Aktuální Zprávy

Kapitol je srdcem starověkého Říma

Kapitol neboli Campidoglio je srdcem starověkého Říma a zároveň nejslavnějším a nejvyšším ze sedmi původních římských pahorků. V minulosti byl náboženským centrem a symbolem moci starověkého Říma.

---=1=---

Čas načtení: 2026-02-17 00:00:01

Kapitol je srdcem starověkého Říma

Čas načtení: 2019-12-01 18:43:59

Proč neuzavřete sňatek s někým, s kým jste se v dětství často koupali?

Odpověď najdete v epochální a často zábavné knize Chování: Biologie člověka v dobrém i zlém, jíž se českému čtenáři poprvé představuje přední světový neuroendokrinolog Robert Sapolsky Proč jsou naše sociální životy komplikované a matoucí, plné nedostatků a nesprávných rozhodnutí? Lze zvrátit neblahé následky z nepříznivých okolností v dětství? Čeho je nám třeba k dosažení něčeho výjimečného i něčeho děsivého? Proč Stalin opovrhoval oddaným patriotem Pavlíkem Morozovem? Slavný americký profesor biologie a neurologie Robert Sapolsky vše vysvětluje ve strhujícím díle CHOVÁNÍ: BIOLOGIE ČLOVĚKA V DOBRÉM I ZLÉM. Dobrodružnou výpravu za našimi světlými i temnými stránkami vydává v překladu Pavla Pecháčka nakladatelství DOKOŘÁN. Je záhadou, proč knihy předního světového neuroendokrinologa prof. Roberta Sapolského, držitele mnoha ocenění, dosud unikaly pozornosti českých nakladatelů. Např. jeho publikace Why zebras don’t get ulcers (Proč zebry nemají žaludeční vředy, 1994) fantasticky objasňuje vliv stresu na zdraví a sociální chování zvířat i lidí. Nakladatelství Dokořán se rozhodlo tento nedostatek na českém trhu napravit a sáhlo po Sapolského nejnovější knize CHOVÁNÍ: BIOLOGIE ČLOVĚKA V DOBRÉM I ZLÉM (2017), na níž pracoval deset let. Autorův způsob líčení příčin lidského chování je úchvatný a logický. Začíná faktory, které ovlivňují reakci člověka v konkrétním okamžiku, a pak se vrací zpět v čase, až do dávné minulosti našeho druhu a k jeho evolučnímu dědictví. První kategorie vysvětlení je neurobiologická – Sapolsky popisuje, co se dělo v mozku člověka sekundu před tím, než se jistým způsobem zachoval, jaký zrakový vjem, zvuk či zápach zapříčinil v nervové soustavě reakci. A jaké hormony předtím hodiny až dny ovlivňovaly citlivost jedince na ony podněty. Vybízí nás, abychom přemýšleli o neurobiologii a našem smyslovém světě ve snaze přijít na to, co se s námi dělo a děje. Autor dále vysvětluje, jak bylo dané chování ovlivněno strukturálními změnami nervového systému v předchozích měsících, dospíváním, dětstvím, životem plodu a jeho genetickým složením. Nakonec rozšiřuje pohled z jednotlivce na společnost, která ho obklopovala. Jak ekologické faktory, působící po tisíciletí, ovlivnili tuto společnost, její kulturu a následně i jednotlivce. Sapolsky se znovu vrací k evolučním faktorům starým milionům let. Výsledkem je jedna z nejoslnivějších vědeckých výprav za lidským chováním, jaká se kdy uskutečnila. Epochální a často zábavná syntéza špičkového výzkumu napříč celou řadou disciplín. Sapolsky přistupuje k lidskému chování s porozuměním a utkává se s tématy týkajícími se tribalismu a xenofobie, hierarchie a konkurence, morálky a svobodné vůle, války a míru. Jeho Chování: Biologie člověka v dobrém i zlém je důstojným startem českého čtenáře k poznání díla světově renomovaného biologa. O autorovi: Robert M. Sapolsky (* 1957) získal titul na Harvardově univerzitě v roce 1978 a následně se jakožto primatolog vydal do Keni studovat sociální chování paviánů. Po návratu nastoupil na Rockefellerovu univerzitu, kde získal doktorát z neuroendokrinologie. V současné době je profesorem biologie a neurologie na Stanfordově univerzitě. Je držitelem mnoha ocenění, například prestižní Ceny Nadace Johna D. a Catherine T. MacArthurových (1987) či Ceny Carla Sagana za popularizaci vědy (2008). Je autorem několika knih, například Why Zebras Don’t Get Ulcers (Proč zebry nemají vředy, 1994), The Trouble with Testosterone (Potíže s testosteronem, 1997) či A Primate’s Memoir (Paměti primáta, 2002). Ukázka z knihy: Ukázka z knihy CHOVÁNÍ: Biologie člověka v dobrém i zlém, str. 318 Příbuzenský výběr Jak do příbuzenského výběru zapadají lidé? Ukázali jsme si, že dobře – například fraternální polyandrie v Tibetu, podivná náklonost žen k pachu svých bratranců či všeobecné protežování příbuzných. Lidé z mnoha kultur jsou mimoto posedlí příbuzenskými vztahy, což dalo vzniknout systému jejich pojmenování (stačí zajít do obchodu a podívat se na přání organizovaná podle příbuzenských kategorií – pro sestru, bratra, strýčka a tak dále). A když si příslušníci tradičních společností vezmou někoho z jiné skupiny a odejdou do ní žít, na rozdíl od primátů, kteří svou rodnou skupinu opouštějí během dospívání, se svou původní rodinou zůstávají ve styku. Sváry a krevní msty, od novoguinejských horalů po Hatfieldovy a McCoyovy, navíc probíhají podél příbuzenských rodových linií. Peníze a půdu obvykle odkazujeme potomkům, nikoli cizincům. Vládu dynastií dodržujeme od starověkého Egypta po Severní Koreu a od Kennedyů po Bushe. Podívejme se na jednu ukázku příbuzenského výběru: pokusné osoby jsou v situaci, kdy se na člověka a neidentifikovaného psa řítí autobus, přičemž zachránit mohou jen jednoho z nich. Kterého vyberou? Záleží na stupni příbuznosti: člověk postupuje od sourozence (1 procento by upřednostnilo psa před sourozencem) přes prarodiče (2 procenta) ke vzdálenému bratranci/sestřenici (16 procent) po cizího člověka (26 procent). Dalším rozměrem významnosti příbuzenství v mezilidských interakcích je, že v mnoha zemích i amerických státech nemají lidé povinnost svědčit u soudu proti příbuzným prvního stupně. Když navíc lidé utrpí poškození (emočního) vmPFC, stanou se natolik neemocionálně prospěchářští, že kvůli záchraně cizích ublíží členům vlastní rodiny. Nabízí se fascinující historický příklad, který ukazuje, nakolik špatný dojem vyvolává, když si někdo místo příbuzného vybere cizího člověka. Jedná se o příběh Pavlíka Morozova, chlapce ze stalinského Sovětského svazu. Podle oficiální historky byl malý Pavlík modelový občan, vášnivý patriot mávající vlajkou. V roce 1932 dal před příbuzným přednost státu a udal vlastního otce (prý za nezákonné obchodování), který byl okamžitě uvězněn a popraven. Brzy poté byl chlapec zabit, údajně příbuznými. Patrně měli na příbuzenský výběr jiný názor než on. Režimní propagandisté tu historku uvítali. K poctě mladého mučedníka revoluce se vztyčovaly sochy, psaly básně i písně, přejmenovaly se po něm školy, byla zkomponována i opera a vzniknul hagiografický film. Někdy v době, kdy se to vše přihodilo, se na chlapce dotázali Stalina. A jaká byla reakce muže, který z této oddanosti státu těžil ze všech nejvíc? Zněla „Kdyby jen všichni mí občané byli tak počestní. Tento hoch mi dodal naději v budoucnost“? Ne. Když se Stalina na Pavlíka zeptali, podle historika Vejase Liuleviciuse z Tennesseeské univerzity si pohrdavě odfrknul a prohlásil: „Takové malé čuně, udělat něco podobného vlastní rodině.“ A pak pustil propagandisty z řetězu. Takže Stalin byl téhož mínění jako většina savců: s tím dítětem bylo něco v nepořádku. Lidské sociální interakce se velmi výrazně točí kolem příbuzenského výběru. Kromě vzácné výjimky v podobě Pavlíka Morozova platí, že krev je těžší než voda. Samozřejmě až do chvíle, než se na věc podíváme z větší blízkosti. Pro začátek: ano, napříč kulturami jsme posedlí označeními příbuzenských vztahů, jenže používané termíny se často nepřekrývají se skutečnou biologickou příbuzností. Jistěže pořádáme rodové vendety, rovněž ale vedeme války, v nichž jsou si bojovníci z opačných stran příbuznější než válečníci, kteří bojují pod týmž praporem. Zmiňme třeba bratry válčící na opačných stranách v bitvě u Gettysburgu. Připomeňme si i příbuzné a jejich armády, kteří spolu bojovali o nástupnické právo. Bratranci – Jiří V. z Anglie, Mikuláš II. z Ruska a Vilém II. z Německa – s potěšením řídili první světovou válku a financovali ji. Objevuje se také individuální násilí uvnitř rodiny (třebaže v nesmírně nízké frekvenci, pokud provedeme korekci na množství času, jež spolu jedinci strávili). Dochází k otcovraždám, které bývají aktem pomsty za dlouhá léta týrání, a bratrovraždám. Ty jsou jen výjimečně spjaté se záležitostmi ekonomického či reprodukčního významu – ukradená dědická práva biblických rozměrů, člověk spící s manželkou svého sourozence. Bratrovražda nejčastěji souvisí s dlouhodobými iritujícími záležitostmi a neshodami, kvůli nimž pohár trpělivosti jednoduše přeteče, což mívá smrtelné následky (kupříkladu začátkem května 2016 byl muž z Floridy obviněn z vraždy druhého stupně, protože zabil bratra – kvůli hádce o cheeseburger). A nezapomínejme na vraždy ze cti, jež jsou v některých částech světa ohavně běžné, jak jsme viděli. Nejpodivnější případy násilí v rodině se z hlediska příbuzenského výběru týkají rodičů, kteří zabíjejí děti, kterýžto jev je nejčastěji výsledkem společné vraždy/sebevraždy, hluboké duševní poruchy nebo týrání, které neúmyslně skončilo fatálně. Potom existují případy, kdy matka zabije nechtěné dítě, jež je vnímáno jako překážka – konflikt rodič–potomek pokrytý plivancem šílenství. Přestože odkazujeme peníze potomkům, rovněž blahosklonně přispíváme cizincům na druhé straně planety (děkujeme, Bille a Melindo Gatesovi) a adoptujeme sirotky z jiných kontinentů. (Jistě, jak uvidíme v jedné z pozdějších kapitol, laskavost je zabarvena sebezájmem a většina lidí, kteří děti adoptují, tak činí, protože nemohou zplodit vlastní biologické potomky – nicméně výskyt jakéhokoli z těchto činů je narušením striktního příbuzenského výběru.) A v systému, kde půdu dědí prvorozený, stojí nad stupněm příbuznosti datum narození. Máme tedy ukázkové příklady příbuzenského výběru, ale také dramatické výjimky. Proč lidé vykazují od příbuzenské selekce natolik nápadné odchylky? Myslím si, že často to odráží, jak se vypořádávají s rozpoznáváním příbuzných. Neděláme to s jistotou, třeba vrozeným rozpoznáváním feromonů odvozených od MHC, kterýžto způsob využívají hlodavci (navzdory naší schopnosti rozlišit do jisté míry stupeň příbuzenství na základě pachu). Nečiníme tak ani vtištěním smyslových podnětů a neusuzujeme, že „tato osoba je má matka, protože si vzpomínám, že když jsem byl plod, její hlas byl nejhlasitější“. Namísto toho rozpoznáváme příbuzné kognitivně, o věci přemýšlíme. Podstatné ovšem je, že ne vždy racionálně – obecně platí, že se k lidem chováme jako k příbuzným, pokud se příbuznými zdají být. Fascinujícím příkladem je Westermarckův efekt, který se projevuje sňatkovými vzorci u lidí z izraelských kibuců. V tradičním socialistickém zemědělském přístupu kibuců hraje ústřední roli společná výchova dětí. Děti vědí, kdo jsou jejich rodiče, a každý den jsou s nimi několik hodin v kontaktu. Jinak ale žijí, učí se, hrají si, jí a spí s kohortou dětí stejného věku ve společných ubytovnách obsazených asistentkami a učiteli. V 70. letech 20. století prozkoumal antropolog Joseph Shepher záznamy všech sňatků, které kdy byly uzavřeny mezi lidmi ze stejného kibucu. A z téměř tří tisíc výskytů nenašel ani jeden případ, kdy by se vzali dva jedinci, kteří byli během prvních šesti let života ve stejné věkové skupině. Lidé z téže skupiny vrstevníků obyčejně mívají milující, blízký, celoživotní vztah, leč bez sexuální přitažlivosti. „Mám ho/ji strašně rád, ale přitahuje mě? Ne, on/ona je jako můj sourozenec.“ Kdo je vnímán jako příbuzný (a tudíž nikoli jako potenciální partner)? Někdo, s kým jste se v dětství často koupali. Je to iracionální? Vraťme se k lidem, kteří se rozhodovali, jestli zachrání osobu, nebo psa. Rozhodnutí nezáviselo jen na totožnosti dané osoby (sourozenec, bratranec, cizinec), nýbrž i na tom, komu patřil pes – zda byl cizí, nebo váš. Za pozornost stojí, že 46 procent žen by dalo přednost svému psovi před zahraničním turistou. Co by z toho vyvodil racionálně uvažující pavián, pišťucha nebo lev? Že tyto ženy věří, že jsou více příbuzné s neotenickým vlkem než s jiným člověkem. Proč se tak chovají? „Bude mi ctí položit život za osm bratranců nebo za mého úžasného křížence labradora a pudla jménem Sadie.“ Lidská iracionalita v rozlišování příbuzných od nepříbuzných nás přivádí k jádru našeho nejlepšího a nejhoršího chování. Vyvstává zde totiž něco zásadního – můžeme být manipulováni, abychom se s někým cítili spříznění více či méně než ve skutečnosti. Pokud se jedná o první případ, dějí se nádherné věci – adoptujeme, darujeme, zastaneme se, máme pochopení. Hledíme na někoho, kdo se od nás velice liší, a vidíme podobnosti. Říká se tomu pseudopříbuzenství. A co opačná možnost? Jedním z nástrojů propagandistů a ideologů, jak vybudit nenávist vůči nečlenské skupině – černochům, židům, muslimům, Tutsiům, Arménům, Římanům – je vylíčit je jako zvířata, škůdce, šváby, choroboplodné zárodky. Jsou tak odlišní, že není snadné považovat je za lidi. Říká se tomu pseudospeciace. Ta je základem mnoha našich nejhorších momentů a podíváme ni v patnácté kapitole. TZ

Čas načtení: 2020-03-04 16:32:03

Cenu Magnesia Litera má šanci získat monografie o Janu Žižkovi či poslední kniha Aleše Palána o samotářích

Ve středu 4. března byly představeny nominace na ceny Magnesia Litera za rok 2019. Nominovány jsou mimo jiné prózy Jiřího Kratochvila, Jana Němce a Davida Zábranského, sbírky poezie Jiřího Dynky a Daniela Hradeckého či kniha pro děti Petra Borkovce. Litera za prózu Veronika Bendová: Vytěženej kraj (fra, Praha, 200 s.) Severočeskou road-movie Vytěženej kraj v jistém smyslu navazuje Veronika Bendová na svůj debut Nonstop Eufrat. Podobně jako příběh padlého katolického kněze v její prvotině, se portrét exploatované krajiny a bývalého partnerského páru, který zde má najít filmové lokace, zabývá tématem duchovní, kulturní a historické identity. Zdevastované kostely a fary, lidé dobití komunistickou minulostí a lační profitu, poničené osobní vztahy i společenské vazby. Autorka kontrastuje tenkou vrstvu současnosti zastoupené rychlým a dobře nasvíceným světem filmu, s dějinami a jejich stíny, které jsou v kraji, kde leží Litvínov, Most, Libkovice nebo Hrob stále přítomné a působící. V literatuře i ve filmu často zobrazované téma vytěžených severočeských Sudet představuje autorka neotřelým způsobem jako otázku duchovní opuštěnosti. V knize se proto postindustriální kraj stává víc než dramatickou kulisou pro chystaný film o křesťanské rodině chartistů vypuzené tlakem StB z Prahy za socialismu do severních Čech. Vytěženej kraj je otázkou, jak se v něm ve svobodnější době zachovat stejně nekonformně a lidsky. Jiří Kratochvil: Liška v dámu (Druhé město, Brno, 200 s.) Jiří Kratochvil je představitelem současné prózy, která se programově odklání od realistické literární tradice; je zároveň jedním z nejpřekládanějších českých autorů. Román Liška v dámu se odehrává v padesátých letech dvacátého století a prolínají se v něm dvě dějové linie. Ta realističtější vypráví příběh mladého brněnského dělníka Pavla, který je jako perspektivní a jazykově talentovaný estébák vybrán, aby odešel na západ a provedl diverzní akci ve Svobodné Evropě. Druhou, fantaskní linií je příběh mladé lištičky. Stalin (v románu nazývaný Hospodář) dá vědcům z Pavlovova institutu úkol přetvořit ji v ženu a tu pak pod jménem Sylva vyšle na západ, aby zavraždila Winstona Churchilla. Hrdinové se ale ve svobodném světě setkají a jejich příběhy a osudy se spojí – život se ukáže být mocnější než záměry mocných. Román Liška v dámu je poctou imaginaci, literatuře jako hře slov a obrazů, ale zároveň nabízí i silný příběh o propojování a zároveň neslučitelnosti různých světů a také oslavu lidské a liščí svobody. Štěpán Kučera: Projekt Gilgameš (Druhé město, Brno, 168 s.) Projekt Gilgameš je románovým debutem Štěpána Kučery, spisovatele a novináře, který se dlouhodobě zajímá o střet kulturní a biologické podmíněnosti lidského chování. O něj jde i v příběhu převozníka Uršanábiho, kterého si Kučera vypůjčil ze starověkého Eposu o Gilgamešovi. Uršanábi se díky prášku z černé květiny stává nesmrtelným a v textu putuje napříč kontinenty a staletími až do naší blízké budoucnosti. Celý jeho osud zároveň vypráví mladému vědci pokročilá umělá inteligence, aby ho přesvědčila, že budoucnost by měla mít v rukou ona, a ne člověk. Zdůrazňuje, že lidská potřeba nepřítele je příliš silná a že lidé nejsou vývojově připravení na život v tak obrovských tlupách, jaké si díky vyprávění příběhů dokázali vybudovat. Kučera tu pracuje velmi poučeně jak s nejstarší literaturou, tak s prvky nejmodernější vědy; vytvořil svého druhu mytické vyprávění, v němž se nepátrá po ničem menším než po smyslu lidského života, a přitom je to celé zabalené do postmoderního jazyka i vtipu. Jan Němec: Možnosti milostného románu (Host, Brno, 480 s.) Rozsáhlý románový projekt Jana Němce klade naléhavé otázky jak ohledně tématu milostného vztahu a soužití s jiným člověkem, tak i ohledně možností a dopadů románového příběhu v dnešním světě. Autor si pohrává s románovou formou, ale zároveň své psaní silně zakotvuje v tradici moderního románu. Provokuje čtenáře tím, jak vyprávění od linie milostného vztahu neustále odbíhá k jiným souvislostem, ale zároveň sžíravě analyzuje i sebe sama jako románovou postavu. Nabízí na jedné straně úzce privátní příběh několikaletého vztahu dvou mladých lidí, na straně druhé ale načrtává i široce panoramatický obraz soudobé společnosti a životních hodnot v časech rozkolísané doby. Jan Němec svým dílem ukazuje, že i dnes může mít román schopnost vyjadřovat společensky relevantní témata způsobem, který je jedinečný a nenahraditelný. A klást otázky, které nelze zodpovědět jednoduše a bez reflexe všech souvislostí. Michal Vrba: Kolem Jakuba (Argo, Praha, 178 s.) Pět povídek Michala Vrby, českého prozaika mladší generace, se odehrává ve velikém časovém rozpětí od třicetileté války do devadesátých let 20. století. Jednotlivé příběhy jsou spojeny jedním místem, rybníkem Jakub ve východních Čechách. Hrdiny povídek jsou tzv. malí, obyčejní lidé, kteří se proti své vůli octnou v soukolí velké historie - a nejen ve vypjatých okamžicích, ale i v běhu každodenního života se musejí rozhodnout mezi dobrem a zlem. Jednotlivé povídky jsou spolu propojeny často velmi překvapivým způsobem a kniha tak poskytuje poutavý obraz zápasu člověka s dějinami v různých historických obdobích. Povídky Michala Vrby jsou skvělým příkladem čtivé realistické prózy, která navazuje na nejlepší vypravěčské tradice a je čtenářsky vstřícná, ale zároveň se formálně velmi propracovaným způsobem zamýšlí nad základními otázkami lidské existence. David Zábranský: Logoz aneb Robert Holm, marketér dánský (Větrné mlýny, Brno, 404 s.) Román Logoz Davida Zábranského je pamfletickým portrétem liberálního systému vedeného byrokraty a marketéry. Autor torpéduje svět, v němž si marketing ochočil ideu svobody a autenticity. Následně je prodává jako produkt, který u zákazníků budí pocit nadřazenosti nad těmi, kdo se ke svobodě, autenticitě nebo spravedlnosti vztahují jinak než dohodnutými pojmy. Z politického přesvědčení budoucnosti je v Zábranského próze pouze módní brand, značka odpoutaná od vnitřních obsahů. Jazyk politicky korektního marketingu zde hraje roli spíše zastírací, než aby věci skutečně vysvětloval. Zábranský je břitký ironik společenské třídy „kreativních profesí“, slepé ke svým privilegiím a k vlastní aroganci. V domýšlení trajektorií vývoje světa řízeného marketingem morální nadřazenosti přichází Zábranského kniha s vtipně vystavěným příběhem, který je politickou karikaturou současnosti. Moleskine Litera za poezii Jiří Dynka: Pomor (Druhé město, Brno, 60 s.) Ve sbírce s mnohoznačným názvem Pomor se Jiří Dynka vydal nazpět časem. Z útržkovitých pasáží a fragmentů paměti jeho alter-ego znovusestavuje vlastní obraz a přesvědčuje tím samo sebe, že v tomto přeludném a zřejmě nikdy neexistujícím světě skutečně žilo. Právě takové zjištění je spojené s autorovým přesvědčením, že báseň je pravděpodobně jediný a jedinečný poznávací prostředek nejen sebe sama, ale i světa jako celku. Daniel Hradecký: Přibližování dřeva (Perplex, Opava, 64 s.) Sbírka Přibližování dřeva obsahuje tři oddíly, v nichž Daniel Hradecký dávkuje existenciální tázání, ironii, záznam paměti, hledání kořenů i pointované aforistické odpovědi. Autorovy verše leckdy vznikají jako fragmenty situací, které mají univerzální platnost. Jeden z nejprokletějších českých básníků nám i sobě spílá, bouří se proti světu, aby vždycky našel partnera k rozhovoru a zachytil svůdné volání nejen slov, ale i situací a dokázal tím plasticky evokovat místa severočeského regionu. Ewald Murrer: Noční četba (Aula, Praha, 326 s.) V monumentálním souboru stovky epických textů vrací Ewald Murrer do hry dnes skoro zapomenutý žánr básnické fantastické povídky, jak ji známe třeba ze sbírky Kašpar noci francouzského romantika Aloysia Bertranda. Ostatně už název knihy ukazuje na tuto příbuznost. Básník okouzluje svým suverénním vypravěčským talentem. V Noční četbě se potkává imaginace a zájem o tajemno s groteskní, místy až naturalistickou hyperbolou. Autor pokračuje v poetice jistého melancholického a bizarního snění, kterým zaujal čtenáře už na počátku devadesátých let v knize Zápisník pana Pinkeho. Litera za knihu pro děti a mládež David Böhm: A jako Antarktida – Pohled z druhé strany (Raketa/Labyrint, Praha, 80 s.) Autorská encyklopedie konceptuálního výtvarníka přináší portrét světadílu, který byl zkoumán až jako poslední. Tichá krása pustiny bez jediného stromu, bez plazů a obojživelníků, půl roku bez slunce a právně vzato i bez hranic a stálých sídel se pro autora stala divotvorným jevištěm nově definujícím meze sebereflexe i statečnosti těch, kdo se rozhodli v antarktickém majestátu bádat a přežít. Pocítil to jak Roald Amundsen, následovaný nebohou družinou kapitána Roberta F. Scotta a neúspěšnou Shackletonovou transkontinentální expedicí, tak každý další odvážlivec stojící byť jen na jejím pobřeží. Na vlastní kůži to zažil i sám autor, který sem se synem putoval v doprovodu polárníka Jaroslava Pavlíčka, aby dostál podtitulu knihy, podpořil lehce podvratnou perspektivu prolamující stereotypy povšechných znalostí a kladl si otázky po smyslu bělostného prostoru rozlehlejšího než Evropa. V návaznosti na půlstoleté postupy české uměleckonaučné školy Böhmovo sdělení hravou formou dotvářejí fotografie i kartografické projekce, rozkládací alba s pointami, dobrodružný komiks, deník, novinové sloupce, dokonce plyšové 3D modely zástupců místní zvířeny, takže i po stránce ilustrační vznikla lákavá publikace pro četbu v kruhu rodinném. Výsledkem je dovedné, sdílné, ba pronikavé dílo zdůrazňující provázanost Antarktidy s globálním ekosystémem, neboť území v demilitarizované kolektivní správě plní daleko mimo středoevropské zorné pole klíčovou roli, srovnatelnou s významem prvního písmene abecedy. Udržení zdejších ledovců, nutných pro rovnováhu planety, je testem naší snášenlivosti, kooperace – a hlavně pudu sebezáchovy. Petr Borkovec: Každá věc má něco společného se štěstím (Ilustroval Martin Krkošek, František Havlůj – Běžíliška, Praha. 44 s.) V básnické sbírce rozžívá Petr Borkovec vzpomínky z dětství na živé tvory a neživé předměty, jež jsou zde přítomny svými otisky, barvami, vůněmi. Kniha je svébytným pokračováním leporela Věci našeho života (2017), které obsahovalo také básnické miniatury dotýkající se naší každodennosti. Tentokrát se však Petr Borkovec obrací na starší dětské čtenáře, než je u knížek veršů pro děti obvyklé. Vyvstávají před námi třeba subtilní scenerie půdních vetchých věcí, chvíle u večerního jídla, doprovázené chlapeckými sny, nebo uspávanky v rozličných veršovaných útvarech, v nichž se objevují folklorní motivy, fragmenty rozhovorů, ale i jazykové hříčky. Najdeme tu i morgensternovskou báseň Rybník („Lín dne je stínán / slinami žab. // Olůvky vody, trň och! / Svléchající hlubí...“), půvabnou vzpomínku Na babiččině skříni anebo lyrickou prozaickou miniaturu Úvoz. Neobvyklou mozaiku obrazů a přemítání doprovázejí hravé i jemně nostalgické ilustrace Martina Krkoška, které zachycují také panorama básníkova rodiště (i jeho portrét), ale také vtipně glosují hravá říkadla. Petr Koťátko: Anička, mluvící potok a další chovanci ústavu paní Majerové (Ilustrovala Eva Koťátková, Meander, Praha. 162 s.) Podlouhlá, ve žlutém plátně vypravená kniha s neokázalými ilustracemi působí už na první pohled sympaticky starosvětsky. A tento první dojem čtenáře neopustí ani po začtení se do rafinované prózy plné nápadů, která zručně propojuje fantastické postavy a motivy s reálnými událostmi, které se odehrály nebo mohly odehrát v tajemném domě v Černošicích, kde býval v letech 1913–1920 sirotčinec. Kniha se nemůže (a nejspíše ani nechce) vyhnout srovnání s Alenkou v kraji divů a za zrcadlem Lewise Carrolla a Medvídkem Pú A. A. Milneho, na které upomene svou nonsensovou poetičností, ale i napínavým dějem. A stejně jako Carrollova Alenka a Medvídek Pú, ani Koťátkův dobrodružný příběh není jen pro děti, nemá jasně určitelného adresáta. I v těch nejnapínavějších momentech, dýchajících tu a tam až hororovou atmosférou, zůstává Petr Koťátko laskavým vypravěčem, který upoutá především tím, jak ve svém vyprávění proplétá dějové linky a časové vrstvy a buduje tajemství, aniž se uchyluje k laciným dílčím efektům. Ilustrace Evy Koťátkové zmíněné charakteristiky tohoto textu podepírají a zesilují je. Je to kniha, která nepochybně není pro každého, ale čtenáře, kterého si najde, bohatě odmění. Litera za naučnou literaturu Petr Čornej: Jan Žižka. Život a doba husitského válečníka (Paseka, Praha, 844 s.) V rozsáhlé monografii zúročuje Petr Čornej své celoživotní bádání v oblasti dějin českého středověku. Přestože v celku jeho dosavadních knih jde o vůbec první životopis, z jeho starších prací víme, že jej povaha historických osobností, jejich charakter, motivace jednání a dobová mentalita přitahovaly vždy. Ve své nejnovější práci Čornej čtenářům názorně a přitom čtivě ukazuje obtížnost práce historika, který se často musí vyrovnat s nedostatkem písemných pramenů. Otevřeně přiznává, že na některé otázky historik nemůže nabídnout jednoznačné odpovědi, a proto předkládá hned několik možných cest, jimiž se osudy husitského válečníka mohly ubírat. Zvláště poutavá jsou jeho líčení v pasážích, kde se může opřít o své předchozí výzkumy, jako je tomu v případě jeho důvěrné znalosti husitské Prahy. Jedinečný je rovněž autorův vhled do středověkého myšlení, jakož i analýza proměny struktury pozdně středověké společnosti či detailní průzkum mocenských vztahů. Čornejův Žižka navíc není jen historickou osobností, jejíž životní cesta se uzavřela u Přibyslavi roku 1424. Ve své práci sleduje i proměny jeho obrazu v historické paměti a to, jak byla osobnost husitského vojevůdce využívána v pozdějších politických a kulturních sporech. Kniha Jan Žižka zaujme i svou výtvarnou podobou a obrazovou složkou, jež podtrhuje autorovu snahu (a schopnost) vykročit mimo úzký okruh znalců a oslovit širší čtenářské publikum. Michal Kopeček a kol.: Architekti dlouhé změny. Expertní kořeny postsocialismu v Československu (Argo/ FF UK/ Ústav pro soudobé dějiny AV, Praha, 368 s.) Byl postkomunistický „neoliberalismus“ pouze importem západní ekonomické ideologie a praxe? Historik Michal Kopeček a jeho spoluautoři a spoluautorka si to nemyslí. V elegantně napsané a poutavé kolektivní monografii zkoumají proměny myšlení a praxe expertních komunit od 60. do 90. let 20. století a hledají možné kontinuity sahající přes politickou a socioekonomickou změnu roku 1989. Odspodu analyzují nesmělé změny směrem k „socialistickému právnímu státu“ (Michal Kopeček), ptají se na roli řídících pracovníků socializovaných v socialistickém Československu v jeho transformaci ke kapitalismu (Tomáš Vilímek), pročítají teorii podnikového managementu (Michal Kopeček, Václav Rameš) a sociologické studie (Michal Kopeček). Ve vývoji psychoterapie hledají náznaky posunu k liberálnímu individualismu (Adéla Gjuričová), všímají si role ekologie v delegitimizaci státního socialismu (Matěj Spurný) a hledají původ pražského urbanistického „antikomunismu“ 90. let (Petr Roubal). Postkomunistické české země nejsou pro autory a autorku pouze prostorem pro západní experiment s volným trhem, deregulací a oslabením institucí, ale také složitým vyjednáváním těchto vlivů s vlastními podněty, k nimž patří také proměňující se jazyky expertních komunit z konce státního socialismu. Pavel Škácha, Jakub Plášil, Vladimír Horák: Jáchymov. Mineralogická perla Krušnohoří. (Academia, Praha, 688 s.) Mimořádně obsáhlá, instruktivní a krásně ilustrovaná a vypravená publikace pojednává o Jáchymově jakožto světově známé mineralogické lokalitě. Poutavý a zasvěcený výklad je doplněn fotografiemi minerálů z českých i zahraničních muzeí a soukromých sbírek, snímky uměleckých děl zhotovovaných z místních minerálů, reprodukcemi historických map a terénními fotografiemi z povrchu i podzemí. Počínaje 16. stoletím zde ve velkém začalo dolování stříbra, v 19. století se rozvinula výroba uranových barev a na přelomu 19. a 20. století se zdejší smolinec vyznamenal objevem dvou nových radioaktivních prvků polonia a radia. V polovině 20. století Jáchymov smutně proslul jako místo těžkých a často zničujících nucených prací pro lidi pronásledované komunistickým režimem. Kniha je rozdělena na tři základní části: historie nálezů jáchymovských stříbrných ložisek, přehled geologie a prezentace nejvýznamnějších primárních a sekundárních minerálů. Publikace je výsledkem mnohaletého bádání autorů v archivech i v podzemí jáchymovského rudního revíru a je v našich i evropských měřítkách zcela ojedinělá. Litera za publicistiku Jožin Valenta, Marek Vácha: Jízda v levém pruhu. (Cesta, Brno, 192 s.) Knižní rozhovor se známým knězem a přírodovědcem Markem „Orko“ Váchou. Je veden dílem životopisně, dílem tematicky. Projdeme si zázemí – zážitkové a duchovní –, z něhož Vácha vyrostl, stejně tak problémy, jimiž žije a jež považuje za určující pro současnou dobu. Rozhovor probíhá velmi otevřeně, nadto mu nechybí spád; tazatel svého tázance nešetří, přičemž kniha je plná i momentů humorných a hravých. Kamila Hladká: Hornické vdovy (Dcera sestry, Brno, 216 s.) Kniha je sestavena z osmi životopisných vyprávění žen, které za tragických okolností přišly o své manžely. Tato vyprávění jsou uspořádána chronologicky a nechybějí v nich ani dokumentární materiály. Autorčin přístup je nadán velkou vnímavostí. Hlavně díky ní se Kamila Hladká vciťuje do každodennosti běžných lidí, pod níž často objevuje skrytá dramata, trýzně i radosti. Jde rovněž o nepřímý a velmi civilní portrét hornické profese v proměnách času – a nadto ženskou perspektivou. Aleš Palán: Jako v nebi, jenže jinak. Nové setkání se samotáři z Čech a Moravy (Prostor, Praha, 400 s.) Po zdařilé a široce reflektované knize o šumavských samotářích (Raději zešílet v divočině) navázal Aleš Palán další knihou, v níž svou perspektivu poněkud pootočil. Jde v ní o samotáře ani ne tak programové jako spíše životním údělem. Všechny rozhovory jsou vedeny s citem pro jednotlivý osud, pro to, aby se v zaznamenaném textu obtiskl v co nejvěrnější podobě, i jazykové. Kniha získává i bohatým fotografickým doprovodem (Johana Pošová). DILIA Litera pro objev roku Romi Grey: Jmenuji se Orel (Ilustrace Ondřej Smeykal. Credit-plus, Praha, 80 s.) Slípka z klecového chovu začíná nový život na jihočeském venkově. Pro svou odvahu ke svobodě získává jméno Orel. Poprvé si prohlíží a chutná skutečný svět a prožívá všední malé zázraky a dobrodružství s kamarádem Čipem, kocourem, který miluje okurky hadovky. Setkává se s netopýrem, bobrem, malou veverkou či kosí rodinou, poznává léto i zimu. A občas vzpomíná na živoření v kleci, kterému jsou stále vystaveny její příbuzné. Realistický pohled na živé tvory, znalost jejich potřeb a chování se organicky mísí s rovinou až pohádkovou, v níž spolu antropomorfizovaná zvířata rozprávějí. Drobným hravým příhodám viděným očima slípky neschází poezie a jemný humor. Autorka přitom dětským čtenářům připomíná ohromné maličkosti každodennosti, které nejenže jsou upřeny zvířatům za anonymními zdmi velkochovů, ale často unikají i naší pozornosti – větve stromu, voda hemžící se pulci, tající sněhulák za hvězdného večera. Zdůrazňuje nutnost hledání dobra a krásy, vyzdvihuje jakoukoli snahu „dělat ze světa soucitnější místo“, ukazuje hodnotu svobody a přátelství. „Důležité v životě je, kam jdeme. A s kým. A jak se tam dostaneme, to už je věc druhá.“ Náladu textu plně dotvářejí poetické ilustrace Ondřeje Smeykala. Vratislav Kadlec: Hranice lesa (Argo, Praha, 176 s.) Sbírka sedmnácti povídek tvoří textové puzzle skládající obraz vnímání světa vyzrálého vypravěče. Debut osmatřicetiletého absolventa Literární akademie Josefa Škvoreckého shrnuje tvorbu publikovanou po roce 2002 v literárních revuích i rozhlase (Vedlejší příznaky). Kadlec k líčení nadreálných jevů, jež rozruší všednodenní rutinu prožívání života postav jeho příběhů, přistupuje v několikastránkových miniaturách i povídkách středního rozsahu s bravurní schopností vygradovat vyznění prózy vhodně zvolenými vyprávěcími prostředky a postupy. Uvěřitelně leč „posunutě“ popsané situace a pocity nejistoty, rutiny, nutkavých puzení i časoprostorových střihů odkazují k hlubším souvislostem dění, života a nesamozřejmosti reality, jak je běžně vnímána. Se zkušeností divadelního principála inscenuje absurdní rodinné sedánky končící odkrytím zvířecích hrobečků a rodinných dramat, připravuje lidi v mlze o tváře, nechává straky ukrást postavám jména, zazdívá jejich těla, připravuje je o identitu a schopnost sdělovat bližním své pocity a v neveselých i humorných vyprávěních o narušené každodennosti běžných triviálních životů je zároveň nádherně ozvláštňuje. Ema Labudová: Tapetář (Knižní klub, Praha, 184 s.) V knize dvacetileté debutantky Emy Labudové se ocitáme v Manchesteru a také v menším městě Whitby na severu Anglie v padesátých letech minulého století. Svůj příběh nám zde vypráví mladík Irving. Před třemi lety musel nedobrovolně odejít z domova a teď se vrací poté, co mu krátce po sobě zemřeli oba rodiče. Labudová se tu dokázala na svůj věk obdivuhodně vypořádat s cizím prostředím, časem i vypravěčem, příslušníkem v té době silně uzurpované menšiny. Přesvědčivá je zejména její práce s jazykem vypravěče, tedy nepříliš vzdělaného Irvinga, nedoučeného pekaře, jenž se živí jako tapetář. Zároveň drží autorka pevně pod kontrolou dávkování informací a průběžně, až detektivkářsky odhaluje hrdinovu nelehkou životní trajektorii a společenskou pozici, která poznamenává jeho fyzické i psychické zdraví. Litera za nakladatelský čin Ivan Martin Jirous: Magorova oáza (Torst, Praha, 1152 s.) Obsáhlým svazkem Magorova oáza se završilo vydávání básnického a nebeletristického díla Ivana M. Jirouse – klíčové a formativní osobnosti českého kulturního undergroundu 70. a 80. let a politického vězně normalizačního režimu. Editorka knihy Adéla Petruželková v ní shromáždila na základě Michaelem Špiritem sestavené bibliografie všechny texty, které nebyly zařazeny do Magorova zápisníku (tedy stati do roku 1997), a pak ty, které vznikly po jeho vydání až do Jirousovy smrti. Tyto dvě množiny v obsahu svazku členila dále na autorské projevy, petice, jejichž autorem je Jirous, a rozhovory. Letitou a soustavnou péčí nakladatelství TORST se tak čtenářům do rukou dostává kompletní řada prací tohoto básníka. Spolu s Magorovou oázou jde o svazky Magorův zápisník (1997, výbor z kritik, článků, polemik, úvah, portrétů, rozhovorů a próza Pravdivý příběh Plastic People – editor Michael Špirit), Magorova summa (1998, básně, postupně rozšiřovaná vydání 2007 a 2015 – editor Martin Machovec), Magorovy dopisy (2005, listy psané Daně Němcové a Julianě Jirousové z vězení v 70. a 80. letech – editoři Andrej Stankovič a Zuzana Jürgens; upravený soubor vzájemné korespondence s J. Jirousovou vyšel mimo zmíněnou řadu s titulem Ahoj můj miláčku, 2015) Jana Maříková-Kubková a kol.: Katedrála viditelná a neviditelná (Hilbertinum/ Archeologický ústav AV, Praha, 928 s.) Dvoudílná koncepčně i graficky náročná publikace Katedrála viditelná a neviditelná (vydalo v roce 2019 nakladatelství Hilbertinum – Společnost Kamila Hilberta, z. s. a Archeologický ústav AV ČR, v.v., autorka koncepce a editorka Jana Maříková-Kubková) přináší jedinečné a komplexní zpracování tisícileté historie katedrály sv. Víta, Václava, Vojtěcha a Panny Marie na Pražském hradě. Podílely se na ní desítky autorů – archeologové, geologové, historikové architektury, umění, liturgie a hudby, grafici a fotografové. Jejich práce je rozvržena do kapitol koncipovaných na pozadí hlavních stavebních etap tak, aby vždy vedle sebe stály informace o stavebním vývoji, umělecké výbavě, liturgii a hudbě. Stěžejní linii výkladu funkčně doplňují boxy a rozšířené popisky, které přinášejí informace o mimořádných počinech, významných architektonických celcích a kaplích, zásadních uměleckých dílech či důležitých osobnostech – a to jak z řad tvůrců, tak duchovních správců. Funkční a klíčovou součástí publikace je rovněž rozsáhlá obrazová dokumentace. Obrazově bohatá a zajímavá témata jsou soustředěna ve fotografických boxech. Celkově je v knize publikováno téměř 1800 ilustrací. Výjimečná je tato publikace také díky bibliografii, která je v současné době nejúplnějším seznamem dostupné literatury o katedrále sv. Víta, nově zpracovaným rekonstrukčním plánům starších stavebních fází, detailní plánové dokumentaci dnešního stavu chrámu a velmi podobně zpracovanému jmennému rejstříku. Jan Amos Komenský: Labyrint světa a ráj srdce (Práh, Praha, 286 s.) Poslední vydání Labyrintu světa a ráje srdce Jana Amose Komenského (nakladatelství Práh, 2019) je velkolepé nejen svým rozměrem. Na červeno bílých dvoustranách je otištěn vedle sebe původní text z roku 1623 a jeho verze upravená, resp. přeložená Lukášem Makovičkou do češtiny 21. století. Text otevírá předmluva komeniologa prof. Jana Kumpery, který připomíná a shrnuje osud nejslavnějšího a nejpřekládanějšího Komenského textu, aniž se jej snaží nějak zásadně interpretovat. Komentářem ke Komenského textu se totiž v tomto vydání Labyrintu stává jeho grafická a výtvarná podoba. O grafickou úpravu se postaral Pavel Růt a Miroslav Huptych doprovodil text 54 dvoustránkovými kolážemi. Huptychovy koláže Komenského text opravdu spíše doprovázejí, než „pouze“ ilustrují. Píše-li Komenský v úvodních verších, že Labyrint světa a ráj srdce „jest světlé vymalování“, pak fungují Huptychovy koláže jako vizuální ztvárnění a převyprávění Komenského obrazů. Poutníkovo matení, motání, kolotání a lopotání tak díky Huptychově interpretaci získává novou podobu. Setkání klasického a jazykově archaického textu s digitální koláží nepůsobí skandálně, vizuálně opulentní obrazy spíše vracejí čtenářovu pozornost zpět k textu a nutí k jeho opakovanému promýšlení. Litera za překladovou knihu Lucia Berlinová: Manuál pro uklízečky (Přel. Martina Knápková, Argo, Praha, 256 s.) Americká spisovatelka Lucia Berlinová se úspěchu dočkala až jedenáct let po své smrti, kdy vyšel výbor z její celoživotní tvorby pod názvem Manuál pro uklízečky. Povídky přiznaně čerpají ze života autorky, z jejích tří neúspěšných manželství i ze života uklízečky, učitelky, zdravotní sestry, telefonní spojovatelky a matky čtyř synů. Popisují spíše tu odvrácenou část amerického snu: jejich hlavními hrdiny jsou děti bez kamarádů, těhotné teenagerky, svobodné ženy středního a vyššího věku, které hledají trochu citu – nebo aspoň lahev vodky. Přes všechnu bolest v těchto povídkách probublá na povrch i osvobozující sebeironický humor a k jednoznačným přednostem sbírky patří i přesně odposlouchané dialogy a až rentgenové vidění lidí se všemi jejich slabinami. Překladatelce Martině Knápková se podařilo převést Berlinovou ve vší syrovosti, s citem pro její lapidárnost, a má tak lví podíl na jejím úspěchu v českém kontextu. Edward St Aubyn: Patrick Melrose I (Přel. Ladislav Nagy, Argo, Praha, 432 s.) Kniha s názvem Patrick Melrose I zahrnuje první tři svazky slavné pentalogie britského autora Edwarda St Aubyna. Částečně autobiografický román, k jehož popularitě přispělo úspěšné televizní zpracování z roku 2018, ukazuje stinné a překvapivě kruté stránky života nejvyšších vrstev britské aristokracie: příběh chlapce, jehož za matčina liknavého přihlížení zneužije sadistický otec, začíná v 60. letech minulého století a zavádí nás střídavě na jih Francie, do Velké Británie i do New Yorku. Dospívající Patrick se marně snaží uniknout dětským traumatům a sobě samému pomocí drog. Brilantně napsaná satirická freska čtenáře osloví zejména tím, že surově chladné vyprávění mistrně propojuje jedovatým, cynickým humorem. Překlad Ladislava Nagye věrně zachycuje všechny nuance St Aubynova románu. Dokáže najít ta správná slova pro různé projevy podivné lásky i zoufalé nenávisti, dokonale zachovává nadhled i suchou ironii vyprávění: text je v jeho podání přesně tak podivně nesnesitelný jako příběh sám. Fernando Vallejo: Madona zabijáků (Přel. Petr Zavadil, fra, Praha, 256 s.) Nejznámější román kolumbijského spisovatele je situován do města Medellín raných 90. let. Jde o strhující monolog stárnoucího intelektuála, který se po letech v emigraci vrací do rodného města zmítaného chaosem a násilím válek mezi drogovými kartely. Po boku mladičkého profesionálního zabijáka Alexise prochází světem, v němž násilí a vraždy jsou všudypřítomné a nevyhnutelné, z koloběhu smrti není východiska. Podstatný zde není příběh či postavy, nýbrž obraz světa: nenávistný a bezvýchodný, ale naprosto celistvý a svým způsobem dokonalý. Temná, brutální a nihilistická vize, již román předestírá, je nezapomenutelná díky bohatému, mnohavrstevnatému a hravému jazyku, jímž je tento obraz vytvářen. Překlad Petra Zavadila suverénně zprostředkuje působivý styl originálu, který pracuje s různými rejstříky, argotickými výrazy, ale i četnými literárními odkazy, přeskakuje od nejhrubších vulgarismů po jemný lyrismus, a jaksi nenápadně dokáže žlučovitou nenávist vůči celému světu prodchnout na jedné straně humorem, na druhé straně zvláštní něhou a nostalgickou touhou po jiném světě, který je beznadějně nedostupný. Magnesia Blog roku Natálie Ficenová: Zrzi.cz Natálie Ficenová neboli Zrzavá holka a její blog o autismu a… dospívání, rodičích, práci, dívkách, spánku, škole, celebritách, hudbě atd. Bohatý blog, který představuje autismus z mnoha stran, pečlivě shromažďuje informace o autistech, radí, doporučuje, vášnivě propojuje, odkazuje. Ale koneckonců přináší vitální a velice otevřené záznamy a poznámky jedné citlivé dívky („teď už jsem ovšem vdaná, mám vlastní byt a práci“), které často nahlížejí běžné věci z nečekaných perspektiv a komplikují rutinu. Zrzavá holka píše živelně, s nadhledem, vtipně – zároveň se nikdy nepředvádí. Její texty jsou někdy ostré, někdy rozpustilé, někdy plné obav, divných úvah – a nejlepší je, když to vše kombinuje! Městská poezie Brno Děti hrající si se ztracenou nožní protézou, zdivočelé ovce v ulicích města, muž zaklíněný ve skruži, jenž tu hledal, co vlastně nepotřebuje… Běžné denní zprávy zachycené brněnskými městskými strážníky se ve facebookovém projektu Městská poezie Brno proměňují ve verše absurdního humoru a životních dramat. Pravidla jsou jednoduchá: autoři z policejních svodek vyjmou vypovídající pasáže a rozčlení je do veršů. Nic nesmí přidat, škrtnout, měnit pořádek slov. Výsledek – básně rozverných opilců, vytáčky zlodějíčků, poezie všedního brněnského dne. Tereza Nagyová: Nejsemtabu.cz V osmnácti letech diagnostikovali Tereze Nagyové Crohnovu chorobu, později jí odebrali tlusté střevo a před pěti lety jí vytvořili stomii neboli vývod střeva nad břišní stěnu. Nějakou dobu jí trvalo, než se s novou situací fyzicky i psychicky vyrovnala a sebe samu přijala. Své zkušenosti se rozhodla sdílet s veřejností pomocí blogu nejsemtabu.cz. Ten informuje pacienty a jejich příbuzné o životě se stomií, ať už se jedná o oblékání, stravování či cestování, ale nabádá i k prevenci nemocí vedoucí k založení vývodu. Prostor k vyjádření dostávají i další pacienti a také odborní lékařští pracovníci. Kristýna Sládečková: Knihomam.cz Blog, který „sdružuje autory, kteří píší do šuplíku“. Jakýsi prozaický „open mic“. Otevřený večer, kde si každý může přečíst, co chce. Jsou tu pohádky pro děti, sci-fi a fantasy texty, „osobní zpovědi“, lyrické meditace aj. Autorka blogu si zakládá na vlídném, chápajícím přijetí autorů („Někdo zabíjí čas. Někdo si chce vylít srdce a povyprávět někomu svůj životní příběh. Někdo nemá kamarády. Někdo bojuje se závislostí.“). Trochu riskantní podnik, kterému jistě hrozí zahlcení nekonečnými, nečitelnými, nudnými odstavci. Ale neděje se to! Knihomam si drží dobrou míru a při jeho propátrávání docela často narazíme na skvělou větu, přesné místo, velice dobrý text. Jiří Švihálek: Pacholek.com Koncem července minulého roku se Jiřímu Švihálkovi a jeho ženě Katce obrátil život naruby. Na své motorce se stali účastníky těžké hromadné nehody a skončili v nemocnici, kde se po četných operacích z Jiřího stává „jednonožec“ neboli jak se sám nazývá - Pacholeg. Od známé dostává na pokoji tužku, papír a doporučení, ať si všechno zapíše. Jeho příspěvků je dnes kolem 140 a skládají dohromady deník plný bolesti, zoufalství, narkotik, operačních sálů a převazů, ale i neuvěřitelného optimismu, nadhledu a humoru. Radim Tolasz: Tolasz.cz V současné vyostřené diskusi o globální změně klimatu je Radim Tolasz vědcem, který trpělivě a poutavě opravuje faktické omyly, nepřesnosti a chyby „popíračů“ i „alarmistů“. Co je to ideální klima? A existuje vůbec? Pomůže proti oteplování klimatu vysadit miliardu stromů? A proč zastává hnutí Rebelie proti vyhynutí nesmyslné požadavky? Blog předního klimatologa a zástupce České republiky v panelu IPCC je důležitým orientačním bodem v časech argumentační nouze, fake news a dezinformací. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

---===---

Čas načtení: 2024-04-12 12:45:43

Akú úlohu mala Mliečna dráha v náboženstve starovekého Egypta?

Starovekí Egypťania sú dnes známi aj pre svoje náboženstvo a astronomické vedomosti ohľadom Slnka, Mesiaca a planét Slnečnej sústavy. Výskumníci však doteraz nevedeli povedať, akú úlohu hrala Mliečna dráha v náboženstve starovekého Egypta. Výskumníci z University of Portsmouth v novej štúdii vysvetľujú, aké spojenia majú medzi sebou naša galaxia a bohyňa oblohy, Nut. V … The post Akú úlohu mala Mliečna dráha v náboženstve starovekého Egypta? appeared first on Vosveteit.sk - Správy zo sveta technológií a vedy.

Čas načtení: 2025-10-15 11:47:15

Anno 117: Pax Romana ukáže nejslavnější období starověkého Říma

Série Anno se dílem Anno 117: Pax Romana poprvé ve své historii vrací z průmyslové revoluce k začátkům našeho letopočtu. Konkrétně do doby starověkého Říma roku 117 n. l. Přesouváme se doprostřed období největší slávy říše římské zvané Pax Romana, které trvalo zhruba 150 let. Článek Anno 117: Pax Romana ukáže nejslavnější období starověkého Říma se nejdříve objevil na Gaming Professors | Herní magazín, recenze her, hry na pc.

Čas načtení: 2019-07-24 11:08:39

Výstava Na březích Nilu v Náprstkově muzeu ukazuje zvířecí mumie

Zajímá vás, jaká zvířata kdysi žila na březích Nilu, a které rostliny je obklopovaly? Pak je pro vás určena nová výstava v Náprstkově muzeu asijských, afrických a amerických kultur s názvem Na březích Nilu, která mimo jiné ukazuje zvířecí mumie. Výstava představuje v celkem čtyřech sálech přírodní svět starověkého Egypta a starověké Núbie. K vidění jsou nejen předměty, které kdysi tvořily například pohřební výbavu starých Egypťanů nebo byly používány v každodenním životě, ale také reprodukce dvourozměrných vyobrazení z egyptských a núbijských chrámů a hrobek, historické a současné fotografie a dochované písemnosti na papyrech a ostrakách. Návštěvníci si tako mohou prohlédnout například mumii čápa, psa nebo krokodýla či dokonce mumifikované vejce. „V souvislosti s Egyptem si většina lidí představí jen pyramidy a lidské mumie, ale tato výstava poukazuje na fakt, že je toho mnohem více, co můžeme na starověkém Egyptě a Núbii obdivovat. Výstava je jedinečná mimo jiné tím, jak komplexně zachycuje tehdejší přírodu a zejména pak to, jak ji člověk žijící na březích Nilu vnímal,“ říká generální ředitel Národního muzea Michal Lukeš. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Kromě unikátních předmětů z domácích i zahraničních sbírek výstava nabízí i doprovodný obrazový materiál, který přibližuje prostředí starověkého Egypta, a to pomocí jak reprodukcí původních staroegyptských vyobrazení prostřednictvím maleb, tak i fotografií dokumentujících přírodu Egypta a Súdánu. Výstava se koná při příležitosti 50. výročí vzniku samostatné egyptologické sbírky v rámci Národního muzea – Náprstkova muzea asijských, afrických a amerických kultur a prezentuje zápůjčky ze sbírek Súdánského národního muzea, Egyptského muzea – Georg Steindorff – Univerzity v Lipsku, Roemer und Pelizaeus Museum v Hildesheimu, státního zámku Kynžvart, Městského muzea v Moravské Třebové, Ústavu pro klasickou archeologii FF UK a paní Diany Sternbergové. Na březích Nilu bude v Náprstkově muzeu asijských, afrických a amerických kultur k vidění do února 2020.

Čas načtení: 2024-02-18 17:00:36

Vydejte se do Cheopsovy pyramidy, prastarých hrobek či ke Sfinze ve 3D z pohodlí domova!

Velká pyramida v Gíze, známá také jako Chufuova pyramida nebo Cheopsova pyramida, je starověká památka, která již po staletí fascinuje vědce i turisty. Nachází se na náhorní plošině v Gíze nedaleko Káhiry v Egyptě a je největší ze tří pyramid, které tvoří pyramidový komplex v Gíze. Byla postavena v období čtvrté dynastie Staré egyptské říše, přibližně v letech 2580-2560 př. n. l., a je jednou z nejstarších a nejzachovalejších staveb ze starověkého Egypta a jediným ze sedmi divů starověkého […]

Čas načtení: 2024-10-05 01:00:01

Filip II. Makedonský

Filip II. Makedonský byl králem starověkého makedonského království od roku 359 př. n. l. až do své smrti v roce 336 př. n. l. Byl členem dynastie Argeadů, zakladatelů starověkého království, a otcem Alexandra Velikého. Vzestupu Makedonie, včetně dobytí a politické konsolidace většiny klasického Řecka za jeho vlády, dosáhl díky reformě armády (vytvoření makedonské falangy, která se ukázala jako rozhodující pro zajištění vítězství na bitevním poli), rozsáhlému používání obléhacích strojů a využívání účinné diplomacie a sňatkových aliancí.

Čas načtení: 2024-10-31 19:49:31

Faraóni a králi starovekého Egypta nás fascinujú dodnes

Ako žili faraóni a čo podstupovali pred nástupom na trón, po ňom a čo všetko po smrti vieme len vďaka záznamom. Príspevok Faraóni a králi starovekého Egypta nás fascinujú dodnes zobrazený najskôr ZN.SK.

Čas načtení: 2025-01-09 17:57:00

Katastrofa v LA: Vzácné Gettyho vile shořel pozemek! Starověké artefakty přežily

Devastující požáry, které sužují Los Angeles, ohrožovaly i věhlasné muzeum v Gettyho Villa, které leží nedaleko nejvíce postižené čtvrti Pacific Palisades. Zkáze však nakonec muzeum starověkého umění jen o vlásek uniklo. Plameny sice sežehly část pozemků kolem, umělecká díla nedozírné hodnoty ze starověkého Říma či Řecka však zůstala v bezpečí.

Čas načtení: 2025-04-22 08:28:27

Podle starověkého Vatikánského proroctví byl papež František posledním pontifikem před „koncem dnů“

Podle 900 let staré knihy ve Vatikánu nastal „soudný den“ a papež František byl posledním pontifikem a vůdcem církve. Smrt papeže Františka na Velikonoční pondělí vyvolala zájem o 900 let starou knihu známou jako „Proroctví o papežích“ („Prophetia Sancti Malachiae… The post Podle starověkého Vatikánského proroctví byl papež František posledním pontifikem před „koncem dnů“ first appeared on Akta X.

Čas načtení: 2025-06-30 08:02:15

Pyramidy v Gíze: Jak vznikly gigantické hrobky faraonů a kdo je skutečně postavil?

Pyramidy v Gíze jsou bezpochyby jedním z největších divů starověkého světa a symbolem starověkého Egypta. Jejich monumentálnost a preciznost, s jakou byly postaveny, fascinují lidstvo po tisíciletí a vyvolávají otázky, jak bylo možné takto gigantické stavby zrealizovat před šesti až sedmi tisíci lety. Dnes už víme mnohem více o tom, jak pyramidy vznikaly a kdo

Čas načtení: 2025-07-03 10:30:19

Předkové stavitelů pyramid přišli z Mezopotámie, prozradila DNA

Analýza DNA jednoho starověkého Egypťana odhalila genetické propojení mezi kulturami starověkého Egypta a Mezopotámie.

Čas načtení: 2025-10-24 15:55:55

Muž si pamatoval minulý život a pomohl najít ruiny starověkého chrámu v Sýrii

West Davis se narodil v roce 1911 v Montgomery v USA. Od dětství vyprávěl svým příbuzným, že si pamatuje svůj předchozí život. (Foto: Youtube)... Článek Muž si pamatoval minulý život a pomohl najít ruiny starověkého chrámu v Sýrii se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2026-02-17 00:00:01

Kapitol je srdcem starověkého Říma

Čas načtení: 2010-02-12 00:00:00

Analýza DNA odhalila asijské dělníky ve starověkém Římě

Pozn.: Tento článek je volným překladem anglického originálu.ScienceDaily (2. února 2010) Při průzkumu hřbitova z časů starověkého Říma učinili výzkumníci překvapivý objev. Z jednoho z hrobů s 2000 let starými kostmi odebrali mitochondrickou DNA (mtDNA). Rozboru DNA...

Čas načtení: 2024-02-16 11:59:08

Bronzové stíny [Lindsey Davisová / Tympanum]

Historická detektivka ze starověkého Říma. Hlavní postava Didius Falco je sarkastický agent císaře Vespasiana.

Čas načtení: 2024-02-12 14:46:42

Já, Iulia [Santiago Posteguillo / Bourdon]

Román Já, Iulia úspěšného španělského spisovatele Santiaga Posteguilla oživuje polozapomenutý příběh nejmocnější císařovny starověkého Říma.

Čas načtení:

Sopky ostrova Santorini I.část

Hlavní sopka ostrova Santorini je jedna z nejvýznamnějších sopek. Považována za příčinu zničení minojské Kréty. Současné moderní město je vlastně pouze východní půlměsíc starověkého kruhového ostrova.

Čas načtení: 2023-08-27 21:53:55

Ona byla jako rákos. On jako oheň. Příběh královy třetí ženy

Když jsem poprvé držela v ruce román Jindřišky Kracíkové Králova třetí žena, hned jsem se nadchla pro grafické ztvárnění Cyrila Gaji. Jednak velmi pěkně propracovaná obálka a pak rovněž uvnitř knihy působivé černobílé ilustrace. Málokdy se setkávám s knihami pro dospělé čtenáře, které kromě textu nabízejí i skvělý vizuální dojem, díky němuž máte pak skutečně vážný problém s klidným svědomím někomu dalšímu knihu půjčit. Jeden král a tři ženy Králova třetí žena vás zavede do hluboké historie, do městského státu na kenaanském pobřeží za vlády krále Jakinela. Ve snaze udržet mír ve své zemi, zaštiťuje si přízeň okolních států svazkem s jejich ženami. Nic neobvyklého pro tehdejší dobu a kulturu. Klid zbraní má tak nejprve zajištěný u Egypta, z jehož země získal nádhernou první manželku, Meri-Amún. Je dominantní, pyšná, skvostná, chytrá. Před ostatními budí respekt i úctu. Nicméně její srdce příliš velkou radostí pro nový domov a vládce nehoří. Druhou ženou se Jakinelovi stala Chetitka Daniti. Těžko zvládá místní jazyk a není tak uhrančivá jako Meri-Amún. Po příchodu třetí ženy se uvnitř paláce dostává do nepříjemného soukolí mezi dvěma sokyněmi. Je těžké najít pravé přátelství v místech, které sice skví přepychem a možná by po něm leckterá jiná žena zatoužila, ale kde vládnou zákeřné intriky. Udržet si pozici oblíbené ženy není pro žádnou z nich vůbec snadné. Měla by být pro krále přitažlivá, ale primárně by měla stvrdit svou pozici tím, že vladaři porodí syna. To vše nese svá úskalí. Je to nevyrovnaný boj plný stresu. A pak s každým rostoucím břichem narůstá nevraživost. Žádné slitování: nikdo není v bezpečí. Přitom pokud by mělo dojít k nějaké nešťastné “nehodě” či falešnému obvinění, je potřeba vše zařídit tak, aby ani kapka pochybnosti o vině před zraky svého pána nepadla na žádnou z nich. Bintaja Třetí žena, Bintaja, jež nese titul knihy, přichází na dvůr jako mladé děvče, jež se vyzná v bylinkách, je vzdělaná, chytrá a zpočátku v uvědomění si zákulisních intrik docela naivní. Podřizuje se roli další z vyvolených žen; nic jiného jí nezbývá. Avšak když cestou z Uruku do vladařského sídla blíže poznává svého chotě, jehož pro tyto chvíle získává celého pro sebe, oddává se mu s upřímnou láskou. Ano, je zamilovaná, v tu chvíli opravdově šťastná. Brzy po příjezdu musí rychle vystřízlivět a o to víc si uvědomit, že se o svého krále bude muset dělit. Úžasně zpracovaný příběh Příběh vás pohltí velmi příjemným literárním stylem, pestrým psychologickým zpracováním postav a od druhé poloviny knihy i výrazným napětím. Musím se přiznat, že jsem po celou dobu neměla ani ponětí, jak to celé dopadne. A ačkoliv se chci bránit, abych třeba omylem neudělala nějaký spojler, přesto si dovolím přidat drobnost, která ve vás určitě probudí další zvídavost: Tam, kde by jiní autoři již skončili, Jindřiška Kracíková pokračuje dál. A má to smysl: Díky tomu se rozšíří pohled chápání vědomí mezi životem a smrtí tak, jak bylo běžné pro starověké kultury s jejich rozmanitostí různých božstev a podmínek odchodu do podsvětí. Že jisté vědomí těch, co už nemohou být běžně mezi námi, tu stále je, dokud se neučiní patřičné kroky, aby vše proběhlo správně. Svět lze opustit nejen přirozenou smrtí, ale v tehdejší době snad častěji kvůli královskému výslovnému rozkazu, zradou, nemocí, zlým úmyslem nebo během vojenské obrany před útoky mořských národů. A stejně ti, kteří jsou ještě na rozcestí, mohou pomoci rozřešit nedokončený úkol, otevřít oči a přivézt k pravdě. Je to bohatý příběh vzájemného poznávání osob v paláci i mimo něj, příběh o nově vznikající manželské lásce, která je tak odlišná oproti dnešnímu pojetí. Přes všechny vroucí city Bintaja musí přijmout fakt, že by nikdy ani ona, ani žádná další, neměla nutit vladaře k volbě, aby byla jeho jedinou ženou a milenkou. Musí vždy dbát své role a dodržovat společenská pravidla. Protože trest, který by mohl nastat, může být až nezvratný. Avšak různé okliky a manipulace mohou přesto strhnout pozornost žádoucím směrem. Takzvaně ukrojit si ze svého dílu větší kus… Brzy po příjezdu třetí ženy atmosféra v paláci houstne. V sázce je hodně. Nebezpečí je cítit na každém rohu: Když jde o moc, nehraje se fair play. Nebudu prozrazovat žádné detaily, protože byste se okradli o to nejlepší, jak se nakonec příběh rozuzlí. A nad všechna očekávání vás bude autorka stejně čtenářsky příjemně šokovat. Život ve starověku Velmi příznivě hodnotím popisování každodennosti starověku, informace o bylinkách, rituálech, vzájemné vztahy, jejich posilování a oslabování ve společenském hierarchickém žebříčku. Líbilo se mi postupné poznávání a vývoj charakteristik postav, upřímnosti, lži i zaslepenost krále, jež časté rozepře a stížnosti svých manželek považoval někdy jen za přehnané ženské nepodstatné pletichy; stejně tak, jak se nechal jindy ošálit našeptávači, aby následně v sobě byl nucen nést tíhu viny za některé skutky. Překvapil mě i jeho vztah s otcem třetí manželky, jenž přichází jako moudrý muž a vzájemně spolu nacházejí porozumění a pochopení, jako by spíš než otcem byl v podstatě hlavně mužem, tím, jenž vládne. Králova třetí žena by měla určitě přitáhnout vaši pozornost Od studií na vysoké škole trochu upozaďuji historické romány z obav z přehnané fabulace, díky níž se děj mnohdy až příliš odklání od skutečných reálií. Nakonec jsem chycena do pasti, protože ztrácím důvěru k textu. Ale v tomto případě jsem byla skutečně nadšená! Musím se přiznat, že mě Králova třetí žena dostala: Text působí zcela věrohodně, je zábavný a poutavý. Bezpochyby ho doporučuji všem čtenářům, kteří si chtějí užít skutečně zajímavý příběh, historicky zasazený do dob dávno ještě před naším letopočtem. Stejně tak velmi příznivě oceňuji vzadu vypsaný seznam hlavních a vedlejších postav, bohů, významných míst a ostatních pojmů. Ukázka Jindřiška Kracíková Jindřiška Kracíková vystudovala hebraistiku na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde získala titul Ph.D. ve studijním programu Filologie, Teorie a dějiny literatur zemí Asie a Afriky. K prohloubení jejího zájmu o literaturu, a zejména o překlad, významně přispěl úspěch v překladatelské soutěži Jiřího Levého 2000/2001, v níž získala ocenění v kategorii Poezie za maqámu Sefardští básníci od Jehudy al-Charízího (12.–13. stol). V následujícím období se al-Charízího dílem zabývala dál a publikovala překlady v časopisech Nový Orient a Tvar. Mezi další autory, jejichž myšlenky zprostředkovala českému čtenáři, patří Ruth Bondyová, Josl Birstein, Dorit Pelegová a Henri Bacry. Své vědomosti a zaujetí pro svět starověkého Předního východu autorka vtělila do románu Králova třetí žena, nadčasového příběhu o mezilidských vztazích, zodpovědnosti a chybách, který poodhaluje roušku bohatství tehdejších velkých kultur: egyptské, kenaanské, mezopotámské a chetitské. MB

Čas načtení: 2019-12-01 18:43:59

Proč neuzavřete sňatek s někým, s kým jste se v dětství často koupali?

Čas načtení: 2021-01-28 00:00:00

Divů světa není jenom 7

Cestování je díky koronaviru velmi omezené, ale to neznamená, že si nemůžeme dělat plány do budoucna. Náš svět je plný okouzlujících míst, některá jsou tu s námi už od starověku. Ze Sedmi divů starověkého světa stále existuje pouze Velká pyramida v Gíze, ale na světě je spousta míst, která by se měl ...

Čas načtení: 2008-11-07 06:00:00

Praetorians

Když zavřeme oči a zkusíme se situovat do starověkého Říma v době těsně před naším letopočtem, vybaví se většině z nás, teda aspoň těm, kteří neprospali všechny hodiny dějepisu, období vlády mocného Juliuse Ceasara a zároveň období impozantního rozkvětu jedné z největších civilizací historie lidstva ...