Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2023-08-21 23:10:21

Série Zelda je doslova nesmrtelnou hrou

Série Zelda je legendární hrou, která svou popularitou dohání strategii Age of Empires. Tato akční adventura si doslova podmanila herní svět. V průběhu let vyšlo hned několik herních sérií, s nimiž Vás nyní podrobněji seznámíme. Akce, dobrodružství a RPG prvky, to je Zelda v celé své kráse. Je pravdou, že od prvního dílu … The post Série Zelda je doslova nesmrtelnou hrou appeared first on REGBU.COM.

Čas načtení: 2024-10-06 07:00:01

Tajemství Josefa Zímy: Manželka chtěla zabít sebe i jejich malou dceru

Byla to hrozná událost, která v říjnu 1959 otřásla veřejností. Josef Zíma u Dobříše nezvládl řízení a auto poslal ze silnice do stromu. Spolujezdkyně Judita Čeřovská utrpěla vážná zranění, režisér Jiří Jungwirth bohužel zemřel v nemocnici. Herec a zpěvák si samozřejmě všechno dlouho vyčítal. Až mnohem později se dozvěděl, že za kolegovu smrt nemohl. Jungwirthovi totiž údajně zůstaly v těle nějaké obvazy z operace, což byla příčina jeho smrti. Diamantové svatby se nedočkali Když se jeho manželka Eva Klepáčová dozvěděla, co se stalo, sesypala se. „Chtěla se zabít skokem z okna. Rozeběhla se s jejich malou dcerkou Zuzankou v náručí, kterou jí však na poslední chvíli doslova vyrvala její matka. Ona skok dokončila, ztlumily ho však koleje vedoucí pod domem,“ zavzpomínal Pavel Rousek. Zranění byla sice vážná, lékaři ji ale nakonec zachránili. Bohužel Káča z pohádky Hrátky s čerty až do smrti trpěla bipolární poruchou. Ta se ještě zhoršila po roce 1968, kdy Klepáčová patřila mezi nežádoucí umělce. Režisérku Poledňákovou okradli komunisté. Její syn sháněl tatínky po telefonu Číst více Nutno říct, že Zíma se ukázal jako charakter. Mnoho mužů by se na partnerku vykašlalo, on s ní ale zůstal. „Bylo na nich vždycky vidět, že se milují. Pan Zíma je pro mě prototypem gentlemana ze starší školy, v tom pravém, pozitivním slova smyslu. Vždycky na mě působil neuvěřitelně mile, zároveň měl nadhled a nebral se příliš vážně. Klobouk před ním dolů,“ usmíval se Rousek. Do oslavy diamantové svatby jim chybělo jen pár dní, rozdělila je smrt Klepáčové. Měla být Lada místo Kyselkové Málokdo dnes ví, že právě tato půvabná herečka měla původně hrát princeznu Ladu v pohádce Princezna se zlatou hvězdou. Jenže vyšlo najevo, že je těhotná, takže dostala přednost Marie Kyselková. A dnes už víme, že to byla skvělá volba. Ona a princ Radovan v podání Josefa Zímy jsou nesmrtelnou pohádkovou dvojicí. „Bohužel se kvůli Radovanovi zapomnělo na celou řadu rolí, ve kterých pan Zíma zářil. I jeho pěvecká kariéra je poněkud v ústraní, vždyť je nekorunovaným králem české dechovky. Na druhou stranu tato role stačila, aby měl svým způsobem ze života peklo.“ Fanynky ho totiž naprosto milovaly a Zímův vinohradský byt byl neustále v obležení žen všech možných věků. „Vtipné bylo, že dostal tajné telefonní číslo. Což v té době tuhého socialismu měli jen političtí pohlaváři. Není se ale čemu divit, pan Zíma jednou vzpomínal, že jim opravdu zvonil telefon prakticky neustále,“ vysvětloval Rousek. Rozvedená „Venezuela“ Maláčová jde do boje o vedení SOCDEM. Expert zhodnotil šance na zmrtvýchvstání Číst více V poslední době bohužel herce, kterého kdysi angažoval sám Jan Werich, trápí potíže se zdravím. Nedávno skončil po krátké pauze v nemocnici kvůli neprůchodnosti cév, navíc se mu do pravé nohy dostala bakterie. Všichni jeho fanoušci však věří, že se dá zase dohromady. I když na běhání v oboře Hvězda už to asi nebude. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Herec Ladislav Pešek: žádný krasavec, a přesto přitažlivý. Středoškoláka hrál ve 33 letech!

Čas načtení: 2025-04-08 07:00:01

Tajemství herce a zpěváka Josefa Zímy: Manželka chtěla zabít sebe i jejich malou dceru

Byla to hrozná událost, která v říjnu 1959 otřásla veřejností. Josef Zíma u Dobříše nezvládl řízení a auto poslal ze silnice do stromu. Spolujezdkyně Judita Čeřovská utrpěla vážná zranění, režisér Jiří Jungwirth bohužel zemřel v nemocnici. Herec a zpěvák si samozřejmě všechno dlouho vyčítal. Až mnohem později se dozvěděl, že za kolegovu smrt nemohl. Jungwirthovi totiž údajně zůstaly v těle nějaké obvazy z operace, což byla příčina jeho smrti. Diamantové svatby se nedočkali Když se jeho manželka Eva Klepáčová dozvěděla, co se stalo, sesypala se. „Chtěla se zabít skokem z okna. Rozeběhla se s jejich malou dcerkou Zuzankou v náručí, kterou jí však na poslední chvíli doslova vyrvala její matka. Ona skok dokončila, ztlumily ho však koleje vedoucí pod domem,“ zavzpomínal Pavel Rousek. Zranění byla sice vážná, lékaři ji ale nakonec zachránili. Bohužel Káča z pohádky Hrátky s čerty až do smrti trpěla bipolární poruchou. Ta se ještě zhoršila po roce 1968, kdy Klepáčová patřila mezi nežádoucí umělce. Režisérku Poledňákovou okradli komunisté. Její syn sháněl tatínky po telefonu Číst více Nutno říct, že Zíma se ukázal jako charakter. Mnoho mužů by se na partnerku vykašlalo, on s ní ale zůstal. „Bylo na nich vždycky vidět, že se milují. Pan Zíma je pro mě prototypem gentlemana ze starší školy, v tom pravém, pozitivním slova smyslu. Vždycky na mě působil neuvěřitelně mile, zároveň měl nadhled a nebral se příliš vážně. Klobouk před ním dolů,“ usmíval se Rousek. Do oslavy diamantové svatby jim chybělo jen pár dní, rozdělila je smrt Klepáčové. Měla být Lada místo Kyselkové Málokdo dnes ví, že právě tato půvabná herečka měla původně hrát princeznu Ladu v pohádce Princezna se zlatou hvězdou. Jenže vyšlo najevo, že je těhotná, takže dostala přednost Marie Kyselková. A dnes už víme, že to byla skvělá volba. Ona a princ Radovan v podání Josefa Zímy jsou nesmrtelnou pohádkovou dvojicí. „Bohužel se kvůli Radovanovi zapomnělo na celou řadu rolí, ve kterých pan Zíma zářil. I jeho pěvecká kariéra je poněkud v ústraní, vždyť je nekorunovaným králem české dechovky. Na druhou stranu tato role stačila, aby měl svým způsobem ze života peklo.“ Fanynky ho totiž naprosto milovaly a Zímův vinohradský byt byl neustále v obležení žen všech možných věků. „Vtipné bylo, že dostal tajné telefonní číslo. Což v té době tuhého socialismu měli jen političtí pohlaváři. Není se ale čemu divit, pan Zíma jednou vzpomínal, že jim opravdu zvonil telefon prakticky neustále,“ vysvětloval Rousek. Rozvedená „Venezuela“ Maláčová jde do boje o vedení SOCDEM. Expert zhodnotil šance na zmrtvýchvstání Číst více V poslední době bohužel herce, kterého kdysi angažoval sám Jan Werich, trápí potíže se zdravím. Nedávno skončil po krátké pauze v nemocnici kvůli neprůchodnosti cév, navíc se mu do pravé nohy dostala bakterie. Všichni jeho fanoušci však věří, že se dá zase dohromady. I když na běhání v oboře Hvězda už to asi nebude. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Herec Ladislav Pešek: žádný krasavec, a přesto přitažlivý. Středoškoláka hrál ve 33 letech!

Čas načtení: 2025-01-14 20:07:06

Jak se Henrietta Lacks stala (svým způsobem) nesmrtelnou

TLDR: No, fakt – pojďme si říct, jak se můžete i vy stát „nesmrtelnými“ – stejně jako jistá Henrietta Lacks totiž vaše buňky je možné udržovat naživu i dekády po smrti zbytku naší osoby! Zdroj třeba tuna. Málokdo by byl řekl, že tato nenápadná chudá farmářka, která vyrůstala ve Virginii, sehraje mimořádně důležitou roli v […] The post Jak se Henrietta Lacks stala (svým způsobem) nesmrtelnou appeared first on VĚDÁTOR.

Čas načtení: 2023-08-21 23:10:21

Série Zelda je doslova nesmrtelnou hrou

Série Zelda je legendární hrou, která svou popularitou dohání strategii Age of Empires. Tato akční adventura si doslova podmanila herní svět. V průběhu let vyšlo hned několik herních sérií, s nimiž Vás nyní podrobněji seznámíme. Akce, dobrodružství a RPG prvky, to je Zelda v celé své kráse. Je pravdou, že od prvního dílu … The post Série Zelda je doslova nesmrtelnou hrou appeared first on REGBU.COM.

Čas načtení: 2011-09-22 00:00:00

Minecraft x Happy Socks / Zahraješ si?

Jestliže jste někdy hráli nesmrtelnou počítačovou hru Minecraft, jistě vám bude následující doplněk mnohem bližší. Minecraft se patrně velmi často hraje v kanceláři labelu Happy Socks, tak bylo jasné, jaký motiv veselé ponožky čekají. Připravte se na dámské i pánské vysoké ponožky s pixelovým moti ...

Čas načtení: 2012-06-13 00:00:00

Terranova - svěží a hravá letní kolekce 2012

MUŽI Klasikou, která nikdy nestárne, se staly jednoznačně kostkované košile. Terranova v letní kolekci sází nejvíce na červenou, modrou a bílou kombinaci barev. Nezapomínejme také na nesmrtelnou džínovinu, která je už pár sezón na vrcholku módního žebříčku. Košile, džíny, kraťasy, bundy i tenisky – ...

Čas načtení: 2012-04-19 00:00:00

Tylové sukně okoření váš šatník

Pamatujete si, jak se začátku každého dílu nesmrtelného Sexu ve městě objevuje Carrie ve své růžové tutu sukýnce s nesmrtelnou průpovídkou, že ví vše o sexu a nebojí se zeptat? Sex ve městě je pokládán za nejmódnější seriál všech dob, po odvysílání každého nového dílu bylo oblečení, které měly hlavn ...

Čas načtení: 2021-04-24 09:41:26

Mystérium života a smrti. Indiáni a Einstein

Víme, že vše souvisí se vším. Je nám přirozená soudržnost dualit, z kterých je vlastně postaven náš svět. Hezký a ošklivý, vysoký a nízký, domácí a cizí, černý a bílý či základní dualismus příroda a kultura nebo mýtus a rituál. Chápeme to, když porovnáváme, toto je hezké, ale tamto je ošklivé. Jinými slovy musí být věci ošklivé, abychom věděli, jaké jsou hezké. Neradi si však připouštíme, že to funguje třeba u dualit zlý a dobrý či v případě živý a mrtvý. Rádi bychom měli vše jen dobré a ne zlé, vše živé a ne mrtvé. Jenže zlo nejde zcela vykořenit ze světa, i kdybychom se sebevíce snažili a chtěli. Kdyby nebylo zlo, nevěděli bychom, co je dobro. Zlo tu je navždy, i sám Ježíš to řekl: „Není možné, aby nepřišla pokušení (rozuměj zlo), ale běda tomu, skrze koho přicházejí“ (Lukáš 17.1). A proto asi muselo dojít k pádu části andělů z nebeských výšin do pekelných nížin včetně Světlonoše Lucifera. Když se božstva oddělila od lidí, jak říkají indiáni ve svých mýtech, lidé teprve tehdy začali umírat a teprve tehdy přišlo zlo. Jedno tak bez druhého nemůže existovat. Hezkou věc bychom nemohli tak nazvat, kdybychom neměli věc ošklivou. Z toho jasně vyplývá, že dobro nemůže existovat bez zla a život bez smrti. Zapomeňme na filozofii mysli, na nejrůznější teorie kognitivní vědy. Ponechme stranou všechny–ismy, kterých se během lidských dějin filozofie nashromáždilo na „mraky“. Zapomeňme na ně, tak jako indiáni ani netuší, co je to dualismus Descarta, mentalismus, fyzikalismus, behaviorismus, paralelismus, idealismus, materialismus či substanční dualismus postulující nesmrtelnou duši obývající smrtelné tělo. Ostatně ten poslední by jim byl asi nejbližší, protože navazuje na jejich svobodu mysli i těla. Na jeho přípravu k životu a k smrti vlastně již od dětství. Tehdy jim šaman v jejich i několikaleté klausuře prezentuje svět mysli, duše a těla. Šaman Mašakuri u Kofánů na ekvádorské řece Aguarico děti od pěti let uvádí pomocí „yagé“ (druhy ayahuasky) do jiných světů prostřednictvím halucinací barevných obrazců, pak i zvířat, obrů, děsivých tvorů a vysvětluje jim, kde je dobro, zlo, nebezpečí, domov. Ten neznámý jiný svět je vlastně jejich podvědomí, nevědomí. Poznávají sami sebe, své druhé já a nejvyšší poznání je setkání s vlastní smrtí, do které upadají, aby je šaman zase přivolal zpět. A tak je budoucí člověk přichystán do života i k smrti, protože vědí a věří, že život a smrt jedno jest a jedno nelze odloučit od druhého. Ostatně se říká, tedy říkají to jistí mudrci, že tři velké knihy lidstva, talmud, bible a korán nejsou tak přípravou člověka na život, jako spíš na smrt. Z toho všeho plyne, jako by smrt byla vstupem někam jinam, do dalšího světa. Mnozí se z nich na smrt i těší, ale všichni zcela jasně cítí, že smrt je cílem jejich života, jakož i naším, a každým krokem se k ní blíží. A z toho logicky plyne, že pohřby jsou u původních populací světa nejdůležitějším přechodovým rituálem. Indián jako si bere do rukou svůj život, tak si bere i svou smrt. Indián je totiž člověk zcela svobodný, přesto nepřemýšlí o sebevraždě, jak by se mohlo naivně zdát. Ne, on rád žije, jenže také rád umírá. Důležité, že ví, kdy má umřít. Nechce trápit své okolí, nechce být svým blízkým na obtíž, a proto se do konce svého života snaží neustále něčím na kmenový život přispívat. Viděl jsem, jak moje adoptivní matka Ayrika z kmene Yawalapiti ve svých téměř 90 letech občas pracuje na poli. Viděl jsem poloslepého starce Biaeju z kmene Ece´je, jak se o holi trmácí k piroze, aby přeplul řeku Madre de Dios a šel si tam useknout velkou palici banánů k jídlu. Pozoroval jsem mého náčelníka Ramaya, jak v téměř 70 letech měl ještě dítě a staral se o něj, pracoval na poli, sázel maniok, rybařil. Fotografoval jsem stařešinu Yekwanů Sedewanada a jeho manželku, která ještě nesla na boku malého vnuku, jak při společném rybolovu jedem barbasko sbírají v proudu řeky Nicharé leklé ryby do košíků. Nenapadlo je sedět doma a čekat, až jim jejich děti přinesou k jídlu ryby, i kdyby mohli a nikdo by jim nic neřekl. Prostě nemají to v krvi, v genech. Nejde o to život si vzít, zabít se, ale svobodně se rozhodnout, že už jsem vykonal, co jsem měl, postavil dům, zasadil strom, udělal a vychoval hromadu dětí či ulovil jaguára či rukama chytil živého orla. A tak odcházím, abych netrápil okolí, nebyl na obtíž. Dokud mohu sám své věci zastat, ano, jsem tu k něčemu. Ale když už nejsem k ničemu, nemá cenu to natahovat a jdu za svými rodiči a prarodiči. Tak nějak to lidově cítí indiáni, ať ti na pláních dalekého západu v dávných časech anebo i dnes ještě kdesi v zapadlé části Amazonie. Tak se chovají praví chlapi. Není to nádhera zažít si svůj vlastní pohřeb, jako třeba indiáni kmene Bororo, který viděl náš vzácný krajan a velký znalec amazonských indiánů Vladimír Kozák? Pohřeb u Borodů netrvá jako u nás pár hodin či tu půlhodinku v krematoriu, ale víc než celý měsíc. A právě z toho hlediska duality, dualismu fyzického a duchovního těla mají všichni indiáni duální pohřby. Nejdřív se loučí s fyzickou schránkou, jak jsem byl svědkem u Yawalapitiů v roce 1989, což trvá jen několik hodin a pak za pár let s jeho duší, aby konečně odešla do svého zásvětí k ostatním. Tehdy takový pohřeb trvá celý týden s tanci, písněmi, hudbou, ohni, plačkami, dary na cestu, zápasy. Je to slavnost veskrze veselá, protože ten člověk odešel z vlastní vůle. Ale vraťme se k Bororům. Starý indián cítil ubývající síly a rozhodl se, že již odejde. Nejde o žádnou sebevraždu či eutanásii, ale pomalu umírající člověk chce být vlastním svědkem svého pohřbu. Není to nádherné? A tak, jak byl svědkem své iniciace při rituálu dospívání, tak je i svědkem rituálu odcházení. Celé jeho nahé tělo natřou červeným barvivem urucú (Bixa orellana) a posypou drobnými bílými peříčky krahujců, mimo jeho penisu, aby bylo vidět o koho jde. Sedí na zkřížených nohou nebo leží, zatímco za ním sedící šaman „bari“ zpívá pohřební hymny. K tělu mu položí jeho osobní věci, hlavně zbraně, které s ním budou spáleny. Umírající se ještě z posledních sil pozvedne, chytí svůj luk a přelomí jej. Obrovská symbolika! To je síla! Pak k němu přicházejí jeho příbuzní a blízcí, rozřezávají si nad ním ruce a prsa a krví zkrápějí bílá peříčka, až zrudnou v tomto propojení života a smrti. To je jejich prezentace úcty a smutku. To je jejich propojení současnosti s budoucností a minulosti. „Bari“ se s ním ještě poradil, kdeže se asi toulá jaguár, ztělesnění jejich zla. Ten je totiž podle jejich víry příčinou nemocí a smrti, a proto nejsilnější lovec z jeho příbuzných jej musí zabitím pomstít. Zatímco již zemřelého zahrabávají uprostřed osady do mělkého hrobu, lovec loví jaguára a pozůstalí hrob zalévají vodou, aby se maso rychle rozložilo. Ulovený jaguár je vyvrhnut a vnitřnosti a maso jsou rozděleny mezi pozůstalé, vyčiněná kůže slouží šamanovi k dalším pohřebním rituálům a tancům celý následující měsíc. Pak dojde k druhému pohřbu. K exhumaci pozůstatků, očištění kostí od zbytků masa, pomalování červenou barvou, symbolikou cesty k dalšímu životu. Lebku dostávají pozůstalí, kteří se jí s laskavostí dotýkají. Mají ji u sebe v obydlí a mohou se s ní polaskat a vracet k vzpomínkám na něj. Ostatní kosti uloží do koše a hluboko v lese jej zakopají do země nebo pustí na malém plavidle po řece. Není to nádhera? K neporovnání s tím, jak se u nás snažíme mrtvého zbavit co nejrychleji. Bororo ví, kam po smrti kráčí, v klidu a v rozvaze. Do nesmrtelnosti? Jen to tak neříká, nemudruje nad tím. Kofán to ví také, i Yawalapiti, všichni indiáni to vědí a tajemné mystérium smrti a života si tak uchovávají. Pro ně život a smrt jedno jest. Smrt je součástí života, a proto naši velcí znalci tří velkých knih, talmudu, bible a koránu asi správně usuzují, že tyto knihy nejsou přípravou na život, ale spíš na smrt, kdy přichází něco jiného, co my, běžní lidé-laici, můžeme nazývat věčný život. Protože vlastně smrt je naším jediným a společným cílem. Do protržení cílové pásky se řítíme každým krokem. Život a Smrt je jako Ano a Ne. Je totiž zapotřebí obého. Asi tak jako dobra a zla. A tak, kdyby nebylo smrti, nebylo by ani života. Jedno se neobejde bez druhého. A jako nejde smrt zlikvidovat a porazit, tak ani zlo nelze nadobro zničit, i kdybychom to asi všichni rádi udělali. Ale je to asi tak správně Někým nastaveno. Naše vědomá mysl soustřeďující se na neustálý strach ze smrti, může vyústit až v tzv. behaviorální dysfunkci, kdy pociťujeme úzkost, že přestaneme být, píše Bruce H. Lipton. Pro indiána, který je duchovně propojen s minulostí a přes současno i s budoucností svými mýty nebo jen třeba tím, jak si stovky a stovky let předává jména z dědů a prapradědů na vnuky a prapravnuky, se vlastně dostává na stejnou platformu jako Albert Einstein. Ten věří, jako indiáni, že rozdíl mezi minulostí, přítomností a budoucností je naše tvrdošíjně přetrvávající iluze. Tedy iluze času, kdy neexistuje jediný, speciální „současný“ okamžik a že všechny okamžiky v čase jsou stejně reálné. Alias když není rozdílu mezi časy, logicky je smrt jen naší iluzí a naše existence sídlí mimo čas. Anebo je naše existence, čili nesmrtelnost, věčná v čase bez konce? Einstein také řekl: “Ta nejkrásnější a nejhlubší emoce, jakou můžeme zažít, je pocit tajemství. V tom je síla veškeré vědy.“ Ale také říkal něco, jakože věda bez náboženství pokulhává. Vždyť on, idol všech vědců, byl hluboce věřící osoba. Pochopil opět tu provázanost dualismů, vědy a náboženství, asi tak jako ducha a hmoty, objektivity a subjektivity, racionality a iracionality. Dovedete si představit, kdybychom uměli oba protipóly chápat a ovládat? Ostatně zase to pochopil velký mág Einstein: „Kdyby se duch a věda znovu spojily, dostaly bychom prostředky k vytvoření lepšího světa.“ My jsme se však učili v našem kulturním kontextu hájit vždy jen jednu stranu: vědu, hmotu, objektivitu, racionalitu. Chceme poznávat své okolí jen objektivními způsoby, měřením, hodnocením, porovnáváním. A v tomto kontextu i dělit přírodu na živou a neživou. Toho se indiánský šaman, vlastně každý indián, zhrozí. Jako Einstein. Pro indiána je vše prostoupeno duchy, jaguár, strom i kameny či voda jsou pro ně živé, vše vydává energii, vlnění a lze s nimi komunikovat. Vše je propojeno, což nám nyní potvrzuje sama kvantová fyzika, která náhle přírodu vidí jako indiáni. Energie a hmota je smíšena dohromady, tak, jak to indián cítí tisíce let anebo svého času Einstein. A podobně objektivním chápáním světa dojdeme k stejně špatným výsledkům. Bez osobního vztahu, bez pochopení vlastními smysly, které má každý jiný. Každý indián poznává přírodu kolem sebe subjektivně. Šaman Takuma mi říkal, že jedině tak přírodu pochopíme. Měl určitě pravdu, časem jsem pochopil, že objektivně poznávat své okolí je pěkná hloupost. Je to poznávání chladné jako ocel, bez citu a bez vzrušení, takové neslané nemastné jakoby sterilní. Vždyť takový trpasličí černoch z tropické asiatské džungle chápe přírodu jinak než Eskymák v Grónsku, nebo Samojed za polárním kruhem v Sibiři nebo Yawalapiti či Kamayurá na horním Xingú. Každý je ve své podstatě jedinečný vůči všem na světě, a proto i jeho chápání přírody a kosmu je jedinečné. Objekty a věci existují pouze ve vztahu, do něhož jsou zařazeny, lokalizovány, definovány, plozeny a ničeny a jak se tyto vztahy vytvářejí a mění. Tato perspektivistická doktrína má své základy v mytologii čili v prapůvodní ideji společného původu lidí a zvířat. „Jsme subjektivní,“ řekl mi šaman Ece´jů Yohahé a dodal: „Jinak nic nepochopíme.“ Indián chce určit objekt poznáním jako subjekt. Čím déle jezdím do Amazonie k „mým“ indiánům jsem stále více iracionální, protože vidím, že to funguje. A jak se od nich učím, že smrt je součást života a že bych měl vědět sám, kdy prostě odejít na druhý břeh, tak věřím na všechna ta mystéria komunikací s jinými světy či světem rostlin a zvířat. První zvláštnosti subjektivního chápání našeho okolí jsem zažil s mou matkou, která mi jako by jen tak říkala, že si povídá s květinami, které pěstuje, aby se jim pak lépe dařilo a hezky kvetly. Můj otec, sadař, celý život se věnoval stromům na zahradě, zvlášť dvěma šeříkům před domem, a tak se jim dařilo a nádherně kvetly. Když otec onehdy na jaře zemřel, nevykvetl ani jeden z nich. Můj synovec žil 30 let v USA a vlastně jsem jej pořádně ani neznal, nikdy jsme spolu nekomunikovali ani před jeho útěkem do Ameriky, ani nikdy potom. Netušil jsem, co dělá a kde žije, ale náhle, když mi zemřela matka, na druhý den mi volal, jestli se něco neděje s babičkou. Mimo jiné jsme propadli darwinismu, kde vše jde cestou boje o přežití, alias vzájemného požírání. Kdy násilí a agrese je cestou evoluce. Našli jsme v tom oprávnění pro naše chamtivé predátorství, pro naši agresi. Tedy kdo je nejsilnější, třeba tygr, má právo, aby přežil, alias ti nejtvrdší lidé nehledící vlevo vpravo, mající právo svého silného bankovního konta ostatní zničit. Právo džungle? Jenže tak tvrdá a nelítostná džungle nefunguje. To už by zde žili jen samí predátoři, jako ti nejsilnější na potravním řetězci, kteří by všechny ostatní sežrali. A jak vidno, žijí zde stále i ti, kteří jsou jim potravou a žijí si v klidu a v pohodě vedle nich. Často můžeme sledovat, když se lev či jiný predátor nažere, klidně se s ním jde napít k napajedlu i pár antilop bez obav o svůj život. V té divoké kruté džungle nepřežívají jen ti nejsilnější, ale i ti nejslabší, prostě všechny druhy. Každý z nich má své místo na slunci a svůj úkol, ale jen my lidé, tzv. civilizovaní, likviduje jejich životy šmahem predátora, který oproti těm přírodním je nekonečně nenažraný. A právě ta vědou, která nám, pravda, mnohde pomáhá, ale jinde svými závěry přírodu pokořuje, zneužívá, tedy vlastně ji záměrně ničí v náš utilitární prospěch. V tomto šíleném pekle, které jsme si vytvořili na základě vědy, nás v tomto ďábelském činění podporuje dodáváním svých vědeckých pomůcek, zákonů a vynálezů. Dodává nám technologie, jak přírodu ještě víc zneužít a pokořit, což vede k sebedestrukci místo toho, abychom Zemi opečovávali a starali se o ni, aby nás přežila ku prospěchu budoucích generací. My, lidé s našimi stále rostoucími potřebami, likvidujeme svět a sami sebe, a navíc s pocitem, že si myslíme, že tu budeme navždy. My však byli „navrženi“ Přírodou-Bohem, čemuž se vehementně bráníme a chceme pradávné zákony existence předělat k svému obrazu. To však nejde, tady velí Příroda-Bůh a ne my. Alias my se jí musíme buď podřídit, jak to činí a cítí amazonští indiáni a jiné přírodní národy, či jak to činil a cítil Albert Einstein, nebo jinak jednoduše nebudeme. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-25 13:52:20

V historické detektivce Velikost člověka řeší vraždu Leonardo da Vinci

Říjen 1493. Florencie stále truchlí nad smrtí mecenáše umění Lorenza Nádherného. Kolumbovy lodě nedávno dorazily k břehům Nového světa. Milán je jedním z předních center renesančního umění a vzdělanosti. Ti, kdo se toulají ve spleti ulic kolem hradu, často potkávají čtyřicátníka v růžovém oděvu se zamyšleným výrazem. Leonardo da Vinci bydlí s matkou a učněm vedle své dílny a je nucen se handrkovat, aby dostal zaplaceno za práci, třebaže pověst o jeho genialitě už překročila hranice. Známé jsou i jeho pitvy a studium anatomie, pročež je povolán, aby prověřil podivnou smrt muže. Italský bestsellerista Marco Malvaldi, autor úspěšných detektivních sérií, v knize Velikost člověka tentokrát zacílil na klíčové období renesance a jednu z jeho zásadních postav. „Přiblížit se k postavě, jako je Leonardo, a nárokovat si právo popisovat jeho myšlenky, vyžaduje jistou dávku drzosti,“ píše v doslovu k románu Velikost člověka. Současně dodává, že věnoval rok a půl studiu renesančního člověka par excellence. Dává nám nahlédnout do života italského génia a svérázného umělce a vynálezce během jeho služby u milánského vévody Ludovica il Moro (česky Ludvíka Mouřenína), vyhlášeného dobyvatele a mecenáše umění. Milánské vévodství patří k nejbohatším italským státům, je plné kontrastů – na jedné straně zápach, odpadky a fekálie v ulicích, jimiž se potulují domácí zvířata, bezdomovci a nemocní lidé, na druhé straně okázalý přepych a bohatství šlechty. Na jedné straně církev bojující za udržení moci, na druhé straně návrat k antice, zájem o pozemské radosti, rozvoj vědy, kultury a vzdělání. Současně dochází ke vzniku moderního bankovnictví. Čtenář je postupně zasvěcen do politických a náboženských intrik. Středem románu je vztah Leonarda a jeho mecenáše Ludovica il Moro, který po umělci žádá stavbu pomníku na počest svého otce Francesca Sforzy. Má to být kolosální sedmimetrová jezdecká socha, největší bronzová socha, jaká kdy byla vytvořena. Projekt se však nedaří a následně neblaze ovlivňuje vévodovy sympatie. Na hradním nádvoří je objevena mrtvola mladíka, jenž žádal u vévody o audienci. Není jasná příčina smrti, všichni se obávají moru, proto vévoda povolá Leonarda. Na těle se nenašly zjevné stopy násilí, přesto si je Leonardo jist, že jde o vraždu…   Ukázka z knihy Dvě „Ach, pane Leonardo, jak rád vás vidím.“      Ludovico il Moro stál téměř uprostřed rozsáhlého nádvoří známého jako Zbrojní náměstí a naznačil Leonardovi, aby přišel blíž. Vedle něj stál – vyhublý a připomínající dravého ptáka – dvorní výběrčí daní, velevážený rytíř Bergonzio Botta, a v podpaží měl jako vždycky tlustou účetní knihu.      „K vašim službám, Vaše Výsosti,“ odpověděl Leonardo obezřetně. Nikdy nebylo snadné pochopit, z jakého důvodu ho Ludovico povolává. Mohlo to být z nadšení, jako ten den po Oslavě ráje, kdy milánský vládce zahrnul Leonarda chválou a uznáním před celým dvorem, nebo to mohlo být právě naopak.      „Pojďte, pojďte,“ řekl Ludovico s klidným úsměvem. „Pane výběrčí, myslím, že vás volá komoří.“      Což byl ne zas tak moc renesanční způsob, jak pana výběrčího vyzvat, aby urychleně vysmahnul, protože milánský vládce si chce s Leonardem popovídat mezi čtyřma očima. Bergonzio Botta se po pokloně, z níž se začal zvedat, teprve když se vydal pozpátku na ústup, otočil na podpatku a zamířil k strážní věži Ducha svatého. Ludovico se mlčky rozhlížel kolem, aniž na Leonarda pohlédl: pak se pomalu vydal k velikému jižnímu portálu a naznačil Leonardovi, aby ho následoval.      „Vaše Výsost dnes ráno vypadá obzvlášť spokojeně,“ odvážil se Leonardo ve snaze zjistit, jakou má jeho chlebodárce náladu.      „To jsem, mistře Leonardo, to jsem,“ odpověděl Ludovico stále s úsměvem a stále za chůze. „A víte proč?“      „Doufám, že Vaše Výsost bude tak laskavá a obeznámí mě s důvody své radosti.“      „Není to žádné tajemství,“ odpověděl il Moro. „Už ne. Císař Maxmilián Habsburský nám prokáže tu čest, že se ožení s naší milovanou neteří Biancou Marií, u příležitosti vánočních svátků. Rod Sforzů se spřízní s císařem, mistře Leonardo.“      Vida vida. Už celé měsíce se Ludovico snažil vnutit Biancu Marii za manželku Maxmiliánu Habsburskému, císaři Svaté říše římské, a lichotil mu neustálými důkazy přátelství, a hlavně strašidelně velkým věnem. Ve dvorních ložnicích se špitalo, že jde o čtyři sta tisíc dukátů, což byla víc než polovina ročního výnosu celého vévodství. Trochu jako kdyby současný ministr financí zaslíbil svou dceru prezidentovi Spojených států a nabídl jako věno polovinu daňového výnosu celé Itálie – tedy něco, co se počítá v miliardách.      „Odjedeme se svatebním průvodem začátkem listopadu, mistře Leonardo. A zajisté nebude obtížné přichystat odjezd nevěsty a shromáždit všechny naše city, naše radosti, naši družinu tady na hradě, naopak, bude to velmi snadné. Víte proč?“      A jéje.      Ludovicu il Morovi se dostalo mimořádně vysokého vzdělání i na poměry tehdejšího šlechtice, ale bez zvláštního důrazu na řeckou filosofii. I přesto se zdálo, že si bez větších obtíží osvojil Sókratovy dialektické techniky založené na předpokladu, že druhého účastníka hovoru napadne kýžená odpověď jednoduše tak, že ho dostaneme do úzkých. Když tě il Moro začne líbat na krk, říkalo se u dvora, měj se na pozoru: chystá se ti zezadu vyhrnout šat.      „Ne, Vaše Výsosti.“      „Protože máme k dispozici tenhle překrásný dvůr,“ řekl Ludovico a rozmáchlým gestem ukázal na Zbrojní náměstí obklopené hradem. „Tohle překrásné rozsáhlé, prostorné nádvoří. A naproti…“ Ludovico, který již došel k bráně, ukázal rozevřenou dlaní na obrovskou pláň před padacím mostem. „A naproti, vidíte, ještě rozsáhlejší náměstí, dokonale rovné, volné, bez jakýchkoli ozdob. Jinými slovy, pane Leonardo, úplně prázdné.“      Načež se Morův pohled přesunul z náměstí na Leonarda. Ústa se ještě usmívala. Oči už ne.      Ode dne, kdy ho Ludovico oficiálně pověřil tím úkolem, o němž se Leonardo chlubil, že ho dokáže splnit lépe než kdokoli jiný, uběhly čtyři roky.      A deset let od chvíle, kdy přísahal, že něco takového umí. Před deseti lety se Leonardo představil Ludovicu il Morovi dlouhým dopisem, v němž tvrdil, že dokáže navrhovat bombardy, hloubit podzemní řeky a příkopy, stavět nedobytné hrady a teprve na konci zmíněného dopisu naznačoval, že umí i trošičku malovat. Už to bylo pozoruhodné, i vzhledem k tomu, že da Vinciho povolali do Milána jako hudebníka, hráče na jakousi liru da braccio, kterou sám vynalezl. Ale Ludovica il Mora obzvlášť zasáhla jedna věta.      Dokážu zhotovit bronzového koně, jenž bude nesmrtelnou slávou a věčnou poctou šťastné památce Vašeho pana otce a věhlasného rodu Sforzů.      Tento slib se proměnil v práci u dvora, díky níž Leonardo získal ubytování, dvoupatrovou dílnu v Corte Vecchia vedle Dómu, v níž pracoval, a – teoreticky – pravidelný plat. Ale v průběhu let začal tentýž slib působit jako vychloubání, podle názoru některých lidí. A mezi ně patřil také il Moro.      „Jsou to tři roky, mistře Leonardo, co jste mě ujistil, že jste se tělem i duší vrhl do práce na pomníku mého pana otce,“ pokračoval il Moro s pohledem stále upřeným na Leonarda. „Několikrát jste mě ujistil, že pomník už se realizuje, takže jsem za tím účelem nechal vyklidit a zarovnat tento rozsáhlý prostor před hradem, kde se nyní nacházíme.“      „Jsem rád, že mohu Vaší Výsosti oznámit, že hliněný model koně je téměř hotový a bude možné ho vystavit právě na tomto náměstí koncem příštího týdne.“      „Hliněný model?“ Ludovico zvedl obočí. „To myslíte vážně?“      „Hliněný model v konečné velikosti, Vaše Výsosti. Sedm metrů na výšku, tomu se žádná jezdecká socha svou výškou a velkolepostí ani nepřiblížila. Máte mé slovo, model tu bude vystaven za méně než deset dní.“      „Á, to je ovšem vynikající zpráva. Znamenitě. Skvěle. A povězte mi, máte v úmyslu prokázat mému panu otci věčnou úctu pomníkem z hlíny, nebo se hodláte překonat a věnovat mu i pěkný bronzový kabát? Nejsme ve vašem sluncem zalitém Toskánsku, mistře Leonardo. Víte, za zimních nocí tady v Miláně mrzne. Nerad bych, aby můj pan otec bez patřičného kovového svrchníku nastydl.“      Ludovico il Moro nebyl hloupý a moc dobře věděl, že není snadné polít roztaveným bronzem více než sedmimetrový předmět. Tím nechceme říct, že by věděl, jaké problémy to přináší, ať už technické, nebo konstrukční, ale že mu zkrátka byla známa obtížnost výroby bronzových předmětů, které by byly lehké a zároveň odolné. Konkrétně měl Ludovico il Moro na mysli děla. Děla, která francouzská armáda uměla vyrobit, kdežto on ne.      „Nejdříve, Vaše Výsosti, jsem zamýšlel nalít roztavený bronz do koňské formy obrácené vleže vzhůru nohama. To by umožnilo vyřešit problém s bublinami vody, které se vlivem přílišného tepla mění ve vzduch, a když unikají, porušují povrch bronzu, jenomže…“      „To se mi zdá jako skvělý nápad. Jestli tomu dobře rozumím, vodní pára by unikla nohama. Proč to neuskutečníte?“      „Vaše Výsost tomu porozuměla dokonale. Bohužel, vaše krásné město není studené a vlhké jen nad zemí, Vaše Výsosti, nýbrž i pod ní.“      „Co tím myslíte?“      „Že kdybychom vyhloubili vhodnou jámu, aby se do ní vešla forma našeho koně, v jistou chvíli bychom narazili na podzemní vodu, která teče pod Milánem, Vaše Výsosti. Koně z masa a kostí umějí plavat, ale koně z bronzu by voda značně poškodila.“      Il Moro na okamžik probodl Leonarda ledovým pohledem. Pak, po chvíli, se Morova ústa stáhla a vteřinu nato se pán Milána podvolil úsměvu.      „Leonardo, já si vás velice vážím a vy to víte,“ řekl il Moro a otočil se, aby se podíval na náměstí. „Velice si vás vážím jako vynálezce, jako malíře, jako oděvnického mistra a v neposlední řadě si velice cením vašich průpovídek.“      „Vaše Výsost je příliš laskavá…“      „Začínám si to myslet. Kdybych nebyl příliš laskavý, už bych vás vyhodil na ulici,“ řekl Ludovico úsečně, zatímco hleděl k jednomu hradnímu oblouku, z nějž vycházel plavovlasý mladík, který i zdálky vypadal jako jeden z těch pohledných urostlých mládenců, kteří, jak se špitalo, se líbili mistru Leonardovi.      „Vida, přichází hrabě Galeazzo. Povězte mi: jak postupuje ta druhá záležitost?“      Poslední slova Ludovico pronesl nedbalým tónem a mnohem tišeji.      I Leonardo svou odpověď zašeptal:      „Všechno jde tak, jak jste chtěl.“      „Dobře. Dobře,“ odpověděl Ludovico a nasadil opět normální tón hlasu. „Takže za deset dní jste říkal. Beru to jako slib.“   Marco Malvaldi (1974) vystudoval chemii na univerzitě v Pise, kde posléze získal v témže oboru i doktorát. Na literární pole vkročil roku 2007 románem La briscola in cinque (Briscola v pěti), kterým zahájil mimořádně úspěšnou, dnes už osmidílnou sérii detektivních příběhů ze současnosti, jejichž protagonisty jsou čtyři postarší štamgasti, majitel a zaměstnankyně malého baru na toskánské riviéře. Do minulosti se Malvaldi vrátil například v románu Odore di chiuso (2011, Zatuchlina), kde se nedobrovolným vyšetřovatelem zločinů stává slavný literát a kuchař Pellegrino Artusi (1820–1911), autor první italské celonárodní kuchařské knihy. Dílo vyneslo Malvaldimu ocenění Isola d’Elba Award a Castiglioncello Prize.   Z italského originálu La misura dell’uomo, vydaného nakladatelstvím Giunti Editore S. p. A. ve Florencii roku 2018, přeložila Sára Flemrová, vydalo nakladatelství Prostor, 2020, 272 stran, v českém jazyce vydání první. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-08-17 15:28:57

„Z románu 1984 se stal policejní manuál“

Na britském serveru Spiked, který se často věnuje otázkám svobody slova, vyšel rozhovor s Harrym Millerem. Ten se v lednu 2019 stal v Británii známý tím, že jej policie vyšetřovala kvůli retweetnutí „závadného limericku“.   Přeložil jsem tři úryvky z rozhovoru, které považuji za nejzajímavější. Spiked: Co se při policejním vyšetřování stalo? Harry Miller: Bylo to v lednu, zrovna jsem šel nakupovat a seděl jsem na parkovišti, když mi zazvonil telefon z práce a říkali mi, že do kanceláře přišel policajt a chce se mnou mluvit. Dali mi jeho číslo a já jsem mu zavolal. Vůbec jsem netušil, o co jde. Řekl mi, že mě hledají kvůli transfobním projevům nenávisti (transphobic hate speech). Někdo z jihu si stěžoval. Řekl prý, že mé pracoviště je kvůli mně velmi ‘nebezpečným’ místem. To se mi zdálo směšné. Zeptal jsem se policisty: ‘Spáchal jsem nějaký zločin?’. Řekl: ‘Ne, nespáchal jste žádný zločin.’ Policie měla třicet mých tweetů. Zeptal jsem se policisty: ‘Co je nejhorší, co máte? Co se nejvíce blíží hranici nebezpečného zločinu?’ Řekl: ‘No, ten limerick.’. Na to jsem mu odpověděl, že žádný limerick jsem nenapsal. A on řekl: ‘Ne, ale retweetnul jste ho.’ Přečetl mi ho a já na to, ‘To si snad děláte srandu’. Nebyl to ani limerick, byl to kus textu feministické písničky. Řekl mi, že s tím musím přestat. Zeptal jsem se znovu, čeho špatného jsem se dopustil. A v ten okamžik mi řekl tu nesmrtelnou větu: ‘Musím prověřit vaše myšlení.’ Vyprávěl jsem mu o Georgi Orwellovi. 1984 měl být dystopický román, ne policejní manuál. Nikdy o Georgi Orwellovi neslyšel, takže to nepochopil. Poznámka: limerick je krátká básnická forma, většinou žertovného rázu.   Druhá citace: Podali jsme stížnost a policie se ještě zatvrdila. Řekli, že v takových věcech musejí zasahovat kvůli případu Stephena Lawrence. Řekl jsem, že si nejsem úplně jistý, jak moje tweety souvisejí s ubodáním černého kluka tlupou bílých rasistických gaunerů. Řekli: ‘Neříkáme, že nemůžete tweetovat. Jenom říkáme, že bychom byli radši, kdybyste to nedělal.’ Požádal jsem pak humbersideskou policii, aby mě odstranila ze své statistiky zločinů z nenávisti. Řekli, že nemohou, protože se řídí policejními regulacemi. Je to bizarní, ale v nich se říká, že ‘nenávistný incident je jakýkoliv incident, který policista nebo jiná osoba vnímá jako motivovaný nenávistí’. Také se tam říká, ‘není potřeba žádný důkaz o nenávisti’. Poznámka: Stephen Lawrence byl ubodán v roce 1993, tedy před 26 lety a hodně dávno před érou Twitteru.   Třetí citace: Spiked: Hrozí nám kriminalizace běžného slovního projevu? Miller: Naprosto. Trvalo mi od ledna do června, než mi policie vydala kopii těch tweetů, které vyšetřovala. Jeden z nich prostě říkal: ‘Odkdy máme transgenderový památeční den?’. Jenom tahle otázka. Další – a ani nevím, komu jsem odpovídal, protože to začernili – byl můj retweet s komentářem ‘Cože?’. ‘Cože’ je teď projev nenávisti. Vážně, ‘cože’ je projev nenávisti. Další ten můj tweet zněl ‘Přepínám kanály mezi Gillette Soccer Saturday a Sarah Brightmanovou na Sky Arts. To je jasný důkaz, že jsem genderqueer.’ Dělal jsem si srandu ze sebe samotného, a to je považováno za projev nenávisti. A nejen projev nenávisti. Policie říká, že šlo o projev nenávisti ‘zamýšlený k tomu, vzbudit zneklidnění a tíseň v transgender komunitě.’ Tohle sakra myslí vážně? Moje kamarádka Margaret Nelson, která má přes 70, je také součástí kampaně Fair Cop. Napsala blog, který rozebíral, jak archeologové určují pohlaví podle kostí. Zavolala jí policie, že určování pohlaví podle kostí je transfobní. Co? Policie z West Yorkshire ji vyšetřovala za zločin misgenderingu. A pak jsem tu já, který jsem retweetnul nepovedený limerick a zpochybňoval ‘transgenderový den’. Poznámka: Fair Cop je kampaň, kterou Miller s ostatními založili, aby tohle zneužívání úřadů trochu omezili.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}  Mimochodem, v tom článku z Telegraphu se říká, že za poslední rok vzrostl počet vloupání v Humberside o 17 procent a počet násilných zločinů o 24 procent. Asi holt páni policajti nestíhají jinou práci, když musejí řešit nenávistné incidenty tohoto typu. Nepíšu o tomto tématu jen pro pochmurnou zábavu. Bohužel máme v posledních měsících namířeno stejným směrem: - Vláda nám zavedla pojem předsudečná nenávist. - Před pár dny vyšla zpráva MV ČR o projevech nenávisti (PDF), kde se kromě popisu skutečných zločinů objevily i extrémně vágní formulace jako Většina médií na tzv. „alternativní“ scéně nadále útočila na pilíře liberální demokracie a šířila nenávistné obsahy. - Poslankyně SPD Maříková byla vyšetřována za srovnání migrační vlny s nepůvodními (invazivními) druhy, čímž se měla dopustit přečinu podněcování nenávisti. Nejvyšší čas zpozornět, abychom se nedostali tam, kde se právě nachází Henry Miller, občan země, která kdysi byla synonymem pro politickou svobodu. Jestliže i naše vláda, která je běžně označována za „populistickou“, takovým způsobem utáhla šrouby, co se stane, až tam nastoupí někdo jiný? Osobně budu volit jen takovou stranu, která slíbí počet verbálních trestných činů zásadně zredukovat, nejlépe na nulu. (Z čehož plyne, že to rozhodně nebude ČSSD ani ODS.) To je totiž ten původní a pravý význam slova liber, svoboda. A naopak: kdo je příznivcem toho, aby úřady postihovaly verbální projevy, nemůže si říkat liberál. Tedy může, ale má to stejný význam, jako by si říkal žirafa. Není žirafou a není liberálem, i kdyby si to nechal vytetovat na čelo.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2024-02-26 15:31:49

7 tipů na rekonstrukci domu

Přestavba domu začíná inspirací Při plánování rekonstrukce domu je inspirace klíčová. Na trendy moderní doby natrefíte nejen na online platformách a v designových časopisech. Mnohem lepší je však navštívit například kuchyňské či koupelnové studio, ve kterém si můžete materiály osahat a udělat si lepší představu o tom, jak daný kousek zapadne do vašeho interiéru. V ideálním případě si nechejte poradit na místě od profesionálů, kteří dobře rozumí vašim požadavkům a ví, jakou variantu zvolit tak, aby nebyla krásná pouze na oko, ale aby vyhovovala i praktickým nárokům. Široký výběr a dostupnost poboček po celé republice je už třešnička na dortu, která vám usnadní mnohá rozhodování. Rekonstrukce domu svépomocí Pokud chcete snížit náklady za rekonstrukci, udělejte některé práce svépomocí. Například malování, jednoduché úpravy interiéru nebo zahradní práce můžete provést sami s minimálními náklady na pracovní sílu. Nicméně je důležité si uvědomit své schopnosti a hranice. Také vezměte v potaz fakt, že i menší rekonstrukce rodinného domu vyžaduje určité věci, bez kterých se zkrátka nehnete z místa. Pořiďte si kvalitní nářadí od českého dodavatele Elespo, pracovní oděv, a hlavně posbírejte informace a zkušenosti, které vám rekonstrukci značně usnadní. Jak si vybrat vzhled nové fasády? Pokud chcete obměnit vzhled fasády, zvažte několik faktorů, včetně estetických preferencí, trvanlivosti a údržby. Skvělou a nesmrtelnou volbou je například fasáda z lícových cihel, ze kterých si můžete udělat i bytelný plot. Jde o velice odolný materiál, který zvládne i třeskuté mrazy. Lícové cihly jsou vyráběny ražením hlíny do formy, přičemž každá je originál. Tato fasáda domu je oblíbená také proto, že svým vzhledem připomíná ručně vyráběné cihly, které ale nepotřebují téměř žádnou údržbu a vybrat si můžete z opravdu pestré škály barev a typů. Westbrick Proč vyměnit okna? Výměna starých oken za nová dramaticky zlepšuje energetickou účinnost budovy. To samozřejmě vede k úspoře nákladů za energie, vytápění a případné chlazení během léta. Moderní okna přispívají k odhlučnění, čímž zvyšují komfort vašeho domova. Investice do výměny oken během rekonstrukce se tak vyplatí v podobě nižších účtů za energie a většího pohodlí. Více si můžete přečíst zde: https://www.svet-oken.cz/plastova-okna/vymena-oken-a-stavebni-povoleni.html  Proč při rekonstrukci myslet na zachytávání dešťové vody? Zachytávání dešťové vody je ekologické a ekonomické řešení, které vám umožní zalévat zahradu, splachovat toaletu nebo mýt automobil za nulové náklady. Právě tento šetrný způsob pomáhá snižovat spotřebu pitné vody a zároveň přispívá k udržitelnosti životního prostředí. Pokud plánujete rekonstrukci, zvažte instalaci nádrže na zachytávání dešťové vody, která nejen ušetří přírodu, ale také pár tisíců ve vaší peněžence. Cenyprizemi.cz Barel na vodu Proč mít peníze do rezervy a kde si půjčit? Zejména během rekonstrukce starých domů se mohou objevit nečekané náklady, kdy bude potřeba sáhnout hlouběji do kapsy. Proto je dobré mít určitou částku peněz bokem jako rezervu, kterou budete moci v nenadálé situaci použít. Jestliže vám chybí finanční prostředky, pomůže vám půjčka na rekonstrukci domu, díky které budete moci bez problémů pokračovat a dotáhnout práci do zdárného konce. Doporučujeme srovnávač Poskytnuto.cz Oznámení o rekonstrukci Ještě, než se pustíte do rekonstrukce, zjistěte si, zda je k zapotřebí mít stavební povolení či ohlášení stavby. Pokud jste vlastníkem bytu, bohatě postačí, když oznámíte rekonstrukci společenství vlastníků jednotek. V případě, že chcete zmodernizovat družstevní byt, budete potřebovat „souhlas s přestavbou“. No a v posledním případě stavby pro bydlení a pro rodinnou rekreaci s jedním podzemním podlažím, které jsou hluboké maximálně tři metry a mají nanejvýše dvě nadzemní podlaží a podkroví, nepotřebují stavební povolení. Stačí jen ohlášení stavby a můžete se směle pustit do rekonstrukce.  Při rekonstrukci platí známé „dvakrát měř, jednou řež“ Usnadněte si práci a spoustu nervů – poslední radou, jak projít celým procesem bez většího stresu je udělat si plán a zorganizovat průběh na papír. Vytvořte si detailní plán, který bude zahrnovat veškeré práce, jež je potřeba udělat a stanovte si jasný časový rámec. Tento úkon vám pomůže udržet tempo s postupováním kupředu a minimalizovat zpoždění nebo předejít nepředvídaným komplikacím. Plánování také umožní efektivně nakládat s finančními prostředky – stanovení rozpočtu a sledování výdajů v průběhu rekonstrukce domu minimalizuje riziko překročení vašich finančních možností. Pokud si nejste jisti v kramflecích, nebojte se obrátit na profesionály, kteří se v oboru pohybují zcela běžně a mají nespočet zkušeností. I takto se dá ušetřit spousta práce, pokud nejste zrovna zdatný domácí kutil a rekonstrukce svépomocí by pro vás byla spíše za trest. Teď už vám nic nebrání pustit se s radostí do rekonstrukce a těšit se z dobře odvedené práce.

Čas načtení: 2024-02-28 13:00:01

Zdeněk Svěrák dostal za film Na samotě u lesa neuvěřitelnou odměnu. Nebyla jeho, tak přišel trest

Koho by nepotěšila výplata dvakrát tak velká, než jakou původně čekal? Bohužel tahle situace se většinou odehrává jen ve snu. Zdeňku Svěrákovi se ale tahle nečekaná událost skutečně stala, a to když mu na účet přišla odměna za film Na samotě u lesa. Prý to tehdy považoval za opravdu štědré prémie, ale skutečnost byla docela jiná.  Skvělý Václav Postránecký: Políbil jeviště Národního divadla a odešel zemřít. Svoji smrt tušil Číst více Nemusíme si ho ani pouštět Na samotě u lesa je jeden z nejúspěšnějších filmů české kinematografie a diváci dobře vědí, proč jej mohou sledovat stále znovu a znovu. Nejznámější hlášky brzy po jeho premiéře zlidověly, ale většinu dialogů si dnes dokážeme „přehrát“ i sami, aniž bychom si film pustili. To se podaří jen ve skutečně výjimečných případech.  Otec Lavička a jeho honorář Velký podíl na tom má samozřejmě vynikající herec Zdeněk Svěrák, spoluautor scénáře, který napsal s Ladislavem Smoljakem, a zároveň představitel jedné z hlavních postav, otce Lavičky, jak zjistíme například na webu České televize. Ten se snaží pro rodinu získat víkendovou oázu klidu, romantiky i čistého vzduchu pro děti. Jak to všechno dopadlo, víme asi každý. A co se dělo po poslední klapce? Zajímavé věci… Dostal zaplaceno dvakrát Zdeněk Svěrák mohl mít z filmu opravdu velkou radost. Za prvé jej jistě těšil obrovský úspěch díla, jehož byl spoluautorem, a za druhé ho musela zahřát u srdce veliká odměna, která k němu po natáčení doputovala. Problém byl v tom, že se někdo zkrátka spletl a vyplatil dvojnásobek skutečné sumy, jak uvádí na svém webu také TV Nova. Herec se ale patrně domníval, že jde o příplatek za úspěch snímku, a o výši honoráře nediskutoval. Kdo by to také udělal?  Studená sprcha Studená sprcha tak přišla až o několik let později. Tehdy se totiž při kontrole účetnictví na tuhle nesrovnalost přišlo. Co teď? Vracet, nebo si to odpracovat? Volba padla na druhou možnou variantu a Zdeněk Svěrák dostal úkol: napíše další scénář, který si u něj televize vlastně už předplatila. A tak se také stalo.  Herce Jana Třísku obvinili z únosu dvou dětí. Utekl, i když tady měl velký majetek Číst více Trest vynesl nominaci na Oscara Tomuto omylu vlastně můžeme poděkovat za další vynikající příspěvek do české filmotéky. Scénář, který Zdeněk Svěrák, mimo jiné autor mnoha knih i kratších literárních děl, „za trest“ později dodal, se stal podkladem pro natočení filmu Vesničko má středisková. Z nouze tak vzniklo dílo, které bylo dokonce nominováno na Oscara. Stejně jako byl skutečným příběhem Zdeňka Svěráka a Ladislava Smoljaka inspirován film Na samotě u lesa, přispěla realita také ke vzniku dalšího geniálního scénáře. Předobrazem mentálně zaostalého Otíka se totiž stal skutečný závozník řidiče, který ke Svěrákovým na chatu přivezl písek. A protože tento autor dokáže beze zbytku využít všech možností, jak do scénáře vtělit odraz obyčejného lidského života, stal se i Otík nesmrtelnou postavou. Zdroj: autorský článek  KAM DÁL: Chromý topič vyprodává divadelní sály. Karel Plíhal ještě nedohrál.

Čas načtení: 2024-03-01 13:35:31

Vzestup a tajemství nesmrtelnosti [Susan Shumsky / Fontána]

Nikdy nezemřete. Za hranicemi svého fyzického těla jste nesmrtelnou bytostí, která žije věčně v překrásném zářivém těle ve světelných sférách mnohočetných dimenzí. Tato kniha vám pomůže poznat uvedené sféry a světelné úrovně.

Čas načtení: 2024-03-26 17:30:00

Celebrity pod lupou: Aťka Janoušková možná nebyla nejslavnější herečkou, ale rozhodně neupadla v zapomnění

Animovaná postavička z pohádkového seriálu Včelka Mája, které herečka propůjčila svůj hlas, ji učinila nesmrtelnou. Ona sama z takové popularity radost neměla, protože jako herečka, zpěvačka a dabérka odvedla kus práce, která byla touto postavičkou trochu upozaděná.

Čas načtení: 2024-04-17 12:00:30

Matthew Perry alkoholu propadl už ve svých 14 letech!

Nesmrtelnou slávu získal Matthew Perry (†54) díky seriálu Přátelé. Jeho pozemská pouť se ale skončila bohužel předčasně. Narodil se sice v Americe, ale vyrůstal v Kanadě. Matthew P... Celý článek najdete na webu nasehvezdy.cz

Čas načtení: 2024-06-06 00:00:00

Williams, Tad - Do údolí mlh [1]

Nejvyšší trůn Erkynu se kymácí, královská rodina je rozdělena a oslabena. Královna Miriamele se připletla do krvavého povstání na jihu a je považována za mrtvou. Jejího vnuka, pohřešovaného prince Morgana, zajme v sutinách opuštěného města obklíčeného Norny jedna z Bílých lišek. A král Simon, zdrcený žalem a beznadějí, netuší, že za mnoha tragédiemi z poslední doby stojí zrádce, který se skrývá mezi jeho nejbližšími na hayholtském dvoře. Na jihu využívají této slabosti stepní kočovníci, po dlouhé době sjednocení pod silným vůdcem, ale ta pravá hrozba přichází ze severu. Do Erkynu vpadla armáda Nornů vedená nesmrtelnou královnou Utuk’ku, jejíž plány zdaleka nekončí dobytím pohraniční pevnosti Naglimund, vyvražděním jejích obránců a ukořistěním bájné zbroje ze starého hrobu Ruyana Mořeplavce. Zdá se, že ani Sithové, příbuzní Nornů, nedokáží zabránit triumfu pomstychtivé královny se stříbrnou maskou, jejíž vojska táhnou na Hayholt a současně se snaží proniknout do odlehlého, zakázaného údolí Mlh – Tanakirú – kde čeká tajemství, které může Simonovi a jeho sithijským spojencům přinést záchranu – nebo zkázu. Tad Williams splétá ve třetí knize série Poslední král Východního Ardu přinejmenším tucet podmanivých příběhů a rozehrává tuto velkolepou fantasy partii k velkému finále. Datum vydání: 05.06.2024

Čas načtení: 2024-06-05 14:38:00

Sledujte, zda se podaří Boeingu překonat smůlu a dostat lidi do vesmíru

„Je to sice dál, ale zato horší cesta,“ mohou si připomenout nesmrtelnou hlášku ze Sněženek a machrů manažeři společnosti Boeing. Ve středu se na oběžnou dráhu má poprvé s astronauty vydat nová kosmická loď Starliner. Loď, jejíž premiéra je odkládaná téměř sedm let (devět pokud bychom připomněli původní plány, ale buďme milostiví).

Čas načtení: 2024-06-29 10:55:09

9 životních lekcí, které nás Bůh učí prostřednictvím NEMOCI. Bez ní bychom si to NIKDY neuvědomili!

Lekce, které se učíme, když jsme nemocní, odříznuti od světa, jsou často právě ty, které bychom se jinde nikdy nenaučili. Nemoc nás naučí: 1. Povzbuzovat nás k přemýšlení, připomínat nám, že máme duši, tak jako máme tělo – duši nesmrtelnou, duši, která bude žít věčně, ať už ve štěstí nebo v bídě – a pokud se tato […]

Čas načtení: 2024-07-17 18:00:00

Co bude s Amerikou po atentátu na Trumpa. A jak přeceňování vědy ohrožuje demokracii

Kdyby atentát na Donalda Trumpa zfilmoval Hollywood, kritici ho ztrhají, že jde o neuvěřitelný americký kýč. Trump přežil jen díky tomu, že na poslední chvíli otočil hlavu. Kulka mu proletěla ušním boltcem, nepronikla do spánku. Jen krátce po střelbě Trump vzdorně zdvihl zaťatou pěst a zakřičel: „Bojujte, bojujte, bojujte!“ Dav mu odpověděl skandováním „USA, USA, USA“. Fotografie tohoto momentu, kdy navíc nad Trumpem vlají „hvězdy a pruhy“, zabetonovala Trumpa jako nesmrtelnou americkou ikonu…

Čas načtení: 2024-07-23 17:05:00

Příběhy z kalendáře: Götz George. Herec, který vysvlékl uhlazené detektivy z obleku

Dnešním oslavencem je německý herec Götz George, který dosáhl nesmírné popularity i mimo svou rodnou zem. Narodil se do herecké rodiny a stal se známým díky svým rolím ve zfilmovaných mayovkách. Díky patřičným fyzickým dispozicím se živil také jako kaskadér. Opravdová exploze popularity ale přišla v osmdesátých letech minulého století, kdy se stal ikonou televizního žánru krimi. Byl to právě Götz George, kdo ztvárnil nesmrtelnou roli komisaře Schimanskiho.

Čas načtení: 2024-09-17 10:33:54

Dramatické video: V Krnově zachraňovali hasiče ze střechy zatopeného auta

Středočeské hasičské vrtulníky vyrazily pomáhat svým kolegům do Moravskoslezského kraje a čekalo je spoustu práce. Pomáhali nejen s evakuací lidí, kteří byli v nebezpečí, ale i těch, kteří se do riskantních situací dostali tím, že pomáhali druhým. Jako právě čtyři dobrovolní hasiči z Krnova, kteří při evakuaci lidí sami uvízli v hluboké vodě a to i navzdory tomu, že měli jeden z nejmodernějších vozů domácí výroby, téměř nesmrtelnou Tatru Force. Proto se jejich kolegové museli vydat na záchranu vrtulníkem. Povodně: Kdy vám pojišťovna nezaplatí škody a co do evakuačního zavazadla Číst více Uvězněni v rozbouřené vodě „Takhle vypadala záchrana čtyř dobrovolných hasičů z Krnova, kteří při záchraně osob ze zatopených obydlí divokou vodou potřebovali sami pomoc. Zachraňoval je Hasičský záchranný sbor Středočeského kraje," napsala si na Twitter středočeská hejtmanka Petra Pecková s tím, že středočeští hasiči se na vrtulnících střídají s těmi pražskými, působnost ale mají po celé republice. „Chraňme si životy a poslouchejme pokyny IZS. To je teď to nejdůležitější. Děkuji našim hasičům za jejich nasazení a profesionalitu," doplnila Pecková. Podívejte se na video se záchranou, které zveřejnila. Dramatická záchrana hasičů v Krnově Video of Dramatická záchrana hasičů v Krnově Čtyři hasiči jsou na něm uvězněni uprostřed obrovského povodňového jezera a jediné útočiště, kde na ně voda nemůže, je pouze na střeše jejich tatrovky. V tu chvíli nad ně nalétá letitý, ale stále velmi schopný sovětský vrtulník Mi-171Š právě s jejich kolegy ze Středních Čech. Všude kolem jsou bezmála dva metry vody a obrovský proud, vše sledují řidiči z blízkého nadjezdu. Po chvíli jsou všichni dobrovolní hasiči bezpečně ve vrtulníku. Záchrana dětí i důchodců Rozhodně ale nejde o jediný zásah, který středočeské hasiče na Krnovsku a Opavsku čekal. Odletěli tam v neděli a hned měli plné ruce práce. „Netrvalo dlouho a zapojili se do záchranných prací. V obci Albrechtice na Bruntálsku zachránili pomocí palubního jeřábu rodinu s dítětem," psali na sociální sítě. Evakuovat podle fotografií, které si můžete prohlédnout v galerii, museli i malé děti a starší občany. Povodně v Praze: Dobové fotky ze dnů, kdy starý Karlín zničila voda Číst více V pondělí se pak pozornost všech přesunula k Ostravě. Prasklá hráz u řeky Odry totiž bezprostředně ohrožovala čtvrť Přívoz, ze které hasiči včetně vrtulníkových posádek evakuovali více jak 500 lidí, kteří by to sami nezvládli. Dvě trhliny měly podle vyjádření mluvčího tamních hasičů pro novináře asi 50 metrů, přičemž jimi unikalo přes 100 kubíků vody za sekundu. Sbírka potřebných věcí Město Ostrava také na Černé louce v pavilonu NA1 zřídilo sběrné místo, kam lidé mohou nosit pomoc pro zasažené. Lidé sem mohou nosti dezinfekční prostředky, hygienické potřeby, potraviny a deky. Potřeba budou také čerpadla, hadice i nářadí. Pomoc se potřebným bude rozdávat přes neziskové organizace, aby nikdo pomoc nezneužil. „Ve městě pokračují evakuace, významné dopravní tepny jsou omezeny, části města jsou bez dodávek elektřiny, město je bez dodávek teplé vody a tepla," dodal primátor Ostravy Jan Dohnal.

Čas načtení: 2024-09-30 09:21:47

Julia Roberts nebyla vždycky krásná, v mládí byla mnohem dětinštější, půvab přišel později. Podívejte se

Julia Roberts je dnes nesmrtelnou ikonou krásy a při vyslovení jejího jména se vám vybaví její zářivý úsměv. Ale ne vždy se z této herečky všem mužům podlamovala kolena. Kdysi vypadala jinak. Byla spíš dětská než ženská. Půvab přišel až později. Julia Roberts patří k nejoblíbenějším herečkám. Hvězda mnoha kultovních filmů se do srdcí diváků […]