Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-08-07 21:00:00

Kodaň - Baník 1:0. Smolná prohra v závěru, ale tenhle tým se nepodělá

PŘÍMO Z KODANĚ | Nejen nadějný výsledek, ale jako bonus i nadějný výkon! A to mohl být ještě lepší, nebýt smutného nastavení. Baník veze z horké půdy vysoce favorizované Kodaně těsnou prohru 0:1, což znamená, že za týden v ostravské odvetě vypukne ryzí šílenství. „Dali jsme fanouškům tu nejlepší možnou pozvánku. Ale teď jsem zklamaný z porážky…“ mísily se v kouči Pavlu Hapalovi emoce.

Čas načtení: 2024-11-15 23:32:26

Tři metry vysoko neskáčeme. Nic ještě není rozhodnuté, varuje Suchopárek

Šťastné vítězství, které čekal málokdo. „Výsledek bereme všema deseti. Lepší jsme totiž nebyli,“ ulevil si trenér Jan Suchopárek. Česká fotbalová reprezentace do 21 let si veze do úterní odvety s Belgií v Hradci Králové nadějný výsledek 2:0. Na pozápasové tiskové konferenci kouč lvíčat uznal, že se však jedná o teprve dobře rozehraný poločas v boji o Euro.

Čas načtení: 2025-02-14 10:29:59

Tahouni Plzně na paškálu. Byli vyplí, komentáře o Šulcovi jsou až úsměvné

Je to přijatelný výsledek, nebo porážka 0:1 proti maďarskému Ferencvárosi, představuje neřešitelnou nepříjemnost v cestě do osmifinále Evropské ligy? „Zaznamenal jsem negativní zprávy, co Plzeň předvedla. Přivezla ale velice nadějný výsledek,“ tvrdí expert Jakub Diviš. Výkon posledního zástupce českého fotbalu v pohárové Evropě se probíral v pořadu Bodlo na Sport.cz.

Čas načtení: 2025-06-10 07:26:00

Obrovská kvalita, hrozný výsledek. Sadílek kritizoval: Rychlé góly nás úplně položily

Ještě po vyrovnávacím gólu doufal, že se hostům skutečně podaří odvézt nadějný výsledek. Pak už český záložník Michal Sadílek jen bezradně koukal, jak se kolem něj prohánějí chorvatští fotbalisté a sypou do brány gól za gólem. „Když se po tom všem podíváte na výsledek, je to hrozné. Ale nic není ztraceno, budeme bojovat do posledního zápasu,“ burcoval šestadvacetiletý středopolař po porážce 1:5.

Čas načtení: 2025-06-10 07:26:00

Obrovská kvalita, hrozný výsledek. Sadílek kritizoval: Rychlé góly nás úplně položily

Ještě po vyrovnávacím gólu doufal, že se hostům skutečně podaří odvézt nadějný výsledek. Pak už český záložník Michal Sadílek jen bezradně koukal, jak se kolem něj prohánějí chorvatští fotbalisté a sypou do brány gól za gólem. „Když se po tom všem podíváte na výsledek, je to hrozné. Ale nic není ztraceno, budeme bojovat do posledního zápasu,“ burcoval šestadvacetiletý středopolař po porážce 1:5.

Čas načtení: 2021-04-12 13:21:42

„Shrekova“ vysoká hra. Bavorský premiér Söder projevil ochotu kandidovat na kancléře

Milí čtenáři, dlouho jsem nic nenapsal o německé politice, je čas to napravit. Zejména proto, že se stalo něco, co se už nějakou dobu dalo očekávat. Nejpozději od chvíle, kdy bavorský ministerský předseda Markus Söder přestal veřejně používat větu „Mein Platz ist in Bayern“ („Mé místo je v Bavorsku“), kterou ještě loni pronášel docela často. Někdy je důležité poslouchat i to, co lidé neříkají. Markus Söder v neděli na tiskové konferenci ohlásil, že je ochoten kandidovat v podzimních spolkových volbách na kancléře, pokud si to větší sesterská strana CDU bude přát. To znamená, že aktuální předseda Laschet je v pěkné kaši a že následující pondělí bude v německé politice pěkně horké, tak horké, že už dlouho nic podobného nebylo. Nuže, o co jde? Špatný kandidát Laschet Poslední funkční období kancléřky Merkelové pomalu končí, v září se konají „velké“ spolkové volby. Dědictví po Merkelové se musí někdo ujmout nebo to aspoň zkusit. Preference CDU/CSU na tom přitom nejsou nijak zvlášť dobře. Velké zlepšení na začátku loňské koronakrize se zase vypařilo a aktuální hodnoty neslibují největší německé straně ani jisté vítězství; jsou o pár procent níž než roku 2017, kdy se získaných 32,9 procenta považovalo za špatný výsledek. Důvodů je mnoho, ale patří mezi ně i to, že Němci mají koronavirových opatření plné zuby, způsobem nikoliv nepodobným tomu českému. Tahle zima nebyla dobrá a pomalý rozjezd očkování společenskou náladu nijak nevylepšuje. Německo se rádo pyšní kvalitním zdravotnickým systémem (zejména jsou-li v doslechu nějací Američané). Současné zjevné pokulhávání za Británií, USA či Izraelem působí na občany země, která je zvyklá hrát ve věcech kvality života první ligu, ostudně a depresivně. CDU si nedávno zvolila nového předsedu, kterým je ministerský předseda ze Severního Porýní-Vestfálska jménem Armin Laschet. Ten v druhém kole volby porazil kritika Merkelové Friedricha Merze, jenž kandidoval na předsedu CDU už minule (a podobným poměrem neuspěl). Strana se zkrátka nechce od své dlouholeté předsedkyně tak zřetelně distancovat, i když 466 hlasů ze zhruba tisíce, které Merz nasbíral, naznačuje, že nějaká vnitřní nespokojenost trvá. Armin Laschet prý je po osobní linii docela příjemný člověk, byť také věrný merkelovec, od kterého by se nedaly očekávat žádné novinky. Jeho problémem je, že je to špatný kandidát. V době, kdy Laschet kandidoval na předsedu CDU, měl v průzkumech coby potenciální kancléř naprosto katastrofální hodnoty (5,6 procenta – hrozné), od té doby se vylepšily, ale nedosáhly žádných výšin. Nedaří se mu ani v průzkumech v samotném Severním Porýní-Vestfálsku, kde ztratila CDU na preferencích pět procent proti svému výsledku z roku 2017 a pokud se nevzpamatuje, příští rok po zemských volbách může skončit v opozici. Zkrátka, s nevýrazným Laschetem v čele hrozí CDU/CSU propadák. Ohrožují je hlavně Zelení, jejichž genderově vyvážení spolupředsedové Robert Habeck a Annalena Baerbock patří k tomu méně šílenému křídlu strany. Jenže na druhou stranu je z pohledu CDU Armin Laschet „jejich člověk“ a předvídatelná veličina, politik, který nikdy nikoho ničím nezaskočil. V německé politické sféře, která si váží nudy nade vše, je to velmi kladná charakteristika; jen kdyby, himmelherrgott, nehrozilo, že s ním projedou ty zatracené volby… Laschetův čerstvý vyzyvatel Markus Söder je do značné míry jeho protipólem. Společné mají jen to, že jsou oba zemští předsedové vlád (paradoxně je Bavorák Söder protestant, kdežto Prušák Laschet katolík). Jinak je Söder výrazná osobnost kultivující si nezávislý image, vždycky se od Merkelové držel trochu dál, i když se nedá říci, že by ji veřejně odstrkoval. A praktická politika CSU v Bavorsku se trochu rozešla s tou spolkovou. Dalo by se říci, že se Bavoráci snaží být něčím mezi Merkelovou a Sebastianem Kurzem. Zásadní výhoda, kterou Söder proti Laschetovi má, je popularita mezi voliči. Před čtrnácti dny vedl v průzkumu nad Laschetem v poměru 41 : 14 a o pár dní později nad spolušéfem Zelených Habeckem v poměru 38 : 19. Ze všech lidí, kteří reálně připadají v úvahu pro zisk kancléřského křesla, má Söder zdaleka největší důvěru v průzkumech a schopnosti mu přiznávají i lidé, kteří by jej nevolili: 56 procenta Němců si myslí, že Söder je schopen dobře zastávat kancléřskou funkci. Nejbližší další soupeř (sociální demokrat Scholz), jehož strana to stejně nevyhraje, má 39 procent, a Habeck v tomtéž průzkumu nepřekročil třicítku. Takže: nadějný kandidát pro celkové vítězství ve volbách, ale z hlediska CDU zase člověk zvenčí a nevypočitatelný. Co řekne Merkelová? Vedení CDU teď čeká lámání chleba. Je nápadné, že zasedání špiček strany v pondělí se má konat osobně a ne skrze videokonferenci, jak by se vlastně v době covidové mělo. Je i nápadné, že se za Lascheta nikdo z jeho kolegů veřejně nepostavil. Na nedělní tiskové konferenci, kde oba vystupovali, působil Söder o dost klidněji a sebevědoměji než Laschet. Ale sebevědomí a klid ještě nejsou zárukou vítězství. Osobně bych dával přednost Söderovi před Laschetem, je to člověk, který by podle mého názoru dokázal udržet Zelené i v případné koalici aspoň trochu na uzdě. Jenže to je přesně ten druh osobní sympatie, který někdy vede k tomu, že člověk „hádá blbě“. Spíše si myslím, že Söder podstupuje cílené riziko a ví, co dělá; určitě může počítat i s nějakou podporou mezi poslanci Bundestagu, rozhodně větší než Laschet. Ale ve hře je ještě jeden neznámý faktor, a to samotná odcházející Merkelová, která může kterémukoliv z obou dvou takříkajíc namydlit schody. Tenhle druh zákulisní politiky vždycky patřil k jejím nejsilnějším stránkám.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-11-25 21:08:52

Vídeňské milování: Teror v sedmi obrazech. Obraz třetí: Nic zvláštního se nestalo

Příběh dvacetiletého muslima, který ve Vídni 2. listopadu 2020 zastřelil čtyři lidi a přes dvacet zranil, je na první pohled plný absurdit, které ve skutečnosti jsou samozřejmé. a) Jeho rodiče jsou považováni za bezproblémové lidi z naprosto normální rodiny. b) Jejich syn Kujtim Fejzulai se radikalizoval jako dospívající v mešitě ve vídeňské čtvrti Ottakring a byl zadržen cestou do Sýrie za džihádisty. c) Za to byl odsouzen k 22 měsícům vězení, v prosinci 2019 byl předčasně propuštěn – přesvědčil úřady o své deradikalizaci. d) V místě bydliště se choval slušně, v den vražedného útoku seniorce z domu pomohl s taškami plnými nákupu a měl dobrou náladu. Pokud se někomu zdá tento soubor informací poněkud absurdní, zdání klame. Je to celkem všední životopis mladého teroristy. Taková normální rodinka Vídeňský vrah je typický evropský islamistita z druhé (nastupuje již i třetí) přistěhovalecké generace. Tito lidé jsou relativně dobře integrovaní a nejsou spokojeni se sociální situací, cítí se na okraji, ačkoliv se již narodili v Evropě. Ale narodili se cizincům, přistěhovalcům. Identifikovali se s islamisty, kteří jim představují náhradní rodinu, se kterou si rozumí. Pokud jde o vídeňského rozsévače smrti, jeho rodiče emigrovali ze Severní Makedonie do Rakouska, kde si vyrobili spokojené dítě, dobře se učilo a skvěle hrálo fotbal. Jako každé dítě i toto se dostalo do období „systémové psychické poruchy“, jak lze s jistou nadsázkou nazvat pubertu. Na učilišti začal sympatizovat s islámským hnutím. Rodina dvacetiletého atentátníka pochází z vesnice Čelopek v Severní Makedonii. Proto měl vrah rakouské i severomakedonské občanství. Na Svobodné Evropě se objevilo povídání lidí z vesnice, odkud pochází rodina vraha, říkali například: „My tady Kujtima vůbec neznáme. Narodil se a žil ve Vídni v Rakousku. Ale znám dobře jeho rodiče a rodinu. A to nejsou žádní kriminálníci. V žádném ohledu,“ svěřil se reportérům RFE/RL islámský duchovní z Čelopku. Další lidé vypověděli o rodině: „Jsou to milí lidé. Byl jsem překvapen, když jsem slyšel ty zprávy… Nic takového bych od lidí z této rodiny neočekával. Tu osobu neznám. Ale na té rodině není nic špatného. Nikdo z vesnice proti nim nic nemá.“ Lze předpokládat, že rodiče o islamistickém magoření synáčka nic nevěděli, nanejvýš tušili, že „nějak blbne“. Vyplývá to i z informace, že rakouská kontrarozvědka BVT byla na vraha upozorněna, když ho matka v roce 2018 ohlásila jako nezvěstného. Měla o něho strach a měla proč. Ukázalo se, že se chce nechat zabít a sám zabíjet, protože byl na džihádistické pouti do Sýrie za radikály z IS. Čili příběh albánského muslima severomakedonské rodinné výroby z rakouské porodnice je všedním příběhem relativně tuctového islamistického vraha. Převýchova jako sázka do loterie „Byl to mladík, který hledal své místo ve společnosti a šel zjevně do nesprávné mešity. Nikdy by mě nenapadlo, že by se mohl stát zabijákem,“ popsal podle BBC obhájce vídeňského radikála alias vraha Nikolaus Rast svého někdejšího klienta. Radikalizace mladíka vyvrcholila dvěma pokusy o útěk do Sýrie k Islámskému státu. Po tom druhém, kdy ho policie zadržela v hotelu na turecko-syrské hranici, a po deportaci do Rakouska, skončil před soudem. „V květnu 2019 byl můj klient odsouzený na 22 měsíců vězení za trestný čin teroristického spolčení, protože se chtěl připojit k Islámskému státu,“ vysvětlil jeho obhájce Rast pro německý deník Bild. Z vězení byl předčasně propuštěn kvůli jeho pozitivní prognóze do budoucnosti. Mysleli si, že je vyléčený. Očividně se mu podařilo oklamat lidi, řekl advokát. Podmínečné propuštění se jeví jako vážná chyba. Selhal stát, prý šlo o laxní přístup při převýchově. Ve skutečnosti se nic zvláštního nestalo. Otázka nápravy či převýchovy je zcela individuální záležitostí. Nezáleží na vychovatelích, psycholozích a podobných zaměstnancích v sociálně-pedagogickém systému. Jde o člověka, který je jimi grilován. Mladík byl na konci periody postpubescence. Psycholog Václav Příhoda v 2. díle Ontogeneze lidské psychiky psal o postpubescentech od 15 let do vyspělosti ve 20 roku života. Podle něj se v tomto období života u mladého člověka projevuje nadšení a zájem o nové, a co považuje za důležité, srovnává s ustálenými životními formami. Příhoda, ač to bylo v době socialismu, vyzdvihuje, že po vyučení šli mladí v 19. a začátkem 20. století na zkušenou do střední Evropy. Tím upozorňuje, že pestrá zkušenost, včetně zklamání z lidí, které tovaryš na zkušené poznal, mladému člověku pomohlo orientovat se… V různých kulturách zhruba od 15 do 20 let mladíci procházeli iniciačním obřadem. Rytířův syn od 15 let dostal meč, meč byl předtím posvěcen, bylo to spojeno se slávou a z dítěte se stal panoš. V 21 letech jako rytíř dosáhl plnoletosti. V obecnějším smyslu katolická církev k tomuto účelu měla biřmování, podobnou roli zastávaly i cechy. Neboť přinášely osvobození od rodiny, znamenaly společenskou a pohlavní svobodu. Samozřejmě to bylo spojeno s různými formami slavnostního týrání. Z těchto obřadů se udržel dodnes žert „dát hobla“, píše Příhoda. Něco jako iniciaci zažil švarný mladý vídeňský vrah také v islamistické mešitě ve Vídni. „Postpubescent, tedy človíček po 15 roku života, někdy přerůstá (fyzicky) své rodiče, a pokud pokračuje ve studiu, vzniká též „sebeklam učenosti, který ovlivňuje jejich společenské chování,“ uvádí Příhoda. Proto je revolta vůči rodičům a autoritám samozřejmý jev a „vzájemným neporozuměním mezi generačními vzdálenostmi, jakož i neuspokojeností energického dorostence s jakousi zatuchlostí a malostí primární společnosti.“ „V rodině se děje v malém, co se projevuje v národě ve velkém: mladí zamítají světový názor starých s příkrou bezohledností,“ píše Příhoda a dodává: „Přesto, že postpubescent již ve vědeckých otázkách prochází vědomím o nehotovosti a poměrnosti pravdy, zachovává si jeho myšlení o obecných problémech povahu absolutnosti, takže provokuje silným přesvědčením. Právě tato jednostrannost působí, že se úsudek vyslovený s absolutní platností zvrátí při setkání s novým faktem nebo s hlubokým zážitkem. Postpubescent pak snadno přeskočí ze silného přesvědčení k opačnému. “ Postpubescent se podle Příhody „snaží i o utváření pevného názoru na společnost, na třídu, na národ, na stát a na lidstvo. Také zde chce dojít samostatně k vlastnímu přesvědčení. Není si ovšem vědom, že je formován těmi, jejichž autoritu svrhuje, i těm, k nimž nabyl důvěry.“ Z výše citované je zřejmé, proč se nejvíce revolucionářů (bez ohledu na to jakou ideu právě milovali) rekrutovalo z mládeže v tomto věku. Proto se nelze divit ani tomu, že šel pozdější vídeňský vrah na zkušenou do světa. Někdo si vybere zelený boj proti klimatickým změnám, jiný džihádistickou báji realizovanou tehdy v Sýrii. Na otázku, jak se vlastně mladík dostal k Islámskému státu, odpověděl jeho bývalý advokát: „Bylo mu tenkrát osmnáct a měl hlavu plnou nesmyslů…“ Podobně se odtrhují od svých celospolečensky poslušných (spořádaných) rodičů potomci dlouhodobě usazených migrantů a ve svých mladických duších si zakládají virtuální islámský stát v EU. Nemají zkušenost rodičů, že z nehostinného místa, odkud utekli, i přes relativní chudobu se mají v Evropě lépe. Mladí chtějí prostor bohatých namyšlených a líných evropských pitomců ovládnout ve jménu Alláha. Jak rozkošná představa, že někteří by byli za to schopní i zemřít. V Islámském státu a Al-Kaidě mají svůj virtuální vzor. V Afghánistánu vidí, že odpor proti křesťanským psům se vyplácí, a satanská Amerika musí z Afghánistánu táhnout, odkud přišla… Jak dlouho u islamistických představ mládež vydrží, záleží na tom, kdy je nějaká jiná idea nebo lukrativní nabídka zkorumpuje do jiného modelu uvažování. Imáni a islamističtí aktivisté se snaží, aby zapálení pro Alláha vydrželo v mládeži nejen v mládí, ale i po 30. roce života. Proto za petrodolary se v západních zemích EU staví další a další mešity. Pokud jde o zpackanou převýchovu vídeňského teroristy, nestalo se nic zvláštního. Pokud má člověk zavřený za mřížemi v hlavě určitou legendu, kterou považuje za nejdůležitější směr svého myšlení, převýchova po této legendě sklouzává do nicoty. Nenáboženská pouze sociálně-psychologická převýchova u mladých delikventů bývá více úspěšná, protože mladý člověk se naučí ovládat sociálně výhodné dovednosti, se kterými potom lépe proplouvá džunglí světa dospělých. Horší to je u lidí, kteří se upnuli na nějakou náboženskou ideu. Ta je iracionální. Nelze ji sociálně-psychologickými sbíječkami z mozku člověka odtesat nebo převrstvit jinými dovednostmi. Onu psychologickou sbíječku by nejprve musel mladý člověk pustit přes závoru náboženské ideje. V nejobecnějším smyslu vězení člověka trestá především traumatem, že musí určitý čas zahnívat na blbém místě s blbými lidmi a pod dohledem uniformovaných a pro vězněného blbých dozorců. Pohodlná část vězňů se za mříže již nevrátí, protože se tam dostali jaksi nechtěně – neplatili alimenty, v opilosti přejeli člověka, někomu poněkud nadměrně rozbili hubu atp. Když noční můra ve vězení skončí, vrátí se zpět ke svému všednímu životu. Další skupina se poučila, že musí udělat všechno proto, aby dál žila co nejpohodlnějším životem a policie na ně neměla – to neznamená, že by striktně všichni zanechali trestné činnosti. Třetí skupina využije všech možných prostředků, aby se ve vězení dále poučila ve svém zločineckém řemesle, má čas přemýšlet o svých chybách a nových možnostech, chová se velmi spořádaně, uctivě, a vychovatelé mají z takových vězňů radost. O to dříve jsou z vězení venku na podmínku. Když opustí brány věznice, propuštěný si oddechne, popřeje v duchu všem bachařům a vychovatelům ve věznici, aby do rána chcípli, a s vyšší mírou poučenosti a opatrnosti jde konat to, co považuje pro sebe za nejrozumnější. To platí v rovině kriminální i ideologické. Po propuštění z vězení, ve kterém strávil budoucí terorista Kujtim necelý rok, měl nařízenou terapii ve sdružení Derad, které se zabývá takzvanou deradikalizací. „K tomu musel vyhledat pomoc probačního úředníka. Jenže se mu ho podařilo oklamat, protože něco zjevně nefungovalo. Jinak by se tak hrozný čin nestal,“ doplnil obhájce Rast. Pokud advokát říká, že „něco zjevně nefungovalo“, není třeba přičítat vinu probačnímu úředníkovi či sdružení Derad. Mladík na obou místech říkal to, co oni chtěli slyšet, oni byli spokojeni a mladý nadějný islamista měl klid. Aneb do hlavy člověka nevlezete, leda při pitvě. Člověk s dostatečnou mírou vědomé opatrnosti vychovatele a různé sociálně-psychologické terapeuty zahalí do mlhy jejich spokojenosti. Bude jim říkat, co chtějí slyšet. Pokud nepřijde policie nebo kontrarozvědka s reálnými informacemi o podezřelé činnosti sledované osoby, je džihádem navoněná lidská bytost pro bezpečnostní orgány neviditelná. Proto bych v probační a resocializační úrovni chyby spíše nehledal. Slušnost především Nic zvláštního ani není na tom, že neviditelný mladík kromě epizod s cestou na zabíjecí safari do Sýrie, ve svém chování nevybočoval z šedi průměru. Proto není nic zvláštního na svědectví sousedky, že šlo o milého usměvavého mladého muže. Proto jsme se mohli dočíst, že „Gordana Nikolicová potkala Fejzulaie přibližně šest hodin před tím, než se ozbrojený vydal do ulic rakouské metropole s úmyslem vraždit. „Vystoupila jsem v domě z výtahu, když zrovna scházel ze schodů. Hned ke mně spěchal, aby mi pomohl s taškami. Řekla jsem mu, že jsem v pohodě, ale on trval na tom, že mi pomůže a odnesl nákup až před dveře mého bytu,“ cituje britský Mirror seniorku. Po celou dobu se usmíval, vypadal šťastně a měl povídavou náladu. „Dělá se mi špatně z toho, že o chvíli později zabíjel lidi," svěřila se starší žena, která ho potkala v pondělí ve dvě hodiny odpoledne…“ Ale proč by neměl mít dobrou náladu? Vždyť byl plný toho, jak s vídeňskou sebrankou, která se bezbožně poflakuje po kavárnách a hospodách, pěkně zatočí, až se rozřehtá jeho samopal. A že může přitom náhodou zastřelit i muslimy? Nic jiného si nezaslouží, když se paktují s nevěřícími psy po kavárnách a hospodách. Kujtim Fejzulla se choval podobně jako každý slušný terorista. Ctil řád všedního dne místa, kde pobýval. (Podobně nenápadně a slušně se chovali i atentátníci předtím, než 11. září vlítli do newyorských mrakodrapů a do jednoho křídla válečnického Pentagonu.) Na posvátný čas odplaty se převlékl ze všedního oblečení (měl předtím na sobě sportovní bundu a černé volné kalhoty) slavnostní, respektive smuteční oblečení – byl celý v bílém. Měl u sebe pro svůj posvátně vražedný úkol dost munice do samopalu (útočné pušky), ale výsledek jeho snažení byl naštěstí dosti chabý – jenom čtyři mrtví a 22 zraněných. Neboť s výzbrojí a dostatkem munice mohl za sebou nechat desítky mrtvých. Ve své knize Bombardovat nemocnice je normální jsem k „malé účinnosti“ silně ozbrojených teroristů uvedl: „Ve vojenské nemocnici v Kábulu bylo začátkem března 2017 zabito 49 osob a zhruba 90 osob zraněno. … Střelci s automatickými zbraněmi mohou být teoreticky velmi úspěšní, protože mají dostatek munice. V kábulské nemocnici útočníci zasáhli asi 140 osob, ale shodou náhod jich zemřela jenom zhruba třetina. V nemocnici bylo asi 400 lůžek. Ani při střelbě automatickými zbraněmi není fatální účinek většinou mimořádně velký, protože dochází ke střelbě bez míření. Střelec se nesoustředí na mířenou střelbu, protože je ve stresu. Provádí cosi zcela mimořádného, s vědomím, že je jenom otázkou času, kdy bude zastřelen.“ Proto dvacetiletý terorista Kujtim Fejzullai v chaotické střelbě zastřelil jenom několik lidí.   Pokračování článku vyjde ve čtvrtek 26. listopadu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-03-07 23:03:33

Slavia dlouhé oslabení neustála, v Miláně padla o dva góly

V dlouhém oslabení bojovali, ale nakonec moc nadějný výsledek do odvety nevezou. Fotbalisté Slavie prohráli v prvním osmifinále Evropské ligy na půdě AC Milán 2:4 a za týden na domácím stadionu budou mít honičku.

Čas načtení: 2024-04-11 20:45:00

Plzeň - Fiorentina 0:0. Naděje do odvety i jistota Ligy mistrů pro Česko

Fotbalisté Plzně remizovali v domácím zápase čtvrtfinále Konferenční ligy s Fiorentinou 0:0. Uhráli tak nadějný výsledek do odvety, zároveň ale přinesli do českého koeficientu důležitý bod, který znamená pro mistra přespříštího ročníku tuzemské nejvyšší soutěže jistotu základní skupiny Ligy mistrů. Viktoria si poctivě plnila defenzivní povinnosti a měla i možnost skórovat. Matěj Vydra ale v první půli pálil vedle. Antonín Barák naskočil v dresu hostů až v 70. minutě.

Čas načtení: 2024-04-18 17:42:00

ONLINE: Fiorentina - Plzeň, o semifinále s jedinou změnou. Na kraji hraje Kopic

V zádech mají nadějný bezbrankový výsledek. Plzeňští fotbalisté hrají ve čtvrtfinálové odvetě Konferenční ligy s italskou Fiorentinou. K postupu musí jeden z týmů vstřelil gól, nebo zvládnout případné penalty. Utkání sledujte od 18:45 v podrobné online reportáži.

Čas načtení: 2025-06-06 18:00:29

Nadějný PS4 emulátor hlásí významný pokrok. Spustíte přes něj desítky her

Emulátor PS4 s názvem ShadPS4 obdržel novou aktualizaci, která rozšiřuje seznam podporovaných titulů Vývoj emulátoru je stále na začátku, už nyní si přes ale můžete zahrát desítky her Na seznamu podporovaných her se nově nachází i Tomb Raider: Definitive Edition Fanoušci emulátorů mají další důvod k radosti. Nadějný emulátor konzole PlayStation 4 s názvem ShadPS4 obdržel aktualizaci na verzi 0.9.0, která významně rozšiřuje seznam podporovaných her. Poznámky k nejnovějšímu patchi zacházejí do technických podrobností, ve výsledku z nich ale vyplývá, že se hráči mohou těšit na zlepšení kompatibility a výkonu. Přečtěte si celý článek Nadějný PS4 emulátor hlásí významný pokrok. Spustíte přes něj desítky her

Čas načtení: 2021-03-07 10:55:20

Gliese 486 b: Blízká exoplaneta jako nadějný cíl pro JWST?

Astronomové objevili u červeného trpaslíka o hmotnosti a velikosti třetiny Slunce novou exoplanetu. Gliese 486 b je o třetinu větší a 2,8krát hmotnější než Země. Vědci pozorovali její tranzity několika dalekohledy na Zemi: MuSCAT2 na 1,5 metrovém Telescopio Carlos Sánchez na Kanárských ostrovech, LCOGT na Siding Spring Observatory ale i lovcem exoplanet SuperWASP. Hvězdu pozorovala […] The post Gliese 486 b: Blízká exoplaneta jako nadějný cíl pro JWST? appeared first on Exoplanety.cz.

Čas načtení: 2024-06-28 21:12:50

David Jurásek zůstává na hostování v Hoffenheimu

David Jurásek měl na Euru hrát o angažmá. I přes velmi nadějný začátek v Benfice se nadějný bek přesunul na hostování do Hoffenheimu, kde však nehrál. Proto tak přichází šok v podobě setrvání v tomto německém klubu. Benfica snížila výši uplatitelné opce, což Hoffenheim přijal.

Čas načtení: 2024-07-26 10:30:42

Tvůrci ChatGPT představili SearchGPT: nadějný vyhledávač poháněný umělou inteligencí

SearchGPT začne svůj život jako pouhý prototyp pro pár tisíc uživatelů OpenAI, která stojí za populárním nástrojem ChatGPT, chce velice úzce spolupracovat s některými vydavateli Google může být vzhledem k postupnému spuštění prozatím v klidu OpenAI oznámila spuštění prototypu vyhledávače SearchGPT, který je poháněn umělou inteligencí a jehož cílem je poskytovat uživatelům rychlé a včasné odpovědi z webu. Přečtěte si celý článek Tvůrci ChatGPT představili SearchGPT: nadějný vyhledávač poháněný umělou inteligencí

Čas načtení: 2024-08-07 21:00:00

Kodaň - Baník 1:0. Smolná prohra v závěru, ale tenhle tým se nepodělá

PŘÍMO Z KODANĚ | Nejen nadějný výsledek, ale jako bonus i nadějný výkon! A to mohl být ještě lepší, nebýt smutného nastavení. Baník veze z horké půdy vysoce favorizované Kodaně těsnou prohru 0:1, což znamená, že za týden v ostravské odvetě vypukne ryzí šílenství. „Dali jsme fanouškům tu nejlepší možnou pozvánku. Ale teď jsem zklamaný z porážky…“ mísily se v kouči Pavlu Hapalovi emoce.

Čas načtení: 2025-03-21 10:48:45

Microsoft je hladový, a tak použil svůj oblíbený trik: vykuchal nadějný AI startup

Dva zakladatelé projektu Haiper AI a hlavní vývojář startupu přestoupili do Microsoftu. Firma vyvíjela nástroj na tvorbu videí. Článek Microsoft je hladový, a tak použil svůj oblíbený trik: vykuchal nadějný AI startup se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2025-04-15 18:01:56

Zakladatel Rohlíku ovládl nadějný český startup! Co bude s Pilulkou?

Tomáš Čupr převzal kontrolu nad startupem Macromo, jenž využívá AI a analýzu DNA pro prevenci nemocí a správu vlastního zdraví. Co si od tohoto kroku slibuje a co bude s Pilulkou? Článek Zakladatel Rohlíku ovládl nadějný český startup! Co bude s Pilulkou? z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2025-09-11 14:55:57

Do Saudské Arábie zamířil další velký talent. Jiný nadějný mladík balík peněz odmítl

Al-Ittihad v Saudské Arábii získal dva tituly z posledních tří let, a sní o třetím. A to i za pomoci nové krve. Al-Ittihad nyní neinvestuje do hvězd po zlomu kariéry, ale do mladíků. Nejnovější posilou je Jan-Carlo Simič, nadějný chorvatský stoper se zkušenostmi z AC Milán.

Čas načtení: 2025-12-08 16:57:37

The 9th Charnel je nadějný psychologický survival horor

Parta genetiků z Epsilon Research Institute při terénním výzkumu blízko chráněné přírodní rezervace havaruje. Jejich auto sjede ze silnice a skončí v odlehlém údolí. V roli Michaela se v něm ocitáte osamocení a váš úkol je nejen přežít, ale také najít své kolegy Sáru Whitlock a Daniela J. Článek The 9th Charnel je nadějný psychologický survival horor se nejdříve objevil na Gaming Professors | Herní magazín, recenze her, hry na pc.

Čas načtení: 2024-02-11 09:00:00

Jan Révai se z životní chyby poučil. Dva roky ve vězení pro něj byly lekcí

Nadějný tanečník udělal v mládí klukovinu, za kterou si odpykal dva roky vězení. Cesta čerstvého padesátníka Jana Révaie k divadelním prknům a filmovému plátnu je důkazem, že druhá šance může člověku změnit život. Dnes je z něj uznávaný herec, který se nebojí výzev ani na mezinárodní scéně.

Čas načtení: 2024-02-18 06:59:06

Emoce v Boleslavi: Trmal vyplísnil Kušeje. S mladým stoperem panuje spokojenost

Domácí premiéra byla pro boleslavského trenéra Davida Holoubka mrzutá a kyselá, Středočeši ve fotbalové lize vůbec nestačili na Baník Ostrava a padli s ním 1:3. Nepotvrdili nadějný výkon z Plzně, odkud přivezli remízu. Proč? „Super otázka, rád bych na ni znal odpověď. Nedařilo se nám ve všech aspektech,“ prohlásil Holoubek.

Čas načtení: 2009-06-11 00:00:00

Květinový nábytek designéra Shigeho Hasegawa

Nadějný tokijský designér Shige Hasegawa se při své nejnovější kolekci nábytku nechal inspirovat přírodou, jejíž prvky zahrnul do uměleckého díla. Kolekce, kterou pojmenoval jednoduše japonským pojmem „Hana“, znamená v překladu slovo „květina“. Květ je složen z pěti okvětních lístků, které jsou vyt ...

Čas načtení: 2009-06-08 00:00:00

Květinové obklady od Maruja Fuentese

Na veletrhu nábytku, který se uskutečnil v Miláně v dubnu 2009, představil nadějný návrhář Maruja Fuentes svoji inovativní myšlenku v podobě živých obkladů. Keramické obklady stěn, vyrobené z recyklovaných materiálů, disponují kapsami, do kterých se vsázejí živé zelené nebo pestrokvěté rostliny. Kv ...

Čas načtení: 2019-11-17 10:49:41

Po Hrdinech přicházejí Učenci!

S pokračováním úspěšného humoristického románu přichází Petr Luňák Nakladatelství Dokořán vydává Učence, volné pokračování humoristického románu Hrdinové od Petra Luňáka a Marka Pečenky. Knihu napsal nyní pouze Petr Luňák. Jak sám s nadsázkou říká: „Po krásném dobrodružství s Markem Pečenkou nad románem Hrdinové jsem se vydal na spisovatelskou stezku sám a po večerech i nocích sepsal volné pokračování pod názvem Učenci.“ Hlavní hrdina Richard Míča je nyní již mladý nadějný pedagog a vědec, který tráví svůj jednotvárný život psaním článků o kontrafaktuální historii a úloze náhody v dějinách, až se jednoho dne objeví trochu výstřední profesor jedné z amerických univerzit… Učenci mají typické rysy univerzitního románu a v mnohém připomínají romány Kingsleyho Amise nebo Davida Lodgea. Českým čtenářům není tento druh románu příliš známý; příběh je podaný humorným, místy až satirickým způsobem, a čte se jedním dechem. Autorovi byly inspirací jeho vlastní vzpomínky na působení na univerzitě a jeho studijní pobyt v zahraničí po sametové revoluci. Ukázka z knihy, strana 21: Vstal, přešel k oknu své univerzitní pracovny a pohlédl na rušnou ulici hlavního města jako do akvária. Některé rybky nikam v sluncem ozářené ulici nespěchaly. Další vrážely do okolních jako agresivní parmičky snažící se odkousnout jiným kousek ploutve. Jiné, tvořené turisty, se pohybovaly v pestrých hejnech, která se hrnula tam, kam zrovna ten nejrychlejší z nich vyrazil. Pár bezdomovců leželo na lavičkách jako sumci požírající zbytky ze dna…      Urputnost, s jakou nechával pověřený ředitel Sladký zaměstnancům vzkázat, aby na schůzi institutu rozhodně přišli, nebyla nijak neobvyklá. Chystalo se možná oznámení výsledků konkurzu na místo ředitele institutu, které by rád získal Sladký, ale neměl docenturu, a to bylo i na poměry nejmladší fakulty staroslavného učení příliš mnoho. Naopak nebylo nijak proti jejím způsobům, že všechny dosavadní konkurzy měl jako pověřený ředitel institutu organizačně na starosti sám Sladký. Všechny nakonec skončily bezvýsledně a Sladkého interregnum se opět prodloužilo.        Chod schůze jistě naruší doktor Koller, který se ve zralém akademickém věku rozhodl odejít ze zavedených fakult a užívat si života právě na tomto institutu. Pověřený ředitel ho nemohl ani cítit především pro jeho neuvěřitelné způsoby: Koller nejen říkal nahlas, co si mnozí jen mysleli, ale zpravidla to říkal i v přítomnosti toho, koho se to týkalo, a působil tak dojmem nepříliš dovedného břichomluvce. Sladký omezoval kontakty s Kollerem na minimum a tajil před ním den a čas příští schůze institutu, což mu však Richard, kterého s Kollerem pojilo přátelství a sdílená kancelář, rád donesl.        Z planého přemítání ho vyrušil Kollerův příchod. Kolega na sobě tentokrát neměl svůj obvyklý nepraný svetr a letité džínsy, ale zánovní, i když pomačkaný oblek.      „Byl jsem na přednáškovém turné po českých provinciích, jinak různých kyselých prdelích,“ odpověděl na Richardovu otázku, odkud že to jede, když usedl do židle na kolečkách, až zapraštěla. „Kdyby dneska nebyla ta schůze, tak jsem jel rovnou domů, abych se alespoň vyspal. Ale svým způsobem mě zajímá, s čím se pan pověřený ředitel opět vytasí.“      „Ty jsi přednášel o své poslední knize?“ nemohl si Richard při nejlepší snaze vzpomenout na její název. „Nebyla snad reakce, jakou sis představoval? Kde jsi vůbec byl?“      „V Ostravě, která je přesně stejně hnusná jako před třiceti lety, když jsem tam byl naposledy.“      „No a?“      „Asi tři babky, co se do tamního Domu knihy přišly ohřát. A to individuum, co tam dělá ředitele a celej ten nesmysl si vymyslelo, mě začalo utěšovat. Prý je tak malým zájmem opravdu překvapen, obzvláště po zkušenosti z minulého týdne, kdy tam měli známého vojenského historika, kapitána Šuláka. Měli prý nabito a lidé i stáli.“      „O čem mluvil? O kolové technice meziválečné československé armády?“      „Ne, přednášel prý o londýnských výsadkářích během druhé světové války.“      „Šulák je těžká konkurence,“ uznal Richard. Svého bývalého spolužáka, který z vášně k historii vojenství vstoupil do armády, slyšel nedávno v rozhlase hovořit o atentátu na Heydricha. Hrdinné parašutisty nazýval „kluky“, což mohlo v méně informovaném posluchači vyvolat dojem, že u mikrofonu není historik, ale jeden z Heydrichových katů, kterému se nějakým zázrakem podařilo dostat z krypty cyrilometodějského kostela v Resslově ulici, ale musel ze strachu před komunistickou mocí o svém údělu až donedávna mlčet.      „Takže jsi přijel z Ostravy?“      „Ne, přijel jsem z Havlíčkova Brodu.“      „Cos proboha dělal tam?“      „Taky přednášel, co jiného? Tedy vlastně taky nepřednášel.“      „Zas nikdo?“      „Tam situace zpočátku vypadala mnohem líp. Když jsem šel k tý budově, kde se to mělo konat, bylo tam plno lidí.“      „No tak vidíš.“      „Pak se ale ukázalo, že důvod je úplně jinej než moje přednáška.“      „Taky tě předběhl kapitán Šulák?“      „Ale ne, to by snad ještě nebylo to nejhorší. Konala se tam mše Svědků Jehovových a organizátoři obou akcí si popletli data.“      „Jaks poznal, že jsou to Svědci? Já je poznám, jenom když somrujou u dveří. Mohla to bejt třeba i nějaká jiná sekta.“      „Tvrdili, že Ježíš zemřel na kůlu.“      „Tak to asi Svědci byli. Ale myslím, žes to vzdal moc rychle. Měl jsi jim nabídnout, že místo dnešního kázání, jestli teda nějaký maj, jim na jejich černý mši předneseš něco o obrazu amerického Jihu v umělecké literatuře období rekonstrukce,“ rozpomněl si Richard na téma Kollerovy knihy. „Možná, že bys je zmátl názvem.“ Mluvil bez jakékoli ironie. Koller před časem na ono téma přednášel na semináři pro členy institutu a veškeré posluchačstvo s výjimkou Sladkého si získal, když namísto předpokládané nudy akademickou společnost bavil barvitým líčením, jak se nazrzlým jižanským paničkám chvělo chřípí vzrušením při pohledu na potem lesklá, svalnatá těla černých otroků při práci na bavlníkových plantážích.      „Proslýchá se, že už jsou známy výsledky konkurzu na ředitele našeho institutu,“ vracel se Koller k tématu dnešní schůze. „Tak nám možná chce sdělit tu radostnou novinu, že opět nebyl nikdo vybrán, anebo že se vědecká rada rozhodla, že skutečnost, že Sladký nikdy nic nenapsal, by neměla stát v cestě jeho ředitelským ambicím. Tedy nepočítám-li tohle,“ ukázal Koller cedulku na okně, na níž Sladký poněkud zeširoka vysvětloval, že okna je nutno zavírat, protože jinak vniká do místnosti chladný vzduch, musí se více topit a to se projevuje na příliš vysokých účtech, které univerzita musí platit za energie. Tyto promrhané prostředky by fakulta údajně mohla použít na mnohem prospěšnější účely. S podobnými ponaučeními se bylo možno setkat téměř ve všech místnostech institutu. O autorovi: Petr Luňák (1966) vystudoval historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Po roce 1993 přednášel na Institutu mezinárodních studií FSV UK, od roku 2000 působí v mezinárodním sekretariátu NATO. Je autorem řady prací s tematikou studené války (např. Encyklopedie moderní historie, 1995, spoluautor; Západ: Spojené státy a Západní Evropa ve studené válce, 1997; Plánování nemyslitelného: československé válečné plány 1950 – 1990, 2007, rozšířené vydání 2019). V roce 2014 vydal s Markem Pečenkou román Hrdinové, jehož jsou Učenci volným pokračováním. TZ

Čas načtení: 2012-01-05 00:00:00

JOGO.cz - nadějný portál superher zdarma

Rozvoj internetu je i rozvojem internetové online zábavy. Herních webů se však třeba jen na českém internetu nachází mnoho, ale my se v tomto textu zaměříme pouze na jeden, na portál JOGO.cz. Důvodů k tomu máme hned několik, takže se nebudeme zbytečně zdržovat a jdeme rovnou na věc. Líbivá grafika ...

Čas načtení: 2010-08-25 00:00:00

V pasti

Oblohu osvítil blesk a v téměř v tu samou chvíli se ozval i hrom. Bouřka zrovna řádila přímo nade mnou, z oblohy se valily moře vody a já se pod skalním převisem snažil rozdělat oheň, abych usušil co se dalo. Začalo pršet už brzy dopoledne, ale protože jsem chvátal a nechtělo se mi strávit den čekáním, až se to počasí vyřádí, pokračoval jsem dál ve své pouti. Teď, když jsem měl na sobě posledních pár kousků suchého oblečení a ostatní beznadějně mokré, protože mokré dřevo nechtělo chytnou, velmi jsem svého rozhodnutí litoval. S batohem na zádech jsem se toulal něco přes týden a už jsem pomalu musel myslet na návrat do civilizace. Tak jako jiní jezdí k moři jsem si já vybíral své volné dny tady, o samotě. Kdesi z údolí se stále hlasitěji ozýval potok, teď už spíše řeka. Podařilo se mi ho překročit dříve než se více rozvodnil a jestli bude pršet až do rána, cesta zpět je uzavřená. Znovu proťal blesk zamračené nebe a nedaleko zapraštěl úderem stižený strom. Většinou jsem míval takovéto noci rád, kdy sedě v suchu, mohl jsem pozorovat tu spoušť. I dnes to bylo svým způsobem nádherné, ale v tom bzučení potůčků vody, stékajících všude okolo, se čím dál hlasitěji ozýval i nový, zlověstný tón. Po usilovném snažení začal oheň pozvolna olizovat dřevo a hned byla ta osvícená skalní stěna příjemnější. Rozstrkal jsem všechno mokré co nejblíže ke zdroji tepla a sám se posadil opřen o skálu, zatímco jsem čekal, až voda v kotlíku začne klokotat. Byl jsem tak zabraný do rozjímání a poslouchání všech zvuků – deště i praskání dřeva, že jsem si přibližujícího se světla z údolí všiml až docela pozdě. V téhle pustině bylo výjimečné narazit na člověka ve dne, natož v noci. Nepatrně jsem znervózněl, vyskočil a připraven na vše jsem zavolal otázku do tmy: „Hej! Kdo tam?“ „Přítel!“ Za chvíli již stál kousek ode mne pod převisem. Voda z něho crčela, z oblečení, z batohu, všeho. Moje nejistota z nově příchozího trochu ustoupila a na nepatrný okamžik mne zahřála škodolibá radost, že na tom nejsem nejhůř. Uvolnil jsem mu trochu místa u ohně, kde už sušil, co se dalo. Chvílemi si polohlasně ulevil nadávkou a až po chvíli, kdy mu došlo, že ho upřeně pozoruji, promluvil. „Omlouvám se, vtrhnul jsem sem a ani jsem se nepředstavil. Jmenuji se Rob. Z protějšího svahu jsem odsud uviděl vaše světlo a tak jsem se sem vydal. Dlouho mi trvalo, než jsem našel místo, kde by se dalo přebrodit přes potok, voda stoupá velmi rychle.“ Mluvil s nepatrným cizím přízvukem. Hádal bych, že mohl pocházet z nějakých severnějších zemí Evropy, možná měl rodiče Dány nebo Švédy. I jeho vzhled tomu odpovídal, měl světlé vlasy a modré oči posazené do sympatického obličeje. Byl o něco vyšší než já a zhruba stejně tak statný. Ani mladší nemohl být o mnoho, ale je možné, že zmátl jeho klidný hlas a moudrý pohled. Přestal mluvit a mlčky koukal do ohně. „Co tu vlastně děláte,“ nedalo mi se nezeptat, „v téhle divočině?“ Usmál se: „To samé co vy. Líbí se mi tu. Bydlím v malém městě na východním konci lesů a když se neflákám, stihnu akorát dojít k železnici na druhém konci, abych byl doma zase včas.“ „Rozumím vám,“ přikývl jsem, „dáte si trochu horkého čaje?“ „Rád.“ Zhruba tak proběhlo mé seznámení s Robem. Později mi přiznal, že se bál jít za světlem – z podobných důvodů, jako jsem se já bál jeho když přicházel, v tom kraji člověk naráží na lidi všeho možného ražení. Nakonec ale strach přemohla zima a promočené šaty. Pod převisem jsme strávili ještě dva dni, ale každou další hodinou jsme byli víc a víc nervóznější a netrpělivější. Trochu jsme si povídali, ale ani jeden jsme moc přes mluvení nebyli a tak, přestože jsem si začali tykat, nevěděli o druhém víc, než jak se jmenuje a co dělá. Dříví jsme pracně sušili, jak bylo všechno promočené, jedné noci nám oheň málem vyhasl. A být zde bez tepla by nebylo příliš příjemné. Další dni už sice nepršelo tak jako onu první noc, stále ale nepřestalo. Měli jsme zásoby ještě na pár dní, ale oba nás to táhlo domů. Třetí den byl velmi nadějný. Na chvíli dokonce jen lehce mrholilo. Dlouhé čekání nás dohánělo k nepříčetnosti a tak jsme se jednomyslně rozhodli, že vyrazíme na cestu k nejbližšímu městu. Počasí se sice nepatrně zlepšilo, zato se zvedla hustá mlha, že bylo vidět jen pár kroků před sebe. Přelezli jsme na druhou stranu kopce a začali jsme sestupovat dolů. Z dáli se opět ozývalo zlověstné burácení tekoucí vody. „Tady řeka nikdy nebývala,“ zavrtěl hlavou překvapeně Rob, když jsme stanuly na břehu běsnící vodní masy, „musíme se motat v kruzích – došli jsme k potoku, který jsme již překročili.“ „Není možné,“ nesouhlasil jsem a porovnával směr potoku s kompasem, „museli bychom k němu přijít z druhé strany – teče správně.“ „Povídám ti, že potok na této straně jaktěživ netekl.“ „Souhlasím. Ale zdá se, že už teče. To nepřebrodíme, ani nepřeplaveme – proud by nás strhl a o kameny rozmlátil na padrť.“ Rob přikývl a pomalu se vydal proti proudu nahoru. Za chvíli bylo jasné, že tu ten potok neteče dlouho. Tu a tam i zprostřed něj vykukovali statné stromy, které se vodě zatím nepodařilo vyvrátit. Pozdě odpoledne se nám záhada rozjasnila. „Doprdele, doprdele, vždyť to byl potok! Tohle připomíná veleřeku – Nil, Amazonku,“ ulevil jsem si. Záhadná říčka měla svůj původ v potoku, který obcházel kopec a který jsme oba přešli ještě před tím, než se takto rozvodnil. Zde na jednom místě se část vody vylila a postupně si našla jinou cestu, nové koryto. „Co teď?“ otázal se Rob, který na to koukal zatím mlčky. „Nevím. Za pár dní voda opadne, ale jestli pak budeme mít ještě dost zásob, na to abychom se mohli dostat do civilizace nevím. Můžeme si také zkusit zajít a obejít to. Vydat se po proudu. Třeba by se tam dala řeka překročit.“ Rob přikývl a vydal se zpět. Poslední dobou se zdál mnohem zachmuřenější, než když jsem ho poprvé uviděl. „Nebál bych se, dostaneme se odsud,“ poznamenal jsem, ve snaze dodat alespoň trochu naděje. Odpovědi jsem se nedočkal. Ten den jsme se trmáceli dál a dál podél říčky ve snaze najít místo, kde by se dala překročit. Zanechali jsme toho až se soumrakem. Rozdělat oheň se nám nepodařilo, všechno bylo podmáčené. V lahvích nám zbylo něco málo čaje, nepřevařenou vodu jsme pít nechtěli a tak jsme usínali navlhlí a žízniví. Ráno už nepršelo, ale mlha se v údolí držela stále hustá. S potížemi jsme dohlédli na druhý břeh. I když vody už nepřibývalo, nechtělo se jí ani ubývat. „Mám tam doma dívku,“ pravil znenadání Rob. Překvapeně jsem čekal, jestli bude pokračovat. „Tedy, ještě nemám. Dlouho jsem váhal a čekal na tu správnou chvíli,“ dodal po chvíli, „možná už jsem čekal. Moc dlouho. Vypadalo to nadějně, ale pořád stejně. A teď už se asi dívá po jiném.“ Nechtěl jsem ho rušit v jeho bolestným úvahách a tak jsem raději mlčel. Zdálo se, že i on řekl již všechno co chtěl a dlouhou dobu zase mlčel. Po dlouhém hledání jsme konečně narazili na místo, kde by se dalo s trochou šikovnosti na druhý břeh dostat. Přes potok ležel padlý kmen, který sice nedosahoval až na druhou stranu, zdálo se to ale tak blízko, že lepší šanci už jsme dostat nemuseli. Jištěn provazem jsem se opatrně vydal po kluzkém kmeni. Rob stál na břehu připraven začít mne vytahovat, pokud by mi sklouzla noha. Párkrát se mi zdálo, že v rozbouřené vodě opravdu skončím. Z konce kmenu se to na druhý břeh zdálo o hodně dál, než poprvé. „Na co čekáš?“ zavolal na mne Rob. „Je to daleko! To neskočím,“ křikl jsem zpátky. „Tak se vrať,“ doneslo se mi od břehu. Stál jsem tam a váhal. Břeh byl dost daleko, ale o trochu níž, než já na kmenu. Na něm spousta větví a věcí, kterých by se dalo zachytit, pomyslel jsem si. Po bleskovém nerozvážném rozhodnutí jsem se odrazil a skočil. Hned po odrazu jsem věděl, že jsem skočil špatně. Noha mi lehce sklouzla po mokrém dřevě a já spíše padal, nežli letěl. V poslední chvíli se mi podařilo zachytit se nějaké větve a tak jsem chvíli visel, po pás ve vodě. To však trvalo jen zlomek sekundy a já začal rychle šplhat po větvi výše. Každou chvíli se mi zdálo, že slyším zapraskání a už jsem se viděl, jak mizím ve spleti kořenů, větví a nánosu, ve kterém se provaz zachytí a Rob už nebude mít šanci mi pomoci. Ten mne naštěstí nezačal tahat provazem zpátky a mně se tak zázrakem podařilo vysoukat se až nad druhý břeh a tam se svalit na zem. Pár minut jsem tam ležel a hlasitě oddychoval, jednak z námahy, ale hlavně z toho šoku. „Hej! Dave, jsi v pohodě?“ křičel na mne Rob. Podařilo se mi zakřičet zpátky: „Jo, nech mě vydýchat!“ Pomocí provazů se nám podařilo dostat batohy na druhou stranu, teď se jako poslední připravoval na přechod Rob. Uvázal si kolem sebe lano a když vylézal na kmen, ještě na mne zavolal: „Morituri te salutant!“ a smál se při tom smíchem šílence. Z počátku šlo všechno dobře, Rob šel jistým krokem a za chvíli už byl na druhém konci stromu. Až tam se mu v očích mihl záblesk strachu, nezaváhal ale a skočil. Odrazil se lépe než já, ale stejně to nestačilo. Byl jsem připraven a snažil jsem se ho už během letu co nejvíce přitáhnout. Neskočil ale správným směrem a tak tam, kde já jsem se zachytil záchranné větve on nahmatal jen vzduch. Tahal jsem ze všech sil. I Rob se už něčeho zachytil, hlavou těsně nad vodou a pomalu se soukal ven. Na ten zvuk trhajícího provazu nezapomenu dodnes. Jak v těch laciných filmech jsme oba koukali na místo, kde se začal trhat. Lano se přetrhlo, Rob něco vykřikl, já ale setrvačností přepadl dozadu. Rychle vyskočil zpět na nohy a začal se shánět po Robovi. Ten však už zmizel kdesi pod hladinou. Oněměle jsem zíral na valící se vodu. Na chvíli se mi zdálo, že všechno utichlo, i že voda na chvíli přestala téci. Nemohl jsem tomu uvěřit. Snad věčnost jsem tam stál na břehu, úplně zbaven přemýšlení. Až po dlouhé době jsem se probral. Tady byl konec. Vzal jsem svůj batoh, Robův pověsil na strom a jen tak z víry, že naděje jsem u něho nechal vzkaz: „Vrátím se. S pomocí.“. Chvátal jsem. A tak mi trvalo polovinu času abych se dostal do města. I když jsem věděl, že všechna moje námaha je už zbytečná, že najdeme přinejlepším už jen vyplavené tělo, jsem sebral pár mužů a hned další den jsme se vydali zpět. Batoh se nám již nepodařilo najít. U jednoho místa se mi zdálo, že ten strom a břeh a větev už jsem viděl, ale jistý jsem si nebyl. Sešli jsme pár mil dolů po proudu, ale neobjevili jsme ani batoh, ani tělo. Chlapi už začínali být netrpěliví a naléhali, ať už se vydáme zpět, tady už opravdu pomoci není. Narychlo jsme stloukli křížek a vydali se zpět. Posledních pár mil mne museli podpírat. Pořádně jsem nespal alespoň týden, nejedl a nepil a když jsme došli do města, vypadal jsem jako stín. Na policejní stanici jsem vyložil svůj příběh a poprosil o suchou postel, třebas v cele. Postel jsem dostal, i s pokojem. Na státní útraty jsem se umyl a oholil. Chystal jsem se jít už spát, když někdo zaklepal na dveře. „Pane, někdo vás chce vidět. Smím ho pustit dále?“ Když mne ten muž uviděl, začal se smát od ucha k uchu. „Bože, Dave, ty vypadáš hůře než já!“ „Robe?“ Jestli jeho zmizení pod hladinou vypadalo neuvěřitelně, pak slovo pro něco takového neexistuje. „Člověče, ta voda mi dala zabrat. Hodila se mnou o nějaký kmen a zlámala mi pár žeber, dokázal jsem se tam ale zachytit a pomalu vylézt na břeh. Když jsem se dostal k místu, kde jsme se dostávali na druhou stranu, byl jsi již dávno pryč. Dlouho jsem odpočíval, ale pak mi začalo být chladno a tak jsem se ti vydal naproti do města. Ale aby to nebylo tak snadné, někde jsme se cestou minuli. A tak když jsem se přibelhal sem na policejní stanici, udělal jsem tu pořádné pozdvižení.“ Zase jsem měl chvíli, kdy mi došli slova a já jen seděl a koukal. Rob se smál čím dál tím víc. „Nikdy jsem nevěřil na šťastné konce.“ povídám mu. „Však to se také teprve ukáže,“ překvapivě zvážněl, „na tom kmeni jsem se rozhodl. Ale jestli mne neodmítne, zvu tě na svatbu.“

Čas načtení: 2021-04-12 13:21:42

„Shrekova“ vysoká hra. Bavorský premiér Söder projevil ochotu kandidovat na kancléře

Milí čtenáři, dlouho jsem nic nenapsal o německé politice, je čas to napravit. Zejména proto, že se stalo něco, co se už nějakou dobu dalo očekávat. Nejpozději od chvíle, kdy bavorský ministerský předseda Markus Söder přestal veřejně používat větu „Mein Platz ist in Bayern“ („Mé místo je v Bavorsku“), kterou ještě loni pronášel docela často. Někdy je důležité poslouchat i to, co lidé neříkají. Markus Söder v neděli na tiskové konferenci ohlásil, že je ochoten kandidovat v podzimních spolkových volbách na kancléře, pokud si to větší sesterská strana CDU bude přát. To znamená, že aktuální předseda Laschet je v pěkné kaši a že následující pondělí bude v německé politice pěkně horké, tak horké, že už dlouho nic podobného nebylo. Nuže, o co jde? Špatný kandidát Laschet Poslední funkční období kancléřky Merkelové pomalu končí, v září se konají „velké“ spolkové volby. Dědictví po Merkelové se musí někdo ujmout nebo to aspoň zkusit. Preference CDU/CSU na tom přitom nejsou nijak zvlášť dobře. Velké zlepšení na začátku loňské koronakrize se zase vypařilo a aktuální hodnoty neslibují největší německé straně ani jisté vítězství; jsou o pár procent níž než roku 2017, kdy se získaných 32,9 procenta považovalo za špatný výsledek. Důvodů je mnoho, ale patří mezi ně i to, že Němci mají koronavirových opatření plné zuby, způsobem nikoliv nepodobným tomu českému. Tahle zima nebyla dobrá a pomalý rozjezd očkování společenskou náladu nijak nevylepšuje. Německo se rádo pyšní kvalitním zdravotnickým systémem (zejména jsou-li v doslechu nějací Američané). Současné zjevné pokulhávání za Británií, USA či Izraelem působí na občany země, která je zvyklá hrát ve věcech kvality života první ligu, ostudně a depresivně. CDU si nedávno zvolila nového předsedu, kterým je ministerský předseda ze Severního Porýní-Vestfálska jménem Armin Laschet. Ten v druhém kole volby porazil kritika Merkelové Friedricha Merze, jenž kandidoval na předsedu CDU už minule (a podobným poměrem neuspěl). Strana se zkrátka nechce od své dlouholeté předsedkyně tak zřetelně distancovat, i když 466 hlasů ze zhruba tisíce, které Merz nasbíral, naznačuje, že nějaká vnitřní nespokojenost trvá. Armin Laschet prý je po osobní linii docela příjemný člověk, byť také věrný merkelovec, od kterého by se nedaly očekávat žádné novinky. Jeho problémem je, že je to špatný kandidát. V době, kdy Laschet kandidoval na předsedu CDU, měl v průzkumech coby potenciální kancléř naprosto katastrofální hodnoty (5,6 procenta – hrozné), od té doby se vylepšily, ale nedosáhly žádných výšin. Nedaří se mu ani v průzkumech v samotném Severním Porýní-Vestfálsku, kde ztratila CDU na preferencích pět procent proti svému výsledku z roku 2017 a pokud se nevzpamatuje, příští rok po zemských volbách může skončit v opozici. Zkrátka, s nevýrazným Laschetem v čele hrozí CDU/CSU propadák. Ohrožují je hlavně Zelení, jejichž genderově vyvážení spolupředsedové Robert Habeck a Annalena Baerbock patří k tomu méně šílenému křídlu strany. Jenže na druhou stranu je z pohledu CDU Armin Laschet „jejich člověk“ a předvídatelná veličina, politik, který nikdy nikoho ničím nezaskočil. V německé politické sféře, která si váží nudy nade vše, je to velmi kladná charakteristika; jen kdyby, himmelherrgott, nehrozilo, že s ním projedou ty zatracené volby… Laschetův čerstvý vyzyvatel Markus Söder je do značné míry jeho protipólem. Společné mají jen to, že jsou oba zemští předsedové vlád (paradoxně je Bavorák Söder protestant, kdežto Prušák Laschet katolík). Jinak je Söder výrazná osobnost kultivující si nezávislý image, vždycky se od Merkelové držel trochu dál, i když se nedá říci, že by ji veřejně odstrkoval. A praktická politika CSU v Bavorsku se trochu rozešla s tou spolkovou. Dalo by se říci, že se Bavoráci snaží být něčím mezi Merkelovou a Sebastianem Kurzem. Zásadní výhoda, kterou Söder proti Laschetovi má, je popularita mezi voliči. Před čtrnácti dny vedl v průzkumu nad Laschetem v poměru 41 : 14 a o pár dní později nad spolušéfem Zelených Habeckem v poměru 38 : 19. Ze všech lidí, kteří reálně připadají v úvahu pro zisk kancléřského křesla, má Söder zdaleka největší důvěru v průzkumech a schopnosti mu přiznávají i lidé, kteří by jej nevolili: 56 procenta Němců si myslí, že Söder je schopen dobře zastávat kancléřskou funkci. Nejbližší další soupeř (sociální demokrat Scholz), jehož strana to stejně nevyhraje, má 39 procent, a Habeck v tomtéž průzkumu nepřekročil třicítku. Takže: nadějný kandidát pro celkové vítězství ve volbách, ale z hlediska CDU zase člověk zvenčí a nevypočitatelný. Co řekne Merkelová? Vedení CDU teď čeká lámání chleba. Je nápadné, že zasedání špiček strany v pondělí se má konat osobně a ne skrze videokonferenci, jak by se vlastně v době covidové mělo. Je i nápadné, že se za Lascheta nikdo z jeho kolegů veřejně nepostavil. Na nedělní tiskové konferenci, kde oba vystupovali, působil Söder o dost klidněji a sebevědoměji než Laschet. Ale sebevědomí a klid ještě nejsou zárukou vítězství. Osobně bych dával přednost Söderovi před Laschetem, je to člověk, který by podle mého názoru dokázal udržet Zelené i v případné koalici aspoň trochu na uzdě. Jenže to je přesně ten druh osobní sympatie, který někdy vede k tomu, že člověk „hádá blbě“. Spíše si myslím, že Söder podstupuje cílené riziko a ví, co dělá; určitě může počítat i s nějakou podporou mezi poslanci Bundestagu, rozhodně větší než Laschet. Ale ve hře je ještě jeden neznámý faktor, a to samotná odcházející Merkelová, která může kterémukoliv z obou dvou takříkajíc namydlit schody. Tenhle druh zákulisní politiky vždycky patřil k jejím nejsilnějším stránkám.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-11-25 21:08:52

Vídeňské milování: Teror v sedmi obrazech. Obraz třetí: Nic zvláštního se nestalo

Příběh dvacetiletého muslima, který ve Vídni 2. listopadu 2020 zastřelil čtyři lidi a přes dvacet zranil, je na první pohled plný absurdit, které ve skutečnosti jsou samozřejmé. a) Jeho rodiče jsou považováni za bezproblémové lidi z naprosto normální rodiny. b) Jejich syn Kujtim Fejzulai se radikalizoval jako dospívající v mešitě ve vídeňské čtvrti Ottakring a byl zadržen cestou do Sýrie za džihádisty. c) Za to byl odsouzen k 22 měsícům vězení, v prosinci 2019 byl předčasně propuštěn – přesvědčil úřady o své deradikalizaci. d) V místě bydliště se choval slušně, v den vražedného útoku seniorce z domu pomohl s taškami plnými nákupu a měl dobrou náladu. Pokud se někomu zdá tento soubor informací poněkud absurdní, zdání klame. Je to celkem všední životopis mladého teroristy. Taková normální rodinka Vídeňský vrah je typický evropský islamistita z druhé (nastupuje již i třetí) přistěhovalecké generace. Tito lidé jsou relativně dobře integrovaní a nejsou spokojeni se sociální situací, cítí se na okraji, ačkoliv se již narodili v Evropě. Ale narodili se cizincům, přistěhovalcům. Identifikovali se s islamisty, kteří jim představují náhradní rodinu, se kterou si rozumí. Pokud jde o vídeňského rozsévače smrti, jeho rodiče emigrovali ze Severní Makedonie do Rakouska, kde si vyrobili spokojené dítě, dobře se učilo a skvěle hrálo fotbal. Jako každé dítě i toto se dostalo do období „systémové psychické poruchy“, jak lze s jistou nadsázkou nazvat pubertu. Na učilišti začal sympatizovat s islámským hnutím. Rodina dvacetiletého atentátníka pochází z vesnice Čelopek v Severní Makedonii. Proto měl vrah rakouské i severomakedonské občanství. Na Svobodné Evropě se objevilo povídání lidí z vesnice, odkud pochází rodina vraha, říkali například: „My tady Kujtima vůbec neznáme. Narodil se a žil ve Vídni v Rakousku. Ale znám dobře jeho rodiče a rodinu. A to nejsou žádní kriminálníci. V žádném ohledu,“ svěřil se reportérům RFE/RL islámský duchovní z Čelopku. Další lidé vypověděli o rodině: „Jsou to milí lidé. Byl jsem překvapen, když jsem slyšel ty zprávy… Nic takového bych od lidí z této rodiny neočekával. Tu osobu neznám. Ale na té rodině není nic špatného. Nikdo z vesnice proti nim nic nemá.“ Lze předpokládat, že rodiče o islamistickém magoření synáčka nic nevěděli, nanejvýš tušili, že „nějak blbne“. Vyplývá to i z informace, že rakouská kontrarozvědka BVT byla na vraha upozorněna, když ho matka v roce 2018 ohlásila jako nezvěstného. Měla o něho strach a měla proč. Ukázalo se, že se chce nechat zabít a sám zabíjet, protože byl na džihádistické pouti do Sýrie za radikály z IS. Čili příběh albánského muslima severomakedonské rodinné výroby z rakouské porodnice je všedním příběhem relativně tuctového islamistického vraha. Převýchova jako sázka do loterie „Byl to mladík, který hledal své místo ve společnosti a šel zjevně do nesprávné mešity. Nikdy by mě nenapadlo, že by se mohl stát zabijákem,“ popsal podle BBC obhájce vídeňského radikála alias vraha Nikolaus Rast svého někdejšího klienta. Radikalizace mladíka vyvrcholila dvěma pokusy o útěk do Sýrie k Islámskému státu. Po tom druhém, kdy ho policie zadržela v hotelu na turecko-syrské hranici, a po deportaci do Rakouska, skončil před soudem. „V květnu 2019 byl můj klient odsouzený na 22 měsíců vězení za trestný čin teroristického spolčení, protože se chtěl připojit k Islámskému státu,“ vysvětlil jeho obhájce Rast pro německý deník Bild. Z vězení byl předčasně propuštěn kvůli jeho pozitivní prognóze do budoucnosti. Mysleli si, že je vyléčený. Očividně se mu podařilo oklamat lidi, řekl advokát. Podmínečné propuštění se jeví jako vážná chyba. Selhal stát, prý šlo o laxní přístup při převýchově. Ve skutečnosti se nic zvláštního nestalo. Otázka nápravy či převýchovy je zcela individuální záležitostí. Nezáleží na vychovatelích, psycholozích a podobných zaměstnancích v sociálně-pedagogickém systému. Jde o člověka, který je jimi grilován. Mladík byl na konci periody postpubescence. Psycholog Václav Příhoda v 2. díle Ontogeneze lidské psychiky psal o postpubescentech od 15 let do vyspělosti ve 20 roku života. Podle něj se v tomto období života u mladého člověka projevuje nadšení a zájem o nové, a co považuje za důležité, srovnává s ustálenými životními formami. Příhoda, ač to bylo v době socialismu, vyzdvihuje, že po vyučení šli mladí v 19. a začátkem 20. století na zkušenou do střední Evropy. Tím upozorňuje, že pestrá zkušenost, včetně zklamání z lidí, které tovaryš na zkušené poznal, mladému člověku pomohlo orientovat se… V různých kulturách zhruba od 15 do 20 let mladíci procházeli iniciačním obřadem. Rytířův syn od 15 let dostal meč, meč byl předtím posvěcen, bylo to spojeno se slávou a z dítěte se stal panoš. V 21 letech jako rytíř dosáhl plnoletosti. V obecnějším smyslu katolická církev k tomuto účelu měla biřmování, podobnou roli zastávaly i cechy. Neboť přinášely osvobození od rodiny, znamenaly společenskou a pohlavní svobodu. Samozřejmě to bylo spojeno s různými formami slavnostního týrání. Z těchto obřadů se udržel dodnes žert „dát hobla“, píše Příhoda. Něco jako iniciaci zažil švarný mladý vídeňský vrah také v islamistické mešitě ve Vídni. „Postpubescent, tedy človíček po 15 roku života, někdy přerůstá (fyzicky) své rodiče, a pokud pokračuje ve studiu, vzniká též „sebeklam učenosti, který ovlivňuje jejich společenské chování,“ uvádí Příhoda. Proto je revolta vůči rodičům a autoritám samozřejmý jev a „vzájemným neporozuměním mezi generačními vzdálenostmi, jakož i neuspokojeností energického dorostence s jakousi zatuchlostí a malostí primární společnosti.“ „V rodině se děje v malém, co se projevuje v národě ve velkém: mladí zamítají světový názor starých s příkrou bezohledností,“ píše Příhoda a dodává: „Přesto, že postpubescent již ve vědeckých otázkách prochází vědomím o nehotovosti a poměrnosti pravdy, zachovává si jeho myšlení o obecných problémech povahu absolutnosti, takže provokuje silným přesvědčením. Právě tato jednostrannost působí, že se úsudek vyslovený s absolutní platností zvrátí při setkání s novým faktem nebo s hlubokým zážitkem. Postpubescent pak snadno přeskočí ze silného přesvědčení k opačnému. “ Postpubescent se podle Příhody „snaží i o utváření pevného názoru na společnost, na třídu, na národ, na stát a na lidstvo. Také zde chce dojít samostatně k vlastnímu přesvědčení. Není si ovšem vědom, že je formován těmi, jejichž autoritu svrhuje, i těm, k nimž nabyl důvěry.“ Z výše citované je zřejmé, proč se nejvíce revolucionářů (bez ohledu na to jakou ideu právě milovali) rekrutovalo z mládeže v tomto věku. Proto se nelze divit ani tomu, že šel pozdější vídeňský vrah na zkušenou do světa. Někdo si vybere zelený boj proti klimatickým změnám, jiný džihádistickou báji realizovanou tehdy v Sýrii. Na otázku, jak se vlastně mladík dostal k Islámskému státu, odpověděl jeho bývalý advokát: „Bylo mu tenkrát osmnáct a měl hlavu plnou nesmyslů…“ Podobně se odtrhují od svých celospolečensky poslušných (spořádaných) rodičů potomci dlouhodobě usazených migrantů a ve svých mladických duších si zakládají virtuální islámský stát v EU. Nemají zkušenost rodičů, že z nehostinného místa, odkud utekli, i přes relativní chudobu se mají v Evropě lépe. Mladí chtějí prostor bohatých namyšlených a líných evropských pitomců ovládnout ve jménu Alláha. Jak rozkošná představa, že někteří by byli za to schopní i zemřít. V Islámském státu a Al-Kaidě mají svůj virtuální vzor. V Afghánistánu vidí, že odpor proti křesťanským psům se vyplácí, a satanská Amerika musí z Afghánistánu táhnout, odkud přišla… Jak dlouho u islamistických představ mládež vydrží, záleží na tom, kdy je nějaká jiná idea nebo lukrativní nabídka zkorumpuje do jiného modelu uvažování. Imáni a islamističtí aktivisté se snaží, aby zapálení pro Alláha vydrželo v mládeži nejen v mládí, ale i po 30. roce života. Proto za petrodolary se v západních zemích EU staví další a další mešity. Pokud jde o zpackanou převýchovu vídeňského teroristy, nestalo se nic zvláštního. Pokud má člověk zavřený za mřížemi v hlavě určitou legendu, kterou považuje za nejdůležitější směr svého myšlení, převýchova po této legendě sklouzává do nicoty. Nenáboženská pouze sociálně-psychologická převýchova u mladých delikventů bývá více úspěšná, protože mladý člověk se naučí ovládat sociálně výhodné dovednosti, se kterými potom lépe proplouvá džunglí světa dospělých. Horší to je u lidí, kteří se upnuli na nějakou náboženskou ideu. Ta je iracionální. Nelze ji sociálně-psychologickými sbíječkami z mozku člověka odtesat nebo převrstvit jinými dovednostmi. Onu psychologickou sbíječku by nejprve musel mladý člověk pustit přes závoru náboženské ideje. V nejobecnějším smyslu vězení člověka trestá především traumatem, že musí určitý čas zahnívat na blbém místě s blbými lidmi a pod dohledem uniformovaných a pro vězněného blbých dozorců. Pohodlná část vězňů se za mříže již nevrátí, protože se tam dostali jaksi nechtěně – neplatili alimenty, v opilosti přejeli člověka, někomu poněkud nadměrně rozbili hubu atp. Když noční můra ve vězení skončí, vrátí se zpět ke svému všednímu životu. Další skupina se poučila, že musí udělat všechno proto, aby dál žila co nejpohodlnějším životem a policie na ně neměla – to neznamená, že by striktně všichni zanechali trestné činnosti. Třetí skupina využije všech možných prostředků, aby se ve vězení dále poučila ve svém zločineckém řemesle, má čas přemýšlet o svých chybách a nových možnostech, chová se velmi spořádaně, uctivě, a vychovatelé mají z takových vězňů radost. O to dříve jsou z vězení venku na podmínku. Když opustí brány věznice, propuštěný si oddechne, popřeje v duchu všem bachařům a vychovatelům ve věznici, aby do rána chcípli, a s vyšší mírou poučenosti a opatrnosti jde konat to, co považuje pro sebe za nejrozumnější. To platí v rovině kriminální i ideologické. Po propuštění z vězení, ve kterém strávil budoucí terorista Kujtim necelý rok, měl nařízenou terapii ve sdružení Derad, které se zabývá takzvanou deradikalizací. „K tomu musel vyhledat pomoc probačního úředníka. Jenže se mu ho podařilo oklamat, protože něco zjevně nefungovalo. Jinak by se tak hrozný čin nestal,“ doplnil obhájce Rast. Pokud advokát říká, že „něco zjevně nefungovalo“, není třeba přičítat vinu probačnímu úředníkovi či sdružení Derad. Mladík na obou místech říkal to, co oni chtěli slyšet, oni byli spokojeni a mladý nadějný islamista měl klid. Aneb do hlavy člověka nevlezete, leda při pitvě. Člověk s dostatečnou mírou vědomé opatrnosti vychovatele a různé sociálně-psychologické terapeuty zahalí do mlhy jejich spokojenosti. Bude jim říkat, co chtějí slyšet. Pokud nepřijde policie nebo kontrarozvědka s reálnými informacemi o podezřelé činnosti sledované osoby, je džihádem navoněná lidská bytost pro bezpečnostní orgány neviditelná. Proto bych v probační a resocializační úrovni chyby spíše nehledal. Slušnost především Nic zvláštního ani není na tom, že neviditelný mladík kromě epizod s cestou na zabíjecí safari do Sýrie, ve svém chování nevybočoval z šedi průměru. Proto není nic zvláštního na svědectví sousedky, že šlo o milého usměvavého mladého muže. Proto jsme se mohli dočíst, že „Gordana Nikolicová potkala Fejzulaie přibližně šest hodin před tím, než se ozbrojený vydal do ulic rakouské metropole s úmyslem vraždit. „Vystoupila jsem v domě z výtahu, když zrovna scházel ze schodů. Hned ke mně spěchal, aby mi pomohl s taškami. Řekla jsem mu, že jsem v pohodě, ale on trval na tom, že mi pomůže a odnesl nákup až před dveře mého bytu,“ cituje britský Mirror seniorku. Po celou dobu se usmíval, vypadal šťastně a měl povídavou náladu. „Dělá se mi špatně z toho, že o chvíli později zabíjel lidi," svěřila se starší žena, která ho potkala v pondělí ve dvě hodiny odpoledne…“ Ale proč by neměl mít dobrou náladu? Vždyť byl plný toho, jak s vídeňskou sebrankou, která se bezbožně poflakuje po kavárnách a hospodách, pěkně zatočí, až se rozřehtá jeho samopal. A že může přitom náhodou zastřelit i muslimy? Nic jiného si nezaslouží, když se paktují s nevěřícími psy po kavárnách a hospodách. Kujtim Fejzulla se choval podobně jako každý slušný terorista. Ctil řád všedního dne místa, kde pobýval. (Podobně nenápadně a slušně se chovali i atentátníci předtím, než 11. září vlítli do newyorských mrakodrapů a do jednoho křídla válečnického Pentagonu.) Na posvátný čas odplaty se převlékl ze všedního oblečení (měl předtím na sobě sportovní bundu a černé volné kalhoty) slavnostní, respektive smuteční oblečení – byl celý v bílém. Měl u sebe pro svůj posvátně vražedný úkol dost munice do samopalu (útočné pušky), ale výsledek jeho snažení byl naštěstí dosti chabý – jenom čtyři mrtví a 22 zraněných. Neboť s výzbrojí a dostatkem munice mohl za sebou nechat desítky mrtvých. Ve své knize Bombardovat nemocnice je normální jsem k „malé účinnosti“ silně ozbrojených teroristů uvedl: „Ve vojenské nemocnici v Kábulu bylo začátkem března 2017 zabito 49 osob a zhruba 90 osob zraněno. … Střelci s automatickými zbraněmi mohou být teoreticky velmi úspěšní, protože mají dostatek munice. V kábulské nemocnici útočníci zasáhli asi 140 osob, ale shodou náhod jich zemřela jenom zhruba třetina. V nemocnici bylo asi 400 lůžek. Ani při střelbě automatickými zbraněmi není fatální účinek většinou mimořádně velký, protože dochází ke střelbě bez míření. Střelec se nesoustředí na mířenou střelbu, protože je ve stresu. Provádí cosi zcela mimořádného, s vědomím, že je jenom otázkou času, kdy bude zastřelen.“ Proto dvacetiletý terorista Kujtim Fejzullai v chaotické střelbě zastřelil jenom několik lidí.   Pokračování článku vyjde ve čtvrtek 26. listopadu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-17 11:25:23

Literární vyhlídky (17. až 23. února)

Nadcházející týden nabídne hned několik zajímavých literárních akcí v české metropoli – prim budou v tomto směru hrát Knihovna Václava Havla a Božská Lahvice. Literární kritici si jistě nenechají ujít slavnostní vyhlášení laureátů ceny Tvárnice 2019/2020, překladatelé a básníci bezpochyby v hojném počtu dorazí na setkání pod hlavičkou projektu Poezie na kolečkách a příznivci dokumentárního žánru určitě nepohrdnou besedou ke knize rozhovorů Ženy o ženách. A na závěr jako obvykle připojujeme několik tipů na nové (audio)knihy.   POZVÁNKY 17. 2. Praha / 18.00, Cafe Academia Představení knižního vydání politického eseje Jeana-Claudea Michéy Tajnosti levice: Od ideálu osvícenství k triumfu neomezeného kapitalismu o příběhu, kořenech a současnosti levice a sborníku Sametová budoucnost? Eseje o naší současnosti, který uspořádali Petr Drulák a Petr Agha u příležitosti 30 let od sametové revoluce jako reflexi toho, k čemu u nás vlastně od té doby došlo. Do sborníku přispěli historička umění Milena Bartlová, filozof Martin Dokupil Škabraha, politoložka Anna Durnová, politolog Jaroslav Fiala, filozof Michael Hauser, politolog Ondřej Slačálek a socioložka Tereza Stöckelová. Obě knihy právě vydala Masarykova demokratická akademie ve spolupráci s olomouckým nakladatelstvím Burian a Tichák. Mezi hosty večera nebudou chybět překladatel Tajností levice a editor sborníku Sametová budoucnost? Petr Drulák, editor sborníku Sametová budoucnost? Petr Agha a další autoři sborníku.   18. 2. Praha / 19.00, Knihovna Václava Havla Setkání s kultovním románem ukrajinské literatury Město (Větrné mlýny 2019) v překladu Miroslava Tomka. Město je dobrodružný a také filozofický román, který hravě obstojí i v kontextu evropského modernismu. Příběh mladíka, který opouští rodnou ves, aby se stal inženýrem a šířil osvětu, vypadá ze začátku poněkud schematicky až naivně. Ale jen proto, že naivní je mladík sám. Semele město hrdinu, zkazí ho, vezme mu ideály? Ano i ne: město na tyto otázky neodpovídá, ale klade otázky nové. Donutí hrdinu potkat sebe sama, narazit na svoje vlastní touhy, sexualitu, zklamat se, najít své poslání. Právě pro tuto nejednoznačnost a neschematičnost byl román prohlášen za antisovětský a jeho autor, Valerjan Pidmohylný (1901–1937), zahynul během čistek. S překladatelem Miroslavem Tomkem budou mj. o těžkostech spojených s překládáním literární klasiky hovořit ukrajinistka Tereza Chlaňová a básnířka a komparatistka Marie Iljašenko. Praha / 19.30, kavárna Fra Autorské čtení a beseda se spisovatelkou Dorou Kaprálovou, věnované její nové povídkové knize Ostrovy (Druhé město 2019), v níž autorka tematizuje na intimních příbězích ohraničenost ostrovů. Ne topograficky, ale především ve všech smyslech ostrovanství, izolovanosti, ohraničenosti. Jedenadvacet povídek a příběhů opisují rafinovaně autofikční světy Kaprálové, ale především lidské osudy plné nenápadných zlomů a nečekaných setkání, ze kterých mrazí, a které současně dojímají svou autentickou nepatetičností a jemným humorem. V politice je láska a láska je v politice, zvlášť děje-li se to vše tady a teď, ve střední Evropě, která leží stále a stále víc na východě. Moderuje Markéta Kittlová. Praha / 19.30, Božská Lahvice Básník Pavel Kolmačka přijal pozvání na čtení v Božské Lahvici. Držitel ceny Tvárnice za dílo roku – básnickou sbírku Život lidí, zvířat, rostlin, včel (Triáda 2018) – přečte některé ze svých niterných básní za doprovodu obrazů z života „na kraji světa“. Po autorském čtení bude následovat diskuse s autorem. Moderuje Matěj Senft.   19. 2. Praha / 19.00, Knihovna Václava Havla Dvacet osm rozhovorů s dvaceti devíti filmovými a literárními dokumentaristkami tvořícími v Česku vyšlo ve svazku nazvaném Ženy o ženách (wo-men 2019). Autorka Barbora Baronová v knize zjišťuje, jakou mají respondentky motivaci k tvorbě, jakým způsobem volí témata nebo jak se vztahují k důležitým aspektům dokumentární praxe, jako jsou cenzura, angažovanost nebo terapie. V neposlední řadě spolu s dokumentaristkami tematizují gender, roli institucí v dokumentu nebo financování tvorby. Kniha obsahuje rozhovory se spisovatelkou Petrou Dvořákovou, slovenskou filmařkou Zuzanou Piussi, literátkou Alenou Wagnerovou, autorkou filmových časosběrů Helenou Třeštíkovou, aktivistkou a filmovou dokumentaristkou Apolenou Rychlíkovou, autorkou filmových dokumentů Olgou Sommerovou, novinářkou a spisovatelkou Juditou Matyášovou, žurnalistkou a humanitární pracovnicí Petrou Procházkovou a dalšími. Večer uvádí a diskusi s autorkou knihy vede Bára Šichanová. Praha / 19.30, Božská Lahvice Slavnostní vyhlášení laureátů ceny Tvárnice 2019/2020 nabídne předání ceny Dílo roku 2019, udělené Janem M. Hellerem Petru Borkovcovi za knihu Petříček Sellier & Petříček Bellot (Fra 2019), předání ceny Kritik roku 2020 Evě Klíčové, literární kritičce a redaktorce časopisu Host, a čtení oceněného spisovatele Petra Borkovce. Moderuje Lukáš Senft.   20. 2. Do českých kin ve čtvrtek vstoupí slovenský film Sviňa, dílo režisérské dvojice Mariany Čengel Solčanské a Rudolfa Biermanna. Snímek vznikl na motivy stejnojmenné knihy slovenského novináře Arpáda Soltésze, který se v ní inspiroval skutečnými událostmi okolo vraždy novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové. – Zemičku kdesi pod horami ovládají vysoce postavení zločinci, lidé propojení s politikou, mafií, ale i s policií, soudy a velkými kšefty. Závislá teenagerka zmizí z resocializačního centra, nikomu ale nechybí. O nuceném sexu a drogách chce vypovídat na policii, ale pošlou ji pryč. Vyhledá novináře, který se pustí do rozplétání neuvěřitelné chobotnice zločinu, mafie, vydírání. Nadějný politik se stane předsedou a ovládne celou zemi, protože kdo má moc, má pod palcem i policii i státní obchody. Z malého veksláka se stává velký vyděrač, který s lidmi zachází jako s šachovými figurkami. Jenže může pravda přežít mezi lidmi, kterým jde o prachy a moc? Nebo se Bůh peněz neštítí ani vraždit? Ostrava / 18.00, Dům umění v Ostravě Na akci s názvem Protimluvná osmnáctka vystoupí autoři spojení s nakladatelstvím Fra. Nakladatel a překladatel Erik Lukavský čte a představuje francouzského básníka Stanislase Rodanskiho. Básník a esejista Jakub Řehák čte z nové sbírky Obyvatelé (Fra, jaro 2020). Básník, prozaik a dramaturg Café Fra Petr Borkovec čte z knihy Petříček Sellier & Petříček Bellot (Fra 2019). V plánu je též rozhovor o edičním plánu 2020/21, veřejných čteních v roce 2020 a neveřejných plánech a čteních z let 2001–2020. Večerem provede Jiří Macháček. Praha / 19.30, Božská Lahvice První setkání v rámci projektu Poezie na kolečkách – evropská poezie v českých překladech. Český překladatel a básník Ondřej Buddeus bude s pozvanými hosty z řad překladatelů, autorů a organizátorů literárního života diskutovat o překladové poezii, její recepci v českých zemích, úskalích spojených s překladem veršů, evropské identitě a o řadě dalších témat, která s tímto disciplínou uměleckého překladu souvisejí. Cílem projektu, který se následně uskuteční v Jihočeském, Karlovarském, Moravskoslezském a Ústeckém kraji, je zpřístupnit evropskou poezii v českých regionech. Ve vybraných městech budou v kavárnách či jiných prostorech umístěné sbírky básní, které si návštěvníci budou moci na místě prolistovat nebo přečíst. Evropská poezie bude navíc tématem kulturního setkání, jež daná instituce v rámci projektu uspořádá.   21. 2. Pardubice / 18.00, Krajská knihovna v Pardubicích V rámci literárně-hudebního pořadu Poezie pod klenbou se představí spisovatel Petr Boček, autor hororových próz (mj. Mrazivé příběhy, Výprodej nočních můr, Hrobořadí, Nekrosarium, Mízožravci), a nakladatel Martin Štefko, majitel malého nakladatelství Golden Dog zaměřeného na žánrovou literaturu (horor, thriller, detektivka aj.). Moderuje Vanda Vávrová. Praha / 19.30, Božská Lahvice Literární večer dvou výrazných českých básnířek, Ireny a Marie Šťastných. Irena Šťastná je autorkou básnických sbírek Zámlky (2006), Všechny tvoje smrti (2010), Živorodky (2013), Žvýkání jader (2015) a Sen o třetí plíci (2018) a za svou tvorbu byla nominována na Drážďanskou cenu lyriky a na cenu Magnesia Litera za poezii. Marie Šťastná vydala básnické sbírky Krajina s Ofélií (2003), Akty (2006), Interiéry (2010) a Štěstí jistě přijde (2019) a je držitelkou Ceny Jiřího Ortena a Drážďanské ceny lyriky.   NOVÉ (AUDIO)KNIHY Miroslav Olšovský: Anarchie a evidence. Esej o psaní a vidění (Academia 2020) Moderní literatura spočívá na decentralizovaném psaní a nehierarchickém prezentování v původní nerozlišitelnosti událostí. Moderní literatura nezakládá dílo, ale proces psaní, který dílo rozkládá. Psaní je anarchie a pokračuje jako evidence toho, co chce být řečí sděleno, jako jisté setrvání sdělení v čase. Moderní umělecký jazyk se snaží událostem přiblížit až na hranici jejich reprezentace a ukázat je v jejich stávání se událostmi. Takový jazyk se stává jazykem pohybu, jazykem kinematografickým a evidentním. Psaní je „permanentní evidencí“, je clonou (Gombrowicz) i průhledem (Nabokov). Kniha pojednává o projevech psaní a vidění nejen v tvorbě Gombrowicze a Nabokova, ale také Babela, Becketta, Bělého, Čechova, Kafky, Pilňaka anebo Prousta.   Jasmine Wargaová: Jiné jméno pro domov (přeložila Barbora Punge Puchalská, Argo 2020) Představte si, že žijete docela normální život, máte staršího bratra, kterého obdivujete, bezva kamarádku, prima rodiče. Chodíte do školy, koukáte na americké filmy, rádi zpíváte a sníte o tom, že z vás jednou bude slavná herečka. A náhle se všechno změní. Dvanáctiletá Jude musí opustit svůj domov. V její zemi se rozhořela válka, a ona i její těhotná maminka odjíždějí přes oceán za strýcem. Filmy hrdinku na život v Americe nepřipravily – všechno je tu moc rychlé a hlučné. Jude si musí zvyknout na novou školu, na věčný strach o příbuzné doma v Sýrii i na novou identitu imigrantky ze Středního východu. Ale život jí přinese i jiná, příjemnější překvapení – nové kamarády a taky konkurz na roli v muzikálu. Možná je Amerika místo, kde Jude může být taková, jaká opravdu je…   Lukáš Prokop (ed.): Les /Literární archiv č. 51/ (Památník národního písemnictví 2020) Nové číslo sborníku Literární archiv se věnuje obrazu lesa v literatuře a výtvarném umění. Přezkoumává představy Karla Klostermanna o původním šumavském pralese, zabývá se literárním a výtvarným dílem Josefa Váchala z pohledu ekopoetiky či podobou lesa v českých překladech Cooperova Posledního Mohykána. Všímá si lesních nadpřirozených bytostí v trampské próze a promýšlí symboliku lesa v obrazech Aloise Kalvody. Součástí čísla je výběrová edice korespondence s přírodní tematikou mezi Petrem Bezručem a Jany Vrbovými (otcem a synem) z let 1913–1956. Z lesního prostředí čerpá původní autorská hra dramatika S. d. Ch. připomínající spisovatele Jana Vrbu, Otokara Březinu a malíře Jožu Uprku. Jako obrazovou přílohu otiskuje výběr ilustrací Otakara Štáfla ke Klostermannovu románu Ze světa lesních samot. Předposlední oddíl tvoří příspěvek o nalezené chybějící části rukopisu Stín kapradiny od Josefa Čapka ve zpracovávaném fondu Jana Herbena. Zprávy Literárního archivu informují o přírůstcích v roce 2018 a o zpracovaných fondech (Medková Eva, Václavek Bedřich a Kostohryz Josef). Číslo uzavírají vzpomínky Marty Dandové na její působení v Památníku národního písemnictví a Miloše Sládka na bývalý depozitář Literárního archivu v Duchcově.   Šúsaku Endó: Mlčení (čte Martin Zahálka, Voxi 2020) Audiokniha Mlčení obsahuje historický příběh o prvním střetu západního myšlení s japonskou duchovní kulturou. Text japonského spisovatele Šúsakua Endóa (1923–1996) nabízí drsný a zároveň poetický i myšlenkově bohatý příběh o zániku křesťanské misie v Japonsku v 17. století. Téma, které o něco dříve zpracoval i český spisovatel Jaroslav Durych v rozsáhlé epopeji Služebníci neužiteční, Endó pojal z neobvyklé perspektivy japonského katolického křesťana. Audiokniha sleduje cestu evropského jezuitského kněze, který se se svým spolubratrem vydává na beznadějnou misijní výpravu, je zajat, vězněn, nakonec veřejně odpadne od víry, když tak jako mnozí další šlápne na Kristův obraz. Učiní to ani ne tak z vlastní slabosti, byť tu si stále bolestněji uvědomuje, ale hlavně proto, že kvůli němu jsou mučeni a zabíjeni japonští věřící, ti pevní i ti, kteří již podlehli slabosti a Krista zapřeli. Nakonec se mu zjeví živá tvář Kristova, kterou celý život hledal, v neumělém a sešlapaném obličeji na desce, na kterou šlapaly a budou šlapat dál tisíce prostých věřících nucených křesťanství opustit. Dochází poznání v té největší poníženosti a naprosté bezmoci, která zároveň neúprosně odhalila povrchnost jeho dosavadní víry a představ o životě. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-03 12:05:54

Opožděné recenze (I): Stromy a kamení Dušana Paly

Kniha Stromy a kamení si zaslouží pozornost hned z několika důvodů. Svazek vyšel v rámci edice Skrytá moderna, na jejímž fungování se podílí Centrum výzkumu české umělecké avantgardy a která má za úkol poukazovat na rozprostraněnost a nejednoznačnost řeči avantgardy, na některé její neprávem pozapomenuté či přehlížené proudy. Coby plod dotyčného vědeckého projektu je přítomná kniha vypravena nadmíru pečlivě a vybavena dvěma nadstandardními složkami – předmluvou Vladimíra Papouška a oddílem nazvaným Přílohy. O Papouškově textu Nová slova, která zabíjejí (Doba a dílo Dušana Paly) bychom však měli již s ohledem na jeho délku a široký záběr hovořit jako o studii – jejím předmětem je jednak exkurs do zvláštního „mezičasí“ v české kultuře (1945–1948), kdy se cesty „vnímavých jedinců“ (zejména literátů a umělců vůbec) poznamenaných druhou světovou válkou rozešly mnoha různými směry, jednak titulem slíbené přehlédnutí života a díla Dušana Paly (1924–1945). Nadějný spisovatel, který na podzim roku 1945 – ve svých jedenadvaceti letech – dobrovolně ukončil svůj život, neupadl do zapomnění především zásluhou Václava Černého, který mladého autora ocenil ve svých Sešitech o existencialismu. Povídkový soubor Stromy a kamení vyšel poprvé v roce 1947 (druhého vydání se dočkal až v přítomném svazku), kdy jej doslovem – připomínajícím však spíše nekrolog – doprovodil Josef Knap. Svazek obsahující pětici próz nestejné délky se tak stal vedle básnické sbírky Krev a popel (vydána rovněž posmrtně, roku 1946) jedním z mála vydaných děl Dušana Paly, který jakoby svými četnými aktivitami (četbou, studiem na pražské FF, psaním atd.) usiloval v těch několika poválečných měsících před svou smrtí dohnat promarněná válečná léta. Jistou odpověď na nabízející se otázku, proč tuto euforii vystřídalo rozhodnutí vzít si vlastní život, nabízejí texty v závěrečných Přílohách. Vedle páru cizích ohlédnutí za mladým umělcem (z pera Josefa Knapa a Alberta Pražáka) zde totiž nalezneme dva Palovy texty, které vedle sebe stojí v nápadném kontrastu – článek Jací jsme po šesti letech, který je výzvou adresovanou českým studentům k podání pomocné ruky jejich válkou hůře postiženým až pokřiveným vrstevníkům, a Palův dopis nejmenovanému příteli, plnící roli mladíkovy závěti, z něhož zde ocituji pasáž osvětlující příčiny jeho dobrovolného odchodu: „Kdyby Tě to nenudilo, řekl bych ti pár slov o pohnutkách k tomu podivnému činu. Nevidím totiž už nikde smysl života. Mám příliš krutý rozum, který mi odhaluje vše, co je raison d’être tolika lidí (životní štěstí, věda, umění...) jako nejnicotnější z nicotného, jako... pomůcku k ukrácení dlouhé chvíle, již máme mezi narozením a hrobem. Lidé jsou nesmírně dobří, ale nešťastní tvorové. Měj, prosím Tě, s nimi vždy soucit. Neodsuzuj nikdy nikoho. Nebuď příliš tvrdý k těm, kdo se proviňují, kdo jsou zlí. Žít lze jen tenkrát, mají-li všichni nadlidsky velké srdce. Myslit – toť neštěstí člověka.“ Pojítkem celé pětice Palových povídek jsou bezpochyby mezilidské vztahy, či lépe řečeno složitý vnitřní život hlavních hrdinů a jeho vliv na vztahy protagonistů k nejbližším lidem. Všechny ústřední postavy se bez ohledu na svůj věk či pohlaví řadí k typu, k němuž patřil i sám autor – tedy k mimořádně senzitivním jedincům. V úvodní Lásce se středoškolačka Eva ocitá před nelehkým dilematem ohledně svého vztahu k mladému, milému, avšak nevzhlednému doktoru Plevovi – jak rozeznat, co je pouhá vděčnost za záchranu bratra a co skutečná láska, jak odlišit vlastní touhy od zbabělého ohlížení se na mínění svého okolí? Hlavním hrdinou povídky Žony je mladík Karel, pocházející z chudých poměrů, a přece – nebo snad právě proto – toužící vynahradit si životní bídu a rozbroje se svým okolím nevšedními zážitky, třeba jen porcí výtečných zákusků. Jenže kde na taková potěšení vzít a nekrást? A pokud krást, jak utišit neodbytný hlas svědomí? V próze nazvané Šedá noc se stáváme svědky klasického mezigeneračního střetu – mladý Jirka se ocitá v továrně spolu se svým otcem a jeho dřívější obdiv k němu se vlivem otcova despotického dohledu, z něhož není úniku v práci ani doma, postupně mění v pohrdání, ba dokonce nenávist. Protagonisty povídky Jaro je dvojice dětí, Ferdík a Hela, kteří k sobě náhodou naleznou cestu, avšak klíčící čistý cit mezi nimi zadusí chlapcův zbabělý čin. Závěrečný Klavír pak vypráví příběh profesora Bernarda, ředitele malé klavírní školy, jehož uražená ješitnost a nedostatek soudnosti vyústí ve veřejné hudební vystoupení, kde případný neúspěch může mít vážné následky pro celou jeho rodinu. Dušan Pala byl prozaik bezpochyby nadaný, ovládající umění přetavit do slov složitý proces introspekce postav zmítaných pochybnostmi a touhami, postav duševně neklidných a s okolním světem se míjejících. Autor je schopen vylíčit niterné pocity protagonistů mužských i ženských, vlastních vrstevníků, stejně jako dospělých. Ve všech jeho prózách nacházíme jakýsi temný spodní proud, místy vyvěrající otevřeně na povrch, jindy setrvávající takříkajíc mezi řádky, který pojí Palovy texty jak s předcházejícím expresionismem (zvláště pokud jde o výrazivo a gradované napětí), tak s rozšiřujícím se existencialismem (především v oblasti samotné tematiky). Na každý pád lze knihu Stromy a kamení doporučit v podstatě všem čtenářům – někteří se spokojí s poutavými povídkami, jiní budou rádi též za seznámení s novým jménem české poválečné literatury a další třeba ocení i obsah Papouškovy erudované úvodní studie.   Dušan Pala: Stromy a kamení. Nakladatelství Akropolis, Praha, 2013, 1. vydání, 280 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}