parkoviště. A jak se řeklo, tak se také učinilo. Vrátili jsme se k parkovišti a začali nakládat, vše od mléka v prášku, přes kaši v prášku až k salámu, naštěstí ne v prášku. Trochu problém byl s vajíčky, která překvapivě v prášku také nebyla. V batohu by se riskovalo rozbití a tak se využilo toho, že Vojta neměl sebou batoh (kdoví proč) a celá krabice se mu přivázala na záda. Po dojezdu z toho byl sice skoro na umření a ruce měl zmodralé a nemohl s nimi hýbat (přeháním), ale jinak to zvládl. Stejně jako všichni ostatní. Dokonce i ti, co vezli salám ho dokázali přivést v celku. Po obědě jsme si udělali první kratší výlet - ze Studny k Matesovi a pak ke Třem Jedlím. Na rozcestí kousek od Jedlí jsme se rozdělili - holky jely na Horskou Kvildu pro Zuzku a kluci zpět na ZS. Myslím, že to nebylo za účelem odpočinku, ale bylo potřeba nanosit dřevo, pootevírat dosud zavřené okenice a udělat spoustu dalších věcí. V té době už chatu pomalu opouštěli nájemníci, kteří zde trávili čas před námi. Nechali nám tu kečup, dali instruktáž k otevírání dveří a zmizeli. Chata byla od té chvíle jen naše. Na letošním lyžáku bylo mnoho věcí revolučních. První z nich bylo to, že o mytí nádobí po večeři se vždy hrála nějaká mezi-službová hra. Ten kdo prohrál měl smůlu a večer strávil u talířů. Tou druhou věcí bylo to, že Jenda přestal omezovat dlouhé večery. Sice to platilo jen pro starší, tuším, šestnácti let, ale to většině z nás stačilo. Chcete vědět, jak se toto zvolnění režimu projevilo? Trochu předběhnu. První večer jsme vydrželi zhruba do jedné, druhou noc polovina z nás do půl druhé (ta druhá polovina ještě mnohem víc, myslím, že říkali něco o třech hodinách. Nebo o svítání? Teď nevím…). Protože se ale každý den vstávalo v půl osmé (služba v sedm), začal se spánkový deficit projevovat celkem brzo. To se dalo řešit všelijak, ale stejně to dopadlo tak, že se prostě třetí den šlo spát po večerníčku. První večerní hra o nádobí byla zároveň i hrou rozřazovací. Rozdělila nás do tří družstev, jednalo se vlastně hlavně o vařicí party - Pašeráků, Převaďečů a Hraničářů. Večer se četlo o králi Šumavy - Kiliánovi Nowotném, pašerákovi a převaděčovi z dob minulého režimu. Protože se jedná o zajímavou historii, nebudu vás ochuzovat vlastním převyprávěním, ale odkáži vás přímo na originální článek. V dalším vyprávění budu často odkazovat na nějaká místa související s tímto tématem, pokud vám tedy bude nějaký pojem nebo místo neznámé, je možné, že ho naleznete tam. Hledáme Kateřinu a obchod Další den jsme měli velmi přesně naplánovaný. Potřebovali jsme na běžkách dojet opět na parkoviště, pak se poskládat do auta a dojet na závody. První úkol ještě splnit šel. Na parkoviště se nás všech jedenáct dostalo. Trochu problém byl naskládat se do auta. Bylo totiž pro sedm lidí. Naštěstí jsme kluci (a děvčata) hubení a sedět se dá pohodlně i ve více vrstvách. Auto protestovalo jen malinko. Cestou jsme zpomalili u místa, kde začínal kanál 54, dnes nezajímavé místo kousek od kasáren. Závody, na které jsme jeli, nebyly nic nepatrného. Kousek od Vimperku se totiž hledala nová Kateřina Neumannová. Tchoříci tam jeli podpořit Áňu a Sváťu a taky je nabrat do auta a odvézt k Zlaté Studni. Někteří (přesné obsazení raději nechť zůstane veřejným tajemstvím) si při těchto závodech stačili odskočit do Vimperka a dokoupit zásoby a čerstvé pečivo (mlask!). Po skončení závodů jsme se opět naskládali do auta a ano, počítáte dobře, tentokrát se nás vezlo třináct. Tlumiče auta protestovaly opět o něco více, ale ještě se to dalo vydržet. Další zastávkou byla vesnice Nový Svět. Ta se totiž nachází kousek od Chalupské slati, největšího mokřadu, který Kilián Nowotny musel překonávat. Prostředkem bažiny podle našich zdrojů měl vést široký násep, po kterém se dá bez problému přejít. Ten se nám podařilo nalézt snadno, ale bažina samotná by se dala určitě přejít ještě někde jinde. Jenda to mezitím objel s autem a počkal na nás u Svinné Lady. Popojeli jsme do Borové Lady a zašli si na polévku a Kofolu. Tu si dali asi všichni, krom Sváti, která vykalkulovala, že je lepší dát si vodu, protože je jí víc za méně peněz. Ale někde se stala chybička a tak dostala stejné množství vody jako my Kofoly. Úplně nadšená z toho nebyla. Zase jsme se nasáčkovali do auta a popojeli kousek proti proudu Teplé Vltavy. Asi tři kilometry od Borové Lady se totiž nachází most u kterého Kiliána Nowotného postřelili. Je u něho i pomník všem převaděčům a pašerákům, kteří pro tuto činnost často obětovali i život. Tam jsme vyndali běžky z auta, vzali je do ruky a vydali se směrem k Zlaté Studni. Stal se z toho trochu pěší výlet s běžkama v rukou, protože jsme většinu cesty šli po silnici, která byla z velké části pokryta souvislou vrstvou ledu, z trochu menší části suchými místy a minimem sněhu. Lepší to začalo být až když jsme přešli silnici (kousek od rozcestí, které na mapě vidím označené jako Pod Hůrkou). Tam jsme nasadili lyže a vydali se zakázanými místy 1. zóny národního parku přes mokřiny a kleč. Kousek od cíle naší cesty po nás začal střílet jakýsi strážce, ale pak raději vzal do zaječích. Byl to Jenda, který auto převezl na Horskou Kvildu a pak se nám vydal naproti. Od toho večera jsme tedy na chatě byli již všichni. Nevím, proč, ale nemůžu si dost dobře vzpomenout na jednotlivé večery a tak doufám, že to moc nepomotám. Mám za to, že druhý večer četl Jenda pokračování příběhu o králi Šumavy. Opět raději odkáži na originální článek, tentokrát o trochu smutnější události. V pondělí jsme se vydali hledat trosky Pöslova domu. Měly být kdesi v místech, přes které jsme den před tím projeli, když jsme se vraceli zpět domů. Takže nás opět čekala cesta do neprostupné kleče. Ale většina z nás (možná všichni) si takovéhle prodírání terénem užívala více, než kdyby musela jet dlouhé kilometry nudnou stopou. Ani nevíte, jak krásně se mezi klečí bruslilo a kličkovalo. Ruiny domu jsme našli až překvapivě rychle. A protože jsme měli ještě spoustu času, zahráli jsme si kousek odtud pár her. Ukazovalo se na sever (nepoměrně přesněji, než loni na Zaječím Skoku) a házelo se oštěpem. A také se běžel závod o večerní nádobí. Byla asi hodina před polednem a my byli na oběd pozváni k malým dětičkám na Horskou Kvildu. A tak nás Jenda poslal po týmech samotné, ať si zkusíme HK3 najít sami. Jak se dalo očekávat, všem se to podařilo zvládnout bez problému, však to byl kousek a v známých krajích, známým směrem. A tak jsme se na chatě u Musila dočkali polévky i těstovin s flákem masa a omáčkou - rajskou? Po obědě na nás vytáhl Martin Satorie bonboniéru, kterou nám slíbil darovat za to, když se alespoň jeden z nás vykoupe v potoce za chatou a vydrží ve vodě alespoň deset vteřin. A my, protože nejsme žádné máčky, žádné béčka, jsme řekli, že tam vlezeme všichni. Tak jsme se svlékli do trenek, a vyběhli za chatu. Tam jsme se opravdu všichni ponořili do ledové vody Hamerského potoka. Všechno se fotilo a natáčelo, takže až jednou narazíte na nahrávku, asi se dobře zasmějete. Nejvíce se proslavily Jendovy tanečky, které prováděl poté, co vylezl z vody. Když jsme se všichni umyli, vrátili jsme se zahřát k topení do chaty. Chvíli jsme ještě popíjeli teplý čaj a pak vyrazili zpět na ZS. Zde se asi poprvé začal projevovat krásný trend letošní zimy - kopce a kopečky (a podle názoru Áni i lehce nakloněné rovinky) se vycházeli zásadně pěšky, s běžkami v rukách. Samozřejmě se našli i tací, kteří byli líní se sehnout k vázání, ale těch bylo málo… Memoriál Michala Nováka A protože bylo ještě odpoledne, slunce krásně svítilo a my přece nemohli jen tak zůstat sedět v chatě, vyběhli jsme před ní a začali dupat přes lyžařské stopy a hrát nejrůznější hry. První byla inspirována vyprávěnými příběhy - tým PPS4 měl za úkol ohlídat jisté území a druhý tým pašeráků a převaděčů se jednak musel dostat přes toto území a hlavně přenést americkou vysílačku. Hráli jsme dvakrát a pak se vrhli na trochu akčnější hru - žhavou uličku, běh smrti, jatka. Jak chcete. Od chaty dolů z kopce vede krásná cesta prostředkem lesíka, do lesa je krásně zasazená, země se na obou stranách zvedá. Na těchto vyvýšených místech stáli střelci se zásobou šišek. Po zapískání se odshora odvalilo druhé družstvo a kdo nebyl zasažen, ten přežil a vyhrál. Pro velký úspěch se hrálo snad šestkrát za sebou. A pak konečně přišla hra, na kterou jsme se všichni těšili. Pravé tchoří ragby. Takové, jaké se hrálo loni na Zaječím Skoku s Michalem. Takové, při kterém jsem si podruhé už radši sundal brýle. I když minule vydržely skoro až do konce. Skoro. A mač začal. Podle chybějícího člena z loňské výpravy byl pojmenován jako "Memoriál Michala Nováka". A byl to mač opravdu drsný. Po pár hrách měl kde kdo už bolavá místa, naražené kosti, otlučenou hlavu. Největší zábavu vždy poskytoval Kryštof. Pamětníci vypráví, že dokázal chytit tři lidi a přejít s nimi přes značný kus hřiště. Ale ani my, druhý tým, jsme se nevzdávali a bojovali z plných sil. Asi po hodině už jsme sotva šoupali nohama. A pak jsme ještě dost dlouho hrát vydrželi. Od našich bojů nás odvolal až Ujo, který mezitím připravil večeři. K večeři jsme se nějak doploužili, dali si čaj a dokázali se trochu oklepat, takže večer mohl začít. Z Horské Kvildy jsme si přivezli draze zaplacenou bonboniéru a těšili se, jak si ji večer rozbalíme. Ta chvíle nastala, i když jsme na to málem zapomněli. Vůbec letos se na sušenky k večernímu posezení dost často zapomínalo a tak jich většina zbyla na poslední den. Rozbalili jsme tedy nejdříve fólii, která bonboniéru kryla (jak to tak bývá). Pak nadzvedli víko. Následoval příval nejrůznějších drsných slov, třeba: "No to teda!", "Cože?!?", "Jak mohli?". V bonboniéře byly totiž místo slaďoučkých bonbonů položeny nakrájené plátky mrkve. Začali jsme plánovat odplatu… Poté jsme si také zahráli osvědčenou klasiku - "Vraha". Hra, která vznikla kdysi ještě na Jizeře, kde jsme ji hráli pořád dokola, každý večer několikrát. Až z toho byly noční můry a špatné spaní. Tím se nám trochu ohrála a tak jsme ji tenhle večer hráli až po hodně dlouhé době. Pokud znáte městečko Palermo, tak takhle hra je hodně podobná, ale poskytuje trochu více adrenalinu, dedukce a krutosti - poprava bývá klasicky sněhem za krk… Pár her nám stačilo, jinak bychom z toho zase začali bláznit. Poté jsme si ještě zahráli Jendovu hru, taky "Vraha", jen trochu jiného. Ten byl ještě akčnější. Skončil tak, že většina lidí ležela na podlaze v místnosti a vzájemně se škrtili a křičeli. Prostě krása! Poté byli mladší posláni na kutě. My starší ještě pár hodin vydrželi u svíček a postupně jsme odpadávali. Někteří toho i tak nestihli moc naspat. Až za prameny Další den si pamatuji o něco lépe, hlavně co se týče jídla. Naše žrádlparta totiž měla službu. Takže nám den začal o půlhodinky dříve, připravili jsme stejnou snídani jako už dvě služby před námi - nakrájeli chleba a uvařili čaj. Rozcvičku, snídani a takové věci snad už zmiňovat nemusím. V tento den nás čekal asi nejdelší výlet, který jsme za celý pobyt podnikli. Přes Kvildu jsme měli dojet až k pramenům Vltavy a pak ještě dál k německému jezeru Reschbach Klause. Na tomto místě se totiž setkával Kilián s agenty CIC (předchůdce CIA). Ze včerejších událostí jsme se mohli sotva hýbat, svaly bolely a celkové vyčerpání bylo znát. Navíc počasí nebylo pro běžkování úplně ideální - namazat se nám nepovedlo, snad to ani na té směsi starého sněhu a ledu nešlo, jen jsme si klistrem zapatlali lyže. Většinu času jsme proto probuslili nebo šli pěšky. Já s Kyšem prakticky celou druhou půlku cesty z Kvildy k pramenům. Po sněhu se totiž pohybovalo podstatně lépe s běžkami na rameni než pod nohama. Za prameny jsme se vnořili do zakázané zóny NP a překročili hranici k jezeru. Mezi mrtvými stromy to nebyl problém a přes jezero jsme si to přebruslili až k hrázi. Tam jsme si dali svačinu a trochu delší chvilku poseděli - zkoušeli jsme pevnost ledu, házeli po sobě koule a Jenda předváděl rozzlobeného německého dědečka (k podivu dvou starších Němců, kteří stáli opodál). Pak následovala cesta zpátky, tentokrát běžnou cestu - přes Bučinu směrem zpět na Kvildu. Opět střídáním pěší chůze a běžek jsme se dopravili až na Kvildu, pak známou trasou na HK a ještě známější cestou až domů na ZS. V této době padl první z členů výpravy, udolán nějakou virózou a kombinací nevyspání, ragby a ledové vody v potoce - Kryštof. K večeři byla čočka s vajíčky a cibulkou. Až na to že se nám čočka lehce připálila (to stejně nikdo, kdo nebyl v kuchyni nepostřehl) to byla strava celkem dobrá a vydatná. Večer jsme byli všichni natolik vyčerpaní, že jsme odložili společné posezení na příště a šli spát. Ráno se Kryštof odstěhoval z klukovského pokoje do svého vlastního, na marodku. Ne že by se úplně bránil. Celkem si v tom liboval. Pravdou totiž je, že postupem času se stal náš pokoj neobyvatelným kvůli přílišným výparům ze smradlavých ponožek. Puding! Byla středa. Na odpoledne byli pozvaní prckové z HK spolu s vedoucími. Proto jsme se nemohli vydat nikam daleko. Pro malé jsme měli přichystaný "skvělý" zlatostudniční puding. V původním plánu bylo, že pro děti uděláme normální puding, slaďoučký jak med. Takový aby děti slintaly blahem, až ho budou jíst. A pro vedoucí ten pravý puding. S dostatkem soli, jak se na Zlatou studnu patří5. Aby puding neměli jen tak zadarmo, po snídani jsme začali kreslit poukázky na puding, které se později poschovávali v lese. Pár z nich bylo opravdu uměleckými díly, třeba Jánina "Vstupenka do cirkusu". Jenže udělat dobrý puding se jaksi nepovedlo. Dost za to mohl špatný hrnec. V něm se prostě všechno připalovalo, ať to byla čočka nebo puding, ať se to míchalo tak nebo onak. A puding tak získal příchuť po spáleném mléku. Nic strašného, dalo se to jíst, i když my jsme zvyklí na mnoho. Vedoucím jsme navíc, jako poděkování za skvělou bonboniéru, přimíchali do pudingu vrstvu kyselého zelí. Ať si to užijou! Dětičky měly ze své chaty na HK vyrazit někdy kolem půldruhé. To znamená, že ti rychlejší by mohli být na ZS kolem druhé, ti pomalejší s odstupem půlhodinky. My jsme s dostatečným předstihem vynesli ven na louku stůl a židle a čekali. Bylo pěkně, sluníčko svítilo a nám ani nevadilo, že se čekání trochu protáhlo. Když konečně přijeli, nejdříve se je Ujo rozhodl zničit hrou na tažné psy (a my mu byli velmi vděční, že to dopadlo takhle. Čekali jsme to horší, třeba že tažní psi budeme my). Pak je konečně vyslal do lesa hledat poukázky a nás pro puding. Nastala osudová chvíle. Jako jeden z prvních přiběhl Vojta Spěváček. Dostal puding, naházel ho do sebe a liboval si, jak je dobrý. Docela jsme koukali. Další, co ho dostali, se na něj už tak nadšeně netvářili. Postupně začali prskat a běhat do křoví puding zase vyplivovat. Měkoty! Celkem s nedočkavostí jsme očekávali prvního vedoucího, který si přijde pro puding (vedoucí také hledali poukázky, jen trochu jiné a trochu výše na stromech). Postupně přišli. A když viděli děti, moc se jim do jejich pudingu nechtělo. Martin Satorie se do něj s odvahou pustil a dokud nenarazil na vrstvu se zelím, dělal, jak si pochutnává. Pak už myslím ne… Výsledek byl takový, že nám dost pudingu zůstalo v napůl snědených hrnečcích. Ani jsme se tomu moc nedivili. Ještě jsme si s prckama zahráli ragby. My, Tchoři, se nejdříve snažili hrát naší pěknou hru, ale postupem času se to změnilo na valnou hromadu s míčem někde dole. Přece jen když na vás naskáče dvacet děcek, moc šancí nemáte. Memoriál Kryštofa Mejstříka jsme tak neslavně prohráli tři ku jedné. Ale ani nás to moc nemrzelo, protože prohrát v nerovném souboji není ostuda, že6? Večer se nesl v duchu více či méně praštěných her. Já jim říkal "stresové" a ze začátku se mi do nich moc nechtělo. Zvlášť když jsem viděl ostatní, jak sedí dokola na židlích a ukazují podivná gesta (třeba naznačovali sloní chobot nebo jelení paroží), ale nechal jsem se přemluvit. Hra byla jednoduchá. Jestli znáte takové ty strašlivé seznamovací hry typu "Marek, Marek, Tonda, Tonda. Tonda, Tonda, Jirka, Jirka", tak tohle bylo něco na podobný způsob. Jen ne se jmény. Každý si zvolil ze začátku jeden znak - jedno gesto nějakého zvířete a to pak ukazoval. Následně musel ukázat znak někoho jiného. A musel to udělat dostatečně rychle (nebo fikaně), protože uprostřed stál člověk s novinami, který se snažil praštit, přetáhnout a majznout toho, kdo zrovna ukazoval. Člověk by ani nevěřil, jak taková hra dokáže chytnout. Chvílemi jsme se víc smáli, než hráli. Pak jsme ale vypnuli generátor elektriky a protože takhle hra vyžadovala, abychom na sebe viděli, museli jsme ji trochu upravit. Celkem logickou obměnou byla výměna gest za zvuky. A pak to teprve začalo. Vzniklo totiž pár zvuků, které byste si asi nebyli schopni domyslet. Třeba - jak dělá pštros? A co byste si představili pod zvukem "lezilezi"? Pěšky jako blešky Dalším, kdo nevydržel a padl, byl starý náčelník. Chytil něco podobného jako Kryštof, navíc si prý už něco přivezl z domova. A tak nás vyslal na výlet. A protože bylo počasí na draka a běžkovat se pořád moc nedalo, šli jsme pěšky. Navíc jsme šli do míst, kde jsme předpokládali, že moc sněhu nebude (a taky že nebylo). Naše cesta vedla ze ZS na Zhůří, pak dolů z kopce na Turnerovu chatu. Tam jsme si dali všichni hranolky a obdivovali vydru, kterou zde měli zavřenou v kleci. Měli tu také asi tři papoušky a čtyři kočky. Zajímavý pajzl. Tento náš výlet se stal zdrojem nepočitatelného množství zábavy. Pokud někdy uslyšíte o vydrodlacích, tak se to zrodilo pravděpodobně právě tady. Cesta z Turnerovky nahoru na Antýgl byla vcelku zajímavá. Silnice byla totiž pokryta souvislou vrstvou ledu a tak občas někdo klouzl a chvíli sebou mrskal na zemi. Mezi pády jsme obdivovali vedle tekoucí Vydru (a koukali po vydrách). Někdy v téhle době začal odpadávat Vojta a jak se později ukázalo, byl další obětí záludné nemoci. Pomalu jsme se tedy došourali na Horskou Kvildu, chvilku poseděli na chatě a popili čaje. V plánu jsme počítali s tím, že dětičky budou někde na běžkách a že bude na chatě klid, ale oni zůstali doma a tak jsme se tam nezdržovali déle, než bylo nutné a s nabytými silami jsme doběhli až domů na Studnu. Můj rodný dům Další den už vstal Kryštof z postele a vyrazil s námi hledat rodný dům Kiliána Nowotného. Měl se nacházet kdesi u Starých Hutí. Měli jsme obrázek, respektive popis tohoto domu. A zbytek už byl na nás. Ujo, který nás vyslal, chtěl, abychom toho zjistili co nejvíc - poptali se po dětech, drbech a takových věcech. Do Nových Hutí jsme dorazili bez větších problémů. Dokonce i sjezd k Pláním jsme všichni přežili. Tam jsme si sundali běžky a vydali se po těchto pláních. Ve vesnici jsme lyže odložili a vytvořili pátrací čety. Já zůstal hlídat u lyží. (Ale nezahálel jsem. Hned jsem vyzpovídal dva kolemjdoucí). Asi za hodinku jsme se sešli zpátky - zjistili jsme, že hřbitov je plný Nowotných i Novotných, cosi o nemanželských dětech, pak o lidech, kteří se dlouhá léta schovávali ve stodole, než je komunisté dopátrali. Bylo toho prostě dost. I dům jsme našli (i když nám nějaký další starousedlík tvrdil, že už je dávno zbouraný). Takže kdoví, jak to ve skutečnosti je a jestli jsme našli ten správný. Další cesta vedla přes Nové Hutě, nahoru přes sjezdovky až ke kraji lesa. Tam jsme si chtěli dát svačinu, ale Ondra, který nesl batoh (ve kterém byla), zjistil, že zůstal na druhé straně údolí. A protože je mladý a zdatný, nechali jsme ho sjet dolů z kopce, vyběhnout pro batoh a vrátit se nahoru. Naštěstí ho do kopce vyvezli vlekem. Pána, který tam byl, prý dost pobavil. Po žluté jsme pak došli na Kvildu a zbytek už si jistě dokážete domyslet. Mezi Kvildou a Horskou Kvildu jsme potkali Martinovu družinu, která tam zrovna závodila. Posledním, kdo stihl onemocnět ještě v průběhu lyžáku, byl Ondra. Možná se na tom podílel i běh pro batoh. Výměnou za to vstal z postele jeho brácha. Večeři si pamatuji, opět jsme měli totiž službu. A protože se vařily jenom těstoviny, nechali jsme holky odpočívat a stala se z toho čistě chlapská záležitost. Vítek s Vojtou nastrouhali sýr, já uvařil těstoviny a večeře byla na stole. Nevím jak ostatní, ale mne celkem překvapilo, když mi večer došlo, že už je vlastně pátek a že se zítra vracíme do svým domovů. Z toho plynulo to, že bylo potřeba dojíst spoustu sušenek a sedět večer pospolu, co to jen unavené tělo a Jenda dovolí. Balíme, mizíme Ráno už totiž nenásledovalo nic jiného, než obvyklý program posledních táborových dnů. Balení, hledání ztracených ponožek, uklízení pokoje i všech ostatních společných, vytírání, zametaní, nošení dřeva. Však to také znáte. Někdy kolem deváté jsme opouštěli chatu a se slzou v oku a batohem na zádech jsme se vydali na Horskou Kvildu, kde již čekali rodičové, odvozci a další známí. Ještě jedna veselá historka se na samém konci udála. Nedojelo nás totiž všech třináct, ale o jednoho méně. Zuzka nebyla stále nikde v dohledu a její táta už na parkovišti netrpělivě podupával. Po delším čekání vyslal Jenda dva rychlé zvědy - Sváťu a Áňu, aby se šly podívat. My ostatní u toho ještě vtipkovali, kde že jsme ji viděli naposledy. Na rozcestí? Ne. Před chatou, když jsme odcházeli? Také ne. Jestli ona nezůstala zamčená na chatě… Otec už to nevydržel a šel se také podívat naproti - cestou, kterou jsme přijeli. Zrovna zmizel za horizontem, když se Zuzka objevila na trochu jiné straně, než jsme čekali. Rázovala si to po silnici. O rychlé zvědy nejevil Jenda starost ("Ty ať si klidně doběhnou na Zlatou Studnu a zpátky"), ale byl jsem poslán, abych odchytil jejího tátu. To se mi podařilo celkem brzy a tak jsem se pln nadějí rozeběhl i za rychlými zvědy. Během pár dalších metrů mi došlo, že s rozdílem jejich a mého tréninku je potkám, až když se budou vracet s nepořízenou ze Studny. To se také stalo, naštěstí pro ně ale o něco dříve, protože Áňa sebou měla mobil, sic s posledními zbytky baterie, ale živý. A tak to skončilo. Zase moc rychle a moc brzo. Možná ještě dříve, než obvykle. Protože čím lepší věci se dějí, tím čas rychleji utíká. Tak už to prostě je. Ale za měsíc jsou Velikonoce, není nač zoufat. Ani jedno není úplná pravda, ale tvářili jsme se tak. ↩Zlatá Studna, jak jinak. Jsem líný to psát celé, tak si to budu takhle zkracovat. ↩Další zkratka - HK pro Horskou Kvildu. ↩Pomocné pohraniční stráže - jednotky, které za komunistů pomáhali dobrovolně, z nadšení, hlídat státní hranice před vnějšími vlivy. ↩To se vztahuje k tříleté historii, kdy jsme byli na ZS poprvé. Tenkrát jsme se zrovna vrátili z šíleně dlouhého výletu. K večeři měl být puding, ale jakýmsi nedopatřením se namísto cukru dostala do pudingu sůl. Nedovedete si představit, co kilo soli s pudingem udělá. A to měl každý jeden hrníček povinně… ↩No tak dobře, chvilku jsme možná trochu naštvaní byli, ale opravdu jen chvilku :) ↩

Čas načtení: 2021-03-02 17:32:14

Martina Formanová: Domov mám v Americe i Čechách

V dětském věku zkusila kreslení a zpěv, účinkovala v dětském souboru brněnského Divadla Na provázku. Na gymnáziu začala publikovat v novinách. Chtěla jít na žurnalistiku, ale nevyšlo to, a tak nakonec vystudovala Martina Formanová scenáristiku a dramaturgii na FAMU. Vystřídala několik zaměstnání, a nakonec se našla v psaní, její nová kniha Nalakuj to narůžovo by měla vyjít letos v květnu.   Pocházíte z Brna, kde jste vyrůstala se starší sestrou Simonou a vystudovala gymnázium. Jak jste prožívala svá dětská léta? Dnes na ně vzpomínám hezky, s dojetím. Moje dětství bylo velmi fyzické – mám pocit, že jsme pořád někam šplhaly a lezly – na stromy, zídky nebo přes ploty; jizvy na mých kolenou by mohly vyprávět! Taky jsme se musely umět zabavit samy. Žádný Netflix, YouTube… V 18:40 byl v televizi Večerníček a v neděli dopoledne Studio Kamarád, jinak nic. Samozřejmě, Československo 70. let bylo obecně velmi šedivé, ale člověk si minulost zpětně vymaluje pestřejšími barvami.   Čím jste chtěla být? Moje budoucí povolání zcela ovlivnil fakt, že tehdy chodili skoro všichni do práce na šestou nebo na sedmou hodinu ranní. Ta představa mě totálně děsila, až jsem si někdy ve dvanácti všimla, že různí umělci pracují později nebo podle vlastního denního režimu. Od té doby jsem zkusila kreslení, zpěv, účinkování v dětském souboru Divadla Na provázku, až jsem zakotvila u psaní. Ještě na gymnáziu jsem začala publikovat článečky v brněnských novinách a bylo rozhodnuto.   Po gymnáziu jste nastoupila na pražskou FAMU, kde jste studovala scenáristiku a dramaturgii a pracovala jako modelka. Jak vás tato prostředí ovlivnila při psaní, které z nich bylo nejzajímavější? Právě, že nejzajímavější byla ta pestrost! A ono to nenavazovalo takhle přímo, jednoduše. Původně jsem se hlásila na žurnalistiku, kam mě dvakrát nevzali, takže jsem chvíli pracovala v redakci tehdejšího Svobodného slova a pak nějakou náhodou začala předvádět a fotit módu. Profesionálně se však modelingu věnovala spíš sestra. Já následně dostala nabídku účinkovat v doprovodné skupině Jiřího Korna, což bylo velmi zábavné období, ale bohužel vůbec nešlo dohromady se studiem FAMU – po roce a půl mě ze školy vyhodili. Naštěstí jsem se během roku vzpamatovala, vrátila se a studia dokončila.   Od roku 1994 žijete v USA, kde jste vystřídala několik zaměstnání… Zase tolik jich nebylo, zato se nemohly víc lišit od těch zpátky doma. Přijela jsem do Ameriky za sestrou, naučit se anglicky – na začátku léta a do podzimu jsem byla bez peněz. Začala jsem tedy hlídat děti, pracovat v delikatesách, a skončila u uklízení, které mě bavilo a poskytovalo velkou časovou svobodu. Taky jsem v té době psala svou diplomovou práci.   Na filmu Lid versus Lary Flynt jste pracovala jako asistentka režiséra Miloše Formana, kterého jste poznala už ze studií na FAMU. Spolupracovali jste ještě na něčem spolu? Kdysi jsem pro něj čítávala scénáře, jinak ne. A mimochodem, v době natáčení jeho dalšího filmu Muž na měsíci jsem už byla těhotná, takže jsem měla poněkud jiné starosti.   V roce 2002 jste debutovala jako spisovatelka autobiografickou knížkou Skladatelka voňavého prádla a od té doby v Čechách knížka vyšla už čtyřikrát. Co vás přivedlo k psaní? Původně jsem si jen chtěla zaznamenat vzpomínky na minulost, a ony se mi poskládaly do příběhu. Taky mě hodně povzbudil Miloš. A posléze rovněž úspěch knížky, přiznávám.   Přišly další tituly – Trojdílné plavky, Ten sen, Nevěra po americku, Snědla dětem sladkosti, Povídky na tělo. Kde nacházíte inspiraci? A pracujete na další knížce? Zatím přišla chuť na další knížku vždy jaksi sama, nikdy jsem se do psaní nenutila. Třeba po Milošově odchodu to nešlo vůbec, a najednou loni v létě jsem cítila potřebu reflektovat tuto dobu, a náš společný život vůbec, a vznikla nová knížka Nalakuj to narůžovo. Vyjít by měla v květnu.   Zpracovala jste také životní příběh světově proslulé modelky českého původu Pavlíny Pořízkové pod názvem Případ Pavlína. Jak se vám knížka psala a jaká je Pavlína ve skutečnosti? S Pavlínou jsme se spřátelily na základě toho, že se mi líbila knížka Léto modelky, kterou napsala. Měly jsme hodně společného – obě Češky v New Yorku, autorky, obě jsme měly starší manžele a dva syny podobného věku. Fascinovalo mě, když mi začala vyprávět střípky ze svého života, ale sama neznala mnoho souvislostí ani podrobnosti. Konečně jsem se osmělila a zeptala jsem se, zda by jí vadilo, kdybych osud její rodiny sepsala. Postupně jsem pak kontaktovala další členy rodiny a v Praze si pak prostudovala rozsáhlou dokumentaci v archivech Státní bezpečnosti. Pavlínino dětství a dospívání bylo velmi turbulentní a jistě ji hodně poznamenalo. Dnes je z ní zajímavá, inteligentní žena, a kamarádky jsme naštěstí doteď.   Jaké máte ráda knížky vy? Máte oblíbené autory nebo žánr či literární postavu? Většinou mám rozečtených několik knížek najednou, některé v češtině, jiné v angličtině. Teď zrovna dočítám knížku Adély Elbel Doba temna. Jedná se o žánr, který znám od komiček, jako jsou Chelsea Handler, Ellen Degeneres nebo Tina Fey, a já ho ostatně použila v Snědla dětem sladkosti. V Čechách se někteří tváří, že ten styl není dost literární, ale k němu prostě patří hovorový jazyk a řekněme familiární tón. – No nic, omlouvám se, trochu jsem si přihřála vlastní polívečku. Kromě české literatury je mi nejbližší právě anglofonní, vřele bych doporučila třeba Normální lidi od Sally Rooney.   Napsala jste také dva TV scénáře a udělala si kurz stand-up komičky. Co vás k tomu vedlo?  Scenáristiku jsem vystudovala, a kromě těch televizních scénářů jsem napsala i dva filmové, které se snad dočkají realizace. Se stand-upem jsem začala, protože je to formát, který mám ráda i coby divačka, a chtěla jsem si tuto formu humoru vyzkoušet.   Řadu let žijete v USA a do Čech se pravidelně vracíte. Co pro vás znamená domov? Kde je ten váš? Abych byla upřímná, pocitově na obou místech.   Martina Formanová se narodila se 9. ledna 1966 v Brně jako Martina Zbořilová. Vystudovala scenáristiku na FAMU v Praze. Napsala knihy Skladatelka voňavého prádla, Trojdílné plavky, Ten sen, Nevěra po americku, Snědla dětem sladkosti, Případ Pavlína, Povídky na tělo a televizní scénáře Mokré tričko a Situace v kuchyni. Jejím manželem byl oscarový režisér Miloš Forman (1932–2018), s nímž má syny: dvojčata Andrewa a Jamese. Žije na usedlosti v Connecticutu a v New Yorku.   {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-19 12:54:00

„Jak to ten gauner mohl vypustit z d*žky?“ Přijeli to říct Pražákům. A řekli

„Chtěli jsme přijet sem, abyste v Praze věděli, že žijeme. Nechceme být někde uklizení. Stávka domluvená s vládou není stávka,“ řekli ParlamentnímListům.cz Pavel a David, dva soukromí farmáři z Jižních Čech. Byli jsme před Ministerstvem zemědělství, když tam ráno demonstrovali zemědělci.

Čas načtení: 2024-02-23 09:00:00

Zelené světy: Rady a tipy pro přípravu zahrady na jaro

Zahrádkáře a pěstitele čeká období plné uklízení, řezů a příprav na jaro. Autoři magazínu Zelené světy Hana Šoberová a Pavel Chlouba proto proberou úkony, které našim zahradám pomohou vypadat skvěle.

Čas načtení: 2024-02-28 08:34:05

Co je fenomén uklízecí metody döstädning. Aneb jak si doma uklidit jednou provždy?

Rádi se při zařizování svého domova a jeho úklidu inspirujete v zahraničí? Líbí se vám dánské hygge, japonská metoda KonMari či skandinávský styl bydlení? Do podvědomí stále více lidí se dostává také kontroverzní metoda uklízení zvaná döstädning. V čem tkví její hlavní myšlenka a proč může mít pro nějaké lidi příliš razantní? Kniha Životní úklid ... The post Co je fenomén uklízecí metody döstädning. Aneb jak si doma uklidit jednou provždy? first appeared on SuprŽena.cz.