EUR 24,360 || 
JPY 13,157 || 
USD 20,603 || Důvod není v emocích ani v osobních sympatiích.
--=0=--
---===---Čas načtení: 2024-02-16 15:00:01
Skvělý Václav Postránecký: Políbil jeviště Národního divadla a odešel zemřít. Svoji smrt tušil
Václava Postráneckého si vybavíme také jako generála z legendárního filmu Černí baroni, kde se s vervou obul do majora v podání Pavla Landovského. Nezapomenutelná je i jeho role Zajíčka ze snímku Konto separato, ale vybrat ty nejlepší postavy, které ztvárnil, je prakticky nemožné. Pro komediální a karikaturní role měl zkrátka přirozený talent, který diváci vždycky oceňovali. Brzobohatý a Bohdalová: Bouřlivé manželství, rozvod, nenávist i usmíření. Bylo to hodně divoké Číst více Voják nebo zámečník? Ne – Pan herec! Hercem se ale rozhodně původně stát nechtěl, i když se od dětství věnoval ochotnickému divadlu a před kamerou se objevil prvně už v devíti letech ve filmu Konec strašidel. „Doslova jsem mučil svoje rodiče, aby mě přihlásili na školu Jana Žižky pro děti,“ vyprávěl v pořadu České televize s tím, že jeho snem bylo stát se vojákem, přesto se později vyučil zámečníkem. Naštěstí se osud postaral o to, aby se objevil na jevišti a před kamerou a mohl tak po svém nadání zanechat opravdu hlubokou stopu. Národního divadla si vážil Když se Václav Postránecký stal na konci sedmdesátých let členem činohry Národního divadla, považoval to za jednoznačný vrchol svojí kariéry a za poctu, které si vážil do konce života. Nevěnoval se ale jen divadlu samotnému, učil také na FAMU, daboval a po určitou dobu působil jako prezident Herecké asociace. Těžké roky s nemocí V posledních letech svého života se ale herec své rodině i divákům začal doslova ztrácet před očima. Na vině byla zákeřná rakovina. Nejprve zde byla ještě naděje, že by mohla problémy vyřešit operace a následná léčba. V tom čase vydal prostřednictvím FTV Prima statečné a obdivuhodné vyjádření: „Vážení a milí, v životě každého z nás nastávají různé momenty a různá období. V tom svém právě prožívám zásadní etapu, kdy se snažím vrátit své tělo za pomoci týmu lékařů do obvyklé kondice. Je však jen na mně, abych se k celé věci postavil statečně a čelil tomu beze strachu, jak nejlépe dokážu.“ Nemoc ale rozhodla jinak, a tak se Václav Postránecký zanedlouho od lékařů dozvěděl tragickou zprávu, že se rakovina rozšířila do celého těla. Metastázy byly velmi urputné a bylo zřejmé, že tento boj je možné vést, ale nikoliv vyhrát. Týraného Ladislava Chudíka zachránila role doktora Sovy před blázincem. Domácí násilí už neunesl Číst více Hrát chtěl až do konce Ačkoliv mu bylo zle, dlouho se nechtěl vzdát herectví, které pro něj znamenalo celý život. Již ve velmi špatném zdravotním stavu se tak ještě naposledy vydal na jeviště, aby odehrál poslední představení hry Tři sestry. Po závěrečném aplausu si dobře uvědomoval, že to byly jeho poslední chvíle na prknech, která pro mnohé skutečně znamenají svět. Políbil proto jeviště a odešel – a nikdy se sem již nevrátil. Poslední chvíle v bezpečí domova Oporou mu v té době byla celá jeho rodina, ale hlavně manželka Helena, s níž prožil více než padesát let v klidném a milujícím vztahu. Herec se s nemocí pral až do samého konce a podle jeho rodiny se snažil, aby na sobě své utrpení nedal znát. Dobře věděl, jak by to jeho milované bolelo. Ti ale samozřejmě věděli své a také se snažili pro odcházejícího člena rodiny udělat vše, co bylo možné. Splnili mu i jeho poslední přání a tím bylo zemřít v klidu domova, kde naposledy vydechl 7. května roku 2019. Na jeviště Národního divadla se herec přece jen ještě jednou vrátil, a to v den posledního rozloučení. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Jiří Sovák měl bohaté zkušenosti s prostitutkami. Jeho žena na něj chtěla vzít sekeru.
Čas načtení: 2024-12-26 09:40:56
Agent Mossadu přiznává: Svět je naše jeviště
Agent Mossadu v rozhovoru pro 60 minut říká: „Svět je naše jeviště.“ (Foto: X / 60 minut) „Vytváříme předstíraný svět. Jsme globální produkční společnost.... Článek Agent Mossadu přiznává: Svět je naše jeviště se nejdříve objevil na AC24.cz.
Čas načtení: 2021-03-27 19:32:45
Praha zve diváky zpět do divadel pomocí virtuální reality
Magistrát hlavního města Prahy společně s kreativní skupinou Brainz Studios nabízí celosvětově unikátní službu Brejlando. Pomocí nejmodernějších technologií a zapůjčených brýlí pro virtuální realitu (VR) se může každý ponořit do sledování vybraných představení pražských divadel nejen z domova, ale i z úplně nového úhlu – přímo z jeviště, z těsné blízkosti herců. Služba má divadlům a jejich fanouškům pomoci překonat náročnou dobu omezeného fungování. Iniciátoři ale zároveň věří, že zakládají nový mezinárodní trend, který se může stát trvalou součástí nabídky divadel. Spojení virtuální reality a kultury není v českém prostředí nové. Česko se v posledních letech proslavilo hned několika úspěšnými projekty virtuální reality. Jedním z nich je i tvorba experimentálních 360° hudebních zážitků od Brainz Studios, které zaujaly i radní hlavního města Prahy pro kulturu a cestovní ruch Hanu Třeštíkovou. „Virtuální realita skýtá nekonečné možnosti, jak diváka přenést prakticky kamkoliv a dát mu pocit, že se veškeré dění odehrává kolem něj a jenom pro něj. Proto jsme za Prahu spojili své síly s kreativní skupinou Brainz Studios, českou špičkou přes tyto technologie, a v projektu Brejlando dáváme nový rozměr skvělému kulturnímu obsahu našich městských divadel,“ uvádí radní hlavního města Prahy pro kulturu a cestovní ruch Hana Třeštíková. Jedinečnost Brejlanda spočívá především ve způsobu, jakým je divadelní inscenace pro virtuální realitu natočena. „Není to on-linový přenos divadelního představení, ale inscenační experiment ve virtuální realitě. Je to opravdu nová forma zážitku, respektive přenosu informace i energie mezi hercem a divákem. V každém představení se snažíme najít speciální klíč pro jeho převod do nového a doposud nepříliš prozkoumaného média, které nabízí spoustu zajímavých příležitostí,“ popisuje Petr Hanousek, VR režisér a kreativní producent Brejlanda. „Společně s divadelním režisérem vlastně stávající dílo rozebereme a postavíme ho znovu. Skoro od začátku. Krátíme text na přibližně hodinovou stopáž, navíc rozdělenou na dvacetiminutové části. Vymýšlíme scénu, aby co nejvíc podporovala možnost 360stupňového výhledu diváka. Ve stejném smyslu překopáváme i choreografii. Pro herce je to unikátní příležitost střihnout si divadelní roli v úplně jiném pojetí, kdy musí najít tenkou linii mezi filmařským a divadelním přístupem k postavě,” objasňuje Petr Hanousek. Divák se totiž na scénu dívá očima 360stupňové kamery. Ta je v centru veškerého dění, herci se pohybují kolem ní a hrají směrem na ni. Tomu je podřízeno třeba i svícení nebo záznam prostorového zvuku. Ve srovnání s klasickou návštěvou divadla si tak divák odnáší zážitek v podstatě fyzický, jelikož herci směřují své monology a pohledy přímo na něj. „Při paralelních hereckých akcích po celém obvodu jeviště si pak divák může zvolit, co chce v danou chvíli sledovat. Přestože tedy každý divák obdrží v brýlích totožný obsah, zážitky dvou diváků nikdy nebudou stejné,“ dodává Petr Hanousek. Brejlando startuje záznamem Hamletů Divadla Na zábradlí (režie Jan Mikulášek) s Petrem Čtvrtníčkem, Janou Plodkovou, Jiřím Vyorálkem, Jakubem Žáčkem a dalšími herci a Perníkovou chaloupkou divadla Minor (režie Jakub Vašíček, Tomáš Jarkovský), s Petrem Stachem a Monikou Načevou. Dvakrát do měsíce do nabídky přibydou další inscenace. Připravují se například Drábkovy a Královy Elefantazie Městských divadel pražských, hra Pusťte Donu k maturitě! v režii Tomáše Dianišky z repertoáru Divadla pod Palmovkou nebo divadelní adaptace slavného filmu Ucho Jana Procházky, kterou Divadlo na Vinohradech uvedlo v režii Šimona Dominika. Zájem zapojit se do projektu již projevila celá řada dalších pražských scén. Služba se tak stává plnohodnotnou distribuční platformou otevřenou nejen pražským městským divadlům. „Divadla jsou už přes rok zavřená. O to víc jsme hledali způsoby, jak lidem zprostředkovat divadelní zážitek a zároveň finančně podpořit divadelníky. Když nemůže divák do divadla, pošleme divadlo k němu domů. Pokud vím, jde o globální premiéru takového počinu. Věřím, že toto inovativní pojetí divadla doplní kulturní nabídku i v době, kdy budou divadelní sály opět plné lidí,“ doplňuje Hana Třeštíková. Vstupenky si lze zakoupit v předprodeji na síti GoOut.cz. „Take-away divadlo“, tedy vybrané představení a VR brýle, si pak mohou první nadšenci užít od pondělí 29. března. Brýle s divadelní inscenací jim bude ve vybraný den v podvečer doručovat partner projektu – společnost Liftago. Další den si kurýr v dopoledních hodinách brýle opět odveze. Služba je v současnosti dostupná pouze v Praze, do budoucna tvůrci plánují distribuci rozšířit. Cena lístků se pohybuje v rozmezí 599 až 1 399 korun podle zvolené varianty a počtu objednaných VR brýlí. Každé vrácené brýle následně projdou certifikovanou třífázovou dezinfekcí, než budou připraveny pro další zákazníky. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-01-24 18:51:22
V hlubokém bezpečí žijí jen duše lhostejných. Vyšlo souborné dílo Ivo Vodseďálka
Básník a milovník balónového létání Ivo Vodseďálek (1931–2017) se jistě vznosně, ale jen volně přimyká k osobnostem seskupeným pomyslně okolo Bohumila Hrabala. Především k Vladimíru Boudníkovi a Egonu Bondymu, jakkoli byl každý jiný. Podstaty děl těch dvou či Karla Maryska se neprolínají, shodně se nicméně jedná o persony známé řadě vnímatelů zprvu jen z Hrabalových děl, nebo v souvislosti s Hrabalem. V padesátých letech spolupracovali Ivo Vodseďálek a jeho první partnerka Dana Prchlíková (*1931) s Bondym na samizdatové „Edici Půlnoc“, ale oficiální první knihy mu vyšly teprve roku 1992, když mu bylo již přes šedesát let. Jmenují se Zuření, Snění, Bloudění, Probouzení a Nalézání a nejde jen o verše, ale také – v menší míře – o prózu. Zhruba dva roky po autorově smrti se tyto publikace staly základem objemného svazku Dílo 1949–1998. Má úctyhodných tisíc sedmdesát šest stran a připravil jej Martin Machovec. Navíc kniha obsahuje i šestý „oddíl“ Blouznění a v dodatcích na konci najdete pozoruhodná faksimile dvou knih Vodseďálkových koláží Hle, „čarovný politický román“ (1950) a Jsem šťasten, Sylvie bude rodit (1951), jen druhá je ryze výtvarná. Přítomný svazek rovněž obsahuje čtyři básně z let 1991–1993 vyňaté z Vodseďálkovy vzpomínkové knihy Felixír života (2000), cyklus mystifikačně budovatelských veršů pro děti O Toníkovi (asi 1949), tři nejstarší známé Vodseďálkovy juvenilie (1948), psané už však ve stylu „gramatického automatismu“ vynalezeného Karlem Hynkem, a konečně verše Pět stonů Vodseďálkových z února 1965. Navzdory svému rozsahu svazek v nejmenším nepopírá, že Ivo Vodseďálek především žil, ne psal, a psaní pro něj nebylo nikdy podstatnějším než život. Doplněná verze jeho děl vrátila do samizdatů i sekvence vyškrtané autorem pro vydání v Pražské imaginaci, Machovec tyto pasáže vyznačil graficky či závorkami. Nově také evidoval textové varianty a různočtení. Machovec píše, že užívat pojmu samizdat je ve Vodseďálkově případě často diskutabilní. S výjimkou času zmiňované Edice Půlnoc rukopisy totiž takřka nešířil, otázkou je i statut sbírek z let osmdesátých. Strojopisy sice mají jednotnou vnější úpravu, ale prošly minimem čtenářských rukou, takže samizdaty to jsou i nejsou. Úvodní oddíl knihy s názvem Zuření obsahuje sbírky let 1949–1953 a nejznámější z nich je Trapná poesie. Objevila se v říjnu 1950 a roku 1952 podruhé, to navíc ilustrovaná Adolfem Bornem. Ještě starší je sbírka Oidipova břitva a následují Kvetoucí Ukrajina včetně básně Snědl jsem mapu Sovětského svazu, další Politováníhodný sebevrah (1951) a Smrt vtipu (včetně sbíreček Impertinence, Socialistické Vánoce 1950 a Progresivní automatismus). Impertinence sestávají z textů Hácha, Tomáš, André Brepton, Nohy Hitlera a Stalin. A dál? Přišly Americké básně (1951–1953) a Cesta na Rivieru (1951–1953). Z posledně jmenované citujme text z 22. 11. 1951: Viděl jsem Znojmo dvojmo přes všechnu snahu vidět tak Prahu stále více vidím Budějovice Trapná poesie jako sbírka a hlavně jako taková byla inspirována jednou větou z Bretonovy Nadji (1928): „Buď bude poesie křečovitá, nebo vůbec nebude.“ Druhý oddíl Snění vyrašil v letech 1952–1955 a zahrnuje vedle sbírek Krajina a mravnost a Osamění i dvě prózy: Kalvarie a Kompensace. Na Krajinu a mravnost (z níž je následující úryvek) reagoval Egon Bondy v únoru 1954 poněkud ironicky, a to strohou sbírkou Krajina a nemravnost (naposled vydanou roku 2016). Ivo Vodseďálek píše: Postavil jsem doma malé jeviště temně zelené kulisy představují děsivou atmosféru pralesa Mezi pokroucenými lianami svítí oči tygrů a pardálů Usednul jsem do pohodlné lenošky žena ke klavíru a má dvanáctiletá dcera vrhla se na jeviště v nevázaném tanci Když skončila a odešla s matkou opustil jsem dům i já a odjel do horské chaty Válel jsem se po zasněžených stráních očima klouzal po temné obloze Chtěl bych zmrznout pod ohromnými kmeny smrků jejichž větve zdobí tuny bílého sněhu II. 1953 Třetí oddíl Bloudění (1962–1968) tvoří čtyři sbírky básní. Mezi nimi jsou Karetní hra a Povolené experimenty. Zcela ojedinělým zůstal v autorově díle soubor jedenácti experimentálně grafických básní s titulem INRI (1966). Souborem šesti povídek je Ďábelský čin (1962–1963). Titulní příběh vylíčil hrdinův pokus o kamuflovanou sebevraždu pádem se střechy v pražských Vršovicích, kterému jako ve snu zabránil nesnový, zcela hmotný anděl. Majitel Země je regulérní sci-fi a Řetěz neštěstí líčí vztah s jistou Sylvií, která však existuje dvakrát. Čtvrtý oddíl Probouzení (1975–1984) obsahuje hned šest sbírek (mj. Podezření a Manželé tančete spolu) a k tomu i dva básnické cykly (Poprava, Vlny). Pátý díl knihy Nalézání (1985–1989) je trojicí dalších sbírek veršů včetně té nejrozsáhlejší Ztracená opatrnost aneb Totem a maskot (1986–1988), uvedené básní Odkud přicházím. Obsahuje například i verše o říkankách s Marbulínkem od Otakara Haeringa a poslední báseň ze sbírky Protistátní zvyknutí (1987–1989) je datována 19. listopadu 1989 (byť knížka byla dotvářena ještě později). Ze 7. dubna 1989 pak pochází báseň Chata v Jezerní kotlině (Dětská existenciální touha). Začíná: Rád jsem čítával Foglarovy romány... Ale autor nevzpomíná na autora pro chlapce, nýbrž na ilustraci z (dosud neidentifikované) knihy. Na tom obrázku je objektem zájmu „roztomilé dívky s konvičkou“ deseti až dvanáctiletý hoch: Jak jsem mu záviděl jeho situaci Již v tomto věku jsem totiž intenzivně toužil po trvalé životní partnerce která by na mne hleděla s obdivem Nevynechal jsem jedinou příležitost abych se podobným způsobem neposadil i když jsem byl zcela sám. Tituly Zuření, Snění, Bloudění, Probouzení a Nalézání volil Vodseďálek až pro patero knížek vydaných Pražskou imaginací roku 1992, ale totéž se už netýká oddílu-sbírky Blouznění s texty z let 1970–1998, kterou sice plánoval, ale kompletně nikdy nevydal. Je proto rekonstruována bona fide a navzdory autorově dataci jde především anebo jenom o verše z osmdesátých a devadesátých let. Závěrem už jen upozorněme na velice podstatný zvukový nosič Ivo Vodseďálek čte ze svých básní a próz z padesátých až devadesátých let (2014), i když s touto knihou přímo nesouvisí. A nelze se než těšit i na souborné vydání tvůrcových úvah a vzpomínek Felixír života, Třetí zdvojení a Zcela obličejně. Doposud z nich vyšla jen první část. V hlubokém bezpečí žijí jen duše lhostejných, končí Vodseďálkova báseň Chvála lhostejných z 21. 2. 1988. Ivo Vodseďálek: Dílo 1949–1990. Část fotografií Václav Chochola. K vydání připravil, ediční zprávu a komentář napsal Martin Machovec. Argo. Praha 2019. 1076 stran {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2019-08-08 10:58:34
Opera Wolfganga Amadea Mozarta plná lásky, vášně a intrik se po loňském uvedení vrací na jeviště Stavovského divadla, a to opět v létě – 14. – 18. srpna, 20. – 25. srpna a 14. a 15. září. Jde o verzi inscenace, kterou v Praze oživil slavný Plácido Domingo dvěma slavnostními provedeními ke 230. výročí světové premiéry Dona Giovanniho ve Stavovském divadle. Toto uvedení Dona Giovanniho je poctou nejen Mozartovi samotnému, nýbrž také dvěma velkým osobnostem české i světové divadelní historie – režisérovi Václavu Kašlíkovi a scénografovi Josefu Svobodovi. Jejich inscenace Dona Giovanniho vznikla roku 1969. Novodobá replika pak ve zpracování režiséra Jiřího Nekvasila, scénografa Daniela Dvořáka a kostýmního výtvarníka Theodora Pištěka v roce 2006. Jejím nejvýraznějším rysem je právě scénografie, která invenčně pracuje s architektonickými prvky hlediště Stavovského divadla a nechává pokračovat proscéniové lóže jako hlavní prvek dekorace dále do jeviště, zúročuje skutečnost, že se vše odehrává přímo v místě světové premiéry této „opery oper“. Ta se zde uskutečnila pod taktovkou samotného skladatele 29. října 1787 a je dodnes opředena legendami. Premiéra musela být z nejrůznějších důvodů několikrát odložena, dále se říká, že Mozart komponoval předehru teprve v noci před premiérou a hudebníkům předložil kopistou rozepsané party, na nichž ještě neoschl inkoust, na poslední chvíli. Každopádně vše dobře dopadlo a Mozart 4. listopadu v listu z Prahy mohl svým přátelům oznámit, že 29. října byla jeho opera Don Giovanni s ohromným ohlasem uvedena, a že by si býval přál, aby se všichni mohli na jeho radosti podílet. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2019-07-15 18:13:26
Rudá záře nad Prstenem Nibelungovým
Jednou z nejdůležitějších inscenací posledních let Wagnerovského festivalu Bayreuther Festspiele byla bezpochyby velkolepá tetralogie Der Ring des Nibelungen (Prsten Nibelungův), kterou naposledy inscenoval (po Tankredovi Dorstovi) "enfant terrible" německé divadelní režie Frank Castorf. Der Ring des Nibelungen (Prsten Nibelungův) je pokládán za Wagnerův Summum opus, respektive Magnum opus – celé provedení trvá 16 až 17 hodin. Wagner v něm zpracovává po vzoru antických dramat německé pohanské legendy z dob stěhování národů s jejich bohy (z nich nejvyšší podobně jako Zeus je Votan), aby tak podal výpověď o stavu a své představě vývoje společnosti. Germánský hrdina Siegfried podobně jako antický Prométheus bojuje proti bohům, kteří se různě mezi sebou a dalšími bájnými bytostmi hašteří, jak se na pohanské bohy sluší, bojují o bohatství a moc (zlato a prsten – prsten propůjčuje moc), aby nakonec společnou smrtí s Brünhildou připravil základy nového lepšího řádu. V čem měl Marx pravdu Není divu, že v programu inscenace je citován Marx, i když ten právě Wagnera nemiloval – možná na něj, jak to bylo u Marxe běžné, žárlil – označoval jej, vlastně obdobně jako později Mann, za státního hudebníka, což je ovšem taktně zamlčeno. Ale celkem jasnozřivě prohlédl nebezpečí spojené s jeho vykupitelskou fantazií (že se mu to nepodařilo u sebe samého, je jiná kapitola). Marxovi nelze upřít, že si povšiml přesně těch momentů ve Wagnerově tvorbě, které jej činí i dnes pro mnohé těžko stravitelným – tedy krom dosti komplikované hudby a jazyka především jeho lehce zneužitelného nacionalismu. Wagnerova představa a cesta k beztřídní společnosti je klasikům marxismu idealistická a blízká je například Dühringovu protimarxistickému, národnímu (arijskému) socialismu. Děj Prstenu je mimořádně složitý (zřejmě to odpovídá i postupnému vzniku dramatického textu, přičemž nejdříve napsal Wagner Siegfrieda), řada příběhů je pouze vyprávěna, dokonce se dozvídáme události, které tomu, co jsme několik dní sledovali, předcházely, teprve na počátku posledního dílu, tedy Soumraku bohů. To v mnohém, jak to už u Wagnera ani nepřekvapí, předjímá moderní dramatiku a dává velké možnosti novým režijním interpretacím. Od prvních náčrtů a studií materiálů do ukončení díla pracoval na Prstenu od roku 1848 (tedy od doby své účasti na májové revoluci v Drážďanech, po které se musel na deset let uchýlit do švýcarského exilu, kde Siegfried vznikl) do roku 1874. Poprvé bylo dílo uvedeno pod vedením mistra 1876 v Bayreuthu na prvních „hrách“. Méně času měl Frank Castorf, režisér posledního bayreuthského Ringu. Zaskočil za Wima Wenderse, který po delších jednáních s ředitelstvím festivalu odřekl. Na samotnou inscenaci prvního dílu, respektive předběžného večera (trvá dvě hodiny!) mu prý dokonce zbylo – stěžoval si – jen devět dní. Skutečnost, že bude Ring v roce 2013 inscenovat, věděl ovšem již dva roky předtím. Zdá se mi, že si Castorf vůbec rád stěžuje a provokuje v naději, že si bude moci stěžovat. Není pochyb o tom, že Wagner je autorem „nejněmečtějším“. Inscenátory proto svádí právě tato skutečnost, k vyrovnávání se – přes Wagnera – s německou minulostí i současností, s německou identitou. A samozřejmě i Castorfovi je Nibelungův prsten projekční plochou – jím značně rozbitých, karikovaných – dějin minulého století. Se soustředěním především na dění v Německu a v souvislosti s Německem. Režisér trpí silnou "ostalgií Děj Prstenu přesunul mimo jiné do bývalé NDR (i když ne moc důsledně). Když ředitelství chtělo vyhodit, nebo snad dokonce vyhodilo z představení jakýsi enderácký plakát, cítil se podle svých slov jako v bývalé NDR a požádal o právní podporu Gregora Gysiho (významného právníka stojícího ostatně jako každý, kdo za vlády jedné strany obhajoval disidenty, v podezření ze spolupráce s východoněmeckou Stasi, jednoho z hlavních činitelů Strany levých, následnické strany bývalé vládnoucí SED). Myslím si, že trpí silnou "ostalgií", jak se tomu v Německu říká (Osten = východ), tedy nostalgií po bývalé NDR. Tam se dalo perfektně provokovat! Například v Basileji, kde zinscenoval dosti nekonvenčně Schillerova Wilhelma Tella (dalo by se říci, že ideologickokriticky, bez spříseženecké přísahy) ho pochválili za objevné pojetí, což samozřejmě zklame... Plakátu jsem si v opulentní inscenaci nepovšiml, takže se možná ředitelství nakonec přece jen proti „zůstatkovému marxistovi“, jak se rád označuje, prosadilo, ale zato velké světelné reklamy národního podniku Chemických závodů Buna v posledním díle ano. Castorf v Basileji inscenoval několikrát – ve Verdiho Othellovi osvětloval jednou místo jeviště hlediště, což bylo docela praktické, neboť si divák mohl pozorně přečíst text opery. Tento režijní nápad přenesl i do Bayreuthu – i když v podstatně oslabené verzi. Přesto se oslepování některým divákům nelíbilo a dost si na ně o přestávce stěžovali. Stejně je neuchvátila skutečnost, že Siegfried vyřídil Fafnera salvou ze samopalu prý značky Kalašnikov (nevyznám se ve zbraních), který se mu podařilo nějak objevit, když si koval meč Nothung. Popravdě jsme se všichni dost lekli, i když upozornění na střelbu jsme nalezli na sedadlech. Navíc randál přehlušil a přerušil Wagnerovu hudbu (prý ale výsledky měření potvrdily, že by škody na sluchu nastat neměly). Gitler nesmí dobít Baku Ale popořadě. Předvečerem cyklu je Zlato Rýna. Režisér nahradil zlato (bohatství) ropou a prsten (bájnou moc) poměrně konkrétní politickou mocí minulého století. Děj zasadil na americký západ (někam, kde se těží ropa, nejspíš do Texasu), přesněji do čerpací stanice pohonných hmot na Rout 66 (Road 66), dcery Rýna proměnil v nudící se animírky, popřípadě prostitutky, Albericha ve chlípného troubu, ze kterého si děvčata střílí, sídlo německých Bohů Valhallu v onu čerpací stanici s motelem nahoře a barem, ve kterém i za velmi nepříhodných situací známých z amerických filmů (jejichž estetiku inscenace kopírovala) „šikovně“ obsluhoval hubený pomenší černovlasý barman. S ním jsme se pak setkávali ve všech dílech Prstenu - šlo o Castorfova asistenta Patrica Seiberta. Postupně ze statisty stal jednou ze stálic Prstenu a svým způsobem (nejmenovanou) hlavní postavou. Ale to už jsem zas napřed a postupuji jako Wagner na přeskáčku, čili zpět: bůh Votan osobně je děvkař, mafiózo a kapitalista, který se v motelu pochybné kategorie povaluje v posteli nejen s Frickou, ale i se svou sestrou, bohyní a pohlednou blondýnkou Freiou. Ačkoliv srbský výtvarník (Alexandar Denič) používá – velice inteligentně - točny, takže máme možnost sledovat dění a prostor z různých stran, uspokojuje Castorf naše voyerství ještě filmovými pohledy na skryté scény (po scéně pobíhá kameraman) a filmovými dotáčkami promítanými na plátno. Obři Fafner a Fasolt přicházejí s basebalovými pálkami jako dosti špinaví násilníci jakýmsi sklepením nebo garáží rovněž v dotáčce a ohrožují Votanovo pěkné auto. Nejzajímavější je závěrečná dotáčka, kdy „Rusalky“ plavou a potápí se v bazénu (film, který i ony sledují v televizi) a při tom nám živě zpívají. Kamera je ovšem i zrádná – dost mne pobavilo vidět, jak na vodě bazénu plavou cihly zlata. Die Walküre (Valküra), první díl cyklu, se odehrává v předrevolučním i porevolučním Rusku, tedy SSSR, ještě přesněji v Ázerbájdžánu v Baku. I tam se těžila a těží ropa. Po incestu Sieglindy s bratrem Siegmundem, při němž je zplozen Siegfried (2. díl) vidíme v dotáčce úspěšný vrt ropného ložiska tedy gejzír ropy (sic!). Sieglindin manžel Hunding se podobá nebezpečně Stalinovi a Wotan je zprvu kapitalista. To se mění Velkou říjnovou revolucí, o které se dovídáme z filmových projekcí filmů Ejzenštajna nebo Pudovkina, možná že i z dotáček v jejich stylu. Napadlo mne, že třeba chtěl Castorf ono nevědoucí a neuvědomělé buržoazní publikum poučit o chodu dějin... Na každý pád Walküry, co normálně – tedy dle Wagnera - odnášejí padlé hrdina do Walhally, se v Castorfově podání věnují hrdinům práce, kteří zahynuli při plynovém výbuchu. Jejich slavné jízdy, na jejíž hudbu se vždy publikum těší (dirigentem pěkně zvýrazněna), se nemůže zúčastnit Brünhilde, poněvadž ta neuposlechla otce Wotana a pomohla Siegmundovi v čestném souboji s Hundingem. I Seibert se mihne coby uvězněný intelektuál. Scéna znázorňuje těžní věž, pumpu a především jakési skladiště s haraburdím, na jehož vrcholu září rudá hvězda. Wotan si nechá narůst Trockého vousy, přidá se – možná z oportunismu, tak zůstane vedoucím výroby - na stranu bolševiků, stane se funkcionářem a čte Pravdu. Opravdu čte Pravdu v azbuce (!), jak vidíme na plátně. Ale Sovětský svaz napadne Gitler (v azbuce). Opět dotáčky, na kterých mimo jiné rusky a v azbuce stojí, že Baku Gitler nesmí dobít: „Ani kapku ropy zachvatiteli!“ Nevím, co dělají návštěvníci neznalí azbuky a těch je pochopitelně v Německu většina. Můj soused se vyptával mne, poněvadž jsem prozradil, že rusky umím. Gitler Baku nedobude. A Brünhilde zde – místo dle libreta na hoře obklopena ohněm, z kterého ji má vysvobodit skutečný hrdina předurčený k velkým hrdinským činům, tedy Siegfried – zůstává v blízkosti obrovského hořícího barelu. Muset zůstat v Ázerbájdžánu je zřejmě i Wotanovi trest dostatečný. Na takovou blbost by ani soudruzi z politbyra nepřišli „Siegfried“ (2. díl cyklu) bydlí se svým vychovatelem kovářem Mimem ve stylovém stříbrně se lesknoucím obytném voze, který lze směrem k publiku otevřít (toho je hojně využíváno) pod sochami v obrovité skalní stěně připomínajícími americký Mount Rushmore: jen místo hlav amerických prezidentů vidíme hlavy Marxe, Lenina, Stalina a Mao Ce-tunga, tedy bohů minulého století. Pozoruhodné je, že se tito „bozi“ různým osvětlením v některých okamžicích proměňují v jiné osoby – měl jsem dojem (a nejen já, diskutovali jsme o tom se sousedem), že se například Stalin proměnil v M. Albrightovou. Mime chce nejinak než v originálu zneužít Siegfrieda k získání prstenu. Nejenže se pokouší vykovat meč, který by poněkud pubertálně se nudící Siegfried nezlomil, což se mu pochopitelně nedaří, ale drží si i Castorfova asistenta jednou jako medvěda, podruhé jako sluhu, který šplhá po lešení, aby mohl tvář Marxe „šidlat“ omývacím zařízením. Děj se konečně dostává do Německa, převážně do toho východního, neboť na opačné straně scény je prakticky přesná kopie berlínského Alexandrova náměstí, kam odchází Siegfried poté, co odrovnal Fafnera samopalem, při čemž mu na jazyk kápla kapka jeho krve. To mu umožňuje rozumět řeči ptáků. Prakticky této schopnosti využije v Berlíně na Alexandrově náměstí, kde potká lesního ptáčka, zpěváčka, dost hezkou slečnu, připomínající zpěvačku třeba z Moulin Rouge. Ta si sundá boty, svlékne punčochy a pak i kalhotky. Všichni čekáme, co bude dál, ovšem vzhledem k tomu, že se při orálním sexu špatně zpívá, k očekávanému – pořád mu to tak nějak naznačovala, jako, že by měl a jelimánek Siegfried věděl nejspíš z internetu, že se něco takového dělá – nedošlo. Kohabitovat začali až na konci aktu, poté co mu sdělila, že by měl šanci u Brünhildy, která spí na hoře (ovšem v tomto případě v Baku) a opona už padala. To už ovšem nezpívali. Byla to nejspíš jen „rychlovka“ (quickie), protože pauza byla krátká. Přesto se to některým divákům nelíbilo a volali, jak se to v Německu dělá, bů. Pravda je, že tím byl trochu narušen původní smysl a děj opery, pokud jde o dospívání Siegfrieda: ten má totiž poznat lásku až s Brünhildou. Ale víme, že dnes to bývá jinak. Po pauze také na Alexandrově náměstí v restauraci v prvním patře se schází při špagetách a víně (také kouří – podle libreta se scéna odehrává v nepřístupné divočině) již dosti sešlý Wotan s bohyní země Erdou, tou, se kterou má Brünhildu. Vše sleduje kameraman (takže představitel Wotana musí skutečně mezi zpěvem i polykat (také to si už Castorf vyzkoušel v Basileji) a číšník, který možná pracuje pro Stasi, jinak opět Castorfův asistent a statista. Slídící kamera má tentokrát i funkci naznačit, že se pohybujeme v policejním státě. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Wotan má starosti a ptá se té „nejmoudřejší ženy“, tedy Erdy (die Erde = Země), jak zastavit „valící se kola“: „sage mir nun, wie besiegt die Sorge der Gott“ („řekni mi, jak zvítězí bůh nad starostí“). Erda neví, co říci. A dost naštvaně odejde (v originálu Wotanem probuzena upadá zase do spánku). Ale vrátí se a je pro změnu přítulná. A než se nadějeme, rozepne Votanovi poklopec a začne mu (trochu odvrácena od publika, kamera snímá jen její kývající hlavu) provádět felaci. Sledovali jsme to se zájmem na velkém plátně v přímém přenosu za doprovodu mimořádně kvalitní hudby. Jenže bohužel před vrcholem přišel číšník s tím, že má Wotan vyrovnat úhradu a protože neměl – asi východní – peníze, prchá Wotan skrze zeď k těm sochám... Myslím si, že na západ, protože na takovou blbost, by na východě snad ani soudruzi z politbyra nepřišli, tedy že by postavili socialistický Rushmore (navíc Mao nebyl u evropských soudruhů ke konce svého žití moc v oblibě). A tak si chudák Wotan ani pořádně neužil. Napadá mne ovšem, že tato scéna patří spíše do politického kontextu jiné – významné kapitalistické - země, ne? I Siegfried posedává s Brünhildou ve shora zmíněné restauraci – některé návštěvníky představení trochu iritovalo, že má Brünhilde při buzení i teď jiné oblečení, než když usínala, což se stává v některých filmech, pracuje-li špatně skriptka, ale Castorfovi takové detaily zřejmě nevadí. Na náměstí přijdou dva krokodýli (podle mne je to připomínkou 2. světové války, kdy skutečně krokodýli při bombardování utekli ze zoologické zahrady a dostali se až sem). V představení přichází na scénu zrovna v okamžiku, kdy to mezi Brünhildou a Siegfriedem eroticky jiskří. Jeden z krokodýlů sežere slunečník, druhý ptáčka zpěváčka z předchozího aktu, ovšem Siegfried ho, tedy ji, vytáhne krokodýlovi z tlamy za nohu. Chtěl(a) se mu – už zase – ráda patřičně odvděčit. Siegfried by si to asi nechal opět líbit. Ale Brünhilde (byla těhotná, tedy skutečně, nebylo to způsobeno režijní, ale jinou koncepcí, takže klobouk dolů před výkonem zpěvačky Catherinou Foster) ji dost hrubě odstrčila. "Sociální plastika", které divák nerozumí Není pochyb o tom, že Castorf své město Berlín zná a ví o něm více nežli my. Takže asi bude vědět, proč tam situoval v posledním dílu Prstenu „Soumraku bohů“ do sklepa svatyni Woodoo. V ní zprvu jako kněžky působí tři sudičky (Norny) a později souloží bezdomovecký pár. Že by již v roce 2013 jasnozřivá předzvěst utečenecké vlny? Ke svatyni se jezdí výtahem a také přichází po rudém schodišti na levé straně jeviště připomínajícím slavné oděské schody z Ejzenštejnova filmu Křižník Potěmkin, po kterém se zřítí při střelbě policistů do manifestujících dělníků kočárek, z něhož vypadne miminko. A skutečně brzy se objeví i nám všem již známý asistent Patric Seibert s kočárkem, skutálí se (co dneska dramaturgové a režijní asistenti musí všechno umět!) a z kočárku se rozsypou jablka. Opět se míchá socialismus s kapitalismem: pobavil mne neonový nápis ...XANDERPLATZ (Alexanderplatz – tedy evidentní charakteristika socialismu s jeho vypadávajícími neony), ale kiosek s kebabem, ve kterém opět - jak jinak – působí Patric Seibert (obsluhuje sbor hostů pozvaných Hagenem na svatbu, mimochodem jediná sborová scéna), ale patří spíš do současnosti. O zahalené budově vypadající jako Bundestag (tak nějak, jak jej zahalil před lety Christo) nemluvě. Poté, co se plachta odhalí, zjišťujeme, že jde o Wall Street. Zřejmé poselství: svět není řízen již ani bohy, ani rabiátskými petrolejovými manažéry, ale americkou burzou. Dcery Rýna – i nadále lehká děvčata – sem odjedou autem protestovat proti zneužívání umění jako spekulačního objektu. To Brünhilde je jiný formát – je tak zdisgustována, že zapálí benzín, ale ze světového požáru zbude nakonec jen nám již známý hořící sud. Bojím se, aby se Castorf nepletl. Castorfova inscenace je prý vyrovnáváním se se dvěma utopiemi (zdůrazňoval několikrát dr. Friedrich z Wagnerova muzea v pravidelných dopoledních úvodech) – kapitalismem a socialismem. K tomu je třeba podotknout, že kapitalismus žádnou utopií není, nýbrž hospodářskou praxí (že je ideologicky podpořen, je už jiná věc). Castorfovi téměř úplné změnění děje velké problémy nedělá, myslí si, že konec konců, i Wagner kompiloval a divák nemusí všemu rozumět (a také vše vidět, z některých míst totiž údajně není vidět celá scéna) – prý to v životě není jinak. Na druhou stranu mu neušlo, že přesuny děje a prostředí nikdy moc dobře nefungují a tak prý mu nejde o sémantické, nýbrž o asociativní porozumění. Tedy takové, kde nemusí být udržována, podobně jako ve snu, logika. Prý tak vznikají dvě paralelní díla – Wagnerovo hudebně dramatické a Castorfova „sociální plastika“. Co mně na této „sociální plastice“ nejvíce vadí, je skutečnost, že Castorf vytváří inscenaci s pohledem do minulosti, tedy přes všechny posuny inscenaci v podstatě historizující. Také si myslím, že jeho soustředění na ropu místo na zlato Wagnerův pohled na svět poněkud zužuje. Nečiní-li jemu významové posuny problémy, činí je rozhodně divákovi. Tady nestačí říci, že člověk nemusí všemu rozumět. Protože jde o enormní posuny v obsahu opery (a oper, týká se i jiných režisérů), bylo by jistě k prospěchu věci, kdyby se v Bayreuthu odhodlali k dalšímu zlomu v tradici a byly tu, stejně jako prakticky ve všech operních domech, promítány titulky. A také kdybychom si to, co si můžeme poslechnout v úvodu k představením, mohli přečíst v programu. Kirill Petrenko jako dirigent inscenace, kterou jsem viděl, byl publikem oslavován – zdá se že on to byl, kdo zachránil dosti chaotické představení. V příštím textu se bude autor zabývat zhodnocením všech aktuálních inscenací.
Čas načtení: 2024-09-11 06:00:00
Podcast: Tady to před lety začalo! Teď se Nová Spirála vrací i s »Evitou« Fišarovou
Černý válec připomínající plynojem. Přitom vždy místo, kde se rodilo umění. Potřetí během své éry jako Nová Spirála scéna ožije fascinující show. A na její jeviště se vrátí i česká Edith Piaf, Radka Fišarová. Blesku odhalila každý kout, zákulisí, jeviště i hlediště, z nějž se brzy bude zase tleskat.
Čas načtení: 2024-10-01 00:02:00
1288× zde ukřižovali Ježíše. Prozkoumali jsme unikátní zázemí Spirály
V roce 2002 ji zničily povodně, po dvaadvaceti letech znovu ožije. Nová Spirála využívá kruhové jeviště i hlediště a přidává ve střední Evropě unikátní mix technologií – pohyblivé jeviště, videomapping, prostorový zvuk a elektronické sledování pohybu herců. Exkluzivně jsme ji prozkoumali od sklepa až po střechu.
Čas načtení: 2024-12-11 14:38:00
200 repríz Freddieho Tomeše »zhuntovalo«: Zlomená noha a ztráta hlasu!
Jakmile Roman Tomeš (36) vstoupí na jeviště, do svých vystoupení dává všechno a na nic se neohlíží. Důkazem budiž jeho účinkování v představení Freddie – Concert show, u kterého se dá s lehkou nadsázkou říct, že zpěvák může být rád, že se jubilejní dvousté reprízy dožil ve zdraví. Před půl rokem si totiž přímo během přestavení přivodil dvojitou zlomeninu nártu při pádu z jeviště. Jindy mu zase přímo v průběhu představení vypověděly službu virózou přetížené hlasivky.
Čas načtení: 2024-02-16 09:23:00
Hned tři Šlitři přišli večer na jeviště pražského divadla Semafor. Komik, hudebník a výtvarník. Představení „Šli tři Šlitři“ napsal Jiří Suchý ke stému výročí narození svého kamaráda a dvorního skladatele. Na jevišti zazněly notoricky známé písně autorské dvojice i pozapomenuté songy, včetně Šlitrova úplně posledního. A ještě před samotnou premiérou náš reportér Tomáš Maleček nahlédl do šatny Jiřího Suchého.
Čas načtení: 2023-10-20 11:00:19
Největší VIP náfukové z červeného koberce. S Beyoncé a Katherine Heigl prý není k vydržení
Jeden o sobě říká, že bez něj by to na hřišti vůbec nešlo, druhý zase bez nejdražšího šampaňského odmítá vstoupit na jeviště. Co je to ale proti třetímu, který si za autogram nechá zaplatit 45 tisíc korun!?
Čas načtení: 2024-02-15 17:15:15
Působil nejistě v zákulisí, ale na pódiu byl strhující. Před sto lety se narodil Jiří Šlitr
Snil o Broadwayi, nicméně i jeho velkou zásluhou se stalo fenoménem pražské divadlo Semafor. Působil nesměle, ale když vyšel na jeviště, málem uletěla střecha. Byl umělcem tělem i duší, ovšem zároveň vystudoval práva a neztratil se v praktickém životě. Před sto lety, 15. února 1924, se narodil Jiří Šlitr, polovina autorské dvojice S+Š. Semafor talentovaného umělce připomíná premiérou revue Šli tři Šlitři a u příležitosti výročí vychází také jeho první životopis.
Čas načtení: 2021-06-02 18:21:42
Divadlo Na zábradlí uvede audiowalk Kleopatra
Skupina 8lidí připravila s herci divadla Na zábradlí netradiční inscenaci Kleopatra – výpravu se sluchátky na uších do historického centra Prahy. Diváky čeká procházka egyptským podsvětím, v němž se společně s Kleopatrou setkají s hlavními postavami jejího života. Kleopatra umírá, s ní končí rod Ptolemaiovců, egyptská civilizace pomalu zaniká a na trůn už žádný faraon neusedne. Královna i diváci se vydávají na dlouhou pouť podsvětím, během níž bude váženo jejich srdce i jejich činy. Na této poslední cestě nejsou hlavním nebezpečím démoni či zbloudilé duše, ale naše vlastní svědomí. Egyptské podsvětí je v inscenaci Kleopatra svým způsobem „druhým městem“, alternativní realitou, která je v Praze pro běžné smrtelníky neviditelná. Inscenační tvar vychází z formy audiowalku. Skrz netradiční zvukový zážitek a herecké akce ve veřejném prostoru Prahy 1 bude možné zdánlivě obyčejná místa nahlédnout z jiné perspektivy a upozornit na detaily, které nám často unikají. V úvodu inscenace se diváci v sále Divadla na Zábradlí stanou přímými svědky Kleopatřiny smrti; pak už je cesta podsvětím doprovázená dominantním sluchovým zážitkem. Inscenace postavila před členy hereckého souboru Divadla na Zábradlí novou výzvu, jelikož mnozí z nich se z „bezpečného“ jeviště vydávají hrát do veřejného prostoru. Inscenačním záměrem je brát městský prostor důsledně do hry a přijímat všechny podněty, které z něj vycházejí. Autorem hudební složky je skladatel Matouš Hejl. Při nahrávání byl použit binaurální mikrofon, který umožní divákům stanout přímo ve středu egyptského prostředí a nechat jej na sebe působit ze všech stran. 8lidí je tvůrčí umělecká skupina, která vznikla v roce 2017 jako nezávislé divadelní uskupení. Je složena z režisérů, dramaturgů a scénografů, kteří se potkali v roce 2014 ve společném ročníku na katedře alternativního a loutkového divadla DAMU. Stálými členy jsou Petr Erbes, Emilie Formanová, Nina Jacques, Boris Jedinák, Anna Klimešová, Alice Kofláková, Karolína Kotrbová, Zuzana Sceranková, Vendula Tomšů a Viktorie Vášová. Skupina se zabývá převážně projekty s aktuální společenskou tématikou na pomezí divadla, performance, instalace a happeningu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2021-05-14 09:01:47
Městská divadla pražská chystají šest premiér. Naživo i on-line
Městská divadla pražská začnou hrát na všech třech svých scénách od pondělí 14. června a na pravidelný program se mohou letos mimořádně diváci těšit i během celých prázdnin. Městská divadla pražská uvedou v červnu celkem šest premiér, naživo i on-line. „Otevřeme symbolicky současně na všech třech našich scénách 14. června, a to premiérou inscenace Tesla v divadle Komedie, předpremiérou inscenace Posedlost v Rokoku a reprízou úspěšné adaptace románové epopeje Vojna a mír v divadle ABC. Jsme připraveni diváky instruovat tak, abychom splnili všechny podmínky pro provoz kulturních zařízení podle aktuálních nařízení vlády,“ uvádí k otevření Městských divadel pražských jejich ředitel Daniel Přibyl. Divadlo ABC představí 30. června novou původní hru Martina Vačkáře a Ondřeje Havelky Zítra bude swing zníti všude, inspirovanou vzpomínkami Karla Vacka a Lubomíra Dorůžky. Hudební komedii z poválečné Prahy „nylonového věku“ v režii Ondřeje Havelky živě doprovází orchestr Melody Makers. Další reprízy nachystala Městská divadla pražská na červenec a srpen. Také Rokoko po znovuotevření uvede v červnu premiéru hudební komedie. V inscenaci Dr. Johann Faust, Praha II., Karlovo nám. 40 se slavný středověký učenec ocitne v protektorátní Praze ve štábu německých filmařů. Tajemného příchozího se v semaforské variaci na faustovské téma ujímá podnikavá skriptka Markétka. Jeden z nejúspěšnějších titulů historie divadla Semafor vrací v nové interpretaci na jeviště režisér Vladimír Morávek. Premiéra proběhne 26. června. Divadlo Komedie uvede v červnu hned dvě nové premiéry. První bude 14. června hra plná blesků a fyzikálních pokusů. Inscenace Tesla v režii Jakuba Maksymovova ukazuje klíčové okamžiky života a tvorby Nikoly Tesly, jednoho z největších vynálezců všech dob. Druhou premiérou bude 21. června příběh Roberta Zucca, jak ho napsal Bernard-Marie Koltès podle skutečného případu „vraha s andělskou tváří“. Inscenace je dílem maďarského režiséra Attily Vidnyánszkého ml., který do titulní role obsadil Zdeňka Piškulu. Městská divadla pražská po celou uplynulou sezonu vyvíjela také nové audiovizuální projekty. Premiérami dvou nejambicióznějších projektů tyto on-line aktivity vyvrcholí. Drama Hotel Good Luck současného mexického autora Alejandra Ricaña vypráví osamělý radiový DJ Bobby, který je posedlý strachem ze smrti. Ze své sklepní rozhlasové stanice se vydává na cestu skrz paralelní vesmíry a hledá ty, které miloval a ztratil. Protože, co se nemůže stát v této realitě, může se přece stát v jiné... Inscenace kombinující divadelní a filmovou imaginaci se divákům v on-line verzi představí 28. května. Evropskou premiéru hry připravil Michal Dočekal s Martinem Donutilem v hlavní roli. Důraznou tečku za covidem poznamenanou sezonou udělá dramatická báseň Politici německého autora Wolframa Lotze, vyprávějící o frustraci z izolace, kterou každý v loňském roce více či méně zakoušel. Premiéra proběhne online na konci června. Letos mimořádně divadla budou hrát i o prázdninách, a to v divadlech ABC, Komedie a také v šapitó Azyl78 na pražském Výstavišti, kde 14. srpna proběhne premiéra úplně první české divadelní adaptace filmu Charlie Chaplina Diktátor. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2021-03-11 22:16:55
Činoherní klub nazkoušel „do šuplíku“ dvě premiéry, třetí právě zkouší
Hlediště Činoherního klubu přivítalo diváky naposledy před pěti měsíci, jeviště této pražské divadelní scény však žije alespoň zkoušením. Během uzavření divadel se podařilo pod vedením uměleckého šéfa Martina Fingera podle původního dramaturgického plánu sezóny nazkoušet dvě inscenace, třetí je právě v procesu zrodu a čtvrtá se začne chystat v nejbližších týdnech. Equus a Stella, to jsou nové tituly, které by za normálních okolností mohli diváci již teď Ve Smečkách pravidelně vídat. Přestože pandemická situace hrát stále nedovoluje, díky úsilí a nasazení tvůrčích týmů se inscenace podařilo alespoň úspěšně nazkoušet; první z plánu – Equuse dokonce již v loňské vlně uzavření divadel. Zkoušky inscenace Ošklivec jsou v těchto dnech za svou polovinou a v nejbližších týdnech začne poslední plánovanou inscenaci Linda Vista připravovat i režisér Ondřej Sokol. „Bohužel chvíle, kdy k nám konečně zase budou moci přijít diváci, je stále v nedohlednu. Možná, jestli nám to povolí, odehrajeme v omezených podmínkách pár představení v květnu a červnu. Možná budeme hrát o prázdninách na letní scéně. Možná, možná, možná. Navzdory této nekončící těžké době v Činoherním klubu zkoušíme. Pro tvorbu v divadle to nejsou dobré podmínky. Nemít žádné vyhlídky na zúročení naší práce před diváky je demotivující. Zkoušení v divadle je křehká věc a tak trochu alchymie. Ladíte správnou formu, vrstvíte všechny složky inscenace v souladu s časem, který vám zbývá do premiéry,” říká umělecký šéf Martin Finger A dodává: „Jenže takhle to teď nefunguje. Dnes to vypadá, že už jenom uvedení premiér v tomto kalendářním roce bude úspěch. Vlastně se nyní učíme novým okolnostem přizpůsobit tak, aby naše nové kusy byly nejen na světě, ale aby byly také dobré. Udržet při životě napůl narozené dítě je opravdu těžké. Ale já věřím, že naši pozitivní energii, kterou při zkouškách máme, brzy přeneseme i na diváky. A že je tak nabijeme po těch vyčerpávajících časech, které jednou skončí. Živý kontakt herců s diváky a společně strávený večer v divadelním sále se nedá žádnou přenosovou technikou nahradit.” Činoherní klub se snaží svým divákům zprostředkovat dění v divadle alespoň v podobě doprovodných aktivit. Aktuálně je zveřejněna online vernisáž nových plakátů inscenací z dílny ilustrátorů Hynka Chmelaře st. a Hynka Chmelaře ml. Plakáty zachycují ruční kresbou herce v situaci na jevišti, výraz, neopakovatelnost divadelního okamžiku a zachovávají činoherácké černobílé ladění. Virtuální výstava je zveřejněna na webu divadla. Z probíhajících zkoušek Činoherák připravuje v dílně kameramana Aleše Němce také dokument přibližující proces vzniku inscenace Ošklivec. Náhled pod divadelní pokličku nabídne kompletní umělecký zrod inscenace – od první čtené zkoušky až po premiéru. Chybět nebudou ani rozhovory s herci a tvůrci. Peter Shaffer: Equus Stal se zločin. Mladík Alan Strang oslepil šest koní kovovým bodcem. Renomovaný psychiatr Martin Dysart je postaven před nelehký úkol pokusit se odhalit a snad i pochopit, co ho k činu vedlo. Přestože je vyhořelý Dysart zvyklý na ledacos, tento případ ho svou znepokojivostí vytrhne z každodenní rutiny a začne ho až nebezpečně zajímat. A dost možná zpochybní vše, čím si byl až dosud jistý. Sir Peter Shaffer (1926–2016), britský dramatik a scenárista, získal za svůj život řadu ocenění. Vedle divadelních cen to byl v roce 1985 Oscar za scénář k filmu Amadeus, který režíroval Miloš Forman. Hru Equus napsal v roce 1973. Po úspěšných uvedeních v Národním divadle v Londýně a na newyorské Brodwayi, vznikla v roce 1977 filmová adaptace s Richardem Burtonem a Peterem Firthem v hlavních rolích. „Všechny postavy a události ve hře Equus jsem si vymyslel – až na zločin samotný; a dokonce i ten jsem upravil tak, aby to bylo v divadelních rozměrech přijatelné. Nyní jsem vděčný za to, že se ke mně detaily skutečného příběhu nikdy nedostaly, jelikož jsem se ve svém bádání začal čím dál víc ubírat jiným směrem,“ řekl o své hře Shaffer. Překlad Pavel Dominik. Hrají: Pavel Kikinčuk, Ondřej Rychlý, Lada Jelínková, Anna Kameníková, Jan Sklenář, Lenka Skopalová. Takis Würger: Stella Jeden z mnoha příběhů roku 1942. Od Ženevského jezera přijíždí mladý Fritz, aby poznal pravdu a na vlastní oči viděl válečný Berlín. Jeho pohled je ale zkreslený (ani ne tak proto, že je barvoslepý). To, co zrovna vidí a které dveře se mu otevřou, do značné míry určuje jeho švýcarský pas a otcovy peníze. Když se seznámí s tajemnou Kristin, dostane se s ní do nespoutaného světa tajných jazzových klubů, kde se pije koňak a cucají čokoládové bonbóny s pervitinem. A on by v tu chvíli přísahal, že tuhle dívku bude následovat kamkoli. Je tomu ale skutečně tak? Co když zjistí, že její příběh není takový, jakým se zdá, a falešné jméno je ta nejmenší lež? Dramatizace kontroverzního románu nabízí kromě situací na hraně také trochu jiný pohled na válku a šrámy, které způsobila. Takis Würger je německý novinář a spisovatel. Pozornost čtenářů a kritiky si získal již svým debutem Klub (2017). Kolem jeho druhého románu Stella (2019), který se rovněž stal bestsellerem, se rozproudila velká debata. Takis Würger ve Stelle vychází zčásti z toho, co se skutečně stalo; textem se prolínají úryvky výpovědí ze soudního spisu vojenského tribunálu. „Inscenace Stella není dokument, je to dramatizace románu Takise Würgera, který kolem Stellina příběhu už tak poměrně volně fabuloval. Ukazuje nám Stellu ve vztahu s mladým Švýcarem Friedrichem. Na pozadí jejich vztahu se vyjevuje Stellin pokřivený charakter. Na rozdíl od Stelly je ale Friedrich fiktivní postava, takže už i zde je vidět, že Würgerův přístup je volný. Ani nám v dramatizaci nejde o historická fakta, jde nám o obraz lidí, kteří se snaží ignorovat válečnou skutečnost tam venku, ačkoli do ní čím dál hlouběji zabředávají, a to jak spoluúčastí na zrůdném režimu, tak neschopností jednat,” říká dramaturg Karel František Tománek. Hrají: Barbora Bočková, Vojtěch Hrabák, Honza Hájek, Gabriela Míčová, Vladimír Kratina, Pavel Kikinčuk. Marius von Mayenburg: Ošklivec Lette je vedoucí oddělení pro vývoj. Právě vyvinul silnoproudý modulární konektor, který je naprostou senzací. Dozví se ale, že na mezinárodní kongres pojede patent prezentovat jeho kolega. Nikdo však není příliš ochotný vysvětlit mu proč – ani jeho vlastní žena. Co se stane, když zjistíte, že vám nikdo nikdy neřekl, že jste oškliví? Je možné zachovat si svou vlastní tvář, když si necháte změnit obličej? Ošklivec je komedie o zběsilosti společnosti, v níž víra v mládí, krásu, vědu, pokrok a nepřetržitý růst může vést ke ztrátě jedinečnosti a nakonec i identity. Marius von Mayenburg, německý dramatik, překladatel, dramaturg a režisér je autorem celé řady úspěšných her s výraznými tématy, například Kámen, Mučedník, Mars, Živý obraz. Často a opakovaně se jeho texty objevují také na českých jevištích. Komedii Ošklivec napsal v roce 2007. Hrají: Vojtěch Kotek, Václav Šanda, Marta Dancingerová, Martin Finger. Tracy Letts: Linda Vista Wheeler, který se živí opravováním foťáků, i když měl kdysi na víc, se vzpamatovává z těžkého rozchodu. Konečně se rozhoupal a odstěhoval se z dvouletého provizoria garáže své bývalé ženy do dvoupokojového bytu v komplexu s bazénem Linda Vista v San Diegu. V lehké panice středního věku se začíná poohlížet po novém vztahu. A zdá se, že mu štěstí přeje – v obchodě, kde pracuje, se objevila nová kolegyně, jeho přátelé ho chtějí seznámit s naprosto úžasnou ženskou a v baru narazí na mladou sousedku... Linda Vista je komedie o úskalích a rozporech středního věku a o tom, že některých věcí a zkušeností, které se vám v životě nahromadily, se prostě nemůžete zbavit, ale budete je muset přijmout. Tracy Letts je americký herec, dramatik a scenárista. V Evropě se proslavil hrou Zabiják Joe (českou premiéru měla v Činoherním klubu v roce 1996). Za drama Srpen v zemi indiánů získal Pulitzerovu cenu a cenu Tony za nejlepší hru. Komedii Linda Vista napsal v roce 2017. Překlad Jitka Sloupová. Hrají: Vasil Fridrich, Dalibor Gondík, Ondřej Malý, Sandra Černodrinská, Lucie Žáčková, Markéta Stehlíková, Ha Thanh Špetlíková. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-10-25 18:56:40
Alena Mornštajnová: Psaní samotné mám vlastně ze všech těch částí procesu vzniku knihy nejraději
První knihu Slepá mapa psala s přestávkami deset let, třetí román Hana se stal knihou roku a zatím poslední Tiché vody českým bestselerem. A dětská knížka Strašidýlko Stráša vynesl spisovatelce Aleně Mornštajnové nominaci na Zlatou stuhu. Její knihy byly také přeloženy do několika jazyků a vyšly i jako audioknihy a v současné době pracuje na další zajímavé knize. Pocházíte z Valašského Meziříčí z lékařské rodiny a lékařkou je i vaše sestra. Jak vzpomínáte na svá dětská léta, co vás bavilo? Moje dětství se asi nijak nelišilo od dětství mých vrstevníků. Ráda jsem trávila čas venku s kamarády, doma četla, malovala, vyráběla – byla jsem asi dost tvůrčí typ. Hezké bylo, že u nás byla babička, takže všechno plynulo tak nějak poklidně, spokojeně. Někde jste přiznala, že jste chtěla vždycky psát knížky, ale k napsání té první byla velice dlouhá cesta. Proč jste chtěla psát knížky? Psát knihy se mi zdálo stejně samozřejmé, jako knihy číst. U nás doma všichni četli, vyrůstala jsem obklopená čtenáři a knihami. Ráda jsem chodila do knihovny a dodnes si pamatuji ten moment, kdy jsem knihy přinesla domů a musela jsem se rozhodnout, kterou budu číst jako první. Takže přání psát se zřejmě zrodilo z lásky ke čtení. Původně jste chtěla studovat překladatelství, ale nevyšlo to. Nakonec jste dálkově vystudovala angličtinu a češtinu na FF Ostravské univerzity. Překladům z angličtiny se věnujete a jak jste někde přiznala, překládáte „anglickou červenou knihovnu.“ Jak jste se k tomu dostala? Nechtěla jsem studovat překladatelství, jen se mi zdálo, že překládání knih je dobrá cesta ke psaní. Tehdy neexistovaly žádné kurzy tvůrčího psaní a přihlásit se třeba na FAMU mě ani nenapadlo. A když se mi po revoluci konečně podařilo vystudovat, oslovila jsem několik nakladatelství s žádostí o zkušební překlad. Tehdy mi odpovědělo jediné nakladatelství, které se specializovalo na tzv. červenou knihovnu. Říkala jsem si, že pro začátek to není špatné, a když jsem začala sama psát, zjistila jsem, že překládání náročnější literatury by mi ubíralo čas na vlastní psaní, a navíc by docela jistě bylo těžší uchovat si vlastní styl. Ale teď už nějakou dobu na překládání nemám čas. Jedenáct let jste učila na obchodní akademii a později na jazykové škole. Někde jste přiznala, že jste původně učit nechtěla, nakonec vás učení bavilo… Jako žákyně a později studentka jsem školu moc ráda neměla. Nudila jsem se a dost věcí jsem považovala za neužitečné. Samotnou mě potom překvapilo, jak ráda jsem učila. Měla jsem své studenty ráda a dodnes nedám na mladé lidi dopustit. První knihu Slepá mapa jste s přestávkami psala deset let a vyšla v roce 2013. Pak přišel Hotýlek a po něm román Hana, který se stal knihou roku a pak román Tiché vody, který byl českým bestselerem. Vaše knihy byly přeloženy do cizích jazyků. Podle čeho si vybíráte témata, o čem budete psát? A co další zajímavý příběh, je na cestě? Na začátku každé knihy je něco, co mě zaujme. Může to být dějinná událost – jako třeba tyfová epidemie v Haně, téma komunikace mezi lidmi, vztah mezi matkou a dcerou, tajemství – prostě cokoli. Pro téma potom vymýšlím příběh, rešeršuji, a potom se pustím do psaní. Teď připravuji další knihu a už jsem ve fázi, kdy píšu vymyšlený příběh o události, která mě zajímá. A psaní samotné mám vlastně ze všech těch částí procesu vzniku knihy nejraději. Za knížku pro děti Strašidýlko Stráša jste byla nominována na Zlatou stuhu. Co vás přivedlo k jejímu napsání? Kniha Strašidýlko Stráša vznikala souběžně s knihou Hana. Psaní Hany bylo dost neradostné a způsobovalo mi tíživé sny, a tak jsem se rozhodla vrátit se do krajiny dětství a trochu si od těžkých událostí a osudů oddechnout. Chtěla jsem jediné – napsat radostnou knížku, v níž nebude žádné zlo, jen popletové, a kde všechno dobře dopadne. V roce 2019 Národního divadla Brno převedlo vaši knihu Hana na jeviště. Jak jste byla s dramatizací spokojená? Někde jsem četla, že se má podle knížky natáčet také film… Pan režisér Martin Glaser odvedl výbornou práci. Podařilo se mu příběh zaplněný postavami a odehrávající se v několika časových rovinách převést na divadelní prkna tak, že udrží pozornost diváka a na konci jej dojme. Připravuje se i film v režii pana Milana Cieslara, zatím je v přípravné fázi, tak doufám, že všechno dobře dopadne. Dnes patříte k našim nejoblíbenějším současným autorkám. Jak to máte s četbou vy? Máte oblíbený žánr nebo autora? Stále jsem velká čtenářka, i když samozřejmě nemám na čtení tolik času, kolik bych si přála. Tíhnu k angloamerické literatuře a mám ráda třeba knihy Margaret Atwoodové, povídky Alice Munroové a romány Kazui Ishigura či Johna Irvinga. Umíte odpočívat? Jak ráda trávíte chvíle volna? Odpočívat asi umím, ale momentálně nemám na odpočinek čas. Vyřešila jsem to jednoduše – všechno, co dělám, dělám s láskou a považuji to za své koníčky. Takže vlastně nepracuji, jen si užívám života. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-08-11 18:35:50
Sedm. To je počet premiér, které se v Městských divadlech pražských uskuteční nikoli za celou novou sezonu, ale pouze během měsíce září. Kvůli koronakrizi se některé inscenace, původně plánované na jaro 2020, přesunuly na podzim. Září tak bude v Městských divadlech opravdu nabité. Divadlo ABC nabídne tři premiéry. Sezonu slavnostně zahájí 4. září Vojna a mír. Divadelní adaptace románové epopeje Lva Nikolajeviče Tolstého o generaci, jejíž vztahy a životy se osudově proměňovaly spolu s postupem Napoleonovy armády, připraví režisér a umělecký šéf Městských divadel pražských Michal Dočekal s Viktorem Dvořákem, Kateřinou Marií Fialovou nebo Tomášem Havlínkem v hlavních rolích. „Po dlouhých pětačtyřiceti letech se tak vrátí na pražská jeviště jeden z nejsilnějších příběhů světové literatury o veliké lásce, přátelství a hledání ideálů a jejich ztrátě,“ říká dramaturgyně inscenace Jana Slouková. Následovat bude 19. září nová původní hra Martina Vačkáře a Ondřeje Havelky Zítra swing bude zníti všude, inspirovaná vzpomínkami Karla Vacka a Lubomíra Dorůžky. Hudební komedii z poválečné Prahy „nylonového věku“ v režii Ondřeje Havelky živě doprovází orchestr Melody Makers. Stálý host divadla ABC, Agentura Harlekýn, uvede 25. září v premiéře inscenaci romantické komedie Ernesta Thompsona Na zlatém jezeře se Simonou Stašovou a Ladislavem Frejem v rolích postaršího manželského páru Ethel a Normana Thayerových, která se v Praze bude exkluzivně uvádět pouze v ABC. Divadlo Rokoko čekají dvě premiéry. Tou první bude 5. září Posedlost, temná psychologická love story podle scénáře Luchina Viscontiho na motivy románu Pošťák zvoní vždycky dvakrát Jamese M. Caina. „James M. Cain stál u zrodu žánru drsných milostných příběhů. Viscontiho scénář, z něhož jsme vycházeli v naší inscenaci Posedlosti, téma posunuje do osobitého zobrazení zklamané a zbídačené společnosti, determinované beznadějně pudovým a duchovně rozvráceným ovzduším. Tak jako Viscontiho nás zajímají nikoli vítězové, ale poražení, krajní situace odhalující pravdu o člověku a pohled, který jde dál za realitu,“ říká dramaturgyně a autorka divadelní adaptace Simona Petrů. Příběh o spalující vášni a nenávisti režíruje Jakub Šmíd. Temná zákoutí lidské duše vystřídají 12. září Kanibalky 2: Soumrak starců, druhý díl nejčernější satiry současné společenské a politické reality autora a režiséra Davida Drábka. Vyšetřovatelky pražské kriminálky Iggy a Diana jsou zpět, aby tentokrát zastavily podnikatele a miliardáře Balcara. Sezonu v Komedii otevřou 14. září Hrdinové kapitalistické práce na motivy stejnojmenné reportážní knihy Saši Uhlové. Inscenace režiséra Michala Háby vznikla jako koprodukce s berlínskou Volksbühne v rámci mezinárodního projektu POSTWEST a přibližuje podmínky nejhůře placených zaměstnání v Česku. Novou inscenaci uvede 23. září i rezidentní soubor divadla Komedie – Lenka Vagnerova & Company. Komponovaný večer čtyř zbrusu nových choreografií má název Krajinou slz. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-06-22 06:31:56
Sto let divadla Říše loutek připomíná výstava v Domě u Zlatého prstenu v Praze
Letos v září oslaví divadlo Říše loutek, jehož zakladatelem byl akademický sochař Vojtěch Sucharda, 100 let své existence. Při té příležitosti pořádá Muzeum hlavního města Prahy výstavu v domě U Zlatého prstenu, která představuje historické loutky, rekvizity, ukázky dekorací a kostýmů doplněné dobovými fotografiemi. Mnoho z nich veřejnost doposud neměla možnost vidět. Přesně 26. září 1920 se poprvé rozhrnula opona a loutky Vojty Suchardy v dekoracích Anny Suchardové-Brichové zahrály pohádku Dlouhý, Široký a Bystrozraký. A pak se hrálo každou sobotu a neděli. Toto nové divadlo se jmenovalo Divadélko V říši loutek v Bubenči a sídlilo ve zrušené školní kapli v Korunovační ulici. Manželé Suchardovi vtiskli divadlu výraznou tvář a seskupili kolem sebe početný soubor v čele s emeritní členkou Národního divadla Marií Aichelburgovou-Hilbertovou. Hrály se pohádky, ale také Tylův Strakonický dudák, Jiráskova Lucerna či Shakespearův Večer tříkrálový. Divadlo brzy získalo značné umělecké renomé, a tak když se v Praze na Starém Městě začala stavět budova Městské knihovny, bylo pamatováno i na loutkové divadlo, které bylo nabídnuto souboru Říše loutek. Do nového působiště se soubor přestěhoval na podzim 1928 a pod pozměněným názvem Umělecká scéna Říše loutek se stal reprezentativní městskou loutkovou scénou. Divadelní prostory vytvořil architekt František Roith ve stylu art deco, s velkoryse vyřešeným zákulisím a scénou bohatě vybavenou všemožným technickými zařízením. O divadle se psalo s nadšením jako o nejmodernějším loutkovém divadle na světě. A loutkáři se snažili, aby i uváděné hry patřily k tomu nejlepšímu, co loutky dokážou. Ve světově unikátním prostoru kukátkového jeviště a hlediště v Městské knihovně hraje Říše loutek dodnes. A nevynechala ani jedinou sezonu. I když se původně hrálo jen s marionetami – tedy loutkami voděnými shora –, začaly se časem na scéně objevovat také maňásky a javajky. Vojtu Suchardu později vystřídal v principálské funkci akademický sochař Bohumír Koubek a v poslední době vytváří loutky řada domácích i externích výtvarníků. Výstava představuje nejen loutky, ale také fotografie, návrhy, ukázky dekorací, rekvizit i kostýmků. I loutky totiž mají svou garderobu a ta vytvořená Annou Suchardovou-Brichovou patří k unikátním souborům. Výstava v domě U Zlatého prstenu, Týnská 630/6, potrvá do 31. ledna 2021. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-06-02 16:41:06
Výstava vypovídající mimo jiné o soukromí bratří Čapků a jejich vztahu k ženám a lásce připomene návštěvníkům hned dvě důležitá čapkovská výročí. Právě letos uplyne už 110 let od premiéry jednoaktovky Lásky hra osudná, první spolupráce Karla a Josefa Čapka na poli dramatu. A své kulatiny slaví i hra Loupežník, první samostatné dramatické dílo Karla Čapka, jímž před 100 lety dobyl pražské Národní divadlo. „Výstavou vzdáváme hold dvěma pozoruhodným dílům, věnujícím se z různých pohledů lásce a mládí, a dotýkáme se samozřejmě také tvůrčích počátků jejich autorů. Proč se vlastně bratři Čapkové rozhodli psát pro divadlo? Jaký byl vztah Karla a Josefa Čapka k ženám a lásce v době, kdy díla psali? A co hry prozrazují o nich samotných? Na tyto a další otázky zkoušíme odpovědět,“ říká spisovatel a publicista Zdeněk Vacek, který Památník vede od ledna tohoto roku. Výstava představí například archivní fotografie, ohlasy na nejzajímavější inscenace obou děl před domácím i zahraničním publikem a připomene také jejich hudební a filmová zpracování. K vidění jsou také originální scénické návrhy Josefa Čapka či citáty a úryvky z milostných dopisů obou bratrů. včetně Karlovy autorské básně, která vznikla pod dojmem tehdy začínající herečky a později i spisovatelky a dramatičky Olgy Scheinplugové. Právě v ní našel ideální představitelku Mimi ze hry Loupežník a později i svou životní družku. Výstavu doplňuje promítání klíčových scén z filmu Loupežník z roku 1931 režiséra a pátečníka Josefa Kodíčka. Ve hře Lásky hra osudná, napsané v roce 1910, se promítá osobní situace obou bratrů poté, co se coby svobodní, láskou ještě nespoutaní dandyové rozhodli společně dobýt Prahu. Tu chtěli zaujmout, ohromit a šokovat svou světáckostí. „Jejich duchaplná hříčka, vycházející z commedie del´arte, zdůrazňuje šviháctví, originalitu, hravost a sarkasmus, s nímž oba autoři ironizovali měšťácký svět i sami sebe. Textu si ale zprvu příliš nevážili, vydali ho pouze v literárním časopise Lumír a dokonce zvažovali, že ho spálí. Teprve později ho vzali na milost, takže se dostal až na divadelní jeviště,“ líčí Zdeněk Vacek. „V Loupežníkovi, na němž bratři původně pracovali společně, a nakonec jej o osm let později dokončil Karel Čapek, se oproti tomu promítají hořkosladké pocity nostalgie, spojené s prvním milostným okouzlením a neuchopitelností mládí. A také autorova sympatie k Loupežníkovi, mladíkovi, který ukradne srdce profesorské dcerce Mimi, tak pozdější Čapkovo pochopení pro jejího stárnoucího otce, který musí zpět dobýt svůj dům i náklonnost vlastní ženy,“ uvádí Vacek. Výstava má být první se série plánovaných akcí přibližujících osobnost Karla Čapka a Olgy Scheinplugové z trochu jiného úhlu, než jak byla veřejnost dosud zvyklá. „V areálu Památníku využijeme návštěvníkům dosud nepřístupné autentické garáže a od 4. července zde otevřeme novou expozici Automobilisté Karel a Olga, věnovanou 85. letům od jejich první společné dovolené a předsvatební cesty do Alp vozem Škodou Popular. A od 26. září chystáme ještě výstavu Cesta do hlubin robotovy duše připomínající 100 let od vzniku hry R.U.R, Čapkova vizionářského ztvárnění tématu umělého života,“ uzavírá Zdeněk Vacek. Výstava v Památníku Karla Čapka ve Staré Huti u Dobříše potrvá až do 12. září. Je postavena jako putovní, takže si ji budou následně moci zapůjčit i další muzea, divadla, galerie, veřejné knihovny, školy nebo jiné instituce. Víte, že… … doživotní užívání domu u rybníka Strž, v němž od roku 1963 sídlí Památník Karla Čapka, věnoval coby svatební dar Karlu Čapkovi a Olze Scheinpflugové Václav Palivec, bratr Čapkova švagra? Novomanželé jej proměnili na letní sídlo a zvali sem svoje přátele i známé. Velkorysost rodiny Palivcovy pomáhá budově dodnes. Současný spolumajitel Emil Palivec pronajímá dům i se zahradou za symbolické dvě koruny ročně Středočeskému kraji, zřizovateli Památníku. … Olga Scheinpflugová nebyla první láskou Karla Čapka? Poprvé se zamiloval jako čtrnáctiletý. Mařenka se však ukázala „jako docela, ba až příliš všední, mělké, ale až příliš v jistých věcech ´flákané´ děvče. Jsem rád, velice rád tomu, že jsem měl tolik síly, abych udělal konec,“ zapsal si zklamaný mladík. Ani vzplanutí patnáctiletého Karla k Anně Nepeřené, idolu hradeckých gymnazistů, nevedlo k cíli. „Holubička Anjelka“ na jeho pečlivě formulované dopisy neodpovídala. … známost Karla s temperamentní, o dvanáct let mladší Olgou začala v roce 1920 a Čapkova rodina z ní nebyla vůbec nadšená? Karel proto své styky s mladou herečkou tajil a hovory o ní odmítal. Před Olgou zas nemluvil o ničem, co se týkalo jeho rodiny. Do vily Karla a Josefa tak vkročila Olga Scheinpflugová až v den svatby. Po 26. srpnu 1935 se také navždy uzavřely dveře do té doby propojující obě části bratrského dvojdomu. … k zásadním ženám v životě Karla Čapka patřila i přecitlivělá matka Božena? „Věděla, jak si udržet lásku svého syna, ostatně si byla jista, že bude mít pro tento boj silnější pomocníky, které jsem tenkrát ještě podceňovala, Karlovu nemoc a naivní představu celé rodiny, že Iček, jak mu říkali doma, musí zůstat jen a jen jejich,“ napsala Olga Scheinpflugová v roce 1947 o svém souboji s Karlovou matkou. … Karlův starší bratr Josef Čapek poznal Jarmilu Pospíšilovou, dívku z právnické rodiny s ambicemi umělkyně, v roce 1910 jako devatenáctiletou. V době svatby jí bylo osmadvacet jemu dvaatřicet. Soudě podle Jarmiliných deníkových zápisů, trpělo jejich manželství Josefovým nedostatkem vřelosti a citu. Když však Jarmila Čapková po válce zjistila, že se jméno jejího muže nevyskytuje na seznamu přeživších ani zemřelých v koncentračním táboře Bergen-Belsen, zahájila vlastní zoufalé pátrání. Celá léta odmítala uvěřit, že Josef opravdu zemřel. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-05-25 16:32:11
Fanoušci v České republice se mohou znovu těšit na představení londýnského National Theatre: na moderní verzi Cyrana z Bergeracu s Jamesem McAvoyem, divadelní předlohu úspěšného seriálu Phoebe Waller-Bridge Potvora, oceněný návrat Helen Mirren do role královny Alžběty II. v Audienci, kouzelnou verzi komedie Sen čarovné noci či Benedicta Cumberbatche coby Hamleta. Samotné britské Národní divadlo nicméně zůstává zavřené, svým příznivcům se připomíná alespoň díky záznamům vybraných představení, které každý čtvrtek streamuje zdarma na svém YouTube kanále. V tomto týdnu je ke zhlédnutí drama Tramvaj do stanice touha s Gillian Anderson, které ve čtvrtek vystřídá zákulisí britské politiky 70. let Parlament od tvůrce filmu Brexit Jamese Grahama. V červnu si fanoušci mohou připomenout Toma Hiddelstona v Shakespearově tragédii Coriolanus. Tyto streamy jsou zdarma, z technických důvodů ovšem nemohou být opatřeny českými titulky. Největší zájem mají česká kina o zatím poslední novinku NT Live Cyrano z Bergeracu. Francouzskou klasiku, kterou v režii provokativního Jamieho Lloyda radikálně upravil dramatik Martin Crimp, si zatím naplánovala do programu kina v Praze, Brně, Jihlavě, Brandýse nad Labem, Boskovicích, Prostějově a Olomouci. Romance o poetickém vojákovi zamilovaném do ženy, která si vyhlédla jiného, načas zůstane bohužel posledním novým titulem v řadě úspěšného projektu NT Live, který loni oslavil své desáté narozeniny. Kvůli pandemii a uzavření divadel byl zrušen plánovaný květnový přenos nového dramatu Lucy Kirkwood Nebeská klenba a momentálně i uvedení komedie Jack Absolute Flies Again a novinky Toma Stopparda Leopoldstadt, obě tyto hry by se však na jeviště ještě měly vrátit. Benedict Cumberbatch si Shakespeara naposledy zahrál v roce 2015, konkrétně Hamleta, a záznam této vyprodané inscenace se opět vrací do českých kin (a tedy s českými titulky) také toto jaro a léto. Komediální genialitu Shakespeara připomene Sen čarovné noci, ve kterém hvězda Hry o trůny Gwendoline Christie zahrála potutelnou královnu víl. Fanoušci cenami Emmy ověnčeného seriálu Potvora by si neměli nechat ujít jeho divadelní předobraz, stejnojmennou one-woman show Phoebe Waller-Bridge, drzý, vtipný a upřímný pohled na jednu ženskou existenci. Audience doplňuje pohled Petera Morgana na osobnost a život britské panovnice Alžběty II., který začal v oscarovém filmu Královna a pokračuje v seriálu Koruna. Program všech promítání NT Live v českých kinech lze najít ZDE.