Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-02-26 14:00:01

Život v poválečném Londýně: Špína, bída, prostituce, ale i láska a štěstí

Seriál, jehož 13. série pokračuje i v letošním roce, je volnou adaptací vzpomínkové knihy Jennifer Worth, která v 50. a 60. letech působila jako mladá porodní asistentka v londýnském East Endu, kde spolu s anglikánskými řeholními sestrami obětavě pomáhala přivádět na svět děti v neskutečně stísněných poměrech. Její paměti s názvem Call the Midwife jsou poněkud hůře stravitelnější než zmíněný seriál, zato obsahují zajímavé a především nezkreslené informace z první ruky. Jako z jiné planety V Londýně v chudinských čtvrtích panovala po válce neskutečná bída. Muže vyčerpávala těžká práce v docích. Děti, kterých bylo všude plno, si obzvláště rády hrávaly v kráterech, které zde zůstaly po bombách. Na ulicích se povalovaly odpadky. Splachovací záchody tehdy nebyly běžné, obsah z nočníků vynášeli obyvatelé domů každé ráno k odvozu. Nejhorší byla situace s bydlením.  I bez nábojů zachránil královské sídlo v Londýně. Brit zneškodnil německého nepřítele vlastním letounem Číst více Ve městě zničeném válkou se zoufale nedostávalo bytů, a tak bývalo zcela běžné, že jednu nevelkou místnost sdílelo i několik rodin. A v těchto špeluňkách probíhala i naprostá většina porodů. Některé z nich byly nesmírně komplikované a bolestné, protože rodící ženy neměly vyvinuté pánevní kosti. Dlouhodobě totiž trpěly nedostatkem vitamínu D, který lze snadno načerpat z bílkovin nebo ze slunce, ale v chudinských ulicích města, zastíněných budovami, mezi nimiž procházely cudně oblečené, se jim nedostávalo ani jednoho.  Poměry v chudobincích – tzv. pracovních domech – byly tak strašné, že i Dickensovy srdceryvné příběhy sirotků z 19. století vedle nich působí jako čirá selanka. Sestřiček, které v tak těžkých podmínkách odváděly profesionální práci a bez kterých by se tehdejší Londýn neobešel, si společnost nesmírně vážila a respekt zasluhují i dnes. Z autorčina takřka živočišně pravdivého vyprávění vybírám dva obzvláště silné příběhy. První z nich krásně ilustruje, že díky lásce lze prožívat štěstí i v nekonečné materiální bídě. Když rodinu, tak pořádnou – 20 dětí nám nestačí! Povinnosti přivedly mladou Jenny k rodině, která čekala další dítě. Již při vstupu do suterénního bytu ji ovanul puch dětských výkalů, mýdla, mléka a kuchyňských výparů. Samotný byt působil i na tehdejší poměry odporně: harampádí všeho druhu, všude se povalovaly plenky, zbytky jídla… Pak se však před ní objevila krásná žena. Měla statnou postavu, dlouhé havraní vlasy a tmavé oči. Navzdory vší bídě kolem vzbuzovala respekt a svou tichou důstojností a hrdým držením hlavy působila jako nějaká španělská aristokratka. Jmenovala se Conchita a mluvila pouze španělsky, děti překládaly. V tomto prostředí vypadala naprosto nepatřičně, ale to nejneuvěřitelnější se Jenny teprve měla dozvědět: čekala 24. dítě! Dva rodiče jsou pro dítě málo, potvrdili odborníci. Naši předci na to šli jinak, díky tomu neznali deprese Číst více Jenny se postupně začala dozvídat celý příběh. Conchitin manžel Len kdysi v mladistvém zápalu odjel bojovat do španělské občanské války a přivezl si odtud krásnou rolnickou dívku ve věku asi 12 let. Jakmile to bylo možné, tedy když už dívka vypadala aspoň na 16 a měli spolu několik dětí, se s ní oženil. Jenny je navštívila i večer, kdy byla celá rodina doma. Všichni vypadali šťastně, jako by byli na nějakém večírku. Starší děti se staraly o mladší nebo děti dělaly domácí práci nebo si hrály na ulici. Nikde nebyl vidět ani stín nesouladu nebo špatné nálady. Otec Len houpal na klíně několik batolat, která vřískala radostí. Celá rodina jedla ze dvou velkých mís. Len neustále hovořil s ubalenou cigaretou v puse. Pracoval jako malíř pokojů. S odrostlejšími syny vždy ráno naložili trakař s náčiním a tlačili vozík dlouhé míle londýnskými ulicemi. Tajemství šťastného manželsví? – Nerozumět si!  Když se jim narodilo 24. dítě, bylo tak maličké, že sestry nevěřily, že přežije. Ale matka si ho nenechala odvézt do nemocnice a dokázala ho vypiplat. Len byl šťastný, jako by se stal otcem poprvé. Mimoděk se Jenny přiznal, že se nikdy nedokázal naučit jazyk své ženy. A ji náhle osvítilo poznání, jaké bylo tajemství jejich šťastného manželství: Ona neuměla anglicky a on zase neznal ani slovo španělsky. Příběh ztracené irské dívky Další příběh je naopak tragický. Jenny se jednou setkala na ulici s drobnou, špatně živenou dívkou neurčitého věku. V lehkém oblečení se jí ruce třásly zimou. Jmenovala se Mary a pocházela z Irska. Jenny si všimla, že je velice důvěřivá. Jako zdravotnice poznala její stav, a tak se jí přímo zeptala: „Ví tvá matka, že jsi těhotná?“ Nakonec jí Mary vyprávěla svůj příběh. Byla nejstarší z pěti žijících dětí – osm sourozenců již zemřelo. Když jí bylo čtrnáct, otec zemřel a rodina byla vypovězena z rodné chalupy. Matka se marně snažila uživit rodinu jako pradlena. Mary nastoupila do továrny, pracovala týdně 60 hodin, ale dostávala jen almužnu. Její třináctiletý bratr zalhal o svém věku a začal dělat v koželužně. U obou se jednalo o otrockou práci dětí. Tyto výdělky by snad rodinu udržely, jenomže matka začala pít a mladší děti skončily v sirotčinci. Matčin nový druh začal Mary zneužívat a bít, a tak si dívka ze své žebrácké mzdy našetřila na lodní lístek. Byla na tom tak špatně, že jedla kousky chleba, které lidé házeli rackům. Nakonec se dostala do Londýna. Ocitla se zcela osamělá na ulici. Z doků se valil proud tisíců mužů, ale žádný si jí nevšímal. Marně toužila po někom, kdo by s ní mluvil. Noc strávila v jednom kráteru po bombě. Peklem prostituce V té době v Londýně působily dobročinné organizace, které by jí mohly pomoct, ale namísto nich potkala Zakira. Nabídl jí cigaretu. Mluvil s ní, smál se, koupil jí jídlo. „Chudinko, tak ty žiješ sama?“ pohladil ji po tváři. „Pojď se mnou, můj strýc má kavárnu.“ Mary byla blahem bez sebe, pracovat v londýnské kavárně jí přišlo jako splnění všech snů. Do svého dobrodince se zamilovala celým srdcem. Zakir ji přivedl do nějakého začouzeného lokálu. Holky kouřily a zlověstně mlčely. Toho večera se tam konala divoká erotická show. Mary neutekla, protože Zakir k ní byl milý a přesvědčil ji, že je pro něho výjimečná. I milování s ním bylo jemné a krásné. Na rozdíl od té spousty dalších hrubých mužů, kteří následovali, když ji záhy nato začal nutit k prostituci…   Procházíte krizí středního věku? Vyrazte do Británie! Ale pozor, pařba v Londýně se snadno vymkne kontrole Číst více Ale opravdu do tuhého šlo, až když otěhotněla a jedna z holek to prozradila: „Podívejte na Mary, v peci je houska.“ Mary již dobře věděla, co pasáci provádějí těhotným holkám, aby je zbavili plodu, a tak na nic nečekala, ukradla z bordelu pět liber a utekla. Nešťastné matky Díky Jenniným kontaktům se dostala do katolického domu pro matky a dítě. Dítě jí vzali a dali k adopci. Když Jenny protestovala, že to matka snad nepřežije, vrchní sestra zůstala neoblomná: Jak se může taková holka postarat o dítě? „Rodíme se do utrpení, nejistoty a smrti. Má matka měla patnáct dětí. Jenom čtyři přežily dětství… Nesčetné miliony žen v dějinách pohřbily většinu dětí, které porodily, a prošly si zármutkem ze ztráty dítěte…“ A my se jen můžeme těšit, že žijeme v dnešních časech a nemusíme zakoušet to, co mnozí prožívali ještě v době, od níž nás dělí pouhých 70 let. Zdroj: WORTH, Jennifer. Call the Midwife and Shadows of the Workhouse KAM DÁL: Špína, hlad a utrpení tisíců bezbranných dětí: Rumunské sirotky vysvobodila až Ceaușescova smrt

Čas načtení: 2024-11-18 10:23:00

Jak se objev kanibalistických mravenců šťastného konce dočkal

TLDR verze: Mravenci z polského podzemí, kteří sem propadali z povrchu, se vrátili do původní kolonie. Zbavili se tím i svých kanibalistických choutek. Studie tu. V nouzi ochutnáš přítele Mraveniště, jehož život je doslova ztělesněním pekla, našel šest let nazpět polský vědátor Wojciech Czechowski a jeho kolegové. Studie byla publikována v roce 2016, kdy jsme […] The post Jak se objev kanibalistických mravenců šťastného konce dočkal appeared first on VĚDÁTOR.

Čas načtení: 2026-01-16 12:45:26

Ministr sportu Boris Šťastný bude mít v týmu čtyři lidi

V týmu ministra pro sport, prevenci a zdraví Borise Šťastného (Motoristé) na Úřadu vlády budou viceprezidentka Hospodářské komory ČR Jana Havrdová či zastupitel Prahy 3 Mojmír Mikuláš (Patrioti a Motoristé), informoval ministrův tajemník David Žofka. Tým se skládá z pětice lidí včetně Šťastného.

Čas načtení: 2026-01-16 12:32:00

Ministr sportu Boris Šťastný bude mít v týmu čtyři lidi

V týmu ministra pro sport, prevenci a zdraví Borise Šťastného (Motoristé) na Úřadu vlády budou viceprezidentka Hospodářské komory ČR Jana Havrdová či zastupitel Prahy 3 Mojmír Mikuláš (Patrioti a Motoristé), informoval ministrův tajemník David Žofka. Tým se skládá z pětice lidí včetně Šťastného.

Čas načtení: 2026-01-16 12:32:00

Ministr sportu Boris Šťastný bude mít v týmu čtyři lidi

V týmu ministra pro sport, prevenci a zdraví Borise Šťastného (Motoristé) na Úřadu vlády budou viceprezidentka Hospodářské komory ČR Jana Havrdová či zastupitel Prahy 3 Mojmír Mikuláš (Patrioti a Motoristé), informoval ministrův tajemník David Žofka. Tým se skládá z pětice lidí včetně Šťastného.

Čas načtení: 2010-03-29 10:00:00

WMF: Špička v oblasti kuchyňského vybavení

Jíme sice proto, abychom žili. A proč bychom si nemohli ten život udělat co nejpříjemnějším? Umět si vychutnat dobré jídlo, to je často základem šťastného života. U vaření i vlastního požívání si krásně odpočineme, a to ať už se do toho pouštíme sami, anebo společně s našimi nejbližšími. A pokud si ...

Čas načtení: 2024-02-17 08:54:10

Chová se takto váš partner? Okamžitě se ho zbavte!

Zdravý a šťastný vztah je základem šťastného života, ale někdy je těžké rozpoznat, kdy se vztah stal toxickým. Pokud jde o vašeho partnera, existuje řada varovných signálů, které byste nikdy neměli ignorovat. Pokud váš muž dělá některé z následujících věcí, rozhodně ho nemůžete změnit a nejlepším řešením pro vás je rozchod Drží vás na uzdě […]

Čas načtení: 2016-06-30 01:00:00

Osvojení - okamžitá péče, osvojení nezletilého i zletilého, informační povinnost

Pan Robert s paní Eliškou se po 10 letech šťastného manželství rozhodli pro adopci nezletilého dítěte. O adopci se zajímali už delší dobu, a když našli 13letou Míšu, o kterou se její maminka nemohla z vážných zdravotních důvodů starat, nebylo třeba hledat jiné dítě.

Čas načtení: 2021-03-18 14:58:48

Barbora Šťastná: Zajímají mě příběhy, v nichž se přítomnost propojuje s minulostí

Bezmála dvacet let pracovala jako novinářka, osm let psala blog a od roku 2019 působí jako editorka Paměti národa a jak přiznává, v této práci se našla. Kromě toho se Barbora Šťastná věnuje také psaní knížek. Ta poslední Hezčí svět vyšla v roce 2020 a právě pracuje na další.   Vyrůstala jste v Kynšperku nad Ohří a v Karlových Varech. Jak jste prožívala období svého dětství? Čím jste chtěla být? Nepamatuji se, čím jsem chtěla být jako malá, asi se to hodně měnilo podle toho, co jsem zrovna četla. Třeba když jsem četla Děti z Bullerbynu, chtěla jsem bydlet na vesnici a pracovat na statku. Ale pamatuji se, že jednou – to mi bylo asi sedm, osm let, jsem se ptala mámy, jak se v dospělosti shání zaměstnání. A máma mi odpověděla: „Přes známé.“ To mě úplně vyděsilo, protože jsem si pomyslela, že nemám žádné „známé“, kteří by mi pomohli sehnat práci, až budu velká. Utěšovala jsem se tím, že bych mohla dělat aspoň sekretářku u nás na základce, protože tam jsem měla známé – učitelky.   Co vás přivedlo ke studiu scenáristky a dramaturgie na FAMU?   Maturovala jsem v roce 1991, v době, kdy se najednou zdálo, že je všechno možné. Třeba i přihlásit se na uměleckou školu. Do té doby nás totiž výchovní poradci na všech stupních škol hodně tlačili ke studiu technických oborů, s argumentem, že nikam jinam se stejně nemáme šanci dostat. Ale po roce 1989 jsem najednou měla pocit neomezených možností, takže jsem udělala něco, na co jsem do té doby vůbec nepomýšlela – přihlásila jsem se ke studiu dramaturgie na DAMU. Kupodivu mě vzali. Po třech letech jsem se potom přihlásila na scenáristiku na FAMU. „Spisovatelství” se u nás nikde studovat nedalo a scenáristika mu byla nejblíž.   Již během studií jste začala psát do různých časopisů o filmu. Začínala jste v časopise Týden, pak jste byla redaktorkou filmového měsíčníku Premiere, následoval časopis ELLE a poté jste byla šéfredaktorkou časopisu Moje psychologie. Jak vzpomínáte na svoji novinářskou kariéru? Moje psaní pro časopisy začalo jako z nouze ctnost. Na FAMU jsem od jisté doby měla pocit, že psaní povídek nebo scénářů se mi vůbec nedaří. Že prostě nemám talent na vyprávění příběhů. Takže jsem na tuhle stránku práce trochu rezignovala. O to víc jsem se zaměřila na teoretické psaní o filmu. To mě přirozenou cestou dovedlo k filmové publicistice… a odtamtud do redakcí nejrůznějších časopisů. A v nich jsem pracovala, když to počítám, skoro dvacet let. Uf, připadám si hrozně staře, když tohle říkám.   Od roku 2019 jste editorkou Paměti národa. Co je vaší náplní a jak jste se k této práci dostala? Čtyři roky jsem dělala šéfredaktorku Mojí psychologie a dost mě to vyčerpávalo. Celý časopis jsme vyráběli v tříčlenné redakci, bylo to hodně práce a hodně stresu. Třeba při přemlouvání celebrit, aby nám poskytly rozhovor, nebo při schvalování fotek na obálku… Takže jsem chtěla odejít. A shodou okolností právě v té době jsem zahlédla inzerát hledající editora pro Paměť národa. V té práci jsem se opravdu našla. Mým úkolem je poslouchat nahrávky rozhovorů s pamětníky historických událostí a vytvářet podle nich psané texty pro náš archiv i pro různá média. Každý den poslouchám strhující příběhy z doby druhé světové války, stalinismu, šedesátých let, normalizace… co víc bych si mohla přát?   Psaní vás provází skoro celý život. V dětském věku a dospívání jste rozepsala, jak jste někde přiznala, detektivku, cestopis a historický román. Napsala jste spoustu povídek a první vaše knížka Výlet do ptačího města vyšla někdy v 90. letech. A od roku 2010 jste skoro osm let psala Šťastný blog. Co vám přimělo psát právě blog? Bylo to ještě předtím, než naplno propukl boom sociálních sítí. Blog byl jednoduchý prostředek, jak si vytvořit svou vlastní platformu, prostor, kde si můžu publikovat, co chci a okamžitě mít zpětnou vazbu od čtenářů. V časopisech jsem psala to, co bylo potřeba, nebo co mi někdo zadal. Kdežto blog byl jako moje vlastní hřiště, kde si pravidla určuji já sama.   Právě ze Šťastného blogu jste čerpala do knížky Šťastná kniha, která vyšla v roce 2013. Pak následovala Jak jsem sebrala odvahu a poté Dobrá tak akorát. A jak jste v jednom rozhovoru přiznala, jsou autobiografické. Další dvě – Láska pro samouky a Hezčí svět jsou fiktivní. Pracujete na další knížce? O čem ráda píšete? Ano, pracuji na další knize – měl by to být román, ve kterém se proplétá současný příběh s historií předchozích dvou generací. Jak už jsem zmínila, když jsem kdysi studovala na FAMU, ztratila jsem autorskou sebedůvěru, přestala jsem věřit, že dokážu vyprávět příběhy, které by někoho zajímaly. To byl taky důvod, proč jsem celá léta psala jen blogy a útržkovité fejetony. Teď, po mnoha letech, tu vypravěčské sebevědomí pomalu zase nacházím. Příběhy, které mě zajímají, jsou ty, v nichž se přítomnost propojuje s minulostí, odkrývají se různá rodinná tajemství.   Na obálkách všech vašich knížek jsou krásné ilustrace výtvarnice a ilustrátorky Lely Geislerové, sestry hereček Ani a Ester Geislerových. Jak se vám spolu pracovalo? Na dálku! Lela je myslím velký introvert, stejně jako já. Měla jsem velkou radost, když souhlasila, že bude ilustrovat obálku Šťastné knihy. Ale naše komunikace probíhala převážně po e-mailech. Ve skutečném životě jsme se setkaly jen několikrát.   Nějakou dobu jste v mládí pobývala ve Francii. Nejdříve jako au-pair a pak jako stipendistka na Sorbonně a díky znalosti francouzštiny jste přeložila několik knížek. A co dnes překládáte ještě? Ty knížky, které zmiňujete, jsem přeložila hlavně díky své neuvěřitelné drzosti. A díky tomu, že jsem si neuvědomovala, co všechno má skutečný překladatel znát a umět. Když dnes sleduji na sociálních sítích diskuse svých přátel, opravdových překladatelů, třeba Viktora Janiše a Michaely Škultéty, dost se červenám. Nicméně překládání mě opravdu těšilo. Ponořit se do cizího textu je jako nějakou dobu bydlet v cizí domácnosti, zjišťovat o jejím majiteli všechny nejintimnější podrobnosti, kam si dává chňapky na nádobí, co má v lékárničce… Ale už dlouho jsem nic nepřekládala a obávám se, že i ta moje francouzština poslední dobou trochu ztrouchnivěla.    Jaká jste čtenářka? Dočetla jsem se, že se ráda vracíte ke knížkám Betty MacDonald a ráda čtete Francisce Scotta Fitzgeralda… Objevem posledních let je pro mě Elena Ferrante a její Geniální přítelkyně i další romány. A také Neil Gaiman, zrovna jsem dočetla jeho Oceán na konci cesty. Jako oddechovky mám ráda horory Stephena Kinga.   A co chvíle volna, jak je ráda trávíte? Poslední rok je to – vzhledem k pandemii – hodně stereotypní. Pracuji z domova. Ráno cvičím jógu. Chodím běhat. Před rokem jsem se taky začala učit španělsky přes aplikaci Duolingo. Kurz španělštiny mi už brzy skončí a těším se, že pak budu pokračovat němčinou. A taky se těším, že snad už brzy – třeba příští rok – zase bude možné cestovat a že si ty jazyky vyzkouším v praxi.   Barbora Šťastná se narodila se v roce 1973. Vyrůstala v Kynšperku nad Ohří a v Karlových Varech. Po gymnáziu v Karlových Varech, vystudovala scenáristiku a dramaturgii na FAMU. Řadu let působila jako novinářka a od roku 2019 je editorkou Paměti národa. Napsala knihy – Šťastná kniha (2013), Jak jsem sebrala odvahu (2015), Dobrá tak akorát (2017), Láska pro samouky (2019), Hezčí svět (2020). Mluví anglicky a francouzsky a přeložila několik knih z francouzštiny. S rodinou žije v Praze. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-11 17:57:17

Boříkovy lapálie pokračují dalšími knihami

V letech šedesátých zveřejňoval dětský časopis Ohníček na pokračování známý francouzský cyklus veselých povídek Mikulášovy lapálie. Ilustroval je karikaturista Sempé (*1932) a psal René Goscinny (1926–1977), jinak autor Asterixe, kovboje Šťastného Luka i několika filmových komedií (např. Krysy z temnot). Redakce Ohníčku oslovila v roce 1968 karikaturistu Vladimíra Renčína (1941–2017) a chtěla něco podobného. Brzy našla také „českého Goscinnyho“: Vojtěcha Steklače (*1945). Steklač v knize Boříkovy ohníčkové lapálie (2017) vzpomíná: „Obvykle na záhady mezi nebem a zemí nevěřím, ale někdy ano. A pořád mám před očima letní den, kdy jsem ležel na zahradě své první lásky a sem tam do mě cvrnkla přezrálá meruňka. Zároveň jsem (jako vysokoškolák) narazil na svou první letní brigádu. Stal jsem se elévem, tedy jakýmsi žákem na redaktora časopisu Ohníček, a měl jsem u sebe klasický školní sešit A5 s úzkými linkami a oblíbenou propisovačku s černou náplní. Před sebou pak poněkud mlhavý úkol, o kterém jsem věděl jen tolik, že to bude ilustrovat Vladimír Renčín. A tak se onoho pálivého odpoledne na sluníčku ve městě Znojmo z řeky Dyje vynořil Bořík. S jeho lapáliemi jsem až dosud strávil déle než jedno půlstoletí a ještě pořád ve své paměti pátrám po dalších.“ První knižní výbor těchto povídek, nad kterými jsem se v dětství moc a moc nasmál (a dokonce je předčítal rodičům), vyšel již roku 1970 a dodnes následovalo bezpočet knih dalších, z nichž některé jsou taky povídkové, ale jindy se jedná o ucelené příběhy. Steklač ovšem původní eskapády zlobilů znovu přepisoval a rozvíjel, takže někdy čteme variace na nejstarší nápady, které však byly díky omezenému prostoru v časopise hutnější. Jindy čteme zdařilá dobrodružství nová a titulního školáka vždy provázejí tři kamarádi Aleš, Mirek a Čenda. I nové verze příběhů byly různě reeditovány, a to pod novými názvy, avšak autor nikdy neztratil energii a dodnes produkuje nová díla s těmito hrdiny, kteří stále chodí do školy, ale najednou už používají mobily a jsou obklopeni kapitalismem. Rýpalové to samozřejmě nepochopí, nicméně Vojtěch Steklač si s podobnými detaily hlavu nikdy nelámal. Co víc, do jinak úplně realistických příběhů několikrát vložil fantaskní bytosti a prvky! I to mu prošlo, ale je pravda, že se vždy rád vrátil do krajiny, která je často rafinovanou adaptací jeho vzpomínek na vlastní dětství. Zprvu byly ty příběhy neodmyslitelně spjaty s kresbami Vladimíra Renčína, ale ten byl z politických důvodů „odejit“ a nahrazen Adolfem Bornem (1930–2016). Born ilustroval Steklačovy knihy pečlivě, také výborně a tak dlouho, že čtenáři na Renčína v této souvislosti takřka zapomněli. Teprve roku 2017 vydalo nakladatelství Albatros doplněnou, ale jinak velmi pietně pojatou reedici prvního sešitu lapálií (1970), a to samozřejmě opět s Renčínovými obrázky. Ale Vladimír Renčín se k ilustrování Boříkových lapálií nevrátil a tou dobou na nich už dávno nepracoval ani Adolf Born, neboť ho nahradil nejprve Jaromír Palme (2004), potom Vojtěch „Vhrsti“ Jurík (2009) a konečně Jiří Filípek (2019). A právě Jiří Filípek loni ilustroval prvá vydání dvou volně navazujících „steklačovek“ Pekelná třída a mejdan u Bohouška a Pekelná třída a tábor zdrcených srdcí. První z těchto na míru šitých knih nás opět zavede do školy, ve které kluci již malilinko sní o holkách. Jednu ovšem zachrání ne oni, nýbrž jejich tělocvikář Tužítko. A Bořík? Setkává se se svou pekeleckou babičkou, známou již z dřívějších knih, a spolu se svými kamarády Alešem, Mirkem a Čendou (který skoro dostane dvojku z mravů) není zrovna tím nejlepším druhem třídnímu šprtu Bohouškovi. Kniha nijak nepopírá situování příběhů do Holešovic a blízké Stromovky a znovu z jejích stránek vyvstávají stará známá esa od školní katedry, především pak učitel Hamáček. Druhá kniha staví na nejtypičtějším znaku Alešově, a totiž jeho obezitě. Hoch dostane pozvánku na takzvanou obezitologii. Ale znovu nás obemkne Pekelec a vyřešíme tu s Boříkem mj. i „tajemství prasklého kufru. Nelze než smeknout před Steklačovou výdrží. Je autorem více než stovky publikací a neustává v mapování světa dětství, aniž by mu přitom příliš utíkal technologický vývoj. Spíše než jako autor pro dospělé (tyto ambice měl také) zřejmě zůstane zapsán v dějinách literatury jako spisovatel s dětskou duší, kterému se podařilo udržet si ji navždy.   Vojtěch Steklač: Pekelná třída a mejdan u Bohouška. Ilustroval Jiří Filípek. Vydalo Nakladatelství Olympia jako 4082. publikaci. Velké Přílepy 2019. 128 stran. Vojtěch Steklač: Pekelná třída a tábor zdrcených srdcí. Ilustroval Jiří Filípek. Vydalo Nakladatelství Olympia jako 4100 publikaci. Velké přílepy 2019. 128 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-04 07:23:34

Mýty kolem Boženy Němcové: nenarodila se 4. února, matka ji neměla ráda a byla šlechtického původu

Přestože kolem přesného data narození Barbory Panklové (rozené Novotné), která se pod jménem Božena Němcová nesmazatelně zapsala do dějin české literatury, dodnes panují nejasnosti, je prozatím nutno brát za bernou minci její vlastní tvrzení, že se narodila 4. února 1820. „5/2 60. / Milý Karle! Jestlipak jsi zpomněl, že byl včéra můj den narození? Je mi 40 let; už mne nebudete tak dlouho mít, jako jste mne měli!“ Tak otevřela Božena Němcová jeden ze svých dopisů dvacetiletému synu Karlovi, který v té době pracoval jako zahradník v Rájci u Brna. Po počátečních zprávách o Karlových sourozencích, po praktických pokynech a výčitkách, což bylo všechno v její korespondenci s Karlem obvyklé, se Němcová rozepisuje o svých rozepřích s manželem Josefem a o plánech na rozvod. Náhled na vlastní manželství tu vyúsťuje v jakési spisovatelčino krédo: „Kdyby byl táta se mnou zacházel jako se ženou, a ne jako s otrokem, byla bych ho milovala a byli bychom šťastní bývali do smrti, navzdor všemu neštěstí – a tak se rozejdeme a stěží více sejdeme. Pamatuj si to, Karle, pro budoucnost: ‚láska že rodí lásku!‘ – A kde není lásky, není štěstí v manželství, je to jen zvyk a sprostota.“ Dopis, uložený dnes v Literárním archívu Památníku národního písemnictví v Praze, patří k nejvýznamnějším dochovaným listům psaným Boženou Němcovou, a to nejen tím, že v něm pisatelka s nebývalou otevřeností hodnotí své manželství a že syna poprvé bere jako rovnocenného partnera. Významný je i pro otázku jejího stáří, neboť se v něm Němcová o této věci vyjadřuje zcela jasně. Ostatně už o tři roky dříve datuje jeden z dopisů Karlovi (tehdy učni v zámecké zahradě ve slezské Zaháni) slovy „Na den mého narození, 4/2 57“. I rukopis tohoto listu je uchováván v LA PNP. V obou dopisech Božena Němcová potvrzuje „oficiální“ datum svého narození, doložené vídeňskou křestní matrikou. V uplynulých desetiletích se ovšem do obecného povědomí rozšířily dohady o tom, že byla zhruba o dva až čtyři roky starší, někdy doprovázené i fantaziemi o jejím šlechtickém původu. Tyto názory jsou založeny na průzkumu matrik školních. Jejich proponenti se pro ně mimoto snaží najít podporu i v korespondenci, postupují přitom ale dost nešťastně: to, co jejich teorii odporuje, obvykle ignorují, a co by jí mohlo odpovídat, zveličují. Jeden z argumentů je založen na neporozumění tehdejší češtině, jiný přehlíží skutečnost, že spisovatelčin otec Johann Pankl mluvil s dětmi německy. Navzdory tomu, že v době pobytu v Zaháni, kde žili i matka a sourozenci Němcové, si Karel Němec s matkou psal mj. o tom, že je jí, popř. jejímu synu Jaroslavovi, podobný její bratr Otto, badatelé prohlašují, že podle fotografií se Němcová nikomu z rodičů a sourozenců nepodobala. Také teze o nebývale chladném vztahu mezi Němcovou a její matkou (či macechou) odpovídá spíš projekci Babičky do reality autorčina života než tomu, co lze vyčíst z dopisů. V korespondenci existuje jediný list, kterým lze skutečně argumentovat proti oficiálnímu datu jejího narození. Je to fragment z dopisu medikovi Hanuši Jurenkovi, do něhož byla Němcová zamilovaná. O události, která se stala roku 1830, se v něm píše „nebylo mi ještě zcela třináct let“. Potíž je v tom, že tento úryvek, přetištěný krátce po spisovatelčině smrti (jako ilustrace k jejímu životopisu) J. E. Sojkou, blízkým spolupracovníkem mystifikátora Karla Sabiny, není a nikdy nebyl znám ve formě rukopisu, kopie ani opisu a že byl slohovou analýzou Alexandra Sticha označen za neautentický. Mimoto je bohatě doloženo, že na rozdíl od věcných dopisů rodinným příslušníkům psala Božena Němcová přátelům a osobám, u nichž chtěla stát v dobrém světle, dopisy beletrizované, esteticky ozvláštňované, v nichž prožitou skutečnost přetavovala v romantické příběhy. Upřednostňovat tento dopis jako historický pramen před korespondencí s Karlem tak nedává smysl. Školní matriky naznačují, že se Barbora Panklová možná narodila někde jinde a někdy jindy, než uvádějí životopisy Němcové. Ona sama však byla přesvědčena, že datem jejího narození byl 4. únor 1820. Dokud nebude jiné datum nezvratně prokázáno, můžeme si narození Boženy Němcové připomínat v den, na který sama opakovaně poukázala. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Že dvousté výročí narození Boženy Němcové nemůže projít bez povšimnutí, je nabíledni. Její osobnost je i dnes živou součástí českého kulturního i obecného povědomí; připomeňme si jen, že v populární televizní anketě o největšího Čecha se umístila v první desítce, nejvýš ze všech žen. Zatímco ještě na přelomu století se prvořadou kulturní událostí stala „fetišistická revue“ Babička Divadla Husa na provázku, v posledních letech se zdá, že spíš než dílo B. Němcové rezonuje její život. V současné době připravuje Česká televize minisérii Božena, před devíti lety natočila polohraný dokument Obrazy ze života Boženy Němcové režisérka Ljuba Václavová, v roce 2005 vznikl v Německu film A tou nocí nevidím ani jedinou hvězdu. V roce 2016 měla v Národním divadle v Praze premiéru hra Lenky Lagronové Jako břitva (Němcová), o tři roky dříve v divadle Viola inscenace Miloše Horanského Neumím jinak než láskou. Ke zvýšení zájmu o spisovatelčin život snad přispělo i ediční zpřístupnění její kompletní dochované korespondence péčí Nakladatelství Lidové noviny v letech 2003–2007, oceněné v roce 2008 Magnesií Literou za nakladatelský čin a iniciované přední znalkyní a vykladačkou jejího díla Jaroslavou Janáčkovou. S oporou o svůj předchozí výzkum korespondence B. Němcové totiž J. Janáčková tuto korespondenci pokládá jednoznačně za součást autorčina díla. „Listy psané v potřebě akce a chápané jako součást jednání s druhými“ nabízí v předmluvě k prvnímu ze čtyř svazků číst jako velkolepou „kroniku v dopisech“, z níž „náboj životní naléhavosti nemizí ani po staletích“.  Ač sama Němcová oceňovala ze svých textů nejvýše román Pohorská vesnice, v českém kulturním povědomí žijí především její pohádky („báchorky“), upravené z folklorních vyprávění, a idylická próza Babička. V obou případech je však jejich současný čtenářský i mediální obraz spojen s nezanedbatelnými problémy. Pohádky se k publiku zpravidla dostávají buď v podobě filmových a televizních adaptací, nebo ve vydáních jazykově a pohříchu i obsahově přizpůsobovaných domnělým potřebám dětského čtenáře – alarmující analýzu textových rozdílů mezi původní a takto adaptovanou podobou pohádek podala před patnácti lety Alena Macurová. Babičku, v médiích zhusta traktovanou jako text, který je dětem vnucován školou, třebaže je pro ně beznadějně zastaralý, už podobný osud potkal také. V roce 2013 ji vydalo „v současném jazyce“ nakladatelství Práh, čímž vyvolalo poměrně bouřlivé reakce. Předloňský výzkum porozumění tomuto i autorskému textu, realizovaný Janou Sotlovou, ukázal, že provedené úpravy byly dílem zbytečné, dílem nefunkční, nemluvě o jejich nekonzistentnosti. V plném porozumění textu dětským čtenářům brání jen některé lexikální jednotky a ty lze namísto nahrazování objasňovat vysvětlivkami. Že je prozaické dílo Boženy Němcové mimořádné, novátorské i svými tvárnými postupy a poetikou, dokazují nejnovější výzkumy prováděné v Ústavu pro českou literaturu AV ČR. Alice Jedličková v objevném článku zveřejněném v posledním čísle časopisu Český jazyk a literatura vyzdvihuje jako jev v dobové literatuře zcela neobvyklý, že v Babičce „děti nejsou jen poučovány a kárány, ale také se s nimi laškuje a přiměřeně reaguje na jejich emoce (…); děti škemrají, odmlouvají a vymlouvají se, s chutí instruují a poučují domněle ‚velkého světa neznalou‘ babičku, žalují nebo hrozí žalováním, chlubí se, ba vytahují. Jejich řeč má i performativní funkci, tj. dosah jednání ve světě dospělých“. Dětské postavy jsou zde pojaty jako plnohodnotné, vyvíjející se lidské bytosti, a tak není divu, že vypravěčka Babičky ztvárňuje některé scény z jejich, specificky dětské perspektivy. Myslím, že nejlepším způsobem, jak oslavit blížící se jubileum, je přečíst si znovu aspoň kousek Babičky. Jestli v ní nemáte svou oblíbenou scénu nebo kapitolu, nabízím třeba sedmou, která se začíná „nehodami“, jež dětem odcházejícím natěšeně na návštěvu zámku způsobí domácí zvířata, a ve které babička vypráví paní kněžně pohnutý příběh svého ovdovění a strastiplného, avšak nakonec šťastného návratu do rodného domu. {/mprestriction}  Autor je bohemista, působí na FF UK v Praze.

Čas načtení: 2019-12-19 10:10:53

Román Ladislavy Chateau vede čtenáře k pochopení dějin Evropy, jejímiž obyvateli jsme

Pod titulem Colette, má drahá, vy víte, co máte udělat neočekávejme pouhý milostný román, jsme na jiném pólu, knihu po přečtení odložíme obrazně řečeno jako způsobilí ke zkoušce, jejímž úmyslem je PhD. z historie Paříže, potažmo Francie a s ní i historie kusu Evropy. Poutavý román, který se odvíjí mezi hlavními postavami (Colette Jéramec-Drieu-Tchernia a Pierre Drieu La Rochelle), je ústrojně zakomponován do vyčerpávajících informací o době, v níž hrdinové, nikoli nevýznamní, žili, jednali a ovlivňovali život Francie; je to dramatické jádro více než čtyřsetstránkové knihy, jejíž důležitou součástí je jmenný rejstřík, zhotovený s erudicí a zběhlostí ve francouzštině, vědecky poctivým Antonínem B. Schulzem. Rejstřík má 580 jmenných položek, z toho 332 jmen, která se vyskytují jen jednou. Je to většina důležitých jmen dvou posledních dekád 19. století až poloviny století 20., tedy Paříž a její aktéři – politici, vědci, spisovatelé, lékaři, vládní zmocněnci, prezidenti, také malíři, režiséři, herci, herečky a šansoniéři; zájemcům o historii nahrazuje rejstřík této knihy poznámkový aparát, v zájmu čtivosti by snad bylo dobré tento aparát založit a všechny nadstandardní jednorázové poznatky uložit v něm… Kdyby zde byl i rejstřík v díle se vyskytujících názvů ulic, parků, památek, literárních děl, nakladatelství, knihkupectví, ale též písní a skladeb, výtvarných artefaktů a filmů, měli bychom Paříž nezávisle na syžetu jako na dlani. U jednoho distributora jsem četla – že jde o esejistický román, já bych ho nazvala – nechci říci románem učebnicí – je to román skript. Státotvornými reáliemi i životopisy hrdinů se probereme během procházek autorky, prohlídek fotografických alb, během jejího vyprávění a také během vzpomínek pana T (Gil Tchernia, Colettin syn). Autorka je cílevědomá a trpělivá, diskrétně zvládá jeho vyprávění a svědomitě upozorňuje, když se objeví něco nového, co život významné badatelky, bakterioložky Pasteurova ústavu doplňuje. Tu si pomáhá variovanými větami jako Pro přesnost uvádím…, A tady si dovolím ještě malou odbočku…, Zase jsem něco zamluvila…, Vraťme se o tři roky zpět…, Snad abych trochu pozdržela náš příběh… atp. Autorka uto metodu sama zdůvodňuje, říká, že chronologie není nutná, spíše záleží na vykreslení atmosféry, to jí věříme, a také je zřejmé, že atmosféru umí vytvořit nezávisle na množství historických fakt. Ladislava Chateau je příbuzná jedné z postav, Čechofrancouze Rudolfa Slavíka, barmanské hvězdy významného pařížského hotelu George V., člověka s pozoruhodnými osudy, několikrát gestapem vězněného, v roce 1960 vyznamenaného titulem Rytíř čestné legie. Byť autorka pobývala u svého prastrýce v dětství dlouhodobě jen jednou, má lásku k Paříži pod kůží (tam je také provdána a část roku i žije) a vždy věděla a ví, na čí straně stát. Nevidí věci černobíle, rozlišuje a dovede ocenit dobré vlastnosti a činy také u osobností, které i přes jisté okouzlení fašismem, německým pořádkem a dokonalou organizovaností, nekolaborovaly pod svou intelektuální úrovní. Naopak, tito intelektuálové využívali svého výjimečného postavení v okupované Francii k intenzívní pomoci druhým, jako tomu bylo u Pierra Drieu La Rochelle, Colettina prvního manžela a celoživotního přítele; jeho fašistickou etapu ztvárnila autorka prizmatem jeho nevšedního soukromého života i jeho názorového a uměleckého růstu. Tento spisovatel, později kmenový autor nakladatelství Gallimard, muž několikrát ženatý, levičák a za války fašista se stal rozhodujícím činitelem v minutách, kdy se rozhodovalo o životě a smrti Colette a jejích dětí, s nimiž byla na udání deportována s dalšími francouzskými Židy do koncentračního tábora Drancy na okraji Paříže. Spravedlivě kritická je spisovatelka k některým postavám, třeba k nelítostnému lékaři Henrimu Brocardovi, vyznamenanému na sklonku života (1979) titulem Rytíř čestné legie, či přímo k Francois Mitterrandovi, který do konce života sympatizoval s vichystickou vládou, a přesto se stal francouzským prezidentem… Syžet románu působivě rozplétá život Colette v uvedených souvislostech. Nemilovaná v dětství stejně jako její první manžel Pierre, nemilovaná osudem, vědecky pracuje, a přitom stále ztrácí a hledá, dlouho bezdětná, lásku, a nakonec by málem propadla životem jako oběť francouzsko-německého antisemitismu. Byl to Pierre, rovněž bez šťastného dětství, intelektuál, významný novinář a spisovatel, za války koketující s Berlínem a Vichy, který díky těmto konexím zachrání Colette a její děti před smrtí ve vyhlazovacím táboře. Když po válce začíná na kolaboranty hon, je v seznamech i Pierre Drieu La Rochelle, když se rozbíhají popravy, někteří významní spisovatelé se angažují ve prospěch obžalovaných – Camus, Claudel, Effel, Paulhan, Sartre, Simone de Beauvoir… Na počátku románu se setkáváme s jinými jmény, s Louisem Aragonem, s nímž Colette váže pevné přátelství, ale také se surrealisty Bretonem, Eluardem, mluví se o Sartrovi, velkou úlohu má André Malraux a další. Dlužno dodat, že literární dílo Pierre Drieu La Rochelle je součástí francouzské literatury, česky vyšly Nápady (1930) a Žena u svého okna (1931). Závěr knihy Colette, má drahá, vy víte, co máte udělat, je apoteózou přátelství, obětavosti i odplatou za záchranu života. Colette Pierrovi nevyčítá kolaboraci s Němci, důležitá je jeho pomoc druhým a také jí samotné. Několikrát ho zachrání od důsledků sebevražedných pokusů, shání úkryt a později cestu k úniku do zahraničí, avšak Pierre Drieu La Rochelle se sám odsoudí k smrti. V náručí Colette, která ví, že už není správné ani možné odvracet jeho cestu ze života, Pierre v březnu 1945 umírá. Román nemá daleko k próze psychologické, s empatií a poučeným vhledem autorky (Freud, Jung) postihuje vnitřní pohnutky, s nimiž se dějí důležité posuny, kořeněné dojímavým vnitřním životem postav, především Colette.    Ladislava Chateau napsala po Vlaku do Výmaru, kde řeší problematiku kolaborace evropských intelektuálů během druhé světové války, další dílo nesporné hodnoty, přívětivý román skript, text k historii Paříže i hlavních postav vysokoškolsky pojatý, který vede čtenáře hutnou intelektuální cestou, pro čtenáře s drobnými jazykovými úskalími (časté francouzské citace), k pochopení dějin Evropy, jejímiž obyvateli jsme.   Ladislava Chateau: Colette, má drahá, vy víte, co máte udělat, Sumbalon, Praha-Vysoké Mýto 2018, obrazová příloha: autorka a Pascal Chateau, 464 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-03-12 15:34:23

Vyhráli jste v soutěži s Janem Kotoučem?

Málem bychom zapomněli vyhlásit šťastného výherce!

Čas načtení: 2024-03-15 05:00:00

Děsivá zpověď znásilňované Aničky: Pro mámu jsem ku*va! Otčím dostal jen podmínku

Případ několik let trvajícího znásilňování nevlastní dcery, za který lesní dělník Pavel V. dostal u Krajského soudu v Brně podmínku s odůvodněním, že je „živitelem rodiny a dívce se zas tak moc nestalo“ vyvolal obrovskou vlnu nevole. Dívka, které se kvůli její ochraně říká Anička, se po rozsudku pokusila o sebevraždu. V dokumentu České televize svůj děsivý příběh popsala. Ze šťastného děvčátka z milující rodiny se po smrti vlastního otce stala nechtěnou dcerou, kterou její matka nechala otčímovi de facto napospas…

Čas načtení: 2024-03-21 09:30:48

Partner Sarah Haváčové utekl do ciziny!

Sarah Haváčovou (33) diváci znají jako Gruberovou ze seriálu Zlatá labuť. V práci se jí sice velice daří, v soukromí to ale občas pořádně drhne. Dočká se někdy šťastného konce? Mom... Celý článek najdete na webu nasehvezdy.cz

Čas načtení: 2024-03-31 14:43:42

Dámy, pozor: Single představitel Jakuba Mázla z Ordinace práskl, jaký typ žen se mu líbí. Třeba máte šanci zrovna vy!

Herec Ladislav Ondřej je známý díky své roli Jakuba Mázla z Ordinace v růžové zahradě 2. Byly doby, kdy ho fanynky viděly šťastného po boku herečky Báry Jánové ze Slunečné. Po jejich rozchodu před dvěma lety je ale zatím stále single.

Čas načtení: 2024-04-10 21:00:00

Babiš dostal klacek na Fialu a Rakušana. Migrační pakt schválen, s kvótami

„Evropský parlament dnes schválil migrační pakt se skrytými kvótami na uprchlíky,“ shrnul Andrej Babiš (ANO) na sociální síti X. Vyzdvihl jména Víta Rakušana a Petra Fialy coby osob, které migrační pakt dojednaly. Ministr vnitra spolu s premiérem nesou plnou odpovědnost za schválení paktu, který „ohrožuje naši bezpečnost“, i podle poslankyně Jany Mračkové Vildumetzové a lékaře Borise Šťastného. Rozporuplné reakce na schválení migračního paktu zní i ze zahraničí.

Čas načtení: 2024-04-15 01:59:00

Test vín odrůdy Ryzlink vlašský: Mladší vlašáky se dokáží prosadit. Podruhé vítězí Eliška Becková.

Až do loňského roku v našich testech Ryzlinků vlašských kralovala starší vína z archivu. Tuto nadvládu loni přerušila Eliška Becková z vinařství No. 44 a letos si připsala druhé vítězství v řadě. Tentokrát to bylo s vínem ročníku 2022 z perenské trati Bergrus. Za jejími zády na děleném druhém místě pak skončily vlašáky 2021 – z Pavlova od Jana Garčice a z Horních Věstonic od Šťastného vinařství.

Čas načtení: 2024-04-18 05:00:00

Štefan Margita »cestuje časem«: S Haničkou (†75) v Dubaji

Strávili spolu dlouhých třicet let šťastného manželství. Skvěle se doplňovali, společně cestovali i vystupovali. Štefan Margita (67), operní pěvec – tenorista slovenského původu, proto na svou manželku Hanu Zagorovou (†75) vzpomíná velmi často...

Čas načtení: 2024-04-23 13:00:21

Exposlanec ODS Šťastný, lékař bývalého prezidenta, se pokouší za ANO o návrat

Pražské ANO ve středu rozhodne, zda zkusí vrátit do nejvyšších pater politiky Borise Šťastného, bývalého poslance za ODS a zakladatele center Alzheimer Home. Chce kandidovat do Senátu na Praze 12. „Je autentickou politickou silou, která tady podle mne na rozdíl od vlády Petra Fialy hájí skutečně zájmy lidí i České republiky,“ řekl iDNES.cz o ANO Štastný.