Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-01-07 11:37:18

Jak spálit co nejvíce kalorií za půl hodiny? Vsaďte na správný typ sportu

Jak spálit co nejvíce kalorií za půl hodiny? Vsaďte na správný typ sportu redakce Út, 01/07/2025 - 11:37 Sport a Fitness Klíčová slova: spalování kalorií hubnutí hubnutí sportem posilování plavání jak běhat chůze a hubnutí jízda na kole Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Spalování kalorií posilováním Rovnou se zaměřme na zmíněné posilování. Silový trénink provádí spousta mužů i žen. Vězte však, že tímto způsobem dochází zejména k budování svalové hmoty. Také tímto cvičením získáváte více síly, budují se svalová vlákna. Samozřejmě dochází i ke spalování kalorií, ale nejde rozhodně o TOP sport z tohoto hlediska. Za půl hodiny středně intenzivního posilování totiž spálíte cca 120 kalorií. Chůzí ke štíhlé figuře K velmi oblíbeným činnostem patří chůze. Je dostupná všem a všude, není potřeba mít k ní speciální vybavení a je možné ji provozovat kdykoli. Samozřejmě záleží na tom, jak „intenzivně“ jdete, zda rázně, rychle, pomalu, do kopce či po rovince, ale všeobecně můžeme říci, že běžnou chůzí člověk za půl hodiny spálí asi 160 kalorií. Hubneme jízdou na kole Baví vás cyklistika a bez kola dá se říct „nedáte ránu“? Pak vězte, že nejenže šetříte ve srovnání s během a chůzí klouby, ale také spalujete více kalorií, než při chůzi. Navíc je tento sport jako stvořen pro všechny, kteří jsou obézní a chtějí provozovat k tělu šetrný sport. Jízdou na kole spotřebujete asi 350 kalorií. Běh vs. chůze a spalování kalorií V případě, že nahradíte chůzi během, budete rozhodně spalovat více kalorií. Můžete tyto dva příbuzné sporty kombinovat. Je dobré ale vědět, že chůze je lepší pro osoby hlídající si klouby. Běh je k nim nešetrnější. A kolik že díky běhu spálíme kalorií? Za půl hodiny je to cca 540 kalorií. Kolik kalorií spálíme plaváním? Plavání se řadí k nejlepším pohybovým aktivitám. Je šetrné k tělu, je ideální k procvičení zad, je skvělé i pro osoby s problémy kloubů. Zapojíte při něm celé tělo, zvýšíte postupně svou sílu, vytrvalost, posílíte plíce, srdce, ale také zlepšíte spánek. Množství spálených kalorií záleží na stylu plavání a rychlosti. Delší doba a rychlejší plavání znamená více kalorií. I v případě, že budete ale plavat pomaleji, lze ale za půl hodiny intenzivního plavání spálit asi 600 kalorií. Nezbývá, než usednou na kolo, dojet na krytý bazén a půl hodiny si hbitě zaplavat. Za pár týdnů pocítíte změnu a za pár měsíců budete vypadat úplně jinak. Zkuste to. Přidat komentář foto pixabay.com text redakce Právě teď spousta z nás začala s hubnutím. Cvičíme, upravili jsme svou stravu, také se snažíme dostatečně spát, protože i spánek je při hubnutí důležitý. Pro který sport se ale rozhodnout, abychom spálili za určitou dobu co nejvíc kalorií? Máte dojem, že to bude určitě posilování, při kterém vynakládáte spoustu síly a energie na to, abyste např. zvedali opakovaně závaží? Pojďme se na to podívat.

Čas načtení: 2020-08-18 12:28:50

Putin a Rusko čelí velmi vážné krizi v Bělorusku

Bělorusko čelí složité a nebezpečné krizi, která by mohla vést k velké krizi uvnitř Běloruska, a dokonce i ke ztrátě suverenity. Ale předtím, než se začneme zabývat tím, co se tam právě děje, začnu rychlými „miniaturními základními fakty“ o Bělorusku. Zde je to, co si myslím, že by měl každý o této zemi vědět: *  Bělorusko je zcela uměle vytvořené, dokonce více než Ukrajina. Na Ukrajině byli alespoň „lidé ze západu“ (Galicia), kteří nebyli Rusové (můžete je považovat za „skutečné Ukrajince“, pokud chcete), a jejichž nenávist ke všemu ruskému byla zcela fanatická, asi jako Interahamwe ve Rwandě. V Bělorusku neexistuje žádný smysluplný ekvivalent k Banderovcům. *  Lukašenko nebyl více proruský než Janukovič. To je zásadní. Lukašenko byl vždy svůj, ne pro Rusko. Západ i Lukašenko rádi říkají, že Bělorusko je jediný skutečný spojenec Ruska. To není pravda. Technicky vzato jsou Rusko a Bělorusko nadnárodní federální státy. Je však pravda, že Lukašenko se snažil využívat historické identity mezi ruským a běloruským lidem a neustále od Ruska žádat pomoc. Až doposud Rusko vždy pomohlo. *  Jako země je Bělorusko jakoby dokonalý policejní stát s extrémně schopnou a obávanou KGB (ano, v Bělorusku si ponechali stejný název), která ovládá všechno a všechny. To je také jedna ze zásadních věcí, důvody vysvětlím níže. *  Pokud jde o Kreml, ten se vždy snažil podporovat opětovné sjednocení s Běloruskem, ale tento proces nebyl nikdy zcela dokončen kvůli častým problémům, a dokonce kvůli krizím mezi Moskvou a Minskem. Rusko nalilo obrovské sumy peněz do této země, aby zabránilo krachu běloruské společnosti. *  Koneckonců Bělorusko je opravdu chudá země s velmi omezenými zdroji. Pro Rusko je však Bělorusko rozhodujícím vojenským spojencem, který hraje ústřední roli v obranných plánech Ruska. Pokud se USA a NATO podaří úspěšně převzít kontrolu nad touto zemí, bude to pro bezpečnost Ruska zásadní strategická hrozba. To je jen několik ukazatelů pro srovnání Běloruska s Ukrajinou. Nyní mi dovolte shrnout, co se v současnosti děje. Běloruské orgány prohlásily, že „stovky“ mužů (údajně Rusové) byly vyslány do Běloruska, a mají nekalé úmysly. Lukašenko oficiálně potvrdil, že obdržel tuto informaci od ukrajinské tajné služby SBU. Tito muži byli popsáni jako teroristé, povstalci, členové „Wagnerovy“ skupiny PMC, diverzanti atd. Jejich cíle byly popsány jako zabití Lukašenka, vyvolání nového „majdanu“ v Bělorusku, vytvoření chaosu atd. Upřímně řečeno, běloruské orgány nikdy nic nesdělují přímo, ale po pravdě řečeno, to na věci nic nemění. Zde jsou dvě věci, které považuji za nesporné: 1. Rusko by nikdy neuvažovalo o použití síly nebo nezákonných tajných operacích proti Lukašenkovi a/nebo Bělorusku. 2. Běloruská KGB ví o všem důležitém, co se v Bělorusku děje. Dokonce bych tvrdil, že argument číslo dvě hodně podporuje argument číslo jedna. V každém případě se zdá, že nějaká běloruská firma si najala skupinu členů bezpečnostní ochranky z Ruska, aby zajistila bezpečnost v různých zemích (často jsou zmiňovány Súdán a Venezuela). Cestovali do Běloruska a měli naplánováno odletět z Minska do cílové lokality. Opozdili se, zřejmě úmyslně, zmeškali svůj let a bylo jim řečeno, aby si šli odpočinout do hotelu, který se náhodou nachází nedaleko Lukašenkovy rezidence. V noci do hotelu vnikl zásahový tým KGB s bleskovými granáty a se zbraněmi, který brutálně všechny muže zatkl, přestože žádný z ospalých Rusů nekladl odpor. Nebyly u nich nalezeny žádné zbraně, ani žádné důkazy o tajných plánech, ale orgány prohlásily, že jelikož tito muži nepili ani neobtěžovali servírky, a byli jen sami pro sebe, je to jasný důkaz, že jsou na tajné misi (nedělám si legraci!). Vše z toho, co bylo výše uvedeno, je absolutní a naprostý nesmysl, a my bychom se neměli nechat rozptylovat podrobnostmi této zcela jasně vykonstruované záminky. Zde je to, co se skutečně stalo: Vypadá to, že ukrajinská tajná služba SBU (která nedělá nic bez souhlasu strýčka Sama) rozběhla složitou tajnou operaci s cílem dostat Bělorusko a Rusko do vzájemné konfrontace. Celá operace, včetně naverbování, koupě letenek atd., byla ve skutečnosti řízena z Ukrajiny. To byla také největší chyba, kterou Ukrajinci udělali: akci nezakryli dostatečně, takže ruským speciálním službám netrvalo ani 24 hodin a zjistili celý plán a předali jej médiím (v Rusku). Drobné detaily se stále prošetřují, ale to hlavní je toto: Ukrajinci předstírali, že jsou z bezpečnostní firmy a hledají muže s bojovými zkušenostmi, především muže, kteří bojovali na Donbasu proti ukrajinským silám. Jakmile byli naverbováni na plnění docela obyčejných strážných povinností, měli tito muži letět do Minska, kde měli zmeškat letadlo a čekat na další příleži tost, jak opustit Bělorusko. V tento moment SBU kontaktovala běloruskou KGB a „varovala“ je před ruskými „žoldáky“, kteří byli vysláni z Ruska, aby zabili Lukašenka nebo ho alespoň svrhli. Nyní je rovněž evidentní, že SBU požadovala speciálně takové ruské občany, kteří mají bojové zkušenosti z Donbasu, aby následně požádala Bělorusko o jejich předání Kyjevu. V případě většiny mužů z této skupiny byl tento požadavek vznesen téměř jako první. Zatím se to vyvíjí „dobře“ (ne tak docela, ale víte, jak to myslím), poté se však Bělorusové a samotný Lukašenko začali chovat opravdu divně. První logický krok běloruských orgánů měl být ten, že Lukašenko měl zatelefonovat Putinovi a požádat ho o vysvětlení. Případně mohl šéf běloruské KGB zavolat šéfovi FSB a požádat ho o objasnění. Místo toho však běloruská KGB zorganizovala tento směšný „zátah“ na ruské „žoldáky“, kteří poklidně spali v hotelu a vůbec netušili, co se děje. Poté místo toho, aby Lukašenko spolupracoval s Rusy, poskytl dlouhé interview Dmitrijovi Gordonovi, jednomu z nejtalentovanějších a morálně nejodpornějších ukrajinských novinářů (který hrdě prohlašuje, že je agentem SBU). Poté se to začalo jen zhoršovat. Lukašenko se chopil příležitosti a opět spustil svou typicky zdlouhavou tirádu proti Rusku. Zašel tak daleko, že dokonce naznačil, že by Bělorusko mohlo vydat několik těchto ruských mužů Ukrajině (která, jak nyní víme, poskytla seznam hledaných mužů běloruské KGB). Na základě tohoto počínání bylo Rusům okamžitě jasné, že Lukašenko hrál v těchto posledních dnech – před prezidentskými volbami, které se konaly v neděli – nějakou špinavou hru. Takže co by mohlo vysvětlit toto zcela bizarní chování Bělorusů? Důvod č. 1: Jednoduše řečeno – Lukašenkova popularita klesá stejně rychle, jako čistý příjem Bělorusů. Důvod č. 2: USA jsou nepochybně zapojeny do hlavní strategické psychologické operace (PSYOP), aby se zmocnily kontroly nad Běloruskem. Důvod č. 3: Běloruský stát ve svém současném stavu není prostě schopný fungování, a ani nikdy nebyl. Rozeberme nyní tyto důvody jeden po druhém: Ačkoli nikdo nepochybuje o výsledku jakýchkoli voleb v Bělorusku, je také docela nesporné, že většina Bělorusů podporuje Lukašenka. Není to o tom, zda Lukašenko vyhraje, ale kolik hlasů mu zajistí vítězství. Volby přinesly Lukašenkovi nejnižší možný, avšak přijatelný výsledek: 80 procent. Tato cifra je opravdu bezvýznamná, ukazuje pouze to, jak dobrý je Lukašenkův režim ve vítězství u voleb. Tentokrát se však zdá, že probíhá více protestů než v minulosti, a na rozdíl od toho, co se v minulosti událo, protesty se neomezují pouze na hlavní město Minsk, ale se rozšířily i do dalších měst. Takže i když Lukašenkovi nikdy nehrozilo, že oficiálně prohraje volby, protesty v majdanovském stylu mu dělají velké starosti. Stalo se toho však ještě mnohem víc. USA se nyní, po setkání Lukašenka s Pompeem, chystají otevřít (velmi důležité) velvyslanectví v Minsku. Již dlouhé roky nemohl Západ přijít Lukašenkovi na jméno, a nyní jsou náhle všichni „samý úsměv“. Je to opravdu shoda okolností? Velmi o tom pochybuji. Ale je to ještě mnohem horší: USA pošlou jednoho z nejschopnějších a nejnebezpečnějších představitelů, aby rozvrátil Bělorusko: Člověk, o němž mluvím, je Jeffrey Giauque, představitel Zpravodajské služby ministerstva zahraničí, který má za sebou dlouhou řadu destabilizačních misí. Poslechněte si, jak se sám představil běloruskému lidu: Ve skutečnosti je nyní zcela zřejmé, že celou provokaci s ruskými „teroristy“ pečlivě vytvořily a zrealizovaly USA společně s Ukrajinou. Kdyby ukrajinská SBU veškeré zorganizování tak neodbyla (ruské FSB to trvalo méně než 24 hodin, než získala úplný a přesný obrázek o tom, co se stalo), tento plán mohl vyjít. Ve skutečnosti se to ale ještě může stát. Pokud budeme ze všeho jen obviňovat USA, SBU a Lukašenka, nebudeme znát celý příběh. Pravdou je, že Bělorusko je zcela umělý stát, mnohem více než Ukrajina, a zároveň je to stát, který jednoduše nemůže sám přežít. Nemůže ani doufat, že přežije díky neustálé pomoci Ruska. Zatímco náhled na kořeny ukrajinského nacionalismu je důležitý a zajímavý, v případě Běloruska je to zbytečné, protože běloruský nacionalismus je něco opravdu nehistorického a umělého, co skutečně nemá žádný základ vně západních ideologických dogmat. Zatímco marxismus Sovětského svazu a obecně rusofobní ideologický režim vždy podporovaly vznik místního nacionalismu (a dokonce vytvořily dříve neexistující „národnosti“), běloruský nacionalismus byl něčím, co nikdy moc netáhlo. Není to nijak překvapivé, protože jakákoli odlišnost mezi Rusem a Bělorusem je mnohem menší, než jaké jsou rozdíly mezi Rusy, kteří nyní žijí ve velmi rozmanité a skutečně multietnické společnosti. Avšak z pohledu strany Nomenklatura a jejích západních správců neodtržení Běloruska od Ruska – když takové země, jako Ukrajina nebo Kazachstán, vyhlásily svou nezávislost – bylo nemyslitelné, tak bylo dosaženo jakéhosi podivného kompromisu, který měl uklidnit jak lid Ruska, tak Běloruska. Bylo uzavřeno několik dohod, některé dohody se donekonečna projednávaly (zejména o energetice!), a výsledkem toho všeho byl nakonec tento podivný a umělý státeček, který má pouze deset milionů obyvatel. Pokud jde o jeho vůdce, ten prohlásil, že Bělorusko se bude držet „mnohovektorové“ zahraniční politiky, kterou bych shrnul následovně: čerpat co nejvíce peněz z Ruska a současně hledat podporu u anglosionistického impéria. Poznámka: Ano, vím, Lukašenko je nazýván „posledním diktátorem Evropy“ a na Západě není populární. Chci zde vyzdvihnout jednu věc, že jeho nedostatek popularity má být připisován Západu, nikoli jemu. Lukašenko se neustále snažil získat podporu (tedy „peníze“) ze Západu a nyní se Pompeo & spol. evidentně rozhodli udělat z „jejich“ čubčího syna „našeho“ čubčího syna. Mám tím na mysli to, že Lukašenko byl učebnicový případ fenoménu „našeho čubčího syna“, nikoli však pro Západ – ale pro Rusko. Také se domnívám, že stejně jako všichni „čubčí synové“ (včetně „jejich“ a „našich“), Lukašenko se nyní obrátí se zodpovědností na Rusko. Nyní také dochází k dalšímu, velmi znepokojivému vývoji: v této celé záležitosti byla běloruská KGB buď zcela nekompetentní (což není!), nebo ji infiltrovali západní agenti. Druhé vysvětlení se mi zdá mnohem pravděpodobnější. Pokud budeme předpokládat, že byla běloruská KGB infiltrována a kompromitována, byla by to pro Lukašenka velmi špatná zpráva, neboť by se mohl ocitnout ve stejné situaci, jako například Nicolae Ceaušescu, který byl zrazen vlastními tajnými službami (můžeme si také připomenout, kolik amerických/izraelských agentů zastávalo vysoké pozice v okruhu Bašára Asada, dokud je válka v Sýrii nedonutila vybrat si, na jaké straně stojí). Upřímně řečeno, zatímco agentura CIA a ty další nejsou v některých věcech příliš dobré, jsou skutečnými mistry světové úrovně v umění zkorumpovat představitele, a to se právě mohlo stát v Bělorusku. Právě nyní jsou v Minsku a dalších městech nepokoje, a zatímco v hlavním městě má pořádková policie téměř vše pod kontrolou, již byly zaznamenány případy, kdy příslušníci pořádkové policie si jen útěkem zachránili život, jinak by je dav zlynčoval. Běloruská KGB prohlásila, že chytají nejhorší buřiče a vzbouřence, ale vzhledem k tomu, jak snadno ukrajinská SBU obelstila (nebo, ještě hůře, infiltrovala) běloruskou KGB, nejsem těmito prázdnými řečmi příliš uklidněn: tajné služby jsou zde proto, aby se postaraly o nebezpečné problémy, nikoli aby měly velká prohlášení. Od běloruské KGB slyšeli jsme, že zabránila zavraždění hlavní opoziční kandidátky Světlany Tichanovské. Kruci, to by mohla být dokonce pravda, vzhledem k tomu, že (bezradná) Tichanovská by byla dokonalým „obětním beránkem“ (a hroznou političkou, kdyby byla někdy zvolena). Ale také to vypadá, že nějaké zájmové skupiny uvnitř běloruské KGB se ucházejí o přízeň Tichanovské. Domnívám se, že obě verze jsou stejně špatné. Jak moc je tohle všechno závažné? Velmi! Polská média již začala šířit (falešné) zprávy o tom, že Lukašenko uprchl z Běloruska ve svém letadle. Tato fáma je jednoznačně vymyšlena tak, aby vytvořila (špatný) dojem, že Lukašenko je další Janukovič: nemám rád ani jednoho z těchto mužů, ale Lukašenko je mnohem tvrdší, než byl Janukovič. Kromě toho je mediální kampaň, kterou nyní vedou západní, polská a ukrajinská média, co do rozsahu bezprecedentní a pro režim bude velmi obtížné znovu získat nad zemí kontrolu. Pokud jde o Lukašenka, zdá se, že nyní nějak otočil: poté, co obvinil Rusko z toho, že nezachází s Běloruskem jako s bratrem, ale jako s partnerem, nyní tvrdí, že mluvil s Putinem a obdržel pětistránkový dokument, který celou záležitost vysvětluje, a také říká, že Rusko a Bělorusko budou přece jenom bratři. Není to příliš přesvědčivé, mírně řečeno. Je zcela logické, že Lukašenkova popularita v Rusku, která nikdy nebyla tak vysoká, nyní rychle klesá a mnoho analytiků, kteří v minulosti chválili Lukašenka za jeho (údajně) „pevnou“ politiku vůči Západu, nyní otevřeně vyjadřuje své znechucení. Stále větší počet Rusů se nyní otevřeně podivuje nad tímto celým konceptem „nadnárodního federálního státu“. Pokud jde o Lukašenkovu tolik vyzdvihovanou „mnohovektorovou politiku“, ta nyní vypadá jako zcela banální případ snahy sedět na dvou židlích. Nyní je zcela zřejmé, že lídři impéria přestali nenávidět Lukašenka na dobu nezbytně nutnou k tomu, aby ukázali krátkodobé a napůl důvěryhodné zdání shovívavosti; nyní již zase mluví o znovuzavedení sankcí vůči Bělorusku a Lukašenkovi osobně. Tohle všechno je pro Rusko extrémně nebezpečné, a to z následujících důvodů: 1. Lukašenko je absolutně strašný „náš čubčí syn“ (tito lidé jsou vždy takoví!), který necouvne. A jeho poslední šaškárny jen ukázaly Kremlu, že Lukašenko je do značné míry součástí problému, nikoli řešením. 2. Pokud Lukašenko zůstane u moci, bude to jen díky jeho (většinou velmi účinnému) represivnímu aparátu, který by mohl postačit k umlčení opozice, ale už nebude stačit k tomu, aby byl Lukašenko skutečně populární. 3. Samotný Lukašenko je zcela zřejmě nečestný a bezcharakterní, nemorální. Nezáleží mu ani trochu na Rusku (nebo v tomto ohledu Bělorusku), dbá jen o sebe. Jinými slovy, dokud zůstane u moci, bude Bělorusko dělat velké starosti Rusku. 4. Pokud bude Lukašenko svržen, ať už půjde o spiknutí KGB nebo násilné povstání podobné Majdanu, můžeme si být zatraceně jistí, že kdokoli bude u moci, 1) bude prověřen Spojenými státy a 2) bude fanaticky zaměřen proti Rusku. 5. Bělorusko nemá pro Rusko velký ekonomický význam, ale z hlediska bezpečnosti, a ještě více z vojenského hlediska, je Bělorusko naprosto nepostradatelná země pro bezpečnost Ruska. Tento poslední bod je třeba objasnit. Nejen, že se Bělorusko nachází na strategicky klíčovém místě, běloruské ozbrojené síly jsou velmi dobře vycvičené a vybavené (nedají se srovnat s ukrajinskými vojenskými složkami), a představují pro Kreml velký vojenský přínos. V Bělorusku jsou také rozmístěny ruské vojenské síly. Také je nutno dodat, že kontakty mezi běloruskou a ruskou armádou jsou velmi přátelské a velmi hluboké. Pokud by měla aliance NATO převzít velení nad Běloruskem, byl by to pro Rusko skutečně velký problém (s nímž by se Rusko sice vypořádalo, ale vyžadovalo by to zásadní přehodnocení hrozby ze Západu). Kam to povede? Zdá se mi, že pokud Putin udělá „víceméně to stejné“, Rusko bude riskovat ztrátu Běloruska, což by byla v této době, kdy se ukrajinský Banderastán rozpadá, opravdu strašná hanba. V současné době musí Rusko zabránit šíření „ukrajinské infekce“ a zároveň se připravovat na dobu po Lukašenkovi (než bude příliš pozdě). Lukašenko samozřejmě jen tak neodstoupí, takže Rusko musí najít vhodný nástroj, jak ho k tomu donutit. Osobně stále věřím tomu, že úplné opětovné přičlenění Běloruska k Rusku by nejen vyřešilo „běloruský problém“, ale také by to vyřešilo „Lukašenkův problém“. Jsem si jistý tím, že Rusko má v Bělorusku více než dostatečný vliv a zdroje, aby si vynutilo tyto změny. Ano, bylo by to obtížné i nebezpečné, ale pokud k tomu nedojde, mohlo by to vést k mnohem horšímu výsledku. Rusko musí jednat. Rychle a rozhodně.   Původní článek Putin and Russia are facing a very serious crisis in Belarus vyšel 12. srpna na ICH. Český překlad je převzat z webu Zvedavec.org. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-15 15:59:03

Otevřený dopis velvyslance Ruské federace v České republice Alexandra Zmejevského historikovi Janu Tesařovi

Historik Jan Tesař zveřejnil v Literárních novinách otevřený dopis velvyslanci Ruské federace, ve kterém mimo jiné napsal, že „zaprodanými režimními historiky jsou totálně přehlíženy zločiny zrádce Vlasova proti Československu“ (celý text si můžete přečíst ZDE). Nyní mu rovněž otevřeným dopisem odpověděl mimořádný a zplnomocněný velvyslanec Ruské federace v České republice Alexandr Zmejevský. Dopis publikujeme v plném znění.   Vážený pane Tesaři, jsme Vám vděčni za otevřený dopis zveřejněný 29. května v Literárních novinách na téma osvobození Československa od nacismu. Velice si vážíme v něm vyjádřeného nelhostejného postoje vůči nebezpečným procesům spjatým se snahou přepsat dějiny 2. světové války, vznikajícím dnes v České republice. Tato válka se stala nejrozsáhlejším a nejničivějším konfliktem v lidských dějinách. Cena vítězství nad nacismem byla nesmírně vysoká. Pro znalce dějin není tajemstvím, že největší ztráty v ní nesl Sovětský svaz, jenž ztratil 27 milionů svých občanů včetně více než 140 tisíc rudoarmějců, kteří padli při osvobozování Československa. Ale vítězství nad nacismem je společným vítězstvím všech zemi protihitlerovské koalice, které překonaly rozpory a spojily síly v boji o mír. Lidé v Rusku si pamatují a váží si přínosu všech národů včetně Čechů a Slováků, kteří bojovali po boku vojsk Rudé armády ve sboru generála L. Svobody, československých partyzánů a příslušníků odboje, z nichž mnozí položili život za svobodu své vlasti. Naše země spojuje společný boj proti nacismu a památka na něj, společní hrdinové, na něž jsme hrdi. S každým rokem se stále více vzdalují válečné události, otupuje se pronikavost jejich vnímání, slábne „očkování“ proti nacismu. Vyrůstají nové generace, které se dozvídají o válce z učebnic, knih a filmů, jakož i z vyprávění veteránů, jichž bohužel s každým rokem ubývá. Právě mládež, která nezažila válečné hrůzy a neuvědomuje si v plné míře nebezpečí obnovy nacismu, je nejvíce vystavena vlivu sil, které se dnes snaží přepsat dějiny. Manipulací s fakty a jejich vytrhováním z kontextu zaměňují pojmy, osvoboditelé a okupanti jsou stavěni do jedné řady, stejně jako oběti a kati, nebo jsou dokonce zaměňováni. Názorným příkladem toho je snaha prezentovat Smlouvu o neútočení mezi Německem a SSSR z roku 1939 jako předehru 2. světové války. Nezmiňuje se ale, že to byla poslední z celé řady obdobných Hitlerových dohod s jinými evropskými státy. Není už ani překvapením, že se nezdůrazňuje taková smutná stránka předválečných dějin, jako je Mnichovská zrada v roce 1938, na níž se kromě Hitlera a Mussoliniho podíleli vedoucí představitelé Velké Británie a Francie. Tehdy v důsledku prováděné politiky appeasementu byl nezávislý stát – Československo – ponechán napospas nacistům, a Sovětský svaz se ukázal být jedinou mezinárodní silou ochotnou nabídnout pomocnou ruku zemi zrazené předními evropskými mocnostmi. Navíc došlo k dělení území Československa s naprostým souhlasem Rady Společnosti národů, v níž stejně jako na celém evropském kontinentu nebyly vyslyšeny četné výzvy SSSR k vytvoření rovnoprávného systému kolektivní bezpečnosti. „Rozdělení Československa bylo kruté a cynické. Mnichov zbořil i ty křehké záruky, které zůstávaly na kontinentu, ukázal, že vzájemné dohody nic neznamenají. Právě Mnichovská dohoda byla tou spouští, po které se velká válka v Evropě stala nevyhnutelnou“. Zdůraznil to prezident Ruské federace V. V. Putin ve svém nedávno zveřejněném článku 75 let velkého vítězství: společná odpovědnost za historii a budoucnost. Nanejvýš zřetelně a objektivně v něm zhodnotil na základě historických listin východiska, průběh a výsledky 2. světové války a jejich vliv na současnost. Příklady překrucování historických skutečností jsou dnes bohužel vidět i v Praze, kde dochází k pokusům podceňovat osvobozeneckou úlohu Rudé armády jen na základě toho, že se přímo v českém hlavním městě neodehrála velká bojová střetnutí. Nezodpovědní komunální úřednici využívají tuto skutečnost jako roušku pro schválení rozhodnutí, které jsou až svatokrádeží – jako odstranění pomníku maršála Sovětského svazu I. S. Koněva navzdory mezinárodněprávním závazkům české strany nebo zamítnutí navrácení pamětní desky na počest osvobození Prahy vojsky 1. Ukrajinského frontu Rudé armády na budovu Staroměstské radnice, odkud byla sejmuta v dubnu 2017. Usilovně se zamlčuje, že během Pražské operace zahynulo více než 11 tisíc vojáků Rudé armády. Právě před tankovými armádami I. S. Koněva prchaly z Prahy elitní útvary skupiny Střed pod velením polního maršála F. Schörnera. Právě sovětská vojska konečně osvobodila drtivou část země včetně takových smutně proslulých míst v Česku jako koncentrační tábor Terezín a Lidice nacisty doslova srovnané se zemí. Nehledě na to „bojovníci“ proti historické pravdě raději přisuzují I. S. Koněvovi jistou mýtickou úlohu v událostech roku 1968. Podobný přístup je vidět i v případě glorifikace přisluhovačů nacistů z řad takzvané Ruské osvobozenecké armády (ROA). Zdůrazňuje se jejich konfrontace v průběhu půldruhého dne proti bývalým pánům – nacistům. Přitom se opomíjí, že vlasovce k tomu vedla snaha zlehčit svůj osud, zmírnit trest za dříve spáchané zločiny, nikoli záměr pomoci Pražskému povstání. Pro pochopení stačí zmínit jenom to, že značnou část divize ROA S. K. Buňačenka, která se ryze konjunkturně (na pár dní) přidružila k pražským povstalcům, tvořily jednotky 29. granátnické divize SS RONA (1. ruské), rozpuštěné kvůli páchání zvěrstev a drancování při potlačování Varšavského povstání. Za to byl její velitel brigadeführer, generálmajor Waffen-SS B. V. Kaminskij zastřelen samotnými hitlerovci. Těm, kdo se pokouší ospravedlnit vlasovce, by měla být častěji připomínána skutečnost, že ROA byla kolaborantským ozbrojeným útvarem, vytvořeným nacistickým vedením Třetí říše. V souladu se statutem Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku jsou zločiny A. A. Vlasova a jeho přisluhovačů kvalifikovány jako účast na vojenských zločinech a zločinech proti lidskosti spáchaných nacisty a napomáhání těmto zločinům. Zásady Norimberského tribunálu byly odsouhlaseny za účasti ČSR v rezoluci 95 (1) Valného shromáždění OSN ze dne 11. prosince 1946. Mimo to je instalace pomníku vlasovců v městské části Praha-Řeporyje přímým porušením závazků Česka jako účastnického státu Úmluvy o nepromlčitelnosti válečných zločinů a zločinů proti lidskosti z roku 1968. Je v ní mimo jiné zakotveno, že na takové zločiny (nikoli jen na pachatele) „se nevztahuje žádná promlčecí lhůta bez ohledu na dobu jejich spáchání“. Zkreslený výklad historických událostí nevyhnutelně vede k tomu, že se objevují nové historické a politické fobie, roste napětí ve společnosti, dochází k vzájemnému střetu států a národů. Odsud pochází rostoucí poptávka po nacistické symbolice, stále častější akty vandalismu vůči vojenským memoriálům, objevující se stoupenci demolice pomníků. Avšak zapomínání poučení z dějin, jak ve zmíněném článku poznamenal V. V. Putin, se nevyhnutelně vrací ve formě těžké odplaty. Zdůraznil, že naší odpovědností vůči minulosti a budoucnosti je udělat všechno, abychom nepřipustili opakování děsivých tragédií. Dnes je našim hlavním společným cílem uchování historické pravdy o 2. světové válce, jejích hrdinských a strašných stránkách. Tuto pozici sdílí drtivá většina členů mezinárodního společenství, která každoročně přijímá rezoluci Valného shromáždění OSN o nepřípustnosti glorifikace nacismu. Účinnou metodou odporu proti snahám o zkreslování dějin je bezpochyby dokumentární potvrzení historických skutečností. Právě proto ruské instituce a úřady v poslední době pracují na odtajnění četných dokumentů o Velké vlastenecké válce a 2. světové válce. Ve svém textu prezident Ruské federace rovněž zdůraznil, že budeme tvrdě bránit pravdu, která se zakládá na dokumentárně potvrzených historických skutečnostech, budeme pokračovat v pravdivém a nezaujatém vyprávění o událostech 2. světové války. K práci zaměřené na zachování paměti o hrdinství našich předků v krvavém boji proti nacismu značně přispívají i takové rozsáhlé akce, jako je každoroční vojenská přehlídka v Moskvě a dalších ruských městech, která se v roce 75. výročí vítězství uskutečnila 24. června – v den historické přehlídky vítězů v roce 1945 na Rudém náměstí, jakož i pochod Nesmrtelného pluku – lidový projekt, opravdu výjimečný a unikátní z hlediska počtu jak účastníků, tak zúčastněných zemí včetně Česka. Vycházíme z toho, že veřejné objektivní hodnocení událostí válečného období uznávanými a kompetentními představiteli veřejnosti, k nimž bezpochyby osobně patříte, je rovněž jedním z účinných způsobů zachování historické pravdy, jejího předání dorostu a budoucím generacím. Chtěl bych využít této příležitosti, abych Vám, Vašim přátelům a kolegům, celému českému národu poblahopřál k 75. výročí vítězství ve 2. světové válce! Přeji Vám štěstí, blahobyt a pevné zdraví. S úctou A. Zmejevskij {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-05-06 15:00:01

Středověký mnich předpověděl klimatické změny. Nejtěžší zkouška má teprve přijít, Zemi pohltí popel

„Až přijde velký čas, kdy lidstvo bude čelit poslední těžké zkoušce, bude to předznamenáno nápadnými změnami v přírodě. Střídání chladu a horka bude intenzivnější, vichřice budou mít katastrofálnější účinky, zemětřesení zničí velké oblasti a moře zaplaví mnohé nížiny. Ne vše bude důsledkem přirozených příčin, nýbrž lidstvo pronikne do útrob země a dosáhne až k mrakům, čímž bude hazardovat s vlastní existencí.“ Takto začíná proroctví, které napsal rakouský mnich jménem Johannes Friede (1204–1254). Po více než 700 letech působí velice aktuálně. Země zažívá bouře, zemětřesení, sucha, záplavy, erupce sopek… Kalifornie zažila v lednu 2023 strašlivou bouři, která byla nazvána bombovým cyklonem. V únoru téhož roku udeřila na hranicích Turecka a Sýrie dvě velmi silná zemětřesení, která si vyžádala desetitisíce obětí. Může za to člověk Nejpozoruhodnější na Friedových předpovědích je tvrzení, že k narušení přírody má dojít také v důsledku lidské činnosti. Člověk stále více „proniká do útrob země“ těžbou a „sahá do mraků“ znečištěním, které se obecně považuje za hlavní faktor globálního oteplování. V tomto ohledu musíme zklamat zastánce konspiračních teorií. V současné době panuje mezi světovými odborníky téměř všeobecná shoda na tom, že lidská činnost klima skutečně ovlivňuje. Studie, která zkoumala 11 944 vědeckých statí na téma změny klimatu z let 1991–2011, dospěla k závěru, že počet prací odmítajících tento konsenzus představuje jen mizivé procento. Ekologický boj prohráváme. Bude hůř Odborníci nicméně nejsou zajedno v tom, nakolik se v posledních desetiletích počet katastrof zvýšil a zdali je lze přičíst na vrub klimatickým změnám. Andrew Freedman se vyjádřil v tom smyslu, že přestože vědci zatím neurčili, zda změna klimatu zvyšuje pravděpodobnost výskytu extrémních projevů počasí, je zřejmé, že zhoršuje jejich dopady. Zmiňuje i studii, která zkoumala ztráty způsobené přírodními katastrofami v letech 1980 až 2011 a zjistila, že škody způsobené počasím se v Severní Americe v tomto období „téměř pětinásobně zvýšily“, zatímco například v Evropě se zvýšily pouze dvojnásobně. Na stránce NASA se dočteme, že nedávné klimatické změny sice nejsou příčinou nedávných katastrof, ale je velmi pravděpodobné, že budou mít vliv na katastrofy budoucí. Nárůst skleníkových plynů v atmosféře pravděpodobně zvýší teploty na většině pevninského povrchu. K dalším možným důsledkům patří zvýšené riziko sucha a zvýšená intenzita bouří, včetně tropických cyklónů. Podle The Economist svůj boj s globálním oteplováním prohráváme a dochází nám čas. Průměrná globální teplota je dnes o 1,8 °F vyšší než v minulosti před průmyslovou revolucí. Dochází nám čas: Svět se dostal do klimatické krize, je třeba jednat Číst více Křesťané: Je to milosrdný bič Boží Johannes Friede byl při svém prorokování jistě ovlivněn Biblí, která popisuje přírodní katastrofy jako dramatická varovná znamení. Jimi Bůh zasahuje do lidských záležitostí, aby svým věrným poskytl čas a oddálil to nevyhnutelné – svůj návrat na konci světa. Takový pohled zastávají i mnozí současní křesťané. Jeden z těchto zdrojů si všímá, že během 50.–80. let 20. století bylo ve Spojených státech zaznamenáno 142 přírodních katastrof. V 90. letech jich bylo 72. V následujícím desetiletí od roku 2000 do roku 2009 došlo na celém světě k nejhorším přírodním katastrofám v zaznamenané historii. Nejničivější z hlediska ztrát na životech a majetku je pohroma, kterou Bible opakovaně zmiňuje – zemětřesení! Konec světa se blíží, všichni zemřeme. Známý vědec řekl děsivě konkrétní datum Číst více Popel a temnota po 3 dny Friede dále předpovídá, že sluneční světlo znatelně zeslábne. A jakmile přestane sloužit i umělé světlo, přiblíží se velká událost na nebesích. V té době už bude lidstvo zasaženo hrůzou. Náhle nastane úplná tma, která potrvá tři dny a tři noci. „Během této doby upadnou lidé zbavení síly světla do spánku podobného dřímotě, z něhož se mnozí neprobudí – zejména ti, kteří nemají jiskru duchovního života. Až slunce opět vyjde a objeví se, bude země pokryta pokrývkou popela jako sníh v zimě, až na to, že popel bude mít barvu síry. Ze země bude stoupat vlhká mlha, osvětlená magmatickými plyny.“ Sedmého dne po návratu světla bude země pohlcena popelem a vytvoří se taková úrodnost, jakou ještě nikdo nezažil. Nastane blažený věk. Jak se domnívá autor stránky alamongordo, slova o pokrývce popela nebo vyvřelých plynech naznačují, že příčinou temnoty by mohla být velká sopečná erupce. Tomu by napovídala i zmínka o úrodné půdě. Popel, který zničil život na Zemi, by současně jako hnojivo způsobil, že Země znovu rozkvete a bude na ní lépe než kdykoli předtím. Nemusíme zrovna číst Bibli ani stará proroctví, abychom pochopili, že si člověk svým plundrováním planety zadělal na obrovské problémy. A vše nasvědčuje tomu, že se tyto následky, budou projevovat se stále větší intenzitou. Takže předpověď, že lidstvo nakonec vůbec přežije, činí z vize středověkého mnicha vlastně docela pozitivní poselství. Zdroj: Autorský článek   KAM DÁL: Lidstvo překročilo Rubikon. CO2 je v ovzduší nejvíce v dějinách...

Čas načtení: 2025-05-05 00:30:20

anti-MuSK

Autoprotilátky pod názvem anti-MuSK jsou namířeny proti svalově specifické tyrozinkináze (Muscle-Specific Kinase). Jedná se tedy o protein, enzym, který hraje důležitou roli ve vytváření a udržování nervosvalového spojení, které umožňuje aktivaci svalů. Narušením MuSK dochází k narušení přenosu signálu a oslabení funkce svalů a jejich síly. Působení anti-Musk: V nepřítomnosti anti-MuSK dochází k přenosu informace z nervu na […] Článek anti-MuSK se nejdříve objevil na Uzdravím.cz - magazín o zdraví, medicíně a farmacii.

Čas načtení: 2019-09-30 08:49:33

Agrofertizace Sýrie

Je přece docela normální „nepřátelsky převzít“ něco, co není moje. Stačí třeba neplatit faktury či poštvat na konkurenci finanční úřad, případně spřátelené policisty a řádně na ni „zakleknout“. Komu to připomíná uvažování beneficiáře holdingu Agrofert Andreje Babiše (ANO), toho času premiéra české vlády, není daleko do pravdy. Když se ovšem tyto praktiky zcela veřejně přenesou na pole mezinárodní politiky, působí to strašidelně. Přesně tohle se chystá udělat turecký prezident Recep Erdogan (AKP) v případě severní Sýrie. A náš premiér jej v tom na půdě Valného shromáždění OSN veřejně podpořil. Ne, že by se to v praxi nedělo, ale přece jen, pojmenovat to takto bez obalu je docela „chucpe“. Andrej Babiš veřejně před zástupci všech zemí světa podpořil plán tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana na vytvoření „bezpečné zóny pro uprchlíky“ na severovýchodě Sýrie. Ta země není Erdoganova a není ani neobydlená. „Zakleknout“ na ni Erdogan ale hodlá určitě. Už drahně let hovoří o tom, že teroristy ze severní Sýrie, tedy Kurdy vedené Svobodné demokratické síly (SDF), je třeba eliminovat, tedy zlikvidovat. Staví je tak prakticky stejnou úroveň jako ty, proti nimž Kurdové a jejich vojenské jednotky, kromě kurdsko-arabsko-křesťanských SDF především jejich hlavní Lidové obranné jednotky (YPG/YPJ), od vzniku Islámského státu (IS) bojovali. Turecko rozšiřuje své požadavky Naposledy předvedl eliminaci kurdského živlu v syrské enklávě Afrín, kterou loni v březnu zhruba po tříměsíčních bojích dobyla jeho armáda spolu spolu s protureckými džihádisty z fronty an-Nusra a vojáků kdysi protiasadovské opoziční Svobodné syrské armády (FSA), z nichž se mezitím stali kovaní džihádisté těžko rozeznatelní od pravověrných příslušníků IS. Zpráva OSN, zastíněná na Valném shromáždění klimatickou krizí a syndromem Gréta, zkonstatovala, že v Afrínu dodnes dochází k četným válečným zločinům a zločinům proti lidskosti, jako jsou únosy, znásilňování, mučení a vraždy. A to s jediným účelem: vyhnat kurdské obyvatelstvo, které tam ještě zůstalo poté, co z kantonu Afrín uprchlo 150 tisíc lidí! Ve své řeči na půdě OSN minulý týden, z níž části cituje Thomas Pany ve svém článku „Erdogan chce bezpečnostní zónu v Sýrii až po Deir ez-Zor“ na webu Telepolis, Erdogan své požadavky zřetelně rozšířil. Je známo, že žádá 30 kilometrů hlubokou bezpečnostní zónu, která by podle jeho představ musela pokrýt více než 480 kilometrů čtverečních podél hranice s Tureckem, aby tam mohly být přesídleno jeden až dva miliony syrských uprchlíků z Turecka. Ve svém projevu se však ohledně své vize značně „rozpřáhl“. Řekl, že rozšíření bezpečnostní zóny až po Deir ez-Zor by umožnilo návrat až tří milionů syrských uprchlíků do vlasti. Dokonce mával před kamerami fotografií utopeného chlapečka Aylana Kurdího, která v roce 2015 spustila soucit západního světa, a přitom tvrdil, že jeho plán dalším takovým tragédiím může zabránit. Thomas Pany píše: „Politický záměr za touto bombastickou předehrou odhalil až poté, co připravil své publikum na odvážný požadavek, tedy mimořádnou pomoc Turecku. Dvanáct milionů Syřanů prý bylo válkou vyhnáno ze svých domovů, šest milionů uprchlo do jiných zemí a Turecko bylo touto krizí podle Erdogana postiženo nejvíce. Země přijala celkem pět milionů uprchlíků, z nichž 3,6 milionů pochází hlavně ze Sýrie. Turecko investovalo do pomoci uprchlíkům údajně již 40 miliard dolarů, tvrdí Erdogan. Evropské země podle něj zaplatily jen zlomek této ceny. Takto to nemůže jít dál, Turecko potřebuje podporu, finanční i pomoc s vyvořením „bezpečné zóny“, jinak mu nezbyde nic jiného než poslat uprchlíky dál do Evropy.“ Erdogan ovšem decentně zamlčel, že se jedná o kus Sýrie, který je bohatý na vodu, ropu a cement a kde se produkuje hodně obilí a potravin. Rojava, jak této části říkají Kurdové, nyní oblast pod kurdskou správou, by se mu velmi hodila, obzvláště poté, co už Turecko nemůže obchodovat s ropou kradenou Islámským státem, jak činilo po celou dobu jeho existence. Erdoganovy sliby nemají žádnou váhu Tvrzení, že se jedná o jedinou cestu, jak zastavit příliv uprchlíků do Evropy a zmírnit jejich utrpení, může uvěřit jen ten, kdo se na poli mezinárodní politiky ocitl včera nebo se rozhodl Erdogana podporovat s nadějí, že Turecko se nějak „odvděčí“. Třeba že vrátí alespoň něco z miliardového tureckého dluhu za nedokončenou elektrárnu Adularya. Kdo pozoruje politiku tureckého autokrata delší dobu, ale dobře ví, že s Erdoganem lze jednat jen z pozice síly. Jeho sliby nemají váhu ani papíru, na který jsou protokolárně zapsány. Sliby českému premiérovi nebudou výjimkou. Tady bude spíše platit rčení, že „každý najde svého mistra“. Tentokrát ohledně metod, jak s naprostou bezohledností dosáhnout svého. Vznik zóny, do které mají být přesídleni syrští uprchlíci, už má Erdogan domluvený s Ruskem a s Íránem. Kdo zatím pořád překáží, jsou američtí vojáci, kteří jsou v Rojavě i po ukončení přímých bojů s Islámským státem a dobytí jeho poslední bašty v oblasti Deir ez-Zor. Tíhu pozemních bojů ale nesli převážně Kurdové. Oni přinesli nejvíc obětí. Bránili svou vlast a své místo pro život. Do turecké zóny by spadla i města, která ubránili před IS, jako je Kobání a další velká města, například Kamišlí a Derik. Na hřbitově v Kobání jsou tisíce hrobů obránců města. Stačí pohled na mapu, kterou Erdogan v OSN mával, a každému je jasné, k jak obrovským demografickým změnám by to vedlo. K vyhnání dalších milionů lidí, k dalším etnickým čistkám, mučení a vraždám. Sami uprchlíci by se v zóně ocitli ve velmi nezáviděníhodném postavení. Není pochyb, že stejně jako v Afrínu by značnou část „nových obyvatel Rojavy“ tvořili džihádisté, promíchaní s civilisty. Tedy ti, kteří v současné době prchají před Asadovou armádou z Idlíbu. Teror by tedy nepochybně dopadl i na skutečné uprchlíky. Znamenalo by to i naprostou arabizaci oblasti a konec projektu Rojavy jakožto samosprávného celku s demokratickou, i když jistě ne dokonalou správou. Konec projektu Rojavy jako území, kde jsou jako v jednom z mála míst na Středním východě ženy rovnoprávné s muži a kde mají při správě území zastoupení i místní Arabové a asyrští křesťané. Kde má každý národ právo na vzdělání ve svém jazyce. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Mimochodem, kurdská samospráva se přijetí lidí, kteří z oblasti pocházejí, nijak nebrání, naopak. Těch je mezi uprchlíky ale asi pouze deset procent. Ostatní se nechtějí vrátit na území pod správou syrského režimu z politických, pokud jsou známí odpůrci Asada, ale i z jiných důvodů. Aby nemuseli nastoupit do armády, mnozí z nich pak mají jistě na svědomí i jiné než „politické“ zločiny. Jak už jsem napsala výše, původní protiasadovskou opozici prakticky ovládli džihádisté. Erdogan možná i kvůli přítomnosti koaličních sil v severní Sýrii přehodnotil své hrozby vojenským útokem. Místo toho se hodlá zaštítit podporou evropských států, aby dosáhl prakticky téhož. Nutně se potřebuje zbavit syrských uprchlíků, kteří už jsou majoritní tureckou většinou přijímáni s nelibostí, i proto, že jsou ochotni pracovat za nižší mzdy. Ekonomická situace země je všechno jen ne dobrá. Vládnoucí turecká strana AKP se štěpí poté, co z ní odešel bývalý premiér Ahmet Davutoglu, který zakládá vlastní novou stranu. Opoziční republikánská strana CHP získala starosty velkých měst včetně Istanbulu a Ankary. Blíží se doba, kdy bude po opakovaných rozsudcích Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) z vězení propuštěn bývalý předseda prokurdské levicové strany HDP Selahattin Demirtas. A Erdogan nutně potřebuje úspěch v zahraniční politice. Podpoříme rozhodování "o nás bez nás"? „Podruhé ve dvou dnech jsem se viděl s tureckým prezidentem Erdoganem a potvrdil mu, že země V4 podporují výstavbu bezpečnostní zóny v severní Sýrii,“ napsal Babiš na twitteru po bilaterální schůzce s odkazem na další země visegrádské čtyřky, kterými jsou vedle Česka také Slovensko, Polsko a Maďarsko. Nevím, zda může mluvit za všechny země V4 a doufám, že ne všechny přijmou podporu Erdogana a jeho péči o blaho uprchlíků a Evropy za svou. Hlavně proto, že jeho plánovaná „bezpečná zóna“ žádnou bezpečnou zónou nebude. Pokud vznikne, bude to jen další ohnisko války a bojů mezi Kurdy a tureckou armádou, místo, odkud budou lidé prchat ve velkém. Zastavení uprchlické vlny to nepřinese, přímo naopak. Pokud tedy Babiš cílí na své voliče s tím, že „zachrání Evropu před uprchlickou vlnou“, doufám, že se mine cílem. Měl by si uvědomit, že zrovna naše země se svou historií a smlouvami, kdy se rozhodovalo o nás bez nás, by nemusela být mezi těmi, které posvětí „etnické vyčištění“ národa s historií ještě daleko tragičtější. Ani kdyby se nám vrátilo pár miliard, které stejně umíme báječně prošustrovat, „nepřátelské převzetí“ Rojavy bychom podporovat neměli. Navíc se tím zhola nic nevyřeší.

Čas načtení: 2024-05-15 19:49:40

Ruské síly utrpěly ve směru na Charkov těžké ztráty, tvrdí ukrajinští partyzáni

Ruské útočné jednotky utrpěly na bojišti značné ztráty. Vzhledem k tomu, že je mezi útočníky velké množství trestanců, často dochází ke konfliktům, uvádí server RBC-Ukrajina. The post Ruské síly utrpěly ve směru na Charkov těžké ztráty, tvrdí ukrajinští partyzáni first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-10-14 10:00:00

Izrael vyvraždil dalších nejméně 20 lidí při útoku na školu v Gaze

Škola slouží jako útočiště pro vysídlené Palestince v centrálním táboře NuseiratV noci z neděle na pondělí  bylo při izraelském náletu v centrální části Gazy zabito nejméně 20 lidí včetně dětí ve škole, informovaly dvě místní nemocnice. Škola v Nuseiratu poskytovala útočiště některým z mnoha Palestinců vysídlených v důsledku války.Mezitím v pondělí časně ráno došlo k výbuchům u nemocnice mučedníků Al-Aksá v Deir al-Balah, které zabily tři lidi a zranily asi 50 dalších, uvedla nemocnice. Vzplály stany a obyvatelé komunity v centrální části Gazy nosili zraněné do nemocnice.Mírové síly OSN v Libanonu známé jako UNIFIL uvedly, že izraelské tanky v neděli brzy ráno násilně vjely do brány jednoho postavení a zničily hlavní bránu. Později vypálily v blízkosti mírových sil kouřové střely, které způsobily podráždění kůže. UNIFIL označil tento incident za „další hrubé porušení mezinárodního práva“.Americká viceprezidentka a demokratická kandidátka na prezidentku Kamala Harrisová uvedla, že Izrael musí „urychleně udělat více pro usnadnění přísunu pomoci potřebným“ na severu Gazy.Civilní obyvatelstvo musí být chráněno a musí mít přístup k potravinám, vodě a lékům. Musí být dodržováno mezinárodní humanitární právo.“V posledních dnech izraelské síly rozšířily svůj nájezd do severní Gazy a donutily mnoho rodin opustit své domovy. Ministerstvo zdravotnictví tohoto území v pátek apelovalo na to, aby byl lékařským týmům umožněn přístup do severní poloviny pásma za účelem evakuace zraněných, a na dodávky pohonných hmot do nemocnic na severu, které se potýkají s problémy, a varovalo, že civilistům, kteří se ocitli v zajetí intenzivního ostřelování a leteckých úderů, dochází potraviny a voda.Agentura civilní obrany Gazy uvedla, že izraelské ostřelování v neděli pozdě večer zabilo nejméně 15 lidí ve škole sloužící jako úkryt pro vysídlené Palestince v táboře Nuseirat v centrální části Gazy.Škola Al-Mufti byla ostřelována velkou salvou izraelského dělostřelectva, což si vyžádalo 15 mrtvých, včetně dětí, žen a celých rodin, a 50 zraněných,“ uvedli představitelé. Izraelská armáda uvedla, že „zprávy prověřuje“. Předtím bylo  při útoku bezpilotního letounu zabito pět dětí, které si hrály na rohu ulice v severní Gaze.Mluvčí civilní obrany uvedl, že při útoku na školu al-Mufti, kde se ukrývaly stovky vysídlených lidí z okolí Gazy, bylo zraněno nejméně 50 lidí a více než desítka byla zabita.Pět dětí v severní Gaze bylo údajně zabito při izraelském leteckém útoku, když si hrály na rohu ulice v táboře al-Šatí.Drastické snímky z místa následného zásahu ukazují zkrvavená těla zřejmě mladých dospívajících chlapců. Jeden z nich vypadal, že v ruce svírá několik skleněných kuliček.Podle zprávy z místa, kterou sdělil zpravodaji BBC, zasáhl úder bezpilotního letounu osobu jdoucí po ulici, která zabila děti a zranila sedm dalších lidí.Pozdější snímky ukázaly těla pěti chlapců zabalená do bílých rubášů a položená na podlaze vedle sebe.Teta jednoho z chlapců, který se jmenoval Rami, mu na sociálních sítích napsala dojemnou vzpomínku. Uvedla, že rodina se přestěhovala do al-Šatí poté, co byla nucena opustit své domovy v Džabalíji a odejít do „bezpečnější oblasti“ kvůli válce.

Čas načtení: 2025-10-19 10:00:00

Zprávy o izraelských leteckých útocích na Rafah - je ohrožena dohoda o příměří v Gaze

Pozn. red. Přinášíme znovu informace z Blízkého východu, protože česká média, především ČT, je zkreslují nebo vynechávají podstatná faktaPříměří ohroženo střety ozbrojených skupin s jednotkami HamásuOd vstupu příměří v platnost začaly bezpečnostní síly Hamásu znovu upevňovat kontrolu nad významnými částmi Gazy a střetly se s ozbrojenými skupinami podporovanými Izraelem, které byly rozmístěny ve východních částech města Gaza a také v Rafahu.Tato místa byla oporou těchto ozbrojených skupin, které byly obviněny z únosů nákladních vozidel s humanitární pomocí a narušování křehké bezpečnostní situace v pásmu.Bezpečnostní síly Hamásu se nyní střetly s těmito skupinami ve městě Rafah, které je pod izraelskou kontrolou. Izraelská armáda zasáhla a pokusila se těmto skupinám poskytnout palebnou podporu, aby se mohly stáhnout z oblasti, aniž by byly zabity nebo zatčeny místními bezpečnostními silami.Pro mnoho Palestinců by to mohlo ohrozit udržitelnost příměří.Netanjahu opustil zasedání vlády, aby se zúčastnil bezpečnostních konzultací o incidentu v Rafahu.Izraelská média informují o střetech mezi bojovníky Hamásu a izraelskou armádou v Rafahu. Existují také zprávy o výbuchu improvizované výbušniny, která způsobila škody a zranila vojáky v Rafahu.Pozadím toho všeho je přítomnost ozbrojené milice, která během války spolupracovala s izraelskou armádou, je Palestinci opravdu nenáviděna a možná je hledána Hamásem.Obvinění zní, že Hamás se snaží tuto oblast obklíčit, aby je dostal. Nemáme oficiální potvrzení. Dochází ke střetům a   mezi izraelskými vojáky jsou zřejně zranění.Izraelští politici v současné době tvrdí, že Hamás porušil příměří a že Izrael musí rychle reagovat.

Čas načtení: 2015-09-10 00:15:00

Výběr matrace pro děti

Výběr matrace pro děti je poměrně náročný úkol a neměli byste ho brát na lehkou váhu. Vaše děťátko prospí kolem čtyř tisíc hodin ročně, což je více než 40 % jeho života. Kromě toho, že během spánku nabírá nové síly a energii na celý svůj budoucí život, dochází také k jeho vývinu a růstu. Spánkem je ...

Čas načtení: 2024-02-18 11:29:57

Kvalitní spánek je důležitější, než si myslíme

Světová spánková společnost zvyšuje povědomí o poruchách spánku a prevenci těchto poruch a usiluje o snížení dopadu problémů se spánkem, jehož význam zejména v současné době koronavirové pandemie, kterou provází i vyšší incidence duševních poruch, narůstá. Problémy se spánkem ohrožují zdraví nebo kvalitu života až 45 procent světové populace. Projevy špatného spánku jsou široké, od únavy, svalového napětí, palpitací, bolesti hlavy až po poruchy nálad, podrážděnost, poruchy sociálních profesních aktivit a celkové snížení kvality života. V dětství jsou pak typické poruchy školní výkonnosti, pozornosti a behaviorální poruchy. Ačkoli pravidla správné spánkové hygieny jsou většině populace známa, zdaleka ne každý, kdo trpí problémy se spánkem, je dodržuje. Přitom důsledky mají jednak dopad zdravotní (kardiovaskulární, metabolická a psychiatrická onemocnění), jednak sociálně‑ekonomický, který je spojen s nižší pracovní produktivitou a třikrát až pětkrát delší rekonvalescencí. Např. v USA jde 20 procent dopravních nehod na vrub právě špatného spánku. Přes to všechno, jak ukazují průzkumy, zejména v mladším věku zhruba polovina populace doporučený čas spánku nedodržuje. „Podle výsledků vědeckých studií bychom měli spát ideálně sedm až osm hodin denně. Spíme‑li výrazně méně nebo více, je většinou něco špatně. Prováděné studie dokazují, že lidé, kteří spí pravidelně mezi sedmi a osmi hodinami denně, mají podstatně nižší riziko výskytu onemocnění, která nám zkracují věk (hlavně kardiovaskulární a metabolická onemocnění). Naopak ve vyšším riziku jsou ti, kteří spali méně než šest hodin, ale i ti, kteří spali déle než osm hodin denně. Nejdůležitější ale je spát tak dlouho, abychom byli odpočatí a vyspalí,“ uvedl ve své přednášce neurolog MUDr. Martin Pretl, CSc., z Neurologické ambulance a Spánkové poradny Inspamed v Praze. Jak vysvětluje, chronická nevyspalost např. zvyšuje chuť na jídlo, zejména sladkosti, což je spojeno s vyšším kalorickým příjmem a narůstajícím rizikem obezity, kardiovaskulárních onemocnění a diabetu 2. typu. V souvislosti se zdravým spánkem odborníci zdůrazňují pravidla spánkové hygieny. Pokud ani jejich dodržování problémy s nespavostí nevyřeší, je třeba vyhledat odbornou pomoc. Tou může být v první linii praktický lékař, poté somnolog, ev. jiný specialista. Poruchy dýchání ve spánku Jak vysvětluje MUDr. Samuel Genzor z Kliniky plicních nemocí a tuberkulózy LF UP a FN Olomouc, za zásadní narušení kvality spánku může být zodpovědná i některá z poruch dýchání ve spánku. K nejčastějším patří syndrom obstrukční spánkové apnoe (OSA), kdy dochází k přerušení toku vydechovaného vzduchu na více než deset sekund. Je‑li počet zástav dechu mezi pěti a patnácti za hodinu, jedná se o lehkou OSA, při 15–30 jde o středně těžké onemocnění vyžadující léčbu např. přetlakovou ventilací. Překročení 30 a více zástav dechu za hodinu spánku znamená těžký syndrom OSA. Jak lékař varuje, toto onemocnění má vliv na téměř celý organismus, ovlivňuje srážlivost krve, krvetvorbu, fungování CNS, kardiovaskulárního systému, metabolismu, urogenitálního systému a samozřejmě s sebou nese i sociální důsledky. Spánková apnoe výrazně narušuje strukturu spánku, který, ač může být i poměrně dlouhý, není dostatečný. Nedostatek spánku, obezita a spánková apnoe jsou rizikové faktory pro: 1. Poruchy CNS Repetitivní hypoxémie a četná mikroprobuzení, ke kterým při OSA dochází, vedou ke zvýšené spavosti a únavě, což má za následek více úrazů, zejména dopravních nehod. Důsledkem je také zvýšená incidence cévních mozkových příhod, častější a časnější nástup demence a zvýšená prevalence deprese. 2. Kardiovaskulární systém Většina pacientů s OSA má arteriální hypertenzi, častá je ale také farmakorezistentní hypertenze, vyšší je i incidence ischemické choroby srdeční a arytmií, např. fibrilace síní. 3. Metabolismus Častěji dochází k hyperglykémii (a diabetu 2. typu), hyperlipidémii a hyperurikémii. 4. Urogenitální systém Vyšší je prevalence nykturie (noční močení), častěji dochází ke snížení libida a erektilní dysfunkci. Počet pacientů se spánkovou apnoe se odhaduje na dvě až čtyři procenta dospělé populace. Tomu bohužel neodpovídá počet spánkových laboratoří v ČR, kde se tímto problémem primárně zabývají. Proto je snahou posílat na tato pracoviště jen takové pacienty, u nichž se OSA velmi pravděpodobně vyskytuje. K tomu pomáhá screening a zaměření se na cílové skupiny, kde typickým pacientem je starší obézní muž. Využíván je mezinárodní dotazník Epworthské škály spavosti (hodnotí pouze spavost) nebo dotazník STOP‑BANG, hodnotící typické příznaky a faktory spojené se zvýšenou incidencí OSA (chrápání, únava, pozorovaná zástava dechu, vysoký TK, vysoké BMI, vyšší věk, široký krk a mužské pohlaví). Další možností screeningu je limitovaná ambulantní noční monitorace spánku. Ve spánkové laboratoři je pak diagnostika upřesněna za pomoci např. polygrafie nebo polysomnografie, kdy je současně měřena i aktivita mozku. „Nejčastěji indikujeme konzervativní léčbu, kdy na prvním místě pacienty s nadváhou povzbuzujeme ke snížení hmotnosti a úpravě životního stylu, zejména omezení alkoholu a hypnotik. V neposlední řadě je zde ale i léčba pozitivním přetlakem, kdy je vzduch vháněn do dýchacích cest. Přetlaková ventilace zlepšuje kvalitu spánku, denní pozornost a celkovou kvalitu života. Zároveň snižuje krevní tlak a některé studie potvrzují i snížení kardiovaskulárního rizika,“ popisuje MUDr. Genzor. Jak však dodává, nedojde‑li zejména u obézních pacientů k výrazné redukci hmotnosti, tuto léčbu, která podstatu problému neléčí, jen v době užívání odstraňuje zástavy dechu, je nutno považovat za celoživotní. Kolem deseti procent pacientů tuto terapii ale netoleruje. V případě neobézních pacientů při anatomické překážce v dýchacích cestách je někdy možná i chirurgická léčba (septoplastika, adenotomie nebo uvuloplastika). Častým problémem je i chrápání, které je způsobeno zúžením dýchacích cest. Více se objevuje u obézních, zhoršuje se s věkem a negativní vliv má např. požití alkoholu. Chrápání může nejen obtěžovat okolí, ale časem se může zhoršit až do obstrukční spánkové apnoe. Prevencí je i zde správná spánková hygiena a v případě nadváhy redukce hmotnosti. Při obtěžujícím chrápání je vždy vhodné doplnit i ORL vyšetření. MĚLI BYSTE VĚDĚT... Pravidla spánkové hygieny Nepít kávu, černý, zelený čaj, kolu apod. nejlépe 4–6 hodin před ulehnutím Večer vynechat těžká jídla, poslední jídlo konzumovat optimálně 3–4 hodiny před ulehnutím Po večeři neřešit důležité věci, zaměřit se na příjemnou, relaxační činnost Lehká procházka po večeři může přispět k usínání, náročnější cvičení zařadit již před večeří a vyhnout se mu 3–4 hodiny před spánkem Nepít večer alkohol, sice usnadní usnutí, ale zabraňuje hlubokému spánku Před usnutím nekouřit, nikotin stimuluje V místnosti na spaní minimalizovat hluk a světlo a upravit teplotu na 18–20 °C Uléhat a vstávat každý den ve stejnou dobu, u toho, kdo má potíže se spánkem, by se doba neměla lišit o více než 15 minut Postel a ložnici užívat pouze ke spánku a pohlavnímu životu, odstranit z ložnice televizi, v posteli nejíst atd. Pobyt v posteli omezit na nezbytně nutnou dobu, v posteli se zbytečně nepřevalovat, postel neslouží k přemýšlení   Nespavost očima psychiatra I podle MUDr. Jakuba Vaňka z Kliniky psychiatrie LF UP a FN Olomouc je spánek nezbytný pro lidský organismus, který jej potřebuje k integraci všech procesů mozku. Z pohledu somnologa se toho totiž ve spánku děje více než v průběhu celého dne. Dochází během něj nejen ke kontrole tělesných funkcí a systémů, ale také k ukládání paměťové stopy. Přesto jeho průměrná doba klesá. Zatímco ještě v 60. letech jsme spali v průměru 7,5–8 hodin, dnes je to 6,5–7 hodin. „Podílejí se na tom různé sociologické a psychologické fenomény. Jedna z jednodušších teorií je, že dnes máme mnohem více podnětů, kterým se můžeme věnovat, a tudíž často aktivně odkládáme spánek a snažíme se víc vyplnit čas a žít život naplno. To ale často vede k tomu, že si můžeme poškodit zdraví,“ varuje MUDr. Vaněk. Spánek je aktivně řízen dvěma procesy, cirkadiánním rytmem a homeostatickým procesem. U průměrného českého člověka, který vstává cca mezi šestou a osmou hodinou, se tyto dva procesy setkávají mezi desátou a jedenáctou hodinou večer a v tu dobu bychom měli být schopni přirozeně usnout. Jak MUDr. Vaněk vysvětluje, u jižních národů zvyklých na polední siestu se homeostatický proces přeruší, dojde k doplnění části energie během dne a následně se pak posouvá i doba nočního spánku. V lidské kultuře je typický monofázický spánek, dvou‑ nebo trojfázový spánek je běžný spíše pro vývoj, tedy dětství a dospívání. Současné výzkumy ukazují, že mozek v průběhu spánku, zejména v REM fázi, cíleně prochází veškeré informace uplynulého dne a z nich selektivně vybere cca 25 procent, které uloží. Co a proč si pamatujeme, je cílem dalšího bádání. Jisté však je, že v průběhu spánku klesá koncentrace odpadních látek v mozku, což je dáno např. tím, že se zvětšují prostory mezi buňkami, což umožňuje plynulejší odstranění odpadních látek z mozkomíšního moku a jejich vylučování např. močí. V průběhu spánku dochází i u dospělého člověka k nárůstu koncentrace růstového hormonu, což má vliv na svalovou a buněčnou regeneraci. Spánek také podporuje neuroplasticitu mozku a tvorbu learning synapsí. V průběhu roku zažije epizodu přechodné nespavosti na 50 procent populace, přitom primární nespavostí bez vazby na jiné onemocnění trpí cca šest procent lidí. Častější je nespavost u lidí starších 65 let, i když pro přibývající věk je typický kratší a přerušovaný spánek. K příznakům nespavosti patří: únava, nedostatek energie, poruchy paměti, zpomalenost, snížená pozornost, napětí, úzkost, podrážděnost, pozdní usínání, brzké probouzení, mikrospánky, usínání při jednotvárných činnostech. Objektivní známky nespavosti lékař určuje na základě anamnézy, spánkového deníku, dotazníkového šetření a polysomnografie. Nejčastější příčiny nespavosti: stres, nadměrná psychická zátěž, nepravidelný spánkový režim, změna přirozeného biologického rytmu, psychické poruchy, špatné prostředí pro spánek, léky a návykové látky, nemoc a zvláště bolest, nedostatek pohybu během dne, naučená psychofyziologická nespavost, paradoxní nespavost. Léčba nespavosti spočívá vždy především v odstranění její příčiny, tedy tlumení bolesti, úpravě návyku, léčbě duševního onemocnění (úzkost, deprese). Důležité je naučit se pracovat se stresem (relaxace), upravit životosprávu, životní styl a omezit konzumaci stimulujících a návykových látek. Léky jsou až na výjimky pouze přechodné řešení a pomoc k překonání nejakutnějších obtíží. Jak doporučují i odborné guidelines Psychiatrické společnosti ČLS JEP pro léčbu insomnie, první léčebnou modalitou je kognitivně behaviorální terapie (KBT). „Například i britský NICE (National Institute for Health and Care Excellence) doporučuje v první linii léčby jednoznačně KBT. Praktický lékař pošle pacienta k psychologovi nebo doporučí aplikaci se státem garantovaným kursem pro nespavost. Teprve pokud nic z toho nezabere, jsou předepisovány léky,“ říká MUDr. Vaněk s tím, že KBT je zaměřena na chování a pracuje s návyky a zlozvyky jedince. Psychoterapeutické postupy jsou účinné u 70–80 procent pacientů v péči praktického lékaře. Ve farmakoterapii se k léčbě nespavosti předepisují hypnotika 3. generace, jejichž užívání je ale přechodné (max. 4 týdny), mají řadu nežádoucích účinků a jsou spojena se vznikem závislosti. Další možností jsou anxiolytika a antihistaminika 1. generace, která jsou předepisována především u nespavosti s úzkostnou složkou. „Lepší volbou, která je zvláště v psychiatrii preferována, je léčba antidepresivy, kde pro nespavost stačí velmi nízká, a tudíž bezpečná dávka. Výhodou je, že zde nevzniká závislost a je možné jejich dlouhodobé užívání, včetně užívání podle potřeby. Předepisována mohou být i praktickým lékařem,“ říká MUDr. Vaněk. Alternativní možností je i léčba melatoninem, syntetickým hormonem účastnícím se cirkadiánních rytmů, který je vhodný zejména u lidí nad 55 let, je nenávykový a velmi bezpečný i u pacientů s dalšími civilizačními chorobami. Hodnocení efektu této terapie ale nastává až po 13 týdnech léčby. Jak se odborníci shodují, správný spánek je nedílnou součástí zdravého fungování našeho organismu a podle toho by mu měla být věnována i patřičná pozornost.   K VĚCI... Co možná o spánku nevíte Po 16 hodinách vzhůru je reakční doba a funkčnost mozku rovna 0,5 promile v krvi. 12 % lidí sní černobíle. Před vynálezem televize byl poměr opačný, jen 1/3 lidí snila barevně. Žirafa spí necelé dvě hodiny denně, oproti tomu netopýr hnědý téměř 20 hodin. Delfíni a velryby spí jen napůl – jedna hemisféra je vždy vzhůru. Organismus dříve zemře na spánkovou deprivaci než nedostatkem jídla. Člověk je jediný savec, který vědomě oddaluje spánek. Zdroj: MT

Čas načtení: 2023-12-23 18:17:12

Kvantové počítače

Třicet let se ve svém psaní důsledně vyhýbám kvantovým počítačům. Dnes je načase tomu udělat konec. A říct si něco víc o kvantových počítačích a otevřít jejich důsledky pro lidstvo. Tak především: proč jsem se jim tak důsledně vyhýbal? Protože se musím přiznat, že stále neumím zjednodušeně říct, jak fungují. Ne proto, že bych to nevěděl, ale prostě proto, že to neumím říct tak jednoduše, abych s tím byl spokojený. Za poslední rok se toho v kvantových počítačích událo mnoho nového a já jsem mimo jiné přečetl pětici knih, které se snažily v krátkosti představit na čtyřech stovkách stran, jak kvantové počítače fungují. Tím jsem poněkud ztratil ostych, neboť stručné vysvětlení se nedaří ani nositelům nobelových cen. Odpusťte tedy prosím mě, že se pokusím velmi zjednodušujícími příměry vysvětlit, o co jde a proč je to důležité. Dnes jsme zvyklí na to, že každý počítač je takzvaným turingovým strojem, tedy mašinkou, která umí provádět operace s binárními čísly. Vše, co jde do klasického počítače, se musí převést na jedničky a nuly, takzvané bity. Chvilku se můžete trápit s teorií, můžeme si ukázat, jak se čísla v této dvojkové soustavě sčítají, ale je to v zásadě jedno, takhle hluboko se u běžných počítačů dostane málokdo, jen ten pojem “bit” a jeho násobky nám zůstávají. Bit může být representován libovolně: může to být zhasnutá či rozsvícená žárovka, sepnutý tranzistor atd. Jednička nebo nula. Kvantové počítače používají kvantové bity, takzvané qubity. I ony mohou nabývat hodnoty jedna nebo nula - a pak také všech hodnot mezi tím. A klidně více hodnot zároveň. To tehdy, když se nacházejí v takzvané superpozici. To se lehce řekne, ale obtížně vysvětluje. Qubity jsou subatomární částice, zejména elektrony nebo fotony. A ty se mohou chovat jako částice i jako vlny, s čímž právě souvisí ona “mnohost”, jíž se projevují. Určitě jste slyšeli to rčení o Schrodingerově kočce v krabici, o které nevíme, zda je mrtvá nebo živá, dokud se do krabice nepodíváme a nezjistíme, zda ji důmyslné zařízení v krabici neusmrtilo. Toto myšlenkové cvičení Erwina Schrodingera a především rovnice za ním vyneslo jeho autorovi Nobelovu cenu. Abych byl přesný, když hovořil o kočce, měl cenu už dva roky v kapse. Schrodinger tím chtěl poukázat na problematickou uchopitelnost takzvané kodaňské interpretace kvantové fyziky, jenže o sto let později je jeho kočka vnímána spíše jako zábavný mem. Ve skutečnosti, pokud přijmeme za své nejmodernější verzi kvantové fyziky popisující multiversum, tedy mnohovesmír, ta kočka v krabici existuje ne ve dvou, ale hned v nekonečném množství stavů, živá, mrtvá, umírající, ale také třeba zcela zmizelá, s narozenými koťaty nebo třeba proměněná v pejska. Ve všech těchto stavech existuje ona kvantová Schrodingerova kočka do momentu, než otevřete krabici. Co se stane pak, o tom se kvantoví fyzici přou. Někteří tvrdí, že v tu chvíli se vlna zhroutí do konkrétní pozice a kočka bude živá nebo mrtvá. Jiní říkají, že otevřením krabice jen podle zákona pravděpodobnosti uvidíte něco a že je to podobné, jako když naberete vodu do dlaní. Spousta jí vyteče, nemůžete přesně říct, kolik vody naberete, ale velmi pravděpodobně to bude více, jak několik atomů a méně, než tuna. Že z toho nejste moudří? Inu, proto jsou tomu věnovány knihy o stovkách stran. Jednoduché příměry z našeho světa nejsou dostatečné. Podstatný je pro nás především ten jeden důsledek: qubit obsahuje najednou obrovské množství hodnot ale přitom právě jednu. A teď, co s tím dělá ten kvantový počítač? Představte si, že chcete udělat program, který nasimuluje pravděpodobnost stavu kočky v oné krabici. Už jsme si řekli, že to není ono “pade na pade”, že je tu celá řada více či méně nepravděpodobných možností. Normální počítač dostane zadané varianty a nějakou dobu k nim bude počítat hromadu výpočtů a pak z něj něco vypadne. U kvantového počítače to proběhne jinak. Výpočet na kvantovém počítači funguje tak, že se připraví superpozice všech možných výpočetních stavů. Kvantový obvod připravený uživatelem používá interferenci selektivně na složky superpozice podle zadaného algoritmu. Mnoho možných výsledků je interferencí zrušeno, zatímco jiné jsou zesíleny. Zesílené výsledky jsou řešením výpočtu.  Tím pádem výpočet proběhne prakticky okamžitě. Také bychom mohli říct, že výpočet proběhne v nekonečném počtu všech možných vesmírů, v počítačích v nich umístěných a odečte se výsledek, který nejlépe zapadá do toho našeho vesmíru. Zní to jako magie, ale je to spíš pravděpodobnost a podobnost nebo naše neznalost skutečného fungování kvantového počítače.  Jen qubity a jejich superpozice by na fungování kvantového počítače nestačily. Důležitým prvkem je možnost vytvářet páry qubitů, které jsou “entanglované”, což znamená, že dva členové páru existují v jednom kvantovém stavu. Změna stavu jednoho z qubitů okamžitě změní stav druhého předvídatelným způsobem a na libovolnou vzdálenost. A když říkám okamžitě, tak myslím okamžitě, rychleji, než by se ta informace přenesla světlem. Nikdo zatím přesně neví, jak a proč provázání funguje. Dokonce to zmátlo i Einsteina, který to slavně popsal jako “strašidelné působení na dálku”. Je však klíčem k výkonu kvantových počítačů. V běžném počítači zdvojnásobení počtu bitů zdvojnásobí jeho výpočetní výkon. Díky provázanosti však přidání dalších qubitů ke kvantovému stroji vede k exponenciálnímu nárůstu jeho schopnosti zpracovávat čísla. Superpozice umožňuje jednomu qubitu provádět dva výpočty najednou, a pokud jsou dva qubity propojeny entanglováním, mohou provést dva nebo čtyři výpočty současně; tři qubity až osm výpočtů atd. V principu by kvantový počítač s 300 qubity mohl v jednom okamžiku provést více výpočtů, než kolik je atomů ve viditelném vesmíru. Odtud také pojem kvantová nadřazenost, který označuje stav, kdy kvantové počítače dosáhnou úrovně rychlosti výpočtů, které nemohou klasické počítače ve vhodných úlohách konkurovat. Dnes se předpokládá, že kvantové nadřazenosti bude podle typu kvantového obvodu možné dosáhnout při 200-400 qubitech, tedy na počítačích nikoliv vzdálených od těch dnešních. Výše uvedené také znamená, že jsou úlohy, na které se kvantový počítač hodí a naopak takové, na které je zcela zbytečný. Například udělat počítač zobrazující grafické rozhraní nebo kódující video, na to je podstatně lepší běžný počítače, protože je to lineárně běžící úloha, kterou za pořizovací náklady a elektřinu vyřídí podstatně lépe. Kvantové počítače jsou dobré na výpočty, které jsou strukturálně paralelizované a které by ani normálními počítači nešly provést, typicky na jevy svou povahou kvantové. Vezměme si třeba simulaci fotosyntézy. Obecně víme, jak funguje, ale její detailní pochopení a zopakování či napodobení nám uniká, protože běžnými počítači nelze simulaci provést, výpočet by nedoběhl v geologicky dohledné době. Zřejmě i proto, že fotosyntéza je svou povahou kvantový proces. A její rozluštění a nasimulování je úloha pro kvantový počítač. Zajímavá otázka je, zda toto znamená, že vyrobením jediného kvantového počítače získáme nekonečný výkon počítačů z nekonečného počtu vesmírů. Nu, tak jednoduché to není. Za prvé nevíme, zda počet těch vesmírů či bublin je nekonečný, je to jen předpoklad, či spíše představa nebo zjednodušený popis nějakého abstraktnější představy. Takovou představu asi umíme uchopit lépe, než představu všech pravděpodobnostních variant koexistujících v našem prostoru a času tak, že připomínají mlhovinu, do níž se při pozorování noříme. Za druhé je tu i praktické omezení. Kvantové počítače jsou technicky velmi náročné a vlastně nestabilní. S qubity se pracuje v teplotách kolem absolutní nuly, v mechanicky stabilním prostředí, bez otřesů a se subatomární atomární přesností. Když dojde k odchylkám od ideálu, dochází k dekoherenci, tedy k rozpadu a zániku kvantového chování qubitů ještě před tím, než dokončí výpočet. Tím vzniká “šum”, tedy defektně získané informace. Důležitou součástí každého kvantového počítače je jednotka, která ověřuje kvalitu získaných informací a vyřazuje ty zjevně špatné. Představte si, že byste dali svému počítači sečíst dvě čísla a počítač by musel mít součástku, která by tento výpočet provedla nějakolikrát a pak vybrala za správný výsledek ten většinový - tak nějak to mají kvantové počítače. Nu a právě schopnost udržet šum pod kontrolou spoluurčuje onen počet využívaných “mnohovesmírných počítačů”, výsledků z nich a tím i výkonu. Aby to fungovalo dobře, je potřeba spojit větší množství qubitů (cca tisíce) do jednoho “logického qubitu”, což zní teoreticky dobře, jenže v praxi mají dnešní kvantové počítače kolem 200 qubitů. Zní to famózně, má to všechno své drobné slabiny. Například to, že kvantový počítač je extrémně složité vyrobit. Všechno je extrémně nízké: teploty, rozměry, snad jen rozpočty musí být extrémně vysoké. Podle některých kritiků kvůli tomu nebudou kvantové počítače nikdy praktické, budou jen takovou hračkou nebo velmi specializovaným počítačem pro vzácné typy úloh. Nu - kdo by byl před padesáti lety řekl, že budeme mít supervýkonný počítač připojený na internet v kapse? Tvrdší kritika se objevuje i z renomovaných zdrojů, například letos v květnu v časopisu Nature, kde se přímo píše, že kvantové počítače zatím nejsou k ničemu. Podobně kritický byl také šéfarchitekt švýcarského superpočítačového centra Torsten Hoefler ve článku Oddělit hype od praktičnosti: O reálném dosažení kvantové výhody, který suše konstatuje: “naše analýza ukazuje, že široká škála často citovaných aplikací pravděpodobně nepovede k praktickému kvantovému náskoku bez významných algoritmických vylepšení.” Bude potřeba přijít s novými algoritmy, které výhod kvantových počítačů využijí. Podle Hoeflera jsou nejslibnějšími kandidáty na dosažení zrychlení pomocí kvantových počítačů “problémy s malými daty”, například v chemii a materiálových vědách. Článek však také dochází k závěru, že velká řada uvažovaných potenciálních aplikací, jako je strojové učení, “nedosáhne v dohledné době kvantové výhody se současnými kvantovými algoritmy”, a identifikoval vstupně-výstupní omezení, která činí zrychlení nepravděpodobným například pro tak zajímavé a atraktivní problémy s velkými daty. Jsou tu i strukturálně-existenční výhrady. Paul Davies tvrdí, že 400-qubitový počítač by se dostal do rozporu s kosmologickou informační mezí, kterou předpokládá holografický princip. Podle něj pozorovatelný vesmír představuje konečnou kauzální oblast s omezenými materiálními a informačními zdroji a takový kvantový počítač by je přesáhl s neznámými následky, nebo naopak přesáhnout nemohl - a tím by nepřekonal hranici nutnou ke kvantové nadřazenosti. Dnes se předpokládá, že kvantové počítače budou mít několik způsobů nasazení. Z médií čtete, že budou luštit šifry, protože takové AES256 chroupnou na počkání. Budiž, možná, proto se pomalu přechází na “postkvantové” šifry, tedy algoritmy vymyšlené tak, aby kvantovým počítačům daly zabrat. Tady to bude jako vždy: panika povzbuzovaná prodejci a médii, otočí se v tom nějaké peníze, ale mnoho ohně z toho kouře nebude. Problematika je dostatečně známá. Důležitější budou dva aspekty: chemicko-biologický výzkum, kde kvantové počítače mohou provádět simulace na úrovni buněk a atomů. Mohou přispět k výzkumu DNA i jevů, jimž nerozumíme a které bychom potřebovali zvládnout, jako je třeba právě fotosyntéza. A proto je také z průmyslového pohledu nutné kvantové počítače neminout: jsou momentálně nejzřetelnější šancí dosáhnout průlomu v těchto oborech, které jsou pro další posun klíčové. A ten, kdo ovládne fotosyntézu nebo zásadně porozumí DNA, bude mít opravdu průlomové výhody. Třetím oborem je umělá inteligence. Ano, řada průlomů v ní nastala a velké jazykové modely jsou jedním z nich, který obor AI za poslední léta obrovsky posunul. Jenže v jednom z minulých článků jsme si také řekli, jaká jsou rizika pro to, že z AI se nestane kýžený průlom: že posuny v algoritmech nebudou sledovány rychlými posuny v technologiích. A tím se dostáváme k poslední části povídání, které by vám mělo pomoci utvořit si názor na kvantové počítače. Nemůžeme zůstat u křemíku a klasických počítačů, tedy u Turingových strojů? Musíme experimentovat s kvanty, není to drahá zbytečnost? Nemáme se soustředit na další rozvoj běžných počítačů? Zásadní dnešní problém výpočetní techniky se jmenuje Moorův zákon. A otázka, jak rychle se blížíme jeho konci. Moorův zákon říká, že počet tranzistorů (a tedy rychlost) integrovaného obvodu na stejné ploše se zhruba každých 18 měsíců zdvojnásobí. Bylo to praktické pozorování jednoho ze zakladatelů společnosti Intel, není to fyzikální zákon, jen se tomu tak říká. Moorův zákon má totiž jeden hlavní limit: fyzikální zákony. Dnešní technologie tvorby čipů na úrovni 3nm už pracují s atomární přesností. Dráhy, po nichž se na čipech pohybují elektrony, mají šířku několika desítek atomů a jít ta menší rozměry, je potíž. Čím užší jsou dráhy, tím vyšší je zahřívání a také možnosti chyb. Jakmile se dráhy dostanou na atomové rozměry, dochází v nich ke kvantovým efektům, které v elektronice vnímáme jako rušení. V běžné technologii procesorů už o mnoho níž jít nemůžeme. Existuje celá řada předpovědí, kdy a jakých rozměrů dosáhneme, obecně tak kolem roku 2040 narazí stávající procesorové technologie na atomární hranici. A to ještě předpokládáme, že takovéto procesory budou vyrobitelné masově a zaplatitelné trhem. Pokud mají počítače pokračovat, musí přijít radikální změna v návrhu a kvantové počítače jsou dnes tou nejpokročilejší variantou. Tou druhou je mimochodem sdílení volného výpočetního výkonu lidských mozků. A řekněme si upřímně, to se mi víc líbí sypání peněz do kvantových mašinek. A co retro country Česko? Tak a to by bylo pro základní povídání všechno. Dovolte mi ale jeden povzdech. Kvantovým počítačům se v Česku věnujeme pramálo a ostatně jako ze všeho dění kolem moderních progresivních oborů je vidět, že spíše než “country for the future” jsme “retro country”. Existuje extrémně málo knih v češtině a z českých autorů se kvantové mechanice věnuje Bedřich Velický, který napsal kolegou Janem Klímou knihu o kvantové mechanice. Pánům je ale 85 let (každému, ne v součtu) a i když jsou to legendy oboru, tak nějak bych očekával, že dobrou a čtivou publikaci zaměřenou na mladší čtenáře napíše čtyřicetiletý postdoc, který se aktuálně oborem zabývá a je v čilém komunikačním spojení s kolegy na světě. Nic a nikoho takového zřejmě nemáme, nebo o něm nevím. A tohle je moje veřejná nabídka: pokud někoho takového znáte, extrémně rád mu pomůžu takovou knihu napsat, protože jestli něco žánr kvantové fyziky potřebuje, tak je to jeho česká tvář (jeho, ne moje, já jen přepíšu věty ve vědečtině do češtiny). Na lepší časy se mírně blízká. Jak se začalo debatovat o tom, že nám do Česka koupí EU kvantový počítač, začalo se to trochu hýbat. Jasně, bylo by trapné mít na technické univerzitě v Ostravě kvantový počítač projektu LUMI-Q a nemít k němu co s ním dělat. Takže na ČVUT i VŠB se vypisují první kurzy kvantových počítačů a máme tu právě ono superpočítačové centrum, kam kvantový počítač má přijít. Jenže to je jen začátek, postupujeme totiž jako vždycky. Kupují se drahé věci, dělají se drahá gesta, ale chybí propagace, chybí vědomí důležitosti projektu, které by politici i vědci sdíleli s veřejností. Chybí nadšení, chybí popularizace, takže to tak trochu vypadá, jako že nám přiklepli eurounijní peníze, za ty koupíme drahou mašinku, spálíme hromadu strojového času a dopadne to jako vždycky. Nijak. A pak se podíváte do databáze studenstkých prací ČVUT a zjistíte, že za poslední tři roky se zde obhajovalo deset prací na téma kvantové fyziky, z toho tři disertace. Na VŠB, která sousedí se superpočítačovým centrem, kam má přijít kvantový počítač, jsou to tak tři práce. Snad jen špatně hledám… Pokud si chcete nějakou knihu v češtině o kvantové fyzice a počítačích koupit, tak doporučím začít u Pátrání po Schrodingerově kočce od Johna Gribbina. Je to už skoro osmdesátiletý britský fyzik, ale machr na popularizaci fyzikálních témat, protože taky píše scifi (dobrý, fyzikální). Tato kniha je bohužel už 40 let stará, napsal ji v roce 1984, ale je to klasika žánru, až na základě jejího úspěchu Hawking napsal svou Stručnou historii času. Tu si ostatně přeštěte taky. V regálech knihkupectví najdete o kvantech často spíš metafyzické záležitosti jako je Kvantová kniha odpovědí.  Je to sice teoretický fyzik, ale má to šoupnuté trochu do netafyzična a bude se vám kvantově snažit vysvětlit život a lásku, chraň vás ruka páně si tuhle knížku koupit mezi prvními. Tu se vyplatí číst až v momentě, když už máte načteno a umíte rozlišit mešuge názory jen od příliš odvážných. Slušnou knihou je také Částice na konci vesmíru od amerického teoretického fyzika Seana Carrolla (originál vyšel před deseti lety). Pak u nás vyšel překlad knihy italského teoretického fyzika Carla Rovelliho, což je jeden z velmi uznávaných kvantových fyziků. Jeho kniha Realita není, čím se zdá, vyšla v roce 2016 a je prostě dobrá, česky vyšla jen o dva roky později. Argo vydalo v edici Dokořán ještě dvě další slušné knihy česky, ale to už se opakujeme v základech. Pokud můžete sáhnout do anglické literatury, doporučím od prvně zmíněného Johna Gribbina Počítání s kvantovou kočkou, velmi dobrý úvod do kvantových počítačů, pak si půjdete rovnou koupit tekuté hélium a jeden si postavit. Od Gribbina si mimochodem přečtete cokoliv, je to skvělý popularizátor, jeho knihy mají hluboký vhled a jsou pochopitelné a z řady příbuzných oborů. Ne nadarmo bývá označován za nejlepšího popularizátora vědy vůbec. Kniha Davida Deutsche The Fabric of Reality z roku 1997 je další dílo, které byste neměli minout. A přijde mi nepochopitelné, že nevyšla v češtině, je to jedno ze stěžejních děl oboru, ve kterém je Deutsch velmi oceňován, ačkoliv nobelovka mu stále uniká, přeci jen je více teoretik. Ačkoliv Deutsch vydal řadu skvělých knih, v češtině nevyšlo nic. Sabine Hosenfelder je německá teoretická fyzička v oboru kvantové gravitace a její kniha Lost in Math je krásným povídáním o jazyku matematiky ve fyzice. Nebojte se, netrápí vás rovnicemi. Tak a to je pro dnešek všechno. Snad jen jedna jediná věc: když se podíváte na seznam udělených Nobelových cen, záležitosti kolem kvant tam vedou spolu s věcmi kolem DNA. Jasně, jestli v tom neděláte třicet let, asi to příští rok neklapne, ale je to zkrátka obor, kde se dnes děje nejvíce. Ostatně, letos dostala Nobelovu cenu za chemii trojice vědců za kvantové tečky. Moungi Bawendi z MIT, Louis Brus z Kolumbijské univerzity a Alexej Ekimov ze společnosti Nanocrystals Technology byli oceněni za svou práci s drobnými částicemi, které “mají jedinečné vlastnosti a nyní šíří své světlo z televizních obrazovek a LED lamp”, jak zní ve zdůvodnění ocenění.

Čas načtení: 2024-05-09 06:30:00

V Česku dochází písek. Nedostatek suroviny prodraží a zbrzdí stavby, včetně dálnic

České stavebnictví čekají v příštích letech problémy. V tuzemsku totiž dochází základní surovina většiny staveb: písek. Vzdálenosti pro dovoz písku na staveniště … The post V Česku dochází písek. Nedostatek suroviny prodraží a zbrzdí stavby, včetně dálnic first appeared on Hybrid.cz.

Čas načtení: 2024-11-08 14:45:46

Vymknutý kotník: Jak ho rozpoznat a léčit

Vymknutý kotník je běžným zraněním, ke kterému dochází nejen při sportu, ale i při špatném doskoku, došlápnutí nebo zakopnutí. Zjistěte, jak rozpoznat vymknutý kotník, jak ho léčit a čemu se naopak vyvarovat. Jak dochází k vymknutí kotníku? K vymknutí kotníku dochází, když se kloub dostane do nepřirozené polohy, což vede k natažení, ale i natržení ... The post Vymknutý kotník: Jak ho rozpoznat a léčit first appeared on SuprŽena.cz.

Čas načtení: 2025-04-10 14:50:00

Raynaudův syndrom aneb když bělají prsty

V první řadě je nutné rozlišovat mezi primárním a sekundárním Raynaudovým syndromem. Zatímco v případě primárního Raynaudova syndromu, který se označuje také jako Raynaudova choroba či Raynaudova nemoc lékaři obvykle neznají konkrétní příčinu obtíží, sekundární Raynaudův syndrom (nebo fenomén) vzniká na podkladě jiného onemocnění. Primární Raynaudův syndrom Funkční tepenná porucha, která postihuje především periferní části horních končetin. Mezi její charakteristické projevy patří bělání prstů na rukou, ztráta citlivosti a pocity chladu či bolesti v postižené oblasti. Vlastní příčina těchto zdravotních komplikací není lékařům dosud známá. Pacienti ovšem mívají zvýšený cévní tonus, který je podmíněný působením sympatiku a může být způsoben například chybným řízením v hypotalamu, ale i zesílenou citlivostí hladkých svalů na noradrenalin. Významnou roli také pohlavní hormony. Mladé ženy proto bývají postiženy až sedmkrát častěji než muži, přičemž obtíže se obvykle dostaví mezi 15. a 30. rokem života a po menopauze opět ustupují. Raynaudova choroba se řadí mezi vazoneurózy, což jsou funkční poruchy periferních tepen. Pro tuto chorobu jsou typické křečovité stahy drobných tepen a tepének, které znemožňují zásobení postižené oblasti okysličenou krví. Takový záchvat mohou vyvolat například silné emoce, pobyt v chladném a vlhkém prostředí nebo přílišná námaha. Mezi charakteristické projevy Raynaudovy choroby patří záchvaty, při nichž dochází k zblednutí kůže na konečcích prstů (typicky) nebo na jiných periferních částech těla, jako jsou například uši, rty či nos. Tento stav může být spojený také se ztrátou citlivosti, bolestmi a pocity chladu v postižených oblastech. Oslabení přítoku krve může vést také k rozvoji cyanózy, kdy kůže pacienta nabývá modrých až fialových odstínů. Sekundární Raynaudův syndromČasto bývá jedním z prvotních projevů jiného onemocnění či dalších zdravotních obtíží. Mezi hlavní příčiny patří například: Autoimunitní onemocnění (sklerodermie, systémový lupus erythematodes…)Cévní onemocnění (embolie, trombóza podpažní žíly…)Hematologická onemocnění (například polycytémie)Neurologická onemocnění (například roztroušená skleróza)Poruchy pohybového aparátu (skolióza, artróza…)ArteriosklerózaJaterní cirhózaÚrazy a poraněníOtrava těžkými kovy, houbami či jinými látkamiNežádoucí účinky některých léčivKouření, které způsobuje stažení cév Výskyt sekundárního Raynaudova syndromu bývá spojený také s působením nadlimitních vibrací, které jsou na ruce často přenášeny z ručně ovládaného pneumatického nářadí. Mezi ohrožené skupiny obyvatelstva patří například stavební a lesní dělníci, pracovníci používající sbíječky, brusky a ruční pěchovačky nebo kameníci a horníci, kteří k práci potřebují pneumatická kladiva a vrtačky. Příznaky sekundárního Raynaudova syndromu často bývají závažnější než symptomy primární varianty. V tomto případě totiž může dojít k dlouhodobému snížení nebo dokonce i zastavení krevního průtoku a poškození periferní oblasti nedostatkem kyslíku. Pacientům, kteří takové obtíže zaznamenají, pak hrozí výrazné poškození či odumírání tkání (nekróza). Jednotlivé fáze záchvatu Recidivující záchvaty, jež jsou pro Raynaudovu chorobu typické, obvykle trvají zhruba 10–20 minut. Nejčastěji bývají způsobeny chladem, stresem či přílišnou námahou. Vyvolat je tedy může například pobyt ve studeném prostředí, ponoření rukou do studené vody, ale i pouhé vytahování jídla z lednice. Jejich průběh je poté rozdělen na tři samostatná stadia, která se označují jako anemická, cyanotická a hyperemická fáze. Anemická fáze V první fázi, která se nazývá anemická, dochází ke křečovitému stahování tepen, což postupně vede k odkrvení postižených částí těla. Těmi jsou ve většině případů špičky prstů. Jelikož je křečovitý stah úplný a na dané místo nepřitéká žádná krev, oblast je nápadně bledá a hranice postiženého úseku bývá výrazně ohraničená. Cyanotická fáze Pokud jde o cyanotickou fázi, ta může buď přímo navazovat na předchozí (anemickou) fázi, nebo může sama záchvat odstartovat. V tuto chvíli již není křečovitý stah tepen úplný a do postižené oblasti přitéká malé množství krve. V důsledku nedostatečného okysličení začíná kůže v periferních oblastech těla modrat, což se označuje jako cyanóza. Hyperemická fáze Během posledního stadia dochází k uvolnění křečovitého stahu tepen a urychlení proudění krve, což následně vede k bolestivému překrvení postižených oblastí, k jejich zčervenání či nepříjemnému brnění. Diagnostika Správnou diagnózu může v případě Raynaudovy choroby lékař stanovit na základě pacientovy anamnézy, fyzikálního vyšetření a klinického obrazu. Jedním ze základních postupů je prstová pletyzmografie a k vyloučení sekundární formy Raynaudova syndromu poté slouží kapilaroskopie. Raynaudův syndrom léčba Léčba Raynaudova syndromu se vždy odvíjí od toho, zda se jedná o primární či sekundární formu onemocnění. Jestliže bělání prstů a další nepříjemné příznaky způsobuje jiná choroba, je nutné zaměřit se na tento problém, přidat další vyšetření a následně zvolit vhodnou terapii. Pokud se však jedná o Raynaudovu chorobu, léčba obvykle spočívá v kombinaci nefarmakologických a farmakologických metod. Základem nemedikamentózní terapie je prevenceTa spočívá hlavně v zavedení speciálních opatření, jež chrání organismus proti škodlivým vlivům, které u pacientů záchvaty vyvolávají. Sem patří například: Ochrana před chladem (teplé oblečení, které chrání celé tělo)Ochrana před prochladnutím při koupání v letních měsícíchOchrana před škodlivými vibracemi a dalšími mechanickými vlivyVyhýbání se příliš těsné obuvi a rukavicímEliminace stresových faktorůÚplné vynechání kouřeníDodržování pitného režimu Kromě těchto opatření mohou pacientům pomoci také koupele rukou a nohou střídavě v chladné a teplé vodě, jemné masáže nebo třeba speciální cviky na protažení prstů. Lékař poté může doporučit i dietu a pacientům údajně pomáhá trehaloza (Prederozim), ženšen nebo výtažky z jinanu dvoulaločnatého (ginkgo biloba). Škodlivé naopak mohou být otřesy způsobené sportem, hrou na hudební nástroj či dlouhodobým psaním na počítači. Co se týče farmakologické léčby, zde se nejčastěji používají blokátory kalciových kanálů, jako jsou například nifedipin a diltiazem. Tyto látky brání křečovitému stahování cévní svaloviny, čímž se snižuje závažnost i frekvence výskytu jednotlivých záchvatů. Někdy se ovšem používají také jiná léčiva a jednou z možností léčby Raynaudova syndromu je i pulzní terapie. 

Čas načtení: 2025-05-21 15:29:04

Zajímavosti a fakta o porodu: Víte, co je baby brain a kde se rodí nejvíce dvojčat?

Čeká vás porod nebo ho máte již úspěšně za sebou a chtěli byste se dozvědět zajímavosti a fakta o tomto přirozeném, zázračném a neuvěřitelném procesu? Základní informace Porod je přirozený proces, během něhož dítě opustí dělohu matky a rodí se na svět. Dělí se na tři doby. Během první doby porodní dochází k otevření děložního hrdla, druhá fáze porodní zahrnuje narození dítěte a ve třetí době porodní dochází k porodu placenty. To jsou obecně známé informace, které si nastuduje každá těhotná žena. Ale kolik zajímavostí a dalších faktů o porodu víte? Pojďme se podívat na výběr těch nejlepších. Rychlý versus pomalý porod Ačkoliv dětí se rodí od nepaměti, žádné dva porody nejsou stejné. Stejně jako je každé těhotenství jedinečné, také průběh samotného příchodu novorozence na svět je nepředvídatelný. Častou otázkou prvorodiček je to, jak dlouho porod vlastně trvá. Ani na tuto otázku se nedá jednoznačně odpovědět, protože porod může trvat pár minut, jindy dokonce několik hodin. Krátké porody, takzvané precipitované, trvají do dvou hodin. Právě tyto porody známe z filmů a seriálů. Naopak dlouhé porody mohou klidně trvat i několik dní. Baby brain Mnoho žen, které jsou v posledním měsíci těhotenství a nebo naopak krátce po porodu, je nesoustředěných a mají problémy s paměti. Tomuto jevu se obecně říká baby brain a je vědecky podloženo, že za to mohou hormony. Bolest a radost v jednom Protože porod je přirozený proces, na jehož konci se matka poprvé setká se svým miminkem, její tělo se jí snaží celý průběh maximálně zpříjemnit. Když odhlédneme od toho, že někteří porodní bolest srovnávají s bolestí srovnatelnou s lámáním dvaceti kostí najednou, lidské tělo je skutečně úžasné, neboť během porodu se do něj vyplavují také endorfiny a hormon oxytocin. Díky nim je pro rodičku bolest snesitelnější a okamžitě po porodu dochází k vytvoření silného mateřského pouta.... Čtěte více Příspěvek Zajímavosti a fakta o porodu: Víte, co je baby brain a kde se rodí nejvíce dvojčat? pochází z Extrakrasa.cz - magazín o módě, kráse a bydlení

Čas načtení: 2025-07-10 11:10:02

Nejpodivnější příznaky menopauzy o kterých se nemluví

Menopauza se ženám nevyhýbá. Když se o ní ovšem veřejně mluví, jsou zmiňovány stále stejné příznaky – návaly horka a noční pocení, výkyvy nálad a potíže s močovým měchýřem. Jaké jsou ty další? Co je menopauza Přechod či menopauza je období hormonálních žen, jež se objevuje u žen mezi 40. a 60. rokem života. Během tohoto období dochází k snížení funkce vaječníků a po jejím konci již žena nemůže otěhotnět. Toto období života každá žena prožívá jinak, stejně jako menstruační cyklus. Znáte ale podivné příznaky, které jsou pro přechod typické, ale tolik se o nich nemluví? Nepříjemná bolest kloubů Jedním z běžných projevů menopauzy je nepříjemná bolest kloubů a svalů, která je typická například pro chřipku. Bolesti kloubů a svalů se objevují náhle a mohou přicházet postupně. Ženy se dokonce mohou během menopauzy setkat se syndromem zmrzlého ramene, jemuž se odborně říká adhezivní kapsulitida. Ten se projevuje bolestí a ztuhlostí ramene a má negativní vliv na pohyblivost. Bolesti zubů a dásní Velmi nepříjemné, ale poměrně časté, jsou také bolesti zubů a dásní. Jakmile vás během menopauzy postihnou, můžete se záměrně vyhýbat jídlu a studeným nápojům, protože jejich konzumací se bolest zhoršuje. Mozková mlha Stavy nesoustředěnosti, zpomalení a zastřeného myšlení jsou dalším projevem přechodu. Tomuto jevu, jehož součástí je také hledání slov, nesoustředěnost a zapomnětlivost, se říká brain fog neboli mozková mlha. Vaginální suchost Během menopauzy se mění také sexuální energie, apetit a požitek z pohlavního styku. To je z velké části dáno vaginální suchostí, jež negativně ovlivňuje sexuální zážitky, protože způsobuje bolest při styku. Kromě toho je s vaginální suchostí spojeno také pálení a svědění. Pomocí může být používání lubrikantu, vaginálních čípků a probiotik. Po konci přechodu ale u mnoha žen naopak dochází k lepšímu prožívání sexu, protože zcela vymizí obavy z neplánovaného otěhotnění. Suchá pleť Protože vlivem menopauzy dochází... Čtěte více Příspěvek Nejpodivnější příznaky menopauzy o kterých se nemluví pochází z Extrakrasa.cz - magazín o módě, kráse a bydlení

Čas načtení: 2025-07-14 00:30:56

Presepsin

Presepsin je bílkovina produkována organismem v přítomnosti sepse. Sepse je akutní život ohrožující stav, při němž dochází k poškození funkce orgánů až k úplnému selhání orgánů se smrtí. Sepse vzniká v přítomnosti infekce, kdy dochází k neregulované imunitní odpovědi, které je více destruktivní než obranná. Produkce presepsinu: Presepsin vzniká po průniku infekčního patogena do organismu. Dochází totiž k aktivaci buněk vrozené […] Článek Presepsin se nejdříve objevil na Uzdravím.cz - magazín o zdraví, medicíně a farmacii.

Čas načtení: 2025-09-12 15:01:45

Trumpovi prý s Putinem rychle dochází trpělivost. Už zase

Americký prezident Donald Trump v pátek prohlásil, že mu dochází trpělivost s ruským protějškem Vladimirem Putinem. Trump to řekl v rozhovoru v pořadu Fox and Friends televize Fox News. „Docela dochází, dochází rychle,“ řekl Trump ohledně míry své trpělivosti s ruským vůdcem, který pokračuje v agresi proti Ukrajině. Obdobně se však šéf Bílého domu vyjádřil již několikrát. Trumpem stanovená ultimáta k ukončení bojů však Kreml opakovaně ignoroval.

Čas načtení: 2026-02-20 16:57:00

Innomotics vstupuje na Amper s inovacemi pohonů a řešeními pro úsporu energie

Brno 20. února 2026 (PROTEXT) - Společnost Innomotics, přední výrobce elektromotorů a pohonů, se poprvé představí na Mezinárodním veletrhu elektrotechniky, elektroniky a energetiky Amper. Představí zde kompletní portfolio účinných a energeticky úsporných pohonů s přesahem na jejich kompaktnost, energetickou účinnost a tím i úspornost.„Na veletrhu Amper chceme ukázat, že moderní elektropohony nejsou jen o výkonu, ale také o energetické účinnosti, digitalizaci a snižování uhlíkové stopy! Účast Innomotics na veletrhu Amper je přirozenou součástí naší snahy aktivně ovlivňovat budoucnost průmyslu a přinášet inovace, které mají skutečný dopad na konkurenceschopnost našich zákazníků. Chceme ukázat, jak moderní elektropohony přispívají k vyšší efektivitě výrobních procesů, ke snížení provozních nákladů a tím i k udržitelnému rozvoji průmyslu,“ uvedl generální ředitel Innomotics ČR Roman Valný. Inovativní produkty i chytrá řešení pro úsporu nákladůSpolečnost Innomotics představí na svém stánku na Amperu Motor Mounted Line, kompaktní systém, který zahrnuje synchronní motor s frekvenčním měničem umístěným na kostře motoru místo standardní svorkovnice. Použité elektromotory jsou s účinností IE5 a celková účinnost systému je IES5, tedy nejvyšší definovaná dle IEC 61800-9-2. Toto spojení nabízí kompaktní řešení, není potřeba rozvaděč, je zapotřebí méně kabeláže a měnič je již přednastaven pro daný motor z výroby. V porovnání s klasickým asynchronním motorem má Motor Mounted Line při zachování výkonu až o 3 osové výšky menší rozměry, až o polovinu nižší hmotnost a uhlíkovou stopu o více než 25 % nižší, čímž dochází k úspoře energie a tím i snížení produkce CO2 již při výrobě, k dalším úsporám pak dochází díky vysoké účinnosti v celém rozsahu otáček a zatížení i při jeho provozu.Součástí expozice Innomotics bude i Motor s permanentními magnety, prezentující nejvyšší výkon s nejvyšší účinností elektromotoru. S využitím technologie permanentních magnetů dochází ke snížení ztrát v elektromotoru a díky tomu dosažení vysoké účinnosti IE5 a IE6. V porovnání s IE3 přináší IE5 až o 40 % méně ztrát, verze IE6 snižuje ztráty v porovnání s IE5 o dalších 20 %. Výhodou pro zákazníka je tak oproti klasickému asynchronnímu motoru s kotvou nakrátko nejen vysoká účinnost v celém spektru otáček a zatížení, ale i nižší zástavbové rozměry až o 70 %, nižší hmotnost až o 67 %, konstantní moment v celém otáčkovém rozsahu bez použití nuceného chlazení, otáčkové řízení bez použití enkodéru a mnoho dalších.Chybět v expozici Innomotics však nebudou ani inovativní řešení v oblasti vysokonapěťových pohonů. Například vysokonapěťový měnič Perfect Harmony GH180, který se vyznačuje modulární koncepcí, díky níž je flexibilním zařízením vhodným pro velmi široké spektrum průmyslových aplikací. Zákazníci u něj oceňují především pokročilý bypass výkonových buněk, redundantní chladicí systém zajišťující stabilní provoz za jakýchkoliv podmínek, a navíc i připojení ke cloudové platformě Inspire IQ. Tak má zákazník rozšířený přehled o stavu pohonu, umožňuje mu to provádět pokročilé plánování údržby, tím je výrazně snížené riziko neplánované odstávky a v případě řešení problémů se řešení významně zrychluje, a to díky okamžité dostupnosti dat a možnosti vzdálené diagnostiky.V expozici Innomotics bude také letos k vidění revoluční řešení určené pro vysokonapěťové elektromotory v podobě valivých ložisek s olejovým mazáním (OLRB), protože na základě dlouhodobých analýz je patrné, že více než 50 % poruch motorů souvisí se selháním ložisek, a 80 % z těchto poruch je způsobeno nevhodným mazáním. Valivá ložiska s olejovým mazáním (OLRB) jsou standardní ISO valivá ložiska s integrovaným olejovým mazacím a samochladicím systémem, navržená pro vysokou provozní spolehlivost velkých elektrických motorů. Olejový kroužek zajišťuje kontinuální a rovnoměrné mazání při všech provozních režimech a udržuje nízkou provozní teplotu ložisek. Uzavřená konstrukce s olejovými těsněními umožňuje použití i v náročných start/stop aplikacích či venkovních prostředích i prostředích s nebezpečím výbuchu. Klíčový je i dlouhý interval výměny maziva a nízké provozní a servisní náklady, které umožňují návratnost investice do jednoho roku. Inovace v praxi: setkání s odborníky InnomoticsV expozici Innomotics budou k dispozici odborníci nejen na nízkonapěťové a vysokonapěťové produkty, ale i na chytrá řešení na míru. Pro studenty, ale i zájemce z řad odborné veřejnosti umožní společnost Innomotics si na chvíli vyzkoušet práci na montáži malých motorů a poskládat si tak díky maketě z 3D tisku vlastní elektromotor.Innomotics se ale na Amperu neomezí pouze na vlastní expozici, bude letos také aktivní součástí Amper stage. V rámci panelové diskuze ke kybernetické bezpečnosti poodhalí tuto problematiku v kontextu svých výrobních závodů a v samostatné přednášce představí možné řešení, jak využít energetickou účinnost pohonů a dosáhnout tak kompaktnějších řešení i provozních úspor.Expozice Innomotics bude na veletrhu Amper opět součástí zóny Elektrotechnické asociace, a to v pavilonu P (425). Zdroj: InnomoticsČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese https://www.protext.cz.  

Čas načtení: 2024-02-09 07:50:19

Jak funguje chemický peeling a proč jej používat?

Jak funguje chemický peeling a proč jej používat? redakce Pá, 02/09/2024 - 07:50 Krása Klíčová slova: domácí peeling postup chemický peeling domácí peeling z přírodních ingrediencí jak na solný peeling Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Jak funguje chemický peeling? Chemický peeling se vmasírovává do vyčištěné pleti a díky svému složení ji hloubkově obnovuje. Díky AHA kyselinám, které jsou u kvalitních produktů přítomny, je účinek výborný. Bez drahého kosmetického ošetření získáte krásnou pleť. Používá se na různé oblasti, a to nejen na obličej, ale také na dekolt nebo i ramena, oblast zad, kterou nosíme odhalenou, když si oblékneme šaty bez ramínek atd. Účinky chemického peelingu Všechna místa, kterým dopřejete péči formou chemického peelingu, budou jemnější a omlazena. Díky němu také dojde k redukci jemných vrásek a pigmentových skvrn. S peelingem dochází i k podpoře obnovy kůže. Zlepšuje se textura pleti, je vyhlazená, dochází také ke stažení rozšířených pórů. I ti, kteří mají potíže s akné, budou mile překvapeny příznivými účinky. Snadné použití chemického peelingu Nikdy byste neměli používat zboží bez přečtení si návodu od výrobce, a to platí i u kosmetiky. První nanesení by mělo být jen na kousku pleti a pro jistotu je dobré vyčkat 24 hodin, zda nedojde k zarudnutí, podráždění, vyrážce… Pokud je vše v pořádku, postup je snadný i rychlý. Stačí vyčistit si důkladně pleť a peeling v malém množství nanést a vmasírovat do pleti. Nepoužívá se na rty a do citlivého, jemného okolí očí. Po pár minutách působení se pečlivě opláchne vodou a pleť se natře jemným pleťovým krémem, aby došlo j jejímu zklidnění. Mnoho známých značek nabízí chemický peeling za příznivou cenu. Určitě jej zkuste, účinky jsou výborné. Přidat komentář Napsala redakce. Mrzí vás, že nemáte více peněz, abyste mohli podstoupit hloubkovou očistu pleti v kosmetickém salonu nebo rovnou na klinice estetické medicíny? Díky chemickému peelingu je možné si toto provést i svépomocí doma. Kdykoli máte čas, chuť a také s použitím produktu do značky, která vám co se týče krémů, čisticí kosmetiky apod., vyhovuje. 

Čas načtení: 2022-03-13 11:35:31

Opakující se nova RS Ophiuchi emitovala intenzivní gama radiaci ještě měsíc po explozi

Astronomové pomocí teleskopu HESS prozkoumali opakující se novu RS Ophiuchi a zpozorovali u ní vysoce energetické gama záření. V nové studii popsali mechanismus, kterým toto záření vzniká, jako vesmírný urychlovač částic. V důsledku novy dochází k urychlení hvězdných větrů sousední hvězdy, kde při srážkách atomů dochází ke vzniku gama záření. Nova RS Ophiuchi má periodu asi 15 let a naposledy se objevila loni v srpnu.

Čas načtení: 2011-12-30 00:00:00

Šestinedělí / urychlení jeho délky

Šestinedělí je období, které následuje po porodu, v délce šesti týdnů. V tomto období dochází především k navrácení psychických i fyzických stavů do normálu, ve spojitosti s určitou daní. Proces šestinedělí V šestinedělí dochází ke stahování dělohy, jež bývá spojeno s bolestmi v podbřišku – bolest ...

Čas načtení: 2024-02-05 17:03:00

Společnost Dyson představila inovativní žehličku Dyson Airstrait™

Praha 5. února 2024 (PROTEXT) - Narovnávání suchých i mokrých vlasů pouze za pomoci vzduchu. Bez horkých destiček, bez tepelného poškození[1]Společnost Dyson přichází s revolučním způsobem, jak narovnat různé typy vlasů za mokra, aniž by byly použity horké destičky jako u klasických žehliček, které mohou prameny poškodit extrémním teplem. Novinka Dyson Airstrait využívá silný proud vzduchu, který hřívu současně vysouší a mokré vlasy narovnává. Zjednodušte si rutinu a dosáhněte rychle přirozeného rovného účesu s hladkým lesklým lookem.Britský vizionář a vynálezce James Dyson je celý život poháněný touhou zdokonalovat každodenní technologie. Nyní představil další ze svých převratných novinek: žehličku Dyson Airstrait™, která dokáže narovnat vlasy od mokrých až po suché za pomoci vzduchu. Už žádné horké destičky a poškození vlasů extrémními teplotami.[1]Přístroj byl navržen pro různé typy vlasů a umožňuje nejen profesionálům, ale i každé ženě při použití v pohodlí domova dosáhnout přirozeně rovného účesu. Přitom zachovává zdravý vzhled vlasů[2] a jejich pevnost. Pramen vlasů je umístěn mezi dvě ramena, kde přesně nakloněný vysokotlaký proud vhání vzduch směrem dolů. Míří přímo do vlasů, čímž dochází k současnému vysoušení i vytváření rovného stylingu, a to pouze díky jednomu přístroji.„Pro výkonnost žehličky Dyson Airstrait™ je zásadní dobře pochopit, jak manipulovat se silným proudem vzduchu a využít jeho potenciál. Právě tyto zkušenosti, které jsme získali za posledních 25 let, nám umožnily přinést na trh první žehličku na rovnání od mokrých vlasů po suché, a to bez horkých destiček a bez poškození teplem. Přístroj má snadné použití, které lidé na žehličkách milují, ale díky vysokorychlostnímu vzduchovému proudu navíc šetří čas, udržuje pevnost vlasů a umožňuje dosáhnout každodenního přirozeného rovného, hladkého účesu." James Dyson, zakladatel společnosti a hlavní inženýr.Proudění vzduchu díky přesné vzduchové tryscePodél ramen přístroje jsou dva otvory o velikosti 1,5 mm. Foukání vzduchu je těmito malými otvory urychleno a vznikají tak dva vysokorychlostní proudy vzduchu, které se sbíhají pod úhlem 45°. Vytvářejí tak jeden výkonný proud vzduchu, jenž směřuje dolů a je natolik silný, že dokáže kontrolovaně rovnat vlasy během jejich vysoušení. Toto směrové proudění vzduchu pomáhá uhladit prameny vlasů a zajistit jejich hladký a lesklý povrch.Vědecké poznatky týkající se vlasového stylinguSpolečnost Dyson se již více než deset let zabývá vědeckým studiem vlasů a stylingů. Investuje půl miliardy liber do rozšíření a urychlení výzkumu a vývoje technologií v oblasti krásy. Inženýři ve společnosti Dyson podrobně studovali vše od struktury vlasů, přes dynamiku proudění vzduchu až po tepelné, mechanické a chemické poškození – a následné účinky na zdraví vlasů.Abyste mohli změnit tvar vlasu, musí být vodíkové vazby v každém vlasovém vláknu přerušeny a obnoveny. Díky tomu vznikne nový účes. To lze provést pomocí tepla nebo vlhkosti. Styling z mokrých vlasů s využitím výkonného proudění vzduchu vede k menší potřebě vysokého tepla. Vytváří tedy méně krepatění[3] a poletování a chrání přirozený lesk.[4]Když jsou vlasy mokré, voda tyto vazby přirozeně oslabuje. V tomto stavu jsou vazby pružnější a lze je obnovit při vysychání vlasů bez použití extrémních teplot. Použitím optimální úrovně tepla a řízeného proudění vzduchu našli vědci ze společnosti Dyson způsob, jak upravovat vlasy s menším poškozením. Styling pomocí vzduchu umožňuje vytvářet rovné účesy při zachování objemu a přirozeného pohybu. Jakmile jsou vlasy suché a narovnané, dochází k obnovení vazeb, čímž se nový účes zafixuje.Vysoce výkonný motor Dyson Hyperdymium™Žehlička na vlasy Dyson Airstrait™ je poháněna speciálně zkonstruovaným motorem Hyperdymium™, který se stal srdcem technologií Dyson pro péči o vlasy. Je malý, lehký a dostatečně výkonný, aby vytvářel proud vzduchu potřebný k vysoušení a narovnávání vlasů během jediného kroku, a to již od mokrých vlasů. Oběžné kolo se 13 lopatkami se otáčí rychlostí až 106 000 otáček za minutu a pohání přes 11,9 litrů vzduchu za sekundu. Tento proces vytváří tlak vzduchu až 3,5 kPa, který je dostatečný k narovnání vlasů při jejich sušení. Motor o průměru 27 mm je navíc natolik malý, že se vejde do rukojeti přístroje, a přitom si zachovává svůj silný výkon.Inteligentní regulace teplaStejně jako ostatní produkty Dyson pro péči o vlasy je i žehlička Dyson AirstraitTM vybavena inteligentní regulací tepla. Termistory se skleněnými kuličkami měří teplotu proudícího vzduchu 16krát za sekundu, aby se zabránilo poškození vlasů teplem a chránil se jejich přirozený lesk. Tyto údaje jsou odesílány mikroprocesoru, který reguluje topné těleso a zajišťuje, aby proud vzduchu nepřekročil požadovanou teplotu.Dva režimy stylinguŽehlička na vlasy Dyson Airstrait™ má režimy stylingu „Wet“ a „Dry“ i režim „Cool“ pro nastavení účesu. Režimy „Wet“ a „Dry“ jsou přednastaveny s konkrétní kombinací tepla a proudu vzduchu pro dosažení nejlepších výsledků. V režimu „Wet“ pro úpravu mokrých vlasů si můžete vybrat ze tří nastavení teploty: 80 °C, 110 °C a 140 °C. V režimu „Dry“ pro úpravu suchých vlasů si můžete vybrat mezi 120 °C a 140 °C nebo doplňkovým „boostem“. Pro regulaci průtoku vzduchu jsou k dispozici dvě nastavení rychlosti, nízký a vysoký průtok, a také režim „cold shot“ pro zafixování účesu studeným vzduchem a mód pro sušení kořínků.Žehlička Dyson Airstrait™ je dostupná v České republice, můžete ji zakoupit v Dyson POP UP store v Praze na Zličíně nebo na Smíchově a na www.dyson.cz[1] Při použití v režimu od mokrých po suché vlasy[2] Při použití v režimu od mokrých po suché vlasy oproti neupraveným, neošetřeným vlasům[3] Oproti neupraveným vlasům[4] Při použití v režimu od mokrých po suché vlasy ČTK ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.  

Čas načtení: 2021-11-26 13:43:05

O hledání a nalézání

Život je cesta, na které se lidé potkávají, ale často i míjejí. To jsou slova autorů knížky s titulem O hledání a nalézání Olgy Nytrové a Bohumila Ždichynce, která se právě teď objevila na pultech našich knihkupectví. Srdce se podobá nejmenšímu světýlku, které spojeno s Láskou nikdy nezhasíná, vyslovila v básni Prosincové ticho spisovatelka, básnířka, esejistka, publicistka, dramaturgyně, vysokoškolská pedagožka a předsedkyně Pražského klubu spisovatelů a vedoucí literárně dramatického klubu Dialog na cestě, Olga Nytrová, působící v duchovenské službě Církve československé husitské. Podstata lidské existence tkví v životním přesahu sama sebe a najít cestu k sobě znamená i najít cestu k druhým, jít za světlem a stát se světlonošem– to jsou slova lékaře-internisty, vědeckého pracovníka, spisovatele, básníka a esejisty Bohumila Ždichynce. Kniha je rozdělena do dvou částí. První s názvem Světlo v srdci představuje básně a eseje, v nichž se odrážejí přírodní, historické, společenské a teologické souvislosti světa a lidského vědomí. Použiji slova z doslovu docenta Miloše Kodejšky: básně a eseje zachycují odvěkou touhu člověka chodit po světle, vnímat životodárnou sílu vyplývající z Kristových biblických slov – Já jsem světlo světa, kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života. Olga Nytrová říká, že teprve prožitkem víry vstupujeme do věčnosti. Je přesvědčena o tom, že umění, zvláště slovesné, může hrát významnou roli v duchovní kultivaci. Základním projevem víry je podle autorky postupná nezávislost člověka na tradičních vzorcích víry, od kterých je třeba se odpoutávat a přibližovat svou víru ke stále hlubším hodnotám. Tou pravou hodnotou je pravda jako projev bytí. Bohumil Ždichynec má názorově hodně společného s uměleckými životními náhledy Olgy Nytrové. Je přesvědčen, že víra umožňuje nacházet vnitřní svobodu, chápat děje nejenom v exaktních ale i duchovních souvislostech, kterými se zabývají vědy teologické, sociální i přírodní. Víra podle něj vychází ze zkušeností a moudrostí minulých generací, které představují tolik potřebnou názorovou stabilitu. Druhou část knihy nazvali Stezkami světla a je tvořena mozaikou uměleckých náhledů na člověka v průběhu jeho životní cesty. Oba básníci se uměleckými prostředky snaží, aby lidé procitli a vnitřně spatřili stezky světla i určité životní nástrahy a aby pochopili, že představují jejich vlastní cesty ke štěstí. Každý z autorů se s tématem hledání a nalézání v lidském bytí popasoval po svém. Láska, kamarádství, poctivost, dobro se nám vracejí zase jinde, jindy a odjinud, sděluje doktor Ždichynec. Životní mezníky vyznačují lidskou pouť na tomto světě, vytyčují cestu, kterou si lze představit také jako hledání smyslu narození a smrti, životních jistot, jako konfrontaci s pravdou, jež činí člověka lepším a dává v něm vyniknout tomu podstatnému. Olga Nytrová dochází k poznání, že hledáme svoji celistvost a totožnost, snažíme se chápat vlastní generaci a její směřování. Těší nás, když se čas od času setkáme s někým, jehož otázky jsou blízké těm našim. Cítíme přitom nepříliš častý souzvuk a zároveň nás provokuje jistá odlišnost. Napadají nás nové souvislosti, odhalujeme potřebu nenahraditelného mezigeneračního dialogu. Autoři se shodují v otázce, jak naložit s hodnotami v naší příliš sebestředné době. S přáním Miloše Kodejšky bych si dovolila rovněž souhlasit: Kéž je posláním tohoto díla vnést lidem do srdcí světlo a prozářit jejich správné životní cesty, ať v naší zemi dojde k duchovnímu probuzení, které by přineslo tolik potřebnou společenskou proměnu!   UKÁZKY Z KNIHY Člověk a svět Bohumil Ždichynec Náš život se s rozvojem technologií zrelativizoval a stále rychleji se proměňuje. Nevíme, kam až dojde takto se vyvíjející svět i jak se projeví na člověku. Pusťme si pozpátku příběh světa, jako přetáčený film. Civilizace nás přehlušila, ztratili jsme schopnost vnímat ticho. Tak probíhá prožívání osudového obrazu genese a bytí. Pozbýváme schopnosti přetavit minulost ve zkušenost, jako poznání sebe sama, jako poodkrývání tajemství, které před nás staví svět, v němž žijeme. Vezeme se na energetické vlně, technika nás očarovala, ale co náš vnitřní svět? (...) Uvolnili jsme díky internetu svůj mozek k tomu, abychom hledali pro sebe nejlepší alternativu z možných cest, anebo jen k tomu, abychom podlehli jakési digitální demenci? Zkusme se dívat na zevní svět z perspektivy vnitřní zkušenosti. Aniž si to uvědomujeme, život je ve své relativitě krásným dramatem, které prožíváme každý sám, ve svém nitru. Jak s ním v dalších generacích naložíme? Třeba si osvojíme úplně jinou řeč ve stavech změněného vědomí. Myslím ale, že souvislostí se dobereme, jestliže obsah světa začneme vnímat jako vlastní myšlenkový obsah. To, co trvá, co se vrací, co odchází.   Křest poezie Bohumil Ždichynec V jedné pražské kavárně nad ránem, padal z oblohy červenožlutý písek Sahary. V oáze poezie zjevil se mi Saint-Exupéry, Malý princ s kvítkem prchavé krásy. Rosa metafor měla pomněnkovou barvu, rozpíjela se v očích. Vzal jsem rosu do dlaně, křtil poezii. Noc odvál vítr, začínal den. Kvítek pouštní chvíle zůstal pro herbář v mém srdci, ukládám sem verše, jako závaží krásy. Jsou extraktem víry, která léčí. Vyvěrají na cestě, po které jdu.   Hlas je svědectvím Olga Nytrová Hlas je jako holá dlaň jako oči s přimhouřenými víčky Hlas odtajňuje barvu srdce odhaluje výmoly na cestě prozrazuje ukryté nášlapné miny zaznívá v něm skřípění zlomů Hlas dává najevo omyly propady zlomy Nese v sobě trýzeň propastí touhu výšek nesdělitelnost proměny Hlas odhaluje pravou radost je intuitivním klíčem k hlubině srdce   Cesta Olga Nytrová Každý má svou stezku houštím života, pěšinu parkem, cestu pláněmi i roklinami. Jeden jde rozvážným krokem, má svůj rytmus, druhý poskakuje jako kůzle, třetí se vleče obtížen starostmi. Někdo se dívá radostně dopředu, jiný pohlíží na cestu s nedůvěrou a úzkostí, bojí se nemoci, stáří a opuštěnosti. (...) Před nedávnem jsem šla večer úzkou pražskou uličkou Liliovou do Jindřišské a potkala jsem drobného fousatého šedovlasého člověka v zimníku. Vypadal dost ošuměle a zanedbaně, tvář strhanou a vyžilou, nebylo by divu, kdyby si ho někdo spletl s bezdomovcem. Zvolna se ploužil, mobil přitisknutý k uchu a povídá do mluvítka roztřeseným hlasem: „Jo, před chvilkou mi volal syn. Byl právě na schůdcích do letadla, letí do New Yorku.“ Vnímala jsem přitom protiklad nemohoucnosti stáří, v kombinaci se vzdáleností a rozmachem mládí plného sil, jež se vydává na cestu na jiný kontinent. Byl to pocit zvláštně zprostředkované blízkosti. Cesty mnohých z nás se s narůstajícím věkem zužují. Propukne nemoc páteře, projeví se vetchost a opotřebovanost brání vycházení z bytu. Je tu náhle větší možnost věnovat se soustředěné cestě do vlastního nitra. Ježíš je cesta, on jde s námi. Přijde nechtěné asketické omezení. Ale to naopak všechno může vést k intenzivnější cestě dovnitř, do svého nitra.   Hledejme v sobě, co bude dál… Bohumil Ždichynec Vnést zkušenost do vědomí znamená uvědomit si ji a prožít ji. Tím docházíme k sebepoznání. Využití představivosti, imaginace, je pramenem přirozených tvůrčích sil. Má uzdravující vliv na duši, dochází-li během ní k dialogu mezi člověkem a jeho nevědomím. Celostní pojetí lidské existence není něčím, co je dáno a priori samo o sobě, je to vždy odpověď na výzvu. Opět to ticho visící tíživě a hmatatelně nad pozemskou krajinou, z něhož nyní zaznívá čísi fotogenický hlas. A srdce se ptá: „Lze myslet na život, na který nemáme čas?“ Staré latinské přísloví praví: „Beata est vita conveniens naturae suae“ – „Šťastný je život shodující se s vlastní přirozeností“. Technokratickou civilizací zbavováni tíže ozvěny, přestanou posléze zpívat i ptáci. Ti jsou posledními potomky dinosaurů na naší planetě, ale nejsou svým zpěvem náhodou také prvními básníky? Život je idea zhmotnělá do uměleckého díla. Hledejme v sobě, co bude dál.   O hledání a nalézání, nakladatelství Bondy, Praha 2021

Čas načtení: 2021-08-28 18:59:21

Mezi slepými jednooký králem

Nejenom v České republice, i u našich západních sousedů brzy budou celostátní volby, a to konkrétně za měsíc, v neděli 26.září 2021. Naposledy jsme se u nich zastavovali před více než čtyřmi měsíci, kdy předseda CDU Armin Laschet nečekaně bojoval o nominaci na kancléře s Bavorákem Markusem Söderem. Stojí tedy za to se podívat, jak se od té doby situace vyvinula. Vzhledem k dlouhodobému vývoji preferencí jednotlivých stran se čekalo, že letošní volební souboj se bude odehrávat hlavně mezi CDU/CSU a Zelenými, přičemž ostatní politici budou hrát roli zábavného komparsu. Politika ale málokdy bývá tak jednoduchá a preference od té doby udělaly toto: Yup, je to sociální demokracie, která se vzpamatovává, a to natolik, že některé průzkumy během posledního týdne jí už přisuzují první místo, i když těsně. Není to ale dáno tím, že by v sobě zrovna SPD našla nějaký nový kolektivní dech. Jde o případ „závodu ke dnu“, kdy preference strany táhne výše skutečnost, že její kancléřský kandidát Olaf Scholz působí aspoň trochu dojmem dospělého člověka, který ví, co dělá, zatímco jeho konkurenti se propadají. (Jeho osobní preference také výrazně vzrostly.) Kandidátka za Zelené, Annalena Baerbock, zvaná podle svých iniciál také A.C.A.B., byla jednoznačně chybnou volbou. Ačkoliv její spolupředseda Robert Habeck vychválil její výběr podlézavým a genderově korektním stylem typickým pro Zelené („to, že Annalena je v souboji mužů jedinou ženou, je ústřední kritérium“), v zemi, které právě šestnáct let v kuse žena vládla, nepůsobí pouhý fakt, že do voleb jde jiná žena, zase tak omračujícím a pokrokovým dojmem. Zelení by asi byli bývali udělali lépe, kdyby tehdy na jaře projednou odložili své kvótové myšlení a jmenovali Habecka. Ten má nepopiratelně určité osobní charisma, což se o A.C.A.B. říci nedá. Různé drobné aféry kolem autorských práv a vlastního životopisu jí také nepomohly. Podle posledního průzkumu ARD by ji za kancléřku chtělo jen 12 procent Němců, což znamená, že ani všichni zelení voliči o ni nestojí. Určitou útěchou pro Annalenu Baerbock může být skutečnost, že její zamýšlený konkurent, Armin Laschet, se během léta propadl do stejných hlubin. Tentýž průzkum mu přisuzuje osobní preference 16 procent a jeho neoblíbenost u voličů s sebou táhne dolů celou stranu. Pokud by to takto šlo dále, nemohla by CDU/CSU počítat ani s pětadvaceti procenty. Laschetovi kromě jeho obecné nevýraznosti velmi uškodilo i následující video. Zatímco spolkový prezident Steinmeier hovořil o obětech bleskových záplav (v Německu si vyžádaly téměř 200 životů), Laschet se o pár metrů dál na pozadí dobře bavil – a nechal se u toho natočit, což byla právě ta chyba. Samozřejmě je ten „boj vedený videem“ poněkud manipulativní, ale profesionál by stejně měl vědět, kdy se od politika čeká kamenný ksicht a kdy se může zasmát. Současná situace kolem preferencí CDU/CSU je natolik špatná, že se odcházející kancléřka uvolila Laschetovi pomáhat v kampani, například s ním vystupovat; samozřejmě tím zase vzniká určitá pochybnost o tom, proč tak velký chlapec, který chce být spolkovým kancléřem, potřebuje od své předchůdkyně takto vodit za ručičku. Arminu Laschetovi ale hrozí ještě daleko horší ponížení, a to, že by se do Spolkového sněmu nemusel vůbec dostat. Není totiž v žádném okrsku přímým kandidátem a pokud současné preference CDU/CSU zase nevzrostou, nemusel by se ve své vlastní spolkové zemi kvalifikovat jako poslanec ani z prvního místa stranické kandidátní listiny; prostě by tam nebylo dost mandátů. To by pro něj samozřejmě byla osobní reputační katastrofa, a to i přesto, že technicky vzato by tím ještě neztratil možnost být kancléřem. (Nikde není psáno, že kancléř musí mít nutně poslanecký mandát.) V této „konkurenci“, která je tak trochu k pláči, se řada německých voličů přeorientovala na třetího vzadu, což je bývalý hamburský starosta a současný ministr financí Olaf Scholz. Za kancléře by jej nyní chtělo 41 procent Němců, tedy více, než kolik jich A.C.A.B a Laschet oslovují dohromady. Scholz tedy naopak táhne svoji stranu vzhůru. Hlavní Scholzovou nevýhodou je asi to, že coby vágní centrista moc dobře nereprezentuje aktuální naladění svých vlastních soudruhů. SPD by se po letech strávených ve velké koalici chtěla zase posunout doleva a lépe ji vystihují slova současné spolupředsedkyně Eskenové, že „ten, kdo používá slova socialismus v negativním slova smyslu, ten prostě neví, o čem mluví”. Ve volbách samotných to nutně nevýhoda být nemusí. Problém tohoto druhu by se projevil až při sestavování koalice. Čistě číselně by totiž fungovala například „semaforová“ koalice SPD, Zelených a FDP, ale současná SPD by měla problém ji ideologicky strávit. A co Markus Söder, bývalý vyzyvatel Armina Lascheta, na jehož slova pomalu dochází? Mlčí a drží se stranou. Podle mého názoru počítá s tím, že Laschet koncem září ukázkově pohoří a poskytne mu tak novou příležitost k převzetí kormidla. Jenže je otázka, zda náhodou není bezpečnější mýlit se se stranou než mít pravdu proti ní. On by ten neúspěch nebyl špatnou vizitkou jenom pro Lascheta, ale pro všechny ty desítky partajních papalášů, kteří jej v rozhodujícím momentě podrželi na čele kandidátky. A ti určitě svoje funkce hromadně nesloží, i kdyby volby dopadly ještě hůře, než ukazují současné průzkumy. Update: Hned dvě věci vyžadují upřesnit. Jednak se mě čtenáři ptají, na která Söderova slova vlastně dochází. Ach, omlouvám se, to jsem měl napsat jasně: jde o jeho jarní varování, že spolkové volby budou „zatraceně těsným soubojem“ a že CDU/CSU hrozí „masivní porážka“ (haushohe Wahlniederlage). Za druhé není pravda, že Söder úplně mlčí. Přehlédl jsem toto varování, ve kterém označuje SPD za nového hlavního oponenta.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-02-02 19:05:44

Luigi Zoja v knize Dějiny arogance odhaluje nebezpečí stupňujícího se ekonomického růstu

Náš svět dnes nikdo nedrancuje tolik jako člověk. A člověk se taky jako jediný umí chovat arogantně. Právě tomuto aspektu lidského chování jsou věnovány Dějiny arogance z pera psychoanalytika Luigiho Zoji. Nelítostné drancování naší planety a jejích zdrojů ve jménu bezmezného růstu má stále znepokojivější důsledky. Mluví se však pouze o jejich technických aspektech. O těch psychologických se mlčí. Proč jsme ztratili schopnost omezit své potřeby? Přitom řada faktorů ukazuje, že hojnost zhoršuje kvalitu našich životů, o čemž svědčí procento sebevražd, duševních poruch, zločinnosti a mnoha nemocí pramenících z blahobytu. Luigi Zoja ve své knize varuje, že vztah lidské psychiky k touze je chorobný. Proto musíme pochopit iracionální impulz, který je toho příčinou. Máme-li diskutovat o mezích ekonomického rozvoje, musíme si položit otázku, proč požadujeme nekonečný růst. V tu chvíli si uvědomíme, že jde o poměrně nedávnou a historicky podmíněnou tendenci. Ještě téměř včera jsme žili v agrární společnosti, která se řídila střídáním ročních období a obživu jí poskytovaly sezónní plody. Dějiny Západu jsou dějinami překonávání tohoto způsobu života a jeho nahrazení expanzí, jež nezná hranice; metastázou výroby, která je jen důsledkem metastázy potřeb. Chceme-li porozumět historii, musíme k ní – stejně jako k ekonomii – přistupovat psychologicky. Původ tohoto vývoje totiž tkví v nevědomé konverzi našich předků. Pro antické Řeky, kteří utvářeli základ západního myšlení, spočívala morálka v dodržování mezí. Žili ve strachu ze skrytého bažení lidstva po nekonečnu, které označovali za aroganci a považovali je za smrtelný hřích. Bohové chtěli štěstí jen sami pro sebe, byli závistiví, trestali toho, kdo měl či chtěl příliš. Tíž Řekové však díky svým úspěchům zpyšněli, stali se průkopníky ambicí a smetli tabu mezí: začali se stavět na místo bohů. Luigi Zoja chce ve své knize připomenout a zpřítomnit příběh, ukrývající se v mýtech starých Řeků, se kterým bychom se ztotožnili a díky němuž bychom znovu uvěřili v prospěšnost hranic.   Ukázka z knihy PŘEDMLUVA K ČESKÉMU VYDÁNÍ Od konce středověku po období, které Evropané nazvali renesancí, se Západ připravoval na převratnou expanzi v poznání, vědě, technologii, geografii: chystal se kolonizovat zbytek světa, podrobit si jej, resp. jej přimět, aby přijal jeho kulturu. Čína dynastie Ming však v té době byla mnohem silnější, technicky vyspělejší, hospodářsky mocnější a lidnatější než celá Evropa. Udržovala vztahy s velkou částí Asie a dokonce i Afriky, kde vybírala tributy. Kdyby se tehdy výprava Kryštofa Kolumba míjela s nějakou čínskou flotilou, vypadala by jako hrstka záchranných člunů, tak velké byly rozdíly v jejich dimenzích. Z dnešního pohledu, který automaticky počítá s potřebou expanze, máme za to, že tehdejší Čína by bývala snadno dobyla celý svět. Proč to neudělala? Pro čínské myšlení byla idea rovnováhy důležitější než idea růstu. Zvětšit své území? Čína už byla největší z tehdy známých zemí. Udělat ze sebe střed světa? Čína jím byla odedávna, ze své podstaty. Čung-kuo, výraz, kterým se dodnes v mandarínštině označuje Čína, znamená „země středu“. Pokud se ten, kdo je ve středu, dá do pohybu, ztratí svou centrální pozici, rovnoměrně vzdálenou od všech jiných významných souvislostí.      Je známo, že od té doby se expanze stala pro Evropu hlavním cílem. Ve všech směrech platí, že z ní učinila středobod své mentality a viditelný výsledek svých snah. Tímto způsobem překonala všechny země, které aspirovaly na nějakou formu hegemonie. Kolonizovala ostatní kontinenty: nejdřív vojensky a politicky, později v kulturní rovině. Šířila v nich expanzivní myšlení a usilování o rostoucí spotřebu. Nemá smysl diskutovat o tom, do jaké míry tato mentalita zvítězila: dnes vládne celému světu, vždyť hlavní politické, obchodní a právní mezinárodní organizace vycházejí z předpokladu, že očekávání každého státu se nesou v tomto duchu. Z kolektivní potřeby rozpínání pramení nutnost podmanit si jiné národy, tj. dochází k ozbrojeným konfliktům, které ve 20. století vyvrcholily dvěma světovými válkami. Individuální „expanzi“, jež měla původně jít ruku v ruce s rostoucím blahobytem, naopak od druhé poloviny minulého století až do počátku našeho tisíciletí provází zhoršování stavu životního prostředí a nejrůznějších aspektů kvality života: na rozdíl od dob minulých jsou dnes u jednotlivců na první pohled patrné neurózy postihující psychiku a poruchy příjmu potravy (obezita, anorexie), které ničí tělo. Paradoxní je, že model prudké expanze dnes nabízí i Čína, jež procitla z tisíciletého spánku: s následky nevídaných rozměrů dopadajících na ekologickou, společenskou a duševní rovnováhu.      Definitivní laicizaci západního myšlení zahájily především dvě velké osobnosti. První z nich kritizovala organizaci kolektivního života, druhá život jednotlivce. Marx v polovině 19. století prohlásil, že v dějinách je vytěsněna jedna obrovská část: ekonomika. Freud na začátku 20. století poukazoval na to, že z psychiky byla vytěsněna sexualita, takzvané nevědomí. Dnes se však sexualita vyjadřuje bez zvláštních omezení. A ekonomika je naprostý opak nevědomého: je středobodem našich snah.      Naopak z kolektivního vědomí byl vytěsněn psychický původ ekonomického rozvoje. Vztah naší psychiky k touze je chorobný. Chceme-li pochopit technické aspekty devastace životního prostředí a změny klimatu, musíme nejprve lépe porozumět iracionálnímu impulzu, který je toho příčinou. Proč chceme pořád víc? Pokud jde o jednotlivce, ukazuje řada faktorů – například procento sebevražd, duševních poruch, zločinnosti, mnoha „nemocí z blahobytu“ – spíše na skutečnost, že když máme více, kvalita života se zhoršuje.      Marx byl přesvědčen, že moci kapitálu a chtivosti po zisku musí být nastaveny hranice; Malthus tvrdil totéž, pokud jde o růst populace; a konečně ve 20. století začalo stále více myslitelů – od think tanku MIT a Římského klubu až po Serge Latouche – zdůrazňovat, že znečišťování životního prostředí a využívání zdrojů chybí brzdy. Cílem této knihy je naopak vyzdvihnout, že chybí i něco jiného: přesvědčivý narativ o nutnosti hranic; a víra, v níž by tyto hranice mohly zapustit kořeny, jak tomu bylo kdysi v jiných kulturách. Bez toho hrozí, že teorie o ničivé ekonomické nespravedlnosti nebo čísla dokládající blížící se ekologickou katastrofu zůstanou jen abstrakcí, pro niž se nikdo nedokáže zapálit, a tudíž nebudou schopné mobilizovat většinu. Z ekologických pohrom by se mohl stát soběstačný bludný kruh a naše století by mohlo v dějinách být posledním, kdy člověk žije uprostřed relativní lhostejnosti. Nezbytný příběh – a zde je zakopán pes – přitom už existuje, existoval odedávna a bude existovat vždycky, poněvadž se skrývá v nejstarších mýtech, především u Řeků. Jde jen o to, vyzdvihnout jej z podzemí a přizpůsobit jej událostem postmoderní společnosti, aniž bychom se přitom museli zabývat jeho původem. Mýtus je totiž „tím, k čemu nikdy nedojde, a přitom tu bylo odedávna“. Luigi Zoja, Milán, prosinec   ČÁST PRVNÍ PROBLÉM Mýtus růstu, mýtus mezí Modernita dostala smrtelnou ránu do srdce: myšlenkou nepřetržitého a neomezeného růstu. — O. PAZ, úvodní konference sympozia Mexico Today (Washington, 29. září 1978)   Třebaže poslední vítězství Evropy nebyla pouze vojenského rázu, podařilo se jí dobýt svět. Euro-americká kultura je první globální kulturou v dějinách. Svým triumfem se však nijak nepyšní. Nedává najevo žádné emoce. Zdá se, jako by byla bez duše stejně jako technologie, kterou si osedlala.      Vítězství Západu – technologické civilizace doprovázené tržním hospodářstvím, zastupitelskou demokracií a morálním konzumismem – se nedostalo žádných impozantních oslav.      Dosud nikdy neexistovala tak dalekosáhlá nadřazenost. Neevropské civilizace zanikly nebo si právě osvojují svět techniky a, navzdory jakémukoli odporu, přebírají i ideologii a způsob života, které s sebou technika přináší. Totéž se děje i v bývalých komunistických zemích. Přesto tato porážka jinakosti a její konverze nevzbuzují nadšení ani nejsou pociťovány jako vítězství. Západ, jenž kdysi oslavoval svůj triumf nad národy Malé Asie v Illiadě, nad islámem v Písni o Rolandovi a nad východními hordami v Písni o Nibelunzích, nyní přechází mlčením skutečnost, že se prosadil na celém světě. Proč?      Nestačí odpovědět, že epos zanikl: už Hérodotos znal jeho meze, a proto si pro opěvování perských válek, které považoval za pokračování trojské války, vymyslel nový žánr, v němž splynuly mýty s vyprávěním o faktech. Epos dnes může ožít v mnoha nových formách, například ve filmu. To by nás mohlo svádět k domněnce, že Západ neoslavuje sám sebe, protože jeho úspěch nemá žádné jednoznačné protagonisty, jako byli například achajští vůdci nebo francouzští paladini. Taková polovičatá odpověď je však ještě neuspokojivější. Hrdinové dnes chybějí, protože strůjci vítězství Západu a jeho eposu jsme my všichni: „Protagonisté už neexistují, je tu jen chór.“ A přece se v tomto vítězství nedokážeme najít a s rostoucími emocemi se obracíme k primitivnímu a venkovskému světu, který už zaniká.      Není těžké si domyslet, že moderní epos by mohl nabýt konkrétní podoby tehdy, kdyby byl situován mezi dějiny a mýtus: to neznamená, že by se fakta měla smísit s nereálnými prvky, důvodem je skutečnost, že vyprávění může být epické pouze tehdy, jsou-li fakta podána majestátním a transcendentním způsobem. Mythos původně neznamenal líčení smyšleného příběhu, který se liší od toho skutečného; znamenal slovo, naraci v absolutním slova smyslu, jež má autoritu, emoce, vlastní sugestivní sílu. Mýtus promlouvá hlasem, který jako by se ozýval přímo z nitra událostí, o nichž vypráví, a má moc tvarovat lidské bytosti tak, aby se podobaly formám, které sám předem určuje. Mýtus obsahuje osud.      Z genealogického hlediska je mýtus ta část dějin, která už neodkazuje na další kořeny; podmaňuje si plány historických subjektů a podřizuje je svému vzoru. Z hlediska času je mýtus ta „minulost“, která nebyla nikdy přítomná ani v minulosti, a přitom neustále vyvíjí tlak, aby tak byla vnímána. Mýtus je spojitost i nezávislost, je vzdálený i aktuální.      Jenomže kdybychom popisovali mýtus sám o sobě, vypověděli bychom o něm příliš málo. Má totiž také zvláštní vztah k tomu, kdo jej vypráví, a k tomu, kdo mu naslouchá. Mýtus není jen narativní forma, je to i vnitřní prostor, kde se vyskytují ty nejpřesvědčivější mentální obrazy: to si dobře uvědomuje vládnoucí třída, která často nahrazuje komplikovaná racionální témata mýtem, jejž člověk ani nemusí poslouchat, protože má dojem, že jej zná odjakživa. Mýtus funguje ve společnosti jako první pomoc, dokáže zastavit čas a vrátit posluchače ke kořenům. I když ho znají nazpaměť, mohou mu naslouchat donekonečna, rok co rok, beze změny.      Člověk potřebuje příběhy, aby se mohl ztotožnit s jejich lidskými postavami. Věci mu nestačí, protože nedokážou prolomit samotu. Jenomže civilizace techniky namísto mytických událostí produkuje spotřební předměty, jež jsou toku vyprávění cizí. To ony mají navrch. Jejich vítězství nemá nic společného s mytickým zápalem: je odkouzlené, řečeno s Weberem. Triumf věcí vyděluje zdroj činů z duševního rozpoložení jednotlivce a převádí jej do objektivní a naprogramovatelné roviny: ale vylučuje z nich emoce a možnost, aby byly vyprávěny. Výsledky techniky se dají okamžitě reprodukovat, ale jen těžko mytizovat. Pokrok je dnes tak rychlý, že těžíme z nejnovějších inovací, aniž bychom se stali součástí nové kultury, do níž náležejí. Technika má uživatele, ale nemá otce. Její vítězství má kronikáře a archiváře, ale žádné vypravěče.      Existuje ještě další důvod, proč naše civilizace neopěvuje vlastní úspěchy. K vyjadřovacím těžkostem se přidávají morální problémy. Vyhýbáme se epickému oslavování našich úspěchů nejen proto, že jsme ztratili přístup k vznešenosti mytického jazyka, ale také proto, že v sobě chováme pochybnosti a pocity viny, které se týkají jejich smyslu. Vnímáme je stále méně jako triumf Západu nad jinými civilizacemi a stále více jako vítězství věcí nad lidmi. Tomu, kdo by se divil, proč Západ obrací svůj pacifismus sám proti sobě, a ne proti svým soupeřům, musíme odpovědět, že tento pacifismus pramení z pocitu viny: musíme se usmířit s tím, co v nás modernita zranila. Univerzální platnost našich úspěchů je zatížena prvotním hříchem. Úzkostná snaha jej odčinit je pro Západ typická: je to laické pokračování prvotního hříchu z Bible.      Když se vydáme po stopách kořenů tohoto hříchu, postupně dojdeme až ke společnému mýtu.      Civilizace techniky na rozdíl od předcházejících či neevropských světů odhaluje své nitro především kritickým způsobem (Kulturpessimismus). Vzdělaní lidé na Západě mají pocit, že zažívají formu života, který se nemá rád; ne náhodou páchají sebevraždy častěji než kdysi. V budoucnosti, do níž se upírají naše zraky, vidíme jakýsi vír, který nás do sebe může prudce strhnout. Nejen že se k sobě technická civilizace staví kriticky, ale popisuje se dokonce i formou negativních eposů. Historie Západu je spatřována jako pokračování mýtu, jenž namísto o stvoření vypráví o zničení. Na základě dávné řecké představy znázorňují tyto obrazy střídání generací jako postupnou degeneraci. Už v samotné řecké verzi se člověk propadl z neurčitého zlatého věku do železného. Zato u moderního mýtu neodpovídá nejnižší úroveň lidského života přítomnosti, nýbrž obávané budoucnosti.      V dobách, kdy se díky pokroku v lékařství začínala snižovat úmrtnost na nemoci, předpověděl Malthus demografickou pohromu. Když odstartovala průmyslová revoluce, předpověděl Marx společenskou katastrofu. Ve dvacátém století se tento kritický proud urychlil a po obou světových válkách ještě nabral na síle, přičemž zasahoval stále širší oblasti: sociologickou, historickou, antropologickou, ekologickou atd., až nakonec získal globální charakter. Ve světě, který se na základě územní a technologické vzájemnosti čím dál víc unifikuje, se počítá se související sérií kolapsů, jež budou zahrnovat nejrůznější geografické zóny a sektory civilizovaného života. Vyděšené a regresivní způsoby myšlení opakovaně rozebírají možnou smrt Západu a všeho, co z něj pochází, právě ve chvíli, kdy jím vytvořený pořádek podle všeho definitivně ovládl celou Zemi. Západní civilizace sama sebe racionálně koncipuje jako pozitivní sílu, ale v narativním smyslu pojímá svůj mýtus negativně: to je nebezpečný protiklad, protože jde o nevědomou mytizaci. A nevědomá psychická funkce se vždycky může obrátit proti nám.      Tyto „představy globálních mezí“ mají tedy dvě roviny. Na vyšší z nich se setkáváme s bezprostředním, historizovaným, variabilním, technickým vnímáním, které je stejné jako svět, jejž popisuje; ta hlubší rovina je pesimističtější, živená jen potají, profetická a má co do činění s ahistorickým modelem; právě zde nacházíme „morální“ prvek narace, který propůjčuje formu negativnímu eposu. Nejde o povrchní stesk po starých časech, který je společný všem epochám, ale o mnohem radikálnější, širší a sofistikovanější záležitost. Všichni dospívají ke stejně pesimistickým závěrům nezávisle na tom, jaký je jejich výchozí úhel pohledu. Vzniká tak dojem, že jejich společný jmenovatel se neodvozuje z vědeckých a vědomých údajů, nýbrž ze skutečnosti, že došlo k aktivování jediné nevědomé mytické představy.      Kultura, z níž vychází západní civilizace (připustíme-li rozdíl mezi často zaměnitelnými termíny pro kulturu a civilizaci), se na rozdíl od všech ostatních civilizací ve vědomé rovině zakládá na myšlence expanze, jak ji interpretuje produktivistická a pozitivistická technika: tedy na onom „mýtu růstu“, který v sobě v mnoha ohledech zahrnuje podstatu modernity. Ve svých nevědomých fantaziích však tato kultura i nadále pěstuje tabu a strach z potrestání, jež byly v minulosti spojovány s arogancí a přílišnou přízní osudu: i nadále se tudíž obává katastrofy, zapomenutého vyústění tohoto mýtu.      Neomezený růst je de facto krádež a převzetí boží role. Nejde jen o to, že neomezenost je výsadou Boha. Samotné latinské slovo cresco („růst“) je totiž intranzitivní sloveso odvozené od kořene, který v tranzitivní podobě tvoří sloveso creo („tvořit“). Růst a tvořit jsou ve společném latinském základě (a na tuto skutečnost jsme zapomněli, protože svědčí o našem zhřešení pýchou) jedinou činností, jež subjektu uvnitř i navenek propůjčuje velikost, která nemá obdoby.   Důvěra v růst, v neustálý rozvoj a – méně vědomě – v Dějiny a kolektivní nesmrtelnost (jejich stejně neomezené časové nádoby) nesahá k počátkům západní civilizace, ale je jejím produktem, který se vymkl kontrole. Původně platil přesný opak. Příčinu toho všeho je třeba hledat v radikálním porušení principu umírněnosti, jenž byl základem starého Řecka.      Středobodem našeho pojednání tedy bude kultura, v níž má kořeny jak představa dodržování mezí, tak i naše vlastní dějiny, a která je příznačně označována jako helenocentrická. Rozhodnutí vydat se touto cestou – stejně jako každá jiná volba – obnáší určitou jednostrannost. Jen nepřímo se tak dotkneme pozdější role křesťanství, jež k našemu pojetí mezí jistě přispělo. Zanedbáme i samotné antické Řecko, protože o mnohostrannosti jeho kultů, epoch a států budeme pojednávat jen do té míry, abychom z ní vyvodili to podstatné. Vcelku se budeme zabývat olympskými bohy a nejznámějšími náboženskými formami, zakotvenými v metaforách: olympští bohové pro Helény nicméně nepředstavovali nějakou původní či stálou veličinu a jejich náboženství muselo soupeřit s chtonickými kulty, mystérii, vzrušujícími a neodolatelnými bohy pronikajícími z Východu. Ačkoli si uvědomujeme rozhodující význam Sparty, Iónie, Théb a Korintu i helenizované Makedonie, zaměříme se nakonec v našem pojednání na Athény, místo prvořadého významu a jedinečné kreativity. Pokud padne zmínka i o dalších epochách, bude to především proto, abychom je dali do souvislosti s 5. stoletím př. n. l., kdy došlo k zásadním zvratům a kdy Athény definitivně prosadily svou převahu. Ve snaze postihnout podstatu helénství – nezávisle na tom, zda je historické, či zrekonstruované – budeme vybírat prameny na základě kritérií, která platila už v klasickém Řecku: výtvarné umění bylo i přes svou dokonalost jen doprovodným ornamentem, zatímco základem skutečné tvorby bylo slovo („poezie“ z poieo, dělat). Naše studie tedy bude vycházet především z písemných dokumentů.      Jednotný pohled na antiku je především moderní potřebou. Poté co byla znovu objevena řecká a helénská kultura, stal se z ní bezvýhradný ideál: Burckhardt a Nietzsche proměnili řeckého člověka ve výchovnou metaforu, která zpočátku oživila německou kulturu konce 19. století a později – a právě to je paradoxní – přispěla k utváření moderního myšlení. Tento výrazný a koncentrovaný obraz helénského člověka se stal nástrojem k podnícení kulturního růstu (pro Řeky paideia, daleko hlubší proces než prosté učení); význam tohoto řeckého ideálu se tak projevuje více v současné praxi než v dokumentech z minulosti. Není to ani tak model, na jehož základě můžeme poznávat antiku, jako spíše vzor pro dnešní život. Stejným způsobem vykonala svou úlohu i hlubinná psychologie. Ani její hlavní pracovní hypotézu, nevědomí, nelze ověřit; její zásadní – ať už špatný, či dobrý – vliv na moderní kulturu je však dobře patrný.   V této práci se pokusíme o rekapitulaci řeckého mýtu, který vytyčil meze touhy. Sledování celého vývoje mýtu v dějinách západní civilizace přesahuje naše možnosti, ale budeme se snažit formulovat jeho hypotetickou spojitost s duševním rozpoložením moderního člověka, který vnímá nepřetržitý růst civilizace jako vinu.      Tato studie nám pomůže určit, nakolik je kritika neomezeného růstu poplatná mytické tradici, jež se zrodila v dávných dobách.      Díky vysledování pozůstatků mýtu můžeme vědecké studie opřít o věrohodný základ kolektivní psychologie. V mýtu je obsažena hypotéza morálního chování, která je ve společnosti psychologicky zakořeněná a představuje schůdnou alternativu k hnací síle hrdinských vzorů, jež narážejí na bariéru božích tabu: stačí připomenout mýtus o Prométheovi, o němž si promluvíme později.      Křesťanství rozsah působení mýtu později omezilo a vtěsnalo jej do Písma svatého. V řecké civilizaci si však mýtus uchovával prvořadé postavení, co do platnosti, úrovně vyjádření a také díky tomu, že nebyl určen k interpretacím, ale spíše k poslechu. Zatímco v předsudcích moderní doby znamená vědění rozvíjení myšlenek, byly spolu v řeckém světě myšlenky a mýty nerozlučně propojeny a rozvíjely se ruku v ruce. Vědění bez mýtu neexistovalo.      Mýtus byl vždy pravdivý, i když ne takovým způsobem, s jakým by se snadno smířila naše morálka a racionalita: nehlásal vysoké etické principy jako monoteismus nebo filozofické úvahy ani věrnost zásadám racionálního poznání jako věda. Nebyly v něm vyjeveny základní formy pozdějšího vědění, ale ani mu nebyly nutně cizí: spíše v něm byly uchovány ve formě nevědomých struktur. Radikální protiklad mýtu na jedné a vědy a filozofie na druhé straně je moderní předsudek a z tohoto pohledu představuje výskyt vědy a filozofie ve starém Řecku nenadálý zlom a zjevení. Existovala však také kontinuita mezi tradičním mytickým myšlením Řeků a překvapivými novinkami, které z něj vznikly. Estetické a psychologické funkce mýtu byly velkým novátorům známy a mýlili bychom se, kdybychom si představovali, že se vždy jen snažili odporovat jeho tradici. Sókratés nejdříve popisuje „geografický“ mýtus osudu duší a potom dodává: „Že se tyto věci mají zrovna tak, jak já jsem vyložil, to rozhodně tvrdit nesluší člověku majícímu rozum. Že však je buď toto nebo něco takového, pokud jde o naše duše a jejich příbytky, když je nesmrtelnost duše patrná, to podle mého zdání sluší tvrdit a stojí za to, aby člověk mající takové mínění se odvážil nebezpečí […].“      V antickém Řecku z mýtu vyvěral proud kolektivního cítění a nevědomých mentálních kulturních obrazů, který v moderní době vyschl: jako když se z látky pomalu páře nit, až se nakonec rozpadne celá tkanina. Kromě náboženského významu měl pro kolektivní mentalitu i funkci, jež by se u jednotlivců dala přirovnat k funkci snu. Mýty vlastně odpovídají „… letitým snům mladistvého lidstva.“ A stejně jako umělé odstranění snu vede k patologiím, což svědčí o jeho fyziologické a psychologické nezbytnosti, je i odstranění mýtu doprovázeno stavy kolektivní nejistoty, což podává důkaz o jeho významu pro udržení historické kontinuity a sociologické soudržnosti.      Mýtus byl pro antickou mentalitu zásadní, a proto se způsob myšlení starých Řeků odlišuje od monoteistických náboženství, kde se mýtus udržuje pouze v pozadí, a hlavně od moderní laické racionality, kde dochází k jeho ztrátě. Zatímco pravdu vědeckého myšlení určuje její původ (příčina), pravda mytického myšlení odvozuje svůj význam z místa určení (smysl). Cílem mýtu nebyla objektivní pravda, nýbrž spása. V tomto smyslu je náležité považovat jej za pravdu vždy, když prospívá zdraví duše. Mýtus, o němž se chystáme vyprávět, byl životadárnou silou pro řeckou civilizaci v dobách, kdy zažívala vrcholný rozkvět, i tehdy, když byla vystavena největšímu ohrožení. Vzal na sebe konkrétní podobu a vedl k řadě historických, uměleckých i vojenských úspěchů. Jakmile tuto úlohu splnil, zmizel.   Tato kniha se obrací ke čtenáři s následující otázkou: Jsou meze rozvoje moderní civilizace výhradně technickým problémem? Nebo, podíváme-li se na to z opačné strany: Věří ještě někdo v mýtus, který varuje, že přílišná žádost vyústí v pohromu? Pokud odpovíme, že moderní doba se dokáže smířit pouze s vnějším omezením svých nekonečných potřeb, získá tento problém výhradně politickou dimenzi; a politici už podali dostatečný důkaz, že si s ním nevědí rady. My jsme však přesvědčeni, že se věci mají jinak. Tento problém je v první řadě psychologický.   Na závěr těchto úvodních slov nám zbývá ještě definovat termín „mez“.      Na začátku jsme si položili otázku, jestli se potřeby a touhy, ponechá-li se jim úplná volnost, mohou vyvíjet donekonečna, nebo zda někdy narazí na přirozenou mez. Latinský pojem limes byl velmi jednoduchý: označoval pěšinu ohraničující zemědělské pozemky a později se začal používat pro jakoukoli hranici. Odpovídajícím řeckým termínem byl hóros, který mohl mít i rozšířenou platnost ve smyslu pravidla, zákona. Solón tímto slovem označuje roli politické a morální kontrolní instituce, jíž se zhostil, a jež se pro další vývoj helénské civilizace ukázala být zásadní.      Daly by se použít i jiné termíny. Například „správná míra“. Jenomže tento výraz si stále uchovává prvek antické etiky. Příliš odpovídá latinskému aurea mediocritas (zlatá střední cesta). To by poněkud zastínilo odkaz na současné aspekty tohoto problému; slovo „správná“ v sobě zase ukrývá náznak předem hotového morálního soudu.      Stejně tak by se dalo hovořit o „inhibici“, která v současném freudovském pojetí skutečně označuje omezení nějaké funkce subjektu. Tento pojem dnes už nicméně příliš zavání klinikou, individuální patologií. My bychom naopak chtěli zohlednit v ideálním případě i zásadní rozhodnutí v oblasti politiky a ekonomie: znepokojivé patologie globalizovaného světa.      Autoinhibice samozřejmě není vynálezem civilizace, který by byl následně nadřazen instinktu. Opak je pravdou. Přirozený život reguluje sám sebe. Stromy nerostou až do nebe. Člověk přirozeně tuto potřebu mezí dlouho napodoboval. Vyhradil jí místo v přikázáních předmoderních náboženství a v hudebních partiturách, aniž by si uvědomil, že tak pouze dává najevo potřeby své duše a ucha. Ani v jednadvacátém století nehrozí, že se novorozenec či zvíře, jehož instinkty zůstaly člověkem nedotčeny, budou přejídat. Civilizace však svrhla hierarchii instinktů a pokřivila jejich seberegulaci. Ve snaze zmocnit se nekonečné blaženosti bohů vynalezla nadbytečnou konzumaci jídla a nevolnost. Růst, o němž si dnes myslíme, že je život, je jen jednou z jeho možných metafor; a růst bez konce je jen naivní metaforou nesmrtelnosti.   Psychoanalytik Luigi Zoja (1943) působil v minulosti v New Yorku a v Institutu C. G. Junga v Curychu, byl prezidentem International Association of Analytical Psychology a vyučoval na několika univerzitách v Itálii i v zahraničí. V současné době provozuje vlastní praxi v Miláně. Napsal mj. práce Nascere non basta (Zrození nestačí, 1985), Coltivare l’anima (Rozvoj duše, 1999) a Al di là delle intenzioni. Etica e analisi (Úmysly. Etika a analýza, 2011). Za knihu Soumrak otců vydanou i česky obdržel italskou literární cenu Premio Palmi a americkou vědeckou cenu Gradiva Award. Mnohá z jeho děl byla přeložena do celkem čtrnácti jazyků. K jeho stěžejním tématům patří závislosti, absence otce, násilí, nenávist a paranoia v politice.   Z italského originálu Storia dell’arroganza. Psicologia e limiti dello sviluppo, vydaného nakladatelstvím Moretti&Vitali v Bergamu v roce 2003, přeložila Helena Lergetporer. Úvodní slovo Tomáš Sedláček. 288 stran. Vydalo nakladatelství Prostor roku 2020.

Čas načtení: 2020-07-15 15:59:03

Otevřený dopis velvyslance Ruské federace v České republice Alexandra Zmejevského historikovi Janu Tesařovi

Historik Jan Tesař zveřejnil v Literárních novinách otevřený dopis velvyslanci Ruské federace, ve kterém mimo jiné napsal, že „zaprodanými režimními historiky jsou totálně přehlíženy zločiny zrádce Vlasova proti Československu“ (celý text si můžete přečíst ZDE). Nyní mu rovněž otevřeným dopisem odpověděl mimořádný a zplnomocněný velvyslanec Ruské federace v České republice Alexandr Zmejevský. Dopis publikujeme v plném znění.   Vážený pane Tesaři, jsme Vám vděčni za otevřený dopis zveřejněný 29. května v Literárních novinách na téma osvobození Československa od nacismu. Velice si vážíme v něm vyjádřeného nelhostejného postoje vůči nebezpečným procesům spjatým se snahou přepsat dějiny 2. světové války, vznikajícím dnes v České republice. Tato válka se stala nejrozsáhlejším a nejničivějším konfliktem v lidských dějinách. Cena vítězství nad nacismem byla nesmírně vysoká. Pro znalce dějin není tajemstvím, že největší ztráty v ní nesl Sovětský svaz, jenž ztratil 27 milionů svých občanů včetně více než 140 tisíc rudoarmějců, kteří padli při osvobozování Československa. Ale vítězství nad nacismem je společným vítězstvím všech zemi protihitlerovské koalice, které překonaly rozpory a spojily síly v boji o mír. Lidé v Rusku si pamatují a váží si přínosu všech národů včetně Čechů a Slováků, kteří bojovali po boku vojsk Rudé armády ve sboru generála L. Svobody, československých partyzánů a příslušníků odboje, z nichž mnozí položili život za svobodu své vlasti. Naše země spojuje společný boj proti nacismu a památka na něj, společní hrdinové, na něž jsme hrdi. S každým rokem se stále více vzdalují válečné události, otupuje se pronikavost jejich vnímání, slábne „očkování“ proti nacismu. Vyrůstají nové generace, které se dozvídají o válce z učebnic, knih a filmů, jakož i z vyprávění veteránů, jichž bohužel s každým rokem ubývá. Právě mládež, která nezažila válečné hrůzy a neuvědomuje si v plné míře nebezpečí obnovy nacismu, je nejvíce vystavena vlivu sil, které se dnes snaží přepsat dějiny. Manipulací s fakty a jejich vytrhováním z kontextu zaměňují pojmy, osvoboditelé a okupanti jsou stavěni do jedné řady, stejně jako oběti a kati, nebo jsou dokonce zaměňováni. Názorným příkladem toho je snaha prezentovat Smlouvu o neútočení mezi Německem a SSSR z roku 1939 jako předehru 2. světové války. Nezmiňuje se ale, že to byla poslední z celé řady obdobných Hitlerových dohod s jinými evropskými státy. Není už ani překvapením, že se nezdůrazňuje taková smutná stránka předválečných dějin, jako je Mnichovská zrada v roce 1938, na níž se kromě Hitlera a Mussoliniho podíleli vedoucí představitelé Velké Británie a Francie. Tehdy v důsledku prováděné politiky appeasementu byl nezávislý stát – Československo – ponechán napospas nacistům, a Sovětský svaz se ukázal být jedinou mezinárodní silou ochotnou nabídnout pomocnou ruku zemi zrazené předními evropskými mocnostmi. Navíc došlo k dělení území Československa s naprostým souhlasem Rady Společnosti národů, v níž stejně jako na celém evropském kontinentu nebyly vyslyšeny četné výzvy SSSR k vytvoření rovnoprávného systému kolektivní bezpečnosti. „Rozdělení Československa bylo kruté a cynické. Mnichov zbořil i ty křehké záruky, které zůstávaly na kontinentu, ukázal, že vzájemné dohody nic neznamenají. Právě Mnichovská dohoda byla tou spouští, po které se velká válka v Evropě stala nevyhnutelnou“. Zdůraznil to prezident Ruské federace V. V. Putin ve svém nedávno zveřejněném článku 75 let velkého vítězství: společná odpovědnost za historii a budoucnost. Nanejvýš zřetelně a objektivně v něm zhodnotil na základě historických listin východiska, průběh a výsledky 2. světové války a jejich vliv na současnost. Příklady překrucování historických skutečností jsou dnes bohužel vidět i v Praze, kde dochází k pokusům podceňovat osvobozeneckou úlohu Rudé armády jen na základě toho, že se přímo v českém hlavním městě neodehrála velká bojová střetnutí. Nezodpovědní komunální úřednici využívají tuto skutečnost jako roušku pro schválení rozhodnutí, které jsou až svatokrádeží – jako odstranění pomníku maršála Sovětského svazu I. S. Koněva navzdory mezinárodněprávním závazkům české strany nebo zamítnutí navrácení pamětní desky na počest osvobození Prahy vojsky 1. Ukrajinského frontu Rudé armády na budovu Staroměstské radnice, odkud byla sejmuta v dubnu 2017. Usilovně se zamlčuje, že během Pražské operace zahynulo více než 11 tisíc vojáků Rudé armády. Právě před tankovými armádami I. S. Koněva prchaly z Prahy elitní útvary skupiny Střed pod velením polního maršála F. Schörnera. Právě sovětská vojska konečně osvobodila drtivou část země včetně takových smutně proslulých míst v Česku jako koncentrační tábor Terezín a Lidice nacisty doslova srovnané se zemí. Nehledě na to „bojovníci“ proti historické pravdě raději přisuzují I. S. Koněvovi jistou mýtickou úlohu v událostech roku 1968. Podobný přístup je vidět i v případě glorifikace přisluhovačů nacistů z řad takzvané Ruské osvobozenecké armády (ROA). Zdůrazňuje se jejich konfrontace v průběhu půldruhého dne proti bývalým pánům – nacistům. Přitom se opomíjí, že vlasovce k tomu vedla snaha zlehčit svůj osud, zmírnit trest za dříve spáchané zločiny, nikoli záměr pomoci Pražskému povstání. Pro pochopení stačí zmínit jenom to, že značnou část divize ROA S. K. Buňačenka, která se ryze konjunkturně (na pár dní) přidružila k pražským povstalcům, tvořily jednotky 29. granátnické divize SS RONA (1. ruské), rozpuštěné kvůli páchání zvěrstev a drancování při potlačování Varšavského povstání. Za to byl její velitel brigadeführer, generálmajor Waffen-SS B. V. Kaminskij zastřelen samotnými hitlerovci. Těm, kdo se pokouší ospravedlnit vlasovce, by měla být častěji připomínána skutečnost, že ROA byla kolaborantským ozbrojeným útvarem, vytvořeným nacistickým vedením Třetí říše. V souladu se statutem Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku jsou zločiny A. A. Vlasova a jeho přisluhovačů kvalifikovány jako účast na vojenských zločinech a zločinech proti lidskosti spáchaných nacisty a napomáhání těmto zločinům. Zásady Norimberského tribunálu byly odsouhlaseny za účasti ČSR v rezoluci 95 (1) Valného shromáždění OSN ze dne 11. prosince 1946. Mimo to je instalace pomníku vlasovců v městské části Praha-Řeporyje přímým porušením závazků Česka jako účastnického státu Úmluvy o nepromlčitelnosti válečných zločinů a zločinů proti lidskosti z roku 1968. Je v ní mimo jiné zakotveno, že na takové zločiny (nikoli jen na pachatele) „se nevztahuje žádná promlčecí lhůta bez ohledu na dobu jejich spáchání“. Zkreslený výklad historických událostí nevyhnutelně vede k tomu, že se objevují nové historické a politické fobie, roste napětí ve společnosti, dochází k vzájemnému střetu států a národů. Odsud pochází rostoucí poptávka po nacistické symbolice, stále častější akty vandalismu vůči vojenským memoriálům, objevující se stoupenci demolice pomníků. Avšak zapomínání poučení z dějin, jak ve zmíněném článku poznamenal V. V. Putin, se nevyhnutelně vrací ve formě těžké odplaty. Zdůraznil, že naší odpovědností vůči minulosti a budoucnosti je udělat všechno, abychom nepřipustili opakování děsivých tragédií. Dnes je našim hlavním společným cílem uchování historické pravdy o 2. světové válce, jejích hrdinských a strašných stránkách. Tuto pozici sdílí drtivá většina členů mezinárodního společenství, která každoročně přijímá rezoluci Valného shromáždění OSN o nepřípustnosti glorifikace nacismu. Účinnou metodou odporu proti snahám o zkreslování dějin je bezpochyby dokumentární potvrzení historických skutečností. Právě proto ruské instituce a úřady v poslední době pracují na odtajnění četných dokumentů o Velké vlastenecké válce a 2. světové válce. Ve svém textu prezident Ruské federace rovněž zdůraznil, že budeme tvrdě bránit pravdu, která se zakládá na dokumentárně potvrzených historických skutečnostech, budeme pokračovat v pravdivém a nezaujatém vyprávění o událostech 2. světové války. K práci zaměřené na zachování paměti o hrdinství našich předků v krvavém boji proti nacismu značně přispívají i takové rozsáhlé akce, jako je každoroční vojenská přehlídka v Moskvě a dalších ruských městech, která se v roce 75. výročí vítězství uskutečnila 24. června – v den historické přehlídky vítězů v roce 1945 na Rudém náměstí, jakož i pochod Nesmrtelného pluku – lidový projekt, opravdu výjimečný a unikátní z hlediska počtu jak účastníků, tak zúčastněných zemí včetně Česka. Vycházíme z toho, že veřejné objektivní hodnocení událostí válečného období uznávanými a kompetentními představiteli veřejnosti, k nimž bezpochyby osobně patříte, je rovněž jedním z účinných způsobů zachování historické pravdy, jejího předání dorostu a budoucím generacím. Chtěl bych využít této příležitosti, abych Vám, Vašim přátelům a kolegům, celému českému národu poblahopřál k 75. výročí vítězství ve 2. světové válce! Přeji Vám štěstí, blahobyt a pevné zdraví. S úctou A. Zmejevskij {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-04 14:53:12

Profesor Harvardské univerzity Steven Pinker ke koronavirové epidemii: Máme ztráty, ale zvítězíme!

Západní společnosti byly na koronavirus špatně připravené, z hlediska zdravotní politiky i mentálně. Jsme teď konfrontováni s mnoha dilematy: Profitují starší lidé na úkor mladších? A jakou hodnotu má lidský život? Steven Pinker, profesor a psycholog z Harvardské univerzity, se pokouší na tyto otázky odpovědět.    Pane Pinkere, jaký je život v karanténě? Můj život je v pořádku, nehledě na můj věk – je mi 65. Život mnoha jiných lidí na této planetě ovšem v pořádku není, to si uvědomuji.   Roky jsme měli strach z atomových bomb, inteligentních superstrojů a bioterorismu. Teď se potkáváme s primitivním virem a zdá se, jako bychom na to opravdu nebyli připraveni. Je to ironie přírody nebo lidské historie? Pandemie nám připomíná, že bychom naše strachy měli čas od času kalibrovat – nic nepřijde tak, jak bychom to rádi měli, nebo jak bychom si to představovali. Nemoci – epidemie – jsou součástí života od doby, kdy existují lidé. Víme, že parazité a původci nemocí se mohou bleskově rozšířit. Současně jsme ale dokázali s nemocemi úspěšně bojovat, například s neštovicemi. Vlastně bychom na to měli být připraveni.   Mluvíte maximálně střízlivě, jako ostatně vždy. Měli bychom se tedy přes všechno utrpení na pandemii dívat s určitým nadhledem? To nemůžeme. Protože virus je z biotechnologického pohledu náš nepřítel. Z hlediska viru jsme vynikající perníček, svůdná hostina. To si nenechá virus ujít. My naproti tomu disponujeme inteligencí a můžeme rychle reprodukovat myšlenky. Virus zaútočil a my udeříme proti němu – hygienickými opatřeními, očkováním, léky. Máme ztráty, ale nakonec zvítězíme.   Jsou slyšet vědecké hlasy, že jsme ten virus vyvolali sami. Argumentace je následující: Tím, že ničíme přírodu, ničíme také životní prostor mnohých živočichů, kteří se tím přibližují lidskému světu. A tím pak někdy dojde k přenosu původců nemocí mezi zvířaty a lidmi. S tímto hodnocením nesouhlasím. Nejedná se tady o pomstu netopýrů. Lidé žijí od okamžiku vzniku zemědělství na nejužším prostoru spolu se zvířaty, a ta byla vždy původci nemocí. Tisíce let jsme již náchylní na původce nemocí, kteří nemohou nic způsobit zvířatům, ale mohou přeskočit na člověka.   Promluvme si teď o lidské inteligenci. Zatím stále toho ještě o viru Covid-19 mnoho nevíme. Je to tato nevědomost, která náš lidský mozek z kamenného věku přivádí k šílenství? (Směje se.) Nebezpečí, která nás ohrožují a kterým ne úplně rozumíme, vedou k trvalým stavům strachu. Anglicky se tomu říká „dread risks“ – rizika, která přesně neznáme, která mohou mít katastrofické důsledky a jsou nová. K tomu určitě patří také nový virus, který nás ohrožuje. Náš mozek je potom ve výjimečném stavu.    K jakým zkreslením lidského vnímání nebezpečí potom dochází? Nejsilnější je v případě koronaviru určitě „exponential groth bias“ – exponenciální růstové zkreslení. Nemůžeme se spolehnout na náš pocit a také ne na to, co počítá náš mozek – čísla o nakaženosti probíhají nikoliv lineárně, nýbrž exponenciálně. Na takovou intuici není náš organizmus stavěn. Potřebujeme modelové příklady a matematiku, abychom porozuměli, co se v takových případech děje. Znáte kognitivní reflexní test, což je nejkratší test inteligence na světě?   Ne, ale napjatě poslouchám. Dejte se do toho. Jedna z těch zkušebních otázek zní: Když se počet leknínů každý den zdvojnásobí a jezero je za 48 dní plně lekníny pokryto, jak dlouho to trvalo, než bylo zakryto do poloviny?   O jeden den méně, tedy 47 dní. Přesně. Ale intuitivně by mnoho lidí řeklo: 24 dní. A pokud bychom to použili na současnou situaci, tak to znamená následující: Nákaza koronavirem probíhá tak rychle, že můžeme mít v nejkratším čase milióny nakažených a statisíce mrtvých – pokud bychom proti tomu nic nedělali. A to vyvolává u občanů a těch, kteří musejí rozhodovat, extrémní stres. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Mohou potom vůbec klidně a rozvážně přijímat rozhodnutí? Pouze jedno správné rozhodnutí neexistuje – vždy se jedná o zvažování hodnot. Co můžeme pozorovat na celém světě, to jsou mechanizmy dalšího zkreslování – takzvané „myside bias“ – vlastně trvání na důvěryhodných větách, které sdílí společenská nebo politická koalice, a odmítání těch, které přicházejí z kuchyně protivníka. Ve Spojených státech to můžeme pozorovat v téměř laboratorních podmínkách: Míra důvěry v závažnost pandemie a v nezbytnost přijetí silných zdravotně politických opatření koreluje s umístěním na pravo-levém spektru. Trump dlouho zpochybňoval nebezpečí vycházející z koronaviru – konzervativci jsou tedy proti násilným zdravotně politickým zásahům, zatímco demokraté je vítají. Je to udivující, protože normálně jsou konzervativci velmi citliví, když jde o nečistotu. Přikládají důležitost hygieně a zdraví. V tomto případě je to ale přesně naopak, protože se jedná o „myside bias“ – moji zaujatost.    Žijeme v bláznivých časech… To můžete klidně říkat nahlas.   Jakou roli hrají v tomto příběhu média? Podle vašeho názoru strach spíše podněcovala, když obsáhle informovala o každém novém vývoji koronaviru a počítala všechny mrtvé, anebo nebezpečí činily uchopitelným a přispívaly tak k vysvětlení?  Tendence je taková, že média malé problémy nafukují a o velkých pozitivních pokrocích téměř neinformují. V případě koronaviru je to tak, že velikost problému zpočátku vůbec nerozeznaly. Spíše vše podceňovaly, k čemuž dochází opravdu zřídkakdy. To ničemu nepomáhalo. Později přispívaly k tomu, že vše bylo zmenšováno a strach byl kontrolován.   Rozumím vám dobře, že politická opatření podle vašeho názoru přišla v západních společnostech příliš pozdě?  Ano, a to platí jak pro Evropu, tak pro Spojené státy. Jednak byly západní státy špatně připravené, protože neměly dostatek vybavení pro pandemii, například ochranné masky a plicní ventilátory. A za druhé dlouho podceňovaly nebezpečí, protože nebyly na výši ani mentálně. Zcela jinak reagovala například Jižní Korea, která má zkušenosti s epidemiemi. Byly dobře připraveni a reagovali rychle.   Dalo by se říci, že jsme žili v idylické stavu post-historické doby? Ano, ale to je lidské. Když se nám dobře daří, domníváme se, že budoucnost je prodloužením přítomnosti. Ukazuje se to na mnoha příkladech. Málo spoříme na naše stáří. Nacpáváme se nezdravými potravinami a dlouhodobě ruinujeme svoje zdraví, i když bychom to mohli vědět. Politici myslí nejdříve na příští volby, místo na společnost za deset až dvacet let. A nepřipravujeme se na pandemie, protože nechceme vidět, že nás může virus kdykoliv napadnout.   Ale politici stejně budou myslet jen na svoje znovuzvolení. Takový je náš politický systém. Můžeme volit politiky, kteří budou uvažovat dlouhodobě. Musíme ale být potom připraveni k obětem a k odříkání, protože to krátkodobě vede k nákladům. V tom mají, myslím si, média důležitou funkci. Mohou občanům a politikům připomínat, že bychom se měli zabývat přinejmenším střednědobou perspektivou, místo zpráv o skandálech a různých faux pas. Když fyzik Carl Sagan v čase studené války senátory varoval před nebezpečím nukleární zimy, řekl mu jeden známý stratég: „Pokud si opravdu myslíš, že nebezpečí konce světa může změnit myšlení politiků ve Washingtonu a Moskvě, tak jsi na těchto dvou místech pobyl příliš krátký čas.“   V současnosti dominuje vůle k přežití – na náklady dobrého života. Reagovaly západní společnosti poté, co jejich prvotní reakce byly spíše zpomalené, nyní přehnaně? Řekl bych, že bez přežití nebude žádný dobrý život.   Jste znalec a zastánce vzdělávání. Jak by mělo nyní vypadat vzdělané stanovisko? Každý lidský život, nebo lépe řečeno každý rok lidského života je k nezaplacení, nebo se zaměřit na štěstí pro ten největší počet? Dobrá otázka. Obě pozice – ta humanistická i utilitární – souvisejí se vzděláním. Tu první spojujeme se jmény, jako byl Immanuel Kant, představiteli té druhé jsou například Jeremy Bentham nebo Stuart Mill. Obě pozice jsou vysvětlitelné.   K jaké se kloníte vy? K té druhé. Měli bychom vždy brát v úvahu všechny náklady, ty přímé lidské i ty nepřímé ekonomické. Myslím si ale, že v případě dnešní pandemie, by mohlo její neohraničené rozšíření způsobit vyšší náklady než ekonomická deprese.    V teorii to zní dobře, v praxi jsou ovšem takové propočty přirozeně zatížené chybami. Konec konců to vždy je politické rozhodnutí, jestli společnost zvolí humanistickou, nebo utilitární cestu. Ano, tak to je.   Sklouzáváme možná do generačního konfliktu – mladší lidé zaplatí ekonomickou cenu, zatímco starší budou z politických opatření profitovat? Mám vynikající vnoučata a velmi doufám, že přejí svému dědečkovi dlouhý a dobrý život a jsou také připraveni zvládnout ekonomické náklady. A já mám matku, které je osmaosmdesát let, kterou také nevysadím někam na ledovec a budu čekat, až umře.    Ale to ukazuje, že takové propočty děláme, ať už chceme, či nikoliv.  Naše společnosti jsou právem založené na předpokladu, že všichni lidé – jedno jaké barvy pleti, jakého stáří, jakého pohlaví – disponují stejnou hodnotou. V krizových situacích jsme ale donuceni ptát se, jakou má který život hodnotu. Tím prolamujeme tabu a cítíme to.   Náš vztah k životu je tedy založen na dvojí morálce, kterou si nechceme přiznat. Nemůžeme si to přiznat, protože by nás to dehumanizovalo. Proto se těmito otázkami nezabýváme explicitně, ale implicitně tak konáme. Lidský život je tragický a musíme se s tím vyrovnat, každý svým způsobem.   Ale vy zůstáváte racionálním optimistou? Jasně. Z této krize se poučíme. Pracujeme dále na našem rozumu, vyvineme nové technické nástroje. Optimismus se domnívá: Minimalizujeme tragiku lidského života. Všichni, kteří přijdou po nás, z toho budou profitovat.   Jaké dlouhodobé důsledky bude pandemie mít – společensky a politicky? Na to mám jasnou odpověď: Všechno, co se teď říká a píše, se ukáže jako falešné. Uvidíme. {/mprestriction}  Přeložil Miroslav Pavel. Steven Pinker (*18.9. 1954, Montréal) je kanadsko-americký experimentální psycholog, kognitivní vědec, lingvista a autor populárně-naučné literatury. Je profesorem na Harvardské univerzitě. Specializuje se na vizuální vnímání a psycholingvistiku. V roce 2004 byl magazínem Time označen za jednoho ze 100 nejvlivnějších vědců a myslitelů na světě a v roce 2005 byl magazíny Prospect a Foreign Policy zařazen na žebříček 100 nejvýznamnějších intelektuálů. Jeho výzkum na poli kognitivní psychologie mu přinesl mnoho ocenění.

Čas načtení: 2020-04-22 16:08:09

Janusovská tvář Etiopie v historickém údobí „Covid-19“

Současná Etiopie, stižená celosvětovou hrozbou zhoubného viru Covid-19, odhaluje dvojí „daímōnickou“ tvář. Právě v globálním měřítku se jistě nejedná o jev ojedinělý, a už vůbec ne výjimečný. Zkušeností psané pravidlo stále platí: čím propastnější jsou sociální rozdíly mezi lidmi, úměrně tomu narůstá disproporce mezi reálnými opatřeními mocenských struktur vlády a sociální realitou, v níž lidé bezprostředně žijí – v níž „obcují“. Tento obecný společenský nesoulad se dotýká také současné Etiopie, která jako většina zemí světa zažívá globální pandemii koronaviru svým vlastním způsobem a ve svých vlastních specifických podmínkách. I když počet potvrzených případů nakažených tímto zhoubným virem nepřekročil ve stále lidnatější (už více než stomiliónové) Etiopii zatím počet devadesáti osob, její vláda reaguje na vzniklou krizovou situaci zcela adekvátně, evropským úhlem pohledu, řekněme, v tempu přiměřeném zdejším africkým možnostem. Vláda nechce Etiopii izolovat od ostatních zemí Během března byly uzavřeny školy včetně univerzit, zavedla se preventivní čtrnáctidenní karanténa pro všechny, kdo přicestovali do země z ciziny. Během druhého dubnového týdne situace vykulminovala do tzv. „stavu ohrožení“. Následně pak přibyly další formální omezující nařízení, jež je povinen každý, kdo v Etiopii žije, bezezbytku a důsledně dodržovat – všechny druhy setkání, ať už politického či náboženského charakteru, byly omezeny počtem čtyř osob, nelze si potřásat rukou a stanovil se maximální počet přepravovaných osob pro autobusy, vlaky i taxíky a úměrně tomu se navýšily ceny jízdného; zakázaly se návštěvy věznic (kromě zasílání potravin), barů či kin atd., v restauracích a kavárnách mohou sdílet společný stůl pouze tři osoby ve stanovené vzdálenosti dvou dospělých kroků. Nelze se už svobodně pohybovat přes hranici sousedních zemí, ale ani v tomto celospolečenském nouzovém stavu vyhodit nájemníka na ulici, zvyšovat nájemné nebo propouštět z práce; byl zamezen přístup do sportovních areálů a zrušeny sportovní aktivity s výjimkou provozování her do dvou osob. Stanovila se vzdálenost mezi lidmi poskytujícími služby i rozestupy ve frontách a povinnost nošení ochranných roušek v místech, kde jsou tyto služby poskytovány; nicméně strategicky klíčové úřady, dále pak zemědělství a stavebnictví musí dle uvážlivého rozhodnutí vlády zůstat v provozu. Byl vyhlášen striktní zákaz všech druhů informací, které by populaci děsily a médiím byl proto udělen zákaz chovat se senzacechtivě; příslušným úřadům bylo uděleno nařízení zaměřit zvýšenou pozornost na místa, kde se opakovaně stojí ve frontách a úřadům samým pak povinnost redukovat počet zaměstnanců, někteří budou pracovat z domova. Musí být plynule zajištěn transport pracujících do zaměstnání; nemocní mají povinnost se hlásit u příslušných zdravotnických institucí; zařízení na mytí rukou musí být instalováno mimo areál, který poskytuje služby, byla stanovena také přísná hygienická nařízení v hotelích; soudy musí zůstat nadále v činnosti a vězňům umožněn nepřerušený styk s právníky; stát přislíbil podporu boje proti antivirové kampani a bude omezena účast na pohřebních ceremoniích; občané se bez výjimky musí řídit obecnými pokyny úřadů. Etiopský premiér a nositel Nobelovy ceny míru Abiy Ahmed vyzval všechny občany k dodržování těchto opatření. V jeho důsledku má docházet k postupné eliminaci porušování zákona a pořádku tam, kde účinnost opatření nelze kontrolovat běžnými orgány činnými v trestním řízení, a to právě v rozsahu, jenž souvisí s výskytem takovéhoto specifického druhu virové epidemie. Vláda však soustavně opakuje, že nechce Etiopii izolovat od ostatních zemí, provést jakýsi „lockdown“ jako jinde v Africe, včetně Ugandy, Rwandy a Mauriciu. Důvod je podle premiéra Abiyho více než prozaicky zřejmý – odpovídá neblahé etiopské realitě. Podle jeho vlastních slov v zemi „existuje velké množství občanů bez domova. Dokonce ani ti, kteří domovy mají, se musí každý den potkávat“. A opravdu. Tím je prostě vystiženo skutečné a všudypřítomné gró problému dnešní Etiopie. Vnitrozemní perla východoafrického rohu Projížděli jste touto zvláštní členitou zemí, okouzlil vás patrně nejen nezaměnitelný a důstojně působivý hornatý ráz této starobylé a monumentálními historickými památkami prodchnuté křesťanské země, která své kulturní počátky a vlivy datuje už od časů židovského krále Šalamouna. Tato hrdá vnitrozemní perla východoafrického rohu, jíž se nikdy nepodařilo kolonizovat a v níž se v mnoha ohledech ještě doslova zastavil čas, je zemí původního pohybu, tepu života, jenž méně plánuje a je více ponořen do své každodenní přítomnosti. Tento neproměněný životní styl lze jako pradávný sen nejlépe sledovat na etiopských vesnicích s jejich typickými, povýtce kulatými domky s doškovými střechami bez komínů, které po staletí nezměnily svůj vzhled a sotva je možné na jejich rozhodném stavebním rázu dohledat stopy pokroku. Civilizační proměnu spíše připomíná všudypřítomný vlnitý plech, který ne vždy vkusně, ale o to více ryze účelně doplňuje vnější vizuální tvářnost moderní Etiopie, ať už v podobě ohrad pozemků, vlastních obytných domů, krámků s rozmanitým zbožím, pouličních kavárniček i jídelen nebo také kostelů a mešit. Většina lidí každodenně neúnavně pěšky nebo za doprovodu svých věrných oslíků či hrbatých krav „zebu“ a snad zřídka také místními taxíky – indickými motorovými trojkolkami nazývanými „tuk-tuk“ – proudí od vesnice k vesnici či do okolních (v současnosti už jen převážně nepůvodních eukalyptových) lesů a obstarávají si každodenní potravu a topivo na její skromnou přípravu či jeho prodej. Třeba i několika rozlehlým vesnicím je k dispozici jen jeden zdroj vody, který slouží hlavně ženám, ale také jejich dětem jako každodenní místo bezprostředního potkání a výměny nezbytných informací. Tento pospolný způsob života je zde hluboko zakořeněn a lze jej pozorovat na každém kroku, jedno zda během živé komunikace před nebo při nákupu zboží, při pojídání tradiční „indžary“ (každodenní součásti etiopské kuchyně) či u popíjení výtečné „buny“, chuťově nezaměnitelné etiopské kávy připravované vždy čerstvě a v obřadním duchu na žhnoucím dřevném uhlí. Podobně, ač v mnoha ohledech intenzivněji a v rytmu vyšší životní dynamiky, k tomuto bezprostřednímu každodennímu úzkému mezilidskému styku dochází ve větších městech. Nejde však jen o nutnost hromadného užívání jednoho zdroje vody několika domácnostmi, ale také o všudypřítomný problém bezdomovectví, jímž jsou postiženy v nemalé míře právě děti. Tento sílící společenský jev lze soustředěně pozorovat právě ve zdejší metropoli Addis Abebě. Osudu odevzdaní a zanedbaní lidé se pohybují jako temné varovné stíny mezi auty, jež semafory přinutili vyčkat na zelenou, a požadují svou denní almužnu, asi jediný zdroj nejisté obživy. I oni se museli přizpůsobit proměňující se situaci – začali používat odříznuté PET lahve na nedbale upevněné dřevěné násadě nebo gumové rukavice, aby jim někdo soucitně a často s pocitem nevýslovného studu přispěl, buď v podobě jídla, nebo skromné finanční částky. A to vše v nedostatečně fungujícím zdravotnickém systému, o celkovém hygienickém stavu v zemi ani nemluvě. Virus nezná ani hranice, ani slitování To si etiopská vláda v čele s mladým charismatickým premiérem dobře uvědomuje. Stejně dobře ví, jak nelehké je v zemi s tak starými a stále živými konzervativními tradicemi něco zásadního ze dne na den prosazovat a měnit. Je to velká a dlouhodobá výzva pro Etiopii, jejíž odvrácenou tvář poodhalila jako hlubokou jizvu v plné nahotě plíživými kroky se prohlubující pandemie Covid-19. Jak postupovat dál, když je právě v této zvlášť pohnuté době třeba nalézat neodkladná řešení? Lze se důvodně domnívat, že dlouhodobě vážnou sociální situaci v zemi bude třeba neodkladně řešit nejen lokálně, ale vskutku za vzájemného globálního přispění čili „glokálně“. Bude nutné zcela nově promýšlet i směřovat stávající programově-pracovní režim světových humanitárních organizací a hledat vhodnější a dostupnější cesty, jak za přímé podpory světových velmocí i jednotlivých států, kterým není „člověčenský“ přístup tradičně cizí, této virové hrozbě účinněji čelit. Na pozadí vzniklé pandemie nemůžeme už odhlížet od skutečnosti, že jsme také a v této nahnuté době především „občany“ svobodné vůle a že tento zhoubný a bezohledný virus nezná ani hranice, ani slitování. Právě v této tíživé situaci, jíž současná demokratizující se Etiopie prochází, se naléhavěji otevírá kýžený prostor pro interkulturní dialog, pro takovou možnost všestranného a odpovědného diskurzu, který bude s to daleko úžeji kvalitativně propojit co nejširší profesní spektrum nezávislých a zainteresovaných lidí dobré vůle, jimiž v mezinárodním měřítku, nejen v rámci jednotlivých států, disponujeme. Stejně tak už dnes nelze nevidět, že tento problém nemá jen stránku formálně-ekonomickou, jejímž prvořadým úkolem je generovat zisky a v jejíž zaslepeném neutuchajícím tempu nevratně dochází k rozevírání pomyslných nůžek mezi bohatými a chudými. Dotýká se našeho nejvlastnějšího smyslu bytí, jež není ničím jiným, než sférou naší nejvnitřnější existence – uvědomělého přesvědčení v důstojný a odpovědný život nás i příštích generací. Do těchto bytostně lidských snah bude třeba stále důsledněji zapojovat i potencionální účastníky z řad poučených humanitních vědců. Právě oni by měli ruku v ruce s pozitivní politikou vytvářet potřebný prostor lidské důvěry a vzájemného porozumění. Obnovení víry v tyto výchozí a zhola odcizené principiální postoje je právě v údobí nejistoty o naší budoucí existenci a obav z nedozírných následků koronavirové epidemie v současnosti snad nejvíce zapotřebí.   Autor článku, který je nyní na tříměsíčním výzkumném pobytu v Etiopii, doplňuje sérii deseti článků v tématu Globální pandemie, lokální přístupy svým textem o etiopských podmínkách.