Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-05-09 13:00:01

Přídavkům na děti odzvonilo. Ministerstvo zabije čtyři mouchy jednou ranou

S přídavky na děti se budeme muset rozloučit. Rodiny s dětmi ale nepřijdou zkrátka, protože se chystá nová reforma v rámci Ministerstva práce a sociálních věcí. Účinnost nové legislativy ministerstvo plánuje na rok 2025. Zdali tomu opravdu tak bude a zdali to bude k něčemu, je ve hvězdách. Současnost přídavků není na jedničku Základní výše přídavku na dítě: do 6 let věku 830 Kč, od 6 do 15 let věku 970 Kč, od 15 do 26 let věku 1080 Kč. Přídavky se aktuálně vztahují na nezaopatřené děti a jejich výše závisí na příjmech společně posuzovaných osob. V současné době se dávka poskytuje jednou za čtvrt roku, ačkoliv dříve tomu tak nebylo a o dávku se žádalo jednou do roka. Otázkou zůstává, co je lepší. Někteří lidé na přídavky nedosáhnou, neboť pro nárok na ně musí být čistý příjem nižší než je 3,4násobek životního minima rodiny.  Navýšení rodičovského příspěvku se vás možná netýká. I minutu před půlnocí máte smůlu Číst více Samozřejmě, že by rodiny uvítaly přídavky plošné, ale realita je taková, jaká je. Rodiny s dětmi by určitě uvítaly každou korunu. Musí se platit obědy, a jelikož děti neustále rostou jako z vody, musí se pořád kupovat nové oblečení. A to není jenom to. „Přídavky jsou dobrá věc při dnešních cenách, když jde po finanční stránce vše nahoru. Já osobně bych přídavky samozřejmě brala,“ tvrdí pro ČtiDoma.cz maminka Lucka. Revoluce v přídavcích Ministerstvo práce se rozhodlo učinit revoluci týkající se přídavků. „Změny, které navrhujeme, jsou revoluční. ČR má systém dávek navržený prakticky před 30 lety. Je tedy nyní již zastaralý, neefektivní a nepřehledný,“ vysvětluje v tiskové zprávě Marian Jurečka, ministr práce a sociálních věcí. Jak získat vyšší alimenty? Pokud je otec flákač, soud mu může pořádně zavařit Číst více   Připravovaná sociální reforma chce zohledňovat snahu pracovat a motivovat k řádné školní docházce dětí. Nepřijdou ale potom zkrátka rodiče s dobrou vůlí pro domácí vyučování, které je dnes velkým trendem? Argumentů pro a proti bude určitě plno. Čtyři v jednom 1 dávka nahradí 4 dávky: přídavek na dítě, příspěvek na bydlení, příspěvek na živobytí a doplatek na bydlení „Přídavek na dítě je součástí historicky největší reformy v oblasti sociálních dávek, kterou nyní MPSV připravuje. Reaguje tím mimo jiné na stávající složitost systému,“ vysvětluje pro ČtiDoma.cz Jakub Augusta, vedoucí oddělení mediální komunikace MPSV.  Ze čtyř dávek státní sociální podpory se má vyklubat pouze jedna. „Čtyři současné dávky nyní odpovídají čtyřem žádostem, což vede ke čtyřem správním řízením. Změna znamená pouze jednu žádost a jedno řízení,“ uvádí Augusta. Jak se ale nová souhrnná dávka bude jmenovat? Určitě to brzy odtajníme, až ministerstvo uveřejní kompletní znění nové legislativy.  Někteří rodiče jsou zoufalí a někdy vaří z vody a jsou rádi, že bydlí. Maminka čtyř dětí Eliška už neví kudy kam. „Přídavky jsem nikdy nebrala, i kdybych na ně dosáhla, i kdybych měla dvojnásobný příjem oproti tomu, co mám. Ten jejich systém ale neumí vyřešit souběh činností, jako je zaměstnání, podnikání a tak,“  tvrdí pro ČtiDoma.cz Eliška. Vyřeší jedna jediná sociální a „revoluční“ dávka problém všech matek a otců s dětmi? Možná se vše zpřehlední a zjednoduší se administrativa. Snad si řada rodičů polepší a podpoří se zaměstnanost a vzdělávání. Bohužel mnoha matek, otců a těch, kteří se o nezaopatřené děti starají, se to opět týkat nebude.  Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Státní maturity: Mají smysl, nebo jsou zbytečné?

Čas načtení: 2024-06-28 13:14:39

Řidiči senioři už za chybějící potvrzení od lékaře nepřijdou hned o řidičák. Vyřešit to může i domluva

Jakmile se každý řidič dostane do věku 65 let, musí dle zákona povinně na lékařskou prohlídku. Potvrzení, které mu lékař vydá pak musí mít u sebe. Ještě donedávna platilo, že pokud senior u sebe tento doklad při kontrole nemá, může na místě přijít o řidičák. I dnes jde o přestupek, ten ale policista může vyřešit […]

Čas načtení: 2024-07-10 05:06:44

Pokuty z magistrátu už vám nepřijdou. Nově všechny přestupky řeší jednotlivé městské části

V tichosti a bez většího povšimnutí proběhla v Praze před několika dny velká změna týkající se dopravních přestupků. Zatímco řadu z nich doposud řešil přímo pražský magistrát, z rozhodnutí ministerstva dopravy mu byla tato agenda odejmuta. Místo něj ji převzaly jednotlivé pražské městské části. Nadšený z toho není ani samotný pražský magistrát, ale ani starostové […]

Čas načtení: 2012-11-05 13:00:00

Raised by Wolves podzim/zima 2012 – Zbrusu nový Lookbook

O labelu Raised by Wolves se na našem labelu příliš často nezmiňujeme, ovšem jeho nejnovější edice na podzim a zimu 2012 nás zaujala natolik, že tu rozhodně nesmí chybět. Hlavní záměr byl zcela určitě vyrobit oblečení pro pány, ovšem ani slečny nepřijdou zkrátka, jelikož nová edice oblečení obsahu ...

Čas načtení: 2012-07-10 00:00:00

A Bathing Ape podzim/zima 2012 / Dámský Lookbook

Nedávno jsme vám představovali lookbook značky Bape, který byl určen kolekci podzim/zima 2012, ovšem na své si přišli pouze pánové, ale zároveň jsme slibovali, že ani slečny o nic nepřijdou. Své sliby plníme, tak vám nyní představujeme novou kolekce Bape podzim/zima 2012, která je určená výhradně ...

Čas načtení: 2024-01-25 09:02:43

Formule 1 bude v nabídce Skylinku i nadále

Nová sezóna F1 se blíží a jak již bylo oznámeno, vysílací práva se stěhují ke Skupině Nova. Přenosy z tréninků, kvalifikací i všech hlavních závodů bude vysílat nová televizní stanice Nova Sport 5. Dobrou zprávou je, že zákazníci Skylinku o Formuli 1 nepřijdou.       Nová sezóna F1 se blíží a jak již bylo

Čas načtení: 2022-10-07 00:00:00

Jak nosit dámské zimní čepice?

Pokrývky hlavy, pokud nejde vyloženě o klobouk či baret, vám nepřijdou zrovna moc stylové? Omyl. I v klasické zimní čepici můžete vypadat perfektně. Stačí vědět, jak ji správně vybrat, nosit a zkombinovat. Listopad se blíží, což znamená, že zima přichází. Také se těšíte na ten příjemný pocit, když ...

Čas načtení: 2024-01-25 14:05:37

Operátoři sázejí na AI. O kamenné pobočky však zákazníci nepřijdou

V zákaznických centrech telefonních operátorů se stále výrazněji uplatňují prvky umělé inteligence. Narůstá rovněž počet klientů, pro které je interakce s chatboty či voiceboty preferovanou cestou, jak řešit zákaznické požadavky. Mizení kamenných prodejen se však prozatím lidé bát nemusejí. Digitalizace a rozvoj…Read more →

Čas načtení: 2021-08-25 09:00:00

Návyky, které škodí zdraví našeho mozku

Zvyk je železná košile. Mnoho z nás si ani neuvědomuje, jak si svými zlozvyky poškozujeme zdraví. Některé každodenní návyky, které nám ani nepřijdou škodlivé, mohou poškodit nenávratně naše zdraví. Dokonce i tak důležitého orgánu, jako je mozek. Co škodí mozku Lidský mozek je nejdůležitějším orgán ...

Čas načtení: 2018-05-28 05:00:00

Gravel – Recenze offroadového závodění

Pokud vám vůně benzínu a plné oči bahna, písku, sněhu či šotoliny nepřijdou nepříjemné ba naopak, tak hra Gravel, jež se zaměřuje na offroadové závodění, je ideálním titulem právě pro vás. Nebo ne? Na to se podíváme v dnešní recenzi. Vývojáři ze studia Milestone musí být prosáklí benzínem skrz na sk ...

Čas načtení: 2021-09-22 11:02:20

Nová podcastová série Background ČT24: Generace provede etapami české novinařiny

Někteří z nich pracují v médiích celá desetiletí, jiní s profesí začali teprve nedávno. Jedno ale mají společné, chtějí informovat. Porevoluční novináři a novinářky odhalovali největší kauzy, mapovali nejzásadnější politická rozhodnutí, přinášeli zprávy o terorismu, válce a chudobě. Současná generace reportérů nastoluje jiná témata, točí podcasty, využívá sociální sítě. Jak žurnalistiku vnímají novináři napříč generacemi? K čemu se vracejí a kam směřují? Otázky zodpoví nová podcastová série pořadu Newsroom nazvaná Backround ČT24: Generace. „Background je jakési zákulisí, něco, co v pořadu Newsroom ČT24 ukazujeme několik let podrobně. Máme za sebou úspěšné seriály jako Mediální revoluce nebo Kauzy. Televize ale neumožňuje jít tolik do hloubky jako web, sítě nebo právě podcasty. Jednotlivé generace novinářů a jejich konkrétní příběhy a osudy tak nyní můžeme představit ve velkém. V rozhovorech se budeme ptát i těch, kteří běžně dotazy spíš kladou,“ shrnuje dramaturg pořadu Newsroom ČT24 Luboš Rosí, jehož redakce sérii ve spolupráci s webem ČT24 vytváří. Jak vypadaly redakce v porevolučním Československu? Jak si tehdejší reportéři a reportérky budovali kontakty a proč se vůbec rozhodli být novináři? A jak je to dnes? Nová podcastová série se zaměří rovněž na vývoj novinářské profese a rozdíl v jejím chápání mezi generacemi českých žurnalistů. Podívá se na to, jakou roli v dnešní době hrají noviny nebo jak funguje práce se zdroji. Odpovídat přitom budou ti, kteří byli a jsou u toho – novináři, moderátoři, reportéři, komentátoři i editoři. Prvním zpovídaným je novinář, disident a jeden ze zakladatelů české investigativy Jaroslav Spurný. Podcastem provází čtyři moderátoři, kromě Luboše Rosího také Tereza Řezníčková, Barbora Loudová a Andreas Papadopulos. „Rozhodli jsme se, že nezůstaneme jen u podcastu. Jsme televize, takže ti, kteří obraz chtějí, o něj nepřijdou. Z každého rozhovoru proto nabídneme i video. Nyní se snažíme vyhrát si s co nejzajímavějšími záběry, s několika telefony a tablety, tak aby atmosféru mezi moderátory a hostem nerušily velké kamery, ale aby byl efekt pro diváka co nejzajímavější,“ dodává Tereza Řezníčková. Nové video bude na Facebooku pořadu Newsroom ČT24 a na stejnojmenném youtube kanálu uveřejněno vždy v úterý ve 21 hodin. Ve středu ve 12 hodin pak rozhovor vyjde také v podcastových aplikacích.

Čas načtení: 2021-02-16 17:56:36

Pět policejních „pé“

Práce policistů vzbuzovala vždy kontroverze – počínaje hanou a konče chválou (přičemž té chvály stále ubývá). Příčin averzí občanů vůči policii je mnoho, například: * principiální a emocionální odpor k uniformované státní moci, * bezmoc policie při řešení narůstající zločinnosti, která je stále bagatelizována, * nezodpovědné experimentování s trestním zákonem i s osudy lidí, * vytváření zločinců z dosud bezúhonných občanů, * vytváření společenských představ o obludných spiknutích, která nejsou prokázána, * ukvapené, nepromyšlené a bezdůvodné zásahy, * bezradnost při řešení situací, kdy jsou naopak takové zásahy nutné, * vyhýbání se nebezpečným situacím, o kterých je nutno psát záznamy a protokoly, * zkreslování statistiky o zločinnosti neprošetřováním obtížně prokazatelných provinění, * obtěžování svědků dlouhými a neodborně vedenými výslechy (příště už svědčit nepřijdou), apod. Pozitivních hodnocení práce policie je mnohem méně, například: * pokud se podaří urychleně dopadnout nebezpečného zločince, * pokud časté policejní hlídky v rizikových oblastech sníží výskyt násilné kriminality, * pokud policie rychle a rázně zasáhne proti narušitelům veřejného pořádku, * pokud se policii podaří vypátrat odcizené předměty apod. Převážná část policejních úkonů se však pohybuje v různých odstínech „šedi“ – od téměř úspěchu (pouze něco nevyšlo) až po téměř skandální pochybení, které je z taktických důvodů zamlčováno anebo zlehčováno (těch pochybení stále přibývá). Konkrétní problémy policie mají několik příčin: * od praxe odtržený velitelský sbor, * nedostatečná odborná příprava policistů, * nedostatečná průběžná metodická školení, * nedostatečná dozorová a metodická činnost státních zástupců, * neúčast státních zástupců při vyšetřovacích úkonech, * neúčast státních zástupců na pracovních poradách policie, * nejednotné výklady právních norem, * vysoké riziko skandalizace případných pochybení policistů, * zhoršující se psychický stav policistů – lajdáctví, lhostejnost, arogance, paranoia, * psychické vyčerpání, ztráta motivace. Přesnější rozbor všeobecných problémů policie je zpracován v článku Dialektika konkrétní policejní praxe (Kriminalistický sborník 5/2000). Stručný rozbor uvádím níže. Velitelský sbor policie je plný plukovníků i generálů, kteří už dávno zapomněli na své policejní začátky, vysedávají pouze v kancelářích, snaží se udržet ve funkci co nejdéle a konkrétní policejní činnost je jim zcela lhostejná. Zažil jsem jednoho takového plukovníka (ředitele) ve slušivém civilním obleku, který na všechny moje náměty reagoval poukazem na to, který z ostatních ředitelů udělal tu anebo onu chybu a on se takových chyb chce vyvarovat. To nebyl policista, ale úzkoprsý úředník třesoucí se o svoji židli. Vůbec ho nezajímala podstata věci – pouze pozoroval ostatní ředitele a dával si pozor, aby neudělal takové chyby, jaké udělali oni. Jeho „profesní růst“ přitom stále ještě pokračuje, protože jeho otec (též bývalý plukovník policie) mu od počátku „dláždil cestu“ a uvedl ho do policejního „svazu známých“. Vědomosti mnohých policistů neodpovídají společenské potřebě. Nejsou připravováni k samostatné rozhodovací činnosti a protože je mezi nimi notoricky známo, že v případě chybného úkonu (byť i dobře míněného) je nikdo „nepodrží“, snaží se vyhýbat řešení problematických situací a někdy i úmyslně „zahrávají věci do outu“ (slangově se jim říká „zazdívači“). V praxi to vypadá tak, že manipulují se svědeckými výpověďmi tak, aby danou věc nemuseli řešit, anebo přemlouvají oznamovatele vloupání a krádeží, aby na prošetření svých oznámení netrvali, protože pachatele se chytit nepodaří a jenom jim přidělávají zbytečnou práci a zhoršují statistické údaje o počtu neobjasněných případů. Metodická školení neobsahují návody k řešení konkrétních ani modelových situací (obvykle je totiž vedou teoretici bez konkrétních praktických zkušeností). Neustále se proto setkáváme s nepřesvědčivými anebo zcela chybnými vyhodnoceními dané situace. Vyšetřovatelé mají mnohdy předem jasnou představu o tom, co vyšetřit chtějí anebo nechtějí (tj. pouze jednu vyšetřovací verzi, což je notorický nešvar všech policejních sborů) a této představě pak přizpůsobují opatřené důkazy. Nedokáží myslet nad papírem, neumějí zpracovat plán vyšetřování, plán výslechu obviněných i svědků a popíší mnoho stránek protokolů, ze kterých je pak použitelná pouze nepatrná část. Mnohokrát jsem jim na poradách připomínal, že jsou vyšetřovatelé a nikoli zapisovatelé, a mnohdy navíc zapisovatelé velice špatní. Nic se za uplynulá léta nezměnilo. Dozorová a metodická činnost státních zástupců je téměř nulová. Státní zástupci totiž tvrdí, že policisté mají procesní samostatnost a oni proto nemají povinnost jim radit anebo je metodicky řídit. Mnohdy proto pouze čekají na chyby policistů, které jim pak s povýšeným nadhledem vytýkají a tím prohlubují averzi policistů vůči státním zástupcům. Zahájení skryté války je to nejhorší, co může policisty i státní zástupce potkat. Téměř žádný státní zástupce si ve svém pocitu profesní povýšenosti neuvědomuje, že je s policisty „na jedné lodi“ a není tedy možné, aby každý vesloval jinam. Každý okresní státní zástupce by měl jednou měsíčně navštívit všechna obvodní oddělení policie ve svém rajonu i oddělení vyšetřování, provést tam prověrku veškerého spisového materiálu (něco hloubkově, něco namátkově) a vydat konkrétní pokyny. Policisté musí vidět, že státní zástupce má o jejich práci zájem a na její kvalitě mu záleží. Když jsem v roce 1994 nuceně opustil státní zastupitelství, náčelník tehdejšího Okresního úřadu vyšetřování mi telefonoval a doslovně prohlásil: „Teprve teď vidím, jak jste to s námi dobře myslel!“ Státní zástupci se až na výjimky nezúčastňují vyšetřovacích úkonů, zvláště v zimě a v noci. Vůbec si neuvědomují, že tím oslabují důvěru policistů v jejich schopnosti a vědomosti. Vždycky jsem se držel zásady „Nechci na nikom nic, co bych nedokázal udělat sám!“ Osobně jsem se zúčastnil bezpočtu vyšetřovacích úkolů ve dne, v noci i v třeskutém mrazu. Kdykoliv mne policisté (ve dne i v noci) požádali o radu anebo pokyn, vždy jsem jim byl k dispozici. Pokud policisté vidí, že státní zástupce se žádným úkonům nevyhýbá a opravdu s nimi „táhne za jeden provaz“, začnou pracovat s nadšením a jsou schopni vyvinout i mimořádné pracovní nasazení (například provést fotodokumentaci nepřehledného místa dopravní nehody z vrtulníku, převést zločince letadlem do Bratislavy a zpět apod.). Státní zástupci (až na výjimky) vůbec nechodí na pracovní porady policie (je to pod jejich úroveň). Okresní státní zástupce by přitom měl mít vždy složku „závadové evidence“ a na pracovní poradě by měl projednávat konkrétní pochybení. Současně by však měl mít složku „pozitivní evidence“ a měl by konkrétně pochválit správně odvedenou práci. Výklad právních norem je nejednotný. Protože však na okrese (nebo i kraji) pouze dozorový státní zástupce ví, jaké důkazy musí při hlavním líčení předložit, pro policisty musí být závazné pouze jeho výklad a konkrétní pokyny. Proto jsem již před více jak 40 lety vytvořil teorii „pěti policejních „pé“ – přesnost, pevnost, pečlivost, poctivost a pracovitost. Už tehdy jsem policistům říkal (a když to nevypadá právě vhodně, poctivě to i po takové době přiznávám): „Všimněte si, není tam inteligence – od toho jsem tady já! Já vám řeknu, co uděláte, vy to uděláte přesně a pečlivě, jak to říkám, a u soudu to projde. U soudu budu totiž sedět já a nikoli vy!“ Podle svých dlouholetých zkušeností totiž mohu potvrdit, že kdykoliv začal policista příliš myslet, téměř vždy vymyslel nějakou hloupost. Nejhorší (bohužel) byly nápady mnohých policejních doktorů a magistrů, kteří mnohdy neuměli ani napsat plán vyšetřování. Myšlenkové pochody policistů se totiž musí hlídat, aby někam neuletěly. Policistům se to zpočátku nelíbilo (obvykle se tak pět let „stavěli na zadní“), ale pak zjistili, že je to pro ně nesmírně výhodné a když udělají přesně to, co jsem jim nařídil, vždycky je „podržím“ a vždycky za to přeberu odpovědnost. Přitom jsme řešili případy takového druhu, které dokonce jednou skončily dvěma doživotními tresty odnětí svobody (mezinárodně sledovaná loupežná vražda v Rakousku, jejíž pachatele jsme dopadli částečně v Čechách a částečně na Slovensku). Jsou policisté poctiví, kteří disponují vysokými mravními kvalitami (včetně uvážlivosti, spravedlivosti, poctivosti, slušnosti a lidskosti), policisté lajdáci i policisté toužící pouze po zviditelnění a vyšší funkci. Policisté jsou však přesně takoví, jaký je okresní, krajský anebo i vrchní státní zástupce. Uvážlivý státní zástupce přesně ví, co může u soudu prokázat a s čím může vyrukovat obhajoba, zatímco státní zástupce dobrodruh se snadno pustí za lákavým cílem, bez ohledu na to, zda je schopen tuto kauzu u soudu „ustát“. To se prostě stát nesmí. Pokud je totiž státní zástupce nezodpovědný experimentátor, snadno svede na scestí i policisty, kteří se naivně domnívají, že je v případě neúspěchu podrží a přizná svoji osobní odpovědnost. Nikdy se to nestalo a ani nestane. Schopný státní zástupce musí být schopen rozpoznat perspektivní, poctivé a pracovité policisty a bezpodmínečně se musí zastat takového policisty, který za mimořádné situace zvolil takový postup, který pak v klidu kanceláří kritizují lidé, kteří si tuto situaci vůbec nedokáží představit. Pokud to státní zástupce nedokáže, vážně naruší důvěru policistů ve svoji osobu a poškodí jejich mravní i právní vědomí. Důsledkem všech shora uvedených nedostatků dochází postupně u velké řady policistů k deziluzím, psychické únavě a ztrátě motivace. Proto nezřídka policii opouštějí i schopní a mravně vyspělí policisté, kteří nehodlají snášet neschopnost svých nadřízených a nesmyslnou šikanu ze strany státních zástupců anebo tisku. Policisty přitom před nezodpovědnými novináři musí s největší rozhodností hájit především okresní, krajský anebo i vrchní státní zástupce, neboť pouze on je na svěřeném území garantem zákonnosti. Pokud totiž budou policisty hájit pouze jejich nadřízení (nebývá to ovšem zvykem, většinou je potopí a ještě jim „šlápnou na hlavu“), novináři řeknou, že policisté drží při sobě. Není proto nic důležitějšího a obecně výchovnějšího, když poctivou práci policie obhájí přímo státní zástupce. Psychické vyčerpání jsem zažil nejen u policistů, ale i u sebe. Jako dopravní prokurátor jsem se zúčastnil bezpočtu vyšetřování smrtelných dopravních nehod a někdy se mi o mrtvých i zdálo. Vím tedy velice dobře, jakému psychickému tlaku jsou policisté vystaveni a jaká psychická nebezpečí jim hrozí – například chorobná podezřívavost, popudlivost, cynismus, otupělost apod. Mnozí lidé si vůbec nedokáží představit, za jakých podmínek policisté mnohdy pracují. Policejní práce je obtížná a vždy jsem si vážil policistů, kteří přesně postupovali podle „pěti policejních pé“. Někteří se tímto způsobem natolik vypracovali, že byli schopni precizně (a úspěšně!) vykonat i takové úkony, o kterých se mnohým policejním plukovníkům a generálům může jen zdát. S mnohými jsem spolupracoval velice rád, vážil jsem si jich a oni si zase vážili mne. Snad největším vyznamenáním pro mne bylo, kdy mne po mnoha létech potkal jeden bývalý dopravní policista a řekl mi: “Pane doktore, s úctou a láskou vzpomínám!“   JUDr. Oldřich Hein je členem spolku Chamurappi, z. s. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-10-02 11:23:24

Román Narine Abgarjanové Tři jablka spadlá z nebe je arménskou odpovědí na Sto roků samoty

Jak dát tragédii smysl – to je jedno ze sdělení románu Narine Abgarjanové Tři jablka spadlá z nebe. Ona tragédie není okamžikem ani mimořádnou událostí, ale dědičným prokletím, o němž se obyvatelé horské vesničky Maran domnívají, že jim přineslo utrpení a smrt. Kletba se během staletí stala jakýmsi přijímaným zvykem – nestříhané, dlouhé vlasy žen jsou údajně jedinou ochranou proti jejím škodlivým účinkům. Jedna z ústředních postav, Anatolie Sevojancova, o svou ochranu přijde, když jí násilnický manžel utne copy sekyrou. Otřesení obyvatelé Maranu strnou v úzkostném očekávání, jak to s Anatolií dopadne.  Narine Abgarjanová (1971) má již za sebou povícero titulů. Za Tři jablka spadlá z nebe obdržela v roce 2016 mimo jiné literární ocenění Jasná Poljana. Název románu odkazuje na říši pohádek a kouzel, přitom nás zavádí do drsné reality chudé horské vesnice Maran. Poznáváme její stárnoucí obyvatele a historii, sahající několik generací zpátky. Maran se však na mapě Arménie najít nedá, vlastně ani o Arménii není nikde ani zmínka. Přitom osud vesnice ovlivňují skutečné dějinné události, jako byla arménská genocida Turky, hladomor či válka o Náhorní Karabach. „Příběh Maranu tak může fungovat stejně dobře jako obraz tragické arménské historie i nadčasové podobenství o tradičním životním řádu vzdorujícím tlaku modernity,“ píše v doslovu překladatelka Kateřina Šimová.V tomto ohledu má text blízko k Márquezovu románu Sto roků samoty, k němuž jako k inspiračnímu zdroji se Abgarjanová přímo hlásí a s nímž její text pojí přímé paralely a aluze. „Macondo i Maran jsou fiktivní vesnice odloučené od vnějšího světa, stojící mimo konkrétní časoprostor, přesto se v nich zrcadlí tragické dějiny dvacátého století, ať už toho jihoamerického, nebo arménského. K Márquezovi vede také žánrová charakteristika románu – magického realismu, pro nějž je typická přirozená koexistence realistických a fantaskních motivů,“ pokračuje Šimová.    Ukázka z knihy Kapitola první V pátek krátce po poledni, když se slunce ladně přehouplo přes zenit a spořádaně se vydalo k západnímu okraji údolí, se Anatolie Sevojancova přichystala na smrt.      Před odchodem na onen svět ještě důkladně zalila zahradu a nasypala slepicím do zásoby krmení. Kdo ví, kdy sousedé objeví její bezvládné tělo, přece do té doby nezůstane drůbež hlady. Potom sundala víka ze sudů na dešťovou vodu, které stály pod okapovou rourou, aby chlístající proudy vody nepodemlely základy domu, kdyby náhle přišla bouřka. Pak prohledala police v kuchyni, posbírala všechny nedojedené zbytky – talířky s máslem, sýrem a medem, krajíc chleba a půlku vařené slepice – a odnesla to do sklepa do chladu. Vytáhla ze skříně věci na poslední cestu: pletené šaty ke krku s bílým krajkovým límečkem, dlouhou zástěru s vyšívanými kapsami, boty s plochou podrážkou, tlusté vlněné gulpy (celý život ji zábly nohy), pečlivě vyprané a vyžehlené prádlo a prababiččin růženec se stříbrným křížkem. Jasaman se dovtípí, že jí ho má vložit do rukou.      Oblečení položila na nejviditelnější místo ve světnici – na těžký dubový stůl pokrytý ubrusem z režného plátna (kdyby ho člověk nadzvedl, uviděl by dvě výrazné, hluboké rýhy od sekery). Na kupičku oblečení položila obálku s penězi na pohřeb, vytáhla z prádelníku starý voskovaný ubrus a odešla do ložnice. Tam rozestlala postel, ubrus rozřízla napůl, jednu polovinu rozložila na prostěradlo, lehla si, druhou polovinou se přikryla, přehodila přes sebe peřinu, sepjala ruce na hrudi, hlavou se pohodlně zavrtala do polštáře, zhluboka vydechla a zavřela oči. Vzápětí rychle vstala, otevřela dokořán obě křídla okna, zapřela je květináči s muškáty, aby se nezabouchla, a znovu si lehla. Teď už se nemusí bát, že by duše bezradně bloudila po pokoji, až opustí její smrtelné tělo. Jen co bude volná, vyletí z otevřeného okna rovnou do nebe.      Tyto zevrubné a pečlivé přípravy měly velmi závažný a smutný důvod – Anatolie Sevojancova už druhý den silně krvácela. Když objevila na spodním prádle divné hnědé skvrny, nejprve jí zatrnulo, pak si je ale pozorně prohlédla, ujistila se, že je to opravdu krev, a hořce se rozplakala. Hned se ale za svůj strach zastyděla, sebrala se a rychle si cípem šátku otřela slzy. Pláčem si nepomůže, co je jí souzeno, to ji stejně nemine. Na každého čeká nějaká smrt. Jednomu zastaví srdce, druhému s výsměchem sebere rozum a ona holt vykrvácí.      Anatolie ani na chvíli nezapochybovala, že je to nevyléčitelná nemoc a že to s ní půjde rychle. Není přece náhoda, že zasáhla tu nejzbytečnější a nejnanicovatější část jejího těla – dělohu. Jako by jí tím dávala najevo, že je to trest za to, že nikdy nedokázala naplnit své hlavní poslání – porodit děti.      Když si zakázala pláč a nářek, smířila se s osudem a překvapivě rychle se uklidnila. Prohledala truhlu s prádlem, vytáhla z ní staré prostěradlo, rozřezala ho na kusy a vyrobila si něco na způsob vložek. Ale k večeru už krvácela tak silně, že to vypadalo, jako by jí někde uvnitř praskla velká, nikdy nevysychající céva. Musela použít tu malou zásobu vaty, kterou měla doma schovanou. A protože hrozilo, že brzy dojde, rozpárala okraj pokrývky, vytáhla z ní několik chomáčů ovčí vlny, důkladně ji proprala a pak ji rozložila na parapet, aby uschla. Mohla si samozřejmě zaskočit k Jasaman Šlapkancové, která žila v sousedství, a půjčit si vatu od ní, ale to Anatolie nechtěla. Co kdyby se neudržela, rozplakala se a řekla jí o své smrtelné nemoci. Přítelkyně by se vylekala a okamžitě by vyrazila k Satenik, aby zatelegrafovala do údolí pro sanitku… Jenže Anatolie se nechtěla vláčet po doktorech, aby ji trápili bolestivými a zbytečnými procedurami. Rozhodla se umřít důstojně a smířeně, v klidu a pokoji, v domě, kde prožila celý svůj těžký a zbytečný život.      Šla si lehnout pozdě, protože si dlouho prohlížela rodinné album. Tváře dávno mrtvých příbuzných vypadaly ve slabém světle petrolejky obzvlášť smutně a zádumčivě. Brzy na viděnou, šeptala Anatolie a každý obrázek pohladila prsty zhrublými těžkou venkovskou prací, brzy na viděnou. I když byla hodně zesláblá a rozrušená, usnula rychle a spala až do rána. Vzbudilo ji rozčílené kokrhání kohouta. Slepice se bezcílně štrachaly po kurníku a netrpělivě čekaly, až je někdo vypustí ven, aby se mohly projít po zeleninových záhonech. Anatolie pozorně naslouchala svému tělu. Přišlo jí, že se cítí celkem snesitelně a že ji kromě bolesti v kříži a lehké závratě nic moc netrápí. Opatrně se zvedla, došla si odskočit a s jistým zlomyslným zadostiučiněním se přesvědčila, že krvácí ještě víc než předtím. Vrátila se do domu a udělala si z chomáče vlny a ústřižku látky vložku. Jestli to takhle půjde dál, tak z ní do zítřejšího rána všechna krev vyteče. A dalšího východu slunce už se možná ani nedožije.      Chvíli postála na verandě a každou buňkou těla vstřebávala tápavé ranní světlo. Zašla k sousedce, aby se s ní pozdravila a optala se, jak se daří. Jasaman se pustila do velkého prádla a zrovna stavěla na kamna těžký lavor s vodou. Zatímco se voda ohřívala, poklábosily spolu a probraly všední záležitosti. Brzy dozrají moruše, budou se muset setřást ze stromu, posbírat, z části navařit sirup, část nasušit a zbytek nechat dozrát v dřevěném sudu a pak vypálit morušovici. Taky už je na čase začít sbírat šťovík, za týden, za dva už bude pozdě – na horkém červnovém slunci rostlina rychle hrubne a už se na jídlo nehodí. Když se voda v lavoru začala vařit, Anatolie od přítelkyně odešla. Teď může být v klidu, Jasaman si na ni do zítřka ani nevzpomene. Než vypere prádlo, naškrobí ho, vybělí, rozvěsí na sluníčko, sesbírá a vyžehlí, má dlouho do večera co dělat. Takže Anatolie bude mít dost času na to, aby v klidu umřela.      To ji uklidnilo, celé dopoledne strávila poklidnou všednodenní prací a teprve odpoledne, když slunce oběhlo nebeskou klenbu a spořádaně se vydalo k západnímu okraji údolí, přichystala se na smrt.      Anatolie byla nejmladší ze tří dcer Kapitona Sevojance a jako jediná z celé jeho rodiny se dožila vyššího věku. V únoru oslavila padesáté osmé narozeniny, kdo by se toho nadál, to byl na její rodinu nebývalý věk.      Na matku si sotva pamatovala, umřela, když jí bylo sedm let. Měla mandlové oči neobvykle zlatavé barvy a husté medové kadeře. Jmenovala se Voske – Zlatá –, což krásně ladilo s jejím zevnějškem. Nádherné vlasy si zaplétala do pevného copu, na temeni ho upevňovala pomocí dřevěných jehlic do těžkého uzlu a pak chodila s mírně zakloněnou hlavou. Často si masírovala krk a stěžovala si, že jí tuhne šíje. Jednou do roka ji otec posadil k oknu, opatrně jí vlasy rozčesal a pečlivě je přistřihl, aby sahaly po pás, víc mu to matka nedovolila. Svým dcerám vlasy nikdy nestříhala, dlouhé vlasy je měly ochránit před prokletím, které kolem nich kroužilo už rovných dvanáct let, od toho dne, kdy se provdala za Kapitona Sevojance.      Ve skutečnosti si ho měla vzít její starší sestra Tatevik. Té bylo tehdy šestnáct let a čtrnáctiletá Voske, druhá dívka na vdávání ve velké rodině Garegina Agulisance, se na přípravách slavnostního dne velmi činorodě podílela. Podle prastaré tradice, která se v Maranu ctila po celou řadu pokolení, se po církevním obřadu odehrávala svatební oslava nejprve v domě nevěsty a potom v domě ženicha. Ale hlavy Tatevičiny a Kapitonovy rodiny, dvou bohatých a vážených maranských rodů, se rozhodly spojit síly a uspořádat jednu velkou svatební oslavu na majdanu, rozlehlé návsi uprostřed vesnice. Měla to být slavnost, jakou Maran ještě neviděl. Kapitonův otec hodlal početné hosty ohromit, a tak poslal dva švagry do údolí, aby na svatební oslavu pozvali hudebníky z komorního divadla. Vrátili se unavení, ale spokojení, a hlásili, že odměření hudebníci (kdo to kdy viděl, zvát na vesnici divadelní orchestr!) rychle obrátili, když se dozvěděli o velkorysém honoráři čítajícím dvě zlaté mince pro každého a týdenní zásoby jídla, které jim Kapitonovi švagři slíbili přivézt po oslavě povozem do divadla. Tatevičin otec chystal vlastní překvapení: na svatební oslavu pozval nejproslulejšího vykladače snů z celého údolí. Za deset zlatých byl ochoten provozovat své řemeslo po celý den a jediné, co požadoval, byla pomoc s dopravou potřebného vybavení – stanu, křišťálové koule na masivním bronzovém podstavci, věšteckého stolu, širokého divanu, dvou velkých květináčů s nevídanými košatými, omamně vonícími rostlinami a podivných spirálovitých svící vyrobených ze zvláštních druhů drcených dřev, které hořely několik měsíců v kuse, aniž by dohořely, a šířily kolem sebe vůni zázvoru a pižma. Na svatební oslavu bylo kromě Maranských pozváno ještě několik desítek hostů z údolí, vesměs vážených a movitých lidí. Nadcházející slavnost slibovala, že bude opravdu nezapomenutelná, psalo se o ní dokonce v novinách, což byla mimořádná pocta, protože do té doby tisk nikdy neinformoval o slavnostech v rodinách, které neměly šlechtický původ.      Ale stalo se něco, co nikdo nečekal. Čtyři dny před svatebním obřadem nevěsta ulehla, celý den a celou noc problouznila v horečkách a zemřela, aniž by znovu nabyla vědomí.      V den jejího pohřbu se nad Maranem nejspíš otevřela nějaká temná brána, z níž sestoupily síly protichůdné silám nebeským, protože jinak než zatměním mysli se chování hlav obou rodin vysvětlit nedá. Oba muži se ihned po zádušní mši krátce poradili a rozhodli se, že svatbu nezruší. ¨ „Přece ty peníze nepřijdou nazmar,“ pronesl na smuteční hostině šetrný Garegin Agulisanc. „Kapiton je dobrý mládenec, zdvořilý a pracovitý, takového zetě aby pohledal. Tatevik si k sobě vzal Bůh, tak jí bylo souzeno, byl by hřích protivit se Jeho vůli. Ale máme ještě jednu dceru na vdávání. Takže jsme se s Anesem rozhodli, že si Kapitona vezme Voske.“      Nikdo si netroufl mužům odporovat, a tak Voske, ztrápené ztrátou milované sestry, nezbylo nic jiného než se pokorně vdát za Kapitona. Smutek za Tatevik o týden odložili a oslavili velikou, hlučnou a bohatou svatbu. Víno a morušovice tekly proudem, stoly prostřené pod širým nebem se prohýbaly pod rozmanitými pokrmy, orchestr v tmavých oblecích a vyleštěných botách vyhrával polku a menuety, Maranští chvíli soustředěně naslouchali nezvyklé klasické hudbě, ale když se pořádně připili, hodili způsobné chování za hlavu a pustili se do prostého vesnického tance.      Do stanu vykladače snů nahlédl málokdo. Svatebčané, rozjaření vydatným jídlem a pitím, měli jiné starosti. Voske k němu dotáhla za ruku vyplašená teta, které dívka ve volné chvilce pár slovy popsala sen, co se jí zdál v předvečer svatby. Vykladač snů byl drobný, vyzáblý a neuvěřitelně, skoro strašidelně ošklivý stařec. Ukázal Voske, kam si má sednout, a dívka strnula, když zahlédla malíček jeho pravé ruky. Dlouhý, zčernalý, řadu let nestříhaný nehet se ohýbal jako skoba, stáčel se okolo bříška prstu a táhl se podél celé dlaně až ke křivému zápěstí, takže bránil ruce v pohybu. Tetu stařec bez okolků vyprovodil ze stanu a poručil jí, aby hlídala vchod, sám se usadil se široce rozkročenýma nohama v podivných širokých šarovarech naproti Voske, svěsil tenké dlouhé ruce mezi kolena a mlčky se na ni zahleděl.      „Zdálo se mi o sestře,“ odpověděla dívka na nevyřčenou otázku. „Stála ke mně zády, v nádherných šatech, se šňůrou perel vpletenou do vlasů. Chtěla jsem ji obejmout, ale nedovolila mi to. Otočila se ke mně a tvář měla takovou starou a vrásčitou. A ústa vypadala… jako by se jí jazyk nemohl vejít dovnitř. Rozplakala jsem se a ona poodešla do kouta, vyplivla do dlaně jakousi temnou tekutinu, natáhla ke mně ruku a říká: ‚Nikdy tě nepotká štěstí, Voske.‘ Vylekala jsem se a vzbudila se. Ale to nejhorší přišlo až pak, když jsem otevřela oči a uvědomila si, že sen pokračuje. Bylo pozdě v noci, ještě před enbašti, kohouti ještě nekokrhali, šla jsem se napít vody, kdovíproč jsem vzhlédla ke stropu a ve střešním okně, v erdyke, jsem uviděla Tatevičinu smutnou tvář. Hodila mi pod nohy svou čelenku se závojem a zmizela. A ta čelenka se závojem se rozpadly v prach, jakmile dopadly na podlahu.      Voske se usedavě rozplakala, až se jí po tvářích roztekla černá řasenka – jediná kosmetika, kterou maranské ženy používaly. Z průstřihů hedvábné mintany zdobené drahými krajkami a stříbrnými penízky vykukovala křehká dětská zápěstí, na spánku jí nervózně tepala bezmocná modrá žilka.      Vykladač snů hlasitě vydechl a vydal přitom táhlý, dráždivý zvuk. Voske se zarazila a vylekaně na něj upřela oči.      „Dobře mě poslouchej, děvče,“ zaskřehotal stařec. „Sen ti vykládat nebudu, to by nemělo cenu, stejně už se s tím nedá nic dělat. Ale nikdy si nestříhej vlasy. Ať ti vždycky zakrývají záda. To je jediné, co ti můžu poradit. Každý z nás má nějaké místo, kde se ukrývá jeho síla a ochrana. To moje,“ máchl dívce před očima pravou rukou, „je v nehtu na malíčku. A ty ho máš, jak se zdá, ve vlasech.“      „Dobře,“ špitla Voske. Chvilku vyčkala, doufala, že dostane ještě nějakou radu, ale vykladač snů zachmuřeně mlčel. Tak se zvedla k odchodu, pak ale sebrala odvahu a přiměla se zeptat: „A víte, proč zrovna ve vlasech?“      „To netuším. Ale když ti hodila pokrývku hlavy, tak to znamená, že chtěla schovat to, co tě může ochránit před prokletím,“ odpověděl stařec, aniž zvedl oči od doutnající svíce.      Voske vyšla ze stanu se smíšenými pocity. Na jednu stranu se trochu uklidnila, protože část svých obav zanechala u vykladače snů. Zároveň ji však neopouštěla myšlenka, že musela, byť bez zlého úmyslu, udělat ze zesnulé sestry před cizím člověkem skoro nějakou vědmu. Teta, která netrpělivě přešlapovala vedle stanu, se kdovíproč ohromně zaradovala, když jí Voske starcovu věštbu odvyprávěla.      „Hlavně, že už se nemusíme ničeho bát. Udělej, co ti poradil, a všechno bude dobré. A Tatevičina duše čtyřicátý den opustí naši hříšnou zemi a nechá tě na pokoji.“   Z ruského originálu С неба упали три яблока, vydaného nakladatelstvím Astrel imprint v Petrohradě roku 2015, přeložila Kateřina Šimová, 264 stran, nakladatelství Prostor, 2020   Narine Jurjevna Abgarjanová (1971) se narodila v arménském městečku Berd. Od roku 1993 sice žije v Moskvě a píše rusky, ale ve svých prózách se do Arménie a ke svému arménskému dětství a mládí stále vrací. V roce 2010 ji proslavila dětská novela Maňuňa o veselých příhodách dvou malých rozpustilých kamarádek v kulisách arménského maloměsta osmdesátých let, které díky velkému úspěchu přibyla v následujících letech další dvě pokračování. Dětské literatuře se Abgarjanová věnuje i nadále. Autobiografickou trilogii o arménském dětství doplnila v roce 2011 kniha Náplava (Ponajechavšaja), tragikomická historie mladé dívky, která v divokých devadesátých letech přijede z malé horské republiky dobývat Moskvu. S Arménií a jejím prostým, nehybným a poetickým světem jsou neoddělitelně spjaty i autorčiny prózy psané na vážnější notu, sborníky povídek Lidé, kteří jsou vždy se mnou (Ljudi, kotoryje vsegda so mnoj, 2014) a Zuzali (2016) i román Tři jablka spadlá z nebe. Zatím poslední autorčinou knihou je drásavý soubor krátkých povídek o lidských osudech poznamenaných válkou o Náhorní Karabach Žít dál (Daleje žiť, 2018).

Čas načtení: 2020-09-21 09:25:25

Základní příjem ve Finsku

Jelikož se základní příjem často plete s podmíněnými sociálními dávkami, je třeba si nejprve upřesnit jeho definici. Nepodmíněný základní příjem či někdy také všeobecný základní příjem je platba, která je vyplácen v pravidelných intervalech (většinou z praktických důvodů měsíčně) každému dospělému občanu (případně v nižší výši i dítěti) daného státu. To, co ji činí jedinečnou a zásadně ji odlišuje od všech jiných druhů sociálních transferů, které obecně (sociální) stát vyplácí některým občanů, je její nepodmíněnost. Občan příjem obdrží, ať pracuje či nikoliv, (ne)vlastní majetek či žije s někým domácnosti nebo sám.   Finský experiment V některých evropských zemích v poslední době probíhalo či bude probíhat několik experimentů ohledně základního příjmu. Jedná se o Finsko, Nizozemsko, Skotsko, Irsko, Španělsko a Německo. Důležité je rovněž mapovat situaci v Brazílii, která je první zemí na světě, kde je implementace základního příjmu uzákoněna na celém jejím území a nikoli jen v jedné části, jako je tomu v USA na Aljašce, kde základní příjem úspěšně funguje již od 80. let 20. století. Podívejme se na podobu experimentu ve Finsku, která se v poslední době často diskutovala. Finsko zahájilo 1. ledna 2017 velmi propracovaný experiment týkající se zavedení základního příjmu. Bylo náhodně vybráno dva tisíce dlouhodobě nezaměstnaných ve věku 25 až 58 let, kteří v té době byli příjemci testovaných prostředků. Po dobu dvou let jim byla vyplácena částka 540 eur měsíčně, bez ohledu na to, s kým žili, kolik si vydělávali či zda si aktivně hledali práci. Nová vláda chtěla experiment ukončit a narušila jeho realizaci, ale nakonec v deformovaném prostředí pokračoval až do původně navrženého termínu 31. prosince 2018. Jednou z klíčových otázek, na kterou se experiment zaměřil, bylo, zda nepodmíněnost vyplácené částky posílila či naopak potlačila účast jejích příjemců na trhu práce. Otázka zněla: Dojde k zapojení příjemců do pracovního trhu, protože tím o vyplácenou částku nepřijdou, nebo naopak se jejich zapojení sníží, protože nejsou nuceni si nadále hledat práci?   Realizace základního příjmu V prvním roce experimentu byl rozdíl v počtu pracovních dnů (tedy, kdy si příjemce buď v rámci mzdy či samostatné výdělečné činnosti vydělal nejméně 23 eur) u členů testované skupiny oproti kontrolní skupině mírně pozitivní. Experiment však poté narušila výrazná reforma sociální politiky, která vstoupila v platnost přesně na začátku druhého roku trvání experimentu: 1. ledna 2018 představila finská vláda tzv. „aktivační model“, tedy obecnou reformu systémů testování podmíněných dávek, kdy se zpřísnila kritéria jejich vyplácení: pokud příjemci podmíněné dávky neodpracovali za čtvrt roku určitý počet hodin nebo neabsolvovali rekvalifikační program, jejich příspěvek jim byl snížen zhruba o pět procent. Tato reforma, která je nyní již zrušena, platila po celý druhý rok experimentu a vztahovala se přibližně na dvě třetiny členů kontrolní skupiny. Týkala se také necelé poloviny členů experimentální skupiny, protože ti si mohli, kromě svého základního příjmu, nárokovat přídavky na děti v rozmezí od 150 do 300 eur měsíčně podle počtu nezaopatřených dětí a také měli nárok na dávky na bydlení ve výši 600 eur a více podle místa bydliště. V tomto druhém roce experimentu zaměstnanost vzrostla u obou skupin. Zda to bylo způsobeno „aktivačním modelem“, nelze říci, protože ohledně toho nebyl proveden žádný experiment. Reforma by ale měla mít větší účinek na členy kontrolní skupiny než na příjemce základního příjmu, protože zpřísnění podmínek pro získání příspěvků týkalo více lidí v kontrolní skupině. Implementace „aktivačního modelu“ by vzhledem k silnějšímu účinku na kontrolní skupinu měla eliminovat drobný náskok v participaci na trhu práce, který měli příjemci základního příjmu během prvního roku. K tomu však nedošlo, naopak se rozdíl prohloubil a stal se statisticky významným: ve druhém roce experimentu pracovali příjemci základního příjmu v průměru o šest dní více než účastníci kontrolní skupiny. Lze tedy i vyvodit, že pokud by nedošlo k reformě, uvedený rozdíl by byl ještě větší. Experiment nezkoumal, jaký by mělo zavedení základního příjmu dopad na výběr daní. U daného experimentu by nás ale kromě dopadu zavedení základního příjmu na nabídku pracovních sil měl zajímat i jeho účinek na zdravotní stav, dovednosti a motivaci lidí v důsledku plynulejšího celoživotního přechodu mezi různými zaměstnáními, vzděláváním a dobrovolnickou činností. Pozoruhodný výsledek se týkal nedávných přistěhovalců ve skupině se základním příjmem, kteří pracovali v průměru o 13 dní déle než přistěhovalci v kontrolní skupině, zatímco rozdíl u ostatních byl pouze 3,6 dne. Zajímavé je také to, že pozitivní účinek základního příjmu na zaměstnanost byl menší v Helsinkách (o 1,8 pracovního dne) než na venkově (o 7,8 dne), kde jsou dávky na bydlení nižší, a lidé se tak méně často dostávají do situace, kdy se jim nevyplatí pracovat. Naproti tomu, navzdory dostupnosti dětských dávek, měl základní příjem vyšší pozitivní dopad na zaměstnanost u rodin s dětmi (13,7 dní více) a osamělých rodičů (9,5 dne) než v domácnostech bezdětných (1,6 dalších dnů).   Základní příjem činí lidi šťastnějšími Nesmírně zajímavý je také průzkum subjektivního vnímání, který byl s členy experimentální a kontrolní skupiny proveden po ukončení experimentu pomocí hloubkových rozhovorů. Statisticky významný rozdíl ve prospěch příjemců základního příjmu se projevil tím, že respondenti odpověděli, že se cítí subjektivně daleko lépe, pokud jde o zdraví či stres, a že vykazují vyšší důvěru v ostatní lidi a instituce.   V září 2020 začíná Iniciativa evropských občanů „Zaveďme nepodmíněný základní příjem“, která v zemích Evropské unie po dobu jednoho roku vede informační aktivity a diskuse s občany, politiky, vědci a novináři o základním příjmu. Iniciativa si klade za cíl zavést nepodmíněný základní příjem, který každému zaručí hmotnou existenci a příležitost participovat na společnosti. Iniciativa je spojena také se sběrem podpisů na petici za základní příjem. Petice žádá Evropskou komisi, aby předložila návrh nepodmíněný základního příjmu platného v celé EU, jenž by snižoval regionální rozdíly s cílem posílit hospodářskou, sociální a teritoriální soudržnost v EU. Iniciativa se odvolává se na cíl, který byl formulovaný ve společném prohlášení Evropské rady, Evropského parlamentu a Evropské komise z roku 2017: V zájmu boje proti nerovnosti budou „EU a její členské státy rovněž podporovat efektivní, udržitelné a spravedlivé systémy sociální ochrany, aby zaručily základní příjem“.   Autor je filozof a sociolog. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-17 11:22:37

Hongkong se stal obětí americko-čínské obchodní války

Historie Hongkongu (HK) v letech 2019 až 2020 je poznamenána ekonomicko-mocenským bojem o dominanci mezi USA a ČLR. Důvody a souvislosti politicko-obchodní války jsou rozsáhlé, proto se zaměříme pouze na jeden detail americko-čínské studené války: situaci v Hongkongu. Po nástupu Donalda Trumpa do funkce prezidenta postupně došlo k eskalaci napětí mezi USA a Čínou, až Trump nakonec proti Čínské lidové republice (ČLR) rozpoutal obchodní válku. V důsledku tohoto politicko-ekonomického střetu je jedním z cílů také Hongkong (HK). Trumpova administrativa chce omezit možnosti hongkongské burzovní a celkově ekonomické základny, aby je nemohla ČLR efektivně využívat k zahraničním transakcím. Kámen úrazu: bezpečnostní zákon pro Hongkong Nejnovějším předmětem americko-čínského souboje je čínský bezpečnostní zákon pro autonomní oblast Hongkongu. Zákon přichází rok poté, co v Hongkongu v červnu 2019 vypukly nepokoje. Demonstranti lobbovali za mezinárodní podporu prostřednictvím zámořských návštěv opozičních politiků a on-line kampaní. Nosili při demonstracích britské a severoamerické vlaječky, což Peking vnímá jako formu zahraniční intervence. Utvrdil ho v tom v listopadu 2019 Spojenými státy přijatý zákon o lidských právech a demokracii v HK, který administrativě USA umožnil kdykoliv pozastavit zvláštní obchodní status Hongkongu na základě každoročního zkoumání ministerstva zahraničí, zda HK ještě má dostatečnou mírou autonomie v rámci jedné země, dvou systémů. Pro Peking to byl signál, že je zbytečné již omezovat své aktivity v Hongkongu, protože postoj USA průběžně nepřátelsky eskaluje. Podle vyjádření čínských úředníků a diplomatů (samozřejmě hovoří anonymně) již koncem roku 2019 v Pekingu předpokládali, co se stane dál. Americký prezident Donald Trump v pátek 29. května 2020 na tiskové konferenci v Bílém domě oznámil, že dal pokyn administrativě k zahájení procesu rušení politických a ekonomických výjimek poskytovaných Hongkongu. Trump tím reagoval na bezpečnostní zákon pro Hongkong, jehož sepsání schválil čínský parlament na svém květnovém plenárním zasedání a má být prý připraven zhruba do dvou měsíců. A tento zákon zase souvisí s demonstracemi a rozsáhlým vandalismem v Hongkongu od června do poloviny prosince 2019. Načrtněme si základní východiska: a) Část obyvatel Hongkongu není nadšena, že od předání britské kolonie pod čínskou svrchovanost v roce 1997 patří pod Čínskou lidovou republiku. Uvolněnější, tzv. západní styl života v HK, je přitažlivější (s minimem politických regulací) než na pevninské Číně. b) Demonstrace jsou projevem ztráty naděje, protože nejpozději v roce 2047 přejde HK plně pod jurisdikci Číny. Více než 50 procent současných obyvatel HK stráví své stáří v rámci Čínské lidové republiky, tedy v politicky poněkud sešněrovaném systému. Zda se čínský systém během dalších 20 let ještě více uzavře, nebo liberalizuje, je dnes ve hvězdách. c) Demonstranti jsou zneužíváni v rámci čínsko-americké obchodní války k protičínským protestům. Jediným reálným cílem demonstrací může být pro americkou administrativu výhodné oslabení ekonomické pozice Hongkongu, což by nepřímo vedlo k dalšímu ekonomickému oslabení Číny. d) Autorovi těchto řádek je zcela lhostejné, zda se určité tendence dějí v duchu demokracie nebo odlidštěné byrokracie. Pohled autora je ovlivněný nedůvěrou ke zdrojům informací. Tajné služby poskytly zavádějící informace například k podpoře útoku na Irák v roce 2003, nebyly schopny vyhodnotit rizika akcí v Afghánistánu, v Sýrii a v Libyi. Proč by dnešní informace měly být pravdivé? Politici také nejsou důvěryhodní, rozhodují se pragmaticky podle momentální situace. Vlivný americký politolog a historik Henry Kissinger v knize Uspořádání světa (Prostor, Praha 2016) připomíná, že mocenská rovnováha spočívá na ideologické neutralitě a adaptacích vyvíjejících se podle okolností: „Britský státník lord Palmerston vyjádřil v 19. století tento základní princip následovně: ,Nemáme žádné věčné spojence a nemáme žádné věčné nepřátele. Věčné a trvalé jsou naše zájmy, a je naší povinností je sledovat.‘“ Proto lze o situaci v HK uvažovat jenom podle informací prezentovaných v etablovaných médiích a veřejně dostupných informačních vládních zdrojích. Politické komentáře na toto téma jsou většinou informačně bezvýznamné. Začátek příběhu Jisté je, že na jihu Číny okupovali Britové poloostrov Ťiou-lung (Kowloon) a přes 230 ostrovů a ostrůvků, z nichž největší jsou ostrovy Lan-tao (Lantau) a Siang-kang (Hongkong s rozlohou 78 kilometrů čtverečních). Tato enkláva má dnes jedno z nejhustších osídlení území ve světě, přitom tzv. metropolitní oblasti převyšovali v roce 1996 průměrnou koncentraci obyvatelstva vůči jiným velkoměstům zhruba pětkrát (Vladimír Liščák, Pavel Fojtík: Státy a území světa, Nakladatelství Libri, Praha 1996), dnes už je to možná i více. V roce 1996 zde žilo 5,5 milionu lidí, loni již přes 7,5 milionu. V roce 1984 se Čína s Velkou Británií dohodla, že jí bude Hongkong navrácen v roce 1997 s tím, že současné společenské zřízení bude ponecháno v platnosti po dobu 50 let. V roce 1992 po nástupu guvernéra Chrise Pattena začali Britové koloniální režim poněkud uvolňovat. Vyšší míra demokratizace mohla v budoucnu Číňanům při správě oblasti způsobit určité potíže. Protože nedemokratické řízení britského Hongkongu mělo být nahrazeno přísným nedemokratickým dohledem pekingské Číny, odešlo z Hongkongu několik set tisíc lidí. Jenže přelidněnému Hongkongu – jak ukázala výše zmíněná čísla – se tím neulevilo. Po roce 1997 se západní propaganda dostala do úsměvné pozice. Britskou správu Hongkongu označovala za demokratickou, současnou čínskou správu naopak za vměšující se do demokratických pravidel nastavených na dohodnutých 50 let. Jenže koloniální správa nemohla být demokratická, aby udržela svůj vyžadovaný pořádek.   Jenom málo článků v médiích v ČR na to naráží. Jednou z málo výjimek je článek v Deníku N Hongkong není demokracie, ale dojná kráva magnátů, kteří jdou na ruku diktatuře. „Mýtus o demokratickém Hongkongu, který vzdoruje komunistickým utlačitelům z pevninské Číny, je svůdný. Jenže do pravdy má daleko. Skutečný Hongkong vypadá jinak,“ napsal z místa Martin Šebeňa. V článku upozornil na strukturní problémy hongkongské společnosti vyplývajících z politického zřízení, „které ačkoliv přiznává občanům řadu svobod, je nedemokratické – a tudíž neobsahuje mechanismy, které by vůli lidu promítly do reálné politiky. Ano, vláda se svým voličům zodpovídá. Jenže těch voličů je jenom 1200. A jelikož jde zejména o nejbohatší lidi ve městě, jejich požadavky se od většiny obyvatel diametrálně liší.“ Britové vytvořili systém vlády výhodný pro správce, který měl své koloniální zájmy. Nicméně v článku je uveden zajímavý postřeh: „Poslední britský guvernér Chris Patten se jednou vyjádřil, že Hongkong má svobodu bez demokracie… Základem úspěchu byl fakt, že i nedemokraticky jmenovaná vláda naslouchala obyvatelům a snažila se řešit zásadní sociální a ekonomické problémy společnosti.“ Tuto britskou taktiku podcenili v Hongkongu stoupenci Pekingu, když v listopadu 2019 prohráli místní volby do jednotlivých okresů. Správkyně Hongkongu Carrie Lamová po nich byla z různých stran kritizována ze dvou důvodů: 1) že byla příliš měkká vůči demonstrantům, 2) že ona a její administrativa málo naslouchaly problémům komunity, a proto se nahromadily neřešené sociální problémy využité při politických protestech. Šebeňa trefně poznamenává: „Když v 80. a 90. letech Peking a Londýn jednaly o budoucí podobě politického systému v Hongkongu, čínská strana měla eminentní zájem na tom, aby se místní obchodní magnáti podíleli na vládnutí i po roce 1997. Číňané si tehdy dobře uvědomovali, že v prvních dvaceti letech od otevření se čínské ekonomiky světu pocházely až dvě třetiny všech zahraničních investicí do země z Hongkongu. Čína si tehdy nemohla dovolit hongkongskou ekonomickou elitu znepřátelit. Předseda hongkongské vlády – který má dokonce byznysový titul „výkonný ředitel“ – je vybírán 1200 voliteli, které předtím nominovaly tzv. obchodní volební okrsky (functional constituencies). Takovými okrsky jsou třeba finance, pojišťovnictví, doprava a zemědělství. Ve většině okrsků mají hlavní slovo zástupci největších firem a tyto firmy samozřejmě vlastní nejbohatší magnáti.“ Princip jedna země, dva systémy byl je britský „vynález“, který Číňané převzali. Obyvatelstvo Hongkongu bylo za britské vlády pod nadvládou milionářů, kteří si v rámci principu „jedna země, dva systémy“ svou moc podrželi, což hraje důležitou roli, protože takové omezení čínské suverenity si Britové vymínili. A Číňané souhlasili, protože ekonomicky to bylo pro ně bylo v roce 1997 výhodné. Hongkongu už však nyní tak důležitý není. Zatímco před 25 lety měl ekonomickou váhu čtvrtiny celé čínské ekonomiky, dnes to je zhruba 2,7 procenta. V Hongkongu tedy nejde o demokracii, protože tam není demokratický, ale administrativní režim. Jde o různé politické zájmy, nejen místní, ale především mezinárodní – čínské a americké v rámci obchodní války. Také jde o to, že lidé chtějí mít jistotu, že nebudou jenom živořit. A mladí lidé v Hongkongu se bouří, protože touží po vlastním bytě, jenže ty jsou zde velmi drahé. K tomu mají svou vizi svobodného života a ve své naivitě by při demonstracích i hory přenášeli, aniž tuší, že marně. Zákon o vydávání stíhaných osob jako záminka k demonstracím Proti návrhu novely zákona o předávání kriminálních uprchlíků na Tchaj-wan a do Číny protestovali studenti a disidenti, někteří právníci a podnikatelé, církve, prostě kdokoliv. Přitom důvod k přijetí návrhu novely zákona byl odůvodněný, a po právní stránce proti němu bylo stěží co namítat. Kromě toho byla o tomto návrhu veřejnost dosti podrobně informována. Rozbuškou se stal případ vraždy dvacetileté těhotné ženy na Tchaj-wanu spáachané v roce 2018, ze které byl podezřelý občan Hongkongu Chan Tong-kai. Ženu zabil při společném výletu na Tchaj-wan, tělo nechal v kufru pohozeném u stanice metra v tamní metropoli Tchaj-pej a poté se vrátil do Hongkongu. Vláda HK (Hongkongské zvláštní administrativní oblasti, HKSAR) proto na jaře 2019 předložila návrh legislativních změn, jejichž cílem bylo umožnit vládě předávání podezřelých na Tchaj-wan a do ČLR, protože s nimi neuzavřel dosud žádné dlouhodobé dohody o předávání kriminálních uprchlíků. Tajemník pro bezpečnost John Lee před zákonodárnou radou 22. května 2019 uvedl, že podezřelý byl v Hongkongu mezitím odsouzen k 29 měsícům odnětí svobody za čtyři případy finanční kriminality, ale mohl by být propuštěn již v říjnu 2019. „Doufáme, že právní předpisy přijmeme před jeho propuštěním, aby mohl být předán Tchaj-wanu… Vládní navrhované změny zajišťují, aby se pachatelé závažných trestných činů nemohli vyhnout odpovědnosti tím, že využijí právního vakua při ochraně bezpečnosti veřejnosti a společnosti,“ zdůraznil. Lee uvedl, že podezřelý alias vrah má být za svůj čin potrestán a že rozumnější je jeho vydání do země, kde byl obviněn. Kdyby byl souzen v Hongkongu, tak „protože k trestnému činu došlo mimo Hongkong, budou naše orgány činné v trestním řízení čelit značným potížím při shromažďování důkazů a předvolání svědků a nebudou moci zajistit, aby důkazy byly uznány hongkongskými soudy. To může dokonce vést k právním problémům spojeným i se zveřejněním informací, což může vést k obvinění, že došlo ke zbavení práva obžalovaného na spravedlivý proces.“ Nakonec Lee prohlásil: „Nemůžeme a neměli bychom zavírat oči před mezerami ve stávajících právních mechanismech, protože by to z Hongkongu vytvořilo útočiště pro pachatele.“ Dále uvedl, že stávající nařízení o uprchlících (FOO) odkazuje na vzorovou smlouvu OSN o předávání uprchlíků, která je v souladu s mezinárodní praxí s lidskými právy a právními procesními zárukami. Hongkongská vláda stejný den zveřejnila informaci, že „FOO funguje již téměř 22 let a funguje dobře a hladce. Soudy mají rozsáhlé zkušenosti s vyřizováním značného počtu případů od vstupu tohoto nařízení v platnost. Věříme odborné způsobilosti a nezávislosti našich soudců. Hongkong zatím podepsal dlouhodobé dohody o předávání uprchlíků pachatelů s 20 jurisdikcemi. Patří sem USA, Austrálie, Kanada, Velká Británie, Francie, Německo, Nový Zéland, Finsko, Nizozemsko, Irsko, Portugalsko, Česká republika, Jihoafrická republika, Singapur, Malajsie, Indie, Indonésie, Korejská republika, Filipíny a Srí Lanka. Zatímco HKSAR aktivně pracuje na jednáních s mnoha dalšími jurisdikcemi s cílem dosáhnout dlouhodobějších dohod o předávání a rozšířit síť spolupráce, nejsme schopni vyřídit žádosti o předání uprchlíků z ostatních 170 zemí nebo žádat, aby nám byli vydáni zločinci, kteří spáchali závažné trestné činy v Hongkongu. Navíc, protože stávající FOO se nevztahuje na pevninu, Macao a Tchaj-wan, mohou uprchlíci z těchto míst využít tuto mezeru k vyhýbání se právní odpovědnosti a vyhledat útočiště v Hongkongu. Z tohoto důvodu je třeba odstranit stávající zeměpisné omezení a umožnit v rámci právních předpisů vzájemnou spolupráci v oblasti boje proti trestným činům mezi Hongkongem a dalšími zeměmi.“ Demonstrace jako účelová hysterie Aby bylo námitek proti vydávání osob do zahraniční jurisdikce pokud možno co nejméně, byl v návrhu hongkongské vlády snížen počet trestných činů, za které je možné vydávat lidi do Číny a na Tchaj-wan, ze 46 na 37, a zvýšena trestní sazbu z nejméně tří na sedm let. Vydávání by hrozilo jen za závažnější trestné činy, za který se ovšem v návrhu považoval i trestný čin uplácení. Opozice v HK proto především namítala, že uprchlíci z ČLR mohou být účelově obviněni z korupce/úplatků, aby byli vráceni zpět do pevninské Číny. Na vládním webu HK se pak v pondělí 3. června 2019 objevilo prohlášení, ve kterém se mimo jiné píše, že „vláda rozhodla, že navrhovaná ujednání o předání podezřelých se budou vztahovat pouze na 37 položek ze 43 položek trestných činů, na něž se vztahuje 20 do té doby uzavřených dohod s dalšími státy (pozn.: jako například s Českou republikou).“  Záruky z hlediska lidských práv v rámci nařízení o uprchlících (FOO) obsahují omezující ustanovení, jako například, že pro předání uprchlických případů v rámci dlouhodobých dohod musí být příslušné trestné činy rovněž mezi 46 položkami trestných činů popsanými v příloze 1 FOO; není možné předání za politické trestné činy a pro politické nebo jiné motivy – žádosti týkající se osob, které jsou na základě své rasy, náboženského vyznání, státní příslušnosti nebo politických názorů poškozeny nebo stíhány… Omezení možnosti vydávání je ještě více, ale tyto jsou nejdůležitější. Hongkongská (pro-pekingská) vláda si uvědomovala, že jde o citlivé téma. Proto se snažila vysvětlit, že jde o racionální opatření. Úředníci se museli vyrovnat s námitkou, že možnosti vydávání do ČLR může být využito k vydání kritiků pekingského vedení. Proto bylo 24. května 2019 uveřejněno, že je zaručena zejména nezávislá soudní pravomoc, včetně pravomoci konečného rozhodnutí, neboť soudci z jiných jurisdikcí (států) mohou zasedat u odvolacího soudu, který by též rozhodoval o vydávání zločinců. Do května 2919 tak 14 významných zahraničních soudců ze Spojeného království, Austrálie a Kanady v současné době zasedalo na hongkongském odvolacím soudu jako dočasní soudci, což svědčí o nezávislosti tamního soudnictví. Poslední britský guvernér Hongkongu Chris Patten plánovaný zákon kritizoval. Podle něj by zákon znamenal „obrovskou ránu“ pro vládu zákona. Přitom on sám charakterizoval původní britskou vládu nad Hongkongem jako „svobodu bez demokracie.“ Americká hra s Hongkongem Hypotéza mluvčích ČLR, že za hongkongskými nepokoji jsou operativci USA a na západní rozvědky napojené tzv. neziskové organizace, je více méně opodstatněná. USA i ČLR se snaží získat v každé zemi, která stojí za povšimnutí, své sympatizanty a spolupracovníky. Tak tomu bylo a je i v Hongkongu. Sociální pnutí v Hongkongu bylo natolik silné, že stačila jenom nějaká rozbuška k demonstracím a nestabilitě. Demonstrace mají dvě hlavní příčiny: Necitlivý přístup vládních úřadů v HK k obyvatelům a zmanipulovaný trh s bydlením. Demonstranti kromě stažení novely extradičního zákona z projednávání nezískali vůbec nic. Demonstrace postupně upadaly a udržovala je násilím při životě městská guerilla. Ale ani pouliční bitky nevedly k žádnému výsledku. Spouštěčem listopadové marné eskalace násilí byla smrt dvaadvacetiletého Alexe Chowa, studenta hongkongské vědeckotechnické univerzity, který 8. listopadu spadl ze střechy parkovacího domu. Kateřina Procházková, analytička Sinopsis, k tomu v České televizi řekla: „…určitě je to velice důležitý milník…, může to být přesně ten katalyzátor, zlom, který vtáhne (lidi) opět do ulic…určitě ta smrt je důležitá pro to, jak se bude dál hongkongská demonstrace vyvíjet…“ Následovalo několik dnů hysterie, že prý mladík zemřel vinou policistů. Přitom demonstranti sami způsobili smrt dvou civilistů: Jednoho podpálili a druhého zabili hozeným kamenem. Násilí dosáhlo vrcholu v listopadu 2019, ale nepomohla ani okupace univerzit, nepomohla ani snaha o rozvrácení městské hromadné dopravy. Již nešlo o protesty, ale o ničení pro ničení. Ani v tomto okamžiku však nebyla nasazena čínská armáda. To by byla ideální záminka k tomu, aby USA uvalily nějaký druh sankcí vůči Hongkongu ještě v roce 2019. Své ekonomické zájmy na nepokojích v Hongkongu Američané prozradili tím, že přijali zákon, který dovoluje přes Hongkong uvalovat na Čínu další sankce. Američanům se nelíbí, že po ekonomické stránce mají již třetinu Hongkongu (a tím spojené tučné zisky) v kapse nositelé peněz z pekingské Číny. Hongkong má americkou doložkou nejvyšších výhod čili lehčí přístup na americký trh. Proto HKSAR 20. listopadu vyjádřila hluboké politování nad přijetím „Hongkongského zákona o lidských právech a demokracii“ americkými kongresmany. USA toho mohou sice využít k omezení čínského zisku přes Hongkong, ale je to poslední zoufalý pokus, když vše ostatní předtím selhalo. Tuto kartu vytáhl Trump opět v květnu 2020. Od demonstrací k devastaci Proti návrhu zákona, který by umožnil vydávat osoby podezřelé ze spáchání trestného činu do pevninské Číny, protestovaly v Hongkongu v neděli 9. června 2019 statisíce lidí. Organizátoři tvrdí, že jich bylo 1,03 milionu, což by znamenalo, že do ulic vyšlo víc lidí než při protestu z 1. července 2003 proti návrhu zákona o národní bezpečnosti. Agentura AFP uvedla, že šlo o největší manifestaci od připojení Hongkongu k Číně v roce 1997. Policie počet účastníků odhadla na 240 tisíc. Ve více než třicetistupňovém vedru se mezi protestujícími objevily jak rodiny s malými dětmi, tak starší lidé. Nejednalo se prvoplánově o protest kvůli novelizaci jednoho zákona, ale lidé vyšli do ulic spíše proto, aby tím vyjádřili nechuť k tomu, že Hongkong patří již do politicky sešněrované Čínské lidové republiky. K protestům docházelo o víkendu, kdy mají lidé volno. A jen sporadicky došlo ke střetům s policií. Až s prvním červencovým dnem začaly mediálně známé ojedinělé devastační incidenty. Střety sice narůstaly, ale zprávy z Hongkongu byly více méně nudné. Násilí jako jediná cesta? V průběhu července začaly devastační útoky na infrastrukturu Hongkongu vrcholící v listopadu 2019. V souvislosti s tím je zajímavý článek Vandalism is a necessary tactic, say HK vanguardz listopadu 2019: „Vandalizování obchodů a blokování silnic může obyvatelům Hongkongu znepříjemnit život, je to však jediným účinným způsobem, jak vyvíjet tlak na vládu…“ Pětadvacetiletý učitel Sam uvedl, že s násilím nesouhlasí, ale uznal, že to byl jediný způsob, jak demonstranti mohli postoupit v jejich věci. „Od června lidé uspořádali pokojné protesty, ale vláda je neposlouchala,“ řekl Sam, jenž studoval v USA a má magisterský titul. „Bylo jasné, že z pokojných protestů nedostaneme nic.“ Řekl, že „v důsledku narušení obchodních aktivit v Hongkongu a poškozování majetku se může podnikatelský sektor nakonec cítit nucen pomáhat protestujícím tlačením na vládu, aby souhlasila s kompromisem. Dodal, že nikdy nenapadne lidi, ale že je přijatelné demolovat obchody a banky, protože nemovitosti mohou být opraveny…“ Začátek výše uvedeného článku je fenomenální. Na několika řádcích popisuje základní iluze guerillové války nízké intenzity v Hongkongu. A jasně ukazuje základní smutně naivní předpoklad protestujících: „…v důsledku narušení obchodních aktivit v Hongkongu a poškozování majetku se může podnikatelský sektor nakonec cítit nucen pomáhat protestujícím tlačením na vládu, aby souhlasila s kompromisem…“ Ve skutečnosti narušení obchodních aktivit v Hongkongu a poškozování majetku demonstranty nemá smysl, protože Peking upraví v jednání hongkongských vládních úředníků jenom to, co bude považovat za potřebné a nejnutnější. A na základě poznatků z demonstrací od června do konce listopadu 2019 půjde pekingská administrativa po krku demonstrantům. Nakonec tedy z toho bude mít prospěch Peking – demonstrace prověří loajalitu mnoha lidí vůči němu.  Klasické demonstrace „proti něčemu“ postupně skončily, a nakonec šlo již pouze o devastační útoky s cílem co nejvíce ochromit chod Hongkongu a poškodit ekonomiku. To se podařilo. Hongkongu ubývali turisté, hotely přišly o hosty a obchodníci o tržby. Turistický ruch, a s tím spojené služby ve druhém pololetí 2019 zkolaboval. V době pouliční války neotevřely po řadu dnů ani některá obchodní centra, supermarkety či banky. Byla zavřena nebo omezena v provozu zdravotnická zařízení, včetně metadonových klinik pro drogově závislé, a transfuzní služby, často zavírali i provozovatelé zařízení volného času a kulturních služeb. Protestující stavěli z kovových zábradlí barikády a blokovali ulice. Davy ve městě rozbíjely výlohy obchodů, zapalovaly ohně a poškozovaly vybavení stanic metra. Vandalové házeli na koleje metra a železnice překážky, aby zastavili dopravu v HK a snažili se okupovat vstupní části letiště. Po těchto zkušenostech pekingská vláda přijme pro autonomní oblast Hongkongu bezpečnostní zákon, který nedává městské guerille jinou šanci než vězení. Zkušenosti z městské guerillové války hongkongská policie letos v květnu zúročila, když opět začaly demonstrace. „Policie se poučila z loňských protestů. Nasazení je masivnější, ví, jak se aktivisté chovají, je rychlejší a daleko rychleji zatýká,“ uvedla 28. května 2020 Barbora Šámalová v ČT 24. Hongkongský South China Morning Post situaci vylíčil 8. června celkovou situaci takto: „Kromě novoročního masového protestu, všechna následující shromáždění opozice v roce 2020 byla rychle zničena agresivnějšími policejními silami provádějícími preventivní strategii. Zašifrované kanály (internetového) Telegramu vytvořené opozičním hnutím, stále existuje, ale nejaktivnější komunikace se netýká protestní strategie, ale pomoci těm, kteří čelí soudnímu řízení a vězení.“ www.scmp.com/news/hong-kong/politics/article/3087926/hong-kong-protests-one-year-national-security-law-looming Koronavirová přestávka v demonstracích Nový koronavirus udělal začátkem roku 2020 demonstrantům v HK čáru přes rozpočet. Lidé si ihned vzpomněli na epidemii SARS. Začátkem roku 2003 zažili strach, se kterým jsme se v Evropě od konce 2. světové války nesetkali. Velmi dobře jej ve svém sloupku popsal Ian Young žijící ve Vancouveru: „Začátkem roku 2003 jsme si s mojí nastávající manželkou vyvinuli rutinu při návratu domů. Sundali jsme si obličejové masky N95 a hodili je do koše u dveří. Svlékli jsme se ve vchodu zcela neromantickým způsobem a hodili jsme naše oblečení do pračky s vydatnou dávkou Dettolu. Okamžitě jsme se osprchovali a odešli si odpočinout, abychom překonali neobvyklou a děsivou existenci, kterou byl Hongkongu způsobila epidemie SARS. To je důvod, proč současní a bývalí Hongkonžané jako my sami nenacházejí nic zvláštního na vypuknutí koronaviru ve Wu-chanu.“ Dále upozornil, že někteří Kanaďané nechápali, že používání obličejových masek v daleké severní Americe není od věci podobně jako v jihočínském teritoriu. „Když jsem o tomto fenoménu tweetoval, někteří respondenti hodnotili nositele asijské masky, že vypadali směšně nebo jako idioti.“ A trefně dodal: „Hanba a zesměšňování lidí, kteří se rozhodnou nosit masky, ignoruje obrovské kolektivní trauma ze SARS, které sdílely miliony lidí… SARS měl psychologický dopad podobný událostem z 11. září na USA… Nakonec nemoc (SARS) zabila asi 300 lidí v Hongkongu, než na jaře 2003 nakonec vyhořela v kombinaci epidemiologického úsilí a dobrého managementu…. Hongkong byl bez případů nemoci, když SARS létal dál po celém světě a jako nepřítel byl stejně záhadný a děsivý jako jakýkoli terorista v letadle…“ {loadmodule mod_tags_similar,Související} Proto protesty od ledna 2020 přestaly. Kolektivní duše Hongkongu tušila, co je před branami. Autor sloupku píše: „…Když se tedy objevila zpráva o koronaviru v Číně, probudila se hrůza a jednota ve Vancouveru i v Hongkongu v širších čínských komunitách. Na lunárních novoročních svátcích v našich rodinách nahradily zvěsti o infekční nemoci všechna ostatní témata konverzace. A na rozdíl od předchozího dominantního tématu – hongkongských protestů – se na tom všichni shodli. Nevadí, že ve Vancouveru nebyl potvrzen ani jeden případ. Lidé z Hongkongu měli strach. Všechno to bylo tak strašně známé. Masky (respirátory) třídy N95 se prodávají v obchodech po celém Vancouveru, stejně jako v Hongkongu a stejně jako v roce 2003…“ Zároveň autor varoval, že jsou N95 „silně doporučovány“ pro klinické pracovníky pracující s pacienty nakaženými koronaviry. Upozorňoval na námitky týkající se jejich používání širokou veřejností: masky mohou vyvolat falešný pocit bezpečí, což potenciálně brání účinnějším opatřením jako mytí rukou a nedotýkání se tváře. „Z těchto důvodů nenosím masku kvůli koronaviru a nepředpokládám, že ji budu brzy nosit. Ale když vidím ostatní, kteří ji nosí, myslím na Hongkong v roce 2003 a poslední věcí, kterou chci udělat, je smát se jim.“ Tento sloupek pokládám za mimořádně cenné vysvětlení situace na začátku koronavirového tažení světem lidí. Zároveň to slouží jako nepřímá omluva liknavosti evropských politiků (včetně Babišovy vlády). Neozval se alarm a nezačalo nakupování ochranných pomůcek již v lednu 2020, protože jsme neměli pod kůží strach a beznaděj lidí v době SARS. Zavřít hranice s ČLR! V Hongkongu protičínsky orientovaní zaměření aktivisté usilovali o to, aby HK jednostranně uzavřel hranici s ČLR. Chtěli tím zabránit, aby alespoň na kratší dobu se nemohli do Hongkongu stěhovat „pekingští“ migranti z ČLR. Z lidského hlediska se nejednalo jenom o manýru protipekingské opozice. Mezi lidmi byl velký strach. Obě motivace se navzájem posilovaly. O uzavření hranic na přelomu ledna a února 2020 usilovala i část pracovníků nemonic. Stávkou kvůli tomu hrozili členové Aliance zaměstnanců nemocnice, nově vytvořené skupina, která se vynořila v HK z protivládního protestního hnutí. Aliance prohlašovala, že má 18 tisíc členů (celkem pracuje v oblasti veřejného zdravotnictví 77 tisíc lidí). Hongkongské zdravotnické úřady ale upozorňovaly, že to není potřeba, protože nový koronavirus může být přenášen i místně – lokálně. Úplné uzavření hranic s pevninskou Čínou je diskriminační, říkala tehdy šéfka hongkongské vlády Carrie Lamová. Ale nakonec k uzavření hranic došlo. O to větší smutek nastal, když nové případy covid-19 se do HK dostaly z Evropy a z USA, odkud odlétali vyděšení Číňané zpět domů. Zákon o bezpečnosti jako hlavolam První informace a komentáře na téma čínského zákona o národní bezpečnosti pro oblasti Hongkongu z přelomu letošního května a června jsou šablonovité. Představují ideologický bujón plný slov o demokracii, svobodě apod. Ve skutečnosti ještě nevíme, co všechno zákon obsahuje. A nevíme ani, jaký bude mít na Hongkong praktický dopad, kromě potlačení protirežimních demonstrací. Komentáře o ničem vznikly jenom na základě zhruba 600 slov „Rozhodnutí Národního lidového kongresu o zřízení a zdokonalení právního systému a mechanismu prosazování zvláštního administrativního regionu Hongkong za účelem zachování národní bezpečnosti“ (Přijato na třetím zasedání třináctého čínského národního lidového kongresu 28. května 2020). Text „rozhodnutí“ představuje jenom politickou deklaraci o úmyslu přijmout zákon a je velmi bezobsažný jako podobné dokumenty třeba v Evropské unii. Například v bodě 3 je uvedeno: „Zajištění národní suverenity, jednoty a územní celistvosti je ústavní odpovědností hongkongského zvláštního správního regionu. Hongkongský zvláštní správní region co nejdříve doplní právní předpisy k zajištění národní bezpečnosti stanovené v základním právním řádu zvláštní administrativní oblasti Hongkongu.“ Samotný text „rozhodnutí“ mohl obsahovat jenom něco málo přes 100 slov, aby bylo jasně, byť pompézně, řečeno, o co se v zákoně jedná. Stačilo přijmout pouze bod 6 „rozhodnutí“, jehož rámcový překlad uvádíme: „Schválit Stálým výborem Národního lidového kongresu formulaci příslušného zákona o zřízení a zdokonalení právního systému a mechanismu prosazování zvláštního správního regionu Hongkongu k zajištění národní bezpečnosti, a účinně předcházet, zastavit a potrestat jakékoli rozdělení země, podvracení státní moci, organizaci teroristických aktivit a další vážná nebezpečná chování a činnosti zahraničních sil zasahujících do záležitostí zvláštní správní oblasti v Hongkongu. Stálý výbor Národního lidového kongresu se rozhodl zahrnout výše uvedený příslušný zákon (nebo zákony?) do přílohy III základního zákona zvláštní administrativní oblasti Čínské lidové republiky v Hongkongu, který bude vyhlášen a prováděn na místní úrovni zvláštním správním regionem Hongkong.“ Kšeftařská stabilita jako nejvyšší cíl Víme, že ani teroristický útok letadly – úder do dvou mrakodrapů v New Yorku v roce 2001, neměl na burzu žádný podstatný vliv. Podobné to je i dnes. Opozice Hongkongu na světovém finančním trhu se nemění, protivládní protesty tuto roli podle všeho neovlivnily, uvedla loni v prosinci ratingová agentura Fitch. Měsíce pokračující nepokoje ale podle ní podkopávají obraz Hongkongu jako stabilního mezinárodního obchodního centra a slabší hodnocení místní vlády by mohlo přímo ovlivnit rating úvěrové spolehlivosti této bývalé britské kolonie. Zatímco krátkodobý výhled ratingu se zhoršuje, střednědobý výhled se podle všeho jeví pozitivněji. Celkem nedávný vstup čínského internetového prodejce Alibaba koncem roku 2019 na burzu v Hongkongu ilustruje, že město pro čínské společnosti představuje „vlajkovou loď daňových rájů“. Koncem ledna 2020 ratingová agentura Moody’s o jeden stupeň zhoršila hodnocení úvěrové spolehlivosti Hongkongu (na Aa3 z Aa2), který se tehdy již přes šest měsíců potýkal s protivládními protesty. Demonstrace doslova zničily turistický ruch. Moody’s poukázala na neexistenci konkrétních plánů, které by řešily politické, ekonomické a sociální obavy obyvatel Hongkongu. Ale konkrétní opatření již dostávají obrysy. Kvůli koronaviru v Hongkongu jsou zavedeny podpůrné programy a dotace, zvyšuje se sociálně dostupná výstavba a renovace bytů. Zákon o národní bezpečnosti může pro investory být nakonec pozitivním signálem, protože zase bude zaveden v Hongkongu pořádek. Investory nezajímá demokracie, ale klid pro podnikání a hospodářské výsledky. V květnu 2020 akcie v Hongkongu oslabily a jejich hlavní index zaznamenal nejprudší propad za posledních pět let. Na vině byla podle analytiků především snaha Pekingu prosadit zákon o národní bezpečnosti, což vyvolává obavy z dalších nepokojů. Pokud se ale policie s nimi tvrdě vypořádá jako při prvních akcích na přelomu května a června, a zapůsobí i hrozba zákonem o národní bezpečnosti, bude to signál navracející se (ekonomické) stability. Ekonomové čekají, zda Trumpovy další silácké řeči vůči Číně budou nějak uvedeny v praxi, a zda to více zasáhne ČLR nebo USA. S hodnocením významu zákona o národní bezpečnosti proto musíme počkat, až budeme znát oficiálně schválené paragrafové znění. Z obecného hlediska se nic nezmění. Homosexuálové a lesbičky o své bary, časopisy a právo se shromažďovat nepřijdou, prodej sexuálních pomůcek, pornografie a „dekadentně“ západních magazínů bude pokračovat také dál. Internet bude stále přístupný a k dostání bude tisk a knihy z demokratických zemí. Nezmění se ani výuka vysokoškolských témat, které nejsou na školách v ČLR běžné. Hongkong bude stejně volně přístupný pro turisty, horší to budou mít protičínští agitátoři. Ale podobné to mají u Trumpovy administrativy i pročínští agitátoři v USA. Zakázány a trestány budou jen projevy separatismu, veřejné deklarování názorů například, že v Pekingu vládne banda netolerantních diktátorů (podvracení státní moci) a rozbíjení semaforů při demonstracích (od června do konce roku 2019 demonstranti v různé míře poškodili zhruba 730 sad semaforů, řadu z nich opakovaně) skončí mnohaletým vězením (opatření proti organizaci teroristických aktivit). V HK nejde o nic jiného než o moc čili ekonomickou sílu. V této souvislosti si připomeňme jednu pasáž ze zajímavé knihy (Gordon Thomas, Prameny draka, Brána-Knižní klub, Praha 2002): „Spojené státy sehrály v uplynulém desetiletí významnou roli, když pomohly Číně stát se nejrychleji rostoucí ekonomikou na světě. Americké společnosti zaznamenávaly obrovské zisky, když se jim podařilo zdvojnásobit či zčtyřnásobit příjmy milionů Číňanů a poskytnout jim vyšší životní úroveň. A protože hrubý domácí produkt Čínské lidové republiky stále dosahoval pouhých 350 dolarů na hlavu, daly se další epochální zisky utržit ze společných podniků. Američané zakládali doly a provozovali luxusní hotely… K tomu se přičítala výhoda nízkých mezd – průměrný výdělek v čínském průmyslu činil asi 60 dolarů měsíčně, což bylo méně než denní mzda ve Spojených státech. Američtí investoři si navíc mohli v Číně vyškolit lacinou pracovní sílu a naučit ji pracovat s americkými technologiemi, což by ještě více prohloubilo čínskou závislost na Spojených státech…“ Dnes jsou USA a západní země v opačné pozici. Čína začala tvrdě ohrožovat jejich dosavadní ekonomická privilegia. Teď je naopak třeba Čínu přibrzdit různými opatřeními, aby byla čínská exportní (invazní) síla podvázána. Osud Hongkongu je již zpečetěn Karty byly rozdány dnem, kdy byl v roce 1997 předán Hongkong Velkou Británií pod čínskou správu. Čínská administrativa měla 20 let na vytvoření mocenské základny v této oblasti. Jejím cílem je dostat Hongkong postupně do svého mocenského systému. Pekingské vedení respektuje západní způsob života v HK, protože kdo si hraje, nezlobí. Připustí, ať si zde užijí ještě pár desetiletí osobní svobody. Ale s velkou podmínkou: Ať se nepletou do pekingské politiky a vůbec ať si nedovolí vykřikovat něco o samostatnosti HK. Historickou úlohou lidí v Hongkongu je vydělávat pro Čínu peníze a bavit se. Jiný politický mandát nemají. Tím je naplněna odměřená míra demokracie daná dohodou o jedné Číně a dvou systémech civilní správy. Mnoho lidí v HK to pragmaticky pochopilo. Ve druhé polovině roku 2019, když probíhaly devastační demonstrace, tamní vláda oznámila, že ČLR zjednodušila podmínky pro působení jednotlivců i firem z HK v Číně. Kdo chce nabídky využít, nemůže ovšem mít nic společného s demonstracemi. Ocitnout se na seznamu demonstrantů uzavírá cestu k dobrým kšeftům a kariéře v nekonečné pekingské Číně čili v Říši středu, ale i v řadě hongkongských firem. Blesk z čistého nebe Propekingská strana vytvořila letos v květnu v HK alianci na podporu zákona o národní bezpečnosti a otevřela 5 400 pouličních stánků a webovou stránku. Za pouhých osm dnů shromáždila více než 2,9 milionu podpisů na podporu nových pekingských právních předpisů. Neméně překvapivé je, jak protičínská opozice reagovala na připravovaný zákon o národní bezpečnosti. Na Pekingu nezávislé hongkongské noviny South China Morning Post (SCMP) popsaly 8. června 2020 v článku Hong Kong protests: one year on, with the national security law looming, has the anti-government movement lost? smutek snášející se na hongkongskou opozici. Článek přinesl svědectví několika mladých demonstrantů převážně ve věku 14 až 16 let, kteří zjistili, že svolávání demonstrací jaksi vázne. Demonstranti z minulého roku nikde neviděli své dosavadní spolubojovníky. Byli nepříjemně překvapeni, že jejich kdysi impozantní pozice se dramaticky zmenšila, dynamika protestů se ztratila. Stejně depresivní pohled popsaly i dvě reportérky v článku o demonstraci v HK navečer 9. června 2020 v den prvního výročí začátku protičínských demonstrací. Popsaly například, že devatenáctiletý student přišel demonstrovat, protože „pokud nebudeme pokračovat v protestech, nebudeme mít šanci protestovat po schválení zákona o národní bezpečnosti… Takže, pokud teď nevyjdu ven, nebudu mít šanci vyjít v budoucnosti.“  Od června 2019 policie zatkla 8 981 osob ve věku mezi 11 až 84 lety. Obviněno bylo 1 749 osob, z toho 100 již bylo odsouzeno. Nejméně 13 protestujících bylo uvězněno na sedm dnů až čtyři roky za držení útočných zbraní na veřejném místě, poškození majetku a účast na nepokojích. Chytrému napověz… Když koncem října 2019 skončilo plenární zasedání Ústředního výboru Komunistické strany Číny v Pekingu, nikdo nevěnoval pozornost komuniké vyzývajícímu k přijetí opatření k „vytvoření řádného právního systému a vynucovacího mechanismu pro zajištění národní bezpečnosti ve zvláštních správních regionech“. Hongkong v textu nebyl zmíněn a málokdo četl mezi řádky, takže tato informace zapadla bez povšimnutí. Demonstranti v HK proto netušili, že rozhodnutí přijatá v Pekingu budou mít dalekosáhlé důsledky. Nejen v Hongkongu nečekali, že byl vydán souhlas k tvrdšímu postupu. Například Haló noviny 29. října 2019 uvedly: „V Pekingu včera začalo plenární zasedání Ústředního výboru Komunistické strany Číny, které se podle odborníků citovaných agenturou AP vyhne kontroverzním bodům. Nečeká se proto … (ani) debata o neutichajících protestech v Hongkongu…“ Opozice v HK doufala, že v roce 2020 bude pokračovat v opotřebovacím boji s pročínskou vládní administrativou. Místo toho přišel šok. Náhle si uvědomili, že stojí proti neporazitelné státní mašinérii, která kolem opozice v HK vystavěla velkou čínskou zeď ze zákona o národní bezpečnosti. V citovaném článku jeden z demonstrantů říkal, že zákon o národní bezpečnosti najednou přišel jako blesk z čistého nebe. „Když jsem se svými přáteli hovořil o nejhorším scénáři, byli jsme si jisti, že by Peking násilně nezasáhl proti protestům povoláním Lidové osvobozenecké armády do města,“ řekl mladý demonstrant a dodal: „Ale nikdo z nás si nemyslel, že přijde něco horšího než čínské vojsko.“ Demonstranti si zvykli, že bojovali v ulicích proti zákonům, které se jim nelíbili v roce 2003 a 2019, a úspěšně. Ale jakmile bude zákon o národní bezpečnosti v Pekingu schválen, zařadí se do přílohy III. základního zákona Hongkongu, což znamená, že nabude účinnosti, aniž by musel být odsouhlasen zákonodárci města. Potom mohou čínští agenti pevniny a jejich instituce působit ve městě oficiálně. Ne, že by v HK již nebyli, ale zatím neoficiálně, neviditelně. Doplatili na svou přezíravost? Demonstranti v roce 2019 brali ničení hongkongské infrastruktury jako boj za demokracii a chtěli v roce 2020 po opadnutí koronavirových omezení pokračovat. Vůbec nedomysleli, že guerilovým vandalismem donutili pekingský režim jednat. Ale ne brutální silou. Dr. Edmund Cheng Wai, politolog z City University, který prováděl o demonstracích ve druhé polovině roku 2019 terénní studie, uvedl, že šok ze zákona o národní bezpečnosti byl částečně způsoben tím, že mladí v HK nechápali myšlení ústřední vlády a ještě méně měli zájem se o něm více dozvědět. Podle politologa dokonce i mezi studenty vysokých škol nebyly kurzy čínské politiky populární a místo znalosti problematiky si vystačili s přezíravostí. A dodal: „Mnozí si proto mysleli, že Peking neudělá nic takového vůči Hongkongu, když to jsou finanční plíce země." Cheng vyjádřil pesimismus nad budoucností hnutí například v důsledku zvýšeného právního rizika a únavy z protestů, které nakonec nevedly k žádným hmatatelným úspěchům. Ale nejdůležitější je, že na rozdíl od předchozích kontroverzí, v nichž byla hlavním cílem hongkongská vláda, za novým zákonem je Peking, jenom s okrajovou účastí hongkongské městské správy, takže proti komu bojovat? Nepokoje budou ze setrvačnosti pokračovat. Jako ze setrvačnosti pokračuje i významná pozice Hongkongu. Ale čínské administrativně-ekonomické kroky směřují k tomu, aby zesílil v mezinárodním i vnitřním obchodu význam dalších pobřežních enkláv. Význam Hongkongu nejpozději do 10–15 let klesne na význam srovnatelný například s Šanghají. Nevěříte?

Čas načtení: 2020-06-16 14:49:43

Česká televize připomene atmosféru Colours of Ostrava i karlovarského filmového festivalu

V úterý 23. června od 20:55 nabídne ČT art záznam koncertů rovnou z několika hudebních scén loňského ročníku Colours of Ostrava. O den později vyzpovídá Marek Eben Na plovárně Kryštofa Muchu, výkonného ředitele Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary a ve středu 1. července se v sestřihu pořadu prostřídají světové hvězdy, které festival v uplynulých letech navštívily. „Počátek července bez stresu, to jsem nezažil už pětadvacet let. Samozřejmě, že se mi bude trochu stýskat, ale ono to tak rychle uteče, že ani nebudeme vědět, že to jeden rok nebylo. Jestli ta pauza prospěla nebo ne, to zjistíme až za rok, ale mám zkušenost ze StarDance, kde děláme pauzy pravidelně, že to je spíš ku prospěchu věci. A to bude letos! Takže po klidném jaru a klidném létu mě čeká ještě klidný advent,“ konstatuje Marek Eben, o kterého ale ani tak diváci na obrazovce nepřijdou. Nejdříve do talk show Na plovárně pozve výkonného ředitele Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary Kryštofa Muchu, o týden později se v sestřihu pořadu prostřídají hvězdy jako je Danny de Vito, John Malkovich nebo Terry Gilliam. Chybět nebudou ani Laura Dern a loňská držitelka Křišťálového glóbu Julianne Moore. Herečka se objeví i v sestřihu Festivalových ozvěn, které v neděli 28. června zhodnotí loňský 54. ročník. Na něm mohli návštěvníci mimo promítaných snímků navštívit i koncert Mekyho Žbirky. A právě o tomto hudebníkovi natočil Šimon Šafránek biografický dokument, který bude mít premiéru v rámci projektu Tady Vary a do běžné kinodistribuce se dostane ve čtvrtek 9. července. Vary se na obrazovky vrátí také na přelomu června a července, a to formou vybraných festivalových snímků, včetně posledního Sorrentinova filmu Oni a Silvio, izraelské romance Cukrář, české komedie Rok ďábla nebo polského dramatu Studená válka. Česká televize připomene i loňské Colours of Ostrava 2019. „Pokud si jen stěží dokážete představit léto bez Colours of Ostrava, nezoufejte. Na loňském ročníku jsme natočili koncerty hned na několika scénách, což vás alespoň na dálku teleportuje do Dolní oblasti Vítkovice, která vytváří tomuto festivalu neopakovatelné kulisy,“ říká kreativní producentka Kateřina Ondřejková. Mezi loňskými vystupujícími se objevil například australský zpěvák Xavier Rudd, londýnská kapela Amber Run nebo francouzské vokální seskupení San Salvador. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-29 12:20:16

Pierre Derlon: Okultní tradice Cikánů (ukázka z knihy)

Cikáni (stejně jako třeba Židé či Arméni), jsou lid, jenž se v historii se specializoval výhradně na poskytování služeb pro okolní zemědělské společnosti. Zajišťovali usedlíkům řadu jim nedostupných statků činností – magii a léčitelství nevyjímaje. Má to ovšem od počátku jeden háček: bez výjimky to vyvolávalo nepřátelství a zášť vůči nim, byli vydědění a pronásledování. Kniha Pierra Derlona nabízí českému čtenáři zcela ojedinělý vhled do tradic a zvyků kočovných cikánských kmenů, přehled magických a léčitelských praktik, způsobů tajné komunikace prostřednictvím šifrovaných značek, řeči rukou, ale i zvyků uvnitř rodin kočovníků. Autor v tomto prostředí pobýval od roku 1939, knihu vydal v roce 1975. Zaznamenal tak svědectví kultuře ve Francii i západní Evropě již zcela vymizelé, tím spíše v České republice, kde byli kočovní Cikáni násilně nuceni k usedlému způsobu života již koncem devatenáctého století, definitivně pak po komunistickém převratu.   Ukázka z knihy Do magického světa Cikánů jsem padl rovnýma nohama v roce 1939, přesně čtyři dny před vyhlášením války. Od té doby mě nepustil a já se nikdy nemohl zbavit způsobu existence, která mi byla přisouzena onoho dne, kdy jsem shrbený nad řídítky jízdního kola odjížděl z města Patay v kraji Eure-et-Loir za svými rodiči, do pětadvacet kilometrů vzdáleného Janvillu. Mockrát jsem po té cestě jel, důvěrně jsem znal každou zákrutu, každý meandr silnice. Obloha byla tenkrát nízká a začínalo se stmívat; nastal čas, kdy čiperné vodní ptactvo vystrkuje zobák z hnízda.             Kvůli silnému větru jsem musel šlapat se skloněnou hlavou a „ze sedla“. V jednom okamžiku jsem v příkopu zahlédl cosi tmavého. Zabraný do boje s protivětrem jsem si nevšiml podrobností, ale spatřený obrázek mě vyvedl z klidu, nakonec jsem se asi po dvou stech metrech otočil a vrátil zpět. Když jsem slezl z kola, uviděl jsem ve vodním kanálu topícího se muže. Rychle jsem ho vytáhl. Měl na sobě kalhoty a tmavohnědé, manšestrové sako oblečené na nahém trupu. Jakmile se vzpamatoval, mávl rukou směrem k silnici. Nerozuměl jsem! Díval jsem se tím směrem, seč jsem mohl, ale v padajícím soumraku jsem dokázal rozeznat jen panáky obilí vyjímající se na ocelově šedém pozadí.             Bylo mi devatenáct let. Byla to doba strachu a já stál v šeru s mužem, kterého jsem zachránil – jen já a on – a poslouchal slova, jež opakoval, aniž bych jim rozuměl:             „Běž za kolonou! Běž za kolonou!“             Vystoupal na násep, odkud uviděl řídítka mého kola, usmál se, vzal mě za ruku a řekl:             „Cikáni, tam, konvoj…“             Konečně mi to došlo, muže jsem nechal v zářezu zavlažovacího kanálu a naskočil na bicykl. Rval jsem se s větrem, jel jsem a jel, oběma rukama křečovitě svíral řídítka, svaly na stehnech tvrdé jako kámen. Pustá silnice přede mnou mi připadala nekonečná. Konečně jsem zahlédl houpající se svítilnu na zádi maringotky.             Byl jsem u cíle. Předjel jsem pojízdné obydlí a oslovil muže, kráčejícího vedle koně, jemuž na hřbetě seděl klimbající pes. Byla to zvláštní scéna. Přede mnou jelo ještě pět vozů, rychlost udával kůň v samém čele, ohromný peršeron, snad až přehnaně veliký ve srovnání s ostatními pinto koni zapřaženými do dalších maringotek. Řekl jsem:             „Nějaký muž se málem utopil v kanále, prosí vás o pomoc.“             O chvilku později zastavivší karavana sledovala můj odjezd v doprovodu muže, který na mě z neosedlaného koně křičel:             „Tak dělej! Dělej, ty lenochu!“ a zasypával mě takovými nadávkami, že je na tomto místě nemohu reprodukovat. Čas mi přišel dlouhý. Konečně jsme dorazili na místo. Zachráněný kouřil krátkou dýmku a nikdo by si nedokázal představit, že se ještě před půlhodinou, sotva o dva metry dál, topil v zavlažovacím kanálu.             Dodnes si pamatuji na slovo, jež vykřikl muž na koni v okamžiku, kdy poznal svého druha:             „Hartissi!“             Několikrát to jméno zopakoval, zatímco jeho druh těžce vstal a chytil se nás, abychom mu pomohli vylézt do svahu. Oči měl jako zahalené závojem, v pološeru mi v té troše světla ze svítilny mého kola připadaly skoro až neskutečné.             „Jmenuješ se Pierre,“ řekl mi neznámý, „dlouho jsem na tebe čekal, mám tě totiž zapsaného ve svém životě.“             Usmál se a krátkými, trhanými nádechy potáhl z dýmky. Teprve mnohem později, snad po deseti letech, jsem pochopil, jak velké úsilí ho stálo ji zapálit. „Muž, který se poddá bolesti,“ řekl mi tehdy, „který skloní hlavu, svěsí ruce a podlomí se mu kolena, není muž. Zejména když ostatní, kteří si ho zvolili za náčelníka, vidí, že se nedrží zpříma a nedokáže vstát.“             Hartiss, neznámý ze zavlažovacího kanálu, odmítl nasednout na koně svého druha; celou cestu urazil pěšky vedle mě.             „Jestli chceš, Hartissi, nechám ti koně a na gadžově kole pojedu oznámit ostatním, že jsi v pořádku.“             „Jeď, Rolphe, a vyřiď jim, že Pierre s námi stráví dnešní večer.“             Neodvážil jsem se odporovat a nechal Cikána odjet na svém kole. Kůň šel pravidelným krokem podél vodního příkopu. Připadal jsem si jako ve snu. Cikán vedle mě mlčel; zdál se pohlcený v myšlenkách; co chvíli jsem se k němu natočil, v šeru se střetl s jeho pohledem a pocítil jakousi úlevu, dojem klidu.             „O matku si starost nedělej,“ řekl zničehonic a položil mi ruku na rameno. „Její čas zatím nenastal, ještě ji čeká spousta smíchu i slz.“             Mužova mluva mě udivila; měl jsem pocit, že slyším starodávný jazyk, jako by ten, kdo se jím vyjadřuje, žil v minulém století. Pomyslel jsem si, že mnoho přečetl a archaické vyjadřování je výsledkem dlouhých chvil strávených nad knihami.             „Mýlíš se,“ pokračoval, „neumím číst.“             Vzpomínám si, že jsem ohromením zastavil. Muž ušel ještě pár kroků, potom mi položil obě ruce na ramena. V té chvíli tvář neznámého ozářily reflektory automobilu za mnou. V jediném okamžiku se mi do paměti navždy vtiskl intenzivní výraz toho člověka a já věděl, že mě má rád stejně intenzivně, jako jsem začínal mít já rád jeho.             „Nesmíš se na mě, Pierre, zlobit za to, že ti čtu v myšlenkách, mezi námi dvěma nejde o nic závažného ani neobyčejného; neobyčejno tvoří prosté věci, které lidé zahalují do tajemství. Život plyne jako voda z pramene, ale málokdo ví, kde má počátek.“             Nevědomě se mě zmocňoval jakýsi, dosud nepoznaný, půvab. S Cikány jsem se poprvé v životě setkal asi ve čtrnácti letech – o prázdninách u jednoho polesného jsem si hrál s malými Romy, jejichž náčelník se jmenoval Jean-Michel Mathias. Ale mezi náčelníkem kmene, jakým byl Jean-Michel Mathias, a Hartissem byl propastný rozdíl. Najednou mi všechno připadalo mimo čas, mimo veškerá měřítka. A měl jsem zřetelný dojem, že se dostávám mimo vše, co mi život dosud přinášel.             Když jsem mu říkal, jakou radost měli jeho přátelé z toho, že je živ a zdráv, odpověděl:             „Ani jeden z těch, které jsi před chvílí viděl, si nedělá starost o můj život. Jediné, co má pro ně cenu, jsou má slova, to, co chci říci a na co oni čekají. Zbytek jejich života bude záviset na tom, co řeknu. Pro ně…“ na chvilku se odmlčel, pak pokračoval: „pro nás představuji spravedlnost. Před čtrnácti dny jsem byl v Itálii, ani ne před měsícem ve Flandrech.“             Byl jsem jako opařený a mlčel. On dál mluvil:             „Vy máte soudce, advokáty, prokurátory. A tihle soudci nemají nic společného se souzenou osobou. U nás jsou soudci, advokáti nebo prokurátoři přátelé či příbuzní těch, které budou soudit. Když se u nás člověk vykonávající spravedlnost jednou zmýlí, už ji dál vykonávat nemůže.“             Dolehl k nám jakýsi ruch. Směsice štěkotu, ržání a dětského křiku; chvílemi jako činel práskla zvučná nadávka, přehlušená pronikavými ženskými hlasy. „Naši našli místo k táboření,“ řekl Cikán, „večerní odpočinek nám přijde k duhu, bratře.“             Hlasy začaly být rozlišitelné a záhy jsme slyšeli vrzání náprav maringotek.             Když nám k cikánskému konvoji nezbývalo ani dvě stě metrů, můj společník se zastavil a řekl mi:             „Jedna žena z těch, které poznáš, tě zná už dlouho; jmenuje se Sandra a její chování ti bude připadat zvláštní. Nesmíš se ale ničemu divit, přebývá totiž v samém srdci moudrosti a ví toho víc než já.“             Dosud klidný kůň poznal důvěrně známé zvuky, sešel z krajnice a podkovami v trysku rozezněl asfalt silnice. Běžely k nám děti; za nimi psi, průvod uzavírala, s hlavou u země, liška s useknutým ocasem; spolu s ní přicházela žena.             „To je Sandra!“ zvolal Hartiss a zopakoval: „Sandra!“             Sandra na mě v pološeru upřela pohled. Kolik jí mohlo být? Dýchalo z ní mládí; světlé, narezlé vlasy jí spadaly podél obličeje v pravidelných copech až na boky. Dlouhé šaty zvýrazňovaly její drobnou postavu; měla naprosto dokonalý krk a bílou pleť; oči jako by jí vymyla modř pramenů. Ruce s hbitými, avšak překvapivě krátkými prsty kontrastovaly se zbytkem nepopiratelně harmonické osoby. Usmála se a já zahlédl široké a bílé zuby; rty měla masité, stvořené pro rozkoš… a přitom tou dobou bylo Sandře přes padesát.             „No tak je tady,“ řekla, když nás spatřila, „ten tolik očekávaný společník!“             Měla svěží, ale nakřáplý hlas, konce vět, které vyslovila, zůstávaly jakoby zavěšené v prostoru, jako by nikdy nedomluvila, takže nikomu se nechtělo ji přerušovat.             Děti se na nás věšely, brebentily mezi sebou neznámým jazykem, vyskakovaly mému vyčerpanému druhovi na ramena.             Do jejich hlaholu znovu zazněl Sandřin hlas:             „Flixie, běž vyřídit do tábora, ať všichni mluví francouzsky. Že chci, aby dnes večer všichni mluvili francouzsky.“             Muž z příkopu vzal Sandru za paži a řekl:             „Každé tvé slovo, Sandro, je prostoupeno láskou a moudrostí.“             „Ale Hartissi!“ odpověděla hrdelním hlasem, „spíš bychom měli vzdávat pocty těm, kdo dávají či zvěčňují život. Není snad teď tenhle mladík tvým otcem, když ti daroval znovu život?“             Nějaká holčička se mě chytila za paži a pověsila se na ni; sklouzla po manšestru saka, vzala mě za ruku a už ji nepustila.             Vpravo ode mě vyšlehl do výšky plamen a odrážel se v kaluži. Vtom jsem uviděl tábor, maringotky, koně, muže, ženy, mladé i staré, všichni sledovali, jak přicházím.             Ve vzduchu se vznášel silný pach nafty a dřeva. Holčička mě držela za ruku. Muž z příkopu se Sandrou sledovali děti, kolem poskakovali psi.             Od skupiny se odpojil stařec a vyšel mi vstříc. Podal mi ruku, já gesto opětoval.             A tak mi na ramena padl, jako plášť utkaný ze stínu, magický svět Cikánů, a když se naše ruce spojily, stal jsem se člověkem, jímž jsem; cizincem tomu, čím jsem byl.   Stačí vstoupit do samého srdce záhadného a záhadné se změní v normální. Na nástupišti nádraží ve Voves jsem očima ulpíval na obličejích, v nichž se zračila úzkost. Jako by na všechny dolehla zasmušilá malátnost.             „Takže dohodnuto, Pierre, zítra jedeš za rodinou.“             „Sejdeme se za tři dny v Chartres, Sandra ti všecko vysvětlí.“             „Já mu to řeknu, Hartissi, řeknu mu to,“ přisvědčila Sandra, která šla s námi.             S železným lomozem a ohlušujícím syčením páry přijížděl vlak.             Sotva před pár hodinami na tábor dolehla novina. Válka… je válka! Bosý klučina se vrhnul na Hartisse, jenž ho vsedě na schůdcích maringotky sledoval, jak přichází.             „A je to tady, Pierre, je konec,“ řekl mi Hartiss, protože to věděl mnohem dříve, než malý kluk promluvil.             VÁLKA! Novina oběhla tábor a ani ne do minuty všichni stáli kolem Hartisse; znovu se rozezněl jazyk kmene, muži a ženy mluvili a mluvili; jeden mladý chlapec vzal muže, kterého jsem vytrhl z náruče smrti, za ruce. Přestože hovořil mně neznámým jazykem, pochopil jsem přibližný smysl:             „Sandra říkala, že dokud bude s námi, máme mluvit francouzsky.“             Na chvilku se rozhostilo ticho, přešlo jako mlha, a hovory se znovu rozproudily.             „Ano, vím o tom,“ řekl Hartiss mladému muži, jenž se ho na něco ptal, „do dvou týdnů budeš v bezpečí.“             Od skupiny se oddělil mladý Cikán.             „Herberte, za hodinu na cestě, a s ním sraz, víš kde, v Chartres, zítra v ‚noïlle‘.“             Potom vstal, vzal chlapce oběma rukama za ramena a přitiskl ho k sobě.             „Za čtrnáct dnů budeš v bezpečí, Frantzi.“             Frantz na mě vrhl vystrašený pohled. Hartissův hlas, dosud mírný, zahřměl jako hrom.             „Ten člověk je tvůj bratr, Frantzi, nemáš se čeho bát.“             Pochopil jsem. Vzpomněl jsem si na ohavná zranění, která si můj otec přinesl od Verdunu. A teď stojím tváří v tvář Němci, tedy nepříteli, a tento nepřítel se z důvodu, že jsem zachránil život cikánskému „čaroději“, stal mým „bratrem“.             Skupina se znovu dala do šeptání kmenovým jazykem.             „Říkal jsem francouzsky!“ okřikl je Hartiss.             Nad táborem znovu zavládlo tíživé ticho.             „Pomůžu ti sbalit si věci, Frantzi, ničeho se neboj,“ řekl jsem a popošel k němu.             Frantzovi bylo šestnáct, mně devatenáct. Byl první den příšerného masakru. Miliony lidí a tisíce cikánů měly zaplatit životem za šílenství jednoho jediného muže. Toho dne jsem uprostřed plání v Beauce svému cikánskému bratrovi pomáhal uprchnout ze země mých bratrů. Když z Herbertovy maringotky pádící k Chartres zbyla jen maličká tečka na obzoru, pochopil jsem, že už sám sobě nepatřím, že jsem se stal přijímaným člověkem; teď jsem si upřeně prohlížel tábor já.             Stáli přede mnou, jako by pózovali na svatební fotografii. Starci, děti, krásné dívky, jedna z nich s těžkými, havranově modrými copy a třemi klasy pšenice za levým uchem, bědný národ, svobodný, avšak neustále hnaný z jedné obce do druhé, odstavovaný na veřejná smetiště, na prostranství, kde se konaly trhy se zvířaty. Upíralo se na mě dvacet párů očí. Hartiss mě vzal za ruku a zašeptal:             „Nic jim neříkej, oni vědí.“             A nepadlo mezi námi jediné slovo. Skupina se rozešla, ženy odvedly své děti, zůstali jen muži. Byli čtyři: jedenasedmdesátiletý patriarcha Firmin, Arthuro, Solies a Sampion.             Ani ne za hodinu bylo rozhodnuto. Arthuro a Sampion, kterým hrozila mobilizace, se měli po železnici dostat do Aisne, sejít se tam se svými bratry Piercem a Wandolem a sdělit jim místo, cíl dlouhého, „sisteronského“ pochodu. Firmin za úsvitu zamíří spolu se ženami, dospívajícími a dětmi na jih.             A Sandra?             Zrovna přicházela, Sandra, přicházela. Její útlé nohy jako by klouzaly po mazlavé zemi utopené v ranní mlze. Její šedobéžové šaty s švestkově modrým proužkem se komíhaly v rytmu chůze.             „Půjdu s tebou, Firmine,“ sdělila podivně tlumeným hlasem, „s Arrakovci se sejdeme na sedmičce a s avronskými u Pařížské brány.“             Měl jsem pocit, že jsem náměsíčný, natolik mi vše kolem připadalo zvláštní. Obrázek Frantze se mi lepil k srdci jako výčitka, veškerá radost byla pryč. Moje kolo opřené o maringotku vzbuzovalo myšlenky na útěk. Asi dvanáct kilometrů odtud si moji rodiče museli dělat starosti, proč jsem nepřijel. Přišla ke mně Sandra.             „Útěk je útočiště zbabělců,“ řekla, „a lítost nachází místo jen v srdcích slabochů.“ Vzala mě za ruku. Zůstal jsem.             Zúčastnil jsem se všech příprav, a když se potom Hartiss objevil ve dveřích Firminovy maringotky, ulevilo se mi.             Vlak, který odvážel Arthura se Sampionem, mi zmizel z očí, ale v uších mi stále zněla jeho ozvěna. Na nástupišti nádraží ve Voves zůstala jen Sandra, tisknoucí se ke mně, a přednosta stanice, který úkosem sledoval podivný pár, který jsme tvořili.             Dalo se do jemného a nepříjemného deště, hustého a svírajícího jako anglická mlha.             „Pojďme,“ řekla Sandra a vzala mě za paži.             Cesta ubíhala jako důvěrně známá krajina. Za chvilku se v dálce objevil tábor. Osvětlené obdélníčky okének blikotaly jako lucerny na šífech.             Sandra mi paži stiskla ještě silněji. Kráčeli jsme mlčky; naše kroky klouzaly s vlhkým zvukem po mokré trávě.             Liška pod maringotkou se oklepala. Zachrastil řetěz, na němž byla přivázaná. „Klid!“ zašeptala Sandra.             Hbitě překročila kaluž, roztřesené zrcadlo, které deformovalo obdélník nažloutlého světla dopadajícího z Firminovy maringotky.             „Pojď dál,“ řekla mi z výšky tří schůdků své maringotky. Vstoupil jsem do přítmí jejího pojízdného obydlí. V tančících odlescích lampičky pod ikonami jsem si domýšlel vnitřek. Potom škrtla sirka; na okamžik se mi zjevil Sandřin obličej vlhký od deště, jako proměněný. Ale to už mi plamen v petrolejce odhalil tajemství úzkého příbytku.             Jako bych vkročil do místa mimo náš čas; všechno tam bylo zvláštní, strop, stěny pokryté různobarevnými látkami; žádná postel, ale v zadní části ležela spousta polštářů z látky a kůže. Skříň, která vypadala jako zavěšená na stropě. Před takto vzniklou alkovnou stál na měděném podnosu samovar třpytící se kovovým leskem. Vlevo nad ním se na tančící plamínek věčné lampičky z opalinového skla laskavě usmívaly dvě ikony. Z naftových kamínek vedle dveří vyzařovalo mírné, lahodné teplo. Uvnitř nebyl stůl ani židle, žádné kuchyňské nádobí, na háčcích viselo jen šest šálků z krvavě rudého porcelánu, které se zhouply při sebemenším pohybu maringotky. Na poličce stály vyrovnané keramické džbánky opatřené korkovými zátkami.             „A je to!“ řekla Sandra.             Jedním pohybem si svlékla pláštěnku, potom si pohrála s přezkou na opasku a nechala ze sebe sklouznout sukni. Objevila se přede mnou v jakýchsi pouzdrových šatech, jejichž horní díl jí sloužil jako korzet, když na sobě měla nabíranou sukni. Tu pověsila na věšáček skrytý za látkovým závěsem. Můj nepromokavý plášť a sako skončily hned vedle, a jakmile závěs klesl, mohl jsem obdivovat harmonii, která z tohoto podivuhodného místa vyzařovala. Nic nenarušovalo zdejší pořádek.             Pohodlně usazený v polštářích alkovny jsem sledoval Sandru, která přede mnou, vkleče u samovaru, připravovala čaj. Tu a tam vhodila do malého komínku jakási zrnka, podobající se krystalům. Stoupal z nich voňavý dým. Měl jsem pocit, že vdechuji vůni z ohromné kytice květů; neměla naprosto nic společného s tím, co jsem od té doby kdy vdechoval, jako například různé arabské či turecké přípravky; myslím, že musela pocházet z Indie.             Po prvním vypitém šálku čaje zazněl Sandřin přidušený smích. Očima se vpíjela do mého pohledu a já se snažil upínat se ke skutečnosti, natolik jsem si připadal mimo vše, co jsem byl dosud zvyklý vnímat.             „Člověk, který se brání snům, se brání životu,“ řekla, „když budeš chtít, můžeš v jediné hodině zažít to, co ti jinak život přinese za dvacet let. Chceš? Málo lidí tvého rodu poznalo to, co ti teď bude dáno prožít. Pokud souhlasíš, od téhle chvíle už nikdy nebudeš nemilovaný.“ Souhlasil jsem.             V maringotce přestala existovat skutečnost: Sandra začala mládnout. Účinky hypnózy? Očarování? Nedokážu to říci, ale odehrávalo se to přímo přede mnou, dalo se to nahmatat. Z padesátnice byla mladá dívka. Jen její hlas si uchoval charakteristickou intonaci, která ho odlišovala od běžných hlasů. A říkal:             „Už kdesi existuji. Jsem malá holčička, kterou poznáš až v den, kdy mě najdeš. Ta osoba se stane mým druhým já a bude nad tebou mít stejnou moc. Budete nezničitelní, a přece vás budou chtít zničit, budete se milovat, a přitom vás budou nenávidět, budete sami vdechovat vůni květin z vaší zahrady, budete silou, protože láskou, a gadžové, kteří se k vám obrátí, poznají ‚auru‘ lásky nebo nenávisti – podle toho, co sami ponesou v srdci.             A přitom vaše rty budou pro vás dvěma hranicemi.“             Nechápal jsem ta slova. Avšak o šestnáct let později jsem ve své ženě rozeznal onu mladou dívku, která měla tutéž tvář a stejný způsob bytí jako kočovná Cikánka Sandra.             Přikrýval nás jen stín. Občas knot lampičky pod ikonami zaprskal v mandlovém oleji a mne, v Sandřině náruči, pomaličku ovíval závan poznání.             Ráno jsem se probudil do skutečnosti. Se ztěžklými údy a znavenou šíjí jsem si náhle uvědomil, že oné noci došlo k čemusi výjimečnému. Ale k čemu? Sandra mi vařila čaj.             „Nebuď tak netrpělivý, vlčku. Čas přijde na konci času.“             Sen se rozplynul a žena, která se přede mnou věnovala kaž­dodenním činnostem, nabyla svého obvyklého zjevu. Její nahota mě nutila k úctě.             Kolik hodin, kolik dní jsem s ní takto strávil? Nevím; snad tři. Potom jsem se Sandřina těla už nikdy nedotkl. Když jsem však otevřel dvířka její maringotky, aniž jsem se otočil, jak mě o to žádala, plně jsem si uvědomoval, že má cesta je narýsovaná a že se jí mám nejen podřídit, ale přivítat ji jako odvěkého přítele.             Dnes, Sandro, provádíš svých osmdesát jar za hranicemi, jež je mi zakázáno překročit, ale skutečně jsem prožil vše z toho, co jsi jednoho dne předpověděla užaslému chlapci, s klidem, přesně jak jsem ti slíbil.             Vzpomínám si, Sandro, na tvé oči, jež jako dvě uhrančivá zrcadla vtiskávala do mé mysli pohybující se obrazy, abych si slovo od slova zapamatoval tvá proroctví. Řeklas mi: „Tvoji už za tebou nepřijdou, k sobě tě přijít nechají, ale nepřipustí tě na své oslavy, obřady, ani smuteční; jejich přátelé už nebudou tvými přáteli. Nebudou tě chápat, a proto jim tvé jednání přijde zvláštní. Další ti budou závidět a nenávidět tě. Tebe bude naopak na ramenou tížit tolik lásky, kolik jen málo lidí mělo to štěstí v životě snášet. Tvůj život bude naplněný jako vejce, nepoznáš ani lítost, ani výčitky. Ti, které budeš milovat, budou žít vyrovnaně. Přijdou za tebou lidé a poznají tě. Kvůli nim překročíš hranici krve, stanou se tvými bratry a ty díky nim projdeš zastávkami na cestě moudrosti, která vede k Tichu, protože jen v tichu pták pozná zpěv ptáka. Nebudou tě zvát ani na veřejné, ani na rodinné rady, ale lidé si k tobě budou pro radu chodit potají. Pro některé budeš špatný a budeš v nich vzbuzovat obavy; pro jiné budeš člověk, jejž následují krok za krokem a jenž se stává vzorem pro jejich vlastní život. A tak se budeš řídit opatrností, protože srdce lidí je jako ovocný sad a sklizeň velmi často závisí na zahradníkovi. Některé z tvých dětí ponesou znamení noci. Budou vědoucími štěpy stromu, který zasadíš. Všem, kdo ti způsobí zlo, se do sedmi let jejich rána vrátí zpět. Podvedli-li tě, budou podvedeni.             Poruší-li dané slovo, bude porušeno slovo dané jim. Budou tebou posedlí, ale ti, kteří tě budou milovat, budou milováni. Ve stáří, protože zestárneš, budeš mít šťastnou ruku a občas budeš i jasnozřivý. Přinutíš se k jistým ústupkům; radost se ti zabydlí v srdci až do konce tvých dnů a popel, který po sobě zanecháš, bude žhavější než oheň.“             To mi Sandra předpověděla pár dní poté, co jsem zachránil život čaroději Hartissovi. A tím to všechno začalo!   Pierre Derlon (1920 –?) se v devatenácti letech řízením osudu setkal s cikánským čarodějem a stařešinou Pietrem Hartissem. Toto setkání předurčilo jeho další život. Postupně se odcizil své gadžovské rodině i prostředí, které ho považovalo za „odpadlíka“. Žil s kočovnými kmeny, oženil se s Cikánkou, s níž měl dva syny. Živil se jako cirkusák, dvacet let vystupoval v kabaretech a varieté s cvičenými holubicemi. Po letech učení ho Pietro Hartiss zasvětil do mnoha tradic, okultních obřadů a pravidel kočovných kmenů, k nimž neměli přístup ani „obyčejní“ Cikáni, natož gadžové. Pierre Derlon napsal několik knih, z nichž Okultní tradice Cikánů, které se nyní po letech dostávají i k českému čtenáři, tvoří jakýsi vhled do duchovních a okultních praktik kočovných kmenů, jež ještě po druhé světové válce žily po způsobu svých předků. Nejedná se o přísně vědecké pojednání, ale o jakési líčení toho, co viděl a zažil formou osobních vzpomínek a pamětí, přesně v intencích věty, kterou mu jeho duchovní otec Hartiss řekl: „K porozumění života člověka z karavany nestačí karavanu sledovat, k tomu je potřeba žít jejím životem.“   Přeložil Tomáš Havel, nakladatelství Dauphin, 2020, 1. vydání, 256 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-23 16:20:04

ČT art uvádí: benefice České filharmonie, komentovaná prohlídka Kolíbalovy výstavy i živý přenos z Opery Národního divadla

Ve čtvrtek 23. dubna se ve 21.45 hodin pomyslně otevřou dveře Veletržního paláce a kurátorka provede diváky ČT art nejnovější výstavou Stanislava Kolíbala. O dva dny později, v sobotu 25. dubna ve 20 hodin začne na této stanici benefiční večer České filharmonie. Pomáhat bude poslední dubnový večer také Opera Národního divadla. Ve 20 hodin představí čeští sólisté živě na ČT art výběr z nadcházející sezóny. „Ačkoliv Česká filharmonie nemá na rozdíl od Národního divadla a Národní galerie v názvu slovo národní, je tohle označení přesně tím, co všechny tři instituce nejen historicky spojuje. Dnes mají společné navíc ještě to, že všechny musely zavřít pro veřejnost své budovy, ale díky kulturnímu programu o své posluchače, návštěvníky a diváky nepřijdou,“ říká výkonný ředitel ČT art Tomáš Motl. Do uzavřené holešovické budovy Národní galerie se podívají diváci ČT art prostřednictvím komentované prohlídky kurátorky Julie Bailey. Výstava nazvaná Ozvěny Benátského bienále: Stanislav Kolíbal byla pouhých pět dní po svém otevření veřejnosti na začátku března uzavřena. Než se do prostor Veletržního paláce návštěvníci vrátí, mohou v televizní premiéře zhlédnout instalaci, kterou ve stejné podobě připravil pro loňskou mezinárodní přehlídku uznávaný český sochař a výtvarník Stanislav Kolíbal. Uzavřená zatím zůstává i nově zrekonstruovaná budova Státní opery. „V přímém přenosu více než hodinového programu představíme vrcholy nadcházející sezóny, diváci se tedy mohou těšit na to nejlepší v provedení našich předních českých sólistů,“ říká umělecký ředitel Opery Národního divadla a Státní opery Per Boye Hansen. Ve čtvrtek 30. dubna se tak na obrazovkách představí v roli Don Giovanniho Adam Plachetka, Pavel Černoch zazpívá árii z Dvořákovy Rusalky, Dana Burešová připomene Smetanovu Libuši a Štefan Margita interpretuje Schubertovu Ave Maria. Během přenosu mohou diváci podpořit Linku seniorů neziskové organice Elpida. V sobotu 25. dubna se na kulturní stanici také Česká filharmonie, která díky prvnímu benefičnímu koncertu vybrala na pomoc nemocnicím pomáhajícím obětem zasaženým virem COVID-19 bezmála sedm a půl milionu korun. Tentokrát půjdou získané finanční prostředky na pomoc aktivitám neziskové organizace Život 90, jak upřesňuje její výkonný ředitel Jaroslav Lorman: „Výtěžek použijeme na rozšíření provozu Linky důvěry Senior telefon a služby Tísňová péče Života 90, abychom všem ohroženým seniorům dokázali pomoci, ať už se jedná o nákup, vyzvednutí léků či propojení s dobrovolníky, kteří mohou nabídnout obyčejný lidský kontakt a psychickou podporu.“  {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-18 15:20:39

Koronavirová pandemie v globálním životním prostředí

Zatímco ještě nedávno byla ve světových médiích za největší aktuální hrozbu považovaná klimatická krize, v posledních měsících toto riziko překryla pandemie koronaviru. Obě rizika spolu ale souvisejí. Současná pandemie vyvolává především konkrétní praktické otázky a nutnost naléhavého řešení, nicméně pro její pochopení je zapotřebí rovněž obecnější reflexe tohoto problému. Donedávna byla za největší aktuální hrozbu považovaná klimatická krize. Neudržitelná ekonomická orientace na „růst růstu“ v epoše antropocénu, kdy se činnost lidstva stala geologickou silou, kdy lidstvo takto ohrožuje na přírodu vázané podmínky své existence, se stala díky akceleraci oněch negativních procesů urgentním problémem a dostala se do vědomí i aktivit širší veřejnosti, zejména části mladých lidí. Nyní co do urgentnosti překryla klimatickou krizi pandemie koronaviru. Obecná obsahová souvislost mezi těmito dvěma fenomény asi není prokazatelná, ale podle názoru odborníků je v některých aspektech doložitelná, jak to uvedu na konci této úvahy. Mezní situace „Formálně“ má pandemie koronaviru společné to, co nazval Karl Jaspers „mezní situací“. Ta si vynucuje změnu perspektiv i proměnu hodnot. Dá se to prokázat v různých rovinách. Za důležitou pokládám rovinu axiologickou. Ve všech koncepcích zabývajících se problémem hodnot jsou uváděny mezi hodnotami nejdůležitějšími život a svoboda, ba někdy právě jako dvě hodnoty základní. V běžných poměrech našich životů nevstupují do konfliktu, ale v situacích mimořádných, „nestandardních“, celkově lze říci mezních, do takového konfliktu vstupují často. Příkladem zde může být záchrana života na úkor svobody, respektive vzdání se svobody kvůli zachování si života. Taková situace přímo charakterizuje podobu života v totalitních poměrech. Člověk ale může vstoupit do „mezní situace“ i v poměrech zcela nepolitických. Příkladem takové mezní situace je podle mě právě současná pandemie koronaviru. Jaký dopad má na vztah základních hodnot života a svobody? Tyto hodnoty zde především vstupují do ostře konfliktního vztahu, ba se dokonce vylučují. Neposuzuji, která hodnota je „o sobě“ důležitější, jejich závažnost nelze měřit. Rozhodně se ale ukazuje, že hodnota života je rozhodně základnější, že hypostazované pojetí svobody, kterou dokonce někteří intelektuálové pokládají za důležitější (jeden významný český lékař se vyjádřil, že svoboda je důležitější než život, tuším ve vztahu k otázce interrupce), není možno v mezní situaci prakticky aplikovat. Je možno i sáhnout k ekologické terminologii: antropocentrické a biocentrické hledisko nyní spadají vjedno: život má absolutní přednost, ale zároveň je upřednostněn život lidí před životem ostatních tvorů, které někteří ekologičtí autoři pokládají za nerozlišeně stejně hodnotné (hodnota „mimolidských bytostí“, především zvířat, případně hodnota Země jako něco, čemu se i člověk musí podřídit). Nouzová opatření a tradiční politická pluralitní demokracie Právě mezní situace pandemie umožňuje dokonce za všeobecného souhlasu společnosti i politického spektra (aspoň v zásadě) shodu na tom, že ve jménu zachování lidských životů mohou, ba musejí být suspendovány některé základní artikulace svobody, jako je svoboda shromažďování, sdružování, cestování, způsobů výdělečné činnosti apod. Oponující hlasy jsou vskutku výjimečné, a pokud se ozývají v rámci politického spektra, spíše mají podobu kritiky konkrétních kroků, personálního obsazení institucí, jež v mezních poměrech mají mimořádné pravomoci („krizový štáb“), a jeví se jako materiál pro jaksi automaticky kritický vztah opozice vůči vládě. Jak je vidět, mezní stav pandemie má nejen axiologickou, teoretickou stránku, nýbrž také – mezi mnoha dalšími – stránku prakticko-politickou, jejímž vyjádřením je instituce krizového štábu podstatně reglementujícího život lidí v nejrůznějších oblastech. Vyvstává zde samozřejmě otázka, zda a nakolik jsou nouzová opatření slučitelná s tradiční politickou pluralitní demokracií, jakou legitimitu mají takové instituce nouzového stavu a nepředstavují-li příliš citelný zásah do života lidí. Otázkou je i to, kdy pozbudou statutu nezbytnosti, dokonce není-li zde založena možnost omezení demokracie i po eventuálním odeznění pandemie jako mimořádného stavu. Příklad by v našich poměrech byl: je jím tzv. lustrační zákon, který byl přijat původně na omezenou „porevoluční“ dobu dvou let a posléze byl zvěčněn, třebaže je v očividném rozporu s univerzalisticky koncipovanou Listinou práv a svobod. Nedomnívám se, že je pravděpodobné, že by v tomto případě k tomu došlo, protože zde nejde o vylučování lidí z politických důvodů, nicméně jisté pochybnosti zde vyvstat mohou. Morální nátlak a individuální svoboda Už déle před vypuknutím pandemie koronaviru byly tyto otázky nadhozeny v rámci úsilí o „ekologizaci“ ekonomiky i životního stylu lidí (především se jedná o obyvatele bohatého Západu), která bude vyžadovat i určité zásahy do tradičních struktur zastupitelské demokracie. I autoři, kteří navrhují podobná řešení, chápou jejich diskutabilnost. Podobně jako jiní odborníci snažící se o překonání politických rozhodnutí limitovaných krátkodobými perspektivami danými volebními obdobími a bezprostředními očekáváními voličů – uvádějí někteří autoři (například Dieter Birnbacher aj.) zabývající se ekologickou problematikou na scénu představu svébytné „komory“, případně institut ekologického ombudsmana a navrhují i zřízení nezávislého soudního dvora a další mechanismy nepřímé demokracie, např. radu expertů, jež by hrály roli zastánce zájmů příštích generací proti krátkozrakým, ekologicky negativně působícím krátkodobým i neprozíravým politickým cílům. Autoři uvažující v tomto směru jsou si dobře vědomi, že se jedná o přenesení některých pravomocí na těleso s diskutabilním statutem legitimity. Ač si nedělají iluze o její velké účinnosti, i tak by tento „soudní dvůr“, respektive komora jako instituce odborníků nevázaných krátkodobými zájmy mohla fungovat ve směru povzbuzování trvale udržitelných alternativ, a tím být obhájkyní zájmů příštích generací. I někteří další autoři uvažující ve směru těchto reflexí probírají otázku pozitivních možností i nebezpečí použití např. institutu práva veta ve prospěch ekologicky příznivých opatření, což, jak si asi mnozí z nás pamatují, vyvolalo i v našem politickém diskursu obavy z „ekologického totalitarismu“. V těchto různých úvahách vystupuje ovšem společná základní pochybnost, zda uvedené návrhy institucionalizace ekologicky příznivých řešení, jako je instituce ombudsmana, speciální komory a instituce odborníků, jsou slučitelné se základními principy pluralitní demokracie, zda není problematické, aby suverenita lidu tradičně spjatá s procedurami pluralitní demokracie byla „uzurpována“ experty, a zda je morální tlak, respektive nátlak („pressure“) slučitelný s individuální svobodou. Souvislost mezi ekologickou krizí a pandemií koronaviru Podobnost s ekologickou krizí, která se projevuje v posledních letech především jako krize klimatická, je jistě pouze částečná, ale jistá obdoba zde přece jen je: nouzový stav v současném čase koronaviru je jakousi zrychlenou a kondenzovanou podobou krize vůbec, krizových poměrů, jejichž projevem je právě akcelerující krize klimatická. Nesrovnatelně větší rychlost šíření pandemie koronaviru činí opatření v politické, ale i ekonomické rovině urgentnější. Je příliš očividná, takže se nedostatečným řešením nouzového stavu nelze vyhnout, zatímco i akcelerovaná krize klimatická přece jen může budit iluzi, že ještě není tak zle, protože její projevy nemají přece jen tak děsivou podobu. Zatímco v počátcích pandemie koronaviru převládal dojem, že celá společnost je na jedné lodi, nyní, kdy se vynořuje i otázka konsekvencí, které se týkají všech, ale ne stejnou měrou a stejným způsobem, začínají se postoje společnosti i jejích politických reprezentací měnit. Stále více se projevuje diferenciace, jež má silné sociální konotace. Jako příklad lze uvést vztah mezi majiteli domů a jejich nájemníky a postoj k tomuto problému ze strany jednotlivých politických subjektů. Doposud jsem psal o analogickém vztahu mezi pandemií koronaviru a ekologickou krizí, nabízí se ale i otázka přímého vlivu zásahů člověka do přírody, tedy způsobování ekologické krize s virovou nákazou. Souvislost mezi ekologickou krizí a pandemií koronaviru nemá jen popsanou analogickou podobu, nýbrž i přímou podobu, jejímž společným jmenovatelem je chování člověka vůči přírodě v období antropocénu. Závěrem mohu citovat expertku na tuto problematiku Zuzanu Hronovou: „Většina virů, které mohou za nedávné epidemie s vysokou smrtností, mají původ u divokých zvířat – ať už jde o ebolu, SARS, MERS nebo i HIV. U nemoci COVID-19 jsou v podezření netopýři. V přírodě jsou užiteční a lidé s nimi nepřijdou do styku, ale narušováním jejich prostředí riziko nákazy roste.“   Článek patří do série deseti textů, které se na koronavirovou pandemii nezaměřují z lékařského hlediska, ale z perspektivy toho, jak pandemie komplikuje život společnosti a politiky. Sledují především vládní opatření ve významných makroregionech světa a reakce na ně ve společnosti. Všechny články jsou dopsány do jednoho data, konkrétně do Velikonočního pondělí 13. dubna 2020, aby bylo možné učinit si v jeden čas srovnávací představu o vývoji koronavirové pandemie po více než čtvrt roce ve světě. Autory článků jsou členové Centra globálních studií a jejich externí spolupracovníci. Za prezentovaná stanoviska odpovídají jednotliví autoři. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-11 10:15:02

Stanislav Bukovský: Ti, co jen vysedávají v kavárnách a s obyčejnými lidmi nepřijdou do styku, se těžko naučí mluvit normálně

Stanislav Bukovský (*13. 4. 1944) sbírá vzpomínky pamětníků na 1. a 2. světovou válku a domácích i zahraničních odbojářů. Něco publikoval v periodiku Národní osvobození a v roce 2010 vydal Plzeňský kraj knihu Svědectví pamětníků druhé světové války, kde má příspěvky Nepolapitelný Jan (o Janu Smudkovi) a Čekání na smrt. V letech 2014 a 2016 mu dvakrát vyšla publikace Příběhy z války. V roce 2015 práce Bojovali za nás. Ke stému výročí výbuchu bolevecké muničky vytvořil knihu Plzeň a Bolevec za Velké války (2017) a 2018 následovaly publikace Vlastenecká obec Chrást – odboj za německé okupace českých zemí v době druhé světové války a Josef Soběslav Bukovský – účastník odboje v době okupace českých zemí nacistickým Německem (ta je o Stanislavově otci). V edici Ulita mu nakladatelství Pro libris vydalo v roce 2014 knížku O (ne)nápravě věcí veřejných a v roce 2016 vydal jako Kalendář plzeňský své Pohádky. S Antonínem Lněničkou navíc bibliofilsky zveřejňovali Stanislavovy texty s Antonínovými ilustracemi: v roce 2006 básně Člověče nezlob se, v roce 2015 Pohádky, v roce 2016 Bajky, v roce 2018 dílo František Kořínek – americký rychlozazdívač cihlářských pecí a v roce 2019 to byla již pátá bibliofilie Proměny. Měsíčník PLŽ, vydávaný Knihovnou města Plzně, zveřejnil během let řadu příspěvků Stanislava Bukovského a on přispěl kapitolou do knihy Moje republika 1918–2018 vydané Střediskem západočeských spisovatelů (2018). Do třetího dílu Dějin města Plzně (2018) napsal stať o domácím odboji a pro Plzeň jako takovou připravil přes 40 výstav o historických událostech a významných osobnostech.   Jsi muž více profesí. Výtvarník, člen Střediska spisovatelů, kurátor výstav, sběratel, autor faktografických knih, historik. A také čtenář. Z dětství samozřejmě znám Verna a jinou dobrodružnou literaturu, ale mnohé se dřív nedalo jen tak sehnat. A když už jsme začali o tomhle, loni zemřel můj přítel, doktor Miroslav Tícha. Dříve bydlel v Plzni, pak v Praze i ve Starém Plzenci, kde trávili s manželkou každé léto. Byl to nesmírný vzdělanec a majitel rozsáhlé knihovny. Právě on mi kdysi dávno půjčoval knihy, které vyšly jen před válkou a tehdy ještě ne znovu. Například Odyssea, Dubliňany, Portrét mladého umělce od Jamese Joyce. Čítal jsem také knihy o válce a mám rád i jiné, od Franze Kafky či Ladislava Klímy. Taky k těm se ale za mého mládí nebylo snadné dostat. V oblibě mám i klasiky, jakými byli Rais, Baar nebo Ota Pavel.   Dnes už čteš méně? Možná. Víš, mám rád Boženu Němcovou a hlavně Babičku. Udivuje mě, že čeština v její době byla v útlumu a ona najednou začala psát tak, že dodneška se člověk nestačí divit.   Pokyn shůry. Asi to bylo spíše tím, že poslouchala, jak lidé mluví. Protože ti, co jen vysedávají v kavárnách a s obyčejnými lidmi nepřijdou do styku, se normálně mluvit těžko naučí. To dovedli i Hašek nebo Hrabal. Pracoval jsem delší dobu v cihelně a dodneška vzpomínám, jak trefně a poeticky, byť neslušně, se tam lidé dokázali mezi sebou bavit. Chvílemi to byly až básně, dokonce některé průpovídky se rýmovaly. Němcové pomohl její styk se vzdělanci; tuším, že Nebeský jí dával stylistické lekce. Nakonec patřila mezi ty nejlepší.   Co tví oblíbení zahraniční autoři? Hemingway a Remarque byli pro mě v raném mládí zjevením. Předtím jsem četl knihy o válce hlavně od ruských autorů jako Tolstoj, Šolochov, Někrasov, Erenburg, Alexandr Bek. Včetně tendenčně kýčovitých. Za mého dětství byly knihovny plné knih ruských autorů a četl jsem je rád, hlavně ty od klasiků ruské literatury. Později mě ohromila Rudá jízda od Isaaka Babela a pro srovnání jsem si přečetl taktéž Rudou jízdu od maršála Buďonného.   Kdo z nich z toho vychází lépe? Pochopitelně ten první. Ale pak se objevily knihy západní provenience, také jsem je četl s chutí. Předtím byl dostupný London, Twain... Hemingway, to už byla vzácnost, těžko se sháněl. Půjčovali jsme si navzájem, kdo co měl. Ale za pár let už nebyl problém sehnat cokoliv od Hemingwaye, Steibecka, Faulknera... A přišla Hellerova Hlava XXII a mnoho dalšího, ale o válce stejně dokázal napsat jednu z nejlepších knih Jaroslav Hašek. Švejka a Babičku si občas přečtu: kdo ví, pokolikáté už!?   A jak ses stal výtvarníkem? Odmalička jsem si kreslil. Kromě toho, že jsem se v mládí také intenzivně věnoval sportu. Táta byl nesmírně technicky zdatný, až vynálezce, a byl by chtěl, abych ho v tom následoval. Byl i velmi sečtělý a výborný hudebník i sváteční malíř a v mládí sportovec. Občas mě nechal na jím rozmalovaný obraz někde něco namalovat. Za války byl zavřený za protinacistický odboj a měl pak podlomené zdraví. Když mi bylo dvanáct let, musel odejít do invalidního důchodu. Naše rodina se octla v dluzích. Táta rozhodl, abych šel na strojnickou průmyslovku. Po jejím dokončení jsem se stal konstruktérem ve Škodovce, ale přesto jsem se celý život paralelně věnoval výtvarné tvorbě. Výtvarné vzdělání jsem si doplnil samostudiem, seznámil jsem se s některými výtvarníky a leccos od nich pochytil. V dětství jsem chodil do LŠU a Lumír Topinka tam učil své žáky nejen umění, ale také řemeslo. Podle mého mínění to byl dobrý pedagog.   Mě Topinka učil malovat rok, když jsem byl dítě. Na které další výtvarníky rád vzpomínáš a kteří byli a jsou tvými přáteli? V mládí jsem chodil do výtvarného kroužku, který měl základnu v ateliéru pod střechou Měšťanské besedy. Vedl to tam malíř Emil Seidl a sekundoval mu Ladislav Drnec. Tam jsem poznal Jirku Degla, jednoho ze zakládajících členů naší výtvarné skupiny Intensit.   Kdy vznikla? V roce 1967 při tehdejším klubu mládeže Dominik. Někteří členové již zemřeli, ale scházíme se a společně vystavujeme doposud, například loni v Doubravce. Vůdčí osobností skupiny je dodnes Antonín Lněnička, teoretikem byl již nežijící František Trčka. Po prověrkách, při nichž se hodnotila loajalita k režimu v krizovém roce 1968, jsem byl nucen opustit Škodovku, a právě Františku Trčkovi se podařilo dostat mě v roce 1973 jako výstavního technika na Plzeňské výstavnictví, kde tehdy ve stejné funkci pracoval. Roku 1977 Antonín Lněnička založil Keramické středisko při cihelně v Plzni-Černicích. Přizval mě ke spolupráci. Vyráběli jsme tam spolu keramické artefakty, především na hrady a zámky a převážně podle zadání tehdejšího zahradního architekta Krajského střediska státní památkové péče inženýra Karla Drhovského. Keramické středisko zaniklo začátkem devadesátých let a od roku 1992 jsem výtvarníkem na volné noze. Během života jsem se přátelil s mnoha výtvarnými umělci a navštěvoval je v ateliérech. Například nadšeného regionálního patriota a historika, malíře a grafika Vladimíra Havlice; protinacistického odbojáře a po válce opět pronásledovaného, originálního malíře a bodrého vypravěče Vladimíra Modrého; v normalizaci zavrženého, noblesního malíře Jiřího Kovaříka; talentovaného Zdeňka Živného; normalizací též postiženého sochaře a řezbáře Václava Kašpara v Žákavé, organizátora proslulých dřevěných seminářů, jichž se účastnili i někteří páni profesoři z Prahy nebo malíře a restaurátora Miroslava Zikmunda. V jeho ateliéru se člověk octl jakoby v jiném světě. Kromě malířů tam chodili nejrůznější osobnosti, jako třeba parapsycholog, astrolog, jasnovidec, grafolog. A lidé, kteří prošli z politických důvodů kriminálem. Po vstupu do jeho ateliéru mohl mít člověk dojem, že se octl v době alchymistů a dávných mystiků a kumštýřů. Myslím, že by se tam líbilo i Františku Kupkovi. Tyto ateliéry a jejich mimořádní majitelé na mě působili značně inspirativně. Začátkem let sedmdesátých jsem založil tzv. Album největších umělců světa všech dob a manželé Kocourkovi mi pro něj nafotografovali umělce pocházející vesměs z Plzně a okolí. V jubilejním roce 2018 byly zvětšené fotografie vystaveny v Západočeské galerii.   Nestane-li se nic horšího, stát bude podle zákona uhrazovat ztráty, které lidem vznikly kvůli vyhlášení zvláštnímu stavu za pandemie. Zvýší se patrně daně a možná se budou tisknout peníze... To je taky jedna z věcí, co mi vrtá hlavou. Stát se samozřejmě ještě víc zadluží. Ale nevím, kde se berou peníze, co si je státy napůjčovaly a ještě napůjčují. Všechny jsou zadlužené a ty nejbohatší, jako USA či Japonsko, jsou zadlužené nejvíc. Američané prý dluží hlavně Číně, ale Čína je taky zadlužená. Všichni jsou nakonec zadlužení a dluhy se nedají splatit. A přitom těm, co všem půjčili, ony peníze nechybí; docela dobře se bez nich obejdou a žádní lichváři nebankrotují. A začnou-li bankrotovat, státy u bank zadlužené jim pomohou. Dají jim peníze, aby si je pak zase mohly půjčit. A svět, ač je předlužený, se nehroutí. Lze si půjčovat donekonečna? Tisknou-li se skutečně nové a nové peníze, tak by svět neuvěřitelně zbohatl, kdyby v tiskárnách cenin dělali přesčasy. V USA to tak dělají. A když se to někomu nelíbí a nechce už třeba prodávat ropu za dolary, uvalí na něj sankce. Občas zasáhnou vojensky. A co je to za mocnost – USA? Vláda? Banky? A čí jsou ty banky? Bohatých Američanů, nadnárodních magnátů či mimozemšťanů? Čerti vědí.   Dost radši o tom, ať něco nechytíme! Co ty – a sport? Za mého dětství se za největší sekáče považovali ti, kteří byli nejlepší právě ve sportu, a vůbec nezáleželo na tom, jak je kdo oblečen. Dobře se učit neškodilo, ale dobře hrát fotbal a hokej, to bylo víc.   A nezlobit? To bylo mezi kamarády spíš na závadu. Ale já jsem ve fotbalu a hokeji k nejlepším nepatřil. Zato jsem v dětství a mládí řadu let provozoval tenis, řecko-římský zápas, lyžování a gymnastiku. Pak jsem se dal na rychlostní kanoistiku; tam jsem uspěl nejvíc. Mým starším partnerem byl Petr Vyleta, teď je to mimo jiné znalec díla Jaroslava Foglara. Díky němu a s ním jsem se na deblkajaku stal několikanásobným krajským přeborníkem.   Jak tuším, tvé skromné ambice tím nekončily. Ne. Měl jsem v plánu vyjet si první výkonnostní třídu, dostat se na vojně do Dukly a třeba i stoupat k vyšším metám, ale protože jsem jen krátce mohl jezdit za muže a na vojnu mě povolali místo v září už na začátku srpna, nepovedlo se mi to. Po vojně jsem už provozoval sport jen rekreačně. Na Berounku jsem s kamarády na kanoi vyrazil naposledy před deseti lety (2010), ale kde je při vodácké turistice romantika z časů mého mládí? Ani sport už není, jako býval. Ve všech jeho odvětvích, kterým jsem se věnoval, bylo na jednom z předních míst kamarádství. Vítězit je hezké, ale mít kamarády ještě hezčí; ale to dnes asi už neplatí. S kamarády z Intensitu jsme však ještě donedávna chodili na celodenní výlety do přírody.   Co ty a Plzeň? Rod Bukovských pochází z jižních Čech, po celá staletí žili mí předci až po mého dědečka Josefa Bukovského v Soběslavi. Já jsem se ale už narodil v Plzni, v rodinném domku na Slovanech, který postavil můj dědeček Jaroslav Bouška a kde žiji dodnes. Jako plzeňský patriot jsem se svými přáteli založil na začátku 90. let Spolek za starou Plzeň. Stal jsem se jeho jednatelem. Prvním předsedou byl akademický malíř Jiří Kovařík, po jeho smrti akademický malíř Vladimír Havlic a po jeho odchodu inženýr Pavel Domanický. Především v 90. letech zasáhl Spolek významně do ochrany plzeňských památek. K našemu velkému úspěchu patřilo obnovené vydávání vlastivědného časopisu Plzeňsko. Šéfredaktorem byl Vladimír Havlic. Bohužel po několika letech a stejně jako v meziválečném období zašel časopis z finančních důvodů na úbytě. Vztah mám i k širšímu regionu Plzeňska, především k Brdům a jako snad každý k Šumavě. Jako poctu Brdům a také za války popravenému básníku Karlu Vokáčovi jsem před lety namaloval cyklus dvanácti měsíců inspirovaný jeho knihou Pohádky brdských hor.   Cení si takového renesančního chlapíka vůbec svět? Byl jsem oceněn ministerstvem obrany za péči o válečné hroby, Československou obcí legionářskou za zásluhy o obnovu a šíření legionářských tradic, Krajským velitelstvím Plzeň za vzájemnou spolupráci a podporu vojenských tradic a obdržel jsem i několik dalších ocenění podobného rázu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}