Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-06-22 11:36:34

Vladimír Putin: Skutečné ponaučení ze 75. výročí druhé světové války

Ruský prezident Vladimír Putin napsal článek o událostech 2. světové války pro americký časopis National Interest. Zveřejňujeme jej v plném znění. Uběhlo 75 let od konce Velké vlastenecké války. Za tyto roky vyrostlo hned několik generací. Změnila se politická mapa planety. Neexistuje již Sovětský svaz, který grandiózně a drtivě vyhrál nad nacismem a zachránil celý svět. I samotné události této války jsou i pro její účastníky v dávné minulosti. Ale proč se v Rusku 9. květen slaví jako hlavní svátek, ale 22. června jakoby život umírá a v krku máme hroudu? Hodnoty ruské společnosti Říká se, že válka zanechala hlubokou stopu v historii každé rodiny. Pod těmito slovy jsou osudy miliony lidí, jejich utrpení a bolest ze ztrát rodin. Hrdost, pravda a vzpomínka. Pro mé rodiče byla válka velkým utrpením při blokádě Leningradu, kde zemřel můj dvouletý bratr Víťa a kde zázrakem přežila má matka. Otec odešel dobrovolně na frontu bránit své rodné město, zachoval se stejně jako miliony sovětských občanů. Bojoval na Něvském pětníku, byl těžce zraněn. A čím jsou tato léta vzdálenější, tím víc si chci s rodiči promluvit a zjistit podrobnosti o válečném období v jejich životě. Ale už není možné se na nic zeptat, proto v srdci posvátně uchovávám rozhovory s otcem a mámou na toto téma, jejich emoce. Pro mě a mé vrstevníky je důležité, aby naše děti, vnuci a pravnuci chápali, jakou zkouškou a utrpením si museli projít jejich předci. Jak, proč to zvládli a zvítězili? Kde se vzala jejich vskutku železná síla ducha, která překvapovala a uchvacovala celý svět? Ano, oni bránili své domovy, děti, blízké a rodinu. Ale všechny spojovala láska k vlasti. Tento hluboký a osobní pocit je v celé své velikosti odražen v samotné podstatě našeho národa a stal se jedním z určujících v jeho hrdinném a obětavém boji proti nacistům. Často si pokládám otázku, jak se dnešní generace bude chovat, jak se zachová v kritické situaci? Vidím mladé lékaře, zdravotní sestry, absolventy, kteří se dnes vrhají do červené zóny, aby mohli zachránit lidi. Naši vojáci během boje proti mezinárodnímu terorismu na severním Kavkazu a v Sýrii neuhnou ani o krok, jsou to mladí kluci! Mnohým bojovníkům legendární, nesmrtné šesté výsadkové roty bylo 19 až 20 let. Ale všichni ukázali, že si zaslouží stejné uznání jako vojáci, kteří bránili naši vlast ve Velké vlastenecké válce. Proto jsem přesvědčený, že v charakteru národů Ruska je vyplnění svého dluhu, pokud si to okolnosti vyžádají, aniž by se lidé litovali. Obětavost, patriotismus, láska k rodnému domu, ke své rodině, k vlasti. Všechny tyto hodnoty jsou i dnes pro ruskou společnost fundamentální a stěžejní. Na těchto hodnotách v mnohém stojí suverenita naší země. Dnes se u nás objevily nové tradice, které samy vznikly vůlí národu, například Nesmrtelný pluk. Je to pochod naší vděčné vzpomínky, krevního a živého spojení mezi generacemi. Miliony lidí vychází na průvod s fotografiemi svých blízkých, kteří ubránili naši vlast a zadupali nacismus. To znamená, že jejich životy, utrpění a oběti, vítězství, kterou nám předali, nikdy nebudou zapomenuty. Naše odpovědnost před minulostí a budoucností je taková, že nesmíme dopustit, aby se tyto tragédie opakovaly. Proto považuji za svůj dluh, abych vystoupil se článkem o 2. světové válce a Velké vlastenecké válce. Nejednou jsem tuto myšlenku projednával v rozhovorech se světovými lídry, narazil jsem na jejich pochopení. Na konci minulého roku, na summitu lídrů zemí SNS, jsme všichni byli jednotní. Je důležité potomkům předat vzpomínku na to, že vítězství nad nacismem dosáhl především sovětský národ, že v tomto hrdinném boji – na frontě, v týlu, vedle sebe – stáli zástupci všech republik Sovětského svazu. Tehdy jsme s kolegy mluvili o nelehké předválečné době. Tento rozhovor v Evropě i ve světě vyvolal velký ohlas. To znamená, že návrat k lekcím minulosti je skutečně nutný a aktuální. Zároveň se vyhrnulo i mnoho emocí, špatně skrývaných komplexů a hlasitých obvinění. Řada politiků ze zvyku rychle prohlásila, že se Rusko snaží přepsat historii. Zároveň však nedokázali vyvrátit jediný fakt, jediný argument. Bezpochyby je těžké a nemožné vést spory o originálních dokumentech, které mimochodem nejsou uloženy pouze v ruských, ale i v zahraničních archivech. Neefektivní Společnost národů Proto je nutné pokračovat v analýze důvodů, které vedly ke světové válce, přemýšlet o jejích složitých událostech, tragédiích a vítězství, o jejích lekcích pro naše státy a celý svět. A opakuji, že tady je principiálně důležité se opírat pouze o archivní materiály, svědectví současníků a vyloučit jakékoliv ideologické a politické dohady. Ještě jednou připomínám zřejmou věc. Hloubkové důvody 2. světové války v mnohém vyplývají z rozhodnutí přijatých na základě výsledků 1. světové. Versailleská smlouva se pro Německo stala symbolem hluboké nespravedlnosti. Fakticky šlo o okradení státu, který západním zemím musel vyplatit obrovské reparace, které zničily jeho ekonomiku. Vrchní velitel spojeneckých vojsk, francouzský maršál Ferdinand Foch prorocky charakterizoval Versailles: „Není to mír, ale příměří na dvacet let.“ Právě národní ponížení vytvořilo živnou půdu pro radikální a odvetné nálady v Německu. Nacisté zručně hráli na tyto pocity, budovali svoji propagandu a slibovali, že Německo zbaví od „dědictví Versailles“, obnoví jeho sílu. Tím ve skutečnosti tlačili německý národ do nové války. Paradoxně tomu přímo nebo nepřímo pomáhaly západní státy, především Velká Británie a USA. Jejich finanční a průmyslové kruhy zcela aktivně investovaly kapitály do německých fabrik a závodů, které vyráběly produkci vojenského určení. A mezi aristokraty a politickým establishmentem bylo dost přívrženců radikálních, krajně pravicových, nacionalistických hnutí, která získávala sílu nejen v Německu, ale i Evropě. Versailleský „mír“ zrodil početné skryté protiklady a jasné konflikty. Na jejich základě byly volně vítězi 1. světové války vytvořené hranice nových evropských států. Prakticky hned po jejich objevení se na mapě začaly územní spory a vzájemné stížnosti, které se změnily v časované bomby. Jedním z nejdůležitějších výsledků 1. světové války bylo vytvoření Společnosti národů. Do této mezinárodní organizace byly vkládány velké naděje na zajištění dlouhodobého míru, kolektivní bezpečnosti. Byla to progresivní myšlenka, postupná realizace, která by bez nadsázky mohla zabránit opakování hrůz globální války. Ale Společnost národů, ve které dominovaly vítězné velmoci – Velká Británie a Francie, ukázala svoji neefektivitu a jednoduše se utopila v prázdných rozhovorech. Ve Společnosti národů, ani na celém evropském kontinentu nebyly uslyšeny opakované výzvy Sovětského svazu na vytvoření rovnoprávného systému kolektivní bezpečnosti. Zejména šlo o uzavření východoevropského a ticho-oceánského paktu, který by postavil bariéru agresi. Tyto nabídky byly ignorovány. Společnost národů nemohla zabránit ani konfliktům v různých částech světa, jako je útok Itálii na Etiopii, občanská válka ve Španělsku, agrese Japonska proti Číně, anšlus Rakouska. A v případě Mnichovské dohody, které se kromě Hitlera a Mussoliniho účastnili lídři Velké Británie a Francie, s plným souhlasem Společnosti národů, došlo k rozdělení Československa. V této souvislosti poznamenám, že na rozdíl od mnohých vůdců Evropy se Stalin „nezašpinil“ osobní schůzkou s Hitlerem, který byl tehdy v západních kruzích považován za dost důstojného politika, byl vítaným hostem v evropských hlavních městech. Kruté a cynické rozdělení Československa Rozdělení Československa se zároveň s Německem účastnilo i Polsko. Předem a společně rozhodovaly, kdo dostane jaké oblasti československé země. 20. září 1938 velvyslanec Polska v Německu Józef Lipski oznámil polskému ministrovi zahraničí Józefu Beckovi následující ujištění Hitlera: „V případě, že mezi Polskem a Československem na půdě polských zájmů v Těšíně dojde ke konfliktu, Reich se postaví na naší (polskou) stranu.“ Vůdce nacistů dokonce napovídal a radil, aby začátek polských akcí „následoval až po německém obsazení Sudet“. V Polsku si byli vědomi toho, že bez podpory Hitlera by jejich dobyvačné plány byly odsouzeny k neúspěchu. Tady budu citovat zápis rozhovoru německého velvyslance ve Varšavě G. A. Moltkeho s Józefem Beckem z 1. října 1938 o polsko-českých vztazích a pozici SSSR v této otázce. A tohle je tam napsáno: „Pan Beck... vyjádřil velkou vděčnost za loajální podání polských zájmů na Mnichovské konferenci a také za upřímnost vztahů během českého konfliktu. Vláda a veřejnost (Polska) náležitě oceňují pozici führera a reichskanzlera.“ Rozdělení Československa bylo kruté a cynické. Mnichov zbořil dokonce ty formální křehké garance, které na kontinentu zůstávaly, ukázal, že vzájemné dohody nic nestojí. Právě Mnichovská dohoda posloužila jako ten spouštěč, po kterém velká válka v Evropě byla nevyhnutelná. Dnes by evropští politici, především polské vedení, chtěli „zamlčet“ Mnichov. Proč? Nejen proto, že jejich strany tehdy zradily své závazky, podpořily Mnichovskou dohodu a některé se dokonce účastnily rozdělování kořisti, ale i proto, že je trochu nepohodlné vzpomínat, že v těchto dramatických dnech roku 1938 se za Československo postavil pouze SSSR. Sovětský svaz se na základě svých mezinárodních závazků, včetně dohod s Francií a Československem, pokusil zabránit tragédii. Polsko sledovalo své zájmy a všemi silami bránilo vytvoření systému kolektivní bezpečnosti v Evropě. Polský ministr zahraničí Jozéf Beck o tom 19. září 1938 přímo psal již zmíněnému velvyslanci Józefu Lipskému před jeho schůzkou s Hitlerem: „V průběhu loňského roku polská vláda čtyřikrát odmítla nabídku na připojení k mezinárodnímu zásahu na ochranu Československa.“ Británie a také Francie, která tehdy byla hlavním spojencem Čechů a Slováků, se vzdaly svých záruk a tuto východoevropskou zemi nechaly roztrhat. Nejen, že ji nechaly napospas, ale také šlo o snahu poslat nacisty na východ, kde se Německo a Sovětský svaz musely střetnout a zlikvidovat se. Právě v tom spočívala západní politika „míru“. A nejen vůči třetí říši, ale i vůči dalším účastníkům takzvaného paktu proti Kominterně – fašistické Itálii a militantnímu Japonsku. Její kulminací na Dálném východě byla anglo-japonská dohoda z léta roku 1939, díky které Tokio mělo v Číně volnou ruku. Vedoucí evropské velmoci nechtěly přiznávat, jaké smrtelné nebezpečí pro celý svět vychází z Německa a jeho spojenců, počítaly s tím, že se jich válka nebude týkat. Mnichovská dohoda Sovětskému svazu ukázala, že západní země budou řešit bezpečnostní otázky bez jeho zájmu a při vhodných okolnostech mohou založit protisovětskou frontu. Smlouva o neútočení s Německem Zároveň se Sovětský svaz do posledního momentu snažil využít jakoukoliv šanci na vytvoření protihitlerovské koalice, opakuji, že nehledě na pokryteckou pozici zemí Západu. Cestou výzvědných služeb sovětské vedení získávalo podrobné informace o zákulisních anglo‑německých kontaktech z léta roku 1939. Upozorňuji na to, že probíhaly velmi intenzivně, přičemž prakticky zároveň s trojstrannými jednáními zástupců Francie, Velké Británie a SSSR, která byla západními partnery vědomě natahována. V této souvislosti zmíním dokument z britských archivů. Je to instrukce britské vojenské mise, která do Moskvy dorazila v srpnu roku 1939. Přímo se v ní píše, že delegace musí „vést jednání velmi pomalu“, že „vláda Spojeného království není připravena přijmout podrobně popsané závazky, které mohou omezit naši svobodu akcí při jakýchkoliv okolnostech“. Poznamenám, že na rozdíl od Angličanů a Francouzů sovětskou delegaci vedli nejvyšší velitelé Rudé armády, kteří měli všechny potřebné pravomoci k „podepsání vojenské konvence v otázkách organizace vojenské obrany Anglie, Francie a SSSR proti agresi v Evropě". Svou roli v krachu jednání sehrálo Polsko, které nechtělo žádné závazky vůči sovětské straně. Dokonce pod tlakem západních spojenců polské vedení odmítalo společné akce s Rudou armádou v odporu proti Wehrmachtu. A když vyšel najevo přílet Joachima von Ribbentropa do Moskvy, Józef Beck nepřímo přes francouzské diplomaty informoval sovětskou stranu: „V případě společných akcí proti německé agresi spolupráce mezi Polskem a SSSR, při technických podmínkách, které je potřeba určit, není vyloučena." Zároveň svým kolegům vysvětlil: „Nejsem proti této formulaci pouze za účelem zlehčení taktiky a naše principiální pozice vůči SSSR je konečná a beze změn." V této situaci Sovětský svaz podepsal smlouvu o neútočení s Německem, fakticky to udělal jako poslední ze zemí Evropy. Přičemž na pozadí skutečné hrozby střetu na dvou frontách – s Německem na západu a s Japonskem na východě, kde už probíhaly intenzivní boje na řece Chalchyn gol. Stalin a jeho okolí si zaslouží mnohá spravedlivá obvinění. Pamatujeme si zločiny režimu proti vlastnímu národu, hrůzy masových represí. Opakuji, že sovětské vůdce je možné obviňovat v mnohém, ale ne v absenci chápání charakteru vnějších hrozeb. Viděli, že Sovětský svaz chtějí nechat jeden na jednoho s Německem a jeho spojenci, a jednali s chápáním tohoto reálného nebezpečí, aby získali drahocenný čas na posílení obrany země. Ohledně tehdy uzavřené smlouvy o neútočení je dnes mnoho rozhovorů a výhrad právě na adresu dnešního Ruska. Ano, Rusko je nástupnickým státem SSSR a sovětská doba se všemi jejími trumfy a tragédiemi je nedílnou součástí naše tisícileté historie. Ale také připomínám, že Sovětský svaz právně a morálně zhodnotil takzvaný pakt Ribbentrop-Molotov. V rozhodnutí Nejvyššího sovětu z 24. prosince roku 1989 jsou oficiálně odsouzeny tajné protokoly jako „akt osobní moci", který nijak neodráží „vůli sovětského národu, který nenese vinu na této dohodě". Společně s tím další státy raději nevzpomínají na dohody, na kterých stojí podpisy nacistů a západních politiků. Nemluvě už o právním nebo politickém zhodnocení takové spolupráce, včetně mlčenlivého kompromisního jednání některých evropských činovníků s barbarskými plány nacistů až do jejich přímého ocenění. O čemž svědčí i cynická fráze velvyslance Polska v Německu Józefa Lipského, která zazněla v rozhovoru s Hitlerem 20. září 1938: „Za vyřešení židovské otázky mu my (Poláci) postavíme... krásný památník ve Varšavě." My také nevíme, jestli existovaly nějaké „tajné protokoly“ a přílohy k dohodám řady zemí s nacisty. Nezbývá nám nic jiného, „než věřit slovům“. Zejména dodnes nebyly odtajněny materiály o tajných anglo-německých jednáních. Proto vyzýváme všechny státy, aby aktivizovaly proces otevření svých archivů, publikaci dříve neznámých dokumentů předválečné a válečné doby, jako to v posledních letech dělá Rusko. Jsme tady připraveni k široké spolupráci a společným výzkumným projektům vědců a historiků. Západní spojenci nevyplnily polské naděje Ale vrátíme se k událostem přímo předcházejícím 2. světové válce. Bylo naivní věřit, že Hitler po vyrovnání se s Československem nepředloží další územní nároky. Tentokrát svému nedávnému spoluúčastníku rozdělení Československa – Polsku. Tady mimochodem důvodem posloužilo také dědictví Versailles – osud takzvaného Gdaňského koridoru. Následovala tragédie Polska, která leží na svědomí tehdejšího polského vedení, které bránilo uzavření anglo‑franko‑sovětské vojenské unie a spoléhalo na pomoc západních partnerů, čímž svůj národ vystavili hitlerovské likvidační mašinérii. Německý útok se vyvíjel v souladu s doktrínou blitzkrieg. Nehledě na hrdinný odpor polské armády byla už týden po začátku války, 8. září 1939, německá vojska na přístupových cestách do Varšavy. A vojenské a politické špičky Polska 17. září utekly na území Rumunska a zradily svůj národ, který nadále bojoval proti agresorům. Západní spojenci nevyplnily polské naděje. Po vyhlášení války Německu se francouzská vojska dokázala dostat pouze několik desítek kilometrů na německé území. Vypadalo to pouze jako demonstrace aktivních akcí. Navíc anglo-francouzská Nejvyšší válečná rada, která se poprvé sešla 12. září ve francouzském Abbeville, rozhodla o úplném ukončení útoku kvůli rychlému vývoji situaci v Polsku. Začala nechvalně proslulá „podivná válka“. Evidentní přímá zrada ze strany Francie a Anglie svých závazků vůči Polsku. Později během Norimberského procesu němečtí generálové vysvětlili svůj tak rychlý úspěch na východě, bývalý velitel štábu operativního vedení Nejvyššího hlavního velení Ozbrojených sil Německa, generál Alfred Jodl přiznal: „Pokud jsme ještě v roce 1939 neutrpěli žádnou porážku, tak jen proto, že asi 110 francouzských a anglických divizí stojících během naší války s Polskem na Západě proti 23 německým divizím zůstávalo zcela pasivní." Nechal jsem si z archivů vynést celek materiálů spojených s kontakty SSSR a Německa v dramatických srpnových a zářijových dnech roku 1939. Jak svědčí dokumenty, bod 2 Tajného protokolu k Dohodě o neútočení mezi Německem a SSSR z 23. října 1939 stanovoval, že v případě územní a politické přestavby oblastí, které spadají do složení polského státu, hranice sfér vlivu obou zemí musí „přibližně probíhat po linii řek Narew, Visla a San“. Jinými slovy do sovětské sféry vlivu spadaly nejen území, na kterých převážně žilo ukrajinské a běloruské obyvatelstvo, ale i historické polské země mezi řekami Bug a Visla. O tomto faktu neví zdaleka všichni. Stejně jako o tom, že hned po útoku na Polsko v prvních zářijových dnech roku 1939 Berlín vytrvale a opakovaně vyzýval Moskvu k připojení se do válečných akcí. Sovětské vedení však podobné výzvy ignorovalo a do posledních chvil se nechtělo nechat zatáhnout do dramaticky se vyvíjející situace. Až když bylo zcela jasné, že Velká Británie a Francie svému spojenci nepomůžou a Wehrmacht dokáže rychle okupovat celé Polsko a fakticky se dostat na přístupové cesty k Minsku, bylo rozhodnuto, že ráno 17. září byly jednotky Rudé armády vyslány na takzvané Kresy – dnes jsou to části území Běloruska, Ukrajiny a Litvy. Je zřejmé, že jiné varianty nezbývaly. V opačném případě by se rizika pro Sovětský svaz mnohonásobné zvýšila, protože, opakuji, stará sovětsko‑polská hranice probíhala několik desítek kilometrů od Minsku a nevyhnutelná válka s nacisty by pro zemi začala ve velmi nevýhodných strategických pozicích. A miliony lidí různých národností, včetně Židů, žijících u Brestu a Grodna, Přemyšle, Lvovu a Vilniusu by byly ponechány napospas nacistům a jejich místním přisluhovačům – antisemitům a radikálním‑ nacionalistům. Právě tento fakt, že Sovětský svaz se do poslední možné chvíle snažil vyhnout účasti v začínajícím konfliktu a nechtěl hrát na straně Německa, vedl k tomu, že k reálnému setkání sovětských a německých vojsk došlo mnohem východněji, než byly hranice domluveny v tajném protokolu. Ne po Visle, ale po takzvané Curzonově linii, která již v roce 1919 byla Trojdohodou navržena jako východní hranice Polska. Sovětský svaz se nenechal přemluvit Německem ke společným akcím Jak je známo, podmiňovací způsob se jen těžko používá k již uplynulým událostem. Řeknu jen, že v září 1939 sovětské vedení mělo možnost posunout západní hranice SSSR ještě dále na západ až k Varšavě, ale rozhodlo se to neudělat. Němci navrhli zafixovat nový status quo. 28. září 1939 v Moskvě Joachim von Ribbentrop a Vjačeslav Molotov podepsali Německo-sovětskou smlouvu o přátelství, spolupráci a vymezení demarkační linie a také tajný protokol o změně státní hranice, za kterou byla považována demarkační linie, kde de facto stály dvě armády. Na podzim 1939, když řešil své vojenské a strategické obranné úkoly, Sovětský svaz zahájil proces inkorporace Lotyšska, Litvy a Estonska. Jejich vstup do SSSR byl realizován na dohodě při souhlasu zvolených vlád. To odpovídalo normám mezinárodního a státního práva té doby. Navíc Litvě byly v říjnu 1939 vráceny Vilnius a okolní oblasti, které dříve patřily Polsku. Pobaltské státy si ve složení SSSR zachovaly své orgány, jazyk, měly zástupce v sovětských nejvyšších strukturách. Všechny tyto měsíce pokračoval pro cizí oči neviditelný diplomatický a vojensko‑politický boj, práce rozvědky. V Moskvě chápali, že před ní stojí nesmiřitelný a krutý nepřítel a že skrytá válka s nacismem už probíhá. A neexistují žádné základy k tomu, aby oficiální prohlášení a formální nóty těch let sloužily jako důkazy „přátelství" mezi SSSR a Německem. Aktivní obchodní a technické kontakty SSSR neměl pouze s Německem, ale i s jinými státy. Přitom se Hitler několikrát snažil zatáhnout SSSR do souboje proti Velké Británii, ale sovětské vedení tomuto přemlouvání nepodlehlo. Poslední pokus přesvědčit Sovětský svaz ke společným akcím Hitler přijal během návštěvy Molotova do Berlína v listopadu 1940. Ale Molotov přesně vyplnil příkazy Stalina a omezil se pouze na rozhovory o myšlence Němců ohledně připojení SSSR k Paktu tří – unie Německa, Itálie a Japonska, který byl podepsán v září 1940 a byl zaměřen proti Velké Británii a USA. Ne náhodou již 17. listopadu Molotov instruoval sovětského zplnomocněného představitele v Londýně Ivana Majského: „K vaší orientaci... Žádná smlouva v Berlíně podepsána nebyla a ani se to nepředpokládalo. V Berlíně se všechno omezilo... výměnou názorů... Němci a Japonci by nás zřejmě chtěli postrčit k Perskému zálivu a Indii. Upustili jsme od projednávání této otázky, protože takové rady ze strany Německa považujeme za nemístné.“ A 25. listopadu sovětské vedení tady zcela postavilo tečku. Oficiálně Berlínu navrhlo pro nacisty nepřijatelné podmínky, včetně vyvedení německých vojsk z Finska, smlouvu o vzájemné pomoci mezi SSSR a Bulharskem a řadu jiných, tím zároveň vědomě vyloučilo jakékoliv možnosti připojení k Paktu tří. Tato pozice definitivně upevnila führera v jeho záměru rozpoutat válku proti SSSR. A už v prosinci Hitler zavrhl všechna varování svých stratégů o katastrofickém nebezpečí války na dvou frontách a schválil plán operace Barbarossa. Udělal to, když chápal, že právě Sovětský svaz je hlavní silou, která mu stojí na cestě v Evropě, a nadcházející střet na východě rozhodne o výsledku světové války. A nepochyboval o tom, že pochod na Moskvu bude rychlý a úspěšný. Chtěl bych speciálně poznamenat, že západní státy tehdy fakticky souhlasily se sovětskými akcemi, přiznaly snahu Sovětského svazu o zajištění své bezpečnosti. Ještě 1. října 1939 tehdejší bývalý velitel britské admirality Winston Churchill ve vystoupení v rádiu řekl: „Rusko provádí studenou politiku vlastních zájmů... Pro ochranu Ruska před nacistický nebezpečím bylo nutné, aby ruské armády stály na této linii (nové západní hranici).“ 4. října 1939 ve Sněmovně lordů britský ministr zahraničí Edward Wood, 1. hrabě z Halifaxu, oznámil: „...Musíme připomenout, že akce sovětské vlády spočívaly v přesunu hranice do té linie, která byla doporučena během Versailleské konference lordem Georgem Curzonem... Pouze přivádím historická fakta a předpokládám, že jsou nepopiratelná.“ Známý britský a politický státní činovník David Lloyd George zdůrazňoval: „Ruské armády obsadily území, která nejsou polská a která byla silou obsazena Polskem po 1. světové válce... Bylo by zločinným šílenstvím postavit ruský posun na jednu desku s posunem Němců.“ A v neformálních rozhovorech se sovětským zplnomocněncem Ivanem Majským angličtí vysoce postavení politici a diplomaté mluvili otevřeněji. Náměstek ministra zahraničí Velké Británie Rab Butler 17. října 1939 uvedl: „...V anglických vládních kruzích si myslí, že se nedá mluvit o návratu západní Ukrajiny a Běloruska Polsku. Pokud by se podařilo vytvořit etnografické Polsko skromných rozměrů se zárukou nejen SSSR a Německa, ale také Anglie a Francie, tak by to britská vláda považovala za zcela uspokojivé.“ 27. října 1939 hlavní poradce Nevilla Chamberlaina Harold Wilson řekl: „Polsko musí... být obnoveno jako samostatný stát na své etnografické základně, ale bez západní Ukrajiny a Běloruska.“ Stojí za zmínku, že během těchto rozhovorů byla sondována půda ke zlepšení sovětsko-britských vztahů. Tyto kontakty v mnohém položily základ budoucího spojenectví a protihitlerovské koalice. Mezi národními prozíravými politiky vyčníval Winston Churchill, který nehledě na známou antipatii k SSSR i dříve vystupoval za spolupráci s ním. Ještě v květnu 1939 v Dolní sněmovně Spojeného království oznámil: „Ocitneme se ve smrtelném nebezpečí, pokud nedokážeme vytvořit velký svaz proti agresi. Bylo by největší hloupostí, pokud bychom zamítli přirozenou spolupráci se sovětským Ruskem.“ A již po začátku bojových akcí v Evropě – na schůzce s Ivanem Majským 6. října 1939 – důvěrně řekl: „...Mezi Velkou Británií a SSSR nejsou žádné velké rozpory, čímž nejsou důvody k napjatým a nevyhovujícím vztahům. Britská vláda... by chtěla rozvíjet... obchodní vztahy. Byla by připravená také projednat všelijaká další opatření, která mohou napomoci zlepšení vzájemných vztahů.“ Posmívání se a výsměch paměti je podlost Druhá světová válka nezačala náhle, nezačala nečekaně. Ani agrese Německa proti Polsku nebyla náhlá. Byla výsledkem mnohých tendencí a faktorů v mírové politice té doby. Všechny předválečné události se spojily do jednoho nešťastného řetězu. Ale bezpochyby největší tragédii v historii lidstva podnítily státní egoismus, zbabělost, podpora sílícího agresora, nepřipravenost politických elit a hledání kompromisu. Proto není spravedlivé tvrdit, že dvoudenní návštěva Moskvy nacistického ministra zahraničí Ribbentropa je hlavním důvodem vypuknutí 2. světové války. Všechny přední státy v různých stupních nesou svůj podíl viny za její začátek. Každá páchala nenapravitelné chyby, sebevědomě předpokládala, že je možné obelstít ostatní, zajistit si jednostranné výhody nebo zůstat stranou od blížící se světové bídy. A za takovou krátkozrakost, za odmítnutí vytvoření systému kolektivní bezpečnosti musely platit miliony životů, kolosálními ztrátami. Píšu o tom bez nejmenší snahy převzít roli soudce, někoho obvinit nebo zprostit viny, nebo vyvolat nový kolotoč mezinárodního informačního boje na historickém bojišti, který proti sobě může postavit státy a národy. Myslím si, že hledáním promyšlených hodnocení minulých událostí by se měla zabývat akademická věda v širokém zastoupení uznávaných vědců z různých zemí. Všichni potřebujeme pravdu a objektivitu. Ze své strany jsem vždy vyzýval a vyzývám kolegy ke klidnému, otevřenému a důvěrnému dialogu, k sebekritickému a nezaujatému pohledu na společnou minulost. Takový přístup umožní nezopakování tehdy spáchaných chyb a zajistí mírový a úspěšný rozvoj na dlouhé roky dopředu. Ale mnozí naši partneři zatím nejsou připraveni na společnou práci. Naopak sledují své cíle, zvyšují proti naší zemi počet a měřítka informačních útoků, chtějí nás donutit k omluvám a pocitu viny, přijímají zcela pokrytecké politizované deklarace. Například 19. září 2019 Evropským parlamentem schválená rezoluce O důležitosti evropské paměti pro budoucnost Evropy přímo obvinila SSSR společně s nacistickým Německem z rozpoutání 2. světové války. Samozřejmě žádné zmínky o Mnichovu neobsahuje. Myslím si, že podobné „papíry", nemohu tuto rezoluci nazvat dokumentem, při jasné kalkulaci skandálu nesou nebezpečné a reálné hrozby. Vždyť rezoluci přijal zcela vážený orgán. A co ukázal? Ačkoliv je to smutné, záměrnou politiku na zničení poválečného světa, jehož vytvoření bylo dílem cti a odpovědnosti zemí, jejichž řada představitelů dnes hlasovalo pro tuto lživou deklaraci. A tímto způsobem sáhli na závěry Norimberského procesu, na úsilí světového společenství, které po vítězném roce 1945 vytvořilo univerzální mezinárodní instituty. V této souvislosti připomínám samotný proces evropské integrace, během které byly vytvořeny odpovídající struktury, včetně Evropského parlamentu. Tento proces byl možný jen díky lekcím z minulosti a jejich jasného právního a politického vyhodnocení. A ti, kteří ohrožují a zpochybňují tuto schodu, ničí základy celé poválečné Evropy. Kromě hrozby pro fundamentální principy světového pořádku je tady i morální a mravní strana. Posmívání se a výsměch paměti je podlost. Podlost bývá úmyslnou, pokryteckou, zcela vědomou, když v prohlášeních ohledně 75. výročí konce 2. světové války jsou vyjmenovávány všichni účastníci protihitlerovské koalice kromě SSSR. Podlost bývá zbabělou, když ničí památníky postavené na počest bojovníků proti nacismu a ostudné akce odůvodňují lživými slogany boje s nepohodlnou ideologií a jakoby okupací. Podlost bývá krutou, když ty, kteří vystupují proti neonacistům a následníkům banderovců, zabíjejí a pálí. Opakuji, podlost se projevuje různě, ale tím nepřestává být odpornou. Zapomínání na poučení z historie se nevyhnutelně promění v těžkou odplatu. Budeme tvrdě bránit pravdu založenou na dokumenty potvrzenými historickými fakty, budeme nadále čestně a nezaujatě mluvit o událostech 2. světové války. Na toto je také zaměřen náš rozsáhlý projekt na vytvoření v Rusku největší kolekce archivních dokumentů, filmových a fotografických historických materiálů z 2. světové války a předválečné doby. Taková práce již probíhá. Mnohé nové, nedávno nalezené, odtajněné materiály jsem použil i při přípravě tohoto článku. A v této souvislosti mohu odpovědně oznámit, že neexistují archivní dokumenty, které by potvrzovaly verzi o snaze SSSR zahájit preventivní válku proti Německu. Ano, sovětské vojenské vedení se drželo doktríny, že v případě agrese bude Rudá armáda rychle klást odpor nepříteli a přejde do protiútoku a povede válku na území protivníka. Ale takové strategické plány vůbec neznamenaly snahy, že by SSSR jako první zaútočil na Německo. Samozřejmě dnes historici mají k dispozici dokumenty válečného plánování, direktivy sovětských a německých štábů. Nakonec víme, jak se vyvíjely události ve skutečnosti. Z výšky těchto vědomostí mnozí diskutují o akcích, chybách, omylech vojensko-politického vedení země. V této souvislosti vám řeknu jedno: společně s obrovským potokem různých dezinformací sovětští lídři dostávali i reálné informace o připravované agresi nacistů. A v předválečných měsících přijali kroky namířené na zvýšení bojové připravenosti země, včetně skryté mobilizace, přemístění jednotek a rezerv z vnitřních okruhů k západním hranicím. Gigantická síla sovětského národa Vojna nebyla nečekaná, čekali ji, připravovali se na ní. Ale útok nacistů byl skutečně nevídaný v historii ničivé síly. 22. června 1941 Sovětský svaz narazil na nejsilnější, mobilizovanou a vycvičenou armádu světa, na kterou pracoval průmyslový, ekonomický a vojenský potenciál prakticky celé Evropy. Tohoto smrtonosného vpádu se neúčastnil pouze wehrmacht, ale také satelity Německa, vojenské kontingenty mnohých států evropského kontinentu. Nejtěžší vojenská porážka roku 1941 postavila zemi na hranici katastrofy. Bojová schopnost a řízení muselo být obnovováno mimořádnými metodami celkové mobilizace, zapojením všech sil státu a národu. Již v létě 1941 pod palbou nepřítele začala evakuace z východu země milionů obyvatel, stovek závodů a výrob. Za krátkou dobu byla v týlu zahájena výroba zbraní a munice, které se na frontu dostávaly již v první válečné zimě, k roku 1943 byly převýšeny výsledky vojenské výroby Německa a jeho spojenců. Za rok a půl sovětský lid dokázal to, co se zdálo nemožné, jak na frontě, tak v týlu. A dodnes je těžké si uvědomit, pochopit a představit, kolik neuvěřitelného úsilí, hrdinství, sebeobětavosti potřebovaly tyto obrovské úspěchy. Proti silné, po zuby ozbrojené, chladnokrevné a dobyvačné mašinérii nacistů se pozvedla gigantická síla sovětského národa, který se spojil ve snaze ochránit rodnou zemi, pomstít se nepříteli, který zničil mírový život, plány a naděje. Samozřejmě v době této strašné a krvavé války některé lidi přepadl strach, beznaděj a zoufalství. Nechyběly zrada a dezerce. Dávaly o sobě dávat znát kruté zlomy z revolucí a občanské války, nihilismus, posměšný vztah k národní historii, tradicím, víře, někteří se snažili lákat bolševiky, především v prvních letech po příchodu k moci. Ale celková nálada sovětských občanů a našich krajanů, kteří se ocitli v zahraničí, byla jiná – ochránit a zachránit vlast. To byl skutečný nezadržitelný závan. Lidé hledali oporu v pravých patriotických hodnotách. Nacističtí „stratégové“ byli přesvědčení, že obrovský mnohonárodnostní stát dokážou lehce dostat pod kontrolu. Počítali s tím, že nečekaná válka, její nemilosrdnost a nesnesitelnost, vyostří vztahy mezi národnostmi a země se rozdělí na části. Hitler přímo prohlašoval: „Naše politika vůči národům, které osídlily široké prostory Ruska, musí spočívat v tom, abychom podněcovali jakoukoliv formu sporů a rozkolu.“ Ale od prvních dnů bylo jasné, že tento plán nacistům nevyšel. Brestskou pevnost do poslední kapky krve bránili vojáci více než 30 národností. V průběhu celé války i ve velkých rozhodujících bitvách, i v obraně každého bojového pole, každého metru rodné země, vidíme příklady takové jednoty. Pro miliony evakuovaných se rodným domovem stalo Povolží a Ural, Sibiř, Dálný východ, republiky Střední Asie a Zakavkazska. Jejich obyvatelé se dělili i tím posledním, podporovali je vším, čím mohli. Družba národů, jejich vzájemná pomoc se pro nepřítele stala opravdovou neporazitelnou pevností. Do rozdrcení nacismu, ať se nyní snaží dokázat cokoliv, hlavní a rozhodující vklad vnesl Sovětský svaz, Rudá armáda. Hrdinové, kteří dokonce bojovali v obklíčení u Bělostoku, Mogilevu, Umaňu a Kyjevu, Vjazmy a Charkovu. Šli do útoku pod Moskvou a u Stalingradu, Sevastopolu a Oděsy, Kurskem a Smolenskem. Osvobozovali Varšavu, Bělehrad, Vídeň a Prahu. Zaútočili na Kaliningrad a Berlín. Hájíme skutečnou, ne uhlazenou nebo „lakovanou“, pravdu o vojně. Tuto národní, lidskou pravdu – surovou, hořkou a nelítostnou – v mnohém nám předali spisovatelé a básníci, kteří si prošli ohněm a peklem fronty. Pro moji, stejně jako pro jiné generace, jejich čestné, hluboké povídky, romány, pronikavá „důstojnická próza“ a básně navždy zanechaly stopu v duši, staly se důvodem úcty k veteránům, kteří pro vítězství udělali všechno, co mohli, vzpomínat na ty, kdo zůstal na bojových polí. Rudá armáda zničila 626 divizí zemí Osy I dnes mnou cloumají jednoduché a velké řádky básně Alexandra Tvardovského Padl jsem u Rže, která je věnována účastníkům krvavé a kruté bitvy Velké vlastenecké války na centrální části sovětsko‑německé fronty. Jen během bitvy o Ržev od října 1941 do března 1943 Rudá armáda ztratila, včetně raněných a zmizelých, 1 342 888 lidí. Nazývám tato shromážděná z archivních zdrojů, strašná, tragická a zdaleka neúplná čísla poprvé, čím vzdává hold paměti hrdinského činu známých i bezejmenných hrdinů, o kterých v poválečných letech z různých důvodů mluvilo nezaslouženě nespravedlivě, nebo se mlčelo úplně. Uvedu ještě jeden dokument. Je jím zpráva Mezinárodní komise pro reparace s Německem v čele s Ivanem Majským, který byl připraven v únoru roku 1945. Mezi úkoly komise patřilo vytvoření formule, podle které poražené Německo mělo nahradit škody vítězným státům. Komise došla k následujícímu závěru: „Množství Německem vložených vojákodnů na sovětské frontě překonává to samé množství na všech ostatních spojeneckých frontách, a to minimálně 10násobně. Sovětská fronta také odebírala čtyři pětiny německých tanků a okolo dvou třetin německých letounů.“ Celkově SSSR vynaložil okolo 75 procent všech vojenských úsilí protihitlerovské koalice. Rudá armáda za roky války zničila 626 divizí zemí Osy, 508 z nich byly německé. Americký prezident Roosevelt ve svém projevu z 28. dubna roku 1942 k americkému národu prohlásil: „Ruská vojska zničila a nadále ničí více živé síly, letounů, tanků a děl našeho společného nepřítele než všechny ostatní národy dohromady.“ Churchill v dopise Stalinovi z 27. září 1944 psal, že „právě ruská armáda vypustila střeva z německé vojenské mašinérie…“ Takové hodnocení rezonovalo po celém světě. Protože v těchto slovech je ta veliká pravda, o které tehdy nikdo nepochyboval. Téměř 27 milionů sovětských občanů zemřelo na frontách, v německém zajetí, zemřely hlady a bombardováním, v ghettech a pecích nacistických lágrů smrti. SSSR ztratil každého sedmého ze svých občanů, Velká Británie jednoho ze 127, USA jednoho z 320 lidí. Bohužel tento počet těžkých a nenahraditelných ztrát Sovětského svazu není konečný. Je před námi mravenčí práce na zjištění jmen a osudů všech zemřelých: vojáků Rudé armády, partyzánů, sabotérů, vojenských zajatců a obětí koncentračních táborů, civilních obyvatel, kteří byli zavražděni agresory. Takový je náš dluh. A zde má zvláštní roli hnutí lidí hledajících padlé, vojenští patrioti a dobrovolníci, projekty jako elektronický seznam informací Paměť národa, který je založen na archivních dokumentech. A, samozřejmě, pro řešení takového velkého humanitárního úkolu je nezbytná mezinárodní spolupráce. K vítězství vedlo úsilí všech občanů a národů, které bojovali se společným nepřítelem. Britská armáda ochránila svoji vlast před útokem, bojovala s nacisty a jejich satelity ve Středozemním moři, v severní Africe. Americká a britská vojska osvobozovala Itálii, otevřela druhou frontu. USA nanesly likvidační údery agresorovi v Tichém oceánu. Pamatujeme si kolosální oběti čínského národa a jeho obrovskou roli v likvidaci japonských militaristů. Nezapomeneme na vojáky „bojující Francie“, kteří nepřiznali hanebnou kapitulaci a pokračovali v boji s nacisty. My budeme vždy vděční za pomoc, kterou poskytovali spojenci, když Rudé armádě poskytovali munici, pohonné hmoty, potraviny a techniku. I ona byla podstatná – okolo sedmi procent z celkových objemů vojenské výroby Sovětského svazu. Heroizace nacistických spolupachatelů je zradou paměti našich otců a dědů Jádro antihitlerovské koalice se začalo vytvářet hned po útoku na Sovětský svaz, kdy ho USA a Velká Británie okamžitě podpořily v boji s hitlerovským Německem. Během Teheránské konference roku 1943 Stalin, Roosevelt a Churchill vytvořili alianci velkých mocností, dohodli se na vypracování koaliční diplomacie, společné strategie v boji proti společné smrtelné hrozbě. Lídrům Velké trojky bylo jasné, že spojení průmyslových zdrojů a vojenských potenciálů SSSR, USA a Velké Británie vytvoří jasnou převahu nad protivníkem. Sovětský svaz v plném rozsahu plnil své povinnosti plynoucí ze spojenectví, vždy podával pomocnou ruku. Velkou operací Bagration v Bělorusku Rudá armáda podpořila výsadek anglo-amerických výsadkářů v Normandii. V lednu roku 1945, poté, co se naši probojovali k řece Odra, Rudá armáda zneškodnila poslední velký útok wehrmachtu na západní frontě, v Ardenách. A tři měsíce po vítězství nad Německem SSSR zcela podle Jaltských dohod vyhlásil válku Japonsku a uštědřil porážku milionové Kuantungské armádě. Ještě v červenci roku 1941 sovětské vedení prohlásilo, že „cílem války proti fašistickým tyranům je nejen likvidace hrozby, která visí nad státem, ale i pomoc všem národům Evropy, které trpěly pod nadvládou německého fašismu“. Uprostřed roku 1944 byl nepřítel vyhnán prakticky z celého území Sovětského svazu. Bylo ovšem nutné ho dorazit v jeho hnízdě. A Rudá armáda začala svoji osvobozující misi v Evropě, zachránila před zničením a zotročením, před hrůzami holokaustu celé národy. Zachránila je za cenu stovek tisíc životů sovětských vojáků. Je také důležité nezapomínat na tu obrovskou materiální pomoc, kterou SSSR poskytoval osvobozeným zemím při odstraňování hrozby hladu, při obnově ekonomiky a infrastruktury. Dělal to tehdy, kdy se na tisících verstách (stará ruská délková míra – pozn. red.) od Brestu do Moskvy a Volhy prostírala pouze spálená země. Například v květnu 1945 rakouská vláda požádala SSSR o pomoc s potravinami, protože „nevěděla, jak nakrmit své obyvatelstvo v následujících sedmi týdnech až do nové sklizně“. Souhlas sovětského vedení poslat jídlo popsal státní kancléř prozatímní vlády Rakouské republiky K. Renner jako „záchranný akt...“, na který „Rakušané nikdy nezapomenou“.  Spojenci společně vytvořili Mezinárodní vojenský tribunál určený k potrestání nacistických politických a válečných zločinců. Jeho rozhodnutí poskytují jasnou právní kvalifikaci takovým zločinům proti lidskosti, jako jsou genocida, etnické a náboženské čistky, antisemitismus a xenofobie. Norimberský tribunál přímo a jednoznačně odsoudil nacistické spolupachatele, různorodé kolaboranty.   Tento hanebný jev měl místo ve všech evropských zemích. Takoví „činitelé“ jako Pétain, Quisling, Vlasov, Bandera, jejich přisluhovači a následovníci, přestože se oblékali do šatů bojovníků za národní nezávislost nebo svobodu od komunismu, jsou zrádci a kati. V nelidskosti často vynikali nad svými pány. Ve snaze se vyšplhat výše ochotně plnili nejhorší úkoly v sestavě zvláštních kárných skupin. Popravy zastřelením v Babím Jaru, Volyňský masakr, spálená Chatyň a akce vyhlazování Židů v Litvě a Lotyšsku jsou dílem jejich krvavých rukou. A dnes zůstává naše pozice nezměněna: trestné činy nacistických spolupachatelů nelze ospravedlnit, nemají promlčecí lhůtu. Proto vyvolává rozpaky to, kdy se v řadě zemí ti, kteří se pošpinili spoluprací s nacisty, najednou přirovnávají k veteránům 2. světové války. Považuji za nepřípustné přirovnávat osvoboditele a okupanty. A heroizaci nacistických spolupachatelů můžu pokládat pouze za zradu paměti našich otců a dědů. Zradu těch ideálů, které spojily národy v boji proti nacismu.   Vůdci SSSR, USA a Velké Británii tehdy bez přehánění čelili historickému úkolu. Stalin, Roosevelt, Churchill zastupovali země s různými ideologiemi, státními ambicemi, zájmy, kulturami, ale prokázali velkou politickou vůli, povznesli se nad rozpory a vášně a upřednostnili skutečné zájmy světa. Výsledkem bylo, že se dokázali dohodnout a dosáhnout řešení, díky čemu zvítězilo celé lidstvo.   Vítězné mocnosti nám zanechaly systém, který se stal kvintesencí intelektuálních a politických hledání několika staletí. Řada konferencí – v Teheránu, Jaltě, San Franciscu, Postupimi – položila základy toho, že svět již 75 let, a to bez ohledu na nejostřejší rozpory, žije bez globální války.  Historický revizionismus, jehož projevy pozorujeme nyní na Západě, a to zejména vůči 2. světové válce a jejím výsledkům, je nebezpečný tím, že hrubě a cynicky zkresluje chápání zásad mírového rozvoje stanovených v roce 1945 na konferencích v Jaltě a San Franciscu. Hlavním historickým úspěchem Jalty a dalších rozhodnutí té doby byla shoda na vytvoření mechanismu, který by vedoucím mocnostem umožnil zůstat v rámci diplomacie při řešení vznikajících se mezi nimi sporů.  Summit Ruska, Číny, Francie, Spojených států a Velké Británie bude hrát důležitou roli Dvacáté století přineslo totální a všestranné světové konflikty, a v roce 1945 do arény vstoupily také jaderné zbraně schopné fyzicky zničit zemi. Jinými slovy se urovnávání sporů silou stalo extrémně nebezpečným. A vítězové 2. světové války tomu rozuměli. Chápali a uvědomovali si svou vlastní odpovědnost vůči lidstvu.  Smutná zkušenost Společnosti národů byla vzata v úvahu v roce 1945. Struktura Rady bezpečnosti OSN byla vypracována tak, aby mírové záruky byly co nejkonkrétnější a nejúčinnější. Tak vznikla instituce stálých členů Rady bezpečnosti a právo veta jako jejich privilegium a odpovědnost.   Co je právo veta v Radě bezpečnosti OSN? Upřímně řečeno, je to jediná rozumná alternativa přímému střetu největších zemí. Je to prohlášení jedné z pěti mocností, že to či ono řešení je pro ni nepřijatelné, je v rozporu s jejími zájmy a ponětími o správném přístupu. A jiné země, i když s tím nesouhlasí, akceptují takovou pozici, jaká je, a vzdávají se pokusů uskutečnit své jednostranné záměry. Tak či onak, ale je třeba hledat kompromisy.  Nové globální vzdorování začalo téměř okamžitě po skončení 2. světové války a občas bylo velmi krutým. Ta skutečnost, že studená válka nepřerostla do třetí světové, prokazatelně potvrdila účinnost dohod uzavřených Velkou trojkou. Pravidla chování sjednaná při zřízení OSN umožnila další minimalizaci rizik a udržení konfrontace pod kontrolou.   Samozřejmě vidíme, že momentálně systém OSN pracuje s napětím, ne tak efektivně, jak by mohl. Avšak svou hlavní funkci OSN nadále plní. Zásady činnosti Rady bezpečnosti OSN jsou jedinečným mechanismem předcházení velké válce nebo globálnímu konfliktu.   Výzvy, které jsou v posledních letech často slyšeny, zrušit právo veta a odmítnut zvláštní příležitosti stálých členů Rady bezpečnosti, jsou ve skutečnosti nezodpovědné. Vždyť, pokud k tomu dojde, Organizace spojených národů se v podstatě promění v tuto Společnost národů – ve shromáždění na prázdné řeči, zbavené pák vlivu na světové procesy; jak to skončilo, je dobře známo. Právě proto vítězné mocnosti přistoupily k vytvoření nového systému světového řádu s největší vážností, aby neopakovaly chyby předchůdců. Vytvoření moderního systému mezinárodních vztahů je jedním z nejdůležitějších výsledků 2. světové války. Ani ty nesmiřitelné rozpory – geopolitické, ideologické, ekonomické – nebrání hledání forem mírového soužití a součinnosti, pokud je k tomu touha a vůle. Dnešní svět neprochází nejklidnějšími časy. Všechno se mění: od globální rovnováhy moci a vlivu do sociálních, hospodářských a technologických základů života společností, států, celých kontinentů. V minulých dobách nebyly tyto změny téměř nikdy bez velkých vojenských konfliktů, bez silového boje za vybudování nové globální hierarchie. Díky moudrosti a prozíravosti politických vůdců spojeneckých mocností se podařilo vytvořit systém, který zabraňuje extrémním projevům takové objektivní a historicky neodmyslitelné pro světový rozvoj rivality.  Naší povinností – všech, kdo přebírají politickou odpovědnost, zejména zástupců vítězných mocností ve 2. světové válce – je zajistit, aby se tento systém zachoval a zdokonaloval se. Dnes, stejně jako v roce 1945, je důležité projevit politickou vůli a společně prodiskutovat budoucnost. Naši kolegové – pánové Si Ťin-pching, Macron, Trump, Johnson – podpořili ruskou iniciativu k uspořádání setkání vůdců pěti jaderných států – stálých členů Rady bezpečnosti. Děkujeme jim za to a očekáváme, že takové osobní setkání se může uskutečnit při nejbližší příležitosti.  Jakou se nám představuje agenda nadcházejícího summitu? Za prvé podle našeho názoru je účelné prodiskutovat kroky k rozvoji kolektivních postupů ve světových záležitostech, upřímně projednat otázky udržování míru, posílení globální a regionální bezpečnosti, kontroly strategických zbraní, společných úsilí v boji proti terorismu, extremismu a dalším aktuálním výzvám a hrozbám.   Samostatným tématem pořadu jednání je situace v globální ekonomice, především překonání hospodářské krize způsobené pandemií koronaviru. Naše země přijímají bezprecedentní opatření na ochranu zdraví a života lidí, na podporu občanů, kteří se ocitli v obtížné životní situaci. Jak však závažné dopady pandemie budou, jak rychle se globální ekonomika dostane z recese – závisí na naší schopnosti pracovat spolu a sladěně jako skuteční partneři. Navíc je nepřijatelné proměňovat ekonomiku v nástroj nátlaku a konfrontace. Mezi požadovaná témata patří ochrana životního prostředí a boj proti změně klimatu, jakož i zajištění bezpečnosti globálního informačního prostoru.  Navržená Ruskem agenda nadcházejícího summitu „pětky“ je nesmírně důležitá a naléhavá jak pro naše země, tak i pro celý svět. A ohledně všech bodu máme konkrétní nápady a iniciativy.  Nelze pochybovat o tom, že summit Ruska, Číny, Francie, Spojených států a Velké Británie bude hrát důležitou roli při hledání společných odpovědí na moderní výzvy a hrozby a prokáže společnou oddanost duchu spojenectví, vysokým humanistickým ideálům a hodnotám, za které otcové a dědové bojovali bok po boku.   S oporou na společnou historickou paměť si můžeme a musíme důvěřovat. To poslouží pevným základem pro úspěšná jednání a společné kroky ve prospěch posílení stability a bezpečnosti na planetě, pro prosperitu a blahobyt všech států. Bez nadsázky je to naše společná povinnost a odpovědnost vůči celému světu, vůči současným i budoucím generacím.   Překlad pořídila redakce Sputniku. Mezititulky jsou dílem redakce Literárních novin. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-07-10 21:47:52

Festival v Bayreuthu – tradice a její zlomy

Festivalovou budovu v Bayreuthu („Stodolu“, jak ji označuji místní: „Scheune“) nechal Richard Wagner (skladatel jej vypracoval sám společně s architektem Otou Brückwaldem) na tzv. „Zeleném vrchu“ („Grüner Hügel“) vzdáleném asi dva kilometry od centra města na dodnes téměř nezastaveném předměstí. K divadlu stoupáme přes krásný park se starými stromy. Po pravé straně pod kopcem mineme umělé jezírko, ve kterém by se líbilo i českému vodníkovi. Dá se tu nejen příjemně posedět, můžeme si tu i klidně lehnout do trávy na jeho břehu. Jdeme-li dále směrem k festivalové budově, narazíme na řady velkých panelů s fotografiemi, jmény, životopisy a historickými pojednáními. Jde o zvláštní výstavu. Trochu připomene berlínský památník obětem holokaustu v blízkosti německého parlamentu („Bundestagu“) v Berlíně. I zde si festival vystavuje svoji hanbu, a to tak, aby každý věděl a aby se nezapomnělo: „Verstummte Stimmen“ („Oněmělé – popřípadě umlčené – hlasy“) se jmenuje. Tato výstava je tu již několik let a zdá se, že se stane výstavou permanentní. Kurátor výstavy Hannes Heer to tak alespoň vyjednal s radnicí. Nejenže je poučná a návštěvníky festivalu, i když zřejmě s různými pocity, hojně sledovaná. S typicky německou důkladností se zabývá rasismem obráceným proti židovským spoluobčanům, konkrétně umělcům, kteří v Bayreuthu působili. Ten byl součástí Bayreuthského festivalu žel od jeho samého počátku - tedy od dob samotného Wagnera (viz jeho spis o židovství v hudbě). A to vzdor pozoruhodné skutečnosti, že na druhou stranu sám Wagner od počátku festivalu spolupracoval s mnichovským kapelníkem židovského původu Hermannem Levim (výborně a s velkou ironií je zpracována tato spolupráce a zřejmě rozporuplné přátelství v poslední inscenaci Mistrů pěvců Norimberských, která se letos opět na festivalu objeví). Dědictví antisemitismu Je skutečností, že Židé byli ve Wagnerově době diskriminováni i na jiných operních domech, ale, jak bylo zjištěno posledním vyhodnocením archivů (2012), nikde neměl antisemitismus tak silnou ideologickou podporu, jako právě ve „Stodole“. A to především působením Wagnerovy ženy a pozdější vdovy Cosimy. Ta festival (Wagnerův nápad, všechny festivaly vznikly později a tak je Wagner vlastně otcem všech pozdějších festivalů!) stabilizovala a po léta řídila. Při tom mimo jiné vydávala instrukce, aby pokud možno, pro určité role nebyl angažován zpěvák tzv. neárijského původu (to je vlastně docela dobré a dá se říci s určitou ironií jako bonmot: árie může zpívat jen árijec, že?). Ideologické základy přinášel Wagnerův zeť, publicista anglického původu Houston Stewart Chamberlain, který se v Bayreuthu usadil a mimo jiné pod vlivem Gobineua (četbu mu doporučila sama Cosima) napsal 1989 – opakovaně, obzvláště po 33. roce vydávané – standardní dílo nacistické ideologie Grundlagen des 19. Jahrhunderts, česky Základy devatenáctého století (český překlad následoval dokonce jako vůbec první do cizího jazyka). Po první světové válce navštěvoval festival soustavně Adolf Hitler (v té souvislosti je docela zajímavé, že později - podle pamětníků - již jako „vůdce“ zakázal po městě zpívat nacistické odrhovačky, konkrétně Horst Wessel Lied). Hitler byl osobním přítelem Winifred, vdovy po synovi Richarda Wagnera Siegfriedovi, vášnivé nacistky anglického původu. Během vlády nacistů se konaly i festivalová představení pro vojáky věrné režimu. To vše je na výstavě velice názorně zdokumentováno (až na ten Hitlerův zákaz). Výstava je ale především připomínkou těch, kteří z takzvaných rasových důvodů museli festival opustit, byli během vlády nacistů pronásledováni, uprchli z Německa a okupovaných území (nalezneme mezi nimi i české umělce) nebo dokonce ztratili v nacistických koncentračních táborech život. Téměř každému z nich je věnován vlastní panel. Vzpomínkové panely těch posledně jmenovaných obklopují bustu samotného Richarda Wagnera. Ten má tedy doopravdy „hezký výhled“. Je velkou zásluhou současného ředitelství a jmenovitě nejspíš pravě pravnučky samotného Richarda Wagnera Kathariny Wagnerové, která se rozhodla veškerá spojení její rodiny s nacionálním socialismem odhalit, že se tato výstava mohla uskutečnit. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Wagnerova busta pochází od vynikajícího německého sochaře Arno Brekera. I ten byl spojen s nacismem a samotným Hitlerem protěžován (tvořil velice „realisticky“). dokonce spolu navštívili okupovanou Paříž. Z jejich návštěvy existuje slavná fotografie před Eifellovkou (ještě se Speerem), všichni v uniformách nejspíš od Bosse. Na druhou stranu je ale pravda, že Breker, který znal město z předválečných časů a měl tu řadu osobních přátel, a to i mezi moderními – tedy z pohledu nacistické estetiky zvrhlými (entartete) umělci, se za ně, konkrétně za Picassa, osobně zasadil. To mu dopomohlo po pádu nacismu k rychlé denacifikaci a tedy i k novým významným a lukrativním zakázkám. A tak vytvořil nejen během vlády nacistů bustu Hitlera, ale později i Adenauera, S. Dalího, ba dokonce portréty Reagana a Bushe. Všechny busty v parku na Zeleném vrchu, tedy Franze Liszta a Cosimy Wagnerové (umístěné paralelně k manželovi na druhé straně parku přes příjezdovou silnici k budově wagnerovských slavností) s jejími nepřehlédnutelnými krásnými semitskými rysy jsou jím vytvořeny až po válce. Kráčíme-li tedy na zelený vrch, prožíváme výrazně kontrastní program. Změny se netrpí Stejně jako v samotné festivalové budově, která je celá zachovaná tak, jak tomu bylo za samotného Wagnera, který asi musel při stavbě omezit výlohy – tedy i s velmi nepohodlnými sedadly (vylepšenými v nedávné době sametem) s jakýmisi dýhovými poloopěradly sahajícími někam ke kříži, takže si mnozí návštěvníci, aby je při dlouhých produkcích moc nebolela záda, nosí s sebou polštáře. Do Bayreuthu se nechodí bavit, tam se chodí trpět, slyšel jsem v jednom z úvodů k představení (tyto úvody se konají pravidelně dopoledne a stojí za to je navštívit – je to ale možné jen s platnou vstupenkou na dotyčné představení). Prostor postrádá klimatizaci, což za pravidelných veder bývá přímo vražedné. Změny se prý netrpí nejen z piety k mistrovi, ale i ze strachu, že by každá změna mohla poškodit zcela speciální akustiku objektu. Před divadlem je prostranná terasa, na které se už dlouho před začátkem představení prochází elegantně oblečení návštěvníci: páni vesměs v černém, dámy často ve výrazných a především dosti drahých róbách. Mnozí přišli pěšky, cestou shora popsanou: poněvadž představení začínají (krom těch nově zavedených pro děti) už ve čtyři hodiny odpoledne, vydávají se tito návštěvníci na cestu hned po obědě, takže je můžeme vidět před představeními v jejich „poutnických“, slavnostních černých oděvech i v ulicích města. Dnes již nevystupují z limuzín či taxíků na příjezdové silnici nalevo, poněvadž ta je odpoledne z bezpečnostních důvodů po teroristických útocích v Nizze a na dalších místech uzavřena. Nalevo od nově zrenovované budovy postával dlouho i starý kiosek, jaký bychom spíše očekávali na nějakém provinčním nádraží než na tak prominentním místě. Připomene, že Wagner koncipoval hry jako v podstatě lidovou zábavu – za festivalovou budovou byly prý dokonce lavice a stoly, jaké bývají na letních bavorských „lidovkách“ nebo v pivních zahrádkách. Na tomto místě se prodávají wagnerovské materiály – mimo jiné nahrávky starších inscenací. Na stejné straně postávají také překupníci vstupenek (v minulých sezonách jich ředitelství vychytalo několik stovek) a především ti, na které se v předprodeji nedostalo – donedávna trvalo až deset let, než se zájemcům podařilo získat regulérní vstupenky (Wagner sám chtěl, aby jeho festival byl přístupný i finančně každému a i to se snaží jeho potomci udržovat – vstupenky jsou výrazně levnější než třeba v Salcburku a dokonce je lze získat přes některé organizace se slevou). Poněvadž návštěvníci jsou spíše konzervativního ražení, snížila se nástupem výrazně avantgardních inscenací čekací doba „jen“ na několik let. Někteří vášniví zájemci – takoví ti „chudší milionáři“ – polehávali před pokladnou přes noc ve spacím pytli, to aby byli první na místě, až se pokladna otevře a – možná – začne vrácené vstupenky prodávat. V posledních letech jsem je kupodivu neviděl, prý bylo snazší se na festival dostat. Pravda je, že zjara bývají v prodeji paušální turistické nabídky na některé inscenace i s ubytováním a penzí za necelých 5000 eur. Z pravé strany budovy jsou lavičky, kiosky s občerstvením, poměrně luxusní restaurace (ta, v níž se před časem pod spolkovou kancléřkou podlomila židle) a další služby. Jedna z nich je dost zajímavá – půjčování kukátek. Richardovi Wagnerovi svého času předvedl jeden bayreuthský optik kukátko a Wagnera, který jím prý ke své radosti mohl vidět na dálku grál na jevišti, nadchlo natolik, že mu udělil doživotní licenci na půjčování kukátek. Ta se přenášela na jeho potomky až donedávna, tedy do nástupu současného ředitelství, které v rámci dalších reforem půjčovnu z budovy vypudilo. Pozoruhodné není jen, že festivalová budova vznikla podle návrhů samotného Wagnera. K jeho dalším „vynálezům“ patří totiž překrytí orchestru, čímž vzniká zcela speciální „bayreuthský“ hudební tón: v jiných prostorách, operních domech, zní Wagnerova hudba jinak – vzhledem k enormnímu muzikálnímu obsazení (přes sto hudebníků, některé instrumenty nechal Wagner speciálně postavit, například pokroucenou harfu v Mistrech pěvcích Norimberských ) zní jednoduše řečeno hlučněji. Navíc mu zřejmě při nápadu vytvořit překrytý orchestr šlo – jako dramatikovi – i o to, aby se diváci soustředili na děj na jevišti a pohled do orchestru neodváděl jejich pozornost. V praxi to také znamená, že se dirigent slavnostně obléká až na děkovačku. Nekonvenční inscenace pro konzervativní diváky Kde je tu ale ten kontrastní program? Na jevišti. Tam se hrají vesměs velice nekonvenční inscenace pro v zásadě konzervativní diváky. Po válce nebylo snadné „hry“ (německy je festival označen jako „Festspiele“, tedy slavnostní hry, česky se označují někdy jako Hudební slavnosti v Bayreuthu) silně poznamenané nacistickou minulostí obnovit. Bayreuth byl navíc silně postižen bombardováním. Budova festivalového divadla ale přežila. Denacifikaci zahájili krátce po válce bratři Wieland a Wolfgang Wagnerovi, ti dva chlapci, co sedí na známé fotografii „strýčkovi Wolfovi“, jak se u Wagnerů říkalo A. Hitlerovi, na kolenou. K dobru jejich matky lze říci, že svého vlivu v Třetí říši využila i k tomu, aby se zasadila za některé oběti nacismu spojené nějakým způsobem s festivalem – což kupodivu na výstavě a ani v nově otevřeném Muzeu Richarda Wagnera není tematizováno. Je to nejspíš její zatvrzelostí (nikdy se „nepřekabátila“), speciálně pokud šlo o Hitlera. Až do své smrti v roce 1980 ho nepřestala zbožňovat, její obdiv neznal mezí a nikdy se o něm kriticky nevyjádřila, i když „strašné věci, které se děly“ přiznávala, sám jsem jí slyšel v tomto smyslu hovořit v televizi. Ale ještě 1975 ve filmovém rozhovoru, který s ní natočil Hans-Jürgen Syberberg, řekla: „Kdyby teď vešel do dveří, byla bych tak, tak, tak šťastná...“ Poté jí syn Wolfgang (znovu, zákaz měla už po válce) zakázal přístup na festival. Tematizována není ale ani skutečnost (alespoň jsem nic takového nenašel), že Wagnerova vnučka Friedelind se postavila tvrdě proti – jak tvrdila – „zneužívání“ jména svého dědečka (Wagner byl nejen antisemita „starého typu“ asi jako třeba Jan Neruda, ale i revolucionář), nacistické Německo opustila a (stejně jako Thomas Mann, který Wagnera obdivoval, ale „hry“ označil za dvorní Hitlerovo divadlo) působila v americkém protinacistickém vysílači. Friedelind, která byla ovšem během války pro rodinu zátěží, dostala opakovaně návrhy, vrátit se do (nacistického) Německa. Vždy ovšem odmítla. V roce 2010 přinesl představení o ní a jejím speciálním postavení v rodině Wagnerů festival v Avignonu. Po válce se celkem logicky očekávalo, že hry obnoví právě ona. Ředitelem se ale stal Wieland, o němž se nedá říci, že by – ať již z přesvědčení či jiných důvodů – svých „dobrých“ styků ve Třetí říši nevyužíval. Ten se „překabátit“ stačil. Po válce bydlel ve (vybombardované) Wagnerově vile Wahnfried a nechal si dokonce mezi sebou a svou matkou, která žila hned naproti v tzv. Siegfriedově domě, postavit zeď. Takzvaný „Nový Bayreuth“ zahájil vlastní oslavovanou inscenací Parsifala v roce 1951. Později inscenoval i na dalších divadlech a spolu s Felsensteinem patřil k významným operním režisérům poválečného Německa, k těm, co proměnili operu ve skutečné divadlo. Prohlásil, že Wagner nepatří pod památkovou péči a odpovídajícím způsobem jej inscenoval. Až do své náhlé smrti v roce 1966 zůstal střídavě spolu s bratrem Wolfgangem výlučným režisérem Wagnerovských her. Spolu také vytvořili systém repertoáru, který přetrvává dodnes. Tedy že každý rok se objevuje nové nastudování jedné ze samotným R. Wagnerem „kanonizovaných“ oper – přičemž jedna starší inscenace scénu opouští. Tři své první opery – Die Feen (Víly, podle Gozziho pohádkové hry La donna serpente), Das Liebesverbot (Zákaz lásky, podle Shakespearovy komedie Veta za vetu) i svou první úspěšně provedenou operu Rienzi – Wagner totiž ve zralém věku jako „hříchy mládí“ zavrhl a nařídil, aby se tato díla na festivalu v Bayreuthu nehrála (řekl bych, že k vlastní škodě, neboť právě například Víly zajímavě předjímají jeho pozdější hudební práce). První dílo, na které se zákaz nevztahuje, je Létající Holanďan. Poslední inscenace jej přinesla ve značně zcizující formě – Holanďan byl ztracen v síti internetu. Wolfgang Wagner po Wielandově smrti otevřel Bayreuth i jiným, z velké části velice avantgardním a prominantním německým i evropským režisérům. Například Patrice Chéreau vytvořil v roce 1976 převratný, dodnes legendární Prsten Nibelungův – děj posunul do období počátků průmyslové revoluce. Převratná byla i inscenace Mistrů pěvců norimberských K. Wagnerové, v níž jsme mohli vidět v nečekaných okamžicích i hajlování. Tím vznikl další kontrast – mezi dodržováním Wagnerova předpisu, pokud jde o repertoár, operami samotnými (s Wagnerem pečlivě opoznámkovanými librety) a jejich inscenacemi, které se pochopitelně od původního Wagnerova konceptu značně liší. Je myslím dobré všechny tyto a další souvislosti znát, chceme-li pochopit i inscenační smysl jednotlivých produkcí. Z nastudování, která jsem měl v Bayreuthu možnost vidět, na mne nejvíce zapůsobil předposlední a tedy samozřejmě bohužel již stažený Parsifal v režii Stefana Herheima. Ten, aniž by opeře „ublížil“, ji znásilnil (jako to třeba udělala i samotná Katarina Wagnerová, současná spoluředitelka festivalu s Mistry pěvci) ji použil jako projekční plochu německých dějin od Wagnerova dětství po současnost. Bylo to pozoruhodné divadlo na jevišti a zároveň i v geniově hlavě. Jako by – na začátku představení malý – Wagner pozdější historické události dovedl snít: jeho můry, znázorňující dramata, tragédie a hrůzy, především minulého století, ale i naději a konsolidaci po poražení zla, reprezentovaného na jevišti pochodujícími nacisty a obrovskou maketou hakenkreuze. Nezapomenutelná je pro mne vlna protestů, výkřiky a pískání, když se nahoře ve středu jeviště tento evidentně publikem nenáviděný symbol objevil a nepředstírané nadšení, když jej Parsifal sestřelil. A když se v rudé záři válečného konfliktu rozpadl na prach. Ovšem musím dodat, že z pohledu současnosti a posledních mezinárodních zkušeností, vyzníval až příliš optimisticky. Protože jde jak vidno často o enormní posuny v obsahu oper, bylo by jistě k prospěchu věci, kdyby se v Bayreuthu odhodlali k dalšímu zlomu v tradici a byly tu, stejně jako prakticky ve všech operních domech, promítány titulky. V příštím textu se autor vrátí k některým důležitým inscenacím z posledních let.

Čas načtení: 2024-04-03 19:09:05

Odsuzování útoků k ničemu nevede, Rusko rozumí jen síle, řekl Zelenskyj

Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj vyzval členy mezinárodních organizací, kteří odsuzují útoky ukrajinských dronů na ruské ropné rafinérie, ať se přijedou podívat do bombardováním sužovaného Charkova a pak si zkusí Ukrajinu za něco soudit. Učinil tak na tiskové konferenci k uzavření bezpečnostní dohody s Finskem.

Čas načtení: 2024-09-12 10:00:00

Je čas na opuštění fráze „arabsko-izraelský konflikt“? Nepřátelství nyní přesahuje tyto hranice

Současná fáze bojů na Blízkém východě začala téměř před rokem, 7. října 2023, útokem Hamásu a následným bombardováním Gazy ze strany Izraele. Pro mnoho akademiků, zahraničně-politických expertů a mezinárodních pozorovatelů je však to, co se odehrává, zároveň nejnovější epizodou desetiletí trvajícího konfliktu, který se běžně označuje jako „arabsko-izraelský konflikt“, informuje web The Conversation.

Čas načtení: 2025-05-19 10:00:00

Gaza: Uprostřed vraždění vydání izraelská armáda Palestince z (vybombardovaných) domovů v Gaze

Foto: Hořící stany v "bezpečné" oblasti pro uprchlíky al Mawasi, v nichž Izrael bombardováním upálil četné rodiny, ženy a dětiIzraelský deník Ha'aretz uvádí, že mezi čtvrtkem a sobotou bylo z Gazy vyhnáno téměř 65 000 lidí.Podle deníku, který se zavázal kriticky informovat o válce a „jejích strašlivých důsledcích pro všechny strany“, údaje koalice mezinárodních organizací monitorujících pohyb obyvatelstva v Gaze naznačují, že od čtvrtka bylo z Gazy vyhnáno nejméně 63 534 lidí.Tisíce lidí byly údajně vysídleny ze severních oblastí Jabaliya a Tel al-Zaatar – z obou míst izraelská armáda v pátek údajně shazovala letáky, v nichž vyzývala obyvatele k evakuaci.Při nočních náletech v rámci nové izraelské ofenzívy zahynulo nejméně 103 lidí, informuje několik zpravodajských agentur.Záchranáři a nemocnice sdělili agentuře Associated Press, že počet zabitých je „nejméně 103“, včetně desítek dětí, zatímco agentura Reuters hovoří o „nejméně 130“ obětech.

Čas načtení: 2025-05-19 10:00:00

Gaza: Uprostřed vraždění vyhání izraelská armáda Palestince z (vybombardovaných) domovů v Gaze

Foto: Hořící stany v "bezpečné" oblasti pro uprchlíky al Mawasi, v nichž Izrael bombardováním upálil četné rodiny, ženy a dětiIzraelský deník Ha'aretz uvádí, že mezi čtvrtkem a sobotou bylo z Gazy vyhnáno téměř 65 000 lidí.Podle deníku, který se zavázal kriticky informovat o válce a „jejích strašlivých důsledcích pro všechny strany“, údaje koalice mezinárodních organizací monitorujících pohyb obyvatelstva v Gaze naznačují, že od čtvrtka bylo z Gazy vyhnáno nejméně 63 534 lidí.Tisíce lidí byly údajně vysídleny ze severních oblastí Jabaliya a Tel al-Zaatar – z obou míst izraelská armáda v pátek údajně shazovala letáky, v nichž vyzývala obyvatele k evakuaci.Při nočních náletech v rámci nové izraelské ofenzívy zahynulo nejméně 103 lidí, informuje několik zpravodajských agentur.Záchranáři a nemocnice sdělili agentuře Associated Press, že počet zabitých je „nejméně 103“, včetně desítek dětí, zatímco agentura Reuters hovoří o „nejméně 130“ obětech.

Čas načtení: 2025-08-22 10:00:00

Channel 4 News: Oficiálně potvrzený hladomor v Gaze - a proč to Izraelci nevnímají?

"Je velmi problematické definovat Izrael jako demokracii." Další šokující informace o hladomoru v Gaze, z dalších úhlů pohledu: Staff in the neonatal unit of hospitals in Gaza City are doing their best to treat malnourished babies in appalling conditions.Warning, the report contains distressing images. pic.twitter.com/T9tHr61Hes— Channel 4 News (@Channel4News) August 22, 2025 Reportér živě z Tel Avivu, pátek 22. srpna 2025, Channel 4 News, 19 hodin: Selhání lidstva, konstatuje OSN. V Gaze byl oficiálně vyhlášen hladomor. Svět to odsuzuje a Izrael popírá.„Hladomor způsobený krutostí, ospravedlněný pomstou, umožněný lhostejností a udržovaný spoluvinou.“Dobrý večer z Tel Avivu, kde opět zaznívají letecké útoky. Zatím nevíme, o co se jedná, ale jakmile budeme mít nové informace, budeme vás informovat. Organizace spojených národů však dnes  situaci označila za moment kolektivní hanby. V oblasti města Gaza byl vyhlášen hladomor, který podle mezinárodních expertů je zcela způsoben lidskou činností. V Izraeli není nedostatek potravin. Humanitární pomoc se hromadí a čeká na povolení k dovozu. V Gaze děti umírají hlady. Z celého světa se ozývá odsuzování, ale izraelská vláda tvrdí, že hladomor neexistuje, a trvá na tom, že má politiku prevence hladomoru. Zároveň Izrael stupňuje útoky na Gazu, kde lidé čelí každodenním bombardováním ze vzduchu, vojenské ofenzivě na zemi a vážnému nedostatku potravin, bez nichž nemohou přežít.Podle bezpečnostních expertů OSN na potravinovou bezpečnost čelí v Gaze hladomoru, bídě a smrti více než půl milionu lidí. Varují, že situace se v příštích týdnech bude jen zhoršovat. Izraelský premiér zprávu odmítl jako naprostou lež, zatímco OSN požaduje okamžitý a neomezený přístup humanitární pomoci do Gazy, aby se zabránilo šíření katastrofálních podmínek po celém území. Upozorňuji, že moje reportáž obsahuje znepokojivé záběry a podrobnosti:    Mariam je ztělesněním hladomoru v Gaze. Je jí 9 let a váží pouhých 9 kilogramů. Její rodina je vysídlená a trpí hladem.

Čas načtení: 2026-03-10 09:00:00

Krize na Blízkém východě: Hegseth říká, že úterý bude „nejintenzivnějším dnem útoků“ ve válce proti Íránu

Írán obviňuje USA a Izrael z „zjevného zločinu proti životnímu prostředí“Damien GayleÍrán vyzval OSN, aby odsoudila USA a Izrael za „zjevný zločin proti životnímu prostředí“ v souvislosti s bombardováním skladů paliva v Teheránu a dalších městech o víkendu.Útoky vedly k pádu kyselého deště v Teheránu a k šíření hustých oblaků kouře, které zakryly slunce a způsobily obyvatelům dýchací potíže a podráždění kůže.V dopise předaném v pondělí vysokým představitelům OSN, včetně generálního tajemníka Antonia Guterrese, Saeed Iravani, íránský velvyslanec při OSN, uvedl, že výbuchy „uvolnily velké množství nebezpečných sloučenin, včetně uhlovodíků, síry a oxidů dusíku”, což vedlo k „závažnému znečištění ovzduší a vážným zdravotním rizikům”. Následné srážky vedly k „rozptýlení a usazování těchto znečišťujících látek prostřednictvím vysoce kyselých srážek”.„Takový vývoj může mít za následek vážné poškození dýchacích cest obyvatelstva a rozsáhlé poškození životního prostředí, včetně kontaminace vodních zdrojů a poškození ekosystémů a živých organismů.“V reakci na to byly všechny zdravotnické zařízení v provincii Teherán uvedeny do stavu vysoké pohotovosti, zatímco íránské ministerstvo životního prostředí doporučilo obyvatelům, aby zůstali doma, uvedl Iravani.„Tyto útoky představují jasné porušení mezinárodních závazků vyplývajících z multilaterálních dohod o životním prostředí, včetně Rámcové úmluvy Organizace spojených národů o změně klimatu a Úmluvy o biologické rozmanitosti, které zdůrazňují odpovědnost států za ochranu globálního životního prostředí a zdržení se činností, které mohou způsobit rozsáhlé škody na životním prostředí.Vláda Íránské islámské republiky vyzývá OSN a její příslušné orgány, aby se touto situací urgentně zabývaly a přijaly vhodná opatření, včetně odsouzení činů ničících životní prostředí a stíhání osob odpovědných za tento zjevný zločin proti životnímu prostředí.“

Čas načtení: 2024-03-19 15:41:04

Ostré střety mezi Izraelci a Hamásem v nemocnici Al-Shifa

V okolí nemocnice Al-Shifa v Gaze pokračovaly prudké boje, protože izraelské jednotky bojovaly s ozbrojenci Hamásu poté, co se při ranním náletu zmocnily strategicky umístěného zdravotnického komplexu.

Čas načtení: 2025-05-19 10:00:00

Čeští politikové. Nelidská ideologická monstra

Čeští politikové se o víkendu producírovali v Terezíně, kde si připomínali holocaust. A to přesně v době, kdy Izrael masově vyvražďuje v Gaze ženy a děti. Akce se konala pár hodin poté, co Izraelci bombardováním zapálili stany uprchlíků v al Mawasi, v oblasti, do níž civilním uprchlíkům nakázali se přesunout jako do oblasti "bezpečné". Bombardováním stanů Izraelci celou řadu lidí upálili. V tuto chvíli si dovolil Petr Pavel zveřejnit tento neobyčejně pokrytecká slova:"Obzvlášť dnes nesmíme být lhostejní ani k těm nejmenším náznakům toho, že tuto část historie vnímáme jakýmkoliv jiným způsobem než jako varování. Je naší odpovědností, abychom zlo uměli lépe odhalit a včas zabránili jeho rozmachu."Přesně v době, kdy Pavel toto psal, dochází v Gaze k masovému genocidními vyvražďování nevinných lidí, včetně dětí, a jejich mučení hladem. ČEŠTÍ POLITIKOVÉ O TOM MLČÍ. ČESKÁ VLÁDA JE JEDINÁ V EVROPĚ, KTERÁ TOTO VRAŽDĚNÍ PODPORUJE. PŘEDSTÍRAJÍ, POKRYTECKOU PŘIPOMÍNKOU HOLOCAUSTU, ŽE JIM JDE O OSUDY LIDÍ. Je vidno, že čeští politikové (Fiala a další) mají hodně silný žaludek. Mně by z toho jejich nelidského pokrytectví bylo opravdu na místě špatně. Těmto nelidským monstrům ne. VZKAZUJI JIM. VRAŽDĚNÍ NEVINNÝCH LIDÍ, AŤ JE TO KDEKOLIV, JE VŽDYCKY ZLOČINEM, PROTI NĚMUŽ JE TŘEBA OKAMŽITĚ JEDNAT. NEOMLOUVÁ, ŽE VRAŽDĚNÍ LIDÉ JSOU TŘEBA Z JINÉ KULTURY NEBO JINÉ RASY. Terezínská pevnost je symbolem toho nejtemnějšího, čeho se jako lidstvo můžeme dopustit. Přesto, že si hrůzy nacistické ideologie pravidelně připomínáme, minulost má tendenci se v některých věcech opakovat. Obzvlášť dnes nesmíme být lhostejní ani k těm nejmenším náznakům toho, že… pic.twitter.com/YUKftGZE0r— Petr Pavel (@prezidentpavel) May 18, 2025 Čeští politikové. Co je to za nelidské, ideologické kreatury? Hnus. https://t.co/3CLLlCl5lM@CT24zive @enkocz @P_Fiala @prezidentpavel @CTK_cz @SeznamZpravy @novinkycz @iDNEScz @lidovky @CRoPlus @ceskenoviny_cz @JanLipavsky @Voxpot pic.twitter.com/h6cUawfkyN— Jan Čulík, University of Glasgow (@CulikOf) May 18, 2025

Čas načtení: 2022-03-15 10:13:58

Opotřebování čili „attrition“

Milí čtenáři, za poslední články se na mě snesla sprška kritiky, že moc popouštím uzdu emocím. Nejsem stroj, ale budiž. V dnešním článku tedy zapomeneme na emoce a budeme používat studené termíny jako živá síla. Nezazní zde ani slova jako R—o a U——a a budeme si představovat, že válčí třeba Brazílie s Paraguayí. (Taková válka se skutečně kdysi odehrála a byla překvapivě krvavá.) Takže, poté, co brazilské síly nezvládly v prvních dnech obsadit Asunción a zajmout prezidenta Lópeze, vyvinula se situace do takzvané opotřebovávací války (war of attrition, nebo, abychom byli stylovější, guerra de desgaste). V opotřebovávací válce se snažíte protivníkovi způsobit takové škody, aby se raději vzdal a přistoupil na vaše podmínky. Nemusíte jej přitom „porazit na hlavu“, stačí, aby pro něj další pokračování boje začalo být neúnosné. Většinou to funguje oběma směry; málokdy se stává, že jeden jenom „opotřebovává” a není přitom zároveň „opotřebováván”. Ale kapacita obou nepřátel snášet takový proces nebývá stejná a obvykle se jeden opotřebuje dřív. Situace, kdy se opotřebovávají oba zhruba stejným tempem, jsou vzácné. Irácko-íránská válka v letech 1980-1988 se tomu dost blíží. Opotřebovat vůli protivníka Opotřebovávat můžete různé aspekty protivníkova válečného úsilí. Jedním z nejstarších způsobu je opotřebovávání morální. Zhruba řečeno, nahnat nepříteli takovou hrůzu, že se raději vzdá. Bombardováním měst, teroristickými útoky, nálety kamikaze atd. Toto je nejstarší druh opotřebovávací války, používali jej i Římané a Mongolové. Někdy to funguje, například Japonsko se po svržení dvou atomových bomb vzdalo. Na tomto principu částečně fungují i gerilově organizovaní protivníci jako Tálibán nebo Vietcong, kteří se snaží opotřebovat vůli protivníka k tomu, pálit si prsty a ztrácet své lidi v nějakém vzdáleném koutě světa. Domácí protiválečné hnutí jim v tom pomáhá. Jindy to ale také nefunguje, nebo aspoň ne moc dobře. Nezdá se například, že by kobercová bombardování německých měst za druhé světové války nějak uspíšila její konec. Ani Islámský stát nebyl se svojí brutalitou kdovíjak úspěšný. Tenhle druh útoků totiž nevyvolává jen čirou hrůzu, ale směs hrůzy s nenávistí, a pokud v celkovém mixu převládne ta druhá složka, bude protistrana bojovat o to zuřivěji. Součástí opotřebovávací války je samozřejmě i válečná propaganda, ale spíš jako doplněk. Že by pouhá propaganda v moderní době stačila na morální opotřebování nepřítele a kolaps jeho válečného úsilí, to se snad ještě ani nestalo, respektive si to teď nevybavuji. Ano, křižáci kdysi utekli od Domažlic ještě před bitvou, ale to je už dávno. Zabít co nejvíce vojáků Dalším parametrem, který můžete opotřebovávat, je živá síla protivníka. Srozumitelně řečeno, zabít mu co nejvíce vojáků. (Napsal bych, že je to příšerné, ale to by byly emoce a pak bych si za trest nesměl dát po obědě viržinko.) K tomuto sklouzávaly války začátkem 20. století, tedy rusko-japonská válka (1904-1905) a hlavně první světová válka (1914-1918). Nebyl to až tak primární úmysl generality, spíše nevyhnutelná výslednice tehdejší rovnováhy sil mezi kulomety, děly a pěchotou. (Kdo si o tomto chce přečíst více, odkazuji opět na blog vojenského historika Breta Devereauxe a jeho krátký seriál o zákopové válce: první díl, druhý díl.) To se dnes moc nedělá. Ne, že bychom jako lidstvo kdovíjak zmoudřeli a zušlechtili se, ale není to efektivní. Lidé jsou malí, mrštní, vyvíjejí značné úsilí o svoje přežití. Jakmile se ta válka stane trochu mobilnější – a to se stala nejpozději s vynálezem tanků a letadel – nebudou na zemi v dosahu nepřítele vznikat takové koncentrace vojáků jako v zákopech první světové, aby je šlo hromadně masakrovat. A lovit v lesích a bažinách nějaké rozptýlené jednotky protivníka, to není žádné opotřebovávání, to se spíš opotřebujete vy. Zničit vojenskou techniku Třetí možný druh opotřebovávání: technicko-ekonomické. To je dnes pro Brazílii i Paraguay velmi relevantní. Moderní válka je drahá. Každý zničený kus jen trochu vyspělejší techniky vyjde na miliony korun, někdy i dolarů. Modernizace tanků T-72 stála českou armádu 150 milionů za kus. Slováci si zakoupili stíhačky F-16, které včetně výcviku a údržby vyjdou zhruba na 3,5 miliardy korun za jeden kus. Novou pobřežní korvetu si nedávno pořídilo Polsko za více než sedm miliard korun, a to po tvrdých škrtech, které poněkud omezily její bojovou užitečnost. To znamená, že při moderní pozemní válce, ve které se hojně používají různé protitankové a protiletadlové střely, budou jen náklady na zničenou techniku šplhat do miliardových výšin – každý den. Striktně vzato tedy na techniku náhradní, kterou si místo té zničené budete muset časem pořídit, nechcete-li po té válce zůstat bezbranní. Samozřejmě můžete na frontu poslat nějaké staré šroty, které už se dávno amortizovaly, ale ty zase nebudou tak efektivní. Kromě peněz hraje roli i časový faktor. Zničí-li vám nepřítel, dejme tomu, deset vrtulníků během jednoho týdne, určitě si jich nových deset nevyrobíte během dalšího týdne; jsou to složité stroje, jejichž výroba trvá celé měsíce. Tím pádem se vaše zásoba těžkých zbraní začne smrskávat. Na konci toho smrskávání je nula, což je hodně špatná situace, tam se nechcete ani přiblížit. Což znamená, že od určité chvíle dál budete muset být s nasazením oněch zbylých zbraní opatrní. Navíc si nepřítel do nějaké míry vybírá, co má opotřebovávat. Některé složky vojska jsou vůči tomuto postupu citlivější než jiné, například cisterny vozící po silnicích palivo. V jejich případě znamená i 20 až 30 procent degradace kapacity značné následky pro zbytek válečných operací; a zase, i náhradní cisterny trvá nějakou dobu vyrobit. Nebo musíte v nouzi sáhnout po civilních cisternách, ale počítat přitom s tím, že nedokážou projet bahnem a po sněhu budou zase klouzat apod. Technické opotřebovávání je smrtelný nepřítel moderního válečného úsilí, ještě daleko větší než ztráty na životech. Lidí je většinou k dispozici více než techniky, ale sami od sebe nedokážou nic dobýt a udržet, k tomu potřebují právě tu techniku. Státy zatažené do opotřebovávacích válek se proto často snaží o to, zajistit si přísun další bojové techniky z neutrálních zemí. Buď za hotové (Cash and Carry), nebo dokonce na dluh (Lend and Lease). Kdo si sežene více takových kamarádů, ten má výhodu proti tomu, kdo jich má málo. V roce 2022 máme ještě jednu novinku, která za druhé světové války tak výrazná nebyla. Dnešní průmyslové řetězce jsou natolik zamotané navzájem, že je poměrně těžké si udržet nějaký konkrétní druh průmyslu ve funkčním stavu bez spolupráce zbytku světa. Můžete například zabavit celou továrnu na nákladní vozy, ale spousta těch obráběcích strojů je cizí výroby, potřebuje dovážené náhradní díly a běží na cizím softwaru, který se možná dá na dálku sabotovat (nahrubo vypnutím, jemně třeba tím, že se někde nastaví o milimetr jiná tolerance a výsledkem jsou stěží použitelné zmetky). I ty vozy samotné už vesměs počítají s tím, že čipy na řídící jednotku dostanou z Japonska a čidla tlaku v pneumatikách třeba z Jižní Koreje. Teoreticky můžete zkusit místo nich vyrábět nějaké staré modely ze 20. století, které žádnou elektroniku nepotřebovaly, ale umí to ještě vůbec někdo? Tak co, kdo má v tomto výhodu, Brazílie nebo Paraguay?   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2020-07-13 07:41:53

Od 14. května 1945 začal skutečný mír čili tvrdý pořádek

Nejpozději do 5 dnů od kapitulace nacistické armády v prostoru Čech a Moravy, začal mírový úklid a pořádek. Na rozkaz generálního štábu sovětské armády (myslí se tím takto nazývaný sovětský armádní štáb či velitelství v oblasti Ústecka) museli cizinci opustit území ČSR do 15. května do 24. hodin. „Podle nařízení generálního štábu sovětské armády musí být odstraněny všechny bílé prapory z domů, a naopak mají být bílé pásky na pažích Němců. Podle generálního štábu sovětské armády musí být z veřejných a státních úřadů odstraněni Němci. Zemědělcům je nařízeno se věnovat řádně jarním pracím. Každý z nich musí vyvinout úsilí, aby bylo zajištěno řádné zásobování obyvatelstva. Musí nabízet celou sklizeň. Vracejícím se utečencům: budou jim zabaveny koně a krávy. Počty se nahlásí na ČNV, ostatní majetek se jim ponechá. Mohou použít železnice.“ Vzkazy dělníkům, navrátilcům wehrmachtu i dětem Relace ze 14. května 1945 jasně ukazují, jak doslova po fragmentech se skládal dohromady ze dne na den mírový život města doslova pár dnů po válce. Ještě než se z 13. května stal 14. květen, vyslechli si občané žijící v dosahu ústeckého vysílače rozsáhlou relaci: Posluhači se dozvěděli, že osazenstvo firmy Wolfrum má nastoupit do práce 14. května. Oznamovalo se, že ještě několik dnů bude trvat oprava vodovodního potrubí poškozeného bombardováním. Je nutné vodou šetřit a používat ji pouze k pití a vaření. Ostatní užívání vody bylo zakázáno a bude prováděna kontrola pod hrozbou zastavení vody tomu, kdo bude vodou plýtvat. Rozhlasová relace konstatovala, že některé obchody na Střekově i přes výzvy neotevřely, a uvedl, že je nutné, aby tak učinily, zvláště tam, kde je zboží lehce podléhající zkáze. Začaly se objevovat i výzvy typu, že paní Johanna Vogelsangová z Bautzenu hledá dceru a hledán je sedmiletý Jörgen Otto z utečenecké rodiny, která se dostala koncem války na Ústecko. Všichni zajatci a civilní zaměstnanci z Anglie, Ameriky, Francie, Holandska a Belgie byli vyzváni, aby se připravili na odjezd železnicí nebo aby odešli pěšky. Z rádia se též ozvalo, že štáb sovětské armády v Ústí dovolí, aby zůstali cizinci pracující v důležitých a potravinářských podnicích. Všichni navrátilci wehrmachtu se museli hlásit na pracovním úřadu, také ženy a dívky z okresu Ústí, které pracovaly pro Wehrmacht. Podniky podle rozhlasu museli předat seznamy zaměstnanců a sdělit, zda potřebují další zaměstnance. Museli také vést denní přehled absentérů.  Děti byly žádány, aby si zatím nehrály na ulici, kvůli nebezpečí z pohozených zbraní a výbušnin. Druhá polovina května: Rádiové relace byly nesmlouvavé Přepis vybraných relací ústeckého rozhlasu ukazuje, jak se lidé dozvídali doslova cokoliv, co vedení města či okresu napadlo, že je třeba zařídit. Důležité slovo kromě sovětského štábu mělo také československé posádkové velitelství.  Relace 15. května: Němci se ve své mateřštině dozvěděli, že platí protektorátní potravinové lístky, naopak ztrácejí platnost dovolenkové karty, ale platí poukázky vojáků. Bývalí vedoucí a funkcionáři NSDAP a členové německých organizací zodpovídají za zachování současného stavu majetku, jako jsou budovy, sportovní objekty, auta, finance atp., s plnou odpovědností pod pohrůžkou vězení. Relace 16. května: Představitelé obcí se z rozhlasu dozvídají, že jsou odpovědni za odstraňování (uhynulých) koní. Relace 17. května: Kromě drobných informací se Němci také dozvěděli, že ČNV volá od 16 do 60 let všechny mladíky a muže, kteří zatím nepracují, aby se hlásili na pracovním úřadu ve dnu určeném počátečním písmenem jména. Jinak jim nebudou dány potravinové lístky. Dne 21. května se měli dostavit muži s příjmením od A do F a 24. května jako poslední ti se jmény od S do Z. Nařizoval se také nástup lakýrníků a malířů do práce. Relace dále upozorňovala, že zemědělci, kterým chybí koně, se mohou přihlásit a kůň jim bude zapůjčen. Nařizovalo se také změnit jména ulic a náměstí ke stavu, který byl v roce 1938. Dovolenkové lístky bylo podle relace třeba opatřit 100 K kolkem a do 29. května vyměnit za odběrné poukazy, jejich platnost skončila 15. května. Od 18. května platil zákaz prodeje tabákových výrobků v okrese Ústí, výrobky a tabák i poukázky na cigarety bylo nutné odevzdat do 21. května. V německé relaci se posluchači dozvěděli, že je zakázáno používat munice pro lov ryb. Také bylo nařízeno odevzdat zbytky munice, aut a různých vozů. Relace 18. května: Majetek zemřelých nebo uprchlých členů NSDAP je zabaven, jakákoliv manipulace s tímto majetkem je trestná. Němci si také mohli poslechnout, že vstupuje v platnost zákaz prodeje nebo darování bytového zařízení, zodpovídají za to majitelé domů. Rozhlasové relace byly pro Němce především očekáváním nepříjemných zpráv. Rozhlasová zpráva – nařízení o nábytku naplňovala neblahé tušení, že je nemine odsun z Československa. Byl to viditelný signál snahy zamezit jim, aby dokud je čas, prodali svůj majetek.  Relace 22. května: Naopak spokojenější mohli být někteří lidé pracující v průmyslových podnicích, protože pro těžce pracující v horku, v prašném prostředí a se škodlivými látkami, měli od nynějška nárok na dodatečné potravinové lístky. Relace 23. května: Relace ve 12.30 hodin způsobila další vrásky na tváři členů NSDAP. Byli vyzváni, aby si na ONV vyzvedli formuláře ve druhém patře ve dveřích č. 47, a ty musí vyplnit. Byl to signál, že je na ně připraveno prověrkové síto. Budou váženi a měření do jaké míry byli malými rybami, kdo z nich byl potentát, a kdo kapitální mrcha, kterou už dávno měli zastřelit. Členové NSDAP s většími hříchy se stali zakrátko obyvateli internačního tábora pro Němce na Skřivánčím poli, na okraji Ústí nad Labem. Tvrdý příchod československého pořádku Nahánění oveček – i tak lze nazvat rozhlasovou relaci z 23. května v 8.30 hodin. Znamenala skutečný příchod československého pořádku. V němčině se neslo nad Ústím nad Labem následující: Posádkové velitelství a ONV nařizuje: 1. Všichni obyvatelé, kteří se pohybují mimo Ústí, se musí do 24 hodin vrátit. 2. Všechny instituce a podniky musí odstranit německé nápisy a nahradit je českými na své náklady. Jinak hrozí pokuta. 3. Občané musí do 24 hodin odevzdat všechny zbraně a munici po Wehrmachtu a po NSDAP na posádkové velitelství. Nošení zbraní bude trestáno až smrtí. 4. Majitelé skladů a obchodů nahlásí své zásoby na ONV. 5. Porážka veškerých zvířat včetně drůbeže je bez povolení úředně přísně zakázána. 6. Místní národní výbor, respektive představitelé obcí jsou zodpovědni za plné hospodářské využití všech pozemků a za řádné krmení dobytka a dalších zvířat. 7. Stále platí pro zemědělskou výrobu povinnost dávek zemědělských produktů. 8. Všechny německé vlajky, prapory a standardy do 24 hodin odevzdat na místním velitelství. Domy českých majitelů a úřady budou mít vyvěšeny československé vlajky nebo prapory. Německé obyvatelstvo musí vyvěsit bílé vlajky a musí nosit na levé paži, pokud se pohybují mimo byt, bílou pásku. Český majitel bude označen česko-ruským nápisem (Schildern). 9. Obyvatelstvo se vyzývá k dodržování klidu a pořádku. Policejní hodina pro hospody a zábavní podniky je stanovena na 22. hodinu. Venku se mohou zdržovat jenom lidé s potvrzením národního výboru. 10. Každé poškození nebo zničení státního nebo veřejného majetku bude potrestáno. 11. Policejní a bezpečnostní úkony mohou provádět jenom policejní orgány. 12. Veškerá agenda se správními orgány smí být vedena jenom v české řeči. 13. Dřívější rozhodnutí národního výboru jsou tímto zrušeny. 14. Bude provedena kontrola těchto opatření a jejich nesplnění bude přísně trestáno. Po této „státotvorné“ relaci následovala ještě krátká, ve které jsou opět žádáni majitelé bytů nebo jejich správci, aby předali přehled volných, opuštěných a německým obyvatelstvem obsazených bytů. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-08 06:51:09

Unikátní svědectví roku 1945: První rozkazy jak žít

Do dnešních dnů se zachovaly přepisy ústeckých rozhlasových relací vysílaných místní vysílačkou pro oblast Ústí nad Labem. Umožňují nahlédnout do situace posluchačů v Ústí nad Labem poblíž česko-německé hranic v květnu až červenci 1945. Němci i Češi (tedy i majitelé a vedoucí pracovníci firem) museli sledovat rozhlasové relace, protože se z rozhlasu dozvídali i to, že se mají dostavit na nějaký úřad vedoucí pracovníci některých ústeckých firem nebo i vyjmenované skupiny občanů. Z rozhlasu zněly doslova rozkazy, co musí místní obyvatel udělat. V němčině byli místní obyvatelé vyzýváni: „Upozorňujeme nové posluchače, že každou celou hodinu vysíláme zprávy a nařízení ČNV. Z technických důvodů není možné vysílat nepřetržitě. Vždy pět minut před celou se ozve znělka. Jestliže se z nějakých důvodů vysílání zpozdí, po znělce vyčkejte u přijímače.“ V přepisech relací byl zmiňován Český národní výbor (ČNV) a okresní národní výbor (ONV) – v obou případech se jednalo o místní a okresní provizorní československý orgán státní moci v Ústí nad Labem. Předpisy provizorní správy, jak provizorně žít První dochovaný rozhlasový přepis je z 10. května. Tehdy se v německém jazyce v 11. 45 hod. ozvalo, že československý národní výbor a pracovní úřad nařizují: „Je absolutně nutné, aby všechna sklenářství zahájila zasklívání oken. Také všichni truhláři, tesaři, pokrývači a stavební dělníci musí okamžitě nastoupit do práce. Je zvlášť důležité, aby neprodleně začaly práce na odstraňování škod po leteckém bombardování v životně důležitých podnicích a na komunikacích.“ Český národní výbor (ČNV) a pracovní úřad upozornili, že pokud se někdo nedostaví bez řádné omluvy, bude to vedeno jako sabotáž se všemi důsledky. V dalších relacích zaznělo: * ČNV a pracovní úřad vyzývaly majitele povozů, aby se hlásili u Regionálního prezidia v budově spořitelny. * Životně důležité obchody, pekařství, řeznictví, hospody, jídelny musí být dále v provozu. * Je zakázané zvyšovat ceny, staré ceny musí být dodrženy. * Je zakázáno prodávat bez potravinových lístků, předzásobovat se a zatajovat zboží. V prvních relacích se objevilo také upozornění týkající se sovětských jednotek: Němci z rádia slyšeli, že občané se vyzývají, pokud nemusí do práce nebo do služby, aby raději nechodili na ulici. V relaci z 11. května byla vyhlášena trojbodová „Výzva k práci“: Za prvé: Všichni příslušníci Wehrmachtu navrátivší se do Ústí nad Labem a v okolí se přednostně přihlásí v sedm hodin ke zvláštnímu pracovnímu přidělení úklidu ulic. Nerespektování výzvy bude považováno za sabotáž. Netýká se to odborných profesí jako zedníci, tesaři, zámečníci a podobní, kteří se budou hlásit na pracovním úřadu v osm hodin. Za druhé: Učitelé se budou také hlásit od sedmi hodin k manuální práci. Za třetí: Upozorňuje se, aby pracující, především muži, se dostavili do zaměstnání. Momentálně nepotřebné pracovníky dají podniky dočasně k dispozici pracovnímu úřadu. Kromě toho se v německé relaci objevila výzva, zda někdo nemá pro potřeby ústeckého vysílače akumulátorovou baterii. V relaci 11. května v 11 hodin se ozvalo z místního rozhlasu: „Ústecký svět se dozvídá, že bývalý státní ministr SS Obergruppenführer Karl Hermann Frank jako dělník pracuje při dláždění Staroměstského náměstí v Praze.“ Následovala relace ČNV, ve které se opět zdůrazňuje potřeba automechaniků, kteří se mají dostavit do práce, totéž mají učinit i učni a pomocní stavební dělníci. Obyvatelé města byli vyzváni k úklidu střepů z rozbitých oken před svým domem a k úklidu menší suti a odvézt toto dovnitř na dvory domů odkud budou později odstraněny. S okamžitou platností byl zakázán prodej textilu a obuvi. Neuposlechnutí mělo být přísně trestáno, zaznělo též z rozhlasu. Také obchody museli nahlásit zásoby zboží určeného pro východní pracovníky podle starého značení. Rozhlas též upozornil, že opět zahájila provoz železnice a provizorní jízdní řády jsou k dispozici na nádražích. Relace 11. května ve 12 hodin a znovu ve 14 hodin mimo jiné upozorňovala, že také všichni kočí a šoféři se měli hlásit u svých zaměstnavatelů. Následoval projev „vedoucího komise městské správy“ k obyvatelstvu: „Občané Ústí! ČNV včera ve svém vyjádření oznámil nový řád městské správy v Ústí. Nezávisle na změnách nemění se rozsah správy, záležitosti obyvatelstva bude nadále vyřizovat městský úřad. Nařídil jsem všem úředníkům, zaměstnancům a pracovníkům městských úřadů, aby pracovali v zájmu obyvatelstva. Změny budou vždy včas oznámeny. Žádám obyvatele, aby mne v tomto těžkém úkolu podpořili. Přednostní je úklid města, maximálně je nutné pracovat na vyčištění silnic a náměstí. Učiním opatření, aby všichni úředníci byli na svých místech. Požaduji od úředníků, kteří mají na starosti zásobování potravinami a potřebným spotřebním zbožím, plnou odpovědnost. Pokud někdo má řemeslnickou dílnu, musí si být vědom toho, že v této složité době musí plnit zájmy obyvatelstva. V zásobování potravinami zůstává v platnosti současný systém. Zajistím řádnou distribuci přídělových lístků. Není třeba mít obavy z toho, že by se zhroutilo řízení zásobování obyvatelstva. Rád bych ještě uvedl: přichází na úřad mnoho lidí v různých občanských záležitostech, ale před těmi musí mít (v této chvíli) přednost obecní zájmy.“ Signály budoucnosti Rozhlasové relace jsou mimořádně cenné svou stručností. Většinou jenom oznamují, téměř nekomentují. Byly signálem toho, co bude dál. Takto relace 11. května v 16.15 hodin oznamovala: „ČNV potřebuje nutně na krátký čas asi 150 mužů, přednostně komunistů a sociálních demokratů. Hlásit se budou v Policejním revíru 1. Už zítra mohou opustit svá zaměstnání.“ Přeloženo do budoucího času: Přihlaste se, budete moci šikanovat ty, kteří vás za války šikanovali. Budete v uniformě dobrovolníků – pomocných policistů. A z některých z vás bude základ kádrovácích komisí, které budou prověřovat místní Němce v rámci antinacistických komisí. Zřejmé také byly problémy s identifikaci vyvolených osob, pokud šlo o nošení tříbarevných českých trikolor: Nosit tyto pásky na paži mohli jen ti, kteří jsou opatřeni razítkem ČNV. Bez něj byly neplatné a každý se zodpovídal za jejich neoprávněné nošení. Pokud úřady a podniky vybavily své zaměstnance rudými páskami na paži, musely být opatřeny razítkem firmy s českým textem. V podstatě každý den rozhlas vyzýval různé pracovníky, aby nastoupili do práce a zajistili všední provoz služeb i výrobních firem. Proto 12. května ráno pracovní úřad sdělil, že se kvůli odchodu cizích pracovníků projevil nedostatek pekařů a řemeslníků. Úřad proto vyzval všechny, kteří již nepracují, aby se hlásili na úřadu. Na teplickém (západním) nádraží se museli hlásit všichni výhybkáři a posunovači. Také ČNV žádala všechny řezníky, aby otevřeli obchody. Zajímavý byl vzkaz, že řezníci obdrží zbraně, přičemž řezníci na předměstích je obdrží od místních výborů. Zmínku o zbraních lze chápat jako prevenci proti nájezdům zlodějů na řeznictví. Kdy začal „provozní“ mír? Na základě rozhlasových relací víme, že 13. května 1945 začíná opět normální provoz ve firmě Schicht (pozdější Setuza či STZ). Všichni zaměstnanci museli nastoupit ráno do služby. Je to nepatrná místní zpráva, ale ve skutečnosti to je signál, že velký podnik (doslova evropského formátu) začal obnovovat svou činnost již tři čtyři dny po osvobození. Dny 8. a 9. května byly dny osvobozeneckých akcí, průjezdů kolon, ojedinělých střeleb a mrtvých, a již 10. května mohli lidé pocítit něco jako mír. Velký potravinářsko-chemický podnik nahnal lidi do práce k 13. květnu, aby začal oživovat velký tovární moloch a připravovat se k výrobě. Znamená to, že již po několika dnech bylo město schopné obnovovat svou běžnou činnost.  Pokud nebyly městské a průmyslové aglomerace silně bombardovány, náběh „téměř“ normálního fungování následoval v řádu několika dnů. K tomu lze dodat, že Ústí nad Labem mělo silně poničené centrum města kvůli americkému bombardování významného ústeckého železničního uzlu v dubnu 1945, ale větší část ústeckých firem nebyla fatálně poškozena. Ihned také začaly inventury majetku. Z rozhlasu se zodpovědní pracovníci dozvěděli, že „Sklady a stanice benzinové neprodleně na ČNV nahlásí zásoby a to doslova pod hrozbou smrti za neuposlechnutí příkazu. Majitelé a správci budov nahlásí do 15. května všechny volné nebo opuštěné byty bytovému úřadu. Nahlásí také opuštěné byty, ve kterých zůstalo zařízení. Nevztahuje se na byty poškozené bombami a tím neobyvatelné. Rovněž majitelé domů nahlásí v domech prázdné bombardováním nepoškozené obchody.“ Z hlediska firem začal „provozní“ mír mezi 13. až 15. květnem 1945. Rozkazy všedního dne Rozhlasová relace z 13. května ve 13 hodin ukázala, že zprávy vysílané hodinu po poledni jsou zcela typickým příkladem rozhlasu jako aktuální/ živé spojnice nového vedení města (ČNV) s lidmi v obvodu velkého Ústí: „Volány jsou všechny hasičské sbory, hoří Schichtova vila. Ke garážím ústeckých hasičů ať se dostaví ten, kdo má klíče od garáží. Všechny kapely ať se zúčastní oslav první mírové neděle. Naučí se sovětskou hymnu. Týká se to i divadelního souboru. Dnes v 15. hodin bude na předlickém hřbitově rozloučení s posledními oběťmi band SS...“ Různorodost informací jasně dokazuje tehdejší situaci: Nebylo nic rychlejšího než místní rozhlas, kde ihned byli informováni hasiči, kapelníci zaslechli rozkaz, že i když hráli dlouhá léta na počest Hitlera, teď museli umět hrát sovětskou hymnu. Můj otec, liberecký muzikant František Roček, původem z Čankovic, mi říkal, že hudebníci, pekaři nebo železničáři jsou prostě služebníci. Museli sloužit každému, kdo byl momentálně u moci, třeba Hitler. „Prakticky kdokoliv dostal příkaz, musel poslouchat, nebyla alternativa, a bylo to vydáváno za pořádek,“ vzpomínám si na tátova slova. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-01 04:48:44

Roky 1945 až 1947: Vyhnání nebo odsun? Obojí

Nucený odchod českých Němců do Německa v letech 1945 až 1947 provází terminologický zmatek a politicky zbarvená hodnocení nuceného odchodu. Ve skutečnosti situace je poměrně přehledná a jasná. Nucené odchody před dohodou spojenců z Postupimské konference lze hodnotit jako neoficiální/nelegální odsun, evakuaci či vyhnání. Odsun lze též rozčlenit na divoký, místní a republikový – postupimský. Kromě toho kvete v přítomnu revizionistický trend, jehož typickým představitelem byl například prezidentský kandidát Karel Schwarzenberg, který prohlásil, že prezident Edvard Beneš by za svá rozhodnutí týkající se odsunu sudetských Němců dnes stál jako válečný zločinec před mezinárodním trestním tribunálem v Haagu. Schwarzenberga argumentace je typicky ahistoricko-pseudohumanistická, protože zcela pomíjí, že šlo o výsledek procesu mezinárodního dohadování o formě potrestání Němcům po porážce nacistického režimu. Začalo to plošným bombardováním Hlavní slovo měli Britové a Sověti, kteří válku postupně stále více interpretovali jako kolektivní vinu Němců, a osobnost Edvarda Beneše nebyla důležitá. (Stejně jako v roce 1938 byla i za války váha Československa v mezinárodní politice nepodstatná.) Odsun německého obyvatelstva byl součástí politiky kolektivní viny přijaté Spojenci vůči nacistickému Německu. Projevila se například i tím, že „plošné bombardování naplno začalo teprve v době, kdy se vlna války už valila proti Německu a nejničivějších rozměrů dosáhla ve chvíli, kdy porážka Německa byla považována pouze za otázku času – v posledním půlroce války… Británie přežila největší hrozbu od nacistického Německa dva roky před přijetím metody plošného bombardování…“ napsal profesor University of London A. C. Grayling v knize Obklopeni mrtvými městy (nakladatelství Ševčík, Praha-Plzeň 2008, str. 193) a upozorňoval na jednání Churchilla a Stalina v srpnu 1942 v Moskvě, kdy Stalin podporoval britské rozhodnutí bombardovat německá města (s.133). Odsun německého obyvatelstva byl víceméně pokračováním plošného bombardování Německa. Divoký odsun Divokým odsunem lze nazývat spontánní akce. Šlo o impulzivní aktivity různých pseudo partyzánských skupin a dočasných místních pomocných ozbrojených policejních formací. Některé divoké místní odsuny měla na svědomí i československá armáda. Armádní jednotky se většinou rozhodovaly po dohodě s místními představiteli obcí na nuceném odchodu Němců podle úvahy velitelů jednotek. Místní úřední odsun V literatuře se sice termín místní úřední odsun nevyskytuje, ale byl rozdíl mezi divokým odsunem na úrovni spontánního (divokého) rabování a vyhánění německého obyvatelstva a mezi odsunem naplánovaným v rámci obce (města). Tehdy byli z měst a obcí v příhraničí místní Němci vypraveni na německou hranici. Jejich byty a domy oficiálně přebraly místní samosprávy jako při pozdějším oficiálním odsunu. Místní vedení obcí a měst tím reagovalo na potřebu získat volné byty pro nové české osídlence, kteří přicházeli z českého vnitrozemí, ze Slovenska a Podkarpatské Rusi. V dochovaných materiálech ústeckého městského archivu z května až července 1945 se kritika divokého odsunu neobjevuje. Spíše jsou registrovány povzdechy nad pomalým odsunem Němců z Ústí nad Labem. Šlo tedy o organizovaný odsun na místní úrovni, prozatím mezinárodně neschválený. Ale protože od roku 1938 provázel příběh druhé světové války fenomén lhostejnosti k právním normám a dohodám, místní úřední odsun byl (psychologicky) v podstatě na úrovni předválečného Mnichova – o nás (Němcích) bez nás (Němců). Místní úřední odsun byl možný proto, že „ve vzduchu“ byla „jistota budoucího“, že Němci budou z Československa odsunuti. Toto „tušení jistoty budoucího“ bylo i v myslích vítězných spojenců. Jinak by sovětská vojska neakceptovala přijetí vyhnaných skupin mnohdy mnoha set lidí přes hranici do své okupační zóny. Republikový (mezinárodní) odsun Republikový odsun byl realizován již na základě Postupimské dohody a v koordinaci s americkou a sovětskou okupační správou. Lze jej také nazývat mezinárodním odsunem – právě kvůli koordinovanému přístupu mezi okupačními mocnostmi a československou vládou. Postupimská konference stanovila, že odsun německého obyvatelstva musí proběhnout spořádaně podle pravidel humánního zacházení. Tento požadavek byl více méně formální, protože brutální zacházení s odsunovanými Němci by bylo kontraproduktivní. Komplikovalo by předávání odsouvaných Němců do americké a sovětské zóny Německa. Odsun znamenal pro místní Němce z Československa prožití dvojité kolektivní viny. Nejen za to, že jsou Němci, kteří se snažili o připojení k Říši. Lidé odsunutí do Německa byli místním obyvatelstvem přijati většinou lhostejně, někdy až s nevraživostí, neboť svou přítomností způsobovali problémy místním Němcům v zásobování a ubytování. U místního obyvatelstva totiž mnohdy panovalo falešné povědomí, že čeští „Sudeťáci“ mohou za to, že došlo k válce, protože vyhecovali Hitlera k agresivním akcím, které nakonec skončily válkou. Čili dopadla na ně druhá kolektivní vina jako na válečné provokatéry. Odsun znamenal v Československu zisk bytového fondu a majetku odsunutých na jedné straně a problémy s masou odsunutých bezdomovců v Německu. Odsun Němců z ČSR a z Polska vytvořil podobné problémy, jako kdyby pokračovala plošná bombardování německých měst. Nemusela se sice hasit hořící města, přesto byly v Německu svízelně řešitelné problémy s přívalem lidí bez přístřeší. Zatímco odsun byl formou mezinárodního kolektivního trestu vůči německy hovořícím lidem na území Československa, povolení k vystěhování bylo formou odměny pro bezproblémové Němce či česko-německé rodiny nebo německé antifašisty, kteří se cíleně stěhovali kam chtěli, ať do Německa nebo do jiných států, i mimo Evropu. Pohled pamětníka Jak probíhal místní úřední odsun ukazuje povídání s Bedřichem Brabcem, který první tři poválečné měsíce v roce 1945 sloužil jako pomocný policista na služebně v Ústí nad Labem na Masarykově ulici na rohu s ulicí Rudé armády (dnes Beethovenovou). Byl také u neoficiálních odsunů Němců z Ústí do Německa v červenci 1945. Tehdy policisté a vojáci chodili po domech a oznamovali Němcům ve čtvrti Klíše, že mají dvacet minut na to, aby si vzali dvacet kilo věcí pro osobní potřebu, a budou vystěhováni. Brabec tehdy byl u soupisu majetku, který po sobě Němci zanechali v bytech. „Bylo to skutečné vyhnání, protože co si ti chudáci měli během tak krátké chvíle vzít? Je mi jich líto, protože se nerozlišovalo, kdo skutečně nacistům pomáhal. Museli potom jít na stadion, odtud ve skupinách zhruba o velikosti roty (kolem 150 osob, pozn. autora) šli pěšky na Všebořice, Telnici, Adolfov … A byli v Německu. Tam na ně nebyli vůbec připraveni, neměli je kam dát,“ vzpomínal Brabec na rok 1945. Se vzpomínkami pamětníka Brabce kontrastují fotografie s rozjásanými davy Němců na náměstích a v ulicích v době, kdy je Hitler v roce 1938 zachránil ze spárů Československa. Tyto dva póly pohledu jsou dvěma stranami jedné mince. Téměř všeobecná spokojenost Němců s přičleněním Ústí nad Labem k Říši a téměř všeobecný odsun Němců do zničené Říše v letech 1945 až 1947. Místní odsun v Chabařovicích ve svědectví dokumentů Neuškodí malá ukázka „technologie“ místního odsunu: S koncem války, podobně jako z jiných měst a větších obcí, i v Chabařovicích menší počet Němců – funkcionářů utekl, a nechal po sobě opuštěné plně vybavené byty. Další Němci byli jako funkcionáři a nepřátelé Československa uvězněni, což byl další zdroj bytů a zabavených věcí. Proto již 30. května 1945 na schůzi revolučního MNV (Místního národního výboru) bylo v zápisu pod bodem 2. uvedeno: „Ohledně zajišťování Němců a zabavování jejich majetku. Vše řádně sepsat, abychom byli při event. kontrole kryty.“ V bodě 3. bylo dodáno: „Zabavené věci od Němců mohou býti těm, kteří je nutně potřebují (chudí Češi) rozděleny.“ O probíhajících konfiskacích majetku nepřátelských Němců svědčí zápis z jednání MNV z 1. června 1946, bod 19: „Josef Hofman přečetl seznam zařízení v bytech rod. (rodiny – pozn. autora) Weiss, Hoffman a Schafranke. Navrhnuto, aby se zařídila v bytové komisi též nábytková komise. Zabavené věci a nábytek spravedlivě a podle nynějších zákonů rozděliti chudým českým obyvatelům. Na návrh p. Franze vyvěsiti vyhlášku, by byl každý vyrozuměn." První odsun ze 4. června 1945 Zárukou klidu a jistoty pro Čechy byla vojenská posádka. Malé posádkové velitelství v Chabařovicích například 4. června 1945 vydalo směrnici, kterou chabařovický národní výbor uplatnil jako vyhlášku o povinném nošení bílých pásek Němci. Vojáci také pomáhali s odsunem německého obyvatelstva. K velkému odsunu (byl nazýván evakuací) došlo 4. června 1945. V ten den muselo opustit městečko 1522 českých Němců. Řada lidí ale neměla kam jít, protože na odsun nebyly německé příhraniční obce v Sasku připravené. Někteří lidé se vraceli zpět z německých hranic i kvůli citovým vazbám. Evakuační komise MNV v Chabařovicích spočítala, že k 12. červnu 1945 z městečka skutečně odešlo 1289 osob. Dne 13. červa 1945 bylo evakuováno z německých navrátilců, kteří přišli zpět do Chabařovic z prvního odsunu, 92 osob a naopak dalších 5 lidí odešlo do Německa dobrovolně. „Stav evakuantů dne 14. 6. 1945 je 1386 Němců,“ uvedla evakuační komise. Po odsunu bylo v zápisu z porady MNV v Chabařovicích konané 5. června 1945 uvedeno pod bodem 35, že došlo k rozpravě o vydávání potvrzení pro spolehlivé Němce, aby „nemuseli za hranice. Vyhotoviti soupis všech německých antifašistů. Rozprava o tom jak se bude konati vyhosťování v příští akci.“ Pod bodem 37: „Byly vypracovány seznamy něm. sociálních demokratů a komunistů v souvislosti vyhošťování Němců.“ O tři dny později, tedy 7. června 1945, bylo na poradě MNV prvním bodem jednání zpracování soupisu německých antifašistů, komunistů a sociálních demokratů „v souvislosti s vypovězením Němců.“ Jednání probíhalo za přítomnosti vedoucích představitelů německých komunistů a sociálních demokratů. Ze zápisu, který není blíže rozveden, ale vyplývá, že šlo o reakci na první velký odsun, do kterého byli neoprávněně zahrnuti i někteří němečtí antifašisté – komunisté a sociální demokrati. Příprava na druhý odsun Další místní, tedy neoficiální (divoký) odsun z Chabařovic, byl připravován na 13. června. Odsun představoval stěžejní téma na deváté schůzi MNV 12. června 1945, kde Ulman z kárné komise referoval: „Zítra ráno bude dána do rozhlasu zpráva ohledně zítřejší vystěhovací akce.“ Franz z bytové komise si povzdechl, že největší potíže po Němcích, kteří odešli, jsou s klíči. K některým bytům, které jsou přebírány, nebyly vůbec klíče nalezeny. Sepisování inventáře dalo velkou práci, ale do osmi dnů bude bytová otázka z největší části vyřízena. Člen MNV Kopejka navrhl, aby z domů opuštěných Němci byly zabaveny potraviny a v pátek zadarmo rozdány mezi české obyvatelstvo. Jeho nápad byl schválen. V zápisu z jednání najdeme rozsáhlý záznam z evakuační komise. V zápisu bylo doslova uvedeno: „…v šest hodin ráno všichni členové Národního výboru, jakož i vojsko, četnictvo a civilní stráže nastoupiti v kanceláři evakuační komise. Pak bude konána prohlídka veškerých bytů osob, které jsou určeny k vystěhování, by byli všichni v 8 hodin na louce severně za městem. Budou vystěhovány všechny osoby, které byly 4. t.m. vypovězeny a zase se vrátily, s výjimkou těch, kteří mají antifašistické legitimace. Z Chabařovic budou vyvezeny autem pana Pokorného a Hrada do Telnic, odkud půjdou pěšky v doprovodu naší stráže až na hranice. Vrácení bez povolení se bude trestati zastřelením. Od vojenského velitelství dostaneme k dispozici 10 mužů, od četnictva 5 mužů.“ Lze připomenout, že k hrozbě smrti vůči odsunovaným Němcům nebyl nikdo oprávněn, ale stejné pohrůžky za neplnění nařízení se objevily i v Ústí nad Labem. Hrozbu smrtí lze považovat za prostředek k udržení pořádku. Zajímavý je záznam o poslání československé armády: „V této záležitosti byla ještě obšírná debata, během které pan kapitán Menšík prohlásil, že nekoná nic, jak se někteří domnívají, na vlastní pěst, nýbrž pouze na rozkaz jeho představených. Pan kapitán má rozkaz, že německá strana musí z českého severu úplně vymizeti. Ohledně této akce vyplývající zastavení závodů poznamenal, že na příklad ústecký závod Schicht již teď může propustiti 50 % německých zaměstnanců, aniž by závod zůstal stát. Dále hovořil ještě pan Franz o nutnosti přesného přezkoušení vystěhovací akce a myslet na to, že musíme též míti lidi na práci. Upozornil na to, že máme též povinnosti vůči československému hospodářství (zásobování českého národa živobytím) k čemuž jsou zapotřebí pracovní síly, o které, když všechny Němce vyhostíme, bude velká nouze. V tom smyslu hovořil též pan Fröhlich a poznamenal, že na příklad v Mělníku jsou ještě němečtí vystěhovalci, kteří pracují ve dvoře na polích…. Na naší poznámku, že potvrzení o loajálním chování některých Němců dostávají fašisti, prohlásil pan Fröhlich, že potvrzenky, které prošly komunistickou komisí, jsou důkladně přezkoušeny. Bylo ještě debatováno o tom, že němečtí komunisti nemají zde v Č.S.R. vůbec žádné působiště, že mají v Německu mnohem větší úkoly a mohou na komunistickou myšlenku převrátit celý národ německý.“ K zápisu z jednání MNV byla přiložena zpráva evakuační komise „o evakuační akci vyhoštěných osob 4. června 1945.“ Citujeme pro úplnost celý její obsah: „Provedli jsme seznam navrácených Němců, kteří byli 4. června 1945 vyhoštěni z Chabařovic do Německa. Počet navrácených osob dle seznamu jest 233. Po vyhotovení shora uvedeného seznamu bylo rozhodnuto, že tito lidé s výjimkou těch, kteří mají antifašistické legitimace, budou zítra 13. června 1945 znovu vyhoštěni. K informaci německého obyvatelstva bylo dnes a bude zítra rozhlasem oznámeno následující: Místní národní výbor v Chabařovicích vyzývá veškeré německé obyvatelstvo vrátivší se Německa, s výjimkou těch, kteří mají antifašistické průkazy k odchodu k přepravení do Německa. Sraz o osmé hodině ranní na louce severně od Chabařovic. Zavazadla jsou povolena pro osobu 50 kg, v hotovosti 50 DM (německých marek), jeden prsten a hodinky. Ti, kteří neuposlechnou této výzvy, a nedostaví se v určený čas na stanovené místo, budou přísně potrestáni. Vyhošťování bude prováděno za spolupráce veškerých bezpečnostních orgánů, t.j. čsl. vojska, četnictva, městské policie a zmobilosovaných stráží Národních výborů. Členové Národního výboru budou přejímati klíče vyhoštěných osob a to v blízkosti bydliště těchto lidí. K převozu na hranice budou dány k dispozici auta pana Hrada a Pokorného po případě povozy pana Halíka. Chabařovice, 12. června 1945.“ Desátá porada na MNV 14. června 1945 byla ve znamení bilancování odsunu z předchozího dne. Kopejska hlásil, že bylo zabaveno zlato a jiné cenné věci v ceně 260 tisíc říšských marek. Bylo dohodnuto, že zabavené věci budou uloženy na „státní spořitelní knížku“. O čtyři dny později, tedy 18. června 1945, bylo na jedenácté schůzi rozhodnuto, že evakuace je prozatím zastavena. „Zítra bude zahájen soupis všech Němců v Chabařovicích (dotazníky).“ Čili začalo plošné kádrování všech Němců v okresu Ústí nad Labem, ve kterém se oficiálně rozhodlo, kdo půjde do mezinárodního (spojenci schváleného) odsunu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-22 11:36:34

Vladimír Putin: Skutečné ponaučení ze 75. výročí druhé světové války

Ruský prezident Vladimír Putin napsal článek o událostech 2. světové války pro americký časopis National Interest. Zveřejňujeme jej v plném znění. Uběhlo 75 let od konce Velké vlastenecké války. Za tyto roky vyrostlo hned několik generací. Změnila se politická mapa planety. Neexistuje již Sovětský svaz, který grandiózně a drtivě vyhrál nad nacismem a zachránil celý svět. I samotné události této války jsou i pro její účastníky v dávné minulosti. Ale proč se v Rusku 9. květen slaví jako hlavní svátek, ale 22. června jakoby život umírá a v krku máme hroudu? Hodnoty ruské společnosti Říká se, že válka zanechala hlubokou stopu v historii každé rodiny. Pod těmito slovy jsou osudy miliony lidí, jejich utrpení a bolest ze ztrát rodin. Hrdost, pravda a vzpomínka. Pro mé rodiče byla válka velkým utrpením při blokádě Leningradu, kde zemřel můj dvouletý bratr Víťa a kde zázrakem přežila má matka. Otec odešel dobrovolně na frontu bránit své rodné město, zachoval se stejně jako miliony sovětských občanů. Bojoval na Něvském pětníku, byl těžce zraněn. A čím jsou tato léta vzdálenější, tím víc si chci s rodiči promluvit a zjistit podrobnosti o válečném období v jejich životě. Ale už není možné se na nic zeptat, proto v srdci posvátně uchovávám rozhovory s otcem a mámou na toto téma, jejich emoce. Pro mě a mé vrstevníky je důležité, aby naše děti, vnuci a pravnuci chápali, jakou zkouškou a utrpením si museli projít jejich předci. Jak, proč to zvládli a zvítězili? Kde se vzala jejich vskutku železná síla ducha, která překvapovala a uchvacovala celý svět? Ano, oni bránili své domovy, děti, blízké a rodinu. Ale všechny spojovala láska k vlasti. Tento hluboký a osobní pocit je v celé své velikosti odražen v samotné podstatě našeho národa a stal se jedním z určujících v jeho hrdinném a obětavém boji proti nacistům. Často si pokládám otázku, jak se dnešní generace bude chovat, jak se zachová v kritické situaci? Vidím mladé lékaře, zdravotní sestry, absolventy, kteří se dnes vrhají do červené zóny, aby mohli zachránit lidi. Naši vojáci během boje proti mezinárodnímu terorismu na severním Kavkazu a v Sýrii neuhnou ani o krok, jsou to mladí kluci! Mnohým bojovníkům legendární, nesmrtné šesté výsadkové roty bylo 19 až 20 let. Ale všichni ukázali, že si zaslouží stejné uznání jako vojáci, kteří bránili naši vlast ve Velké vlastenecké válce. Proto jsem přesvědčený, že v charakteru národů Ruska je vyplnění svého dluhu, pokud si to okolnosti vyžádají, aniž by se lidé litovali. Obětavost, patriotismus, láska k rodnému domu, ke své rodině, k vlasti. Všechny tyto hodnoty jsou i dnes pro ruskou společnost fundamentální a stěžejní. Na těchto hodnotách v mnohém stojí suverenita naší země. Dnes se u nás objevily nové tradice, které samy vznikly vůlí národu, například Nesmrtelný pluk. Je to pochod naší vděčné vzpomínky, krevního a živého spojení mezi generacemi. Miliony lidí vychází na průvod s fotografiemi svých blízkých, kteří ubránili naši vlast a zadupali nacismus. To znamená, že jejich životy, utrpění a oběti, vítězství, kterou nám předali, nikdy nebudou zapomenuty. Naše odpovědnost před minulostí a budoucností je taková, že nesmíme dopustit, aby se tyto tragédie opakovaly. Proto považuji za svůj dluh, abych vystoupil se článkem o 2. světové válce a Velké vlastenecké válce. Nejednou jsem tuto myšlenku projednával v rozhovorech se světovými lídry, narazil jsem na jejich pochopení. Na konci minulého roku, na summitu lídrů zemí SNS, jsme všichni byli jednotní. Je důležité potomkům předat vzpomínku na to, že vítězství nad nacismem dosáhl především sovětský národ, že v tomto hrdinném boji – na frontě, v týlu, vedle sebe – stáli zástupci všech republik Sovětského svazu. Tehdy jsme s kolegy mluvili o nelehké předválečné době. Tento rozhovor v Evropě i ve světě vyvolal velký ohlas. To znamená, že návrat k lekcím minulosti je skutečně nutný a aktuální. Zároveň se vyhrnulo i mnoho emocí, špatně skrývaných komplexů a hlasitých obvinění. Řada politiků ze zvyku rychle prohlásila, že se Rusko snaží přepsat historii. Zároveň však nedokázali vyvrátit jediný fakt, jediný argument. Bezpochyby je těžké a nemožné vést spory o originálních dokumentech, které mimochodem nejsou uloženy pouze v ruských, ale i v zahraničních archivech. Neefektivní Společnost národů Proto je nutné pokračovat v analýze důvodů, které vedly ke světové válce, přemýšlet o jejích složitých událostech, tragédiích a vítězství, o jejích lekcích pro naše státy a celý svět. A opakuji, že tady je principiálně důležité se opírat pouze o archivní materiály, svědectví současníků a vyloučit jakékoliv ideologické a politické dohady. Ještě jednou připomínám zřejmou věc. Hloubkové důvody 2. světové války v mnohém vyplývají z rozhodnutí přijatých na základě výsledků 1. světové. Versailleská smlouva se pro Německo stala symbolem hluboké nespravedlnosti. Fakticky šlo o okradení státu, který západním zemím musel vyplatit obrovské reparace, které zničily jeho ekonomiku. Vrchní velitel spojeneckých vojsk, francouzský maršál Ferdinand Foch prorocky charakterizoval Versailles: „Není to mír, ale příměří na dvacet let.“ Právě národní ponížení vytvořilo živnou půdu pro radikální a odvetné nálady v Německu. Nacisté zručně hráli na tyto pocity, budovali svoji propagandu a slibovali, že Německo zbaví od „dědictví Versailles“, obnoví jeho sílu. Tím ve skutečnosti tlačili německý národ do nové války. Paradoxně tomu přímo nebo nepřímo pomáhaly západní státy, především Velká Británie a USA. Jejich finanční a průmyslové kruhy zcela aktivně investovaly kapitály do německých fabrik a závodů, které vyráběly produkci vojenského určení. A mezi aristokraty a politickým establishmentem bylo dost přívrženců radikálních, krajně pravicových, nacionalistických hnutí, která získávala sílu nejen v Německu, ale i Evropě. Versailleský „mír“ zrodil početné skryté protiklady a jasné konflikty. Na jejich základě byly volně vítězi 1. světové války vytvořené hranice nových evropských států. Prakticky hned po jejich objevení se na mapě začaly územní spory a vzájemné stížnosti, které se změnily v časované bomby. Jedním z nejdůležitějších výsledků 1. světové války bylo vytvoření Společnosti národů. Do této mezinárodní organizace byly vkládány velké naděje na zajištění dlouhodobého míru, kolektivní bezpečnosti. Byla to progresivní myšlenka, postupná realizace, která by bez nadsázky mohla zabránit opakování hrůz globální války. Ale Společnost národů, ve které dominovaly vítězné velmoci – Velká Británie a Francie, ukázala svoji neefektivitu a jednoduše se utopila v prázdných rozhovorech. Ve Společnosti národů, ani na celém evropském kontinentu nebyly uslyšeny opakované výzvy Sovětského svazu na vytvoření rovnoprávného systému kolektivní bezpečnosti. Zejména šlo o uzavření východoevropského a ticho-oceánského paktu, který by postavil bariéru agresi. Tyto nabídky byly ignorovány. Společnost národů nemohla zabránit ani konfliktům v různých částech světa, jako je útok Itálii na Etiopii, občanská válka ve Španělsku, agrese Japonska proti Číně, anšlus Rakouska. A v případě Mnichovské dohody, které se kromě Hitlera a Mussoliniho účastnili lídři Velké Británie a Francie, s plným souhlasem Společnosti národů, došlo k rozdělení Československa. V této souvislosti poznamenám, že na rozdíl od mnohých vůdců Evropy se Stalin „nezašpinil“ osobní schůzkou s Hitlerem, který byl tehdy v západních kruzích považován za dost důstojného politika, byl vítaným hostem v evropských hlavních městech. Kruté a cynické rozdělení Československa Rozdělení Československa se zároveň s Německem účastnilo i Polsko. Předem a společně rozhodovaly, kdo dostane jaké oblasti československé země. 20. září 1938 velvyslanec Polska v Německu Józef Lipski oznámil polskému ministrovi zahraničí Józefu Beckovi následující ujištění Hitlera: „V případě, že mezi Polskem a Československem na půdě polských zájmů v Těšíně dojde ke konfliktu, Reich se postaví na naší (polskou) stranu.“ Vůdce nacistů dokonce napovídal a radil, aby začátek polských akcí „následoval až po německém obsazení Sudet“. V Polsku si byli vědomi toho, že bez podpory Hitlera by jejich dobyvačné plány byly odsouzeny k neúspěchu. Tady budu citovat zápis rozhovoru německého velvyslance ve Varšavě G. A. Moltkeho s Józefem Beckem z 1. října 1938 o polsko-českých vztazích a pozici SSSR v této otázce. A tohle je tam napsáno: „Pan Beck... vyjádřil velkou vděčnost za loajální podání polských zájmů na Mnichovské konferenci a také za upřímnost vztahů během českého konfliktu. Vláda a veřejnost (Polska) náležitě oceňují pozici führera a reichskanzlera.“ Rozdělení Československa bylo kruté a cynické. Mnichov zbořil dokonce ty formální křehké garance, které na kontinentu zůstávaly, ukázal, že vzájemné dohody nic nestojí. Právě Mnichovská dohoda posloužila jako ten spouštěč, po kterém velká válka v Evropě byla nevyhnutelná. Dnes by evropští politici, především polské vedení, chtěli „zamlčet“ Mnichov. Proč? Nejen proto, že jejich strany tehdy zradily své závazky, podpořily Mnichovskou dohodu a některé se dokonce účastnily rozdělování kořisti, ale i proto, že je trochu nepohodlné vzpomínat, že v těchto dramatických dnech roku 1938 se za Československo postavil pouze SSSR. Sovětský svaz se na základě svých mezinárodních závazků, včetně dohod s Francií a Československem, pokusil zabránit tragédii. Polsko sledovalo své zájmy a všemi silami bránilo vytvoření systému kolektivní bezpečnosti v Evropě. Polský ministr zahraničí Jozéf Beck o tom 19. září 1938 přímo psal již zmíněnému velvyslanci Józefu Lipskému před jeho schůzkou s Hitlerem: „V průběhu loňského roku polská vláda čtyřikrát odmítla nabídku na připojení k mezinárodnímu zásahu na ochranu Československa.“ Británie a také Francie, která tehdy byla hlavním spojencem Čechů a Slováků, se vzdaly svých záruk a tuto východoevropskou zemi nechaly roztrhat. Nejen, že ji nechaly napospas, ale také šlo o snahu poslat nacisty na východ, kde se Německo a Sovětský svaz musely střetnout a zlikvidovat se. Právě v tom spočívala západní politika „míru“. A nejen vůči třetí říši, ale i vůči dalším účastníkům takzvaného paktu proti Kominterně – fašistické Itálii a militantnímu Japonsku. Její kulminací na Dálném východě byla anglo-japonská dohoda z léta roku 1939, díky které Tokio mělo v Číně volnou ruku. Vedoucí evropské velmoci nechtěly přiznávat, jaké smrtelné nebezpečí pro celý svět vychází z Německa a jeho spojenců, počítaly s tím, že se jich válka nebude týkat. Mnichovská dohoda Sovětskému svazu ukázala, že západní země budou řešit bezpečnostní otázky bez jeho zájmu a při vhodných okolnostech mohou založit protisovětskou frontu. Smlouva o neútočení s Německem Zároveň se Sovětský svaz do posledního momentu snažil využít jakoukoliv šanci na vytvoření protihitlerovské koalice, opakuji, že nehledě na pokryteckou pozici zemí Západu. Cestou výzvědných služeb sovětské vedení získávalo podrobné informace o zákulisních anglo‑německých kontaktech z léta roku 1939. Upozorňuji na to, že probíhaly velmi intenzivně, přičemž prakticky zároveň s trojstrannými jednáními zástupců Francie, Velké Británie a SSSR, která byla západními partnery vědomě natahována. V této souvislosti zmíním dokument z britských archivů. Je to instrukce britské vojenské mise, která do Moskvy dorazila v srpnu roku 1939. Přímo se v ní píše, že delegace musí „vést jednání velmi pomalu“, že „vláda Spojeného království není připravena přijmout podrobně popsané závazky, které mohou omezit naši svobodu akcí při jakýchkoliv okolnostech“. Poznamenám, že na rozdíl od Angličanů a Francouzů sovětskou delegaci vedli nejvyšší velitelé Rudé armády, kteří měli všechny potřebné pravomoci k „podepsání vojenské konvence v otázkách organizace vojenské obrany Anglie, Francie a SSSR proti agresi v Evropě". Svou roli v krachu jednání sehrálo Polsko, které nechtělo žádné závazky vůči sovětské straně. Dokonce pod tlakem západních spojenců polské vedení odmítalo společné akce s Rudou armádou v odporu proti Wehrmachtu. A když vyšel najevo přílet Joachima von Ribbentropa do Moskvy, Józef Beck nepřímo přes francouzské diplomaty informoval sovětskou stranu: „V případě společných akcí proti německé agresi spolupráce mezi Polskem a SSSR, při technických podmínkách, které je potřeba určit, není vyloučena." Zároveň svým kolegům vysvětlil: „Nejsem proti této formulaci pouze za účelem zlehčení taktiky a naše principiální pozice vůči SSSR je konečná a beze změn." V této situaci Sovětský svaz podepsal smlouvu o neútočení s Německem, fakticky to udělal jako poslední ze zemí Evropy. Přičemž na pozadí skutečné hrozby střetu na dvou frontách – s Německem na západu a s Japonskem na východě, kde už probíhaly intenzivní boje na řece Chalchyn gol. Stalin a jeho okolí si zaslouží mnohá spravedlivá obvinění. Pamatujeme si zločiny režimu proti vlastnímu národu, hrůzy masových represí. Opakuji, že sovětské vůdce je možné obviňovat v mnohém, ale ne v absenci chápání charakteru vnějších hrozeb. Viděli, že Sovětský svaz chtějí nechat jeden na jednoho s Německem a jeho spojenci, a jednali s chápáním tohoto reálného nebezpečí, aby získali drahocenný čas na posílení obrany země. Ohledně tehdy uzavřené smlouvy o neútočení je dnes mnoho rozhovorů a výhrad právě na adresu dnešního Ruska. Ano, Rusko je nástupnickým státem SSSR a sovětská doba se všemi jejími trumfy a tragédiemi je nedílnou součástí naše tisícileté historie. Ale také připomínám, že Sovětský svaz právně a morálně zhodnotil takzvaný pakt Ribbentrop-Molotov. V rozhodnutí Nejvyššího sovětu z 24. prosince roku 1989 jsou oficiálně odsouzeny tajné protokoly jako „akt osobní moci", který nijak neodráží „vůli sovětského národu, který nenese vinu na této dohodě". Společně s tím další státy raději nevzpomínají na dohody, na kterých stojí podpisy nacistů a západních politiků. Nemluvě už o právním nebo politickém zhodnocení takové spolupráce, včetně mlčenlivého kompromisního jednání některých evropských činovníků s barbarskými plány nacistů až do jejich přímého ocenění. O čemž svědčí i cynická fráze velvyslance Polska v Německu Józefa Lipského, která zazněla v rozhovoru s Hitlerem 20. září 1938: „Za vyřešení židovské otázky mu my (Poláci) postavíme... krásný památník ve Varšavě." My také nevíme, jestli existovaly nějaké „tajné protokoly“ a přílohy k dohodám řady zemí s nacisty. Nezbývá nám nic jiného, „než věřit slovům“. Zejména dodnes nebyly odtajněny materiály o tajných anglo-německých jednáních. Proto vyzýváme všechny státy, aby aktivizovaly proces otevření svých archivů, publikaci dříve neznámých dokumentů předválečné a válečné doby, jako to v posledních letech dělá Rusko. Jsme tady připraveni k široké spolupráci a společným výzkumným projektům vědců a historiků. Západní spojenci nevyplnily polské naděje Ale vrátíme se k událostem přímo předcházejícím 2. světové válce. Bylo naivní věřit, že Hitler po vyrovnání se s Československem nepředloží další územní nároky. Tentokrát svému nedávnému spoluúčastníku rozdělení Československa – Polsku. Tady mimochodem důvodem posloužilo také dědictví Versailles – osud takzvaného Gdaňského koridoru. Následovala tragédie Polska, která leží na svědomí tehdejšího polského vedení, které bránilo uzavření anglo‑franko‑sovětské vojenské unie a spoléhalo na pomoc západních partnerů, čímž svůj národ vystavili hitlerovské likvidační mašinérii. Německý útok se vyvíjel v souladu s doktrínou blitzkrieg. Nehledě na hrdinný odpor polské armády byla už týden po začátku války, 8. září 1939, německá vojska na přístupových cestách do Varšavy. A vojenské a politické špičky Polska 17. září utekly na území Rumunska a zradily svůj národ, který nadále bojoval proti agresorům. Západní spojenci nevyplnily polské naděje. Po vyhlášení války Německu se francouzská vojska dokázala dostat pouze několik desítek kilometrů na německé území. Vypadalo to pouze jako demonstrace aktivních akcí. Navíc anglo-francouzská Nejvyšší válečná rada, která se poprvé sešla 12. září ve francouzském Abbeville, rozhodla o úplném ukončení útoku kvůli rychlému vývoji situaci v Polsku. Začala nechvalně proslulá „podivná válka“. Evidentní přímá zrada ze strany Francie a Anglie svých závazků vůči Polsku. Později během Norimberského procesu němečtí generálové vysvětlili svůj tak rychlý úspěch na východě, bývalý velitel štábu operativního vedení Nejvyššího hlavního velení Ozbrojených sil Německa, generál Alfred Jodl přiznal: „Pokud jsme ještě v roce 1939 neutrpěli žádnou porážku, tak jen proto, že asi 110 francouzských a anglických divizí stojících během naší války s Polskem na Západě proti 23 německým divizím zůstávalo zcela pasivní." Nechal jsem si z archivů vynést celek materiálů spojených s kontakty SSSR a Německa v dramatických srpnových a zářijových dnech roku 1939. Jak svědčí dokumenty, bod 2 Tajného protokolu k Dohodě o neútočení mezi Německem a SSSR z 23. října 1939 stanovoval, že v případě územní a politické přestavby oblastí, které spadají do složení polského státu, hranice sfér vlivu obou zemí musí „přibližně probíhat po linii řek Narew, Visla a San“. Jinými slovy do sovětské sféry vlivu spadaly nejen území, na kterých převážně žilo ukrajinské a běloruské obyvatelstvo, ale i historické polské země mezi řekami Bug a Visla. O tomto faktu neví zdaleka všichni. Stejně jako o tom, že hned po útoku na Polsko v prvních zářijových dnech roku 1939 Berlín vytrvale a opakovaně vyzýval Moskvu k připojení se do válečných akcí. Sovětské vedení však podobné výzvy ignorovalo a do posledních chvil se nechtělo nechat zatáhnout do dramaticky se vyvíjející situace. Až když bylo zcela jasné, že Velká Británie a Francie svému spojenci nepomůžou a Wehrmacht dokáže rychle okupovat celé Polsko a fakticky se dostat na přístupové cesty k Minsku, bylo rozhodnuto, že ráno 17. září byly jednotky Rudé armády vyslány na takzvané Kresy – dnes jsou to části území Běloruska, Ukrajiny a Litvy. Je zřejmé, že jiné varianty nezbývaly. V opačném případě by se rizika pro Sovětský svaz mnohonásobné zvýšila, protože, opakuji, stará sovětsko‑polská hranice probíhala několik desítek kilometrů od Minsku a nevyhnutelná válka s nacisty by pro zemi začala ve velmi nevýhodných strategických pozicích. A miliony lidí různých národností, včetně Židů, žijících u Brestu a Grodna, Přemyšle, Lvovu a Vilniusu by byly ponechány napospas nacistům a jejich místním přisluhovačům – antisemitům a radikálním‑ nacionalistům. Právě tento fakt, že Sovětský svaz se do poslední možné chvíle snažil vyhnout účasti v začínajícím konfliktu a nechtěl hrát na straně Německa, vedl k tomu, že k reálnému setkání sovětských a německých vojsk došlo mnohem východněji, než byly hranice domluveny v tajném protokolu. Ne po Visle, ale po takzvané Curzonově linii, která již v roce 1919 byla Trojdohodou navržena jako východní hranice Polska. Sovětský svaz se nenechal přemluvit Německem ke společným akcím Jak je známo, podmiňovací způsob se jen těžko používá k již uplynulým událostem. Řeknu jen, že v září 1939 sovětské vedení mělo možnost posunout západní hranice SSSR ještě dále na západ až k Varšavě, ale rozhodlo se to neudělat. Němci navrhli zafixovat nový status quo. 28. září 1939 v Moskvě Joachim von Ribbentrop a Vjačeslav Molotov podepsali Německo-sovětskou smlouvu o přátelství, spolupráci a vymezení demarkační linie a také tajný protokol o změně státní hranice, za kterou byla považována demarkační linie, kde de facto stály dvě armády. Na podzim 1939, když řešil své vojenské a strategické obranné úkoly, Sovětský svaz zahájil proces inkorporace Lotyšska, Litvy a Estonska. Jejich vstup do SSSR byl realizován na dohodě při souhlasu zvolených vlád. To odpovídalo normám mezinárodního a státního práva té doby. Navíc Litvě byly v říjnu 1939 vráceny Vilnius a okolní oblasti, které dříve patřily Polsku. Pobaltské státy si ve složení SSSR zachovaly své orgány, jazyk, měly zástupce v sovětských nejvyšších strukturách. Všechny tyto měsíce pokračoval pro cizí oči neviditelný diplomatický a vojensko‑politický boj, práce rozvědky. V Moskvě chápali, že před ní stojí nesmiřitelný a krutý nepřítel a že skrytá válka s nacismem už probíhá. A neexistují žádné základy k tomu, aby oficiální prohlášení a formální nóty těch let sloužily jako důkazy „přátelství" mezi SSSR a Německem. Aktivní obchodní a technické kontakty SSSR neměl pouze s Německem, ale i s jinými státy. Přitom se Hitler několikrát snažil zatáhnout SSSR do souboje proti Velké Británii, ale sovětské vedení tomuto přemlouvání nepodlehlo. Poslední pokus přesvědčit Sovětský svaz ke společným akcím Hitler přijal během návštěvy Molotova do Berlína v listopadu 1940. Ale Molotov přesně vyplnil příkazy Stalina a omezil se pouze na rozhovory o myšlence Němců ohledně připojení SSSR k Paktu tří – unie Německa, Itálie a Japonska, který byl podepsán v září 1940 a byl zaměřen proti Velké Británii a USA. Ne náhodou již 17. listopadu Molotov instruoval sovětského zplnomocněného představitele v Londýně Ivana Majského: „K vaší orientaci... Žádná smlouva v Berlíně podepsána nebyla a ani se to nepředpokládalo. V Berlíně se všechno omezilo... výměnou názorů... Němci a Japonci by nás zřejmě chtěli postrčit k Perskému zálivu a Indii. Upustili jsme od projednávání této otázky, protože takové rady ze strany Německa považujeme za nemístné.“ A 25. listopadu sovětské vedení tady zcela postavilo tečku. Oficiálně Berlínu navrhlo pro nacisty nepřijatelné podmínky, včetně vyvedení německých vojsk z Finska, smlouvu o vzájemné pomoci mezi SSSR a Bulharskem a řadu jiných, tím zároveň vědomě vyloučilo jakékoliv možnosti připojení k Paktu tří. Tato pozice definitivně upevnila führera v jeho záměru rozpoutat válku proti SSSR. A už v prosinci Hitler zavrhl všechna varování svých stratégů o katastrofickém nebezpečí války na dvou frontách a schválil plán operace Barbarossa. Udělal to, když chápal, že právě Sovětský svaz je hlavní silou, která mu stojí na cestě v Evropě, a nadcházející střet na východě rozhodne o výsledku světové války. A nepochyboval o tom, že pochod na Moskvu bude rychlý a úspěšný. Chtěl bych speciálně poznamenat, že západní státy tehdy fakticky souhlasily se sovětskými akcemi, přiznaly snahu Sovětského svazu o zajištění své bezpečnosti. Ještě 1. října 1939 tehdejší bývalý velitel britské admirality Winston Churchill ve vystoupení v rádiu řekl: „Rusko provádí studenou politiku vlastních zájmů... Pro ochranu Ruska před nacistický nebezpečím bylo nutné, aby ruské armády stály na této linii (nové západní hranici).“ 4. října 1939 ve Sněmovně lordů britský ministr zahraničí Edward Wood, 1. hrabě z Halifaxu, oznámil: „...Musíme připomenout, že akce sovětské vlády spočívaly v přesunu hranice do té linie, která byla doporučena během Versailleské konference lordem Georgem Curzonem... Pouze přivádím historická fakta a předpokládám, že jsou nepopiratelná.“ Známý britský a politický státní činovník David Lloyd George zdůrazňoval: „Ruské armády obsadily území, která nejsou polská a která byla silou obsazena Polskem po 1. světové válce... Bylo by zločinným šílenstvím postavit ruský posun na jednu desku s posunem Němců.“ A v neformálních rozhovorech se sovětským zplnomocněncem Ivanem Majským angličtí vysoce postavení politici a diplomaté mluvili otevřeněji. Náměstek ministra zahraničí Velké Británie Rab Butler 17. října 1939 uvedl: „...V anglických vládních kruzích si myslí, že se nedá mluvit o návratu západní Ukrajiny a Běloruska Polsku. Pokud by se podařilo vytvořit etnografické Polsko skromných rozměrů se zárukou nejen SSSR a Německa, ale také Anglie a Francie, tak by to britská vláda považovala za zcela uspokojivé.“ 27. října 1939 hlavní poradce Nevilla Chamberlaina Harold Wilson řekl: „Polsko musí... být obnoveno jako samostatný stát na své etnografické základně, ale bez západní Ukrajiny a Běloruska.“ Stojí za zmínku, že během těchto rozhovorů byla sondována půda ke zlepšení sovětsko-britských vztahů. Tyto kontakty v mnohém položily základ budoucího spojenectví a protihitlerovské koalice. Mezi národními prozíravými politiky vyčníval Winston Churchill, který nehledě na známou antipatii k SSSR i dříve vystupoval za spolupráci s ním. Ještě v květnu 1939 v Dolní sněmovně Spojeného království oznámil: „Ocitneme se ve smrtelném nebezpečí, pokud nedokážeme vytvořit velký svaz proti agresi. Bylo by největší hloupostí, pokud bychom zamítli přirozenou spolupráci se sovětským Ruskem.“ A již po začátku bojových akcí v Evropě – na schůzce s Ivanem Majským 6. října 1939 – důvěrně řekl: „...Mezi Velkou Británií a SSSR nejsou žádné velké rozpory, čímž nejsou důvody k napjatým a nevyhovujícím vztahům. Britská vláda... by chtěla rozvíjet... obchodní vztahy. Byla by připravená také projednat všelijaká další opatření, která mohou napomoci zlepšení vzájemných vztahů.“ Posmívání se a výsměch paměti je podlost Druhá světová válka nezačala náhle, nezačala nečekaně. Ani agrese Německa proti Polsku nebyla náhlá. Byla výsledkem mnohých tendencí a faktorů v mírové politice té doby. Všechny předválečné události se spojily do jednoho nešťastného řetězu. Ale bezpochyby největší tragédii v historii lidstva podnítily státní egoismus, zbabělost, podpora sílícího agresora, nepřipravenost politických elit a hledání kompromisu. Proto není spravedlivé tvrdit, že dvoudenní návštěva Moskvy nacistického ministra zahraničí Ribbentropa je hlavním důvodem vypuknutí 2. světové války. Všechny přední státy v různých stupních nesou svůj podíl viny za její začátek. Každá páchala nenapravitelné chyby, sebevědomě předpokládala, že je možné obelstít ostatní, zajistit si jednostranné výhody nebo zůstat stranou od blížící se světové bídy. A za takovou krátkozrakost, za odmítnutí vytvoření systému kolektivní bezpečnosti musely platit miliony životů, kolosálními ztrátami. Píšu o tom bez nejmenší snahy převzít roli soudce, někoho obvinit nebo zprostit viny, nebo vyvolat nový kolotoč mezinárodního informačního boje na historickém bojišti, který proti sobě může postavit státy a národy. Myslím si, že hledáním promyšlených hodnocení minulých událostí by se měla zabývat akademická věda v širokém zastoupení uznávaných vědců z různých zemí. Všichni potřebujeme pravdu a objektivitu. Ze své strany jsem vždy vyzýval a vyzývám kolegy ke klidnému, otevřenému a důvěrnému dialogu, k sebekritickému a nezaujatému pohledu na společnou minulost. Takový přístup umožní nezopakování tehdy spáchaných chyb a zajistí mírový a úspěšný rozvoj na dlouhé roky dopředu. Ale mnozí naši partneři zatím nejsou připraveni na společnou práci. Naopak sledují své cíle, zvyšují proti naší zemi počet a měřítka informačních útoků, chtějí nás donutit k omluvám a pocitu viny, přijímají zcela pokrytecké politizované deklarace. Například 19. září 2019 Evropským parlamentem schválená rezoluce O důležitosti evropské paměti pro budoucnost Evropy přímo obvinila SSSR společně s nacistickým Německem z rozpoutání 2. světové války. Samozřejmě žádné zmínky o Mnichovu neobsahuje. Myslím si, že podobné „papíry", nemohu tuto rezoluci nazvat dokumentem, při jasné kalkulaci skandálu nesou nebezpečné a reálné hrozby. Vždyť rezoluci přijal zcela vážený orgán. A co ukázal? Ačkoliv je to smutné, záměrnou politiku na zničení poválečného světa, jehož vytvoření bylo dílem cti a odpovědnosti zemí, jejichž řada představitelů dnes hlasovalo pro tuto lživou deklaraci. A tímto způsobem sáhli na závěry Norimberského procesu, na úsilí světového společenství, které po vítězném roce 1945 vytvořilo univerzální mezinárodní instituty. V této souvislosti připomínám samotný proces evropské integrace, během které byly vytvořeny odpovídající struktury, včetně Evropského parlamentu. Tento proces byl možný jen díky lekcím z minulosti a jejich jasného právního a politického vyhodnocení. A ti, kteří ohrožují a zpochybňují tuto schodu, ničí základy celé poválečné Evropy. Kromě hrozby pro fundamentální principy světového pořádku je tady i morální a mravní strana. Posmívání se a výsměch paměti je podlost. Podlost bývá úmyslnou, pokryteckou, zcela vědomou, když v prohlášeních ohledně 75. výročí konce 2. světové války jsou vyjmenovávány všichni účastníci protihitlerovské koalice kromě SSSR. Podlost bývá zbabělou, když ničí památníky postavené na počest bojovníků proti nacismu a ostudné akce odůvodňují lživými slogany boje s nepohodlnou ideologií a jakoby okupací. Podlost bývá krutou, když ty, kteří vystupují proti neonacistům a následníkům banderovců, zabíjejí a pálí. Opakuji, podlost se projevuje různě, ale tím nepřestává být odpornou. Zapomínání na poučení z historie se nevyhnutelně promění v těžkou odplatu. Budeme tvrdě bránit pravdu založenou na dokumenty potvrzenými historickými fakty, budeme nadále čestně a nezaujatě mluvit o událostech 2. světové války. Na toto je také zaměřen náš rozsáhlý projekt na vytvoření v Rusku největší kolekce archivních dokumentů, filmových a fotografických historických materiálů z 2. světové války a předválečné doby. Taková práce již probíhá. Mnohé nové, nedávno nalezené, odtajněné materiály jsem použil i při přípravě tohoto článku. A v této souvislosti mohu odpovědně oznámit, že neexistují archivní dokumenty, které by potvrzovaly verzi o snaze SSSR zahájit preventivní válku proti Německu. Ano, sovětské vojenské vedení se drželo doktríny, že v případě agrese bude Rudá armáda rychle klást odpor nepříteli a přejde do protiútoku a povede válku na území protivníka. Ale takové strategické plány vůbec neznamenaly snahy, že by SSSR jako první zaútočil na Německo. Samozřejmě dnes historici mají k dispozici dokumenty válečného plánování, direktivy sovětských a německých štábů. Nakonec víme, jak se vyvíjely události ve skutečnosti. Z výšky těchto vědomostí mnozí diskutují o akcích, chybách, omylech vojensko-politického vedení země. V této souvislosti vám řeknu jedno: společně s obrovským potokem různých dezinformací sovětští lídři dostávali i reálné informace o připravované agresi nacistů. A v předválečných měsících přijali kroky namířené na zvýšení bojové připravenosti země, včetně skryté mobilizace, přemístění jednotek a rezerv z vnitřních okruhů k západním hranicím. Gigantická síla sovětského národa Vojna nebyla nečekaná, čekali ji, připravovali se na ní. Ale útok nacistů byl skutečně nevídaný v historii ničivé síly. 22. června 1941 Sovětský svaz narazil na nejsilnější, mobilizovanou a vycvičenou armádu světa, na kterou pracoval průmyslový, ekonomický a vojenský potenciál prakticky celé Evropy. Tohoto smrtonosného vpádu se neúčastnil pouze wehrmacht, ale také satelity Německa, vojenské kontingenty mnohých států evropského kontinentu. Nejtěžší vojenská porážka roku 1941 postavila zemi na hranici katastrofy. Bojová schopnost a řízení muselo být obnovováno mimořádnými metodami celkové mobilizace, zapojením všech sil státu a národu. Již v létě 1941 pod palbou nepřítele začala evakuace z východu země milionů obyvatel, stovek závodů a výrob. Za krátkou dobu byla v týlu zahájena výroba zbraní a munice, které se na frontu dostávaly již v první válečné zimě, k roku 1943 byly převýšeny výsledky vojenské výroby Německa a jeho spojenců. Za rok a půl sovětský lid dokázal to, co se zdálo nemožné, jak na frontě, tak v týlu. A dodnes je těžké si uvědomit, pochopit a představit, kolik neuvěřitelného úsilí, hrdinství, sebeobětavosti potřebovaly tyto obrovské úspěchy. Proti silné, po zuby ozbrojené, chladnokrevné a dobyvačné mašinérii nacistů se pozvedla gigantická síla sovětského národa, který se spojil ve snaze ochránit rodnou zemi, pomstít se nepříteli, který zničil mírový život, plány a naděje. Samozřejmě v době této strašné a krvavé války některé lidi přepadl strach, beznaděj a zoufalství. Nechyběly zrada a dezerce. Dávaly o sobě dávat znát kruté zlomy z revolucí a občanské války, nihilismus, posměšný vztah k národní historii, tradicím, víře, někteří se snažili lákat bolševiky, především v prvních letech po příchodu k moci. Ale celková nálada sovětských občanů a našich krajanů, kteří se ocitli v zahraničí, byla jiná – ochránit a zachránit vlast. To byl skutečný nezadržitelný závan. Lidé hledali oporu v pravých patriotických hodnotách. Nacističtí „stratégové“ byli přesvědčení, že obrovský mnohonárodnostní stát dokážou lehce dostat pod kontrolu. Počítali s tím, že nečekaná válka, její nemilosrdnost a nesnesitelnost, vyostří vztahy mezi národnostmi a země se rozdělí na části. Hitler přímo prohlašoval: „Naše politika vůči národům, které osídlily široké prostory Ruska, musí spočívat v tom, abychom podněcovali jakoukoliv formu sporů a rozkolu.“ Ale od prvních dnů bylo jasné, že tento plán nacistům nevyšel. Brestskou pevnost do poslední kapky krve bránili vojáci více než 30 národností. V průběhu celé války i ve velkých rozhodujících bitvách, i v obraně každého bojového pole, každého metru rodné země, vidíme příklady takové jednoty. Pro miliony evakuovaných se rodným domovem stalo Povolží a Ural, Sibiř, Dálný východ, republiky Střední Asie a Zakavkazska. Jejich obyvatelé se dělili i tím posledním, podporovali je vším, čím mohli. Družba národů, jejich vzájemná pomoc se pro nepřítele stala opravdovou neporazitelnou pevností. Do rozdrcení nacismu, ať se nyní snaží dokázat cokoliv, hlavní a rozhodující vklad vnesl Sovětský svaz, Rudá armáda. Hrdinové, kteří dokonce bojovali v obklíčení u Bělostoku, Mogilevu, Umaňu a Kyjevu, Vjazmy a Charkovu. Šli do útoku pod Moskvou a u Stalingradu, Sevastopolu a Oděsy, Kurskem a Smolenskem. Osvobozovali Varšavu, Bělehrad, Vídeň a Prahu. Zaútočili na Kaliningrad a Berlín. Hájíme skutečnou, ne uhlazenou nebo „lakovanou“, pravdu o vojně. Tuto národní, lidskou pravdu – surovou, hořkou a nelítostnou – v mnohém nám předali spisovatelé a básníci, kteří si prošli ohněm a peklem fronty. Pro moji, stejně jako pro jiné generace, jejich čestné, hluboké povídky, romány, pronikavá „důstojnická próza“ a básně navždy zanechaly stopu v duši, staly se důvodem úcty k veteránům, kteří pro vítězství udělali všechno, co mohli, vzpomínat na ty, kdo zůstal na bojových polí. Rudá armáda zničila 626 divizí zemí Osy I dnes mnou cloumají jednoduché a velké řádky básně Alexandra Tvardovského Padl jsem u Rže, která je věnována účastníkům krvavé a kruté bitvy Velké vlastenecké války na centrální části sovětsko‑německé fronty. Jen během bitvy o Ržev od října 1941 do března 1943 Rudá armáda ztratila, včetně raněných a zmizelých, 1 342 888 lidí. Nazývám tato shromážděná z archivních zdrojů, strašná, tragická a zdaleka neúplná čísla poprvé, čím vzdává hold paměti hrdinského činu známých i bezejmenných hrdinů, o kterých v poválečných letech z různých důvodů mluvilo nezaslouženě nespravedlivě, nebo se mlčelo úplně. Uvedu ještě jeden dokument. Je jím zpráva Mezinárodní komise pro reparace s Německem v čele s Ivanem Majským, který byl připraven v únoru roku 1945. Mezi úkoly komise patřilo vytvoření formule, podle které poražené Německo mělo nahradit škody vítězným státům. Komise došla k následujícímu závěru: „Množství Německem vložených vojákodnů na sovětské frontě překonává to samé množství na všech ostatních spojeneckých frontách, a to minimálně 10násobně. Sovětská fronta také odebírala čtyři pětiny německých tanků a okolo dvou třetin německých letounů.“ Celkově SSSR vynaložil okolo 75 procent všech vojenských úsilí protihitlerovské koalice. Rudá armáda za roky války zničila 626 divizí zemí Osy, 508 z nich byly německé. Americký prezident Roosevelt ve svém projevu z 28. dubna roku 1942 k americkému národu prohlásil: „Ruská vojska zničila a nadále ničí více živé síly, letounů, tanků a děl našeho společného nepřítele než všechny ostatní národy dohromady.“ Churchill v dopise Stalinovi z 27. září 1944 psal, že „právě ruská armáda vypustila střeva z německé vojenské mašinérie…“ Takové hodnocení rezonovalo po celém světě. Protože v těchto slovech je ta veliká pravda, o které tehdy nikdo nepochyboval. Téměř 27 milionů sovětských občanů zemřelo na frontách, v německém zajetí, zemřely hlady a bombardováním, v ghettech a pecích nacistických lágrů smrti. SSSR ztratil každého sedmého ze svých občanů, Velká Británie jednoho ze 127, USA jednoho z 320 lidí. Bohužel tento počet těžkých a nenahraditelných ztrát Sovětského svazu není konečný. Je před námi mravenčí práce na zjištění jmen a osudů všech zemřelých: vojáků Rudé armády, partyzánů, sabotérů, vojenských zajatců a obětí koncentračních táborů, civilních obyvatel, kteří byli zavražděni agresory. Takový je náš dluh. A zde má zvláštní roli hnutí lidí hledajících padlé, vojenští patrioti a dobrovolníci, projekty jako elektronický seznam informací Paměť národa, který je založen na archivních dokumentech. A, samozřejmě, pro řešení takového velkého humanitárního úkolu je nezbytná mezinárodní spolupráce. K vítězství vedlo úsilí všech občanů a národů, které bojovali se společným nepřítelem. Britská armáda ochránila svoji vlast před útokem, bojovala s nacisty a jejich satelity ve Středozemním moři, v severní Africe. Americká a britská vojska osvobozovala Itálii, otevřela druhou frontu. USA nanesly likvidační údery agresorovi v Tichém oceánu. Pamatujeme si kolosální oběti čínského národa a jeho obrovskou roli v likvidaci japonských militaristů. Nezapomeneme na vojáky „bojující Francie“, kteří nepřiznali hanebnou kapitulaci a pokračovali v boji s nacisty. My budeme vždy vděční za pomoc, kterou poskytovali spojenci, když Rudé armádě poskytovali munici, pohonné hmoty, potraviny a techniku. I ona byla podstatná – okolo sedmi procent z celkových objemů vojenské výroby Sovětského svazu. Heroizace nacistických spolupachatelů je zradou paměti našich otců a dědů Jádro antihitlerovské koalice se začalo vytvářet hned po útoku na Sovětský svaz, kdy ho USA a Velká Británie okamžitě podpořily v boji s hitlerovským Německem. Během Teheránské konference roku 1943 Stalin, Roosevelt a Churchill vytvořili alianci velkých mocností, dohodli se na vypracování koaliční diplomacie, společné strategie v boji proti společné smrtelné hrozbě. Lídrům Velké trojky bylo jasné, že spojení průmyslových zdrojů a vojenských potenciálů SSSR, USA a Velké Británie vytvoří jasnou převahu nad protivníkem. Sovětský svaz v plném rozsahu plnil své povinnosti plynoucí ze spojenectví, vždy podával pomocnou ruku. Velkou operací Bagration v Bělorusku Rudá armáda podpořila výsadek anglo-amerických výsadkářů v Normandii. V lednu roku 1945, poté, co se naši probojovali k řece Odra, Rudá armáda zneškodnila poslední velký útok wehrmachtu na západní frontě, v Ardenách. A tři měsíce po vítězství nad Německem SSSR zcela podle Jaltských dohod vyhlásil válku Japonsku a uštědřil porážku milionové Kuantungské armádě. Ještě v červenci roku 1941 sovětské vedení prohlásilo, že „cílem války proti fašistickým tyranům je nejen likvidace hrozby, která visí nad státem, ale i pomoc všem národům Evropy, které trpěly pod nadvládou německého fašismu“. Uprostřed roku 1944 byl nepřítel vyhnán prakticky z celého území Sovětského svazu. Bylo ovšem nutné ho dorazit v jeho hnízdě. A Rudá armáda začala svoji osvobozující misi v Evropě, zachránila před zničením a zotročením, před hrůzami holokaustu celé národy. Zachránila je za cenu stovek tisíc životů sovětských vojáků. Je také důležité nezapomínat na tu obrovskou materiální pomoc, kterou SSSR poskytoval osvobozeným zemím při odstraňování hrozby hladu, při obnově ekonomiky a infrastruktury. Dělal to tehdy, kdy se na tisících verstách (stará ruská délková míra – pozn. red.) od Brestu do Moskvy a Volhy prostírala pouze spálená země. Například v květnu 1945 rakouská vláda požádala SSSR o pomoc s potravinami, protože „nevěděla, jak nakrmit své obyvatelstvo v následujících sedmi týdnech až do nové sklizně“. Souhlas sovětského vedení poslat jídlo popsal státní kancléř prozatímní vlády Rakouské republiky K. Renner jako „záchranný akt...“, na který „Rakušané nikdy nezapomenou“.  Spojenci společně vytvořili Mezinárodní vojenský tribunál určený k potrestání nacistických politických a válečných zločinců. Jeho rozhodnutí poskytují jasnou právní kvalifikaci takovým zločinům proti lidskosti, jako jsou genocida, etnické a náboženské čistky, antisemitismus a xenofobie. Norimberský tribunál přímo a jednoznačně odsoudil nacistické spolupachatele, různorodé kolaboranty.   Tento hanebný jev měl místo ve všech evropských zemích. Takoví „činitelé“ jako Pétain, Quisling, Vlasov, Bandera, jejich přisluhovači a následovníci, přestože se oblékali do šatů bojovníků za národní nezávislost nebo svobodu od komunismu, jsou zrádci a kati. V nelidskosti často vynikali nad svými pány. Ve snaze se vyšplhat výše ochotně plnili nejhorší úkoly v sestavě zvláštních kárných skupin. Popravy zastřelením v Babím Jaru, Volyňský masakr, spálená Chatyň a akce vyhlazování Židů v Litvě a Lotyšsku jsou dílem jejich krvavých rukou. A dnes zůstává naše pozice nezměněna: trestné činy nacistických spolupachatelů nelze ospravedlnit, nemají promlčecí lhůtu. Proto vyvolává rozpaky to, kdy se v řadě zemí ti, kteří se pošpinili spoluprací s nacisty, najednou přirovnávají k veteránům 2. světové války. Považuji za nepřípustné přirovnávat osvoboditele a okupanty. A heroizaci nacistických spolupachatelů můžu pokládat pouze za zradu paměti našich otců a dědů. Zradu těch ideálů, které spojily národy v boji proti nacismu.   Vůdci SSSR, USA a Velké Británii tehdy bez přehánění čelili historickému úkolu. Stalin, Roosevelt, Churchill zastupovali země s různými ideologiemi, státními ambicemi, zájmy, kulturami, ale prokázali velkou politickou vůli, povznesli se nad rozpory a vášně a upřednostnili skutečné zájmy světa. Výsledkem bylo, že se dokázali dohodnout a dosáhnout řešení, díky čemu zvítězilo celé lidstvo.   Vítězné mocnosti nám zanechaly systém, který se stal kvintesencí intelektuálních a politických hledání několika staletí. Řada konferencí – v Teheránu, Jaltě, San Franciscu, Postupimi – položila základy toho, že svět již 75 let, a to bez ohledu na nejostřejší rozpory, žije bez globální války.  Historický revizionismus, jehož projevy pozorujeme nyní na Západě, a to zejména vůči 2. světové válce a jejím výsledkům, je nebezpečný tím, že hrubě a cynicky zkresluje chápání zásad mírového rozvoje stanovených v roce 1945 na konferencích v Jaltě a San Franciscu. Hlavním historickým úspěchem Jalty a dalších rozhodnutí té doby byla shoda na vytvoření mechanismu, který by vedoucím mocnostem umožnil zůstat v rámci diplomacie při řešení vznikajících se mezi nimi sporů.  Summit Ruska, Číny, Francie, Spojených států a Velké Británie bude hrát důležitou roli Dvacáté století přineslo totální a všestranné světové konflikty, a v roce 1945 do arény vstoupily také jaderné zbraně schopné fyzicky zničit zemi. Jinými slovy se urovnávání sporů silou stalo extrémně nebezpečným. A vítězové 2. světové války tomu rozuměli. Chápali a uvědomovali si svou vlastní odpovědnost vůči lidstvu.  Smutná zkušenost Společnosti národů byla vzata v úvahu v roce 1945. Struktura Rady bezpečnosti OSN byla vypracována tak, aby mírové záruky byly co nejkonkrétnější a nejúčinnější. Tak vznikla instituce stálých členů Rady bezpečnosti a právo veta jako jejich privilegium a odpovědnost.   Co je právo veta v Radě bezpečnosti OSN? Upřímně řečeno, je to jediná rozumná alternativa přímému střetu největších zemí. Je to prohlášení jedné z pěti mocností, že to či ono řešení je pro ni nepřijatelné, je v rozporu s jejími zájmy a ponětími o správném přístupu. A jiné země, i když s tím nesouhlasí, akceptují takovou pozici, jaká je, a vzdávají se pokusů uskutečnit své jednostranné záměry. Tak či onak, ale je třeba hledat kompromisy.  Nové globální vzdorování začalo téměř okamžitě po skončení 2. světové války a občas bylo velmi krutým. Ta skutečnost, že studená válka nepřerostla do třetí světové, prokazatelně potvrdila účinnost dohod uzavřených Velkou trojkou. Pravidla chování sjednaná při zřízení OSN umožnila další minimalizaci rizik a udržení konfrontace pod kontrolou.   Samozřejmě vidíme, že momentálně systém OSN pracuje s napětím, ne tak efektivně, jak by mohl. Avšak svou hlavní funkci OSN nadále plní. Zásady činnosti Rady bezpečnosti OSN jsou jedinečným mechanismem předcházení velké válce nebo globálnímu konfliktu.   Výzvy, které jsou v posledních letech často slyšeny, zrušit právo veta a odmítnut zvláštní příležitosti stálých členů Rady bezpečnosti, jsou ve skutečnosti nezodpovědné. Vždyť, pokud k tomu dojde, Organizace spojených národů se v podstatě promění v tuto Společnost národů – ve shromáždění na prázdné řeči, zbavené pák vlivu na světové procesy; jak to skončilo, je dobře známo. Právě proto vítězné mocnosti přistoupily k vytvoření nového systému světového řádu s největší vážností, aby neopakovaly chyby předchůdců. Vytvoření moderního systému mezinárodních vztahů je jedním z nejdůležitějších výsledků 2. světové války. Ani ty nesmiřitelné rozpory – geopolitické, ideologické, ekonomické – nebrání hledání forem mírového soužití a součinnosti, pokud je k tomu touha a vůle. Dnešní svět neprochází nejklidnějšími časy. Všechno se mění: od globální rovnováhy moci a vlivu do sociálních, hospodářských a technologických základů života společností, států, celých kontinentů. V minulých dobách nebyly tyto změny téměř nikdy bez velkých vojenských konfliktů, bez silového boje za vybudování nové globální hierarchie. Díky moudrosti a prozíravosti politických vůdců spojeneckých mocností se podařilo vytvořit systém, který zabraňuje extrémním projevům takové objektivní a historicky neodmyslitelné pro světový rozvoj rivality.  Naší povinností – všech, kdo přebírají politickou odpovědnost, zejména zástupců vítězných mocností ve 2. světové válce – je zajistit, aby se tento systém zachoval a zdokonaloval se. Dnes, stejně jako v roce 1945, je důležité projevit politickou vůli a společně prodiskutovat budoucnost. Naši kolegové – pánové Si Ťin-pching, Macron, Trump, Johnson – podpořili ruskou iniciativu k uspořádání setkání vůdců pěti jaderných států – stálých členů Rady bezpečnosti. Děkujeme jim za to a očekáváme, že takové osobní setkání se může uskutečnit při nejbližší příležitosti.  Jakou se nám představuje agenda nadcházejícího summitu? Za prvé podle našeho názoru je účelné prodiskutovat kroky k rozvoji kolektivních postupů ve světových záležitostech, upřímně projednat otázky udržování míru, posílení globální a regionální bezpečnosti, kontroly strategických zbraní, společných úsilí v boji proti terorismu, extremismu a dalším aktuálním výzvám a hrozbám.   Samostatným tématem pořadu jednání je situace v globální ekonomice, především překonání hospodářské krize způsobené pandemií koronaviru. Naše země přijímají bezprecedentní opatření na ochranu zdraví a života lidí, na podporu občanů, kteří se ocitli v obtížné životní situaci. Jak však závažné dopady pandemie budou, jak rychle se globální ekonomika dostane z recese – závisí na naší schopnosti pracovat spolu a sladěně jako skuteční partneři. Navíc je nepřijatelné proměňovat ekonomiku v nástroj nátlaku a konfrontace. Mezi požadovaná témata patří ochrana životního prostředí a boj proti změně klimatu, jakož i zajištění bezpečnosti globálního informačního prostoru.  Navržená Ruskem agenda nadcházejícího summitu „pětky“ je nesmírně důležitá a naléhavá jak pro naše země, tak i pro celý svět. A ohledně všech bodu máme konkrétní nápady a iniciativy.  Nelze pochybovat o tom, že summit Ruska, Číny, Francie, Spojených států a Velké Británie bude hrát důležitou roli při hledání společných odpovědí na moderní výzvy a hrozby a prokáže společnou oddanost duchu spojenectví, vysokým humanistickým ideálům a hodnotám, za které otcové a dědové bojovali bok po boku.   S oporou na společnou historickou paměť si můžeme a musíme důvěřovat. To poslouží pevným základem pro úspěšná jednání a společné kroky ve prospěch posílení stability a bezpečnosti na planetě, pro prosperitu a blahobyt všech států. Bez nadsázky je to naše společná povinnost a odpovědnost vůči celému světu, vůči současným i budoucím generacím.   Překlad pořídila redakce Sputniku. Mezititulky jsou dílem redakce Literárních novin. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-15 03:16:43

Válka mezi dvěma státy NATO za naprostého nezájmu světa?

Je to taková klasika. Jakmile začne Turecko někde provokovat a rachotit zbraněmi, nastane informační embargo. Jako v případě agrese do syrského Afrínu, jako v případě agrese do syrské Rojavy a dalších kurdských oblastí i v Iráku. Ticho až ohlušivé, a když už to nejde úplně ignorovat, vyjádří se „znepokojení“. O sankcích pak ani slovo, nebo jen takových, „které neohrozí tureckou ekonomiku“, jak zní bezzubá rezoluce Evropského parlamentu, přijatá loni v říjnu po turecké invazi do severní Sýrie. Teď Turecko už velmi otevřeně válčí proti syrskému režimu v Idlíbu a někteří američtí politici vyzývají k podpoře Turecka proti diktátoru Assadovi, zejména pokud by se vzdalo ruských systémů S-400. Jsou ochotni „plně ho podpořit při bojích v Idlíbu“, kde „chrání civilisty“ před syrskými a ruskými útoky a bombardováním. Mezi zmíněné „civilisty“ jsou zahrnuti i džihádisté z An Nusra. Kay Bailey Hutchison, stálý zástupce Spojených států v NATO, uvedl, že v případě, že Turecko stáhne ze svého území S-400, které přijalo, ale ještě se neaktivovalo, USA poskytnou Turecku „balíček podpory“ pro Idlíb. NATO je ochotno pomoci Turecku v Idlíbu proti Assadovi a Rusku, ale velmi pravděpodobně není ochotno pomoci Řecku, které je rovněž člen NATO, proti Turecku. Od konce února turecké provokace, které po léta se stoupající intenzitou spočívají především v narušování řeckých teritoriálních vod a vzdušného prostoru, eskalovaly nájezdy migrantů na řeckou hranici. Tyto útoky na řeckou hranici a hraniční řeku Evros byly podporované tureckými ozbrojenými silami, jak konstatovala i zpráva německé zpravodajské služby BND. Nyní se zdá, že turecká drzost nezná mezí. Jak známo, Turecko se angažuje v Libyi na straně „mezinárodně uznané“ vlády Faíze Sarrádže, tedy vlády národní jednoty (GNA). Loni vyhlásila Rada bezpečnosti OSN embargo na vývoz zbraní do Libye. Rezoluce Rady bezpečnosti OSN jsou závazné pro všechny členské státy. Turecké lodě byly opakovaně přistiženy dokonce při nelegálním pašování těžkých zbraní. Ve vodách kolem Libye provádějí námořní blokádu k vynucení embarga lodě pod vlajkou EU. Často však místo hlídkování lovily migranty a převážely je na řecký ostrov Kréta. V době, kdy se zabývaly jinou než kontrolní činností, proplul vzniklou mezerou konvoj tureckých nákladních lodí doprovázených osmi fregatami tureckého vojenského námořnictva. Jedna fregata raketami zaútočila na pozice Libyjské národní armády (LNA) vedené polním maršálem Chalífou Haftarem, čímž bylo fakticky ukončeno několikaměsíční příměří sjednané OSN. Z ostatních tureckých lodí se vzápětí vylodily tisíce džihádistů ze Sýrie a tureckých vojáků, které Erdogan vyslal na pomoc islamistickým milicím vedeným libyjským „premiérem“ Faízem Sarrádžem. Džihádisté se poté pokusili o útok k proražení blokády kolem Tripolisu, v níž je drží LNA. Pří útoku islamistům pomáhaly turecké stíhačky F-16. Minulý týden řecké lodě ve svých teritoriálních vodách zadržely další tureckou loď, vezoucí těžké zbraně do Libye. Řecká vláda podle serveru el.gr v sobotu 11. dubna vyhlásila zákaz přeletů přes své území všech letadel směřujících do Libye. Všem lodím mířícím do Libye Řecko zakázalo plavbu ve svých pobřežních vodách. Zákaz je fakticky namířen proti tureckým lodím a vojenským letadlům. Žádná jiné země totiž momentálně neporušuje embargo OSN zbrojní dodávky do Libye. Turecká vláda poté řeckou uzávěru k vynucení rezoluce Rady bezpečnosti OSN označila za „námořní pirátství“. V mezinárodní navigační příručce NAVTEX turecké navigační služby varovaly před řeckým loďstvem údajně ohrožujícím civilní plavidla. V závěru oznámení NAVTEX 20051/20 turecká navigační služba varuje před plavbou kolem řeckých ostrovů s tím, že turecké vojenské námořnictvo a pobřežní stráž připravuje operaci k zajištění volného průjezdu v Egejském moři a středomoří. Tento „nárok“ Erdogan odvozuje od loňské dohody mezi Tureckem a vládou v Tripolisu, o de facto rozdělení ostrovů v Egejském moři mezi Libyi a Turecko. Řecko, zahnané do kouta, nyní dokonce vyhrožuje potopením tureckých lodí, které převáží zbraně do Libye. Řecké námořnictvo a tajné služby také zaznamenaly, že Turci upravují tankery na převoz migrantů na řecké ostrovy. Řekové vědí, že jsou v tom víceméně sami. V situaci, kdy řecká ekonomika je poničená „dluhovou pomocí“ převážně německých bank a současná pomoc EU je maximálně slovní. Turecko naproti tomu je „vážený spojenec“ v budoucí možné válce proti Rusku. Je hýčkáno a všechno se mu promine, i válečné zločiny. Má od EU zajištěn stálý přísun peněz. Rusko je k němu také shovívavé, protože z nějakých důvodů doufá, že ho z NATO „odloupne“.  Málokdy se najdou takové podmínky pro všehoschopného autokrata, jakým je turecký prezident Recep Erdogan. A on toho využívá – právě v době koronakrize, která sice postihla i Turecko, ale s umíráním vlastních obyvatel si diktátoři velkou starost nedělají. V době koronakrize možná zaútočí na řecké ostrovy, jak před časem prognózoval institut Eastmed Strategic Studies.  Ze zpráv se nic nedozvíme, pokud opravdu nedojde k ostré střelbě. Obávám se, že si až poté přečteme noticku, že Řecko se po domluvě od partnerů v NATO, tedy Turecka, Německa, Velké Británie a USA rozhodlo podepsat „kompromisní dohodu“ s Tureckem, ve které se vzdává části ostrovů s tím, že Turecko a spřátelení džihádisté opravdu potřebují pro své operace větší „Lebensraum“. Neboť Turecko je pro své partnery obchodní i vojenské nepostradatelné, Řecko nikoli. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-15 09:01:56

Proč si parlamenty velmocí vzpomenou na oběti genocidy až po sto letech, kdy už pro oběti není možné nic udělat?

Senát Kongresu USA schválil rezoluci, která označuje turecké vyvražďování Arménů genocidou. Došlo k ní před více než 100 lety. Tehdy představitelé všech velmocí raději hleděli jinam. Stejně jako dnes v případě turecké likvidace kurdského etnika na severu Sýrie, prováděné Tureckem „salámovou metodou“. Zapomenutá genocida. Ne, není to ta arménská, kterou konečně po více než stu letech uznal i americký Senát – přes odpor Trumpa – a hodil tím poněkud vidle do přátelského vztahu mezi dvěma prezidenty, kteří si tak dobře rozumí. Není to ani genocida ve Rwandě, ani holokaust. Je to dnes a denně probíhající plíživá genocida kurdského národa. Na straně agresora je to téměř vždy Turecko. Počínaje první opravdu velkou genocidou v Dersimu z let 1937/38, spadající na vrub „osvíceného“ zakladatele Turecka Kemala Atatürka. Přes masakr v Roboskí z roku 2011 na kurdsko-irácké hranici, kdy bylo z letadel postříleno 34 lidí přecházejících hranici, z toho většina mladistvých a dětí. Pokračovat můžeme brutální vojenskou kampaní proti silám PKK v tureckém Kurdistánu po ztroskotání mírových rozhovorů v roce 2015, kdy byly v Diyarbarkiru a Cizre srovnány se zemí celé čtvrti i s jejich obyvateli. Z těch mimotureckých je nejbrutálnější asi genocida v Iráku pod režimem Saddáma Husajna v letech 1988 a 1989, kdy při „operaci Anfal“ bylo postříleno a zplynováno asi 50 až 100 tisíc civilistů a zničeno asi 400 vesnic. Cílem tehdy nebyli jen Kurdové, ale i Asyřané, Turkmeni, Jezídi a Židé. Kam kamery raději nehledí Po loňské operaci „Olivová ratolest“, jejímž výsledkem je naprostá demografická změna v syrském kantonu Afrín, kde se místo uprchlých kurdských rodin usazují proturečtí džihádisté i s rodinami, nám nyní probíhá operace „Pramen míru“. Čím poetičtější název, tím větší masakr. Cílem je oficiálně „bezpečná zóna“ do které prý chce Turecko nastěhovat syrské uprchlíky v řádu milionů lidí. Erdogan deklaruje tento plán už dlouho a většina tzv. západního i východního světa dělá, že mu to věří. Zatím Turecko obsadilo z plánované zóny podél celé hranice se samosprávnou oblastí pod kurdskou správou v severní Sýrii do hloubky 32 až 35 kilometrů pás mezi městy Tel Abyad a Ras al Ain, a hned tam zavádí stejné pořádky jako v Afrínu. Proturečtí džihádisté, které mimochodem stále podporují západní země coby „protiasadovské rebely“, konfiskují domy a majetek, vyhánějí lidi, rabují obchody, znásilňují, mučí, zabíjejí. Do městské správy se dosazují turečtí úředníci. Tabulky a nápisy v kurdštině nahrazuje turečtina. O zločinech proti lidskosti a válečných zločinech, které byly spáchány v rámci vytváření „bezpečné zóny“, o použití chemických zbraní, už bylo i u nás napsáno mnoho. Evropa jako celek ale téměř nereaguje. Podle představitelů států EU, s čestnou výjimkou francouzského a českého prezidenta, probíhá výstavba bezpečné zóny velmi dobře. Jinak by přece neposílali Turecku miliardy eur na „uprchlickou politiku“. Přičemž je jasné, jak říká v rozhovoru pro Junge Welt německý lékař Michael Wilk, který opakovaně a s neúnavným nasazením pracuje ve válečných zónách, že „každé jedno euro končí v turecké válečné pokladně“. Evropa a Evropská unie financují genocidu, vyhánění a válečné zločiny. Ve jménu Dobra, jak jinak. Pokud by EU neplatila, Erdogan by do ní opět vyslal uprchlíky. Mezitím jich vyrobil dalších nejméně 300 tisíc. Lidí z pásma u hranic, kteří utekli před bombardováním a rabováním. Někteří do iráckého Kurdistánu, ale většina je v šílených podmínkách v uprchlických táborech mimo bojové zóny nedaleko severosyrského města Hasaka. Nedostává se jim vůbec ničeho. Tito uprchlíci ale oficiálně pro Evropu neexistují. To by musela uznat, že „bezpečná zóna“ zas tak bezpečná není. A pokud by to uznala a zastavila penězovod do Turecka, Erdogan „vypustí“ uprchlíky. Evropa se chová jako Římská říše před svým zánikem. Svou ochranu svěřila barbarům. Sama nemá žádné prostředky, jak se Erdoganovi bránit. Vlastně má, ekonomické sankce, ale ty vyhlásit nechce. To by mohli tratit příjemci dividend nadnárodních koncernů, kteří mají v Turecku své „dcery“. Ano, pohled na mrznoucí děti v blátem pokrytém uprchlickém táboře – tady jsou skutečně děti, nemusí je na focení shánět – je smutný. Ale pro ty, kteří skutečně ovládají EU a vlády jejích členských států asi pořád veselejší než špatné čtvrtletní výkazy. Podivná územní celistvost Sýrie Nyní panuje v severní Sýrii zvláštní stav. Oficiálně je tam příměří, sjednané v říjnu nejprve Američany, pak Rusy, které samozřejmě džihádisté přidružení k druhé největší armádě v NATO nerespektovali a nerespektují. Rusové vstoupili do Kobání, nejkrvavěji vybojovaného města z dob bojů proti ISIL, ale nijak se nevměšují. Jak opět říká dr. Wilk, nezabraňují ani náletům tureckých letadel, ani se nezapojují do bojů v nedaleké Manbídži, kde kurdské síly stále svádějí tvrdé boje s džihádisty. Jejich přítomnost je čistě symbolická. Taková kvazi vojska OSN, která ničemu nebrání. Projedou se spolu s Turky městem Kobání, což musí být pro jeho obyvatel strašný zážitek a není divu, že létají kameny. Do bojů u Tal Tamer i jinde, kde proti Národní syrské armádě, jak se vznešeně říká džihádistům z FSA, stojí Kurdy vedené Syrské demokratické síly (SDF) bok po boku s režimní Syrskou arabskou armádou, se Rusové nezapojují. Na některých místech bojů se do obrany země nezapojuje ani SAA. V Tal Tamer bojují především asyrské křesťanské milice – součást SDF. Zdá se, že osud minimálně oblasti mezi Tal Abyad a Ras al Ain, kurdsky Seré Kaniyé, je zpečetěn. Stejně jako dříve oblasti kolem Jarablu a celého Afrínu. Už se staví betonové zdi jako všude, kde vládnou Turci. Jak to přesně Putin myslel s tou územní celistvostí Sýrie, mi není úplně jasné. Asi myslel Damašek a okolí. Američané obsadili ropná pole u Deir es Zor a libují si, že ropa je v bezpečí. Jestli existuje dokonalý obraz cynismu a zrady, pak je to chování prezidenta Trumpa. Podle něj Erdogan dělá „good job“ v Sýrii a bezpečná zóna je na dohled. Ropa se má dobře – a čert vem nějaké Kurdy, bývalé spojence. Je jen dobře, že v této situaci americký Senát odhlasoval rezoluci, označující a uznávající tureckou genocidu Arménů z roku 2015. Erdogan je velmi citlivý na pojmenování masakrů, které mají Turci na svědomí, a patřičně zuří. Vrchní velitel Syrských demokratických sil generál Mazloum Abdi, zvaný také Mazloum Kobane, sice na svém twitterovém účtu tento akt přivítal a vidí v něm naději, že genocidy už v 21. století nejsou akceptovatelné, ale obávám se, že je to spíše jen povinné vyjádření optimismu. Vždyť to uznání trvalo sto let... Hrátky s ďáblem Zdá se tedy, že Rusové mají šanci „uvolnit Turecko z NATO“. A nejen mu dodat další raketové systémy S 400. Dokonce Turkům chtějí sdílet technologie tohoto protiletadlového systému. Bylo by dobře, kdyby Turecko z NATO odešlo, alespoň by snad ubyla jedna ruka, která ho drží nad ekonomickou propastí a dovoluje mu vše, co si zamane, včetně vyhrožování členským zemím EU Kypru a Řecku vojenským napadením. Nebo chystanou „vojenskou pomoc“ oficiální libyjské vládě, která vládne už jen v Tripolisu. A kterou doposud pomalu zatlačovaly do moře s ruskou materiální pomocí oddíly generála Haftara. Ale protože není mechanismus, jak vyloučit člena z NATO, a Turecko je „stále příliš důležitý spojenec na jihovýchodní výspě NATO“, a to i kdyby Erdogan hrál s hlavami kurdských dětí kuželky, situace se v dohledné době nijak nezmění. Erdogan bude nejžádanější „nevěsta“ pro Východ i Západ, které samozřejmě všechno projde. Jen si říkám, jakou roli v celém tom výjimečném vztahu k Turecku hrají Trump Towers v Istanbulu a další Trumpovy akvizice v Turecku stejně jako fakt, že hlavní zahraniční poradce prezidenta Putina, Dimitrij Peskov, je ausgerechnet turkolog. Saladdin Ahmed, profesor politických věd na Union College in Schenectady ve státě New York, napsal pro The Jerusalem Post 9. prosince: „Kurdové jsou již dlouho jedním z nejvíce znevýhodněných národů na Středním východě, který vytvořili evropští kolonizátoři, a poslední kampaň Turecka je jen pokračováním genocidní politiky, která trvá posledních 100 let. Nakonec však nejde jen o životy tisíců Kurdů; samotné hodnoty kosmopolitního humanismu, na nichž byl evropský projekt založen, jsou v nebezpečí.“ Když nebudeme stát spolu s Kurdy, kdo se postaví za nás? {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-10-13 14:26:57

Opravdu chceme vzkříšení Islámského státu a Erdoganovy Novoosmanské říše?

Válka v severní Sýrii není vzdálená. Nejen proto, že Sýrie je relativně blízko Evropy. Ale i proto, že „Operace Fontána míru“, kterou podpořil i náš premiér Andrej Babiš na summitu OSN, vyhnala k dnešnímu dni, to jest neděli 13. října, z domovů více než 100 tisíc lidí. Co by ubohá Evropa, jejíž vlády se děsí přílivu uprchlíků natolik, že podpoří i genocidu, mohla udělat jiného než pasivně přihlížet? Nemá armádu, nemá samostatnou zahraniční politiku. Zahraniční politiku jí určují USA a NATO. Jalová vyjádření znepokojení různých evropských politiků či představitelů EU neznamenají vůbec nic. Rezoluci přijmout nechtěli. Rezoluce v Radě bezpečnosti OSN vetovaly Rusko i USA. Žádost o „uměřenost“ z úst generálního tajemníka NATO Jense Stoltenberga, zdvořilá prosba, kterou přednesl při své návštěvě Ankary, to už je vysloveně výsměch. Výsměch kurdským bojovníkům, kteří v pozemním boji porazili IS v severovýchodní Sýrii. Ale hlavně výsměch těm více než 100 tisícům lidem, kteří jsou na útěku z domova. Město Kámišlí má, či spíše mělo, 200 tisíc obyvatel. Bylo bombardováno a byly civilní oběti. Turecko se systematickým bombardováním snaží vyhnat lidi z měst a vesnic, aby jednotky Svobodných demokratických sil (SDF) neměly podporu. Uprchlíkům nikdo koordinovaně nepomáhá, spí venku nebo ve stanech. Nestačili si ani vzít dostatek zásob. K tomu hlásí různé agentury značný počet uprchlých vězňů, bojovníků Islámského státu, z bombardovaných zajateckých táborů a dokonce z bombardovaného vězení pro ty nejnebezpečnější ISISmany v Kámišlí. V kurdských věznicích a zajateckých táborech je 12 tisíc bojovníků IS, které Kurdové pořád ještě hlídají! Tito vězni představují časovanou bombu. Nelze si dělat iluze o tom, že jakmile uprchnou či budou osvobozeni tureckou armádou, odeberou se někam domů. Okamžitě nastoupí k boji pod tureckou vlajkou či znovu pod vlajkou IS a budou postupovat společně proti Kurdům – zatím. IS a Turecko, jak skandují Kurdové na demonstracích, jedno jsou. Jsou v naprosté symbióze. Bombardování vězení a táborů jistě nejsou náhodná. Z tábora Ain Issa poté, co byl bombardován, uprchlo podle agentury ANF nejméně 100 islamistů. Kdo si tedy ještě myslí, že válka v Sýrii se týká Sýrie, možná tak ještě Turecka a Ruska, měl by se urychleně probrat. A ptát se, kam zamíří uprchlí džihádisté. Někteří budou bojovat v oblasti, páchat stejná zvěrstva jako v době rozkvětu IS – ovšem tentokrát pod ochranou armády členského státu NATO. Mnozí ale jistě zamíří do Evropy. Jak ostatně řekl Donald Trump, když poněkolikáté obhajoval své rozhodnutí odvolat americké vojáky ze severní Sýrie (13. října americký ministr obrany Mark Esper oznámil, že američtí vojáci se kompletně stahují): „Uprchlí bojovníci IS nepředstavují pro USA žádné bezpečnostní riziko, protože tak jako tak zamíří do Evropy.“ Tento výrok, spolu s další perlou, že totiž Kurdové hájili jen svou zem, ale USA jim pomohly, na rozdíl od Kurdů, kteří nepomohli Američanům v Normandii, oběhl svět a ukázal v plné nahotě, jaký že ignorant je americký prezident, „nejmocnější muž světa“. Další „nejmocnější muž světa“, Vladimír Putin, ignorant není, podobná „upřímná“ vyjádření bychom u něj marně čekali. Je ovšem jedním z architektů plánu „Fontána míru“. Turecko je pro něj nepostradatelný partner, takže etnické čistky vadit nebudou. Zdá se, že prezident Putin navazuje na nejtemnější stránky ruské, potažmo sovětské historie. Chybí mi vyjádření prezidenta, který nominálně Sýrii vládne, Bašára Asada. A to sleduji zprávy denně. Cosi mi říká, že do dění nemá moc co zasahovat. Prostě mu velmoci společně nadiktovaly místo Kurdů za souseda džihádisty v tureckém žoldu, tak se s tím musí smířit. A to nemluvím o znovuzrození IS. Ministr zahraničí Sýrie Fajsal Makdad dal průchod své nechuti vůči Kurdům a ve čtvrtek v Damašku řekl: „Nebudeme akceptovat dialog ani žádné rozhovory s těmi, kteří se stali rukojmími zahraničních sil. Na syrské půdě nebudou agenti Washingtonu podporováni.“ Turecká armáda míří na syrská ropná pole. Jak napsal server Strategické myšlení: „Turecko může v případě, že ofenzíva v severní Sýrii půjde dobře, zvážit postup a ovládnutí této nejbohatší oblasti Sýrie. Je možné, že se zde hraje mnohem vyšší hra. Náhlé zkrotnutí Asadova režimu, který v podstatě již celou oblast severní Sýrie odepsal, znamená, že došlo zřejmě k rozhodnutí na vyšší úrovni. Je zcela možné, že karty byly rozdány na úrovni Putin – Erdogan. Pro Rusko je klíčové zabezpečit syrskou provincii Latakia (klíčová námořní a letecká základna ve středomoří) tím, že dostane pod kontrolu provincii Idlíb a s konečnou platností zbaví Sýrii džihádistické opozice tamtéž. To se nyní možná uskuteční, Turecko přesouvá své džihádisty právě na sever proti Kurdům.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související} Když jsem před pár dny psala, že ze Sýrie zbyde Damašek a poušť, ani jsem netušila, že to tak rychle potvrdí i někdo jiný. Jsou tací, kteří sveřepě věří tomu, že Rusko podporuje Asada. Nu, Rusko, jako všechny velmoci, podporuje především samo sebe. A Asad bez ropy mu určitě tak moc nevadí, tím bude povolnější. Stačí vojenská základna. V případě sázky na Erdogana coby partnera je to ovšem jízda na tygru, kterou vybalancovat nebude jednoduché ani pro Putina. Ať už věříme legendám, že Kurdové si za svůj osud můžou sami, protože si vybrali špatné spojence či ne, ani ten nejzpozdilejší občan Evropy by se neměl škodolibě radovat z toho, že „dostávají za vyučenou“. Protože s nimi dostaneme za vyučenou my všichni. Nejen kvůli tomu, že hájili naše „západní hodnoty“, které my sami hájit neumíme. Nejen kvůli tomu, že na uprchlických trasách přibyde džihádistů, kteří se jistě nejedou do Evropy rekreovat. Ale také proto, že Erdogan s množstvím dobytých území sílí. Kdo se chce podívat, jak vypadala Evropa před pár sty lety, jeďtě na Slovensko do Komárna a podívejte se na zbytky mešity na druhém břehu Dunaje. Taky tam brzy může stát nová. Nejdále se k odsouzení tureckého vpádu, který měl za cíl vytvořit „bezpečnou zónu pro uprchlíky“, vyjádřil jasný vítěz podzimních parlamentních voleb v Rakousku Sebastian Kurz (ÖVP): „Invaze Turecka do severní Sýrie musí být odsouzena co nejsilněji. Jako Evropská unie nemůžeme jen čekat, protože lidé, kteří trpí nejvíc, jsou lidé tam na místě, a my v Evropě pak také pocítíme důsledky nového přílivu uprchlíků.“ Jenže na konkrétní činy musí být vůle zbytku světa – a ta zjevně není. Vypadá to, že svět se sjednotil na tom, že chce vzkříšení Islámského státu a Erdoganovy Novoosmanské říše. Minimálně to tak vypadá.

Čas načtení: 2019-08-07 16:25:51

Mise Mezinárodní agentury pro atomovou energii: V Íránu se píše rok 1397

Jedu na svou druhou misi do Íránu, tentokrát přímo na jadernou elektrárnu Búšér. První termín mise se střetl s Trumpovým obnovením ekonomických sankcí proti Íránu, tak ho íránská strana zrušila. Je konec listopadu 2018. Mise IAEA (Mezinárodní agentura pro atomovou energii) s názvem Stakeholder Involvement and Public Communication začala pár dní před odjezdem tím, že Íránské ministerstvo odmítlo dát vízum vedoucímu delegace z IAEA. Komentoval to odevzdaně: "...bad timing for an American…". Tak jedeme lektoři sami: Javier z Argentiny, Takuya z Japonska a já.  Vnitrostátní letenky z Teheránu do Bušéru zařizuje organizátor, dostáváme kopie ve fársí jazyce, a já se nestačím divit, že mi to letí v srpnu 1397 – aha, mají tu jiný kalendář. Oproti roku 2014, kdy jsem v Teheránu byla poprvé, udělali na poli jaderné komunikace obrovský skok. Mají materiály, filmy, animace, informační centra, modely, televizní a rozhlasové relace, pracují s lokální komunitou, sponzorují vzdělávání, zabývají se sociální odpovědností. Pořádají putovní výstavy po celé zemi, posílají odborníky přednášet do škol. Nabízejí témata pro diplomové práce a výzkumné úkoly, aby si zajistili nejlepší studenty. Pořádají setkání manažerů elektrárny s místními opinion leadery, s rybáři, s církví. V rámci pomoci lokalitě stavějí školy, zdravotní centra, sportoviště, silnice, vysazují stromy. Troufám si říci, že vlastně expertní misi o komunikaci nepotřebují, ale potřebují, aby je IAEA pochválila, aby delegace byla spokojená, že se o ni dobře postarali. Dělají, co nám na očích vidí, o čemkoliv se zmíníme, že by nás zajímalo, to nám hned druhý den ukážou. Takže jsme byli ve zdejším infocentru v areálu elektrárny, ukázali nám, jak pracují s dětmi z prvního stupně, pouštěli animovaný film o různých energetických zdrojích i budovatelský dokument o historii elektrárny. Ukázali nám i druhé malé infocentrum ve městě ve střední škole. Vzali nás do plnorozsahového simulátoru velína, kde školí a přezkušují zaměstnance (chodí to tu skoro stejně jako u nás – přísné psychotesty atd.). Ukázali nám Laboratoř environmentální a radiační kontroly se vším vybavením, stejně jako v Česku mají i síť měřicích stanic a mobilní jednotku. Prohlédli jsme si i staveniště domů pro budoucí stavebníky i zaměstnance bloků Búšér 2 a 3. Podrobně představovali havarijní připravenost, systém havarijních cvičení a vybavení. Strach z útoku Pořád se s námi fotí, ale fotky se zdráhají dát, protože se bojí, že podle tváře na nich rozpoznaní zaměstnanci by se mohli stát terčem teroristického útoku. Stále pietně vzpomínají na 20 spolupracovníků zabitých zbytečně při útocích Iráku na rozestavěnou elektrárnu. Do objektu se nesmějí vnášet počítače ani flash paměti. Írán (80 miliónů obyvatel) produkuje přes 280 TWh elektřiny ročně, 79 % z plynu, 14 % z ropy, 6 TWh ročně vyváží, z 90 % do Iráku a Turecka. Spotřeba je přes 2 800 kWh ročně na hlavu. Provincie Búšér na břehu Perského zálivu je vnímaná jako energetické centrum země - na sever od města leží největší naleziště ropy, na jih největší naleziště plynu (vlastně je to podmořské pole společně těžené s Katarem), blízko města je jaderná elektrárna s PWR 1000 a dva další reaktory se staví. První dva (PWR 1200 MW) se začaly stavět už v sedmdesátých letech ve spolupráci se Siemens KWU. Pak přišla válka s Irákem a nehotová elektrána byla vážně poškozená iráckým bombardováním. Němci ji po válce odmítli dokončit. V roce 1992 podepsala Islámská republika smlouvu o dokončení s Ruskem. Na zařízení od německých firem Rusové naroubovali své komponenty. Stavba se protahovala a v roce 2007 byla téměř zastavena. Odhadem je 24 % zařízení německého původu, 36 % Íránského a 40 % ruského původu. Rusko dodává čerstvé palivo a odebírá si použité. První reaktor byl nastartován 2011 a do komerčního provozu uveden 2013. Teprve od toho roku také probíhá "jaderná komunikace" s veřejností. Výzkumné ústavy pracují na designu a přípravě domácích malých jaderných reaktorů pro průmyslové účely. Vodka pro ruské zaměstnance Téměř všichni pracovníci na Búšéru mluví rusky, zkoušejí to i na mě. Nápisy v elektrárně jsou dvojjazyčné, někde se přidává i třetí – angličtina. V blízkosti elektrárny je sídliště ruských zaměstnanců (nyní je jich tu asi desetina), jimž ambasáda pravidelně dodává vodku, aby přežili v muslimské "bezalkoholové" zemi. Další plány s jádrem mají velké – do 2030 postavit 8 000 MW a veškerou infrastrukturu. Převzít elektrárny od Rusů a provozovat a udržovat je jen vlastním domácím personálem, který se intenzivně připravuje. Spolupracovat s veřejností, zvýšit povědomost i o neenergetickém využití jádra a radionuklidů. Zařadit jadernou fyziku do školních osnov, budovat science parky, pořádat odborné konference, spolupracovat s univerzitami a vybudovat vědeckou komunikaci. Stěžují si na vládu - pochybují, že rozumí tomu, co by potřebovali. Stěžují si na nedostatek peněz (jako všichni všude), ale je jasné, že sankce na ně velmi neblaze doléhají. Pořádají semináře pro domácí průmysl, aby dosáhli toho, že bude schopen vyrábět sám všechny potřebné součástky a zajistit údržbové práce pro jaderný program. Překážkou pro lepší rozvoj energetiky jsou uměle nízké, státem dotované, ceny energií:  0,03 USD/kWh elektřiny, 0,29 USD za litr benzinu... {loadmodule mod_tags_similar,Související} Přátelské město Protože domácí lety na ty mezinárodní moc nenavazují, strávila jsem celý den navíc v Teheránu. Je to velmi přátelské a bezpečné město, lidé jsou zde ohromně milí, pohostinní, poctiví, ochotní pomoci, dávají se do řeči. Na rozdíl od stavu před čtyřmi lety už se tu objevují i reklamy a dokonce s lidskými obličeji a postavami. V Teheránu jezdí několik linek metra, na internetu se lze dostat na více stránek než v minulosti. Facebook je stále blokován, ale mají Instagram.  Je tu levno a celkem snadné cestování. Musím se sem vrátit jako turista - Persie má úžasné památky. Držím Íráncům palce, aby se vymanili z totality, kterou je dusí ti jejich imámové, aby ustáli americké schválnosti a aby se jim jaderný energetický program dařil. "Ve jménu Boha! Jadernou energii všem, jaderné zbraně nikomu!" – to jsou totiž slova, jimiž zahajují každé jednání i každý tištěný či audiovizuální materiál.   Autorka je jaderný fyzik a nyní je šéfredaktorkou soukromého internetového časopisu popularizujícího vědu a techniku Třípól (www.3pol.cz).

Čas načtení: 2019-07-10 21:47:52

Festival v Bayreuthu – tradice a její zlomy

Festivalovou budovu v Bayreuthu („Stodolu“, jak ji označuji místní: „Scheune“) nechal Richard Wagner (skladatel jej vypracoval sám společně s architektem Otou Brückwaldem) na tzv. „Zeleném vrchu“ („Grüner Hügel“) vzdáleném asi dva kilometry od centra města na dodnes téměř nezastaveném předměstí. K divadlu stoupáme přes krásný park se starými stromy. Po pravé straně pod kopcem mineme umělé jezírko, ve kterém by se líbilo i českému vodníkovi. Dá se tu nejen příjemně posedět, můžeme si tu i klidně lehnout do trávy na jeho břehu. Jdeme-li dále směrem k festivalové budově, narazíme na řady velkých panelů s fotografiemi, jmény, životopisy a historickými pojednáními. Jde o zvláštní výstavu. Trochu připomene berlínský památník obětem holokaustu v blízkosti německého parlamentu („Bundestagu“) v Berlíně. I zde si festival vystavuje svoji hanbu, a to tak, aby každý věděl a aby se nezapomnělo: „Verstummte Stimmen“ („Oněmělé – popřípadě umlčené – hlasy“) se jmenuje. Tato výstava je tu již několik let a zdá se, že se stane výstavou permanentní. Kurátor výstavy Hannes Heer to tak alespoň vyjednal s radnicí. Nejenže je poučná a návštěvníky festivalu, i když zřejmě s různými pocity, hojně sledovaná. S typicky německou důkladností se zabývá rasismem obráceným proti židovským spoluobčanům, konkrétně umělcům, kteří v Bayreuthu působili. Ten byl součástí Bayreuthského festivalu žel od jeho samého počátku - tedy od dob samotného Wagnera (viz jeho spis o židovství v hudbě). A to vzdor pozoruhodné skutečnosti, že na druhou stranu sám Wagner od počátku festivalu spolupracoval s mnichovským kapelníkem židovského původu Hermannem Levim (výborně a s velkou ironií je zpracována tato spolupráce a zřejmě rozporuplné přátelství v poslední inscenaci Mistrů pěvců Norimberských, která se letos opět na festivalu objeví). Dědictví antisemitismu Je skutečností, že Židé byli ve Wagnerově době diskriminováni i na jiných operních domech, ale, jak bylo zjištěno posledním vyhodnocením archivů (2012), nikde neměl antisemitismus tak silnou ideologickou podporu, jako právě ve „Stodole“. A to především působením Wagnerovy ženy a pozdější vdovy Cosimy. Ta festival (Wagnerův nápad, všechny festivaly vznikly později a tak je Wagner vlastně otcem všech pozdějších festivalů!) stabilizovala a po léta řídila. Při tom mimo jiné vydávala instrukce, aby pokud možno, pro určité role nebyl angažován zpěvák tzv. neárijského původu (to je vlastně docela dobré a dá se říci s určitou ironií jako bonmot: árie může zpívat jen árijec, že?). Ideologické základy přinášel Wagnerův zeť, publicista anglického původu Houston Stewart Chamberlain, který se v Bayreuthu usadil a mimo jiné pod vlivem Gobineua (četbu mu doporučila sama Cosima) napsal 1989 – opakovaně, obzvláště po 33. roce vydávané – standardní dílo nacistické ideologie Grundlagen des 19. Jahrhunderts, česky Základy devatenáctého století (český překlad následoval dokonce jako vůbec první do cizího jazyka). Po první světové válce navštěvoval festival soustavně Adolf Hitler (v té souvislosti je docela zajímavé, že později - podle pamětníků - již jako „vůdce“ zakázal po městě zpívat nacistické odrhovačky, konkrétně Horst Wessel Lied). Hitler byl osobním přítelem Winifred, vdovy po synovi Richarda Wagnera Siegfriedovi, vášnivé nacistky anglického původu. Během vlády nacistů se konaly i festivalová představení pro vojáky věrné režimu. To vše je na výstavě velice názorně zdokumentováno (až na ten Hitlerův zákaz). Výstava je ale především připomínkou těch, kteří z takzvaných rasových důvodů museli festival opustit, byli během vlády nacistů pronásledováni, uprchli z Německa a okupovaných území (nalezneme mezi nimi i české umělce) nebo dokonce ztratili v nacistických koncentračních táborech život. Téměř každému z nich je věnován vlastní panel. Vzpomínkové panely těch posledně jmenovaných obklopují bustu samotného Richarda Wagnera. Ten má tedy doopravdy „hezký výhled“. Je velkou zásluhou současného ředitelství a jmenovitě nejspíš pravě pravnučky samotného Richarda Wagnera Kathariny Wagnerové, která se rozhodla veškerá spojení její rodiny s nacionálním socialismem odhalit, že se tato výstava mohla uskutečnit. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Wagnerova busta pochází od vynikajícího německého sochaře Arno Brekera. I ten byl spojen s nacismem a samotným Hitlerem protěžován (tvořil velice „realisticky“). dokonce spolu navštívili okupovanou Paříž. Z jejich návštěvy existuje slavná fotografie před Eifellovkou (ještě se Speerem), všichni v uniformách nejspíš od Bosse. Na druhou stranu je ale pravda, že Breker, který znal město z předválečných časů a měl tu řadu osobních přátel, a to i mezi moderními – tedy z pohledu nacistické estetiky zvrhlými (entartete) umělci, se za ně, konkrétně za Picassa, osobně zasadil. To mu dopomohlo po pádu nacismu k rychlé denacifikaci a tedy i k novým významným a lukrativním zakázkám. A tak vytvořil nejen během vlády nacistů bustu Hitlera, ale později i Adenauera, S. Dalího, ba dokonce portréty Reagana a Bushe. Všechny busty v parku na Zeleném vrchu, tedy Franze Liszta a Cosimy Wagnerové (umístěné paralelně k manželovi na druhé straně parku přes příjezdovou silnici k budově wagnerovských slavností) s jejími nepřehlédnutelnými krásnými semitskými rysy jsou jím vytvořeny až po válce. Kráčíme-li tedy na zelený vrch, prožíváme výrazně kontrastní program. Změny se netrpí Stejně jako v samotné festivalové budově, která je celá zachovaná tak, jak tomu bylo za samotného Wagnera, který asi musel při stavbě omezit výlohy – tedy i s velmi nepohodlnými sedadly (vylepšenými v nedávné době sametem) s jakýmisi dýhovými poloopěradly sahajícími někam ke kříži, takže si mnozí návštěvníci, aby je při dlouhých produkcích moc nebolela záda, nosí s sebou polštáře. Do Bayreuthu se nechodí bavit, tam se chodí trpět, slyšel jsem v jednom z úvodů k představení (tyto úvody se konají pravidelně dopoledne a stojí za to je navštívit – je to ale možné jen s platnou vstupenkou na dotyčné představení). Prostor postrádá klimatizaci, což za pravidelných veder bývá přímo vražedné. Změny se prý netrpí nejen z piety k mistrovi, ale i ze strachu, že by každá změna mohla poškodit zcela speciální akustiku objektu. Před divadlem je prostranná terasa, na které se už dlouho před začátkem představení prochází elegantně oblečení návštěvníci: páni vesměs v černém, dámy často ve výrazných a především dosti drahých róbách. Mnozí přišli pěšky, cestou shora popsanou: poněvadž představení začínají (krom těch nově zavedených pro děti) už ve čtyři hodiny odpoledne, vydávají se tito návštěvníci na cestu hned po obědě, takže je můžeme vidět před představeními v jejich „poutnických“, slavnostních černých oděvech i v ulicích města. Dnes již nevystupují z limuzín či taxíků na příjezdové silnici nalevo, poněvadž ta je odpoledne z bezpečnostních důvodů po teroristických útocích v Nizze a na dalších místech uzavřena. Nalevo od nově zrenovované budovy postával dlouho i starý kiosek, jaký bychom spíše očekávali na nějakém provinčním nádraží než na tak prominentním místě. Připomene, že Wagner koncipoval hry jako v podstatě lidovou zábavu – za festivalovou budovou byly prý dokonce lavice a stoly, jaké bývají na letních bavorských „lidovkách“ nebo v pivních zahrádkách. Na tomto místě se prodávají wagnerovské materiály – mimo jiné nahrávky starších inscenací. Na stejné straně postávají také překupníci vstupenek (v minulých sezonách jich ředitelství vychytalo několik stovek) a především ti, na které se v předprodeji nedostalo – donedávna trvalo až deset let, než se zájemcům podařilo získat regulérní vstupenky (Wagner sám chtěl, aby jeho festival byl přístupný i finančně každému a i to se snaží jeho potomci udržovat – vstupenky jsou výrazně levnější než třeba v Salcburku a dokonce je lze získat přes některé organizace se slevou). Poněvadž návštěvníci jsou spíše konzervativního ražení, snížila se nástupem výrazně avantgardních inscenací čekací doba „jen“ na několik let. Někteří vášniví zájemci – takoví ti „chudší milionáři“ – polehávali před pokladnou přes noc ve spacím pytli, to aby byli první na místě, až se pokladna otevře a – možná – začne vrácené vstupenky prodávat. V posledních letech jsem je kupodivu neviděl, prý bylo snazší se na festival dostat. Pravda je, že zjara bývají v prodeji paušální turistické nabídky na některé inscenace i s ubytováním a penzí za necelých 5000 eur. Z pravé strany budovy jsou lavičky, kiosky s občerstvením, poměrně luxusní restaurace (ta, v níž se před časem pod spolkovou kancléřkou podlomila židle) a další služby. Jedna z nich je dost zajímavá – půjčování kukátek. Richardovi Wagnerovi svého času předvedl jeden bayreuthský optik kukátko a Wagnera, který jím prý ke své radosti mohl vidět na dálku grál na jevišti, nadchlo natolik, že mu udělil doživotní licenci na půjčování kukátek. Ta se přenášela na jeho potomky až donedávna, tedy do nástupu současného ředitelství, které v rámci dalších reforem půjčovnu z budovy vypudilo. Pozoruhodné není jen, že festivalová budova vznikla podle návrhů samotného Wagnera. K jeho dalším „vynálezům“ patří totiž překrytí orchestru, čímž vzniká zcela speciální „bayreuthský“ hudební tón: v jiných prostorách, operních domech, zní Wagnerova hudba jinak – vzhledem k enormnímu muzikálnímu obsazení (přes sto hudebníků, některé instrumenty nechal Wagner speciálně postavit, například pokroucenou harfu v Mistrech pěvcích Norimberských ) zní jednoduše řečeno hlučněji. Navíc mu zřejmě při nápadu vytvořit překrytý orchestr šlo – jako dramatikovi – i o to, aby se diváci soustředili na děj na jevišti a pohled do orchestru neodváděl jejich pozornost. V praxi to také znamená, že se dirigent slavnostně obléká až na děkovačku. Nekonvenční inscenace pro konzervativní diváky Kde je tu ale ten kontrastní program? Na jevišti. Tam se hrají vesměs velice nekonvenční inscenace pro v zásadě konzervativní diváky. Po válce nebylo snadné „hry“ (německy je festival označen jako „Festspiele“, tedy slavnostní hry, česky se označují někdy jako Hudební slavnosti v Bayreuthu) silně poznamenané nacistickou minulostí obnovit. Bayreuth byl navíc silně postižen bombardováním. Budova festivalového divadla ale přežila. Denacifikaci zahájili krátce po válce bratři Wieland a Wolfgang Wagnerovi, ti dva chlapci, co sedí na známé fotografii „strýčkovi Wolfovi“, jak se u Wagnerů říkalo A. Hitlerovi, na kolenou. K dobru jejich matky lze říci, že svého vlivu v Třetí říši využila i k tomu, aby se zasadila za některé oběti nacismu spojené nějakým způsobem s festivalem – což kupodivu na výstavě a ani v nově otevřeném Muzeu Richarda Wagnera není tematizováno. Je to nejspíš její zatvrzelostí (nikdy se „nepřekabátila“), speciálně pokud šlo o Hitlera. Až do své smrti v roce 1980 ho nepřestala zbožňovat, její obdiv neznal mezí a nikdy se o něm kriticky nevyjádřila, i když „strašné věci, které se děly“ přiznávala, sám jsem jí slyšel v tomto smyslu hovořit v televizi. Ale ještě 1975 ve filmovém rozhovoru, který s ní natočil Hans-Jürgen Syberberg, řekla: „Kdyby teď vešel do dveří, byla bych tak, tak, tak šťastná...“ Poté jí syn Wolfgang (znovu, zákaz měla už po válce) zakázal přístup na festival. Tematizována není ale ani skutečnost (alespoň jsem nic takového nenašel), že Wagnerova vnučka Friedelind se postavila tvrdě proti – jak tvrdila – „zneužívání“ jména svého dědečka (Wagner byl nejen antisemita „starého typu“ asi jako třeba Jan Neruda, ale i revolucionář), nacistické Německo opustila a (stejně jako Thomas Mann, který Wagnera obdivoval, ale „hry“ označil za dvorní Hitlerovo divadlo) působila v americkém protinacistickém vysílači. Friedelind, která byla ovšem během války pro rodinu zátěží, dostala opakovaně návrhy, vrátit se do (nacistického) Německa. Vždy ovšem odmítla. V roce 2010 přinesl představení o ní a jejím speciálním postavení v rodině Wagnerů festival v Avignonu. Po válce se celkem logicky očekávalo, že hry obnoví právě ona. Ředitelem se ale stal Wieland, o němž se nedá říci, že by – ať již z přesvědčení či jiných důvodů – svých „dobrých“ styků ve Třetí říši nevyužíval. Ten se „překabátit“ stačil. Po válce bydlel ve (vybombardované) Wagnerově vile Wahnfried a nechal si dokonce mezi sebou a svou matkou, která žila hned naproti v tzv. Siegfriedově domě, postavit zeď. Takzvaný „Nový Bayreuth“ zahájil vlastní oslavovanou inscenací Parsifala v roce 1951. Později inscenoval i na dalších divadlech a spolu s Felsensteinem patřil k významným operním režisérům poválečného Německa, k těm, co proměnili operu ve skutečné divadlo. Prohlásil, že Wagner nepatří pod památkovou péči a odpovídajícím způsobem jej inscenoval. Až do své náhlé smrti v roce 1966 zůstal střídavě spolu s bratrem Wolfgangem výlučným režisérem Wagnerovských her. Spolu také vytvořili systém repertoáru, který přetrvává dodnes. Tedy že každý rok se objevuje nové nastudování jedné ze samotným R. Wagnerem „kanonizovaných“ oper – přičemž jedna starší inscenace scénu opouští. Tři své první opery – Die Feen (Víly, podle Gozziho pohádkové hry La donna serpente), Das Liebesverbot (Zákaz lásky, podle Shakespearovy komedie Veta za vetu) i svou první úspěšně provedenou operu Rienzi – Wagner totiž ve zralém věku jako „hříchy mládí“ zavrhl a nařídil, aby se tato díla na festivalu v Bayreuthu nehrála (řekl bych, že k vlastní škodě, neboť právě například Víly zajímavě předjímají jeho pozdější hudební práce). První dílo, na které se zákaz nevztahuje, je Létající Holanďan. Poslední inscenace jej přinesla ve značně zcizující formě – Holanďan byl ztracen v síti internetu. Wolfgang Wagner po Wielandově smrti otevřel Bayreuth i jiným, z velké části velice avantgardním a prominantním německým i evropským režisérům. Například Patrice Chéreau vytvořil v roce 1976 převratný, dodnes legendární Prsten Nibelungův – děj posunul do období počátků průmyslové revoluce. Převratná byla i inscenace Mistrů pěvců norimberských K. Wagnerové, v níž jsme mohli vidět v nečekaných okamžicích i hajlování. Tím vznikl další kontrast – mezi dodržováním Wagnerova předpisu, pokud jde o repertoár, operami samotnými (s Wagnerem pečlivě opoznámkovanými librety) a jejich inscenacemi, které se pochopitelně od původního Wagnerova konceptu značně liší. Je myslím dobré všechny tyto a další souvislosti znát, chceme-li pochopit i inscenační smysl jednotlivých produkcí. Z nastudování, která jsem měl v Bayreuthu možnost vidět, na mne nejvíce zapůsobil předposlední a tedy samozřejmě bohužel již stažený Parsifal v režii Stefana Herheima. Ten, aniž by opeře „ublížil“, ji znásilnil (jako to třeba udělala i samotná Katarina Wagnerová, současná spoluředitelka festivalu s Mistry pěvci) ji použil jako projekční plochu německých dějin od Wagnerova dětství po současnost. Bylo to pozoruhodné divadlo na jevišti a zároveň i v geniově hlavě. Jako by – na začátku představení malý – Wagner pozdější historické události dovedl snít: jeho můry, znázorňující dramata, tragédie a hrůzy, především minulého století, ale i naději a konsolidaci po poražení zla, reprezentovaného na jevišti pochodujícími nacisty a obrovskou maketou hakenkreuze. Nezapomenutelná je pro mne vlna protestů, výkřiky a pískání, když se nahoře ve středu jeviště tento evidentně publikem nenáviděný symbol objevil a nepředstírané nadšení, když jej Parsifal sestřelil. A když se v rudé záři válečného konfliktu rozpadl na prach. Ovšem musím dodat, že z pohledu současnosti a posledních mezinárodních zkušeností, vyzníval až příliš optimisticky. Protože jde jak vidno často o enormní posuny v obsahu oper, bylo by jistě k prospěchu věci, kdyby se v Bayreuthu odhodlali k dalšímu zlomu v tradici a byly tu, stejně jako prakticky ve všech operních domech, promítány titulky. V příštím textu se autor vrátí k některým důležitým inscenacím z posledních let.

Čas načtení: 2024-02-22 21:30:00

21:30 Horizont ČT24

Dva roky, během nichž se změnil svět, hlavně ale Ukrajina. Ruská agrese, která nemá v poválečných dějinách Evropy obdoby, pokračovala i dnes. Útoky a bombardováním. Moderuje: Jakub Szántó[online]

Čas načtení: 2024-04-03 19:09:05

Odsuzování útoků k ničemu nevede, Rusko rozumí jen síle, řekl Zelenskyj

Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj vyzval členy mezinárodních organizací, kteří odsuzují útoky ukrajinských dronů na ruské ropné rafinérie, ať se přijedou podívat do bombardováním sužovaného Charkova a pak si zkusí Ukrajinu za něco soudit. Učinil tak na tiskové konferenci k uzavření bezpečnostní dohody s Finskem.

Čas načtení: 2024-04-07 22:09:26

Zóna ČT24: Izrael na útok Hamásu odpověděl tvrději, než mnozí experti čekali

Psal se 7. říjen 2023, když teroristické hnutí Hamás nečekaně vtrhlo do Izraele s cílem ničit, vraždit a znásilňovat. Izrael na pogrom odpověděl tvrději, než očekávali i mnozí znalci Blízkého východu. Zprvu bombardováním, potom invazí pozemních sil. Cíl byl jasný – jednou provždy Hamás zlikvidovat. Půlletému výročí útoku se věnoval pořad Zóna ČT24, jehož tématy jsou bezpečnost a výzvy dnešního světa. Moderovali David Miřejovský a Martin Jonáš.

Čas načtení: 2024-04-21 10:00:00

V noci na neděli zabily izraelské údery dalších 18 lidí, z toho dalších 14 dětí

Izraelské údery na Rafáh zabily dalších 18 lidí, z toho  dalších 14 dětí, sdělují zdravotníciPodle nedaleké kuvajtské nemocnice, která těla přijala, byl při prvním úderu zabit muž, jeho žena a jejich tříleté dítě. Žena byla těhotná a lékařům se podařilo dítě zachránit, uvedla nemocnice.Při druhém úderu zahynulo 13 dětí a dvě ženy, všichni ze stejné rodiny, jak ukázaly nemocniční záznamy, uvedla agentura Associated Press.Izrael provádí téměř každodenní nálety na Rafáh, kde více než polovina z 2,3 milionu obyvatel Gazy hledá útočiště před izraelským bombardováním na jiných místech.Izrael nasadil na periferii pásma Gazy další dělostřelectvo a obrněné transportéry, což naznačuje, že se armáda připravuje na dlouho hrozící pozemní ofenzívu na Rafáh, kde má podle izraelských představitelů Hamás svou poslední baštu v Gaze.Americký prezident Joe Biden a představitelé OSN varovali, že izraelská vojenská pozemní ofenzíva v jižním městě Gazy by vedla ke "krvavé lázni".

Čas načtení: 2024-05-03 10:00:00

BBC: Děsivá situace v městě Rafah, Netanjaju je ohrožen mezinárodním zatykačem

Moderátor, BBC Radio 4, pořad Today, čtvrtek 2. května 2024: Je sedm hodin a sedmnáct minut.   Přejděme k záležitostem na Blízkém východě. Anthony Blinken, americký ministr zahraničí vede diplomatickou válku na dvou frontách. Chce přimět Hamás, aby souhlasil s propuštěním izraelských rukojmích a připravil tak půdu pro jakési příměří v Gaze, ale také chce, aby Izrael neútočil na Rafáh v Gaze, kde se v současnosti ukrývá polovina taměšjích obyvatel. Hovořil jsem se Samem Rosem, ředitelem plánování UNRWA, organizace OSN pro pomoc uprchlíkům. Přiblížil mi, jaké to je být tam, kde je on, v Rafáhu, Sam Rose, UNRWA: Je to neuvěřitelně stresující. Je to tu plné napětí, místo je plné strachu, hrůzy a úzkosti. Tento pocit tu máme uži několik posledních měsíců, protože cítíme , že izraelská operace je vzdálená jen několik málo týdnů. Ale zdá se, že napětí se v posledním zhruba týdnu dramaticky zvýšilo, což je doprovázeno pravidelným bombardováním izraelskými letadly a také neustálými drony doslova bzučícími nám nad hlavou, které v podstatě 24 hodin denně mučí všechny obyvatele Rafáhu.

Čas načtení: 2024-05-03 10:00:00

BBC: Děsivá situace v městě Rafah, Netanjahu je ohrožen mezinárodním zatykačem

Moderátor, BBC Radio 4, pořad Today, čtvrtek 2. května 2024: Je sedm hodin a sedmnáct minut.   Přejděme k záležitostem na Blízkém východě. Anthony Blinken, americký ministr zahraničí vede diplomatickou válku na dvou frontách. Chce přimět Hamás, aby souhlasil s propuštěním izraelských rukojmích a připravil tak půdu pro jakési příměří v Gaze, ale také chce, aby Izrael neútočil na Rafáh v Gaze, kde se v současnosti ukrývá polovina taměšjích obyvatel. Hovořil jsem se Samem Rosem, ředitelem plánování UNRWA, organizace OSN pro pomoc uprchlíkům. Přiblížil mi, jaké to je být tam, kde je on, v Rafáhu, Sam Rose, UNRWA: Je to neuvěřitelně stresující. Je to tu plné napětí, místo je plné strachu, hrůzy a úzkosti. Tento pocit tu máme uži několik posledních měsíců, protože cítíme , že izraelská operace je vzdálená jen několik málo týdnů. Ale zdá se, že napětí se v posledním zhruba týdnu dramaticky zvýšilo, což je doprovázeno pravidelným bombardováním izraelskými letadly a také neustálými drony doslova bzučícími nám nad hlavou, které v podstatě 24 hodin denně mučí všechny obyvatele Rafáhu.

Čas načtení: 2024-05-09 10:00:00

"Stop the war!" "Příměří!" Jak vás české televize neinformují

Uprchlíci v Gaze v hrůze očekávají další izraelské bombardování, Biden pozastavil dodávky zbraní Izraeli Reportér z Jeruzaléma, Channel 4 News, středa 8. května 2024, 19 hodin: Zoufalá je matka, která se snaží najít pro své děti úkryt před bombardováním. „Nemáme kam jít. Lžou nám a říkají, abychom šli do krytů. Ale copak ty kryty nebombardovali? Bombardují kryty a zabíjejí lidi. Kam máme jít?“ „Prý  hájíte svobodu, a přitom podporujete Izrael s největšími bombami a nejnovějšími tanky a vrtulníky a F 16 posíláte rakety a granáty, aby nás zabily.“ V kuvajtské nemocnici v Rafah se jiná matka loučí se svým nejstarším synem, který byl zabit při útocích, jež mají podle Izraele vyvíjet nátlak na Hamás. „Radost mého srdce je mrtvá,“ pláče. „Styďte se.“ 

Čas načtení: 2024-05-13 10:00:00

Co v českých televizích neuvidíte: Gaza: Utíkala jsem s dětmi pod palbou

Proč české televize neinterviewují Palestince? Reportérka, Channel 4 News, neděle 12. května, 2024:  Jednou z mnoha tisíců lidí, kteří ve strachu před izraelským útokem uprchli na tuto pláž, je Zainab Al Khalidová se svými dětmi. Po čtyřech měsících života ve stanu v Rafáhu je jejich stan značně opotřebovaný a potřebuje sešít. Stan je to nejcennější z toho mála majetku, který si mohli vzít s sebou.„Já a moje děti jsme běželi při střelbě a lidé před námi umírali. Střepiny nás zasáhly do obličeje. Domy byly zasaženy bombardováním, když jsme běželi. Na cestě jsem našla botu. Obula jsem si ji, aby se mi lépe běželo.“Při leteckých úderech zahynulo v noci několik lidí v blízkosti. Za sedm měsíců války počet obětí podle ministerstva zdravotnictví v Gaze překročil 35 000. Izraelské tanky se vracejí do oblastí, o nichž se kdysi tvrdilo, že jsou vyčištěné od bojovníků Hamásu, jako je Džabalíja na severu Gazy.Ale právě plány IDF na invazi do Rafáhu vedly prezidenta Bidena k pozastavení prodeje amerických bomb o síle 2000 liber  a další munice Izraeli.