Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-04-08 09:24:46

SONGS WE KNOW V BRATISLAVE

V Mestskom Divadle P. O. Hviezdoslava v Bratislave sa v júni odohrá koncert, ktorý by sme už teraz mohli označiť za jazzovú vokálnu udalosť roka. Dvojica Lash&Grey vystúpi s Danom Bártom a Robertom Balzarom v rámci nového spoločného projektu ‚Songs We Know‘, ktorý bude mať svoju premiéru 11. júna. Dan Bárta, ako jedenásťnásobný držiteľ Ceny Anděl v kategórii spevák roka, či spevák štvrťstoročia a Kristína Mihaľová, finalistka najprestížnejšej jazzovej vokálnej súťaže na svete – Sarah Vaughan Jazz Vocal Competition 2022, […] The post SONGS WE KNOW V BRATISLAVE first appeared on Jazz Port.cz. Zobrazit celý článek SONGS WE KNOW V BRATISLAVE

Čas načtení: 2020-07-12 15:15:23

Román Doktor Mráz odhaluje, čemu museli čelit desetitisíce rodin během Slovenského státu

Fiktivní městečko Himberany, kde se odehrává román Denisy Fulmekové Doktor Mráz, by mohlo být libovolným slovenským městem. Neboť podobné příběhy mají paralelu v osudech mnoha slovenských rodin. Autorka vypráví, jak se v období druhé světové války chovalo majoritní obyvatelstvo nejen k židovské menšině, ale i k „vlastním“, a poukazuje na ekonomický aspekt slovenského antisemitismu. Dokumentuje období Slovenského státu, kdy se k moci dostali lidé, jejichž motivací nebyla nenávist vůči Židům, antisemitismus či rasismus, ale chamtivost a touha po snadno získaném majetku.  Rok 1939. V městečku Himberany poblíž Bratislavy žije poklidně s rodinou právník Albert Mráz. Tedy až do dne, kdy v prorežimních novinách vychází článek anonymního autora, který napadá Mráze coby Žida, jenž se mazaně nechal pokřtít a změnil si jméno, aby mohl dál bohatnout na úkor ubohého slovenského lidu. Mráz si okamžitě uvědomí, že jemu i rodině hrozí nebezpečí. Iniciátorem článku je mladý právník Rárbocký, velitel místní Hlinkovy gardy, neváhající pošpinit kohokoliv, pokud to vyhovuje jeho zájmům. Úspěšná advokátní praxe doktora Mráze mu je už dlouho trnem v oku. Nyní konečně nastala příležitost, jak se konkurenta zbavit. Rárbocký věří, že místní region se stane předvojem „nového“ Slovenska s ukázkovým řešením židovské otázky a že mu to pomůže v politické kariéře… Třebaže je příběh fiktivní, autorka vycházela ze slovenských archivů a konzultovala text s historiky. K pocitu autentičnosti přispívá vyprávění více než devadesátileté pamětnice Anny, Mrázovy dcery, které bylo v době vzniku fašistického Slovenského státu sedmnáct let. Příběh rodiny evangelíka židovského původu a jeho katolické manželky a dcery pokračuje i po začátku války. Denisa Fulmeková postupně sleduje všechny historické události od roku 1939 až do roku 1945 a ukazuje, jak se odrážely v životě běžných lidí. Autorka píše o obětech, pachatelích, ale i těch, kteří chtěli jen přežít. V závěru knihy Anna Mrázová sumarizuje životy členů své rodiny a obyvatel Himberan. Zatímco někteří viníci se dostali před lidové soudy a za své činy byli potrestáni, většina se ve vhodnou chvíli přidala ke Slovenskému národnímu povstání, čímž své dřívější skutky „vymazala“. Část postav si „oblékla“ komunistický kabát, a mnozí prošli jako řadoví občané, v tichosti a bez povšimnutí, od národního socialismu ke komunismu.    Ukázka z knihy   1 Právě se chystal odložit na polici kartonový fascikl s kopiemi smluv, když vtom se ozvalo slabé zaklepání. Přistoupil ke dveřím, stiskl kliku a překvapilo ho, když na chodbě uviděl svou ženu.      „Betko? Co tu tak stojíš?“ V jejím bledém obličeji, poněkud už poznamenaném osmačtyřiceti lety, zahlédl strach. „No tak, co se děje?“ Chytil ji za loket a vtáhl dovnitř. Viděl, že v jedné ruce drží stočené noviny a v druhé žmoulá kapesník. Do jeho kancelářských prostor chodívala málokdy, neměla ve zvyku ho přes den vyrušovat. Jen občas, když zůstal sedět nad prací příliš dlouho, poslala Rózu, aby ho zavolala k obědu.      „Róza mi přinesla noviny!“ Alžbeta je otevřela na jeho masivním psacím stole a nervózně otáčela stránky, dokud se od nich strnule neodtáhla. „Od rána váhám, jestli ti to mám ukázat, ale tak jako tak by ti to někdo podstrčil.“ Namířila ukazovákem na papír. „Á, tady to je!“      Stránce dominoval hlavní titulek vyvedený tučným písmem: Zázračná proměna dr. Martona v dr. Mráze.      „Naše služka čte Gardistu?“ zeptal se napohled nevzrušeně a usedl ke stolu s otevřenými novinami.      „Její otec to odebírá, ale prý jenom proto, aby byl informovaný.“      „Očividně si tedy pospíšil, aby informoval taky nás.“ Doktor Mráz si povolil pevný uzel na kravatě.      „Taková žumpa!“ ulevila si Mrázová a její manžel si začal čistit brýle. „Co píšou?“ zeptal se suše, jako by mu nestálo za to namáhat svůj slábnoucí zrak. Její rozhořčení nekomentoval, přestože jindy by manželčiny emoce jistě mírnil.      „Ach, ani to nechci vědět! Špína, špína se hrne!“ Alžbetě se třásl hlas a přemáhal ji pláč. „A samozřejmě, že i Barková mě přišla upozornit, že o tobě píšou!“      „Takže další, co čtou to svinstvo…“ poznamenal Mráz a znovu si nasadil brýle, aby mohl zaostřit na novinová písmena. Ale když postřehl, že mu Alžbeta stojí za zády a nahlíží přes rameno, obrátil se k ní: „Tak čti ty, Betko!“ Podal jí noviny a ukázal na dřevěné empírové křeslo, v němž sedávají jeho klienti.      Alžbeta vycítila, že přes zdánlivý klid, který její manžel zachovával, je rozrušený také. S důrazem na každé slovo se tedy chopila nevděčného úkolu předčítat:      „Zemský úřad v Bratislavě povolil v uplynulých dnech advokátovi v Himberanech, dr. Martonovi, změnu jména. Z dr. Martona se náhle stal dr. Mráz. Záležitost zdánlivě všední. Ale jen zdánlivě. Proto věc vysvětlíme podrobněji,“ nadechla se a úkosem pohlédla na muže. Široká záda v dobře padnoucím šedém saku ztuhle tiskl do opěradla, ale hlavu jako by tlačil bradou ke krku, víčka přivřená. Svraštěné čelo mu zbrázdily vrásky, koutky úst se však ani nepohnuly. „Pokračuj!“ pobídl ji, když zaznamenal její zkoumavý pohled.      „Kdo je dr. Marton?“ četla dále. „Nositel jména, které budí v Himberanech, ale také na celém slovenském Závrší hrůzu. Dr. Marton je pokřtěným Židem. A stejně jako nedovedla svěcená voda zničit pojmenování Žida-muže, nezměnila ani jeho duši. Dr. Marton zůstal dodnes mazaným židovským fiškusem, vždycky mu šlo jen o kšeft a peníze. Proto zpráva o tom, že si podal žádost o změnu jména, zapůsobila jako bomba. Místní Hlinkova garda, Hlinkova slovenská ľudová strana a ostatní veřejní činitelé nasadili všechny páky, aby schválení této Martonovy žádosti překazili. Protože dr. Marton zůstane navždy dr. Martonem, i kdyby se stokrát znovu pokřtil a tisíckrát si změnil jméno. Jméno dr. Martona je totiž vizitkou. Každý ví, že je to jméno židovské. Když se však přestěhuje například do Banské Bystrice nebo do Turčianského Sv. Martina dr. Mráz, nikdo tam nebude vědět, o koho se jedná.“      Alžbeta se odmlčela, ale bála se na muže podívat. Slyšela, jak prudčeji vydechl, ale jinak dále s naprostou vážností mlčel.      „To je všechno?“ zvedl k ní pohled.      „Ještě ne. Mám ti to dočíst celé?“ Zalitovala, že udělala přestávku, už to chtěla mít za sebou. Mráz jen mlčky přisvědčil a Alžbetin melodický hlas ukrajoval další věty z pamfletu: „Každý si pomyslí: křesťan a Slovák. A tady to máme! Jméno Mráz je dobrou maskou, pod kterou bude moct jeho nositel dále bohatnout na úkor ubohého slovenského člověka. Hlinkova garda musí stát na stráži, aby Židé takovýmto rafinovaným způsobem nemizeli beze stopy ve slovenském moři a nemohli tak dále vysávat slovenskou krev. Musíme odhalit jména všech tzv. vlivných lidí, kteří v Martonově případu intervenovali, a budeme je veřejně pranýřovat.“      Ruce s novinami jí bezradně klesly do klína: „Co na to říkáš?“      „Podepsal se autor?“      Zavrtěla hlavou. „Je tu jenom šifra, písmeno á. Nevíš, kdo by to mohl být?“      „Teď skoro kdokoli,“ odpověděl a dlaní si podrbal nakrátko ostříhaný šedivý zátylek. „Už je Aninka doma?“ zajímal se o dceru.      „Už by měla, dneska má krátký den, za chvíli bude oběd,“ zadívala se na masivní podlahové hodiny v jeho kanceláři.      „To je dobře,“ vstal a nastavil manželce rámě, aby se o něj opřela. „Pojďme tedy nahoru. A ty noviny mi tu, prosím, nech.“   2 Vyrůstala jsem v Himberanech a chodila jsem tam i do měšťanky. Rodiče mě vedli k učení a ke knihám, doma jsme měli opravdu velkou knihovnu. Tatínek četl spíš odborné knihy a maminka klasiku, ale také nové slovenské knížky, pamatuju si, že dlouhé roky odebírala časopis Živena.      Už to asi nahráváte, že? A mám mluvit hlasitěji? Ne? No, možná stejně budu, už hůř slyším a potom mi připadá, že ostatní taky. A proč vás vlastně zajímá zrovna můj příběh? Pocházíte z Himberan? Ne? A odkud tedy? Aha, tak vidíte, tam mě osud nikdy nezavedl. Takže… Na začátek mám říct jméno a věk, ano? Aha, doplníte to tam vy? Pro jistotu tedy: Jmenuji se Anna Olšaníková, za svobodna Mrázová, a je mi devadesát pět let. Narodila jsem se v Himberanech, kde se moji rodiče usadili po první světové válce. Tatínek byl rodák z nedalekých Veľkých Grešlí, to je kousek dál od Himberan, ale stále na Závrší. Maminka se narodila v Bratislavě, ale její matka, kterou jsem nepoznala, protože zemřela ještě před mým narozením, pocházela odněkud ze Slovinska.      Takže – měla jsem pěkné dětství a snad i pěkné mládí, pravda, dokud se nedostali k moci luďáci. Šlo to pomalu a postupně, nejdříve jsem slyšela o takzvaných postrcích, to když se hned po vyhlášení autonomie ještě v osmatřicátém musely některé židovské rodiny vystěhovat až ke slovensko-maďarské hranici. Měl to být kolektivní trest po první vídeňské arbitráži, když připadly jižní části slovenského území Maďarům. Samozřejmě z toho obviňovali Židy, kterým se automaticky připisovala promaďarská orientace. Jestli se nepletu, tito Židé měli být vyvezeni do Maďarska, ale tamější strana je nepřijala, takže se zasekli někde mezi hranicemi. Moc jsem rodiny, které tehdy deportovali také od nás z Himberan, neznala, ale otce to pobouřilo a říkal mamince, že je to teprve začátek. Potom jako by to utichlo. Nevím, kolik se z těch vypoklonkovaných himberanských Židů vrátilo domů. Šlo o ty chudší, ačkoli se říkalo, že přišli i o to málo, co měli, a své byty našli úplně vyrabované. Chvíli byl klid, ale otec všechno sledoval, proto si vlastně dal ještě v únoru 1939 změnit jméno. Totiž když jsem se narodila, jmenovala jsem se Martonová, celá rodina jsme byli Martonovi. No a změnil to na Mráz, rozhodl se narychlo, moc nad tím novým příjmením nepřemýšlel, i když nezastírám, že to byl zvláštní pocit, jmenovat se najednou úplně jinak. Na první pohled banalita, ale jméno je jméno. No a tím jménem to vlastně možná celé začalo, tedy pro naši rodinu, protože jednou jsem přišla ze školy, to už jsem navštěvovala učitelský ústav v Bratislavě, tedy střední školu pro budoucí učitelky. Kolik mi bylo? Sedmnáct. Když jsme měli kratší vyučování, jezdívala jsem domů na oběd, kvůli mně ho rodiče posouvali na později, a matně si vzpomínám, že i tenkrát jsem chvátala od vlaku, abych přišla včas. Bydleli jsme v Masarykově ulici, krátce nato ji pojmenovali po Hlinkovi, po válce se zase jmenovala po Širokém a teď je to takové neutrální, takže Hlavná. Koneckonců to hlavní ulice opravdu byla. Náš dům stál asi v její polovině, měl jedno poschodí a nacházelo se v něm několik samostatných bytů. Pokud si vybavuji, tak tam byli s dvěma dětmi manželé Barkovi a ještě starý pan Stein, vdovec, a jistě bych si vzpomněla i na další, ale rodiny se, pravda, taky hodně stěhovaly a střídaly. Ne, služka Róza s námi nebydlela, pocházela také z Himberan a měla to přes dvě ulice.      Pospíchala jsem tedy od vlaku domů, ale ten den jsem potkala kamarádku Hanku Zábojníkovou, která nesla v košíku dvě koťata, inu, musela jsem se trochu zdržet, a jak jsme se zapovídaly, dorazila jsem domů později. Všimla jsem si, že maminka plakala, a naivně jsem si myslela, že asi kvůli mně, ale po chvilce už mi bylo jasné, že se stalo něco horšího. U oběda vládlo tísnivé ticho, takže jsem se dokonce domnívala, že se rodiče pohádali. Když šla Róza uklidit kuchyň a my s maminkou jsme si sedly k šití – uměla totiž krásně šít a vyšívat a chtěla mě to naučit, i když já jsem nikdy tak šikovná jako ona nebyla –, polohlasně mi řekla, že o tatínkovi vyšel hrozný článek v Gardistovi. Prý abych se připravila, že na to budou lidé dělat narážky, a jistě se to už dostalo do rukou i někomu u nás na učitelském ústavu. Požádala jsem ji o ty noviny, ale ona zavrtěla hlavou, že ne, a znovu se rozplakala. Tehdy se mě zmocnil dosud nepoznaný strach, takový ten mdlý, neurčitý, který vyvolává zlé tušení, ale vy nedovedete pojmenovat, čeho přesně se bojíte. My s maminkou jsme přece byly katoličky a tatínek se dávno před válkou stal evangelíkem. Jenom jsme měli to nešťastné příjmení.   3 Tři dny po publikování článku o doktoru Mrázovi si ho s příjemným zadostiučiněním znovu přečetl i doktor Rárbocký, urostlý tmavovlasý chlap těsně před čtyřicítkou. Stačilo podstrčit potřebné informace zdatnému redaktorovi – a vida, jaký užitečný text vyšel! Nebylo pochyb, že nastal nejvyšší čas řešit věci radikálněji. Neměl snad pravdu Šaňo Mach nedávno v Rišňovcích? ujišťoval se Rárbocký. Slováci chtěli být velkomyslní a nechtěli trestat, ale ukázalo se, že to byla chyba. Židy je potřeba srovnat do latě!      Rárbocký byl právník stejně jako Mráz a právě teď svoji živnost přenesl přímo do sídla Hlinkovy gardy v Himberanech, kterým se stala moderní budova místní sokolovny. Znak tělocvičného spolku Sokol tu na jeho přímý pokyn vystřídal masivní slovenský státní znak a iniciály Hlinkovy gardy.      Rárbocký zvedl papírovou krabičku cigaret značky Egypt a s požitkem si jednu zapálil. Zvažoval, zda dopis napíše sám, nebo ho nadiktuje písařce. Nerad se totiž dělil o obsah, který měl zůstat utajený, a týkalo se to i kancelářské pomocné síly Margity. Toho dne ho ale čekalo ještě příliš mnoho agendy, a tak přešel ze své prostornější kanceláře do malé místnosti, ve které se spolu s množstvím úředních papírů, oznámení a listin tísnila i postarší posila sekretariátu himberanské Hlinkovy gardy. Jen co Rárbocký vešel, nahrbená Margita v upnuté tmavé šatové sukni zvedla oči od papírů a naučeně přikývla: „Ano, pane doktore?“      „Založte si do stroje papír, budu vám diktovat,“ oznámil jí. „Nahoru dáte razítko důvěrné a tajné.“      Margita kývla hlavou. „Spolehněte se, pane doktore.“      „Pište hlavičku adresáta – Generální sekretariát HSĽS v Bratislavě, adresa a všechny náležitosti.“ Zatímco Margita klepala do klávesnice psacího stroje, Rárbocký si rozepnul vrchní knoflík na uniformě. Venku se oteplilo a v malé místnosti bylo dusno. Přistoupil k oknu a chystal se ho otevřít, ale písařka, aniž by zvedla hlavu od práce, poznamenala: „Pane doktore, okno je rozbité. Něco se zaseklo, nejde vůbec otevírat.“      Rárbocký zacloumal kličkou. „Sakra! Už jste to nahlásila správci budovy?“      „Rozbilo se teprve včera a správce jsem už nezastihla. Zařídím to.“      „Dobře, pište tedy.“ Rárbocký se zadíval přes sklo zavřeného okna na jednu z hlavních himberanských křižovatek, donedávna ještě prašnou, ale teď čerstvě vydlážděnou, přes kterou občas projelo auto. V tuto dopolední hodinu na ní vládl klid, obvykle ožívala až po konci vyučování, když se z nedaleké školy vyhrnuly děti.      „Dr. Albert Marton, do závorky dejte Mráz,“ začal diktovat a s uspokojením poslouchal Margitino ťukání, jako by mohl poslechem kontrolovat, jestli zapisuje správně, „je advokátem v Himberanech. Asi před…“ tady se mladý velitel himberanské Hlinkovy gardy trochu zarazil, protože v duchu přepočítával, kdy se vlastně dozvěděl, že Marton podniká kroky, aby zakryl svoje židovství. „Asi před měsícem,“ doplnil, „mu Zemský úřad povolil změnu jména na Mráz, dejte čárku, Margito, a to navzdory tomu, že Hlinkova garda a místní organizace Hlinkovy ľudové strany se proti tomu důrazně postavily.“      Rárbocký, který nesnášel horko, se okno znovu pokusil otevřít. Zalomcoval kličkou, až mu zůstala v ruce, a tak jen zanadával a ledabyle ji nasadil zpátky. „Přečtěte mi poslední větu,“ vyzval Margitu, a když se znovu naladil na tón svého dopisu, pokračoval: „Spolehlivým způsobem jsme zjistili, čárka, že návrh okresního úřadu byl též proti změně. Navzdory tomu, jistě po různých intervencích, byla změna povolena. Nyní bylo vydáno vládní nařízení o židovských advokátech. Dr. Marton-Mráz je podle tohoto nařízení Židem, a tak žádáme, aby za žádných okolností nebylo dovoleno jmenovanému provozování juristické praxe.“      Margita kýchla a doktor Rárbocký zamumlal: „Zdravíčko!“      „Děkuji… Praxe,“ zopakovala poslední slovo.      „Nositel jména dr. Marton budí na slovenském Závrší hrůzu.“ Rárbocký se stále díval ven zavřeným oknem a pocit, že se v teplé místnosti potí a nemá dostatek vzduchu, ho přiměl trochu zrychlit tempo diktování: „Jeho zneužívání důvěry lidu celého okresu je dostatečně známé. Mazaným způsobem tahal z našeho rolnického lidu peníze, když si nechával dopředu podepisovat prázdný přehled pohledávek a tímto způsobem zinkasoval až dvakrát honorář ve stejné věci, ačkoli ve věci kromě advokátního dopisu nic právnického neučinil. Náš slovenský lid v něm měl cynického, bezcitného vykořisťovatele, kterému nezáleželo na právním zastupování, ale čistě jen na ožebračování osob, které vyhledaly jeho ochranu. Ochranu dejte do uvozovek, Margitko,“ upozornil písařku s nečekanou vlídností. Těšilo ho, že mu slova tak lehce přišla na jazyk. Považoval se za obratného 18 stylistu a chvíle, které mu to potvrzovaly, ho naplňovaly uspokojením.      „Dala jsem,“ ujistila ho. V jemném obloučku odtáhla zápěstí obou rukou od klávesnice psacího stroje, jako by jí je někdo držel na provázcích, a hned jimi opětovně přistála na stejném místě jako na klaviatuře, jako by zrovna rozehrávala novou skladbu.      „Slovák byl pro něj jen objektem slibujícím lehký výdělek a v našem lidu viděl tento Žid vždy jen cosi méněcenného,“ diktoval energicky a hladce Rárbocký. „Proto je v zájmu naší slovenské veřejnosti a našeho lidu vůbec,“ teď udělal významnou řečnickou odmlku, jako když vystupoval na schůzích strany nebo na slavnostních shromážděních na himberanském náměstí před kostelem, „aby jmenovaný byl co nejdříve vymazán ze seznamu advokátů, jejichž stav svou osobou jen znevažoval a svým jednáním učinil stavem nenáviděným. Na stráž! Dr. Juraj Rárbocký, velitel Hlinkovy gardy.“      Když Margita doťukala, vyzval ji: „Přečtěte mi to celé ještě jednou.“   Ze slovenského originálu Doktor Mráz, vydaného nakladatelstvím Slovart v Bratislavě roku 2018, přeložila Stanislava Moravcová ml., Nakladatelství Prostor 2020, 232 stran, v českém jazyce vydání první.   Denisa Fulmeková (1967) vystudovala žurnalistiku na FiF UK v Bratislavě. Věnuje se publicistice a literární tvorbě. Dosud vydala čtrnáct knih rozmanitých žánrů, mezi nimi sbírku básní Som takmer preč (2004), romány Dve čiarky nádeje (2006), Jedy (2007), Topánky z papiera (2009), Materská (2011), Štrikovaní frajeri (2015), povídkový cyklus Posledná polnoc v Pivonke (2013), přírodní receptář Magická sila bylín a průvodce svátky Magická sila sviatkov (oba 2014). V roce 2016 jí vyšel román Konvália s podtitulem Zakázaná láska Rudolfa Dilonga, inspirovaný životem jejího dědečka, známého slovenského básníka, dramatika a katolického kněze. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-22 08:44:36

Victor Wooten a Mike Stern v máji v Bratislave

Patria medzi absolútnu hudobnú špičku súčasnosti, ich koncerty sú plné energie, muzikantskej geniality a radosti z hudby. Victor Wooten zahrá 16. mája s svojimi bratmi, s ktorými vytvoril superskupinu The Wooten Brothers. Aj Mike Stern si na jazzáky privedie fenomenálnu skupinu, koncertovať bude 21. mája. Koncerty sa konajú v rámci Jarných Jazzákov, vstupenky sú už v predaji v sieti Ticketportal, detailné informácie nájdete na www.jarnejazzaky.sk. The Wooten Brothers – 16. máj 2024, MMC Bratislava The Wooten Brothers sú už viac ako štyri desaťročia známi ako najtalentovanejšia a najdynamickejšia […] The post Victor Wooten a Mike Stern v máji v Bratislave first appeared on Jazz Port.cz. Zobrazit celý článek Victor Wooten a Mike Stern v máji v Bratislave

Čas načtení: 2019-11-01 10:41:50

Ivana Dobrakovová: Matky a kamioňáci (ukázka z knihy)

Dobrakovová píše s lehkostí o věcech neobyčejně těžkých a komplikovaných, ať už jsou to milenecké vztahy, nebo zvláštní rodinné vztahy a vazby či základní postoje k životu. V Matkách a kamioňácích popisuje pět rozdílných životních osudů mladých žen, jejich vztahy k mužům, dětem, vlastní sexualitě, k tělu a ke svému okolí, přičemž jejich hlediska a názory na různé životní zkušenosti se liší a jsou z velké části ovlivněny jejich minulostí. Všechny mají určující a někdy problematický vztah s matkou. Tři novely se odehrávají v Bratislavě, další dvě v italském Turíně, volně na sebe navazují tématem nemoci a traumat. Jedna z novel pojednává o závislosti na internetu a virtuálních vztazích, které někdy mohou působit zhoubně, jelikož člověk může lehce ztratit zábrany a kontakt s realitou. Všechny hrdinky se marně snaží začlenit do normálního života, zatímco se jim neustále vracejí vzpomínky na minulost, která je vždycky dostihne.   Ukázka z knihy: TÁTA Vyberu jeden obraz, netvrdím, že něco vystihuje, znám ho jen z vyprávění, sama si nic takového nevybavuju: Sedím vedle své sestry na gauči v obýváku a díváme se spolu na pohádky. Sestra je o čtyři roky starší než já, v tu chvíli jí může být tak šest, mně necelé dva, táta je v kuchyni. Bydlíme na hradním vršku, u Mudroňové, v té nejsuprovější bratislavské čtvrti, v garáži máme krásného forda, v obýváku krb a z balkonu výhled na Rakousko. Chodím už do jeslí, protože oba moji rodiče pracují.             Vejde máma, utahaná z práce, ověšená nákupními taškami, a takhle nás tam najde. Moje sestra s nudlí až někde na kolenou, díky které však aspoň necítí, že její mladší sestřička Světlana je totálně posraná, s plenkou prokaděnou skrz naskrz, táta, no ano, v kuchyni, ale spící, s hlavou položenou na ubrusu, vedle flašky. Něčeho. Netřeba nic upřesňovat, každému je to jasné.             Jednu věc bych ale upřesnit chtěla. Táta s námi nebydlel. V týdnu k nám často chodil, často u nás přespával, ale trvalé bydliště měl jinde, ve vesnici u Maďarů, u jezer, kam jsme se v létě jezdili koupat. Když se naši vzali, máma měla v plánu, že odejde s manželem, vždyť už byla těhotná s mojí sestrou, ale bydlela v tak pěkné části Bratislavy, krb, výhled atd., proto se na poslední chvíli rozhodla, že ne, ona k Maďarům nepůjde. Možná v tom má trochu prsty moje teta, mámina sestra, celou dobu jí domlouvala, nikdy tě nepřijmou, vždycky tam budeš cizí. A ještě ke všemu ke tchyni. Dej na mě. Dala, máma. Ale pak si postavil hlavu táta. Jeho domov je tam. A tečka. Zkrátka bydleli odděleně. Aspoň první roky. Než se tátův zdravotní stav zhoršil.             Vlastně nevím, co říct o tátovi, o těch prvních letech. Byl plešatý. Strašně se mi to líbilo. Té jeho plešce jsem říkala kolo mlýnský. Taky jsem chtěla mít takové kolo na hlavě. Jednoho dne, ten moment si vybavuju přesně, jsem ze šitíčka vyndala nůžky a vystříhala si do vlasů kolečko. Celá hrdá jsem se šla ukázat mámě. Na její reakci už si nevzpomínám, ale pamatuju si, jak to potom každému vyprávěla. Okřídlená rodinná historka.             Vybavuju si i vesnici u Maďarů. V Bratislavě táta pracoval na technické univerzitě, ale doma byl drobný zemědělec, hospodář, v ruce vždycky rýč, motyku, hrábě nebo hadici, svlečený do půl těla. Jeho zahrada mi v dětství připadala obrovská, hotové království, kde se dalo lézt po stromech, spadnout do studny, zpotit se ve skleníku. Ohromilo mě, když jsem se později dozvěděla, že tátova zahrada tvoří jen zlomek původního hospodářství, které nagyapovi znárodnili komunisti. Sahalo prý až k jezerům. To by bylo, skákat do vody přímo ze zahrady, mít i koně, a nejen ty slepice a králíky, co chovala nagymama.             Jezdili jsme tam na víkendy a u jezer trávili i celé léto. Nagymama ještě žila a mluvila víceméně jenom maďarsky, na místní bastardy pokřikovala kiskutya, pekla nám se sestrou palačinky, o nichž bych ráda prohlásila, že byly nejlepší na světě, ale popravdě už si nepamatuju, jaké byly. Společně se synem se starala o zahradu, o to malé hospodářství. Ve skleníku pěstovala sazenice, které pak prodávala na trhu. I máma se zpočátku snažila být užitečná a něčemu se od tchyně přiučit, pomáhat, ale velice rychle pochopila, že její sestra měla pravdu. Marná snaha. Cokoli udělala, bylo špatně a istenem, hagyd, ne segíts. Nagymama ji odháněla od sazenic skoro jako nějakého bastarda, který se k nám protáhl dírou v plotě. Až si mamka nakonec řekla, tak dobře, mám toho po krk. A věnovala se už pouze květinám na předzahrádce a okrasným dřevinám. Později začala dokonce tvrdit, že než by šla prodávat na trh s kárkou plnou sazenic, to se radši rozvede.             Táta hodně cestoval a na svých cestách rád fotil. V ložnici měl skříň plnou žlutých obálek s vyvolanými snímky, s oblibou jsem se v nich hrabala. Táta dokázal cvaknout dvacetkrát tu samou skálu skrz sklo autobusu, pořídil tři filmy rozmazaných Niagarských vodopádů, neměl k focení žádné vlohy. Našla jsem i fotky táty ve společnosti velmi nápadně nalíčených a oblečených žen, které vypadaly divně, a až o mnoho let později jsem to dokázala pojmenovat přesněji – vypadaly vulgárně. Fotky, na nichž objímá cizí vulgární ženské v nějakých podnicích, jsou jediné, na nichž je vidět i on. Jinak jen samé krajinky.             Táta se na cestách seznámil s mnoha cizinci a ty pak zval k sobě domů, do rozlehlého patrového domu, který postavil těsně po pádu komunismu, hned vedle nagymamina klasického venkovského stavení. Na léto pronajímal pokoje rekreantům, co se chtěli máčet v jezerech, a někdy i svým zahraničním známostem. Jednou jsem s jedním z nich, jistým Pančem z Peru, šla na fotbalový zápas. Teda takhle, původně jsme se vydali na kolotoče na druhé straně jezer, ale nechali jsme se strhnout davem, který se zrovna v ten moment valil na fotbalový stadion. On nemluvil slovensky, já nemluvila anglicky, dorozumívali jsme se rukama nohama. Ale vlastně jsme si na tom fotbalovém zápase, který nás oba nudil, řekli jen jedinou věc. Pančo ukázal na mé boty a řekl, že jsou pretty nice. To jsem aspoň pochopila. Doma se pak těžko vysvětlovalo, proč jsme šli na fotbal.             Sestra si ze mě neustále utahovala. Jednou mi namluvila, že naše jezera vznikla z plivanců. Kdysi to tam vybagrovali a zůstala tam tak ošklivá jáma, že každý, kdo šel kolem, si musel znechuceně odplivnout. A postupně se to za ta léta nasbíralo. Ty sliny. Nevěřila jsem jí, ale ta představa byla odporná. Musím však dodat, že mě naučila skákat šipky z můstku. A dělat kotrmelce pod vodou. Plavaly jsme spolu na ostrov. I s tátou. Máma vzpomíná, jak jsem se jednou u jezer ztratila. Byly mi tehdy čtyři roky. Táta ani sestra mě nikde poblíž neviděli a už byl čas jít. Tak šli. Doma táta mámě řekl: vždyť ona trefí i sama. A měl pravdu, než máma strachy omdlela, trefila jsem.             Táta pocházel z jasného patriarchátu. Nagyapa si vzal nagymamu jen proto, že byla největší dříč na jeho pozemcích a jako manželku už ji nemusel platit. Táta tyhle názory převzal a s oblibou tvrdil, že žena má dělat na poli, a když je unavená, má si odpočinout u domácích prací. Ale jak už jsem říkala – máma se hodně brzy zaťala kvůli těm sazenicím a náporu nagymamina kritizování a zalamování rukama a pak už jen odpočívala u prací ve velkém domě.             Sem tam zavařovala jahodový džem. Táta ji chválil. Po svém. Prý je skoro tak dobrý jako ten z obchodu.             Taky byl hrdý na svoje vydřené dětství, na své vzdělání, kterého dosáhl jen díky své inteligenci. Když se narodil, žili nagyapa s nagymamou v kůlně uprostřed zahrady, kde nebyla elektřina ani tekoucí voda, jen udusaná hliněná podlaha, nedaleko studna, všechno ze dřeva. Táta si přes léto vždycky z vlastní iniciativy vypočítal všechny matematické příklady z učebnice na následující školní rok a pak už se na hodinách zoufale nudil. Potom studoval na univerzitě v Praze. Tou dobou už měl docela velký problém s alkoholem. Jednou se ožral tak, že se nedokázal dostat z hospody na kolej. Vyřešil to však logicky. Jelikož hospoda stála na kopci a kolej na jeho úpatí, lehl si na zem a skutálel se až ke vchodu na kolej.             Nagyapa mu po dokončení studia ukázal sešit, kam si zapisoval všechny výdaje na jeho studium. Nechtěl od něj zpátky ani halíř, jen mu to ukázal, aby táta věděl, na kolik ho tenhle špás přišel, kolik nagyapa za jeho školy utratil. Máma říká, že mu to táta nikdy neodpustil.   ***   Co vím o vztahu svých rodičů? Radši nic? Je to bezpečnější? Něco na tátovi máma vidět musela. Ale co?             Jednou jí prý před lidmi řekl, že je nejen moudrá, ale i krásná. Muselo to být ojedinělé prohlášení, výjimečná pochvala, když si to tak dobře vybavuje. Když jí to utkvělo v paměti. Když se mi s tím svěřila.             Jeho alkoholismus tu byl odjakživa, a proto jsem ho odmalička vnímala jako jeho neoddělitelnou součást, něco, co k němu patří, co tak má být. Stejně jako nemoc. Je zbytečné se hádat, co bylo dřív, zda slepice, nebo vejce, co bylo důvodem čeho, labilní duševní konstituce, odvěký sklon k pití, genetické predispozice k tomu i onomu, obě věci se vzájemně propojily, posilnily, až se staly jeho podstatou.             A přece se některé epizody dostávají do popředí.             Jednou v noci nás máma vytáhla z postele. Nervy nadranc. Holky, vstávejte, holky, pojďte říct apukovi, že bydlíme o patro výš. V pyžamech jsme se se sestrou vypotácely na chodbu. Rozespalé. Nic jsme nechápaly. Táta ve druhém patře vytrvale zvonil na souseda, i když ten stál v otevřených dveřích a snažil se mu v tom bránit. Všechny tři jsme pak společnými silami vyvlekly tátu nahoru po schodech domů. Nevím přesně, kdy se to stalo. Kolik mi bylo let. Sestra se mnou ještě chodila do školy, takže jsem mohla být tak ve třetí třídě. Byl to jeden z prvních takových incidentů. Připadalo mi to bizarní. Jako sen. Jako noční dobrodružství, které předznamenávalo divoké mládí.             Ta skvrna tam pořád je. V té naší krásné bytovce, garáž, krb, výhled na Rakousko. A ta skvrna. Ve výtahu. Výtah bude možná už tak čtyřicet let starý, nemá žádná taková ta vnitřní dvířka. V našem výtahu vidíte, jak ubíhají patra. Jednou v noci se táta vracel domů, opilý namol, a chtěl se opřít o zeď. Opřel se o ubíhající patro. Rozrazil si čelo. Dlouhá tmavě hnědá skvrna mezi prvním a druhým patrem.             Čím dál častěji přespával u nás v Bratislavě. Chodil do Albrechta. Trávil tam celá odpoledne. Přímo naproti oknům mé třídy. Někdy jsem ho zahlédla. Opřená o parapet jsem upřeně sledovala, jak jde do hospody. Samozřejmě jsem nikomu neřekla, hele, támhle je můj táta. Ani sestře. Ta měla třídu ve druhém patře, ale okna směřovala jinam. Na ulici se mi naopak několikrát stalo, že jsem si ho vůbec nevšimla. Kráčel proti mně, a já pořád přímo za nosem, skelný pohled. Nakonec mě chytil za rameno a obrátil k sobě. Doma jsem si pak vyslechla, jak si v kuchyni stěžuje mámě, že se k němu nehlásím, že se za něj stydím. Tehdy to ale ještě nebyla pravda.             Někdy tou dobou se k němu připojila i sestra. Nebo vlastně asi až když chodila na střední. A nepřipojila se přímo k němu, jen se vydala v jeho stopách. Občas sice zakotvila i u Albrechta, ale častěji vyrážela někam se svými kamarády. Albánci. To už máma přestala zvládat. Nejdřív manžel a teď i dcera. Jednou se sestra vrátila až nad ránem, strašně zmalovaná, fialové oči, fialová pusa. Máma ji začala mlátit, křičela na ni, že tohle nesmí dělat, že už to nikdy nesmí udělat, ale sestra se tak dobře bránila, tak pohotově vystrkovala ostré lokty, že nakonec nebylo jasné, koho to bití bolí víc. Já jsem u toho plakala. Apuka nerušeně spal.             A sestra přitvrdila. Začala utíkat z domova. Nic neoznámila, prostě se sebrala a odešla. S mámou jsme se pak vydaly na policii, vyhlásit pátrání po nezvěstné osobě. Zvláštní je, že si zřetelně vybavuju naše cesty, jak hopsám dolů Hlubokou, ale bez jakéhokoli pocitu úzkosti. A přitom jsem nemohla být tak malá, abych nevnímala vážnost situace. Sestra se někdy neukázala i čtyři dny. Jednou dokonce odjela do Prahy. Policie byla nanic, sestra se nakonec vždycky objevila sama. (…)   Ivana Dobrakovová (*1982) je slovenská spisovatelka, od roku 2005 žije v Turíně v Itálii. Vystudovala překladatelství a tlumočnictví na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě. Debutovala sbírkou povídek Prvá smrť v rodine (2009), se kterou se dostala do finále ceny Anasoft litera a získala literární Cenu Jána Johanidesa. Povídky publikovala v novinách, časopisech a antologiích na Slovensku i v zahraničí. Její román Bellevue (2010) byl prozatím přeložen do tří jazyků včetně angličtiny. Překládá z francouzštiny a italštiny (tetralogie Eleny Ferrante Geniální přítelkyně). Za překlad Ruského románu Emmanuela Carrèra získala prémii poroty Ceny Jána Hollého. V minulém roce vyšla česky v nakladatelství Větrné mlýny její povídková sbírka Toxo (2013, č. 2018). Přeložila Martina Bekešová, nakladatelství Argo, Praha, 2019, 1. vydání, váz., 216 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-11-13 10:57:11

November v znamení City Sounds: RY X, CrossCurents Trio, Candy Dulfer v Bratislave

City Sounds Festival prináša do Bratislavy v novembri pestrý mix žánrov, ktorý osloví fanúšikov od jemného indie, cez moderný jazz až po funky. Návštevníci sa môžu tešiť na výnimočné mená svetovej hudobnej scény vrátane austrálskeho speváka RY X, jazzových legiend CrossCurrents Trio, a legendárnej saxofonistky Candy Dulfer. Festival poskytne priestor aj slovenským talentom, čím dokazuje svoju dlhoročnú snahu prepájať svetovú hudbu s lokálnou scénou, a vytvárať tak neopakovateľné koncertné zážitky. Kompletný program festivalu a vstupenky sú k dispozícii na www.citysounds.sk. Projekt City […] Zobrazit celý článek November v znamení City Sounds: RY X, CrossCurents Trio, Candy Dulfer v Bratislave

Čas načtení: 2024-11-25 08:17:06

Dave Holland, Chris Potter a Marcus Gilmore v Bratislavě

City Sounds Festival, Slovenský rozhlas Bratislava, sobota 16. 11. 2024 Světoznámé Crosscurrents Trio ve standardním složení Dave Holland, Chris Potter a Zakir Hussain bylo hlavním lákadlem na bratislavský City Sounds Festival v sobotu 16. listopadu stejně jako o dva dny později do pražské Konzervatoře. Zdravotní problémy Zakira si vynutily zrušení jeho účasti na celém podzimním evropském turné a narychlo jeho nahrazení Marcusem Gilmorem a následně Ericem Harlandem. Pražský koncert byl odložen, jelikož bez Zakkira Hussaina si pořadatelé koncert nepřáli uspořádat. Zato […] Zobrazit celý článek Dave Holland, Chris Potter a Marcus Gilmore v Bratislavě

Čas načtení: 2024-02-18 11:18:46

Na Bajkalskej ulici v Bratislave vypadla z okna bytového domu mladá žena, zraneniam na mieste podľahla

16.2.2024 (SITA.sk) - Na Bajkalskej ulici v Bratislave zasahovali policajti z Okresného riaditeľstva Policajného zboru v Bratislave III pri tragickej udalosti, ktorá sa stala krátko pred 16:30. Ako informoval hovorca <a href="https://spravy.pozri.sk/vyhladavanie/krajske-riaditelstvo-policajneho-zboru-v-bratislave">Krajského.....

Čas načtení: 2022-03-23 05:15:41

Asymetria v prístupoch k obnove federácie

Pred 30 rokmi vrcholili politické rokovania o novej podobe štátoprávnych vzťahov medzi Slovenskou a Českou republikou. Do histórie vstúpili ako putovanie po hradoch a zámkoch. Začali ich politické reprezentácie, ktoré vzišli z prvých demokratických volieb v roku 1990. Na Slovensku to bola vláda Verejnosti proti násiliu (VPN), Kresťanskodemokratického hnutia (KDH) a Demokratickej strany (DS), v Česku Občianskeho fóra (OF). Tieto rokovania dostali časový limit dva roky do ďalších volieb. Bol výsledkom politickej dohody, že vzhľadom na revolučný prechod k politickému pluralizmu a očakávanú nestabilitu novovznikajúcich politických strán sa štvorročný volebný cyklus zavedie až po tomto prechodnom období. Dôkazom správnosti tohto predpokladu bolo štiepenie VPN, KDH i OF a vznik nových strán na ich pôdoryse. O tom, že vzťahy v ČSR sa budú musieť nanovo usporiadať, svedčili už diskusie o návrhu novej ústavy v rokoch 1988 – 1989. Tá verejná sa najmä v Literárnom týždenníku rozbehla v súvislosti s 20. výročím vzniku SR a ČR na základe federalizácie dovtedy unitárnej ČSSR. Viacerí jej účastníci požadovali, aby sa konečne prijali národné ústavy, ako to predpokladal ústavný zákon o čs. federácii. Pavol Kanis upozornil, že prestavba môže zanedlho odhaliť, že „viaceré dôsledne neriešené veci nie sú historicky nosné pre národ ako politický subjekt“, a konštatoval: „Právo na vlastný štát je prirodzeným právom národa.“ Vladimír Mináč povedal, že v dôsledku nevypracovania republikovej ústavy sa „vzďaľujeme slovenskej štátnosti“. Anton Hrnko napísal: „Slovenský národ má právo na vlastnú národnú štátnosť. Táto štátnosť ešte nie je dobudovaná." Jakeš a Indra boli proti V SNR sa 31. októbra 1989 prejavila bezprecedentným spôsobom nespokojnosť s koncepciou prijatia tzv. trojjedinej ústavy (federálna i slovenská a česká schválené spoločne vo Federálnom zhromaždení), ktorú pripravila komisia vedená ministrom bez kresla vlády ČSSR Mariánom Čalfom a ktorú presadzovalo Predsedníctvo ÚV KSČ. Generálny tajomník ÚV KSČ Miloš Jakeš a predseda Federálneho zhromaždenia Alois Indra republikové ústavy odmietali. Predsedníctvom ÚV KSČ neprešiel ani návrh na zmenu štátneho znaku, hoci nepredpokladal návrat k tradičnému trojvršiu s dvojitým apoštolským krížom. Časť poslancov SNR vyslovila otvorený nesúhlas s tzv. trojjedinou ústavou. Štyri z piatich výborov SNR sa postavili proti návrhu. Aj napriek tomu, že predseda SNR Viliam Šalgovič a Čalfa hrozili odbojným poslancom straníckymi trestami, pri konečnom hlasovaní sa za návrh vyslovilo 118 poslancov, šesť sa zdržalo a sedem bolo proti. So skaličenou podobou federácie však bola spokojná nielen vládnuca normalizačná politická garnitúra. Spokojný bol aj opozičný disent, ktorý tiež jednoznačne nadraďoval federálnu ústavu nad republikové, respektive vypracovanie republikových ústav ani nepožadoval. Jedinou výnimkou bol Ján Čarnogurský. Asymetria v prístupe k riešeniu štátoprávnych otázok v Čechách a na Slovensku teda bola prítomná ešte pred novembrom 1989. Signálom, že centralistická podoba federácie je neživotná, bol už vznik politických strán. V Prahe sa sformovalo OF a v Bratislave VPN a medzi týmito revolučnými hnutiami neboli vzťahy nadriadenosti a podriadenosti, ale neformálnej komunikácie. Na svojom mimoriadnom zjazde v decembri 1989 KSS odmietla byť naďalej oblastnou organizáciou KSČ. To viedlo k vzniku Federácie KSČM – KSS-SDĽ a po jednoznačnom prihlásení sa SDĽ k Socialistickej internacionále až k úplnému osamostatneniu sa ideologicky odlišných strán. KDH sa dohodlo s ČSL (Čs. strana lidová), že nebudú pôsobiť v druhej republike. Sociálni demokrati si založili vlastnú stranu – Sociálnodemokratickú stranu Slovenska a odmietli byť súčasťou jednotnej Československej strany sociálnodemokratickej (ČSSD). České politické strany, ktoré sa usilovali v súlade s tradíciou prvej ČSR pôsobiť aj na Slovensku, neuspeli. DS, najväčšia protikomunistická sila na Slovensku do roku 1948, zase nebola schopná preniknúť do Čiech. V demokratických podmienkach sa spomínaná asymetria v prístupoch k spoločnému štátu iba naplno prejavila. Pritom sa na ospravedlnenie ignorovania potreby urýchlene zavŕšiť budovanie slovenskej i českej štátnosti prijatím národných ústav a rekonštruovať federáciu na autentickú opäť argumentovalo ako v roku 1968 – protidemokratickým heslom „najprv demokratizácia, potom federalizácia“. Slovenská politika so širokou podporou verejnosti na rozdiel od českej dobudovanie slovenskej štátnosti prijatím národných ústav a štátnych symbolov ako základu nápravy federácie vzala vážne. Už 1. marca 1990 SNR pod predsedníctvom Rudolfa Schustera schválila zákon 51/1990 Zb. O používaní štátneho znaku, štátnej vlajky, štátnej pečate a hymny. Následne SNR zriadila tzv. Plankovu komisiu pre prípravu Ústavy SR (predsedom bol prof. Karol Plank). Postupne vzniklo až deväť variantov ústavy od rôznych autorov, ale ani jeden z nich nemal šancu prejsť slovenským parlamentom. Asymetrické videnie problému v Česku O nič podobné v Českej národnej rade nebol záujem. Aj napriek tomu, že Václav Havel hneď v prvom pozdrave po 17. novembri prehratom z magnetofónovej pásky Slovákom demonštrujúcim na námestí SNP v Bratislave odkázal, že federáciu treba prebudovať na autentickú. O rozdieloch vo vnímaní federácie hneď po revolúcii Petr Pithart povedal: „Akási federácia tu, málo platné, bola. Avšak neautentická, kulisovitá, ,nefunkčnáʻ (Václav Havel). Na tom jedinom sa azda zhodli všetci. Čechom to neprekážalo, Slovákom veľmi.“ Český historik Jan Rychlík o príčinách odlišného prístupu k štátoprávnej otázke napísal: „V českom chápaní bolo Československo vlastne akýmsi českým štátom rozšíreným na východ. Preto Česi považovali za ideálny stav unitárny štát s jedinou vládou a jediným parlamentom. Vznik československej federácie v roku 1968 chápali Česi ako ústupok Slovákom, ako niečo z českého hľadiska zbytočné a nežiaduce.“ Podľa historika Dušana Kováča na českej strane sa Československo chápalo prevažne ako štát unitárny a českí občania bez problémov prijali aj novú, československú identitu. Na slovenskej strane prevažovalo chápanie štátu ako spojenia dvoch rozdielnych celkov. Historicky Slovensko nebolo súčasťou Českého kráľovstva, nepatrilo teda medzi krajiny pod českou korunou. Historicky i fakticky bolo toto chápanie opodstatnené a zodpovedalo realite. Tu pramenilo české nepochopenie pre hĺbku slovenských úsilí o ústavné zakotvenie slovenskej svojbytnosti a rovnoprávnosti s českým národom. Jednou z ilustrácií je, že v českých odborných kruhoch zapôsobilo ako bomba prvé číslo štvrťročníka Medzinárodné otázky, ktorého výkonným redaktorom bol Svetoslav Bombík. Už tým, že jeho titulok znel Slovensko-české vzťahy: minulosť, súčasnosť perspektívy. Vari prvýkrát sa v publicistike použilo opačné poradie národov tvoriacich spoločný štát. To vyprovokovalo seminár K aktuálnym otázkam česko-slovenských vzťahov začiatkom roku 1992 v pražskom Ústave medzinárodných vzťahov. Podľa svedectva Miroslava Mojžitu (v publikácii Kňažko-Demeš-Kňažko) minister medzinárodných vzťahov SR Pavol Demeš odmietol predsudky voči SR, ktoré sa v ČR objavovali, a zdôraznil, že čechoslovakizmus na Slovensku „v žiadnej podobe nerezonuje a vládne všeobecná vôľa proti tradične chápanej spoločnej štátnosti.“ V diskusii plnej dovtedy nevypovedaných faktov a argumentov Bombík na akési láskavé pochopenie českých partnerov pre emancipačné snahy slovenského národa, ktorý sa podľa nich oneskoril za podobným pohybom českého národa, zareagoval konštatovaním, že český národ dospel „na báze falošnej národnej identity, ktorou bol čechoslovakizmus, v rámci ktorého si české etnikum duchovne a politicky osvojilo celý česko-slovenský priestor. Slovensko však túto koncepciu neprijalo. Videné z Bratislavy to potom znamená, že nie Česi čakajú na dovŕšenie národnej sebarealizácie Slovenska, ale, naopak, Slováci čakajú, kým Česi svoju národnú identitu začnú politicky spájať s teritóriom Českej republiky, nie Česko-Slovenska. Pre Čechov táto skutočnosť znamená začať akoby odznova, stoja pred problémom predefinovať svoju národnú identitu, pretože pre nich je Česká republika viac-menej administratívnou záležitosťou. Takéto predefinovanie je nevyhnutné, ak chcú so Slovákmi budovať spoločný štát, ktorého rozhodnutia neustále vznikajú mechanizmom konsenzu medzi dvoma politicko-ekonomicky konštituovanými celkami.“ Koncepcia „dvojdomčeka“. Pithart, do volieb v roku 1992 predseda vlády ČR, poznal liek na odstránenie spomínanej asymetrie: „Usudzoval som a usudzujem, že riešenie, ktoré by z českej strany uľahčilo dohodu, spočívalo práve v tom, že Česi sa prihlásia najprv k svojej, českej štátnosti, nie teda rovno k federálnej, a že sa takto stanú pre Slovákov dôveryhodnými partnermi, s ktorými bude potom možné hľadať narovnanie vzájomných vzťahov, a to podstatnou rekonštrukciou federácie ‚zdola‘.“ Výsledkom jeho úvah bola koncepcia „dvojdomčeka“. Pithart bol však s týmto názorom na českej politickej scéne vo výraznej menšine. Dominantná časť politickej elity pokladala existenciu českých národných orgánov za nezmyslený, Slovákmi vynútený ústupok. Český premiér sa stal terčom ostrej kritiky, že ustupuje slovenským nacionalistom a separatistom apod. Anna Šabatová, ktorá analyzovala komentáre v piatich českých denníkoch, uvádza dobový neologizmus „pithartovskí vciťovatelia“, ktorým autor dokresľoval svoju nechuť k politikom, ktorí sa snažili o politiku rešpektujúcu slovenského partnera. Český premiér bol charakterizovaný ako „hlavný reprezentant českej politickej rozriedenosti, zmesi ‚vciťovania sa‘, bezzásadového ustupovania.“ Česká spoločnosť „predefinovania“ svojej identity nebola schopná. Spoliehala sa na svoju početnú prevahu oproti slovenskej a na svoju ekonomickú vyspelosť a z toho vyplývajúcu politickú silu. To je jedna z kľúčových príčin, prečo sa putovanie po hradoch a zámkoch skončilo v slepej uličke návrhu dohody z Milov, ktorý neriešil podstatu problému. Predsedníctvo SNR túto dohodu aj vďaka hlasu Milana Ftáčnika za SDĽ odmietlo 12. februára 1992 podporiť. Desať členov tohto orgánu bolo za, desať proti. Revolučné politické elity jednoducho neboli schopné dosiahnuť dohodu o novej podobe spoločného štátu. O štátoprávnom usporiadaní vzťahov medzi slovenským a českým národom tak mali rozhodnúť parlamentné voľby. Ľudácke štrapácie Po novembri 1989 sa rozbehli aj diskusie, na akých tradíciách má byť v nových medzinárodnopo­litických i domácich pomeroch postavená SR. Kým v Česku bola jasná tendencia k návratu k prvej ČSR ako „zlatému veku“ českého národa a k oživovaniu masarykovskej nielen štátnej tradície, na Slovensko vtrhla téma vojnovej Slovenskej republiky. Na jednej strane sa totiž odblokovali všetky tabu a stereotypy, ktoré vyprodukoval účelový ideologický výklad najnovších dejín za komunistického režimu, a na druhej strane sa a priori nedôverovalo všetkej pofebruárovej historiografickej tvorbe. Najmä pričinením ľudáckej povojnovej emigrácie, ktorá dostala priestor prezentovať svoj historický naratív a mohla argumentovať, že ľudáci a katolíci sa stali obeťami komunizmu, do slovenského politického diškurzu prišli pokusy rehabilitovať, ba až glorifikovať prezidenta Jozefa Tisa a jeho režim. Ľudáci a neoľudáci sa prezentovali ako ľudia, ktorí vedia, čo je demokracia, a nepodľahli odnárodňovacím tlakom komunistického režimu. Došlo k akejsi negácii negácie. Po 40 rokoch monopolnej vlády KSČ vznikol priestor pre návrat agend ľudáckej politiky. Ľudáci a neoľudáci sa prezentovali ako ľudia, ktorí vedia, čo je demokracia, a nepodľahli odnárodňovacím tlakom komunistického režimu. S odvolávaním sa na „biele miesta v slovenských dejinách“ vykresľovali Tisa ako slovenského národovca, zakladateľa prvého samostatného slovenského štátu, bojovníka proti boľševizmu, organizátora blahobytu vo vojnových časoch; ako skvelého katolíckeho politika a zároveň morálneho a ušľachtilého kňaza, ako záchrancu desiatok tisíc slovenských Židov, ako obeť okolností ba dokonca ako martýra a svätca. Tiso sa začal používať ako symbol slovenskej zvrchovanosti a štátnosti. Začal sa budovať kult jeho osobnosti. Ľudácki historici za podpory významnej časti KDH, SNS i katolíckeho kléru sa netajili, že by radi presadiť nadväznosť ponovembrovej SR na tradíciu farskej republiky, ako tento štát nazval Dominik Tatarka. Bolo zrejmé, že katolícka hierarchia i kresťanskí demokrati sa nezriekli ľudáckeho odkazu. V Čechách sa to vnímalo ako úsilie o návrat slovenského národa ako takého k vojnovej Slovenskej republike a k Tisovmu odkazu, ako nový pokus „vraziť Čechom nôž do chrbta“, ako prejav nacionalizmu, xenofóbie a fašizmu. To bránilo racionálnej diskusii o rekonštrukcii zbyrokratizovanej a centralistickej federácie. Vytváralo to tiež negatívny obraz Slovenska v Európe. Jeden príklad uvádza ponovembrový minister zahraničných vecí ČSFR Jiří Dienstbier (Od snění k realitě). Pred parafovaním československo-nemeckej zmluvy sa predseda vlády SR Ján Čarnogurský a predseda SNR František Mikloško postavili proti formulácii o kontinuite ČSR od roku 1918. 16. septembra 1991 mu napísali, že sa cítia morálne zaviazaní upozorniť na existenciu Slovenskej republiky z rokov 1939 – 1945, ktorú zmienka v preambule popierala. Napriek ubezpečeniu v telefonickom rozhovore s ministrom, že KDH za zmluvu bude hlasovať, Čarnogurský poslal súkromný list nemeckému kancelárovi Helmutovi Kohlovi, že to s neuznaním kontinuity Československa myslí vážne. Mikloško zase tlmočil generálnemu konzulovi v Bratislave naliehavú prosbu nemeckému prezidentovi Richardovi von Weizsäckerovi, aby počas návštevy ČSFR nepristúpil na parafovanie zmluvy. Aj keď sa napokon toto ťažké diplomatické faux pas najvyšších predstaviteľov SR vyžehlilo, zmluva bola parafovaná a potom aj ratifikovaná, svedčí to o sile väzby reprezentácie KDH na Tisovu Slovenskú republiku. Ľudáckemu revizionizmu, ktorý vzbudzoval negatívne pocity doma, v Česku aj v Európe, bolo treba postaviť hrádzu. Zásadnú rolu mali profesionálni slovenskí historici. Museli zviesť zápas s mýtmi o Tisovi a slovenskom štáte, ktoré šírili ľudácki emigranti i niektorí domáci publicisti. Najmä Historický ústav SAV zohral obrovskú úlohu, osobitne čo sa týka zdokumentovania holokaustu na Slovensku, vyvrátenia a korekcie nepresností a ideologických stereotypov pri výklade vojnovej SR a vydávania dokumentov a pamätí z tohto obdobia. Verejná mienka na Slovensku sa napokon jednoznačne priklonila na stranu akademických historikov. Z politického hľadiska bolo mimoriadne dôležité, že po schválení prvej demokratickej ústavy SR sa 29. septembra na návrh poslancov SDĽ uzákonil deň vypuknutia SNP ako štátny sviatok. Demokratickú Slovenskú republiku, ktorej samostatnú štátnosť bolo treba dobudovať, postavila SNR na nespochybniteľnej slovenskej a zároveň európskej tradícii antifašistickej rezistencie.   Autor je bývalý politik a diplomat. Text je přavzatý z webu Pravda.sk.

Čas načtení: 2020-01-15 20:34:15

Vyšla kniha překladů současných slovenských básníků

Pod titulem Být knihou a v rukou se ti otevřít vyšlo roku 2019 v českých překladech Lydie Romanské třiadevadesát básní: společný to výbor z díla pěti slovenských tvůrců Miroslava Bielika, Štefana Cifry, Etely Farkašové, Olgy Gluštíkové a Jána Tazberíka. Jde o současné autory. Do knihy nakladatelství Pavel Mervart je však v žádném případě nesdružily jakékoli „způsoby“ jejich poetiky. Takže například Cifrovy a Tazberíkovy přístupy k nakládání s možnostmi verše se velmi výrazně odlišují. A básnířky jsou závěrem charakterizovány těmito slovy: „Verše Olgy Gluštíkové přinášejí specifický, nevšední pohled na tělesnost bytosti označené slovem žena, ve verších Etely Farkašové dominuje na pozadí jemného ženského subjektu silný intelekt.“ Poslední zmiňovaná dáma (*1943) je uznávaným jménem slovenské vědy a tamního vysokého školství. Vystudovala čtyři obory (matematiku, fyziku, filozofii a sociologii) a takřka po čtyři desetiletí působila na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě. Ale i na univerzitě ve Vídni. Je také členkou Rakouského svazu spisovatelů a rakouský prezident jí udělil vysoké vyznamenání za rozvíjení spolupráce Slovenska a Rakouska na poli literatury a filozofie. Vedle vědeckých a filozofických prací vydala Etela Farkašová sedmnáct knih próz, pět svazků esejů a devět knih veršů. Její dílo bylo převedeno do více než deseti jazyků a ona sama překládá z němčiny a z angličtiny. Jiný do naší knihy vřazený poeta (laureát Ceny ministra kultury Slovenské republiky) Štefan Cifra (*1963) je mimo jiné editorem a spoluautorem osmisetstránkové monografie svého rodiště Komjatic. Pracoval ve Slovenském filmovém archivu a vydavatelství Slovenský spisovatel, byl šéfredaktorem Literárného týždeníka či časopisu Národná osveta. Dnes je tajemníkem Spolku slovenských spisovatelů. Miroslav Bielik (*1940) vystudoval literaturu a výtvarné umění na Pedagogické fakultě v Banské Bystrici, ekonomiku a řízení kultury na Vysoké škole ekonomické v Bratislavě. Byl vědeckým tajemníkem a správcem Matice slovenské v Martině, ředitelem Slovenské národní knihovny i předsedou Spolku slovenských spisovatelů. Vedle poezie píše romány a do Být knihou... přispěl mimo jiné verši Pěšák Rimbaud, Réva z Piavy, Mosty na Dunaji, Otec poprvé a naposled, Už zase cestuji či Pozoruji, jak odchází jaro. Již výše zmiňovaná tajemnice Slovenského centra mezinárodního PEN klubu Olga Gluštíková (*1987) vystudovala žurnalistiku a pracovala jako redaktorka Hospodářských novin. Dnes zastupuje dvě velké společnosti. Umístila se zhruba v deseti literárních soutěžích a je spoluzakladatelkou Bratislavského literárního klubu BRAK. Její verše jsou přeloženy do řady jazyků. U poezie je to vždy subjektivní, ale možná nejzajímavější osobností přítomnou v této antologii zůstává Ján Tazberík (*1950). Vystudoval filozofii na FF Univerzity Komenského v Bratislavě, byl pedagogem na vícero vysokých školách, odborným vědeckým pracovníkem Výzkumného ústavu kultury, v Literárněvědném ústavu Slovenské akademie věd a byl i ředitelem Národního osvětového centra na Slovensku. Jeho Stylistická cvičení – přítomná i v naší knize – jsou přiznaně inspirována stejnojmenným dílem Raymonda Queneaua. Řada jeho příspěvků přitom balancuje na takřka surreálném pomezí básní a prózy. Příklad? "Anna Franková 1. Jak vůbec začít rozpravu o stěně? Stěna je cosi jako fagocytóza, bezchybná trávicí vakuola: pohlcení může nastat kdykoli. Například v buňkách vitríny, kde se nacházejí na určitém místě buněčná ústa, potom zlomek stehna anebo hráz z masa, možná hráz vířících řas. Buněčná ústa vitríny se lesknou a tělo dobře nabité strachem by přesně vystřelilo od stěny ke stěně. Stěny jsou všude. 2. Potom je cosi jako komín, díra do hřbetu stěny, proto mluvím o zatlučeném hřebíku dýmu, který prorazí vzduch za stěnou.   To, co stěnu činí možnou, a zároveň reálnou, je přesmyčka k otevření nebe:  a sklo vitríny bude jako kůže a světlo, které se pomstí. Vidíš ten popel obzoru? Kůže napíná hřbet, vítr šlehá, a všechno, co slyšíš mezi sebou a sebou, jsou stěny domu, které se derou ven, nahoru up jako dým. Tam je Anna."   Co tedy těchto pět různorodých literátů vlastně spojuje? To pochopili Pavel Mervart i Lydie Romanská: naprostá nespekulativnost jejich poezie. Chybí kalkul a nechybí autentický prožitek, i kdyby vlitý do žil částečnou sugescí. Kniha byla pojmenována podle Cifrova verše z básně Moci tak (str. 58) a vydání finančně podpořil Nadační fond Obce spisovatelů České republiky. Editorka Lydie Romanská pak v Několika větách na úvod prohlašuje, že by (i jako Moravanka) nejraději pořídila z prací slovenských básníků výbor o hodně objemnější, ba klidně „stejně objemný jako Bible“. Vztahy mezi Obcí spisovatelů ČR a Spolkem slovenských spisovatelů nejsou přitom dnes i díky její snaze nijak zanedbatelné, což dokazují slovensko-česká publikace k výročí vzniku Československa Refrény času (2018, editovali L. Romanská a Š. Cifra) či opakovaná účast našich tvůrců na Tatranském literárním jaru.   Miroslav Bielik, Štefan Cifra, Etela Farkašová, Olga Gluštíková, Ján Tazberík: Být knihou a v rukou se ti otevřít. Výběr básní z knih pěti současných slovenských básníků. Editace, překlad do češtiny, úvod Lydie Romanská. S fotografickými portréty všech zúčastněných autorů vydal Pavel Mervart. Červený Kostelec 2019. 160 stran {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-08-17 09:41:45

Zdrogovaný řidič v Bratislavě. Občané tvrdě zasáhli

Ráno jako z akčního filmu zažili (pátek 16.8.2024) v Bratislavě dva zaměstnanci Ružinovského podniku veřejně prospěšných služeb. (Foto: X) Namísto polévání zeleně a podobné... Článek Zdrogovaný řidič v Bratislavě. Občané tvrdě zasáhli se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2025-01-25 07:59:22

Masové protesty v Bratislavě: 60 000 lidí podpořilo proevropskou orientaci Slovenska

Včera večer se v Bratislavě a dalších slovenských i zahraničních městech konaly rozsáhlé protesty, které přilákaly desetitisíce občanů. Největší shromáždění proběhlo na Náměstí svobody v Bratislavě, kde se sešlo přibližně 60 000 lidí. Protest byl klidný, přesto se neobešel bez technických problémů a drobných incidentů. Protesty v Bratislavě: Výpadek elektřiny i zásah policie Shromáždění v […]

Čas načtení: 2025-05-15 10:41:09

Vedecká knižnica v Olomouci v Bratislave prezentovala českú kuchyňu

Zástupcovia Vedeckej knižnice v Olomouci, projektu CzechSpecials, Regionálneho múzea v Litomyšli a Jihočeského divadla predstavili v Bratislave českú kuchyňu Príspevok Vedecká knižnica v Olomouci v Bratislave prezentovala českú kuchyňu zobrazený najskôr ZN.SK.

Čas načtení: 2025-09-18 09:09:35

Slovenští ministři kritizují Rakušana kvůli účasti na protivládním protestu v Bratislavě

Několik slovenských ministrů zkritizovalo českého ministra vnitra Víta Rakušana (STAN) za účast na úterním protivládním protestu v Bratislavě. Podle nich se neměl vměšovat do vnitřních záležitostí Slovenska. The post Slovenští ministři kritizují Rakušana kvůli účasti na protivládním protestu v Bratislavě appeared first on EURACTIV.cz.

Čas načtení: 2025-12-26 13:34:33

Volkswagen v Bratislave má zimnú odstávku, výroba sa obnoví 7. januára 2026

Volkswagen v Bratislave má zimnú odstávku od 22. decembra 2025 do 7. januára 2026. Výroba stojí kvôli údržbe a modernizácii liniek v Bratislave aj Martine. The post Volkswagen v Bratislave má zimnú odstávku, výroba sa obnoví 7. januára 2026 appeared first on AndroidPortal.sk.

Čas načtení: 2013-07-26 14:45:00

Realitný portál novej generácie

Chystáte sa kúpiť nový rodinný dom či byt alebo chcete investovať svoje voľné peňažné prostriedky? Nebaví Vás strácať čas návštevami realitných kancelárií? Máme pre Vás riešenie! Všetko na jednom mieste Stačí ak navštívite internetový realitný portál realitybook.sk. Na portáli nájdete širokú škálu rodinných domov, bytov či nehnuteľností určených na podnikanie alebo parkovanie. Jednoduchý a prehľadný spôsob vyhľadávania Vám ušetrí čas a vy sa budete môcť zamerať práve na to čo hľadáte. Hľadáte voľný byt v Bratislave? Najlepší predaj bytov Bratislava nájdete na tejto linke. Každý si príde na svoje. Široká ponuka od rodinných domov, bytov, chát, až po záhrady, pozemky určené na bytovú výstavbu, ornú pôdu a podobne. Alebo len hľadáte podnájom v meste, v ktorom pracujete? Žiaden problém. Sekcia prenájom ponúka reality určené práve na tento typ bývania vrámci celého Slovenska. Nechajte si poradiť Potrebujete poradiť ohľadom kúpy a výberu nehnuteľností? Kontaktujte príslušného realitného makléra, ktorý Vám vo všetkom rád pomôže. Radi Vám poradia aj kvalitné a jedinečné realitné kancelárie v Bratislave, ktoré sú na portáli registrované. Využite ponuku nových projektov, zameraných na výstavbu a prenájom bytov či pozemkov. Pridanie inzerátu na portál realitybook.sk je jednoduché a úplne zadarmo. Stačí sa zaregistrovať a môžete pridávať Vaše inzeráty. Skončite s nekonečným prehľadávaním internetu a návštevami realitných agentúr. Stačí navštíviť najlepší realitný inzertný portál realitybook.sk. Realitný server novej generácie.

Čas načtení: 2020-02-07 11:34:13

Michal Havran: Kotleba a jeho lidi jsou neonacisti, neonacismus není názor, ale zločin

Mezi nepřehlédnutelné postavy současné slovenské mediální i kulturní scény patří – nejen pro svou výšku – publicista a spisovatel Michal Havran. Jeho román Analfabet, jehož děj se odehrává počátkem 90. let v Bratislavě a vypráví dramatický příběh plný sexu, drog a okultismu, se nedávno dočkal českého vydání v nakladatelství Větrné mlýny.   Co vlastně přimělo vystudovaného teologa, veřejně známého intelektuála a vlivného publicistu vrátit se do Bratislavy raných 90. let a napsat mysteriózní román o „ztracených existencích“ a jednom tajemném rukopisu? Bratislava je mým městem v každém smyslu. Její ulice a místa mě uvedly do způsobu, jak se dívat na svět, po dlouhou dobu mi čtvrť za katedrálou evokovala sbírku Aloysia Bertranda Gaspard de la nuit (česky překládáno jako Kašpar noci; pozn. red.), jeho „obrazy na způsob Rembrandta a Callota“. Bratislava má nekonečnou hloubku reliéfu, je to město, kterého se nikdy nedokážete dotknout celou dlaní a nikdy nepoznáte všechny příběhy o tureckých obchodnících, kteří si na Dunaji postavili sklady, kudy proudilo do monarchie opium, a příběhy ze staré židovské čtvrti Vydrica, kde vzniklo bojové umění Krav Maga.    Kromě vcelku očekávatelného vztahu ke spiritualitě se vaše postavy vyznačují i problematičtějšími zájmy, jako jsou drogy, okultismus nebo pornografie. V těchto ohledech zřejmě Analfabet nebude – navzdory postavě Michala a nakladatelské nálepce „generační román“ – dílo výrazněji autobiografické. Jaké tedy byly vaše „devadesátky“?  Bratislava byla v 90. letech významnou křižovatkou afghánské a albánské heroinové cesty, v každém kebabu a pizzerii jste měli u kasy připravené dávky na prodej, byly v každém baru, někteří majitelé na tom slušně vydělali, v zadních částech podniků bratislavského podzemí byly všude sklady drog. Kdo tehdy Bratislavu znal, ví, že dobré podniky neměly okna, protože byly všechny v bývalých katakombách a sklepech. Okna měly pouze cukrárny pro rakouské důchodce, kteří objevili ceny operního představení.    Klíčovou roli v příběhu hraje slovenská metropole, opředená v knize mnoha mýty a legendami. Jaký vztah máte k Bratislavě vy sám a co podle vás tvoří její genius loci?  Jsem dítětem tohoto města, dálniční odbočky mezi Vídní a Budapeští, tajemného, ale vitálního orgánu středoevropského těla, co se roztahuje mezi našimi městy jako stanující křižáci první výpravy na pravém břehu Dunaje, jako židovští rváči z 30. let, kteří mlátili gardisty a potom prchali na parnících po Dunaji do Palestiny, jako ruské tanky v roce 1968 před Univerzitou Komenského. Její kouzlo spočívá v neviditelnosti, Bratislava není filmový festival, ani silvestrovský ohňostroj, je nenápadná jako změny na dunajském břehu a magnetická jako Teslův dětský pokoj.    Vy sám nijak netajíte své antipatie k Marianu Kotlebovi a jeho krajně pravicové straně ĽSNS (Ľudová strana Naše Slovensko), která má přitom podle průzkumů naději na velmi dobrý volební výsledek... Kotleba není ani extremista, ani fašista, Kotleba a jeho lidi jsou neonacisti, a tak je k nim třeba přistupovat, neonacismus není názor, ale zločin. Považuji je za zločineckou, antisemitskou, rasistickou stranu a podle toho se k nim i chovám.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Prostřednictvím románu, který svou zápletkou trochu připomíná některé prózy Miloše Urbana, se dotýkáte i řady filozofických, historických či společenských témat – kupříkladu otázky existence svébytného kulturního prostoru označovaného jako střední Evropa. Je to opravdu jen „literární žánr“ či „východní Evropa se sníženou mírou analfabetismu“, nebo má dotyčný pojem své hlubší opodstatnění?  Jediná věc, která ve střední Evropě kontinuálně neselhává a lze se na ni spolehnout, je literatura. Ona sama dokáže dostatečně přesvědčit o opodstatněnosti středu. Je specifická svými tématy, výrazovými prostředky, směsí iracionálních postupů a holých vět, nebo naopak bohatého jazyka věnovaného prázdnotě. Většinu našich životních pocitů jsme se naučili rozpoznávat díky této tradici, v ní se cítíme dobře.    Jeden z protagonistů v závěru zapochybuje o významu knih a literatury pro většinu populace. Jaké postavení má dnes literatura na Slovensku? A v čem spočívá – nebo by podle vás měla spočívat – její role ve společnosti?  Nevím, jestli má literatura „společenskou úlohu“, protože je příliš hluboko v jemných strukturách života na to, aby je dokázala hodnotit s odstupem sociologů. No snad je důkazem toho, že lidský život je především výsledkem neviditelných psychologických a kognitivních mechanismů, které nám umožňují kromě jiného konfrontovat se se schopností jazyka podávat důvěryhodný obraz veškerých podob života.   Analfabet se vzápětí dočkal nominace na prestižní cenu Anasoft litera. Jaký byl však čtenářský ohlas slovenského vydání? Na to je lepší se zeptat čtenářů.    Čeština je první jazyk, do kterého byl váš román přeložen? Spolupracoval jste nějak s Miroslavem Zelinským na jeho překladu? A jak se vůbec díváte na – podle mého dosti nešťastnou – praxi překládat slovenské knihy do češtiny, když vašim čtenářům nečiní problém číst naši beletrii česky? To je starý problém, který je jedním z důvodů rozpadu společné republiky. Velká část české společnosti si utvořila zkreslenou představu o slovenském umění a jeho protagonistech – výtvarníci a herci to měli trochu lepší –, a tak všeobecně panuje názor, že Češi se o slovenskou literaturu nikdy nezajímali.   Vy jste však knižně debutoval již v roce 2013 prózou Kandidát s podtitulem Denníky z odpočúvania, jejímž spoluautorem byl scenárista a hudebník Maroš Hečko. Jaké byly okolnosti vzniku této knihy, která se posléze dočkala i filmového zpracování?  To je už stará epizoda, kniha je pouze marketingovým produktem filmového scénáře a považuji ji za dodatek k filmu. Chronologicky však nevznikla kniha a následně adaptace, ale kniha zároveň se scénářem. Od začátku jsme pracovali na filmu a myšlenka knihy se objevila později.   K politice jste se coby spisovatel vrátil v roce 2018, kdy vyšel váš nejnovější román Otec bol v strane. Ten pojednává o čem? O rozpadu starého světa komunistického básníka, sběratele umění a utopisty. Odehrává se v posledních týdnech před pádem režimu.    Když jsme u té politiky – s jakými pocity se ohlížíte za uplynulými třiceti lety svobody, které nám přinesla sametová revoluce?  Jsem rád, že se to stalo, ale jsem zoufalý z toho, co všechno se nám nepodařilo. Největším problémem je sociální propad množství lidí, vyloučenost, prekérnost práce a života, a naopak boratovské manýry nové východoevropské buržoazie, která nic nepochopila.    Opomenout nemohu ani váš televizní diskusní pořad Večera s Havranom, který od roku 2014 týden co týden vysílá ve večerních hodinách RTVS (Rozhlas a televízia Slovenska) na kanálu Dvojka. Co vám osobně moderování tohoto pořadu dalo, a o co vás naopak připravilo? Připravilo mě o klid, ale zase mi dává možnost potkávat výjimečné lidi, uchovávat si zvědavost a víru, že ještě stále jsme zeměmi plnými odhodlaných, talentovaných a špičkových lidí.    Setkání s tolika předními osobnostmi slovenského veřejného života – včetně těch kontroverzních – vám jistě poskytuje nemalý přehled o náladách panujících ve společnosti. Jak Slováci hodnotí dosavadní působení prezidentky Zuzany Čaputové? A jak prožívají blížící se parlamentní volby? Zuzana Čaputová je klidná, přemýšlivá a razantní prezidentka, která ví, co dělá a co říká. Jsem rád, že se stala prezidentkou, stojí nad hašteřivými muži užíranými jejich falickými a testosteronovými poruchami a hysteriemi. Volby prožívají všichni jako společenskou hru s nejistým výsledkem.  {/mprestriction}  Michal Havran (*1973) je slovenský publicista a spisovatel, intelektuál s důkladným jazykovým a teologickým vzděláním, které získal na francouzských školách, a neúnavný komentátor společenského dění na Slovensku. Své články publikuje v denících, má vlastní relaci v rozhlase, ve veřejnoprávní televizi moderuje talk show Večera s Havranom. Vedle dvou knižních výborů z publicistických textů (Besnota, 2016; Obesíme ťa, 2017) vydal romány Kandidát (spolu s M. Hečkom, 2012), Analfabet (2016) a Otec bol v straně (2018). Román Analfabet, za který byl nominován na cenu Anasoft litera 2017, vydalo koncem roku 2019 v českém překladu Miroslava Zelinského nakladatelství Větrné mlýny.

Čas načtení: 2019-08-01 09:50:27

Zdeněk Neubauer, Ladislav Kováč: Listy o biologii (Korespondence 1975–1990 a další texty)

Kniha poskytuje pohled na život dvou mimořádných osobností české a slovenské biologie, filozofie a veřejného života. Zdeněk Neubauer (1942–2016) a Ladislav Kováč (*1932) začali svou akademickou kariéru jako vynikající biologové, aby pak během československé normalizace byli nuceni přežívat v nezáviděníhodných polooficiálních strukturách, zbaveni možnosti pracovat a učit. Nevzdali se, působili dál, a v roce 1990 se do akademického i veřejného života s plným nasazením vrátili. Větší část tohoto svazku, připraveného k vydání Lucií Novákovou a Antonem Markošem, tvoří dochovaná korespondence z let 1975–1990, která plasticky ilustruje duchovní zápasy a polemiky obou protagonistů. Dopisy jsou doplněny výborem článků z let po roce 1990. Pro lepší pochopení dobových souvislostí editoři proložili text vzpomínkami, samizdatovými články, životopisy a literárními odkazy.   Ukázka z knihy: INTERMEZZO 4 Směšné jánošíkovské výskoky Markoš Šedesáté výročí Republiky 1978, sobota, a my, mladí asistenti katedry, jsme se snad všichni nacházeli na sjezdu Čs. biochemické společnosti v zotavovně Bedřichov ve Špindlerově Mlýně. Dopoledne bylo volné (anebo jsme na program nešli, už nevím), a tak jsme se v mrazivém počasí vybrali nahoru na Labskou boudu. Přišla řeč i na to, že odpoledne bude valná hromada Společnosti, s volbou nového výboru; kandidátku jsme dostali. Shodli jsme se, že na kandidátce by měl figurovat i L. Kováč, kterého jsme dobře znali (a také jeho osud), a také byla ještě v čerstvé paměti ona aféra s nobelovkami (viz „Intermezzo I“).             I shodli jsme se, že by bylo dobré ho na kandidátku navrhnout – a nakonec to vyšlo tak, že návrh mám přednést já a slovensky: žiju v Praze, přítomní Slováci mě tudíž neznají, bude to zajímavé.             Sezení se odehrávalo v divadelním sále, na jevišti nasvícený výbor, obecenstvo v přítmí. Předseda (tuším to byl prof. Križko z Bratislavy) zasedání uvedl a pak zahájil volbu: má někdo návrhy ke zveřejněné kandidátce? Tak jsem přednesl svůj (náš) návrh a ozval se potlesk (asi proto, že v hledišti byla tma). Soudruh předseda se zakabonil a nakonec z něho vypadlo, že to není tak jednoduché doplnit na kandidátku nějaké jméno: to, co držíme v ruce, je seznam předem schválený na ÚV KSČ a s doplněným seznamem by tam museli napochodovat ještě jednou. Ozval se smích a tím to skončilo. Nedělali jsme si velké iluze, ale skutečnost, že i vedení nicotné společnosti musí schvalovat vrcholný stranický orgán, nás přece jen překvapilo. Bylo to zajímavé.             Po návratu jsem byl na koberečku u své šéfky, ale jak jsem pochopil, té předtím umyli hlavu seshora. Nic strašného, spíše výtka na téma: Teď, když Laco – samozřejmě také zásluhou úsilí a přímluv svých pražských přátel – mohl opustit vyhnanství a může se vrátit ke své práci, je třeba ho nechat pracovat a zbytečně na něho neupozorňovat. To mě přece mělo napadnout a nedělat kolem Kováče cirkus. Kováčovi pražští přátelé to neviděli rádi. Tím aféra skončila.             Napsal jsem mu tedy dopis, ve kterém jsem se omluvil za nepřístojnost a vyslovil naději, že nebude mít kvůli tomu nepříjemnosti. V odpověď jsem dostal dopis, který níže přetiskuji. Dnešníma očima vypadá možná poněkud mravokárně, ale pro mne to bylo něco úžasného – nic podobného jsem předtím nedostal – a tak jsem si ho odložil. Doklad doby.   L . KOVÁČ A. MARKOŠOVI, 18. 11. 1978 Milý Tonko, ďakujem Vám za Váš list. Podľa toho, ako mi o príhode na Biochem. zjazde hovorili moji bývalí spolupracovníci, ide len o nepatrnú epizódu; nemusíte preto mať obavy, že by mohla mať i najmenšie nepriaznivé dôsledky pre mňa, a verím, že ani pre Vás. Skôr Vám ďakujem za prejavené uznanie a dôveru.             Obávať sa netreba agresivity a nenávisti ľudí ako Zelinka, ľudí bez akéhokoľvek profesionálneho kreditu, úbohých vo svojom sadizme práve tak ako vo svojej nenávisti. Aj vtedy, keď nám takíto ľudia ubližujú, akokoľvek ťažko niekedy, sú mimo nás, sú skôr čosi ako živelná pohroma; ak ich vôbec berieme ako ľudí, zasluhujú si skôr iba náš súcit a ľútosť – sú to ľudia nespokojní a nešťastní. Alebo, povedané biblickými slovami, nevedia, čo činia; aspoň väčšina z nich. Obávať sa treba skôr ľudí, ktorých z profesionálneho hradiska oprávnene môžeme považovať za svojich kolegov, z ktorých mnohí sú našimi priateľmi, ktorí dokonca myslia rovnako ako my, ibaže sú nekonečne konformní, nekonečne zbabelí, nekonečne – nedá sa nič robiť, treba to tak povedať – nemravní. Dobrí na všetky strany, vlažní k dobru rovnako ako ku zlu, ochotní vykonávači príkazov zhora, vždy bez úhony prechádzali všetkými režimami, starší z nich protektorátom, stalinským obdobím, dubčekiádou… a ešte so zdarom prežijú niekoľko peripetií tohoto uponáhľaného záveru storočia. Najtrápnejšie je, keď tí z nich, čo majú dostatočné všeobecné vzdelanie, argumentujú – i úprimne sami pred sebou – implicitne ba niekedy i explicitne odvolávaním sa na Galilea: to oni v záujme vedy či dokonca v záujme vedeckej pravdy sa do roztrhania tela predávaj a kurvia! V skutočnosti im, žiaľ, zbabelým dušičkám, nejde o nijaké transcendentujúce ciele, ale iba o ich bidielko.             Pravda je taká, že keď sa sociálna štruktúra opotrebuje a ideovo vyprázdni – čo je dnes náš prípad – získavajú takíto ľudia navrch. Akokoľvek by nadávali na pokrytectvo, korupciu, hypertrofiu lží, duchovný úpadok, oni predovšetkým sú zaň zodpovední. A preto by raz predovšetkým oni mali byť volaní na zodpovednosť. A najmä oni by mali byť zaslúžene potrestaní.             Lenže v tom je celá zložitosť veci: Často sú to naši dobrí priatelia a máme ich radi; alebo sú to ľudia inteligentní a nemôžeme si nevážiť ich inteligenciu; alebo sú nám ľudsky zrozumiteľní a padne nám ich často ľúto. Väčšinou nie sme schopní im čokoľvek vytknúť – veď kto bude nahluchlému vytýkať, že je nahluchlý? Bez snahy ublížiť, z úprimnej a často premyslenej obavy, aby sme sa ich nedotkli, predsa len občas dáme im najavo svoju mravnú superioritu. To vlastne ste nechtiac urobili aj Vy svojim gestom na Zjazde. A to je to najhoršie, čo sa im môže stať; vtedy kdesi hlboko v nich zapiští ubíjaná a potláčaná ľudskosť; zamrví sa svedomie; zacítia nachvíľu svoju úbohosť. A zapnú sa okamžite kompenzačné mechanizmy: Keby nebolo Vás, nič z tohoto by nezacítili; kto je teda vinný, sú nie oni, ale Vy. V tom, priznám sa, mám jediné obavy z následkov onej zjazdovej epizódy pre Vás.             Stále považujem túto zjazdovú epizódu len za modelový prípad čohosi všeobecnejšieho, čo by som rád v tomto liste analyzoval. Viem si predstaviť, ako Vám všetci hovorili: bolo to nerozumné, naivné, nikomu to neprospelo, poškodilo to ‚veci‘, vede, Slovensku, Kováčovi, Markošovi atď. Nemyslím si, že možno jednoducho povedať: Naopak, bolo to rozumné. Ale práve tak nemožno povedať, že to bolo nerozumné. Je nerozumné ísť hlavou proti múru; bolo by dnes nerozumné postaviť sa na Václavské námestie, poliať sa benzínom, zapáliť sa a nechať nejaké protestné vyhlásenie napr. proti korupcii na vysokých školách. Múdrosť z poviedky o cisárových nových šatách nie je celkom jednoduchá: mnoho podmienok sa musí zísť, aby nevinný detský hlások konštatujúci, že cisár nemá šaty, zvrátil dejiny. Rozumnosť konania znamená v podstate optimalizáciu konania, zváženie ziskov i strát, zváženie rizika, zváženie pravdepodobnosti výhry a prehry. Možno, že v každej takejto ‚rozumnosti‘ je už aj kúsoček nemravnosti. Lenže kto je mravný v nemravnej dobe? Ten, kto si zachová čisté ruky iba preto, lebo s nimi nikdy nič neurobil? Ten, kto efektným, no zbytočným gestom zavrel si navždy možnosť k akémukoľvek uváženému pozitívnemu konaniu? A či naopak ten, kto v úprimnom presvedčení, že slúži veľkému mravnému cieľu používa akékoľvek prostriedky? Každý z nás sám musí byť pre seba sudcom; a predovšetkým sami pred sebou zodpovedáme sa za mieru svojej mravnosti či nemravnosti. Z biologického hľadiska každý z nás optimalizuje svoje správanie tak, aby maximalizoval svoje prežitie; všetci sme teda vlastne iba sebci; lenže pre niekoho sa jeho Ja začína a končí ním samým, kým pre niekoho iného súčasťou jeho Ja je i kulturne dedičstvo minulosti, i veľké ideály ľudstva, i potreba pravdy, a úsilie o vlastné prežitie je takto súčasťou úsilia o čosi, čo našu individuálnu fyzickú i psychickú existenciu ďaleko prekračuje. Ideály mravnosti, v ich čiernobielej jednoznačnosti ‚áno, áno – nie, nie‘ nám slúžia iba ako pomôcky v hľadaní optimálnej stratégie, ktorej zmyslom je aj ich vlastné uchovanie, utvrdenie a rozvinutie.             (Sú, pravda, okamihy, keď každá optimalizácia končí. Keď jediný spôsob, ako človek môže ostať sám sebou – v tom transcendentujúcom zmysle, v ktorom Ja obsahuje v sebe ľudstvo a možno vesmír – je ten, že stojí bezohľadne a nekompromisne vo svojej pravde, a to i za cenu vlastného zničenia. Lenže to sú výnimočné okamihy v živote jedincov i v živote spoločenstiev; príležitosti k hrdinstvám. Všedné dni, všedné mesiace, všedné roky, ktoré teraz žijeme, nie sú výzvy ani príležitosti na hrdinstvá; prichodí nám žiť v nich uvážený, triezvy, nevzrušujúci život bez výbuchov vášní, bilancujúci medzi cynizmom a beznádejou na jednej strane a naivným romantizmom na druhej.)             Vy, Vaša generácia to máte omnoho ťažšie, než sme mali my. Voľby, pred ktoré ste stavaní, sú zložitejšie a vyhliadky neistejšie. Vieme dnes už oveľa viac o dynamike zložitých systémov a to, čo vieme, nám nezjednodušuje konanie: Vieme dnes, akú dôležitú rolu hrajú nestability v tejto dynamike, no vieme i to, že o trajektórii, ktorú bude systém za nestabilitou sledovať, rozhodujú fluktuácie, náhoda. História sa nám iba ex post javí ako čosi racionálne: koľkí z tých, ktorým ‚budúcnosť dala za pravdu‘, vďačili za to v skutočnosti iba typu fluktuácie, ktorá sa realizovala?! Toto je iný aspekt ‚rozumnosti‘ nášho konania: ak ho budúcnosť ocení, bude správne, ak ho zatratí, bude nesprávne. Viac než kedykoľvek v minulosti, zásluhou Thoma, Prigogina či Eigena rozpoznávame veľkosť svojej slobody i veľkosť svojej zodpovednosti.             Píšem Vám toto všetko, Tonko, preto, lebo viem, v akej zložitej situácii se na fakulte nachádzate a ako často sa musíte rozhodovať a voliť. Načúvajte predovšetkým svojmu vlastnému hlasu, snažte sa ostať čistým najmä sám pred sebou; usilujte sa o to, aby ste sa stali silnou osobnosťou, čo v podstate znamená človekom so stabilnými hodnotami. Naša spoločnosť, bohužiaľ, nemá hodnoty; hľadajte ich preto inde; pre nás, ktorí sa profesionálne zaoberáme vedou, je to ľahšie než pre iných, pretože veda, usilujúc o pravdu, uľahčuje výstavbu systému hodnôt. Tak sa mi zdá, že to hlavné, čo musíme robiť v zložitej spoločenskej situácii, v akej sme nútení žiť, je robiť poriadne svoju robotu: usilovať sa o profesionálnu perfektnosť vo výskumnej práci a vo Vašom prípade aj dobre učiť, to znamená v podstate robiť dve veci: byť vzorom mladým ľudom a nútiť ich k vlastnému mysleniu.             To sa mi javí ako jediná možnosť obrany pre prípad, že by tí, kterých ste sa na zjazde dotkli, mali Vám to mať za zlé a chceli Vám prípadne v budúcnosti škodiť. Ináč na celú vec čo najrýchlejšie zabudnite, aby ste mali pokoj a sústredenú myseľ na tie veci, ktoré sú teraz před Vami: úspešnú prácu s trypanozómami, čo najplodnejší pobyt na zahraničnom pracovisku, kvalitnú pedagogickú činnosť. To všetko sú tiež dôležité stupne na to, aby ste raz mohli Vy vo výbore biochemickej spoločnosti – či v inom orgáne našej vedy – ovplyvňovať duchovný život v našej krajine.             Je nesporné, že Zelinkovcov (i iných) musia v týchto funkciách vystriedať ľudia profesionálne zdatní a osobne statoční; a jednoduchá matematika ukazuje, že to budú musieť byť ľudia z Vašej generácie. V tomto i inom môžete, samozrejme, naplno počítať s mojou podporou.             Srdečne Vás i Vašu manželku zdraví             Laco   Ladislav Kováč (*1932) je emeritný profesor Univerzity Komenského v Bratislave. Rodák zo Závažnej Poruby vychodil ľudovú školu v rodisku a gymnázium v Liptovskom Mikuláši (1942–1950). V Prahe absolvoval Karlovu univerzitu (1950–1954) a doktorandské štúdium (ašpirantúru) na Karlovej univerzite a v Československej akadémii vied (1954–1957). Od roku 1957 bol učiteľom na Prírodovedeckej fakulte Univerzity Komenského v Bratislave, kde bol od roku 1964 vedúcim katedry biochémie. V normalizačných čistkách (1970) bol z univerzity prepustený a potom bol zamestnaný ako chemik v Psychiatrickej liečebni v Pezinku (1970–1976) a výskumník v Ústave fyziológie hospodárskych zvierat SAV v Ivanke pri Dunaji (1976–1989). Bol ministrom školstva SR (1989–1990) a veľvyslancom Českej a Slovenskej federálnej republiky v UNESCO (1990–1991). Pôsobil ako hosťujúci profesor na inštitúciách vo Francúzsku (1964, 1967, 1984, 1987), Nemecku (1968), Spojených štátoch amerických (1969–1970), Švédsku (1985), Argentíne (1988) a Rakúsku (1997–1998). Je zakladajúcim členom Slovenskej akademickej spoločnosti a čestným členom Učenej spoločnosti Českej republiky.   Zdeněk Neubauer se narodil 30. 5. 1942 v Brně, zemřel 5. 7. 2016 v Praze. V letech 1960–1965 studoval na Přírodovědecké fakultě UK v Praze, promoval v oboru mikrobiologie a virologie. V letech 1965–1970 studium na Filosofické fakultě UK (epistemologie a logika); současně v letech 1966–1970 absolvoval postgraduální studium v Mezinárodním ústavu pro genetiku a biofyziku v Neapoli; výzkum regulace životního cyklu bakteriofágů. V letech 1970–1983 působil jako vědecký asistent na katedře mikrobiologie Přírodovědecké fakulty UK Praha (řízené dědičné přestavby genomu; morfologie a morfogeneze bakteriálních kolonií). V letech 1982–1989 byl programátorem u firmy META, kromě toho jako soukromý badatel přednášel a psal články pro "paralelní kulturu" z v oblasti epistemologie, teoretické biologie a dalších směrech poznání. V letech 1990–1996 založil a posléze vedl katedru filosofie a dějin přírodních věd na Přírodovědecké fakultě UK v Praze; současně (do roku 2000) byl členem Centra pro teoretická studia UK a AV.   Nakladatelství Malvern, Praha, 2019, 1. vydání, váz., 514 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-06-20 06:34:17

Peter Juščák: A nezapomeň na labutě! (ukázka z knihy)

Autor v románovém zpracování zachycuje skutečné osudy žen odvlečených po druhé světové válce do sovětského gulagu z různých koutů střední Evropy, přičemž jeho protagonistka Irena Kalaschová pochází z Československa. Umělecká výpověď o stalinských trestaneckých táborech je o to působivější, že zlo je tu pácháno na ženách, zpravidla zcela nevinných a ocitnuvších se na Sibiři často z těch nejabsurdnějších důvodů. Ústřední příběh Ireny Kalaschové je o fatální nespravedlnosti, ztrátě rodiny a přátel, o utrpení a mateřské lásce, o vzdoru a vůli nikdy se nepoddat. Prostřednictvím jejích osudů nahlédneme do života ženského kolymského lágru na Dálném východě. Tvoří ho nejen trestankyně žijící a pracující v otřesných podmínkách, ale i řada dalších tragických či bizarních postav, zejména dozorkyň. Ti všichni vytvářejí předivo složitých vztahů, avšak táborový svět není rozdělen na dobré a špatné, ale na lidi s nadějí a bez ní. Už v roce 2001 vydal Peter Juščák knihu Odvlečení, v níž shromáždil autentické výpovědi a svědectví o osudů občanů unesených do sovětských gulagů. Je v ní zaznamenaný i příběh Ireny Kawaschové, která v strašlivých táborových podmínkách přivedla na svět dítě. Peter Juščák z ní posléze učinil hrdinku svého románu. Irena v něm stojí před krutou volbou připomínající tu Sophiinu z románu Williama Styrona: buď podepíše souhlas s adopcí, jež znamená jistou perspektivu pro dítě, ale nulovou šanci pro matku, či souhlas k adopci nedá a dítě pošlou do některého ze sovětských dětských domovů, v nichž nemusí přežít, ale matce zůstane jakási naděje, že ho jednou získá zpět. Jak se rozhodne?   Ukázka z knihy: Barák číslo dvě 1 V baráku číslo dvě, podobně jako ve všech ostatních, je dvě stě padesát míst. Není to žádná náhoda, že je jich právě tolik, ani o duši méně, ani více. Dvě stě padesát je magické číslo, je úředním pomocníkem, přímo až zaklínadlem. Pozoruhodné na něm je, že přestože se s ním pracuje, není nutné znát ho příliš důkladně, ba ani čísla, která mu předcházejí, dokonce není třeba ovládat žádné početní operace, jako je násobení a dělení. S číslem je zapotřebí umět pracovat, což platí zejména pro dozorce, jimž běžné počítání dvojciferných čísel zatím dělá problémy. Ještě víc to platí pro úplné začátečníky, kteří mají za sebou jen krátký kurz rozlišování nepřítele a počítání na jedné ruce, zkrátka, pokud jde o analfabety. Pro úplnost je nutné dodat, že magickou dvě stě padesátkou svět nekončí. Za ní následuje mnohem tajemnější číslo – rovná tisícovka. Často se říká tisíc sem, tisíc tam, ale opravdu pracovat s tímto obrovským číslem dokáže málokdo. Pokud v zóně nastane případ, že dozorci potřebují počítat do tisíce, zpravidla už přivolají někoho s ukončenou základní školou, nejčastěji Naďu či Olu, v nejhorším i posměvačnou Parasku.      Analfabetické počítání do dvě stě padesáti prý v revolučních dobách vymyslel sám Felix Dzeržinskij, zakladatel Čeky, aby ulehčil počítání zajatých buržoustů, kulaků a jiných nepřátel mladé sovětské moci. I velcí pedagogové by tu jednoduchost obdivovali. Celý fígl spočívá v rychlokurzu počítání do pěti – jeden, dva, tři, čtyři, pět. Kolik prstů, tolik čísel. Bystřejší voják si početní úkol osvojí rychle, jednu dlaň použije na počítání prstů, ukazováčkem druhé ťuká do jednotlivých prstů, aby se nezmýlil. Párkrát si to zopakuje a za chvilku je vyškolený, a hned může stavět zajaté nepřátele do řad – co voják, to prst. Jeden, dva, tři, čtyři, pět, pět prstů – pět nepřátel.      Když voják nebo dozorce zvládl první lekci, nakreslil na papír pět čárek a postup zopakoval. Jeden, dva, tři, čtyři, pět – a prvních pět nepřátel přeškrtnul dalšími pěti. Obrázek s pěti svislými čárkami přeškrtnutý pěti vodorovnými se nazýval kastlík, dohromady jich tedy bylo deset. Pět kastlíků byla kopa a každý počtář už spočítal, že měla padesát členů. Pět kop představovalo hromadu, rovných dvě stě padesát duší.      Počítání do pěti zvládl každý poměrně rychle, dokonce i Paša, známý svým nepřátelstvím ke vzdělancům i ke vzdělávání. Takhle počítali vězně při nástupu do vlaku už v polském Samboru. Vinou drobných chyb při zápisech čárek museli vojáci počítání mnohokrát opakovat. Nervózně stavěli vězně po pěti, posouvali je dopředu, potom dozadu, jenomže se spletli a začali znovu. Kastlíkový systém se čerstvě vyškoleným dozorcům vzpíral, marně počítali čárky a přeškrtávali je novými, pokaždé nějaký čertík vystrčil růžky a jejich práci zmařil. Vystrašeným vězňům se zpočátku zdálo, že počítání podléhá neznámému utajení anebo šifrování, ale nikoho nenapadlo, že mladí pohůnci tisícovek lidí na východ neznají jiná čísla než ta, co jsou jasně deklarována na dlani jedné ruky. Po setmění se počtářské znalosti ozbrojeného doprovodu ještě zhoršily. Dva vězni nekonečné počítání nevydrželi, nejprve odpadl jeden Polák. Odtáhli ho po sněhu do baráku zostřeného režimu a místo něho přivedli čerstvého vězně, aby počty seděly bez jakýchkoli pochyb. Když odpadl druhý, už se jim to zdálo podezřelé, proto než ho odtáhli, párkrát do něho kopli, aby se přesvědčili, jestli nesabotuje jejich počítání. Nato se přihlásili dva Němci z Gelnice, nabídli své počtářské služby, a když dozorci usoudili, že v tom není utajený záměr, počítání povolili. Gelničané spočítali nastoupená transport za čtvrt hodiny a všichni mohli s úlevou nastoupit do dobytčích vagonů. 2 Baráky v zóně jsou navlas stejné. Poschoďové pryčny jsou rozmístněny do dvou řad. Jedna vpravo, jedna vlevo. Mezi stěnami a pryčnami je úzká ulička, středem baráku mezi pravou a levou řadou zase širší. Uprostřed trůní velká hliněná kamna s litinovou deskou, kolem nich jsou dřevěné stojany na sušení oděvů. Vzadu v rohu stojí paraša, sud od nafty plnící roli obrovského nočníku pro případ noční potřeby, nebo i denní, když venku zuří vichřice.      Irena se uchýlila na svou pryčnu a z hlavy vypustila Žeňu i její dnešní bláboly. Rukavice schovala do kouta, posadila se a šustící sláma v ní vyvolala pocit vytouženého soukromí. Teď si všimla sazí na rukou. Ze začouzených hrnců se zažraly tak hluboko, že umýt ruce nebude vůbec jednoduché. Marně je máčí celý den ve vodě, bez mýdla jsou dlaně sice čisté, ale zůstanou poseté černými vráskami. Na sobotní návštěvu by ráda přišla jako bývalá zdravotní sestra – čistá duše, čisté ruce, takhle si chce vzít syna do náruče. Před chvílí si otřela obličej mokrý od roztálých vloček a přitom vůbec nepomyslela na saze, rukáv blůzy je od nich celý černý.      Poprosí o zrcadlo, zlodějky se jí snad nevysmějí. Nemá nic na výměnu, u chleba byla krátce, potom musela k nádobí a kdo jí uvěří, že jde z kuchyně a nic neukradne? Zrcadlo se v baráku půjčuje, ale něco za něco. Potřebuje hlavně mýdlo, to svoje vymydlila a zbývající kousíček jí před týdnem někdo ukradl, když si ve studené vodě oplachovala obličej. Nové bude možná za měsíc, jestli ho přivezou. Teď by ale pomohlo trochu sádla, to zažrané saze rozpustí, zbytky utře do hadru a ruce si umyje horkou vodou z kuchyně. Jenže sádlo na ruce nezíská jen tak a s černými prsty nechce sahat pod matraci, má tam poklady, co vezme do Bujčanu. Dělá jednu hloupost za druhou, proč tak lacině prodala kuchařské velitelce zprávu, že Šota umí opravovat děravé hrnce? Mohla se udělat důležitou, vymyslet si průpovídku o drátování, potom do toho zamontovat výjimečného Šotu a požádat o odměnu. Mohla navrhnout chleba se sádlem, to je neškodný a pochopitelný požadavek.      Odhrnula slámu a zkontrolovala dary určené na sobotní cestu. Jsou tam, nezmizely, kriminálnice mají před ní jako před bývalou medsestrou jakýs takýs respekt. Opřela se o prkennou stěnu a sledovala čerstvě dokončenou výšivku na stěně u nohou. Je to kousek tmavohnědého silného plátna se stejně tmavou výšivkou letící labutě. Na první pohled vypadá výšivka jako pro slepce, všechno je v jedné barvě, podklad i nit, a přece má zajímavé kouzlo. Teď, když je stará pytlovina napnutá, působí labuť jako vytesaná do skály. Vyšívala ji po večerech celé týdny a pozítří ji vezme do Bujčanu, daruje ji Kátě.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}      Prostou Káťu objevil před třemi lety Šota a stala se Ireninou spásou. Přijala jejího syna Ivana jako svého, přitiskla si ho na bílé prsy a zachránila ho před táborovým hladem. Kojila ho, houpala, s vlastními dětmi ho proháněla po kuchyni a neduživé dítě z lágru vyrostlo. Dobrosrdečná Káťa ani nepostřehla, jak Irenino zoufalství proměnila v naději. Jenomže tříleté děti se musí vrátit do zóny. Táborové děti jsou státní, ty tříleté rozdělují do dětských domovů na Pevnině... Po někdejším hladu se tedy ohlásila nová katastrofa.      Návštěvy má Irena povolené, přirozeně, jen za dobré výsledky a včera jí velitelka strážní služby Kiša Golubovová březnové povolení vystavila. Proto teď štrachá ve slámě a kontroluje drobnosti, má trochu cukru i tabák pro Kátina muže. Opět se cítí jako matka, uvidí svého syna. Když na něho pomyslí, pokaždé se jí vzrušením zrychlí dech, ale stačí, že se setmí, že usíná na své pryčně, a už se přemáhá, aby se žalem nezadusila. Proč dnes do ní Žeňa zaryla tak hrubým způsobem? Mají málo společného trápení? Anebo si se svým úsměvem chtěla zahrát na světici Xeňu? 3 – Tahle plavba skončí a bude lépe, – utěšovala Xeňa bezvládnou Irenu v dusivém podpalubí lodi. Plavily se z Vladivostoku do Magadanu, a když se Xeňa doslechla o Irenině nešťastném porodu ve vlaku, přisedla si k ní, držela ji za ruku, přikrývala ji spolu s Katalin, mezi ruskými ženami pro ni sháněla kousky chleba a počítala dny do příjezdu na pevnou zem.      – Ještě pět dnů, ještě čtyři, tři... a potom vyjdeme ven, bude svítit slunce, ucítíš čerstvý vítr a bude ti lépe. Jistě tam mají i nějakou ošetřovnu.      Irena dýchala zkažený vzduch podpalubí, dusila se, ne a ne se zmátořit po těžkých horečkách. Držela se podaných rukou, jednou to byla Katalin, jindy Xeňa, a cítila, jak jejich hojivé teplo putuje do jejích žil a vrací ji zpět mezi živé.      Ošuntělá loď Felix Dzeržinskij dorazila do Magadanu koncem srpna. V chladném sibiřském létě moře bouřilo, vzpínalo se a zas klesalo, dosahovalo až k obloze s temnými mraky. Vodní tříšť z hřebenů vln pronikala do vzduchu, do očí, do šatů, studený slaný vzduch byl všude, i hluboko v podpalubí. Zničený oděv ženám navlhnul a třásly se zimou. Spásonosná pevnina se na první pohled zdála vykoupením, všichni věřili, že na souši je už nemůže postihnout nic horšího, než bylo putování na konec světa.      Až později se Irena z útržků hovorů dozvěděla, že poslední večer se někde na lodi odehrál nepříjemný incident. V některé tmavé chodbě se strhnul křik následovaný voláním o pomoc. Xeňa tam vběhla, ale někdo ji zasáhl nožem a zahnal zpátky. Tři nebo čtyři příšery křičící ženě zacpaly ústa, marně se seběhly i další, muži je rozehnali kopanci a hrubými nadávkami. Xeňa si ovázala krvácející ruku hadrem a běžela pro pomoc. Dozorci se bavili na palubě, také oni měli nebezpečné plavby plné zuby. Xeňa se jim nezdála. Co chvíli tu vřískají nějaké ženštiny, kdesi vpředu prý rodí žena, hubatá bába se bezostyšně dožadovala teplé vody. Proč rodí právě teď? Neumí počkat do zítřka? Bábě museli zacpat pusu, a už je tu druhá, kdo to má poslouchat? Modrooký mládenec v uniformě se na vystrašenou Xeňu usmál, těžko říct, co si myslel o další neodbytné babizně, líně vstal a prosící Xeňu nečekaně kopl do břicha. Spadla zpátky ke schodům, jen taktak, že se chytla zábradlí a neskutálela se do podpalubí.      Znásilněné ženě se podařilo utéct až ráno. Vyběhla na palubu v potrhaných červených šatech a s rozcuchanými vlasy, jednou rukou si zakrývala odhalená prsa, druhou si pomáhala u železného zábradlí. Rozběhla se k okraji paluby, vyskočila k ramenu jeřábu na spouštění záchranného člunu, vyplašila hejno racků a vzápětí se vrhla mezi ně. Skřehotaví rackové se rozletěli na všechny strany, ženin křik se zaryl do vzduchu, na okamžik přehlušil skřehotání ptáků i hukot moře a spolu s ní zmizel ve vlnách.      Zpráva o incidentu se rychle rozšířila po celé lodi. Kam se to po úmorné cestě dostali? Zděšené ženy chodily za dozorci, ale oni jen máchli rukou, na co skákala přes palubu, hlupač- ka. Teď nastanou zbytečné starosti, osoba bude chybět v seznamech a jim přibude práce. Když nepochodily u dozorců, vyhlédly si námořníka u záchranných člunů. Dvě Rusky mu objímaly kolena, aby něco udělal aspoň on, mají přece záchranný člun! Starý mechanik v zaolejovaných montérkách se vymluvil na jiné povinnosti. Kdyby se měl starat o každého hlupáka na této lodi, nikdy by do cíle nedopluli. Lhostejně se opíral o rezavou stěnu strojovny a právě něco vykládal zvědavým vězňům v umouněných civilních oblecích. Nenechal se vyrušit křikem žen ani jejich škubáním za tlusté kalhoty. Stál s hořící cigaretou uprostřed prosících žen, vypouštěl kouř nad jejich rozcuchané hlavy a po chvíli, když mu došla trpělivost, setřásl je ze sebe jako otravný hmyz. Vyndal cigaretu z pusy a s úšklebkem recitoval:      – Kolyma, Kolyma, čudnaja planeta, dvenadsať mesjacev zima, ostalnoje leto...      Planeta! Ona byla cílem půlročního putování! Námořník svůj výklad doplnil zprávou, že Magadan není jen přístav, ale i město s úřady, distribučními tábory, sídlištěm a také s divadlem! To všechno slouží pro správu desítek, stovek táborů. Čudnaja planeta. Jinak tu není nic.      – Jenom ptáci a ryby, – smál se. – Potom ještě náš Felix Dzeržinskij a možná nějaké letadlo, pokud sem doletí, – ukázal prstem na šedou oblohu.      Jenomže ani ponurý Magadan ještě nepředstavoval konec ztraceného světa. Na severu, za hradbou hor, vážení cestující, tam pramení desítky řek a společně tvoří rozsáhlé povodí největší z nich, Kolymy. Je to země temných hor, nedostupných dolin, tisíců kilometrů meandrujících řek, nekonečných bažin se svou vzornou matkou Kolymou. Všechny vody se s pomalou a neodvolatelnou určitostí valí k polárnímu kruhu a potom dál na sever.      – Tam pojedete, – řekl a cigaretou ukázal směr budoucí cesty. – Tam vozíme všechny.      – Ale ona, ona...! – zuřivě křičela Xeňa a ovázanou rukou s krvavými fleky ukazovala na rozhněvané moře.      Muž přimhouřil šikmé oči a plivnul cigaretové sliny hned vedle ní.      – Jaká ona? – řekl. – To není ona. To jste vy! Všechny do jedné, – řekl bez jakéhokoli zveličování.      Planeta Kolyma... Skutečnost, že sem z pevniny nevedly žádné cesty a jediný přístup do prokletých končin znali jen stěhovaví ptáci a mořské ryby, dělala z tohoto města ostrov neuvěřitelné osamělosti. Lepší název než Planeta se mu nedal vymyslet...      V poskakujícím nákladním autě se pod plachtou ženy tiskly k sobě a ohřívaly se navzájem. Irena cítila teplo Xenina ramena, cítila v ní oporu a naději, že jejich sblížení ji může zachránit. Xeňa seděla bez pohnutí. Ovázané rány na ruce si nevšímala, pozorovala ustrašené ženy naproti a k velkému překvapení se usmívala. Nedůtklivý úsměv v tak velkém strachu zpočátku působil jako vítězství. I další dny v distribučním lágru dával jakousi naději, že Xeňa zná návod, jak nad surovostí divného světa zvítězit. Jenže Xeňa se svým úsměvem zkameněla. Už to nebyl úsměv, spíš úšklebek, a naznačoval něco znepokojivého, vždyť ani třetí, ani čtvrtý den nic nejedla. Ležela na pryčně, dívala se do stropu, a i před Irenou kroutila hlavou, jako by předem věděla, co jí chce pacientka z lodi říct. Nakonec Xeňa svůj záměr prozradila:      – Moje noha tuhle pekelnou bránu nepřekročí, – zašeptala a stiskla Ireninu dlaň. – A ty mi pomůžeš...      Mnohé obyvatelky magadanské distribučky s ní trávily nekonečné dny čekání a žádná ji nepřesvědčila, aby něco snědla. Xeňa mlčela, slábla a pomalu odcházela. Irena si zoufala. Ještě nedávno byla její oporou a nadějí, a jak rychle se jejich role vyměnily. Poprosila Danutu, aby ji povzbudila ona, je starší, zkušenější, třeba na ni Xeňa dá.      – Když se usmívá, asi je jí dobře, – ukončila Danuta deba- tu o Xenině záchraně. – A ty ještě budeš potřebovat hodně sil pro sebe, – řekla nakonec jako výčitku.      Xeňa už Irenu nevnímala. Občas otevřela oči, ujistila se, že je u ní, jemně pohnula dlaní a zase je zavřela. Neposlouchala křik, mumraj, hádky ani nářky žen, nic.      – Ukradli mi chlebááá...! – ozval se jednou vpodvečer zoufalý plačtivý hlas z kouta baráku. Ireně probleskl hlavou její nedávný hřích z vlaku, také ona tehdy snědla chleba, co jí nepatřil. Trhla sebou, pocit viny ji opět připravil o klid a hned nato pocítila křečovitý stisk ruky. Xeňa spala, svírala Ireninu dlaň a její svobodný úsměv se pomalu proměňoval v masku. Tak je Xeňa opustila. Tolikrát si o ní povídaly, tolikrát hledaly příčinu jejího zvláštního chování, na nic nepřišly, nemohly se shodnout, jestli její odchod byl vítězstvím nad vězniteli, anebo naopak prohrou na samém začátku. 4                                                                 Společné posezení je nejpříjemnější u velkých zděných kamen uprostřed baráku. Při bouřce jsou místa u kamen obsazená od rána do noci, jindy je všechno obložené promočenými a propocenými svršky a válenkami. Na dusivé výpary z vatovaných kabátů je třeba si zvyknout, jinak by se posezení u kamen stalo pekelným trestem. Fajnový nos zde nemá místo, kdo chce po večerech vyšívat, nemůže mudrovat nad tím, co všechno se vypařuje z upatlaných hadrů. Také březnový buran semkl několik žen kolem slabé žárovky. Seděly na nízkých špalcích, oči zabořené do svých pláten z pytloviny, jen Tinda měla v rukou jemnou šedou látku z pytle od mouky. Tinda je v zóně privilegovaná. Posedí si s ženami, ale každá cítí její odstup i obavy, které kolem sebe táboroví chráněnci šíří. U nich člověk nikdy neví, jak na tom je. Je to jako hra s divokou kočkou: přede ti, přede, a najednou ti zatne drápy do obličeje.      – Irena jde v sobotu do Bujčanu, – ohlásila prostořeká Saša všeobecně známou novinu. – A přímo na synovy narozeniny, pátého března mu byly tři roky!      Saša si nikdy nesedne, jen postává, pozorně poslouchá, dívá se ženám na zhrublé prsty, sleduje, jak zápasí s jemnými i silnými nitěmi, předvídá, jakým směrem se bude ubírat nový vzor, radí jim a vzápětí chválí jejich trpělivost a šikovnost. Dalo by se o ní říct, že je kibic mezi vyšívačkami. Má dobrou paměť, v hlavě udrží všelijaká data, důležitá i zbytečná, zapamatovala si jména a příběhy všech žen, i těch, které se v jejich zóně jen mihly a potom se ztratily v pavučině jiných zón. I po roce umí lidské osudy dopodrobna převyprávět, nic z nich neubere, a pokud přidá, tak jen proto, aby každé ženě, která si to zaslouží, vylepšila tvář.      Dlouhou chvíli při pozorování vyšívaček si krátí tím, že jim upravuje vlasy. Na nic se neptá, jen se ujme práce, natáčí ubohé chomáčky na dřívko, dřívko na konci rozštěpí a do mezírky zasune koneček vlasů. Potom nasliní prst, natře jím cívku a vyrobí lokýnky. Neodeženou ji, své zkrášlování každá snáší klidně a pro Sašu je to velká odměna.      Teď na ni Tinda vrhla nevrlý pohled, posunula si brýle na nose a gestem naznačila jejich důležitost. Brýle mají pro vyšívačky cenu zlata, kolují po baráku a jsou nerozlučně spjaté s dobrou vůlí jejich majitelky. Překvapeně se zeptala:      – A to ji pustili? – No a? – Děcku jsou tři roky, mělo by jít do domova! – prohlásila Tinda.      – Ale Káťa ho chce adoptovat, – oponovala Saša. – Podívejme se... rozdávat děti po vesnicích, – zahudrovala Tinda.      Ženy mlčí. Vědí, že Irena se musí rozhodnout. Buď syna nechá Kátě, anebo jí ho vezmou do domova. Nikdo teď nechce být v její kůži.      – V listopadu jí návštěvu zatrhli... – zmínila Saša jeden Tindin nevysvětlený čin a raději od ní odstoupila stranou, aby se pojistila proti nečekanému útoku.      Tinda nezapomíná. Stalo se, že jí Irena na podzim zkřížila cestu. Byla to taková aféra s chlebem. Irena společně s Pípačkou krájely chleba pro celý tábor. Když se této důležité funkce ujaly ony dvě, přestaly stížnosti na nestejné kousky a ve skladě najednou neměli starosti s chybějícími bochníky. I přesto jim Tinda důvěrně pošeptala, že chleba krájejí špatně. Ani závaží prý nemají v pořádku a měly by s tím něco dělat. Ženy převážily závaží, nic mu nechybělo. Počty chleba seděly, nakrájené kousky také, tak co od nich chce?      To se ukázalo za pár dnů, když jim ráno chybělo šest bochníků. Všechno sedělo na gram, nakrájené kousky i počet pecnů, kam se tedy poděl chybějící chléb? Tehdy jí za trest zakázali návštěvu a Pípačku přeřadili do kuchyně k nádobí. Pípačce to nedalo. Poradila Ireně, aby převážila pár bochníků večer při převzetí i ráno před krájením. Světe div se, opravdu, chleba se do rána odlehčil o pár gramů... no a chlebovou agendu v hlavním skladu měla na starosti právě Tinda. Jistě věděla o tom, jak ve skladu den předem namáčely chleby do vody a v kuchyni je potom uložily na police ke kamnům. Nějaký bochník si takhle ve skladu ušetřily a odnesla si to Irena s Pípačkou.      – Trestat děti by mělo být zakázané, – řekla rezolutně Irma. – Když vyhodili z nemocnice ji, budiž. Ale dítě? Proč trestat dítě? – Co to pleteš, katoličko? – obořila se na ni Tinda. – Koukni se na zlodějky! Rychle, rychle na plot a nadělat děti! Zlodějkám se nedivím, ale Irena?    – Nepustit matku k děcku! – urazila se Saša. – Co ty víš o dětech?  Peter Juščák (1953), slovenský prozaik, publicista a inženýr, vystudoval Vysokou školu dopravní v Žilině. Působil v různých technických povoláních, v Československém rozhlasu v Košicích, v denících Smena a SME. Ve svých reportážích se věnoval především společenské a sociální tematice. V roce 1994 načas opustil novinařinu a pracoval v Německu, mezi lety 2000–2003 působil v literární redakci Slovenského rozhlasu. Žije v Bratislavě. Napsal několik próz, rozhlasových her, reportáží, dokumentárních pásem a filmových námětů. Z prózy se jedná například o povídky Milovanie so sochou Miriam (1995) nebo o román Balkan blues (2018), dále napsal monografii Michal Kováč a jeho bremeno (2003) nebo dokumentární vyprávění Odvlečení (2001).Ze slovenského originálu … a nezabudni na labute!, vydaného nakladatelstvím Kalligram v Bratislavě roku 2014, přeložila Eva Josífková, 400 stran, vydalo nakladatelství PROSTOR, v českém jazyce vydání první.  

Čas načtení: 2024-03-01 14:29:33

Policajti monitorujú budovy Vysokej školy výtvarných umení v Bratislave pre údajné bezpečnostné riziko

29.2.2024 (SITA.sk) - Tri budovy Vysokej školy výtvarných umení (VŠVU) v Bratislave budú monitorované políciou 24 hodín a sedem dní v týždni až do odvolania. Ide o reakciu na eliminovanie.....

Čas načtení: 2024-03-07 14:30:45

Poľsko žiada vydanie slovenského podnikateľa pre majetkovú a hospodárku trestnú činnosť

7.3.2024 (SITA.sk) - Poľsko žiada za účelom trestného stíhania o vydanie slovenského podnikateľa Rastislava Vasilišina. Krajský súd v Bratislave za týmto účelom vo štvrtok vytýčil verejné zasadnutie. Vydaný.....