Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-11-21 12:20:00

Americký mírový plán pro Ukrajinu: Co vše obsahuje, jak reagují Kyjev a Moskva

Ztráta ukrajinských území, zmenšení armády, zákaz vstupu do NATO a amnestie pro válečné zločince. Server Axios zveřejnil celé znění návrhu osmadvacetibodového mírového plánu, který nechal ověřit ukrajinským představitelem, americkým představitelem a zdrojem obeznámeným s návrhem. K plánu se ve čtvrtek večer vyjádřil ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj. Moskva ho bagatelizuje.

Čas načtení: 2012-03-21 00:00:00

Lavička Salem: Výsostná elegance

Venkovní lavička Salem je představitelem aktuálního trendu, který se opírá o prvky venkovského až provensálského stylu. Lavičky jsou vyráběny ručně, z kvalitního masivního mahagonu, jenž je uměle vysušován, což zaručuje dokonalou stabilitu a úžasný design. Elegantní lavička Salem je krásným a vkusn ...

Čas načtení: 2011-01-06 00:00:00

Vuzzle Chair, to je křeslo z kamenů

Vysoký design hraje v moderním světě velkou roli, a tak není divu, že se čím dál tím více integruje i do interiéru. Představitelem nadstandardního a funkčního designu je variabilní křeslo Vuzzle, které je složeno ze čtyřiceti šesti jednotlivých kamenů. Autorem netradičně pojatého křesla je korejský ...

Čas načtení: 2018-03-16 00:00:00

Studie Škoda Vision X v Ženevě

Škoda Auto na letošním autosalonu v Ženevě, který právě probíhá prezentovala budoucnost. A tou je studie Škoda Auto Vision X. Studie Škoda Vision X je typickým představitelem SUV, přičemž představuje i nové hybridní hnací ústrojí, jež kombinuje spalovací motor na stlačený zemní plyn, benzin a ele ...

Čas načtení: 2009-04-18 09:46:00

Seat Exeo – sportovní a elegantní španělský sedan

Seat Exeo Tento nový automobil od španělské automobilky Seat je na první pohled velice sympatickým novým představitelem střední třídy moderních vozů. Jako bychom se s ním už někde setkali, protože jeho rysy jsou docela povědomé. Není divu, vůz totiž vychází z konstrukce předešlé generace Audi A4. ...

Čas načtení: 2022-08-15 07:08:17

Milost, ze které pohoršení přichází

V době, kdy byl prezidentem republiky Václav Klaus, jsem se často věnoval agendě žádostí o milost. V té souvislosti jsem občas navštěvoval Kancelář prezidenta republiky, která byla vůči justičním prudičům docela přátelská. Partnerem pro jednání byl většinou Ladislav Jakl, s ním někdy kancléř Jiří Weigl a výjimečně docházelo i na velmi věcné jednání s prezidentem republiky. Vzpomínám, že se Jakl jednou o milosti republiky vyjádřil jako o nástroji nespravedlnosti: funguje sice jako pojistný ventil, který napraví selhání státu, jež se jinými prostředky napravit nepodařilo, ale dosáhne na ni jen nepatrná část potřebných. Jeho poznámka se mi vybavila z paměti, když jsem se seznámil s novinářským rámusením kolem setkání hradního kancléře Vratislava Mynáře s předsedou Nejvyššího soudu ČR Petrem Angyalossym. Schůzka se má za nevhodnou kvůli tomu, že Nejvyšší soud bude rozhodovat o dovolání, které podali spoluodsouzení omilostněného šéfa Lesní správy Lány Miloše Baláka. V tomto případě prezident republiky udělením milosti vytvořil nerovnovážný stav, který neomilostnění spoluodsouzení mohou vnímat jako nespravedlnost. Pokud by Nejvyšší soud vyhověl dovolání, spoluodsouzení by se mohli dostat na stejnou rovinu s Balákem. Hradní kancléř by za těchto okolností mohl mít zájem na ovlivnění rozhodování Nejvyššího soudu, jež by mohlo přispět k zahlazení účinků prezidentovy nepřístojnosti. Chybí ovšem důkaz, že chtěl s Angyalossym mluvit právě o této záležitosti. Ale i kdyby to byla pravda, nebyl by důvod vyčítat předsedovi Nejvyššího soudu, pokud by jeho žádost vyslechl, protože by tím na soud nevzal žádný závazek. Postavení předsedy Nejvyššího soudu je velmi silné, takže skutečně nemusí přihlížet k přání prezidenta či hradního kancléře, které směřuje proti nezávislosti soudu. Každý nositel této funkce je vyzbrojen pro odolávání lobbistickým tlakům předchozí kariérou, vysokou prestiží soudu i jeho osobně a nevýznamností protislužeb, jež by kromě ostudy mohl získat za vyhovění požadavku. Bylo by od předsedy Nejvyššího soudu krajně nezdvořilé odmítnout žádost o setkání s představitelem Kanceláře prezidenta republiky, se kterou musí občas vést úřední jednání, ale očekávat slouhovské vyhovění nějakému pokusu o zásah do nezávislosti soudu by bylo pošetilé. Zcela nepochybně to platí i v případě Angyalossyho. Pokud by se za ním Mynář skutečně vydal s žádostí, aby Nejvyšší soud vyhověl dovolání neomilostněných spoluobžalovaných, svědčilo by to o jeho jisté naivitě v představách o možnostech předsedy soudu. Žádný předseda soudu není oprávněn mluvit soudcům svého soudu do jejich rozhodování. Pokud by to přece jen zkusil, musí počítat s možností, že by se mu zneužití pravomoci mohlo jednou vrátit jako bumerang, kdyby „usměrňovaný“ soudce jeho jednání zveřejnil. A někteří soudci jsou na svou nezávislost citliví až chorobně. Zvláště ovlivňování tříčlenného senátu by bylo vysoce rizikovým podnikáním. Angyalossy není v tomto směru výjimkou. I kdyby jej Mynář přesvědčil, že vyhověním dovolání by jeho soud udělal dobrý skutek, neznamená to, že by své přesvědčení dokázal přenést do myšlení tříčlenného senátu soudců, kteří budou o dovolání rozhodovat. Tvrzení, že předseda Nejvyššího soudu si může o nějaké věci myslet cokoli, ale „jeho“ soudci mohou zaujmout úplně jiné stanovisko, mohu podepřít příkladem z praxe, který se přihodil bývalému předsedovi Nejvyššího soudu Pavlu Šámalovi. Řešil můj podnět ke kárnému řízení s jednou pražskou soudkyní. Zachoval se jako vzorový kárný žalobce. Nechal provést obsáhlé šetření případu a vydal pak pečlivě vypracované, argumenty podložené rozhodnutí o nevyhovění podnětu. Napadený postup soudkyně byl podle něho v naprostém pořádku. Kromě podnětu ke kárnému řízení jsem podal ministrovi Robertu Pelikánovi téměř shodně formulovaný podnět k podání stížnosti pro porušení zákona. Pan ministr podnětu vyhověl a tříčlenný senát soudců Nejvyššího soudu rozhodl, že dotyčná soudkyně porušila zákon a její rozsudek jako nezákonný zrušil. Netuším, co si Šámal myslel o rozhodnutí svých soudců. Představa, že soudkyně se vydáním nezákonného rozhodnutí nedopustila kárného provinění, mi připadala protismyslná. Pozornost, věnovaná ze strany novinářů setkání Mynáře s Angyalossym, mi proto připadá nadbytečná. Pokud z ní snad přece jen padá na někoho stín, pak je to hradní kancléř, který se již v minulosti dostal do novinářských řečí kvůli jednání, vykládanému jako pokus o ovlivňování soudu. Ale ani toto obvinění nebylo průkazné.

Čas načtení: 2021-01-20 14:15:04

Znepokojivá fakta o elektromobilech

O elektromobilech dostává veřejnost často jen „politicky korektní“ zprávy. Často jsou to zprávy velmi zkreslující a zamlčující to podstatné. Patrně jen odborníci například vědí, že malé elektromobily rozhodně nepřispívají ke snížení skleníkových emisí a elektromobily s dojezdem 500 kilometrů situaci ještě zhoršují. To tvrdí profesor Jan Macek z Českého vysokého učení technického. Pokud by elektromobily měly hrát v dopravě opravdu významnou roli, bude to vyžadovat kapacitu několika temelínských bloků. To však není zdaleka jediné fatální úskalí tohoto konceptu. K tomu, aby byla elektrická energie dopravena do nabíječek, budou třeba další stamiliardové investice. Baterii elektromobilu si doma přes noc zcela nedobijete a při rychlonabíjení účinnost nabíjení snadno klesne i pod 50 procent. A pokud budeme dál dovážet levné baterie z Číny, a nic jiného nám dost dobře nezbývá, tak koupí elektromobilu rozhodně nepřispíváme ke snížení skleníkových emisí. Více v rozhovoru s prof. Ing Janem Mackem, DrSc., proděkanem ČVUT pro vědu a výzkum a čelním představitelem Ústavu automobilů, spalovacích motorů a kolejových vozidel ČVUT. Jen v ČR vynakládáme miliardy na to, aby průměrné globální teploty v roce 2050 nevzrostly o 2 °C, ačkoli jen o 1,5 °C oproti hodnotám před průmyslovou revolucí. Kverulant je přesvědčen, že je to nesmyslný cíl. Je také evidentní, že způsoby vedení tohoto boje jsou neúčinné a drahé. Hypotéza globálního oteplování v důsledku lidské činnosti nikdy nebyla potvrzena. Naopak celá řada argumentů svědčí proti ní. Přesto zmanipulovaní školáci stávkují proti klimatické změně a Evropský parlament vyhlásil stav klimatické nouze. Kverulant je přesvědčen, že stejně jako v případě biopaliv nejde o nic jiného než ve jménu ekologického džihádu ovládat a okrádat obyčejné lidi. Cílem jeho kauzy Nesmyslný a drahý boj proti CO2 je významně přispět ke změně tohoto sebevražedného kurzu.  Autor je ředitel a zakladatel obecně prospěšné společnosti Kverulant.org. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-08-31 21:11:30

Magnesia Litera 2020: Kompletní přehled ocenění

Knihou roku 2020 a zároveň vítězem kategorie Naučná kniha ceny Magnesia Litera se stala publikace od historika Petra Čorneje Jan Žižka: Život a doba husitského válečníka. Literu za prózu získal Jiří Kratochvil za román Liška v dámu a za poezii Ewald Murrer za sbírku Noční četba. Přehled všech cen najdete v článku.   Kniha roku a Naučná literatura Petr Čornej: Jan Žižka. Život a doba husitského válečníka Paseka, Praha / 844 stran V rozsáhlé monografii zúročuje Petr Čornej své celoživotní bádání v oblasti dějin českého středověku. Přestože v celku jeho dosavadních knih jde o vůbec první životopis, z jeho starších prací víme, že jej povaha historických osobností, jejich charakter, motivace jednání a dobová mentalita přitahovaly vždy. Ve své nejnovější práci Čornej čtenářům názorně a přitom čtivě ukazuje obtížnost práce historika, který se často musí vyrovnat s nedostatkem písemných pramenů. Otevřeně přiznává, že na některé otázky historik nemůže nabídnout jednoznačné odpovědi, a proto předkládá hned několik možných cest, jimiž se osudy husitského válečníka mohly ubírat. Zvláště poutavá jsou jeho líčení v pasážích, kde se může opřít o své předchozí výzkumy, jako je tomu v případě jeho důvěrné znalosti husitské Prahy. Jedinečný je rovněž autorův vhled do středověkého myšlení, jakož i analýza proměny struktury pozdně středověké společnosti či detailní průzkum mocenských vztahů. Čornejův Žižka navíc není jen historickou osobností, jejíž životní cesta se uzavřela u Přibyslavi roku 1424. Ve své práci sleduje i proměny jeho obrazu v historické paměti a to, jak byla osobnost husitského vojevůdce využívána v pozdějších politických a kulturních sporech. Kniha Jan Žižka zaujme i svou výtvarnou podobou a obrazovou složkou, jež podtrhuje autorovu snahu (a schopnost) vykročit mimo úzký okruh znalců a oslovit širší čtenářské publikum.   Próza Jiří Kratochvil: Liška v dámu Druhé město, Brno / 200 stran Jiří Kratochvil je představitelem současné prózy, která se programově odklání od realistické literární tradice; je zároveň jedním z nejpřekládanějších českých autorů. Román Liška v dámu se odehrává v padesátých letech dvacátého století a prolínají se v něm dvě dějové linie. Ta realističtější vypráví příběh mladého brněnského dělníka Pavla, který je jako perspektivní a jazykově talentovaný estébák vybrán, aby odešel na západ a provedl diverzní akci ve Svobodné Evropě. Druhou, fantaskní linií je příběh mladé lištičky. Stalin (v románu nazývaný Hospodář) dá vědcům z Pavlovova institutu úkol přetvořit ji v ženu a tu pak pod jménem Sylva vyšle na západ, aby zavraždila Winstona Churchilla. Hrdinové se ale ve svobodném světě setkají a jejich příběhy a osudy se spojí – život se ukáže být mocnější než záměry mocných. Román Liška v dámu je poctou imaginaci, literatuře jako hře slov a obrazů, ale zároveň nabízí i silný příběh o propojování a zároveň neslučitelnosti různých světů a také oslavu lidské a liščí svobody.   Poezie Ewald Murrer: Noční četba Aula, Praha / 326 stran V monumentálním souboru stovky epických textů vrací Ewald Murrer do hry dnes skoro zapomenutý žánr básnické fantastické povídky, jak ji známe třeba ze sbírky Kašpar noci francouzského romantika Aloysia Bertranda. Ostatně už název knihy ukazuje na tuto příbuznost. Básník okouzluje svým suverénním vypravěčským talentem. V Noční četbě se potkává imaginace a zájem o tajemno s groteskní, místy až naturalistickou hyperbolou. Autor pokračuje v poetice jistého melancholického a bizarního snění, kterým zaujal čtenáře už na počátku devadesátých let v knize Zápisník pana Pinkeho.   Kniha pro děti a mládež David Böhm: A jako Antarktida. Pohled z druhé strany Raketa/Labyrint, Praha / 80 stran Autorská encyklopedie konceptuálního výtvarníka přináší portrét světadílu, který byl zkoumán až jako poslední. Tichá krása pustiny bez jediného stromu, bez plazů a obojživelníků, půl roku bez slunce a právně vzato i bez hranic a stálých sídel se pro autora stala divotvorným jevištěm nově definujícím meze sebereflexe i statečnosti těch, kdo se rozhodli v antarktickém majestátu bádat a přežít. Pocítil to jak Roald Amundsen, následovaný nebohou družinou kapitána Roberta F. Scotta a neúspěšnou Shackletonovou transkontinentální expedicí, tak každý další odvážlivec stojící byť jen na jejím pobřeží. Na vlastní kůži to zažil i sám autor, který sem se syny putoval, aby dostál podtitulu knihy, podpořil lehce podvratnou perspektivu prolamující stereotypy povšechných znalostí a kladl si otázky po smyslu bělostného prostoru rozlehlejšího než Evropa. V návaznosti na půlstoleté postupy české uměleckonaučné školy Böhmovo sdělení hravou formou dotvářejí fotografie i kartografické projekce, rozkládací alba s pointami, dobrodružný komiks, deník, novinové sloupce, dokonce plyšové 3D modely zástupců místní zvířeny, takže i po stránce ilustrační vznikla lákavá publikace pro četbu v kruhu rodinném. Výsledkem je dovedné, sdílné, ba pronikavé dílo zdůrazňující provázanost Antarktidy s globálním ekosystémem, neboť území v demilitarizované kolektivní správě plní daleko mimo středoevropské zorné pole klíčovou roli, srovnatelnou s významem prvního písmene abecedy. Udržení zdejších ledovců, nutných pro rovnováhu planety, je testem naší snášenlivosti, kooperace – a hlavně pudu sebezáchovy.   Nakladatelský čin Jan Amos Komenský: Labyrint světa a ráj srdce Práh, Praha / 286 stran Poslední vydání Labyrintu světa a ráje srdce Jana Amose Komenského (nakladatelství Práh, 2019) je velkolepé nejen svým rozměrem. Na červeno bílých dvoustranách je otištěn vedle sebe původní text z roku 1623 a jeho verze upravená, resp. přeložená Lukášem Makovičkou do češtiny 21. století. Text otevírá předmluva komeniologa prof. Jana Kumpery, který připomíná a shrnuje osud nejslavnějšího a nejpřekládanějšího Komenského textu, aniž se jej snaží nějak zásadně interpretovat. Komentářem ke Komenského textu se totiž v tomto vydání Labyrintu stává jeho grafická a výtvarná podoba. O grafickou úpravu se postaral Pavel Růt a Miroslav Huptych doprovodil text 54 dvoustránkovými kolážemi. Huptychovy koláže Komenského text opravdu spíše doprovázejí, než „pouze“ ilustrují. Píše-li Komenský v úvodních verších, že Labyrint světa a ráj srdce „jest světlé vymalování“, pak fungují Huptychovy koláže jako vizuální ztvárnění a převyprávění Komenského obrazů. Poutníkovo matení, motání, kolotání a lopotání tak díky Huptychově interpretaci získává novou podobu. Setkání klasického a jazykově archaického textu s digitální koláží nepůsobí skandálně, vizuálně opulentní obrazy spíše vracejí čtenářovu pozornost zpět k textu a nutí k jeho opakovanému promýšlení.   Publicistika Aleš Palán: Jako v nebi, jenže jinak. Nové setkání se samotáři z Čech a Moravy Prostor, Praha / 400 stran Po zdařilé a široce reflektované knize o šumavských samotářích (Raději zešílet v divočině) navázal Aleš Palán další knihou, v níž svou perspektivu poněkud pootočil. Jde v ní o samotáře ani ne tak programové jako spíše životním údělem. Všechny rozhovory jsou vedeny s citem pro jednotlivý osud, pro to, aby se v zaznamenaném textu obtiskl v co nejvěrnější podobě, i jazykové. Kniha získává i bohatým fotografickým doprovodem (Johana Pošová).   Překladová kniha Patrick Melrose I: Edward St Aubyn Přeložil Ladislav Nagy Argo, Praha / 432 stran Kniha s názvem Patrick Melrose I zahrnuje první tři svazky slavné pentalogie britského autora Edwarda St Aubyna. Částečně autobiografický román, k jehož popularitě přispělo úspěšné televizní zpracování z roku 2018, ukazuje stinné a překvapivě kruté stránky života nejvyšších vrstev britské aristokracie: příběh chlapce, jehož za matčina liknavého přihlížení zneužije sadistický otec, začíná v 60. letech minulého století a zavádí nás střídavě na jih Francie, do Velké Británie i do New Yorku. Dospívající Patrick se marně snaží uniknout dětským traumatům a sobě samému pomocí drog. Brilantně napsaná satirická freska čtenáře osloví zejména tím, že surově chladné vyprávění mistrně propojuje jedovatým, cynickým humorem. Překlad Ladislava Nagye věrně zachycuje všechny nuance St Aubynova románu. Dokáže najít ta správná slova pro různé projevy podivné lásky i zoufalé nenávisti, dokonale zachovává nadhled i suchou ironii vyprávění: text je v jeho podání přesně tak podivně nesnesitelný jako příběh sám.   Cena čtenářů Filip Rožek: Gump: Pes, který naučil lidi žít Kontrast Srdceryvné vyprávění očima toulavého psa Gumpa. Příběh o cestě plné překážek a pastí,o lásce, která má sílu dosáhnout až za duhový most, o neochvějné psí obětavosti položit život za svého páníčka, o naději, kterou nespoutá ani ten nejpevnější řetěz, ale také o zvířecí moudrosti, která nám lidem otevírá oči. Gump přináší syrový a autentický příběh, vystavěný z reálných zkušeností člověka, který se celý svůj život věnuje záchraně týraných psů, odhalování psích množíren a napravování křivd, kterých se lidé v bezcitné honbě za penězi dopouští na nejlepším příteli člověka. Je to kniha bez příkras a hollywoodského zjemňování. Jako bychom nahlédli do hlavy toulavého psa Gumpa a viděli všechno, co si prožil, jeho očima. Autor se setkal s trýznivými psími osudy a s jejich zážitky, nad kterými někdy zůstává rozum stát. Touto knihou chce lidem otevřít oči a ukázat jim, že každý z nás může pomoci, pokud si začne všímat dění kolem sebe, a přestane spoléhat, že situaci napraví někdo jiný. Až pochopíme, co nám psí duše dokážou nabídnout, může být náš život mnohem bohatší. Knihu doplňují krásné akvarelové ilustrace Weroniky Gray a fotografie lidí a psů, kterými se autor v příběhu Gumpa inspiroval. Kniha vznikla v rámci charitativního projektu Gump – protože to nevzdám, do kterého se zapojily české celebrity, mimo jiné Olga Lounová, jež pro projekt složila píseň, a Marta Kubišová, která ji nazpívala. Partnery projektu jsou Český rozhlas, Mall ad. Honorář autora poputuje na záchranu opuštěných psů v útulcích.   Magnesia blog roku Jiří Švihálek: Pacholek.com Koncem července minulého roku se Jiřímu Švihálkovi a jeho ženě Katce obrátil život na ruby. Na své motorce se stali účastníky těžké hromadné nehody a skončili v nemocnici, kde se po četných operacích z Jiřího stává „jednonožec“ neboli jak se sám nazývá – Pacholeg. Od známé dostává na pokoji tužku, papír a doporučení, ať si všechno zapíše. Jeho příspěvků je dnes kolem 140 a skládají dohromady deník plný bolesti, zoufalství, narkotik, operačních sálů a převazů, ale i neuvěřitelného optimismu, nadhledu a humoru. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-23 12:20:08

Konfuciánská vize státu a politiky: čínská cesta k „tradicionalistické modernitě“

V květnu vyšel v nakladatelství Filosofia při Filosofickém ústavu Akademie věd ČR český překlad knihy Konfuciánský ústavní systém s podtitulem Jak starověká minulost Číny může utvářet její politickou budoucnost. Jejím autorem je v současnosti nejvýznamnější představitel čínského konfuciánství, filozof Ťiang Čching (Jiang Qing). Jde bezesporu o přínosný počin, a to hned z několika důvodů. Význam knihy pro českého čtenáře Za prvé, je nanejvýš žádoucí, aby měl český čtenář bezprostřední přístup k co nejširší paletě primární literatury, a aby tak měl možnost co nejautentičtější recepce autorů a textů z odlišných civilizačních okruhů. Třebaže se totiž už dlouho mluví o mezikulturním dialogu a potřebě poznávat druhé a porozumět jim, vysokoškolské a akademické prostředí, ale také politika celé řady nakladatelství tento imperativ pojímaly (a bohužel stále pojímají) značně jednostranně. Zpravidla v tom duchu, že překládat a studovat se budou především ti, kteří zapadají do převládajících ideologických šablon zdejšího, poněkud provinčního a zkostnatělého prostředí. O to více je třeba ocenit, že se nakladatelství Filosofia odvážilo k překladu nekonvenčního, a přesto relevantního čínského autora a že nesáhlo po některém z marginálních, zato však na Západě protežovaných autorů, kteří sice mohou do jisté míry odrážet něco z čínské reality dneška, ale jinak jejich význam často stojí a padá s politicky motivovanou podporou protičínsky naladěných kruhů ze zahraničí, což jejich roli a dílo značně kompromitují. Nejnovější překlad navazuje na monografii Ekonomická a politická transformace Číny z pera Wei Xiaoping, jež v téže ediční řadě vyšla v roce 2017 a jež ze socialistických pozic analyzuje filozofické základy čínské transformace po roce 1978. Jelikož Ťiang je na rozdíl od Wei představitelem konzervativní filozofie, čtenář se může díky jejich dílům seznámit s pluralitou čínských filozofických proudů. V obecnějším smyslu Ťiangův překlad navazuje i na další publikace, které se snaží mapovat relevantní socioekonomická témata v širším filozofickém rámci a z různých kulturně situovaných hledisek, ať už afrického, islámského nebo čínského. Za druhé je volba Ťianga zajímavá také proto, že se nejedná o autora zastávajícího hlavní proud čínského politického myšlení, a tudíž lze očekávat (a autor toto očekávání splňuje) odstup od převládající socialistické ideologie ČLR. Zároveň se však jedná o autora respektovaného, jemuž naslouchají i socialisté, kteří Ťiangovi a jeho politické filozofii přikládají nemalou váhu. Třebaže má Ťiangova teorie odlišné předpoklady a kořeny, než je tomu v případě oficiálního socialismu s čínskými charakteristikami, čínští socialisté a komunisté si uvědomují, že ve 21. století jsou ortodoxní dogmata přežitá a nekorespondují s praxí, a proto je třeba hledat aktualizované cesty a politiku, k čemuž může konfuciánství s návazností na tisíce let trvající dědictví a inspirace touto minulostí výrazně přispět. Podobně jako u nás v Evropě navazují socialisté, konzervativci i liberálové na antické dědictví a pozdější odkazy, třebaže každý z těchto proudů politiky a myšlení jiným způsobem. Z hlediska českého prostředí je v tomto ohledu obzvláště důležitá skutečnost, že překlad takového autora, jako je Ťiang Čching, přináší poznání, že v současné ČLR existuje v akademickém prostředí názorová a ideologická pluralita. Tamní uspořádání má pochopitelně odlišné rysy od západního, liberálního systému a míra svobody a její pojetí jsou odlišné od toho, co známe v Evropě. Ačkoli bylo na Západě akademické prostředí téměř vždy chápáno jako prostor intelektuální svobody, dnes je z něho v humanitních a společenskovědních oborech často zideologizované a myšlenkově nesnášenlivé prostředí, které se až příliš často snaží marginalizovat či potlačit všechny, kdo myslí jinak. Dokládají to stupňující se útoky na autory, kteří jsou označováni tu za „proruské“, tu za „pročínské“ či „protizápadní“ a kteří se „proviňují“ jen tím, že kriticky reflektují naši současnost. V některých ohledech je míra svobody v ČLR skutečně pozoruhodná, protože systém dává prostor konfrontaci názorů socialistických, komunistických, liberálních i konzervativních, teorií západních i ryze čínských, aniž by se jejich stoupence snažil diskreditovat a společensky likvidovat. Dokládá to i Ťiangův příklad, a právě proto je třeba jeho český překlad a vydání ocenit. Zdá se, že se přinejmenším někteří čeští filozofové a překladatelé snaží dostát svému poslání a nepodléhat ideologicky a politicky motivovaným tlakům přicházejícím zvnějšku i zevnitř. Za třetí, Ťiang představuje trochu jinou tvář současné Číny. Ztělesňuje její posun směrem k vlastním tradicím a bohaté minulosti, reprezentuje sílící konzervativní proud, jenž zdůrazňuje nezbytnost přehodnocení hegemonního ideologického rámce i reformy politického uspořádání tak, aby bylo vitálnější, udržitelnější a v mnohem větší míře vyjadřovalo svébytnou dějinnou trajektorii čínské civilizace, založené na konfuciánských principech. Neodmítá výdobytky dosavadního vývoje, ale snaží se je reformulovat v souladu s konfuciánstvím. Snaha o syntézu a hledání aktualizovaných cest rozvoje dnes spojuje jednotlivé civilizační okruhy napříč světem. Prvek kontinuity, reformy, legitimizace vlastní minulosti, autenticity, autonomie, svébytnosti a zakořeněnosti ve svých specifických, po staletí budovaných ideových i sociálních strukturách začíná být akcentován jak v Číně, tak v Rusku, Africe, Latinské Americe, islámském světě či na Západě. Je to důsledek překotného a mnohdy bolestného procesu globalizace i negativní zkušenosti se západním (primárně americkým) unilateralismem. Ťiangova teorie je významným příspěvkem k debatě o směřování, hledání a tápání dnešní doby. A je také promyšlenou a inspirativní odpovědí pro čínské publikum. Proto bychom ji měli alespoň trochu znát. Podstata konfuciánského konstitucionalismu Zaměřme se ve stručnosti na vybrané teze Ťiangovy filozofické teorie, jak ji představuje publikace Konfuciánský ústavní systém. * Ťiang volá po návratu k základním vzorcům čínské kultury, na nichž je třeba budovat politické myšlení a konkrétní socioekonomické a politické uspořádání. Jde tedy o pokus rehabilitovat domácí tradice a rozvíjet společnost v souladu s vlastní minulostí, tedy organicky, bez odcizené implementace velkého množství cizorodých struktur. * Autor podrobuje kritice západní pojetí legitimity vlády a státu a demokratické suverenity lidu. Tu vnímá pouze jako moderní reformulaci předešlé absolutní suverenity Boží. Místo toho předkládá koncept legitimity sestávající ze tří prvků, a sice legitimity nebe, země a člověka, jenž má vytvářet vnitřně heterogenní, a přece organický celek. Z tohoto trojjediného konceptu legitimity následně vyvozuje tříkomorový parlament, jehož jednotlivé komory reprezentují jednotlivé typy legitimity: Komora vzdělanců ztělesňuje legitimitu učenosti, Komora lidu ztělesňuje lidovou legitimitu a Komora národa legitimitu kulturní. Ťiang tak konstruuje specifický systém brzd a protiváh, který má však hluboký ontologický, a nikoli jen ryze formální status, neboť odpovídá různým typům legitimity, jejichž povaha je svou podstatou odlišná. * Autor odlišuje stát jakožto organickou entitu ztělesňující historickou kontinuitu a jedinečnou dějinnou existenci od vlády. Podobně jako má existovat tříkomorový parlament, měla by podle Ťiangovy politické teorie existovat trojrozměrná ústavní struktura složená z akademie, parlamentu a symbolického panovníka. Posláním akademie je v návaznosti na starobylé čínské meritokratické tradice vychovávat osoby spravující stát a zajišťovat, aby státní autority nepřekračovaly konfuciánské hodnoty. Parlament a vláda jsou zde legislativními a exekutivními orgány. Co bude dál? Ťiangova teorie přímo vybízí ke komparativním analýzám, neboť se v řadě ohledů podobá kritice, jež se ve vztahu k západnímu pojetí státu, společnosti, práva a demokracie objevuje v jiných kulturních okruzích. Lidé v mnoha různých zemích, kulturách a civilizacích usilují o multilaterální svět spolupráce a nepřejí si už západní vměšování a konflikty, jakými byly například ilegální války v Jugoslávii nebo v Iráku. Bylo by nanejvýš žádoucí, kdyby překladů podobných nezápadních autorů přibývalo a kdyby dokázaly rozproudit debatu o zásadních společenských otázkách dneška. U autora je třeba ocenit schopnost kritické analýzy, komparace, kulturního nadhledu a zavržení totalitářského způsobu myšlení, stejně jako nedogmatický přístup k řešení politických, sociálních, ekonomických i filozofických otázek – těchto prvků je totiž dnes obzvláště zapotřebí. A to nejen v odborné, ale i veřejné debatě. Dejme na závěr slovo samotnému Ťiangovi, který píše, že jeho koncepce „není projevem nostalgie po minulosti, nepředstavuje návrat do dob minulých ani snahu znovu nastolit císařství. Spíše se snaží překonat rozdíl mezi levicí a pravicí, překonat postmoderní kritiku modernity a vydat se novou cestou.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-01 04:48:44

Roky 1945 až 1947: Vyhnání nebo odsun? Obojí

Nucený odchod českých Němců do Německa v letech 1945 až 1947 provází terminologický zmatek a politicky zbarvená hodnocení nuceného odchodu. Ve skutečnosti situace je poměrně přehledná a jasná. Nucené odchody před dohodou spojenců z Postupimské konference lze hodnotit jako neoficiální/nelegální odsun, evakuaci či vyhnání. Odsun lze též rozčlenit na divoký, místní a republikový – postupimský. Kromě toho kvete v přítomnu revizionistický trend, jehož typickým představitelem byl například prezidentský kandidát Karel Schwarzenberg, který prohlásil, že prezident Edvard Beneš by za svá rozhodnutí týkající se odsunu sudetských Němců dnes stál jako válečný zločinec před mezinárodním trestním tribunálem v Haagu. Schwarzenberga argumentace je typicky ahistoricko-pseudohumanistická, protože zcela pomíjí, že šlo o výsledek procesu mezinárodního dohadování o formě potrestání Němcům po porážce nacistického režimu. Začalo to plošným bombardováním Hlavní slovo měli Britové a Sověti, kteří válku postupně stále více interpretovali jako kolektivní vinu Němců, a osobnost Edvarda Beneše nebyla důležitá. (Stejně jako v roce 1938 byla i za války váha Československa v mezinárodní politice nepodstatná.) Odsun německého obyvatelstva byl součástí politiky kolektivní viny přijaté Spojenci vůči nacistickému Německu. Projevila se například i tím, že „plošné bombardování naplno začalo teprve v době, kdy se vlna války už valila proti Německu a nejničivějších rozměrů dosáhla ve chvíli, kdy porážka Německa byla považována pouze za otázku času – v posledním půlroce války… Británie přežila největší hrozbu od nacistického Německa dva roky před přijetím metody plošného bombardování…“ napsal profesor University of London A. C. Grayling v knize Obklopeni mrtvými městy (nakladatelství Ševčík, Praha-Plzeň 2008, str. 193) a upozorňoval na jednání Churchilla a Stalina v srpnu 1942 v Moskvě, kdy Stalin podporoval britské rozhodnutí bombardovat německá města (s.133). Odsun německého obyvatelstva byl víceméně pokračováním plošného bombardování Německa. Divoký odsun Divokým odsunem lze nazývat spontánní akce. Šlo o impulzivní aktivity různých pseudo partyzánských skupin a dočasných místních pomocných ozbrojených policejních formací. Některé divoké místní odsuny měla na svědomí i československá armáda. Armádní jednotky se většinou rozhodovaly po dohodě s místními představiteli obcí na nuceném odchodu Němců podle úvahy velitelů jednotek. Místní úřední odsun V literatuře se sice termín místní úřední odsun nevyskytuje, ale byl rozdíl mezi divokým odsunem na úrovni spontánního (divokého) rabování a vyhánění německého obyvatelstva a mezi odsunem naplánovaným v rámci obce (města). Tehdy byli z měst a obcí v příhraničí místní Němci vypraveni na německou hranici. Jejich byty a domy oficiálně přebraly místní samosprávy jako při pozdějším oficiálním odsunu. Místní vedení obcí a měst tím reagovalo na potřebu získat volné byty pro nové české osídlence, kteří přicházeli z českého vnitrozemí, ze Slovenska a Podkarpatské Rusi. V dochovaných materiálech ústeckého městského archivu z května až července 1945 se kritika divokého odsunu neobjevuje. Spíše jsou registrovány povzdechy nad pomalým odsunem Němců z Ústí nad Labem. Šlo tedy o organizovaný odsun na místní úrovni, prozatím mezinárodně neschválený. Ale protože od roku 1938 provázel příběh druhé světové války fenomén lhostejnosti k právním normám a dohodám, místní úřední odsun byl (psychologicky) v podstatě na úrovni předválečného Mnichova – o nás (Němcích) bez nás (Němců). Místní úřední odsun byl možný proto, že „ve vzduchu“ byla „jistota budoucího“, že Němci budou z Československa odsunuti. Toto „tušení jistoty budoucího“ bylo i v myslích vítězných spojenců. Jinak by sovětská vojska neakceptovala přijetí vyhnaných skupin mnohdy mnoha set lidí přes hranici do své okupační zóny. Republikový (mezinárodní) odsun Republikový odsun byl realizován již na základě Postupimské dohody a v koordinaci s americkou a sovětskou okupační správou. Lze jej také nazývat mezinárodním odsunem – právě kvůli koordinovanému přístupu mezi okupačními mocnostmi a československou vládou. Postupimská konference stanovila, že odsun německého obyvatelstva musí proběhnout spořádaně podle pravidel humánního zacházení. Tento požadavek byl více méně formální, protože brutální zacházení s odsunovanými Němci by bylo kontraproduktivní. Komplikovalo by předávání odsouvaných Němců do americké a sovětské zóny Německa. Odsun znamenal pro místní Němce z Československa prožití dvojité kolektivní viny. Nejen za to, že jsou Němci, kteří se snažili o připojení k Říši. Lidé odsunutí do Německa byli místním obyvatelstvem přijati většinou lhostejně, někdy až s nevraživostí, neboť svou přítomností způsobovali problémy místním Němcům v zásobování a ubytování. U místního obyvatelstva totiž mnohdy panovalo falešné povědomí, že čeští „Sudeťáci“ mohou za to, že došlo k válce, protože vyhecovali Hitlera k agresivním akcím, které nakonec skončily válkou. Čili dopadla na ně druhá kolektivní vina jako na válečné provokatéry. Odsun znamenal v Československu zisk bytového fondu a majetku odsunutých na jedné straně a problémy s masou odsunutých bezdomovců v Německu. Odsun Němců z ČSR a z Polska vytvořil podobné problémy, jako kdyby pokračovala plošná bombardování německých měst. Nemusela se sice hasit hořící města, přesto byly v Německu svízelně řešitelné problémy s přívalem lidí bez přístřeší. Zatímco odsun byl formou mezinárodního kolektivního trestu vůči německy hovořícím lidem na území Československa, povolení k vystěhování bylo formou odměny pro bezproblémové Němce či česko-německé rodiny nebo německé antifašisty, kteří se cíleně stěhovali kam chtěli, ať do Německa nebo do jiných států, i mimo Evropu. Pohled pamětníka Jak probíhal místní úřední odsun ukazuje povídání s Bedřichem Brabcem, který první tři poválečné měsíce v roce 1945 sloužil jako pomocný policista na služebně v Ústí nad Labem na Masarykově ulici na rohu s ulicí Rudé armády (dnes Beethovenovou). Byl také u neoficiálních odsunů Němců z Ústí do Německa v červenci 1945. Tehdy policisté a vojáci chodili po domech a oznamovali Němcům ve čtvrti Klíše, že mají dvacet minut na to, aby si vzali dvacet kilo věcí pro osobní potřebu, a budou vystěhováni. Brabec tehdy byl u soupisu majetku, který po sobě Němci zanechali v bytech. „Bylo to skutečné vyhnání, protože co si ti chudáci měli během tak krátké chvíle vzít? Je mi jich líto, protože se nerozlišovalo, kdo skutečně nacistům pomáhal. Museli potom jít na stadion, odtud ve skupinách zhruba o velikosti roty (kolem 150 osob, pozn. autora) šli pěšky na Všebořice, Telnici, Adolfov … A byli v Německu. Tam na ně nebyli vůbec připraveni, neměli je kam dát,“ vzpomínal Brabec na rok 1945. Se vzpomínkami pamětníka Brabce kontrastují fotografie s rozjásanými davy Němců na náměstích a v ulicích v době, kdy je Hitler v roce 1938 zachránil ze spárů Československa. Tyto dva póly pohledu jsou dvěma stranami jedné mince. Téměř všeobecná spokojenost Němců s přičleněním Ústí nad Labem k Říši a téměř všeobecný odsun Němců do zničené Říše v letech 1945 až 1947. Místní odsun v Chabařovicích ve svědectví dokumentů Neuškodí malá ukázka „technologie“ místního odsunu: S koncem války, podobně jako z jiných měst a větších obcí, i v Chabařovicích menší počet Němců – funkcionářů utekl, a nechal po sobě opuštěné plně vybavené byty. Další Němci byli jako funkcionáři a nepřátelé Československa uvězněni, což byl další zdroj bytů a zabavených věcí. Proto již 30. května 1945 na schůzi revolučního MNV (Místního národního výboru) bylo v zápisu pod bodem 2. uvedeno: „Ohledně zajišťování Němců a zabavování jejich majetku. Vše řádně sepsat, abychom byli při event. kontrole kryty.“ V bodě 3. bylo dodáno: „Zabavené věci od Němců mohou býti těm, kteří je nutně potřebují (chudí Češi) rozděleny.“ O probíhajících konfiskacích majetku nepřátelských Němců svědčí zápis z jednání MNV z 1. června 1946, bod 19: „Josef Hofman přečetl seznam zařízení v bytech rod. (rodiny – pozn. autora) Weiss, Hoffman a Schafranke. Navrhnuto, aby se zařídila v bytové komisi též nábytková komise. Zabavené věci a nábytek spravedlivě a podle nynějších zákonů rozděliti chudým českým obyvatelům. Na návrh p. Franze vyvěsiti vyhlášku, by byl každý vyrozuměn." První odsun ze 4. června 1945 Zárukou klidu a jistoty pro Čechy byla vojenská posádka. Malé posádkové velitelství v Chabařovicích například 4. června 1945 vydalo směrnici, kterou chabařovický národní výbor uplatnil jako vyhlášku o povinném nošení bílých pásek Němci. Vojáci také pomáhali s odsunem německého obyvatelstva. K velkému odsunu (byl nazýván evakuací) došlo 4. června 1945. V ten den muselo opustit městečko 1522 českých Němců. Řada lidí ale neměla kam jít, protože na odsun nebyly německé příhraniční obce v Sasku připravené. Někteří lidé se vraceli zpět z německých hranic i kvůli citovým vazbám. Evakuační komise MNV v Chabařovicích spočítala, že k 12. červnu 1945 z městečka skutečně odešlo 1289 osob. Dne 13. červa 1945 bylo evakuováno z německých navrátilců, kteří přišli zpět do Chabařovic z prvního odsunu, 92 osob a naopak dalších 5 lidí odešlo do Německa dobrovolně. „Stav evakuantů dne 14. 6. 1945 je 1386 Němců,“ uvedla evakuační komise. Po odsunu bylo v zápisu z porady MNV v Chabařovicích konané 5. června 1945 uvedeno pod bodem 35, že došlo k rozpravě o vydávání potvrzení pro spolehlivé Němce, aby „nemuseli za hranice. Vyhotoviti soupis všech německých antifašistů. Rozprava o tom jak se bude konati vyhosťování v příští akci.“ Pod bodem 37: „Byly vypracovány seznamy něm. sociálních demokratů a komunistů v souvislosti vyhošťování Němců.“ O tři dny později, tedy 7. června 1945, bylo na poradě MNV prvním bodem jednání zpracování soupisu německých antifašistů, komunistů a sociálních demokratů „v souvislosti s vypovězením Němců.“ Jednání probíhalo za přítomnosti vedoucích představitelů německých komunistů a sociálních demokratů. Ze zápisu, který není blíže rozveden, ale vyplývá, že šlo o reakci na první velký odsun, do kterého byli neoprávněně zahrnuti i někteří němečtí antifašisté – komunisté a sociální demokrati. Příprava na druhý odsun Další místní, tedy neoficiální (divoký) odsun z Chabařovic, byl připravován na 13. června. Odsun představoval stěžejní téma na deváté schůzi MNV 12. června 1945, kde Ulman z kárné komise referoval: „Zítra ráno bude dána do rozhlasu zpráva ohledně zítřejší vystěhovací akce.“ Franz z bytové komise si povzdechl, že největší potíže po Němcích, kteří odešli, jsou s klíči. K některým bytům, které jsou přebírány, nebyly vůbec klíče nalezeny. Sepisování inventáře dalo velkou práci, ale do osmi dnů bude bytová otázka z největší části vyřízena. Člen MNV Kopejka navrhl, aby z domů opuštěných Němci byly zabaveny potraviny a v pátek zadarmo rozdány mezi české obyvatelstvo. Jeho nápad byl schválen. V zápisu z jednání najdeme rozsáhlý záznam z evakuační komise. V zápisu bylo doslova uvedeno: „…v šest hodin ráno všichni členové Národního výboru, jakož i vojsko, četnictvo a civilní stráže nastoupiti v kanceláři evakuační komise. Pak bude konána prohlídka veškerých bytů osob, které jsou určeny k vystěhování, by byli všichni v 8 hodin na louce severně za městem. Budou vystěhovány všechny osoby, které byly 4. t.m. vypovězeny a zase se vrátily, s výjimkou těch, kteří mají antifašistické legitimace. Z Chabařovic budou vyvezeny autem pana Pokorného a Hrada do Telnic, odkud půjdou pěšky v doprovodu naší stráže až na hranice. Vrácení bez povolení se bude trestati zastřelením. Od vojenského velitelství dostaneme k dispozici 10 mužů, od četnictva 5 mužů.“ Lze připomenout, že k hrozbě smrti vůči odsunovaným Němcům nebyl nikdo oprávněn, ale stejné pohrůžky za neplnění nařízení se objevily i v Ústí nad Labem. Hrozbu smrtí lze považovat za prostředek k udržení pořádku. Zajímavý je záznam o poslání československé armády: „V této záležitosti byla ještě obšírná debata, během které pan kapitán Menšík prohlásil, že nekoná nic, jak se někteří domnívají, na vlastní pěst, nýbrž pouze na rozkaz jeho představených. Pan kapitán má rozkaz, že německá strana musí z českého severu úplně vymizeti. Ohledně této akce vyplývající zastavení závodů poznamenal, že na příklad ústecký závod Schicht již teď může propustiti 50 % německých zaměstnanců, aniž by závod zůstal stát. Dále hovořil ještě pan Franz o nutnosti přesného přezkoušení vystěhovací akce a myslet na to, že musíme též míti lidi na práci. Upozornil na to, že máme též povinnosti vůči československému hospodářství (zásobování českého národa živobytím) k čemuž jsou zapotřebí pracovní síly, o které, když všechny Němce vyhostíme, bude velká nouze. V tom smyslu hovořil též pan Fröhlich a poznamenal, že na příklad v Mělníku jsou ještě němečtí vystěhovalci, kteří pracují ve dvoře na polích…. Na naší poznámku, že potvrzení o loajálním chování některých Němců dostávají fašisti, prohlásil pan Fröhlich, že potvrzenky, které prošly komunistickou komisí, jsou důkladně přezkoušeny. Bylo ještě debatováno o tom, že němečtí komunisti nemají zde v Č.S.R. vůbec žádné působiště, že mají v Německu mnohem větší úkoly a mohou na komunistickou myšlenku převrátit celý národ německý.“ K zápisu z jednání MNV byla přiložena zpráva evakuační komise „o evakuační akci vyhoštěných osob 4. června 1945.“ Citujeme pro úplnost celý její obsah: „Provedli jsme seznam navrácených Němců, kteří byli 4. června 1945 vyhoštěni z Chabařovic do Německa. Počet navrácených osob dle seznamu jest 233. Po vyhotovení shora uvedeného seznamu bylo rozhodnuto, že tito lidé s výjimkou těch, kteří mají antifašistické legitimace, budou zítra 13. června 1945 znovu vyhoštěni. K informaci německého obyvatelstva bylo dnes a bude zítra rozhlasem oznámeno následující: Místní národní výbor v Chabařovicích vyzývá veškeré německé obyvatelstvo vrátivší se Německa, s výjimkou těch, kteří mají antifašistické průkazy k odchodu k přepravení do Německa. Sraz o osmé hodině ranní na louce severně od Chabařovic. Zavazadla jsou povolena pro osobu 50 kg, v hotovosti 50 DM (německých marek), jeden prsten a hodinky. Ti, kteří neuposlechnou této výzvy, a nedostaví se v určený čas na stanovené místo, budou přísně potrestáni. Vyhošťování bude prováděno za spolupráce veškerých bezpečnostních orgánů, t.j. čsl. vojska, četnictva, městské policie a zmobilosovaných stráží Národních výborů. Členové Národního výboru budou přejímati klíče vyhoštěných osob a to v blízkosti bydliště těchto lidí. K převozu na hranice budou dány k dispozici auta pana Hrada a Pokorného po případě povozy pana Halíka. Chabařovice, 12. června 1945.“ Desátá porada na MNV 14. června 1945 byla ve znamení bilancování odsunu z předchozího dne. Kopejska hlásil, že bylo zabaveno zlato a jiné cenné věci v ceně 260 tisíc říšských marek. Bylo dohodnuto, že zabavené věci budou uloženy na „státní spořitelní knížku“. O čtyři dny později, tedy 18. června 1945, bylo na jedenácté schůzi rozhodnuto, že evakuace je prozatím zastavena. „Zítra bude zahájen soupis všech Němců v Chabařovicích (dotazníky).“ Čili začalo plošné kádrování všech Němců v okresu Ústí nad Labem, ve kterém se oficiálně rozhodlo, kdo půjde do mezinárodního (spojenci schváleného) odsunu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-28 10:48:33

Zemřel filozof Ladislav Hejdánek. Jsou komunisté, s nimiž se dalo a dá mluvit, a jsou nekomunisté či antikomunisté, s nimiž se mluvit nedá, psal

Ve věku 92 let zemřel význačný český filozof Ladislav Hejdánek, signatář a mluvčí Charty 77, který patřil mezi žáky Jana Patočky. Byl výrazným představitelem křesťanského myšlení, v 80. letech pořádal bytové semináře, na které jezdili filozofové ze zahraničí.  Po roce 1989 působil jako profesor na Evangelické teologické fakultě a Filozofické fakultě UK v Praze. Zveřejňujeme text, který napsal pro Literární noviny v roce 2003 a který reagoval na výzvu s „Komunisty se nemluví“.   Náš vztah ke komunismu Na první kritiky reagoval Jáchym Topol obranou, že signatářům šlo o „morální apel“. O tom, zda lze provolání „S komunisty se nemluví“ chápat jako apel morální či spíše nemorální, by bylo možno diskutovat, ale asi by to nepřineslo žádný užitek. Rozhodnutí s někým nemluvit lze chápat jen jako výraz odporu slabého proti přesile – anebo jako dětinství. Lze však uvítat, že díky této inspiraci a zásluhou Literárních novin vznikla a byla uveřejněna řada příspěvků k souboru otázek mnohem širších, týkajících se komunistů a komunismu v rozsáhlejším kontextu; možná však nebyl ještě dost rozsáhlý. Bylo toho už řečeno dost, a nemám v úmyslu vyslovené znovu opakovat, leda v náznaku, bude-li třeba.  Po mém soudu není v současné a nejblíže budoucí době nebezpečí, vyplývající z existence KSČM v naší zemi, nikterak reálné. Situace těsně po válce byla jistě nebezpečnější, ale nebýt tvrdé, dobře připravené – a i později nadále trvající – mocenské intervence ze strany Sovětského svazu, o kterou se únorový puč opíral (a nebýt již existujících příkladů takového intervenčního tlaku i v jiných zemích), nebyly by bývaly pomohly ani milice (a to měli všichni v zádech strach, přetrvávající ještě z doby německé okupace). Dnes za komunisty žádná velmocenská intervence nestojí a přinejmenším v nejbližších desetiletích stát nebude. Budoucnost komunistů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku je proto problémem především pro ně samé. Zatím mohou získávat body jen v důsledku omylů a chyb ostatních politických subjektů – a těch chyb nebylo málo – a čekat na další. KSČM už nikdy nebude mít v zádech Velkého Bratra (ani v čínském nebo jiném vydání) a nestane se pouhým nástrojem v jeho velmocenské politice. Za současné mezinárodní situace nebyl u nás až dosud vůbec myslitelný žádný nový Gottwald (natož nějaký Enver Hodža apod.), a po vstupu do Unie je něco takového už naprosto vyloučeno. Pokud se naši organizovaní komunisté nebudou chtít proměnit ve stranu podobnou svým západoevropským sestrám, zahynou na úbytě. Jediné, co by takovou agonii mohlo prodloužit, by byla nějaká forma ostrakizace. To by byla ovšem hrubá chyba „těch druhých“ (teprve tímto ,činem‘ skutečných anti-komunistů), a je na našem rozumném politickém rozhodnutí se od takových omylů rázně distancovat. (Nebýt americké arogance – a mnoha dalších chyb v celé latinské Americe –, Kuba mohla už dávno vypadat jinak.) Hlavním problémem však přece nejsou členové KSČM ani jejich neorganizovaní podporovatelé ve volbách. Nejde totiž vůbec jen o naše místní a pouze aktuální záležitosti. Komunismus jako historický fenomén je mnohem rozsáhlejší a také starší; necháme-li stranou ideové kořeny komunismu jako radikální reformy mezilidských vztahů především v majetkových záležitostech (v prvních křesťanských společenstvích a pak v některých heretických komunitách), můžeme počátky politického komunismu vidět ve francouzské revoluci a výrazně v pařížské Komuně. Právě tyto zkušenosti podrobilo pak reflexi a analýze několik významných teoretiků, a to z různých pozic. Největší význam a vliv měl Karel Marx; na jeho a Engelsových myšlenkách byl pak založen tzv. vědecký komunismus, jinak také historický materialismus, resp. všeobecně marxismus (který byl ovšem převážně spíše engelsismem, příbuzným populárnímu pozitivismu); ten se po některých úpravách (revizích) stal základní a jedinou politickou ideologií všech tzv. socialistických států. Ten však daleko přesahoval oblast politickou a s politickou podporou intervenoval všude, dokonce i v přírodních vědách. V další úpravě se pak stal oficiální ideologií také v Čínské lidové republice (a tam oficiálně žije dodnes). Že se zhroutilo sovětské impérium, nemá většího významu než porážka francouzské revoluce intervencí ostatní Evropy (bolševici vydrželi u moci rozhodně déle než komunardi). Tak jako se devatenácté (a ovšem ani dvacáté) století nevracelo navzdory všem restauracím do poměrů předrevolučních (mj. též zásluhou Napoleonovou), tak se nebude moci vrátit ani Evropa, ani ostatní svět (především Spojené státy) do situace zejména před druhou a už dokonce ne před první světovou válkou, a to bez ohledu na to, jak jednu nebo druhou revoluci budeme hodnotit. Součástí této změněné situace je v případě komunismu skutečnost, že na světě jsou stamiliony komunistů (i „komunistů“), které nikdo nemůže poslat nikam do mimozemského vyhnanství, ale zejména s nimiž prostě nemůžeme přestat mluvit. Naopak: musíme se s nimi (i s mnoha dalšími) nějak domluvit na tom, jak třeba nedevastovat a nezlikvidovat rozsáhlé části a vrstvy biosféry.  Mluvit s někým ovšem smysl mít může, ale také nemusí. Půjde zejména o to, co těm druhým chceme říci a co jsme připraveni od nich vyslechnout – a „těmi druhými“ v globálním měřítku už zdaleka nejsou a nebudou jen komunisté, jak už dnes musí být každému jasné. „Těch druhých“ a „jiných“ je mnohem víc. A my s nimi musíme – ať chceme nebo nechceme – najít aspoň společný jazyk. Teprve pak může jít také o konfrontaci myšlenek a eventuální sbližování (nebo také ostřejší vyhraňování) postojů. Ještě se možná ukáže, že tam, kam aspoň trochu pronikl marxismus, bude rozhovor o něco snadnější (marxismus i komunismus jsou evropského původu). Předpokladem aspoň trochu perspektivního rozhovoru (dialogu) nejen jednotlivců a politických směrů, ale různých kulturních a duchovních orientací bude ovšem zejména to, když si každý z účastníků co nejlépe vyjasní svou vlastní situaci, to nejen geopolitickou, ale především kulturní a duchovní. Tak jako francouzská revoluce navzdory všem extravagancím a anomáliím vrhla dost ostré světlo na Evropu své doby, ale i dob pozdějších, tak vrhá světlo na situaci nejen Evropy, ale celého světa komunismus a také sovětský komunismus, tzv. bolševismus. Když čtu úvahy a projevy našich dnešních politiků (zvláště po Havlově odchodu z funkce prezidenta a s výjimkou posledního Špidlova interview), mám dojem, že se ani nezamýšlejí nad tím, co se to vlastně na sklonku osmdesátých a počátku devadesátých let stalo, a to nejen u nás a nejen se Sovětským svazem a „socialistickým táborem“, ale vůbec se světem, a kam to všechno povede. Jak chceme rozhodovat, co s komunismem a s komunisty, když nevíme pořádně ani to, jak tomu je a bude s námi a co máme dělat sami se sebou? Už bylo řečeno, že je třeba rozlišovat: jsou komunisté, s nimiž se dalo a dá mluvit, a jsou nekomunisté či antikomunisté, s nimiž se mluvit nedá. Kromě toho je známo, že jedním z nejlepších prostředků, jak porozumět druhému člověku, je dostat se s ním do sporu, do křížku. A tady je důležitý rozdíl mezi různými typy a rovinami sporů a zápasů. Osvojil jsem si jednu zásadu, na kterou upozorňoval opakovaně můj učitel: ve fyzickém nebo válečném atd. zápase je důležité rozpoznat protivníkovy vady a nedostatky a co nejlépe jich využít; naproti tomu v zápase duchovním a myšlenkovém je třeba překonat protivníka tam, kde je nejsilnější – jinak ho nelze překonat vůbec. Proto místo „nemluvení s komunisty“ je třeba s nimi nejenom mluvit, ale je třeba jim rozumět – a co možná lépe, než si rozumějí oni sami. A především je třeba rozumět, odkud se bere jejich komunismus a z čeho čerpá, čím se živí a čím posiluje, eventuelně čím by se mohl vskutku posilovat, kdyby si lépe rozuměl. Kdo ví, zda by se tam nenašly nějaké zdroje i pro nás ostatní. Každá snadná difamace a degradace protivníka snižuje toho, kdo ji podniká. Zvláštní pozornost bychom měli věnovat marxismu a zejména myšlenkám mladého Marxe. V době, kdy u nás vládl oficiální „marxismus“, který s Marxem neměl doopravdy mnoho společného, byly některé Marxovy texty považovány za potenciální nebezpečí (např. Ekonomicko-filosofické rukopisy byly vytištěny a dlouho se nesměly prodávat a ležely ve skladech). V té době také samozřejmě unikalo zdejší pozornosti mnoho z intelektuálního úsilí západních „marxologů“. Dnešní mladí lidé Marxe prakticky neznají. To se mi zdá být důvodem k varování: je silně pravděpodobné, že jeho myšlenky budou v nějaké nové interpretaci zase oživeny (jak už to s velkými myšlenkami, dobrými nebo špatnými, bývá), a pak by se mohly setkat nejen s neznalostí, ale také s neschopností rezistence. Bylo už také řečeno, že jsou potíže s vymezením toho, co je a co není komunistické, a to zejména proto, že jsme za těch čtyřicet let (nepočítáme-li ještě delší období) komunismem nasákli tak, že jej udržujeme při životě i my sami, prý především způsobem svého myšlení (Jiří Pehe to specifikoval jako myšlení ,bolševické‘). To je jistě pravda, ale nejde jen o myšlení, ale o chování a jednání, o celý způsob života. Masaryk v prvních letech republiky mnohokrát a při nejrůznějších příležitostech opakoval, že musíme „odrakouštět“; dnes to platí docela obdobně, i když to nezní našim uším o nic příjemněji. Kdopak si je dnes ochoten připustit, že se chová, jedná a myslí jako za komunismu? Pokud si to nepřiznáme, přežívá ten komunismus (a bolševismus) v některých rysech ještě i v nás a s naší pomocí dodnes, a přežíval by, i kdyby našich komunistů nebylo. „Nemluvit s komunisty“ je ta nejlacinější náhražka za to, zbavovat se bolševických návyků sami. Vždyť co patřilo k výbavě takového kovaného bolševika? Právě to, že s ,námi‘, kdo jsme nebyli kovaní bolševici jako on, prostě nemluvil. Výzva „S komunisty se nemluví“ je vlastně v tomto smyslu „komunistická“ a „bolševická“. (Podobně jako jakékoli deklasování jiných protivníků, opozičníků či kritiků, ať jsou za ně nelegitimní generalizací vydáváni ti či oni, např. novináři apod.) Jak jsem už řekl, komunismus má staré kořeny a dlouhou historii. Proto je také třeba se tázat, proč se ta myšlenka v různých podobách vrací. Původně to je křesťanská hereze. Ve srovnání se socialismem je komunismus vlastně okleštěním myšlenky, že lidé si jsou navzájem bratry a sestrami, druhy či soudruhy (socius = druh, soudruh, přítel), na věc zdánlivě okrajovou, totiž na rovnost hospodářskou, majetkovou (vše má být commune = společné). Je v tom ovšem kus správného rozpoznání: majetek s člověkem opravdu něco udělá, anebo aspoň ve většině případů, stejně jako chudoba. A platí to nejen pro jednotlivce, ale pro společenské vrstvy, a také pro celé národy a kultury. Proto je komunismus memento. Za jeho jednotlivými historickými formami je cosi všem těm podobám společného, na co reagovaly a co je zapotřebí brát vážně. Nemá mnoho smyslu se upínat na to, co se stalo, pokud to neslouží lepšímu vidění aktuální situace a také větší vnímavosti vůči tomu, co může přijít a co možná už přichází. Zločinné stránky komunistických systémů bývalého sovětského impéria nelze vidět izolovaně od dějinných kontextů, ale je třeba je důkladně analyzovat, už jen proto, aby k něčemu podobnému už nikdy nemohlo docházet za netečného přihlížení a dokonce nezájmu ostatního světa (zejména tzv. civilizovaného). Nejrůznější zvěrstva, k nimž bohužel až dosud docházelo v dějinách, byla motivována většinou jinak než komunisticky, a je dobré si to připomínat. (Vzpomeňme třeba jen na americké Indiány.) Komunismus a specielně „bolševismus“ ostatně ještě neskončil, protože je to komplikovaný fenomén, jehož jednotlivé stránky či složky mohou přežívat anebo se vracet v jiných podobách a pod jinými názvy a zaštítěny jinými ideologiemi. Je třeba včas vidět skutečná nebezpečí – a pak hlavně neutíkat od konfrontací. V těch však bude vždycky na prvním místě platit, ve jménu čeho do konfrontace půjdeme; výzvy k tomu, aby s protivníkem (zejména s údajným nebo karikovaným protivníkem) nikdo nemluvil, jsou směšné. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-19 18:32:40

Jak si vybírat filmy o pomstě

Filmy se dělí na ty, které nás zajímají, a na „blbosti“. Nejsme-li zrovna filmoví vědci, vybíráme si do značné míry amatérsky. A já se ptám: „Podle čeho?“ Pokusme se to vzít popořádku. Hodně lidí si vybírá film podle herců. Či pouze herce. Na tom principu stál a stále dost stojí hollywoodský „systém hvězd“. A co to vlastně znamená? Všichni víme. I to, že Tom Cruise je ikona, proti které se konkurenční studio každoročně bojí nasadit tzv. letní blockbuster, protože by jej charisma tohoto herce přebilo. Není tudíž ani moc divu, že máte osoby, které prahnou – i zpětně – vidět všechny snímky, kde se Cruise objevil. I jen mihl. A pro některé to tedy pak může být zklamání. Zas tak dobrým hercem totiž Tom Cruise nikdy nebyl. Podobně diváci zapínají televizi ve chvíli, kdy dávají něco s Clintem Eastwoodem, Jeanem-Paulem Belmondem, Gene Hackmanem, Anthony Hopkinsem, Steve McQueenem, Liamem Neesonem, Peterem Sellersem. To jsou zavedené firmy, i když ve svých raných filmech, ano, někdy taky zklamou. A najdou se bláhoví lidé, kteří viděli kvůli Eastwoodovi všechny díly starého seriálu Rawhide (a že jich je několik set). Další možnost výběru? Podle režiséra. A nemusí tak, říkám, vydělovat filmy jen úplní fajnšmekři (anebo dokonce snobové). I nejjednodušší člověk, kterému pouštíte cokoli od Hitchcocka, přece velmi rychle pozná, že je to „stavbou“ nějak lepší. Podobnou zárukou jsou dnes třeba Spielberg či Nolan. Dost intelektuálským výběrem filmu, na který se budu dívat, je ovšem výběr dle autora předlohy. Tak například byl tvůrcem původní knihy Arthur Conan Doyle, i „musíme“ vidět všechny adaptace jeho Ztraceného světa i veškeré existující filmy se Sherlockem Holmesem, které se již dnes stěží dají spočítat. Lze se však, uznávám, systematicky dívat i na adaptace děl Dostojevského, to je samozřejmé. Ale lovci, kteří přistupují k filmům takto, bývají nejčastěji zklamáni. Herec Cruise či režisér Spielberg, to jsou totiž sázky na jistotu. Ale která adaptace Robinsona je ta nejlepší? Někteří spisovatelé, dodejme, psali rovněž filmové scénáře, i vyskytnou se jejich fanoušci, kteří „jdou po filmu“ právě pro ono autorství. A tady opět pozor. Psát knihu – a psát hru či scénář, to je rozdíl. Veliký. A někteří – i dobří – autoři... to druhé zkrátka „nedali“. Ale pokud již měli slavné jméno, nechali je přesto v titulcích. Výběr podle režiséra, scénáristy (Vladimír Körner!) či dokonce autora předlohy je ovšem výběrem intelektuálským a daleko typičtější je onen „hvězdný“ výběr („Hraje v tom, prosím vás, ten starý, dobrý a osvědčený James Stewart?“) či výběr dle hlavní hercem představované figury. Figurou může být už zmiňovaný Sherlock, ale podobně populární jsou Tarzan či Dracula. Anebo hrdinové komiksů. Spiderman, Superman, Batman... Zrovna nedávno vyslovil dokonce kdosi názor, že je Hollywood v krizi, protože se už nechodí na charismatické herce, ale na tyto fiktivní FIGURY. Na druhou stranu... Občas dojde ke značnému ztotožnění herce a postavy. Hannibal Lecter je – například – Anthony Hopkins, i když nejen on (a viz prequel a televizní seriál), a Norman Bates z příběhu (románového, ale hlavně filmového) Psycho je jednoznačně totožný s Anthony Perkinsem. Ne že by filmaři Blochovu knihu neadaptovali znovu a s jiným hercem, ale... Úplně ono to nebylo. Asi jako poručík Columbo těžko najde někdy nového představitele. A ani ten inspektor Clouseau, a to píšu ve vší úctě ke Steve Martinovi, jej nenašel. Od figur teď přejděme – spolu s amatérským a neprofesionálním divákem – k historickým postavám. Takovou je třeba Napoleon. Jistě by se teď přihlásili jeho fanoušci, kteří viděli většinu filmů, ve kterých jej někdo hrál, a nesledovali ty snímky jen kvůli hercům (například Herbertu Lomovi), ale prvořadě kvůli Napoleonovi. Další jsou fanoušky literátů, a tak si například nenechají uniknout film o životech Enid Blytonové či Roberta Howarda. Je vůbec ještě na zemi spisovatel, o kterém film natočen nebyl? Pochybuji. A filmy se – samo sebou – natáčejí také o slavných zpěvácích a někdy ještě mohou hrát sami sebe. Či o slavných hercích, to se už podaří málokdy. A Richard Downey Junior – například – ještě před Dolittlem, Ironmanem a Holmesem dost obstojně a únosně zahrál Charlie Chaplina. Nemusí samozřejmě jít jen o historickou postavu – a film si někdo rád vybere prostě už na základě historické události, již chce vidět. Zde ovšem často klame název. Stalingrad pak nemusí podat celý, natož pak přesný obraz dotyčné bitvy, a Ztraceni v Mnichově nepředvádí mnichovské události v Československu, anebo aspoň ne přímo. A zrovna tak Spielbergův Mnichov není ani tak o vraždě izraelských sportovců, jako o lovu na jejich vrahy. Tím se dostáváme k žánrům, k výběru podle nich. Někdo rád snímky válečné, jiný špionážní. Někdo rád horor, někdo komedii. Je tu samozřejmě stále ještě western. Ale tahle řečiště jsou příliš široká, i skončeme úvahu u diváků, kteří si filmy... Ano. Kteří si filmy vybírají prostě podle toho, jakou jim poskytnou KATARZI. A jaké katarze mohou nastat, to asi všichni tušíme. To si už představit dovedeme. A vnímáno takto, jsou zde filmy akcentující erotiku, ale i filmy akcentující „jen“ zamilovanost. A jsou tu filmy, které vás umí neuvěřitelně napnout, po čemž se uvolníte, ale také ty, jež vás k smrti vystraší (po čemž si také odfrknete). A existují samozřejmě diváci, které přitahuje brutalita, anebo „aspoň“ násilí, a ti si nenechají uniknout Přání smrti s Charlesem Bronsonem a ani to „nové“ s Bruce Willisem (a ani je moc nezajímá, že se v obou případech jedná o adaptaci románu). U posledně zmíněných filmů se nicméně zastavme. Jsou to snad skutečně typičtí představitelé exploatačního násilí? Neřekl bych. Takovým filmem je spíš Delta Force (kde hraje Chuck Norris) či Komando (kde hrál známý rakouský kulturista). Přání smrti je jistě taky extrémně násilný film, ale zrovna tak příběh pomsty. A právě filmy o pomstě jsou nejspíš jednou z vůbec nejzajímavějších kategorií filmů. Stejně jako lidé, kteří je vyhledávají. Typickým představitelem té odrůdy je samozřejmě Zorro, příběh opravdu mnohokrát zfilmovaný, anebo Hrabě Monte Christo, ale pokud se na věc podíváme z gruntu od podlahy, užasneme. O pomstě... je ne snad většina, ale obrovská, věru že obrovská množina filmů. Jenže ne pokaždé si to zcela uvědomujeme. Ne vždy si přiznáme, že právě proto je máme tak rádi! A vezměte si – například – jen šermířské filmy s Jeanem Maraisem. Namátkou mě napadají tři: Hrbáč, Kapitán a Kapitán Fracasse. V prvním případě jde o adaptaci klasického románu Paula Févala, v posledním o adaptaci ještě daleko kvalitnější knihy Théophila Gautiera. Jen Kapitán vznikl „jen tak“, ale to nám nevadí, protože chceme ty filmy sledovat jako příběhy pomsty. Ve všech se vyskytuje padouch a dokážeme-li se příběhu zdravě oddat, počneme k němu posléze cítit nechuť, ne-li nenávist. Tento padouch je doplněn ještě několika „pod-padouchy“, tj. méně význačnými pohůnky, kteří nás štvou zrovna tak. A proč nás štvou? Samozřejmě proto, že se i PROJEVILI jako velicí hajzlové a – kupříkladu a před našima očima – zamordovali některou veskrze dobráckou, nevinnou postavu. A pozor! Pokud je tento mord vynechán nebo zastřen, naše nechuť a nenávist může zůstat vsáklá v nás a dostatečně se nevyvalí. Je velká chyba, když tohle scénárista a režisér zanedbají. Když však se to povede a my padoucha opravdu nenávidíme, neuvěřitelně se těšíme, až bude spravedlivě potrestán. Většinou zabit. I stane se! Jean Marais opět vítězí. Pomsta je dovršena, katarze také. A my? Probíráme se jako znovuzrození. Možná jsme teprve dítě, to je pravda (a mnoha dospělým už není dáno filmy takto mocně prožívat), ale rozhodně víme, že jsme si film vybrali dobře. Pouze pokaždé netušíme, proč se nám zamlouval hlavně. A co je nejpatřičnějším důvodem. Namlouváme si dokonce, že to bylo kvůli šermířskému Maraisovu umu. Či díky Maraisově ztepilosti. Avšak ta zabírá jenom na část diváků. My ostatní... Jsme na tom zkrátka jinak. Podlehli jsme vášni horší. Podlehli a... A zbaštili tvůrcům onu pomstu. I s navijákem. Vlastně nám to vybrali za nás. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-04 16:32:03

Cenu Magnesia Litera má šanci získat monografie o Janu Žižkovi či poslední kniha Aleše Palána o samotářích

Ve středu 4. března byly představeny nominace na ceny Magnesia Litera za rok 2019. Nominovány jsou mimo jiné prózy Jiřího Kratochvila, Jana Němce a Davida Zábranského, sbírky poezie Jiřího Dynky a Daniela Hradeckého či kniha pro děti Petra Borkovce.   Litera za prózu Veronika Bendová: Vytěženej kraj (fra, Praha, 200 s.) Severočeskou road-movie Vytěženej kraj v jistém smyslu navazuje Veronika Bendová na svůj debut Nonstop Eufrat. Podobně jako příběh padlého katolického kněze v její prvotině, se portrét exploatované krajiny a bývalého partnerského páru, který zde má najít filmové lokace, zabývá tématem duchovní, kulturní a historické identity. Zdevastované kostely a fary, lidé dobití komunistickou minulostí a lační profitu, poničené osobní vztahy i společenské vazby. Autorka kontrastuje tenkou vrstvu současnosti zastoupené rychlým a dobře nasvíceným světem filmu, s dějinami a jejich stíny, které jsou v kraji, kde leží Litvínov, Most, Libkovice nebo Hrob stále přítomné a působící. V literatuře i ve filmu často zobrazované téma vytěžených severočeských Sudet představuje autorka neotřelým způsobem jako otázku duchovní opuštěnosti. V knize se proto postindustriální kraj stává víc než dramatickou kulisou pro chystaný film o křesťanské rodině chartistů vypuzené tlakem StB z Prahy za socialismu do severních Čech. Vytěženej kraj je otázkou, jak se v něm ve svobodnější době zachovat stejně nekonformně a lidsky.   Jiří Kratochvil: Liška v dámu (Druhé město, Brno, 200 s.) Jiří Kratochvil je představitelem současné prózy, která se programově odklání od realistické literární tradice; je zároveň jedním z nejpřekládanějších českých autorů. Román Liška v dámu se odehrává v padesátých letech dvacátého století a prolínají se v něm dvě dějové linie. Ta realističtější vypráví příběh mladého brněnského dělníka Pavla, který je jako perspektivní a jazykově talentovaný estébák vybrán, aby odešel na západ a provedl diverzní akci ve Svobodné Evropě. Druhou, fantaskní linií je příběh mladé lištičky. Stalin (v románu nazývaný Hospodář) dá vědcům z Pavlovova institutu úkol přetvořit ji v ženu a tu pak pod jménem Sylva vyšle na západ, aby zavraždila Winstona Churchilla. Hrdinové se ale ve svobodném světě setkají a jejich příběhy a osudy se spojí – život se ukáže být mocnější než záměry mocných. Román Liška v dámu je poctou imaginaci, literatuře jako hře slov a obrazů, ale zároveň nabízí i silný příběh o propojování a zároveň neslučitelnosti různých světů a také oslavu lidské a liščí svobody.   Štěpán Kučera: Projekt Gilgameš (Druhé město, Brno, 168 s.) Projekt Gilgameš je románovým debutem Štěpána Kučery, spisovatele a novináře, který se dlouhodobě zajímá o střet kulturní a biologické podmíněnosti lidského chování. O něj jde i v příběhu převozníka Uršanábiho, kterého si Kučera vypůjčil ze starověkého Eposu o Gilgamešovi. Uršanábi se díky prášku z černé květiny stává nesmrtelným a v textu putuje napříč kontinenty a staletími až do naší blízké budoucnosti. Celý jeho osud zároveň vypráví mladému vědci pokročilá umělá inteligence, aby ho přesvědčila, že budoucnost by měla mít v rukou ona, a ne člověk. Zdůrazňuje, že lidská potřeba nepřítele je příliš silná a že lidé nejsou vývojově připravení na život v tak obrovských tlupách, jaké si díky vyprávění příběhů dokázali vybudovat. Kučera tu pracuje velmi poučeně jak s nejstarší literaturou, tak s prvky nejmodernější vědy; vytvořil svého druhu mytické vyprávění, v němž se nepátrá po ničem menším než po smyslu lidského života, a přitom je to celé zabalené do postmoderního jazyka i vtipu.   Jan Němec: Možnosti milostného románu (Host, Brno, 480 s.) Rozsáhlý románový projekt Jana Němce klade naléhavé otázky jak ohledně tématu milostného vztahu a soužití s jiným člověkem, tak i ohledně možností a dopadů románového příběhu v dnešním světě. Autor si pohrává s románovou formou, ale zároveň své psaní silně zakotvuje v tradici moderního románu. Provokuje čtenáře tím, jak vyprávění od linie milostného vztahu neustále odbíhá k jiným souvislostem, ale zároveň sžíravě analyzuje i sebe sama jako románovou postavu. Nabízí na jedné straně úzce privátní příběh několikaletého vztahu dvou mladých lidí, na straně druhé ale načrtává i široce panoramatický obraz soudobé společnosti a životních hodnot v časech rozkolísané doby. Jan Němec svým dílem ukazuje, že i dnes může mít román schopnost vyjadřovat společensky relevantní témata způsobem, který je jedinečný a nenahraditelný. A klást otázky, které nelze zodpovědět jednoduše a bez reflexe všech souvislostí.   Michal Vrba: Kolem Jakuba (Argo, Praha, 178 s.) Pět povídek Michala Vrby, českého prozaika mladší generace, se odehrává ve velikém časovém rozpětí od třicetileté války do devadesátých let 20. století. Jednotlivé příběhy jsou spojeny jedním místem, rybníkem Jakub ve východních Čechách. Hrdiny povídek jsou tzv. malí, obyčejní lidé, kteří se proti své vůli octnou v soukolí velké historie - a nejen ve vypjatých okamžicích, ale i v běhu každodenního života se musejí rozhodnout mezi dobrem a zlem. Jednotlivé povídky jsou spolu propojeny často velmi překvapivým způsobem a kniha tak poskytuje poutavý obraz zápasu člověka s dějinami v různých historických obdobích. Povídky Michala Vrby jsou skvělým příkladem čtivé realistické prózy, která navazuje na nejlepší vypravěčské tradice a je čtenářsky vstřícná, ale zároveň se formálně velmi propracovaným způsobem zamýšlí nad základními otázkami lidské existence.   David Zábranský: Logoz aneb Robert Holm, marketér dánský (Větrné mlýny, Brno, 404 s.) Román Logoz Davida Zábranského je pamfletickým portrétem liberálního systému vedeného byrokraty a marketéry. Autor torpéduje svět, v němž si marketing ochočil ideu svobody a autenticity. Následně je prodává jako produkt, který u zákazníků budí pocit nadřazenosti nad těmi, kdo se ke svobodě, autenticitě nebo spravedlnosti vztahují jinak než dohodnutými pojmy. Z politického přesvědčení budoucnosti je v Zábranského próze pouze módní brand, značka odpoutaná od vnitřních obsahů. Jazyk politicky korektního marketingu zde hraje roli spíše zastírací, než aby věci skutečně vysvětloval. Zábranský je břitký ironik společenské třídy „kreativních profesí“, slepé ke svým privilegiím a k vlastní aroganci. V domýšlení trajektorií vývoje světa řízeného marketingem morální nadřazenosti přichází Zábranského kniha s vtipně vystavěným příběhem, který je politickou karikaturou současnosti.      Moleskine Litera za poezii Jiří Dynka: Pomor (Druhé město, Brno, 60 s.) Ve sbírce s mnohoznačným názvem Pomor se Jiří Dynka vydal nazpět časem. Z útržkovitých pasáží a fragmentů paměti jeho alter-ego znovusestavuje vlastní obraz a přesvědčuje tím samo sebe, že v tomto přeludném a zřejmě nikdy neexistujícím světě skutečně žilo. Právě takové zjištění je spojené s autorovým přesvědčením, že báseň je pravděpodobně jediný a jedinečný poznávací prostředek nejen sebe sama, ale i světa jako celku.   Daniel Hradecký: Přibližování dřeva (Perplex, Opava, 64 s.) Sbírka Přibližování dřeva obsahuje tři oddíly, v nichž Daniel Hradecký dávkuje existenciální tázání, ironii, záznam paměti, hledání kořenů i pointované aforistické odpovědi. Autorovy verše leckdy vznikají jako fragmenty situací, které mají univerzální platnost. Jeden z nejprokletějších českých básníků nám i sobě spílá, bouří se proti světu, aby vždycky našel partnera k rozhovoru a zachytil svůdné volání nejen slov, ale i situací a dokázal tím plasticky evokovat místa severočeského regionu.   Ewald Murrer: Noční četba (Aula, Praha, 326 s.) V monumentálním souboru stovky epických textů vrací Ewald Murrer do hry dnes skoro zapomenutý žánr básnické fantastické povídky, jak ji známe třeba ze sbírky Kašpar noci francouzského romantika Aloysia Bertranda. Ostatně už název knihy ukazuje na tuto příbuznost. Básník okouzluje svým suverénním vypravěčským talentem. V Noční četbě se potkává imaginace a zájem o tajemno s groteskní, místy až naturalistickou hyperbolou. Autor pokračuje v poetice jistého melancholického a bizarního snění, kterým zaujal čtenáře už na počátku devadesátých let v knize Zápisník pana Pinkeho.   Litera za knihu pro děti a mládež David Böhm: A jako Antarktida – Pohled z druhé strany (Raketa/Labyrint, Praha, 80 s.) Autorská encyklopedie konceptuálního výtvarníka přináší portrét světadílu, který byl zkoumán až jako poslední. Tichá krása pustiny bez jediného stromu, bez plazů a obojživelníků, půl roku bez slunce a právně vzato i bez hranic a stálých sídel se pro autora stala divotvorným jevištěm nově definujícím meze sebereflexe i statečnosti těch, kdo se rozhodli v antarktickém majestátu bádat a přežít. Pocítil to jak Roald Amundsen, následovaný nebohou družinou kapitána Roberta F. Scotta a neúspěšnou Shackletonovou transkontinentální expedicí, tak každý další odvážlivec stojící byť jen na jejím pobřeží. Na vlastní kůži to zažil i sám autor, který sem se synem putoval v doprovodu polárníka Jaroslava Pavlíčka, aby dostál podtitulu knihy, podpořil lehce podvratnou perspektivu prolamující stereotypy povšechných znalostí a kladl si otázky po smyslu bělostného prostoru rozlehlejšího než Evropa. V návaznosti na půlstoleté postupy české uměleckonaučné školy Böhmovo sdělení hravou formou dotvářejí fotografie i kartografické projekce, rozkládací alba s pointami, dobrodružný komiks, deník, novinové sloupce, dokonce plyšové 3D modely zástupců místní zvířeny, takže i po stránce ilustrační vznikla lákavá publikace pro četbu v kruhu rodinném. Výsledkem je dovedné, sdílné, ba pronikavé dílo zdůrazňující provázanost Antarktidy s globálním ekosystémem, neboť území v demilitarizované kolektivní správě plní daleko mimo středoevropské zorné pole klíčovou roli, srovnatelnou s významem prvního písmene abecedy. Udržení zdejších ledovců, nutných pro rovnováhu planety, je testem naší snášenlivosti, kooperace – a hlavně pudu sebezáchovy.   Petr Borkovec: Každá věc má něco společného se štěstím (Ilustroval Martin Krkošek, František Havlůj – Běžíliška, Praha. 44 s.) V básnické sbírce rozžívá Petr Borkovec vzpomínky z dětství na živé tvory a neživé předměty, jež jsou zde přítomny svými otisky, barvami, vůněmi. Kniha je svébytným pokračováním leporela Věci našeho života (2017), které obsahovalo také básnické miniatury dotýkající se naší každodennosti. Tentokrát se však Petr Borkovec obrací na starší dětské čtenáře, než je u knížek veršů pro děti obvyklé. Vyvstávají před námi třeba subtilní scenerie půdních vetchých věcí, chvíle u večerního jídla, doprovázené chlapeckými sny, nebo uspávanky v rozličných veršovaných útvarech, v nichž se objevují folklorní motivy, fragmenty rozhovorů, ale i jazykové hříčky. Najdeme tu i morgensternovskou báseň Rybník („Lín dne je stínán / slinami žab. // Olůvky vody, trň och! / Svléchající hlubí...“), půvabnou vzpomínku Na babiččině skříni anebo lyrickou prozaickou miniaturu Úvoz. Neobvyklou mozaiku obrazů a přemítání doprovázejí hravé i jemně nostalgické ilustrace Martina Krkoška, které zachycují také panorama básníkova rodiště (i jeho portrét), ale také vtipně glosují hravá říkadla.   Petr Koťátko: Anička, mluvící potok a další chovanci ústavu paní Majerové (Ilustrovala Eva Koťátková, Meander, Praha. 162 s.) Podlouhlá, ve žlutém plátně vypravená kniha s neokázalými ilustracemi působí už na první pohled sympaticky starosvětsky. A tento první dojem čtenáře neopustí ani po začtení se do rafinované prózy plné nápadů, která zručně propojuje fantastické postavy a motivy s reálnými událostmi, které se odehrály nebo mohly odehrát v tajemném domě v Černošicích, kde býval v letech 1913–1920 sirotčinec. Kniha se nemůže (a nejspíše ani nechce) vyhnout srovnání s Alenkou v kraji divů a za zrcadlem Lewise Carrolla a Medvídkem Pú A. A. Milneho, na které upomene svou nonsensovou poetičností, ale i napínavým dějem. A stejně jako Carrollova Alenka a Medvídek Pú, ani Koťátkův dobrodružný příběh není jen pro děti, nemá jasně určitelného adresáta. I v těch nejnapínavějších momentech, dýchajících tu a tam až hororovou atmosférou, zůstává Petr Koťátko laskavým vypravěčem, který upoutá především tím, jak ve svém vyprávění proplétá dějové linky a časové vrstvy a buduje tajemství, aniž se uchyluje k laciným dílčím efektům. Ilustrace Evy Koťátkové zmíněné charakteristiky tohoto textu podepírají a zesilují je. Je to kniha, která nepochybně není pro každého, ale čtenáře, kterého si najde, bohatě odmění.   Litera za naučnou literaturu Petr Čornej: Jan Žižka. Život a doba husitského válečníka (Paseka, Praha, 844 s.) V rozsáhlé monografii zúročuje Petr Čornej své celoživotní bádání v oblasti dějin českého středověku. Přestože v celku jeho dosavadních knih jde o vůbec první životopis, z jeho starších prací víme, že jej povaha historických osobností, jejich charakter, motivace jednání a dobová mentalita přitahovaly vždy. Ve své nejnovější práci Čornej čtenářům názorně a přitom čtivě ukazuje obtížnost práce historika, který se často musí vyrovnat s nedostatkem písemných pramenů. Otevřeně přiznává, že na některé otázky historik nemůže nabídnout jednoznačné odpovědi, a proto předkládá hned několik možných cest, jimiž se osudy husitského válečníka mohly ubírat. Zvláště poutavá jsou jeho líčení v pasážích, kde se může opřít o své předchozí výzkumy, jako je tomu v případě jeho důvěrné znalosti husitské Prahy. Jedinečný je rovněž autorův vhled do středověkého myšlení, jakož i analýza proměny struktury pozdně středověké společnosti či detailní průzkum mocenských vztahů. Čornejův Žižka navíc není jen historickou osobností, jejíž životní cesta se uzavřela u Přibyslavi roku 1424. Ve své práci sleduje i proměny jeho obrazu v historické paměti a to, jak byla osobnost husitského vojevůdce využívána v pozdějších politických a kulturních sporech. Kniha Jan Žižka zaujme i svou výtvarnou podobou a obrazovou složkou, jež podtrhuje autorovu snahu (a schopnost) vykročit mimo úzký okruh znalců a oslovit širší čtenářské publikum.   Michal Kopeček a kol.: Architekti dlouhé změny. Expertní kořeny postsocialismu v Československu (Argo/ FF UK/ Ústav pro soudobé dějiny AV, Praha, 368 s.) Byl postkomunistický „neoliberalismus“ pouze importem západní ekonomické ideologie a praxe? Historik Michal Kopeček a jeho spoluautoři a spoluautorka si to nemyslí. V elegantně napsané a poutavé kolektivní monografii zkoumají proměny myšlení a praxe expertních komunit od 60. do 90. let 20. století a hledají možné kontinuity sahající přes politickou a socioekonomickou změnu roku 1989. Odspodu analyzují nesmělé změny směrem k „socialistickému právnímu státu“ (Michal Kopeček), ptají se na roli řídících pracovníků socializovaných v socialistickém Československu v jeho transformaci ke kapitalismu (Tomáš Vilímek), pročítají teorii podnikového managementu (Michal Kopeček, Václav Rameš) a sociologické studie (Michal Kopeček). Ve vývoji psychoterapie hledají náznaky posunu k liberálnímu individualismu (Adéla Gjuričová), všímají si role ekologie v delegitimizaci státního socialismu (Matěj Spurný) a hledají původ pražského urbanistického „antikomunismu“ 90. let (Petr Roubal). Postkomunistické české země nejsou pro autory a autorku pouze prostorem pro západní experiment s volným trhem, deregulací a oslabením institucí, ale také složitým vyjednáváním těchto vlivů s vlastními podněty, k nimž patří také proměňující se jazyky expertních komunit z konce státního socialismu.   Pavel Škácha, Jakub Plášil, Vladimír Horák: Jáchymov. Mineralogická perla Krušnohoří. (Academia, Praha, 688 s.) Mimořádně obsáhlá, instruktivní a krásně ilustrovaná a vypravená publikace pojednává o Jáchymově jakožto světově známé mineralogické lokalitě. Poutavý a zasvěcený výklad je doplněn fotografiemi minerálů z českých i zahraničních muzeí a soukromých sbírek, snímky uměleckých děl zhotovovaných z místních minerálů, reprodukcemi historických map a terénními fotografiemi z povrchu i podzemí. Počínaje 16. stoletím zde ve velkém začalo dolování stříbra, v 19. století se rozvinula výroba uranových barev a na přelomu 19. a 20. století se zdejší smolinec vyznamenal objevem dvou nových radioaktivních prvků polonia a radia. V polovině 20. století Jáchymov smutně proslul jako místo těžkých a často zničujících nucených prací pro lidi pronásledované komunistickým režimem. Kniha je rozdělena na tři základní části: historie nálezů jáchymovských stříbrných ložisek, přehled geologie a prezentace nejvýznamnějších primárních a sekundárních minerálů. Publikace je výsledkem mnohaletého bádání autorů v archivech i v podzemí jáchymovského rudního revíru a je v našich i evropských měřítkách zcela ojedinělá.   Litera za publicistiku Jožin Valenta, Marek Vácha: Jízda v levém pruhu. (Cesta, Brno, 192 s.) Knižní rozhovor se známým knězem a přírodovědcem Markem „Orko“ Váchou. Je veden dílem životopisně, dílem tematicky. Projdeme si zázemí – zážitkové a duchovní –, z něhož Vácha vyrostl, stejně tak problémy, jimiž žije a jež považuje za určující pro současnou dobu. Rozhovor probíhá velmi otevřeně, nadto mu nechybí spád; tazatel svého tázance nešetří, přičemž kniha je plná i momentů humorných a hravých.   Kamila Hladká: Hornické vdovy (Dcera sestry, Brno, 216 s.) Kniha je sestavena z osmi životopisných vyprávění žen, které za tragických okolností přišly o své manžely. Tato vyprávění jsou uspořádána chronologicky a nechybějí v nich ani dokumentární materiály. Autorčin přístup je nadán velkou vnímavostí. Hlavně díky ní se Kamila Hladká vciťuje do každodennosti běžných lidí, pod níž často objevuje skrytá dramata, trýzně i radosti. Jde rovněž o nepřímý a velmi civilní portrét hornické profese v proměnách času – a nadto ženskou perspektivou.   Aleš Palán: Jako v nebi, jenže jinak. Nové setkání se samotáři z Čech a Moravy (Prostor, Praha, 400 s.) Po zdařilé a široce reflektované knize o šumavských samotářích (Raději zešílet v divočině) navázal Aleš Palán další knihou, v níž svou perspektivu poněkud pootočil. Jde v ní o samotáře ani ne tak programové jako spíše životním údělem. Všechny rozhovory jsou vedeny s citem pro jednotlivý osud, pro to, aby se v zaznamenaném textu obtiskl v co nejvěrnější podobě, i jazykové. Kniha získává i bohatým fotografickým doprovodem (Johana Pošová).   DILIA Litera pro objev roku Romi Grey: Jmenuji se Orel (Ilustrace Ondřej Smeykal. Credit-plus, Praha, 80 s.) Slípka z klecového chovu začíná nový život na jihočeském venkově. Pro svou odvahu ke svobodě získává jméno Orel. Poprvé si prohlíží a chutná skutečný svět a prožívá všední malé zázraky a dobrodružství s kamarádem Čipem, kocourem, který miluje okurky hadovky. Setkává se s netopýrem, bobrem, malou veverkou či kosí rodinou, poznává léto i zimu. A občas vzpomíná na živoření v kleci, kterému jsou stále vystaveny její příbuzné. Realistický pohled na živé tvory, znalost jejich potřeb a chování se organicky mísí s rovinou až pohádkovou, v níž spolu antropomorfizovaná zvířata rozprávějí. Drobným hravým příhodám viděným očima slípky neschází poezie a jemný humor. Autorka přitom dětským čtenářům připomíná ohromné maličkosti každodennosti, které nejenže jsou upřeny zvířatům za anonymními zdmi velkochovů, ale často unikají i naší pozornosti – větve stromu, voda hemžící se pulci, tající sněhulák za hvězdného večera. Zdůrazňuje nutnost hledání dobra a krásy, vyzdvihuje jakoukoli snahu „dělat ze světa soucitnější místo“, ukazuje hodnotu svobody a přátelství. „Důležité v životě je, kam jdeme. A s kým. A jak se tam dostaneme, to už je věc druhá.“ Náladu textu plně dotvářejí poetické ilustrace Ondřeje Smeykala.     Vratislav Kadlec: Hranice lesa (Argo, Praha, 176 s.) Sbírka sedmnácti povídek tvoří textové puzzle skládající obraz vnímání světa vyzrálého vypravěče. Debut osmatřicetiletého absolventa Literární akademie Josefa Škvoreckého shrnuje tvorbu publikovanou po roce 2002 v literárních revuích i rozhlase (Vedlejší příznaky). Kadlec k líčení nadreálných jevů, jež rozruší všednodenní rutinu prožívání života postav jeho příběhů, přistupuje v několikastránkových miniaturách i povídkách středního rozsahu s bravurní schopností vygradovat vyznění prózy vhodně zvolenými vyprávěcími prostředky a postupy. Uvěřitelně leč „posunutě“ popsané situace a pocity nejistoty, rutiny, nutkavých puzení i časoprostorových střihů odkazují k hlubším souvislostem dění, života a nesamozřejmosti reality, jak je běžně vnímána. Se zkušeností divadelního principála inscenuje absurdní rodinné sedánky končící odkrytím zvířecích hrobečků a rodinných dramat, připravuje lidi v mlze o tváře, nechává straky ukrást postavám jména, zazdívá jejich těla, připravuje je o identitu a schopnost sdělovat bližním své pocity a v neveselých i humorných vyprávěních o narušené každodennosti běžných triviálních životů je zároveň nádherně ozvláštňuje.   Ema Labudová: Tapetář (Knižní klub, Praha, 184 s.) V knize dvacetileté debutantky Emy Labudové se ocitáme v Manchesteru a také v menším městě Whitby na severu Anglie v padesátých letech minulého století. Svůj příběh nám zde vypráví mladík Irving. Před třemi lety musel nedobrovolně odejít z domova a teď se vrací poté, co mu krátce po sobě zemřeli oba rodiče. Labudová se tu dokázala na svůj věk obdivuhodně vypořádat s cizím prostředím, časem i vypravěčem, příslušníkem v té době silně uzurpované menšiny. Přesvědčivá je zejména její práce s jazykem vypravěče, tedy nepříliš vzdělaného Irvinga, nedoučeného pekaře, jenž se živí jako tapetář. Zároveň drží autorka pevně pod kontrolou dávkování informací a průběžně, až detektivkářsky odhaluje hrdinovu nelehkou životní trajektorii a společenskou pozici, která poznamenává jeho fyzické i psychické zdraví.   Litera za nakladatelský čin Ivan Martin Jirous: Magorova oáza (Torst, Praha, 1152 s.) Obsáhlým svazkem Magorova oáza se završilo vydávání básnického a nebeletristického díla Ivana M. Jirouse – klíčové a formativní osobnosti českého kulturního undergroundu 70. a 80. let a politického vězně normalizačního režimu. Editorka knihy Adéla Petruželková v ní shromáždila na základě Michaelem Špiritem sestavené bibliografie všechny texty, které nebyly zařazeny do Magorova zápisníku (tedy stati do roku 1997), a pak ty, které vznikly po jeho vydání až do Jirousovy smrti. Tyto dvě množiny v obsahu svazku členila dále na autorské projevy, petice, jejichž autorem je Jirous, a rozhovory. Letitou a soustavnou péčí nakladatelství TORST se tak čtenářům do rukou dostává kompletní řada prací tohoto básníka. Spolu s Magorovou oázou jde o svazky Magorův zápisník (1997, výbor z kritik, článků, polemik, úvah, portrétů, rozhovorů a próza Pravdivý příběh Plastic People – editor Michael Špirit), Magorova summa (1998, básně, postupně rozšiřovaná vydání 2007 a  2015 – editor Martin Machovec), Magorovy dopisy (2005, listy psané Daně Němcové a Julianě Jirousové z vězení v 70. a 80. letech – editoři Andrej Stankovič a Zuzana Jürgens;  upravený soubor vzájemné korespondence s J. Jirousovou vyšel mimo zmíněnou řadu s titulem Ahoj můj miláčku, 2015)   Jana Maříková-Kubková a kol.: Katedrála viditelná a neviditelná (Hilbertinum/ Archeologický ústav AV, Praha, 928 s.) Dvoudílná koncepčně i graficky náročná publikace Katedrála viditelná a neviditelná (vydalo v roce 2019 nakladatelství Hilbertinum – Společnost Kamila Hilberta, z. s. a Archeologický ústav AV ČR, v.v., autorka koncepce a editorka Jana Maříková-Kubková) přináší jedinečné a komplexní zpracování tisícileté historie katedrály sv. Víta, Václava, Vojtěcha a Panny Marie na Pražském hradě. Podílely se na ní desítky autorů – archeologové, geologové, historikové architektury, umění, liturgie a hudby, grafici a fotografové. Jejich práce je rozvržena do kapitol koncipovaných na pozadí hlavních stavebních etap tak, aby vždy vedle sebe stály informace o stavebním vývoji, umělecké výbavě, liturgii a hudbě. Stěžejní linii výkladu funkčně doplňují boxy a rozšířené popisky, které přinášejí informace o mimořádných počinech, významných architektonických celcích a kaplích, zásadních uměleckých dílech či důležitých osobnostech – a to jak z řad tvůrců, tak duchovních správců. Funkční a klíčovou součástí publikace je rovněž rozsáhlá obrazová dokumentace. Obrazově bohatá a zajímavá témata jsou soustředěna ve fotografických boxech. Celkově je v knize publikováno téměř 1800 ilustrací. Výjimečná je tato publikace také díky bibliografii, která je v současné době nejúplnějším seznamem dostupné literatury o katedrále sv. Víta, nově zpracovaným rekonstrukčním plánům starších stavebních fází, detailní plánové dokumentaci dnešního stavu chrámu a velmi podobně zpracovanému jmennému rejstříku.   Jan Amos Komenský: Labyrint světa a ráj srdce (Práh, Praha, 286 s.) Poslední vydání Labyrintu světa a ráje srdce Jana Amose Komenského (nakladatelství Práh, 2019) je velkolepé nejen svým rozměrem. Na červeno bílých dvoustranách je otištěn vedle sebe původní text z roku 1623 a jeho verze upravená, resp. přeložená Lukášem Makovičkou do češtiny 21. století. Text otevírá předmluva komeniologa prof. Jana Kumpery, který připomíná a shrnuje osud nejslavnějšího a nejpřekládanějšího Komenského textu, aniž se jej snaží nějak zásadně interpretovat. Komentářem ke Komenského textu se totiž v tomto vydání Labyrintu stává jeho grafická a výtvarná podoba. O grafickou úpravu se postaral Pavel Růt a Miroslav Huptych doprovodil text 54 dvoustránkovými kolážemi. Huptychovy koláže Komenského text opravdu spíše doprovázejí, než „pouze“ ilustrují. Píše-li Komenský v úvodních verších, že Labyrint světa a ráj srdce „jest světlé vymalování“, pak fungují Huptychovy koláže jako vizuální ztvárnění a převyprávění Komenského obrazů. Poutníkovo matení, motání, kolotání a lopotání tak díky Huptychově interpretaci získává novou podobu. Setkání klasického a jazykově archaického textu s digitální koláží nepůsobí skandálně, vizuálně opulentní obrazy spíše vracejí čtenářovu pozornost zpět k textu a nutí k jeho opakovanému promýšlení.   Litera za překladovou knihu Lucia Berlinová: Manuál pro uklízečky (Přel. Martina Knápková, Argo, Praha, 256 s.) Americká spisovatelka Lucia Berlinová se úspěchu dočkala až jedenáct let po své smrti, kdy vyšel výbor z její celoživotní tvorby pod názvem Manuál pro uklízečky. Povídky přiznaně čerpají ze života autorky, z jejích tří neúspěšných manželství i ze života uklízečky, učitelky, zdravotní sestry, telefonní spojovatelky a matky čtyř synů. Popisují spíše tu odvrácenou část amerického snu: jejich hlavními hrdiny jsou děti bez kamarádů, těhotné teenagerky, svobodné ženy středního a vyššího věku, které hledají trochu citu – nebo aspoň lahev vodky. Přes všechnu bolest v těchto povídkách probublá na povrch i osvobozující sebeironický humor a k jednoznačným přednostem sbírky patří i přesně odposlouchané dialogy a až rentgenové vidění lidí se všemi jejich slabinami. Překladatelce Martině Knápková se podařilo převést Berlinovou ve vší syrovosti, s citem pro její lapidárnost, a má tak lví podíl na jejím úspěchu v českém kontextu.   Edward St Aubyn: Patrick Melrose I (Přel. Ladislav Nagy, Argo, Praha, 432 s.) Kniha s názvem Patrick Melrose I zahrnuje první tři svazky slavné pentalogie britského autora Edwarda St Aubyna. Částečně autobiografický román, k jehož popularitě přispělo úspěšné televizní zpracování z roku 2018, ukazuje stinné a překvapivě kruté stránky života nejvyšších vrstev britské aristokracie: příběh chlapce, jehož za matčina liknavého přihlížení zneužije sadistický otec, začíná v 60. letech minulého století a zavádí nás střídavě na jih Francie, do Velké Británie i do New Yorku. Dospívající Patrick se marně snaží uniknout dětským traumatům a sobě samému pomocí drog. Brilantně napsaná satirická freska čtenáře osloví zejména tím, že surově chladné vyprávění mistrně propojuje jedovatým, cynickým humorem. Překlad Ladislava Nagye věrně zachycuje všechny nuance St Aubynova románu. Dokáže najít ta správná slova pro různé projevy podivné lásky i zoufalé nenávisti, dokonale zachovává nadhled i suchou ironii vyprávění: text je v jeho podání přesně tak podivně nesnesitelný jako příběh sám.   Fernando Vallejo: Madona zabijáků (Přel. Petr Zavadil, fra, Praha, 256 s.) Nejznámější román kolumbijského spisovatele je situován do města Medellín raných 90. let. Jde o strhující monolog stárnoucího intelektuála, který se po letech v emigraci vrací do rodného města zmítaného chaosem a násilím válek mezi drogovými kartely. Po boku mladičkého profesionálního zabijáka Alexise prochází světem, v němž násilí a vraždy jsou všudypřítomné a nevyhnutelné, z koloběhu smrti není východiska. Podstatný zde není příběh či postavy, nýbrž obraz světa: nenávistný a bezvýchodný, ale naprosto celistvý a svým způsobem dokonalý. Temná, brutální a nihilistická vize, již román předestírá, je nezapomenutelná díky bohatému, mnohavrstevnatému a hravému jazyku, jímž je tento obraz vytvářen. Překlad Petra Zavadila suverénně zprostředkuje působivý styl originálu, který pracuje s různými rejstříky, argotickými výrazy, ale i četnými literárními odkazy, přeskakuje od nejhrubších vulgarismů po jemný lyrismus, a jaksi nenápadně dokáže žlučovitou nenávist vůči celému světu prodchnout na jedné straně humorem, na druhé straně zvláštní něhou a nostalgickou touhou po jiném světě, který je beznadějně nedostupný.   Magnesia Blog roku Natálie Ficenová: Zrzi.cz Natálie Ficenová neboli Zrzavá holka a její blog o autismu a… dospívání, rodičích, práci, dívkách, spánku, škole, celebritách, hudbě atd. Bohatý blog, který představuje autismus z mnoha stran, pečlivě shromažďuje informace o autistech, radí, doporučuje, vášnivě propojuje, odkazuje. Ale koneckonců přináší vitální a velice otevřené záznamy a poznámky jedné citlivé dívky („teď už jsem ovšem vdaná, mám vlastní byt a práci“), které často nahlížejí běžné věci z nečekaných perspektiv a komplikují rutinu. Zrzavá holka píše živelně, s nadhledem, vtipně – zároveň se nikdy nepředvádí. Její texty jsou někdy ostré, někdy rozpustilé, někdy plné obav, divných úvah – a nejlepší je, když to vše kombinuje!   Městská poezie Brno Děti hrající si se ztracenou nožní protézou, zdivočelé ovce v ulicích města, muž zaklíněný ve skruži, jenž tu hledal, co vlastně nepotřebuje… Běžné denní zprávy zachycené brněnskými městskými strážníky se ve facebookovém projektu Městská poezie Brno proměňují ve verše absurdního humoru a životních dramat. Pravidla jsou jednoduchá: autoři z policejních svodek vyjmou vypovídající pasáže a rozčlení je do veršů. Nic nesmí přidat, škrtnout, měnit pořádek slov. Výsledek – básně rozverných opilců, vytáčky zlodějíčků, poezie všedního brněnského dne.   Tereza Nagyová: Nejsemtabu.cz V osmnácti letech diagnostikovali Tereze Nagyové Crohnovu chorobu, později jí odebrali tlusté střevo a před pěti lety jí vytvořili stomii neboli vývod střeva nad břišní stěnu. Nějakou dobu jí trvalo, než se s novou situací fyzicky i psychicky vyrovnala a sebe samu přijala. Své zkušenosti se rozhodla sdílet s veřejností pomocí blogu nejsemtabu.cz. Ten informuje pacienty a jejich příbuzné o životě se stomií, ať už se jedná o oblékání, stravování či cestování, ale nabádá i k prevenci nemocí vedoucí k založení vývodu. Prostor k vyjádření dostávají i další pacienti a také odborní lékařští pracovníci.   Kristýna Sládečková: Knihomam.cz Blog, který „sdružuje autory, kteří píší do šuplíku“. Jakýsi prozaický „open mic“. Otevřený večer, kde si každý může přečíst, co chce. Jsou tu pohádky pro děti, sci-fi a fantasy texty, „osobní zpovědi“, lyrické meditace aj. Autorka blogu si zakládá na vlídném, chápajícím přijetí autorů („Někdo zabíjí čas. Někdo si chce vylít srdce a povyprávět někomu svůj životní příběh. Někdo nemá kamarády. Někdo bojuje se závislostí.“). Trochu riskantní podnik, kterému jistě hrozí zahlcení nekonečnými, nečitelnými, nudnými odstavci. Ale neděje se to! Knihomam si drží dobrou míru a při jeho propátrávání docela často narazíme na skvělou větu, přesné místo, velice dobrý text.   Jiří Švihálek: Pacholek.com Koncem července minulého roku se Jiřímu Švihálkovi a jeho ženě Katce obrátil život naruby. Na své motorce se stali účastníky těžké hromadné nehody a skončili v nemocnici, kde se po četných operacích z Jiřího stává „jednonožec“ neboli jak se sám nazývá - Pacholeg. Od známé dostává na pokoji tužku, papír a doporučení, ať si všechno zapíše. Jeho příspěvků je dnes kolem 140 a skládají dohromady deník plný bolesti, zoufalství, narkotik, operačních sálů a převazů, ale i neuvěřitelného optimismu, nadhledu a humoru.   Radim Tolasz: Tolasz.cz V současné vyostřené diskusi o globální změně klimatu je Radim Tolasz vědcem, který trpělivě a poutavě opravuje faktické omyly, nepřesnosti a chyby „popíračů“ i „alarmistů“. Co je to ideální klima? A existuje vůbec? Pomůže proti oteplování klimatu vysadit miliardu stromů? A proč zastává hnutí Rebelie proti vyhynutí nesmyslné požadavky? Blog předního klimatologa a zástupce České republiky v panelu IPCC je důležitým orientačním bodem v časech argumentační nouze, fake news a dezinformací. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-09 18:19:27

Částečná Výtvarná Vysočina 2019

Výstavu Výtvarná Vysočina 2019 uspořádala jihlavská Oblastní galerie Vysočiny. Pod kurátorskou péčí Jany Bojanovské ji umístila do své budovy na Masarykově náměstí v městském centru. Expozice představuje úzké výběry z tvorby členů Klubu výtvarných umělců Horácka (Žďár nad Sázavou) a Spolku výtvarných umělců Vysočiny (Jihlava). Oba kolektivy jsou regionálními součástmi Unie výtvarných umělců České republiky. Na tiskovinách vydaných pořadatelem k výstavě, včetně tiskové zprávy, není tato skutečnost uvedena. Vystavujících je dohromady třiatřicet, ale ani tento počet nepředstavuje současnou Výtvarnou Vysočinu. Jistě nebylo náhodné, že před polovinou prosince Oblastní galerie Vysočiny uskutečnila setkání spojené s křtem knihy rozhovorů s umělci působícími na Vysočině, aktuálně vydané pod titulem Tam u šraňků bude přístaviště. Obsahuje pětadvacet rozhovorů. Žádný z interviewovaných není však členem toho či onoho právě vystavujícího unijního kolektivu. Proto lze titul výstavy označit za zavádějící. Vhodnější by byl Částečná Výtvarná Vysočina 2019. A za třikrát nešťastnou lze považovat pozvánku na vernisáž. Poprvé za neuvedení jmen vystavujících. Podruhé za použití nic neříkající fotografie k uvedení tvorby z řady výtvarných oborů, z nichž fotografie nemá stěžejní roli. Potřetí za připojený nepřípadný verš … a ze stébel trav zněly akordy podzimního kraje. Oba kolektivy se představily ve stejných prostorách naposledy před šesti roky. Po tak dlouhém čase návštěvník jihlavské galerie pravděpodobně nemůže získat poznatek o umělcově pohybu v čase, spíše je přiměn k znovuobjevování jmen, s nimiž byl kdysi obeznámen. Pro poznání stavu umělecké tvorby na Vysočině bylo by rozhodně příznivější častější konání podobné výstavy, řekněme jednou za tři roky. A pro poznání souhrnného stavu nelze se obejít bez výstavy z tvorby všech uměleckých duší z Vysočiny. Z potřeby dokumentační s patřičně vybaveným katalogem. Ovšem Oblastní galerie Vysočiny pravděpodobně nemá nic podobného direktně v gesci. Přítomná výstava nabízí ve svém celku příjemné podívání na zjevnou či skrytou krásu mnoha artefaktů v šesti kategoriích: kresbě, malbě, grafice, soše (objektu), sklu a fotografii. Krása výrazná je znalým návštěvníkům zdrojem duchovní radosti. Krása prostřední je ve smyslu emočních požitků skromnější. Ale která je která? Recepce má individuální stupnici závislou na předpokladech poznání. Sdruženě ovšem stále platí, že umění je nástrojem zmnožení kladných sil života. Jak se podařilo Výtvarnou Vysočinu nainstalovat? Nikoliv bez chyb. Návštěvníky matou ponechané exponáty ze stálé expozice. Létající plavkyně Kurta Gebauera zavěšená nad dvoranou nemá nic společného se dvěma vystavujícími vysočinskými spolky, rovněž tak Chittussi a Slavíček, jejichž krajiny příslušné do stálé expozice zůstaly na horní galerii dvorany. Někteří autoři dostali místa až marnivě mnoho, jiní trpí nedostatek. Nejhůře dopadl sochař Václav Kyselka. Na jeho dřevěné objekty v koutě dvorany nedosahují pohyblivá bodová světla, takže nemají plasticitu a ani pohled z odstupu. Ruší je v pozadí nainstalované fotografie. Ale již k tomu, co vzbuzuje pozornost. V kresbě konkretista Zdeněk Šplíchal. V malbě Alice Waisserová v tendenci lyrické imaginace inspirované světem přírody. Bořivoj Pejchal se svým svébytným uplatňováním geometrických struktur. Jana Mikysková v tendenci syrové strukturální abstrakce s asamblážovými prvky. Jaroslav Vyskočil se subjektivně zobecněným barevně podmanivým krajinným prostorem. Josef Macek jako výrazný abstraktní expresionista štětcové malby, Petr Vlach užívající ve výstavbě kompozice reliéfní prvky a kolážované detaily, Lubomír Kerndl a jeho surrealistický myšlenkový prostor v malbě s automatickými prvky. A kolážovaná a asamblážovaná postmoderní tendence na Vysočině zpola usazeného Lucemburčana Paula Ewerta.  Mezi vystavujícími jediným reprezentantem hlubotiskové grafiky je Petr Benda, jehož projev tíhne převážně ke geometrizujícím skladbám. Sochař Zdeněk Macháček, letos pětadevadesátiletý senior vysočinské výtvarné kultury, nese lyrický proud vyvěrající z duchovního souznění s krajinou. Miroslav Štěpánek, pracující s kovy, nachází tvořivé uměleckořemeslné postupy pro variantní realizace jednoduchých tvarů oproštěných i v hmotě. Václav Kyselka sestavuje z nesložitých jednotlivostí prostorové objekty figurálního či předmětného charakteru s akcentem na minimalistickou příběhovost. A nepomineme autory, jejichž materiálem je sklo. Monika Vosyková rozvinula až k barokizujícímu tvaru květ z čirého lehaného skla. Jaroslav Svoboda je představitelem trvající tradice ušlechtilosti barevného hutního skla. Výtvarná Vysočina 2019, Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě, Masarykovo náměstí 24. Výstava potrvá do 26. ledna 2020, otevřena je v úterý až neděli od 10. do 18. hodiny. www.ogv.cz {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-10-07 18:50:11

O radikalizaci vražedného atentátníka z řad policie v Paříži zřejmě kolegové věděli

Útočník z Paříže prý už dříve připoutával pozornost svých kolegů. Například měl pochválit vyvraždění redakce Charlie Hebdo. Způsob, jakým se dozvídáme nové detaily o případu policejního IT administrátora, který zabil čtyři svoje kolegy v Paříži, připomíná krájení šunky. Nebo sojového salámu, podle toho, čemu dáváte přednost. Nemyslím si, že je to úmysl; ono to tak u vyšetřování bývá, že zpočátku nikdo nic pořádně neví. (Ale ta tvrzení o psychických potížích by si snad v redakcích mohli odpustit, začíná to působit poněkud divně.) Poslední plátky poznatků, které nám přináší Die Welt, ovšem naznačují, že „nikdo nic neví“ mohlo být systémovým selháním, protože se hromadí informace, podle kterých vlastně budoucího pachatele měli dávno identifikovat jako problémový případ. Přitom ministr vnitra Christophe Castaner ujišťoval novináře, že to přesně tak nebylo a že pachatel neprojevil sebemenší odchylku od normálního chování. Nuže, co tvrdí ve svém článku Die Welt: Po atentátu na redakci časopisu Charlie Hebdo řekl prý Harpon svému kolegovi „Dobře to udělali“. Na sociálních sítích sdílel video s kázáním a dopsal k němu: „To, na čem záleží, je zemřít pro islám.“ Podle vrchního vyšetřovatele Jeana-Françoise Ricarda udržoval kontakt s domnělými(?) salafisty. Analýza dat z jeho mobilního telefonu ukázala na tom, že byl ve styku s extremistickým imámem mešity v místě svého bydliště. Francouzský deník Le Parisien tvrdí, že na některé policisty měl být ze strany nadřízených vyvíjen nátlak, aby o svých podezřeních vůči Harponovi nemluvili. K té poslední položce. Našel jsem na Parisienu rozhovor s představitelem francouzských policejních odborů Jean-Paul Mégretem. K věci radikalizace říká, že policie má podezření na pár desítek zradikalizovaných lidí ve svých řadách, ale dokud nic neudělají, maximálně je přesune na méně důležitá místa. „Dokud se nestane zločin, radikalizace není důvodem pro odvolání (patrně bezpečnostní prověrky, pozn. MK), administrativa je zablokována. Také se bojí obvinění z rasismu a islamofobie,“ řekl. To zní o dost jinak než ministrovo tvrzení o „ráně z čistého nebe“ a upřímně mi to přijde pravděpodobnější. Málokdo je taková povaha, aby dokázal nosit koženou masku neutrality po 100 procent času, zatímco se chystá k hromadné vraždě. Nu, jsou ustaveny hned dvě vyšetřující komise, tak uvidíme, co zjistí. Kdyby se tyto informace potvrdily, byl by to solidní skandál. Hlavní problém spočívá v tom, že Harpon byl zaměstnán na velmi citlivém místě, a tudíž měl být pod důkladným dohledem, aspoň teoreticky; skutečně také obdržel nejvyšší stupeň bezpečnostní prověrky. Ve své práci měl Harpon podle Weltu přístup k více než tisícovce počítačů, včetně těch, které patřily vyšetřovatelům pracujícím v utajení. A také k databázím. „Měl v rukou soukromé adresy úplně všech policistů,“ řekl novinářům jeden z jeho kolegů, který nechtěl být jmenován. Kolik z těchto dat předal svým radikálním bratřím? To bude velmi těžké zjistit. Ale pro tento typ údajů by se nepochybně našli dobří zákazníci i mimo teroristické kruhy – třeba různé mafie a jiné zločinecké syndikáty. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Welt na závěr připomíná případ teroristického útoku v Magnanville (2016), kdy útočník vtrhl do domu manželů-policistů a zabil je oba před očima jejich tříletého dítěte. Patrně se přitom řídil příkazem šéfa Islámského státu Abú Bakra al-Bagdádího, který v rámci ramadánu nařídil zabíjet protivníky i s rodinami v jejich domovech. Těžko na tuto situaci nemyslet, jste-li nyní francouzským policistou a víte-li, že ochranu vaší adresy měl na starosti jistý pan Harpon. Kdyby šlo jen o prolomená hesla, ta si změníte raz-dva, ale přestěhovat pár desítek tisíc lidí do nových bytů a domů, to nejde. Budou s tím muset nějak žít. Ksakru, já opravdu nechci, aby se Krvavé levandule staly realitou. Ale s tímhle druhem nekompetentnosti na místech, kde jde o citlivá data celého státu, se to prostě nedá vyloučit. Ne každý infiltrátor na sebe nakonec upozorní tím, že vezme nůž a vydá se na cestu do slíbeného ráje.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2019-09-19 08:28:08

Takový normální soud

„Velká daňová kauza“, vedená od jara 2015 u Krajského soudu v Brně senátem Aleše Novotného, se po obvyklé prázdninové přestávce probudila k životu. Účastníci řízení vstoupili 9. září 2019 do soudní síně, kterou opustili 25. června 2019. Pokračování hlavního líčení propuklo s dříve nevídanou intenzitou pětidenním blokem. Předseda senátu se zřejmě rozhodl zrychlit tempo, aby se konečně zbavil neúnosně dlouhého procesu, jehož konec je v tuto chvíli stále ještě v nedohlednu. Přes dobré úmysly se ale zrychlení příliš nevydařilo. Naplno zapůsobila jako brzda nekázeň předvolaných svědků, z nichž se dostavili jen někteří. Mezery v čase, způsobené nepřítomností svědků nebo zkrácením jejich výpovědi proti předpokladu zaplňovalo přehrávání záznamů odposlechů. Ty byly převládající složkou výplně času za celých pět dní. Jejich obsah se týkal provozních záležitostí firem obžalovaných. Nepostřehl jsem žádný rozhovor, jenž by se mohl týkat páchání jakýchkoli podvodů. Ani přehrávání odposlechů nezabránilo neúplnému využití úředních hodin soudu. V úterý 10. zpestřil program obžalovaný Shahram Zadeh vysvětlením, že v rámci sjednocování příjmení členů jeho rodiny matriční úřady vypustily z jeho jména slovo Abdullah. Před soud pak předstoupil svědek T. K., právník a daňový poradce, který zastupoval společnosti Ecoll Invest a Biodiesel Trade v jednání s celní a finanční správou, připravoval smlouvy a dohlížel na úkony, vyplývající z povinností oprávněného příjemce pohonných hmot. Jméno Shahram Zadeh mu nic neříkalo, ale znal obžalované, kteří byli vedoucími pracovníky výše zmíněných obchodních společností. Neznal nikoho ze spodního patra pyramidy obžalovaných. S firmami byl ve styku prakticky denně. Tvrdil, že obě společnosti vedly řádně účetnictví a plnily pečlivě povinnosti vůči finanční a celní správě. Nepozoroval, že by prováděly nějaké neobvyklé nebo dokonce nezákonné či podvodné transakce. Nedocházelo k zadržování hlášení o dani z přidané hodnoty. Pro každého klienta se vedla samostatná složka, do které se ukládaly dokumenty o jeho obchodním případu. Do firem přicházely časté kontroly z celní správy, jejichž výsledky byly vesměs kladné. Ecoll Invest měl zvláštní povolení pro výkon služby oprávněného příjemce, k jehož získání bylo potřebné potvrzení o bezdlužnosti. Celkově příznivý obraz činnosti společností Ecoll Invest a Biodiesel Trade vyplynul zčásti z jeho volného výkladu, ale převážně jako výsledek odpovědí na všetečné otázky předsedy senátu, obhájců a obžalovaných. Svědka T.K. vystřídal V. V., externí účetní společnosti Biodiesel Trade, který se hlásil pouze k obžalovaným, kteří v ní zastávali vedoucí postavení. Zajišťoval zpracování účetní evidence na základě prvotních dokladů, připravovaných zaměstnanci společnosti. Pracovní kontakty probíhaly přibližně ve dvoutýdenních intervalech. Podklady pro přiznání DPH dostával v pořádku. V době, kdy navázal spolupráci, firma již delší dobu fungovala. Uvedl, že se financovala z vlastních zdrojů. Nemohl potvrdit, že by prováděla utajené nebo nestandardní či falešné operace. Soudce Aleš Novotný po něm žádal vysvětlení k přepisům odposlechů jeho hovorů s obžalovaným Petrem Moštěkem z roku 2013, ale svědkovi záznamy nic neříkaly. Kromě vedoucích pracovníků společnosti Biodiesel neznal nikoho dalšího z obžalovaných. Jeho výpověď doplnil obžalovaný Petr Moštěk vysvětlením k odposlechům a k cizím zdrojům, které užívala společnost Biodiesel. Ve středu 11. září předseda senátu konstatoval nedostupnost slovenského svědka, který se odstěhoval a místo jeho pobytu se tamním orgánům nepodařilo vypátrat. Dále informoval o doručení lékařského potvrzení, podle něhož svědek J. R. není způsobilý účasti na hlavním líčení a není naděje, že by se situace v dohledné době zlepšila. Přečetl proto jeho výpověď z přípravného řízení. Obsahovala údaje o jeho obchodování s pohonnými hmotami. V té souvislosti přišel do styku s obžalovaným Petrem Moštěkem jako představitelem společnosti Ecoll Invest, která poskytovala službu oprávněného příjemce. V Ecoll Investu se jednou letmo potkal s obžalovaným Petrem Dokládalem. Ve vlastních přímých obchodech měl co do činění s obžalovanými Vojtěchem Kudláčem, Jiřím Eliášem a Ladislavem Mazurou. K této výpovědi se vyjádřil obžalovaný Petr Moštěk. Zdůraznil, že proběhlo několik schůzek se svědkem J. R., na kterých se neprojednávaly žádné daňové podvody a žádné z nich se nezúčastnili obžalovaní Vojtěch Kudláč, Jiří Eliáš a Ladislav Mazura. Svědek tak vyvrátil nepravdivá tvrzení obžalovaného Jiřího Eliáše. Se svědkem J. R. proběhla pouze náhodná standardní obchodní jednání. Následně předstoupil před soud svědek E. N. Především uvedl, že vzhledem k odstupu času si mnoho nepamatuje a žádal o otázky. Soudce Aleš Novotný mu za účelem posílení poměti přečetl protokol z jeho vystoupení v přípravném řízení. Shrneme-li jeho svědectví, pak jeho obsah se překrýval s výpovědí svědka J. R., který byl zaměstnancem jeho firmy a jeho hlavním pomocníkem. Shodně s ním popsal jejich obchodování s pohonnými hmotami, které nakupovali od různých dodavatelů. Měli ojedinělé kontakty se společností Ecoll Invest jako s oprávněným příjemcem PHM, kde s nimi jednal obžalovaný Petr Moštěk. Jejich schůzek se kromě něj a svědka J.R. nikdo další nezúčastňoval. Významně se na jejich vlastních obchodech podíleli obžalovaný Vojtěch Kudláč, Jiří Eliáš a Ladislav Mazura, ale na schůzkách s obžalovaným Petrem Moštěkem nikdy nebyli. Ve vyjádření k jeho vystoupení obžalovaný Petr Moštěk upozornil na rozpor mezi výpovědí obžalovaných Vojtěcha Kudláček a Jiřího Eliáše před soudem a svědectvím svědků J. R. a E. N. co do schůzek v Ecoll Investu, jichž se zúčastňovali pouze obžalovaný Petr Moštěk a svědci J. R. a E. N. Dopolední část jednání doplnil výslech svědka O.P., jehož vyjadřování bylo nápadně kusé. Jeho výkon mohly ale ovlivnit zdravotní potíže, které se pak projevily během výslechu. Svědek uvedl, že o stíhané trestné činnosti nemá povědomí a z obžalovaných zná pouze Ladislava Mazuru, a to asi 10 let. Předseda senátu ale namítl, že někteří z těch, k nimž se nehlásí, jej ve svých výpovědích zmiňovali. „Zkoušel“ ho pak také na jména jiných osob než obžalovaných, například výše zmíněného svědka J. R. Předestřel mu jména některých společností, zapletených do nekalých obchodů, ale ani ta svědkovi nic neříkala. Předseda senátu mu pak vysvětlil, že podle některých obžalovaných se měl podílet na výkonu trestné činnosti. Konkrétně měl spolupracující obžalovaný Jiří Eliáš vypovědět, že se podílel na trestné činnosti společně s obžalovaným Ladislavem Mazurou. Uvedl při tom několik společností. Předseda senátu pak žádal vysvětlení, v čem spočívala jeho součinnost s Ladislavem Mazurou a zda zná určité společnosti včetně zahraničních. Nic podstatného se ale nedověděl. Svědek nechtěl nic vědět ani o tom, že měl přenášet peněžní částky. Aleše Novotného zajímala také úloha jeho sestry v některých zájmových společnostech. Při zkoumání svědkovy znalosti zájmových společností nebyl šťastnější ani státní zástupce.  K jeho vystoupení se vyjádřil obžalovaný Petr Moštěk, který upozornil na skutečnost, že všichni svědci, které označil za účastníky trestné činnosti spolupracující obžalovaný Jiří Eliáš, nezávisle na sobě vylučují pravdivost jeho tvrzení. Pan obžalovaný kritizoval nepřítomnost obžalovaného Jiřího Eliáše, která znemožnila jeho konfrontaci se svědky. V odpolední části jednání vystoupil svědek R. M., který neznal nikoho z obžalovaných, jež mu vyjmenoval předseda senátu. Nezná ani obsah obžaloby. Jednalo se o dalšího obchodníka se společnostmi, jehož jméno prochází spisem. Stejně jako ostatní obchodníci se společnostmi, kteří vystoupili před soudem již dříve, neposkytl žádné užitečné informace: nepamatoval si, nemá již žádné písemné podklady. Ve čtvrtek 12. září na začátku hlavního líčení předseda senátu rozhodl o předvedení policií svědka, který se opakovaně nedostavuje, a uložil mu pokutu. Naproti tomu s pochopením posoudil omluvy dalších dvou svědků, kteří se omluvili pro zdravotní potíže, jež doložili lékařským dobrozdáním. Proběhl pak výslech svědka D. Z., bývalého pracovníka banky, předvolaného na žádost obhajoby. Soud si vyžádal od jeho bývalého zaměstnavatele zproštění mlčenlivosti. Svědek zná obžalované vedoucí pracovníky společnosti Ecoll Invest, ví o existenci společnosti P.P.S., Ecoll Invest a Biodiesel Trade. Ví zhruba, čeho se týká obžaloba. Předseda senátu předal vedení jeho výslechu obhájcům. Odpověděl pak záporně na otázku obhájce, zda pozoroval na straně obžalovaných snahu o takové nakládání s bankovním účtem, aby byl zastřen skutečný majitel peněz. Podle svědkova názoru takový zásah by vůbec nebyl možný. Podobně se vyjádřil k otázce, zda se u obžalovaného Dokládala setkal se zájmem o poskytnutí nějakých nestandardních služeb. Sdělil dále, že až do zahájení úkonů trestního řízení nedošlo nikdy k blokování účtů, odmítnutí příkazu k platbě nebo jiným vnějším zásahům do funkce účtů předmětných společností. Nezaznamenal žádné nestandardní nebo podezřelé operace na účtech. Popřel možnost nakládání s účty neoprávněnou osobou. Všechny společnosti vyhovovaly požadavkům banky při zakládání účtů. V jeho podání vycházejí společnosti obžalovaných jako jednoznačně bezproblémoví, důvěryhodní klienti. V myšlení trestních soudců bývá obvykle pevně zakotvena nedůvěra k zdánlivě nezpochybnitelným kladným obrazům obviněných v podání svědků obhajoby. Soudce Aleš Novotný se od svých kolegů nijak neliší, spíše je nedůvěřivý více než jiní. A nelze mu upřít obratnost při vedení výslechů. Vždy se snaží z vyslýchaných vyždímat informace do poslední maličkosti a kladná svědectví se snaží zpochybnit. Projevilo se to i v jeho reakci na výpověď svědka D. Z. Zkoumal především, s kým z obžalovaných, a za jakých okolností se seznámil jako s prvním. Svědek označil pobočku banky, na které došlo k prvnímu kontaktu a uvedl, že se tam dostavil obžalovaný Petr Dokládal. Předseda senátu chtěl ovšem vědět více. Dověděl se tedy, že svědek vnímal obžalovaného Petra Dokládala jako fyzickou osobu, advokáta a poradce, jednajícího v zájmu společnosti Ecoll Invest. Setkal se také s Danielem Rudzanem a Eliškou Coufalovou, které považoval za statutární zástupce zmíněné společnosti. Seznámil se také s obžalovaným Petrem Moštěkem, jednajícím za společnost Biodiesel Trade. Aleše Novotného také zajímalo, zda svědek věděl něco o náplni činností obsluhovaných společností. Svědek potvrdil rámcovou znalost. K dotazu předsedy senátu svědek popřel znalost ostatních obžalovaných, nevyjímaje obžalovaného Shahrama Zadeha. Soudce se také zajímal o jeho schůzky s obžalovanými a jejich účelu, což svědek vysvětlil zájmem na zajištění hladkého průběhu operací včetně převodů cizích měn. Vyloučil, že by banka poskytla informace o předmětných společnostech komukoli jinému. Aleš Novotný položil také otázku po současném stavu jeho vztahů s kýmkoli ze čtyř jemu známých obžalovaných. Svědek zdůraznil čistě profesionální vztah, navázaný prostřednictvím jeho kamaráda Daniela Rudzana a sloužícího výlučně k odborným konzultacím. Popřel, že by obžalovanému Petru Moštěkovi poskytoval bankovní informace týkající se společnosti Ecoll Invest. Aleš Novotný zřejmě části svědkova výkladu nedůvěřoval, proto mu nechal přehrát prostorové odposlechy. Svědek pak uznal, že pravděpodobně v odposlechu zněl hlas jeho a obžalovaného Moštěka. Předseda senátu projevil nelibost nad tím, že zřejmě s obžalovaným Moštěkem hovořil i o záležitostech společnosti Ecoll Invest a tázal se, zda pan obžalovaný měl pověření takové informace získávat. Zaujalo ho také, že se mluvilo o Anně Fridman, nové spolumajitelce společnosti Ecoll Invest a zkoumal, zda svědek poskytoval obžalovanému Petrovi Moštěkovi také informace, týkající se společnosti P.P.S. Ptal se jej také na osobu Tomáš Sedláček a jeho kontakty. Netroufám si hodnotit, zda se zdařil záměr zpochybnit svědkovu důvěryhodnost, nicméně snaha zde byla. Podotýkám, že z celého dokazování je zřejmé, že obžalovaný Petr Moštěk byl činný ve všech třech zmiňovaných společnostech a měl samozřejmě oprávněný přístup k jejich důvěrným informacím. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Důvěryhodnost svědka podpořil svým vyjádřením obžalovaný Petr Moštěk, který v této souvislosti upozornil na vyvedení 1,5 miliardy Kč z účtů společnosti Ecoll Invest do zahraničí jejími novými anglickými majiteli Annou Fridman a Michaelem Wyldem. Pozastavil se nad tím, že chování nových majitelů a této jejich transakci trpně přihlížely příslušné státní orgány, které ji mohly znemožnit. O této záležitosti, která se stala již v roce 2012, se skutečně dříve příliš nemluvilo a je velmi divná: Anna Fridman a Michael Wyld koupili společnost Ecoll Invest, vyměnili v ní personál, rozšířili obchody a když měli na účtech 1,5 miliardy Kč, vyvedli je neznámo kam a bez rozloučení se zaměstnanci zmizeli z České republiky. Celní správu a PČR to začalo zajímat až po jejich odjezdu. Výtečníci nejsou v seznamu obžalovaných a nevěřím, že po sedmi letech od činu je spravedlnost dohoní. Je to velmi zvláštní ukázka liknavosti státních orgánů, ale není úplně překvapivá. Dne 18.června 2003 podal Finančně analytický útvar MF trestní oznámení na uskupení několika firem, seskupených kolem společnosti Czech Petrol Distribution kvůli krácení daně z přidané hodnoty při dovozu PHM se škodou cca 1,5 miliardy Kč. Zdá se, že prověřování tohoto oznámení neprobíhá a pouze soudce Aleš Novotný se pokusil vyslechnout v tomto řízení několik osob, zmíněných v trestním oznámení. Není bez zajímavosti, že někteří spolupracovníci společnosti Czech Petrol Distribution vystupují v obou kauzách Shahrama Zadeha proti němu a někteří z nich současně jako spolupracovníci PČR. V této souvislosti se vnucuje otázka, podle jakého klíče orgány činné v trestním řízení rozhodují, koho budou stíhat a koho nechají běžet. Jednací den pátek 13.září ozvláštnil pokus o konfrontaci dvou svědků, z nichž svědka M. G. přivedla eskorta z věznice. Tento svědek projevil ochotu vypovídat, ale byl mimořádně skoupý na slovo. Tvrdil, že nezná nikoho z obžalovaných, neví nic o jejich trestné činnosti. Předseda senátu se jej ptal i na další osoby, ale bylo to bezvýsledné. Proto Aleš Novotný jeho výslech po chvíli přerušil a nechal jej vyvést ze soudní síně s tím, že jej možná předvolá znova za účelem konfrontace se svědkem J. P. Soud se pak věnoval výslechu svědka J. P., který nikoho z obžalovaných neznal. Vypověděl, že pod příslibem odměny, kterou pak nedostal, se nechal vtáhnout do úlohy „bílého koně“. Stal se jednatelem společnosti. Posloužil zřízením bankovních účtů, nákupem mobilních telefonů a vystavením generální plné moci někomu z lidí, kteří jej vtáhli do hry. Jejich jména nezná. Podepsal nějaké listiny, o jejichž obsahu a účelu nic nevěděl a společníci mu je odebrali. Hlavní úlohu v jednáních, jichž se zúčastnil, hrál svědek, s nímž se setkal v soudní síni. Od roku 2014 se s nikým z účastníků jednání nesetkal. Předseda senátu pak nechal znova přivést do soudní síně svědka M. G., který připustil, že se mu svědek J. P. vybavuje někde na benzince. Přestože jej Aleš Novotný poučil o možných nepříjemných důsledcích uvádění nepravdivých informací a utajování skutečností, tvrdil, že si na okolnosti dřívějšího setkání nepamatuje. Svědek J. P. jej pak usvědčoval, že jej vedl při zakládání společnost Tondela a slíbil mu odměnu ve výši 200 tisíc Kč. Zakládali spolu bankovní účty a nakoupili mobilní telefony a SIM karty. Svědek M. G. ale odmítl pravdivost jeho sdělení. Nezměnil postoj, ani když mu předseda senátu přečetl výpověď svědka J. P. z přípravného řízení, která obsahuje popis jeho úlohy při vtažení svědka J. P. do akce. Svědek J. P. potvrdil, že se nikdy nesetkal s obžalovaným Petrem Moštěkem ani s obžalovaným Petrem Dokládalem. A obžalovaný Petr Moštěk ve vyjádření k výpovědím svědka M. G. sdělil, že se s ním nikdy nesetkal a upozornil, že svědek podle fotografie ztotožnil obžalovaného Vojtěcha Kudláče jako jednoho z lidí, kteří se podíleli na jeho naverbování jako bílého koně. V této souvislosti projevil politování nad nepřítomností obžalovaného Vojtěcha Kudláče. Hlavní líčení bude pokračovat 7. října 2019 opět pětidenním blokem.

Čas načtení: 2019-09-01 06:28:09

Útok á la 11. září mohou naplánovat zítra třeba i v Bruselu

Republikánský senátor za Jižní Karolínu Lindsey Graham již několikrát varoval prezidenta USA Donalda Trumpa, že odchod amerických vojáků z Afghánistánu povede k „dalšímu 11. září“. Tvrdí, že „když se zeptáte naší zpravodajské komunity... co by se stalo Americe, kdybychom stáhli (z Afghánistánu) všechny naše síly… řeknou bez váhání, že to povede k dalšímu 11. září.“  Na otázku, kolik vojáků má v Afghánistánu zůstat, Graham odpověděl: „Kolem 8 600. Jít níže by bylo opravdu riskantní.“ Prezident Trump nakonec prohlásil, že takový počet vojáků USA v Afghánistánu je v pořádku, a k dalšímu snižování jednotek se nevyjádřil, protože se z toho stalo explozivní téma. Trumpovi teď stačí zmenšit počet oficiálních amerických vojáků, aby získal volební body.  Americké síly nikdo nespočítá Ve skutečnosti ale nevíme, kolik válečnických jednotek v Afghánistánu je. V šedé zóně tam působí nejméně stovky kontraktorů čili civilistů, tedy bývalých vojáků a policistů ze Západu, kteří suplují vojáky USA a NATO. Nejasný je též status „armády CIA“. Jde o polovojenské jednotky, snad v počtu od šesti až deseti tisíc afghánských žoldnéřů. Američané je využívali již koncem roku 2001, když zaútočili v Afghánistánu na Tálibán. Milice také umožnily USA provádět v letech 2002–2003 pátrací a úderné operace ve východní a jihovýchodní části země, ačkoliv tam měly USA jenom omezený počet armádních jednotek. K demobilizaci miličních jednotek (skupin) a jejich začlenění do oficiální afghánské armády došlo jenom velmi omezeně. Sami Američané viděli v milicích dobře využitelné spojence proti Tálibánu. Samotní vůdci milic zájem na demobilizaci neměli. Zajímavější je poskytovat ochranu těm, kdo platí, ať to jsou USA, afghánská vláda, kmenoví stařešinové či různé podnikatelské mafie. Pod péčí CIA jsou i afghánské jednotky NDS: V roce 2015 CIA pomohla afghánskému Národnímu ředitelství bezpečnosti (NDS) zřídit nové afghánské polovojenské jednotky pro boj proti partyzánům. CIA byla ale také kritizována, že rozšiřuje tajné operace v Afghánistánu a vysílá malé týmy zkušených důstojníků a kontraktorů spolu s afghánskými silami k lovu a zabíjení Tálibánců, i když na to jsou lépe vybaveni vojáci.  Otázkou je, zda Trumpovo prohlášení, že v Afghánistánu musí zůstat silná zpravodajská přítomnost USA, zahrnuje do zpravodajské komunity i oficiálně neexistující jednotky financované a řízené CIA. Také nevíme, do jaké míry při jednání Tálibánců s USA je debatována demobilizace jednotek řízených CIA. Útok z 11 září: staré metody, lepší organizace Proto je Grahamovo varování před stažením amerických vojáků z Afghánistánu pózou. K dalšímu 11. září může dojít kdykoliv. K samotné přípravě útoku na mrakodrapy v New Yorku a na Pentagon nebylo potřeba nic víc než základna, na kterou mohou v poklidu přicházet kurýři. Důležitý je plán. K tomu stačí skupina chytrých lidí. Stejně musí 80 procent „práce“ teroristé provést až v perimetru budoucího cíle útoku. Že vojenské opuštění Afghánistánu povede k „dalšímu 11. září“, je hloupost. V Pákistánu mají džihádisté rozsáhlé oblasti, které již dlouhodobě využívají, tisíce domů a stovky madras, kde se může sdružit nepozorovaně skupina teroristů. Symbolika 11. září se přeceňuje. Je proti morálce doby považovat teroristické útoky z 11. září 2001 za všední násilné činy nevymykající se z běžného teroristického „pracovního“ průměru. Ve skutečnosti byly útoky tohoto typu očekávané. Odborníci věděli, že se jim pravděpodobně nedá zabránit. Také věděli, že aktivita teroristů od devadesátých let stoupá, ale jenom v muslimské oblasti. Separatistické snahy v různých oblastech světa proti tamní dosavadní státní moci jsou jen průběžnými problémy. Letecký útok byl očekávaným projevem zvyšujících se technických možností teroristů. Přesto nebyl výjimečný, šlo o typický teroristický útok s minimem inovací, který pouze byl organizačně daleko složitější: Nejednalo se o zaparkování aut naložených výbušninou, ale o synchronizovaný únos několika letadel. Útok se zdařil jen částečně – cíle dosáhla pouze tři ze čtyř unesených letadel. A pouze dva údery letadel do dvou mrakodrapů byly dostatečně ničivé. Náraz letadla do Pentagonu měl sotva průměrný účinek a ještě k tomu jen na velmi malou část stavby. V dubnu 2004 se v americkém tisku objevil rozhovor (tradičně s nejmenovaným představitelem státní moci) o tom, že varování před útokem bez zcela konkrétních stop mohla být jen rámcová. CIA prý již od roku 1995 varovala před nebezpečím atentátů, které by mohli v USA provést muslimští extremisté jako mstu za podporu poskytovanou USA Izraeli a za americkou vojenskou přítomnost v Saúdské Arábii. Varování byla údajně obsažena ve výroční zprávě CIA za rok 1995 a v následujících zprávách. I když zpráva za rok 1995 ještě neuváděla zakladatele mezinárodní teroristické sítě Al-Káida Usámu bin Ládina, upozorňovala na možnost, že muslimští extremisté zaútočí na letadla a na symbolická místa v New Yorku a ve Washingtonu. Zpráva se prý výslovně zmiňovala o newyorském Wall Streetu a o jeho finančních institucích a také o úředních budovách, jako Bílý dům ve Washingtonu. Jednalo se o obecné prognózy, o samozřejmé vidění hrozeb, o průběžné obavy. Příliš mnoho varování Desetičlenná nezávislá komise vyšetřující okolnosti teroristických útoků z 11. září byla zřízena až v roce 2004, ale již předtím se vědělo, že neexistují natolik pádné argumenty, aby Američané vpadli vojensky na území vzdáleného Afghánistánu. Bin Ládin byl sice v Afghánistánu, ale útočníci z 11. září vůbec Afghánistán jako zázemí nepotřebovali. Jejich zázemím byla naopak oblast západní atlantické civilizace. Ředitel zpravodajské služby CIA George Tenet před komisí na otázku, proč vláda nepodnikla žádné konkrétní kroky, když ke konci července 2001 bylo zřejmé, že se chystají mnohočetné teroristické útoky proti americkým cílům, odpověděl, že americká špionáž předpokládala útoky, které budou směřovat spíše proti americkým zájmům na Blízkém východě. Například deník The New York Times 10. února 2005 informoval, že americký Federální úřad pro letectví (FAA) byl řadu měsíců před teroristickými atentáty z 11. září 2001 mnohokrát varován před nebezpečím únosů letadel a sebevražedných útoků, a to částečně dokonce vlastním bezpečnostním oddělením. Na varování však nijak nereagoval a v praxi odbavování cestujících na amerických letištích se nic nezměnilo. FAA dostala jen v období od dubna 2001 do 10. září 2001 celkem 52 různých upozornění, v nichž je zmiňována teroristická organizace Al-Káida nebo její vůdce Usáma bin Ládin. Úřad se však více věnoval problematice odstraňování zpoždění v letecké dopravě než její bezpečnosti a kontrole provozu. FAA obvinění z podcenění těchto varování odmítl s tím, že varování byla příliš nejasná a neumožňovala přijmout konkrétní opatření. Obecná varování nezkvalitní činnost bezpečnostního systému. Nemají motivační charakter, naopak se berou jako běžná informační kulisa. Útok může přijít odkudkoliv Pokud Američané opustí Afghánistán, bezpečnostní hrozba se tím nezvětší, ani nezmenší. Organizace (skupina) může připravovat útok na jakýkoliv cíl kdekoliv, kde má vhodné zázemí. To se nachází pro džihádisty dnes i v Bruselu, v sídle EU. Jakákoliv větší městská komunita (ghetto) muslimů v sobě pohodlně skryje skupinu potichu plánující teroristický útok. Jak poznáte mezi lidmi teroristu? Nijak. Kdekoliv v EU muslimové vytvořili velké enklávy. Proto džihádisté nepotřebují k plánování útoků již Afghánistán nebo Pákistán. Mají své komunity v EU. A pokud se rozhodnou, že k takovému útoku dojde, těžko teroristy někdo zastaví, pokud bude skupina dodržovat základní pravidla: Na organizaci útoku začne pracovat skupina lidí, která není nijak napojena na teroristické organizace a vyhýbá se styku s lidmi z takového prostředí. Bude mít zajištěné financování od osob, které splňují kritéria bodu a). Jejich komunikace bude probíhat jenom osobně bez využití internetu a telefonu, i bez písemného styku. Tím budou akceptovat, že příprava akce bude velmi zdlouhavá, bez použití komunikačních výhod dnešní doby, aby bezpečnostní služby neměly šanci přípravu útoku odhalit. Pozorováním míst možného útoku vytipují prostor, který má nejslabší systém ochrany, ačkoliv to na první pohled tak nevypadá: Každý řídící systém pracuje dlouhodobě na organizační volnoběh, vykazuje průměrné aktivity, tedy i průměrný sběr, vyhodnocování a předávání informací. To platí také o činnosti bezpečnostních služeb. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Průměrná bezpečnostní činnost vzbuzuje i iluzi vývoje zaváděním technických inovací a přijetím opatření reagujících na stížnosti a zjištěné chyby. Průměrná činnost neškodí systému, ale nemusí vést k jeho rozvoji. Většinu energie spotřebovává v rámci vyhledávání a řešení běžné (průměrné) odchylky od norem bezpečnosti. Zcela mimořádné ohrožení nemusí systém zachytit, protože jeho signály se na první pohled mohou jevit jako všední aktivity. Proto bylo možné úspěšně provést letecký útok dopravními letadly na dva mrakodrapy a Pentagon. Ani všední míru kontroly pasažérů na letištích 11. září 2001 nelze nikomu vytýkat. Vyšší stupeň ostrahy byl nepřijatelný, protože nehrozilo konkrétní nebezpečí. K útoku mohlo dojít kdekoliv a kdykoliv. Kromě toho by i zvýšená ostraha nemusela na letištích vést 11. září k identifikaci teroristů před vstupem do letounů. Pronesení plastových nožů by ani při zvýšené ostražitosti nemuselo být problémem. Po 11. září 2001 jsou sice bezpečnostní orgány USA a dalších států vysoce motivovány v boji proti teroristům. Přesto stále rozsáhlejší činnost se dostává do roviny „hektického volnoběhu“. Systém si zvykl na vyšší obrátky, na komplexnější analýzy možných signálů nebezpečí. Proto k novému 11. září nepotřebují odhodlaní teroristé jako základnu Afghánistán. Stačí jim pro plánování teroristické akce jako základna třeba i Brusel nebo Berlín…

Čas načtení: 2019-08-24 16:58:39

Bolí rána tureckým policejním obuškem méně než ruská?

Naše televize předvádí ukázkový příklad selektivního vidění. Policií ztlučení demonstranti na Rudém náměstí v Moskvě dostali neuvěřitelnou publicitu. Stejně jako několik stovek demonstrantů před Pražským hradem, kteří veřejně trhali Ústavu ČR a biti nebyli ani trochu. Ve stejnou chvíli turecká policie krvavě seřezala kurdské demonstranty, kteří protestovali proti odvolání tří řádně zvolených starostů a jejich nahrazení nucenými správci měst dosazenými z vládní strany z Ankary. Umíte si představit, jaký kravál by vyvolalo, kdyby nějakého českého starostu sesadil Miloš Zeman? To by asi praskly reproduktory televizí. Náš turecký NATO spojenec je však v našich médiích nekritizovatelný. Tento týden byl u nás jednoznačně ve znamení boje za demokracii a Ústavu. Hnutí Milion chvilek za demokracii o sobě opět dalo vědět – shromáždění 21. srpna na Václavském náměstí sice nebylo nijak masové, asi 5–10 tisíc lidí, ale o to více bylo všude prezentováno. Včetně projevu paní Kamily Moučkové, které těžko zazlívat, že uvízla v roce, který stejně jako celá její generace prožívala těžce, měla za následek její zmizení z očí veřejnosti, ale který také dal základ její identitě po roce 1989. Dále přes provolávání o "rudých sviních" – což byl i Alexandr Dubček, mimochodem – až po trhání Ústavy hlavním představitelem nadějné mladé demokracie Mikulášem Minářem, kdysi lektorem prevence šikany na školách, který za účelem boje za demokracii a proti prezidentovi přerušil studia na VŠ. Z roku 1968 se stává solidní guláš, kdy ohniví bojovníci proti komunismu předstírají, že nevědí nic o reformním hnutí uvnitř KSČ, protože komunismus je přece nereformovatelný, a ani si nevšimnou logického rozporu, kdy vojska Varšavské smlouvy vstoupila do země, aby potlačila něco, co se vlastně nekonalo. Na celém tomto hnutí mi vadí především jedna věc – tunelové vidění. Všechno Zlo se soustředí na Babiše a Zemana, odtud vede pak přímá linka na Čínu a hlavně Rusko. Ostatní svět neexistuje. Zrovna v době, kdy se u Hradu bojovalo za ohroženou demokracii a roztrženou Ústavu, probíhal a stále probíhá v Turecku puč proti zvoleným představitelům a starostům za levicovou prokurdskou stranu HDP. Konkrétně byli vládou prezidenta Erdogana a jeho strany AKP odvoláni starostové tří největších kurdských měst Vanu, Merdinu a především Diyrabarkiru (kurdsky Amed), města těžce zkoušeného a již jednou rozbořeného tureckou armádou po krachu jednání turecké vlády s PKK. Tito starostové byli nahrazeni nucenými správci z vládní strany. Starostové byli odvoláni samozřejmě proto, že jsou Kurdové, zvolení kurdským obyvatelstvem měst na jihovýchodě Turecka. Oficiální zdůvodnění ale zní jako vždy – za "podporu terorismu". Hlasy 3,5 milionu voličů hodil Erdogan do koše. A zrovna 21. srpna se na Facebook dostala videa z policejních zásahů proti demonstrantům nejen ve zmíněných městech, ale i v Istanbulu, kde žije početná kurdská populace. Videa podobná těm z Paříže – vodní děla, mlácení lidí pokojně protestujících vsedě, zatýkání dětí, gumové projektily zblízka do obličeje. Zatčení více než 400 lidí včetně několika novinářů. Obzvlášť nápadné je pak v zemi, která ratifikovala slavnou Istanbulskou úmluvu, brutální zacházení policistů se ženami. Musím se přiznat, že videa z protestů v Rusku jsem neviděla všechna a policejní násilí se mi hnusí vždy, ale ta turecká je zdaleka překonala. Stejný den, skoro stejné časové pásmo – a na Václaváku ani zmínka. Rusko a Čína – tam se koncentruje Zlo světa. Vždycky jsem nesnášela dvojí metr. "Quod licet Iovi, non licet bovi." Co je dovoleno bohovi, není dovoleno volovi. Není obušek jako obušek – rány od těch "demokratických" či "spojeneckých" nebolí, a když už, tak je ti dotyční schytali "po právu". Jako ve Francii Žluté vesty nebo ve Španělsku ti "hnusní" katalánští separatisté. Turecko je pak úplně speciální případ. Je to člen NATO a tudíž veškerá kritika je velmi omezená. O protestech v kurdských městech a bezprecedentním projevu zvůle vlády prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana ani zmínka ve zprávách velkých televizních stanic. Ani slovo kritiky z oficiálních míst. Kdo se odvážil protestovat, byli němečtí Zelení a Die Linke, francouzští a švýcarští sociální demokraté a údajně i ministerstvo zahraničí Spojených států. Pak už jen jednotlivci a malé skupiny aktivistů. Turecko je totiž kromě členství v NATO i významným obchodním partnerem Evropské unie. U Německa je to pak třetí nejvýznamnější partner mimo země EU. Zejména koncern Rheinmetall vyrábějící tanky Leopard ze spolupráce s Tureckem profituje a snímky jeho tanků, dobývajících syrský kanton Afrín v loňském roce, obletěly svět. Takže veškerá lidská práva končí u čtvrtletních zpráv akcionářů firem, které na obchodu s režimem, jenž rozhodně není o nic lepší než ten ruský, vydělávají. A to jsou celé slavné západní hodnoty – zisk a dividendy. A zboží "dvojího účelu", vojenského i civilního, když se mají obejít nějaké ty sankce, které ještě zbyly. A vůbec jim nevadí, že vyzbrojují armádu autokrata, který, kdyby chtěl, je za dva dny na Dunaji a nikdo mu v tom nezabrání. O Novoosmanské říši a kalífátu – jeho snu – nemluvě. Tady probíhá appeasement, který může skončit velmi neblaze. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  Ne, že bych si myslela, že v Rusku a Číně není co kritizovat. Ale NEJEN tam. I vůči genocidě nakloněnému brazilskému prezidentovi Bolsonarovi se zvedá větší kritika až poté, co někteří chovatelé dobytka (a podezírám i pěstitele biopaliv), polití jako živou vodou jeho prohlášeními o konci období, kdy se chrání amazonský prales a jeho původní obyvatelé, vypalují prales jako o život. Přestože už od Bolsonarova nástupu do funkce bylo zabito nejen několik stovek obyvatel chudinských favel, ale i mnoho ochránců životního prostředí a vůdců domorodého obyvatelstva, kteří mu oponovali. Konečně jsme si všimli, že "Klimawandel" nezachrání uhlíkové daně v Evropě, ale musíme se nějak postavit k ničení zelených plic planety. Na hnutí Milion chvilek za demokracii jsem zpočátku hleděla se sympatiemi, protože opravdu nejsem příznivce stavu, kdy premiérem je jeden z největších oligarchů v zemi. Jeho hospodaření s půdou a krajinou je rozhodně věc, která má být předmětem zájmu nás všech. Pak jsem ovšem zjistila to, co jsem tušila – že je to "zakázkové" hnutí, jehož skutečným cílem má asi být nějaká obdoba ukrajinského Majdanu. Tudíž není namířeno ani tak proti Babišovi, jako proti prezidentovi, jak ukázal středeční pochod k Hradu. Mnohého by muselo napadnout, že Zeman stál za pozváním 99 Pragováků, protože jiný oslí můstek se nenabízel. Ne, svoboda není samozřejmost. Ale nebudeme si hrát na to, že v největším ohrožení je u nás a může za to Putin. Doufám, že náš "Majdan" se v listopadu obejde bez obětí na životech, aby to dostalo "drajv" – jako v Kyjevě.

Čas načtení: 2019-08-14 08:35:19

Zemřela Eva Stehlíková, specialistka na antické a středověké divadlo

Ve věku 78 let zemřela 12. srpna Eva Stehlíková, filoložka, historička, překladatelka, teatroložka a emeritní profesorka Masarykovy univerzity v Brně a Univerzity Karlovy v Praze. Ve své vědecké práci se věnovala antickému a středověkému divadlu, intertextuálním vztahům (antická tradice v literatuře, divadle a filmu), moderním inscenacím antického dramatu a českému divadlu 60. let (Laterna magika, Radok). Abychom připomněli její význam pro obor, zveřejňujeme doslov k její knize Vetera et nova (Torst, Praha 2014), který napsal Martin C. Putna.   Eva Stehlíková a její napsané-nenapsané dějiny antické literatury Interpretaci způsobu, jakým Eva Stehlíková interpretuje antiku, je nutno začít připomenutím historických okolností, které způsobily jistou „nepravidelnost“ v její odborné dráze. Eva Stehlíková vystudovala latinu a češtinu, od roku 1966 byla zaměstnána v Kabinetu pro studia řecká, římská a latinská. Za normalizace zažila jen „mírnou“ persekuci v tom smyslu, že nesměla přednášet, natož se habilitovat – k tomu došlo až po roce 1989. Do roku 1989 směla jen omezeně publikovat – mimo jiné několik úvodů k překladům antické literatury. Po roce 1989 se už pak věnovala především divadelní vědě a divadelní kritice, v tomto oboru se i habilitovala a získala profesuru. Pokud se Eva Stehlíková i nadále zabývala antickým divadlem – pak spíše sub specie divadelních dějin než antiky jako takové. Knihy A co když je to divadlo? Několikero zastavení nad středověkým latinským dramatem (1998) i Divadlo za časů Nerona a Seneky (2005) spočívají na tezi, že chápaní divadelnosti se pro středověk i pro samu antiku musí výrazně rozšířit oproti představě, že „divadlo = texty divadelních her“. Nejen tedy Senecovy tragédie – ale i Trimalchionova hostina, i Neronovy performance patří mezi „divadelní“ fenomény. V nejnovější knize Co je nám po Hekubě (2012), zabývající se dějinami produkcí antických látek v českém divadelnictví, pak jsou rovnoprávně přítomny obě složky – jak encyklopedicko-bibliografická složka, tak výkladová. Řečeno antickou metaforou: Knihou se jako Ariadnina niť vine motiv substituční role antiky. Skrze klasické a nezpochybnitelné a odtažité texty a postavy lze zvláště v nesvobodných dobách říkat to, co nelze naplno a v současných reáliích. V českých dějinách to platilo zejména za protektorátu a za normalizace. Samo o sobě to však nezaručovalo uměleckou hodnotu. Stehlíková píše o „nepříjemné prvoplánovosti“ některých aktualizací, jako když v lednu 1989, za Palachova týdne, přišla jedna Antigona na jeviště s nápadně mokrými vlasy: „Zmocnil se mne odpor: Proč se herci s obecenstvem ujišťují o svém vzájemném srozumění v bezpečí divadla, místo aby všichni stáli před hlavněmi vodních děl?“ Přes toto vnější omezení v první fázi a přes tento odlišný profesní důraz ve druhé fázi (a možná i právě proto?) však Eva Stehlíková vytvořila způsob výkladu antické literatury, který je v českém prostředí ojedinělý. Vložila jej ovšem do textů v žánru, který je z hlediska scientometrie, této Entartete Wissenschaft našeho věku, irelevantní: v úvodech a doslovech k překladům. V těch textech, které bylo autorce dovoleno tisknout i za normalizace. Dvakrát je publikovala v rámci Antické knihovny v nakladatelství Svoboda (úvod ke svazku Plautových her Amfitryon a jiné komedie, 1978, a úvod k Menandrovým Komediím pro všední den, 1983), ale častěji v Klubu přátel poezie v nakladatelství Československý spisovatel. Tam totiž bylo zjevně svobodněji. Ne ve smyslu politickém – ale ve smyslu interpretačním. Antická knihovna byla baštou překladů striktně filologických – kdežto v Klubu přátel poezie mohla Eva Stehlíková prezentovat překlady „jiné“. Prvním, „kanonickým“ dílem v tomto žánru je svazek Catullovy poezie s názvem Zhořklé polibky (1980). V úvodu autorka nejprve potvrdí Catullovu známou charakteristiku „Jediný skutečně spontánní lyrik v římské literatuře“ – aby však vzápětí toto klišé zproblematizovala poukazem na Catullovu učenost. Znovuvsazení Catulla do dějin římské literatury kulminuje fiktivním „manifestem neoteriků“ – textem, který „catullovci“ nenapsali, ale bývali by ho mohli napsat. „Bohemistický“ dovětek s názvem Vrabec aneb Catullus po česku končí otázkou, zda měl Catulla a jeho báseň o vrabci na mysli – či: v podvědomí - Josef Kainar, když psal blues „Jenom trochu sazí a trochu peří / v celém světě mi žádný neuvěří / že tam ležel na nároží / starý mrtvý vrabec.“ Překlad Catullovy poezie organizuje Eva Stehlíková sama. Jako její „dvorní“ překladatelé zde poprvé vystupují Dana Svobodová a básník Jiří Žáček – autoři, kteří jsou svobodni od klasickofilologické překladatelské machy. Vysvětlení této překladatelské „úchylky“ je přitom uvozeno reverencí vůči „starým“ překladatelům – a lze se jen dohadovat, kolik je v této reverenci upřímnosti a kolik ironie: „Poctivá a přesná filologická práce předchůdců, jimž jsme za mnohé zavázáni, umožnila tento nový, experimentální překlad. Pokud je volnější, než bylo zvykem, je tomu tak záměrně a čtenář jistě pochopí proč. Ostatně má možnost konfrontovat tento výbor s úplným překladem Catulla, který vyšel z pera filologů.“ Tímto „výborem s úplným překladem“ je míněn archaický překlad Otokara Smrčky, který vyšel ve svazku Antické knihovny Pěvci lásky roku 1973, vznikal však už na počátku dvacátého století. Konfrontace obou Catullů jasně ukazuje, co Stehlíková společně se svými překladateli s Catullem „provedla“, aby ho učinila znovu přitažlivým: Uvolnila rytmickou stavbu, aktualizovala lexikum a přidala rým – ten prvek, bez kterého je české ucho snad schopno vnímat poezii vážnou, hymnickou či meditativní, bez něhož však určitě není schopno vnímat poezii satirickou, epigramatickou a obscénní. A bez té by Catullus nebyl celým Catullem. Do druhého svazku v téže edici, tedy do Martialových Posměšků a jízlivostí (1983), Eva Stehlíková převzala již existující překlady Radovana Krátkého. Postavila se však za ně, protože oproti filologickým překladům vyvolávají onen základní martialovský účin – totiž smích: „Pokusy o zčeštění Martiala (a byly to pokusy seriózní a poctivé) byly dosud více méně neúspěšné. Čtenář se v nich dozvídal spíše kdo je kdo a co je co, méně už co tím chtěl básník říci. A především se nesmál. Epigramatikův smích zazněl česky teprve z překladu Radovana Krátkého, který sáhl po Martialovi odvážně, rukou rouhavou a bez piety.“¨ Mylné by však bylo domnívat se, že Eva Stehlíková si vybírá z antiky pouze texty „k smíchu“. Ve stejném roce 1983 vyšla i kniha Sbohem starý Říme. Výbor z pozdní římské poezie, v jejíž úvodní studii naopak dominuje topos pozdněřímské melancholie: „Čas, který dokázal i z pupku civilizace, z pyšného Fora Romana, udělat pouhé Campo Vaccino, pastvinu pro dobytek, nám zanechal z bohatství římské poezie jen ubohé zbytky. Z ptačí perspektivy našeho století se nám jeví už jen jako rozsáhlá barevná mozaika (...) jak na ni dopadají paprsky podvečerního slunce, zbylé kaménky se třpytí. Jsou to verše Galů, Řeků, Afričanů, Hispánců, jsou to verše neznámých a zapomenutých básníků, kteří pod plnými plachtami směřují k břehům středověku a ohlížejí se zpátky k Věčnému městu, jež bylo inspirací celé jedné epochy (...) sbohem, starý Říme...“ Ve svazku Sbohem starý Říme Eva Stehlíková překračuje jiný posvátný klasickofilologický mezník – tezi, že pozdní antická literatura je „úpadková“. To, co klasičtí filologové vykládávali jakožto výraz nejhlubší dekadence, totiž ona paignia, carmina figurata, centones a jiné „nevážné“ hříčky, Eva Stehlíková interpretuje jako umělecké projevy velmi „moderní“, v mnohém analogické postupům novodobých avantgard. Navíc, jakoby en passant, překračuje ještě další dotud obvyklou klasickofilologickou tezi, totiž že křesťanští autoři nepatří do dějin antické literatury. Ve výkladu Evy Stehlíkové jsou Paulinus z Noly či Prudentius napříč ideologickými přehradami součástí téhož kulturního světa jako Ausonius či Luxorius. Během více než čtvrtstoletí, které uplynulo od vydání antologie Sbohem starý Říme, se pohled české intelektuální scény na antiku a křesťanství zcela změnil. Pozdní autoři, pohanští i křesťanští, jsou oblíbeným, někdy až módním předmětem překladů a výkladů, z oborových hledisek filosofických, religionistických i literárních, viz Knihovnu raně křesťanské tradice v nakladatelství OIKOYMENH či edici Poslední Římané v nakladatelství Herrmann a synové. Právě proto by však nemělo být zapomínáno, jak iniciační význam měl pozdněřímský svazeček Evy Stehlíkové pro celý tento současný pozdněantický boom. Po roce 1989 na tyto práce navázal svazek Ovidiových erotik Umění milovat a nemilovat v novém překladu Dany Svobodové, vyznačující se opět aktualizovaným lexikem a rýmováním, navíc pak doplněný ironickými „odbornými“, sexuologicko-psychologickými poznámkami. Aktualizovaný je opět i úvod Evy Stehlíkové – tentokrát přímo s politickou aluzí: Nezodpovědný básník v době normalizace. Jestliže tedy interpretace Evy Stehlíkové šly záměrně proti klasickofilologické překladatelské maše a interpretační nudě – volba dalšího autora se může jevit překvapivá: Horatius přece platil přímo za kvintesenci „nudného autora“. Ale i toho se pokouší Eva Stehlíková oživit a rehabilitovat, kdyžtě píše Slovo k Horatiově Poetice: „Bývaly časy, a není to tak dávno, kdy každý absolvent gymnázia (...) uměl zarecitovat latinsky některou z Horatiových ód (...) většinou zapomněl na muka, která zažíval při školním cupování básníkova díla (...) na nudu, která se ho zmocňovala při představě, že by měl podle básníkova vzoru poklidně užívat radostí života (...) Ba po letech, kdy se sám protrpěl ke smířlivosti, ocenil i to, co se mu zdálo bezmezným hračičkářstvím.“ I v Horatiovi se Eva Stehlíková pokouší odhalit „to jiné“, „to nekanonické“: „Nebyl spontánním básníkem, ale spontánním vypravěčem. Kdyby žil později, nepsal by asi satiry, ale rozkošné, kousavé a jízlivé povídky.“ Jak ovšem již řečeno výše: Po roce 1989 se Eva Stehlíková více věnovala divadlu a většinou jen v divadelním rámci i některými antickými texty – viz překlady Senekových tragédií Thyestes a Faidra v Divadelní revui v letech 1992 a 2009, viz komentář k překladu Eurípidovy Ifigenie v Aulidě z pera Josefa Topola a Karla Hubky z roku 2010 a další texty. V témže divadelním rámci se zabývala pozdněantickými teatrologickými texty – viz doslov k osmnáctému svazku Isidorových Etymologií z roku 2002, případně texty z přelomu antiky a středověku, v nichž shledávala divadelní prvky – viz překlad a komentář Hostiny Cyprianovy v Divadelní revui roku 1994. Bylo by možno vypočítávat ještě četná další membra disiecta. Eva Stehlíková nenapsala souvislé dějiny antické literatury. Když se však složí dohromady autorčiny doslovy a doplní o některé časopisecké články – vznikají jakési „alternativní“ dějiny antické literatury. Skládají se, pravda, „jen“ z vybraných kapitol – Sofoklés, Eurípidés, Menandros, Plautus, Catullus, Horatius, Ovidius, Seneca, Martialis, básníci pozdního Říma, Hostina Cyprianova, irskolatinská poéma Hisperica famina. Není v nich sice jednota vyložené látky, ale zato jednota způsobu výkladu –ucelený koncept recepce antických textů, divadelních i nedivadelních. Koncept, který je „divadelní“ – protože v něm jde o „publikum“. Jde v něm o kontakt díla s těmi, kdo ho recipují „tady a teď“. Překlady i komentáře mají proto co nejvíce usnadňovat tento kontakt, tuto recepci. Klíčové jsou přitom tři momenty: 1/ Výběr autorů a textů: Prvotně se Eva Stehlíková zabývá texty divadelními, v nichž je tato „kontaktnost“ přirozeně největší. Z literárních textů pak volí ty, které mají podle jejího názoru tuto „kontaktní“ potenci, tuto „nadčasovost“. Proto je prezentován Catullus coby milostný lyrik a polemik, Martialis coby ironický epigramatik, Ovidius coby hravý erotik, pozdní básníci coby autoři literárních hříček, ale i opovrhovaný Horatius coby živý komentátor své doby a vypravěč příběhů. Proto zdůrazňuje Eva Stehlíková kupříkladu u Menandra jeho trvalou přítomnost v naší kulturní paměti, trvající skrytě až do současnosti: „Menandra, praotce evropské komedie, dávno známe – viděli jsme přece v divadle Goldoniho, Moliera, Ostrovského, Klicperu. A Menandros znal nás, aniž vytáhl paty z rodných Athén.“ 2/ Aktuálnost překladu: V zájmu čtenářské sdílnosti je nutno odhodit klasickofilologické normy, nebát se „anachronického“ lexika ani rýmu – ani balancování na samé hranici parafráze. Staré filologické překlady tím nejsou odvrženy – ale odkázány do pozice „podstročniků“, informujících o obsahu díla a vytvářejících předpolí k estetickému požitku, jejž mohou zprostředkovat teprve překlady nové. 3/ Literárnost komentáře: Komentář k literárnímu dílu má sám mít literární kvality. Úvod ke svazku Plautových her začíná Eva Stehlíková takto: „Popřejme svobodu své fantazii a představme si, co se stalo i nestalo. Vraťme se časem o více než 2150 let zpátky a přenesme se do Říma, na Palatin. Je teplý dubnový den. Před výstavným chrámem Velké Matky je živo.“ Když pak v oné imaginární scéně z římských her dav hlučí a nedbá začínajícího představení, Prologus je zklidní třemi magickými slovy: „Nesu vám Plauta“: „Stačila tři slova a vypukl nadšený řev. Principál si oddechl. Má je, má v hrsti to vzpurné a vrtkavé obecenstvo, na němž závisí jeho živobytí.“ Teprve po této „povídce“ z prostředí římského divadla následuje „seriózní“ výklad o Plautově o životě a díle, o předdějinách římské komedie a o Plautově „druhém životě“, trvajícím do čtenářovy současnosti. Pokud by se pak zdálo, že tato literární až beletristická stylizace komentářů je daní jejich žánru, totiž jejich určení pro široké, „neodborné“ publikum – budiž upozorněno, že srovnatelnou literárnost si autorka dopřává i v ryze „odborných“ monografiích. Tím dokazuje, že činí nikoliv proto, aby se zalíbila širokému publiku (jako onen prologus, závislý na vrtkavém římském obecenstvu), ale protože je to její vnitřní potřeba: Psát o literatuře tak, že je psaní o literatuře samo literaturou – aniž by se znehodnocoval odborný obsah. Ba, právě v odborných monografiích jako by ještě svobodněji než v úvodech vstupovala do výkladu sama osobnost autorky, její vzpomínky, její zkušenost. V úvodu knihy Divadlo za časů Nerona a Seneky se tak píše: „Tato kniha vznikla v mé mysli jednoho večera počátkem 80. let v pražské Ypsilonce. Hrála se Radzinského hra Divadlo za časů Nerona a Seneky (...) v setmělém sále mi najednou vyvstala paralela mezi římským divadlem císařské doby a koncem tisíciletí zcela jasně.“ V knize Co je nám po Hekubě praví přední česká teatroložka s božskou svobodou, nadsázkou a sebeironií: „Jako teatrolog jsem totální samouk. Vše, co vím o antickém divadle, mne naučilo živé divadlo mého života – a pár mých přátel.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související} Současně však má autorka na vědomí, že její zkušenost není žádný absolutní úběžník, nýbrž jen další bod na linii dějin vnímání: „Současná vize jakési panteatrálnosti a dominující zábavná a estetická funkce a popření funkcí jiných nás sice učí rozumět onomu ´úpadkovému období´, jak bývá divadlo císařské doby dodnes označováno (...), ale současně tu vzniká nebezpečí, že budeme ahistoricky přenášet jevy naší současnosti do minulosti. Na otázku po pravdivosti musíme odpovědět pokorně: Toto je obraz římského divadla, jak jej vidíme na počátku třetího tisíciletí naší éry z města, které leží na území, nazývaném Římany barbaricum.“ Nutno se tedy ptát, jaký je vlastně úhel pohledu této autorky? Pro odpověď nutno jít znovu zpět k historickému kontextu její profesní a lidské dráhy, ke kontextu její generace. Dětský a dívčí čas strávila uprostřed socialistického realismu, v němž byla klasická filologie pěstována jako jakási okrajová kulturní zahrádečka – za podmínky, že na ní nevyroste nic příliš živého. V mládí zažila a prožila pražská šedesátá léta - absurdní divadlo, malé formy a vůbec onu obnovenou avantgardu. Přátelsky se stýkala s řadou divadelníků této doby, zvláště úzce pak s nejvýznamnějším představitelem lyrického dramatu šedesátých let, Josefem Topolem. Toto zázemí zásadně ovlivnilo její „anti-klasickofilologické“ vnímání antiky. Proto pak lze číst mimo jiné její fiktivní manifest neoteriků, psaný uprostřed nudy normalizace, i jako protest ve jménu avantgardy šedesátých let proti nudě staré i nové: „Nevydali žádný manifest, ale jejich program byl jasný. Kdyby žili ve dvacátém století, zněl by asi takhle: Pryč s tradicí, která je mrtvá – Ať žije experiment! Pryč s Homérem a jeho římským epigonem Enniem! – Ať žije alexandrijská moderna, Kallimachos a naši řečtí učitelé a přátelé! Pryč s užvaněným a nabubřelým eposem! – Ať žijí malé epické útvary, ať žije lyrika! Pryč s chaosem! – Ať žije kompozice! Pryč s uniformitou římského hexametru! – Ať žijí řecká metra! Pryč s polopatismem, který se maskuje lidovostí a srozumitelností! – Ať žije učenost!“ Eva Stehlíková nebyla jistě v tomto úsilí o „zdnešnění“ antiky sama na světě. Při pohledu na její odpor k filologické nudě i na její vědomí vlastní časové podmíněnosti nelze nevzpomenout na Nietzscheovu „nečasovou úvahu“ My filologové, končící: „Třem věcem musí rozumět filolog, chce-li prokázat svou nevinu, rozumět – starověku, přítomnosti, sobě samému: jeho vina tkví v tom, že buď nerozumí starověku nebo přítomnosti nebo sobě samému.“ Přímější paralela než k Nietzschemu (na to není Eva Stehlíková dost zuřivá ani dost sebenenávistná) vede k tradici, kterou představují E. R. Curtius a G. R. Hocke. Ne že by se na ně Eva Stehlíková příliš často odvolávala (to se děje jen příležitostně) – ale že její chápání antiky se velmi podobá jejich: v důrazu na kontinuitu kultury od antiky k dnešku, v rehabilitaci literatury pozdní antiky, v docenění antické literární hravosti i v její paralelizaci s moderními literárními avantgardami. V českém prostředí představuje dílo Evy Stehlíkové – ona membra disiecta nenapsaných dějin antické literatury – analogii ke Curtiově Evropské literatuře a latinskému středověku a k Hockeho Manýrismu v literatuře. Je to dílo, jež nabízí rozevření klasické filologie do současné kultury, do jejích formulací otázek „co dělat“, „jak tvořit“ a „jak žít“. Je tudíž ve vnitřní logice práce Evy Stehlíkové, že její takto „rekonstruované“ dějiny antické literatury jsou doplněny i o několik studií o druhém životě antiky v novodobé kultuře. Z autorčiny vůle jde o krajně přísný výbor těchto studií. Dostaly se do něj články o antických motivech v díle Adalberta Stiftera, Karla Čapka, Maxe Frische, Johna Updika a Pera Olova Enquista. Nedostaly se do něj články o týchž motivech v díle Hermanna Brocha či autorkou tolik milovaného Julia Zeyera – ale taková je autorčina vůle. Ani v českém prostředí není dílo Evy Stehlíkové zcela bez kontextu. Za její přímý vzor lze pokládat její učitelku a přítelkyni Julii Novákovou, která prováděla experimenty s antickým veršem (viz její zkrácení Lucretiova hexametru v eposu O podstatě světa o stopu, nebo její překlad Musaiova epyllia Hero a Leandros alexandrinem). Za její vzdálenější vzor lze pokládat klasicky vzdělané avantgardní divadelníky, kteří inscenovali antické hry za použití modernistických postupů – zejména Jiřího Frejku. V Kabinetu pro studia řecká, římská a latinská měla Eva Stehlíková i v době normalizace několik spřízněných duší, zvláště medievistu Pavla Spunara a Alenu Frolíkovou, s níž spolupracovala na (nedokončeném) projektu výzkumu české literární recepce cest na antická místa. Na scéně překladů a výkladů antických děl v osmdesátých a do velké míry i devadesátých letech však byla Eva Stehlíková fakticky sama, kdo se pokoušel o tuto „jinou“ cestu interpretace. A byla to především ona, kdo pro následující generace otevřel cestu k porozumění antice coby kultuře vzrušujícně a šokujícně „současné“. Konečně: Pokud tedy Eva Stehlíková píše, že je třeba psát s vědomím, že i my máme své východiště, svůj podmíněný úhel pohledu – přiznávám, že i já mám své východiště, svůj úhel pohledu, z něhož píšu tento doslov k vybraně-sebraným doslovům. Jako gymnazista narazil jsem v písecké okresní knihovně na Catullovy Zhořklé polibky. Už se nedaly nikde koupit, i opsal jsem si je celé a naučil se jim téměř celým zpaměti (a dodnes jsem některé básně nezapomněl). Catullovy – či vlastně Evy Stehlíkové Zhořklé polibky byly knihou, pod jejímž vlivem jsem se rozhodl studovat klasickou filologii. Na studiích klasické filologie narazil jsem jen na klasickofilologickou nudu – a pod vlivem tohoto studia, mimo jiné pod vlivem hysterických reakcí svých tehdejších vyučujících na můj nápad překládat Prudentia, rozhodl jsem se pověsit klasickou filologii na hřebík. Až poté jsme se letmo sešli s Evou Stehlíkovou – k soukromé konzultaci, právě nad oním překladem Prudentia. Až po mnoha letech sešli jsme se k soustavnější spolupráci, ke společné přednášce o pozdně antické literatuře. Až po dalších letech vydal jsem knihu textů o druhém životě antiky s názvem Řecké nebe nad námi a antický košík, druhá část jejíhož názvu byla odvozena z jedné komické epizody z Eckermannových Hovorů s Goethem. A až poté jsem zjistil, že nápad s metaforou „antického košíku“ měla už dříve Eva Stehlíková... A ihned poté jsem si znovu vděčně uvědomil to, co jsem už dávno tušil: Že patřím k těm šťastným, kteří mohou přebírat některé z mnoha podnětů, jež rozesela mezi českou akademickou mládeží napříč obory Eva Stehlíková.   Autor je literární historik.

Čas načtení: 2019-07-20 18:05:06

Na Letní filmovou školu zavítá Noční král z Hry o trůny i režisér kontroverzního Kléru

Už v pátek 26. července otevře své brány 45. Letní filmová škola Uherské Hradiště (LFŠ). Jejími hosty budou i Vladimír Furdík, Noční král z kultovního seriálu Hra o trůny, a Wojciech Smarzowski, režisér nejnavštěvovanějšího polského filmu loňského roku Klér. Vladimír Furdík je světově proslulým kaskadérem, který spolupracoval s desítkami režisérů a stovkami hereckých hvězd. Diváci LFŠ budou mít možnost nahlédnout do tajů tohoto specifického filmového umění i natáčení seriálu Hra o trůny, kde Vladimír Furdík ztvárnil děsivého Nočního krále. Wojciech Smarzowski, jedna z nejvýraznějších osobností současné polské kinematografie, se do Uherského Hradiště vrací po dvou letech. Všechny jeho snímky se v Polsku řadí nejen mezi nejnavštěvovanější, ale také nejoceňovanější. Je čtyřnásobným držitelem filmové ceny Orel za režii a jeho nejnovější počin, sociálně-kritický snímek Klér, vidělo v Polsku už víc než pět milionů diváků. Film, který byl v Čechách k vidění spíš výjimečně, uvede na letošní LFŠ Wojciech Smarzowski společně se scenáristou Wojciechem Rzehakem.   Zbrusu nová sekce Terrafestivalis má za cíl představit každý rok jinou národní kinematografii, která se v posledních letech výrazně etablovala na mezinárodní scéně. První takovou festivalově progresivní zemí, na niž se Letní filmová škola zaměří, je Bulharsko. „Pestrou žánrovou skladbu filmů tohoto poměrně malého, byť umělecky čile bujícího území předestřeme s náležitou komplexností. Od ležérně existenciálních dramat dospívajících i těch, kteří se i na prahu třicítky dospělosti brání zuby nehty, po alegorický příběh o zániku civilizace odehrávající se ve strnulém bezčasí dalekého Severu. Zamyšlení nad aktuálním i budoucím osudem vlasti přinese trojice ostře sociálních snímků předestírajících v civilním módu naléhavé problémy země a jejích cynických, bezbranných i svéhlavých obyvatel,“ říká programová ředitelka Iva Hejlíčková. Součástí sekce bude film Glory dvojice Kristina Grozevová a Petar Valčanov, která si letos z Karlových Varů za film Otec odvezla Křišťálový glóbus.   Letní filmová škola je tradičně i místem, kde čeští a slovenští autoři uvádějí v předpremiérách své novinky.Letos uvede Marko Škop uvede svůj film Budiž světlo, který si z Karlových Varů odvezl cenu za nejlepší mužský herecký výkon a zvláštní uznání ekumenické poroty. Snímek z dokumentární soutěže karlovarského festivalu Dálava představí režisér Martin Mareček. Oba filmy vstoupí pod hlavičkou pořadatele LFŠ Asociace českých filmových klubů (AČFK) na podzim do českých kin. Promítat se budou i další dva filmy, které asociace chystá do distribuce: japonský animovaný film pro všechny generace Mirai, dívka z budoucnosti a hororový příběh Petera Stricklanda Takové krásné šaty, Diváky také čeká celovečerní debut Michala Hogenauera Tiché doteky s Eliškou Křenkovou v hlavní roli, česko-chilsko-francouzsko-korejská koprodukce Hra hosta loňské Letní filmové školy Alejandra Fernándeze Almendrase,  roadmovie Staříc iMartina Duška a Ondřeje Provazníka či středometrážní akční snímek První akční hrdina režiséra Jana Haluzy. Festival uvede i epizodu z televizní série Jak si neposrat život s názvem Nonstop lahůdky, kterou natočil Jan Hřebejk s Miroslavem Krobotem a Eliškou Křenkovou v hlavních rolích, a středometrážní absurdní komedii Jiří, pes uprchlík režiséra Tomasze Wińského. Letní filmová škola nabídne svým divákům i široké veřejnosti dvě site-specific projekce. Hned v pátek 26. července proběhne v areálu zámeckého parku v Buchlovicích ve spolupráci s Národním památkovým ústavem Kroměříž open-air projekce kultovní pohádky S čerty nejsou žerty. Program začne už ve 20 hodin besedou s režisérem Hynkem Bočanem a představitelem jedné z hlavních rolí Ondřejem Vetchým. Ve středu 31. července pak festival ve spolupráci s platformou KineDok pořádá ve Skate parku u Sportovní haly projekci celovečerního dokumentu o zrodu tuzemské skateboardové subkultury King Skate, který získal Českého lva za nejlepší dokument- Film uvede režisér Šimon Šafránek a skejtová delegace. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Na letošní Letní filmové škole se AČFK po bezmála čtvrtstoletí rozloučí se svým Projektem 100, největší a nejprestižnější přehlídkou klasických filmů, které si v českých kinech nenechalo ujít kolem 850 000 diváků. Rozlučka se bude konat v letním kině na Masarykově náměstí ve čtvrtek 1.  srpna, kdy festival uvede nejúspěšnější film poslední dekády přehlídky Pulp Fiction: Historky z podsvětí. “Projekt 100 procházel za dobu své existence několika dramaturgickými změnami, kterými jsme se snažili reagovat na vývoj v oblasti finanční náročnosti projektu, změny formátů či diváckých preferencí. A ačkoliv se tyto změny ukázaly být správnou cestou, neustálé zvyšování cen za práva a kopie filmů a snižování podpory Státního fondu kinematografie nás nakonec donutily projekt ukončit úplně. Mrzí nás to, ale na druhou stranu jsme hrdí, že se tak specifický projekt podařilo udržet celých dvacet čtyři let, přestože původně bylo plánováno deset ročníků,” říká předsedkyně AČFK a ředitelka LFŠ Radana Korená. Letní filmová škola každoročně svým účastníkům a místním obyvatelům připravuje také doprovodný program. I letos nabídne festival koncerty, divadelní představení, literární, dětský a herní program. Hudební program letos odstartují Monkey Business, kteří zahrají zdarma v letním kině na Masarykově náměstí. Další koncerty odehrají Please the Trees, WWW či Dunaj. Příznivcům vážné hudby zahraje Bennewitzovo kvarteto v kostele sv. Františka Xaverského.  Divadelnímu programu bude dominovat HaDivadlo, které uvede hned dvě hry - Maloměšťáky ve Slováckém divadle a K antropocénu v netradičním prostoru schodů na UMPRUM. „Jsem moc ráda, že pokračujeme v tradici představování významných českých divadelních scén a po Divadle Na zábradlí, Dejvickém divadle, Huse na provázku a La Putyce představíme další významnou divadelní scénu,“ zdůrazňuje ředitelka Letní filmové školy Radana Korená. V Divadelním/literárním stanu odehrají svá představení divadelní soubory Continuo, Kampa a Improliga.