Aktuální Zprávy

5 filmových návratů, které v kinech vydělaly jmění

Hollywood miluje návraty.

---=1=---

Čas načtení: 2019-12-09 12:16:59

Nadcházející týden přinese množství zajímavých literárních akcí – kromě Prahy bude v tomto směru aktivní zejména Ostrava. O víkendu pak proběhne další zimní Knihex v pražském Studiu ALTA, který kromě produkce menších nakladatelů nabídne i bohatý doprovodný program. A několik tipů na nové knihy či audioknihy naleznete jako obvykle na konci našeho přehledu. POZVÁNKY 9. 12. Ostrava / V 18 hodin bude v Antikvariátu a klubu Fiducia uvedena kniha Daleko do ničeho (Host 2019) – monografie Petra Hrušky o Ivanu Wernischovi. Publikace si všímá nejen Wernischovy básnické a překladatelské tvorby nebo editorské práce, ale zachycuje i jeho životní peripetie a umělecký kontext, v němž se jeho tvorba ocitá. Praha / Od 18 hodin proběhne v knihovně Libri prohibiti křest knihy Prokop Voskovec: Kusy domů a jiné texty (Paper Jam 2019). Posmrtnou sbírku básníka, shrnující nejvýznamnější cykly z jeho díla i neznámé básně z jeho pařížské literární pozůstalosti, představí editor knihy Stanislav Dvorský. Dále budou číst Petr Král, Jan Gabriel a Jakub Řehák. 10. 12. Praha / V 17 hodin prosloví v Ústavu pro českou literaturu AV ČR Claire Madl přednášku „Dva pražští nakladatelé a knihkupci mezi evropským obchodem, habsburským státem a lokálním angažováním se“. Paralelní dráhy dvou knihkupců činných v Praze v 70. a 80. letech 18. století, Wolfganga Gerleho a Michaela Samma, umožňují sledovat, jak původem cizí knihkupci zakotvili v Čechách a významně zde přispěli k rozvoji psaného slova a literárního života v interakci s habsburským státem, místními autory a čtenářstvem. Praha / Od 17 hodin nabídne Židovské muzeum s Praze projekci autorského dokumentu Evy Lustigové Tvoje slza, můj déšť: Přítomnost Arnošta Lustiga (2012), který zaznamenává živou formou setkání a osobní rozhovory s jejím otcem. Světově uznávaný spisovatel v něm s typickým humorem vzpomíná na dětství přerušené nacistickou okupací, zkušenost z koncentračního tábora, počátky své spisovatelské dráhy, pobyt v Izraeli a USA či na celoživotní přátelství s Otou Pavlem. Po promítání filmu bude následovat beseda s jeho tvůrkyní. Brno / V 17.30 zavítá do Knihovny Jiřího Mahena v rámci projektu Spisovatelé do knihoven básník Jan Škrob. Na svém kontě má dvě sbírky: Pod dlažbou (2016) a Reál (2018). V roce 2015 byl zařazen do sborníku Nejlepší české básně 2015 a o dva roky později byl nominován na Literu pro objev roku. V roce 2018 získal třetí místo v soutěži Básne SK/CZ a zvítězil v Drážďanské ceně lyriky. Praha / Od 18 hodin proběhne v kavárně a knihkupectví Řehoř Samsa představení unikátního vydání sbírky Guillaume Apollinaire: Kaligramy (Garamond 2019) v překladu Petra Šrůty, který bude přítomen. Jedná se o vůbec první české zpracování celých Kaligramů, jak je Apollinaire napsal a nakreslil. O Apollinairovi promluví prof. Jiří Pelán z FF UK, verše zarecituje herec Vladimír Polívka. Praha / V 19 hodin bude v knihkupectví a literární kavárně Volvox Globator uvedena jediná známá básnická sbírka H. P. Lovecrafta. Básně přednese překladatel Vicki Shock, hudbou ho doprovodí ilustrátor knihy František Štorm (elektronika) a Michal Hrubý (basklarinet). Sbírka básní Houby z Yuggothu (Fungi from Yuggoth) obsahuje věnec sonetů, šestatřicet tematicky i dějově provázaných textů, stylově mezi Petrarkou a Shakespearem, napsaných z valné většiny v devíti dnech na přelomu let 1929 a 1930. Praha / Od 19 hodin nabídne Galerie Ščigol autorské čtení francouzského básníka Guillauma Basseta. Jeho prvotina Oheň tvých blízkostí (2017) vyšla dvojjazyčně, v češtině (v překladu Marie Dudilieux) a ve francouzském originálu. Básníka uvede a české překlady Marie Dudilieux přečte Robert Wudy Praha / V 19.30 představí v kavárně Fra spisovatel Petr Borkovec svou novou knihu Petříček Sellier & Petříček Bellot (Fra 2019). Většina sloupků, fejetonů, „ranních úvah“, dopisů a drobných próz v této knížce byla napsána v letech 2017–2019. Téměř všechny byly publikovány v novinách, časopisech, na internetových portálech a v rozhlase. Praha / Od 19.30 proběhne v kulturním centru Prostor39 křest knihy Ondřeje Macla Výprava na ohňostroj (Petr Štengl 2019). Jedná se o román-reportáž s básnickými prvky na téma Evropské unie a mladých lidí. Laureát Ceny Jiřího Ortena v nové knížce reflektuje svůj roční dobrovolnický pobyt pod záštitou Evropského domu Bordeaux-Aquitaine v roce 2015/16, kdy zároveň zkoušela srdce Evropy tzv. migrační krize, a on nevěděl, co se sebou... 11. 12. Praha / V 18 hodin nabídne Malá vila Památníku národního písemnictví setkání s oceňovaným britským dramatikem Justinem MacGregorem, který přijel do Prahy pracovat na divadelní hře Vaclav’s Prague Spring Blues. Jeho otec byl členem Královské shakespearovské společnosti, která v roce 1964 odehrála v Praze Krále Leara s Paulem Scofieldem v hlavní roli. Setkání s Václavem Havlem mnohým hercům změnilo život. O tom, co předal Václav Havel hercům a oni jemu, pojednává hra Justina MacGregora. Večerem provází spisovatel a komentátor David Vaughan. Texty v překladu Tomáše Míky čte Kajetán Písařovic. Praha / Od 18 hodin začne v sídle nakladatelství Meander vánoční večírek, v jehož průběhu se dočká křtu kniha autorské dvojice Jan Nejedlý a Jaromír Plachý s názvem Hororová čítanka (Meander 2019). Těšit se můžete na čtení hrůzo-humorných hororových příběhů Jana Nejedlého a vtipné ilustrace na přání od Jaromíra Plachého, svařák, cukroví a živou hudbu. Praha / V 19 hodin představí v Literární kavárně Týnská básník Ewald Murrer svou novou sbírku Noční četba (Aula 2019) a z knihy obsahující 100 epických básní přečte ukázky. Praha / Od 19 hodin nabídne Café Jedna křest knihy Barbory Baronové Ženy o ženách (wo-men 2019) a setkání s českými dokumentaristkami. Publikace představuje rozhovory s třiceti ženami, které v Česku vytvářejí dokumentární obsah. Vedle filmařek se jedná o žurnalistky, umělkyně, socioložky, historičky, spisovatelky nebo kurátorky, které tematizují svou práci, kreativní přístupy, etiku, vztahy s dokumentovanými osobami nebo aspekty dokumentární práce. Praha / V 19 hodin proběhne v Kampusu Hybernská autorské čtení Jáchyma Topola z románu Sestra. Autorovu četbu doplní komentáři editorka nového vydání, které vyšlo letos v edici Česká knižnice, Daniela Iwashita. Řeč bude o jazyce románu, o jeho postupné genezi a variantách v prvním a druhém vydání a v neposlední řadě o významu díla v tvorbě Jáchyma Topola i v české literatuře. Moderuje Barbora Čiháková. Praha / Od 19 hodin bude v Kavárně Liberál uvedena dvojice knižních novinek z produkce nakladatelství Trigon. V Gersinově knize Hvězdářova žiletka s ilustracemi Jana Reisingera se střídají básně s básnickými prózami vycházejícími ze snové obraznosti, kterou však velmi netypicky provází slovní askeze a nechuť k bájení i zbytečným dekoracím. Poému Mount Anne Ladislava Slezáka zdobí šité ilustrace Zdeňky Saletové. Večerem provází redaktorka Božena Správcová, hudební doprovod Mikoláš Chadima. Praha / Ve 20 hodin nabídne kulturní centrum Prostor39 setkání s překladateli Martinem Ritterem a Martinem Pokorným a s germanistkou Veronikou Jičínskou, které si klade za cíl představit dosavadní české překlady textů Waltera Benjamina a zpřítomnit specifika Benjaminova jazyka. Pozornost bude tudíž soustředěna zejména k třísvazkovému výboru, které pro nakladatelství OIKOYMENH připravil Martin Ritter, a k novému překladu Benjaminova spisu Původ německé truchlohry Martina Pokorného, stranou by však neměly zůstat ani překlady starší (výbory Dílo a jeho zdroj a Agesilaus Santander). 12. 12. Ostrava / Od 18 hodin zavítají do Antikvariátu a klubu Fiducia coby hosté čtvrtého pořadu Debutů spisovatelé Ondřej Macl a Ivan Motýl. Ondřej Macl získal za svou prvotinu Miluji svou babičku víc než mladé dívky (2017) Cenu Jiřího Ortena. Originální debut je intimní montáží života, jemuž kromě autentického citu nechybí groteskní nadhled, na kterém je taktéž založena autorova druhá kniha ironických žáčkovských variací K čemu jste na světě (2018). Ivana Motýla spojuje s Ondřejem Maclem zapálení pro performativní realizování vlastní básnické tvorby. Po sbírce Zloděj ve sklenici (vlastním nákladem, 1991), vydává (společně s malířem a sochařem Petrem Szyrokým, který na večeru vystoupí společně s autorem) „oficiální“ prvotinu Struska (2019), která je nesena na expresivní imaginativnosti, kráse i surovosti života. Večerem provázejí básník Roman Polách a literární historička Iva Málková. Praha / V 18 hodin proběhne v Židovském muzeu v Praze večer na téma „Joseph Roth: Dlouhá cesta z Haliče do Paříže“. O spisovateli, od jehož úmrtí letos uplynulo osmdesát let, promluví germanista a překladatel Tomáš Dimter v rozhovoru s ředitelem Pražského literárního domu Davidem Stecherem. Praha / Od 19 hodin se v kavárně Čekárna uskuteční křest dvou nových titulů spisovatele Petra Motýla, které vyšly v nakladatelství Malvern – prozaické knihy Bohemiana 1988–2019, v níž glosuje malé i velké události českých dějin posledních třiceti let, a básnické sbírky To by se mi líbilo, která skládá počet z dosavadního autorova života, v rovině spirituální i ryze pozemské. Praha / V 19 hodin proběhne v pražském Goethe-Institutu další Překladatelský čtvrtek s Terezou Semotamovou (moderátorka) a spisovatelem a editorem Petrem Borkovcem. – V roce 2017 připravil Goethe-Institut v Praze cyklus večerů, představující hlavní témata, trendy a aktéry české a německé básnické scény a vybízející k diskuzi o shodných rysech i rozdílech obou básnických světů. Kurátory celoročního cyklu, který nesl název Tady a teď, byli Dagmar Leupold a Petr Borkovec. Antologie Šest německých básníků, která vychází v nakladatelství Fra, přináší překlady poezie šesti autorů, kteří v rámci cyklu četli a debatovali. Praha / Od 19 hodin zavítají do Knihovny na Vinohradech básníci Pavel Novotný a Jaromír Typlt se svojí proslulou halekací „Bö eM Wö inscenací“ klasické fónické básně Ursonate Kurta Schwitterse, významného představitele dadaismu. Uvádí Robert Wudy. Ostrava / V 19 hodin budou v Galerii výtvarného umění v Ostravě představeny nové knihy autorů Protimluvu, Martina Šenkypla a Václava Maxmiliána. Oba přijdou číst a debatovat o svých nových sbírkách – Václav Maxmilián přečte básně ze sbírky Pobřeží a Martin Šenkypl básně ze sbírky Černý vesmírný popel. Praha / Od 19.30 zavítá do kavárny Fra dvojice slovenských autorů – Ivona Pekárková a Peter Brezňan. Moderuje Eva Tomkuliaková. 13. 12. Ostrava / V 16.30 proběhne v Antikvariátu a klubu Fiducia prezentace nové knihy o poutních písních na Moravě v době barokní s názvem Horo krásná, spanilá! (Host 2019). Jan Malura a Jakub Ivánek z Filozofické fakulty Ostravské univerzity vydali knihu o poutních písních, které v 17. – 19. století užívali Moravané a Slezané při svém nábožném putování. Praha / Od 17 hodin nabídne knihkupectví Přístav setkání s básníkem, esejistou, prozaikem, výtvarníkem, historikem umění a poutníkem Josefem Kroutvorem, spisovatelem, básníkem a publicistou Milošem Doležalem a operním režisérem Davidem Radokem. Součástí literárního večera bude i výstava z tvorby Josefa Kroutvora a Davida Radoka. Praha / V 17.30 se v Kampusu Hybernská uskuteční maraton čtení romských autorů, kteří představí své povídky na duchařské téma. Od 19 hodin pak začne slavnostní křest společné knihy O mulo! Povídky o duchách zemřelých (Kher 2019). Herečka Bára Hrzánová přečte jednu z povídek, ilustraci v reálném čase na její motivy bude vytvářet a na projekční plátno přenášet Martin Zach, o hudební doprovod se postará klavírista Robert Ferenc. Program a diskusi moderuje Karolína Ryvolová. 14. 12. V sobotu i v neděli Studio ALTA vždy od 10 do 20 hodin hostit další knižní jarmark Knihex – setkání nakladatelů a čtenářů pod jednou střechou s cílem podpory menších nakladatelů a jejich produkce. Připraven je také pestrý doprovodný program. V sobotu zde budou mimo jiné představeny knihy Marka Tomana a Magdaleny Rutové Neskutečná dobrodružství Florentina Flowerse, poctivého piráta ve službách madam L. (od 12 hodin), druhý díl knihy Vojtěcha Matochy Prašina s podtitulem Černý merkurit (od 12.30) či kniha Ivana Klimeše Antonín Vaverka: Mé vzpomínky od zlaté Prahy až po americké hvězdy (od 17 hodin) a od 19 hodin též nové číslo magazínu Lógr (s hudebním vystoupením Hany Lundiakové alias Stinky). 15. 12. Nedělní program Knihexu nabídne kupříkladu panelovou diskuse o knižní distribuci (od 11 hodin), které se zúčastní zástupci menších nakladatelství a knihkupectví: Bára Baronová z wo-men, Petr Januš z Rubata, Karolina Voňková za Knihex a Lipnik, Zuzana Šuleková z Pipasiku a za knihkupce dorazí Josef Jindrák z Polí5, moderovat bude Anna Štičková z nakladatelství Nová beseda. Z knižních novinek se zde představí druhý díl komiksové trilogie Návrat Krále Šumavy s podtitulem Agent chodec (od 15 hodin) nebo kniha Big Joe (od 16 hodin), autobiografie legendárního zápasníka Josefa Šmejkala, známého po světě jako Big Joe. {loadmodule mod_tags_similar,Související} NOVÉ (AUDIO)KNIHY Ondřej Macl: Výprava na ohňostroj aneb o Evropské unii a mladých lidech (Petr Štengl 2019) Román-reportáž s básnickými prvky o Evropské unii a mladých lidech. Hlavní hrdina Ondřej absolvuje vysokou školu a ocitá se na pracovním úřadě. Chmurná představa příliš jisté budoucnosti ho nutí k útěku – stane se dobrovolníkem Evropského domu ve francouzském Bordeaux. Společně s dalšími deseti rychlokvašenými „ambasadory“ má za úkol šířit evropské hodnoty, představovat svou zemi dětem ve školách, pomáhat při sportovních událostech včetně fotbalového Eura... V době, kdy propuká tzv. migrační krize, Ondřej utíká před národem, před rodinou i před svou dívkou Andreou, paralyzován jakýmsi ohňostrojem, který ho trhá zevnitř na cáry. José Donoso: Obscénní pták noci (Malvern 2019) Obscénní pták noci je román, který nemá obdoby. José Donoso kdysi přiznal, že při jeho psaní trpěl nesnesitelnými bolestmi – a pochopil, že pokud knihu nedokončí, nikdy se jich nezbaví. Výsledný „totální román“ se mezitím stal textem, o kterém se píší celé disertace. Moc a bezmoc, mužství a ženství, ošklivost a krása, skutečnost a sen, řád a chaos, tvář a maska, bujnost a úpadek, bída a bohatství – každá z těchto opozic by vydala na několik pojednání i za předpokladu, že by do sebe nebyly v knize tak nesmlouvavě zaklesnuté. V sevření těchto rozporů zaznívá slábnoucí hlas Humberta Penalozy, který tráví své dny v polorozpadlém domě mezi dožívajícími stařenami a sám se stává jednou z nich. Na líci světa neuspěl, a tak se usadil na jeho rubu, po boku „lidské suti“, aby sám sebe jednou provždy popřel. Jde ale jen o jednu z mnoha proměn, jimiž postavy Obscénního ptáka noci procházejí. Vratislav Kadlec: Hranice lesa (Argo 2019) Muž, kterému straka ukradla jméno, tváře mizející v mlze, tajemné tělo za koupelnovou zdí a porouchaný automat na kávu jako příčina námořní katastrofy – ale též neschopnost sdělit svým nejbližším vlastní pocity, dětské křivdy zažrané pod kůží, rozchody visící jako těžký mrak nad letními dny, strach z otevřených dveří a šmátrání po autenticitě protékající mezi prsty. Bukové listí, zvířecí hřbitůvky a hvězdy na konci světa. – Prozaický debut Vratislava Kadlece nabízí sedmnáct povídek, v nichž jako by se potkával Karel Michal a jeho Bubáci pro všední den s texty Jorgeho Luise Borgese. Jednotlivé povídky ohmatávají různé podoby hranic, nejasné prahy v nás i kolem nás a životní mezníky, po jejichž překročení není návratu. Postavy povídek se často ocitají v neveselých situacích, vyprávění však nechybí humor a za slovy tu a tam cítíme poťouchlý úsměšek vypravěče. Humor vyvstává ve chvílích, kdy si uvědomujeme chybu, která nebolí. I práh bolestivosti je ovšem velmi nejasné a proměnlivé povahy. Guillaume Apollinaire: Kaligramy (překlad Petr Šrůta, Garamond 2019) Apollinairovy Kaligramy jsou obrazové básně, verše zapsané do obrazů, které mají znázorňovat. Mnoho básní by bez výtvarného uspořádání bylo pro čtenáře nepochopitelných. K tomuto ojedinělému pokusu o zapsání poezie vedlo Apollinaira jeho kubistické a futorologické přesvědčení, které hlásal v předválečné Paříži v kruhu umělců, i jeho úzké přátelství s Pablem Picassem. Apollinairova hra s překvapivými obrazy a souvislostmi v mnohém ovlivnila poezii 20. století. Poprvé vyšly Kaligramy až po Apollinairově smrti v roce 1918 a obsahují 80 básní, rozdělených do šesti oddílů. Přestože ovlivnily mnoho českých básníků, nebyly Kaligramy nikdy přeloženy do češtiny v původním grafickém zobrazení celé. Existuje pár básní přepsaných do obrazů zejména od Jiřího Konůpka, ale nikdo se nepokusil o obtížné převedení překladu do obrazců u celé sbírky. Autorem prvního českého překladu Kaligramů je básník, překladatel a pedagog Petr Šrůta. Barbora Baronová: Ženy o ženách (wo-men 2019) Kniha Ženy o ženách: Intimita tvorby českého ženského filmového a literárního dokumentu přináší dvacet osm rozhovorů s dvaceti devíti ženami tvořícími v Česku dokumentární obsah. Vedle filmařek jsou v knize zahrnuty také umělkyně, žurnalistky, vědkyně, socioložky, historičky, kurátorky nebo spisovatelky. V rozhovorech představují svůj pohled na dokumentární tvorbu, hovoří o etice, vztazích s dokumentovanými osobami, motivacích k tvorbě, financování, terapeutickém potenciálu dokumentu, cenzuře i o svém postavení v branži, respektive ve společnosti. Kniha obsahuje mj. rozhovory se spisovatelkou Petrou Dvořákovou, slovenskou filmařkou Zuzanou Piussi, literátkou Alenou Wagnerovou, autorkou filmových časosběrů Helenou Třeštíkovou, filmařkou Lindou Kallistovou Jablonskou, aktivistkou a filmovou dokumentaristkou Apolenou Rychlíkovou, autorkou celovečerních filmových dokumentů Olgou Sommerovou, novinářkou a spisovatelkou Juditou Matyášovou nebo žurnalistkou a humanitární pracovnicí Petrou Procházkovou. Judith Hermannová: Lettipark (čte Kateřina Jebavá, Větrné mlýny 2019) Audiokniha Lettipark obsahuje povídkový příběh, který napsala Judith Hermannová. Jak blízko můžeme být lidem, které milujeme? Fotograf sleduje svého adoptivního syna, se zájmem i odstupem zároveň, jeho žena ten pohled vidí, a tím by se to mohlo celé pokazit. Starý muž vzpomíná na cestu na ostrov Nantucket, poslední společnou výpravu s přáteli a do domu, který je zatím jen nahrubo postavený, slovy se kreslí do vzduchu. Žena vypráví o jednom dni u jezera, o jednom neštěstí a možná i o jedné velké lásce. Dítě poprvé v životě spálí věc, která pro něj byla dlouho důležitá. – Postavy Judith Hermannové jsou někdy úplně bezbranné. O to intenzivnější jsou jejich setkání s jinými, milovanými nebo cizími lidmi. Tyto momenty nastávají bezděčně, bez vzruchu a pod povrchem vyvolávají existenciální tíhu. Judith Hermannová používá málo slov a mezi nimi se odehrávají neuchopitelné věci. Stephen King: Osvícení (čte Petr Jeništa, OneHotBook 2019) Audiokniha Osvícení obsahuje hororový příběh od Stephena Kinga. Horský hotel Overlook se nachází v nejpůvabnějším koutě státu Colorado a zvlášť v zimě budí dojem klidu. Wendy Torrenceová si v něm touží nejen odpočinout, ale také docílit zlepšení narušených rodinných vztahů. Naproti tomu její manžel Jack, zkrachovalý učitel a nevyléčený alkoholik, vzal práci mimosezonního správce tohoto zařízení jako příležitost uniknout životní smůle. Ani jednoho by nenapadlo, jakým hrůzám tady bude muset čelit jejich pětiletý „osvícený“ syn Danny, kterému se v liduprázdných pokojích zjevují mrtví hosté, střílející mafiáni či oživlé zahradní dekorace. Číhá tu čiré zlo právě na ně? Možná, i když ani jejich předchůdci nedopadli na téhle ponuré štaci právě nejlíp…

Čas načtení: 2025-12-17 12:00:35

Nonstop Přátelé nebo Hra o trůny? HBO Max koketuje s lineárním vysíláním

Streamovací služba HBO Max přichází s novinkou v podobě kurátorských kanálů Diváci na nich najdou nonstop vysílání oblíbených seriálů, slavných filmových sérií či tematických kategorií Nepřetržitě tak můžete koukat například na Přátele, Harryho Pottera či filmy s vánoční tématikou Novinka je v současnosti dostupná pouze ve Spojených státech Streamovací služba HBO Max spouští novinku, která potěší zejména seriálové maniaky, milovníky věhlasných filmových sérií či nerozhodné diváky. Nová funkce v podobě lineárních kanálů umožní uživatelům bez zbytečných průtahů a přímo z hlavní nabídky přejít na nepřetržité vysílání vybraných filmů a seriálů, popřípadě oblíbených žánrů, aktuálně například v souvislosti s obdobím Vánoc. Streamovací gigant tím reaguje na výsledky interních průzkumů, podle nichž někteří diváci touží po návratu k přepínání mezi kanály, aniž by museli dlouze přemýšlet, co že si to vlastně chtějí pustit. Přečtěte si celý článek Nonstop Přátelé nebo Hra o trůny? HBO Max koketuje s lineárním vysíláním

Čas načtení: 2020-06-22 11:36:34

Vladimír Putin: Skutečné ponaučení ze 75. výročí druhé světové války

Ruský prezident Vladimír Putin napsal článek o událostech 2. světové války pro americký časopis National Interest. Zveřejňujeme jej v plném znění. Uběhlo 75 let od konce Velké vlastenecké války. Za tyto roky vyrostlo hned několik generací. Změnila se politická mapa planety. Neexistuje již Sovětský svaz, který grandiózně a drtivě vyhrál nad nacismem a zachránil celý svět. I samotné události této války jsou i pro její účastníky v dávné minulosti. Ale proč se v Rusku 9. květen slaví jako hlavní svátek, ale 22. června jakoby život umírá a v krku máme hroudu? Hodnoty ruské společnosti Říká se, že válka zanechala hlubokou stopu v historii každé rodiny. Pod těmito slovy jsou osudy miliony lidí, jejich utrpení a bolest ze ztrát rodin. Hrdost, pravda a vzpomínka. Pro mé rodiče byla válka velkým utrpením při blokádě Leningradu, kde zemřel můj dvouletý bratr Víťa a kde zázrakem přežila má matka. Otec odešel dobrovolně na frontu bránit své rodné město, zachoval se stejně jako miliony sovětských občanů. Bojoval na Něvském pětníku, byl těžce zraněn. A čím jsou tato léta vzdálenější, tím víc si chci s rodiči promluvit a zjistit podrobnosti o válečném období v jejich životě. Ale už není možné se na nic zeptat, proto v srdci posvátně uchovávám rozhovory s otcem a mámou na toto téma, jejich emoce. Pro mě a mé vrstevníky je důležité, aby naše děti, vnuci a pravnuci chápali, jakou zkouškou a utrpením si museli projít jejich předci. Jak, proč to zvládli a zvítězili? Kde se vzala jejich vskutku železná síla ducha, která překvapovala a uchvacovala celý svět? Ano, oni bránili své domovy, děti, blízké a rodinu. Ale všechny spojovala láska k vlasti. Tento hluboký a osobní pocit je v celé své velikosti odražen v samotné podstatě našeho národa a stal se jedním z určujících v jeho hrdinném a obětavém boji proti nacistům. Často si pokládám otázku, jak se dnešní generace bude chovat, jak se zachová v kritické situaci? Vidím mladé lékaře, zdravotní sestry, absolventy, kteří se dnes vrhají do červené zóny, aby mohli zachránit lidi. Naši vojáci během boje proti mezinárodnímu terorismu na severním Kavkazu a v Sýrii neuhnou ani o krok, jsou to mladí kluci! Mnohým bojovníkům legendární, nesmrtné šesté výsadkové roty bylo 19 až 20 let. Ale všichni ukázali, že si zaslouží stejné uznání jako vojáci, kteří bránili naši vlast ve Velké vlastenecké válce. Proto jsem přesvědčený, že v charakteru národů Ruska je vyplnění svého dluhu, pokud si to okolnosti vyžádají, aniž by se lidé litovali. Obětavost, patriotismus, láska k rodnému domu, ke své rodině, k vlasti. Všechny tyto hodnoty jsou i dnes pro ruskou společnost fundamentální a stěžejní. Na těchto hodnotách v mnohém stojí suverenita naší země. Dnes se u nás objevily nové tradice, které samy vznikly vůlí národu, například Nesmrtelný pluk. Je to pochod naší vděčné vzpomínky, krevního a živého spojení mezi generacemi. Miliony lidí vychází na průvod s fotografiemi svých blízkých, kteří ubránili naši vlast a zadupali nacismus. To znamená, že jejich životy, utrpění a oběti, vítězství, kterou nám předali, nikdy nebudou zapomenuty. Naše odpovědnost před minulostí a budoucností je taková, že nesmíme dopustit, aby se tyto tragédie opakovaly. Proto považuji za svůj dluh, abych vystoupil se článkem o 2. světové válce a Velké vlastenecké válce. Nejednou jsem tuto myšlenku projednával v rozhovorech se světovými lídry, narazil jsem na jejich pochopení. Na konci minulého roku, na summitu lídrů zemí SNS, jsme všichni byli jednotní. Je důležité potomkům předat vzpomínku na to, že vítězství nad nacismem dosáhl především sovětský národ, že v tomto hrdinném boji – na frontě, v týlu, vedle sebe – stáli zástupci všech republik Sovětského svazu. Tehdy jsme s kolegy mluvili o nelehké předválečné době. Tento rozhovor v Evropě i ve světě vyvolal velký ohlas. To znamená, že návrat k lekcím minulosti je skutečně nutný a aktuální. Zároveň se vyhrnulo i mnoho emocí, špatně skrývaných komplexů a hlasitých obvinění. Řada politiků ze zvyku rychle prohlásila, že se Rusko snaží přepsat historii. Zároveň však nedokázali vyvrátit jediný fakt, jediný argument. Bezpochyby je těžké a nemožné vést spory o originálních dokumentech, které mimochodem nejsou uloženy pouze v ruských, ale i v zahraničních archivech. Neefektivní Společnost národů Proto je nutné pokračovat v analýze důvodů, které vedly ke světové válce, přemýšlet o jejích složitých událostech, tragédiích a vítězství, o jejích lekcích pro naše státy a celý svět. A opakuji, že tady je principiálně důležité se opírat pouze o archivní materiály, svědectví současníků a vyloučit jakékoliv ideologické a politické dohady. Ještě jednou připomínám zřejmou věc. Hloubkové důvody 2. světové války v mnohém vyplývají z rozhodnutí přijatých na základě výsledků 1. světové. Versailleská smlouva se pro Německo stala symbolem hluboké nespravedlnosti. Fakticky šlo o okradení státu, který západním zemím musel vyplatit obrovské reparace, které zničily jeho ekonomiku. Vrchní velitel spojeneckých vojsk, francouzský maršál Ferdinand Foch prorocky charakterizoval Versailles: „Není to mír, ale příměří na dvacet let.“ Právě národní ponížení vytvořilo živnou půdu pro radikální a odvetné nálady v Německu. Nacisté zručně hráli na tyto pocity, budovali svoji propagandu a slibovali, že Německo zbaví od „dědictví Versailles“, obnoví jeho sílu. Tím ve skutečnosti tlačili německý národ do nové války. Paradoxně tomu přímo nebo nepřímo pomáhaly západní státy, především Velká Británie a USA. Jejich finanční a průmyslové kruhy zcela aktivně investovaly kapitály do německých fabrik a závodů, které vyráběly produkci vojenského určení. A mezi aristokraty a politickým establishmentem bylo dost přívrženců radikálních, krajně pravicových, nacionalistických hnutí, která získávala sílu nejen v Německu, ale i Evropě. Versailleský „mír“ zrodil početné skryté protiklady a jasné konflikty. Na jejich základě byly volně vítězi 1. světové války vytvořené hranice nových evropských států. Prakticky hned po jejich objevení se na mapě začaly územní spory a vzájemné stížnosti, které se změnily v časované bomby. Jedním z nejdůležitějších výsledků 1. světové války bylo vytvoření Společnosti národů. Do této mezinárodní organizace byly vkládány velké naděje na zajištění dlouhodobého míru, kolektivní bezpečnosti. Byla to progresivní myšlenka, postupná realizace, která by bez nadsázky mohla zabránit opakování hrůz globální války. Ale Společnost národů, ve které dominovaly vítězné velmoci – Velká Británie a Francie, ukázala svoji neefektivitu a jednoduše se utopila v prázdných rozhovorech. Ve Společnosti národů, ani na celém evropském kontinentu nebyly uslyšeny opakované výzvy Sovětského svazu na vytvoření rovnoprávného systému kolektivní bezpečnosti. Zejména šlo o uzavření východoevropského a ticho-oceánského paktu, který by postavil bariéru agresi. Tyto nabídky byly ignorovány. Společnost národů nemohla zabránit ani konfliktům v různých částech světa, jako je útok Itálii na Etiopii, občanská válka ve Španělsku, agrese Japonska proti Číně, anšlus Rakouska. A v případě Mnichovské dohody, které se kromě Hitlera a Mussoliniho účastnili lídři Velké Británie a Francie, s plným souhlasem Společnosti národů, došlo k rozdělení Československa. V této souvislosti poznamenám, že na rozdíl od mnohých vůdců Evropy se Stalin „nezašpinil“ osobní schůzkou s Hitlerem, který byl tehdy v západních kruzích považován za dost důstojného politika, byl vítaným hostem v evropských hlavních městech. Kruté a cynické rozdělení Československa Rozdělení Československa se zároveň s Německem účastnilo i Polsko. Předem a společně rozhodovaly, kdo dostane jaké oblasti československé země. 20. září 1938 velvyslanec Polska v Německu Józef Lipski oznámil polskému ministrovi zahraničí Józefu Beckovi následující ujištění Hitlera: „V případě, že mezi Polskem a Československem na půdě polských zájmů v Těšíně dojde ke konfliktu, Reich se postaví na naší (polskou) stranu.“ Vůdce nacistů dokonce napovídal a radil, aby začátek polských akcí „následoval až po německém obsazení Sudet“. V Polsku si byli vědomi toho, že bez podpory Hitlera by jejich dobyvačné plány byly odsouzeny k neúspěchu. Tady budu citovat zápis rozhovoru německého velvyslance ve Varšavě G. A. Moltkeho s Józefem Beckem z 1. října 1938 o polsko-českých vztazích a pozici SSSR v této otázce. A tohle je tam napsáno: „Pan Beck... vyjádřil velkou vděčnost za loajální podání polských zájmů na Mnichovské konferenci a také za upřímnost vztahů během českého konfliktu. Vláda a veřejnost (Polska) náležitě oceňují pozici führera a reichskanzlera.“ Rozdělení Československa bylo kruté a cynické. Mnichov zbořil dokonce ty formální křehké garance, které na kontinentu zůstávaly, ukázal, že vzájemné dohody nic nestojí. Právě Mnichovská dohoda posloužila jako ten spouštěč, po kterém velká válka v Evropě byla nevyhnutelná. Dnes by evropští politici, především polské vedení, chtěli „zamlčet“ Mnichov. Proč? Nejen proto, že jejich strany tehdy zradily své závazky, podpořily Mnichovskou dohodu a některé se dokonce účastnily rozdělování kořisti, ale i proto, že je trochu nepohodlné vzpomínat, že v těchto dramatických dnech roku 1938 se za Československo postavil pouze SSSR. Sovětský svaz se na základě svých mezinárodních závazků, včetně dohod s Francií a Československem, pokusil zabránit tragédii. Polsko sledovalo své zájmy a všemi silami bránilo vytvoření systému kolektivní bezpečnosti v Evropě. Polský ministr zahraničí Jozéf Beck o tom 19. září 1938 přímo psal již zmíněnému velvyslanci Józefu Lipskému před jeho schůzkou s Hitlerem: „V průběhu loňského roku polská vláda čtyřikrát odmítla nabídku na připojení k mezinárodnímu zásahu na ochranu Československa.“ Británie a také Francie, která tehdy byla hlavním spojencem Čechů a Slováků, se vzdaly svých záruk a tuto východoevropskou zemi nechaly roztrhat. Nejen, že ji nechaly napospas, ale také šlo o snahu poslat nacisty na východ, kde se Německo a Sovětský svaz musely střetnout a zlikvidovat se. Právě v tom spočívala západní politika „míru“. A nejen vůči třetí říši, ale i vůči dalším účastníkům takzvaného paktu proti Kominterně – fašistické Itálii a militantnímu Japonsku. Její kulminací na Dálném východě byla anglo-japonská dohoda z léta roku 1939, díky které Tokio mělo v Číně volnou ruku. Vedoucí evropské velmoci nechtěly přiznávat, jaké smrtelné nebezpečí pro celý svět vychází z Německa a jeho spojenců, počítaly s tím, že se jich válka nebude týkat. Mnichovská dohoda Sovětskému svazu ukázala, že západní země budou řešit bezpečnostní otázky bez jeho zájmu a při vhodných okolnostech mohou založit protisovětskou frontu. Smlouva o neútočení s Německem Zároveň se Sovětský svaz do posledního momentu snažil využít jakoukoliv šanci na vytvoření protihitlerovské koalice, opakuji, že nehledě na pokryteckou pozici zemí Západu. Cestou výzvědných služeb sovětské vedení získávalo podrobné informace o zákulisních anglo‑německých kontaktech z léta roku 1939. Upozorňuji na to, že probíhaly velmi intenzivně, přičemž prakticky zároveň s trojstrannými jednáními zástupců Francie, Velké Británie a SSSR, která byla západními partnery vědomě natahována. V této souvislosti zmíním dokument z britských archivů. Je to instrukce britské vojenské mise, která do Moskvy dorazila v srpnu roku 1939. Přímo se v ní píše, že delegace musí „vést jednání velmi pomalu“, že „vláda Spojeného království není připravena přijmout podrobně popsané závazky, které mohou omezit naši svobodu akcí při jakýchkoliv okolnostech“. Poznamenám, že na rozdíl od Angličanů a Francouzů sovětskou delegaci vedli nejvyšší velitelé Rudé armády, kteří měli všechny potřebné pravomoci k „podepsání vojenské konvence v otázkách organizace vojenské obrany Anglie, Francie a SSSR proti agresi v Evropě". Svou roli v krachu jednání sehrálo Polsko, které nechtělo žádné závazky vůči sovětské straně. Dokonce pod tlakem západních spojenců polské vedení odmítalo společné akce s Rudou armádou v odporu proti Wehrmachtu. A když vyšel najevo přílet Joachima von Ribbentropa do Moskvy, Józef Beck nepřímo přes francouzské diplomaty informoval sovětskou stranu: „V případě společných akcí proti německé agresi spolupráce mezi Polskem a SSSR, při technických podmínkách, které je potřeba určit, není vyloučena." Zároveň svým kolegům vysvětlil: „Nejsem proti této formulaci pouze za účelem zlehčení taktiky a naše principiální pozice vůči SSSR je konečná a beze změn." V této situaci Sovětský svaz podepsal smlouvu o neútočení s Německem, fakticky to udělal jako poslední ze zemí Evropy. Přičemž na pozadí skutečné hrozby střetu na dvou frontách – s Německem na západu a s Japonskem na východě, kde už probíhaly intenzivní boje na řece Chalchyn gol. Stalin a jeho okolí si zaslouží mnohá spravedlivá obvinění. Pamatujeme si zločiny režimu proti vlastnímu národu, hrůzy masových represí. Opakuji, že sovětské vůdce je možné obviňovat v mnohém, ale ne v absenci chápání charakteru vnějších hrozeb. Viděli, že Sovětský svaz chtějí nechat jeden na jednoho s Německem a jeho spojenci, a jednali s chápáním tohoto reálného nebezpečí, aby získali drahocenný čas na posílení obrany země. Ohledně tehdy uzavřené smlouvy o neútočení je dnes mnoho rozhovorů a výhrad právě na adresu dnešního Ruska. Ano, Rusko je nástupnickým státem SSSR a sovětská doba se všemi jejími trumfy a tragédiemi je nedílnou součástí naše tisícileté historie. Ale také připomínám, že Sovětský svaz právně a morálně zhodnotil takzvaný pakt Ribbentrop-Molotov. V rozhodnutí Nejvyššího sovětu z 24. prosince roku 1989 jsou oficiálně odsouzeny tajné protokoly jako „akt osobní moci", který nijak neodráží „vůli sovětského národu, který nenese vinu na této dohodě". Společně s tím další státy raději nevzpomínají na dohody, na kterých stojí podpisy nacistů a západních politiků. Nemluvě už o právním nebo politickém zhodnocení takové spolupráce, včetně mlčenlivého kompromisního jednání některých evropských činovníků s barbarskými plány nacistů až do jejich přímého ocenění. O čemž svědčí i cynická fráze velvyslance Polska v Německu Józefa Lipského, která zazněla v rozhovoru s Hitlerem 20. září 1938: „Za vyřešení židovské otázky mu my (Poláci) postavíme... krásný památník ve Varšavě." My také nevíme, jestli existovaly nějaké „tajné protokoly“ a přílohy k dohodám řady zemí s nacisty. Nezbývá nám nic jiného, „než věřit slovům“. Zejména dodnes nebyly odtajněny materiály o tajných anglo-německých jednáních. Proto vyzýváme všechny státy, aby aktivizovaly proces otevření svých archivů, publikaci dříve neznámých dokumentů předválečné a válečné doby, jako to v posledních letech dělá Rusko. Jsme tady připraveni k široké spolupráci a společným výzkumným projektům vědců a historiků. Západní spojenci nevyplnily polské naděje Ale vrátíme se k událostem přímo předcházejícím 2. světové válce. Bylo naivní věřit, že Hitler po vyrovnání se s Československem nepředloží další územní nároky. Tentokrát svému nedávnému spoluúčastníku rozdělení Československa – Polsku. Tady mimochodem důvodem posloužilo také dědictví Versailles – osud takzvaného Gdaňského koridoru. Následovala tragédie Polska, která leží na svědomí tehdejšího polského vedení, které bránilo uzavření anglo‑franko‑sovětské vojenské unie a spoléhalo na pomoc západních partnerů, čímž svůj národ vystavili hitlerovské likvidační mašinérii. Německý útok se vyvíjel v souladu s doktrínou blitzkrieg. Nehledě na hrdinný odpor polské armády byla už týden po začátku války, 8. září 1939, německá vojska na přístupových cestách do Varšavy. A vojenské a politické špičky Polska 17. září utekly na území Rumunska a zradily svůj národ, který nadále bojoval proti agresorům. Západní spojenci nevyplnily polské naděje. Po vyhlášení války Německu se francouzská vojska dokázala dostat pouze několik desítek kilometrů na německé území. Vypadalo to pouze jako demonstrace aktivních akcí. Navíc anglo-francouzská Nejvyšší válečná rada, která se poprvé sešla 12. září ve francouzském Abbeville, rozhodla o úplném ukončení útoku kvůli rychlému vývoji situaci v Polsku. Začala nechvalně proslulá „podivná válka“. Evidentní přímá zrada ze strany Francie a Anglie svých závazků vůči Polsku. Později během Norimberského procesu němečtí generálové vysvětlili svůj tak rychlý úspěch na východě, bývalý velitel štábu operativního vedení Nejvyššího hlavního velení Ozbrojených sil Německa, generál Alfred Jodl přiznal: „Pokud jsme ještě v roce 1939 neutrpěli žádnou porážku, tak jen proto, že asi 110 francouzských a anglických divizí stojících během naší války s Polskem na Západě proti 23 německým divizím zůstávalo zcela pasivní." Nechal jsem si z archivů vynést celek materiálů spojených s kontakty SSSR a Německa v dramatických srpnových a zářijových dnech roku 1939. Jak svědčí dokumenty, bod 2 Tajného protokolu k Dohodě o neútočení mezi Německem a SSSR z 23. října 1939 stanovoval, že v případě územní a politické přestavby oblastí, které spadají do složení polského státu, hranice sfér vlivu obou zemí musí „přibližně probíhat po linii řek Narew, Visla a San“. Jinými slovy do sovětské sféry vlivu spadaly nejen území, na kterých převážně žilo ukrajinské a běloruské obyvatelstvo, ale i historické polské země mezi řekami Bug a Visla. O tomto faktu neví zdaleka všichni. Stejně jako o tom, že hned po útoku na Polsko v prvních zářijových dnech roku 1939 Berlín vytrvale a opakovaně vyzýval Moskvu k připojení se do válečných akcí. Sovětské vedení však podobné výzvy ignorovalo a do posledních chvil se nechtělo nechat zatáhnout do dramaticky se vyvíjející situace. Až když bylo zcela jasné, že Velká Británie a Francie svému spojenci nepomůžou a Wehrmacht dokáže rychle okupovat celé Polsko a fakticky se dostat na přístupové cesty k Minsku, bylo rozhodnuto, že ráno 17. září byly jednotky Rudé armády vyslány na takzvané Kresy – dnes jsou to části území Běloruska, Ukrajiny a Litvy. Je zřejmé, že jiné varianty nezbývaly. V opačném případě by se rizika pro Sovětský svaz mnohonásobné zvýšila, protože, opakuji, stará sovětsko‑polská hranice probíhala několik desítek kilometrů od Minsku a nevyhnutelná válka s nacisty by pro zemi začala ve velmi nevýhodných strategických pozicích. A miliony lidí různých národností, včetně Židů, žijících u Brestu a Grodna, Přemyšle, Lvovu a Vilniusu by byly ponechány napospas nacistům a jejich místním přisluhovačům – antisemitům a radikálním‑ nacionalistům. Právě tento fakt, že Sovětský svaz se do poslední možné chvíle snažil vyhnout účasti v začínajícím konfliktu a nechtěl hrát na straně Německa, vedl k tomu, že k reálnému setkání sovětských a německých vojsk došlo mnohem východněji, než byly hranice domluveny v tajném protokolu. Ne po Visle, ale po takzvané Curzonově linii, která již v roce 1919 byla Trojdohodou navržena jako východní hranice Polska. Sovětský svaz se nenechal přemluvit Německem ke společným akcím Jak je známo, podmiňovací způsob se jen těžko používá k již uplynulým událostem. Řeknu jen, že v září 1939 sovětské vedení mělo možnost posunout západní hranice SSSR ještě dále na západ až k Varšavě, ale rozhodlo se to neudělat. Němci navrhli zafixovat nový status quo. 28. září 1939 v Moskvě Joachim von Ribbentrop a Vjačeslav Molotov podepsali Německo-sovětskou smlouvu o přátelství, spolupráci a vymezení demarkační linie a také tajný protokol o změně státní hranice, za kterou byla považována demarkační linie, kde de facto stály dvě armády. Na podzim 1939, když řešil své vojenské a strategické obranné úkoly, Sovětský svaz zahájil proces inkorporace Lotyšska, Litvy a Estonska. Jejich vstup do SSSR byl realizován na dohodě při souhlasu zvolených vlád. To odpovídalo normám mezinárodního a státního práva té doby. Navíc Litvě byly v říjnu 1939 vráceny Vilnius a okolní oblasti, které dříve patřily Polsku. Pobaltské státy si ve složení SSSR zachovaly své orgány, jazyk, měly zástupce v sovětských nejvyšších strukturách. Všechny tyto měsíce pokračoval pro cizí oči neviditelný diplomatický a vojensko‑politický boj, práce rozvědky. V Moskvě chápali, že před ní stojí nesmiřitelný a krutý nepřítel a že skrytá válka s nacismem už probíhá. A neexistují žádné základy k tomu, aby oficiální prohlášení a formální nóty těch let sloužily jako důkazy „přátelství" mezi SSSR a Německem. Aktivní obchodní a technické kontakty SSSR neměl pouze s Německem, ale i s jinými státy. Přitom se Hitler několikrát snažil zatáhnout SSSR do souboje proti Velké Británii, ale sovětské vedení tomuto přemlouvání nepodlehlo. Poslední pokus přesvědčit Sovětský svaz ke společným akcím Hitler přijal během návštěvy Molotova do Berlína v listopadu 1940. Ale Molotov přesně vyplnil příkazy Stalina a omezil se pouze na rozhovory o myšlence Němců ohledně připojení SSSR k Paktu tří – unie Německa, Itálie a Japonska, který byl podepsán v září 1940 a byl zaměřen proti Velké Británii a USA. Ne náhodou již 17. listopadu Molotov instruoval sovětského zplnomocněného představitele v Londýně Ivana Majského: „K vaší orientaci... Žádná smlouva v Berlíně podepsána nebyla a ani se to nepředpokládalo. V Berlíně se všechno omezilo... výměnou názorů... Němci a Japonci by nás zřejmě chtěli postrčit k Perskému zálivu a Indii. Upustili jsme od projednávání této otázky, protože takové rady ze strany Německa považujeme za nemístné.“ A 25. listopadu sovětské vedení tady zcela postavilo tečku. Oficiálně Berlínu navrhlo pro nacisty nepřijatelné podmínky, včetně vyvedení německých vojsk z Finska, smlouvu o vzájemné pomoci mezi SSSR a Bulharskem a řadu jiných, tím zároveň vědomě vyloučilo jakékoliv možnosti připojení k Paktu tří. Tato pozice definitivně upevnila führera v jeho záměru rozpoutat válku proti SSSR. A už v prosinci Hitler zavrhl všechna varování svých stratégů o katastrofickém nebezpečí války na dvou frontách a schválil plán operace Barbarossa. Udělal to, když chápal, že právě Sovětský svaz je hlavní silou, která mu stojí na cestě v Evropě, a nadcházející střet na východě rozhodne o výsledku světové války. A nepochyboval o tom, že pochod na Moskvu bude rychlý a úspěšný. Chtěl bych speciálně poznamenat, že západní státy tehdy fakticky souhlasily se sovětskými akcemi, přiznaly snahu Sovětského svazu o zajištění své bezpečnosti. Ještě 1. října 1939 tehdejší bývalý velitel britské admirality Winston Churchill ve vystoupení v rádiu řekl: „Rusko provádí studenou politiku vlastních zájmů... Pro ochranu Ruska před nacistický nebezpečím bylo nutné, aby ruské armády stály na této linii (nové západní hranici).“ 4. října 1939 ve Sněmovně lordů britský ministr zahraničí Edward Wood, 1. hrabě z Halifaxu, oznámil: „...Musíme připomenout, že akce sovětské vlády spočívaly v přesunu hranice do té linie, která byla doporučena během Versailleské konference lordem Georgem Curzonem... Pouze přivádím historická fakta a předpokládám, že jsou nepopiratelná.“ Známý britský a politický státní činovník David Lloyd George zdůrazňoval: „Ruské armády obsadily území, která nejsou polská a která byla silou obsazena Polskem po 1. světové válce... Bylo by zločinným šílenstvím postavit ruský posun na jednu desku s posunem Němců.“ A v neformálních rozhovorech se sovětským zplnomocněncem Ivanem Majským angličtí vysoce postavení politici a diplomaté mluvili otevřeněji. Náměstek ministra zahraničí Velké Británie Rab Butler 17. října 1939 uvedl: „...V anglických vládních kruzích si myslí, že se nedá mluvit o návratu západní Ukrajiny a Běloruska Polsku. Pokud by se podařilo vytvořit etnografické Polsko skromných rozměrů se zárukou nejen SSSR a Německa, ale také Anglie a Francie, tak by to britská vláda považovala za zcela uspokojivé.“ 27. října 1939 hlavní poradce Nevilla Chamberlaina Harold Wilson řekl: „Polsko musí... být obnoveno jako samostatný stát na své etnografické základně, ale bez západní Ukrajiny a Běloruska.“ Stojí za zmínku, že během těchto rozhovorů byla sondována půda ke zlepšení sovětsko-britských vztahů. Tyto kontakty v mnohém položily základ budoucího spojenectví a protihitlerovské koalice. Mezi národními prozíravými politiky vyčníval Winston Churchill, který nehledě na známou antipatii k SSSR i dříve vystupoval za spolupráci s ním. Ještě v květnu 1939 v Dolní sněmovně Spojeného království oznámil: „Ocitneme se ve smrtelném nebezpečí, pokud nedokážeme vytvořit velký svaz proti agresi. Bylo by největší hloupostí, pokud bychom zamítli přirozenou spolupráci se sovětským Ruskem.“ A již po začátku bojových akcí v Evropě – na schůzce s Ivanem Majským 6. října 1939 – důvěrně řekl: „...Mezi Velkou Británií a SSSR nejsou žádné velké rozpory, čímž nejsou důvody k napjatým a nevyhovujícím vztahům. Britská vláda... by chtěla rozvíjet... obchodní vztahy. Byla by připravená také projednat všelijaká další opatření, která mohou napomoci zlepšení vzájemných vztahů.“ Posmívání se a výsměch paměti je podlost Druhá světová válka nezačala náhle, nezačala nečekaně. Ani agrese Německa proti Polsku nebyla náhlá. Byla výsledkem mnohých tendencí a faktorů v mírové politice té doby. Všechny předválečné události se spojily do jednoho nešťastného řetězu. Ale bezpochyby největší tragédii v historii lidstva podnítily státní egoismus, zbabělost, podpora sílícího agresora, nepřipravenost politických elit a hledání kompromisu. Proto není spravedlivé tvrdit, že dvoudenní návštěva Moskvy nacistického ministra zahraničí Ribbentropa je hlavním důvodem vypuknutí 2. světové války. Všechny přední státy v různých stupních nesou svůj podíl viny za její začátek. Každá páchala nenapravitelné chyby, sebevědomě předpokládala, že je možné obelstít ostatní, zajistit si jednostranné výhody nebo zůstat stranou od blížící se světové bídy. A za takovou krátkozrakost, za odmítnutí vytvoření systému kolektivní bezpečnosti musely platit miliony životů, kolosálními ztrátami. Píšu o tom bez nejmenší snahy převzít roli soudce, někoho obvinit nebo zprostit viny, nebo vyvolat nový kolotoč mezinárodního informačního boje na historickém bojišti, který proti sobě může postavit státy a národy. Myslím si, že hledáním promyšlených hodnocení minulých událostí by se měla zabývat akademická věda v širokém zastoupení uznávaných vědců z různých zemí. Všichni potřebujeme pravdu a objektivitu. Ze své strany jsem vždy vyzýval a vyzývám kolegy ke klidnému, otevřenému a důvěrnému dialogu, k sebekritickému a nezaujatému pohledu na společnou minulost. Takový přístup umožní nezopakování tehdy spáchaných chyb a zajistí mírový a úspěšný rozvoj na dlouhé roky dopředu. Ale mnozí naši partneři zatím nejsou připraveni na společnou práci. Naopak sledují své cíle, zvyšují proti naší zemi počet a měřítka informačních útoků, chtějí nás donutit k omluvám a pocitu viny, přijímají zcela pokrytecké politizované deklarace. Například 19. září 2019 Evropským parlamentem schválená rezoluce O důležitosti evropské paměti pro budoucnost Evropy přímo obvinila SSSR společně s nacistickým Německem z rozpoutání 2. světové války. Samozřejmě žádné zmínky o Mnichovu neobsahuje. Myslím si, že podobné „papíry", nemohu tuto rezoluci nazvat dokumentem, při jasné kalkulaci skandálu nesou nebezpečné a reálné hrozby. Vždyť rezoluci přijal zcela vážený orgán. A co ukázal? Ačkoliv je to smutné, záměrnou politiku na zničení poválečného světa, jehož vytvoření bylo dílem cti a odpovědnosti zemí, jejichž řada představitelů dnes hlasovalo pro tuto lživou deklaraci. A tímto způsobem sáhli na závěry Norimberského procesu, na úsilí světového společenství, které po vítězném roce 1945 vytvořilo univerzální mezinárodní instituty. V této souvislosti připomínám samotný proces evropské integrace, během které byly vytvořeny odpovídající struktury, včetně Evropského parlamentu. Tento proces byl možný jen díky lekcím z minulosti a jejich jasného právního a politického vyhodnocení. A ti, kteří ohrožují a zpochybňují tuto schodu, ničí základy celé poválečné Evropy. Kromě hrozby pro fundamentální principy světového pořádku je tady i morální a mravní strana. Posmívání se a výsměch paměti je podlost. Podlost bývá úmyslnou, pokryteckou, zcela vědomou, když v prohlášeních ohledně 75. výročí konce 2. světové války jsou vyjmenovávány všichni účastníci protihitlerovské koalice kromě SSSR. Podlost bývá zbabělou, když ničí památníky postavené na počest bojovníků proti nacismu a ostudné akce odůvodňují lživými slogany boje s nepohodlnou ideologií a jakoby okupací. Podlost bývá krutou, když ty, kteří vystupují proti neonacistům a následníkům banderovců, zabíjejí a pálí. Opakuji, podlost se projevuje různě, ale tím nepřestává být odpornou. Zapomínání na poučení z historie se nevyhnutelně promění v těžkou odplatu. Budeme tvrdě bránit pravdu založenou na dokumenty potvrzenými historickými fakty, budeme nadále čestně a nezaujatě mluvit o událostech 2. světové války. Na toto je také zaměřen náš rozsáhlý projekt na vytvoření v Rusku největší kolekce archivních dokumentů, filmových a fotografických historických materiálů z 2. světové války a předválečné doby. Taková práce již probíhá. Mnohé nové, nedávno nalezené, odtajněné materiály jsem použil i při přípravě tohoto článku. A v této souvislosti mohu odpovědně oznámit, že neexistují archivní dokumenty, které by potvrzovaly verzi o snaze SSSR zahájit preventivní válku proti Německu. Ano, sovětské vojenské vedení se drželo doktríny, že v případě agrese bude Rudá armáda rychle klást odpor nepříteli a přejde do protiútoku a povede válku na území protivníka. Ale takové strategické plány vůbec neznamenaly snahy, že by SSSR jako první zaútočil na Německo. Samozřejmě dnes historici mají k dispozici dokumenty válečného plánování, direktivy sovětských a německých štábů. Nakonec víme, jak se vyvíjely události ve skutečnosti. Z výšky těchto vědomostí mnozí diskutují o akcích, chybách, omylech vojensko-politického vedení země. V této souvislosti vám řeknu jedno: společně s obrovským potokem různých dezinformací sovětští lídři dostávali i reálné informace o připravované agresi nacistů. A v předválečných měsících přijali kroky namířené na zvýšení bojové připravenosti země, včetně skryté mobilizace, přemístění jednotek a rezerv z vnitřních okruhů k západním hranicím. Gigantická síla sovětského národa Vojna nebyla nečekaná, čekali ji, připravovali se na ní. Ale útok nacistů byl skutečně nevídaný v historii ničivé síly. 22. června 1941 Sovětský svaz narazil na nejsilnější, mobilizovanou a vycvičenou armádu světa, na kterou pracoval průmyslový, ekonomický a vojenský potenciál prakticky celé Evropy. Tohoto smrtonosného vpádu se neúčastnil pouze wehrmacht, ale také satelity Německa, vojenské kontingenty mnohých států evropského kontinentu. Nejtěžší vojenská porážka roku 1941 postavila zemi na hranici katastrofy. Bojová schopnost a řízení muselo být obnovováno mimořádnými metodami celkové mobilizace, zapojením všech sil státu a národu. Již v létě 1941 pod palbou nepřítele začala evakuace z východu země milionů obyvatel, stovek závodů a výrob. Za krátkou dobu byla v týlu zahájena výroba zbraní a munice, které se na frontu dostávaly již v první válečné zimě, k roku 1943 byly převýšeny výsledky vojenské výroby Německa a jeho spojenců. Za rok a půl sovětský lid dokázal to, co se zdálo nemožné, jak na frontě, tak v týlu. A dodnes je těžké si uvědomit, pochopit a představit, kolik neuvěřitelného úsilí, hrdinství, sebeobětavosti potřebovaly tyto obrovské úspěchy. Proti silné, po zuby ozbrojené, chladnokrevné a dobyvačné mašinérii nacistů se pozvedla gigantická síla sovětského národa, který se spojil ve snaze ochránit rodnou zemi, pomstít se nepříteli, který zničil mírový život, plány a naděje. Samozřejmě v době této strašné a krvavé války některé lidi přepadl strach, beznaděj a zoufalství. Nechyběly zrada a dezerce. Dávaly o sobě dávat znát kruté zlomy z revolucí a občanské války, nihilismus, posměšný vztah k národní historii, tradicím, víře, někteří se snažili lákat bolševiky, především v prvních letech po příchodu k moci. Ale celková nálada sovětských občanů a našich krajanů, kteří se ocitli v zahraničí, byla jiná – ochránit a zachránit vlast. To byl skutečný nezadržitelný závan. Lidé hledali oporu v pravých patriotických hodnotách. Nacističtí „stratégové“ byli přesvědčení, že obrovský mnohonárodnostní stát dokážou lehce dostat pod kontrolu. Počítali s tím, že nečekaná válka, její nemilosrdnost a nesnesitelnost, vyostří vztahy mezi národnostmi a země se rozdělí na části. Hitler přímo prohlašoval: „Naše politika vůči národům, které osídlily široké prostory Ruska, musí spočívat v tom, abychom podněcovali jakoukoliv formu sporů a rozkolu.“ Ale od prvních dnů bylo jasné, že tento plán nacistům nevyšel. Brestskou pevnost do poslední kapky krve bránili vojáci více než 30 národností. V průběhu celé války i ve velkých rozhodujících bitvách, i v obraně každého bojového pole, každého metru rodné země, vidíme příklady takové jednoty. Pro miliony evakuovaných se rodným domovem stalo Povolží a Ural, Sibiř, Dálný východ, republiky Střední Asie a Zakavkazska. Jejich obyvatelé se dělili i tím posledním, podporovali je vším, čím mohli. Družba národů, jejich vzájemná pomoc se pro nepřítele stala opravdovou neporazitelnou pevností. Do rozdrcení nacismu, ať se nyní snaží dokázat cokoliv, hlavní a rozhodující vklad vnesl Sovětský svaz, Rudá armáda. Hrdinové, kteří dokonce bojovali v obklíčení u Bělostoku, Mogilevu, Umaňu a Kyjevu, Vjazmy a Charkovu. Šli do útoku pod Moskvou a u Stalingradu, Sevastopolu a Oděsy, Kurskem a Smolenskem. Osvobozovali Varšavu, Bělehrad, Vídeň a Prahu. Zaútočili na Kaliningrad a Berlín. Hájíme skutečnou, ne uhlazenou nebo „lakovanou“, pravdu o vojně. Tuto národní, lidskou pravdu – surovou, hořkou a nelítostnou – v mnohém nám předali spisovatelé a básníci, kteří si prošli ohněm a peklem fronty. Pro moji, stejně jako pro jiné generace, jejich čestné, hluboké povídky, romány, pronikavá „důstojnická próza“ a básně navždy zanechaly stopu v duši, staly se důvodem úcty k veteránům, kteří pro vítězství udělali všechno, co mohli, vzpomínat na ty, kdo zůstal na bojových polí. Rudá armáda zničila 626 divizí zemí Osy I dnes mnou cloumají jednoduché a velké řádky básně Alexandra Tvardovského Padl jsem u Rže, která je věnována účastníkům krvavé a kruté bitvy Velké vlastenecké války na centrální části sovětsko‑německé fronty. Jen během bitvy o Ržev od října 1941 do března 1943 Rudá armáda ztratila, včetně raněných a zmizelých, 1 342 888 lidí. Nazývám tato shromážděná z archivních zdrojů, strašná, tragická a zdaleka neúplná čísla poprvé, čím vzdává hold paměti hrdinského činu známých i bezejmenných hrdinů, o kterých v poválečných letech z různých důvodů mluvilo nezaslouženě nespravedlivě, nebo se mlčelo úplně. Uvedu ještě jeden dokument. Je jím zpráva Mezinárodní komise pro reparace s Německem v čele s Ivanem Majským, který byl připraven v únoru roku 1945. Mezi úkoly komise patřilo vytvoření formule, podle které poražené Německo mělo nahradit škody vítězným státům. Komise došla k následujícímu závěru: „Množství Německem vložených vojákodnů na sovětské frontě překonává to samé množství na všech ostatních spojeneckých frontách, a to minimálně 10násobně. Sovětská fronta také odebírala čtyři pětiny německých tanků a okolo dvou třetin německých letounů.“ Celkově SSSR vynaložil okolo 75 procent všech vojenských úsilí protihitlerovské koalice. Rudá armáda za roky války zničila 626 divizí zemí Osy, 508 z nich byly německé. Americký prezident Roosevelt ve svém projevu z 28. dubna roku 1942 k americkému národu prohlásil: „Ruská vojska zničila a nadále ničí více živé síly, letounů, tanků a děl našeho společného nepřítele než všechny ostatní národy dohromady.“ Churchill v dopise Stalinovi z 27. září 1944 psal, že „právě ruská armáda vypustila střeva z německé vojenské mašinérie…“ Takové hodnocení rezonovalo po celém světě. Protože v těchto slovech je ta veliká pravda, o které tehdy nikdo nepochyboval. Téměř 27 milionů sovětských občanů zemřelo na frontách, v německém zajetí, zemřely hlady a bombardováním, v ghettech a pecích nacistických lágrů smrti. SSSR ztratil každého sedmého ze svých občanů, Velká Británie jednoho ze 127, USA jednoho z 320 lidí. Bohužel tento počet těžkých a nenahraditelných ztrát Sovětského svazu není konečný. Je před námi mravenčí práce na zjištění jmen a osudů všech zemřelých: vojáků Rudé armády, partyzánů, sabotérů, vojenských zajatců a obětí koncentračních táborů, civilních obyvatel, kteří byli zavražděni agresory. Takový je náš dluh. A zde má zvláštní roli hnutí lidí hledajících padlé, vojenští patrioti a dobrovolníci, projekty jako elektronický seznam informací Paměť národa, který je založen na archivních dokumentech. A, samozřejmě, pro řešení takového velkého humanitárního úkolu je nezbytná mezinárodní spolupráce. K vítězství vedlo úsilí všech občanů a národů, které bojovali se společným nepřítelem. Britská armáda ochránila svoji vlast před útokem, bojovala s nacisty a jejich satelity ve Středozemním moři, v severní Africe. Americká a britská vojska osvobozovala Itálii, otevřela druhou frontu. USA nanesly likvidační údery agresorovi v Tichém oceánu. Pamatujeme si kolosální oběti čínského národa a jeho obrovskou roli v likvidaci japonských militaristů. Nezapomeneme na vojáky „bojující Francie“, kteří nepřiznali hanebnou kapitulaci a pokračovali v boji s nacisty. My budeme vždy vděční za pomoc, kterou poskytovali spojenci, když Rudé armádě poskytovali munici, pohonné hmoty, potraviny a techniku. I ona byla podstatná – okolo sedmi procent z celkových objemů vojenské výroby Sovětského svazu. Heroizace nacistických spolupachatelů je zradou paměti našich otců a dědů Jádro antihitlerovské koalice se začalo vytvářet hned po útoku na Sovětský svaz, kdy ho USA a Velká Británie okamžitě podpořily v boji s hitlerovským Německem. Během Teheránské konference roku 1943 Stalin, Roosevelt a Churchill vytvořili alianci velkých mocností, dohodli se na vypracování koaliční diplomacie, společné strategie v boji proti společné smrtelné hrozbě. Lídrům Velké trojky bylo jasné, že spojení průmyslových zdrojů a vojenských potenciálů SSSR, USA a Velké Británie vytvoří jasnou převahu nad protivníkem. Sovětský svaz v plném rozsahu plnil své povinnosti plynoucí ze spojenectví, vždy podával pomocnou ruku. Velkou operací Bagration v Bělorusku Rudá armáda podpořila výsadek anglo-amerických výsadkářů v Normandii. V lednu roku 1945, poté, co se naši probojovali k řece Odra, Rudá armáda zneškodnila poslední velký útok wehrmachtu na západní frontě, v Ardenách. A tři měsíce po vítězství nad Německem SSSR zcela podle Jaltských dohod vyhlásil válku Japonsku a uštědřil porážku milionové Kuantungské armádě. Ještě v červenci roku 1941 sovětské vedení prohlásilo, že „cílem války proti fašistickým tyranům je nejen likvidace hrozby, která visí nad státem, ale i pomoc všem národům Evropy, které trpěly pod nadvládou německého fašismu“. Uprostřed roku 1944 byl nepřítel vyhnán prakticky z celého území Sovětského svazu. Bylo ovšem nutné ho dorazit v jeho hnízdě. A Rudá armáda začala svoji osvobozující misi v Evropě, zachránila před zničením a zotročením, před hrůzami holokaustu celé národy. Zachránila je za cenu stovek tisíc životů sovětských vojáků. Je také důležité nezapomínat na tu obrovskou materiální pomoc, kterou SSSR poskytoval osvobozeným zemím při odstraňování hrozby hladu, při obnově ekonomiky a infrastruktury. Dělal to tehdy, kdy se na tisících verstách (stará ruská délková míra – pozn. red.) od Brestu do Moskvy a Volhy prostírala pouze spálená země. Například v květnu 1945 rakouská vláda požádala SSSR o pomoc s potravinami, protože „nevěděla, jak nakrmit své obyvatelstvo v následujících sedmi týdnech až do nové sklizně“. Souhlas sovětského vedení poslat jídlo popsal státní kancléř prozatímní vlády Rakouské republiky K. Renner jako „záchranný akt...“, na který „Rakušané nikdy nezapomenou“. Spojenci společně vytvořili Mezinárodní vojenský tribunál určený k potrestání nacistických politických a válečných zločinců. Jeho rozhodnutí poskytují jasnou právní kvalifikaci takovým zločinům proti lidskosti, jako jsou genocida, etnické a náboženské čistky, antisemitismus a xenofobie. Norimberský tribunál přímo a jednoznačně odsoudil nacistické spolupachatele, různorodé kolaboranty. Tento hanebný jev měl místo ve všech evropských zemích. Takoví „činitelé“ jako Pétain, Quisling, Vlasov, Bandera, jejich přisluhovači a následovníci, přestože se oblékali do šatů bojovníků za národní nezávislost nebo svobodu od komunismu, jsou zrádci a kati. V nelidskosti často vynikali nad svými pány. Ve snaze se vyšplhat výše ochotně plnili nejhorší úkoly v sestavě zvláštních kárných skupin. Popravy zastřelením v Babím Jaru, Volyňský masakr, spálená Chatyň a akce vyhlazování Židů v Litvě a Lotyšsku jsou dílem jejich krvavých rukou. A dnes zůstává naše pozice nezměněna: trestné činy nacistických spolupachatelů nelze ospravedlnit, nemají promlčecí lhůtu. Proto vyvolává rozpaky to, kdy se v řadě zemí ti, kteří se pošpinili spoluprací s nacisty, najednou přirovnávají k veteránům 2. světové války. Považuji za nepřípustné přirovnávat osvoboditele a okupanty. A heroizaci nacistických spolupachatelů můžu pokládat pouze za zradu paměti našich otců a dědů. Zradu těch ideálů, které spojily národy v boji proti nacismu. Vůdci SSSR, USA a Velké Británii tehdy bez přehánění čelili historickému úkolu. Stalin, Roosevelt, Churchill zastupovali země s různými ideologiemi, státními ambicemi, zájmy, kulturami, ale prokázali velkou politickou vůli, povznesli se nad rozpory a vášně a upřednostnili skutečné zájmy světa. Výsledkem bylo, že se dokázali dohodnout a dosáhnout řešení, díky čemu zvítězilo celé lidstvo. Vítězné mocnosti nám zanechaly systém, který se stal kvintesencí intelektuálních a politických hledání několika staletí. Řada konferencí – v Teheránu, Jaltě, San Franciscu, Postupimi – položila základy toho, že svět již 75 let, a to bez ohledu na nejostřejší rozpory, žije bez globální války. Historický revizionismus, jehož projevy pozorujeme nyní na Západě, a to zejména vůči 2. světové válce a jejím výsledkům, je nebezpečný tím, že hrubě a cynicky zkresluje chápání zásad mírového rozvoje stanovených v roce 1945 na konferencích v Jaltě a San Franciscu. Hlavním historickým úspěchem Jalty a dalších rozhodnutí té doby byla shoda na vytvoření mechanismu, který by vedoucím mocnostem umožnil zůstat v rámci diplomacie při řešení vznikajících se mezi nimi sporů. Summit Ruska, Číny, Francie, Spojených států a Velké Británie bude hrát důležitou roli Dvacáté století přineslo totální a všestranné světové konflikty, a v roce 1945 do arény vstoupily také jaderné zbraně schopné fyzicky zničit zemi. Jinými slovy se urovnávání sporů silou stalo extrémně nebezpečným. A vítězové 2. světové války tomu rozuměli. Chápali a uvědomovali si svou vlastní odpovědnost vůči lidstvu. Smutná zkušenost Společnosti národů byla vzata v úvahu v roce 1945. Struktura Rady bezpečnosti OSN byla vypracována tak, aby mírové záruky byly co nejkonkrétnější a nejúčinnější. Tak vznikla instituce stálých členů Rady bezpečnosti a právo veta jako jejich privilegium a odpovědnost. Co je právo veta v Radě bezpečnosti OSN? Upřímně řečeno, je to jediná rozumná alternativa přímému střetu největších zemí. Je to prohlášení jedné z pěti mocností, že to či ono řešení je pro ni nepřijatelné, je v rozporu s jejími zájmy a ponětími o správném přístupu. A jiné země, i když s tím nesouhlasí, akceptují takovou pozici, jaká je, a vzdávají se pokusů uskutečnit své jednostranné záměry. Tak či onak, ale je třeba hledat kompromisy. Nové globální vzdorování začalo téměř okamžitě po skončení 2. světové války a občas bylo velmi krutým. Ta skutečnost, že studená válka nepřerostla do třetí světové, prokazatelně potvrdila účinnost dohod uzavřených Velkou trojkou. Pravidla chování sjednaná při zřízení OSN umožnila další minimalizaci rizik a udržení konfrontace pod kontrolou. Samozřejmě vidíme, že momentálně systém OSN pracuje s napětím, ne tak efektivně, jak by mohl. Avšak svou hlavní funkci OSN nadále plní. Zásady činnosti Rady bezpečnosti OSN jsou jedinečným mechanismem předcházení velké válce nebo globálnímu konfliktu. Výzvy, které jsou v posledních letech často slyšeny, zrušit právo veta a odmítnut zvláštní příležitosti stálých členů Rady bezpečnosti, jsou ve skutečnosti nezodpovědné. Vždyť, pokud k tomu dojde, Organizace spojených národů se v podstatě promění v tuto Společnost národů – ve shromáždění na prázdné řeči, zbavené pák vlivu na světové procesy; jak to skončilo, je dobře známo. Právě proto vítězné mocnosti přistoupily k vytvoření nového systému světového řádu s největší vážností, aby neopakovaly chyby předchůdců. Vytvoření moderního systému mezinárodních vztahů je jedním z nejdůležitějších výsledků 2. světové války. Ani ty nesmiřitelné rozpory – geopolitické, ideologické, ekonomické – nebrání hledání forem mírového soužití a součinnosti, pokud je k tomu touha a vůle. Dnešní svět neprochází nejklidnějšími časy. Všechno se mění: od globální rovnováhy moci a vlivu do sociálních, hospodářských a technologických základů života společností, států, celých kontinentů. V minulých dobách nebyly tyto změny téměř nikdy bez velkých vojenských konfliktů, bez silového boje za vybudování nové globální hierarchie. Díky moudrosti a prozíravosti politických vůdců spojeneckých mocností se podařilo vytvořit systém, který zabraňuje extrémním projevům takové objektivní a historicky neodmyslitelné pro světový rozvoj rivality. Naší povinností – všech, kdo přebírají politickou odpovědnost, zejména zástupců vítězných mocností ve 2. světové válce – je zajistit, aby se tento systém zachoval a zdokonaloval se. Dnes, stejně jako v roce 1945, je důležité projevit politickou vůli a společně prodiskutovat budoucnost. Naši kolegové – pánové Si Ťin-pching, Macron, Trump, Johnson – podpořili ruskou iniciativu k uspořádání setkání vůdců pěti jaderných států – stálých členů Rady bezpečnosti. Děkujeme jim za to a očekáváme, že takové osobní setkání se může uskutečnit při nejbližší příležitosti. Jakou se nám představuje agenda nadcházejícího summitu? Za prvé podle našeho názoru je účelné prodiskutovat kroky k rozvoji kolektivních postupů ve světových záležitostech, upřímně projednat otázky udržování míru, posílení globální a regionální bezpečnosti, kontroly strategických zbraní, společných úsilí v boji proti terorismu, extremismu a dalším aktuálním výzvám a hrozbám. Samostatným tématem pořadu jednání je situace v globální ekonomice, především překonání hospodářské krize způsobené pandemií koronaviru. Naše země přijímají bezprecedentní opatření na ochranu zdraví a života lidí, na podporu občanů, kteří se ocitli v obtížné životní situaci. Jak však závažné dopady pandemie budou, jak rychle se globální ekonomika dostane z recese – závisí na naší schopnosti pracovat spolu a sladěně jako skuteční partneři. Navíc je nepřijatelné proměňovat ekonomiku v nástroj nátlaku a konfrontace. Mezi požadovaná témata patří ochrana životního prostředí a boj proti změně klimatu, jakož i zajištění bezpečnosti globálního informačního prostoru. Navržená Ruskem agenda nadcházejícího summitu „pětky“ je nesmírně důležitá a naléhavá jak pro naše země, tak i pro celý svět. A ohledně všech bodu máme konkrétní nápady a iniciativy. Nelze pochybovat o tom, že summit Ruska, Číny, Francie, Spojených států a Velké Británie bude hrát důležitou roli při hledání společných odpovědí na moderní výzvy a hrozby a prokáže společnou oddanost duchu spojenectví, vysokým humanistickým ideálům a hodnotám, za které otcové a dědové bojovali bok po boku. S oporou na společnou historickou paměť si můžeme a musíme důvěřovat. To poslouží pevným základem pro úspěšná jednání a společné kroky ve prospěch posílení stability a bezpečnosti na planetě, pro prosperitu a blahobyt všech států. Bez nadsázky je to naše společná povinnost a odpovědnost vůči celému světu, vůči současným i budoucím generacím. Překlad pořídila redakce Sputniku. Mezititulky jsou dílem redakce Literárních novin. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-04 07:23:34

Mýty kolem Boženy Němcové: nenarodila se 4. února, matka ji neměla ráda a byla šlechtického původu

Přestože kolem přesného data narození Barbory Panklové (rozené Novotné), která se pod jménem Božena Němcová nesmazatelně zapsala do dějin české literatury, dodnes panují nejasnosti, je prozatím nutno brát za bernou minci její vlastní tvrzení, že se narodila 4. února 1820. „5/2 60. / Milý Karle! Jestlipak jsi zpomněl, že byl včéra můj den narození? Je mi 40 let; už mne nebudete tak dlouho mít, jako jste mne měli!“ Tak otevřela Božena Němcová jeden ze svých dopisů dvacetiletému synu Karlovi, který v té době pracoval jako zahradník v Rájci u Brna. Po počátečních zprávách o Karlových sourozencích, po praktických pokynech a výčitkách, což bylo všechno v její korespondenci s Karlem obvyklé, se Němcová rozepisuje o svých rozepřích s manželem Josefem a o plánech na rozvod. Náhled na vlastní manželství tu vyúsťuje v jakési spisovatelčino krédo: „Kdyby byl táta se mnou zacházel jako se ženou, a ne jako s otrokem, byla bych ho milovala a byli bychom šťastní bývali do smrti, navzdor všemu neštěstí – a tak se rozejdeme a stěží více sejdeme. Pamatuj si to, Karle, pro budoucnost: ‚láska že rodí lásku!‘ – A kde není lásky, není štěstí v manželství, je to jen zvyk a sprostota.“ Dopis, uložený dnes v Literárním archívu Památníku národního písemnictví v Praze, patří k nejvýznamnějším dochovaným listům psaným Boženou Němcovou, a to nejen tím, že v něm pisatelka s nebývalou otevřeností hodnotí své manželství a že syna poprvé bere jako rovnocenného partnera. Významný je i pro otázku jejího stáří, neboť se v něm Němcová o této věci vyjadřuje zcela jasně. Ostatně už o tři roky dříve datuje jeden z dopisů Karlovi (tehdy učni v zámecké zahradě ve slezské Zaháni) slovy „Na den mého narození, 4/2 57“. I rukopis tohoto listu je uchováván v LA PNP. V obou dopisech Božena Němcová potvrzuje „oficiální“ datum svého narození, doložené vídeňskou křestní matrikou. V uplynulých desetiletích se ovšem do obecného povědomí rozšířily dohady o tom, že byla zhruba o dva až čtyři roky starší, někdy doprovázené i fantaziemi o jejím šlechtickém původu. Tyto názory jsou založeny na průzkumu matrik školních. Jejich proponenti se pro ně mimoto snaží najít podporu i v korespondenci, postupují přitom ale dost nešťastně: to, co jejich teorii odporuje, obvykle ignorují, a co by jí mohlo odpovídat, zveličují. Jeden z argumentů je založen na neporozumění tehdejší češtině, jiný přehlíží skutečnost, že spisovatelčin otec Johann Pankl mluvil s dětmi německy. Navzdory tomu, že v době pobytu v Zaháni, kde žili i matka a sourozenci Němcové, si Karel Němec s matkou psal mj. o tom, že je jí, popř. jejímu synu Jaroslavovi, podobný její bratr Otto, badatelé prohlašují, že podle fotografií se Němcová nikomu z rodičů a sourozenců nepodobala. Také teze o nebývale chladném vztahu mezi Němcovou a její matkou (či macechou) odpovídá spíš projekci Babičky do reality autorčina života než tomu, co lze vyčíst z dopisů. V korespondenci existuje jediný list, kterým lze skutečně argumentovat proti oficiálnímu datu jejího narození. Je to fragment z dopisu medikovi Hanuši Jurenkovi, do něhož byla Němcová zamilovaná. O události, která se stala roku 1830, se v něm píše „nebylo mi ještě zcela třináct let“. Potíž je v tom, že tento úryvek, přetištěný krátce po spisovatelčině smrti (jako ilustrace k jejímu životopisu) J. E. Sojkou, blízkým spolupracovníkem mystifikátora Karla Sabiny, není a nikdy nebyl znám ve formě rukopisu, kopie ani opisu a že byl slohovou analýzou Alexandra Sticha označen za neautentický. Mimoto je bohatě doloženo, že na rozdíl od věcných dopisů rodinným příslušníkům psala Božena Němcová přátelům a osobám, u nichž chtěla stát v dobrém světle, dopisy beletrizované, esteticky ozvláštňované, v nichž prožitou skutečnost přetavovala v romantické příběhy. Upřednostňovat tento dopis jako historický pramen před korespondencí s Karlem tak nedává smysl. Školní matriky naznačují, že se Barbora Panklová možná narodila někde jinde a někdy jindy, než uvádějí životopisy Němcové. Ona sama však byla přesvědčena, že datem jejího narození byl 4. únor 1820. Dokud nebude jiné datum nezvratně prokázáno, můžeme si narození Boženy Němcové připomínat v den, na který sama opakovaně poukázala. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Že dvousté výročí narození Boženy Němcové nemůže projít bez povšimnutí, je nabíledni. Její osobnost je i dnes živou součástí českého kulturního i obecného povědomí; připomeňme si jen, že v populární televizní anketě o největšího Čecha se umístila v první desítce, nejvýš ze všech žen. Zatímco ještě na přelomu století se prvořadou kulturní událostí stala „fetišistická revue“ Babička Divadla Husa na provázku, v posledních letech se zdá, že spíš než dílo B. Němcové rezonuje její život. V současné době připravuje Česká televize minisérii Božena, před devíti lety natočila polohraný dokument Obrazy ze života Boženy Němcové režisérka Ljuba Václavová, v roce 2005 vznikl v Německu film A tou nocí nevidím ani jedinou hvězdu. V roce 2016 měla v Národním divadle v Praze premiéru hra Lenky Lagronové Jako břitva (Němcová), o tři roky dříve v divadle Viola inscenace Miloše Horanského Neumím jinak než láskou. Ke zvýšení zájmu o spisovatelčin život snad přispělo i ediční zpřístupnění její kompletní dochované korespondence péčí Nakladatelství Lidové noviny v letech 2003–2007, oceněné v roce 2008 Magnesií Literou za nakladatelský čin a iniciované přední znalkyní a vykladačkou jejího díla Jaroslavou Janáčkovou. S oporou o svůj předchozí výzkum korespondence B. Němcové totiž J. Janáčková tuto korespondenci pokládá jednoznačně za součást autorčina díla. „Listy psané v potřebě akce a chápané jako součást jednání s druhými“ nabízí v předmluvě k prvnímu ze čtyř svazků číst jako velkolepou „kroniku v dopisech“, z níž „náboj životní naléhavosti nemizí ani po staletích“. Ač sama Němcová oceňovala ze svých textů nejvýše román Pohorská vesnice, v českém kulturním povědomí žijí především její pohádky („báchorky“), upravené z folklorních vyprávění, a idylická próza Babička. V obou případech je však jejich současný čtenářský i mediální obraz spojen s nezanedbatelnými problémy. Pohádky se k publiku zpravidla dostávají buď v podobě filmových a televizních adaptací, nebo ve vydáních jazykově a pohříchu i obsahově přizpůsobovaných domnělým potřebám dětského čtenáře – alarmující analýzu textových rozdílů mezi původní a takto adaptovanou podobou pohádek podala před patnácti lety Alena Macurová. Babičku, v médiích zhusta traktovanou jako text, který je dětem vnucován školou, třebaže je pro ně beznadějně zastaralý, už podobný osud potkal také. V roce 2013 ji vydalo „v současném jazyce“ nakladatelství Práh, čímž vyvolalo poměrně bouřlivé reakce. Předloňský výzkum porozumění tomuto i autorskému textu, realizovaný Janou Sotlovou, ukázal, že provedené úpravy byly dílem zbytečné, dílem nefunkční, nemluvě o jejich nekonzistentnosti. V plném porozumění textu dětským čtenářům brání jen některé lexikální jednotky a ty lze namísto nahrazování objasňovat vysvětlivkami. Že je prozaické dílo Boženy Němcové mimořádné, novátorské i svými tvárnými postupy a poetikou, dokazují nejnovější výzkumy prováděné v Ústavu pro českou literaturu AV ČR. Alice Jedličková v objevném článku zveřejněném v posledním čísle časopisu Český jazyk a literatura vyzdvihuje jako jev v dobové literatuře zcela neobvyklý, že v Babičce „děti nejsou jen poučovány a kárány, ale také se s nimi laškuje a přiměřeně reaguje na jejich emoce (…); děti škemrají, odmlouvají a vymlouvají se, s chutí instruují a poučují domněle ‚velkého světa neznalou‘ babičku, žalují nebo hrozí žalováním, chlubí se, ba vytahují. Jejich řeč má i performativní funkci, tj. dosah jednání ve světě dospělých“. Dětské postavy jsou zde pojaty jako plnohodnotné, vyvíjející se lidské bytosti, a tak není divu, že vypravěčka Babičky ztvárňuje některé scény z jejich, specificky dětské perspektivy. Myslím, že nejlepším způsobem, jak oslavit blížící se jubileum, je přečíst si znovu aspoň kousek Babičky. Jestli v ní nemáte svou oblíbenou scénu nebo kapitolu, nabízím třeba sedmou, která se začíná „nehodami“, jež dětem odcházejícím natěšeně na návštěvu zámku způsobí domácí zvířata, a ve které babička vypráví paní kněžně pohnutý příběh svého ovdovění a strastiplného, avšak nakonec šťastného návratu do rodného domu. {/mprestriction} Autor je bohemista, působí na FF UK v Praze.

Čas načtení: 2020-01-27 12:03:24

Literární vyhlídky (27. ledna až 2. února)

Poslední lednový týden bude na nejrůznější literární akce vskutku bohatý, a to nejen v české metropoli. Připomenutí se dočkají i někteří klasikové – Gustav Meyrink, Jaroslav Seifert, Wisława Szymborská, Ivo Vodseďálek nebo Jan Balabán. Ochuzeni nebudete ani o tipy na zajímavé (audio)knižní novinky. POZVÁNKY 27. 1. Praha / 19.00, Knihovna Václava Havla Představení knihy s hrabalovským názvem Výpravy pro starší a pokročilé – souboru cestopisných esejů, které Jiří Peňás psal každý týden do časopisu Týdeník Echo24.cz. Je to svým způsobem jedinečný obraz světa blízkého i trochu přespolního, vznikající za pochodu, jenž se nesmí nikdy zastavit. V textech se prolínají osobní zážitky s historií, dějiny umění s politikou, romantika s humorem, většinou hořkým a melancholickým. Večer uvede Jáchym Topol. Hosté: Tomáš Kafka a Zbyněk Petráček. Praha / 19.00, Rakouské kulturní fórum v Praze Prezentace románu Zeď rakouské autorky Marlen Haushofer (1920–1970), který je v Rakousku považován za kultovní dílo, byl úspěšně zfilmován, přeložen do desítek jazyků a po více než půl století se dočkal i českého překladu. Román je stylizovaný jako deníkové zápisy hlavní hrdinky, kterou osud ze dne na den vystaví doslova nepředstavitelné zkoušce: Společně se svými přáteli vyrazí na výlet na loveckou chatu do Alp. Přátelé po příjezdu vyráží do nedaleké vesnice. Když se dlouho nevracejí, vydá se je hlavní hrdinka hledat. Uprostřed divoké přírody však narazí na neviditelnou zeď, za kterou se zdát být vše mrtvé. Odříznuta od okolního světa je postavena před nevyhnutelné základní otázky života… Jablonec nad Nisou / 19.00, galerie Pouzar&ová Literární večer věnovaný románu jabloneckého rodáka Štěpána Kučery Projekt Gilgameš. Ukázku z knihy přečte autor, poté vystoupí kytarista Karel Pazdera s recitálem zhudebněných Kučerových textů. Večer uvede básník Josef Straka. Večer bude zahájen v galerii a následně se přesune do prostoru přes ulici k Václavu Havlovi (Pražská 23), kde bude večer pokračovat čtením, recitálem a posezením. Praha / 19.30, Božská Lahvice Pořad nazvaný Očima Gustava Meyrinka: oživení mystiky v literatuře. Gustav Meyrink byl nejen mystický prozaik pražského okruhu, ale i zapálený hermetik, jehož život byl prodchnutý okultismem a do jisté míry se stal nesmrtelným. Přijďte se v nejedné alchymické povídce i nejvýznamnějším pražském románu 20. století Golem přenést do Prahy plné mystiky, tajemství a neexistujících zákoutích. Dramaturgem večera je Matěj Senft. 28. 1. Praha / 17.00, Knihkupectví Luxor (Václavské náměstí) Viktorie Hanišová svým románem Rekonstrukce završila trilogii, ve které rezonují témata mateřství, silných ženských postav i nefunkčních a poškozených vztahů. Byl to plán už od začátku a do jakých vod se vydá se svou další knihou? Autogramiáda a beseda s nadanou autorkou a překladatelkou proběhne v Paláci knih Luxor. Broumov / 17.30, Městská knihovna v Broumově Neformální posezení v Městské knihovně v Broumově s aktuálními rezidenty klášterního Literárního domku. Svá díla během besedy a autorského čtení představí spisovatel, překladatel a vysokoškolský učitel Radek Malý, autor několika sbírek poezie a knížek pro děti, rovněž učebnic a odborných publikací, který do češtiny převedl například verše Georga Trakla, Ericha Kästnera, R. M. Rilka, Paula Celana či Stefana Georga, a Vlasta Dufková, překladatelka z francouzštiny a portugalštiny, která dlouhá léta pracovala jako redaktorka v nakladatelství Odeon, Mladá fronta a Paseka, autorka básnické sbírky Čistec a prózy Bílé na bílém / Supinum. Brno / 17.30, Knihovna Jiřího Mahena V rámci projektu Spisovatelé do knihoven zavítá do Brna Aleš Palán, novinář, publicista, spisovatel, jeden ze signatářů Charty 77. Od roku 1993 se věnuje žurnalistice, za knihu rozhovorů Být dlužen za duši a za román Ratajský les byl nominován na Magnesii Literu. Za průvodce brněnským Bronxem Brnox toto ocenění získal. Za knihu rozhovorů Kdo chodí tmami dostal výroční cenu Českého literárního fondu. Rozhovory s šumavskými samotáři Raději zešílet v divočině byly v anketě Lidových novin vyhlášeny Knihou roku. V roce 2019 mu vyšel (mimo jiné) nový román Miss exitus. Praha / 19.00, Knihovna Václava Havla Představení knihy Přemysla Houdy s názvem Normalizační festival – původní monografie o československém pozdním socialismu, zvláště pak o pozdně socialistické veřejné sféře, jež je dnes považována za toxickou. Autor knihy se vyhýbá dichotomii mrtvé a živé vody a ukazuje, zda se dalo se šedivými slovy tehdejšího socialismu přece jen dělat něco smysluplného. S Přemyslem Houdou budou diskutovat politolog Pavel Barša, redaktorka a literární kritička Eva Klíčová a redaktor čtrnáctideníku A2 Matěj Metelec. Debatu moderuje politolog a filozof Milan Znoj. Praha / 19.00, Knihkupectví a kavárna Řehoře Samsy Ewald Murrer přečte ukázky ze své nejnovější knihy Noční četba (Aula 2019). „Skryt za hororovou stylizaci a mlhou arbesovských romanet uvolňuje si autor ruce k parodii, grotesknímu šaškování, mystifikaci i potutelnému humoru a genderově nekorektní provokaci,“ napsal mimo jiné o sbírce Petr Bílek. Praha / 19.30, Kavárna Fra Prozaik, novinář, filmový scenárista Ondřej Štindl bude číst ze svého právě dokončeného románu Až se ti zatočí hlava (Argo, jaro 2020). – Česko, leden 2018. Prezident Miloš Zeman byl právě zvolen do druhého volebního období, venku mrzne, občanstvo si vylévá srdce na sociální sítě a v redakci nejmenovaného deníku nedobrovolně končí vyhořelý komentátor Jan „Johan“ Souček. Antihrdinou třetího románu Ondřeje Štindla lomcují bezmoc, vztek a strach – a když si pod svým článkem na webu přečte výsměšný komentář, udělá jedno nesmyslné, zoufalé rozhodnutí. Začíná temně groteskní příběh, v němž o sebe křísnou dva muži z opačných táborů společenského spektra a pak se začnou dít věci. 29. 1. Praha / 17.17, MKP – Hradčany Jaroslav Seifert: Orfeus v baloně – dokumentární pořad o životě a literárním díle českého básníka, spisovatele, novináře a překladatele. Číst, vyprávět a promítat bude Daniel Razím – literární autor a dokumentarista. Životní příběh dosud jediného českého nositele Nobelovy ceny za literaturu nabízí pozoruhodný příklad niterných lidských proměn a uměleckého zrání výjimečné tvůrčí osobnosti. Praha / 18.00, Dům čtení (pobočka MKP) Diskusní večer Salonu Práva: Co se děje na periferii? aneb Na okraji pozornosti. Okraje republiky, okraje společnosti. Jak se na ně díváme, čeho si všímáme, co naopak pomíjíme? Jak vypadá periferie pohledem nejnovějších sociologických výzkumů? Jak se se zkušeností okraje vyrovnává česká a světová literatura, potažmo kultura? O tom všem budou diskutovat sociolog Daniel Prokop, spoluautor výzkumu Rozděleni svobodou, který zároveň uvede svou novou knížku Slepé skvrny: O chudobě, vzdělávání, populismu a dalších výzvách české společnosti, a politoložka Kateřina Smejkalová, která se zabývá mimo jiné rolí periferie v současné kultuře. Diskusi bude moderovat editor Salonu Zbyněk Vlasák. Praha / 19.00, Knihovna Václava Havla Večer věnovaný nedožitým narozeninám Jana Balabána nabídne ve své první části hru Jana Balabána a Ivana Motýla Bezruč?! V drobné úpravě této hry se tvůrci soustředí na vztah Vaška / Bezruče a Marie / Maryčky. Ve hře připravené jako inscenované čtení vystupují herci i neherci, ale všichni společně prožívají krásu i naléhavost textu. (Účinkují: Zuzana Truplová, Přemysl Bureš, Jakub Chrobák, Zdeněk Janošec Benda a spoluautor Ivan Motýl, režie Přemysl Bureš). Ve druhé části pak účinkující a další hosté vzpomenou na život a dílo Jana Balabána, jednoho z nejvýznamnějších českých autorů přelomu tisíciletí. Praha / 19.00, Klub Varšava Křest povídkové sbírky autora a překladatele Vratislava Kadlece. Jeho prozaický debut Hranice lesa (Argo 2019) nabízí sedmnáct povídek, v nichž jako by se potkával Karel Michal a jeho Bubáci pro všední den s texty Jorgeho Luise Borgese. Jednotlivé povídky ohmatávají různé podoby hranic, nejasné prahy v nás i kolem nás a životní mezníky, po jejichž překročení není návratu. Postavy povídek se často ocitají v neveselých situacích, vyprávění však nechybí humor a za slovy tu a tam cítíme poťouchlý úsměšek vypravěče. Humor vyvstává ve chvílích, kdy si uvědomujeme chybu, která nebolí. I práh bolestivosti je ovšem velmi nejasné a proměnlivé povahy. Ukázky z díla přečte autor ve spolupráci se spisovatelkou Ivanou Myškovou. Praha / 19.00, Dobrá trafika V rámci 72. literárního večera Slova mají křídla představí velkou ilustrovanou knihu Historie Čechů v USA (Práh 2019) její autorka Renáta Fučíková a knihu Jan Žižka. Život a doba husitského válečníka (Paseka 2019) představí její autor Petr Čornej. Večer moderují Lubor Falteisek a Dušan Spáčil. Praha / 19.30, Božská Lahvice Natálie Paterová je autorkou básnické sbírky Uvnitř kosti duha (2011). Po studiích češtiny na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci pokračovala dále na Fakultě humanitních studií Karlovy university, obor Evropské kulturní a duchovní dějiny. Své básně uveřejnila v řadě literárních časopisů, v Německu jí loni vyšel bilingvní výbor jejích textů s názvem Ohne option. V Božské Lahvici bude autorka číst ze své nové básnické sbírky Co když. Řeč o autorce pronese Marie Šťastná, která se podílela na redakci sbírky. Hostem bude také básník Jan Spěváček. 30. 1. Praha / 17.00, Knihkupectví Academia (Václavské náměstí) Monumentální biografie Jana Žižky získala 2. místo v anketě LN Kniha roku a stala se jednou z diskutovaných událostí nejen knižního světa. Nenechte si proto ujít setkání s jejím autorem Petrem Čornejem, předním českým historikem, který se zaměřuje na dějiny pozdního středověku, zejména na husitství, dějiny historiografie a výzkum dějinné paměti. Před rokem 1989 pracoval v Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV, poté přednášel na Filozofické fakultě UK, vedl katedru dějin a didaktiky dějepisu na Pedagogické fakultě UK, učil na Literární akademii a od roku 2013 působí v Akademii věd ČR. Je autorem či spoluautorem mnoha knih, včetně dvou dílů Velkých dějin zemí Koruny české. Prostějov / 17.00, Městská knihovna Prostějov Spisovatelka, překladatelka a novinářka Markéta Pilátová představí svůj román S Baťou v džungli, inspirovaný životem českého podnikatele Jana Antonína Bati. Životopisný příběh sestavený na základě rodinných vzpomínek, deníkových záznamů, dopisů a fotografií odráží dramatické události 20. století, které ovlivnily osudy celé Baťovy rodiny. Vsetín / 17.00, Masarykova veřejná knihovna Beseda a čtení spisovatelky a překladatelky Viktorie Hanišové, autorky románů Anežka, Houbařka a Rekonstrukce. Probíhá v rámci festivalu „Literární jaro ve Vsetíně“. Praha / 18.00, Topičův salon Další literární večer v Topičově salonu bude věnován Wisławě Szymborské, polské básnířce, esejistce, literární kritičce a překladatelce francouzské literatury, která v roce 1996 obdržela Nobelovu cenu za literaturu. Z jejího díla přečte a autorku představí Zofia Bałdyga. Večerem provede Nikolai Ivaskiv. Praha / 19.00, Knihovna na Vinohradech Báseň jako bodnutí včelou: Pavel Kolmačka a Radek Štěpánek v Knihovně na Vinohradech. Autorské čtení poezie uvádí Robert Wudy. Praha / 19.00, Knihovna Václava Havla Tvorbu Ivo Vodseďálka (1931–2017) lze bez nadsázky označit za jeden z dosud neobjevených pokladů moderní české literatury. Širším čtenářským vrstvám je autor téměř neznámý, v literární obci se ovšem těší až kultovnímu postavení – mezi jeho přátele a obdivovatele patřili takoví velikáni české kultury jako Bohumil Hrabal, Kamil Lhoták, Vladimír Boudník či Egon Bondy, jeho odkazem se dlouhodobě zabývá řada literárních historiků a kritiků. Objemný, jedenácti set stránkový svazek Vodseďálkovy sebrané poezie Dílo 1949–1998 (Argo 2019) představí jeho editor Martin Machovec, spisovatel Jáchym Topol, filmařka a Vodseďálkova dcera Olina Kaufmanová a redaktor nakladatelství Argo Petr Onufer. Z autorova díla bude číst herec Karel Dobrý. 31. 1. Praha / 18.00, Edison Filmhub Čtení úryvků z knihy Žena filmového kritika (Listen 2019). S tím nejvybroušenějším přednesem můžete počítat v podání filmových publicistů, dramaturgů, kritiků a ředitelů kin. Čte Aleš Stuchlý, Pavel Sladký, Jiří Flígl a Jan Jílek. Moderuje Bára Šichanová. 1. 2. Děčín / 18.00, Cafe Prostoru Devátý díl Českých prozaiček v Děčíně. Pozvání tentokrát přijala Dora Kaprálová s knihou Ostrovy (Druhé město 2019). Tradičně s besedou po čtení. NOVÉ (AUDIO)KNIHY Petra Dvořáková: Vrány (Host 2019) Komorní příběh, který končí tam, kde začíná tma, jistě patří k tomu nejlepšímu od spisovatelky úspěšných románů Dědina a Chirurg. Dvanáctiletá Bára se právě nachází na prahu dospívání. Projevuje se u ní výtvarné nadání, ale také živelná a občas nezvladatelná povaha. S nástupem puberty se konflikt mezi její spontánností a touhou matky po nekomplikovaném životě dramaticky prohlubuje. Zvlášť v kontrastu s její o něco starší, poddajnou sestrou. Čím více chce Bára svou přirozenost realizovat, tím úporněji se její okolí snaží tyto nesrozumitelné a průměru se vymykající potřeby ovládnout. Jejího talentu si všimne mladý učitel výtvarné výchovy přezdívaný Frodo, který jí nabídne citlivou oporu v boji s nároky rodiny, jež pod fasádou vnější spořádanosti ukrývá i velmi temná místa. Jenže Bára svoji válku v zákopech nerozumění stále prohrává. Jedinými spojenci se jí tak stávají vrány hnízdící před okny v parku. Vrány, které zpřítomňují přirozenou pudovost prostupující zvířecí i lidské životy. Svět, na který se Bára stále mocněji napojuje. Nabídne jí někdo opravdovou pomoc? Existuje ještě nějaké východisko? Vojtěch Klimt: Poddat se nemíním. Příběh knihtiskařů Krylových (Galén 2020) Kniha detailně mapuje tiskařskou činnost dědečka a tatínka básníka a písničkáře Karla Kryla v Novém Jičíně a Kroměříži. V duchovním prostředí této tiskárny Karel Kryl vyrůstal a knihy zde tištěných autorů utvářely jeho poetiku a obraznost. Podnítila také jeho vztah ke krásným tiskům, kvalitnímu papíru a výtvarné výzdobě knih. Vojtěch Klimt prostudoval v archivech a knihovnách stovky dokumentů, dopisů a jiných archiválií. Výsledkem je svazek, který přináší detailní vhled do mimořádně cenné kulturní práce, kterou Krylovi předkové vykonali. Tomáš Prokůpek: Sekora. Mravenčí a jiné práce (Akropolis, Moravské zemské muzeum 2020) Ondřej Sekora (1899–1967) byl významný ilustrátor a tvůrce dětských knih, jehož nejslavnější hrdiny dodnes zná v podstatě každé malé dítě. Současně zanechal nepřehlédnutelnou stopu v dějinách české žurnalistiky, sportu, divadla, audiovizuálních médií či komiksu a obecně patří k nejzásadnějším tvůrcům domácí populární kultury první poloviny dvacátého století. Tato výpravná monografie je rozdělena do dvanácti kapitol, které detailně zkoumají jednotlivé okruhy Sekorových rozsáhlých tvůrčích aktivit. Díky takto široce pojatému záběru, ale i díky přístupu k Sekorovu aktuálně zpracovanému archivu a spolupráci s řadou institucí, jež mají v držení sekorovské fondy, nabízí publikace mnohem komplexnější pohled na Sekorův život a dílo, než byl v případě tohoto domněle dobře známého tvůrce dosud k dispozici. Monografie je provázena bohatým obrazovým materiálem; reprodukce se dočkalo mnoho originálů a artefaktů, které zatím nebyly širší veřejnosti známy, včetně jeho soukromé malířské tvorby a studijních kreseb. Publikace Ondřej Sekora: Mravenčí a jiné práce vychází u příležitosti stodvacátého výročí tvůrcova narození a zároveň jako doprovod stejnojmenné výstavy připravené Moravským zemským muzeem v Brně. Radim Husák: Milenec zakletých žen (Větrné mlýny 2019) Sebrané texty Radima Husáka (1974–2007), teplického básníka, performera, hudebníka, prozaika, výrazné postavy alternativní kultury devadesátých a nultých let. Pod různými jmény publikoval v časopisech Host, Clinamen, Pako, Psí víno a Tvar a v severočeských antologiích Pátá Koróna a Kalné vody. V červenci 2007 spáchal sebevraždu. V nakladatelství Větrné mlýny nyní vychází souborná kniha jeho tvorby s názvem Milenec zakletých žen, která sestává ze tří rukopisných sbírek básní, výboru z autorovy beletrie a deníkových záznamů. Vojtěch Varyš: Na vrcholu zoufalství (Nakladatelství Petr Štengl 2020) Novinář Vojtěch Varyš proslul jako nekompromisní divadelní, kulturní i politický kritik. V pouhých 32 letech spáchal sebevraždu, román Na vrcholu zoufalství vychází posmrtně. – Štěpán Lotrinský, všeobecně přezdívaný Alsas, obráží lokál za lokálem – ve Wartenbergově kolečku, Hranicích oligofrenie nebo U Polského Danzigu se setkává nejen s nejvěrnějším přítelem Schulzem, ale i dalšími figurkami z orloje známých, milenek, akademiků a fašistů. Alkohol v nejroztodivnějších kombinacích teče proudem, o práci se mluvit nesluší a stranou čilého střídání partnerů zůstává jenom „nejnudnější chlápek v okolí“. A přece Alsase vidíme stále častěji usedat ke starému sešitu a číst v něm, že dobrá nálada je pouhý klam a trik… Ukázku z knihy najdete ZDE. Miřenka Čechová: Baletky (Paseka 2020) Baletky mají dvě tváře. Tu přední, usměvavou a dokonalou, kterou vidí publikum. A pak tu odvrácenou, když zmizí za oponou, předpisový úsměv jim spadne a tvář se zkřiví do ztrhaného šklebu, protože se dusí. Při tanci totiž nemůžou dýchat pusou. Třeští oči a lapají po dechu. Kdyby baletky někdo takhle nafilmoval, byla by to přehlídka utrpení. K tomu jsou ale trénované. Tak jako hlavní hrdinka tohohle příběhu. Každý den zažívá baletní dril jako v armádě. Ještě jí nebylo čtrnáct, a už je odbornicí na používání projímadel a zvracení, aby si udržela váhu, na ošetřování krvavých palců a stahování prsou. A do toho poznává klubový život v Praze. Jsou devadesátá léta, frčí perník a extáze a ona objevuje sex a zjišťuje, že má nevlastního bratra, který je úplně jiný, než by chtěla. A že její sen stát se baletkou a tančit ve Zlaté kapličce se mění v noční můru. Režisérka a tanečnice Miřenka Čechová vychází z vlastních zkušeností a deníkových zápisků. Její próza je sebeironickým, syrovým a nelítostným obrazem studií na Taneční konzervatoři a pražského života v divokých 90. letech. Jaroslav Havlíček: Neopatrné panny (čte Martin Čevora, Čti mi! 2020) Soubor povídek Jaroslava Havlíčka, které jsou protkány ponurostí, skepsí a životními prohrami. Detailně vykreslené hrdinky hrají o svůj život se špatnými kartami, které jim byly rozdány. Havlíček není ke svým postavám vůbec milosrdný. Příběhy tak nabízejí autentický pohled na dobu, která je dnes často idealizovaná. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-11-21 16:00:01

Charismatický Dežo Ursiny. Měl hlas jako hrom a odmítal zpívat v mateřštině

Dežo Ursiny se prosadil především jako hudební skladatel a filmový dokumentarista. Kromě toho hrál famózně na kytaru a jeho zpěv vždy dosahoval neobyčejné virtuozity. Kdyby se narodil v Paříži nebo New Yorku, stal by se z něho muzikant světového formátu. Kumštýř se vším všudy Za dobu své kariéry vystřídal řadu kapel, až nakonec na delší dobu zakotvil v hudebním seskupení Provisorium. Jeho hudbu lze charakterizovat jako progresivní rock s prvky jazzu. Bohužel mu osud vyměřil pouhých 48 let života, neboť jej skolila zákeřná rakovina. Při prvním vystoupení se skupinou The Beatmen v Praze vyštípali české Olympicy a Petr Janda uznal, že mu ze Slovenska připutovala tvrdá konkurence. „Pražské publikum bolo naozaj veľmi láskavé. Tlieskali sedemnásť minút, aby sme sa vrátili na pódium. To číslo si pamätám, v zákulisí som sa pozeral na hodinky. Na také veci sa nezabúda, ale tiež sa to nedá opakovať,“ vzpomínal Dežo. Petr Novák: Smutný klaun a skvělý zpěvák. Jeho Náhrobní kámen nebo Hvězdičko blýskavá budou hity už napořád Číst více Maturoval na elektrotechnické průmyslovce a ve studiu pokračoval na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě. Pokoušel se o interní aspiranturu na Uměnovědném ústavu Slovenské akademie věd, ale neúspěšně. Dlouho pak působil ve filmových ateliérech v Bratislavě-Kolibě jako dramaturg Krátkého filmu. Prosadil se jako jedinečný filmový dokumentarista a věnoval se i režijní práci. Ve svých dokumentech se zabýval úvahami nad rakovinou a zamýšlel se nad hlubším smyslem života. Slovensky, nebo anglicky? Zpočátku zpíval pouze anglicky a odmítal své písně interpretovat ve slovenštině. Důvod byl prostý. Angličtinu totiž považoval za „diplomatický jazyk rock-and-rollu“ a rockové písničky v angličtině se mu zdály přesvědčivější. Zlom nastal při spolupráci se slovenským básníkem Ivanem Štrpkou, kdy vzniklo zázračné spojení dvou osob, které pluly na podobné vlně. Hned při prvním setkání si padli do oka a rozuměli si natolik, že spolu tvořili umění dlouhá léta. Díky Štrpkovi přehodnotil svůj odpor k mateřštině při svém hudebním komponování a začal zpívat i slovensky. Nezapomenutelný Jiří Schelinger: Rocker, který se záhadně utopil Číst více Emigrovat nechtěl To, že si oblíbil angličtinu, však neznamenalo, že by chtěl opustit vlast, ačkoliv se mu několikrát naskytla příležitost. V roce 1966 vycestoval s kapelou Soulmen do kapitalistického Mnichova. Z druhé zahraniční cesty, tentokrát do Vídně, se ovšem z celé kapely vrátil domů pouze Dežo Ursiny. Po návratu do Československa musel do skupiny přibrat zcela nové členy. Změny v obsazení to ale nebyly poslední. Ursiny byl tak výrazná umělecká osobnost, že málokdo se chtěl přizpůsobovat a uchýlit se do jeho stínu. Nakonec se kapela Soulmen rozpadla a vzniklo Provisorium, které vydrželo hrát dlouhé roky. Ve svých albech pak hledal stále nové cesty k progresivní hudbě, kterou slučoval s moderní poezií. Zdroje: autorský článek spolu s dalšími zdroji (www.dezoursiny.rocks, P. Gratias: Cesty do rockového nebe) KAM DÁL: Dva osudoví muži Hanky Zagorové: jeden tanečník a druhý operní pěvec.

Čas načtení: 2025-10-07 23:23:54

Tron: Ares – charismatický návrat umělé inteligence

Tron: Ares přináší jeden z velkých filmových návratů, kterých se v letošním roce filmoví diváci dočkají. Příběh je zasazen o více než dekádu později od událostí filmu Tron: Legacy 3D. Článek Tron: Ares – charismatický návrat umělé inteligence se nejdříve objevil na Gaming Professors | Herní magazín, recenze her, hry na pc.

Čas načtení: 2025-11-16 09:30:00

Od Jamese Bonda po Martyho McFlye. Hodinky, které proslavilo filmové plátno

Na filmovém plátně hrají hodinky často nenápadnou, ale zásadní roli. Nejsou jen ukazatelem času. Od Rolexu Jamese Bonda po digitální Casio z Návratu do budoucnosti – hodinky byly tichými svědky nejslavnějších filmových scén.

Čas načtení: 2026-03-09 10:30:00

Padal z koní i střech: Jak Jaroslav Tomsa změnil český film

Byl boxerem, hokejistou, hercem i zakladatelem české kaskadérské školy. Jaroslav Tomsa patřil k mužům, kteří stáli u zrodu filmových akčních scén v Československu. Jeho život připomíná dobrodružný film plný pádů, soubojů i velkých návratů.

Čas načtení: 2026-04-30 06:00:00

Květnové ABC: Nový komiks Pérák, Star Wars na obálce a návrat medvědů do Krkonoš

Květnové ABC přináší exkluzivní reportáž o návratu medvědů do Krkonoš i vědecký pohled na neuvěřitelné schopnosti sloního chobotu. Podíváme se na návrat Star Wars do kin a komiksového Péráka na stránky ábíčka. Oslavíme 90 let filmových ateliérů na Kudlově a v herní laborce si vyzkoušíme rozhovor s postavou s umělou inteligencí. Navíc na vás čekají vystřihovánky dinosaurů a bagru!

---===---

Čas načtení: 2019-07-09 08:51:25

Kompletní přehled cen udělených na 54. Mezinárodním filmové festivalu Karlovy Vary

Festivalové poroty ocenily 6. července 2019 nejlepší filmy 54. MFF Karlovy Vary. Ceny byly předány během závěrečného ceremoniálu. Hlavní soutěž Velká cena - Křišťálový glóbusOtec / BashtataRežie: Kristina Grozeva, Petar ValchanovBulharsko, Řecko, 2019Intimní rodinné drama o nelehkém hledání cesty k našim nejbližším, v němž nechybí pečlivě vystavěné absurdní či komické situace. Zvláštní cena porotyLara /LaraRežie: Jan-Ole GersterNěmecko, 2019Precizně zkomponované psychologické studie, kterou jeden z nejúspěšnějších německých tvůrců své generace Jan-Ole Gerster navazuje na ceněný debut Sakra, kluku!. Cena za režiiTim Mielants za režii filmu Patrick/ De PatrickBelgie, 2019Tragikomedie o tom, jak důležité je hlídat si vlastní nářadí, o (nejen) existenciální nahotě a o lidech, pro něž přívěs znamená celý jejich svět. Cena za ženský herecký výkonCorinna Harfouch za roli ve filmu Lara / LaraRežie: Jan-Ole GersterNěmecko, 2019 Za roli autoritativní matky. Cena za mužský herecký výkonMilan Ondrík za roli ve filmu Budiž světlo/ Nech je svetloRežie: Marko ŠkopSlovenská republika, Česká republika, 2019 Film o gastarbeitrovi, který se na Vánoce vrací domů a zjišťuje, že jeho syn je coby člen polovojenské mládežnické skupiny zapleten do události, jež otřásla místní komunitou. Zvláštní uznáníSrpnová madona / La virgen de agostoRežie: Jonás TruebaŠpanělsko, 2019 Film se odehrává v době srpnových městských slavností, kdy lze vnitřní zmatek ukotvit v letmých setkáních i nečekaných dobrodružstvích. Zvláštní uznáníNadějná mladá herečka Antonia Giesen za roli ve filmu Muž budoucnosti / El hombre del futuroRežie: Felipe RíosChile, Argentina 2019 Zestárlý řidič kamionů Michelsen vyjíždí na poslední cestu s nákladem na jih chilské Patagonie. Náročná dlouhá jízda mezi nádhernou bujnou přírodou jezer a pásmem ledových hor se proměňuje v rekapitulaci vlastního života, když jeho cestu nenadále zkříží dospělá dcera, kterou od dětství neviděl. Soutěž Na východ od západu Velká cena Na východ od západuBýk / BykRežie: Boris AkopovRusko, 2019 Šéf místního gangu Anton Bykov, jemuž se přezdívá Býk, se po jedné z potyček s konkurenční bandou ocitne na policejní stanici. Vězení se vyhne jen díky zásahu obávaného mafiána, který však od něj za svou pomoc požaduje riskantní protislužbu. Zvláštní cena poroty Na východ od západuMé tiché myšlenky / Moi dumki tikhiRežie: Antonio LukichUkrajina, 2019 Pětadvacetiletý Vadym se živí nahráváním a prodejem zvuků. Když přijde velkoryse honorovaná nabídka, která by mu pomohla uskutečnit sen o cestě do Kanady, dvakrát se nerozmýšlí a vydává se nahrávat zvuky zvířat na Zakarpatí… Soutěž dokumentárnách filmů Cena za nejlepší dokumentární filmNesmrtelní / SurematuRežie: Ksenia OkhapkinaEstonsko, Lotyšsko, 2019 Esejistický portrét, který přibližuje pevným řádem určovaný život na ruském industriálním maloměstě Zvláštní cena dokumentární porotyKonfuciánský sen / Kongzi mengRežie: Mijie LiČína, 2019 Příběh matky hledající správný klíč k alternativní výchově, jež by zohledňovala morální rozvoj jejího syna. Divácká cena deníku Právo Jiří Suchý – Lehce s životem se prátRežie: Olga SommerováČeská republika, 2019 Dokumentární film Olgy Sommerové je portrétem umělce a člověka, portrétem doby. Křišťálový glóbus - cena za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii Julianne Moore, USAPatricia Clarkson, USA Cena prezidenta MFF Karlovy vary za přínos české kinematografii Vladimír Smutný, Česká republika „Kameraman patří za kameru, před plátno patří výjimečně, jsem rád, že pan Jiří Bartoška mi tuto výjimečnost umožnil a že mám tuto cenu, kterou není lehké získat jeho kameraman. Já si té ceny vážím a ona váží taky,“ děkoval Vladimír Smutný. Cena mezinárodní filmové kritiky Uděluje Mezinárodní federace filmových kritiků (FIPRESCI)Srpnová madona /La virgen de agostoRežie: Jonás TruebaŠpanělsko, 2019 Cenu získává skromné, neokázalé filmové dílo, jež obratně otevírá celou řadu témat a vyvolává různé emoce, aniž by se zpronevěřilo inspirativnímu a pozitivnímu pohledu na svět. Cena ekumenické poroty Lara /LaraRežie: Jan-Ole Gerster Německo, 2019Za skvěle zahraný a inteligentně režírovaný film o matce trpící depresí a synovi - hudebním skladateli - kterého psychicky ponižuje. Dramatické a dynamické zachycení vztahů mezi matkou a synem ukazuje jejich vzájemné odcizení, ale nabízí i náznaky pozitivního vývoje. Zvláštní uznáníBudiž světlo/Nech je svetloRežie: Marko ŠkopSlovenská republika, Česká republika, 2019Film je vystavěný na příběhu složeném z nepřeberné řady chybných kroků, jichž se dopouští jak rodina, tak tradiční vesnice s kulturními a náboženskými zvyklostmi. Film diváka motivuje a nutí k tomu, aby přehodnotil pojetí morální odpovědnosti v prostředí prostoupeném násilím. Cena FEDEORA Federace filmových kritiků z Evropy a Středomoří za nejlepší film v Soutěži Na východ od Západu. Cenzor /GörülmüştürRežie: Serhat KaraaslanTurecko, Německo, Francie, 2018Za empatii, s níž tvůrci přistupují k univerzálnímu tématu cenzury a režimního útisku, a zároveň si pohrávají s dvojsečností, jíž se může tvůrčí posedlost promítnout do společenské reality, Zvláštní uznání poroty FEDEORAAgův dům /Shpia e AgësRežie: Lendita ZeqirajKosovo, Chorvatsko, Francie, Albánie, 2018 Za odvážný filmařský počin, jenž v drobnohledu přináší ucelené a jímavé vyprávění o ženských životech nahlížených dětskýma očima. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Cena EUROPA CINEMAS LABEL Za nejlepší evropský film v Hlavní soutěži a v Soutěži Na východ od Západu.Skandinávské mlčení /Skandinaavia vaikusRežie: Martti HeldeEstonsko, Francie, Belgie, 2019Film mladého estonského režiséra divákům nabízí procházku mimořádným filmařským zážitkem. Příběh složitého sourozeneckého vztahu tu získává podobu různých forem ticha. Do příběhu vtáhne diváka nejen působivá kamera a vynikající hudba, ale také ryzí filmařský přístup, silný scénář a originální způsob vyprávění. A trocha statistiky na závěr 54. MFF Karlovy Vary 2019 se zúčastnilo 12 521 akreditovaných návštěvníků – z toho 10 363 s festival passy, 395 filmových tvůrců, 1158 filmových profesionálů a 605 novinářů. V průběhu festivalu se uskutečnilo 497 filmových představení a bylo prodáno celkem 139 271 vstupenek. Uvedeno bylo celkem 177 filmů, z toho 156 hraných a 29 dokumentárních. Z filmů uvedených na 54. MFF Karlovy Vary mělo na festivalu 34 světovou, 8 mezinárodní a 6 evropskou premiéru. 206 projekcí osobně uvedla delegace tvůrců. Uskutečnilo se 97 projekcí pro novináře a filmové profesionály.

Čas načtení: 2021-04-08 17:15:03

Vznikla Asociace českých filmových festivalů

Sedm českých filmových festivalů – Anifilm Liberec, MFF Praha Febiofest, Finále Plzeň, Jeden svět, Letní filmová škola Uherské Hradiště, MFDF Jihlava, Zlín Film Festival – se rozhodlo založit organizaci, jejímž prostřednictvím by mohly lépe a účinněji řešit dlouhodobé problémy filmových festivalů, které v posledním roce ještě zvýraznila pandemická situace v České republice. Asociace českých filmových festivalů (AČFF) je s možností přidruženého členství otevřena i dalším českým festivalům. Zakladatelé asociace upozorňují, že už několik let narůstají problémy, jimž filmové festivaly čelí. „Rozevírání nůžek mezi stoupajícími náklady a stagnujícími příjmy nutily i organizátory akcí s dlouholetou tradicí a pevným diváckým zázemím pohybovat se na samé hranici udržitelnosti. Pandemie onemocnění COVID-19 a s ní související restriktivní opatření tento problém nejen zviditelnily, ale také výrazně zhoršily,“ zdůrazňují. Proto se organizátoři sedmi velkých filmových festivalů v České republice rozhodli založit organizaci, která bude platformou vzájemné spolupráce, a která bude hájit jejich zájmy při jednání s orgány státní správy, samosprávy a s mezinárodními vládními i nevládními institucemi. Otevřena je také novým formám společné kinodistribuce či rozvoji vzdělávání nejen na poli filmu, stejně jako spolupráci s dalšími festivaly. „Založení AČFF je důležitý krok nejen k stabilizaci filmové festivalové scény v ČR. Jde o impuls pro otevření diskuse s ministerstvem kultury, Státním fondem kinematografie a s celou oblastí české audiovize,” říká za Letní filmovou školu Radana Korená, ředitelka festivalu. „Filmové festivaly jsou nedílnou součástí tohoto průmyslu, bez nich by tento distribuční okruh chyběl. Jsem ráda, že budeme tyto věci komunikovat jednotně, a věřím, že tato snaha povede k oživení kultury i v době post-covidové.” „Je předčasné predikovat, jak bude česká kulturní scéna v době post-covidové vypadat, jedním z hlavních cílů asociace je ovšem zachovat filmové festivaly jako kulturní majáky, které přinesou všem svým divákům tolik potřebnou dávku umění, sdílených zážitků a společných diskusí na aktuální společenská i umělecká témata. A především úlevy, že to konečně bude možné,“ uvádějí zakladatelé AČFF. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-09-27 18:17:02

Na ČT2 startuje přehlídka současné slovenské kinematografie: zahájí ji oceňované drama Budiž světlo

Druhý program České televize nabídne divákům od pondělí 5. do pátku 9. října, vždy od 20 hodin, aktuální slovenskou kinematografii. Slovenský týden na Dvojce zahájí Budiž světlo – snímek oceněný hned na několika mezinárodních filmových festivalech a vítěz v pěti hlavních kategoriích slovenských národních filmových cen Slnko v sieti. V české televizní premiéře se dále představí Sklep a Trhlina. Přehlídku doplní politický thriller Kandidát a drama ze slovensko-ukrajinské hranice Čiara Petra Bebjaka. „Slovenské filmové tvorbě se Česká televize věnuje dlouhodobě. Impulzem pro nynější projekt, kterým přispíváme k poznání kinematografie našich sousedů, byl fenomenální úspěch snímku Budiž světlo režiséra Marko Škopa na letošním ročníku slovenských národních filmových cen Slnko v sieti, kde drama získalo cenu za nejlepší režii, scénář, pro herce a herečku v hlavní roli a stalo se i nejlepším filmem roku. Snímek již dříve obdržel také ocenění Trilobit od Českého filmového a televizního svazu FITES,“ říká programový ředitel České televize Milan Fridrich. A dodává: „Budiž světlo je navíc silně současný příběh zrcadlící myšlenku extremismu a rodinných mezigeneračních vztahů. Hlavní roli v něm hraje českým divákům už dobře známý herec Milan Ondrík, jenž na sebe upozornil ve Veteránovi Jana Hřebejka. Výjimečný počin jsme ve vysílání chtěli zarámovat, a tak jsme přidali filmy Trhlina a Sklep, které budou mít rovněž českou televizní premiéru, a velmi úspěšné ikonické snímky Čiara a Kandidát.“ Dva snímky z kolekce aktuální slovenské tvorby vznikly pod režijním vedením Petra Bebjaka, který pro Českou televizi v minulosti natočil Českým lvem oceněnou minisérii Spravedlnost. Nyní je podepsán pod třídílným dramatem z padesátých let Herec s Janem Cinou a Jenovéfou Bokovou v hlavních rolích, které se se na obrazovce České televize se objeví v průběhu října. Minisérie získala nominaci na prestižním mezinárodním festivalu Prix Europa. Ve své kategorii Televizní fikci se o umístění utká se seriálem Geniální přítelkyně, Peacemaker nebo Chalífát. Slovenský týden na Dvojce 5. 10. ve 20 hodin na ČT2: Budiž světlo (režie: Marko Škop) Milan (M. Ondrík) má tři děti a jezdí pracovat do Německa, aby svoji rodinu uživil. Když se na Vánoce vrátí domů, zjistí, že jeho nejstarší syn Adam je členem polovojenské mládežnické skupiny. Syn je zapletený do šikanování a smrti spolužáka. Otec se rozhoduje, jak by se měl zachovat. Společně s manželkou Zuzkou (Z. Konečná) při tom zjišťují skutečnou pravdu o synovi, o své rodině, o sobě samých a také o společnosti kolem nich. 6. 10. ve 20 hodin na ČT2: Sklep (režie: Igor Vološin) Barový muzikant Milan (J.-M. Barr) si prochází vztahovou krizí s manželkou Táňou (O. Simonova), způsobenou jeho odhalenou nevěrou. Přesto se ale musí oba v tuto chvíli semknout, neboť jejich dcera Lenka (S. Hladká) se minulou noc nevrátila z venkovní party, na které oslavovala své šestnácté narozeniny. Nikdo z jejich přátel, co s ní byli, o ní ráno nic neví. Jen to, že odešla sama a předčasně. Rodičům nezbývá než doufat a spolehnout se na policii. Jejich naděje na nalezení se však postupně snižují vzhledem k nikam vedoucímu vyšetřování, kterému velí poručík Varga (M. Ondrík), a i rodičům je zcela patrné, že chlapci, co byli onu noc s Lenkou, něco tají a navzájem se kryjí. Zoufalému otci tak dojde trpělivost a vezme spravedlnost do vlastních rukou. 7. 10. ve 20 hodin na ČT2: Čiara (režie Peter Bebjak) Pětatřicetiletý Adam Krajňák je otcem tří mladých dcer, ale především hlavou slovensko-ukrajinského gangu, který se zabývá pašováním cigaret. S blížícím se vstupem Slovenska do Schengenského prostoru se však chystá velké zpřísnění hraničních kontrol a mezi pašeráckými skupinami vzrůstá napětí. Kvůli náhodně zmařenému kontrabandu nemůže Adam splatit dluh mocnému ukrajinskému mafiánovi Krullovi; navíc se staví proti jeho plánům na pašování tvrdých drog. Události nabírají příliš nečekaný spád a Adam bude muset překročit i hranice, které pro něj dosud byly tabu... 8. 10. ve 20 hodin na ČT2: Trhlina (režie: Peter Bejbak) Nezaměstnaný absolvent vysoké školy Igor (M. Marušín) si se svou partnerkou Miou (M. Bartalos) nežije zrovna na vysoké noze a kvůli tomu přijme dělnickou práci v bývalé psychiatrické léčebně. Během jejího vyklízení nalezne staré záznamy sahající až do předválečné doby o lidech, kteří se ztratili v okolí tribečských lesů. Ti, co se našli, skončili právě zde a byli zmatení nebo zcela zbaveni rozumu. Posedlý Igor se začne o záhadu víc a víc zajímat a věří, že právě zveřejnění podobné senzace na jeho blogu by jejich domácnost vyvedlo z tísně. K tomu však potřebuje další informace a dá se dohromady s milovníkem záhad Andrejem (D. Hartl) a také se skeptickým Davidem (T. Maštalír), aby zjistili, co je na mizení lidí v oněch lesích pravdy… 9. 10. ve 20 hodin na ČT2: Kandidát (režie: Jonáš Karásek) Do voleb nového slovenského prezidenta zbývají dva měsíce a namyšlený, ale profesionální šéf reklamní agentury Adam Lambert (M. Majeský) se stává vedoucím kampaně nevýrazného Petera Potôňa. Ten byl do boje o prezidentské křeslo „nasazen“, jen aby ubral pár procent hlasů jinému kandidátovi a jeho vítězství je zcela vyloučené. Lambert se však na jednom večírku potká se svým rivalem z branže, který vede kampaň za jasného favorita a nechá se od něj vyprovokovat. Uzavře sázku, že udělá z Petera Potôňa dalšího slovenského prezidenta, a to hned v prvním kole. Ihned nato se rozehrává mašinerie profesionálního politického marketingu, která má za cíl „vyrobit“ nového prezidenta. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-10 12:12:40

Českého lva mají šanci získat televizní seriály Bez vědomí a Most! či TV film Nonstop lahůdky

Česká filmová a televizní akademie (ČFTA) zveřejnila nominace ve dvou kategoriích, určených pro televizní projekty. Za rok 2019 akademiky nejvíce zaujaly v kategorii nejlepší televizní film nebo minisérie Klec režiséra Jiřího Stracha, Nonstop lahůdky v režii Jana Hřebejka a Vodník Viktora Tauše. Mezi seriály si pak nejlépe vedly Bez vědomí režiséra Ivana Zachariáše, Zkáza Dejvického divadla v režii Miroslava Krobota a hit loňského roku Most! režiséra Jana Prušinovského. V kategorii nejlepší televizní film nebo minisérie do závěrečného boje o Českého lva pustí dramatický příběh o hře kočky s myší Klec (Česká televize, režie: Jiří Strach, scénář Marek Epstein, producent Jaroslav Sedláček), komorní komedie nejen o generačním střetu s excelujícími Eliškou Křenkovou a Miroslavem Krobotem Nonstop lahůdky (Česká televize, režie: Jan Hřebejk, scénář Tomáš Pavlíček, producent Michal Reitler) a takřka hororově ponurá cesta komisařky Výrové do minulosti v minisérii Vodník (Česká televize, režie: Viktor Tauš, scénář Petr Jarchovský, producenti Jan Štern a Jan Lekeš). Nejlepší dramatický televizní seriál budou členové České filmové a televizní akademie (ČFTA) vybírat z trojice děl. Znepokojivý pohled do nedávné historie nabídl seriál Bez vědomí (HBO Europe, režie: Ivan Zachariáš, scénář Ondřej Gabriel, producenti Tereza Polachová, Steve Matthews a Jan Bílek), komediálně fantaskní polohu s kolektivním hrdinou nabídla Zkáza Dejvického divadla (Česká televize, režie: Miroslav Krobot, scénář Miroslav Krobot a Ondřej Hübl, producenti Kateřina Ondřejková, Ondřej Zima a Silvie Michajlova) a podle očekávání se o Českého lva bude ucházet televizní seriálový fenomén loňského roku Most! (Česká televize, režie: Jan Prušinovský, scénář Petr Kolečko, producent Michal Reitler). Zatímco filmy jsou do klání o České lvy zařazeny automaticky při splnění podmínek, které ukládá statut výročních cen, do televizních kategorií přihlašují své projekty vysílatelé. Letos přihlásily Česká televize, FTV Prima, HBO Europe a TV Nova celkem 14 projektů. Vítězové filmových i televizních kategorií budou vyhlášeni během slavnostního ceremoniálu 27. ročníku cen Český lev v sobotu 7. března v pražském Rudolfinu. Slavnostní večer bude přenášet živě Česká televize na ČT1. Akademie již dříve oznámila nominace pro filmovou tvorbu, kde se v 15 statutárních kategoriích o sošku Českého lva utká v závěrečném hlasování 17 filmových děl, z nichž nejvíce nominací s téměř vyrovnaným výsledkem patří filmům Vlastníci, Nabarvené ptáče a Staříci. Známi jsou již vítězové nestatutárních cen. Cenu za nejlepší filmový plakát získal Roman Mrázek, autor plakátu k filmu Nabarvené ptáče a cena filmových fanoušků patří filmu Ženy v běhu režiséra Martina Horského. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-15 12:18:47

Nejvíce nominací na Českého lva patří filmům Vlastníci, Nabarvené ptáče a Staříci

Celkem 12 Českých lvů za rok 2019 by mohla získat tragikomedie o mikrosvětě spolumajitelů domu Vlastníci režiséra Jiřího Havelky, na 11 cen je nominován snímek Nabarvené ptáče Václava Marhoula, příběh o hrůze a krutosti, ale i nevinnosti a lásce, a 10 nominací získali Staříci, kteří v režii Martina Duška a Ondřeje Provazníka vyprávějí příběh o pomstě dvou starých přátel za dávné křivdy. Úspěšně si vedla také Amnestie Jonáše Karáska, emotivní thriller o manipulaci, násilí a zradě, nebo film Na střeše Jiřího Mádla, příběh o setkání mladého vietnamského emigranta a starého muže, nesnášejícího moderní svět. Obě díla získala shodně sedm nominací. Skleněný pokoj Julia Ševčíka obdržel šest nominací. Na Českého lva v kategorii nejlepší film roku 2019 jsou nominovány filmy: Na střeše (producentka Monika Kristlová), Nabarvené ptáče (producent Václav Marhoul), Staříci (producent Jiří Konečný), Tiché doteky (producenti Petr Oukropec a Pavel Strnad) a Vlastníci (producent Marek Jeníček). Výroční cenu za nejlepší dokumentární film si mohou odnést snímky Dálava (režie Martin Mareček), Forman vs. Forman (režie Helena Třeštíková a Jakub Hejna), Jiří Bělohlávek: „Když já tak rád diriguju..." (režie Roman Vávra), Jiří Suchý – Lehce s životem se prát (režie Olga Sommerová) a Jiří Trnka: Nalezený přítel (režie Joël Farges). Soška Českého lva za nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli poputuje k jedné z následujících hereček: Jenovéfě Bokové za film Karel, já a ty, Ivě Janžurové za titulní roli ve filmu Teroristka, Elišce Křenkové za Tiché doteky, Dagmar Havlové nebo Tereze Ramba za jejich role ve filmu Vlastníci. Filmové akademiky, kteří o nominacích rozhodují, zaujaly také Anna Geislerová ve filmu Amnestie, Jitka Čvančarová v Nabarveném ptáčeti, Kateřina Janečková v Národní třídě i Klára Melíšková a Pavla Tomicová ve Vlastnících, kterým náleží nominace v kategorii nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli. V kategorii nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli mají šanci „polapit“ Českého lva Alois Švehlík za film Na střeše, Petr Kotlár za Nabarvené ptáče, Hynek Čermák za ústřední roli ve filmu Národní třída, Jiří Schmitzer za Staříky a Jiří Lábus za film Vlastníci. Za nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli byli do druhého kola nominováni Duy Anh Tran za film Na střeše, Jan Cina za film Národní třída, Ladislav Mrkvička za Staříky, Vojtěch Kotek a David Novotný, oba za role ve filmu Vlastníci. Cena za nejlepší režii může putovat k Jiřímu Mádlovi za film Na střeše, za Václavem Marhoulem a jeho Nabarveným ptáčetem, Martinem Duškem a Ondřejem Provazníkem za Staříky, Michalem Hogenauerem za film Tiché doteky či k Jiřímu Havelkovi, režisérovi filmu Vlastníci. Nestatutární Cenu Magnesia za nejlepší studentský́ film si odnese jeden z těchto filmů: Anežka (režie Adam Šoltés), Dcera (režie Daria Kashcheeva), Dezertér (režie Sasha Stelchenko), Hra (režie Lun Sevnik) a SH_T HAPPENS (režie Dávid Štumpf a Michaela Mihályi). O nominacích ve filmových kategoriích 27. ročníku ocenění Český lev hlasovalo 155 členů České filmové a televizní akademie (ČFTA). Měli za úkol vybrat nejlepší díla (v každé kategorii pět) z 34 celovečerních hraných a animovaných filmů a z 30 dokumentů. Dvě nestatutárních ceny už svého vítěze mají: cenu za nejlepší filmový plakát získal Roman Mrázek, autor plakátu k filmu Nabarvené ptáče. A cena filmových fanoušků patří filmu Ženy v běhu režiséra Martina Horského. Nominace na ceny za televizní tvorbu v kategoriích nejlepší televizní film nebo minisérie a nejlepší dramatický televizní seriál budou oznámeny 10. února. Akademici vybírají ze 14 děl přihlášených Českou televizí, FTV Prima, HBO Europe a TV Nova. Vítězové budou vyhlášeni přímo na slavnostním galavečeru 7. března, kde Prezidium ČFTA udělí také cenu za mimořádný přínos české kinematografii. Slavnostní předávání 27. výročních cen České filmové a televizní akademie se uskuteční v sobotu 7. března v pražském Rudolfinu. Moderovat bude již podruhé herec Václav Kopta a galavečer budou moci zhlédnout i televizní diváci v přímém přenosu České televize od 20 hodin na ČT1. Vybrané filmy bude možné zhlédnout on-line na DAFilms.cz od 2. do 15. března. PŘEHLED NOMINACÍ NEJLEPŠÍ FILM Na střeše – producentka Monika Kristlová Nabarvené ptáče – producent Václav Marhoul Staříci – producent Jiří Konečný Tiché doteky – producenti Petr Oukropec, Pavel Strnad Vlastníci – producent Marek Jeníček NEJLEPŠÍ DOKUMENTÁRNÍ FILM Dálava – režie Martin Mareček – producenti Petr Oukropec, Tereza Polachová, Hanka Kastelicová Forman vs. Forman – režie Helena Třeštíková, Jakub Hejna – producentky Alena Müllerová, Kateřina Černá Jiří Bělohlávek: „Když já tak rád diriguju..." – režie Roman Vávra – producenti Robert Hanč, Vítězslav Sýkora Jiří Suchý – Lehce s životem se prát – režie Olga Sommerová – producent Viktor Schwarcz Jiří Trnka: Nalezený přítel – režie Joël Farges – producent Vladimír Lhoták NEJLEPŠÍ REŽIE Na střeše – Jiří Mádl Nabarvené ptáče – Václav Marhoul Staříci – Martin Dušek, Ondřej Provazník Tiché doteky – Michal Hogenauer Vlastníci – Jiří Havelka NEJLEPŠÍ ŽENSKÝ HERECKÝ VÝKON V HLAVNÍ ROLI Karel, já a ty – Jenovéfa Boková Teroristka – Iva Janžurová Tiché doteky – Eliška Křenková Vlastníci – Dagmar Havlová Vlastníci – Tereza Ramba NEJLEPŠÍ MUŽSKÝ HERECKÝ VÝKON V HLAVNÍ ROLI Na střeše – Alois Švehlík Nabarvené ptáče – Petr Kotlár Národní třída – Hynek Čermák Staříci – Jiří Schmitzer Vlastníci – Jiří Lábus NEJLEPŠÍ ŽENSKÝ HERECKÝ VÝKON VE VEDLEJŠÍ ROLI Amnestie – Anna Geislerová Nabarvené ptáče – Jitka Čvančarová Národní třída – Kateřina Janečková Vlastníci – Klára Melíšková Vlastníci – Pavla Tomicová NEJLEPŠÍ MUŽSKÝ HERECKÝ VÝKON VE VEDLEJŠÍ ROLI Na střeše – Duy Anh Tran Národní třída – Jan Cina Staříci – Ladislav Mrkvička Vlastníci – Vojtěch Kotek Vlastníci – David Novotný NEJLEPŠÍ SCÉNÁŘ Karel, já a ty – Bohdan Karásek Na střeše – Jiří Mádl Nabarvené ptáče – Václav Marhoul Staříci – Martin Dušek, Ondřej Provazník Vlastníci – Jiří Havelka NEJLEPŠÍ KAMERA Amnestie – Tomáš Juríček Na střeše – Martin Žiaran Nabarvené ptáče – Vladimír Smutný Skleněný pokoj – Martin Štrba Staříci – Lukáš Milota NEJLEPŠÍ STŘIH Amnestie – Matej Beneš Dálava – Josef Krajbich Nabarvené ptáče – Luděk Hudec Staříci – Jana Vlčková Vlastníci – Otakar Šenovský NEJLEPŠÍ ZVUK Amnestie – Viktor Krivosudský Nabarvené ptáče – Pavel Rejholec Skleněný pokoj – Pavel Rejholec, Viktor Ekrt Staříci – Václav Flegl Tiché doteky – Richard Müller NEJLEPŠÍ HUDBA Amnestie – Matúš Široký, Jozef Lupták Hodinářův učeň – Ivan Acher, Michal Novinski Na střeše – René Rypar Skleněný pokoj – Antoni Komasa-Łazarkiewicz, Rupert Vokmann Staříci – Matouš Hejl, Miroslav Srnka NEJLEPŠÍ FILMOVÁ SCÉNOGRAFIE Amnestie – Tomáš Berka, Václav Vohlídal, Karol Filo Hodinářův učeň – Martin Kurel Nabarvené ptáče – Jan Vlasák Poslední aristokratka – Martin Kurel Skleněný pokoj – Milan Býček NEJLEPŠÍ KOSTÝMY Hodinářův učeň – Marek Cpin Nabarvené ptáče – Helena Rovná Poslední aristokratka – Katarína Hollá Skleněný pokoj – Katarína Štrbová Bieliková Vlastníci – Andrea Králová NEJLEPŠÍ MASKY Amnestie – Andrea Štrbová Hodinářův učeň – Helena Steidlová Nabarvené ptáče – Ivo Strangmüller Skleněný pokoj – Pavla Frýdová, Tereza Prachařová, Leendert van Nimmwegen Staříci – Eva Schwarzová CENA MAGNESIA ZA NEJLEPŠÍ STUDENTSKÝ FILM – nestatutární cena Anežka – Adam Šoltés Dcera – Daria Kashcheeva Dezertér – Sasha Stelchenko Hra – Lun Sevnik SH_T HAPPENS – Dávid Štumpf, Michaela Mihályi NEJLEPŠÍ FILMOVÝ PLAKÁT – nestatutární cena Nabarvené ptáče – Roman Mrázek CENA FILMOVÝCH FANOUŠKŮ – nestatutární cena Ženy v běhu – režie Martin Horský PŘEHLED POČTŮ NOMINACÍ Vlastníci – 12 nominací Nabarvené ptáče – 11 nominací Staříci – 10 nominací Amnestie – 7 nominací Na střeše – 7 nominací Skleněný pokoj – 6 nominací Hodinářův učeň – 4 nominace Tiché doteky – 4 nominace Národní třída – 3 nominace Dálava – 2 nominace Karel, já a ty – 2 nominace Poslední aristokratka – 2 nominace Forman vs. Forman – 1 nominace Jiří Bělohlávek: „Když já tak rád diriguju..." – 1 nominace Jiří Suchý – Lehce s životem se prát – 1 nominace Jiří Trnka: Nalezený přítel – 1 nominace Teroristka – 1 nominace {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-08-22 04:54:34

Na filmovém festivalu v Torontu se objeví Nabarvené ptáče a Dcera, nominovaná na studentského Oscara

Poprvé v historii je český film zařazený do prestižní sekce Special Presentations na Mezinárodním filmovém festivalu v Torontu. Dokázal to režisér Václav Marhoul s filmem Nabarvené ptáče. Dalším českým snímkem v programu kanadského festivalu je Dcera režisérky Darii Kashcheevy, kterou Toronto uvede v sekci pro krátkometrážní snímky Short Cuts. A v sekci Primetime bude uveden seriál Bez vědomí Ivana Zachariáše. "Uvedení Nabarveného ptáčete na festivalu v kanadském Torontu je velkým úspěchem, neboť se jedná o pomyslnou vstupní bránu na filmový a distribuční trh v Severní Americe," upozorňuje ředitelka Státního fondu kinematografie Helena Bezděk Fraňková. "A zařazení filmu Dcera do festivalové sekce jen dokazuje, že ocenění v Annecy a nominace na studentského Oscara nejsou žádná náhoda," dodává. Festival v Torontu patří k největším a nejnavštěvovanějším filmovým festivalům na světě, začíná ve čtvrtek 5. září a končí v neděli 15. září. Snímek Nabarvené ptáče režiséra a scenáristy Václava Marhoula je zařazen do sekce Special Presentations, která je určená filmům z hlavních soutěží jiných festivalů nejvyšší A kategorie a také filmům významných světových filmařů. Státního fondu kinematografie podpořil Nabarvené ptáče celkovou částkou 25,8 milionu Kč, přičemž celkový rozpočet filmu se pohybuje okolo 175 milionů Kč. Film se dostal i do hlavní soutěže jednoho ze tří nejprestižnějších filmových festivalů světa, do Benátek, které svůj 76. ročník uspořádají na přelomu srpna a září. Krátkometrážní film Dcera režisérky Darii Kashcheevy promítne festival v sekci Short Cuts určené pro krátké filmy a nadějné filmaře. Snímek studentky pražské FAMU posbíral již řadu významných ocenění, dvě ceny si odnesl například z festivalu animované tvorby ve francouzském Annecy. Byl také nominován na studentského Oscara, jehož vítěz bude vyhlášen 17. října v Los Angeles. Fond podpořil cyklus Trojhlas, kterého je film Dcera součástí, částkou 390 tisíc korun. Dalším českým projektem v Torontu, který Státní fond kinematografie podpořil v systému filmových pobídek, je špionážní drama Bez vědomí režiséra Ivana Zachariáše z produkce HBO Europe. První dva díly šestidílného seriálu jsou zařazeny do sekce Primetime určené televizní a seriálové tvorbě. Ivan Zachariáš v této sekci uvedl v mezinárodní premiéře v roce 2016 již svůj předchozí seriál Pustina, spolurežírovaný Alicí Nellis. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Režisér hollywoodského hitu Thor: Ragnarok Taika Waititi obsadil do hlavních rolí své nové protiválečné komedie Jojo Rabbit superstar Scarlett Johansson a oscarového Sama Rockwella. Díky systému filmových pobídek se část filmu natáčela i v českých lokacích. Mezinárodní filmový štáb zde od konce května do poloviny července 2018 strávil celkem 40 natáčecích dní, a to například v Barrandovských ateliérech, Žatci, Kytíně, Úštěku, Lenešicích a na dalších místech. Toronto uvede Waititiho film ve světové premiéře v sekci Special Presentations. V sekci Wavelengths pro artové a experimentální snímky se představí koprodukční film State Funeral od režiséra Sergeje Loznici, na němž se podílely Nizozemsko, Litva a Česká republika.

Čas načtení: 2019-08-12 14:43:37

Luboš Ptáček: Umění mezi alegorií a ideologií (ukázka z knihy)

Kniha Umění mezi alegorií a ideologií. Proměna reprezentace historie v českém historickém filmu a televizním seriálu je souborem tří studií, které analyzují proměnu reprezentace historie v českém filmu a televizi v závislosti na změně politicko-ideologického uspořádání české společnosti, a to na třech vybraných tématech. První v chronologickém průřezu sleduje proměny prezentace Sudet v českém filmu od 30. let až do současnosti, která je výrazně poznamenána ideologizací, zejména ve vztahu k německému etniku. Druhá kapitola se zaměřuje na filmy o normalizaci natočené po roce 2000. Tyto snímky většinou jejich tvůrci využívají k vyrovnání se s „minulým“ režimem, v nichž se i přes autorskou svobodu projevuje ideově jednotný antikomunistický postoj formovaný soudobým příklonem k liberálním hodnotám. Třetí část se věnuje třem nedávno vzniklým historickým seriálům (České století, Svět pod hlavou, Bohéma) jako příkladům nového přístupu k historickému narativu. Na rozdíl od „klasických“ televizních děl předlistopadové a raně polistopadové éry tyto seriály narušují zaběhlé postupy prezentace historie, používají komplexní narativ, čímž přispívají k diskusi o redefinici smyslu českých dějin. Ukázka z knihy: /ÚVOD Z KAPITOLY „KOMPLEXNÍ NARATIV A REPREZENTACE HISTORIE V SOUČASNÉM HISTORICKÉM TELEVIZNÍM SERIÁLU“/ Historické seriály natáčené v produkci tuzemských televizí nejsou tak četné jako divácky populární detektivní série nebo seriály z lékařského prostředí. Jejich počet je však natolik dostatečný, že můžeme zobecnit diskurzivní změny v reprezentaci historie (jak je popisuje Robert Rosenstone), které nastaly zejména po změně režimu v roce 1989. Před rokem 1989 byly české a slovenské televizní historické seriály, které zobrazovaly pro režim ideologicky citlivé historické události (dějiny KSČ, druhá světová válka, převrat v únoru 1948, sovětská invaze v roce 1968) pod vysokou kontrolou odborných historicko-ideologických komisí i funkcionářů ÚV KSČ. Scénáře se často měnily na základě politických rozhodnutí. Tvůrci současných historických seriálů se učí pracovat s možnostmi, které poskytuje komplexní narativ. Délka televizních seriálů umožňuje představit zobrazované historické události v komplexnějším (ideologickém i uměleckém) pohledu. Inovativní postupy narušují konvencionalizovanou reprezentaci dějin zaběhnutou v seriálech natočených před rokem 1989, navíc svázanou povinnými ideologickými požadavky. V této kapitole analyzované historické seriály podnítily diskuze o reinterpretaci smyslu českých dějin i o vhodném způsobu jejich umělecké reprezentace. Současné historické televizní seriály vznikají, s výjimkou minisérie Hořící keř (HBO), pouze v produkci veřejnoprávní České televize, která tak naplňuje cíle veřejné služby definované Statutem České televize. Po roce 2010 vznikly historické seriály České století, Svět pod hlavou, Bohéma, ve kterých dokázali tvůrci využít specifičnost televizního média a zároveň se snažili o změnu klasické reprezentace české historie televizním médiem. Cílem této kapitoly bude analýza inovativních prvků převzatých z komplexního narativu a jejich vliv na (alegorickou) reprezentaci historie a způsobu ideologické argumentace. Analyzovaná trojice zaujímá k historii sebereflexivní vztah (narušuje automatismy spojení narativního příběhu a historie) a tím poukazuje na nesamozřejmost reprezentace historie prostřednictvím televize. Svět pod hlavou tak činí žánrovou hybridizací (krimi, komedie, fantasy) a stylizací obrazu, Bohéma zobrazuje dějiny českého filmu a záměrně přidává fiktivní postavy a filmy, čímž zviditelňuje proces fikcionalizace historie, které provádí každé umělecké dílo, České století v metarovině dekonstruuje smysl českých dějin. Televizní seriál a reprezentace historie Odlišný formát televizního seriálu klade otázku, zda (případně jakým způsobem?) se rozdíly ve stylu a naraci mezi filmem a televizním seriálem promítají do odlišné reprezentace historie. Při hledání odpovědi vycházím z pojetí televizního seriálu od tří teoretiků TV studies (John Ellis, Radomír Kokeš a Jason Mittell) s přihlédnutím k publikaci Jakuba Kordy České televizní krimi série a jejich žánrové souvislosti (1989–2009), který aplikuje Mittellovu teorii při analýze českých televizních krimi seriálů. John Ellis rozlišuje mezi televizní sérií a seriálem. Seriál je typický svým kumulativním narativem, příběh se rozprostírá z jednoho dílu do druhého a spěje k rozuzlení. Charaktery postav a základní situace se v jednotlivých dílech a celém seriálu vyvíjejí. Jednotlivým dílům předchází rekapitulace dosavadního děje. Série je naopak spíše epizodická, jednotlivé epizody jsou uzavřené (vyřešení konkrétního detektivního případu), zpravidla nedochází k uzavření příběhů hlavních postav. Série je založena na opakování a variování problému, situace. Její základní otázka zní: „Co se hrdinům stane v příštím díle?“ Ke struktuře seriálu má blízko třetí typ minisérie, která je omezena počtem dílů (limitní rozsah více než dvě a méně než třináct). Radomír Kokeš televizní seriál definuje ze strukturalistického hlediska a důraz klade na vztah celku a jednotlivých epizod: „Seriálem rozumím televizní dílo složené z většího počtu ﬁkčních epizod (tedy více než jedné), které mají společné znaky (nezávisle na tom, jestli na sebe navazují, nebo se variují) a jejich součet tvoří celek seriálu. Přitom každá z nich zase představuje celek složený z částí. A tyto části na sebe mohou, ale nemusí navazovat v jiných epizodách. Z analýzy jednotlivé epizody nezískám představu o seriálovém celku. Analýza celku ale zase vypoví jen málo o organizaci jednotlivých epizod. Zároveň celý proces aktualizuje kognitivní aktivita diváka, který využívá jak znalosti epizod, tak jejich vzájemných vztahů a vztahu k celku.“ Teoretické úvahy o televizním médiu a možnostech jeho analýzy Kokeš dále rozvijí v knize Světy na pokračování. Jason Mittell chápe televizní žánry jako kategorie propojující určité kulturní texty s ohledem na kontext. Výzkum televizních žánrů nespočívá podle něj pouze v analýze konvenčních prvků, které jsou viditelné a srozumitelné širokému publiku. Základem jsou především tři základní atributy: publika (divácká recepce), televizní průmysl a mediální kontext. Mittell vychází z Bordwellovy historické poetiky a kognitivní psychologie. Odlišnosti ve struktuře filmových a televizních žánrů, do jejichž široce pojatého spektra zahrnul i nenarativní žánry, vidí především v odlišném způsobu produkce a autorství v televizi a vlivu denního programování na podobu žánru. Mittell charakterizuje současnou americkou televizní tvorbu jako narativně komplexní. Mittelovo pojetí narativní komplexity shrnuje Jakub Korda: „Komplexní narativy také často vykazují vypravěčské sebevědomí a odkazují na samotný proces narace. Činí tak ale ne v brechtovském slova smyslu, tedy zrušením iluze a vytvořením odstupu diváka od textu. Diváci jsou v tomto případě stále povzbuzováni k projevování zájmu o diegetický svět a hrdiny, komplexní narace u nich ale budí zájem o způsoby, jak televizní tvůrci budou dále prokombinovávat stále složitější zápletky a proplétající se příběhové linie. Je to tedy kombinace dvojího potěšení – ze čtení příběhu na jedné straně a na straně druhé z vědomí existence složitějšího‚mechanismu vyprávění‘ a ‚narativních speciálních efektů‘, které jsou analogií vizuálního efektu na úrovni vyprávění. Takové složité vyprávění se často nebojí dočasně mást své diváky, nutí jek častým revizím dosavadních interpretací a prožitků pramenících z příběhu.“ Historický seriál jako kulturní text (fiktivní umělecké dílo) je neoddělitelně propojen s jiným kulturním textem (historií). Zdvojený kontext, případně záměna jednoho kulturního textu za druhý (umělecké dílo je vnímáno jako typ historického textu) umožňuje odlišné divácké reakce a nedorozumění v komunikaci o historických seriálech jako v případě seriálů Bohéma a České století. Divácké reakce vnímání příběhu jsou vzájemně propojené s vnímáním historie (divák konfrontuje vlastní znalosti historie s informacemi předkládanými v příběhu, obráceným směrem se emoce generované příběhem a postoje diváka, které vznikají na základě recepce díla, k postavám a událostem promítají do divákova hodnocení historických událostí). {loadmodule mod_tags_similar,Související} Delší stopáž seriálu umožňuje narativně odlišný začátek a jiný způsob komprehenze (porozumění příběhu), vyprávěný příběh je zaplněný komplikovanější fabulí, větším množstvím postav s prokreslenějšími charaktery, jejich vývoj je zachycen v delším čase (historickém období). Kokešem popsaný vztah narativního celku a jednotlivých epizod umožňuje větší variabilitu reprezentace historie, která nemusí být podávána jako tradiční lineární příběh navazujících epizod, ale představit dějiny jako celek, který není prostým součtem jednotlivých historických událostí (České století). Obdobně postupy komplexního narativu umožňují zaměřit prvky sebereflexivity a sebeuvědomění nejen na vyprávěný příběh, ale také na dějiny samotné (opět v rámci zdvojeného kontextu). Diváci nejsou nuceni jen k revizím dosavadních interpretací a prožitků pramenících z vlastního příběhu, ale jejich pozornost se zaměřuje také na revizi dějin ve smyslu přehodnocení jejich kulturní a ideové interpretace od jednoznačného dogmatického významu (jak činí mainstreamová historická dramata a české televizní seriály natáčené do roku 1989) k pluralitní otevřené vícevýznamovosti (obdoba modu filmové artové narace či Rosenstoneovo pojetí postmoderního historického filmu). Některé seriály (v našem případě Bohéma) sebereflexivitu vztahují na samotný proces vizuální reprezentace historie, jejím cílem není vyprávět pouze o dějinách a jejích aktérech, ale zároveň chtějí zviditelňovat samotný způsob konstrukce historie a odhalit skryté meze způsobu reprezentace dějin, například ve vztahu k „neviditelné“ ideologizaci vyprávěných historických příběhů a jejich falešné objektivní pravdivosti. Narativně komplexní historické seriály specifickým způsobem naplňují charakteristiku (působení na diváka, zviditelňování narace), kterou Rosenstone vztahuje k inovativním (postmoderním) historickým filmům (viz úvod). Historický seriál předpokládá alespoň částečnou znalost zobrazované historické události. Na globální úrovni „velkých dějin“ divák neuvažuje telickým způsobem (jak historická událost dopadne), ale paratelickým (jakých způsobem bude naplněna, jak se v předem známé situaci zachovají protagonisté, jaké byly jejich skutečné vnitřní motivy). Například v Bohémě posuzuje divák odboj a kolaboraci postav v perspektivě výsledku druhé světové války a následného nástupu komunistického režimu v roce 1948. Naopak v uměleckých dílech soustředěných převážně na všední „historicky bezejmenné“ protagonisty (v našem případě Svět pod hlavou) je paratelická složka značně potlačena (komunistický režim se zhroutil v roce 1989). Velká část diváků i kritické obce požaduje po seriálu historickou věrohodnost (což potvrzují i ohlasy analyzovaných seriálů), přitom si neuvědomují, že oni sami nevyžadují relevantní a pravdivá historická fakta, ale že jim jde o to, aby seriál odpovídal zaběhnuté emocionální a ideové představě diváka. Tento specifický požadavek potvrzuje srovnání ohlasů na seriál ze současnosti Pustina (sc. Š. Hulík, r. I. Zachariáš, A. Nellis, 2016), v němž obyvatelé stejnojmenné fiktivní vesnice (natáčeno v Horním Jiřetíně) v místním referendu hlasují o prolomení těžebních limitů pro povrchovou těžbu. Přitom rozhodnutí o těžebních limitech je agendou vlády, která k němu v roce 1991 vydala závazné usnesení (později několikrát potvrzené), jemuž nejde nadřadit místní referendum. Povýšit historickou věrohodnost na hlavní hodnotící kritérium v rámci žánru hraného historického seriálu je omyl stejného řádu jako zkoumat v krimi žánrech realističnost kriminalistických postupů. Luboš Ptáček po roce 1989 vystudoval estetiku na Filozofické fakultě UK Praha. V první polovině 90. let pracoval jako novinář. Od roku 1996 působí na Katedře divadelních a filmových studií FF UP Olomouc. Odborný zájem zaměřuje na filmovou analýzu, naratologii a český historický film. Publikuje v řadě českých i zahraničních filmových časopisů (Cinepur, Filma doba, Studies in Eastern European Cinema) a je autorem či spoluautorem několika knih (například Morava ve filmu, 2004; Akira Kurosawa a jeho filmy. Existenciální obraz světa, 2013). Nakladatelství Casablanca, Praha, 2019, 1. vydání, brož., 240 stran.

Čas načtení: 2025-03-28 19:54:50

Jak česká kinematografie získává globální uznání

Jak česká kinematografie získává globální uznání redakce Pá, 03/28/2025 - 19:54 Zábava Klíčová slova: české filmové historii legianocasino.cz Gransino casino Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Globální přitažlivost českých filmů České filmy často spojují drama, humor a historii jedinečným způsobem. Mnoho celovečerních snímků se zaměřuje na rodinné problémy, politické události a osobní konflikty, které oslovují diváky napříč kulturami a časy. Noví tvůrci experimentují s inovativními formami vyprávění a kinematografie, což dokazuje, že jejich umělecký výkon má skutečný světový dopad. Díky těmto faktorům česká kinematografie vyzařuje jedinečnost a originalitu. Příklady úspěšných českých filmů Některé české filmy se staly mezinárodními ikonami a získaly významná ocenění: Kolja (1996): Film, který získal Oscara za nejlepší cizojazyčný film. Obchod na korze (1965): První český celovečerní film, který byl oceněn Oscarem. Ostře sledované vlaky (1966): Druhý český film oceněný Oscarem za nejlepší cizojazyčný film. Hořící keř (2013): Historické drama, které bylo vysoce ceněno kritiky. Malované ptáče (2019): Intenzivní a vizuálně působivý film, který získal mezinárodní uznání. Tyto snímky významně přispěly k české filmové historii a poslaly světu silný signál, že čeští režiséři mají co nabídnout v globálním filmovém průmyslu. Uživatelé kasina Gransino oceňují vizuální stránku, kterou čeští režiséři přinášejí do filmového světa. Budoucnost české kinematografie v globálním kontextu Česká kinematografie těžila z rozmachu digitálních streamovacích služeb. Dnes mohou diváci z celého světa sledovat české filmy na platformách jako Netflix, Amazon Prime nebo HBO Max. Některé klíčové trendy, které ovlivní budoucnost české kinematografie, zahrnují: Zvýšená mezinárodní spolupráce: Českí filmaři spolupracují s odborníky z jiných zemí, čímž překračují národní hranice. Vyšší podíl na streamingových službách: Více českých filmů získává expozici a je sledováno po celém světě. Úspěchy na mezinárodních festivalech: Ocenění získaná na renomovaných filmových soutěžích posilují reputaci české kinematografie. Vyšší investice do produkce: Nové a kreativní projekty jsou podporovány vládními dotacemi i soukromým sektorem. Tyto faktory jsou oceňovány například platformou Gransino casino a dalšími digitálními službami, což dokazuje, že česká filmová kultura má stále větší vliv na globální trh. Závěrečné tóny: Česká kinematografie ovládá svět Česká kinematografie se proměnila z neznámého klenotu na uznávaný průmysl, který získává ocenění po celém světě. Díky mezinárodní spolupráci, úspěchům na filmových festivalech a digitálním streamovacím službám si čeští filmaři vybudovali své místo na globální filmové mapě. Diváci z celého světa milují jedinečné příběhy českých filmů, což staví české snímky do popředí moderní zábavy. Budoucnost české kinematografie vypadá velmi slibně, a platformy jako Gransino casino spolu s dalšími digitálními službami investují do globálních trendů v oblasti zábavy. Přidat komentář náhledové foto cheerful-friends-taking-selfie-during-3d-film-projection-in-movie-theater.jpg (1024×682) Pravdou je, že česká kinematografie je jedním z mála průmyslových odvětví, která se během stého let výrazně rozvinula a získala mezinárodní popularitu. Čeští filmaři – ať už z řad starších či mladších talentů – jsou dnes uznáváni po celém světě jako skutečné umělecké talenty. Jejich filmy a produkce, od klasických pokladů určitých období až po moderní nezávislé snímky, získávají ocenění na prestižních mezinárodních festivalech a jsou streamovány na různých platformách. České filmy jsou nyní dostupné u mezinárodních poskytovatelů streamování, a čeští režiséři jsou oceňováni na významných filmových festivalech za své neuvěřitelné úsilí a kreativitu. Digitální platformy slouží jako ideální prostředek prezentace nových trendů v zábavě – například obrazy kasina legianocasino.cz ukazují, jak česká filmová kultura získává globální dosah. Jak se však česká kinematografie stala tak populární? Text obsahuje reklamní sdělení.

Čas načtení: 2025-08-01 06:30:55

iPhony místo filmových kamer! Apple nabízí jedinečný pohled do zákulisí filmu 28 let poté

Apple zveřejnil video z natáčení povedeného hororu 28 let poté, který vznikal primárně s pomocí iPhonů Podle režiséra Dannyho Boylea jim zařízení od Applu umožnila natáčet na velmi odlehlých místech Pro několik zpomalených scén filmaři využili speciální platformu, kterou osadili až 20 iPhony Úspěšné tažení po světových kinosálech má za sebou povedený hororový film 28 let poté, který po dlouhých osmnácti letech (28 týdnů poté mělo premiéru v roce 2007, pozn. red.) už potřetí přenesl diváky do agresivním virem zmítané Velké Británie. Snímek dosud utržil 150 milionů dolarů, což je vzhledem k 60milionovému rozpočtu velmi slušný výsledek. Místo tradičních filmových kamer přitom tvůrci vsadili primárně na iPhony, se kterými pořídili většinu záběrů, byť pochopitelně s pomocí profesionální filmového příslušenství. Přečtěte si celý článek iPhony místo filmových kamer! Apple nabízí jedinečný pohled do zákulisí filmu 28 let poté

Čas načtení: 2026-06-03 16:20:00

Dražba filmových klapek na Zlín Film Festivalu vynesla 4 miliony korun. Z výtěžku podpoří mladé filmaře

Veřejná dražba 29. ročníku Salonu filmových klapek, která tradičně doprovází Zlín Film Festival, vynesla celkem 4.314.000 Kč. Originální umělecké klapky se ve Zlíně dražily v neděli 31. května 2026. Největší zájem tradičně vzbudil Čtyřlístek, letos kuriózně hned dvakrát. Z výtěžku Nadační fond FILMTALENT ZLÍN přispěje studentům filmových škol a dalším začínajícím tvůrcům na vznik jejich filmových projektů.

Čas načtení: 2023-03-22 12:31:47

Fanoušci Harryho Pottera se dočkají nové atrakce. Warner Bros. otevírá studia v Tokiu

Už je to jedenáct let od otevření Londýnských filmových studií, kde se natáčel Harry Potter a Warner Bros. to oslaví s veškerou parádou, a to otevřením filmových studií ve vzdáleném Japonsku. Přestože jsou inspirované svým Londýnským předchůdcem, mají se od něj značně lišit a nabídnou místnosti a prvky exklusivně v dané oblasti. Filmová studia mají být rozlohou... The post Fanoušci Harryho Pottera se dočkají nové atrakce. Warner Bros. otevírá studia v Tokiu appeared first on FANZINE.cz.

Čas načtení: 2022-01-17 18:00:23

Nejvíce nominací na Českého lva získaly shodně filmy Okupace a Zátopek

Český lev zná nominace za rok 2021, výsledky hlasování zveřejnila Česká filmová a televizní akademie (ČFTA). Při 29. ročníku Českého lva Nejvíce jich získaly filmy Okupace a Zátopek, dobře si vedly také filmy Muž se zaječíma ušima, Atlas ptáků a Chyby. Již podruhé byly otevřeny další kategorie i pro televizní projekty a stejně tak podruhé soutěží samostatně animované a krátké filmy. Hned několik nominací tak získal animovaný film Moje slunce Mad a s velkým počtem nominací skončila také televizní minisérie Božena. V klání o sošku Českého lva v 19 statutárních kategoriích se v závěrečném hlasování utká celkem 25 titulů. Shodně třináct nominací získaly životopisné drama Zátopek režiséra, spoluproducenta a spoluautora scénáře Davida Ondříčka a debut režiséra Michala Nohejla Okupace, tragikomické drama z období normalizace. Jedenáct nominací získala fantaskní komedie Martina Šulíka Muž se zaječíma ušima, film o spisovateli, jemuž náhlý sled událostí otočí život vzhůru nohama. Devíti nominacemi se může pochlubit Atlas ptáků, sonda do komplikovaných rodinných vztahů a světa komunikačních technologií, jehož režisérem je Olmo Omerzu. Osm nominací si vysloužily Chyby, romantické drama režiséra Jana Prušinovského o vyrovnávání se s vlastní minulostí. S pěti nominacemi nastupuje do závěrečného klání televizní cyklus režisérky Lenky Wimmerové Božena o první velké české spisovatelce Boženě Němcové a čtyři nominace získal mezinárodně ceněný animovaný film Michaely Pavlátové Moje slunce Mad, poeticky vyprávějící příběh Češky provdané do Kábulu. V kategorii nejlepší celovečerní hraný film za rok 2021 jsou nominovány filmy: Atlas ptáků (producent Jiří Konečný), Chyby (producenti Ondřej Zima, Jan Prušinovský, Zuzana Mistríková, Ľubica Orechovská), Muž se zaječíma ušima (producenti Rudolf Biermann, Martin Šulík), Okupace (producenti Jan Hlavsa, Julie Žáčková) a Zátopek (producenti Kryštof Mucha, David Ondříček). Sošku Českého lva za nejlepší dokumentární film si mohou odnést autoři snímků Jednotka intenzivního života (režie Adéla Komrzý, producentka Pavla Janoušková Kubečková), Láska pod kapotou (režie Miro Remo, producenti Vít Janeček, Miro Remo), Nebe (režie Tomáš Etzler a Adéla Špaljová, producent Jan Macola), Nová šichta (režie Jindřich Andrš, producenti Augustina Micková, Miloš Lochman, Karel Chvojka) nebo Sny o toulavých kočkách (režie David Sís, producenti Vít Bělohradský, Kateřina Bělohradská). Během nominační tiskové konference cen ČFTA byli 17. ledna vyhlášeni i vítězové nestatutárních cen Českého lva. Cena za nejlepší filmový plakát putovala do rukou Aleše Najbrta, Jakuba Spurného a Julie Vrabelové, autorů plakátu pro film Zátopek. David Ondříček si za stejný film odnesl i Cenu filmových fanoušků, kterou uděluje ČFTA ve spolupráci s filmovým portálem ČSFD.cz. Sošku Českého lva pro nejlepší herečku v hlavní roli si letos může odnést Alena Mihulová za film Atlas ptáků, Anna Kameníková za titulní roli v sérii Božena, Pavla Gajdošíková za film Chyby, Eliška Křenková za výkon ve filmu Marťanské lodě nebo Martha Issová za film Zátopek. V kategorii nejlepší herečka ve vedlejší roli se na Českého lva mohou těšit: Eliška Křenková, tentokrát za roli ve filmu Atlas ptáků, Eva Hacurová za film Chyby, Denisa Barešová, která hrála v seriálu Kukačky, Zuzana Mauréry za roli ve snímku Muž se zaječíma ušima a Antonie Formanová za film Okupace. V kategorii nejlepší herec v hlavní roli získali nominace Miroslav Donutil za film Atlas ptáků, Jan Jankovský za hlavní roli ve filmu Chyby, Miroslav Krobot za Muže se zaječíma ušima, Martin Pechlát za titulní roli ve filmu Okupace a Václav Neužil za životopisný snímek Zátopek. O Českého lva ve vedlejší roli za rok 2021 se utkají: Martin Pechlát s rolí ve filmu Atlas ptáků, Oldřich Kaiser, který hrál ve filmu Muž se zaječíma ušima, Otakar Brousek z filmu Okupace, Hynek Čermák, jenž zaujal v televizní minisérii Případ Roubal, a Robert Mikluš s rolí ve filmu Zátopek. Českého lva za nejlepší režii obdrží některý z následujících tvůrců: Olmo Omerzu za Atlas ptáků, Jan Prušinovský za film Chyby, Martin Šulík za film Muž se zaječíma ušima, debutující Michal Nohejl za Okupaci nebo David Ondříček za Zátopka. Známy jsou také nominace v kategorii nejlepší televizní film nebo minisérie. Sošku Českého lva tak mohou v březnu získat psychologické drama Amerikánka uváděné na platformě filmnazivo.cz (hlavní tvůrce a producent Viktor Tauš), minisérie Božena České televize (hlavní producent Michal Reitler, hlavní tvůrce Lenka Wimmerová) a Případ Roubal z produkce Voyo / TV Nova (hlavní producenti Pavel Berčík, Ondřej Zima, Michael Bütow, hlavní tvůrce Tereza Kopáčová). O Českého lva za nejlepší televizní seriál letos budou usilovat Kukačky (hlavní producenti Filip Bobiňski, Petr Šizling, Jan Lekeš, hlavní tvůrce Biser A. Arichtev), Ochránce (hlavní producent Michal Reitler, hlavní tvůrci Tereza Kopáčová, Tomáš Feřtek a Matěj Podzimek) a Zločiny Velké Prahy (hlavní producent Jan Lekeš, hlavní tvůrce Jaroslav Brabec), vše z produkce České televize. Letos podruhé bude Český lev udělen samostatně v kategoriích animovaný a krátký film. Lví sošku za nejlepší animovaný film tak může získat Moje slunce Mad režisérky a výtvarnice Michaely Pavlátové, Myši patří do nebe režisérů a výtvarníků Denisy Grimmové a Jana Bubeníčka a výtvarníka Jana Kurky nebo snímek Rudé boty režisérky a výtvarnice Anny Podskalské. Tři filmy se utkají v kategorii nejlepší krátký film: Milý tati režisérky Diany Cam Van Nguyenové, Poslední den patriarchátu Olma Omerzu a Příběh hrůzostrašné Eliz, režírovaný společně Eliškou Kováříkovou a Adamem Struhalou. ČFTA vyhlásila také pětici nominací na nestatutární Cenu Magnesia za nejlepší studentský́ film, udělovanou ve spolupráci s Mattoni 1873 a Státním fondem kinematografie. Mohou ji získat filmaři na začátku své kariéry za krátké filmy Dřevo na příští zimu (režie Karel Šindelář), Ještě nespíš? (režie David Payne), Postup práce (režie Lun Sevnik) a snímek Milý tati (režie Diana Cam Van Nguyen), který získal nominaci i v kategorii nejlepší krátký film, a animovaný snímek Anny Podskalské Rudé boty, jenž také obsadil jednu z nominací v kategorii Nejlepší animovaný film. 29. ČESKÝ LEV – NOMINACE NEJLEPŠÍ CELOVEČERNÍ HRANÝ FILM Atlas ptáků – producent Jiří Konečný Chyby – producenti Ondřej Zima, Jan Prušinovský, Zuzana Mistríková, Ľubica Orechovská Muž se zaječíma ušima – producenti Rudolf Biermann, Martin Šulík Okupace – producenti Jan Hlavsa, Julie Žáčková Zátopek – producenti Kryštof Mucha, David Ondříček NEJLEPŠÍ DOKUMENTÁRNÍ FILM Jednotka intenzivního života – režie Adéla Komrzý – producentka Pavla Janoušková Kubečková Láska pod kapotou – režie Miro Remo – producenti Vít Janeček, Miro Remo Nebe – režie Tomáš Etzler, Adéla Špaljová – producent Jan Macola Nová šichta – režie Jindřich Andrš – producenti Augustina Micková, Miloš Lochman, Karel Chvojka Sny o toulavých kočkách – režie David Sís – producenti Vít Bělohradský, Kateřina Bělohradská NEJLEPŠÍ REŽIE Atlas ptáků – Olmo Omerzu Chyby – Jan Prušinovský Muž se zaječíma ušima – Martin Šulík Okupace – Michal Nohejl Zátopek – David Ondříček NEJLEPŠÍ HEREČKA V HLAVNÍ ROLI Atlas ptáků – Alena Mihulová Božena – Anna Kameníková Chyby – Pavla Gajdošíková Marťanské lodě – Eliška Křenková Zátopek – Martha Issová NEJLEPŠÍ HEREC V HLAVNÍ ROLI Atlas ptáků – Miroslav Donutil Chyby – Jan Jankovský Muž se zaječíma ušima – Miroslav Krobot Okupace – Martin Pechlát Zátopek – Václav Neužil NEJLEPŠÍ HEREČKA VE VEDLEJŠÍ ROLI Atlas ptáků – Eliška Křenková Chyby – Eva Hacurová Kukačky – Denisa Barešová Muž se zaječíma ušima – Zuzana Mauréry Okupace – Antonie Formanová NEJLEPŠÍ HEREC VE VEDLEJŠÍ ROLI Atlas ptáků – Martin Pechlát Muž se zaječíma ušima – Oldřich Kaiser Okupace – Otakar Brousek Případ Roubal – Hynek Čermák Zátopek – Robert Mikluš NEJLEPŠÍ SCÉNÁŘ Chyby – Roman Vojkůvka Moje slunce Mad – Ivan Arsenjev Muž se zaječíma ušima – Marek Leščák, Martin Šulík Okupace – Marek Šindelka, Vojtěch Mašek Zátopek – David Ondříček, Alice Nellis, Jan P. Muchow NEJLEPŠÍ KAMERA Atlas ptáků – Lukáš Milota Lidi krve – Jakub Halousek Muž se zaječíma ušima – Martin Štrba Okupace – Jan Baset Střítežský Zátopek – Štěpán Kučera NEJLEPŠÍ STŘIH Atlas ptáků – Jana Vlčková Chyby – Michal Böhm Láska pod kapotou – Šimon Hájek Okupace – Petr Turyna Zátopek – Jarosław Kamiński NEJLEPŠÍ ZVUK Atlas ptáků – Pavel Rejholec, Viktor Ekrt Moje slunce Mad – Jan Čeněk, Régis Diebold Muž se zaječíma ušima – Pavel Rejholec, Viktor Ekrt Okupace – Sandra Klouzová, David Titěra, Roman Sečkař Zátopek – Pavel Rejholec, Jakub Čech NEJLEPŠÍ HUDBA Amerikánka – Petr Ostrouchov Moje slunce Mad – Evgueni Galperine, Sacha Galperine Myši patří do nebe – Krzysztof A. Janczak Okupace – La Petite Sonja, Hank J. Manchini Zátopek – Beata Hlavenková NEJLEPŠÍ SCÉNOGRAFIE Božena – Petr Kunc Kryštof – Milan Býček Muž se zaječíma ušima – František Lipták Okupace – Tomáš Svoboda Zátopek – Jan Vlasák NEJLEPŠÍ KOSTÝMY Božena – Katarína Štrbová Bieliková Muž se zaječíma ušima – Katarína Hollá Okupace – Josefina Bakošová Zátopek – Kateřina Štefková Zločiny Velké Prahy – Simona Rybáková NEJLEPŠÍ MASKY Božena – Martin Valeš Chyby – Jana Bílková Muž se zaječíma ušima – Martin Jankovič, Katarína Horská Okupace – Jana Dopitová Zátopek – Jana Dopitová NEJLEPŠÍ TELEVIZNÍ FILM NEBO MINISÉRIE Amerikánka – hlavní producent Viktor Tauš – hlavní tvůrce Viktor Tauš Božena – hlavní producent Michal Reitler – hlavní tvůrce Lenka Wimmerová Případ Roubal – hlavní producenti Pavel Berčík, Ondřej Zima, Michael Bütow – hlavní tvůrce Tereza Kopáčová NEJLEPŠÍ TELEVIZNÍ SERIÁL Kukačky – hlavní producenti Filip Bobiňski, Petr Šizling, Jan Lekeš – hlavní tvůrce Biser A. Arichtev Ochránce – hlavní producent Michal Reitler – hlavní tvůrci Tereza Kopáčová, Tomáš Feřtek, Matěj Podzimek Zločiny Velké Prahy – hlavní producent Jan Lekeš – hlavní tvůrce Jaroslav Brabec NEJLEPŠÍ ANIMOVANÝ FILM Moje slunce Mad – režie, výtvarník Michaela Pavlátová – producenti Kateřina Černá, Petr Oukropec Myši patří do nebe – režie Denisa Grimmová, Jan Bubeníček – producenti Vladimír Lhoták, Alexandre Charlet – výtvarníci Denisa Grimmová, Jan Bubeníček, Jan Kurka Rudé boty – režie, výtvarník Anna Podskalská – producentka Mária Môťovská NEJLEPŠÍ KRÁTKÝ FILM Milý tati – režie Diana Cam Van Nguyen – producentka Karolína Davidová Poslední den patriarchátu – režie Olmo Omerzu – producenti Rok Biček, Jiří Konečný Příběh hrůzostrašné Eliz – režie Eliška Kováříková, Adam Struhala – producenti Barbora Skoumalová, Miloš Lochman CENA MAGNESIA ZA NEJLEPŠÍ STUDENTSKÝ FILM – nestatutární cena Dřevo na příští zimu – režie Karel Šindelář Ještě nespíš? – režie David Payne Milý tati – režie Diana Cam Van Nguyen Postup práce – režie Lun Sevnik Rudé boty – režie Anna Podskalská PŘEHLED POČTŮ NOMINACÍ (ve statutárních kategoriích) Okupace – 13 nominací Zátopek – 13 nominací Muž se zaječíma ušima – 11 nominací Atlas ptáků – 9 nominací Chyby – 8 nominací Božena – 5 nominací Moje slunce Mad – 4 nominace Amerikánka – 2 nominace Kukačky – 2 nominace Láska pod kapotou – 2 nominace Myši patří do nebe – 2 nominace Případ Roubal – 2 nominace Zločiny Velké Prahy – 2 nominace Jednotka intenzivního života – 1 nominace Kryštof – 1 nominace Lidi krve – 1 nominace Marťanské lodě – 1 nominace Milý tati – 1 nominace Nebe – 1 nominace Nová šichta – 1 nominace Ochránce – 1 nominace Poslední den patriarchátu – 1 nominace Příběh hrůzostrašné Eliz – 1 nominace Rudé boty – 1 nominace Sny o toulavých kočkách – 1 nominace JIŽ UDĚLENÉ CENY NEJLEPŠÍ FILMOVÝ PLAKÁT – nestatutární cena Zátopek – Aleš Najbrt, Jakub Spurný, Julie Vrabelová – oceněný plakát Atlas ptáků – Konstantinos Fragkoulis, Adéla Turková Moje slunce Mad – Jan Poukar, Michaela Pavlátová Okupace – Jindřich Hoch Vlci na hranicích – Jan Němec CENA FILMOVÝCH FANOUŠKŮ – nestatutární cena Zátopek – David Ondříček (oceněný režisér) Hlasování o nominacích ve všech kategoriích 29. ročníku ocenění Český lev probíhalo od 1. prosince 2021 do 9. ledna 2022. Celkem 184 akademiků vybíralo z 84 hraných, dokumentárních, animovaných a krátkých filmů i televizních děl. Udílení cen se uskuteční v přímém přenosu České televize na ČT1 5. března od 20.10 hodin z pražského Rudolfina. Večerem diváky provede poprvé moderátor Jiří Havelka. Více informací na www.ceskylev.cz. Ve spolupráci s DAFilms.cz připravuje ČFTA tradiční přehlídku nominovaných filmů aktuálního ročníku Českých lvů. Vybrané filmy bude možné zhlédnout on-line na DAFilms.cz. Od 21. února nabídne DAFilms.cz streamované moderované rozhovory s nominovanými tvůrci.

Čas načtení: 2021-03-10 19:48:26

Michal Sýkora: Nejsem ten typ spisovatele, který by tvrdil, že mu na čtenářích nezáleží

Napsal řadu odborných článků a několik literárněvědných publikací. Jako autor beletristické tvorby debutoval Michal Sýkora v roce 2012 detektivkou Případ pro exorcistu, která je první ze série Detektivové od Nejsvětější Trojice s komisařkou Marii Výrovou a zatím poslední vyšla v roce 2020 pod názvem Nejhorší obavy. Působí jako vysokoškolský pedagog na Palackého univerzitě v Olomouci a přiznává, že psaní jeho koníčkem. V jednom rozhovoru jste přiznal, že díky četbě knih Geralda Durrella a popularizačních spisů slavných biologů, jste chtěl být zoologem. Nakonec z toho sešlo, ale láska k četbě zůstala. Jak jste prožíval svá dětská léta na předměstí Olomouce? Ve skutečnosti to nebylo na předměstí, ale v samém centru města. Jsem ročník 1971, takže mé dětství a teenagerská léta spadají do normalizačních let. Myslím, že jsem měl dětství, jaké v té době zažívala většina městských dětí. Měli jsme v našem domě skvělou partu dětí, vedli jsme tvrdé bitvy s obdobnou partou ze sousedství, šmejdili, kde se dalo, ale taky jsme na naší domovní zahradě hrávali všemožné hry, ze kterých nejoblíbenější byla vybíjená. Do toho škola, dychtivé čekání na další číslo ABC (a pak zklamání, že v něm není vystřihovánka tanku, ale nějaký pitomý sovětský lunochod), lepení plastových letadýlek z Kovozávodů Prostějov… V televizi jsme sledovali Čtyři z tanku a pes a byli jsme radostí bez sebe, když se nám podařilo přemluvit rodiče, abychom se mohli kouknout na nějakou epizodu Profesionálů, protože ty tenkrát vysílali s velkou hvězdičkou. Mohli bych takhle pokračovat dál a dál, protože vzpomínky se mi asociativně řetězí. Třeba když jsem zmínil lepení modelů letadýlek, tak mi hned naskočilo, že jsme používali lepidlo Lepi M, které však jednu dobu bylo k nesehnání, ale můj táta měl kamaráda chemika a u něho mi sehnal nějaké tekutiny, ze kterých jsem si mohl doma lepidlo vyrábět sám. A tak by šlo pokračovat dál… Po studiu na Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, zde působíte jako odborný asistent na Katedře divadelních, filmových a mediálních studií a přednáší dějiny literatury. Pro jste si vybral právě dějiny literatury? Byla to vlastně náhoda. Maturoval jsem v roce 1990. Původně jsem se hlásil na něco úplně jiného, ale pak jsem zjistil, že ten plánovaný obor nebudou otvírat. Byla to přelomová doba, vše se stále měnilo. Tak jsem si na poslední chvíli, skutečně doslova za pět minut dvanáct musel vybrat něco jiného, a tak jsem si zvolil zbrusu nový uměnovědný obor, společné studium literatury, divadla a filmu. Během studentských let vás zaujala tvorba rusko-amerického spisovatele Vladimíra Nabokova, kterému jste věnoval nejen svoji diplomovou, ale disertační práci. Čím vás tento spisovatel tak fascinoval, že jste o jeho tvorbě napsal také dvě knihy: Vladimír Nabokov – Od Mášeňky k Daru a Vladimír Nabokov – Americké období? To už je hodně dávno. Iniciační roli hrála četba Lolity. Ten román se zcela vymykal čemukoliv, co jsem předtím četl. Nejprve jsem o Nabokovovi napsal diplomku. Postupně jsem načítal všechny jeho knihy, jeho fascinující eseje a rozhovory… Navíc v devadesátých letech celosvětově probíhal jakýsi nabokovovský boom, vycházely jeho dřív nepublikované texty a také desítky knih o něm. Nabokov byl zkrátka autor, o kterém se intenzivně bádalo a mluvilo. Ale nechci tím říct, že by můj zájem o něj byl ryze konjukturální. Mě Nabokov uchvátil jakožto čtenáře a fascinovala mě jeho tvorba i jeho osudy a prostě jsem cítil intenzivní potřebu o něm přemýšlet a psát. Z dnešního hlediska vůbec nechápu, kde se ve mně vzalo tolik odvahy a drzosti – pustit se bez jakýchkoliv zkušeností do tak náročného úkolu. Mám pocit, že jsem dost dobře netušil, jak náročná a velká práce to bude. Napsal jste řadu odborných článků a několik publikací. Jako autor beletristické tvorby jste debutoval v roce 2012 detektivkou Případ pro exorcistu se svéráznou komisařkou Marii Výrovou, zvanou „velká sova“. Co vás přivedlo k napsání právě detektivky? Měl jste předobraz na vytvoření Marie Výrové, kterou tak skvěle ztvárnila herečka Klára Melíšková v televizní adaptaci? Chtěl jsem si to vyzkoušet. Případ pro exorcistu jsem začal psát ještě před boomem detektivek, který pak nastal. Když jsem se tehdy rozhlížel po tuzemské produkci, tak mi vadilo, že u nás neexistuje moderní detektivka britského střihu. Vůbec jsem tehdy neměl ambice ji publikovat. Ale dal jsem text přečíst pár lidem, líbil se jim a já ho tedy nabídl Nakladatelství Paseka. Takže na začátku všeho byla neambiciózní volnočasová aktivita. Marie pak neměla předobraz v žádné konkrétní osobě, literárně velmi volně v inspektoru Morseovi od Colina Dextera. Primárně jsem chtěl, aby ta hrdinka nebyla z hlediska žánru zas tak konvenční. V žádné z mých knih nenajdete drsné policajty, ani takové ty módně vyprahlé, existenciálně rozvrácené alkoholiky. Přišly další tituly s Detektivy od Nejsvětější Trojice vedené Marii Výrovou: Modré stíny, Ještě není konec, Pět mrtvých psů a zatím poslední Nejhorší obavy, který vyšel v roce 2020. Pracujete na další knížce? Kde nacházíte inspiraci pro své příběhy? Často mě inspiruje prostředí. Modré stíny jsem umístil na univerzitu, v Pěti mrtvých psech jsem chtěl využít prostředí zoologické zahrady. Někdy vycházím z osobnějších zážitků a vzpomínek. To je případ mého třetího románu Ještě není konec. Jindy vycházím ze skutečných případů. V Pěti mrtvých psech mě inspirovala reportáž o existenci medvědích farem. Kombinuji různé zdroje, ale vždy nějak vycházím z reality kolem sebe. Vaše knihy byly také zdramatizovány, slyšet je také v rozhlasu jako četbu na pokračování. Norbert Lichý načetl knihu Ještě není konec jako audioknihu. V roce 2019 obsadila kniha Pět mrtvých psů třetí místo v Ceně Jiřího Marka. Co to pro vás znamená? Znamená to pro mě, že se mé knihy někomu líbí, že někoho zajímají, a to mě velmi těší. Audioverze přinášejí mé knihy zase dalším čtenářům – posluchačům. Nejsem ten typ spisovatele, který by tvrdil, že mu na čtenářích nezáleží. Takže jsem samozřejmě rád, že mé příběhy a postavy čtenářům stojí za to, aby s nimi trávili čas. Patříte k nejúspěšnějším současným českým autorům detektivní tvorby. Jakou literaturu preferujete? Máte oblíbené autory? Vím, že tím čtenáře často překvapuji, ale detektivky moc nečtu. Mám několik svých oblíbených žánrových autorů, ke kterým se rád vracím (Raymond Chandler, Colin Dexter), ze současných spisovatelů se mi líbí Cara Hunterová a sleduji, co píšou někteří mí čeští kolegové, ale to hodně výběrově. Americké thrillery nečtu, skandinávská krimi mě moc nebaví. Vlastně nejvíc mě oslovují ty žánrové knihy, v nichž detektivka „zfúzovala“ s tzv. vážnou literaturou, jak to píše třeba Kate Atkinsonová. Oblíbených autorů mám spoustu a byl by to dlouhý seznam: z českých spisovatelů by na něm nechyběli třeba Josef Škvorecký, ze současných Petra Dvořáková, z těch světových Philip Roth, John Fowles nebo Raymond Carver. Spolu s Petrem Jarchovských jste napsal scénář ke krimi seriálu Pozadí událostí. Jak se vám na scénáři pracovalo a na co se máme těšit? Předně bych chtěl říct, že Pozadí událostí není pouze krimi seriál. Z mé strany je to tak trochu reakce na fakt, že je v našich televizích v současnosti silně předetektivkováno, a myslím, že jak Petr Jarchovský, tak režisér Honza Hřebejk to vnímají stejně. Jakkoliv se v příběhu detektivní zápletka vyskytuje, není dominantní a spíš slouží jako katalyzátor k průzkumu lidských povah a témat, která přináší současné doba. A k první části vaší otázky: Petr je nesmírně tvůrčí člověk a současně také velmi vstřícný a otevřený všemu novému. Už během naší první spolupráce, kdy adaptoval Případ pro exorcistu, jsem poznal, že jako scénárista chová vůči mé předloze respekt, ale současně ji dokáže velmi tvůrčím způsobem převést do scénáře, obohatit a doplnit o svůj osobní pohled na látku. Petr je člověk, od kterého se můžete opravdu hodně přiučit a který je vždy ochotný vám pomoci. Musím říct, že spolupráci s ním, Honzou Hřebejkem a Viktorem Taušem považuji za své osobní velké štěstí. A co odpočinek a koníčky? Máte na ně čas? Koníček je psaní. Ale také už roky sbírám gramofonové desky a předloni jsem si splnil sen a zase si po letech pořídil psa. Takže to vše tak nějak kombinuji. Mám tu velkou výhodu, že můžu dělat to, co mě baví, takže práce a koníček nejsou v protikladu. Horší už je to s tím odpočinkem, napsat román není zrovna relaxační činnost. Michal Sýkora se narodil se v Olomouci 28. září 1971. Působí jako vysokoškolský pedagog, literární teoretik a spisovatel. Je absolventem Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, kde působí od roku 1998 jako odborný asistent na Katedře divadelních a filmových studií. Napsal monografie o Vladimíru Nabokovovi (2002, 2004) a Philipu Rothovi (2019) a několik dalších literárněvědných publikací. Je autorem série detektivních románů Detektivové od Nejsvětější Trojice s komisařkou Marii Výrovou: Případ pro exorcistu (2012), Modré stíny (2013), Ještě není konec (2016), Pět mrtvých psů (2018) a Nejhorší obavy (2020). Spoluautor scénáře (s Petrem Jarchovským) k seriálům Živé terče (2019) a Pozadí událostí (2021). S rodinou žije v Olomouci.

Čas načtení: 2021-01-18 14:34:02

Nejvíce nominací na Českého lva mají filmy Krajina ve stínu, Havel a Šarlatán

Česká filmová a televizní akademie (ČFTA) oznámila 18. ledna nominace pro 28. ročník výročních cen Český lev. Celkem 190 akademiků hlasovalo o 87 hraných, dokumentárních, animovaných a krátkých filmech i televizních dílech, které splnily statut cen Český lev. Nejvíce nominací získaly s takřka vyrovnaným počtem filmy Krajina ve stínu, Havel a Šarlatán. Od letošního ročníku se nově otevřely další kategorie i televizním projektům a díky tomu tak například minisérie Herec získala sedm nominací. ČFTA vyhlásila poprvé také kategorie pro animovaný a krátký film, které v nominacích s převahou ovládla nastupující generace filmařů z řad studentů. O sošku Českého lva v 19 statutárních kategoriích se tak bude ucházet v závěrečném hlasování 27 titulů. Hlasování o nominacích ve všech kategoriích 28. ročníku ocenění Český lev probíhalo od 1. prosince 2020 do 10. ledna 2021. Akademici hodnotili 21 hraných celovečerních filmů, sedm animovaných a 18 krátkých filmů, dále 14 dokumentárních filmů vybraných předvýběrovou komisí sestavenou ze členů akademie a 10 televizních děl. Z filmové produkce loňského roku nejvíce akademiky zaujal s 15 nominacemi filmové drama Bohdana Slámy Krajina ve stínu, které je kronikou malé vesnice v pohraničí vláčené dějinami třicátých, čtyřicátých a padesátých let minulého století. Po 14 nominacích shodně získal film režiséra Slávka Horáka Havel inspirovaný životem Václava Havla a příběh vyprávějící osud léčitele Jana Mikoláška Šarlatán režisérky Agnieszky Holland. Úspěšně si vedla také televizní minisérie Herec v režii Petera Bebjaka a snímek Modelář Petra Zelenky, které získaly od akademiků po sedmi nominacích. V kategorii nejlepší celovečerní film za rok 2020 jsou nominovány filmy: Havel (producent Slávek Horák), Krajina ve stínu (producenti Martin Růžička, Jindřich Motýl), Modelář (producenti Petr Zelenka, Martin Sehnal), Šarlatán (producenti Šárka Cimbalová, Kevan Van Thompson) a Žáby bez jazyka (producenti Viktor Schwarcz, Mira Fornay). Sošku Českého lva za nejlepší dokumentární film si mohou odnést snímky Alchymická pec (režie Jan Daňhel, Adam Oľha, producenti Pavla Kallistová, Zuzana Mistríková, Ľubica Orechovská, Jan Švankmajer, Jaromír Kallista), Kdo jinému jámu – Rudolf Slánský (režie Martin Vadas, producentka Alena Müllerová), Můj otec Antonín Kratochvíl (režie Andrea Sedláčková, producent Martin Hůlovec), Postiženi muzikou (režie Radovan Síbrt, producenti Alžběta Karásková, Karel Poupě), V síti (režie Barbora Chalupová, Vít Klusák, producenti Vít Klusák a Filip Remunda). Na tiskové konferenci ČFTA 18. ledna byli ohlášeni i vítězové nestatutárních cen Českého lva. Cena za nejlepší filmový plakát putovala do rukou Jana Poukara za výtvarný návrh pro film Krajina ve stínu. Cenu filmových fanoušků, kterou uděluje ČFTA ve spolupráci s CSFD.cz, si odnesl snímek V síti režisérů Barbory Chalupové a Víta Klusáka. Sošku Českého lva pro nejlepší herečku v hlavní roli mohou získat: Jana Plodková za film Bábovky, Anna Geislerová za roli ve filmu Havel, Jenovéfa Boková za výkon v minisérii Herec, Magdaléna Borová za roli ve filmu Krajina ve stínu a Tereza Těžká za dokumentární film V síti. V kategorii nejlepší herečka ve vedlejší roli akademiky nejvíce zaujaly: Barbora Seidlová ve filmu Havel, Elizaveta Maximová v minisérii Herec, Barbora Poláková a Petra Špalková v Krajině ve stínu a Jaroslava Pokorná ve filmu Šarlatán. V kategorii nejlepší herec v hlavní roli byli do druhého kola nominováni: Viktor Dvořák za hlavní roli ve filmu Havel, Jan Cina za minisérii Herec, Csongor Kassai za Krajinu ve stínu, Kryštof Hádek za film Modelář a Ivan Trojan za snímek Šarlatán. Nominace pro nejlepšího herce ve vedlejší roli za rok 2020 získali: Martin Hofmann za film Havel, Stanislav Majer za Krajinu ve stínu, Jiří Mádl za snímek Modelář a Juraj Loj a Josef Trojan za role ve filmu Šarlatán. Českého lva za nejlepší režii si mohou odnést Slávek Horák za film Havel, Bohdan Sláma za Krajinu ve stínu, Petr Zelenka za Modeláře, Agnieszka Holland za Šarlatána a Mira Fornay za režii filmu Žáby bez jazyka. Zveřejněny i nominace v kategorii nejlepší televizní film nebo minisérie. O sošku Českého lva tak budou letos usilovat televizní minisérie Herec v režii Petera Bebjaka, Stockholmský syndrom režiséra Dana Svátka a televizní film Veterán Jana Hřebejka z produkce České televize. Českého lva za nejlepší televizní seriál může získat Místo zločinu Ostrava v režii Dana Wlodarczyka, Jiřího Chlumského a Jana Hřebejka, Zrádci režisérů Viktora Tauše a Matěje Chlupáčka z produkce České televize nebo seriál Specialisté tvůrců Heike Richter-Karsty a Michaela Bütowa vytvořený televizí Nova. ČFTA také 18. ledna vyhlásila pětici nominací na nestatutární Cenu Magnesia za nejlepší studentský́ film, kterou mohou získat začínající filmaři za krátké filmy Anatomie českého odpoledne – Adam Martinec, Hranice – Damián Vondrášek, Musí to být bolestivý – David Semler, Pripyat Piano – Eliška Cílková a za animovaný film Jsme si o smrt blíž Bára Anna Stejskalová. Snímky Anatomie českého odpoledne, Hranice a Pripyat Piano poustoupily rovněž do nominací v nové kategorii nejlepší krátký film a snímek Jsme si o smrt blíž získal nominaci rovněž v nové kategorii nejlepší animovaný film. Ceremoniál předávání výročních cen České filmové a televizní akademie, které symbolizují sošky Českého lva, proběhne v sobotu 6. března 2021 od 20.10 hodin v přímém přenosu na ČT1 z pražského Rudolfina. Moderátorem večera bude již potřetí herec Václav Kopta. Průběh večera bude opět řídit trio Marek Najbrt, režijní supervizor, Michael Čech, režisér slavnostního večera, a scénograf Martin Chocholoušek. Ve spolupráci s DaFilms.cz připravuje ČFTA tradiční přehlídku nominovaných filmů aktuálního ročníku Českých lvů. Vybrané filmy bude možné zhlédnout on-line na DAFilms.cz od 1. do 14. března. NOMINACE NEJLEPŠÍ CELOVEČERNÍ FILM Havel – producent Slávek Horák Krajina ve stínu – producenti Martin Růžička, Jindřich Motýl Modelář – producenti Petr Zelenka, Martin Sehnal Šarlatán – producenti Šárka Cimbalová, Kevan Van Thompson Žáby bez jazyka – producenti Viktor Schwarcz, Mira Fornay NEJLEPŠÍ DOKUMENTÁRNÍ FILM Alchymická pec – režie Jan Daňhel, Adam Oľha – producenti Pavla Kallistová, Zuzana Mistríková, Ľubica Orechovská, Jan Švankmajer, Jaromír Kallista Kdo jinému jámu – Rudolf Slánský – režie Martin Vadas – producentka Alena Müllerová Můj otec Antonín Kratochvíl – režie Andrea Sedláčková – producent Martin Hůlovec Postiženi muzikou – režie Radovan Síbrt – producenti Alžběta Karásková, Karel Poupě V síti – režie Barbora Chalupová, Vít Klusák – producenti Vít Klusák, Filip Remunda NEJLEPŠÍ REŽIE Havel – Slávek Horák Krajina ve stínu – Bohdan Sláma Modelář – Petr Zelenka Šarlatán – Agnieszka Holland Žáby bez jazyka – Mira Fornay NEJLEPŠÍ HEREČKA V HLAVNÍ ROLI Bábovky – Jana Plodková Havel – Anna Geislerová Herec – Jenovéfa Boková Krajina ve stínu – Magdaléna Borová V síti – Tereza Těžká NEJLEPŠÍ HEREC V HLAVNÍ ROLI Havel – Viktor Dvořák Herec – Jan Cina Krajina ve stínu – Csongor Kassai Modelář – Kryštof Hádek Šarlatán – Ivan Trojan NEJLEPŠÍ HEREČKA VE VEDLEJŠÍ ROLI Havel – Barbora Seidlová Herec – Elizaveta Maximová Krajina ve stínu – Barbora Poláková Krajina ve stínu – Petra Špalková Šarlatán – Jaroslava Pokorná NEJLEPŠÍ HEREC VE VEDLEJŠÍ ROLI Havel – Martin Hofmann Krajina ve stínu – Stanislav Majer Modelář – Jiří Mádl Šarlatán – Juraj Loj Šarlatán – Josef Trojan NEJLEPŠÍ SCÉNÁŘ Havel – Slávek Horák, Rudolf Suchánek Herec – Petr Bok, Pavel Gotthard Krajina ve stínu – Ivan Arsenjev Modelář – Petr Zelenka Šarlatán – Marek Epstein NEJLEPŠÍ KAMERA Havel – Jan Šťastný Herec – Martin Žiaran Krajina ve stínu – Diviš Marek Modelář – Alexander Šurkala Šarlatán – Martin Štrba NEJLEPŠÍ STŘIH Havel – Vladimír Barák Herec – Marek Kráľovský Krajina ve stínu – Jan Daňhel Modelář – Vladimír Barák Šarlatán – Pavel Hrdlička NEJLEPŠÍ ZVUK Bourák – Jiří Klenka FREM – Dominik Dolejší Havel – Viktor Prášil, Pavel Rejholec Krajina ve stínu – Marek Poledna Šarlatán – Radim Hladík jr. NEJLEPŠÍ HUDBA Bourák – Roman Holý Havel – Petr Malásek Krajina ve stínu – Jakub Kudláč Šarlatán – Antoni Komasa-Łazarkiewicz Zrádci – Petr Ostrouchov NEJLEPŠÍ SCÉNOGRAFIE Cesta do nemožna – Noro Držiak, Milan Ondruch, Martin Máj, Jan Kolegar Havel – Vladimír Hruška Krajina ve stínu – Jan Pjena Novotný Marie Terezie II – Martin Kurel Šarlatán – Milan Býček NEJLEPŠÍ KOSTÝMY Bourák – Tereza Kučerová Havel – Natálie Steklová Krajina ve stínu – Zuzana Bambušek Krejzková Marie Terezie II – Ján Kocman Šarlatán – Katarína Štrbová Bieliková NEJLEPŠÍ MASKY Bourák – Jana Bílková Havel – Adriana Bartošová, René Stejskal Krajina ve stínu – Lukáš Král Marie Terezie II – Barbara Kichi Šarlatán – René Stejskal, Gabriela Poláková NEJLEPŠÍ TELEVIZNÍ FILM NEBO MINISÉRIE Herec – hlavní producenti Rastislav Šesták, Peter Bebjak, Kateřina Ondřejková – hlavní tvůrce Peter Bebjak Stockholmský syndrom – hlavní producentka Kateřina Ondřejková – hlavní tvůrce Dan Svátek Veterán – hlavní producent Jiřina Budíková – hlavní tvůrce Jan Hřebejk NEJLEPŠÍ TELEVIZNÍ SERIÁL Místo zločinu Ostrava – hlavní producenti Jan Lekeš, Martin Froyda – hlavní tvůrci Dan Wlodarczyk, Jiří Chlumský, Jan Hřebejk Specialisté – hlavní producenti Rastislav Šesták, Bernd Alexa – hlavní tvůrci Heike Richter-Karst, Michael Bütow Zrádci – hlavní producenti Viktor Tauš, Jan Lekeš – hlavní tvůrci Viktor Tauš, Matěj Chlupáček NEJLEPŠÍ ANIMOVANÝ FILM Barevný sen – režisér, producent, výtvarník Jan Balej Jsme si o smrt blíž – režie Bára Anna Stejskalová – producenti Jakub Košťál, Vratislav Šlajer – výtvarník Bára Anna Stejskalová Mlsné medvědí příběhy – režie Kateřina Karhánková, Alexandra Májová – producentka Barbora Příkaská – výtvarník Filip Pošivač NEJLEPŠÍ KRÁTKÝ FILM Anatomie českého odpoledne – režie Adam Martinec – producent Matěj Paclík Hranice – režie Damián Vondrášek – producentka Martina Netíková Pripyat Piano – režie Eliška Cílková – producent Jindřich Andrš CENA MAGNESIA ZA NEJLEPŠÍ STUDENTSKÝ FILM – nestatutární cena Anatomie českého odpoledne – režie Adam Martinec Hranice – režie Damián Vondrášek Jsme si o smrt blíž – režie Bára Anna Stejskalová Musí to být bolestivý – režie David Semler Pripyat Piano – režie Eliška Cílková NEJLEPŠÍ FILMOVÝ PLAKÁT – nestatutární cena Krajina ve stínu – Jan Poukar – oceněný plakát FREM – Adéla Valha Vorbová Havel – Jan Poukar Můj otec Antonín Kratochvíl – Radka Beránková Šarlatán – Rudolf Havlík, Marcela Šedivá CENA FILMOVÝCH FANOUŠKŮ – nestatutární cena V síti – Barbora Chalupová, Vít Klusák (ocenění režiséři) PŘEHLED POČTŮ NOMINACÍ (celovečerní hrané a dokumentární filmy a televizní projekty) Krajina ve stínu – 15 nominací Havel – 14 nominací Šarlatán – 14 nominací Herec – 7 nominací Modelář – 7 nominací Bourák – 4 nominace Marie Terezie II – 3 nominace Bábovky – 1 nominace V síti – 2 nominace Zrádci – 2 nominace Žáby bez jazyka – 2 nominace Alchymická pec – 1 nominace Cesta do nemožna – 1 nominace FREM – 1 nominace Kdo jinému jámu – Rudolf Slánský – 1 nominace Místo zločinu Ostrava – 1 nominace Můj otec Antonín Kratochvíl – 1 nominace Postiženi muzikou – 1 nominace Specialisté – 1 nominace Stockholmský syndrom – 1 nominace Veterán – 1 nominace {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-11-25 16:59:23

PES zapomněl na kina. Umíme diváky ochránit stejně jako v restauratéři hosty, zdůrazňují zástupci audiovizuálních asociací

Zástupci APA (Asociace producentů v audiovizi), APK (Asociace provozovatelů kin), UFD (Unie filmových distributorů) a ASAF (Asociace animovaného filmu) důrazně žádají ministra zdravotnictví, aby přeřadil kina do odpovídajícího třetího stupně v matici PES. Filmové projekce nejsou podle nich součástí živé kultury a tvůrci matice na ně a celá kina ve třetím stupni snad jen zapomněli. Jinak jde podle nich o zvýhodňování určité části podnikatelů na úkor jiných. Během léta nebylo navíc z kin dle dostupných informací hlášeno žádné ohnisko nákazy. Své zákazníky umí kina podle zástupců audiovizuálních asociací ochránit stejně jako například provozovatelé restaurací. Ve svém podrobně vypracovaném plánu mohou kina flexibilně reagovat na matici PES a k tomu mají za sebou už bezpečně zvládnutý letní provoz jak v jednosálových kinech, tak v multikinech. „Kina v minulosti ukázala bezproblémovou organizaci front, vstupenky navíc často prodávají online. Stěžejní roli hraje i fakt, že provozovatelé kin mohou regulovat počet diváků v sálech a také počet filmových představení za jeden den,“ zdůrazňují zástupci audiovizuálních asociací. Podle nich lze návštěvníky kin bezpečně oddělit a jejich bezpečnost zajišťovat v sálech pro 30, 50, 100 či více lidí. Kina nemají ani běžně zdaleka naplněnou kapacitu počtu obsazených sedadel. „Je tu i podstatný rozdíl mezi konzumací čehokoliv například v bufetu divadla ve stoje během přestávky ve srovnání s odděleným prodejem občerstvení před kinosály a následnou konzumací vsedě uvnitř v sále například v kruhu rodiny s dostatečným rozestupem od ostatních, podobně jako v restauracích,“ uvádějí zástupci audiovizuálních asociací tím, že v kinech navíc odpadá opakovaný kontakt obsluhy s hosty. Asociace v čele s APA zároveň upozorňují, že pokud mají výjimku z hromadných akcí subjekty provozující herny, kasina a provozovny stravovacích služeb, tak by bylo silně diskriminační nepovolit pevně definované podmínky u kin. „Kina jsou při dodržování bezpečnostních opatření typu roušky, odstupy a větrání velmi bezpečná. Je velmi zavádějící řadit kina, která nepatří mezi obory živé kultury a umí zajistit bezpečný kontakt návštěvníků, mezi ostatní kulturní akce a spojovat je s divadlem či koncerty bez hlubší analýzy a rozlišení. Navíc se v nich během první vlny neprokázala dle dostupných informací z kin vůbec žádná ohniska nákazy,“ říká předseda představenstva Asociace producentů v audiovizi Vratislav Šlajer. Kina musí být podle zástupců filmového průmyslu posuzována podle jiných kritérií, jsou řádově bezpečnější a současně ekonomicky velmi zásadní. Opětovné zavření kin během druhé vlny má fatální dopad na celý audiovizuální sektor, pro jehož velkou část kina znamenají základní příjem. Ročně má kinotrh obrat zhruba 2,5 miliardy, na něj je ale navázaná výroba s obratem dalších 9 miliard. Zavřená kina jsou pro celý audiovizuální sektor velkou katastrofou. Obrat audiovizuálního průmyslu činí v běžném roce zhruba 30 miliard ročně a jde o provázaný ekosystém výroby a distribuce. Pokud by vláda nechala kina vedle restaurací či maloobchodů zavřená, asociace by zvažovaly další kroky, některá kina by totiž už vůbec nemusela otevřít. Alarmující jsou i čísla zveřejněná Českou protipirátskou unií, která upozornila, že lidé nyní konzumují filmy a seriály z nelegálních zdrojů desetkrát častěji než z legálních, čemuž nahrává i úplné uzavření kin. APA navíc opakovaně upozorňuje na to, že audiovizuální průmysl a jeho podpora vypadla z první i druhé výzvy programu COVID – Kultura, který připravilo ministerstvo průmyslu a obchodu ve spolupráci s ministerstvem kultury. Navíc podle ní dochází od začátku pandemie k diskriminaci podnikatelů v oblasti audiovizuálního průmyslu a dodavatelů služeb typu OSVČ i malých společností zajišťujících komerční činnosti pro tento sektor. Veřejnosti známé podpory ministerstva kultury totiž směřují především do sektoru neziskové kultury nebo do Státního fondu kinematografie. Ten ale ze zákona smí udělovat pouze selektivní podporu vybraným projektům a neumožňuje podporovat sektor audiovize plošně. Během první vlny pandemie APA odhadovala celkový pokles výroby ve filmovém průmyslu a na něj navázaných oborů za rok 2020 o 75 procent. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-10-07 18:37:39

Filmový festival v Karlových Varech bude v listopadu

Vzhledem k situaci, která nastala na jaře letošního roku v souvislosti s koronavirovou epidemií, nebylo možné konání řádného 55. ročníku Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary v červenci. Pořadatelé se proto rozhodli od 18. do 21. listopadu uspořádat 54 ½ MFF Karlovy Vary. Formou nesoutěžní přehlídky nabídnou v české premiéře výběr nejvýraznějších filmových titulů, které vzbudily pozitivní ohlasy při premiérovém uvedení na letošních festivalech Sundance, v Berlíně či v Benátkách. „Hostům i návštěvníkům z řad veřejnosti chceme při respektování všech platných hygienických opatření poskytnout jedinečnou možnost zažít festivalovou atmosféru v netradičním podzimním čase, s rozsahem menší, ale kvalitní programovou nabídkou i speciální možností pobytu v místech, která v průběhu běžných ročníků slouží výhradně festivalu,“ uvádějí pořadatelé karlovarského festivalu. A dodávají: „Věříme, že při dodržování pravidel a zajištění sofistikované prevence a ochranných prostředků není nezbytné ani v této době rezignovat na kulturní život.“ Počet míst v promítacích sálech bude stanoven podle povolené kapacity v souladu s vládními nařízeními. Odborná firma bude zajišťovat několik druhů preventivní dezinfekce Vzhledem ke zkrácenému rozsahu akce, nebudou vydávány tradiční Festival Passy, vstupenky bude možné zakoupit na jednotlivá představení prioritně on-line formou. Předprodej vstupenek bude zahájen 21. října prostřednictvím rezervační platformy Go Out. Vstupenky na festivalová představení bude rovněž možné zakoupit na místě, v pokladnách, které budou umístěny u festivalových kin. Pro zajištění bezpečnosti bude při nákupu vstupenek třeba zaregistrovat kontaktní údaje. Handicapovaným a jejich doprovodu budou opět k dispozici zdarma vstupenky do všech kinosálů, asistenční služby, doprava po Karlových Varech, parkovací místa u hotelu Thermal. V programu 54 ½ MFF KV bude přibližně 30 filmových titulů, každý z filmů bude mít dvě až tři projekce. Program bude sestaven tak, aby diváci měli možnost jejich zhlédnutí jak v první, tak ve druhé polovině čtyřdenní přehlídky. Projekce budou probíhat ve Velkém a Malém sále hotelu Thermal, Městském divadle Karlovy Vary a kině Čas. Kompletní program přehlídky bude zveřejněn na oficiálních festivalových stránkách www.kviff.com 19. října. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-08-20 09:06:07

Snímek Šarlatán byl vybrán mezi kandidáty na letošní Evropské filmové ceny

Evropská filmová akademie (EFA) zařadila Šarlatána, nejnovější snímek režisérky Agnieszky Holland s Ivanem Trojanem v hlavní roli, mezi nejlepší evropské filmy aspirující na zisk letošních Evropských filmových cen. Spolu s ním se na seznam dostalo i černobílé drama Václava Marhoula Nabarvené ptáče. Širší výběr zúží finálové nominace, které budou vyhlášeny 7. listopadu během filmového festivalu v Seville. Vítězové vzejdou z hlasování více než 3600 členů EFA a představí se 12. prosince na slavnostním ceremoniálu na Islandu. Šarlatán se tak po úspěšné světové premiéře na Berlinale a uvedení v oficiálním programu filmového festivalu v Telluride stane součástí další prestižní události filmového světa. Do českých kin vstupuje 20. srpna. Evropské filmové ceny bývají označovány za evropské Oscary. EFA je uděluje každoročně od roku 1988 ve více než deseti kategoriích, včetně nejlepšího filmu roku. Prestiž cen výmluvně dokládá přehled laureátů: Krzysztof Kieślowski – Krátký film o zabíjení (1988), Lars von Trier – Prolomit vlny (1996), Pedro Almodóvar – Vše o mé matce (1999), Paolo Sorrentino – Mládí (2015). V loňském roce získala celkem osm Evropských filmových cen historická tragikomedie Favoritka režiséra Yorgose Lanthimose. Mezi držiteli hlavní ceny za evropský film roku zatím není žádný tuzemský snímek. Čestnou cenu za Evropský úspěch ve světovém filmu obdržel v roce 1997 Miloš Forman, Helena Třeštíková s dokumentem René svého „evropského Oscara“ za Nejlepší dokument získala o 11 let později. V roce 2012 nominaci v kategorii Nejlepší animovaný film proměnilo ve vítězství Luňákovo celovečerní drama Alois Nebel. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-16 05:06:35

Historická věrnost ve filmu

Při reakcích na historické filmy často slýcháme pohoršená zvolání: „Jak si to mohli dovolit? Takhle se to přece nestalo!“ Jenže jakou povinnost mají umělci cítit se vázáni fakty? Hned zkraje je třeba jasně a bez okolků zdůraznit, že podle drtivé většiny filmových teoretiků neexistuje žádná taková povinnost. Film, a žádné umění, není povinován dodržovat během vyprávění zákony fyziky, logiky, pravděpodobnosti, psychologie, a tedy pochopitelně ani faktografie. Takto striktní přístup je ale samozřejmě vědomou zkratkou, představující druhý extrém, s nímž si při bližším ohledání problému rovněž nevystačíme. Umění není abstraktní objekt visící ve vzduchu, vždy vychází z našeho světa. Není pak překvapivé, že u historických filmů cítíme jistou morální potřebu „pravdy“. Řeší se přece skuteční lidé, skutečné křivdy. Tím skutečnější, čím bližší historie je zobrazována. U Statečného srdce překousneme velmi snadno, že se v něm potkávají postavy, jejichž životy od sebe dělí desítky let. Hůř bychom snesli, kdyby se spolu na obědě potkali Masaryk s Havlem a řešili rozdělení Československa. Pokud by tedy nešlo o jasnou nadsázku či metaforu, jako když v Hanebných panchartech rozstřílí Hitlera na kusy židovské komando, nebo když v Tenkrát v Hollywoodu zachrání hrdinové Sharon Tate před Mansonovou Rodinou. Vše je dovoleno? Je jasné, že Tarantino se nám nesnaží říct, že tato historie se odehrála, naopak počítá s tím, že si uvědomujeme, o jaký anachronismus jde. Nabízí nám jedinečnou katarzi, pocit očistného zadostiučinění, který nám nedokázala dát realita. Historické protiklady v Tarantinových filmech fungují právě proto, že je odhalujeme. Jde o dialog umění a reality. Pokud bychom nevěděli, že Hitler zemřel až o několik let později vlastní rukou a ještě před tím s sebou stihl vzít miliony dalších lidí, nemohli bychom smysl Hanebných panchartů chápat. Většímu problému čelí filmy, jež by mohly v divákovi vyvolat dojem, že se pokouší sdělit historická fakta. Nad použití špatného typu zbraní v Anthropoidu se nepovznese jen hnidopich. Horší už je nerespektování sledu událostí a kombinování postav jako v Smrtihlavovi, jiném filmovém zpodobení atentátu na Heydricha. Argumentem tvůrců často bude, že komplikovanou historickou realitu je potřeba pro diváka zjednodušit, aby pochopil princip událostí. A co když filmy aplikují narativy a vzorce chování, které neodpovídají ani dobovému kontextu a vyvolávají zcela nepodložené představy o historických událostech? Stačí se podívat na husitskou trilogii Otakara Vávry, aby byl zřejmý princip dvojí historicity. Jednak té, o niž se dílo tematicky opírá, a pak té, v níž vzniklo. Příběh husitských válek tu oplývá étosem budovatelských padesátých let mnohem víc než čímkoliv ze středověku. Podobně jsou na tom ale i filmy vznikající dnes (tedy bez centrálního řízení). Protože však jde o ideologii, v níž každodenně žijeme, vnímáme ji jako neviditelnou, neutrální, popřípadě neškodnou. I ona má své stinné stránky. Například při sílícím trendu silných ženských hrdinek, kdy se ženy napříč historií zobrazují jako emancipované a zcela vyjádřené, může paradoxně dojít k popření systémového znevýhodnění, jemuž v oněch dobách ženy reálně čelily (a v některých ohledech stále čelí). Vychýlenost těchto narativů od reálného předobrazu už nejde legitimizovat snahou přiblížit nějakou větší historickou pravdu – jednoduše je třeba připustit, že o tuto pravdu vůbec nejde a nikdy nešlo. Tvůrci vyjadřují zcela současné tendence. A teoretik připomene, že právě to bychom od nich měli očekávat. Nepotopitelná mystifikace Morální konflikt představuje i volné zacházení s charakterem a konáním skutečných, konkrétních lidí. Tady se asi dostáváme na vůbec nejvratší půdu. Není výjimkou, že bývají kontroverzní osobnosti zobrazovány mnohem kladněji, než odpovídá skutečnosti. Moravský rodák Oskar Schindler je dnes vnímán jako paragon lidského prohlédnutí. Díky Spielbergově filmu je obraz hrdinného, napraveného prospěcháře vytesán do kamene. Aspoň dokud si o něm nepřečteme detailnější historickou zprávu... A co teprve, když se na někoho naopak spáchá „charakterový atentát“? Při nedávném výročí potopení Titanicu si můžeme vzpomenout na kontrast dvou narativů, více než sto let vyprávěných příběhů. Každý slyšel o hrdinství kapitána Edwarda Smithe, který šel se ctí ke dnu se svou lodí, a naopak hanbě hamižného a arogantního obchodníka Bruce Ismaye, majitele lodi, který kapitána nejprve přemluvil, aby plul v nebezpečném ledovcovém poli maximální rychlostí, a během potápění se pak zachránil na jednom z člunů. Cameronův film z roku 1997 s tímto výkladem nepřišel, pouze ho opakuje. Ve skutečnosti šlo o narativ předávaný tiskem už bezprostředně po tragické události. Ismay se v jeho důsledku stal jednou z nejnenáviděnějších osobností v Británii. V některých filmových verzích se prodírá do člunu mezi davem dětí převlečený za ženu. Koply si do něj už desítky různých převyprávění – včetně nacistického, které ho v německém propagandistickém filmu z roku 1942 zobrazilo jako zákeřného, hamižného Žida. Když se však podíváme na doložitelná fakta, zjistíme, nakolik odporují zavedenému narativu. O chování kapitána Smithe během evakuace, již měl řídit, víme překvapivě málo. Všechny historky o tom, jak zachraňoval nemluvňata a topící se ženy, byly během vyšetřování celé události vyvráceny jako smyšlené. Oproti tomu svědci s jistotou vypovídali, jak Ismay pomáhal organizovat nastupování žen a dětí do člunů, a to přestože byl na lodi pouze v pozici pasažéra, neměl tedy žádnou povinnost tak činit. Ze stejného důvodu mohl jen těžko přimět Smithe ke zvyšování rychlosti. Smith, jeden z nejzkušenějších a nejrespektovanějších kapitánů své doby, se po této ceremoniální plavbě chystal odejít do důchodu a jen stěží by cítil potřebu podvolit se majiteli lodi, s nímž podobnými procedurami prošel už v minulosti, včetně plavby na Titanicovu sesterském Olympicu. Co se týče Ismayovy záchrany, očití svědci mluvili o tom, že poručík mu jednoduše nařídil nastoupit do jednoho z posledních člunů, když nebyl na dohled žádný jiný cestující. Tradovaný příběh lze vyvrátit bod po bodu. Zatímco však kapitánu Smithovi, o jehož reálném chování během katastrofy mnoho nevíme, se staví sochy, Ismay, jehož pozitivní přispění během evakuace je zdokumentováno, zemřel jako opovrhovaný člověk. Různé druhy pravdy Zbývá tedy otázka: nakolik je to všechno „špatně“? Určitě lidsky cítíme, že se tu stala křivda. Činí však jedenáctioscarový velkofilm „horším“ znalost, že pravda byla jiná, komplikovanější, přestože jde o emocionálně silný příběh? Je tedy lepší odstřihnout se od faktů? Stihli jsme přece demonstrovat, že to nejde. Kdyby se příběh pýchy lidstva potopené během první plavby neodehrál, působilo by jeho vyprávění směšně a neuvěřitelně. Vracíme se k dialogu s realitou – divákův zážitek pramení ze znalosti historie. Že nejde o banální konflikt, se projeví ve chvíli, kdy vede ke zničenému životu. Tento text samozřejmě nenabídne návod, jak ho vyřešit. Umění bez podobných konfliktů by ztrácelo smysl. Nanejvýš můžeme apelovat na to, aby fikční filmy a další média bez etického kodexu zavazujícího se k respektování „reality“ byly skrze tento svůj aspekt vnímány. Historické filmy nevnímejme jako rekonstrukci historie. Pokud si nejsme fakty jisti, nepředpokládejme jejich pravdivost, a nepovažujme za chybu, když zjistíme, že pravdivé nejsou. Pak se nám otevřou jiné druhy pravdy, aniž bychom se dopouštěli zbytečných morálních křivd. Autor je filmový publicista. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-28 07:54:10

Karlovarský filmový festival letos nebude, uskuteční se jen promítání vybraných filmů v kinech po celé republice

Letos se měl uskutečnit již 55. ročník Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary. Pořadatelé ale uvedli, že „s ohledem na přetrvávající opatření vlády v souvislosti s koronavirovou krizí a kvůli jejím mezinárodním dopadům a celosvětově komplikované situaci“ přesouvají jeho konání na 2. až 10. července 2021. Pořadatelé festivalu původně zvažovali přesunout jeho konání na pozdější letošní termín. Vzhledem k tomu, že se situace stále mění, však dospěli k závěru, že konání letošního ročníku karlovarského festivalu v jiném čase či rozsahu by s sebou stále neslo zdravotní rizika a omezení, která by bylo z organizačního hlediska velmi těžké zajistit. Vzhledem k tomu, že plán uvolňování opatření vlády počítá s otevřením kin pro daný počet návštěvníků od 8. června, rozhodli se připravit speciální verzi tradiční přehlídky Vary ve vašem kině, která v původním festivalovém termínu (3. až 11. července 2020) nabídne divákům kin po celé České republice výběr snímků, které podle nich stojí za to vidět. „Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary je jednou z nejvýznamnějších kulturních událostí u nás a jako organizátoři jsme nakonec dospěli k názoru, že hledání redukovaných nebo alternativních variant by šlo proti jeho hlavnímu smyslu, a tím je vzájemné setkávání diváků, filmových tvůrců, lidí z různých oblastí života a jejich kolektivní vnímaní filmových děl. Věřím, že síla společného prožitku při projekcích v sálech a jeho sdílení jsou nenahraditelné,“ říká prezident MFF Karlovy Vary Jiří Bartoška. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-17 11:25:23

Literární vyhlídky (17. až 23. února)

Nadcházející týden nabídne hned několik zajímavých literárních akcí v české metropoli – prim budou v tomto směru hrát Knihovna Václava Havla a Božská Lahvice. Literární kritici si jistě nenechají ujít slavnostní vyhlášení laureátů ceny Tvárnice 2019/2020, překladatelé a básníci bezpochyby v hojném počtu dorazí na setkání pod hlavičkou projektu Poezie na kolečkách a příznivci dokumentárního žánru určitě nepohrdnou besedou ke knize rozhovorů Ženy o ženách. A na závěr jako obvykle připojujeme několik tipů na nové (audio)knihy. POZVÁNKY 17. 2. Praha / 18.00, Cafe Academia Představení knižního vydání politického eseje Jeana-Claudea Michéy Tajnosti levice: Od ideálu osvícenství k triumfu neomezeného kapitalismu o příběhu, kořenech a současnosti levice a sborníku Sametová budoucnost? Eseje o naší současnosti, který uspořádali Petr Drulák a Petr Agha u příležitosti 30 let od sametové revoluce jako reflexi toho, k čemu u nás vlastně od té doby došlo. Do sborníku přispěli historička umění Milena Bartlová, filozof Martin Dokupil Škabraha, politoložka Anna Durnová, politolog Jaroslav Fiala, filozof Michael Hauser, politolog Ondřej Slačálek a socioložka Tereza Stöckelová. Obě knihy právě vydala Masarykova demokratická akademie ve spolupráci s olomouckým nakladatelstvím Burian a Tichák. Mezi hosty večera nebudou chybět překladatel Tajností levice a editor sborníku Sametová budoucnost? Petr Drulák, editor sborníku Sametová budoucnost? Petr Agha a další autoři sborníku. 18. 2. Praha / 19.00, Knihovna Václava Havla Setkání s kultovním románem ukrajinské literatury Město (Větrné mlýny 2019) v překladu Miroslava Tomka. Město je dobrodružný a také filozofický román, který hravě obstojí i v kontextu evropského modernismu. Příběh mladíka, který opouští rodnou ves, aby se stal inženýrem a šířil osvětu, vypadá ze začátku poněkud schematicky až naivně. Ale jen proto, že naivní je mladík sám. Semele město hrdinu, zkazí ho, vezme mu ideály? Ano i ne: město na tyto otázky neodpovídá, ale klade otázky nové. Donutí hrdinu potkat sebe sama, narazit na svoje vlastní touhy, sexualitu, zklamat se, najít své poslání. Právě pro tuto nejednoznačnost a neschematičnost byl román prohlášen za antisovětský a jeho autor, Valerjan Pidmohylný (1901–1937), zahynul během čistek. S překladatelem Miroslavem Tomkem budou mj. o těžkostech spojených s překládáním literární klasiky hovořit ukrajinistka Tereza Chlaňová a básnířka a komparatistka Marie Iljašenko. Praha / 19.30, kavárna Fra Autorské čtení a beseda se spisovatelkou Dorou Kaprálovou, věnované její nové povídkové knize Ostrovy (Druhé město 2019), v níž autorka tematizuje na intimních příbězích ohraničenost ostrovů. Ne topograficky, ale především ve všech smyslech ostrovanství, izolovanosti, ohraničenosti. Jedenadvacet povídek a příběhů opisují rafinovaně autofikční světy Kaprálové, ale především lidské osudy plné nenápadných zlomů a nečekaných setkání, ze kterých mrazí, a které současně dojímají svou autentickou nepatetičností a jemným humorem. V politice je láska a láska je v politice, zvlášť děje-li se to vše tady a teď, ve střední Evropě, která leží stále a stále víc na východě. Moderuje Markéta Kittlová. Praha / 19.30, Božská Lahvice Básník Pavel Kolmačka přijal pozvání na čtení v Božské Lahvici. Držitel ceny Tvárnice za dílo roku – básnickou sbírku Život lidí, zvířat, rostlin, včel (Triáda 2018) – přečte některé ze svých niterných básní za doprovodu obrazů z života „na kraji světa“. Po autorském čtení bude následovat diskuse s autorem. Moderuje Matěj Senft. 19. 2. Praha / 19.00, Knihovna Václava Havla Dvacet osm rozhovorů s dvaceti devíti filmovými a literárními dokumentaristkami tvořícími v Česku vyšlo ve svazku nazvaném Ženy o ženách (wo-men 2019). Autorka Barbora Baronová v knize zjišťuje, jakou mají respondentky motivaci k tvorbě, jakým způsobem volí témata nebo jak se vztahují k důležitým aspektům dokumentární praxe, jako jsou cenzura, angažovanost nebo terapie. V neposlední řadě spolu s dokumentaristkami tematizují gender, roli institucí v dokumentu nebo financování tvorby. Kniha obsahuje rozhovory se spisovatelkou Petrou Dvořákovou, slovenskou filmařkou Zuzanou Piussi, literátkou Alenou Wagnerovou, autorkou filmových časosběrů Helenou Třeštíkovou, aktivistkou a filmovou dokumentaristkou Apolenou Rychlíkovou, autorkou filmových dokumentů Olgou Sommerovou, novinářkou a spisovatelkou Juditou Matyášovou, žurnalistkou a humanitární pracovnicí Petrou Procházkovou a dalšími. Večer uvádí a diskusi s autorkou knihy vede Bára Šichanová. Praha / 19.30, Božská Lahvice Slavnostní vyhlášení laureátů ceny Tvárnice 2019/2020 nabídne předání ceny Dílo roku 2019, udělené Janem M. Hellerem Petru Borkovcovi za knihu Petříček Sellier & Petříček Bellot (Fra 2019), předání ceny Kritik roku 2020 Evě Klíčové, literární kritičce a redaktorce časopisu Host, a čtení oceněného spisovatele Petra Borkovce. Moderuje Lukáš Senft. 20. 2. Do českých kin ve čtvrtek vstoupí slovenský film Sviňa, dílo režisérské dvojice Mariany Čengel Solčanské a Rudolfa Biermanna. Snímek vznikl na motivy stejnojmenné knihy slovenského novináře Arpáda Soltésze, který se v ní inspiroval skutečnými událostmi okolo vraždy novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové. – Zemičku kdesi pod horami ovládají vysoce postavení zločinci, lidé propojení s politikou, mafií, ale i s policií, soudy a velkými kšefty. Závislá teenagerka zmizí z resocializačního centra, nikomu ale nechybí. O nuceném sexu a drogách chce vypovídat na policii, ale pošlou ji pryč. Vyhledá novináře, který se pustí do rozplétání neuvěřitelné chobotnice zločinu, mafie, vydírání. Nadějný politik se stane předsedou a ovládne celou zemi, protože kdo má moc, má pod palcem i policii i státní obchody. Z malého veksláka se stává velký vyděrač, který s lidmi zachází jako s šachovými figurkami. Jenže může pravda přežít mezi lidmi, kterým jde o prachy a moc? Nebo se Bůh peněz neštítí ani vraždit? Ostrava / 18.00, Dům umění v Ostravě Na akci s názvem Protimluvná osmnáctka vystoupí autoři spojení s nakladatelstvím Fra. Nakladatel a překladatel Erik Lukavský čte a představuje francouzského básníka Stanislase Rodanskiho. Básník a esejista Jakub Řehák čte z nové sbírky Obyvatelé (Fra, jaro 2020). Básník, prozaik a dramaturg Café Fra Petr Borkovec čte z knihy Petříček Sellier & Petříček Bellot (Fra 2019). V plánu je též rozhovor o edičním plánu 2020/21, veřejných čteních v roce 2020 a neveřejných plánech a čteních z let 2001–2020. Večerem provede Jiří Macháček. Praha / 19.30, Božská Lahvice První setkání v rámci projektu Poezie na kolečkách – evropská poezie v českých překladech. Český překladatel a básník Ondřej Buddeus bude s pozvanými hosty z řad překladatelů, autorů a organizátorů literárního života diskutovat o překladové poezii, její recepci v českých zemích, úskalích spojených s překladem veršů, evropské identitě a o řadě dalších témat, která s tímto disciplínou uměleckého překladu souvisejí. Cílem projektu, který se následně uskuteční v Jihočeském, Karlovarském, Moravskoslezském a Ústeckém kraji, je zpřístupnit evropskou poezii v českých regionech. Ve vybraných městech budou v kavárnách či jiných prostorech umístěné sbírky básní, které si návštěvníci budou moci na místě prolistovat nebo přečíst. Evropská poezie bude navíc tématem kulturního setkání, jež daná instituce v rámci projektu uspořádá. 21. 2. Pardubice / 18.00, Krajská knihovna v Pardubicích V rámci literárně-hudebního pořadu Poezie pod klenbou se představí spisovatel Petr Boček, autor hororových próz (mj. Mrazivé příběhy, Výprodej nočních můr, Hrobořadí, Nekrosarium, Mízožravci), a nakladatel Martin Štefko, majitel malého nakladatelství Golden Dog zaměřeného na žánrovou literaturu (horor, thriller, detektivka aj.). Moderuje Vanda Vávrová. Praha / 19.30, Božská Lahvice Literární večer dvou výrazných českých básnířek, Ireny a Marie Šťastných. Irena Šťastná je autorkou básnických sbírek Zámlky (2006), Všechny tvoje smrti (2010), Živorodky (2013), Žvýkání jader (2015) a Sen o třetí plíci (2018) a za svou tvorbu byla nominována na Drážďanskou cenu lyriky a na cenu Magnesia Litera za poezii. Marie Šťastná vydala básnické sbírky Krajina s Ofélií (2003), Akty (2006), Interiéry (2010) a Štěstí jistě přijde (2019) a je držitelkou Ceny Jiřího Ortena a Drážďanské ceny lyriky. NOVÉ (AUDIO)KNIHY Miroslav Olšovský: Anarchie a evidence. Esej o psaní a vidění (Academia 2020) Moderní literatura spočívá na decentralizovaném psaní a nehierarchickém prezentování v původní nerozlišitelnosti událostí. Moderní literatura nezakládá dílo, ale proces psaní, který dílo rozkládá. Psaní je anarchie a pokračuje jako evidence toho, co chce být řečí sděleno, jako jisté setrvání sdělení v čase. Moderní umělecký jazyk se snaží událostem přiblížit až na hranici jejich reprezentace a ukázat je v jejich stávání se událostmi. Takový jazyk se stává jazykem pohybu, jazykem kinematografickým a evidentním. Psaní je „permanentní evidencí“, je clonou (Gombrowicz) i průhledem (Nabokov). Kniha pojednává o projevech psaní a vidění nejen v tvorbě Gombrowicze a Nabokova, ale také Babela, Becketta, Bělého, Čechova, Kafky, Pilňaka anebo Prousta. Jasmine Wargaová: Jiné jméno pro domov (přeložila Barbora Punge Puchalská, Argo 2020) Představte si, že žijete docela normální život, máte staršího bratra, kterého obdivujete, bezva kamarádku, prima rodiče. Chodíte do školy, koukáte na americké filmy, rádi zpíváte a sníte o tom, že z vás jednou bude slavná herečka. A náhle se všechno změní. Dvanáctiletá Jude musí opustit svůj domov. V její zemi se rozhořela válka, a ona i její těhotná maminka odjíždějí přes oceán za strýcem. Filmy hrdinku na život v Americe nepřipravily – všechno je tu moc rychlé a hlučné. Jude si musí zvyknout na novou školu, na věčný strach o příbuzné doma v Sýrii i na novou identitu imigrantky ze Středního východu. Ale život jí přinese i jiná, příjemnější překvapení – nové kamarády a taky konkurz na roli v muzikálu. Možná je Amerika místo, kde Jude může být taková, jaká opravdu je… Lukáš Prokop (ed.): Les /Literární archiv č. 51/ (Památník národního písemnictví 2020) Nové číslo sborníku Literární archiv se věnuje obrazu lesa v literatuře a výtvarném umění. Přezkoumává představy Karla Klostermanna o původním šumavském pralese, zabývá se literárním a výtvarným dílem Josefa Váchala z pohledu ekopoetiky či podobou lesa v českých překladech Cooperova Posledního Mohykána. Všímá si lesních nadpřirozených bytostí v trampské próze a promýšlí symboliku lesa v obrazech Aloise Kalvody. Součástí čísla je výběrová edice korespondence s přírodní tematikou mezi Petrem Bezručem a Jany Vrbovými (otcem a synem) z let 1913–1956. Z lesního prostředí čerpá původní autorská hra dramatika S. d. Ch. připomínající spisovatele Jana Vrbu, Otokara Březinu a malíře Jožu Uprku. Jako obrazovou přílohu otiskuje výběr ilustrací Otakara Štáfla ke Klostermannovu románu Ze světa lesních samot. Předposlední oddíl tvoří příspěvek o nalezené chybějící části rukopisu Stín kapradiny od Josefa Čapka ve zpracovávaném fondu Jana Herbena. Zprávy Literárního archivu informují o přírůstcích v roce 2018 a o zpracovaných fondech (Medková Eva, Václavek Bedřich a Kostohryz Josef). Číslo uzavírají vzpomínky Marty Dandové na její působení v Památníku národního písemnictví a Miloše Sládka na bývalý depozitář Literárního archivu v Duchcově. Šúsaku Endó: Mlčení (čte Martin Zahálka, Voxi 2020) Audiokniha Mlčení obsahuje historický příběh o prvním střetu západního myšlení s japonskou duchovní kulturou. Text japonského spisovatele Šúsakua Endóa (1923–1996) nabízí drsný a zároveň poetický i myšlenkově bohatý příběh o zániku křesťanské misie v Japonsku v 17. století. Téma, které o něco dříve zpracoval i český spisovatel Jaroslav Durych v rozsáhlé epopeji Služebníci neužiteční, Endó pojal z neobvyklé perspektivy japonského katolického křesťana. Audiokniha sleduje cestu evropského jezuitského kněze, který se se svým spolubratrem vydává na beznadějnou misijní výpravu, je zajat, vězněn, nakonec veřejně odpadne od víry, když tak jako mnozí další šlápne na Kristův obraz. Učiní to ani ne tak z vlastní slabosti, byť tu si stále bolestněji uvědomuje, ale hlavně proto, že kvůli němu jsou mučeni a zabíjeni japonští věřící, ti pevní i ti, kteří již podlehli slabosti a Krista zapřeli. Nakonec se mu zjeví živá tvář Kristova, kterou celý život hledal, v neumělém a sešlapaném obličeji na desce, na kterou šlapaly a budou šlapat dál tisíce prostých věřících nucených křesťanství opustit. Dochází poznání v té největší poníženosti a naprosté bezmoci, která zároveň neúprosně odhalila povrchnost jeho dosavadní víry a představ o životě. {loadmodule mod_tags_similar,Související}