Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-11-30 15:10:00

Manželé ledabyle skladovali téměř 200 mrtvol: Pozůstalým dávali beton místo popela

Hrůzný případ z amerického Colorada otřásl nejen místní komunitou, ale i celým světem. Majitelé pohřebního ústavu Return to Nature Funeral Home, Jon a Carie Hallfordovi, skladovali roky těla zemřelých v rozkladu v opuštěné budově. Pozůstalým mezitím předávali urny s falešným popelem, namísto zpopelněných ostatků obsahovaly suchý beton.

Čas načtení: 2025-06-04 09:01:00

Globální studie společnosti Dyson: Více než dvě třetiny Čechů pravidelně používají k úklidu podlah mop, často ale jen rozetřou špínu po povrchu

Praha 4. června 2025 (PROTEXT) - Tvrdé podlahy má více než 90 % domácností na světě, jejich úklid přitom často není příliš efektivní. Nejnovější globální studie společnosti Dyson zjistila, že 69 % Čechů používá k úklidu mop s kbelíkem a 61 % obyčejný vlhký hadr. Tradiční úklidové metody ale nemusí být tak účinné, jak si myslíme – některé mohou podlahy dokonce znečišťovat.První globální studie týkající se mokrého čištění podlah, kterou provedla technologická společnost Dyson, se zaměřila na úklidové návyky lidí ze všech koutů světa. Zjišťovala, co respondenty v souvislosti s běžně používanými úklidovými nástroji frustruje i co účastníky průzkumu nejčastěji k úklidu motivuje. Výzkum, kterého se zúčastnilo 23 311 respondentů z 28 zemí, ukazuje zajímavé skutečnosti: zatímco 93 % domácností má tvrdé podlahy, pouze 48 % využívá přístroje na mokré čištění. „Na základě 20letého výzkumu mikroskopického prachu potvrzujeme, že vysávání je nejúčinnějším způsobem, jak odstranit nečistoty z domácnosti. Pokud jde o zaschlé skvrny, je však nezbytné použít tekutinu, která je zvlhčí a umožní jejich snadnější odstranění,“ vysvětluje Matthew Lee, vědec společnosti Dyson. Více než polovina lidí k úklidu využívá mokré čištění, primárně kvůli hygieně a odstranění nečistot. Platí to i pro Čechy, protože dvě třetiny účastníků v průzkumu uvedlo jako hlavní motivaci právě likvidaci nánosů špíny. Ale používají skutečně ty nejúčinnější metody? Studie naznačuje, že možná je čas přehodnotit přístupy k úklidu.Staré zvyklosti, nové problémy: Proč mopování nestačí pro úklid moderní domácnosti?Tradiční metody mokrého čištění podlah zůstávají běžnou volbou v mnoha domácnostech – studie zjistila, že 52 % lidí používá mop s kbelíkem (v Česku dokonce 69 %), 41 % vlhký hadr (v Česku 61 %) a 24 % čistič na mokré vytírání (v Česku 28 %). Je vidět, že Češi jsou v tomto ohledu poměrně konzervativní, přitom ale tyto nejčastější nástroje mnohdy nezajišťují skutečně čisté podlahy. „Hlavní  nevýhodou tradičních nástrojů, jako jsou mopy, mokré zametače a jednokotoučové přístroje, je jejich sklon pouze roztírat nečistoty po povrchu. K tomu dochází, když se mop ponoří do špinavé vody nebo když mokré zametače nedokáží nečistoty úplně odstranit,“ vysvětluje Ketan Patel, manažer designu ve společnosti Dyson. „Naopak Dyson WashG1™ využívá systém dvou protiběžných rotačních válečků, které zajistí důkladné vyčištění bez zanechání skvrn.“ Před samotným mokrým čištěním nejdříve 45 % lidí podlahu vysává, zametá nebo kartáčuje. V Česku je to dokonce 71 %. Celý tento proces může dobu úklidu prodloužit až na 109 minut – téměř dvě hodiny! Pro početné domácnosti, kde je neustálý ruch a podlahy se snadno zašpiní, je proto zásadní hledat efektivnější řešení, která spojují suché i mokré čištění do jednoho kroku.Nejčastější problémy spojené se stávajícími nástroji na mokré čištění:Přibližně každý třetí člověk uvádí, že jejich zařízení nedokáže důkladně vyčistit okraje podlahy.Každý čtvrtý tvrdí, že údržba těchto nástrojů je příliš časově náročná.Čtvrtina lidí si stěžuje na krátkou výdrž baterie svého zařízení.Čtvrtina dotázaných poukazuje na to, že jejich nástroje nejsou dostatečně efektivní při odstraňování skvrn.Od šmouh ke skutečnému lesku: Revoluční úklid podlah s Dyson technologiíDíky pokročilým znalostem prachu v domácnostech a mokrého čištění podlah přináší Dyson WashG1™ průlom v úklidu. Jako první podlahová myčka svého druhu dokáže účinně odstraňovat prach a nečistoty stejně jako vysavač, navíc je nejhygieničtější na trhu – nevyužívá výfukové emise ani mokré filtry, které mohou způsobovat nepříjemný zápach a podporovat množení bakterií.Jak Dyson WashG1TM funguje? Dvě protiběžné, vysoce absorpční mikrovláknové válečky umožňují Dyson WashG1™ čistit podlahu ze všech stran, čímž zajišťují důkladnější a rychlejší hloubkové čištění. Výsledkem je o 30 % rychlejší odstranění skvrn a až o 80 % kratší doba schnutí ve srovnání s mopem.K ještě vyšší čistotě přispívá i vhodný přípravekNejčastěji Češi při mokrém čištění podlah v domácnosti používají přípravky s čistícím roztokem určeným speciálně na podlahy – tyto přípravky volí více než třetina respondentů, univerzální prostředek používá necelá čtvrtina. Ve společnosti Dyson vyvinuli unikátní čisticí roztok Dyson 02 Probiotic, který obsahuje přibližně 250 miliard probiotických mikroorganismů, které nejenže rozpouštějí nečistoty na podlaze, ale také pomáhají udržovat čistotu uvnitř zařízení. Na rozdíl od běžných čisticích prostředků s krátkodobým účinkem tyto probiotické mikroorganismy pokračují v rozkladu organických nečistot i po aplikaci.Kombinace vysávání a mokrého čištěníDyson V15s Detect Submarine™ kombinuje technologii osvětlení prachu, silného sání a ochrany proti namotávání vlasů s mokrou čisticí hlavicí Dyson Submarine™, která efektivně umyje tvrdé podlahy. Díky výkonnému motoru Dyson Hyperdymium™ poskytuje důkladný hloubkový úklid. Obsahuje tři vyměnitelné hlavice, Fluffy Optic™ odhaluje neviditelný prach, Digital Motorbar™ efektivně rozmotává vlasy během úklidu a Dyson Submarine™ účinně odstraňuje rozlité tekutiny a skvrny. Nízký profil a široký kartáč mokré čisticí hlavice Dyson Submarine™ umožňují snadný pohyb pod nábytkem, což zajišťuje důkladný úklid i v těžko přístupných místech. Jak Češi dopadli v průzkumu o ůklidu?Tvrdé podlahy v domácnostech suverénně vedou – celosvětově je má doma 93 % lidí (v ČR je to 89 %), zatímco koberce byste našli jen u třetiny (v ČR 44 %).   Čím jsou Češi oproti zbytku světa výjimeční? Mají doma linoleum! Našli byste jej v domácnostech více než 40 % českých účastníků průzkumu, což je výrazně více než u jiných Evropanů. Pro zajímavost: ve Španělsku nebo Turecku je to jen 1 %, v Řecku, Itálii nebo Portugalsku 2 %.Češi obvykle provádějí mokré čištění podlah pravidelně, ale ne při každém úklidu (takto odpovědělo 40 % respondentů), anebo příležitostně, v závislosti na potřebě (32 %).Při výběru čistícího prostředku na podlahy zajímá Čechy nejvíce účinnost čištění (18 %) a hygiena (12 %), až pak řeší poměr ceny a výkonu (11 %).Třetina Čechů mění při vytírání vodu po úklidu každé místnosti, téměř polovina (48 %) pouze pokud se voda viditelně zašpiní. A 14 % ji během úklidu nemění vůbec.Některé typy nečistot se z povrchů odstraňují obtížně. Češi nejvíce bojují s lepivými látkami, jako jsou žvýkačky, vosk či pryskyřice (32 %), na druhém místě je mastnota (29 %). O třetí příčku se dělí skvrny a minerální usazeniny od tvrdé vody (20 %).Více než pětině (22 %) Čechů vadí, že je pro ně mokré čištění podlah časově náročné, čtvrtinu trápí těžko přístupná místa, 20 % uvedlo, že jim vadí, když podlaha příliš dlouho schne a že je pro ně celý proces fyzicky únavný či nepohodlný.Kdyby si Češi měli koupit svůj první přístroj na mokré čištění, značka Dyson by pro ně byla druhou volbou – sáhlo by po ní 14 % respondentů.   ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.  

Čas načtení: 2025-01-29 19:59:19

Deep State v rozkladu: Trumpovo zmrazení financování zasévá chaos, demokraté slibují právní bitvu

Prezident Donald Trump oznámil rozsáhlé zmrazení federálních grantů a půjček, čímž vyvolal v celé zemi vlnu paniky a zmatku. Zmrazení, které se týká přibližně 3 bilionů dolarů z výdajů federální vlády pro rok 2024, se setkalo s okamžitým a ostrým… The post Deep State v rozkladu: Trumpovo zmrazení financování zasévá chaos, demokraté slibují právní bitvu first appeared on Akta X.

Čas načtení: 2025-02-17 16:12:00

Zaorálek: Ministerstvo obrany v rozkladu. Černochová tam nikdy neměla přijít

Ministerstvo obrany je v rozkladu. Tvrdí to bývalý šéf české diplomacie a místopředseda SOCDEM Lubomír Zaorálek. Podle jeho slov ministryně obrany Černochová ve skutečnosti resort vůbec neřídí a šéf generálního štábu Řehka za jejími zády tajně a mimo pravidla dopravuje drony na Ukrajinu. O rozkladu dle jeho slov svědčí i veřejné prohlášení generála Řehky o možném návratu povinné vojenské služby. O tom mají totiž rozhodovat politici, a nikoliv vojáci. Zaorálek to píše ve svém článku pro ParlamentníListy.cz.

Čas načtení: 2025-05-12 13:49:45

Experimentální odstraňování PFAS z vody

Perfluorované a polyfluorované alkylové sloučeniny (PFAS) jsou velkou skupinou široce používaných, průmyslově vyráběných chemických látek, které jsou kontinuálně uvolňovány do životního prostředí, a tedy i do vody. Z tohoto důvodu byl na Ústavu vodního hospodářství obcí FAST VUT v Brně proveden experiment s cílem odstranění těchto látek z vody odebrané z řeky Svratky a následně filtrované v laboratoři ústavu přes sorpční materiál Filtrasorb F400. V surové vodě bylo z 20 stanovených perfluorovaných látek šest nad detekčním limitem, po adsorpci se podařilo i tyto látky snížit pod limit detekce. Provedený experiment potvrdil, že sledované látky PFAS lze ze surové vody odstranit metodou adsorpce na aktivním uhlí.   Renata Biela, Filip Mečíř, Monika Císařová PFAS are continuously released into the environment, and therefore into water. For this reason, an experiment was conducted at the Institute of Municipal Water Management of the Faculty of Civil Engineering, Brno University of Technology, with the sampling of raw water from the Svratka river and subsequent filtration of the water through the Filtrasorb F400 sorption material in the institute's laboratory. In the raw water, six of the 20 determined perfluorinated substances were above the detection limit, and after adsorption, these substances were also reduced below the detection limit. The experiment confirmed that the monitored PFAS substances can be removed from raw water by the method of adsorption on activated carbon. aktivní uhlí, filtrace, PFAS, surová voda Úvod Perfluorované a polyfluorované alkylové sloučeniny (PFAS) představují širokou skupinu syntetických chemikálií, které se vyznačují jedinečnými vlastnostmi, jako je vysoká chemická a tepelná stabilita, odolnost vůči rozkladu a schopnost odpuzovat vodu a tuky. Tyto vlastnosti činí PFAS atraktivními pro široké využití v průmyslu, například při výrobě nepromokavých textilií, nepřilnavého nádobí, hasicích pěn, povrchových úprav a dalších aplikací [1]. Nicméně tyto stejné vlastnosti, které činí PFAS praktickými pro průmyslové využití, z nich také činí vysoce perzistentní látky v životním prostředí, což vede k jejich přezdívce „věčné chemikálie“ (angl. "forever chemicals") [2]. Vzhledem k tomu, že PFAS jsou odolné vůči přírodnímu rozkladu, kumulují se v životním prostředí, a to včetně vodních zdrojů, kde představují vážné riziko. PFAS jsou často detekovány v povrchových a podzemních vodách, a tím pádem i v surové vodě používané pro výrobu pitné vody. Jejich přítomnost ve vodních zdrojích vyvolává znepokojení z důvodu jejich potenciálních zdravotních rizik. Výzkumy ukazují, že dlouhodobá expozice některým druhům PFAS může být spojena s různými zdravotními problémy, včetně rakoviny, poruch imunity, narušení hormonálního systému, zvýšení hladiny cholesterolu a dalších zdravotních komplikací [3]. Zvláštní pozornost je věnována přítomnosti PFAS ve vodě určené k lidské spotřebě, tj. v pitné vodě. Na evropské úrovni byla přijata Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2020/2184 o jakosti vody určené k lidské spotřebě, která nově zahrnuje také limity pro PFAS v pitné vodě [4]. Podle této směrnice budou členské státy Evropské unie, včetně České republiky, povinny sledovat souhrnné koncentrace vybraných PFAS v pitné vodě a zajistit, aby tyto koncentrace nepřekročily stanovené limity. Česká republika již na zmíněnou směrnici reagovala novelizací Vyhlášky 252/2004 Sb. s účinností od 4. 1. 2024, kde ukazatel PFAS suma je limitován nejvyšší mezní hodnotou 0,10 µg/l [5]. Tradiční technologie úpravy pitné vody, jako je koagulace, sedimentace nebo filtrace, nejsou dostatečně účinné pro odstranění PFAS, což vede k potřebě zavádění pokročilých technologií, jako je adsorpce na aktivním uhlí, pokročilé oxidační procesy či membránové technologie [6]. V České republice byl v roce 2021 zahájen monitoring výskytu PFAS v pitných vodách Státním zdravotním ústavem ve spolupráci s VŠCHT Praha. Ve srovnání se zahraničními průzkumy jsou hodnoty nalézané v ČR v pitné vodě nižší. V žádném ze sledovaných vzorků nebyla překročena hodnota dle Směrnice EU pro pitnou vodu [7]. Vzhledem k tomu, že pitná voda je nezbytná pro každodenní život a zdraví obyvatel, je zajištění její bezpečnosti včetně odstranění PFAS klíčové. Legislativa České republiky se proto postupně přizpůsobuje evropským normám, které požadují sledování a kontrolu těchto nebezpečných látek ve vodě. Výzkum v oblasti účinných metod odstraňování PFAS je tedy nezbytný nejen pro ochranu veřejného zdraví, ale i pro splnění legislativních požadavků a zajištění dlouhodobě udržitelné kvality vodních zdrojů v České republice. Průběh experimentu Pro pokus s odstraňováním PFAS byla odebrána surová voda z řeky Svratky, která protéká městem Brnem. Konkrétní odběr byl proveden z mola na řece v městské části Brno – Jundrov, a to v ranních hodinách dne v měsíci listopadu. Odběru vzorku nepředcházely žádné zvýšené průtoky v korytě. Přímo na místě byly měřeny parametry surové vody, a to teplota, pH, oxidačně-redukční potenciál (ORP) a konduktivita. Následně byla surová voda v barelech převezena do laboratoře Ústavu vodního hospodářství obcí Fakulty stavební VUT v Brně, kde probíhal experiment. V laboratoři bylo odstraňování PFAS z vody prováděno na koloně naplněné aktivním uhlím Filtrasorb F400 (Obr. 1). Toto granulované aktivní uhlí se používá pro odstraňování rozpuštěných organických sloučenin z vody a odpadních vod. Vyrábí se z vybraných druhů bituminózního uhlí procesem známým jako reaglomerace za účelem výroby vysoce aktivního, trvanlivého granulovaného produktu schopného odolat otěru spojenému s opakovaným zpětným promýváním, hydraulickým transportem a reaktivací pro opětovné použití [8]. Parametry aktivního uhlí Filtrasorb F400 jsou uvedeny v Tab. 1. Obr. 1 Aktivní uhlí Filtrasorb F400   Tab. 1 Parametry aktivního uhlí Filtrasorb F400 [9]   Celá filtrační sestava (Obr. 2) se skládala z barelu se surovou vodou, čerpadla, průtokoměru, filtrační kolony, potrubí s uzávěry a nádoby na přefiltrovanou vodu. Filtrační kolona byla skleněná o vnitřním průměru 4,4 cm. Aby nedošlo ke ztrátě sypkého filtračního materiálu z kolony, byla v její spodní části vytvořena drenážní vrstva z kamínků o velikosti 1 až 2 cm, nad ní vrstva skleněných kuliček o velikosti 4 mm, a nakonec vrstva skleněných kuliček o velikosti 2 mm. Výška filtrační náplně byla volena 80 cm, jelikož doporučená minimální sypná výška aktivního uhlí Filtrasorb je 75 cm [10]. Obr. 2 Schéma filtrační sestavy   V laboratoři byly před začátkem experimentu stanoveny parametry surové vody v barelu, ze kterého se voda čerpala do kolony, a to teplota, pH, ORP a konduktivita. Jednalo se o stejné parametry jako v surové vodě řeky Svratky. Teplota vody byla měřena digitálním teploměrem, hodnoty pH, ORP a konduktivity byly měřeny paralelním analyzátorem typu SL 1000 od firmy HACH. Rovněž byl odebrán vzorek surové vody pro stanovení perfluorovaných látek. Tyto látky byly stanoveny akreditovanou laboratoří ALS Czech Republic, neboť laboratoř Ústavu vodního hospodářství obcí nedisponuje vybavením pro stanovení těchto látek. Před začátkem pokusu došlo ke smáčení filtrační náplně a poté byla proprána vodovodní vodou opačným směrem, než probíhala samotná filtrace. Proprání trvalo několik minut, dokud z kolony nevytékala čistá voda. Poté bylo provedeno zafiltrování, následně samotná filtrace. Filtrační rychlost a doba zdržení byly navrženy v souladu s podklady výrobce granulovaného aktivního uhlí a jsou uvedeny v Tab. 2. Tab. 2 Filtrační rychlost a doba zdržení při daném průtoku   Po filtraci byl odebrán vzorek přefiltrované vody ke stanovení základních parametrů vody (teplota, pH, ORP a konduktivita) v laboratoři Ústavu vodního hospodářství obcí FAST VUT v Brně. Rovněž byl odebrán vzorek vody pro stanovení koncentrací PFAS, a to v akreditované laboratoři ALS Czech Republic. Výsledky experimentu a diskuze Cílem experimentálního měření bylo ověření schopnosti zvoleného adsorbentu vázat na sebe PFAS za standardních podmínek – doby zdržení a filtrační rychlosti běžně používané na úpravnách vod. Rozbor vody na látky PFAS provedený v akreditované laboratoři ukázal, že z 20 stanovených perfluorovaných sloučenin bylo v surové vodě nad detekční limit jen šest, a to kyseliny: perfluoropentanová, perfluorohexanová, perfluoroheptanová, perfluoroktanová, perfluorobutansulfonová a perfluoroktansulfonová. Dalších 14 sledovaných perfluorovaných sloučenin bylo již v surové vodě v koncentracích pod detekčním limitem.  Z Tab. 3 a grafu na Obr. 3 lze vypozorovat, že při navržené filtrační rychlosti a době zdržení bylo dosaženo odstranění sledovaných perfluorovaných látek pod mez stanovitelnosti, která byla pro jednotlivé PFAS 0,3 ng/l a pro sumu 20 PFAS 9,1 ng/l. V ukazateli PFAS suma je splněn limit podle poslední novelizace Vyhlášky 252/2004 Sb., kde nejvyšší mezní hodnota tohoto ukazatele je 0,10 µg/l. Tab. 3 PFAS nalezené ve vodě   Obr. 3 PFAS nalezené ve vodě   V přefiltrované vodě byly rovněž stanoveny základní parametry vody stejně jako v surové vodě řeky Svratky a v barelu v laboratoři (Tab. 4). Tab. 4 Parametry surové vody v řece Svratce, v barelu a vody přefiltrované   Po srovnání teploty vody v řece Svratce a po převezení do laboratoře je patrné, že teplota vody se v laboratoři před pokusem mírně zvýšila, a to z 12 oC na 12,7 oC, což bylo způsobeno vlivem vnitřního prostředí laboratoře. Po provedeném experimentu pak vzrostla teplota vody v přefiltrovaném vzorku vody až na 17,6 oC, což bylo způsobeno nejen teplotou v laboratoři, ale i zahříváním vody při spuštění čerpadla. Hodnota pH surové vody v řece Svratce byla 7,29 a po měření v laboratoři před pokusem vzrostla na 7,72. Následně po provedení pokusu se pH zvýšilo na 7,99. Zvýšení pH může být způsobeno vlivem styku s materiály (barel, aktivní uhlí apod.). Celkově je voda mírně alkalická, pH přefiltrované vody splňuje dokonce normu pro pitnou vodu, kde je limitní rozmezí 6,5-9,5. Oxidačně-redukční potenciál byl měřen především pro posouzení kyslíkových poměrů v řece. Podle literatury [11] je obvyklý rozsah ORP ve vodách -500 mV až +500 mV, přičemž záporné hodnoty a hodnoty do 150 mV odpovídají anaerobním podmínkám, kladné hodnoty od 150 mV do 250 mV odpovídají anoxickým podmínkám a hodnoty nad 250 mV podmínkám aerobním. Hodnoty ORP naměřené v řece Svratce i v laboratoři signalizují aerobní podmínky. Orientačně byla v řece Svratce i v laboratoři stanovena elektrolytická konduktivita vody, která patří k základním fyzikálním vlastnostem vody. Povrchové vody mívají obvykle konduktivitu v rozmezí 5 až 50 mS/m [11], hodnota konduktivity 32,6 mS/m naměřená v řece Svratce spadá do tohoto rozmezí. Konduktivita závisí na koncentraci iontů, jejich nábojovém čísle, pohyblivosti a teplotě. Vzrůst teploty způsobuje změnu konduktivity [11]. Vzhledem k tomu, že teplota vody v barelu a následně po filtraci vzrostla, zvýšila se i hodnota konduktivity. Průměrná hodnota konduktivity v pitné vodě v ČR je 40 mS/m [12], konduktivita vody po filtraci přes aktivní uhlí se již přibližuje této hodnotě. Závěr V surové vodě řeky Svratky bylo nalezeno 6 perfluorovaných sloučenin z 20 stanovovaných nad limit detekce, tedy nad hodnotu 0,3 ng/l. V rámci experimentálního měření bylo sledováno odstranění těchto sloučenin filtrací přes aktivní uhlí Filtrasorb F400. Na základě provedeného experimentu lze konstatovat, že sledované látky PFAS lze ze surové vody odstranit „běžnou“ metodou adsorpce na aktivním uhlí, a že k ověřování lze využít navržené kolony a vybavení. V dalším zkoumání by bylo vhodné se zaměřit na sorpční kapacitu granulovaného aktivního uhlí při adsorpci těchto látek. Literatura Brzezina, J., Perfluorované a polyfluorované látky (PFAS). Infoviz, 2022. Crone B., Speth T., Wahman D., Smith S., Abulikemu G., et al., Occurrence of per- and polyfluoroalkyl substances (PFAS) in source water and their treatment in drinking water, Critical Reviews. Environmental Science and Technology, roč. 49, č. 24, s. 2359-2362, 2019. ISSN 1547-6537. Halešová T., Stanovení perfluorovaných látek (PFCS) ve složkách životního prostředí, ALS CZECH REPUBLIC, 2017. Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2020/2184, Evropský parlament, Rada Evropské unie, 2020. Vyhláška č. 371/2023 Sb., kterou se mění vyhláška č. 252/2004 Sb., Ministerstvo zdravotnictví ČR, 2023. Dvorakova D., Jurikova M., Parizek O., Kozisek, F. Kotal F., Complex monitoring of perfluoroalkyl substances (PFAS) from tap drinking water in the Czech republic. Water Research, roč. 247, č. 120764, s. 1-10, 2023. ISSN 0043-1354. Hušková R., Vojtěchovská Šrámková M., Per- a polyfluorované alkylové sloučeniny (PFAS) v pitné vodě. SOVAK, roč. 31, č. 1, s. 15-16, 2022. ISSN 1210-3039. Filtrasorb 400 [online], Calgon Carbon Corporation, 2024.[cit. 2025-02-21]. Dostupné z: http://www.calgoncarbon.com/app/uploads/F400-Final.pdf Aktivní uhlí Filtrasorb 400 [online], Jako, s. r. o. [ 2025-03-03]. Dostupné z: http://nove.jako.cz/wp-content/uploads/2011/01/F400.pdf Filtrační hmoty a chemikálie pro úpravu vody, Aktivní uhlí Filtrasorb [online], KOWA spol. s r.o., 2011. [ 2025-02-24]. Dostupné z: http://www.kowa.cz/komponenty-pro-upravu-vody/filtracni-hmoty-a-chemikalie/aktivni-uhli Pitter P., Hydrochemie. 4. vydání, VŠCHT Praha, 568 s., 2009. ISBN 978-80-7080-701-9. Císařová M., Odstraňování mikropolutantů při úpravě pitné vody. Brno, 2024. 89 s, 3 s. příl. Diplomová práce. Vysoké učení technické v Brně, Fakulta stavební, Ústav vodního hospodářství obcí. Autoř/Author Ing. Renata Biela, Ph.D., Vysoké učení technické v Brně, Fakulta stavební, Ústav vodního hospodářství obcí, Žižkova 17, 602 00 Brno, e-mail: Renata.Biela@vut.cz Ing. Filip Měčíř, VHS Olomouc, a. s., Tovární 1059/41, 772 11 Olomouc Ing. Monika Císařová, Vysoké učení technické v Brně, Fakulta stavební, Ústav vodního hospodářství obcí, Žižkova 17, 602 00 Brno Poděkování/Acknowledgements Příspěvek byl zpracován v rámci řešení projektu specifického vysokoškolského výzkumu na VUT v Brně s názvem „URBAN WATERCARE 2025: Komplexní přístup k udržitelnému vodnímu hospodářství měst a obcí (FAST-S-25-8737). Bibliografická citace/Citation Biela R., Mečíř F., Císařová M., Experimentální odstraňování PFAS z vody. Vodovod.info - vodárenský informační portál [online]. 12.5.2025, 05/2025, [cit. 2025-05-12]. Dostupný z WWW: http://vodovod.info. ISSN 1804-7157. 

Čas načtení: 2025-05-20 16:20:00

Policisté se vydali do bytu kvůli zápachu: Našli dvě sestry v pokročilém stadiu rozkladu!

Bratislavské policisty čekal v pondělí večer hrůzostrašný nález. V bytě, který si odkoupil nový majitel a chtěl z něj vyhnat předchozí majitelky, našli dvě těla. Mělo by jít o sestry ve věku okolo 60 let. Těla byla v době nálezu už v pokročilém stadiu rozkladu.

Čas načtení: 2025-12-05 15:43:30

Trumpova strategie obviňuje Evropu z „civilizačního rozkladu“

Americký prezident Donald Trump a jeho vláda v nové oficiální národní bezpečnostní strategii viní EU a migraci z toho, co označují za bezprostředně hrozící a totální kulturní a civilizační rozklad Evropy. Napsal o tom dnes zpravodajský server Politico. The post Trumpova strategie obviňuje Evropu z „civilizačního rozkladu“ appeared first on EURACTIV.cz.

Čas načtení: 2025-12-10 23:13:03

Trump papouškuje ruské narativy ohledně ukrajinských voleb, míní komentátoři

Prezident USA Donald Trump v rozhovoru pro server Politico ostře zkritizoval Evropu. Popsal ji jako skupinu národů v rozkladu se slabými vůdci. V Událostech, komentářích o tom debatovali ukrajinista David Svoboda a amerikanista Jiří Pondělíček. Podle Pondělíčka Trump neuznává liberální mezinárodní řád a chce se vrátit k „velmocenskému koncernu“, v rámci kterého si navíc nepřeje Evropu jako sjednocenou. Podle obou komentátorů je Trump náchylný k ruským narativům, a to zejména v tématu ukrajinských voleb. Svoboda konstatuje, že Rusové by využili situaci vynucených prezidentských voleb, ke kterým nedávno vyjádřil ochotu ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj, k rozkladu ukrajinské společnosti. Pořadem provázela Jana Peroutková.

Čas načtení: 2009-08-10 06:00:00

Wireshark, aneb jak odposlouchávat síť - 1.díl

Pokud jste někdy přemýšleli, jak funguje přenos protokolů na síti nebo jste jenom bádali nad tím, jak by se dalo odposlouchávat vaše síťové zařízení, až do úplného rozkladu paketů, tak tento miniseriál je přesně pro vás. O co jde? Wireshark (dříve Ethereal) je protokolový sniffer (sniffer – progra ...

Čas načtení: 2024-02-16 12:05:00

„To nemůže být náhoda“. Mladý, „drzý“ Svobodný Gregor odhalil pravdu o EU

Plány EU zaštítěné ochranou klimatu, které by vedly k rozkladu ekonomiky a průmyslu politici neprosazují v zájmu Evropy. Podle politika Svobodných, komentátora a youtubera Matěje Gregora je jejich loajalita jinde. Hovoří o bruselské krakatici zájmů a finančních toků vedoucích mimo Evropu. Naznačují to podle něho nedávná odhalení.

Čas načtení: 2024-02-18 10:30:18

Ekosystém lidské smrti. Vědci popsali dvacet mikrobů, kteří přicházejí, když člověk odejde

Podle nové americké studie na mrtvá těla rychle působí unikátní skupina asi dvaceti mikrobů, kteří zahajují proces rozkladu těla. Forenzní vědci by toho mohli využít pro lepší určení toho, jak dlouho je člověk mrtvý.

Čas načtení: 2021-11-05 14:46:20

Rozdělují jeho písně národ? ČT odvysílá dokument o Janu Nedvědovi

Stánky, Valčíček, nebo Na kameni kámen. Ty a mnohé další písně lidé znají od táboráků, z rádií, nebo zpěvníků. Jejich autor, písničkář Jan Nedvěd působil mimo jiné se svým bratrem v kapele Brontosauři, vystupoval také se skupinou Spirituál kvintet a věnoval se i sólové dráze. Dokument Tahle doba není pro nás bude odvysílán v premiéře na ČT2 v úterý 9. listopadu od 21:50 hodin. „Vždycky mě zajímali nejednoznačné osobnosti a písničky Jana Nedvěda dělí lidi na dvě skupiny: na ty, kteří je mají rádi a na ty, co se jim smějí. Já se jeho písničkám dlouho taky smál, až jsem ho začal mít rád. Měli jsme velké štěstí, že nám jako jednomu z mála štábů dovolil s ním natáčet, protože on už s médii nekomunikuje,“ uvádí k dokumentu režisér Jan Látal a dodává: „Nezajímala mě ani tak bulvární rovina jeho osobnosti jako spíše hudba a to, jak se jeho písničky rodí, což se nám povedlo zachytit. Název pochází z jedné jeho písně, kde zpívá, že jeho generace už nynějšímu světu nerozumí a pomalu odchází. Myslím, že to tak skutečně je.“ Látal sledoval hudebníka na jeho možná posledním turné. S písničkářem, který se cíleně straní médií, se mu během několika let podařilo navázat intenzivní vztah a Nedvěd ho pustil do své skladatelské kuchyně – dřevěné boudy vedle své chatky u Berounky. Diváci tak uvidí, jak Nedvěd píše texty, komponuje a přemýšlí o hudbě a dá nahlédnout i jeho názorům na aktuální politické dění, stárnutí a vztahy obecně. „Jan Nedvěd představuje fenomén jedné generace, která pomalu odchází. Režisérovi Janu Látalovi se podařilo vybalancovat poměr mezi patetičností, adorací i zlehčováním tvorby a zachytit cosi křehkého, a sice jak tvorba tohoto písničkáře vzniká,“ uvádí k dokumentu kreativní producentka Martina Šantavá. Písničkář se ve filmu vydává proti proudu času na chatu do Luk pod Medníkem, kde prožil jako tramp své dětství a kde napsal své první písničky. Chata, kterou před lety daroval svému synovi, je v dezolátním stavu. Ve filmu zobrazuje metaforu rozkladu hodnotového systému, který Nedvědova generace vyznávala a který dnes mizí společně s ní. Proto snímek nese název Tahle doba není pro nás. Dalším rámcem filmu jsou rozhovory s několika muzikanty jako je Xavier Baumaxa, Mucha nebo Vilém Spilka, kteří Nedvědovy písně parodují a přepracovávají.

Čas načtení: 2020-12-06 16:09:53

Vídeňské milování: Teror v sedmi obrazech. Obraz šestý: Islámská migrační invaze jako trvale udržitelný útok

Dnešní islamistický militantní mor (tedy i ekologicky přijatelné, životní prostředí nepoškozující, střílení bezvěrců samopalem ve Vídni 2. listopadu 2020), má více méně počátek v tom, že se Saúdská Arábie chtěla zbavit ještě bigotnějších islamistů, než je státně uznávaný fundamentalismus wahhábismu. Potřebovala je exportovat mimo hranice saúdského království. Prosincová intervence sovětské armády v roce 1979 v Afghánistánu tyto islamisty bohatě zaměstnala. Když Sověti z Afghánistánu odjeli, mnoho bojovníků se v devadesátých letech přesunulo na různá lokální bojiště – Alžírsko, Bosna, Čečensko, Egypt, Filipíny, Kašmír či Náhorní Karabach. Saúdská Arábie se v devadesátých letech i nadále snažila od sebe odvrátit džihádistickou hrozbu a podporovala vývoz radikálního islamismu mimo své hranice, napsal Jan Kondrys v časopise Argument. Některé regiony islamismem doslova infikovány. Když bylo povstání poraženo, například v Čečensku, naivní demokraté v EU přijímali muslimské hrdlořezy alias Čečence jako politické migranty, které prý ohrožovala ruská despocie. Přitom Čečenci byli daleko horší než ruská bezpečnostní mašinérie. Začalo nepřetržité tažení islamistů, v Evropě využili chaosu při válečném rozpadu Jugoslávie, plus regionální války v Asii a Africe. Od konce 90. let 20. století jsou vytvořeny podmínky pro invazi nelegálních migrantů do EU. Rozvíjí se plíživě pod pláštíkem poskytnutí humanitární pomoci, což byl a je Trojský kůň islámu. Migrace jako válka nízké intenzity Masová invaze migrantů do EU začala „rozjezdem“ nejpozději v roce 2014, což jsme pocítili i v českém prostředí. Již na konci roku 2014 bylo zřejmé, že začal útok migrační vlny a že policie může zachytit jenom její menší část. Neomezená, masová a rychlá doprava po Evropě v rámci Schengenského prostoru nahrává nelegální migraci, pohybu teroristů a kriminálním skupinám, uvedl tehdy politolog a expert v oblasti extremismu Zdeněk Zbořil. Ve své knize Bombardovat nemocnice je normální jsem k tématu uvedl: Administrativní šéfové a lídři Evropské unie představují skupinu nekompetentních nebezpečných osob. Euroinstituce v Bruselu jsou pouze „výkonným orgánem“ kšeftařských korporací a lobbistických skupin, které nemají s voliči nic společného. Kdyby se politici EU chovali za války takovým způsobem jako za migrační krize let 2015–2017, následovala by obžaloba z vlastizrady a výjimečný trest. Typickým příkladem záměrné neschopnosti v režii EU je boj s pašeráky lidí ve Středozemním moři. Dokladem toho je i iluze o zastavování migrantů na moři. Námořní síly Evropské unie ve skutečnosti představují taxikáře nelegálních migrantů. Snaha zastavit nelegální migraci z Libye se nedaří. Pro svět to je jednoznačný signál zhroucení bezpečnostní architektury EU. Ve Štrasburku byla 15. prosince 2015 byla přijala Zpráva Evropské komise Evropskému parlamentu a Evropské radě o opatřeních navazujících na zasedání vysokých představitelů ohledně toků uprchlíků na západobalkánské trase, v níž neschopnost zastavit migranty komise omlouvá tím, že jejich „přesuny (migrantů) byly nejen nepředvídatelné a z hlediska rozsahu bezprecedentní, ale často k nim docházelo velmi rychle.“ Jenže na migračním útoku nebylo nic nepředvídatelného. Tento trend byl zřejmý již koncem roku 2014. Je to lež i proto, že na mobilizaci bezpečnostních sil k tvrdému zastavení lodí třeba i střelbou není potřeba více než jediný týden. Neschopnost EU odhaluje její vlastní dokument – zpráva Evropské komise z 25. ledna 2017 nazvané Migrace na trase přes centrální Středomoří, ve které je uvedeno, že na trase přes východní Středomoří bylo dosaženo maximálního počtu zaznamenaných nelegálních překročení hranic v roce 2015, šlo o celkem 885 tisíc osob. Po trase přes centrální Středomoří (především z Libye) podle italského ministerstva vnitra přistálo za rok 2015 celkem 153 842 osob a v roce 2016 ještě více – 181 436 osob. Nelegální migraci podporují samotné organizace EU a přímořské hraniční státy tím, že vydávají signál převaděčům i migrantům, že v případě nouze se o ně postarají. Tzv. záchrana osob se stává námořní taxislužbou. Podle zmíněné zprávy o migraci přes Středomoří bylo „od konce roku 2014 … v rámci operací Triton a Sophia na moři zachráněno více než 200 tisíc migrantů.“ Operace Triton byla zahájena agenturou Frontex v listopadu 2014 a byla zaměřena na ochranu hranic. Chybou bylo, že také pomáhala při pátracích a záchranných operacích. Přitom bezpečnost migranta je jeho vlastní soukromou záležitostí. Orgány EU projevily naprostou neschopnost, protože Námořní síly Evropské unie – Středomoří (operace EU NAVFOR MED SOPHIA) byly zřízeny (prý?) „v rekordním čase“ v červnu 2015 s cílem identifikovat, zachycovat a likvidovat plavidla a podpůrné prostředky, ale teprve od října 2015 přešla operace do druhé fáze, která umožňuje vstup na palubu plavidel na volném moři. Pokud docházelo k natolik bezprecedentnímu narušování státních hranic nelegálními migranty již od začátku roku 2015, opatření měla být přijímána bleskově. Skandální je, že orgány EU vědí o nelegální činnosti tzv. neziskových organizací při nelegální migraci již od roku 2014, ale dodnes proti tomu evropské policejní orgány systematicky nezasáhly. EU v roce 2017 sama uvedla: „Od konce roku 2014 začal aktivně provádět pátrací a záchranné akce v centrálním Středomoří také malý, ale rostoucí počet nevládních organizací. Devět nevládních organizací dnes za tímto účelem provozuje 14 lodí. Jejich činnost se zaměřuje na aktivity nedaleko Libye, kde s většími plavidly zajišťují plnohodnotné pátrací a záchranné akce, nabírají migranty a přivážejí je do italských přístavů. Menší nevládní organizace se zaměřují výlučně na záchranu, distribuci záchranných vest a poskytování naléhavé zdravotní péče v blízkosti libyjského pobřeží a spoléhají na větší plavidla, která pak migranty převážejí do italských přístavů…“ A ve stejné zprávě připustila, že organizace EU též přímo spolupracují s pašeráky tím, že přijaly jejich praxi: „Hlídkování, včetně pomoci při pátracích a záchranných činnostech, se postupně přesunulo z vod blízko italského území do vod blíže k Libyi. Jedním z přímých důsledků této skutečnosti byla změna obchodního modelu převaděčů. Ti stále častěji umísťují nelegální migranty a uprchlíky na laciné nafukovací čluny zcela nezpůsobilé k plavbě na moři, které nemají žádnou vyhlídku na dosažení italských břehů, a předpokládají, že budou v blízkosti libyjských teritoriálních vod nebo ještě v nich zachráněni. Skutečnost, že tyto čluny nyní činí 70 procent všech člunů opouštějících libyjské pobřeží, je důvodem, proč jsou cesty stále nebezpečnější.“ Přes své policejní a vojenské kapacity nejsou státy EU ochotny (i v návaznosti na aparát NATO) zastavovat tyto čluny na hranici libyjských vod a nuceně je vracet zpět k pobřeží. Prý to mohou jenom libyjské lodě… Že by tím došlo k narušení suverenity Libye, je zcela nesmyslný argument, protože vládní systém v Libyi je stále v rozkladu a nefunkční. Libye je ovládána dvěmi až třemi velkými skupinami s volnou návazností na spolupráci kmenových společenství. V takové situaci si jenom neschopní (tedy EU) nevynutí nejzákladnější pořádek třeba vyčleněním části libyjského pobřeží jako centrálního odkladiště zachycených migrantů. S tímto problémem se dokument z ledna 2017 vypořádal pouze s pomocí bezobsažné fráze: „S uznáním ústřední úlohy, kterou by libyjská pobřežní stráž měla hrát při řešení situace, je prioritou budování jejích kapacit.“ Islamistům pomáhá také EU a NATO – příklad ze Sýrie V roce 2014 již bylo jasné, že politici EU a USA fatálně chybovali, když podpořili syrský revoluční kvas. Dne 2. října 2014 americký viceprezident Joe Biden debatoval se studenty Harvardovy univerzity. Břetislav Tureček ve své knize Blízký východ nad propastí (2016) z Bidenova nezvykle otevřeného projevu cituje: „Už dlouho říkám, že naším největším problémem v Sýrii jsou naši regionální spojenci… Turci byli naší přátelé a já sám mám výborné vztahy s Erdoganem. Totéž Saúdové nebo Emiráťané a další. Ale co oni dělali? Byli tak odhodlaní odstranit Asada a v podstatě vyvolat sunnitsko-šíitskou válku, že pumpovali stovky milionů dolarů a desítky tisíc tun zbraní komukoliv, kdo by bojoval proti Asadovi. Takže zásobovány byly Fronta an-Nusra, al-Káida a extremistické skupiny džihádistů, kteří přicházeli z jiných částí světa… Možná si myslíte, že přeháním, ale podívejte se, co se děje. Až teď se všichni probudili, když se objevil takzvaný ISIS, což byla al-Káida v Iráku, odkud byla vyhnána a našla volný prostor ve východní Sýrii… který spolupracuje s an-Nusrou, již jsme před tím deklarovali jako teroristickou organizaci. A nám se nepodařilo přimět naše spojence, aby je přestali zásobovat…“ A o situaci po létu 2014 Biden řekl: „A teď Saúdská Arábie přestala (extremisty) financovat, umožňuje působení našich jednotek na svém území, Katařané přestali podporovat ty nejextrémnější teroristické organizace. A turecký prezident, starý přítel Erdogan, mi řekl: ,Měl jste pravdu, nechali jsme přes hranici přecházet příliš mnoho lidí…‘ A teď se Turci snaží hranici uzavřít.“ A jak to vidí nezaujatí lidé v samotné Sýrii? Vatikánský rozhlas požádal v březnu 2017 o vyjádření k situaci chaldejského biskupa Aleppa Antoina Auda: „Ozbrojené skupiny jsou v podstatě spokojené, když vidí destrukci syrského státu. A je jich mnoho. Ostatní čekají, co se stane. Existuje projekt na rozdělení Sýrie. Neustále se srovnáváme se situací v Iráku. Zpočátku jsme si mysleli, že není možné, aby se tato situace opakovala v Sýrii, ale nyní vidíme, že se děje totéž.“ Z toho vyplývá, že terorismus islamistů je usnadněn naprosto naivitou a neschopností EU a NATO. Jak řekl Audo o dva roky později v rozhovoru pro list Nederlands Dagblad: „Žádná občanská válka v Sýrii nebyla. Ozbrojené extremistické skupiny, pocházející ze všech koutů světa, se za podpory cizích států snažily zničit křesťanskou víru v zemi.“ Ačkoli se tehdy porážkou teroristů ISIS a Al Nusra na většině syrského území situace zlepšila, válka dosud neskončila. „Na severu Sýrie jsou problémy s Kurdy, s americkými a francouzskými jednotkami. …V provincii Idlíb se nyní usadilo mnoho bojovníků z ISIS a Al Nusra. Co bude s nimi?“ Evropské unie prodloužila 28. května 2020 restriktivní opatření vůči syrskému režimu o další rok, až do 1. června 2021, čímž se přidala ke Spojených státům americkým. Válka proti Sýrii na poli ekonomickém pokračuje, ale trvá i ta, která je vedena dodávkami zbraní džihádistickým žoldákům zejména v okolí města Idlíb v severozápadní Sýrii, kam se islamističtí bojovníci se svými ženami a dětmi již dříve přesunuli. Z Aleppa komentoval situaci pro Vatikánský rozhlas tamější františkán otec Firas Lufti: „Dva roky po osvobození Aleppa, v jehož historické části byli džihádisté usazeni, bylo toto město sjednoceno a nemluví se už o východním a západním Aleppu. Část těchto džihádistů se však nyní nachází nedaleko Aleppa, v provincii Idlíb, jež je baštou, kolem níž stále zuří boje ve snaze dobýt je zpět. Do Idlíbu se totiž uchýlilo několik set tisíc džihádistů a právě odtud jsou opět odpalovány rakety na civilisty. Obětmi jsou tedy opět děti a ženy. Džihádisté odpalují rakety, aby o sobě dali vědět a vyjádřili tak solidaritu s touto částí Sýrie.“ A dodal, že od počátku konfliktu byla média používána jako ta nejúčinnější zbraň: „Zejména Bílé přilby šířily mnoho lží. Nyní se opět vrací téma chemických zbraní jako záminka k dalšímu útoku proti Sýrii ve snaze zapojit svět a vytvářet mezinárodní mínění, které by v uvozovkách ospravedlnilo vojenskou intervenci, americkou či jinou. Legalizace takového manévru by situaci jenom zhoršila. Namísto hledání konkrétních politických řešení, dialogu a setkání se používá masivní násilí jako by tu existovala nějaká rezistence a neochota k míru. Lidé jsou touto válkou opravdu znechucení. …. Ze 160 tisíc křesťanů zůstalo v Aleppu necelých 30 tisíc, což dokresluje dramatičnost nynější situace.“ „Upadli jsme v zapomnění. Žádáme mezinárodní společenství, aby zrušilo sankce, které den za dnem Syřany ještě více ožebračují… poškozují obyvatelstvo jako celek. Lidé tu umírají hlady, nemáme léky, není práce,” řekl letos v červnu zpravodajské agentuře SIR apoštolský vikář pro katolíky latinského obřadu v Aleppu George Abou Khazen. Neznepokojuje ho pouze pokračování válečného konfliktu, který vstoupil do desátého roku, ani COVID-19. Syřany totiž postupně rdousí mezinárodní sankce a jejich účinky. Proto tvrdím, že islamistická invaze i projevy terorismu, obojí je podporováno naivitou a neschopností státu EU a NATO. Islamisté s pomocí války, která se rozvinula s pomocí islamistického násilí z protestního hnutí v Sýrii, jež bylo zpočátku bez náboženského kontextu, dali do pohybu běžence, kteří se stanou jejich kořistí, až se usadí ve státech EU. Fluktuace víry a fotbalového fandovství Z psychologicko-sociologického hlediska je islám dnes stejně nebezpečný, jako bylo křesťanství v době evropské kolonizace tzv. třetího světa. Ta probíhala s legendou, že Evropané přinášejí ve jménu svého boha domorodcům pokrok a spásu. Dnes se stejným alibi přicházejí islámské/islamistické státy, ale ve skrytu s nelegálními migranty jako invazními kolonizátory. Islamisté chtějí vnutit svou verzi boha i zbytku planety. Pokud ateisté útočí na náboženství s klasickým poukazem, že náboženství je opium lidu, mají pravdu v tom smyslu, že každá ideologie je opiem lidu. Jakákoliv ideologie v sobě má silný prvek iracionality – víry. Historicky je ověřeno (řečeno nadneseně), že demokracii ani víru nelze (v mnoha situacích) šířit bez kalašnikova s plným zásobníkem nábojů. Pokud jde o náboženský prožitek (víru), je možné očekávat u člověka během jeho života tři formy proměny chování: a) období niterné víry, b) období pochybností, až vlažné spoluúčasti ve formě fotbalového pohledu na víru (naše víra je lepší), c) lhostejnost vůči bohu a projevům jakékoliv víry v ateistickém smyslu slova. Člověk může projít těmito až protichůdnými postoji k víře během života i několikrát na základě svých momentálních životních prožitků. Čili: V určitém okamžiku se mohou lidé pro boha nadchnout, nebo alespoň svolit k tomu, že se zúčastní zabíjení ve jménu boha, protože tím posílí svůj kmen, národ či stát. Někdy (z ateistického hlediska) se takového konání zúčastní člověk ve jménu nějakého boha, pokud je za toto konání dostatečně zaplacen. Z bezpečnostního hlediska je nutné s proměnou lidských pocitů počítat preventivně dopředu jako s nejhorší možnou variantou chování. Proto se nelze divit, že na muslimy v Evropě hledíme jako na potenciální nebezpečí. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-09 08:25:35

Martin Vopěnka: Hlavní a největší hrozba je přelidnění

Prožíváme chvíle pročištění. Jsme donuceni si přiznat, na kolik zbytečných věcí jsme bez rozmyslu sázeli jako na nezbytnosti. Je čas vyházet ze života haraburdí. Patří do něj i knihy? Zavřely se knihovny i knihkupectví, nemáte-li domácí knihovnu, najednou není co číst. Chybí vám knihy? To je dobře. Patříte tedy k lidem, jimž slovo kultura ještě něco říká. Martin Vopěnka k nim patří také.   Těsně před vydáním se nachází vaše kniha Přežít civilizaci. Tematizujete v ní svých třicet cest po zeměkouli. Jde o cestopis. Nepřipadá vám, že veškerý půvab sebraly tomuto vždy oblíbenému žánru dokumentární filmy a možnosti globalizovaného létání? Máte pravdu, že pro klasický cestopis tady už místo asi není. Však také moje kniha se do této kategorie neřadí: Ze všeho nejvíce je to výpověď o měnící se době a civilizaci. Začíná ještě v osmdesátých letech minulého století, kdy jsme byli zavření za železnou oponou a svět i cestování tak vnímali jinak. Ovšem přináší i zprávu o vyprázdnění pojmu „cestování“ v éře masivní turistiky. A přináší i zprávu o vnitřním zrání. Je to tedy spíš kronika než cestopis.   Jak byste charakterizoval motivy svého cestovatelského puzení? Poradil byste si se sarkasmem, že cestování a četba odvádějí lidi od vlastních myšlenek? To se těžko vysvětluje. Jak byste vysvětlil sexuální touhu někomu, kdy ji vůbec necítí? Nějak to souvisí s vášní pro život. Mám v sobě velkou touhu po poznání – ať už tom vědeckém a vzdělanostním, anebo prostě poznávat Zemi, na které jsem se narodil, její nejúžasnější místa. Cítím hluboký vděk za to, že jsem na některých těch místech mohl být. Je to jeden z důvodů, proč mám pocit, že žiji plnohodnotný život. A co se týče vlastních myšlenek, tak je to právě naopak: Při horském přechodu bývám sám se svými myšlenkami. Prožívám všechny možné škály emocí. Pro spisovatele je to pak obrovský rezervoár vnitřního materiálu.   Od vaší první cesty do Rumunska v roce 1983 až po Nepál v roce 2018 se rozléhá časová plocha pětatřiceti let. To máte tak dobrou paměť nebo jste si od samého začátku vedl něco na způsob cestovatelského deníku, podle kterého jste nyní postupoval při psaní knihy? Mám tak dobrou paměť. Tedy konkrétně na zážitky, atmosféru, události. A pak ještě na čísla. Na jména nebo na cizí jazyky vůbec. Dodnes si pamatuji téměř každý bivak, každé tábořiště ze všech těch cest. Odvíjí se v mé hlavě jako film. Nevím, jestli z toho budou mít radost moji parťáci na cestách. A jestli se k tomu, co si na ně pamatuji, ještě vůbec budou hlásit.   Jak se díváte na stále sílící volání ekologistů, aby se omezila letecká doprava? Smířil byste se s omezením svých cest do exotických končin ve prospěch zlepšení bilance plynů v naší atmosféře? Aktuální hlášení meteorologů si s gustem pochutnávají na tom, jak celosvětové restrikce kvůli koronaviru vylepšily ovzduší. Nestojíme na začátku obratu ve způsobech cestování? Je to součástí mého „Poselství z Nepálu“, které jsem natočil na mobil na jednom z vrcholů, a mělo pak tisíce zhlédnutí. Zavedl bych ekologické daně, protože jinak planetu zničíme. Letenky by měly mít v ceně započtenu svou ekologickou stopu. Postupoval bych progresivně: aby nějaký počet kilometrů byl zdaněn jen mírně, ale jakmile tento limit překročíte, danil by se každý kilometr víc a víc. Aby si každý uvědomil nadměrnost svého cestování. Já také nepotřebuji létat dvakrát ročně – úplně mi stačí jedna velká cesta za tři roky. Myslím a doufám, že cestování se opět stane něčím svátečním. Alespoň trochu. Je třeba přistupovat ke své spotřebě s pokorou. Problém je, jak ustát ten přechod, kdy kvůli tomu, že přestaneme konzumovat nadměrně, zmizí pracovní místa a vzniknou ekonomické problémy. Osobně vidím jako hlavní a největší hrozbu v přelidnění a s tím související devastaci původního životního prostředí. To je horší hrozba než skleníkové plyny, protože s těmi si naše technologie nakonec poradí. Zato zničené biotopy a celkovou přírodní rovnováhu obnovit tak snadno nedokážeme. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Ze všech stran je slyšet pseudomoudré konstatování, že všechno zlé je k něčemu dobré. Co dobrého se pro vás osobně i profesně rýsuje jako poučení, zážitek či zkušenost ze současného nouzového stavu? Pokud koronavirus do léta odezní a už se nevrátí, tak to lze brát jako určitou výstrahu a lze se z toho poučit. Pokud se ale bude vracet v nezmenšené síle, může to vést k problémům, které už západní svět přestane zvládat. Pak by se mohlo stát, že se dosavadní hodnoty zhroutí. Nepovažuji to v této chvíli za pravděpodobný scénář, ale zcela vyloučený není. Já osobně jsem několik týdnů pracoval z chalupy v Jizerských horách a užil jsem si tam předjaří jako nikdy předtím. Také jsem pokročil v psaní svého románu Smrt v Hamburku.   Kolik tipujete, že vznikne nových českých „románů z karantény“? V každém případě je mi předem líto všech, kteří se toho tématu chopí. Já jsem svůj román o rozkladu civilizace napsal už na konci devadesátých let a vyšel v roce 2003 pod názvem Konec zákona. Tehdy jej česká kritika i někteří mí přátelé zcela zavrhli. Byl prý příliš sadistický až brutální. Mezitím se mi už někteří omluvili a uznali, že byl vlastně spíš vizionářský. Literární téma by mělo mít nějaký přesah a nějakou hloubku a nemělo by být poplatné momentální situaci. Což neznamená, že nelze i současnou situaci hluboce literárně uchopit.   S výjimkou několika málo let po roce 1990 slýchám od českých nakladatelů stesky. Mnozí věštili zhroucení knižního trhu vždy nejpozději příští rok. Ono se však hroucení nekonalo a některým majitelům nakladatelství se očividně daří dobře. Není ten současný tlak na vládu právě proto neefektivní, protože si všichni zvykli, že tahle branže prostě bez nářků nevyžije? Tak to jste mne překvapil originálním pohledem na situaci. Je pravda, že jsme poměrně nestabilní obor a ty nářky tady byly. Také ovšem nevím, kde bychom dnes byli, kdyby se stalo to, co plánovala Nečasova vláda: totiž zvýšení DPH na knihy na 17,5 procenta. I s těmi deseti procenty je to na hraně. Podle mého názoru by se teď mělo začít uvažovat o osvobození knih od DPH. Vezměte si, že DPH je daň ze spotřeby. Stát na kupujícího uvaluje daň za to, že si něco koupil. Nezdá se vám nemravné, aby si stát bral svůj desátek z toho, že se někdo rozhodl koupit si knihu? Ale zpátky k vaší otázce: Tím DPH jen ilustruji, že my jsme se občas ozvat museli, abychom nedopadli ještě mnohem hůře. A pořád si myslím, že podpora ze strany státu je fatálně nedostatečná. Při obratu knižního trhu přes osm miliard jsou granty na vydávání knih cca 20 milionů. Vedle toho jsou tragicky podfinancované nákupy knihoven, takže obměna knihovního fondu u nás vychází asi na 50 let. Představte si, kde bude svět za 50 let. V posledních letech už bylo velice obtížné vydávat tituly, které bych třeba já osobně vydal rád. Rozvíraly se nůžky mezi úspěchem a neúspěchem a troufám si říct, že většina vydaných knih zůstala ve ztrátě. A teď přišla skutečná pohroma, pokles trhu odhadujeme až na tři miliardy, a to se v dobré kondici přežít prostě nedá. Základem ovšem je udržení sítě knihkupectví. Bez toho se knižní trh nenávratně zmenší co do objemu i pestrosti.   Jste šéfem organizace, která sdružuje knihkupce a nakladatele. Jak se vám daří slaďovat jejich zájmy, když je zřetelné, že zvyšování rabatu jedněm prospívá, druhé ničí? Abychom udrželi jednotu, musíme se zaměřit přednostně na průniková témata. Zásadně neřešíme obchodní vztahy našich členů – to by se Svaz mohl rovnou rozpustit. Ale protichůdné zájmy tu někdy jsou. Nejvíce se to projevuje při diskusi o pevných cenách knih. Zákon o pevných cenách knih by knihkupce chránil před slevami e-shopů, takže by jej většinou vítali. Na druhou stranu se ale řada nakladatelů bojí, že nemožnost poskytování slev u novinek by náš obor učinila nekonkurenceschopným vůči jiným oborům. Že by to prostě uškodilo trhu jako celku. A samozřejmě lze nějaký zákon prosadit jen za předpokladu, že se na něm shodne velká většina trhu. Takže zákon o pevných cenách knih zatím není na stole.   Ve své adrese odpovědným ministrům požadujete miliardu, která by pomohla uchovat knižní trh v chodu. Jak si představujete její rozdělení? Knihkupci, které stát svým nařízením zavřel, často nebudou schopní vydělat ani na odložené nájemné a ani na případné úvěry. Knihkupectví je dnes spíš služba veřejnosti než obchodní model. Často si síť knihkupectví drží distribuce, aby měla kde knihy prodávat, přičemž samotná knihkupectví nevydělávají. Odhadli jsme, že pokud by stát knihkupcům nahradil 100 procent nájmu v době zavření a 50 procent nájmu do konce roku (předpokládáme totiž spíše pomalý náběh tržeb), dělalo by to asi 450 milionů. To by tedy byla potřebná podpora pro knihkupce. Další hrozbou ale je, že vyjde dramaticky méně titulů, což také znamená dramaticky nižší příjmy pro autory, překladatele, redaktory, grafiky… ale také pro české tiskárny. Proto si myslíme, že by stát měl letos podpořit vydání téměř každé knihy – podpořit trh v jeho šíři. Navrhli jsme zastropovat takovou pomoc u každého nakladatele počtem titulů vydaných loni, zprůměrovat i počet stran, aby se nevydávaly dotované tenké brožurky, a dále podporu podmínit členstvím v SČKN, abychom eliminovali vznik účelových firem nebo třeba vydání nějaké neonacistické literatury apod. Svaz by měl roli jakéhosi etického garanta, ale samozřejmě by přijímal automaticky za členy důvěryhodné subjekty, které dosud členy nebyly. Vyšlo nám, že kdyby stát nakladatelům v souhrnu nahradil necelou polovinu jejich ztráty, jednalo by se o částku asi 550 milionů, což by znamenalo podporu na titul 46 tisíc Kč. Ta by byla splatná proti zaslání povinného výtisku a faktuře z tiskárny. Peníze by tak zůstávaly v českém polygrafickém průmyslu. Asi by přes veškerou snahu nevyšlo letos tolik titulů jako loni, takže by se nevyčerpala celá částka, ale nejspíš 400–500 milionů. Připomínám, že v běžném roce odvede knižní trh do státního rozpočtu více než miliardu. A teď, jednou, bychom potřebovali podporu my. A také připomínám, že knihkupci nemohou přežít jen s grantově podpořenými tituly, které navrhuje podpořit Ministerstvo kultury. Takové tituly dělají jen zlomek obratu. Knihkupci potřebují sortiment v celé šíři, stejně jako veřejnost.   Počet vydaných knih v České republice se pohybuje kolem patnácti tisíc titulů. Z toho je jen část beletrie, ale stejně, nepřipadá vám to jako příliš velké množství? Jak vypadá Česká republika v mezinárodním srovnání? Pestrost je na knižním trhu nejcennější. Každý si může vybrat knihu podle svého vzdělání, zájmu, životní situace, rozpoložení… Skoro každá kniha může plnit společenskou funkci. Zúžení sortimentu by znamenalo velké ochuzení pro českou společnost, a protože jako první začnou odpadat ty náročnější a odbornější tituly, odrazilo by se to i v konkurenceschopnosti. Ostatně, když v Německu vyjde 80 000 titulů ročně, tak těch našich 15 000 není číslo, ze kterého by se měla zatočit hlava.   Často se mluví o probíhající centralizaci jak v oblasti nakladatelství, tak v distribuci a knihkupeckém odvětví. Má tento proces negativní důsledky a v čem? Nepřispívá naopak třeba k profesionalizaci práce v redakcích? Ano, centralizace má pozitivní i negativní dopady. Negativními dopady je tlak na efektivitu a pomalé vymírání takových těch individualit – lidí, kteří svůj obor milují a vydávají knihy především z jiných než ekonomických motivací. Na druhou stranu ale opravdu většina těch velkých firem si počíná velmi profesionálně a svým způsobem přibližuje český knižní trh světovým standardům.   Je známo, že už po vzniku republiky nařizoval zákon zřizování obecních či lidových knihoven ve všech správních jednotkách, což síť půjčoven velmi zahustilo a víceméně s potížemi přetrvalo až do dnešní doby. Zájmem nakladatelů a knihkupců by mělo být, aby si lidé knihy více kupovali, než si je půjčovali. Jaký je váš názor na postavení obecních knihoven vůči knižnímu trhu? Je opravdu velmi specifické, když podnikáte na trhu, kde zároveň funguje na 6 000 bezplatných půjčoven. Přesto jsem od nástupu do funkce předsedy Svazu velmi zlepšil naše vztahy se zástupci knihoven. Musíme nalézt vzájemný balanc, protože společenskou prospěšnost knihoven nelze popřít a knihovny nám i vychovávají budoucí generaci čtenářů. I knihovníci si uvědomují, že potřebují fungující vydavatelský trh. Před vypuknutím krize bylo jednou z našich priorit významné navýšení nákupů ze strany státu – řádově o stovky milionů – a dále pak zvýšení náhradních odměn z výpůjček autorům a zavedení náhradních odměn pro nakladatele v rámci novelizace autorského zákona.   Český stát financoval v loňském roce poměrně masivní kampaň na podporu české literatury v zahraničí se speciálním zřetelem na německy mluvící země. Nemyslíte si, že vynaložení podobných prostředků by bylo z hlediska původní tvorby efektivnější, kdyby se představovali čeští spisovatelé domácí veřejnosti a podporovalo se české čtenářství? Jako český autor publikující v zahraničí vím, že bez významné grantové podpory malý jazyk v dnešním světě nemá šanci. Světové ambice si musíme zachovat – i jako stát i jako spisovatelé. Obracet se jen k českému čtenáři by bylo málo, i když mnozí mí kolegové spisovatelé se s tím spokojí. Je ale pravda, že pokud chceme uchovat nezanedbatelné množství autorů, kteří mají psaní alespoň z větší části jako svou profesi, musíme hledat možnosti jejich podpory. Protože český trh je až na výjimky nemůže uživit. A bohužel u nás není tradice placených čtení a besed jako v Německu. Stejně jako jsou u nás poloprázdné tribuny na fotbalové lize, jsou poloprázdné i besední sály při čtení autorů. Srovnání s fotbalem zde uvádím záměrně – je to zřejmě něco v české povaze, že se do toho veřejného prostoru příliš neženeme – lidé se drží v soukromí nebo jdou radši posedět do restaurace.   Týdny komerčního půstu vedou mnohé lidi k úvahám, na které jindy nebývá čas. Co kdyby někoho napadlo zprůsvitnět knižní trh tak, že by se profesionálně nakladatelstvími připravené knihy posílaly bez prostředníků přímo čtenářům a oni si je mohli vytisknout doma. Tisknou se dnes respirátory, proč by to nešlo s knihami? Zájemce by si v katalogu našel svazek, o který má zájem, zaplatil nakladateli on-line a vzápětí by přihlížel, jak se mu na psacím stole rodí kniha. Uvítal byste takový vývoj? Rozhodně by bylo skvělé, kdyby knihkupectví budoucnosti měla dokonalé 3D tiskárny a sloužila jako vzorkovny. Zákazník by si vybraný produkt nechal na místě zhotovit. Mělo by to úžasné pozitivní dopady na životní prostředí: Netiskl by se přebytečný náklad, takže by se šetřila energie i papír. Odpadla by i doprava knihy z tiskárny k nakladatelům, od nakladatelů k distributorům a knihkupcům. Místo hmoty by se posílala jen data. Ušetřily by se velké peníze za skladování. A nakladatelé by neměli peníze uvězněné ve vytištěných knihách. Zásadní otázkou je, jak už to bývá, cena. Toto řešení by mohlo fungovat teprve až by pořízení jedné kopie v 3D tiskárně nevedlo ke zvýšení ceny. Dosud je tomu tak, že čím větší náklad nakladatel vytiskne, tím nižší kusovou cenu u tiskárny dosáhne.   Domnívám se, že jsem poměrně informovaným čtenářem současné české beletrie. Někdy mě nad tím chaosem napadá, jestli má dnes ještě smysl mluvit o národní literatuře. Nevypařil se z tohoto pojmu dnes obsah? Jako spisovatel bych nerad hodnotil současný stav české beletrie. Řeknu ale to, čím jsem tady vždycky provokoval, že totiž se cítím být světovým spisovatele, tak trochu pohřbeným v malých českých literárních poměrech. Ty velké ambice se tady prostě nějak vytratily. Stačí se podívat na český film. {/mprestriction}  Martin Vopěnka (*8. 9. 1963) je spisovatel, nakladatel a od roku 2013 předseda Svazu českých knihkupců a nakladatelů. Vystudoval Fakultu jadernou a fyzikálně inženýrskou ČVUT v Praze. Své profesní specializaci se však nikdy nevěnoval. Od sklonku osmdesátých let vydal jako autor desítky knih věnovaných dětem i dospělým čtenářům. Jeho vášní je cestování a zaujetí otázkami soudobé civilizace. V roce 1991 založil nakladatelství Práh. Příležitostně se v médiích prezentuje jako polemický publicista.

Čas načtení: 2020-04-20 10:36:53

Zemřela herečka Jitka Pelikánová. Pro Itálii a západní společnost vůbec má Pražské jaro a jeho následky neobyčejný význam, říkala

Herečka, tanečnice a autorka Jitka Frantová Pelikánová zemřela ve věku 87 let v Římě. Jejím manželem byl politik a publicista Jiří Pelikán. Připomínáme ji rozhovorem, který poskytla Literárním novinám v roce 2014 při příležitosti vysílání filmové podoby jejího představení Moje pražské jaro v Praze na mezinárodní konferenci Itálie a československá svoboda 1968–1989. Rozhovor s ní vedla Dagmar Sedlická.   Pražské jaro roku 1968 je zvlášť pro mladou generaci vzdálenou historickou kapitolou. Jak je toto představení vnímáno v Itálii a jak u nás? A co vlastně stálo u nápadu tak staré vzpomínky vynést na světlo světa? K třicátému výročí Pražského jara Jiří Pelikán, tehdy již těžce nemocný, připomínal tuto důležitou část českých dějin na konferencích po celé Evropě. Když jsem mu řekla, že se musí šetřit, tak mně odpověděl: „Až potom, teď nemám čas, protože za 10 let už si na naše boje nikdo nevzpomene.“ Když se pak přiblížilo čtyřicáté výročí a já jsem byla už sama, pokládala jsem to za svoji morální povinnost. Úspěch byl tak velký, že jsem tomu ani nemohla uvěřit. Italské publikum v Římě, v prestižním Piccolo Teatro v Miláně, v Terstu na italských festivalech, ale také v divadle v Praze a Brně bylo doslova dojaté. Dostalo se mi i oficiálního ocenění ze strany italského prezidenta Giorgia Napolitana, který zaštítil moje představeni s L’Alto Patronato, je to prestižní patronát, což se stalo na divadelní představení vůbec poprvé. Byl přítomen na premiéře a následně mě vyznamenal vysokým řádem „Commendatore“ za zásluhy. Po tom všem, zájmu, dojetí i úspěchu jsem si teprve uvědomila důležitost toho představení zvlášť pro mladé publikum, pro které mnohé bylo objevné.   Jak byste tu důležitost popsala? Myslím nejen vzhledem k představení, ale i k samotným událostem Pražského jara – z dnešního úhlu pohledu? Mottem představení je citát ze Senecy: „Dokud bude existovat lidstvo, bude také chybovat.“ Důležité je vyvodit z chyb důsledky. Pelikán chtěl, aby se hlavně mladí poučili z chyb, kterých se v dobré vůli a víře dopustila minulá generace.  Ptáte se na smysl událostí Pražského jara? Pro Itálii a západní společnost vůbec má pražské jaro a jeho následky neobyčejný význam, protože znamenalo v celosvětovém měřítku začátek rozkladu mezinárodního, do té doby jednolitého komunistického hnutí. Pád Berlínské zdi a sametová revoluce, které se připomínají daleko častěji, byly logickým důsledkem Pražského jara.   Jak 21. srpen 1968 postihl váš osobní život? Především mě coby manželku Pelikána vyhodili z divadla Rokoko, odvážný ředitel karlínského divadla, kde jsem právě hostovala, mně sice nabídl novou smlouvu, ale brzy jsem měla zakázanou veškerou uměleckou činnost.   Jiří Pelikán se ještě oficiálně a na krátký čas stal v Římě kulturním atašé. Jak v té době vypadal váš život? Brežněv chtěl tehdy doslova Pelikánovu hlavu. Pokládal československou televizi za centrum kontrarevoluce. Proto byl Pelikán donucen odevzdat klíče od televize, byl vyloučen ze strany, zbaven poslaneckého mandátu a později i státního občanství. Bylo rozhodnuto odstranit ho do ciziny, aby nepřekážel v normalizaci. A tak byl jmenován prvním radou československého velvyslanectví v Římě zodpovědným za tisk a kulturu. Byl to děsivý skok nazpět. Atmosféra a myšlení tam byly jako v padesátých letech, což byl pro Pelikána zvláště po Pražském jaru velký šok. Funkcionáři ambasády museli bydlet pohromadě a vrátný pečlivě zapisoval každý pohyb a každou návštěvu. Všichni byli pod stálou kontrolou. Asi tak, jako byly v Sovětském svazu v hotelích „děžurné“. Nakonec se mi podařilo najít byt mimo tento objekt, který jsme si museli ale platit sami. Po deseti měsících, přesně 21. srpna 1969, byl Jiří odvolán a měli jsme se okamžitě vrátit do Prahy. Vzhledem k tomu, že Jiří mluvil šesti jazyky a měl velmi hluboké mezinárodní kontakty z doby, kdy byl prezidentem Mezinárodního svazu studentstva, po poradě s profesorem Šikem a Zdeňkem Hejzlarem a dalšími přáteli, bylo rozhodnuto, že v cizině může být užitečnější než doma. Nebyly to snadné roky. Ztratili jsme všechno. Zůstali jsme bez práce, bez peněz, bez dokumentů, bez znalosti jazyka a neustále pronásledovaní českou tajnou policií.   Jak v zahraničí vypadaly vaše nové divadelní začátky? Kdy a jak jste zvládla italštinu? V Itálii jsem nikoho neznala a nikdo neznal herečku Frantovou. Italsky jsem neuměla ani slovo. Přesto jsem na začátku měla štěstí. Díky znalosti němčiny jsem hrála v Německu, když jsem ještě žila v Praze. Měla jsem za sebou několik televizí, desítky programů v rádiu. Ale pak jsem na vlastní kůži poznala, že v exilu je najednou všechno jinak. Neměla jsem už záda kryta vykonanou prací, nebyla jsem host, jemuž se s úsměvem vše promine, včetně akcentu. Nic mi nedarovali.   Jak se dá naučit hrát ve čtyřech jazycích? V podstatě to je jednoduché. Je nutno jazyk studovat, učit se, učit se, učit. Ale na hraní to nestačí. To je jen technický základ. Aby člověk v té oné řeči mohl hrát, musí v té řeči myslet a cítit, a to se nedá naučit. Je to téměř nemožné. Prostě mě hodili do vody a řekli plav, tak jsem plavala. Dodnes, když dostanu novou roli, tak musím začít studovat o měsíc dříve než ostatní, abych se v řeči dostala na jejich úroveň. Naštěstí ráda studuji, baví mě to a když to pak zvládnu, tak jsem šťastná. Jednou mě jedna významná česká herečka řekla: Ty se máš, ty umíš jazyky… jenže člověk se je musí naučit a za tím jsou stovky hodin práce. A taky to stojí peníze, a ty pro nás byly v té době velký problém. A pak je nutno obstát ve světové konkurenci mezi herci, kteří hrají ve své mateřštině.   Jak fungovala italská pomoc české emigraci? To bylo složité. Vše vysvětluje podrobně Pelikán ve své poslední knize z roku 1999 Io, esule indigesto (Já nestravitelný exulant). Ve stručnosti: Pelikán na začátku doufal v politickou pomoc italských komunistů, protože na začátku odsoudili sovětskou invazi. Ale Rusové si na ně došlápli a oni ze dne na den otočili a postavili proti disidentům zeď. Dopisy odeslané Berlinguerovi, Occhettovi a dalším funkcionářům zůstaly bez odpovědi. Dokonce v září 1970 vysoký komunistický funkcionář Cossutta při oficiální návštěvě v Praze prohlásil, jak stojí v zápisech z této návštěvy, že: „Komunistická strana italská se rozešla s českými disidenty v exilu, že odsuzuje jejich stanovisko a že se nezúčastní žádného veřejného setkání ať už v rozhlase nebo televizi, kde by byli disidenti přítomni.“ O tom jsme věděli. Jedinou opravdovou politickou podporu našel Jiří v socialistické straně Bettina Craxiho, který díky finanční pomoci umožnil vydávání časopisu Listy, jenž byl tajně dopravován a rozšiřován v Československu. To se nemohlo líbit ani v Praze, ani v Moskvě, a tak udělali vše, aby ho zničili – známými metodami. Falšováním dokumentů, anonymními dopisy, dopisy s fotografiemi představujícími mrtvoly a nakonec, když psychologický nátlak neměl žádný efekt, poslali poštou balík s výbušninou do našeho bytu v Římě. Tento „dárek“ měl Pelikána definitivně zlikvidovat. Následně, díky své inteligenci a osobní a politické odvaze se rozhodl Craxi kandidovat Pelikána do prvních voleb do Evropského parlamentu. Pokládal za důležité, aby se dostal do Evropského parlamentu politik, který by reprezentoval utlačované země Ale to bylo až v roce 1979. Těch prvních deset let bylo skutečně velmi těžkých, a to pro oba.   Když se díváte zpět – jak moc vlastně politika ovlivňovala „harmonii vašeho života“? Na začátku našeho vztahu mi Pelikán řekl: Ty se mi nepleť do politiky a já se ti nebudu plést do divadla. Když vám ale domů začnou chodit balíčky s bombou, tak se to prostě začne jedno s druhým hodně proplétat. Život mě naučil zacházet s politikou tak, aby mi nebránila uskutečňovat vlastní sny. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-07 17:14:19

Michal Jareš – Pavel Mandys: Dějiny české detektivky (ukázka z knihy)

Přestože detektivka byla po celé dvacáté století nejoblíbenějším oddechovým žánrem českých čtenářů, dosud neexistoval žádný její základní přehled. Kniha Michala Jareše a Pavla Mandyse odhaluje, proč autoři ve 20. a 30. letech psali příběhy výhradně z Anglie či Spojených států, že dobré a čtivé detektivky vznikly i v době protektorátu, že publikum se opakovaně zdráhalo přijmout policistu jako bezvýhradně kladného hrdinu nebo jak skandinávské thrillery ovlivnily moderní autory a autorky českých detektivek. Kniha Dějiny české detektivky také ukazuje, kdy se poprvé objevil český detektivní román, kde má česká detektivka kořeny nebo jak se za poslední století vyvíjela. Zároveň provází různými podobami žánru, jako jsou kriminální próza, noir, zlodějské romány, whodunitky, policejní romány nebo drsná škola spojená především s americkými zachmuřenými hrdiny.   Ukázka z knihy:   Kapitola 28 NÁSTUP NORMALIZACE Je možná trochu paradoxní, že teprve po roce 1968 se rozbíhaly nakladatelské plány naplno a plnily nejrůznější nově vznikající ediční řady populární literaturou. Některé nakladatelské projekty z roku 1968–1969 se samozřejmě realizovaly až v době počínající normalizace, ale rozkvět populární literatury v té době měl hlubší příčiny. Lze je vnímat jako snahu odpoutat pozornost od posrpnové kocoviny, dále ve výrobních plánech docházelo k masivnímu nahrazování knih autorů, kteří odešli do exilu nebo byli postupně odsouváni z veřejného prostoru. Začínala epocha chalupaření, uzavírání se do panelákových králikáren, pomalého vymazávání kontinuity, ve kterém měl systém praxi již z předešlých dvaceti let. Ovšem tentokrát nedocházelo k vymýcení „braku“, jako spíš vysoké literatury. Na její místo se už z logiky věci dostaly televizní estrády, bezzubá filmová produkce a koneckonců i kriminální romány a novely. Detektivka byla přitom spolu se sci­fi jediným populárním žánrem, který jako takový (romance pro ženy také vycházely, jen byly vydávány jako krásná literatura) normalizační cenzura povolovala – na rozdíl třeba od westernů, na Západě čím dál populárnější fantasy nebo komiksů. Pouze v počátcích normalizace se počet vydaných detektivek snížil: podíl původní detektivní tvorby mezi roky 1971 a 1972 klesl na polovinu, snížil se také počet překladů.             Po krátkém návratu populárního sešitového čtení z dvacátých let (po dvaceti letech od posledního domácího vydání vyšlo několik thrillerů Edgara Wallace nejprve na Slovensku a v letech 1970–1973 i u českých nakladatelů, roku 1969 pak ve svazku Tři detektivové a Buffalo Bill příběhy Léona Cliftona, Toma Sharka a Nicka Cartera) se pozornost nakladatelů soustředila jak na detektivní klasiku (v letech 1971–1975 vyšly v Odeonu kompletní příběhy Sherlocka Holmese v novém překladu Jana Zábrany, Františka Jungwirtha a Evy Kondrysové, napříč nakladatelstvími vycházely romány klasické anglické školy v čele s Agathou Christie), tak na současnější autory v čele s Georgesem Simenonem, Edem McBainem, Erlem Stanleym Gardnerem a autory americké drsné školy (vedle Hammetta a Chandlera především Ross McDonald) a velký zájem vzbudil román Maria Puza Kmotr vydaný česky v roce 1974. Jestliže v roce 1960 se v českých knihkupectvích objevilo dvacet detektivek, roku 1970 už jejich počet přesáhl stovku a po poklesu v roce 1972 se stovce žánrových novinek blížila nakladatelská produkce po celé období normalizace. Autoři typu Ivana Milana Jedličky, Antonína Kováře nebo Jiřího Jánošky dovedli zručně využít reálných kriminálních případů k množství knih s „povídkami“ z prostředí zločinu. Podobného modelu kriminální prózy na pomezí reportáže, pitavalu a whodunitky pak zcela logicky využíval státní aparát k ideologickému působení ve stánkových edicích typu Magnet, kde se kromě „detektivek, které psal život“, objevovaly špionážní románky, novely o zločinech narkomanů, spisky proti emigraci a exilu, stejně jako nepříliš zajímavé příběhy o rozkrádání socialistického majetku.             Propagandisté si uvědomovali, že pověst a autorita Sboru národní bezpečnosti je oslabena a zpochybněna přinejmenším od rozsáhlých srpnových demonstrací roku 1969, které byly sice namířeny proti sovětské okupaci, ale rozehnaly je české policejní jednotky spolu s oddíly Lidových milicí. Policista nebyl v očích veřejnosti ochránce spravedlnosti a zákona, ale především služebník komunistického režimu – a v podstatě se tak vracelo vnímání bezpečnostního aparátu, jak na ně vzpomínal ve třicátých letech Josef Bečka, ovšem tehdy se týkalo habsburské monarchie.             Negativní pověst policie posílily i změny uvnitř SNB. Sympatizanti pražského jara byli v průběhu roku 1970 po prověrkách buď propuštěni, nebo přeřazeni na méně významné pozice a jejich místa zaujali prověření straníci. V rámci opakovaného tichého soupeření mezi civilní Veřejnou bezpečností a politickou Státní bezpečností získala navrch druhá jmenovaná. „Příslušníci StB nyní nabyli mnohem většího vlivu než kdykoli předtím a zcela ovládli kolos federalizované bezpečnosti až do samého sklonku osmdesátých let. V jejich rukách se koncentroval perzekuční aparát ‚konsolidujícího se‘ státu, jakého StB nedosáhla ani po Únoru 1948. […] Sedmdesátá léta tuhé normalizace znamenala stagnaci bezpečnosti v Československu jako neměnného, veřejné kontrole se vymykajícího monstra a osmdesátá léta probíhala pak ve znamení pozvolného rozkladu,“ charakterizoval později tehdejší situaci historik Martin Kučera.             I proto režimní ideologové hledali cesty, jak obraz SNB v očích veřejnosti vylepšit. Ideálním prostředkem k tomu byly detektivky, jak literární, tak především filmové a televizní. Největším takovým projektem byl televizní seriál 30 případů majora Zemana, jehož vznik v Československé televizi (v její tehdejší Ústřední redakci armády, bezpečnosti a brannosti) v letech 1974–1979 iniciovalo přímo Federální ministerstvo vnitra jako příspěvek k výročí založení Sboru národní bezpečnosti v roce 1945. Jednotlivé případy sice většinou vycházely ze skutečných událostí, ovšem byly ideologicky interpretovány nebo vyloženě překrouceny. Účelem bylo vytvořit obraz SNB jako svorné party statečných a mravných mužů, kteří s nasazením života bojují jak proti běžným kriminálníkům, tak především proti nepřátelům socialistického zřízení, a to jak doma, tak i v zahraničí. Nutno dodat, že seriál si získal značnou popularitu, a to i díky štábu Jiřího Sequense, který se předtím osvědčil při adaptacích prvorepublikových kriminálních případů v seriálu Hříšní lidé města pražského.             I ostatní domácí autoři detektivek museli policisty zobrazovat jen v tom nejlepším světle, přičemž jiné pátrače než ty z policejního sboru až na drobné výjimky (jako Prošková malíře Horáce) nevyužívali.             Nakladatelství s celostátní působností nadále detektivní prózu umisťovala do edicí pro mládež (13 v Mladé frontě) a pokračovala v typických a typograficky jasně rozeznatelných edicích vyhrazených pro populární žánry, jako byl Smaragd (Mladá fronta), Spirála (Československý spisovatel), Napětí (Naše vojsko), Románové novinky (Práce). Vznikaly také edice nové, například Gong (Melantrich), či nepojmenovaná, ale typograficky svébytná řada detektivek ve Vyšehradu. Některé z edičních řad založených na samém konci šedesátých let naopak zanikaly (ROK – Lidové nakladatelství, respektive Vyšehrad).             Zásadní odbytiště měla kriminální próza, knižně nevydané prózy se zhusta objevovaly v periodickém tisku počínaje deníky (zejména Svobodné slovo a Lidová demokracie) a populárními týdeníky konče (Květy, Ahoj na sobotu, Vlasta, Naše rodina). Desítky původních detektivek a kriminálních románů z této doby tak dnes unikají větší čtenářské pozornosti. Nadále pak pokračovaly snahy regionálních nakladatelství vytěžit místní autory (mimo jiné jihočeskou Milenu Brůhovou) i pro psaní „žánrovek“, a to hlavně z důvodů finančních, protože náklady i prodeje detektivek neustále narůstaly. Například populární detektivky Václava Erbena dosahovaly běžně nákladů kolem 70 000 až 80 000 výtisků, mnohdy se přehouply i přes hranici 100 000 kusů.             Ne všechny kriminální romány ale prošly cenzurou, a to zejména na počátku sedmdesátých let. Detektivka Zavírací den od Pavla Šoltésze, který již v šedesátých letech publikoval dva romány, byla v roce 1970 dána do stoupy. Zákazy z politických důvodů pronásledovaly i Annu Sedlmayerovou, autorku detektivky té nejlidovější úrovně. I když v Severočeském nakladatelství vyšly kromě reedic úspěšných novel v roce 1969 ještě dvě její novinky – Od večera do rána a O mrtvých jen dobré (1969) –, Sedlmayerová nebyla vydávána a až do roku 1989 byla zakázanou autorkou. Od roku 1971 nemohl pod svým jménem publikovat ani Pavel Hejcman, který přitom počátkem šedesátých let psal ideologicky uvědomělé detektivky a špionážní thrillery o bojích se sabotéry, špiony a jinými nepřáteli socialistického zřízení. Řada zakázaných autorů přijala jména pokrývačů, tedy přátel, kteří svým jménem vydání knihy kryli: tak se z Čestmíra Vejdělka stal na chvíli René Ditmar (Každý ve svém sklepě, 1974), z Pavla Hejcmana Miroslav Neumann (Muž pro Maawakao, 1976; Let osamělého ptáka, 1979) a z Viléma Hejla Svatopluk Zlámaný (například Případ zlatých vlajek, 1977).   *   Kapitola 36 DO NOVÉHO SVĚTA Pád komunistického režimu přinesl dramatické společenské změny, z nichž mnoho se týkalo také kriminality. Mnohé chování, dříve trestně stíhané, bylo náhle povolené, ba oslavované, především soukromé podnikání, ale také přecházení hranic, demonstrování, ostouzení či zesměšňování politických špiček a podobně. Policie přitom zejména v prvních letech po listopadu 1989 ztratila u občanů autoritu jakožto aktivní služebná složka bývalého režimu. Její nejobávanější část, Státní bezpečnost, byla rozpuštěna, a reorganizována byla i Veřejná bezpečnost. Počátkem roku navíc nedávný politický vězeň Václav Havel vyhlásil rozsáhlou amnestii, která se týkala nejen politických vězňů, ale i pachatelů méně závažné trestné činnosti. Z Československa se stáhli vojáci sovětské armády, kteří ochotně rozprodávali svůj zbrojní arzenál, a naopak po rozpadu SSSR a kolapsu tamního politického i bezpečnostního systému se do Československa začaly stahovat nové gangy z těchto zemí, byť převážně jako do místa, kde je oproti jejich domovským zemím relativní klid a bezpečí.             To vše vedlo k rozsáhlejší vlně kriminality, než na jakou byla veřejnost dosud zvyklá. Tato vlna byla přitom více na očích, protože s nástupem mnoha nových svobodných médií se objevila také ta bulvární, která právě z kriminality (a erotiky) významně těžila. Nejzajímavější (míněny nejhrozivější či nejbrutálnější) případy rychle pokrývalo tištěné i televizní zpravodajství, které je sledovalo v jejich vývoji: případ nájemného vraha Kajínka či několikanásobného vraha Roubala, případ majitele Discolandu, bývalého veksláka Ivana Jonáka, který nechal zavraždit manželku, kauzu gangu „orlických vrahů“, kteří své oběti zalévali do sudů s louhem a ty shazovali do přehrady Orlík, či případ Berdychova gangu, kdy se gangsteři převlékali za policisty, přepadávali podnikatele a po bití a výhrůžkách napadení rodiny z nich vymáhali vydání peněz a cenností; přitom byli kryti vysokými důstojníky policie, paradoxně z Odboru boje s organizovaným zločinem. Náhle tedy existovalo atraktivní prostředí i „inspirativní“ případy pro autory kriminálního žánru.             V polistopadové tvorbě autorů kriminálních románů lze vysledovat dvě základní tendence. Část autorů (nejvíce a nejviditelněji Josef Škvorecký) se zabývá nebezpečím přicházejícím z totalitní minulosti, tedy zločiny souvisejícími s dřívějšími represemi KSČ a StB, případně s kriminální činností jejích bývalých členů po roce 1989, část (především Pavel Frýbort) hledá zločince v nové kapitalistické realitě a jejích čerstvých reprezentantech, kteří se přitom často rekrutují z řad kriminálníků minulého režimu. Obecně se však autoři kriminálních próz nacházeli v nové a ne příliš příznivé situaci, neboť se objevila početná konkurence překladových kriminálních románů, a především se publikum od oddechové četby odvrátilo směrem k audiovizuálním médiím.   Pod tlakem televize   Rok 1990 znamenal postupný rozklad dlouhodobých nakladatelských jistot a na jejich troskách vznikaly nové subjekty, spojené se svobodnými možnostmi vydávání a distribuce populární literatury. Na krátkou dobu se ještě tradiční nakladatelství snažila udržet si ve své nabídce jednotlivé ediční projekty včetně těch zaměřených na krimi žánr, počínaje edicemi Smaragd, Napětí, Gong, Románové novinky a konče na překlady zaměřenou edici 3× z nakladatelství Odeon. Přesto řada autorů přecházela k nově vznikajícím vydavatelům a v době největšího rozmachu zájmu o nedostupný a na trhu do této doby chybějící artikl zájemcům vyšli vstříc. Velmi dobře se dařilo reedicím dříve nedostupných a sháněných svazků (od oprášených překladů prvorepublikových přes knihy exilové), náplň řady dosluhujících edic vytěžovala známé zahraniční autory (Agatha Christie, Erle Stanley Gardner, Lawrence San ders), mezi něž pronikaly novější thrillery, horory a další žánry. Velké plány se hroutily po několika svazcích (třeba pokus vydávat detektivky pozdního představitele americké drsné školy Mickeyho Spillaneho) a prvotní entuziasmus končil kolem roku 1994 rozpadem distribuční sítě, špatnou redakční prací, nedostatečnou solventností čtenářů, celkovým dlouhodobým úpadkem typografických služeb a rozpadem řady zaběhlých nakladatelství. Kriminální žánr se ještě více než v předchozích letech přesouval do kin, videopůjčoven a televize, zvláště po vzniku komerčních televizních stanic (v roce 1994 zahájily shodně celoplošné vysílání televize Nova a Prima).             Co se týče oblíbených a tradičně stále vyhledávaných formátů určených pro trafiky, jistou dobu se držela stejnojmenná edice nakladatelství Magnet­Press, která navázala na edici Magnet (do roku 1996). Na pár let byla vytlačena sérií původních krimipříběhů Na horké stopě, vycházející v Pražské vydavatelské společnosti v letech 1994 až 1998. Zejména ve druhé jmenované edici se objevují autoři později spadající pod ochranná křídla MOBY, počínaje Antonínem Jirotkou a Janem Cimickým přes Romana Cílka, Jana Šmída až po Evu Kačírkovou a Janu Moravcovou.             Mnoho nakladatelů se pokoušelo navázat na předúnorové sešitové formáty, tu a tam s účastí zahraničních vydavatelů a s nákupem aktuálních textů a celých prozaických sérií zejména německé provenience – mimo jiné ve vydavatelstvích NMS. Pražská vydavatelská společnost (série Komisař X, Butler Parker), MOBA nebo Ivo Železný (Agentka Nelly vycházející v Knihovničce napětí Rodokaps). Původní tvorba pak byla zastoupena v Knihovničce detektivů Rodokaps (Ivo Železný), kde byly publikovány povídky z různých dob, nové i reeditované, dále v krátkodechých vydavatelstvích typu ITA – Intertramp agentura, která se za asistence Jaroslava Velinského pokusila oživit postavu Léona Cliftona. Velinský stál ostatně i za obnovením Rodokapsu v nakladatelství Art­service, žánrová pestrost sešitů ovšem s přechodem k Ivo Železnému vzala brzy za své.             Za originální pokus vytvořit vlastního vyšetřovatele a současně navázat na minulé pokusy o zužitkování tradičního média lze po roce 1989 pokládat hlavně příběhy Zdeňka Třešňáka (1932–2012) z „anglického“ prostředí s vyšetřovateli Kobrou a Mausem, zahrnuté do sešitových edic vycházejících v pražském nakladatelství AB a posléze v ostravském vydavatelství Granos. Celkem vyšlo dvanáct případů, které Třešňák podepsal pseudonymem Kent nebo Kenneth Westley, přičemž pod jedním je jako autor uveden William Rossi, což byl pseudonym Věry Fojtové (*1947).             Spojnici s dávno minulými časy představují dva pokusy navázat na prvorepublikové a starší sešitové detektivky s Carterem a Cliftonem. Sérii věnovanou Nicku Carterovi424 představilo podivuhodné olomoucké vydavatelství křížovek Adina, které v letech 2005 a 2006 vychrlilo několik sešitových řad s názvy Detektivní příběhy (2005, 3 svazky), Napínavé detektivky (2005), Detektiv Carter (2005–2006, 2 svazky) a Detektivky (2005–2006, 2 svazky). Kromě Cartera se v nich objevila návratná postava komisaře Falka. Cliftonovi věnoval svou pozornost Jaroslav Velinský, který nejprve v nakladatelství ITA – Intertramp agentura vydal pod pseudonymem Dick Clarkson dvě cliftonky (Oběti jezera Michigan a Zlatá cihla), přičemž první svazek vyplnila převyprávěná původní cliftonka z počátku 20. století, druhý už původní Velinského příběh, vyprávěný z pohledu Dicka Clarksona, Cliftonova věrného přítele. Vydavatelství se transformovalo do Duna s. r. o., ovšem již bez Velinského účasti, a vyšel zde Poslední případ (1992) z pera Evy Obůrkové (*1967). Tacliftonovský svět zábavně obrátila naruby – zavedla do něj pohled detektivovy nevlastní sestry Emberly Gordonové, která u Cliftona pracuje jako jeho sekretářka. I když je příběh naroubován na syžet někdejší cliftonky Šílený lékař, strašidelnou atmosféru a poťouchlou hru vyvažuje – autorka například nechá Velkého detektiva na závěr oslnit bleskem fotoaparátu a spadnout do městské stoky.             Jaroslav Velinský měl ve stejné době napsány další příběhy, z nichž jeden vyšel v rámci krátkodeché vydavatelské aktivity nakladatelství Janow–Folk a country v sešitu pod názvem Vražda v Harlemském divadle (1992). Poslední dva nové Velinského případy – Pekelná brána a Sedm oběšenců – byly vydány ve velmi quijotovské podobě coby součást Napínavých novin (1994), což bylo periodikum novinového formátu nakladatelství Serie.   Michal Jareš (*1973) je literární historik, editor a básník. Je spoluautorem odborně zaměřených knih Svět rodokapsu, Dějiny československého komiksu 20. století a V panelech a bublinách (2015). Ve své badatelské činnosti se mj. zabývá dějinami českých nakladatelství či samizdatu. Uspořádal výbor detektivních povídek českých spisovatelů 19. a počátku 20. století Lupiči nedobytných pokladen a publikaci věnovanou fenoménu cliftonek. Pavel Mandys (*1972) je literární kritik, publicista a organizátor knižních cen Magnesia Litera. Je redaktorem literárního časopisu iLiteratura.cz, kde se mj. věnuje žánrové literatuře a komiksu. Publikoval knihy Praha město literatury a 2 x 101 knih pro děti a mládež a rovněž sestavil antologii krimipovídek Praha noir.   Nakladatelství Paseka, Praha, 2019, 1. vydání, váz., 496 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-13 13:35:32

Toyen a Emila Medková v brazilském magazínu Agulha Revista de Cultura

Latinská Amerika, zejména její aktivní umělci a umělecké tvorbě nakloněná veřejnost, byla po celý rok 2019 v příjemném závoji entuziasmu podníceného 100. výročím vzniku surrealismu. V Kostarice a Chile uspořádali přední umělecké osobnosti soudobého surrealismu mezinárodní výstavy uvádějící díla nejen nynějších výtvarných a literárních nadrealistických autorů, ale připomínajících se vší důstojností velikány hnutí, jejichž tvorba se uzavřela třeba i před řadou desetiletí. Kostarickou výstavu s působivým nadhledem v titulu, 100 años no es nada… (100 let není nic…), zorganizoval výtvarník, básník a editor Alfonso Peña pod záštitou Agorart Grup, magazínu Revista Matérika a Kostarické univerzity. K výstavě vydali rozsáhlý elektronický katalog. Aktuálně reprezentuje sto třicet výtvarníků a literátů z řady zemí (deset je z České republiky) a současně má platností trvalého dokumentu už nyní historické hodnoty. Chilská výstava byla v podzimních měsících v metropoli Santiago de Chile, v kulturním centru Roberta Matty. Její příprava byla v péči teoretika, výtvarníka a básníka Enrique de Santiaga a jeho surrealistických druhů. K účasti pozval přední současné výtvarné a literární surrealisty z řady zemí, také čtyři z Moravy. Století trvání surrealismu měl po celý předešlý rok ve štítu webový magazín Agulha Revista de Cultura. Nyní je vydáván ve dvoutýdenní periodicitě v Brazílii portugalsky a anglicky. Hlavním editorem je neúnavný Floriano Martins, znalec výtvarné kultury a literatury nejen Latinské Ameriky. Z článků od rozličných autorů z různých zemí sestavil mj. seriál věnovaný dámám umělecky aktivním v surrealismu. K seriálu napsal obsáhlý editorial. Floriano Martins: Svoboda žen v uměleckém vyjádření (Vybrané pasáže se souhlasem autora)      Maria Estela Guedes (Portugalsko, 1947) poznamenává, že v její zemi je pro většinu intelektuálů surrealismus něco, co patří minulosti. K odstranění této zvrácené logiky je nutné uvést surrealismus do současnosti. To by bylo nemožné bez zjištění jeho hlavních dilemat a selhání.            Jak přijatelné je být surrealistou? Slyšíme implicitní ozvěnu této falešné otázky, která představuje výjimečný soud podzemních rukou stoupenců, kteří surrealismus ponořili do sítí temného ducha a naprostého nedostatku uměleckého talentu. Ti, kdo opakují takové slepé linie, jsou těmi, kteří popírají schopnost světa obnovit se. V patu opakování je trojice poezie-láska-svoboda, která zůstala uvnitř bez vyhlídky na obnovu, a to i bez toho, aby byla v té době splněna, jak se tvrdilo. Jako příklad uvedl Vratislav Effenberger (Česká republika, 1923–1986), že tato utopická maxima jen mohla umlčet vše, co stále zářilo surrealismem. A poukazuje na to, že ulice, na nichž surrealisté hledali nádherné, se mezi válkami změnily. Ulice zázraku hledaly další ohyby a útesy. Bojové mechanismy samy nalezly nové triky, a zatímco se odvíjely také překážky, další impulsy určovaly, bez roztrhané přítomnosti dogmat, nové ztělesnění touhy, novou stránku čtení snů a humoru. Surrealismus nějak překonal surrealistické neřesti a stal se nejvlivnějším proudem myšlenkových a estetických perspektiv 20. století.          Hanebným aspektem surrealismu ovšem je, že nepřijal imperativní povstání proti brutální misogynii, která ovládla společnost, zejména v psychiatrickém prostředí od konce devatenáctého století. Diane di Prima (USA, 1934) shrnuje: Když se muži bouřili, byli romantičtí, svobodní. Ženy, které se bouřily, byly klasifikovány jako bláznivé. Když nám další z přítomných žen, Beatriz Hausner (Chile, 1958), řekne, že příroda je pouze aspektem reality a že má zájem prozkoumat neomezenou realitu, neskutečnost, vede nás to k tomu, abychom si mysleli, že nemohou existovat hranice vnímání ani nástroje pro objevování nepochopitelných labyrintů reality. Koncepčně by surrealismus byl paradoxem. Breton obhajoval poskytování myšlenkového produktu jen kvůli tomu, že zapomněl, že hodnota myšlenky spočívá v jejím smyslu, nebo spíše ve vyjádření a vnímání tohoto smyslu. Skoro jednomyslné odmítnutí základů estetiky surrealismem je dalším řetězcem protikladů, protože bez estetické dimenze neexistuje stvoření. Toyen a Emila Medková V zářijovém čísle Agulha Revista de Cultura (141/2019) Floriano Martins přinesl bohatou ukázku z tvorby Toyen, jejímiž kresbami ilustroval všechny texty toho čísla. Napsal k tomu: Mezi těmito dámami je nutné počítat s přítomností Toyen (Marie Čermínová, Česká republika, 1902–1980), nesmírně plastické umělkyně, zakládající členky Surrealistické skupiny v Československu v roce 1934. Její erotickou nejednoznačností jsem snad vzbudil největší zájem veřejnosti a kritiků o význam uměleckého stvoření této výjimečné umělkyně. A o pět čísel později, v polovině listopadu 2019, dostalo v Agulha Revista de Cultura široký prostor umění fotografie Emily Medkové. Publikovaný materiálu Martins čerpal z knihy Krzysztofa Fijałkowského, Michaela Richardsona a Iana Walkera Surrealism and Photography in Czechoslovakia: On the Needles of Days (Surrealismus a fotografie v Československu, Na jehlách dnů), New York, Ashgate Publishing, 2013. Emila Medková – Kouzlo zoufalství (Vybrané pasáže se souhlasem editora Floriana Martinse)      Dílo Emily Medkové představuje jeden z nejvíce udržovaných a kriticky zapojených příkladů surrealistické dokumentární fotografie. Viděno však bylo jen zřídka mimo Českou republiku při výstavě nebo reprodukci. Tato neviditelnost, zrozená v roce 1928 a aktivní od konce čtyřicátých let až do několika let před smrtí umělkyně v roce 1985, odráží fantomovou existenci poválečné české surrealistické skupiny, jejíž byla členem.      Významné místo Medkové v historii poválečného českého surrealismu se odráží také v jejím postavení v rámci toho, co lze oprávněně nazvat tradicí české surrealistické fotografie, trvající téměř sedmdesát let. Ačkoli materiál v terénu je snadněji dostupný od sametové revoluce 1989, tato zajímavá historie zůstává divákům mimo střední Evropu téměř neznámá a bližší inspekce odhaluje bohaté kontrasty k severoevropským surrealistickým fotografiím.      Po krátké přestávce, nastalé bezprostředně po ukončení nepřátelství v letech 1946 až 1948, nastalo mezi stalinistickým státem a Československem další období kulturní represe, které mělo trvat příští čtyři desetiletí. Surrealismus a jeho výsledky byly silně cenzurovány státními sdělovacími prostředky. Zejména Teige, jehož předválečné postavení bylo charakterizováno odhodláním sladit surrealistické ideály se stranickými politickými revolučními požadavky, úřady pronásledovaly do té míry, že jeho předčasná smrt jen o několik měsíců později byla široce interpretována jako přímý důsledek tlaku státu a policie. Za těchto podmínek mohla být jakákoli organizovaná surrealistická činnost v Československu jen pod podmínkou skrytí a po většinu daného období neměla skupina k dispozici žádnou možnost veřejné prezentace. Interní skupinové časopisy „publikované“ v jedné kopii: Znamení zvěrokruhu (1951, 10 čísel) a Objekt (1953–62, pět čísel), měly Medkovou jako hlavní přispívatelku. Je pozoruhodné, že právě v této době došlo u Medkové k důležitému posunu od inscenovaných fotografií, které připomínají předválečný rozkvět francouzského surrealismu, směrem k celkově tvrdším a kritičtějším dokumentárním dílům.      Dva z Medkové hlavních cyklů seskupujících obrázky se společným tématem se jmenovaly Uzavřeno a Znamení. Tato tendence koncipovat svou praxi spíše v podobě cyklů, než izolovaných fotografií je pro českou surrealistickou fotografii typická a přispívá k pocitu, v němž by se obrázky měly číst jako součást probíhající debaty, jako důkaz neustálé ostražitosti nad každodenním světem.          Fotografie jako Explosion naznačovaly, že struktura městského prostředí začala mutovat v soucitu s měnící se mentální morfologií kolem ní. Daleko od magické Prahy, dnešní medové turistické pasti, se v roce 1959 mohl dům stát žalářem, monochromatickým zachycením povrchů odhalujících trhliny. Dokumentární práce Medkové a sociální realita, s níž se konfrontovala, byla tady a dnes skutečným každodenním prostředím kolem ní. Od počátku 50. let začala sledovat konkrétní pražské čtvrti Libeň a Karlín, se zaměřením na ulice s levnými obchody. Ačkoliv v 60. letech nebylo snadné číst přesný předmět výsledných fotografií. Vytrvale zůstávaly ve své fakta, vždy ukazovaly skutečné, konkrétní (a obvykle statické) věci.      Fotografie jako Explosion naznačují suchý, hořký humor typický pro básně a obrazy poválečného českého surrealismu. Ale není to ten, který snadno umocňuje Bretonův černý humor charakteristický pro francouzský surrealismus během 30. let a po nich. Jak už Češi poznali, podmínky pro jejich smích byly nyní radikálně odlišné. Vratislav Effenberger, který po smrti Teiga převzal účinné vedení skupiny, si uvědomil, jak všudypřítomná a konkrétní povaha fotografií učinila z nich vhodného svědka.      Debaty ve skupině od roku 1951 dále zdůrazňovaly nejen jejich naléhání na konkrétní, kritický postoj vůči novým materiálním podmínkám, ale také vyžadovaly nutnost přehodnotit a kritizovat vlastní zásady surrealismu a jeho mytologii. Důkazy z interních šetření, kterých se Medková účastnila, prokázaly upřímnou připravenost zpochybnit a revidovat francouzský i český surrealismus předválečných let, sebekritický a reformistický přístup, který se zdá být mnohem plašší v reformované skupině kolem Bretonu v poválečné Paříži. Hnutí Devětsilu 20. let často vyznávalo slunný optimismus o moderním světě a jeho slibu pro novou českou společnost. 30. léta českého surrealismu už obsahovala také prvky, které nyní vypadaly nehanebně pozitivní. Effenberger měl zpočátku dokonce vážné pochybnosti o pokračující relevanci pojmu surrealismus, přičemž upřednostňoval pojem objektivní poezie, aby zdůraznil kolektivní odhodlání opustit utopický, imaginativní tah surrealismu 30. let.      Medkové záznamy městských duchů, jako je Torso 1965, se tedy zdají být mezi reflexí a přehodnocením možností surrealistického obrazu. Často se jeví, že jsou výsledkem stálého pohledu spíše než štěstí, a někdy mají mnohem více společného s pozdějšími, konceptuálnějšími proudy evropské dokumentární fotografie než s podivnými hrami typického surrealistického umění a fotografie. Tyto obrazy však často také velmi připomínají proudy českého surrealistického malířství, s nimiž by byla Medková velmi dobře obeznámena.       Medková pokračovala ve své kariéře obrazy zdí (to byly doslova konfrontace s fyzickými překážkami, které lze dobře číst jako nepřátelské zadržování a politické slepé uličky). Zejména v 60. letech 20. století byly fotografie z cyklu Crevices umístěny na detailech povrchů, které byly součástí částečného rozkladu, který nabídl nápadnou paralelu s vývojem české abstrakce v malbě. Stejně jako na Západě měla tato informální tendence významné kořeny v surrealistickém umění a Mikuláš Medek byl jedním z hlavních účastníků jejího vývoje.         K surrealistické skupině se znovu připojila v roce 1975, rok po smrti manžela. Později projevila nezájem o vystavování své práce a spokojenost s tím, že její neúspěch v jakémkoli komerčním smyslu ji udržel volnou, aby mohla pokračovat ve své práci bez zásahů. Zvýšená očekávání se však ukázala jako krátkodobá. Na konci 60. let byla opět obnovena státní kontrola, tentokrát na dalších dvacet let. Závěrečný cyklus fotografií Medkové byl nazván Konec iluzí, a ačkoli obsahoval témata a místa známá z dřívější práce, odvozoval také zvláště kyselé potěšení z toho, že konečně obrátila objektiv od města, na opuštěná místa.      Jak nám zkušenosti z historie říkají, civilizace neumírají v důsledku svého ekonomického kolapsu, ale proto, že funkční a využívané hodnoty těchto systémů s vývojem ustupují, což se děje tak dlouho, dokud neztratí všechen skutečný obsah.   Floriano Martins (*1957, Fortaleza, Brazílie) je brazilským básníkem, výtvarníkem, editorem, esejistou a překladatelem renomovaným v orientaci na latinskoamerickou a portugalskou literaturu v oblasti poezii. Také fotografuje, tvoří surrealistické koláže. Je velkým příznivcem českých surrealistů. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-30 07:59:24

Co vás nejvíce zaujalo v české kultuře v roce 2019? Odpovídají: Tomáš, Kubíček, Třeštíková, Fischerová, Klíma, Fučíková, Janovic

S blížícím se koncem roku Literární noviny opět položily tradiční anketní otázku okruhu svých spolupracovníků a osobnostem české kultury. Kniha Kateřiny Hlouškové F. T. M = Futurismus: Malý „bedekr“ futuristické avantgardy. Erudovaná studie z dějin italské kultury, věnovaná zejména futurismu a jeho protagonistům. Přináší neobyčejné množství poznatků, u nás mnohdy publikovaných vůbec poprvé, s využitím řady málo známých dokumentů, především italské provenience. Předností knihy je i při vysoké odbornosti její čtivost, které napomáhá autorčina orientovanost v problematice a nápaditá práce s detaily jak z osobního, tak i uměleckého života těchto italských buřičů a bohémů. Připomíná mj. i působení české malířky Růženy Zátkové, autorky hojně citovaného Marinettiho portrétu, stejně jako jeho vztahy k fašismu či široký kontext italského futurismu na mezinárodní scéně. Každopádně by nevšední kniha K. Hlouškové, doplněná také bohatým obrazovým materiálem, neměla být v záplavě kvazi odborné literatury přehlédnuta.  Jiří Tomáš, nakladatel   Domnívám se, že jednou z nejvýznamnějších událostí uplynulého roku bylo hostování České republiky na knižním veletrhu v Lipsku, které bylo zarámováno do Českého roku v německojazyčných zemích. Prostřednictvím 380 akcí, které představily nejenom českou literaturu a její tvůrce, ale i český film, současný design, společensko-politická témata jako Charta 77 či Václav Havel, aktuální podobu českého dramatu, výtvarnou scénu a další oblasti současné české kultury se podařilo koncentrovat pozornost německého publika na české téma. Výsledkem je osmdesátka nových literárních překladů, tři tisíce ohlasů v německojazyčných médiích a vznik celé řady dlouhodobých partnerských projektů, které snad stabilizují postavení české kultury v německojazyčných zemích. A přidejme k tomu třeba i ocenění Jaroslava Rudiše prestižní německou Cenou literárních domů či v září anoncované ocenění za Winterbergovu poslední cestu (Winterbergs letzte Reise) literární cenou Chamisso-Preis/Hellerau, označení románu Jáchyma Topola Citlivý člověk v Die Zeit za jeden z klíčových románů světové literatury uplynulého roku a konečně třeba článek významného politického a kulturního redaktora Mirko Schwanitze o románech Jáchyma Topola Citlivý člověk, Radky Denemarkové Příspěvek k dějinám radosti a Jiřího Hájíčka Dešťová hůl, který vyšel v květnu s titulem Tyto tři české romány musíte číst.  Stejně důležité se mi zdá i ocenění festivalu Janáček Brno International Opera Award, což znamená zařazení festivalu mezi nejprestižnější operní podniky současnosti. Dlouholetá koncepční práce brněnské opery a pořadatelů festivalu dokázala, že světové události se mohou odehrávat i u nás. Samozřejmě je za tím obrovská práce a profesionalita celé řady lidí, především ale oceňuji nasazení ředitele Národního divadla Brno Martina Glasera a šéfa opery Jiřího Heřmana, kterým se rovněž za poslední roky podařilo nově nastudovat téměř celého Janáčka, a to v podobě, která vyžaduje respekt. Tomáš Kubíček, ředitel Moravské zemské knihovny a literární teoretik   Letos mne nejvíce zasáhly dvě divadelní inscenace. Jedna starší a jedna byla premiérou. První je představení Korespondence V+W v Divadle Na zábradlí režiséra Jana Mikuláška. Již dlouho se mi nestalo, aby ve mně divadlo vyvolalo takovou bouřlivou reakci v podobě dojetí, smutku a radosti. Dalším velkým zážitkem bylo zpracování komorního muzikálu Lazarus v Divadle Komedie, kde mne velice překvapily pěvecké výkony hlavních představitelů, především Eriky Stárkové, a byla jsem unesená ze scénografie Juraje Kuchárka.  Hana Třeštíková, radní pro oblast kultury, památkové péče, výstavnictví a cestovního ruchu pražského magistrátu   Televizní seriál Most! podle scénáře Petra Kolečka a v režii Jana Prušinovského. Měl ty nejlepší rysy žánru: byl dost zábavný a napínavý pro diváky prosté a dost přemýšlivý pro diváky intelektuální. V nejsložitějších tématech se vyhnul zjednodušování. A byl výtečně režírovaný i hraný. Co chtít víc?  Daniela Fischerová, spisovatelka a dramatička   Největší můj zájem a ocenění získala kniha, jejímž vypravěčem je „pan Wellington“ – britský letoun, který zažil boje druhé světové války, ukrývání ve stodole u sedláka za komunismu a nyní v hangáru, kde sdílí společnost menších současných letadel – a ta s úctou naslouchají jeho příběhům. Dva kluci, synové pilotů, se s panem Wellingtonem domluví morseovkou. Rozhodnou se nalézt členy někdejší posádky a zažívají přitom nečekaná dobrodružství. Vypadá to, že už ale nikdo nežije… a tu literární fikce je překonána zcela nečekanou realitou. Ta je pak součástí vydání druhého... Knížku čtou s chutí, dojetím a respektem také dospělí a často potom píší autorce: vnímají mravní étos, fantazii a vtip. Název knížky je Dobrodružství pana Wellingtona, autorkou textu a ilustrací je Hana Bergmannová-Klímová. Je to moje dcera, ale já bych tu knížku jmenoval i nebýt toho.  Ivan Klíma, spisovatel   Pohybuji se hlavně v knižním prostředí, proto pro mě byla asi nejzásadnější událostí naše účast na knižním veletrhu v Lipsku. Směla jsem se ho zúčastnit už v předstihu, společnou výstavou s dalšími českými ilustrátory. České literární centrum rozprostřelo akce do mnoha měsíců, pokračují i teď, tři čtvrtě roku od veletrhu. Hlavní veletržní týden byl pak mimořádným zážitkem. Děkuji všem, kdo se za Českou republiku postarali o náročnou organizaci, o všechny výstavy, besedy, setkání a děkuji za velké AHOJ na lipském nádraží. A z jiné umělecké sféry: Ráda bych poděkovala Plzeňské filharmonii za nezvyklý hudební zážitek, kterým byl podzimní koncert na oslavu třicetileté svobody. Konal se na půdě Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara, kde působím. Budova školy se na jeden večer proměnila ve velkou koncertní síň. Orchestr vedl dirigent Chuhei Iwasaki, zazněla hudba Ludwiga van Beethovena, ale i skladby opomíjeného českého skladatele Jana Hanuše. Drobný, ale pravidelný výtvarný zážitek mi od jara připravují dva naši studenti ilustrace, Tomáš Staněk a Lukáš Komárek, kteří dostali příležitost ilustrovat titulní stranu Literárních novin. Renáta Fučíková, výtvarnice a spisovatelka   Za největší kulturní událost roku 2019 pro sebe považuji výstavu Umění doby Václava IV. na Pražském hradě. Ta úžasná kolekce gotických obrazů, soch, knih, iluminací, tkanin a tepaných předmětů ze zlata a stříbra – slovem umění krásného slohu kolem roku1400 – vyvolává otázku Kdo byl Václav IV.? Byl to slaboch, nepovedený syn velkého císaře, gurmán, záletník, estét, mstivý politik, který nechal v březnu 1393 surově zavraždit Johana z Pomuku, generálního vikáře arcibiskupa Jana z Jenštejna, aby omezil arcibiskupovu moc? Tím vším Václav IV. pro své současníky pravděpodobně byl, v skrytu duše se však možná cítil jako dekadent, který ze skutečného světa papežského schizmatu, odpustků, odbojné šlechty, morové hlízy a blížících se husitských válek touží uprchnout do samoty a vysněných krajin krásy a umění. Jeho doba nenávratně minula, velké umění zůstalo. Když jsem z výstavy odcházel, vzpomněl jsem si na brilantní paradox irského básníka Williama Butlera Yeatse: Když je svět v rozkladu, poezie jásá. Další významnou i radostnou událostí byl pro mne fakt, že Filosofický ústav AV ČR začal vydávat Sebrané spisy Karla Kosíka. Jako první vyšel 4. svazek s titulem Dialektika, kultura a politika. Eseje a články z let 1955–1969 (editor Jan Mervart). Najdeme tu nejen slavné eseje Hašek a Kafka neboli groteskní svět a Švejk a Bugulma neboli zrození velkého humoru, ale i řadu podnětných článků jako Gramsci o kultuře, Rousseauova kritika kultury nebo Brechtově dramatice věnovaná úvaha Všední život a dějiny. Znovu jsem si při četbě těchto juvenilií uvědomil, že Kosík je nejen pronikavý myslitel, ale i mistr krásného stylu. Vladimír Janovic, básník a esejista {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-08-02 16:18:44

Festival DIVADLO přiveze aktuální polské inscenace i režijní provokatéry Dmitrije Krymova a Kornéla Mundruczóa

Soubory z Maďarska, Německa, Polska, Ruska, Slovenska, Slovinska a České republiky se představí od 11. do 19. září na letošním 27. ročníku mezinárodního festivalu DIVADLO v Plzni. Program nabídne přes 44 představení mnoha žánrů a řadu doprovodných akcí - koncertů, workshopů i výstav. "Letošní dramaturgie přiváží evropské, velmi současné divadlo, které reflektuje aktuální dění v jednotlivých zemích," říká ředitel festivalu Jan Burian.   Varšavské divadlo TR uvede na festivalu inscenaci Jiní lidé v režii jednoho z nejvýznamnějších tamních režisérů Grzegorze Jarzyny. Sotva půl roku stará novinka vychází z hiphopové básnické skladby, jejíž autorkou je prozaička a dramatička Dorota Masłowska. "Na mimořádně dynamické, svižné a vtipné inscenaci s výrazným hudebním a videoartovým plánem se kromě členů souboru podíleli varšavští hiphopeři a výtvarníci, ale také desítky obyvatel města," říká dramaturgyně Kamila Černá. Událostí loňského krakovského festivalu Božská komedie (cena za nejlepší inscenaci i herecký výkon) se stala další polská inscenace Zápisky z vyhnanství v režii Magdy Umerové souboru Teatr Polonia. Za monodramatem stojí tří ženy: Sabina Baralová, autorka memoárové předlohy, režisérka Magda Umerová a autorka dramatizace a herecká protagonistka, legenda polského filmu a divadla Krystyn Jandová. Inscenace s živým hudebním doprovodem rozehrává skutečný příběh polské židovky donucené k emigraci v roce 1968. "Polské a židovské písně se ozývají ve chvíli, kdy slova jsou již příliš bolestivá či jako brechtovský komentář k řečenému. Čtyřicet let starý příběh získává v inscenaci aktuální přesah," vysvětluje dramaturgyně Dora Viceníková. Mrazivý protest nabídne inscenace Hymnus na lásku režisérky a hudebnice Marty Górnické a divadelního souboru Chór Kobiet. Ztvárnění vychází z jejich konceptu moderního scénického chóru, který znají diváci plzeňského festivalu z roku 2011. Titul inscenace v sobě skrývá hořký sarkasmus. "Górnicka totiž do svého sborového opusu, v němž tentokrát vystupují nejen ženy, ale i muži a příslušníci nejrůznějších menšin, zařadila autentické projevy současné, ve společnosti stále více se na povrch deroucí nenávisti," říká dramaturgyně Jitka Sloupová. V představení se setkávají polské vlastenecké písně s vyhlášeními Anderse Breivika. Jeden z nejlepších současných ruských režisérů Dmitrij Krymov představí na zahájení letošního festivalu jednu ze svých provokativních inscenací ruských klasických předloh. Jeho téměř surrealistické zpracování Ostrovského předlohy Bez věna je společným projektem moskevského divadelního souboru Škola dramatických umění a producenta Leonida Robermana. Nemožnost být svobodný bez peněz ve světě peněz je v inscenaci podtržena groteskností a zdůrazněním absurdity situací i proměnlivostí stylů, které režisér střídá. "Vše probíhá na pozadí permanentně běžícího televizního přenosu fotbalového utkání; herci během představení vstupují do paralelní reality na břeh řeky Volhy, přebývají v ní a vracejí se zpět na jeviště," popisuje Kamila Černá. Na plzeňský festival se tentokrát s inscenací Hard to be a God vrátí jedna z nejkontroverznějších osobností evropské režie Kornél Mundruczó se svým budapešťským souborem Proton Theatre. Krutý a nelítostný příběh z podsvětí mezinárodního sexuálního obchodu je rámován pasážemi ze stejnojmenné novely bratrů Strugackých z roku 1964, jejíž hrdina je nucený přihlížet násilí bez možnosti zasáhnout. Autenticita příběhu je umocněna scénou, kterou tvoří dva pojízdné kamiony. "Ani inscenace Hard to Be a God neztratila – bohužel – na své mrazivé aktuálnosti. Jde o šokující memento mizející lidskosti," říká dramaturg festivalu Michal Zahálka. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Na kvalitu souboru Slovenského národného divadla a především na výjimečný výkon Martina Huby v hlavní roli Matthiase Clausena vsadil režisér a nový tamější umělecký šéf činohry Michal Vajdička v inscenaci Před západem slunce. Analýza rodinného rozkladu, odkrývajícího se v situaci, kdy se dobře zabezpečený sedmdesátník zamiluje do dvacetileté ženy, z pera nositele Nobelovy ceny Gerharta Hauptmanna se i po téměř devadesáti letech od svého vzniku stále vrací na divadelní prkna. Výkon vynesl Martinu Hubovi Cenu Dosky 2018. Scénická kompozice Americký císař v koprodukci Štúdia 12 a Divadla Pôtoň byla oceněna jako nejlepší slovenská inscenace loňské sezóny. Režisérka Iveta Ditte Jurčová čerpá z literární předlohy rakouského novináře, redaktora a spisovatele Martina Pollacka, která spojuje dokumentární materiály s beletristickým líčením osudů haličských uprchlíků z přelomu devatenáctého a dvacátého století. "Z konkrétních příběhů nebohých lidí, kteří jdou za americkým snem, se díky výtvarnému řešení i hereckým výkonům stává univerzální obraz těch, kteří hledají světlejší budoucnost pro sebe a své blízké," říká Dora Viceníková.  Z českých inscenací diváci uvidí výběr toho nejzajímavějšího za uplynulou sezónu. "Letos jsme vybrali inscenace, které zastupují velkou šíři témat, stylů i žánrů," uvádí dramaturg Jan Kerbr. Do Plzně tak přijedou Divadlo Na zábradlí s inscenací Persony dle Ingmara Bergmana (režie Jan Mikulášek), Městská divadla pražská s freskou o životě Newyorčanů v polovině osmdesátých let Andělé v Americe (režie Michal Dočekal), Opera Národního divadla s operní adaptací Klímova groteskního romaneta Utrpení knížete Sternenhocha (režie Michal Dočekal), ostravská Komorní scéna Aréna s černou komedií Zabiják Joe (režie Jiří Pokorný), další ostravský soubor Divadlo Petra Bezruče s inscenací proslulé české divadelní klasiky Maryša (režie Janka Ryšánek-Schmiedtová), pražský soubor Body Voice Band s úsměvně melancholickou inscenaci Muzikál třetího věku s písněmi o stáří z dílny písničkáře Jana Buriana (režie Jaroslava Šiktancová), Slovácké divadlo z Uherského Hradiště s dramatizací klasického českého románu Kříž u potoka (režie Martin Františák), pražský Divadelní spolek Jedl s bergmanovskou variací na téma manželství, nevěry a ztráty víry Soukromé rozhovory (režie Jan Nebeský), Klicperovo divadlo z Hradce Králové s inscenací proslulé hry Tankreda Dorsta Fernando Krapp mi napsal dopis (režie Jan Holec) a liberecké Naivní divadlo s dětským hravým, vtipným a poetickým představením Šššš. Šššš. Hůůů. Haf! (režie Michaela Homolová). Domácí plzeňská divadla budou reprezentovat dvě inscenace Divadla J. K. Tyla v Plzni: Modrovous (Sir Halewyn) (režie Natália Deáková) a kafkovská baletní Proměna (libreto, choreografie a režie DekkaDancers), z Divadla Alfa pak Kde domov můj? (režie Jakub Vašíček). V rámci tradičního epilogu ve druhé části festivalu v Plzni vystoupí soubor Cirk La Putyka s novocirkusovou inscenací ADHD se zahraničními akrobaty a tanečníky, dále Dejvické divadlo s inscenací o osobnosti geniálního českého chemika profesora Antonína Holého Elegance molekuly (režie Petr Zelenka) a Divadlo v Dlouhé s divadelně-pohybovou inscenací Dopisy Olze (režie SKUTR). Více informací najdete ZDE.

Čas načtení: 2024-02-22 18:06:15

Matce Navalného ruské úřady ukázaly synovo tělo. Žádají pohřeb bez obřadu

Matka ruského opozičního politika Alexeje Navalného, který zemřel v pátek za nejasných okolností ve vězení za polárním kruhem, uvedla, že jí konečně ukázali synovo tělo. Úřady ale podle ní chtějí, aby ho pochovala tajně, a vyhrožovaly jí, že pokud nebude souhlasit, může se s tělem něco přihodit. Vyšetřovatel jí řekl, že čas není na její straně a tělo podléhá rozkladu. Podle ruského šéfa diplomacie Sergeje Lavrova Západ na smrt Navalného reaguje hystericky.

Čas načtení: 2024-02-22 18:06:00

Matce Navalného ruské úřady ukázaly synovo tělo. Žádají pohřeb bez obřadu

Matka ruského opozičního politika Alexeje Navalného, který zemřel v pátek za nejasných okolností ve vězení za polárním kruhem, uvedla, že jí konečně ukázali synovo tělo. Úřady ale podle ní chtějí, aby ho pochovala tajně, a vyhrožovaly jí, že pokud nebude souhlasit, může se s tělem něco přihodit. Vyšetřovatel jí řekl, že čas není na její straně a tělo podléhá rozkladu. Podle ruského šéfa diplomacie Sergeje Lavrova Západ na smrt Navalného reaguje hystericky.

Čas načtení: 2024-02-22 17:51:37

Viděla jsem synovo tělo, oznámila matka Navalného. Úřady ji prý pod pohrůžkami nutí pohřbít ho v utajení

Matka ruského opozičního politika Alexeje Navalného, který zemřel v pátek za nejasných okolností ve vězení za polárním kruhem, podle agentury Reuters uvedla, že jí úřady konečně ukázaly synovo tělo. Prý ale chtějí, aby ho pochovala tajně, bez obřadu, a vyhrožovaly jí, že pokud nebude souhlasit, může se s Navalného tělem něco přihodit. Vyšetřovatel jí řekl, že čas není na její straně a tělo podléhá rozkladu, dodala Ljudmila Navalná.