EUR 24,360 || 
JPY 13,157 || 
USD 20,603 || Český fotbalista Pavel Šulc pomohl Lyonu gólovou asistencí k výhře 2:0 nad Lavalem a postupu do čtvrtfinále Francouzského poháru. Proti druholigovému soupeři odehrál celý zápas, jeho spoluhráč Adam Karabec byl vystřídán v 63. minutě.
Čas načtení: 2024-04-17 12:04:33
Zasloužený postup, pochvaloval si trenér Dortmundu, který si zopakuje bitvy s PSG
Trenér fotbalistů Dortmundu Edin Terzic se domnívá, že jeho svěřenci postoupili do semifinále Ligy mistrů zaslouženě. Borussia ve strhující odvetě čtvrtfinále porazila v úterý Atlético Madrid 4:2 a vybojovala si reprízu zápasů s Paris Saint-Germain. Na francouzského šampiona německý tým narazil již v základní skupině.
\nČas načtení: 2024-04-17 12:00:00
Zasloužili jsme si postoupit, zní z Dortmundu. S PSG to bude jiné než ve skupině, věří Füllkrug
Borussia Dortmund ve strhující odvetě čtvrtfinále porazila Atlético Madrid 4:2 a vybojovala si reprízu zápasů s Paris Saint-Germain. Na francouzského šampiona německý tým narazil již v základní fázi. "Bude to určitě jiné než zápasy ve skupině," ujistil útočník Niclas Füllkrug, autor třetího gólu.
\nČas načtení: 2024-04-27 13:31:49
Rusové nás okradli, vzpomíná legendární kouč. V tašce sudích našli hodinky s rubíny
Bývalý trenér francouzského Auxerre Guy Roux promluvil o podezřelých zápasech čtvrtfinále Poháru UEFA v sezoně 2004/2005.
\nČas načtení: 2024-07-05 18:39:42
Mbappé vs. Ronaldo ve čtvrtfinále Eura. S turnajem se rozloučí jedna z hvězd
V dětství byl jeho idolem, teď se hlavní hvězda francouzského týmu Kylian Mbappé postaví portugalskému klenotu Cristianovi Ronaldovi ve čtvrtfinále fotbalového Eura. Páteční zápas na hamburském Volparkstadionu má výkop ve 21:00, vítěz v semifinále narazí na lepšího z duelu Španělsko - Německo. Zápas můžete sledovat v podrobné online reportáži na Sport.cz.
\nČas načtení: 2024-08-03 11:20:00
Nepřátelství trvá. Zápas Francie s Argentinou skončil hromadnou rvačkou
Fotbalová rivalita mezi Francií a Argentinou napsala další kapitolu ve čtvrtfinále olympijského turnaje. Nevraživost panovala od první chvíle, když domácí publikum vypískalo soupeře při státní hymně, a končila hromadnou šarvátkou, kterou vyprovokoval útočník Enzo Millot nevhodnou oslavou francouzského postupu.
\nČas načtení: 2024-08-03 11:20:00
Nepřátelství trvá. Zápas Francie s Argentinou skončil hromadnou rvačkou
Fotbalová rivalita mezi Francií a Argentinou napsala další kapitolu ve čtvrtfinále olympijského turnaje. Nevraživost panovala od první chvíle, když domácí publikum vypískalo soupeře při státní hymně, a končila hromadnou šarvátkou, kterou vyprovokoval útočník Enzo Millot nevhodnou oslavou francouzského postupu.
\nČas načtení: 2025-02-05 14:35:09
Ve stylu Zlatana! Bývalý slávista rozhodl zápas výstavní trefou
Na hřiště přišel v 80. minutě s úkolem rozhodnout a poslat Brest do čtvrtfinále Francouzského poháru. Bývalý útočník Slavie Abdallah Sima splnil zadání dokonale. V nastavení úterního duelu na půdě druholigového Troyes si našel přetažený cent a akrobatickým zakončením ve stylu legendárního Zlatana Ibrahimovice rozjásal borce v červeném.
\nČas načtení: 2025-02-18 15:50:00
Basketbalistky USK Praha začnou na palubovce Landes boj o Final Six
Mont-de-Marsan (Francie) - Basketbalistky ZVVZ USK Praha vstoupí ve středu na palubovce francouzského Landes v Mont-de-Marsan do boje o postup do Final Six Evropské ligy. V prvním duelu play in o čtvrtfinále...
\nČas načtení: 2025-02-19 07:19:00
Začíná boj o Final Six. USK je ve Francii, proti stojí soupeřky Žabin
Basketbalistky ZVVZ USK Praha vstupují na palubovce francouzského Landes v Mont-de-Marsan do boje o postup do Final Six Euroligy. V prvním duelu play in o čtvrtfinále si potřebují vybudovat co nejlepší výchozí pozici do odvety, která je na programu za týden v Praze na Královce. O postupujícím rozhodne součet skóre z obou zápasů. Úvodní klání budeme sledovat od 19:30 v podrobné online reportáži.
\nČas načtení: 2025-02-19 07:00:00
USK začne proti Landes boj o Final Six, důležitý bude každý koš
Na palubovce francouzského Landes v Mont-de-Marsan vstoupí basketbalistky ZVVZ USK Praha do boje o postup do euroligového Final Six. V prvním duelu play-in o čtvrtfinále si potřebují vybudovat co nejlepší výchozí pozici do odvety, která je na programu za týden v Praze na Královce. O postupujícím rozhodne součet skóre z obou zápasů. Pokud bude stejné, bude se prodlužovat. Přímý přenos sledujte od 19:20 na ČT sport a ČT sport Plus.
\nČas načtení: 2024-09-23 16:56:18
Odzbrojující kosmopolitní večírek pro přemýšlivé, tak by se dal nazvat zcela osobitý styl francouzské kapely Lo’Jo. Poetické texty plné metafor a šansoniérské vypravěčství „principála“ Denise Péana se tu potkává se strhujícími rytmy pouštní Afriky, cikánskou muzikou vonící dálkami, volností a romantikou, jazzem nebo třeba reggae. Lo’Jo zahrají 10. října 2024 v pražském Futurum Music Baru. Lo’Jo jsou živoucím, současným důkazem, že také Francie byla a zůstává plodným tavícím tyglíkem kultur, podobně jako kolébka jazzu na jihu Států. Dobře toho využil i […] Zobrazit celý článek Lo’Jo se po letech vracejí do Prahy s temperamentním propojením šansonu i francouzského folku s world music + soutěž o 3× 2 vstupenky
Čas načtení: 2025-02-19 11:44:06
Autor: Admin Datum: 19.02.2025 11:44:06 Stoletá válka (1337-1453)Příčiny konfliktuSpor o následnictví francouzského trůnu po vymření hlavní větve dynastie Kapetovců v roce 1328 - anglický král Eduard III. si nárokoval francouzskou korunu jako vnuk francouzského krále Filipa IV.Dlouhodobé napětí ohledně držby anglických lén ve Francii, zejména AkvitánieEkonomické zájmy - kontrola nad obchodně významnými FlandryRostoucí mocenské ambice francouzské a anglické korunyHlavní aktéřiAnglické královstvíEduard III. (1327-1377)Richard II. (1377-1399)Jindřich IV. (1399-1413)Jindřich V. (1413-1422)Jindřich VI. (1422-1461)Francouzské královstvíFilip VI. (1328-1350)Jan II. Dobrý (1350-1364)Karel V. Moudrý (1364-1380)Karel VI. Šílený (1380-1422)Karel VII. Vítězný (1422-1461)Fáze válkyPrvní fáze (1337-1360)Vypuknutí konfliktu - Eduard III. zpochybňuje následnictví Filipa VI.Námořní bitva u Sluis (1340) - zničení francouzské flotilyBitva u Kresčaku (1346) - triumf anglických lučištníkůDobytí Calais (1347) - získání klíčového přístavuBitva u Poitiers (1356) - zajetí francouzského krále Jana II.Mír v Brétigny (1360) - dočasné ukončení bojůDruhá fáze (1369-1389)Obnovení konfliktu Karlem V.Strategie "spálené země" vedená Bertrandem du GuesclinemPostupná ztráta anglických držav ve FranciiNámořní dominance FranciePříměří z Leulinghem (1389)Třetí fáze (1415-1429)Obnovení války Jindřichem V.Bitva u Azincourtu (1415) - drtivá porážka FrancouzůSmlouva z Troyes (1420) - uznání Jindřicha V. dědicem francouzského trůnuObléhání Orléansu (1428-1429)Vystoupení Jany z Arku a obrat ve válceZávěrečná fáze (1429-1453)Korunovace Karla VII. v Remeši (1429)Zajetí a upálení Jany z Arku (1431)Postupné vytlačování Angličanů z FrancieBitva u Castillonu (1453) - poslední velká bitva válkyPád Bordeaux (1453) - konec anglické přítomnosti v AkvitániiVýznamné námořní střetyBitva u Sluis (1340) - největší námořní střetnutí válkyBitva u Winchelsea (1350) - porážka kastilské flotilyFrancouzské nájezdy na anglické přístavy (1377-1380)Blokáda La Rochelle (1372-1373)Kontrola Lamanšského průlivuKlíčové pozemní bitvyKresčak (1346)Poitiers (1356)Azincourt (1415)Verneuil (1424)Orléans (1428-1429)Patay (1429)Formigny (1450)Castillon (1453)Vojenské inovace a taktikaRozvoj lukostřelby a taktiky dlouhých lukůNové obléhací techniky a využití dělostřelectvaVývoj plátové zbrojeZměny v jízdní takticeRostoucí význam pěchotySpolečenské a ekonomické dopadyMorová epidemie (Černá smrt) a její vliv na průběh válkyVzpoury a sociální nepokoje (Jacquerie ve Francii)Rozvoj národního uvědoměníProměny feudálního systémuEkonomické vyčerpání obou zemíDiplomatické vztahy a spojenectvíRole papeže a pokusy o zprostředkování míruSkotsko-francouzská aliance ("Auld Alliance")Vztahy s Burgundským vévodstvímZapojení Kastilie a FlanderBurgundsko-anglické spojenectvíKulturní aspekty a dědictvíVývoj rytířské kulturyLiterární a kronikářské zpracování válkyProměny dvorské kulturyArchitektonické památky (hrady, opevnění)Vliv na národní mýty a historickou paměťDůsledky válkyKonec anglických ambicí ve FranciiPosílení francouzské monarchieModernizace armád a vojenstvíProměna středověké společnostiVznik národních státůVýznamné osobnostiJana z ArkuČerný princBertrand du GuesclinJohn of GauntJan BurgundskýFilip DobrýJindřich Beaufort
Čas načtení: 2020-06-05 18:47:18
Jazykovědma: Proč mají Slované tak rádi pivo?
Co mají myši, když mají pré? Kde se u nás vzal oslavný popěvek Živijó? Jaký člověk je neurvalý? Odkud pocházejí slova vitamín, borec, bulvár, virvál? To všechno se dozvíte na twitterovém účtu Jazykovědma, jehož květnové posty přebíráme. Bulvár na boulevardu (4. 5.) Kde se vzalo pojmenování bulvár pro senzacechtivý tisk? Ve francouzštině boulevard původně označoval širokou třídu či promenádu, jež byla středem společenského dění díky divadlům lehčích žánrů, kavárnám a kamelotům vykřikujícím titulky masově vydávaných novin – bulváru. Když myši hrály karty (5. 5.) Co mají myši, když mají pré? Když kocour není doma, myši mají pré, tedy volnost. Výraz pré pochází z německého spojení Prä haben (mít přednost), které původně patřilo do žargonu hráčů karet. Do němčiny se dostalo zřejmě z francouzského avoir préference (téhož významu). Být macek či fešák nemusí být výhodou (6. 5.) Výrazy macek či fešanda jsou pro někoho roztomilé lichotky, ale označují také něco úplně jiného. U zvířat macek odkazuje na kastrovaného kocoura, zatímco fešanda na kastrovanou kočku nebo fenu. Fešák se pak říká kastrovanému psovi. Pivo pro všechny Slovany (7. 5) Proč máme tak rádi pivo? S nadsázkou možná proto, že praslovanské pivo původně označovalo obecně nápoj – a pít se musí! Pivo je odvozené od pití a značilo to, co se pije (slovotvorně podobné je např. krmivo = to, čím se krmí). U piva následně došlo ke zúžení významu. Popěvek Živijó k nám přinesli legionáři (11. 5.) Otevírají se hospody, živijó! Mimochodem původně pozdrav a dnes oslavný popěvek Živijó pochází ze srbochorvatštiny a můžeme ho přeložit jako „ať (dlouho) žije“. Ujal se u nás po první světové válce díky československým legionářům, kteří sloužili v srbských legiích. Germánský virvál (12. 5.) VIRVÁL je krásně zvukomalebné slovo: přímo v něm slyšíme ten hluk a vřavu. Není to ale jen náhodný shluk hlásek. Je to germanismus (německy ještě důrazněji WIRRWARR) vytvořený hravým zdvojením a obměnou hlásek od slovesa wirren (tj. zamotat či uvést ve zmatek). Peloton není peleton (13. 5.) Pst, prozradíme tajemství skryté nejednomu sportovnímu komentátorovi! Totiž: skupina cyklistů je peloton, ne peleton. Záměna pelotonu jezdců za pelety do kotle má nicméně etymologické ospravedlnění: obě slova shodně vycházejí z francouzského pelote (klubko či koule). Po častém pikniku máte postavu pykniku (14. 5.) Ke klasickým dvojicím bít/být, vít/výt či pij/pyj si dnes přidáme jednu méně známou: piknik/pyknik. Piknik je svačinka v přírodě, a to z francouzského pique-nique (téhož významu). Pyknik je robustní, podsaditý, zavalitý typ postavy, a to z řeckého pyknós (pevný, statný). Makat nás naučili Němci (15. 5.) Máme pátek – poslední den v týdnu, kdy se maká. A co má makání (sahání) společného s prací? Jednak se pracuje primárně rukama, tedy na práci se sahá; jednak došlo k významovému posunu pod vlivem německého machen (dělat). Makat ve smyslu pracovat je tedy germanismus. Vakcína z krávy (18. 5.) Jak vznikla vakcína? Náhodou! Anglický lékař Edward Jenner si všiml, že krávy nakažené kravskými neštovicemi odolávají černým neštovicím. A tak z viru kravských neštovic (latinsky variolae vaccinae) v roce 1796 vyrobil vakcínu příslušně pojmenovanou podle krávy (vacca). Dvojice milenců se líbala ve dvojce (19. 5.) Když jsou dva, je to dvojce, nebo dvojice? Nenechte se zmást: pár je vždy dvojice. Tvar dvojce je sice legitimní, ale jde o 3. nebo 6. pád slova dvojka, nikoliv dvojice. Např. Dvojice milenců se líbala ve dvojce. = Pár se líbal v tramvaji č. 2 / ve voze 2. třídy apod. Hanba, nebo hamba? (20. 5.) Když se stydíte, je vám hanba, nebo hamba? Co se týče pravopisu, píše se hanba (někoho haníte, ne hamíte). Co se týče výslovnosti, skloňované podstatné jméno je [hanba]: „Že se hanbou nepropadne!“ U nesklonného citoslovce se preferuje [hamba]: „‚Hanba!‘ zvolal premiér.“ Neurvale se urval (21. 5.) Jaký člověk je neurvalý? K původnímu tvaru urvalý se přidal nadbytečný zápor ne-, podobně jako třeba u nevrlý (vrlý není). Urvalý se pak vykládá doslova jako ten, kdo se urval od šibenice. Vzápětí za patami (22. 5.) Víme, že slovo vzápětí značí obratem – ale možná se ptáme, kde že je to „v zápětí“? Staročeská podoba byla „v zápětie“, což značí přímo za patami. Podobně vzniklo také třeba slovo zpět, a to z předpony vъz- (vz-) a odvozeniny od pęta (pata), tedy doslova proti patě. Salám v celku nám může být vcelku jedno (26. 5.) Píše se vcelku (jedno slovo), nebo v celku (dvě slova)? Jako jedno slovo píšeme příslovce vcelku: „Vcelku (celkem) to ujde.“ Jako dvě slova píšeme podstatné jméno celek s předložkou v: „Chcete to v celku (v jednom kuse), nebo nakrájet?“ Čili salám v celku píšeme zvlášť! Borec Bořivoj (27. 5.) Kdo je borec, víme všichni – ale víte také, že slovo borec jsme si vypůjčili z ruštiny? Ruská podoba boréc je odvozená od slovesa borót’sja (bojovat). Společný praslovanský základ tohoto slova se dochoval ve vlastních jménech jako Bořivoj, Ctibor či Dalibor. Vitamíny jsou omyl (28. 5.) Víte, že slovo vitamín je založené na vědeckém omylu? Vitamíny v roce 1912 objevil a pojmenoval původem polský biochemik Kazimierz Funk. Ten se mylně domníval, že vitamíny vždy obsahují aminy – odtud druhá část názvu vit|amín. První část je z latinského vīta, tj. život. Tož, nikoliv toš (29. 5.) Někdy váháme, jak psát nespisovná či nářeční slova – u moravského „tož“ je to ale jasně dané. Píše se tož (ne toš), protože se jedná o složeninu zájmena „to“ a částice „-ž“. Stejnou částici najdeme také třeba ve slovech kéž, též či když. Autorka je korektorka, překladatelka a copywriterka. Její profesní stránky najdete ZDE, twitterový účet Jazykovědma ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2025-08-20 15:24:20
Šikana a tragická smrt francouzského streamera v přímém přenosu
Dne 18. srpna 2025 šokovala svět streamování zpráva o smrti francouzského streamera Raphaëla Gravena, známého pod přezdívkou Jean Pormanove. (Foto: X) Tento 46letý tvůrce... Článek Šikana a tragická smrt francouzského streamera v přímém přenosu se nejdříve objevil na AC24.cz.
Čas načtení: 2025-09-09 10:55:00
Macron selhal, systém potřebuje revizi. Ale Le Penová lék nepřinese, říká politolog
Pád vlády francouzského premiéra Françoise Bayroua ukázal, že prezident Emmanuel Macron selhal ve vytvoření koalice schopné prosadit kompromisní reformy. Projevuje se také potřeba revize celého francouzského vládního systému. Pro portál iDNES.cz to uvedl Lukáš Macek, politolog z francouzského Institutu Jacquese Delorse a ředitel dijonské odbočky centra Sciences Po.
Čas načtení: 2015-11-19 06:00:00
(POZVÁNKA) Jste zváni na závěrečný koncert Festival Brikcius - DUO BRIKCIUS - BAROKO V KRVI, který se koná ve čtvrtek 19. listopadu 2015, od 19:30 hodin, v reprezentačním koncertním sále ze 13. století, v Domě U Kamenného zvonu (GHMP, 3. patro, Staroměstské náměstí 605/13, Praha 1). Violoncellisté, sourozenci Anna Brikciusová a František Brikcius (Duo Brikcius), uvedou nový program pro dvě violoncella s virtuózními skladbami od barokních mistrů. Šest fug italského skladatele Luigi Boccheriniho (1743 - 1805), koncert pro dvě violoncella od francouzského skladatele Francoise Couperina (1668 - 1733), dvojkoncert vlámského (belgického) skladatele Josepha Hectora Fiocca (1703 - 1741) a francouzského violoncellisty Paula Bazelaira (1886 - 1958) a od italského skladatele Antonia Vivaldiho (1678 - 1741) koncert pro dvě violoncella. Jako přídavek zahraje Duo Brikcius Canon, jedno z posledních děl italského skladatele Domenica Gabrielliho (1651 - 1690). Více informací je k dispozici na webových stránkách http://Festival.Brikcius.com .
Čas načtení: 2022-05-05 09:16:08
Procestujte s Národním muzeem svět za osmdesát dní
Národní muzeum otevřelo ve svém Náprstkově muzeu asijských, afrických a amerických kultur novou výstavu s názvem Cesta kolem světa za osmdesát dní. Své návštěvníky seznámí s životem i dílem francouzského spisovatele Julese Vernea. Dozví se mimo jiné, jak vypadal svět roku 1872 nebo čeho by si všímal na své cestě kolem světa Phileas Fogg, kdyby byl reálným cestovatelem. Výstava bude k vidění až do konce letošního roku. Výstava Cesta kolem světa za osmdesát dní se vrací k dílu francouzského spisovatele Julese Vernea (1828–1905), který je dobře znám v českém kulturním prostředí již od 19. století. Od té doby vychází řada překladů jeho děl s ilustracemi význačných ilustrátorů, a tak jsou jeho romány dodnes inspirací pro výtvarníky, filmaře i spisovatele. Jules Verne je díky dílům, která jsou čtena dodnes, považován za autora děl science-fiction, ačkoli romány s touto tematikou tvořily jen část jeho rozsáhlého díla. Ve své době byl ve Francii díky svým společenským románům oslavován jako nejvýznamnější spisovatel. Nová výstava je koncipována do dvou částí, přičemž jedna je věnována jednotlivým zastávkám na Foggově cestě a druhá se věnuje životu a dílu Julese Vernea. Architektonický návrh pak vyzdvihuje jednotlivé zastávky, které románové postavy absolvovali na své cestě kolem světa. Jak Phileas Fogg projíždí jednotlivá místa, prochází návštěvník přes symbolické poledníky a kolem dopravních prostředků oddělujících zastávky na cestě. Každá z nich je věnována místu, které románový Phileas Fogg navštívil. Návštěvník se tak přirozeně prostřednictvím panelů ve výstavě seznamuje s historickými i současnými souvislostmi. Sbírkové předměty z Náprstkova muzea pak představují věci, se kterými se reálný cestovatel mohl v dané době setkat. Román Cesta kolem světa za osmdesát dní můžeme počítat k dílům, v nichž věda a technika hraje velkou úlohu. Je to však technika soudobá. Zejména železnici a jejím možnostem je zde věnován značný prostor. Železnice ovíjí celou zeměkouli, a tam kde její cestu zarazí oceán, přesednou hrdinové románu na loď. Závodí totiž s časem, neboť Phileas Fogg, jedna z hlavních postav románu, se vsadil, že během osmdesáti dní objede celý svět, což se mu nakonec podaří. Výstava Cesta kolem světa za osmdesát dní je k vidění v Náprstkově muzeu asijských, afrických a amerických kultur až do konce roku 2022.
Čas načtení: 2020-12-22 08:36:31
Vláda na návrh ministerstva kultury schválila 22. prosince záměr vykoupit usedlosti v Petrkově na Vysočině, kde společně žili a tvořili významný český básník, grafik a překladatel Bohuslav Reynek a jeho žena, francouzská básnířka Suzanne Renaud. Ze zámečku se stane Česko-francouzské centrum literatury a výtvarného umění a bude samostatným pracovištěm Památníku národního písemnictví. „V České republice není tolik významných míst, která by tak silně ovlivnila českou kulturu a umění 20. století jako je právě Petrkov. Dílo Bohuslava Reynka a jeho ženy neodmyslitelně patří ke kulturnímu dědictví nejen Kraje Vysočina a České republiky a je důkazem výborných česko-francouzských kulturních vztahů. Naším cílem je, aby se z Petrkova stalo místo setkávání umělců, aby se zde konaly workshopy, konference jak pro výtvarníky, tak i spisovatele, překladatele a další. Jsem přesvědčen, že Památník národního písemnictví bude dobrým správcem nejen samotného domu a jeho okolí, ale bude systematicky pečovat o kulturní odkaz rodiny Reynkovy,“ řekl ministr kultury Lubomír Zaorálek. Soubor nemovitostí, které stát prostřednictvím Památníku národního písemnictví vykoupí, tvoří objekt zámečku, hospodářské budovy a pozemky, včetně mobiliáře a osobních věcí rodiny Reynkových. Cílem odkupu je záchrana tohoto kulturního dědictví a jeho zpřístupnění veřejnosti. Památník národního písemnictví byl k výkupu a provozování zámečku jako Česko-francouzského centra literatury a výtvarného umění vybrán mimo jiné i proto, že disponuje rozsáhlou sbírkou Reynkova díla, zejména grafik a písemností a dokáže široké kulturní aktivity v Petrkově rozvíjet. Projekt Petrkov by se měl stát místem kulturního setkávání nejen návštěvníků, ale současných umělců, studentů či vysokoškolských pedagogů. Budou se zde pořádat výstavy, vzdělávací kurzy či konference. Stát zaplatí za nemovitost 18 miliónů korun. Projekt bude rozdělen do tří etap, nicméně již v prvním čtvrtletí 2021 se může zahájit jeho činnost přípravou projektů a náborem zaměstnanců (5,5 úvazku). První etapa (2020–2021) je spojena s výkupem nemovitostí a jejich nezbytným technickým zabezpečením. Druhá etapa (2021–2023) zahrnuje obnovu areálu a vybudování Česko-francouzského centra. Třetí etapa (od roku 2024) bude zaměřena na dokončení expozic tak, aby byl umožněn již plný návštěvnický provoz a činnost centra v plném rozsahu. Bohuslav Reynek (1892–1971) byl jedním z nejvýznamnějších českých umělců 20. století. Básník, grafik, překladatel z francouzštiny a němčiny byl neodmyslitelně spjat s Vysočinou. Petrkov, kde žil až do své smrti, je přítomen v jeho tvorbě již od jeho raných kreseb po pozdní grafiky, stejně tak i v jeho básních. Suzanne Renaud (1889–1964) byla francouzskou básnířkou a překladatelkou a manželkou B. Reynka. Od druhé poloviny 30. let až do svého úmrtí žila a tvořila v tehdejším Československu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-06-18 06:18:55
Zemřel básník Petr Král, který propojoval českou a francouzskou kulturu
Ve věku 78 let zemřel český básník Petr Král. Jeho úmrtí oznámil Deníku N s odvoláním spisovatelovy blízké vydavatel Martin Reiner. Básník, prozaik, esejista a překladatel Petr Král (*1941) vystudoval FAMU, pracoval jako redaktor filmové literatury v nakladatelství Orbis. V roce 1968 emigroval do Francie, kde přednášel o filmu, pracoval jako lektor, fotolaborant, tlumočník aj., po roce 1989 působil krátce na čs. velvyslanectví v Paříži, poté žil v Praze. Publikoval česky i francouzsky, mimo jiné kritická díla o moderní poezii a o surrealismu v Československu, překládal z francouzštiny i do francouzštiny. Je autorem básnických sbírek Právo na šedivou, Soukromý život, Staronový kontinent, Pro anděla, Masiv a trhliny, Přesuny, Město je náš les, Kolem vejce aj., próz Pařížské sešity, Základní pojmy, Arco a jiné prózy aj, studií Voskovec a Werich čili Hvězdy klobouky, Groteska čili Morálka šlehačkového dortu aj. V roce 2006 vyšel v nakladatelství Akropolis jeho knižní rozhovor s Radimem Kopáčem, nazvaný Úniky a návraty. Roku 2015 vydalo nakladatelství Torst obsáhlý výbor z Králových kritických statí a esejů pod názvem Vlastizrady, za který mu později byla – s přihlédnutím k celému jeho dílu – udělena Státní cena za literaturu. V roce 2010 obdržel z rukou francouzského velvyslance Pierra Lévyho, insignie komtura francouzského Řádu umění a literatury, nejvyšší možnou hodnost tohoto řádu v oblasti kultury. Tento řád dostal jako vyjádření uznání výjimečné cesty básníka mezi dvěma krajinami a mezi dvěma jazyky, mezi češtinou a francouzštinou – dvěma jazyky poezie, které oslovují lidi bez ohledu na hranice. V roce 2019 ho vyznamenala Francouzská akademie spolu s dalšími 63 osobnostmi za působení ve francouzské kultuře. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-02-04 18:09:29
Jazykovědma: V australských požárech nehynou koaly, ale koalové
Odkud pocházejí slova guláš a voucher, jak souvisí pohlaví a hlava, kde na klávesnici najdete interpunkční znaky a co vlastně provádíme, když děláme něco z plezíru. To všechno se dozvíte na twitterovém účtu Jazykovědma, jehož lednové posty přebíráme. Když má kocour kocovinu… (2. 1.) Po Silvestru jedna tematická zajímavost: jak vznikla kocovina? Jazykově podle německého vzoru, kdy německé Kater označuje kocoura i kocovinu. Proč přirovnání ke kocourovi, není zcela jasné; snad podobou opileckého úpění a kočičího nářku. Ledový leden (3. 1). Začal měsíc leden, který svůj název v češtině odvozuje nepřekvapivě od ledu. Zajímavější je slovenský január (a varianty v jiných jazycích), pojmenovaný podle římského boha Jana (1. pád Janus). Ten je zobrazovaný se dvěma tvářemi jako symbol změny, začátku a konce. V Austrálii hynou koalové (6. 1.) Dočítáme se, že v australských požárech hynou koaly. Není tomu docela tak – alespoň ne z jazykového hlediska. Koala je totiž stejného rodu jako medvídek, čili mužského, hynou tedy koalové. Pro pořádek: ženský rod lze tolerovat v neodborných textech. Předsevezmu si předsevzetí (7. 1.) Pokud jste si dali předsevzetí, že budete procvičovat češtinu, zkuste časovat sloveso předsevzít si. V přítomném čase se používá zřídka, ale má tyto tvary: předsevezmu si, předsevezmeš si atd. Časuje se stejně jako vzít, jen nesmíte zapomenout na před + se! Guláš pasáků skotu (8. 1.) Asi víte, že tradiční český guláš je ve skutečnosti maďarský. Tomu odpovídá i původ názvu tohoto jídla v maďarštině, kde slovo gul(y)as označuje pasáka hovězího dobytka. Gul(y)as (hús), čili guláš, je maso pasáků skotu (jimi připravené). Jak psát závěrečný pozdrav (9. 1.) Praktický tip pro závěrečný pozdrav v dopisech/e-mailech: 1) Je-li pozdrav celá věta, následuje tečka či vykřičník. Přeji hezký den. Jan Novák 2) Je-li pozdrav nevětný, nenásleduje žádná interpunkce. S pozdravem Jan Novák Za podpisem/jménem pisatele se nepíše tečka. Živelná žena u živelního požáru (13. 1.) Co se často plete: živelní vs. živelný. Slovo živelní se přímo týká přírodních živlů, např. požár je živelní katastrofa. Slovo živelný k živlům jen přirovnává, např. žena je živelná osobnost. Místo živelný lze dosadit nezkrotný, prudký, neorganizovaný apod. Neplecha je špatná (14. 1.) Souvisí neplecha s plechem? Kdepak. Podstatné jméno neplecha je odvozeno od přídavného jména neplechý (špatný). Neplechý vychází zřejmě z neplochý, což je kombinace nadbytečného záporu ne (stejně jako svár => nesvár, tentýž význam) a základu plochý (špatný). Oslovení v dopisech a e-mailech (15. 1.) Jak na oslovení ve formálních dopisech/e-mailech? Říká se tomu oslovení, nikoliv pozdrav, zdvořilým zvykem je tedy začít formulí Vážený pane / Vážená paní XY. Často užívané Dobrý den (navíc nenásledované oslovením) se považuje familiární, tedy neformální. Ranní loupání raných brambor (16. 1.) Osvěžme si pravopis: raný vs. ranný vs. ranní. 1) Raný značí časný, např. rané brambory, raný středověk, autorovo rané dílo atd. 2) Ranný je do rány, např. ranný šok (zřídka používané). 3) Ranní je od rána, např. ranní vstávání, ranní káva, ranní směna atd. Odkud se vzalo pohlaví (17. 1.) Říkali jste si někdy, jak souvisí pohlaví a hlava? Etymologicky to původně bylo totéž. Staročeské pohlavie označovalo jednotlivce (jednu hlavu), následně rod (příslušnost osoby k rodu), pak došlo k posunu na dnešní význam (biologický) – a pak se přidal gender (sociální). Interpunkce na klávesnici (20. 1.) Dnes netypicky, ale prakticky – jak kamkoliv dostat z klávesnice interpunkci, která na ní není… Přidržte ALT a použijte numerickou klávesnici: České uvozovky („ “) ALT + 0132 a ALT + 0147 Pomlčka (–) ALT + 0150 Trojtečka (…) ALT + 0133 Apostrof (’) ALT + 0146 Co spojuje spojovník (21. 1.) Spojovník (-) vs. pomlčka (–): spojovník je krátká čárka na klávesnici; pomlčka je delší a napíšete ji pomocí ALT + 0150. Spojovník spojuje části slov, pomlčka části vět. Příklad: Bude-li (spojovník) pršet – (pomlčka) či sněžit (pomlčka) – nejdu do práce. S rozbitou lebkou do příkopy pad’ (22. 1.) Že čeština nemá apostrof? Ale to víte, že má! Jen se používá zřídka. Na klávesnici ho napíšete ALT + 0146 (’) a hodí se pro: a) označení vypuštěného písmene na konci slova (s rozbitou lebkou do příkopy pad’), b) cizí slova (hors d’oeuvre, d’Artagnan, O’Reilly). Jak se píše zkratka společnosti s ručením omezeným (23. 1.) Společnost s ručením omezeným zkracujeme buď s. r. o. nebo spol. s r. o. Všimněte si teček a mezer. V případě s. r. o. jsou náležitě za tečkami mezery, byť se to v praxi často porušuje. V případě spol. s r. o. není za s tečka, jde o jednopísmennou předložku s. Kam patří uvozovky (24. 1.) Kam s tečkou či čárkou vzhledem k uvozovkám. a) Je-li v uvozovkách fráze bez uvození přímé řeči, interpunkce je za uvozovkou: To se tedy „povedlo“. b) Je-li uvozená přímá řeč, interpunkce je před uvozovkou: „To se povedlo,“ řekl. Voucher na předvolání (27. 1.) Až budete uplatňovat voucher, který jste možná dostali na Vánoce, myslete na náležitou výslovnost [vaučr] bez [vaučru]. Slovo voucher pochází z francouzského označení pro předvolání (k soudu za účelem prokázání vlastnictví majetku), původně z latinského vocare (volat). Krátká inventura (28. 1.) Na obchodech vídáme cedule INVENTURA – ale jen na těch osvícených. Někteří si inventuru komplikují i pravopisně a přidávají nad U čárku či kroužek. Tato invence je chybná. Mimochodem inventura, inventář i invence shodně pocházejí z latinského invenīre (přijít na něco). Plezír pro radost (29. 1.) Co to vlastně provádíte, když děláte něco z plezíru? Hovorový výraz plezír se k nám dostal přes německé Pläsier z francouzského plaisir, původně z latinského placēre (líbit se). Dělat něco z plezíru tedy značí dělat to pro radost či zábavu – prostě jen tak, z plezíru. Dítě s ručičkama, hodinky s ručičkami (30. 1.) Je to s nohami, nebo s nohama? S ručičkami, nebo s ručičkama? Ve významu párových částí lidského těla je duálová koncovka -a, pozůstatek někdejšího dvojného čísla v češtině. V jiných významech je pravidelná koncovka podle vzoru. Tj. dítě s ručičkama, hodinky s ručičkami. Ponořený únor (31. 1.) Název měsíce únor se odvozuje od slovesa nořit, protože roztávají ledy a noří se do vody. Únor je jen v češtině; slovenský február (a varianty v jiných jazycích) je podle starořímského svátku Februa či Luperkálie. Autorka je korektorka, překladatelka a copywriterka. Její profesní stránky najdete ZDE, twitterový účet Jazykovědma ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-01-14 11:18:50
Měli paní Bovaryová a komisař Maigret reálný předobraz?
Stojí za úvahu, nakolik třináct kapitol publikace francouzského novináře Nicolase Carreaua Skutečné životy hrdinů (2017) dokazuje, že například Sherlock Holmes anebo Tarzan „skutečně žili“ v našem světě. Namítáte, že nikdo nic podobného netvrdí? Omyl. České vydání láká čtenáře právě na to prostřednictvím přebalu Davida Greguše – a v řádku pod třinácti jmény (Dracula, d´Artagnan, Robinson, Jean Valjean, Monte Christo, Emma Bovaryová, Philleas Fogg, Arsene Lupin, Maigret, Tintin a James Bond) je výrazněji uvedeno: „SKUTEČNĚ EXISTOVALI“. Opravdu? Ne. V realitě můžeme něco podobného říct leda o dvou z nich, Draculovi a d´Artagnanovi, v jejichž případě jde o historické osobnosti. Žili tedy (a zemřeli), byť ten život (a smrt) proběhli vždy jinak, než je vylíčeno ve slavných románech Dracula a Tři mušketýři. U jiných hrdinů Carreauovy knihy sice lze dohledat „vzory“, obyčejně však jich má literární figura několik, přičemž každý spisovatel si uchvátil jen kousky z nich. A výběr jmen? Preferováni jsou Francouzi a bez nich zbydou jen transylvánský Dracula, jeden Číňan spřátelený s reportérem Tintinem a pět Britů: Robinson, Sherlock, Tarzan, Bond a Fogg, ten ovšem vykreslený dalším Francouzem. Nikde Američan, Rus a ani Němec, ač popřít nejde, že zmíněný Robinson je zpola právě německého původu (jak se lze dočíst hned na první straně). Každý, komu tu jiné národnosti chybí, může ovšem sáhnout po typově takřka stejné knížce od Romana Bělousova. Jmenuje se oisař maigret a česky vyšla roku 1989 s datem 1988 v překladu a s poznámkami Vladimíra Bystrova, který vše odborně revidoval a prokládal komentovanou obrazovou přílohou. Text vznikl už v sedmdesátých letech (1974–1978) a věnuje se také skoro samým Francouzům, dokonce jich je šest: Julián Sorel (hned z první kapitoly Kdo vlastně byl Julián Sorel?), Nemo, pařížský Dupin (vysněný Edgarem Allanem Poem jako nevědomá předloha Sherlocka Holmese), Manon Lescaut a hrdinové skandálních Portugalských listů (1669) Gabriela-Josepha de Guilleragues, jejichž předlohou snad byli jistý hrabě de Chamilly a jeptiška Marianna Alcoforadová. Za sedmého francouzského hrdinu lze pak s nadhledem označit okrasu hrdla francouzské panovnice Marie Antoinetty z Dumasova románu Královnin náhrdelník (1849–1950), neboť kniha rozkrývá pozadí událostí okolo tohoto náhrdelníku, které Alexandre Dumas (věren své metodě) poněkud opentlil. Bělousov se ovšem zaobírá i předlohou doktora Jekylla, za niž bývá právem označován (za nocí nutkavě kradoucí) edinburský radní William Brodie, a vzorem staré hraběnky z Pikové dámy. A to je také ta jediná ruská figura v této (ruské) knize. Vraťme se k o čtyřicet let mladší práci Nicolase Carreaua. Prolíná se s „Nemem“ jen skrz Verna a Dumase, ale sekvence s postavami Dumasovými nejsou u nás úplným přínosem. Má to (v dobrém) na svědomí historik Jiří Kovařík (*1950), autor práce Mušketýr. Život a doba hraběte d´Artagnana (2009) a předcházejících svazků D´Artagnan a ti druzí (1998) a Hrabě Monte Christo (1998). V nich probral reálná pozadí života „Jiřího Villierse, vévody z Buckinghamu“, Nicolase Fouqueta, králů Ludvíků XIII. a XIV. (i včetně zkazky o Železné masce), Červeného vévody (jak byl znám Richelieu) i jeho nástupce Mazarina, kterému Dumas v románu Po dvaceti letech říká „Richelieův stín“. A konečně i čtyř dam: vévodkyně de Chevreuse, paní de Longueville, Henrietty Anglické a slečny de La Valliere, která byla v románu Ještě po deseti letech láskou Athosova syna Raoula, vikomta z Bragelonnu. V další z těch knih si Kovařík nechává pro finále Edmonta Dantese a věnuje se zprvu protagonistům čtyř jiných Dumasových románů Královnin náhrdelník, Josef Balsamo, Paní z Monsoreau a Královna Margot. Vedle hraběnky de La Motte, Markéty Navarrské, vévody de Guise či madame Du Barry pak celkem věrohodně analyzuje i figuru hraběte Cagliostra. Závěrem o ní píše: „Přelíčení trvalo patnáct měsíců. V březnu 1791 byl Giuseppe Balsamo odsouzen k smrti a jeho rukopis o egyptském zednářství k veřejnému spálení. Rozsudek byl změněn na doživotní žalář. Balsama převezli do pevnosti San Leo v Apeninách. Zemřel tu 26. srpna 1795 ve věku osmačtyřiceti let, zapomenut těmi, kteří jej odsoudili, i těmi, kteří jej obdivovali.“ Dohromady se Jiří Kovařík věnoval jedenadvaceti osobnostem a jen těžko mohl u těch titulních (d´Artagnan a Dantes) dojít k výrazně jiným závěrům než Nicolas Carreau. Ten ovšem přichází se spoustou nečekaných souvislostí a odboček, jedna z nich nás vede až k televiznímu seriálu Dexter. Lupin sice byl proti tomuto „spravedlivému vrahovi“ úplný beránek, ale oba pojí mnohé. A další postavy? Zatímco problematika předobrazů Robinsona anebo Bonda je provařená, o tom, kdo inspiroval Valjeana, Emmu Bovary, Maigreta či Fogga si budete číst znalostmi možná ještě nepolíbení. Anebo jste věděli, že roku 1869 objel svět skutečný William Perry Fogg? A víte, že existuje i jeho kniha Round the World: Letters from Japan, China, India and Egypt? Ani tento Fogg není ovšem jediným vzorem pro spěchajícího Vernova hrdinu. Jedním z kadlubů pro postavu Jeana Valjeana byl pak určitě jistý Pierre Maurin, i když jej Victor Hugo dost pozměnil, a došlo tak na to, co se silně podobá momentu, kdy Dumas při psaní Monte Christa přebudoval a tisícerým způsobem rozvedl a doplnil reálný, ale zavrženíhodný život neznámého Francoise Picauda. „Monte Christo se sice hodně podobá Picaudovi,“ uzavírá Nicolas Carreau, „ale je to také Goethův Faust, Byronův Manfréd nebo Nodierův lord Ruthven.“ Jen velký Alexandre přitom byl mužem, který uměl z pouhé kapitoly pitavalu vymodelovat mýtus. Pouze výchozím bodem pro paní Bovaryovou byla Delphine Couturierová. A jen jedním z více inspiračních vzorů Doylových se stal Joe Bell, ve svých časech všeobecně známá figura edinburské univerzity. Nu, a za Arsenem Lupinem od talentovaného Maurice Leblanca stojí Marius Jacob. Jen dotek inspirace pro vznik Maigreta poskytli pak Simenonovi komisař Guillaume a jeho nástupce Georges Massu. Následuje ovšem i šestistránkový pokus dokázat, že i Tarzan měl předobraz. Nu, a víte, že měl? Vzdáleně jím byl William Charles Mildin, čtrnáctý hrabě ze Streathamu, který ve svých pamětech tvrdí, že jej jako teenagera adoptovali africké opice. Ale prožil tento gentleman léta 1868–1883 opravdu pouze v džungli? Vkrádají se pochyby. Nakolik byl pábitel, už asi nezjistíme, ale král dobrodružství Edgar Rice Burroughs se koneckonců inspiroval celou spoustou podobných příběhů. A chápal, že některé jsou fikcí. Do fikce se koneckonců počítá i římská legenda Romulus a Remus a Kiplingovy Knihy džunglí. Pro Francouze nejtypičtější bude ovšem vždy Tintin – z klasické řady komiksů. S ním pes Filuta, profesor Tryfon Hluchavka a duo v buřinkách Dupont a Dupont (česky Kadlec a Tkadlec). A co se týká klejícího kapitána Haddocka? Jeho reálný jmenovec (a taky kapitán) měl, jak jste možná sami postřehli, co do činění s katastrofou Titanicu. Kvůli inspiraci pro Haddockovy nadávky se ovšem Hergé prokazatelně díval i do Célinova pamfletu Škola mrtvol (1938)! Předlohou profesora Hluchavky, kterému se ve třetím díle Indiany Jonese trochu podobá Indyho otec, je pak sám podmořský badatel Auguste Piccard a předlohou dalšího hrdiny cyklu je čínský výtvarník Čang Čong-žen. Nicolas Carreau: Skutečné životy hrdinů. Z francouzštiny přeložila Helena Beguivinová. Argo, Praha 2019, 232 stran, 278 Kč. Nicolas Carreau (*1982) absolvoval filozofii na Sorbonně, píše a moderuje literární pořady v rádiu a roku 2014 vydal knihu Legendy o Muži se železnou maskou. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-01-02 08:00:32
Izraelský historik Šlomo Sand (73) je ve světě slavný svou dekonstrukcí židovských dějin. Někteří k němu vzhlížejí, jiní ho nenávidí. Co si myslíte o levicovém antisemitismu? V Evropě o něm mluví stále více lidí jako o veliké a aktuální hrozbě. Dovolíte-li, začnu trochu zeširoka. Právě jsem dokončil knihu, krátkou knihu, má asi sto dvacet stran. Zabývám se v ní tím, co obyčejně nazýváme antisemitismem a jeho projevy v dějinách. Tezi o tom, že židovský národ vytvořili v 19. století sionisté, v knize poněkud koriguji, protože tvrdím, že konstrukcí něčeho takového začali už dávno před nimi křesťané. Ti jsou původci představy ne o židovském národě – tehdy nic takového, co by připomínalo moderní národ, přirozeně neexistovalo –, ale o zvláštních lidech, Židech-cizincích, kteří žijí stranou a kteří přišli z daleka. V knize také říkám, že bych raději než o antisemitismu hovořil o judeofobii. Slovo antisemitismus se totiž do našich slovníků dostalo až v 80. letech 19. století a přišli s ním sami antisemité, kteří došli k závěru, že „objevili“ židovskou semitskou rasu. Nedělejme antisemitům radost, že přeneseme do našich slovníků jejich pojem. Jednoduše řečeno, já o antisemitismu nechci mluvit, protože Židé semitskou rasou nejsou. Semitská rasa neexistuje, existují jen semitské jazyky. Moji rodiče nebyli „semitského původu“. Moji rodiče hovořili jidiš, a jidiš semitský jazyk – na rozdíl od hebrejštiny, kterou mluvím já – není. Řeknu to ještě jinak. Nemám rád slovo antisemitismus, protože s sebou nese představu, že Židé byli v Evropě cizinci. To ale není pravda. Proto před antisemitismem upřednostňuji slovo judeofobie, protože naznačuje kontinuitu mezi nenávistí, které byli Židé vystaveni jak ve starověku, tak jí jsou vystaveni dnes. Budiž. Vraťme se ale k předchozí otázce, kterou teď přeformuluji: Co si myslíte o levicové judeofobii? Znám ji velmi dobře. S judeofobií se setkáte na pravici, na středu i na levici. Je nesmysl říkat, že levice je judeofobie prosta, a já o levicové judeofobii budu mluvit a je mi jedno, že to levice nerada slyší. Vždyť i celé 19. století bylo plné levicových judeofobů – Marx, Proudhon, Fourier. Všechno to byli judeofobové. V Dreyfusově aféře byli judeofobové taky skoro všichni. Současně bych ale chtěl podotknout, že dnes je většina judeofobů soustředěna na pravici, a to navzdory tomu, že tito pravicoví judeofobové obvykle adorují Izrael a jeho politiku vůči muslimům. To je paradox, adoruje-li judeofob Izrael, nebo není? Paradox to je, ale uvědomte si, že judeofobie se jen skryla za islamofobii. Extrémní pravice si prostě a jednoduše jen našla někoho jiného, koho může obvinit z ohrožování takzvaně křesťanské civilizace… …teď se říká „židovsko-křesťanské civilizace“. Já ten výraz upřímně nenávidím – nenávidím ho dokonce tak, že o něm ani nechci mluvit, a tím mu dělat službu. Raději se tedy vraťme zpět k levicové judeofobii. Někteří lidé říkají, že za kritikou Izraele přicházející od mnoha levicových aktivistů se často jen skrývá nenávist k Židům. Někdy to je pravda, ale nepřehánějme; levicová judeofobie dnes není zásadní problém. Záleží na tom, jak definujete levicovou judeofobii. Vím, že často pobýváte ve Francii, tak zmíním francouzského prezidenta Macrona a jeho větu o tom, že antisionismus je jednou z forem antisemitismu. Já jsem mu na tuto jeho tezi odpověděl otevřeným listem! Co jste mu napsal? Že neví, o čem mluví – jemně řečeno. Když například první sionisté vyhlásili, že chtějí svou zemi na Blízkém východě, tak se tomu Židé vzepřeli. Většina Židů a většina rabínů byli přesvědčenými antisionisty. Sionismus považovali za věc neslučitelnou s judaismem. To platilo až do druhé světové války. Od druhé světové války antisionistů mezi Židy ubylo – je to ostatně logické – ale i dnes jsou třeba i mnozí ortodoxní Židé v Jeruzalémě antisionističtí. Máme je v souladu s výrokem pana Macrona označovat taky za antisemity? Anebo máme za antisemity či lépe za judeofoby označovat Noama Chomského, Judith Butler… {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} …a další Američany… …ale nejen Američany. Antisionistou byl například i velký anglický historik Eric Hobsbawm. Byl proto i on antisemitou nebo judeofobem? Je to všechno absolutní nesmysl a pan Macron by si měl přečíst některé knihy, než bude zase něco říkat o věcech, ke kterým nemá kompetenci. Řečeno stručně, existují antisionisté, kteří jsou judeofoby. Většina antisionistů ale jimi není. Vy byste se označil za antisionistu? Neoznačuji se za antisionistu. To ale neznamená, že jsem sionista; měli bychom se už zbavit této polarity. Jsem demokrat – za něj se označuji. Co znamená být demokratem v Izraeli? Že chci denacionalizaci Izraele. Chci, aby se stal republikou všech. Pokud se chcete zeptat, zdali jsem judeofob (smích), pak jím nejsem – nenávidím judeofobii, či, chcete-li, antisemitismus mnohem více než sionismus. Jste příznivcem Hnutí BDS (česky: Bojkot, Stažení investic a Sankce, pozn. redakce)? Roky jsem byl proti němu. Tvrdil jsem, že když byla válka ve Vietnamu nebo v Nigérii, tak lidé nechtěli bojkotovat Francii nebo Spojené státy, a já jsem chtěl, aby se k Izraeli přistupovalo stejně jako k Francii nebo ke Spojeným státům. Později jsem však došel k závěru, že politická změna v Izraeli nepřijde zevnitř, že je nutno ji na Izraeli vynutit, a proto jsem se rozhodl Hnutí BDS podpořit. Jakýkoli prostředek, tedy třeba i sankce spojené s bojkotem, který by Izrael donutil přehodnotit režim na okupovaných územích, je pro mě přijatelný – ovšem za podmínky, že tento prostředek bude nenásilný a že se za tlakem na Izrael nebude skrývat boj proti existenci Izraele jako takového. To pro mě přijatelné není. Všechno ostatní jsem ochoten podpořit, ale znovu opakuji: Musí být jasně řečeno, že nenásilný boj proti okupačnímu režimu na Západním břehu nemá co činit s jakýmkoli bojem proti Izraeli jako takovému. Jste stejně tak pro bojkot Ruska po anexi Krymu? Jsem přirozeně proti ruské anexi Krymu, to zaprvé. A když se ptáte na Krym, tak musím říct, že to je moc hezký příklad. Rusové – pokud vím – poté, co Krym anektovali, udělili všem tamním obyvatelům alespoň práva. Evropa na Rusko přesto vyhlásila sankce. Proč vyhlásit sankce na Rusko a ne na Izrael? Mluvíte o dvojím standardu? Přesně tak. Kdyby se zítra Izrael hypoteticky rozhodl dát Palestincům žijícím na Západním břehu občanství s příslušnými právy… …tak bych anexi Západního břehu akceptoval – navzdory tomu, že jsem jinak pro palestinský stát existující vedle státu izraelského. Podporuji právo na sebeurčení. Kdyby se ale Izrael rozhodl pro skutečnou anexi a Palestincům udělil práva, zavřel bych oči, a to myslím vážně, a tento krok bych otevřeně podpořil. Máte pocit, že se něco takového může stát? Jinými slovy, nejsou to všechno jen utopické sny? Já ale nejsem proti utopii! My dokonce potřebujeme novou utopii – lepší utopii, než byla komunistická utopie – a potřebujeme ji proto, že bude-li pokračovat systém, který existuje dnes, tak nepřežijeme na planetě Zemi. Být pro kapitalismus a chtít zachránit planetu je protimluv. V tomto bodě jsem černobílý – buď jedno, nebo druhé. Jak byste se popsal z hlediska pravolevé politické osy? Jsem levičák – dlouhá léta velice antikomunistický levičák. Ale ještě k vaší předchozí otázce: Potřebujeme utopii i pro Blízký východ. Bez utopie nemůžeme zformovat hnutí, jež nás dovede ke změně. Přesto ale musím říct, že – ke své škodě – nejsem optimista. Nevěřím, že to na Blízkém východě dopadne dobře. Svět dneška je světem nacionalistického populismu, který se rozlézá všude – od Londýna po Prahu… …Izrael je v tomto smyslu vlastně docela normálním státem… To je do značné míry pravda, ale já už jsem poměrně starý, a tak mám jistou zkušenost, kterou vám teď řeknu. Jsem sice pesimista, co se budoucnosti týče, ale ne fatalista. Přemýšlím často o svých rodičích. Jakou oni mohli mít naději v roce 1939, kdy Polsko, ve kterém žili, dobyli nacisté? A přesto naději neztratili. Nebyla v jejich případě taková naděje dočista utopická? Bez utopie se změny nedočkáme. Je důležité nepropadnout se z pesimismu do fatalismu. I já se snažím nepropadnout. Je to těžké, někdy přetěžké, ale udržuje mě to mladým, a jen díky tomu, že někde tam vzadu v mé hlavě nějaká naděje stále poblikává, píšu knihy. Proč bych je jinak měl psát? Mluvíme spolu pár dní po izraelských volbách. Jak byste je zhodnotil? Politika je politika. Co to znamená? Že se v Izraeli nezměnilo vůbec nic. Nejsem z toho, co se děje, šťastný… Jak můžu být šťastný, když část mých spoluobčanů volí populisty a náboženské nacionalisty? Je tu i formace Bennyho Gance Modrá a bílá… Ta strana ale není opozicí, jakou bych si přál. Sice je složená z lidí, kteří jsou slušnější než lidé u moci, to nezpochybňuji, ale to mi nestačí. Proč to nestačí? V Izraeli není nic důležitějšího než vyřešení izraelsko-palestinského konfliktu, jenže v tomto smyslu Gancova strana opozicí není; a mimochodem není ani levicovou opozicí, je stranou středu. V Izraeli volí nižší společenské vrstvy pravici, inteligence a buržoazie střed. Levice bohužel chybí, ale to není jen případ Izraele, to je širší problém. Chcete znát tajemství izraelských voleb? Pokud ano, neměl by vám uniknout úspěch Avigdora Liebermana. To ale není nic nového, vždyť on je stálicí izraelské politiky. Ovšem, ale politická pozice tohoto rasisty se v poslední době zajímavě vyvinula – doslova přes noc se z něj stal extrémně sekulární bojovník. To je o to zajímavější, že s nábožensky založenými Židy, proti nimž teď vytasil zbraně, seděl deset let ve vládě. Proč se z něj stal tak nekompromisní bojovník za sekularismus? Důvod je podle mě docela jasný. Do Izraele se přestěhovalo ze zemí bývalého Sovětského svazu kolem milionu lidí, jenže zhruba polovinu z nich ministerstvo vnitra nepovažuje za Židy, a jejich situace je proto strašně zvláštní. Většinou jsou stejně nacionalističtí a rasističtí jako ti druzí, ti, kteří jsou za Židy uznáni – Araby nenávidějí docela stejně – jenže mají jeden velký problém: Nejsou Židy. …platí zákon o návratu… …a tito lidé tento zákon snášeli dobře jen prvních pár let. Po dvaceti a více letech se stále hlasitěji dožadují změny svého statusu a Lieberman, který je velký, a když říkám velký, tak myslím opravdu hodně velký, oportunista, začíná z jejich pocitů těžit. Stal se z něj sekulární rasista? Ano. To je – cynicky řečeno – jistý posun… (smích) Posun to možná je, ale nevím, jakým směrem. Mým snem je, jak asi víte, to, že se dvě nežidovské populace Izraele – Arabové a východoevropští migranti – spojí v taktické alianci v zájmu izraelizace Izraele. Lieberman chce ale něco docela jiného. Tento člověk, kterému nestačilo být v uplynulých deseti letech Židem – on toužil být „super-Židem“ – začal v posledním roce ztrácet voliče, a tak změnil strategii. To je celé. Nevím, kam to povede. Existuje v současném Izraeli reálná politická alternativa, která by vám dávala smysl? Žádná taková alternativa neexistuje. Kdyby se volby znovu opakovaly, naději byste v tom neviděl? Ne. Nevěřím v možnost změny. Vzpomínám si, že Albert Einstein jednou řekl, že je hloupé myslet si, že když uděláme dvakrát totéž, dočkáme se jiného výsledku. To základní – více než padesátiletá okupace Západního břehu, na kterém žijí Palestinci bez jakýchkoli politických, sociálních a občanských práv – se ani po třetích, ani po desátých izraelských volbách nezmění. Izrael na změnu není připraven. Jak dlouho bude tento stav pokračovat? Nevím, ale pokračovat to bude. Třeba i za patnáct či dvacet let? Jsem historik a snažím se být prorokem minulosti – a i v tom mám někdy dost značné obtíže –, ne budoucnosti. Nikdo neví, co se stane. Svět teď každopádně nechává Izrael dělat si to, co chce. A to je problém, protože Izrael není schopen vzdát se toho, co ho ničí. Situace se nezklidňuje, ale naopak radikalizuje. Značná část Izraelců začíná už dokonce snít svůj sen o deportaci Palestinců. Kam? Kamkoli. Kdybych se v Tel Avivu pustil do řeči s místními a zeptal se jich: „Přejete si deportovat Palestince?“, tak by mi řekli, že přesně to si přejí? Většina z nich by vám to neřekla takto otevřeně, ale kdyby vaše otázka zněla: „Přejete si i nadále žít na jednom území s Palestinci, nebo nepřejete?“, tak by vám osmdesát procent lidí řeklo: „Přál bych si žít bez Palestinců.“ A když budete pokračovat a zeptáte se jich, jak by se k takovému stavu věcí chtěli dopracovat, odpoví vám: „Nevím…“ – a pak budou mlčet. Naším problémem je to, že území, na kterém žijí jiní lidé, považujeme za území, které je naše, protože nám ho dal Bůh. I po dvou tisících letech – nepředstavitelné! Všechno ve světě se proměnilo, až na tohle. Zásadním zdrojem tohoto vlastenecko-vlastnického sentimentu je samozřejmě Bible. V našich školách se o ní děti dozvědí, že je historickou a nikoli teologickou knihou. Učí se jí tak, že to, co se v ní říká, se skutečně stalo. Když po dvanácti letech tyto děti vyjdou ze škol, jsou pevně přesvědčeny, že jejich skutečná vlast je Betlém nebo Jericho (města na Západním břehu, pozn. red.)… …a ne třeba Jaffa… Když jsem byl mladý, bojoval jsem ve válce z roku 1967 a pamatuju si, že ve chvíli, kdy jsme překročili hranici a ocitli se na Západním břehu, měli mí přátelé, kteří mi stáli po boku se zbraní v ruce, pocit, že se konečně ocitli „doma“. Mě to šokovalo! Chápejte – mým domovem byla právě vámi zmiňovaná Jaffa. To bylo město, ve kterém jsem vyrostl a poprvé se zamiloval. To bylo mé „doma“. Západní břeh nebyl „můj“. Jenže mí přátelé to viděli jinak. Na druhou stranu, buďme pragmatičtí a přiznejme si, že mnozí Izraelci se dnes o tuto část země, kterou Izrael okupuje, nijak zvlášť nezajímají. Nenavštěvují ji. Ti z nich, co ji kolonizují, to je jiná, ti v ní žijí, ale Izraelci z Izraele? To je něco jiného. Ti mají v hlavách jiné věci, věci denní potřeby. Jenže jakmile by jim někdo řekl: „Tak se okupovaných území vzdejte!“… …tak odpoví: „Ne!“ Přesně tak. Roztočí se totéž kolečko otázek a odpovědí, o kterém jsem už mluvil: „Chcete, aby tam byli Palestinci?“ Obvyklý Izraelec: „Chci, aby nějak zmizeli…“ Vy se zeptáte: „Jak nějak?“ On: „Nevím…“ Vy: „Chcete je deportovat?“ On: „Deportace není humánní postup, není to židovské! Ale přeji si, aby odtamtud nějak zmizeli…“ Takhle se s vámi budou bavit. Výsledek je předvídatelný – prohlubující se deziluze Palestinců na Západním břehu. Bohužel teď houfně přibývá palestinské inteligence, která za takového stavu věcí Západní břeh opouští. Nemá už síly na další odpor a ten stále více vedou lidé méně chytří, méně vzdělaní a mnohem pobožnější. To je varující. Nelze přece palestinské inteligenci vyčítat, že odchází. Její příslušníci chtějí žít – jako každý jiný člověk – naplněné životy, a pokud nevidí šanci žít je na Západním břehu, zvolí odchod. Já jim to nezazlívám, jen konstatuji, že sionisté mají radost, když vidí, že se jim jejich politika daří. Já obecně neobviňuji lidi za to, že odcházejí. I mnozí Izraelci, například jeden můj bývalý student, odcházejí pryč z Izraele. I oni ztratili naději na smysluplné řešení izraelsko-palestinského konfliktu. Já to chápu, je přirozené, že chtějí žít tam, kde mohou prožít dobrý život. Problémem je, že pokud odejdou oni, kdo se dostane do čela? Fanatičtější a krutější lidé. {/mprestriction} Šlomo Sand (*10. září 1946, Linec) je izraelským historikem dějin nacionalismu a politických idejí 20. století. Narodil se rodičům, kteří přežili holocaust. V současnosti je emeritním profesorem historie na Telavivské univerzitě. Je autorem řady knih. Po světě ho proslavila kniha Jak byl vynalezen židovský národ (hebrejsky 2008). Byla přeložena do více než dvaceti jazyků. V češtině byla publikována v roce 2015 (nakladatelství Rybka). Čeští čtenáři si mohou přečíst i její neméně známé pokračování – Jak byla vynalezena země izraelská (nakladatelství Dauphin). V poslední době Sand obrátil svou pozornost i k Francii, v níž často pobývá a v roce 2016 napsal – do češtiny dosud nepřeloženou – knihu o úpadku francouzských intelektuálů: La fin de l’intellectuel français? De Zola a Houellebecq (Konec francouzského intelektuála? Od Zoly k Houellebecqovi).
Čas načtení: 2019-10-29 20:30:04
Pocta slavnému zpěvákovi Formidable! Aznavour bude mít v ČR premiéru v květnu 2020
Představení Formidable! Aznavour vytvořené na počest Charlese Aznavoura nás zavede zpět do doby nezapomenutelné „La Bohême“. Skrze kultovní písně nám odvypráví neuvěřitelný příběh života slavného šansoniéra. Zpěvák, skladatel a herec arménského původu Charles Aznavour bývá označován za „francouzského Franka Sinatru“. A poté, co Frank Sinatra zemřel, byl Aznavour považován za posledního z tzv. „Velkých“. Během své 70 let dlouhé kariéry Charles Aznavour napsal více než 800 a nahrál více než 1200 písní. Zpíval v mnoha jazycích a na svém kontě měl více než 180 miliónů prodaných desek celosvětově. Je proto právem považován za jednu z největších hudebních legend naší doby. Ostatně v anketě stanice CNN byl Charles Aznavour v roce 1998 zvolen za Největšího umělce století. V hlasování získal 18 %, a předčil tak i Elvise Presleyho nebo Boba Dylana. Kromě hudební scény se pohyboval i v oblasti filmu – zahrál si ve více než šesti desítkách filmů. Za představením Formidable! Aznavour stojí tým Directo Productions, tedy tatáž produkce, která má na svědomí Piaf The Show či Paris The Show, které byly s úspěchem několikrát uvedeny také v ČR. S pomocí videoprojekcí, originálního pojetí scény a dekorací show oslavuje život a dílo špičkového tenoristy, který dokonce dal této produkci své osobní požehnání ještě před svým skonem v roce 2018. V roli Charlese Aznavoura se představí talentovaný francouzský zpěvák Jules Grison a na podiu jej doprovodí pětičlenná skupina hudebníků. Objevte kořeny největších písní velikána francouzského šansonu, které se staly nedílnou součástí světového hudebního dědictví! Předprodej vstupenek probíhá v síti Ticketmaster a Goout. Na koncerty zve agentura Brnokoncert: 27.5.2020 od 19,30 Sono Centum Brno 28.5.2020 od 19,30 Divadlo Hybernia Praha
Čas načtení: 2019-07-16 16:49:04
Dílo Alberta Giacomettiho je poprvé k vidění v České republice
Národní galerie Praha představuje vůbec poprvé českým návštěvníkům dílo jednoho z nejvýznamnějších, nejvlivnějších a zároveň nejoblíbenějších umělců 20. století, sochaře a malíře Alberta Giacomettiho (1901–1966). Rozsáhlá retrospektivní výstava mapuje vývoj Giacomettiho umělecké tvorby napříč pěti desetiletími. Sleduje její zrání od let umělcova dospívání ve švýcarské Stampě přes avantgardní experimenty v meziválečné Paříži až po její vyvrcholení v jedinečném zobrazování lidského těla, jímž se umělec proslavil nejvíce. Působivé existenciálně naléhavé protáhlé postavy, které Giacometti vytvářel po druhé světové válce, reflektují autorův cit pro křehkost a zranitelnost lidské bytosti. „Díky spolupráci s pařížskou nadací Fondation Giacometti, která spravuje pozůstalost Annette a Alberta Giacomettiho, můžeme našim návštěvníkům představit více než sto sochařských děl včetně vzácných originálů ze sádry. K vidění budou i Giacomettiho klíčové malby a kresby dokládající celou šíři jeho technických dovedností a tematického záběru,“ říká Julia Bailey, kurátorka výstavy ze Sbírky moderního a současného umění NGP. Ve Veletržním paláci budou vystavena Giacomettiho díla jako Kráčející muž, Stojící žena nebo Ženy z Benátek, jež zaujaly publikum na slavném italském bienále v roce 1956, ale i další ikonická díla, jako jsou Žena-lžíce, Žena s vozem, Nos i vzácné drobné plastiky, intimní portréty členů umělcovy rodiny a přátel, kteří po celý život představovali Giacomettiho oblíbené modely. Giacometti, jehož Jean-Paul Sartre označil za jednoho z nejdůležitějších existencionalistických umělců, odmítal tvořit realisticky, protože mezi uměním a skutečností vnímal příliš velkou propast. „Originalita Giacomettiho díla spočívá v tom, že se nachází na samém kraji této propasti. Jeho dřívější zápolení se zobrazením se mu stalo vlastním do té míry, až se stalo hybnou silou jeho tvorby,“ uvádí Catherine Grenier, kurátorka Fondation Giacometti, prezidentka Giacomettiho Institutu a spolukurátorka výstavy. Výstava bude k vidění v prvním patře Veletržního paláce od 18. července do 1. prosince 2019. Je k ní připraven i doprovodný program a vychází k ní knižní průvodce. Alberto Giacometti 1901 Narodil se 10. října v Borgonovu (Stampa), malé vesnici v italské části Švýcarska. Jeho otec, Giovanni Giacometti (1868–1933), byl slavný švýcarský neoimpresionistický malíř. Giovanni Giacometti a Annetta Stampa měli poté ještě tři děti: Diega (1902–1985), Ottilii (1904–1937) a Bruna (1907–2012). Kmotry Alberta a Bruna byli malíři Cuno Amiet a Ferdinand Hodler. 1904 Rodina se přestěhovala do domu ve Stampě, kde si Giovanni zřídil ateliér. KOLEM 1910 Giovanni si pořídil letní byt v Maloje na jezeře Sils, kde si vybudoval druhý ateliér. Domaloval bustu svého otce, kterou vytvořil Auguste de Niederhäusern-Rodo – jednalo se o jeho první pokus o propojení sochy a malby.Vytvořil první kopie rytin Albrechta Dürera. 1914–1915 Alberto Giacometti prožil dětství ve Stampě. Otec jej v raném věku zasvětil do kreslení a malování. V prosinci 1914 Alberto vytvořil svou první sochu: bustu bratra Diega, který se pak stal jeho hlavním modelem. V roce 1915 vznikla jeho první olejomalba Zátiší s jablky. Tato raná díla zůstala po celý Giacomettiho život v ateliéru. Modelem mu stáli i jeho bratr Bruno, sestra Ottilia a matka. 1915–1919 Studoval na Vyšší protestantské škole ve Schiers poblíž Coire. 1919–1920 Přerušil studia a zapsal sena École des Beaux-Arts, potom na École des Arts et Métiers v Ženevě. Ovlivněn tvorbou svého otce namaloval několik obrazů v neoimpresionistickém stylu. 1920 Opustil školu. Doprovázel svého otce na cestě do Benátek, kde Giovanni oficiálně reprezentoval Švýcarsko na bienále. Alberto objevil Tintoretta, poté navštívil Padovu, kde si prohlédl Giottovy fresky. V listopadu navštívil Florencii, kde se seznámil s egyptským uměním, nakonec zavítal i do Říma. Egyptské sochařství mělo zásadní vliv na další vývoj jeho umělecké tvorby. 1921 Usadil se v Římě, v domě otcova bratrance, poté si pronajal malý ateliér na Via Ripetta. Cestoval do Neapole a do Pompejí, na léto se vrátil do Maloji. Během tohoto období vytvořil bezpočet kopií starých mistrů. Třetího září se vydal na cestu s holandským knihovníkem Pieterem van Meursem. Jeho postarší společník dva dny na to před jeho očima zemřel. Traumatická zkušenost smrti opakovaně ovlivňovala Giacomettiho tvorbu. 1922 V lednu se přestěhoval do Paříže a začal studovat sochařství ve třídě Antoina Bourdella na Académie de la Grande Chaumiere. V Paříži zůstal do roku 1927. Sochy z této doby se vyvíjely směrem k post-kubismu a primitivismu. 1925 Pronajal si malý ateliér na rue Froidevaux poblíž hřbitova Montparnasse, kam se k němu přistěhoval bratr Diego. Ten mu opět seděl modelem a pomáhal mu při práci. Alberto se seznámil s Pierrem Matissem, synem malíře Henriho Matisse, jehož newyorská galerie jej bude napříště zastupovat. Vytvořil sochařský a malířský portrét Flory Mayo, Američanky, s níž se seznámil na Académie de la Grande Chaumiere. První účast na Salon des Tuileries a první zakázka od sběratele afrického umění Josefa Müllera. 1926 1. prosince se přestěhoval do ateliéru na rue Hippolyte-Maindron č. 46, kde žil až do své smrti. 1927 Podruhé vystavoval na Salon des Tuileries společně s Brâncușim a Zadkinem v sále vyhrazeném avantgardnímu umění. 1928 Vytvořil první z „plaket“ („plochých postav“), například Hledící hlavu, a představil je na výstavě Les artistes italiens de Paris (Italští umělci z Paříže). Následující rok jednu z verzí tohoto typu děl zakoupila argentinská sběratelka Elvira de Alvear, další dílo zakoupil vikomt de Noailles. 1929 Giacomettiho díla ve své galerii představila Jeanne Bucher. Seznámil se s Jeanem Cocteauem a André Massonem, kteří jej uvedli do avantgardních kruhů, dále pak s Louisem Aragonem, Georgesem Bataillem a historikem Carlem Einsteinem. První nadšený článek o Giacomettim z pera Michela Leirise v časopise Documents. Podepsal roční smlouvu s Galerie Pierre Colle. Seznámil se s fotografem Elim Lotarem. 1930 Man Ray jej představil návrháři interiérů Jeanu-Michelu Frankovi, pro kterého vytvořil první dekorativní umělecké objekty. V Galerie Pierre vystavil Zavěšenou kouli, již Salvador Dalí označil za prototyp objektu se „symbolickou funkcí“. 1931 Stal se oficiálně členem surrealistické skupiny André Bretona a účastnil se jejích aktivit. 1932 První samostatná výstava v Paříži v Galerie Pierre Colle. Christian Zervos o ní napsal článek do časopisu Cahiers d’Art. Článek doprovodily fotografie Mana Raye pořízené v Giacomettiho ateliéru. 1933 První grafické ilustrace pro román Na rovinu René Crevela. Publikoval několik textů v časopise Le Surréalisme au service de la revolution a – na žádost Tériadea – v časopise Minotaure. Účastnil se surrealistické výstavy v Galerie Pierre Colle, na které prodal Stůl vikomtu de Noailles (v roce 1951 se nakonec dostal darem do Musée National d’Art Moderne). O pár dní později, 25. června, zemřel Albertův otec. 1934 Během následujících měsíců vytvořil Giacometti Hlavu--lebku, Neviditelný objekt a Krychli coby poslední portréty svého otce. Začal se distancovat od surrealistického hnutí a navracet k práci podle přírody.V prosinci uspořádala Galerie Julien Levy jeho první sólovou výstavu v New Yorku. 1935 Rozchod se surrealistickou skupinou. Podnikl solitérní průzkum tématu hlav. Spřátelil se s Balthusem, Francisem Gruberem a Pierrem Tal-Coatem. Na konci roku se seznámil s Isabelou Nicholas, která se stala jeho přítelkyní a modelkou. 1936 Zastupování svého díla ve Spojených státech svěřil Pierru Matissovi. Do sbírek newyorského Museum of Modern Art se jako jeho první dílo dostal Palác ve 4 hodiny ráno. Významná retrospektivní výstava Paula Cézanna v Musée de l’Orangerie jej utvrdila v přesvědčení o nezbytnosti zkoumání našeho vnímání reality. 1937 Spřátelil se se Samuelem Beckettem, se kterým po večerech navštěvoval Montparnasse. V ateliéru na Grands-Augustins navštívil Picassa v době, kdy pracoval na svém díle Guernica. Jeho sestra Ottilia zemřela v Ženevě při porodu svého prvního dítěte Silvia. 1938 Srazilo jej auto. Následkem nehody poté lehce kulhal. Sběratelka Peggy Guggenheim vystavila a prodávala Giacomettiho dílo v New Yorku. 1939 Seznámil se s Jeanem-Paulem Sartrem a Simone de Beauvoir. 1941 V prosinci odjel Giacometti do Švýcarska a setrval zde až do konce války. Vytvořil několik portrétů synovce Silvia a setkal se s nakladatelem Albertem Skirou. 1943 Ve Švýcarsku se seznámil s Annette Arm, která se v roce1949 stala jeho ženou a jednou z oblíbených modelek. 1944 V Ženevě se s Giacomettim setkal Eli Lotar, který zde pro časopis Labyrinthe nafotografoval pokoj v Hôtel de Rive, kde sochař pracoval na cyklu malých figur. 1945 V září se vrátil do Paříže, kde Diego udržoval bratrův ateliér ve stejném stavu, v jakém jej opustil. Znovu se zapojil do pařížských literárních kruhů. 1946 Vytvořil cyklus portrétů osobností z uměleckého a literárního světa: Marie-Laure de Noailles, Simone de Beauvoir a Georgese Bataille. Na žádost Aragona vytvořil také sochařskou podobiznu Rol-Tanguye, komunistického vůdce francouzského odporu. Publikoval Sen, sfinga a smrt T. v časopise Labyrinthe. 1947 Annette Arm se přestěhovala do rue Hippolyte-Maindron. 1948 První samostatná výstava jeho děl od roku 1934 v Gallery Pierre Matisse v New Yorku. Sartre napsal úvod do katalogu – Hledání absolutna. Další sólové výstavy galerie Giacomettimu uspořádala v letech 1950, 1958, 1961 a 1964. 1949 Londýnská Tate Gallery zakoupila sochu Ukazující muž, první Giacomettiho dílo, které se dostalo do evropského muzea. Portréty Jeana-Paula Sartra a Tristana Tzary pokračoval Giacometti v cyklu podobizen intelektuálů. 19. července se oženil s Annette Arm. 1950 V newyorské Gallery Pierre Matisse představil nové sochy, mezi nimi i figurální kompozice na čtvercových podstavcích. 1951 První výstava v Galerie Maeght v Paříži, další výstavy v galerii následovaly v letech 1954, 1957 a 1961. První litografie. Odpovědnost za výstavy a za prodej jeho děl mezi sebe dělily dvě galerie. 1952 Musée de Grenoble zakoupilo Klec, první z Giacomettiho poválečných děl, které se dostaly do veřejných francouzských sbírek. Noailles daroval Stůl Musée National d’Art Moderne a ve francouzské národní sbírce se tak ocitlo první surrealistické dílo. 1954 První samostatná výstava v muzeu v Santa Barbaře v Kalifornii. Projekt medaile pro Henriho Matisse. Vytvořil první portréty Jeana Geneta, který mu pak seděl modelem až do roku 1958. 1955 První retrospektivy v muzeích: Solomon R. Guggenheim Museum v New Yorku, Arts Council Gallery v Londýně (organizoval David Sylvester) a v Německu (Krefeld, Düsserldorf a Stuttgart). 1956 Reprezentoval Francii na bienále v Benátkách, kde vystavil sochařský soubor Ženy z Benátek. Navrhl obálku pro knihu Jeana Geneta Le Balcon. Seznámil se s Isaku Yanaiharou, který mu pak několik roků stál modelem (v letech 1957, 1959, 1960 a 1961). 1957 Jean Genet napsal studii L’atelier d’Alberto Giacometti, která vyšla nejprve v časopise Derriere le miroir a poté v roce 1963 knižně s doprovodnými fotografiemi Ernsta Scheideggera. 1958 První sólová výstava v Japonsku. Seznámil se s Caroline, která byla až do roku 1965 jeho milenkou a modelkou. 1959 Byl přizván k účasti v soutěži na pomník pro Chase Manhattan Bank v New Yorku, projekt však nebyl nikdy dokončen. Začal pracovat na knize litografií Paříž bez konce, která vyšla v roce 1969. 1961 První cena za sochařství v každoroční přehlídce Carnegie International v Pittsburghu. Beckett jej pověřil vytvořením scény pro svou hru Čekání na Godota v Théâtre de l’Odéon. 1962 Byl přizván na bienále v Benátkách, kde za sólovou výstavu obdržel Velkou cenu za sochařství. Podílel se na instalování své velké retrospektivní výstavy v Kunsthaus Zurich, organizované René Wehrlim a bratrem Brunem Giacomettim. V nakladatelství Maeght Éditeur vydal Jacques Dupin první monografii věnovanou Giacomettimu. 1963 Kvůli objevenému rakovinnému vředu byla Giacomettimu odstraněna větší část žaludku. 1964 Získal ocenění Guggenheim International Award za malbu. Otevření Giacomettiho sálu a dvora ve Fondation Maeght v Saint-Paul de Vence. Instaloval díla plánovaná pro Chase Manhattan Bank: dva kráčející muže, dvě velké ženské postavy a velkou hlavu. Vytvořil rovněž soubor Ženy z Benátek v bronzu. 25. června zemřela jeho matka. 1965 V Londýně, New Yorku a Kodani se uskutečnily tři Giacomettiho výstavy. Na přípravě výstavy v londýnské Tate Gallery se aktivně podílel. Vznik Alberto Giacometti-Stiftung v Curychu díky nákupu části sbírky amerického průmyslníka G. Davida Thompsona. Obdržel Národní cenu za umění francouzského ministerstva kultury. 1966 Zemřel náhle 11. ledna v nemocnici v Coire. Pochován byl 15. ledna na hřbitově v Borgonovu.
Čas načtení: 2024-02-22 18:48:00
ONLINE: Rusové chtěli sestřelit francouzský letoun nad Černým mořem. Ministr mluví o agresi
Ruské síly v listopadu pohrozily sestřelením francouzského pozorovacího letadla hlídkujícího v mezinárodním vzdušném prostoru nad Černým mořem. Informovala o tom dnes agentura AP s odkazem na prohlášení francouzského ministra obrany Sébastiena Lecornua. Podle něj jde o signál stále agresivnějšího chování Moskvy, která má potíže pokročit ve své invazi na Ukrajinu. Dramatické dění sledujeme v podrobné online reportáži.
Čas načtení: 2024-02-22 22:17:00
ONLINE: Rusové chtěli sestřelit francouzský letoun. A Putinův oligarcha porušil sankce?
Ruské síly v listopadu pohrozily sestřelením francouzského pozorovacího letadla hlídkujícího v mezinárodním vzdušném prostoru nad Černým mořem. Informovala o tom agentura AP s odkazem na prohlášení francouzského ministra obrany Sébastiena Lecornua. A Spojené státy obvinily generálního ředitele ruské státní banky VTB Andreje Kostina a dva jeho spolupracovníky sídlící v USA z porušení sankcí v rámci série donucovacích opatření namířených proti Rusku. Dramatické dění sledujeme v podrobné online reportáži.
Čas načtení: 2024-02-28 20:54:00
Rusko připomnělo Macronovi Napoleona, vstup Švédska do NATO má za hysterický
Ruští představitelé hněvivě reagovali na slova francouzského prezidenta Emmanuela Macrona, který nevyloučil možnost vyslání západních vojáků na Ukrajinu. Označili jej za francouzského císaře Napoleona Bonaparta a připomněli jeho neúspěšnou vojenskou kampaň v Rusku v roce 1812. Rusové se též vymezili proti vstupu Švédska do NATO.
Čas načtení: 2024-02-29 11:00:01
Děti, které vyhrávaly slavné války v čele armád. A co jste dělali v pubertě vy?
Z bezpočtu vojenských géniů bylo mnoho z nich sotva dospělých, když dokázali své velké činy. Od uhrovitého krále-válečníka starověkého světa po odvážného mladého generála v americké občanské válce. Zde je pět puberťáků, kteří se stali největšími válečníky historie. Alexandr Veliký Byl jedním z nejslavnějších vojenských velitelů všech dob. Alexandr se narodil v Pelle v dnešním Řecku v roce 356 př. n. l. a od třinácti let ho vyučoval slavný filozof Aristoteles. Mladý princ se poprvé dostal do čela armády v šestnácti letech, když vedl vojsko potlačit povstání thráckého kmene Maedi. Ve věku 17 let byl Makedoňan coby nezletilý jmenován velitelem malé armády, která měla za úkol potlačit další thrácká povstání. V osmnácti už velel spolu se svým otcem armádě a podařilo se jim podrobit si sousední balkánské státy pod makedonskou nadvládu. Alexandrovi bylo 20 let, když se stal králem poté, co byl jeho otec v roce 336 př. n. l. zavražděn. Neztrácel čas a výrazně rozšířil území svého otce. Přehnal se známým světem a dobyl vše, co mu stálo v cestě. Proč Alexandr Veliký nezničil Řím? Chybělo málo a dějiny mohly vypadat úplně jinak Číst více Pojmenoval po sobě více než 70 měst, a když mu bylo 30 let, jeho říše sahala od severního Řecka až po západní okraj Indie. Alexandr zemřel ve věku 32 let, pravděpodobně na tyfus, ačkoli historici si dodnes nejsou jisti. Jindřich II. Anglická občanská válka zuřila od roku 1135 až do smrti krále Štěpána v roce 1154. Jeho nástupcem se stal Jindřich z Anjou, který byl v prosinci 1154 korunován anglickým králem Jindřichem II. poté, co strávil velkou část svého dospívání na bojištích. Dětství přitom prožil ve šlechtických rodinách v Anglii a Normandii, kde se mu dostalo odborného vzdělání v akademické sféře, státnictví a válce. Roku 1147 se ve čtrnácti letech účastnil svého prvního výpadu, kdy vedl skupinu žoldáků v Anglii, aby bojovali za jeho matku Matildu, která byla hlavní soupeřkou krále Štěpána. Nakonec byl Jindřich nucen vrátit se do Normandie poté, co mu došly peníze, takže nebyl schopen zaplatit svým mužům. V roce 1149 se Jindřich vrátil do Anglie a spojil své síly s Davidem I. Skotským. Toto druhé Jindřichovo vojenské úsilí se nakonec setkalo s neúspěchem a on opět uprchl. Ovšem nelenil, přeskupil se, vybudoval silnou armádu a posílil svoji moc, aby se v roce 1153 opět vrátil do Anglie a řekl si o královskou korunu. To se vyplatilo a Jindřich, v té době ještě sotva náctiletý, uspěl, když ho král Štěpán jmenoval svým dědicem. Štěpán zemřel v říjnu 1154 a ohnivý rusovlasý mladík Jindřich se stal nesporným králem. Nedostatek vitaminu B12 může vést k vážným nemocem. Perniciózní anémie je strašák Číst více Štěpán z Cloyes V srdci francouzského venkova, asi 80 mil jihozápadně od Paříže, leží městečko Cloyes. Zde v roce 1212 chudý pastýř Štěpán začal místním lidem kázat, že ho navštívil Ježíš. Dvanáctiletý mladík tvrdil, že mu Pán řekl, aby vedl křížovou výpravu do Svaté země. Kupodivu se mu podařilo přesvědčit davy. Puberťák nejprve vedl masu svých mladých stoupenců do Paříže, aby se setkali s francouzským králem. Panovník je ale nepodpořil, místo toho je poslal domů. Štěpán a jeho skupina 30 000 dětí se nenechali odradit a pochodovali do Marseille, kde přesvědčili pár obchodníků, aby je odvezli do Svaté země. Nešťastní chlapci a děvčata se však do Jeruzaléma nedostali. Dvě ze sedmi lodí se cestou potopily, nikdo z nich nepřežil. Zbývajících pět lodí se dostalo do Alžíru, protože obchodníci uzavřeli tajnou dohodu o prodeji dětí tamním otrokářům. Mnozí byli posláni do Egypta, někteří dokonce až do Bagdádu. Není známo, kdy a kde Štěpán zemřel. Johanka z Arku Svatá Johanka je francouzská národní hrdinka a jedno z nejslavnějších jmen historie. Narodila se v rolnické rodině v roce 1412 během stoleté války mezi Anglií a Francií. První z mnoha svatých vidění měla ve 12 letech. Když jí bylo třináct, byla podle jejího pozdějšího svědectví navštěvována archandělem Michaelem, který jí jednou řekl, že byla vyvolena Bohem, aby pomohla Karlovi, synovi francouzského krále, porazit Angličany. Začátkem roku 1429 odcestovala Johanka do Chinonu, aby se setkala s králem. Přesvědčila ho o tom, že je vyvolená, a dostala k ruce armádu, se kterou úspěšně obléhala Orléans. Inspirovaná svými pokračujícími vizemi a hlasy dál vedla válku a v nadcházejících měsících vítězila téměř všude, včetně Remeše. Osobně vedla Karla k oltáři v katedrále v Remeši 17. července 1429 a stála vedle něj, když byl korunován. Byla popravena v roce 1431 a prohlášena za svatou v roce 1920. Johanka z Arku byla opravdu krásná, dnes by po ní muži šíleli Číst více Galusha Pennypacker Rekord pro nejmladšího generála v historii USA stále drží Galusha Pennypacker, který byl povýšen do této hodnosti v roce 1865 ve věku 20 let. Když v dubnu 1861 vypukla americká občanská válka, Galushovi bylo 16, neztrácel čas a přidal se k místní milici v Pensylvánii. Mladík byl očividně stvořen pro boj, protože jen o několik měsíců později se stal kapitánem dobrovolnického pluku. Během několika příštích let předčasně vyspělý Pennypacker velel svým mužům v bitvách, jako bylo obléhání Fort Wagner nebo bitva u Swift Creek či Green Plains. Ve věku 19 let byl jmenován podplukovníkem a ve 20 letech velel celému pluku. Ve válce zažil velké množství akcí, zejména v roce 1864, kdy byl čtyřikrát zraněn. V lednu 1865 byl těžce zraněn při útoku na Fort Fisher v Severní Karolíně. Strávil téměř rok v nemocnici a byl oceněn medailí Cti za statečnost. Pennypacker odešel z armády v roce 1883 a zemřel v roce 1916. Zdroje: history.co.uk, worldhistory.org, britannica.com KAM DÁL: Kalousek je jako nechtěné dítě, které může rodiče dohnat k rozvodu. Kam s ním?
Čas načtení: 2024-03-05 05:34:00
ŽIVĚ: Příjezd francouzského prezidenta Macrona do ČR
Praha - Setkáním se studenty Francouzského lycea v Praze dnes začala návštěva francouzského prezidenta Emmanuela Macrona v Česku. Macron má ke studentům promluvit při příležitosti recepce na počest...
Čas načtení: 2024-03-05 10:59:55
Francouzský prezident Macron přiletěl do Prahy. Setká se s Pavlem i Fialou
Francouzský prezident Emmanuel Macron dopoledne přiletěl na pražské letiště Václava Havla. Během dne zamíří na Pražský hrad, kde se setká s prezidentem Petrem Pavlem. Odpoledne bude jednat mimo jiné s předsedou vlády Petrem Fialou (ODS). Macron se rovněž zúčastní Česko-francouzského jaderného fóra a pietního aktu u Filozofické fakulty Univerzity Karlovy na náměstí Jana Palacha. Svůj program v české metropoli zahájil setkáním se studenty Francouzského lycea.