EUR 24,555 || 
JPY 13,416 || 
USD 21,398 || Dron v noci na pondělí zasáhl základnu britského letectva na Kypru, uvedlo ministerstvo obrany v Londýně podle stanice Sky News a agentury PA. Ministerstvo nesdělilo, kdo bezpilotní prostředek vyslal. Při incidentu nedaleko přístavního města Limasol nebyl nikdo zraněn a podle kyperských úřadů vznikly pouze malé škody.
Čas načtení: 2024-06-23 18:00:01
Památný a tragický souboj byl důležitý i z jiného důvodu. Na základně RAF v britském Pembrey přistál onoho dne, 23. června 1942, německý letoun Focke-Wulf Fw 190A-3. Což poskytlo Britům unikátní příležitost k prozkoumání tohoto obávaného stroje. Incident odhalil technologické výhody Luftwaffe a ukázal odvahu československých letců, kteří hráli v tomto leteckém souboji klíčovou roli. Pilotovat Létající pevnost bylo jako hrát o život v ruletě, bombardéry B-17 měly osmdesátiprocentní ztráty Číst více Moderní německý stíhací letoun byl postrachem RAF Na začátku druhé světové války mělo Královské letectvo (RAF) taktickou výhodu v boji vzduch-vzduch s technologicky vyspělým a rychlým letounem Supermarine Spitfire. Podle serveru planehistoria.com se však situace drasticky změnila s příchodem německého Focke-Wulfu Fw 190 v srpnu 1941. Ve vzdušných soubojích se Fw 190 rychle ukázal jako více než zdatný soupeř, neboť letouny Spitfire překonával v soubojích v malých až středních výškách. Göring si tajemství letounu střežil Luftwaffe proto udržovala přísný kodex utajení kolem Fw 190, a to až do té míry, že vrchní velitel Luftwaffe Hermann Göring vydal rozkazy zakazující pilotům Luftwaffe létat s Fw 190 přímo nad britskou půdou, aby se zabránilo sestřelení a získání neporušeného exempláře. Britská vojenská rozvědka vymýšlela různé plány, jak ukořistit Fw 190 a dopravit ho zpět do Británie. Mezi ně patřilo vyslání německy mluvícího důstojníka RAF převlečeného za pilota Luftwaffe na okupované území, aby zinscenoval problémy s motory v jiném letadle a požádal o přesednutí do Fw 190 po přistání, komando na francouzském pobřeží mělo poté jeden ze strojů násilím ukrást. Bojoval v Pearl Harboru s přesilou a stal se legendou, o které se točí filmy. Zahynul v rozpadajícím se letadle Číst více Odvaha našich letců i jejich ztráty Spojenecké bombardéry se ten den vracely v doprovodu naší stíhací peruti pod velením podplukovníka (wing commander) Aloise Vašátka, leteckého esa s 26 potvrzenými sestřely. Čechoslováci se pustili s nepřítelem do nerovného souboje, protože jejich „pětky“ (Spitfire Mk.VB) za výkony Fw 190 zaostávaly. Ukázali neuvěřitelnou odvahu a dovednost, když se nebáli postavit elitním a zkušeným německým pilotům. Bombardéry se dostaly zpět na základnu všechny a v pořádku, ale jejich bezpečný návrat vykoupil československý pluk ztrátou sedmi stíhačů. Mezi nimi byl také velitel, podplukovník Vašátko, který se srazil s Focke-Wulfem poddůstojníka Reuschlinga. Zatímco Němec ze zničeného stroje dokázal vyskočit a byl zajat, Vašátkovo tělo nebylo nikdy nalezeno. Český četař utahal německého nadporučíka Jedním z německých útočníků byl nadporučík Faber. Toho si vyhlédl náš stíhač František Trejtnar a zahájil s ním manévrovací souboj. Německý pilot během souboje ztratil orientaci, letouny se dostaly až nad Exeter a Faberovi se cílevědomého Čechoslováka nedařilo setřást. Během tohoto duelu se Trejtnar projevil jako mimořádně zručný pilot, ale na zkušeného Němce v lepším stroji nakonec nestačil. Nepřátelský pilot vystoupal do slunce, provedl tzv. Immelmannův překrut a čelním útokem svého pronásledovatele sestřelil. Trejtnarovi se však i přes zranění střepinou podařilo z letounu vyskočit. Radost z vítězství vystřídal šok Vítězný souboj otupil pozornost německého pilota a vzápětí se dopustil těžko uvěřitelné navigační chyby. Bristolský záliv zaměnil s kanálem La Manche a namísto jižního kurzu na domovskou základnu směřoval na sever, hlouběji do britského vzdušného prostoru, nad Wales. Rozhodl se přistát na nejbližším letišti, jímž byla základna RAF v Pembrey v Anglii. Pozemnímu personálu Královského letectva, které nevěřilo vlastním očím, zamával Herr Oberleutnant ještě před přistáním křídly, aby oznámil sestřel, a pak už na britském letišti hladce přistál. Četař Jeffreys vyskočil na křídlo Focke-Wulfu a Fabera zajal namířenou signální pistolí, neboť jako člen pozemního personálu nebyl ozbrojen. A spojencům se do ruky dostal nepoškozený obávaný stroj. Kořist byla pečlivě zkoumána Ukořistěný letoun byl nejprve zcela rozebrán a prozkoumán britskými inženýry. Potom byl stroj znovu sestaven a pečlivě testován. Jedním z takových testů bylo jeho nasazení do simulovaných leteckých soubojů s novým Spitfirem Mk.IX, což pilotům RAF umožnilo nejen seznámit se s novým letounem, ale také jej přímo porovnat s nepřátelskou stíhačkou a procvičit si, jak Fw 190 vymanévrovat. V závěrečných zprávách po ukončení testování a simulací dospěli inženýři a piloti RAF k závěru, že Fw 190 byl dobře navržený stíhací letoun, ale měl problémy ve větších výškách. Nakonec se stroj stal součástí 1426. letky RAF (někdy žertem označované jako Rafwaffe) nepřátelských letadel, kde piloti RAF prováděli prohlídky ukořistěných letadel Luftwaffe. K tomuto prvnímu se později připojily další tři Fw 190, jejichž piloti také omylem přistáli na britských leteckých základnách kvůli dezorientaci. Němec úspěšně simuloval, že je cvok Další osud německého pilota popisuje server military-history.fandom.com. Po svém zajetí byl Faber internován v Kanadě. Tam se mu podařilo úspěšně přesvědčit britské úřady, že trpí epilepsií, a v roce 1944 povolily jeho repatriaci. Krátce po svém návratu se opět zapojil do bojů a létal v předních liniích. František Trejtnar se po válce vrátil do Československa a rozhodl se zůstat v armádě, ze které byl v roce 1950 propuštěn. Další život strávil v Brně. Zemřel v roce 1982. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Generál SS a jeho miliardové konto
\nČas načtení: 2019-10-18 09:11:18
Současná kurdská Varšava se jmenuje Seré Kaniyé
V kurdském městě Seré Kaniyé v oblasti Rojava na severu Sýrie zažívají obyvatelé nejstrašnější stránku války. Nepřetržité bombardování a ostřelování. Turecké letectvo proti civilistům použilo dokonce fosforové bomby, které zakazuje Úmluva o zákazu chemických zbraní. Největší světové velmoci přihlíží genocidě národa, který jim pomohl v boji si Islámským státem (ISIL). US Army se na pokyn prezidenta Donalda Trumpa stáhla z oblasti. Rusové a Syrská arabská armáda zabrali některá území doposud spravovaná kurdskou samosprávou. Do bojů proti turecké agresi však nezasahují. Ruské letectvo nechává Turecku volné nebe k bombardování v pásu 30 km podél hranic. Tedy v místě, které chce Erdogan zabrat. Opravu zvláštní pojetí ochrany územní celistvosti Sýrie. Stejnou zradu zažili Češi a Poláci Počtem malé národy jako Češi a Poláci zažili zradu „velkých“ spojenců několikrát. Polští jezdci prolomili v roce 1683 obklíčení Vídně osmanskými vojsky a zabránili vyhladovění a kapitulaci města. Po příchodu posil zatlačili Turky zpět a zastavili muslimskou invazi do Evropy. Rakousko se mu za to v letech 1772 až 1795 odvděčilo účastí na trojím dělení Polska mezi Rusko, Prusko a Rakousko, v jehož důsledku Polsko zaniklo. Mezi Rusko a Německo bylo Polsko rozděleno i v roce 1939 paktem Molotov – Ribbentrop. Západní spojenci sice Německu vyhlásili válku, na Berlín však místo bomb padaly z britských letadel neškodné letáky. Francouzi nečinně seděli v Maginotově linii a čekali, až ji nacistická vojska obejdou přes Belgii. Před Polskem spojenci zradili v září 1938 Československo. Bez účasti naší vlády se v Mnichově dohodli, že máme Hiterovi předat pohraničí i s opevněním. Bez boje. Francouzi a Britové zradili národ, jehož příslušníci spolu s jeho vojáky bojovali proti německé agresi za 1. světové války. K okupaci zbytku Československa již Hitler souhlas Britů a Francouzů ani nežádal. O pár měsíců později se britské RAF zatraceně hodil každý československý pilot, který jí pomáhal v bitvě o Británii. Britové se ubránili i díky pomoci „těch nemnohých“ Čechoslováků, kteří bojovali na britském nebi i v den, kdy už RAF neměla žádné zálohy. Přesto nás před koncem války na konferenci v Jaltě bez výčitek předali do sféry vlivu Stalina. Historie Kurdů s v mnohém podobá osudu Čechů a Poláků. Západním spojencům pomohli porazit Osmanskou říši v 1. světové válce. Na mírové konferenci ve Verseilles a v Lausanne se na ně Britové a Francouzi vykašlali. Místo slíbeného vlastního státu byla Kurdy obývaná území rozčtvrcena mezi nově vzniklé Turecko, Persii a britskou okupační zónu, z níž později vznikl Irák, a francouzský protektorát, z něhož vznikla Sýrie. Kurdové se v posleních letech hodili Západu i Rusku při bojích s Islámským státem (ISIL). Američané i Rusové na islamisty útočili jen ze vzduchu, kam na ně nepřítel nemohl. Nejtěžší práci při pozemních bojích, nechali na Kurdech a Syřanech. Po porážce ISIL Kurdové zažívají trojí zradu Západu i Ruska. V roce 2018 vydali Rusové turecké armádě a džihádistům kurdský kanton Afrín. Den před tureckou invazí odsud po dohodě s Erdoganem stáhli svoji leteckou základnu. Před několika dny se těsně před tureckou invazí do oblasti Rojava v severní Sýrii stáhla US Army a krátce na to i letectvo. Kurdové v nouzi požádali o pomoc Syrskou arabskou armádu. Asasova vojska spolu s ruským letectvem přišla. Ale nepomáhají Kurdům v místech největšího ohrožení tureckou agresí. Zabrala část území, které doposud existovalo na samosprávném principu. Do přímých bojů s tureckou armádou a džihádisty však nezasahují. Možná je to součástí dohody, nikdo přesně neví. Nejhorším úsekem fronty je nyní město Seré Kaniyé. Leží na hranicích s Tureckem a již déle než týden odolává téměř nepřetržitému tureckému bombradování a ostřelování děly a raketami. Od středeční noci je obklíčené ze všech stran. Kurdští obránci bojují s Turky a džihádisty o každou trosku domu, podobně jako Rusové ve Stalingradu. A stejně jako Poláci při Varšavském povstání v roce 1945. Obávám se, že kurdské pohraniční město čeká stejný osud. Syrská armáda stojí 30 kilometrů od oblíčeného města a nejde mu na pomoc. Ruské letectvo neprovádí žádnou ochranu vzdušeného prostoru nad touto oblastí Sýrie, jak se k tomu zavázalo ve smlouvě s Asadem. Stalin kdysi nechal zastavit ruskou ofenzívu a počkal na dobytí Varšavy vojsky SS. Ani Američané ani Rusové nechtějí jít do konfliktu s Tureckem, které momentálně vytváří největší ohrožení světového míru. S vojenskou diktaturou, která tvrdí, že je spojencem USA v rámci NATO, ale zároveň je i ruským trojským koněm v této organizaci. Proč je turecká invaze Co se děje v Rojavě, tedy severní Sýrii? Ptají se mnozí. Je to zhruba takto: 2. největší armáda NATO a 10. nejlidnatější světová vojenská velmoc čítající 75 milionů obyvatel útočí na sousední region, který má nanejvýš tři miliony obyvatel a jehož obránci – dokud je USA jakž takž nevyzbrojily po obléhání města Kobání – bojovali proti ISIL s kalašnikovy AK-47 obalenými lepící páskou. Toto není válka. Toto je genocida. Jedná se o etnickou čistku. Toto není turecko-kurdská „válka“. Jedná se o úmyslnou, plánovanou, systematickou politiku demografických změn a neoosmanských aspirací spojených se silnými islamofašistickými tendencemi. Jedna z nejsilnějších svrchovaných vojenských sil na světě útočí na skupinu civilistů, organizovaných v sebeobranných jednotkách, kteří v době divokých útoků ISIL neměli na výběr v globálním tichu, které ostatně panuje kolem agrese na jejich území i dnes. V těchto odstavcích jsem parafrázovala slova Hawzhin Azeez, kurdské aktivistky, publikující na svém webu. Po devíti dnech bombardování, ostřelování a vražedného řádění protureckých džihádistů dosáhla zrada západních spojenců na Kurdech ve čtvrtek 17. října svého vrcholu. Donald Trump slavnostně ohlásil, že jeho viceprezident Mike Pence dosáhl velkého vítězství ve vyjednávání – pětidenního příměří s Tureckem na hranicích severní Sýrie. Zachrání to prý miliony životů. Podmínky jsou „výhodné“ – SDF, tedy kurdské jednotky se stáhnou 30 kilometrů od hranic, tedy mimo pásmo, které chce Turecko obsadit a umístit tam „syrské uprchlíky“. Kurdů se samozřejmě nikdo na nic neptal – napřed zrada a pak rovnou prodej. Vážení spojenci NATO mohou agresí dosáhnout čehokoli. Hlavní body „dohody“: YPG by se měly vzdát všech těžkých zbraní, stáhnout se ze svých pozic, USA prý stojí za bezpečnostními zájmy Turecka. Bezpečnostní zónu by měla ovládat turecká armáda. Těžko si představit, že na to SDF přistoupí. V daší fázi, pokud neuposlechnou, mohou zřejmě počítat s tím, že budou označeni za teroristy i oficiálními místy v USA a bude proti nim zahájeno „kárné řízení“. Kam až Turci mohou zajít Od středy minulého týdne, kdy turecká armáda zahájila pozemní fázi operace „Fontána míru“, došlo k strašlivé morální devastaci naší civilizace. Obchodníci v čele států si to samozřejmě neuvědomují, hlídají kvartální výkazy svých firem. Třeba Trump Towers. Lidé, občané jejich zemí, kteří ještě nemají místo srdce kreditky či měšce s penězi, tu ale devastaci vidí. Neboť zrada je nejhorší z lidských zločinů. Kurdům zřejmě nebylo moc platné ani to, že se dohodli s prezidentem Sýrie Bašárem Asadem na předání severní Sýrie, tedy i Rojavy, pod jeho správu a ochranu. Syrská armáda obsadila Manbídž a Kobání, ale dál se moc nehrne. Město Seré Kaniyé, které Turci stále nemohou dobýt, je druhým Kobání, které kdysi Kurdové za cenu velkých ztrát ubránili před ISIL. Tehdy se vzdušnou podporou mezinárodní koalice. Dnes jim padají na hlavu turecké bomby a nikdo jim v tom nebrání. Rusové žádný ochranný štít nad Rojavou neutvořili, stejně jako předtím NATO. Ruský prezident Putin se domnívá, že vážený spojenec Turecko nepůjde dál, než žádá ochrana jeho hranic. Vážený spojenec ale pořád trčí u města, které se mu nedaří dobýt. Bojuje se tam dům od domu, ve městě jsou lapeni i civilisté. Bombardování je plošné. Příměří nepříměří, turecká armáda i proturečtí džihádisté útočí dál a lidé umírají. Z více zdrojů přišly zprávy o použití fosforu a napalmu v tomto městě. Hovoří o tom i lékaři, ošetřující zraněné. Děje se to samé, co se dělo loni v Afrínu - v přímém přenosu. Lidé v ulicích apelují na své vlády, ale ty už dávno nevládnou a jejich loutkovodiči mají jiné zájmy než trestat důležitého obchodního partnera. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Z města Seré Kaniyé civilisti utéct nemohou, kurdská samospráva marně volá po vytvoření sanitárního koridoru, kudy by mohli z města uprchnout. Jinak je na útěku podle mezinárodních humanitárních organizací kolem už 300 tisíc lidí. Markéta Kutilová a Lenka Klicperová, které se ve čtvrtek ze Sýrie vrátily, hovoří na svých facebokových profilech o všudypřítomném zoufalství a utrpení lidí, kteří se ptají – proč? Ano, proč. Vždyť je to jen dobrý obchod. Kurdy už nikdo nepotřebuje – ale kdekdo potřebuje jejich území. Je tam voda, ropa a cement. Dnes už definitivně víme, že nemají šanci. Jako jsme ji neměli my v letech 1938 a 1939. Napřed pohraničí, pak celé Československo. Napřed 30 kilometrů, pak celá Rojava. Co by svět neudělal pro uprchlíky. Musí přece mít kam jít – i za cenu genocidy národa, který bojoval proti jedné z příčin, jež uprchlickou krizi způsobily – proti terorismu Islámského státu. Není nad to, schovat ohavné činy do ušlechtilého hávu. Mimochodem, zmíněné mezinárodní humanitární organizace, například Lékaři bez hranic, ze Sýrie odjely. Prý před Asadem, jak uvedly zmíněné válečné reportérky, které viděly, jak v luxusních autech míjely zástupy uprchlíků. Zůstal jen Červený půlměsíc – a situace lidí bez domova je neúnosná. Kolik civilistů je v současné době v městě Seré Kaniyé, to je těžké dohledat. Co se ví, je, že jsou stovky mrtvých civilistů a stovky mrtvých bojovníků YPG a SDF, těch samých, kteří bojovali proti ISIL. Koho ještě Erdoganovi prodají? Situace je ale jasná – dříve či později zde dojde k masakru. A na jiných místech k dalším masakrům. Tyto životy budou vyňaty z těch milionů „zachráněných“ Mikem Pencem a Recepem Tayyipem Erdoganem. Ani další sankce nebudou. Nic se nestane. Svět jen oněmí a na dlouho, hodně dlouho se nevzpamatuje. Do globálního ticha budou znít jen poslední výkřiky zrazených a postradatelných. Těmi ale můžeme být brzy i my. Turecký ministr „obrany“ Hulusi Akar sdílel začátkem týdne na svém twitteru mapu Turecka, ale ne mapu ledajakou mapu. Podle ní Turecku náleží části pevninského Řecka až k Soluni, ostrovy v Egejském moři, severní Sýrie, Irák, západní Írán, jižní Gruzie, samozřejmě Arménie, celý Kypr a dokonce bulharská Varna. Jistě jen takový žertíček váženého spojence. Pro obchodníky. Pro lidi, kteří ve zmíněných zemích žijí, by to mělo být varování, aby si obchodníky a převodní páky koncernů přestali volit do čela svých států. Než prodají i vlastní občany.
\nČas načtení: 2025-04-03 18:37:00
Bombardéry B-2 a letadlové lodě USA se hromadí u Íránu. Rusko vydalo varování
Spojené státy posílají na Blízký východ svou druhou letadlovou loď. Pentagon to vysvětluje nutností chránit obchodní trasy. Nejméně čtyři bombardéry B-2 se přemístily na americko-britskou základnu na britském atolu Diego García v Indickém oceánu, odkud lze zasáhnout Jemen či Írán. Rusko na přesun letadlové lodi reagovalo kriticky.
\nČas načtení: 2025-06-23 10:00:00
Britská vláda je možná ještě strašlivější než vláda česká... 🚨BREAKING: We’re deeply concerned at the use of counter terrorism powers to target protest groups.This is the latest in a succession of measures taken by the UK government to clamp down on protest in the UK. pic.twitter.com/NJHFiT9yee— Amnesty UK (@AmnestyUK) June 20, 2025 Pokud bude organizace Palestina Action v Británii zakázána, psaní těchto slov podpory by se mohlo stát závažným trestným činem. Je zásadní, abychom bojovali proti tomuto alarmujícímu útoku na svobodu projevu, píše irská autorka Sally Rooney20. června, v již bohužel známém scénáři, izraelské síly opět zahájily palbu na Palestince v místě distribuce humanitární pomoci, přičemž tentokrát zabily 23 lidí. Ve stejný den vyšlo najevo, že aktivisté spojení s britskou skupinou Palestine Action vnikli na základnu RAF, britského vojenského letectva a v rámci protestu posprejovali červenou barvou motor dvou vojenských letadel, která britská vláda popužívá na pomoc vraždícím Izraelcům. Jedna z těchto akcí zahrnovala úmyslné použití smrtícího násilí proti civilistům, které vedlo ke smrti 23 milovaných a nenahraditelných lidí. Druhá akce nezahrnovala žádné násilí proti živým bytostem a nevyžádala si žádné oběti ani zraněné. Britská vláda nyní oznámila svůj záměr jednat s jednou z těchto akcí jako s teroristickým činem. Hádejte, s kterou.
\nČas načtení: 2025-09-20 11:03:00
Osamělý vlk má dotočeno. Připomene hrdinu, který za měsíc sestřelil sedmnáct letadel
Na kbelském letišti v Praze tento týden padla poslední klapka hraného dokumentu Osamělý vlk o legendárním stíhači RAF Josefu Františkovi. Režisér Ondřej Veverka oznámil, že film by mohl vstoupit do kin v červenci příštího roku. Tvůrci při natáčení využili originální letouny z druhé světové války i unikátní kulisy, které proměnily Prahu-Kbely v britskou základnu i moravská letiště. Novinky byly na místě natáčení i s kamerou. Jsou také mediálním partnerem filmu.
\nČas načtení: 2026-03-01 11:17:00
ONLINE: Írán vystřelil i na Kypr, říká britský ministr. Výbuchy v Ománu či Rijádu
Izraelská armáda dnes dopoledne oznámila, že zahájila údery na cíle v srdci Teheránu, píše AFP. V hlavním městě Íránu se ozývají výbuchy, informuje agentura AP. Uvádí také, že na ománský přístav zaútočily íránské drony, napaden byl i ropný tanker. Čerstvé výbuchy se ozývají také v Rijádu v Saúdské arábii. Britský ministr obrany John Healey uvedl, že na britskou základnu na Kypru mířily dvě střely. Dění kolem útoku sledujeme na Blesk.cz online.
\nČas načtení: 2026-03-03 10:57:43
Francie na Kypr pošle systémy protivzdušné obrany
Francie plánuje poslat na Kypr systémy protivzdušné obrany efektivní proti dronům a raketám. Informuje o tom agentura Reuters s odkazem na kyperskou agenturu CNA s tím, že se Paříž takto rozhodla poté, co Írán drony zaútočil na britskou vojenskou základnu právě na Kypru.
\nČas načtení: 2026-03-04 04:40:00
Macron vyslal do středomoří letadlovou loď Charles de Gaulle
Kvůli situaci na Blízkém východě nařídil francouzský prezident Emmanuel Macron letadlové lodi Charles de Gaulle vyplout do středomoří. Vyslání vlajkové lodi francouzského námořnictva oznámil ve svém projevu k národu, přičemž reagoval na pondělní útok na britskou leteckou základnu na Kypru.
\nČas načtení: 2026-03-04 12:59:40
Útok na Írán jitří staré kypersko-britské spory. Oslabují obranyschopnost celé Evropy
Útok íránského dronu na britskou základnu Akrotiri na Kypru vyvolal na strategicky klíčovém ostrově diplomatické zemětřesení. Incident obnovil staré křivdy mezi Kyprem a Spojeným královstvím a uvrhl do nejistoty britsko-unijní vztahy v kritické chvíli blízkovýchodního ale také ukrajinského konfliktu.
\nČas načtení: 2026-03-04 17:40:00
Evropská země se chystá na obranu Kypru. Míří tam stíhačky
Řecko vyslalo na Kypr své stíhačky F-16. Jde o reakci na útok Íránu na britskou vojenskou základnu, která se na Kypru nachází. Už dříve poslali Řekové k ostrovu dvě své válečné lodě.
\nČas načtení: 2019-10-22 14:37:44
Eškol Nevo: Tři patra (ukázka z knihy)
Jeden dům na poklidném předměstí, tři nájemníci, tři zpovědi, které se čtou se zatajeným dechem. Příběhy, jež se vzájemně proplétají a odhalují tajemství a lži, bez nichž by rodiny snad ani nemohly existovat. Tři patra, to jsou i tři freudovská patra lidské duše, id, ego a superego, na jejichž základě je román vystavěn. Eškol Nevo přináší tři neotřelé příběhy a dokazuje, že je skvělým vypravěčem, který své hrdiny znovu a znovu vhání do pastí morálky a společenských konvencí a nutí čtenáře klást si otázku: Co bych na jejich místě dělal já? V prvním patře vede (zdánlivý) monolog Arnon, který se líčí jako vzorný a ochranitelský otec dvou malých dcer, ale postupně z jeho vyprávění vyplývá, že projevovaná starost je spíše špatně maskovanou majetnickostí a že vinu a trest posuzuje dvojím metrem. O patro výš si vezme slovo Chani, tentokrát prostřednictvím dopisu, který je pro ni formou terapie: už osm let je zavřená doma, po druhé mateřské se do práce nevrátila a manžel je doma zřídka. Najednou se ovšem za dveřmi zjeví jeho odcizený bratr a Chanina rutina dohánějící ji k šílenství je zlomena. Ve třetím patře nahrává soudkyně na penzi Dvora vzkazy na záznamník svému nedávno zesnulému manželovi – podniká věci, které dřív dělat nemohla, a na jedné z demonstrací se seznamuje s mužem, jenž ji donutí vyrovnat se s těžkým tajemstvím z její minulosti. Ukázka z knihy: 1. PATRO Tak co, už ses uklidnil? Můžu pokračovat? V každý hádce přijde moment, kdy řekneš něco, co je totálně přes čáru a co už nejde vzít zpátky. Znáš to? Tak přesně to se stalo. A co jsem jí řekl? Jenom tohle: Kdyby šlo o Jael, to bys tak klidná nebyla. Není to žádný… státní tajemství, no ne? Je to prostě jedna z běžných rodinnejch zákonitostí. Dokonce i v bibli je úplně jasný, že Jákob je mámin mazánek a Ezau zase tátův. No prostě je úplně normální, že rodič jedno dítě protežuje. Nebo ho má dokonce radši. Co ale přirozený není – jak se ukázalo –, je říct to nahlas. Ty zákonitosti musej zůstat neviditelný. Jenže já se zkrátka neudržel. Ajelet tam seděla v tom svým nažehleným právnickým kostýmku a s vlasama staženýma do culíku a mluvila se mnou tak povýšeně, jako bych byl barbar a ona civilizovaná žena. Tak jsem ji musel trochu uzemnit. Všechny ženský potřebujou jednou za čas trochu uzemnit. Ajelet zajela ke krajnici, zastavila a řekla mi, ať si vystoupím. Normálně zastavila na dálnici. Ne někde u pumpy. Nebo za sjezdem. Jen tak u krajnice. A já jí řekl, ať jede dál, že nevystoupím. A ona na to: Buď vystoupíš ty, nebo já. Žiju s Ajelet dost dlouho, abych poznal, kdy něco myslí vážně, a tentokrát to vážně myslela. Jeď dál, zopakoval jsem a ona zas: Tak vystoupím já. A otevřela dveře na svojí straně. Do kabiny najednou vtrhnul hluk z dálnice. Zavři ty dveře, povídám jí, je to nebezpečný. Ale ona jen zopakovala: Buď vystoupíš ty, nebo já. A nechala dveře otevřený. Tak jsem vystoupil. Nemohl bych ji tam nechat samotnou, za tmy, uprostřed dálnice. A ona se mnou žije dost dlouho, aby to věděla, potvora. Když jsem sloužil v Micpe Ramonu, přijela mě jednou v pátek večer navštívit na základnu. Jela až z Haify autobusem. Takovýho uctivýho zacházení jako tehdy jsem se od kluků z jednotky nikdy předtím nedočkal. Smázli mi všechny hlídky a služby a nechali nám volnej pokoj, abysme měli soukromí. A neudělali to kvůli mně. Nepatřil jsem tam zrovna mezi oblíbence. Bylo to kvůli ní. Stačilo, aby o ně projevila trochu zájmu a u večeře se zasmála jejich vtipům, a hned jí všichni zobali z ruky. To je prostě Ajelet. Všimnul jsem si, že i na tebe to zabíralo, když jsi byl u nás na grilovačce. Ale no tak, viděl jsem, jak ses na ni díval, když ti přinesla nanuka. Věnoval jsi jí ten svůj zjihlej, spisovatelskej pohled. To je v pohodě, už jsem si zvyknul, že na ni chlapi takhle reagujou. A kromě toho, neuraz se, fakt nejsi její typ. V sobotu večer jsem ji doprovodil na autobus k hlavní bráně. Čekali jsme tam hodinu, možná hodinu a půl. Nemám ponětí, kolik času uběhlo, protože jsme si povídali. A když si povídáš s Ajelet, čas prostě letí. Vždycky má něco novýho, překvapivýho, o co se s tebou musí podělit. Jsem s ní dvacet let a stejně nikdy nedokážu odhadnout, co řekne v příští minutě. No, abych neodbíhal, žádnej autobus nepřijel. Nakonec ze strážní budky vyšel kluk, co měl hlídku, a vysvětlil nám, že tahle linka v sobotu večer nejezdí. Že musíme dojít až na křižovatku s hlavní silnicí a tam si chytit stopa. Ajelet mě pevně objala a řekla: Tak se měj, Noni. A já na to: Neblázni, Lelet, nenechám tě tam jít potmě samotnou. Doprovodím tě. A to můžeš jen tak opustit základnu? divila se. A já jí zalhal, že jo, jasně. Ve skutečnosti nejen že jsem nesměl opustit základnu, ale ještě jsme v sobotu večer mívali pravidelnej nástup a ten měl začínat už za necelý dvě hodiny. Šance, že se z křižovatky stihnu vrátit včas, byla dost malá. No, ale už jsem stejně riskoval obvinění ze svévolnýho opuštění základny, což se trestalo vyloučením z důstojnickýho kurzu. Automaticky. Dokonce bez soudu. Jenže já prostě nemohl jinak. Nemohl jsem ji nechat stát pozdě večer samotnou na křižovatce. I kdyby to znamenalo, že se nestanu důstojníkem. Teď nedávno přeci bylo ve zprávách něco takovýho, v Karmelským lese, ne? Jak dva drúzové napadli kluka a holku na parkovišti? Neslyšel jsi o tom? Řekli tomu klukovi, ať vypadne, a jeho přítelkyni znásilnili. Při rekonstrukci řekl ten kluk policajtům, že ji slyšel volat o pomoc, ale nevrátil se, protože se bál. No řekni, je tohle chlap? To je parodie na chlapa. Já bych se vrátil se šutrákem a rozflákal těm dvěma palici. Ne, víš co, já bych z toho parkoviště jednoduše vůbec neodešel. Stoupnul bych si mezi svoji holku a ty drúzy a řekl bych: Jestli chcete ji, budete mě nejdřív muset zabít. Tehdy v sobotu jsme s Ajelet došli na křižovatku ruku v ruce. Ona mi vyprávěla o vojačce v její jednotce, o který si všichni myslej, že má poměr s velitelem, což jí připomnělo film s Robinem Williamsem, kterej viděla jednou o víkendu, kdy jsem nedostal opušťák, a přes Robina Williamse se dostala k filmu Dobré ráno, Vietname, což ji přivedlo k myšlence, že naši generaci, která nebojovala ve velkejch válkách, nejvíc ovlivnila filmová verze války ve Vietnamu, a já poslouchal, občas jsem něco poznamenal a snažil se nedat najevo, jak moc jsem nervózní. Teprve když jsem viděl, že chytila normálního stopa – auto bylo čistý, chlap měl brejle –, vyrazil jsem sprintem na základnu. V životě jsem neběžel tak rychle. Kdyby mi to někdo stopoval, předběhnul bych ty tři Etiopany, který zabrali první tři místa v tabulce historicky nejlepších časů našeho důstojnickýho kurzu. Nakonec jsem na nástup přiběhl pět minut po začátku, ale velitel měl zpoždění půl hodiny. Takže jsem vyváznul bez trestu. A po slavnostním absolventským ceremoniálu jsem Ajelet vylíčil, jaký riziko jsem tehdy v sobotu podstoupil. Nemám rád, když si lidi lžou. A ona mi řekla: Ty jsi cvok. Vždyť bych to zvládla i sama. A já jí řekl: Kdyby mě vyhodili z kurzu, byl bych naštvanej, ale za pár měsíců by mě to přešlo. Ale kdyby se ti nedej bože něco stalo, do smrti bych si to neodpustil. Teď ti tu sice vyprávím tohle, ale upřímně – když jsem šel jako zpráskanej pes po dálnici podél krajnice, myslel jsem na jiný věci. Než jsem došel na křižovatku, myslel jsem na to, že Ajelet je drsná, až moc drsná, a že bych si měl možná najít někoho jemnějšího. A za křižovatkou jsem myslel na svýho tátu. Se vzpomínkama je to fakt zvláštní. Zničehonic se mi kdovíproč vybavila jedna příhoda. Můj brácha chodil od šestnácti do osmnácti s jednou holkou. Dafi se jmenovala. Byla hrozně fajn. Hodná. Dlouhý rovný vlasy. Obrovský hnědý oči. Naši ji zbožňovali. No a jednou si Miki přived domů nějakou jinou. Zavřeli se v pokoji a za chvilku slyšíme takový to chichotání, no vždyť víš. A náš táta se zvednul z křesla – uprostřed zápasu, a hráli Makabi, aby sis uměl představit, jak vážný to bylo –, šel za bráchou do pokoje, popadnul ho za flígr, odtáhnul ho do obýváku a povídá: A co Dafi? Jak, a co Dafi? zeptal se brácha. Přesně stejným oprsklým tónem, jakým s ním dneska mluvěj jeho děti. A táta mu vlepil facku a povídá: Jestli už Dafi nemiluješ, tak se zachovej jako chlap a rozejdi se s ní. Jseš Levanoni. A Levanoniovic chlapi prokazujou ženským úctu. Řídil se tím můj táta, řídil se tím jeho táta a ty se tím budeš řídit taky. Jasný? A s touhle vzpomínkou v hlavě jsem došel až domů. Už jsem si maloval, jak s její pomocí vyhraju hádku s Ajelet a konečně jí dokážu, že nemám mozek v rozkroku. Měl jsem na jazyku fakt dobrý věty o Levanoniovic chlapech, ale když jsem dorazil, bylo všude ticho, žaluzie na dveřích, co vedou z obýváku na zahradu, byly stažený a na gauči leželo prostěradlo a deka. Na dveřích do ložnice visel izolepou nalepenej vzkaz: Nechci s tebou spát. Děsíš mě. Až si tenhle vzkaz přečteš, sundej ho (pokud tedy nechceš, aby ho Ofri viděla) a vyspi se v obýváku. Ráno mě vzbudila Ofri. Stála vedle mě a ptala se: Tati, proč spíš na gauči? Protože jsme se s maminkou pohádali. Pohádali jste se kvůli tomu, že s Jael nejíme zdravě? Ale ne. Vaše hádky jsou většinou hloupý. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Eškol Nevo se narodil v Jeruzalémě v roce 1971. Studoval psychologii a literaturu. Založil a vede jednu z předních škol kreativního psaní v Izraeli a stal se mentorem mnoha nadějných izraelských spisovatelů (mj. i Ajelet Gundar-Gošenové). Jeho romány patří v Izraeli mezi bestsellery, Nevo je skvělý vypravěč a dovede psát velmi čtivě, ne však líbivě. Má výborný cit pro jazyk, umí velice dobře jazykově charakterizovat a odlišit hlavní hrdiny a vylíčit je živě a uvěřitelně. To vše spolu s neotřelými zápletkami z něj právem činí jednu z předních osobností současné izraelské literární scény. Věnuje se i tvorbě pro děti. Přeložila Lenka Bukovská, nakladatelství Garamond, Praha, 2019, 1. vydání, váz., 232 stran.
Čas načtení: 2024-07-07 16:00:01
Pět českých vojáků padlo při obraně letiště Bagrám, to nakonec skončilo v rukách Tálibánu
Útok na místě nepřežili četař Ivo Klusák, desátník Libor Ligač, desátník Jan Šenkýř a rotmistr David Beneš, dva afghánští policisté a několik civilistů. Další obětí se stal rotmistr Jaroslav Lieskovan. Zemřel na následky těžkého zranění 14. července v Ústřední vojenské nemocnici v Praze. V Afghánistánu to nebyly jediné oběti Server čt24.cz vzpomněl, že za 17 let nasazení české armády v Afghánistánu zahynulo celkem 14 českých vojáků. Prvního připravila o život lavina kamení a bahna v květnu 2007. První ztrátou při útoku byla smrt vojenského policisty v březnu 2008. Druhým nejhorším dnem pro českou armádu byl v Afghánistánu 5. srpen 2018, kdy při útoku sebevražedného atentátníka u základny Bagrám zemřeli tři vojáci. V Afghánistánu padl i náš psovod, jehož na základně Šindánd v provincii Herát zastřelil afghánský voják. Uletěli komunistům i se třemi letadly a všemi cestujícími. Agent StB se opil a ničeho si nevšiml Číst více Nikdo nebude beztrestně zabíjet naše vojáky „Nikdo nebude beztrestně zabíjet české vojáky v Afghánistánu,“ reagoval na útoky tehdejší náčelník českého generálního štábu Aleš Opata. České speciální síly zabily v reakci na jeden z útoků v Afghánistánu jednoho z organizátorů útoku a dalšího zajaly. Podle deníku na pachatele zaútočila 601. skupina speciálních sil generála Moravce z Prostějova. Někteří odborníci zveřejnění informace kritizovali s tím, že může ohrozit české vojáky či místní spojence. Útok směřoval i na viceprezidenta USA Útoky na vojenskou základnu Bagrám nebyly ojedinělé. Při návštěvě viceprezidenta Spojených států Dicka Cheneye sebevražedný atentátník zaútočil na bránu základny, jeho snahou bylo zasáhnout právě amerického politika. V archivu zpravodajského portálu CNN se dozvídáme, že viceprezident strávil noc na rozlehlé letecké základně Bagrám. Posnídal s vojáky a setkal se s generálmajorem Davidem Rodriguezem, velitelem amerických jednotek v Afghánistánu. Chystal se odjet na schůzku s prezidentem Afghánistánu Hámidem Karzáím, když sebevražedný atentátník udeřil. Američtí vojenští představitelé vyhlásili na základně „červený poplach“. „Slyšel jsem hlasitou ránu,“ řekl Cheney novinářům. „Přišla tajná služba a řekla mi, že došlo k útoku na hlavní bránu.“ Řekl, že byl přesunut na krátkou dobu do protileteckého krytu na základně poblíž své ubikace. „Když se situace uklidnila a oni měli lepší představu o tom, co se děje, vrátil jsem se do svého pokoje,“ dodal Cheney. Bojoval v Pearl Harboru s přesilou a stal se legendou, o které se točí filmy. Zahynul v rozpadajícím se letadle Číst více Základna byla pod útoky stále Karzáího úřad uvedl, že bylo zabito 23 lidí, včetně 20 afghánských dělníků na základně. Dalších 20 lidí bylo zraněno. Mezinárodní bezpečnostní podpůrné síly NATO uvedly, že podle prvních zpráv byli zabiti tři lidé, včetně amerického vojáka, amerického kontraktora a jihokorejského vojáka. Později počet obětí upřesnily na více než 23. Tálibán, který se k útoku přihlásil, přiznal, že cílem byla likvidace Cheneye. Podobné útoky se opakovaly často, před Vánoci v roce 2015 zahynulo šest amerických vojáků, útok byl zaznamenán i o rok dříve. Letecká základna Bagrám Letecká základna Bagrám hrála klíčovou roli během sovětské okupace Afghánistánu v letech 1979 až 1989, kdy sloužila jako operační základna pro bojové jednotky a jejich zásobování. Po stažení Sovětů probíhaly boje mezi Severní aliancí a Tálibánem. Tito protivníci často kontrolovali opačné konce základny. Během invaze do Afghánistánu v roce 2001 byla základna obsazena speciální jednotkou britské Royal Navy Special Boat Service. Začátkem prosince 2001 sdílely základnu americké jednotky z 10. horské divize spolu s důstojníky ze Special Operations Command z letecké základny MacDill na Floridě a 82. výsadkové divize z Fort Bragg. V roce 2007 narostla základna do rozměrů menšího města s dopravními zácpami a spoustou obchodů nabízejících zboží od oblečení po stravování. Neslavný konec základny, obsadil ji Tálibán O konci základny napsala agentura AP News. Podle ní Američané opustili afghánské letiště Bagrám v červenci 2021 po téměř 20 letech. Američané prostě odjeli, vypnuli elektřinu a v noci zmizeli, aniž by o tom informovali nového afghánského velitele základny, který zjistil, že Američané odcházejí více než dvě hodiny poté, co odletěli, jak uvedli afghánští vojenští představitelé. Afghánská armáda potom převzala rozlehlou leteckou základnu, která poskytla vzácný první pohled na to, co bylo epicentrem americké války za sesazení Tálibánu a dopadení pachatelů útoků z 11. září 2001 na Ameriku. „Během jedné noci ztratili všechnu dobrou vůli 20 let tím, že odešli tak, jak to udělali, v noci, aniž by o tom řekli afghánským vojákům, kteří hlídkovali venku,“ řekl afghánský důstojník. O měsíc později obsadil základnu Tálibán. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Aféra Watergate. Pád amerického prezidenta
Čas načtení: 2025-02-22 08:00:01
Pět českých vojáků padlo při obraně letiště Bagrám, to nakonec skončilo v rukách Tálibánu
Útok na místě nepřežili četař Ivo Klusák, desátník Libor Ligač, desátník Jan Šenkýř a rotmistr David Beneš, dva afghánští policisté a několik civilistů. Další obětí se stal rotmistr Jaroslav Lieskovan. Zemřel na následky těžkého zranění 14. července v Ústřední vojenské nemocnici v Praze. V Afghánistánu to nebyly jediné oběti Server čt24.cz vzpomněl, že za 17 let nasazení české armády v Afghánistánu zahynulo celkem 14 českých vojáků. Prvního připravila o život lavina kamení a bahna v květnu 2007. První ztrátou při útoku byla smrt vojenského policisty v březnu 2008. Druhým nejhorším dnem pro českou armádu byl v Afghánistánu 5. srpen 2018, kdy při útoku sebevražedného atentátníka u základny Bagrám zemřeli tři vojáci. V Afghánistánu padl i náš psovod, jehož na základně Šindánd v provincii Herát zastřelil afghánský voják. Uletěli komunistům i se třemi letadly a všemi cestujícími. Agent StB se opil a ničeho si nevšiml Číst více Nikdo nebude beztrestně zabíjet naše vojáky „Nikdo nebude beztrestně zabíjet české vojáky v Afghánistánu,“ reagoval na útoky tehdejší náčelník českého generálního štábu Aleš Opata. České speciální síly zabily v reakci na jeden z útoků v Afghánistánu jednoho z organizátorů útoku a dalšího zajaly. Podle deníku na pachatele zaútočila 601. skupina speciálních sil generála Moravce z Prostějova. Někteří odborníci zveřejnění informace kritizovali s tím, že může ohrozit české vojáky či místní spojence. Útok směřoval i na viceprezidenta USA Útoky na vojenskou základnu Bagrám nebyly ojedinělé. Při návštěvě viceprezidenta Spojených států Dicka Cheneye sebevražedný atentátník zaútočil na bránu základny, jeho snahou bylo zasáhnout právě amerického politika. V archivu zpravodajského portálu CNN se dozvídáme, že viceprezident strávil noc na rozlehlé letecké základně Bagrám. Posnídal s vojáky a setkal se s generálmajorem Davidem Rodriguezem, velitelem amerických jednotek v Afghánistánu. Chystal se odjet na schůzku s prezidentem Afghánistánu Hámidem Karzáím, když sebevražedný atentátník udeřil. Američtí vojenští představitelé vyhlásili na základně „červený poplach“. „Slyšel jsem hlasitou ránu,“ řekl Cheney novinářům. „Přišla tajná služba a řekla mi, že došlo k útoku na hlavní bránu.“ Řekl, že byl přesunut na krátkou dobu do protileteckého krytu na základně poblíž své ubikace. „Když se situace uklidnila a oni měli lepší představu o tom, co se děje, vrátil jsem se do svého pokoje,“ dodal Cheney. Bojoval v Pearl Harboru s přesilou a stal se legendou, o které se točí filmy. Zahynul v rozpadajícím se letadle Číst více Základna byla pod útoky stále Karzáího úřad uvedl, že bylo zabito 23 lidí, včetně 20 afghánských dělníků na základně. Dalších 20 lidí bylo zraněno. Mezinárodní bezpečnostní podpůrné síly NATO uvedly, že podle prvních zpráv byli zabiti tři lidé, včetně amerického vojáka, amerického kontraktora a jihokorejského vojáka. Později počet obětí upřesnily na více než 23. Tálibán, který se k útoku přihlásil, přiznal, že cílem byla likvidace Cheneye. Podobné útoky se opakovaly často, před Vánoci v roce 2015 zahynulo šest amerických vojáků, útok byl zaznamenán i o rok dříve. Letecká základna Bagrám Letecká základna Bagrám hrála klíčovou roli během sovětské okupace Afghánistánu v letech 1979 až 1989, kdy sloužila jako operační základna pro bojové jednotky a jejich zásobování. Po stažení Sovětů probíhaly boje mezi Severní aliancí a Tálibánem. Tito protivníci často kontrolovali opačné konce základny. Během invaze do Afghánistánu v roce 2001 byla základna obsazena speciální jednotkou britské Royal Navy Special Boat Service. Začátkem prosince 2001 sdílely základnu americké jednotky z 10. horské divize spolu s důstojníky ze Special Operations Command z letecké základny MacDill na Floridě a 82. výsadkové divize z Fort Bragg. V roce 2007 narostla základna do rozměrů menšího města s dopravními zácpami a spoustou obchodů nabízejících zboží od oblečení po stravování. Neslavný konec základny, obsadil ji Tálibán O konci základny napsala agentura AP News. Podle ní Američané opustili afghánské letiště Bagrám v červenci 2021 po téměř 20 letech. Američané prostě odjeli, vypnuli elektřinu a v noci zmizeli, aniž by o tom informovali nového afghánského velitele základny, který zjistil, že Američané odcházejí více než dvě hodiny poté, co odletěli, jak uvedli afghánští vojenští představitelé. Afghánská armáda potom převzala rozlehlou leteckou základnu, která poskytla vzácný první pohled na to, co bylo epicentrem americké války za sesazení Tálibánu a dopadení pachatelů útoků z 11. září 2001 na Ameriku. „Během jedné noci ztratili všechnu dobrou vůli 20 let tím, že odešli tak, jak to udělali, v noci, aniž by o tom řekli afghánským vojákům, kteří hlídkovali venku,“ řekl afghánský důstojník. O měsíc později obsadil základnu Tálibán. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Aféra Watergate. Pád amerického prezidenta
Čas načtení: 2024-03-21 07:42:30
Ukrajinské drony se opět zaměřily na základnu hluboko v Rusku
Ve středu se vlna ukrajinských bezpilotních letounů zaměřila na známou leteckou základnu hluboko v Rusku, která je domovem strategických bombardérů. (Foto: X) Letecká základna... Článek Ukrajinské drony se opět zaměřily na základnu hluboko v Rusku se nejdříve objevil na AC24.cz.
Čas načtení: 2024-05-03 11:11:51
Ruské jednotky vstoupily na základnu americké armády v Nigeru
NIGER – Vysoce postavený představitel americké obrany řekl agentuře Reuters, že ruský vojenský personál vstoupil na leteckou základnu v Nigeru. (Foto: Wikimedia) Kde jsou... Článek Ruské jednotky vstoupily na základnu americké armády v Nigeru se nejdříve objevil na AC24.cz.
Čas načtení: 2024-05-19 09:41:40
Rusové posilují námořní základnu v Novorosijsku, odhalují ukrajinští partyzáni
Rusové opevňují svou námořní základnu v Novorossijsku (Krasnodarský kraj, Rusko) v naději, že se ubrání před ukrajinskými námořními bezpilotními letouny, uvádí kanál Telegram partyzánského hnutí Ateš. The post Rusové posilují námořní základnu v Novorosijsku, odhalují ukrajinští partyzáni first appeared on Pravda24.
Čas načtení: 2024-05-20 13:47:09
Ukrajina zaútočila na ruskou základnu na okupovaném předměstí Luhansku
Ukrajinský raketový útok zamířil 20. května na ruskou vojenskou základnu na okupovaném luhanském předměstí Juvileine, uvedl guvernér ukrajinské Luhanské oblasti Artem Lysohor s odvoláním na místní obyvatele. The post Ukrajina zaútočila na ruskou základnu na okupovaném předměstí Luhansku first appeared on Pravda24.
Čas načtení: 2024-05-20 13:47:09
Ukrajina zaútočila na ruskou základnu na okupovaném předměstí Luhansku
Ukrajinský raketový útok zamířil 20. května na ruskou vojenskou základnu na okupovaném luhanském předměstí Juvileine, uvedl guvernér ukrajinské Luhanské oblasti Artem Lysohor s odvoláním na místní obyvatele. The post Ukrajina zaútočila na ruskou základnu na okupovaném předměstí Luhansku first appeared on Pravda24.
Čas načtení: 2024-06-09 09:05:04
Skupina úderných dronů zaútočila na ruskou vojenskou leteckou základnu u města Mozdok v Severní Osetii. The post Ukrajinské bezpilotní letouny zaútočily na vojenskou leteckou základnu Ruské federace vzdálenou tisíc kilometrů first appeared on Pravda24.
Čas načtení: 2024-06-30 15:43:50
Ukrajinští partyzáni objevili na mysu Fiolent na Krymu novou ruskou vojenskou základnu
Zdá se, že Rusové vytvořili na okupovaném Krymu svou novou základnu. Ukrajinské partyzánské hnutí Ateš zjistilo, že zde Rusové skladují velký vojenský arzenál, uvádí server Online.ua. The post Ukrajinští partyzáni objevili na mysu Fiolent na Krymu novou ruskou vojenskou základnu first appeared on Pravda24.
Čas načtení: 2024-07-03 15:02:18
Záběry ukazují Kyjevský útok na ruskou námořní základnu v Černém moři
Ukrajinské síly podnikly v noci útok bezpilotními letouny na ruskou námořní základnu u Černého moře, kde kotví dříve vážená flotila Moskvy, píše Independent. The post Záběry ukazují Kyjevský útok na ruskou námořní základnu v Černém moři first appeared on Pravda24.
Čas načtení: 2024-08-06 09:36:46
Američtí vojáci zraněni po útoku na základnu v Iráku, Biden zvažuje reakci
Americký prezident Joe Biden a viceprezidentka Kamala Harrisová byli informováni o podezření na raketový útok na leteckou základnu Ain al-Asad v Iráku, kde jsou... Článek Američtí vojáci zraněni po útoku na základnu v Iráku, Biden zvažuje reakci se nejdříve objevil na AC24.cz.
Čas načtení: 2024-08-09 08:28:09
Ukrajina zasáhla leteckou základnu v ruském Lipetsku
Ukrajina vyslala na tamní leteckou základnu v Rusku zřejmě velké množství bezpilotních letounů (zatím nebylo potvrzeno, co bylo skutečně vysláno). (Foto: X / ASRA)... Článek Ukrajina zasáhla leteckou základnu v ruském Lipetsku se nejdříve objevil na AC24.cz.
Čas načtení: 2024-09-18 10:45:53
Ukrajina zaútočila na ruskou základnu v Sýrii
Speciální jednotky ze skupiny Chimik ukrajinského Hlavního ředitelství rozvědky (HUR) tvrdí, že zaútočily na ruskou vojenskou základnu na předměstí syrského Aleppa. (Foto: X) Předpokládá... Článek Ukrajina zaútočila na ruskou základnu v Sýrii se nejdříve objevil na AC24.cz.
Čas načtení: 2024-11-22 11:23:56
Rusko pohrozilo útokem na Americkou raketovou základnu v Polsku
Ve čtvrtek Rusko pohrozilo, že zaútočí „moderními zbraněmi“ na novou Americkou základnu balistických raket v Polském Redzikowě. Základna byla otevřena 13. listopadu. „Vzhledem k povaze a úrovni hrozeb, které tato Západní vojenská zařízení představují, byla základna protiraketové obrany v Polsku… The post Rusko pohrozilo útokem na Americkou raketovou základnu v Polsku first appeared on Akta X.
Čas načtení: 2026-03-06 14:57:40
ŽIVĚ: Írán zaútočil na americkou základnu v Bahrajnu
14:51 Írán zaútočil na americkou základnu v Bahrajnu Írán v rámci odvetných útoků za izraelsko-americké bombardování íránského území zasáhl raketami a drony americkou námořní... Článek ŽIVĚ: Írán zaútočil na americkou základnu v Bahrajnu se nejdříve objevil na AC24.cz.
Čas načtení: 2026-03-09 17:12:38
Na dívčí školu v Íránu s největší pravděpodobností zaútočili Američané, odhalilo nové video
Stále více důkazů ukazuje, že za útok na íránskou dívčí školu v Mínábu, kde podle íránských úřadů zemřelo na 175 lidí, většinou dětí, mohou Američané. Ti na ni udeřili při útoku na nedalekou základnu Íránských revolučních gard, kterou zasáhli střelou Tomahawk. Informuje o tom agentura AP, která odkázala na práci investigativní skupiny Bellingcat. Ta analyzovala nejnovější video z útoku na základnu, na němž podle ní je vidět útok tomahawkem. Ten v konfliktu na Blízkém východě používají pouze Američané. Investigativci z toho vyvozují, že při americkém úderu na základnu byla zasažena právě i škola.
Čas načtení: 2026-03-21 08:21:47
ŽIVĚ: Írán zaútočil na základnu na ostrově Diego Garcia vzdálenou 4 tisíce kilometrů
09:45 Írán zaútočil na základnu na ostrově Diego Garcia vzdálenou 4 tisíce kilometrů Včera byly na ostrov, který se nachází 3 800 km od... Článek ŽIVĚ: Írán zaútočil na základnu na ostrově Diego Garcia vzdálenou 4 tisíce kilometrů se nejdříve objevil na AC24.cz.
Čas načtení: 2026-03-29 11:17:25
ŽIVĚ: Klíčové americké letadlo včasného varování E-3 Sentry zničeno při útoku na saudskou základnu
11:30 Klíčové americké letadlo včasného varování E-3 Sentry zničeno při útoku na saudskou základnu Fotografie zachycují totální zničení letounu 81-0005, letounu včasného varování a... Článek ŽIVĚ: Klíčové americké letadlo včasného varování E-3 Sentry zničeno při útoku na saudskou základnu se nejdříve objevil na AC24.cz.
Čas načtení: 2020-07-07 06:03:33
Ukázka z knihy Petera Lehra Historie pirátství: Od vikingů po somálské lupiče
Kniha popisuje historii pirátství od samého počátku až po současnost, kdy je omezeno jen na některé lokality. Popisuje způsoby přepadávání lodí, přístavů nebo vesnic a měst na pobřeží i to, jak se tyto strategie vyvíjely s příchodem nových technologií, politických spojenectví apod. Vyvrací romantické představy o pirátech, které byly vytvořeny mnoha příběhy a hollywoodskými filmy. Kniha také přináší portréty nejslavnějších pirátů, mapy a kresby lodí. Ukázka z knihy ČÁST I izolované oblasti, od 700 do 1500 připojení ke zlotřilému řádu Proč si lidé zvolí stát se pirátem nebo privatýrem, proč se rozhodnou pro kariéru námořního lupiče? Většina romantických filmů a románů o pirátech nevšímavě opomíjí ošklivou pravdu, že pirátství bylo – a v mnoha přímořských oblastech stále je – velmi nebezpečné povolání, ohrožující přinejmenším zdraví samotného piráta. Člověk, který se pro tuto kariéru rozhodl v minulosti, tak patrně učinil s nadějí na rychlé zbohatnutí. Mnohem pravděpodobněji ho však čekalo utonutí, vyhladovění, úmrtí na kurděje, malárii, mor či jinou z mnoha exotických a tehdy ani nepojmenovaných chorob, doživotní zmrzačení při nehodě či v boji, zabití v bitvě nebo umučení k smrti řadou velmi nepříjemných způsobů, po dopadení mohl zemřít na popravišti nebo shnít ve vězení. Je tedy důležité mít na paměti, že volba pirátství za povolání nemusí být vždy motivována romantickými představami ani láskou k dobrodružství. Za rozhodnutím stát se pirátem obvykle stála jedna ze dvou hnacích sil. Za prvé neutěšené postavení zavdávající oprávněný důvod ke stížnostem, jako je bída či chudoba, nezaměstnanost, drsnéživotní podmínky a obecně bezútěšná a beznadějná budoucnost. A za druhé nenasytná touha po bohatství nebo vidina snadno vydělaných peněz. Mocným motivačním faktorem býval rovněž útěk před spravedlností. „Moře vždy sloužilo jako útočiště nezákonných a kriminálních společenských živlů.“ Přesná směsice zmíněných prvků nezávisela ani tak na zeměpisné oblasti, ale spíše na místních okolnostech, které se v průběhu času mohly podstatně měnit. V době pozdního středověku, tedy mezi roky 1250 a 1500, existovaly ve Středomoří oblasti, které se těšily hospodářskému růstu, což podnikavým jedincům, zejména velmi zručným řemeslníkům, nabízelo řadu dokonale legálních příležitostí. Na druhé straně bylo možné narazit na místa, kde vládla stagnace a růst nezaměstnanosti ještě urychloval zvyšující se počet obyvatelstva, na oblasti, kde charakteristickou chudobu zhoršovaly neustálé nájezdy a protiútoky různých námořních mocností a jejich loďstev, často podporovaných privatýry – nebo korzáry –, soukromými osobami vybavenými licencí (oficiálním vládním pověřením k vedení kořistnické činnosti na moři), jakož i piráty bez licence. V křesťanských oblastech na středomořském pobřeží profitovaly zavedené námořní mocnosti jako Benátky, Janov a Pisa z prudce rostoucího obchodu s byzantskou říší a s hlavními přístavy muslimských říší, například s Alexandrií, i s přístavy na pobřeží Černého moře, například s Kaffou (dnešní Feodosija). Benátští, janovští a pisánští kupci bohatli na vzácném zboží, mezi něž patřily drahokamy, hedvábí, koření, porcelán, zlato, stříbro, kožešiny a otroci, a spolu s nimi bohatli i alexandrijští a byzantští obchodníci. Pokud se občané zmíněných vzkvétajících přístavních měst rozhodli pro pirátství, činili tak nejčastěji z touhy po zbohatnutí a stávali se hlavně korzáry, licencovanými piráty. Není překvapením, že se mezi piráty hlásili zejména občané ze spodních příček společenského žebříčku, kteří měli vstupem do tak rizikové profese nejmíň co ztratit, zato mohli nejvíc získat. Například v případě přístavů Bidžája (Alžírsko) a Trapani (Sicílie) se do pirátských aktivit na „zkrácený úvazek“ zapojovali „lidé skromného původu“ jako dělníci, maloobchodníci nebo řemeslníci, rybáři a námořníci. Na ostrovech podél námořních tras nuzně se protloukající chudobní rybáři a rolníci určitě sledovali dychtivýma očima těžce naložené obchodní lodě. Tato místa byla obvykle odříznuta od ekonomického pokroku a často se stávala cílem loupeživých nájezdů korzárů, kteří zde lovili otroky a odváželi s sebou vše, co mohlo posloužit jako zdroj zisku. Nikoho nepřekvapí, že se žalostné životní podmínky a touha po bohatství spojily a daly na těchto místech vzniknout pirátským základnám, z nichž některé přežily až do devatenáctého století. I v severoevropských vodách stály tvrdé životní podmínky za vznikem a vzestupem volně organizovaných pirátských a privatýrských flotil námořních lupičů, známých nejprve jako „vitaliáni“ (německy Vitalienbrüder, volně přeloženo bratři živitelé) a později jako „likedeeleři“, které na přelomu čtrnáctého a patnáctého století operovaly v Baltském a Severním moři. Vdůsledku neustálých námořních válekv této části Evropy byly vypleněny mnohé přímořské oblasti a tuhý feudální řád na pevnině držel poddané v pevném područí. Není divu, že mnozí chudí rolníci a nádeníci, kteří nevlastnili ani kousek půdy, se ve třináctém a čtrnáctém století přesouvali do měst v naději na lepší život. Tam však zjistili, že jejich bída se v relativní anonymitě města ještě prohloubila. Platilo to zejména v případě státu Řádu německých rytířů, který se rozkládal na částech území dnešního Estonska, Lotyšska, Litvy, Polska, Ruska a Švédska. Ovládal ho katolický vojenský řád, který se až do počátku patnáctého století podílel na křížových výpravách proti pohanským kmenovým královstvím a knížectvím. V té době byly akty pirátství v Baltském moři poměrně časté a docházelo k nim ze stejných důvodů jako v jiných koutech světa: hustý námořní provoz nabízel bohatou kořist a neustále se měnící politická spojenectví přímořských států znemožňovala ustavení a účinné dodržování námořního práva. Například již v roce 1158 obyvatelstvo dánských pobřežních oblastí Jutska a Sjællandu uprchlo v důsledku neustálých nájezdů do vnitrozemí a nechalo za sebou neobdělávanou a nechráněnou půdu. „Všude vládla sklíčenost, nikdo nemohl spoléhat na zbraně ani na pevnosti.“ Vévoda Jan z Meklenburku (do vévodského stavu jej roku 1348 v Praze povýšil Karel IV.) nabídl v rámci války, kterou koncem čtrnáctého století vedl proti dánské královně Markétě, privatýrské pověření prakticky každému, kdo si o ně řekl. Tím jen dále otevřel stavidla a do té doby neorganizovaní piráti se sdružili do velkých flotil. Převážně námořní válka Meklenburska proti Dánsku vyžadovala stavbu nových lodí, pro něž bylo třeba zajistit posádky. A protože válka přinášela naději na rozsáhlé drancování a plenění, hrnuly se do meklenburských přístavů zástupy dobrodruhů a zoufalců vesměs severoněmeckého původu, dychtivých nechat se najmout. Dětmarova Kronika je popisuje těmito slovy: V tomto roce [1392] se shromáždil neukázněný a vzpurný dav dvořanů, měšťanů z mnoha měst, úředníků a sedláků, kteří nazvali sami sebe vitaliáni. Tvrdili, že vyrazí proti královně Dánska, aby osvobodili švédského krále, jehož uvěznila, a že nebudou nikoho zajímat ani plenit, pouze podpoří zbožím a pomocí ty [z Meklenburska], kdo budou bojovat proti královně. Svému slibu se vitaliáni zpronevěřili, ohrožovali „celé moře a všechny kupce, přátele i nepřátele“. Vitaliáni ani jejich nástupci likedeeleři se – podobně jako jiné velké organizované pirátské skupiny – neobjevili znenadání a zčistajasna. Můžeme jen spekulovat, zda tyto muže vedla touha po bohatství, nebo zoufalé životní podmínky, aby se stali námořními lupiči, neboť nikdo z těch zástupů povětšinou negramotných a nevzdělaných lidí nezanechal paměti. Je však pravděpodobné, že oba zmíněné faktory poháněly četné obyvatele hanzovních měst, aby se dali na pirátství. Volání meklenburského vévody po privatýrech jim znělo jako vábení sirén. Nabízelo naději na únik ze spárů bídné chudoby a na zbohatnutí – nebo alespoň na smrt při snaze získat lepší postavení. Ještě pochopitelnější je, že se k vitaliánům přidávali i stávající námořníci. Podmínky úmluvy sice mohly zahrnovat ustanovení, že meklenburští privatýři budou placeni pouze z kořisti, přesto naděje na obohacení při rabování byla jistě svůdná. Pokud se kapitán rozhodl připojit se k pirátskému bratrstvu, posádka ani nemusela přestoupit na jiné plavidlo. Rozdíl mezi obchodní a pirátskou či privatýrskou lodí spočíval jen v tom, že ta druhá uvedená mívala lepší posádku i výzbroj. Názvy, pod nimiž tyto aliance námořních lupičů vešly ve známost, jsou dostatečně výmluvné. Podle některých názorů vděčí vitaliáni, bratři živitelé, za své pojmenování jednomu z úkolů, jimiž byla tato skupina privatýrů pověřena. Roku 1390 dostali příkaz zásobovat, tedy živit, vyhladovělé obyvatele Stockholmu, když dánský nepřítel odřízl město od zásobovacích tras. Přijatelnější vysvětlení zní tak, že název bratři živitelé odkazuje na skutečnost, že si tito privatýři zajišťovali obživu vlastními silami. Odkaz na „bratry“ nebo „bratrstvo“ naznačuje vzájemnost, když už ne rovnost. Tento prvek je výraznější v pojmenování (ve středověké dolnoněmčině) Likedeelern, které se vyskytuje v soudobých německých pramenech kolem roku 1398 a znamená „rovnocenní podílníci“. V dobách striktního hierarchického rozdělení společnosti, kdy všichni měli vědět, kde je jejich místo, je kvazi socialistická představa rovnocenného podílu bez ohledu na původ sama o sobě výzvou předhozenou politickým elitám – aristokracii, církvi a mocným hanzovním obchodníkům. Zajímavé je, že to nebyli pouze utlačovaní, kdo se ve středověku rozhodli pro pirátskou nebo privatýrskou dráhu. Kariéra piráta nebo privatýra lákala dokonce i šlechtu a často z velmi podobných důvodů: uniknout životu v chudobě a strádání, do něhož je uvrhl nepřející osud. Chudoba šlechticů byla samozřejmě relativní a mnozí urození zřejmě vyrazili na moře spíše z touhy po dobrodružství než pro cokoliv jiného. Zůstává ovšem neměnným faktem, že mnoho jedinců urozeného původu se stalo piráty nebo privatýry z donucení. Tak například v Itálii čtrnáctého století se běžně stávalo, že v důsledku častých násilných srážek mezi různými městskými státy i mezi jednotlivými frakcemi uvnitř těchto států byla řada vysoce postavených rodin nucena uprchnout ze svých domovských měst. Snažily se udržet své postavení (nebo spíš prostě přežít) tím, že se daly na pirátství a lupičství. Kolem roku 1325 napadaly ghibellinské galéry vyplouvající z Janova konvoje obchodních lodí, plenily a loupily. V roce 1464 se pirátem, a to velmi neblaze proslulým, stal dokonce janovský vévoda a arcibiskup Paolo Fregoso, když jej političtí nepřátelé vyhnali z města. Italští vyhnanci ovšem nebyli jediní příslušníci šlechty, na něž tehdy dolehly zlé časy. Když nečekané uzavření míru v roce 1302 vedlo k obrovské nezaměstnanosti mezi vojáky a žoldnéři, trpěli i katalánští rytíři. Mnozí se uchýlili pod vlajku jistého Rogera de Flor, bývalého templáře, který se po vyloučení z řádu pro údajné krádeže stal pirátem. S námořními nájezdy měl bohaté zkušenosti, neboť se od svých osmi let plavil na templářských lodích a z plavčíka to dotáhl až na velitele galéry. Tato skupina profesionálních žoldnéřů, známá pod názvem (Velká) Katalánská kompanie, působila po většinu čtrnáctého století převážně ve východním Středomoří buď jako privatýři, nebo jako piráti – podle toho, zda bojovali pro nějakého pána, nebo pro sebe. Situace vitaliánů v Baltském moři byla koncem téhož století jen mírně odlišná. Mnozí příslušníci nižší šlechty v tomto regionu strádali ve stavu infausta paupertas neboli „nešťastné chudoby“, a to navzdory možnostem a ambicím svého původu. Většina z nich byla závislá na příjmech z půdy, kterouvlastnili, abylitakvelmizranitelnívpřípadech agrárních krizí, kdy ceny zemědělských výrobků klesaly na samotné dno. Tito šlechtici představovali typický důsledek oněch nejistých válečných časů, ovšem na rozdíl od jiných skupin chudiny měli jednu dobře zpeněžitelnou výhodu – byli zocelení častými válkami, v nichž bojovali, takže prokazovali neobyčejné bojové schopnosti. Navíc svým ubohým postavením ospravedlňovali své loupení a drancování jakožto „drobný“ nebo „odpustitelný“ hřích, který na nich nezanechá žádné stigma. Potvrzuje to i soudobé rčení: „Ruten, roven, det en is gheyen schande, dat doynt die besten von dem lande.“ (Potulka a loupež neznamená hanbu, dělají to i ti nejlepší ze všech zemí.) Bylo tedy jen logickým krokem rozšířit loupení ze souše i na moře. Většina šlechticů, kteří se dali k pirátům, se na rozdíl od „obyčejných“ lidí stala veliteli. Vyškrábali ze dna truhlice posledních pár zlatek, koupili loď, vyzbrojili ji a najali posádku z řad svých bojem zocelených přívrženců v nikoliv liché naději, že jim pár úspěšných nájezdů vynaložené prostředky bohatě vrátí. Jiní, ještě chudší šlechtici, byli natolik zběhlí a zruční ve válečném umění, že se stali pirátskými veliteli, aniž by si napřed museli pořídit loď. To byl i případ dvou mnichů žebravého řádu, kteří se stali vůdci vitaliánů. Není známo, co tyto dva „svaté“ muže přimělo připojit se k námořním lupičům, ale překvapivě nešlo o první „klášterníky“, řádové bratry, kteří se stali piráty. Mnich Eustach, známý také jako Černý mnich, se narodil jako Eustache Busket ve francouzském Boulogne-sur-Mer při pobřeží Lamanšského průlivu někdy kolem roku 1170 do vznešené rodiny – jeho otec Baudoin patřil k předním šlechticům tohoto přímořského kraje. Mladíkovi se zřejmě dostalo řádného rytířského i námořnického výcviku, jeho pozdější pozoruhodné činy jako privatýra a piráta naznačují, že první zkušenosti získal jako korzár ve Středomoří. Není jasné, proč se rozhodl vstoupit jako mnich do benediktýnského kláštera. O něco zřejmější jsou důvody, proč duchovní službu opustil. Když odmyslíme zvěsti o údajných zločinech, hnala jej touha pomstít smrt svého otce, jehož zabil jiný šlechtic. Po krátkém působení jako bandita ve svém rodném kraji dobře využil nabyté korzárské dovednosti a kolem roku 1204 se připojil k privatýrům anglického krále Jana, který vedl dlouhou a úpornou válku proti francouzskému panovníkovi Filipu II. Téměř deset let Eustach napadal francouzské koráby a útočil na francouzské pobřeží Lamanšského průlivu. Za svou polonezávislou základnu si zvolil ostrov Sark – k velké mrzutosti obyvatel nedalekých anglických přístavů Hastings, New Romney, Hythe, Dover a Sandwich (známých jako Cinque Ports, Pět přístavů), kteří byli rovněž vystaveni jeho drancování. Když se proti Eustachovi v letech 1212 a 1213 postavil anglický dvůr, rychle změnil strany a ve francouzských službách napadal anglické lodě a pobřeží. Jeho osud se naplnil 24. srpna 1217 v bitvě u Sandwiche, když se anglickým námořníkům podařilo proniknout na palubu jeho lodi poté, co napřed oslepili francouzské protivníky tím, že jim nasypali doočí nehašené práškové vápno.„Naskákali na Eustachovu loď a mimořádně krutě se vypořádali s jeho muži. Pochytali všechny barony a mnicha Eustacha zabili. Usekli mu hlavu a bitva okamžitě skončila.“ Nebyl jediný člen církevního řádu, který porušil svaté sliby a vydal se na dráhu piráta. Na druhé straně zeměkoule najdeme jiné zbloudilé, tentokrát buddhistické mnichy, kteří učinili totéž. Například jistý Sü-chaj vedl mnoho let poklidný život jako vzdělaný a uznávaný mnich ve slavném Tygřím klášteře nedaleko Chang-čou. Avšak roku 1556 se z neznámých důvodů náhle rozhodl, že opustí klášter a přidá se k pirátům Wo-kchou, kteří v letech 1440 až 1570 aktivně působili ve Východočínském a Jihočínském moři. Dobře využil svých znalostí náboženský chrituálů, liturgických žalmů i věšteckého umění as jejich pomocí si získal „věrnost své posádky, která ho nazývala ,generálem, jehož seslala nebesa, aby zpacifikoval oceány‘“. Ale stejně jako křesťanští duchovní, kteří se připojili k pirátům v Severním a Baltském moři, i on představoval spíše výjimku než pravidlo. Wo-kchou, což doslova znamená „japonští bandité“, verbovali své členy převážně mezi Japonci, Číňany a Malajci, hnanými buď touhou po zbohatnutí, nebo chudobou. Většinu tvořili zkušení čínští námořníci, kteří dříve sloužili ve válečném nebo obchodním loďstvu. Proud rekrutů zesílil po schválení tvrdého omezení či přímo zákazu námořního obchodu a rozpuštění mocného námořníholoďstva dynastie Ming, které pod velením admirála Čeng-chea brázdilo vody Indického oceánu mezi roky 1405 a 1433. Náhlá změna čínské námořní politiky měla za následek tisíce nezaměstnanýcha strádajících námořníků, kteří se zoufale snažili najít nové uplatnění. Mnozí obchodníci se rozhodli pokračovat ve svém, nyní již prakticky nezákonném podnikání a zapojili se do pirátství – buď aktivně organizováním nájezdů, nebo pasivně obchodováním s kradeným zbožím. Nejmocnějším mezi těmito kupci-piráty byl jistý Wang Č’, původně bohatý a vážený obchodník se solí. Základnu si zbudoval na ostrově Kjúšú pod ochranou japonských feudálních pánů a z ní ovládal stále rostoucí pirátskou říši, aniž by se sám aktivně podílel na nájezdech a plundrování. V jeho případě proběhl přerod z uznávaného obchodníka v obávaného piráta nedobrovolně: zákaznámořníhoobchoduzničiljehopodnik, který na mořeplavbě závisel. Neměl prostě jinou možnost. bůh to tak chce Stát se pirátem bylo mnohem snazší, pokud se k tomu nevztahovalo žádné společenské stigma. Některé přímořské národy – například Vikingové, kteří za raného středověku (od osmého století) napadali pobřeží britských ostrovů, Irska i evropské pevniny, nebo ve stejné době, ale na druhé straně zeměkoule takzvaní Orang Laut (Mořští lidé), kteří pocházeli od Malackého průlivu – pokládaly nájezdné lupiče za vznešené válečníky, kteří zasluhují úctu a obdiv. V těchto kulturách patřila účast na pirátských nájezdech ke způsobům, jak získat nejen reputaci, ale také bohatství. Pro členy válečnické společnosti, kteří se chtěli osamostatnit jako nezávislá feudální knížata, byly nejdůležitější tři prvky. Museli si vydobýt pověst neohrožených bojovníků, získat do svých vojů dostatečný počet otroků-bojovníků a nashromáždit bohatství. Platilo to zejména pro Vikingy: Bohatství u Vikingů neznamenalo pasivní hromadění zlata a stříbra, ukrytého kdesi v jámě nebo v truhlici, ale spíše je představovalo postavení, spojenectví a styky. Skandinávské komunity v období Vikingů tvořily otevřený systém, v němž musel každý jedinec či rodina soustavně bránit svou pozici vůči ostatním, kteří si s ním byli teoreticky rovni. Universum 2020, z anglického originálu Pirates: A New History, from Vikings to Somali Raiders přeložil Dalibor Míček, vázaná, 360 stran, 1. vydání. {loadmodule mod_tags_similar,Související}