Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-03-18 09:00:00

Izraelský historik Lee Mordechai: Věcné svědectví o absolutně katastrofální situaci v Gaze, způsobené Izraelem

1/ I’m an Israeli academic. My community is too silent about the ongoing war in Gaza. Here is how I see things based on reading hundreds of articles and watching thousands of videos and images about the war. This tweet chain contains my conclusions as a sort of executive summary.— Lee Mordechai (@LeeMordechai) March 16, 2024 Absolutně zásadní faktografická analýza jednání Izraele vůči Palestincům. Zdroj v angličtině ZDEPovinné čtení pro Jana Lipavského, Petra Pavla a Petra FialuThe English original of this mater-of-fact, fundamental analysis of the behaviour of Israel towards Palestinians is HERE 15. března 2024 Shrnutí Já, Lee Mordechai, povoláním historik a izraelský občan, podávám v tomto dokumentu svědectví o strašlivé současné situaci v Gaze, jak se události vyvíjejí. Obrovské množství důkazů, které jsem viděl a na které se z velké části odvolávám dále v tomto dokumentu, mi stačí k tomu, abych byl přesvědčen, že Izrael v současné době páchá genocidu na palestinském obyvatelstvu v Gaze. Současná válka je zdánlivě izraelskou reakcí na masakr Hamásu ze 7. října 2023, válečný zločin a zločin proti lidskosti, který byl spáchán v rámci dlouholetého konfliktu mezi Izraelci a Palestinci, jehož počátek lze datovat do roku 1917 nebo 1948 (či jiných dat). Ve všech případech se nedomnívám, že historické křivdy a zvěrstva ospravedlňují další zvěrstva v současnosti. Proto považuji reakci Izraele na akce Hamásu ze 7. října za naprosto nepřiměřenou. Odstavce shrnutí obsahují shrnutí mnohem delších oddílů níže. Každý níže uvedený oddíl obsahuje několik desítek odkazů, které vedou k podpůrným důkazům, na nichž zakládám své hodnocení. V posledních pěti měsících Izrael opakovaně masakroval Palestince v Gaze, což mělo za následek smrt více než 30 000 Palestinců - z nichž přibližně 70 % tvoří ženy a děti - do okamžiku napsání tohoto textu. Další desítky tisíc lidí byly zraněny. Tato čísla jsou pravděpodobně podhodnocená, vezmeme-li v úvahu, že Izrael záměrně zničil systém zdravotní péče v Gaze, který je jediným nezávislým zdrojem těchto čísel (z nichž vychází i Izrael, včetně jeho premiéra a armády). Izrael se aktivně snaží způsobit smrt civilního obyvatelstva Gazy. Děje se tak prostřednictvím ničení institucí, které podporují život - jako jsou nemocnice nebo humanitární agentury -, a také tím, že pásmo Gazy dusí od základních potřeb: potravin, vody a léků. V důsledku toho již lidé v Gaze (především děti) začali umírat hlady a dehydratací. Kvůli nedostatku léků se náročné lékařské zákroky, jako jsou amputace a císařské řezy, provádějí bez anestezie. Izrael šel ve snaze zničit strukturu palestinské společnosti ještě dál, když se záměrně zaměřil na kulturní instituce, jako jsou univerzity, knihovny, archivy, náboženské budovy a historické památky. Izraelský diskurz dehumanizoval Palestince do té míry, že naprostá většina izraelských Židů výše uvedená opatření podporuje. Nespočet videí z pásma Gazy nahraných vojáky izraelské armády svědčí o rozsáhlém týrání Palestinců (včetně krutého násilí a dehumanizace), všudypřítomném a normalizovaném rabování a bezohledném ničení všeho druhu majetku bez větších následků. Tento obsah potvrzují i palestinská svědectví, která popisují zkušenosti Palestinců se smrtí, ničením a týráním během jejich zadržování izraelskými bezpečnostními složkami a aparátem. Všechny důkazy, které jsem viděl, jasně naznačují, že cílem Izraele je etnicky vyčistit pásmo Gazy, ať už částečně, nebo úplně. Klíčoví členové izraelské vlády učinili v různých okamžicích války prohlášení potvrzující tento záměr. Několik izraelských ministerstev plánovalo nebo pracovalo na usnadnění takového konce. Izrael vyklízí značné části pásma Gazy demolicí a buldozerováním a zároveň buduje izraelskou vojenskou infrastrukturu a snaží se Palestince zahnat do omezených oblastí již tak hustě osídleného pásma Gazy. Jedním z cílů války je podle izraelské vlády propuštění rukojmích, z nichž více než 130 zůstává v zajetí Hamásu. I zde však důkazy naznačují, že vojenská operace není cestou k jejich propuštění. Do dnešního dne Izrael osvobodil prostřednictvím vojenských operací přesně tři rukojmí, zatímco mnoho dalších přímo či nepřímo svými akcemi zabil. Izraelská společnost je v současné době v otázce rukojmích rozdělena, což je přinejmenším částečně důsledkem akcí izraelské armády a izraelské vlády. Celosvětová pozornost věnovaná Gaze odvedla pozornost od Západního břehu Jordánu. Tam operace Izraele prostřednictvím jeho vojenských sil nebo osadníků od počátku války vedly k zabití stovek Palestinců, etnickým čistkám nejméně 15 místních komunit a prudkému nárůstu násilí a týrání ze strany izraelského státu i židovských osadníků. Vše výše uvedené bylo umožněno díky silné podpoře většiny mainstreamových médií v Izraeli i na Západě, především ve Spojených státech, Velké Británii a Německu. Proválečná kampaň - podporovaná jak státem, tak mainstreamovými médii v těchto místech - legitimizuje izraelské násilí a akce, odvádí pozornost od mnoha událostí v Gaze a přispívá k dehumanizaci Palestinců.

Čas načtení: 2024-04-29 10:00:00

Edward Saíd se pokusil vymazat Židy. Stejně tak propalestinští demonstranti z Kolumbijské univerzity, kteří se dovolávají jeho odkazu

Studoval jsem na Kolumbijské univerzitě u Saída. Jeho antikoloniální filozofie částečně závisela na předstírání, že Palestinci jsou skuteční Židé, píše William Kolbrener.

Čas načtení: 2025-05-23 10:00:00

Děti a starší lidé v Gaze umírají hlady. Při nočních izraelských útocích zahynulo 16 lidí

Ministr zdravotnictví palestinské samosprávy Majed Abu Ramadan uvedl, že v posledních dnech zemřelo 29 dětí a starších lidí z příčin „souvisejících s hladem“.Na otázku, jak reagoval na úterní vyjádření šéfa humanitární pomoci OSN Toma Fletchera, že bez pomoci by mohlo zemřít 14 000 dětí, odpověděl: „Je to hrozné: „Číslo 14 000 je velmi realistické, možná je dokonce podhodnocené (rozsah)“.Agentura civilní obrany Gazy mezitím uvedla, že izraelské nálety zabily od půlnoci na celém území 16 lidí. Obnovený útok izraelské armády pokračuje navzdory odsouzení západních spojenců.Mezi 11 Palestinci zabitými při pátečním izraelském náletu na obytný dům ve městě Abasan al-Džadída na jihu Gazy byly i děti, informuje palestinská tisková agentura Wafa.Další lidé byli při náletu zraněni, několik z nich je   v „kritickém stavu“.Izraelské tanky a bezpilotní letouny zaútočily na nemocnici na severu Gazy, sdělují úředníciIzraelské tanky a bezpilotní letouny ve čtvrtek ostřelovaly nemocnici al-Awda v severní Gaze, podle představitelů nemocnice vyvolaly požáry a způsobily rozsáhlé škody.Ředitel nemocnice Mohamed Salha řekl agentuře Associated Press o „hrůze“, která nastala v noci, kdy izraelské síly bombardovaly třetí patro a pomocí kvadrokoptér, tanků a bezpilotních letounů střílely na nádrže s palivem a jednotky skladující léky v nemocnici.Nemocnice uvedla, že životy pacientů a zdravotnického personálu jsou v ohrožení.Gazské ministerstvo zdravotnictví obvinilo Izrael ze zintenzivnění „systematické kampaně“ zaměřené na nemocnice v celém pásmu, které mají mít podle pravidel války zvláštní ochranu.V důsledku obnoveného izraelského útoku na území a četných příkazů k evakuaci vydaných v celém pásmu Gazy bylo v uplynulém týdnu   poškozeno nebo částečně či zcela vyřazeno z provozu nejméně 20 zdravotnických zařízení po celé Gaze.

Čas načtení: 2025-05-23 10:00:00

Přes padesát palestinských civilistů je pohřešováno po smrtícím izraelském leteckém útoku na obytnou budovu

Více než 50 palestinských civilistů zůstává pohřešovaných pod troskami po izraelském leteckém útoku na obytnou budovu v severní Gaze, uvedl v pátek mluvčí civilní obrany území Mahmúd Basal.Členové civilní obrany popsali scénu jako „hrozivý masakr“. Podle zpráv bylo při izraelském leteckém útoku zabito nejméně čtyři lidé.Záchranné jednotky civilní obrany v Gaze jsou spolu s  hlavní záchrannou službou v pásmu a pravidelně pomáhají vyprošťovat živé a mrtvé z trosek po izraelských bombardováních.Basal v pátek napsal na Telegramu:    Byli nalezeni čtyři mrtví, dalších šest bylo zachráněno a více než 50 občanů je stále pohřešováno pod troskami čtyřpatrového domu patřícího rodině Dardouna v táboře Jabaliya u křižovatky Al-Jurn.Pátrací operace byly ukončeny kvůli nedostatku těžké techniky potřebné k dosažení osob uvízlých pod troskami.Mezi 11 Palestinci zabitými při izraelském leteckém útoku na obytný dům ve městě Abasan al-Jadida v jižní Gaze v pátek byly i děti, informovala palestinská tisková agentura Wafa.Při leteckém útoku byli zraněni další lidé, z nichž několik je údajně v kritickém stavu. Izraelské tanky a drony zaútočily na nemocnici v severní Gaze, uvedli úředníciIzraelské tanky a drony ve čtvrtek ostřelovaly nemocnici al-Awda v severní Gaze, což podle představitelů nemocnice vyvolalo požáry a způsobilo rozsáhlé škody na zařízení.Ředitel nemocnice Mohamed Salha popsal agentuře Associated Press „hrůzu“, která nastala v noci, když izraelské síly bombardovaly třetí patro a pomocí kvadrokoptér, tanků a dronů ostřelovaly palivové nádrže a sklady léků.Nemocnice uvedla, že životy pacientů a zdravotnického personálu jsou v ohrožení.Ministerstvo zdravotnictví v Gaze obvinilo Izrael z intenzifikace „systematické kampaně“ zaměřené na nemocnice v pásmu Gazy, které by podle válečných pravidel měly požívat zvláštní ochrany.Podle zpráv bylo v uplynulém týdnu v důsledku obnovených izraelských útoků na území a četných evakuačních příkazů vydaných v celém pásmu poškozeno nebo částečně či zcela vyřazeno z provozu nejméně 20 zdravotnických zařízení v Gaze.

Čas načtení: 2025-12-29 09:00:00

Bouře v Gaze zabila Palestinku, izraelská blokace humanitární pomoci zhoršuje utrpení

 Extrémní počasí zanechalo tisíce lidí bez domova, když silný vítr a přívalové deště zničily jejich stany.Palestinka v Gaze zemřela, zatímco zimní bouře ohrožuje životy téměř 900 000 Palestinců žijících ve stanech v této zdevastované pobřežní enklávě.Třicetiletá žena, identifikovaná jako Alaa Marwan Juha, zemřela v neděli, když se na její stan v čtvrti Remal na západ od města Gaza zřítila zeď.K incidentu došlo uprostřed silného deště a silného větru, které od sobotního večera bičují pásmo Gazy, zaplavují a odnášejí tisíce stanů, v nichž našli útočiště násilně vysídlení Palestinci.Svědci uvedli, že částečně zničená zeď podlehla síle větru a zřítila se na stan vedle ní. Při zřícení zdi bylo zraněno také několik členů  rodiny Juhů.

Čas načtení: 2026-02-01 09:31:31

Izrael částečně otevřel přechod Rafah

Izrael částečně otevřel hraniční přechod Rafah mezi palestinským Pásmem Gazy a Egyptem. Jeho využívání ve zkušebním provozu bude podléhat omezením a kontrolám. Pravidelná osobní doprava v obou směrech by se měla obnovit až v pondělí, uvedl izraelský portál Ynet. Informaci potvrdila izraelská mluvčí. Zranění Palestinci se tak v tuto chvíli z Pásma Gazy nedostanou.

Čas načtení: 2026-02-01 10:00:00

Izrael částečně otevřel přechod Rafah, Palestinci se zatím ven nedostanou

Izrael částečně otevřel hraniční přechod Rafah mezi palestinským Pásmem Gazy a Egyptem. Jeho využívání ve zkušebním provozu bude podléhat omezením a kontrolám. Pravidelná osobní doprava v obou směrech by se měla obnovit až v pondělí, uvedl izraelský portál Ynet. Informaci podle agentury DPA potvrdila izraelská mluvčí. Zranění Palestinci se tak v tuto chvíli z Pásma Gazy nedostanou.

Čas načtení: 2020-12-08 19:54:38

Vídeňské milování: Teror v sedmi obrazech. Obraz sedmý: Psychologie udržitelného násilí jako předpoklad ekologie nenávisti

Ekologie nenávisti aplikovaná vídeňským muslimem 2. listopadu ve Vídni pomocí samopalu vyrůstá z úsporné (tedy ekologičtější) formy zabíjení pomocí individuálního teroru. Tedy bez velkých dopadů na přírodní prostředí. Navazuje nepřímo na trvale udržitelnou nelegální migraci a s tím spojený udržitelný rozvoj infiltrace a rozšiřování nenávistné formy islámu do EU. Migrační invaze ukazuje míru udržitelné neschopnosti EU: V roce  2008 vniklo do EU přes 200 tisíc nelegálních migrantů a jejich počet postupně vzrůstal na 400 tisíc v roce 2013. V roce 2014 invazi podniklo již 600 tisíc osob, v 2015 to bylo 1,3 milionu, v roce 2016 přes 1,2 milionu. Polovičatá opatření zemí EU jenom zmenšila invazní tlak v roce 2017 na 700 tisíc, v roce 2018 na zhruba 600 tisíc, 2019 na nejméně 650 tisíc. Plus navíc nejméně 10 procent těch, kteří vstoupili do EU potají a jsou ztraceni mimo systém. Mezi migranty jsou islamističtí aktivisté, teroristé a zločinci, zvyšující riziko budoucích teroristických útoků v EU. Varování zaznělo například na přelomu února a března 2016 v branném výboru amerického Senátu, kde vrchní velitel sil NATO v Evropě generál Philip Breedlove řekl: „Zločinci, teroristé a vracející se cizí žoldnéři jsou zřetelnou součástí každodenní uprchlické vlny do Evropy.” Islámský stát se podle generála v rámci migrační vlny „šíří jako rakovina” a volí evropskou cestu s ohledem na minimální odpor. Ohrožuje tak bezpečnost evropských národů i USA. Místo Islámského státu je rozumnější používat termín islámské/islamistické skupiny. Jednotlivé skupiny hlásící se k Islámskému státu ve skutečnosti jsou podporovány a směrovány novými sponzory, když ústřední velitelská a logistická struktura Islámského státu byla rozbita. Noví sponzoři mohou být pro západní tajné služby zastření skrze prostředníky, a jsou za nimi především islámští aktéři z oblasti Perského zálivu a z Turecka. Málo se hovoří o tom, že „zločinci, teroristé a vracející se cizí žoldnéři“, jak je nazývá generál Philip Breedlove, nepředstavují hlavní problém. Lze je označit za magory, kteří jsou pro islamistické organizace přínosné paradoxním způsobem: Bezpečnostní složky se na teroristické útočníky (útočící mnohdy jenom nožem) zaměří, a mezitím tzv. „paralelní rozvědky“ a političtí aktivisté (druhá linie islámské politické ofenzívy) nejsou v hledáčku tajných služeb. Mohou klidněji provádět postupnou nenápadnou (nenásilnou) islamistickou propagandu a vydírání osob (rodin) z jejich etnické/náboženské skupiny, kteří se vzpírají islamistické aktivistické agendě v okruhu svého bydliště. Ve hře je pět procent tvůrců společenské nestability V každém společenství lidí zhrubapět procent patří mezi osoby jednající bez ohledu na obecně přijímané a právně kodifikované sociálně-psychologické normy. Rekrutují se z nich lidé, kterým říkáme dobrodruzi, rebelové, lidé z kriminální scény, ale i bezohlední manažéři a politici. Do této skupiny patří i teroristé. Cizinci, kteří se do EU přistěhovali z islámských zemí, a žijí zde již v 2. a 3. generaci, mají mezi sebou zhruba pět procent osob ochotných k teroristickému útoku. Teoreticky se může v EU jednat asi o půl milionu osob. Důležité je, že mezi chutí k teroristickému útoku a jeho uskutečněním zeje velká motivační propast. I mezi pěti procenty radikálně zaměřených osob je nakonec motivováno, nebo psychicky momentálně vykolejeno, k teroristické akci jenom minimum radikálů, kolem tří až pěti procent z onoho půl milionu motivovaných. Znamená to nejméně 20 tisíc potenciálních nejradikálnějších osob ochotných zabíjet v rámci EU. Lze to označit za konzervativní odhad. Průběžně se objevují různé kusé odhady: „Za bezprostřední bezpečnostní problém považujeme asi dva tisíce bojovníků Islámského státu, kteří vlastní schengenské pasy. Jeden z nich s francouzským pasem už například v květnu zaútočil na židovské muzeum v Bruselu, kde zastřelil čtyři lidi,“ uvedl v roce 2014 tehdejší český velvyslanec v NATO Jiří Šedivý. Ale tato čísla jsou jenom hrubě orientační, protože již v roce 2005 odborníci poukazovali ještě na znepokojující fakta: „V roce 2003 se v Německu nacházelo přibližně 30 950 islámských extrémistů a přibližně 3 000 z nich byly ochotny uchýlit se k násilí,“ píše se v článku Strategie boje proti mezinárodnímu islámskému terorismu. (Vojenské rozhledy č. 3/2005) Koncem roku 2015 sociolog a generál v záloze Antonín Rašek upozornil: „Bezpečnostní experti uvádějí, že mezi muslimskou komunitou je zhruba pět procent radikálů, které komunita nedokáže příliš ovlivnit. A politické elity nenacházejí cesty, jak k tomu ostatní muslimy přimět.“ Zdůraznil, že nejde jenom o potenciální vrahy ve službách islamistů. Důležité je také muslimské zázemí teroristů. Zajímavé jsou i postřehy, proč se rozrůstá radikalismus: „U druhé a třetí generace děti pokojných a pracovitých imigrantů, kteří do Anglie přijeli před dvaceti až čtyřiceti lety a poctivě se zapojili do chodu země, se už dobrou dekádu tak trochu nudí, a proto se, částečně z naštvanosti, částečně z nedostatku jiného vyžití a částečně proto, že je to cool a sexy, přiklánějí k islámu.“ Obraz nebezpečí je známý, neschopnost politiků též Evropská hlásná trouba „EURACTIV Media Network pro Evropu“ vypotila následující bezobsažné prohlášení: „Několik klíčových vedoucích představitelů EU, včetně Francie a Německa, v úterý (10. listopadu) přislíbilo na minisummitu, že obnoví úsilí v boji proti islamistickému terorismu, a vyzvalo k reformě schengenského prostoru a opatření proti zahraničním bojovníkům. Po osobní schůzce francouzského prezidenta Emmanuela Macrona a rakouského kancléře Sebastiana Kurze v Paříži následovala videokonference s německou kancléřkou Angelou Merkelovou, nizozemským premiérem Markem Ruttem, předsedkyní Evropské komise Ursulou von der Leyenovou a předsedou Rady EU Charlesem Michelem. Francie a Německo se snažily zpřísnit hranice EU a odvrátit to, co Macron nazval „hrozbou terorismu“ poté, co podezřelí islamističtí radikálové během měsíce zabili v Paříži, Nice a Vídni osm lidí…“ Jak je možné, že v tisku vycházejí již léta reálné popisy problémů a prognózy toho, co nás skutečně čeká, respektive je již v běhu, a politici tyto informace míjí, jako by neexistovaly? Podobná pozorování, varování a proroctví vycházela i před 2. světovou válkou, nejen v článcích, ale i v knihách. Proč jsou média, především tzv. nezávislá, poslem reálných špatných zpráv a prognóz bez odezvy? Přitom varovné informace jsou reálné. Zdroje těchto dat je možné rozdělit do pěti skupin: 1) propagandistická produkce politiků, ale i islamistických skupin, 2) veřejné výstupy státních institucí, 3) svědectví a publikační činnost členů islámských skupin a očitých účastníků, 4) zveřejněná komunikace členů islámských skupin, 5) uniklé utajované skutečnosti. Německo je opět nebezpečnou zemí Nejzřejmější je situace v Německu (SRN), ačkoliv nejvíce obětí terorismu je ve Francii. Německo opět ohrožuje Evropu, jako v třicátých letech 20 století. Tentokrát nejde o důsledek napětí ve společnosti v důsledku hospodářské krize, které využili v 30. letech 20. století nacisté. Dnes je problémem bezpečnostní hazard, snaha německých politiků naprosto vše podřídit jediné věci – exportu zboží ze SRN do světa. Bez výroby pro export by Německo živořilo. Vyváží 50 procent své produkce do zahraničí. Snaha o intenzivní rozvoj průmyslu vedla dlouhodobě k zaměstnávání velkého množství Turků a benevolentnímu přijímání dalších cizinců. Taktně se o důsledcích zmiňuje článek „Strategie boje proti mezinárodnímu islámskému terorismu“ (Vojenské rozhledy č.3/2005): „Ve Spolkové republice Německo byla vytvořena islámsko-teroristická síť s relativně bezpečnou strukturou. Z Německa byly řízeny přípravy k teroristickým útokům proti USA. Německo tak přestalo být jen místem odpočinku a ústupovým prostorem pro teroristy, ale stalo se také prostorem pro nábor a výcvik islámských bojovníků. Příčiny vysokého počtu islámských extrémistů v Německu, které přispěly k tomu, že se Německo stalo vyhledávaným útočištěm radikálních cizinců, jsou tyto: - dřívější liberální azylová politika, - chyby integrační politiky, - rozšiřující se agitace náboženských kazatelů. Německo je také jedním z cílových prostorů pro údery islámských extrémistů. Německé bezpečnostní orgány zmařily větší počet konkrétních příprav k úderům anebo úderům zabránily. Zmařené útoky teroristů zůstávají před veřejností utajeny a jsou oznamovány pouze mezinárodním odborníkům pro boj proti terorismu.“ Německo představuje problém i nadále, protože hrozí nebezpečí levicově-zeleného pro-migračního liberalismu skrytě nepřímo podporovaného průmyslovými korporacemi, které stále koketují s myšlenkou, že tím získají levné pracovní síly díky divokému příchodu migrantů. Nebezpečný naivismus využívaný islamisty ukazují například sociální demokraté (SPD). Po několika měsících handrkování se v únoru 2017 německá vládní koalice – křesťanských (CDU/CSU) a sociálních demokratů (SPD) dohodla na zákazu tzv. dětských manželství. Jenže, část SPD původně prosazovala, aby úřady proti dětským sňatkům nezasahovaly. To je jen krůček od tolerování práva šaría a dalších islamistických požadavků. Německo jako nejbližší soused České republiky představuje pro nás přímé nebezpečí. Z hlediska budoucnosti je vývoj v Německu nepředvídatelný. Migrační krize v roce 2015 to potvrdila. Připomeňme, že 6. prosince 2015 vydala ČTK zprávu, že německý vicekancléř Sigmar Gabriel vyzval Saúdskou Arábii, aby přestala podporovat náboženské radikály… „Musíme však dát Saúdům zároveň najevo, že skončila doba zavírání očí. Ze Saúdské Arábie jsou po celém světě financovány vahhábistické mešity. Z těchto komunit vychází řada nebezpečných islamistů,“ řekl Gabriel německému listu Bild am Sonntag. Neboť v květnu 2016 Německo oficiálně uvedlo, že eviduje nárůst nebezpečných islamistů v zemi. Tehdy Němci spočítali, že u nich je 497 islamistů s extrémistickými názory a 339 islamistů – sympatizantů s radikálním islámem a terorismem. Jak uváděla německá média, jednalo se zejména o poslední rok, během kterého do Německa přicestovali tito nebezpeční islamisté z Blízkého východu. Německý deník Die Welt citoval zprávu německého Spolkového kriminálního úřadu. Šéf Spolkového úřadu na ochranu ústavy (BfV) Hans-Georg Maassen koncem roku 2017 důrazně varoval před nebezpečím, jež znamenají islamistické ženy a děti, a to zejména ty, které se vracejí z bývalých bojových zón teroristických milicí Islámského státu (IS). V dubnu 2018 data Spolkového kriminálního úřadu (BKA) ukazovala, že v Německu se nachází zhruba 760 islamistů, které úřady považují za nebezpečné. Před pěti lety jich bylo asi 140. Z Německa odjelo 980 radikálů bojovat za Islámský stát. Islamistická scéna byla spočítána na celkem až 11 tisíc lidí, ale jenom minimum z nich bylo prý skutečně nebezpečných. V lednu 2020 německá policie zasahovala v Berlíně, Braniborsku, Durynsku a Severním Porýní-Vestfálsku proti čečenským islamistům. Důvodem je podezření z přípravy teroristického útoku, uvedlo Nejvyšší státní zastupitelství v Berlíně. Razie 180 policistů se zaměřila na Čečence ve věku 23 až 28 let. Podle průzkumu z roku 2012 tehdy 72 procent německých Turků věřilo, že islám je jediná správná víra a 46 procent si přálo, aby jednoho dne bylo v Německu více muslimů než křesťanů. Turci jsou proto významnou pátou kolonou v Německu. Proto nepřekvapí, že turecký islamistický fašista a prezident Erdogan v březnu 2017 vyzval Turky žijící v Německu: „Zploďte ne tři, ale pět dětí, neboť vy jste budoucnost Evropy.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-05-09 06:41:03

Jen částečné úvazky nejsou řešení. Zrovnoprávnění žen na trhu práce začíná doma, říká ekonomka

Rozhovor s Alžbětou Mangarellou o tom, proč se v některých zemích částečné úvazky staly spíš problémem a že kvóty by mohly pomoci zmenšit pay gap. Článek Jen částečné úvazky nejsou řešení. Zrovnoprávnění žen na trhu práce začíná doma, říká ekonomka se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2025-06-04 10:42:24

Tyršův most v Děčíně byl kvůli vážné závadě uzavřen. Nyní je částečně zprovozněn

Tyršův most v Děčíně byl kvůli závažné závadě uzavřen. Po provizorním zajištění je částečně zprovozněn pro pěší, MHD a IZS. Práce na plném obnovení pokračují.

Čas načtení: 2012-06-05 00:00:00

Jak účinně snížit náklady za tisk?

Ať už máte laserovou či inkoustovou tiskárnu, existuje mnoho způsobu jak snížit náklady spojené s tiskem. Tímto článkem si ukážeme jednu z účinných možností, kterou se dá finanční spotřeba vaší tiskárny částečně zredukovat. Vybírejte správný režim tisku Jednou z možností, jak částečně snížit spotř ...

Čas načtení: 2010-08-01 00:00:00

Dejte prostor mužské představivosti a zkuste tankiny!

Milé dámy, že léto je již v plném proudu, je pro některé z nás opravdu částečně radostnou a částečně stresující záležitostí. Není typičtějšího letního oděvu než plavky. Rok od roku ve svém okolí slýchám, narůstající obavy z plavkové sezóny. A proč? Jednoduše, ne každá dáma má tolik času a sebekázně, ...

Čas načtení: 2021-06-25 00:00:00

Polo se systémem IQ.DRIVE Travel Assist: částečně automatizovaná jízda

S novým modelem Polo přichází nyní na trh jeden z prvních malých vozů na světě, který nabízí částečně automatizovanou jízdu. Tento Volkswagen na přání řídí, brzdí a zrychluje automaticky, a to díky systému IQ.DRIVE Travel Assist. Značka IQ.DRIVE zastřešuje systémy Volkswagen vedoucí k automatizovan ...

Čas načtení: 2018-05-26 00:00:00

Kia má nový naftový Mild hydrid pohon

Společnost Kia Motors ve druhé polovině roku 2018 představí svůj první naftový částečně hybridní pohon (tzv. mild-hybrid) pracující s napětím 48 V. Prvním modelem, který ještě v roce 2018 nový naftový částečně hybridní pohon EcoDynamics+ nabídne, bude Kia Sportage. V roce 2019 bude následovat nová ...

Čas načtení: 2021-10-11 09:03:59

Poprask kolem Aleny Vitáskové

Nejen chlebem živ je člověk, a nejen volbami se zabývají novináři. Proto se Alena Vitásková dostala znova do ohniska zájmu novinářů, jež zneklidňuje již od roku 2012, kdy se překvapivě stala předsedkyní Energetického regulačního úřadu. Ještě více zaujala v roce 2013, kdy ji začala stíhat policie a provázeli ji pak po celé trestní řízení, jež definitivně skončilo v roce 2018. Nyní se zájem obnovil díky tomu, že se opět projevila přiléhavost jejího označení za „drzou holku“: prokázala drzost tím, že se nespokojila s odškodněním ve výši 400 tisíc korun za neoprávněné trestní stíhání a domáhá se milionových částek. Přiznání odškodnění ve výši 400 tisíc za dlouholeté ničení jejího života stresem z nesmyslného trestního stíhání a nepravomocného odsouzení k vysokému trestu odnětí svobody je drzým plivnutím ministerstva do očí poškozené. Má-li soudce trochu slušnosti v těle, určitě aspoň částečně vyhoví jejím požadavkům, protože dopady nespravedlivého trestního stíhání ji poškodily nejen na zdraví a nezpůsobily jen víceleté psychické trýznění, ale také ji připravily o možnost dalšího kariérního rozvoje. Aspoň částečné vyhovění bude stát bolet: státní rozpočet přijde o miliony. Zatímco úvahy se točí kolem přiměřenosti jejích nároků, pozornosti uniká skutečnost, že jsou výsledkem nepřístojností konkrétních činitelů justice. Je to především bývalý státní zástupce Radek Mezlík, který ji obžaloval kvůli jednání, jež podle Nejvyššího soudu ČR nebylo trestným činem, k jejímu „usvědčení“ použil křivého nařčení a hysterickými výkřiky o údajné nedokončenosti „ani z části“ předmětných fotovoltaických elektráren vytvořil atmosféru příznivou ukládání drakonických trestů. Dále se přičinil soudce Aleš Novotný, který nekriticky převzal Mezlíkovy bludy a vylepšil je o tvrzení, že se Vitásková dostala do funkce díky „nějakému jednání Jany Nagyové“, ač z dokazování nic takového nevyplývalo. Neznalost spisu potvrdil údivem nad tím, že z celého „starého“ vedení ERÚ si ponechala právě jen spoluobžalovanou Michaelu Schneidrovou, která je ve skutečnosti dlouholetou spolupracovnicí Aleny Vitáskové, nikdy dříve v ERÚ nepracovala a přišla do něj později než její nadřízená. Bylo by jistě spravedlivé, aby původci trápení Aleny Vitáskové státu přispěli na odškodnění za své profesní selhání. K tomu ale nedojde. Radek Mezlík, kterého mimo jiné zprošťující rozsudky nad Alenou Vitáskovou a Michaelou Schneidrovou usvědčují z profesní nezpůsobilosti, dělá kariéru v úřadě Evropského žalobce, jako by škod, napáchaných doma, nebylo dost. Aleš Novotný klidně soudí dále. Jejich ochranou před spravedlností je především zažité přesvědčení všech složek orgánů činných v trestním řízení, že jejich příslušníci mají samozřejmý nárok na beztrestnost. Proto jsou marné pokusy o kárné stíhání zloduchů, přičemž trestní oznámení obvykle končí v odpadkovém koši. Odškodňovací zákon připouští, že by viníci neoprávněného týrání nevinných osob mohli státu přispět na odškodnění cestou regresního řízení. To je ale iluze. Uplatnění regresního nároku je přípustné v případě, že domnělý povinný byl v dané kauze odsouzen kárným soudem. Jenže návrh na kárné řízení lze podat pouze do tří let od spáchání trestného činu. V době, kdy končí náročné trestní řízení, lhůta již dávno vypršela. Kárnou žalobu před pravomocným rozsudkem si nedovolí podat žádný kárný žalobce, aby se vyhnul obvinění ze zásahu do živého procesu. Nastavením legislativy poskytl stát ochranu pachatelům nepřístojností v trestním řízení a připravil se tak o možnost žádat po nich, aby přispěli ze své kapsy na úhradu odškodnění jejich obětí. Špatné je již to, že poškození se musí odškodnění doprošovat, ač stát-pachatel by je měl nabídnout z vlastní iniciativy ve chvíli, kdy se o poškození dozví. Případ Aleny Vitáskové není sice úplně častý, nikoli však ojedinělý. Měl by vést k revizi obecného přístupu státu ke škodám, způsobeným jeho nehodnými úředníky a k odpovídající změně legislativy. Především je nezbytné opustit axiom o zaručené beztrestnosti soudců a státních zástupců. Potírání nepravostí by mělo přejít do rukou nezávislého mimorezortního úřadu, protože nefunguje samoobsluha kárných žalobců, svázaných kastovní solidaritou. A nárok původců škod na podíl na odškodnění jejich obětí by měl být samozřejmý a nepromlčitelný. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-08-13 17:36:50

Šílenství je stráž noci. Erika Bornová vystavuje v Colloredo-Mansfeldském paláci

Po pěti letech od konání své poslední autorské výstavy v Galerii Václava Špály prezentuje nové práce Erika Bornová (1964). Název výstavy v Colloredo-Mansfeldském paláci (GHMP) Šílenství je stráž noci odkazuje k verši z básnického cyklu Kniha hodinek Rainera Maria Rilkeho, estéta, nevyrovnaného samotáře, neurotika, svůdce i exaltovaného básníka. Bornová je sice spojována v první řadě s médiem prostorovým – tedy se sochou, ale v posledních deseti letech se stále častěji vrací k malbě, disciplíně, kterou vystudovala, avšak na dlouhou dobu opustila. Bornová tak na výstavě na jedné straně navazuje na své předchozí práce na pomezí sochařství a malby věnované významným, avšak často rozporuplným a rozpolceným historickým osobnostem. Skrze jejich osudy ukazuje, jak křehká je hranice mezi „normalitou“ a bláznovstvím, mezi genialitou a poblouzněním stejně jako mezi oddanou láskou, závislostí a zničující posedlostí a že nepříčetnost je lidské existenci blíže, než by si racionalizovaná moderní společnost byla ochotna připustit. Stěžejní částí výstavy Šílenství je stráž noci jsou ale práce na papíře: více než 60 akrylových autoportrétů malovaných s obsedantní náruživostí v období autorčiny dočasné a částečné ztráty zraku a fantaskní, velkoformátové „portréty“ podmořských rostlin a živočichů, které ukazují bizarní krásu lidským okem neviditelného světa. Ve výrazně imaginativních velkoformátových kresbách, z nichž nejdelší dosahuje sedmi metrů, se Bornová nechala volně inspirovat rostlinami a roztodivnými těly bezobratlých vodních živočichů, skrytých lidskému oku v hlubinách moří a oceánů anebo viditelných pouze pod mikroskopem. Výstava v Galerii hlavního města Prahy ukazuje Eriku Bornovou jako vypravěčku silných, mnohoznačných příběhů, která s groteskní nadsázkou reflektuje banalitu života, s náruživostí sobě vlastní se snaží rozklíčovat složité předivo lidské představivosti a snů a se vší vážností ohledává komplikovaný vztah člověka ke světu, k druhým, k sobě samotnému i k přírodě. Jak sama uvádí, v případě jejího aktuálního zájmu o přírodu jde – částečně i o environmentální – reakci na klimatické změny postihující každého z nás a celou planetu, o „únik z betonu a virů do přírody a do světa, který je pro člověka neuchopitelný.“ Erika Bornová (1964) studovala malířství na Akademii výtvarných umění v Praze (1983–1988). Její rané práce byly ovlivněny neoexpresionismem „nových divokých“ a postmodernou; jimi se v době pozdní normalizace prezentovala na neoficiálních výstavách Konfrontace. Od devadesátých let se věnovala výhradně sochařství (od drobných objektů až po monumentální figurální plastiky), a to v materiálu, který byl v umění v podstatě nevyužitý – polystyrenu. Zároveň začala využívat jiné, veskrze nesochařské a často kýčovité materiály (kožešiny, šupiny, peří, celofán, bižuterní kamínky), které jejímu dílu vtiskávají subverzní pop(art)ově ironický podtón. Bornová ve svém díle dlouhodobě tematizuje mezilidské vztahy, ženskou identitu, fetišizaci ženského těla stejně jako osamocení člověka uprostřed moderní společnosti. Je zastoupena ve sbírkách Národní galerie v Praze, Alšovy jihočeské galerie, Galerie Klatovy – Klenová, Muzea umění a designu v Benešově a v řadě soukromých sbírek v České republice i v zahraničí, včetně Collett Prague – Munich a. s. a Wanniek Gallery. Retrospektivní česko-anglickou monografii Křehké monumenty, která shrnuje vývoj tvorby Eriky Bornové a její výstavní aktivity, vydalo v roce 2016 nakladatelství KANT. Jeho péčí nyní vychází rovněž dvojjazyčná publikace Šílenství je stráž noci ke stejnojmenné výstavě v Colloredo-Mansfeldském paláci s texty Martiny Pachmanové a Otto M. Urbana. Výstava v Colloredo-Mansfeldském paláci v Praze potrvá do 31. října. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-07-08 12:33:56

V Kotletově nové knize čeká Prahu budoucnosti střet mezi Digitálním mesiášem a čarodějkami

Kniha českého autora sci-fi Františka Kotlety Underground se navzdory vydání na začátku jarního lockdownu stala loni nejprodávanějším titulem mezi domácími i zahraničními knihami v žánru fantastiky. Příběh z vánoční Prahy roku 2107 přinesl futuristickou vizi samostatného města Praha City po rozpadu České republiky a prohrané česko-polské válce. Nyní se do světa plného transhumanismu a uměle vyráběného jídla autor vrací, aby Praze přinesl Revoluci. Svět se ponořil do temnoty, ale Praha City je šťastné město plné neonů a milionů spokojených lidí. Alespoň to tvrdí zprávy City News. Jenže i redaktoři všudypřítomného televizního kanálu vědí, že pod povrchem bublá revolta. Korporace se rozpadají a po mnoha letech se chystají volby, které přinášejí nejen slovní přestřelky, ale i krev v ulicích. V těch ulicích, po nichž prý kráčí Digitální Mesiáš, jenž přišel spasit svět poté, co čarodějky selhaly. Detektiv Petr Vachten má ale jiné starosti. Umírají vlivní lidé a do City News přicházejí informace od jejich vraha, který si říká Zodiak. A co je nejhorší – digitální mládež propadla kouzlu retrorapových verzí písní Hany Zagorové!   Ukázka z knihy: Klepl jsem do masky a zapnul noční vidění. Šplouch! „Možná bys…“ Při pohledu na Belcha stojícího po pás v tekutině, kterou po stovky let utvářely splašky, mazut, špína, mrtví potkani i lidé a kdoví co ještě sem všechno steklo ze světa tam nahoře, mě okamžitě přešel vztek, že vydal překvapivý, a hlavně hlasitý zvuk. Opatrně jsem nohou prošlapal prostor mezi námi dvěma a hledal pevnou oporu. Pohybovali jsme se po nějakých starých trubkách, pod nimiž se nacházelo pohyblivé dno. Polák pomaličku klesal dolů jako akcie DEZATEGu poté, co jeho vlastníci za záhadných okolností opustili tento svět. „Možná bys mi měl pomoct,“ zavrčel. „Možná bych tě měl nechat zemřít za to, co mi dáváš do bigosu,“ usmál jsem se, i když to přes ochrannou masku nemohl vidět. „U svatých kostí Lecha Kaczyńskiho, Czesi, wy żeście sōm ale blank ciule!“ zaklel rodák z Katowic česko-slezsky. Vzhledem k tomu, že jsem během druhé války o Těšínsko pochytil polštinu i slezštinu, která v pohraničí přece jenom byla pořád ještě živá, jsem tušil, že máme být něco jako banda kokotů, ale ruku jsem mu podal. Mohl by mi nasrat na hlavu, a stejně bych tam pro něj skočil. Moc přátel mi v tomhle zkurveným městě nezbylo. Podal jsem mu ruku a vytáhl ho ven. Temná slizká kejda po něm pomaličku stékala dolů. Naštěstí jsme na sobě oba měli inteligentní vodotěsné kalhoty i bundy a staré, ale zatraceně spolehlivé vojenské boty z umělé nanokůže. „Víš, že to smrdí jako tvoje varšavská houbová omáčka?“ „Víš, že jste prohráli válku, pepíci?“ odvětil. V tu chvíli se ale nedaleko od nás ozvalo další šplouchání. Okamžitě jsme zmlkli. Belch si očistil masku, aby vůbec něco viděl. Nacházeli jsme se v něčem, co byla kdysi částečně kanalizace a kolektory a od doby, kdy sem zavítal poslední revizní technik, určitě uběhlo přes sto let. Od té doby sem jenom stékalo svinstvo z praskajících trubek a kanálů. Ale i tady žili lidé. Praha – pevně ohraničená autonomními bojovými drony, bunkry a zátarasy před světem tam venku – se nemohla rozrůstat do šířky, a tak se ti bohatí tlačili nahoru a chudí dolů. Vždycky to tak bylo. Život ve věžích hradů a slumech podhradí se dost zásadně lišil i během režimů, které si hrály na to, že nastolí rovnost. Nakonec vždycky přišli papaláši a s nimi lidé odsunutí na okraj. A taky spousta krve a bolesti. „Na,“ vytrhl mě Belch z planého filosofování. Rozepnul si plastikový batoh a podal mi pistoli. Měla na sobě pěticípou hvězdu. „Co to je?“ „Makarov. Sovětská klasika,“ odvětil. „Sovětská? Jako Sovětský svaz, co zanikl dřív, než měl můj pradědeček první erekci?“ ujistil jsem se a pistoli prozkoumal. Měla zásobník na osm nábojů ráže devět milimetrů. „Pochybuji, že někdo z tvé rodiny kdy měl pořádnou erekci, ale ano, je to ze Sovětského svazu. Stalin se tím drbal na koulích, když mu ho kouřil Berija,“ odpověděl a vytáhl druhý historický kousek. Ten jsem znal z černobílých komiksů tisknutých na stonásobně recyklovaný papír, jež jsem četl v dětství – samopal Thompson, oblíbená zbraň americké mafie z předpředminulého století. Hot dogy, hamburgery a Al Capone byli moje dávná láska. „Vykradl jsi muzeum?“ zeptal jsem se a dál prohlížel makarova. Vypadal funkčně. „Něco takového. Jeden sběratel to u mě vyměnil za bigos.“ Co si budem povídat, dobrý bigos ze skutečného masa a zelí měl větší hodnotu než zastaralá bouchačka. Ale teď se nám hodilo to druhé. Co taky v kanále s bigosem.   *  *  *   Opatrně jsem se prodíral stojatou tekutinou. Mlčeli jsme dobrých tři sta metrů cesty. Slyšeli jsme jen kapání vody a vzdálené šramocení, které postupně sílilo. Zastavil jsem se a počkal, až mě Belch dojde. Už nebyl nejmladší. Během česko-polské války, která skončila něčím, co by se dalo nazvat polské vítězství, v okamžiku, kdy se Česká republika rozpadla a ztratila o válčení se severními bratranci zájem, sloužil u speciálních jednotek. Jejich speciálnost spočívala ve schopnosti získat pro bojující jednotky proviant. Belch si poté v Praze zařídil polskou restauraci, aby nabyté válečné zkušenosti se sháněním exkluzivních potravin jako maso, vejce nebo zelí nějak zužitkoval. Když jsem mu řekl o své dnešní práci, přemluvil mě, abych ho vzal s sebou. Teď hlasitě oddechoval, což bylo trochu slyšet i přes filtr masky. „Pořád chceš ‚zažít trochu toho vzrušení jako za starých dobrých časů‘?“ odrecitoval jsem po paměti jeho slova. „Jebu ti matku. Soustřeď se raději na to, co je vepředu,“ zašeptal a zkontroloval kondom na hlavni thompsona. Tohle opatření kdysi zavedli do praxe američtí vojáci ve Vietnamu, kteří tak chránili své zbraně a munici před vlhkostí. Vůně vietnamské občanské války proto byla směsí napalmu a spálené gumy. Následkem toho se kvůli nedostatku prezervativů rozmohl v americké armádě syfilis, ale to už je daň za to, když dá člověk přednost okamžitému přežití před dlouhodobými riziky. Ušli jsme dalších dvě stě metrů. Šramot sílil a zároveň se do něj prolínal nový tlumený zvuk. Přidal jsem do kroku.   *  *  *   Tam venku byl svět možná krutý a necivilizovaný, propadlý do zmaru a úpadku, a možná byla Praha vrcholem současné evropské civilizace, ale to, co se skrývalo ve střevech tohoto města, by v divočině nemohlo ani přežít. Tady to však vegetovalo skryto před denním světlem v něčem, co možná kdysi byl sklad nebo místnost s elektrickými rozvody. Teď odsud někdo prorazil soustavu tunelů, kterými se dalo dostat ven i jinak než přes břečku, v níž jsme teď stáli do pasu. V temnotě jsem díky infravizoru své masky viděl obrysy vysoké shrbené postavy. „Kanálník,“ špitl Belch. Říkalo se jim všelijak, ale „kanálník“ asi vystihovalo jejich podstatu nejlépe. Lidé, kteří žili mimo systém, většinou přebývali ve stanicích metra U, tedy nejspodnější ze tří tras. Na rozdíl od nadpovrchové S a luxusní N spojující magnetickou rychlodráhou nové centrum Prahy s luxusními okrajovými čtvrtěmi, byl vstup do prostor U-metra zdarma. Jenže jím také jezdili obyčejní obyvatelé města do práce. A když už byl někdo příliš velká troska i na U, prostě ho pár nařachaných týpků, co v životě nedokázali nic lepšího než bouchat dvanáctky ve výrobně umělého masa a mlátit slintající lidské trosky, poslalo ještě mnohem hlouběji. A stal se z něj kanálník. Někteří kanálníci žili pod povrchem už po několik generací. Vyskytovaly se mezi nimi zvláštní existence. Málokdo si mohl dovolit skutečné jídlo jako maso nebo nedejbože zeleninu a všichni jedli to, co se vyrábělo v laboratořích DEZATEGu nebo ARKASu, jenže kanálníci si nemohli koupit či vyhrabat z popelnic ani to. Od toho tu byli obyčejní bezdomovci a tuláci, výrazně vyšší kasta. Pro ty nejchudší zde byly kostky, které vyráběla mafie a různí pokoutní experimentátoři ze zbytků a biologického odpadu v ilegálních výrobnách, kde se nedbalo na kvalitu ani normy ISO. Šlo jen o to, zajistit spodině kalorie za pár šupů, a ještě na tom vydělat. Jenže po generace žít v temnotě, pít špinavou kaši místo vody a žrát tenhle humus, to dokázalo vrátit evoluci nejen nazpátek, ale vrhnout ji i úplně jiným směrem. Někteří z kanálníků už kvůli tomu ani nevypadali jako lidé. A tenhle mezi ně patřil. „Zarchnch,“ ozvala se postava. Čistě teoreticky by nás neměl vidět, ale nejspíš slyšel lehké šplouchání hovnokaše, kterou jsme se brodili, nebo nás ucítil. Patrně jsme navzdory dvouhodinové cestě splašky pořád ještě dostatečně nepáchli, jak vyžadovala místní etiketa – EdMP. Eau de mrtvý potkan. „Zarchn. Chrm chrm hrmla strm,“ zarezonovalo prostorem. Odjistil jsem bolševickou vrtačku na kontrarevolucionáře. „Zní jako moje bejvalka po flašce vína,“ zašeptal Belch. Udržovat „rádiový klid“ už nebylo třeba. Kanálníka jsme pořádně neviděli. Pomalu jsme stoupali z vody a hnusosračka z nás jen crčela. „Kurva, vlevo,“ špitl Polák. „Co?“ „Je jich tu víc,“ vysvětlil. Rozhlížel jsem se okolo, ale nikoho jsem ani s pomocí infra neviděl ani neslyšel. „Jsi si jistý?“ „Vsadím na to levý varle.“ „Neprodal jsi ho za půl krávy Rusům?“ „Drž hubu,“ zavrčel nevrle Belch a natáhl americkou raritu. Možná byl ošlehaný vichry té nejpitomější války – tedy hned po třídenní řeži mezi Košickou federací a Žilinským císařstvím –, ale nebezpečná situace mu lezla na nervy. Zlenivěl. Ušli jsme pár dalších kroků a já stále slyšel jenom zvuk před sebou. „Tam,“ ukázal Polák na třetí hodinu. Měl pravdu. Něco se tam pohnulo. Vylezli jsme z břečky na pevnou vybetonovanou plochu. Rozepnul jsem dvojitě krytý gumový zip a vytáhl z boční kapsy signální světlici. „Ztlum si kontrast,“ zašeptal jsem, odjistil ji a hodil doprava. Rudé světlo ozářilo prostor. „Kurva.“ „A kurva.“   *  *  *   Před červenou září se rozuteklo dobrých patnáct postav. Viděl jsem jenom obrysy a míhající se stíny, ale působily děsivě. Některé v potrhaných špinavých cárech, jiné zcela určitě nahé. „To by je mělo zahnat,“ usmál jsem se. „Jen aby.“ „Nesýčkuj,“ zavrčel jsem, a dokud světlice ukazovala cestu, vyrazil jsem od bahnité srajdy směrem, kudy se ozýval hlas podobný Belchově bejvalce. „Slyším ho.“ Nebyl jediný. I já jsem místo chrchlání a chrumlání najednou zaregistroval dětský pláč. Přidal jsem do kroku a přes zrezivělá železná futra vlezl do původně patrně servisní místnosti, která teď připomínala spíš jeskyni. Všude se válely staré krámy, hadry, kusy elektroniky a zrezivělé konzervy. Zbytkové světlo ze skomírající světlice mi pomohlo vidět pomocí masky všechno v dokonale vykreslených obrysech. „Brum,“ uslyšel jsem z chuchvalce prastarých novin. „Zarchn,“ kontroval hlas z levoboku. Stál tam chlápek, který vypadal jako kříženec Jiřiny Bohdalové, slavného avatara z večerníčků Rákosníček a útok robotů z mlhoviny Kočičí oko nebo Křemílek a Vochomůrka budují síť 7G, a hrocha. „Stůj, mrdko!“ zakřičel jsem na kanálníka a namířil na něj pistoli. „Cholera,“ zaklel vedle stojící Polák. Ruce se mu chvěly. „Kdy jsi naposled střílel?“ zeptal jsem se ho. Jeho očividný strach mě zatraceně znervózňoval. „Minulý týden… Na vrabce. Na člověka nikdy.“ „A kurva.“ „Kurva.“   *  *  *   Kanálník stál shrbený necelé dva metry ode mě. „Zarchn?“ „Nemá moc rozmanitý slovníček,“ poznamenal Belch. Ignoroval jsem ho. Dítě, které jsme ve sračkách a jejich širokém okolí už dva dny hledali, se rozbrečelo někde u zdi po mé pravé ruce. „Není možný, abys mi nerozuměl, kanálníku,“ promluvil jsem pomalu a nahlas a současně se úkroky přibližoval k tělíčku ležícímu v pelechu ze zmačkaných novin a starých letáků. Belch se mi držel po boku. Světlice dohasínala a obrysy zvolna ztrácely svou ostrost. „Jenom si vezmu toho smrada a zmizím. Nic se ti nemusí stát,“ pokračoval jsem. „Zarachan?!“ Slovo v lehké obměně znělo výhružněji. „Wojciechu, dárky.“ Majitel nejlepší polské restaurace v celé Praze – pravda, také jediné – znovu rozevřel svůj vak a vytáhl z něj dva balíčky proteinových tyčinek. „Je to výživnější než to smrádě. Nažere se z toho celá rodina. Půlka je s příchutí vánočního psa, to si budete čvachtat, a když to obalíte blátem, bude vám to chutnat jako domácí strava,“ mluvil jsem dál klidným hlasem a udělal dalších pár kroků k dítěti. „Ne. Dítě mé. On Zarachan. Já Zarchn.“ Překvapil mě. Nevypadal moc jako příslušník téhož druhu, ale když promluvil, přeběhl mi mráz po zádech. Místo podivného monstra jsem v něm spatřil karikaturu zlomeného lidství vyhnaného až na dno a v mých útrobách se něco sevřelo. Jeho shrbená postava jako by se narovnala. Měl zdeformovanou páteř i obličej. Působil jako nějaký starý politik z počátku minulého století, na jehož jméno jsem si zoufale nedokázal vzpomenout, ale jinak to byl člověk. Naštěstí dítě začalo brečet hlasitěji a záchvat soucitu byl ten tam. „Není to Zarachan. Je to smrad ze sirotčince Prokleté děvky Terezy. Tam ho musíme vrátit,“ odpověděl jsem mu a udělal další krok k šustící hromadě novorozenecké něžnosti. Už jsme byli skoro u dítěte. Zarchn pořád stál a nehýbal se. Shýbl jsem se pro prcka. Ležel nahý v novinách a na břiše měl nějakou černou mazlavou hmotou namalované malé kolečko. Na jednom letáku jsem si všiml obrovského nápisu „Retrotýden v Lidlu“. Měl jsem pocit, že půjde o nějaké porno, ale ani tak jsem se zašpiněnou archiválií nechtěl ztrácet čas. „Ne smrad. Oběť pro Vyzdvihovače,“ namítl Zarachan. „Co, kurva?“ nechápal Polák. Jeho prudká otočka mě zaujala a podíval jsem se tam, kam mířil jeho pohled – u vchodu se začínala tvořit fronta kanálníků. Byli to chlapci a dívky jako buk. Tedy pokud máme na mysli plísní pokrytý buk vyrůstající pokrouceně na svět skrz kanálovou mřížku. Někteří vypadali hodně mladě, jiní staře a seschle. Většina na sobě neměla nic – vůbec nic. Jiní jen špinavé cáry. I přes masku s nanouhlíkovou filtrací se mi do nosu zavrtával houstnoucí odporný pach, kterému se nevyrovnal ani odér stoky, jejíž pozůstatky nám pořád ještě okapávaly z kalhot. Filtrace mě dokázala ochránit před viry i bakteriemi, ale na molekuly hnusu byla krátká. Kanálníci se od sebe dost lišili. Pár jich působilo zdeformovaně s podivně transformovanými tkáněmi. Jedné ženě visely z obličeje kusy kůže až k bradavkám malých prsou. Další chlap měl podobně protažené panděro poseté desítkami boláků. Měl ho naněkolikrát přelepené kusem nějaké plastové pásky, aby se mu nemotalo mezi nohama. Další měli různé výrůstky nebo vyrážky na obličeji plné hnisu, ale pár jich vypadalo, že by po důkladné sprše mohli klidně vyjít na povrch a nikdo by si jich nevšiml. Levačkou jsem nabral plačící smrádě. Kanálníky to dost nakrklo. Začali syčet, vrčet a někteří vydávali i slova, kterých ale bylo tolik naráz, že jsem jim nerozuměl. Křup. Zvuku, jenž se mi ozval pod nohama, jsem nejdřív nevěnoval pozornost, ale pak mi i přes bytelné podrážky došlo, že těch křupavých věcí je tam víc. Risknul jsem pohled dolů a pár sekund netušil, po čem to, sakra, pajdám. Nakonec jsem se naštval, rozepnul zip na levém stehně a vylovil baterku. Cvak, ozvalo se a má maska mě v prudké záři na chvíli nechala oslepeného. Brzy se však překalibrovala na světlo a já uviděl na zemi hromadu dětských kostí. Některé vypadaly dost čerstvě. To, co jsem momentálně drtil podpatkem, byl hrudní koš tak půlročního mimina. Křupity křup, udělalo pár žeber, když jsem se snažil šlápnout jinam. Vztekle jsem se otočil a baterkou osvítil Zarchna a jeho návštěvníky. Světlo jim nedělalo dobře. Vrčeli, kňučeli a chránili si oči před bílým kuželem. Nyní jsem si mohl prohlédnout jejich těla lépe a spatřil pokožky podivně zažloutlé a zašedlé. Teprve teď jsem si také všiml, že někteří drželi v rukou železné tyče, háky a rezavé, podomácku vyrobené mačety. „Ty vole, týden budu jenom na vodce,“ pronesl Belch a nahlas polkl. Nejspíš se snažil potlačit zvracení. Nebyl sám. Jenže nablinkat si do masky, no, to nebyl úplně nejlepší nápad. Dětský pláč nabral na síle. Posvítil jsem Zarchnovi do očí. Jeho žlutošedý obličej se zamračil a něco zachrochtal. „Nechte nás odejít,“ pronesl jsem pevně. Masa kanálníků ale udělala krok vpřed. „Nemáš u svých příbuzných zrovna autoritu,“ zakroutil hlavou Belch. Navzdory situaci jsem se rozesmál. Kanálníci však smysl pro humor neměli. „Nechají zde oběť pro Vyzdvihovače. Odejdou,“ řekla rozhodně žena s bílými vlasy pokrytými kusy bláta, stojící v chumlu kolem vchodu. Zarchn souhlasně pokýval hlavou. Podíval jsem se na ženštinu s vyschlými prsy. Měla zakalené oči a pod kůží jí prosvítala žebra. I tak bych si ale tipnul, že za sebou neměla víc než tři křížky. V kanále se dlouhý a dobrý život nepěstoval. Myslím, že jsem instinktivně zavrtěl hlavou, což si kanálníci logicky vyložili jako jasné gesto toho, že vyjednávat s námi nemá smysl.   *  *  *   Bariéra těl se pohnula. Kanálníci vyrazili vpřed jako jednolitá masa, bez ohledu na to, kdo měl v rukách železo a kdo jen špínu za nehty. Prásk! Bolševická vrtačka na reakcionáře třaskla prostorem a Zarchn se skácel k zemi. „Není asi úplně chytrý ho střílet do kolena,“ zamumlal Belch a měl samozřejmě pravdu. Zatímco dítě se po zvuku výstřelu rozeřvalo ze všech sil, kanálníci se rozběhli proti nám. Polák je pokropil dávkou z thompsona. Vzhledem k tomu, že měl v bubnovém zásobníku sto nábojů, mohl si to dovolit. Střelivo .45 ACP jejich řady slušně pokosilo. Kanálníci před námi krváceli, řvali a padali k zemi, ale výstřely i dětský řev přehlušilo ječení, které k nám přicházelo zvenku. Ani jsme nestačili zařvat své obligátní „kurva“. Chlápkovi s panděrem omotaným páskou jsem provrtal sanici a sotva jsem uhnul rezavému hasáku, kterým kolem mě máchla kostnatá ženština. Prokopl jsem jí levé koleno a pak z dvaceti centimetrů vystřelil mezi oči nějakého chlapíka s bezzubými ústy plnými slin. Jeho krev, kousky mozku a střípky lebky se rozprskly kolem nás. Mě chránila maska, ale dítě dostalo nový červený nátěr. „Áááá!“ Výkřik patřil mně. Šedivá kanálová zrůdička s prokopnutým kolenem se mi zakousla do lýtka. Nejspíš v agónii se jí podařilo prokousnout můj ochranný oblek těsně nad botou. Škubl jsem nohou a kopl ji do hlavy. Bolelo to jako čert. Ještěže jsem měl všechna očkování z časů, kdy nestála majlant. Polákova nejistota byla ta tam, přecvakl samopal na střelbu jednotlivými náboji a pálil do masy před námi s jistotou pouťového frajera kosícího navoněné růže dobře kalibrovanou vzduchovkou. Tedy až do chvíle, kdy ho jeden z chlápků nabral železnou tyčí do břicha. Zlomil se v pase a thompson mu vypadl z ruky. Zavalila nás horda přicházejících posil. Podle hřmotu doléhajícího sem od bahnité břečky se k nám patrně řítili všichni obyvatelé podzemí.   *  *  *   Kopl jsem nejbližšího chlápka do podivně se houpajícího zažloutlého penisu. Ohnul se a v tu chvíli jsem ho vzal kolenem do hlavy. Zatímco kvílel bolestí, nabral jsem ho z boku a použil jako beranidlo na dvě ženy stojící s hasáky mezi námi a východem ze Zarchnovy sluje. Ječící a zmítající se dítě jsem se přitom snažil chránit vlastním tělem. Jedna z žen při nárazu sletěla na zem, druhá mě zkušeně praštila do ramene. Na nářadí jsem si všiml pradávného loga Dopravního podniku hlavního města Prahy. „Čubko!“ bylo poslední slovo, které slyšela. Výstřel z makarova se jí zavrtal mezi žebra. Zapotácela se a začala lapat po vzduchu. Průstřel plic ji brzo připraví o život. Druhou ženu jsem střelil mezi oči. Její utrpení trvalo mnohem kratší dobu. Asi pikosekundu a půl. „Cholera!“ Ohlédl jsem se ke sluji a spatřil Poláka zmítajícího se pod návalem těl. Ženy a muži do něj mlátili svými primitivními a tupými, ale o nic méně účinnými zbraněmi nebo jen rukama a drásali ho zuby i nehty. Svíjel se pod nimi, zatímco mu někdo strhl masku. Zastřelil jsem dva útočníky a další odkopl. Konečně se mohl narovnat. Po obličeji mu stékala krev. Nejspíš vlastní i cizí. Snad měl taky všechna možná očkování, protože v nehtech a zubech kanálníků muselo být víc smrtících bakterií, než zbylo v bunkru Kim Čong Trumpa. Prásk, oddělal jsem zamazaného kluka v montérkách, který se k nám s napřaženým šroubovákem hnal přes vodní plochu. Za chvíli v ní zmizel až po odstávající uši. „Drž,“ podal jsem Belchovi makarova i řvoucí děcko. „Je tam poslední náboj. Nech si ho pro sebe,“ zamumlal jsem a proběhl mezi raněnými a umírajícími kanálníky. Ze špinavé zkrvavené země jsem sebral thompsona. Koštoval jsem, že v něm zůstalo alespoň padesát nábojů. Úsměv, který mi to zjištění vykouzlilo na tváři, ale záhy zmizel. I kdybych s každým trefil naprosto přesně, na přesilu, jež nás obestoupila, by to stejně nestačilo.   *  *  *   Řada těl stála semknutá v půloblouku nějakých deset metrů od nás. Děcko řvalo, ale každému to bylo jedno. Skučeli i ranění a umírající kolem nás. Na nich ale, aspoň v tuto chvíli, nikomu nezáleželo. Tahle kavalerie, dorazivší příliš pozdě pro Zarchna a příliš brzo pro nás, nebyla kanálnická lůza. Tihle chlápci a ženy představovali něco jako zdejší pretoriánskou gardu. Nejenže nosili kalhoty, a někteří z nich i boty, ale vypadali i celkem obstojně živeně a náležitě osvaleně. „Kolik jich je?“ zeptal se Belch. Po ztrátě masky viděl jen to, co mu dovolily paprsky mé baterky svítící na zemi někde vzadu v kutlochu, kde teď krvácel Zarchn. „Asi stovka, možná víc,“ odvětil jsem popravdě. Řadili se jeden za druhého a v rukou měli nejen trubky a rozličné nebezpečně vyhlížející nářadí, ale i dlouhé tyče s ostrými konci. Prostě zatraceně efektivní oštěpy. Stáli bok po boku v několika řadách za sebou od kraje tekoucí břečky po stěnu na protější straně. Většina z nich byla nahoře bez, ale nebyl to tak strašný pohled jako na Zarchnovy kamarády a kamarádky. „Máš náhradní zásobník do toho amerikána?“ poklepal jsem na thompsona. Belch zavrtěl hlavou a děcko se pokadilo. Nedivil jsem se mu. Sám jsem měl namále. „Tak jo, až řeknu ‚krleš‘, zdrhneme. Nakonec se sejdeme buď ve slovanským pekle, nebo u tebe v knajpě.“ „Jsem Slezan – a jako takový jsem poloviční Němec a čtvrtinový Žid. Podle mě neskončím ve slovanským pekle. Neumím ani gopnik. Dycky mám paty nahoře,“ ušklíbl se a otřel si stružku krve stékající mu do očí. Děcko začalo čůrat. Až teď jsem si uvědomil, že je to chlapeček. Vytvořil vážně pěknou fontánku. „Krleš!“   *  *  *   Těsně předtím jsem z kapsy vytáhl čtyři světlice, odpálil je a hodil po kanálnících. Hned nato jsem zahájil střelbu. Historická relikvie se rozeřvala stejně spolehlivě a elegantně jako kterákoliv moderní bouchačka. Cítil jsem vůni starého strojního oleje a spáleného střelného prachu a kolem to vypadalo jako za hranicí Acheronu. Světlice kanálníky, zvyklé na tmu, oslnily a tím dokonale zmátly. Střelba pak mezi nimi způsobila slušný chaos. Belch se rozběhl do páchnoucí stoky s děckem v náručí. Já za ním. Při tom jsem střílel do každého, kdo pochopil, kudy se ubíráme. Byl to masakr. Zkurvený podzemní lovecký safari. Jeden raněný nebo mrtvý na dva, možná tři náboje. Lidé namačkaní na sebe se hnali vpřed, krváceli, padali, křičeli, ječeli a já pálil jako na ilegální Matějské pouti. Dokud mi nedošly náboje. Nezůstal ani ten poslední pro mě samotného. Až Wojciech v poslední okamžik stiskne spoušť makarova, asi budeme muset dát hlavy dohromady.   *  *  *   Všude kolem nás cákala voda. Za chvíli jsem Poláka doběhl, chytl ho za volnou ruku a snažil se mu ukazovat cestu. Bez masky s nočním viděním byl prakticky slepý. Na rozdíl od kanálníků, kteří běželi za námi. V téhle břečce byli navíc jako doma. Ty, co se zorientovali hned a vyrazili za námi jako první, jsem sice nemilosrdně po­střílel, ale další nás doháněli. Držel jsem samopal jako kyj a snažil se neztratit směr na několika odbočkách a soutocích jednoho páchnoucího břečkohnusu s druhým. Zatímco na povrchu bylo vody málo, tady jsme se jí zalykali. Bohužel ve formě, která připomínala spíš obsah hovnocucu než životodárnou tekutinu. Stoka šplouchala, pronásledovatelé povykovali a děcko brečelo. Musel jsem obdivovat jeho výdrž. Mně by došel dech už po prvních deseti minutách, ale fakan ječel nepřetržitě jako nějaká elektronická vánoční hračka od VEPu pro rozmazlený spratky. To tenhle rozhodně nebyl. Pokud to přežije, tušil jsem, že bude mít větší trauma než lecjaká paninka z N-úrovně, co viděla chcát na ulici houmlesáka a padly na ni mdloby. Doháněli nás. Nejblíž se dostal nějaký vyhublý kluk. Měl dlouhé vlasy svázané do copu a na sobě jakousi divnou pláštěnku. V ruce kus dlaždičky vybroušený do tvaru pazourku. Vnímal jsem ho za sebou. Po centimetrech nás doháněl a pak se podporován křikem ostatních dostal na dosah ruky. Šmrnk, ohnal jsem se thompsonem. Jako kyj posloužil skvěle. Praštil jsem kanálníka do hlavy a on ztratil balanc a zajel pod vodu. Zkusil jsem ještě zrychlit, ale docházel nám dech. „Vlevo!“ křiknul jsem na Belcha. Po necelém kilometru zběsilého úprku se nám podařilo dostat ke schodům vedoucím z marastu. Po nich jsme sem ani ne před dvěma hodinami vešli. Pomohl jsem mu vylézt nahoru na asi dvoumetrový betonový převis pokrytý tlustou slizkou vrstvou. Musel jsem se při tom zapřít, chytit ho za nohu a vyzvednout nad ramena. Polák i děcko sebou plácli o beton. „Iáááiááá!“ zaječel někdo za mnou a na záda mi skočila postava pokrytá břečkou.   *  *  *   Ponořil jsem se do hnusosračky až na dno. Někdo mě přitom držel pod krkem a mlátil mi do hlavy kusem železa. Částečně mě ochránila maska, ale hlavně smrdutá kaše, která tlumila sílu úderů. Neviděl jsem nic. Neprostupná tma. Zadržoval jsem dech a snažil se najít oporu pro nohy. Moc mi to nešlo, když mi kanálník visel za krkem jako klíště. Zkusil jsem se zapřít o dno a dostat hlavu na vzduch, ale marně. Další rána mě srazila zpět pod hladinu. Něčí ruka mi strhla masku a já nosem nasál ten humus. Měl jsem pocit, že šňupu hořící napalm. Další pokus postavit se mi nevyšel, a tak jsem to udělal naopak – sklouzl jsem doprava, kde končily železné trubky, a ponořil jsem se do hloubky. Nohy mi zajely do pohyblivého bláta, ale útočníci ztratili balanc. Jeden se mě pustil, druhý mě stále držel za krkem. Teprve teď jsem upustil spolehlivého thompsona a nahmatal tělo kanálníka. Projel jsem prsty po žebrech dolů a dostal se až… no hurá, je to chlap, pomyslel jsem si a stiskem mu rozdrtil nečekaně velké koule. Pustil mě, ale já ho pořád držel za mučené nádobíčko. Když na to přijde, jsem jako kanálový potkan. Zahryznu se a nepustím.   *  *  *   Konečně jsem se vynořil nad hladinu. Pustil jsem koule a chytil kanálníka za chomáč vlasů. Okamžitě jsem ho stáhl pod vodu. Schválně, jak dlouho v té břečce vydrží on.   *  *  *   Konečně jsem si mohl vytřít z očí mazlavý hnus a uviděl jsem všude kolem růžovou záři. Vycházela z víly. „Tak to jsem asi mrtvej,“ pomyslel jsem si.   *  *  *   Z prvotního šoku mi pomohlo několik věcí. Zejména kanálníci. Ten, co jsem ho držel za vlasy pod hladinou, se stále snažil dostat nahoru. Druhý, jehož jsem svým úskokem předtím setřásl, teď vyplaval a hnal se za mnou. V záři růžového světla jsem také viděl skupinu dalších, kteří se ke mně plahočili srajdou. No a hlavně – víla byl ve skutečnosti víl. Měl sice dlouhá měňavá křídla, jež zářila do prostoru, ale na ksichtě měl vous tak mohutný, že by v něm mohl chovat včely. U křídel jsem si všiml popruhů, které je upevňovaly přes růžový prošívaný overal. Fuchsiové antigravitační boty ho držely metr a půl nad hladinou a na pomalu tekoucí srajdě vytvářely soustředné kruhy. Měl sice metr dvacet i s podpatky, které na antigravitačních bagančatech působily obzvlášť zhůvěřile, ale rozhodně šlo o člověka. „Kdo, kurva, jsi?“ vydechl jsem. Nebyl jsem jediný, koho vznášející se bytost překvapila. I mí pronásledovatelé se zastavili a civěli na něj. Jsem duhová víla V tvém pohledu slunce mám Už nesu mrak Jsem růžově bílá Tančím, koukej se jak Víl dorapoval zvonivým hlasem. Znělo to stejně hrozně jako ty retroodrhovačky, co teď letěly u pouliční mládeže z úrovně U. „A mohl bys mi pomoci?“ vyhrkl jsem zoufale a praštil do obličeje kanálníka, který se ke mně nebezpečně přiblížil. Měl jsem konečně volné obě ruce, protože zatímco víl rapoval, chlápek, jehož jsem držel pod vodou, se mezitím utopil. Ať odešel kamkoliv, rozhodně to bylo lepší místo než to, kde žil. „Jistě, pane Vachtene. Možná byste se měl opět ponořit do náruče této kávové řeky,“ pronesl víl a já si v tu chvíli všiml, že mezi třepotajícími se křídly má černou nádobu z kovoplastu. Zpoza světle modrého opasku vytáhl nějakou trubici, a když se ozvalo „cvak“, na jejím konci se zjevil malý ohýnek. „Víla s plamenometem,“ zašeptal jsem, zhluboka se nadechl a znovu jsem se ponořil do břečky. Ještě jsem zaslechl: Koukej, koukej duhový sál Koukej, koukej duhový bál A na tom bále chybí král! Svět nade mnou se z růžové proměnil v červenožlutou. Zadržoval jsem dech určitě přes dvě minuty, ale pak už jsem to nevydržel a musel se vynořit. Nevěřil jsem, že to v kanále může páchnout ještě hůř, než když jsem přišel o masku, ale kombinace spálených lidských těl a sraček odpařujících se z hladiny řeky to dokázala. Vrhnu se v seč Tvým hořícím spánkům Dávám duhovou stráž Co voní po heřmánku „Nechci odporovat chlapovi s plamenometem, ale po heřmánku tu nevoní vůbec nic,“ pronesl jsem a tahal z paty sliny, abych z pusy dostal zbytky břečky, jež se mi tam dostala. „Jistě, také to cítím. Dokonce ani Jednorožčí parfém to nepřebije,“ pronesl smutně víl. Ocenil jsem, že přestal rapovat hovadiny, které lidé kdoví proč poslouchali před sto lety, a co hůř, teď se znovu vracely do módy. Na poznámku o Jednorožčím parfému jsem nereagoval. „Mohl byste mi pomoci se odsud dostat dřív, než přiběhnou další kanálníci?“ požádal jsem, navzdory situaci docela věcně a klidně. „Další? Došla mi náplň do plamenometu,“ vylekal se víl. „O důvod víc, proč se odsud pakovat.“ „Ale prosím, beze všeho, ozvalo se z kouzelného sluchátka,“ odvětil chlápek a podal mi ruku. Netušil jsem, co to mele, ale stiskl jsem podanou ručičku a po chvíli jsme se oba vznesli nahoru. Boty musely makat na plný výkon, protože to šlo dost pomalu. Ale pořád lepší než nic. Vodou se k nám totiž brodily posily kanálnické pretoriánské gardy. Dopadl jsem na betonový povrch a uslyšel tiché broukání dítěte. „Co to, kurva, je?“ ukázal vyděšený Belch na víla. Sotva při tom popadal dech. Vzpomínka na staré dobré časy mu dala zatraceně zabrat. Přesto se mu podařilo zajistit, že dítě nejen žilo, ale navíc přestalo brečet a zalykat se páchnoucím vzduchem. „Duhová víla,“ vysvětlil chlápek třepotající se asi půl metru od nás. „Musíme vypadnout, a to jakože rychle,“ ignoroval jsem oba, čapnul smrádě a rozběhl se po schodech nahoru. Děcko se okamžitě rozbrečelo.   František Kotleta: Underground: Revoluce, Nakladatelství Epocha, 408 stran, brožovaná, vychází také jako e-kniha. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-05-27 12:42:44

Ostatně soudím, že Twitter musí být smazán. Tedy ne celý Twitter, můj Twitter

Stane se, že dokončíte nějakou práci, třeba článek, a místo pocitu uspokojení se dostaví neurčitý dojem, že něco je v nepořádku. Někdy se z toho vyklube nějaká nepřesnost, kterou odhalíte až zpětně. Jindy jde o něco principiálního. To se mi stalo teď, po posledním textu. Poslední odstavec toho článku má formu „knížecí rady“ ostatním. A když už rozdávám takové rady, možná bych měl sám jít v něčem vzorem. Už delší dobu považuji sociální sítě za metlu lidstva. Facebook jsem smazal předloni v létě. Teď bude následovat Twitter. Důvodů je mnoho, tady jsou aspoň ty základní. „Nakašlat, jó nakašlat!“ Ten nejbanálnější z nich – epidemie, zdá se, končí. Doupata neřesti se zase otevírají a lákají na čerstvou kávu. Kmen introvertů, ke kterému nepochybně patřím, se vyznačuje sníženou kapacitou pro kontakt s jinými lidmi. Je škoda s ní plýtvat na sociální síti, kde ten kontakt přece jen není moc osobní. Má snad člověk jednoho dne umírat se vzpomínkou na všechny ty rádoby vtipné statusy, které naklepal do mobilu? K uvědomění si toho, jak velký problém to je, mě přimělo nedávné ponoření do Chaos Monkeys, Martínezovy knihy, kterou jsem zmiňoval v předminulém článku. Odnesl jsem si z ní dojem, že „engagement“, připoutání uživatele k obrazovce, je pro tyto naleštěné upíry zdaleka nejdůležitější metrikou. Samozřejmě jsem to tušil už předtím, ale ono je to asi ještě horší, než se mi zdálo. Sociálních sítí byla v nedávné historii internetu kvanta. Přežilo jich jen pár. Částečně je to efektem sněhové koule (čím více uživatelů, tím větší interaktivita), ale částečně je to dáno naprostým mistrovstvím těch vítězných systémů v tom, jak „zaháčkovat“ uživatele, aby trávil čas právě tam a ne jinde. Řekl bych, že sítě jako Google Plus dojely právě na nedostatečnou schopnost manipulace lidí. S nedostatkem tohoto know-how jim nepomohla ani záštita od největší softwarové firmy světa. Poslední dobou mám navíc možnost srovnat Twitter s Parlerem. Parler má o dost bohatší životní historii, přesně toho typu, že se tam zaregistrujete už jen z trucu. Ale jeho samotné uživatelské rozhraní je jaksi divné a nepřitažlivé. Když už tam přijdete, máte pocit, že chodíte po staveništi webové stránky, ani ty barvy jako by neladily… Kdežto Twitter je mnohem „hladší“, nenápadně lákavý, zdvořile podbízivý, servírující vám neustále nový obsah s elegancí Novaka Djokoviče při mečbolu. Na rozdíl od Parleru, kam jsem se nepřihlásil už několik týdnů, mě úspěšně „zaháčkoval“. Chci tam trávit čas, ale zároveň nechci. Pocit, který mi kolega-exalkoholik popisoval ve svém vztahu k chlastu. Toto není v pořádku, i když se bavíme třeba „jen“ o půlhodině denně. Ty půlhodiny se během roku pěkně nasčítají. A jsou to půlhodiny, kdy nemůžete přemýšlet nebo se dozvídat nové věci. Jak by zpíval zdvořilejší Karel Kryl: „Nakašlat, jó nakašlat!“ Lynčovací atmosféra Další faktor: neuvěřitelná nestabilita toku diskuse. Všichni řeší to samé, a o pár hodin později zase všichni to samé, až na to, že téma se změnilo. Během dne třeba třikrát. Než si stihnete něco pořádně rozmyslet, už je to pasé. Přitom se na Twitteru většinou ani nic zajímavého nedozvíte. Najít tam materiál na zajímavý a originální článek je vzácnost. Debata se vesměs točí kolem již známých zpráv a její podstatou jsou krátké, vykřikované názory. Názory jsou jako, ehm, zadní otvory; má je každý a jen vzácně jde o něco, na co byste se podívali s radostí. Ono se ostatně do omezeného rozsahu jednoho tweetu příliš mnoho informací nacpat nedá. Daleko snáze se do něj nacpou emoce všeho druhu, ale nejčastěji vztek. Nemyslím si, že by se měla zakazovat nenávist, stejně jako si nemyslím, že by se měl zakazovat alkohol. Ale to neznamená, že je moudré se v obojím každý den rochnit až po uši. Úplně specifickým prokletím Twitteru i Facebooku je pak skutečnost, že nejmíň čtvrtina těch digitálních bouří se točí kolem toho, co na Twitteru či Facebooku řekl někdo jiný. „Hulahaló, slyšeli jste už, co Mařka prohlásila o Tondovi?! Viděli jste, jak nehorázný nápis má Franta na tričku?! Zuřtéééé! Křičtéééé!“ Šmarjápanno. Školka hadr. Tenhle druh stádní konformity v bublině, realizované či přímo vynucované posměchem a verbální šikanou, se považuje za problém i u teenagerů, ale na sociálních sítích je nultým přikázáním. Nejsem si jist, zda po něm vůbec následují ještě nějaká další. Ty sítě nás infantilizují. Toto není jenom kosmetický problém. Jednak se člověk naučí uvažovat v pitomých zkratkách a karikaturách, jednak si navykne, že Overtonovo okno, po jehož přešlápnutí nastávají vzteklé reakce, je neuvěřitelně úzké. Což kvalitě diskuse ani života nijak nesvědčí. Mimochodem, vůbec to není jen doména lunatické levice, rozšířilo se to jako infekce všemi směry. Vážím si lidí, kteří tomu odolávají, protože je to těžká práce; taková skrumáž vás úplně táhne se k ní přidat. Nevím, co je to v lidské psychice za sviňácký podprogram, který člověka pošťuchuje k davové agresi. Ale Twitter mu dává křídla. Kdyby vám rozdávali virtuální šutry k hození, nemohli by pro svoji lynčovací atmosféru udělat více. Čímž se pomalu dostáváme k dalšímu bodu. „Dobrý stěr“ Nejrozšířenějším jazykem na Twitteru není ani angličtina, ani španělština, ani hindština, ale sarkasmus. Silně omezený rozsah textových políček kombinovaný s nabitou emocionální atmosférou k tomu vysloveně láká. „Dobrý stěr“ je tím, čím se lidé na sítích pyšní, a za co je ostatní odměňují lajky a srdíčky. Odtud není daleko k tomu, abyste se považovali za reinkarnaci Oscara Wilda, famózního svými bonmoty. Jenomže čím více se orientujete na „dobré stěry“, tím více zapomínáte na to, jak se přemýšlí a uvažuje v dlouhé formě. Což dnes už pomalu znamená jednu normostranu textu. Dalším efektem této vynucené stručnosti je poměrně časté nepochopení, „co tím chtěl básník říci“. Situací, kdy se na někoho navalil dav proto, že řekl něco stručně-dvojznačného a jeho protivník z toho udělal screenshot a doplnil nejhorší možný výklad, jsem viděl několik. Ta síť vysloveně odměňuje argumentaci ve špatné víře a podrazáctví. Samozřejmě, může to být i kulturní záležitost. Koneckonců Twitter vznikl v Silicon Valley a do nějaké míry je formován tamní kulturou. Malá virtuální smrt? Pro dnešek poslední bod. Přítomnost na sociálních sítích se dneska považuje za naprosté must, a pro autora textů dvojnásob. Ze všech stran vám odborníci radí, jak co nejvíce zvýšit angažovanost, jak získat ještě více sledujících, vyladit příspěvky k optimální čitelnosti ve feedu, analyzovat provoz a přizpůsobovat tomu svoji produkci… Zablokování účtu je pak malá virtuální smrt, konec tvůrčí kariéry. Každý z něj má hrůzu. Málokdo si klade otázku, jestli je to vůbec pravda. Viděli jste seriál Černobyl? Na jednom místě tam Gorbačov říká svému politbyru větu, která asi platí i ve spoustě jiných situací: „Naše moc je založena na dojmu, že máme moc.“ (Nevím, jestli to reálný Gorbačov někdy řekl, ale sedělo by to k jeho způsobu uvažování.) To jsou přesně ty situace, kdy mě láká vyzkoušet opak všeobecně hlásané moudrosti. Jakmile je něco považováno za alternativlos, kladu si otázku, jaká je tedy skutečná alternativa. To, nad čím pochybuji, je, zda jsou ty sítě skutečně tak zásadní a nepostradatelné, jak se říká. Když jsem před necelými dvěma lety smazal Facebook, měl jsem strach, že dojde k drastickému propadu čtenosti a návštěvnosti blogu. Nestalo se víceméně nic, rozhodně nic, čeho bych si všimnul. (Do detailů tu návštěvnost nesleduji.) Není to náhodou tak, že vám ty sociální sítě přivádějí čtenáře, kteří by si vás našli i bez nich? Že jejich moc, stejně jako u toho Gorbačovova SSSR, vychází z dojmu jejich moci? Třeba jsou tyto poměry v případě kavárny na promenádě nebo výrobce stylových palčáků jiné. Ale má dosavadní zkušenost z odchodu od Facebooku by nasvědčovala tomu, že být na té síti se nevyplatí. To, co jí dáte (promarněný čas, energie), je dražší než to, co dá ona vám. Samozřejmě mám z toho kroku trochu obavu. Klidně může jít o „bridge too far“, po kterém se přivalí zkáza a nad vysušenými kostmi tohoto blogu si jeho jásající protivníci dají slavnostní přípitek nápojem ze zeleného ječmene. Ale já už tam prostě nechci být. Zbývá určit ten okamžik svobody. Blíží se letní slunovrat (21. června v 5:33 ráno), to vypadá jako dobrá příležitost. Vstávat v pět se mi kvůli tomu nechce, ale někdy v průběhu onoho slunovratového rána tu blbost po dvanácti letech smažu. Konečně. Freeeedom!   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-02-23 13:03:59

Jak je to s 250tisícovým příplatkem nemocnicím za pacienta zemřelého na COVID-19

Mezi lidmi se v poslední době šíří lež, že nemocnice nadsazují počty nemocných na COVID-19, protože za každého zemřelého vykázaného jako úmrtí na COVID-19 dostávají bonus ve výši 250 tisíc Kč. V krátké době jsem ji slyšel od několika lidí. Jako bývalého vyjednavače České lékařské mory o cenách zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění, který má v rodině několik zdravotníků, mě tyto lži strašně naštvaly. Proto jsem se rozhodl i pro laiky pochopitelným způsobem popsat, jak je to s platbami za covidové pacienty. Podle platných vyhlášek ministerstva zdravotnictví, které stanoví způsob a výši úhrad zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění, neexistuje žádná platba za úmrtí pacienta. Ani nikdy neexistovala. Motivovala by totiž nemocnice nikoli k léčení pacientů, ale k jejich ponechávání smrti. Systém úhrad je paskvil Před 15 lety byl k proplácení péče poskytované pacientům v nemocnicích zaveden systém úhrady metodou skupin podobných diagnóz (DRG – z anglického „Diagnostic Related Group), který byl vyvinut v USA. Nikoli však jako úhradová metoda, ale jako nástroj, s jehož pomocí mají orgány veřejné správy sledovat, zda v některých nemocnicích nedochází ke zvýšenému počtu komplikací typu nozokomiálních nákaz, které signalizují problémy například s hygienou nebo špatnými léčebnými či ošetřovatelskými postupy. DRG dělí všechny nemoci a traumatické stavy do skupin, v níž jsou „podobné“ diagnózy. Jestliže se v některé nemocnici více než v jiné vyskytuje zlatý stafylokok u pacientů, jimž byla provedena náhrada kolenního kloubu či náhrada kyčelního kloubu, je to typickým příznakem špatné hygienické situace na operačních sálech. Proleženiny u pacientů uvedených do umělého spánku – ať již po vícečetných zlomeninách nebo při zánětu plic – signalizují, že v nemocnici je nedostatek ošetřovatelského personálu. Všechny tyto případy mají být příčinou zásahu státní moci s cílem sjednat nápravu. Aby se o tom inspekční orgány dozvěděly, k tomu byl stvořen systém DRG. V ČR však byl tento systém zaveden jako metoda úhrady zdravotní péče. K čemuž je naprosto nevhodný. Nemocnicím řadu let zdravotní pojišťovny platily nikoli za každý provedený zákrok, který by měl ve vyhlášce vyčíslenu cenu, ale za „něco“ ze skupiny příbuzných diagnóz. Je to naprostý paskvil, který ignoruje medicínskou i ekonomickou realitu. Průběh léčení každého pacienta je trochu jiný i v případě stejné diagnózy. Ale tento paskvil byl zaveden, protože někdo z nemocnic a ze zdravotních pojišťoven na to dostal výzkumný grant spolufinancovaný z peněz EU. A pak „se“ to muselo pět let používat, aby ti, co dotaci z EU vzali, ji nemuseli vracet. Kvůli nevracení desítek milionů korun vznikly v nemocnicích škody za desítky miliard. Kromě vyhlášky, která stanoví „cenu“ péče o jednoho pacienta podle skupin „příbuzných“ diagnóz, vydává ministerstvo zdravotnictví i vyhlášku, kterou limituje množství péče, kterou smí pojišťovny nemocnicím zaplatit. V ní je pomocí složitých vzorců stanoveno, kolik peněz celkově může nemocnice za rok dostat. Vzorec je složen z dílčích „podvzorců“, které omezují platby za léky podané pacientům i spotřební materiál od kloubních náhrad až po roušky a ochranné oděvy zdravotníků a prostěradla, na nichž leží pacient. Hra se skořápkami Vyhláška je psána tak, že v lepším případě nemocnicím umožňuje léčením pacientů získat o ministerstvem fixně stanovené procento více peněz než v minulém roce, pokud „odléčí“ a vykáže „přibližně podobné“ množství péče „oceněné“ metodou DRG. Bývá stanoven koridor, který vláda po nemocnicích žádá. Například můžete dostat až 102 procent loňských peněz, pokud vykážete 97 až 102 procent loňské péče. Péči, kterou nemocnice pacientům poskytne nad limit například „102 procent“ minulého roku, nedostane zaplacenou vůbec, nebo jen částečně. Krácení „nadlimitní“ péče je stanoveno ve vyhláškách například na 75 procent. Pokud nemocnice péče poskytne méně, než je spodní limit koridoru, jsou jí peníze kráceny o procento, kterým dolní limit nesplnila. Tím, že je stanoven vždy nejen celkový limit peněz na rok, ale i dílčí limity na léky, na spotřební zdravotní materiál, financování nemocnic, připomíná systém ze všeho nejvíce hazardní hru skořápky. Pojišťovny jsou ty, které točí skořápkami „s“ a „bez kuličky“ a rozhodují o tom, jakým způsobem okradou nemocnice pomocí srážek a penalizací. Zabránit v okrádání nemocnic a zdravotníků by mohlo ministerstvo, kdyby dokázalo napsat úhradovou vyhlášku tak, aby měla co nejméně „ale“. Jenže návrh vyhlášky píšou lidé, kteří jsou s managementy pojišťoven „jedna ruka“. První případy výskytu COVID-19 byly v ČR evidovány v listopadu 2019, tedy před rokem a půl. Za celou tu dobu nedokázalo ministerstvo zdravotnictví novelizovat vyhlášku od DRG tak, aby do ní zařadilo novou diagnózu COVID-19. Dodnes je tato choroba vykazována k proplacení jako jedna ze skupiny infekčních zánětů plic. Cena za tuto skupinu diagnóz byla stanovena před 15 lety jako jakýsi průměr nákladů na ošetřování pacientů se záněty plic způsobených různými bakteriemi a viry. Vyhubení každého původce zánětu plic trvá různě dlouho a je třeba k němu použít různé léky a vybavení. A logicky tedy stojí jiné peníze. Podle paskvilního DRG se však platí jakýmsi průměrem. Autoři průměru počítaného před lety neměli o nějakém covidu ani ponětí, takže výše úhrady za péči o pacienta ze skupiny infekční zánět plic nekalkuluje s tolika jednorázovými ochrannými obleky, rouškami, rukavicemi a dalším spotřebním zdravotním materiálem, který musí lékaři a zdravotní sestry používat při ošetřování covidových pacientů. Po vypuknutí pandemie COVID-19 byl na mnoha nemocničních odděleních, například na ortopediích, omezen původní provoz. Částečně proto, aby jejich kapacity mohly být použity pro léčení covidových pacientů. Z části též z bezpečnostních důvodů. Plánované zákroky, například operace kloubních náhrad, byly odloženy, aby pacient nebyl vystaven riziku nakažení koronavirem. Operace akutních pacientů se záněty slepých střev nebo po autonehodách samozřejmě probíhají dál. U nich by odklad výkonu znamenal větší bezprostřední ohrožení života než riziko, že v nemocnici dostanou COVID-19. Jak vznikla fáma o covidových bonusech Po obšírném úvodu, který po nutném zjednodušení umožňuje aspoň trochu pochopit složitosti systému úhrad zdravotní péče, se dostávám k tomu, jak zřejmě vznikla fáma o covidových bonusech. Ministerstvo v novele úhradové vyhlášky na loňský rok umožnilo nemocnicím u pacientů s COVID-19 bez penalizační srážky překročit limity výdajů na léky a spotřební zdravotnický materiál, které jsou u skupiny „infekční záněty plic“, podle nichž jsou vykazování k úhradě pacienti s covidem, neadekvátně nízké. I po této úpravě však zůstal zachován celkový roční limit péče, kterou nemocnice dostane zaplaceno. Včetně koridoru na množství poskytnuté a z pojišťoven proplácené zdravotní péče. Nemocnice ani lékaři a zdravotní sestry se tedy na pacientech postižených COVID-19 rozhodně neobohacují a nemají tudíž ekonomický důvod nadsazovat počty koronavirových pacientů. Ve skutečnosti je covidových pacientů v nemocnicích více, než uvádějí oficiální statistiky. Podle systému DRG je nemocnici placeno u pacienta s COVID-19 vykázaného jako pacient s infekčním zánětem plic 20 dní léčení na jednotce intenzivní péče. Nic navíc. Řada pacientů, kteří prodělali COVID-19, je papírově 21. den pobytu na JIP považována za neinfekčního. Nadále jim však musí být poskytována náročná a drahá zdravotní péče. Propuštění pacienta závislého na přístrojové podpoře dýchání z nemocnice do domácího ošetřování jen proto, že za něj již pojišťovna neplatí, by trestní soud kvalifikoval minimálně jako trestný čin zabití nebo neposkytnutí pomoci s následkem smrti. Doufám, že jsem tento složitý problém vysvětlil aspoň trochu srozumitelně. Všem, kteří by i po přečtení tohoto článku chtěli i nadále šířit lži o tom, jak se nemocnice, lékaři a zdravotní sestry „pakují“ na covidových pacientech, doporučuji, aby si vyjednali měsíční dobrovolnickou stáž v nejbližší nemocnici. Kdokoli může jít pomáhat se stlaním postelí nebo překládání pacientů v bezvědomí, aby u nich nevznikly proleženiny. Zvláštní kvalifikace není třeba ani k poskytování hygienické pomoci pacientům v umělém spánku. V nemocnicích je spousta těžké práce a lékaři i sestry uvítají každého dobrovolníka, který jim s ní v této těžké době přijde pomoci. Vůbec jim nebude vadit, že dotyčný „na COVID nevěří“ a považuje pandemii za „spiknutí“. Při takové stáži se může snadno přesvědčit, že v nemocnicích ošetřujících pacienty s koronavirem si bankovkami matrace rozhodně nevycpávají. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-02-16 17:56:36

Pět policejních „pé“

Práce policistů vzbuzovala vždy kontroverze – počínaje hanou a konče chválou (přičemž té chvály stále ubývá). Příčin averzí občanů vůči policii je mnoho, například: * principiální a emocionální odpor k uniformované státní moci, * bezmoc policie při řešení narůstající zločinnosti, která je stále bagatelizována, * nezodpovědné experimentování s trestním zákonem i s osudy lidí, * vytváření zločinců z dosud bezúhonných občanů, * vytváření společenských představ o obludných spiknutích, která nejsou prokázána, * ukvapené, nepromyšlené a bezdůvodné zásahy, * bezradnost při řešení situací, kdy jsou naopak takové zásahy nutné, * vyhýbání se nebezpečným situacím, o kterých je nutno psát záznamy a protokoly, * zkreslování statistiky o zločinnosti neprošetřováním obtížně prokazatelných provinění, * obtěžování svědků dlouhými a neodborně vedenými výslechy (příště už svědčit nepřijdou), apod. Pozitivních hodnocení práce policie je mnohem méně, například: * pokud se podaří urychleně dopadnout nebezpečného zločince, * pokud časté policejní hlídky v rizikových oblastech sníží výskyt násilné kriminality, * pokud policie rychle a rázně zasáhne proti narušitelům veřejného pořádku, * pokud se policii podaří vypátrat odcizené předměty apod. Převážná část policejních úkonů se však pohybuje v různých odstínech „šedi“ – od téměř úspěchu (pouze něco nevyšlo) až po téměř skandální pochybení, které je z taktických důvodů zamlčováno anebo zlehčováno (těch pochybení stále přibývá). Konkrétní problémy policie mají několik příčin: * od praxe odtržený velitelský sbor, * nedostatečná odborná příprava policistů, * nedostatečná průběžná metodická školení, * nedostatečná dozorová a metodická činnost státních zástupců, * neúčast státních zástupců při vyšetřovacích úkonech, * neúčast státních zástupců na pracovních poradách policie, * nejednotné výklady právních norem, * vysoké riziko skandalizace případných pochybení policistů, * zhoršující se psychický stav policistů – lajdáctví, lhostejnost, arogance, paranoia, * psychické vyčerpání, ztráta motivace. Přesnější rozbor všeobecných problémů policie je zpracován v článku Dialektika konkrétní policejní praxe (Kriminalistický sborník 5/2000). Stručný rozbor uvádím níže. Velitelský sbor policie je plný plukovníků i generálů, kteří už dávno zapomněli na své policejní začátky, vysedávají pouze v kancelářích, snaží se udržet ve funkci co nejdéle a konkrétní policejní činnost je jim zcela lhostejná. Zažil jsem jednoho takového plukovníka (ředitele) ve slušivém civilním obleku, který na všechny moje náměty reagoval poukazem na to, který z ostatních ředitelů udělal tu anebo onu chybu a on se takových chyb chce vyvarovat. To nebyl policista, ale úzkoprsý úředník třesoucí se o svoji židli. Vůbec ho nezajímala podstata věci – pouze pozoroval ostatní ředitele a dával si pozor, aby neudělal takové chyby, jaké udělali oni. Jeho „profesní růst“ přitom stále ještě pokračuje, protože jeho otec (též bývalý plukovník policie) mu od počátku „dláždil cestu“ a uvedl ho do policejního „svazu známých“. Vědomosti mnohých policistů neodpovídají společenské potřebě. Nejsou připravováni k samostatné rozhodovací činnosti a protože je mezi nimi notoricky známo, že v případě chybného úkonu (byť i dobře míněného) je nikdo „nepodrží“, snaží se vyhýbat řešení problematických situací a někdy i úmyslně „zahrávají věci do outu“ (slangově se jim říká „zazdívači“). V praxi to vypadá tak, že manipulují se svědeckými výpověďmi tak, aby danou věc nemuseli řešit, anebo přemlouvají oznamovatele vloupání a krádeží, aby na prošetření svých oznámení netrvali, protože pachatele se chytit nepodaří a jenom jim přidělávají zbytečnou práci a zhoršují statistické údaje o počtu neobjasněných případů. Metodická školení neobsahují návody k řešení konkrétních ani modelových situací (obvykle je totiž vedou teoretici bez konkrétních praktických zkušeností). Neustále se proto setkáváme s nepřesvědčivými anebo zcela chybnými vyhodnoceními dané situace. Vyšetřovatelé mají mnohdy předem jasnou představu o tom, co vyšetřit chtějí anebo nechtějí (tj. pouze jednu vyšetřovací verzi, což je notorický nešvar všech policejních sborů) a této představě pak přizpůsobují opatřené důkazy. Nedokáží myslet nad papírem, neumějí zpracovat plán vyšetřování, plán výslechu obviněných i svědků a popíší mnoho stránek protokolů, ze kterých je pak použitelná pouze nepatrná část. Mnohokrát jsem jim na poradách připomínal, že jsou vyšetřovatelé a nikoli zapisovatelé, a mnohdy navíc zapisovatelé velice špatní. Nic se za uplynulá léta nezměnilo. Dozorová a metodická činnost státních zástupců je téměř nulová. Státní zástupci totiž tvrdí, že policisté mají procesní samostatnost a oni proto nemají povinnost jim radit anebo je metodicky řídit. Mnohdy proto pouze čekají na chyby policistů, které jim pak s povýšeným nadhledem vytýkají a tím prohlubují averzi policistů vůči státním zástupcům. Zahájení skryté války je to nejhorší, co může policisty i státní zástupce potkat. Téměř žádný státní zástupce si ve svém pocitu profesní povýšenosti neuvědomuje, že je s policisty „na jedné lodi“ a není tedy možné, aby každý vesloval jinam. Každý okresní státní zástupce by měl jednou měsíčně navštívit všechna obvodní oddělení policie ve svém rajonu i oddělení vyšetřování, provést tam prověrku veškerého spisového materiálu (něco hloubkově, něco namátkově) a vydat konkrétní pokyny. Policisté musí vidět, že státní zástupce má o jejich práci zájem a na její kvalitě mu záleží. Když jsem v roce 1994 nuceně opustil státní zastupitelství, náčelník tehdejšího Okresního úřadu vyšetřování mi telefonoval a doslovně prohlásil: „Teprve teď vidím, jak jste to s námi dobře myslel!“ Státní zástupci se až na výjimky nezúčastňují vyšetřovacích úkonů, zvláště v zimě a v noci. Vůbec si neuvědomují, že tím oslabují důvěru policistů v jejich schopnosti a vědomosti. Vždycky jsem se držel zásady „Nechci na nikom nic, co bych nedokázal udělat sám!“ Osobně jsem se zúčastnil bezpočtu vyšetřovacích úkolů ve dne, v noci i v třeskutém mrazu. Kdykoliv mne policisté (ve dne i v noci) požádali o radu anebo pokyn, vždy jsem jim byl k dispozici. Pokud policisté vidí, že státní zástupce se žádným úkonům nevyhýbá a opravdu s nimi „táhne za jeden provaz“, začnou pracovat s nadšením a jsou schopni vyvinout i mimořádné pracovní nasazení (například provést fotodokumentaci nepřehledného místa dopravní nehody z vrtulníku, převést zločince letadlem do Bratislavy a zpět apod.). Státní zástupci (až na výjimky) vůbec nechodí na pracovní porady policie (je to pod jejich úroveň). Okresní státní zástupce by přitom měl mít vždy složku „závadové evidence“ a na pracovní poradě by měl projednávat konkrétní pochybení. Současně by však měl mít složku „pozitivní evidence“ a měl by konkrétně pochválit správně odvedenou práci. Výklad právních norem je nejednotný. Protože však na okrese (nebo i kraji) pouze dozorový státní zástupce ví, jaké důkazy musí při hlavním líčení předložit, pro policisty musí být závazné pouze jeho výklad a konkrétní pokyny. Proto jsem již před více jak 40 lety vytvořil teorii „pěti policejních „pé“ – přesnost, pevnost, pečlivost, poctivost a pracovitost. Už tehdy jsem policistům říkal (a když to nevypadá právě vhodně, poctivě to i po takové době přiznávám): „Všimněte si, není tam inteligence – od toho jsem tady já! Já vám řeknu, co uděláte, vy to uděláte přesně a pečlivě, jak to říkám, a u soudu to projde. U soudu budu totiž sedět já a nikoli vy!“ Podle svých dlouholetých zkušeností totiž mohu potvrdit, že kdykoliv začal policista příliš myslet, téměř vždy vymyslel nějakou hloupost. Nejhorší (bohužel) byly nápady mnohých policejních doktorů a magistrů, kteří mnohdy neuměli ani napsat plán vyšetřování. Myšlenkové pochody policistů se totiž musí hlídat, aby někam neuletěly. Policistům se to zpočátku nelíbilo (obvykle se tak pět let „stavěli na zadní“), ale pak zjistili, že je to pro ně nesmírně výhodné a když udělají přesně to, co jsem jim nařídil, vždycky je „podržím“ a vždycky za to přeberu odpovědnost. Přitom jsme řešili případy takového druhu, které dokonce jednou skončily dvěma doživotními tresty odnětí svobody (mezinárodně sledovaná loupežná vražda v Rakousku, jejíž pachatele jsme dopadli částečně v Čechách a částečně na Slovensku). Jsou policisté poctiví, kteří disponují vysokými mravními kvalitami (včetně uvážlivosti, spravedlivosti, poctivosti, slušnosti a lidskosti), policisté lajdáci i policisté toužící pouze po zviditelnění a vyšší funkci. Policisté jsou však přesně takoví, jaký je okresní, krajský anebo i vrchní státní zástupce. Uvážlivý státní zástupce přesně ví, co může u soudu prokázat a s čím může vyrukovat obhajoba, zatímco státní zástupce dobrodruh se snadno pustí za lákavým cílem, bez ohledu na to, zda je schopen tuto kauzu u soudu „ustát“. To se prostě stát nesmí. Pokud je totiž státní zástupce nezodpovědný experimentátor, snadno svede na scestí i policisty, kteří se naivně domnívají, že je v případě neúspěchu podrží a přizná svoji osobní odpovědnost. Nikdy se to nestalo a ani nestane. Schopný státní zástupce musí být schopen rozpoznat perspektivní, poctivé a pracovité policisty a bezpodmínečně se musí zastat takového policisty, který za mimořádné situace zvolil takový postup, který pak v klidu kanceláří kritizují lidé, kteří si tuto situaci vůbec nedokáží představit. Pokud to státní zástupce nedokáže, vážně naruší důvěru policistů ve svoji osobu a poškodí jejich mravní i právní vědomí. Důsledkem všech shora uvedených nedostatků dochází postupně u velké řady policistů k deziluzím, psychické únavě a ztrátě motivace. Proto nezřídka policii opouštějí i schopní a mravně vyspělí policisté, kteří nehodlají snášet neschopnost svých nadřízených a nesmyslnou šikanu ze strany státních zástupců anebo tisku. Policisty přitom před nezodpovědnými novináři musí s největší rozhodností hájit především okresní, krajský anebo i vrchní státní zástupce, neboť pouze on je na svěřeném území garantem zákonnosti. Pokud totiž budou policisty hájit pouze jejich nadřízení (nebývá to ovšem zvykem, většinou je potopí a ještě jim „šlápnou na hlavu“), novináři řeknou, že policisté drží při sobě. Není proto nic důležitějšího a obecně výchovnějšího, když poctivou práci policie obhájí přímo státní zástupce. Psychické vyčerpání jsem zažil nejen u policistů, ale i u sebe. Jako dopravní prokurátor jsem se zúčastnil bezpočtu vyšetřování smrtelných dopravních nehod a někdy se mi o mrtvých i zdálo. Vím tedy velice dobře, jakému psychickému tlaku jsou policisté vystaveni a jaká psychická nebezpečí jim hrozí – například chorobná podezřívavost, popudlivost, cynismus, otupělost apod. Mnozí lidé si vůbec nedokáží představit, za jakých podmínek policisté mnohdy pracují. Policejní práce je obtížná a vždy jsem si vážil policistů, kteří přesně postupovali podle „pěti policejních pé“. Někteří se tímto způsobem natolik vypracovali, že byli schopni precizně (a úspěšně!) vykonat i takové úkony, o kterých se mnohým policejním plukovníkům a generálům může jen zdát. S mnohými jsem spolupracoval velice rád, vážil jsem si jich a oni si zase vážili mne. Snad největším vyznamenáním pro mne bylo, kdy mne po mnoha létech potkal jeden bývalý dopravní policista a řekl mi: “Pane doktore, s úctou a láskou vzpomínám!“   JUDr. Oldřich Hein je členem spolku Chamurappi, z. s. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-09-01 08:49:48

O Tchaj-wanu, placení vysoké ceny a věcech souvisejících

Současná návštěva předsedy Senátu Vystrčila na Tchaj-wanu (nejde jenom o něj, delegace je početná) vzbudila očekávatelně podrážděnou reakci v kontinentální Číně. To by snad ani za komentář nestálo, to se, upřímně, dalo čekat. K vyjádření mě vede spíše to, co chvílemi vidím na jediné sociální síti, kde ještě jsem (Twitter), a to je uvažování ve stylu „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“. V tomto případě „jel tam taky primátor Hřib, to je setapouch a sobý hnusec, tudíž to byla debilní myšlenka, fuj“. Případně „Novotný (ten z Řeporyj) napsal X, takže já musím nutně Y!“ Toto je dost neplodný vzorec. Rozhodovat se o svém přístupu k nějaké věci podle toho, co mezitím nasdílel Ovčáček nebo Novotný, v podstatě znamená rezignovat na vlastní myšlenkovou autonomii, a to i bez nějakého nátlaku z Číny. Slibuji zde slavnostně, že za žádných okolností nebudu upravovat své názory podle toho, co napsala třeba Adamová-Pekarová nebo Vyvadil. Platit zde budou jenom argumenty, a to i za cenu toho, že někdo tím bude nasejřen. Nuže, k věci. Dostal jsem dobrých patnáct e-mailů s dotazy, co si o situaci myslím já. Zde tedy máte moji úvahu, rozdělenou do tří sekcí: * čistě osobní názor – úmyslně jej smeteme první, hlavně pro tu podmnožinu čtenářů, kterou navzteká a kteří už nebudou chtít číst dále; * názor na reálný stav věcí – tak, jak jsou; * strategické vyhlídky na nejbližších, dejme tomu, deset let. Být, či nebýt něčí rohožkou Tak tedy po osobní linii. Čína nebo Tchaj-wan? V mém případě jednoznačně Tchaj-wan. Kdybych si měl vybrat, rozhodně bych raději žil na Tchaj-wanu než v Číně. Tím jsou určeny i mé soukromé sympatie. Tchaj-wan je nepříliš velká, a přitom funkční a rozvinutá země, kde můžete o panu ministrovi říci, že je to idiot, a zůstat na svobodě. Navíc nám, pokud vím, nikdy ničím nevyhrožovali. (Pokud ano, opravte mě.) Ostrov sám je objektem zájmu velmocí, které si s ním v minulosti všelijak pohrávaly, a to způsobem nikoliv nepodobným jako s bývalým Československem. Neměli bychom zapomínat na vlastní historii a na to, jak se nám v takovém postavení tehdy „líbilo“. Navíc mě rétorika Číňanů dráždí – a nevěřím, že v tom podráždění jsem sám. Při poslechu hlášek o tom, jak Vystrčila přinutí „zaplatit vysokou cenu“ mám chuť předvolat čínského velvyslance, postavit jej zády k bezedné jámě a názorně mu vysvětlit, že tady je Sparta. (Pokud někdo neví, na co narážím, tak na scénu z filmu 300, která zachycuje jednání perského velvyslance s králem Leonidasem.) Reálně vzato tady ovšem není Sparta a dobrých hoplítů máme proklatě málo, takže bude lépe zůstat u běžných diplomatických sdělení na papíře než házet ambasadora do Macochy. Ale tón té odpovědi by mohl být v podobném, byť třeba zdvořilejším duchu. Být, či nebýt něčí rohožkou je totiž primárně duševní stav, ne otázka prostého počtu obyvatel nebo HDP na hlavu. Nemusíme-li se klanět před Němci, proč bychom měli před Číňany. Tolik osobní sympatie, ty nejméně zajímavé, protože těmi se určitě nikdo nahoře řídit nebude. Reálpolitika je poněkud jiná věc. Žádné zásadní hrozby Po stránce aktuálního stavu věcí: v posledních padesáti letech, zhruba od Nixonovy návštěvy v Číně, se ve zbytku světa uplatňuje dvojkolejný standard, podle kterého je jako diplomatický reprezentant Číny uznávána ČLR, ale s Tchaj-wanem se čile pěstují obchodní a jiné vztahy pomocí sítě „ekonomických a kulturních center“, což jsou de facto ambasády, jenom se tak nejmenují. Poněkud to připomíná další fikci, totiž otázku hlavního města Izraele, což je de facto už dávno Jeruzalém, ale většina států se zdráhá to uznat a svoje hlavní ambasády si udržují v Tel Avivu. Když se před pár lety Spojené státy rozhodly přestěhovat svoji ambasádu do Jeruzaléma, snesla se na ně vlna kritiky, včetně úvah o tom, jak těžké následky to v arabském světě bude mít. Nestalo se zhola nic. Podobné fikce mají tendenci přetrvávat desítky let, částečně ze setrvačnosti, částečně právě ze strachu z nedozírných následků při jejich narušení. Nikoliv však navěky. Jejich (ne)respektování je pro státy, které se takového divadélka účastní, zejména otázkou toho, co si nechají líbit a výměnou za co. Jaké nepříznivé efekty tedy případná roztržka mezi Čínou a ČR může v nejhorším případě mít? * na invazi je to krapet daleko, ta nepřichází v úvahu, * ve vzájemném obchodu silně převažuje dovoz nad vývozem (i když detailní započtení reexportů přes třetí země by to mohlo změnit), takže na okamžité roztržení ekonomických vazeb to také nevypadá, to by nebylo pro čínské vývozce moc výhodné, * míra přímých investic Číny v ČR je daleko menší než těch tchaj-wanských, viz loňské srovnání u Lukáše Kovandy. (Osobně si myslím, že je to tím, že Česká republika je vnitrozemský stát. Číňani ve světě hodně investují do přístavů a infrastruktury kolem nich, zajímá je vliv na mořích.) Zatím tedy nikterak zásadní hrozby. Co ovšem v Pekingu skutečně udělat mohou, je zablokovat pozvolna českým firmám a výrobkům přístup na čínský vnitřní trh. Ne úplně “ric-pic”, ale dejme tomu během roku či dvou, sektor po sektoru. Máme to řešit? Jak velký problém to je? Čímž se dostáváme ke třetí části, strategickým úvahám do budoucna. Nemáme žádný plán V české internetové bublině se chvílemi vynořuje představa, že spor USA a Číny je něco, do čeho nám nic není a k čemu se nemusíme vyjadřovat, natož pak volit si strany apod. Že nás to v případě dostatečné opatrnosti mine bez nějakých negativních následků, dokonce i tak relativně mírných, jako jsou něčí ostrá slova na naši adresu či diplomatický nátlak (což je upřímně sranda vůči tomu, co vůči sobě někdy velmoci uplatňují). Že nám zkrátka s dostatečnou šikovností kyne příjemná neutralita, možná i s nějakým tím výdělkem, při kterém budeme dělat kšefty s oběma stranami, asi jako Švýcarsko. Mám dojem, že to je nedocenění celé situace, které mi trochu připomíná představu Edvarda Beneše o Československu coby mostu mezi Východem a Západem. Případně myšlenku, že chtějí-li se miliony muslimských mladíků přestěhovat do Německa a Švédska, tak nás to nemusí zajímat, protože mezi nimi a námi jsou přece Krušné hory, o Šumavě nemluvě. Moderní dějiny ukazují spíš opak. I Švýcaři měli za druhé světové války nahnáno. A studená válka měla sice svoje epicentrum a nejžhavější hranici ve střední Evropě, ale projevila se dost explozivně i ve zcela jiných částech zeměkoule. Zápas východního a západního bloku vedl k násilným konfliktům v Angole i v Peru a úplně stranou celé věci se neudržela žádná oblast světa. Dokonce i etiopského císaře to tehdy smetlo. Proč by to tentokrát mělo být jinak, když je ta zeměkoule dnes ještě propojenější než tehdy? Že by zrovna u nás vzniklo nějaké klidné zátiší se stojatou vodou? I když globální význam Evropy klesá, pořád to ještě není žádná liduprázdná Antarktida. Spíš je lepší se připravit na to, že ty tlaky i u nás prostě budou, že budou sílit, a jednat podle toho. K tomu patří i jasná rozhodnutí, co chceme dělat a co ne, co nějak podmíněně, co za žádných okolností atd. A to včetně uvědomění si, že úplný, stoprocentní konsenzus je v takhle zásadní záležitosti nedosažitelný. Někdo prostě to hlasování prohraje. U dlouhodobých strategických záměrů by to asi nemělo být 51:49, ale 95:5 je taky nereálných. Dejme tomu 60:40. Osobně považuji za lepší se k takové věci, která nás stejně nemine, raději postavit čelem, než se nechat vléct proudem a doufat, že nám ten proud bude maximálně příznivý. Asi spíš nebude, proudy moc neberou ohledy na objekty, které s sebou unášejí. Když už musíte do proudu, je lepší mít s sebou funkční motor, palivo a mapu. Co by tedy vláda, parlament atd. měly udělat, je nějaký Fahrplan. Toto je zrovna jedna z těch prací, za které je platíme, utváření zahraniční politiky a stanovení trvalých zájmů, ideálně s nějakou domluvou s aspoň částí opozice, aby se ty zájmy a priority neměnily po každých volbách. Nevím, zda to ti naši vládcové dokážou, když zatím neumějí zavést ani konzistentní politiku ohledně nošení roušek; ale měli by. To, že jiné okolní státy se k tomuto tématu zatím staví opatrnicky až liknavě, by neměl být důvod dělat totéž. Během odhadem cca pěti let si tuhle otázku bude nucena nějak vyjasnit celá Evropa, jednotlivé státy zvlášť i EU jako celek. Jestli budeme první nebo čtrnáctí, to asi v konečném důsledku nebude hrát až takovou roli. Ale zatím ten plán nemáme, bohužel. I proto, že to bylo téma pro voliče až dosud celkem nezajímavé. Tady je asi nejslabší prvek celé té aktuální Vystrčilovy cesty. Jen ať tam jede i s početným doprovodem, ale ta cesta by ideálně měla být součástí nějaké jasně definované doktríny, ne jenom jednorázovým ad hoc aktem, u kterého si nikdo není úplně jist, co po něm bude následovat nebo ne. Bohužel si myslím, že si tím nejsou moc jisti ani ti nahoře a že tak trochu „testují vody“, co se vlastně stane. Praktická politika u nás holt nepřitahuje ani talentované stratégy, ani jiné giganty ducha. Každopádně se pro účely budoucích voleb přimlouvám, aby si jednotlivé strany daly do programů jasnou koncepci toho, jak v tomhle strategickém konfliktu chtějí postupovat a jaké mají priority. Nepovažuji to za zbytečné. Nejbližší volební období je 2021–2025. Nestane-li se něco neočekávaného, na jeho konci bude světová situace nejspíš ještě daleko napjatější než teď. Ještě něco málo ke kontextu věci. To, co se teď rozjíždí na opačném konci planety, není primárně spor mezi USA a Čínou, i když to tak na první pohled vypadá. Je to řešení otázky, kdo bude v budoucnu dominovat kterým regionům v Asii, na kontinentě, který má přes čtyři miliardy obyvatel (a brzy jich bude mít pět), a kde jsou i ti velmi početní Číňané v celkové mase obyvatelstva jenom menšinou. Přestěhovala se sem velká část výrobní kapacity lidstva, ekonomicky je to také čím dál významnější oblast. Zároveň je to oblast dost kulturně a politicky roztříštěná. Není tu žádný jasný hegemon, zato však několik soupeřících modelů společnosti, které se ani nedají snadno „vyvézt“ do sousedství. Poněkud chaotická Indie nemůže fungovat po čínském způsobu, ani kdyby chtěla (a to skoro určitě nechce), z hlediska aristokratických Japonců jsou to všechno barbaři, Vietnamci sice mají autoritářský stát, ale zároveň se čínských ambicí obávají z důvodů komplikovaných historických vztahů, takže budou hrát proti nim atd. Na nějaký budoucí triumf Číny v tomhle sektoru světa nevěřím. Nemají k tomu o nic lepší pozici než Němci roku 1914 na evropském kontinentě – silná země, ale ne zase tak silná, aby mohla zbytek svého okolí prostě přinutit k poslušnosti. Navíc sahají k tvrdému rétorickému nátlaku až moc často, příliš často na to, že v téhle kulturní oblasti se velice silně dbá na zachování tváře. Některé okolní země se určitě podřídí, jiné nikoliv a budou vytvářet všelijaké spolky zaměřené proti čínským zájmům. Navíc je tu jeden faktor, který v Evropě roku 1914 nebyl. Evropa před první světovou válkou byla silně ekonomicky provázaná ve všech směrech. Ale současná Čína nechce zase tak moc otevírat svůj vnitřní trh cizincům. Není izolovaná, to ne, ale jeví očividnou snahu nahrazovat postupně důležité cizí zboží a služby domácími ekvivalenty úměrně tomu, nakolik je schopná je sama vyrobit a provozovat. V žádném koutě světa například nefunguje tolik domácích digitálních produktů místo těch globálních (Baidu místo Googlu, Tencent místo Facebooku, WeChat místo WhatsAppu či Skype, Alibaba místo Amazonu atd.) Toto nevypadá jako náhoda, ale jako strategie – snaha vybudovat si nezávislost na vnějších vlivech a technologiích. Z toho ale zároveň plyne, že budoucnost cizích investic v Číně je dlouhodobě nejistá, a dost možná i budoucnost vývozu do Číny jako takového (nemyslím teď nerostné suroviny, ale zboží s vysokou přidanou hodnotou). Teď se dá nepochybně ještě obchodováním v Číně vydělat. Půjde to ale ještě někdy za deset let, až budou skoro všechny evropské výrobky mít čínské ekvivalenty, které budou asi nejen levnější, ale navíc na vnitročínském trhu nějak systematicky podporované proti těm cizím (cla, zákazy, regulace)? Color me skeptical. Spíš si myslím, že „nás“ – Čechy, Brity nebo Němce, z jejich pohledu my bílí barbaři tak trochu splýváme – Číňani vykopnou z těch skutečně zajímavých obchodních pozic při první vhodné příležitosti, ať už budou naši politici létat na Tchaj-wan přímo nebo s přestupem. Pokud to tak ale je, nemá valný smysl se trápit otázkou, jestli jsme jim zrovna diplomaticky nešlápli na bolavé kuří oko.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-31 11:35:02

Stavím proti sobě unavený cynismus a bezohledný idealismus

Román Antihrdina, který se loni dočkal zásluhou nakladatelství Větrné mlýny českého vydání v překladu Michala Švece, vybočuje už na první pohled z běžné beletristické produkce a jeho četba vás v tomto dojmu jen utvrdí. O to trvalejší dojem ve vás zanechá – stejně jako rozhovor s jeho autorkou, kterou je ve Finsku žijící spisovatelka slovenského původu Alexandra Salmela.   Román Antihrdina bych se nezdráhal označit – alespoň z hlediska současné beletrie – za experimentální literaturu. Co vás vedlo k tomu vtisknout svému vyprávění podobu svébytné textové koláže? Pocit ze světa, ze sebe, zřejmě. Nevěřím v jednu pravdu, dokonce ani ve dvě. Svět není mince o dvou stranách, svět je diskokoule. Náš pohled na svět a konečném důsledku i my sami jsme stvořeni úlomky pravd a polopravd, obrazů a maření, zásadních zlomových událostí i zdánlivě nepodstatných maličkostí, které nás letmo minou, otřou se nám o vědomí tak jemně, že je ani nepostřehneme.   A vyhledáváte i jako čtenářka spíše prózy, které se vyznačují netradiční formou? Jak kdy. Fakt je, že skutečně náročné dílo – ať už po obsahové, nebo formální stránce – vyžaduje od čtenáře značné kapacity, neskutečně jej však odměňuje. Poskytuje impulzy, inspiruje, místy dochází dokonce ke katarzi. Osobnostně ani intelektuálně bohužel nejsem momentálně na takové úrovni, abych byla schopna číst jen takovouto hlubokou či vysokou literaturu, možná i proto, že se dost vyčerpávám její tvorbou. Navíc kvůli chystanému projektu se snažím načítat současné krimi romány, musím se však přiznat, že mi začínají lézt krkem. Když je čas, snažím se číst klasiku, momentálně Dekameron.    Kniha jako je ta vaše představuje nemalou výzvu rovněž pro autora její grafické podoby. Nebylo některé z vydání Antihrdiny ve Finsku či jinde v tomto směru problematické? Ne. Antihrdina vyšel ve třech zemích a ve všech případech jsem s grafiky poměrně intenzivně spolupracovala, konzultovala jsem i s Radkem Pokorným, který má na svědomí český vizuál. Mám pocit, že náročná forma je pro grafiky vítanou a osvěžující výzvou.   Náročný úkol čekal i překladatele vašeho románu – tím byl v případě českého vydání Michal Švec, který mohl alespoň přihlédnout k vašemu vlastnímu autorskému překladu finsky napsaného románu do slovenštiny. Byli jste během práce na překladu v kontaktu? Ano, samozřejmě. Ale Michal je vynikající, upozornil mě i na pár mých překladatelských či přepisovacích lapsů, když jsem – podobně jako ten pověstný zajíc – s dějovou logikou nadále neběžela do lesa, ale už ven z lesa. Abych se však vrátila od lesa a zajíců k překladu a překladatelovi – překlad je výborný a je výsledkem práce skvělého, přemýšlivého a precizního překladatele.   Zaujala mě ještě zmínka o tom, že váš překlad do slovenštiny je „doplněný a upravený“. Co si pod tím máme představit? Autorská licence (směje se). Slovenskou edici pokládám za sedmou verzi textu, finská edice je verze číslo šest. Ve slovenské verzi jsou vychytané nějaké mouchy a v několika pasážích trošičku zvýrazněná logická linka. Největší změnu si vyžádala odlišná struktura slovenského jazyka – na rozdíl od finštiny má rod, zamlžování identity protagonist(k)y a vypravěče/vypravěčky tedy nebylo možné, na ploše těch bezmála pěti set stran by to vyvznívalo nesmírně nešikovně a uměle. Ve slovenské verzi je tedy v prologu dopsaná pasáž, ve které se odhaluje a proklamuje, že největší hrdina revoluce je vlastně hrdinka. Ve finském originále jsem si dlouho hrála se stereotypními očekáváními: je za hrdinu revoluce, padlého anděla a největší bestii automaticky považován muž, či žena?     Děj vašeho románu se odehrává na území dvou států, které na první pohled představují nesmiřitelné protipóly – zatímco severská Utopie se po Velké zelené revoluci vydala cestou radikálně ekologickou, sousední JihUnie působí jako hyperbola naší současné kapitalistické společnosti, drancující planetu kvůli vidině zisku a neohlížející se na budoucnost. Představu utopie ovšem nenaplňuje ani jedna z dotyčných zemí. Nevěříte v možnost existence svobodné lidské společnosti kráčející cestou trvale udržitelného rozvoje? A jak si v tomto ohledu stojí dnešní Finsko, kde už třináct let žijete? Člověk je tvor pohodlný a sebestředný. Jeden uvědomělý jedinec nestačí na změnu světa, pokud převážná část lidstva pokračuje v nastaveném směru a tempu. Kromě toho my v dystopii světa, respektive světů Antihrdiny žijeme, jen si to neuvědomujeme, nepřipouštíme si to, protože je to tak jednodušší. Problémy je snadné vytěsnit z vlastního zorného pole, například interpretovat Utopii jako obraz Severní Korey s jejím uzavřeným pasystémem, respektive odsunout bipolární svět, který vykresluji, do minulosti studené války. Svět Antihrdiny je modelový, zjednodušený, a je to naprosto vědomé řešení. V románu jsou jisté prvky podtrženy, zvýrazněny, přitáhnuty za vlasy, mají zřetelné komiksové kontury, aby byly lépe postřehnutelné.  Skutečnost není, ani nemůže být černobílá. Žádné vědecké studie, alarmující zprávy o stavu světových ekosystémů, žádné bití na poplach, ba ani Greta nedosáhli více než toho, že vyvolali v lidech pochybnosti, zlé svědomí, tíseň. Mnoho jedinců se začalo snažit osobními preferencemi a změnou životního stylu přispět k pozitivnímu obratu situace, ale výsledný efekt těchto snah je nevelký, dokud ti, kteří drží v rukou velké peníze a moc, mají na mysli jen točící se kola ekonomiky, zisky, procenta, rostoucí křivky atd. Idea vyššího dobra nikoho nepřinutila zastavit se. V Antihrdinovi byl turbokapitalismus zastaven imaginární Velkou zelenou revolucí, autoritativním režimem, přísnými nařízeními. Ráj to nepřineslo nikomu. Nás momentálně zastavil virus. Jaká dystopická představa, řekli bychom si ještě před pár měsíci. Finsko je obdobný případ. Lidé se snaží, aspoň ti, kteří se mnou sdílejí sociální bublinu. Mnoho z nich má na háku všechno, co se děje mimo oblast jejich pupku. Ale co si myslet o zemi, která se propaguje jako zelená, a přitom má mimořádně agresivní, neúnosnou lesnickou politiku a vládou částečně vlastněná firma zakládá v Německu tepelnou elektrárnu v době, kdy už Německo stanovilo rok definitivního ukončení spalování fosilních paliv. To je jen příklad.   Románová Utopie je vybudovaná na lži, stojí na falešné legendě o panenské hrdince revoluce jménem Směrodárkyně. Dočetl jsem se, že na hrdiny vskutku nevěříte – a zdráháte se tak označovat i protagonisty knih (není ostatně náhoda, že samotný román se jmenuje Antihrdina a jedna z hlavních postav Antti Hrdina). Proč ta skepse? Skepse? Nepovažuji ten postoj za skepsi, spíše – bohužel – za realismus. Obávám se, že všechny nádherné, vskutku úctyhodné a zastáníhodné cíle a ideály se na cestě ke svému uskutečnění nepěkně pošpiní a pošramotí. Věřím, že lidé se dokážou semknout proti něčemu. Vezměme si například hnutí žlutých vest ve Francii, protificovské demonstrace na Slovensku. Není až tak obtížné sjednotit se proti něčemu. Co však potom, když je tzv. hlavní zdroj zla odstraněn? Je nutné položit si otázku, co vlastně chceme, kam chceme směřovat, za jakých podmínek a okolností. Tak tomu bylo i v Utopii – to ke konci knihy odhaluje vypravěč/ka a v této věci je mu/jí možno důvěřovat. Jednotná protestní linie se rozpadla na milion frakcí, a to všichni sdíleli ideály tzv. ekosocialismu, všichni byli přesvědčení, že chtějí ten samý svět postavený na rovnosti, svobodě a bratrství, respektive sesterství všeho živého, od plísní a lišejníků až po kondory. Co to však mělo znamenat v praxi? Aktivisté, do velké míry představitelé kulturních obcí a subkultur, anarchisti, feministi se jistě všichni dokážou shodnout na tom, že se nebude jíst maso. A nebude se lítat na dovolené na Maledivách. A soukromý automobilismus je odsouzeníhodný. No možná ne vždy, řeknou jedni. Možná je všechno soukromé vlastnictví odsouzeníhodné, řeknou jedním dechem druzí. A pomalu začne padat kosa na kámen: už žádný alkohol, tabák, čokoláda, káva – luxusní, zbytečné produkty. Konec rockovým koncertům, jde o zbytečné plýtvání energie. Odteď se bude hrát jedině unplugged. Divadlo? Jedině komorní, a i to bez použití jakýchkoliv světel. Literatura? Zbytečné plýtvání papírem. Atd. atp. A jestli tohle zní jako dystopie, vezměme si otázku regulace porodnosti. To je i mezi tzv. ekolidmi mimořádně ožehavé téma, jelikož mateřství je vnímáno jako symbol života, lidská matka se cítí jako samotná Matka Příroda. Rýpat do těchto věcí je nebezpečné, je to jako vrtat se v rozbušce. Antti Hrdina je vskutku antihrdina, je jako vyhnilé jádro příběhu, neustále přitahuje pohled. V konečném důsledku na něm asi nezáleží. Antti nikdy o žádné hrdinství neusiloval, v románu je však množství postav, které k němu se vší upřímnou snahou směřovaly. Minimálně se o to pokoušely. Zachovat si však morální integritu uprostřed křížové palby, nutnosti dělat rozhodnutí vyžadující kompromisy, to není lehké, pokud je to vůbec možné.   Přesto váš příběh má jednu čistou a ušlechtilou hrdinku... Do jaké míry jste se při psaní postavy mladičké a ekologické aktivistky Meteory, která navzdory všemožným útrapám a šokujícím odhalením nezakolísá ve své víře v utopijské ideály, inspirovala již zmíněnou Gretou Thunbergovou? Meteora nemá čas ani příležitost poskvrnit si svůj čistý štít. Závěr románu dává naději, nevypráví o tom, co přišlo později, jaké činy hrdinka dělala deset, dvacet let poté. O tom hovoří Směrodárčin příběh. Greta v době psaní románu ještě nesedávala před parlamentem, takže na postavu Meteory neměla vliv. Ale já jsem vždy idealisticky věřila v existenci idealistů. Neříkám, že román příchod mladičké idealistky na světovou scénu enviromentálního aktivismu anticipoval, ale jsem ráda, se taková výrazná, nekompromisní osobnost objevila.   Svým celkovým vyzněním váš román ovšem „zelený“ není, naopak poukazujete na to, jak snadno a nepozorovaně by se společnost podřízená ochraně životního prostředí mohla stát ekodiktaturou oklešťující základní lidské svobody, počínaje omezením porodnosti a zákazem cestování konče. Ale ano, dovolím si tvrdit, že zelený je. Nikdy bych nekritizovala něco, čemu sama nevěřím, co nepokládám za důležité. Cesta do pekla je však dlážděná dobrými úmysly. Antihrdina je niternou polemikou dvou pohledů na řešení takřka bezvýchodné situace, do níž se lidstvo pomalu dostává, do které žene svět: vzdát se a nechat všechno co nejrychleji dospět ke zkáze, ať máme agónii konečně za sebou, anebo jít hlavou proti zdi, za cenu obrovských obětí a v konečném důsledku možná o mnoho větších omezení demokracie a osobních svobod jedince, tedy ještě horších zvěrstev, než jakých se dopustila Směrodárkyně a její revoluce. Kladu otázku, jestli a nakolik účel světí prostředky a zda ten účel stojí za to. Stavím proti sobě unavený cynismus a bezohledný idealismus, obojí je dovedené do extrému. Ovšem mezi černou a bílou je obrovská škála odstínů šedé a kromě nich existují ještě další barvy. Jeden přístup ztělesňuje postava Směrodárkyně, druhý postava Meteory. Meteora tvrdí, že to stojí za to, že se nesmíme vzdát naděje. Ona věří ve smysl restrikcí, které na společnost uvalila Směrodárkyně, a je ochotná zajít v tomto směru mnohem dál. Mnozí environmentalisté spatřují v koronavirusu naši poslední naději na zpomalení zkázy, ti optimističtější dokonce šanci na záchranu života na Zemi: konzum se zastavil, neboť konzumenti dostali strach. Smrt je hmatatelná, nelze před ní zavřít oči. Co nedokázala ani Greta, to se podařilo virusu. Světová ekonomika se zasekla a upadá, Meteora by z toho měla radost.      K dnešnímu stavu Evropy a nebezpečím, kterým je nucena čelit, jste se vyjádřila také v rámci knihy Nástup Východu? (2019), kam jste přispěla společně s Petrou Hůlovou, Viktorem Horváthem a dalšími. Ve svém eseji mimo jiné přiznáváte, že ztrácíte kontakt se slovenskou realitou. Přesto se musím zeptat – co říkáte na dosavadní působení prezidentky Čaputové (jejíž zvolení v dotyčném textu kvitujete s nadšením) a výsledek nedávných parlamentních voleb? Jak zmiňujete, ztrácím kontakt se slovenskou realitou, působení Zuzany Čaputové však hodnotím kladně, pokud jej tedy mám hodnotit. Na druhou stranu, výsledky voleb jsou tristní. Alespoň pro mě. Doufám, že nejpozději za čtyři roky se i mnou volená strana propracuje do parlamentu.   Také média tu vykreslujete v dosti nelichotivém světle – noviny v obou zemích se ukazují být nástrojem propagandy, ideologie, moci. Představuje tedy literatura podle vás lepší cestu, jak se dobrat pravého stavu věcí? Literatura vypráví příběhy, čtenář si je vědom nutnosti interpretace textu. Literární díla obsahují podle mého názoru mnoho vrstev, na celek – a to nejen na příběh – se dá pohlížet z četných úhlů. Je nemožné jednoznačně odpovědět na otázku, o čem to které dílo je. I Antihrdina může být jednou vnímán jak politická glosa k současnému světu, podruhé jako tragický milostný příběh. Média by zase měla poskytovat informace v dostatečném rozsahu a objektivitě. V denním tisku nechci muset číst mezi řádky. Ovšem již selekce zpráv, které se do tisku či médií obecně dostanou, modeluje světonázor společnosti. Například kolik pozornosti se dostane zprávám ze sportu v porovnání se zprávami z kultury, nakolik se informuje o volbách v USA a nakolik o zemětřeseních v Afghanistánu. Některé události jako by se ani nestaly. Můžeme si klást otázku, co všechno se kolem nás stihne odehrát, zatímco zuří koronavirus.   Mírný šok může některým čtenářům přivodit scéna ilustrující to, jak nás „systém krmí sračkama“. Co vás k jejímu napsání inspirovalo? Ha, konkrétně… to si už nepamatuji. Asi neustálý pohyb v systému, ustavičná konfrontace s tím, čím nás krmí a jak to my s chutí žereme. Stačilo metaforu přitáhnout za vlasy, lapidárně ji zkonkretizovat. Prý je to hnusné, a tak tomu i mělo být, opravdu z toho mělo být cítit exkrementy. Reality show s účastníky schopnými udělat cokoliv pro svých patnáct minut slávy byla ideální platforma.   Když už jsme u té inspirace, kde se vzal název hlavního města JihUnie – KoroNovo? V současné době podobné slovo vyvolává velmi negativní asociace… Ne, s koronavirusem to opravdu nem nic společného. Stejně jak Antihrdina není ani kritikou politické strany Směr, i když se klíčová postava jmenuje Směrodárkyně. KoroNovo je srdce nového, resp. reformovaného multikulturního a mnohonárodnostního politického celku, v němž se logicky mísí i jazyky. Název je tuším z esperanta, tedy aspoň přibližně. Geografie i historie Antihrdiny je palimpsestem, mozaikou, koláží a dekoláží, ale v případě KoroNova mi byla silným předobrazem Bratislava. KoroNovo je takovým svébytným vyznáním lásky ztracenému rodnému městu, prostoupeným nostalgií a hněvem.   Řada spisovatelů, kteří jen výjimečně a kvůli konkrétnímu příběhu opouštějí realistické kulisy, si vystačí s pouhým náčrtem světa blízké budoucnosti či alternativní reality, ovšem váš románový svět se vyznačuje značnou propracovaností a oplývá množstvím osobitých atributů. Co vás na jeho vymýšlení bavilo nejvíc? Bavily mě právě ty detaily: sbírat a deformovat reklamní slogany, inzeráty, hledat předobrazy lokalit, budov. Například hlavní nádraží Bullion, tedy Zlatá cihla, má proporce Hitlerova Reichstagu, pouze je ještě o něco větší. Lyžařská střediska uprostřed pouště, prosklené propasti či luxusní hotelové prostory se soukromými podmořskými akvárii byly rovněž mimořádně inspirativní. Všechno má nějaký bližší či vzdálenější předobraz a ty vskutku vědomé jsem se snažila patřičně zveličit. Kapitalista z Východních říší divů má o mnohem divočejší představivost než skromný spisovatel. Malovat světy Antihrdiny bylo jako tvořit boschovské peklo se všemi bizarními maličkostmi, což mě bavilo. Na druhou stranu komplikovaná dějová linie, zápletka, logika, celý ten rámec, který ty světy a ideje, všechnu agendu a názorovou polemiku Antihrdiny drží pohromadě, si vyžadovali značné soustředění a úsilí.   Pestrá je také žánrová skladba vaší knihy – součástí vyprávění se stávají zapsané legendy, deníkové záznamy, dopisy, novinové příspěvky nebo třeba záznam úředního výslechu či vysílání několika televizních kanálů. Kromě nápaditého typografického řešení si to vyžádalo i ovládnutí různých stylů a slovníků… Baví mě práce s jazykem, hledání různých stylů a vrstev. Je to dobrodružství, zejména ve finštině, která není mým mateřským jazykem a jistý odstup, cizost tam stále vnímám. Určitý typ textu, dejme tomu jazyk propagandy, jaký se v našem prostoru používal v padesátých letech, je pro mne extrémně těžké uchopit, respektive vytvořit ve finštině. Na rozdíl od psaní svobodného, ničím nenarušovaného proudu vědomí či pocitů, založeného na plynutí jazyka, na jeho zvukomalebnosti a aliteracích, slovních hříčkách a přesmyčkách, jaké rodilým Finům ani nepřijdou na mysl. A ano, jak jsem už říkala, svět není černobílý, nemá dvě strany jako mince, která má michodem také i třetí rozměr. Fragmenty různých žánrů to mají v textu ilustrovat. Hlavní dějová linie má nedůvěryhodného vypravěče, ale ni ten nedokáže manipulovat se vším, i když tomu snad chvílemi sám věří. Svět se hemží texty, názory, mnohotvárnou propagandou i upřímnou vírou ve věc/i. Na to, abychom si vytvořili obraz, názor na realitu, která nás obklopuje, je nutné číst i mezi většími celky, nejen mezi řádky. I když je pravda, že velká většina zúčastněných po žádném světonázoru netouží, podstatnější je pro ně přežít a mít se dobře.   Z literárního hlediska mne zaujala vaše poctivá a do značné míry zdařilá snaha zachytit v tak „lineárním“ médiu, jakým je psaný text, onu skrumáž mnoha překrývajících se hlasů a současných vjemů, která nás ustavičně obklopuje. Při četbě těchto pasáží, majících podobu textových fragmentů (od neúplných slov po neukončené výpovědi) si člověk mimo jiné uvědomí, kolik si toho jeho mozek zvládne domyslet a doplnit. To mě těší. Bylo to mým záměrem a jsem ráda, že jsem ho – aspoň částečně – dokázala přetlumočit. Vizuální forma literatury má podle mě velký potenciál, který se však zřídkakdy bere v potaz, stále méně se s ním pracuje. Já v těchto výzkumech a experimentech pokračuji i v novém románu.   Už svoji prvotinu, román 27 aneb Smrt vás proslaví (2010), jste napsala finsky a hned vám vynesla uznání. Poté jste se však až do vydání Antihrdiny v roce 2017 věnovala výhradně psaní pro děti. Čím je pro vás finština a finská literatura zajímavá a jak jste se stala etablovanou autorkou dětské literatury? Nevím, jestli jsem etablovaná – ať už jako autorka dětské literatury, nebo čehokoliv jiného. Stejně tak bych neřekla, že mezi dvěma romány jsem se věnovala výhradně tvorbě pro děti – jsem pomalá a Antihrdina je rozsáhlé, náročné dílo nejen na čtení, ale i na psaní. Potřeboval čas na vyzrání a mezitím jaksi přirozeně vznikla Žirafia mama, můj drahý vycizelovaný šperk. Literaturu pro děti bych nepodceňovala a chci podotknout, že stejně jako v literatuře pro dospělé, i na tomto poli existuje literatura umělecká, vysoce náročná, významově hluboká, ambiciózní, a literatura lehčí, pro rychlou spotřebu či zábavu, která je však rovněž mimořádně potřebná, aby se u dětí vytvořil návyk ke čtení. Do projektu Mimi a Líza jsem byla přizvána režisérkou a ideovou matkou původního animovaného seriálu. Přepsat animovaný seriál do literární, knižní podoby byla výzva a ještě větší výzva byla přepsat ho do podoby rozhlasového seriálu. Jelikož jsme se jednoznačně rozhodli nepoužít postavu vypravěče, vyvstaly například takové zapeklité otázky, jak slepé děvče vnímá prales jen prostřednictvím zvuků. Finština je pro mne stále jazykem cizím, naučeným, neustále v ní mohu a musím dělat skoky do neznáma. Je rytmická a onomatopoická, v literatuře má tradiční sklon k používání aliterací. Finština mi stále poskytuje příležitosti ke zkoumání a údivu, jsem jako dítě, které ještě nezapomnělo ptát se Proč? S tím pracuji i ve svém novém projektu, bloudím v jazyce mezi morfologickou a sémantickou rovinou, možná při tom sem tam i něco objevím, i když to může být v konečném důsledku zcestné, ale přináší mi to radost. Pořád dělám chyby, ale jiné než ti, pro které je finština prvním, mateřským jazykem. Stále si všímám jevů, které rodilým mluvčím unikají. Obdobné chyby či objevy dělají moje děti ve slovenštině.   Ani váš debut přitom nezapadal do kategorie běžné literární produkce – střídají se v něm čtyři velmi odlišní vypravěči, z nichž každý disponuje svým osobitým jazykem. Jak jste dospěla k takové formě, s jakými obtížemi jste se při psaní potýkala a jak jste pak hledala pro svůj první rukopis finského nakladatele? Kontakt na finského nakladatele přišel přirozeně poté, co moje nakladatelství (Teos) spoluorganizovalo literární soutěž určenou lidem, pro které finština nebyla mateřským jazykem, respektive pocházeli z bilingvního prostředí a finština byla jejich slabším jazykem. Umístila jsem se v ní a na mou otázku, zda by nakladatelství nemělo zájem o nějaký delší text, mi bylo překvapivě odpovězeno, že jednoznačně ano. Tak začala dlouhodobá spolupráce s mou redaktorkou Maarit Halmesarka, za ty roky si stihla třikrát odskočit na mateřskou. A co se týče formy debutu 27, vyvinula se zcela přirozeně. Prvotní ideou byl příběh Angie, posedlost dosáhnout slávy před dovršením dvacátého sedmého roku života, ovšem potřebovalo to nějakou protiváhu. Tak vznikl příběh Pii, která tu šanci již promarnila a potýkala se s různými osobním problémy, počínaje vlastní identitou a tříděním odpadu konče. Posedlost, bezhlavá honba za nesmyslnými vidinami byla u obou stejná, Pia však nedostala možnost vyprávět ten příběh sama, dostali to na starost tři absolutně odlišní vypravěči – kvůli větší vyváženosti a objektivitě.   Váš první román se nakonec dočkal nominace na státní cenu Finlandia a získal ocenění pro nejlepší debut, které rok co rok uděluje největší finský deník Sanomat, za Antihrdinu jste byla na Slovensku nominována na cenu Anasoft Litera. Píše se vám po takových projevech uznání lehčeji, nebo naopak hůře? A na čem nyní pracujete? Projevy uznání jsou jako poškrábání za uchem a přiznávám, že to čas od času potřebuji, i když přemíra toho začne v jistém okamžiku člověka rozčilovat. Pokud se autor stane neviditelným a jeho tvorba zůstane bez ohlasu, pak znejistí. Momentálně píšu román o dvou částech, dva příběhy, které se uprostřed zlomí a slepí dohromady. Polovina by měla být parodie na detektivku s jemným komentářem k rostoucímu extrémismu ve (středo)evropském prostoru, druhá polovina je sebereflexivní proud vědomí, cesta k sobě, k vlastnímu fyzickému já. Žánrově a stylově jsou obě části zcela odlišné a především ta specifická detektivka se mi trochu vzpírá. Zatím to nazývám Zcizené tělo a doufám, že někdy koncem příštího roku by to mohlo být hotové.   Odpovědi ze slovenštiny přeložil Petr Nagy.   Alexandra Salmela (*1980) se narodila v Bratislavě, na Vysokej škole múzických umení vystudovala dramaturgii, na FF UK v Praze finštinu a finskou literaturu. Svou románovou prvotinu 27 aneb Smrt vás proslaví (2010) napsala ve finštině, kniha byla vyhlášena finským deníkem Sanomat za nejlepší finský debut roku a dočkala se i nominace na cenu Finlandia. Autorka básní, divadelních her a několika knih pro děti se k próze pro dospělé čtenáře vrátila v roce 2017 románem Antihrdina, jehož slovenská verze byla nominována na cenu Anasoft litera a který loni vydalo v českém překladu Michala Švece nakladatelství Větrné mlýny.

Čas načtení: 2020-03-06 12:52:10

Knižní veletrhy v Lipsku a Paříži se kvůli koronaviru letos neuskuteční

Česká republika měla mít letos bohatý program na Lipském knižním veletrhu (12.–15. března) a po 12 letech se měla vrátit na knižní veletrh Livre Paris (20.–23. března). S ohledem na situaci s koronavirem v Evropě se ale oba veletrhy neuskuteční. České autorky a čeští autoři se do Lipska přece jen částečně vrátí, a i v Paříži částečně proběhne plánovaný doprovodný program. „Zdraví je to nejdůležitější a situaci sledujeme. Přesto jsme se po konzultacích s kolegy v Lipsku a našimi kooperačními partnery rozhodli v Lipsku realizovat komorní program mimo veletrh. Nabídneme pět akcí se sedmi autory v různých lokalitách s kapacitou pro zhruba 80 hostů,“ uvedl 6. března Martin Krafl, pověřený vedoucí Českého literárního centra, sekce Moravské zemské knihovny v Brně. V pondělí 9. března se v Literárním domě Lipsko – Dům knihy uskuteční od 19:30 literární večer Markéty Pilátové a Marka Tomana. Na dvě literární čtení se mohou zájemci těšit také v pátek 13. března. Od 20:15 hodin představí Ondřej Cikán nové německé překlady Josefa Váchala a Otokara Březiny, následně se od 22:00 hodin uskuteční literární večer s básněmi Adama Borziče a jejich překladatelkou Martinou Lisa. Debata čtyř autorů nazvaná Pašované květiny v dvojitém balení za účasti Viktorie Hanišové, Marka Šindelky, Kateřiny Tučkové a Marka Tomana s moderací novináře Mirka Schwanitze v Café Kowalski se odehraje v sobotu 14. března od 20:00 hodin. Celý komorní program české literatury uzavře v sobotu od 21:00 hodin v Schaubühne Lindenfels, kde se v loňském roce mimo jiné konalo v rámci zahájení Lipského knižního veletrhu vystoupení Kafka Bandu s Jaroslavem Rudišem a Jaromírem 99, literární pořad nazvaný Slezsko-saské, rakousko-české. Próza a poezie plná rozkoše ze Slezska, Saska, Rakouska a Čech. Přeložené polibky. Vystoupí na něm Ondřej Cikán, Ondřej Hložek a Matthias Senkel. Česká literatura se měla po 12 letech vrátit na knižní veletrh Livre Paris. Prezentace České republiky se zde měla uskutečnit 20. až 23. března. „I v tomto případě jsme si pro francouzsky mluvící publikum připravili doprovodný program, který je pořádán ve spolupráci s Českým centrem Paříž. Situace se mění každým dnem a podrobnější informace k alternativnímu programu v Paříži zveřejníme počátkem příštího týdne,“ doplnil Martin Krafl. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-31 12:50:25

O babičce sviňačce aneb Jak má Německo před Silvestrem nečekaně další skandál

Milí čtenáři, asi už jste to zaznamenali i v českých médiích: německá veřejnoprávní televize WDR poněkud našlápla do lejna, když před pár dny odvysílala písničku „Má babička je ekosvině“, ve které dětský sbor zpívá o tom, že nešťastná bábrle jezdí vozem SUV k lékaři (zcela mimo možnosti průměrného německého důchodce) a dokonce jí maso, protože je levné. Pokud chcete kostrbatý, ale věrnější překlad názvu „Meine Oma ist ’ne alte Umweltsau“, tak zní „Moje babička se chová k životnímu prostředí jako prase“. „Sau“ má kromě doslovného významu prasnice v němčině i různé další konotace, od „bordeláře“ přes „život na hovno“ až po Judensau, silně antisemitský koncept ze středověku a oblíbenou nadávku nacistů. Všechno vesměs negativní nebo aspoň vulgární. Píseň popíchla veřejné mínění natolik, že asi dva dny se nemluvilo o ničem jiném. WDR, odvážná jako vždy, ihned po prvních negativních reakcích záznam smazala ze své videotéky. Na internetu je ale nemožné se něčeho zbavit natrvalo, kopie si mezitím dávno našly cestu na YouTube a jiná úložiště. Jelikož autorům pořadu přišly i nějaké výhrůžky, prohlásila WDR, že jim přidělí ochranku. Což o to, ono se asi fyzicky nic nestane. Spíš politicky se v tomto případě novináři pohybují na tenkém ledě, protože poplatky za veřejnoprávní televizi jsou v Německu vysoké a odcizit si starší voliče může být z tohoto hlediska docela riskantní. Asi ne tak riskantní jako v Británii, kde nyní Johnsonova vláda uvažuje o ořezání financování BBC, ale nějaké to riziko tam je. Nicméně je stejně zajímavé se nad tím tématem zamyslet. V každém médiu jsou některé společenské skupiny tabu a do jiných se naopak strefuje s potěšením. WDR by skoro jistě neodvysílala píseň, ve které Ahmed z Neuköllnu mlátí ženu, prodává heroin a ve volném čase staví bombu z papiňáku, a to ani jako satiru. To by bylo náckovství. Zato staří lidé jsou takříkajíc mimo rozsah ochranného deštníku, což je částečně dáno nějakou tou divnou logikou progresivního žebříčku, ve kterém je majorita úplně na dně, a částečně nejspíš i tím, že se jich nikdo reálně nebojí. Žádné komando osmdesátiletých Helmutů se samopaly přiletovanými na chodítkách ještě nikdy žádnou redakci nevyvraždilo. Pak je tu ale ještě jiná věc, a ta se neomezuje jen na Německo: starší lidé mají prostě jiné volební preference a jejich hlasy zabraňují urychlenému vybudování pokrokové Utopie. Například moc nevolí Zelené, kteří se v německojazyčném světě u nejmladších věkových skupin stali rozhodující politickou silou. (Volby do EP 2019, volby do rakouského parlamentu v září 2019.) Ještě vyhrocenější je situace ve Velké Británii, ve které starší věkové kategorie většinově hlasovaly pro brexit, kdežto nejmladší pro setrvání v EU (statistika, ale volební účast mezi mladými byla nižší). Od té doby narážíte v britských médiích co chvíli na články typu „nerozuměli tomu“, „stačí, aby jich umřelo jeden a půl milionu“, „ukradli mi budoucnost“, a to jsou pořád ještě noviny, které mají trochu zábrany a filtr. Na sociálních sítích padají daleko horší výroky, jak už to bývá. Zrovna strefování se do starších lidí mi přijde hodně nefér, protože: a) je to generace, jejíž nejstarší kohorta musela vybudovat Evropu z poválečných trosek, v případě Německa doslova, protože v květnu 1945 tam nic jiného nezbývalo. Taky se na to mohli vykašlat a vrátit se k barbarství; b) je to generace, za které se péče o životní prostředí dost značně zlepšila. Zrovna chystám do své knihy Zapomenuté příběhy 3 příběh o Velkém londýnském smogu roku 1952; dnes lidi vůbec nemají představu, jak vypadaly řeky a ovzduší v průmyslových oblastech dřív; c) mají přeci jen nějaké zkušenosti; v případě východu zažili reálný socík na vlastní kůži, v případě západu se mu museli bránit, a to včetně propagandy, která ze sovětského bloku neustále vyzařovala. Nicméně kdyby byl svět spravedlivý, asi bych neměl o čem psát… Je čas novoročních přání. Přeju tedy WDR, aby si v novém roce pokud možno našla nějaké lepší terče. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2019-11-13 12:53:56

Nicolai Sennels: Nezvěte do své země muslimy

Nicolai Sennels je psycholog, který v letech 2005-2008 pracoval v kodaňské věznici pro mladistvé Sønderbro. O svých zážitcích a závěrech napsal knihu Svatý hněv: Mezi muslimskými zločinci, která zatím česky nevyšla. Dnes je politicky aktivní, je členem Dánské lidové strany (Dansk Folkeparti), která usiluje o další restrikci imigrace z nezápadních kultur, a byl spoluzakladatelem hnutí For Frihed, které je dánskou pobočkou hnutí Pegida. Nedávno Nicolai Sennels navštívil Prahu, poskytl rozhovor i televizi Prima a odpověděl mi na několik otázek, které jsem mu zaslal e-mailem. Zajímala mne jeho perspektiva, protože vězeňský psycholog je poměrně specifické povolání, které vidí společnost z jejího horšího konce a každodenně pracuje s některými problémy, které širší společnost ani nemusí příliš vnímat.   Pane Sennelsi, jste psycholog. Mohl byste čtenářům krátce popsat svoje předešlé zaměstnání? Co vás vedlo k tomu, že jste napsal svoji knihu „Svatý hněv“? Když jsem jako naivní levicový Západoevropan začal pracovat ve vězení, byl to pro mě docela šok. Sedm z deseti vězňů v dánských vězeních pro mladistvé jsou muslimové, i když muslimů je jinak méně než 10 procent obyvatelstva. Mým úkolem bylo pomoci jim najít smysluplnější způsob života, ale brzy jsem zjistil, že západní psychologie v jejich případě terapeuticky selhává. Abych našel lepší postupy, začal jsem studovat jejich náboženství a kulturu, vyptával jsem se svých muslimských klientů na podrobnosti jejich rodinného uspořádání, denního života, života a tradic v zemích jejich původu. Jako psycholog ve vězení jsem tím pádem měl jedinečnou příležitost hovořit se skupinou lidí, na které si mnoho z nás utvořilo názor, ale jen málokdo se k nim dostal skutečně blízko. Tato kniha je způsobem, jak získat psychologickou perspektivu k jedné z nejdůležitějších otázek současnosti: co je muslimská kultura a jakým způsobem bychom k ní měli přistupovat na Západě.   Ve svém odborném životě jste potkal mnoho zločinců, kteří byli muslimové, jelikož je jich v dánských věznicích statisticky nadprůměrné množství. Říkáte, že součástí jejich motivace je i jejich víra. Mohl byste to rozvést? Náboženství hraje ústřední roli nejen u islámských teroristů, ale i zločinců. Na základě analýzy tohoto náboženství a kultury, a na základě stovek rozhovorů s muslimy, jsem dospěl k názoru, že jsou vychováváni s určitými mentálními vzorci, které je činí náchylnějšími ubližovat ostatním a představují nebezpečí pro neislámské společnosti. Jeden takový psychologický rys je dominance. Mnoho zločinů páchaných muslimy vůči nemuslimům není motivováno primárně peněžním ziskem, ale touhou dominovat ostatním. Je to částečně proto, že muslimové mají svým náboženstvím uloženu povinnost ovládat a dobývat, a částečně proto, že žijí v extrémně dualistickém světonázoru. Tam, kde se západní myšlení snaží o širší pochopení, je muslimská kultura zvyklá uvažovat ve vzorci „buď a nebo“, „černá a bílá“. Širší pochopení vede k větší harmonii, kdežto vzorec „buď a nebo“ rozděluje svět do antagonistických párů: muslimové jsou lepší než nemuslimové, muži mají více práv než ženy, většina denních záležitostí je rozdělena na čisté (halal) a nečisté (haram) atd. Silně dualistické kultury jsou vesměs také silně neharmonické, protože vynášejí velmi tvrdé soudy. Abych to něčím ilustroval, rád bych upozornil na arabské slovo pro nemuslima, káfir. „Káfir“ má mnoho extrémně negativních konotací, protože podle islámských svatých textů se „káfirům“ nedá věřit, jsou předurčeni k tomu, hořet v pekle, mohou být zotročeni a sexuálně zneužíváni, mají být zabiti atd. Tyto islámské popisy nevěřících fungují podobně jako válečná propaganda mezi vojáky. Tak, jako generálové dehumanizují a démonizují nepřítele, aby vojákům psychologicky ulehčili jejich zabíjení, muslimská víra a kultura dehumanizuje nemuslimy způsobem, kvůli kterému je snazší nestarat se o jejich city, majetek nebo život. Kromě těchto dvou věcí jsem identifikoval čtyři specifické psychologické rysy rozšířené mezi muslimy, které zvyšují riziko anti-sociálního nebo kriminálního chování. Tím prvním je hněv. V západní kultuře víme, že hněv je projevem slabosti. „Jenom malí psi štěkají,“ říká se v Dánsku. Zachovat klid, nebo dokonce odbýt kritiku či frustraci vtipnou poznámkou, to u nás považujeme za sílu. V muslimských zemích je jako síla vnímán hněv. Dokonce mají „dny svatého hněvu“ (podle nichž jsem pojmenoval svoji knihu) – typicky v pátek – kdy poskakují, střílejí do vzduchu a křičí. A to, že na Západě neprojevujeme hněv a ochotu k fyzické agresi, vnímají jako slabost. Slabost zdvořilých a empatických osob, kterou lze snadno využít. Dalším psychologickým rysem je to, čemu západní psychologie říká sebevědomí. Pokud se dokážete vypořádat s kritikou klidně, a dokonce vyjádřit vděčnost v případě, že ten, kdo vás kritizuje, má pravdu, vnímáme to jako silné sebevědomí. Pokud se rozzuříte a útočíte, je to pro nás slabé sebevědomí. Mezi muslimy je to obvykle naopak. Výsledkem jsou křehká, skleněná ega a těla naplněná adrenalinem. Když v Dánsku vyšly karikatury Mohameda, zástupy muslimů v různých zemích světa křičely výhrůžky a zapalovaly vlajky, což mělo dokázat, že islám je mírumilovný – to je asi nejzřetelnější příklad. Třetí psychologický rozdíl je v tom, čemu v psychologii říkáme locus of control, místo výkonu kontroly. Na západě jsme vesměs vychováni v tom, že svůj život kontrolujeme sami. To znamená, že sami sebe považujeme za zodpovědné za to, jak náš život bude vypadat. Jeho výsledek záleží na tom, jak se rozhodujeme, reagujeme atd. Zjistil jsem, že muslimové mají primárně vnější „locus of control“. To je přirozené v kultuře, kde je osobní svobody málo a kde se nelze moc odlišit od společenských norem. Všechno je „ins’hallah“ (vůle Alláhova), nebo o tom rozhoduje mužský člen rodiny nebo imám. Věci se dějí z vnějších důvodů. To je také důvod, proč je v islámském světě tak rozšířená mentalita „obětí“. Za všechno může někdo jiný, což je velmi špatný základ pro řešení problémů a pohyb vpřed. Čtvrtým psychologickým faktorem je otevřenost ostatním. V západním světě definujeme otevřenost a toleranci jako dobrou. Snažíme se být otevření ostatním, i když mají jiné názory, včetně těch politických a náboženských. Mezi muslimy je považováno za dobré být uzavřený a netolerantní. Obvykle se vdávají a žení jen mezi sebou a děti – zejména dívky – žijí v neustálé hrozbě násilí (a hůř), pokud by se moc „pozápadnily“. Není těžké si představit, co se stane, když se dvě civilizace s takto odlišnými psychologickými vzorci potkají. Otevřená a tolerantní společnost se otevře a toleruje tu zavřenou a netolerantní, což vedlo k všudypřítomné islamizaci západoevropských společností: oddělené návštěvní hodiny v bazénech podle pohlaví, halal jídlo ve školkách, školách a nemocnicích, noviny nechtějí otisknout karikatury Mohameda, v centrech měst vznikají dominantní islámské budovy atd. Tyto psychologické rysy, včetně nábožensky založené démonizace nevěřících a výzev k dominanci, ubližování a zabíjení – jsou důvod, proč tolik muslimů skončí jako násilní zločinci nebezpeční společnosti. A skutečnost, že naše vlastní kultura je tak neagresivní, odpouštějící a tolerantní, vede k jejímu vlastnímu ohrožení.   Je vaše kniha “Svatý hněv” v Dánsku stále kontroverzní? Jaká byla reakce čtenářů? Najdete ji v knihkupectvích, nebo s ní mají problém? Kniha vzbudila v době svého uveřejnění ohromný zájem. I když její ústřední sdělení – že lidé z jiných kultur mají jiné mentality – je logické a samozřejmé, stejně to pro řadu lidí byla novinka. Kniha odstartovala v Dánsku velmi důležitou debatu ohledně kulturních a psychologických rozdílů. Myslím si, že tato debata byla velmi konstruktivní. Zdá se, že pro mnoho lidí je psychologická perspektiva celé záležitosti osvěžující a snáze pochopitelná. První dvě vydání se vyprodala velmi rychle, ale vydavatel z neznámých důvodů nechce vydat knihu potřetí. Od té doby byla kniha vydána také švédsky a anglicky, německé vydání se právě chystá.   Jste členem Dánské lidové strany. Jste spokojen se současným stavem azylové a migrační politiky? Co byste doporučil jiným zemím? Záleží na tom, co chcete. Chcete-li žít v míru a záleží-li vám na vlastní kultuře, doporučil bych vám nezvat do své země muslimy. Pokud chcete hrát hazardní hru s bezpečností budoucích generací ve jménu vyšších principů, jako jsou směrnice EU nebo konvence OSN, můžete učinit jinou volbu. Jelikož jsem psycholog a humanista, více si cením lidí než principů. A myslím si, že sociální kapitál – důvěra a solidarita – je pro blahobyt lidí velmi důležitý. Sociální kapitál je velmi vysoký v monokulturách a upadá v multikulturních společnostech, kde lidé s velmi odlišnými či navzájem rozpornými hodnotami nenacházejí společný základ pro své soužití.   Na závěr: máte nějaký vzkaz pro české čtenáře? Ano, hned tři. Za prvé doufám, že Česká republika a zbytek východní Evropy se poučí z odstrašujícího příkladu západní Evropy a nezopakují naši historickou katastrofální chybu, která už stála tolik krve, potu a slz. Za druhé byste měli opravdu doufat, že západní část kontinentu to přežije. Protože pokud nepřežijeme, budete muset někdy za padesát let vynaložit ohromné prostředky k ochraně svých hranic, a to se slabší ekonomikou, protože oslábne vzájemný obchod. To mne vede ke třetí radě: Když Čechům nabídnou práci v „uniformě“ například Němci nebo Francouzi, tak doufám, že ji mnoho Čechů vezme. Když se objeví takové nabídky práce, je to proto, že jsou nutné – a jak jsem říkal, týká se to také stability vaší vlastní situace. Dívám-li se do své vlastní křišťálové koule, myslím si, že záchrana Evropy tentokrát nepřijde primárně od nás, ale od vás. Zní to hodně dramaticky, ale jako všechno ostatní je to hlavně psychologie. Podívám-li se na demografické složení obyvatelstva, je mi to jasné: střet mezi otevřenějším a černobílým myšlením je teprve na samém začátku. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2019-11-09 06:26:23

Proměna dámského oděvu: od korzetu ke kalhotám

Na přelomu 19. a 20. věku prodělal ženský oděv přerod jako nikdy předtím. Z těsných korzetů a neforemných krinolín či turnýr se postupem času vytvořily volnější sukně a halenky. Emancipované ženy také inklinovaly k maskulinnímu, pohodlnějšímu stylu oblékání, jehož dominantními prvky jsou kalhoty, vesty a saka. Svůj podíl na tom měla, kromě většího zapojení „něžného pohlaví“ do pracovního procesu, i vzrůstající obliba sportu a dějinné okolnosti (válka), při kterých došlo k značnému rozšíření nošení uniforem ženami – tedy oděvu typicky mužského. Oblečení mělo od pradávna především funkci praktickou. Mělo chránit jeho nositele před chladem, žárem či jinou nepřízní počasí a usnadňovat mu pohyb i jiné lidské činnosti s tím spojené. Je tedy až s podivem, kolikrát v historii vešlo do módy to či ono nepraktické uspořádání šatu, které mělo především demonstrovat stav a hmotné zajištění jeho nositele. Ženský oděv v době baroka, který nosily aristokratky či bohaté měšťanky, nabral monumentálních rozměrů s monstrózně velkými krinolínami a zdraví škodícími korzety, které se udržely po celé 19. století. Korzet V 19. století se velmi rychle formuje třída patricijských rodin – tzn. měšťanstva, které vznáší vlastní požadavky na nákladnost a okázalost oděvu. Důležitou roli hraje také rozvíjející se textilní průmysl, ať už jsou to textilní manufaktury, krejčovské salony, kloboučníci, obuvníci či obchodníci s textiliemi. Více než kdykoliv předtím se také v tomto období setkáváme s deformací postavy pomocí šněrovačky. Krejčovské umění se stále více zdokonaluje, k čemuž po přelomu století přispívá i rozšíření šicího stroje. Módní diktát volá po stažení figury. „Něžné pohlaví“ je ochotno se dobrovolně sešněrovávat, což prokazatelně ničí jeho zdraví – deformuje hrudní koš a stlačuje vnitřní orgány. To, že ženy pravidelně omdlévají na procházkách či odpoledním čaji, patří k běžnému koloritu dne. Dáma tak může ukázat svoji křehkost a bezbrannost a nechat se zachránit od pohledného kavalíra, jenž je sám upjatý v příliš těsných kalhotách i nákrčníku. Takový muž, dobře oblečený, je vždy připraven svoji múzu zachránit a poskytnout jí první pomoc, když na ni jdou mdloby. Chemise Na přelomu 18. a 19. století celou Evropu ovládnou šaty, později nazývané chemise, které jsou blízké antickému nešitému oděvu a původně byly odvozeny z praktické košile pro kojící matky. Tvoří tak důležitou odbočku od korzetového diktátu. Přichází do módy v době porevoluční, tzn. po Velké francouzské revoluci, kdy obecně panuje nevlídnost vůči všemu, co připomíná okázalost francouzského dvora. Toto období tedy zcela zavrhuje mohutnou krinolínu a nákladnou paruku, jinak obvyklé součásti oděvu movitých nositelek. Problémem chemise však bylo užití příliš vzdušných a lehkých materiálů, mnohdy absence rukávů, a tedy nehřejivosti šatů, jež byly oblékány i v zimním období. Chybějící textilie v horní části těla tak byla nahrazována dlouhými rukavicemi či šálami a kožešinovými boa. Oděv tedy nedeformoval postavu, avšak jeho nošení končilo velice často nachlazením a na počátku 19. století také četně i úmrtím nositelky. Krinolína a turnýra Od 30. let 19. věku se tedy opět vrací móda korzetů a krinolín. Ženský oděv se v této době stává ještě složitějším, zatímco ten mužský se jeví střídmý a praktický. Na muže čekají velké úkoly – ať již politické či hospodářské, kdežto ženám je určena výhradně starost o domácnost či reprezentace rodiny na veřejnosti. Samotný pohyb v tomto ustrojení činil mnohým dámám značné obtíže. Ženy se tak musely naučit ladnosti pohybů – tzn. běžné chůzi, vystupování a nastupování do kočárů, jak se s krinolínou vhodně posadit atd. Tvar krinolíny se postupem času více a více zvětšuje. Nejdříve připomíná tvar kopule, později spíše pyramidy s dolním průměrem až dva metry. Nákladnější modely mívají i vlečku, a tím se postupně proměňuje ideální dámská silueta, ze které se později vyvinou šaty s turnýrou, česky nazývané honzík. Úzká ženská silueta s dominantní dlouhou úzkou sukní je v zadních partiích doplněna vycpávkami. Jsou buď jednodílné nebo dvoudílné, skládající se z vycpané sukně a živůtku nebo kabátku. Turnýru nejdříve nosí nejvyšší společenské vrstvy, až postupně proniká i do řad měšťanstva. Na venkově se ještě dlouho do 70. a někdy i 80. let 19. století udržuje zvyk tehdy již staromódní krinolíny. Konec 19. věku je už ve znamení štíhlé dámské siluety bez honzíku, stále ještě stažené v pase, s dlouhou sukní, složitým účesem a módním kloboukem, avšak časy se mění, a tím se částečně začíná proměňovat i móda. Reformní tendence 19. století Již v průběhu této éry můžeme na solitérních osobnostech sledovat nošení maskulinního oděvu. V Čechách je to například herečka Katynka Krákorová, milenka Vojty Náprstka, jež si zkrátila vlasy a nosila košili s vázankou. Později k pánskému střihu oblečení inklinovala lékařka Anna Bayerová či Zdenka Braunerová, která pravidelně pohoršovala „počestné“ obyvatele Roztok jízdou na kole v kalhotách, kde měla ateliér. Právě rozvoj sportu výraznou měrou přispěl k reformě oděvu a rozšíření obliby nohavic či krátkých kalhotek. Roku 1851 navrhla Amelia Jenks Bloomer nohavice odvozené z tureckých kalhot, stažené u kotníků, přes které byla přehozená kratší sukně. Podle Bloomerové se jim říkalo „Bloomers“. Oděv však nevzbudil zájem široké veřejnosti a byl spíše terčem vtipů a vděčným námětem pro dobové karikaturisty. Na přelomu 19. a 20. století s popularitou cyklistiky vzrůstal i počet žen, nosící různé typy nohavic, jelikož v dlouhé sukni nebyla jízda na bicyklu prakticky možná. Podobně i jiné typy sportovních aktivit přispěly ke zkracování sukní a později jejich úplným nahrazením za krátké kalhoty, které umožňovaly volný pohyb či dokonce cvičení na nářadí. Praktické oblečení Přelom 19. a 20. století se již nese v duchu postupného odpoutávání od korzetové módy. Stále více a více žen nosí blůzu a sukni, či kostým. V době první světové války se ženy ještě více aktivně zapojily do pracovního procesu či se dokonce podílely na práci pro armádu. Ženy se také staraly o nemocné v běžných či polních špitálech a nemocnicích. A i zde nosily většinou uniformy, složené z jednoduchých bílých šatů, připomínajících zástěru. V této době již také celá řada žen přijala práci telegrafistek či poštovních úřednic, kde však stále ještě odívaly volnější variantu korzetových šatů. Poválečná léta V době po první světové válce se výrazně prosazují šaty pohodlného volného střihu. Sukně se zkracuje ke kolenům, stejně tak se zkracují i účesy. Základem šatníku nové moderní ženy se stává trojdílný komplet, skládající se ze sukně, vesty či saka a pulovru. Tzv. dámský kostým vešel ve známost především díky Coco Chanel, která brojila proti složitým korzetovým šatům a nepraktičnosti oblékání. Slavná návrhářka spojila propracovanou krejčovinu s kvalitními britskými látkami – jako byly tvíd a vlněné textilie. Vyšla z pánských sportovních oděvů a upravila je pro dámskou figuru. Inspirovala se i lodními kabátci, košilemi, pruhovanými tričky a upravila také před sto lety populární šaty ve stylu chemise. Módu představila jako přístupnou pro všechny sociální skupiny, a tím částečně zmizely nákladné oděvy jakožto symbol bohatství a moci. Bylo to tedy jakési demokratické oblečení, symbolizující nástup nové doby. Mnoho žen také začalo zcela běžně nosit kalhoty jako denní součást svého oděvu. V první polovině 20. století se světovou propagátorkou maskulinní módy stala herečka Marlene Dietrich, jež se v pánském oblečení objevovala nejen ve svých filmech, ale nosila ho i v osobním životě. Historie milovní čtenáři se více o proměnách módy v éře modernizace mohou dozvědět na přednášce Reforma oděvu. Ta se koná 19. prosince 2019 v 18 hodin v Náprstkově muzeu jako doprovodný program výstavy o ženské emancipaci Vlastním hlasem, jež je přístupná do konce roku 2019. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-04 18:34:11

Případ Ibrahima Miriho aneb Dobří gangsteři se vracejí

Německé úřady řeší, jak naložit s hlavou známého rodinného klanu. Klan rodu Miriů je kriminální organizace, která podobně jako mnohé jiné rodinné klany vděčí za svoji existenci uprchlické vlně po začátku libanonské občanské války roku 1975. Jelikož do země, ve které zuřila válka, se ze SRN nesmělo deportovat, a jelikož mnoho běženců nemělo žádné státní občanství, dostali strpění čili Duldung a byli rozděleni mezi jednotlivé země tehdejšího Západního Německa. V roce 2012 měl Miri-klan zhruba 2 600 členů, kteří částečně žili ze státní podpory a částečně se zabývali obchodem s drogami a jinou kriminalitou. Tedy slušně velké zločinné konsorcium, divím se, že jejich akcie se ještě nedají koupit na burze. Činnost klanu se koncentruje kolem přístavního města Brémy. Hlavoun celého klanu se jmenuje Ibrahim Miri, používal ovšem na německém území čtyři různé identity, takže jednoznačné ztotožnění jeho osoby dalo německým úřadům trochu práce; nebylo vlastně ani jasné, jak to má s občanstvím. Milý pan Miri vůbec vytěžoval úřady dost, protože podle Spiegelu byl podezřelý z celkem 150 trestných činů. Nakonec však více než dvacet (!) let úřední snahy o jeho deportaci skončilo úspěchem. I stalo se, že v červenci 2019 si ještě před svítáním pro Ibrahima Miriho přišla domů protiteroristická jednotka GSG-9 a posadila jej na letadlo do Libanonu bez zpáteční letenky. Leč tím náš příběh nekončí. Pokud se bojíte o osud tohoto ubožáka, odsunutého z blahobytných a bohatých Brém do nejistého, chudého a nepokoji zmítaného Libanonu, mám pro vás zprávu, která zahřeje všechna lidumilná srdce, již tak dost změklá blížícími se Vánocemi eh, zimními svátky. Patrně jste to podle titulku již uhodli: Ibrahim Miri se za pomoci pašerácké mafie vrátil do SRN a hned tam požádal o azyl. Zároveň hodlá německý stát zažalovat u soudu za to, že jej deportoval bez předešlého upozornění a s použitím násilí. Jeho právní zástupce to dokonce přirovnal k nacistickým akcím Nacht und Nebel, při kterých byli odpůrci režimu odvlékáni z vlastních domovů do koncentráků, ne-li na popravu. (Článek ve Weltu.) Událost vzbudila v německých médiích pozdvižení, články a komentáře jen prší. Většina politiků na středu a pravici se vyjadřuje značně rozhořčeně, na stranu Miriho se ovšem postavila Levice (Die Linke), která ústy své vnitropolitické mluvčí Ully Jelpke sdělila, že lidé jako Miri jsou po tak dlouhém pobytu součástí německé společnosti, „ať se nám to líbí, nebo ne“, a že Miriho odsun proběhl podle „absurdní logiky“. Úřad BAMF, který se stará o vyřizování žádostí o azyl, slíbil maximální možnou rychlost, prý by mohlo být „hotovo“ během týdne. Tak doufejme, že to bude zamítavé rozhodnutí, jinak by už tak dost absurdní situace byla ještě absurdnější. Nicméně nikde není psáno, že i v případě dalšího pokusu o deportaci jej Libanon, kde právě probíhají intenzivní protivládní protesty, přijme znovu. Takže je možné, že se přání Ully Jelpke a jejích Parteikamaraden vyplní a Ibrahim Miri se stane součástí německé společnosti natrvalo, ať Němci chtějí, nebo ne. Pár poznámek k celé situaci. Azylová a migrační politika v Evropě je v posledních letech postižena těžkou schizofrenií. Na jednu stranu si vcelku mainstreamová brémská FDP, kterou těžko zařadit někam na okraj politického spektra, stěžuje slovy téměř visegrádskými: „Na vnějších hranicích EU očividně neprobíhá žádná dostatečná kontrola. Což je vzhledem k potenciálnímu ohrožení terorismem, například návratem bojovníků Islámského státu, děsivý stav.“ Na druhou stranu jsou kapitánce Carole Racketeové udělovány pocty typu nejvyššího ocenění hlavního města Paříže, byť její činnost v sobě zahrnuje převoz spousty osob zcela neznámé identity do Evropy. Takový pan Miri mohl být při svém návratu klidně jejím klientem, i když bych spíš tipoval na balkánskou stezku. Byl bych docela potěšen, kdyby se voliči v Německu či Francii konečně rozhodli, jak to vlastně chtějí… {loadmodule mod_tags_similar,Související} Druhá věc: otázka cti. Jsou civilizace a kultury, které se na pojem cti natolik zafixovaly, že je to patologické; tam vede ztráta tváře k vraždám a sebevraždám. Zrovna různé kmeny Blízkého východu jsou tzv. „vraždami ze cti“ proslulé a bohužel si tyto zvyky přenášejí s sebou do svých nových bydlišť. Pokud bychom chtěli sáhnout na jiný konec světa, extrémně citliví na ztrátu tváře jsou Japonci. I zde v Evropě to býval problém, ještě před 200 lety byly běžné souboje kvůli cti, při kterých se skutečně někdy umíralo; jednou z obětí tohoto pitomého zvyku se roku 1832 stal geniální dvacetiletý matematik Évariste Galois. Ještě v relativně osvíceném 19. století nějakou dobu trvalo, než se mladíci dali přesvědčit, že k obnovení cti stačí způsobit protivníkovi nějaké ty šrámy, jež se ovšem dají přežít. Teď se ovšem do hlavy vtírá myšlenka, do jaké míry jsme ten osvícený pohyb přehnali do dalšího extrému, a stali se tak rohožkou, do které si lidé typu Ibrahima Miriho vytírají svoje zablácené a možná i krvavé boty. Ten jeho triumfální, v médiích všudypřítomný návrat je především plivnutí do kolektivní tváře hostitelského národa: čin, kterým vrchní gangster dává najevo, že se německé justice nikterak nebojí a že očekává, že se mu nic zásadního nestane. Moc se mi nechce věřit, že by si tímto chucpe způsobem troufnul vrátit třeba do Izraele nebo do Spojených států amerických. To by byla úplně jiná míra rizika. Osobně jsem si jist, že nechci, abychom v tomto směru skončili stejně „rohožkovitě“ jako naši západní sousedi. Otázka je, jak daleko k tomu v současné chvíli máme. Nakonec hodně těch právních norem, které tenhle vývoj umožnily, má v ČR i v SRN společný základ. Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.