Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-11-05 10:54:00

ŽIVĚ: Boj o nového šéfa Sněmovny. Okamura favoritem, stará koalice chce Bartoška

Po jednodenní přestávce dnes pokračuje ustavující schůze Sněmovny vzešlé z říjnových voleb. Na programu je především volba předsedy a místopředsedů dolní komory. Na předsednické místo pravděpodobně míří lídr SPD Tomio Okamura. Jeho protikandidátem bude bývalý místopředseda Sněmovny Jan Bartošek (KDU-ČSL). Za Okamurovou nominací stojí sněmovní většina ANO, SPD a Motoristů. Kandidatura čelí výtkám zástupců stran budoucí opozice a očekává se k ní delší debata. Sněmovní debatu sledujeme na Blesk.cz živě. 

Čas načtení: 2024-09-03 21:22:00

Výbor Sněmovny řešil, jestli je Bartošek Hitler. Přirovnal ho k němu Okamura

Urážky a vulgarity jsou mezi českými politiky poměrně častým jevem. Některé musí řešit soudy, jiné sněmovní výbory. Mandátový a imunitní výbor v úterý řešil stížnost poslance Jana Bartoška (KDU-ČSL) na Tomia Okamuru (SPD). Ten lidoveckého místopředsedu nazval novodobým Hitlerem.

Čas načtení: 2024-10-08 12:40:41

Okamura má zaplatit pokutu 20 tisíc za přirovnání Bartoška k Hitlerovi

Předseda opozičního hnutí SPD Tomio Okamura má zaplatit pokutu 20 tisíc korun za svá slova, jimiž v květnu na plénu Poslanecké sněmovny nazval místopředsedu dolní komory parlamentu Jana Bartoška (KDU-ČSL) „novodobým Hitlerem“. Rozhodl o tom v úterý sněmovní mandátní a imunitní výbor.

Čas načtení: 2024-10-08 12:45:00

Padla pokuta pro Okamuru! Lidovce Bartoška přirovnal k novodobému Hitlerovi

Šéf opoziční SPD Tomio Okamura dostal pokutu 20 tisíc korun za svůj výrok, ve kterém přirovnal místopředsedu Sněmovny Jana Bartoška (KDU-ČSL) k novodobému Hitlerovi. O sankci dnes rozhodl sněmovní mandátový a imunitní výbor. Okamura se ale může odvolat ke sněmovnímu plénu. Novinářům to řekli jeho předsedkyně Helena Válková (ANO) a místopředseda Pavel Staněk (ODS). 

Čas načtení: 2024-10-08 13:04:32

Okamura má zaplatit pokutu za přirovnání Bartoška k Hitlerovi

Lídr SPD Tomio Okamura má zaplatit pokutu dvacet tisíc korun kvůli tomu, že přirovnal místopředsedu sněmovny Jana Bartoška (KDU-ČSL) k novodobému Hitlerovi. O sankci rozhodl v úterý sněmovní mandátový a imunitní výbor, řekli jeho předsedkyně Helena Válková (ANO) a místopředseda Pavel Staněk (ODS). Okamura se vůči verdiktu výboru odvolá ke sněmovnímu plénu. Podle Bartoška zvítězila slušnost.

Čas načtení: 2024-11-13 15:47:48

Havlíček: Na premiéra kandiduji já i Babiš. Já k tomu přesvědčuji jeho a on mě

Hnutí ANO bude mít ve sněmovních volbách v příštím roce dva kandidáty na premiéra: předsedu Andreje Babiše a místopředsedu Karla Havlíčka. O tom, kdo by vládu v případě vítězství ANO řídil, rozhodnou výsledky voleb a sněmovní matematika, řekl Havlíček v rozhovoru pro Novinky. Odmítl, že by vláda ANO změnila kurz zahraniční politiky. Česko podle něj patří na Západ, do NATO i EU.

Čas načtení: 2024-11-27 13:40:00

Opozice podala návrh na odvolání předsedkyně Sněmovny Markéty Pekarové Adamové

Opoziční hnutí ANO požádalo o svolání mimořádné schůze Sněmovny k návrhu na odvolání Markéty Pekarové Adamové (TOP 09) z funkce předsedkyně dolní komory. Poslanci by se na ní mohli sejít příští týden, na kdy je plánovaná také řádná sněmovní schůze. Předsedkyně klubu ANO Alena Schillerová označila před novináři za vyhrožování úvahy koaličních politiků, že odvetou za vyvolání hlasování o Pekarové Adamové by mohlo být odvolání některého z místopředsedů Sněmovny za opoziční hnutí.

Čas načtení: 2025-07-23 15:25:00

Zaorálkovy námluvy se Stačilo! vadí ostravské SOCDEM: „Ať jde jinam, třeba do Prahy“

Okresní předsednictvo SOCDEM v Ostravě vyzvalo místopředsedu strany Lubomíra Zaorálka, aby z Ostravy přešel do jiné místní organizace sociální demokracie. Své rozhodnutí zdůvodňuje nedostatečnou Zaorálkovou aktivitou v Ostravě a vadí mu rovněž volební spolupráce s uskupením Stačilo!, jehož součástí jsou komunisté. Dnes to řekl ostravský předseda SOCDEM Tomáš Krejčí. První místopředseda strany Zaorálek bude za předsedkyní KSČM Kateřinou Konečnou dvojkou na kandidátce pro sněmovní volby v…

Čas načtení: 2025-10-22 19:55:44

Okamura jako šéf sněmovny je pro lidovce nepřijatelný, chtějí navrhnout Bartoška

Lidovci mířící do opozice navrhnou na předsedu Poslanecké sněmovny bývalého místopředsedu dolní komory Jana Bartoška. Po středečním jednání poslanců KDU-ČSL to sdělil stranický předseda Marek Výborný a šéf sněmovní frakce Tom Philipp. Lídr SPD Tomio Okamura, kterého by měla podle dosavadních spekulací nominovat do čela dolní komory parlamentu vznikající koalice ANO, SPD a Motoristů, je pro poslance KDU-ČSL nepřijatelný.

Čas načtení: 2025-10-22 19:32:00

Pro lidovce je Okamura v čele Sněmovny nepřijatelný. Navrhnou Bartoška

Lidovci mířící do opozice navrhnou na předsedu Sněmovny bývalého místopředsedu dolní komory Jana Bartoška. Po středečním jednání poslanců KDU-ČSL to novinářům řekli stranický předseda Marek Výborný a šéf sněmovní frakce Tom Philipp. Lídr SPD Tomio Okamura, kterého by měla podle dosavadních spekulací nominovat do čela Sněmovny vznikající koalice ANO, SPD a Motoristů, je pro poslance KDU-ČSL nepřijatelný.

Čas načtení: 2019-12-10 19:21:15

Německá sociální demokracie chce milionářskou daň a zmrazení nájmů, ale ne zas tak moc

Nové vedení německé sociální demokracie (SPD) má značně levicové představy, ale zatím kvůli nim nejde do ostrého střetu. Mimochodem, nepřipomíná vám pan Kühnert tak trochu Standu Grosse? Na sjezdu SPD, který proběhl minulý víkend v Berlíně, se nově zvolení spolupředsedové potvrzovali už jen formálně. Zajímavý boj se ovšem čekal o posty místopředsedů. Na místopředsedu totiž kandidoval i Kevin Kühnert, šéf socialistické mládeže (Jusos), což je jeden z lidí, kteří teď svým osobním nasazením pomohli nové dvojce šéfů do sedla. Jeho protikandidátem byl Hubertus Heil, ministr práce v současné spolkové vládě. Kühnert je zastáncem posunu SPD doleva, kdežto Heil je spíš pragmatický centrista. Chvějete-li se nyní nesnesitelným napětím, který z nich to křeslo nakonec obsadil, tak mám pro vás úlevu: oba. Vedení strany totiž usoudilo, že než dopustit tento souboj, raději zvýší počet místopředsedů ze tří na pět. A tak se nespokojená členská základna „nažrala“ a stará partajní špička si zachovala tvář. (Při té příležitosti si člověk říká, kolik dnešních orgánů a institucí svého času vzniklo nějakým podobným způsobem – kvůli potřebě dávno mrtvých lidí si nějak rozdělit pašalíky, aniž by se navzájem zničili. To by bylo dobré téma na doktorskou práci.) Nová, levicovější SPD stihla vygenerovat ještě pár myšlenek ve svém znovu nalezeném duchu. Tou asi nejvýraznější je Vermögenssteuer čili daň z majetku. Takzvaná milionářská daň v každoroční výši jednoho až dvou procent, progresivní podle celkového objemu majetku. Myšlenka zdaňovat majetek byla přitom v SRN opuštěna už roku 1997, poté, co ústavní soud rozhodl, že nemovitosti a jiný majetek nesmějí být zdaňovány různými sazbami. Tehdejší vláda usoudila, že než zvýšit sazbu na nemovitosti, jak by požadovalo rozhodnutí soudu, raději celou daň zruší. Myšlenka nějak oholit milionáře není v Evropě nijak nová, ale její reálné výsledky obvykle zaostávají za rozzářeným očekáváním. Francouzská superdaň ve výši 75 procent na vysoké příjmy, kterou svého času zavedl prezident Hollande (boční myšlenka: říkali mu tehdy „populista“, nebo ne? Já mám dojem, že ne), byla časem zrušena, protože se potrefené osoby prostě přestěhovaly do ciziny. Návrh německých socialistů by se nejspíš také nějak obcházel. Například přes úlevy firmám, se kterými se v něm počítá. Další myšlenkou z tohoto sudu je návrh na zmrazení nájmů ve velkých městech po dobu pěti let. Rostoucí nájemné je v Německu velké téma, protože ve velkých městech jen málokdo vlastní byt, ve kterém bydlí. Ale problém s nedostatkem bydlení v zemi, kam se od roku 2010 přistěhovaly přes čtyři miliony lidí, těžko reálně řešit jinak než výstavbou nových bytů. O té se ovšem na sjezdu moc nemluvilo. Nejen o výstavbě se nemluvilo; téma imigrace bylo také totálně v pozadí, přitom jde o významný důvod útěku tradičních dělnických voličů k AfD (ve spolkových volbách roku 2017 se přeliv od SPD k AfD odhadoval na půl milionu). To ale není zase takové překvapení. Zatím jediná západní sociální demokracie, která byla pod tlakem voličů ochotna přehodnotit svůj postoj směrem k větší restriktivitě, je ta dánská. Pár komentářů k věci. Pravděpodobnost, že SPD tyhle myšlenky prosadí ve vládě, je víceméně nula. Jediný její požadavek, který má potenciální vyhlídky na úspěch, je zvýšení uhlíkové daně. K tomu se totiž opatrně pozitivně vyjádřil Armin Laschet, místopředseda CDU a jeden z lidí tvořících mocenskou oporu stávající kancléřky Angely Merkel. K ultimátní výhrůžce rozbití vlády, kterou by možná mohli něco prosadit, schází nově zvolenému vedení SPD odvaha, ačkoliv Kühnert i oba noví spolupředsedové nenechali v předvolebním souboji na velké koalici niť suchou. Když ale začala perspektiva jejího konce vypadat příliš reálně, Kevin Kühnert zavesloval zpět a pravil, že se věc nesmí uspěchat. Jojo, neuspěchaně a v klidu lze o tomto tématu hovořit třeba až do řádného termínu voleb roku 2021, řekl by cynický pozorovatel (jako třeba já). Strach z případných předčasných voleb vychází i z toho, že současné vyhlídky v průzkumech veřejného mínění nejsou pro SPD moc příznivé. Poslední dva zveřejněné průzkumy udávají značně odlišné údaje: Emnid by jim přiřkl 16 procent hlasů, kdežto televize RTL jen rekordně nízkých 11 procent, navíc s krutým sdělením, že pouze tři procenta Němců považují SPD za nejlepší stranu, co se zvládnutí problémů Německa týče. (Sběr dat pro Emnid ale probíhal o pár dní dříve, takže v něm nemusí být plně odraženo to, jak na voliče zapůsobili nově zvolení předsedové.) Maximum, co tedy lze čekat, jsou nějaké obstrukce v další práci vlády. A to si také myslím, že se stane: fungování německé vládní koalice bude ještě ochromenější než dosud. Upřímně by nové volby byly dávno na místě, ale znáte to s těmi kapry a vypouštěním rybníků. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autoraz jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2020-06-21 09:06:39

Ministryně Marie Benešová míní, úředníci mění

Ministryně Marie Benešová sklidila kritiku předsedy Nejvyššího správního soudu (NSS) Michala Mazance za způsob, jakým se jako kárná žalobkyně postavila k veřejným zasedáním kárného soudu ve věci kárně žalovaného předsedy Krajského soudu v Plzni Miloslava Sedláčka a státních zástupkyň, činných v trestním řízení proti zastupitelům Postoloprt. Nedostavila se a nechala se zastoupit úřednicí v postavení pouhé vedoucí oddělení. Tento krok vzbudil nelibost kárného senátu a předseda NSS se hněvá, že při projednávání kárné žaloby na vysokého funkcionáře justice by se měl kárný žalobce nechat zastoupit aspoň činitelem přiměřeně vysoké úrovně, popřípadě advokátem.   Chápu vyvolanou nelibost a kritiku považuji za oprávněnou. Myslím si, že paní ministryně se měla nechat zastoupit na zasedání vlády náměstkem, protože starost o správné fungování právního státu je nadčasová, zatímco vláda řeší relativně efemerní záležitosti. Nicméně v její prospěch je třeba přiznat, že není první ministr spravedlnosti, jenž svým postojem dal najevo nedocenění významu postavení kárného žalobce. Kárná řízení ministerstvo spravedlnosti dlouhodobě podceňuje Vybavily se mi stejné maléry u exministra Pavla Němce a u Roberta Pelikána. Je to tradice: obecně se ministři spravedlnosti zdráhají využívat své pravomoci kárných žalobců, a když už žalují, posílají ke kárnému soudu jako své zástupce druhořadé úředníky. Podezírám je, že v souladu s požadavky politické korektnosti nechtějí využívat pravomoci kárného žalobce k trestání poklesků státních zástupců a soudců, přesvědčených o svém nároku na beztrestnost, protože se bojí mediálního pokřiku politizujících soudců a státních zástupců a s nimi spřažených novinářů o domnělém zasahování do výdobytků Velké Sametové Revoluce, z nichž hlavním prý je nedotknutelnost pokleslých soudců a státních zástupců. Aby toho nebylo málo, ministři spravedlnosti se ještě hůře chovají v řízení o stížnosti pro porušení zákona. Mají osobní výlučnou pravomoc stěžovat si u Nejvyššího soudu ČR proti nezákonným rozhodnutím státních zástupců a soudů. Podněty ukřivděných k podání stížnosti obvykle nechávají přezkoumat státním zastupitelstvím. Když už jim ale státní zastupitelství doporučí, aby podnětu ke stížnosti vyhověli a aparát ministerstva jim dovolí stížnost podat (sic!), k projednávání stížnosti před Nejvyšším soudem ČR se nedostaví, ale ani nevyšlou kvalifikovaného zástupce, aby jejich právní názor obhajoval, zatímco nejvyšší státní zástupce svého zmocněnce vyšle vždy. Nastává nerovnovážný stav. Nemohu to prokázat, ale jsem přesvědčen, že tato praxe je příčinou občasných neúspěchů stížností. Pokud se týká kárného řízení, postavení kárného žalobce je dáno zákonem, v němž není ani slůvka o tom, že by kárný žalobce směl přenést svou pravomoc na jinou osobu. Jsem přesvědčen, že zdůraznění výlučnosti postavení kárného žalobce dodává vážnosti institutu kárného řízení. Připomínám, že legendární Otakar Motejl dštil oheň a síru na místopředsedu soudu, který se odvážil vykonávat pravomoci kárného žalobce. Znám případ potrestání místopředsedkyně jistého okresního soudu Ivou Brožovou, tehdy předsedkyní Nejvyššího soudu ČR, za to, že vykonávala pravomoc kárné žalobkyně.  Je zřejmé, že předseda NSS by tolik „neremcal“, kdyby Marie Benešová za sebe poslala aspoň ředitele odboru nebo dokonce některého z náměstků, což jistě mohla, popřípadě kdyby se nechala zastoupit advokátem. Ale z jiného pohledu mě jeho postoj udivuje: zatímco u jiných kárných žalobců je nepřenosnost kárné pravomoci ze zákona nesporná, má snad ministr spravedlnosti zákonem stanovenou výjimku z pravidla? Kde to v zákoně o řízení ve věcech soudců a státních zástupců pan předseda Nejvyššího správního soudu vyčetl? Jako laik si jsem jist, že zákon takové zvýhodnění ministra spravedlnosti neumožňuje a pan předseda Nejvyššího správního soudu se před ním měl sklonit. Z praxe usuzuji, že kdyby kárná žalobkyně Marie Benešová požádala Nejvyšší správní soud, aby nenařizoval veřejné zasedání na dny, kdy zasedá vláda, soud by jí jistě vyhověl. U běžných soudů je možné vyjednat datum jednání tak, aby nedocházelo ke kolizím s jinými procesy. Zde by to jistě bylo možné také. V tomto směru se předseda NSS Michal Mazanec dotkl obecného problému podceňování významu kárného řízení ministry spravedlnosti. Nejde o specifické provinění Marie Benešové, kterého by se jiní ministři nedopouštěli. Zabezpečit beztrestnost pokleslých soudců a státních zástupců Marie Benešová se proti názoru předsedy Nejvyššího správního soudu ohradila článkem na České justici. Šla ale dále za hranice své obhajoby až k vyjádření zásadního postoje k pokleskům soudců a státních zástupců. Článek uzavřela slovy, jež by si zasloužila vytesání do kamene a umístění nad vstupem do všech soudů a státních zastupitelství: „… stát za následky pochybení soudce či státního zástupce odpovídá a je z tohoto důvodu povinen vyplatit často nemalé finanční částky. I pochybení, která nejsou shledána kárným proviněním, mají …negativní dopad na veřejné finance. Ještě podstatnější je však dopad pochybení soudců či státních zástupců do života občanů, který může být naprosto zásadní. Budu se proto i nadále důsledně snažit, aby si soudci a státní zástupci tuto svou jedinečnou odpovědnost při výkonu svých funkcí uvědomovali“.  Nepochybuji o tom, že paní ministryně tento výrok myslí vážně. Často jsem proti ní vystupoval v jiných souvislostech kriticky, ale v jiných konkrétních případech jsem se setkal s chováním, jež odpovídá výše uvedeným zásadám. Například jako ministryně v Rusnokově vládě podala úspěšnou stížnost pro porušení zákona ve věci, o které se v článcích zmiňuji jako o „znojemském justičním zločinu“. Není její chybou, že předsedové nezákonně jednajících senátů se nedostali před kárný ani trestní soud. Nicméně z pohledu laika, občanského aktivisty, dlouhodobě sledujícího různá sporná trestní řízení, mi nezbývá než konstatovat, že ušlechtilé a věcně správné názory ministryně nejsou ještě zárukou, že oběti poklesků soudců a státních zástupců už mají vyhráno. Ministr něco míní, ale jeho myšlenky uvádějí do praxe úředníci, kteří mohou mít na věci úplně jiné názory a chovají se podle toho. Pro názornost: ministr schválí podání stížnosti pro porušení zákona, ale příslušný referent ji napíše tak, aby neměla naději na úspěch. Podle mé zkušenosti převládající tendencí v myšlení ministerského aparátu je zabezpečení beztrestnosti pokleslých soudců a státních zástupců, nepřátelství vůči stěžovatelům na křivdy a necitelnost k dopadům trestního stíhání do životů obviněných a jejich rodin. Mám důvod si myslet, že si podřízení Marie Benešové dosud neosvojili její přístup k pokleskům soudců a státních zástupců. Právo na beztrestnost omylu či pochybení při hodnocení důkazů, které je samozřejmou a nezbytnou pojistkou soudcovské nezávislosti, rozšiřují na celý rozsah jednání soudců či státních zástupců. Ať tedy soudce provede cokoli, vždy má nárok na beztrestnost, protože uplatnil právo na nezávislé rozhodování. Nevlídný postoj úředníků ke stěžovatelům na křivdy Příklad pro názornost: pokud předsedkyně kárného senátu při přípravě veřejného zasedání rozhodne nezaložit do spisu listinné důkazy v neprospěch kárně žalované soudkyně, je to dle úředníků projev soudcovského nezávislého rozhodování, a tedy jednání absolutně beztrestné. Podání kárné žaloby nepřichází v úvahu. Jako laik si myslím, že takové jednání by se dalo posuzovat nejen jako kárné provinění, ale možná i jako úmyslné zneužití pravomoci úřední osoby. Výsledkem napadeného jednání předsedkyně kárného senátu bylo odůvodnění rozhodnutí kárného soudu chválou kárně žalované jako svědomité a spravedlivé soudkyně, ač právě u jiného soudu probíhalo řízení o povolení obnovy procesu odsouzeného, kterého paní kárně žalovaná odsoudila k vysokému trestu za čin, který spáchal někdo jiný. A v soudní síni se odůvodnění rozhodnutí smáli obžalovaní z jiné kauzy, která jí byla odebrána z důvodu podjatosti. Je možné být současně podjatá a spravedlivá? To je otázka téměř hamletovská. Pozoruhodný je i zásah úředníků do projednání návrhu na kárné řízení se soudcem Krajského soudu v Brně, který podle článku novináře Martina Shabu měl iniciovat uveřejnění dehonestujících informací o poškozených v přípravném řízení kauzy, ve které je pan soudce v postavení svědka. Další námitkou proti němu byla jeho netečnost k výpovědi svědků, kteří před jeho senátem doznali jednání, jež mohlo být jak pokusem o podvod na obžalovaném se škodou v desítkách milionů korun, tak přípravou korupčního ovlivnění trestního řízení. Při projednání kárného návrhu si místopředseda soudu přisvojil pravomoc kárného žalobce a úředníci ministerstva mu přiznali právo takto jednat. Problém spočíval v nevhodné formulaci jeho vyjádření, v němž se neodvolal na předchozí rozhodnutí oprávněného kárného žalobce, tedy předsedy soudu, který přehodnotil kárný návrh na prostou stížnost a jejím vyřízením pověřil pana místopředsedu. Perličkou v rozhodnutí o zamítnutí kárného návrhu bylo vyjádření, že předseda senátu nebyl povinen reagovat na otevřené doznání svědků k nezákonnému jednání. Podotýkám, že jeden z nich pak pokračoval v trestné činnosti ke škodě obžalovaného, domohl se sdělení obvinění a od začátku února je ve vazbě. Nevlídný postoj úředníků ke stěžovatelům na křivdy se projevuje i v průtazích při projednávání jejich podání. Například žádost o abolici ze 23. října 2018, která se na ministerstvo dostala proti vůli předkladatele již 25. října 2018, vyřídilo ministerstvo až 9. března 2020. Podobně k postoupení podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona ze 12. prosince 2019 na státní zastupitelství za účelem přezkumu došlo až 28. května 2020. V tomto případě se paní ministryně vyjádřila k mé stížnosti na průtahy věcně a jako částečnou příčinu průtahů uvedla pochybení úředníků, zatímco v převažující části vysvětlila zdržení věcnými důvody. Nemění to nic na skutečnosti, že zdlouhavým řízením se marně vyčerpal čas, který měla paní ministryně k disposici pro rozhodnutí. Všechny výše popsané úkazy nejsou ničím novým. Zcela určitě nesouvisí s tím, že do ministerského křesla usedla již podruhé Marie Benešová, jejíž rezignace se dovolávali „chvilkaři“. Úředníci se chovají v podstatě stále stejně, bez ohledu na to, kdo právě ministerstvu vládne, a dokonce ani obměna úřednické garnitury, provedená bývalým ministrem Janem Kněžínkem, žádnou podstatnou změnu nepřinesla. Je proto nanejvýš žádoucí, aby výše deklarovaný přístup Marie Benešové k odpovědnosti soudců a státních zástupců vůči občanům tohoto státu sestoupil také do hlav a srdcí jejích podřízených. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-08-20 07:30:44

Miloš Zeman měl právo nejmenovat Michala Šmardu ministrem kultury

Miloš Zeman se odmítnutím jmenování Michala Šmardy porušení Ústavy nedopustil. Čistě z hlediska litery Ústavy není prezident republiky povinen jmenovat ministrem každého, koho mu předseda vlády navrhne. Prezident byl do procedury jmenování členů vlády zakomponován jako pojistka. Jeho povinností je zkoumat vhodnost uchazečů. Ústava mu dokonce stanoví povinnost odmítnout jmenování členem vlády osobu, která by byla ve střetu zájmů. Pokud by zákonodárce chtěl, aby o složení vlády rozhodoval pouze premiér, byl by to on, komu by tato pravomoc byla svěřena. Způsob, jakým Miloš Zeman odmítl požadavek předsedy ČSSD Jana Hamáčka na jmenování Michala Šmardy ministrem kultury, označil europoslanec Jan Zahradil za "vyšmardování". Po prezidentově rozhodnutí se opět roztrhl pytel s prohlášeními o porušování Ústavy Milošem Zemanem. Tato prohlášení vycházejí buď z osobní averze k osobě současného prezidenta, nebo z neznalosti textu Ústavy. Prezident není podepisovací automat Proces jmenování a odvolávání členů vlády a jejich vzájemné vztahy upravuje hlava třetí Ústavy. V článku 62 písmenu a) je stanoveno: „Prezident republiky jmenuje a odvolává předsedu a další členy vlády a přijímá jejich demisi, odvolává vládu a přijímá její demisi.“ Podrobnosti procedury instalování jednotlivých členů vlády do jejich funkcí upravuje článek 68 odstavec 2, v němž je stanoveno: „Předsedu vlády jmenuje prezident republiky a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů.“ Kritici Zemanova postupu v případě Šmardy operují s předpokladem, že za vládu je odpovědný její předseda, a že to má být tedy jedině on, kdo rozhoduje o jejím složení. A že prezident republiky je v tomto případě pouze jakýsi podepisovací automat, který má ve věci složení vlády pouze poslušně provést to, co mu premiér předkládá. Svoji argumentaci opírají o tvrzení, že vláda je následně povinna získat důvěru Poslanecké sněmovny, jíž se ze své činnosti zodpovídá. Jestliže ji nezíská, byť i kvůli odporu většiny poslanců vůči jedinému ministrovi, tak se musí poroučet – respektive podat demisi, kterou je prezident povinen přijmout. Při své argumentaci ve vztahu ke Šmardově případu se kritici prezidentova postupu odvolávají i na článek 68 odstavec 5, v němž je stanoveno: „V ostatních případech prezident republiky jmenuje a odvolává na návrh předsedy vlády ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů.“ Tento článek sice skutečně upravuje případy, kdy je bez demise celé vlády měněn jeden ministr nebo více členů vlády bez toho, aby vláda následně musela předstoupit před poslance s žádostí o vyjádření důvěry. Ani jedno z citovaných ustanovení však nijak neomezuje možnost správního uvážení prezidenta ve věci jmenování členů vlády. Pro pochopení logiky ústavní konstrukce je nutné Ústavu číst společně s Listinou základních práv a svobod, která společně s Ústavou a ústavními zákony tvoří ústavní pořádek ČR. Listina stanoví závazné a nepřekročitelné limity pro výkon veřejné moci. Z hlediska "případu Šmarda" jsou důležité zejména dvě podmínky: Článek 2 odstavec 2 stanoví: „Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.“ Podle článku 54 odstavce 1 je prezident republiky hlavou státu a tudíž vykonává státní moc. Podle Listiny ji může vykonávat pouze v případech, kdy je k tomu Ústavou nebo jiným zákonem výslovně zmocněn. Neméně důležité však je, že pravomoci svěřené mu zákonem musí vykonávat výhradně způsobem, který je stanoven v zákoně, což je Ústava i běžný zákon. Při výkonu svěřených pravomocí musí podle citované článku Listiny postupovat v mezích zákona. Způsob nastavení těchto mezí je upraven článkem 4 odstavcem 1 Listiny, který stanoví: „Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.“ Ministrem může být pouze člověk navržený premiérem Jestliže tedy Ústava svěřuje prezidentovi pravomoc jmenovat předsedu vlády a na jeho návrh ostatní členy, dává mu tím zákonné zmocnění vyžadované článkem 2 odst. 2 Listiny. V případech, kdy je Ústavou nastavena procedura – jako je tomu u jmenování ministrů, které prezident provádí na návrh předsedy vlád –, jde o zákonné vymezení způsobu, jakým má postupovat. Prezident podle ustanovení článku 68 odstavců 2 a 5 nemůže jmenovat ministrem kohokoli se mu zlíbí. Například nějakého svého kamaráda. Ministrem nebo místopředsedou vlády může jmenovat pouze osobu, která mu byla navržena premiérem. Do vlády může jmenovat libovolnou osobu pouze do funkce předsedy vlády. Jmenování předsedy vlády je ve výhradní pravomoci prezidenta. Ústava nedává v prvních dvou pokusech nikomu pravomoc navrhovat prezidentovi ke jmenování předsedu vlády. Teprve pokud dvě vlády, jejichž premiér byl ustanoven prezidentem, nezískají v po sobě následujících pokusech důvěru poslanců, stanoví Ústava prezidentovi povinnost jmenovat předsedou vlády osobu, kterou mu navrhne předseda Poslanecké sněmovny. To je jasné omezení, jak o něm hovoří Listina. Po politické a ústavní krizi v souvislosti s rozpadem druhé vlády premiéra Václava Klause (ODS) po "Sarajevském atentátu" v roce 1997 a následném jmenování tzv. úřednické vlády premiéra Josefa Tošovského tehdejším prezidentem Václavem Havlem, zákonodárci jednali o změně Ústavy, která by prezidentovy pravomoci při jmenování členů vlády omezila. Tehdy odstavený premiér Václav Klaus z hlediska práva správně namítal, že jmenování Josefa Tošovského předsedou vlády bylo protiústavní. Sám demisi nepodal a jím vedené vládě nebyla Poslaneckou sněmovnou vyjádřena nedůvěra, což jako podmínku odvolání vlády stanoví články 72 a 73 Ústavy. V roce 1998 a 1999 poslanci a senátoři projednávali novelu Ústavy, která by prezidentovi uložila povinnost jmenovat předsedou vlády osobu, která je mu navržena nejvyšším orgánem politické strany, jež ve volbách do Poslanecké sněmovny získala nejvíce hlasů. Protože však tato novela nebyla řádně schválena potřebnou třípětinovou většinou obou parlamentních komor, nebyl záměr nikdy naplněn. Prezident republiky tedy nadále může ve dvou po sobě následujících pokusech premiérem jmenovat kohokoli. A pak je na premiérovi a na jeho návrh prezidentem jmenovaných ministrech, aby přesvědčili poslance, aby jim vyslovili důvěru. Ani v případě jmenování předsedy vlády tedy prezidentova pravomoc správního uvážení nebyla nijak omezena. A už vůbec není omezena v případě jmenování ministrů. Omezení správního uvážení prezidenta by totiž podle citovaných článků Listiny musela stanovit Ústava nebo jiný zákon. Což nestanoví. Prezidentovi lze vyčítat jmenování Andreje Babiše ministrem financí Pokud by personální složení vlády bylo výhradní záležitostí premiéra, svěřil by zákonodárce předsedovi vlády v Ústavě pravomoc jmenování ostatních členů vlády, tedy ministrů a místopředsedů vlády. Zákonodárce to však neučinil. Parlament naopak stanovil, že proces jmenování vlády je dvoukolový, a že se jej účastní tři aktéři. Prezident republiky podle článku 68 odstavce 2 napřed jmenuje předsedu vlády. A teprve poté na jeho návrh ostatní členy vlády. Člen vlády samozřejmě se svým jmenováním musí souhlasit a musí složit do rukou prezidenta republiky předepsaný slib. Naše ústava je konstruována na principech dělby moci a vzájemného působení ústavních brzd a protiváh. Zákonodárce proces jmenování vlády záměrně rozdělil mezi prezidenta a premiéra. Parlament tuto konstrukci zakotvil do Ústavy jako pojistku. A to s cílem omezení kumulace přílišné moci v jedněch rukou. Jednak proto, aby premiérovi znemožnil snadno do funkce dostat nějakého odborně nekompetentního politika, třeba jeho kamaráda. V tomto ohledu by tedy bylo Miloši Zemanovi možné vyčítat nikoli nejmenování Šmardy ministrem kultury, ale jako jeho selhání  by naopak bylo možné považovat jeho povolnost při jmenování právničky Kateřiny Valachové (ČSSD) do funkce ministryně školství. Během výkonu svého mandátu se ukázala s nadsázkou jako nejhorší šéfka resortu od dob protektorátního ministra Emanuela Moravce. Ústava výslovně počítá se správní úvahou prezidenta při jmenování ministrů. Ukládá mu v tomto směru dokonce povinnost nejmenovat členem vlády osobu, která by byla ve střetu zájmů, což vyžaduje přezkum situace konkrétní osoby, neboli správní uvážení prezidenta. Článek 70 v tomto ohledu stanoví: „Člen vlády nesmí vykonávat činnosti, jejichž povaha odporuje výkonu jeho funkce. Podrobnosti stanoví zákon.“ Čistě z právního hlediska tedy prezidentovi nelze vyčítat porušení Ústavy v případe odmítnutí jmenování Michala Šmardy ministrem kultury. Vytknout mu lze naopak zanedbání povinnosti odmítnout jmenování Andreje Babiše (ANO) do funkce ministra financí v roce 2014. Už v době nástupu na Ministerstvo financí byl Andrej Babiš jakožto majitel holdingu Agrofert ve střetu zájmů. Agrofert je významným daňovým poplatníkem a potenciálním subjektem kontroly ze strany finanční správy podřízené Ministerstvu financí. Dále je příjemcem velkých státních a evropských dotací, o nichž rozhodují jiná ministerstva. V neposlední řadě je realizátorem řady veřejných zakázek zadávaných ministerstvy a jim podřízenými organizačními složkami státu, o jejichž rozpočtu ministr financí rozhoduje. V případě rozhodování o jmenování Andreje Babiše předsedou vlády byl prezident republiky při svém správním rozhodování ve velmi složité situaci. Na jednu stranu Babiš v té době byl a dodnes je ve střetu zájmů, jak jej definuje příslušný zákon. Tento požadavek se však střetává s principy demokracie a rozhodování na základě většinového hlasování. Článek 5 Ústavy stanoví: „Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů.“ Konstrukce základů státního zřízení je dále rozvinuta mimo jiné v článku 6 Ústavy, který stanoví: „Politická rozhodnutí vycházejí z vůle většiny vyjádřené svobodným hlasováním.“ Pokud by Miloš Zeman odmítl Andreje Babiše jmenovat předsedou vlády a místo něj by dvakrát jmenoval někoho jiného, nezískaly by takové vlády s největší pravděpodobností důvěru Poslanecké sněmovny. Ve třetím pokusu by nakonec stejně musel jmenovat Andreje Babiše, kterého by mu navrhl předseda Poslanecké sněmovny Radek Vondráček (ANO). Ve třetím pokusu je totiž možnost správního uvážení prezidenta vyloučena. Ústava v článku 68 odstavci 4 striktně stanoví: „Pokud nezíská důvěru Poslanecké sněmovny ani druhá vláda jmenovaná na návrh premiéra jmenovaného prezidentem, jmenuje prezident republiky předsedu vlády na návrh předsedy Poslanecké sněmovny.“ Jmenování jiné osoby než je ta, která mu byla navržena předsedou Sněmovny, by bylo porušením Ústavy. Časový limit není přesně dán Předmětem polemiky by pak mohlo být pouze to, jak rychle by to prezident měl učinit. Neboli jak dlouho by mohl nechat vládnout vládu v demisi. Ústava v článku 73 odstavci 2 stanoví: „Vláda podá demisi, jestliže Poslanecká sněmovna zamítla její žádost o vyslovení důvěry nebo jestliže jí vyslovila nedůvěru. Vláda podá demisi vždy po ustavující schůzi nově zvolené Poslanecké sněmovny.“ Možnost správního uvážení prezidenta je v těchto případech Ústavou výslovně vyloučena. Článek 73 odstavec 3 v těchto případech prezidentovi ukládá povinnost demisi přijmout. Kromě toho má článkem 75 Ústavy výslovně uloženo: „Prezident republiky odvolá vládu, která nepodala demisi, ačkoliv ji byla povinna podat.“ Nejen při procesu odvolávání Antonína Staňka z funkce ministra kultury, ale i při jiných příležitostech bylo diskutováno téma, zda je prezident nějak časově omezen ve svém správním rozhodování. Článek 74 Ústavy stanoví: „Prezident republiky odvolá člena vlády, jestliže to navrhne předseda vlády.“ V Ústavě však není stanoveno, v jaké lhůtě tak má učinit. Prezidentovi kritici ve své argumentaci vyslovují názor, podle něhož jestliže není v Ústavě stanoven časový limit, má prezident jednat bezodkladně nebo bez zbytečného odkladu. Tato argumentace nemá žádnou oporu v textu Ústavy. Usvědčuje je však z neznalosti Ústavy a právního řádu jako celku. Opět s odkazem na citované články 2 a 4 Listiny je nutné připomenout, že omezení musí být stanovena zákonem. Tam, kde zákonodárce považoval za nutné určit prezidentovi lhůtu k rozhodnutí, ji do Ústavy stanovil. Příkladem je článek 50, který stanoví: „Prezident republiky má právo vrátit přijatý zákon s výjimkou zákona ústavního, s odůvodněním do patnácti dnů ode dne, kdy mu byl postoupen.“ Ústavní soud již judikoval, že pokud prezident republiky zákon ve stanovené lhůtě nevetuje ani nepodepíše, má se za to, že nevyužil své možnosti jej vrátit a zákon je pak vyhlášen ve Sbírce zákonů jako platný.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}  Tam kde zákonodárce chtěl, aby určitý orgán jednal bezodkladně, to v Ústavě výslovně stanovil. Příklad lze nalézt například v článku 45, který stanoví: „Návrh zákona, se kterým Poslanecká sněmovna vyslovila souhlas, postoupí Poslanecká sněmovna Senátu bez zbytečného odkladu.“ To samozřejmě neznamená ihned po schválení ve 3. čtení, ale až poté, kdy legislativní odbor do návrhu zapracuje všechny schválení pozměňovací návrhy, a poté kdy je správnost práce jeho zaměstnanců prověřena zpravodajem, ověřovatelem a předsedou Poslanecké sněmovny. Někdy to trvá týden. Jindy i měsíc či dva, nebo i více. Ve smyslu citovaných článků 2 a 4 Listiny, které stanoví pravidla pro výkon státní moci platí, že tam, kde není Ústavou nebo zákonem výslovně uložena určitá podmínka pro výkon pravomoci, nelze se jí výkladem dovolávat. Jestliže tedy prezidentu republiky není v příslušných článcích Ústavy týkajících se jmenování a odvolávání ministrů uloženo jednat bez zbytečného odkladu, nemůže mu být vyčítáno jako protiústavní, pokud o problému uvažuje o den, týden nebo měsíc déle. Příklady z minulosti V minulosti prezidentovy možnosti správního uvážení v jediném případě omezil Nejvyšší správní soud (NSS). Šlo však o případ tzv. sdílených pravomocí prezidenta, které jsou zakotveny v článku 63. Jednalo se o případ odmítnutí jmenování několika mladých právníků do funkce soudců, které v roce 2005 prezidentu Václavu Klausovi navrhl podle článku 63 písmeno i) tehdejší ministr spravedlnosti Pavel Němec (US). Odmítnutí soudní čekatelé na prezidenta podali správní žalobu. Ve finálním rozsudku NSS nezpochybnil prezidentovu pravomoc odmítnout jmenování soudců navržených mu ministrem spravedlnosti. Pouze mu uložil povinnost dle Správního řádu rozhodnutí řádně zdůvodnit. NSS tak judikoval, že i na výkon prezidentových sdílených pravomocí podle článku 63 je nutné pohlížet jako na správní rozhodnutí, na něž se vztahují obecné zásady správního řízení stanovené v části druhé Správního řádu. S odkazem na § 68 NSS uložil prezidentu Klausovi odůvodnit zamítavé rozhodnutí. Václav Klaus na odmítnutí následně setrval a odůvodnil je tím, že uchazeči nedosahují věku 30 let, i když v té době pro ně tato podmínka v zákoně ještě nebyla stanovena. Ke konstatování o porušení Ústavy se NSS neodhodlal. Z judikátu NSS by teoreticky bylo možno dovozovat, že tam, kde prezident uplatňuje své správní uvážení, by měl respektovat všechny obecné zásady správního řízení stanovení Správním řádem. Tedy i lhůty pro rozhodování. Ty jsou obecně stanoveny správnímu úřadu na 30 dnů. Úřad si je však svým rozhodnutím může v případě složitých agend prodloužit o dalších 60 dnů. Navíc může rozhodování v závažných případech přerušit například za účelem získání znaleckého posudku, a pak k na to navazujícímu předvolávání dalších svědků. Celkově při sečtení všech možností jak natahovat lhůty může být doba čekání na rozhodnutí velmi dlouhá. Jsou známy případy správních řízení trvajících roky. Postižený čekáním má možnost se domáhat u správního soudu žalobou na nečinnost  ochrany proti průtahům. Musí však dokázat, že správní úřad nejedná bez zbytečného odkladu. Což znamená, že neprovádí delší čas žádné úkony nutné k vydání rozhodnutí. A pokud prezident koná – například konzultuje s politiky a právními experty – jedná v souladu se zákonem. Má to však ještě jeden háček. NSS vztáhl povinnost jednat podle Správního řádu na případ jmenování soudců, což je sdílená pravomoc. Jmenování ministrů je výhradní pravomoc. V těchto případech neexistuje ani žádný judikát, který by jeho rozhodování omezoval podmínkami stanovenými Správním řádem. Tvrzení, že Miloš Zeman porušil ústavu, když o odvolání Antonína Staňka nerozhodl ihned, je tedy čirou spekulací, která nemá oporu v právním řádu. Jako nesmyslné je označovat za protiústavní Zemanovo odmítnutí jmenování Michala Šmardy ministrem kultury. Miloš Zeman v tomto případě postupoval v souladu se Správním řádem. Rozhodl ve stanovených lhůtách. A řádně jej odůvodnil tím, že „že pan Michal Šmarda se nikdy nezabýval problematikou české kultury. Z tohoto důvodu není odborně kompetentní pro výkon funkce ministra kultury České republiky.“ Což se lze dočíst na webu Kanceláře prezidenta republiky. Vyvrátit tvrzení o tom, že prezident je v případ jmenování a odvolávání ministrů podepisovací automat, lze snadno i na případě členů Nejvyššího kontrolního úřadu (NKÚ). Jde o tzv. výhradní pravomoc prezidenta, která nepodléhá kontrasignaci předsedy vlády nebo jiného člena vlády. Je zakotvena v článku 62  písmeno j), který stanoví: „Prezident republiky jmenuje prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu.“ Ve stejném článku 62, který upravuje výhradní pravomoci prezidenta je v písmenu a) zakotvena prezidentova pravomoc jmenovat a odvolávat členy vlády. Pro úplnost je třeba dodat, že článek 97 odstavec 2 Ústavy stanoví: „Prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu jmenuje prezident republiky na návrh Poslanecké sněmovny.“ V roce 2002 Poslanecká sněmovna tajnou volbou řádně navrhla ke jmenování viceprezidentem NKÚ Františka Brožíka, bývalého místopředsedu Poslanecké sněmovny a člena prezídia Fondu národního majetku (FNM). Prezident Václav Havel jeho jmenování odmítl. Zdůvodnil jej pochybností vhodnosti této osoby vzhledem k pověstech o jeho zkorumpovanosti. V případě Brožíka nikdo nemluvil o ústavní krizi nebo porušování Ústavy prezidentem. Nestalo se nic. Sněmovna prostě zvolila jiného kandidáta a ten byl poté prezidentem Havlem jmenován do funkce.   Omluva: V textu bylo zkomolené jméno předsedy Poslanecké sněmovny Radka Vondráčka z ANO. Za chybu se omlouváme.

Čas načtení: 2022-04-04 16:43:42

Ministr a panská svévole

Je známo, že v poměru k počtu obyvatel máme mnohem více vězňů než Rakousko, Německo, Švýcarsko a jiné evropské státy. Kdysi platilo přísloví, „co Čech, to muzikant“. Dnes se s trochou přehánění dá spíše říci „co Čech, to kriminálník“. Je to o to horší, že v zahraničí plní věznice hlavně cizinci včetně Čechů. Naše vězeňská populace je převážně česká. Na ostudu si stačíme sami. Současně je ale skutečností, že mezi vězni se ojediněle vyskytují nespravedlivě odsouzení nevinní lidé. Čas od času se dokonce některým podaří dodatečně prokázat nevinu a vrátí se na svobodu. Ve všech případech nespravedlivých rozsudků, s nimiž jsem se setkal, lze prokázat, že za přehmaty stojí panská svévole vykonavatelů spravedlnosti v nějakých detailech procesu. Většinou jde o nedbalostní jednání, ale občas o zjevný úmysl ukázat obviněnému, „zač je toho loket“. Počínaje érou Daniely Kovářové v čele ministerstva spravedlnosti stát začal odškodňovat výrazněji oběti justičních přehmatů. V současnosti vyplácí ročně více než 200 milionů korun, přestože se poctivě snaží žádosti o odškodnění odmítat. Těch, kteří škody zapříčinili, se to nijak netýká. Pokračují dále ve své činnosti a stává se, že se dočkají kariérního vzestupu. Uvádím jako příklad dvojici státního zástupce Radka Mezlíka a soudce Aleše Novotného v případu odsouzené Michaely Schneidrové. Mezlík ji obžaloval pro jednání, které dle pozdějšího stanoviska Nejvyššího soudu ČR nebylo trestným činem. Novotný jeho omyl nenapravil, ale nešťastnici odsoudil ke ztrátě svobody na osm let a šest měsíců. Skutečně pak strávila sedm měsíců ve vězení, odkud ji vyprostil Nejvyšší soud ČR. Dostala se pak do velmi nepříjemného postavení obžalované stíhané na svobodě, které jí prodloužil o sedm měsíců Mezlík odvoláním proti zprošťujícímu rozsudku, jež nemělo od samého počátku naději na úspěch. Novotný soudí klidně dál, zatímco Mezlík povýšil do Úřadu evropského žalobce. Kořeny nežádoucích úkazů jsou v polistopadových názorových změnách. Reakcí na předlistopadovou podřízenost justice aparátu státostrany je kult nezávislosti soudců a státních zástupců, v němž si mnozí nezávislost vykládají jako právo na beztrestnou panskou svévoli. Ministři spravedlnosti proti tomu zpravidla nic nedělají, protože se bojí povyku kastovních společenství o porušování jejich nezávislosti. Bývalá ministryně spravedlnosti Marie Benešová požadavky na přísnější vyžadování odpovědnosti státních zástupců dokonce otevřeně odmítala s tím, že by se z nich staly ustrašené figurky, jež by se bály žalovat. Předsedové soudů a vedoucí státní zástupci vybavení speciálním zákonem pravomocí kárných žalobců, pokud možno kárnou pravomoc nevyužívají a zejména poskytují ochranu svým podřízeným napadeným kárnými podněty přicházejícími z občanské společnosti. S příchodem Pavla Blažka do čela ministerstva spravedlnosti svitla naděje, že se snad zlepší situace v obraně společnosti proti panské svévoli pokleslých soudců a státních zástupců. Staronový ministr při nástupu do úřadu mimo jiné vyhlásil záměr vymáhat odpovědnost soudců a státních zástupců za jejich pochybení. Jako v mnoho jiných případech i u tohoto politika skutky neodpovídají slovům. V těchto dnech se Blažek vyjádřil dosti odlišně od některých jiných členů vlády ke zneužití pravomoci prezidenta republiky udělením milosti Miloši Balákovi. Podle jeho názoru se nestalo nic jiného, než že pan prezident využil svou svrchovanou pravomoc a řečí kolem toho je už příliš mnoho. On sám nehodlá podporovat rozpory mezi ústavními činiteli. Poskytl tím panu prezidentovi bianko šek k případnému omilostnění obviněného kancléře Vratislava Mynáře, pokud by byl odsouzen před ukončením jeho funkčního období. K meritu věci jsem se v těchto dnech vyjádřil dvěma články, v nichž jsem prezidentův počin odmítl. Nad rámec jejich obsahu vyslovuji názor, že z hlediska pozitivního práva má Blažek pravdu a projevil se jako ukázněný státní úředník. Proti jeho postoji ale namítám, že výkon práva nemá jen svou formální stránku, ale nejméně stejně důležitou stránku mravní. Zneužití pravomoci ve prospěch blízké osoby je nemravné a zasluhuje odsouzení. Ministrovo stanovisko je na pováženou o to víc, že prezident obešel autoritu ministerstva, kterou je sám obdařil: příjem žádostí o milost a jejich prvotní vyhodnocení je v pravomoci ministerstva spravedlnosti. Kancelář prezidenta republiky žádosti o milost odmítá a postupuje je ministerstvu. Ani jako kárný žalobce se Blažek dle mého laického „jakobínského“ názoru (takto ocejchoval mé postoje při pracovním pohovoru ředitel GIBS, brigádní generál Radim Dragoun) nechová v souladu s deklarovanými nástupními záměry. Abych osvětlil, v čem nesouhlasím s jeho chováním jako kárného žalobce, musím se stručně vrátit k případu zlínských podnikatelů bratrů Lebánkových, o němž jsem napsal řadu článků, dostupných na mém blogu i webu spolku Chamurappi. Na začátku příběhu je státní zástupkyně obžalovala společně s recidivistou Romanem Šulyokem, jeho bratrem Janem a dalšími z výroby padělků cigaret Marlboro. Obžaloba napadla senátu předsedkyně Ivety Šperlichové u zlínské pobočky Krajského soudu Brno. Paní předsedkyně vyloučila bratry Šulyokovy do samostatného řízení. V něm pak trestní stíhání recidivisty Romana Šulyoka pro neúčelnost zastavila, zatímco Janovi uložila podmíněný trest. Bratry Lebánkovy její senát odsoudil k nepodmíněným trestům. Ústavní soud ji ale uznal za podjatou, takže o případ přišla a její rozsudky byly zrušeny. Případ pak znova v plném rozsahu soudil u téhož soudu senát předsedy Jiřího Dufka. Oba senáty bohatě využívaly Romana Šulyoka jako svědka ke škodě bratrů Lebánkových. Vzhledem k jeho inteligenci, fabulační schopnosti a nenávisti k Lebánkům to byl skvělý nástroj pro prosazení obžaloby. Soudce Dufek poněkud doplnil dokazování, ale ve výsledku rozhodl tak, aby zachoval půdorys dokazování Ivety Šperlichové. Na rozdíl od ní uložil bratrům Lebánkovým podmíněné a peněžité tresty a Jana Šulyoka k všeobecnému údivu přímo zprostil obžaloby. Odůvodnění rozsudku nově opřel bez věrohodného důkazu také o tvrzení, že bratři Lebánkové se výrobou padělků cigaret Marlboro již kdysi dávno zabývali. Roman Šulyok se podle jeho tvrzení na jejich současné trestné činnosti nemohl podílet, protože v rozhodné době byl ve vězení v Německu. V tom se prokazatelně mýlil. Pan soudce si asi myslel, že obžalovaní, kterým nehrozí vězení, se neodvolají a při tom bude prokázáno, že soudkyně Šperlichová soudila v podstatě správně. Odvolání bratrů Lebánkových k Vrchnímu soudu v Olomouci napadlo senátu Martiny Kouřilové, který ve svém dřívějším složení rozhodoval v jejich neprospěch v řízení o uznání podjatosti soudkyně Šperlichové. Odvolatelé přirozeně předpokládali, že odvolací soud smete rozsudek Jiřího Dufka. K tomu ale nedošlo. Senát Martiny Kouřilové odvolání zamítl. Při vyhlášení rozhodnutí předsedkyně Kouřilová prokázala neznalost spisu: tvrdila cosi, co ve spisu vůbec nebylo a neodpovídalo pravdě. Neznala-li spis, sotva se dalo od ní očekávat, že zruší rozsudek Dufka zčásti stojící na viditelných nepravdách. Podle mého „jakobínského“ přesvědčení soudce, jenž jde rozhodovat o lidských osudech bez dokonalé znalosti trestního spisu, by měl okamžitě přijít o talár. Následky justičních přehmatů, způsobených neodpovědnými soudci, bývají strašlivé: zasahují nejen obžalované, ale i jejich rodiny a působí další škody. To je důvod, proč je na místě neúprosně vyžadovat odpovědnost pochybivších soudců. Paní předsedkyně se během veřejného zasedání dopustila ještě dalších dvou méně významných poklesků. Proto jsem ji napadl podnětem ke kárnému řízení, jenž jsem zaslal předsedovi Nejvyššího soudu ČR Petru Angyalossymu. Ten byl ovšem do nedávna kolegou Kouřilové a její manžel je nyní jeho podřízeným. Podnětem se možná vůbec nezabýval. Pravomoc kárného žalobce přenechal místopředsedovi soudu Petru Šukovi, čímž porušil zákon. Předseda soudu může přenášet své úkoly a pravomoci na místopředsedy. Netýká se to však pravomoci kárného žalobce, kterou upravuje speciální zákon, v němž o možnosti přenášení pravomoci není ani slovo. Ale proč by si předseda Nejvyššího soudu ČR a jeho místopředseda lámali hlavu s dodržováním zákona při rozhodování o bláznivém podání nějakého občanského aktivisty, když na projevy panské svévole mají nezadatelné právo dané soudcovskou nezávislostí. Šuk se ani neodvolal na pověření předsedou soudu a návrh na kárné stíhání Kouřilové zamítl. Neznalost obsahu trestního spisu pojednal jako součást nezávislého soudcovského rozhodování, do kterého není kárný žalobce oprávněn zasahovat. Rozhodoval, ač zákon ho k rozhodování nezmocnil. Kárné řízení je jednoinstanční, takže proti vadnému rozhodnutí kárného žalobce se nelze odvolat, ale současně jeho rozhodnutím nejsou vázáni ostatní kární žalobci. Podal jsem proto 10. října 2021 ministryni Benešové nový návrh na kárné řízení proti soudkyni Vrchního soudu v Olomouci Kouřilové, proti předsedovi Nejvyššího soudu ČR Angyalossymu a místopředsedovi Šukovi. Kárný žalobce má na vyřízení kárného podnětu lhůtu šest měsíců. Ta vyprší 10. dubna 2022. Dojde-li ke změně v osobě kárného žalobce, lhůta běží od prvního oznámení. Po nástupu Blažka jsem jej na zmíněné kárné návrhy upozornil a dožadoval jsem se jejich kladného vyřízení. Ministr spravedlnosti je kárným žalobcem vůči všem soudcům a státním zástupcům České republiky. Je to jeho osobní pravomoc, nepřenosná na kohokoli dalšího. Ministerstvo jako úřad kárnou pravomoc nemá, je pouze servisem pro ministra, jemuž může připravovat podklady pro jeho rozhodnutí. V daném případě Blažek žádné rozhodnutí nevydal. Pouze jakési ministerské úřednice mi sdělily, že ministr kárnou žalobu nepodá. Zřejmě neznaly příslušný zákon o řízení se soudci, státními zástupci a exekutory, protože používaly formulace jako „ministerstvo obdrželo podání“ nebo „ministerstvo neshledalo důvod“. Ministr Blažek tak poslal urbi et orbi následující vzkaz: 1/ Soudce smí soudit, i když nezná spis a za takové počínání nemůže být napaden kárnou žalobou. 2/ Předseda soudu nemusí využít pravomoc kárného žalobce a smí ji přenést na místopředsedu, když se z jakýchkoli důvodů věcí zabývat nechce, přestože zákon mu přenesení kárné pravomoci neumožňuje. 3/ Místopředseda soudu smí vykonávat pravomoc kárného žalobce, i když zákon jej nezmocňuje. V souvislosti s trestním stíháním bratrů Lebánkových probíhají ještě jiná řízení, tentokrát na úrovni státních zastupitelství. Také v této souvislosti jsem se obrátil na ministry spravedlnosti s návrhy na kárné stíhání státních zástupců, které podezírám ze snahy o dovedení trestního řízení k promlčení. Ani v tomto případě jsem u ministra Blažka neuspěl. Ale jde o velmi složitou záležitost, takže o tom možná až někdy příště. Poznámka na závěr: nepovažuji pana ministra za osobního nepřítele a nejsem jeho nepřítelem.

Čas načtení: 2022-01-25 14:59:24

Kdo se směje naposled aneb Friedrich Merz se stal novým předsedou CDU

V politice se ve skutečnosti nikdo „nesměje naposled”, ale někteří politici mají delší expirační dobu než jiní. Jenom je někdy těžké odhadnout, kteří to budou. Bývalá kancléřka Merkelová poslala za dvacet let svého působení v čele CDU na pomyslné smetiště dlouhou řadu potenciálních rivalů (viz starší článek na toto téma). Friedrich Merz byl tím jedním, u kterého se jí to nepodařilo. Dlouho to přitom vypadalo, že je „vyřízenou veličinou” stejně jako ostatní; ale když pozice Merkelové v posledních letech oslabila, začal se Merz vracet z politického záhrobí na scénu tak vytrvale, až se mu to nakonec na třetí pokus podařilo a je tedy novým předsedou strany. CDU je nyní na spolkové úrovni v opozici poté, co na podzim v čele s Arminem Laschetem utržila katastrofální výsledek u voleb. Samotnému Laschetovi tento debakl zničil kariéru. Letos v květnu jsou v „jeho” spolkové zemi (Severní Porýní-Vestfálsko) volby a současné preference nevypadají moc dobře, dokonce by se tam mohla dostat k moci rudo-rudo-zelená koalice jako v Berlíně. CDU tak nejspíš ztratí další důležitou državu. Právě pocit všeobecného ústupu z dříve jistých pozic patrně vedl k tomu, že Merz, zjevně proti-merkelovská figura, zvítězil ve volbách předsedy nad svými konkurenty, a to velmi výrazným rozdílem. Volba přitom vlastně proběhla na dvě etapy. CDU totiž sáhla v prosinci 2021 k dříve neslýchané novince a zorganizovala hlasování všech členů (Mitgliederbefragung). Merz získal hned v prvním kole 62,1 procenta hlasů, takže druhé kolo už se ani nekonalo. Vedení strany ovšem zase nepropadlo přímé demokracii natolik, aby výsledek celostranického hlasování byl závazný. Definitivním potvrzením Merzova předsednictví se tak stala až volba delegátů na sněmu strany 22. ledna. Při ní získal Merz nečekaně vysokých 94,6 procenta hlasů, tudíž mandát má silný. Merzovi asi pomohlo i to, že v předešlé volební kampani „nemydlil Laschetovi schody” a choval se loajálně, takže ani bývalí Laschetovi příznivci s ním neměli problém. Někdy se holt vyplatí nerezignovat na elementární mezilidskou úroveň, i když sociální sítě by nás rády přesvědčily o opaku. Současně s volbou předsedy se obsazovaly i další funkce ve vedení strany. Novým generálním tajemníkem je Mario Czaja z Berlína, známý tím, že se mu na podzim podařilo v Berlíně „vyzobnout” poslanecký mandát ze čtvrti Marzahn-Hellersdorf, který byl předtím třicet let v držení komunistů. (Czaja je Merzův spojenec.) Obměnila se i sestava místopředsedů strany, čtyři z pěti jsou noví lidé – Carsten Linnemann, Karin Prienová, Michael Kretschmer a Andreas Jung. Nejistá je zatím pozice šéfa poslanecké frakce Ralpha Brinkhause. U strany v opozici totiž nemá moc smysl, aby předsedou poslanecké frakce byl někdo jiný než sám předseda strany. Celkově se tedy zdá, že to strana s nějakým tím novým směrováním myslí vážně. “Starých struktur” zůstalo nahoře poměrně málo. Bývalá kancléřka Merkelová mimochodem odmítla pozvání na slavnostní večeři po proběhlé volbě, což se dá vykládat všelijak. No dobrá, v čele CDU je nová sestava včetně předsedy. Co se může dít? Nejsilnější stránkou multimilionáře Merze a jeho týmu je ekonomika čili jejich hlavní naděje spočívá v tom, že současná koalice začne dělat „boty”, po kterých bude německá ekonomika úpět. Vysoké ceny energií by mohly být jedním z takových faktorů; výrobní sektor si nemůže moc velké skoky v cenách energií dovolit. Klimatické programy nové vlády budou nepochybně dost drahé a během následujících let se tedy ukáže, jak velká je reálná chuť voličů provětrat si peněženku. (Data z Německa nemám, ale v USA, kde 59 procenta voličů považuje klimatické změny za důležité či velmi důležité téma, je zároveň průměrná ochota připlatit si za ochranu klimatu kolem 40 dolarů měsíčně. Tedy necelých 900 korun, za což by se žádná ambiciózní dekarbonizace nepořídila, určitě pak ne masivní přechod na elektroauta. Patrně tedy bude muset zase zapracovat tiskárna na peníze, stejně jako u covidových kompenzací…) Slabinou Merze je hlavně to, že po dvaceti letech merkelismu je německá pravice intelektuálně takříkajíc zralá na JIPku, ne-li ještě hůře, a starý thatcherovský model, ke kterému má Merz blízko, odumřel v Německu ještě daleko výrazněji než jinde. Zeitgeist je zkrátka v Německu zelenorudý a nejbližších pár let i zůstane; setrvačnost společnosti je v tomhle směru veliká. Navíc dostane-li se CDU v roce 2025 přece jen k moci, bude muset řešit superpalčivý problém německých důchodů, na kterém se v minulých letech dělaly spíš kosmetické zásahy a který se vzhledem k demografické charakteristice země prostě bezbolestně řešit nedá – a přitom voličské jádro CDU jsou právě důchodci. To bude tvrdý oříšek k rozlousknutí. Svébytný problém je pro CDU i existence AfD, která asi jen tak nezanikne a bude ubírat potenciálním pravicovým koalicím procenta. Merz není ten typ, který by mohl voliče AfD masivně odlákat, zvláště pak ne v bývalé NDR, kde kmenoví voliči AfD nejsou na nějakého západního multimilionáře létajícího privátním jetem nikterak zvědaví. Jediný scénář, ve kterém si lze představit spolupráci AfD a CDU na vládní úrovni, je asi ten, že by se z AfD odštípla (či byla odštípnuta) skupinka těch nejproblémovějších jedinců a ti by si založili novou stranu, která by převzala roli hlavního fackovacího panáka. Pro dva fackovací panáky totiž na běžné mediální scéně nebývá místo. Podobným způsobem kdysi reorganizoval Švédské demokraty jejich současný předseda Jimmie Åkesson a nakonec to zafungovalo; Moderaterna (švédský ekvivalent CDU) už se od SD přestala distancovat. To je ovšem vývoj na několik let. No, Merzovi za sebe přeju, aby CDU opravdu pootočil někam jinam a začal ji vyvádět ze Sargasového moře beztvarého středu, kde nevane žádný vítr a kde hnijí sto let staré lodi duchů. Nebude to mít ale jednoduché. Současné Německo je duševně naladěno úplně jiným směrem. Klima, Klima über alles, über alles in der Welt!   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2020-05-10 11:02:49

Alexander Károlyi: Sport ve stínu paragrafů

Není to tak dávno, co se o ombudsmanovi mluvilo denně. Mnozí byli kvůli ochránci lidských práv dokonce ochotni vyrazit na Letenskou pláň. Já jsem se ale vydal na Český olympijský výbor za doktorem práv Alexanderem Károlyim. I on je ombudsmanem.    Než otevřeme problematiku ombudsmana, připomenu, že především fotbaloví fanoušci si pamatují, jak jste přes dvacet let patřil mezi nejmocnější muže československého a českého fotbalu. Byl jste až do roku 2009 šéfem disciplinární komise fotbalového svazu.  V průběhu těch dlouhých jednatřiceti let, co jsem byl postupně členem, místopředsedou a předsedou disciplinárních komisí, patřilo do gesce disciplinárky fakticky vše, kdy v rámci profesionálního nebo vrcholového fotbalu docházelo k disciplinárním proviněním. Disciplinární řízení se týkalo klubů, jejich představitelů, hráčů, trenérů, rozhodčích, delegátů nebo členů realizačních týmů. Disciplinární komise byla, metaforicky řečeno, nejvyšším fotbalovým soudem. Za mé éry měla velmi široké kompetence, ale zároveň s tím i velkou zodpovědnost. Dovolím si tvrdit, že měla v našem sportovním prostředí zcela výjimečné postavení. Projednávali jsme, mimo jiné, například vyloučení hráčů, korupci, divácké násilí, ovlivňování sportovních výsledků, hrubé nesportovní chování, doping, hrubé urážky, vulgární projevy, urážky soupeře a rozhodčích, fyzická napadení nebo rasismus.   Jako šéf disciplinárky jste rozdával tresty. Řešil jste více jak dvacet tisíc případů… Myslím si, že na některé se nedá zapomenout. Na mnohé dodnes nezapomněli nejen fotbaloví fanoušci.  Kdybych měl vyjmenovávat všechny kauzy, které patřily mezi ty závažné nebo nejzávažnější, tak by nám prostor určený pro tento rozhovor nestačil. Samozřejmě korupční kauzy, které jsme projednávali v roce 2004, patří v historii českého fotbalu a disciplinárního řízení k absolutně největším. Jen pro orientaci, potrestali jsme celkem 19 rozhodčích, 6 delegátů, 8 funkcionářů klubů, 5 fotbalových klubů a místopředsedu ČMFS a šéfa komise rozhodčích v jedné osobě. Celkově jsem osobně věnoval těmto kauzám více než tisíc hodin a kromě devětatřiceti potrestaných fyzických nebo právnických osob jsme ještě vyslechli cca dalších třicet osob, posoudili příslušné odposlechy, včetně listinných důkazů a materiálů.   Setkal jste se jako předseda disciplinární komise i jako ombudsman Českého olympijského výboru na základě svých rozhodnutí, jak to říct … s agresivní reakcí těch, kteří byli potrestáni? Možná to bude znít až příliš idylicky, ale za těch 42 let, kdy mám jak v disciplinárce, tak jako ombudsman v gesci především negativní jevy ve sportu, jsem se osobně s agresivní reakcí prakticky nesetkal. O ovlivňování ani nemluvě. Myslím si, že k tomu přispělo i moje osobní rozhodnutí, které jsem učinil v roce 1988 jako předseda disciplinárky, a umožnil jsem na naše zasedání vstup novinářům a sdělovacím prostředkům. Mediální zástupci se tak mohli osobně přesvědčit o objektivitě disciplinárního řízení a samozřejmě na závěr následovala, za účasti příslušných aktérů, tisková konference. V roce 2009, kdy jsem skončil jako předseda, se dveře disciplinárky pro novináře opět zavřely… {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Od roku 2012 jste ombudsmanem Českého olympijského výboru. Přibližte našim čtenářům tuto pozici. Jste jedním z našich předních právníků na sportovní legislativu, co všechno spadá do vaší kompetence?  Působnost ombudsmana ČOV je poměrně široká, proto se pokusím ji shrnout pouze stručně. Ombudsman ČOV působí jako ochránce práv členů ČOV, které jim zaručuje olympijská Charta, Etický kodex MOV a další předpisy MOV, Stanovy ČOV a podobně. Ombudsman je i prostředníkem při řešení sporů, dohlíží rovněž na dodržování olympijských principů.    Můžete být konkrétní a doložit to nějakými příklady? V průběhu jednoho roku řeším přibližně 30 až 40 podání, ve kterých se na mě obracejí sportovní spolky, kluby, ale i sportovci, trenéři nebo funkcionáři, když mají pocit, že v jejich okolí nebo bezprostředně v jejich případech dochází k neetickému či nespravedlivému jednání. Někdo se cítí ukřivděn proto, že podle jeho názoru nebyl nominován na významné sportovní akce, někteří mají pocit křivdy podle nich z neobjektivního rozhodování rozhodčích nebo si stěžují na chování trenérů nebo chtějí poradit s novelou jejich stanov nebo jiných klubových či svazových předpisů. Samozřejmě nechybí podání z oblasti disciplinárních či arbitrážních rozhodnutí.   Současná pandemie koronaviru ohrožuje i oblast sportu. Co všechno se může stát? S čím se na vás budou moci sportovci v této souvislosti obracet? Jak se můžeme každodenně přesvědčit, jakékoliv „prognostické“ úvahy či závěry jsou podle mého názoru předčasné. V rámci sportovního prostředí se v této chvíli snažíme, ve spolupráci se státem, zajistit alespoň základní přípravu profesionálních sportovců a v oblasti financování sportu hledat cesty v nastávajících letech. Musí to být všechno velmi postupné a promyšlené, protože zatím žádný zaručený recept na období po pandemii neexistuje a ani nemůže být konkrétní. Musíme být ale připraveni.   Olympiáda v Japonsku, nikdo neví, jak to dopadne. V olympijském sportu se pohybujete řadu let, vím, že se nikdy nic takového nestalo, přesto se ptám na váš názor, co dělat v této tak složité situaci?  Víme, že olympijské hry v Tokiu byly přesunuty na příští rok. Souhlasím s vámi, že se jedná o zcela výjimečnou situaci, na kterou nebyl sportovní ani mimosportovní svět vůbec připraven. Dovolím si být optimista a vyslovit názor, že nejenom LOH 2020 se uskuteční, ale především i ty evropské a světové soutěže či kvalifikace, které budou olympiádě předcházet.   Závěrem se nemohu nezeptat na to, co pro vás znamenalo ocenění Mezinárodního olympijského výboru za výjimečný přínos v oblasti sportu a olympijského hnutí? Vždyť MOV ocenil v české a československé historii takové osobnosti jako například Věra Čáslavská, Emil Zátopek, Dana Zátopková, Jan Železný, Karel Malina, Jaromír Jágr nebo Jaroslav Pollert jr. Myslím si, že každého člověka potěší, když si někdo všimne jeho práce. A nemusí se vždy jednat o udělení ceny či vyznamenání. Potěšilo mě ocenění tak respektované a významné instituce, jakou nepochybně je Mezinárodní olympijský výbor. Vážím si toho, že mi k udělení ceny přišel tehdy pogratulovat osobně i pan Karel Gott. Ocenění MOV chápu i jako určitý závazek pro svoji další činnost v českém sportovním prostředí. {/mprestriction}  Autor je publicista a spisovatel.   Alexander Károlyi (*27. 9. 1953) patří k neodmyslitelným osobnostem českého sportu již od roku 1978, kdy se poprvé stal členem disciplinární komise Československého fotbalového svazu. Dvacet jedna let zastával funkci předsedy disciplinární komise federálního fotbalového svazu a Českomoravského fotbalového svazu, byl i předsedou jeho legislativní rady. Od roku 2005 byl členem Výkonného výboru a předseda Legislativní komise Českého olympijského výboru. V roce 2012 byl zvolen ombudsmanem Českého olympijského výboru a na další šestileté období byl znovuzvolen v roce 2018. Za dlouholetou aktivní činnost ve sportu byl Mezinárodním olympijským výborem oceněn v roce 2018 prestižní cenou „Olympism in Action“ za výjimečný přínos v oblasti sportu a humanity, je i držitelem nejvyššího fotbalového vyznamenání Velké ceny doktora Václava Jíry.

Čas načtení: 2020-04-05 20:42:18

Kdy napsal Martin Shabu z Lidových novin pravdu?

V článku Justiční fakenews z Lidových novin jsem znectil novináře Martina Shabu za způsob, jakým ve třech článcích z 10., 12. a 14. února referoval o zahájení trestního řízení proti podezřelým, kteří se pokoušeli z chráněnců spolku Chamurappi vylákat 20 milionů korun pod záminkou, že jim zařídí zprošťující rozsudek. Martin Shabu neřekl téměř nic o řízení, jež bylo oficiálním předmětem jeho zájmu, a ani nemohl, protože bylo v začátcích a policie na ně uvalila přísné informační embargo. Zato věnoval velkou pozornost poškozeným, nepravomocně odsouzeným manželům Novotným, o jejichž případu podal poměrně obsáhlou, leč neúplnou, a tím silně znevažující zprávu. Jeho zájem měl podle jeho tvrzení v článku z 12.února tímto směrem stočit předseda senátu Radomír Koudela, jehož rozsudek měl být cílem aktivit pachatelů. Proces, kolem kterého se zmíněné „fakenews“ točí, není jen tak ledasjaký. Nejde v něm jen o svobodu obžalovaných, ale také o obrovské peníze v řádu stamilionů korun. Obžalovaný a poškozený jsou v postavení věřitele a dlužníka. Půjde-li obžalovaný za mříže, vymáhání dluhu bude mít ztíženo a pan poškozený bude mít po starostech. Obžalovaní měli dlužníka přinutit s použitím násilí k podpisu pro něj nevýhodných listin, jimiž si svůj nárok pojistili. Vykonavateli násilí měli být jimi najatí „zakuklenci“. Za zlé nakládání s poškozeným dlužníkem byli Novotní již podruhé nepravomocně odsouzeni. Rozsudek z 29.března 2018 jsem zpochybnil nevlídným komentářem a měl jsem pravdu: odvolací soud s ním naložil nemilosrdně. Podle mého laického názoru rozsudek ze 17. prosince 2020 má ještě více slabin. Tomu Martin Shabu nevěnoval pozornost, ale zejména opomněl čtenáře seznámit se skutečností, že proces provází obrovský debakl policie a dozorového státního zástupce. Předvedli totiž před soud jako „zakuklence“ tři slovenské občany, kteří vůbec neodpovídali původnímu popisu panem poškozeným, a čtvrtého se ani nepokusili ztotožnit. Všichni tři předvedení měli alibi, jež se opíralo o různá svědectví a objektivní důkazy. Předseda senátu se přímo virtuózním výslechem svědků snažil alibi vyvrátit, ale již v prvním rozsudku jednoho z obžalovaných zprostil obžaloby a státní zástupce se neodvolal. Aniž by v „druhém kole“ došlo k podstatné změně důkazní situace, v rozsudku ze 17. prosince soud zprostil i oba zbývající „zakuklence“. Státní zástupce se opět neodvolal. Ve vztahu k „zakuklencům“ je tedy rozsudek pravomocný. Existují nyní pouze v hlavě pana poškozeného a jediným uceleným důkazem o vykonaném násilí jsou jeho tvrzení. Jejich rozpornost, lépe řečeno zjevnou nevěrohodnost, předseda senátu v písemném vyhotovení rozsudku umně zastřel. Podíl předsedy senátu na znevažování chráněnců spolku Chamurappi mě popudil. Proto jsem si na něj stěžoval. Stížnost prověřil a shledal nedůvodnou soudce Jiří Rezek, místopředseda soudu, pověřený řízením zlínské pobočky soudu. Pokud čtenáři sledovali seriál článků, jež jsem věnoval „hororovému příběhu od zlínského soudu“, možná jim zní jeho jméno povědomě: v článku ze 13. března 2018 jsem se zmínil o jeho nepřímém propojení s poškozeným Pavlem Buráněm, pro něhož řadu let pracovala jako vedoucí skladového hospodářství jeho manželka. Netvrdím, že je zde příčinná souvislost, ale krátce po uveřejnění článku změnila působiště. Z vyrozumění pana místopředsedy ze dne 11. března 2020 jsem se v podstatě dověděl, že má stížnost byla nesmyslná. Soudce Radomír Koudela se vyjádřil, že novináři neposkytl žádné informace o zahájeném trestním řízení a o rozsudku ve věci Novotných s ním vůbec nehovořil. Shodně se ale vyjádřil také Martin Shabu, který popřel, že by získal jakékoli informace od pana soudce a informace o rozsudku nad Novotnými čerpal z internetových stránek spolku Chamurappi. Tam je skutečně mohl získat, ovšem je otázka, proč vyselektoval jen část údajů, když rozsudek doprovází kritický komentář. Zejména je nesporný nesoulad mezi sdělením místopředsedy Jiřího Rezka a textem článku ze 12. února, v němž se doslova uvádí: „Na ruce mu nasadili kovová pouta a poté ho v jeho vlastním vozidle eskortovali,“ popsal začátek hrůzného příběhu Radomír Koudela, předseda senátu zlínské pobočky Krajského soudu v Brně.“ Soudím, že pan místopředseda se Martina Shabu nezeptal, odkud se uvedené tvrzení v jeho článku vzalo, když shodně s předsedou senátu uvádí, že o této věci s ním nehovořil. Jsem zvyklý věci prověřovat, proto jsem pana místopředsedu požádal, aby mi poskytl kopii vyjádření Martina Shabu. V žádném případě jsem v té souvislosti nežádal, aby změnil rozhodnutí o mé stížnosti. Nevyhověl mi, protože můj dopis vyhodnotil jako projev nespokojenosti se způsobem vyřízení stížnosti a příslušný stížnostní spis odeslal na ministerstvo spravedlnosti k přezkoumání jeho postupu. Pochybuji, že ministerští úředníci objasní rozpor mezi inkriminovaným výrokem v článku a obsahem přípisu místopředsedy Jiřího Rezka. Při obvyklém tempu jednání ministerstva stížnostní řízení zůstane zmrazeno možná až na několik měsíců. Mezitím v klidu vyprší procesní lhůta, ve které by mohl předseda Krajského soudu v Brně podat na soudce Radomíra Koudelu kárnou žalobu. O vysvětlení rozporů a vydání vyjádření, citovaného místopředsedou Jiřím Rezkem, jsem opakovaně žádal šéfredaktora Lidových novin i Martina Shabu. Odpovědí bylo mlčení. Otázka, kdy napsal Martin Shabu pravdu, zůstává tedy nezodpovězená. Pokud je informace z článku pravdivá, popisuje poklesek pana soudce. Je-li pravdivé vysvětlení Martina Shabu, došlo k hrubému provinění novináře a já bych se s radostí panu předsedovi senátu omluvil. K tomu ale potřebuji znát pravdu, zatímco dosud mám k dispozici pouze rozporné informace. Radomír Koudela by měl důvod podat trestní oznámení pro pomluvu, pokud by je za něj nepodalo vedení soudu. Z chování Martina Shabu, Jiřího Rezka a Radomíra Koudely mám ale dojem, že z nějakých důvodů plují na společné lodi a o objasnění pravdy vůbec nestojí. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-10 04:49:57

Soud proti zdravému selskému rozumu. Bývalé předsedkyni Energetického regulačního úřadu Aleně Vitáskové stále hrozí vězení

Alena Vitásková, bývalá předsedkyně Energetického regulačního úřadu (ERÚ), je příkladem toho, jak může dopadnout člověk, který se dostane do střetu s mocnými zájmovými skupinami, působícími pod povrchem oficiálních struktur moci ve státě. Kdysi rozhněvala hodně vlivných lidí. Především tím, že jako správná „drzá holka“ přijala nabídku, aby se stala předsedkyní ERÚ, ačkoli na toto místo měli zálusk jiní, kteří lépe vyhovovali zájmům obchodníků s energiemi. Ti „jiní“ se podíleli na odpovědnosti za nezvládnutý „fotovoltaický boom“ a nelibě nesli, když na jejich selhání ukazovala. Nepotěšila několik desítek majitelů fotovoltaických elektráren, jimž ERÚ pod jejím vedením nechal odebrat licence, vystavené jejími předchůdci. Zejména ale vyvolala velké pohoršení tím, že po celou dobu svého působení v úřadě nepovolila zvyšování cen energií a připravila tak obchodníky s energiemi o velké peníze. Od nástupu čelila různým projevům nelibosti s jejím působením v úřadě a snahám vytlačit ji z funkce. V určitém období jí vláda přidělila policejní ochranu. Jako nejnadějnější metoda likvidace se jevila její kriminalizace. Od roku 2013 proto čelila trestnímu stíhání za to, že své podřízené neznemožnila učinit rozhodnutí, jež v danou chvíli zabránilo možnému odebrání licencí fotovoltaickým elektrárnám, vlastněným rodinným klanem Zemků. Aby si toho užila, přihodili ji k obžalovaným, žalovaným kvůli údajně neoprávněnému získání licencí pro tyto elektrárny. Podstatná část obsahu monstrprocesu, vedeného u Krajského soudu v Brně, se jí vůbec netýkala, ale musela nést ztráty času a odpovídající bobtnání nákladů na obhajobu. Její „přátelé“ očekávali, že neunese souběh účasti na trestním stíhání a výkonu funkce předsedkyně ERÚ. Doufali, že ji z úřadu vytlačí pravomocný rozsudek. Zklamala je: vše zvládla, pravomocně odsouzena nebyla, pouze se víceletá štvanice podepsala na jejím zdraví. Do soudní síně poprvé vstoupila 2. června 2014, konečného pravomocného zproštění obžaloby se díky zlovolnému zásahu nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana dočkala až 13. listopadu 2019. To jí již ale dávno vypršel mandát a stala se důchodkyní. Jistě měla nárok, aby se konečně dočkala klidu. Avšak roztočená kola justiční mašinerie se ze setrvačnosti točí dál. Její „přátelé“ se předem pojistili pro případ, že by z „fotovoltaické“ kauzy vyšla se zprošťujícím rozsudkem a v roce 2015 proti ní vyvolali trestní řízení kvůli jmenování bývalé nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké místopředsedkyní ERÚ, jež neměla zákonem požadovanou praxi v energetice. Roznětkou bylo oznámení bývalého zaměstnance ČEZ. Řízení provázely různé „roztomilosti“ jako prohlídka nebytových prostor, na kterou si pro platový dekret Renaty Vesecké přišlo do objektů ERÚ zhruba 30 policistů. Obžaloba napadla k Okresnímu soudu v Jihlavě již 22. ledna 2016. Hlavní líčení soud zahájil až 14. srpna 2018. K zvláštním „roztomilostem“ obžaloby patřil názor státního zástupce Kamila Špeldy, že právní úkony, učiněné místopředsedkyní ERÚ Renatou Veseckou jsou v důsledku její nekvalifikovanosti nulitní a její plat je tak škodou, způsobenou státu, kterou by měla obžalovaná Alena Vitásková uhradit. Na názoru trvá, i když jej nalézací soud již dvakrát odmítl a také odvolací soud se vyjádřil v jeho neprospěch. Jak jsem uvedl výše, příčinou trápení Aleny Vitáskové v tomto případě bylo jmenování Renaty Vesecké do funkce místopředsedkyně ERÚ, pověřené řízením právního úseku úřadu. V tomto ohledu trvá zásadní rozpor mezi žalobcem Kamilem Špeldou a paní obžalovanou. Žalobce soudí, že Renata Vesecká neměla kvalifikaci, požadovanou zákonem, proto ji Alena Vitásková nesměla jmenovat. Jejím jmenováním jí opatřila neoprávněný prospěch a dopustila se tak zneužití pravomoci úřední osoby. Nic dalšího jej nezajímá. Nemůže ovšem prokázat, že by Renata Vesecká nezvládla svou práci, či že by dokonce v důsledku nekvalifikovanosti způsobila výkonem své funkce škodu. Nezajímá ho, jaké škody mohly vzniknout, kdyby se Aleně Vitáskové nepodařilo obsadit funkci místopředsedy pro řízení právního úseku úřadu. V každém případě požaduje pro paní obžalovanou nepodmíněný trest. Když u nalézacího soudu dvakrát neuspěl, odvolal se. Naproti tomu paní obžalovaná poukazuje na to, že jednala ve veřejném zájmu, neboť narostl rozsah úkolů právnické povahy, jež musel úřad řešit a nebylo možné ponechat několik desítek právníků ERÚ bez odpovídajícího odborného dozoru. Když se jí dlouhodobě nedařilo najít jiného vhodného zájemce, vzala zavděk vstřícností Renaty Vesecké. Státu nevznikla žádná škoda, nikdo se neoprávněně neobohatil. Renata Vesecká poctivě pracovala a své úkoly zvládla. Paní obžalovaná se proto dožaduje zproštění obžaloby. Okresní soud v Jihlavě se v této situaci chová jako chytrá horákyně: aby Aleně Vitáskové příliš neublížil, již dvakrát uložil podmíněný trest, navíc dvakrát odmítl názor státního zástupce, že požitky Renaty Vesecké jsou škodou, způsobenou státu. Ale k zproštění nenašel odvahu. Spor mezi stranami by měl rozřešit Krajský soud v Brně jako soud odvolací: 19. března se bude zabývat tímto úkolem již podruhé. Jako laikovi mi tento proces připadá jako výsměch zdravému selskému rozumu, popřípadě jako propadnutí státního zastupitelství a soudů běsu přepjatého formalismu obecných soudů, občas kritizovaného Ústavním soudem. Sedmiletou praxi energetický zákon nevyžadoval pro místopředsedu ERÚ odjakživa. Nevyhovoval mu například svědek obžaloby Blahoslav Němeček, a přesto se místopředsedou stal a po změně zákona ve funkci nadále setrval. Zejména si myslím, že zákonodárce vůbec nenapadlo, že by se někdy o funkci v ERÚ mohl ucházet právník, který v minulosti dosáhl zcela výjimečného postavení nejvyššího státního zástupce. Je paradoxní, že Renata Vesecká měla dostatečnou kvalifikaci k řízení úřadu, zaměstnávajícího zhruba 1200 právníků, ale nedostatečnou pro úřad podstatně menší. A že neznala problematiku resortu energetiky? Každý právník se během své praxe může dostat do situace, v které bude řešit dříve mu neznámou právní problematiku. V tom případě se seznámí s odpovídajícími právními předpisy a začne problémy řešit. Skutečnou mírou způsobilosti řídícího pracovníka je úroveň výkonu, který odvedl: Renata Vesecká se během působení v ERÚ nedopustila žádného pochybení, což dokazuje, že fakticky byla pro svou práci dostatečně kvalifikovaná. Mimo to jako laik vytýkám žalobci i soudu přehlížení absence subjektivní stránky trestného činu a nedbání zásady „in dubio pro reo“. Pokud státní zástupci a soudy propadnou touze „pořádně skřípnout“ sebevědomou dámu, předvedou nám platnost poučky, že „kdo chce psa bít, hůl si najde“. Vyhoví-li odvolací senát přání státního zástupce, Aleně Vitáskové přijde společně s jeho rozhodnutím příkaz k nástupu trestu. V lepším případě se pak stane totéž co její odsouzené podřízené Michaele Schneidrové, tedy že jí po několika měsících vrátí svobodu Nejvyšší soud ČR, v horším se nejspíš domůže podmíněného propuštění po odpykání poloviny trestu. V obou případech bude rozhodnutí odvolacího soudu posledním oceněním ze strany státu její svědomité péče o svěřený úřad. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-18 12:19:00

Zneužili farmáře, nikdy nebyli na poli, zkritizoval Výborný organizátory blokády Prahy

Organizátoři pondělního protestu z řad zemědělců podle ministra Marka Výborného (KDU-ČSL) kvůli svým politickým zájmům zneužili farmáře. „Většina z organizátorů nikdy nebyla ve chlévě nebo na poli,“ prohlásil ministr a přiřadil je k dezinformační scéně. To zvedlo ze židle místopředsedu hnutí ANO Karla Havlíčka, který mu vyčetl, že vláda „cejchuje“ lidi, kteří s ní nesouhlasí. Zemědělce chápe, protestují podle něj totiž proti vládě.

Čas načtení: 2024-02-21 14:54:00

Muže, který chtěl jít na vládu se samopalem, poslal soud do vazby

Muže, kterého o víkendu zadržela policie kvůli příspěvkům na sociálních sítích, v nichž měl tvrdit, že spolu se zemědělci vyrazí k Úřadu vlády, a to i se zbraní, a u nějž policie měla najít plně automatickou zbraň, poslal v úterý soud do vazby. Informoval o tom web Novinky. Podle portálu mělo jít o místopředsedu krajně pravicového hnutí Národní obroda Pavla Matějného. Muž byl podle státního zástupce Jana Maršálka obviněn celkem z pěti trestných činů. Za zločin založení, podpora a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka mu hrozí až deset let za mřížemi.

Čas načtení: 2024-03-01 09:34:25

Sedm schodů k moci pohledem Zdeňka Škromacha: Zaskočila mě síla lásky a proměna premiéra Nečase

Seriál Sedm schodů k moci nabízí divákům vhled do zákulisí českého politického prostředí a kromě inspirace manželi Nečasovými v něm lze spatřit i příběhy dalších politiků. Životní osud Anny Malé, jež díky svému šarmu a vypočítavosti šplhá do nejvyšších politických pater, zaujal velkou část televizního publika. Redakce ŽivotvČesku.cz oslovila bývalého ministra a místopředsedu vlády Zdeňka Škromacha s otázkou, jak vzpomíná na dobu, kdy premiéra Petra Nečase začala ovládat ambiciózní žena. "Vnímal jsem ho jako člověka se zvláštní povahou," uvedl bývalý vysoce postavený politik, který nastínil, že v seriálu spatřuje i další spojitosti s tehdejšími politickými špičkami.

Čas načtení: 2024-03-05 12:00:07

Velvyslanci zemí EU dali Lavrovovi košem. Imbecilové, vztekal se Medvěděv

Velvyslanci zemí Evropské unie odmítli pozvánku ruského ministra zahraničí Sergeje Lavrova, který jim chtěl před nadcházejícími prezidentskými volbami v Rusku dát kázání o nevměšování cizích zemí. Místopředsedu Bezpečnostní rady Ruské federace a bývalého ruského prezidenta Dmitrije Medvěděva to rozběsnilo natolik, že volá po vyhoštění evropských ambasadorů ze země. Podle šéfa české diplomacie Jana Lipavského (Piráti) byla schůzka odmítnuta i kvůli obavě, že Moskva by setkání propagandisticky využila.

Čas načtení: 2024-03-06 11:42:00

Na Horňácku volili nové vedení Javořinských slavností. Předsedou je Palko

Volbou předsedy a místopředsedů pro rok 2024 se v pátek 1. března v horňácké obci Malá Vrbka zabývala Valná hromada Javořinských slavností. Ta je sestavena ze starostů obcí z obou stran hory Velká Javořina.

Čas načtení: 2024-03-08 12:20:00

Fiala v Praze přijal lídra slovenské opozice, vztahy označil za výborné

Premiér Petr Fiala přijal v pátek na pozadí česko-slovenské roztržky v Praze místopředsedu Národní rady Slovenské republiky a neformálního vůdce tamější opozice Michala Šimečku. Po schůzce s Šimečkou český předseda vlády vzkázal, že i navzdory pozastaveným konzultacím jsou vztahy mezi oběma zeměmi „na výborné úrovni“.

Čas načtení: 2024-03-08 12:51:56

Premiér Petr Fiala se setkal s místopředsedou Národní rady Slovenska Michalem Šimečkou

V pátek 8. března 2024 přivítal český premiér Petr Fiala v Kramářově vile místopředsedu Národní rady Slovenské republiky a předsedu největší opoziční strany Progresivní Slovensko Michala Šimečku během jeho návštěvy České republiky.

Čas načtení: 2024-03-08 11:52:00

Premiér Petr Fiala se setkal s místopředsedou Národní rady Slovenska Michalem Šimečkou

V pátek 8. března 2024 přivítal český premiér Petr Fiala v Kramářově vile místopředsedu Národní rady Slovenské republiky a předsedu největší opoziční strany Progresivní Slovensko Michala Šimečku během jeho návštěvy České republiky.

Čas načtení: 2024-03-09 18:05:00

Pekarová Adamová (TOP 09): Pilířem diplomacie by měla být jednoznačná podpora vzdorující Ukrajině

Předsedkyně Poslanecké Sněmovny Markéta Pekarová Adamová přijala místopředsedu slovenské Národní Rady Michala Šimečku. Jednali o perspektivách česko-slovenských vztahů i meziparlamentní spolupráci ve světle aktuálního světového dění.

Čas načtení: 2024-03-12 17:45:00

Poslanec Kolář se pustil do exministra zahraničí: Zaorálek je ču*ák!

Po zveřejněném emailu šéfa ANO Andreje Babiše, ve kterém označil ministra zahraničí Jana Lipavského (Piráti) za zm*rda a žádal své spolupracovníky, aby mu na něja sehnali osobní informace, rozvířil politickou scénu i poslanec TOP 09 Ondřej Kolář. Někdejšího ministra zahraničí a místopředsedu SOCDEM (dříve ČSSD) Lubomíra Zaorálka označil za ču*áka. Důvodem byly předchozí výroky Zaorálka na adresu Kolářova otce, poradce prezidenta Petra Pavla Petra Koláře.

Čas načtení: 2024-03-13 16:10:00

Středula opět v čele odborů? Rada svazu KOVO se postavila za bývalého šéfa

V šéfování Českomoravské konfederace odborových svazů (ČMKOS) by mohl po krátké »přestávce« opět pokračovat Josef Středula. Na jednání rady nejpočetnějšího svazu KOVO o tom rozhodlo vedení, které ho nominovalo, uvedl předseda Roman Ďurčo. Nominaci na místopředsedu pak dostal současný šéf sociálně-ekonomického oddělení Jiří Vaňásek. Vedení ČMKOS má volit mimořádný sněm 25. března.

Čas načtení: 2024-03-13 15:37:00

Svaz KOVO nominoval na předsedu odborové centrály Josefa Středulu

Nejpočetnější odborový svaz KOVO nominuje na předsedu Českomoravské konfederace odborových svazů (ČMKOS) Josefa Středulu. Na místopředsedu navrhuje vedoucího sociálně-ekonomického oddělení centrály Jiřího Vaňáska.