Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2019-11-18 20:02:05

Soutěž studentských povídek vyhrál příběh o klokanovi

Již poosmé změřili své tvůrčí síly studenti pražských středních škol v psaní povídek na dané téma v rámci soutěže Podzimní čtení v Louvru. Námětem tentokrát bylo „V úterý ráno se Petr (Zuzka) v novinách dočetl(a), že…“. Literárního klání se zúčastnilo na 220 autorů z pěti gymnázií, z nichž deset postoupilo do finále. Po „živém čtení“ porota složená z pedagogů z gymnázií Voděradská, Na Zatlance, Elišky Krásnohorské, Budějovická a Nad Štolou a v čele se spisovatelem Michalem Vieweghem vybrala jako nejlepší povídku Klokan studenta gymnázia Nad Štolou Alexandra Platy. Mediálním partnerem soutěže byly tradičně Literární noviny. Vítěznou povídku si můžete přečíst zde:   Klokan Nepravdivý příběh na základě pravdivých událostí V úterý ráno se Petr při snídani v novinách dočetl spoustu věcí – od nejrůznějších banalit až po všemožné politické události či světové zprávy – zhlédl jen tak z nudy i pár inzerátů, ale nic ho nezaujalo natolik, jako právě jedna ze zpráv, kterou by možná na první pohled zařadil mezi ty banality a spíš komické než nijak seriózní. Na druhou stranu musel sám uznat, že uprchlé mládě klokana Bennettova v jeho domovském městě – Trutnově – znělo dostatečně kuriózně na to, aby článku věnoval alespoň větší pozornost než všem ostatním. I po přečtení této poněkud humorně vyhlížející události si však neuvědomoval, že ho nakonec ona událost ovlivní víc, než by možná chtěl. Odhodil zčásti přečtený zpravodaj na stůl a jedním douškem vyprázdnil mléko, které zbylo v jeho misce po snědených cereáliích. Vstal, hodil si přes rameno batoh a vydal se do školy. Celou cestu se však nemohl ubránit myšlence, jak by bylo asi zajímavé takového uprchlého klokana spatřit. Petr si trochu s údivem uvědomoval, že klokana naživo nikdy neviděl. Na obrázcích samozřejmě, ale živý klokan? To by bylo hned o něčem jiném! A jak to tak bývá, když je člověk zahloubaný do myšlenek, cesta uběhne rychleji, a proto stanul Petr před budovou školy dřív, než se nadál. Myšlenky na klokana rychle a neúprosně vystřídaly myšlenky na zapomenutý domácí úkol, nadcházející písemku z matematiky a blížících se osm hodin vyučování. A i učitelé, kteří zrovna nezadávali písemky, či se nerozčilovali nad neexistencí domácích úkolů svých žáků, mu toho dali dost na přemýšlení, než aby v hlavě probíral vačnatce na útěku. Přešla přestávka, dvě, nadešel test z matematiky a s ním úměrná dávka stresu, pak tu byl náhle oběd, po něm odpolední vyučování a hle – školní den se nachýlil ke konci, poslední zvonění ohlásilo dočasnou svobodu od vyučování a Petr se s úlevou vyhnal ze školy. Jeden s výjimečných teplých podzimních dní ponoukal ke koupi zmrzliny a Petr nemohl odolat. S kornoutem plným sladké ledové hmoty zamířil k domovu. Tam ho přivítal ten samý starý plot, šedobílá fasáda, která ho už dávno omrzela, a břečťan, který si dovoloval víc, než bylo i na popínavou rostlinu zdrávo. Otevřel branku a došel k domovním dveřím, tam ho však zarazil podivný zvuk. Nechal ruku s klíči poklesnout a odstoupil ode dveří. Štrachání přicházelo odněkud ze zahrady po pravé straně domu a Petr se neubránil potřebě tam nahlédnout. Touhle dobou přeci neměl nikdo jiný být doma – ale rodiče často dělali nečekané vylomeniny, které ústily v Petrovo nevítané překvapení. „Tati?“ zkusil to co nejlhostejnějším tónem a vykročil pomalu přes zahradu k malému altánku na jejím konci v rohu oplocení, který však plnil roli skladiště čehokoli, hlavně pak dřeva a haraburdí, na jehož odnesení měli všichni členové rodiny podezřele málo času. V odpověď bylo Petrovi jen intenzivnější zachrastění nahromaděného dřeva. Pokud to byl vážně jeden z rodičů, bude se mu náročně vysvětlovat, proč se schovává v altánku se dřevem, tím si byl Petr jistý. Udělal ještě pár kroků vpřed a v mysli se mu vytvořila velmi bizarní a nepravděpodobná teorie, která však záhy dokázala, že pravdivost bizarních a nepravděpodobných teorií může být často neočekávaně pravděpodobná. Se čtvrtým krokem, který krátil vzdálenost mezi Petrem a altánkem, mezi dřevem vykoukl malý podlouhlý čumák nedospělého vačnatce a savec upřel nedůvěřivá očka na mládence před sebou. Petr se zarazil, zapřemýšlel nad fungováním pravděpodobností vesmíru, a nakonec v záchvatu prosté logiky opět o krok ustoupil. Klokan nevypadal, že by ho toto gesto, byť jistě ohleduplné pro jeho osobní prostor a pohodlí, nějak dojalo. Místo toho si dál měřil Petra nečitelným pohledem černých lesklých oček a v hlavě mu se značnou předvídatelností běžely vzorce primárních zvířecích instinktů, které měřily dosažitelnost úspěchu při úprku přes plot – a pravděpodobně někam ještě mnohem dál. Než stihl Petr dojít k odpovědi na otázku, zda by klokaní mládě dokázalo překonat jejich plot, upozornila na sebe tmavá díra zející mezi těsně doléhajícími plaňkami. To zbavovalo klokáně většiny práce s úprkem. Petr z dostatku soucitu ustoupil ještě o krok, ale na mladičkého vačnatce to nemělo pražádný účinek. Dál napjatě stříhal ušima a zvažoval své šance a míru ohrožení. Přeci jen tenhle člověk nevypadal jako ti ostatní, kteří se ho již dříve snažili chytit. Ne, že by mu to nijak snižovalo na důvěryhodnosti, ale polehčující okolnost to byla stejně. Mám na zahradě klokana, bylo jediné, co dokázal Petrův mozek v té chvíli zpracovávat. Nijak by se netajil s tím, že neměl nejmenší ponětí, co dělat. Novinový článek vypovídal o lidech, kteří kvůli spatření klokana telefonovali lokální policii, to ale přišlo Petrovi poněkud neuctivé vůči klokanovi – a navíc i ve výsledku zbytečné, protože podle pokračování novinového článku dokázalo klokáně z místa činu vždy včas uprchnout. Po chvíli přemýšlení dokázal Petr tak akorát učinit další krok nazpět. Když to zopakoval ještě dvakrát, malý savec z opačné polokoule se zdánlivě uklidnil, Petr však stále cítil napětí, které by zvíře dokázalo v jediném okamžiku vymrštit skrz plot. Podlouhlý čumák chlupatého protinožce spočinul na příhodně položeném kusu dřeva a klokan si odfrkl způsobem, který zněl ze všeho nejvíc mrzutě. Petr se zhluboka nadechl, jako by v kyslíku hledal nějakou radu či povzbuzení, a pak došel ke své první racionální úvaze od koupě zmrzliny – pomalu se vzdálil. Na odchodu se pokusil vačnatci pomalými pohyby rukama naznačit, aby zůstal v klidu a snažil se na sebe přinejlepším neupozorňovat. Jestli mu klokan rozuměl, už nezjistil. Zabouchl za sebou domovní dveře a dával si několik vteřin na vsáknutí celé situace. Pak zamířil do svého pokoje, pohodil školní batoh do rohu a dosedl za počítač. Jakmile se stroj rozběhl, našel ikonku prohlížeče a zadal do vyhledávacího řádku jednoduché heslo – KLOKAN. Obsáhlý článek na Wikipedii ho tak utvrdil v domněnce, že by klokan byl schopný překonat jejich zahradní plot – i kdyby byl v celistvém stavu – dále ho poučil, že klokani spásají hlavně trávu a různé byliny, a nakonec mu oklikou vysvětlil, že tu vlastně takový klokan nemá vůbec co dělat, neboť je endemitem Austrálie a přilehlých oblastí. A Petr si byl jistý, že co se posledně koukal do mapy, Krkonoše v Oceánii nenašel. Upřímně doufal, že se to od té chvíle nezměnilo. Zavřel internetový prohlížeč a přesunul se ze židle na postel. Po několika minutách soustavného nepřicházení na cokoli kloudného své snažení vzdal a znovu se přesunul k počítači, aby si otevřel nějakou hru na odreagování. *** Druhý den ráno se jako vždy připravil na odchod do školy a dnešní noviny tentokrát pro jistotu nechal ležet na stole netknuté. Rodiče už byli dávno v práci a Petr jen doufal, že o klokanovi nemají nejmenší tušení. Sourozence neměl, a tak bylo jeho ráno nerušené jako vždy, jen on a jeho miska cereálií s mlékem. Při odchodu neměl čas zkontrolovat klokana v zahradním altánku a stejně mu jeho osobní doufání napovídalo, že to nemá cenu. Třeba se klokan v noci sebral a odešel – byl to přeci jen převážně noční živočich – a Petra i jeho život plný zapomenutých domácích úkolů nechal nadobro na pokoji. Sakra, dneska jsme měli zase něco z angličtiny? Proč o tom nevím?! Při příchodu domů o několik hodin později se však nemohl ubránit touze vačnatce přeci jen zkontrolovat, a tak ho jeho kroky znovu zavedly na vlastní zahradu tváří v tvář neuklizenému rozpadajícímu se altánu, který svůj účel neplnil už… od nepaměti. Skeptická klokaní hlavička ho přivítala stejně jako dne předešlého a Petr se neubránil povzdechu. Savec nevypadal, že by ho to nějak urazilo, pravděpodobně viděl toho divného člověka proti sobě znovu obdobně neochotně. Zdál se však o něco klidnější než včera, což bral Petr jako pozitivní znamení, protože a listu jeho životních cílů v žádném případě nebylo uhnat klokanímu prckovi infarkt. Petr jen tak ze zvědavosti zkusil udělat krok vpřed. Klokan zastříhal ušima. Další krok, další zastříhání. Po třetím kroku se vačnatec napjal, zvedl hlavu a Petr téměř cítil ty vzorce měřící vzdálenost k díře v plotu, které se mu v tu chvíli rozběhly hlavou. Ucouvl tedy, jako by omluvně sklonil hlavu a lehkým gestem rukama naznačil zvířátku, že se nemá čeho bát. Klokan tomu zrovna dvakrát nevěřil, ale rozhodl se, že nemít se čeho bát je přeci jen tak výhodné, jak to zní. Po tomhle přestal Petr klokáně trápit svou přítomností a odebral se opět k sobě do pokoje. Tam zalitoval, že jeho okno nemíří na stranu s altánkem, aby mohl chlupatého vetřelce nenápadně pozorovat z domu. I bez toho už mu ale myšlenky hlavou vířily v podobě malých klokanů, a tak se rozhodl, že dát si od nich chvíli pauzu nebude na škodu. Jak to ale vypadalo, kontrolovat stav malého vačnatce se Petrovi pomalu stávalo rutinou. Vždy po škole se objevil u altánku a čekal, než se z hromad dřeva vyloupne podlouhlý klokaní čumák. A pokaždé si troufl přijít o kousek blíž. Pokaždé ho klokánek nechal přijít o kousek blíž. Pokaždé se v jeho přítomnosti zdál být uvolněnější než den před tím. A i o víkendu si Petr našel čas klokana kontrolovat a využil několika příležitostí, kdy rodiče nebyli doma, aby to udělal. Přitom tuhl nervozitou pokaždé, kdy rodiče byli doma a hrozilo, že klokana najdou. Co by asi udělali? Asi rozumně zavolali policii. Ale k tomu se Petr prostě nemohl odhodlat. Přišlo mu to tak nespravedlivé vůči tomu malému savci. Vždyť policie se volá na zločince a násilníky. A tenhle klokan nikdy nic neprovedl. Navíc vypadal, že se mu v altánku líbí. Petr předpokládal, že ve dne spal a v noci vycházel ven, aby se nažral, o čemž svědčila místa nešetrně okousané trávy kolem altánku. To byl největší faktor, který mohl klokana udat před rodiči či kýmkoli jiným. Víkend minul a nastalo pondělí. Soustředění už Petr ztratil tak před třemi dny a znovu nabýt už se ho ani nepokoušel. Všechny jeho myšlenky se ubíraly jedním směrem. K altánku a jeho tajuplnému obyvateli. Co na tom, že u zkoušení byl roztěkaný a vysloužil si za to trojku? Hlavně jestli klokan byl v pořádku… Když se v pondělí konečně zase vrátil domů, skoro jako by ho klokánek už očekával. Jak Petr vkročil na zahradu, už spatřil maličkého vačnatce, kterak opatrně vyhlíží ze svého úkrytu. Vydal se k němu. Zastavil se na metr a půl od okraje altánku – nejblíž, co ho nechal klokan přiblížit se posledně. Chlupatý protinožec čekal. Petr udělal nejistý krok dopředu a klokan se lehce přikrčil. Druhý krok dostal Petra už jen pouhý metr od dřevěné skrýše svého neobvyklého návštěvníka. Klokan se o něco víc přikrčil a téměř propaloval Petra svýma kulatýma lesklýma očkama. Byly jako černé skleněnky. Nevyzpytatelné a tajuplné, ale přesto zároveň jaksi něžné a přívětivé. Klokan chvíli vypadal, jako že svádí určitou vnitřní bitvu. Její výsledek se ukázal chvíli nato. Zdálo se, že zvítězila vačnatcova zvědavost a krotká zdomácnělá část. Natáhl krk a čumákem se přiblížil Petrovi. Ten okouzlen okamžikem téměř bezděky vztáhl ruku a pomalu ji natáhl k čmuchajícímu zvířátku. Jeho přivřené prsty se zastavily ve vzduchu jen pár centimetrů od klokaního čenichu. Vačnatec chvíli nasával vzduch a zjišťoval, zda je ten zajímavý dvojnožec skutečně tak důvěryhodný. Petr čekal. Čekal a pozoroval klokaní očka. Pak pomalu rozevřel dlaň, natáhl ruku ještě o kousek a klokana něžně pohladil po hlavě. Zvíře instinktivně ucuklo, až nechtěně vrazilo do stohu dřeva za sebou a ten se s rámusem sesypal. Klokan v mžiku vyskočil a zmizel. Petr zklamaně svěsil ramena. Než se ale stačil otočit a vyrazit pryč, objevila se klokaní hlavička opět za spadaným stohem dřeva a za ní rychle i celé tělo malého vačnatce. Drobnými skoky s výpomocí ocasu i předních tlapek se mládě znovu přesunulo do svého někdejšího hnízda mezi dřevem a hodilo ukřivděný pohled k Petrovi. Pak znovu našlo pohodlnou pozici mezi kusy dřeva, lehlo si a pozorovalo toho člověka před sebou. Petr usoudil, že pro dnešek seznamování stačilo, a opatrně a uctivě se znovu vzdálil. O několik hodin přemýšlení o klokanech později padla tma, přišla noc, s ní spánek a sny plné dalších klokanů, pak tu bylo ráno a budík neúprosně volal Petra k plnění školní docházky. Po jejím splnění následovala cesta, kterou už měl nejspíš roky chození vpitou do chodidel a nedlouho nato se před ním vyloupla nudná přední fasáda jejich rodinného domu. Podle jediné věci Petr ihned věděl, že je něco špatně. Policejní auto před ním. Rozběhl se. Chtěl to zjistit co nejdřív, a hrdlo se mu sevřelo úzkostí, když mu na mysli vytanula ta nejhorší varianta. Ještě přidal. Udýchaně doběhl k autu, před nímž se zrovna dva policisté o něčem bavili s mužem, kterého Petr identifikoval jako jednoho ze sousedů. „Takže kde je podle vás ten klokan?“ ptal se zrovna muž zákona, když se Petr zastavil. Soused nedostal čas na odpověď, protože Petr hned trochu neomaleně vychrlil: „Dobrý den, co se to tu děje?“ Menší z policistů si ho přeměřil povýšeným pohledem. „Vy bydlíte tady?“ zeptal se přezíravě a ukázal na šedou fasádu okrášlenou o břečťan, která patřila Petrovým rodičům. „Ano,“ přikývl Petr a rychle oddechoval následky rychlého běhu, na který nebyl zvyklý. „Prý se u vás objevil ten uprchlý klokan. Už jste o něm asi slyšel,“ objasnil nižší ze strážců pořádku. Petr polkl a – doufal že ne znatelně – zbledl. „To je... asi nějaký nesmysl. Tady… žádný klokan není,“ dostal ze sebe. „No, váš soused tvrdí něco jiného,“ odtušil ten vyšší, hubenější z dvojice v uniformách. „Tak kde tedy byl?“ „Tam, na konci v rohu v tom altánku,“ vylíčil ochotně soused a svou výpověď doplnil ukázáním myšleným směrem. „Tak se tam pojďme podívat,“ navrhl vyšší policista. Pak se obrátil k Petrovi a dodal: „Doufám, že vám nevadí, že musíme vstoupit na váš pozemek. Ze služebních důvodů.“ A úplně zbytečně na podpoření svých slov vytáhl služební odznak a podržel si ho před obličejem. Petr se nezmohl na odpověď, jen doběhl k brance a otevřel ji. Vešel dovnitř, nechal za sebou otevřeno a vydal se svižným krokem po trávníku. Dva policisté ho následovali a obezřetně si prohlíželi altánek. „No, jak vidíte,“ začal Petr nervózně, „tady žádný… klokan není.“ „My se raději podíváme,“ usmál se nižší strážce pořádku. „Pro jistotu.“ „Ne!“ vyjekl Petr až moc nahlas – což si uvědomil příliš pozdě. „Prosím?“ obrátil se k němu menší muž. V tu chvíli klokan, zjevně alarmovaný nezvyklým hlukem na zahradě, vystrčil hlavu ze svého tradičního úkrytu mezi dřevem. „Hele, je tam!“ houkl vyšší policista a ukázal prstem. Klokan se na trojici na trávníku obrátil a napřímil uši. Tahle situace se mu očividně nelíbila. „Co s ním chcete udělat?“ zeptal se Petr. „No, co by, chytit a vrátit tam, odkud utek‘,“ řekl vyšší policista. „Tentokrát už nám neuteče,“ zamumlal si pro sebe ten druhý. Vyšší mezitím z opasku vytáhl pistoli a něco do ní vložil, pak ji zavřel a natáhl. „Klid, to je uspávačka,“ řekl, když si všiml Petrova obličeje, který by se v tuhle chvíli mohl kamuflovat ve vaně s vápnem. „Říkám, že ho chceme jen chytit.“ Petr na nic nečekal a rozběhl se k altánu, tam se otočil a pohlédl na dvojici policistů. „To vám nedovolím!“ Lhal by, kdyby řekl, že ho hlaveň pistole mířící jeho směrem, neznervózňovala. Vyšší strážce zákona mu věnoval nechápavý pohled. „Co to meleš?“ Jakékoli policejní a oficiální regule už zjevně pustil z hlavy. Bylo na něm vidět, že to chce mít konečně za sebou a s komplikacemi nepočítal. „Běž stranou, kluku,“ oslovil ho nižší muž, a i on už se vykašlal na nějaké uhlazené oficiální vystupování. Vyrazil přes trávník k Petrovi. Ten zaťal zuby a díval se na něj nepřístupným pohledem. „Pojď stranou, jestli se na to nechceš dívat.“ „Nikdy!“ odporoval mladík a jakmile byl policista u něj, vší silou do něho strčil. Nepovalil ho sice na zem, ale stačilo to, aby muž pořádně zavrávoral. Po tváři se mu rozlil překvapený pohled a nevyřčené pohoršení. To dalo Petrovi dost času, aby přiskočil k altánku a zvolal: „Běž! Uteč, dokud máš čas!“ Klokan se zatvářil možná ještě překvapeněji než dva strážci zákona, přesto však o několik kroků poposkočil. Obrátil se ale na Petra. „Běž,“ pobídl ho Petr a doplnil svá slova odhánějícím gestem. Do očí se mu tlačily slzy. Nechtěl toho tvorečka posílat pryč. Věděl však, že musí. „Nenahánim to zatracený zvíře tejden, jen aby mi to pak zkazil nějakej kluk!“ zahřímal skoro až vztekle policista s pistolí a namířil. Byl pravděpodobně tak frustrovaný, že mu bylo jedno, co trefí, hlavně že to něco bude. Petr se obrátil v pravý čas, aby viděl, jak muž zvedá zbraň. „Ne,“ řekl Petr tiše. Vyskočil. Šipka, která by na konci své trajektorie strefila váhajícího vačnatce se místo toho zabodla Petrovi do ramene a on s heknutím dopadl na zem. Pocítil náhlý příval slabosti a bezvýsledně se pokusil zvednout. Zrak se mu začínal zakalovat, když na něj přicházel nepřirozený spánek vynucený chemickou látkou. „Zatraceně!“ slyšel jako by z dálky nadávat vysokého policistu, jeho výkřik však zněl zároveň naštvaně i vyděšeně. Petr se podíval směrem ke klokanovi. Klokan mu pohled opětoval. „Běž! Buď volný. Utíkej. Podívej se za mě třeba do Austrálie,“ zašeptal naposledy, když účinky šipky převládly nad jeho tělem. Klokan se obrátil a zmizel dírou v plotě. Petr se ponořil do tmy. Alexander Plata, gymnázium Na Štolou {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-02-26 19:25:19

Kniha rozhovorů Aleše Palána Nevidím ani tmu představuje šest nezdolných žen

Málokdo projde životem bez šrámů. Na někoho je toho ale naloženo tolik, že si říkáme, jak to jen může unést? Se šesti ženami, které si v životě vytáhly černého Petra, hovořil známý publicista Aleš Palán. Jsou to rozhovory o těch nejtěžších věcech, jaké mohou člověka potkat, přitom nejsou o bolesti a zklamání. Jsou o síle, která se rodí až v průběhu boje, a o naději, která je pevná tehdy, pokud je zkoušená. A zkoušek ty ženy zažívají celou řadu… Jedna je čerstvě plnoletá, druhé táhne na osmdesát, jedna žije ve městě, druhá na venkově, oporu hledají ve víře, v humoru, ve vzdoru… Jsou rozdílné. Spojuje je to, jak jsou nezdolné a otevřené. Šest niterných příběhů, které mohou sloužit jako inspirace čtenářkám i čtenářům. Málokdo přece projde životem bez šrámů… „Při rozhovorech se samotáři jsem se dostal nejen do hlubokých lesů a vysokých hor, ale i k životním postojům, které jsou opravdu hraniční a jedinečné. Mnoho jsem se při tom naučil. Mimo jiné mi došlo, že opravdová síla se rodí ze zkoušek a naděje často vzniká ze ztrát. Ženy, které si v životě vytáhly černého Petra, o tom taky vědí své. Tlakům, nemocem a ztrátám se nepoddávají a já se za nimi jezdil učit, jak se to dělá. Výsledek mé docházky je v téhle knize. Pověstnou 13. komnatu jsme nechali kdesi v nedohlednu, dostali jsme se mnohem dál. A tam, na samém konci, jsme našli sílu, někdy odpuštění, jindy vzdor. Pokaždé jsme našli cestu, která vede dál,“ říká o své nové knize rozhovorů Palán. Knihu ilustrují fotografie Alžběty Jungrové, držitelky řady ocenění v soutěži Czech Press Photo.   Ukázka z knihy Úvodem PŘESTO Ten rozhovor jsem viděl na jedné internetové televizi. S redaktorkou mluvil muž s velmi vážným fyzickým handicapem. Doslova sršel optimismem, usmíval se, mluvil o svých plánech, o odvaze a radosti. On nežil s postižením, ale s výzvou, se specifickými možnostmi, tak to vnímal. Tolik jsem mu fandil! Obdivoval jsem ho, ten člověk byl naprosto fascinující.      Zároveň jsem mu nevěřil ani slovo. Opravdu je tohle jeho svět? Respektive: je to celý jeho svět? Nejsou to jen občasné vrcholky, vytčené cíle, přivrácená strana věcí? Není to zkrátka jen dobrý způsob, jak se z toho všeho nezbláznit? Není ten bezbřehý optimismus naopak trochu popřením celé situace? Co se děje v duši toho muže večer před usnutím, ve chvílích, kdy nesvede něco, co je pro ostatní samozřejmé, kdy se za ním druzí otáčejí, když trpí bolestmi, smiřuje se s odmítnutím, když přemítá, co bude za deset patnáct let? Přál jsem mu tu jeho ochrannou slupku, taky se do ní balím, ale naděje, kterou se snažil šířit, se mě nedotkla. Zdála se mi příliš jednoznačná. Jen naděje, která projde trýzní, která se od ní neodvrací, má sílu zapálit. Uběhlo několik let. Přestal jsem jezdit s diktafonem za samotáři na Šumavu a na další skrytá místa po republice a začal jsem hledat podobně silné příběhy ve městech. Možná právě ve vedlejší bytovce žije člověk, který si vytvořil vlastní utopii, neopakovatelný osobní vesmír, a já o něm pouze nevím. Nebo ten chlapík, kterého občas vídám před rozpadající se secesní vilou v místě, kam jezdíme ke studánce pro vodu. Kdysi výstavní dům pomalu pohlcuje les a ten muž se tomu zjevně nesnaží příliš vzdorovat. To přece může být jedinečná osobnost.      „Jsem blázen ve své vsi,“ napsal kdysi jeden solitér. Nestěžoval si na to, počítal s tím, jak ho jeho okolí vnímá – a dál si dělal svoje. Začal jsem podobné samorosty vyhledávat, ve městech i na venkově, některé divoké a nápadné, jiné plaché a zcela přehlédnutelné. Jsou nadosah, a zůstávají přitom skryti. Byť nežijí úplně stranou civilizace jako Ruda na Šumavě nebo Bajza mezi jihočeskými rybníky, také si vytvořili vlastní území. Ten prostor se zpravidla nedá vyčlenit na mapě, o to víc je ale zasazený v jejich myslích. Systému se tito zdánliví outsideři dotýkají, ale stáhli se z něj, co to jen šlo. Žijí na svých vlastních planetách, kde platí jiná pravidla a cíle. Také smysl věcí je v něčem úplně jiném.      Jak jsem tak za nimi jezdil, nemohly mi uniknout dvě věci: jde bez výjimky o samé muže, a pokud mají něco společného, tak je to jistá forma útěku. Aby mohli stvořit vlastní svět, museli do jisté míry opustit ten náš.      Sám jsem mužskej a o útěku si nemyslím nic špatného, naopak, nejednou je to nejprogresivnější řešení situace. Kde ale zůstaly ty ženy?, napadla mě konečně ta správná otázka. Ne kvůli nějaké genderové rovnosti, ale kvůli samé podstatě věcí. Copak ženské neutíkají? Asi tolik ne. Vybavil jsem si starou lidovou moudrost: „Žena to prostě musí nějak vydržet.“ A ještě jednu: „Která ženská to nemá těžké?“ A citát, snad z Mistrala: „Ženy, to jsou ty tajemné bytosti prodchnuté vzácnou schopností milovat a trpět.“ Co zažívá člověk, který to má v životě opravdu složité, sám po večerech ve ztemnělém pokoji? Ve chvílích, kdy na něj nejsou upřeny žádné kamery ani oči? Jak se vyrovnává se ztrátou? A je opravdu možné nechat bolest za sebou, nebo musí stačit jen, že to už právě nebolí? Je naděje vůbec ten jediný způsob, jak se s těžkostmi vyrovnat? Optimismus není povinný a možná to není cesta úplně pro každého. Nespočívá někdy ta základní kvalita prostě v tom, že člověk „jen“ přežil? Navzdory všemu, co bylo, co je, co dost možná ještě přijde… Jak to říkala Matka Tereza? „Přesto.“ Knihy dělám zejména proto, abych něco pochopil, naučil se, odkoukal. A je už načase, abych si vyjasnil, jak žít se ztrátou a neztratit se. Začal jsem tedy jezdit s diktafonem za ženami s těžkým osudem, s mučivě bolavým příběhem, zároveň za takovými, které jsou otevřené a sdělné. Někdy se snaží zapomenout, ale dobře vědí, že to nejde. Poznaly, že prožité nejde popřít, a raději svou energii věnují způsobu, jak to překonat – odpuštěním, pochope ním, aktivitou, třeba i vztekem, jakkoliv. Tohle je škola, kde se i chlap může hodně naučit.      S formulací, s kým si to vlastně povídám, mi pomohl můj kamarád, šumavský samotář Tony, když jsem mu o téhle knize říkal. „Jsou to prostě ženské, které si vytáhly černého Petra,“ prohlásil. Ano, a zároveň takové, které přesto hrají dál.   Své chlapy na okrajích jsem ale neopustil (bude o nich další kniha). O tom, že si povídám se zdánlivými outsidery, jsem se zmínil v nějakém rozhovoru a stalo se cosi výjimečného. Ozvala se mi Míša: „Já jsem taky takový městský looser. Nenechte se zmást vizáží.“ Klidně by si prý se mnou o tom všem povídala. Osobně jsme se ještě ani neviděli, a ona mi o sobě napsala to, co se většinou snadno neříká ani nejbližším přátelům. Byla skutečně až sebevražedně otevřená. Když jsme se uviděli poprvé, musel jsem si připomenout, že se nemám nechat ošálit zjevem: potkal jsem se s ženou, které záleží na tom, aby vypadala dobře – a daří se jí to. V brněnské kavárně rozhodně nevypadala jako looser, to spíš já.      Míša měla čas, tak se mnou šla na besedu se čtenáři, kterou jsem večer měl. V řeči jsem se tam dostal i na Brnox, knihu, kterou jsem dělal před lety s výtvarnicí Kateřinou Šedou a která pojednává o brněnské vyloučené lokalitě. Z publika se začaly trousit předsudky a hlavně obavy. Čtenáři by tam nikdy ani nevystoupí-li z tramvaje, je tam přece jen špína, hluk a násilí. Vtom si vzala slovo Míša. V brněnském Bronxu podnikala, zná to tam dobře, je to tam divoké, ale skvělé. A vrací se vám tam to, s čím tam přicházíte. Takhle nějak to říkala.      Mluvila o vlastních zkušenostech, žádné věci z doslechu a domněnky, nic nelakovala na růžovo, její názory byly skutečně jen její. To už jsem věděl, že budeme blízcí kamarádi. Jen jsem ještě musel Míšu přesvědčit, že nepatří do knihy o ztracencích, ale o těch, co se nezlomí. Michaela je renesanční bytost, emotivní, a přitom tvrdá, racionální, a zároveň se srdcem na dlani. Její osobnost mě pohltila. Rozhovor s ní je obsáhlý, zároveň se tam spousta věcí nedostala: třeba to, jak měli s bývalým manželem loď za pár desítek milionů, nebo proč tak divoce hejtovala na Facebooku koronavirus, tedy strach z něj. A to ne až na podzim 2020, kdy se covidové brblání stalo národním sportem, ale v březnu, kdy měli nahnáno skoro všichni. Míša ovšem ne. Je to člověk, který se nebojí, a pro blízkého člověka by udělala všechno. Kdybych šel na výpravu do Hory osudu, vzal bych ji s sebou.      Zároveň bych neuměl říct, v čem přesně ten její černý Petr spočívá. Mafie ani kriminál to nebudou, nebo až jako důsledek něčeho vnitřního. Třeba na to přijdou čtenáři. Já vím jen to, že Míša jde těm černým Petrům občas naproti, život si rozhodně neulehčuje, spíš si ho někdy udělá těžší. Ale ví, proč to dělá – a neohne se. Na to můžu vzít jed.      Možná znáte někoho, o kom se říká, že je takové sluníčko. Světlo z tváře mu nezmizí ani v údolí stínu, ani tehdy, když se druzí nedívají. Denisa je taky taková. Usmívá se, směje a raduje, a přitom by mohla mít všechny důvody k tomu se mračit. Stěžovat si, rmoutit se, obviňovat Boha, proč právě na ni naložil tolik bolesti. Není to nic iluzorního, mluvíme o bolestech fyzických, protože Denisa je chodící seznam diagnóz.      Jedna z mých nejoblíbenějších knih Tři muži ve člunu začíná popisem toho, jak na vypravěče něco leze a on otevře lékařský tlustospis, aby se dopátral toho, co mu vlastně je. Postupně zjistí, že trpí všemožnými chorobami, bere to v abecedním pořadí, začíná Addisonovou chorobou a skončí žloutenkou. Kromě sklonu k samovolným potratům – což vnímá jako nepochopitelné opomenutí – má všechny ostatní nemoci známé lékařské vědě.      Denisa toho naštěstí tolik nemá, přesto má naloženo velice slušně. Co je jí ale s Jeromem Klapkou Jeromem společné, je ten setrvale optimistický pohled na svět. Ona se snad optimisticky dívá i na pesimismus! Přitom je ten úsměv nehraný a vše prostupující. Když mi vyprávěla o svých chorobách, ani já se kolikrát neubránil smíchu. Dost jsme se zkrátka těm všem nemocem nařehtali.      Jak se naučit takovému přístupu k problémům? (Denisa by mě opravila, že to nejsou problémy, copak je problém to, že člověk necítí čtvrtku těla, proč by měl být?) Nebo je to šťastlivcům vrozené a mají prostě kliku, že vidí hlavně tu lepší stránku věcí? Možná je to i otázka rozhodnutí, pevné vůle. Nad tím vším přemýšlím a snažím se Denisiným úsměvem infikovat. Někdy se mi to daří.      Pro Denisu může být jedním ze zdrojů jejího postoje rodina, zejména děti. Jana takové zázemí nemá. Měla ho, ale přišla o něj. Známe se dlouho, ještě z doby, než ten příběh, o kterém si nyní povídáme, začínal. Vídali jsme se v době, kdy se jí narodil malý Tadeáš, i po tom, kdy tu už najednou nebyl… Vzpomínám, jak jsme se potkali na nějaké mši a já nesvedl nic víc než ji obejmout a Jarkovi, jejímu muži, podat ruku. Až teď, po tolika letech, jsme si o tom dovedli pořádně promluvit.      Když jsem začal s novinařinou, těšilo mě, že se díky téhle profesi dostanu do prostředí a za lidmi, kam bych jinak nenakoukl. V knižních rozhovorech to tolik neplatí, je tu ale něco víc, dostanu se hlouběji. Uvědomuju si, že kdybych nedělal tuhle knihu, Janu s Jarkem bych sem tam potkal třeba na festivalu dokumentárních filmů, ale na to podstatné by řeč dost možná ani nepřišla. Že bych se tomu nějak instinktivně vyhýbal – nebo spíš zbaběle. Jako by stačilo, že máme rádi podobné filmy, muziku a knihy.      O rozhovor s Janou jsem hodně stál. Kvůli tomu, co to znamená už nebýt rodičem, čím nahradit ztrátu základní generační identifikace, ale zejména pro to, jak ona o věcech přemýšlí. Hluboce, v souvislostech a zároveň nekompromisně přímo. Naše nynější povídání vnímám i jako nový impulz pro naše kamarádství. A připomínku toho, že když se nebudu ostýchat mluvit o tom nejniternějším a nejpalčivějším, o tom, co trápí druhého i mě samotného, může to vztahu jen prospět. Každému vztahu. Dokáže ho obrodit.      Těch černých Petrů může být celá řada. Když jsem se zamýšlel nad koncepcí téhle knihy, chtěl jsem tam i nějakého řekněme politického. Přál jsem si povídat s ženou, které nezavařily poměry rodinné či zdravotní, ale ty společenské. Dvacáté století se svými totalitami bylo na tento úkaz obzvlášť bohaté. S oběťmi německého nacismu jsem už nejednou hovořil, s politickými vězni českého komunismu a s těmi, kteří před ním museli prchnout za hranice, jsem napsal několik knih. Nechtěl jsem se tedy opakovat, naopak jsem si přál ukázat něco, co je i tři čtvrtě století po konci druhé světové války v naší společnosti stále přijímáno velmi váhavě. Ano, mluvím o odsunu našich německých spoluobčanů. Divoký odsun, násilnosti, ztráta majetku, nový začátek v poražené zemi… I o tom bylo už naštěstí docela dost napsáno. Tím nejopomíjenějším příběhem se mi ale jeví situace těch, kteří tu museli zůstat. Německých rodin, které by rády odešly do Bavorska či jiné části Bundesrepubliky, ale nemohly. Čím vším si tady musely projít? Kdo všechno si na ně mohl najednou plivnout? A jaké to bylo pro děti, pro ty úplně malé, které ještě ani nemohly chápat důvody české nenávisti a které k ní nemohly zavdat ani tu nejmenší příčinu?      Znám několik takových příběhů – i ve svém příbuzenstvu – ale věděl jsem, že se chci vrátit na Šumavu. S paní Sieglinde jsem si poprvé povídal už v roce 2017, ale na stránky Katolického týdeníku se vešla jen malá část toho, co mi tenkrát pověděla. Nyní jsem za ní přijel znovu a v dialogu pokračoval. A zase jsem byl svědkem toho, jak odpuštění hojí rány a odlehčuje zraněnému. Paní Sieglinde se o to snaží i ve svém veřejném působení, jde za tím vytrvale a bez oklik. V uších mi zní, jak připomíná, že odpustit druhému je povinnost. Ano, je to úkol i pro mě, něco, čemu se nesmím vyhýbat.      Od Apoleny jsem se naučil něčemu zdánlivě menšímu: každý den se sprchovat studenou vodou. (Vlastně: sprchovat se normální vodou, nikdo ji kvůli mně neochlazuje, jak Apolena říká.) Jistě to prospěje mému zdraví a imunitě, zvlášť když k tomu přidám ono Apolenino chození naboso. Kdysi jsem bosý chodil, ale někam se to za ty roky vytratilo. Měl bych to znovu nalézt, Apolena je mi příkladem, co všechno to s člověkem dokáže udělat. Ale hlavně: ona je osobností, která dokázala to největší – žít. Tahle žena přestála neskutečné věci. To, čím procházela, nebylo domácí násilí, to bylo domácí mučení! Totální hrůza. Husí kůži dostanu pokaždé, když si jen letmo vzpomenu na slova, kterými o tom hovořila.      Když se sprchuju, husí kůži už nemívám. Vůbec to není tak studené. Hlavní je nebát se předem, neočekávat, že mě sevře chlad – když si nespustím v mysli ten program, nestane se to. Hluboce se skláním nad tím, že mi Apolena vypověděla svůj příběh, že mě k sobě pustila. A že mě přiměla znovu přemýšlet i nad tím, proč vlastně tuhle knihu dělám. I toho se týkal náš rozhovor.      Ve své knize jsem si přál mít i nějakou mladou ženu, možná dokonce dívku. Aby to nebylo jen o těch, co už mají za sebou nějaké ty roky. Takový rozhovor jsem přitom chápal spíš jako zpestření: co mi nějaká mladá holka může říct? – samozřejmě kromě popisu toho svého černého Petra. Na nějaké zobecnění a ponor do souvislostí je asi příliš brzo, bude to zřejmě krátké povídání.      Brzy se mi ale vyjevila platnost rčení Podle sebe soudím tebe. Na první schůzku s Anetou jsem jel bez přehnaných očekávání, spíš jsem byl zvědavý a těšil jsem se. Byla to ona, kdo si v předvečer schůzky ověřil, že všechno platí, byl jsem to já, kdo došel v mé rodné Jihlavě omylem na jiné místo, byla to ona, kdo na mě na tom správném už s předstihem čekal. A byla to opět ona, kdo po dvou a půl hodinách povídání musel vyrazit za dalšími povinnostmi. „V 11.40 budu muset odejít,“ napsala mi už s předstihem – a opravdu v ten čas odešla. Ne chvíli po půl, ne ve tři čtvrtě… Tahle osmnáctiletá dívka, která prošla nesmírně tvrdým domácím prostředím, drogami a pasťákem a na světě už nikoho nemá, opravdu odešla v 11.40. Byl jsem fascinován, jak dodržuje svůj harmonogram, ale zejména jejím vyprávěním. Když jsem ji poslouchal, mohl jsem mít dojem, že proti mně sedí na lavičce zralá žena. Když jsem se podíval, byla tu mladičká holka. Došlo mi, že někdy v tom nemusí být rozpor.      Příště už měla Aneta víc času a my mohli zajet k rybníku za město, kam jsme v různých dobách oba rádi chodili na procházky. Když jsem chodil za školu, trochu jsem se tu schovával, bývalo mi tu docela dobře, nebo aspoň snesitelně. Teď jsme se tu prošli spolu. Jsem rád, že štafeta tohohle místa pokračuje.      Do Jihlavy pojedu zase zítra. Mělo by být kolem patnácti stupňů. To bych přece mohl do toho rybníka ještě skočit, ne? Aleš Palán   PRAVIDLA NULA „Mám to přečtený a jsem z toho hotová: žádný výsledky, jen průsery. Prostě rozhovor s outsiderem.“ Právě tak zhodnotila Michaela Pazourková při autorizaci náš rozhovor. Nesouhlasil jsem s ní: „Myslím, že máš i spoustu výsledků. To, jak o světě přemýšlíš, je sám o sobě skvělej výsledek.“   Psali jsme si na Facebooku, dnes se vidíme podruhé v životě. A přesto mám dojem, že mi o sobě řekneš úplně všechno. Já se za sebe nestydím. Neříkám, že je to vždycky k chlubení, ale nemám s tím problém. Některé věci nejdou odčinit, i když byly špatné, ale proč je tajit? To by jen znamenalo, že s nimi člověk není vyrovnaný. Ty s nimi vyrovnaná jsi? Myslím, že s většinou ano. Jak mám nízké sebevědomí, když do mě někdo vyrejvá, začnu o sobě pochybovat. Když ale můžu vysvětlit, proč, co a jak mám, je to jiné. Samozřejmě jsou věci, které na mě dodnes dolehnou. Třeba? Třeba zazvonění, taková blbost, viď? Lekneš se, když někdo zazvoní u dveří? Vždycky si řeknu: Panebože, kdo to zas je? Když někoho čekám, je to v pořádku, ale pokud někdo zvoní nečekaně, hned přemýšlím, co bude. Navíc pošťačka, když zvoní, nosí nepříjemnou poštu. Já jsem měla třeba sedm exekucí zaráz, některé byly psané na mě, jiné na mého bývalého. Borec extrémně utrácel love a já místo toho, abych ho poslala do prdele, mu pomáhala, místo svých dluhů jsem platila jeho. On měl krizi středního věku, tak utekl s mladší holkou, se kterou si mimochodem teď píšu na Facebooku a jsme kámošky. Měli jsme odtahovku, byla psaná na mě. Auto, které on strašně moc chtěl, stálo milion dvě stě tisíc a kupovalo se na mě proto, že jsem byla plátce DPH. On s ním udělal za celou dobu dva byznysy a já za něj platila každý měsíc 22 058, 70 Kč. To si pamatuješ úplně přesně? Hodně to bolelo, byla to velká splátka. I když jsme se rozešli, platila bych to klidně dál, ale už jsem neměla z čeho. Tak přišla exekuce na milion sto tisíc, samotný dluh byl přitom asi jen 260 tisíc. Já jsem na exekutory hodně ostrá, oni jsou v podstatě horší než mafie, s mafií se domluvíš, s exekutory ne. Mohli ti vzít to auto. Auto oni samozřejmě nechtěli, chtěli barák. Protože se auto nedalo prodat? Dalo, ale barák se jim líbil víc. Dva roky jsem se s nima dohadovala, otec mě za ty extempore nesnáší. On je typický důchodce, poctivý, má strach úplně ze všeho, kdežto já jdu do extrému, jsem tvrdá jako prase. Otec by se sesypal, dal by jim ty peníze, ale naštěstí je neměl, protože pak by mi to do smrti vyčítal. Já se nedala a nakonec mě to stálo jen 295 tisíc. Jak se to podaří, když původně chtěli přes milion? Napočítají úrok, vypočítávají si procentuálně náklady řízení, odměnu a najednou je z toho milion. Podle mých zkušeností jsou 99 % exekutorů hajzlové, tenhle nebyl hajzl, navíc pochopil, že se mnou nehne. Byla jsem extra tvrdá, křičela jsem na něj do telefonu. Taky mi vyhrožovali, že mi sem nastěhují cikány. No a? Těch se nebojím, podívejte, jak řvu, s nima si poradím. Nechtěla bych vědět, co budou ti exekutoři žít příští život, jsou to fakt strašně špatní lidi. Neskloníš se nejen před exekutory, viď? Já mám obecně extrémní problém se zákony a projevuje se to na každém kroku. Když si člověk drží vlastní pravidla, svoji morálku, tak zákony nepotřebuje, protože já nebudu krást a lhát, ani kdyby to nebylo trestné. Nevím, čím to je, ten můj obrovský problém s pravidly, mám nějakou poruchu, asperger nebo ADHD, nevím. V podstatě jdu do konfliktu skoro s každým, protože to mám úplně jinak postavené. Jednu dobu jsem vymáhala pohledávky, tedy s lidmi, kteří jsou oficiálně mafie. A zjistila jsem, že mají lepší charakter než například mnozí zákonodárci, že drží slovo a nepotřebují zákony. Když tě respektují – což samozřejmě není jednoduché, ale mě respektovali –, tak ti nelžou a dané slovo platí. ¨ Jak ses dostala do tohohle byznysu? Zajímavě. Za tu dobu, co mám půjčovnu, nám ukradli čtyřicet sedm aut. Jednoho dne ti to začne lézt na hlavu, ty příběhy se hodně kříží. Máš zase nějaké roztomilé auto, roky platíš dvacet litrů měsíčně a čekají tě poslední dvě splátky. A oni ti ho ukradnou, třeba caravellu, v té době téměř za milion. Kde to auto hledat? Už jsme věděli, za kým jít, protože v Brně kradli auta Albánci, teď dělají spíš fety, ale tohle je osmnáct let zpátky. Ale Albánci, které jsme znali, naše auto neměli. Počkej, a co takhle jít na policii? Je vidět, že nemáš půjčovnu. To nemám. Obešli jsme celou brněnskou mafii, jestli něco nevědí. Auta se pak vykupují zpátky a ty seš rád, že si ho můžeš koupit. Ze začátku jsem to nechtěla dělat, protože je tím vlastně podporuješ, ale bohužel, když potřebuješ love, morálka se láme. Neříkám, že jsem to udělala vždycky, ale párkrát v komplikovaných situacích ano.   Publicista a spisovatel Aleš Palán (1965), dvojnásobný držitel ocenění Magnesia Litera (knižní rozhovory se samotáři Jako v nebi, jenže jinak a sborník Brnox, který připravil s K. Šedou), dvakrát byl na tuto cenu také nominován (rozhovor s bratry Florianovými Být dlužen za duši a román Ratajský les). Rozhovor s šumavskými samotáři Raději zešílet v divočině se stal jedním z nejprodávanějších titulů a zvítězil v anketě Kniha roku Lidových novin, rozhovor s bratry Reynkovými Kdo chodí tmami byl oceněn výroční cenou Českého literárního fondu. Třikrát Palánova kniha zvítězila v anketě Katolického týdeníku Dobrá kniha roku. Covidové problematice se věnoval v charitativním sborníku Za oknem a v rozhovoru s Janem Konvalinkou Spánek rozumu plodí příšery. Pozornost vzbudily jeho eseje Rady pánu Bohu, jak vylepšit svět.    Fotografka Alžběta Jungrová (1978) se v současnosti zaměřuje nejen na náročné dokumentární projekty, ale i na portréty, komerční a life­stylovou fotografii. V minulosti mj. fotografovala překupníky heroinu v pákistánském Chajbarském průsmyku, vrakoviště lodí v Bangladéši, útulek pro HIV pozitivní děti ve Vietnamu, železniční provoz v Kambodži nebo pouliční nepokoje v Pásmu Gazy. Opakovaně byla oceněna v soutěži české novinářské fotografie Czech Press Photo. Je jedním ze zakládajících členů skupiny 400 ASA. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-04-04 12:59:00

Budějovický kouč Čihák o přínosu Gulaše, možné ztrátě Hovorky a posilách

Většinu sezony drží vážnou tvář a přísný pohled. Při závěrečných sekundách vítězného šestého čtvrtfinále proti Třinci se však ani on neubránil širokému úsměvu a ruce mu vyletěly ke stropu. Jako by v tu chvíli i budějovický kouč Ladislav Čihák opravdu uvěřil, že jeho tým může dokonat historický obrat z 0:3 na 4:3 v sérii.

Čas načtení: 2024-04-04 12:59:00

Budějovický kouč Čihák o přínosu Gulaše, možné ztrátě Hovorky a posilách

Většinu sezony drží vážnou tvář a přísný pohled. Při závěrečných sekundách vítězného šestého čtvrtfinále proti Třinci se však ani on neubránil širokému úsměvu a ruce mu vyletěly ke stropu. Jako by v tu chvíli i budějovický kouč Ladislav Čihák opravdu uvěřil, že jeho tým může dokonat historický obrat z 0:3 na 4:3 v sérii.

Čas načtení: 2024-04-29 11:21:00

Nejdojemnější rozhovor: šampion Adámek propukl v pláč, manželka taky

Pokud si někdo říká, že vyhrát pátý mistrovský titul v řadě už přece nikoho z vítězů nemůže dojmout, dost by se pletl. Silné emoce z pokračování třinecké dynastie v Tipsport extralize byly těsně po vítězství Slezanů v sedmém finále play off v Pardubicích (2:1) zřejmě nejvíc vidět na Marianu Adámkovi. Šestadvacetiletý obránce poté, co popáté zvedl nad hlavu Masarykův pohár v dresu mateřského klubu, se neubránil dojetí a při rozhovoru na ledě se rozplakal. „Už jsem brečel asi dvacet minut v kuse. Už nevím, kde se to ve mně ještě bere,“ stíral si slzy rodák z Českého Těšína. Na celý rozhovor se podívejte ve videu.

Čas načtení: 2024-05-27 17:08:00

Špaček je hrdý na zlatý tým i syna Davida. Kluci byli úžasní, říká

Hokejový bohatýr, olympijský vítěz a trojnásobný mistr světa, přiletěl na finále na otočku ze zahraničí a v bouřící aréně se neubránil návalu emocí.

Čas načtení: 2024-06-06 15:37:00

Král Karel neudržel emoce. Před zraky všech se rozplakal

Při slavnostní sešlosti k oslavám výročí vylodění v Normandii neudržel král Karel III. emoce na uzdě. Dojal ho příběh jednoho z veteránů, který zavzpomínal na svého přítele, se kterým se tehdy události účastnil. Král se neubránil slzám.

Čas načtení: 2024-06-19 19:04:00

Asistenta Köstla dojali čeští fanoušci, kolik změn proti Gruzii bude, neřekl

Lipsko - Když fotbaloví reprezentanti v úterý večer přijížděli ke stadionu v Lipsku k úvodnímu utkání na mistrovství Evropy proti Portugalsku a míjeli tisíce českých fanoušků, neubránil se asistent...

Čas načtení: 2024-06-21 15:30:00

Mladému autobusárovi odhadovali vyše 40 rokov. Dostal nové vlasy a ženy ho začali bombardovať správami

Milióny ľudí videli jeho dojemnú reakciu, keď prvý raz videl svoje nové vlasy. Adam sa neubránil slzám.

Čas načtení: 2024-06-26 06:00:01

Největší hovado Varšavské smlouvy? Přeci poručík Knoflíček

Mezi roky 1964 a 1989 přišlo při výkonu služby v Československé lidové armádě o život 3 843 mužů. Vyplývá to z údajů Vojenského historického ústavu. Číslo navíc není kompletní, v letech před rokem 1964 se bohužel podobné statistiky nezaznamenávaly. I to svědčí o tom, jakou „pakárnou“ služba socialistické vlasti byla. Zbytečně aktivní důstojník V žádném případě tedy nesnižujeme tragédie, které se v komunistických kasárnách odehrávaly. Na druhou stranu nelze popřít, že vzpomínky některých pamětníků jsou velmi komické. „Na Doupově jsem řídil Pragu V3S, pochopitelně v plynové masce,“ začal své vyprávění pan Gross a při myšlence, jak jeho družstvo přijelo k javorovým kmenům narovnaným na krajnici, se neubránil úsměvu. Byli jsme potrava pro kanóny, vzpomíná pamětník služby vlasti za socialismu Číst více Kolem těchto padlých stromů by totiž snadno projel i tank, natož náklaďák. „Náš velitel poručík Knoflíček to ale označil jako stromový zásek a nařídil vojínům s pilami ty javory rozřezat a sházet ze svahu. Jenže ono to bylo rezonanční dříví připravené na export!“ A v tu chvíli se začaly dít velké věci. Z čeho ho bolela hlava? Konání poručíka samozřejmě nezůstalo bez povšimnutí. „Vše viděl z tribuny zástupce velitele plzeňské divize plukovník Nezbeda, to byl na lampasáky děsný ras. Sedl do gazíku a byl u nás. Knoflíčkovi strhnul z obličeje masku a oznámil mu před námi vojáky, že je největší hovado Varšavské smlouvy!“ Vystrašený Knoflíček se omlouval, seč mu síly stačily, a prohlásil, že ho z té masky bolí hlava. „Na Nezbedu si však nepřišel. Odvětil mu, že to není z žádné masky, ale proto, že má v hlavě na**áno. Následně plukovník rudý vzteky odjel s gazíkem a my pokračovali v průzkumu.“ Kat Čechů Himmler pronajal zámek na sto let pro výcvik a okultní rituály členů SS. Děly se tam hrozné věci Číst více Všichni se totálně zlili Na závěr cvičení měl motostřelecký prapor dobýt pahorek. Ten byl obsazený jak jinak než bundeswehrem. „Obrněné transportéry OT-64, nazývané SKOT, se rozvinuly do rojnice a zahájily útok. Jenže cvičení probíhalo na jaře a přes louku tekl potok, který ji dost podmáčel. Ve vysílačce jsme slyšeli, jak jednotliví velitelé obrněných transportérů hlásí, že SKOTy hrabou a že se bojí, že zapadnou. Nato rozzuřený velitel praporu major Mištík zavelel: ‚To sú bojová vozidla, nie volaké taxíky, vpred!‘ Zapadly o pár metrů dál přímo v linii. Normálně ženisti udělají průchod z hatí, kryti dělostřeleckou palbou nebo náletem vrtulníků.“ Útok se musel odložit o šest hodin, než SKOTy vytáhly vyprošťovací tanky. „Plukovníci, generálové, sovětský poraděnko a tajemníci KSČ se mezitím na tribuně tak zlili, že dobytí kopce už ani nevnímali. Závěrem jen dodám, že všichni mnou jmenovaní důstojníci byli skuteční a se správnými jmény. Podobných taškařic jsem za ty dva roky zažil víc,“ dodal pro Čtidoma.cz Ivo Gross. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Virus ptačí chřipky H5N1 mutuje a přizpůsobuje se. Přenáší se i na člověka.

Čas načtení: 2024-07-11 16:48:00

Premiéra Zápisníku alkoholičky plná slz: Plakaly Ramba, Farna i Duffková

Středeční premiéra nového českého filmu, co nese mrazivý název Zápisník alkoholičky a vzniknul podle stejnojmenné knihy, byla plná emocí. Jenom málokoho nezasáhl příběh mladé ženy, co svou životní nespokojenost řeší nadměrným pitím. Kdo se neubránil slzám?

Čas načtení: 2024-07-24 16:10:31

Nacho dal v slzách sbohem Realu Madrid

Ačkoliv se tak nějak stereotypně tvrdí, že Real Madrid si neváží svých legend. To se ale lety změnilo a když se loučí Sergio Ramos, Karim Benzema a další, je to krásné společenské představení. Nyní se loučil další kapitán. Nacho Fernandéz odchází do Saudské Arábie a slzám se neubránil.

Čas načtení: 2024-09-17 13:44:00

Roudnice dopadla jako Opava. Hřiště má pod vodou. Zachrání zázemí?

Sportovní areál Pod lipou v Roudnici nad Labem se povodni nakonec neubránil. V úterý odpoledne se na tamní fotbalové hřiště dostala voda z řeky Labe. Aktuálně je už na více než polovině hlavního hřiště. Louka, hřiště B, C i hřiště s umělou trávou jsou zatím v pořádku. Stejně tak kabiny.

Čas načtení: 2024-11-13 00:00:00

Byl jsem s manželkou 59 let, víc nám osud nepřál, říká Jaroslav Satoranský

Herec Jaroslav Satoranský (84) se v pořadu 7 pádů Honzy Dědka neubránil dojetí, když vzpomínal na svou manželku Libuši Satoranskou, která před čtyřmi lety zemřela ve věku 78 let. Zavzpomínal na jejich seznámení a prozradil, jak se o sebe od té doby stará.

Čas načtení: 2024-12-06 16:53:00

Ruský diplomat se v OSN usmíval při vyprávění, jak Rusko zabíjí ukrajinské děti

Zástupce Ruska v Radě bezpečnosti OSN Roman Kašajev se usmíval během pohnutého projevu ukrajinské prezidentské poradkyně Darji Zarivny. Zrovna mluvila o tom, jak při ruském útoku na obyvatele napadené země zemřela matka se třemi dcerami. Kašajev se neubránil úšklebku, který se pokoušel zakrýt za sklenici s pitím.

Čas načtení: 2024-12-11 10:27:00

Plačící rozhodčí dojal svět. Po zápase Ligy mistrů ho utěšoval i domácí trenér

Zápas Ligy mistrů mezi Lipskem a Aston Villou byl pro domácí fotbalisty i fanoušky důvodem ke smutku. Po šesté porážce v řadě se totiž německý tým definitivně rozloučil s možností postoupit do vyřazovací části. Kdo se však neubránil slzám, byl asistent hlavního rozhodčího Alessandro Giallatini. Mrzelo ho snad vypadnutí Lipska?

Čas načtení: 2025-02-04 08:08:35

Na iPhony dorazila historicky první pornografická aplikace!

Ačkoliv se Applu dařilo díky jeho smluvním podmínkám App Store dlouho odrážet snahy vývojářů dostat na iPhony plnohodnotné pornografické aplikace, které by uživatelům umožňovaly sledování videí pro dospělé bez nutnosti jejich složitého vyhledávání, jak tomu je například na X, Redditu a tak podobně, přeci jen iPhony od pornoaplikací neubránil. Před pár hodinami totiž vyšla v alternativním obchodě s aplikacemi AltStore první nativní pornografická aplikace, kterou si lze stáhnout zcela zdarma […]

Čas načtení: 2025-03-25 14:02:00

Bývalí parťáci a trenéři o Gulašovi: Z frajírka se stala ikona, cizina ho změnila

Oči se mu leskly, často musel mrkat. Aby také ne, když mu dlouhé minuty vestoje tleskala plná Budvar aréna. Nikdo se nemohl divit, že se jindy tvrďák Milan Gulaš neubránil dojetí. Konec, poslední zápas. Útočník a českobudějovický odchovanec v neděli oznámil, že uzavírá aktivní kariéru. Ta v dospělém hokeji trvala 21 let.

Čas načtení: 2025-03-25 14:02:00

Bývalí parťáci a trenéři o Gulašovi: Z frajírka se stala ikona, cizina ho změnila

Oči se mu leskly, často musel mrkat. Aby také ne, když mu dlouhé minuty vestoje tleskala plná Budvar aréna. Nikdo se nemohl divit, že se jindy tvrďák Milan Gulaš neubránil dojetí. Konec, poslední zápas. Útočník a českobudějovický odchovanec v neděli oznámil, že uzavírá aktivní kariéru. Ta v dospělém hokeji trvala 21 let.

Čas načtení: 2025-03-25 14:02:00

Bývalí parťáci a trenéři o Gulašovi: Z frajírka se stala ikona, cizina ho změnila

Oči se mu leskly, často musel mrkat. Aby také ne, když mu dlouhé minuty vestoje tleskala plná Budvar aréna. Nikdo se nemohl divit, že se jindy tvrďák Milan Gulaš neubránil dojetí. Konec, poslední zápas. Útočník a českobudějovický odchovanec v neděli oznámil, že uzavírá aktivní kariéru. Ta v dospělém hokeji trvala 21 let.