Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2019-09-20 00:07:40

Polyneuropatie - porucha citlivosti v končetinách

 Polyneuropatie jsou postižení periferních nervů. Projevují se v okrajových částech těla. A to buď nižší citlivostí (mravenčením, brněním, nedostatečným vnímáním dotyku), anebo naopak zvýšenou citlivostí nervů (bolesti, křeče, přecitlivělost na dotyk).

Čas načtení: 2025-04-10 14:50:00

Raynaudův syndrom aneb když bělají prsty

V první řadě je nutné rozlišovat mezi primárním a sekundárním Raynaudovým syndromem. Zatímco v případě primárního Raynaudova syndromu, který se označuje také jako Raynaudova choroba či Raynaudova nemoc lékaři obvykle neznají konkrétní příčinu obtíží, sekundární Raynaudův syndrom (nebo fenomén) vzniká na podkladě jiného onemocnění. Primární Raynaudův syndrom Funkční tepenná porucha, která postihuje především periferní části horních končetin. Mezi její charakteristické projevy patří bělání prstů na rukou, ztráta citlivosti a pocity chladu či bolesti v postižené oblasti. Vlastní příčina těchto zdravotních komplikací není lékařům dosud známá. Pacienti ovšem mívají zvýšený cévní tonus, který je podmíněný působením sympatiku a může být způsoben například chybným řízením v hypotalamu, ale i zesílenou citlivostí hladkých svalů na noradrenalin. Významnou roli také pohlavní hormony. Mladé ženy proto bývají postiženy až sedmkrát častěji než muži, přičemž obtíže se obvykle dostaví mezi 15. a 30. rokem života a po menopauze opět ustupují. Raynaudova choroba se řadí mezi vazoneurózy, což jsou funkční poruchy periferních tepen. Pro tuto chorobu jsou typické křečovité stahy drobných tepen a tepének, které znemožňují zásobení postižené oblasti okysličenou krví. Takový záchvat mohou vyvolat například silné emoce, pobyt v chladném a vlhkém prostředí nebo přílišná námaha. Mezi charakteristické projevy Raynaudovy choroby patří záchvaty, při nichž dochází k zblednutí kůže na konečcích prstů (typicky) nebo na jiných periferních částech těla, jako jsou například uši, rty či nos. Tento stav může být spojený také se ztrátou citlivosti, bolestmi a pocity chladu v postižených oblastech. Oslabení přítoku krve může vést také k rozvoji cyanózy, kdy kůže pacienta nabývá modrých až fialových odstínů. Sekundární Raynaudův syndromČasto bývá jedním z prvotních projevů jiného onemocnění či dalších zdravotních obtíží. Mezi hlavní příčiny patří například: Autoimunitní onemocnění (sklerodermie, systémový lupus erythematodes…)Cévní onemocnění (embolie, trombóza podpažní žíly…)Hematologická onemocnění (například polycytémie)Neurologická onemocnění (například roztroušená skleróza)Poruchy pohybového aparátu (skolióza, artróza…)ArteriosklerózaJaterní cirhózaÚrazy a poraněníOtrava těžkými kovy, houbami či jinými látkamiNežádoucí účinky některých léčivKouření, které způsobuje stažení cév Výskyt sekundárního Raynaudova syndromu bývá spojený také s působením nadlimitních vibrací, které jsou na ruce často přenášeny z ručně ovládaného pneumatického nářadí. Mezi ohrožené skupiny obyvatelstva patří například stavební a lesní dělníci, pracovníci používající sbíječky, brusky a ruční pěchovačky nebo kameníci a horníci, kteří k práci potřebují pneumatická kladiva a vrtačky. Příznaky sekundárního Raynaudova syndromu často bývají závažnější než symptomy primární varianty. V tomto případě totiž může dojít k dlouhodobému snížení nebo dokonce i zastavení krevního průtoku a poškození periferní oblasti nedostatkem kyslíku. Pacientům, kteří takové obtíže zaznamenají, pak hrozí výrazné poškození či odumírání tkání (nekróza). Jednotlivé fáze záchvatu Recidivující záchvaty, jež jsou pro Raynaudovu chorobu typické, obvykle trvají zhruba 10–20 minut. Nejčastěji bývají způsobeny chladem, stresem či přílišnou námahou. Vyvolat je tedy může například pobyt ve studeném prostředí, ponoření rukou do studené vody, ale i pouhé vytahování jídla z lednice. Jejich průběh je poté rozdělen na tři samostatná stadia, která se označují jako anemická, cyanotická a hyperemická fáze. Anemická fáze V první fázi, která se nazývá anemická, dochází ke křečovitému stahování tepen, což postupně vede k odkrvení postižených částí těla. Těmi jsou ve většině případů špičky prstů. Jelikož je křečovitý stah úplný a na dané místo nepřitéká žádná krev, oblast je nápadně bledá a hranice postiženého úseku bývá výrazně ohraničená. Cyanotická fáze Pokud jde o cyanotickou fázi, ta může buď přímo navazovat na předchozí (anemickou) fázi, nebo může sama záchvat odstartovat. V tuto chvíli již není křečovitý stah tepen úplný a do postižené oblasti přitéká malé množství krve. V důsledku nedostatečného okysličení začíná kůže v periferních oblastech těla modrat, což se označuje jako cyanóza. Hyperemická fáze Během posledního stadia dochází k uvolnění křečovitého stahu tepen a urychlení proudění krve, což následně vede k bolestivému překrvení postižených oblastí, k jejich zčervenání či nepříjemnému brnění. Diagnostika Správnou diagnózu může v případě Raynaudovy choroby lékař stanovit na základě pacientovy anamnézy, fyzikálního vyšetření a klinického obrazu. Jedním ze základních postupů je prstová pletyzmografie a k vyloučení sekundární formy Raynaudova syndromu poté slouží kapilaroskopie. Raynaudův syndrom léčba Léčba Raynaudova syndromu se vždy odvíjí od toho, zda se jedná o primární či sekundární formu onemocnění. Jestliže bělání prstů a další nepříjemné příznaky způsobuje jiná choroba, je nutné zaměřit se na tento problém, přidat další vyšetření a následně zvolit vhodnou terapii. Pokud se však jedná o Raynaudovu chorobu, léčba obvykle spočívá v kombinaci nefarmakologických a farmakologických metod. Základem nemedikamentózní terapie je prevenceTa spočívá hlavně v zavedení speciálních opatření, jež chrání organismus proti škodlivým vlivům, které u pacientů záchvaty vyvolávají. Sem patří například: Ochrana před chladem (teplé oblečení, které chrání celé tělo)Ochrana před prochladnutím při koupání v letních měsícíchOchrana před škodlivými vibracemi a dalšími mechanickými vlivyVyhýbání se příliš těsné obuvi a rukavicímEliminace stresových faktorůÚplné vynechání kouřeníDodržování pitného režimu Kromě těchto opatření mohou pacientům pomoci také koupele rukou a nohou střídavě v chladné a teplé vodě, jemné masáže nebo třeba speciální cviky na protažení prstů. Lékař poté může doporučit i dietu a pacientům údajně pomáhá trehaloza (Prederozim), ženšen nebo výtažky z jinanu dvoulaločnatého (ginkgo biloba). Škodlivé naopak mohou být otřesy způsobené sportem, hrou na hudební nástroj či dlouhodobým psaním na počítači. Co se týče farmakologické léčby, zde se nejčastěji používají blokátory kalciových kanálů, jako jsou například nifedipin a diltiazem. Tyto látky brání křečovitému stahování cévní svaloviny, čímž se snižuje závažnost i frekvence výskytu jednotlivých záchvatů. Někdy se ovšem používají také jiná léčiva a jednou z možností léčby Raynaudova syndromu je i pulzní terapie. 

Čas načtení: 2022-06-16 09:07:36

Maďarský poprevratový revizionizmus

Prezidentka Maďarska Katalin Nováková sa po stretnutí s Kelemenom Hunorom, lídrom Demokratického zväzu Maďarov v Rumunsku, vyjadrila, že reprezentovanie všetkých Maďarov považuje za svoju prioritu, pričom pre ňu to, či niekto žije vnútri, či mimo hraníc, nepredstavuje rozdiel. Pripomenula tak smutne slávny 32 rokov starý výrok maďarského premiéra Józsefa Antalla, že ako ministerský predseda krajiny s desiatimi miliónmi obyvateľov by sa chcel vo svojej duši i v pocitoch stať ministerským predsedom 15 miliónov Maďarov. Znamenal symbolické znovuoživenie veľkomaďarského nacionalizmu s jeho trianonskou traumou. V oficiálnej maďarskej poprevratovej politike Antall naštartoval revizionistické tendencie. S odvolaním sa na to, že „tretina maďarstva žije mimo územia Maďarska“ Antallova vláda v roku 1990 formulovala záväzok „presadzovať právo na sebaurčenie Maďarov v susedných štátoch,“ hoci v žiadnom medzinárodnom dohovore nebolo zakotvené právo príslušníkov národnostných menšín „na sebaurčenie“. Zato právo národa na sebaurčenie sa podľa platných medzinárodných dokumentov mohlo presadzovať „až do odtrhnutia“… Nasledovali vyjadrenia predstaviteľov maďarskej vládnej koalície, že treba „uvažovať o vytvorení nového mierového poriadku“ a o opätovnom rokovaní o trianonských dohodách. Aj to, že v roku 1995 sa skončí platnosť Jaltskej dohody a že „sa tým potvrdí niečo, o čom sme vždy hovorili, že je to nespravodlivosť, ktorá nás postihla“. Ešte i to, že maďarské hranice neboli v Trianone uzavreté so Srbskom či Slovenskom a že uzavretie medzištátnej zmluvy medzi Maďarskom a Ukrajinou, ktorá obsahovala garantovanie hranice, nemôže byť precedensom pre zmluvy s ostatnými susednými štátmi. O Slovensku ako o Felvidéku K spochybňovaniu platných hraníc treba pridať požiadavky maďarskej strany na zrušenie tzv. Benešových dekrétov. Mali takisto skrytý revizionistický zámer a ostali „evergreenom“ maďarskej politiky až dodnes. O Maďaroch žijúcich v Slovenskej republike maďarskí politici hovorili a stále hovoria ako o felvidéckych a o Slovensku ako o Felvidéku. Toto označenie sa spolu s ukazovaním máp Veľkého Uhorska a vyjadrovaním nespokojnosti s mierovými zmluvami po prvej a druhej svetovej vojne stalo ich stabilnou politickou výbavou. Predstavme si na chvíľu, že by to isté robili nemeckí politici… Na Slovensku tak zákonite došlo k rôznym obranným reakciám založeným na spomienkach na predvojnové a vojnové obdobie. Veď presadzovanie kolektívnych práv Maďarov a Nemcov pod zámienkou, že sú utláčaní a majú sa vrátiť do Maďarska a do Nemecka, bolo hlavným faktorom rozbitia demokratickej prvej ČSR a prológom druhej svetovej vojny. Slovensko prišlo v dôsledku Viedenskej arbitráže o pätinu svojho územia s 854 217 obyvateľmi, z ktorých vyše 270 tisíc boli Slováci, a bolo pripojené k územiu horthyovského Maďarska. Na Slovensku, kde bol ešte v živej pamäti obrázok vodcu maďarskej menšiny Jánosa Esterházyho, ako víta Miklósa Horthyho v anektovaných Košiciach, preto vyvolalo veľké obavy v roku 1993 pompézne znovupochovanie bývalého vládcu Maďarska do rodnej zeme. Na polooficiálnom pohrebe vysielanom v priamom televíznom prenose sa zúčastnila polovica maďarskej vlády a 50 tisíc priaznivcov Horthyho. Veľkomaďarský nacionalizmus Maďarská politika sa usilovala všetky slovensko-maďarské spory, ktoré kvôli týmto a ďalším revizionistickým tendenciám vznikli, internacionali­zovať. Presviedčala európsku a svetovú verejnosť, že príslušníci maďarskej národnostnej menšiny v SR sú objektom veľkého útlaku a prenasledovania, že na Slovensku zvíťazil nacionalizmus a smeruje na Balkán. O veľkomaďarskom nacionalizme založenom na oživovaní trianonskej traumy, sa, prirodzene, nehovorilo, ani o ťažkej situácii silno asimilovanej slovenskej menšiny v Maďarsku. Predstavitelia Maďarska tvrdili, že SR nechce maďarskej menšine garantovať medzinárodné štandardy ochrany. Medzi tie rátali aj kolektívne práva vrátane teritoriálnej autonómie, hoci Rámcový dohovor Rady Európy o ochrane menšín, ktorý SR akceptovala, bol dôsledne založený na rešpektovaní individuálnych práv príslušníkov menšín. Maďarsko sa pokúsilo v decembri 1992 zablokovať automatické nástupníctvo SR po ČSFR v Organizácii pre bezpečnosť a spoluprácu v Európe a v roku 1993 zabrániť jej vstupu do Rady Európy pod zámienkou, že nerešpektuje menšinová práva. Politickí predstavitelia maďarskej menšiny na Slovensku mali rovnaké predstavy. Ich požiadavky na kolektívne práva vrátane teritoriálnej autonómie vyústili do zhromaždenia troch tisícov predstaviteľov miestnych samospráv maďarskej národnosti v komárňanskej športovej hale 8. januára 1994. Požadovali vytvoriť územný celok, v ktorom by bolo garantované, že väčšinu budú mať občania maďarskej národnosti a hlavným úradným jazykom bude maďarčina. Vo výzve Združenia miest a obcí Žitného ostrova 4. januára bol použitý termín tartomány, čo v preklade znamená dŕžava. Reakciou bolo zhromaždenie organizované Maticou slovenskou v Šuranoch, na ktorom maďarské požiadavky odmietli ako útok na mladú samostatnú slovenskú štátnosť, ako hrozbu jej územnej integrite. Veľkomaďarský nacionalizmus tak živil slovenský obranársky, ktorého prejavy sa potom vydávali za ospravedlnenie stupňovania a internacionalizácie maďarských požiadaviek. Duray: Umelý štátny útvar Na IV. zjazde hnutia Spolužitie (Együttélés) 27. februára 1994 jeho predseda Miklós Duray označil Československo za umelý štátny útvar. Vyhlásil, že princíp sebaurčenia je platný i pre národné spoločenstvá žijúce v početnej menšine. To podľa neho znamenalo, že maďarská národná (nie národnostná…) menšina na Slovensku má právo na vlastnú územnú samosprávu a autonómiu osobnú. Dokument schválený na zjazde požadoval spontánne formovanie území etnicky ohraničiteľných regiónov. Slovenskí Maďari označení za „praobyvateľov“, ktorým bolo doteraz „vnútené postavenie národnostnej menšiny“, mali získať svoj „pôvodný, národno-pospolitý status.“ Dokument požadoval inštitucionali­zovanú rovnocennosť slovenského národa a maďarského národného spoločenstva. Miklós Duray odmietol čerstvo prijatú slovenskú ústavu ako nevhodnú na založenie demokratického systému a spoločenský zmier. To sa nedalo vykladať inak ako snaha o federalizáciu SR. Najmä keď Duray odmietol čerstvo prijatú slovenskú ústavu ako nevhodnú na založenie demokratického systému a spoločenský zmier. Navzdory tomu, že slovenská ústava bola plne akceptovaná i Radou Európy ako štandardný dokument, podľa Duraya nebola v súlade s novým európskym hodnotovým usporiadaním. Pre svoje ciele požadoval hľadať medzinárodnú podporu na jej zmenu, najmä v Rade Európy. SR staval do svetla, že to ona odmietaním predstáv jeho strany vedie konfrontačnú a protieurópsku politiku. Od začiatku sa totiž všetky podobné maďarské požiadavky vydávali za naplňovanie európskych hodnôt a každé ich odmietanie za protieurópsky postoj a prejav nacionalizmu. Prelom v podobe zmluvy Hoci Maďarsko so skúsenou diplomaciou dobre ovládalo „hru na obeť“, jeho pokus na začiatku 90. rokov presadiť, aby veľmoci akceptovali „maďarský pohľad“ na národnostný problém v strednej Európe, neuspel. Francúzsky premiér Édouard Balladur s cieľom podporiť stabilizáciu stredoeurópskeho regiónu a jeho perspektívy v európskej integrácii inicioval Pakt stability. Jeho súčasťou sa stala aj Zmluva o priateľstve a dobrých susedských vzťahoch medzi Slovenskou republikou a Maďarskou republikou, podpísaná po zložitých vyjednávaniach premiérmi Gyulom Hornom a Vladimírom Mečiarom 19. marca 1995. Vystavila stop všetkým špekuláciám o eventuálnej úprave slovensko-maďarských hraníc v článku 3: „Zmluvné strany v súlade s princípmi a normami medzinárodného práva potvrdzujú, že rešpektujú neporušiteľnosť spoločných hraníc a vzájomnú územnú integritu. Potvrdzujú, že nemajú a ani v budúcnosti nevznesú voči sebe územné požiadavky.“ Prvýkrát v histórii maďarská vláda a maďarský parlament akceptovali hranice stanovené Trianonskou zmluvou a potvrdené Parížskou mierovou dohodou z roku 1947. Maďarská politika sa zameriavala na historicky zdedené citlivosti a zdôrazňovala to, čo nás rozdeľuje. Zmluva tiež vytvorila inštitucionálny mechanizmus na riešenie eventuálnych problémov a sporov štandardným vyjednávaním. V jej rámci funguje nielen zmiešaná komisia pre menšinové otázky, ale i ďalších 11 komisií, ktoré sa majú schádzať a riešiť aktuálne problémy. Základná zmluva mala nepochybne stabilizujúci účinok na naše bilaterálne vzťahy i pre celý stredoeurópsky región. Niekedy však dochádzalo k paradoxu – na multilaterálnych fórach sme vystupovali identicky alebo podobne, a v bilaterálnych vzťahoch to medzi nami iskrilo, lebo maďarská politika sa zameriavala na historicky zdedené citlivosti a zdôrazňovala to, čo nás rozdeľuje. Napríklad pravidelne sa 4. júna konali v Budapešti pochody maďarských extrémistov pred veľvyslanectvami Rumunska, Srbska a Slovenska, na ktorých sa otvorene požadovala nápravu údajnej trianonskej krivdy a vykrikovali sa rôzne urážky. Vrcholom bolo vystúpenie Mádla Maďarská diplomacia naďalej podliehala pokušeniu, že partnera je možné premeniť na „svoj obraz“ a „dokopať“ ho k zmene jeho stanovísk organizovaním medzinárodných nátlakových kampaní. Tie sa týkali predovšetkým postavenia maďarskej menšiny. Maďarsko neustávalo v úsilí zaviesť kolektíve práva príslušníkov maďarskej národnostnej menšiny. Vrcholom bolo vystúpenie maďarského prezidenta Ferenca Mádla v Európskom parlamente 22. októbra 2002, v ktorom povedal: „Želáme si udržať a posilniť vzťahy s Maďarmi žijúcimi v susedných krajinách. Kodanské kritériá stanovené pre kandidátske krajiny obsahujú rešpektovanie menšinových práv. Zistili sme, že Charta základných práv EÚ nedefinuje kolektívne práva menšín. Je potrebné, aby sa kolektívne práva garantovali relevantnými nástrojmi.“ Mádl požiadal o revíziu celého európskeho systému ochrany ľudských práv, ktorý vychádza najmä z Rámcového dohovoru Rady Európy na ochranu národnostných menšín, ktorý patrí k jej najkomplexnejším dohovorom. Pokúsil sa svoje ojedinelé prístupy k ochrane práv príslušníkov národnostných menšín vyplývajúce zo stále oživovanej trianonskej traumy univerzalizovať a nenápadne ich pretlačiť do celoeurópskej praxe. Počas prvej Orbánovej vlády v rokoch 1998 – 2002 došlo ku koncepčnej zmene v maďarskej „národnej politike“, ktorá bola od začiatku odpoveďou na nespracovanú históriu. Už v roku 1996 expert strany Fidesz na zahraničnú politiku Zsolt Németh vychádzajúc z idey nedeliteľnosti maďarského národa, ktorú treba všetkými prostriedkami revitalizovať, v lete 2000 napísal: „Keďže hranice maďarského štátu a maďarského národa nie sú totožné, pojem národného záujmu zastrešuje spoločné záujmy maďarského štátu a maďarských spoločenstiev za hranicami.“ Németh konštatoval, že k pôrodu smerujúci inštitucionálny dialóg „nemôže zrodiť nič iné než politickú reintegráciu maďarského národa bez zmeny hraníc.“ Tento blízky spolupracovník premiéra Viktora Orbána neskôr v septembri v televíznej diskusii vyhlásil: „Boli by sme radi, keby sme vedeli spracovať aj maďarskú trianonskú traumu. Nejestvuje iba menšinová trauma, ale celé maďarstvo má traumu Trianonu.“ Vyslovil nádej, že „by Slovensko mohlo byť reláciou, na ktorej možno dokázať, že jestvuje riešenie“. Za takéto riešenie vyhlásil „Európsku úniu, v ktorej sa hranice stanú imaginárnymi, v ktorej si prihraničné spoločenstvá kultúrne, jazykovo a z hľadiska regionálneho rozvoja vyjdú znovu v ústrety. Tomu hovoríme národné zjednotenie bez hraníc.“ Várhegy: Orbán už prekročil rubikon O necelý rok neskôr, 20. augusta 2001 (Deň sv. Štefana) zašiel Orbán v riešení trianonskej traumy ešte ďalej: „Dosiaľ znamenalo narodiť sa v Karpatskej kotline za hranicami Maďarska pre Maďarov trpký osud. Druhoradosť, opovrhnutie, vysmiatie. Teraz vykonáme znovuzjednotenie maďarského národa ponad hranice. Budúcnosť sa začala.“ Toto zavŕšenie národnej agendy a terapie trianonského komplexu, ktorú vniesol do maďarskej politiky Antall, vysvetlil vtedajší štátny tajomník ministerstva kultúrneho dedičstva a poslanec Fideszu Atilla Várhegyi v auguste 2001: „Tento proces sa zavŕši, keď každý Maďarský občan, ktorý žije mimo Karpatskej kotliny, dostane maďarské štátne občianstvo a keď každý maďarský občan dostane volebné právo.“ Rozdiel medzi Antallovou a Orbánovou politikou Várhegyi vysvetli tým, že Antall ešte nepokladal Maďarsko za dostatočne silné na vytvorenie inštitucionalizovaného 15milónového spoločenstva. Podľa neho Orbán už prekročil rubikon: „Dnes je celá národná politika o budovaní inštitucionalizovaného národného spoločenstva. Každý Maďar sa dostane (ak chce) do inštitucionalizovaného osobného vzťahu s maďarským štátom. Už to teda nebude otázkou duševného zväzku a pocitov, že čo má maďarský ministerský predseda spoločné s piatimi miliónmi Maďarov. Bude to inštitucionali­zovaný vzťah.“ Európa podľa Orbána Idea spájania národa ponad hranice, ktorá v okolitých štátoch vzbudzovala rôzne výhrady a reminiscencie, bola produktom širšej maďarskej koncepcie budúcnosti Európy. Podľa názoru Orbána z júla 2021 kým niekdajší francúzsky prezident Charles de Gaulle hovoril o Európe štátov a bývalý nemecký kancelár Helmut Kohl o Európe regiónov, „teraz my Maďari predkladáme na európsku diskusiu myšlienku, že budúca Európa má byť Európou spoločenstiev, zaznamenajúc pod tým i národné spoločenstvo. O tom hovorí zákon o Maďaroch žijúcich v susedných štátoch. To, čo je v zákone, patrí k hlavným európskym tendenciám.“ Pozadím týchto predstáv bolo presvedčenie o výnimočnom postavení Maďarska v Európe. Opozičný socialistický poslanec Csaba Sándor Tabajdi v apríli 2001 povedal, že „bez maďarských menšinových organizácií susedia Maďarska nemajú šance na integráciu.“ A veľavravne dodal: „To je taká situácia, po ktorej Maďarsko tak dlho túžilo.“ Orbán v júli 2001 označil Maďarsko „za súčasť hlavného európskeho prúdu“, čím dal najavo, že existujú krajiny, ktoré jeho súčasťou nie sú.“ Podľa Németha veci sa zmenili: „Nie my musíme vysvetľovať v Bruseli, ale tí, ktorí s nami nesúhlasia, musia zdôvodňovať svoje názory.“   Autor je bývalý politik a diplomat. Převzato z webu Pravda.sk.

Čas načtení: 2024-08-12 14:21:19

Jaroslav Petr: Na armády geneticky vylepšených supervojáků nevěřím

„Cílené genetické úpravy člověka jsou už možné, a dokonce se využívají. Vnesení nového genu do lidské dědičné informace může napravit dědičnou chorobu nebo vyléčit zhoubné nádorové bujení. Genetické vylepšení člověka je na první pohled něco jiného, ale v principu je to velmi podobné. Genetické vylepšení člověka vidím jako věc, které se lidstvo nevyhne. To se prostě nedá zastavit. Pro armádu by v této souvislosti bylo jistě zajímavé zvýšení citlivosti oka pro orientaci ve tmě, rozšíření spektra vnímaných vlnových délek záření, abychom viděli třeba i infračervené tepelné záření, zvýšení citlivosti sluchu tak, aby bylo možné přijímat zrychlené zvuky, zvýšení odolnosti vůči radiaci nebo úprava trávicího traktu tak, abychom využili jako živiny pro nás původně nestravitelné látky – což už se mimochodem povedlo u prasat. Přesto však na armády geneticky vylepšených supervojáků nevěřím. A to z jednoduchého důvodu – dodací lhůta je plus mínus dvacet let. A to je pro politiky příliš dlouhá doba,“ říká v rozhovoru pro Armádní noviny biolog a bioetik Jaroslav Petr.

Čas načtení: 2025-02-07 09:00:00

220 „varování“ univerzity před Shakespearem ukazuje, proč mají lidé plné zuby politické korektnosti

 Zdá se, že nadčasové tragédie Williama Shakespeara nemají šanci proti citlivosti studentů univerzit 21. století. Na University of the West of England (UWE) jsou Bardova dramatická mistrovská díla nyní doprovázena neuvěřitelnými 220 varováními před spouštěči, což vyvolalo bouřlivou debatu o akademické svobodě a hranicích citlivosti.

Čas načtení: 2012-10-11 13:00:00

Nové Lamborghini Gallardo pro rok 2013

Benzínoví nadšenci mohou jásat! Rok 2013 přinese nové Lamborghini Gallardo, což je takový menší kult ze světa motorů, který dobil mnoho luxusních garáží. Nebudeme se tu věnovat motorizacím, technikám či citlivosti ovládání, to si můžete přečíst v některém z blogů o automobilech, popravdě nás to an ...

Čas načtení: 2015-03-21 21:00:00

Jak bojovat se suchou pletí?

Každý člověk má diametrálně odlišnou skladbu kůže, nicméně i přesto je dermatologie schopna pokožku rozčlenit do třech základních skupin, a to na suchou, smíšenou a mastnou. Ty se dále člení dle citlivosti, hrubosti, sklonu k pigmentaci a podobně. Pochopit svoji vlastní pokožku a odhalit její přesné ...

Čas načtení: 2010-02-08 00:00:00

Citlivá pleť – co zabírá?

Citlivost pleti je někdy mylně považováno za typ pleti, jako je suchá a mastná. Ve skutečnosti je citlivost pouze současný stav pleti, který lze zavedením nových návyků a speciální péčí zvrátit. Projevy citlivé pleti Citlivá pleť se projevuje mnoha různými příznaky. Je několik stupňů citlivosti, o ...

Čas načtení: 2021-06-12 09:24:51

Policie jako hybatel v politice

Politikům a novinářům dělá hodně starostí nezávislost policie a státního zastupitelství na politických vlivech. Některým to ale vydrží jen tak dlouho, než policie sáhne na jejich lidi, neboť považují za nepatřičné, aby je vůbec obtěžovala prověřováním podezření, že se dopustili nezákonného jednání. Takže když se dostal do potíží místopředseda vlády Jiří Čunek, KDU-ČSL hrozila opuštěním vlády, pokud se její představitel dostane před soud.   Vynucená opatření připravila Čunka o možnost odnést si z veřejného soudního řízení zprošťující rozsudek. Jeho trestní stíhání bylo zastaveno. Ale vypukla „válka žalobců“, kterou uhasila až ministryně spravedlnosti Daniela Kovářová zbytečnou, leč úspěšnou stížností pro porušení zákona, na jejímž základě Nejvyšší soud ČR rozhodl, že trestní stíhání Čunka bylo od počátku nezákonné. Trestní stíhání bylo tehdy již dávno nevratně zastaveno. Podobně se zachovala o něco později TOP 09, strana odštěpenců od KDU-ČSL, když policie požadovala vydání ministryně Vlasty Parkanové k trestnímu stíhání. Miroslav Kalousek tehdy sliboval policistům „odstíháním GIBS“ a předseda vlády Petr Nečas, praktikující katolík, pronesl ve Sněmovně „poměrně tvrdou a jasnou tezi, že o tom, kdo bude ve vládě, nebo nebude ve vládě, nebude cestou žádosti o vydání rozhodovat parta policejních plukovníků nebo podplukovníků“. O rok později se dověděl, že všecko je jinak – ale o tom až dále. Za starostmi o nezávislost orgánů činných v trestním řízení uniká pozornosti veřejnosti neblahá skutečnost, že česká politická scéna má osobitou vlastnost: čas od času do politického vývoje v zemi beztrestně zasahuje policie. Průkopníkem byl Jan Kubice, tehdy ředitel Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, předchůdce Roberta Šlachty, který o své újmě a nad rámec svých oprávnění vyrobil zprávu o prorůstání organizovaného zločinu do státních správy, tzv. Kubiceho zprávu. Zpráva obsahovala převážně nesmysly nebo polopravdy. Unikla do médií a vyvolala skandál. Poškodila jak ČSSD, tak Jiřího Paroubka osobně a možná přispěla k volebnímu neúspěchu strany. Kubice pak opustil policejní sbor a žil v ústraní. Za zneužití svého postavení k vyvolání politické pohromy nebyl nikdy potrestán. Vývoj šel dál. V roce 2010 se do Poslanecké sněmovny dostala první „protestní“ neideologická strana Věci veřejné, hlásící se k principům přímé demokracie a s protikorupční rétorikou. Vstoupila do koaliční vlády Petra Nečase s podmínkou, že obsadí ministerstvo vnitra a nahradí policejního prezidenta Oldřicha Martinů nástupcem vzešlým z konkursního řízení. Komunita tradičních politických stran tehdy ještě měla „silný imunitní systém“ a Věci veřejné byly jediným vetřelcem. Imunitní reakce proti nim byla bouřlivá. Předáci ODS i KDU-ČSL neskrývali znechucení nad nutností přijmout Věci veřejné jako partnera. Jmenování policejního prezidenta Petra Lessyho strpěli, ale předseda vlády Nečas jeho jmenovací dekret nepodepsal: přenechal to ministrovi vnitra. Ministr vnitra Radek John se záhy stal cílem různých tlaků a dokonce peticí policistů proti jeho jmenování. Tlak neustál, reyignoval a naivní „véčkaři“ přistoupili na dohodu o jmenování osvědčeného intrikána Kubiceho ministrem vnitra, ač nepatřil do jejich party. Následky na sebe nenechaly dlouho čekat. V součinnosti Generální inspekce bezpečnostních sborů, tehdy řízené Ivanem Bílkem, a ministra vnitra Kubiceho se uskutečnil puč ke svržení legitimního policejního prezidenta Lessyho a ještě v době platnosti jeho mandátu Kubice jmenoval policejním prezidentem exponenta ODS Martina Červíčka. Lessy se dostal před trestní soud. Zřejmá spokojenost ODS s tímto výsledkem ale netrvala dlouho. Soud zprostil Lessyho obžaloby, čímž jeho odvolání ztratilo platnost a nový ministr vnitra Martin Pecina musel řešit policejněprezidentské schizma. Rozsudek samosoudce Romana Podlešáka obstál v odvolacím řízení a nezvrátil jej ani nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman dovoláním. Postižení policejní prezidenti kvůli tomu na sebe navzájem nezanevřeli a k ministrovi vnitra se zachovali kavalírsky: oba rezignovali a uvolnili tak cestu k jmenování Tomáše Tuhého. Stejně jako v případě „Kubiceho zprávy“ se pořadatelům zjevně protiprávního způsobu svržení policejního prezidenta Lessyho nic nestalo. Kubice se opět stáhl do soukromí a všechny pokusy o jeho trestní stíhání ztroskotaly. Bílek, exponent ODS, se ještě chvíli udržel v úřadě, ale po nástupu Sobotkovy vlády vzal na sebe politickou odpovědnost za selhání GIBS v kauze Vidkun a v lihové aféře a rezignoval. Při vymítání Věcí veřejných ze slušné společnosti došlo i na ministra dopravy Víta Bártu, který ihned po sdělení obvinění rezignoval. Jeho stíhání vyvolali provokatéři zevnitř strany. Musel přestát on-line vedený proces před senátem předsedy Jana Šotta, jenž se sice hodně snažil ubližovat, ale nakonec vydal zprošťující rozsudek. Stejně jako v případě Lessyho rozsudek odolal v odvolacím i dovolacím řízení. Jen pak nedošlo na stíhání provokatérů, protože policie a státní zástupci je vzali pod ochranu. Dověděli jsme se tehdy, že policie a státní zástupci mají právo na vlastní názor a nejsou vázání soudními rozsudky. Spojeným úsilím policie, státních zástupců a různých intrikánů a provokatérů se postupně podařilo stranu Věci veřejné zahnat do propadliště dějin. Až potud nositelé zneužití moci policie či Generální inspekce bezpečnostních sborů (což je speciální policejní sbor) posloužili beztrestně svým loutkovodičům a pak se stáhli do soukromí. O jiný způsob získání moci ve veřejné správě se neucházeli. Vývoj tím ale neskončil. K nejdramatičtějšímu zneužití policejní moci pak došlo v noci z 12. na 13. června 2013, kdy na Úřad vlády a do různých souvisejících míst a bytů vpadly desítky policistů pod velením plukovníka Šlachty. V časných ranních hodinách policisté zatkli v jejím bytě ředitelku sekretariátu předsedy vlády Janu Nagyovou. Opakovaně ji pak jako vazebně stíhanou vodili před televizními kamerami v „medvědech“, což byla neomluvitelná zhovadilost. Do vazby se také dostali bývalí poslanci za ODS Ivan Fuksa, Marek Šnajdr a Petr Tluchoř. Ve své knize 30 let pod přísahou Šlachta přiznává, že k nasazení svých podřízených do takové akce neměl souhlas policejního prezidenta Červíčka a věděl, že výsledkem bude pád Nečasovy vlády. Zákonnost policejního postupu jistili místně nepříslušní státní zástupci z Vrchního státního zastupitelství v Olomouci v čele s Ivo Ištvanem. Nejvyšší státní zástupce Zeman, bez jehož požehnání se olomoučtí žalobci nemohli vydat do Prahy, se moudře držel stranou. Vedoucí činitelé operace uspořádali 13. června 2013 tiskovou konferenci, na které ohromili veřejnost zprávami o zabavených penězích a zlatě a spoustě důkazů o zneužívání pravomoci úředních osob a korupci. Dnes, po řadě trestních procesů víme, že ve skutečnosti hora porodila myš. Je zřejmé, že způsob, jakým Nečas zvládal ředitelku svého sekretariátu, či lépe, jakým způsobem paní ředitelka zvládala svého budoucího manžela a jak využívala své postavení, určitě nebyl chvályhodný. Nemění to nic na tom, že posláním policie, zvláště jejích speciální útvarů, není řešení takových lapálií. Není ostatně prokázáno, že „mravní náprava“ poměrů v sekretariátu předsedy vlády byla prvotním důvodem ke spuštění okázalé akce. Spíše šlo od počátku o svržení vlády Petra Nečase a ODS mimoparlamentní cestou. Výsledkem bylo zásadní překreslení vnitropolitické mapy státu, zahrnující vytlačení dominantní politické strany ODS od kormidla. Vzhledem k důsledkům není přehnané, pokud se o „realizaci“ v noci z 12. na 13. červen 2013 hovoří jako o puči. Není stále jasné, kdo jej vyvolal. Krátkodobě vydělal prezident republiky Miloš Zeman, který se stal pánem vnitropolitické scény. A otevřely se brány, jimiž se do politického života země nahrnulo hnutí ANO, zatímco tradiční strany ztratily lesk. Přestože podle mého laického úsudku zřejmě došlo k politickému zneužití policie a státního zastupitelství, vedoucí činitelé akce se nedostali před soud a vlastně tu hrůznost ani orgány činné v trestním řízení dosud nevyšetřovaly. Zatímco aktéři dřívějších taškařic se někam vypařili, Šlachta se stylizuje do role rytíře bez bázně a hany, který v čele své strany Přísaha vtrhne do Parlamentu a udělá v zemi pořádek. Vzhledem k jeho snížené citlivosti k zákonnosti a k pravidlům demokratického parlamentního režimu, kterou nejviditelněji projevil v „puči“ z června 2013, ale méně výrazně i jinde, vidím v jeho případném polickém úspěchu hrozbu pro demokracii. Pokud v něm Andrej Babiš vidí možného partnera v nové povolební koalici, měl by si vzít varování z naivity Víta Bárty, jenž pustil na ministerstvo vnitra Jana Kubiceho. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-03-05 19:47:46

Rozsvícení svíček připomene vyhlazení Terezínského rodinného tábora v Osvětimi

Tradiční pietní akce Vzpomínka na BIIb, která připomíná vyhlazení tzv. Terezínského rodinného tábora v Osvětimi v roce 1944, se uskuteční i letos. V pondělí 8. března v 17.45 hodin bude navázán hudební telemost mezi nádražím Bubny a ministerstvem zahraničních věcí v Praze. Svíce za zesnulé se následně symbolicky rozzáří před Černínským palácem i na místě paměti bývalého vyhlazovacího tábora v Osvětimi – Birkenau, odkud byli vězni rodinného tábora vyhnáni na smrt. Při vyhlazení rodinného tábora v Osvětimi v noci z 8. na 9. března 1944 přišlo o život téměř 4000 žen, mužů i dětí. Tato největší hromadná vražda v historii Československa byla koncem falešné naděje, kterou dostali obyvatelé tzv. Terezínského rodinného tábora v Osvětimi – Birkenau označovaného jako BIIb. Podle vzpomínek spisovatele a překladatele židovského původu Pavla Stránského z knihy Poslové obětí tuto sekci koncentračního tábora nacisté založili jako zástěrku za účelem manipulace s veřejným míněním. Měla posloužit jako alibi, když se objevily zprávy o organizovaných masových vraždách v Osvětimi. V září roku 1943 dopravili nacisté do tohoto tábora dva transporty z Terezína, v prosinci téhož roku dva další a poté tři v květnu roku 1944. Každý transport měl zůstat v táboře šest měsíců a pak zemřít v plynových komorách. Zaplynované měli nahradit „čerství“ vězni, aby případná komise Mezinárodního červeného kříže zjistila, že jsou vězni v „dobrém“ stavu. Většina obětí byla deportována do terezínského ghetta přes nádraží Bubny. V onu osudnou noc z 8. na 9. března 1944 odvezli nacisté – až na malé výjimky – všechny dosud žijící vězně ze zářijového transportu do plynu. Jednalo se celkem o 3792 bývalých československých občanů, kteří jsou tak dodnes velkým symbolem dvojité zrady vykonavatelů nacistické koncepce konečného řešení židovské otázky. „Vzpomínku na BIIb měl Památník ticha k březnovému datu zajištěnou s velkým hudebním programem již vloni. Na poslední chvíli byl koncert kvůli první vlně pandemie odvolán a přeložen na červencové datum, kdy připomínáme definitivní likvidaci rodinného tábora. Také letos připravujeme koncert na červenec. Považujeme za podstatné připomenout i 8. březen jako významné datum naší válečné historie,“ říká Pavel Štingl z Památníku ticha. Pietní akce začne v 17.45 hodin předtočenou vzpomínkou přímo z nádraží Bubny, jejíž součástí bude Wiegala (ukolébavka) od Ilse Weberové v podání mezzosopranistky Edity Adlerové. Studenti Gymnázia Přírodní škola přednesou parafrázi Ježkova blues Svět naruby nazvanou Kufr naruby přizpůsobenou pro jedno ze svých terezínských představení. V 18 hodin naváže online stream z prostranství před Černínským palácem, kde po úvodu zvláštního zmocněnce ministerstva zahraničních věcí pro holocaust Roberta Řeháka zazní houslové sólo ze sonáty Viktora Ullmanna a báseň Františka Basse Zahrada. Vzpomínka vyvrcholí rozsvícením celkem šesti svící, červeným zabarvením světel osvěcujících Černínský palác a ve stejný okamžik se rozsvítí svíčky i na autentickém místě bývalého „lágrbaráku“ BIIb v Birkenau. Jedna bude svíce zapálena za všechny oběti holocaustu a pět dalších za oběti vyhlazení rodinného tábora. „V dnešní těžké době daleko více chápeme utrpení oněch nevinných dětí, žen a mužů. Minulost se nám najednou více zpřítomňuje a vede nás k povinnosti připomínat a učit se zvláštní citlivosti a ostražitosti ke všem projevům, které by mohly vést k podobným hrůzám. Kéž bychom dokázali v sobě najít takovou sílu, solidaritu a odvahu, kterou v lágrech mnozí prokazovali vůči druhým tváří tvář smrti,“ říká Robert Řehák, zvláštní zmocněnec pro holocaust, mezináboženský dialog a svobodu vyznání.  Celou vzpomínkovou akci bude možné živě sledovat na online kanálu ministerstva zahraničních věcí. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-21 14:10:30

Fejeton Rudolfa Křesťana: Ve znamení dvojky

Kdo se cítí zdravotně dobře a domnívá se, že má čáku na mimořádnou dlouhověkost, může se těšit na unikátní únorové datum 22. 2. 2222. V reálnějším výhledu je pak den 22. 2. 2022. Pro ještě netrpělivější jedince se už letos nabízí docela zahuštěné dvojkové uskupení v podobě data 22. 2. 2020. Pro úplně netrpělivé tu byl hnedka zkraje února o Hromnicích dvojkový předkrm 2. 2. 2020. Obě letošní data jsou stylově přitažlivá pro dvojice ucházející se o svatební obřad. Termín byl na matrikách obsazen leckde už s předstihem.  Významově je dvojka vnímána jako symbol polarity a odkazuje na princip jin a jang. Numerologicky pak představuje dar citlivosti.  Je proto nespravedlivé, když bývá někdy pokládána – z povahy svého názvu – za něco DRUHOřadého.  Jako jeden z občasných moderátorů rozhlasových nedělních Dobrých rán mám v paměti redakční vybídku z minulých let, abychom se z právě zmíněného důvodu neohlašovali posluchačům jako „Dvojka Českého rozhlasu“, nýbrž radši „Český rozhlas Dvojka“.  K obecnější obhajobě čísla dvě si dovoluji uvést, že v lecčem je jedničkou. Například pro matematiky je to nejmenší prvočíslo. Navíc představuje i unikátní rovnost 2 + 2 = 2 x 2. Je taky patronem dvojčat. A možná i dvojníků, kteří bývají najímáni různými čelnými politiky. Domnívám se, že u některých historických setkání dvou diktátorů to možná ve skutečnosti byla schůzka dvojníků, kteří si tím pádem měli co říct. Ze sféry jiné zmiňuji protagonistu mé oblíbené Čapkovy detektivní povídky Básník. V rozhovoru s vyšetřujícím dr. Mejzlíkem říká: „Poslouchejte, nepřipadá vám někdy dvojka jako labutí šíje?“ Letošní datum 22. února tak bude labutím jezerem.  Výraz dvojka jsem donedávna spojoval i se dvěma deci rozlévaného vína. V poslední době se však stále častěji setkávám s tím, že po objednání dvojky červeného je mi sděleno, že servírují jen deci a půl. Nepokládám se za vínoznalce, a tak netuším, jak ta míra vznikla. Třeba existovala odjakživa, jen já jsem se s ní nesetkal. Nebo možná jsem se s ní potkal už v minulosti, jenže nevědomky, když mi objednaná dvojka byla nalita pod míru. Za připomenutí stojí i moudré varování, že když se dva perou, třetí se směje.  Se zkoumaným číslem jsou bezprostředně spojeny taky věhlasné dvojice vzniklé v různých oborech. Například manželé Curieovi, Voskovec a Werich, Hanzelka a Zikmund, Ilf a Petrov, Pat a Patachon, Laurin a Klement a ovšem i Mach a Šebestová. Taky Marx + Engels a Marks + Spencer. Do historie české literatury se zapsala i jedna tulácká dvojice: Hašek a Kuděj. Druhý jmenovaný, tedy Z. M. Kuděj, popsal roztodivná společná putování v knížce s příznačným názvem Ve dvou se to lépe táhne.  Čtenářské příznivce této dvojice potěšilo stejně jako mě, že předloni byly péčí Miloše Doležala vydány dosud knižně nepublikované Kudějovy zážitky s Jaroslavem Haškem, a to pod titulem Neklidný zadek mě pálí. Když už je řeč o dvojkách, i zmíněný zadek má dvě půlky, byť nebývá zahrnut v množině párových orgánů. Ale ještě k magii dvojek. Při kroužení kolem těch letošních kalendářních, které – jak už bylo uvedeno – lákají i k volbě svatebního data, setkal jsem se i s následující (náhodnou?) souvislostí.  Právě v sobotu 22. 2. 2020 je v ostravském Divadle Jiřího Myrona na programu představení Hawdonovy hry s názvem Dokonalá svatba. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-06 17:49:40

Galerie hlavního města Prahy vystavuje fotografie Karla Cudlína, Antonína Kratochvíla a dalších významných českých fotografů

Název fotografického spolku 400 ASA odkazuje k citlivosti filmu, užívaného k pohotovému osvitu snímků. Výstava 400 ASA: Prostě dokument… nahlíží do života různých společenských skupin a přibližuje jimi utvářená prostředí. Exponáty obohacuje projekce dalších ukázek tvorby. Drží se vždy jediného cyklu, vybraného ze souběžných pracovních programů zúčastněných fotografů. Karel Cudlín (1960), Jan Dobrovský (1960), Alžběta Jungrová (1978), Antonín Kratochvíl (1947), Jan Mihaliček (1965) a Martin Wágner (1980) sledují ráz dnešní doby realisticky, její proměnlivost ovšem každý vidí a zachycuje po svém. Jako hosta přizvali italského kolegu a člena proslulé agentury Magnum Photos, jímž je věhlasný fotožurnalista Paolo Pellegrin (1964). Fotografie je užívána sto osmdesát let a nejčastěji slouží coby doklad čili jakožto dokument. Na realismu nadále staví většina fotografujících a inspirace skutečností tedy zůstává nejplodnějším proudem. A to navzdory mnoha odstředivým trendům, ať už vymýšleným spontánně, anebo komplikovaněji. Jenže zároveň vzrůstá dynamika internetového sdělování, takže jsme neustále zaplavováni slitinou obrazů, textů a promluv. Nejeden zdroj je sice podezřelého původu, zůstává však nezodpověditelnou otázkou, kdo, kdy a do jaké míry to dokáže vyhodnotit… Spolek 400 ASA vznikl za těchto okolností z rozhodnutí fotografů, jejichž dokumentární záběry vyjadřují souběžně se zachycenými ději vnitřní prožitek. Jedná se jim o emotivně a obrazově silné svědectví o více vrstvách, než bývá zvykem u běžné reportáže. V závěru manifestu sedmi tvůrců, k nimž patří i tentokrát nevystavující Tomki Němec, je vyjádřeno následující odhodlání: „Svým spojením chceme posílit nejen vlastní práci a vybudovat prestiž spolkové značky 400 ASA, ale rádi bychom přispěli k renesanci zájmu o dokumentární fotografii vůbec.“ Předně se v tomto ohledu jedná o pořádání výstav a o budování 400 ASA Gallery, nového pražského zázemí dokumentární fotografie. Před rokem a půl, kdy spolek zahajoval činnost, se dal jeho potenciál těžko předvídat. Vedle loňské výstavy ve Veletržním paláci Národní galerie Praha, zaměřené pod titulem 400 ASA: Fotografie na soudobou transformaci postkomunistických zemí volně pojatého středu a východu Evropy, dobývá pozornost aktivitami v online prostředí – jeho sociální sítě sleduje několik tisíc uživatelů. Dobrovského album Families otevřelo ve spolupráci s nakladatelstvím Paseka knižnici 400 ASA, jejímž druhým svazkem se stala Wágnerova Siberia. Příslušné logo nechybí ani v další Dobrovského publikaci The Painted Bird, fotografickém eseji o filmové adaptaci románu Jerzyho Kosińského Nabarvené ptáče režiséra Václava Marhoula. S emblémem „400 ASA“ vyšly také vzpomínky Antonína Kratochvíla AK47, sepsané Lenkou Klicperovou; přinášejí obrazový průřez tvorbou fotografa, jehož retrospektivu připravuje pro jarní uvedení v Domě U Kamenného zvonu Galerie hlavního města Prahy kurátorka Pavlína Vogelová. Výstava se koná v pražském Domě fotografie v Revoluční 5 až do 3. května. Autor je kurátor výstavy. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-10-19 14:59:29

Červenáček z Rychlých šípů má vlastní komiks

Takřka všichni si vybavíme onu pochmurnou část Foglarovy Záhady hlavolamu, v níž je chlapec přezdívaný Červenáček ostrakizován jen za to, že se vypravil za zády klubu a na vlastní pěst na dobrodružnou výpravu do čtvrti zvané Stínadla. A jak víme, vůdce Rychlých šípů Mirek Dušín jej za to fakticky vyloučí, což je pro Červenáčka tragédií. Ale vše dobře dopadne a posléze zase může chodit na výpravy s kamarády. Ne každý si, pravda, uvědomíme, že o tom, co Červenáček zažil ve Stínadlech sám, Foglar taktně mlčel. Nebo spíše v letu všech dalších a dalších a prý i podstatnějších událostí nepovažoval za důležité tohle doříci. Našli se však mnozí, kterým záhada výletu vrtá dodnes hlavou, a jedním je také brněnský výtvarník Pavel Čech. Domyslil epizodu a stvořil dokonalý komiksový apokryf o 74 stranách, který na otázku brilantně odpovídá. Nejen to. Čech umí zachytit i ten trapný moment, kdy chlapci, kteří toho spolu tolik prožili, dospívají. „V tomto příběhu čelí Rychlé šípy největší výzvě, s jakou se kdy setkaly,“ píše znalec kreslených seriálů Tomáš Prokůpek na zadní obálce. „Dospějí až k hranici, vedle níž bledne i Rozdělovací třída a jejímuž překročení se Jaroslav Foglar ve své tvorbě vždy vyhýbal. Přesto není komiks Pavla Čecha popřením díla jeho velkého předchůdce – právě naopak, je upřímnou foglarovskou poctou a zároveň autonomním příběhem, který svět Červenáčka a jeho přátel citlivě rozšiřuje o nové barvy a emoce.“ Nelze než souhlasit. Autor sám pak vyjadřuje na poslední stránce víru, že by snad byl Jaroslav Foglar v jeho případě „velkorysý. „A snad tam někde nahoře ví,“ sní Pavel Čech, „že jsem jeho postavy nevyužil ze žádných zištných důvodů a jen proto, že si nedokážu vymyslet vlastní. Byl bych rád, kdyby můj příběh o Rychlých šípech byl chápán jako poděkování jejich tvůrci. Snažil jsem se k nim přistoupit s největší úctou a pokorou. Jako většina věcí, které jsem vytvořil, vznikla i tato knížka intuitivně a spíše než rozumem, řídil jsem se pocity a nechal se vést zvláštním tvořivým vytržením, které se dostavuje vždy, když na něčem intenzivně pracuji a okolní svět přestává existovat.“ O Červenáčkovi je i není kniha pro děti! Jde totiž o dost smutný příběh. Autor nechá do světa Červenáčkova i ostatních Rychlých šípů vstupovat dívčí element i dlouhé kalhoty (od maminek), ale váháme, bude-li vše krásné. Uvnitř Stínadel přesto Čech stvoří ještě jednu a už opravdu vlastní enklávu, která upomene jak na Langerovo Bratrstvo Bílého klíče, tak i na Trnkovu Zahradu. Avšak nejsme uvedeni brankou do tajemného světa nijak přímočaře, nýbrž zvláštně a postupně. To jak vyplouvají na povrch mysli titulního hrdiny vzpomínky. Také sny hrají výraznou roli a sporu nebude, že právě ty ještě hodně patřívají dětství. Tohle údobí nicméně až zlověstně odumírá stránku za stránkou a Červenáčka táhne něco zpět do ulic, kterých se – jako mladší chlapec – tak bál. Do stínadelských zátočin... Ale hle, „zlí“ Vontové už jej nyní zdraví jako „dospěláka“ a skutečně snad Červenáček objeví zahradu s dívkou, která jej kdysi zachránila a vyvedla z oné čtvrti přes Rváčov. Pavlu Čechovi se vlastně podařil husarský kousek: zatímco u jiných bývá zahrada symbolem dětství, tady mystiku tematicky a malířsky obrátil naruby. A ač do Červenáčkova příběhu zapracovává bezpočet „hlášek“, ba scén, které již známe od Foglara a jeho kreslíře Jana Fischera, provedl to úplně odpustitelně. Je pravda, že vzniklo už mnoho apokryfů, které doplňují Foglarovo univerzum, ale jen málokdo doposud vhlížel s podobnou citlivostí. A nikoli, žádné polopatismy u Čecha nemají místo. Místo toho vtipně domýšlí situace a doplňuje Foglara jako jeden z jeho nejpoctivějších a oddaných učňů. Červená lodička-čapka vypuštěná závěrem na hladinu potoka Červenáčkem co skutečná loďka to již jen vizuálně dotvrzuje, a následné hrdinovo putování městem za černou kočkou také. Ne, Foglar se kvůli tomuhle komiksu v hrobě neobrací. Naopak.   Pavel Čech: O Červenáčkovi. Dovětek Tomáš Prokůpek. Vydal Petr Novotný – nakladatelství Petrkov. Petrkov 2019. 80 stran {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-09-26 08:09:26

Návod k použití genderového manuálu

Jedno vydavatelství si před časem vyžádalo odborné doporučení, jak užívat češtinu genderově korektně. Anonymizovaný manuál pak zaslalo pisatelce následujících pár řádků s otázkou, zda ho lze uvést do redakční praxe. Oponenturu v upravené podobě uveřejňujeme nikoliv jako polemiku (původní manuál zde neuvádíme a jeho autorství neznáme), ale spíše jako alternativu k obdobným normativně formulovaným návodům. Příspěvkem chceme též vyjádřit sympatii jazykovědcům, kteří nyní opět čelí poptávce po jednoduchých odpovědích typu „přechylovat se musí“ či „přechylovat se nesmí“. Zpravidla raději vyzývají k rozlišování různých situací či textů, v nichž týž jazykový prvek může dorozumění sloužit, anebo bránit. Začnu tím, v čem s autorkou či autorem Manuálu genderově senzitivního užívání jazyka souhlasím: citlivost ve vyjadřování všichni potřebujeme jako sůl, a tím více v české společnosti L. P. 2019. Jazyk se ve veřejném dorozumívání často zneužívá k tomu, aby zraňoval, urážel či více předstíral, než sděloval. Potřebujeme se učit citlivosti vůči menšinám (nebo umenšovaným či přehlíženým), ovšem i většinám, jednotlivcům a rovněž vůči jazyku, jímž se vyjadřujeme. Uvážíme-li, že jazyková komunikace má ještě řadu funkcí (podle Jakobsona nejméně šest), stojíme každodenně před značně komplexním zadáním: vyjadřovat se vhodně, výstižně, přiměřeně, neotřele a citlivě vůči všem, o nichž mluvíme a k nimž se obracíme. Došlo k blokádě ze strany… Jako hlavní problém manuálu vidím jakési zúžené, tunelové vidění komunikace, které se omezuje na genderovou citlivost, ale na citlivost k vyjadřování nedbá. Za exemplární považuji návrh upravit větu Aktivisté zablokovali těžební infrastrukturu, získali si i podporu sousedů na následující: Došlo k blokádě těžební infrastruktury ze strany aktivistické komunity za podpory místních. Autorka nebo autor z výběrové nelibosti vůči generickému maskulinu namísto věty s jasným podmětem a přísudkem (aktivisté zablokovali) nabízí došlo k blokádě ze strany aktivistické komunity. Zde lze připomenout jedno z šesti praktických doporučení George Orwella ze stati Politika a anglický jazyk (1946): „Pokud je možné nějaké slovo vynechat, vždycky to udělejte.“ Manuál nám nepřímo radí opak: prodlužovat texty tím, že budeme z českých slov namísto vět sestavovat slovní řetězce podle anglické gramatiky. Namísto pádových koncovek s jasným významem budeme používat předložky a šroubovat z nich konstrukce „ze strany“ a „za podpory“, vyhneme se označení podmětu (nebo z něj vytvoříme neutrum) a plnovýznamová slovesa v určitém tvaru vyměníme za náhražky typu „došlo k blokádě“. Tento příklad představuje pars pro toto uvažování o jazyce, které chce vytvářením systému vyjadřovacích tabu dosáhnout žádoucí změny myšlení, a tím i skutečnosti. Nevěřím, že touto cestou výrazně zlepšíme skutečnost. Proměna citované věty však dokládá, že si tak můžeme ztížit dorozumívání. Za jednostranný považuji v manuálu i výklad přechylování, redukovaný na příponu -ová. To však je jen jedna z mnoha přechylovacích přípon v češtině. Bohemisté dokola trpělivě vysvětlují, že všechny přípony ženských podstatných jmen umožňují jejich skloňování, a tím i zasazení do české věty, která nemá pevný slovosled, takže větné role poznáme právě podle pádových a slovesných koncovek a jejich gramatické shody či neshody. Nepřechýlením jméno ve větě strne (přestane se ohýbat) a někdy strne i jeho okolí: například v jednom článku na Aktualne.cz se v redakční poznámce vysvětluje, že Monika Pajerová je matka Emma Smetana – redakce sama se zjevně už nevyznala v tom, co se z hlediska úzce vnímané korektnosti „smí“ a „nesmí“ nejen přechylovat, ale i skloňovat. Internetová jazyková příručka obsahuje obecně dostupné sdělení, že přechylovat příjmení pocházející z cizích jazyků není povinnost – jen se to v souvislých textech spíše doporučuje a v textech heslovité povahy, například v úředních dokumentech nebo seznamech literatury, je často funkčnější podoba nepřechýlená (kéž by k tomu přihlédli i čeští zákonodárci a zákonodárkyně!). Existují četné zvláštní případy, například nepřechýlená příjmení, která lze skloňovat (končí-li kupříkladu na samohlásku -a) – pak je přechylování nadbytečné. Podstatné je vždy přání nositelky jména, úzus rodiny, subkultury, původní jazyk (přechyluje i řada jiných jazyků a je sporné přechylovat jméno již přechýlené) atd. Funkční pohled na jazyk nám dává na vybranou a vybízí nás k přemýšlení a k tomu, abychom vhodnou formu volili situačně. Redakce nakladatelství by se z praktických důvodů měla usnést na jednoduchém převažujícím postupu s tím, že vždy lze připustit odůvodněnou výjimku nebo porušení stanovené konvence z dobrých důvodů. Neboť pravidla jsou pro lidi (respektive pro jejich texty), ne lidi (a texty) pro pravidla. S dostupnými argumenty bohemistů se však manuál nevyrovnává. Přitom se vyjadřuje značně normativně (kupříkladu opakuje slovo progresivní, česky „pokrokový“ – s touto nálepkou měly humanitní vědy v Československu v druhé polovině 20. století tak neblahou zkušenost, že bychom si to v roce 2019 mohli ještě pamatovat), a přitom nepřesně – mluví například o „lingvistickém sexismu“ (což je necitlivé k lingvistkám i lingvistům; míněn byl asi jazykový sexismus). Alternativy i přednosti generického maskulina Manuál navrhuje alternativy generického maskulina. Některé z nich lze v redakční praxi obezřetně adaptovat, zvážíme-li jejich fungování nejen v ohleduplné společenské komunikaci, ale i v české větě. V souvislém textu se mi jako nejvhodnější jeví výčet („prosté uvádění osob a skupin v obou tvarech“; tedy například aktivisté a aktivistky, respektive aktivistky a aktivisté; nevýhoda: prodloužení textu) a opisy (pokud ovšem nezkomplikují sdělení či větnou stavbu, jako se to přihodilo u výchozího příkladu, v němž se namísto slovesa zablokovali nabízí došlo k blokádě). Je užitečné vědět o dalších způsobech, byť s mnohem omezenějším užitím: splitting (uvedení alternativ pomocí lomítka; příklad: aktivista/ka) pro texty heslovité nebo úřední povahy; asterisk (neboli hvězdička; na rozdíl od lomítka má naznačit více rodů než dva a umožňuje neidentifikovat se s žádným rodem; příklad: prodavač*ka) v textech komunity, pro niž je konvenčním, srozumitelným znakem. Stěží srozumitelné bude v češtině střídání rodů v navržené podobě: budeme-li hovořit v jednom odstavci zástupně například o aktivistce, v dalším o aktivistovi a takto střídavě označovat všechny aktivisticky naladěné bytosti všech rodů, zamýšlená rovnováha nevznikne. Ženský gramatický rod aktivistka přísluší výlučně ženám, zatímco obecně užité maskulinum zahrnuje potenciálně lidi všech rodů. V jiných případech zas zastupuje všechny rody femininum: kromě slov jako bytost, osobnost, celebrita nebo velryba je rozšířeným generickým femininem plurál děti. Právě u něj zřetelně vnímáme, že v češtině se gramatický rod často nekryje s rodem „přirozeným“, a nikoho to nemate: z pouhé formy podstatného jména (ani z gramaticky shodného slovesa, přídavného jména atd.) přece nevyvozujeme, že všechny děti jsou holčičky nebo že chlapci jsou dětmi druhé kategorie. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Na rozdíl od dvojice aktivistů a aktivistek však nemáme u dětí nebo velryb na vybranou mezi formou v maskulinu a femininu – a o takové případy jde nejspíš bojovnictvu proti generickému maskulinu nejvíce. Návody na vyvažování střídáním rodů nebo jejich výčtem však nepočítají s širokou oblastí výpovědí, v nichž je subjekt v gramatickém mužském rodě kritizován, haněn či spojen s jednoznačně negativními významy. Představme si historický výklad, který by ve snaze o korektnost pojednával o nacistech a nacistkách, komunistkách či komunistech, antisemitech a antisemitkách, okupantkách a okupantech atd. To by ke genderovému porozumění, natož smíru, nevedlo. Tím se dostávám k výchozímu předpokladu manuálu, že generické maskulinum upírá ženám hodnotu ve společnosti. Pokud by tomu tak bylo, pak by jim upíralo také vše záporné, co je s generickým maskulinem (zobecňující výrazy jako loupežníci, vrazi, fašisti, rasisti, homofobové atd.) spojováno. V praxi se však ke generickému maskulinu uchylujeme jako k neutrálnímu tvaru, který přirozený rod jasně neoznačuje. Stále zůstává nejúspornějším způsobem, jímž vyjadřujeme všechny rody (a zároveň žádný určitý rod, pokud jej neznáme), a mnoho mluvčích tomu nejspíš rozumí – ovšem někteří ne (nebo to neakceptují) a kvůli nim si rádi budeme lámat hlavu a rozšíříme si repertoár jinými způsoby. Generalizace navíc často vychází z neznalosti nebo ze snahy obejít určitější vyjádření. Proto se nabízí ještě jedna alternativa, kterou však manuál nezmiňuje: vyjadřovat se co nejkonkrétněji (tedy stavět věty na jasném podmětu a přísudku v aktivu), a tím se vyhnout stereotypům a neurčitostem všeho druhu. Na závěr ještě nesmělý návrh: pokud nesouhlasíme s některými nerovnostmi v životní realitě, měňme nejdřív tuto realitu ohleduplným a přátelským chováním ke všem umenšovaným a přehlíženým nebo „jiným“. Naše vyjadřování se už s touto novou skutečností – nebo jejím novým vnímáním – bude muset vyrovnat.   Převzato z webu Literární bašta Dobré češtiny, kde najdete další texty nejen o českém jazyce.

Čas načtení: 2019-09-24 18:21:49

Kniha měsíce podle Literárních novin – Alois Jirásek: Staré pověsti české

Sveřepice, brť, varyto, čechle, krzno, hace. To jsou prý důvody, proč dnešní česká mládež odmítá číst Staré pověsti české tak, jak je Jirásek napsal, protože jim nerozumí a dává přednost nesčetným převyprávěním v moderní češtině. Jirásek přitom psal texty pro sešitová vydání u Vilímka v devadesátých letech 19. století a záměrně svůj styl archaizoval vzhledem k jazykové hladině své doby, protože usiloval o zdůraznění monumentálnosti a vznešenosti starých dějů. Starobylost patří k vlastnostem všech fundujících ság a Staré pověsti české nejsou nic jiného. Národ z nás nedělá jazyk, ale stejné příběhy, které si společně vyprávíme a na které vzpomínáme. Současné komunikační technologie způsobují, že navzdory všeobecnému sdílení je skutečně sdílené narace stále méně, což citelně rozkolísává sebeidentifikaci české populace, jež se v identitární panice na jedné straně ježí proti migrantům, na straně druhé by se ráda uchýlila pod vlasteneckou lípu, jenže vůbec neví, co by si tam sama se sebou počala.  V prestižní České knižnici vyšly Staré pověsti české už jednou v roce 2001. Letošní reedice v Nakladatelství host je upravená, za ediční přípravu převzal odpovědnost Karel Komárek, který je spolu s Jaroslavou Janáčkovou také autorem komentáře, a vědeckým redaktorem byl Mojmír Otruba. Kanonizační rituál připomíná poslední věta komentáře: „Naše vydání nabízí text věkovité přitažlivosti, nikým nezkomolený, k tichému osobnímu čtení.“ Z textologického hlediska stojí za připomenutí, jak s Pověstmi zacházel Zdeněk Nejedlý. V ediční poznámce čteme, že při jiráskovské akci, kterou po roce 1948 inicioval Klement Gottwald, se Nejedlý ujal redakce a jeho zásahy byly dvojího druhu. „Jednak jde o úpravu časových údajů vzhledem k době vydání (…), jednak – a to je mnohem nápadnější – byly přepracovány historické reálie týkající se pobytu německého obyvatelstva na českém území.“ Letitá a generace obepínající přítomnost některých textů Pověstí v našich školách posunula vnímání tohoto Jiráskova díla o onen pedagogický stupínek výš nad běžnou historickou beletrii. A týká se to nejen celku díla samotného Jiráska, například Vančurovy Obrazy z dějin národa českého se s popularitou Starých pověstí českých nemohou měřit, i když jejich básnická hodnota je průkaznější. Popularita Pověstí však bohužel nemá mnoho společného s jejich skutečným čtením. Do jakého kulturního kontextu nové vydání vlastně vstupuje? Není možné nepostřehnout, že ortodoxní textová příprava díla už sama o sobě kontrastuje s obecně klesající citlivostí k jazykovému projevu. Kromě toho se formují stále výrazněji kritické pohledy historiků na české 19. století, které dějinnou produktivitu obrození znatelně zeslabují a které se soumračnou přísností přehodnocují kvalitu české kultury. Projevuje se to například akcentací její tehdejší závislosti na kultuře německé vedoucí až k epigonství, v zeslabování významu Boženy Němcové nebo téměř totálním mlčení o Jaroslavu Vrchlickém. Hospodské ironizování Jiráska v tomto kontextu už ani nezabolí, protože z něj čpí až příliš nápadně naprostá neznalost.  Čtenáře Biblia a Literárních novin zveme na debatu nad knihou Staré pověsti české, a to 25. 9. od 18 hodin v Klubovně Ústřední knihovny v Praze, Mariánské nám. 98/1. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-09-23 16:44:32

Literární vyhlídky (24. až 29. září)

Poslední zářijový týden nabízí takové množství literárních akcí, že lze jen těžko doporučit pouze několik z nich. Proto si vás dovolíme přednostně pozvat na akci pořádanou Literárními novinami – středeční debatu nad Starými pověstmi českými Aloise Jiráska. Neméně bohatá je i nabídka zajímavých (audio)knižních novinek.   POZVÁNKY 24. 9. Praha / V Ústavu pro českou literaturu AV ČR proběhne v dolním přednáškovém sále od 14 hodin Den s Českou knižnicí. Setkání otevře ohlédnutí za svazky ročníku 2018 (E. Hostovský, J. Kainar, V. K. Klicpera. K. Havlíček a J. Hus). Představen bude 100. svazek České knižnice, nová edice románu Jáchyma Topola Sestra (více ZDE), o jehož přípravě promluví Daniela Iwashita (ÚČL). Slavnostně bude uveden poslední vydaný svazek edice, jímž jsou Staré pověstí české Aloise Jiráska. Nová grafická podoba ediční řady bude představena její autorkou Janou Vahalíkovou. O nových svazcích edukačního modulu Seminář České knižnice bude informovat jeho hlavní redaktor Robert Kolár (ÚČL) a o využití těchto výukových materiálů promluví Alena Švejdová (Anglické gymnázium v Praze). Olomouc / V 17 hodin zavítá do Vědecké knihovny Olomouc programátor a spisovatel Vojtěch Matocha, autor knihy Prašina (s ilustracemi Karla Osohy, Paseka 2018), nominované letos na cenu Magnesia Litera v kategorii knih pro děti a mládež či Cenu Jiřího Ortena, jejíž druhý díl se již připravuje k vydání. Praha / Od 18 hodin nabídne Pražský literární dům setkání s oceňovaným německým spisovatelem, dramatikem a překladatelem Gerhardem Falknerem, který zde představí svůj románový debut Apollokalypse, nominovaný v roce 2016 na Německou knižní cenu. Na stejnou cenu byl o rok později nominován i za svůj román Romeo und Julia. Moderuje Veronika Jičínská. Praha / V 18 hodin proběhne v Topičově salonu literární večer nazvaný O Demlovi bez iluzí Martin C. Putna. Demlův odkaz – esteticky působivý, ale morálně problematický – představí literární kritik a historik, prof. Martin C. Putna. Praha / Od 19 hodin se v Galerii Hollar uskuteční další z cyklu literárních večerů, věnovaný tentokrát Romanu Szpukovi – básníkovi, prozaikovi a jednomu ze „šumavských samotářů“, o nichž pojednává úspěšná kniha Aleše Palána Raději zešílet v divočině. Úvodní slovo pronese Josef Straka. Rozhovor s autorem si můžete přečíst ZDE. Praha / V 19 hodin bude Kavárna Liberál hostit další z Večerů Revolver Revue, spjatý s představením podzimního čísla RR a jeho přílohy. Robert Krumphanzl promluví o pramenech k činnosti Jiřího Němce a o důvodech, proč se jí dnes zabývat. Z Jedné věty Elišky Vlasákové bude číst Jan Vlasák. Večerem provede Terezie Pokorná. Praha / Od 20 hodin proběhne v bubenečském Zasekáváku třetí Literární Zasekávák, tentokrát s básníkem, prozaikem a příležitostným výtvarníkem Kamilem Marcelem Hodáčkem, který letos vydal nový román s názvem Až úzko pomyslet (Kampe 2019). Rozhovor s autorem naleznete ZDE.   25. 9. Praha / V 17 hodin bude mít v Sálu Boženy Němcové Památníku národního písemnictví vernisáž výstava „Milan Kundera (neztracen) v překladech“, která původně vznikla k poctě devadesátin nejpřekládanějšího českého spisovatele a je věnovaná překladům knih a estetice jazyka Kunderových románů. Jedná se o putovní projekt Moravské zemské knihovny v Brně a v Praze bude k vidění poprvé. Praha / Od 18 hodin se bude v Kavárně Liberál konat křest monografie b jako brno (Druhé město 2019), o které pohovoří spisovatel a nakladatel Martin Reiner a Radek Wohlmuth, jehož kunsthistorický komentář knihu doprovází. Nejznámější brněnský streetartista Timo dokázal něco, co je v dnešním světě stále vzácnější: zaujmout širokou veřejnost i odborníky pouze svým dílem. Jeho poetické verše, „ikony“ či slogany si získaly s postupem času takovou oblibu, že se z Tima stal novodobý klasik, aniž k tomu potřeboval známosti nebo silný osobní příběh. Celkem jich existuje už několik stovek a jsou roztroušeny na mnoha místech nejen v Brně či v Praze. Praha / V 18 hodin budou Literární noviny v Klubovně Městské knihovny v Praze pořádat další z cyklu debat nad vybranými Knihami měsíce. Tentokrát půjde o nové vydání Starých pověstí českých Aloise Jiráska v edici Česká knižnice (Host 2019), o kterém budou diskutovat bohemista a pedagog Ondřej Hausenblas a novinářka a spisovatelka Alena Ježková, mimo jiné autorka převyprávění Starých pověstí českých. Moderuje šéfredaktor Literárních novin Petr Bílek. Praha / Od 19 hodin proběhne ve VILE Štvanice křest nového románu Bianky Bellové Mona (Host 2019), který byl v příloze Literárních novin Biblio vyhlášen říjnovou Knihou měsíce. Kromě recenze knihy z pera Petra Bílka naleznete v Literárních novinách 10/2019 i obsáhlý rozhovor s autorkou. Říjnové Literárky vycházejí ve čtvrtek 26. 9. Hořovice / V 19 hodin představí svou tvorbu v Klubu Labe básnířka Simona Racková a básník a prozaik Michal Šanda, které hudebně doprovodí Petr Linhart. Úvodní slovo pronese Jitka N. Srbová. Praha / Od 20 hodin se v Kampusu Hybernská uskuteční literární večer revue Prostor, kde bude představeno nové 111. číslo revue s tématem „Nové polské mýty a příležitosti“. Kam se ubírá současné Polsko? Jak se žije v zemi, kde hlavní slovo hraje konzervativní populismus a katolická církev? Jaké jsou současné výzvy pro mladou uměleckou generaci a jak se v tomto prostředí daří nezávislé umělecké scéně? Nejenom těmto tématům se budou věnovat básnířky Ilona Witkowska (polská básnířka žijící v Sokołowsku) a Zofia Bałdyga (polská básnířka a překladatelka současné české a slovenské poezie žijící v Praze). Večerem provede Jan Jiřík. Ústí nad Labem / Ve 20 hodin nabídne Café Max autorské čtení Radka Fridricha z jeho nové sbírky Linie S1 (Perplex 2019). Dvojjazyčnou knihu tvoří básně, krátké prózy a črty, jejichž společným jmenovatelem je železniční linka S1: regionální trať propojující české a německé příhraničí. Po letech cestování z Děčína přes Bad Schandau do Drážďan a Míšně přetvořil autor své deníkové záznamy v pestrý soubor textů, v němž se jeho lyrický subjekt pohybuje jako vnímavý básník i znuděný pasažér. Náladové, lyrizující líčení se zde potkává s věcným popisem, každodenní přepravní banalita se stává výzvou pro autorovu imaginaci.   26. 9. Do českých kin ve čtvrtek 26. září vstoupí film Národní třída, který na motivy stejnojmenné knihy Jaroslava Rudiše natočil režisér Štěpán Altrichter. Kdysi tady všude byl jen temný les, dnes tu stojí panelákové sídliště. Právě tady je doma chlápek, kterému nikdo neřekne jinak než Vandam (Hynek Čermák). Žije sám v bytě na okraji Prahy a každý den doma cvičí, aby byl v kondici. Večer, když sídlištěm bloudí divoká zvířata, chodí se svými kumpány na jedno. Vandam se snaží udělat dojem na Lucku, která v sídlištní hospodě točí pivo. Často a rád se porve. Je znalec dějin a válek. Má pocit, že svět míří k zániku, že se schyluje k velké bitvě. A tak cvičí, aby byl na tu poslední rozhodující bitvu nachystaný. A taky k tomu vychovává Psycha, mladého kluka, se kterým natírá střechy panelových domů. Kumpáni z hospody Vandamovi přezdívají „národní hrdina“. Prý dal tehdy v Listopadu na Národní třídě dějiny jednou ranou do pohybu. Praha / Od 17 hodin proběhne v Knihovně Václava Havla vzpomínkový večer věnovaný letos zesnulému spisovateli, scenáristovi, publicistovi a bývalému politickému vězni Jiřímu Stránskému (více ZDE), který pořádá České centrum Mezinárodního PEN klubu. Uvádí Jiří Dědeček, účinkují členové PEN klubu, přátelé a kolegové. Praha / V 18 hodin se v Café Trojka uskuteční křest románu Milana Urzy Dům bez oken (Torst 2019). Autor přečte ukázky ze své knihy, která patří k nejzajímavějším letošním tuzemským prózám, a představí okolnosti jeho vzniku. Večer doprovodí písněmi z připravované desky. Rozhovor s autorem si můžete přečíst ZDE. Praha / Od 18 hodin nabídne Dům čtení (pobočka Městské knihovny v Praze) v rámci projektu Spisovatelé do knihoven setkání se spisovatelem a překladatelem Michalem Ajvazem, průkopníkem magického realismu u nás, který zde bude číst ze svého připravovaného románu Města. Praha / V 19.30 bude v Božské Lahvici zahájen Večer environmentální poezie. V mořích plavou plastové kontinenty, plíce planety v Amazonském pralese hoří, v Kapském městě dojde voda. Podoba naší matky, Země, jak ji známe, se rozplývá před očima. V době globální klimatické krize, více než kdy jindy, mají váhu slova odborníků i básníků. Vždyť poezie má moc prorokovat i sílu léčit. S enviromentálními verši přijdou o přírodě promluvit a přečíst Lukáš Senft, Magdaléna Šipka a další   27. 9. Černošice / Od 18 hodin proběhne v Klubu Ferenc Futurista literární večer nazvaný Futuristické ozvěny Tvaru, pořádaný literárním obtýdeníkem Tvar, na němž vystoupí Pavel Zajíc, Ingrid Artezz, Ondřej Lipár (rozhovor s autorem naleznete ZDE) a Michal Tallo. Moderuje Lukáš Senft. Praha / V 19 hodin budou na palubě (A)VOID Floating Gallery představeny dva festivaly – Den poezie (více ZDE) a Literární pozdravy – a uvedena nová kniha Vojtěcha Vanera s názvem Přátelé od Najsky. Den poezie je největší básnický festival v České republice a letos se koná již po jednadvacáté. Proběhne ve dnech 10. až 24. listopadu a nabídne ve více jak 50 městech řadu autorských čtení, literárních setkání a diskuzí, literárních procházek a též pořadů pro děti.   28. 9. Olomouc / Divadlo hudby Olomouc bude hostit čtvrtý ročník básnické Ceny Václava Buriana s mezinárodní porotou (Petr Borkovec, Leszek Engelking, Sabine Eschgfäller, Ján Gavura, Tomáš Tichák a Tomáš Gabriel, j. h.), který přivede do Olomouce čtyři mimořádné hlasy soudobé lyriky z České republiky, Polska, Slovenska a letos poprvé i z Německa. V kategorii Za poezii jsou nominováni: berlínský básník a performer Max Czollek, Varšavanka Julia Fiedorczuk, slovenský básník Peter Prokopec a Olomoučan Lukáš Sedláček, básník a kytarář. Cenu v kategorii Za kulturní přínos pro středoevropský dialog převezme vynikající ukrajinský romanopisec, básník, novinář, rockový performer a bojovník za ukrajinskou demokracii Jurij Andruchovyč.   NOVÉ (AUDIO)KNIHY On a je zdravotní sestra, on skoro ještě dítě. Setkávají se na troskách svých životů, na troskách starého světa, na troskách jedné nemocnice, do níž jako všudypřítomné šlahouny plevelných popínavek proniká svět nový. Lepší asi nebude. Ale co když třeba ano? Anebo… co když je možné zmizet? Uniknout před palbou, která neúnavně kropí rozpálenou zemi kolem, před všemi těmi pravidly, jak se má chovat žena a jak muž, před vzpomínkami, před sebou samým… Stejně jako v oceňované próze Jezero i v novém románu Mona (Host 2019) vykresluje Bianca Bellová mistrovským způsobem tíživou a naléhavou atmosféru chvíle, kdy se člověk musí rozhodnout. MUDr. Hynek Grábl, chirurg v příhraniční nemocnici, který už ani nedoufá, že by se jeho život ještě někdy mohl vyvíjet příznivěji. Kariéra špičkového odborníka na pražské klinice předčasně skončila kvůli jednomu karambolu s alkoholem a následky teď musí nést nejen on, ale i jeho věčně nespokojená žena a dospívající děti. Životní ani finanční účetnictví nevykazují příznivou bilanci a na horizontu zítřka se objevují všechny symptomy krize středního věku. Gráblova snaha nalézt východisko se však podobá spíš jízdě na horské dráze a často končí kocovinou. Pomůže mu milovaná profese, milenka nebo nová šance vrátit se k zajímavé operativě a kariérně růst? Na operačním sále i mimo něj se občas dá jen těžko poznat, kdo jakou hru hraje, kdo je vítěz a kdo poražený a kam povede další cesta. Nový román Petry Dvořákové s názvem Chirurg vydalo nakladatelství Host. Román Idiot (Akropolis 2019), do češtiny přeložený Lukášem Novákem, vypráví o strastech a slastech dospívání a formování osobnosti ve světě, který je opojný i zneklidňující zároveň, o dobrodružném odhalování záludností, které jsou zakódované v podstatě lásky i jazyka. Tápání člověka na prahu dospělosti v něm Elif Batumanová vykresluje pečlivě cizelovaným stylem, s velkou dávkou citlivosti, ale také ironického humoru. Českému čtenáři pak nabízí i zábavný a trochu nezvyklý pohled na čerstvě posttotalitní střední Evropu: hrdinčina cesta do Maďarska vypovídá jak o představách, které si Západ o našem regionu hýčkal, tak o nás samotných. Román Idiot byl v roce 2018 mezi třemi knihami nominovanými na Pulitzerovu cenu za beletrii. Nová povídková sbírka Michala Vrby Kolem Jakuba (Argo 2019) je svérázným autorským příspěvkem k věčnému literárnímu tématu malého člověka ve víru velkých dějin, příběhy konkrétních jednotlivců na pozadí dějinných zlomů a společenských přeměn, které zásadně zasáhnou do jejich života. Spojujícím prvkem je bod v krajině, rybník Jakub, který se každého z nich dotkne. Jednou je to válka se Švédy a v ní uvízlé děti, podruhé sedlák v malé osadě ohrožený přítomností Rudé armády, jindy dostihne politického prominenta revoluční spravedlnost. Podoba a úmysly hybatelů dějin však nejsou důležité tváří v tvář bezprostřednímu ohrožení holé existence člověka. V nakladatelství Academia vychází kolektivní monografie nazvaná Na cestě k „výborně zřízenému knihkupectví“. Protagonisté, podniky a sítě knižního trhu v Čechách (1749–1848). Kniha a knižní trh se staly hybatelem i zrcadlem obrovských proměn, jimiž procházela habsburská monarchie od nástupu Marie Terezie až do revolučního roku 1848. Monografie představuje jeho hlavní protagonisty, podniky i profese podílející se na tehdejší knižní kultuře. Autoři sledují zapojení knižních profesionálů do tuzemských i zahraničních sítí a přibližují cesty, po kterých se knihy ubíraly k dramaticky se rozšiřující čtenářské veřejnosti. Kniha objasňuje strukturu intelektuální výměny a podoby komunikace v době, která sehrála určující roli v procesu utváření moderní veřejné sféry a formování novodobého národa. Rozsáhlý román Jana Štolby Nezastavitelný den (Cherm 2019), filozoficko-erotická groteska z filmově-sportovního prostředí, vypráví příběh navrátilce z polovičatého exilu, nepříběh z rozhraní dvou epoch a prostorů, domovského zde – a důvěrně blízkého, věčně vysnívaného jinde. Absurdně fantaskní polohy se mísí s vážnými motivy přátelství, odchodu ze světa, kouzla lidské náklonnosti či neschopnosti nalézt správný rytmus. Scény přitažené za vlasy chtějí současně být i výpovědí o době; vyprávění ruší koláž sloganů z novin, obskurních příruček, fragmentů písní, trapných hříček či vtíravých asociací. Nejnovější román oceňovaného francouzského spisovatele Michela Houellebecqa Serotonin (2019), který do češtiny přeložil Alan Beguivin, si nyní zásluhou vydavatelství OneHotBook můžeme poslechnout v podobě devítihodinové audioknihy. Příběh zemědělského inženýra, který se zásobami antidepresiv odchází z Paříže na venkov bilancovat svůj život, načetl v režii Michala Bureše herec Otakar Brousek ml. Faktograficky laděný román Datha Turašviliho Džínová generace vypráví o tragické události ne tak dávné gruzínské historie. Dne 18. listopadu 1983 se skupina mladých lidí pokusila unést letadlo společnosti Aeroflot mířící z Tbilisi do Leningradu. Jejich cílem bylo vynutit si přistání v Turecku a uniknout tak bezvýchodnému životu v Sovětském svazu. Únos se nezdařil, vyžádal si několik nevinných obětí a jeho organizátoři neušli exemplárním trestům. Názor na jejich čin dodnes rozděluje gruzínskou společnost, podobně jako je tomu u nás v případě útěku bratrů Mašínových. Nakladatelství Větrné mlýny nyní Džínovou generaci vydalo rovněž jako audioknihu (délka nahrávky činí pět hodin), kterou načetli Vladimír Hauser a Kateřina Jebavá. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-07-26 07:20:08

Štěpit jádro? Lepší je otevřít mysl

Desítky českých generací mohou být svázány likvidací našich odpadů, pokud se nechtějí stát národem migrantů. Co kariér ministrů průmyslu už to stálo, aby přišli na to, jak postavit a zaplatit jadernou elektrárnu tak, aby to vypadalo, že si ji stavíme skoro sami a že je to skoro zadarmo.  Nějaké řešení se našlo. Český akční plán rozvoje obnovitelných zdrojů vychází z toho, že už se moc podporovat nebudou nebo jen takové jako přemnožené bioplynky, které svou nenasytností po biomase prokazatelně škodí. A jaderku si postaví ČEZ sám. Buďte klidní, on už se s těmi dodavateli nějak domluví. Že to bude drahé? Vůbec ne, půjčí si levně, stát mu na to dá garanci. A kdyby se to přece jen ukázalo být nad síly ČEZu? Pak to samozřejmě stát převezme. A zaplatí. Z daní. Ty vybere od vás, od všech, i od těch, kdo už se dávno odstřihli od sítě. Ale to bude až někdy, teď je zatím všechno v pořádku. Hledání ztraceného času Popravdě, nelekejme se předčasně. Vládní rozhodnutí, že ČEZ si má postavit jaderku sám a že stát za ni převezme garance, ještě neznamená, že se ta jaderka opravdu postaví a někdo bude nějaké garance potřebovat. Může jít jen o nostalgický záchvěv při hledání ztraceného času. Jak významnou průmyslovou zemí Československo bylo, když dokázalo hned ve třech lokalitách postavit jaderné elektrárny, technologii budoucnosti!  Havaroval jen jeden blok v Jaslovských Bohunicích. Z Temelína jsme zase museli před dokončením vytrhat dráty a nasadit zcela nový řídicí systém. Pak ještě přistavět kontejnment. A nakonec vyměnit turbínu, která házela. Stavěl se dvakrát déle a za dvakrát tolik peněz, než se plánovalo, ale stálo to za to. Celou kapacitu Temelína můžeme od té doby nerušeně vyvážet. Jenže původně nás strašili, že bez Temelína budeme muset zhasnout. A nyní nás strašením ze zhasnutí nutí k plánování výstavby nového bloku v Dukovanech.  Nechci to zbytečně ironizovat, bojovali jsme s technologií mírového štěpení jádra atomu, hodně jsme zvládli, všechno se vždycky nevyhrává. Ale v energetice se u nás dost lže, jako u každého koncentrovaného zdroje bohatství, ze kterého lze snadno trochu odloupnout. A největším rizikem pro tuto výjimečnou koncentraci moci, kvůli které se naší vlasti říká ČEZko, je decentralizace, sdílení, vznik alternativ, nových technologií budoucnosti, které odsouvají jádro do role předražené veteše.  Minulost byla spojena s představou, že uspějí pouze velké podniky, o kterých je třeba uvažovat v rámci celého národního hospodářství, a že země má maximálně využívat své konkurenční výhody. Jenže pak přišla série převratných inovací, které umožňují dobře koordinovanou prosperitu malých podniků, propojují spotřebitele a výrobce do nerozlišitelného „prosumers“, narušují vlastnictví sdílením a boří výlučnost individuálního řešení kolaborativní spoluprací globálních commons.  Kdo maximalizoval využití komparativní výhody, je v krunýři, ze kterého se o to hůř leze. Tohle postihne další náš koncentrovaný obor, automobilový průmysl. Dělat prognózy energetických potřeb protažením dnešního stavu je proto nesmysl. A utápět v tom peníze, které tak nutně potřebujeme na výzkum a rozvoj nových příležitostí?  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Rozcestí Energetika je na rozcestí všude, mluví nám do toho klima. O Německu to promíláme horem dolem, ale také Británie slibuje odchod od uhlí roku 2025 a Francie dokonce 2022. Francie chce zároveň snižovat o třetinu dnešních 70 procent elektřiny z jaderných zdrojů. Také Británie plánuje vyřazení jedné dosloužilé jaderné elektrárny někdy roku 2030, ale mezitím má v plánu dostavbu jaderného bloku Hinckley Point C. Kdoví, jak dopadne, znamená to trojnásobně dražší elektřinu než z trhu. Vedle toho se potvrzuje, že jiná cesta je možná. V letošním roce v Británii poprvé převáží produkce elektřiny ze neznečišťujících zdrojů nad produkcí těch fosilních. Do těch „čistých“ se počítají i jaderné, ale nepřehlédněme dynamickou složku zmíněné statistiky, výrazně rostou jen obnovitelné zdroje.  Britský vládní záměr dosáhnout klimatické neutrality do roku 2050 je tedy reálný. Nikoliv snadný, předpokládá další užívání trochy zemního plynu, zejména v bezvětrné zamračené zimní dny, a pak jej bude nutné před nebo po použití dekarbonizovat. Něco by mohl nahradit vodík, ale ten je zase hrozně agresívní a nelze jej rozvádět v běžných trubkách. Proto se zvažuje doplnění vodíkové molekuly nějakým uhlíkem, aby se s ní snáze pracovalo, ale pak se i tenhle uhlík bude muset – před nebo po bezprostředním použití – zachytit a bezpečně uložit. Tohle se budeme muset taky naučit. Udělali bychom tedy dobře, kdybychom se soustředili méně na štěpení jádra a více na otevření mysli okolnímu světu. Každá země je na tom s přírodními podmínkami jinak a má to jinak těžké, avšak jedině Česko to chce mít ještě těžší. Jako když si svalovec přihodí další litinový kruh, aby zvedl hodnotu toho, jak krásně funí. U nás byl úředně zrušen vítr. Čiší to z vládních klimaticko-energetických plánů s nulovým přírůstkem větrných elektráren. Příroda si s tím poradí, má hned vedle Rakousko, kde si podle posledního průzkumu veřejného mínění drtivá většina obyvatel dolního regionu, tedy sousedé jižní Moravy, přeje další větrníky. Tam za čárou je tedy jiná planeta. Jak jsme k tomu přišli? Nějakou teorii bych na to měl. Kdysi nás od Rakouska dělily ostnaté dráty, a tak jsme před 30 lety s velkou úlevou uvítali, když se začaly stříhat. Jenže během času se ukázalo, že šlo jen o experiment, zda by to nešlo i bez nich. A ono to jde! I bez drátů dokážeme zabránit tomu, aby nám sem Rakušáci necpali nějaké své novoty.  Ale když už jsme u těch větrníků, které by chtělo sedm z osmi obyvatel Dolního Rakouska stavět dál, třeba i na svém dvorku – co si tedy od toho slibují? Není to tak složité, vedle větší citlivosti k ochraně přírody a klimatu, kterou jim nikdo shora moudře nerozmlouvá, mají rádi i peníze. V Rakousku i Německu se převzal dánský model, kdy obce se podílejí na výstavbě místních větrných parků a mají pak podíl i z jejich výnosu.  Je to zcela jiný model než u nás, kdy velké prachy provedly nájezd na starostu, ten jim polotajně podepsal souhlas, a lidi pak mohli jen nadávat na ty, kdo vydělávají nad jejich hlavami. Takhle se to u nás zavádělo jako další zářný příklad, jak něco užitečného, podobně jako soláry, lidem včas zhnusit.  Bojíme se vidět rudě? Přitom samotná Komora obnovitelných zdrojů energie, odborné sdružení menších výrobců, už léta zkouší lobbovat za záměr, podle kterého by v každém energetickém projektu bylo rezervováno až 30 procent podílu pro místní obce a jejich občany a podnikatele. Dostali by tři měsíce na rozmyšlenou. Když toho využijí, dobře, když ne, taky dobře. V zahraničí je obvykle občanská účast organizovaná formou energetických družstev, aby drobní investoři nebyli tlačeni do role bezmocných trpaslíků.  Jenže slovo „družstvo“ zní v Česku hrozně rudě. S tím jsme skoncovali. Z komunismu jsme ochotni převzít jen nepodstatné drobnosti, jako je vysoce centralizovaná energetika, do které nemáte co mluvit a smíte na ni jen mlčky připlácet z daní. Její ozdobou jsou další a další jaderné elektrárny. On už to za vás někdo nahoře moudře rozhodne. A vy a vaše děti, i děti jejich dětí, my všichni na něj budeme s láskou vzpomínat, až tu dávno nebude, ale ty účty stále nebudou uhrazeny a s jaderným odpadem, který už nedokáže nic jiného než škodit, bude taky potřeba něco udělat.  Jedna dvě generace se ohřály a zasvítily si, a všechny další – a že jich bude! – budou muset uklidit a hlídat ten sajrajt, který zbyl po té krátké chvilce blaha. A musí to udělat pořádně, jinak ty odstavené sudy se zářnou budoucností zreznou, proděraví, někudy se k nim prodere spodní voda a bude to svými drzými pramínky roznášet dál a dál. Má na to čas, potrvá desítky tisíc let, než ochabne do poloviny sil. Až ty zatracené jaderné odpady svou trpělivou pílí všechno postupně zamoří, našim vděčným potomkům nezbude než hledat zemský ráj zas někde jinde. Někde, kde je ještě volno. Třeba v Patagonii… {/mprestriction}  Autor je publicista.

Čas načtení: 2019-07-13 22:20:21

Vary, den pátý: Filmová přehlídka průměrnosti

Nejhorší na festivalu v Karlových Varech je fakt, že zhlédnete mnoho průměrných filmů. Přitom u mnoha z nich vás velmi mrzí, že jim od výjimečnosti schází jen pár kroků. Ve Varech snad nepromítají jiný film, který by byl tak svázán s literaturou, jako je snímek Děti mrtvých (režie Kelly Copper a Pavol Liška, Rakousko, 2018). Vychází ze stejnojmenné knihy rakouské autorky Elfriede Jelinekové, v níž účtuje s rakouskou historií. Cituji ze staršího článku Zuzany Augustové v Reflexu (kniha nevyšla česky a autor těchto řádek ji nečetl): "Autorka v něm zpracovala rakouskou historii formou strašidelného hororu. Na 666 stranách ožívají oběti holocaustu jako nemrtví – upíři a strašidla - a pohybují se mezi živými, někdejšími pachateli." Film je stylizovaný do němé grotesky a připomíná záběry z domácích kamer ještě před nástupem videa. Psané komentáře zřejmě vycházejí z knihy (ovšem když se objeví motiv syrských uprchlíků, tak se zdá, že některé motivy v ní nebudou) a je na nich třeba ocenit zejména Jelinekové smysl pro suchou a někdy hodně cynickou ironii. Film si bere na paškál Štýrsko (které je prostě nade všechno), které krutě zesměšňuje (Jelineková v nenávisti vůči Rakousku svým způsobem navazuje na Thomase Bernharda). Děti mrtvých je mnohdy opravdu velmi vtipný, tedy pokud na tento způsob humoru přistoupíte, ovšem mnohem více je hluchých míst (nebo je možná nechápeme, neb neznáme rakouský kontext). Trochu tím připomíná filmové zpracování Váchalova Krvavého románu: k tomu, aby nás oslovil, mu nakonec schází menší lpění na formě. Nebo by stačilo zkrátit film o třetinu. Ale kdo by se chtěl prsit před publikem šedesát minut místo devadesáti, když chce ukázat, co všechno umí. Na komedii Patrick (režie Tim Mielants, Belgie, 2019), se autor těchto řádek velmi těšil. Mielants je režisérem některých dílů zajímavých a úspěšných seriálů Peaky Blinders - Gangy z Birgminghamu a The Terror. Film Patrick ale vzbuzuje rozpaky: Mielants jej sice režisérky zvládl, ale jeho snahu shazujene úplně povedený scénář, jehož je spoluautorem. Patrick je příběhem čtyřicetiletého (vlastně je mu 38, raději mu roky nepřidávat, jak si poněkud pozdě uvědomí jedna z postav, která má poznat jeho fyzickou sílu), který bydlí s rodiči provozujícími nudistický kamp. A když otec najednou umírá, musí se hlavní hrdina, který nepatří k nejbystřejším, vyrovnat s tím, že se musí osamostatnit a případně pokračovat v díle rodičů. A to není nic snadného, zvláště pokud vám někdo ve stejné chvíli ukradne kladivo... Film se pokouší ukázat povahu lidí doslova v celé její nahotě. Záměrně se drží stylizace nedokonalosti duševní a tělesné (není náhodou, že dva opravdu pohlední lidé zůstanou - což část diváků jistě rozesmutní - oblečeni). Bohužel se Mielants nikdy nepustí na nejistou plochu - jako by nakonec tělesná nahota měla být tím neodvážnějším počinem, který si dovolí udělat. Pokusí se sice vznikající konflikty stupňovat, ale vždy jde o bezpečnou půdu, která je pro diváky "skousnutelná". Prostě: čím více penisů, tím více různých klišé. Když totiž postavy svléknete, neznamená to ještě, že je opravdu obnažíte. Snímek Vazba (režie Andrei Cohn, Rumunsko, 2019) patří těm drsnějším. Prakticky celý se odehrává v jedné cele a děj stojí na pouhých dvou postavách: architektovi Dinovi zatčenému za protistátní činnost (děj se odehrává v 80. letech za vlády komunistického diktátora Ceaušesca) a kriminálníkovi Valjovi, který spolupracuje s policií a snaží se z Dina dostat co nejvíce informací Sledovat dvě hodiny, jak jeden člověk psychicky a fyzicky terorizuje druhého, který tomu nemůže ani na minutu uniknout, není pro slabší povahy. Zvláště když nejde o soustavný teror, ale o hru kočky s myší: Valja chvílemi vystupuje přátelsky, chvílemi dává najevo svou fyzickou sílu. Pokud si připustíte, že byste mohli být na místě Dina (jehož největší provinění spočívá v tom, že se scházel s přáteli a poslouchali Svobodnou Evropu), může se vám udělat opravdu špatně Na druhou stranu není účinek filmu takový, jaký by mohl být. Vlastně se při některých pasážích - a v tomto kontextu to můžete cítit skoro jako svatokrádež - trochu nudíte. Možná je to tím, že se postavy nijak moc nerozvíjejí: Dinu prakticky ihned zaujme prosebnou a poníženou pozici, Valja je - přes střídání masek - od počátku do konce nemilosrdný. Navíc úplně nelze věřit, že Valja je skutečný člověk, nikoliv jen produkt scénáristické snahy vytvořit zajímavou zápornou postavu. Má totiž znalosti, které by člověk od obyčejného kriminálníka nečekal (a fascinující je, že ve špinavé cele nosí celou dobu běloskvoucí slipy) a Dinu - přestože jde o mnohem vzdělanějšího člověka - mu ani na chvíli není protihráčem. Nelze ani mluvit o nějakém stupňujícím se teroru - kdyby se jednotlivé scény libovolně proházely, divák to nepozná. Trochu je to jako s Gibsonovým filmem Umučení Krista: když nastavíte příliš drsné zážitky hned na začátku, může vám připadat další mučení jako banalita. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Film Tohle je láska (režie Claire Burger, Francie, 2018) získal cenu za režii v sekci Giornate degli Autori na MFF v Benátkách, ale spíše to bude dáno "kvalitou" soutěžních filmů než výkonem režisérky. Tedy: část filmu je opravdu působivá, jenže to by většiniu nesměl ukazovat úplné banality. Maria opustí žena a on se musí postarat o dvě dcery: čtrnáctiletou Fridu a sedmnáctiletou Niki. Cítí se osaměle a péči o dcery příliš nezvládá. A zasáhnou vás právě pasáže, kdy je Mario drcen tíhou okolností, které neumí vyřešit. Jedna z nejsilnějších scén se přitom dotýká jeho zranitelnosti: když k němu na nočním parkovišti přijde žena a on se domnívá, že poskytuje sexuální služby a slušně ji odmítne, dočká agresivního útoku, protože ona žena je ve skutečnosti řidička kamionu a ruší ji, že Mario pouští v autě nahlas hudbu. A my vidíme muže, který se snaží chovat spořádaně a neumí se ubránit po celkem banální chybě. Působivé jsou i scény, kdy se Mario snaží být dobrým otcem a musí čelit agresi zvláště mladší dcery, která jej považuje za viníka rodinných trablů. Režisérka zdařile evokuje pocity citlivého muže, jemuž se v rukách všechno v prach obrací. Jenže tohle všechno musíme lovit mezi pasážemi o problémech v práci, o vztahu starší dcery, o hraní v divadelním projektu, do kterého se Mario přihlásil... Jako by režisérka nevěřila, že vyprávění o citlivosti jednoho muže unese celý film. Kdyby se nebála, možná by natočila příběh, že ve kterém citlivý muž unese celý svět...

Čas načtení: 2022-10-31 15:40:00

Netrpíte náhodou nedostatkem vitamínů skupiny B?

Získání doporučeného množství vitamínů každý den je důležitou součástí výživy. Obzvlášť důležitá pro zdraví je skupina vitamínů B. Strava bohatá na zeleninu, celozrnné výrobky, mléčné produkty, maso a vitamíny B podporuje zdravý metabolismus a snižuje riziko mrtvice.  Randomizovanými klinickými studiemi, které trvaly 6 měsíců a déle, bylo zjištěno, že užívání doplňků vitamínu B snižuje riziko vzniku cévní mozkové příhody o 7%. Výzkum proběhl na skupině více než   50.000 účastníků.Pokud už nyní víte, že přijímáte nedostatek vitamínů B, pak doporučujeme český produkt Absolute Power, kterých všechny níže uvedené vitamíny obsahuje v dostatečných dávkách a v přirozené formě.Vitamin B1 je důležitý pro zabránění nemoci BeriberiDoporučený denní příjem vitamínu B1 (thiaminu) je 1,1 miligram (mg) u žen nad 18 let, u těhotných  až  1,4 mg a pro kojící 1,5 mg. U mužů ve věku 14 let a starších se doporučuje 1,2 mg za den.Vitamin B1 pomáhá tělu rozkládat sacharidy na cukry. B1 se nachází v celozrnných obilovinách, kvasnicích, fazolích, ořechách a masu. Příliš málo vitaminu B1 způsobuje beriberi, onemocnění postihující srdce, trávicí systém a nervový systém. Beri-beri se vyskytuje u pacientů, kteří trpí podvýživou, a také u těch, kteří holdují alkoholu. K příznakům beriberi patří potíže při chůzi, ztráta citlivosti v rukou a nohou a ochrnutí dolních končetin - a to může dokonce vést k chronickým srdečním selháním. Lidé, kteří konzumují velké množství alkoholu by měly brát vitamin B1, aby se ujistili, že ho mají dostatek.Vitamin B2 pro doplnění energieJe zapotřebí strava bohatá na vitamin B (riboflavin), aby se zabránilo jeho nedostatku. Doporučené denní dávky B2 jsou 1,3 mg denně u mužů a 1,1 mg denně pro ženy.Těhotné ženy potřebují 1,4 mg denně a kojící matky by měly mít 1,6 mg každý den. Z přírodních zdrojů se vitamin B2 nachází v ořechách, zelenině, masu a mléčných výrobcích.Riboflavin pomáhá tělu rozebrat a využívat sacharidy, tuky a bílkoviny ve stravě. Tento typ vitaminu B zajišťuje, aby vaše kůže, sliznice střeva a krevní buňky byly zdravé. Dostatek riboflavinu může být prevencí pro migrény a šedého zákalu. Riboflavin může také zvýšit hladinu energie, posílit imunitní systém, léčit akné, svalové křeče a syndrom karpálního tunelu.Výhody vitamínu B3Vitamin B3, zvaný také jako kyselina nikotinová nebo niacin je také důležitý. Ženy, které jsou starší 14 let potřebují denně 14 mg, muži 16 mg. Vitamín B3 obsahují luštěniny, ořechy, pečivo, mléčné výrobky, ryby a libové maso.Nedostatek niacinu způsobuje poruchu známou jako pelagra. Symptomy pelagry zahrnují fyzické i psychické obtíže, průjem, zánět sliznice a demenci. Pelagru může také vyvolat, když tělo není schopno absorbovat dostatečné množství niacinu kvůli alkoholismu. Niacin se používá i při léčbě vysoké hladiny cholesterolu.Vitamin B5 (kyselina pantotenová) pro správný růstVšichni lidé ve věku 14 let a starší by měli denně přikmout 5 mg vitaminu B5 (kyselina pantotenové). Vitamín B5 se nachází v kapustě, brokolici, avokádu, celozrnných obilovinách, bramborách, mléčných výrobcích a vnitřnostech.  Vitamín B5 je důležitý pro mnoho biochemických reakcí, které denně probíhají v našich buňkách každý den. Kyselina pantotenová je nezbytná také k produkci hormonů pro správný růst.Vitamin B6 je nezbytný pro zdravou krevDoporučená denní dávka vitamínu B6 (pyridoxinu) je 1,3 mg pro dospělé až do věku 50 let. Dospívající, těhotné nebo kojící ženy potřebují asi 2 mg. Vitamin B6 najdete v bramborách a ovoci  (kromě citrusů), v drůběžím masu, rybách a vnitřnostech. Dostatek vitamínu B6 je důležitý, protože je zapojen do více než 100 enzymatických reakcí v buňkách těla. Pomáhá tělu metabolizovat aminokyseliny z naší potravy a budovat nové červené krvinky. Nedostatek tohoto vitamínu může to vést k anémii, vyrážkám, depresím a zmatenosti.Vitamín B12 proti anémiiDospělí potřebují denně pouze 2,4 mikrogramů (mcg) vitaminu B12 Kyanokobalamin). Dospívající, těhotné nebo kojící ženy potřebují více: 2,6 až 2,8 mikrogramů denně.Vitamin B12 se přirozeně nevyskytuje v rostlinných potravinách, takže vegetariáni a vegani trpí jeho nedostatkem a musí ho doplňovat v podobě doplňku stravy. Přírodní zdroje bohaté na vitamin B12 jsou mléčné výrobky, ryby, maso, a - především - hovězí játra a škeble. Tento typ vitaminu B se také vyskytuje ve snídaňových cereáliích a kvasnicích.Vitamin B12 je nezbytný pro tvorbu krevních buněk a udržování zdravých nervových buněk. Nedostatek vitamínu B12 může vést k anémii. K příznakům nedostatku vitaminu B12 patří slabost, únava, zácpa, úbytek hmotnosti a ztráta chuti k jídlu. Nedostatek poškozuje nervový systém a může způsobit deprese, zmatenost a demence.Vitamin B9 pro zdravé dítěVitamin B9 (kyselina listová) je živina nezbytná pro růst a vývoj organismu. U dospělých se doporučuje  400 mikrogramů (mcg) denně, zatímco kojící matky potřebují 500 mcg denně, těhotné dospívající a ženy by měli dostat 600 mcg denně. Přirozeně se vyskytuje v mnoha zdrojích včetně tmavě zelené listové zelenině, chřestu, růžičkové kapustě, pomerančích, dále ji obsahují ořechy, fazole, hrášek a celozrnné výrobky.Tento vitamín je životně důležitý pro zdraví a vývoje dítěte během těhotenství. Dostatek kyseliny listové zabrání rozštěpu a podporuje zdravý růst.

Čas načtení: 2024-02-23 14:10:25

Píseň L. [Veronika Opatřilová / Prostor]

Píseň L. vypráví dva paralelní a vzájemně propletené příběhy, které s nesmírnou citlivostí ohledávají podoby samoty, neměnnost lidské povahy a hranice touhy či zakázané lásky.