EUR 24,360 || 
JPY 13,157 || 
USD 20,603 || Sehrál premiér na Hradě další uklidňovací představení pro veřejnost a je s Macinkou pořád zadobře?
--=0=--
---===---Čas načtení: 2024-06-05 11:35:14
Jsme přesvědčeni, že ve své pozici jsme těžko mohli dělat víc nebo situaci řešit jinak, ozývá se z Kasáren Karlín. Zavřeno by mohlo být ještě dlouho. Článek Jsme zdrceni, ale nechceme jednat v rozporu se zákonem. Oblíbená Kasárna Karlín vysvětlují, proč zavřela se nejdříve objevil na CzechCrunch.
Čas načtení: 2024-07-19 06:32:59
Klesly prodeje i výroba. My ale nekončíme, hlásí ponožkoboty Skinners a vysvětlují červená čísla
Poslední roky Skinners přinesly několik výzev. Zakladatel Petr Procházka přibližuje, jak firma kvůli nepříznivému dění na trhu změnila část plánů. Článek Klesly prodeje i výroba. My ale nekončíme, hlásí ponožkoboty Skinners a vysvětlují červená čísla se nejdříve objevil na CzechCrunch.
Čas načtení: 2025-04-15 14:07:52
Experti vysvětlují, proč Apple „jen tak“ nemůže přesunout výrobu iPhonů do USA
iPhony vyrobené v USA? Podle expertů nemožné. Výroba by byla drahá, zdlouhavá a logisticky extrémně náročná. Cena by navíc raketově vzrostla.Přečtěte si celý článek: Experti vysvětlují, proč Apple „jen tak“ nemůže přesunout výrobu iPhonů do USA
Čas načtení: 2025-05-02 14:30:25
Odklad roku: GTA 6 letos nevyjde, hráči budou muset čekat mnohem déle
GTA 6 bylo z původního letošního termínu odloženo na květen 2026 Konkrétně hra vyjde 26. května 2026, toto datum je nyní pevné Vývojáři odklad vysvětlují snahou překonat očekávání všech hráčů Tak pěkný pátek to mohl být. Snad všem hráčům na světě do toho ale hodilo vidle studio Rockstar Games, tvůrci slavné série Grand Theft Auto. Nejnovější díl GTA 6 byl oficiálně odložen na rok 2026. Vývojáři to vysvětlují enormním zájmem o jejich hru a tudíž snahou překonat očekávání všech. Pro nejlepší možnou kvalitu je zkrátka ještě potřeba víc času. Přečtěte si celý článek Odklad roku: GTA 6 letos nevyjde, hráči budou muset čekat mnohem déle
Čas načtení: 2025-06-12 06:25:45
Co to je, on podporuje drogy? Ondřej Fryc a Václav Dejčmar vysvětlují, proč investují do psychedelik
„Pod slovem filantropie si většina lidí představí, že dáváte peníze třeba na pejsky v útulku. Víc ale pomůže změna systému,“ říká dvojice investorů. Článek Co to je, on podporuje drogy? Ondřej Fryc a Václav Dejčmar vysvětlují, proč investují do psychedelik se nejdříve objevil na CzechCrunch.
Čas načtení: 2025-07-13 07:13:52
Co je lepší rezerva: švýcarský frank, či euro? Investoři vysvětlují, kdo má osypky z levného dolaru
Michal Semotan a Filip Kejla se v posledním dílu podcastu Money Maker Hedge ponořili do tématu měnového zajištění při investování. Článek Co je lepší rezerva: švýcarský frank, či euro? Investoři vysvětlují, kdo má osypky z levného dolaru se nejdříve objevil na CzechCrunch.
Čas načtení: 2025-08-25 16:38:10
Investoři z Pale Fire Capital prodali jednu ze svých firem. Byl to logický krok, vysvětlují
Fond Diany Rádl Rogerové a Jana Balatky se stal minoritním vlastníkem firmy Semantic Visions už v roce 2022. Nyní nad ní přebírá plnou kontrolu. Článek Investoři z Pale Fire Capital prodali jednu ze svých firem. Byl to logický krok, vysvětlují se nejdříve objevil na CzechCrunch.
Čas načtení: 2025-10-15 06:25:23
Sportega a Ovečkárna? Dnes bychom do nich už asi neinvestovali, zní z eRockets. A vysvětlují proč
Tomáš Fikar z eRockets otevřeně popisuje, jaké problémy museli investoři řešit ve Sporteze a Ovečkárně. A jaká byla role Babišovy skupiny Enterstore. Článek Sportega a Ovečkárna? Dnes bychom do nich už asi neinvestovali, zní z eRockets. A vysvětlují proč se nejdříve objevil na CzechCrunch.
Čas načtení: 2026-01-21 09:54:00
Proč pořád mluvíte o rušení penzijka? Mně přineslo za posledních 10 let víc peněz než S&P 500
Debata o penzijním spoření v Česku graduje. David s Martinem proto v novém díle investičního podcastu Money Penny rozebírají jednotlivé argumenty a vysvětlují, proč se část investorů na penzijko dívá úplně jinýma očima. Na příkladech vysvětlují, kdy...
Čas načtení: 2023-12-30 14:40:00
V Česku dosud chyběla ucelená data o stavu duševního zdraví dětí. Odborníci z Národního ústavu duševního zdraví ve spolupráci s Českou školní inspekcí provedli monitoring duševního zdraví žáků na základních školách v České republice. Jak reagovat, když si dítě řekne o pomoc? A jak jim pomoci, i když si o to neřeknou? Ve druhém dílu povídání pro Studio Leonardo vysvětlují terapeutka Magdalena Lukasová a odborný pracovník Matěj Kučera.Všechno z tématu Věda můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.
Čas načtení: 2024-02-18 11:03:49
Krize středního věku versus krize čtvrtstoletí. Jde mladým o smysl a boomerům jen o prachy?
Veronice je 25 let. Petrovi 54. Jejich generace si moc nerozumí. A tak si řekli, že to zkusí prokopnout. V prvním dílu podcastu „Generační konflikt“ si vysvětlují, co si jedna generace myslí o druhé a v jaké kdo je krizi. Co Veronika...
Čas načtení: 2016-01-09 11:42:18
Klubová noc FeJdR hodlá v Plzni propojit hudební styly
Kolují zvěsti o jakési události FeJdR s termínem konání 18.3.23016 v klubu Papírna, Plzeň. Znám je zatím jen ilustrační obrázek znázorňující fejdr. V článku pořadatelé vysvětlují co to ten fejdr vlastně je.
Čas načtení: 2020-02-15 08:55:52
Dědečkové v dětských knížkách: Proč bychom měli s nimi trávit víc času?
Kolik pro vás znamenají prarodiče? A co pro vaše děti? Mezigenerační vztahy jsou stále na pořadu dne a možná to nebude nikdy dokonalé. Určitě bychom si ale neměli ukrajovat od společně strávených chvilek. Zejména když prarodiče mohou dětem přinést tolik nových impulsů. Je to už druhá knížka autorky Martiny Boučkové, která ve svém názvu zmiňuje „dědečka“. První z nakladatelství Host s titulem Tajemství dědečkova deníku vypráví dobrodružný příběh o chlapci, který zažije úžasné prázdniny v oblasti Přeloučska a dostane se k deníku po svém dědečkovi. Tajemství visí ve vzduchu, byl děda jen námořník, nebo snad pirát? Druhá knížka z nakladatelství Fragment s názvem Já a Anastázie, Sedmikrásky pro dědečka, vypráví příběh o Markétce a její kamarádce. Markétka se zajímá o všechno kolem sebe a přitom ji provází vzpomínky na dědečka, který se v tom čase nachází v nemocnici. Je mnoho momentů, kdy na něco v životě narazí a vzpomene si, co ji k tomu říkal děda, kde zrovna byli a jak to bylo s ním super. A vzpomíná vesele, v tom je ta poetičnost lehounká a pro děti velmi zábavná. *** Dědečkovi jsem jednou přidělala pískátko na jeho odložené nasazovací zuby neboli protézu. Je to výhoda, když si člověk večer může sundat nejen brýle, ale i zuby. V době, kdy mamka ještě nebyla na mateřské, říkala, že by si večer nejraději sundala nohy a nechala je do rána ve vaně v nějakém solném roztoku. Pískátko je super věc. Předloni mi ho táta koupil, abych neztrácela klíče. Když se totiž nemohou najít, stačí jen zahvízdat nebo vydat vysoký tenoučký hlásek, a ono hned začne křičet jako alarm na zloděje. Je to úžasný, jenže to nejde vypnout. To dá rozum. Kdyby to šlo vypnout, pak už by klíče nikdo nenašel. A tak mi ve škole o přestávkách, ale i o hodině, pořád vyzváněla aktovka. Někteří spolužáci mají vysoké hlásky, takže stačilo, aby promluvili, a už se pískátko hlásilo k životu. Paní učitelka mi tedy doporučila, abych prý tu „vymoženost“ raději nechala v šatně. Ale poté co do ředitelny přiběhl vyplašený školník, že nám někde pořád hvízdá protipožární alarm, mi bylo doporučeno, abych ho raději nechala doma. Tak jsem ho tehdy připevnila dědovi Rudovi na zuby. Samozřejmě že až večer. Když už měl zuby sundaný. Jenže když děda spal, vydával zvláštní bzučivý zvuk. Říkal, že od té doby, co má protézu, syčí jako had. Ale já si myslím, že spíš bzučel jako komár. A tak v noci skoro nespal, protože ho pořád budilo pískání. *** Markétka tak prožívá jeden zábavný životní příběh za druhým od Vánoc až do času po Velikonocích. Chtěla by všechno zkusit a zažít a hodně dumá nad tím, čím bude, až bude velká. Zažívá dobrodružství s koněm „městským“, kterého s kamarádkou objeví „zaparkovaný“ u rodinných domků za garážemi. Užívá si návštěvu u pana Bardury, který umí vyprávět ty nejlegračnější historky. Prožívá přátelství a konflikty ve třídě, kdy nakonec musí řešit nepříjemnou záležitost se spolužačkou, jež vygraduje až v útěku z domova. A přichází hledání řešení napjaté situace, která zavládla v prostředí školy a domova. I když jsou chvilky napínavé a pro dospěláka vážné, hodně se musíme smát. Děti si vysvětlují život po svém. A nám dospělým to připadá pak hodně úsměvné. A pak přijde závěr knížky: stane se, že nechcete, aby to přišlo. Aby tu byl konec a aby Markétka svazovala sedmikrásky gumičkou do vlasů. Protože víte, co to znamená. *** Nejraději ze všech kytek měl sedmikrásku. Říkával mi: „Když umře brouček, kvete sedmikráska a chudobka jí říkají, neboť ji vždycky doprovází láska těch, kdo na růže nemají.“ Snad je to z nějaké básničky. Kdo ví, kde to vyčetl. Když jsme vycházeli před dům do auta, uviděla jsem je přikrčené v trávníku. Tak jsem tam hned přiskočila a natrhala jich, co to jen šlo. Mamka s Ádou už seděli v autě, táta trpělivě postával u otevřených dveří a nic neříkal. A já trhala jak šílená. Pak jsem si stáhla z vlasů gumičku. Mamce ten pletený culík dal tolik práce! Sedmikráska má velmi tenký, a ne příliš dlouhý stonek. Nedá se jen tak svázat. Nechce to. Ale když jsem jich měla už hodně, přiložila jsem kolem nich jakési listí z trávníku a sepnula tou gumičkou. Vypadalo to nádherně. Najednou mi už nebylo tak strašně zle. Měla jsem prostě pocit, že dědovi něco nesu. *** Patří to k těm nejhezčím dětským vzpomínkám: užít si chvilky se svými milovanými prarodiči. S nimi vypadá dobrodružství jinak než s rodiči. Potřebujeme je oboje, abychom byli bohatší. Na tomhle světě nebudeme pořád, takže jak ten čas prožijeme, je jen na nás. Pokud se nás budou držet bohaté a krásné vzpomínky, chudí určitě nejsme. MB
Čas načtení: 2022-04-19 13:58:35
Český rozhlas spouští pro mladé posluchače podcast o intimitě
Audioportál Českého rozhlasu mujRozhlas odstartoval novou podcastovou sérii Polštář. Influenceři Lukáš Lukefry Fritscher a Natálie Natyla Tolarová spolu s psycholožkou Kateřinou Štočkovou Vavrošovou v desetidílném podcastu otevírají a vysvětlují řadu intimních témat, která zajímají mladé posluchače. „Na úspěšnou vzdělávací podcastovou sérii Českého rozhlasu Filtr navazujeme podcastem Polštář určeným pro věkovou skupinu 12 až 14 let. Věříme, že se nám opět podaří oslovit tyto mladé posluchače prostřednictvím populárních influencerů a moderátorů Natyly a Lukefryho a také je zaujmout zajímavými tématy, o kterých se běžně nemluví,“ uvedla ředitelka Vývoje a výroby Iva Jonášová. „Hovořit s mladými lidmi otevřeně o sexu je nesmírně důležité, protože pokud se odpovědi na své otázky nedozví od nás, budou si je hledat jinde, často na internetu, kde mohou být informace zkreslené, nepravdivé či vulgární. Zároveň se jedná o prevenci rizikového chování, ale třeba i sexuálního obtěžování,“ doplnila psycholožka Kateřina Štočková Vavrošová, která v současné době působí v soukromé praxi v psychoterapeutickém centru Hladina. Tématy podcastu Polštář, která probírají influenceři společně s psycholožkou, jsou například první láska, tělesné změny, menstruace, LGBT problematika, intimita nebo bezpečné chování na internetu. Jednotlivé epizody desetidílné podcastové série Polštář se objeví každou středu na audioportálu mujRozhlas.
Čas načtení: 2022-04-19 13:38:00
Festival Colours of Ostrava, který letos po nucené dvouleté koronavirové přestávce proběhne od 13. do 16. července v industriálních Dolních Vítkovicích, vedle zahraničních i domácích hudebních jmen nabídne divadelní program s řadou oceněných inscenací. Divadlo Petra Bezruče uvede hudební „dokumentární fikci“ Špinarka, Cirk La Putyka pohybově-cirkusové představení Runners a soubor Lenky Vagnerové taneční inscenaci Panoptikum. Nespoutanou improvizaci přivezou do Ostravy soubory VOSTO5 a My kluci, co spolu chodíme. Sílu populárních písní pak v představení This Is Not a Love Song prozkoumá trojice Ufftenživot. „Letos se nám povedlo dát dohromady výjimečné inscenace, které získaly řadu ocenění. Navíc, což se na Colours of Ostrava hodí, u řady z nich hraje významnou roli živá hudba,” říká dramaturg divadelního programu Jiří Moravčík. Jen o několik set metrů dále se ze svého stálého působiště přesune do multifunkčního sálu Gong ostravské Divadlo Petra Bezruče s inscenací Špinarka režiséra Tomáše Dianišky o zpěvačce Věře Špinarové. Dokumentární fikce s živou kapelou získala cenu divadelní kritiky 2021 v kategorii poprvé uvedená česká hra roku. V hlavní roli exceluje Markéta Matulová, která získala za roli Věry cenu za ženský herecký výkon roku 2021 a současně obdržela také ocenění talent roku 2021. „Vydejme se sledovat kariéru jedné z našich nejvýraznějších umělkyň. Naše ‚doku-fikční drama' je oslavou drzého big beatu, a především Věry, která svou tvorbou vzdorovala všem myslitelným stereotypům,” uvádějí tvůrci. Pohybově-novocirkusové představení Runners souboru Cirk La Putyka s výjimečným mezinárodním obsazením ve společné režii Rosti Nováka a Víta Neznala je zajímavé vedle výkonů herců unikátní scénografií tvořenou obrovským běhacím pásem, který byl vyroben na míru ve Velké Británii. Jako motto je v podtitulu inscenace uvedeno: „Žijeme v době, ve které musí být všechno hned hotové, rychle prožité a okamžitě zhodnocené.” Inscenace současného tance Panoptikum souboru režisérky a choreografky Lenky Vagnerové získala Cenu Divadelních novin za rok 2019/2020 a nominaci na Cenu Thálie 2020. „Panoptikum je o strachu z cizího a neznámého, o tom, co vše jsme schopni prodat a za jakou cenu, o hranicích a morálních hodnotách stojících na zisku, o zábavě bez zábavy, o osamělosti, ale i o smíchu, odvaze, snech, lidské důstojnosti, kouzelníkovi a reflektorech,” vysvětlují tvůrci. Na Colours se po třech koronavirových letech vrací stálice divadelního programu: soubor VOSTO5 se svým improvizačním Stand’artním kabaretem, který prožívá každý večer svou premiéru i derniéru a je hudebně doprovázený vlastní kapelou SNAHA. Se surrealisticko-absurdní fyzickou divadelní improvizací Svědomitě nepřipravení přijede na Colours of Ostrava soubor čtyř herců My kluci, co spolu chodíme. Společně s muzikou a světlem vytvářejí spontánní koláže scén a obrazů, od abstraktna až po absurdno. V inscenaci This Is Not a Love Song soubor Ufftenživot složený ze tří žen zkoumá na jevišti všudypřítomnost a sílu populárních písní, které stejně jako celý hudební průmysl ovlivňují náš život, ať chceme nebo ne. Devatenáctý ročník festivalu Colours of Ostrava proběhne od 13. do 16. července 2022 v industriální oblasti ostravských Dolních Vítkovic. K již potvrzeným zahraničním jménům patří The Killers, Twenty One Pilots, Martin Garrix, LP, Franz Ferdinand, Kings of Convenience, Meduza, Youssou N´Dour, Inhaler, Larkin Poe, Modest Mouse, Phoebe Bridgers, Princess Nokia, Sleaford Mods, Hiromi, Wardruna a řada dalších. Vedle zahraničních i domácích kapel nabídne festival tradičně na mnoha pódiích doprovodný program – mezinárodní fórum Meltingpot, divadla, workshopy, filmy či výtvarné instalace.
Čas načtení: 2022-03-25 14:26:26
Nový podcast Střepy Českého rozhlasu Plus ukazuje invazi na Ukrajinu z pohledu spisovatelů
Přesně měsíc po zahájení ruské invaze na Ukrajinu uvedla stanice Český rozhlas Plus podcast, ve kterém známé spisovatelky a spisovatelé zkoumají svět otřesený válkou. V podcastu Střepy představují svůj pohled na aktuální situaci Milan Uhde, Petra Hůlová, Kateřina Tučková nebo Emil Hakl. První byl zveřejněn ve čtvrtek 24. března i ve vysílání Českého rozhlasu Plus. „Agresi, boje, hrdinství Ukrajinců dnes vysvětlují a analyzují odborníci, politici, aktivisté a mluví o potřebné pomoci. Nevyslovená ale často zůstává úzkost, frustrace a rozrušení, které cítí česká společnost, spolu s obavami z budoucího vývoje. Tyto vrtkavé a rychle se proměňující pocity umí narovnat do smysluplných vět právě spisovatelky a spisovatelé,“ uvedl šéfredaktor Českého rozhlasu Plus Petr Šabata. Svým spisovatelským pohledem se na svět změněný válkou podívá v deseti epizodách podcastu Milan Uhde, Petra Hůlová, Kateřina Tučková, Emil Hakl, Petra Dvořáková, Anna Beata Háblová, Jakuba Katalpa, Lenka Elbe, Ondřej Macl a ukrajinská spisovatelka Marie Iljašenko. Autoři budou mimo jiné odpovídat na otázky: Co se stalo? Jak se nás v Česku válka týká? Jak rozumět světu, v němž Putinův režim páchá válečné zločiny? Kdy bude po všem? Kde se bere a jak dlouho vydrží velká solidarita? Změní nás válka, která je tak blízko? První díl podcastu, ve kterém spisovatel Milan Uhde četl svůj text Život na sopce a odpovídl na otázky Daniely Vrbové, bude zveřejněn ve čtvrtek 24. března. Všechny díly budou k dispozici na webu Českého rozhlasu Plus a jako podcast v aplikaci MujRozhlas a v dalších podcastových aplikacích. Ve vysílání se podcast Střepy objeví každé pondělí, středu a pátek v čase po půl desáté.
Čas načtení: 2021-11-29 11:08:49
Národní muzeum otevřelo expozici Okna do pravěku s modelem jediného českého dinosaura
Národní muzeum zpřístupnilo v pořadí již třetí stálou expozici za poslední čtyři měsíce. Okna do pravěku jsou největší expozicí věnovanou pravěku v České republice a otevírá pohledy do života na našem území před dávnými časy. Na dva tisíce exponátů, realistické modely a interaktivní prvky zvou k cestě prvohorními moři a močály i pod mořskou hladinu druhohorního moře, kde se návštěvníci seznámí s příběhem jediného českého dinosaura. V třetihorách jsou svědky realistického boje o život a v době ledové se setkají s modelem mamuta v životní velikosti a podívají se do očí šavlozubému tygrovi. Tématem prvního sálu jsou prvohorní moře a prvohorní močály. Ačkoliv to může znít neuvěřitelně, více než polovina zkamenělin tu představuje pozůstatky obyvatel jižní polokoule. Během návštěvy prvohorního sálu lze sledovat posouvání většiny dnešního českého území z jihu na sever, tedy z poměrně chladných moří v době kambria a ordoviku až po tropické moře s korálovými útesy a pevninu s tropickými pralesy z dob, kdy naše území překonávalo rovník. Zde návštěvníci vůbec poprvé spatří na vlastní oči nejstarší suchozemskou rostlinu světa Cooksonia barrandei. Další sál se věnuje druhohorám a provede návštěvníky subtropickou přírodou ostrova, který se tou dobou rozkládal na většině území dnešních Čech a Bavorska. Tehdejší celosvětové oteplení klimatu doprovázel vzestup hladiny světového oceánu, který proměnil území dnešní Evropy v rozsáhlou soustavu ostrovů a ostrůvků. Na první pohled zde upoutá především model jediného českého dinosaura Burianosaura augustai, který je znázorněn realisticky v okamžiku své smrti. Jeho tělo totiž trhají žraloci na kusy. Tento světový unikát vychází z vědeckých výzkumů nalezené kosti, na kterých byly objeveny stopy po žraločích zubech. Následuje sál věnující se třetihorám. Za mnohé doklady o životě na našem území v třetihorách vděčíme sopkám, které výrazně určovaly ráz subtropické krajiny v severní části Čech. Zde se seznámíte nejen se sopečnou činností, ale také s živočichy, kteří zde v tomto období žili. Návštěvníky tak například spatří realistický boj o život lichokopytníka rodu phyllotillon a jeho mláďat, které se zrovna chystá napadnout smečka medvědopsů. Čtvrtohory představují závěr vyprávění o pravěké přírodě dnešní České republiky. Ukazují reakce živé přírody na opakované změny klimatu typické pro čtvrtohory: na chladná a suchá období dob ledových i na teplejší doby meziledové s mohutnými řekami a nekonečnými lesy. Právě zde na vás čeká obří model mamuta se svým mládětem nebo kostra srstnatého nosorožce, která je jedinečná především tím, že se dochovala celá. Součástí expozice jsou také animace, které jsou téměř v každé vitríně. Jsou zaměřeny převážně na dětské publikum a hravě a poučně vysvětlují složité procesy vzniku fosílií. Zároveň jsou v každé místnosti haptické exponáty (odlitky reálných fosílií) na které si mohou návštěvníci sáhnout. Na tvorbě modelů se podílel Jan Sovák, přední český paleoartista přezdívaný „novodobý Burian“. Tento český umělec dlouhá léta žil a pracoval v Kanadě a spolupracoval s desítkami muzeí po celém světě a ilustroval nespočet knih s paleontologickou tématikou. Jednou z nich byla i kniha Jurský park od Michaela Crichtona a spoupracoval i se Stevenem Spielbergem na filmu Jurský park.
Čas načtení: 2021-07-17 12:42:24
Za okupace, kdy českému národu hrozila záhuba, německé úřady, úměrně s porážkami na východní i západní frontě, zesilovaly tlak proti zbytkům jazykové autonomie. Na gymnáziích se v roce 1944 zaváděly tzv. Wiederhohlungsstunden, opakovací hodiny, v nichž musela probíhat výuka v němčině i v předmětech jako dějepis, fyzika nebo zeměpis. Také vysvědčení bylo dvojjazyčné a stejný zákon postihl i všechny plakáty na česká divadelní představení, filmy, koncerty nebo sportovní akce. Přitom okupační úřady nepřišly na to, aby zrušily ženskou koncovku vlastních jmen jako nepřípustnou koncesi jazyku méněcenného slovanského jazyka. Spokojily se tím, že české herečky a zpěvačky vystupující na německých filmech nebo scénách se české přípony musely vzdát; tak vznikla Anny Ondra, Ada Goll, Lil Adina (Mandlová) nebo prosazovaná Lida Baarova, která dopadla lépe, protože se musela vzdát pouze dvou čárek. Němečtí spoluobčané, kteří nepropadli rasistickým předsudkům a kterým znalost češtiny umožnila lépe se vcítit do pocitů a mysli národa zbaveného historických i přirozených práv, oceňovali na naší mateřštině právě to, co němčina, angličtina ani francouzština není s to rozlišit. Max Brod, neocenitelný propagátor moderní české kultury, a Pavel Eisner, jemuž dokonalý bilingvimus umožňoval posuzovat češtinu z německé perspektivy a naopak, zdůrazňovali specifickou vlastnost češtiny, nejzápadnějšího a nejsložitějšího slovanského jazyka, totiž zdůrazňování rozdílů mezi mužským a ženským rodem. Tam, kde je tvar německého slovesa neutrální (war, ging) a rodový význam mu dodává teprve mužský nebo německý člen (er/sie war, ging), české byl–byla, šel–šla již obsahuje informaci o tom, zda jde o muže nebo ženu. Totéž prozrazují přídavná jména; koncovka ová u ženských jmen je nedílnou součástí jazykového systému a nikdo ji nemůže s odvoláním na osobní rozhodnutí měnit. Připomeňme ještě, jak se cizinci diví, že máme vokál, pátý pád, a že vidíme velký rozdíl mezi tím, když někoho oslovíme „pane Dvořáku“ nebo „pane Dvořák“, „Michale, vstupte“, nebo „Michal, vstupte“. Není to vymoženost jazyka, který i v oslovení respektuje hodnotu jména? Z hlediska češtiny, a nejen slovanských jazyků, je nepochopitelné, že angličtina není s to rozlišit zásadní rozdíl mezi „ty“ a „vy“, a při vlastních jménech zcela opomíjí rod, takže, neumožní-li nám to kontext, vůbec nemůžeme zjistit, jde-li o muže, nebo ženu. Ale z tábora propagátorů duhové vlajky už slyším, že právě to je přednost, protože rozlišování binárních rodů již patří do starého železa a dnes většina se musí přizpůsobit rozdrobeným menšinám. Bezpochyby to souvisí s návrhem zákona (v Německu jej prosazují Zelení, u nás nejspíš Piráti) o tom, že 14letí mohou bez svolení rodičů i bez lékařského vyšetření změnit své pohlaví. V jazyce – a bezpochyby i v biologii – každé porušení základní normy není ničím jiným než násilím proti přirozenému stavu věcí. Ten vznikl v průběhu tisíciletí, nevznikl náhodou, ani svévolným rozhodnutím nějaké mocenského centra. Ženy, které snesou být Eva Pokorny, Marie (Mary) Pištora (Pistora), Jeanne Ryba, Jana Starosta; ženy, které nepocítí aspoň trochu studu, když se o nich mluví jako o slečně Pokorny, Pištora, Ryba, Starosta; kterým nevadí, když slyší, že potkaly přítelkyni Pokorny, Pištora, Ryba, Starosta, a kterým je jedno, že lidé nebudou vědět, jak je mají oslovit (Pokorny, Pištoro, Rybo, Starostko) či zda mají jejich jména zásadně neskloňovat (angličtina jako vzor), nebo přece jen skloňovat (dopis od paní Pištory, Ryby, Starosty, či, nedej pámbu, Pištorové, Rybové, Starostové), tedy takové nepřechýlené ženy, která se konečně vymanily, jak nám některé vysvětlují, z předsudků patriarchátu („přestala jsem být majetkem otce“, prohlásila paní Rybová, pardon – Ryba) a konečně učinily něco ve prospěch stále nedostatečné emancipace žen, tedy ženy emancipované i od své mateřštiny, vypadávají z okruhu uživatelů českého jazyka a přihlašují se k obci lidí hovořících anglicky nebo jinou neslovanskou řečí. Vystupovat s touto vykastrovanou formou jména v českém prostředí znamená vysokou míru jazykového odcizení, které všechny Čechy a znalce češtiny zaráží a odpuzuje. Brod a Eisner viděli v zdůrazňování rodu v češtině více než jen pouhou formu, měli za to, že je to zvláštní citový příznak, který označili jako erotismus. Projevuje se to i v tvorbě podstatných a přídavných jmen: čeština dokáže z jednoho základu (učeně: lexikálního morfému) vytvořit celý vějíř slov různého významového, citového, příležitostného zabarvení. (Mimochodem: našli byste německý nebo anglický výraz pro obyčejné české slovo panenka?) Buď jak buď, naši západofilové a světoběžníci, kteří se zasazují o to, aby se české děti učily anglicky již od první třídy, kdy ještě zápasí s mateřštinou a teprve osvojují její spisovnou podobu, mohou být s novým jazykovým zákonem spokojeni – zase jsme se o krůček přiblížili vyšší, atlantické civilizaci. Že se tento zákon dopouští násilí na jazyce, který již během dvou tisíciletí překonal horší časy, jeho navrhovatelům a schvalovatelům nevadí. Neškodilo by jim, kdyby se seznámili s jedním významným žánrem českého písemnictví, totiž s obranami češtiny. Za první traktát tohoto typu můžeme považovat Proglas, předmluvu k prvnímu staroslověnskému překladu evangelia, který pořídil filozof Konstantin v 9. století. (Uvědomujeme si dnes, doceňujeme vůbec, že počátek všech spisovných slovanských jazyků vznikl na Velké Moravě?) Mezi dalšími ochránci českého jazyka najdeme významné osobnosti všech dob, vyznání a profesí. Zastavím se pouze u jedné z nich; je to historik Pavel Skála ze Zhoře, jehož jméno zaznělo u příležitosti čtyřsetletého výročí popravy 27 pánů na Staroměstském náměstí. On totiž, jako účastník povstání, který musel po bitvě na Bílé hoře emigrovat, zanechal nejobsáhlejší zprávu o stavovském povstání a jeho katastrofálních důsledcích. Když jsem se seznamoval se Skálovým životopisem a s jeho mimořádně bohatým literárním odkazem, narazil jsem na jeho spisek, v němž, vědom si ohrožení, jaké tehdy češtině hrozilo, vystupuje na její obranu. S humorem a ironií líčí pronikání německých slov a vazeb do tehdejší češtiny, která byla násilím vyhnána z oblastí vyššího společenského a kulturního života. Tak mě napadlo, jak by bylo dnes absurdní čekat od některého z našich exulantů – vzdělanců usídlených v Americe, Anglii nebo Kanadě satirickou obranu češtiny poškozovanou podivnými anglo-americkými barbarismy. V závěru ještě jedna kritická poznámka. Vůbec totiž nerozumím tomu, že dnes, kdy jsme svědky útoků proti převaze mužského rodu v češtině (přitom se zapomíná, jaké významné místo čeština uděluje ženskému rodu), ochránkyně ženských práv se bezhlavě zbavují koncovky, která zdůrazňuje jejich ženskou odlišnost, a nelogicky se ztotožňují s mužskou formou svého jména. Klade se řečnická otázka, jaká že to je síla, před kterou i bojovnice za ženská práva skládají své zbraně. Odpověď najdeme v Orwellovi, v pokoře před Velkým bratrem. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2021-07-13 10:09:28
Festival MikuLOVE naváže na tradici Eurotrialogu. Uvede Tata Bojs, Dunaj nebo Už jsme doma
Ve dnech 27. a 28. srpna proběhne v areálu letního kina v Mikulově hudební festival MikuLOVE. Svojí dramaturgií, podtitulem Festival nepopulární hudby i označením jako 20. ＋ 1. ročník naváže na dvacetiletou tradici festivalu Eurotrialog, který do své smrti v roce 2019 pořádal na stejném místě hudebník, promotér, fotograf a dobrá duše alternativní hudby Romek Hanzlík. Dramaturgem letošního programu se stal Romkův dlouholetý přítel a kolega z kapel FPB a Už jsme doma Miroslav Wanek. Festival pod jeho „taktovkou” nabídne během dvou dnů na několika scénách v příjemném parkovém prostředí amfiteátru a na dalších místech ve městě přes několik desítek kapel a hudebníků. Vystoupí například Tata Bojs, Khoiba, Už jsme doma, The Atavists, Jiří Schmitzer, Dunaj, Tornádo Lue, Vladivojna La Chia a Petr Uvira, Zuby nehty, Kalle, Cermaque, Ponk, Houpací koně, Budoár staré dámy a další. „Festival MikuLOVE navazuje na dvacetiletou tradici festivalu nepopulární hudby Eurotrialog, který byl spjat s Romkem Hanzlíkem a jeho snahou dávat prostor nekomerční – nemainstreamové hudbě. Romek Hanzlík bohužel v roce 2019 zemřel, ale v jeho snaze bychom rádi pokračovali,” vysvětlují Petr Pošvic a Radim Svatoň, přátelé a kolegové Romka Hanzlíka, kteří pokračují v pořádání tohoto festivalu. „Chceme pokračovat jednak kvůli Romkově památce a jednak proto, že takových akcí, jako byl Eurotrialog, je i v rámci Evropy málo. Jsme přesvědčeni, že platforma, kde se mohou představit soubory a umělci ´okrajových´ žánrů, je zde potřebná a nesmírně užitečná,” dodávají. A Romkova životní partnerka Lada Kuruczová k tomu sama říká: „Jsem si jistá, že Romkovým přáním by bylo, aby festival v Mikulově pokračoval. Proto jsem s touto nabídkou oslovila jeho nejbližšího přítele a další spolupracovníky a kamarády, se kterými pořádal dvacet let zahraniční koncerty – Míru Waneka, Radima Svatoně a Petra Pošvice, kteří tuto nabídku bez váhání přijali a hned se pustili do organizace dalšího ročníku. Moc jim za to děkuji.” Festival MikuLOVE má ve svém názvu zvýrazněno slovo LOVE (láska) a nejde jen o slovní hříčku. „Je to symbolické vyjádření ducha celého festivalu, který je o lásce k hudbě, ale i o lásce mezi lidmi, o toleranci, hledačství, o respektu k ostatním, a hlavně o fantazii bez limitů, o nekonečném objevování,” dodávají oba současní pořadatelé. „Festival MikuLOVE nebude jen o zvučných jménech. Chceme také vyhledávat, podporovat a motivovat mladé talenty, bez kterých by jakýkoli hudební styl brzy vyschnul. Právě těmto umělcům se festival MikuLOVE může stát odrazovým můstkem a vstupenkou do světa profesionální hudby,” říká k dramaturgii Miroslav Wanek. Festival Eurotrialog Mikulov založil Romek Hanzlík v roce 1999. Zatím poslední, dvacátý ročník, proběhl v roce 2018. Další léto se festival neuskutečnil z důvodu Romkova úmrtí, v roce 2020 pak neproběhl z důvodu koronavirové pandemie. Proto se letošní ročník dá označit jako 20. ＋ 1. – jako symbol pokračování i začátku s novými pořadateli. Dějištěm festivalu MikoLOVE se stane nově zrekonstruovaný amfiteátr letního kina v Mikulově, přilehlý park a další místa v tomto historickém jihomoravském městě. Návštěvníkům bude k dispozici stanové městečko a veškerý festivalový servis včetně bohatého občerstvení. Areál amfiteátru je bezbariérový. Více informací na www.miku-love.cz. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2021-03-12 17:06:10
Ayaan Hirsi Ali: Špatné svědomí Evropy aneb O hře na neporozuměnou
Milí čtenáři, Ayaan Hirsi Ali, význačnou kritičku islámu, asi nemusím zdejšímu obecenstvu příliš podrobně představovat. Jak jsem se dočetl, byla svého času označena za 46. nejvlivnějšího intelektuála na světě, což je jistě velmi dobré umístění. Před pár týdny vyšla v britském online časopise Unherd.com její esej „Špatné svědomí Evropy“, kterou jsem pro vás se svolením autorky a časopisu přeložil. Pojďme tedy na to. Špatné svědomí Evropy Já a můj devítiletý syn se občas bavíme něčím, čemu říkáme „hra na neporozuměnou“. Thomas: „Mami, já bych chtěl ještě hrát Mezi námi.“ Já: „No jistě, miláčku, mezi námi jsi přece vítán vždycky, na to se přece nemusíš ptát.“ Načež se Thomas zasměje, zvedne oči v sloup a trpělivě mi znovu vysvětluje, že Mezi námi je přece jméno počítačové hry. Jinými slovy, chce zase sedět u počítače. A já předstírám, že mu nerozumím. Hrát si, říkám, no to je dobrý nápad. A kterou hru by sis chtěl zahrát? A tak to jde dál a dál, tak dlouho, dokud se mu schválně „snažím nerozumět“. Samozřejmě mi jde o něco jiného: po celou tu dobu, po kterou se takhle přetahujeme, nesedí u počítače. Také ho těší, že se mu máma věnuje. Někdy mi to připadá jako užitečná taktika, jindy jako neškodná zábava. Když dnes poslouchám debaty o prolínání islámu a západu, nemohu si na naši hru nevzpomenout. Jediný problém je v tom, že tyto konverzace nebývají užitečné a není na nich vůbec nic zábavného. A dost často nadělají více škody než užitku. Nejlepší ilustrací této „Hry na neporozuměnou“ je imigrace z islámských zemí a otázka toho, jak by evropské společnosti měly tyto muslimské imigranty integrovat. První úmyslné neporozumění spočívá v předstírání, že nekvalifikovaní imigranti s minimálním vzděláním jsou pro vyspělé ekonomiky naprostou nezbytností. Progresivní „woke“ levice a její pomocníci rádi říkají, že vzhledem k poklesu evropské populace a porodnosti přece nemůže proti imigraci mladých a aktivních lidí nikdo nic namítat. Ti strašliví xenofobové, kteří se umanutě soustřeďují na náklady a výnosy – jinými slovy na to, kolik peněz imigranti společnost stojí a kolik do ní naopak přispívají – to prostě nechápou. Když upozorníte na rozsáhlou závislost imigrantů a dokonce i jejich dětí o generaci později na sociální podpoře, nebo když se dokonce odvážíte zmínit o vzniku četných sociálně vyloučených etnických a náboženských enkláv, dočkáte se optimistických líčení vyzdvihujících myšlenku, že ne všechna pozitiva se nedají přepočítat na peníze: přišla s nimi přece i nová, kulturně odlišná kuchyně, oděvy, pohledy a zvuky, takže si nyní původní obyvatelé mohou užívat exotických kultur podle chuti. Tomuto úmyslnému neporozumění je příbuzný i argument soucitu. Odmítněme tedy ekonomické imigranty, říkají někteří, a pusťme k nám jen ty, kteří mají nárok na azyl. Tím pádem je to je jen dočasné opatření do doby, než se jejich země vrátí k normálu. Ale z tohoto přístupu vznikají přehršle otázek. Jaký proboha vymyslíme proces, který dokáže odlišit lidi hledající ekonomické příležitosti od skutečných obětí násilí? Kdy se jejich země vrátí k normálu? Co budou azylanti dělat mezitím? A kdo to všechno zaplatí? Ti, kdo rádi hrají „Hru na neporozuměnou“, dokážou velmi efektivně odvádět pozornost. Potřebujete empatii, říkají. Představte si, že byste to byli vy nebo vaše rodina, kdo musí snášet hrůzy války. Není to tak dávno, co Evropa takovými hrůzami prošla. Poslali byste zpátky Židy, kteří prchají před začínajícím holokaustem? Tak jako tak, říkají nám, je to vlastně naše vina, že se tyto cizí společnosti rozpadají. Je to tím, že jsme je kolonizovali. Dokonce jsme v dobách před dekolonizací vydělávali na otrokářství. Tady je závěr „Hry na neporozuměnou“ jasný: morální pokání a náprava historických křivd jsou důležitější, než se pokoušet se racionálně analyzovat to, co před námi leží. Třetí podoba „Hry na neporozuměnou“ spočívá v tom, že se imigranti berou, jako by všichni byli stejní. To je částečně reakce na práci lidí jako je nizozemský sociolog Ruud Koopmans, který zkoumal otázku, proč je pro imigranty z muslimských společností o tolik těžší se integrovat v západních zemích než pro jiné. Proč se například libanonští křesťané v Austrálii asimilují daleko snáze než libanonští muslimové, když jejich stěhování proběhlo za prakticky těch samých podmínek? Anebo proč mají Bangladéšané a Pákistánci problém se integrovat ve Spojeném království, když Hindům a Sikhům se to daří a mnohdy se mají lépe než původní obyvatelstvo? Koopmans nasbíral průkazná data, která tyto trendy vysvětlují. Ale koho zajímají takové otázky, nebo dokonce tak nudná věc jako data? Cílem hry je neporozumět, smíchat nesouvisející, znejasnit situaci. Takže, pane Koopmansi, říkají jeho protivníci, pojďme si promluvit o tom, co jste tím vlastně myslel. Možná děláte empirickou práci, ale záleží na skutečné motivaci: ačkoliv tvrdíte, že jste sociální demokrat, jste ve skutečnosti rasista. A je vymalováno. Nemůžete se skrývat za argumenty o dělnické třídě, když ve skutečnosti svojí antisociální vědou pošpiňujete ty pravé proletáře světa. Konečně, ve své nejzákeřnější podobě, trvá „Hra na neporozuměnou“ prostě na tom, že všichni chceme to samé. Všichni chceme být svobodní a sobě rovní; všichni se chceme řídit zákony; všichni sdílíme ty samé základní hodnoty a všichni chceme respektovat důstojnost ostatních. Pro ty z nás, kdo věří, všichni se modlíme k tomu samému Bohu. Sekulární lidé se zase řídí tím samým rozumem. Až na pár nezapadajících jedinců – které má každá společnost – jsme všichni jen lidské bytosti. Na tento druh argumentace vždycky odpovídám stejně: ne každý sdílí ten samý koncept Boha. Jak jinak můžete vysvětlit existenci nenávistných kázání islamistů? Nebo to, jak pronásledují ženy, homosexuály, Židy a další? Co byste řekli obětem pákistánských muslimských prostitučních gangů nebo muslimským dívkám, které byly přinuceny k sňatku? Jestli se všichni modlíme ke „stejnému“ Bohu, co znamenají ty útoky nožem, usekávání hlav, vjíždění do davů nákladními davy, provázené pokřikem „Alláhu akbar“? Co Islámský stát a al-Kajdá? Radikální ideologie existují a nutně se s nimi musíme poprat. Zadržte, řeknou hráči „Hry na neporozuměnou“. To jsme si už přece ujasnili. Nezapadající jedinci jsou v každé společnosti, včetně té naší. Sexuální násilí proti ženám je celosvětový problém. A podíváte-li se na poslední zprávu britského ministerstva vnitra, tak její závěr zní, že celá ta krvavá záležitost kolem otrokářských prostitučních gangů nemá nic společného s Pákistánci a už vůbec ne s islámem. Kdo hraje tuhle „Hru na neporozuměnou“? Třída studentů při semináři z veřejné správy? Ne, jsou to naši volení političtí lídři, šéfredaktoři uznávaných novin, profesoři ze slavných univerzit a think tanků, vysocí úředníci a někdy i lídři EU. Tento druh konverzací o ožehavých otázkách se vede v parlamentních výborech, debatních klubech, mezinárodních seminářích a národních televizních stanicích. Prozkoumáte-li zápisy z těchto hovorů, přehrajete-li si nahrávky a přečtete početné zprávy, knihy a články, které za posledních třicet let pojednávaly o islámu, imigraci a integraci, a vynoří se vám tentýž obrázek: nekonečná „Hra na neporozuměnou“. Mezitím v Evropě počet imigrantů z islámských zemí vzrostl … kdo ví kam? V roce 2017 odhadovalo Pew Research Center, že podíl muslimů na evropské populaci by mohl vzrůst z 4,9 procenta někam mezi 7,4 (kdyby už žádná imigrace nebyla) a 14 procent (pokud by jí bylo hodně) roku 2050. I když už se dnes neberou krásy kulturního obohacení islámem s naivitou tak bezstarostnou – hlavně ve Francii ne – konec imigrace není na dohled. Hranice Evropy jsou i nadále prostupné a příčiny, které vedou lidi k tomu, aby odcházeli ze svých zemí, se stávají naléhavějšími. Dost možná je pro ty, kdo vždy hlásali, že všichni jsme vlastně ti samí lidé, určitým zklamáním, že vzniká tolik muslimských organizací a hnutí s cílem izolovat své komunity od zbytku společnosti. V některých zemích, jako ve Francii, se jim to podařilo do té míry, že přiměli samotného prezidenta k zavedení nových zákonů. Je to náznak, že už má Macron už má „Hry na neporozuměnou“ dost; ale přesto se dá jen těžko říci, že by byl lídrem v celoevropské změně postojů. Ve většině zemí se „Hra na neporozuměnou“ hraje dál. Proč? Jedna teorie říká, že evropská politická elita chce upřímně odčinit hříchy minulosti; dnešní lídři nechtějí opakovat chyby svých předchůdců. Další možnost je, že západní lídři ztratili důvěru západní civilizaci. Ta se dnes jeví jako jeden dlouhý řetězec hrůz: otrokářství, útlak, kolonialismus, genocidy, misogynie a masakry. Tím pádem nezbývají žádné hodnoty, které chránit před lidmi zvenčí a určitě nezbývá nic, do čeho by se měli imigranti integrovat. Třetí možné vysvětlení říká, že někteří evropští lídři chtějí skutečně odstranit hranice. Je to pro ně principiální záležitost a je jim jedno, kdo za budování planety bez hranic zaplatí jakou cenu. Ale já si myslím, že je tu ještě jedna příčina: neschopnost. Vcelku jednoduše, ani jeden z lídrů, jejichž zodpovědností je řešit problémy kolem muslimské imigrace a integrace, nemá tušení, co s tím dělat. Politici sedící kolem stolu třeba uznávají správné principy, ale nejsou schopni o nich přesvědčit ostatní. Někteří rozumějí drobným detailům problému, ale nedokážou vidět celek. A jako vždy a v každé velké a složité politické záležitosti, jsou tu i lídři, kteří papouškují zájmy organizovaných skupin, kterým současná situace vyhovuje. Řekla bych, že ti si „Hru na neporozuměnou“ užívají nejvíc. Neschopnost politiků je často maskována povrchní přitažlivostí fotografií zachycujících velká gesta, nebo bombastickými citáty ve stylu „nás bude soudit historie“. Ale samozřejmě dobře vědí, že historie o něčem nehlasuje. Historie nemá pravomoc někoho jmenovat do úřadu, tak ať si soudí, jak chce. Mezitím příliv imigrantů v posledních letech poněkud ochabl, ale do Evropy se stále snaží dostat velké množství lidí. I nyní během pandemie. Za poslední rok zaznamenala Evropa 336 tisíc prvních (tedy ne opakovaných tím samým člověkem, poznámka MK) žádostí o azyl a mezi lednem a listopadem také 114 300 ilegálních vstupů na evropské území. Podíváme-li se do budoucnosti, zdá se být nevyhnutelné, že s tím, jak se evropské země začnou vynořovat z covidových restrikcí a znovu otevírat své ekonomiky, některé africké země budou čelit nedostatku potravin a jiným ekonomickým problémům způsobeným epidemií. Není třeba být jasnovidcem k předpovědi, že do Evropy zamíří další masa mladých mužů. A jak se budou snažit překonat jižní a východní hranici EU, připravte se na projevy evropských politiků o tom, že se jedná o náhlý nápor a nepředvídatelnou krizi. Pak uvidíte, jak naši politici rozehrají „Hru na neporozuměnou“ nanovo. Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}