Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2019-11-01 10:41:50

Ivana Dobrakovová: Matky a kamioňáci (ukázka z knihy)

Dobrakovová píše s lehkostí o věcech neobyčejně těžkých a komplikovaných, ať už jsou to milenecké vztahy, nebo zvláštní rodinné vztahy a vazby či základní postoje k životu. V Matkách a kamioňácích popisuje pět rozdílných životních osudů mladých žen, jejich vztahy k mužům, dětem, vlastní sexualitě, k tělu a ke svému okolí, přičemž jejich hlediska a názory na různé životní zkušenosti se liší a jsou z velké části ovlivněny jejich minulostí. Všechny mají určující a někdy problematický vztah s matkou. Tři novely se odehrávají v Bratislavě, další dvě v italském Turíně, volně na sebe navazují tématem nemoci a traumat. Jedna z novel pojednává o závislosti na internetu a virtuálních vztazích, které někdy mohou působit zhoubně, jelikož člověk může lehce ztratit zábrany a kontakt s realitou. Všechny hrdinky se marně snaží začlenit do normálního života, zatímco se jim neustále vracejí vzpomínky na minulost, která je vždycky dostihne.   Ukázka z knihy: TÁTA Vyberu jeden obraz, netvrdím, že něco vystihuje, znám ho jen z vyprávění, sama si nic takového nevybavuju: Sedím vedle své sestry na gauči v obýváku a díváme se spolu na pohádky. Sestra je o čtyři roky starší než já, v tu chvíli jí může být tak šest, mně necelé dva, táta je v kuchyni. Bydlíme na hradním vršku, u Mudroňové, v té nejsuprovější bratislavské čtvrti, v garáži máme krásného forda, v obýváku krb a z balkonu výhled na Rakousko. Chodím už do jeslí, protože oba moji rodiče pracují.             Vejde máma, utahaná z práce, ověšená nákupními taškami, a takhle nás tam najde. Moje sestra s nudlí až někde na kolenou, díky které však aspoň necítí, že její mladší sestřička Světlana je totálně posraná, s plenkou prokaděnou skrz naskrz, táta, no ano, v kuchyni, ale spící, s hlavou položenou na ubrusu, vedle flašky. Něčeho. Netřeba nic upřesňovat, každému je to jasné.             Jednu věc bych ale upřesnit chtěla. Táta s námi nebydlel. V týdnu k nám často chodil, často u nás přespával, ale trvalé bydliště měl jinde, ve vesnici u Maďarů, u jezer, kam jsme se v létě jezdili koupat. Když se naši vzali, máma měla v plánu, že odejde s manželem, vždyť už byla těhotná s mojí sestrou, ale bydlela v tak pěkné části Bratislavy, krb, výhled atd., proto se na poslední chvíli rozhodla, že ne, ona k Maďarům nepůjde. Možná v tom má trochu prsty moje teta, mámina sestra, celou dobu jí domlouvala, nikdy tě nepřijmou, vždycky tam budeš cizí. A ještě ke všemu ke tchyni. Dej na mě. Dala, máma. Ale pak si postavil hlavu táta. Jeho domov je tam. A tečka. Zkrátka bydleli odděleně. Aspoň první roky. Než se tátův zdravotní stav zhoršil.             Vlastně nevím, co říct o tátovi, o těch prvních letech. Byl plešatý. Strašně se mi to líbilo. Té jeho plešce jsem říkala kolo mlýnský. Taky jsem chtěla mít takové kolo na hlavě. Jednoho dne, ten moment si vybavuju přesně, jsem ze šitíčka vyndala nůžky a vystříhala si do vlasů kolečko. Celá hrdá jsem se šla ukázat mámě. Na její reakci už si nevzpomínám, ale pamatuju si, jak to potom každému vyprávěla. Okřídlená rodinná historka.             Vybavuju si i vesnici u Maďarů. V Bratislavě táta pracoval na technické univerzitě, ale doma byl drobný zemědělec, hospodář, v ruce vždycky rýč, motyku, hrábě nebo hadici, svlečený do půl těla. Jeho zahrada mi v dětství připadala obrovská, hotové království, kde se dalo lézt po stromech, spadnout do studny, zpotit se ve skleníku. Ohromilo mě, když jsem se později dozvěděla, že tátova zahrada tvoří jen zlomek původního hospodářství, které nagyapovi znárodnili komunisti. Sahalo prý až k jezerům. To by bylo, skákat do vody přímo ze zahrady, mít i koně, a nejen ty slepice a králíky, co chovala nagymama.             Jezdili jsme tam na víkendy a u jezer trávili i celé léto. Nagymama ještě žila a mluvila víceméně jenom maďarsky, na místní bastardy pokřikovala kiskutya, pekla nám se sestrou palačinky, o nichž bych ráda prohlásila, že byly nejlepší na světě, ale popravdě už si nepamatuju, jaké byly. Společně se synem se starala o zahradu, o to malé hospodářství. Ve skleníku pěstovala sazenice, které pak prodávala na trhu. I máma se zpočátku snažila být užitečná a něčemu se od tchyně přiučit, pomáhat, ale velice rychle pochopila, že její sestra měla pravdu. Marná snaha. Cokoli udělala, bylo špatně a istenem, hagyd, ne segíts. Nagymama ji odháněla od sazenic skoro jako nějakého bastarda, který se k nám protáhl dírou v plotě. Až si mamka nakonec řekla, tak dobře, mám toho po krk. A věnovala se už pouze květinám na předzahrádce a okrasným dřevinám. Později začala dokonce tvrdit, že než by šla prodávat na trh s kárkou plnou sazenic, to se radši rozvede.             Táta hodně cestoval a na svých cestách rád fotil. V ložnici měl skříň plnou žlutých obálek s vyvolanými snímky, s oblibou jsem se v nich hrabala. Táta dokázal cvaknout dvacetkrát tu samou skálu skrz sklo autobusu, pořídil tři filmy rozmazaných Niagarských vodopádů, neměl k focení žádné vlohy. Našla jsem i fotky táty ve společnosti velmi nápadně nalíčených a oblečených žen, které vypadaly divně, a až o mnoho let později jsem to dokázala pojmenovat přesněji – vypadaly vulgárně. Fotky, na nichž objímá cizí vulgární ženské v nějakých podnicích, jsou jediné, na nichž je vidět i on. Jinak jen samé krajinky.             Táta se na cestách seznámil s mnoha cizinci a ty pak zval k sobě domů, do rozlehlého patrového domu, který postavil těsně po pádu komunismu, hned vedle nagymamina klasického venkovského stavení. Na léto pronajímal pokoje rekreantům, co se chtěli máčet v jezerech, a někdy i svým zahraničním známostem. Jednou jsem s jedním z nich, jistým Pančem z Peru, šla na fotbalový zápas. Teda takhle, původně jsme se vydali na kolotoče na druhé straně jezer, ale nechali jsme se strhnout davem, který se zrovna v ten moment valil na fotbalový stadion. On nemluvil slovensky, já nemluvila anglicky, dorozumívali jsme se rukama nohama. Ale vlastně jsme si na tom fotbalovém zápase, který nás oba nudil, řekli jen jedinou věc. Pančo ukázal na mé boty a řekl, že jsou pretty nice. To jsem aspoň pochopila. Doma se pak těžko vysvětlovalo, proč jsme šli na fotbal.             Sestra si ze mě neustále utahovala. Jednou mi namluvila, že naše jezera vznikla z plivanců. Kdysi to tam vybagrovali a zůstala tam tak ošklivá jáma, že každý, kdo šel kolem, si musel znechuceně odplivnout. A postupně se to za ta léta nasbíralo. Ty sliny. Nevěřila jsem jí, ale ta představa byla odporná. Musím však dodat, že mě naučila skákat šipky z můstku. A dělat kotrmelce pod vodou. Plavaly jsme spolu na ostrov. I s tátou. Máma vzpomíná, jak jsem se jednou u jezer ztratila. Byly mi tehdy čtyři roky. Táta ani sestra mě nikde poblíž neviděli a už byl čas jít. Tak šli. Doma táta mámě řekl: vždyť ona trefí i sama. A měl pravdu, než máma strachy omdlela, trefila jsem.             Táta pocházel z jasného patriarchátu. Nagyapa si vzal nagymamu jen proto, že byla největší dříč na jeho pozemcích a jako manželku už ji nemusel platit. Táta tyhle názory převzal a s oblibou tvrdil, že žena má dělat na poli, a když je unavená, má si odpočinout u domácích prací. Ale jak už jsem říkala – máma se hodně brzy zaťala kvůli těm sazenicím a náporu nagymamina kritizování a zalamování rukama a pak už jen odpočívala u prací ve velkém domě.             Sem tam zavařovala jahodový džem. Táta ji chválil. Po svém. Prý je skoro tak dobrý jako ten z obchodu.             Taky byl hrdý na svoje vydřené dětství, na své vzdělání, kterého dosáhl jen díky své inteligenci. Když se narodil, žili nagyapa s nagymamou v kůlně uprostřed zahrady, kde nebyla elektřina ani tekoucí voda, jen udusaná hliněná podlaha, nedaleko studna, všechno ze dřeva. Táta si přes léto vždycky z vlastní iniciativy vypočítal všechny matematické příklady z učebnice na následující školní rok a pak už se na hodinách zoufale nudil. Potom studoval na univerzitě v Praze. Tou dobou už měl docela velký problém s alkoholem. Jednou se ožral tak, že se nedokázal dostat z hospody na kolej. Vyřešil to však logicky. Jelikož hospoda stála na kopci a kolej na jeho úpatí, lehl si na zem a skutálel se až ke vchodu na kolej.             Nagyapa mu po dokončení studia ukázal sešit, kam si zapisoval všechny výdaje na jeho studium. Nechtěl od něj zpátky ani halíř, jen mu to ukázal, aby táta věděl, na kolik ho tenhle špás přišel, kolik nagyapa za jeho školy utratil. Máma říká, že mu to táta nikdy neodpustil.   ***   Co vím o vztahu svých rodičů? Radši nic? Je to bezpečnější? Něco na tátovi máma vidět musela. Ale co?             Jednou jí prý před lidmi řekl, že je nejen moudrá, ale i krásná. Muselo to být ojedinělé prohlášení, výjimečná pochvala, když si to tak dobře vybavuje. Když jí to utkvělo v paměti. Když se mi s tím svěřila.             Jeho alkoholismus tu byl odjakživa, a proto jsem ho odmalička vnímala jako jeho neoddělitelnou součást, něco, co k němu patří, co tak má být. Stejně jako nemoc. Je zbytečné se hádat, co bylo dřív, zda slepice, nebo vejce, co bylo důvodem čeho, labilní duševní konstituce, odvěký sklon k pití, genetické predispozice k tomu i onomu, obě věci se vzájemně propojily, posilnily, až se staly jeho podstatou.             A přece se některé epizody dostávají do popředí.             Jednou v noci nás máma vytáhla z postele. Nervy nadranc. Holky, vstávejte, holky, pojďte říct apukovi, že bydlíme o patro výš. V pyžamech jsme se se sestrou vypotácely na chodbu. Rozespalé. Nic jsme nechápaly. Táta ve druhém patře vytrvale zvonil na souseda, i když ten stál v otevřených dveřích a snažil se mu v tom bránit. Všechny tři jsme pak společnými silami vyvlekly tátu nahoru po schodech domů. Nevím přesně, kdy se to stalo. Kolik mi bylo let. Sestra se mnou ještě chodila do školy, takže jsem mohla být tak ve třetí třídě. Byl to jeden z prvních takových incidentů. Připadalo mi to bizarní. Jako sen. Jako noční dobrodružství, které předznamenávalo divoké mládí.             Ta skvrna tam pořád je. V té naší krásné bytovce, garáž, krb, výhled na Rakousko. A ta skvrna. Ve výtahu. Výtah bude možná už tak čtyřicet let starý, nemá žádná taková ta vnitřní dvířka. V našem výtahu vidíte, jak ubíhají patra. Jednou v noci se táta vracel domů, opilý namol, a chtěl se opřít o zeď. Opřel se o ubíhající patro. Rozrazil si čelo. Dlouhá tmavě hnědá skvrna mezi prvním a druhým patrem.             Čím dál častěji přespával u nás v Bratislavě. Chodil do Albrechta. Trávil tam celá odpoledne. Přímo naproti oknům mé třídy. Někdy jsem ho zahlédla. Opřená o parapet jsem upřeně sledovala, jak jde do hospody. Samozřejmě jsem nikomu neřekla, hele, támhle je můj táta. Ani sestře. Ta měla třídu ve druhém patře, ale okna směřovala jinam. Na ulici se mi naopak několikrát stalo, že jsem si ho vůbec nevšimla. Kráčel proti mně, a já pořád přímo za nosem, skelný pohled. Nakonec mě chytil za rameno a obrátil k sobě. Doma jsem si pak vyslechla, jak si v kuchyni stěžuje mámě, že se k němu nehlásím, že se za něj stydím. Tehdy to ale ještě nebyla pravda.             Někdy tou dobou se k němu připojila i sestra. Nebo vlastně asi až když chodila na střední. A nepřipojila se přímo k němu, jen se vydala v jeho stopách. Občas sice zakotvila i u Albrechta, ale častěji vyrážela někam se svými kamarády. Albánci. To už máma přestala zvládat. Nejdřív manžel a teď i dcera. Jednou se sestra vrátila až nad ránem, strašně zmalovaná, fialové oči, fialová pusa. Máma ji začala mlátit, křičela na ni, že tohle nesmí dělat, že už to nikdy nesmí udělat, ale sestra se tak dobře bránila, tak pohotově vystrkovala ostré lokty, že nakonec nebylo jasné, koho to bití bolí víc. Já jsem u toho plakala. Apuka nerušeně spal.             A sestra přitvrdila. Začala utíkat z domova. Nic neoznámila, prostě se sebrala a odešla. S mámou jsme se pak vydaly na policii, vyhlásit pátrání po nezvěstné osobě. Zvláštní je, že si zřetelně vybavuju naše cesty, jak hopsám dolů Hlubokou, ale bez jakéhokoli pocitu úzkosti. A přitom jsem nemohla být tak malá, abych nevnímala vážnost situace. Sestra se někdy neukázala i čtyři dny. Jednou dokonce odjela do Prahy. Policie byla nanic, sestra se nakonec vždycky objevila sama. (…)   Ivana Dobrakovová (*1982) je slovenská spisovatelka, od roku 2005 žije v Turíně v Itálii. Vystudovala překladatelství a tlumočnictví na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě. Debutovala sbírkou povídek Prvá smrť v rodine (2009), se kterou se dostala do finále ceny Anasoft litera a získala literární Cenu Jána Johanidesa. Povídky publikovala v novinách, časopisech a antologiích na Slovensku i v zahraničí. Její román Bellevue (2010) byl prozatím přeložen do tří jazyků včetně angličtiny. Překládá z francouzštiny a italštiny (tetralogie Eleny Ferrante Geniální přítelkyně). Za překlad Ruského románu Emmanuela Carrèra získala prémii poroty Ceny Jána Hollého. V minulém roce vyšla česky v nakladatelství Větrné mlýny její povídková sbírka Toxo (2013, č. 2018). Přeložila Martina Bekešová, nakladatelství Argo, Praha, 2019, 1. vydání, váz., 216 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-25 13:52:20

V historické detektivce Velikost člověka řeší vraždu Leonardo da Vinci

Říjen 1493. Florencie stále truchlí nad smrtí mecenáše umění Lorenza Nádherného. Kolumbovy lodě nedávno dorazily k břehům Nového světa. Milán je jedním z předních center renesančního umění a vzdělanosti. Ti, kdo se toulají ve spleti ulic kolem hradu, často potkávají čtyřicátníka v růžovém oděvu se zamyšleným výrazem. Leonardo da Vinci bydlí s matkou a učněm vedle své dílny a je nucen se handrkovat, aby dostal zaplaceno za práci, třebaže pověst o jeho genialitě už překročila hranice. Známé jsou i jeho pitvy a studium anatomie, pročež je povolán, aby prověřil podivnou smrt muže. Italský bestsellerista Marco Malvaldi, autor úspěšných detektivních sérií, v knize Velikost člověka tentokrát zacílil na klíčové období renesance a jednu z jeho zásadních postav. „Přiblížit se k postavě, jako je Leonardo, a nárokovat si právo popisovat jeho myšlenky, vyžaduje jistou dávku drzosti,“ píše v doslovu k románu Velikost člověka. Současně dodává, že věnoval rok a půl studiu renesančního člověka par excellence. Dává nám nahlédnout do života italského génia a svérázného umělce a vynálezce během jeho služby u milánského vévody Ludovica il Moro (česky Ludvíka Mouřenína), vyhlášeného dobyvatele a mecenáše umění. Milánské vévodství patří k nejbohatším italským státům, je plné kontrastů – na jedné straně zápach, odpadky a fekálie v ulicích, jimiž se potulují domácí zvířata, bezdomovci a nemocní lidé, na druhé straně okázalý přepych a bohatství šlechty. Na jedné straně církev bojující za udržení moci, na druhé straně návrat k antice, zájem o pozemské radosti, rozvoj vědy, kultury a vzdělání. Současně dochází ke vzniku moderního bankovnictví. Čtenář je postupně zasvěcen do politických a náboženských intrik. Středem románu je vztah Leonarda a jeho mecenáše Ludovica il Moro, který po umělci žádá stavbu pomníku na počest svého otce Francesca Sforzy. Má to být kolosální sedmimetrová jezdecká socha, největší bronzová socha, jaká kdy byla vytvořena. Projekt se však nedaří a následně neblaze ovlivňuje vévodovy sympatie. Na hradním nádvoří je objevena mrtvola mladíka, jenž žádal u vévody o audienci. Není jasná příčina smrti, všichni se obávají moru, proto vévoda povolá Leonarda. Na těle se nenašly zjevné stopy násilí, přesto si je Leonardo jist, že jde o vraždu…   Ukázka z knihy Dvě „Ach, pane Leonardo, jak rád vás vidím.“      Ludovico il Moro stál téměř uprostřed rozsáhlého nádvoří známého jako Zbrojní náměstí a naznačil Leonardovi, aby přišel blíž. Vedle něj stál – vyhublý a připomínající dravého ptáka – dvorní výběrčí daní, velevážený rytíř Bergonzio Botta, a v podpaží měl jako vždycky tlustou účetní knihu.      „K vašim službám, Vaše Výsosti,“ odpověděl Leonardo obezřetně. Nikdy nebylo snadné pochopit, z jakého důvodu ho Ludovico povolává. Mohlo to být z nadšení, jako ten den po Oslavě ráje, kdy milánský vládce zahrnul Leonarda chválou a uznáním před celým dvorem, nebo to mohlo být právě naopak.      „Pojďte, pojďte,“ řekl Ludovico s klidným úsměvem. „Pane výběrčí, myslím, že vás volá komoří.“      Což byl ne zas tak moc renesanční způsob, jak pana výběrčího vyzvat, aby urychleně vysmahnul, protože milánský vládce si chce s Leonardem popovídat mezi čtyřma očima. Bergonzio Botta se po pokloně, z níž se začal zvedat, teprve když se vydal pozpátku na ústup, otočil na podpatku a zamířil k strážní věži Ducha svatého. Ludovico se mlčky rozhlížel kolem, aniž na Leonarda pohlédl: pak se pomalu vydal k velikému jižnímu portálu a naznačil Leonardovi, aby ho následoval.      „Vaše Výsost dnes ráno vypadá obzvlášť spokojeně,“ odvážil se Leonardo ve snaze zjistit, jakou má jeho chlebodárce náladu.      „To jsem, mistře Leonardo, to jsem,“ odpověděl Ludovico stále s úsměvem a stále za chůze. „A víte proč?“      „Doufám, že Vaše Výsost bude tak laskavá a obeznámí mě s důvody své radosti.“      „Není to žádné tajemství,“ odpověděl il Moro. „Už ne. Císař Maxmilián Habsburský nám prokáže tu čest, že se ožení s naší milovanou neteří Biancou Marií, u příležitosti vánočních svátků. Rod Sforzů se spřízní s císařem, mistře Leonardo.“      Vida vida. Už celé měsíce se Ludovico snažil vnutit Biancu Marii za manželku Maxmiliánu Habsburskému, císaři Svaté říše římské, a lichotil mu neustálými důkazy přátelství, a hlavně strašidelně velkým věnem. Ve dvorních ložnicích se špitalo, že jde o čtyři sta tisíc dukátů, což byla víc než polovina ročního výnosu celého vévodství. Trochu jako kdyby současný ministr financí zaslíbil svou dceru prezidentovi Spojených států a nabídl jako věno polovinu daňového výnosu celé Itálie – tedy něco, co se počítá v miliardách.      „Odjedeme se svatebním průvodem začátkem listopadu, mistře Leonardo. A zajisté nebude obtížné přichystat odjezd nevěsty a shromáždit všechny naše city, naše radosti, naši družinu tady na hradě, naopak, bude to velmi snadné. Víte proč?“      A jéje.      Ludovicu il Morovi se dostalo mimořádně vysokého vzdělání i na poměry tehdejšího šlechtice, ale bez zvláštního důrazu na řeckou filosofii. I přesto se zdálo, že si bez větších obtíží osvojil Sókratovy dialektické techniky založené na předpokladu, že druhého účastníka hovoru napadne kýžená odpověď jednoduše tak, že ho dostaneme do úzkých. Když tě il Moro začne líbat na krk, říkalo se u dvora, měj se na pozoru: chystá se ti zezadu vyhrnout šat.      „Ne, Vaše Výsosti.“      „Protože máme k dispozici tenhle překrásný dvůr,“ řekl Ludovico a rozmáchlým gestem ukázal na Zbrojní náměstí obklopené hradem. „Tohle překrásné rozsáhlé, prostorné nádvoří. A naproti…“ Ludovico, který již došel k bráně, ukázal rozevřenou dlaní na obrovskou pláň před padacím mostem. „A naproti, vidíte, ještě rozsáhlejší náměstí, dokonale rovné, volné, bez jakýchkoli ozdob. Jinými slovy, pane Leonardo, úplně prázdné.“      Načež se Morův pohled přesunul z náměstí na Leonarda. Ústa se ještě usmívala. Oči už ne.      Ode dne, kdy ho Ludovico oficiálně pověřil tím úkolem, o němž se Leonardo chlubil, že ho dokáže splnit lépe než kdokoli jiný, uběhly čtyři roky.      A deset let od chvíle, kdy přísahal, že něco takového umí. Před deseti lety se Leonardo představil Ludovicu il Morovi dlouhým dopisem, v němž tvrdil, že dokáže navrhovat bombardy, hloubit podzemní řeky a příkopy, stavět nedobytné hrady a teprve na konci zmíněného dopisu naznačoval, že umí i trošičku malovat. Už to bylo pozoruhodné, i vzhledem k tomu, že da Vinciho povolali do Milána jako hudebníka, hráče na jakousi liru da braccio, kterou sám vynalezl. Ale Ludovica il Mora obzvlášť zasáhla jedna věta.      Dokážu zhotovit bronzového koně, jenž bude nesmrtelnou slávou a věčnou poctou šťastné památce Vašeho pana otce a věhlasného rodu Sforzů.      Tento slib se proměnil v práci u dvora, díky níž Leonardo získal ubytování, dvoupatrovou dílnu v Corte Vecchia vedle Dómu, v níž pracoval, a – teoreticky – pravidelný plat. Ale v průběhu let začal tentýž slib působit jako vychloubání, podle názoru některých lidí. A mezi ně patřil také il Moro.      „Jsou to tři roky, mistře Leonardo, co jste mě ujistil, že jste se tělem i duší vrhl do práce na pomníku mého pana otce,“ pokračoval il Moro s pohledem stále upřeným na Leonarda. „Několikrát jste mě ujistil, že pomník už se realizuje, takže jsem za tím účelem nechal vyklidit a zarovnat tento rozsáhlý prostor před hradem, kde se nyní nacházíme.“      „Jsem rád, že mohu Vaší Výsosti oznámit, že hliněný model koně je téměř hotový a bude možné ho vystavit právě na tomto náměstí koncem příštího týdne.“      „Hliněný model?“ Ludovico zvedl obočí. „To myslíte vážně?“      „Hliněný model v konečné velikosti, Vaše Výsosti. Sedm metrů na výšku, tomu se žádná jezdecká socha svou výškou a velkolepostí ani nepřiblížila. Máte mé slovo, model tu bude vystaven za méně než deset dní.“      „Á, to je ovšem vynikající zpráva. Znamenitě. Skvěle. A povězte mi, máte v úmyslu prokázat mému panu otci věčnou úctu pomníkem z hlíny, nebo se hodláte překonat a věnovat mu i pěkný bronzový kabát? Nejsme ve vašem sluncem zalitém Toskánsku, mistře Leonardo. Víte, za zimních nocí tady v Miláně mrzne. Nerad bych, aby můj pan otec bez patřičného kovového svrchníku nastydl.“      Ludovico il Moro nebyl hloupý a moc dobře věděl, že není snadné polít roztaveným bronzem více než sedmimetrový předmět. Tím nechceme říct, že by věděl, jaké problémy to přináší, ať už technické, nebo konstrukční, ale že mu zkrátka byla známa obtížnost výroby bronzových předmětů, které by byly lehké a zároveň odolné. Konkrétně měl Ludovico il Moro na mysli děla. Děla, která francouzská armáda uměla vyrobit, kdežto on ne.      „Nejdříve, Vaše Výsosti, jsem zamýšlel nalít roztavený bronz do koňské formy obrácené vleže vzhůru nohama. To by umožnilo vyřešit problém s bublinami vody, které se vlivem přílišného tepla mění ve vzduch, a když unikají, porušují povrch bronzu, jenomže…“      „To se mi zdá jako skvělý nápad. Jestli tomu dobře rozumím, vodní pára by unikla nohama. Proč to neuskutečníte?“      „Vaše Výsost tomu porozuměla dokonale. Bohužel, vaše krásné město není studené a vlhké jen nad zemí, Vaše Výsosti, nýbrž i pod ní.“      „Co tím myslíte?“      „Že kdybychom vyhloubili vhodnou jámu, aby se do ní vešla forma našeho koně, v jistou chvíli bychom narazili na podzemní vodu, která teče pod Milánem, Vaše Výsosti. Koně z masa a kostí umějí plavat, ale koně z bronzu by voda značně poškodila.“      Il Moro na okamžik probodl Leonarda ledovým pohledem. Pak, po chvíli, se Morova ústa stáhla a vteřinu nato se pán Milána podvolil úsměvu.      „Leonardo, já si vás velice vážím a vy to víte,“ řekl il Moro a otočil se, aby se podíval na náměstí. „Velice si vás vážím jako vynálezce, jako malíře, jako oděvnického mistra a v neposlední řadě si velice cením vašich průpovídek.“      „Vaše Výsost je příliš laskavá…“      „Začínám si to myslet. Kdybych nebyl příliš laskavý, už bych vás vyhodil na ulici,“ řekl Ludovico úsečně, zatímco hleděl k jednomu hradnímu oblouku, z nějž vycházel plavovlasý mladík, který i zdálky vypadal jako jeden z těch pohledných urostlých mládenců, kteří, jak se špitalo, se líbili mistru Leonardovi.      „Vida, přichází hrabě Galeazzo. Povězte mi: jak postupuje ta druhá záležitost?“      Poslední slova Ludovico pronesl nedbalým tónem a mnohem tišeji.      I Leonardo svou odpověď zašeptal:      „Všechno jde tak, jak jste chtěl.“      „Dobře. Dobře,“ odpověděl Ludovico a nasadil opět normální tón hlasu. „Takže za deset dní jste říkal. Beru to jako slib.“   Marco Malvaldi (1974) vystudoval chemii na univerzitě v Pise, kde posléze získal v témže oboru i doktorát. Na literární pole vkročil roku 2007 románem La briscola in cinque (Briscola v pěti), kterým zahájil mimořádně úspěšnou, dnes už osmidílnou sérii detektivních příběhů ze současnosti, jejichž protagonisty jsou čtyři postarší štamgasti, majitel a zaměstnankyně malého baru na toskánské riviéře. Do minulosti se Malvaldi vrátil například v románu Odore di chiuso (2011, Zatuchlina), kde se nedobrovolným vyšetřovatelem zločinů stává slavný literát a kuchař Pellegrino Artusi (1820–1911), autor první italské celonárodní kuchařské knihy. Dílo vyneslo Malvaldimu ocenění Isola d’Elba Award a Castiglioncello Prize.   Z italského originálu La misura dell’uomo, vydaného nakladatelstvím Giunti Editore S. p. A. ve Florencii roku 2018, přeložila Sára Flemrová, vydalo nakladatelství Prostor, 2020, 272 stran, v českém jazyce vydání první. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-29 09:48:51

Silně věřící Žid, miláček žen i buddhistický mnich. Ukázka z biografie I’m Your Man – Život Leonarda Cohena

Čtyři roky předtím, než dvaaosmdesátiletý kanadský umělec Leonard Cohen zemřel ve spánku, vyšla v torontském nakladatelství jeho nejucelenější biografie I’m Your Man – Život Leonarda Cohena. Britské novinářce a publicistce Sylvii Simmonsové se podařilo navázat s Cohenem přátelský vztah, jenž vyústil v životopisné dílo, které odhaluje dosud nepublikovaná fakta. Cohen a Simmonsová spolu vedly dlouhé rozhovory, komplikovaný muž ji nechal nahlédnout do svých vzpomínek, deníků, myšlenek a snů. Simmonsová sleduje celé Cohenovo dílo – poezii, beletrii a hudbu – jako součást jeho umělecké osobnosti. Vyzpovídala zpěvákovy přátele, spolupracovníky, producenty a hudebníky, jakož i klíčové ženy v Cohenově mytologii, jež se staly jeho múzami – Marianne Ihlenovou (viz píseň So Long, Marianne), manželku přítele Suzanne Vaillancourtovou z Montrealu, matku jeho dětí Suzanne Elrodovou a pozdější partnerky Rebeccu De Mornayovou a Anjani Thomasovou. Cohen byl složitou osobností se zjevnými rozpory: silně věřící Žid, sofistikovaný muž a miláček žen, stejně jako zasvěcený buddhistický mnich. Kniha začíná v Montrealu, Cohenově rodišti, provází ho do Londýna, na řecký ostrov Hydra a do New Yorku šedesátých let, kde umělec započal svou hudební kariéru. Sledujeme jeho výstup na vrchol hudebního showbyznysu, jeho ústup do ústraní v polovině devadesátých let a provázíme ho na jeho celosvětovém turné o patnáct let později. Podle životopisu Simmonsové se Cohen mohl stát stejně tak písničkářem jako rabínem – narodil se v tradiční a prosperující židovské rodině, znal velmi dobře Písmo, byl vnukem význačného ruského rabína. Avšak silný zájem o světské radosti včetně hudby, sexu a drog z něho učinily jednu z ikon populární hudby. Vedle již dříve zdokumentovaných faktů Simmonsová přibližuje i méně známé události. Například Cohenovo vystoupení na festivalu na ostrově Wight v roce 1970, kdy zpěvák dokázal zklidnit zdivočelý statisícový dav, je všeobecně známé. Naopak překvapením je Cohenovo skandální vystoupení, které se odehrálo krátce předtím na jiném, francouzském festivalu. Přiopilý Cohen tehdy dorazil na pódium na koni a „byl vypískán a křičeli na něj, že je primadona a myslí si o sobě kdovíco, že je kapitalista a sympatizuje s fašisty, že si drží dům v Řecku a neřekne ani slovo proti tamní vojenské vládě.“ Simmonsová mapuje historii Cohenových slavných písní a zmiňuje též ironickou skutečnost, že album, na němž se poprvé objevilo legendární Hallelujah, nahrávací společnost v roce 1983 odmítla v USA vydat. V knize zaznívají i kritická hodnocení Cohenovy osobnosti coby sobeckého muže, vyhýbajícího se závazkům, který bezohledně opouští své partnerky. Obsahuje pasáže o manželství, buddhismu, terapii. Čtenář se dočte i o podivné události z roku 1977, kdy producent Phil Spector se slovy „Leonarde, miluju tě,“ přiložil Cohenovi k týlu pistoli a natáhl kohoutek. Nebo o Cohenově rozhodnutí koncertovat pro duševně nemocné v psychiatrických léčebnách během evropského turné v roce 1970. Kniha se zabývá také Cohenovými zkušenostmi s válkou (Cohen byl na Kubě v době invaze v zátoce Sviní v roce 1961 a v roce 1973 odcestoval do Jeruzaléma, aby se ve válce s Egyptem a Sýrií přihlásil do izraelské armády. Byl přidělen na zábavné turné v americkém stylu v Sinajské poušti a vystupoval pro vojáky až osmkrát denně.)   Ukázka z knihy „Here I Stand, I’m Your Man“ Aplaus byl ohlušující. Odrážel se mezi stěnami malého divadla a zněl Leonardovi v uších. Veškeré publikum bylo na nohou. Uběhla minuta, pak druhá. Leonard ještě nevydal hlásku, nikdo nezahrál ani tón, ale lidé nepřestávali aplaudovat. Leonard se plaše usmál. Smekl klobouk a položil si jej na srdce v gestu pokory, ale také jako štít. Přes všechno předchozí ubezpečování si nebyl předem jist, jak ho vlastně přijmou, a takováhle reakce ho těšila, ale také mu dělala starost, protože znamenala očekávání, které je třeba splnit. Ve skutečnosti ale od něj nikdo nic nečekal. Byl to první koncert. Právě tak jako on nevěděl, co čekat od lidí, neměli ani posluchači tušení, co mohou očekávat od něj. Neměli předem v podstatě žádné informace, protože Leonard trval na tom, že se to musí udržet v co největší tajnosti, takže si mohli představovat, že přijede starý pán s kytarou s nylonovými strunami a zazpívá jim písničky jejich mládí, možná s jednou či dvěma vokalistkami, jestli si je bude moci dovolit. Všichni věděli z médií o Leonardových finančních potížích, o tom, že starý mnich kvůli penězům musí mezi lidi s žebrací miskou.      Leonard tu teď před nimi stál v záři reflektorů ve svém elegantním obleku, s kloboukem a nablýskanými botami, a vypadal jako rabínská verze Franka Sinatry, jako Bohem vyvolený mafián. Doprovázely ho tři zpěvačky a několik hudebníků z jeho šestičlenné skupiny mělo rovněž obleky a klobouky, jako by hráli v kasinu v Las Vegas. Kapela spustila, Leonard si stáhl klobouk hluboko do čela a s mikrofonem v dlani, jako by to byla obětina, začal zpívat „Protanči mě do své krásy s hořícími houslemi“. Jeho hlas měl trochu hrubé okraje, ale byl hluboký a znělý – „Protanči mě panikou do bezpečí uvnitř“ (Dance Me to the End of Love). Malé pódium bylo plné muzikantů, nástrojů a techniky. Zpěvačky měl tak blízko, že by snad mohl natáhnout paži a přidržet se jich, kdyby mu hrozilo, že upadne. Zpíval, jako by sem přicestoval sám, aby těmhle lidem usazeným v hledišti sdělil osobní tajemství. Zpíval, jako by si s sebou na pódium nevzal nic kromě svého života plného písní.      Řekl divákům totéž, co pak zopakoval tisícům dalších – že tohle dělal naposledy „jako šedesátiletý, jako mládenec s bláznivým snem“. Přiznal, že má trému, ale povídal si s publikem, žertoval, projevil lítost nad nedávnými záplavami ve městě a složil hold místním básníkům, mimo jiné Fredu Cogswellovi, který před více než půlstoletím uveřejnil ve svém časopise Fiddlehead recenzi Leonardovy první knihy. Písně, které Leonard pro koncert zvolil, byly průřezem jeho kariéry, ale pomíjely nejtemnější a nejbrutálnější kusy. (Výjimku tvořila píseň The Future, leč i v té byl „anální sex“ zaměněn za něco méně anatomicky specifického.) V době, kdy Roscoe Beck dával dohromady kapelu, procházel Leonard písně, které už neslyšel celé roky, a vybíral ty, do kterých se pořád dokázal „ponořit“. Byl překvapen tím, jak mnoho jich našel, a tím, že si stále ještě pamatuje slova. Do výběru se mu dostávaly spíše chytlavější novější skladby než nepřikrášlené rané písně. Snad v tom hrála roli jistá opatrnost starého muže, ale spíše to bylo tím, že tyhle songy s velkou kapelou fungovaly lépe, a Leonard velkou kapelu potřeboval, aby přehlušil hlas pochyb. Dalším důležitým faktorem při výběru byla skutečnost, že se v těch starých písničkách většinou doprovázel sám na kytaru. A zatímco bylo pro Leonarda relativně snadné vrátit se k písním jako zpěvák, hrát na kytaru mu dělalo nesrovnatelně větší obtíže. Neměl ji v ruce tak dlouho, že musel vyměnit struny. Potřeboval dlouho a tvrdě cvičit, aby, jak řekl, „obnovil svůj um“, pokud šlo o Suzanne – jednu z mála písní, které odehrál bez úprav. Pokud teď na pódiu na něco hrál, byl to většinou syntezátor. S pokornou úklonou děkoval za aplausy po svých předstíraně vážných, jedním prstem odehraných sólech. Většinou ale jen zpíval. Někdy při tom vypadal jako prosebník s hlavou svěšenou nízko k mikrofonu ukrytému v dlaních, jindy jako zkušený showman, který se šňůrou od mikrofonu přehozenou nenuceně přes rameno okouzluje dav pečlivě nacvičenou choreografií. Ten komplikovaný tanec na pomezí sebevědomí, ironie a emocionální upřímnosti zvládal Leonard dobře a s půvabem.      Jeho kapela působila sehraně, elegantně, měla do poslední noty vypilovaný zvuk, přitom hrála opravdu potichu. „Říkali jsme si, že jsme nejtišší kapela na světě,“ vzpomíná Beck, „nebo přinejmenším nejtišší s elektrickými nástroji. V centru pozornosti měl být jednoznačně Leonardův hlas, šlo nám o to, aby publikum slyšelo každé jeho slovo.“ Leonard ale dopřával hudebníkům i prostor k sólovým projevům. Odstoupil v takových chvílích ze záře reflektorů a soustředěně, s kloboukem přiloženým na srdce, sledoval jejich výkon. Společně s publikem žasl, když Javier Mas hrál na laúd nebo dvanáctistrunnou kytaru, či když Sharon nastoupila v úvodu Boogie Street, jako kdyby ten výkon zažíval rovněž poprvé, a v pokoře jej obdivoval. Toho večera odehráli s krátkou přestávkou skoro tři hodiny. Nikdo nehraje tříhodinové koncerty, tím méně muž, kterému je přes sedmdesát a během posledních patnácti let odzpíval na pódiu jen pár písniček. Adam se snažil otce přesvědčit, aby program omezil na hodinu a půl, ale Leonard byl neoblomný. Kupodivu to vypadalo, že si pobyt na pódiu užívá. Nebyla to jen úleva, že se všechno to zkoušení vyplatilo, že kapela funguje a lidé ho rádi vidí – šlo o něco hlubšího. Odehrával se tu jakýsi nevyhnutelný rituál, docházelo k vzájemnému předávání darů, ke sdílení čehosi důležitého.      „Viděla jsem, jak se lidé pod pódiem chvějí a pláčou,“ vzpomíná Charley Webbová. „Nebyl to jen jeden člověk a nebyli to jen mladí. Nestává se tak často, abyste viděli dospělé plakat, a tak usedavě.“ Hattie Webbová říká: „Od toho prvního večera bylo z reakce publika vidět, že je to pro ně ohromný zážitek. A stejné to bylo i pro nás.“ Když měli první koncert za sebou a zamířili autobusem k dalšímu kanadskému městečku, všichni se uvolnili, i Leonard. Tyhle koncerty si vyvzdoroval. Když mu manažer ukázal program turné, zareagoval na to: „Do čeho jsi mě to uvrtal?“ „Přišel se seznamem podmínek,“ vzpomíná Robert Kory. „Řekl jsem mu: ‚Leonarde, při tomhle turné nebudou žádné kompromisy. Uděláme všechno přesně tak, jak to chceš, nebo to nebudeme dělat vůbec.‘ Každý detail odpovídal jeho představám, od tříměsíčního zkoušení po ty zahřívací koncerty.“      Absolvovali jich po východní Kanadě celkem osmnáct. „Nejhorší zapadákovy, jaké si dokážete představit,“ říká Rob Hallett. „Vzpomínám si, že v jednom z těch míst měli takovou tu tabuli s připevňovacími písmeny, hlásala, že v pondělí hraje místní dechovka, v úterý Leonard Cohen a ve středu imitátor Elvise Presleyho.“ Na jiném koncertě vylezly na pódium dvě mladé ženy, a když je ochranka odváděla, Leonard poznamenal: „Škoda že nejsem o dva roky mladší.“ Těžko říci, zda z něj mluvil sarkasmus, tesklivost, či obojí. Kory stanovil pravidlo, že v zákulisí nesmí být nikdo, kdo tam nemá co dělat – žádné schůzky, žádné návštěvy, dokonce ani slavní kamarádi, před koncerty ani po nich. Kory prohlásil, že tohle turné bude „stát na klidu a hlubokém odpočinku a Leonard bude mít veškerou podporu, kterou potřebuje, aby mohl večer co večer vystupovat“. Ve srovnání s předchozími turné Leonarda Cohena to byla významná změna, protože dřív ho poháněly cigarety, alkohol a drogy. (Na konci předchozí šňůry The Future kouřil Leonard dva balíčky cigaret denně a před každým koncertem vypil tři láhve Château Latour.)      Oficiální začátek turné proběhl 6. června v Torontu. Leonard tam po čtyři večery vyprodal tři tisíce sedadel v sále Sony Centre. Tentokrát na pódiu doslova hopsal jako malé děcko, jako ztělesnění veselé nálady a potěšení. Publikum v Torontu mělo sice na rozdíl od toho ve Frederictonu lepší představu, co čekat, ale tohle asi nečekal nikdo. „Pro mne to bylo také překvapení,“ podotýká se smíchem Roscoe Beck. Leonard během písně The Future předvedl lehkonohý taneček pokaždé, když došlo na text „tančící běloch“. Program se ještě prodloužil, přibyly čtyři písně, mezi nimi A Thousand Kisses Deep, jejíž text Leonard recitoval jako báseň do tichého zvuku kláves Neila Larsena, a If It Be Your Will – tu zpívaly sestry Webbovy a doprovázely se na harfu a kytaru. Během písniček byli posluchači tak dokonale tiší, že člověk málem slyšel, jak jim naskakuje husí kůže. Ale jakmile hudba dozněla, vypukly ovace vstoje, tak nekonečné, že kritik z Toronto Star psal o „zamilovanosti“.      Na tyhle koncerty už zástupci mezinárodního tisku mohli. Kritik z časopisu Rolling Stone se přiznal, jak ho znervózňovala představa muže „staršího než Jerry Lee Lewis“, který se vrací na pódium ve snaze vydělat si na důchod, ale koncert popsal jako „nádherný“. Leonard řekl časopisu Maclean’s, že se rozhodl – tentokrát na 100 procent –, že turné dokončí. „Jak se říká v Irsku, s pomocí Boží a dvou policistů, ať to trvá rok a půl, nebo dva.“ Čtyři dny po posledním koncertě v Torontu už byl Leonard se skupinou v Irsku, kde je čekaly tři večery po sobě v Dublinu. Pak měli den na přesun a další čtyři koncerty v řadě v Manchesteru. Následovalo vystoupení na mezinárodním jazzovém festivalu v Montrealu a hned nato další transatlantický let do Británie, aby zahráli na festivalu v Glastonbury. Tohle by byl vražedný časový rozvrh pro kohokoliv, a Leonardovi táhlo na čtyřiasedmdesát. Věděl předem, do čeho se pouští, a nestěžoval si. Do Glastonbury se ale netěšil.       Těšil se ovšem Michael Eavis, mlékař, který největší a nejoblíbenější rockový festival v Británii založil. Jak řekl, snažil se Leonarda přemluvit k účasti „skoro čtyřicet let“. Sestry Webbovy se těšily tolik, že přijely o dva dny dřív a vmísily se do davu. Když v den vystoupení dorazil Leonard se skupinou, byli ohromeni tím, co spatřili. Před sedmi týdny hráli ve Frederictonu pro sedm set lidí a tady teď měli hrát pro sto tisíc. „Bylo to tak…“ – Sharon Robinsonová hledá vhodné slovo, kterým by vyjádřila velikost, a pak se spokojí s „… obrovské. A velmi vzrušující.“ Leonard to vzrušení nesdílel. Festivaly neměl nikdy rád, bez ohledu na to, jak úspěšná vystoupení na nich absolvoval. Nebylo to jeho publikum, člověk nikdy nevěděl, komu vlastně hraje, na zvukovou zkoušku by bylo potřeba několik hodin, ale při festivalu na to není čas, a dostali instrukce, aby obvyklý program zkrátili na téměř polovinu, což drasticky nabouralo jeho rytmus. Pro perfekcionistu, člověka lpícího na zvycích a někoho, kdo potřebuje mít věci pod kontrolou, obzvlášť pokud jde o vystupování, jsou to samé nepříjemnosti. Leonard vyhlížel po straně pódia do publika. Bylo ještě denní světlo a dav se táhl do nedohledna. Vpředu u pódia se mačkali ti mladí. Leonard ustoupil do zákulisí a sklonil hlavu. Mohlo by se zdát, že se snad modlí, ale zpíval si Pauper ego sum, jsem chudák – latinský kánon, který si s kapelou kdysi dávno prozpěvovali v autobuse. Sharon a sestry Webbovy melodii převzaly a pak se připojil i zbytek skupiny. Zpívali kánon, ještě když vycházeli za bouřlivého aplausu na pódium. „Už nikdy se mi nepřihodí nic lepšího než Cohenův koncert toho večera,“ řekl Michael Eavis. Když Leonard začal zpívat Hallelujah, zapadalo slunce a „lidi to zvedalo ze země“. Někteří mladí posluchači, kteří zpívali nahlas, se možná divili, proč tenhle sympatický děda zpívá písničku, kterou znají od Jeffa Buckleyho, Rufuse Wainwrighta, z Amerického idolu a z Faktoru X, ale museli uznat, že mu jde moc dobře. Reakce publika byla nadšená a kritici se shodli s Eavisem, když Leonardovo vystoupení označili za vrchol festivalu. Leonard ani nikdo jiný ze skupiny neměl šanci přečíst si v ranních novinách recenze, protože tou dobou už cestovali do Skandinávie. Čekalo je náročné turné po Evropě, obnášející mimo jiné tři tříhodinové koncerty tři dny po sobě ve třech různých zemích. Všude, kde hráli, je vítal příval láskyplných citů publika.      V červenci, dva měsíce po začátku turné, čekal Leonarda v Británii první koncert ve velké hale. Dvacet tisíc míst v londýnské O2 aréně, velké kruhové scéně u Temže, se rychle vyprodalo. Rozlehlé pódium bylo vystlané tureckými koberci, aby působilo přívětivěji, ale i tak to vypadalo, jako by Leonard vystupoval v gigantickém, sterilním nakloněném pesaru. „Je to něco úžasného,“ pronesl s kamennou tváří, „sejít se zde, na druhé straně intimity.“ Kritik deníku London Evening Standard popsal publikum „přemožené úžasným výkonem“ a závěrečnou píseň Whither Thou Goest charakterizoval jako „poslední ze všech rozloučení“. Jenže konec turné byl zatím v nedohlednu.      V téhle aréně byly naplánované koncerty ještě v listopadu. Leonard zatím absolvoval další kolečko po Evropě včetně hvězdného vystoupení na britském festivalu Big Chill a turné po východní Evropě. Sharon Robinsonová vzpomíná, že všichni měli pocit, jako by byli „na stále se zvětšujícím, rostoucím kouzelném koberci, kde si člověk říká ‚Tak fajn, v severovýchodní Kanadě nás mají rádi, to je skvělé,‘ ale pak se setkáváte se stejným přijetím na stále větších a větších místech. Byl to zvláštní, postupně sílící pocit, že se účastníte něčeho opravdu speciálního.“ Sám Leonard řekl: „Posílají mne z místa na místo jako pohlednici.“ Když uvážíme, co o podobných situacích říkal dříve, je zajímavé, že dodal: „Je to opravdu úžasné.“      Chtěli ho všichni a všude; Leonard hrál pro nejpočetnější a věkově nejrůznorodější publikum své kariéry a všechny koncerty byly vyprodané. Během šestitýdenní pauzy na konci roku strávil chanuku s Adamem a Lorkou. Hallelujah přes Vánoce kralovalo britským žebříčkům (a to ve třech různých verzích včetně té Leonardovy). Pak v lednu 2009 turné pokračovalo na Novém Zélandu a v Austrálii. Leonard opět triumfoval – ale v těchto zemích se mu dařilo odjakživa, podobně jako v Británii, kde se i jeho nejhůře přijímaná alba dostávala do první desítky, a v Evropě, kde ho měli rádi právě pro ty vlastnosti, které severoamerický hudební průmysl zavrhoval – pro jeho černý humor, starosvětskou romantiku, existenciální melancholii a poetičnost. Příští zastávkou byla Severní Amerika. Na Leonarda tu čekalo největší turné po Spojených státech v jeho kariéře, prokládané koncerty v Kanadě. Většina amerických vystoupení se konala v menších sálech, ale také hrál například v amfiteátru Red Rocks nebo na festivalu Coachella. Leonard uvážlivě započal americkou část turné na známé půdě, v New Yorku. Koncert se konal v sále Beacon Theatre a hlediště bylo plné novinářů a zapřisáhlých fanoušků, kteří si o vystoupení dali vědět po internetu.      Časopis Rolling Stone popsal „totální chaos“ před budovou a „davy lidí zoufale shánějících vstupenky. Těch pár překupníků chtělo přes pět set dolarů za lístek.“ Časopis Billboard psal dokonce o sedmi stech dolarech za sedadlo. Na počest místa, které mu kdysi bylo domovem, přidal Leonard píseň Chelsea Hotel #2 (kterou nacvičil v soukromí svého pokoje a překvapil kapelu, když najednou na pódiu popadl kytaru a spustil). Program teď už trval přes tři hodiny. „Naštěstí měli na většině míst stanovenou zavírací hodinu,“ říká Robert Kory, „jinak by zpíval dál.“ Kritici i posluchači byli chválou bez sebe, a stejně reagovali všude, kam kapela dorazila. Koncerty byly vyprodané, překupníci šroubovali cenu lístků a publikum aplaudovalo vstoje. Vypadalo to, že najednou všude všichni mluví jen o Leonardovi a nahlas přemítají, jestli byl odjakživa tak dobrý, tak moudrý, tak zvláštní, tak skvělý. Po první části amerického turné se Leonard s kapelou vrátil do Evropy, kde odehráli dalších čtyřicet koncertů, některé na nových místech, třeba v Srbsku, v Turecku a v Monaku, ale často i tam, kde už sice vystoupili, ale zájem diváků dál trval. Čekalo je deset koncertů ve Španělsku, samé velké sály, všechny vyprodané, většina termínů v září, kdy měl Leonard oslavit pětasedmdesátiny. Během koncertu 18. září na velodromu ve Valencii se Leonard při zpěvu písně Bird on the Wire zhroutil. Členové kapely se kolem něj vyplašeně seběhli. Fanoušci v předních řadách natáčeli mobily, jak opatrně odnášejí z pódia jeho drobné, ochablé tělo. Vypadalo to, že se Leonard Cohen vyzpíval z tohoto světa a vybral si k tomu rodnou zemi svého milovaného Lorky. Vzadu v publiku vypukl zmatek. Po chvíli se na pódium vrátil Javier Mas a španělsky vysvětlil, že je Leonard v pořádku, nabyl vědomí a odvážejí ho do nemocnice, ale koncert nebude pokračovat a diváci dostanou zpátky vstupné. Lékaři mu diagnostikovali otravu z jídla. Několika členů kapely se to týkalo také, ale nikdo z nich nebyl vychrtlý pětasedmdesátiletý frontman. O dva dny později už byl Leonard zpátky v autobuse. Vypadal křehce, ale nezlomeně. Sedmdesáté páté narozeniny oslavil tříhodinovým koncertem před vyprodanou sportovní arénou v Barceloně.      V Montrealu vyšla v den jeho narozenin kniha s názvem Leonard Cohen You’re Our Man: 75 Poets Reflect on the Poetry of Leonard Cohen. Nejslavnější mezi těmito autory byla Margaret Atwoodová a šlo o benefiční projekt Jacka Locka, zakladatele Fondu pro veřejnou poezii. Cílem knihy bylo spustit ve škole Westmount High, kam Leonard chodil, na jeho počest program Poet-in-Residence, který bude propagovat poezii a umění a podporovat tvorbu slibných básníků. V New Yorku ten den odhalili na zdi u vchodu do hotelu Chelsea Leonardovu pamětní desku. Tento nápad prosadil Dick Straub a složili se na ni Leonardovi fanoušci z celého světa. Jejího slavnostního odhalení se účastnil Leonardův někdejší producent John Lissauer, Leonardův přítel, reportér Larry „Ratso“ Sloman a Leonardovi vždy oddaná sestra Esther. Leonardova pamětní deska se zde octla ve vybrané společnosti slavných spisovatelů – Dylana Thomase, Arthura Millera, Brendana Behana a Thomase Wolfa –, ale jen ta Leonardova se pyšnila citátem zmiňujícím světově proslavenou felaci, ke které došlo v pokoji tohoto hotelu.      Tři dny po narozeninách byl Leonard v Izraeli, kde naposledy koncertoval před více než dvaceti lety. Národní fotbalový stadion ve městě Ramat Gan poblíž Tel Avivu vyprodal všech padesát tisíc míst. Výtěžek z koncertu nazvaného „Koncert pro smíření, toleranci a mír“ měl být věnován izraelským a palestinským organizacím a charitám podporujícím mír. „Leonard rozhodl, že jestli tam má hrát, chce, aby tam ty peníze zůstaly,“ říká Robert Kory. I přesto došlo k polemikám. Když koncert ohlásili, našli se lidé, kteří psali do novin a protestovali na internetu ve snaze prosadit kulturní bojkot Izraele. V Montrealu proběhla malá demonstrace před jedním z Leonardových oblíbených lahůdkářství. Leonard zareagoval tím, že naplánoval na následující večer menší koncert v palestinském Rámaláhu na Západním břehu Jordánu, ale organizátoři této akce, Klub palestinských vězňů, od koncertu odstoupili, protože byli pod velkým tlakem a cítili, že se příliš zpolitizoval. Stejně zareagovala i organizace Amnesty International, která měla rozdělit zisk z akce. Leonard pak sám našel charitativní organizaci, která rozdělila téměř dva miliony dolarů vydělané koncertem v Tel Avivu.      Byla teplá letní noc, vzduch se tetelil nad svítícími tyčinkami, které lidé drželi ve výšce jako zelené svíce. Během tři a půl hodiny dlouhého koncertu se na velkých obrazovkách ukazovaly překlady písní. Hebrejský text písně Who by Fire vypadal jako stránka z modlitební knihy. Hallelujah věnoval Leonard všem rodinám, které ztratily děti v konfliktu, a vyjádřil svůj obdiv k těm, kteří navzdory tomu odolali „sklonu podlehnout v srdci zoufalství, pomstě a nenávisti“. Když řekl posluchačům: „Nevíme, kdy se sem zase dostaneme,“ viditelně to na ně zapůsobilo. Při Leonardově věku cítili z jeho slov váhu loučení, kterou recenzenti vnímali i v jeho posledním albu a v jeho poslední sbírce básní. Když Leonard dozpíval poslední píseň, zvedl paže k nebi a promluvil hebrejsky – Áronův potomek Cohen dal davu v hebrejštině birkat kohanim, kněžské „Áronské požehnání“.      Vrátili se do Spojených států a před další fází turné bylo pár dnů volna, když se Leonard dozvěděl, že Raméš Balsekar je mrtvý. Jeho duchovní učitel zemřel ve věku dvaadevadesáti let 27. září 2009 ve svém bytě v Bombaji, kam Leonard tak často chodil na satsang. Koncertní rozvrh mu sice bránil trávit s ním čas, ale pořád si psali e-maily. Ratneš Mathur vzpomíná: „Těsně předtím, než zemřel, jsem s ním hovořil. Zmínil se, že si s Leonardem píše, a řekl, že je dobře, že zase vystupuje.“ Turné pokračovalo v polovině října. Teď měli před sebou dalších patnáct koncertů včetně návratu do New Yorku, kde vystupovali v Madison Square Garden.      Vypadalo to, že se minulost a současnost neustále mísí. Zatímco Leonard začal psát nové písně a zkoušet je na pódiu – první z nich byla Lullaby –, jeho nahrávací společnost znovu vydala dvě stará kompilační alba z různých období – Greatest Hits, známé také jako The Best of Leonard Cohen (1975) a The Essential Leonard Cohen (2002), a také jeho první tři studiová alba z konce šedesátých a počátku sedmdesátých let. Album Songs of Leonard Cohen vyšlo se dvěma starými písněmi, které byly vydány poprvé: Store Room a Blessed Is the Memory, které natočil během nahrávacích frekvencí v roce 1967 a skončily tehdy nepoužité.* Znovu vydané album Songs from a Room také obsahovalo dvě přidané písně – dosud nevydané verze Bird on the Wire a You Know Who I Am, nazvané Like a Bird a Nothing to One. Leonard je složil s Davidem Crosbym předtím, než natočil album produkované Bobem Johnstonem. Nově vydané album Songs of Love and Hate mělo jedinou bonusovou skladbu, jednu z mnoha počátečních verzí písně Dress Rehearsal Rag. I ten jediný bonus byl podle Leonarda příliš mnoho. Neměl tyhle přídavky rád a nesouhlasil s nimi. Byl toho názoru, že ničí celistvost původního alba, a vymínil si do budoucna, aby to nahrávací společnost už nedělala. Jedním z dalších momentů, kdy se překryla různá časová období Leonardovy tvorby, bylo vydání dvou nových živých CD a DVD jen několik týdnů po sobě. Deska Live in London byla nahrána v roce 2008 během Leonardova prvního triumfálního vystoupení v londýnské O2 aréně. Album a DVD Live at the Isle of Wight 1970 nabídlo nedávno znovuobjevené nahrávky a záznam z vystoupení v roce 1970. Možnost porovnat tyto dva Leonardovy britské koncerty a zjistit, jak koncerty na začátku a na konci jeho kariéry, je fascinující. Vystoupení pod širým nebem v roce 1970 se koná za časného rána a deštivého počasí před šesti sty tisíci lidí. Leonard – neoholený, opilý a oblečený v safari obleku – hraje na kytaru s doprovodem své malé kapely zvané Armáda. Je to spontánní, intenzivní a okouzlující výkon, a je neuvěřitelné, jakou intimitu dokázal Leonard v tak rozlehlém a nepřívětivém prostoru vytvořit. O čtyři desetiletí později hraje prošedivělý a střízlivý Leonard v elegantním obleku pod střechou arény na syntezátor s devítičlennou skupinou, koncert je naplánovaný a secvičený s přesností vojenské operace, ale i tak je nádherný. A Leonard opět dokáže ten rozlehlý a anonymní prostor změnit v místo tak malé a intimní, jako bychom byli v ložnici.      Leonardova sebejistota na pódiu stále rostla, takže během turné v roce 2009 ve Spojených státech vyrukoval na pódiu s dalšími premiérově uvedenými písněmi Feels So Good a The Darkness. Program koncertů se stále rozrůstal, teď už obnášel přes třicet písní. Dokonce i v So Long, Marianne přibyla další sloka. Leonard stále vybrušoval k dokonalosti své vystupování na pódiu – vyskakoval na něj, seskakoval z něj, poklekal, prováděl tanečky během písně The Future, ke kterým sestry Webbovy dávno přidaly synchronizované hvězdy. Listopadový koncert v aréně kalifornského San Jose byl posledním koncertem roku 2009 a mnozí v publiku předpokládali, že to bude i Leonardův definitivně poslední koncert. Ženám vzhlížejícím ze skládacích kovových židlí k pódiu zde poskytl Leonard kromě obvyklého plného servisu navíc i nasazenou „masku starce“ při písni I’m Your Man. Během nekonečných přídavků mu pak dámy házely na pódium součásti své intimní garderoby v žertovné nápodobě poct, které sklízel Tom Jones.      Od toho prvního malého vystoupení v divadle ve Frederictonu už utekl rok a půl a Leonard během turné oslavil čtyřiasedmdesáté a pětasedmdesáté narozeniny. Časopisy psaly o jeho koncertní šňůře jako o nejlepším turné roku 2008 i 2009, z obchodního i hudebního hlediska. Tyhle dva roky koncertování dohromady vynesly přes padesát milionů dolarů. Ty peníze samozřejmě neskončily všechny v Leonardově kapse – zabezpečit tak ohromné turné, skupinu a technický personál znamenalo obrovské výdaje. Ale jak řekl promotér Rob Hallett: „Myslím, že se dá s jistotou předpokládat, že zahrádka zase kvete.“ Leonard si vydělal víc, než o kolik předtím přišel. Teď by mohl všeho nechat, pověsit kytaru na zeď a v životě už nevlézt na pódium. Jenže koncerty pro něj už dávno přestaly být pouhou výdělečnou činností. Leonard tohle turné chtěl a možná i potřeboval. A kupodivu v době a v odvětví, které trvalému zájmu o cokoli příliš nepřálo, přízeň publika nijak neochabovala. Turné na rok 2010 už bylo naplánované, mělo začít v květnu v Evropě a pak vést napříč Austrálií, přesunout se do Kambodže a na Havaj a skončit vítězným kolečkem po Severní Americe.      Ale v tuhle chvíli měl Leonard tři a půl měsíce jen pro sebe. A to doslova – byl už zase sám. Snad sehrály roli ty dva roky ježdění po turné, kdy Leonard nebyl s Anjani, snad byl věkový rozdíl mezi padesátiletou ženou a pětasedmdesátiletým mužem větší, než mezi čtyřicetiletou a pětašedesátiletým – Leonard i Anjani byli natolik diskrétní, že to nijak nekomentovali. „Vztahy nejsou stojaté, mění se a rostou,“ říká Anjani, která zůstala Leonardovou blízkou přítelkyní a spolupracovnicí. „Nemá smysl, abychom vám já nebo on něco vysvětlovali. Bude lepší, když vám pošlu něco, co napsal. Jmenuje se to ‚Pořád přemýšlím o písni, kterou bude zpívat Anjani‘. V té básni je všechno, co je potřeba vědět o našem vztahu. Řekla jsem mu, že jsem plakala, když jsem to četla, a on odpověděl: ‚Taky jsem plakal.‘“   Přemýšlím pořád o písni Bude ji zpívat Anjani Bude o našich životech spolu Bude moc povrchní nebo moc vážná Ale nic mezi tím Napíšu slova A ona melodii Já ji nesvedu zazpívat Bude na mě moc vysoko Ona ji zazpívá krásně Já jí budu opravovat zpěv A ona mně zase slova Až bude lepší než krásná Pak ji budeme poslouchat Ne často Ne vždycky spolu Ale tu a tam Po zbytek našich životů   Leonarda těšilo být zase zpátky v Montrealu, šlapat s Mortem prosincovým sněhem do lahůdkářství na hlavní třídě pro pečivo a hovězí jazyk, který měl Mort odjakživa rád, dřív než róši, a poslouchat, jak si starý kamarád stěžuje na nové kavárny a butiky, které rostou v jejich staré čtvrti jako houby po dešti. „On a já jsme tu déle než většina lidí,“ říká Rosengarten. „Jsme staří dědci. Vypadá to, že tu teď Leonard tráví víc času.“ Leonard zase jednou uvažoval o tom, že by se mohl v Montrealu usadit. Rodné město se pro něj trochu změnilo, a to v jiném ohledu, než na jaký si stěžoval Mort: lidé ho poznávali, oslovovali ho na ulicích a v restauracích. To dříve nebývalo. Jako správní Kanaďané si při tom většinou počínali velice slušně a Leonard si také vypěstoval jisté únikové metody, například chodil na večeři už odpoledne, kdy v podnicích nikdo nebyl. Jedna konkrétní osoba, krásná mladá zpěvačka, která ho oslovila v parku a představila se mu jako NEeMA, se stala jeho chráněnkou – Leonard koprodukoval její album Watching You Think a nakreslil její portrét pro obal.      Ale pak ho to zase začalo lákat do Los Angeles, kde měl děti a vnoučata – a také róšiho. Ten ve věku sto tří let pořád ještě vedl své zenové centrum, kam Leonard pořád ještě chodil meditovat, pokud byl poblíž. Když toho roku turné procházelo Los Angeles, Leonard vzal několik členů kapely k róšimu na časně ranní lekci. Když skončila, róši podal Leonardovi láhev Wu Ťia Pchi, aby ji otevřel, takže se v osm hodin ráno všichni sesedli u skleničky učitelova oblíbeného likéru. Byla to jedna z vzácných chvilek, kdy se Leonard napil alkoholu. Na turné sice s oblibou míchal drinky členům kapely, ale pro sebe si dělal proteinové nápoje ze syrovátky s čokoládovou příchutí. Devadesát minut klidného času mezi zvukovou zkouškou a začátkem koncertu trávil rád meditacemi ve své šatně. Meditoval i na palubě letadel. Seděl se vzpřímenými zády, s pohledem upřeným do země a s rukama složenýma dlaněmi vzhůru v klíně. Byl rád, že si může bez obav dovolit usnout. Uličkou tu nechodil žádný mnich s holí, který by ho dobře mířenou ranou probral k vědomí.      Od doby, kdy vedl život mnicha, už uplynulo deset let, ale i v téhle stejně nečekané (a pro samotného Leonarda snad ještě nečekanější) inkarnaci tvrdě pracujícího muzikanta zapřaženého v hudebním byznysu bylo možné nalézt mnohé paralely. Jednou z nich bylo to, že čas přecházel do jakéhosi podivného bezčasí. Leonardův život se rozplýval do šmouhy jasně daných aktivit, v níž nejen dny, ale i roky nerozlišitelně splývaly jeden s druhým. Nové desetiletí pro něj začalo s Hallelujah v čele žebříčků nejstahovanějších písní na iTunes roku 2010. Tentokrát to byla verze nazpívaná Justinem Timberlakem a Mattem Morrisem pro dobročinný televizní pořad Naděje pro Haiti. Leonard také obdržel první ocenění z letošního přídělu – v lednu dostal cenu Grammy za celoživotní zásluhy. „Nikdy by mě nenapadlo, že dostanu cenu Grammy,“ řekl ve svém děkovném proslovu. „Vlastně mě vždycky dojímalo, jak skromný je zájem Akademie o mou práci.“ (Jeho jedinou nahrávkou, které si Akademie zjevně vážila, byla recitace písňového textu jeho někdejší milenky Joni Mitchellové na albu, které na její počest vytvořil Herbie Hancock – toto album si vysloužilo cenu Grammy.) Ale Amerika dělala vše pro to, aby dohnala ztracený čas, pokud jde o docenění Leonardova díla. Kanadský konzulát v Los Angeles uspořádal na počest Kanaďanů oceněných Grammy oslavu, na které pronesl Leonard chválu své vlasti. „Můj pradědeček Lazarus Cohen přišel do Kanady v roce 1869 – do okresu Glengarry, do městečka Maberly. Můj předek, který dorazil do Kanady před sto čtyřiceti lety, se zde setkal s velkou pohostinností. Chci za to poděkovat této zemi, Kanadě, která nám umožnila žít, pracovat a prospívat v místě tak odlišném od všech ostatních na světě.“ * V září 2009 vyšlo také album k poctě Leonarda Cohena Songs of Leonard Cohen, které natočil rockový muzikant Beck se svými přáteli, mimo jiné s Devendrou Banhartem.   Z anglického originálu I’m Your Man, vydaného nakladatelstvím McClelland & Stewart v Torontu roku 2012, přeložil Pavel Pokorný. 520 stran. Nakladatelství Prostor 2020. První vydání.   Sylvie Simmonsová patří mezi nejvýznamnější soudobé hudební žurnalisty. Pochází z Londýna, na konci sedmdesátých let se přestěhovala do Los Angeles a začala psát o rockové hudbě pro časopisy Sounds, Creem, Rolling Stone, Music Life, Kerrang! a Q. Věnuje se beletrii i literatuře faktu, mezi její knihy patří životopis Serge Gainsbourga A Fistful of Gitanes (2001, Hrst gitanek) či sbírka povídek Too Weird For Ziggy (2004, Moc divná pro Ziggyho). Pobývala v Anglii, ve Spojených státech a ve Francii, nyní žije v San Franciscu, kde píše pro časopis MOJO a hraje na ukulele. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-08-02 08:26:22

Oliver Sacks: Vše je na svém místě. První lásky a poslední příběhy (ukázka z knihy)

Sbírka různorodých esejů, která je oslavou lidské zvědavosti. Přední světový neurolog Oliver Sacks v ní nahlíží z různých úhlů na svůj život a vzpomíná zejména na to, co jej nejvíc ovlivnilo. Přibližuje své dětství, kdy se poprvé zamiloval do sodíku, draslíku a chlóru a začal provádět první pokusy (někdy ne zcela povedené, jak dokazovala exploze sklenic se špatně zakonzervovanými kvasícími sépiemi), získává první zkušenosti se čtením a knihovnami (knihovna v rodném domě byla jeho nejoblíbenější místností, soupeřila pouze s chemickou laboratoří) a muzei (jednou strávil celou noc v síni fosilních bezobratlých), z nichž se stala celoživotní láska. Autor připomíná některé zajímavé klinické případy ze své praxe, jako byla návštěva odlehlé osady mennonitů, kde se vyskytuje neobvyklý počet tourettiků s různými tiky, nebo epidemii spavého onemocnění se „zastavenými“ pacienty. Popisuje, jak tyto poruchy povětšinou odrážejí pomalu nastávající změny v mozku, kdy dochází k rozrušení samotných základů vědomí a jáství a ke krátkodobému či trvalému pocítění nicoty. Zmiňuje stigma a nepochopení, které takovéto a podobné choroby stále obklopuje, a dotýká se samotného pojetí medicíny, kdy se lékařské techniky a postupy sice změnily, lidský prožitek však nikoli.   Ukázka z knihy: CHLAD V roce 1957 jsem se coby medik setkal během praxe u Richarda Ashera s jeho pacientem „strýčkem Tobym“. Byl jsem tou prazvláštní směsicí faktů a smyšlenek fascinován. Doktor Asher občas říkal, že je to hotový Rip van Winkle. Často se mi tento případ v živých barvách vybavoval, když jsme v roce 1969 „probudili“ naše postencefalitické pacienty, a podvědomě mě pronásledoval celé roky.       Doktora Ashera tenkrát v rámci lékařské služby do domu přivolali k nemocnému děvčátku. Když s rodiči probíral léčbu, všiml si v koutu tiché, nehybné postavy.       „Kdo je to?“ zeptal se.      „Strýček Toby. Už sedm let se téměř nehýbe.“      Stal se nenáročným „příslušenstvím“ domu. Zprvu se jeho pohyby zpomalovaly jen velmi pozvolna a rodina si toho ani nevšimla. Ovšem když se posléze strýčkova kondice začala zhoršovat výrazněji, všichni to jednoduše akceptovali, což je dosti s podivem. Denně jej krmili a dávali mu napít, otáčeli jej a čas od času umyli a upravili. Opravdu s ním nebyly žádné potíže, byl zkrátka součástí inventáře. Většina návštěv si ho nikdy ani nevšimla. Jen tiše a klidně seděl v rohu. Rodina jej neměla za nemocného, prostě se „zastavil“.       Doktor Asher na tu bledou postavu promluvil. Neodpověděla ani jinak nezareagovala. Vzal strýčka Tobyho za ruku, aby mu změřil pulz. Byla studená skoro jako ruka nebožtíka. Pulz však nahmatal – slabý a pomalý. Žil, jen zjevně jaksi podivně ustrnul, jako by zmrzl.       Hovor se členy rodiny byl zvláštní a znepokojivý. O strýčka Tobyho neměli kupodivu výraznější obavy, a přesto o něj láskyplně a se vší důstojností pečovali. Zjevně se jeho stavu postupně přizpůsobovali, jak tomu ostatně u zákeřných a neznatelných změn bývá. Když s nimi však doktor Asher promluvil a navrhl, že strýčka vezme do nemocnice, souhlasili.       A tak se strýček Toby dostal do nemocnice na speciálně vybavenou jednotku metabolické péče, kde jsem se s ním setkal. Teplotu mu nebylo možné změřit běžným klinickým teploměrem, ale musel se přinést speciální teploměr určený pro podchlazené jedince. Naměřil 20 °C, o šestnáct stupňů méně, než je spodní hranice průměrného rozmezí normální tělesné teploty. Okamžitě vzniklo podezření, které testy také potvrdily: strýčku Tobymu prakticky nefungovala štítná žláza a metabolismus klesl téměř na nulu. S takřka nefungující štítnou žlázou, bez metabolického stimulátoru nebo „ohně“, upadl do hlubokého hypotyreózního (či myxedémového) kómatu: žil a nežil, jako by jej jen uložili do chladírny.       Bylo jasné, co je třeba udělat, nešlo o žádný komplikovaný medicínský problém. Musíme mu pouze dodat hormon štítné žlázy tyroxin a pak přijde k sobě. Toto zahřívání, rozdmýchávání metabolického ohně, však bylo třeba provádět velmi opatrně a pozvolna. Jeho tělesné funkce a orgány se již totiž sníženému metabolismu přizpůsobily, a kdybychom jej stimulovali příliš rychle, mohly by nastat komplikace v podobě srdečních a jiných obtíží. Začali jsme mu tedy pomalu, velmi pomalu, dávat tyroxin a on se poznenáhlu rozehříval...       Uplynul týden. Nic nového jsme nepozorovali, ačkoli teplota mu vystoupala na 22,2 °C. Teprve třetí týden, při hodnotách notně přes 26,7 stupňů, se začal hýbat... a mluvit. Hlas měl velmi hluboký, chraplavý a hovořil nesmírně pomalu – znělo to jako gramofonová deska puštěná rychlostí jedné otáčky za minutu. (Ochraptění bylo zčásti vinou myxedému hlasivek.) Také končetiny měl v důsledku otoku ztuhlé, avšak díky fyzioterapii i tomu, že je více používal, byly stále ohebnější a pružnější. Po měsíci byl už strýček Toby docela „probuzený“, byť měl stále nízkou teplotu a pohyboval se a hovořil ještě pomalu. Byl čilý, vnímal a dělal si starosti.       „Co se to děje,“ ptal se. „Proč jsem v nemocnici? Jsem snad nemocný?“ My jsme zase chtěli vědět, jak se cítí. „Bylo mi tak nějak zima, byl jsem tak nějak ospalý, zpomalený, však to znáte.“       „Ale, pane Oakinsi,“ vyptávali jsme se dál – „strýček Toby“ jsme mu říkali jen mezi sebou –, „co se dělo mezi tím, kdy vám byla zima, cítil jste se zpomalený, a okamžikem, kdy jste zjistil, že jste tady?“       „Nic moc,“ odpověděl. „Nic, o čem bych věděl. Asi mi muselo být hodně špatně, musel jsem omdlít a rodina mě přivezla.“       „A jak dlouho jste byl v bezvědomí?“ ptali jsme se neutrálním tónem.       „Jak dlouho? Den, dva? Déle to být nemohlo. Moje rodina by mě určitě přivezla.“       Zvědavě a soustředěně si prohlížel naše tváře.      „To je všechno, nic víc k tomu nemáte, něco neobvyklého?“      „Ne, nic,“ ujistili jsme ho a spěšně odešli.   {loadmodule mod_tags_similar,Související} PAN OAKINS jak se zdá netušil, že už uběhl nějaký čas, rozhodně ne tak dlouhá doba, leda snad, že bychom ho nepochopili správně. Cítil se zvláštně. Teď mu bylo lépe – jednoduše nic víc. Mohl tomu skutečně věřit?       Ano, mohl, jak se nám potvrdilo později téhož dne. Vyhledala nás zástupkyně vrchní sestry. Byla poněkud znepokojená. „Je momentálně dost čilý,“ hlásila. „Chce si opravdu povídat – vypráví o svých kamarádech, práci. O Clementu Attleem, králově nemoci, ‚nové‘ státní zdravotní službě a tak dál. Zjevně si myslí, že je rok 1950.“       Strýček Toby jakožto osoba, vědomá bytost, se zpomaloval, až se zastavil, jako by pozvolna upadl do kómatu. Na nehorázně dlouho byl „pryč“, „nepřítomný“. Nespal, nebyl v transu, jen jaksi hluboko ponořený a teď, když se vynořil, na nic ze všech těch let si nevzpomínal. Nebyla to amnézie, ani „dezorientace“. Vyšší mozkové funkce, jeho mysl, byly sedm let „vypnuté“.       Jak bude reagovat, až se dozví, že ztratil sedm let života, a to, co ho bavilo, co pro něj bylo důležité a co mu bylo drahé, je nenávratně pryč, že již není současníkem, ale kusem minulosti, přežitkem, podivně zakonzervovanou fosilií?       Ať to bylo dobře nebo ne, rozhodli jsme se pro taktiku vytáček (a nejen vytáček, ale přímo balamucení). Plánovali jsme to samozřejmě pouze jako dočasné opatření, dokud nebude fyzicky a psychicky dostatečně silný, aby se se stavem věcí vyrovnal a přestál ten silný šok.       Ošetřující personál se tedy nijak nesnažil vyvést jej z přesvědčení, že se píše rok 1950. Bedlivě jsme se kontrolovali, abychom něco neprozradili. Zakázali jsme si veškeré nenucené rozhovory a strýčka Tobyho jsme zahrnovali tiskem z roku 1950. Dychtivě vše četl, ačkoli čas od času vyjádřil překvapení nad naší neinformovaností o „novinkách“ a také nad ostudným stavem novin – byly zažloutlé a rozpadaly se.       Teď – po šesti týdnech – měl tělesnou teplotu téměř v normě. Vypadal fit a zdravý a na svůj věk výrazně mladší.       A v tu chvíli přišla poslední ironie osudu. Začal kašlat, plival krev, měl masivní hemoptýzu. Rentgen ukázal na plicích útvar a bronchoskopie odhalila velmi zhoubný, rychle rostoucí malobuněčný karcinom. Podařilo se nám najít staré rentgenové snímky z rutinního vyšetření z roku 1950 a nádor jsme na nich objevili – byl malý a nikdo si jej tenkrát nevšiml. Takové vysoce zhoubné, agresivní nádory obvykle rychle rostou a doba dožití je v řádu měsíců – strýček Toby ho měl však už sedm let. Karcinom i celý organismus se patrně chladem zastavily. Jak se pacient prohříval, nádor se zuřivě rozběsnil a pan Oakins skonal o pár dnů později během záchvatu kašle.       Rodina jej nechala klesnout do chladu, což mu zachránilo život. My jsme jej rozehřáli a následkem toho zemřel.    Oliver Sacks (1933, Londýn – 2015, New York) byl britský neurolog. Pocházel z lékařské a vědecké rodiny, vystudoval medicínu na Oxfordu. Od roku 1965 žil v New Yorku, kde se věnoval soukromé klinické praxi zaměřené zejména na pacienty s neurologickými a psychiatrickými poruchami.Po mnohaletém působení na Al­bert Einstein College of Medicine a Kolumbijské univerzitě působil jako klinický profesor neurologie na Langone Medical Centre při Newyorské univerzitě. Za svou odbornou práci získal řadu významných světových ocenění a jeho knihy byly přeloženy do mnoha jazyků. Často přispíval do časopisů The New Yorker a The New York Review of Books a mnoha dalších periodik. Byl členem Královské lékařské koleje, Americké akademie umění a literatury a Americké akademie umění a věd. Z četné literární činnosti Olivera Sackse lze uvést například tituly Migrai­ne, 1970 (Migréna, 2012); knihu o skupině pacientů, kteří přežili pandemii spavé nemoci, Awakenings, 1973 (Probouzení, 2010); autobiografické pojednání o nemoci z pohledu pacienta, A Leg to Stand On, 1984 (Na čem si stojím…, 1997); sbírky neurologických kazuistik, The Man Who Mistook His Wife for a Hat, 1985 (Muž, který si pletl manželku s kloboukem, 1993), a An Anthropologist on Mars, 1995 (Antropoložka na Marsu, 1997); studii o vlivu hudby Musicophilia, 2007 (česky se stejnojmenným názvem, 2009), autobiografii On the Move, 2015 (Na cestě, 2016) či posmrtně vydané soubory esejů Gratitude, 2015 (Vděčnost, 2016) a The River of Consciousness, 2017 (Řeka vědomí, 2018).   Dybbuk, 2019, z angličtiny přeložila Dana Balatková, vázaná, 224 stran.

Čas načtení: 2024-03-06 11:00:01

Manžele popravili za špionáž proti USA. Další špion se ukryl v Československu

Odsouzení manželů Rosenbergových bylo pokračováním událostí, které odstartovalo zatčení britského fyzika Klause Fuchse ve Velké Británii v únoru 1950. Britské úřady s pomocí amerického Federálního úřadu pro vyšetřování shromáždily důkazy, že Klaus Fuchs, který během druhé světové války pracoval na vývoji atomové bomby v Anglii i ve Spojených státech, předal přísně tajné informace Sovětskému svazu. Fuchs téměř okamžitě přiznal svou roli a poskytl další podrobnosti. Fuchs označil své společníky Podle serveru history.com Klaus Fuchs přiznal, že Američan Harry Gold sloužil jako kurýr pro sovětské agenty, kterým Fuchs své informace předával. Americké úřady na základě výpovědi zatkly Golda, který poté ukázal prstem na Davida Greenglasse. Šlo o mladého muže, který pracoval v laboratoři, kde byla vyvinuta atomová bomba. Gold tvrdil, že Greenglass byl ještě více zapojen do špionáže než Fuchs. Po zatčení se Greenglass ochotně přiznal a poté obvinil svou sestru a švagra Ethel a Julia Rosenbergovy, že byli špioni, kteří celou operaci řídili. Ethel i Julius měli silné levicové sklony a na přelomu třicátých a čtyřicátých let dvacátého století se ve Spojených státech intenzivně angažovali v pracovních a politických otázkách. Julius byl zatčen v červenci a Ethel v srpnu 1950. Plukovník František Altman: Pilotem Winstona Churchilla i Jana Masaryka Číst více Tajemství atomové bomby Američané nedokázali ochránit V roce 1949 obdržela FBI informaci, že tajemství atomové bomby bylo vyzrazeno. Vyšetřování ukázalo mimo jiné na Julia Rosenberga a jeho manželku Ethel. V roce 1950 byli zatčeni FBI. Během procesu v roce 1951 vláda Rosenbergovy obvinila, že přesvědčili Ethelina bratra Davida Greenglasse, strojníka z Los Alamos National Laboratories v Novém Mexiku, abych jim a třetí osobě – ​​Harrymu Goldovi – poskytl informace o jaderných zbraních. Hlavní důkazy proti manželům Rosenbergovým poskytl právě Greenglass a jeho manželka. Rosenbergovi byli odsouzeni za špionáž pro Sovětský svaz. Harry Gold dostal 30 let vězení, stejně jako Morton Sobell, spoluobžalovaný v procesu. Proces v době mccarthismu Proces s Rosenbergovými se odehrál v době velké úzkosti vyvolané studenou válkou, mccarthismem a rudým strašením. Případ byl kontroverzní, protože mnoho lidí věřilo, že uprostřed silné antikomunistické politické atmosféry pro ně nebylo možné dosáhnout spravedlivého soudu. Podle současných standardů byl proces pozoruhodně rychlý. Začalo to 6. března a porota oba usvědčila ze spiknutí za účelem spáchání špionáže do 29. března. Rosenbergovým nepomohla ani obhajoba, kterou v té době mnozí označili za nekompetentní. Svědectví, které rozhodlo Škodlivější však bylo především svědectví Greenglasse a Golda. Ti prohlásili, že Julius Rosenberg uspořádal schůzku, během níž Greenglass předal Goldovi plány na atomovou bombu. Gold podpořil Greenglassovo obvinění a připustil, že pak plány předal sovětskému agentovi. Toto svědectví zpečetilo Juliův osud, a přestože existovalo jen málo důkazů, které by Ethel přímo spojovaly se zločinem, žalobci tvrdili, že ona byla mozkem celého plánu. Porota oba shledala vinnými. O pár dní později byli odsouzeni k smrti. Byli popraveni 19. června 1953 ve věznici Sing Sing v New Yorku. Oba trvali na své nevině až dokonce. Společenský lynč soudců za mírné trestání znásilnění nemá reálný důvod Číst více Bylo to selhání tajných služeb srovnatelné s 11. zářím Později Národní komise pro teroristické útoky na Spojené státy, také známá jako Komise 11. září, dospěla k závěru, že tehdy došlo k podobnému selhání jako v případě vojenské a průmyslové špionáže na konci čtyřicátých let devatenáctého století. Steven Usdin ve svém článku „Sledování méně známých společníků Julia Rosenberga“ dovozuje, že tehdy došlo k selhání tajných služeb, které způsobilo, že Amerika byla zranitelná vůči útoku. Americké tajné služby neměly dostatečnou představivost. FBI sice identifikovala komunisty, kteří drželi citlivé pozice ve vládě, včetně pracovních míst, která umožňovala rutinní přístup k utajovaným vojenským informacím, ale úřad a armáda jednaly s komunisty jako s potenciálními podvratníky, nikoli jako možnými špiony Sovětského svazu. Docházelo také k nedostatečné koordinaci mezi jednotlivými státními složkami. Případ Rosenbergových se týkal zhroucení komunikace, především mezi armádou a FBI na jedné straně a civilními dodavateli obrany na straně druhé. Do Sovětského svazu uniklo obrovské množství dat o vysoce citlivých technologiích. K tomu by nedošlo, kdyby kontrarozvědky měly představivost o masivní sovětské špionáži proti průmyslovým cílům. Rosenbergův spolupracovník Joel Barr se ukryl v Československu Manželé Rosenbergovi nebyli rozhodně jediní, kteří se věnovali špionáži pro Sovětský svaz. Jedním ze spolupracovníků Rosenberga byl i Joel Barr. Ten byl zaměstnancem soukromé společnosti Western Electric, která se zabývala technologickými dodávkami pro armádu. Joel Barr tak mohl Sovětům předat mnoho informací o amerických technologiích. Ve svém bytě v Greenwich Village se svými komplici zkopírovali a předali sovětskému zpravodajství více než 9 000 stran tajných dokumentů týkajících se přes 100 zbrojních programů z období druhé světové války. V době zatýkání se Barr nacházel v Paříži. Den poté, co bylo Greenglassovo zatčení oznámeno v novinách, poslali Sověti Barra z Paříže do Prahy. Při jeho příchodu do Prahy KGB Barrovi vytvořila novou identitu. Na další čtyři desetiletí byl známý jako „Joseph Berg“, syn židovských přistěhovalců z Jižní Afriky. I když se ale nacházel ve spřátelené zemi, Rusové se nadále chovali, jako by se Barr nacházel v nepřátelském prostředí, a scházeli se s ním tajně a drželi české úřady v nevědomosti o jeho skutečné identitě. Manželka patrně o špionáži věděla, ale nepodílela se na ní Až v roce 2008 jeden ze spoluobviněných přiznal, že spolu s Juliem Rosenbergem ukradli tajné dokumenty týkající se amerického jaderného programu a předali je Sovětům. Na základě této výpovědi připustili vinu otce i jeho dva synové Michael a Robert Rosenbergovi (používají jméno adoptivních rodičů Meeropol), kteří se do té doby snažili prokázat nevinu rodičů. Vyšlo také najevo, že Ethel Rosenbergová o manželově špionážní činnosti nejspíš věděla, ale aktivně se na ní nepodílela. Potvrdilo se tak, že u ní byl trest smrti zřejmě více než sporným. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Hitlerův špičkový špion. Chtěl zavraždit svého vůdce

Čas načtení: 2024-06-12 07:00:01

Návrat Jastrabana do seriálu Ulice? Má jít o peníze a stojí za tím i Krbová

Sedmnáct let vydržel Adrian Jastraban v seriálu Ulice, jako jeden z mála byl v nekonečné sáze od samého začátku. Jeho odchod byl náhlý a podle všeho na popud samotného herce. „Bedřich si potřebuje trochu odpočinout, dát si pauzu. A já chtěl změnu,“ řekl Adrian Jastraban před dvěma roky. Jenže člověk míní a věci se často mění. Herec měl sice další projekty, nudou tedy rozhodně netrpěl, ale nekonečný seriál má řadu výhod. Bedřich neumřel a může se vrátit Jednou z těch hlavních je stálý příjem. Tedy samozřejmě v případě, že patříte mezi alespoň průměrně obsazované herce. Což Jastraban byl. „Peníze jsou velké lákadlo. A v minulosti už zvrátily rozhodnutí celé řady lidí. Takže ano, za mě je návrat Bedřicha Lišky velmi reálný,“ usmíval se Pavel Rousek s tím, že například Rudolf Hrušínský coby Vlastimil Pešek si svého času přišel zhruba na 104 tisíc korun měsíčně. Boj na Nově! Borhyová může skončit, nahradí ji Perkausová? Číst více Návratu Adriana Jastrabana do Ulice nahrává ještě další skutečnost. Scenáristé totiž nenechali jeho postavu zemřít, což je samozřejmě první předpoklad k tomu, že se s hercem může do budoucna počítat. A ještě důležitější je, že v poslední době je jméno Bedřich Liška v Ulici velmi frekventované. Minulý týden například jeho kamarád Miloš (Jiří Štrébl) a syn František (Matyáš Valenta) vyrazili za Bedřichem do Opavy, kde bydlí, aby s ním oslavili narozeniny. Hodně lidí si tak myslí, že si scenáristé dělají půdu pro to, aby se Jastraban brzy ukázal na scéně. „Dávalo by to smysl a upřímně řečeno si to myslím také. Proč jinak udržovat jeho dějovou linku, proč ho zmínit několikrát do týdne? Nedávalo by mi to logiku. Navíc není tajemství, že u diváků byl Bedřich Liška velmi oblíbený.“ Spojuje je silné pouto A je tu ještě jeden důležitý aspekt. Jastraban měl za seriálovou manželku Ljubu Krbovou. Sice se rozvedli, ale nakonec zůstali přáteli. A právě tihle dva k sobě mají silné pouto. Vždyť spolu například řádili v Divadle Metro v komedii Miluji tě, tak se měj, spojují je i další projekty. „Mezi herci samozřejmě přátelství vznikají. Tihle dva jsou toho důkazem. Věřím i tomu, že paní Krbová si Jastrabanův návrat tak trochu vydupala, lépe řečeno se přimluvila. A jelikož je také v Ulici od začátku, její slovo může mít váhu.“ Strůjce Osvětimi Rudolf Höss byl dokonalý manžel, děti miloval. Vilu postavil hned vedle tábora Číst více Uvidíme, jestli a případně kdy se předpovědi některých odborníků a přání televizních diváků vyplní. Každopádně je jasné, že Adrian Jastraban by Ulici zase „rozsvítil“. Tím spíš když například Jaroslava Obermaierová dostane méně prostoru. „Myslím si, že za pár měsíců skončí definitivně. Počkejme si,“ dodal pro Čtidoma.cz Rousek. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Kristýna Ryška má problém: Jde o to, že ze Zlaté labutě šla rovnou do Jedné rodiny.

Čas načtení: 2024-07-01 05:35:00

Gesto Williama vhání slzy do očí. Tohle udělal pro nemocnou Kate

Princ William při nedávné oficiální návštěvě uctil svou nemocnou manželku Kate. Udělal pro ni nenápadné, ale citlivé gesto, kterého si odborníci všimli. Ukázal tak, že i když s ním Kate nemůže být, stále na ni myslí.

Čas načtení: 2024-07-16 16:00:01

Maminka Carmen Mayerovou prosila, ať si Kostku nebere. Pravý otec jí zemřel v zajetí

Už dětství Carmen Mayerové naznačilo, že nepůjde po prošlapané cestičce. Svého biologického otce nikdy nepoznala. Její maminka, temperamentní Španělka původem z Mallorky, se totiž zamilovala do německého důstojníka, s nímž měla dvě holčičky – Aidu a právě Carmen. Jenže voják skončil jako zajatec v Jugoslávii, kde podle všeho zemřel. „To vše se ale už dělo v době, kdy byla maminka budoucí herečky vdaná za malíře Karla Mayera. Právě on ji přivedl do Trutnova, odkud mu paní Antonie utekla za zmíněným důstojníkem,“ vysvětloval pro Čtidoma.cz Rousek. Ovšem Mayer se ukázal jako ryzí charakter, protože manželku i s nemanželskými dcerami opět vzal k sobě a dívenky přijal za své. Mayerová se sice později dozvěděla pravdu, jedinému otci, kterého kdy poznala, však nikdy neprozradila, že ji zná. „Nechtěla, aby si myslel, že ho má třeba o něco méně ráda, protože není ‚pravý‘ táta.“ Hybnerová z Ulice je jako buldozer, chlapy válcuje. Trauma jí způsobil otec i manžel Číst více Rozvod a osudová láska Mayerová zůstala po válce v Československu, chtěla studovat, ale soudruzi byli proti, kádrový profil ji tedy „nahnal“ do náruče herectví. V divadle v Hradci Králové se seznámila s Maxmiliánem Hornyšem, měli spolu dceru Kateřinu. „Byl mnohem starší, navíc ji podváděl. Takže se rozvedli a herečka se vydala do Prahy, kde ‚zakotvila‘ v Městských divadlech pražských. A pomalu nadcházel čas, aby se dala dohromady s panem Kostkou,“ usmíval se Rousek. Poprvé se viděli ve Zlíně, ale žádná láska na první pohled se nekonala. Až právě v Městských divadlech pražských. Začali spolu chodit, pak i žít, což ale nebylo vůbec snadné. Její dcera si musela zvykat, navíc Kostka do vztahu přišel se dvěma dcerami. „Jeho první žena totiž zemřela při tragické autonehodě. Pan Kostka se o holky staral.“  Oba herci se všemožně snažili, aby vytvořili fungující rodinu. Problém byl ale třeba i v tom, že obě babičky dělaly mezi dětmi rozdíly, neměřily všem stejným metrem, nenosily všem stejné dárky. „Jediný, kdo se prý choval normálně, byl Jiří Kostka. Byl to pravý muž, gentleman, který věděl, jak alespoň trochu pomoci,“ uvažoval Rousek. Návod na spokojené manželství? To ne Možná by hodně lidí čekalo, že se Petr Kostka a Carmen Mayerová vezmou při první možné příležitosti. Tak to ale nebylo, svatba se konala až v roce 1972. Navzdory tomu, že maminka Carmen Mayerové, v té době už slavné herečky, byla zásadně proti tomu, aby se brali. „Možná v sobě měla blok, věděla, jak může být manželství zrádné. Navíc Kostka měl dvě děti, všechno bylo takové složité. A paní Carmen už jednou vdaná byla a víme, jak to dopadlo.“ Babiš chce definitivně zničit okamurovce. Se sociální demokracií se mu to povedlo Číst více Každopádně „do toho“ šli a nikdy nelitovali. Mnohokrát čelili dotazům, jak na fungující manželství, jak to udělat, aby klapalo. Herečka ale vždy říkala, že žádný návod nemá. „Důležité je mít respekt,“ uváděla s úsměvem a dodala, že ji manžel nikdy nezklamal, protože je rovný a čistý chlap. Z jejich čtyř dětí se do herectví pustila pouze Tereza Kostková. „Už mnohokrát potvrdila, že po nich má obrovský talent. Rozhodně svému jménu nedělá ostudu. Pěkné je i to, že slavní rodiče pro ni nikdy nechtěli žádnou protekci. Spíš naopak, trvali na tom, aby se prosadila sama. Snad i díky tomu je také úžasnou herečkou,“ doplnil pro Čtidoma.cz Rousek. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Zuzana Bydžovská se Etzlerovi za zradu krutě pomstila.

Čas načtení: 2024-12-08 19:40:00

Aleš Háma ukázal rodinu: Do společnosti vyvedl manželku i mladšího syna. Mikuláš jako by mu z oka vypadl

Moderátor Aleš Háma po delší době ukázal svou rodinu. Okouzlující manželku Gabrielu a mladšího syna Mikuláše vyvedl do společnosti při příležitosti semifinále StarDance. Náramně jim to seklo a zjevně se i skvěle bavili.

Čas načtení: 2024-12-15 05:56:00

Jude Law při odhalení hvězdy na chodníku slávy velmi vzácně ukázal část rodiny. Teď už má sedm dětí se čtyřmi ženami!

Hollywoodský krasavec je plodný nejen ve své filmové kariéře, ale i v soukromém životě. Má sedm dětí a není jisté, jestli ještě nepřibyde další. Dva dospělé potomky a mladší manželku teď výjimečně ukázal u příležitosti odhalení své hvězdy na chodníku slávy.

Čas načtení: 2019-01-31 09:38:05

Jaké slevy na dani si můžete uplatnit?

Pokud jste zaměstnaní, můžete požádat svého zaměstnavatele o roční zúčtování daně a to do 15. 2. 2019.  V opačném případě, pokud jste měli zdanitelné příjmy, máte povinnost podat daňové přiznání. Dnes si řekneme,  jaké slevy na dani můžete uplatnit a za jakých podmínek. 1. Základní sleva na poplatníka Nárok na daňovou slevu na poplatníka mají všichni daňoví poplatníci. Díky uplatnění základní daňové slevy se přímo snižuje daň z příjmu. Nízké příjmy tak často znamenají minimální nebo dokonce nulovou daň z příjmu. Zaměstnanci mohou daňovou slevu na poplatníka uplatnit pouze u zaměstnavatele, u kterého podepíší prohlášení k dani. Slevu na poplatníka lze uplatit i pouze pro příjmy z nájmu dle § 9 zákona o dani z příjmu nebo ostatní příjmy dle § 10 zákona o dani z příjmu. Při uplatnění daňové slevy na poplatníka nemůže vzniknout nárok na daňový bonus, jako tomu může být při uplatnění daňového zvýhodnění na děti. Sleva na poplatníka snižuje daň z příjmu maximálně do nuly. Roční maximální částka slevy je 24 840Kč. 2. Sleva na manžela/manželku  Nárok na daňovou slevu na manželku má manžel, jestliže rozhodné vlastní příjmy manželky za rok 2017 nepřesáhly 68 000 Kč. Daňová sleva na manželku činí 24 840Kč,pokud je manželka držitelkou průkazu ZTP/P, tak se uplatňuje dvojnásobně vysoká daňová sleva. 3. Základní/rozšířená sleva na invalitidu  Základní sleva na invaliditu činí 2 520Kč, rozšířená sleva na invaliditu činí 5040Kč ročně V případě změny nároku (zvýšení na třetí stupeň nebo snížení z třetího stupně na druhý) rozhoduje oprávněnost k prvnímu dni měsíce, ve kterém byl vyplácen. Nárok na slevu se uplatňuje kopií výměru o přiznání důchodu a potvrzením o výplatě důchodu od ČSSZ, případně při souběhu invalidního a starobního důchodu potvrzením správce daně. 4. Sleva na držiteli průkazu ZTP/P, je-li poplatníkovi přiznán nárok na průkaz ZTP/P Částka činí 16 140Kč za rok. 5. Sleva na studenta Studenti do 26 let mají nárok na daňovou slevu na studenta ve výši 4 020 Kč za celý kalendářní rok. Nárok na slevu na studenta mají i podnikající studenti. Je potřeba doručit potvrzení o studiu od školy. Naposledy je možné slevu na studenta uplatnit za měsíc, kdy se dosáhne věku 26 let. 6. Sleva za umístění dítěte Školkovné je sleva na dani, kterou může uplatnit jeden z rodičů při umístění dítěte v předškolním zařízení. Výše školkovného je rovna minimální mzdě tzn. za rok 2018 částka 12.200Kč . Jedná se o slevu přímo na dani, takže snižuje přímo vypočtenou daň z příjmu a ne jen daňový náklad.

Čas načtení: 2024-08-30 12:13:58

Muž se pokusil obvinit svou odcizenou manželku zasazením konopí do jejího auta. Chtěl ji dostat do cely smrti

Singapur – Muž ze Singapuru, který se pokusil na svou odloučenou manželku hodit marihuanu, kterou jí podstrčil do auta, byl odsouzen k téměř čtyřem letům vězení. Sedmatřicetiletý Tan Xianglong nastražil mezi zadní sedadla spolujezdce v autě své ženy více než půl kilogramu konopí v domnění, že to stačí na trest smrti za obchodování s drogami. […] The post Muž se pokusil obvinit svou odcizenou manželku zasazením konopí do jejího auta. Chtěl ji dostat do cely smrti first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2025-06-28 15:21:57

Záruční list a Reklamační řád na manželku

  Záruční list a Reklamační řád pro Výrobek: DCERA, model: DOKONALÁ v1.0 Dodavatel: Konsorcium „Máma, s.r.o.“ (dále jen „Dodavatel“) Odběratel: Zeť, koncový uživatel (dále jen „Uživatel“) Datum předání do užívání (den svatby): _________________________ Článek I. – Záruční lhůta (záruční list na manželku) Záruční lhůta je poskytována po dobu trvání manželství, […] The post Záruční list a Reklamační řád na manželku appeared first on Blog ZaRohem.cz.

Čas načtení: 2025-07-13 16:26:57

Muž zapomněl manželku na dálnici a uvědomil si to až po 300 kilometrech

Ve Francii se odehrál kuriózní incident, který pobavil i překvapil místní úřady. (Foto: Flickr) Šestašedesátiletý muž nechal svou manželku na odpočívadle u dálnice a... Článek Muž zapomněl manželku na dálnici a uvědomil si to až po 300 kilometrech se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-02-16 11:00:01

Zasvětil Markoviče do myšlení sadistů. Vrah Tekverk se přišel udat sám

Vladimír Tekverk se vracel z práce domů. Bylo chvíli před půlnocí, když jeho pozornost upoutala mladičká dívka. V autobuse, ve kterém jel, byla kromě něho jediná. Vystoupila a inženýr se vydal za ní. Nadběhl jí, schoval se za strom, a když byla dívka v jeho dosahu, vyskočil z úkrytu a bodal do ní jako smyslů zbavený.  Vrah běžkyně žil dvojí život: Lektor na VUML ve dne a zloděj v noci Číst více Zatmění  O pár chvil později probudil celý od krve svou manželku a oznámil jí, že „zabil ženskou“. Ta mu nejdříve nechtěla věřit, když se však na manžela blíže podívala, bylo jasno, že si legraci nedělá. Nastala absurdní situace – manželka vraha dovedla na místo činu, aby se doznal. V pražských Letňanech už byli kriminalisté a ohledávali tělo zavražděné 16leté dívky. Na místě činu byl i Jiří Markovič. Vladimír Tekverk přišel za doprovodu své manželky a oznámil, že onu dívku zavraždil a že je sadista.  Ten den přitom začal pro leteckého inženýra stejně jako každý jiný, na konec pracovní doby mu ale přece jen přichystal překvapení. Pozval si jej nadřízený, což většinou nevěstí nic dobrého. Vladimír ale mohl být klidný. Dostal pochvalu a byl mu zvýšen plat, ba co víc, nadřízený jej pozval večer na skleničku do baru. Vše bylo toho dne více než v pořádku, až na osudnou cestu domů. Co se tehdy v jeho mysli odehrálo, si však na rozdíl od většiny obdobných vrahů nenechal pro sebe.  Druhé přiznání  Vladimír Tekverk vše přiznal i před vyšetřovatelem, který zapsal jeho výpověď do protokolu. Kriminalisté si už v té chvíli mysleli, že mají před sebou sexuálního sadistu. Inženýra zavřeli zatím do vazby a podle zákona dostal advokáta, který ho měl zastupovat. Ten mu však poradil, aby své přiznání stáhl a raději tvrdil, že měl s onou dívkou poměr a ta jej později vydírala. Jelikož měl manželku a děti, vyřešil stresovou situaci takto. Tekverk měl strach z trestu smrti.  Kriminalisté vše prověřili a zjistili, že na sebe neměli žádné vazby, a vztah s ženatým mužem by neseděl ani do morálního profilu dívky. Vyšetřovatel Markovič se zachoval tehdy velmi lidsky. Vysvětlil Tekverkovi, že chápe důvod změny jeho výpovědi, ale touto novou výpovědí že si „říká o špagát“. Sadismus byl totiž jeho jedinou polehčující okolností, v opačném případě by podle jeho výpovědi šlo o připravovanou vraždu.   Poslední hodiny před smrtí: Poznáte je, tělo se připravuje na konec. Většinou neodvratně Číst více Sadismus je jako pavučina  Mladý inženýr svou novou výpověď stáhl a zůstal u první, původní, což mu nakonec zachránilo život. Uzavřel také s Markovičem zvláštní dohodu. Kriminalista se jej při výslechu neptal, co jej k činu vedlo. Chtěl po něm, aby mu vše podrobně popsal, až bude ve vězení. V něm mu popsal sadismus jako rakovinu (nebo pavučinu), kterou nelze zastavit – na jednom místě se jí zbavíte a začne bujet na druhém. Také se přiznal, že pocit špatného svědomí je mu cizí, zná jej jen z vyprávění druhých.   Jiří Markovič dostal mnohastránkový popis myšlení sadisty, který vypracoval 32letý inženýr s naměřeným IQ 140. Dostal 25 let žaláře, trest mu byl zkrácen na 16. Dobrovolně se nechal ve vězení vykastrovat. Žil dvojí život, nechodil tajně po parcích a nikoho nenapadal, ale s touto myšlenkou den co den v hlavě bojoval. To je také důvod, proč nosil v pracovní kabele kuchyňský nůž. Svůj boj sice prohrál, ale po návratu z vězení vede bezúhonný život a stal se respektovaným malířem. Často má výstavy v Královéhradeckém kraji. S Jiřím Markovičem, jehož vyšetřovací metody se staly námětem seriálu, měl po propuštění přátelský vztah, vzájemně se navštěvovali a jezdili spolu na chatu. Známého kriminalistu také portrétoval.   Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Tělo malé královny krásy našli ve sklepě. Vrah ji uškrtil garotou, policii stále uniká

Čas načtení: 2019-12-12 13:02:13

Jak indiáni vidí sex

Základním zákonem indiánů je přežití etnika a z toho vyplývá i základní princip, že žena je žena a muž je muž. Kdyby to bylo jinak, tak jejich svět nefunguje a skončí. Tento jednoduchý princip fungoval odjakživa i u nás, pouze v poslední době je snaha o jeho narušení různými aktivistickým skupinami. Je to součást vyčpělosti naší civilizace a její dekadenční sebedestrukce, zatímco u indiánů naopak jejich život jen kypí, muž je mužem a žena ženou se všemi svými povinnostmi a úděly, které jsou mnohdy jakoby tajemně zakotveny v mytologii. Vždyť sám pradávný archetyp lidstva je, že Muž a Žena vystoupali nahoru, na oblohu a stali se Měsícem a Sluncem. Měsíc je velký záletník, a protože má dlouhý penis, na dálku rád kopuluje s mladým dívkami a připravuje je o panenství. To se děje v rovině mýtu. V rovině rituálu dívky připravuje o panenství v rámci práva první noci sám šaman. Je to nebezpečná a náročná činnost, která musí mladíkům ukázat tu správnou cestu do vagíny, jež může být třeba ještě zubatá. Jak vznikly ženy Ano, je mnoho indiánských mýtů o zubaté vagíně. Sám původ žen je základním pilířem amazonské mytologie. Jako například u indiánů Toba z Gran Chaka. Ženy dřív neexistovaly, jen muži, kteří chodili na lov. Stalo se však, že jejich úlovky jim někdo přes noc snědl. První noc hlídal zajíc, ale usnul. Ani papoušek při druhé noci nebyl úspěšný. Teprve vodní pták Wolé uviděl, jak se seshora po laně spouštějí ženy a oběma pusinkami rychle jedí jejich maso. Když jej spatřily, chtěly zmizet nahoru, ale Wolé jim přetrhl provaz a ženy spadly na zem. Všichni muži hned přiběhli a brali si je za manželky, ale Wolé je varoval. Lišák však nedbal se slovy: „Jsou naše, tak nač čekat.“ A vložil do jedné svůj penis. Žena mu jej ukousla a snědla, protože myslela, že jí dal najíst. Lišák zemřel, ale po čase se probudil a připravil odvetu. V lese si jej vyřezal z nejtvrdšího dřeva „palo santo“, vrátil se ke své ženě a hned s ní spal. Žena se mu opět do penisu zakousla svou ozubenou vagínou, ale marně. Lišák ji svým dřevěným penisem vymlátil všechny zuby a nechal jí jen jediný. A tak vznikly ženy, ale přesto ta první cesta může být nejistá, nebezpečná. Šaman toto nebezpečí bere statečně na sebe a defloruje skutečně nebo symbolicky, aby usnadnil náročnou cestu pro nezkušené mladíky. Potom šaman dívky nabádá, aby v životě kontrolovaly všechny své otvory. Uši, aby neslyšely, co nemají slyšet. Oči, aby neviděly, co nemají vidět. Ústa, aby zbytečně neklevetila, a vagínu, aby nebyla promiskuitní. Ale i u chlapců šaman rituálně otevírá otvory cestou emetik: zvracejí a mají průjmy. Hunting economy of sex Vztahy obou pohlaví a jejich sex jsou v amazonské společnosti založeny na ekonomické výměně mezi mužem a ženou. Je to vztah mezi jídlem a sexem. Způsob získávání potravy, její cirkulace a distribuce má zásadní vztah na sexuální život dvojice. Lze říct, že uspokojování obou potřeb je základem existence amazonských indiánů. A tak se nelze ani divit, že v samotné sémantice jsou slovesa jíst a souložit zcela stejná. Podobně koitus znamená jíst vagínu, nebo jíst penis, prostě jídlo je kopulace. To znamená, že manžel musí zajistit zvěř jejím ulovením a manželka je povinna nabídnout sex tomu, kdo jí dá maso následně proměněné v potravinu. Jinými slovy muž kontroluje lov a žena jídlo a sex. Muž má zajištěnou sexuální rozkoš vždy, když ženě dodá úlovek. Úlovkem muž-lovec ostatně vyjadřuje i svůj vztah k matce či k sestrám. Žena říká, že když jí muž odepře úlovek anebo je špatný lovec, ona mu zase odepře sex. Z toho vlastně i plyne sexuální dělba práce, což se odborně nazývá „hunting economy of sex“. Jdeme-li však do hloubky těchto vztahů, je zde prvotní snaha někoho uspokojit, a tím i následně uspokojit sebe. Nikdo u indiánů neloví jen pro potěchu z lovu, na rozdíl od našich lovců, kteří loví o překot a v jakémkoliv množství, často jen pro zvrácenou chuť zabíjet, pro výdělek anebo pro sebeprezentaci. U indiánů se jedná o vztah lovce jako dodavatele a ženy jako příjemce. Na druhou stranu, když žena muži uvaří a on jídlo nesní nebo se v něm jen trochu porýpe, je zde narušena reciprocita. Znamená to, že muž jí, a tím pádem má i sex jinde a ne doma. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Z výše uvedeného má muž k lovu a k úlovku silný erotický vztah! A k tomu se on musí náležitě připravit. K lovu musí jít zásadně sexuálně neukojen, speciálně umyt, dráždivě navoněn, s čistými zbraněmi, výrazně namalován, ozdoben zvláštními magickými amulety a vybaven zpěvy, kouzelným zaříkáváním. Jedině touto cestou vznikne vztah mezi lovcem a lovenou zvěří. Na lov jde muž pouze s vědomím erotického aspektu lovu a vlastně sexuálního vztahu k lovené zvěři. To jsou lovecké rituály a bylo by nečestné zvěř nějak odbýt a oklamat. Indiáni říkají, že zvěř se stejně nenechá oklamat a hloupý muž by tím jen dával všanc svůj vlastní sex s manželkou. Našimi slovy dneška: láska prochází žaludkem, čili sex prochází žaludkem a je prováděn s tím, který ženě zajistí ekonomiku. Rozpor mezi čichem a zrakem V sexu je u indiánů ze všech lidských smyslů nejdůležitější čich, oproti zraku u nás. Indián může mít doslova zavřené oči a jen čichem hledat tu vyvolenou ženu, pro něj správnou a přirozenou vůni, pižmo, i třeba se zavřenýma očima bez ohledu, zda jeho nastávající má třeba plátěné uši či je hrbatá. A stejně tak v obráceném gardu. I žena si vybírá jako muž, podle vůně. A z těchto důvodů se indiáni nelíbají, protože jim to nic o nich vzájemně neříká, ale třou si o sebe nosy, očichávají se. Prostě tak, jak je tomu u zvířat a jak to je přirozené, tak, jak to zařídila Matka příroda. A my přece nejsme nic jiného než také zvířata, že? Šaman u kmene Yawalapiti na horním Xingú v centrální Brazílii zaučuje mladíky v klauzuře v rámci přípravy k náročné iniciaci dospělosti. Učí je teoreticky všemu, jejich mytologii, přírodě, lovu, rodině, výchově dětí, životu a smrti, ale také sexu. Budoucí muži se zde dozvídají například o důležité vůni „ahí“, což je vůně, ryb, krve a spermatu, přeneseně sexu. Také ženy při menstruaci vydávají vůni „ahí“. Tu zato nevydávají nedospělí mladíci a dívky, ani starci a stařeny. Božstva také v pradávnu proměnila ženská rodidla v ovoce „genipapo“, z jehož šťávy se dělá černé barvivo. Toto ovoce proto vydává silnou vůni „ahí“, vůni sexu. Z těchto důvodů mladíci v klauzuře mají alimentární restrikci a nesmějí jíst ryby, i když je to hlavní potravina Yawalapitiů, nesmí se malovat černou barvou. A logicky nesmí souložit. Také menstruující ženy vydávající vůni „ahí“ nesmějí být v jejich blízkosti. Naopak, když po několika letech končí jejich klauzura, namalují si tělo černým barvivem „genipapo“, čímž veřejně oznamují, že nyní jsou dospělí a mohou kopulovat. Samozřejmě i u indiánů na velikosti penisu záleží a je předmětem mnoha mýtů a diskusí. Šaman jim i v tomto radí cestou napodobovací magie. Měsíc má velmi dlouhý penis, a proto při úplňku se mladíci dívají na Měsíc a tahají se za nos. Vždyť i my říkáme podle nosa poznáš kosa. Mužnost je věc složitá V rámci iniciačních zkoušek chlapců, vedle těch duchovních, jsou i fyzická trýznění plná bolesti a tekoucí krve z jejich těl. My je odsuzujeme jako něco barbarského, ale je to příprava na tvrdý život a mimochodem je zde i jeden důležitý aspekt. Svou tekoucí krví se mladíci vlastně vyrovnávají dívkám s jejich první menstruací, s jejich první tekoucí krví. To by se možná mohlo feministkám líbit. Nicméně v indiánské společnosti je vlastně ve všem obsažen prvek sexu. Muž si nikdy nepřipravuje „chacru“, pralesní políčko, jen pro sebe. Kácí stromy a vypaluje je pouze v případě, že bude mít ženu a rodinu, a tím pádem sex. Podobně muž nestaví dům nikdy jen pro sebe, ale pouze v případě že bude mít ženu a rodinu, a tím pádem sex. Když je muž neschopen připravit „chacru“ nebo postavit dům, nebo je špatný lovec, vnáší problémy do manželství a žena má právo represe cestou odmítnutí sexu. Sama mužnost muže je věc složitá i u indiánů. Nemylme se, že ne. O tom již zase hovoří jejich pradávné mýty. Kdyby se náhodou žena posmívala svému manželovi ohledně jeho virility, mužné schopnosti, chlap by raději zmizel z povrchu zemského. V mýtu se tak opravdu stalo, muž se hanbou raději proměnil v pásovce a zahrabal se do země. Tak vznikli pásovci. V realitě si ženy o svých mužích často vyprávějí, když u řeky perou prádlo. Je však nepřijatelné, aby o svém muži mluvily špatně, a zcela zavrženíhodné je inzultovat jej urážkou o jeho mužnosti. To by raději zmizel a v ponížení uražen odešel. Cílem sexu jsou děti Sex je však především i důležitou a jedinou cestou k početí dětí. To je hlavní cíl manželství. Je to plnění zákona kontinuity, zákona o přežití kmene, osady, komunity. U Kofánů v ekvádorské Amazonii jsem zažil případ muže, který se se svou mladou a krásnou manželkou nedočkal dětí. V tom případě se manželství rozpouští, končí. On ji však stále chtěl mít, a tak si vzal za další manželku její matku, tedy svoji tchyni, protože tam měl jistotu, že je opravdu plodná. A pak se „rozjela“ i jeho původní žena, dcera jeho nové manželky, a dala mu také děti. Pro ně jejich babička byla zároveň manželka i tchyně jejich tatínka. U indiánů Ece´je na amazonském pomezí Peru a Bolívie je jakákoliv cesta k získání ženy legitimní: vysloužit si ji prací u budoucího tchána, ukrást ji komukoliv, kdo je trochu slabší a neplní si čtyři funkce rodiny, nebo ji unést z jiné komunity či kmene. Fungovala zde donedávna polygynie, mnohoženství, často asociační, kdy si starý chlap vzal mladou holčičku jako adoptivní dceru, a když mu za pár let dorostla do dospělosti 12–13 let, proměnila se v jeho další manželku. Staří muži měli mladé dívky a staré ženy měly mladíky, což je docela fajn. Všichni si tak vzájemně prodlužovali svoji potenci a sexuální štěstí v pokročilém věku, mladí a mladé se o ně navíc starali, což nazývám jejich důchodovým zaopatřením. Poznal jsem však i případ, že starší indián si tak s mladou dívenkou budoval svoji jistotu pro své stáří, ale přišel mocnější chlap, který mu ji nakonec ukradl i s jejich synem. Byl to syn šamana Yohahé, César, který nakonec, když jsem k nim přijel po 46 letech letos v létě, měl sedmnáct dětí s pěti manželkami, některé měl buď současně, jiné postupně. Všechny děti se cítí jako jedna velká rodina a nikdo nikomu nic nevyčítá, proč měl tu a pak zas jinou. Všichni jsou spokojeni a mají se rádi i s hromadou vnuků a pravnuků. César se prostě zasloužil o svůj kmen. U indiánů nebyla v manželství ani v životě nikdy žádná jistota, což všechny aktéry přirozeně nutilo být aktivní v ekonomice i v sexu, kdy schopnější a silnější vítězil. Chytrý byl i systém sororátu, když muži žena zemřela, automaticky na její místo nastupovala její mladší sestra, a tak si je někdy vzal rovnou obě najednou. I v opačném gardu byla žena zajištěna. Nebyla tu žádná diskriminace! Když jí zemřel muž, automaticky podle zákona levirátu nastupoval na jeho místo mladší bratr. Tehdy jsem zažil i případ dvou bratrů, Matea a Davida. David měl spoustu dětí a Mateo nic moc. Neřešili, zda Mateo byl nebo nebyl plodný, nebo jinak neschopný, ale bratr jednoduše vypomohl u jeho manželky, a tak měl i Mateo děti. A opět žádné vyčítání. Bohužel řada forem manželství se již nekoná pod tlakem naší civilizace, i počty dětí se v rodinách snižují. Mladá indiánská generace, podobně jako ta naše, mnohdy již dává přednost sledování televize a mobilních aplikací před sexem s pravidelným početím. Rodiny s desítkami dětí jsou již výjimkou, počty klesají k pěti, čtyřem. Obávám se, že při mé další návštěvě budou počty i nadále klesat. Bohužel to je cena za to, že my i oni žijeme materiálně bohatší život. Čím chudší, tím víc sexu i dětí, čím bohatší, tím méně sexu i dětí. {/mprestriction}  Autor je etnolog.

Čas načtení: 2019-10-12 17:09:32

Šúsaku Endó: Hluboká řeka (ukázka z knihy)

Poslední román japonského autora Šúsakua Endóa se zaměřuje na hledání smyslu života tváří v tvář utrpení. Endó, kterého celý život zajímala náboženská zkušenost, v této knize rozšiřuje záběr a vedle křesťanství a buddhismu zahrnuje do knihy i indický hinduismus. Hlubokou řekou z názvu knihy je posvátná indická řeka Ganga. Skupina japonských turistů se vydává na cestu do Indie a s sebou si přiváží své bolesti, ztráty, hledání. Mezi postavami najdeme čerstvého vdovce, který se vyrovnává se ztrátou manželky, válečného veterána, kterému se vracejí vzpomínky na trýznivé okamžiky za války, kněze prožívajícího krizi víry, ženu prožívající nenaplněné manželství a vracející se ke své studentské lásce. Ukázka z knihy: Kapitola sedmá BOHYNĚ Isobeho by nikdy ani ve snu nenapadlo, že bude někdy v hodně vzdálené zemi sedět v hotelovém pokoji a v duchu se ohlížet zpět na svůj manželský život. Ve svých životních plánech vždy počítal s tím, že on jako muž zemře dříve než jeho žena, ale příliš už neuvažoval o tom, jak ona potom bude žít. Předpokládal, že na živobytí jí postačí jednak příjem ze starobního pojištění a jednak také jejich naspořené peníze. Jeho nejasnou představou, skrytou kdesi v podvědomí, bylo, že až přijde ten čas, nějak už se to vyřeší. Při bližším zamyšlení byl Isobe prostě mužem starého tradičního ražení, který svému manželství nepřikládal hlubší význam a důležitost.             „Miloval jsem svou ženu vůbec?“             Tuto otázku si Isobe kladl po manželčině smrti ve dnech osamění a prázdnoty pokaždé, když jeho pohled padl na některou z věcí a předmětů denní potřeby, jež patřívaly jeho manželce, ať to byly jídelní hůlky, ložní pokrývky či šaty pověšené ve skříni. A snažil se při tom vyrovnat s těžko slovy vyjádřitelnými pocity lítosti a smutku. Ale jako většina japonských manželů se během svého manželství vůbec nikdy vážně nezamyslel nad tím, co je to vlastně láska.             Manželský život pro něho byl dělbou práce mezi mužem a ženou, kteří si oba mají navzájem pomáhat a pečovat o své potřeby. Žijí spolu pod jednou střechou, ale když rychle pominou pocity počáteční zamilovanosti, stává se otázkou, co dál, jak kdo z nich bude moci být tomu druhému užitečný, jaké mu poskytne pohodlí a péči. Na rozdíl od manželství v cizích zemích nebylo důležité, zda manželka ve snaze podporovat manželovu kariéru bude společensky aktivní, anebo bude o sebe maximálně pečovat, aby byla neustále žensky atraktivní. Za nejdůležitější manželčinu povinnost považoval to, aby den co den, když se muž nervově vyčerpaný vrátí ze zaměstnání domů, ona pro něho připravila místo, kde by si mohl dokonale odpočinout a ona by dovedla trpělivě snášet i jeho špatnou náladu a nároky.             V tomto slova smyslu jeho žena Keiko byla určitě dobrou manželkou. Ani doma, ani mimo dům si nikdy nedovolila mluvit do jeho záležitostí. Pravda, co se zjevu týče, měla své nedostatky, ale vždy se chovala rezervovaně a držela se skromně stranou.             Kdysi v proslovu, který měl na svatební hostině jednoho z mladších kolegů, prohlásil: „Manželka by měla být pro svého muže něco jako vzduch. Když se vám nedostává vzduchu, jste v potížích, ale vzduch je očím neviditelný. Nemluví vám do věcí. Pokud se manželka stane takovým vzduchem, pak manželství bude úspěšné a trvalé.“             Z řad mužů kolem stolu se ozval smích, někteří mu dokonce zatleskali.             „Pro manželský život stačí, když je tichý a monotónní.“             Isobe si již nyní nevzpomínal, jak se při tomto projevu tvářila jeho žena, sedící na vedlejším sedadle. Protože manželka toho večera ani v taxíku, ani po návratu domů neřekla jedno jediné slovo, předpokládal, že s obsahem jeho řeči souhlasila.             Jenže on v tom svém proslovu nezmínil jednu důležitou věc. A sice tu skutečnost, že taková tichá, obyčejná a bezvýrazná, tedy podle Isobeho slov ideální manželka, postupem času začne být únavná.             A upřímně řečeno, právě v době, kdy se konala tato svatba, procházel Isobe obdobím, k němuž dochází v každém manželství – prostě jej žena začala unavovat. Jedním z důvodů bylo právě to, že jejich manželský život byl až příliš obyčejný, klidný a monotónní. Když si manželé začnou být navzájem vzduch, tak jak o tom hovořil ve svém projevu, a manželka přestane být pro svého manžela čímkoli jiným než právě jen a jen tou manželkou, přestane být pro muže i ženou.             Isobe v žádném případě nepovažoval Keiko za špatnou manželku. Ale v té době, kdy byl stále ještě mužem v nejlepších letech, si ve své sobeckosti začal hledat i něco jiného než manželku. To, co hledal, byla žena v pravém slova smyslu. O rozvodu samozřejmě ani v nejmenším neuvažoval. Nebyl už žádný mladík, a tak si moc dobře uvědomoval, že manželka a milenka nejdou spolu moc dobře dohromady. Upřímně si přiznával, že asi dvakrát nebo třikrát si trochu zahrával s ohněm. Požár z toho naštěstí nikdy nebyl.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} ~ Jednou z jeho partnerek byla majitelka italské restaurace na Ginze, kde jeho firma občas pořádala pracovní večeře a posezení. Byl to zajímavý podnik, protože v něm podávali jak domácí japonská jídla, tak italskou kuchyni, což bylo pro pohoštění různých zákazníků firmy velice výhodné.             Ta žena se v zájmu obchodu vždy oblékala a líčila tak, aby vypadala mnohem mladší, než byl její skutečný věk. Nebála se nosit červené šaty, do vlasů si vázala po dívčím způsobu černé stuhy, a na bíle prostřené stoly kladla talíře rukama, jejichž prsty poutaly pozornost dokonalou manikúrou. Ve snaze mít co nejspokojenější zákazníky, věnovala pozornost každému detailu a vždy se snažila, aby i ti, kdo restauraci navštívili poprvé, odcházeli spokojeni a s dobrým dojmem.             Tato podnikatelka, která byla pravým protipólem jeho manželky, byla pro Isobeho partnerkou, jež mu poskytovala v dostatečné míře vše, co mu v tehdejší době manželka poskytnout neuměla. Dokonce se té ženě svěřoval s různými starostmi, mluvil s ní i o tom, že jejich adoptivní dcera, která tenkrát chodila do nižší střední školy, ho zcela bezdůvodně nenávidí. Načež ona mu se smíchem odpověděla: „Naše dcera byla taky taková! Jednu dobu strašně nesnášela mého manžela, vůbec na něj nepromluvila a vyhýbala se mu.“             „A proč?“             „Protože její otec měl ve zvyku pít různé přípravky a nápoje na posílení zdraví a vitality. Děti si v tom věku vysní, jak by měl vypadat ideální otec, a když se skutečný otec od toho ideálu až příliš odlišuje, pojmou k němu téměř nenávist.“             „Jaký asi má být takový ideální otec?“             „Je to sportovec vysoké štíhlé postavy, ale především je hodný a laskavý,“ odpověděla mu opět se smíchem. „Zkrátka a dobře takový ten tatínek, jaký se vidí v amerických filmech. Jenže její otec se pořád tvářil strašně unaveně a na nádraží, přímo na nástupišti a všem na očích, do sebe lil posilující nápoje na obnovu životní energie. A celou neděli nedělal nic jiného, než že koukal na televizi. Dospívající dívka pak má pocit, že ji otec zradil a vůbec mu na ní nezáleží.“             Smích té ženy se silně podobal smíchu herečky Kiwako Taičiové, která se často objevovala na televizních obrazovkách. Když se to tak vezme, vlastně i rysy její tváře a postava Isobemu připomínaly slavnou herečku.             „Aha, takže otec, co pije posilující drinky, dětem tedy vadí, ano?“             Isobe v duchu porovnával tuto ženu, která mu v rozhovoru odpovídala tak hbitě, jako když tenisový míček létá ze strany na stranu, se svou manželkou. Jeho manželka by mu na jeho otázku s největší pravděpodobností řekla: „To je proto, že s ní mluvíš příliš příkře. Mluvíš s ní, jako bys mluvil s hochem.“             Isobe s touto ženou chodil po barech, ale pouze při jedné příležitosti došlo mezi nimi k něčemu, co by se dalo nazvat chvilkovým nedopatřením. Ale ta chytrá žena moc dobře věděla, že Isobe není natolik lehkomyslný, aby se kvůli ní rozváděl a zřekl své rodiny. A i Isobe si uvědomoval, že pro muže, kterému se pomalu blíží padesátka, by rozvod byl pohromou.             Isobe do dnešního dne neví, zda mu manželka na tyto zálety přišla nebo ne. Každopádně se o nich ani slovíčkem nezmínila. I když o nich možná věděla, tvářila se, že neví. Když to nakonec skončilo, cítil se Isobe trochu provinile, ale rozhodně neměl pocit, že by byl manželce nevěrný. Jeden nebo dva takové flirty nemají podle něho na manželský svazek žádný vliv. Zkrátka a dobře, jeho manželka se mu prostě stala bytostí, která pro něho byla ženou asi tak, jako jeho sestra. Namísto toho si mezi sebou v průběhu let vytvořili pevný, ale očím neviditelný vztah vzájemné solidarity, který postupem doby ještě sílil.             Dal by se tento vztah solidarity nazvat manželskou láskou? Tenkrát Isobemu něco takového vůbec nepřišlo na mysl, ale když jeho manželka onemocněla rakovinou a ošetřující lékař mu sdělil, kolik času jí ještě zbývá ze života, prožil šok a zmocnil se jej děs ze ztráty celoživotní družky. Nebe venku za oknem mělo v tu chvíli olověnou barvu a zvenčí se ozýval hlas prodavače pečených batátů.             Pak následovalo to její sténání a slova, která se měla stát jejím posledním přáním. Isobeho by nikdy nenapadlo, že jeho manželka může projevit tak silnou a vášnivou emoci. Žili spolu sice dlouhá léta, ale o tom, že jeho žena ve svém srdci chová podobné přání, neměl nejmenší tušení. A on jí dal svůj slib a tento jeho slib začal pro něho po troškách nabývat stále hlubšího významu… Takže teď kvůli němu přijel až do této cizí země…   Šúsaku Endó (1923–1996), přední japonský romanopisec, kritik a dramatik se narodil v Tokiu, žil v Manždusku a studoval v Evropě. Coby katolík se v Japonsku každý den zakoušel náboženskou diskriminaci, ve Francii zas rasismus. V roce 1966 vyšel jeho historický román Mlčení, vyznamenaný Tanizakiho literární cenou, který přinesl autorovi světovou proslulost. Pozdější próza Samuraj o střetu prvních Japonců přicházejících do Evropy se západní kulturou, získala Nomovu literární cenu. Posledním významným Endóovým dílem je Hluboká řeka, v níž je téma hledání smyslu života umístěno na pozadí konfrontace japonské a indické spirituality a kultury.   Přeložila Vlasta Winkelhöferová, nakladatelství Vyšehrad, Praha, 2019, 1. vydání, váz., 284 stran.

Čas načtení: 2024-03-12 12:03:00

Sleva na manželku 2024: Podmínky snížení daně z příjmu za rok 2023 v příkladech

V případě splnění zákonných podmínek je možné v daňovém přiznání nebo ročním zúčtování daně za rok 2023 uplatnit slevu na manželku. Od letošního roku ale na slevu na manžela/manželku dosáhne významně méně poplatníků.

Čas načtení: 2024-04-02 15:04:40

Chorobný žárlivec dlouhodobě týral manželku, nakonec ji ubodal. Soud mu potvrdil 17 let

Dlouhodobá žárlivost, týrání a neustálé podezírání vyvrcholily loni v únoru vraždou mezi manželi na Semilsku. O rok mladší muž (57) tam na ulici ubodal svou manželku, za což v listopadu od hradeckého krajského soudu vyfasoval 17 let vězení. Trest mu v úterý potvrdil Vrchní soud v Praze, když zamítl jeho odvolání, ve kterém tvrdil, že je nevinný a manželku nezavraždil. Verdikt je tak pravomocný.

Čas načtení: 2024-04-13 09:50:53

Diplomatický skandál: v Moskvě vtrhla policie do bytu poradce kyrgyzského velvyslanectví. Zranili jeho manželku

Ruští policisté nezákonně prohledali dům kyrgyzského diplomata v Moskvě Manase Joldošbekova a způsobili ublížení na zdraví členům jeho rodiny. The post Diplomatický skandál: v Moskvě vtrhla policie do bytu poradce kyrgyzského velvyslanectví. Zranili jeho manželku first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-04-27 16:00:01

Velitele Státní bezpečnosti semlely vlastní metody. Věrný straně zůstal i pod šibenicí

„Věřil celou svou bytostí, snad i slepě bez nároku na vlastní úsudek…“ Takto popsala osobnost Osvalda Závodského jeho manželka. Sovětský svaz miloval až fanaticky. Když jeho malý syn poznal v prvomájovém průvodu na obraze Stalina, mělo to pro něj větší váhu než jeho první slova. Když jej v lednu 1951 zatýkali, nejspíš si dobře uvědomoval, jaký osud ho čeká. Znal skutečné fungování a postupy Státní bezpečnosti, vždyť je spolu se svým nadřízeným Karlem Švábem, Rudolfem Slánským a dalšími pomáhal vytvářet. Po svém zatčení byl umístěn do vazby, jeho situace tehdy ale ještě nebyla tak fatální, jak se mu samotnému mohlo zdát.   Nechal oběsit Heliodora Píku a chodil agitovat do školek. Nakonec sám Reicin skončil na šibenici Číst více Prošel krvavým sítem Státní bezpečnost, pod vedením sovětských poradců, vybrala ze zatčených osoby, které by bylo možno použít v procesu. Jejich analýza měla až psychologický charakter a vytipovali právě Závodského, kdy rozhodla jeho láska a loajalita ke KSČ, kterou se vyšetřovatelé StB (jimž ještě nedávno Závodský velel) rozhodli využít pro němu. Nejdříve vystupoval jako svědek v procesu s Rudolfem Slánským a spikleneckým centrem. Poté se jej rozhodli využít v samostatném procesu jako hlavního obviněného. Historici těmto vykonstruovaným soudům, které se udály po procesu se Slánským, říkají souhrnně „následné“. Padaly v nich vysoké tresty, jediný Závodský však dostal provaz.  Skutečná beznaděj  Vyšetřovatelé, ač se jednalo o jejich bývalého šéfa, se k němu nechovali vůbec v rukavičkách, byl metodicky mučen a odpírali mu spánek. Samozřejmě také naléhali, že jako komunista musí stranu uposlechnout, podvolit se a naučit se výpovědi zpaměti. Zde můžeme vidět zrůdné fungování StB. Bylo totiž zvykem, že manželky vysoce postavených komunistů, kteří byli zatčeni v 50. letech, byly nuceny rozvést se se svými muži, a to ještě v průběhu přípravy procesu.   Stejně tomu bylo i v případě Závodského, ten si však dal podmínku, že se podvolí, pouze pokud jeho rodina zůstane v bezpečí. Když zjistil, že estébáci tlačí na jeho manželku, okamžitě přestal s vyšetřovateli spolupracovat. Nastala bizarní situace, kdy StB úplně obrátila a začala Závodského manželku přemlouvat, aby se se svým manželem nerozváděla. Svou žádost o rozvod posléze skutečně stáhla a Závodský začal s vyšetřovateli spolupracovat. O jeho popravě se dozvěděla až půl roku poté, proces s ním byl neveřejný.  Kádr z Ostravska  Zůstává otázka, kým vlastně Závodský byl a jak se dostal na vrchol, ze kterého tak strmě spadl. Narodil se do chudé Ostravy a žil ve čtvrti Svinov, neměl lehké dětství, možná že vůbec žádné. Vyrůstal se šesti sourozenci, o které se musel starat, jelikož oba rodiče jim zemřeli. Opustil gymnázium, aby je uživil, a rozhodl se udělat lukrativnější obchodní kurz, který nabízel lepší uplatnění, to mu však ztěžovala probíhající hospodářská krize. Pracoval, kde to zrovna šlo, nejčastěji jako dělník. Možná proto jej později uchvátila ideologie, která slibovala hojnost a jistoty pro nejchudší.  Voják ve španělské občanské válce Další jeho kroky mířily na vojnu, kterou si odsloužil v Hradci Králové. Závodský se ke komunistům přidal paradoxně až ke konci krize, v roce 1936 se stal členem komunistické organizace Svaz mladých, hodně byl tehdy aktivní jako agitátor mezi trampy. Žil velmi dobrodružný život, v roce 1937 se rozhodl, že půjde bojovat do španělské občanské války proti Frankovi. Zde využil své jazykové nadání, a než opustil gymnázium, naučil se francouzsky, německy i španělsky. Oficiálně působil jako politruk, vyzkoušel si však boj na různých pozicích, například jako kulometčík. V roce 1939 se dostal do Francie, kde se přidal k odboji. Podnikal mnoho útoků proti nacistům, do povědomí se dostal hlavně pumový útok na hotel v Rue d’Alesia, kde zahynula skupina německých důstojníků a dalších dvanáct jich bylo zraněno. Měnil často identitu, i přesto jej v roce 1943 zatknula francouzská policie, následně se dostal do koncentračního tábora Mauthausen.   Na vrcholu moci Po válce si podal přihlášku na ministerstvo vnitra a byl přijat. Začala jeho kariéra v komunistických bezpečnostních službách. Nejdříve pracoval v evidenčním odboru ÚV KSČ, což byla de facto rozvědka, která ještě před únorem 1948 shromažďovala informace o nepřátelích (skutečných i domnělých) komunistické strany. Byl druhým nejvlivnějším mužem v StB, v roce 1950 se stal velitelem Státní bezpečnosti. V této pozici se podílel na mnoha zločinech, například osobně úkoloval vyšetřovatele StB, kteří umučili pátera Toufara.   Nejhorší komunistický režim byl v Kambodži. Pol Pot má na svědomí 2 miliony lidí Číst více Zbabělost soudruhů Jeho život byl plný zvratů, které by nevymyslel ani zkušený režisér. Když byl zatčen, odvezli jej do vazby. Zde jej přivítal šéf stráže a zasalutoval mu a podal hlášení. Na to se mu Závodský podíval do očí a se smutným výrazem ve tváři řekl: „Soudruhu, ale já nejdu dělat kontrolu. Já jsem zatčený.“ Strážný byl z celé situace tak zmatený, že do cely zavřel Závodského, aniž by ho zkontroloval. Ukázalo se, že měl u sebe pistoli.   Závodského pád nemusel být tak strmý. Říkalo se, že Gottwald podepisoval rozsudky smrti nad svými kamarády, protože se bál Stalina. Nyní byl u kormidla Zápotocký a Stalin byl mrtev, i přesto odmítl dát Závodskému milost. Měl tehdy říct: „Nejsem Jan Hus, abych se postavil rozhodnutí politického sekretariátu.“ Ten prý udělení milosti nedoporučil. Závodského život vyhasl na popravišti 19. března 1954, později byl v 60. letech rehabilitován.  Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Novodobá Baba Vanga: Konec světového vůdce bude jen začátkem, měli bychom se připravit

Čas načtení: 2024-05-04 06:30:18

Po Wrexhamu jde Ryan Reynolds s parťákem pomoct dalšímu klubu. Po ruce má i Zoufalou manželku

Filmový Deadpool a jeho parťák Rob McElhenney koupili část malého týmu v Mexiku. Jeho marketingový potenciál rozvinou s dalšími hvězdami šoubyznysu. Článek Po Wrexhamu jde Ryan Reynolds s parťákem pomoct dalšímu klubu. Po ruce má i Zoufalou manželku se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2024-05-16 12:26:37

Felix Slováček si posteskl nad rodinnou situací: „Dáda jako máma nefunguje“

Felix Slováček (80) se po návratu z týdenního pobytu na Maltě ocitl v rodinné krizi. Jakmile vytáhl paty, situace doma se zhoršila. Manželku Dádu Patrasovou (68) našel doma opilou, což jí znemožnilo být oporou pro jejich nemocnou dceru Aničku (28). Felixovi naštěstí pomáhá jejich syn Felix mladší (40). Návrat do komplikované situace Slováček našel manželku […]

Čas načtení: 2024-06-10 06:00:01

Strůjce Osvětimi Rudolf Höss byl dokonalý manžel, děti miloval. Vilu postavil hned vedle tábora

Klíčový okamžik v životě Rudolfa Hösse přišel v roce 1922, když slyšel řeč vycházející hvězdy Adolfa Hitlera. Höss se připojil k nacistické straně a kariéra budoucího masového vraha započala. V té době už ale byl zasloužilým veteránem. „Bojoval v první světové válce jako dětský voják, dokonce byl několikrát zraněn a dostal celou řadu vyznamenání, včetně železného kříže. Po válce se přidal ke krajně pravicovým polovojenským skupinám,“ vysvětloval pro Čtidoma.cz Moravec. Nacistům se osvědčil Hned v roce 1923 bylo jasné, že Höss si nebere servítky a zábrany pro něj neexistují. „Pomáhal provést vraždu Walthera Kadowa. Učitele, který byl podezřelý z toho, že zradil nacistického aktivistu Alberta Lea Schlagetera a předal ho úřadům.“ Schlageter byl nakonec popraven a pro nacisty dlouho sloužil jako mučedník. Sám Hitler ho opěvoval ve svém zrůdném díle Mein Kampf. Höss za vraždu dostal deset let, odseděl si však jen šest. „Nedlouho poté se oženil se svou osudovou ženou Hedwig Hensel, měli spolu několik dětí.“ Hitlerův synovec byl hrdina. Toto je jeho příběh Číst více V nacistické mašinerii se Höss i na začátku druhé světové války osvědčil jako krutý a nemilosrdný zabiják. Zejména proto mu bylo v roce 1940 svěřeno velení nad novým táborem smrti v Osvětimi na přímý rozkaz říšského vůdce SS Heinricha Himmlera. „Dohlížel na to, jak se z malého tábora mění v továrnu na zabíjení včetně oblastí vyhrazených speciálně pro vyhlazení mužů, žen a dětí. A ruku v ruce s tím si vedle tábora budoval ideální hnízdečko lásky. Oázu klidu, kterou by mnozí považovali za skvělé dílo. Pokud by ovšem nestála vedle místa, kde umírali lidé,“ uvažoval historik. Na děti i manželku byl hodný Žít v bezprostřední blízkosti tábora bylo pro opravdu velmi otrlé povahy. Dokonce i při vší té hrůze, kterou Höss a jeho vrazi páchali, je představa bydlení v těsném sousedství vyhlazovacího tábora naprosto šílená. „Oni se v tom vyžívali. Jeho manželka byla stejně zvrácená jako on. Vedli zdánlivě obyčejný domácí život, i když Höss organizoval masové vraždy a zdokonaloval postupy pro masové vyvražďování Židů.“ Možná už nikoho nepřekvapí, že Höss se doma choval jako vzorný manžel. Jako by všude kolem neumírali lidé. „Jejich děti spokojeně běhaly po zahradě, hrály si. Masový vrah na ně byl hodný, často jim říkal pěkná slova, hladil je. Měli spolu pěkný vztah. Stejně tak s manželkou jim to evidentně fungovalo. Dokonce jí psal básně o krásách Osvětimi,“ vypočítal Moravec, co všechno se dělo mimo zdi tábora. Česku hrozí příliv migrantů z Afriky. Výjimky jsou dočasné, říká europoslanec Zdechovský Číst více Manželka řekla, kde bydlí Kolaps nacistického režimu znamenal i pro Hössovu rodinu konec „idylického života“. V roce 1945 se z nich stali uprchlíci, až do konce roku 1946 se úspěšně vyhýbali zajetí. Všechno prasklo až ve chvíli, kdy jeho manželku lidé poznali, jak pracuje v továrně ve vesnici Sankt Michaelisdonn. „Během výslechu lovcem nacistů Hannsem Alexandrem a britských vojáků uvedla adresu, na které žil její manžel jako dělník jménem Franz Lang. Když ho vyšetřovatelé zatýkali, byl Höss v pyžamu,“ dodal pro Čtidoma.cz Moravec. Ačkoli nejprve svoji identitu popíral, popis na jeho snubním prstenu potvrdil, že je to hledaný válečný zločinec. U tribunálu v Norimberku později odhalil mrazivě vědecký přístup nacistů ke genocidě. Bývalý šéf Osvětimi byl popraven 16. dubna 1947 v táboře, který pomáhal vytvořit, zatímco bývalí vězni přihlíželi. Zdroj: autorský článek, garantem textu je Dalibor Moravec KAM DÁL: Architekt holokaustu Eichmann se před spravedlností ukrýval 15 let. Objevil jej slepý muž.

Čas načtení: 2024-06-13 09:00:01

Donutil manželku k prostituci, pak ho přemohla žárlivost. Geniální nápad přinesl smrt

Případ, který v roce 1997 otřásl Hradcem Králové, začal telefonickým oznámením na policejní linku, že se v jednom z tamních činžáků patrně udála tragédie. Už příjezd na místo kriminalisty ujistil o pravdivosti telefonátu, když na schodech objevili stopy krve. To ale bohužel nebylo všechno. V bytě mladých manželů objevili bezvládné a zohavené tělo dvaadvacetileté ženy, poznamenané mnoha bodnými ranami.  Pět dětí a žena zemřely po žhářském útoku. Policie je bezradná, snad pomůže odměna Číst více Hrozné poslední chvíle mladé ženy Co se vlastně tehdy stalo? Poslední chvíle mladé maminky musely být doslova šílené. Místnost i celý byt podle PČR jasně vypovídaly o hrůzách, které se děly jen pár minut před jejím posledním výdechem. Poničené vybavení kuchyně, ale také vytrhané vlasy oběti, a dokonce tři velké (zjevně použité) nože, povalující se kolem těla, nedávaly žádnou naději na jiné než děsuplné myšlenky. Vzhledem ke známým faktům o předchozím fungování rodiny vlastně nikdo ani nepřemýšlel o jiném scénáři než o manželském problému, jenž vyústil v takto krutý konec.  Velmi mladé manželství Začátek všeho museli policisté hledat v minulosti páru. Michal a Kateřina se brali velmi mladí a brzy po svatbě přišlo na svět také jejich dítě. Jenomže otec se ke své nové roli nedokázal postavit tak, jak měl. Práce mu mnoho neříkala, raději trávil dny odpočinkem a hraním na automatech, kde často prohrál všechny peníze nejen na domácnost, ale i pro syna. A tak se mladá maminka musela spoléhat jen na pomoc okolí. Není divu, že se brzy objevily v jejich vztahu velké a jen těžko zacelitelné trhliny. Kateřina však stále doufala, že se Michal přece jen jednoho dne změní a pochopí, kde je jeho místo a jaká by měla být jeho role v rodině. On se ale rozhodl finanční problémy vyřešit jinak.  Vymyslel „geniální“ řešení… Mladý otec rodiny tak dlouho přemýšlel, jak přijít k penězům, až dostal z jeho tehdejšího pohledu spásnou myšlenku. Kateřina byla krásná žena, líbila se nejen jeho kamarádům, ale i mnoha dalším mužům, tak proč by se toho nedalo využít? A tak svoji manželku, na kterou při každé jiné příležitosti podle oficiálních zdrojů až nepříčetně žárlil, donutil k prostituci. To, co bylo Kateřině zpočátku proti mysli, se později stalo jejím zaměstnáním, a jak se zdá, dokonce jí takový život ani příliš nevadil. Žárlivost zvítězila nad penězi Jenomže v tu chvíli si Michal teprve uvědomil, co vlastně svým nápadem způsobil, a žárlivost přebila touhu po penězích. Kateřininy noční služby se pro něj staly nepřečkatelným časem a žárlivé scény po jejím návratu domů byly na denním pořádku. Michalovy deprese jej dovedly až k nutnosti lékařské péče. Ani ta ale bohužel nezabránila přicházející tragédii.  Sečská přehrada vydala své tajemství. Rybáři vylovili tělo a začal případ zavražděných podnikatelů Číst více Konec vztahu nepřijal Když si navíc Kateřina v „práci“ našla nového přítele, nebyl Michal schopen tuhle situaci zvládnout. Fyzické útoky na manželku se stupňovaly do té míry, že se jednou nešťastná žena odhodlala k odchodu. Zatímco její přítel čekal u domu v autě, ona se rozhodla sdělit manželovi pravdu o konci jejich vztahu. Michal to nezvládl a došlo na prudkou hádku. Podle jeho verze to byla nakonec Kateřina, která se jako první rozhodla použít v tu chvíli fyzické násilí a udeřila jej lahví do hlavy. Pak už nebylo cesty zpět a vražda jednak z afektu a jednak ze žárlivosti, tak jako i v mnoha dalších případech, dostala svůj prostor.   Použil hned několik nožů Mladý muž vzal do ruky nůž, potom druhý a třetí – a všemi z nich bezhlavě bodal do své ženy, kterou na její novou životní cestu přivedl sám kvůli vlastní lenosti a neschopnosti zajistit rodinu. Policisté napočítali celkem sedmatřicet bodných ran, vedených opravdu velkou silou. Kateřina neměla sebemenší šanci přežít.  Sebevražda se nepovedla Michal se po činu rozhodl ukončit i svůj vlastní život a spolykal hrst prášků. Smrt si chtěl pojistit ještě skokem ze střechy domu, ale nedostal se na půdu. Proto se rozhodl pro jiný scénář a odjel se přiznat vlastním rodičům. Během několika hodin tak byl v policejní cele, kde jej vyšetřovali nejen kriminalisté, ale také odborníci na duševní zdraví. Vzhledem k jeho stavu a činu, který připravil o život matku malého dítěte, strávil z rozhodnutí soudu za mřížemi čtrnáct let. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Vražda šesti farmářů kousek od českých hranic je dodnes nevyřešena. Žil pachatel skrytě s obyvateli statku?

Čas načtení: 2024-06-20 09:15:13

výživné pro manželku

Kdy mám nárok na výživné od manžela a jak se žádá? Kdy mám nárok na výživné od manžela a jak se žádá? The post výživné pro manželku first appeared on Radírna - Internetová online poradna.

Čas načtení: 2024-06-24 11:00:01

Sandra Nováková má nálepku protekční herečky. Odvážné fotky jí pomohly

Je možné, že se bude Nováková s rostoucí popularitou setkávat s dalšími a dalšími „hejtry“. Už dnes se sem tam někdo pozastaví nad tím, že bez manžela by o pořádnou roli nezavadila. Faktem je, že Vojtěch Moravec ji obsadil do řady svých projektů, jen namátkou jmenujme seriály Na vlnách Jadranu, Banáni, Pod hladinou či Lež na pláži. Vlastně i v seriálech 1. mise nebo v Modrém kódu měl Moravec prsty. „Ruku na srdce. Kdybyste měli jako režisér doma herečku, tak byste ji neobsazovali? Jasně, že jo. Pokud se hodí do koncepce a má na to, tak je to přeci logické. A Nováková kvalitní herečka je, alespoň podle mě,“ řekl pro Čtidoma.cz Rousek. Vydra opustil manželku, s Bouškovou je spojila tragédie. Zachránil ho duch maminky Číst více Dosáhla svého Některé snímky z focení pro pánský magazín Sandra Nováková sdílela na svém instagramovém profilu. Lidé nešetřili pochvalnými komentáři, i když se samozřejmě našlo pár škarohlídů, kteří na těle krásné herečky ze seriálu ZOO či na stylu focení hledali chyby. „Tak je to vždycky, nic neobvyklého. Každopádně fotky měly úspěch, o Sandře se mluvilo, reklamu měl i časopis. A o to šlo, kvůli tomu do toho obě strany jdou. Když pominu honorář či zisky z prodeje. Mnohem zásadnější je ale mnohdy právě reklama a to, co z toho bude do budoucna,“ poodhalil pokličku práce fotograf Rousek. Obstála ve všech rolích Má to svoji logiku. Novákové se navýšil počet sledujících na sociálních sítích. Z toho mohou vyplynout noví klienti, které bude na Instagramu propagovat. A tím pádem se jí navýší finanční zisky. Navíc fotky v magazínu sice byly odvážné, ale nijak vulgární nebo urážející. „Bylo to vkusné. Všechno si sedlo tak, jak mělo. Snímky ukazují krásnou ženu, herečku, ale i matku syna Mikuláše. Ani v jedné z těchto rolí se nemusí stydět za to, co ukázala. Za mě tedy super práce.“ Nadšený byl i Novákové manžel, režisér Vojtěch Moravec. „Holku z Playboye chce mít každý,“ pochvaloval si sympatický chlapík, který dle svých slov manželku popostrčil, aby na nabídku řekla ano. „Postavil se k tomu skvěle, v ničem jí nebránil, což je super. A jsem si přitom skoro jistý, že si od kamarádů vyslechl hodně narážek. Umím si představit, že mu říkali něco ve smyslu, že už viděli všechno, co on, apod. Na druhou stranu to ukazuje, že je Moravec sebevědomý chlap.“ Uzlík na štítné žláze: Co to znamená a jak ho odstranit Číst více Už si může vybírat Pravdou také je, že Nováková nemusí do budoucna řešit další focení pro Playboy či jiný podobný magazín. I kdyby ta nabídka přišla, může si říct pěknou sumičku, případně s klidem odmítnout. Vystačí si totiž jen se svým Instagramem. „Má teď silnou páku, může si diktovat cenu. A když se na její Instagram podíváte, tak je tam spousta pěkných fotek, které rozparádí nejen chlapy. Nemá postavu zadarmo, mnohokrát říkala, že pravidelně cvičí, a asi to nebude jen pár sklapovaček a hotovo. Já jí fandím, evidentně ví, co chce, a jde si za tím. A její Instagram je opravdu pastva pro oči,“ dodal pro Čtidoma.cz Rousek. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Burešovou nemusíte milovat, ale tohle je moc.

Čas načtení: 2024-10-09 12:33:00

Pavel tvrdí, že chtěl, aby zákon přesunul část jeho peněz na manželku. V návrhu to ale není

Prezident Petr Pavel přiznal, že návrh, z něhož nakonec vznikly kontroverzní měsíční náhrady pro manželku nebo partnera prezidenta, pochází od Pražského hradu. Pavel dle svých slov chtěl, aby se část jeho prezidentských náhrad převedla na jeho manželku, nechtěl peníze navíc, uvedl ve videu zveřejněném na sociální síti X. V návrhu zákona z dílny ministerstva práce a sociálních věcí (MPSV) to ale takto uvedeno není. Návrh vyvolal kritiku, zejména vzhledem k současnému stavu veřejných financí…

Čas načtení: 2024-10-09 17:29:00

Zvrat v penězích pro první dámu. Dostane je od Pavla. „Přepište zákon,“ vyzval Hrad Jurečku

Pražský hrad po veřejné kritice couvl a přiznal, že dosavadní debata o penězích navíc pro první dámu vycházela ze špatně napsaného návrhu. Kancelář prezidenta republiky (KPR) nově navrhuje změnu, která má vést ke snížení finančních náhrad pro prezidenta, a zároveň zavést náhrady pro současnou manželku hlavy státu Evu Pavlovou. Hradit se ji nově má i sociální a zdravotní pojištění. V původní verzi přitom byly jen extra finance pro prezidentovu manželku, což by zatěžovalo státní rozpočet…

Čas načtení: 2024-10-11 17:03:00

Vyoral: Co chtějí pro Pavlovou, to slušný člověk ani nevydělá. „Dojí nás jak oslíky.“

PÁTEČNÍ ZÚČTOVÁNÍ TOMÁŠE VYORALA - Komentátor ohledně kauzy 95 tisíc pro manželku Petra Pavla vzpomíná na Orwellovu klasiku Farma zvířat. Konkrétně na citát: „Všechna zvířata jsou si rovna, některá jsou si rovnější.“ To, co se vyžaduje pro prezidentovu manželku, podle něho „obyčejný slušný člověk nevydělá solidní prací“. „Ti nás dojí jak oslíky,“ říká s tím, že prezident má v podstatě nulové výdaje.