Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-02-16 06:00:01

Válka Číny a USA je jen otázkou času, říká generál Šedivý. Může se stát globální a zasáhnout i Česko

Ještě nedávno to vypadalo jako strašení něčím, co je v oblasti sci-fi. Jenomže ozbrojený střet mezi Čínou a USA je zřejmě na spadnutí, a dokonce jsou detaily probírány americkými politickými špičkami, jak tvrdí komentátor Financial Time Gideon Rachman. „Říkají, že válka je pravděpodobná.“ S tímto tvrzením souhlasí i generál Jiří Šedivý. „Čínský prezident Si Ťin-pching dal armádě pokyn, aby se připravila na válku. To bylo v roce 2022 s tím, že o pět let později by měly být přípravy hotové. Takže je možné předpokládat, že se střet blíží,“ vysvětlil pro Čtidoma.cz bývalý náčelník Generálního štábu Armády České republiky. Putinův problém s Ukrajinou je jinde než v NATO, říká generál Šedivý. Trump je pro Rusy darem z nebes Číst více Král je mrtev, ať žije král? Čína už disponuje největší armádou za poslední desetiletí, jejíž součástí jsou moderní rakety, letadla, lodě apod. Země také shromažďuje zásoby potravin a pohonných hmot. To všechno jsou náznaky, které mohou znamenat přípravu na válku. A když se k tomu přidají třenice s USA ohledně Tchaj-wanu, pro případný důvod a eskalaci potíží nemusíme chodit daleko. Poměřování sil a boj nejen o hegemonii nad západním Pacifikem, ale i potvrzení pozice coby světové velmoci jsou podle všeho na spadnutí. Nebylo by to samozřejmě zdaleka poprvé, kdy se světové velmoci utkaly o „nadvládu nad světem“, je to tzv. princip Thukydidovy pasti. Tu před několika lety popsal student Henryho Kissingera, politolog Graham T. Allison, a Čínu a USA srovnal se Spartou a Aténami během peloponéské války – tedy že dnešní „obr“ je konfrontován s jinou silou, která chce nastoupit na jeho místo. Čína si Západ testuje na Ukrajině Konflikty na Ukrajině a na Středním východě mohou dále znamenat, že by svět pohltily propletené konflikty v klíčových regionech Eurasie, což by znamenalo globální konflikt nedozírných rozměrů. „Například i severokorejský diktátor Kim Čong-un několikrát oznámil přání, aby se jeho armáda co nejdřív připravila na válku. Je tedy jasné, že by nestál stranou,“ má jasno Šedivý. Čína si podle bývalého elitního vojáka na Ukrajině testuje, co Západ dokáže a kam až je ochoten zajít. „Vidí silné i slabé stránky, všechno pečlivě pozoruje. Bezvýznamnou roli nehraje ani Írán. Nakonec, spojenectví Ruska, Číny, KLDR a Íránu už nějakou dobu dobře funguje a Írán je na Středním východě velmi významným hráčem.“ Čína zase vyděsila svět. Dala zelenou projektu, na který si zatím netroufla žádná velmoc Číst více Jaderné zbraně a globální válka Ředitel CIA William Burns agentuře Reuters řekl, že Si Ťin-pching usiluje o schopnost ovládnout Tchaj-wan do roku 2027, což koresponduje s pohledem některých vojenských odborníků. „Zajímavá je myšlenka, že Čína svou pomocí Rusku ve válce na Ukrajině vlastně Západ oslabuje. To je dle mého názoru velmi důležité a plně se s touto tezí ztotožňuji,“ má jasno Šedivý a upozorňuje i na fakt, který není často zmiňován: „Rusko má podporu i mnoha dalších států, ty ji však zatím nedávají najevo otevřeně.“ Naráží tím na skutečnost, že i z toho důvodu se nakonec konflikt velmocí typu USA a Číny může stát globálním – začnou se přidávat další a další země, navíc Rusko bude Číně podle všeho hodně dlužit a také se dá předpokládat, že možnost, jak si „kopnout“ do USA, Vladimir Putin rád využije. Jsou tu i bývalé satelity Sovětského svazu, které by si Putin rád zařadil do svého impéria, případný globální střet tak může zasáhnout i Česko. „A pak je tu fakt, že KLDR a Írán mohou ve střednědobém horizontu vládnout jadernými zbraněmi. I to může být částí paliva, které svět dožene k rozsáhlé válce,“ dodal pro Čtidoma.cz Šedivý. Zdroje: autorský článek KAM DÁL: Hitlerův špičkový špion chtěl zavraždit svého vůdce a zachránit Československo.

Čas načtení: 2020-03-17 08:54:17

Něco málo z vědeckého světa a jeho snah o porážku koronaviru

Tak jsme tedy de facto v karanténě, některé obce úplně, zbytek republiky aspoň nějak. Podobná opatření zavádějí i jiné evropské státy. Hlavní otázka, kterou si klade každý, je: jak dlouho může takový režim uzávěry trvat? Odpověď zní jednoduše, ale v té jednoduchosti se skrývá spousta háčků. Dokud s tou potvorou něco neuděláme. Některá opatření, jako je pořádné mytí rukou, může provádět každý a bez dalšího vybavení. Tohle video od doktora Johna Campbella je mimochodem velmi pěkné a poučné. Taky jsem „vynechával palce“, dnes si dávám pozor. Práce na lécích a vakcínách je ovšem záležitostí pro odborníky. To je přesně ta oblast, kde budeme muset mít nějaké výsledky, aby se epidemie dala zkrotit. A tam se nedají zanedbat takzvané klinické testy. Asi by bylo vhodné si o nich něco málo říci. První a základní problém u všech zkoumaných přípravků je tenhle: nenadělá náhodou ta věc v lidském organismu víc škody než užitku? Bývaly časy, kdy se syfilis léčila rtutí, což je velmi nebezpečný jed a zpětně těžko říct, jestli tahle léčba těm pacientům nepomáhala do hrobu ještě rychleji než nemoc samotná. Dnes to samozřejmě o té rtuti víme a nikomu bychom ji neservírovali s tím, že mu pomůže. Ale nějaká nová sloučenina, jejíž název zabere půl obrazovky, může projevovat dost podobné vlastnosti. Tady nezbývá než nějakou chvíli testovat, nejdřív v laboratoři na buňkách v misce, pak na zvířatech a nakonec na zdravých lidských dobrovolnících. Tomu poslednímu se říká první fáze klinických testů a nedá se to obejít, jinak by výsledky mohly být dost hrozné. Nejenom na životech, ale i z hlediska ztráty důvěry veřejnosti. (Představte si jen, že by se ukázalo, že by nová vakcína proti koronaviru měla vážné vedlejší následky!) Testování bezpečnosti přípravku nějakou dobu trvá a nové látky tím musejí projít vždycky. Výhodu mají léky existující a otestované, u kterých už tahle fáze byla provedena. Ono se totiž může stát, že nějaké již známé léčivo, které se zatím používá na něco jiného, bude účinné i proti téhle nemoci Covid-19. (A u dvou preparátů, o kterých bude dále řeč, se přesně tohle stalo.) Taková látka může rovnou poskočit do další fáze, testování účinnosti. V téhle další fázi zajímá výzkumníky, jestli podávání léku má lepší výsledky než nedávat lidem nic. Proto existují dvě skupiny – jedna, která preparát dostává, a druhá, která nikoliv. (Té druhé se říká kontrolní skupina.) Jelikož člověk, a to i vědec, má tendenci „oblbovat sama sebe“, zlatým standardem je takzvaně dvojitě slepá metoda, při které personál samotný ani pacienti nevědí, kdo dostává testovanou látku a kdo jen cukrové tabletky zvané placebo. Tím se dá vyloučit, že lékaři provádějící experiment budou u pacientů s testovanou látkou pozorovat nějaká „zlepšení“, která ve skutečnosti nejsou. To ještě není všechno, musí se určit přesně, jak testovaný lék interaguje s jinými léky. Spousta lidí bere i nějaké další léky, třeba na cukrovku, a ty by se s novým přípravkem mohly poprat, někdy i dost ošklivě. Pokud vznikne takové podezření, musí se pro tyhle pacienty zavést nějaký jiný postup, jde-li to vůbec. Nebo aspoň upozornit budoucí lékaře v praxi, že pacienti nesmějí brát oboje naráz. Pak jsou tu takové praktické otázky, jako jak a kdy tu látku vůbec těm pacientům podávat. Nitrožilně, ústy, čípkem, nechat rozpustit tabletku pod jazykem? Pokud už ústy, tak s jídlem nebo bez? Pokud s jídlem, má být třeba tučné, nebo stačí suchý chleba? (Některé látky se lépe rozpouštějí v tucích; na druhou stranu pacientovi může být nevolno.) Jak často a v jakých dávkách vlastně? A v jaké fázi nemoci léčivo nasadit – hned ze začátku, nebo si jej nechat až pro těžké případy? Samé těžké otázky, které se nedají zodpovědět za den, a přitom mají cenu zlata. Ta samá látka může mít při vhodném podání třeba pětkrát větší účinnost než při nevhodném. A laboratorní zvířata na ni můžou reagovat úplně jinak než lidé. Slíbil jsem nějaké konkrétní informace, tady jsou. Pozor na skutečnost, že záležitost je v tak intenzivním vývoji, že skoro nic nevíme jistě, ba ani „jistě“. Jsou to taková pozorování z bojiště, u kterých může být druhý den leccos jinak. Navíc nejsem ani virolog, ani farmaceut, takže v následujícím textu můžou být chyby. Remdesivir je látka, za jejímž vznikem stojí i česká škola založená již zesnulým profesorem Antonínem Holým. V čele týmu je doktor Tomáš Cihlář, se kterým nedávno Česká televize odvysílala zajímavý rozhovor. Remdesivir už existuje nějakou dobu a prošel testy bezpečnosti. Funguje jako „podvrhávač“. Představíme-li si virus jako skládačku Lega, která kopíruje sebe sama a skládá nové virové částice, tak remdesivir mu podstrkává „špatné kostky“. Tím vznikne defektní kopie, která není dále schopna se rozmnožovat. Původně byla snaha nasadit remdesivir na ebolu, ale zdá se, že by na koronaviry mohl zabírat taky a možná i lépe. Nyní se testuje jeho účinnost, například v americké Nebrasce, ale i v Číně. Výsledky těchto studií by mohly být v dubnu. Existují nějaká nadějná pozorování na konkrétních pacientech (další případy), takže třeba to dopadne dobře. Další látka, kterou právě teď zaregistrovali naši polští sousedi k léčení Covidu-19 a příbuzných nemocí, je chlorochin. To už je desítky let známé léčivo, které se používá k léčbě malárie. Tím pádem také nemusí podstupovat testy bezpečnosti – známe jej „jako svoje boty“. Důvod, proč Poláci akceptovali chlorochin, je zpráva čínských lékařů o tom, že pacienti jím léčení by mohli mít lepší výsledky. (Další odkaz na přeložený čínský protokol.) V Číně i jinde rovněž zkoušeli podávat chlorochin v „koktejlu“ s dalšími léčivy, třeba proti HIV. Tyhle jednotlivé případy samozřejmě nemají stejnou váhu jako poctivá dlouho trvající vědecká studie, ale v urgentní situaci představují aspoň nějaký bod, od kterého se odpíchnout. Co se vakcín týče, jejich vývoj většinou trvá docela dlouho, ale tentokrát je z pochopitelných důvodů o něco urychlen. V USA začaly v pondělí 16. března testy první látky, kterou připravila společnost Moderna. Ani optimisti to ovšem nevidí na méně než 12-18 měsíců, pokud se bude dařit. Izraelský vědecký ústav MIGAL je dalším zajímavým případem. V ústavu zkoumali v minulých letech nemoc drůbeže vyvolanou koronavirem a vyvinuli proti ní vakcínu, ovšem pro slepice. Nyní tvrdí, že podobnost mezi „drůbežím“ a „lidským“ koronavirem je natolik velká, že veterinární vakcínu by mělo jít poměrně jednoduše upravit do lidské podoby – během devadesáti dní, říká doktor Katz v Times of Israel. Pak by se mohla začít testovat na lidech. Mělo by jít o sprej do úst, který vyvolá imunitní reakci právě na těch sliznicích, které jsou infekci nejvíc vystaveny. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2019-10-02 16:32:05

Výtvarnice Květa Pacovská vystavuje v Praze své rané práce z 60. a 70. let

V Colloredo-Mansfeldském paláci Galerie hlavního města Prahy bude až do 1. března příštího roku k vidění výstava Květy Pacovské nazvaná Utíkejte na konec. Před čtyřmi roky, v listopadu 2015, byla v Galerii hlavního města Prahy v Městské knihovně zahájena retrospektiva Květy Pacovské. Koncept výstavy, jehož záměrem bylo představit stěžejní díla konceptuální tvorby této umělkyně, tedy obrazy, sochy-objekty, kresby, instalace a experimentální autorské knihy, tehdy neumožnil zahrnout také rané práce z 60. a 70. let. Tyto grafiky a drobné sochy tvoří mimořádně ucelenou kolekci, ve které jsou již obsaženy výtvarné principy, které Květa Pacovská trvale sleduje a ve své další tvorbě především pomocí barvy dále rozvíjí. Soubor černobílých grafických listů se suchou jehlou, vyhraněným obsahem a vizuální jemností velmi konzistentní, vystavila autorka pouze jednou, a to společně s kovovými objekty a ilustracemi v pražském Hollaru v roce 1971. Její následný zájem o další výtvarné formy, mezi jinými především o „uzavřené“ koncepty knih-objektů, byl důvodem, proč tato kapitola z její rané tvorby zůstala stranou pozornosti a veřejnosti dodnes téměř neznáma. Proto je nyní této důležité části její práce věnována samostatná výstava v Colloredo-Mansfeldském paláci. Experimentální konceptuální tvorba Květy Pacovské zahrnuje široké spektrum výtvarných forem. V nich jsou obsaženy inspirativní výtvarné podněty, kterými v prvních desetiletích minulého století obohatila mezinárodní avantgardu tvorba Kurta Schwitterse, Paula Klee, Kazimira Maleviče a dalších stěžejních osobností historie umění. Květa Pacovská je originálními výtvarnými postupy proměňuje ve stále novou vizuální zkušenost, kterou propojuje zájem o prostor. Pacovská si jej převážně geometrickým výtvarným rukopisem definuje pomocí linií a barev. Nedílnou součástí tvorby jsou i rané grafiky, nejdříve lepty se suchou jehlou, kterými se intenzivně zabývala především v druhé půli šedesátých let, a následně pak velkoformátové litografie a sítotisky, které paralelně provázejí její tvorbu až do současnosti. Na výstavě se představují rané grafické listy, které Květa Pacovská vytvořila na počátku svého působení, mezi lety 1964–1971, a sochy-projekty ze 70. let. Grafická kolekce je úzce tematicky i formálně propojena. Grafiky mají obdobný formát, jejich prostor modeluje široká škála valérů šedi, které vytvářejí rámec pro naznačený obrazový děj. Jejich koncept, obdobně jako v dalších dílech, založila Květa Pacovská na svérázné filozofii hry s písmeny a čísly. Ta se později spolu s barvou stanou základní komponentou originálních autorských knih, které z volné tvorby přímo vycházejí a jsou dominantou její experimentální tvorby, jež je dnes nedílnou součástí mezinárodní umělecké scény. Základem celého výtvarného projevu Květy Pacovské, grafiky nevyjímaje, se stala od počátku kresba, konkrétně samotný kresebný akt. „Kreslím, kreslím všechno, kreslím čímkoliv na cokoliv,“ charakterizovala již na počátku padesátých let autorka své zaujetí spontaneitou čáry. Proto k záznamu rydlem do grafické matrice přistupovala vždy stejně jako k liniím kresby na papíru nebo k tahu štětcem v ploše obrazu, tedy s důrazem na samotný kresebný tah, který rukopis grafik vytváří. To, co v těchto grafikách Pacovskou zajímá především, je formální skladebný princip přibývání a ubírání, vrstvení, prolínání a překrývání, opakování, dělení aj. Motivy ryté přímo do grafické desky, písmo, číslo, znak dále proměňuje nebo kombinuje spojením s obrazovou nebo textovou koláží vlepovanou do hotového tisku. Prioritou není vizuální podoba, ale skrytá významová rovina, která je prostorem pro originální myšlenkovou kreativitu autorky. Plochu grafik naplňují jemné linie a obrazové fragmenty, které odkazují k aktuálním prožitkům nebo vzpomínkám na ně. Otázka, pokyn, úvaha nebo konstatování – jejich svérázný způsob komunikace vybízí k rozvíjení nekonečné řady asociací. Jejich sled skládá dohromady mozaiku zdánlivě obyčejných událostí prožitého okamžiku v časovém prostoru hodiny, dne, týdne nebo jakoby celého života. Tento dadaistický princip banality všední situace, který Květa Pacovská s lehkou nadsázkou ráda ve své práci využívá, vytváří působivou poetiku grafik, které jsou přemýšlením a rozjímáním o věcech, jež patří k běžnému životu a jeho denním rituálům. Lapidární témata v nich získávají závažnější významy, vytvářejí prostor pro fantazii diváka, který se stává jejich účastníkem a nabízí mu možnost je „přečíst“. Některé dávají pokyny: Lehněte si do trávy; Udělejte na obloze čáry a oblouky, které nepůjdou vymazat; Je sedm hodin a pět minut; jiné otevírají pomyslný dialog s divákem: S čím píšete?, Kam půjdete?; další pak komentují situaci: Postavili jsme čtyři stěny, Šli bychom. Až se postavíme doprostřed…, případně se navrací k různým zážitkům, jako například grafika Prostor pro 11 piruet, která je vzpomínkou na hodiny baletu ve škole primabaleríny Jelizavety Nikolské. Některé grafiky odkazují na jednotlivé dny v týdnu, k určitému okamžiku a konkrétnímu konání. Příkladem je autorský text Hra pro bílou barvu (Prostor limitovaný časem) z let 1968–1970, který přiřazuje každému dni určitou činnost, jež je v podstatě komentářem sledu výtvarných postupů. Na konci šedesátých let začala Květa Pacovská vytvářet také své první drobné sochy-objekty, nejdřív z plechu, pak ze dřeva a papíru, které koncipovala jako kresby v prostoru. Důraz na otevřený koncept umožňoval jejich nepřetržitou formální obměnu. Z těchto soch se později vyvinula řada velkých konceptuálních prostorových instalací, které autorka realizuje dodnes. Vytváří je z minimalistických objektů z tenkých ocelových plátů v geometrické skladbě vertikál, horizontál, diagonál a kruhu. Nazývá je „placatými“ sochami. Nedílnou součástí rané tvorby jsou také prostorové kresby, které Květa Pacovská skládala z elementárních geometrických prvků. Kromě papíru je často vytvářela subtilními liniemi drátů, občas je spojovala s provázky, které jim dodávaly rafinovanou hravost a neustálou proměnlivost. Ty ostatně provázejí v různé míře celou její experimentální tvorbu do současnosti. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Květa Pacovská se narodila 28. července 1928 v Praze. V roce 1951 absolvovala Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze (prof. Emil Filla). Její knihy byly publikovány česky, slovensky, německy, anglicky, japonsky, francouzsky, italsky, španělsky, portugalsky, dánsky, finsky, holandsky, korejsky a čínsky. V letech 1992 až 1993 působila jako hostující profesorka na Hochschule der Künste v Berlíně. V letech 1995 až 1997 realizovala projekt zahrady v Chihiro Art Museu Azumino v Japonsku. Roku 1999 jí byl udělen čestný doktorát Honorary Doctor of Design na Kingston University ve Velké Británii. Žije v Praze.   Autorka je kurátorkou výstavy.

Čas načtení: 2024-02-24 07:00:01

Nostradamus viděl věci, které se Čechů přímo dotknou. Souhlasí s tím i generál Šedivý

Když za svého života Nostradamus šířil své vize, lidé se mu často smáli. Podle serveru history.com však šlo o velmi chytrého člověka, který už ve škole vynikal. Jeho hlavním posláním bylo zastavit mor, když nevěřil, že je nemoc Božím trestem. A vlastně jen tak mimochodem se dostal ke svým proroctvím. Předpověděl například smrt krále Jindřicha II., katastrofický požár Londýna v roce 1666 či svržení atomových bomb na Japonsko v roce 1945. „Jeho slova jsou v mnoha ohledech tajemná a dají se vysvětlovat několika různými způsoby. Na druhou stranu se řada odborníků shodla, jak je číst, takže není důvod jim nevěřit. O tom, že viděl zásadní události, které se dnes dějí nebo se už staly, nemůže být pochyb,“ vysvětluje pro Čtidoma.cz amatérský věštec Jindřich Mráček. Rusko se nehroutí, informace jsou často zkreslené, říká generál Šedivý. Západ hraje Putinovi do karet Číst více Blíží se další světová válka? V roce 2024 podle Nostradama dojde k vojenskému střetu Číny a Tchaj-wanu. „Čínský prezident Si Ťin-pching dal armádě pokyn, aby se připravila na válku. Takže je možné předpokládat, že se střet blíží,“ uvedl pro Čtidoma.cz bývalý náčelník Generálního štábu Armády České republiky, generál Jiří Šedivý. Může to znamenat globální střet katastrofických rozměrů. „Například i severokorejský diktátor Kim Čong-un několikrát oznámil přání, aby se jeho armáda co nejdřív připravila na válku. Je tedy jasné, že by nestál stranou. Podobně Írán a další země.“ Podle všeho není možné předpokládat, že by v případě dalšího světového konfliktu stála Česká republika stranou. „Vladimir Putin se nijak netají svým plánem obnovit imperiální moc Ruska,“ potvrdil generál Šedivý. Zemědělcům jde třetina evropských dotací, přesto si stěžují. Právem, nebo chtějí ždímat další peníze? Číst více Abdikace krále i klimatické změny Zapomínat bychom neměli ani na Nostradamovu předpověď, pokud jde o Velkou Británii. Francouz si totiž myslel, že letos dojde k abdikaci krále. A není žádným tajemstvím, že současná hlava země král Charles III. má rakovinu. Ač mu samozřejmě nikdo nepřeje nic zlého, kdo ví, jak se bude nemoc dál vyvíjet a co všechno se stane. „Mnoho lidí si myslí cosi o chorých mozcích, když se snažíme vyložit Nostradamova proroctví. Jenomže ten chlap to v sobě měl, to mi nikdo nevymluví. Podívejte se, kolik věcí se vyplnilo a k čemu spějeme. Co třeba velká klimatická změna, o které mluvil? Člověk nemusí být odborník na klima, aby viděl, že se to zcela evidentně děje,“ dodal pro Čtidoma.cz Jindřich Mráček. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Záletná spisovatelka Božena Němcová: Konec spekulací, o jejím původu je konečně jasno.

Čas načtení: 2025-08-13 06:00:00

Nová nejvýkonnější grafika Nvidie pro Čínu: „Sankční“ GeForce RTX 5090D V2 je horší, za stejnou cenu

Čínský trh dostane od Nvidie už druhou speciální verzi nejvýkonnějšího modelu z její nové generace GPU Blackwell. Nejdřív to byla GeForce RTX 5090D se sníženým výkonem v AI, ale i ta byla nakonec zakázána. A místo nyní teď Nvidia nabízí RTX 5090D V2 s 24GB pamětí.

Čas načtení: 2008-08-30 00:00:00

Na Ukrajinu? Prý jsme blázni.

Tak jsem se vrátil z Zakarpatské Ukrajiny, překvapivě brzy (jako vždy), překvapivě snadno a překvapivě úplně v pořádku. Jaké to bylo a co se dělo? Čtete dál. Z Prahy až do Košic Celá příprava na Ukrajinu byla dost narychlo, Jenda dal přesné informace vědět až dost dlouho - o prázdninách a to je pak nestíhačka sehnat všechny potřebné věci, zvláště z toho důvodu, že všichni jsou pryč po dovolených, babičkách a strýčcích. Nakonec se ale podařilo vše sehnat - kotlík se koupil, vařič byl už z našeho jarního výletu, stan také byl. Se stanem to bylo obzvláště veselé. Johana tvrdila, že má stan, do kterého se v pohodě vejde šest lidí. Nakonec se ukázalo, že by se tam šest lidí opravdu vyspalo, ale protože byla Johana na tenisovém soustředění i se stanem a já ho nemohl okouknout, vzali jsme radši každá futrpatra stan svůj. Bylo úterý a sraz byl v sedm hodin večer v Praze na Hlavním nádraží. Z Nýrska jsme vyráželi tři - já, Johana a Klára. Do Klatov jsme byli dovezeni autem, z Klatov do Prahy jsme bez problému dojeli vlakem, pohodička leháro, dokonce i přesun ze Smíchova na Hlavák jsme zvládli bez problémů - zvláště díky Kláře, protože Johana, nás trochu mystifikovala v udávání správné trasy metrem. Prý si chtěla trochu více zajezdit. Jen co jsme vylezli z metra potkali jsme Marušku, která už také čekala. Bylo ještě hodně brzo před srazem (zbývalo asi půl druhé hodiny), a tak jsme si sedli před nádražím na lavičku a sledovali pochybná individua. Za necelou hodinu na nás natrefil Kryštof, kterého do Prahy dovezli rodiče a dle jeho slov ho vyhodili z auta na první zastávce metra. Seděli jsme tam tedy ještě chvilku a pak jsme se vydali dovnitř, že tam třeba už někoho potkáme. A taky že jo. Hned ve vstupních dveřích jsme se srazili s Jendou a Sváťou. První co nás bacilo do očí, byly Honzovy boty. Všichni jsme byli obutí už v botách do hor - těžké pohorky, prostě pořádné boty. A Honza si přijde s botami, které u nás na gymplu dostaly přezdívku gumáky, navíc ve vysoce svítivé oranžové. Až je na fotkách uvidíte, určitě je poznáte - svítí opravdu krásně. Nahoře už seděli ostatní a tak byla naše parta zkompletována. A tady je letošní složení tchoříků: Jenda, Maruška, Lenka, Jáňa, Johana, Kryštof, Pavel, Klára, Sváťa a samozřejmě také já. Pomalu jsme se přesunuli do vlaku, ale bylo v něm šílené vedro a tak jsme se radši zase přesunuli ven na perón. Po rozjezdu vlaku se uskutečnila válečná porada, Jenda nás seznámil s plánovanou trasou, místním jazykem a zvyklostmi (třeba to, že když nad čajem od domorodce prohlásíme, že je horký, patrně se urazí. Bude si myslet, že říkáme hořký). Měli jsme zakoupená lehátka a po poradě jsme zkoušeli spát. Moc se nedařilo, ve vlaku se člověk moc nevyspí. K ránu jsme přijeli na konečnou, do slovenských Košic. Mám takové tušení, že mohlo být něco okolo sedmé hodiny, ale úplně jist si tím nejsem. Dojedli jsme svačinky z domova a nasedli jsme na místní kodrcák jedoucí do Čierné nad Tisou. Jsme celebrity Situace v Čierné se pro nás výrazně zhoršila - zjistili jsme, že přes hranice jezdí jen dva vlaky denně - jeden šíleně brzo ráno a druhý někdy kolem páté odpoledne (opět si nejsem tímto časem moc jist). A co my tady když je ještě dopoledne? Nejdřív jsme se zkoušeli dostat někam, kde bychom se mohli vykoupat. To se ukázalo být velkým problémem a nakonec z toho sešlo - stali jsme se však tak populárními mezi místními domorodci, že jsme raději zalezli zpátky na nádraží, kde jsme měli svůj klid. Nejdřív jsme se totiž ptali místních na cestu ke koupališti - z těch jsme toho moc nevypáčili. Pak si nás ale (doslova) našel pán, který si potřeboval postěžovat na život a ten nám prozradil, že Tisa je asi osm kilometrů daleko (a na koupání, že je skvělá). Tam se nám moc nechtělo, osm kilometrů tam, osm zpátky, to se radši koupat nebudeme. Za chvíli nás ale zastavil další domorodec, který se dozvěděl, že se chceme koupat a taky měl s námi touhu si popovídat. Radši rychle na nádraží! Museli jsme čekat asi šest hodin - na řadu přišel poker, a když i ten začal nudit, hry značka šílené. Nejdřív jsme si dupali po nohou (to poznáte na fotkách, vypadají akčně), pak jsme zas na sebe řvali "HU" a dávali si ruce k hlavám (taky je tam jedna fotka) a nakonec jsme začali kokodákovat a kikirikovat. Prostě bylo veselo. Pak konečně nastala chvíle, kdy měl jet vlak na Ukrajinu. Na ten s námi čekalo dost domorodců a ještě jedna parta z Čech, která přijela posledním vlakem. Přes hranice jsme se dostali bez problémů, dokonce i s noži - na Ukrajinu totiž nesmíte převážet nože s čepelí delší než šest centimetrů, což z nás měli skoro všichni skoro nikdo (a Jenda navíc do batohu přibalenou solidní mačetu). Až do Dilove A byli jsme na Ukrajině. Přesně řečeno v Čopu (Чоп) na nádraží. Jenda bleskurychle dojednal odvoz do Mukačeva (Мукачеве) - jeli jsme třemi auty a kdybych nebyl zvyklý jezdit v autobuse s Ukrajincem, asi bych se strachoval podobně jako ostatní - přes vesnice jel prý devadesátkou, na nejvyšší dosaženou rychlost se nikdo radši nedíval. Jak při slalomu se proplétal stádem krav, které šlo zrovna po silnici. A navíc měl puštěné disco na plné perdy, což našemu psychickému stavu moc nepřidalo. V Mukačevu nás vysadili na autobusovém nádraží a kdyby mělo pořádný asfalt a ne jenom štěrk, dost by připomínalo autobusák v Klatovech. Běhala tam smečka deseti psů, ty na fotkách taky uvidíte a dokud Jenda jednoho nenakopl byli dosti otravní. Byl už večer. Pro nás o trochu dříve, protože Ukrajina je v jiném časovém pásmu a tak jsme si šoupali hodinky o jednu hodinu dopředu. Nasedli jsme na autobus směrem na Dilove - vesničku kam jsme měli namířeno. Asi v půl jedné ráno jsme tam konečně dorazili - místní autobus nebyl nejnovější, navíc nám nahatec v zadu pozavíral okýnka - jemu bylo příjemně, nám šílené vedro a svlékat jsme se nechtěli. Pavel si celou cestu povídal s chlápkem, co kdysi pracoval deset let v Česku. Přes nás a naše plány se dostali až k Premier League, Škodovkám v Mladé Boleslavi a díky němu jsme v Dilove i vystoupili - autobusák nám nějak zapomněl zastavit. V Dilove jsme potkali místní opilce, od kterých jsme raději svižně odešli - s láhví vodky v ruce nevypadali nejlépe. Kousek za vesnicí jsme se na loučce utábořili, spalo se pod širákem. Ráno nastalo naše první vaření. Vařili jsme po skupinách, já s Pavlem a Johanou, Kryštof s Lenkou a Jáňou, Jenda s Maruškou, Klárou a Sváťou. Naše skupina začínala raději opatrněji, dali jsme si jen čaj s chlebem, sýrem a salámem a výborně jsme se najedli. Honza musel jít vyřídit povolení - chtěli jsme totiž jít po horách, kterými vede hranice Ukrajiny s Rumunskem a tam se bez povolení nesmí (ani z jedné strany) - a tak jsme si my ostatní dali leháro na sluníčku (taky uvidíte na fotkách). Povolení jsme dostali a tak jsme konečně vyrazili do hor. Musím říct, že po dvou dnech ve vlacích a na nádražích jsem byl upřímně rád. Čekal nás nemalý úkol - dostat se nahoru do hor. Převýšení bylo něco kolem 1.700 metrů, což není žádná sranda, zvlášť pokud máte na zádech těžkou krosnu s proviantem na celý týden. Nakonec jsme to rádi zalomili u srubu pod naší první horou (název už jsem zapomněl). Chtěli jsme sice dojít až k Pop Ivanovi, to se ale ukázalo jako nereálné. Postavili jsme stany, dali večeři a poseděli u ohně. Honza nás seznámil s Nikolou Šuhajem, dalším z těch co bohatým brali a chudým taky tak. Zapěli jsme Havrany na plotu a šli spát. Noc nebyla úplně podle našich představ - spal jsme ve stanu s Kryštofem a Pavlem, náš stan někde na fotce taky bude - hlavní bylo to, že je kulatý - natáhnout nohy může jen ten uprostřed. Zkuste spát někdy celou noc se skrčenýma nohama. Proto jsme se snažili z krajů dostat co nejvíc doprostřed a Pavel, který spal uprostřed, říkal, že jsme ho celou noc mlátili a utlačovali. Možná na tom bude něco pravdy. Ráno bylo krásné a tak jsme s chutí vyrazili po náročném dni dál. Hned ze začátku jsme trochu sešli z cesty a museli to vzít azimutem, abychom se dostali zpět na naši cestu. Bu bu bu, pojďte k nám Tady nás Honza strašil rumunskými pohraničníky - koho chytnou za hranicí, má po výletě a poputuje někam do rumunska na policii. Naštěstí nás nikdo nechytil i když jsme v Rumunsku občas byli. Na Popu Ivanovi jsme potkali další českou výpravu a místní domorodce, kteří si užívali výhled do kraje. Na fotkách je poznáte, jeden ukazuje do kraje a je trochu spoře oblečen. Jen jsme slezli z Ivana potkali jsme další Čechy a nakonec se ukázalo, že jednoho z nich Honza zná. Také jsme tam dali oběd, naše skupina měla navařeno už od snídaně, výborné vločky s kakaem. Naštěstí jsme je dojedli a nemuseli je jíst i k večeři. Šlo se dál, cesta pěkná, krajina a počasí též, to ostatně uvidíte na fotkách. Celou naší výpravu nás provázela nouze o vodu - asi před měsícem byly v Podkarpatské Rusi povodně, teď bylo zase naopak sucho. Přenocovali jsme na pěkném tábořišti, jen k vodě to bylo asi 300 metrů dolů z kopce - hodně prudkého. To nebylo ideální, nicméně jsme to museli vydržet. Také to byla spíš taková bažinka, něž tekoucí voda, ale my už pili i z horšího. A margotku? Další den bylo opět pěkně, dokonce tak pěkně, že jsme měli všichni spálenou jednu půlku těla, celou dobu jsme šli se sluncem na pravé straně a nějak jsme se zapomněli namazat. Přes den se toho moc zajímavého nedělo, nebudu to tu rozebírat, krajiny uvidíte na fotkách a názvy hor si stejně nepamatuji. Zajímavé bylo jen to, že jsme potkali čtyři auta, tam v horách, vevnitř holohlaví chlápci s černými brýlemi - kdekoho by napadlo, že jsou to mafiáni a jedou zakopat mrtvoly nebo pašovat drogy do Rumunska. Mafiáni to pravděpodobně byli, ale co tam dělali, to si opravdu můžeme už jen domýšlet. Asi nic pěkného. Večer jsme se usadili na tábořišti nedaleko od koňského napajedla, kam jsme chodili pro vodu a také jsme se tam lehce umyli. Zrovna když byly holky u vody, přišla k nám návštěva. Já ji na fotkách nemám, trochu z respektu. Až se ke mně dostanou fotky od Jáni budete si ji moci prohlédnout alespoň zezadu. Přišel k nám voják. Zkontroloval pasy a naznačil, že by rád cigarety. Ty jsme sebou neměli, ale Honza mu taktně nabídl margotku, což voják sice tolik neocenil, ale řekl, že ji musí porovnat s těma jejich a tak si ji také vzal. Večer jsme se usadili u ohně, ne všichni - stařec a děti už šli spát. My za malou chvíli také a velmi rychle, začal totiž pořádný slejvák a bouřka. Noc byla pro nás ještě horší než ta minulá. Nejen že jsme byli skrčení - slzy nám tekly proudem, protože skomírající oheň strašlivě čadil a přímo nám na stan, pršelo a my zjistili, že podlážka netěsní. Teď na tom byl pro změnu nejhůře Pavel - ležel v jakémsi údolíčku a všechna voda stékala k němu. Lázeň. Naštěstí ráno nepršelo a my tak mohli alespoň něco usušit. U Ivana Pak jsme zase vyrazili dál. Snad jen to, že jsme dali řeč s bačou, který si užíval vyhlídky do kraje, se nic zajímavého nestalo. Asi jsme se stali atrakcí, mladý bača si nás fotil mobilem. Ano, i sem už technika dorazila. Odpoledne jsme dorazili k chaloupce. Na fotkách ji samozřejmě také najdete. Ona to vlastně žádná chaloupka nebyla - pořádný srub ze dřeva. Uvnitř bydlela baba se kterou Honza vyjednal možnost přespání ve vedlejším srubu a její manžel - Ivan. Krásně jsme se tam zabydleli, bábuška nám přinesla mléko a tak jsme si udělali spoustu pudingu. S předáváním mléka souvisí jedna úsměvná situace: Baba nejdříve mléko nabízela nám, klukům. My však byli zrovna myšlenkami na míle daleko a tak jsme na ní asi půl minuty tupě zírali a vůbec nám nedocházelo, co říká. Pak ho nabídla holkám a to už nám konečně došlo, co po nás chtěla. Nu což, stane se. Večer po výborné večeři jsme začali vařit čaje a připravovat se na dlouhý večer. Takovýto večer - v suchu, v závětří - se musí pořádně užít a tak i strážci cukru upustili od svého předsevzetí a osladili nám čaj. Cukru bylo totiž velmi málo a tak Kryštofova skupina od cukru v čaji abstinovala. O chvilku později si k nám přišel přisednout Ivan. Na dvou fotkách homáte cvaklého. Nabídli jsme mu čaj, hrníček obětoval Kyšák, a povídali si o počasí, medvědech a tak všelijak okolo - česky, ukrajinsky, rukama, nohama. Snažím se medvěda potkat už druhý rok, v Tatrách nic, na Ukrajině taky nic, naději mi udržovalo jen Ivanovo tvrzení: "Medvědi? Všude, hodně!". Ptali jsme se ho taky jestli bude zítra pršet a tak jsme se dozvěděli, že střecha určitě nepustí ani kapku (ehm), ale zjistit jaké počasí bude zítra dalo dost práce. Nakonec jsme mu asi stejně neporozuměli, protože jsme si bláhově mysleli, že zítra pršet nebude. Pršelo. Další Ivan - teď Pop a Marmarožský Ráno pršelo. Bylo ještě horší počasí než včera a Ivan nás strašil, že nahoře umrzneme, začneme dělat "chrk, ekš" (prostě se nachladíme) a nerad nás ven pouštěl. Jenda byl ale neústupný a tak jsme vyrazili. Všichni v pláštěnkách a igelitech - konečně se uplatnila naše zkušenost z Tater, tam bylo takovéto počasí pořád. Nahoru jsme se museli prodírat klečí, cestička tam žádná nevedla, až nahoře jsme na ní narazili. Tak jsme se dostali na další horu - Popa Ivana Marmarožského (úplně si nejsem jist jestli to píšu správně, snad alespoň přibližně). Na vrcholu hory stojí bývalá meteorologická stanice, dnes už nepoužívaná, ale pořád statná, stavěná z kamene. Foukalo, byla zima, uvnitř spousta odpadků a nikomu se tam pobývat dlouho nechtělo. Tak jsme raději šli dál. Počasí nebylo pořád nic moc a tak jsme si náladu zlepšovali siónskými popěvky od A do Z. Prostě jsme zazpívali co se dalo. Odpoledne jsme došli k pěknému jezeru, sice tam byla spousta odpadků, ostatně jako na Ukrajině v horách všude, místa pro stanování tam bylo naštěstí spousta a tak jsme se usadili. Měli jsme štěstí, že jsme přišli včas. Po nás přišli ještě skupiny Slováků, Rusů a všech možných dalších národností. Jenda rozdělal po velkém snažení oheň a vydal se na návštěvu k sousedům - po návratu se pochlubil, že máme rozhodně nejhezčí oheň. Chvíli jsme seděli u ohně, Jenda převyprávěl pár příhod z knížek podobných V horách Sajanských - byly rozhodně zajímavé, ale vyprávět se mi je tu nechce. No to jsou nám fofry A tak jsme se v pořádku vyspali až do našeho posledního dne na horách. Čekala nás už jenom nejvyšší hora Ukrajiny - Hoverla a pak sestup dolů do civilizace. Při výstupu na náš vrchol jsme vymysleli s Kryštofem takovou menší zradu - všichni už si zvykli, že fotím já a dávali si pozor - půjčil jsem foťák Kyšákovi a rázem jsou zajímavé fotky - upocené obličeje a vyčerpané výrazy. Jediný kdo na těchto posledních fotkách chybí je Pavel, který posilněn Pikaem vyběhl na Hoverlu, že jsme ani nemrkli a jeden Čech, co zrovna sestupoval dolů, se podivil, co to máme vepředu za blázna - prý kolem něho jen proletěl. Na vrcholu nic moc zajímavého nebylo - snad jen ukrajinská vlajka a kovový paskvil ve tvaru kříže. Rozhodně jsem už viděl hezčí. Nahoře byla jako obvykle zima a tak jsme raději seběhli dolů. Tam se ukázalo, že Pavla vyčerpal výstup víc než se zdálo - cestou dolů se musel Lenky pársetkrát zeptat, jak to, že jí dali řidičák a ani když se už přestal ptát, nezdálo se, že by v tom měl zcela jasno. Dole na nás čekal připravený Boží odvoz. Zdá se, že jsme strhli všechny rekordy v cestě Hoverla - Čop. Tuto zajímavou část našeho putování se budu snažit popsat co nejpřesněji: Scházíme dolů z hor. Cesta hrozná, příkrá, kamenitá, vymletá. Konečně jsme dole ve vesnici a vidíme první zříceninu. Za zpola strhnutým mostem vidíme stát autobus (bednu na čtyřech kolech) a přichází k nám pár domorodců. Plány jsou zatím asi takové, že se vykoupeme, pomalu si najdeme místo na přespání, ráno dojdeme do další vesnice, odkud by mělo snad něco jet do civilizace. Jenda se dává do řeči s paní, která vypadá dost veselá - utvrzuje nás to v teorii, že vodka je zde dobrá jak ráno, tak i na oběd a večer. Mimo jiné nám paní sděluje, že během pěti chvil pojede motor (během pěti minut pojede nějaké auto, pro snazší pochopení překládám) do vesnice kam máme namířeno. Z koupání tedy nakonec není nic a my čekáme na motor, o kterém si myslíme, že to bude něco ve smyslu autobusu. Čekáme půlhodiny, nic nás nepřekvapuje, jsme zvyklí a když už je čekání přece jen dost dlouhé, ptá se Honza znovu, kdy to asi pojede. Prý že za chvíli, ještě někdo někde musí něco dodělat. A tu náhle, po prašné cestě se k nám řítí něco na kolech. Uvidíte přesně na fotkách. Dostavil se nějaký náklaďák a my s domorodci, kteří sbírali v lesích borůvky naskakujeme na korbu. Je tam trochu přeplněno, ale veselo. Ukrajinky mluví šíleně vysokými hlasy, cesta je bahnitá, tak jak si ji ani nedovede představit a zlaté zuby se domorodcům jen blyští. Nakonec přijíždíme do vesničky. Řidič z nás sedře 170 hřiven, ač to svezení mělo stát asi jen 80. Pro srovnání - hřivna je asi pět korun. Těch pár kilometrů se nám dost prodražilo a Jenda z toho vypadal trochu vykolejený. Zkoušíme se vrátit k původnímu plánu a najít řeku, kde bychom se mohli vykoupat. Řeku nacházíme, ale v takovém stavu, že i po týdnu v horách můžeme s čistým svědomím říct, že bychom se v ní ušpinili. Opět z koupání není nic a tak se snažíme alespoň doptat na vlak, o kterém nám veselá paní tvrdila, že by měl jet. Zjišťujeme pravý opak, jede ale autobus a to asi za půl hodiny. Zásoby už nám pomalu došly, Jenda proto vleze do nejbližšího krámu a kupuje královské potraviny - ukrajinskou zmrzlinu, ukrajinské pivo v pet lahvi a sedm banánů - víc jich neměli. Přesunujeme se na zastávku a během pár sekund přijíždí dodávka, která má být autobusem. Po jízdě na korbě náklaďáku je to skutečný luxus, celkem neoježděný Mercedes, skutečné sedačky - paráda. Takhle jedeme asi do Rachova a tam se řidič ptá, kam chceme dovézt. Nakonec nás zaveze až do Čopu na nádraží. Jen za 200 Eur. V Čopu jsme kolem půl jedné v noci - vlak na Slovensko jede někdy kolem půl čtvrté, na perónu musíme být už ve tři, ale stejně všichni zalehneme a trochu se vyspíme. Mně se zrovna nějak spát nechce, sedím a pozoruji lidi co pobíhají po nádraží - jací šílenci to můžou být, když jsou tu v tuhle nelidskou hodinu. Někdy kolem druhé k nám přijde člověk, s taškou a karimatkou a zmateně na mne gestikuluje prstem. Moje vnímání je ale natolik zpomalené, že tam na něj asi tak půl minuty koukám a tvářím se tupě. Naštěstí se pak probudí Jenda a dopadá to tak, že si neznámý u nás na chvíli nechává svoje věci a pak se pro ně zase vrací. Pak už je čas vstávat a projít celní kontrolou. Lehce se nám prohrabávají v baťozích, naštěstí se jim ale asi moc nechce takhle po ránu něco řešit a tak projdeme opět v pořádku. Pak už se jede vlakem až do Čierné nad Tisou. Na našem oblíbeném nádraží moc nepobudeme, jen zeptáme odkud jede vlak do Košic a pak už běžíme na druhý konec nádraží. Vlak nám naštěstí nestihl ujet. Během dvou hodin, které samozřejmě všichni prospíme, jsme se dostáváme až do Košic. A tak cesta, která nám měla trvat dva i více dní, byla za náma během dne. Nevadí, Bůh měl asi nějaký důvod pro toto rychlé vyhoštění. Košice? Prý příležitost se skvěle ztrapnit A tak jsme byli v Košicích. Sice nevyspalí, ale jak už jsme tu několikrát psal - člověk může žít beze spánku, ale ne bez povzbuzení. Navštívili jsme místní bazén, celkem příjemné, ale kdyby byl člověk vyspalý asi si to užije víc. Protrpěli jsme tam své dvě hodinky, vyhřívali se na za sklem sluníčku a nadávali na plavčice, které naše dovádění ve vodě nechtěli nechat jen tak plavat. Věkový průměr návštěvníků v bazénu mohl být tak na padesáti. Polovinu jsme tvořili my pod dvacet, zbytek důchodci. Když jsme konečně vylezli z bazénu a navlékli na sebe zpět to hnusné špinavé zapocené oblečení, vrátili jsme se na nádraží, kde jsme v úschovně nechali své batohy a vyrazili do města. Nejdřív jsme si dali oběd v místní pizzerii a pak se nějak rozutekli po městě. Pak nastal pořádný průzkum města. Vlak jel až večer, bylo poledne a my měli moře času před sebou. Co musím vyzdvihnout je krámek v uličce vedle náměstí - prodávají tam včerejší pečivo za pět slovenských kaček, pečivo jako jsou koblihy. Hlavně ty koblihy. Obyčejné nejsou nic moc, trochu seschlé. Ty namáčené v bílé polevě nebo čokoládě jsou ještě lepší než čerstvé. A za pět slovenských korun. No nekup to. Den byl teplý, až moc horký a tak se ujal návrh zdolat místní fontánu. Boty byly sundány za chvíli a my se ráchali ve vodě jak malé děcka. Jednu místní ctihodnou paní jsme velice pobouřili. Prohlásila, že tu se kúpou len cikáni, tu že neni žádné kúpalisko. A zpět do Čech, neradujte se všichni A pak už zase do vlaku. A zpátky do Čech, do Prahy. Chvíli jsme hráli pokera ve volném kupíčku, pak nás vyhnali a my museli jít spát. Člověku se ve vlaku spí mnohem lépe, když den předtím skoro vůbec nespí. To se vám pak ani nechce kolem čtvrté ráno v Praze vstávat, přesedat na metro a jet dalším vlakem až do Nýrska. V Praze jsme se rozdělili, opět na delší čas domů. A pár myšlenek na závěr Nic zvláštního, co by mohlo pozvednout tento článek, tu napsáno nebude - putování bylo skvělé a jako vždy krátké a hrozně rychle utíkající. A tak trochu podumám. Jedna věc mne ze začátku hodně udivovala a asi ne jenom mě. Nedokážu pochopit mnoho věcí, jednou z nich je to, jak dokázal mít na sobě Kryštof dlouhé kalhoty ve dny, kdy bylo největší vedro. Když jsem dnes ráno zbíhal z Ostrého dolů přes stateček, kde jsme na jaře s Tchoříky taky spali, velice se mi po prázdninových časech zastesklo. Až na tyto poslední týdny nebyly prázdniny úplně podle mých představ, ale co tu dělat jiného než sedět u počítače a alespoň nějak kreativně tvořit (a získávat finance na sponzorování takovýchto výletů). Za měsíc jedeme na Jizeru sekat dřevo a tak tu snad zase nestihnu začít plesnivět.

Čas načtení: 2021-12-06 14:17:55

Lidmila Kábrtová: Zajímá mě mikrokosmos, který máme v sobě a do něhož ty druhé obvykle nepouštíme

Od dětství ji bavilo psát a první novinový článek jí vyšel již ve dvanácti letech. Její cesta tak vedla k novinařině, kterou krátce po škole dělala, jenomže zjistila, že ji baví nejen psát, ale také řadu aktivit i vymýšlet a následně realizovat, a tak se rozhodla pro public relations. Posledních pět let působí Lidmila Kábrtová v PR oddělení na Fakultě stavební ČVUT. Coby spisovatelka se poprvé představila v roce 2013 knihou Koho vypijou lišky. Pak vyšla další – Místa ve tmě a letos Čekání na spoušť. Je také autorkou několika rozhlasových her v projektu Minutové hry. A psaní je pro ni, jak sama přiznává, určitý způsob existence.   Pocházíte z vesnice u Náchoda, kde jste vyrůstala s mladší sestrou. Svoje první „mini“ příběhy jste začala psát již v osmi letech. Co vás ještě v té době bavilo? Byla jsem venkovské dítě, což v první řadě znamenalo nejdřív pomoct doma. U domu byl velký sad, spousty ovocných stromů, pěstovala se zelenina. Chovali jsme králíky, slepice, kozu, prase. Bylo potřeba obracet seno, sbírat popadaná jablka, čistit kurník a mnoho dalšího. Prostě všechno, co bylo nutné. Bylo automatické, že děti pomáhaly. Na to další byl čas až potom. Kromě psaní jsem si hodně rychle našla i čtení – tedy knihovnu. Nejdřív tu u nás na vsi, kde jsem svědomitě přečetla Raise i Jiráska, a potom tu v Náchodě. Tam byl výběr širší a pro mě jako dítě podstatně zajímavější. Kromě toho jsem chodila i na kroužek výtvarky. Sice jsem docela rychle zjistila, že kreslit neumím, ale asi právě díky těm hodinám mám ráda výtvarné umění.   Dočetla jsem se, že touha psát vás přivedla ke studiu žurnalistiky. Pak jste řadu let působila jako novinářka a publikovala v různých časopisech. První článek v novinách mi vyšel ve dvanácti letech a psala jsem i dál, takže studium novinařiny z toho tak nějak přirozeně vyplynulo. Nakonec jsem se ale čisté žurnalistice věnovala jen krátce po vysoké škole, protože jsem zjistila, že mě baví nejen psát, ale řadu aktivit i vymýšlet a následně realizovat. Takže jsem se rozhodla pro public relations.   Teď pracujete v PR odděleni na Fakultě stavební ČVUT v Praze. Jak jste se dostala ke stavebnímu oboru? Velkou náhodou. Před lety jsem pracovala ve velké PR agentuře, psala jsem o potravinách, kosmetice, zdraví a o spoustě dalších věcí. A jednou přišel na jednání ředitel firmy, která vyráběla stavební materiál. Hledal někoho, kdo by uměl pracovat s technickými listy výrobků, aby z toho vznikla zajímavá informace pro média. Tak jsem to zkusila. A následně jsem zjistila, že mě práce s techniky a psaní o technologiích baví a zajímá, takže pak přibyly další firmy ze stavební oblasti. A před pěti lety jsem přešla přímo na Fakultu stavební ČVUT.   Touha spřádat příběhy vás nepřešla, nejdřív jste přispívala na web pribehynapadesatslov.cz, díky tomu vyšla v roce 2013 vaše první knížka, experimentální próza složená z minipříběhů Koho vypijou lišky. Kniha volně provázaných povídek Místa ve tmě vám vynesla Výroční cenu Nadace Českého literárního fondu a v roce 2021 vám vyšel povídkový román Čekání na spoušť. Připravujete něco nového? Námět mám už hodně dlouho. Vlastně jsem ho měla ještě dřív, než jsem začala psát Čekání na spoušť. Ale uvedu k tomu jen to, že příběh se bude prolínat ve dvou časech, podrobnosti si nechám pro sebe.   O čem ráda píšete a kde nacházíte inspiraci? Zajímají mě zlomové momenty, mikrokosmos, který máme v sobě a do něhož ty druhé obvykle nepouštíme. Okamžiky, kdy se rozhodujeme, proč a jak se rozhodujeme. Vnitřní a niterné věci, které jsou často spouštěčem toho vnějšího… A inspirace, nehledám ji. Prostě jsou to vjemy, které určitým způsobem samovolně přicházejí a čas od času se v hlavě propojí a samy si řeknou o zpracování.   Jste také autorkou několika rozhlasových her v projektu Minutové hry a hra pro děti a mládež Šedivák vám vynesla Čestné uznání v soutěži Českého rozhlasu o nejlepší rozhlasovou hru. Co vás přivedlo k psaní rozhlasových her? U obojího jsem si řekla, že to zkusím. V případě minutových her to byla výzva, jestli do tak krátkého času dokážu vtěsnat příběh. A Šedivák byl můj první pokus napsat příběh pro děti a zároveň zvládnout klasický scénář, protože příběh tu je nutné odvíjet jinými cestami, než jak je to při psaní knihy. Prakticky vše musí přejít do přímé řeči, je třeba myslet i na zvuky, vykreslení prostředí pro posluchače.   V jednom rozhovoru jste řekla: „Věty se mi skládají v hlavě a já je musím jen zapsat…“ Tak to někdy mívám. Tři čtyři věty, někdy krátký odstavec. Utkvělá myšlenka, která se mě pustí teprve až v momentu, kdy ji napíšu.   Čím je pro vás psaní a co vás na psaní nejvíce baví?   Psaní je pro mě určitý způsob existence, víc jsem nad tím nikdy neměla potřebu uvažovat. Vždy to byla samozřejmá součást mě samé. A co mě nejvíc baví? Asi bych měla říct proces tvoření, ale u mě to je spíš proces hledání. Ví se, že mám ráda přesné informace, terminologii a pokud popisuju třeba nějakou profesi nebo práci, hledám podrobnosti, detaily, zajímavosti. Tohle je pro mě asi ta největší výzva, ponořit se do naprosto neznámé oblasti a snažit se v ní aspoň trochu vyznat, i když nakonec z toho, co najdu, použiju v knize jen minimum…   Jaká jste čtenářka? Máte oblíbený žánr nebo autora? Zaujala vás v poslední době nějaká knížka, kterou byste doporučila k přečtení? Čtenářka jsem čím dál netrpělivější. Už nedočítám knihy, s kterými jsem se z nějakého důvodu čtenářsky nepotkala. O to víc se chci kochat těmi dalšími. Žádný žánr oblíbený nemám, stačí mi, že je to dobrý text a pro mě zajímavý příběh. Z letošních knih mě zaujala třeba Tohle město, tahle řeka od Martiny Leierové, Alena Mornštajnová a její Listopád, z překladů pak třeba Piranesi od Suzanny Clarkové, kterou skvěle přeložil Viktor Janiš. Z loňských bych určitě doporučila Vrány Petry Dvořákové.   A jak ráda trávíte chvíle volna? Knihy, kino, divadlo, cesty, výlety, zahrada, je toho mnoho… Nebo jen tak lenošit. I to umím.   Lidmila Kábrtová se narodila se v roce 1971 v Náchodě. Vystudovala žurnalistiku na Fakultě sociálních věd UK v Praze a marketingové komunikace na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně. Pracuje v oddělení PR a marketingu na Fakultě stavební ČVUT v Praze. Napsala knihy Koho vypijou lišky (2013), Místa ve tmě (2018), Čekání na spoušť (2021). Je autorkou několik rozhlasových her v projektu Minutové hry pro ČRo Vltava. Je držitelkou Výroční ceny Nadace Českého literárního fondu (za knihu Místa ve tmě) a čestného uznání v soutěži Českého rozhlasu o nejlepší rozhlasovou hru Radio Drama za hru Šedivák (autor v kategorii Původní rozhlasová hra pro děti a mládež). S rodinou žije nedaleko Nymburka.

Čas načtení: 2024-11-24 07:25:40

Manifest mladého rentiéra aneb 5 důvodů, proč začít investovat co nejdřív a co nejvíc

O tom, že by měli mladí lidé dávat co nejdřív peníze stranou, řada z nich nechce ani slyšet. Petr Žabža z Air Bank ale vysvětluje, proč to je chyba. Článek Manifest mladého rentiéra aneb 5 důvodů, proč začít investovat co nejdřív a co nejvíc se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2021-10-17 13:29:50

A žili (by) šťastně, kdyby se (ne)potkali…

Čtení na pokračování I. kapitola Jarmila postavila na kuchyňskou linku dvě napěchované velké tašky s nákupem. Udělala to tím nejlepším možným způsobem, aby upozornila na své nedoceněné schopnosti, protože Karlovi stále nedocházelo, jaký má doma poklad. S funícím výdechem a pevně vysunutým pozadím, na které byla patřičně hrdá, se precizně ohnula jako při aerobiku, a hlučně odložila. Dýchání je důležité. Plíce a svaly musí být okysličovány a při namáhavé činnosti je nutné plně vydechovat! Sklenice s kyselými okurkami v akci cinkla do pikantního kečupu. Nic. Karel mlčel. „To mi na to nic neřekneš?“ rozčílila se. „Ohýbej se v kolenou. Takhle riskuješ, že chytneš housera,“ dodal. Čímž to zabil. Jarmila si samozřejmě byla vědoma té zásadní pohybové chyby, ale to by si zase jinak Karel nemohl všimnout jejího pevného zadečku! Kdyby chtěl. A říci perfektně udržované sexy pětatřicítce tak krutá slova by mohla pochopitelně vyvolat vražednou explozi: je statisticky dokázáno, že se ženy rozhodně nemají popichovat v kuchyni. Ale Jarmila je jiná. Vypěstovala si trpělivost a našla způsob jak ignorovat všechno to, za co by jiné zabíjely. Směle postupuje k naprosté dokonalosti a je na to patřičně hrdá. Karlova slova jí sice ublížila, ale nemá šanci ji ponížit nebo zničit. Ví, proč bojuje. Nejspíš to může leckomu připadat jako marné úsilí, neboť podle jejich kamarádek za to Karel nestojí. Ale Jarmila je neúnavná. „No, to si snad děláš legraci? Já se tady s tím tahám, dřu, stojím tu pitomou frontu v Kauflandu, s respirátorem, vozíkem…“ Počítala na prstech, s čím vším tam byla, protože rozhodné bylo, že tam stejně nakonec vlastně byla jen sama. Karel s ní byl na nákupu všehovšudy možná dvakrát, třikrát a i někam jinam se k tomu moc neměl. Jednou jí řekl: „Jsem si vědom, že taháním nákupního vozíku si nahrazuješ nenaplněné mateřství, ale těžko spolu budeme tahat kočárek, když už jsme se přece dávno rozešli.“ A stejně tak jí nesčetněkrát navrhl, nařídil, prosil, škemral, zdali by byla konečně ochotna připustit, že je mezi nimi konec a odstěhovala se z jeho bytu naplnit si své všechny touhy někde jinde. Napořád. Už to bude devět magických měsíců, co se Karel s Jarmilou rozešel. Ale Jarmila se stále vrací. Z práce, z nákupu, ze služebních cest. Pořád má své oblečení v jeho skříni a v krajkovém sexy noční košili, zvýrazňující její křivky, k němu ulehá do ložnice. Karel zpočátku zdrhal do obýváku na gauč, ale pak si řekl, proč by měl ustupovat, je to přece jeho byt. Což rozsekl jen tím, že do postele mezi ně dal obřího plyšového medvěda Milana, kterého nejednou uprostřed noci Jarmila stejně vystrnadila jako nežádoucího křena. Na trojku prý nikdy nebyla zvědavá. Stále používá jeho nádobí, vaří mu, uklízí, sbírá po něm odhozené ponožky a trenýrky, pere, prostě se o něj stará, jako by byli skuteční manželé, kde také už punc vášně dávno vymizel, ale všichni stále okupují stejné území. Karel je pohodář. Hvězdy mu už při jeho narození byly nakloněny, aby se nestresoval pro malichernosti. Takže trpělivě to Jarmile vysvětlil poprvé, podruhé, potřetí, až jí to nakonec opakuje pořád dokola, klidně, cynicky, chladně, marně. Před dvěma měsíci se dokonce seznámil s Marií, ale Jarmila, jako by to pořád nechápala. Po prvním vyslovení rozchodu probrečela celou noc. Řvala i v práci a holky ji litovaly. Jarmila přemýšlela, co si počne, dokud Iveta nevyslovila rozsekávající větu: „Budeš se muset s tím holt smířit.“ Tak to by nešlo! Jarmila přece není ta, která by se měla s něčím smiřovat. Která by měla přijímat potupnou porážku! Holt se s tím smířit je jen pro poražené. Od téhle věty tedy přesně věděla, co má udělat. Získat Karla zpátky. Stůj co stůj. Plán byl jasný: Bude dělat jako by nic. Nesbalí si věci, neodstěhuje se. On si to chlapeček ještě rád rozmyslí! Karel vstal z gauče, odešel do kuchyně a z lednice vyndal pivo. „Koupila jsem špekáčky. Chceš jeden ohřát?“ usmála se, jako by nabízela kulinářskou laskominu. To už nebyl teatrální úsměv. Jarmila dokonale vstoupila do své role. Co dříve hrála, dnes doopravdy prožívá. Podíval se na ten její natěšený až náruživý výraz, který by klidně mohl znamenat, že jim stále dává naději, nebo na to chce hned skočit. Ona by nikdy nepřipustila, že je ženou, kterou muži opouštějí! A jak Karel vzal obal do ruky, aby se podíval na etiketu, uvnitř jí zpražilo příjemné horko. Jako by se mělo jednat o první vstřícný krok po tak dlouhé době. Už několik měsíců se jí ani nedotkl. A nyní to bylo málem. Málem! Kdyby měla palec o trochu dál, už by se to stalo! Dotek erotična! „Šedesát devět procent masa,“ zakroutil hlavou. „Tohle číslo by se nemělo zneužívat.“ „Takže ti mám dát?“ „Ani to a ani to,“ zamrmlal a vrátil se zpátky do obýváku. Rozkrájela uzeninu do patřičných bodlin a vložila ji na pánev. Brzy bylo slyšet hlasité prskání, kuchyní se rozvonila vůně vzdáleně připomínající večery u táboráků, ale s každou další minutou se v prostorách přimíchával čmoud, až zakuckaná Jarmila musela otevřít okno. Nakonec z pánve vytáhla podivně zkroucené cosi, přidala na talíř plnotučnou, chleba a vydala se s večeří do obýváku, aby svého expřítele svedla přes teplou kuchyni. „Tady vidíš, jak to dopadá, když kupuješ nekvalitní párky,“ řekl místo pochvaly. „A nechceš kousek?“ „Jarmilo, prosím tě, nemohla by ses ty a ten tvůj párek už konečně odstěhovat? Je to můj byt! Rozešli jsme se už dávno. Co tě tady proboha drží?“ „Tys to ještě nepochopil?“ Zoufale zakroutil hlavou. „Protože tě miluju, ty můj čumáčku.“ Jako by mu po zádech někdo přejel žiletkou. „Neříkej mi takhle.“ „Promiň, koláčku. Prostě to tak je, miluju tě, a proto tě nemohu opustit.“ „Ale tohle nejde donekonečna. Na to přece musí být dva.“ „Neboj, ty na to taky přijdeš,“ pokračovala Jarmila s plnou pusou. „Když jsme se mohli milovat tenkrát, tak se to může zase vrátit. Máš jen nějakou krizičku.“ „Ta krizička, jak jí říkáš, za chvíli oslaví roční výročí.“ Jarmila užasla. „Páni, to je nápad. To bychom mohli taky oslavovat.“ „Járo, podívej se, tohle nikam nevede. Prostě se co nejdřív sbalíš a odstěhuješ se.“ Co nejdřív není datum. A pak k tomu: „A kam bych asi jako měla jít?“ Neslyšel tuhle otázku poprvé. „To je mi jedno. Třeba k mamince.“ „No, to asi jen tak nepůjde. K tomu jsem ti ještě chtěla totiž říct, že…“ Sklopila hlavu, kousla se do rtů. „S maminkou je to teď moc těžký.“ „Jak těžký?“ „Víš, maminka se teď k nám přistěhuje.“ „No, to nemůžeš myslet vážně?!“ Karel se po delší době skutečně rozčílil. Na spánkové kosti mu naběhla žilka, o které Jarmila doposud neměla ani tušení, že existuje. Možná ani Karel. „Čumáčku, bohužel to jinak nejde. Mamka už tam bydlet nemůže a víš, musíme ji chránit. Zejména v téhle době.“ „Copak nemáš ještě bratra?“ „Vildu?“ Jarmila máchla rukou, jako by jí oznámil „kdo ví co“. „Máš snad ještě nějakého dalšího? No, jasně že Vildu. Proč se nemůže přestěhovat k Vildovi a ty teda taky. Nebo do vlastního.“ „Znáš Vildu. To přece nejde.“ „A proč by to nešlo? Proč to musím snášet já?“ „Vilda je pohrkanej, permanentně naloženej v lihu a pak tam k němu chodí všichni ti kamarádíčci. Dovedeš si představit, jak by tam mohla mamka žít? Ta potřebuje klid a bezpečí.“ „Tady ale není bezpečno.“ Podíval se na ni podmračeným pohledem. Dal do něho co nejvíc, aby působil jako agresor, macho chlap, který jednou pěstí sbourá dům a druhou vytrhne strom i s kořeny jako párátko mezi zuby. Jarmila se zachvěla. Nakroutila hlavu z jednoho a druhého ramene jako rapperka, která chce začít veršovat o svém libidu v co nejsprostší verzi, ale nakonec jen otevřela rty a slastně vydechla. „Takhle ti to moc sluší, koláčku. Měli bychom na to hned vlítnout.“ Zvedl oči v sloup. „Ježkovy voči, Járo, nekoukej na mě takhle.“ „Jak? Takhle?“ přidávala. „Jako bys mě chtěla znásilnit!“ „Ale to já nechci. To ty. Já se budu bránit.“ „No právě.“ „Tak se nebudu bránit! Jak se ti to bude líbit.“ „No právě! Nic nebude. Už jsme se dávno rozešli.“ Jarmila smutně sklopila hlavu. Otočila se ke svému talířku a ukousla do odporného párku. Šťáva jí stékala po bradě až do dekoltu a zanechávala mastnou stopu. Jakmile polkla, dodala: „Maminka se nastěhuje v sobotu.“ „Kdy!“ „Tuhle sobotu.“ „Ale to je pozítří.“ „Ano.“ „Kdys mi to chtěla říct?“ „Nevím.“ „A neměl bych o tom rozhodovat, když je to můj byt?“ „Ale náš domov.“ „Žádný náš domov to není.“ „Maminka nemá kde bydlet. A neboj, je očkovaná. Ty seš negativní. Já taky. Tady tu budem všichni v bezpečí.“ Karel byl negativní. Ale až moc, když slyšel ty novinky. A hlavně nechápal, jak se do takové situace dostal. Každý se tchýni vyhýbá i ve fungujícím vztahu natož v naprosto zdevastovaném. Takhle tu na něj budou dvě ženský, jedna horší než druhá. Protože tchýně je prý už ve fázi, kdy je občas schopna se ztratit i vlastním pokoji. Není ani tak stará, je jí teprve dvaašedesát, ale podle Jarmily prý občas působí dojmem, jako by jí bylo devadesát a trpěla nejvyšší formou demence. Karel má podezření, že to na všechny jen hraje, aby se o ní starali a ona si mohla vymýšlet. Pokud ovšem Jarmila jen nekecá. Docházela mu trpělivost. On přece není jeden z těch mužů, co se k ženám chovají nepřiměřeně, i když by si možná zasloužila jen chytit za límec a postavit za dveře. Karel byl inteligentní muž, který si tak byl vědom následků svých činů. Vyrazit s ní dveře by ale akorát tak vedlo k nepřiměřené scéně, která by vyvolala příjezd policie za domácí násilí. Naštěstí mu problikla zpráva na mobilu. Jarmila natáhla krk jako surikata. Zkusila zaostřit, aby si přečetla text. Karel však po něm duchaplně sáhl a odešel do ložnice. „To je Maruna?“ zeptala se Jarmila, která o jeho nové známosti moc dobře obeznámená. Ale trpělivost a permanentní nátlak růže přináší! „Maruška!“ opravil ji Karel. „Tak ji pozdravuj!“ „To sotva. Ses asi zbláznila.“ „A proč? Copak ona o mně neví?“ Než však Karel něco dodal, pokračovala: „Copak ona neví, že tu bydlíš se svou přítelkyní, celoživotní láskou, zatímco ona je jen bokovka?“ Karel zakroutil očima a zabouchl za sebou dveře. V duchu si říkal, jak někdo může být takhle natvrdlý a prostě si nesbalí svoje věci a nevypadne. Copak jí to vlastní důstojnost dovolí? Absolutně nechápal její logiku. Docházely mu páky, jak se jí zbavit, ale naštěstí tu byla stále Maruška. Kouzelná, báječná, úžasná. Pokračování příště Martina Boučková

Čas načtení: 2022-08-12 13:00:58

Nejdřív Disco, potom Hip Hop. Jaké je to změnit taneční styl?

Rozhovor s Eliškou Studničkovou, vedoucí tanečního studia No Limit, které se přeorientovalo z Disco Dance na Hip Hop a Street Dance. V tanečním studiu No Limit se už netancuje Disco, ale Hip Hop Dnes se podíváme do Českých Budějovic, ve kterém najdete taneční studio No Limit. To vzniklo ve stejném roce jako 331 Dance Studio […] Článek Nejdřív Disco, potom Hip Hop. Jaké je to změnit taneční styl? vyšel na tanečním blogu 331 Dance Studia Olomouc.

Čas načtení: 2021-11-09 10:21:26

Kateřina Cajthalmová: Na medicínu jsme šla z trucu, maminka jí krutě pohrdala

Původně měla být na přání maminky, architektkou, ale stala se lékařkou, začínala jako internistka a již několik let se specializuje na psychosomatické choroby. Známou se stala díky televizním pořadům Jste to, co jíte a DoktorKA. Coby autorka je podepsaná pod řadu odborných článků, je spoluautorkou odborných publikací a sama je autorkou knížky Abeceda moderního rodiče a letos vyšla knížka o ní samotné, knížka rozhovorů Zázraky jsou logické, v níž Kateřinu Cajthamlovou, vyzpovídala Lucie Šilhová.   Pocházíte z umělecké rodiny, v níž bylo mnoho architektů ale též jeden chirurg. V jednom rozhovoru jste řekla, že jste se narodila v Praze v Dejvicích, ale vyrůstala na Žižkové, a dětství prožila především u prarodičů ve Vršovicích. Jaké bylo to vaše období dětských her? Co vás bavilo a jaká jste byla holčička? Celé dětství mne bavilo lítat s partou venku, lézt po stromech, jezdit na kole a dělat různé lumpárny. Naštěstí tehdy nebyly mobily, nikdo nás nesledoval na každém kroku, po silnicích jezdilo minimum aut, a tak jsem si v těch šedesátých letech užívala svobody i pouličních bitek, skákání „panáka“ a „gumy“, lezení po lešení a tak. S dědečkem jsme chodili na dlouhé procházky, diskutovali a pozorovali veverky, čolky, mravence, dudky, bezpočet motýlů, čmeláky občasné srnky a četné zajíce – tohle vše bylo v šedesátkách běžně k vidění na žižkovské periferii.   Co vás přivedlo na myšlenku, stát se lékařkou? Byl to sen od dětství? Rozhodně ne. Chtěla jsem si vzít svou první lásku, mít deset dětí a jezdit s nimi na čundry. Studovat se mi nechtělo, na tom trvala maminka – nejdřív gymnázium a pak vysoká. Na architekturu mne směřovala od dětství. Kromě výletů po Praze i po republice, kde mne zkoušela z architektonických stylů, jsem od osmi let chodila na kreslení – kde jsem se učila malovat mezi daleko staršími studenty u akademického malíře Nedvěda, pak jsem na gymnáziu měla nepovinnou deskriptivu, ale také latinu – ta mne bavila o moc víc. Nu, a když jsem ve třeťáku na gymplu objevila genetiku a svět virů a opustila mne první láska, bylo rozhodnuto – půjdu natruc na medicínu, jíž zejména maminka krutě pohrdala. Chtěla jsem být v laboratoři a věnovat se vědě – lékařské virologii. Tenhle sen padl, když mne v prvním zaměstnání zařadili na internu. To byl ještě socialismus.   Začínala jste jako internistka, později jste se soustředila více na duševní zdraví a specializujete se na psychosomatické choroby. Proč právě tento obor? Interna je obor, kde je hodně chronických stavů a ty jsou často ovlivněny psychickou pohodou pacienta. Psychosomatika nebyla za socialismu na medicíně vůbec přednášená, striktně se oddělovalo fyzické a duševní zdraví. Takže poté, co jsem si po mateřské otevřela v roce 1997 soukromou praxi v oboru vnitřní lékařství, začala jsem se nejprve poohlížet po nějaké metodě, která by mi dala víc nahlédnout do psychofyzického světa mých pacientů. Nejprve jsem zkusila vystudovat dálkově v Anglii tehdy módní homeopatii (kterou mimochodem hradily i některé zahraniční pojišťovny), ale pak jsem zatoužila po psychoterapeutickém výcviku. V letech 2004 až 2008 se mi tenhle sen splnil a od té doby jsem se „našla“.   V letech 2006 až 2012 jste působila v televizním pořadu Jste to, co jíte a v letech 2015 až 2017 jste měla v televizi pořad DoktorKA. Stala jste se známou a také médii sledovanou. A v roce 2007 jste byla na 3. místě v soutěži TýTý jako Osobnost roku. Jak na ten čas s odstupem vzpomínáte? Byla to doba hodně krutá. Nerada se fotím, vidět se na obrazovce – a navíc v roli direktivní „doktorky u lednice“ – bylo pro mne utrpení. Naštěstí jsem si všechny stresy z tohoto kontextu mohla paralelně řešit na psychoterapeutickém výcviku, takže jsem nevyhořela – ale měla jsem k tomu tehdy jen krůček. Snažila jsem se přestat kouřit, ale tehdy se to ještě nepodařilo, měla jsem po rozvodu, na krku hypotéku a dvě dospívající děti, tak jsem prostě makala jak šroub a zoufale se snažila dokázat hubnoucím, že je třeba znát svůj zdravotní stav, jíst dostatečně a hýbat se – a také po zhubnutí zkontrolovat, zda „odešel“ převážně tuk nebo jen odvodnili, či dokonce ztratili aktivní hmotu. S kolegou Havlíčkem jsme se snažili zcela marně vytvořit protiváhu nesmyslným půstům, odkyselování a odvodňování prostřednictvím ketodiet. Po sedmi letech jsme to vzdali. Ale poznala jsem za tu dobu hodně báječných kameramanů, režisérů i vizážistů a upevnila si názor na to, že lidé robustní tělesné stavby jsou v Čechách, na Moravě i Slezsku často šikanovaní a diskriminovaní nejen v nejužším rodinném kruhu, ale často i ze strany zaměstnavatelů či zdravotníků. A pochopila jsem, proč od roku 1998 narůstají poruchy příjmu potravy na celém světě.   Jste autorkou řady odborných článků, které publikujete v různých časopisech. Také spoluautorkou odborných publikací. Začalo to knížkou Čtěte pohádky, čtěte mezi řádky, kterou jste napsala v Jitkou Hinkovou. Jak k tomu došlo, že jste začala psát?     Sama jsem nikdy nic psát nezačala. V době pořadu Jste to, co jíte se na mne obraceli žurnalisté z různých médií a ptali se na různé věci související s psychikou a zdravím hubnoucích. První knížka, jejíž autorkou je paní redaktorka Hinková, tedy vznikla z řady těchto článků vlastně skoro bez práce. Pak se na mne obrátil spolužák – docent Středa – s nabídkou napsat Nebezpečný svět kalorií z pohledu tří lékařů s ním a s endokrinologem Rajko Dolečkem. Moc mne to tehdy zaujalo a bavilo a knížka se povedla. Pak jsem začala přednášet na pražské VŠE a pro obor Management osobního rozvoje byla oslovena napsat pár kapitol o životním stylu a stravě a poslední bylo nakladatelství Vyšehrad, kde vyšla na jejich žádost nejprve má dosud jediná samostatná knížka Abeceda moderního rodiče a pak letos knížka rozhovorů s paní Lucií Šilhovou Zázraky jsou logické. Bavíme se tam o mém životě a názorech na řadu oblastí.   Knížka Nebezpečný svět kalorií: z pohledu tří lékařů, je, jak jste jednou řekla, splnění vašeho snu, protože vznikla společně s profesorem Rajko Dolečkem, kterého velmi obdivujete, a vašim kolegou docentem Leošem Středou. A pak jste sama napsala knihu Abeceda moderního rodiče. A jak jste někde řekla, psát o výchově od A do Z vás bavilo. A pak přišel přesahový životopis Zázraky jsou logické. Jak se vám psala tato knížka, v níž jste popisovala svůj životní příběh? Pro mne jako introvertku bylo nesmírně obtížné ponořit se do minulosti a veřejně přetřásat různé reálie ze svého života. Ale Lucie Šilhová je nesmírně citlivá, vtipná a přátelská bytost, s níž jsem své meze překročila, a výsledek se prý povedl. První dvě kapitoly jsme ale psaly dvakrát – nejdřív jsem se držela „při zemi“, ale pak jsem začala Lucii důvěřovat a „vybalila“ i docela kontroverzní věci. Jsem jí vlastně vděčná, že ze mne trpělivě mámila skutečně autentické vyprávění. Díky tomu jsem si řadu věcí uzavřela, pojmenovala a odpustila – a velice se mi tím vlastně ulevilo.   Coby známá osobnost jste se představila v sedmém ročníku televizní taneční soutěže StarDance… když hvězdy tančí, kde byl vašim tanečním partnerem Petr Čadek. Co vám tato soutěž dala? Bylo to další splnění mého snu – a to „na druhou“. Obdivovala jsem z dálky dvojici Marka Ebena a Terezky Kostkové a toužila jsem se s nimi „někdy jednou“ seznámit. Ale sama bych nikdy neudělala ten první krok. Takže, když mne v rámci promo další řady pořadu DoktorKA dramaturgyně Šárka Volemanová oslovila s tím, zda bych šla do StarDance, nadšeně jsem souhlasila. Miluji tanec už od mládí – a mít možnost se pod vedením geniálního tanečníka Petra Čadka konečně správně naučit řadu tanečních kroků do mých milovaných latinsko-amerických tanců – a po dobu půl roku jednou týdně se potkávat v družném duchu nejen s Terezkou Kostkovou a Markem Ebenem, ale také třeba s panem Markem Taclíkem, Maruškou Doležalovou či Leošem Marešem byl vyslovený zázrak! Navíc jsem díky osmnácti hodinám tance týdně a navýšení stravy na zhruba 15 tisíc kilojoulů zhubla a cítila se jako ve dvaceti. To, že jsme vypadli už ve čtvrtém kole, bylo vzhledem k intenzivnímu natáčení DoktorKy vlastně štěstí a dva roky jsme pak s partnerem chodili k Péťovi Čadkovi do tanečních. Paráda!   Knížky k vašemu životu patří neustále. Co ráda čtěte? Jaký žánr máte nejraději?  Od dětství jsem zbožňovala pohádky všeho druhu a knížky Karla Čapka, ale i romány Mika Waltariho, cestopisy Thora Heydahla nebo romány i verše Victora Huga. Po roce 1989 mne zaujaly horory Stephena Kinga či knížky Milana Kundery, bavila mne ale od dospívání i sci-fi Stanislava Lema a Raye Bradburyho a po revoluci jsem se zamilovala do zeměplošské série Terryho Pratchetta i do moudrých knížek Roberta Fulghuma – tohle obojí vysloveně sbírám a mám vše, co u nás vyšlo. Mám široký záběr, kam patří i detektivky Agathy Christie. Jen ženské romány mne nikdy nebraly.   A co chvíle volna? Jak je ráda trávíte? Kromě četby ráda jezdím na kole a na kánoi, o tanci jsem už říkala, ale nepohrdnu ani ručními pracemi – nejvíc mne baví drhání (macramé) a paličkování. V mládí mne bavilo jezdit na motorce i judo a kempování pod širákem, ale toho jsem se už na stará kolena vzdala. Zato chodíme na výlety a výstavy, ráda hraju různé deskové hry s dětmi a karty s partnerem a moc mne baví poslouchat rozhlasové pořady. Nejraději stanice Plus, Vltavu a Dvojku – ale pořady si spíš poslechnu ze záznamu nebo z archivu, nejčastěji při nějaké domácí práci. Televize mne nebere a sociálním sítím se vysloveně vyhýbám.   Kateřina Cajthalmová se narodila se 7. července 1962 v Praze. Vystudovaná lékařka (MUDr.), začínala jako internistka a od roku 1997 působí v soukromé lékařské praxi a věnuje se především psychosomatickým chorobám. Byla moderátorkou televizních pořadů Jste to, co jíte (2006–2012), DoktorKA (2015–2017)). V roce 2007 získala třetí místě v soutěži TýTý jako Osobnost roku. Je spolutorkou knih Čtěte pohádky, čtěte mezi řádky (2012) s Jitkou Hinkovou, Nebezpečný svět kalorií z pohledu tří lékařů (2013) s Rajko Dolečkem a Leošem Středou a Management osobního rozvoje (2015) s Evou Bedrnovou a Danielou Pauknerovou. Napsala knihu Abeceda moderního rodiče (2017) a vyšel její životopis Zázraky jsou logické (2021). 

Čas načtení: 2021-06-14 10:14:07

O zbraních, dezinformacích a světě, který změnil tvář

Eurokomisařka Jourová poskytla Lidovkám dlouhý rozhovor pod názvem Jakési romantické představy o Rusku nesdílím. Kreml pracuje s dezinformacemi jako se zbraní. Poslední dobou je to druhý rozhovor s ní na podobné téma, který čtu; ten první vyšel na Aktuálně.cz pod titulkem Brusel chce odstřihnout dezinfoweby od inzerce. Musíme je vyhladovět, říká Jourová. Doporučuji nejdřív oba důkladně přečíst, než půjdeme dále. Nuže, o Rusku taky žádné romantické představy nesdílím a pod Putinem bych v žádném případě žít nechtěl. Ale skličuje mě, jak ochotná je představitelka západní výkonné moci mluvit o „polopovinných normách“, „neblahém dopadu na vývoj společnosti! a „případných právních krocích proti šiřitelům dezinformací“. To je totiž mentalita, která míří podobným směrem jako ta moskevská či pekingská. Proč ztratil Brusel důvěru v to, že by mohl současný ideologický souboj vyhrát i bez zavádění represivních opatření? Nemám na to definitivní odpověď, ale nějaké důvody mě napadly. Devadesátky. Doba, kdy „jsme vyhráli natrvalo“. Hlavní důvod, který vidím, zní dost paradoxně, ale politika je plná paradoxů. Jde o dědictví devadesátých let, těch, na která dnes ve střední Evropě často vzpomínáme jako na desetiletí svobody. Velká část současné evropské elity prožila v „devadesátkách“ své mládí. Týká se to i Věry Jourové, která je ročník 1964. Jsem o čtrnáct let mladší než ona, ale také jsem samozřejmě ty devadesátky prožil a vnímal jejich atmosféru. Nikdo už ji z nás úplně nedostane – a to je součást problému, který dnes máme. Protože devadesátky byly zároveň obdobím historicky vzácné celosvětové dominance jedné kultury. Sovětský blok se dezintegroval tak důkladně, že komunismus přestal hrát roli nebezpečného konkurenta. Čína sice tvrdě potlačila vlastní studentské hnutí, ale na světové scéně ještě neměla žádné zjevné ambice. V islámském světě se už něco dělo, ale to jsme byli ochotni až do 11. září 2001 přehlížet jako nevýznamnou aberaci, navíc odehrávající se někde daleko, na primitivní periferii. Zkrátka, devadesátkami se proplétala intelektuální niť v podobě přesvědčení, že „jsme vyhráli natrvalo“. A že budoucnost bude mít hlavně podobu expanze našich institucí a myšlenek do cizích, zaostalejších koutů světa. U nás samotných pak už mělo docházet jen k drobnému ladění různých nedokonalostí. Návrat k multipolaritě To, co se stalo v posledních dvaceti letech, můžeme nazvat návrat k multipolaritě. Nejdřív se situace urvala z řetězu v tom islámském světě, což zasáhlo i nás. Tenhle konflikt má samozřejmě také svoji ideologickou rovinu, třeba mezi muslimskou mládeží na Západě, ale jeho konkrétní krvavá podoba v Iráku nebo ve Francii samozřejmě připoutává větší mediální pozornost. Bohužel právě ty usekané hlavy a budovy vyhozené do vzduchu svádějí k povrchní a falešně uklidňující představě, že jde jen o problém s „pár procenty násilných extremistů“ a odvádějí pozornost od jeho myšlenkové podstaty. Daleko širší podhoubí tichých sympatií, ze kterého ti násilní extremisté vyrůstají, není tak nápadné. (Ale řekl bych, že zrovna ta bezuzdná brutalita bude tím, na co celé to hnutí jednoho dne dojede. Ve světě usekaných hlav a explodujících bomb se nedá natrvalo žít. Náboženské masakry v raně novověké Evropě taky skončily oboustranným vyčerpáním z utrpěných ztrát. Jiná věc je, že ten proces může trvat sto let.) Ale chaotická islámská vzpoura vůči západní modernitě byla jenom začátkem vývoje. Čína roku 2021 má úplně jiné strategické záměry a postavení než Čína roku 1991. Nedaleká Indie, dřív úplně ignorovaná, projevuje poslední dobou minimálně ambici vyšplhat se do první pětky velmocí světa; zatím je nám vcelku přátelská, ale funguje si po svém a rozhodně nejde o civilizaci západního typu, i když některé principy (třeba volby) od nás přebrala. No a Rusové se sebrali z úplného dna, na kterém leželi právě v těch devadesátkách, a zase v tom klubu světových mocností aspoň „přicmrndují“, i když o své bývalé síle z dob Sovětského svazu si můžou leda nechat zdát. Být zkrátka lepší Najednou prostě opět máme konkurenci a ten konkurenční boj se samozřejmě z 99 procent odehrává na ideologické úrovni. Jak jinak taky? Velmoci si nemůžou dovolit pustit se do skutečné války mezi sebou, aniž by riskovaly vyhlazení celé planety; na to jsou dnešní zbraně příliš ničivé. Můžou se pouštět do zástupných konfliktů v chudých částech světa, ale to je zase velmi logisticky náročné a dost drahé. Fuč jsou ty časy, kdy jste mohli vystavit nějaké korzárské listy a nechat aktivní soukromníky, ať nepříteli (levně!) vyrabují námořní konvoj. Jenže my na tento druh ideologického konfliktu nejsme připraveni. Zaskočil nás, a tím „nás“ teď myslím hlavně naše politiky. Náš leadership, který vyrostl či dozrál ve sladkých devadesátkách, nemá žádné zkušenosti se střetem civilizací. A tak z jeho návratu na světovou scénu poněkud panikaří. Dřívější generace západních politiků ty zkušenosti měly. Adenauer, Churchill, Thatcherová, de Gasperi, Kennedy i Reagan; všichni byli na svět, ve kterém západní civilizace musí vést neustálý ideologický konflikt se svými protivníky, zvyklí jako na přirozený stav věcí. A místo „umlčet jejich propagandu“ volili vesměs jiný postup: „být zkrátka lepší“. (Třetí říše trestala poslech nepřátelského rozhlasu káznicí nebo i smrtí. Britská ani americká vláda poslech německé propagandy nijak neomezovaly.) Nekonečná hra na kočku a myš Tady si myslím, že je důvod, proč Věra Jourová raději přichází s návrhy na potlačování, sankce atd., než aby se spoléhala na naši civilizační odolnost. „Děti devadesátek“ nejsou na tento druh konfliktu zvyklé. Žily v příjemné atmosféře vítězství vybojovaného předešlými generacemi a nemají ani základní průpravu, co dělat, když je to vítězství zase ohroženo. A jejich očím plným strachu se ten protivník jeví jako větší a nebezpečnější, než skutečně je. Pak je přirozené, že rychle sahají po „velkých kanónech“ v podobě represe. Když je někdo okolnostmi poprvé strčen do boje, nedůvěřuje vlastním schopnostem a snaží se je nahradit hrubou silou. Ale to je chyba. Jedna z těch skutečně silných stránek západní civilizace – důvěra v sílu osobní svobody a zodpovědnosti – je tím zmrzačena a v efektivitě represe se samozřejmě s těmi tradičními autoritářskými režimy nemůžeme měřit. (Doufejme, že to tak i zůstane.) Měl bych k tomu nějaké protiargumenty. Asi tyto: 1. Stěžujete si, paní eurokomisařko, že cizí propaganda podrývá důvěru lidí v demokracii. Zaváděním zákonů potlačujících šíření určitých typů (dez)informací rozhodně tu důvěru neposílíte. Máloco říká zřetelněji „cítíme se nejistě v kramflecích a nedůvěřujeme vlastní populaci“, než snaha kontrolovat, co kdo může psát, sdílet, číst a poslouchat. A nedůvěra je samozřejmě symetrická. Vy nedůvěřujete lidem a jejich úsudku natolik, že jim chcete kontrolovat informační dietu; proč by oni vás za to měli odměnit důvěrou? Důvěra je druhem odměny, není to samozřejmý a nárokový stav, ani v demokracii ne. 2. Toto je Evropa, ne Čína. Téma svobody projevu a odporu k mocenskému dozoru nad ní je tu jedním ze středobodů politické debaty minimálně od vynálezu knihtisku (1450), ne-li déle. Vaše myšlenka sanitizace informačního prostoru tady bude narážet na tuhý odpor, stejně jako na něj narážela v těch dřívějších dobách, kdy se o podobnou kontrolu snažili králové nebo církev. A nikdy se zatím nestalo, že by paternalistické autority zvítězily na celé čáře a natrvalo. Myšlenka, že mi stát nemá co kecat do čtení a psaní, je tu silně zakořeněná a bude umírat ztuha. 3. Když už jsem v poslední větě zmínil ten „stát“: ten konflikt se nedá obejít tím, že tu rozhodovací moc přehodíte na nějaké jiné organizace a že pod příslušnými rozhodnutími nebude podepsána EK nebo jiný orgán veřejné moci, ale Chytří a spravedliví, v.p.s. Běžný člověk není zas tak hloupý, aby si neuvědomoval, že taková organizace jedná ve vašem zastoupení a že je motivována s vámi být zadobře. 4. Smiřte se s tím, že určité procento lidí bude kverulovat bez ohledu na situaci a že je na svoji stranu nikdy doopravdy nezískáte. Dokonce i kdybyste odváděla perfektní práci a tři čtvrtiny národa vás milovaly, nějaká podmnožina lidí vás nebude mít ráda, ba ani celý ten stát nebude mít ráda. Tak jako všichni neposlouchají jeden typ hudby a nejedí jedno jídlo, tak nebudou všichni spokojeni s daným politickým uspořádáním, včetně demokracie. To je normální jev, a to jsou samozřejmě ti, kteří budou „poslouchat cizí rozhlas“ nejvíce. 5. Pokud vaší odpovědí na „vysílání cizího rozhlasu“ je „rušička“, rozjíždíte nekonečnou hru na kočku a myš, kterou už předtím rozjel kdekdo, včetně bývalé ČSSR nebo Íránské islámské republiky. A ta hra nemá trvalého vítěze. I v tom Íránu je otázka chvilky zjistit, co zase Velký satan říkal o zkorumpovaném ajatolláhovi. A to i přesto, že metody tam používané jsou daleko drastičtější, než jaké kdy může zavést Evropská komise do svých polopovinných norem. 6. Pak je určité, daleko větší procento lidí, které můžete získat na svoji stranu, ale tím, že jim budete naslouchat a pokusíte se reagovat na to, co slyšíte. To je třeba otázka azylové a migrační politiky. Kolik procent Evropanů fandí činnosti Caroly Racketeové a různých spolků vozících plaváčky od afrických břehů? Kolik procent je proti ní? Víte to aspoň, nebo jste to ani nezkoumali? Není to náhodou pole, které by nějací Rusové nebo Číňani nemohli využívat ke své propagandě, kdyby EU začala dělat jinou politiku, bližší k názorům svého vlastního obyvatelstva? Zdá se mi, že dánský postup fungoval v tomto směru docela dobře; proč si zbytečně odcizujete lidi, kteří by třeba byli s vámi? Aby němečtí Zelení mohli i nadále snít svůj multikulturní sen? 7. Tak jako tak, podstatou demokracie je, že občas dopadne hlasování proti vám. V rozhovoru pro Aktuálně si, paní Jourová, stěžujete, že „bezskrupulózní lež vyhrává volby a referenda“ a zmiňujete přitom brexit. Prosím Vás, úplně ten samý názor o bezskrupulózní lži vyhrávající volby má hodně lidí na vítězství hnutí ANO s Babišem v čele. To určitě dobře víte – vždyť v ANO jste od roku 2013 členkou. Abyste byla konzistentní, můžete udělat jen dvě věci: buď přiznat bezskrupulózním lhářům právo vyhrávat volby a referenda (a po svém vítězství třeba … nominovat eurokomisaře), nebo nějak zaškrtit Babišovi nadcházející volební kampaň a pak se vzdát křesla, do kterého vás dosadil. Neumím si totiž představit spravedlivý hodnotící systém, ve kterém by britští Leavers byli za větší lháře a demagogy než váš pan předseda. Tak, pro dnešek jsem hotov – a zvědav na to, na jakých seznamech se zase ocitnu. Update 13.6.2021 v 19.00: Upozornil mne hned zkraje jeden čtenář, abych moc neidealizoval chování západních spojenců za druhé světové války, a to konkrétně poukazem na Rooseveltovu internaci Japonců. Byli mezi nimi i vlastní občané japonského původu a nikdo moc nezkoumal jejich skutečnou loajalitu, což byla pěkná sviňárna. Touché, je to pravda. Zase tak černobílá ta historie není. Ale nepřátelská rádiová propaganda skutečně nebyla potlačována zákonem, a to ani mezi vojáky na frontě. (Británie byla v dosahu celá; do kontinentálních USA německé rádio nedoléhalo, ale k americkým vojákům v Evropě a severní Africe pochopitelně ano.) Což si podle mého názoru zaslouží pochvalu. Update 2: Ano, Věře Jourové bylo v roce 1989 právě 25 let, to není těžké spočítat. Ale mám za to, že člověk se intelektuálně formuje zhruba do třiceti let věku. Navíc lidem, kteří sledovali západní zdroje, muselo být nejpozději od roku 1987 patrné, že ten sovětský blok je nestabilní. Setrvalý trend rozhodně nebyl ve prospěch Biľaků, Živkovovů a Honeckerů, i když ještě byli u moci.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-26 20:34:38

Klíšťata jsou kvůli nezvykle teplému počasí již aktivní. Odborníci radí, aby se lidé důkladně prohlíželi

Nezvykle teplé únorové počasí podpořilo i aktivitu klíšťat. Ta začínají být aktivní, když teploty několik dní přesahují pět stupňů Celsia. Nejsou pouze v lese, ale také například v městských parcích. Odborníci proto varují, aby se lidé po procházkách prohlédli, a to zejména kvůli nemocem, které tito paraziti přenášejí – borelióze a encefalitidě. Proti druhé zmíněné nemoci se dá očkovat a podle odborníků je nyní na vakcínu nejvhodnější doba. „Člověku, který nebyl ještě očkován, se doporučuje, aby si nechal co nejdřív aplikovat první dávku vakcíny. Za měsíc druhou dávku vakcíny a čtrnáct dní poté, to znamená za jeden a půl měsíce, je již chráněn,“ vysvětluje předseda České vakcinologické společnosti Roman Chlíbek. Očkovaní lidé by si měli zkontrolovat, jestli není čas na posilovací dávku. Nejdřív tři roky po prvním dokončení základního očkování, potom po pěti letech.

Čas načtení: 2024-03-15 08:00:01

Kaňoková ze Zlaté labutě přiznala, že kvůli bývalému partnerovi byla málem bez práce

Dvojnásobnou pyšnou maminkou se nedávno stala herečka Beáta Kaňoková ze seriálu Zlatá labuť. Jméno synka s partnerem Tomášem Kotasem zatím tají, začíná však na T. Doma má herečka už čtyřletou Juditku s hercem Tomášem Havlínkem, kterého mohou diváci znát například ze seriálu Táta v nesnázích. Zdá se, že potřebnou podporu od něj ale po porodu nedostala! Bude to s Kotasem jiné? Hvězda seriálu Ulice v slzách. Linda Rybová může přijít o všechno, už asi stačí jen málo Číst více Bývalý partner nechtěl, aby pracovala Zůstat pracovně aktivní i poté, co se stala mámou, není totiž pro Kaňokovou vůbec jednoduché. A jak se svěřila svým fanouškům na Instagramu, často má kvůli tomu dokonce výčitky. „Jsem máma. A jsem taky herečka. Jenže pojmout obě tyhle role mě stojí strašně moc úsilí. Bolí to. Na duši i na těle. Znamená to nespat, být totálně vyčerpaná, nepochopená, jako matka/herečka často přehlížená, protože pro některé tvůrce nebo producenty je to komplikace. Znamená to strach a nejistotu. Nejen že svoji práci neodvedu tak, jak bych chtěla a přála si, ale že neobstojím ani před svými dětmi. Že si to neobhájím před svým okolím,“ rozpovídala se.  „Vím, jak jsem si některé věci musela vybojovat. Svou první velkou roli jsem nejdřív odmítla, protože bývalý partner nesouhlasil s tím, že bych měla pracovat. Znám herečky mámy, které se po mateřské nejsou schopny uchytit, protože tenhle rybníček je sakra malý a o matky tady není zájem, protože jejich role můžou zahrát i pětadvacetileté herečky,“ dodala. Z jejího vyjádření se však zdá, že si přece jen prosadila svou. Zlatá labuť: Eva se pletkami s Gruberem dostane na scestí, prozradil producent Filip Bobiňski Číst více Další promarněná příležitost Jenže i když má vedle sebe muže, který je připravený být jí oporou, má smůlu. Seriál Zlatá labuť se dočkal své poslední klapky v lednu, a tak květnový návrat, který si nejdřív Kaňoková malovala s ohledem na únorový porod, se nekoná. Otázkou tak je, zda si tentokrát dopřeje několik měsíců volna a mateřské, nebo vezme novou roli. O nabídky jistě nemá nouzi. Její postava Evy Duškové slaví velký úspěch! Ta se v poslední době dostává u diváků v nemilost. Zamilovala se totiž do nacisty Grubera, a ačkoliv ten využívá nebohou Alenu pro své intriky a manipulaci, dokonce došlo už i na znásilnění, Eva ho stále obhajuje jako světce, který žije pod krutovládou své manželky. Její naivitě se už smějí i ti největší fanoušci, další zase doufají, že Martina zabaví nová prodavačka Dita a umožní mu, aby viděl pravdu. Je jisté, že seriál Zlatá labuť má ještě hodně co nabídnout! Moc dlouho už to ale trvat nebude, třetí sérií to skončí.  Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Vládnou v zákulisí Všechnopárty neshody? Členové štábu odcházeli kvůli Šípovi.

Čas načtení: 2024-05-15 12:30:56

Nejdřív Roklinka, teď Sauronova věž. Nová stavebnice LEGO z Pána prstenů má skoro metr na výšku

Kousek Mordoru i u vás doma? Není problém! Stačí si pořídit sběratelskou stavebnici LEGO pevnosti temného Saurona z Pána prstenů. Článek Nejdřív Roklinka, teď Sauronova věž. Nová stavebnice LEGO z Pána prstenů má skoro metr na výšku se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2024-08-26 10:12:30

Nejdřív snídaně, až potom šálek. Kdy je nejlepší pít kávu a maximalizovat tak její účinky?

Co dělá káva ve skutečnosti s naším tělem? A proč se pořád říká, že bychom ji neměli pít před spaním? Přinášíme tipy od nutriční specialistky. Článek Nejdřív snídaně, až potom šálek. Kdy je nejlepší pít kávu a maximalizovat tak její účinky? se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2024-08-28 14:09:46

Nejdřív zpráva o konci, teď propouštění. Z CZC a Mallu měla odejít až polovina zaměstnanců

Podle kuloárních informací jde o čtyři desítky lidí. Vlastník e-shopů Allegro kroky vysvětluje snahou obrátit byznys do černých čísel. Článek Nejdřív zpráva o konci, teď propouštění. Z CZC a Mallu měla odejít až polovina zaměstnanců se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2024-09-11 11:12:21

Renault Symbioz přijíždí na české silnice. Nejdřív jako hybrid, později bude mít i další motory

Renault v posledních letech představuje spoustu nových modelů v kategoriích SUV. Po uvedeních nových a inovovaných modelů Captur, Arkana, Scénic, Austral či Espace přiváží už i na české silnice nový přírůstek: Symbioz. Velikostně se jedná o auto mezi modely Captur a Austral. Byl navržen tak, aby právě mezi těmito dvěma modely vyplnil mezeru. Do céčkového […]

Čas načtení: 2024-09-18 15:20:00

Nejdřív huj, potom fuj. Kaliforňané se „stydí“ řídit Tesly, může za to hlavně Musk

V americkém Silicon Valley, které bylo kdysi svědkem masivního rozmachu Tesly, se nyní lidé postupně od této značky odklánějí. Prodeje Tesly klesají již několik po sobě jdoucích čtvrtletí, stejně tak i její podíl na trhu. A platí to právě i pro Kalifornii, kde bývaly tyto elektromobily dříve velmi oblíbené. První a druhá vlna kupujících Tesel, […]

Čas načtení: 2024-09-19 10:20:00

To byl válec! Sparta vyzrála a do Ligy mistrů vkročila suverénně

Nejdřív se trochu zdráhal slavit. Možná si sám myslel, že stál v ofsajdu, v což určitě doufali i soupeři. A ono ne! Victor Olatunji, nigerijský hromotluk s vlasy spletenými do copánků, si nakonec gólovou oslavu pořádně vychutnal. Nejdřív výskok á la Cristiano Ronaldo, pak ještě vyhrnutý dres a pod ním tričko s anglickým nápisem: „Jsem vyvolený. Kdo jste vy?“ Tak sebevědomě včera nakráčela fotbalová Sparta do Ligy mistrů.

Čas načtení: 2024-09-19 10:20:00

To byl válec! Sparta vyzrála a do Ligy mistrů vkročila suverénně

Nejdřív se trochu zdráhal slavit. Možná si sám myslel, že stál v ofsajdu, v což určitě doufali i soupeři. A ono ne! Victor Olatunji, nigerijský hromotluk s vlasy spletenými do copánků, si nakonec gólovou oslavu pořádně vychutnal. Nejdřív výskok á la Cristiano Ronaldo, pak ještě vyhrnutý dres a pod ním tričko s anglickým nápisem: „Jsem vyvolený. Kdo jste vy?“ Tak sebevědomě včera nakráčela fotbalová Sparta do Ligy mistrů.

Čas načtení: 2025-01-07 10:52:00

Jedenáct investorských chyb, do kterých nás nutí vlastní mozek

Správný investor by měl nejdřív hodně číst, pak dlouho přemýšlet a teprve pak investovat. Většina lidí to dělá naopak. Nejdřív investují, pak se zarazí a chvíli přemýšlejí, ale většinou nakonec nikdy nic nepřečtou. Tahle slova známého českého...

Čas načtení: 2025-01-13 06:00:00

Boj s encefalitidou i boreliózou najednou

Otto je třiačtyřicetiletý otec dvou malých dětí, který pracuje v dřevařské firmě. Kromě občasných problémů se zády netrpěl až do loňska žádnými vážnějšími problémy, ale to se jednoho dne změnilo a ze zdravého chlapa byl během pár týdnů nechodící ležák. Popište nám své zdravotní problémy. V létě loňského roku jsem prodělal meningoencefalitidu s neuroboreliózou. Naráz. Takové kombo, které moc lidí nemá. Samotnou meningoencefalitidou se v Česku nakazí zhruba 270 osob ročně. Údajně to mělo být z klíštěte, akorát vůbec nevím o tom, že bych nějaké v té době měl.  Jak se onemocnění začala projevovat?  Nejdřív přišly závratě, motání hlavy, dezorientace, zvracení, zkreslené vnímání prostoru, ale i nechuť k jídlu a cokoli dělat. Nakonec jsem jel do nemocnice, kde jsem ležel na lehátku a oni vůbec nevěděli, co se mnou je. Konopí mi v první chvíli pomáhalo hlavně s usínáním a spaním, ale později se ukázalo, že po něm odezní křeče. Dostal jsem kapačku, udělalo se mi trochu lépe a jel jsem na revers domů. Nejdřív jsem usnul, ale pak mi bylo tak zle, že jsem se nemohl dočkat rána, až se vrátím zpátky do nemocnice, kde jsem tři dny v kuse spal. Na pokoji jsem měl dva pány, kteří mi pak říkali, že si mysleli, že se už neprobudím. Potom mi konečně mohli udělat lumbální punkci, díky ... The post Boj s encefalitidou i boreliózou najednou appeared first on Magazín Konopí.

Čas načtení: 2025-02-25 13:14:30

Nejdřív byli řidiči na novém úseku dálnice D4 opatrní, teď už chodí stovky pokut

Málokteré téma vyvolalo v prvních měsících roku 2025 tak velkou diskuzi jako nový úsek dálnice D4. Řidiče nejvíce zaujal hlavně systém měření rychlosti, který v Česku asi nemá obdoby. Vzhledem k tomu, jak dlouho se o radarech mluvilo, dávali si řidiči v prvních dnech po ostrém spuštění měření velký pozor na to, aby rychlost nepřekročili, […]

Čas načtení: 2025-03-24 06:25:43

Nejdřív macho jízda a pak pouť za zdravím. Petr Stuchlík půjde pěšky 600 kilometrů jihem Francie

Známý podnikatel se chystá na zdravotní sabatikl. Před cestou jsme ho ale ještě vytáhli na projížďku hodnou boomera – s Mercedesem G 580 EQ. Článek Nejdřív macho jízda a pak pouť za zdravím. Petr Stuchlík půjde pěšky 600 kilometrů jihem Francie se nejdříve objevil na CzechCrunch.