Aktuální Zprávy

Žák ve Francii pobodal učitelku, útok si podle úřadů naplánoval dopředu

Čtrnáctiletý žák deváté třídy, který v úterý na jihu Francie čtyřikrát bodl učitelku výtvarné výchovy, si podle informací policie útok naplánoval dopředu. Vyšetřovatelé uvedli, že mladík byl k činu motivován nenávistí k učitelce, která ho opakovaně kárala za kázeňské přestupky. Mladík považoval jednání učitelky za nespravedlivé, píše agentura AFP. Chlapec vyšetřovatelům dále sdělil, že v jeho motivaci nehrálo roli náboženství ani politické názory. Šedesátiletá žena zůstává v nemocnici ve vážném…

---=1=---

Čas načtení: 2026-02-04 16:57:00

Žák ve Francii si útok na učitelku plánoval dopředu. Kárala ho za kázeňské přestupky

Čtrnáctiletý žák deváté třídy, který v úterý na jihu Francie čtyřikrát bodl učitelku výtvarné výchovy, si podle informací policie útok naplánoval dopředu. Vyšetřovatelé uvedli, že mladík byl k činu motivován nenávistí k učitelce, která ho opakovaně kárala za kázeňské přestupky. Mladík považoval jednání učitelky za nespravedlivé. Chlapec vyšetřovatelům dále sdělil, že v jeho motivaci nehrálo roli náboženství ani politické názory. Šedesátiletá žena zůstává v nemocnici ve vážném stavu.

Čas načtení: 2026-02-04 20:27:00

Žák ve Francii pobodal učitelku, útok si podle úřadů naplánoval dopředu

---===---

Čas načtení: 2024-06-06 09:10:02

Naplánoval si do puntíku pojistný podvod. Nepočítal však s kamerami

Teplicko - Pojistným podvodem si chtěl „přivydělat“ 26letý muž z Bíliny. Celý podvod si pečlivě naplánoval už od začátku. Nejprve svým vozidlem zajel do obce Kostomlaty pod Milešovkou, kde vozidlo zaparkoval a uzamkl. Následně odešel do křoví, kde se převlékl do doneseného oblečení. V něm se vrátil zpět k vozidlu jinou cestou, uvedla Policie České republiky. The post Naplánoval si do puntíku pojistný podvod. Nepočítal však s kamerami first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2011-02-03 13:00:00

HUF x Asics Gel-Lyte III / Kus historie labelu Huf

Hned na začátku roku si naplánoval americký label Huf výraznou kolaboraci s firmou Asics. Snad ani nemusím zmiňovat, že výsledkem jsou povedené tenisky. Protentokrát si vybrali designéři od Huf ikonický model Gel Lyte III a převtělili do něj kus historie své značky. Výrazný branding na těchto keck ...

Čas načtení: 2008-07-31 00:00:00

Po Domažlicku

Den první Nakonec jsme přece jen vyrazili, sic s jednodenním požděním, ale přece a tak po šťastném návratu můžu zas něco napsat - aneb průběh naší túry po Domažlicku. Jak už jsem psal, vyrazili jsme s bratrancem Markem až o den déle, ve středu. V úterý bylo hnusně, pršelo a my byli rádi, že jsme nikam nešli. Zato ve středu se trochu počasí umoudřilo a my někdy kolem desáté hodiny dopoledne vyrazili směr Hadrava a Orlovice. Ze začátku všechno probíhalo hladce, šli jsme po rovince, pak trochu do kopce, vzadu za námi Nýrsko. Všude okolo to vypadalo všelijak, ale mi to krásně procházeli v trhlině mezi mraky. Cestou do Orlovic jsme potkali asi pět skupinek mlaďochů, asi nějaký tábor, reakce na nás byly rozporuplné, jasné však bylo to, že jsme jim jednoznačně zlepšovali náladu. Asi tu napíšu pouze kudy jsme šli, protože nic extra se nestalo, nikdo si nic nezlomil, a tak, však to znáte. Radši si prohlédněte pořádně fotky. Cesta směřovala nejdříve přes Orlovice, Chodskou Lhotu, k Vítovkám a až do Nové Vsi. Tam si pamatuji, že nás do vystrašil pes, který měl v cestě asi jen půlmetrový plůtek (to by přeskočil, jen kdyby chtěl). Dále po červené - vede přes Hájek do Brůdku, což je zacházka jak sviňa, řekli někteří z nás. Trochu nás to tam zmátlo, už už jsme si mysleli, že si nezajdeme a že si to o hodně zkrátíme. To se nám tak úplně nepovedlo a šli jsme dál podle plánu. To už zmizela půlka čokolády. Dál cesta vedla pře Mlýneček a do Filipovy Hory. Tam jsme povečeřeli (nejdřív jsme si museli říct o vodu v jedné z místních chalup, přičemž nás domorodci pozvali do hospody) - dali jsme si polívku s masovými knedlíčky a těstovinami. Docela se nám povedla, to se musí nechat. Pak jsme došli kousek do Pelechů, kde jsme chtěli někde na kraji lesa přespat. To se nám podařilo a zakotvili jsme na pomezí lesa a jetelového pole, bylo sice trochu brzo, ale ve spacáčku nám bylo fajne. A tak skončil náš první den, zhruba po třiceti kilometrech tvrdé chůze (během osmi hodin, to jsou asi čtyři kilometry za hodinu, nic moc). Vyspali až do zítřejšího, trochu podmračeného rána. Den druhý Vyspali jsme se poměrně dobře, večer byly krásné červánky, které ovšem nevěštily nic moc dobrého, na Šumavě bývá většinou den po nich počasí pod psa, což také bylo. Ráno byla obloha slušně zamračená, ale zatím to nevypadalo, že by se mohlo rozpršet. Rána sama o sobě bývají drsná, tohle bylo ještě o trochu horší než obvykle, protože jsme neměli nic k jídlu ani k pití a snídani jsme si chystali dát až v příští vesnici. Marek ráno vyspával a já mezitím trochu změnil dnešní trasu, i když jsem tušil, že Marek by tím nadšen nebude. Původně jsem totiž mysleli, že si uvaříme snídani v Pelechách (asi tři sta metrů od našeho ležení), přičemž si tam někde řekneme o vodu - mě se ale už zpátky vracet moc nechtělo a taky jsem si nebyl jistý, jestli takhle dopoledne bude vůbec doma někdo, kdo by nám vodu dal. A tak jsme šli hned po ránu dál, do další vesnice. Když se na to teď zpět podívám, bylo to docela moudré rozhodnutí, protože snídaně v Tlumačově stála za to. Nezačali jsme sice plně správně (při vzpomínce na heslo "za zeptání nic nedáš a huba ti neupadne" jsem se zeptal prvního domorodce, kde je tu nějaký obchod a on se na mne podíval jak na vola a řekl, že tamhle - pár metrů za mnou.), ale po nákupu ideální snídaně (čerstvé rohlíčky, paštička, sušenky a kdo ví co ještě) jsme si začali vesele pobrukovat, jak je život trampa krásný. Po pár minutách jsme vyrazili dál, příští zastávka Domažlice. Na žádnou zajímavou příhodu si nevzpomínám, jen že tam byly pěkné výhledy. V Domažlicích jsme dokoupili zásoby (pití, papírové kapesníčky - ty se hodí na hodně věcí a spolehlivě nahradí toaleťák) a pak se vydali dál. Byli jsme rádi, když jsme měli rušnou silnici ve směru na Kdyni za sebou a šli dál po silnicích vedoucích do malých vesniček. To byla jedna z nejpříjemnějších části našeho putování - šlo se krásně až jsem si začal pískat a dokonce i Marek řekl, že nohy už má rozchozený. Idylka však nikdy netrvá věčně - to jsme poznali, když za vsí s jménem Zahořeny začalo poprvé v dnešním dni pršet. Byl to vůbec první vážnější déšť za naše putování, zatím spadlo vždy maximálně pár kapek. Nebyl to sice kdovíjak ukrutný slejvák, nám se ale moc promoknout nechtělo a tak jsme zkusili taktiku "Batoh pod igelit! My pod igelit!", která se osvědčila na výbornou (nebylo to poprvé, v Tatrách to fungovalo ještě lépe, ale tam jsme to měli už ke konci natrénované). Skoro škoda, že nepršelo déle - sedělo se nám tam celkem fajn až na to, že komáři kousali o sto šest. Pak už to taková idylka jako předtím nebyla. Nějak nám zatuhly nohy, navíc začalo zaset kapat. Tady jsem poprvé odhalil svůj odvážný plán, který ve mně doutnal od rána - ukončíme puťák už dnes, ale tvrdě, dojdeme až do Nýrska. Marek ještě nebyl unaven tak, jako o pár hodin později a tak překvapivě souhlasil. A tak jsme práskli do bot a trochu přidali do kroku. Teď už jsem měnil trasu za běhu, střihl jsem to dolů z kopce do Nového Dvora, pak přes Kout na Šumavě až do Kdyně. Tady se Markovi už plán přestal líbit (zrychlili jsme příliš) a tak naplánoval návrat zpátky domů vlakem. Kdo mne zná, jistě ví, že se mi to vůbec nelíbilo - už z principu, co jsem si navařil, to si i sním, kam jsem došel, odtud se musím dokázat i vrátit. A navíc se mne zmocnila ta stará touha jít, stejná, na jakou můžou vzpomínat čtyři pamětníci z Tater. Tam to bylo stejné, jen cíle byli jiné. Velká Fatra se proměnila v Nýrsko, kopce se proměnili v rovinu. Tím jsem ale Marka raději neděsil a radši jsem mu vlak nenápadně rozmlouval. Do karet mi hrálo to, že bylo z náměstí v Kdyni celkem daleko a Markovi už se opravdu nechtělo udělat ani krok. Nakonec to skončilo tak, že pro nás měl přijet Zdeněk z Nýrska autem. My se mu vydali naproti, za chvíli tu byl a naštěstí se nechal přesvědčit a odjel s Markem beze mne. Zpočátku se šlo krásně - čtyři puchýře na každé noze, co to je - a dokonce to ani nevypadalo na déšť. Kdo mne potkal, musel si říkat co to tu jde za blázna s krosnou - vzpomínal jsem si na staré táborové popěvky, staré siónské písně, spirituály, ale jasně to vyhrály divné věci v našem údolí. A tak jsem vyřvával z plných plic a celkem svižným krokem byl na cestě k domovu. Za Pocínovicemi opět idylka vyprchala. Nohy už byly opravdu cítit a nastal typ chůze, o které by se dalo mluvit jako o dření. Ono dření je na každé výpravě jedna z nejdůležitějších věcí, právě na to se pak krásně vzpomíná s pocitem: A tohle jsem dokázal. Při této chůzi jsem koukal pouze na krajnici silnice dva metry před sebou, občasné zastavení na vyfocení nějaké zajímavosti bylo utrpením, protože mé nohy vždy nejhlasitěji protestovali právě při rozcházení. Tak jsem se doplahočil až do Nýrska. Živý a zdráv. Ještě před panelákem jsem potkal sousedy (samé obvyklé reakce), chudák pan soused musel jít po schodech, protože jsem zabral místo ve výtahu. Doma už jen hodně mléka a teplá koupel - hurá, tohle na Ukrajině nebude.

Čas načtení: 2023-11-08 08:48:05

Proč iPhone v reklamě vždy ukazuje čas 9:41?

Všimli jste si, že na každém displeji všech zařízení Apple je v oficiálních reklamách vždy nastaven čas na 9:41? Má to zajímavou historii a dokonce i své výjimky. Příběh tohoto magického čísla začíná v lednu 2007, kdy zakladatel společnosti Apple Steve Jobs představil původní iPhone. Svůj projev si naplánoval tak, že po 40 minutách prezentace, která začínala v 9:00, odhalí nový a první iPhone. A na produktových obrázcích na prezentaci budou hodiny na displejích odrážet skutečný čas. Původně to mělo být dokonce 9:42, ale poté, co projev ještě více vycizeloval, to změnili na 9:41. A Steve se nezpozdil a v té chvíli se iPhone stal zlomovým přístrojem. A zbytek už je historie. Od té doby vývojáři společnosti Apple oznamují nová zařízení a produkty se systémem iOS se stejným časem. A čas 9:41 je nastaven také prakticky v každém marketingovém materiálu k iPhonům, iPadům a totéž platí pro všechny verze nových iPadů a MacBooků. Dokonce když v roce 2010 Apple oznámil, že do svých iPhonů přidal funkci videohovorů, tedy to, co dnes známe jako FaceTime, na snímcích z aplikace byl zobrazen čas 9:41. Existují také nějaké výjimky z pravidla? Ano, a jsou to hodinky Apple Watch! Tato zařízení jsou vždy prezentována s časem nastaveným na 10:09. Řídí se totiž tradicí z reklam na hodinky, která se traduje už od dob ručičkových hodinek a spočívá v tom, že hodinová ručička ukazuje mírně za číslem 10 a minutová ručička míří těsně před číslo 2. Tato praxe existovala dávno před Applem a toto rozložení ciferníku vytváří tvar, který nepřekrývá logo výrobce nebo datumovku pod číslem 12. Škoda, že Steve nepředstavil iPhone ve 4:20. Images by Apple Inc., 9to5Mac

Čas načtení: 2021-05-25 13:37:27

FOK otevře kostel sv. Šimona a Judy v rámci Noci kostelů 2021

Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK připravil v kostele sv. Šimona a Judy program na letošní Noc kostelů, která proběhne 28. května. Do již tradiční akce se zapojilo více než 500 kostelů a modliteben po celé České republice. Pražští symfonikové chystají hudební program i přednášky o historii kostela. Zahrají komorní uskupení členů FOK i hostující umělci. Kostel sv. Šimona a Judy se letos poprvé účastní jako oficiální druhá koncertní scéna FOK, neboť od roku 2021 jej město předalo do jeho správy. Právě proto FOK naplánoval pestrý program, který umožní si tento prostor prohlédnout v celé jeho kráse a zároveň si vychutnat jeho akustiku, kterou v historii obdivovali i takoví skladatelé jako Wolfgang Amadeus Mozart nebo Joseph Haydn. S Nocí kostelů se kostel opět otevírá veřejnosti po několikaměsíčním uzavření z důvodu pandemie koronaviru. Zároveň je během akce stále nutné dodržovat nařízená opatření, jako je dezinfekce rukou, nasazený respirátor a dodržování rozestupů. Každý návštěvník by navíc měl u sebe mít doklad o platném negativním testu na SARS-COV-2, potvrzení o prodělaném onemocnění či potvrzení o očkování. Noc kostelů 2021 28. 5. 2021, 18:00 – 22:00 FOK BRASS (žesťový soubor FOK) Nora Lubaddová (klavír) Varhanní a trumpetový koncert Studenti Pražské konzervatoře Duo Beautiful Strings Consortium Conservatorium Přednáška o historii kostela (Alexandra Škrlandová) {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-29 09:48:51

Silně věřící Žid, miláček žen i buddhistický mnich. Ukázka z biografie I’m Your Man – Život Leonarda Cohena

Čtyři roky předtím, než dvaaosmdesátiletý kanadský umělec Leonard Cohen zemřel ve spánku, vyšla v torontském nakladatelství jeho nejucelenější biografie I’m Your Man – Život Leonarda Cohena. Britské novinářce a publicistce Sylvii Simmonsové se podařilo navázat s Cohenem přátelský vztah, jenž vyústil v životopisné dílo, které odhaluje dosud nepublikovaná fakta. Cohen a Simmonsová spolu vedly dlouhé rozhovory, komplikovaný muž ji nechal nahlédnout do svých vzpomínek, deníků, myšlenek a snů. Simmonsová sleduje celé Cohenovo dílo – poezii, beletrii a hudbu – jako součást jeho umělecké osobnosti. Vyzpovídala zpěvákovy přátele, spolupracovníky, producenty a hudebníky, jakož i klíčové ženy v Cohenově mytologii, jež se staly jeho múzami – Marianne Ihlenovou (viz píseň So Long, Marianne), manželku přítele Suzanne Vaillancourtovou z Montrealu, matku jeho dětí Suzanne Elrodovou a pozdější partnerky Rebeccu De Mornayovou a Anjani Thomasovou. Cohen byl složitou osobností se zjevnými rozpory: silně věřící Žid, sofistikovaný muž a miláček žen, stejně jako zasvěcený buddhistický mnich. Kniha začíná v Montrealu, Cohenově rodišti, provází ho do Londýna, na řecký ostrov Hydra a do New Yorku šedesátých let, kde umělec započal svou hudební kariéru. Sledujeme jeho výstup na vrchol hudebního showbyznysu, jeho ústup do ústraní v polovině devadesátých let a provázíme ho na jeho celosvětovém turné o patnáct let později. Podle životopisu Simmonsové se Cohen mohl stát stejně tak písničkářem jako rabínem – narodil se v tradiční a prosperující židovské rodině, znal velmi dobře Písmo, byl vnukem význačného ruského rabína. Avšak silný zájem o světské radosti včetně hudby, sexu a drog z něho učinily jednu z ikon populární hudby. Vedle již dříve zdokumentovaných faktů Simmonsová přibližuje i méně známé události. Například Cohenovo vystoupení na festivalu na ostrově Wight v roce 1970, kdy zpěvák dokázal zklidnit zdivočelý statisícový dav, je všeobecně známé. Naopak překvapením je Cohenovo skandální vystoupení, které se odehrálo krátce předtím na jiném, francouzském festivalu. Přiopilý Cohen tehdy dorazil na pódium na koni a „byl vypískán a křičeli na něj, že je primadona a myslí si o sobě kdovíco, že je kapitalista a sympatizuje s fašisty, že si drží dům v Řecku a neřekne ani slovo proti tamní vojenské vládě.“ Simmonsová mapuje historii Cohenových slavných písní a zmiňuje též ironickou skutečnost, že album, na němž se poprvé objevilo legendární Hallelujah, nahrávací společnost v roce 1983 odmítla v USA vydat. V knize zaznívají i kritická hodnocení Cohenovy osobnosti coby sobeckého muže, vyhýbajícího se závazkům, který bezohledně opouští své partnerky. Obsahuje pasáže o manželství, buddhismu, terapii. Čtenář se dočte i o podivné události z roku 1977, kdy producent Phil Spector se slovy „Leonarde, miluju tě,“ přiložil Cohenovi k týlu pistoli a natáhl kohoutek. Nebo o Cohenově rozhodnutí koncertovat pro duševně nemocné v psychiatrických léčebnách během evropského turné v roce 1970. Kniha se zabývá také Cohenovými zkušenostmi s válkou (Cohen byl na Kubě v době invaze v zátoce Sviní v roce 1961 a v roce 1973 odcestoval do Jeruzaléma, aby se ve válce s Egyptem a Sýrií přihlásil do izraelské armády. Byl přidělen na zábavné turné v americkém stylu v Sinajské poušti a vystupoval pro vojáky až osmkrát denně.) Ukázka z knihy „Here I Stand, I’m Your Man“ Aplaus byl ohlušující. Odrážel se mezi stěnami malého divadla a zněl Leonardovi v uších. Veškeré publikum bylo na nohou. Uběhla minuta, pak druhá. Leonard ještě nevydal hlásku, nikdo nezahrál ani tón, ale lidé nepřestávali aplaudovat. Leonard se plaše usmál. Smekl klobouk a položil si jej na srdce v gestu pokory, ale také jako štít. Přes všechno předchozí ubezpečování si nebyl předem jist, jak ho vlastně přijmou, a takováhle reakce ho těšila, ale také mu dělala starost, protože znamenala očekávání, které je třeba splnit. Ve skutečnosti ale od něj nikdo nic nečekal. Byl to první koncert. Právě tak jako on nevěděl, co čekat od lidí, neměli ani posluchači tušení, co mohou očekávat od něj. Neměli předem v podstatě žádné informace, protože Leonard trval na tom, že se to musí udržet v co největší tajnosti, takže si mohli představovat, že přijede starý pán s kytarou s nylonovými strunami a zazpívá jim písničky jejich mládí, možná s jednou či dvěma vokalistkami, jestli si je bude moci dovolit. Všichni věděli z médií o Leonardových finančních potížích, o tom, že starý mnich kvůli penězům musí mezi lidi s žebrací miskou. Leonard tu teď před nimi stál v záři reflektorů ve svém elegantním obleku, s kloboukem a nablýskanými botami, a vypadal jako rabínská verze Franka Sinatry, jako Bohem vyvolený mafián. Doprovázely ho tři zpěvačky a několik hudebníků z jeho šestičlenné skupiny mělo rovněž obleky a klobouky, jako by hráli v kasinu v Las Vegas. Kapela spustila, Leonard si stáhl klobouk hluboko do čela a s mikrofonem v dlani, jako by to byla obětina, začal zpívat „Protanči mě do své krásy s hořícími houslemi“. Jeho hlas měl trochu hrubé okraje, ale byl hluboký a znělý – „Protanči mě panikou do bezpečí uvnitř“ (Dance Me to the End of Love). Malé pódium bylo plné muzikantů, nástrojů a techniky. Zpěvačky měl tak blízko, že by snad mohl natáhnout paži a přidržet se jich, kdyby mu hrozilo, že upadne. Zpíval, jako by sem přicestoval sám, aby těmhle lidem usazeným v hledišti sdělil osobní tajemství. Zpíval, jako by si s sebou na pódium nevzal nic kromě svého života plného písní. Řekl divákům totéž, co pak zopakoval tisícům dalších – že tohle dělal naposledy „jako šedesátiletý, jako mládenec s bláznivým snem“. Přiznal, že má trému, ale povídal si s publikem, žertoval, projevil lítost nad nedávnými záplavami ve městě a složil hold místním básníkům, mimo jiné Fredu Cogswellovi, který před více než půlstoletím uveřejnil ve svém časopise Fiddlehead recenzi Leonardovy první knihy. Písně, které Leonard pro koncert zvolil, byly průřezem jeho kariéry, ale pomíjely nejtemnější a nejbrutálnější kusy. (Výjimku tvořila píseň The Future, leč i v té byl „anální sex“ zaměněn za něco méně anatomicky specifického.) V době, kdy Roscoe Beck dával dohromady kapelu, procházel Leonard písně, které už neslyšel celé roky, a vybíral ty, do kterých se pořád dokázal „ponořit“. Byl překvapen tím, jak mnoho jich našel, a tím, že si stále ještě pamatuje slova. Do výběru se mu dostávaly spíše chytlavější novější skladby než nepřikrášlené rané písně. Snad v tom hrála roli jistá opatrnost starého muže, ale spíše to bylo tím, že tyhle songy s velkou kapelou fungovaly lépe, a Leonard velkou kapelu potřeboval, aby přehlušil hlas pochyb. Dalším důležitým faktorem při výběru byla skutečnost, že se v těch starých písničkách většinou doprovázel sám na kytaru. A zatímco bylo pro Leonarda relativně snadné vrátit se k písním jako zpěvák, hrát na kytaru mu dělalo nesrovnatelně větší obtíže. Neměl ji v ruce tak dlouho, že musel vyměnit struny. Potřeboval dlouho a tvrdě cvičit, aby, jak řekl, „obnovil svůj um“, pokud šlo o Suzanne – jednu z mála písní, které odehrál bez úprav. Pokud teď na pódiu na něco hrál, byl to většinou syntezátor. S pokornou úklonou děkoval za aplausy po svých předstíraně vážných, jedním prstem odehraných sólech. Většinou ale jen zpíval. Někdy při tom vypadal jako prosebník s hlavou svěšenou nízko k mikrofonu ukrytému v dlaních, jindy jako zkušený showman, který se šňůrou od mikrofonu přehozenou nenuceně přes rameno okouzluje dav pečlivě nacvičenou choreografií. Ten komplikovaný tanec na pomezí sebevědomí, ironie a emocionální upřímnosti zvládal Leonard dobře a s půvabem. Jeho kapela působila sehraně, elegantně, měla do poslední noty vypilovaný zvuk, přitom hrála opravdu potichu. „Říkali jsme si, že jsme nejtišší kapela na světě,“ vzpomíná Beck, „nebo přinejmenším nejtišší s elektrickými nástroji. V centru pozornosti měl být jednoznačně Leonardův hlas, šlo nám o to, aby publikum slyšelo každé jeho slovo.“ Leonard ale dopřával hudebníkům i prostor k sólovým projevům. Odstoupil v takových chvílích ze záře reflektorů a soustředěně, s kloboukem přiloženým na srdce, sledoval jejich výkon. Společně s publikem žasl, když Javier Mas hrál na laúd nebo dvanáctistrunnou kytaru, či když Sharon nastoupila v úvodu Boogie Street, jako kdyby ten výkon zažíval rovněž poprvé, a v pokoře jej obdivoval. Toho večera odehráli s krátkou přestávkou skoro tři hodiny. Nikdo nehraje tříhodinové koncerty, tím méně muž, kterému je přes sedmdesát a během posledních patnácti let odzpíval na pódiu jen pár písniček. Adam se snažil otce přesvědčit, aby program omezil na hodinu a půl, ale Leonard byl neoblomný. Kupodivu to vypadalo, že si pobyt na pódiu užívá. Nebyla to jen úleva, že se všechno to zkoušení vyplatilo, že kapela funguje a lidé ho rádi vidí – šlo o něco hlubšího. Odehrával se tu jakýsi nevyhnutelný rituál, docházelo k vzájemnému předávání darů, ke sdílení čehosi důležitého. „Viděla jsem, jak se lidé pod pódiem chvějí a pláčou,“ vzpomíná Charley Webbová. „Nebyl to jen jeden člověk a nebyli to jen mladí. Nestává se tak často, abyste viděli dospělé plakat, a tak usedavě.“ Hattie Webbová říká: „Od toho prvního večera bylo z reakce publika vidět, že je to pro ně ohromný zážitek. A stejné to bylo i pro nás.“ Když měli první koncert za sebou a zamířili autobusem k dalšímu kanadskému městečku, všichni se uvolnili, i Leonard. Tyhle koncerty si vyvzdoroval. Když mu manažer ukázal program turné, zareagoval na to: „Do čeho jsi mě to uvrtal?“ „Přišel se seznamem podmínek,“ vzpomíná Robert Kory. „Řekl jsem mu: ‚Leonarde, při tomhle turné nebudou žádné kompromisy. Uděláme všechno přesně tak, jak to chceš, nebo to nebudeme dělat vůbec.‘ Každý detail odpovídal jeho představám, od tříměsíčního zkoušení po ty zahřívací koncerty.“ Absolvovali jich po východní Kanadě celkem osmnáct. „Nejhorší zapadákovy, jaké si dokážete představit,“ říká Rob Hallett. „Vzpomínám si, že v jednom z těch míst měli takovou tu tabuli s připevňovacími písmeny, hlásala, že v pondělí hraje místní dechovka, v úterý Leonard Cohen a ve středu imitátor Elvise Presleyho.“ Na jiném koncertě vylezly na pódium dvě mladé ženy, a když je ochranka odváděla, Leonard poznamenal: „Škoda že nejsem o dva roky mladší.“ Těžko říci, zda z něj mluvil sarkasmus, tesklivost, či obojí. Kory stanovil pravidlo, že v zákulisí nesmí být nikdo, kdo tam nemá co dělat – žádné schůzky, žádné návštěvy, dokonce ani slavní kamarádi, před koncerty ani po nich. Kory prohlásil, že tohle turné bude „stát na klidu a hlubokém odpočinku a Leonard bude mít veškerou podporu, kterou potřebuje, aby mohl večer co večer vystupovat“. Ve srovnání s předchozími turné Leonarda Cohena to byla významná změna, protože dřív ho poháněly cigarety, alkohol a drogy. (Na konci předchozí šňůry The Future kouřil Leonard dva balíčky cigaret denně a před každým koncertem vypil tři láhve Château Latour.) Oficiální začátek turné proběhl 6. června v Torontu. Leonard tam po čtyři večery vyprodal tři tisíce sedadel v sále Sony Centre. Tentokrát na pódiu doslova hopsal jako malé děcko, jako ztělesnění veselé nálady a potěšení. Publikum v Torontu mělo sice na rozdíl od toho ve Frederictonu lepší představu, co čekat, ale tohle asi nečekal nikdo. „Pro mne to bylo také překvapení,“ podotýká se smíchem Roscoe Beck. Leonard během písně The Future předvedl lehkonohý taneček pokaždé, když došlo na text „tančící běloch“. Program se ještě prodloužil, přibyly čtyři písně, mezi nimi A Thousand Kisses Deep, jejíž text Leonard recitoval jako báseň do tichého zvuku kláves Neila Larsena, a If It Be Your Will – tu zpívaly sestry Webbovy a doprovázely se na harfu a kytaru. Během písniček byli posluchači tak dokonale tiší, že člověk málem slyšel, jak jim naskakuje husí kůže. Ale jakmile hudba dozněla, vypukly ovace vstoje, tak nekonečné, že kritik z Toronto Star psal o „zamilovanosti“. Na tyhle koncerty už zástupci mezinárodního tisku mohli. Kritik z časopisu Rolling Stone se přiznal, jak ho znervózňovala představa muže „staršího než Jerry Lee Lewis“, který se vrací na pódium ve snaze vydělat si na důchod, ale koncert popsal jako „nádherný“. Leonard řekl časopisu Maclean’s, že se rozhodl – tentokrát na 100 procent –, že turné dokončí. „Jak se říká v Irsku, s pomocí Boží a dvou policistů, ať to trvá rok a půl, nebo dva.“ Čtyři dny po posledním koncertě v Torontu už byl Leonard se skupinou v Irsku, kde je čekaly tři večery po sobě v Dublinu. Pak měli den na přesun a další čtyři koncerty v řadě v Manchesteru. Následovalo vystoupení na mezinárodním jazzovém festivalu v Montrealu a hned nato další transatlantický let do Británie, aby zahráli na festivalu v Glastonbury. Tohle by byl vražedný časový rozvrh pro kohokoliv, a Leonardovi táhlo na čtyřiasedmdesát. Věděl předem, do čeho se pouští, a nestěžoval si. Do Glastonbury se ale netěšil. Těšil se ovšem Michael Eavis, mlékař, který největší a nejoblíbenější rockový festival v Británii založil. Jak řekl, snažil se Leonarda přemluvit k účasti „skoro čtyřicet let“. Sestry Webbovy se těšily tolik, že přijely o dva dny dřív a vmísily se do davu. Když v den vystoupení dorazil Leonard se skupinou, byli ohromeni tím, co spatřili. Před sedmi týdny hráli ve Frederictonu pro sedm set lidí a tady teď měli hrát pro sto tisíc. „Bylo to tak…“ – Sharon Robinsonová hledá vhodné slovo, kterým by vyjádřila velikost, a pak se spokojí s „… obrovské. A velmi vzrušující.“ Leonard to vzrušení nesdílel. Festivaly neměl nikdy rád, bez ohledu na to, jak úspěšná vystoupení na nich absolvoval. Nebylo to jeho publikum, člověk nikdy nevěděl, komu vlastně hraje, na zvukovou zkoušku by bylo potřeba několik hodin, ale při festivalu na to není čas, a dostali instrukce, aby obvyklý program zkrátili na téměř polovinu, což drasticky nabouralo jeho rytmus. Pro perfekcionistu, člověka lpícího na zvycích a někoho, kdo potřebuje mít věci pod kontrolou, obzvlášť pokud jde o vystupování, jsou to samé nepříjemnosti. Leonard vyhlížel po straně pódia do publika. Bylo ještě denní světlo a dav se táhl do nedohledna. Vpředu u pódia se mačkali ti mladí. Leonard ustoupil do zákulisí a sklonil hlavu. Mohlo by se zdát, že se snad modlí, ale zpíval si Pauper ego sum, jsem chudák – latinský kánon, který si s kapelou kdysi dávno prozpěvovali v autobuse. Sharon a sestry Webbovy melodii převzaly a pak se připojil i zbytek skupiny. Zpívali kánon, ještě když vycházeli za bouřlivého aplausu na pódium. „Už nikdy se mi nepřihodí nic lepšího než Cohenův koncert toho večera,“ řekl Michael Eavis. Když Leonard začal zpívat Hallelujah, zapadalo slunce a „lidi to zvedalo ze země“. Někteří mladí posluchači, kteří zpívali nahlas, se možná divili, proč tenhle sympatický děda zpívá písničku, kterou znají od Jeffa Buckleyho, Rufuse Wainwrighta, z Amerického idolu a z Faktoru X, ale museli uznat, že mu jde moc dobře. Reakce publika byla nadšená a kritici se shodli s Eavisem, když Leonardovo vystoupení označili za vrchol festivalu. Leonard ani nikdo jiný ze skupiny neměl šanci přečíst si v ranních novinách recenze, protože tou dobou už cestovali do Skandinávie. Čekalo je náročné turné po Evropě, obnášející mimo jiné tři tříhodinové koncerty tři dny po sobě ve třech různých zemích. Všude, kde hráli, je vítal příval láskyplných citů publika. V červenci, dva měsíce po začátku turné, čekal Leonarda v Británii první koncert ve velké hale. Dvacet tisíc míst v londýnské O2 aréně, velké kruhové scéně u Temže, se rychle vyprodalo. Rozlehlé pódium bylo vystlané tureckými koberci, aby působilo přívětivěji, ale i tak to vypadalo, jako by Leonard vystupoval v gigantickém, sterilním nakloněném pesaru. „Je to něco úžasného,“ pronesl s kamennou tváří, „sejít se zde, na druhé straně intimity.“ Kritik deníku London Evening Standard popsal publikum „přemožené úžasným výkonem“ a závěrečnou píseň Whither Thou Goest charakterizoval jako „poslední ze všech rozloučení“. Jenže konec turné byl zatím v nedohlednu. V téhle aréně byly naplánované koncerty ještě v listopadu. Leonard zatím absolvoval další kolečko po Evropě včetně hvězdného vystoupení na britském festivalu Big Chill a turné po východní Evropě. Sharon Robinsonová vzpomíná, že všichni měli pocit, jako by byli „na stále se zvětšujícím, rostoucím kouzelném koberci, kde si člověk říká ‚Tak fajn, v severovýchodní Kanadě nás mají rádi, to je skvělé,‘ ale pak se setkáváte se stejným přijetím na stále větších a větších místech. Byl to zvláštní, postupně sílící pocit, že se účastníte něčeho opravdu speciálního.“ Sám Leonard řekl: „Posílají mne z místa na místo jako pohlednici.“ Když uvážíme, co o podobných situacích říkal dříve, je zajímavé, že dodal: „Je to opravdu úžasné.“ Chtěli ho všichni a všude; Leonard hrál pro nejpočetnější a věkově nejrůznorodější publikum své kariéry a všechny koncerty byly vyprodané. Během šestitýdenní pauzy na konci roku strávil chanuku s Adamem a Lorkou. Hallelujah přes Vánoce kralovalo britským žebříčkům (a to ve třech různých verzích včetně té Leonardovy). Pak v lednu 2009 turné pokračovalo na Novém Zélandu a v Austrálii. Leonard opět triumfoval – ale v těchto zemích se mu dařilo odjakživa, podobně jako v Británii, kde se i jeho nejhůře přijímaná alba dostávala do první desítky, a v Evropě, kde ho měli rádi právě pro ty vlastnosti, které severoamerický hudební průmysl zavrhoval – pro jeho černý humor, starosvětskou romantiku, existenciální melancholii a poetičnost. Příští zastávkou byla Severní Amerika. Na Leonarda tu čekalo největší turné po Spojených státech v jeho kariéře, prokládané koncerty v Kanadě. Většina amerických vystoupení se konala v menších sálech, ale také hrál například v amfiteátru Red Rocks nebo na festivalu Coachella. Leonard uvážlivě započal americkou část turné na známé půdě, v New Yorku. Koncert se konal v sále Beacon Theatre a hlediště bylo plné novinářů a zapřisáhlých fanoušků, kteří si o vystoupení dali vědět po internetu. Časopis Rolling Stone popsal „totální chaos“ před budovou a „davy lidí zoufale shánějících vstupenky. Těch pár překupníků chtělo přes pět set dolarů za lístek.“ Časopis Billboard psal dokonce o sedmi stech dolarech za sedadlo. Na počest místa, které mu kdysi bylo domovem, přidal Leonard píseň Chelsea Hotel #2 (kterou nacvičil v soukromí svého pokoje a překvapil kapelu, když najednou na pódiu popadl kytaru a spustil). Program teď už trval přes tři hodiny. „Naštěstí měli na většině míst stanovenou zavírací hodinu,“ říká Robert Kory, „jinak by zpíval dál.“ Kritici i posluchači byli chválou bez sebe, a stejně reagovali všude, kam kapela dorazila. Koncerty byly vyprodané, překupníci šroubovali cenu lístků a publikum aplaudovalo vstoje. Vypadalo to, že najednou všude všichni mluví jen o Leonardovi a nahlas přemítají, jestli byl odjakživa tak dobrý, tak moudrý, tak zvláštní, tak skvělý. Po první části amerického turné se Leonard s kapelou vrátil do Evropy, kde odehráli dalších čtyřicet koncertů, některé na nových místech, třeba v Srbsku, v Turecku a v Monaku, ale často i tam, kde už sice vystoupili, ale zájem diváků dál trval. Čekalo je deset koncertů ve Španělsku, samé velké sály, všechny vyprodané, většina termínů v září, kdy měl Leonard oslavit pětasedmdesátiny. Během koncertu 18. září na velodromu ve Valencii se Leonard při zpěvu písně Bird on the Wire zhroutil. Členové kapely se kolem něj vyplašeně seběhli. Fanoušci v předních řadách natáčeli mobily, jak opatrně odnášejí z pódia jeho drobné, ochablé tělo. Vypadalo to, že se Leonard Cohen vyzpíval z tohoto světa a vybral si k tomu rodnou zemi svého milovaného Lorky. Vzadu v publiku vypukl zmatek. Po chvíli se na pódium vrátil Javier Mas a španělsky vysvětlil, že je Leonard v pořádku, nabyl vědomí a odvážejí ho do nemocnice, ale koncert nebude pokračovat a diváci dostanou zpátky vstupné. Lékaři mu diagnostikovali otravu z jídla. Několika členů kapely se to týkalo také, ale nikdo z nich nebyl vychrtlý pětasedmdesátiletý frontman. O dva dny později už byl Leonard zpátky v autobuse. Vypadal křehce, ale nezlomeně. Sedmdesáté páté narozeniny oslavil tříhodinovým koncertem před vyprodanou sportovní arénou v Barceloně. V Montrealu vyšla v den jeho narozenin kniha s názvem Leonard Cohen You’re Our Man: 75 Poets Reflect on the Poetry of Leonard Cohen. Nejslavnější mezi těmito autory byla Margaret Atwoodová a šlo o benefiční projekt Jacka Locka, zakladatele Fondu pro veřejnou poezii. Cílem knihy bylo spustit ve škole Westmount High, kam Leonard chodil, na jeho počest program Poet-in-Residence, který bude propagovat poezii a umění a podporovat tvorbu slibných básníků. V New Yorku ten den odhalili na zdi u vchodu do hotelu Chelsea Leonardovu pamětní desku. Tento nápad prosadil Dick Straub a složili se na ni Leonardovi fanoušci z celého světa. Jejího slavnostního odhalení se účastnil Leonardův někdejší producent John Lissauer, Leonardův přítel, reportér Larry „Ratso“ Sloman a Leonardovi vždy oddaná sestra Esther. Leonardova pamětní deska se zde octla ve vybrané společnosti slavných spisovatelů – Dylana Thomase, Arthura Millera, Brendana Behana a Thomase Wolfa –, ale jen ta Leonardova se pyšnila citátem zmiňujícím světově proslavenou felaci, ke které došlo v pokoji tohoto hotelu. Tři dny po narozeninách byl Leonard v Izraeli, kde naposledy koncertoval před více než dvaceti lety. Národní fotbalový stadion ve městě Ramat Gan poblíž Tel Avivu vyprodal všech padesát tisíc míst. Výtěžek z koncertu nazvaného „Koncert pro smíření, toleranci a mír“ měl být věnován izraelským a palestinským organizacím a charitám podporujícím mír. „Leonard rozhodl, že jestli tam má hrát, chce, aby tam ty peníze zůstaly,“ říká Robert Kory. I přesto došlo k polemikám. Když koncert ohlásili, našli se lidé, kteří psali do novin a protestovali na internetu ve snaze prosadit kulturní bojkot Izraele. V Montrealu proběhla malá demonstrace před jedním z Leonardových oblíbených lahůdkářství. Leonard zareagoval tím, že naplánoval na následující večer menší koncert v palestinském Rámaláhu na Západním břehu Jordánu, ale organizátoři této akce, Klub palestinských vězňů, od koncertu odstoupili, protože byli pod velkým tlakem a cítili, že se příliš zpolitizoval. Stejně zareagovala i organizace Amnesty International, která měla rozdělit zisk z akce. Leonard pak sám našel charitativní organizaci, která rozdělila téměř dva miliony dolarů vydělané koncertem v Tel Avivu. Byla teplá letní noc, vzduch se tetelil nad svítícími tyčinkami, které lidé drželi ve výšce jako zelené svíce. Během tři a půl hodiny dlouhého koncertu se na velkých obrazovkách ukazovaly překlady písní. Hebrejský text písně Who by Fire vypadal jako stránka z modlitební knihy. Hallelujah věnoval Leonard všem rodinám, které ztratily děti v konfliktu, a vyjádřil svůj obdiv k těm, kteří navzdory tomu odolali „sklonu podlehnout v srdci zoufalství, pomstě a nenávisti“. Když řekl posluchačům: „Nevíme, kdy se sem zase dostaneme,“ viditelně to na ně zapůsobilo. Při Leonardově věku cítili z jeho slov váhu loučení, kterou recenzenti vnímali i v jeho posledním albu a v jeho poslední sbírce básní. Když Leonard dozpíval poslední píseň, zvedl paže k nebi a promluvil hebrejsky – Áronův potomek Cohen dal davu v hebrejštině birkat kohanim, kněžské „Áronské požehnání“. Vrátili se do Spojených států a před další fází turné bylo pár dnů volna, když se Leonard dozvěděl, že Raméš Balsekar je mrtvý. Jeho duchovní učitel zemřel ve věku dvaadevadesáti let 27. září 2009 ve svém bytě v Bombaji, kam Leonard tak často chodil na satsang. Koncertní rozvrh mu sice bránil trávit s ním čas, ale pořád si psali e-maily. Ratneš Mathur vzpomíná: „Těsně předtím, než zemřel, jsem s ním hovořil. Zmínil se, že si s Leonardem píše, a řekl, že je dobře, že zase vystupuje.“ Turné pokračovalo v polovině října. Teď měli před sebou dalších patnáct koncertů včetně návratu do New Yorku, kde vystupovali v Madison Square Garden. Vypadalo to, že se minulost a současnost neustále mísí. Zatímco Leonard začal psát nové písně a zkoušet je na pódiu – první z nich byla Lullaby –, jeho nahrávací společnost znovu vydala dvě stará kompilační alba z různých období – Greatest Hits, známé také jako The Best of Leonard Cohen (1975) a The Essential Leonard Cohen (2002), a také jeho první tři studiová alba z konce šedesátých a počátku sedmdesátých let. Album Songs of Leonard Cohen vyšlo se dvěma starými písněmi, které byly vydány poprvé: Store Room a Blessed Is the Memory, které natočil během nahrávacích frekvencí v roce 1967 a skončily tehdy nepoužité.* Znovu vydané album Songs from a Room také obsahovalo dvě přidané písně – dosud nevydané verze Bird on the Wire a You Know Who I Am, nazvané Like a Bird a Nothing to One. Leonard je složil s Davidem Crosbym předtím, než natočil album produkované Bobem Johnstonem. Nově vydané album Songs of Love and Hate mělo jedinou bonusovou skladbu, jednu z mnoha počátečních verzí písně Dress Rehearsal Rag. I ten jediný bonus byl podle Leonarda příliš mnoho. Neměl tyhle přídavky rád a nesouhlasil s nimi. Byl toho názoru, že ničí celistvost původního alba, a vymínil si do budoucna, aby to nahrávací společnost už nedělala. Jedním z dalších momentů, kdy se překryla různá časová období Leonardovy tvorby, bylo vydání dvou nových živých CD a DVD jen několik týdnů po sobě. Deska Live in London byla nahrána v roce 2008 během Leonardova prvního triumfálního vystoupení v londýnské O2 aréně. Album a DVD Live at the Isle of Wight 1970 nabídlo nedávno znovuobjevené nahrávky a záznam z vystoupení v roce 1970. Možnost porovnat tyto dva Leonardovy britské koncerty a zjistit, jak koncerty na začátku a na konci jeho kariéry, je fascinující. Vystoupení pod širým nebem v roce 1970 se koná za časného rána a deštivého počasí před šesti sty tisíci lidí. Leonard – neoholený, opilý a oblečený v safari obleku – hraje na kytaru s doprovodem své malé kapely zvané Armáda. Je to spontánní, intenzivní a okouzlující výkon, a je neuvěřitelné, jakou intimitu dokázal Leonard v tak rozlehlém a nepřívětivém prostoru vytvořit. O čtyři desetiletí později hraje prošedivělý a střízlivý Leonard v elegantním obleku pod střechou arény na syntezátor s devítičlennou skupinou, koncert je naplánovaný a secvičený s přesností vojenské operace, ale i tak je nádherný. A Leonard opět dokáže ten rozlehlý a anonymní prostor změnit v místo tak malé a intimní, jako bychom byli v ložnici. Leonardova sebejistota na pódiu stále rostla, takže během turné v roce 2009 ve Spojených státech vyrukoval na pódiu s dalšími premiérově uvedenými písněmi Feels So Good a The Darkness. Program koncertů se stále rozrůstal, teď už obnášel přes třicet písní. Dokonce i v So Long, Marianne přibyla další sloka. Leonard stále vybrušoval k dokonalosti své vystupování na pódiu – vyskakoval na něj, seskakoval z něj, poklekal, prováděl tanečky během písně The Future, ke kterým sestry Webbovy dávno přidaly synchronizované hvězdy. Listopadový koncert v aréně kalifornského San Jose byl posledním koncertem roku 2009 a mnozí v publiku předpokládali, že to bude i Leonardův definitivně poslední koncert. Ženám vzhlížejícím ze skládacích kovových židlí k pódiu zde poskytl Leonard kromě obvyklého plného servisu navíc i nasazenou „masku starce“ při písni I’m Your Man. Během nekonečných přídavků mu pak dámy házely na pódium součásti své intimní garderoby v žertovné nápodobě poct, které sklízel Tom Jones. Od toho prvního malého vystoupení v divadle ve Frederictonu už utekl rok a půl a Leonard během turné oslavil čtyřiasedmdesáté a pětasedmdesáté narozeniny. Časopisy psaly o jeho koncertní šňůře jako o nejlepším turné roku 2008 i 2009, z obchodního i hudebního hlediska. Tyhle dva roky koncertování dohromady vynesly přes padesát milionů dolarů. Ty peníze samozřejmě neskončily všechny v Leonardově kapse – zabezpečit tak ohromné turné, skupinu a technický personál znamenalo obrovské výdaje. Ale jak řekl promotér Rob Hallett: „Myslím, že se dá s jistotou předpokládat, že zahrádka zase kvete.“ Leonard si vydělal víc, než o kolik předtím přišel. Teď by mohl všeho nechat, pověsit kytaru na zeď a v životě už nevlézt na pódium. Jenže koncerty pro něj už dávno přestaly být pouhou výdělečnou činností. Leonard tohle turné chtěl a možná i potřeboval. A kupodivu v době a v odvětví, které trvalému zájmu o cokoli příliš nepřálo, přízeň publika nijak neochabovala. Turné na rok 2010 už bylo naplánované, mělo začít v květnu v Evropě a pak vést napříč Austrálií, přesunout se do Kambodže a na Havaj a skončit vítězným kolečkem po Severní Americe. Ale v tuhle chvíli měl Leonard tři a půl měsíce jen pro sebe. A to doslova – byl už zase sám. Snad sehrály roli ty dva roky ježdění po turné, kdy Leonard nebyl s Anjani, snad byl věkový rozdíl mezi padesátiletou ženou a pětasedmdesátiletým mužem větší, než mezi čtyřicetiletou a pětašedesátiletým – Leonard i Anjani byli natolik diskrétní, že to nijak nekomentovali. „Vztahy nejsou stojaté, mění se a rostou,“ říká Anjani, která zůstala Leonardovou blízkou přítelkyní a spolupracovnicí. „Nemá smysl, abychom vám já nebo on něco vysvětlovali. Bude lepší, když vám pošlu něco, co napsal. Jmenuje se to ‚Pořád přemýšlím o písni, kterou bude zpívat Anjani‘. V té básni je všechno, co je potřeba vědět o našem vztahu. Řekla jsem mu, že jsem plakala, když jsem to četla, a on odpověděl: ‚Taky jsem plakal.‘“ Přemýšlím pořád o písni Bude ji zpívat Anjani Bude o našich životech spolu Bude moc povrchní nebo moc vážná Ale nic mezi tím Napíšu slova A ona melodii Já ji nesvedu zazpívat Bude na mě moc vysoko Ona ji zazpívá krásně Já jí budu opravovat zpěv A ona mně zase slova Až bude lepší než krásná Pak ji budeme poslouchat Ne často Ne vždycky spolu Ale tu a tam Po zbytek našich životů Leonarda těšilo být zase zpátky v Montrealu, šlapat s Mortem prosincovým sněhem do lahůdkářství na hlavní třídě pro pečivo a hovězí jazyk, který měl Mort odjakživa rád, dřív než róši, a poslouchat, jak si starý kamarád stěžuje na nové kavárny a butiky, které rostou v jejich staré čtvrti jako houby po dešti. „On a já jsme tu déle než většina lidí,“ říká Rosengarten. „Jsme staří dědci. Vypadá to, že tu teď Leonard tráví víc času.“ Leonard zase jednou uvažoval o tom, že by se mohl v Montrealu usadit. Rodné město se pro něj trochu změnilo, a to v jiném ohledu, než na jaký si stěžoval Mort: lidé ho poznávali, oslovovali ho na ulicích a v restauracích. To dříve nebývalo. Jako správní Kanaďané si při tom většinou počínali velice slušně a Leonard si také vypěstoval jisté únikové metody, například chodil na večeři už odpoledne, kdy v podnicích nikdo nebyl. Jedna konkrétní osoba, krásná mladá zpěvačka, která ho oslovila v parku a představila se mu jako NEeMA, se stala jeho chráněnkou – Leonard koprodukoval její album Watching You Think a nakreslil její portrét pro obal. Ale pak ho to zase začalo lákat do Los Angeles, kde měl děti a vnoučata – a také róšiho. Ten ve věku sto tří let pořád ještě vedl své zenové centrum, kam Leonard pořád ještě chodil meditovat, pokud byl poblíž. Když toho roku turné procházelo Los Angeles, Leonard vzal několik členů kapely k róšimu na časně ranní lekci. Když skončila, róši podal Leonardovi láhev Wu Ťia Pchi, aby ji otevřel, takže se v osm hodin ráno všichni sesedli u skleničky učitelova oblíbeného likéru. Byla to jedna z vzácných chvilek, kdy se Leonard napil alkoholu. Na turné sice s oblibou míchal drinky členům kapely, ale pro sebe si dělal proteinové nápoje ze syrovátky s čokoládovou příchutí. Devadesát minut klidného času mezi zvukovou zkouškou a začátkem koncertu trávil rád meditacemi ve své šatně. Meditoval i na palubě letadel. Seděl se vzpřímenými zády, s pohledem upřeným do země a s rukama složenýma dlaněmi vzhůru v klíně. Byl rád, že si může bez obav dovolit usnout. Uličkou tu nechodil žádný mnich s holí, který by ho dobře mířenou ranou probral k vědomí. Od doby, kdy vedl život mnicha, už uplynulo deset let, ale i v téhle stejně nečekané (a pro samotného Leonarda snad ještě nečekanější) inkarnaci tvrdě pracujícího muzikanta zapřaženého v hudebním byznysu bylo možné nalézt mnohé paralely. Jednou z nich bylo to, že čas přecházel do jakéhosi podivného bezčasí. Leonardův život se rozplýval do šmouhy jasně daných aktivit, v níž nejen dny, ale i roky nerozlišitelně splývaly jeden s druhým. Nové desetiletí pro něj začalo s Hallelujah v čele žebříčků nejstahovanějších písní na iTunes roku 2010. Tentokrát to byla verze nazpívaná Justinem Timberlakem a Mattem Morrisem pro dobročinný televizní pořad Naděje pro Haiti. Leonard také obdržel první ocenění z letošního přídělu – v lednu dostal cenu Grammy za celoživotní zásluhy. „Nikdy by mě nenapadlo, že dostanu cenu Grammy,“ řekl ve svém děkovném proslovu. „Vlastně mě vždycky dojímalo, jak skromný je zájem Akademie o mou práci.“ (Jeho jedinou nahrávkou, které si Akademie zjevně vážila, byla recitace písňového textu jeho někdejší milenky Joni Mitchellové na albu, které na její počest vytvořil Herbie Hancock – toto album si vysloužilo cenu Grammy.) Ale Amerika dělala vše pro to, aby dohnala ztracený čas, pokud jde o docenění Leonardova díla. Kanadský konzulát v Los Angeles uspořádal na počest Kanaďanů oceněných Grammy oslavu, na které pronesl Leonard chválu své vlasti. „Můj pradědeček Lazarus Cohen přišel do Kanady v roce 1869 – do okresu Glengarry, do městečka Maberly. Můj předek, který dorazil do Kanady před sto čtyřiceti lety, se zde setkal s velkou pohostinností. Chci za to poděkovat této zemi, Kanadě, která nám umožnila žít, pracovat a prospívat v místě tak odlišném od všech ostatních na světě.“ * V září 2009 vyšlo také album k poctě Leonarda Cohena Songs of Leonard Cohen, které natočil rockový muzikant Beck se svými přáteli, mimo jiné s Devendrou Banhartem. Z anglického originálu I’m Your Man, vydaného nakladatelstvím McClelland & Stewart v Torontu roku 2012, přeložil Pavel Pokorný. 520 stran. Nakladatelství Prostor 2020. První vydání. Sylvie Simmonsová patří mezi nejvýznamnější soudobé hudební žurnalisty. Pochází z Londýna, na konci sedmdesátých let se přestěhovala do Los Angeles a začala psát o rockové hudbě pro časopisy Sounds, Creem, Rolling Stone, Music Life, Kerrang! a Q. Věnuje se beletrii i literatuře faktu, mezi její knihy patří životopis Serge Gainsbourga A Fistful of Gitanes (2001, Hrst gitanek) či sbírka povídek Too Weird For Ziggy (2004, Moc divná pro Ziggyho). Pobývala v Anglii, ve Spojených státech a ve Francii, nyní žije v San Franciscu, kde píše pro časopis MOJO a hraje na ukulele. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-26 18:52:20

Aleš Palán: Návrat do divočiny (ukázka z knihy)

Aleši Palánovi loni vyšla kniha Raději zešílet v divočině, která přinesla osm rozhovorů se šumavskými samotáři. Pak přišel se souborem rozhovorů s dalšími samotáři, tentokrát z různých koutů republiky, v knize Jako v nebi, jenže jinak. A původním šumavským samotářům je věnována jeho novinka Návrat do divočiny. Texty Aleše Palána v nové knize popisují vznik původní knihy i její netradičně velký dopad na čtenáře. Autor se vrací k jednotlivým postavám či spíše zpovídaným osobnostem a vypráví řadu okolností, pobočných historek, včetně vlastního náhledu. Jan Šibík v knize spolu se svou partnerkou fotografkou Danielou Matulovou přináší nové fotky, Aleš Palán pak své zamyšlení nad tím, co mu tři roky se samotáři daly, čím ho tito lidé nejvíc oslovili a proč je má tak rád. Zveřejňuje také příběhy, které se do knihy Raději zešílet v divočině nedostaly. Ukázka z knihy Úvodem Čtvrté místo Dělal náročnou práci v rušném prostředí, a tak toužil po klidu. Pořídil si polosamotu s nevelkým pozemkem. Protože si to mohl dovolit, začal skupovat okolní pole a lesy. Nechtěl na nich hospodařit, pronajímal je nebo nevyužíval, ale chtěl mít pojistku, aby mu tam nikdo nic nepostavil či nepodnikl. Potřeboval nejen ticho a klid, ale chtěl mít zároveň jistotu, že to tak zůstane. Práci si zařídil tak, aby většinu dní trávil v této idyle, do města zajížděl, jen když opravdu musel. A na nákupy, sem tam na koncert. Jednoho dne se všechno změnilo. I když vlastnil v okolí spoustu hektarů, kam dohlédl, bylo jeho, nad čáslavským letištěm pravomoc neměl. Padlo rozhodnutí a změnily se 24 letecké koridory, mému nebohému kamarádovi začaly nad hlavou svištět gripeny. Velmi nízko, přistávaly a vzlétaly, hluk to byl šílený. Když stroje přelétávaly nad jeho stavením, mohli jsme od sebe stát na zápraží na metr a museli jsme řvát, abychom se vůbec uslyšeli. Jak vidno, tenhle příběh se neodehrál na Šumavě, ale s hrdiny knihy Raději zešílet v divočině má tento můj známý přece jen cosi společného. Bytostnou potřebu klidu, snad i samoty, v jeho případě jen občasné. On kvůli ní vydělal spoustu peněz a nainvestoval je do pozemků, mí šumavští přátelé zvolili skrytost a ústraní. Nežijí v něm romantické životy. Nemám na mysli jen dlouhou a mrazivou šumavskou zimu. Být sám, spoléhat se jen na sebe, nemít po ruce nikoho, s kým si můžu pokecat a rozptýlit se, to ani v létě nemusí být žádný med. Je to způsob života, který je náročný, ale když ho jeden zvládne, může mu přinést mnoho kvalit, dokonce pocit naplněného života. Koukat, jak pomalu zapadá slunce, připravit si dříví na zimu, procházet starými cestami, které zarůstají, to je činnost, která má obsah. Také někteří šumavští samotáři se obávají „gripenů“, v jejich případě třeba záměru radnice zřídit poblíž jejich obydlí cyklostezku. Ano, to je všechno: cyklostezka. Člověk z města by nad tím mávl rukou, ale pro samotáře skrytého po desetiletí v lese je to mezidruhová invaze. Prostředky na výkup lesa nemají, doufají tedy, že na trasu pro velocipedisty nezbudou peníze, a pokud snad ano, hodlají přemýšlet, kde najít nové místo, ještě skrytější. Pořád taková jsou. Nějakých tři sta metrů od horské samoty jednoho mého známého vede Šumavou turistická značka. Ne páteřní červená, snad žlutá, málo frekventovaná trasa, která spojuje nevyhledávané cíle, jiné v okolí ani nejsou. Je tu jen nedotčená příroda, odlehlé partie, které jsou v očích zdejšího samotáře narušovány občasnými kroky turistů. Značená cesta směřuje k mohutnému dubu, ze stínu pod ním je vidět chalupa. Na první pohled vypadá nevábně, metrové kopřivy, volně pobíhající zvířata, na plaňkovém plotě lebka. Ne sice lidská, ale přece jen. Tohle teritoriální chování je němou stopkou: Nepřibližuj se! Chodci se nepřibližují, ale po trase stejně procházejí. Mému známému to vadí, jen to pomyšlení, že by přece jen mohli narušit jeho území. Vyprávěl mi, že jedno jaro to už nevydržel. Vzal tedy barvu a značky v širším okolí zamaloval. Neosvědčilo se to. Turisté bloudili, zdržovali se tu déle, koukali pod stromem do mapy, pár se jich dokonce odhodlalo dojít se zeptat na cestu. Klub českých turistů značení obnovil, rychle nanesená barva možná opršela, a kroky návštěvníků tudy vedou pořád. V porovnání s jinými trasami je jich velmi málo. Tím ale mého známého neuchlácholíte, on nežije někde jinde, on je tady. O tohle soužití nestál, nevyhovuje mu. Skrytý svět šumavských samotářů je drsný, a přitom zranitelný. Změnit by se mohl snad už jen jeho pozorováním. Když jsem chystal knihu Raději zešílet v divočině, byl jsem si toho vědom. Někteří samotáři jsou snadno dohledatelní, většina ale ne. U několika je to v podstatě nemožné, do knihy jsem dal jen velmi rámcové vodítko, občas i drobné topografické pastičky. Nechtěl jsem, aby se z šumavských samot stala druhá Žítková. Po bezmála dvou letech od vydání knihy rozhovorů mohu snad říct, že se to podařilo. Jedinečné a fascinující prostředí horských samot, chýší a maringotek se pootevřelo – a zase uzavřelo. Ti, kteří o kontakty nestojí, si svou odloučenost udrželi. Ozvali se mi mailem manželé, že identifikovali místo, kde přebývá Mirek Sedláček – rekordman v délce pobytu, muž, který mezi jehličnany prožil více než půl století. Dušovali se, že jeho soukromí rozhodně narušit nehodlají, že tam nepůjdou, jen ode mě chtěli potvrdit výsledek svého pátrání. S ulehčením jsem jim mohl oznámit, že bod, který vytyčili, je asi sedm kilometrů daleko od Mirkova domu. Nenašli ho. Občas se mě někdo zeptá, kde vlastně žije Tony, Ruda, Martina, ale já držím bobříka mlčení. Jen jednou jsem se setkal s člověkem, který ta místa opravdu identifikoval. Bylo to v Berouně. Před besedou za mnou přišel muž s mapou, na které měl jednotlivé „poustevny“ vyznačeny s obdivuhodnou přesností. (Až na ty, kde není vůbec čeho se chytit, jako třeba u Rudy, o kterém jsem po domluvě s ním napsal jen to, že žije kdesi na Šumavě.) Dotyčný to měl správně. Byl se svým pátráním spokojený a já taky, když prohlásil, že tohle mu stačí, informace dál šířit nebude a ani on sám na ta místa zajít nehodlá. Odlehlost láká a divočina ještě víc. I když se tam nedokážeme či nechceme odstěhovat, tušíme, že tento svět nám má co nabídnout. — Říká se, že literatura ztrácí svůj někdejší vliv, není určující společenskou platformou a vlastně nesvede změnit život ani jednomu konkrétnímu čtenáři. Může pro něj být partnerem, rádcem, kamarádem a to je až až. Ano, je to tak, ale knize Raději zešílet v divočině se i ta změna podařila. Alespoň v několika málo případech, o kterých vím. Znám čtenářku, která týden po dočtení rozhovorů s šumavskými samotáři dala výpověď z práce i z bytu a odstěhovala se dvě stě kilometrů daleko na Šumavu. Vím o jiné, která se roky odhodlávala odstěhovat se z města na polosamotu – ta jí dosud sloužila jako víkendová chalupa. Když byla se čtením v půlce, udělala to. Ta změna přitom nemusí směřovat jen k užšímu kontaktu s přírodou. Jeden můj známý pod dojmem četby opustil dlouhodobě nefunkční vztah a záhy vstoupil do nového, s partnerkou se seznámil skrze společný dojem z mé knihy. Ozvali se mi lidé, že knihu umisťují mezi své nejmilejší na poličku nad postel – a já mohl jen poděkovat a varovat je, že je to pěkně těžká bichle. Ozvala se mi čtenářka, která prý přečetla knihu šestkrát za sebou. Nebo nečtenář, co prohlásil, že neví, kolik knih v životě přečetl, moc jich určitě nebude, posledních deset let rozhodně žádnou – ale Raději zešílet v divočině doslova zhltl. Ozvala se mi i paní, že by chtěla s některým ze samotářů žít, jestli bych jí nemohl domluvit schůzku. Pochopil jsem, že je jí poměrně jedno, s kterým by to bylo, a rande jsem nesjednal. Kamarádka mě informovala, že se o knize bavily ženské v kadeřnictví na malém městě, podepsat si ji ode mě nechal i opravář aut – to své jsem zhuntoval na šumavských lesních cestách. Když na jaře 2019 začaly protibabišovské demonstrace, mezi hesly požadujícími jeho demisi se objevil i transparent s nápisem Raději zešílet v divočině. Když mi někdo na Facebooku tuto fotku poslal, pokládal jsem to za fake, až později, když snímků s tímto transparentem z metra i z Václaváku přibylo, pochopil jsem, že tento slogan vystoupil z úzce literárního kontextu a má ambici zlidovět, žít si po svém. Jsem rád, že se kniha skvěle prodává, ale ještě víc mě těší podobné příběhy. Za důležitý pokládám i fakt, že na besedách potkávám čtenáře různého věku i společenského postavení. Nejsou tu zdaleka jen hipsteři či ekologičtí nadšenci, přijdou lidi z paneláků či ajťáci, kteří se půdy holou rukou dost možná nedotkli roky. Kniha se líbí lidem na společenském okraji i těm, kteří jsou velmi úspěšní. Nad knihou se shodnou i občané nejrůznějších politických preferencí. To vše je pro mě nečekané a vítané: kniha pojednávající o čemsi zcela okrajovém propojuje společenské bubliny. Lidi spojuje. — Rozhovory s šumavskými samotáři – i tyhle eseje – provázela v přípravných fázích má dvě opomenutí, lépe řečeno mé fatální selhání. U Raději zešílet v divočině jsem zapomněl na fotky, u téhle knihy dokonce – byť se to zdá v podstatě nemožné – na text. Skutečně se to stalo. Nejprve k těm fotkám. Když jsem oslovil nakladatele Aleše Lederera, zda by neměl chuť vydat knihu, ze které neviděl ani písmeno, měl jsem už podstatnou část rozhovorů nahraných, některé dokonce zpracované 30 a autorizované. Oslovit mi zbývalo jen posledního, osmého respondenta. Pěkných pár měsíců jsem už otravoval šumavské solitéry, kteří teoreticky neměli mít nejmenší zájem s někým cizím mluvit, zejména ne s chlapem, co hodlá tohle povídání zveřejnit – a přesto se mnou mluvili. V průběhu toulek Šumavou jsem pochopil, že se nechci bavit jen o alternativním životním stylu, ale o samotářském životě v přírodě, o skrytosti a mlčení. Několik alternativců žijících v rodinách či v jejich torzech jsem tedy ponechal jejich ústraní a do knihy je nezařadil. Jsou jistě rádi. Aleš Lederer tehdy na mou nabídku kývl a hned se optal, jaké budou v knize fotky. A já si uvědomil, že jsem na fotky naprosto zapomněl. Byla to zhruba má dvacátá kniha rozhovorů a ve všech předchozích fotografie byly. Protože jsem se s Šumaváky bavil o jejich současném prožívání odloučenosti a minulost jsme zmiňovali jen tehdy, když jsme potřebovali ukázat cestu k přítomnosti, věděl jsem, že fotky z jejich mládí v knize mít nechci. Ostatně: většina samotářů takové snímky ani nemá. Nedošlo mi ovšem, že snímky ze současnosti v knize být musí. Jen co nakladatel svou otázku vyslovil, pochopil jsem, jakou jsem spáchal pitomost. Dostal jsem se k lidem žijícím ve skrytu, sblížil se s nimi, přesvědčil je, aby se svým příběhem vyšli na světlo, o žádném focení ale z mé strany nepadlo ani slovo. Nemohlo padnout, protože jsem o tom neuvažoval. Takže co teď? Pojedu za každým z nich znovu a budu jim vysvětlovat, jaký jsem pitomec, že jsem na fotky zapomněl a nyní bych potřeboval, aby mi kývli ještě jednou, nejen na slova, ale nově i na obrázky? Vyzbrojen civilizační podezíravostí jsem došel k závěru, že by mě mí přátelé na Šumavě mohli podezírat ze salámové metody: „Nejdřív chce rozhovor a teď ještě focení. Co bude chtít příště?“ Nebudou si o mně myslet, že jsem s nimi skoulel nějakou habaďúru? Aleš Lederer do toho mého uvažování vyslovil jméno Jan Šibík, jestli bych byl pro, kdyby ho zkusil ke spolupráci oslovit. Souhlasil jsem poněkud nepřítomně, protože jsem si představoval ty trapné chvíle na Šumavě, které možná povedou k nedorozumění či nedejbože k rozkmotření. Kdo by přece věřil tomu, že otřískaný autor knižních rozhovorů zapomene na fotky? Myslím, že bych v tomto stavu kývl Alešovi na jakékoliv jméno, ale Honza Šibík byl dobrá volba. Velmi dobrá. Je hbitý a pozorný, profík každým coulem, svět zapadlých šumavských samot a maringotek dokázal čtenářům přiblížit věrně a empaticky. Tomu ale musel předcházet souhlas mých respondentů. Vydal jsem se tedy za nimi, vysvětlil jsem jim, jaký jsem vůl a že bych ještě potřeboval fotky – a žádný z nich, opravdu ani jeden, a to ani na okamžik, mě nepodezíral z nějaké taktiky. Pochopili, že jsem selhal – a pro selhání oni mají tykadla. Následně jsem na skrytá místa dorazil už s Honzou Šibíkem a kniha mohla dál vznikat. Když se snažím přijít na to, proč je Raději zešílet v divočině tak úspěšné a proč kniha tak zasáhla i mě samotného, pokouším se uvažovat dál než za ta nejpravděpodobnější vysvětlení. Slýchám, že je to tím, jak zde akcentuji život v přírodě. Budiž, tomu se ale věnuje celá řada titulů, cestopisů, průvodců, vzpomínek… Nebo to prý bude tou samotou a přirozenou duchovností, která ji v horách provází. I titulů o duchovním růstu člověka v ústraní je ale docela dost, knihy o rozvoji osobnosti zažívají setrvalý zájem těch, kteří se chtějí někam posunout. Jsem ostatně jedním z nich. Myslím, že jsem se v Raději zešílet v divočině nevědomky dopustil jiných kvalit. Jednou z těch, kterou ve své knize, a zejména ve svých respondentech spatřuji, je cosi, čemu říkám kvalita prohry. Pokusím se to vysvětlit. Naše společnost je založena na soutěživosti a na úspěchu. Počítá se jen vítězství, ve sportu maximálně příčky na stupínku, kdo je čtvrtý, má prostě smůlu. Prohra, pokud vůbec k něčemu, je prý dobrá jen k tomu, abychom se příště víc snažili… Já si to ale nemyslím, podle mě je prohra přirozenou součástí našich dnů. Pokud budeme do krajnosti otevření – a mí šumavští přátelé takoví většinou bývají – připustíme si, že drobným prohrám jsme vystaveni dennodenně. Na někoho se zbytečně utrhneme, něco nás zamrzí, zapomínáme na své blízké, odkládáme věci… Zásadním prohrám se minimálně párkrát za život nevyhne žádný z nás. Všichni prohráváme, ale ne všichni si to dovedeme připustit. Tuhle vzácnou dovednost mě učí někteří šumavští samotáři, oni jsou totiž mistry v prohrách, prohrávat dokážou velmi dobře. To nemyslím jako ironii, vyslovuji to s hlubokým obdivem. Prohra je podle mého mínění kvalitou sama o sobě, nejde jen o poučení pro příště – i když to taky. Prohra a její uvědomění si prostě napomáhá plnosti našich životů, bez ní by nebyly kompletní. Je snadné tuhle kvalitu přehlédnout, ale soudím, že „mí“ Šumaváci ji nepřehlížejí. Že pro ni mají plné pochopení. Proto mě nepodezřívali z žádné taktiky, když jsem za nimi dodatečně přijel s tím, že potřebuju, aby se ještě nechali vyfotografovat. Pochopili, že jsem zrovna prohrál, že jsem chyboval, a že je to normální. A normální je taky takovému člověku vyjít vstříc. Žádný z nich neřekl: „To je skvělý, že sem přijede někdo s foťákem.“ Prohlásili spíš: „Tak teda jo…“ Poměrně neochotně, ale přece jen. A to stačilo – nejen Honzovi Šibíkovi, ale i té plnosti. A jak to bylo s tou mou druhou prohrou, kdy jsem zapomněl napsat text? V tom už nenacházím příliš velké ponaučení, spíš hořkou anekdotu, co všechno se taky může autorovi stát, či spíš nestát. Když jsme se s Alešem Ledererem a Honzou Šibíkem – a samozřejmě taky se sedmi šumavskými solitéry – dohodli, že po roce od vydání knihy začnou vznikat nové fotky a v návaznosti na Raději zešílet v divočině nová kniha, asi se mi zatměl mozek. Pochopil jsem totiž, že mám napsat jen nový stručný úvod, jinak že vyjdou staré rozhovory s novými fotkami. Z nakladatelského hlediska by to byla pitomost, ale v tu chvíli jsem si to neuvědomil. Jan Šibík jezdil několik měsíců na Šumavu a pořizoval nové snímky – a já nedělal nic. Když se mě nakladatel optal, kdy budu se svými texty hotov, nechápavě jsem odvětil: „S jakými texty?“ Prostě jsem zapomněl napsat tuhle knihu… Konečně mi došlo, že úvod má být mnohem obsáhlejší než pár odstavců a že nemá smysl znovu tisknout již vytištěné rozhovory, ale je třeba, abych napsal cosi o svém životě s mými šumavskými přáteli, o tom, co mi pobývání s nimi dalo, co si o nich myslím, čím mě fascinují, proč je mám tak rád. Zasmál jsem se vlastní hlouposti a pustil se do psaní. Tento reparát nyní držíte v rukách. I já se prostě učím prohrávat… — Odborník by mě možná opravil, ale osobně mám dojem, že z marketingového hlediska je na knize setkání s šumavskými samotáři špatně úplně všechno. Pokud si vybírám respondenta ke knižnímu rozhovoru, měl by to být člověk aspoň trochu známý, ne? Šumavské solitéry zná jen málokdo, o některých neví dokonce ani lidé ve velmi blízkém okolí. Tak dobře se skrývají. Z hlediska ohlasu je důležité, aby téma knihy s člověkem rezonovalo. Pokud bych dělal rozhovor o zdraví, jídle či sexu, spojitost se svou osobou by v tom mohl najít snad každý. Ale v radikální odloučenosti? Jak ta rezonuje u čtenářů z měst a vesnic, kteří se třeba někdy cítí osamělí, ale přesto pobývají ve společnosti? A odstěhovat se do lesa bez elektřiny a bez vody – nemluvím o teplé vodě, mluvím o vodě jako takové – rozhodně neplánují. A že by někdo chtěl okopírovat model, jakým žije třeba Martina Kyselová nebo Mirek Sedláček? To je nemožné. Jde o tak jedinečné osobnosti, že žádná nápodoba není možná. Marketingovým handicapem mohla být ostatně i sama Šumava. Ne že by nejrozsáhlejší české pohoří nemělo dost příznivců, sám se mezi ně počítám, ale přece jen: kniha ze Šumavy je vlastně regionální literaturou. Copak příběhy odtud mohou zajímat obyvatele Liberce, Znojma či Vsetína? A přesto je zajímají. Co to v čtenářích tak silně zaznívá? Myslím, že to nebude jen česká láska k outsiderům nebo lépe řečeno ke zdánlivým outsiderům. Jsme zemí Švejka a Cimrmana, ale přestává už podle mého názoru platit, že jsme zemí plebejců. Jedním z původců nosného hlasu knihy Raději zešílet v divočině bude zřejmě žitá změna, kterou většina mých respondentů (snad všichni kromě Klišíků, kteří se ve své chalupě narodili) udělala. Ta změna byla radikální: spálili za sebou všechny mosty, v nížinách či vrchovinách nechali rodiče, partnera, někdy děti… Někteří zdánlivě zmizeli z povrchu zemského. Čtenáři nechtějí udělat tak radikální změnu, ale zřejmě jim stačí vědět – ne: stačí to nám –, že je to možné. Třeba se odhodláme ke změně menší, ale pro nás neméně důležité. Přestěhovat se do vedlejší obce, změnit něco v zaměstnání, ve vztahu, v sobě – to zejména. — Když dělám knižní rozhovor, pokouším se nic nevědět, o dotyčném si nic nemyslet. Všechno, co budu chtít, kam bych toužil náš hovor nasměrovat, by mě i jeho jen omezovalo. Ano, kdybych se hodně snažil, mohl bych získat to, co jsem si naplánoval. Ale byl by to velmi zúžený pohled, nic jiného bych nedostal, pominul bych celou šíři světa. Pro jedno bych ztratil všechno. Dobré odpovědi se nedají získat jakýmkoliv snažením a přípravou, ty se dají jen dostat, pokud je člověk totálně nepředpojatý a soustředěný. V knize Raději zešílet v divočině zaznívají názory, postoje a prožitky šumavských samotářů. Tak to má být. Přesto jsem si i já, postupem času a při dalších návštěvách, začal něco myslet. O odlehlosti, o nich, o sobě… Knihou Návrat do divočiny se v tom pokouším vyznat. Snad ji mí šumavští přátelé přijmou jako malou pozornost. Něčemu třeba přitakají, nad jiným se rozesmějí… Třeba i nade mnou, vůbec mi to nevadí. Šumavští samotáři jsou vyhraněné osobnosti. Měli odlišné důvody k odchodu do divočiny, jiným způsobem ji prožívají a jiné věci od ní očekávají. Neexistuje žádná sociologická skupina šumavských solitérů. Cokoliv o nich bych chtěl zobecnit, mýlil bych se už v samotném základu. Každý z nás je jiný, říká se. Budiž. Ale Šumaváci jsou ještě mnohem jinačejší. Přesto mají něco společného. Je to skutečnost opravdového života, plného a vědomě prožívaného. Nedokážu to říct líp než indický jezuita Anthony de Mello. (Ostatně: v podstatě nic nedokážu říct jako on.) Vypůjčím si tedy kousek jeho meditace z knihy K pramenům. „Myslím na situace, v nichž ožívám, a na situace, ve kterých jsem mrtvý. Myslím na doby, kdy jsem se neodvažoval riskovat, kdy jsem žil v pohodlí a bezpečí: to byly časy, kdy jsem stál na místě. Pak myslím na doby, kdy jsem se odvažoval riskovat, dělat chyby, prohrávat a být bláznem, být terčem kritiky ostatních, kdy jsem se klidně uváděl do nebezpečí, že mi někdo ublíží, nebo že někomu způsobím bolest. To jsem byl naživu! Život je pro hazardní hráče. Zbabělci umírají. Musím se naučit přijímat vše, co mi život přináší, potěšení i bolest, žal i radost. Neboť zavřu-li se před bolestí, má schopnost prožívat radost zmizí – stávám se otupělým a v tom spočívá strnulost a smrt. Život jde ruku v ruce se změnou. Co se nemění, je mrtvé. Mrtví lidé v sobě mají zakořeněný strach ze změny. Jaké změny se v mém životě odehrály za posledních šest měsíců? Jaké změny mě čekají dnes? Končím toto cvičení a pozoruji přírodu kolem sebe: je tak pružná, tak plynoucí, křehká, nestálá, vystavená smrti – a tak živá! Pozoruji ji dlouho, hodně dlouho.“ Tolik Anthony de Mello. Něco podobného by ale mohli říct i mí šumavští přátelé. Ne, oni o tom většinou nemluví, oni to žijí. Pokouším se po nich opičit {loadmodule mod_tags_similar,Související} Aleš Palán (1965), publicista a spisovatel, je autorem či editorem pětačtyřiceti knižních titulů. Za sborník Brnox získal spolu s Kateřinou Šedou ocenění Magnesia Litera. Na tutéž cenu byl nominován i jeho knižní rozhovor s bratry Florianovými Být dlužen za duši a román Ratajský les. Rozhovor s bratry Reynkovými Kdo chodí tmami byl oceněn výroční cenou Českého literárního fondu. Třikrát se Palánova kniha stala vítězem ankety Katolického týdeníku Dobrá kniha roku. Rozhovor s šumavskými samotáři Raději zešílet v divočině se stal bestsellerem a získal titul Kniha roku Lidových novin. Na podzim 2019 vyšla Aleši Palánovi další kniha rozhovorů Jako v nebi, jenže jinak. Nová setkání se samotáři z Čech a Moravy. Jeho práce vyšly v angličtině, němčině a japonštině. Jan Šibík (1963), reportážní fotograf cestující po celém světě, autor fotografií ke knize Raději zešílet v divočině. Dvacet let byl vedoucím fotooddělení a obrazovým redaktorem časopisu Reflex a je nositelem mnoha ocenění, například v soutěži Czech Press Photo či World Press Photo. Jan Šibík je zároveň laureátem Ceny 1. června udělované městem Plzeň za šíření myšlenek demokracie a obhajobu lidských práv. Jeho aktivity, jako jsou Podejte ruce dětem ze Sierry Leone či Chci ještě žít!, překračují hranice fotografie a poukazují ke společenské odpovědnosti člověka, jenž se pohybuje v problematických oblastech světa. Daniela Matulová (1989), fotografka opakovaně zaznamenávala uprchlickou krizi, těžkou práci žen a dětí či přeživší ženy napadené kyselinou. Dokumentovala jednu z nejuzavřenějších komunit světa v jeruzalémské čtvrti Me’a Še’arim a spolupodílela se na fotografiích ke knize Raději zešílet v divočině. Nakladatelství Prostor 2019, 400 stran, první vydání

Čas načtení: 2024-02-06 17:30:00

Quentin Tarantino chce svůj poslední film natočit ve velkém stylu. V obsazení se čerstvě objevil i Brad Pitt

Tarantino si naplánoval natočit deset filmů a pomalu se blíží do cílové rovinky. Ke svým projektům dokáže být i hodně kritický a uznává, že všechno se nepovedlo tak, jak si plánoval. S kariérou by se však chtěl rozloučit zajímavým příběhem, jaké se na plátnech objevovaly v nejslavnějších dobách hollywoodské tvorby.

Čas načtení: 2024-02-24 12:07:00

Omeletky: „Hajzlík si naplánoval služební cestu.“ Omeletky Haliny Pawlowské o elánu

Tématem dnešních Omeletek je elán. Moje kamarádka se s elánem pustila do přestavby bytu po rodičích. Hlavně jí dělalo starost, jak předělat umakartové jádro na normální koupelnu a záchod. Účastně se ptám, tak co tvůj hajzlík? „Ten si naplánoval služební cestu a mě v tom nechal plácat samotnou!“ Halina Pawlowská přečte svoji povídku Život je pro mne obnošená vesta. Filmy, ze kterých sálá elán, doporučí Vašek Šanda. A dostanete recept na thajskou polévku s kokosovým mlékem.

Čas načtení: 2024-02-28 18:00:50

Všechny novinky, které přinese příští týden iOS 17.4 na iPhony

Již na příští týden si Apple naplánoval vydání čtvrté majoritní verze operačního systému iOS 17. A pokud si myslíte, že už předešlé systémy byly vskutku zajímavé, pak vám z iOS 17.4 dost možná takříkajíc spadne brada. To proto, že do něj musel kalifornský gigant kvůli zákonu o digitálních trzích na území Evropské unie nasadit i řadu prvků, se kterými nesouhlasí, avšak kdyby se v systému neobjevily, hrozila by mu na území Evropské […]

Čas načtení: 2024-03-03 20:22:00

Trhliny ve vedení Izraele. Člen vlády Ganc odjel bez svolení Netanjahua do USA

V neděli přiletěl do Washingtonu člen izraelského válečného kabinetu Benny Ganc. Cestu si naplánoval bez svolené izraelského premiéra Benjamina Netanjahua. Podle agentury AP to poukazuje na narůstající trhliny ve vedení Izraele, který skoro pět měsíců vede válku s palestinským hnutím Hamás v Pásmu Gazy.

Čas načtení: 2024-03-03 20:30:21

Trhliny ve vedení Izraele. Člen vlády Ganc odjel bez svolení Netanjahua do USA

Čas načtení: 2024-03-04 09:00:00

Galloway zvítězil v městě Rochdale, protože zaktivizoval ultrapravici

George Galloway zvítězil 29. února v doplňovacích volbách v městě Rochdale, protože zaktivizoval jednak lidi, rozzuřené vražděním Izraele v Gaze, ale zároveň i britskou bělošskou ultrapraviciVítězství George Gallowaye v doplňovacích volbách v Rochdale přivítala většina komentátorů s pokrčením ramen a nezájmem. Galloway má ostatně ve zvyku šokovat vítězstvími v doplňovacích volbách, aby pak rychle zmizel, a jeho úspěch tentokrát do značné míry závisel na náhodě. Možná, že kdyby labouristé nebyli nuceni pozastavit činnost svého kandidáta poté, co byl natočen, jak tvrdí, že Izrael naplánoval útoky ze 7. října, Galloway by nevyhrál. Možná, že celá epizoda vypovídá jen málo o výsledku nadcházejících parlamentních voleb, natož o budoucnosti britské politiky. Ale možná také ne, varuje Michael Chessum.

Čas načtení: 2024-03-07 00:01:00

Stát po škrtech znovu bobtná. Vláda postupně naplánovala desítky až stovky nových míst za miliony

Vláda Petra Fialy minulý týden schválila návrh úpravy počtu pracovních míst ve státní správě. Kabinet v něm oproti dřívějším slibům, a především nedávnému sesekání, opět naplánoval od března navýšit celkový počet pozic o desítky míst. Na některých úřadech se má propouštět, jinde ovšem zase nabírat a náklady na platy tak mají vzrůst o miliony až desítky milionů korun, což není zdaleka poprvé. Počty se totiž zvyšují. Deník Echo24 má schválený dokument k dispozici.

Čas načtení: 2024-03-08 19:00:41

Nový MacBook Air M3 seženete už i u iStores.sk, získat jej můžete i na splátky

Komerční sdělení: Na dnešní den si Apple naplánoval start prodejů nedávno představených MacBooků Air M3 a to nejen ve svých obchodech, ale taktéž prostřednictvím autorizovaných prodejců v čele s iStores.sk. Pokud vás tedy novinka láká, z iStores.sk si ji můžete nyní s trochou štěstí kvůli omezeným skladovým zásobám odnést. A že je o co stát – ostatně, jak je u Applu zvykem. Nový MacBook Air M3 toho […]

Čas načtení: 2024-03-08 19:00:49

Nový MacBook Air M3 seženete už i u iStores.sk, získat jej můžete i na splátky

Čas načtení: 2024-03-10 12:35:00

Unikátní operaci předkusu naplánoval počítač: Čelist Kristíně »zlomili«, pak srovnali!

Špatně vyslovovala i spala, lékaři ji varovali před zdravotními potížemi. Kristína (28) z Ostravy proto svolila k unikátní operaci čelisti. Naplánoval ji počítač, model čelisti vytiskla 3D tiskárna. Operovali ji lékaři z Fakultní nemocnice Ostrava. Z výsledku je žena nadšená.

Čas načtení: 2024-03-12 16:13:50

Apple oznámil další zásadní změny pro iOS! Instalace aplikací z internetu už nebude pasé

Na dnešní den si Apple naplánoval další oznámení zásadních změn, které plánuje nasadit na území Evropské unie kvůli zákonu o digitálních trzích. Ten mu totiž zařizuje systém daleko více otevřít než tomu bylo doposud a zároveň lidově řečeno rozvázat ruce vývojářům aplikací, kteří budou mít v systému daleko větší volnost. Po nedávném povolení instalace aplikací mimo App Store tak přichází další neméně zásadní změna, kterou je podpora […]

Čas načtení: 2024-03-31 00:00:01

Kambýses II.

Kambýsés II. byl perský velkokrál z rodu Achaimenovců panující v letech 530–522 př. n. l. Byl synem zakladatele perské říše Kýra Velikého. Hlavním úspěchem Kambýsovy vlády bylo dobytí Egypta, které naplánoval Kýros. Invaze se uskutečnila za vlády Psammetika III.

Čas načtení: 2024-04-02 18:00:00

Motor vyplatí Hrachovinu, známé už jsou odchody z týmu. Řeší se Simon

Na úterní odpoledne se na jihu Čech čekalo poměrně s napětím. Hokejový klub z Českých Budějovic naplánoval posezonní pohovory s hráči. A že se mělo co řešit a dolaďovat, to bylo dlouho dopředu jasné. Největší otazník? Situace v brankovišti a ticho kolem brankářské jedničky Dominika Hrachoviny (29). Rovněž se zkoumalo, kteří další hráči s kontraktem na příští sezonu případně opustí Motor. Právě o tom se v zákulisí čile spekulovalo.