Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2026-01-08 08:46:00

Třetí stavební spořitelna v řadě se vzdává překlenovacích úvěrů. Také Modrá pyramida přesouvá tento produkt k mateřské bance

Modrá pyramida stavební spořitelna nebude od 1. ledna poskytovat překlenovací úvěry zajištěné nemovitostí. Noví zájemci o zajištěné úvěry budou obslouženi mateřskou Komerční bankou, stávajících klientů se změna nedotkne. Překlenovací úvěry zajištěné...

Čas načtení: 2025-02-10 19:30:05

Elektrárny v ohrožení! Stačí jeden správný signál a jsou pod kontrolou útočníků

Vědci sestavili jednoduché zařízení, které dokáže přebrat kontrolu nad solární elektrárnami Podařilo se jim ovládnout solární elektrárnu pomocí nešifrovaných rádiových signálů Hackerský experiment odhalil, že se správným vybavením lze manipulovat s energetickou sítí Moderní energetická infrastruktura spoléhá na sofistikované řídicí systémy, které umožňují efektivní distribuci a regulaci elektřiny. Přesto se ukazuje, že některé klíčové komponenty této sítě jsou děravější, než by se dalo očekávat. Nedávné zjištění dvojice bezpečnostních výzkumníků odhalilo, že systém řízení obnovitelných zdrojů energie ve střední Evropě využívá nešifrované rádiové signály k regulaci výkonu elektráren. To znamená, že kdokoli s dostatečnými technickými znalostmi a relativně jednoduchým vybavením by mohl potenciálně manipulovat s přísunem energie do evropské sítě  a v nejhorším případě ji zcela destabilizovat. Přečtěte si celý článek Elektrárny v ohrožení! Stačí jeden správný signál a jsou pod kontrolou útočníků

Čas načtení: 2018-05-26 00:00:00

Velkolepý návrat ledvinek

Paní móda je rozmarná dáma. A často nám některé kousky po letech vrací opět na výsluní. Letos jsou to v módních doplňcích praktické ledvinky. Ledvinka je malé zavazadlo zajištěné většinou zipem. Nosí se kolem boků, na rameni nebo kolem pasu. Ledvinka byla na vrcholu své popularity v 80. a na počátk ...

Čas načtení: 2024-01-07 17:53:47

Důl Skalka - Přístupný železnorudný důl blízko Prahy

Pod severním okrajem města Mníšek pod Brdy se nachází rozsáhlý hlubinný důl. Těžila se zde až do roku 1966 železná ruda. Jedná se o unikátní technické dílo zajištěné valenými klenbami betonové výztuže, které svým rozsahem a architektonickou zajímavostí nemá u nás obdoby.V současné době je důl uzavřen, ale je možné ho po předchozí dohodě navštívit. Pod odborným dozorem je možné se svézt hornickým vláčkem, projít si chodby a seznámit se s historií a technologií těžby. Vstup do dolu je v areálu bývalých Kovohutí v Mníšku pod Brdy. 

Čas načtení: 2009-05-09 00:00:00

Černý pasažér

„K nástupišti číslo tři kolej pátá přijede spěšný vlak ve směru…“ Na perónu už netrpělivě přešlapoval hlouček cestujících. Byla zima, lehce pršelo a foukal silný vítr, takže proti zmoknutí nepomohla ani stříška. Zvuk kol vlaku se pomalu přibližoval, za chvíli už uši drásalo skřípění brzd a pak už vlak stál. U vagónů se otevřely dveře, lidé nastupovali a vystupovali, kdosi pomáhal staré paní slézt schůdky, jinde se zas nedočkavci hrnuli dovnitř dříve než stačili všichni vystoupit. Počkal jsem, až nával pomine a pak sám nastoupil do vlaku. Nebyl příliš plný, snad ani ne z poloviny. Posadil jsem se ze zvyku doprostřed vozu, na sedačku dál od okna, blíže k uličce. Byly situace, ve kterých jsem musel rychle své místo opustit a nerad jsem při tom šlapal spolucestujícím na nohy. Ještě pár minut vlak stál, pak přišel výpravčí, zapískal a vlak se rozjel. Mám rád když koleje duní, cestování vlakem považuji za nejpříjemnější. V automobilech jsem nejistý a letadla jsou pro mne vzdálenější než Měsíc. S vlakem můžete urazit tisíce mil, aniž by si vás někdo všiml. Jako třeba teď. S halasným „Dobrý den, kontrola jízdenek, prosím.“ vstoupil do vlaku průvodčí. Bez chvatu jsem se zdvihl a ze svého místa odešel. Na záchodech jsem se postavil tak, aby mne nebylo vidět hned po otevření dveří, člověk by musel udělat krok aby mne viděl, a čekal. Opravdu, málo který průvodčí je tak pečlivý aby ten krok provedl, mnoho z nich se spokojí s tím, když dveře nejsou zamčené. A když se takový průvodčí najde, dva prsty v krku fungují spolehlivě. Zvracejícího člověka nemá nikdo to srdce rušit. Za pár minut se dveře otevřely a hned zase zavřely. Za pár sekund jsem je otevřel já a vydal se zpět. Pro jistotu jsem se posadil na jiné místo, aby důstojnému pánovi, který seděl přes uličku, nezačalo být něco podezřelé. Na další stanici nastupovaly nějaké děti, zaplnily vagón, pobíhaly a dělaly rámusu, že měl silné nutkání na všechny zařvat, ať laskavě táhnou do oněch míst, hodně daleko. Dvě paní, nejspíše učitelky, se je snažily se všech sil usadit, jednu malou holčičku stejně zastihl rozjezd vlaku, když to nejméně čekala a skončila s boulí na hlavě. Celou cestu to pak hlasitě oplakávala. Usoudil jsem, že raději strávím cestu v jiném vagónu, než podstupovat toto mučení. Na chodbičce jsem z nenadání potkal průvodčího. S ledovým potem na zádech jsem ho pozdravil a vstoupil znovu na onu místnost. Nekonečných pár vteřin jsem se neodvažoval otevřít. Hrozil jsem se představy, že bych otevřel dveře a za nimi pořád stál on. K mému štěstí jsem mu nepřipadal nijak podezřelý. V to jsem spoléhal a taky jsem kvůli tomu vynaložil mnoho úsilí. Oblečení bylo snad to nejdražší, co jsem při sobě měl. V příští stanici jsem vystoupil, poprosil dívku v čekárně o dvacetikorunu na telefon a šel si koupit pivo. Herecký talent jsem měl vždycky. Vlak mi jel za deset minut, v klidu jsem dopil a nastoupil. Tenhle vlak už plný byl. Posadil jsem se na sedadlo proti starším manželům mluvícím německy. Většina lidí si sedá k okýnku, já velmi nerad. Vlak měl odjet za pár minut a lidé stále přicházeli. „Dobrý den, máte tu místo?“ ozval se někdo nade mnou. Vzhlédl jsem a okamžitě jsem si pomyslel, že jsem to udělat neměl. Do hlavy mi vstoupilo tisíce vzpomínek. „Ale jistě,“ odpověděl jsem jak ve snách a posunul se k okénku. Slečna se usmála, ale to jsem nevnímal. Stejné oči, stejné tmavé vlasy, stejná tvář. Jako kdysi. Posledních pár let jsem strávil ve vlaku a na co to bylo jsem zapomněl. Ze začátku jsem se musel snažit nevzpomínat. Později už jsem nemusel. Ale teď – všechny ty vzpomínky se draly na povrch, jak láva při výbuchu sopky. Tiché romantické večery, jen my dva, svíčka a lahev dobrého červeného. Na to, jak ses na sebe zlobila, když se ti něco nedařilo. Jak jsi dokázala potěšit, když se pro změnu nedařilo mně. Vzpomínal jsem. Vzpomínal jsem, jaké to bylo, když jsem ti poprvé řekl, že tě miluji. Jak ses tehdy usmála. Jak… „Dobrý den, vaše jízdenky prosím…“ hlas mě krutě vytrhl ze snů. Než si kdo stačil uvědomit, co se děje, ležel pan průvodčí na zemi a já se hnal ke dveřím. Někdo zpozoroval, co se děje a snažil se mi postavit do cesty. Marná snaha, byl jsem jak zvíře bojující o holý život, zahnáno do kouta. Zpomalil mne jen na vteřinku. Průvodčí už se zvedl a běžel za mnou. Tu a tam mi někdo zatarasil cestu svým tělem a průvodčí se přibližoval. Ztratil jsem naději. Zkusil jsem první, co mě napadlo, dveře zajištěné nebyly a já v ten moment díval do krajiny. Čas jako by se zastavil. Zase jsem vzpomínal. Na to, že všechno bylo jak z laciného filmu. Jak jsem viděl vše rudě zabarvené, když jsem tě chytil. Jak jsem vzal první co jsem měl při ruce a vrazil ti to do srdce… Dopad na zem už nebolel.

Čas načtení: 2023-01-29 16:06:13

Co potřebujete vytisknout? Tiskárny se o vše postarají!

Hledáte tiskárnu, která by pokryla všechny vaše potřeby a splnila vaše přání? Tiskárnu, kde budou mít dostupné ceny, které budete ochotni zaplatit, kde vám splní snad každé přání, které máte, budou se vám věnovat a individuálně vyřeší všechno, co potřebujete vytisknout. Kromě dostupné ceny disponují také vysokou kvalitou, která dodává tisku na profesionalitě. Co všechno můžete nechat vytisknout? Portfolio je opravdu velmi široké, takže vaše firma bude mít plně zajištěné tiskoviny a to kvalitně a... The post Co potřebujete vytisknout? Tiskárny se o vše postarají! appeared first on Noviny.

Čas načtení: 2022-02-03 09:44:02

Hrdinky všedního dne: Česká televize uvede dokument Sólomámy režisérky Eriky Hníkové

V Česku je skoro 200 tisíc domácností, kde děti žijí pouze s jedním z rodičů. V téměř většině případů neúplných rodin je právě matka ta, která řeší bydlení, práci, peníze nebo výchovu dětí. Jaký je status českých samoživitelek? Co si o nich Češky a Češi myslí? A na základě čeho se toto myšlení formuje? Odpovědi na tyto otázky hledá nový dokumentární snímek Sólomámy režisérky Eriky Hníkové. Česká televize jej v premiéře uvede v úterý 8. února po půl desáté večer na programu ČT2. „Matky, které jsou s dětmi samy, představují znevýhodněnou skupinu, jež bývá v médiích často zobrazována jako skupinka plačících chudinek. Já sama jsem se přitom na obhlídkách setkávala se ženami bojovnicemi, které se nelehké situaci, finanční či bytové, nepoddávají a v dokumentu jsem tyto ženy chtěla ukázat především jako hrdinky,“ říká ke své motivaci zpracovat téma samoživitelek režisérka Erika Hníková. „Například hrdinka Alena pracující v dětském domově musí nechávat všechny tři své dcery doma, když jde na dvanáctihodinovou směnu. Její nejstarší dceři bylo v době natáčení dvanáct a zkrátka se musela postarat o dvě mladší sestry, té mladší bylo pět. Alena přitom nemá jinou možnost, nemá rodinu, která by jí pomohla, na hlídání nemá peníze, takže si holky musí poradit samy," dodává. Kromě zmíněné Aleny vystupují v dokumentu hrdinky Michaela a Lucie. Michaela se musí vystěhovat z bytu, protože nemá na nájem a neví, kam půjde se svým synem žít. Lucie, která je sice relativně finančně zabezpečená, si ale začíná uvědomovat, že možná i jí chybí partnerský život. Také se mezi sólomatkami objevují ženy, jež si tuto cestu vybraly dobrovolně – mají spolupracující bývalé manžele, jsou finančně zajištěné a rodinný status quo jim vyhovuje. Režisérku Eriku Hníkovou zajímalo, jaké řeší problémy. „Tématu rodiče, který žije s dětmi sám, jsme se v posledních letech věnovali v mé tvůrčí skupině opakovaně. Devadesát procent osamělých rodičů tvoří maminky, takže jsme až na malé výjimky vyprávěli o ženách, jejichž situace byla často natolik zoufalá, že hned po vysílání pořadu přišly od diváků nabídky pomoci,“ uvádí kreativní producentka Alena Müllerová a doplňuje: „V případě dokumentu Eriky Hníkové možná tolik soucitu nevzbudíme, protože její hrdinky se o sebe snaží postarat samy přes všechny překážky. Film na třech příbězích ukazuje, že i když jejich pojítkem je ‚samoživitelství‘, je osud každé sólo mámy individuální a s krizovou situací se vyrovnávají různými způsoby.“ Ve spolupráci s neziskovou organizací Aperio odvysílá Česká televize bezprostředně po uvedení dokumentu na platformě iVysílání živý přenos k tématu neúplných rodin a problémů, s nimiž se sólomámy a sólotátové potýkají. Moderace diskuse se ujme Nora Fridrichová, která se podpoře samoživitelek dlouhodobě věnuje. Hosty budou režisérka dokumentu Erika Hníková, protagonistka dokumentu Alena Skalová a ředitelka neziskové organizace Aperio Eliška Kodyšová. Souběžně bude diskuse dostupná také na facebookovém profilu České televize.

Čas načtení: 2021-05-17 17:02:11

Rwandská metoda. Dánsko by rádo přemisťovalo „svoje“ žadatele o azyl do afrického státu Rwanda

Malý středoafrický stát jménem Rwanda většina Evropanů moc nezná, a když už, tak z příšerných důvodů. Tady proběhla v roce 1994 genocida Tutsiů, kterou napáchali jejich sousedé Hutuové převážně mačetami. Během pár měsíců tehdy přišlo o život skoro milion lidí. Dnešní Rwanda je o dost stabilnější, na africké poměry rozvinutý stát, který má sice k vyslovenému bohatství daleko, ale nějak funguje. Posledních 21 let je prezidentem Paul Kagame, Tutsi, který vyhrál několikero voleb různými nepříliš čistými způsoby. Nechci ze sebe dělat experta na rwandskou politiku; pochytil jsem z různých klevet jenom to, že méně početní Tutsiové (cca 10 procent populace), které se jejich nepřátelům ani v roce 1994 nepodařilo vyhladit, jsou považováni za politicky a organizačně daleko schopnější než mnohem početnější hutuské obyvatelstvo. A že z tohoto důvodu rwandská demokracie poněkud skřípe, protože většinová vláda přináší horší výsledky a naopak. V současné době jsou prý ve fázi „méně demokracie a lepší výsledky“. Ale to by bylo téma na jiný článek a možná i pro jiného autora. Rwandský model Rwanda se teď v evropské politice vynořila zajímavým způsobem. Dánský ministr pro imigraci Mattias Tesfaye odjel do Kigali podepsat memorandum porozumění v migračních záležitostech (PDF v angličtině). Dánsko má v úmyslu přestěhovat projednávání žádostí o azyl mimo území EU a hned po návratu ministra Tesfayeho z Afriky předložila dánská vláda do parlamentu příslušnou novelu zákona. Její projednávání teď běží. Rwanda už tímto způsobem dříve neoficiálně spolupracovala s Izraelem, který je coby stát sedící hned na asijsko-africkém rozmezí migračně dost „na ráně“. To ale nebylo podloženo žádnou oficiální, v parlamentu schválenou dohodou, a když situace vyšla najevo, Netanjahuova vláda z celého mechanismu vycouvala. Dánové se tedy pokoušejí o něco podobného, ale standardním politickým procesem. Úspěšní Dánové Několik komentářů k věci. Odvážet migranty do Rwandy není žádné univerzální řešení, ale Dánové to dobře vědí. V jejich arzenálu je to jen jedno opatření z mnoha. Dánsko už od velké migrační krize (a vlastně i dříve) „utahuje šrouby“ a zpřísnilo svoji azylovou politiku natolik, že postupem času přestalo být pro migraci z rozvojového světa atraktivní. Současná sociálně demokratická vláda je s tímto kurzem srozuměna a pokračuje v něm. Právě tím, že Dánsko dokázalo svoje migrační proudy zvládnout už teď a vlastními silami, se i z hlediska té Rwandy jeví jako potenciální důvěryhodný partner, jenž jim v krizi najednou „nehodí na hlavu“ třeba sto tisíc neznámých lidí, se kterými si neví rady. Dánský restriktivní model je už teď velmi úspěšný a jeho výsledky lze argumentovat proti všem lidem, kteří tvrdí, že migrace je něco jako počasí, nezvládnutelný a nezastavitelný jev, kterému se musíme trpně podřídit. Není to pravda. Abychom mluvili v konkrétních číslech: v roce 2020 zaznamenali v Dánsku pouze 1547 žádostí o azyl, zatímco sousední Němci jich měli skoro 80krát tolik, konkrétně 122 tisíc. Samozřejmě je SRN větší než Dánsko, ale ne zase osmdesátkrát; na počet obyvatel je to asi 13:1 (a Dánsko je z hlediska kupní síly na hlavu bohatší než Německo, takže by teoreticky mělo být přitažlivější). Kdyby Němci fungovali podobně jako Dánové, jednosměrný provoz člunů z Libye by teď nejspíš nebyl tím problémem, kterým je. Outsourcování základních aktivit státu do ciziny mi stále ještě nepřijde jako dobrý postup. Ale když už se to má dělat, tak raději ať je partnerem malý středoafrický stát nacházející se tisíce kilometrů daleko než Erdoganova říše na samotném prahu Evropy, která si svoje závazky navíc ani pořádně neplní. Rwanda nemá žádné ambice stát se regionálním hegemonem ve východním Středomoří apod. Stačí, když se o tom mluví Řečeno medicínsky jde o místní symptomatickou léčbu, nikoliv o řešení podstaty problému. Podstata chronické migrační krize v Evropě je ta, že a) štědré sociální systémy, b) vstřícné azylové systémy a c) masivní porodnost a nestabilita v geograficky nedalekých chudých zemích od Senegalu po Bangladéš se nedají skloubit dohromady. Dokud budou všechny tři podmínky splněny naráz, mladých mužů se zájmem přeplavit se do Evropy bude dost na to, aby měla pašerácká mafie zajištěné zakázky na roky dopředu. Jenže v dané situaci asi nic jiného než místní symptomatická léčba nezbývá. Skutečné řešení podstaty věci závisí na tom, jak dlouho bude trvat, než toto povědomí probublá až k nejvyšším politikům EU, třeba právě k těm německým. Zrovna německá levice se zdá být odhodlána tu myšlenku ignorovat až do hořkého konce. A na rozdíl od francouzské levice, která je v posledním tažení, má německá levice větší sílu a bude v nějaké formě spoluurčovat německou politiku i v příštím volebním období. Uvidíme, jak bude taková dohoda fungovat v praxi. Osobně si myslím, že žádná masivní deportační kampaň nenastane. Smysl takového opatření není v tom, aby se realizovalo v co největším rozsahu, ale v tom, aby se o něm psalo co nejvíce. A aby si další zájemci o život v Evropě raději vybrali nějaký jiný cíl než království dánské. Zatím Dánům to odrazování zájemců docela fungovalo.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-02-12 19:40:06

Jiná forma bankrotu aneb O odpouštění dluhů

Nová Bidenova administrativa zvažuje odpuštění části studentských dluhů. Je to tak trochu úvaha ze zoufalství. Stávající systém je totiž patrně neudržitelný, ale co s ním? Jen, co se prostřídaly stráže v Bílém domě, přišla řada na úvahy o tom, že součástí úlev, které by měly pomoci ekonomice postižené covidem, by mohlo být odpuštění části dluhů na školném. Nejsou to zrovna malé dluhy, protože jen federální kase dluží 42 milionů Američanů celkem 1,54 bilionu dolarů; což je mimochodem za posledních pětadvacet asi osminásobný růst, a to i se započtením inflace. Pak jsou tu také soukromé půjčky na školné, jejichž objem je ovšem podstatně menší, jen něco přes 130 miliard dolarů. K nim ale bezprostřední moc Washingtonu nesahá, takže odpouštěcí debaty se točí hlavně kolem půjček federálních, které beztak tvoří asi 92 procent celé pyramidy studentských dluhů. Vysoké školy se v Americe obecně kloní doleva, školné je ale vesměs považováno za pravicový nástroj. Jak se tedy stalo, že převážně levicové instituce „ždímají“ svoje studenty skrze pravicové poplatky, a přitom z toho není (nebo aspoň zatím nebyla) revoluce, i když horkých hlav je na kampusech plno? Toto je jedna z těch otázek, na kterou jen tak neodpovíte, ale i tak si uvažování o ní zaslouží hezkých pár odstavců. Systém zralý na bankrot Začněme u konkrétních čísel a vývoje. Prudký růst školného v USA není pseudoproblém, na kterém by se točilo pár umanutých aktivistů. Naopak – nárůst školného výrazně překonává inflaci i růst průměrných mezd, dokonce i růst cen nemovitostí; jediným srovnatelně rostoucím sektorem jsou náklady na zdravotní péči. Fuč jsou ty časy, kdy bylo možné si na studium vydělat brigádami přes léto. Dnes jde v případě lepších škol o investici srovnatelnou s nákupem rodinného domu. Přitom je zajímavé, že i když náklady na školné razantně rostou, o platech běžných profesorů se to říci nedá. A nejen to, klasických kariérních míst (tenure-track), která směřují k profesorskému křeslu, v mladších generacích postupně ubývá a naopak počet učitelů fungujících na různé částečné úvazky a méně výhodné smlouvy roste. Ať na tom procesu vydělává kdokoliv, akademici to podle všeho nejsou. Ponoří-li se člověk do (často velmi zahořklých a zaťatých) on-line diskusí mladých Američanů o školném, shledá, že žádná univerzální shoda o příčinách vývoje nepanuje, ale několik bodů se opakuje velmi často. A tyto body dávají dohromady obrázek systému, který je popravdě na hromadný bankrot více než zralý. Posuďte sami. Když paraziti převládnou Bod první: jelikož osmnáctiletí maturanti nemají žádnou kreditní historii a většinou ani žádný majetek, který by mohli použít jako zástavu, měli by na normálním trhu problém půjčit si nějakou větší částku. Pro toho, kdo nemá bohaté nebo aspoň slušně zajištěné rodiče, by to byla těžko překonatelná překážka. Proto taky 92 procent peněz na školné půjčuje federální vláda. Jenže taková zdánlivá vstřícnost má vždycky háček, v tomto případě skutečnost, že dluhů na školném se nezbavíte ani osobním bankrotem, který je jinak v USA poměrně běžný (kolem 0,3 – 0,6 procenta populace ročně, podle toho, jak se vyvíjí ekonomika). Roku 2005 se tento princip rozšířil i na soukromé půjčky na školné, čímž běžné banky přestaly mít jakoukoliv motivaci zkoumat bonitu žadatele. Nicméně jedna věc se s mladými studentíky táhne, a to je poměrně vysoká úroková sazba. Za „špatnou“ sazbu se prý považují hodnoty přes 10 procent, čísla pod sedm jsou „snesitelná“. Samozřejmě, ono i pět procent úroku je ve skutečnosti docela dost, jenže lidský mozek nevnímá exponenciální křivku příliš intuitivně, což je jednou z příčin, proč se tolik lidí zadluží mimo svoje reálné možnosti splácet. Na školném i mimo něj. Bod druhý: mezi jednotlivými vysokými školami prý panuje poměrně intenzivní soupeření o nové studenty, zejména pak o ty zahraniční, kteří s sebou přinášejí nejvíce peněz. A jedním z prvků tohoto „závodu ve zbrojení“, kterým se školy ucházejí o budoucí studenty, jsou amenities čili vybavení, které přímo nesouvisí s poskytovanou výukou, ale jehož kvalita má přesvědčit uchazeče k tomu, že právě zde a ne jinde budou mít tu nejlepší college experience, „zážitek ze studia“. Co se tím míní? Špičkové koleje, tělocvičny, stadiony, gurmánské stravování, školní kina, plazmová televize na každém pokoji, lázně a sauny, mikrobusové linky jezdící po kampusu, abyste nemuseli moc chodit pěšky atd. Podle všeho je to opravdu významná konkurenční výhoda! O akademickou úroveň výuky se zajímá méně uchazečů než o to, v jak hezkém prostředí budou studovat, a lepší vybavení přitáhne více studentů. (Článek s výzkumem na toto téma.) Pro člověka odchovaného na „katově šlehu“ z čerstvě postkomunistické menzy to zní jako ráj na zemi, že? Jenže ráje na zemi prostě nejsou, nebo se v nich vždycky skrývá aspoň kousíček pekla. Na rozdíl od staré postele na větrem protahovaném Strahově jsou tyto luxusní podmínky hodně drahé. A student si je v pozdější etapě života zaplatí i s úroky, což mu zkomplikuje život způsobem, který si v těch osmnácti letech, kdy si vybíral školu podle prvního dojmu, patrně ani nedovedl představit. Tahle značně opožděná zpětná vazba je problém. Systémy, kde následky přicházejí velmi dlouho po příčinách, mají tendenci se destabilizovat. Špičkové vybavení kampusů má ještě jeden důsledek. K provozování a údržbě takových zařízení je potřeba další personál, čímž se dostáváme ke dnešnímu poslednímu bodu. Bod třetí: přebujelá administrativa. Jak? Drasticky. Úřednická místa rostla v posledních desetiletích daleko dramatičtěji než počet studentů a učitelů. (Článek ve Forbesu, druhý, třetí z Wall Street Journal, čtvrtý z New York Times). Tentýž problém mají ve Velké Británii, kde roku 2015 měly dvě třetiny univerzit více administrativních pracovníků než učitelů. Určité procento tohoto nárůstu má racionální zdůvodnění. Například takové IT oddělení, které roce 1970 patrně vůbec neexistovalo, má dnes se správou počítačových sítí dost práce a musí k tomu zaměstnávat nějaké kvalifikované pracovní síly. Ale o ty nejspíš nejde. Horší je to už s lidmi, kteří se starají právě o výše zmíněná luxusní zařízení typu zimních stadionů a saun. A pak je tu ještě kategorie zajisté nejvíce oblíbená mezi ctěnými čtenáři – ony vysloveně ideologické pozice, jako jsou různí proděkani pro diverzitu apod. Forbes píše, že Michiganská univerzita utrácí za „diverzitní“ pracovní místa zhruba 14 milionů dolarů ročně. Vychází to na 300 dolarů na studenta a semestr, což je částka, jejíž ušetření by sice dluhovou krizi nevyřešilo, ale zanedbatelná také není. Pravicově zaměřený blog Campus Reform zmapoval platy v této profesi a nejlépe placený diverzitní úředník, viceprezident Virginské univerzity pro různorodost a rovnost, má na výplatní pásce pěkných 349 tisíc dolarů ročně. Dobrý kšeft, nicht wahr? (V téhle souvislosti člověka napadne, zda to nakonec není tak, že každá společnost si časem vytvoří něco jako klerikální vrstvu, která žije z desátků poddaných a zároveň je poučuje o tom, jakých hříchů se ve svých bídných životech dopouštějí a co mají dělat pro své vykoupení – zejména pak poctivě platit další desátky.) Nicméně přemnožení administrátorů se zdaleka neomezuje jen na diverzitní sekor a skutečnost, že k nárůstu jejich počtu docházelo i za hospodářské krize po roce 2008, znepokojovala i tradičně liberální The Atlantic. A obří rozpočet rektorátu Kalifornské univerzity (686 milionů dolarů ročně pro více než tisíc zaměstnanců, kteří neučí) přiměl před pár lety kalifornské úřady k finančnímu auditu univerzity, i když Kalifornie je klasická bašta demokratů. Kdybych měl být drsný, řekl bych, že i v přírodě se ke každému hostiteli najde parazit a točí-li se v nějakém rozpočtu stamiliony, těžko zabránit určitému typu jedinců, aby se na něj snažili přicucnout. Stává se to v soukromém sektoru právě tak jako ve státním; ale většina soukromých firem daleko rychleji narazí na „meze možného“ a buď další infestaci zastaví, nebo se zhroutí. Pokřivené motivace Co říci na závěr? Možná, že byl původní záměr dobrý, ale tenhle systém podléhá Darwinovi a časem se vyvinul do něčeho, co vypadá naprosto neprůstřelně. Všichni významní hráči mají všelijak pokřivené motivace. Statisíce lidí je na současných poměrech existenčně závislých a budou silně lobbovat proti jakýmkoliv změnám, které by je mohly ohrozit. A studenti, kteří de facto nesou celou tuto vachrlatou konstrukci na svých ramenou, vesměs nemají ani zkušenosti, ani včasnou zpětnou vazbu potřebnou ke kvalitnímu rozhodování; v okamžiku, kdy je splátky úvěrů skutečně zasáhnou, už je příliš pozdě měnit podle toho své chování. A – paradox ze všech největší, na který bych rád výslovně upozornil některé české pravicové politiky a myslitele – systém školného vytvořil neuvěřitelný rezervoár slušně placených míst pro institucionální levici, která víceméně opanovala celý univerzitní sektor, což asi původním záměrem nebylo. Inu, Darwin, nikoliv Newton. Docela by mě zajímalo, kdy nastane nějaká ta typicky darwinovská krize daná vyčerpáním zdrojů. Je patrné, že tenhle proces nemůže pokračovat donekonečna, a to, co nemůže pokračovat donekonečna, jednoho dne skončí. Ale nevěřím, že by vše skončilo právě navrhovaným odpuštěním dluhů; i tam bude totiž mít rozhodující slovo Darwin a jeho pomocníci jménem „nečekané následky“.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-02 21:56:34

O nadprodukci elit

Peter Turchin je vysokoškolský učitel z New Yorku, který se zabývá evoluční biologií, matematikou a matematickým modelováním historie. Až donedávna neznámý se dostal roku 2020 do větší pozornosti internetu, protože se ukázalo, že už v letech 2010–2012 předpovídal další „špičku“ násilností a nestability v USA na letošní rok. (Článek s matematickým modelem, PDF.) Zhruba řečeno, z jeho modelů vychází dost jednoduché pravidlo, že v Americe funguje přibližně padesátiletý cyklus, ve kterém země propadá chaosu. Může to být náhoda, nakonec předpovídají-li tisíce a tisíce intelektuálů budoucí vývoj, jeden z nich se musí zákonitě trefit. I když nutno přiznat, že ten padesátiletý cyklus vypadá logicky. Je to přesně doba, za kterou – vzhledem k průměrné délce lidského života – společnost jaksi institucionálně zapomene, jak vypadal ten předešlý Velký Bordel, a že nebylo zas tak moc o co stát. A v případě USA, izolovaných od dalších velkých mocností širokými oceány, do toho cyklu nevstupují vnější faktory v podobě cizích invazí, které by narušovaly jeho pravidelnost. Něco je špatně Nicméně tento model, i když zajímavý – trochu to připomíná Asimovovu Nadaci – by mě asi k psaní článku nepřivedl. To, co mě k němu přivedlo, je jiná Turchinova myšlenka, a tou je nadprodukce elit (elite overproduction). Pojem „elita” je poslední dobou trochu politicky zprofanovaný, používá se i urážlivě ve smyslu „lidi, kteří už nevědí, která bije, ale rádi by se dál drželi u koryta”. Pro účely tohoto článku a této úvahy na takové konotace prosím zapomeňme a berme to slovo neutrálně – jako popis skupiny lidí, která usiluje o nějaká vyšší místa na společenském žebříčku. Na tenhle fenomén jsem poprvé narazil asi před dvaceti lety, a to nepřímo, ve vyprávění kolegy z Matematicko-fyzikální fakulty UK, který strávil část svého studia ve Francii. Říkal mi, že jednoho dne se na jisté provinční univerzitě v nepříliš velkém městě konal konkurz na odborného asistenta, který měl učit matematiku. Nešlo o žádné elitní vysoké učení, ale opravdu místní vysokou školu. Na konkurz prý dorazily celé zástupy zájemců s požadovanou kvalifikací. Bohužel už si nepamatuji přesné číslo, už je to přeci jen dávno, ale byly to stovky. Menší armáda odborných matematiků, kteří všichni toužili po teplém státním fleku s jistotou zaměstnání až do smrti. Hergot, to je divné, že? Teoreticky by zrovna tak centralizovaný stát jako Francie měl mít aspoň zhruba přehled, kolik je těch matematiků potřeba na univerzitách, kolik jich přibližně vstřebá soukromý sektor, a přizpůsobit tomu kapacity vysokých škol. Něco bylo špatně. Turchinova myšlenka o nadprodukci elit by vysvětlovala „co“, a podle mého názoru se týká i běžné střední třídy, nejen těch, kdo usilují o nejvyšší křesla. Inflace titulů „Kdybyste mě nechal domluvit…“ Ford sklesle přikývl. „Děkuji. Jelikož jsme se před několika týdny rozhodli přijmout list jako legální platidlo, jsme teď všichni samozřejmě ohromně bohatí.“ Ford nevěřícně zíral na Golgafrinčamany, pochvalně mručící a chamtivě ohmatávající balíky listí, jimiž měli vycpány tepláky. „Tím nám ovšem také vznikl menší problém v důsledku vysoké míry dostupnosti listu,“ pokračoval řečník, „což znamená, že současný běžný kurs je něco kolem tří opadavých lesních za jeden arašíd z lodi.“ Dav začal znepokojeně reptat. Pracovník v řídicím aparátu je pokynem ruky utišil. „Abychom tedy problém vyřešili,“ pokračoval, „a účinně revalvovali list, zahájíme rozsáhlou odlistňovací akci, a… éé… spálíme všechny lesy. Myslím, že všichni souhlasíte, že je to za daných okolností jediné rozumné řešení.“ Dav vteřinu či dvě váhal. Pak ale kdosi poznamenal, že to prudce zvýší hodnotu listí v jeho kapsách, načež shromáždění nadšeně zajuchalo a poděkovalo pracovníkovi potleskem vstoje. Účetní, kterých bylo v zástupu dost, se už těšili na výnosný podzim. Douglas Adams: Restaurant na konci vesmíru, PŘEVZATO Z KULTURNÍCH NOVIN. Na stránkách Trexima.cz jsem narazil na čtyři roky starou statistiku, že Česká republika má ve věkové kategorii 30–34 let pouze třetinu (32,8 procenta) lidí s vysokou nebo vyšší odbornou školou, a že je to na poměry EU málo; první byla Litva (58,7 procenta). Bavím-li se o inflaci titulů s příslušníky generace „nad čtyřicet“, většinou se obávají snížení kvality vzdělání a toho, že novopečený magistr nebude ani vědět, kde psát měkké a kde tvrdé I/Y. To je samozřejmě legitimní obava, zejména u oborů, kde nekvalitní práce může ohrozit lidské životy. Frustrace narůstá Na co ale nepřichází řeč, je opačný pohled. Jak vypadá jejich perspektiva, těch mladých absolventů? To je otázka, kterou klade právě Turchin. Představte si situaci čerstvého absolventa vysoké školy někde v USA. Poslechl jste společenskou normu, která vám říká, že vysokoškolské vzdělání je důležitou podmínkou pro budoucí úspěchy v životě. Jelikož jsou to USA, zaplatil jste za toto privilegium nějaké školné a nejspíš jste si musel i půjčit, přičemž toho dluhu se je těžké se zbavit, ani osobní bankrot nemusí zabrat. A protože školné v posledních desetiletích brutálně narostlo, představuje vzniklý dluh docela výraznou „kouli na noze“ přesně v okamžiku, kdy máte startovat do života, zakládat rodinu apod. No jo, jenže tu radu poslechly další stovky tisíc lidí ve vašem věku, takže je vás na tom trhu práce hodně a navzájem si konkurujete. Navíc jste v USA, kde vám konkurují nejen vaši krajané, ale i kvalifikovaní zájemci o imigraci z ciziny (a že zájem je ve světě velký). To obvykle znamená zvýšený tlak na úroveň mezd. Ale školné není jediná věc, která v USA za poslední generaci disproporčně zdražila. Mnohem dražší než dříve je také zdravotní péče nebo třeba školky. Zdroj. A co bydlení? Nepřekvapivě vzhledem k příjmům běžné domácnosti taky dost zdražilo. Zdroj. Regionálně dokonce ještě více. A netýká se to jen „pseudooborů“. Dokonce ani velmi dobře placení programátoři v Silicon Valley mnohdy nedosáhnou na bydlení v okolí své práce. Vysoké příjmy, které vypadají tak dobře v hospodářských statistikách, jsou okamžitě negovány vysokými výdaji a z člověka se stává průtokový ohřívač na peníze. Takže ve výsledku jste takzvaně udělali všechno správně, jak to po vás společnost chtěla, a přesto postrádáte základní atributy zajištěné střední třídy, třeba vlastní bydlení. Protože na ně nemáte. Kvůli tomu taky někteří lidé budou odkládat založení rodiny, i když by ji třeba chtěli. Taková frustrace se přeci jednoho dne musí vyzuřit. Že by zrovna teď? Dokonce i to zuřivé vzájemné udávání se na Twitteru by v tomhle kontextu dávalo určitý racionální smysl. Učiníte-li svého kolegu nezaměstnatelným, máte do budoucna o jednoho konkurenta míň. Zlevnit bydlení pro mladé rodiny Dvě věci, které stojí za povšimnutí. Za prvé, mnoho mých přátel na pravici soudí, že zavedení školného by vedlo k samoregulaci, protože si přeci každý rozmyslí, než zaplatí za studium nedobře placeného oboru. Řekl bych, že aktuální situace v USA či Velké Británii (kromě Skotska, kde se školné ve většině případů neplatí) téhle pěkné teorii dává na frak. Nastal tam spíš pravý opak a situace se ještě přiostřila. Pokud je něco vnímáno jako prestižní statek, jsou na jeho pořízení lidi často ochotní i prodělat, nebo minimálně riskovat, že prodělají. Asi každý známe někoho, kdo se sotva potácí pod tíhou splátek na luxusní auto. Lidská psychika se nedá modelovat zase tak snadno podle schématu má dáti / dal, navíc u osmnáctiletých, jejichž životní zkušenosti jsou nevelké a najednou se mají rozhodovat o investici v řádu 100 tisíc dolarů, když předtím tahali po kapsách pár stovek (jestli vůbec). Za druhé, jestliže v USA je mladá střední třída drcena svěrákem hned z několika stran (školné, zdravotní pojištění, cena nemovitostí), u nás jsou to hlavně ty nemovitosti, a to zase zejména v Praze a Brně, městech s vysokou koncentrací vysokoškoláků. Setkáte-li se s mladšími lidmi těsně po škole, překvapivě často slyšíte stížnost, že mají problém zaplatit ze dvou platů 2+kk někde v Čimicích. To pak ale zase znamená odsouvání potomků až někdy do pětatřiceti let věku, kdy už ale výrazně klesá biologická plodnost. Pokud by měl Turchin ve své teorii pravdu, mohli bychom předejít podobným problémům v ČR aspoň tím, že bychom se opravdu systematicky snažili o zlevnění bydlení pro mladé rodiny. To by dalo té mladší věkové skupině pocit, že dosáhla nějakého stabilního společenského statutu, a také možnost zabývat se něčím konstruktivnějším než pouličními nepokoji – třeba právě přiváděním dětí na svět, což by zase pomohlo celkové demografii státu. Tady někde je skulinka pro úspěšnou „populisticko-konzervativní“ politiku. Takovou tu, o kterou se teď snaží Boris Johnson ve Velké Británii, aby u toryů udržel i netradiční voliče. Zainteresujte lidi na tom, aby byl klid a pořádek, a hnutí, která se snaží svrhnout systém, nebudou mít odkud verbovat členskou základnu. A naopak, čím větší prekariát vznikne, tím větší množství paliva čeká na budoucí požár. Přičemž zrovna ty nemovitosti a jejich cenová dostupnost jsou v ČR hodně závislé na míře byrokracie spojené s povolováním staveb, takže toho zlevnění by se dalo dosáhnout i uplatněním klasicky pravicových prostředků (deregulace). Jsem upřímně zvědavý, zda to některá z těch konzervativnějších stran aspoň zkusí realizovat. První politik, kterému se tohle povede, si pojistí několik volebních vítězství za sebou. Samozřejmě je možné i to, že se to nepovede nikomu.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-11 12:51:34

Národní galerie otevírá své prostory a prodlužuje výstavy ve Veletržním paláci

Národní galerie Praha v úterý 12. května opět otevírá veřejnosti své výstavní objekty: Veletržní palác, Schwarzenberský palác a Klášter sv. Anežky České. Zpřístupněny budou všechny stávající expozice a výstavy dle běžné otevírací doby. Nejnovější výstavy se budou prodlužovat. Návštěvníky čekají jen běžná omezení, která souvisejí s mimořádnou situací, například vstup do galerie bude možný pouze s ochranou nosu a úst a kustodi budou hlídat dodržování doporučených rozestupů. Vstupenky bude možné zakoupit na pokladnách, galerie však doporučuje zakoupení vstupenek online. Otevírací doba zůstává nezměněna (úterý–neděle 10–18 h, středa 10–20 h). „Zaměstnanci mají zajištěné běžné ochranné pomůcky a prostředky, pokladní budou mít navíc ochranné obličejové štíty. Zvyšujeme četnost úklidu, což zahrnuje například i časté otírání klik a dezinfekce výtahů. Pro návštěvníky jsou u vchodů k dispozici dezinfekční prostředky. Nainstalovány jsou informační cedule a také značky pro dodržování povinných rozestupů u pokladen a šaten,“ vyjmenovává bezpečnostní opatření mluvčí galerie Eva Sochorová. „V reálném čase budeme také monitorovat počty osob a hlídat doporučené rozestupy mezi návštěvníky tak, abychom splnili podmínky nařízené vládou,“ dodává.  Nejnovější výstavy ve Veletržním paláci stejně jako projekt věnovaný Stanislavu Suchardovi jsou prodlouženy, výstavní prostory totiž byly uzavřeny pouhé čtyři dny po zahájení. „Naší snahou primárně bylo prodloužit nové výstavy tak, aby je mohlo navštívit co nejvíce zájemců. Přece jen jsme přišli o více než dva měsíce. Kromě toho pociťujeme i velké finanční ztráty. To ovlivnilo některé plánované projekty, které se letos bohužel nemohou uskutečnit, ale snad se nám je podaří přesunout do příštích let,“ říká generální ředitelka NGP Anne-Marie Nedoma. Plánované výstavy Mikuláš Medek: Nahý v trní a Rembrandt: Portrét člověka se snad Národní galerii podaří otevřít na podzim. „Ještě než začne samotná výstava, návštěvníci mohou ve Schwarzenberském paláci obdivovat jediný český Rembrandtův obraz Učenec ve studovně, který je po delší době opět vystaven v rámci expozice Staří mistři,“ říká kurátorka rembrandtovské výstavy Lucie Němečková. Galerie také připravuje postupný návrat veřejných a vzdělávacích programů, komentované prohlídky zatím odkládá, jejich obnovení bude vyhodnocovat na základě vývoje situace.    Prodloužené výstavy OZVĚNY BENÁTSKÉHO BIENÁLE: STANISLAV KOLÍBAL Termín: 6. 3. 2020 – 10. 1. 2021 Místo: Veletržní palác – Malá dvorana Kurátorka: Julia T. Bailey   KURT GEBAUER Termín: 6. 3. 2020 – 10. 1. 2021 Místo: Veletržní palác – 1. patro Kurátor: Michal Novotný   NEBOURAT! PODOBY BRUTALISMU V PRAZE Termín: 6. 3. 2020 – 22. 11. 2020 Místo: Veletržní palác – 3. patro Kurátorka: Helena Doudová   SEN VE SNU: EDGAR ALLAN POE A UMĚNÍ V ČESKÝCH ZEMÍCH Termín: 6. 3. 2020 – 22. 11. 2020 Místo: Veletržní palác – 4. patro Kurátoři: Veronika Hulíková, Otto M. Urban   STANISLAV SUCHARDA 1866–1916: TVŮRČÍ PROCES Termín: 15. 11. 2019 – 25. 10. 2020 Místo: Veletržní palác – mezanin Kurátorka: Veronika Hulíková {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-18 16:46:07

Německo zadržuje pomůcky proti koronaviru aneb Kdo u nás manipuluje s informacemi

Zadržuje Německo (a další země) život zachraňující podmínky dalším zemím? O tom běží bouřlivé diskuse. Ačkoliv o tom existuje řada článků v evropských i světových periodicích, zařadili Manipulátoři.cz tuto zprávu do seznamu dezinformací. Už nejméně tři dny postuji na fcb různé odkazy na to, že Německo zadržuje okolním zemím zdravotnické pomůcky, typicky roušky a respirátory. A to na základě zákazu vývozu, což by se jistě dalo v čase nouze pochopit. Ale Německo je pro naprostou většinu tohoto materiálu pouze tranzitní zemí, nikoli výrobcem. Přesto zabavují, či chceme-li slovíčkařit, zadržují kamióny se zmíněnými pomůckami.  První si stěžovali Švýcaři: „Jak zjistil NZZ am Sonntag, německé celní orgány v současnosti brání v cestě do Švýcarska kamionu švýcarské společnosti. Ve vozidle je 240 tisíc ochranných masek. Je blokován na státní hranici. SECO – (tedy státní sekretariát pro hospodářství) na vyžádání odpovídá, že je v kontaktu s dotyčnou společností. Úřad zdůrazňuje, že se nejedná o jediný případ. „Máme informace, že další přepravy jsou blokovány,“ vysvětluje mluvčí Fabian Maienfisch.“ To bylo 7. března. Švýcaři protestovali na vysoké úrovni, jak stojí v článku, a NZZ, tedy Neue Zürchner Zeitung, mohly 13. března napsat že: „Po zásahu ministra hospodářství Guye Parmelina povoluje Německo výjimky ze zákazu vývozu zdravotnických prostředků. Ve Francii a Itálii však celní orgány nadále blokují dodávky určené pro Švýcarsko.“ Čili Němci v tom nebyli sami, podle více zdrojů s tím začali Francouzi. Píše to Spiegel.de v článku s příznačným názvem Keiner für alle, alle für einen (Nikdo pro všechny, všichni pro jednoho): „Koronakrize brutálně odhaluje, jak daleko jde tzv. solidarita v EU, když se situace stane vážnou: až do příštího průšvihu. Zatímco šíření epidemie v Číně se v poslední době významně zpomalilo, zdá se, že v Evropě se teprve pořádně začíná. A v této situaci je zřejmé, že každá členská země „jede sama za sebe“.“ Nejdříve prý začali Francouzi, pak se přidalo Německo a nakonec Česko, píše se na Spiegel.de. Tyto země zakázaly vývoz zdravotnického materiálu. Na to se také odvolávají čeští obhájci německého postupu – že na to mají Němci právo. Ostatně i nebohá Itálie si stěžuje, kam se poděla evropská solidarita. Roušky jim přivezli až Číňani. Zdá se, že celkově mnoho lidí nevnímá rozdíl mezi „vývozem“ a „tranzitem“. Když něco vyrábím a zakážu v době nouze vývoz, je to pochopitelné. To se týká zejména nás a těch pár provozů, kde se roušky vyrábějí. Německo je ale především tranzitní zemí. To znamená, že v čase nouze „zadržuje“ to, co si objednaly a zaplatily jiné státy. Protože může. A protože spoléhá na to, že některé země, jako například my, se ani neozvou. Švýcaři se ovšem ozvali, a to hodně hlasitě. Stejně jako Rakušané: „Zákaz vývozu zdravotnických pomůcek ze strany Německa rovněž způsobuje problémy s následnými dodávkami do Rakouska. Jak uvádí zpráva Kurieru, nákladní automobil plný respirátorů stojí na německé hranici a je mu bráněno ve vstupu do Horního Rakouska. Rakousko je v otevřeném sporu s Německem. V Horním Rakousku jsou masky v nemocnicích naléhavě potřeba. Například operace v nemocnici v Linci jsou již z důvodu materiálních nedostatků omezené, vysvětluje mluvčí hornorakoského hejtmana Gerhard Hasenöhrl. Věc byla postoupena odpovědným ministerstvům zahraničí, hospodářství a zdravotnictví.“ To bylo 8. března. To znamená: 1. Německo skutečně zadržovalo a zadržuje potřebný materiál na hranicích pod rouškou boje proti „černému trhu“ a roušky a další se nedostanou k lidem. 2. Příslušné úřady příslušných států proti tomu protestují. Ne tak my. Když byl podle webu Náš region zadržen na německých hranicích kamion s rouškami pro středočeské nemocnice, jak potvrdila hejtmanka Jermanová, bylo opatrně řečeno, že ve shodě s platnými nařízeními. Žádný protest. I na tiskovkách vlády se hovořilo o tom, že roušky nejsou mimo jiné i proto, že „jedna země EU zakázala vývoz“. Opět: vývoz a tranzit jsou dvě různé věci. Jak si to která země udělá, tak to má. My neprotestujeme a musíme čekat, až nám potřebné pomůcky, už jednou zaplacené, koupí PPF. Až ty ostatní Němci „uvolní“, bude možná už příliš pozdě. To, že roušky nejsou v potřebném počtu ve státních hmotných rezervách, je jiná věc. A že se pozdě vyskladňují, to také. A ještě si ti, kteří o skutečnosti, že Německo pomůcky „zadržuje“, píšou, musí nechat nadávat od Manipulátorů do manipulátorů.  Jsem germanistka, a přesto jsem byla nařčena, že neumím německy a že nic takového, z čeho jsme citovala i zde, v článcích není. Že Náš region si zprávu o zadrženém kamiónu vymyslel a hejtmanka nejspíš také. Ale jak napsal i Benešovský deník: „Jak v Benešově, tak v pondělí na hejtmanství si také posteskla, že kraj měl zajištěné vlastní dodávky, objednané v dostatečném množství a včas (ještě před tím, než si stát nákupy nejúčinnějších respirátorů FFP3 vyhradil pro sebe). Bohužel tuto zásilku nedostal: kamion s nákladem byl zadržen v Německu. „Ne všechny státy jsou solidární,“ poznamenala k tomu Jermanová. Kraj nicméně samostatně shání dál – a v současné době se zařizuje dodávka 20 tisíc respirátorů FFP2.“ Obraz nechť si udělá každý sám. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-09-01 06:28:09

Útok á la 11. září mohou naplánovat zítra třeba i v Bruselu

Republikánský senátor za Jižní Karolínu Lindsey Graham již několikrát varoval prezidenta USA Donalda Trumpa, že odchod amerických vojáků z Afghánistánu povede k „dalšímu 11. září“. Tvrdí, že „když se zeptáte naší zpravodajské komunity... co by se stalo Americe, kdybychom stáhli (z Afghánistánu) všechny naše síly… řeknou bez váhání, že to povede k dalšímu 11. září.“  Na otázku, kolik vojáků má v Afghánistánu zůstat, Graham odpověděl: „Kolem 8 600. Jít níže by bylo opravdu riskantní.“ Prezident Trump nakonec prohlásil, že takový počet vojáků USA v Afghánistánu je v pořádku, a k dalšímu snižování jednotek se nevyjádřil, protože se z toho stalo explozivní téma. Trumpovi teď stačí zmenšit počet oficiálních amerických vojáků, aby získal volební body.  Americké síly nikdo nespočítá Ve skutečnosti ale nevíme, kolik válečnických jednotek v Afghánistánu je. V šedé zóně tam působí nejméně stovky kontraktorů čili civilistů, tedy bývalých vojáků a policistů ze Západu, kteří suplují vojáky USA a NATO. Nejasný je též status „armády CIA“. Jde o polovojenské jednotky, snad v počtu od šesti až deseti tisíc afghánských žoldnéřů. Američané je využívali již koncem roku 2001, když zaútočili v Afghánistánu na Tálibán. Milice také umožnily USA provádět v letech 2002–2003 pátrací a úderné operace ve východní a jihovýchodní části země, ačkoliv tam měly USA jenom omezený počet armádních jednotek. K demobilizaci miličních jednotek (skupin) a jejich začlenění do oficiální afghánské armády došlo jenom velmi omezeně. Sami Američané viděli v milicích dobře využitelné spojence proti Tálibánu. Samotní vůdci milic zájem na demobilizaci neměli. Zajímavější je poskytovat ochranu těm, kdo platí, ať to jsou USA, afghánská vláda, kmenoví stařešinové či různé podnikatelské mafie. Pod péčí CIA jsou i afghánské jednotky NDS: V roce 2015 CIA pomohla afghánskému Národnímu ředitelství bezpečnosti (NDS) zřídit nové afghánské polovojenské jednotky pro boj proti partyzánům. CIA byla ale také kritizována, že rozšiřuje tajné operace v Afghánistánu a vysílá malé týmy zkušených důstojníků a kontraktorů spolu s afghánskými silami k lovu a zabíjení Tálibánců, i když na to jsou lépe vybaveni vojáci.  Otázkou je, zda Trumpovo prohlášení, že v Afghánistánu musí zůstat silná zpravodajská přítomnost USA, zahrnuje do zpravodajské komunity i oficiálně neexistující jednotky financované a řízené CIA. Také nevíme, do jaké míry při jednání Tálibánců s USA je debatována demobilizace jednotek řízených CIA. Útok z 11 září: staré metody, lepší organizace Proto je Grahamovo varování před stažením amerických vojáků z Afghánistánu pózou. K dalšímu 11. září může dojít kdykoliv. K samotné přípravě útoku na mrakodrapy v New Yorku a na Pentagon nebylo potřeba nic víc než základna, na kterou mohou v poklidu přicházet kurýři. Důležitý je plán. K tomu stačí skupina chytrých lidí. Stejně musí 80 procent „práce“ teroristé provést až v perimetru budoucího cíle útoku. Že vojenské opuštění Afghánistánu povede k „dalšímu 11. září“, je hloupost. V Pákistánu mají džihádisté rozsáhlé oblasti, které již dlouhodobě využívají, tisíce domů a stovky madras, kde se může sdružit nepozorovaně skupina teroristů. Symbolika 11. září se přeceňuje. Je proti morálce doby považovat teroristické útoky z 11. září 2001 za všední násilné činy nevymykající se z běžného teroristického „pracovního“ průměru. Ve skutečnosti byly útoky tohoto typu očekávané. Odborníci věděli, že se jim pravděpodobně nedá zabránit. Také věděli, že aktivita teroristů od devadesátých let stoupá, ale jenom v muslimské oblasti. Separatistické snahy v různých oblastech světa proti tamní dosavadní státní moci jsou jen průběžnými problémy. Letecký útok byl očekávaným projevem zvyšujících se technických možností teroristů. Přesto nebyl výjimečný, šlo o typický teroristický útok s minimem inovací, který pouze byl organizačně daleko složitější: Nejednalo se o zaparkování aut naložených výbušninou, ale o synchronizovaný únos několika letadel. Útok se zdařil jen částečně – cíle dosáhla pouze tři ze čtyř unesených letadel. A pouze dva údery letadel do dvou mrakodrapů byly dostatečně ničivé. Náraz letadla do Pentagonu měl sotva průměrný účinek a ještě k tomu jen na velmi malou část stavby. V dubnu 2004 se v americkém tisku objevil rozhovor (tradičně s nejmenovaným představitelem státní moci) o tom, že varování před útokem bez zcela konkrétních stop mohla být jen rámcová. CIA prý již od roku 1995 varovala před nebezpečím atentátů, které by mohli v USA provést muslimští extremisté jako mstu za podporu poskytovanou USA Izraeli a za americkou vojenskou přítomnost v Saúdské Arábii. Varování byla údajně obsažena ve výroční zprávě CIA za rok 1995 a v následujících zprávách. I když zpráva za rok 1995 ještě neuváděla zakladatele mezinárodní teroristické sítě Al-Káida Usámu bin Ládina, upozorňovala na možnost, že muslimští extremisté zaútočí na letadla a na symbolická místa v New Yorku a ve Washingtonu. Zpráva se prý výslovně zmiňovala o newyorském Wall Streetu a o jeho finančních institucích a také o úředních budovách, jako Bílý dům ve Washingtonu. Jednalo se o obecné prognózy, o samozřejmé vidění hrozeb, o průběžné obavy. Příliš mnoho varování Desetičlenná nezávislá komise vyšetřující okolnosti teroristických útoků z 11. září byla zřízena až v roce 2004, ale již předtím se vědělo, že neexistují natolik pádné argumenty, aby Američané vpadli vojensky na území vzdáleného Afghánistánu. Bin Ládin byl sice v Afghánistánu, ale útočníci z 11. září vůbec Afghánistán jako zázemí nepotřebovali. Jejich zázemím byla naopak oblast západní atlantické civilizace. Ředitel zpravodajské služby CIA George Tenet před komisí na otázku, proč vláda nepodnikla žádné konkrétní kroky, když ke konci července 2001 bylo zřejmé, že se chystají mnohočetné teroristické útoky proti americkým cílům, odpověděl, že americká špionáž předpokládala útoky, které budou směřovat spíše proti americkým zájmům na Blízkém východě. Například deník The New York Times 10. února 2005 informoval, že americký Federální úřad pro letectví (FAA) byl řadu měsíců před teroristickými atentáty z 11. září 2001 mnohokrát varován před nebezpečím únosů letadel a sebevražedných útoků, a to částečně dokonce vlastním bezpečnostním oddělením. Na varování však nijak nereagoval a v praxi odbavování cestujících na amerických letištích se nic nezměnilo. FAA dostala jen v období od dubna 2001 do 10. září 2001 celkem 52 různých upozornění, v nichž je zmiňována teroristická organizace Al-Káida nebo její vůdce Usáma bin Ládin. Úřad se však více věnoval problematice odstraňování zpoždění v letecké dopravě než její bezpečnosti a kontrole provozu. FAA obvinění z podcenění těchto varování odmítl s tím, že varování byla příliš nejasná a neumožňovala přijmout konkrétní opatření. Obecná varování nezkvalitní činnost bezpečnostního systému. Nemají motivační charakter, naopak se berou jako běžná informační kulisa. Útok může přijít odkudkoliv Pokud Američané opustí Afghánistán, bezpečnostní hrozba se tím nezvětší, ani nezmenší. Organizace (skupina) může připravovat útok na jakýkoliv cíl kdekoliv, kde má vhodné zázemí. To se nachází pro džihádisty dnes i v Bruselu, v sídle EU. Jakákoliv větší městská komunita (ghetto) muslimů v sobě pohodlně skryje skupinu potichu plánující teroristický útok. Jak poznáte mezi lidmi teroristu? Nijak. Kdekoliv v EU muslimové vytvořili velké enklávy. Proto džihádisté nepotřebují k plánování útoků již Afghánistán nebo Pákistán. Mají své komunity v EU. A pokud se rozhodnou, že k takovému útoku dojde, těžko teroristy někdo zastaví, pokud bude skupina dodržovat základní pravidla: Na organizaci útoku začne pracovat skupina lidí, která není nijak napojena na teroristické organizace a vyhýbá se styku s lidmi z takového prostředí. Bude mít zajištěné financování od osob, které splňují kritéria bodu a). Jejich komunikace bude probíhat jenom osobně bez využití internetu a telefonu, i bez písemného styku. Tím budou akceptovat, že příprava akce bude velmi zdlouhavá, bez použití komunikačních výhod dnešní doby, aby bezpečnostní služby neměly šanci přípravu útoku odhalit. Pozorováním míst možného útoku vytipují prostor, který má nejslabší systém ochrany, ačkoliv to na první pohled tak nevypadá: Každý řídící systém pracuje dlouhodobě na organizační volnoběh, vykazuje průměrné aktivity, tedy i průměrný sběr, vyhodnocování a předávání informací. To platí také o činnosti bezpečnostních služeb. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Průměrná bezpečnostní činnost vzbuzuje i iluzi vývoje zaváděním technických inovací a přijetím opatření reagujících na stížnosti a zjištěné chyby. Průměrná činnost neškodí systému, ale nemusí vést k jeho rozvoji. Většinu energie spotřebovává v rámci vyhledávání a řešení běžné (průměrné) odchylky od norem bezpečnosti. Zcela mimořádné ohrožení nemusí systém zachytit, protože jeho signály se na první pohled mohou jevit jako všední aktivity. Proto bylo možné úspěšně provést letecký útok dopravními letadly na dva mrakodrapy a Pentagon. Ani všední míru kontroly pasažérů na letištích 11. září 2001 nelze nikomu vytýkat. Vyšší stupeň ostrahy byl nepřijatelný, protože nehrozilo konkrétní nebezpečí. K útoku mohlo dojít kdekoliv a kdykoliv. Kromě toho by i zvýšená ostraha nemusela na letištích vést 11. září k identifikaci teroristů před vstupem do letounů. Pronesení plastových nožů by ani při zvýšené ostražitosti nemuselo být problémem. Po 11. září 2001 jsou sice bezpečnostní orgány USA a dalších států vysoce motivovány v boji proti teroristům. Přesto stále rozsáhlejší činnost se dostává do roviny „hektického volnoběhu“. Systém si zvykl na vyšší obrátky, na komplexnější analýzy možných signálů nebezpečí. Proto k novému 11. září nepotřebují odhodlaní teroristé jako základnu Afghánistán. Stačí jim pro plánování teroristické akce jako základna třeba i Brusel nebo Berlín…

Čas načtení: 2024-02-13 06:00:00

První ročník Growfestu oslaví světový den konopí 

Historicky první ročník festivalu konopí Growfest oslavuje světový den konopí. Akce se koná v Brně ve dnech 19. až 21. dubna 2024 společně s designovými trhy Mint Market a bude hostit téměř 150 vystavovatelů. Těšit se můžete na široký výběr konopných produktů, edukativní zónu a hudební stage. To vše se uskuteční v ikonických industriálních prostorách Nové Zbrojovky. Součástí festivalu bude i třídenní odborná konference, která se bude věnovat pěstování, legalizaci a bezpečnosti konopí, dále se zaměří i na jeho potenciál v oblastech zdravotnictví, průmyslu a ekologie. Stejně jako konopí rosteme za světla  Growfest je zároveň i osvětou přínosu a problematiky konopí mezi širokou veřejnost. Proto nabízí vstup zdarma na denní program nazvaný „Za světla“. Cílem akce je oslovit nejen pacienty, výzkumníky, extraktory, pěstitele a příznivce této byliny, ale také seznámit místní obyvatele s možnostmi, jak mohou konopné produkty zlepšit kvalitu jejich života. V rámci festivalu své produkty představí například Bonghemia nebo a 5 semen. Zájem vzbudí i tvořivé workshopy s organizací Konopa či přednášky významných hostů. Těšit se můžete například na uznávaného vědce Lumíra Ondřeje Hanuše a z vězení nedávno propuštěného adiktologa a konopného léčitele Dušana Dvořáka. Po celý víkend bude znít skvělá hudba a zajištěné je i živé vysílání Color Music Radio, mediálního partnera festivalu. Pokračujeme dál i ‚‚pod lampou” Večery pak patří hudebnímu festivalu v režii zlatého sponzora Bonghemia. Návštěvníci se mohou těšit na úžasnou přehlídku hudebních ... The post První ročník Growfestu oslaví světový den konopí  appeared first on Magazín Konopí.

Čas načtení: 2024-02-28 14:19:00

Po zvláštním Tokiu příjemná Paříž. Bikerka Čábelická cílí na olympiádu

S jednoznačným cílem probojovat se na olympijské hry v Paříži vstupuje do sezony nejlepší tuzemská bikerka Jitka Čábelická, která je hlavní favoritkou na jediné místo v ženské kategorii, jež Česku patří v probíhající kvalifikaci v cross country na horských kolech. Složitý světový žebříček zemí se počítá za dva roky a uzavře se koncem května po závodě Světového poháru v Novém Městě na Moravě. Na dnešní tiskové konferenci týmu GAPP System-Kolofix Čábelická řekla, že by tou dobou už chtěla mít olympijské místo zajištěné.

Čas načtení: 2024-02-29 16:12:00

Společnost Huawei vydává s podporou WBA bílou knihu o budování špičkových 10Gb/s kampusových sítí

Barcelona (Španělsko) 29. února 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - Řešení zaměřená na uživatelskou zkušenost urychlí digitálních a inteligentní transformaciBěhem veletrhu Mobile World Congress 2024 na summitu nazvaném „Huawei Intelligent Cloud-Network, Accelerating Industrial Intelligence" (Podpora inteligence v průmyslu s inteligentními cloudovými sítěmi Huawei) vydala společnost Huawei s podporou Wireless Broadband Alliance (WBA) bílou knihu o budování špičkových 10Gb/s kampusových sítí. Bílá kniha představuje myšlenku budování kampusové sítě zaměřené na zkušenosti a popisuje, jak špičkové řešení 10Gb/s kampusové sítě od společnosti Huawei nastartuje digitální a inteligentní rozvoj společností prostřednictvím zvýšení uživatelského komfortu ve třech aspektech (bezdrátový provoz, aplikace, a operace a údržba).Na cestě k digitální a inteligentní transformaci prostřednictvím technologií a aplikací čekají podniky tři hlavní změny, kterými jsou plně bezdrátové terminály, nepřetržitě zajištěné aplikace a inteligentní provoz a údržba. Mají-li se na tyto změny adaptovat, musí se kampusové sítě také vyvinout od zaměření na konektivitu k zaměření na uživatelskou zkušenost. Společnost Huawei na tento požadavek reaguje představením 10Gp/s kampusové sítě CloudCampus (High-Quality 10 Gbps CloudCampus), která zlepšuje uživatelskou zkušenost ve třech následujících ohledech:• Upgrade bezdrátových služeb: Univerzální Wi-Fi 7 od společnosti Huawei představuje ve svém oboru premiérové vylepšení bezdrátových sítí. Testovaná rychlost jednoho terminálu dosahuje až 4,33 Gb/s, což je dvakrát více než u Wi-Fi 6E. I velmi objemné soubory tak lze stáhnout během několika vteřin. Unikátní technologie konvergovaného plánování výrazně zlepšuje souběžný výkon a podporuje 30kanálové 4K VR kurzy bez rušení.• Upgrade zážitku při využívání aplikací: Jedinečné řešení, navržené s ohledem na dokonale hladký chod aplikací, flexibilně rozděluje přenos a vytváří „rychlé pruhy" pro zajištění nulového zamrzání klíčových aplikací. Exkluzivní VIP řešení navíc umožňuje VIP uživatelům využívat vyhrazené linky pro ničím nerušený zážitek.• Upgrade provozu a údržby: První digitální mapa kampusu, tvořená čtyřrozměrným plánem sítí, uživatelů, terminálů a aplikací, umožňuje komplexní (E2E) vizualizaci fungování sítě a desetinásobně zvyšuje efektivitu provozu a údržby. Na základě předpovědi provozu v síti lze určit optimální interval úspory energie, což zvyšuje efektivitu a šetří energii o 30 %.Tato bílá kniha zkoumá nové trendy v kampusových sítích a mapuje směr vývoje kampusových sítí pro podniky, které chtějí urychlit svůj digitální a inteligentní vývoj. S nezadržitelným nástupem nových technologií a scénářů využití se 10Gb/s kampusové sítě stanou významným prvkem infrastruktury a preferovanou volbou podniků.Další informace o bílé knize naleznete zde .Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2349847/image.jpg KONTAKT: Venzo Hu, huyuheng2@huawei.com 

Čas načtení: 2024-03-09 13:43:00

Zájem o soukromé základní školy roste. Učitelů mají dost, problém je ale místo

Kapacitu základních škol letos výrazně ovlivňuje rozpočet, který počítá se snížením některých úvazků. Část škol tak nemůže přijmout stejný počet dětí jako v předchozích letech. Ulevit by jim mohly soukromé školy, které jsou personálně zajištěné dobře. Ty ale řeší variaci na nerudovskou otázku - kam s dětmi?

Čas načtení: 2024-04-03 20:36:26

Rychlá půjčka: mariakamakova@seznam.cz

Rychlá půjčka: mariakamakova@seznam.cz Půjčka na splacení dluhu nebo na zaplacení účtů nebo na zahájení nového podnikání? Půjčka na financování vašeho projektu? Nabízím zajištěné úvěrové služby v libovolné výši s úrokovou sazbou 2%. Můžete žádat o půjčku od 30 000 Kč Read More Rychlá půjčka: mariakamakova@seznam.cz The post Rychlá půjčka: mariakamakova@seznam.cz first appeared on Radírna - Internetová online poradna.

Čas načtení: 2024-04-10 13:55:00

Černochová jednala s Pavlem o munici i návrzích na jmenování generálů

Praha - Poměrně velká část munice zajištěné skrze českou iniciativu by měla být na Ukrajinu dodána do konce června, zbytek do konce roku. V následujících týdnech budou jednání gradovat tak, aby byla...

Čas načtení: 2024-04-10 13:55:00

Černochová jednala s Pavlem o munici i návrzích na jmenování generálů

Praha - Poměrně velká část munice zajištěné skrze českou iniciativu by měla být na Ukrajinu dodána do konce června, zbytek do konce roku. V následujících týdnech budou jednání gradovat tak, aby byla...