Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-05-22 11:41:00

Na západě Mexika přemisťují kvůli válce gangů do bezpečí i zvířata ze zooparku

V mexickém státě Sinaloa, kde od loňského září zesílilo násilí kvůli válce dvou frakcí drogového kartelu, přemisťují kvůli zvýšené kriminalitě také asi 700 zvířat ze záchranné stanice. Z města Culiacán už převezli do soukromé zoologické zahrady v Mazatlánu, vzdáleném asi 250 kilometrů, přes sto zvířat, včetně dvou slonů a desítky tygrů a lvů. Informovala o tom agentura DPA.

Čas načtení: 2025-10-31 13:00:00

Globální drogová spojka je v USA. Kartely to může oslabit více než ztráty bossů

Spojené státy převzaly do vazby zprostředkovatele drogových obchodů Č' Tung Čanga, který působil v Mexiku a Číně jako klíčová spojka mezi jednotlivými zločineckými organizacemi. Těm mimo jiné zajišťoval praní špinavých peněz. Podle odborníků se jedná o postavu se značným vlivem, kterou může být složité nahradit. Oproti tomu dosavadní úspěchy amerických a mexických úřadů v odstraňování šéfů kartelů mnohdy přinesly další násilí a vzestup nových bossů.

Čas načtení: 2025-11-16 10:48:21

Generace Z bere do rukou budoucnost Mexika. Ulice zaplavily protesty proti kartelům

Tisíce Mexičanů vyšly v sobotu do ulic metropole Mexika a dalších měst protestovat proti násilí drogových kartelů a vládní politice.

Čas načtení: 2025-11-16 09:16:00

Sto zraněných policistů si vyžádaly střety na demonstraci proti násilí v Mexiku

V metropoli Mexika a dalších městech země demonstrovaly v sobotu tisíce lidí proti násilí drogových kartelů a způsobu, jakým proti organizovanému zločinu postupuje vláda. Protesty organizované mladými z takzvané Generace Z skončily v centru mexického hlavního města střety skupin maskovaných lidí s policií, která proti nim použila slzným plyn. Sto policistů a dvacet demonstrantů utrpělo zranění, z toho čtyři desítky skončily v nemocnici, informoval deník El Universal. Asi 40 lidí bylo podle něj zadrženo.

Čas načtení: 2026-02-23 14:09:23

Po zabití šéfa kartelu zasáhly několik mexických států násilnosti

Několik mexických států zasáhla vlna násilí - členové drogových gangů se tam střetli s bezpečnostními složkami. Jde o reakci na smrt šéfa kartelu Jalisco nová generace Nemesia Rubéna Osegueru Cervantese. Mexické úřady varovaly obyvatele, aby kvůli násilnostem nevycházeli. V několika mexických státech byla v pondělí zrušena výuka ve školách. Tuzemské ministerstvo zahraničí doporučilo Čechům, aby se vyhýbali zbytným cestám v daných oblastech.

Čas načtení: 2026-02-23 17:05:00

Zajali ho ještě živého. Kdo je muž, kvůli kterému je Mexiko v plamenech?

Mexiko zachvátila vlna násilí poté, co speciální jednotky mexické armády zabily šéfa jednoho z největších drogových kartelů. V ulicích vzplály auta či obchody. Deník Aktuálně.cz popisuje, kdo byl muž, jehož smrt k násilnostem vedla.

Čas načtení: 2026-03-01 00:00:00

Teror, tunely, vlastní armády. Seznamte se s vládci mexických kartelů

Mísí se v něm extrémní, nejbrutálnější násilí se sofistikovanými logistickými operacemi. S neuvěřitelnou mírou korupce. S astronomickými zisky. Svět drogových kartelů je pevně propojen s Mexikem. Jednou z jeho postav byl i El Mencho. Nemesio Oseguera Cervantes, jehož 22. února zabily ozbrojené síly. Seznamte se však i s dalšími.

Čas načtení: 2024-11-25 17:38:00

Nadace Vodafone spouští kampaň za ukončení násilí na ženách a zdůrazňuje roli přátel a rodiny při podpoře obětí

Praha 25. listopadu 2024 (PROTEXT) - Nadace Vodafone spouští novou kampaň na sociálních sítích s cílem zdůraznit zásadní roli rodiny a přátel při podpoře obětí domácího násilí. Kampaň cílí na ženy, které mohou potřebovat pomoc a směřuje je na webové stránky, aplikaci a widget Bright Sky. Ty nabízejí ověřené informace, kontakty na pomoc i praktické tipy, jak podpořit někoho blízkého.Nadace Vodafone se už potřetí připojuje ke kampani OSN s názvem „16 dní aktivismu“ - globální iniciativě bojující proti genderově podmíněnému násilí, kterou vede generální tajemník OSN António Guterres. Kampaň začíná 25. listopadu na Mezinárodní den za odstranění násilí páchaného na ženách a končí 10. prosince na Den lidských práv.Kampaň Nadace Vodafone poběží na sociálních sítích nejen v České republice, ale celkem ve 12 zemích, kde tato globální organizace působí, a to na platformách Facebook, Instagram, X, LinkedIn a případně TikTok.Koncepce kampaně vychází z myšlenky, že kamarádky jsou si vzájemnou oporou v dobrých i těžkých časech. Jedna druhou podporuje v případě rozchodu s partnerem nebo při hledání práce, společně se radují z těhotenství. Ale co když jedna z nich žije v násilném partnerském vztahu? Dokázala by ji druhá správně podpořit i tehdy?Kreativní zpracování zahrnuje upravené album fotografií z telefonu mladé ženy s obrázky momentů, kdy si s nejlepší kamarádkou vzájemně pomáhaly v průběhu let – od nástupu do školy až po společnou účast na festivalech, od pomoci při stěhování až po roli družičky na svatbě.Během přehrávání fotografií se na obrazovce objeví znepokojující SMS zpráva právě od nejlepší kamarádky, která naznačuje, že možná právě teď potřebuje pomoc. Následuje slogan: „Byla jsi tu pro ni tehdy. Buď tu pro ni i teď. Zjisti, jak podpořit někoho blízkého uvězněného v násilném vztahu. Objev Bright Sky.“Za kreativní částí stojí agentura The Elephant Room, která se ve své tvorbě zaměřuje na inkluzivní projekty se sociálním dopadem a v minulosti vytvářela kampaně třeba pro město Londýn, British Library, Arsenal, Adidas či Uber. Mediální agenturou pro digitální marketing je Count to Ten.„Naše reakce, když se nám někdo svěří, je klíčová. Možná je to vůbec poprvé, co to dotyčná někomu řekla, ale nejspíš to není poprvé, co něco takového zažívá. Možná ani neví, že zažívá domácí násilí, jen cítí, že je něco špatně. A právě rodina či přátelé mohou pomoci to pojmenovat a nasměrovat k odborné podpoře,“ vysvětluje Branislava Marvánová Vargová z organizace ROSA – centrum pro ženy, která je partnerem projektu Bright Sky v Česku.„Mnoho lidí neví, jak v takových situacích správně reagovat a někoho podpořit. Aplikace Bright Sky tady pomůže, je anonymní, nabízí rady, jak mohu pomoci, i širší kontext v podobě jednoduchých definic různých forem násilí. Tím pomáhá rozpoznat znaky násilí a podniknout smysluplné kroky k podpoře druhých,“ upřesňuje Zuzana Holá, ředitelka Nadace Vodafone.Kromě aktivity Nadace Vodafone na sociálních sítích bude kampaň v Česku zahrnovat také informace o tom, jak mohou v tématu prevence domácího násilí pomoci zaměstnavatelé, a tedy kolegyně a kolegové v práci. Této problematice se věnuje Charta proti domácímu násilí. Vodafone Czech Republic zároveň aktuálně spouští interní průzkum o zkušenostech s násilím a pohledem na celou problematiku.Kampaň Nadace Vodafone doplňuje téma letošní širší kampaně „16 dní“ OSN, kterým jeu pozornit na alarmující eskalaci násilí na ženách pod heslem „Každých 11 minut je zabita jedna žena“. #NoExcuse. Spojme se za ukončení násilí na ženách.O projektu Bright SkyNadace Vodafone poprvé spustila Bright Sky v roce 2018 ve spolupráci s britskými organizacemi pomáhajícími obětem násilí Hestia a Hope After Harm (dříve Thames Valley Partnership). Dnes je aplikace dostupná ve 13 zemích světa ve 24 jazycích a má přes 1 milion stažení.V Česku je aplikace dostupná od roku 2020. Odborným partnerem je ROSA – centrum pro ženy a partnery jsou Ministerstvo vnitra ČR a Policie ČR. Bright Sky si v Česku stáhlo už přes 15 000 lidí. Každý měsíc jde průměrně o 300 nových uživatelů a uživatelek. Nejpoužívanějšími funkcemi jsou Formy násilí, dotazník Jsem v ohrožení? a Odchod z násilného vztahu.Bright Sky je dostupná jako webová stránka bright-sky.org nebo prostřednictvím aplikace, kterou lze stáhnout v App Store nebo na Google Play.Videa online:https://youtu.be/J5jArSPlCKA?si=V83lgQzM-EjihQjqhttps://youtu.be/jlPorvIApnE?si=MDbGpeZxehrebZrbPro více informací o programu prevence domácího násilí Nadace Vodafone, jehož je Bright Sky součástí, navštivte www.nadacevodafone.cz/domacinasili.O společnosti VodafoneVodafone je telekomunikačním lídrem v Evropě a Africe. Naším cílem je „spojovat pro lepší budoucnost“ a naše odborné znalosti a rozsah působení nám dávají jedinečnou příležitost dosáhnout pozitivní změny pro společnost. Naše sítě udržují rodiny, přátele, firmy i vlády ve spojení a hrajeme zásadní roli při udržování chodu ekonomik a kritických odvětví, jako je vzdělávání a zdravotní péče. Vodafone je největším operátorem mobilních a pevných sítí v Evropě a Africe. Poskytujeme mobilní a pevné služby více než 300 milionům zákazníků v 15 zemích a v dalších 44 zemích spolupracujeme v oblasti mobilních sítí s partnery. Máme jednu z největších platforem internetu věcí na světě. V Africe obsluhují naše finanční technologické nástroje téměř 80 milionů zákazníků v sedmi zemích – spravují tak více transakcí než kterýkoli jiný poskytovatel.V České republice poskytuje Vodafone služby více než 4,5 milionu zákazníků – zhruba 4 miliony připadají na mobilní služby, dalších přibližně 700 tisíc na fixní služby, kde Vodafone posílil svou pozici po integraci společnosti UPC Česká republika. Vodafone má v roce 2024 nejlepší mobilní datovou síť v ČR, a to podle měření nezávislé německé společnosti umlaut.Podporujeme diverzitu a inkluzi prostřednictvím našich politik v oblasti mateřské a rodičovské dovolené, celosvětově s pomocí internetového připojení posilujeme postavení žen a obecně zlepšujeme přístup ke vzdělání a digitálním dovednostem. Respektujeme všechny jednotlivce bez ohledu na rasu, etnickou příslušnost, zdravotní postižení, věk, sexuální orientaci, genderovou identitu, kulturu nebo náboženství.Vodafone rovněž dělá významné kroky ke snížení dopadu svého podnikání na planetu. Jde například o nákup 100 % elektřiny z obnovitelných zdrojů po celém světě i o opětovné použití, další prodej nebo recyklaci 100 % našeho nadbytečného síťového vybavení nejpozději od roku 2025. Firma také postupně snižuje emise skleníkových plynů z provozu i z dodavatelského řetězce. Díky těmto krokům chce Vodafone dosáhnout nejpozději v roce 2040 uhlíkové neutrality. Více informací na www.vodafone.cz.Kontakt:nadace@vodafone.czwww.nadacevodafone.cz/domacinasili     ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.  

Čas načtení: 2024-04-10 19:50:24

Násilí je extrém a každý extrém je spojen s problémy

Tam kde existuje život tam je i běžné násilí, válka je ukázkou toho co dokáže násilí člověka k člověku, násilí není jenom fyzické existuje i psychické násilí. Násilí není jenom mezi lidmi a organizacemi, s násilím se setkáme běžně i ve vesmíru i když my toto násilí nevnímáme jako násilí, ale jako něco normálního a… Číst dále »Násilí je extrém a každý extrém je spojen s problémy

Čas načtení: 2024-02-21 13:57:00

T-Mobile ve spolupráci s Nadací Via a organizací In IUSTITIA otevírá grantovou výzvu Česko bez předsudků

Praha 21. února 2024 (PROTEXT) - Společnost T-Mobile dlouhodobě podporuje aktivity spojené s prevencí předsudečného násilí a pomocí lidem ohroženým předsudečným násilím. Digitální inkluze a bezpečí na internetu je součástí firemní ESG strategie, a proto ve spolupráci s organizací In IUSTITIA a Nadací Via vyhlašuje grantovou výzvu Česko bez předsudků. V té rozdělí celkem 1,500.000 korun organizacím, neformálním skupinám a akademickým pracovištím, vyvíjejícím projekty ve prospěch ohrožených skupin, budou se věnovat jejich osvětě a vzdělávání, nebo je motivují k nahlašování těchto skutků.Předsudečné násilí je násilí, které je motivováno předsudky útočníka vůči nezměnitelné osobnostní charakteristice napadeného. Tou může být barva pleti, etnicita, víra, sexuální orientace, pohlaví, věk, zdravotní postižení, sociální postavení či politické přesvědčení. V České republice je tím ohrožen každý desátý člověk, momentálně nejohroženějšími komunitami jsou lidé napadení z důvodu své etnicity (Romové), národnosti (Ukrajinci), sexuální orientace (LGBTQ+), pohlaví (ženy) či zdravotního postižení."Trápí nás, že v České republice je velmi nízká informovanost ohrožených lidí o jejich právech a neexistuje důsledný monitoring násilí založeného na předsudcích. Proto ve spolupráci s In IUSTITIA podpoříme zejména ty projekty, které posílí práva osob tímto ohrožených a přispějí k odolnější společnosti," vysvětluje Martin Orgoník, ředitel vnějších vztahů a udržitelnosti T-Mobile.Grantová výzva sleduje tři základní oblasti a její hlavní cílovou skupinou jsou tedy lidé ohrožení předsudečným násilím. První z oblastí je přímá podpora těchto osob, kam se řadí zejména komunitní a nízkoprahové projekty, dále ty zahrnující terénní práci a prokazatelně pracující s touto skupinou. Další oblastí je edukace a osvěta ohrožených skupin zaměřená především na povědomí o právech obětí, vytvoření vzdělávacích materiálů či kampaní. Poslední kategorií je pak sběr dat a projekty přinášející svědectví o specifických projevech předsudečného násilí. Projekty by měly mít vazbu na činnost organizace In IUSTITIA."Cílem projektové výzvy je vytvořit síť lidí a organizací, které budou usilovat o společnost odolnější vůči předsudkům a násilí. Grantistům nabízíme konzultace projektového záměru a tutoring během realizace projektů. Věříme, že lokální a neformální skupiny mají potenciál oslovit ohrožené lidi a nasměrovat je k pomoci, kterou In IUSTITIA již patnáct let poskytuje obětem předsudečného násilí. Hlavní finanční podpora tak směřuje především k rozvoji práce v online a offline terénu," doplňuje Klára Kalibová, právnička a ředitelka organizace In IUSTITIA."V posledních letech čelíme řadě krizí, chaoticky se vypořádáváme s jejich dopady a snadno tak přehlížíme nelehkou situaci zvláště zranitelných skupin, které k tomu všemu ještě čelí rostoucí agresivitě a předsudečnému násilí. Toto přehlížení se však nevyplatí nikomu z nás - je to jedna z největších nenápadných hrozeb, jejíž dopady pocítíme všichni ve chvíli, kdy už bude pozdě. Je proto nejvyšší čas podpořit ty, kteří tuto hrozbu vnímají a denně řeší v první linii," říká Jaroslav Valůch, člen hodnotící komise grantového řízení.Přihlásit se mohou neziskové či příspěvkové organizace, neformální skupiny složené z minimálně 3 lidí a veřejné vysoké školy. Řádné vyplněnou přihlášku je nutné odeslat do 1. dubna a maximální výše finanční podpory jednoho projektu je 200.000 korun. Více informací včetně přihlašovacího formuláře naleznete na Česko bez předsudků - Nadace Via.  

Čas načtení: 2020-06-21 12:28:45

Anonymní dopis černošského profesora: Neodvažuji se proti myšlenkám BLM veřejně ozvat

Článek přináší přeložený text dopisu, jehož autorem je anonym, který podle vlastního tvrzení vyučuje historii na univerzitě v Berkeley a je černoch. Toto tvrzení nemůžeme nijak ověřit. Maximum, co se dá usoudit z dopisu samotného, je to, že jde o vzdělaného člověka, který umí správně používat nepříliš běžné výrazy (cogent, axiomatic, exogenous, orthodoxy, marshaled, abrogation, grotesque, jus solis, Cleo). Před dopisem samotným považuji za nezbytné umístit některé vysvětlivky, protože odkazované jevy a pojmy nemusejí být českému čtenáři srozumitelné. Pár vysvětlivek White supremacy – přeložil jsem jako „nadřazenost bílých“ nebo „princip bílé nadřazenosti“, podle kontextu. Otevřeně už tenhle princip dávno nikdo v mainstreamu nehlásá, takže se tahle nálepka začala používat pro kdeco. Poslední dobou se v americké veřejné sféře tenhle pojem užívá s naprostou samozřejmostí, která mi připomíná frekvenci pojmu „buržoazní reakce“ v materiálech z Gottwaldovy éry. Nigerijští Američané – Evropana může překvapit, že autor dopisu uvádí právě Nigerijce jako vzornou menšinu, když my zde máme poněkud jiné zkušenosti. Rozdíl je v charakteru migrace. Do USA dorážejí z Nigérie spíše vzdělanější lidé a legální cestou, na rozdíl od Evropy, která trpí hojnou divokou migrací přes Středozemní moře. Podobně je to s Araby, zmiňovanými v textu dále. (V USA žije také mnoho arabských křesťanů původem z Egypta, Sýrie či Libanonu, kteří bývají v diaspoře velmi úspěšní. Jedním z nich je třeba Nassim Nicholas Taleb.) Diverzita (diversity) – různorodost, další hojně uctívaný abstraktní princip, ale v progresivně levicovém pojetí se tím myslí hlavně různorodost etnická. Méně už pak „třídní“ a ještě podstatně méně politická. Na to si také autor dopisu stěžuje hned zpočátku. Strýček Tom – postava z románu Chaloupka strýčka Toma. V politickém kontextu je to označení či spíše urážka pro černochy, kteří „s radostí posluhují bílým“ a sami sebe považují za méněcenné. Prakticky se ovšem na levici hojně používá pro černochy, kteří se veřejně hlásí k republikánské straně a jsou levicí vnímáni jako „kolaboranti s nepřítelem“. Axiomatická pravda – podobně jako v matematice základní princip, o kterém se nediskutuje a na kterém se staví veškerá další teorie. V sociálních vědách ovšem „axiom“ nemá daleko k pojmu „dogma“. Ta-Nehisi Coates – prominentní černý publicista, známý například požadavkem na finanční reparace za otrokářství. Domovní lupiči (home invaders) – nevím, zda pro to máme v češtině odborný termín, ale jde o vloupání do obydlí, když je jeho obyvatel doma. Jelikož takoví lupiči bývají v USA často ozbrojeni, riziko, že to skončí znásilněním, vraždou atd., je nezanedbatelné. Internace Japonců – když po Pearl Harboru vypukla válka s Japonskem, nechal prezident Roosevelt pozavírat Japonce do detenčních táborů. Nikoliv jen občany Japonska (internace občanů nepřátelského státu ve válce je běžným jevem), ale i americké občany japonského původu. Kdo je Japonec, to bylo definováno rasově, například v Kalifornii stačila pouhá jedna šestnáctina japonské krve. Dnes je na tuto událost pohlíženo jako na klasickou rasově motivovanou křivdu. Potomci německých imigrantů, kterých byly tou dobou v USA celé miliony, nikdy internováni nebyli. Soft bigotry of low expectations – přeložil jsem jako „předsudky o naší neschopnosti“. Jde o pejorativní pojmenování představy, že určité etnické skupiny nejsou schopny postarat se samy o sebe a dosáhnout životního úspěchu bez systematického postrkávání a uhlazování cesty ze strany dobře smýšlejících lidí zvenčí. Konec vysvětlivek. Následuje dopis anonyma ze serveru Medium.com. Dopis kolegům z univerzity v Berkeley Vážení profesoři X, Y, Z. Jsem jeden z vašich kolegů na Kalifornské univerzitě v Berkeley. Potkali jsme se osobně, ale dobře vás neznám. Kontaktuji vás jako anonym, za což se omlouvám. Obávám se totiž, že přihlásil-li bych se k tomuto emailu, přišel bych o místo a zároveň o šanci sehnat v budoucnu jiné místo v oboru. Ve zprávách, které jste poslední dobou rozesílali po naší katedře, jste se hlásili k našemu slibu respektovat diverzitu, ale jsem čím dál více znepokojen tím, že ve věci současných protestů a toho, jak na ně reaguje naše komunita, žádná různorodost názorů neexistuje. Ve vámi poskytnutých odkazech a zdrojích nenacházím ani jeden solidní protiargument nebo odlišný náhled na nepoměrně malé zastoupení černochů v akademické sféře nebo na jejich nepoměrně nadměrné zastoupení ve statistikách trestního práva. Vysvětlení, se kterým vaše dokumentace přichází, opomíjí všechny příčiny kromě jedné: za problémy černé komunity mohou běloši. V případě fyzické absence bělochů je na vině plíživá nákaza bílé nadřazenosti a systémového rasismu, jež tráví mozky a duše Američanů stejně jako jejich instituce. Vůči tomuto vysvětlení přesvědčivě protestovaly už různé střízlivé hlasy, včetně příslušníků černé komunity samotných, například Thomase Sowella a Wilfreda Reillyho. Tito lidé nejsou ani rasisté, ani „strýčkové Tomové“. Jsou to inteligentní vzdělanci, kteří odmítají koncept, jenž upírá černým lidem schopnost nezávislého myšlení a konání a systematicky přenáší zodpovědnost za problémy černošské komunity na jiné. Tento názor ovšem v komunikaci Kalifornské univerzity zcela chybí. Tvrzení, že potíže, se kterými se černošská komunita potýká, jsou zcela kauzálně vysvětlitelné vnějšími faktory ve formě systémového rasismu bělochů, principu nadřazenosti bílých a jinými způsoby, kterými bílí diskriminují černé, zůstává velice spornou hypotézou, kterou by měli historici vehementně zpochybňovat. Místo toho je chápána jako axiomatická pravda, určující naše jednání, a to bez ohledu na své hluboké nedostatky nebo fakt, že jejím podtextem je absolutní nesvéprávnost černých. Tato hypotéza přetváří naši instituci a naši kulturu, přičemž mimo úzkou a striktně dozorovanou sféru nedává žádný prostor pro nesouhlas. Existuje i jiný pohled. Máte-li čas, seznamte se prosím s dokumenty, které přikládám k tomuto e-mailu. Argumentace, kterou předkládá BLM a jejich spojenci, ve valné většině případů spočívá na jednotlivých událostech (jako například většina emočně nabitého článku autora Ta-Nehisi Coatese), nebo má zcela jasně sloužit předem určeným cílům. Jako příklad druhého zmíněného problému uvažme počet uvězněných černých Američanů. Vysoký podíl černých vězňů je obvykle užíván jako argument, že trestní právo je protičernošské. Ale tím samým způsobem bychom mohli usoudit, že trestní právo je ještě daleko více zaměřeno proti mužům. Skutečně chceme charakterizovat trestní právo jako systémovou mizandrickou konspiraci proti nevinným americkým mužům? Doufám, že jste si sami vědomi, jak moc je nutné potlačit kritické myšlení k tomu, aby se dala podobná úvaha obhájit.   Vezmeme-li v úvahu, kolik kdo páchá násilných zločinů, není černých vězňů více než bílých. Tato skutečnost byla opakovaně dokázána v různých jurisdikcích a různých státech. A přesto vidím, že moje vlastní oddělení nekriticky opakuje myšlenku, která upírá černochům schopnost vlastního samostatného myšlení a konání a nahrazuje ji myšlenkou na ústřední roli bělochů, která očividně vyhovuje touze katedry naložit si „břímě bílého muže“ a prosazovat myšlenku bělošské viny. Tvrdíme-li, že trestněprávní systém se řídí principem nadřazenosti bělochů, tak jak je možné, že podíl Asiatů, Indů a Nigerijců na vězeňské populaci je výrazně nižší než u bělochů? To je ale divná bílá nadřazenost. Dokonce i američtí Židé jsou uvězněni podstatně méně často než bílí ne-Židé. Myslím, že je fér říci, že běžný zastánce nadřazenosti bílé rasy pohrdá Židy. A přesto tito údajní zastánci nadřazenosti bělochů zavírají bělochy do vězení daleko častěji než Židy. Nic takového se ve vaší literatuře nezmiňuje. Ani stopa snahy o vysvětlení, s výjimkou vágních formulací a osobních invektiv. „To je evergreen rasistů,“ „Představa vzorné menšiny je typická pro nadřazenost bílých,“ „Pouze fašisti mluví o zločinech, kteří páchají černoši na jiných černoších“, až k naprostému znechucení. Takový druh výroků není protiargumentem; jsou to prostě odsudky, jejichž smyslem je umlčet a kádrovat debatu. Každý opravdový historik ihned rozpozná tradiční nástroj, kterým napříč dějinami autoritářské režimy, ideologie a náboženství držely hlasy kritiků pod pokličkou. Má rozdrtit různorodost a vyhnat kulturu kritického uvažování z našeho pracoviště. Čím dál více se po nás chce, abychom se připojili a schvalovali velice sporný pohled hnutí BLM na historii, a prezentuje se to tak, že za tímto pohledem stojí katedra jako jeden muž. Zejména etnické menšiny jsou agresivně nuceny zaujmout tentýž postoj. Jakákoliv zdánlivá jednotnost je dána tím, že nesouhlas by u pracovníků, jejichž pozice není pevná, téměř jistě vedl k vyhazovu a vyhnání. Přitom počet takových zaměstnanců je nemalý. Já sám se neodvažuji proti myšlenkám BLM veřejně ozvat. Političtí představitelé, univerzitní administrativa, profesoři s definitivou, velké firmy a média nás masivně zavalují údajnou názorovou jednotou a trest za nesouhlas může mít v současné nejisté ekonomické situaci vážné následky. Jsem si jist, že kdyby tento e-mail byl podepsán mým jménem, přišel bych o práci a o veškeré budoucí příležitosti pracovat ve svém oboru, ačkoliv tomu, co píšu, věřím, a jsem schopen doložit každé zde napsané slovo. Naprostou většinu násilí, kterým černá komunita trpí, spáchají sami černoši. Kvůli těmto neviditelným obětem se prakticky žádné pochody nepořádají, nedrží se veřejné minuty ticha a rektoři, děkani a šéfové kateder Kalifornské univerzity nepíšou žádné srdceryvné dopisy. Poselství je jasné: na životech černochů záleží jen tehdy, pokud je zabili běloši. Násilí mezi černochy je očekávané a neřešitelné, zatímco násilí ze strany bělochů vyžaduje vysvětlení a řešení. Prosím, zpytujte vlastní srdce, abyste pochopili, jak nesmírné předsudky se v tom skrývají. Není dovoleno hovořit o ne-černých obětech násilí ze strany černochů, ačkoliv vůči poměrům v populaci je jich více než černých obětí ze strany nečernochů. Toto je mimořádně hořká pilulka zejména v oblasti sanfranciského zálivu, kde násilnosti spáchané černochy na Asiatech už přerostly v opravdovou epidemii. Do té míry, že sanfranciská policie radí Asiatům, aby si přestali věšet amulety pro štěstí na dveře, protože přitahují pozornost (v naprosté většině černých) domovních lupičů. Domovních lupičů, jako byl George Floyd. Tato reálná, každodenní skutečnost násilí v USA, není tématem žádných pochodů ani slzavých e-mailů od vedoucích kateder, nepodpoří ji McDonalds ani Walmart. Na katedře historie není naše mlčení jen odklonem od povinnosti osvětlovat pravdu; je to  odmítnutí této povinnosti. Tvrzení, že násilí mezi černochy je způsobeno nepřátelským chováním úřadů, otrokářstvím a dalšími křivdami, je převážně historického rázu. Právě historici by tedy měli vysvětlit, proč internace Japonců nebo masakry evropských Židů nevedly ke stejné dysfunkčnosti jejich komunit a ke špatným školním výsledkům mezi americkými Japonci a Židy. Po 11.září byli démonizováni američtí Arabové a v současné době Číňané. Obě tyto skupiny však dosahují nadprůměrných výsledků prakticky ve všem, co lze měřit, stejně jako američtí Nigerijci, kteří jsou shodou okolností také černé pleti. Právě historici by měli na tyto anomálie upozorňovat a vést o nich diskusi. Ale v atmosféře, která nyní zavládla na naší katedře, není žádná diskuse možná. Vysvětlení už je dáno, nesouhlas s ním je rasistický, a prací historiků je hledat další a další důkazy pro to, proč je správné. Toto je výsměch našemu povolání. Nejvíce ze všeho mne znepokojuje, že naše katedra jako by se stala součástí volebního úsilí demokratů a demokratické strany vůbec. Abych to vysvětlil, uvažte, co se stane, přispějete-li na hnutí BLM, organizaci, kterou katedra historie hájí a protežuje ve svých e-mailech. Všechny dary BLM jsou okamžitě přesměrovány na charitu ActBlue, což je organizace, jejímž primárním cílem je financovat volební kampaně kandidátů za demokratickou stranu. Darovat dnes něco na BLM znamená nepřímo financovat letošní prezidentskou kampaň Joea Bidena. To je groteskní, vzhledem k tomu, že americká města postižená nejhorším mezičernošským násilím a násilím na černoších ze strany policie mají v drtivé většině radnice a starosty z řad demokratů. Samotné Minneapolis se nachází v rukou demokratické strany již více než pět desítek let; „systémový rasismus“ tam byl vybudován dlouhou řadou demokratických politiků. Povýšený a pohrdavý přístup, který lídři demokratické strany projevují vůči černošské komunitě a který je patrný například z prakticky každého výroku Joea Bidena na adresu černochů, přímo garantuje permanentní stav utrpení, roztrpčení, chudoby a s tím spojené ublíženecké politiky, čímž se jednak zcela ničí úroveň americké politické diskuse, jednak životy černochů. A dar určený BLM přitom financuje volební kampaň lidí jako je starosta města Minneapolis Jacob Frey, za jejichž vlády se města propadala do násilí. Je absurdní, jakým způsobem si hnutí založené v dobré víře a snaze o policejní reformu, a taktéž naši katedru, přivlastnila jedna politická strana. Ještě horší je, že v akademických kruzích neexistuje způsob, jak se tomu postavit. Nechci posluhovat Straně a vy byste také neměli. Naprostá sladěnost velkých firem, které zneužívají lidi, s hnutím BLM by pro vás měla být varovná, a přesto si toho nikdo nevšímá, snad dokonce úmyslně, nebo se to v nejhorším případě dokonce bezostyšně oslavuje. Jsme užitečnými idioty nejbohatší vrstvy, poklonkujeme Jeffovi Bezosovi (zakladatel a ředitel Amazonu, pozn. MK) a dalším současným otrokářům. Firma Starbucks, pro kterou sklízejí kávu na plantážích skuteční černí otroci, podporuje BLM. Firma Sony, která používá kobalt vytěžený v podmínkách ještě horšího otrokářství, a navíc ještě často dětskými otroky, podporuje BLM. A vypadá to, že totéž činíme i my. Absence jakékoliv pochybnosti a oponujících hlasů to umožňuje. „Budiž světlo“, jak pokrytecké. Existuje i početná skupina těch, kterým lze říci snad jen „kšeftaři s rasou“: šejdíři všech barev kůže, kterým rozdmýchávání ohňů rasových konfliktů svědčí a zajišťuje jim pracovní místa v administrativě, v charitách, v akademické sféře a je cestou k vlastnímu politickému podnikání. Vzhledem k tomu, jaký přístup nyní naše katedra zaujala k povinnosti hledat pravdu, můžeme se nyní považovat za školicí středisko pro tento typ podvodníků. Jejich aktivity rozkládají společnost a ničí jakoukoliv naději na budoucí harmonické soužití mezi jednotlivými rasami tvořícími náš národ. Kolonizovaly naši politiku a instituce. Řada těchto hlasů bez jakékoliv ironie požaduje segregaci. Kdyby měl dnes na naší univerzitě promluvit Martin Luther King, nejspíš by jej nazvali strýčkem Tomem. Vychováváme budoucí lídry, kteří deklarují úmysl zničit jednu z mála úspěšných multietnických společností v moderních dějinách. Právě v době, kdy se Čínská lidová republika, etnonacionalistická, agresivně rasově šovinistická země s nulovou imigrací, která neuděluje občanství podle místa narození, snaží sama sebe představit na světové scéně jako alternativa k USA. Ptám se vás: je to moudré? Děláme správnou věc? Pomalu se dostávám k závěru. Naše univerzita a naše katedra opakovaně vyzdvihly památku George Floyda. Floyd byl zločinec recidivista, který jednou mířil na těhotnou černošku střelnou zbraní. Vloupal se do jejího domu s gangem dalších zločinců a zamířil zbraň na její těhotné břicho. Pro ženy ve své komunitě byl postrachem. Zplodil a opustil řadu dětí, aniž by se staral o jejich výživu či výchovu, což znamená selhání v jedné z nejzákladnějších rolí slušné lidské bytosti. Bral drogy a občas je prodával, byl to podvodník žijící na úkor svých poctivých a pracujících sousedů. A přesto činovníci Kalifornské univerzity a historici z její katedry historie tohoto násilného zločince oslavují a pozdvihli jeho jméno téměř do seznamu svatých. Muže, který ubližoval ženám, černým ženám. S plnou podporou naší katedry historie, amerických korporací, většiny mainstreamových médií a nejbohatších elit USA se z něj stal hrdina naší kultury, pohřbený ve zlaté rakvi, a jeho pozůstalí byli zasypáni dary a chválou. Tedy ti, ke kterým se zaživa hlásil. Na Američany je vyvíjen společenský nátlak, aby před tímhle násilným a brutálním misogynem klečeli. Generace mladých černých mužů je tlačena k tomu, aby se identifikovali s Georgem Floydem, jedním z nejhorších exemplářů naší rasy a celého lidstva. Stydím se za svoji katedru. Řekl bych, že se stydím i za vás (myšlen patrně adresát e-mailu, poznámka MK), ale třeba se mnou souhlasíte a jenom se bojíte, stejně jako já, co by následovalo po vyřčení pravdy. Pokud lidé musejí klečet, aby si udrželi práci, nedá se z toho usoudit, co si skutečně myslí. Pro váhu mých myšlenek by to nemělo mít žádný význam, ale stejně to pro jistotu napíšu: nejsem běloch, má kůže je barevná. Moje rodina se stala obětí zločinců jako byl Floyd. Velmi dobře víme, s jakým pohrdáním k nám demokrati přistupují. Ponižující předpoklad, podle kterého jsme moc hloupí na to, abychom dokázali studovat přírodní vědy a inženýrské obory, že k jakémukoliv posunu v životě potřebujeme vnější pomoc a nižší nároky, je nám důvěrně znám. Leckdy si říkám, jestli by nebylo jednodušší jednat s otevřenými fašisty, kteří by mi aspoň řekli do očí, že mě považují za podčlověka, a kteří by nejspíš nebyli příslušníky mé vlastní rasy. Všudypřítomné předsudky o naší neschopnosti a neustálé opakování toho, že řešení problémů mých bližních spočívá výlučně v rukou bělochů a nikoliv ve vlastní tvrdé práci, nás duševně ničí. Žádná jiná skupina Američanů není tak systémově demoralizována ze strany svých údajných spojenců. Celé generace černých dětí jsou učeny, že pouze pláčem, žebráním a pokřikem získají almužnu od bělochů stižených pocitem viny. Nic by nedokázalo dokonaleji zničit jejich vyhlídky na budoucnost, zejména pokud se pocit viny bělochů jednoho dne vyčerpá, nebo pokud v Americe jednoho dne běloši „dojdou“. Kdyby tomuhle byli podrobeni Američané japonského, židovského nebo čínského původu, dnes by čínské či japonské čtvrti nevypadaly jistě o nic lépe než nejhorší místa v Baltimore nebo St.Louis. Katedra historie Kalifornské univerzity v Berkeley je nyní součástí mašinerie, která o černoších šíří ničivé a ponižující stereotypy. Doufám, že pochopíte, jaká frustrace se za mým e-mailem skrývá. Nepodporuji BLM. Nepodporuji ukřivděnou politiku demokratické strany ani skutečnost, že se na naší katedře Strana stala hegemonem. Nesouhlasím s tím, aby si Strana přisvojovala moji rasu, jak to nedávno znepokojivým způsobem učinil v rozhovoru Joe Biden (patrně jde o toto, poznámka MK). Být černochem a volit demokraty není totéž. Odsuzuji způsob, kterým zemřel George Floyd, a připojuji se k volání po větší zodpovědnosti policie a po reformách toho, jak funguje. Ale nebudu ani předstírat, že George Floyd byl někým jiným než násilným misogynem, brutálním člověkem, který zemřel stejně brutálním způsobem, jakým žil. A chci také ochránit historii. Múza Cleo není pokornou služkou politiků ani korporací. Stejně jako my, i ona je svobodná. Univerzita: Dopis jde proti našim hodnotám Konec dopisu. Katedra historie v Berkeley na jeho vydání zareagovala tweetem, ve kterém se píše: „Do oběhu se dostal anonymní dopis, údajně napsaný profesorem z katedry historie na Kalifornské univerzitě v Berkeley. Nemáme žádné důkazy, že by jej skutečně napsal člen katedry historie. Odsuzujeme tento dopis: jde proti našim katedrálním hodnotám a našemu závazku rovného zacházení a inkluze.“ (zvýrazněno MK) Checht. Jako by pisatelům tweetu nedocházelo, že právě tahle sudičská atmosféra by mohla být velmi dobrým důvodem, proč raději zůstat v anonymitě. Ale nakonec jsou to akademici. Což nutně neznamená „bystří a sebekritičtí lidé“. I kdyby ano, ve velkých organizacích se oceňuje názorová konformita. S tou ještě nikdy nikdo nenarazil.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2025-01-17 09:00:00

Organizace Místní místním pomáhá ohroženým lidem bez domova. T-Mobile ji podpořil v rámci výzvy Česko bez předsudků

Praha 17. ledna 2025 (PROTEXT) - Lidé bez domova se často setkávají s předsudečným násilím – žijí na okraji společnosti, která je „nevidí“, a násilí vůči nim tak bývá o to intenzivnější. Organizace Místní místním jim v rámci Solidární sítě pražských podniků poskytuje základní služby, ale také poradenství. Její projekt Bez předsudků podpořila i společnost T-Mobile v rámci grantové výzvy „Česko bez předsudků“, na které procesně spolupracovala Nadace VIA a organizace In IUSTITIA. Místní místním díky tomu bude moci rozšířit svou kapacitu pomoci a osvěty.Loni proběhla grantová výzva Česko bez předsudků, vypsaná a financovaná společností T-Mobile. Do výzvy se zapojily organizace, jejichž projekty podporují skupiny ohrožené předsudečným násilím nebo motivují k nahlašování těchto činů a zaměřují se na osvětu nebo vzdělávání. Podle organizace In IUSTITIA patří mezi nejohroženější skupiny lidé z důvodu své etnicity (Romové), národnosti (Ukrajinci), sexuální orientace (LGBTQ+), pohlaví (ženy), zdravotního postižení. Ohroženi jsou ale také lidé bez domova. Celkem bylo v rámci výzvy grantem od T-Mobilu podpořeno osm organizací a projektů částkou 1 500 000 korun. V rámci předvánoční sbírky Spolu proti předsudkům také operátor vybral téměř půl milionu korun, částku zdvojnásobil a dorovnal na rovný 1 milion korun na podporu organizace In IUSTITIA.„Jménem celého týmu In IUSTITIA a zejména našich klientů bych chtěla T-Mobilu i všem dárcům moc poděkovat. Vážíme si nejen významné finanční podpory, ale především toho, že T-Mobile a lidé v něm se o předsudečné násilí a pomoc obětem zajímají a stále hledají nové příležitosti, jak toto palčivé téma zviditelnit a postavení lidí napadených pro to, kým jsou, zlepšit,“ říká Klára Kalibová, ředitelka In IUSTITIA. „Výtěžek sbírky pokryje tisíce hodin práce právního týmu, terapeutů a sociálních pracovníků a pomůže tak desítkám obětí předsudečného násilí.“Mezi podpořenými v rámci Česko bez předsudků je i projekt Bez předsudků organizace Místní místním, která pomáhá lidem bez domova a v nouzi. Poskytuje jim základní služby, ale také šíří osvětu jak vůči nim, tak vůči většinové společnosti a pořádá akce a sbírky na okamžitou a přímou pomoc lidem bez domova. Ti se kvůli stigmatizaci a předsudkům zároveň stávají oběťmi předsudečného násilí. Běžně žijí na ulicích nebo v opuštěných prostorech, kde jsou vystaveni vyššímu riziku útoků. To se ještě násobí, pokud je zároveň daná osoba žena, patří do LGBTQ+ komunity nebo do Česka přišla v rámci migrace.„Přístup lidí bez domova ke spravedlnosti je velmi limitovaný, většina z nich útoky vůbec nenahlásí a často mohou být napadáni i opakovaně a velice brutálně. Přitom se ale o předsudečném násilí vůči lidem bez domova nemluví, takže i pro ně samotné je složité jej rozpoznat a vyhledat pomoc. Na tyto problémy cílí projekt Bez předsudků,“ říká Ester Pacltová, ředitelka Místní místním. „Zároveň naše Solidární síť propojuje kavárny, podniky a veřejná místa, jež zdarma nabízejí služby jako toalety, voda či nabití telefonu potřebným. 40 podniků po Praze aktuálně poskytuje přes 200 základních služeb a 7 typů voucherů třeba na jídlo, nápoje, lístky do divadla nebo oblečení.“„Díky telekomunikačním technologiím jsme stále více propojeni, přesto mezi námi žijí lidé, kteří zůstávají pro společnost neviditelní. Chceme poskytovat službu nejen našim zákazníkům, ale společnosti jako celku. Organizace Místní místním má s pomocí lidem bez domova bohaté zkušenosti a my jim velice rádi umožňujeme sílu jejich pomoci znásobit,“ říká Martin Orgoník, ředitel vnějších vztahů a udržitelnosti T-Mobile. „Osobně věřím, že společnost není k potřebám lidí bez domova lhostejná, ale musí o nich vědět. Rádi jsme proto podpořili i informační kampaň, proškolení zaměstnanců v tématu předsudečného násilí, zrecyklované telefony pro spojení lidí bez domova s jejich blízkými či zajištění spojení při shánění práce. Příběhy z terénu jsou často neuvěřitelné, a i tato pomoc může být vstupenkou do běžného života.“ Zdroj: T-Mobile Czech Republic a.s.www.t-mobile.cz ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.  

Čas načtení: 2025-03-07 09:00:00

Ženský spolek Vesna s podporou T-Mobilu boří předsudky nejen mezi Romkami a Ukrajinkami

Praha 7. března 2025 (PROTEXT) - Lidé ohrožení předsudečným násilím čelí nejen odmítání okolí, ale někdy si přitěžují i navzájem. Grantová výzva Česko bez předsudků společnosti T-Mobile, na které spolupracuje s Nadací VIA a organizací In IUSTITIA, podpořila osm neziskových projektů zaměřených na osvětu a pomoc ohroženým skupinám. Mezi nimi je i Ženský vzdělávací ústav Brno známý jako spolek Vesna, který navazuje na staletou tradici ženských vzdělávacích spolků a pomáhá ženám v nouzi.V roce 2024 proběhla grantová výzva Česko bez předsudků, vypsaná a financovaná společností T-Mobile. Do výzvy se zapojily organizace, jejichž projekty podporují skupiny ohrožené předsudečným násilím. Celkem bylo v rámci výzvy grantem od T-Mobilu podpořeno osm organizací a projektů částkou 1,500.000 korun. V rámci předvánoční sbírky Spolu proti předsudkům také operátor vybral téměř půl milionu korun, částku zdvojnásobil a dorovnal na rovný 1 milion korun na podporu organizace In IUSTITIA, která pomáhá obětem předsudečného násilí.V rámci Česka bez předsudků byl podpořen i Ženský vzdělávací ústav Brno, který v roce 2021 navázal na více než stoletou tradici prvorepublikového spolku Vesna. Ten nabízí ženám a jejich rodinám základní materiální pomoc, ale i vzdělávání a volnočasové aktivity. Podporuje tak ostatní sociální služby v jejich činnosti. Vedle komunitního centra je jednou z aktivit Vesny Šatník – re-use centrum, kam dárci nosí nevyužité domácí potřeby, lůžkoviny, hračky, sportovní potřeby, drogerii, oblečení a obuv.„Setkávají se u nás osoby žijící v chronické chudobě s osobami, na které dolehla momentální krize, a to jak Češky, tak cizinky, především Ukrajinky, které k nám přicházejí od začátku války,“ říká Barbora Antonová, ředitelka Vesny. „Citlivé jsou zejména vztahy Ukrajinek a Romek. Romové na Ukrajině jsou vystaveni mnohem většímu odmítání, čeští Romové zase podléhají dezinformacím. Napětí mezi oběma skupinami pramení i z pocitu, že je právě druhá skupina připravuje o prostředky na živobytí, příspěvky a podporu.“Díky osobnímu setkávání klientek, ale i zaměstnankyň se daří na obou stranách výrazně snižovat nevraživost. Osvěta a zejména společné aktivity pomáhají měnit zažité zvyklosti dokonce i u starších dobrovolníků. Ukrajinky a ostatní klientky se sice často liší svým původním socioekonomickým statusem, trápí je ale podobné problémy – stigmatizace ze strany veřejnosti, špatný přístup k dobré práci a bydlení. Zároveň mají tyto ženy společnou vyšší toleranci k násilí. To je často pácháno na nich i na jejich dětech a ženy ho málokdy nahlašují.„Je obtížné čelit předsudečnému násilí sami. Vnímáme velkou přidanou hodnotu spolku Vesna v tom, že se mu daří v boji proti předsudečnému násilí posilovat komunitní vazby. Na Vesnu se obracejí i lidé z okolí ohrožených žen s žádostmi o radu, jak postupovat,“ říká Martin Orgoník, ředitel vnějších vztahů a udržitelnosti T-Mobile. „Také díky naší podpoře dokáže Vesna posílit kompetence svých pracovníků v boji proti předsudečnému násilí, navýšit kapacitu, zvýšit povědomí o předsudečném násilí a o možnostech, jak mu čelit, kde hledat podporu a jak se domoci spravedlnosti – může tak pomáhat více ženám, aby se mezi svými cítily v bezpečí.“ Zdroj: T-Mobile Czech Republic a.s. ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz. 

Čas načtení: 2025-05-15 08:40:00

Podpůrná skupina Safe Space pomáhá LGBTQ+ lidem i jejich blízkým, T-Mobile organizaci podpořil v rámci grantové výzvy Česko bez předsudků

Praha 15. května 2025 (PROTEXT) - LGBTQ+ lidé jsou často terčem předsudečného násilí a je třeba, aby našli podporu v místě svého bydliště. Proto je důležité, aby podpůrné skupiny a organizace působily nejen v Praze, ale i přímo v regionech. T-Mobile v rámci grantové výzvy Česko bez předsudků, na které spolupracuje s Nadací VIA a organizací In IUSTITIA, podpořil osm neziskových projektů – mezi nimi i podpůrnou skupinu Safe Space, která v Ústeckém kraji pomáhá nejen mladým LGBTQ+ lidem, ale i jejich rodinám a pedagogům.V roce 2024 T-Mobile vypsal a financoval grantovou výzvu Česko bez předsudků podporující skupiny ohrožené předsudečným násilím. V rámci výzvy bylo podpořeno osm organizací a projektů částkou v celkové výši 1 500 000 korun. V předvánoční sbírce Spolu proti předsudkům operátor vybral téměř půl milionu korun, částku zdvojnásobil na rovný 1 milion korun na podporu organizace In IUSTITIA, která pomáhá obětem předsudečného násilí. Podle její analýzy jsou jednou z nejohroženějších skupin LGBTQ+ lidé, a to právě kvůli své sexuální orientaci nebo genderové identitě – jejich ohrožení přitom roste. Podle loňských dat Queer Geography mělo zkušenosti s diskriminací nebo obtěžováním 42 % dotazovaných – v roce 2022 to bylo 35 %. Přitom nedostatek informovanosti, ale také podpory, může zapříčinit lokální nárůst předsudečného násilí vůči LGBTQ+ lidem. Proto T-Mobile podpořil organizaci Safe Space v Děčíně, která se zaměřuje na podporu a osvětu LGBTQ+ lidí i jejich blízkých.„V Ústeckém kraji do září 2024 neexistovala žádná organizace, sociální služba, lékařská péče, nebo podpůrná skupina pro LGBTQ+ a jejich blízké. Nikdo s nimi cíleně nepracoval, ani se jich nezastal – proto jsou tyto osoby stále zranitelné a zažívají útoky předsudečného násilí. Jako matka dospívající transgender dcery vím, že právě sdílení informací a podpory je klíčové – zvláště v regionu, kde je předsudečné násilí bohužel hluboce zakořeněné. I rodiče a učitelé potřebují vědět, jak si počínat,“ říká Lucie Šancová, zakladatelka Safe Space, která má přes 12 let zkušeností se sociální a komunitní prací.LGBTQ+ osoby v regionu často trpí osamělostí a přidávají se i psychické obtíže, pro rodiče je složité získat podporu jiných rodičů s podobnými dětmi. Díky projektu získají LGBTQ+ osoby v Děčíně možnost se každých 14 dní setkávat v bezpečném prostředí a získat podporu – například odbornou terapeutickou pomoc. Proběhnou i workshopy vedené In IUSTITIA, například 29. 5. v Městské knihovně Děčín na téma Jak se bránit předsudečnému násilí, nebo lekce sebeobrany„Iniciativa Safe Space vznikla na základě poptávky ústeckých LGBTQ+, jejich rodin a pedagogů. V T-Mobile tuto lokální iniciativu velmi oceňujeme – věříme, že místní odborníci sami nejlépe vědí, jak mladým LGBTQ+ lidem a jejich blízkým pomoci nejen ke vzájemnému porozumění, a s kým se kvůli tomu spojit,“ říká Martin Orgoník, ředitel vnějších vztahů a udržitelnosti T-Mobile. Činnost skupiny podpoří další odborníci i organizace Trans*parent – ta zajistí část přednášek a pomůže mj. s rozšířením povědomí o projektu s důrazem na citlivost vůči LGBTQ+ osobám. Zdroj: T-Mobile  

Čas načtení: 2025-10-13 11:21:31

TZ: Třetí vydání knihy Násilí je možné zastavit

Třetí vydání knihy Násilí je možné zastavit – spolupráce norské organizace Alternativa násilí a Úřadu vlády ČR pomáhá v Česku v prevenci násilí v blízkých vztazích a s rozvojem terapeutických programů pro osoby, které se násilí dopouštějí. V pondělí 13. října 2025 bylo ve Strakově akademii představeno třetí vydání knihy Násilí je možné zastavit: Psychologie násilí a terapie pro osoby, které se dopouštějí našili v blízkých vztazích. Slavnostního křtu se zúčastnili i ministr pro evropské záležitosti Martin Dvořák, velvyslankyně Norského království v Praze Snøfrid Byrløkken Emterud a zmocněnkyně vlády pro lidská práva Klára Šimáčková Laurenčíková.

Čas načtení: 2020-09-18 10:38:00

Hævnen: Na násilí platí jen násilí

Jestli jste filmoví fanoušci, pusťte si skvělý dánský snímek Hævnen/Lepší svět a dál nečtěte. Hodně prozradím. Film se obratně zabývá tím, jak je společností tolerováno násilí. A na 3 různých frontách dochází k jednoznačnému závěru. První rovina vyprávěníOcitáme se v africké zemi. Obyvatele zde brutálně terorizuje bojůvka, které je policií (mají tam vůbec policii?) tolerována a na zlouny není žádný metr. Z vyprávění vyplývá, že obyvatelé vše berou jako běžnou součást svých životů. Nesnaží se něco někam hlásit. Byla by to marnost. Vedoucí tlupy je nakonec zlynčován spravedlivě rozhořčeným davem.Druhá rovina vyprávěníDánsko. Severské školství - náš vzor. Odehrává se zde typická šikana. Rodiče bezradní. Učitelé záležitost řeší, aby se neřeklo, mají (stejně jako u nás) svázané ruce.Co s agresorem? Pomůže až to, když ho jeden z šikanovaných zmlátí trubkou, dá nůž na krk a pohrozí podřezáním, pokud se nepolepší. Vyřešeno.Třetí rovina vyprávěníOpět Dánsko.Otec řeší dětskou šarvátku tak, že napadne druhého otce. A pak si to ještě zopakuje. Jde o přesně ten druh útoku, nad nímž policie mávne rukou. Dostal zostra nafackováno. A co? Spravedlnost berou do rukou děti, vyhazují zlounovi auto do luftu.Když je násilí většinově tolerováno, pomůže jen násilíAfrika, dětský kolektiv, dospělí.Je zde většinově tolerována jistá míra násilí. Různá. Oběti a přihlížející vědí, že neexistuje cesta, jak efektivně zakročit proti agresorovi v rámci systému. Zůstávají tudíž 2 možnosti: 1) Zůstat v pozici obětí.2) Sáhnout k násilí. Je-li odplata, které dopadne na zlouny, dost drsná, násilníci si nedovolí pokračovat ve svých rejdech a problém je vyřešen. Až na to, že systém, který byl bezzubý ve vztahu k agresorům, semele bránící se oběti.

Čas načtení: 2010-05-31 21:00:00

Jste obětí domácího násilí ?

Jedna z posledních kampaní proti domácímu násilí se jmenovala „Nejen modřiny z Vás dělají obět“. A je to pravda. Domácí násilí a tyranie nemusí mít vždy jen fyzickou podobu. Kde začíná domácí násilí ? Většina lidí si při zaslechnutí pojmu domácí násilí představí muže – opilce, s nepříliš vysokou i ...

Čas načtení: 2012-01-28 14:15:00

Domácí násilí

Setkali jste se někdy s domácím násilím? Doufám, že ne. I tak pro vás jistě bude přínosné, seznámit se se základními rysy domácího násilí. Pod pojmem domácího násilí se rozumí násilí mezi partnery a dětmi, které se odehrává v soukromí, je opakované a bohužel má stoupající tendenci. Jedná se o násilí ...

Čas načtení: 2024-04-08 18:37:25

TZ: Rada vlády pro rovnost žen a mužů podpořila nový zákon o domácím násilí i Chartu proti domácímu násilí

Praha 8. dubna 2024 –⁠⁠⁠⁠⁠ Rada vlády pro rovnost žen a mužů se na svém prvním letošním zasedání věnovala hlavně problematice domácího násilí. Rada například Vládě ČR doporučila rychlé schválení aktuálního návrhu zákona o domácím násilí. Ten jednotně definuje domácí násilí, posiluje práva obětí, prodlužuje délku vykázání ze společného obydlí a zavádí povinnost policie zabavit vykazované osobě zbraň. Rada také podpořila Chartu proti domácímu násilí, která je společnou iniciativou zaměstnavatelů a organizací pomáhajících obětem domácího násilí.

Čas načtení: 2024-05-25 11:54:00

Naděje pro týrané oběti? Na vládu míří zákon o domácím násilí

Blýská se naděje pro oběti domácího násilí? Blesk má potvrzeno, že vláda bude ve středu projednávat zákon, který by konečně definoval, co to vůbec domácí násilí je. Celý proces rozvodu by navíc obětem usnadnil. Policie by měla možnost na delší dobu vykázát pachatele z domova nebo by soud vzal domácí násilí v potaz při svěřování dětí do péče po rozvodu.

Čas načtení: 2024-05-28 10:16:00

T-Mobile rozdělí v grantové výzvě 1 500 000 Kč. Podpoří 8 projektů zaměřených na boj proti předsudečnému násilí

Praha 28. května 2024 (PROTEXT) - Posilování romské komunity, ochrana proti transfobii, pomoc lidem bez domova a v nouzi nebo osvěta v ukrajinských skupinách na sociálních sítích – to jsou jen některá z témat, která podpoří letošní grantová výzva Česko bez předsudků. Tu společně s T-Mobile zaštiťuje organizace In IUSTITIA a Nadace VIA. Celkem 8 neziskových projektů si rozdělí milion a půl.Grantová výzva Česko bez předsudků byla otevřena letos během února a března. Zapojit se mohly neziskové organizace, neformální skupiny a akademická pracoviště vyvíjející projekty ve prospěch skupin ohrožených předsudečným násilím, věnujícím se osvětě, vzdělávání, nebo motivaci k nahlašování těchto skutků. Mezi ty nejohroženější patří lidé napadení z důvodu své etnicity (Romové), národnosti (Ukrajinci), sexuální orientace (LGBTQ+), pohlaví (ženy) či zdravotního postižení.Podporu dostane celkem osm projektů napříč celou Českou republikou. Nezisková organizace ROMEA se zaměří na osvětu romské komunity v obraně proti předsudečnému násilí, Multikulturní centrum Praha plánuje edukaci ukrajinských uprchlíků o jejich právech v ČR. Masarykova univerzita v Brně vypracuje vzdělávací materiály o předsudečném násilí pro osoby se sluchovým postižením. V Brně působí také Ženský vzdělávací ústav, který z prostředků grantu bude pokračovat ve vytváření bezpečného prostředí pro ženy i jejich rodiny.Mezi podpořené organizace patří i Prague Pride, konkrétně online poradna sbarvouven.cz zaměřená na prevenci předsudků a podporu LGBTQ+. Wellbeingu transgender osob a řešení problémů diskriminace a transfobie se věnuje projekt spolku Transparent a podobnou iniciativu pod názvem Safe Space plánuje zahájit v Ústeckém kraji sociální pracovnice Lucie Šancová. Ohroženou skupinou jsou také lidé bez domova, kterým se věnuje a pomáhá organizace Místní místním.„Do grantové výzvy se přihlásily opravdu různorodé projekty, což nás opět přesvědčilo o tom, že téma předsudečného násilí je stále více aktuální a týká se velké části společnosti. Jedním ze zásadních bodů je osvěta ohrožených skupin a ochrana obětí. Věřím, že to v důsledku povede i k větší informovanosti široké veřejnosti,“ uvádí Martin Orgoník, ředitel vnějších vztahů a udržitelnosti v T-Mobile.Jedním z požadavků grantového řízení bylo propojení a vazba na aktivity organizace In IUSTITIA, se kterou T-Mobile na tématu předsudečného násilí dlouhodobě spolupracuje. „Vedle finanční podpory mohou vybrané organizace a iniciativy čerpat také podporu našich odborníků a odbornic v podobě školení, spolupráce na tvorbě materiálů nebo třeba práce v terénu. Věříme, že díky různorodosti jednotlivých projektů se nám podaří vytvořit komunitu dostatečně rozmanitou na to, aby se osvěta v oblasti předsudečného násilí šířila k co největšímu množství těch, kterých se tento problém může dotýkat,“ vysvětluje ředitelka In IUSTITIA Klára Kalibová. Zdroj: T-Mobile 

Čas načtení: 2024-07-15 10:00:00

Biden po pokusu o atentát na Trumpa vyzval USA, aby odmítly "extremismus a zuřivost"

 V televizním projevu v Oválné pracovně prezident důrazně odsoudil politické násilí a řekl, že země musí usilovat o jednotu Joe Biden v neděli důrazně odsoudil politické násilí a vyzval národ, který se stále vzpamatovává z pokusu o atentát na Donalda Trumpa, aby odmítl "extremismus a zuřivost".V projevu v hlavním vysílacím čase z Oválné pracovny Biden řekl, že Američané musí usilovat o "národní jednotu", a varoval, že politická rétorika v USA se "příliš vyhrotila" a v  posledních měsících před listopadovými prezidentskými volbami vášně stoupají. "V Americe není místo pro tento druh násilí - pro jakékoli násilí. Nikdy. Tečka. Bez výjimky," řekl prezident. "Nemůžeme připustit, aby se toto násilí normalizovalo." lt;brgt;lt;brgt;

Čas načtení: 2024-12-12 08:54:00

Projekt Střediska Teiresiás Masarykovy univerzity pomáhá sluchově postiženým. T-Mobile jej podpořil v rámci výzvy „Česko bez předsudků“

Praha 12. prosince 2024 (PROTEXT) - Lidé se sluchovým hendikepem, kterých jsou v české populaci statisíce, často bojují s předsudky. Nejen pro ně Středisko Teiresiás Masarykovy univerzity vytváří tzv. hybridní knihy. Jde o elektronický publikační formát, v němž jsou informace přístupné skutečně pro každého, a to i ve formě videa ve znakovém jazyce. Projekt podpořila i společnost T-Mobile v rámci grantové výzvy „Česko bez předsudků“, na které procesně spolupracovala Nadace VIA a organizace In IUSTITIA. Podpořená kniha poskytne primárně neslyšícím informace o předsudečném násilí a obraně proti němu v českém znakovém jazyce. Projekt má zároveň upozornit, že lidé se sluchovým postižením se o sebe dovedou postarat a žijí plnohodnotný život – stačí, když při tom nebudou muset čelit předsudkům a diskriminaci.  Letos během února a března byla T-Mobilem otevřena grantová výzva Česko bez předsudků. Zapojily se do ní neziskové organizace, neformální skupiny a akademická pracoviště vyvíjející projekty ve prospěch skupin ohrožených předsudečným násilím, věnujícím se osvětě, vzdělávání nebo motivaci k nahlašování těchto skutků. Dle organizace In IUSTITIA jsou nejčastěji předsudečným násilím ohroženi lidé z důvodu své etnicity (Romové), národnosti (Ukrajinci), sexuální orientace (LGBTQ+), pohlaví (ženy) či zdravotního postižení. V rámci výzvy bylo podpořeno celkem osm organizací a projektů částkou celkem 1 500 000 korun.Mezi jednu z těchto osmi iniciativ patří projekt Střediska Teiresiás pod Masarykovou univerzitou. To se zaměřuje na pomoc studentům se specifickými potřebami. Díky grantu ve výši 200 000 korun zde vznikla hybridní kniha zaměřená na předsudečné násilí. Pomocí překladu do českého znakového jazyka je text přístupný i těm, u nichž jde o hlavní komunikační jazyk a ten český jim nemusí být bezpečně srozumitelný.„Přišel jsem o sluch až jako náctiletý. V podstatě jsem v komunitě sluchově postižených ve výhodě, protože mateřský jazyk je pro mě čeština. Více než deset tisíc neslyšících Čechů to má ovšem jinak. Kvůli závažné sluchové vadě v raném věku neměli možnost si osvojit český jazyk v dostatečné míře, na rozdíl od jazyka znakového – ten je vizuální. Znakový jazyk však má jinou gramatickou strukturu než čeština, proto je pro ně čeština většinou jazykem, který se učí až jako druhý, de facto cizí,“ říká Alexandr Zvonek, vedoucí realizačního týmu. „Pro neslyšící od narození nebo raného věku, pokud nemají možnost vnímat mluvenou řeč, je proto nejvhodnější se při rozvoji komunikace orientovat na znakový jazyk. Ten si mohou snadno a rychle osvojit, rozvíjí se komunikační interakce, a tím i intelektové schopnosti. Bohužel až do devadesátých let u nás nebylo využívání znakového jazyka oficiálně podporováno a ve školách využíváno. Neslyšící děti se tak musely učit jazyk, který prakticky nemohly smyslově vnímat, a co hůř, v tomto nedostatečně osvojeném jazyce se musely i vzdělávat. To znamenalo výrazný deficit, jenž jim v konečném důsledku i ztěžoval společenské uplatnění.“ Kniha, která v rámci projektu vzniká, bude zejména neslyšící srozumitelně informovat o problematice předsudečného násilí, obraně vůči němu, prevenci i dostupnosti podpory. Distribuována bude prostřednictvím neziskových organizací, škol i sociálních sítí. Prelingvální neslyšící (nikdy neslyšeli nebo ztratili sluch dříve, než si osvojili mluvený jazyk) a sluchově postižení (širší skupina čítající statisíce lidí jen v Česku) se totiž i dnes navzdory výraznému zlepšení oproti minulosti setkávají s předsudečným násilím – může jít o slovní útoky nebo přecházení jejich potřeb, například odepření tlumočení do znakového jazyka, když o něj neslyšící požádá nebo s sebou tlumočníka dokonce přivede. Závažná je také diskriminace v zaměstnaní – přidělování podřadné práce neodpovídající kvalifikaci, finanční ohodnocení neodpovídající kvalifikaci nebo vyloučení z pracovního kolektivu. Problematika se přitom netýká jen neslyšících – dopadá i na stovky tisíc sluchově postižených lidi v Česku. Hybridní překlad tam, kde je porozumění zásadní Hybridní knihy v sobě zahrnují běžnou textovou podobu, ale také audiostopu, a především videozáznam, kde text prezentuje mluvčí znakového jazyka. Díky tomu je sdělení přístupné komukoli, kdo ovládá český nebo český znakový jazyk. To je nezbytné u dokumentů, kde je klíčové přesné porozumění textu.„Díky technologiím máme nyní možnost nabídnout neslyšícím text v jejich mateřském jazyce. Jedná se však o časově i finančně náročnou činnost, překlad jediné stránky zabere přibližně pět hodin času a zaměstná několik specialistů, zvlášť když se jedná o odbornou literaturu. Naše studio i odbornost jsme schopni nabídnout komukoli, kdo projeví zájem o překlady do českého znakového jazyka,“ říká Alexandr Zvonek a doplňuje: „Sluchově postižení se totiž zpravidla netrápí tím, že neslyší, ale trápí se bariérami, které jsou v jejich okolí a dají se odstranit. Naštěstí se už dnes často odstraňují – třeba titulky u pořadů v televizi, zajištění tlumočení do znakového jazyka nebo simultánního přepisu mluvené řeči. Hybridní knihy jsou dalším nástrojem pro překonání bariér a je naším zájmem, aby jich bylo co nejvíce.“ Odstraňování komunikačních bariér je zásadním tématem i pro iniciátora výzvy Česko bez předsudků, společnost T-Mobile. „Komunikace je v DNA naší společnosti, proto se pečlivě věnujeme i souvisejícím humánním otázkám, například snižování předsudečného násilí. Projekt Střediska Teiresiás v sobě snoubí obě tyto roviny a my jsme rádi, že můžeme společně s Nadací Via a organizací In IUSTITIA, která projektu poskytuje odbornou garanci, pomoci odstraňovat komunikační bariéry a dát lidem do rukou informace, jež potřebují, aby mohli žít kvalitnější život,“ říká Martin Orgoník, ředitel vnějších vztahů a udržitelnosti T-Mobile. „Zároveň si uvědomujeme šíři dopadu projektu – s rostoucím věkem dožití bude sluchově postižených osob stále přibývat – je tedy důležité zvyšovat povědomí o této problematice.“Na portálu Střediska Teiresiás jsou knihy dostupné zejména lidem se specifickými potřebami. Význam srozumitelných informací, včetně těch v českém znakovém jazyce, je ale mnohem širší – smysl dává rozšíření například směrem k právním dokumentům a běžnému úřednímu styku, kde neporozumění textu může mít neblahé následky. Omezení pro rychlejší přibývání publikací v hybridním formátu je nyní především finanční.Více o projektu a možné pomoci zde: www.teiresias.muni.cz Věděli jste, že?Znakový jazyk není a nemůže být univerzální. Proto i drtivá většina národů má svůj vlastní jazyk, a to i ten znakový. V Evropě a v USA byly ovlivněny francouzským znakovým jazykem, který se začal pro vzdělávací účely používat nejdříve. Přesto jsou mezi nimi určité podobnosti. A právě ty umožňují v mezinárodním styku neslyšících používat umělý systém, tzv. mezinárodní znakový systém. Ten je v komunitě neslyšících uživatelsky úspěšnější než univerzální jazyk esperanto mezi slyšícími.   ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.  

Čas načtení: 2024-02-14 11:31:00

Téměř 25 % zájemců o seznámení online čelí digitálnímu stalkingu

Praha 14. února 2024 (PROTEXT) - Podle studie, při které bylo v 21 zemích světa dotazováno vždy 1000 lidí, se zájemci o online „randění“ snaží být při hledání lásky obezřetní. Téměř čtvrtina respondentů (23 %) uvedla, že se setkala s nějakou formou online stalkingu ze strany svojí nové známosti, přičemž lidé bývají překvapivě často vystaveni nárůstu pronásledování a zneužívání v období svátku zamilovaných, Dne svatého Valentýna, což souvisí s riziky, která vyplývají z možností sledování polohy, nedostatečné ochrany osobních údajů a obecněji nadměrné sdílení.Zneužívání má různou podobu. Více než třetina (39 %) respondentů se setkala s nějakou formu násilí nebo nevhodného chování ze strany současného nebo dřívějšího partnera: 16 % respondentů bylo obesláno nevyžádanými e-maily nebo zprávami, a co je možná nejzávažnější, 13 % respondentů bylo bez svého souhlasu natáčeno nebo fotografováno. Dalších 10 % sdělilo, že někdo sledoval jejich polohu, 10 %, že se jim někdo naboural do účtů na sociálních sítích nebo do e-mailů, a varovné je, že 7 % z nich našlo ve svých zařízeních stalkerware, nainstalovaný bez jejich vědomí.S nějakou formou násilí nebo zneužívání se setkalo více dotazovaných žen než mužů (42 % oproti 36 %). Tyto nepříjemné zkušenosti přitom zažilo kupodivu více lidí, kteří mají nyní nějakého nového partnera, než osoby v dlouhodobém vztahu (48 % oproti 37 %). Obavy z pronásledování na internetu vyjádřilo 34 % respondentů, přičemž ženy se této možnosti obávají o něco více než muži (36 % oproti 31 %).Situace se liší i podle regionu. Více osob, které se setkaly s nějakou formou online stalkingu, žije v oblastech Jižní a Střední Ameriky a Asie, například 42 % respondentů v Indii, 38 % v Mexiku a 36 % v Argentině.„Internet věcí neboli propojený svět je skvělý a nabízí nespočet možností. S možnostmi však přicházejí i hrozby a jednou z nich je snadný přístup ke sledovatelným datům, který nás činí zranitelnými vůči zneužití,“ říká David Emm, hlavní bezpečnostní výzkumník společnosti Kaspersky. „Vinu za toto nevhodné chování sice nikdy nenesou oběti stalkingu, bohužel na nich však stále leží břemeno, aby podnikly kroky k minimalizaci rizik. Myslím, že je dobré, když se lidé snaží o ověření identity svého protějšku na internetu, ale vyzval bych je také, aby provedli rychlou kontrolu smysluplnosti rozsahu sdílení svých informací, hesel a dalších údajů, a zamysleli se nad tím, jak by tyto informace mohly být v nepoctivých rukou zneužity.“„Orientace v online seznamkách a virtuálním prostoru může být náročná a pro sociální média a seznamovací aplikace je zásadní, aby zavedly ověřovací procesy, které pomohou potvrdit, že profily uživatelů odpovídají jejich skutečným fotografiím. Pokud je mi známo, používá tuto úroveň ověření v současné době pouze aplikace Bumble. Kromě toho by měly být snadno dostupné online bezpečnostní příručky a zdroje v několika jazycích, aby uživatelé měli k dispozici potřebnou podporu, aniž by se museli registrovat do aplikace,“ uvádí Emma Pickeringová, vedoucí týmu Technology-Facilitated Abuse and Economic Empowerment v organizaci Refuge a dodává: „Britský zákon o bezpečnosti na internetu představuje precedens, protože reguluje platformy s cílem chránit uživatele. Vzhledem k rozšíření stalkingu a zneužívání prostřednictvím technologií doporučujeme lidem, aby si zabezpečili svoje aktivity na internetu, včetně hesel a účtů. Ti, kdo řeší podobné problémy, by se měli obrátit na místní úřady nebo podpůrné služby.“Společnost Kaspersky připravila několik tipů, jak zůstat při online seznamování v bezpečí. Více informací najdete v našem průvodci bezpečným seznamováním nebo navštivte stránku https://stopstalkerware.org/resources/, kde najdete další způsoby, jak se chránit před stalkerwarem.Používejte složitá a jedinečná hesla a nikomu je nesdělujte.Pokud se vám zdá, že je něco příliš dobré na to, aby to byla pravda, důkladně si to ověřte!Udělejte si čas na kontrolu svého digitální soukromí.Dobře si rozmyslete, co budete sdíletVytvořte si „bezpečný plán“ pro přechod z digitálního do reálného vztahu.Zvažte použití komplexního řešení kybernetické bezpečnosti nebo VPN, abyste se ochránili.Společnost Kaspersky spolupracuje s odborníky a organizacemi v oblasti domácího násilí, od služeb na podporu obětí a programů pro pachatele až po výzkumné a vládní agentury, s cílem sdílet znalosti a podporovat odborníky i oběti. Kaspersky je jedním ze zakladatelů mezinárodní skupiny Coalition Against Stalkerware, která se zabývá bojem proti stalkerwaru a domácímu násilí. Od roku 2021 je partnerem konsorcia projektu EU DeStalk, který je spolufinancován z programu Evropské unie pro práva, rovnost a občanství. Společnost Kaspersky také spustila a spravuje TinyCheck, bezplatný, bezpečný a snadno použitelný nástroj pro kontrolu zařízení na přítomnost stalkerwaru a monitorovacích aplikací. ČTK ke zprávě vydává přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.  

Čas načtení: 2021-11-19 08:13:03

Proč ženy neohlašují znásilnění? Nový dokument ukazuje, že systém žije v zajetí mýtů

Nevhodné komentáře, nevyžádané fotky mužského přirození, osahávání i znásilnění. Z průzkumu pro Centrum pro oběti domácího a sexuálního násilí vyplynulo, že se s nějakou formou sexuálního obtěžování nebo násilí během svého života setkala každá druhá dospělá žena. Znásilněna byla každá desátá. Na policii se ale obrátí jen malý zlomek z nich. Znásilnění pod kůží, první český dokument, který mapuje tuto problematiku, uvede ČT2 v úterý 23. listopadu od 21:35 hodin. „Hovoří-li se o tématu znásilnění, většinou se má na mysli ona chvíle nedobrovolného aktu. Ale to je jen viditelná špička ledovce. Mnohem složitější a komplikovanější je realita „pod hladinou“, tedy následné vypořádávání se oběti s osudnou chvílí, řešení otázky, zda znásilnění oznámit, a když, tak jak a komu. A hlavně nekonečně se vlekoucí vyšetřování s nejistým výsledkem, zda bude pachatel vůbec potrestán, kdy ani trest není dostatečným zadostiučiněním za ztracenou kvalitu života. A tato šedá zóna života oběti je předmětem našeho dokumentu Znásilnění pod kůží. Je to stav, kdy oběť cítí nepříjemnou vzpomínku pod každým centimetrem čtverečním své kůže, v každém zákoutí svého vědomí,“ popisuje téma snímku manažer vývoje Centra dokumentární a publicistické tvorby ČT Radomír Šofr. Autoři dokumentu ukazují na konkrétních příbězích, proč je pro oběti složité násilný sexuální čin nahlásit. Jak velký je tlak, který na ně společnost vyvíjí. A co všechno na jejich cestě za spravedlností nefunguje. „Dokument chce objevovat příčiny systémového selhávání institucí, které by měly případy citlivě a empaticky řešit,“ říká režisérka Kateřina Hrochová. „Zatímco odborné poznání jde dopředu a společnost se sexuálnímu násilí čím dál více věnuje, tak celý systém jako by zaspal. Celá řada policistů, psychologů, lékařů, soudců, novinářů, advokátů žije v zajetí mýtu, které vůbec neodpovídají realitě. Například víme, že za drtivou většinou znásilnění je někdo, koho oběť zná. Přesto přetrvává stereotyp neznámého predátora, který čeká někde v křoví,“ doplňuje autor námětu Jaroslav Hroch. Ve snímku vystupují tři ženy. Všechny si prošly sexuálním násilím a otevřeně popisují své zkušenosti, psychologické dopady i nefunkčnost českého systému. Nyní pracují na svém uzdravení i zotavení. Chodí na terapeutická sezení, snaží se znovu najít důvěru ve vztahy i lidi a vyrovnávají se se svými úzkostmi. Terezu několik let znásilňoval její trenér. Nechtěla, aby mu to prošlo, a tak se obrátila na policii. Na radu Bílého kruhu bezpečí si vymínila, že výslechy bude provádět žena. „Po celou dobu procesu jsem pořád čekala. Utkvěl mi osmihodinový výslech. Vyčerpávající, náročný, podrobný. Musela jsem podstoupit i tři rozsáhlé znalecké posudky. U soudu jsem musela vypovídat znovu. Soudce se několikrát ptal, jestli to, co jsem uváděla, je skutečně pravda. Takže další zbytečný výslech,“ popisuje Tereza zkušenost s ohlášením. Trenér nakonec dostal nepodmíněný trest. Velice surově byla znásilněna i protagonistka dokumentu Dominika. Pokusila se o sebevraždu a následky trpí, stejně jako ostatní, dodnes. Na policii se neobrátila. „Mně v tu chvíli prostě o žádnou spravedlnost nešlo, jenom jsem se chtěla zachránit. Cítila jsem ten pocit, že se musím zachránit, abych mohla žít dál plnohodnotný život a nechat za sebou tu špínu a hrůzu,“ říká Dominika. I Karolína se stále se svou zkušeností vyrovnává. „Bydlím na koleji a je to absolutně bezpečný místo, nedostane se tam někdo cizí, ale přesto špatně spím, budím se hodně často, vylekám se každého nepravidelného neznámého zvuku,“ říká Karolína. „Tři mladé ženy se odhodlaly vyjít se svým příběhem před diváky a nechat jim nahlédnout, co to znamená být onálepkovaná nejrůznějšími mýty, vyrovnat se se sexuálním predátorstvím a najít sílu žít se svým stigmatem dál. Tři příběhy, které mohou společnost posunout ve vnímání nepatřičnosti sexuálního násilí. Tři příběhy s optimistickým vyústěním na svém konci. Jsem moc rád, že se nám toto téma povedlo přivést, myslím velmi sugestivně, na obrazovky České televize,“ uzavírá Šofr.

Čas načtení: 2021-03-05 10:49:10

Liberalismus opět umírá. Jak ho resuscitovat? Na to se snaží odpovědět kniha Liberalismus: Krize, prameny, přísliby

Liberální hodnoty jsou dnes v ohrožení, jelikož v ně občané liberální části světa přestávají věřit. Američané si prvního neliberálního prezidenta zvolili v roce 2016. Donald Trump si našel mimořádně vnímavé publikum. Hospodářsky motivovaný hněv obrátil voliče stejně jako v Evropě proti stávajícímu systému a pocit vyvlastněnosti podnítil nacionalistickou reakci vůči přistěhovalcům, uprchlíkům, domácím menšinám, cizincům a liberálům, kteří jakoby hájí tyto lidi odjinud proti (bílým) Američanům. Konečně pak měl Trump též jedinečnou příležitost k tomu, aby využil úpadku víry ve fakta, vědu a rozum. Trumpova lhostejnost k pravdě by ho o generaci dřív vystavila posměchu, avšak v roce 2016 našel publikum, jež po jeho alternativních realitách lačnilo. Nejenom Američané, ale všichni občané Západu žijí ve světě, v němž (jakkoli chápaný) liberalismus čelí ze strany iliberalismu fatálnímu ohrožení. Přese všechny zásadní vzájemné rozdíly mají George W. Bush a Barack Obama společného víc, než jeden či druhý sdílí s Donaldem Trumpem, ale též s Viktorem Orbánem či Jarosławem Kaczyńským, autokratickými populisty, kteří ovládli politiku Maďarska a Polska. Americký novinář a spisovatel James Traub (1954) vyrostl ve světě konsenzuálního liberalismu. Spolu s většinou příslušníků své generace měl za to, že politický život je omezen na výkyvy mezi levicí a pravicí. Liberálové a konzervativci byli přesvědčeni, že největší hrozbou pro americkou budoucnost je ten druhý. „Mýlili se. Největší hrozba spočívá v tom, že se násilí a nenávist stanou normálem, že odvrhneme vědu, fakta i sám rozum a že přikročíme k marginalizaci a pronásledování menšin. Dvacáté století názorně ukazuje, že od populismu k autoritářství vede velice krátká cesta,“ píše Traub ve své knize Liberalismus. Krize, prameny, přísliby. Další z titulů, jež pojednávají o svobodě a brání ji, vydává PROSTOR. Traub se rozhodl pojmout svoji knihu jako historii jedné ideje, nikoli diagnózu náhlého ochoření; není totiž možné porozumět krizi, v níž jsme se ocitli, pokud nechápeme, co vlastně liberalismus je a jak vznikl. Jak se liberalismus domohl onoho konsenzuálního postavení, jemuž se po podstatnou část 20. století těšil? Co tuto podporu nalomilo? Vymizely materiální podmínky, díky nimž se liberalismus stal vírou většiny? Podkopali liberalismus konzervativci? Propadli liberálové názorové dezorientaci? Traub zkoumá vývoj liberalismu prostřednictvím myšlenek předních filozofů. Jeho průzkum vrcholí poválečnými triumfy liberalismu proti fašismu a posléze komunismu v Evropě a prosazováním občanských práv ve Spojených státech, kde se stal americkým „občanským náboženstvím“. Poté mapuje úpadek liberalismu v době sociálních a regulujících států. Dalším zásahem byla globalizace, jež přinesla západním pracujícím ekonomické otřesy a nejistotu. V závěrečné části knihy si autor klade otázku, jak lze poučení z minulosti liberalismu využít pro záchranu jeho budoucnosti. Traubova analýza osvětluje jak lidskost liberalismu, tak jeho aroganci.   Ukázka z knihy úvod V čem tkví význam liberalismu Narodil jsem se v roce 1954 a v té době Američané používali slovo „liberální“ k označení víceméně všeho, co považovali za své dobré vlastnosti. „Američané řadí liberalismus mezi základní životní předpoklady,“ napsal tehdy historik Arthur Schlesinger jr. „Američan je z principu gradualista: je přesvědčen, že takřka všechny problémy se dají vyřešit rozumem a diskusí, a věří, že není mnoho problémů, které by se vyřešit nedaly.“ Liberalismus znamenal totéž co optimismus, racionalismus, pragmatismus, sekularismus. Spíše než o politickou platformu se jednalo o rys národní povahy. V knize Liberální tradice v Americe z roku 1955 přišel jiný proslulý harvardský historik Louis Hartz s postřehem, že v Americe nikdy nevznikla celostátní liberální strana. Byla by totiž nadbytečná: Amerika – prohlásil Hartz po vzoru Alexise de Tocquevilla – se liberální narodila. Tehdejší prezident Dwight Eisenhower byl samozřejmě republikán, avšak jeho zvolením byl jen stvrzen liberální konsenzus: platforma Republikánské strany přijatá v roce 1952 totiž poprvé akceptovala programy Rooseveltova Nového údělu včetně systému sociálního pojištění. Přes všechny nepochybné neshody, jež obě strany oddělovaly, vyznávali republikáni i demokraté obecnou víru ve svobodný trh, byli v rozumné míře odhodláni využít státu k ochraně občanů v obtížném postavení a k podpoře obecného blaha a sdíleli základní, bytostnou úctu k individuálním právům.      Vyrůstal jsem v Americe, v níž jako by všichni a všechno byli liberální. Můj otec volil republikány, avšak liberální republikány. Matka měla členskou legitimaci naprosto marginální newyorské Liberální strany. Podle politické doktríny, která platila u nás doma, byli jedinými skutečnými zloduchy oni blázni, kteří se sdružovali v krajně pravicové Společnosti Johna Birche, založené výrobcem cukrovinek Robertem Welchem. Měli jsme zakázáno jíst karamely Sugar Babies, protože je vyráběl Welch. K proniknutí potrhlých cvoků do blízkosti centra americké společnosti došlo jedinkrát: v roce 1964, když republikáni nominovali na prezidenta arizonského senátora Barryho Goldwatera, který byl pro porážku komunismu podle všeho ochoten rozpoutat třetí světovou válku. „Extremismus při obraně svobody není vada,“ tvrdil Goldwater. Jenomže komunismus – na rozdíl od extremismu – naši svobodu neohrožoval. Při bohoslužbě u příležitosti židovského Nového roku, konané několik týdnů před volbami, nás rabín v mé synagoze na newyorském předměstí, který jinak o velkých svátcích o politice nikdy nemluvil, snažně prosil, ať hlasujeme pro prezidenta Lyndona Johnsona. To se také stalo a Goldwater utrpěl zdrcující porážku, jež působila dojmem, že se společnost razantně vzepřela antiliberalismu.      Skutečnost však byla podstatně složitější. Goldwater propojil zuřivý studenoválečný konzervatismus s tradicí protietatistického tržního liberalismu, jehož původ bylo možné vysledovat až k Adamu Smithovi či dokonce Johnu Lockovi. V roce 1980 se prezidentem stal Goldwaterův efektivní blíženec Ronald Reagan. Po celé období mé dospělosti si tito pravicoví liberálové, kteří pro sebe používali označení „konzervativci“, směňovali moc s levicovými liberály, kteří se obvykle označovali za „progresivisty“. Když Francis Fukuyama přišel v roce 1989 se slavnou úvahou, že dějiny jsou u konce, jelikož liberalismus porazil všechny své ideologické protivníky, měl tím na mysli tento starší a širší význam. Předěl mezi demokraty a republikány byl v roce 1989 mnohem hlubší než v roce 1954, nicméně obě strany byly dědičkami liberální tradice.      Dnes ale svět pravice a levice, na který jsme byli zvyklí, působí skoro stejně starosvětsky jako poválečný konsenzus. Nejenom Američané, ale všichni občané Západu žijí ve světě, v němž (jakkoli chápaný) liberalismus čelí ze strany iliberalismu fatálnímu ohrožení. Přese všechny zásadní vzájemné rozdíly mají George W. Bush a Barack Obama společného víc, než jeden či druhý sdílí s Donaldem Trumpem, ale též s Viktorem Orbánem či Jarosławem Kaczyńským, autokratickými populisty, kteří ovládli politiku Maďarska a Polska. Trump si v roce 2016 úspěšně vydobyl nominaci za institucionální stranu konzervativismu, svobodného trhu a malé vlády, přitom se ale otevřeně vysmíval údajným pozitivům svobodného obchodu a sliboval, že ochrání sociální pojištění a zdravotní pojištění Medicare. S gustem bořil pilíře liberálního konsenzu, jejichž pevnost konzervativci do té doby narušovali jen skrytě. Tento plutokratický populista neobchodoval s nadějí, ale se strachem, barvitě líčil rizika, jež jeho bělošskému publiku hrozí od barevných a zvlášť od přistěhovalců, vyzýval k násilí proti protestujícím a vymýšlel si, jak se mu to zrovna hodilo. Pokud voliči chtěli za prezidenta konzervativce, mohli si vybrat některého ze sedmnácti Trumpových rivalů; ty však Trump snadno smetl. Následně vládne v plném souladu se svou kampaní – a přinejmenším do doby, kdy píšu tyto řádky, zůstal miláčkem své strany.      Rozmach neliberalismu či iliberalismu je nejintenzivnějším politickým šokem mého života – a příčinou, proč bylo Trumpovo zvolení tak absolutně nečekané, je právě fakt, že jsem vyrostl ve světě konsenzuálního liberalismu. Spolu s většinou příslušníků mé generace a nejspíš i s většinou politiků jsem měl za to, že politický život je omezen na výkyvy mezi levicí a pravicí. Liberálové a konzervativci byli přesvědčeni, že největší hrozbou pro americkou budoucnost je ten druhý. Mýlili se. Největší hrozba spočívá v tom, že se násilí a nenávist stanou normálem, že odvrhneme vědu, fakta i sám rozum a že přikročíme k marginalizaci a pronásledování menšin. Dvacáté století názorně ukazuje, že od populismu k autoritářství vede velice krátká cesta.      Když tedy vyšlo najevo, že existuje život i mimo hranice liberalismu, je třeba se zamyslet nad tím, co je na dědictví liberalismu cenného a co můžeme ztratit. Zaprvé si musíme uvědomit, co je a co není liberalismus. Jsme zvyklí mluvit o „liberální demokracii“, jako by šlo o pleonasmus, tj. jako by liberalismus byl nutně demokratický a demokracie nutně liberální. Liberalismus ale vznikl jako způsob, jak korigovat vládu většiny. James Madison je autorem proslulého varování před riziky „tyranie většiny“ a jeho formulace rezonuje v dílech velkých liberálních myslitelů poloviny 19. století Alexise de Tocquevilla a Johna Stuarta Milla. Neexistuje žádný neochvějný důvod, proč by se nijak neomezované právo na svobodu slova nebo právo jednat podle svého, pokud tím neškodíte druhým, mělo těšit přízni většiny. Některé zcela základní liberální principy – například ochrana práv politických menšin a všech dalších menšin – se okamžitému zájmu většiny příčí.      Někteří raní liberálové pohlíželi na možnost smíru individuálních svobod s jakkoli pojatou vládou většiny s hlubokou skepsí. Jiní – včetně amerických otců zakladatelů – měli za to, že svoboda a rovnost jsou slučitelné. Mnohé mechanismy, jež spojujeme s demokracií jako takovou, například dělba moci, slouží k omezení možného dosahu demokratického státu, a chrání tak každého jednoho z nás před námi všemi. Avšak formálními strukturami se téma nevyčerpává. Mill i Tocqueville by prohlásili, že v poslední instanci nejvíc záleží na hodnotách a zvycích – „normách“, jak bychom řekli dnes –, nikoli na výslovně formulovaných pravidlech. Například svoboda slova přežije, jen pokud jsou lidé připraveni k její obhajobě. V tom tkví hlavní lekce z rozmachu totalitarismu ve 20. století. Výmarská republika sice byla po formální stránce liberální a demokratická, avšak německý lid nakonec svolil, že se svých svobod vzdá ve jménu ohromného kolektivního cíle. Děsivá zkušenost totalitarismu byla pro velké liberály v polovině století, především pro Isaiaha Berlina, dokladem toho, jak mohou zvrácení vůdci strhnout k tyranii celé národy. Liberalismus byl vratší, než vypadal; pokud je vyvinut dostatečný tlak, mohou se lidé domněle ustálených názorů zříct.      Liberalismus a vláda většiny si navzájem stanovují hranice. Fungují, resp. měly by fungovat jako vzájemné svědomí. Liberalismus, který se prostě a jednoduše poddává vůli většiny, ani nestojí za obhajobu. Zároveň ale liberalismus předpokládá úctu k jednotlivci a jeho schopnosti vybrat si vlastní cestu. Liberalismus bez demokratické podpory skončí jako elitismus: liberálové pak naříkají nad ignorantstvím mas a běžný občan reaguje resentimentem, jehož umějí cyničtí politici velmi dobře využít. V této situaci se dnes liberálové nacházejí.   Rozhodl jsem se pojmout tuto knihu jako historii jedné ideje, nikoli diagnózu náhlého ochoření; není totiž možné porozumět krizi, v níž jsme se ocitli, pokud nechápeme, co vlastně liberalismus je a jak vznikl. Jak se liberalismus domohl onoho konsenzuálního postavení, jemuž se po podstatnou část 20. století těšil? Co tuto podporu nalomilo? Vymizely materiální podmínky, díky nimž se liberalismus stal vírou většiny? Podkopali liberalismus konzervativci? Propadli liberálové názorové dezorientaci? Moje kniha rozhodně není první historií liberalismu – nicméně dokonce i učený spis Edmunda Fawcetta Liberalismus: život jedné ideje, vydaný zcela nedávno v roce 2014, je sepsán z bezpečného ústraní vzájemného střetu různých liberalismů. Dnes, kdy ideji hrozí vymření, na ni pohlížíme odlišně. Pochopíme-li, jak se liberalismus zrodil a vyvíjel, pomůže nám to zachránit tuto ideu před pohrdáním, kterým ji zdeformovali konzervativci, i od triumfální prázdnoty, jež zastírala její smysl v období studené války.      Oprostit se od problému vnitřní prázdnoty – tedy představy, že cokoli je dobré, je eo ipso liberalismus – není snadné. Liberalismus totiž trpí konceptuální mlhavostí. Vykazuje menší vnitřní soudržnost než rigidně kodifikované pravověří, například komunismus, byť je na druhou stranu soudržnější než pouhá nálada, například romantismus. Stejně jako jeho dvojče jménem konzervativismus je označení liberalismus natolik lákavé, že setrvalo v užívání i přesto, že se kontext, v němž se ho užívalo, drasticky proměnil – dokonce do té míry, že se za pravé dědice liberální tradice považují zastánci radikálně odlišných názorů. I když však liberalismus postrádá důslednou vnitřní logiku, má jistou taxonomii, tedy soustavu vztahových druhů, jejichž geny vycházejí z jednoho společného předka.      Východiskem liberalismu je myšlenka omezené vlády. Jak prohlásil Locke, suverenita náleží lidu a lid svým vládcům v omezené míře svou moc postupuje. (Mnoho liberálů ale odmítá Lockovu metaforu smlouvy a také jeho víru v přirozené právo.) Všechny formy absolutní moci se vůči této premise proviňují. Jedinou spolehlivou ochranou proti absolutismu jsou pravidla a instituce, které omezují moc státu, tedy dělba moci, volený zákonodárný sbor, oddaný zásadám otevřené a veřejně vedené diskuse, a nezávislé soudnictví. Konstituční liberalismus se od této obecnější myšlenky omezené vlády odlišuje pochopením, že absolutní moc nemůže být přiřčena ani exekutivě, ani „lidu“. Legislativní supremacie za Francouzské revoluce byla pro svobodu stejným nebezpečím jako předchozí absolutní monarchie. Stát musí být uspořádán tak, aby jednotlivce chránil před všemi podobami svévolné moci – tento axiom je výslovně vyjádřen v Listině práv Ústavy Spojených států. Takovýto stát dokonce ani nemusí být demokratický v tom smyslu, že by moc byla přidělována pomocí pravidelně konaných voleb všech občanů. A nemusí být ani republikánský: Ludvík Filip přijal v roce 1830 francouzský trůn v rámci liberálního ústavního zřízení.      Jestliže konstitučnímu liberalismu jde o vztah mezi státem a jedincem, pak osobní liberalismus vymezuje oblast nedotknutelných osobních práv. Osobní liberalismus je odvozen od moderního chápání lidského já. Američtí otcové zakladatelé, prosycení římským smyslem pro vlast a občanství, považovali jedince za veřejné bytosti, obdařené nejenom právy, ale také občanskými povinnostmi. Teprve poté, co toto klasicistní smýšlení v 19. století vystřídal romantismus, začali být jedinci považováni za subjekty oddané vlastnímu rozvíjení. Prvním politickým myslitelem, který svou liberální vizi opřel o toto moderní vnímání osoby a následně podal systémovou definici obsahu, jenž spadá do chráněné oblasti jednotlivce, byl John Stuart Mill. V eseji O svobodě z roku 1861 podal Mill obhajobu takřka neomezené svobody vyjadřování, ale i chování – aneb jeho slovy: „experimentů s životními možnostmi“ (experiments of living). Hrozbou, jíž se obával především, nebyl stát, nýbrž „společnost“ s jejím tlakem na konformitu. Moderní liberálové s Millem sdílejí myšlenku, že žádný konkrétní způsob života není neotřesitelně správný, rozmanitost myšlenek i životních stylů je pro společnost prospěšná, a pokud se poddáme diktátům společnosti, omezíme tím to nejcennější: naše zcela jednotlivé já. Isaiah Berlin zavedl pro Millovo pojetí práva mluvit, uvažovat a jednat, jak se nám zachce, termín „negativní svoboda“.      Základem ekonomického liberalismu je Lockova teze, že důvodem, proč lidé tvoří společenství, je ochrana vlastního majetku. Sobecký zájem není hřích, nýbrž přirozený zákon. V následujícím století k tomu Adam Smith připojil myšlenku, že nejefektivnějším prostředkem, jak tuto přirozenou touhu po zisku podnítit, je autoregulativní tržní mechanismus, řízený „neviditelnou rukou“, která ze sobeckého zájmu činí nástroj kolektivního prospěchu. Valná část anglického myšlení v 19. století byla formována tímto propojením svobody s ekonomickým sobectvím. Ve 20. století se téže myšlenky ujali rakouští myslitelé, mimo jiné Friedrich Hayek, podle něhož jsou cestou k fašismu dokonce i ona skromná omezení svobody, jež provedly demokratické režimy ve dvacátých a třicátých letech. Následně byl liberalismus svobodného trhu zpopularizován přičiněním amerických neokonzervativců a principem vládnutí se stal díky Ronaldu Reaganovi a Margaret Thatcherové. Nauka o volném trhu je zdaleka nejsilnější příčinou, proč termín „liberalismus“ propadl pojmovým nejasnostem: jednak pozdější liberálové vnímají stát mnohem velkoryseji než stoupenci F. Hayeka, jehož proto považují za konzervativce, jednak mnoho liberálů volného trhu skutečně zastává klasické konzervativní postoje k otázkám zahraniční i sociální politiky.      Konečně pak politický liberalismus, jenž je splynutím všech rozmanitých významů liberalismu, představoval vládnoucí doktrínu i občanské náboženství světa, v němž jsem vyrůstal. Vytyčoval ono „životodárné ohnisko“ (vital center), o němž ve své apologii liberalismu z roku 1949 hovořil Schlesinger, tedy sekulární, pragmatický, racionální a optimistický střed mezi zlověstnými absolutismy levice i pravice. Toto specificky americké pojetí liberalismu má kořeny v období kolem první světové války, kdy se deklarovaní progresivisté, v jejichž očích začal ekonomický liberalismus představovat chatrnou ideologickou zástěrku brutálního sociálního darwinismu velkoobchodníků a velkoprůmyslníků, uzavřeli spojenectví s liberálními stoupenci prezidenta Woodrowa Wilsona a do jisté míry došlo u obou skupin k přechodu na spojencovo stanovisko. Politický liberalismus akceptuje, že volné trhy dokážou zajistit hromadný blahobyt, ale současně využívá státu k utlumení tržních excesů a k zajištění klíčových aspektů veřejného blaha, především vzdělání a zdravotní péče, starobního a sociálního pojištění, železnic a silnic. Vrcholným souběhem obou proudů se stal Franklin Delano Roosevelt. V mezinárodním ohledu spočívalo uspořádání po druhé světové válce, formované a dominované mocí Spojených států, na amerických liberálních zásadách: víře v právní stát namísto hrubé moci a víře v instituce namísto jednotlivců, víře ve volný tok zboží a myšlenek a hluboké nedůvěře vůči kolektivismu a rozbujelému státu.      V domě liberalismu není prostě jen mnoho příbytků; je v něm mnoho svářejících se frakcí. Levicoví liberálové považují liberály volného trhu za slouhy plutokracie, libertariánští liberálové považují liberální stoupence Demokratické strany za socialisty v přestrojení. Obě skupiny mají dobré důvody pro názor, že ti druzí odvrhli jisté ústřední aspekty liberálního kréda. Přesto mezi nimi existuje jistá reálná shoda. Všichni liberálové vycházejí z přesvědčení, že jedinci mají bytostné právo na to, aby ostatní ctili jejich osobní rozhodnutí, a stát tedy musí tato rozhodnutí respektovat bez ohledu na to, zda se těší přízni většiny. Liberálové se stavějí – přinejmenším ve veřejné sféře – skepticky k myšlence transcendentálního dobra: víru nevkládají v žádné zjevení a v univerzální nauky, nýbrž v diskusi a politický střet. Jelikož jsou liberálové přesvědčeni, že lidská povaha nikdy není fixní, a jednotlivci tedy mohou svou situaci zlepšit, pohlížejí na vyhlídky lidstva obecně vzato s optimismem. Jestliže někdo tyto názory nebo tento temperament nesdílí, neměl by být označován za liberála. Někdy jde o socialistu, někdy o komunistu, někdy o konzervativce, někdy o stoupence totality – a někdy jde o neliberální demokraty.   Tvrdit, že Západ postupoval směrem ke stále většímu liberalismu, je pokřivením dějin. Zaprvé tento vývoj probíhal v angloamerické oblasti mnohem plynuleji než na kontinentu. Zadruhé se celé rozsáhlé části Evropy víceméně liberální vládě vzepřely a podlehly uhrančivosti fašismu. (Levicový totalitarismus komunismu zapustil kořeny v hluboce neliberální ruské půdě.) Fukuyamova teze však přinejmenším v době, kdy s ní přišel, dávala průchod pocitu, že po období krize liberalismus nakonec zvítězil nad svými hlavními protivníky. Nejprve zmizel fašismus, pak komunismus. Liberalismus se znovu uchytil v zemích, odkud předtím vymizel, a začal se nově prosazovat v Jižní Koreji, na Tchaj-wanu, v Indii či v Turecku.      Dějiny, které tu popisuji, zaznamenávají vzestup, adaptaci a šíření jedné ideje. Ve druhé polovině 20. století se liberalismus stal státním náboženstvím nejmocnější země na světě. Američtí liberálové v období studené války slučovali odpor vůči totalitarismu, jak byl vlastní Isaiahu Berlinovi, Karlu Popperovi a dalším, s aktivistickým liberalismem, jak jim jej odkázal FDR. Snaha rozšířit přínos liberálního státu tak, aby zahrnul i vyloučené vrstvy, přiměl Demokratickou stranu k tomu, aby přijala plášť boje za občanská práva. V době, kdy byl na zenitu, se stal liberalismus označením pro občanská práva a pro program boje s chudobou prezidenta Johnsona. V roce 1964 se zdálo, že Spojené státy dosáhly liberálního snu a vědí, jak současně chránit svobodu a posilovat rovnost.      Pak se ale sepětí liberalismu s americkou veřejností přetrhlo – a tato ztráta klade našemu dnešku pronikavé otázky. Scházela prostě bílým Američanům vůle k tomu, aby černochům přiřkli plnou rovnoprávnost? Jinými slovy, spočíval liberální konsenzus na tiché dohodě, že je určen „jen pro bílé“? Nebo liberálové ztratili ze zřetele víru v jednotlivce a upustili od skepse vůči státu? Začali se Američané štítit liberálního sociálního inženýrství? Kyvadlo se totiž zhouplo v opačném směru a sedmdesátá i osmdesátá léta přihlížela rozmachu nové nauky, která stát považovala za parazita, jenž požírá individuální iniciativu a ekonomickou svobodu, skýtající klíč k plnému osobnímu naplnění a celonárodní obrodě. Spojené státy vstoupily do fáze, v níž spolu o moc zápasily levicový a pravicový liberalismus; a skutečnost, že si levicoví liberálové z podstatné části osvojili slovník a někdy i program apoštolů volného trhu, byl argumentem pro názor, že pravicoví liberálové možná prohráli v několika bitvách, avšak vyhráli válku.      Ze zpětného pohledu možná triumf tržní ideologie připravil scénu pro naše nynější útrapy. Politika volného trhu způsobila akceleraci globálních sil, které už tehdy vyostřovaly hospodářskou nerovnost. Díky ekonomickému růstu a společenské mobilitě byla nerovnost po jistou dobu snesitelná, avšak tento výtah do vyšších pater se nyní zpomalil a zastavil. Drastický hospodářský pokles roku 2008 udeřil ve chvíli, kdy si už Američané začali klást otázku, zda je pro ně stávající systém stejně přínosný, jako byl pro generaci jejich rodičů. Moderní liberalismus závisel na očekávání stále jasnější budoucnosti, a hospodářské i psychologické základy této víry se nyní zhroutily.      V téže době vpustili republikáni do národněpolitického krevního oběhu bakterii iliberalismu. Strana se aktivně podbízela konzervativním evangelikálním voličům, kteří nikdy nepřijali sekulární stát a nerespektovali sekulární uvažování. Tito voliči se velice záhy stali jádrem Republikánské strany. Vyznávání absolutních hodnot mělo za důsledek, že své odpůrce nepovažovali jen za pomýlené, ale vyloženě za nelegitimní. Tito voliči byli pro dosažení stranické převahy ochotni akceptovat v zásadě jakékoli prostředky – a k využívání tohoto radikálního temperamentu se s radostí připojili i sekulární republikáni.      Zavržení liberalismu bylo jako neviditelný podzemní požár, který najednou propukl všem na očích. V knize zkoumám rozmach tohoto vzteku v Evropě i ve Spojených státech. Příčiny se překrývají, ale nejsou totožné. Stejně tak měla krize liberalismu odlišný průběh ve východní a v západní Evropě. Ve východní Evropě liberalismus nezapustil hlubší kořeny a tamější občané, na něž sekulární, racionalistická a mnohojazyčná západní kultura působila cize, se ohlíželi za dobami skutečné či domnělé národní slávy a za náboženskými a nacionalistickými pilíři starých pořádků. V západní Evropě vládou liberalismu společně otřásl pokles průmyslové výroby a kulturní vykořeněnost početného přistěhovalectví především z islámského světa. Stejně jako rasové otázky rozpoltily americkou společnost, stala se v posledních letech kulturní ranou Evropy imigrace a uprchlictví.   Američané si prvního neliberálního prezidenta zvolili v roce 2016. Donald Trump má mimořádné populistické a demagogické nadání, současně ale také našel mimořádně vnímavé publikum. Hospodářsky motivovaný hněv obrátil voliče stejně jako v Evropě proti stávajícímu systému a pocit vyvlastněnosti podnítil nacionalistickou reakci vůči přistěhovalcům, uprchlíkům, domácím menšinám, cizincům a liberálům, kteří jakoby hájí tyto lidi odjinud proti (bílým) Američanům. Konečně pak měl Trump též jedinečnou příležitost k tomu, aby využil úpadku víry ve fakta, vědu a rozum. Trumpova nestoudná lhostejnost k pravdě by ho o generaci dřív vystavila posměchu, avšak v roce 2016 našel publikum, jež po jeho alternativních realitách lačnilo.      Dnes žasnu, jak je možné, že jsem se spolu s ostatními cítil tak bezstarostně, zatímco nenávist k liberalismu dosahovala bodu varu. Zpětně si teď uvědomuji, že jsem projevoval symptom liberální odtažitosti. Jakožto novinář jsem strávil mnoho let psaním o celostátní politice, programech městské správy i reformě školství, ohniscích nekonečných prudkých bitev mezi levicí a pravicí. Přibližně před dvaceti lety jsem se začal specializovat na zahraniční politiku a mezinárodní záležitosti, jež se s rozmachem „humanitárních intervencí“ a podobných doktrín též staly arénou morálních dramat. Před deseti lety jsem začal učit v kampusu Newyorské univerzity v Abú Dhabí, jenž – řečeno slovy téže instituce – představuje ústřední ohnisko této „globální univerzitní sítě“. Spolu s ostatními příslušníky kosmopolitní vrstvy jsem se snadno přesouval z místa na místo. Uvažoval jsem a dosti často psal o americké snaze formovat svět k obrazu svému vývozem svých liberálně-demokratických ideálů. Nebyl jsem si jist, zda je taková změna možná, ale nenapadlo mě pochybovat, zda vlastně Američané v tyto ideály stále ještě věří.      Uniklo mi, že se sám kosmopolitismus – tedy hodnotový systém globalizovaného světa – stal pramenem hluboké zášti. Spontánně jsem přikyvoval, když prezidentský kandidát Barack Obama prohlásil, že dělničtí voliči „visí na zbraních nebo náboženství nebo antipatii vůči lidem, kteří se od nich odlišují, nebo na odmítání imigrantů nebo na odmítání volného obchodu, aby si tak vysvětlili svoje frustrace“. Nepřátelství vůči liberalismu nepředstavovalo světonázor, nýbrž patologický příznak. Kosmopolitní liberálové sklízeli plody volného obchodu, početnější imigrace a plynulého pohybu lidí a myšlenek, zkrátka globalizace. Týž systém uvrhával miliony lidí do zaostalosti.      V závěrečné části knihy si kladu otázku, jak lze poučení z minulosti liberalismu využít pro záchranu jeho budoucnosti. Liberalismus dokázal přetrvat v adaptacích; jak se tedy musí adaptovat na globalizovaný, postindustriální a podle všeho „popravdivostní“ svět? Mám za to, že liberálové neuspějí, pokud se pokusí prostě a jen zmobilizovat svou polovici USA proti polovici, která hlasovala pro Donalda Trumpa. Liberálové musí na Trumpův populistický nacionalismus odpovědět afirmativním nacionalismem, který oslovuje občany USA jakožto celek. To bude vyžadovat vážnou sebereflexi: tytéž globalizované síly, jež většina liberálů vychvaluje, totiž mnoha Američanům přinesly skutečnou újmu – a tito lidé liberály nenávidí pro jejich privilegované postavení. Liberálové se budou muset rozhodnout mezi neustálými nároky marginalizovaných skupin na uznání jejich zvláštních identit a nutností promlouvat k celému americkému lidu. Spojení „liberální nacionalismus“ může působit jako vnitřně rozporné, ale je tomu tak pouze tehdy, pokud liberalismus zploštíme na čistý a bezmyšlenkovitý individualismus. Moderní liberalismus musí najít rovnováhu mezi našimi individuálními právy a povinnostmi vůči společenství. V tom spočívá dědictví i budoucnost této velkolepé nauky.   kapitola první Ochránit lid před lidem Nejprve musíte vládě umožnit, aby omezovala ovládané, a poté ji donutit, aby se omezovala sama. — James Madison Na podzim roku 1878 Alexander Hamilton vyzval Jamese Madisona (a Johna Jaye) ke společnému sepsání série statí, jež dnes známe pod označením Listy federalistů. Hamiltonovým cílem bylo obhájit krátce předtím sestavenou a ratifikovanou Ústavu Spojených států před kritiky, kteří považovali silnou centrální vládu za výzvu k nastolení nové tyranie, takřka stejně tíživé jako ta, která předtím doléhala na kolonie. Madison se na formulaci Ústavy podílel více než kdo jiný a upřímně sdílel Hamiltonovo přesvědčení (označované za „federalismus“), že ústřední vláda musí být nadřazena státům. Proti Hamiltonovi však byl mnohem vášnivěji oddán svobodě jednotlivce. Newyorský finanční kouzelník Hamilton si představoval mocný centralizovaný stát, který by po čase mohl rovnocenně soutěžit s evropskými monarchiemi. Naproti tomu Madison dospěl k paradoxnímu závěru, že jedině robustní ústřední vláda může zvládnout řídit konfliktní zájmy, které v každém početném a rychle se rozšiřujícím národě nutně působí, a ochránit tak elementární občanské právo mluvit a smýšlet, jak se komu zlíbí.      V 51. listu Madison ukázal, že dělba vládní moci na zákonodárnou, exekutivní a soudní větev spolu se sdílením moci federálními a státními jurisdikcemi vládě brání narušovat občanské svobody. To samo o sobě nebylo nijak zvláštní: nauku o dělbě moci považovali za písmo svaté jak arcifederalisté typu Hamiltona nebo Johna Adamse, tak stoupenci minimálního státu, jako byl Thomas Jefferson. Madison však zašel o krok dál a přednesl tezi, která se obecnému vlasteneckému mínění příčila: napsal, že v republice nestačí „střežit společnost před útlakem ze strany vládců“, nýbrž stejně tak je nutné „chránit jednu část společnosti před nespravedlností ze strany jiné části“. Jelikož „různé skupiny občanů mají přirozeně různé zájmy“, může se stát, že většina spojená sdíleným zájmem začne ohrožovat práva menšiny.      Jelikož liberalismus postrádá jakýkoli přísně kodifikovaný myšlenkový obsah, lze s jeho dějinami začít – podle toho, v čem vidíme podstatu liberalismu – na mnoha místech. Někteří si za východisko volí republikánské myslitele ve starověkém Římě, pro jiné jím je John Locke nebo i Thomas Hobbes, podle nichž suverenita netkví v panovnících, ale v obyčejných lidech, a pro další zase myslitelé francouzského osvícenství, mimo jiné Jean-Jacques Rousseau a markýz de Condorcet, kteří hájili lidská práva proti absolutismu. Nikdo z amerických otců zakladatelů se nepovažoval za „liberála“, nicméně všichni vyznávali suverenitu lidu a nedotknutelnost individuální svobody. A o napětí mezi těmito dvěma principy a o mechanismech nutných ke smíru mezi svobodou a rovností nikdo z nich nepřemýšlel tak hluboce jako Madison.      Madisonova otázka v 51. listu zněla: Jak lze lid ochránit před lidem? Je možné – uvedl – přiřknout nějakému externímu útvaru či jednotlivci pravomoc vetovat vůli většiny, avšak tím by se lid vzdal své suverenity. Alternativní řešení je součástí aktivit „svobodné vlády“: dokud je stát dostatečně rozsáhlý a vnitřně rozmanitý, zabrání nástupu panovačné většiny čirá zájmová rozmanitost obyvatel, pokud je jí ponecháno volné pole. Přirozená tendence zveličovat vlastní význam může posloužit demokracii: zřízení „musí být takové, aby se jedna ctižádost stavěla proti druhé“, napsal Madison.      Madisonovým polemickým cílem, kvůli němuž ho Hamilton zverboval, bylo prokázat, že robustní stát vprostřed rozsáhlé a sjednocené republiky svobodu nejenom neohrožuje, ale naopak ji chrání. V tomto boji federalisté jednou provždy zvítězili; nikdo už dnes netvrdí (jak to generaci před americkými otci zakladateli činil francouzský myslitel Montesquieu), že republika musí být kompaktní a homogenní. Jedenapadesátou stať v Listech federalistů dnes čteme jako jedno z prvních zachycení nezbytného napětí mezi povinností ctít demokratickou většinu a imperativem chránit individuální svobody a práva menšin. Odpověď, již Madison podal, už dnes není zcela přesvědčivá: vidíme totiž, že bohatství a moc může na politickém trhu – stejně jako na trhu ekonomickém – zajistit nespravedlivou převahu a umožnit, aby „ctižádosti“ málokterých převážily nad ctižádostmi mnohých. Nicméně napětí, jež Madison pojmenoval, zůstává pro liberální uvažování klíčové. Tím, jak velice moderně přijal boj různých zájmů, se odlišil od svých vrstevníků, kterým na mysli tanul stát řízený jediným a poznatelným veřejným blahem.      Dnes Madisona nepovažujeme za giganta v jedné řadě s Washingtonem, Jeffersonem, Adamsem či Hamiltonem. I na svou dobu byl malý (měřil něco přes 160 centimetrů), v mládí trpěl přehnaným ostychem a i v dospělosti mluvil před posluchači skoro nesrozumitelně tiše. Přestože strávil celý profesní život jako politik, nesnášel kampaně. Dokázal ale uzavírat pevná přátelství; jeho dopisy jsou prosyceny vstřícností. Měl blízký vztah ke svým mentorům Washingtonovi a Jeffersonovi, ale též k vrstevníkům včetně bouřlivého Hamiltona. Díky schopnosti zvládnout komplexní problémy, duševní vyrovnanosti a ochotě nechat zazářit druhé se stal pro Ústavní konvent nepostradatelným. „Je to velice skromný a mimořádně sympatický muž,“ prohlásil o něm William Pierce, kolegadelegát ze státu Georgia. Pro Jeffersona i Washingtona byl Madison nepostradatelným rádcem, pokud jde o subtilní posouzení jednotlivců, otázek i politických tendencí. U málokoho se tehdy i dnes spojuje tak obsáhlé vzdělání s pronikavými politickými instinkty.      Madison byl bytostný racionalista. U Novoangličanů Johna Adamse či jeho syna Johna Quincyho Adamse se osvícenská oddanost rozumu spojovala s pronikavým kalvinistickým přesvědčením o lidské upadlosti a hříšnosti. Revoluční předáci v přímořské Virginii žili ve svého druhu pastorálních Aténách, umožněných prací otroků, a měli sklon k volnomyšlenkářství. Madison se narodil roku 1751 v bohaté plantážnické rodině nedaleko virginských Blue Ridge Mountains a jeho náboženská víra byla mizivá či nulová. V nejstarších dochovaných dopisech působí dojmem pobaveného pozorovatele lidských pošetilostí, avšak jedna věc ho přiváděla k zuřivosti, totiž „ďábelský, v pekle zplozený princip“ náboženského útisku (jak v roce 1774 napsal svému blízkému příteli Williamu Bradfordovi, spolužákovi z Princetonu). Anglikánské duchovenstvo uvrhlo do žaláře několik baptistických kněží, usvědčených z kacířství. „Náboženská poroba svírá a oslabuje mysl,“ napsal Madison Bradfordovi, „a zbavuje ji schopností pro jakýkoli ušlechtilý podnik, jakýkoli širší rozhled.“      Diskuse ohledně svobody svědomí poutala Madisonův zájem i poté, co se přidal na stranu revoluce. Ještě jako mladíček se stal spolupracovníkem George Masona, který v téže době, kdy Thomas Jefferson psal Deklaraci nezávislosti, zformuloval Virginskou deklaraci práv. Masonův apel na náboženskou snášenlivost Madison posílil vložením věty: „Všichni lidé mají právo na úplné a svobodné praktikování“ svých náboženských názorů. To bylo pro delegáty podle všeho příliš velké sousto, jelikož ustanovení bylo nutné zmírnit a výsledná formulace zněla: „Všichni lidé mají právo na … svobodné provádění náboženství podle toho, co jim velí svědomí.“ O deset let později Madison na tyto řádky odkázal v petici proti úmyslu virginského shromáždění dotovat náboženskou výchovu. Pokud má zákonodárný sbor právo přebít takto fundamentální svobodu, napsal Madison, pak je nutno uznat, že „mohou řídit svobodu tisku, mohou zrušit porotní soud a mohou spolknout exekutivní i soudní pravomoci státu“. Hyperbolické vyjadřování je dokladem, jak vypjatě byl Madison oddán svobodě jednotlivce.      Stejně jako Jefferson byl i Madison bezmezně zvídavým encyklopedickým učencem. V roce 1785 zaslal Jeffersonovi seznam knih, u nichž doufal, že by mu je adresát mohl opatřit v Paříži, kde diplomaticky reprezentoval nový stát: „pojednání o starověkých či novodobých federálních republikách“, jež by mu pomohla s obhajobou federalismu, dále knihy „o mezinárodním právu a o přírodozpytu i politické historii Nového světa“, „Pascalovy Listy venkovanovi“, španělského přírodovědce a cestovatele po Novém světě „dona Ullou v originále, co nejlepší edici Linného“ a jeden francouzský cestopis z Číny, „určitě velice zajímavý“. Avšak mentalita obou mužů byla extrémně odlišná. Jefferson byl „Olympan“, odtažitý muž, jehož rozpory mezi světem jeho představ a okolní skutečností zneklidňovaly jen občas; naproti tomu Madison byl pragmatik a podrobný pozorovatel světa, který měl před očima. Když mu Jefferson téhož roku zaslal z pařížských výšin dopis s šokujícím návrhem, aby vždy jednou za 34 let byly zrušeny všechny dluhy a přepsány všechny zákony, jelikož jedna generace nemá poutat druhou, Madison sice vzdal uctivý hold „vznešeným pravdám“, jež se odhalily v přítelových spekulativních úvahách, avšak současně je hodlal prozkoumat „obnaženým zrakem běžného politika“. Upozornil, že ono přetrvávání pravidel v čase, na něž si Jefferson naříká, je naopak zdrojem legitimity. „Pokud se neprojevuje žádný jednoznačný nesouhlas, je možné odvodit … mlčenlivý souhlas.“ Spravedlnost nevyvstává z abstraktní filozofie, nýbrž z žité zkušenosti.      Madison chápal, že je možné být oddán věci svobody, ale přitom nepropadnout slepé víře v ni. Revoluce byla zčásti hnána uhlířskou vírou ve svobodu jakožto protiklad moci. Američtí vlastenci, zlákaní „paranoidní nedůvěrou vůči moci“, která byla vlastní anglickým radikálním whigům, považovali (slovy historika Gordona Wooda z jeho knihy Utvoření americké republiky, 1776–1787) „jakékoli nakupení politické moci, byť sebemenší a dílčí, za děsivě tyranské“. Člověk je přirozený, stát je umělý: nepochází od člověka, nýbrž stojí proti němu. Jak napsal Thomas Paine ve spisku Common Sense, který pomohl roznítit plamen revoluce: „Vláda je – stejně jako oděv – odznakem ztracené nevinnosti; královské paláce jsou zbudovány na troskách rajských besídek.“      To bylo příhodné heslo k rozdmýchání vzpoury proti imperiální mocnosti, avšak jako vodítko autonomní vlády bylo vcelku bezcenné. Zkušenost porevolučních let včetně takzvané Shaysovy rebelie v letech 1786–1787, což bylo ozbrojené povstání statkářů zatížených zničujícími dluhy proti vládě a soudům státu Massachusetts, byla pro mnoho otců zakladatelů důkazem, že demokracie představuje pro svobodu včetně práva na majetek svébytná rizika. Madison byl v tomto směru zvláště prozíravý. Jak napsal v jednom z řady fascinujících dopisů Jeffersonovi: „V našem typu vládnutí náleží skutečná moc většině společenství a vpádu do soukromých práv je nutno se především obávat nikoli od vládních aktů, jež by se příčily smýšlení voličů, nýbrž od skutků, v nichž je vláda pouhým nástrojem většinového počtu voličů.“ To, co zde Madison popisuje, bychom dnes označili za populismus.      Madison chápal, že „lid“ jsou nakonec prostě lidé: nikoli ctnostná abstrakce, nýbrž soubor jednotlivců s vlastními zájmy. Nicméně na rozdíl od Hamiltona, který na obyčejného člověka pohlížel pesimisticky, nebo Adamse, který se „davu“ obával natolik, že v Rozpravách o Davilovi prosazoval exekutivu, jež by ztělesňovala „monarchický princip“, se Madison instinktivně přikláněl na stranu občana proti mocenskému útisku. Vzájemné odlišnosti bolestně vyšly najevo v roce 1791, když Thomas Paine v návaznosti na Francouzskou revoluci sepsal Lidská práva, horoucí manifest, jenž hájí revoluční davové násilí a vyhlašuje, že „národu“ „vždy náleží bytostné, nenapadnutelné právo zrušit jakoukoli podobu vlády, kterou shledá nevyhovující“. Jefferson nadšený Francouzskou revolucí i Paineovou výzvou do zbraně poskytl pro americké vydání knihy svého druhu reklamní přípis, v němž vyjádřil naději, že Paineova stať vyvrátí „politické hereze, jež mezi námi vyrašily“. Jednalo se o průhlednou narážku na údajnou slabost pro monarchii u viceprezidenta Adamse. John Quincy Adams přispěchal na otcovu obranu se sérií úvah vyděšených revolučním násilím natolik, že by jejich autorem klidně mohl být konzervativní filozof Edmund Burke. Rozkol mezi Jeffersonem a Adamsem se nezahojil ani po desítkách let. Madison se klonil k Jeffersonovi a Paineovi. Byl nadšen, když mu Francie v roce 1793 udělila čestné občanství, přestože v té době už hlavním nástrojem lidové vůle byla gilotina. Rizika, jež představuje „lid“, Madison podle všeho vnímal ve Spojených státech mnohem bystřeji než ve Francii.   Americký novinář a spisovatel James Traub (1954) přispíval čtyřicet let do předních periodik včetně The New Yorker a The New York Times Magazine. V současné době vyučuje zahraniční politiku a intelektuální dějiny na New York University a na New York University Abu Dhabi a píše sloupky a stati pro americký zpravodajský magazín Foreign Policy.   Z anglického originálu What Was Liberalism? The Past, Present, and Promise of a Noble Idea, vydaného nakladatelstvím Basic Books – Hachette Book Group v New Yorku roku 2020, přeložil Martin Pokorný, 368 stran, vydalo nakladatelství Prostor roku 2021 {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-28 11:24:17

Hra s ohněm a jedem

V Literárních novinách na začátku roku 2012 vyšel esej historika Jana Tesaře věnovaný třetímu odboji, který je aktuální i v tuto chvíli. Jan Tesař napsal: Hra s ohněm a jeden. Tak nazývám sociálně-psychologickou operaci, jejíž eventuální kódový název samozřejmě neznám a která má před veřejností podobu kampaně třetí odboj. Nechci se nešetrně dotknout jizev nevinných obětí politické perzekuce a provokací Státní bezpečnosti. Chci varovat před obmyslnou hrou, která zasívá nebezpečí pro celý národ, také pro potomky obětí stalinistické perzekuce. Uchyluji se dle dávného zvyku k samizdatu, neboť žádný z velkých časopisů mi nezaručuje svobodné a nezkreslené vyjádření. Občanské ctnosti v české společnosti již natolik upadly, že není třeba cenzurního úřadu: noviny samy vstřícně berou ohled na předpokládaná přání finančních pánů a jejich politických loutek. Nikdo také nerespektuje nutnost autorizace, takže v tomto ohledu je to se samizdatem stejné. Kampaň třetí odboj je vystavěna na individuálních psychických traumatech desetitisíců obětí stalinistické perzekuce a zároveň na výsledném několikanásobném sociálně-psychologickém komplexu české společnosti. Komplex sociálně-psychologický navazuje na historický fakt zaostávání pobělohorského (novo)českého národa v jeho emancipačních snahách, které na počátku XX. století přes rychlý pokrok v posledních desetiletích stále činilo nejméně padesát let v porovnání s většinou sousedů na jihu a západě Evropy; navíc se národně emancipační pohyb často prosazoval díky koalici se silami reakce a tmářství v habsburské říši, v opozici k zápasu jiných národů o větší míru občanských svobod. Nejlépe tuto skutečnost charakterizuje realistické ocenění T. G. Masaryka, že na počátku světové války doma žádná revoluce možná nebyla. (Na Slovensku nebylo možné dosáhnout ani zvolení slovenských poslanců ve slovenských obvodech.) Takže byla nastoupena cesta zápasu ve službách Dohody, využívání jejích zájmů a jejich umné manipulace. Mýtus o odboji Na to pak reagoval mýtus o odboji, později nazvaném prvním. Byl to mýtus konstitutivní, měl stejnou stmelující a výchovnou funkci jako zakladatelské mýty antických republik a dynastické legendy středověkých křesťanských komunit. Nezakládal se na vysloveném falšování historických fakt o odboji, jen byly zamlčeny určité nepříjemné okolnosti; byly ponechány stranou skutečnosti, jejichž připomínání by traumatizovalo nezralé společenství, nemající dostatek duchovních sil nezbytný k sebepřekonání.  Zakladatelský mýtus například heroizoval sibiřskou anabázi legií a ponechal stranou fakt, že daleko víc zajatců, vábených slíbeným žoldem, se po uzavření míru s bolševickým Ruskem vrátilo do habsburské říše, a nakonec na válečná jatka. Zakladatelé Republiky (později nazvané první) věděli z antické zkušenosti, že úlohou kostitutivního mýtu je sjednocovat společenství, a moudře se vyhnuli zdůrazňování rozporů, které by rozkládalo. Válka byla chápána jako poslední ze zločinů cizácké dynastie – takže sám fakt, že na bojišti se střetával legionář s Čechem v rakouské uniformě, posloužil konstitutivnímu mýtu. Můžeme oprávněně soudit, že v představách těch moudrých státníků, jimž jistě nechyběla schopnost kriticky myslet, byly nepříjemné historické skutečnosti odkázány ke kritické reflexi příštích generací nezatížených traumatizujícím zážitkem – do času, kdy společenství dosáhne dospělosti, tj. občanské zralosti, která nahradí, přesně dle antického vzorce, nezbytnou funkci konstitutivních mýtů. Tak měl být česko-slovenský dvojnárod uzdraven, odrakouštěn, to jest zbaven svého traumatu, jímž byl dereš a rákoska, neblahé dědictví feudalismu. Snad to mohla být terapie účinná, kdyby na ni bývalo zbylo dost času; ovšem jenom za předpokladu, že by pak proběhl duchovní zápas dospívání, spojený s překonáním konstitutivního mýtu. Vzorec milosrdné lži Namísto toho přišla nová světová katastrofa, která tu potřebu zasula. Zůstala jen zkušenost mýtu, od té chvíle již jen v podobě milosrdné lži. Ještě dříve, než vypukla 2. světová válka, nadešla potřeba odlišit republiku přívlastkem první od toho nového, co vytvořili Češi a Slováci ruku v ruce a ponecháni sami sobě – a co je jednou z nejodpornějších kreací předválečné Evropy. Z hlediska světových dějin vzato, je nejvýznamnějším činem, zločinem toho státu odevzdání ohromného zbrojního arzenálu bez poškození a závad darem nacistům, k agresi proti Evropě. Správcové toho arzenálu jakoby nikdy ani nezaslechli příklady z historie o loďstvu, které se samo potápí, o pevnostech, které nemohouce bojovat, vyhazují se do vzduchu. Ani svá letadla nespálili. Poslední příčinou selhání byla občanská nezralost, nedostatek vědomí občanské odpovědnosti, projevující se respektováním ubožácké vlády a její politiky založené na naději, že dobropoddanské chování vůči aktuálně nejsilnější moci přinese zaslouženou, vyslouženou shovívavost vítěze. Také v následujících letech nepřekonané iluze o háchovské a tisovské politice brzdily sjednocení společnosti a její pozdvižení k odporu, které bylo předpokladem opravdové svobody – a bylo ponecháno propagandě moskevských komunistů, aby hovořila o této pravdě.  Následný mýtus druhého odboje má pak jednak „pravicovou“, jednak „levicovou“ tvář: ta první omlouvá, a nakonec přímo ospravedlňuje politickou kolaboraci, ta druhá ji spojuje jen a výhradně s „pravicí“ a buržoazií. To hlavní mají ale obě verze společné: V kterékoli příručce o druhém odboji se dočteme, jak je vydání zbrojního arzenálu vyděračsky obráceno ve výčitku právě těm, kdo pak byli za pomoci těchto zbraní zmasakrováni. Snad je nutno vyjít ven, mimo místní kontext, aby bylo možno cítit cynismus a skandálnost toho sofismatu. (Stejně jako zevnitř není cítit hanba za výčitku komukoliv, že nám nedovolil bojovat.) Zaběhnutý vzorec milosrdné lži je tu využíván k zakrytí povážlivého selhání, což znamená, že ti, kdo takto kážou, se neznepokojují o budoucnost. Sám příběh druhého odboje je však historií heroického vzepření se poměrům a revolučního vzniku nové mravní elity národa; tradice takového činu evokuje tyto hodnoty jako příklad, stavěný společenství za vzor. To je jistě oprávněno nejen ve vztahu k odboji jako složce jevu evropského, ale i v rámci dějin našeho státu. Setba druhého odboje Národní kultura jako celek v polovině šedesátých let dokázala nalézt rovnováhu mezi respektováním společenské funkce konstitutivního mýtu a potřebou kritické reflexe všech resentimentů. To bylo pro společnost, která konečně již občansky dozrávala, stále naléhavější. Sjezd historiků upozornil státní vedení, že stát bez úcty k vlastnímu vzniku ohrožuje svou existenci. Intelektuální avantgarda zároveň vyvolávala na scénu skryté démony a zahájila s nimi nekompromisní boj. Začali jsme upozorňovat na historické kořeny návyků omezené suverenity, s nimiž se musela společnost právě v předvečer roku 1968 vyrovnat, jestli se neměla znovu stát bezbrannou obětí bezprincipiálního politického konání své vlastní politické reprezentace za budoucí historické krize. Zároveň jsme dokázali – my a nikoli primárně politická elita – najít spravedlivý, důstojný a zároveň racionální vztah k politické perzekuci, k níž docházelo v Československu nejen v letech padesátých – která ve skutečnosti vyrůstala již z druhého odboje. Tehdy nikdo nehovořil o nějakém třetím odboji. Pokud je mi známo, nikde není doloženo byť neveřejné použití toho termínu v té době, a to je logicky konzistentní: za odboj jsme přirozeně považovali odpor proti cizí nadvládě, nikoli své vlastní antagonismy, byť se i pohybovaly na samé hranici občanské války. Reálným politickým problémem byl fakt, že takzvaná i skutečná protistátní činnost padesátých let (tj. protikomunistické aktivity i například vojenská špionáž v zájmu cizích mocí) byla v ohromné míře provokována Státní bezpečností – ať už z přirozené potřeby každé politické policie obstarat si vlastní zdůvodnění své existence, anebo z podstaty stalinského režimu, jenž trvá represemi. Problémem byla zároveň traumata obětí, které se daly provokatéry oklamat a jejichž extrémní tresty byly zřídkakdy snižovány bez závazku spolupracovat s mučiteli, byť třeba jen formálního. Řešení Gama V polovině šedesátých let jsem jako historik druhého odboje vystupoval, spolu s dnes již zesnulým vynikajícím historikem prvního odboje Karlem Pichlíkem, za nezávislost historiků vůči každé, třeba i reformní politické moci. Na jaře 1968 nás však také vyzval ke spolupráci tehdejší předseda Národního shromáždění Josef Smrkovský, v mém případě s odkazem na mé mnohaleté soukromé úsilí o spravedlnost pro mnohé odbojáře-oběti politické perzekuce. Dotázal jsem se, zda rehabilitace, kterou bych měl připravovat, zahrne například i Miladu Horákovou. Smrkovský vzkázal, že zahrne všechny případy, kde dokážeme pochybení justice. Usoudil jsem, že takovou výzvu nelze bez mravní úhony odmítnout, a patřil jsem potom mezi stoupence nebo snad inspirátory myšlenky zákona o národním smíření. Byla převzata z pozdně frankistického Španělska a politického programu tamní demokratické opozice. Prakticky by znamenala ukončit také u nás zákonem období rozděleného národa (případně občanské války) přiznáním respektu k postojům jedněch i druhých, pokud se pohybovaly v rámci všeobecně uznávaných norem lidskosti; stíhat vybočení z ní; a následné praktické problémy vyřešit rehabilitacemi, amnestiemi a abolicemi. Za tuto myšlenku (Řešení Gama) se plně postavila především tehdejší organizace bývalých politických vězňů komunistického režimu, K 231. Postavil se za ni též tzv. Kruh mladých příslušníků StB, který přicházel s nezpochybnitelnými důkazy o ohromném rozsahu policejních provokací v padesátých letech. Všichni se shodovali, že provokační činnost StB má být stíhána jako zneužití úřední moci, případně dle platných zákonů postihujících protistátní činnost, jakožto její vyvolávání. Přes různá stanoviska v tomto ohledu jsme všichni zastávali názor, že oběti podobných provokací je třeba nejen odškodnit, ale také zbavit tehdy zřejmých komplexů a vzájemných výčitek mezi nimi. Nehledě na všechny konkrétní politické okolnosti a na aspekt mravní, měla idea národního smíru proti (neexistující tehdy) ideji třetího odboje ohromnou duchovní převahu v tom, že nepřipouštěla další zpochybnění samé existence státu a věčný zápas o samou podstatu, jak je to obsaženo v koncepci stále nových číslovaných odbojů; namísto toho vyhlašovala národní společenství za dospělé, tudíž typické přirozenými antagonismy, které bohužel v určité situaci přerostly do neúnosných rozměrů – což se ve všeobecné shodě odsuzuje a odkazuje napříště provždy k civilizovanému řešení bez občanské války, represí a nezákonností.  Znovu po skluzavce loajality Všechno toto úsilí bylo zmařeno srpnovým vpádem a v následujícím období husákovské „konsolidace“ posloužilo českým neo-stalinistům za odstrašující příklad, kam až věci došly. V tomto smyslu jsou proto právě oni prvními spoluviníky všech pozdějších excesů, ať na tu či onu stranu. Osudně se ale projevilo také nedokončené vyrovnání národního společenství s návyky servilnosti a podlézání cizímu panstvu. V rámci zavedeného schématu se dubčekovci identifikovali právě s těmi způsoby, které byly typické pro politické konání háchovců a které komunisté původně tak odsuzovali. Sjeli pak po téže skluzavce loajality k velmocenskému protektoru. Ale odpor proti tomu byl tentokrát bohužel o mnoho slabší než svého času druhý odboj; nebyl dost lidem na očích a nestačil vytvořit všeobecně srozumitelný vzorec. Původní nepodmíněný, ne-občanský souhlas společnosti s vládou podpisovatelů moskevského protokolu a dalších bezzásadových ústupků proto vyústil do všeobecného nihilismu, který pak zůstal jako reálné dědictví roku 1968. Ty myšlenky nestály za to, aby byly důsledně hájeny – uzavřel nezralý občan. Tak neblaze se projevil mýtus zástupné oběti, dědictví našich odbojů. Situaci na vzniklé poušti realisticky charakterizují pozdější Patočkova slova předkládaná národu jako objev: existují hodnoty, pro něž stojí za to žít a bojovat. Katastrofální nihilismus pak v dlouhodobé perspektivě vyústil do stejně katastrofálního ex-post-extremismu. Výsledkem je extempore a endemit: třetí odboj. Osamělý hlas na poušti Mezitím se idea zákona o národním smíření, nepřijatelná u nás, stačila prosadit nejen ve Španělsku, ale i v dalších zemích různých kontinentů jakožto důstojný a racionální způsob překonávání následků diktatur, občanských válek a terorismu. (V posledních letech je možno sledovat, jak působí v Alžírsku jako léčivý balzám na trauma z desetitisíců obětí terorismu, vyvolaného kapitalistickou restaurací.) V původní sovětské mocenské sféře (nejprve v SSSR, potom i v Polsku a jinde) vznikl nový fenomén, nejvýstižněji označený ruským termínem pravozaščitnoje dviženije. Právě v Rusku se mu dostalo hned na úvod zdůvodnění zároveň historického i teoretického, a to z pera jeho předbojovníka a (chceme-li) mezinárodně uznaného představitele Vladimíra Bukovského. Vycházeje z chruščovovské oblevy a tání jako historického faktu, který nepominul, i když byl potlačen, ohradil se Bukovskij od tradičního ruského terorismu a spiklenectví, vyhlásil režimu veřejně své NE, a na něm pak vytrval až na samou hranici smrti. I v Polsku se vydali stejnou cestou, přičemž si v nesčíslných polemikách a diskusích vyjasnili, až pokud je nutný a dovolen sestup do tradiční polské konspirace. Ostatně také na naší poušti zazněl občas stejný hlas. K tomu jsem oprávněn se vyjádřit, neboť jsem byl vedle Petra Uhla nejčastěji obviňován z výzev k „porušování zákonnosti“, a dokázal jsem se vyhnout veřejnému dementování této pravdy. Byl jsem totiž, za prvé, přesvědčen, že člověk musí stavět mravní zákon nad jakékoli psané právo, což je věc nadčasová a platí pro každé poměry a každého člověka (a nejen např. pro lékaře); za druhé, že oktrojovaná zákonnost není mravně závazná; a za třetí, že snaha respektovat nedokonalou zákonnost s četnými protiřečícími si normami je hloupost. Jak se zachovat, když diktatura deklaruje svobodu slova, ale nařídí zničit historickou tiskárnu jako nebezpečí? Používat v zájmu občanského odporu svobodně tiskárnu, byť to diktatura prohlásila za nezákonné, ovšem v žádném případě nikdy není totéž jako vyzývat k násilí, terorismu nebo občanské válce, ani nemluvě o dovršených činech toho druhu – třebaže diktatura ve vlastním zájmu právě tento propastný rozdíl zamlžovala! Neničili jsme ani životy, ani materiální hodnoty, chtěli jsme vytvářet nové vztahy, nové instituce a novou tradici. Pokud se týče konspirace, která byla nevyhnutelná, všichni jsme se, i navzdory dost prudkým polemikám o podobných otázkách (např. právě s Petrem Uhlem), nakonec shodovali v základní myšlence veřejně deklarovaného nesouhlasu a v nepomíjející snaze systematicky usilovat o posun hnutí ke stále větší otevřenosti a veřejnosti, ven z konspirace vynucené okolnostmi! Kromě četných teoretických studií, i explicitně navazujících na Bukovského a polský příklad, je nejlepším praktickým ztělesněním tohoto úsilí myšlenka VONSu, jejímž jsem já autorem a manželé Uhl a Šabatová prvními realizátory. Myslím, že přes všechnu slabost tohoto hnutí v československé společnosti a jejím historickém kontextu (případně přes zavedení tohoto hnutí špatným směrem a jeho celkový neúspěch, jak se to někomu může jevit), dnes, tváří v tvář kampani tzv. třetího odboje, nastal čas důrazně připomenout právě toto dědictví. Nevědomé oběti manipulátorů V minulých dnech jsem na obrazovce všenárodní oblbovny zhlédl pořad historického cyklu, v němž se oslavně připomínalo záměrné ničení železničních tratí výbušninami někdy počátkem padesátých let. Nevěřím svým očím, byť stojí tak napsáno, pro jistotu bylo to uším opakováno; ptám se, zda ztratili snad soudnost – anebo jsou si jisti, že divák je až tak manipulovatelný, že stráví i toto bez dávení?! Neznám sice konkrétní detaily právě těchto aktů a nemám praktickou možnost ověřit si je v pramenech – ale myslím, že si mohu být jist, že také v tomto konkrétním případě stála v pozadí všudypřítomná StB a její role ne-li inspirátorky, pak jistě přinejmenším vděčné žehnatelky. StB měla skvělé psychology i sociální psychology (ta věda nebyla oficiálně uznávána a pěstována možná právě proto, aby StB neměla konkurenci a nikdo jí neviděl do karet!). I své oběti si vybírala uvážlivě, a zvláště uměla zneužít jejich návyků, a hlavně traumat z doby války: jedněch uměla využít pro akce jako Jan Masaryk, a druhých zase pro vraždu majora Schramma, Babice, zmíněné ničení železničních tratí, zapalování obilí na polích a podobně. To i ono bylo stejně potřebné pro nastolení a udržování státního teroru, zničení uvědomělého občanství a znemožnění každého kritického hlasu. StB vycházela z přesvědčení, že koneckonců každý s sebou nese břímě své minulosti, takže je jen věcí zručné manipulace bez skrupulí, jak toho využít k prospěchu diktatury. Každý takový výbuch či zapálený stoh vytvářel frontovou situaci, kdy byl občan tlačen k volbě té neb oné strany barikády, a potom, pokud si zachoval zdravý úsudek, jednal proti paličům; manipulaci v pozadí ovšem řadový občan neviděl; a aby si ji snad nedomyslel, byly tu spektakulární procesy se žháři a vrahy a jejich doznání, nejlépe upřímná, spontánní nebo dokonce hrdá. Samozřejmě tam nesmělo zaznít nic o kmotřičce v pozadí. Aby se neprozradilo toto nejstřeženější státní tajemství, byli i zasloužilí velcí provokatéři popravováni bez skrupulí a bez ohledu na jejich případnou i novou použitelnost, a pokud bylo nebezpečí, že by se prozradili při procesu, byli zabíjeni již předem. Toto je ta skutečná historická kulisa ozbrojeného odporu proti poúnorovému režimu v Československu, a skuteční historici těch let to samozřejmě dávno vědí. Proč mlčí, je správná otázka. Ostatně také současní manipulátoři si umějí vybírat: sázejí na přirozenou touhu mladých historiků vyniknout a podstrkují jim domnělé senzační objevy. Vědí, že ke společensky odpovědné práci historika je potřebná také lidská zralost, a počítají s tím, že v současné cynické české společnosti nefungují vzorce občanské odpovědnosti, takže mladé autory nevede žádný příklad. Ve skutečnosti jsou také tito mladíci nevědomými oběťmi svých manipulátorů. Znovu dozrává ovoce hněvu Při svědomité dějepisné práci bude poslední pravda o teroristických akcích v době stalinismu ve většině případů nejasná. Byl původním autorem fikce o zradě maršála Tuchačevského Heydrich nebo Stalin? Ať to někdo zkusí s určitostí říci a bezpečně doložit. A to není výjimka, nýbrž pravidlo. Tam, kde jsou v příběhu (vskutku) moderní tajné služby, je primum movens (případně iniciátor) jistý přibližně tak jako současný spekulační dolar či euro – je stejně virtuální, to je to zázračné slovo. Ale v tom přece není podstata našeho problému! Koneckonců vůbec nejde o sám (svého druhu) historický fakt, ten či onen teroristický čin. Jde o stanovisko k němu. A v tom si může každý být vskutku naprosto, bez nejmenšího zapochybování jist: kult násilí stimuluje budoucí násilí.   Toto se děje v historickém čase, kdy znovu dozrává ovoce hněvu. Snad každý cítí, že se blíží nový velký sociální konflikt – možná ostřejší než kterýkoli z dosavadních. Vládnoucí třída ho očekává v situaci hluboké politické krize a bezpříkladné diskreditace všech elit. Znovu se ptám: ztratili snad soudnost? Vědomé oslavování násilí za těchto poměrů se nedá nazvat jinak než šílenstvím. Sebevražedným šílenstvím! Je ovšem také možné, že oni velmi dobře vědí, co činí. Možná, že chtějí násilné konflikty vědomě vyvolat, aby měli volné ruce ke zmasakrování odporu. Ve chvíli, kdy se určitá daná politická elita začne chovat podle hesla Po nás potopa, je bohužel všechno volání ke zdravému rozumu marné. Potopa potom dříve či později určitě přijde – k nezměrné škodě celé společnosti. Toto mám na mysli, když píšu o hře s ohněm. Jak se míchá jed Ještě ukázka, jak se v sociálně-psychologických laboratořích připravuje jed. K tomu ale musím pro nezasvěcené nejprve objasnit dnes pozapomenuté souvislosti: Českoslovenští dějepisci dokázali v šedesátých letech dojít velmi hluboko ke kořenům hlavních politických procesů let padesátých. Teď mám na mysli ten největší, Slánského. Každý ovšem dával pozor, aby nedráždil medvěda zbytečně, takže nebyla zdůrazňována hlavní příčina, každému beztak jasná: někdo musel zaplatit za nezdar sovětské naděje, že Izrael bude první lidovou demokracií Středního východu – namísto Stalina, který tomu plánu určitě osobně požehnal. Exemplární výběr čs. komunistů byl přirozený, neboť zodpovídali za realizaci: organizovali tajné dodávky zbraní židovským teroristickým organizacím, cvičili židovskou výsadkovou brigádu, otevřeli první leteckou linku do Tel Avivu atd. Zodpovídali tedy ve Stalinových očích i za nezdar. Výběr nejvýše postavených Židů v čs. komunistické špičce k zástupnému procesu je stejně demonstrativní jako zařazení ministra zahraničí a jeho náměstka. Proces je tudíž (z hlediska dané moci) velmi racionální, nikoli naopak. Toto tehdy veřejně řečeno nebylo. Naproti tomu bezprostřední příčina, která donutila Gottwalda k souhlasu se Slánského zatčením a uvedla vyšetřování oficiálně do chodu, byla v rehabilitačních materiálech označována nezakrývaně za provokaci KGB. To byl takzvaný dopis „Velkému metaři“, provokační výzva Slánskému, aby odešel na Západ, která, jistěže díky skvělé práci čs. bezpečnosti pod vedením sovětských poradců, skončila v rukou StB. Fabrikace tohoto (jakoby) klíčového dokumentu celé kampaně byla během rehabilitací spojována s Beriovými poradci, popravenými potom za Chruščova. Potud historická „škola“ zformovaná v šedesátých letech, až po Kaplana, i popřevratového. Nuže, již několik let tu čeká na objev ideologů historická práce, která dává třetímu odboji, což – prý – jeho jest: identifikuje celý případ Velký metař, tj. sám nápad, koncipování dopisu, jeho napsání, výrobu falešné legitimace pro Slánského, přepravu přes hranice a doručení těchto písemností údajné Slánského milence (kterou on však vůbec neznal), zkrátka všechno do detailu jako dílo špionážní kanceláře gen. Moravce v americkém žoldu. Autor této práce, významný a solidní historik Jiří Šolc, sice o třetím odboji nehovoří, ale to je právě proto, že politika ještě neučinila ten zásadní objev: také třetí odboj měl svou zahraniční složku! Tato senzace teprve čeká na své uplatnění ideology současné Czech Republic. Chci podtrhnout jiný aspekt věci: Šolc, opatrný historik, opírající se v této věci o účastníka-pachatele, výslovně připouští, že akce Velký metař mohla být provokací KGB (nevím, jak se to dá sladit se vznikem nápadu v Moravcově kanceláři, ale budiž), že doručovatel byl agent StB, a mezi řádky i to, že v Moravcově kanceláři to věděli. Poté o všem píše, přejímaje pachatelovo podání motivace, jako o vysoce humánní akci s cílem zachránit Slánskému život. Máme věřit, že takový zkušený historik bere vážně, že proto posílali oni v amerických službách nenáviděnému komunistovi, tehdy náměstkovi předsedy vlády, dopis a falešnou legitimaci s jeho podobenkou, a to po agentovi, který přišel ilegálně z nepřátelské ciziny, po lidech, které jakživ neviděl? Máme věřit, že člen vlády (v jakémkoli režimu) bude brát vážně neznámou bláznivou ženskou, která ho vyzývá, aby utekl do zahraničí? Myslím, že před tímto virtuózním zvládnutím dvojvýznamu, české tradiční humanity snoubící se s odbojem, by v údivu stanul sám páter Koniáš. To by on nedokázal. Mám na mysli ovšem i to, co jsem neřekl. Nač pospíchat, za čas to budou halasně kázat Koniášovi učedníci nad mistra. Takže závěrem mi zbývá konstatovat: Před více než půl tisíciletím byly Čechy v Evropě jedinou zemí oficiálně vyhlášené tolerance dvou soupeřících náboženských a ovšem i politických stran; předkové udrželi ten stav skoro dvě století, z toho prvních sto let úplně sami. To díky husitství, o které se dnes kdekterý špinavý šmok otírá. Ve Španělsku se v tom čase, a ještě tři sta let potom, masově upalovalo a fanaticky mučilo. Kdežto za života naší generace Španělé po zuřivé občanské válce s miliónem mrtvých dokázali prosadit ideu národního smíru. V tom čase se Češi nejprve nedokázali masově pozdvihnout k boji za své národní osvobození, a nakonec ani důstojně čelit diktatuře – což pravidelně vyvolává mocný ex-post-radikalismus, charakterizovaný speciálním endemitem číslovaných odbojů, jež jsou stále virtuálnější, do třetice už zcela dokonale, skoro americky. Španělé, kteří kdysi vymysleli metody, v Čechách s opovržením označované jako jezovitské, za občanské války projevovali, jak potvrzují četní svědci, neobvykle často rysy rytířské noblesy. Zatímco v zemi, kde byly v XV. století rytířské moresy zakotveny do vojenského řádu revolučního vojska, nám dnes, tváří v tvář zahraniční sekci třetího odboje, nezbývá než nostalgicky vzpomenout jezovity Koniáše. {loadmodule mod_tags_similar,Související}