Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2021-12-13 18:03:16

Co obětovat pro pravdu a lásku? Česká televize připomene deset let od smrti Václava Havla

Přesně deset let uplyne v sobotu 18. prosince ode dne, kdy ve věku pětasedmdesáti let navždy odešel bývalý prezident, dramatik a disident Václav Havel. Jeho odkaz připomene Česká televize ve speciálním vysílání v průběhu tohoto týdne. Připraveny jsou dvouhodinové vydání Události, komentářů věnované prvnímu polistopadovému prezidentovi očima významných osobnosti, televizní premiéra životopisného dramatu Havel režiséra Slávka Horáka i tematické medailonky. „Havel je hraný film, ne učebnice, a jak říkají všichni velcí vypravěči – ‚Nikdy nenechte stát fakta v cestě dobrému příběhu‘,“ zdůrazňuje režisér Slávek Horák a dodává: „Státníka Havla a prezidentský portrét v tomto vyprávění nečekejte.“ Horák společně s Rudolfem Suchánkem napsal scénář vycházející ze skutečných historických událostí, které jsou však nadále rozvíjeny s autorskou svobodou. Snímek se soustřeďuje na Havlův bouřlivý osobní život, jemuž dominuje boj za pravdu a správnou věc, pronásledování, věznění, ale také milostné vztahy, vlastní pochyby a humor. V centru všeho je pak neobvyklý, a o to silnější vztah s manželkou Olgou ztvárněnou Aňou Geislerovou. Koprodukční snímek České televize nominovaný na čtrnáct Český lvů se odehrává v letech 1968 až 1989, zachycuje tedy proměnu Václava Havla od dramatika šedesátých let přes bojovníka za lidská práva v letech sedmdesátých až po vůdčí osobnost sametové revoluce a celosvětovou ikonu. „Václav Havel je pro mě osobností, jejíž vhled je pořád úžasně současný a moderní. Víc, než jsem si myslel. Jsem rád, že jsem ho díky přípravě na natáčení mohl pro sebe znovuobjevit,“ říká Viktor Dvořák, jenž se v roli Havla představí divákům čtvrtou adventní neděli na Jedničce. Jako první ale na dekádu od odchodu výrazné osobnosti novodobých českých dějin upozorní premiéra česko-amerického snímku Umění disentu na programu ČT art, a to ve čtvrtek 16. prosince. Následně, v pátek, se bude výročí věnovat zejména zpravodajská Čtyřiadvacítka. Kromě pravidelných vstupů z Piazzetty Václava Havla u Národního divadla v průběhu celého dne je připraveno i speciální vysílání večerních Událostí, komentářů, v němž budou na prvního porevolučního prezidenta vzpomínat osobnosti, jako jsou Dagmar Havlová, Jan Burian, Ladislav Špaček nebo Michael Žantovský. V sobotu 18. prosince připomene program Dvojky dění kolem ztráty prezidenta dokumentem Poslední odcházení Václava Havla režisérky Moniky Le Fay, na nějž naváže přímý přenos zádušní mše za Václava Havla z Katedrály svatého Víta, Václava a Vojtěcha v Praze. Večer pak bude patřit záznamu představení Audience s Josefem Abrhámem a Pavlem Landovským v režii Jiřího Menzela, a to na stanici ČT art. Výročí prezidentova úmrtí současně připomenou medailonky 10 let bez Václava Havla. Speciál se vrací v čase a odhaluje génia loci míst spojených s jeho osobností. Hlavními protagonisty příběhů tedy nejsou lidé, ale pět konkrétních míst. Divák se tak ocitne před pankráckou věznicí v roce 1989, v Divadle Na zábradlí v 60. letech a na Hrádečku v 70. letech minulého století. Každým z příběhů diváka provede dobový očitý svědek. Projekt bude částečně dostupný také v novém iVysílání v podobě tematických výběrů na hlavní stránce. Václavu Havlovi, jeho životu, dílu a nezastupitelné politické roli, se bude věnovat také vzdělávací portál ČT edu. Pro studenty, učitele i další zájemce jsou na webu od pondělí 13. prosince připraveny náměty do výuky, pracovní listy, filmové archivy i vzdělávací videa.   Pořady k 10 letům od úmrtí Václava Havla 16. prosince 22:00 ČT art – Umění disentu (režie James D. La Sueur) 23:45 ČT art – Prezidentova račí chůze (připravil: Oliver Malina Morgenstern) 17. prosince 22:40 ČT art – Pocta Václavu Havlovi (režie: Rudolf Vodrážka) 21:00 ČT24 – 10 let bez Václava Havla: První polistopadový prezident očima významných osobnosti minulosti i současnosti (speciál Události, komentáře) 18. prosince 9:35 ČT2 – Dopisy Olze (režie: Michal Hýbek) 10:00 ČT2 – Poslední odcházení Václava Havla (režie: Monika Le Fay) 11:00 ČT2 – Requiem za Václava Havla (režie: Jaroslav Rásocha) 12:35 ČT2 – Proč Havel? (režie: Vojtěch Jasný, průvodce: Miloš Forman) 14:15 ČT2 – Krásný ztráty (režie: Tereza Kopáčová) 20:15 ČT art – Audience (režie: Jiří Menzel) 21:45 ČT3 – Motýl na anténě (režie: Ladislav Smoljak) 22:30 ČT3 – Vernisáž (režie: Ivan Rajmont) 19. prosince 14:10 ČT2 – V objetí dalajlamy (režie: Viliam Poltikovič) 14:40 ČT2 – Václav Havel a Dominik Duka: společný výslech (režie: Ladislav Cmíral) 20:10 ČT1 – Havel (režie: Slávek Horák)

Čas načtení: 2019-11-01 06:55:35

Idol, pocty, stát aneb Kontroverzní nařízení státního smutku za Karla Gotta

Dne 16. března 1930 se Praha loučila s Aloisem Jiráskem. Poklonit se před umělcovou rakví vystavenou v panteonu Národního muzea přišli prezident Masaryk, členové vlády, představitelé senátu a parlamentu, pražští radní, rektoři pražských vysokých škol, generálové, guvernér Národní banky, osobnosti národní kultury a desítky tisíc lidí z celé země. Zde však podobnost s nedávným pohřbem Karla Gotta končí. Neboť dnes jsme v jiném čase, jiné republice, jiné demokracii – té postkomunistické, jíž navíc dominuje globální popkultura se svou vyprázdněností symbolů, hodnotových pojmů a rituálů. Je to zřetelné již ze srovnání pietních aktů obou umělců, které sice dělí bezmála devadesát let, nicméně pojí je celonárodní publikum, lidový sentiment a rovněž stát v roli scenáristy smutečních obřadů. (V tomto momentu však pro jistotu udělejme rezolutní silnou čáru, protože role Jiráska a jeho díla v českých – nejen literárních – dějinách je s odkazem zpěváka Gotta, jenž přinášel lidem „radost a krásné písničky“, prostě nesouměřitelná.)  Státní pohřby státníkům Z dobového tisku vyčteme, že Aloisi Jiráskovi byl jako zastánci samostatnosti českého a slovenského národa, jehož historické vědomí svým dílem spoluvytvářel, vypraven „národní pohřeb“. Republika byla dosud mladá, plná euforie a úcty k vydobyté samostatnosti, odhodlaná naplňovat nejvyšší demokratické a kulturní ideály. I přes věky cítíme tu vášeň ve slově „národní“, jež bylo tehdy ve smutečních projevech mnohokrát skloňováno: panychida u pomníku sv. Václava, statisícové davy, velký průvod Prahou, kdy dvanáct stuh od rakve v barvě trikolóry neslo dvanáct spisovatelů.  Oproti tomu scénáře smuteční slavnosti Karla Gotta se prakticky ihned zmocnil současný český premiér chabě skrývající vzrušení z mediální události, jež by mu mohla vynést cenné populistické body, a navrhl uspořádat státní pohřeb, což mu vláda na mimořádném zasedání odsouhlasila. Jenže státní pohřeb je určen především prezidentům a zohledňuje jejich postavení vrchního velitele ozbrojených sil, takže jeho součástí jsou vojenské náležitosti jako rakev na lafetě, nastoupené jednotky a k poctě zbraň. Nejvíc rozumu nakonec projevila paní Ivana Gottová, když tento monstrózní akt s díky odmítla. Možnosti veřejně se rozloučit s Karlem Gottem na Žofíně se státními poctami, které představuje čestná stráž v uniformách, pak využily desetitisíce lidí. Zádušní mše ve Svatovítské katedrále, na niž obdržely pozvání celebrity i představitelé státu, byla soukromou aktivitou rodiny. Dosud jsem měla za to, že zádušní mše souvisí s vyznáním zesnulého a nestačí jen „uznávat hodnoty, které činí život krásným a bohatým“, jak ve svém proslovu zmínil arcibiskup; pokud však primasu českému nevadí sloužit mši za ateistu Gotta v národní katedrále, měl by alespoň vnímat, že tím fakticky legitimizuje nejvznešenější duchovní prostor země jako prostor společenský.  To v případě Jiráskova pohřbu byla církev mnohem zásadovější. Dokonce zakázala zvonit na pražské zvony, protože Jirásek, ač zůstal věřícím katolíkem, z církve v roce 1921 oficiálně vystoupil.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Počítá se „velkej rajc“ Alois Jirásek ve své době představoval živoucí symbol slavných dob vlasteneckých, kdy národní vědomí tvořilo podstatnou součást identity občana. Zdánlivě nestárnoucí Gott v blyštivých oděvech, jenž prakticky půlstoletí neopustil televizní obrazovky, ztělesňoval bohatýrské doby mládí několika generací. Jako byl Jirásek přední kulturní osobností Československé republiky, jež u lidu vzbuzovala přirozenou úctu, tak Karel Gott byl stálicí společenské elity s asi nejširší fanouškovskou základnou volně protínající nomenklatury i režimy. Všichni jsme ho „znali“, a proto se těšil jistému zlidovění, dokonce familiérnosti, jež v soudružské socialistické realitě nahradila prvorepublikovou úctu. Pro tuto svou mimořádnou veřejnou „chytlavost“ byl „Goťák“ prakticky ihned po smrti zneužit politiky vládními i parlamentními, kteří propadli opojení z bezpracné medializace a začali se předhánět ve sladkobolných vyjádřeních, v návrzích smutečních aktivit a poct. Protože i oni, politici, jsou důležitou součástí společenského kvasu, „zábavy“, kterou veřejnosti servírují sociální sítě i bulvár. (Ostatně podstatná část národa k politice také tak přistupuje, moc jí nerozumí a pokud vůbec volí, tak v jakémsi emotivním oparu fanouškovství.)  Pár dní po Karlu Gottovi skonala herečka Vlasta Chramostová. Média se nevyhnula ironizující otázce po „státním pohřbu“ signatářky Charty 77. Ministr kultury na to uvedl, že hereččina pietní slavnost v Národním divadle je rovněž aktem se státními poctami, neboť divadlo je státní organizací. V zásadě to sedí, v reálu však porovnání těch „státních poct“ kulhalo na obě nohy. Bez cavyků to vyjádřil kdosi neznámý na sociální síti: „Položit kytičku k rakvi Chramostové není pro politiky až takovej rajc.“  Konec Gottlandu V historii České republiky bylo vyhlášeno celkem šest „státních smutků“. První dne 14. září 2001 k uctění tří tisíc obětí teroristických útoků na USA, další 5. ledna 2005 z úcty k cca 170 000 obětem zemětřesení v jihovýchodní Asii, 8. dubna 2005 v den pohřbu papeže Jana Pavla II., 17.–18. dubna 2010 z úcty k cca stu obětem havárie letadla včetně prezidenta a vysokých představitelů polského státu, 21. – 23. prosince 2011 k uctění památky prezidenta Václava Havla a 12. října 2019 v den pohřbu zpěváka Karla Gotta. Z kontextu je snad jasné, proč za nejvíc kontroverzní oficiální poctu prokázanou Gottovi považuji právě vyhlášení státního smutku: odchod oblíbeného umělce ve vysokém věku a v kruhu rodiny, jenž svou kariéru za žádného režimu ani nebyl nucen přerušit, přece není tragédií státních či rovnou světových rozměrů.  Znepokojuje mne samozřejmost, s níž bylo toto významné celostátní opatření přijato. Stejně jako mne už druhé volební období znepokojuje ostentativní nezájem prezidenta o slavení významných výročí spojených s historií státu či republiky. Se stejnou nelibostí každoročně nesu výčet osobností oceněných státními vyznamenáními, kde se to hemží prezidentovými milci (pod)průměrných charakterových i profesních vlastností, zatímco skuteční hrdinové komunistické totality si dnes o nějakých „státních poctách“ mohou leda tak nechat zdát, protože v reálu pobírají důchod menší než jejich někdejší bachaři. To může poukazovat také k vychytralé prezidentově strategii směřující ke znevážení a zpochybnění občanské odpovědnosti a hrdosti a k vymazání historické paměti. Nařízení státního smutku za Karla Gotta je pak jen pouhým dalším kamínkem do mozaiky, s nímž tentokrát ochotně přispěchala vláda v čele s premiérem. Na pozadí toho všeho jde však o víc než jen o libovůli nějakého vysokého státního funkcionáře – jde o stát.  Na vládě teď prý vznikne „manuál“, který definuje pravidla pohřbů „se státními poctami“ společně s tím, komu jsou určeny. Přiznejme si: na státní pocty přece žádný návod není, nemůže být. Jde především o morální satisfakci. Jde o symbolické vyjádření úcty vyššího celku, jehož jsme součástí, k hodnotám, které člověk svým konáním za života potvrdil. Stát ale přestává být v pozici morální a hodnotové autority, když jeho představitelé neumějí nebo z různých pohnutek nechtějí vnímat či zažívat hodnoty jako čest, morálka, odvaha, statečnost, úcta a vlastenectví, či dokonce je vedeni vlastními cíli podrývají, znevažují nebo bagatelizují. Stáváme se svědky státu coby vyprázdněné skořápky, jež ve skutečnosti postrádá jakýkoli obsah či identitu a klidně poslouží i jako nástroj sentimentálního kýče. Jedno je jasné: pomyslná éra Gottlandu, jak zní název Česka v knize polského autora Mariusze Sczygiela, právě skončila. Otázkou zůstává, co přijde po ní. {/mprestriction}  Autorka je spisovatelka.

Čas načtení: 2019-10-21 10:16:29

Irák a Írán: sektářská siamská dvojčata politického islámu

Prvního října jsme se stali očitými svědky zrodu lidového povstání v Iráku. Mladá generace se vzbouřila, a vyšla do ulic proti zkorumpovanému sektářsky náboženskému státnímu systému, který se prosadil po okupaci země v roce 2003. Již 16 let se země naprázdno točí kolem své osy. V irácké společnosti již stěží existuje kultivovaná živá duše, která by ještě uvěřila, že tento nekompetentní civilizačně zdegenerovaný státní systém může dokázat nějaké pozitivní skutky. Zničená země si vyžaduje rekonstrukci a neobejde se bez přeměny politického systému. Však čím déle, tím dál je nový Irák politického islámu za hony vzdálen od demokracie, lidských práv a konjunktury. Hluboká profesionalita v korupčních praktikách Iráčané popisují vládnoucí nábožensko-politickou třídu jako spodinu společnosti bez morálních a kulturních hodnot, která vznikla pářením amerických a íránských genů. Tato cizokrajná garnitura k nevíře dokázala během 16 let dodělat zkázu státu a společnosti, kterou počali jejich předchozí páni okupanti. Noví panovníci proměnili zemi k obrazu svému, ve výstavu všeho ošklivého – kulturně nechutných děl. Jediný atribut vládnoucí třídy je slepá nenávist k diktátorovi Saddámu Hussainovi a pomsta sunnitům za mučednictví imáma Hussaina před 1400 lety. Dle nich sunnité, bývalí i dnešní, jsou odpovědni za zabití imáma Hussaina. Irák se stal znenadání příkladem nezdařeného státu, a to ve všech oblastech života bez výjimky. Otázku, kterou si pokládá každý rozumně uvažující člověk je, proč má šíitský státní systém v Iráku jen nulové výsledky, na rozdíl od šíitského státního systému v Íránu. Ten dokázal vybudovat (když necháme stranou anti-civilizační ideologii duchovenstva a všechno co z toho vyplývá, především pak ambice režimu vlastnit jaderné zbraně, vyvíjet balistické rakety a exportovat islámskou revoluci způsobem nepřátelského vměšování do sousedních zemí) celkem dobře fungující stát v mnoha životních oblastech jako průmysl, zemědělství, školství, zdravotnictví, infrastruktura, vědecký výzkum, aj. Irácká nábožensko-politická vládnoucí třída, která se chopila moci po roce 2003 je především nestátotvorná, nedisponuje minimem manažerských schopností, vyznačuje se neschopností, bez kvalifikace a kompetentnosti. Vtipné aféry kolem stovek nejvyšších vládních politiků nevyjímaje ministrů s falešnými vysokoškolskými diplomy – obvykle doktorandské – jsou velmi dobře zaznamenané a dostupné na internetu. Vládní aparát spolu s poslanci parlamentu vždy po každém následném volebním období vykazují špičkovou organizovanost a hlubokou profesionalitu v korupčních praktikách, v rozkrádání státního majetku a vytunelování veřejných statků. Katastr nemovitostí ve všech městech je svědkem jejich nekalého umění. Lidé na vlastní oči vidí, jak po svržení Saddámova režimu noví vlastníci – osobnosti, politické vládní strany a pololegální šíitské ozbrojené milice – obývají státní paláce a vládní domy postavené v minulém režimu. Rozkrádání statků neunikly ani soukromé domy a statky baasistů (členové vládnoucí strany Saddámova režimu) či vysokých důstojníků bývalé irácké armády. Dosti nepochopitelné zůstává to, proč šíitský režim v Iráku trvale nechce dopřát minimum přijatelných životních podmínek ani svým šíitům – soukmenovci ve víře. Vždyť šíitští obyvatelé v Basře na jihu země se vícekrát vzbouřili kvůli požadavku na dostupnost pitné vody. Pitné vody! Kvůli tomu při mírových protestních demonstracích byly desítky bezbranných civilistů bezpečnostními silami zabity. Přitom z kraje Basra těží stát až tři miliony barelů ropy denně! Odpověď na tuto záhadu, proč se mocenská šíitská třída v Iráku chová tak arogantně vůči vlastní šíitské populaci spočívá v revanši. Totiž tatáž shodná zvůle duchovenstva a politického establishmentu v obou zemích (Iráku i Íránu) má v úmyslu trestat irácké šíity za to, že bojovali po boku Saddámova režimu (společně se sunnity) proti tehdy novému, šíitskému režimu v Íránu v osmileté irácko-íránské válce (1980–1988). Bez loajality šíitské populace včetně vojáků a vyšších důstojníků by nebyla tehdejší irácká armáda. Šíitské státní systémy v Iráku a Íránu jsou de facto jako siamská dvojčata. V tom smyslu převládá mezi prostými Iráčany přesvědčení, že íránskou hegemonii nad Irákem nelze odstranit bez pádu, rozpadu či mezinárodního okleštění íránského režimu. Nejvyšší šíitská autorita podporovala zkažené náboženské politické strany  Podívejme se na význam a poselství říjnového povstání. Přelomová jsou tato fakta: 1. Konec kultu osobnosti, míněna nedotknutelnost tzv. „náboženské Almardža'ia“ (arabskyالمرجعيه الدينيه) sídlící v posvátném městě Nadžaf. Její význam je doslova „zdroj k imitaci/následování“. Almardža'ia je nejvyšší šíitská náboženská autorita (po koránu, prorokovi a imámům), oprávněná vydávat fetwa (arabsky فتوى, plurál fetawa فتاوى, je nábožensko-právní dobrozdání) a jiná rozhodnutí, nařízení či instrukce týkající se nejen náboženských záležitostí, ale rovněž politických a společenských a všeho světského života. V našem právním zákonodárství by odpovídalo Ústavnímu soudu. V současné době největší svrchovanou osobností tohoto institutu je nejvyšší ajatolláh (arabsky آيه الله العظمى) Alí Sistání. Je to nejvyšší šíitská autorita v Iráku. Přímý důvod, proč se Iráčané otočili o 180 stupňů vůči Almardža'ia je to, že celou dobu po okupaci země v roce 2003 podporovala zkažené náboženské politické strany a zkorumpovaný, života neschopný režim, který rozkrádal bohatství národa a dovedl prosté lidi k neutěšené bídě a útrapám. Almardža'ia dopustila dvě rozhodující věci, které ovlivnily další vývoj země. Za prvé byla po okupaci tvůrcem sektářské šíitské koalice, která od prvních všeobecných voleb konaných po okupaci země uchopila moc, kterou drží dodnes. Tak poprvé vznikl anti-sekulární Irák, stát politického islámu a sektářský šíitský režim. Byla to historická proměna Iráku: Začalo se o něm mluvit jako o novém Iráku. Kdo se tohoto politického procesu nezúčastňuje, je mu přiřazena nálepka baasista nebo terorista. Politická opozice v tomto systému nemá právo na bytí. Politický proces zahrnuje všechny šíity, tzv. „proíránské“ sunnity a Kurdy. De facto jsou v tom všichni kolaboranti, všichni, kteří přivítali okupanty, a ti, kteří sice nepodali ruku, ale byli ochotní vycházet nevítaným hostům vstříc. Proměna Iráku probíhala v plné podpoře tehdejší americké administrativy. Prezident George Bush ml. byl tehdy ve velké nouzi. Velmi nutně potřeboval prezentovat před americkým národem a světovým veřejným míněním – po nenalezení údajných vykonstruovaných Saddámovych zbraní hromadného ničení – alespoň vedlejší, byť méněcenné odůvodnění pro vyhlášení války proti Iráku. Tím se staly demokratické volby v okupované zemi a také představa, že Irák se po diktatuře stane zářivým příkladem demokracie a prosperity na Středním východě. Celý proces zrodu budoucí vládnoucí šíitské rodiny proběhl za podpory a koordinace íránského duchovenstva. Strůjci projektu byly mimo jiné íránské revoluční gardy. Nutno zde poznamenat, že Američané sledovali íránské angažmá velmi pozorně. Oni ale o loajalitě svých šíitských svěřenců neměli nejmenších pochyb, což byla chyba. Ukázalo se, že loajalita iráckých šíitských hodnostářů patří Íránu, nikoliv svým pěstounům, „osvoboditelům“. Druhou věcí byla fetwa, kterou se proslavil nejvyšší ajatolláh Alí Sistání 13. června roku 2014 pro obranu země, národa a svatyň. Tato fetwa se stala vzápětí základem pro založení nové bojové struktury pojmenované Hašd al-Šaa'bí (arabsky الحشد الشعبي), česky Lidový mobilizační dav/shromáždění. Ten se tehdy vskutku postavil proti reálnému teroristickému nebezpečí vzniklého samozvaného „Islámského státu“. Zmobilizované jednotky nebyly součástí regulérní irácké armády. Do této formace vstoupily již existující proíránské ozbrojené šíitské milice (jako jsou síly Badr, Saraya al-Salám, Asaib Ahl al-Haq, brigády Hizballáh, aj.). Rovněž naverbovali několik stovek tisíc důvěryhodných a důvěřivých šíitů, naplněných vírou ve fetwa, nejvyšší šíitské instance v Iráku. Nová formace neměla zpočátku místo v platném zákonodárství státu. Později zkorumpovaný a vládním islámským stranám šitý na míru parlament její existenci zlegalizoval. Má nárok na každoroční rozpočet, zbraně, vojenské zásoby a měsíční plat pro ozbrojence. Formálně podléhají předsedovi vlády jako nejvyššímu veliteli ozbrojených sil, ve skutečnosti jím nemůže nijak rozkazovat či nařizovat. Reálná praxe to zcela potvrdila. Irák se proměnil po íránském vzoru (paralela Revoluční gardy) a po libanonském vzoru (paralela jednotky Hizballáh) tak, že vedle národní armády figurují odděleně pseudooficiální ozbrojené jednotky pod společným názvem Lidový mobilizační dav. Každá složka má však svoje vlastní jméno. Monopol vlastnit zbraně ztratil stát v prospěch pololegálních, často zločineckých skupin. Spolehlivé zdroje uvádí, že celkový počet složek této formaci je 22 samostatných milicí. Z toho je nejsilnějších 14 proíránských milicí plně napojených na Teherán, řídících se rozkazy a pokyny íránských revolučních gard. Jsou to de facto prodloužené ruce Íránu stejně jako jednotky Hizballáh, jinak řečeno proíránské vojenské oddíly s působností vně Íránu. Almardža'ia je duchovním otcem sektářského šíitského systému v Iráku. Rovněž je duchovním otcem anti-státních ozbrojených milicí Lidový mobilizační dav. Navěky má na svědomí následky těchto rozhodnutí. Státní smutek přivolává hněv společnosti 2. Protestující požadují již demolici stávajícího státního systému s nelidskou tváří a nikoliv jeho reformu, chtějí zřídit novou ústavu a nikoliv reformu stávající, požadují sekulární stát, který respektuje lidská práva a humanitní hodnoty a otevřenou společnost, a nikoliv stát a společnost s politickým islámem, požadují odluku islámu od státu. 3. Iráčané si definitivně a s konečnou platností počali být vědomí, že íránský systém ajatolláhů je nepřítelem iráckého státu a irácké společnosti. Lidová vzpoura v zemi může být nakažlivá! Může vyvolat podobný neklid v samotném Íránu. Totéž může vyvolat v prozatím poklidném teritoriu Kurdistánu na severu země. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Vraťme se k některým okolnostem povstání. Vyhlášení třídenního státního smutku nad padlými oběťmi při protestních demonstracích iráckým předsedou vlády působí směšně. Jeho gesto, že bude na ně platit nechvalný tzv. „zákon o mučednicích“, díky němuž jejich rodiny budou mít nárok na odškodnění, je urážející. Předseda vlády se tváří, jako by nevěděl, že tyto nevinné oběti nepoložili svůj život na válečném poli proti cizímu nepříteli, ale byli zabiti ostrými střelami bezpečnostních jednotek podléhajících přímo jeho příkazům. Státní smutek přivolává přídavek hněvu společnosti, především pak nejbližších zesnulých. Rodiny za hrst dinárů neprodají svoje syny. Iráčané si uvědomují říjnové povstání jako podobenství hrdinství „pána všech mučedníků“ imáma Hussaina, jehož epický příběh se udal právě v takových dnech v měsíci Muharram islámského letopočtu. Stalo se to právě na území dnešního Iráku před 1400 lety. Imám Hussain, neozbrojen, položil svůj život za věčné ideje. Byť zabit, umřel jako nesmrtelný vítěz nad tyranií a neprávem. Demonstrující oběti, když naposled vydechli, opakovali slova imáma „nikdy, nikdy ponížení!“ Hrdinové umírají pouze jednou. Zbabělci, byť drží v ruce státní klíče, umírají celý život. Mladí vzbouřenci vzali na zřetel a respektují výročí mučednictví imáma Hussaina, tzv. Ášúrá, a konání několikamilionových smutečních procesí ve všech koutech země. Průvody míří směrem do města Karbalá, kde leží svatyně imáma Hussaina. V této době je celá země v mimořádných podmínkách. Proto demonstranti pozastavili svoje protestní demonstrace. Přesto se může stát, že Ášurá se nečekaně změní v protivládní demonstrace. Rodiny a rodinné kmeny padlých obětí by se mohly projevit dokonce násilně. Na druhé straně spáchá vláda a její pololegální šíitské milice v dnešních dnech nevídané zatýkání stovek aktivistů a představitelů opozičních protestujících. Toto ale nezastaví odhodlání vzbouřenců. Iráčané připravují na 25. říjen masivní mírové protesty po celé zemi. Příští dny ukážou houževnatost a dynamiku říjnové vzpoury.

Čas načtení: 2019-07-25 08:06:28

Frederik Willem de Klerk: Když zkrachuje Jižní Afrika, padne Afrika celá

Ze všech stran je dnes slyšet, že světové politice chybějí skutečné osobnosti s vizí. Vyplatí se proto připomínat ty osobnosti, které formovaly pozitivně tvář světa v minulém století. Švýcarský deník případně zvolil jednoho z hrobařů apartheidu.   Pane de Klerku, když Africký národní kongres převzal v roce 1994 po konci apartheidu v Jižní Africe moc, slibovala tato strana „lepší život pro všechny“. Byl tento slib z dnešního pohledu splněn? Bohužel odpověď zní ne. Propast mezi bohatými a chudými je větší. Jistě, mnohým se daří lépe, černá střední třída vyrostla, podíl těch nejchudších se snížil. Ale podstatná část Jihoafričanů žije nadále pod existenčním minimem. Na přelomu století jsme ještě zaznamenali hospodářský růst až k pěti procentům. Dnes je hospodářství ve špatném stavu. Dluhy stouply, hrozí recese. Důvodem je špatné vládnutí v posledních deseti letech.   To jsou ty roky, v nichž byl u moci Jacob Zuma. Je tento neblahý vývoj bezprostředním následkem jeho prezidentování?  Zuma zemi velmi škodil. Korupce, která se pod ním velmi silně rozvinula, nás stála miliardy. Pod Zumou byla Jižní Afrika vyrabována úzkou kriminální elitou.    Není stále ještě pro jižní Afriku typická nerovnost důsledkem apartheidu? Africký národní kongres se občas pokouší to takto prezentovat. Ale po 25 letech u moci není příliš důvěryhodné přisuzovat všechnu vinu apartheidu. Skutečností je, že se nedostavily investice, které země potřebuje. Příčinou toho je politická nestabilita, špatný management a korupce. Náš nový prezident Cyril Ramaphosa se to snaží napravit. Bojuje s korupcí, usiluje o stabilizaci měny, vytváří prostředí příznivé pro obchod a zlepšuje kooperaci mezi veřejným a soukromým sektorem. Ramaphosa se drží hodnot, které byly ve středu pozornosti už za Mandely. Jeho postup je správný. Jeho jediným slabým místem je vnitřní rozpolcenost Afrického národního kongresu. V této straně jsou někteří, kteří pracují proti prezidentovi.   Očekávání spojená s prezidentem Ramaphosou jsou veliká. Může být jednotlivec řešením pro všechny problémy jižní Afriky? Ne, jedna osoba nemůže sama vyřešit všechny problémy – ani v Jižní Africe, ani v jiných částech světa. Ale dobrý lídr je velký rozdíl. Bez vůdčí síly Mandely, a při vší skromnosti i mojí, skončila by Jižní Afrika s největší pravděpodobností v občanské válce. Prezident Ramaphosa není sám. Má rozumný tým a silnou vládu, disponuje velkou podporou uvnitř i mimo svoji politickou stranu. Navíc nezná jen politiku, ale i hospodářství. Stal se – čistou cestou – jedním z nejúspěšnějších hospodářských šéfů země. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} S Ramaphosou jste se poprvé setkal v devadesátých létech, když byl vedoucím Mandelova vyjednávacího týmu a generálním tajemníkem Afrického národního kongresu. Jaký jste z něj měl první dojem? Byl tvrdým vyjednavačem, přísný, ale férový, chytrý a čestný.   A Mandela? Setkali jsme se poprvé v prosinci 1989. Přivedli ho přímo z vězení do mé kanceláře, která pak později byla jeho. Při tomto setkání nešlo o to, hovořit o nějakých zásadních otázkách, potřebovali jsme se navzájem poznat, vcítit se jeden do druhého. Po tomto setkání jsem byl přesvědčen, že s tímto mužem je možné udělat obchod. Zapůsobila na mne jeho důstojnost a schopnost naslouchat. Výhodou určitě bylo, že jsme oba dříve působili jako právníci. A k povolání právníka také patří schopnost nedělat předčasné závěry a přemýšlet analyticky.   V devadesátých létech bylo částečně kritizováno, že jste se sice omluvil za škodlivé důsledky apartheidu, ale samotný apartheid jste jako takový neodmítl jako zavrženíhodný. To není pravda. Řekl jsem, že apartheid je špatný. A vždy jsem opakoval, když jsem se stal prezidentem, že jsme v pozici, která je morálně neudržitelná.   Zpět k hospodářství. Politika ekonomické podpory černého obyvatelstva, kterou zastává Jižní Afrika, se stále setkává s kritikou. Mnozí říkají, že tento program, který byl určen pro podporu černého obyvatelstva, pomáhá jen některým. Souhlasíte s tím? Skutečně se tento program realizoval tak, že se obohatili jen někteří jednotlivci, a většina vyšla naprázdno. Za prezidenta Zumy z toho profitovali především ti, kteří byli blízko vládě. To se musí změnit.    V Jižní Africe se vede kontroverzní debata o možném vyvlastňování půdy bez náhrady. Vláda připravuje odpovídající změnu ústavy.  Prezident Ramaphosa oznámil, že taková změna ústavy musí být svázána se dvěma podmínkami: Nesmí poškodit hospodářství, a nesmí ohrozit potravinovou bezpečnost země. Pokud to bude splněno, může dojít k jemné změně ústavy, která se bude především týkat pozemků, které nejsou využívány. Nevěřím, že existuje riziko vyvlastnění pozemků, které jsou zemědělsky využívány. Především by se mělo jednat o pozemky ve městech, které jsou v majetku vlády. Nejde v tomto případě ani tak o zemědělské pozemky, jako o stavební plochy. Lidé nežijí většinou tam, kde pracují. Urbanizace Jižní Afriky rychle pokračuje a tady může být pozemková reforma určitou šancí.   Historická aureola Afrického národního kongresu se rozpadá. Před posledními volbami argumentovali mnozí v Jižní Africe, že by pro demokracii v zemi bylo prospěšné, kdyby Africký národní kongres nezískal absolutní většinu. Vidíte to také tak?  S tím ne úplně souhlasím. Nejsem žádný přívrženec Afrického národního kongresu, nikdy jsem tuto stranu nevolil. Domnívám se, že silná opozice je důležitá. A měl jsem obavy, když jsem viděl, jak pod vedením prezidenta Zumy uvnitř Afrického národního kongresu získává sílu rasismus. Pokud by ovšem Africký národní kongres ve volbách klesl pod 50 procent, objevila by se otázka po koaličním partnerovi. Pokud by se takovým partnerem stali socialističtí Bojovníci za ekonomickou svobodu, došlo by pravděpodobně k radikalizaci Afrického národního kongresu – k politování pro celou Jižní Afriku. Pokud ale Africký národní kongres poněkud ztratí na síle, bude to zdravý vývoj. A také silné poselství pro tuto stranu: Když se nezměníte, ztratíte svoji většinu.   Při volbách bylo také nápadné, že mnozí Jihoafričané, především ti mladí, vůbec k volbám nešli. Co to znamená? Vidím to jako projev normalizace. V ostatních zemích je podíl takových voličů srovnatelný. V devadesátých letech jsme měli situaci, kdy mnozí Jihoafričané mohli vůbec poprvé volit. To vedlo k vysoké volební účasti. Mezitím se ale volby v naší zemi staly „normální“ záležitostí   Jednou jste řekl, že jedním z klíčových faktorů pro úspěch vašich jednání s Mandelou byla schopnost vcítit se do druhé strany. To je schopnost, která ve světové politice v poslední době mizí. Co by bylo potřeba, aby se to změnilo? Jsem hluboce znepokojen tím, jak se ve světě stále více rozšiřuje populismus, také v silných demokraciích. Zdá se, jako by se síly v centru nedokázaly prosadit, jako by radikální elementy přebíraly kontrolu. To je nebezpečí pro budoucnost, pro Evropu, pro Ameriku, pro všechny demokratické státy. Rychlé řešení pro to neexistuje. Základní problém je, že pověst politiků je na mnoha místech tak špatná jako nikdy předtím. To se musí změnit, vždyť šéfové států a vlád mají odpovědnost. Vždy v historii, když se populisté a extremisté dostali k moci, neřešili problémy, spíše způsobovali značné škody.   Jsou politici dnes jiní než před třiceti lety? Pozoroval jsem v posledních letech tendenci, že mnozí jdou bezprostředně po skončení univerzity do politiky. Je mnoho politiků, kteří nikdy nebyli v reálném světě. Když jsem byl mladý, řekl mi otec, který byl sám politikem: Nechoď teď do politiky, napřed vykonávej tu profesi, kterou sis zvolil. Politikem jsem se pak stal v sedmatřiceti letech, a vyplatilo se to. Díky profesním zkušenostem jsem znal potřeby obyvatelstva.   Americký prezident Trump se stal politikem také poměrně pozdě. Tím by vaše kritérium splnil. Jak ho hodnotíte? Trumpovi skutečně není možné předhazovat, že je klasickým profesionálním politikem. Ale ne každý obchodník je také výjimečným prezidentem. Vnímám ho velmi kriticky. Integrita je důležitým předpokladem pro řízení. U Trumpa tuto integritu nevidím.   Ve vaší nadaci (Global Leadership Foundation) radí bývalí šéfové států a vlád prezidentům po celém světě. Poradil byste i Trumpovi? Jsme zaměřeni na rozvojové země, a tam se pokoušíme diskrétně radit. Zda bych radil Trumpovi? Vždyť neposlouchá ani svoje vlastní poradce. Proč by měl poslouchat nás?   Mohla by pro něj být zajímavá zkušenost s apartheidem, proti kterému byly vyhlášeny mezinárodní sankce. Trump také rád používá sankce, aby dosáhl svých cílů. Co si o tom myslíte?  Nevěřím na sankce. Měly by se používat jen ve zcela specifických případech. A mělo by se jednat o účinné sankce. V případě Jižní Afriky sankce dokonce potřebné reformy zbrzdily. Mnozí běloši si tehdy říkali: Kdo jsou, aby nám říkali, co máme dělat? S kampaní proti sankcím bylo vždycky možné vyhrát volby. Navíc sankce zpomalovaly hospodářský růst. Když hospodářství rostlo, bylo potřeba více pracovních sil. A rasová segregace se stala překážkou.   Jižní Afrika je hospodářsky stále ještě vedoucí zemí kontinentu. Do jaké míry je země modelem pro celý kontinent? Když zkrachuje Jižní Afrika, zkrachuje celá Afrika. Země je určena k tomu hrát významnou roli na celém kontinentu, zejména v subsaharské Africe.   Nebude to jednoduché. Výzvy pro Afriku jsou veliké.  Afrika je probouzející se obr. Disponuje obrovskými prostory, které se mohou zemědělsky využívat. Má mladé obyvatelstvo. Afrika je trhem se stovkami miliónů spotřebitelů. Mnoho afrických států se pohybuje správným směrem, směrem k demokracii, právnímu státu a rozumné hospodářské politice. Přirozeně je zde stále ještě dost problémových zemí. Celkově ale Afrika hledí vstříc velmi pozitivní budoucnosti. {/mprestriction}  Přeložil Miroslav Pavel.   Frederik Willem de Klerk (* 18. 3. 1936 v Johannesburgu) je bývalý prezident Jihoafrické republiky a nositel Nobelovy ceny míru. Spolu s Nelsonem Mandelou se podílel na destrukci politiky rasové segregace, tzv. apartheidu v JAR. Původně advokát byl v roce 1969 zvolen do parlamentu. V roce 1978 se stal členem jihoafrické vlády, ve které byl na různých pozicích celkem 11 let. Prezidentem JAR byl zvolen 15. září 1989. Po svém nástupu do funkce odsoudil apartheid a nechal z vězení propustit Nelsona Mandelu. Umožnil obnovení politické činnosti Afrického národního kongresu.

Čas načtení: 2020-07-13 16:56:43

Problém 49/51 aneb Možná by to chtělo nějaké jiné myšlenky…

Polské volby dopadly těsným vítězstvím současného prezidenta Dudy nad varšavským primátorem Trzaskowskim. Je zajímavé, že Duda je v postkomunistické éře teprve druhým polským prezidentem, kterému se podařilo obhájit mandát. Komorowski prohrál, Wałęsa prohrál, Kaczyński zahynul při letecké havárii, jenom Kwaśniewski dokázal v roce 2000 vyhrát znovu, a to dokonce v prvním kole. Reakce jsou očekávatelné. Někteří slaví, jiní vyhrožují přestěhováním do České republiky (opravdu!), inu jako obvykle. Ale poměr 51:49, kterým volby zase jednou skončily, je tak trochu nanic. Druhá kola dopadají podobně těsným poměrem častěji. Naše poslední prezidentské volby skončily skoro přesně tímtéž poměrem hlasů jako polské, soudem zrušené druhé kolo rakouských voleb roku 2016 ještě těsněji. Přitom je nápadné, že v prvních kolech těch samých voleb byl mezi kandidáty značný odstup (PL: Duda 43 procent, Trzaskowski 30 procent, CZ: Zeman 39 procent, Drahoš 27 procent, Ö: Hofer 35 procent, Bellen 21 procent), což naznačuje, že v druhém kole volby hodně lidí hlasovalo spíš proti nějakému kandidátovi než pro toho svého. Musím říci, že ve mně hlodá pocit, že takový systém není úplně OK a že by bylo na místě jej nějak “vytunit”. Kdyby to byl motor, určitě se v něm už vrtají inženýři, aby nedělal takové rány. Hlavní negativní důsledek je pitomá, blbá polarizace mezi pozicemi, které spousta lidí ani nezastává, jenom jsou do nich nahnáni logikou zápasu o moc. Hodně poslední dobou píšu o cancel culture a myslím si, že není úplná náhoda, že je tak silná zrovna v anglosaském prostoru. Ty systémy dvou stran, které jsou pro anglosaské pojetí demokracie typické, degenerují politickou soutěž na něco mezi sportovním utkáním a válkou. Pak není divu, že na Twitteru narážíte na intelektuální rowdies, jejichž hlavní zábavou je vymlátit duši z někoho, kdo nešťastnou náhodou zabloudil do jejich sektoru. Když sledujete ty politické boje v médiích, máte dojem, že národy se rozdělily do znepřátelených, znenáviděných kmenů, které se jednoho dne pustí do občanské války. Přitom to tak není; ty skutečně radikální postoje zastává jen několik procent lidí a mezi nimi je něco, co autoři studie „Hidden Tribes“ nazvali vyčerpaná majorita. Ten termín je neuvěřitelně výstižný a vsadil bych se, že při jeho přečtení teď většina čtenářů pokývala hlavou: to jsem přeci já! V reálném světě tvoří obyvatelstvo něco jako spojité spektrum a je politicky rozházeno po celé mapě. Bavíte-li se s lidmi, narazíte třeba na liberála, který chce omezit imigraci z Afriky, národovce, který má rád gaye, ochránce životního prostředí, kterému genderová politika leze krkem, nebo i levičáka, který podporuje právo držet a nosit zbraně. Jednotliví lidi do těch jednoduchých, stereotypních stranických škatulek zas tak moc nezapadají. Ale volby je nutí obléct nějaký dres a v případě binární volby „Losna nebo Mažňák“ jsou ty dresy jenom dva. A někteří se s tím dresem tak ztotožní, že začnou druhou stranu opravdu nenávidět a představovat si ji jako ďábly na pochodu. Ani v Čechách vůči tomu nejsme imunní. Už v roce 2013 před druhým kolem historicky první přímé prezidentské volby bylo nápadné, jaké hysterii lidi propadali. Rok 2018 byl ještě horší. Toto je velká designová chyba. Přístup „vítěz bere všechno“ jde proti základnímu principu demokracie, kterým je reprezentace různých názorů. 1:0 je sice technicky vzato taky reprezentace, ale strašně hrubá. Zisky a ztráty jsou příliš velké, hraje se o neúměrně vysoké sázky. Kdo prohraje, byť jen o pár hlasů, přišel o hodně. Poražená strana se pak má tendenci mstít v rámci institucí, kde má převahu, což jsou v tom anglosaském světě třeba univerzity, ale šíří se to i jinam. Schválně by mě zajímalo, kolik lidí může dneska ve Varšavě v klidu říct u firemního oběda, že volili Dudu. Další negativum je, že do takového souboje vstupují prvky “kulturní války” a adekvátně se vyhrocují. Teď v Polsku to byly otázky jako potraty, LGBT apod. Hlavní dva protikandidáti se od sebe chtějí odlišit co nejvíce, takže zaujímají naprosto razantně protilehlé postoje, které přitáhnou maximum mediální pozornosti. A ten, kdo vyhraje, je pak zavázán ten program realizovat. Což také může znamenat realizaci extrémní pozice v něčem, u čeho by širší veřejnost dala přednost nějakému kompromisu. Pak to za pět let změní, volby dopadnou o pár procent jinak, a dojde k prudkému přepólování. Je to jak držet jednu ruku v horké vodě a druhou ve ledové – teoreticky dobrý průměr, prakticky utrpení. Toto je špatně fungující mechanismus a myslím, že by stálo za to uvažovat nad tím, jak jej vylepšit. U některých otázek je nutné se s binárním charakterem hlasování smířit. Nelze například být i nebýt členem EU, nebo být napůl monarchií a napůl republikou. U prezidentského úřadu bych si ale uměl představit mechanismy, které vůli voličů respektují trochu více. Například bychom mohli mít jen jednokolovou volbu s tím, že nezíská-li nikdo přes padesát procent hlasů, rozdělí se funkční období mezi několik nejúspěšnějších kandidátů. Třeba mezi tři nejlepší, s případnými dodatečnými podmínkami, např. aby ten třetí měl aspoň deset procent. A každý by si na tom Hradě odkroutil poměrnou část času, podle toho, kolik procent hlasů dostal. Jeden třeba tři roky, druhý dva. Toto není technicky až tak velký problém zařídit, protože v zemích jako ČR nebo Polsko prezident nezodpovídá za dlouhodobé projekty typu výstavby dálniční sítě. (USA nebo Francie, kde má prezident exekutivní moc, jsou jiný oříšek.) Výhody ale vidím velké. Jednak by nikdo nebyl nucen volit „menší zlo“; ale hlavně by takový volební model generoval daleko lepší kandidáty. Najednou by totiž ten člověk musel prodat sám sebe a svoje myšlenky, ne jenom to, že ve druhém kole snad dokáže dát dohromady o trochu širší koalici než jeho oponent. Přestalo by se vyplácet zákulisní taktizování a hledání nepříliš výrazných osobnosti, jejichž hlavní výhodou je to, že nasírají méně lidí. Větší šanci uspět by měli lidé, kteří jsou osobnosti skutečné. Další výhody? Velká část voličů by také byla aspoň po nějaký ten rok či dva nahoře reprezentována někým, o koho opravdu stojí, ne jenom někým, koho volili s kolíčkem na nose. A jelikož by jednotliví uchazeči soutěžili s více protikandidáty, nenavádělo by je to do binárních situací „já jsem anti-Zeman, anti-Duda, anti-Hofer“. Mělo by to jednu nevýhodu: vítěz by nemohl příliš slavit. Jeho zisk by nebyl absolutní, žádný Čingischán triumfálně přehlížející zástupy kvílejících a pokořených nepřátel. Ale za sebe říkám, že bez toho bych se jako volič klidně obešel. Chvilku si to člověk užije, pokud jeho strana vyhrála, ale ta dlouhodobá negativa za to nestojí.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2026-01-09 18:59:00

Turek podá žalobu na ochranu osobnosti. Chce, aby se mu Pavel omluvil

Filip Turek podá žalobu na ochranu osobnosti kvůli tomu, jak prezident Petr Pavel zdůvodnil, že ho nejmenuje ministrem životního prostředí. „Zdůvodnění se mě hluboce dotýká. V nejbližších dnech podám žalobu na ochranu osobnosti a budu žádat, aby se mi prezident republiky omluvil,“ řekl Filip Turek novinářům v Kyjevě, kam jel s ministrem zahraničí Petrem Macinkou.

Čas načtení: 2026-01-09 18:59:00

Turek podá žalobu na ochranu osobnosti. Chce, aby se mu Pavel omluvil

Filip Turek podá žalobu na ochranu osobnosti kvůli tomu, jak prezident Petr Pavel zdůvodnil, že ho nejmenuje ministrem životního prostředí. „Zdůvodnění se mě hluboce dotýká. V nejbližších dnech podám žalobu na ochranu osobnosti a budu žádat, aby se mi prezident republiky omluvil,“ řekl Filip Turek novinářům v Kyjevě, kam jel s ministrem zahraničí Petrem Macinkou.

Čas načtení: 2026-01-09 19:21:00

Turek podá žalobu na ochranu osobnosti. Chce, aby se mu Pavel omluvil

Filip Turek podá žalobu na ochranu osobnosti kvůli tomu, jak prezident Petr Pavel zdůvodnil, že ho nejmenuje ministrem životního prostředí. „Zdůvodnění se mě hluboce dotýká. V nejbližších dnech podám žalobu na ochranu osobnosti a budu žádat, aby se mi prezident republiky omluvil,“ řekl Filip Turek novinářům v Kyjevě, kam jel s ministrem zahraničí Petrem Macinkou.

Čas načtení: 2024-10-28 21:58:40

28.10.2024 - Prezident ČR Petr Pavel udelil štátne vyznamenania

Autor: Janko PALIGA Datum: 28.10.2024 21:58:40 Prezident republiky Petr Pavel se rozhodl podle článku 63 odstavce 1 písmena h) ústavního zákona č. 1/1993 Sb. Ústavy České republiky, a paragrafu 7 zákona č. 157/1994 Sb. o státních vyznamenáních České republiky u příležitosti řádového dne 28. října 2024 ocenit udělením nebo propůjčením státních vyznamenání občanské zásluhy a výsledky práce významných osobností.  Prezident republiky propůjčil: Řád Bílého lva vojenské skupiny 1. třídy:- in memoriam panu arm. gen. Sergěji Janu Ingrovi za vynikající velitelskou a bojovou činnostŘád Bílého lva vojenské skupiny 2. třídy:- in memoriam panu brig. gen. Františku Moravcovi za vynikající velitelskou a bojovou činnostŘád Bílého lva občanské skupiny 3. třídy:- panu Jiřímu Kyliánovi za zvláště vynikající zásluhy o stát v oblasti kultury a umění- paní prof. Ing. arch. Evě Jiřičné, dr. h. c za zvláště vynikající zásluhy o stát v oblasti kultury Řád Tomáše Garrigua Masaryka 2. třídy:- panu Karlu Kovandovi za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidská právaŘád Tomáše Garrigua Masaryka 3. třídy:- panu Mgr. Danielu Kroupovi, Ph.D. za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidská práva - paní Mgr. Anně Šabatové za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidská práva - in memoriam panu Mgr. Pavlu Pecháčkovi za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidská právaŘád Tomáše Garrigua Masaryka 4. třídy:- Mons. Josefu Suchárovi za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidská práva Prezident republiky udělil Řád Tomáše Garrigua Masaryka 1. třídy:- in memoriam Jeho Svatosti papeži Janu Pavlu II., občanským jménem Karolu Józefu Wojtylovi za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidská práva Prezident republiky udělil Medaili za hrdinství:- panu Bc. Lukáši Dudíkovi za hrdinství při záchraně lidských životů- panu prap. Lukáši Hirkovi za hrdinství v boji- panu Romanu Juřenovi za hrdinství při záchraně lidských životů- in memoriam panu plk. Josefu Keprtovi za hrdinství v boji- in memoriam panu Karlu Kučerovi za hrdinství v boji. - paní Mgr. Kateřině Laluhové za hrdinství při záchraně lidských životů - in memoriam panu št. kpt. i. m. Oldřichu Pechalovi za hrdinství v boji Prezident republiky udělil Medaili za zásluhy 1. stupně:- in memoriam panu Danielu Anýžovi za zásluhy o stát v oblasti kultury - panu Romanu Červenkovi za zásluhy o stát v oblasti sportu- paní PhDr. et Mgr. Radce Denemarkové, Ph.D. za zásluhy o stát v oblasti kultury a umění- panu PhDr. Martinu Doktorovi za zásluhy o stát v oblasti sportu. - panu Ing. Petru Dvořákovi za zásluhy o stát v oblasti kultury- panu Mustafovi Džemilevovi za zásluhy o stát v oblasti bezpečnosti státu a občanů- paní RNDr. Yvonně Gaillyové, CSc. za zásluhy o stát v oblasti vědy- panu Ing. Janu Gruntorádovi, CSc. za zásluhy o stát v oblasti techniky- paní Štěpánce Hilgertové za zásluhy o stát v oblasti sportu- paní prof. Janě Hlaváčové za zásluhy o stát v oblasti umění, výchovy a školství- paní Agnieszce Holland za zásluhy o stát v oblasti kultury- paní Ditě Horochovské za zásluhy o stát v oblasti kultury- paní Lucii Hyblerové za zásluhy o stát v oblasti kultury- panu Petru Jandovi za zásluhy o stát v oblasti umění- paní Daniele Kolářové za zásluhy o stát v oblasti umění- panu JUDr. Pavlu Kosatíkovi za zásluhy o stát v oblasti kultury- panu prof. PhDr. Ladislavu Krištoufkovi, PhD. za zásluhy o stát v oblasti vědy- paní Karin Lednické za zásluhy o stát v oblasti kultury- in memoriam panu Luďku Munzarovi za zásluhy o stát v oblasti umění- panu Jiřímu Netíkovi za zásluhy o stát v oblasti hospodářské- paní Dagmar Peckové za zásluhy o stát v oblasti umění- paní Zdeňce Prokopové za zásluhy o stát v oblasti bezpečnosti státu a občanů- panu Marku Riederovi za zásluhy o stát v oblasti bezpečnosti státu a občanů- paní Marii Rottrové za zásluhy o stát v oblasti umění- panu Mgr. Jaroslavu Rudišovi za zásluhy o stát v oblasti kultury a umění- panu prof. MgA. Vladimíru Smutnému za zásluhy o stát v oblasti umění- panu akad. mal. Jiřímu Sozanskému za zásluhy o stát v oblasti umění- panu Petru Sýkorovi za zásluhy o stát v oblasti kultury- paní MUDr. Kateřině Šédové za zásluhy o stát v oblasti vědy- panu Zdeňku Štybarovi za zásluhy o stát v oblasti sportu- panu prof. Janu Švejnarovi, PhD., M. A., dr. h. c. mult. za zásluhy o stát v oblasti vědy- panu Ivanu Trojanovi za zásluhy o stát v oblasti umění- paní prof. MgA. Heleně Třeštíkové, dr. h. c. za zásluhy o stát v oblasti kultury- paní Emilii Vallové za zásluhy o stát v oblasti kultury- paní Mgr. Radce Vernerové za zásluhy o stát v oblasti kultury- panu Ondřeji Vetchému za zásluhy o stát v oblasti kultury a umění- panu Jaroslavu Vildovi za zásluhy o stát v oblasti bezpečnosti státu a občanů- panu prof. Jaroslavu Vostrému za zásluhy o stát v oblasti kultury, výchovy a školství- panu Alexanderu Wiegandovi za zásluhy o stát v oblasti bezpečnosti státu a občanůZdroj:www.hrad.cz

Čas načtení: 2020-11-13 18:36:27

Slovenské zemětřesení

Naše sdělovací prostředky zaznamenaly, že slovenská Národna kriminálna agentura (NAKA) zadržela a poslala do vazby několik významných policistů v čele s Tiborem Gašparem, bývalým policejním prezidentem SR a později poradcem ministra vnitra ČR Jana Hamáčka. Nechybí nikoli nevýznamná zmínka, že zásah navazuje na různé razie, ke kterým došlo po únorových volbách. Podrobností je málo, takže se nezdá, že by šlo o událost „světodějného“ významu.  Ve skutečnosti ve Slovenské republice od března letošního roku probíhá sled policejních zásahů, v nichž se různé významné osobnosti přesvědčují, že jistota beztrestnosti jejich skutků již neplatí. Během akcí „Hmla“ a „Búrka“ se do péče NAKA dostalo 17 významných činitelů. Je mezi nimi 13 soudců. Nejvýznamnější z nich je místopředsedkyně Nejvyššího soudu Jarmila Urbancová, která je od té doby stále ve vazbě, vzdala se soudcovského taláru a odešla do předčasného důchodu. Mimo soudců zaslouží pozornost Monika Jankovská, bývalá státní tajemnice na ministerstvu spravedlnosti. Po sedmiměsíční přestávce pak zadula „Víchrica“, která postihla dalších 10 osob, mezi nimi sedm soudců.   Posléze přišel „Očistec“, v jehož rámci NAKA zadržela 17 osob, mezi nimi výše zmíněného bývalého policejního prezidenta Tibora Gašpara, šéfa Špeciálnej prokuratúry (orgánu pro stíhání zvlášť závažné kriminality) Dušana Kováčika, bývalého ředitele NAKA Petera Hraško, či šéfa protikorupční policie Róberta Krajmera. Zvláštností této akce je únik sdělení obvinění ze spisu na internet. Obsah odůvodnění je úděsný: korupce, vydírání, zneužívání úřední pravomoci, maření spravedlnosti a další, vše s cílem získání finančních výhod včetně přijímání úplatků. Shodou okolností se do potíží dostala také 1. náměstkyně generálního prokurátora Júlia Kováčiková, stíhaná kvůli porušení protipandemických opatření s hrozbou trestem 4-10 let. Souvislost s Očistcem ale není zřejmá. Rozsah zatýkání vyvolává úžas Je tedy zjevné, že ve Slovenské republice se po únorových volbách rozběhl kontinuální proces s neuvěřitelně hlubokými zásahy do všech složek soustavy orgánů činných v trestním řízení, o němž není známo, zda již skončil „Očistcem“ a soudními procesy, které nepochybně budou navazovat, či zda si NAKA najde ještě nějaké další oběti. V té souvislosti se vynořila otázka, zda dojde i na bývalého předsedu vlády Roberta Fica či na bývalého ministra vnitra Roberta Kaliňáka. Zajímavé jsou reakce slovenských veřejných činitelů. Pozoruhodný je výrok předsedy Soudní rady SR (vrcholného samosprávného soudcovského orgánu) prof. Jána Mazáka, který usoudil „že soudci mlčeli v době, kdy měli mluvit, a kdyby mluvili včas, věci by nemusely dojít tak daleko.“ Jeho vyjádření souzní s názorem Andora Šándora, který soudí, že je velmi nepravděpodobné, že by si tak rozsáhlé trestné činnosti vysokých policejních a justičních činitelů včas nikdo nevšiml. Výrazně záporně se k policejním zásahům staví bývalý předseda vlády Robert Fico, který nadále považuje Tibora Gašpara za dobrého policejního prezidenta a brojí proti nerespektování presumpce neviny včetně přibírání televizních kameramanů k zatýkání významných osobností. Úsměvné je vyjádření bývalého prezidenta Andreje Kisky, který se chlubí, že to nebyla náhoda, když tvrdil, že stát ovládá mafie. A čistého vína veřejnosti nalil předseda vlády Igor Matovič vyjádřením, že zprávy o zatýkání soudců byly pro něj příjemnou četbou. Rozsah zatýkání a složení souboru zatčených vyvolávají úžas, vystupňovaný obsahem obvinění. Jsou-li obvinění jen zčásti pravdivá, pobuřující je i skutečnost, že údajní pachatelé takto působili dlouhou dobu a nenašel se nikdo, kdo by je zastavil. Nadřazené orgány státní moci selhaly bez ohledu na to, že se různě střídaly. Otázka, proč se tak stalo, je neodbytná. Bylo by velmi zlé, pokud by se časem ukázalo, že příslušné nadřazené úřady neviděly, neslyšely a mlčely z důvodu vlastního prospěchu. Jisté je pouze tolik, že najednou je zde politická vůle k provedení očisty všech složek orgánů činných v trestním řízení, ovšem automaticky sloužící k upevnění moci nového politického vedení země. Zemětřesení probíhá v našem bezprostředním sousedství. Je proto přirozené, že jeho otřesy rezonují v úvahách jeho pozorovatelů na naší straně hranice. Jinak je patrně vnímají příslušníci profesí, o které se právě zajímá NAKA, jinak „zákazníci“ české justice a řadoví občané. Ti i oni asi přicházejí na otázku, zda i u nás se vskrytu dějí nepravosti, odhalované na Slovensku, a pokud ano, proč není politická vůle je odhalit a potrestat. Zneužití moci úředních osob se netrestá Je pravda, že mezi veřejností kolují pověsti o úplatnosti hlavně soudců obecně, v některých případech konkrétně o jednotlivcích. Skutečně zachycené případy jsou ale jen zcela ojedinělé. V některých případech jsou vady rozsudků nepochopitelné bez připuštění korupčního ovlivnění. Důkazy ale chybí. Je neobyčejně obtížné odhalit trestné činy korupční povahy, protože vždy jde o párové provinění, jehož odhalení může přivést do vězení jak příjemce neoprávněné výhody, tak nabízejícího. Časté jsou stížnosti na poškozování občanů zneužitím moci úředních osob. Dosáhnout odvety za ně je ale téměř nemožné. Není totiž rozhodné, co si o nezákonných postupech orgánů myslí jejich oběti, ale kolegové a nadřízení pachatelů. A ti téměř vždy projeví nadřazenost nad občanskou chátrou a falešnou profesní solidaritu. Její existenci připouští i současná ministryně spravedlnosti Marie Benešová. Žehrá na ni ale občas jen výběrově, v případech, na nichž má osobní zájem. Ale v ostatních ji zásadně nevidí. Jednou z příčin netečného chování vedení státu k nepřístojnostem orgánů trestního řízení je polistopadové politické blouznění, jež v zájmu ochrany trestního řízení před politickými zásahy s vaničkou vylily i dítě a oslabily postavení orgánů, jež mohly nezákonnostem překážet. Došlo k oslabení pozice ministra spravedlnosti, jehož politizující soudci a státní zástupci vnímají paušálně, bez ohledu na osobu držitele funkce, div ne jako škůdce, který má pouze právo je při setkání uctivě zdravit. Dále se ujalo široké pojetí soudcovské nezávislosti jako nezávislosti na zákonu a obyčejné lidské slušnosti. Stejného postavení se domáhají státní zástupci, jimž se mimo to stýská po postavení komunistického generálního prokurátora, který měl jako univerzální dozor nad zákonností a orgán blízký ÚV KSČ nadřazené postavení ve státě. Nástroje, jimiž se občané mohou bránit proti zneužití moci k jejich škodě, hypoteticky existují, ale ve skutečnosti jsou málo účinné, protože proti obětem stojí falanga profesionálů, placených z jejich daní, zapouzdřená v systému kruhové obrany hradu, v němž si všichni navzájem kryjí boky i záda. Kdo mi nevěří, nechť si zkusí podat podnět ke kárnému řízení například se soudcem, který rozhodl, že odsouzený nemá nárok na obnovu procesu, když se zjistilo, že za jeho nespáchaný trestný čin byl odsouzen skutečný pachatel. Určitě se najde někdo, kdo rozhodne, že pochybení soudce bylo výkonem jeho nezávislého rozhodování, za které nesmí být kárán. Když pak v marných pokusech o vyvolání kárného řízení vyprší tříletá procesní lhůta a postižený podá trestní oznámení, nejbližší státní zastupitelství jednání soudce posvětí. Bude-li si postižený stěžovat nadřízenému orgánu, může se obrátit výš a výš, přes Nejvyšší státní zastupitelství až na ministerstvo, ale nakonec se dočká jen toho, že mu přestanou odpovídat. Na začátku byl neoprávněně zbaven osobní svobody, čímž mohla být naplněna skutková podstata trestného činu. Pak mu budou orgány bránit v nápravě protiprávního zásahu do práva na osobní svobodu, a když si nápravu nakonec přece jen po letech vynutí, dostanete pár korun odškodnění a tím to skončí. Pokud by v průběhu svého boje za spravedlnost se rozhodl namítnout podjatost nositele jeho utrpení, se zlou se potáže. V trestním řízení rozhodují napadení o námitkách podjatosti sami o sobě. Podjatost je pro většinu z nich sprosté slovo a chovají se podle toho. Ti nejotrlejší se k podnětu na vyloučení pro podjatost ani nevyjádří. Lidé, kteří deset let šlapali po nezadatelných právech nespravedlivě odsouzeného, zůstanou na svých místech, budou mít nadále právo beztrestně škodit, nedostanou ani výtku, případné trestní oznámení se po zásahu státního zastupitelství založí ad acta na nějaké policejní služebně. Příkladů k doložení těchto úvah bych mohl uvést celou řadu. Některé jsem popsal v článcích nebo v knize Škůdci v taláru. Znova je zde uvádět by bylo nošením dříví do lesa, neboť případní čtenáři tohoto článku znají své vlastní příběhy a jsou jich stovky. Kauza fotovoltaických elektráren Ale přece jen se o jednom případu zmíním, protože na něm je dobře viditelný jak sklon orgánů činných v trestním řízení k účelovému zneužívání moci, tak nedotknutelnost škůdců. Mám na mysli případ nevinných žen Aleny Vitáskové a Michaely Schneidrové, „přifařených“ k procesu kvůli údajně neoprávněně vylákaným licencím na provoz fotovoltaických elektráren. Definitivního zproštění obžaloby státního zástupce Radka Mezlíka se dočkaly zhruba po osmi letech pronásledování. Senátem Aleše Novotného byly původně obě odsouzeny na 8,5 roku ztráty svobody. Atmosféru, příznivou ukládání drakonických trestů navodil Radek Mezlík lží o tom, že v době převzetí zařízení fotovoltaických elektráren do vlastnictví investora tyto nebyly ani zčásti dokončeny. Souběžně s nimi byl u téhož soudu stíhán předchůdce Michaely Schneidrové ve funkci za naprosto stejný domnělý prohřešek. Vysloužil si podmíněný trest, a nakonec byl také zproštěn. Alenu Vitáskovou zprostil obžaloby odvolací soud a ani dovolání Pavla Zemana v její neprospěch na tom nic nezměnilo. Michaela Schneidrová tolik štěstí neměla. Musela nastoupit do věznice. Po sedmi měsících ji vyprostil Nejvyšší soud ČR, který jí sice vrátil svobodu, ale ponechal postavení obžalované. Vrátila se na svobodu, ale dostala se do tísnivé existenční situace, neboť jako obžalovaná neměla nárok na jakoukoli pomoc od státu, ani se dlouho nemohla uplatnit na trhu práce. Když ji pak po zásahu Nejvyššího soudu ČR senát Aleše Novotného zprostil obžaloby, státní zástupce Radek Mezlík se odvoláním proti rozsudku zasloužil o prodloužení její tísnivé situace o plných sedm měsíců, jako by nestačilo, že je spolupachatelem jejího strádání ve věznici. Jistě věděl, že odvolací soud, vázaný právním názorem Nejvyššího soudu ČR, odvolání zamítne. Přesto neodolal pokušení nevinnou ženu ještě jednou potýrat. Mohl si to beztrestně dovolit, protože kruh jeho ochránců usoudil, že pouze uplatnil právo odvolat se proti rozsudku, s nímž nesouhlasil. A chrání ho lidé skutečně vlivní od vrchního státního zástupce v Olomouci Ivo Ištvana až po ministryni spravedlnosti Marii Benešovou. Oběti justičních přehmatů nejsou významnou voličskou skupinou, proto nikoho nezajímají. Je to jeden z důvodů, proč se neuplatňuje politická vůle čelit selhávání justičních orgánů, bez ohledu na to, kdo je právě u moci. A lidé, kteří mají jistotu beztrestnosti, si nelámou hlavu se skutečností, že chyby v jejich práci přinášejí jejich obětem zbytečné utrpení. Výskyt vadných rozhodnutí se proto může zvyšovat. Tažení proti Věcem veřejným Až potud jsem pojednával o justičním bezpráví, páchaném v trestních procesech běžných občanů. Avšak bez ohledu na střídání politických reprezentací chybí i politická vůle k vyšetření a případnému potrestání zneužití nástrojů trestního práva k politickým účelům. Tak v rámci úsilí o potlačení mocenského vlivu nenáviděné strany Věci veřejné došlo ke kriminalizaci a svržení policejního prezidenta Petra Lessyho, dosazeného „véčkařským“ ministrem vnitra Radkem Johnem proti vůli předsedy vlády Petra Nečase. Petr Lessy dosáhl pravomocného zproštění nezávislým soudem, čímž byli jeho likvidátoři usvědčeni z účelového protiprávního jednání. Ředitel GIBS Ivan Bílek sice nakonec přišel o funkci, ale až v souvislosti s kauzou Vidkun. Ministr vnitra Jan Kubice, jenž propustil Petra Lessyho ze služby v policejním sboru a tím jej automaticky zbavil funkce, se vytratil z veřejného života, ale k odpovědnosti povolán nebyl. Do tažení proti Věcem veřejným zapadá i kriminalizace předsedy strany a ministra dopravy Víta Bárty s použitím proradných provokatérů. Když jej v on-line vedeném procesu nakonec soudce Jan Šott s nechutí zprostil obžaloby a přišel čas na vyvolání trestního stíhání provokatérů, policie a dozorová státní zástupkyně se nepodřídili rozhodnutí odvolacího a Nejvyššího soudu a pachatelům poskytli neprůstřelnou ochranu. Dále se stále mlčky přechází přes monstrózní policejní akci z noci z 13. na 14. června 2013, namířenou proti vládě Petra Nečase, navenek řízenou místně nepříslušnými olomouckými žalobci, která svými politickými následky nabyla povahy puče. Nehrozí nebezpečí, že by současná vláda v čele s premiérem, který má dobrý důvod vycházet se státním zastupitelstvím v klidu a míru, začala zkoumat, zda se v České republice neděje nic podobného tomu, kvůli čemu vypuklo slovenské zemětřesení. A neobávám se, že by se jinak chovala vláda, ustavená po příštích parlamentních volbách bez Andreje Babiše z představitelů dnešní opozice. Ale slovenský příklad ukazuje, že nelze úplně vyloučit možnost, že se odněkud vynoří dosud opomíjený outsider, neuznávající nemrav politické korektnosti a nepustí z řetězu policisty, nespokojené se současnými poměry ve státě obecně a v orgánech činných v trestním řízení zvlášť. V tomto směru je slovenské zemětřesení varováním, nad kterým by se měli včas sebekriticky zamyslet všichni policisté, státní zástupci, soudci, ale i ministerští úředníci, kteří nemají úplně čisté svědomí. Není jich úplně málo a určitě je mezi nimi pár takových, kterým by ozdravná kůra se vzduchem, cezeným mřížemi, náramně prospěla. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2016-06-08 17:59:07

Elektronkový předzesilovač HQQF-55-510

Úvod Elektronkový předzesilovač HQQF-55-510 je levnější verzí Symetrického předzesilovače HQQF-55-512 bez celkové ZV, opět jde o předzesilovač bez celkové ZV, na místě některých elektronek byly použity transistory, opět je zapojení založeno na kaskódách, opět symetrické provedení.              Několik pohledů na hotový modul Jak je na obrázcích patrné, předzesilovač je na jednom spoji spolu se stabilizovanými zdroji, pro hlavní i pomocné napájení a žhavení, stačí připojit příslušný transformátor.   Několik měření předzesilovače na osciloskopu Nejdříve měření při 1kHz, sinus i obdélník, následuje měření při 10kHz a dále při 100kHz, závěrem měření i při 1MHz, kde je sinusovka stále sínusovkou.     Měření frekvenční charakteristiky předzesilovače Jak je patrné, zesílení je nastaveno na 20dB, šířka pásma pro -1dB cca od 3Hz do 150kHz a pro -3dB cca od 1Hz do 450kHz.      Použití předzesilovače Předzesilovač lze osadit s charakteristikou RIAA či podobnou, zvýšít zesílení k maximu a použít jej jako gramofonový předzesilovač, nebo bez korekčních členů, jako lineární zesilovač až do úrovní desítek V, při napájení 300V hravě zvládá výstupní rozkmit 170V, poněvadž je plně symetrický, pak může výstupní napětí dosahovat až rozkmitu 340V, v tomto sestavení je ideálním budičem koncového stupně, sledovače, rovněž bez celkové ZV. Pro velké zesílení klesá vstupní šumové napětí předzesilovače až na 1nV/√Hz.                            

Čas načtení: 2019-11-08 18:08:09

O rozmnožování živočichů víme téměř vše. Ale jak to mají rostliny?

Ve skleníku Fata Morgana jim díky originální výstavě vstoupíte až „do ložnice“. Trojská botanická zahrada ve skleníku Fata Morgana slavnostně zahájila neobvyklou výstavu nazvanou Intimní život rostlin. Návštěvníkům prozradí fígle, jež rostliny používají ke svému rozmnožování. Jejich květy, tolik obdivované pro svou krásu a nevinnost, překvapí vynalézavostí v šálení opylovačů a v tricích, kterými si zajišťují kvalitní potomstvo. Projděte se tropickou džunglí, vžijte se do role opylovače a poznejte fascinující stránku života rostlin. Nudit se nebudete ani vy, ani vaše děti. Originální vzdělávací a interaktivní výstavu ve skleníku Fata Morgana máte možnost si prohlédnout od 7. listopadu do 5. prosince denně kromě pondělí od 9.00 do 16.00 hodin. V sobotu 9. listopadu od 14.00 hodin se můžete těšit na tematickou přednášku autora odborné části výstavy doc. RNDr. Lubomíra Hroudy, CSc. Otevírací doba od listopadu do února: Skleník Fata Morgana: od 9.00 do 16.00 (út–ne, svátek) Venkovní expozice: od 9.00 do 16.00 Vinotéka sv. Klára: od 13.00 do 17.00 (po–pá) od 11.00 do 17.00 (so, ne, svátek)       Letos slaví trojská botanická zahrada 50 let od svého založení. Po celý rok nadělovala svým návštěvníkům dárky v podobě oblíbených výstav a přibližovala jim v rámci pořádaných akcí krásu rostlinného těla. Na závěr sezony si připravila novinku. „V období, kdy se venkovní příroda pomalu ukládá ke spánku, bych návštěvníky rád pozval k prohlídce expozic skleníku Fata Morgana, které jsou celoročně plné zeleně a bujné vegetace. Až do 5. prosince prohlídku zpestří novinka mezi našimi projekty – výstava, která zábavnou formou představí rozmnožování rostlin s důrazem na naše domácí druhy a jejich fígle,“ říká Bohumil Černý, ředitel Botanické zahrady hl. m. Prahy. Vyzkoušejte si roli opylovače Součástí expozice jsou také interaktivní prvky, díky nimž si budou návštěvníci moci vyzkoušet, jak těžkou roli mají opylovači. „Zájemci se mohou doslova převtělit do role včely, motýla, nebo dokonce kaloně. Poznají, jaká vůně láká noční opylovače, jak těžký náklad by nosili, pokud by byli včelou, nebo jak dlouhý sosák by měli, kdyby se změnili ve čmeláka. K výstavě jsme připravili také zábavný kvíz. Malí i velcí si tak mohou otestovat své znalosti a zjistit, jak dobří by v roli opylovače byli,“ uvedl Miroslav Malý, metodik pro vzdělávání Botanické zahrady hl. m. Prahy. Výstava Intimní život přiblíží fascinující a obecně málo známý svět rostlin. Na ilustrovaných panelech návštěvníci najdou mnohé informace o tom, jak rostliny své opylovače lákají, co jim umožňuje tvořit kvalitní potomstvo i jaké „pohlavní choroby“ se u nich vyskytují. Jednotlivé „triky“ jsou prezentovány na druzích běžně se vyskytujících na našich loukách. „Rozkvetlá louka je jako velký prostřený švédský stůl. Zastavíme-li se a začneme-li pozorovat ruch a bzukot, po chvíli rozeznáme různá pravidla, jimiž se pohyb opylovačů řídí. Některé rostliny jsou mazané natolik, že opylovače ve svých květech dokonce na čas uvězní, jiné, například horské druhy, jim nabídnou teplo a úkryt, další svůj květ ani nerozvinou a opylí se samy,“ říká autor odborné části výstavy doc. Lubomír Hrouda. Zájemci o širší souvislosti v rámci daného tématu si mohou přijít poslechnout přednášku Lubomíra Hroudy, která se koná v sobotu 9. listopadu od 14.00 hodin v zázemí administrativní budovy pod skleníkem Fata Morgana. Při vstupu je nutné předložit platnou vstupenku ze skleníku. Kalendář akcí Botanické zahrady hl. m. PrahyListopad – prosinec 2019 Fotografická výstava Dlouhodobá výstava nedaleko dětského hřiště v severní části venkovních expozic Na výstavě Zahrada vašima očima můžete vidět 12 oceněných fotografií, které byly pořízeny v Botanické zahradě hl. m. Prahy v rámci fotosoutěže pořádané ve spolupráci s firmou ZEISS. Porota vybírala z více než 600 došlých snímků. Stejnojmenný kalendář na rok 2020 je v prodeji ve stáncích se suvenýry v areálu botanické zahrady.  Intimní život rostlin 7. 11. – 5. 12., 9–16 h Fata Morgana Víte, jak to dělá kosatec? Co je sklápěčka značky Salvia? Nebo dokonce jak vyrobit semeno bez tatínka? Že ne? Přijďte se ponořit do tajů intimního života rostlin a zábavnou formou se dozvíte mnohé o jejich rozmnožování. Svatomartinský přípitek 11. 11., od 11 h Vinice sv. Kláry Přijďte i letos ochutnat mladá vína českých vinařů a poodhalit tak tajemství kvality nového ročníku. Již tradičně vás zveme 11. 11. v 11 hodin ke slavnostnímu otevírání Svatomartinského vína na vinici sv. Kláry. Zahrada je krásná i v zimním období, návštěvníci mohou obdivovat jedinečné výhledy na panorama Prahy a procházku završit návštěvou vinotéky sv. Klára. Ta je otevřena od pondělí do pátku od 13.00 do 17.00 hodin a o víkendech a ve svátek od 11.00 do 17.00 hodin. Vybírat lze ze široké nabídky vín či z kolekce matolinových pálenek, chutnat budou dvojnásob v příjemném prostředí u hořícího krbu. V otevírací době zahrady je k dispozici rostlinné bistro Botanická na talíři, kde je možno si pochutnat na sezonní nabídce ovocných smoothies, na lahodných raw dezertech, vegetariánském občerstvení a výborné kávě. Každého jistě potěší výhled na Ornamentální zahradu. Od 1. 12. 2019 do 29. 2. 2020 není vstup do venkovních expozic botanické zahrady zpoplatněný. Užijte si podzimní a zimní čas v náručí přírody! Otevírací doba zahrady v období vánočních svátků Venkovní expozice, Denně 9-16 Skleník Fata Morgana 24.12.2019                      9-14 25.12. – 29.12.2019         9-16 30.12.2019                      zavřeno 31.12.2019                      9-16 1.1.2020                         9-16 Vinotéka sv. Klára 24.12.2019                     11-15 25.12. – 26.12.2019        11-17 27.12. – 30.12.2019        13-17 31.12.2019                    zavřeno 1.1.2020                        zavřeno Kořeny osobností Dlouhodobý celoroční projekt v areálu Botanické zahrady hl. m. Prahy Více než devět desítek osobností poctilo v uplynulých deseti letech Botanickou zahradu hl. m. Prahy svou návštěvou, aby podpořily projekt Kořeny osobností, v jehož rámci dochází ke spojení vzácného přírodního bohatství s těmi největšími postavami současného světa. Projekt má připomínat budoucím generacím nejen jedinečné dědictví přírody, ale také to nejlepší, co dokázal člověk, ať již v oblasti kulturní, sportovní, či vědecké. Slavné osobnosti, které se na projektu Kořeny osobností podílejí, patří k těm, ke komu s úctou a obdivem vzhlížíme, stejně jako s respektem vnímáme krásu přírodního dědictví pražské botanické zahrady. Pro děti je hrdinou Hurvínek či postava Krtečka, pro sportovní fandy Josef Masopust nebo Pavel Nedvěd, pro jiné spisovatel Ivan Klíma, režisér Miloš Forman či architektka Eva Jiřičná a řada dalších. Všechna tato velká jména budete mít možnost potkat na Stezce osobností a díky nim s celou svou rodinou formou jedinečného zážitku poznat a obdivovat poklady rostlinné říše. Prostřednictvím projektu Kořeny osobností si totiž svou cestu k vzácným rostlinám a stromům najdou děti i jejich rodiče. K dnešnímu dni se do projektu zapojilo již 99 známých osobností. V letošním roce si svůj strom vysadil Zdeněk Hřib, primátor hl. m. Prahy, Ester Ledecká, snowboardistka a alpská lyžařka, a český lezec Adam Ondra. 14. srpna se k nim připojil také legendární Čtyřlístek a jejich autor Jaroslav Němeček a herečka Alena Vránová. Podzimního sázení se ujali naši váleční veteráni, plk. Pavel Budinský, brig. gen. Václav Kuchynka a letec RAF Tomáš Lom.

Čas načtení: 2021-12-13 18:03:16

Co obětovat pro pravdu a lásku? Česká televize připomene deset let od smrti Václava Havla

Přesně deset let uplyne v sobotu 18. prosince ode dne, kdy ve věku pětasedmdesáti let navždy odešel bývalý prezident, dramatik a disident Václav Havel. Jeho odkaz připomene Česká televize ve speciálním vysílání v průběhu tohoto týdne. Připraveny jsou dvouhodinové vydání Události, komentářů věnované prvnímu polistopadovému prezidentovi očima významných osobnosti, televizní premiéra životopisného dramatu Havel režiséra Slávka Horáka i tematické medailonky. „Havel je hraný film, ne učebnice, a jak říkají všichni velcí vypravěči – ‚Nikdy nenechte stát fakta v cestě dobrému příběhu‘,“ zdůrazňuje režisér Slávek Horák a dodává: „Státníka Havla a prezidentský portrét v tomto vyprávění nečekejte.“ Horák společně s Rudolfem Suchánkem napsal scénář vycházející ze skutečných historických událostí, které jsou však nadále rozvíjeny s autorskou svobodou. Snímek se soustřeďuje na Havlův bouřlivý osobní život, jemuž dominuje boj za pravdu a správnou věc, pronásledování, věznění, ale také milostné vztahy, vlastní pochyby a humor. V centru všeho je pak neobvyklý, a o to silnější vztah s manželkou Olgou ztvárněnou Aňou Geislerovou. Koprodukční snímek České televize nominovaný na čtrnáct Český lvů se odehrává v letech 1968 až 1989, zachycuje tedy proměnu Václava Havla od dramatika šedesátých let přes bojovníka za lidská práva v letech sedmdesátých až po vůdčí osobnost sametové revoluce a celosvětovou ikonu. „Václav Havel je pro mě osobností, jejíž vhled je pořád úžasně současný a moderní. Víc, než jsem si myslel. Jsem rád, že jsem ho díky přípravě na natáčení mohl pro sebe znovuobjevit,“ říká Viktor Dvořák, jenž se v roli Havla představí divákům čtvrtou adventní neděli na Jedničce. Jako první ale na dekádu od odchodu výrazné osobnosti novodobých českých dějin upozorní premiéra česko-amerického snímku Umění disentu na programu ČT art, a to ve čtvrtek 16. prosince. Následně, v pátek, se bude výročí věnovat zejména zpravodajská Čtyřiadvacítka. Kromě pravidelných vstupů z Piazzetty Václava Havla u Národního divadla v průběhu celého dne je připraveno i speciální vysílání večerních Událostí, komentářů, v němž budou na prvního porevolučního prezidenta vzpomínat osobnosti, jako jsou Dagmar Havlová, Jan Burian, Ladislav Špaček nebo Michael Žantovský. V sobotu 18. prosince připomene program Dvojky dění kolem ztráty prezidenta dokumentem Poslední odcházení Václava Havla režisérky Moniky Le Fay, na nějž naváže přímý přenos zádušní mše za Václava Havla z Katedrály svatého Víta, Václava a Vojtěcha v Praze. Večer pak bude patřit záznamu představení Audience s Josefem Abrhámem a Pavlem Landovským v režii Jiřího Menzela, a to na stanici ČT art. Výročí prezidentova úmrtí současně připomenou medailonky 10 let bez Václava Havla. Speciál se vrací v čase a odhaluje génia loci míst spojených s jeho osobností. Hlavními protagonisty příběhů tedy nejsou lidé, ale pět konkrétních míst. Divák se tak ocitne před pankráckou věznicí v roce 1989, v Divadle Na zábradlí v 60. letech a na Hrádečku v 70. letech minulého století. Každým z příběhů diváka provede dobový očitý svědek. Projekt bude částečně dostupný také v novém iVysílání v podobě tematických výběrů na hlavní stránce. Václavu Havlovi, jeho životu, dílu a nezastupitelné politické roli, se bude věnovat také vzdělávací portál ČT edu. Pro studenty, učitele i další zájemce jsou na webu od pondělí 13. prosince připraveny náměty do výuky, pracovní listy, filmové archivy i vzdělávací videa.   Pořady k 10 letům od úmrtí Václava Havla 16. prosince 22:00 ČT art – Umění disentu (režie James D. La Sueur) 23:45 ČT art – Prezidentova račí chůze (připravil: Oliver Malina Morgenstern) 17. prosince 22:40 ČT art – Pocta Václavu Havlovi (režie: Rudolf Vodrážka) 21:00 ČT24 – 10 let bez Václava Havla: První polistopadový prezident očima významných osobnosti minulosti i současnosti (speciál Události, komentáře) 18. prosince 9:35 ČT2 – Dopisy Olze (režie: Michal Hýbek) 10:00 ČT2 – Poslední odcházení Václava Havla (režie: Monika Le Fay) 11:00 ČT2 – Requiem za Václava Havla (režie: Jaroslav Rásocha) 12:35 ČT2 – Proč Havel? (režie: Vojtěch Jasný, průvodce: Miloš Forman) 14:15 ČT2 – Krásný ztráty (režie: Tereza Kopáčová) 20:15 ČT art – Audience (režie: Jiří Menzel) 21:45 ČT3 – Motýl na anténě (režie: Ladislav Smoljak) 22:30 ČT3 – Vernisáž (režie: Ivan Rajmont) 19. prosince 14:10 ČT2 – V objetí dalajlamy (režie: Viliam Poltikovič) 14:40 ČT2 – Václav Havel a Dominik Duka: společný výslech (režie: Ladislav Cmíral) 20:10 ČT1 – Havel (režie: Slávek Horák)

Čas načtení:

Jak využít znalosti typologie osobnosti pro komunikaci a lepší porozumění

[skoleni-kurzy.eu] Každý člověk má dokonalou osobnost – jen každý mluví trochu jiným jazykem. Naučíte se rychlé rozklíčovat typ a komunikační jazyk daného člověka. Dovede vás to k pochopení komunikačních schémat druhých lidí, klientů, zákazníků, kolegů i uchazečů o práci. Rychle poznáte silné i slabé stránky a budete vědět, jak komunikovat, abyste si rozuměli. * • co je to typologie osobnosti, kde a jak nám pomůže její znalost, • rozdělení a popis jednotlivých typů osobností, • poznejte svůj vlastní typ osobnosti své výhody i slabé stránky, které vycházejí z vaší povahy, • jak rozpoznat typ osobnosti člověka během několika okamžiků, • silné a slabé stránky jednotlivých typů – jak ho můžeme využít, • jak komunikovat s jednotlivými typy osobností. ...1. VOX a.s.

Čas načtení:

Jak využít znalosti typologie osobnosti pro komunikaci a lepší porozumění

[skoleni-kurzy.eu] Každý člověk má dokonalou osobnost – jen každý mluví trochu jiným jazykem. Naučíte se rychlé rozklíčovat typ a komunikační jazyk daného člověka. Dovede vás to k pochopení komunikačních schémat druhých lidí, klientů, zákazníků, kolegů i uchazečů o práci. Rychle poznáte silné i slabé stránky a budete vědět, jak komunikovat, abyste si rozuměli. * • co je to typologie osobnosti, kde a jak nám pomůže její znalost, • rozdělení a popis jednotlivých typů osobností, • poznejte svůj vlastní typ osobnosti své výhody i slabé stránky, které vycházejí z vaší povahy, • jak rozpoznat typ osobnosti člověka během několika okamžiků, • silné a slabé stránky jednotlivých typů – jak ho můžeme využít, • jak komunikovat s jednotlivými typy osobností. ...1. VOX a.s.

Čas načtení:

Jak využít znalosti typologie osobnosti pro komunikaci a lepší porozumění

[skoleni-kurzy.eu] Každý člověk má dokonalou osobnost – jen každý mluví trochu jiným jazykem. Naučíte se rychlé rozklíčovat typ a komunikační jazyk daného člověka. Dovede vás to k pochopení komunikačních schémat druhých lidí, klientů, zákazníků, kolegů i uchazečů o práci. Rychle poznáte silné i slabé stránky a budete vědět, jak komunikovat, abyste si rozuměli. * • co je to typologie osobnosti, kde a jak nám pomůže její znalost, • rozdělení a popis jednotlivých typů osobností, • poznejte svůj vlastní typ osobnosti své výhody i slabé stránky, které vycházejí z vaší povahy, • jak rozpoznat typ osobnosti člověka během několika okamžiků, • silné a slabé stránky jednotlivých typů – jak ho můžeme využít, • jak komunikovat s jednotlivými typy osobností. ...1. VOX a.s.

Čas načtení:

Jak využít znalosti typologie osobnosti pro komunikaci a lepší porozumění

[skoleni-kurzy.eu] Každý člověk má dokonalou osobnost – jen každý mluví trochu jiným jazykem. Naučíte se rychlé rozklíčovat typ a komunikační jazyk daného člověka. Dovede vás to k pochopení komunikačních schémat druhých lidí, klientů, zákazníků, kolegů i uchazečů o práci. Rychle poznáte silné i slabé stránky a budete vědět, jak komunikovat, abyste si rozuměli. * • co je to typologie osobnosti, kde a jak nám pomůže její znalost, • rozdělení a popis jednotlivých typů osobností, • poznejte svůj vlastní typ osobnosti své výhody i slabé stránky, které vycházejí z vaší povahy, • jak rozpoznat typ osobnosti člověka během několika okamžiků, • silné a slabé stránky jednotlivých typů – jak ho můžeme využít, • jak komunikovat s jednotlivými typy osobností. ...1. VOX a.s.

Čas načtení:

Jak využít znalosti typologie osobnosti pro komunikaci a lepší porozumění

[skoleni-kurzy.eu] Každý člověk má dokonalou osobnost – jen každý mluví trochu jiným jazykem. Naučíte se rychlé rozklíčovat typ a komunikační jazyk daného člověka. Dovede vás to k pochopení komunikačních schémat druhých lidí, klientů, zákazníků, kolegů i uchazečů o práci. Rychle poznáte silné i slabé stránky a budete vědět, jak komunikovat, abyste si rozuměli. * • co je to typologie osobnosti, kde a jak nám pomůže její znalost, • rozdělení a popis jednotlivých typů osobností, • poznejte svůj vlastní typ osobnosti své výhody i slabé stránky, které vycházejí z vaší povahy, • jak rozpoznat typ osobnosti člověka během několika okamžiků, • silné a slabé stránky jednotlivých typů – jak ho můžeme využít, • jak komunikovat s jednotlivými typy osobností. ...1. VOX a.s.

Čas načtení:

Jak využít znalosti typologie osobnosti pro komunikaci a lepší porozumění

[skoleni-kurzy.eu] Každý člověk má dokonalou osobnost – jen každý mluví trochu jiným jazykem. Naučíte se rychlé rozklíčovat typ a komunikační jazyk daného člověka. Dovede vás to k pochopení komunikačních schémat druhých lidí, klientů, zákazníků, kolegů i uchazečů o práci. Rychle poznáte silné i slabé stránky a budete vědět, jak komunikovat, abyste si rozuměli. * • co je to typologie osobnosti, kde a jak nám pomůže její znalost, • rozdělení a popis jednotlivých typů osobností, • poznejte svůj vlastní typ osobnosti své výhody i slabé stránky, které vycházejí z vaší povahy, • jak rozpoznat typ osobnosti člověka během několika okamžiků, • silné a slabé stránky jednotlivých typů – jak ho můžeme využít, • jak komunikovat s jednotlivými typy osobností. ...1. VOX a.s.

Čas načtení:

Jak využít znalosti typologie osobnosti pro komunikaci a lepší porozumění

[skoleni-kurzy.eu] Každý člověk má dokonalou osobnost – jen každý mluví trochu jiným jazykem. Naučíte se rychlé rozklíčovat typ a komunikační jazyk daného člověka. Dovede vás to k pochopení komunikačních schémat druhých lidí, klientů, zákazníků, kolegů i uchazečů o práci. Rychle poznáte silné i slabé stránky a budete vědět, jak komunikovat, abyste si rozuměli. * • co je to typologie osobnosti, kde a jak nám pomůže její znalost, • rozdělení a popis jednotlivých typů osobností, • poznejte svůj vlastní typ osobnosti své výhody i slabé stránky, které vycházejí z vaší povahy, • jak rozpoznat typ osobnosti člověka během několika okamžiků, • silné a slabé stránky jednotlivých typů – jak ho můžeme využít, • jak komunikovat s jednotlivými typy osobností. ...1. VOX s.r.o.

Čas načtení: 2025-05-26 17:48:20

Festival Prague Sounds představí fascinující ženské hlasy z celého světa i velké osobnosti elektronické hudby 

Deset listopadových koncertů, deset výjimečných hudebních zážitků. 29. ročník festivalu Prague Sounds proběhne od 1. do 19. listopadu ve znamení fascinujících ženských hlasů z celého světa, velkých osobností elektronické hudby, soudobé hudby i jazzu, který překračuje hranice svého žánru. V Praze vystoupí držitelky řady Grammy – v české premiéře mexická písničkářka a skladatelka Silvana Estrada, zpěvačka snoubící pákistánskou hudbu s jazzem Arooj Aftab a špičková jazzová zpěvačka Cécile McLorin Salvant, která se neomezuje žánrovými hranicemi. Se stejným čerstvým oceněním přijede […] Zobrazit celý článek Festival Prague Sounds představí fascinující ženské hlasy z celého světa i velké osobnosti elektronické hudby 

Čas načtení: 2025-06-17 08:41:49

Od vil po veřejné prostory – Den architektury připomene ženskou stopu napříč Českem

Jubilejní 15. ročník celorepublikového festivalu Den architektury, který proběhne od čtvrtka 2. do úterý 7. října 2025, ponese podtitul Ta architektura a zaměří se na ženskou perspektivu v oboru. Které stavby navrhovaly a navrhují ženy, či na kterých se podílely? Festival nabídne tvorbu českých architektek od období první republiky až po současnost. Hlavním cílem je nejen představit unikátní díla s ženským rukopisem, ale i reflektovat postavení žen v architektuře za posledních sto let. „Ženy se podepsaly pod stavbami různých měřítek, navrhují ambasády, mosty, školy… Cílem letošního ročníku je ukázat rozmanitost jejich tvorby. Chceme dát prostor dílům a příběhům, které jsou součástí oboru a inspirovat k otevřenějšímu vnímání architektonické profese z různých úhlů pohledu. Podtitul Ta architektura přitom odkazuje nejen ke konkrétní tvorbě žen, ale i k širší diskuzi o pestrosti a proměnlivosti samotné architektury,“ vysvětluje ředitelka festivalu a architektka Marcela Steinbachová. Festival se zaměří nejen na tvorbu architektek, ale i na další osobnosti, které se věnují osvětě, zasahují do veřejných staveb či se věnují historii a teorii. Program nabídne i celou řadu dalších témat, připomene například dílo Bohumíra Kozáka, Josefa Gočára nebo Bohuslava Fuchse u příležitosti jejich letošních výročí. Věnovat se bude i tématu zlepšování veřejného prostoru, krajinářské architektuře a v rámci exkurzí nebo procházek upozorní na celou řadu unikátních staveb i městských čtvrtí.  Program doplní také přednášky, workshopy nebo divadelní představení.  Vstup na akce je zdarma s výjimkou vybraných doprovodných programů. V některých případech je nutná předchozí rezervace. Kompletní program čítající více než 400 akcí bude zveřejněn v polovině srpna na www.denarchitektury.cz. Hlavní tematická linie letošního Dne architektury se zaměří na osobnosti, které formovaly podobu českého prostředí z ženské perspektivy – od meziválečných průkopnic po současné tvůrkyně. Neopomene dílo první československé absolventky architektury Milady Petříkové-Pavlíkové, autorky například Domova osamělých žen, od jejíhož narození letos uplyne 130 let.  Dále představí například práci Hany Kučerové-Záveské, jejíž rukopis je spjat s vilami na pražské Babě, nebo Elly Oehler, která se podepsána pod podobou lázeňské kolonády v Teplicích nad Bečvou či pavilonu Středomoravských elektráren. Festival připomene také výrazné postavy poválečné generace – například Věru Machoninovou, Alenu Šrámkovou, Evu Jiřičnou nebo členku SIAL Lidmilu Švarcovou. Návštěvníci a návštěvnice se mohou osobně setkat se Zdenkou Marií Novákovou, která je provede kolem souboru budov Chemapol-Investa v Praze, nebo Vítězslavou Rothbauerovou při prohlídce Komunitního centra Matky Terezy. Současnou architektonickou scénu přiblíží řada realizací střední generace. Zpřístupní se například sportovní hala Josefa Kaluhy v Brandýse nad Labem (Klára Urie a Blanka Maco), moderní základní škola ve Fulneku (Barbora Buryšková), budova ZŠ Duhovka v Praze (studio ra15) nebo nově zrekonstruovaný řadový domek na pražské Solidaritě (Markéta Zdebská). Ve Zlíně pak Jitka Ressová osobně provede revitalizovaným Gahurovým prospektem a nově upraveným tržištěm Pod Kaštany. V programu nechybí ani tvůrkyně nastupující generace, které přinášejí nové impulzy a perspektivy do současné architektury. Festivalová dramaturgie se zaměří rovněž na tvorbu dalších významných osobností architektury, jejichž výročí si letos připomínáme. Uplynulo 130 let od narození architekta, teoretika a zásadní postavy modernismu Bohuslava Fuchse. Vedle slavných brněnských staveb festival připomene například jeho realizace v lázních Luhačovice nebo Městských lázních Zábrdovice v Brně. Dále u příležitosti 140. výročí narození Bohumíra Kozáka upozorní na jeho slavné vily na pražské Ořechovce nebo v Čáslavi. V letošním roce si připomínáme také výročí 80 let od úmrtí Josefa Gočára. Vedle ikonických realizací v Hradci Králové program pozve například do Školy architektury AVU, Domu u Černé Matky Boží v Praze nebo do Medovy vily v Humpolci. Festivalem ožijí i ikonické vily napříč styly v architektuře. Mimo jiné vila Alfreda Thoneta v Koryčanech od slavného vídeňského ateliéru Fellner a Helmer, aktuálně rekonstruovaná funkcionalistická vila podle návrhu Františka Zelenky v Kutné Hoře nebo obnovená vila Čerych v České Skalici od Otakara Novotného. Za vídeňskou secesí se lze vydat do vily Primavesi v Olomouci. Vilám z 2. poloviny 19. století se bude věnovat i jedna z komentovaných procházek v Opavě. Festival připomene i další unikátní stavby, například legendární Koldům v Litvínově od Václava Hilského a Evžena Linharta. Po celé republice se uskuteční také řada přednášek nebo workshopů věnovaných možnostem zlepšení veřejného prostoru obecně i v konkrétních lokalitách. Jednu z přednášek povede například experimentální umělkyně a držitelka ocenění Architekt(ka) roku 2017 Kateřina Šedá. Festival již 15. rokem nabízí široké veřejnosti možnost nahlédnout na své okolí nevšední optikou pod vedením architektů a architektek a dalších odborníků a odbornic z oboru, kteří jim přibližují zajímavosti z jejich čtvrti, bydliště i širšího okolí. Den architektury se nevěnuje jen architektuře a tvorbě měst, ale i širším souvislostem vzniku každého domu, parku, konkrétního místa či města. Za festivalem stojí spolek Kruh, který je již 25 let významným propagátorem jak tuzemské, tak světové architektury u nás. Akce se konají ve spolupráci s architekty a architektkami, spolky a institucemi ve všech regionech a mají zásadní roli pro místní komunity. Na hlavní festivalové téma Dne architektury tematicky naváže i sesterský festival Film a architektura, který se uskuteční od 1. do 6. října. Jeho čtrnáctý ročník upozorní na výrazné, avšak často upozaďované ženské osobnosti z oborů architektury, tvorby měst, designu, umění i filmu. Program nabídne inspirativní příběhy nejen žen, ale i osobností, které jsou neprávem stavěny do stínu svých slavnějších kolegů/kolegyň, či jejich odkazu není věnována taková pozornost, jakou by si zasloužili/y. Tisková zpráva, foto: Milada Petříková Pavlíková, Útulný domov osamělých žen, foto archiv Kruhu

Čas načtení: 2015-08-31 13:18:42

Fotobanky a ochrana osobnosti, majetku a duševního vlastnictví

Tento text by měl pomoci autorům, kteří tvoří pro fotobanky, při výběru a obsahovém zpracování témat tak, aby jejich práce nebyly zbytečně zamítány při schvalovacím procesu. Jako zdroj informací jsem použil vlastní zkušenosti, zkušenosti kolegů z reklamních agentur a vydavatelství. Ve sporných případech jsem některé situace konzultoval s úřadem na ochranu osobnosti. Jak jsem uvedl v minulém textu, fotobanky a autoři se řídí pravidly a zákony země, ve které mají adresu. Často se stává, že obrazový materiál, který autor vytvoří v jeho zemi je obsahově bezproblémový, tak není fotobankou přijat právě z obsahového hlediska. Read more ...

Čas načtení: 2009-03-01 10:33:00

Poruchy osobnost - 2. část

V první části tohoto článku jsme si definovali a upřesnili termín „porucha osobnosti“. Nyní se zaměříme na jednotlivé poruchy. Poruchy osobnosti Odborníci člení poruchy osobnosti různě. My si přiblížíme členění dle Světové zdravotnické organizace. Ta dělí poruchy osobnosti na: Paranoidní osobnost ...

Čas načtení: 2020-07-27 10:46:35

Paul Graham: Čtyři kvadranty konformity

Už delší dobu jsem zvažoval, že přeložím do češtiny některou z esejí, které vydává na svém blogu Paul Graham (zmiňovaný v posledním článku), zakladatel startupu Y Combinator. Dobrá příležitost se naskytla teď. Jeho nejnovější text Čtyři kvadranty konformity patří mezi ty, nad kterými se vyplatí přemýšlet. Jedním z nejvíce informativních způsobů klasifikace lidí je stupeň a agresivita konformismu, který projevují. Představte si karteziánský souřadnicový systém, jehož osa x sahá od konvenčních lidí nalevo až po nezávisle přemýšlející lidi napravo, a jehož osa y sahá od pasivních lidí dole až po agresivní lidi nahoře. Výsledné čtyři kvadranty definují čtyři typy lidí. Začneme-li v levém horním rohu a postupujeme proti směru hodinových ručiček, jsou to agresivně konvenční lidé, pasivně konvenční lidé, pasivně nezávislí lidé a agresivně nezávislí lidé. V každé společnosti jsou dle mého názoru více či méně zastoupeny všechny čtyři skupiny, a kvadrant, do kterého jednotlivci spadají, je spíš záležitostí jejich osobnosti než hodnot vyznávaných jejich společností [1]. Čtyři typy dětí Dobře je to vidět na malých dětech. Každý, kdo kdy navštívil první stupeň základní školy, viděl všechny čtyři typy. A nahodilost pravidel, která tvoří školní řád, ukazuje, že rozdělení lidí do kvadrantů odpovídá více typům osobností než konkrétní sadě pravidel. Děti z levého horního rohu, ty agresivně konvenční, to jsou žalobníčci. Věří nejen tomu, že je nutné pravidla respektovat, ale i tomu, že ti, kdo tak neučiní, musejí být potrestáni. Děti z levého dolního rohu, ty pasivně konvenční, jsou ovce. Dávají si pozor na to, aby nepřekročily rámec pravidel, ale když je poruší někdo jiný, obávají se toho, jaký trest za to sklidí, místo toho, aby potrestání aktivně vynucovaly. Děti z pravého dolního rohu, pasivně nezávislé, jsou snílci. Pravidla je moc nezajímají a nejspíš ani moc nevědí, jak přesně znějí. A děti z pravého horního rohu, agresivně nezávislé, jsou ty, které zlobí. Kdykoliv narazí na nějaké pravidlo, jejich prvním instinktem je ptát se „proč“. Pokud jim nařídíte, co mají dělat, vesměs udělají pravý opak. Měříte-li konformismus, je samozřejmě potřeba říci vůči čemu, a to se v dětství mění. Z hlediska malých dětí jde o pravidla určená dospělými. Ale jak děti rostou, zdrojem pravidel se stávají jejich vrstevníci. Takže skupina adolescentů, kteří ignorují školní řád zcela stejným způsobem, neprojevuje nezávislost svého myšlení; právě naopak. Všichni by byli odpůrci otrokářství? V dospělosti dokážeme všechny čtyři skupiny rozeznat podle toho, co říkají, asi jako poznáte čtyři druhy ptáků podle jejich zpěvu. „Zpěvem“ agresivně konvenčních je „Zničte <vnější_skupinu>!” (Je trochu zneklidňující vidět před vykřičníkem proměnnou, ale to je jádro problému s agresivně konvenčními lidmi.) „Zpěvem“ pasivně konvenčních je „Co tomu řeknou sousedi?“. Pasivně nezávislí se ozývají popěvkem „Každému, co jeho jest“ a agresivně nezávislí „A přece se točí!“ Tyto čtyři typy lidí nejsou stejně početné. Pasivních lidí je více než agresivních a konvenčních lidí je více než nezávislých. Pasivně konvenční jsou tedy největší skupinou a agresivně nezávislí tou nejmenší. Jelikož příslušnost do kvadrantu záleží více na vlastní osobnosti než na aktuální sadě pravidel, většina lidí by spadala do toho samého kvadrantu, i kdyby vyrostli ve zcela jiné společnosti. Robert George, profesor z princetonské univerzity, nedávno napsal: „Občas se ptám studentů, jaký by byl jejich postoj k otrokářství, kdyby vyrostli jako běloši na předválečném Jihu. Co myslíte? Všichni by byli odpůrci otrokářství! Všichni by se srdnatě hlásili k jeho zrušení a neúnavně by na zrušení otrokářství pracovali.“ George je příliš zdvořilý, než aby to řekl naplno, ale samozřejmě, že ne. A nejen to. Nejen, že by se průměrný student choval stejně jako tehdejší lidé, ale ti, kteří jsou agresivně konvenční dnes, by byli agresivně konvenční i tehdy. Což by nejen znamenalo neúčast v boji proti otroctví, ale naopak jeho vášnivou obhajobu. Musím přiznat, že v tomhle nejsem neutrální, ale zdá se mi, že agresivně konvenční lidé nesou zodpovědnost za neúměrně mnoho světových problémů, a nespočet zákonů a zásad, které jsme od dob osvícenství přijali, má chránit zbytek společnosti právě před nimi. Zejména to, že jsme se vzdali pojmu kacířství a nahradili jej principem svobodné diskuse o různých myšlenkách, včetně těch, které jsou momentálně považovány za nepřijatelné. A bez trestání těch, kdo je chtějí vyzkoušet v praxi. [2] Zabránit diskusi o "špatných myšlenkách" Proč je potřeba chránit nezávislé myslitele? Protože jsou to ti, kdo přicházejí s novými myšlenkami. Například k tomu, být úspěšným vědcem, nestačí mít pravdu. Musíte mít pravdu v okamžiku, kdy se všichni ostatní mýlí. Toto není úkol pro konvenční lidi. Podobně bývají zakladatelé nových technologických firem nejen nezávislí, ale agresivně nezávislí. Není tedy náhodou, že společnost prosperuje jen do té míry, dokud dokáže udržet konvenční myslitele na uzdě. [3] V posledních letech si řada z nás všimla, že zásady chránící svobodu přemýšlení a zkoumání oslabují. Někdo tvrdí, že to přeháníme – že jejich oslabení není zas tak závažné, nebo byly oslabeny v zájmu většího dobra. Tu druhou myšlenku bych chtěl odmítnout hned. Když se konvenční lidé dostanou k moci, vždycky říkají, že je to v zájmu většího dobra. Jen to pokaždé bývají nějaká jiná, vzájemně nekompatibilní dobra. Co se té první námitky stran přecitlivělosti nezávisle myslících lidí a nevýznamného okleštění svobody týče – toto nemůžete posoudit, pokud sám nepatříte mezi ně. Nelze posoudit, jak moc je prostor pro myšlení okrajován, pokud nemáte nové myšlenky, a to je doména lidí s nezávislým myšlením. Právě proto jsou velmi citliví na změny ve svobodě přemýšlet. Jsou to kanárci v uhelném dole. Typickou námitkou konvenčně myslících je, že nechtějí zabránit diskusi o všech myšlenkách, jen o těch špatných. Řekli byste, že už z téhle věty bude patrné, na jak tenký led se tímhle pouštíte. Existují dva důvody, proč je zapotřebí mít možnost se bavit i o „špatných“ myšlenkách. Ten první spočívá v tom, že procesy, kterými se určuje, které myšlenky se mají zakázat, nebudou neomylné. Tím spíš, že nikdo inteligentní se takovou prací zabývat nechce, takže ji budou vykonávat pitomci. A pokud nějaký proces produkuje mnoho chyb, je lépe mít nějaký prostor pro toleranci. Což v tomto případě znamená zakazovat méně myšlenek, než byste chtěli. Ale to je pro agresivně konvenční lidi obtížné. Jednak si užívají toho, když je někdo potrestán, stejně jako když chodili do školy, jednak mezi sebou soutěží. Strážci dogmat nemůžou tolerovat hraniční myšlenky, protože tím by ostatním dogmatikům poskytli prostor, jak se na ně „vytáhnout” a ukázat, že jsou morálně čistější. A možná by jim i hrozilo, že se celý mechanismus obrátí proti nim. Takže místo udržování prostoru pro toleranci, který je potřeba, by nastal pravý opak – vzájemná soutěž o to, kdo bude přísnější, při kterém každá myšlenka, která se dá zakázat, nakonec skončí na indexu. [4] Druhým důvodem, proč je nebezpečné zakazovat diskusi o myšlenkách, je to, že jednotlivé myšlenky jsou navzájem daleko více propojené, než se na první pohled zdá. Což znamená, že zakážete-li debatu na nějaké téma, netýká se ten zákaz jen onoho tématu samotného. Restrikce se začnou šířit do všech oblastí, které se zakázanou myšlenkou nějak souvisejí. A nejde přitom o banalitu. Nejlepší myšlenky jsou právě ty, které mají dopad i na zdánlivě nesouvisející oblasti lidské činnosti. Snažit se o přemýšlení ve světě, v němž jsou některé myšlenky zakázané, je jako hrát fotbal na hřišti, jehož jeden roh je zaminovaný. Není to to samé jako hrát fotbal na hřišti trochu jiného tvaru; výsledkem je daleko opatrnější hra i tam, kde miny nejsou. Jak chránit svobodu uvažování V minulosti se nezávisle myslící lidé navzájem chránili tím, že se shromažďovali v určitých místech – nejprve u královských dvorů a později na univerzitách – kde si mohli vytvářet vlastní pravidla. Místa, kde lidé pracují s myšlenkami, mívají postupy, jak chránit svobodu uvažování. Má to stejný důvod, jako když továrny na počítačové čipy používají pořádné filtry proti nečistotám ve vzduchu nebo nahrávací studia důkladnou zvukovou izolaci. Po několik posledních staletí platilo, že kdykoliv začali agresivně konvenční jedinci řádit, nejbezpečnějším útočištěm před nimi byly univerzity. Tentokrát to tak být nemusí, protože poslední vlna netolerance naneštěstí na univerzitách začala. Její začátek se datuje do 80. let 20. století a kolem roku 2000 se zdálo, že trochu opadla, ale k novému vzplanutí přispěly sociální sítě. V tomhle si Silicon Valley dalo vlastní gól. Ačkoliv lidé, kteří Silicon Valley řídí, jsou skoro všichni nezávislí myslitelé, dali agresivně konvenčním do ruky nástroj, o kterém tito lidé mohli dříve leda tak snít. Na druhou stranu je možné, že úpadek svobodného ducha na univerzitách je symptomem toho, že z nich nezávislí myslitelé odcházejí. Lidé, kteří by se před padesáti lety stali profesory, mají teď jiné možnosti. Můžou se stát dobře placenými odborníky nebo zakládat firmy. K tomu potřebujete nezávislé myšlení, abyste uspěli. Kdyby se tihle lidé stali profesory, bránili by akademickou svobodu. Takže možná je celkový obraz univerzit, ze kterých prchají nezávisle přemýšlející lidé, zbytečně pochmurný. Možná může za úpadek univerzit právě skutečnost, že řada z nich už odešla předtím. [5] I když jsem o téhle situaci hodně přemýšlel, nejsem schopen odhadnout, jak se vyvine. Dokážou některé univerzity zvrátit současný trend a zůstat místy, kde se shromažďují nezávisle myslící lidé? Nebo je nezávisle myslící lidé úplně vyklidí? Trápí mě otázka, o co všechno bychom přišli, pokud by se tak skutečně stalo. Ale v dlouhodobé perspektivě jsem optimistou. Nezávisle myslící lidé umějí chránit sebe sama. Pokud současné instituce selžou, vytvoří si nové. To bude vyžadovat trochu fantazie, ale to je, konec konců, jejich silná stránka.   [1] Samozřejmě si uvědomuji, že osobnosti lidí se navzájem můžou lišit v různých parametrech a že z nich vždycky můžete udělat kvadranty a rozdělit populaci pomocí os na čtyři různé typy. V tomto případě tvrdím, že tyto parametry jsou navzájem nezávislé a existuje v nich značná variabilita. [2] Agresivně konvenční lidé nezodpovídají za všechny problémy světa. Dalším velkým zdrojem problémů jsou charismatičtí lídři, kteří získají moc tím, že agresivně konvenčním lidem nadbíhají. Tím se pak agresivní konvenčnost stává daleko nebezpečnější. [3] Když jsem řídil Y Combinator, nikdy mě netrápila otázka, jestli urazím někoho, kdo přemýšlí konvenčně. Kdybychom ale pekli sušenky, ocitl bych se na obtížném morálním terénu. Konvenčně přemýšlející lidé také jedí sušenky. Ale nemají talent zakládat úspěšné firmy. Takže pokud jsem je odpudil od Y Combinatoru, ušetřilo nám to práci s jejich projekty.  [4] Jeden pokrok jsme učinili: tresty za to, že mluvíte o zakázaných myšlenkách, jsou méně tvrdé než dříve. Riziko, že vás zabijí, je v bohatších zemích menší. Agresivně konvenční lidé se spokojí s tím, že vás vyhodí z práce.  [5] Řada profesorů je nezávislými mysliteli, hlavně v matematice, tvrdých vědách a technických oborech, kde musíte nezávisle přemýšlet, abyste uspěli. Ale studenti daleko více odpovídají profilu obecné populace, tudíž mezi nimi bude více konvenčních myslitelů. Konflikt mezi profesory a studenty tak není jenom generačního rázu, ale jde i o konflikt mezi odlišnými typy lidí.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-20 18:43:02

Zemřel psycholog, sexuolog a spisovatel Ivo Pondělíček. Politici nás zásobují nemilosrdnými lžemi, říkal

Ivo Pondělíček zemřel v noci na pátek 20. prosince. Literární noviny při této příležitost zveřejňují rozhovor, který pořídily před dvěma lety při příležitosti vyhlášení sbírky jeho esejů Labyrinty duše & Bída psychologie knihou roku. Prof. PhDr. Ivo Pondělíček, CSc. (* 17. června 1928, Praha) byl český psycholog, sexuolog, filmový teoretik, esejista a spisovatel. Promoval na Masarykově univerzitě v Brně, poté působil jako lékařský psycholog v Karlových Varech. Od roku 1959 přednášel psychologii filmu na FAMU, poté na Filozofické fakultě UK v Praze. Ze škol byl donucen odejít (1972) a zaměřil se na sexuologii. V 80. letech působil na klinice popálenin. Byl spoluautorem knihy Rekonstrukce a rehabilitace u popáleninového traumatu a spolu s Radanou Königovou za ni obdržel v roce 1985 mezinárodní Ramelotovu cenu za vědecký výzkum. Dále byl také například autorem knih Fantaskní umění, Lidská sexualita, Sexuální zrání mladého muže, Bergmanův filosofický film, Outsiderova zpověď.  Jeho svazek esejů Labyrinty duše & Bída psychologie vyhlásily Literární noviny za knihu roku 2016. Šéfredaktor Literárních novin Petr Bílek o ní tehdy napsal: „Kniha dokládá svou ojedinělostí rmutnou pravdu, že intelektuálů je dnes mnoho, ale že v jejich hejnu se ti moudří vyjímají jako bílé vrány. Ivo Pondělíček je bílá vrána rovněž proto, že nemá potřebu zneužívat komunikační sítě ke komentářům jepičích činů, dělat dobře svému exhibicionismu a natřásat svá intelektuální pírka. A ještě něco: Pondělíček na rozdíl od mnoha specialistů umí psát česky.“   Zkušený přítel oidipského komplexu Ve svém eseji Od Flauberta k bovarismu píšete, že romanopisec v Paní Bovaryové předjal nemoc moderní doby. Jak byste ji stručně charakterizoval? Jde o hysterii, která bývá nadneseně charakterizována jako komediantka duševního života, protože se v ní objevují různé projevy duševní a patologické, nebo dokonce normální, které se střídají, a pacient, ten hysterik nebo ta hysterička, to dávají na odiv. Tito lidé jsou rádi obdivováni nebo na sebe rádi upozorňují. Na druhé straně zase ale jejich vada je velmi silný egocentrismus, až narcismus, a to se počítá k onomu hysterickému syndromu. V Bovaryové jsou i další věci, které by hrály do této syndromologie. Posuzujeme román z tohoto úzkého hlediska, přestože především je třeba jej posuzovat z literárního strukturálního hlediska. Ale já nejsem tady od toho, já jsem spíš na to mluvit o psychopatologii. No, tak tady mám pak dojem, že hysterie už poněkud, pokud jde o její frekvenci mezi obyvatelstvem, ustoupila z toho počtu případů, který jsem zaznamenal v roce, kdy jsem ten esej psal, a to v roce 1965. A proč ustoupila? Jednak proto, že se velice zlepšila neurologická diagnostika pro epilepsii. Hysterie se projevuje v jedné, té nejkratší formě, pouhými záchvaty. A často ty záchvaty hysterikovy jenom napodobovaly epileptické. A protože neurolog už to dneska rozliší, tak nemocný hysterií už nemá za co se schovat. Hysterie má ale ještě další dvě formy. Jedna se chová jako neuróza, to znamená trvá několik týdnů, řekněme, a musí tam být nějaký konfliktový původ. Průběh té neurózy je velmi pestrý, tak jako vůbec najdeme pestrost symptomů v té nemoci samotné. Druhá forma je ta nejzávažnější, to je typ hysterické osobnosti. Tam už nejde o nemoc, ale o stav mysli, stav osobnosti.   Hysterii označujete za nemoc moderní doby. Hysterie tu nebyla vždycky? Hysterie tu asi nebyla vždycky, ale je tu strašně dlouho. Známe ji například ze středověkých zápisů, z různých rituálních náboženských projevů, kdy se věřící chová, jako že do něho vstoupil někdo vyšší, než je on sám, a jedná tak nepříčetně, že není myslitelné se s ním nějak normálně spojit, ale naopak celé skupině kolem nezbývá než napodobovat jeho jednání. Ze středověku to známe, jak to bylo v pravěku, to nevíme, ale v každém případě víme, že v pravěku hysterie počíná. A to proto, že to je nemoc, která vznikla jako únik z úzkosti. Snaží se zabalit úzkost do jakéhosi jiného psychopatického symptomu, který je snesitelnější. K úzkosti musím poznamenat, že je to jistý symptom pravěkého člověka. Můžeme říct, že trvá třicet tisíc, dvacet tisíc let. V době, kdy se z parahominidů, kteří přišli do Evropy, údajně jich bylo asi dvacet kmenů, zachoval a pro další vývoj se uplatnil pozdější homo sapiens. Zázračným způsobem se u něho objevil v hlavě takzvaný neocortex, čili ten větší mozek, který překrývá podmozkové struktury, a tento neocortex se exponenciálním způsobem rozvinul a má schopnost myšlení. Člověk se stal myslícím tvorem, ale zároveň tím se stal i kriticky myslícím tvorem. Jestliže mozek vstřebával a srovnával některé pocity, které získal z podkoří, tak mezi těmito pocity, postoji a vlastnostmi získal i dvě velmi pro sebe negativní vlastnosti. Jednou bylo vědomí vlastní nedokonalosti. A druhá byla ještě horší, a to bylo vědomí konečnosti, vědomí smrti. Když přišlo vědomí konečnosti, tak proti tomu se automaticky organismus brání. Bránil se i raný psychický organismus pravěkého člověka. Čímž se úzkost balila do jiných chorob, které nebyly tak nepříjemné. Soudí se, především k tomu dospěl Freud, že i moderní hysterie jako druh nemoci je vlastně jenom obrana proti trvalé autentické chronické úzkosti, proti níž se člověk neumí bránit jinak než zase nějakým syndromem.    Začínali jsme u Flaubertovy Paní Bovaryové. Není psaní dnešních autorů, kterých jako by přibývalo, také symptomem hysterie? Není grafomanie podle vašeho názoru určitým druhem hysterie?  Myslím, že i když vidíme obrovský přebytek začínajících autorů, tak to opravdu s hysterií přímo nesouvisí. Možná že mezi nimi jsou i hysterici, ale to by se muselo osobně vyšetřit. V autorech, kteří se chtějí prosadit literárně, jich nebude moc. Tužbu stát se autorem způsobuje tužba nějak uplatnit své tvořivé vlastnosti, svou kreativnost. Jsou třeba špatní, nedostateční, jak je koneckonců vidět v literární produkci, ale řekl bych, že hysterie s tím nemá nic společného. A pokud jde o grafomanii, tam je to ještě zamotanější. U grafomanů bych hysterii zcela vyloučil proto, že trpí jinou poruchou, a to je takzvaná obsedantní neuróza, obsedantně kompulzivní stav, tedy nutkavost. Nutkavost, která nás nutí desetkrát se přesvědčit, jestli je zamčeno. Vtírá se i v podobě psaní, člověk musí pořád psát.    Ve svých esejích píšete také o tom, že stále větší roli začíná hrát v moderním nastavení života virtualita. Mluví se o závislosti na virtuálních jevech. To rčení „jakoby“, které se velmi často v obecné mluvě objevuje, není to projev jakéhosi prosakování virtuality do reality? Je to opravdu jen nějaká slovní protéza? Zaprvé, ta virtualita. Měl jsem v hlavě plán napsat ještě jednu knížku, už to bohužel nestihnu, knížku o tom, že mnozí lidé, možná všichni a někteří nevědomky, nosí ve své hlavě dva scénáře života. Jeden scénář je praktický, je to ten nudný život, práce a to všechno. Ale pod tím se skrývá druhý scénář, který můžeme nazvat scénářem virtuálního života. To je úplně vymyšlený smysl a průběh života, který někdy vydá mimořádně geniální plody. Franz Kafka, ten měl život pojišťovacího úředníka, nudný zajisté, ale kromě toho měl ještě druhý život, může se mu říkat také eskapový, protože jsou to úniky, a když to jsou legrační úniky, tak jsou to eskapády. Kafka měl obrovský scénář virtuální, o kterém sám nechtěl, aby vyšel, což je potvrzením, že to bylo jenom pro něj. Bylo to jenom jako úleva. Zabaloval úzkost. Zdaleka nejde jen o chorobný stav, který by s úzkostí soupeřil. Mechanismy jsou různé jiné.  A zadruhé, pokud jde o „jako“, velmi jste mi přišli do noty. Já je nesnáším. Mně se dělá špatně. Upřímně řečeno, v penzijním věku mě dohnalo k malířství to, že jsem nechtěl slyšet opakování těchto výrazů. O co tady jde? V psychiatrii se tomu říká perseverace. To znamená ulpívání na jednom slově, neustálé opakování. Je zajímavé, že tento motiv je vlastně významným symptomem schizofrenního onemocnění. Když takovému pacientovi kladete otázky, tak on odpovídá jedním slovem nebo jednou větičkou. Ale jsou i lidé zdraví, kteří se takto projevují, proto tomu říkám koktání zdravé mysli. Zažil jsem to opravdu u mnoha případů lidí, kteří měli otevírat nějakou výstavu nebo někde vystupovat veřejně. Z toho jsem usoudil, že koktání, ty perseverace jsou vlastně z trémy a že člověk si na to zvykl jako na svůj vlastní projev. Slyšíme to mnohdy i z projevů poslanců. Dneska se objevuje vedle „jako“, jednak slovo "řešit", ale hlavně "nějakým způsobem". Když veřejnost poslouchá poslance, který říká „nějakým způsobem to vyřešíme“, tak může vsadit poslední peníz, že to nevyřeší.    Zabýval jste se fenoménem pia fraus, tedy milosrdné lži, a akcentujete její význam jako neocenitelného nástroje a zbraně proti zoufalství a depresi. Je tahle milosrdná lež prospěšná třeba i v politice? Velmi správně jste za mě odpověděli, že je to nástroj proti zoufalství. Jednou jsem se strašlivou hrůzou zjistil, že nějaká parta lékařů dávala k dobrému, že by se mělo umírajícímu říct, kdy umře, jak umře, aby se prý připravil a sbalil si kufry nebo co, ale především, aby se rozloučil. To je něco strašidelného. Naštěstí to zmizelo, protože to není možné. Nemocný člověk musí mít stále naději, tomu se nemůžou říkat takové věci. Pia fraus je už od Hippokrata způsob, jak dodávat naději. Ta lež je nutná, ale jenom jako milosrdná. Jestliže se ptáte na politiky, tak ti nás zásobují nemilosrdnými lžemi.    Existuje několik studií genderových badatelek, které jsou velmi rozhořčeny a nadávají celému hollywoodskému průmyslu. Dávají mu za vinu, že z žen pomáhal učinit předmět na civění. Používají termín „gaze“ a velmi složitě analyzují rozdíl mezi „look“ a „gaze“ a tvrdí, že to zpředmětnění ženy jako objektu, který je tady proto, aby se na něj zíralo, musí být zlikvidováno. Jaké jsou vaše názory? Můžu připustit, že badatelky mají pravdu, sám jsem se tímto problémem nikdy nezabýval. Ale zdůrazňuji, více je o tom badatelek než badatelů. U Hollywoodu může to být takhle pociťováno, jak to badatelky vysvětlují, ale nešel bych tak daleko. Našel bych jednoduchou rovnici, která platí, pokud jde o sexuální vztahy, a která platí pro Hollywood. Sex je tam problém poptávky a nabídky víc než v normální společnosti, v normální skupině v jakémkoliv jiném městě. Nabídka musí být nejprve ze strany ženy a poptávka musí být u mužů, kteří mají obrovský vliv na film. Hlavně u producentů a režisérů. Ti si vybírají, co se jim hodí, co se jim líbí, k čemu mají libidinózní vztah. Jakmile takovou ženu povýší na herečku filmovou, dokonce na hereckou star, tak se poměry převracejí. Najednou je herečka vlastně ta, která povoluje nabídky, nebo jim vyhovuje. Už se nemusí vyspat s každým režisérem, který jí pomůže, protože jí pomůžou všichni. Uvažuji často o tom, že slavné herečky, které jsou libidinózním zázrakem pro mnohé muže, jsou dokonce frigidní.    Zajímal by nás váš názor na tezi, že k tomu, aby se změnilo paradigma mužského vnímání světa, musí být odmítnuta oidipovská role, která se staví ke světu jako k otázce a bádá, jak na něj odpovědět racionálně. Volá se v okruhu gender studies po ženském rozrušování například logického vyprávění ve filmu a umění vůbec. Za pionýrku tu platí například Věra Chytilová.  Nejsem si jistý, že jsou v tomhle badatelky zrovna oprávněné takhle mluvit. Protože ten oidipský komplex, který ony přeřadí ze základního poměru matka syn a staví jej jako substrát, který stojí vůči světu, ten jde příliš daleko. Jinak jsem velmi značným a řekl bych prakticky dosti zkušeným přítelem oidipského komplexu, nikdy jsem ho nezavrhoval. Existuje dnes celá řada psychologů, kteří ho zamítají. Já nikoliv. Myslím si, že oidipský komplex je vztah, který má sice nějakou vnější podobu, ale že za tím vztahem se skrývá mnohem víc utajených jevů, které jsou rozhodující pro člověka od dětského věku.    Když bilancujete, na jaké období svého života nejraději vzpomínáte a proč? Lidé často odpovídají, že na mládí. Ale já bych k tomu ještě připojil, že tehdy hodně záleželo na kádrovacích výsledcích. Vyrůstal jsem v komunismu, a dokonce jsem i dospěl v komunismu, tak od osmačtyřicátého, kdy mi bylo dvacet, se vlastně datuje moje profesionální existence. Jestliže jsem byl mladej a nesměl jsem nic dělat, byl jsem outsider a jenom mě zastrčili někam, tak na to nemůže člověk vzpomínat v dobrém. Pro mě každé životní období mělo své výhody, ale také svá rizika. Třeba na psychiatrii jsem končil ve dvaašedesátém, když už byl tady komunismus velmi pevně zakotven. Potom přišlo období obecné úlevy s Dubčekovou reformou, která se samozřejmě nepodařila, ale byl tady náznak, kterého se ujali lidé předtím ne příliš přijímaní. Já jsem v té době byl u filmu, protože jsem nemohl nikam jinam, a tam jsem měl kamarády, kteří nedali na nějaké kádrové posuzování. Byl jsem ve filmovém ústavu na místě, říkalo se mu hlavní řešitel úkolu divák - film. Ale zase to nebyla éra, která by odpovídala pevně mým tendencím a zájmům. Pak přišla práce na klinice popálenin. Pro mnohé lidi je nemyslitelné pohybovat se mezi těmi nešťastníky, kteří umírali každý den, když byli se silným termickým úrazem, ale já jsem tam vydržel deset let jako jeden z mála na světě z těch, kteří dělali psychologii. Také jsem byl náležitě oceněn. Úžasně mě bavilo to, že to bylo snad jediné období mé klinické práce, kdy jsem cítil, že pomáhám. Že lidé zabírají a že se často i stane, že z toho nejhoršího se dostanou. Tohle byl pro mne krásný zážitek. A věděl jsem, že i kolegové to takhle chápou, a proto jsme byli velcí přátelé. V období po sametové revoluci jsem mohl být spokojen s kýženou svobodou, nebo tedy relativní svobodou, svoboda bez důsledku je nesmysl, nemůže být svobodný zloděj. No a právě že byli až příliš svobodní ti lidé, co si to dovedli zařídit a dělali tunely. Na etapě devadesátých let mě tohle přestalo zajímat. Tisknul jsem v té době věci, které jsem v předchozí době buď nemohl tisknout, nebo nechtěl. Vadilo mi to, co jsem zmínil, a byl jsem najednou velmi šťastný, že jsem v důchodu. Ještě jsem dopřednášel do svých pětasedmdesáti let, ale už jsem nebyl nikde vázán, už jsem byl penzista a začal jsem malovat, a to malování mi přineslo ohromnej požitek, zejména, když mnozí říkali, že je to dobré, a to je další období, které bych mohl označit jako šťastné.    Takže je to vlastně šťastný život. Ono se to traduje, ale také se může tradovat, že pro vězně, co dostali třeba pětadvacet let za špionáž, to byl nešťastný život.   Ještě bychom vás poprosili, kdybyste se zastavil u některých zajímavých osobností, se kterými jste měl štěstí se potkat, a kdybyste je mohl nějakým způsobem charakterizovat, nebo spíše poopravit některé obecné mínění o nich. Tohle je krásná otázka, protože jsem přišel na lidi, co byli odstrkávaní do stínu. Ale pokud jde o to, abych jmenoval lidi, kteří za něco stáli, tím, že udělali velké dílo, bál bych se je tady jmenovat, abych neublížil těm jiným, ale opravdu jsem se setkal ve svém životě s řadou lidí, kteří platí za výrazné osobnosti s významným dílem. Mám je nakonec ve své knize Outsiderova zpověď, kde jsem měl možnost o nich mluvit. Ale teď důležitější nebo zajímavější je to, jestli jsem se setkal s lidmi, kteří si zasluhovali mnohem víc, než co jim společnost dovolovala. A byli to nejméně dva lidé, o kterých mohu mluvit otevřeně. Bohužel už jsou mrtví, oba byli starší a oba se jmenovali stejným příjmením, ač nebyli vůbec příbuzní a vůbec se neznali. To příjmení je Havlíček.  Mohu jmenovat toho staršího, který byl asi o dvacet let starší než já a kterého jsem náhodou poznal jako psycholog v karlovarské nemocnici. Poslal mi ho neurolog s tím, že mi říkal, dostaneš tam člověka, kterej výborně maluje, a ty se zabejváš malováním. A skutečně Karel Havlíček, on nemaloval, on kreslil, ale co mně ukázal, já byl nadšený. A nadšený jsem byl už i proto, že mi zároveň řekl, že měl v devětačtyřicátém roce už vystavovat, protože předtím měl s tím jakési potíže, a že mu napsal dvanáctistránkový katalog k té výstavě Karel Teige. Já si tím víc uvědomil, že jsem tady u člověka, který má mimořádné schopnosti. Přimluvil jsem se mu za několik výstav, on byl obrovsky přijímán, dodatečně, ale bylo to už jen pár let do jeho smrti, a nejvíc byl uznávaný po své smrti. To byl jeden člověk, který byl ve stínu skoro celý život.  Druhý Havlíček je Zbyněk. Což je asi známější jméno, přestože byl stejně tak utlačovaný a stejně tak odříznutý od svého kumštu, to jest od poezie, a brzy zemřel, v necelých padesáti letech. Za jeho života, pokud vím, nevyšla žádná jeho sbírka, teď snad vyšly tři, jedna z nich mi byla věnována. Zbyněk byl můj kolega v dobřanské léčebně – Dobřany, veliký blázinec, veliká psychiatrická léčebna, dva tisíce lůžek. Zbyněk byl jeden z vůbec nejlepších básníků své generace. Tu současnou generaci tak neznám, co jsem četl, bylo strašidelné. Jedinou výjimkou pro mě byl kupodivu Magor, který aspoň poezii nějak zažil. Se Zbyňkem jsme byli blízcí přátelé, dovedli jsme se bavit o svých intimních věcech. Na rozdíl od Karla, který žil ve spořádané rodině, dvě děti, manželka, obrovská jeho podporovatelka, děti vystudované, Zbyněk žil mezi dvěma ženami, mezi manželkou a přítelkyní, nicméně spořádaně.    Pak je tu taková zkušební otázka. Jak chápete pojem elita národa a proč si myslíte, že se třeba zrovna tohle slovo dnes používá s určitým despektem? Nelze se divit, já sám to slovo nerad používám v kladném smyslu. Protože ho nemohu naplnit. Nemohu ho obsadit lidma. Ještě bych pochopil, že elita národa v pozitivním smyslu byla za první republiky znatelná. Teď už ne. Možná že existuje, ale já o ní nevím. A protože o ní nevím a nejsem o ní přesvědčen, tak to slovo elita opravdu používám spíš v pejorativním smyslu. Mrázek byl pro mě elita zločinců a veksláků. Ale abych jmenoval jednoho člověka, příslušníka elity, tak bude námitka, a kdo jsou další, a tam už budu brzy u konce. Na to mám odpověď, že já sám se snažím to slovo příliš nepoužívat a jestliže, tak spíše ironicky.    Jestli to také nesouvisí s tím, že hierarchické uspořádání společnosti, se kterým pojem elita souvisí, protože elita je vršek pyramidy, jestli to hierarchické uspořádání společnosti není postupně nahrazováno síťovým, kde hierarchie přestává hrát roli a je tam už jen otázka vzájemné závislosti.  To je pravděpodobné. Nepřišel jsem na to, ale tuto ideu bych bral. Ale já do těch síťových systémů tak nevidím, abych mohl posuzovat, jaké mají možnosti a jaké nevýhody. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-10-21 13:34:59

Literární vyhlídky (21. až 27. října)

Nadcházející týden nabídne celou řadu literárních akcí (křtů, čtení i diskusí) a také několik setkání se zajímavými zahraničními autory – kupříkladu s letošním laureátem Ceny Franze Kafky Pierrem Michonem. Ochuzeni nebudete ani o tipy na nové (audio)knihy, z nichž si dovolím vyzdvihnout dvojici memoárů, jejichž autorky – překladatelka Vlasta Dvořáková a již zesnulá Olga Housková – prožily takřka celé dvacáté století ve společnosti předních osobností české kultury a rozhodně tak mají o čem vyprávět.   POZVÁNKY 21. 10. Praha / V 18 hodin nabídne Knihovna Václava Havla setkání s francouzským spisovatelem Pierrem Michonem, letošním laureátem Ceny Franze Kafky. Večerem bude provázet Jovanka Šotolová, překladatelka, šéfredaktorka internetového časopisu iLiteratura.cz, přednášející na Ústavu translatologie FF UK. Setkání bude simultánně tlumočeno z/do francouzštiny a češtiny.   22. 10. Praha / Od 14 hodin proběhne v Ústavu pro českou literaturu AV ČR Den s Máchovým Májem, kde bude představeno nové vědecké a čtenářské vydání jednoho z klíčových básnických textů novější české literatury, Máje Karla Hynka Máchy, a doprovodná monografie M. Charypara Prameny Máchova Máje. Vědecká edice Máje je výsledkem nového výzkumu všech pramenů básně i okolností jejího vzniku, v tomto rozsahu provedeného vůbec poprvé. Vědecká digitální edice, zahrnující mimo jiné faksimile textových pramenů včetně unikátního rukopisu Máje a aktualizovanou databázi českých a zahraničních vydání básně, je postavena na výrazně inovované digitální platformě. Brno / V 17.30 zavítá do Knihovny Jiřího Mahena v rámci projektu Spisovatelé do knihoven prozaička a překladatelka Pavla Horáková, mimo jiné autorka trilogie knih pro děti o Hrobařících a držitelka ocenění Magnesia Litera 2019 v kategorii próza za svůj první román pro dospělé Teorie podivnosti. Praha / V 18 hodin se v oddělení naučné literatury Městské knihovny v Praze uskuteční další z cyklu přednášek Světová poezie, pořádaného pod patronací Básnířky města Prahy Sylvy Fischerové a věnovaného zejména epické poezii v různých dobách a kulturách: od indické Mahábháraty přes Homéra a Vergiliovu Aeneidu až po Apollinairovo Pásmo. Tentokrát vystoupí Martin Šorm s přednáškou na téma Artušovský cyklus (Chrétien de Troyes). Praha / Od 18 hodin se na palubě (A)VOID Flaoting Gallery uskuteční křest nové knihy Davida Böhma A jako ANTARKTIDA / Pohled z druhé strany (Labyrint 2019). Unikátní ilustrovanou knihu pro malé i velké čtenáře pokřtí Daniel Nývlt, šéf českého antarktického výzkumu. Na programu je beseda s autorem, promítání i autogramiáda. Recenzi dotyčné knihy přineseme v listopadovém Bibliu, příloze Literárních novin 11/2019, které vycházejí již příští čtvrtek. Praha / V 18 hodin představí v kinosále Francouzského institutu filozofka, spisovatelka a rabínka Delphine Horvilleurová svou knihu Jak rabíni dělají děti z roku 2015, jež nedávno vyšla česky v nakladatelství Garamond a která se zabývá pohledem reformního judaismu na mnohá témata současného světa, jakými jsou předávání dědictví, vztah rodičů a dětí a sexualita. Debatu moderují předseda Federace židovských obcí Tomáš Kraus a nakladatel Petr Himmel. Tlumočení zajištěno. Brno / Od 18 hodin proběhne v Místogalerii Na Skleněné louce autorské čtení ze sbírky Kde končí tvoje jméno, začíná moje AMEN (Weles 2019), kterou sestavil z básnické pozůstalosti Tomáše Mazáče (1962–2017) Zdeněk Volf. Praha / V 18.30 se při příležitosti vydání českého překladu románu Vlast (Akropolis 2019) zúčastní jeho autor, spisovatel Fernando Aramburu, spolu s překladatelem Vítem Kazmarem a s redaktorkou českého vydání Annou Tkáčovou besedy v Institutu Cervantes v Praze. Román vyšel v roce 2016 a získal řadu ocenění, včetně Státní ceny za literaturu. Simultánní tlumočení zajištěno. Praha / Od 19 hodin se U Lužického semináře odehraje společné čtení lužickosrbských, německých a českých literátů. Svou tvorbu zde představí Simone Trieder, Agnieszka Lessman, Harald Gröhler, Benedikt Dyrlich, Milan Hrabal, Jiří Dědeček, Petr Kukal, Hana Linhartová, Milena Fucimanová, Ivo Harák a další. Praha / V 19.30 představí v Božské Lahvici překladatel Martin Palouš nová vydání svých překladů dvou knih jedné z nejvýznamnějších myslitelek 20. století, Hannah Arendtové. Eichmann v Jeruzalémě, filozofická reportáž z procesu s Adolfem Eichmannem, je dnes již klasické dílo politického myšlení, které vyvolalo ve své době skandál a dodnes je některými považováno za pamflet, zejména kvůli kritickému hodnocení účasti židovských rad během holokaustu a kvůli autorčinu pojetí „banality zla“. Mezi minulostí a budoucností je sbírka krásných a vysoce aktuálních esejů, v nichž se Arendtová táže po povaze svobody, autority a dějin. Pojí je motiv osudového přeryvu: přerušení západní filozofické tradice, jež nám tak nadále nemůže osvětlovat cestu. Praha / Od 19.30 se v kavárně Fra uskuteční autorské čtení Kateřiny Kováčové z jejího románu Největší tma (Dybbuk 2018), v němž se pomocí několika vyprávěných linií pokouší mapovat pole současné spirituality a zároveň zachytit odtržení lidí od jejího zdroje. Moderuje Markéta Kittlová.   23. 10. Praha / V 18 hodin proběhne v sídle Společnosti Franze Kafky literární večer s Pierrem Michonem, zaměřený na tvorbu tohoto čerstvého laureáta Ceny Franze Kafky. Autorovo dílo představí spisovatelka a překladatelka Sára Vybíralová. Z českého překladu knihy Opati bude číst herečka Veronika Lazorčáková. Praha / Od 18 hodin nabídne Dům čtení Patronský večer básníka Kamila Boušky a jeho hosta S.d.Ch – autora prozaických a dramatických textů, kolážisty, lídra kapely Ruce naší Dory a kmenového autora diverzní umělecké platformy Divus, který spolupracuje také s nakladatelstvím Rubato a labelem Polí5. Má dvě ceny Alfréda Radoka za původní drama a cenu Muriel za kolážový komix Varlén. Bude se číst z knihy Sekundární trilogie, a to z třetího oddílu nazvaného Funerální sen o životě, textu vycházejícího z dlouhodobých zápisů snů s funerální tématikou, které se autorovi zdály v souvislosti s jeho civilním povoláním. Praha / V 19 hodin bude Kampus Hybernská hostit debatu na téma Komiks od holek pro holky, nebo o holkách? Genderové otázky na domácí komiksové scéně. – O ženách v komiksu (ne coby postavách) ale autorkách je slyšet víc a víc. V posledních letech se jim opakovaně podařilo získat jednu z nejcennějších trofejí Cenu Willa Eisnera i narušit maskulinní nadvládu v hlavní kategorii nejvýznamnější evropské komiksové přehlídky v Angoulême. Také na domácí scéně začíná autorek přibývat a kromě talentovaných solitérek je tu jasně přítomná i snaha o sounáležitost a vzájemnou podporu. Je to ještě potřeba? Jaké překážky musejí autorky překonávat? A především co ženy komiksu přinesly? Diskuse se zúčastní etablovaná komiksová tvůrkyně Lucie Lomová a o generaci mladší autorka Štěpánka Jislová, moderování se ujme komiksová a literární kritička Kateřina Čopjaková. Brno / Od 19 hodin se v redakci nakladatelství Host uskuteční brněnský křest nového románu Jana Němce Možnosti milostného románu. Jako o Knize měsíce se o něm dočtete v listopadovém Bibliu, příloze Literárních novin 11/2019, které vycházejí již příští čtvrtek. A ve stejném čísle Literárek najdete i rozhovor s autorem. Praha / V 19 hodin proběhne v Božské Lahvici polsko-český literární večer, kde budou představeni dva spisovatelé – básník a publicista Wojciech Bonowicz a básník a překladatel Milan Děžinský – a jejich nové texty. Diskutovat se bude také o poetické scéně na obou stranách hranice. Praha / Od 19 hodin bude Knihovna Václava Havla hostit další z kulatých stolů pořádaných ve spolupráci s Obcí překladatelů, tentokrát na téma: Vliv angličtiny v češtině: kde končí obohacení a začíná zaneřádění? Diskuse se zaměří na přejímání jazykových prvků z angličtiny – nejde už jen o slova, ale často i o prvky gramatické. Bude zvažovat přínos tohoto vlivu, ale také jeho invazní až parazitickou podobu, ve snaze alespoň přibližně určit hranici, za níž se z obohacení stává zaneřádění mateřského jazyka. V neposlední řadě se budeme zamýšlet i nad tím, co s anglicismy v literárních textech, a tedy i v překladech. Pozvání přijali Daniela Iwashita, bohemistka a recenzentka z Ústavu pro českou literaturu AV ČR, anglista a překladatel Viktor Janiš a anglista a redaktor nakladatelství Argo Vít Penkala. Večerem bude provázet Václav Jamek. Ostrava / Ve 20 hodin nabídne Absintový klub les další večer Na posedu – literární pořad Jakuba Chrobáka s pozvanými hosty. Kromě čtení z díla Jakuba Arbesa nabídne setkání se spisovatelem, překladatelem a redaktorem Milošem Urbanem. Řeč bude o čtení i překládání, o adaptacích autorových románů do filmové podoby, i o smyslu toho všeho spisování.   24. 10. Do českých kin vstoupí snímek Jiřího Vejdělka Poslední aristokratka, filmová adaptace stejnojmenné humoristické prózy Evžena Bočka z roku 2012, která se posléze stala prvním dílem celé knižní série. Rodilý Newyorčan Frank (Hynek Čermák) v něm získá díky svým šlechtickým předkům dávné rodové sídlo – zámek Kostka. Potomek emigrantů se tak po více než čtyřiceti letech chystá s dcerou Marií (Yvona Stolařová) a temperamentní ženou Vivien (Tatiana Dyková) na velký návrat do Čech. Praha / Od 9 hodin bude FAMU hostit konferenci Stankovič (poezie – kritika – společnost). V rámci celodenního programu vystoupí se svými příspěvky mimo jiné Robert Krumphanzl, Michal Kosák, Michael Špirit, Petr Rezek, Terezie Pokorná, Marek Vajchr, Petr Kotyk, Tereza Šnellerová či Adam Drda. Večer Revolver Revue v Klubu FAMU pak od 19 hodin nabídne básně Andreje Stankoviče v podání a s komentářem Jaromíra Typlta. Praha / V 17 hodin představí v Národní knihovně svou tvorbu básník, prozaik, publicista a překladatel s kořeny v pražském undergroundu Vít Kremlička. Držitel Ceny Jiřího Ortena a laureát Ceny Revolver Revue vydal čtrnáct především básnických, ale i prozaických titulů. Vějíř půlnočních povídek zahrnuje autorovu prozaickou tvorbu od roku 1985 do současnosti. Povídky dílem z přítmí samizdatu, dílem půlnocí literárních nekomerčních fanzinů zachycují literární roztržitost současnosti. Praha / Od 17 hodin se v Paláci knih Luxor na Václavském náměstí uskuteční křest knihy Natálie Kocábové Nepatrně smutná žena (Listen 2019), knižního vydání sloupků, kterými přes dva roky přispívala do magazínu Elle, na jehož stránky vstupovala její postava i sama autorka v nezáviděníhodné situaci – ve chvíli, kdy se bortí zažité jistoty, kdy sny a plány spřádané od puberty berou bolestivě za své a člověk si je ani nemůže odtrpět, odžít, protože už má zodpovědnost za druhé. Kmotrou knihy se stane herečka Vanda Hybnerová. Praha / V 18 hodin bude v Židovském muzeu v Praze představena kniha Židé, nebo Němci? (NLN 2019), která mapuje osudy německy mluvících Židů v Československu, Dolním Slezsku, Haliči a Německu v době po 2. světové válce. Německy mluvící Židé byli často rutinně považováni za Němce a mnohdy byli po válce vystaveni stejnému ponižování jako nežidovští Němci nejen ze strany občanů, ale i vládnoucích představitelů. Knihu, jež popisuje každodenní diskriminaci německy mluvících Židů v poválečném Československu a jejich snahu se ze země vystěhovat, představí spoluautorka knihy Kateřina Čapková společně s recenzentem knihy Chadem Bryantem. Večerem provede Barbora Čiháková z Ústavu pro českou literaturu AV ČR. Praha / Od 18 hodin proběhne v sídle Nakladatelství Meander křest nejnovější sbírky básní Ivana Wernische s názvem He, he! (Meander 2019), kterou autor sestavil ze starých i nových textů a krásnými ilustracemi ji doprovodil malíř Viktor Pivovarov. Knihu pokřtí literární teoretik a editor knihy Radim Kopáč. Praha / V 18 hodin nabídne Café Amandine setkání s novinářkou Irenou Jirků u příležitosti vydání její knihy Na shledanou v Paříži. 26 rozhovorů (nejen) o francouzské literatuře (Argo 2019), na jejíchž stránkách se autorka ohlíží za posledními pěti šesti roky své práce, v rámci níž systematicky sledovala novinky a události ve francouzské společnosti, zvláště pak v kultuře a literatuře. Praha / Od 19 hodin bude v Knihovně Václava Havla představena překladová edice Václav Havel Edition (Edice Václava Havla), která navazuje na intelektuální odkaz myslitele, dramatika, disidenta a prezidenta, jehož jméno nese. Její úlohou je prezentovat různorodé pohledy předních osobností na svět střední Evropy z hledisek současné filozofie, sociologie, politiky, umění, kultury, architektury či nejnovějších obecných dějin. Pozvání přijali Miroslav Petříček, Karel Hvížďala, Matěj Spurný a další, debatu povede moderátor Jakub Železný, o hudební doprovod se postará Jiří Stivín. České Budějovice / V 19 hodin do Měsíce ve dne zavítají v rámci pořadu Literární šleh dva výrazné hlasy české soudobé prózy. Spisovatel Marek Toman představí svůj historický román Oko žraloka (Novela bohemica 2018), Pavla Horáková pak svou knihu Teorie podivnosti (Argo 2018), za kterou obdržela cenu Magnesia Litera za prózu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  NOVÉ (AUDIO)KNIHY V knize nazvané Co si pamatuju (Triáda 2019) vzpomíná překladatelka z francouzštiny Věra Dvořáková (*1927) na svého manžela, básníka Ladislava Dvořáka, a své celoživotní přátele Václava a Olgu Havlovi, Jana Zábranu, Emanuela Fryntu, Jiřího Koláře, Josefa Hiršala aj. Její paměti poskytují vhled do pražského literárního prostředí od padesátých let minulého století, totiž do té jeho enklávy, která tvořila dech a nerv literárního života svazovaného a dušeného totalitní mocí. Autorka knihy Rodinné album (Paper Jam 2019), již zesnulá Olga Housková (1919–2015), strávila život mezi knihami a fotografiemi, v prostředí kulturních osobností, k nimž patřili její rodiče Staša a Rudolf Jílovští i její sestra-dvojče Staša Fleischmannová-Jílovská, která nedávno oslavila sté narozeniny. Autorčiny vzpomínky mají formu epizod s jemnou pointou a vzájemně se doplňují s mnohdy unikátními fotografiemi, vybranými ze čtyřiačtyřiceti alb z let 1919–2015. Zachycují každodenní život i osobnosti jako Milena Jesenská a její dcera Honza Krejcarová, Ferdinand Peroutka, Soňa Červená, Jiří Voskovec, Vítězslav Nezval, Jaromír Funke, Josef Florian, či Vlastimil Brodský a připomínají také židovské přátele zahynuvší v koncentračních táborech. Jádro knihy Veroniky Košnarové Variance na hlásku m (Torst 2019), pojednávající o díle spisovatelky Věry Linhartové, není orientováno diachronicky a není poplatné schématu „život a dílo“. Jednotlivé kapitoly podrobně analyzují klíčová témata a „referenční rámce“ jejího psaní. Biografický základ zde ovšem nechybí: autorka ho nabízí v kapitole Cesta. Všechny inspirace Věry Linhartové a jimi ovlivněné postoje jsou minuciózně pojednány v následujících kapitolách, v nichž autorka osvědčila detailní znalost díla Věry Linhartové a schopnost nahlédnout je v širokých souvislostech. Velká pozornost je věnována proměně autorčiny motiviky pod vlivem zejména orientální inspirace a velmi obsažně je komentován též vztah textů Věry Linhartové k výtvarným projevům. Po titulech Chodit po provaze je snadné (2011) a Plop! (2015), které vyšly s ilustracemi Jiřího Stacha, vydal nakladatelství Meander další Wernischovu sbírku básní s názvem He, he!, kterou autor sestavil ze starých i nových textů a ilustracemi ji tentokrát doprovodil malíř Viktor Pivovarov. A o čem píše Ivan Wernisch dětem, potažmo mládeži? Kudy vede cesta do Ašchabadu? Kudy plují kominické lodě? Co povídá hlava na stole? Anebo o něčem úplně jiném. Anebo o něčem úplně stejném. Básník Wernischova formátu zvládne psát svá poselství o čemkoli komukoli, kdykoli a kdekoli. První den na univerzitě potkává Albert u automatu na kávu dívku Eirin. Po třiceti sedmi letech spokojeného společného života obdrží Albert neblahou zprávu, se kterou se musí vyrovnat. Eirin zrovna není doma, a tak Albert impulzivně odjede na chatu u jezírka, kde se během 24 hodin pokusí sepsat příběh svého života. Je spousta věcí, které musí pochopit. A je jedno důležité rozhodnutí, které během toho jednoho dne musí učinit. Útlou prózu Tak akorát z pera známého norského spisovatele a filozofa Josteina Gardeera vydává v překladu Jarky Vrbové nakladatelství Kniha Zlín. Píše se rok 1988 a devatenáctiletý Karl Ove přijíždí po prázdninovém putování Evropou s velkým očekáváním do deštivého Bergenu. Je jedním z hrstky studentů přijatých na Akademii tvůrčího psaní a zdá se, že je tedy i krůček od svého snu stát se spisovatelem. Záhy ovšem zjišťuje, že realita vůbec neodpovídá jeho představám, ani pokud jde o bouřlivý život ve „velkoměstě“, ani pokud jde o studium a start literární kariéry. Atmosféru univerzitního města, vlastní pocity společenské vyloučenosti, alkoholické excesy, sexuální zkušenosti, partnerské vztahy a soužití, každodenní rutinu studia i zaměstnání, to vše Karl Ove Knausgård nahlíží v pátém dílu své autobiografie Můj boj s podtitulem Někdy prostě nezaprší (přeložila Klára Dvořáková Winklerová, Odeon 2019) očima devatenáctiletého mladíka nanejvýš autenticky, upřímně a s nemilosrdnou otevřeností. Audioknižního zpracování se nedlouho po svém knižním vydání dočkal nový román Petry Dvořákové Chirurg (rozhovor s autorkou přineslo Biblio 10/2019 – část z něho si můžete přečíst ZDE). Vypráví v něm příběh někdejšího slibného chirurga, který kvůli problémům s alkoholem zabředne do dluhů a je nucen opustit i s rodinou Prahu a hledat druhou šanci na malém městě v pohraničí. Knihu pro vydavatelství OneHotBook načetl pod režijním dohledem Jitky Škápíkové herec Pavel Batěk, délka nahrávky činí 9 hodin a 52 minut. Zároveň s knižním vydáním pokračování Prašiny Vojtěcha Matochy s podtitulem Černý merkurit se objevila i audiokniha, kterou pro vydavatelství Tympanum načetl stejně jako první díl – ověnčený cenou pro Nejlepší audioknihu pro děti a mládež – herec Matouš Ruml. Prašinu sevřel mráz, neobydlené ulice jsou zaváté sněhem. Od prvního dobrodružství Jirky a En uplynulo několik měsíců, přímo v tajemné čtvrti si vybudovali klubovnu zvanou Doupě a objevili prašinskou část Krchleby, ze které přichází hrozba pro celé město. Přesto se zdá, že jejich přátelství slábne. Na koho se ještě mohou spolehnout, když i oni dva před sebou mají tajnosti? Pod ocelovým nebem se odehraje strhující příběh, který vyvede z omylu všechny, kdo si mysleli, že na Prašině může nastat klid.

Čas načtení: 2019-09-06 06:03:14

Olga Sommerová: Jiří Suchý je rodinné stříbro této země

Po trilogii kino dokumentů o talentovaných ženách s pohnutými osudy, do nichž zasáhly velké dějiny, obrátila dokumentaristka Olga Sommerová svou pozornost k další české osobnosti proslavené v 60. letech – Jiřímu Suchému. O životě a práci letos 88letého básníka, textaře, skladatele, zpěváka, režiséra, herce a zakladatele divadla Semafor bude vyprávět v kinech dokument Jiří Suchý – Lehce s životem se prát od 26. září. Světovou premiéru měl na letošním karlovarském festivalu, kde získal Cenu diváků.    Pamatujete si, kdy jste se o Jiřím Suchém dozvěděla poprvé? Jaký vliv na vás měla jeho tvorba? V polovině 60. let mi bylo patnáct, a to už jsem rozum brala. Do Semaforu jsem nechodila, na to jsem byla ještě moc malá, ale písně Suchého a Šlitra neodbytně zaplnily veřejný prostor čerstvým vzduchem a poezií. Vzpomínám si, že u táboráku, když došly Niagáry a Zelené pláně, takzvaný nostalgický čundr zpěvník, nastoupily šlitrovky, a ty se zpívaly až do chvíle, když už z ohniště stoupal jenom dým. Měla jsem kliku, že jsem kulturně dospívala v druhé polovině 60. let, kdy po letech hubených padesátých vybuchla kreativita českých umělců jako papiňák. Pamatuju si, že jsem nevěděla, do kterého divadla nebo bijáku dřív jít. Domnívala jsem se, že Suchého nápadité, vtipné, poetické texty a hudba hitmakera Šlitra jsou samozřejmostí. Laťka byla nastavena vysoko.    Změnil se díky dokumentu váš názor na Jiřího Suchého? Já Jiřího Suchého považuju za rodinné stříbro této země. Miloš Kopecký o něm napsal, že je nedělňátko, dítko Štěstěny, když se narodil s takovým talentem. Dodávám – mnohovrstevným. A tenhle dar od Boha rozvinul svou umanutou pracovitostí v tak bohaté dílo, že ho nemůžete přehlédnout, myslím i ve smyslu nedozírnosti. To byl taky můj nejpalčivější problém při natáčení a stříhání filmu, co z jeho bohatého díla do filmu vybrat. Mě osobně fascinuje jako básník, který obohatil svými písňovými a divadelními texty s nevídanou působivostí český jazyk, to znamená i kulturní hojnost této země. A potom ten typický Suchého nezaměnitelný semaforský humor! To je jeho další zásluha. Oživil společenskou atmosféru, protože humor je živá voda, bez něj člověk i vztahy i společnost chřadnou. Můj názor na něj se nezměnil, ale zdokonalil. Přišla jsem na to, že Jiří Suchý je geniální, a k tomu ještě hodný člověk.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Jak ukazuje divácká cena z Karlových Varů, je také stále populární. Jeho a Šlitrovy písně se překlenuly přes půl století až k současné mladé generaci. Ve filmu mám sekvenci z vystoupení Jiřího Suchého na kultovním festivalu Trutnoff v roce 2014, které natočili moji bývalí studenti Marek Sklář a Marián Polák. Obrovský amfiteátr zaplněný mladými lidmi zpíval spolu s Jiřím jeho píseň Pramínek vlasů. To, že si lidé všech generací zpívají u táboráku jeho a Šlitrovy písně, aniž by často věděli, od koho jsou, znamená, že zlidověly, a to Jiří Suchý považuje za nejvyšší poctu.    Čím vás obohacuje poznávání životů známých osobností?  Mě obohacuje každé filmařské setkání s hrdiny mých filmů, nejenom s těmi slavnými. Proto si taky vybírám osobnosti, které můžou být vzorem nejenom pro diváky, ale i pro mě. Když o někom nebo o nějakém fenoménu točím film, musím být v plné pohotovosti. Přemýšlet o tom, co chci sdělit, a jak to vyjádřím filmovým tvarem. A to je hlubší poznání než při debatách v kavárně. Proto jsem taky osudu vděčná, že mi zcela náhodně přidělil profesi dokumentaristky, která mě naučila víc rozumět životu, a která mi dopřála růst.    Jiří Suchý následuje po vaší trilogii o výjimečných českých ženách. Natočila byste celovečerní dokument o člověku, kterého neobdivujete? Proč bych to dělala? Pro mě bylo důležité, aby protagonisté mých filmů, na které se ptáte, byli lidé jednoznačné morální integrity, zároveň vynikající ve svém oboru, osobnosti, které inspirují svým životním příběhem, svou oddaností profesi, a především svým postojem ke společenským a politickým nástrahám, o které nebyla ve 20. století nouze. Všichni čtyři je se ctí ustáli, všichni byli za svá rozhodnutí nepoddat se perzekvováni. Věra Čáslavská a Marta Kubišová, obě v šestadvaceti letech ztrátou povolání, a vlastně i občanských práv, Soňa Červená ztrátou vlasti, a Jiří Suchý neustálým ohrožením svého působení v divadle Semafor. Příznačné je, že všichni čtyři byli v 60. letech miláčky národa, obdivovanými tvůrci, a navzdory svým úspěchům skromní.   Nové rozhovory v dokumentu o Jiřím Suchém doplňují archivní záběry. Věděla jste, co v nich hledáte, nebo jste film skládala podle toho, co jste v nich našla?  Viděla jsem všechny filmové archivní materiály, které existují, a ty mě inspirovaly ke scénáři filmu. Přečetla jsem spoustu knih o Jiřím i od něj. Mým záměrem bylo vytvořit film o životní cestě muže, který kromě toho, že svoje nadání zasvětil divadelní a písňové tvorbě, žil také svůj osobní a občanský život, a ten jsem uspořádala v kontextu jeho tvorby. Mě hodně zajímala jeho současná tvorba, proto jsem natočila šest představení Semaforu. Ty hry Jiří Suchý napsal, zrežíroval, zkomponoval hudbu k písním, a ještě v nich hrál a zpíval.   Kolik hodin nového materiálu jste natočila? To nevím, ale v průběhu loňského roku jsem se štábem natáčela třicet pět dní. Hodně jsme se nasmáli.    Proč jste se rozhodla zaměřit se ve filmu na to, s jakou lehkostí se Jiří Suchý „pere s životem“? Dlouho jsem nemohla vymyslet titul, a najednou jako blesk mě napadl verš z písně Vyvěste fangle na tingl tangle ze slavné hry Jonáš a tingl tangl. Ten verš zní: Ten, kdo se řehce, mračit se nechce, ten bude lehce s životem se prát. A já jsem si uvědomila, že je to vlastně Jiřího životní krédo. Prát se s nepřízní osudu i režimu, zvítězit, nebo po porážce znovu vstát. A jeho všudypřítomný humor a povaha mu asi pomáhají prát se s životem lehce.    Zasahoval Jiří Suchý nějak do konečné podoby filmu? Jiří je autor, a tak mě respektoval jako autorku, takže do koncepce filmu vůbec nezasahoval. Dal mi zdarma hodně dobrých nápadů, svoje filmové archivy ze soukromého života a scény ze Semaforu 60. let, které Československá televize smazala. Viděl až hotový film, a byl nadšený. Ulevilo se mi, protože moje autorská zodpovědnost vůči filmu o něm byla obrovská.  {/mprestriction}  Autorka je filmová publicistka.

Čas načtení:

Typologie osobnosti jako cesta k porozumění a komunikaci

[skoleni-kurzy.eu] Každý člověk má dokonalou osobnost – jen každý mluví trochu jiným jazykem. Naučíte se rychlé rozklíčovat typ a komunikační jazyk daného člověka. Dovede vás to k pochopení komunikačních schémat druhých lidí, klientů, zákazníků, kolegů i uchazečů o práci. Rychle poznáte silné i slabé stránky a budete vědět, jak komunikovat, abyste si rozuměli. * • jak komunikovat s lidmi podle typu jejich osobnosti, • výhody plynoucí z poznání typologie druhých lidí, • s jakými typy osobnosti se potkáváme a jak s nimi komunikujeme, • co konkrétně ovlivňuje naši osobnost a tím i naše vystupování, • silné a slabé stránky jednotlivých typů osobnosti, • nácvik rozklíčování typů osobnosti druhých lidí během několika minut podle jednoduchých signálů, • trénink během celého semináře na praktických příkladech. ...1. VOX a.s.

Čas načtení: 2024-06-28 11:13:00

Nominujte inspirativní osobnosti do Impakt Awards by newstream!

Praha 28. června 2024 (PROTEXT) - Byznysový portál newstream.cz startuje nový projekt Impakt Awards. Smyslem je vyzdvihnout jednotlivce, kteří zlepšují svět."Hledáme příběhy osobností, které nezištně s cílem pomoci, zapojit se, ovlivnily životy dalších.Ocenění Impakt je na mediální scéně ojedinělým projektem. Myslíme si, že v neklidné době, ve které se naše společnost nachází, potřebujeme pocítit i ukázat smysluplnost svého konání. Že i jednotlivec má velkou moc a může ovlivnit prostředí kolem sebe. A právě tomu chceme jako médium věnovat pozornost," uvedla CEO vydavatelství Newstream Agency Tereza Zavadilová.Co je Impakt? Pozitivní dopad, který má naše práce, jednání nebo postoje na okolí. Je to širší vnímání úspěchu, které přesahuje běžné každodenní či profesní cíle a pozitivně ovlivňuje okolí.V byznysu je dopad často spojován se společenskou odpovědností firem, s pojmy jako CSR a širší ESG (Environmental, Social, and Governance). A nejde jen o prázdné fráze a gesta. Globální průzkum, který provedla společnost Deloitte, ukázal, že 73 % mladších lidí, tzv. mileniálů, je přesvědčeno, že jejich firmy by měly pozitivně přispívat společnosti, většina z nich si pak vybírá zaměstnavatele, s nimiž dokážou sdílet hodnoty."Naše ocenění není ukázkou vlivu a moci. Jeho cílem je docenit nezištnost a smysluplnost působení některých lidí. Příběhy pokrývají široké spektrum. Od miliardářů - filantropů až po dobrovolné hasiče. Přihlašování probíhá na základě nominace," vysvětluje hlavní koordinátorka projektu Impakt Katarína Krajčovičová.Jak nyní postupovat? Nominace je možné podávat do 31. srpna 2024 redakci Newstreamu, vyplněním formuláře ZDE. Odborná porota složená z úspěšných a společensky uznávaných osobností vybere TOP 10 osobností. Ty pak budou představeny široké veřejnosti, aby se mohla seznámit s jejich příběhy a také měla možnost hlasovat o tom, která z nich ji nejvíce oslovila.Slavnostní předání cen se uskuteční 10. 10. 2024 v 19 hodin v Galerii Mánes v Praze.Světová inspiraceOceňovat pozitivní působení jednotlivců na okolí i společnost je velkým trendem současnosti. Nejpopulárnější nadále zůstává Nobelova cena za mír, ale na popularitě získávají také méně formální ceny. A za některými stojí i mediální domy.Časopis Time každoročně oceňuje stovku nejvlivnějších lidí na světě, kteří svou prací a osobním přínosem utvářejí a mění společnost."Time 100 oslavuje lidi, kteří svou prací a angažovaností mění svět. Je to připomínka toho, že jednotlivci mohou dosáhnout velkých věcí," prohlásil šéfredaktor časopisu Time Edward Felsenthal.Michelle Obamová, bývalá první dáma Spojených států, která byla do seznamu rovněž zařazena, uvedla, že je velmi důležité nepodceňovat svůj vlastní vliv. "Každý z nás má v sobě sílu ovlivnit ostatní a změnit svět," řekla.Nyní chceme podobně inspirativní osobnosti hledat také v  Čechách a na Slovensku. Jsou ve vašem okolí takoví lidé? Přihlaste je do prvního ročníku Impakt Awards by newstream, ocenění, které má smysl."Máme pocit, že vlastnit parádní auto, jezdit na exotické dovolené nebo sedět ve správní radě velké společnosti je smyslem, o který je třeba usilovat a snažit se o něj každý den. Kolika z nás se to nakonec podaří? Ale být vnímavý ke svému okolí, využívat své talenty ve prospěch druhých i vlastní seberealizace je krok, který je dosažitelný už dnes. Posílejte příběhy těch, kteří takto skutečně žijí. Jako inspiraci pro nás ostatní. Cestou je žít smysluplně už teď a nečekat, až se stanu 'někým'. Pojďme to změnit! Společně," říká Katarína Krajčovičová.Newstream.cz je byznysový web, který vznikl v červenci 2021 a vydává jej Newstream Agency. Zaměřuje se na ekonomické zpravodajství, zprávy z firem, financí, realit a chytrého lifestylu včetně rozhovorů, komentářů, reportáží, videí, podcastů a videorozhovorů. Pořádá odborné a společenské eventy a networkingové Cluby. Newstream Agency vydává také tištěný byznysově-lifestylový magazín s názvem Newstream CLUB a tištěný specializovaný časopis Realitní CLUB.Kontakt:Krajčovičová KatarínaHlavní koordinátorka Impakt Awardskatarina.krajcovicova@newstream.cz